DUCHOVNÍ VÝCHOVA VE SKAUTINGU H ANA Š MIKMÁTOROVÁ – C. J ANE ČLK R OZRAZIL 2009
O DUCHOVNÍ VÝCHOVĚ OBECNĚ Skauting se snaží člověka vychovávat všestranně – po stránce tělesné, duševní i duchovní. Čeho se týká stránka tělesná i duševní, je docela zřejmé – jednak chceme, aby se o sebe děti dokázaly postarat a nebály se námahy, jednak usilujeme o to, aby mezi sebou navazovaly kvalitní vztahy, uměly logicky uvažovat nebo se ovládat. Duchovní výchova však do skautingu vnáší ještě další a velmi důležitý aspekt, a to budování vztahu k hodnotám, které nás přesahují, pěstování morálních návyků a tříbení svědomí. A má-li být člověk ovlivněný skautingem opravdu dobře připraven do života, je zřejmé, že jeho výchova se nemůže zastavit u sportování, bodování úklidu nebo společné práce v táborové kuchyni. Duchovní výchova je jedinečná v tom, že pomáhá léčit příčiny, a nikoli následky všemožných dětských neduhů. Můžeme buď úzkostlivě sledovat, zda děti hrají fér či zda si nedělají naschvály, a nepřístojnosti trestat, a nebo jim pomoci přijít na to, že hrát fér a chovat se přátelsky vůči ostatním je ta nejlepší věc na světě, protože si tak zachovají čisté svědomí.
Jak funguje duchovní výchova Jako ilustrace významu duchovní výchovy v životě člověka nám docela dobře poslouží obyčejný strom. Jeho kmen, větve, listy i plody by nikdy nevyrostly do takové krásy, nebýt kořenů skrytých hluboko v půdě. Onemocní-li stromu na první pohled “neviditelné” kořeny, velmi brzo se to projeví i navenek. A platí to i naopak – má-li strom zdravé, silné, hluboko zapuštěné kořeny, pak ho jen tak něco nezničí. Podobně je to i s člověkem. I jeho duchovní stránka není na první pohled viditelná, ale přesto dodává sílu našemu “vnějšímu” životu. A podobně – má-li člověk zesláblé a nemocné “kořeny” (rozuměj – ducha), projeví se to na jeho charakteru, vitalitě, ochotě pomáhat i navazovat přátelství. A stejně jako nemá moc smysl ošetřovat listy, když je nemoc usazená na kořenech, nemá smysl kárat člověka, že podvádí u her a utíká od každé práce, když jeho duch nechápe význam fair-play a pracovitosti. Právě zde má duchovní výchova své ničím nenahraditelné místo.
CÍLE A PROSTŘEDKY DUCHOVNÍ DUC VÝCHOVY Hlavní cíl duchovní výchovy Duchovní výchova usiluje, podobně jako výchova duševní i tělesná,, o naplňování všech tří principů skautingu. Nejblíže ale nepochybně má k povinnosti k Bohu,, vyjádřené slibem sloužit Nejvyšší Pravdě a Lásce.. I to se však může zdát jako příliš obecné, a proto provedeme ještě jedno zjednodušení. Lidská osobnost se skládá z mnoha různorodých prvků – ať už mluvíme o našem vzhledu, temperamentu, charakteru, sociálních dovednostech. Hluboko v nás je však ukryt hlásek, který může (a má) být významným pomocníkem při vytváření osobnosti člověka. Tento hlásek nám poskytuje okamžitou zpětnou vazbu na jakékoli naše chování – když se zachováme správně, pochválí nás, ale když provedeme něco zlého,, neustále na nás naléhá, náš přečin připomíná a nutí nás k nápravě. Tím hláskem je naše svědomí – malý kousek Boha v nás. nás Lidskému svědomí hrozí jedno velké nebezpečí – to, že nebudeli dlouhodobě posloucháno a správně budováno, budováno postupně utichne, popř. začne pod tlakem okolností tolerovat věci, které dříve tvrdě odsuzovalo (nebo i naopak – začne odsuzovat věci, které jsou dobré a prospěšné). Typickým příkladem nám zde můžou být dozorci v koncentračních táborech, kteří byli po dlohoudobé masáži propagandou a potlačování vlastního svědomí schopni bez mrknutí oka páchat strašlivá zvěrstva. Odmítnutím a znehodnocením vlastního svědomí tak člověk sám sobě způsobí nepředstavitelné škody, které se jen velmi těžko napravují – a někdy to ani není možné. Dětem v našich oddílech můžeme dát do života ohromné bohatství, budeme-li budeme li pečovat o kvalitu jejich svědomí a vést ho tím správným směrem. A to je i hlavní cíl duchovní výchovy. Cílem duchovní ní výchovy ve skautingu ska tedy je: budovat svědomí člověka. člověka
Prostředky K naplnění svého cíle má skautská duchovní výchova dlouhodobě odobě prověřené prostředky – soubor ideálů pro každou věkovou kategorii (slib, zákon, heslo a příkaz). Ve své podstatě se jedná o základní pravidla lidského soužití, soužití sepsaná tak, aby pro děti byla snadno pochopitelná. pochopi Díky nim můžeme snadno poukázat na to, co je dobré a správné, a to od mytí rukou až po pravdomluvnost a upřímnost. Pomáháme tak dětem, aby měly své svědomí “správně nastavené”” a aby ho poslouchaly. Na následujících stránkách si ukážeme, jak se dá se skautskými ideály, konkrétně konkrétně se slibem a zákonem, pracovat.
SLIB A ZÁKON – JAK NA TO O duchovní výchově existují dvě poměrně rozšířené mýlky. První z nich praví, že duchovní výchova rovná se duševní zážitky. Tmavá noc, hořící svíčky, vedoucí v kápích, podmanivá hudba a výsledek se tak nějak dostaví sám. Druhá mýlka spočívá v představě, že práce se skautskými ideály spočívá výhradně v debatách o tom, co znamená dodržovat skautský zákon, popř. “zkoušení” dětí ze znalostí ideálů a podobně. Obojí je použitelné, ale opravdu kvalitní duchovní výchovu nelze vystavět ani na jednom, ani na druhém přístupu. Děti nesmí nabýt dojmu, že duchovní stránka člověka je něco “nepřirozeného”, “speciálního”, popř. “otravného” a “nudného”. Stejně jako se dá tvůrčím způsobem pracovat s jakoukoli jinou oblastí výchovy, skýtá nám velké možnosti i sféra duchovního programu. V zásadě existují 3 způsoby, kterak duchovní výchovu provádět. Jsou vzájemně propojené a toho správného výsledku dosáhneme tehdy, umícháme-li z nich odpovídající koktejl. Říkejme jim “3P”: POVÍDÁNÍ PŘÍKLAD PROŽITEK
Povídání Jedná se o tradiční způsob. Spočívá v rozhovorech o ideálech, kladení (provokativních) otázek, společných debatách; na táboře nebo během roku se dají vytvořit i několikadílné cykly (např. o jednotlivých bodech zákona či slovech slibu). Díky rozhovorům, ať už řízeným a dopředu připraveným nebo spontánním během výpravy či schůzky, můžeme o dětech zjistit mnohé. Zároveň jim předáváme svoje zkušenosti, děti se učí vyjadřovat svoje názory a my naopak svými názory můžeme ovlivňovat ty jejich. Z tohoto hlediska nelze povídání ničím nahradit. Na co si dávat pozor: • mít propracované schéma debaty (o čem chci mluvit, co má být mým hlavním poselstvím) • vhodné uvedení (příběh, krátká aktivita, předchozí hra ap.) • diskuse musí být přiměřeně dlouhé (věku, denní době, náladě) a nesmí vyplynout do ztracena • neutíkat od tématu • každý účastník musí dostat prostor k vyjádření
Příklad Příklady táhnou. Někdy ani několikahodinové vysvětlování neodkryje z podstaty věci tolik, jako jednoduchý příklad. Výborně nám zde poslouží vlastní životní zkušenosti, pohádky1, příběhy, novinové články, ale také komiksy, obrázky, písničky, či filmy. Velmi dobře se s příklady pracuje, chceme-li dětem vysvětlit význam skautského zákona. Buď můžeme s dětmi vytvářet vlastní pravidla chování (oddílový řád, táborový řád, zákon družiny ap.) a vést je tak k uvědomění si toho, že zákony jsou pro nás prospěšné. Nebo můžeme hledat otisky skautských zákonů (nebo jejich porušení) ve světě okolo nás – zvláště tady se nabízí nepřeberné množství
1
pohádky se dají vymýšlet i vlastní. A to je mnohdy lepší než ji někde hledat – přesně si tam zapracujeme, co potřebujeme. Příklad takové pohádky je v příloze.
materiálu. Co se ti na příběhu líbilo či nelíbilo? Který zákon porušil kocour Garfield?2 Jak by příběh dopadl, kdyby král neudělal to či ono? Využít se dá i dětská fantazie –ať třeba vymyslí pohádku, sehrají scénku nebo nafotí fotopříběh a zapracují dovnitř jeden ze skautských zákonů – buď předem určený nebo tajný, který pak mají ostatní identifikovat. Mladší děti můžou přiřazovat k jednotlivým bodům svého zákona obrázky – a záleží už na nás, zda na obrázcích bude vyjádřeno dodržování nebo porušování daného zákona. A všechny tyto aktivity jsou skvělou předehrou pro následnou reflexi pomocí debaty. Na co si dávat pozor: • znova – mít jasnou představu o tom, co chci dětem sdělit • vybrat aktivitu odpovídající věkové kategorii (pro světlušky a vlčata spíš pohádku než novinový článek) • nezapomenout na reflexi, pro kterou platí pravidla pro debaty (viz výše) • všímat si zapojení jednotlivých účastníků, zásobit se nápady, pokud by se dětem nedostávalo (zvláště u vytváření příběhů)
Prožitek Kdo neprožil, nepochopí. Díky vhodně zvolené atmosféře a motivaci získají jak “příklady”, tak i “povídání” další rozměr. Noc pod hvězdami, praskající oheň, jeskyně, hudba, příjemný hlas uvádějícího – k prožitkům tak nepochybně patří i atmosféra slibového ohně, zkoušky Tří orlích per apod. Prožitky umožní vnímat krásu okamžiku, být fascinován přírodou, pomůžou zafixovat naučené, upevnit získané postoje a jejich nespornou výhodou (ale zároveň i rizikem) je to, že se dlouho pamatují. K prožitkům však nepatří pouze zvolení vhodného prostředí a načasování – to bychom zůstali jen na úrovni “duševních zážitků”. Mnohem intenzivněji se dá pracovat s tím, že si děti na vlastní kůži zažijí, co obnáší dodržování (a porušování) skautských ideálů, a uvědomí si, kolikrát v jejich naplňování selhávají. Ač to není vždy příjemné, je velmi vhodné zařazovat aktivity “jitření svědomí”3, ve kterých počítáme s tím, že děti selžou a že je na to posléze upozorníme. U starších podobně dobře poslouží i simulační hry, kdy si vyzkouší rozhodování v extrémních situacích4 a vyzkouší, jak pevné základy mají jejich morální zásady a jak silné jsou jejich argumenty. Posloužit může i vhodně zvolená pomoc při sbírkách a jiných humanitárních aktivitách (besídky v denních stacionářích, Škola v Africe ap.). Na co si dávat pozor: • nepřeceňovat roli atmosféry – o tom duchovní výchova opravdu není • aktivita nesmí vyznít do ztracena – je třeba zařadit na konci reflexi (viz výše) • precizní příprava a provedení, jinak hrozí znehodnocení celého programu
ZÁVĚR Hlavním činitelem při duchovní výchově však není perfektně připravený program. Jsou jím lidé, kteří ho připravují, a jejich vlastní charakter a zásady. Nelze kázat vodu a pít víno. Nikdy nenaučíme děti poslouchat svědomí, pokud vlastní svědomí ubíjíme. Budeme-li sami ve svých postojích nedůvěryhodní, vyvoláme tím v dětech jenom zmatek a celá naše “duchovní výchova” bude jen fraška a přetvářka. Zkrátka – nemůže zapalovat, kdo sám nehoří. 2
viz příloha viz příloha 4 jako například hra „Koho zachráníte?“ z metodické publikace Kdo jsem? (Jiří Zajíc – Edy a kol.), s. 109 (ke stažení na Křižovatce v sekci Organizace > Dokumenty > E-knihovna) 3
PŘÍLOHY KOCOUR GARFIELD (=PŘÍKLAD) Úkol: ohodnoť jednání kocoura Garfielda z hlediska skautských ideálů. V čem se zachoval špatně? Který zákon porušil?
POHÁDKA O ZAPOMNĚTLIVÉ ZDENIČCE (PRO SVĚTLUŠKY – HESLO PAMATUJ) Bylo nebylo, v dalekém kraji za sedmero horami leželo veliké město a v tom městě v ulici jménem Pomněnková stál vysokánský dům s mnoha a mnoha okny a barevnými balkóny, na kterých se vyhřívaly kočky, rozkvétaly muškáty a sušilo se prádlo. V našem domě bydlelo spousta dospělých lidí a samozřejmě i dětí. Ty každý den ráno vybíhaly s brašnou na zádech z hlavních dveří a cupitaly k nedaleké škole, aby se zase naučily něco nového. A když už bylo učení dost, běžely s brašnou zase zpátky domů a jen co si napsaly úkoly, hrály si celé odpoledne na hřišti v parku.
V našem domě bydlela taky jedna holčička, které se říkalo Zdenička. Měla dlouhé hnědé vlásky a jiskřivé modré oči, nosila zelené šaty a ze všeho nejraději skákala panáka. Oblečení a ruce měla vždy čisté, vlásky vzorně učesané a byla velmi poslušná a hodná. Přes to všechno se však v její žákovské množily poznámky a maminka s tatínkem s ní měli spoustu trápení. Ptáte se proč? Zdenička totiž trpěla jedním velikým neduhem – byla zapomnětlivá až hrůza. Však si podle toho také vysloužila přezdívku – Zapomnětlivá Zdenička. Jednou si třeba tak vášnivě hrála venku s dětmi, až zapomněla jít vyvenčit svého psa Rexíka, který chudák poškrábal dveře od bytu a
udělal v předsíni loužičku. Jindy zase šla do obchodu pro strouhanku, ale po cestě zapomněla, co má koupit, a než se stihla vrátit domů a maminky se přeptat, v obchodě už měli zavřeno. A kolik měla v žákovské knížce pětek za zapomenuté úkoly, to už se nedá ani spočítat. Zdeničku však její zapomínání nijak zvlášť netrápilo. Ano, pokaždé ji to zamrzelo, ale pak se to vždycky nějak urovnalo a Zdenička to pustila z hlavy. Až do jednoho čtvrtečního odpoledne. Ten den totiž Zdeniččini rodiče odjeli na návštěvu k přátelům a měli se vrátit až v pátek ráno. Zdenička měla zůstat doma a večer za ní měla přijet babička, aby se o ni postarala. Když rodiče odjížděli, tatínek si vzal Zdeničku stranou a přikázal jí, aby nikam nechodila a počkala doma na babičku.
„Zdenička se jmenuju,“ odpověděla holčička a přidřepla si, aby hlásek lépe slyšela. „A kdo jsi ty?“ „Já jsem Pomněnková víla,“ šeptl hlásek, „poodstup trochu, stojíš mi na šatičkách.“ A opravdu! Když Zdenička ustoupila stranou, spatřila na zemi malou vílu v zelených šatech a s pomněnkovými vlásky. „Pročpak pláčeš?“ otázala se. „Pláču, protože,“ vzlykla Zdenička, „jsem někde zapomněla klíče od bytu a nedostanu se teď domů.“ „Ano,“ přisvědčila víla, „a taky jsi zapomněla, že ti tatínek zakázal chodit dneska ven a že za Tebou večer přijde babička. Taky jsi dnes zapomněla úkol do matematiky a Dáši Hrdličkové už týden slibuješ pohádkovou knížku a ještě jsi ji Dáši nedonesla. Všechno vím.“
Zdenička, to se ví, byla velmi poslušná holčička, ale sluníčko venku tak vábivě hřálo a parkem se neslo tolik dětských hlasů, že Zdenička zapomněla, co jí tatínek nařídil, popadla klíče od bytu a hnala se ven. Celé odpoledne pak dováděla s ostatními na prolézačkách, házela si s balónem a ani ji nenapadlo, že by měla dělat něco jiného. Pak se sluníčko začalo povážlivě naklánět k obzoru a všechny děti se rozutekly domů. Zdeničce se samozřejmě nechtělo zůstat v parku samotná a rovněž se vydala k domovu. Jako vždy se natáhla na špičky a zazvonila na zvonek. Žádná odpověď! „Co se děje,“ říkala si, „snad na mě máma s tátou nezapomněli!“ Zaklonila hlavu a snažila se dohlédnout až k oknům jejich bytu. Nezahlédla ale žádné světlo. Nikdo nebyl doma. „Aha,“ napadlo Zdeničku, „maminka s tatínkem vlastně odjeli pryč. To ale nevadí – mám přece klíče.“ Zalovila v levé kapse, pak i v pravé kapse kabátku, vyzkoušela i všechny kapsy od kalhot, ale klíče nikde nebyly! „To snad není možné,“ vzlykla Zdenička, „kde jen můžou být! Přece jsem je někde nezapomněla!“ Ještě jednou sáhla do pravé kapsy, která byla ze všech kapes nejbaculatější, ale našla v ní jen kapesníky a žvýkačky. Zdenička už nevěděla, co má dělat, a tak se rozplakala. „Haló, děvčátko, neplač!“ uslyšela najednou u země tichý hlásek. „Neplač a poslouchej mě. Jak se jmenuješ?“
„To je ale hrozné,“ vzdychla Zdenička, „vůbec by mě nenapadlo, že na tolik věcí zapomínám! Jenže já vůbec netuším, kde jsem mohla ty klíče nechat! Co jen budu dělat! Já se té své zapomnětlivosti prostě nikdy nezbavím!“ Holčička se dala do usedavého pláče. „Pláčem nic nevyřešíš, Zdeničko. Musíš si vzpomenout,“ řekla víla, vzlétla ze země a usadila se Zdeničce na rameni. „No tak, přemýšlej,“ povzbudila ji. „Co jsi dělala od okamžiku, kdy jsi vyšla ze dveří?“ „Šla jsem rovnou do parku. Tam jsme s holkama skákaly panáka a hrály vybíjenou. A chlubila jsem se Marušce svým novým přívěskem na klíče! Na té lavičce u lípy. Třeba budou klíče právě tam!“ Zdenička se rozeběhla do parku a spolu s vílou pečlivě prohledaly okolí lavičky. Po klíčích však nebylo ani stopy a holčička znovu začala natahovat moldánky.
„Nefňukej,“ konejšila ji víla. „Když nejsou tady, budou jinde. Co jsi dělala pak?“ „Pak jsme si chvilku hráli s klukama. Pepík se chlubil, že včera na půdě našel největší klíč na světě. Já mám ale na klíčích ještě větší klíč, a tak jsem mu ho u houpaček ukazovala. Třeba tam ty klíče ještě leží,“ vydechla Zdenička a letěla k dětskému hřišti. Ale co naplat, klíče nebyly ani zde. „Neboj se,“ uklidňovala ji víla. „Určitě se najdou. A co se dělo potom?“ „Pak přišla Bětka Brtníková. Ona má s sebou vždycky spoustu panenek, a tak jsme si hrály na princezny. Aha! A moje klíče jsme použily jako ozdobu do královského hradu, který jsme stavěly u fontány!“ Zdenička už nic neříkala a běžela k fontáně uprostřed parku. Hrad z listí a klacíků ještě stál, a světe div se, na hradní věžičce se třpytily Zdeniččiny
klíče! Děvčátko se zaradovalo, popadlo klíče a běželo k domovnímu vchodu. Než ale klíčem Zdenička otočila, vzpomněla si ještě na vílu. „Vílo, vílo!“ zavolala do večerního ticha. „Nesmím zapomenout ti poděkovat!“ „Nemáš zač,“ ozval se vílin udýchaný hlásek. „Teď už aspoň víš, že všechno potřebné máš ve své hlavě. Když něco zapomeneš, není to ztraceno. Stačí se jen zastavit a přemýšlet a vzpomínky se po chvilce objeví samy. Když se budeš chovat rozvážně a zachováš si chladnou hlavu, své zapomnětlivosti se snadno zbavíš.“ „Děkuju ti za dobrou radu, milá vílo,“ pravila Zdenička. „Napíšu si ji a nikdy na ni nezapomenu!“ A jak Zdenička řekla, tak i udělala. A od té doby už jí nikdo za zády neříkal Zapomnětlivá.
Otázky k pohádce: • •
co se Ti na pohádce líbilo/nelíbilo? co bys udělala jinak? co měla Zdenička udělat jinak?
JITŘENÍ SVĚDOMÍ Princip vytváření aktivit zaměřených na jitření svědomí je velice jednoduchý. Dětem navenek představíme zcela “nevinnou” hru – například mají během cesty lesem trefit co nejvíc obrázků přichycených na stromech. Zároveň daný úsek cesty ozdobíme až neskutečným množstvím odpadků a před plněním úkolu jim spolu se střelivem předáme i sáček na odpadky. V zápalu boje si s pravděpodobností hraničící s jistotou ani neuvědomí, že by odpadky měli spíš posbírat. Nebo během delší výpravy či noční hry rozdáme dětem tři sirky s tím, že pokaždé, když běhemhry nedokážou splnit nějaký úkol, mají jednu sirku zlomit. Zlomení třetí sirky znamená prohranou hru. A zároveň s tím narafičíme mezi splnitelnými úkoly tři nesplnitelné – kdo zlomí poctivě všechny tři sirky? U jitření svědomí je nezbytná kvalitní reflexe. Není třeba veřejně hodnotit, kdo si jak stál – to ví každý sám. Stačí sdělit skutečný cíl hry a vyzvat účastníky, aby se sami zamysleli nad tím, jak v této zkoušce obstáli. DALŠÍ METODICKÉ MATERIÁLY A LITERATURA
• •
•
Stránky Odboru duchovní výchovy Junáka: http://krizovatka.skaut.cz o (jdi na: Organizace > Odbory a komise > Odbor duchovní výchovy) metodické publikace TDC od Jiřího Zajíce – Edyho a kol.: o Nikdy nekončící dobrodružství (teoretický úvod do duchovní výchovy) o Kdo jsem? (metodika ke skautské stezce) cykly příběhů k zamyšlení (např. Slepičí polévky pro duši), Skauting pro chlapce, Bible ap.
