DUBEN Obsah Unitářských listů

Obsah Unitářských listů

DUBEN 2009 Rubriky

Texty Humor jako změna... Věříme v Boha jednoho... Sbírka unitářských vtipů Umíš se správně modlit? Hlasy v pěveckém sboru Rozhovor Návštěva v Bételu Znemožnili jste mi...

Slovo na cestu 3 Meditace: S příchodem rána 19 Letem unitářským světem 20 Příběh k zamyšlení 21 Dětská stránka 26-27 Z dopisů redakci 31-32 Události, komentáře 33 Zprávy z ústředí NSČU 33

5-6 7-11 11 12-16 17-18 22-25 28-30 34-35

UNITÁŘSKÉ LISTY vydává měsíčně Pražská obec unitářů pro členy, příznivce a přátele v Pražské obci unitářů, Místní skupině unitářů v Liberci, Obci širšího společenství. Názory v příspěvcích našich členů nemusí vyjadřovat názor redakce. Uzávěrka příspěvků vždy do 7. dne každého měsíce. Příspěvky do Unitářských listů posílejte e-mailem na adresu [email protected] nebo do kanceláře POU, Karlova 8, 110 00 Praha 1. Redakce: OŠS: Mirek Katzl, Petr Samojský; POU: Romana Radová, Petr Rajnoha, Kateřina Samojská; MS Liberec: Jasoň Havlín. Odpovědný redaktor: Petr Samojský. Technická redakce: Mirka Kmentová a Marie Pichrtová. Výtvarný doprovod a ilustrace: Jana Hrevušová a archivní zdroje. Grafický návrh a sazba: Jiří Kloboučník. Pomoc s jazykovou korekturou: Miloš Hlávka a Iva Fišerová. Registrace: MK ČR E 13407. Finanční příspěvek za Unitářské listy můžete uhradit v kanceláři Pražské obce unitářů, Karlova 8, 110 00 Praha 1, nebo jej poslat na číslo účtu: 1938 1483 69/0800, Česká spořitelna.



Duben 2009

2

Unitářské listy

SLOVO NA CESTU

M

ohl se Ježíš smát? Tato otázka zaměstnala už mnohého teologa a badatele bible. Nám se může dotaz tohoto typu zdát podivný, ale pro ty, kteří berou bibli doslovně, to skutečně je dotaz oprávněný, protože bible nezmiňuje, že by se Ježíš smál. V rámci úporných snah o pochopení Ježíšovy podstaty, zda je Bohem či člověkem, zda tedy mohl mít lidské potřeby i slabosti, docházelo i k těžkým ideovým bojům ohledně Ježíšova smíchu. Vzpomeňte si ostatně na to, kolik jste za svůj život viděli vyobrazení Ježíše v bolestné křeči, s vážnou nebo trpící tváří. Viděli jste vůbec někdy Ježíše veselého? Na titulní straně tohoto čísla Unitářských listů vidíte jedno takové vyobrazení. Když jsem tento obraz před lety dostal jako dárek, zaradoval jsem se, protože mi přišel jako předobraz vítězství Ježíšovy lidské moudrosti nad staletími křesťanských planoucích hranic, popírání potřeb těla a propagandy pietního svatouškovství. Smát se je dobré. Humor není v rozporu s duchovní cestou. Smích osvobozuje, smích ozdravuje. Petr Samojský



Duben 2009

3

Unitářské listy

„Vítejte na našem nedělním shromáždění,” vítá duchovní přítomné. „Protože je dnes mezi námi mnoho hostů, kteří jsou zde poprvé, dovolte mi jen krátce shrnout, kdo jako unitáři jsme: Věříme v toleranci a nesnášíme kohokoliv, kdo je netolerantní. Jsme vždy upřímní, dokonce i když to předstíráme. Jsme optimisté; kdo nevidí pozitivní stránku věcí, ten nás deprimuje. Naše obec je přísně demokra-

tická, protože předseda nedovolí jinou možnost. Máme své kritiky, ale ti jsou paranoidní, nemají to v hlavě v pořádku a mají postranní úmysly. Svoboda víry je u nás nařízena a nikdo ji nikdy nesmí porušit. Dogmatismus zásadně nedovolujeme. Vítejte tedy, přátelé, v našem společenství, které vyniká tolikerými naprosto ojedinělými věcmi, zejména pak skromností.“



Duben 2009

4

Unitářské listy

HUMOR

JAKO ZMĚNA PERSPEKTIVY Romana Radová Dnes mi vůbec není do smíchu, a přesto mám psát o humoru. Jistě takovou situaci všichni znáte: chvíle nebo dokonce období, kdy prožíváte něco nepříjemného, co vám vrtá hlavou bez přestání, a vy musíte přepnout, naladit se na pravý opak. Zkusím na to tedy jít od lesa... Nedávno jsem dostala mailem jednu z těch prezentací, v nichž jsou obrázky doplněny textem a obvykle mají nějaký poučný či vtipný obsah. Když se vydaří, dokonce oba současně. V tomto případě se jednalo o obrázky naší sluneční soustavy, jednotlivé planety byly označeny jménem, Země oproti Slunci pochopitelně malinká. To si všichni pamatujeme ještě ze školy. Ale další obrázky už byly z oblastí mimo naši galaxii, s planetami mně zcela neznámými. Nebo říká vám snad něco Arturo či Antares? Možná, že ano, ale pro nás ostatní musím dodat, že oproti nim je naše planeta Země veliká jako špendlíková hlavička, téměř neviditelná. Přiznávám, že na mne srovnávací obrázky skutečně zapůsobily jak měly: byla jsem zasažena paradoxem. Na jedné straně jedinečný zázrak rozmanitého života na planetě Zemi, náš domov, místo našich radostí a starostí, a na straně druhé nekonečně rozlehlý vesmír v němž je naše planeta jen jakýmsi drobečkem, zrníčkem. Text pravil: „Jak velký si připadáš v tomto měřítku? Jak velké jsou tvoje potíže? Zachovej si proporce!“ Skutečně, s tímto „vesmírným“ odstupem jsou naše problémy, konflikty a obavy velmi velmi malinké. Vlastně neviditelné. Tvůrcům tohoto dílka šlo o změnu perspektivy, o to, abychom získali trochu odstupu od toho, jak vnímáme sebe a svůj svět. A o to stejné jde i humoru. Humor má samozřejmě mnoho odstínů, a pokud vynecháme sžíravou ironii, jejíž cílem je zranit druhého, může mít vysloveně terapeutické účinky. Jeho výsledkem je totiž smích nebo alespoň úsměv, a ten uvolňuje organismus a nás lidské bytosti sbližuje. Je to výjimečná lidská schopnost udělat vtip. A také jej pochopit. Schopnost poodstoupit, získat trošičku nadhledu, jakýmsi kouzlem to v nás zarezonuje, a už se smějeme… Je to dar. Mám bratra, který je nesmírný vtipálek a čím je situace komplikovanější, tím černější humor použije (ovšem, podotýkám, není necita). A věřte nebo ne, vždycky to pomůže. Protože to danou situaci vyváží. Odlehčí. Přinese jiný úhel pohledu.

Duben 2009

5

Unitářské listy

Opravdu jsou v životě chvíle, kdy nám do smíchu není. Ale nejsou nekonečné. A pak se může dostat ke slovu ta část našeho lidství, která je schopná vtipkovat, veselit se. Zkrátka nebrat se tak vážně. Schopnost zasmát se sám sobě, svým postojům. Kdo se dovede sám sobě od srdce zasmát, je vysvobozen ze spárů nejen špatné nálady a zoufalství, ale především ze spárů egoismu. Ostatně, když vidím tu naši planetku mezi ostatními, když si představím ten rozsáhlý hvězdný prostor a zároveň se vidím, jak si to vyšlapuji do práce dnes a denně, jak mám ty své veledůležité starosti, víte co mě napadá? Že Bůh má neobyčejně vytříbený smysl pro humor.

Unitářská představa Soudného dne

Duben 2009

6

Unitářské listy

VĚŘÍME V BOHA JEDNOHO (VÍCE ČI MÉNĚ) Petr Samojský k nám vkrade. Pohled též z dáli poví nám, proč jsme vše velkým zřeli, když jsme svým zrakem v blízkosti v cestě všech překážek dleli. Výška i dálka zprostí nás tíže i bolů svým vírem, v duši nám zazní Boží hlas, naplní duši nám mírem.“ Tato píseň Josefa F. Gardavského hovoří o tom, že naše trápení, strach i bolesti se jeví malé, když se nám daří dívat se na ně z výše; ale to není vše! Další poselství té písně je, že naše lidské životy, které se nám zdají tak významné a důležité, se z pohledu sub specie aeternitatis jeví malé

„Blahoslaveni jsou ti, kdo se smějí sami sobě, protože ti se nikdy nepřestanou smát,“ tak zní staré přísloví. Je to vtipné přísloví. Říká nám, že kdo se dokáže smát sám sobě, kdo jako zdroj vtipu a humoru vidí sama sebe, ten má ten zdroj humoru a vtipu stále po ruce – takže se smát může kdykoliv, kdy se mu jen zachce. Zdá se vám divné nebo dokonce nepříjemné, když hovořím o tom, že byste se mohli smát sami sobě? Ne, já nikterak neznevažuji vážné rozměry života; jsem si dobře vědom vážnosti, významnosti a jedinečnosti života každého z nás, každého z lidí. V našich životech jsou bolesti, strach, utrpení, závažná rozhodnutí, která rozhodují o nás i o druhých, zásadní i drobné životní mezníky, jsou tam přechody, přerody, chvíle zmatku a hledání, bezcílného bloudění, tápání, nacházení a znovuztrácení – a to vše je velmi důležité, to vše je velmi vážné. To rozhodně nemíním znevažovat ani o tom žertovat. Zamysleme se v těchto souvislostech nad slovy jedné z našich písní: „Dívej se z výše na ten svět, jak je vše dole malé, všechno však velkým zdá se být, až když se blízkost

Duben 2009

Nejlépe poznáme člověka podle vtipu, který jej pohoršil. G. C. Lichtenberg

a nicotné. Jinými slovy Bohu se naše životy jeví asi tak, jako nám se jeví život mravenečků, běhajících sem a tam kolem mraveniště, těch mravenečků, kteří žijí sotva několik týdnů. Jejich starosti, pokud by nějaké mohli mít, by se z lidské perspektivy zdály maličké a my bychom se nad nimi mohli jen tak pousmát, kdyby nám ten mraveneček popisoval své trápení s kouskem jehličí nebo jak mu jsou nesympatičtí ti zlí rezaví mravenci. A řekli bychom 7

Unitářské listy

mu: „Já vím dobře, milý bratře mravenče, že tvá trápení jsou vážná. Ale zkus přece jen se nad nimi pousmát a aspoň na chvíli přestaň brát sama sebe vážně. Zkus se zasmát – sám sobě.“ Ta píseň je o změně perspektivy a o schopnosti nebrat sebe tak vážně, aniž bych sama sebe znevažoval. Ta píseň se dotýká jedné věci, kterou považuji za velmi důležitou část umění žít. Je dobře vyjádřená v citátu Daniely Fischerové: „V pravé kapse nos patos: život je písmo svaté, psané jen pro tebe. V levé kapse nos humor: život je večírek nesmyslů a náhod. Zapni si kabát, usměj se a jdi.“ Už se vám někdy stalo, že jste si do kapes kabátu nebo saka dali věci nevyváženě, do levé náprsní kapsy peněženku s mnoha mincemi, a do levé boční kapsy těžký svazek klíčů, možná i nůž a nějaké další věci?

můžeme současně vnímat a žít. Jde o to, že brát sebe sama vážně a smát se sám sobě vlastně nemusí být vůbec v rozporu, ale naopak se může výborně doplňovat. Umění žít vyžaduje tuto schopnost, protože jinak hrozí, že se staneme věčně zachmuřenými pochybovačnými realisty, anebo na druhé straně vše znevažujícími a vše ironizujícími šašky, podle toho, která z kapes kabátu převažuje. My vidíme přetížené kapsy všude kolem nás, protože lidé a jejich organizace mají tendenci inklinovat k extrémům – protože najít harmonii nikdy není snadné. Když lidé

Otcem humoru je sám pánbůh všemohoucí, jenž stvořil ďábla, který napodobuje dílo boží. Karel Poláček

hledají harmonii, utíkají se často k náboženství, protože to venkoncem o harmonii v základu je. A i tam můžeme vnímat boj o ni v neustálém procesu vývoje a změn. Když islám zdůrazňoval závažnost Aláhovy všemohoucnosti a nicotnost lidského usilování, když převažovala jeho pravá kapsa, přišel Nasreddin. Když buddhismus kladl důraz na utrpení jako základ čtyř vznešených pravd a osmidílnou stezku, zrodil se Zen. Když judaismus zdůrazňoval vážnost života a nutnost pravidel složitého životního stylu, zrodilo se křesťanství. Když křesťanství zdůrazňovalo hříšnost člověka, děsy pe-

Smát se vtipům o druhých má právo jen ten, kdo se dokáže smát sám sobě. Autor neznámý

Na pravou kapsu jste zapomněli, a pak až po chvilce jste si všimli, že váš kabát vás na jedné straně tíží a že ho nesete nakřivo. Museli jste si proto některé věci přendat do kapsy na druhé straně. S našimi životy je to právě tak; náš život, to je také takový kabát. Život má mnoho rozměrů, které

Duben 2009

8

Unitářské listy

kelných plamenů a od života odtrženou teologii, zrodili se unitáři (zde se, prosím, zasmějte). Každý z těch směrů, které vznikly jako reakce na jednostrannost systému, pak se snažil sám hledat rovnováhu; jinými slovy: když jedna kapsa kabátu byla přetížena, bylo nutno přendat věci do druhé. A tak dnes najdeme jak vážné zenbuddhisty, tak i tradiční buddhisty, kteří se berou s humorem. A najdeme i velmi vážné unitáře, tak jako najdeme i ty, kteří se sobě a ostatním jen smějí, tak jako se smál Diogénes všem, kteří s „vážnými“ starostmi procházeli kolem jeho sudu. Před časem NSČU vydala publikaci, která obsahuje sbírku unitářských vtipů. Její název je „Věříme v Boha jednoho (více či méně)“. Když ta publikace spatřila světlo světa, setkala se mezi unitáři s různými reakcemi. Někteří ji velmi přivítali, jiní se na ni dívali kriticky. Někteří prohlásili, že jim tato knížečka konečně vysvětlila podstatu unitářství, protože ve vtipech

a dělat o tom humory? To ne. Nakonec i ten samotný název je lehce absurdní, to je pravda. Věříme v Boha jednoho, to je vážný výrok. Ale ten vážný výrok je vzápětí shozen z piedestalu vážnosti, je zesměšněn a ironizován – více či méně. Znamená to, že unitáři více či méně věří v Boha? Anebo že věří v jednoho či více Bohů? Anebo že si zkrátka vůbec nejsou jisti, čemu že to vlastně věří? Původ této publikace nebyl vůbec v tom, že bychom se snažili relativizovat a znevažovat duchovní

V pravé kapse nos patos: život je písmo svaté, psané jen pro tebe. V levé kapse nos humor: život je večírek nesmyslů a náhod. Zapni si kabát, usměj se a jdi. Daniela Fischerová

otázky a hledání. Její původ byl naopak ve snaze přinést více harmonie jinak vážným publikacím, letákům a brožurám, které vydáváme; jinými slovy: doplnit levou kapsu unitářského kabátu. Jde o to, aby náš unitářský kabát měl v pravé kapse serióznost, posvátnost a vážnost duchovních zájmů, a v té levé humor, aby byl dobře vyvážený. V pravé kapse unitářského kabátu jsou naše osobní existenční otázky; chvíle duševního zmatku, kdy nevíme, kudy dál; hledání a nacházení; ztráty těch, které jsme milo-

Humor je nejdemokratičtější z lidských zvyků.

Karel Čapek

a humorných podobenstvích je pro ně unitářství uchopitelné víc, než ve vážných teologických argumentech. Jiní se cítili trochu dotčeni, protože víra, náboženské hledání a duchovní cesta je v jejich očích vážná věc,

Duben 2009

9

Unitářské listy

vali; jsou tam zrození a přerody, na které čekáme; životní milníky; zážitky, které prožíváme v setmělé katedrále, tichu lesa, na břehu jezera či moře, ve světlu měsíce a hvězd; krása, poezie a velkolepost života. V pravé kapse je náš smyslu pro vážnost duchovních věcí. A v té levé kapse jsou naše debaty, vtípky, přátelské pošťuchování; jsou tam chvíle, kdy si pustíme nějaký odpočinkový film, hudbu, nebo čteme detektivku; jsou tam chví-

asi mohli zařadit naše tradiční nedělní shromáždění? Přece víte, že tady chybí atmosféra „posvátné sklíčenosti“, která je cítit v některých tradičních církvích; tuto atmosféru se nesnažíme nějak uměle vytvořit. Ale ani to není atmosféra nezávazného, lehkovážného večírku! Naše shromáždění je zkrátka právě takový ten unitářský kabát. Podobně jako při našich svíčkách sdílení, kdy zapalujeme svíčky pro naše radosti, starosti či naděje. Tak

„Dnes ráno se mi na shromáždění tedy fakt nechtělo. Ale to kafe za tu námahu přece jen stojí...“ le, kdy se nám chce smát, aniž třeba víme proč; jsou tam procházky, odpočinek, srandičky, absurdity, neuvěřitelné náhody a shody okolností, nevinné omyly a hloupůstky, kterých se denně dopouštíme. V levé kapse je náš smysl pro humor. Možná vás napadá, kam bychom

Duben 2009

i při celém našem shromáždění je tu chvíle pro vážné usebrání a zamyšlení se nad životem, a je tu prostor i pro oddechnutí, ba i pro malý tělocvik, když zpíváme naše písně. Zkrátka obě kapsy, pravá vážná i levá humorná, jsou tu zastoupeny. „Blahoslaveni jsou ti, kdo se smě10

Unitářské listy

jí sami sobě, protože ti se nikdy nepřestanou smát,“ tak zní staré přísloví. Je to skvělá myšlenka, protože i v ní se snoubí oba přístupy, obě strany a obě kapsy. Kdo tu myšlenku vysloví a bere vážně, na jedné straně chápe a uznává posvátnost, obrazné blahoslavení, a na druhé straně jej schopen se sám sobě smát.

Blahoslavena budiž harmonie lidského života! Blahoslavena budiž harmonie kabátu unitářství, kabátu našich osobních životů, i kabátu našeho duchovního hledání, naší spirituality. A nechť Bůh se blahosklonně usměje a požehná nám, když vidí jak se my, lidští mravenečkové, lopotíme se svým nákladem...

SBÍRKA UNITÁŘSKÝCH VTIPŮ V předchozím textu zmíněná publikace s názvem „Věříme v boha jednoho (více či méně)“ je stále k dispozici v našich obcích. Přináší sbírku vtipů a humorných pohledů, které se týkají unitářů, jejich víry a osobitých charakteristik. Vtipů, vtípků a žertovných zamyšlení o unitářích je mnoho, a to je dobře. Naopak, kdyby o nás unitářích vtipy nebyly, bylo by to smutné! Humor nastavuje zrcadlo, pravda, leckdy řádně pokřivené, a vystihuje věci v extrémních rozměrech. Kdyby humoru nebylo a kdybychom se neuměli sobě smát a sebe brát s rezervou, historicky bychom vlastně ani neexistovali. Vždyť samo označení naší víry bylo nejprve míněno jako posměšná urážka! Naši předchůdci byli označováni s velikým pohrdáním jako unitáři, t.j. ti, kdo popírají posvátnou tezi o třech božských osobách. Když unitáři upozorňovali na skutečnost, že pro tuto tezi chybí opodstatnění a důkazy a že její původ je spíše v předkřesťanské mytologii než v biblických textech, byli jsme posměšně označeni za unitáře. A vlastně proč ne, řekli jsme si tenkrát, můžeme si říkat unitáři. I to je vlastně svým způsobem důkaz našeho tehdejšího smyslu pro humor... O vtipech obecně platí doporučení, že se vyplatí brát je s rezervou a brát je pouze jako to, čím ve skutečnosti jsou: jako polechtání a poškádlení. Ty, které se nám zdají příliš zlomyslné nebo urážlivé, prostě přehlédněme, a těm ostatním se zasmějme. Pamatujme přitom na slova G. C. Lichtenberga, který řekl, že nejlépe poznáme člověka podle vtipu, který jej pohoršil. A pamatujme i na slova anonymního autora, který praví, že smát se vtipům o druhých má právo jen ten, kdo se dokáže smát sám sobě. /Red/

Duben 2009

11

Unitářské listy

UMÍŠ SE SPRÁVNĚ MODLIT? Ing. Dr. Otakar Mikeš, DrSc. Autor tohoto článku (který se sám považuje za velikého znalce v oboru všech božských nauk) byl vyzván, aby pro Unitářské listy napsal nějaké detailní učené pojednání o modlitbě. Co k tomu říci? Takovou výzvu jsem samozřejmě s radostí přijal, neboť mi to umožňuje (přestože jsem po spirituální profesionální stránce vlastně úplný laik), poučit duchovní sbor Unitarie, jak se vlastně má s modlitbou správně nakládat. Poněvadž máme vždy přesně vědět, o čem je řeč, tak jsem se – dle svého zvyku – pokusil napřed definovat, co to vlastně modlitba je. V „Encyklopedickém slovníku“ jsem našel, že modlitba je náboženský úkon: pokus o rozmluvu s Bohem. Přemýšleje o tom byl jsem však náhle přímo praštěn do hlavy jinou ideou: pokusit se o jazykovědný výzkum odvodit slovo „modlitba“ od slova „modla“. Tu se však posměšně ozvala pochybnost: „Dovedeš vůbec definovat, co to vlastně „modla“ je? Zatímco jsem se v rozpacích drbal na hlavě v několika zbylých, dosud nevypadlých vlasech, náhle mne na rameno poklepala docela hezká dívčina a řekla mi: „Milý hochu, já jsem tvá literární Múza, beze

Duben 2009

mne si na poli beletrie ani neškrtneš a chceš-li teď nebo v budoucnu něco čtivého napsat, pak poslouchej, co ti povídám: Dostal jsi se na nesprávnou kolej. Tvůj článek má přeci naučit lidi správně modlitbě. Ale přitom nemá smysl se obracet rádoby vědeckými úvahami k dospělákům. Ti, co nebyli k modlitbě vedeni od dětství, se v dospělosti už asi modlit nebudou. A proto by ses měl s touto snahou obrátit přímo na současné děti (které se v důsledku tzv. moderní výchovy ani od rodičů, ani ve škole o duchovních naukách nic nedozvěděly) a těm předestřít krásu a ušlechtilost modlitby“. Slyše to, uklonil jsem se své Inspirátorce a mile se na ni usmál (řekl jsem přece, že byla hezká, a to ani pro staré pány není bez významu) a odpověděl jsem: „Děkuji ti, má milá Múzo, za tento podnět, kterým se budu ihned řídit.“ Ona se pak – rovněž s úsměvem – rozplynula. A pak jsem vyhledal skupinu dětí z okolí našeho paneláku, které si zrovna hrály na trávníku za domem. Sešel jsem k nim a tváře se nesmírně tajemně sdělil jsem jim toto: „Děti, chcete se dozvědět něco o tom o čem někteří z vás třeba ani neslyšeli?“ – To stačilo, aby se zvědavci přímo hrnuli. Zatvářil jsem se ještě 12

Unitářské listy

tajemněji a zeptal se: „Děti, víte co je to správná modlitba?“ Zprvu se zatvářily zaraženě, ale pak skupinka nejaktivnějších vyhrkla: „Strejdo, pověz nám to!“ Chtěl jsem začít s výkladem, když se však přihlásila Liduška od sousedů a řekla: „Babička mne napomenula, že se mám před jídlem vždy pomodlit a že to znamená obrátit se k Pánu Bohu s díkem za toto jídlo přede mnou, že tu modlitbu nemám drmolit, ale vyslovovat jí pomalu, zřetelně a s úctou.“ – A tu vyskočil Jenda, bydlící naproti nám a drze řekl: „Proč bych měl něco pomalu brebtat, když mám před sebou jídlo, na které mám chuť a přitom mám hlad? A co to je vůbec ten Pámbu?“ Ihned nato se přihlásila Alenka Novákovic s tímto sdělením: „Moje babička mi ukazovala svaté obrázky, na kterých byl zobrazen Pámbu. Byl to hodně starý úctu vzbuzující děda s dlouhým bohatým plnovousem, seděl na mráčku a nad hlavou se mu vznášel světlý trojúhelník, s hrotem obráceným vzhůru.“ – A tu do toho vskočil Jenda Mrázků z rodiny, bydlící o poschodí nad námi, s dotazem: „Když ten Pámbu má takový mohutný bíbr, jak může líbat?“ – Otevřel jsem pusu s údivem a zeptal se: „Bůh a líbat? Co je to za nesmysl?“ Jenda však odvětil: „Na rohu naší ulice visí reklama na filmy a tam jasně stojí: Líbáš jak bůh.“ – Huba mi sklapla v rozpacích a nakonec jsem zaskuhral: „Já jsem ten

Duben 2009

film neviděl, ale on asi nebude příliš zbožný“. Snaže se nadále více ovládat situaci, řekl jsem tajemně: „Děti, já mám k dispozici kouzelné duševní kukátko, kterým se mohu (ale jen v myšlenkách) dívat pouze já sám a kterým mohu vidět, jak se kdokoli kdekoli modlí. Vy se mne můžete ptát, co tím kukátkem vidím a já vám to budu popisovat a vykládat. Tak se můžete mnoho o správné i nesprávné modlitbě dozvědět. Chcete mně dávat takové otázky?“ Miládka Voříšková, bydlící o patro pod námi, mi řekla: „Já mám staršího bratra, který se stále motá kolem televizoru a bez řečí se zabývá něčím, co nazýváme sexbox (nebo tak nějak) a vypadá to, že se přitom stejně modlí.“ Musil jsem ihned odpovědět: „To zařízení setbox nemá nic společného se sexem (o kterém vás teď ve školách začínají poučovat) a patrně nejde o žádné modlení. Zřejmě se jedná o příjem signálu po digitalizaci televize.“ Ona se však zvědavě otázala: „Ale strejdo, co je to ta digitalizace? Můj dědeček to vyslovuje s velkým odporem a říká: Proč nás Pámbu na stará kolena tak trestá? Ať jdou všechny ty mobily, počítače, notebooky i televizní signály k čertu. Copak nám můžou nějaké mechanismy, založené na bláznivých kombinacích nul a jedniček, něco rozumného říci? Ty nám můžou být ukradeny. Člověk neví, jaký knoflík a kdy má na těchto aparátech stisknout, většinou to zblbá 13

Unitářské listy

a pak neví, co s tím. Já bych tomu jejich vynálezci nejraději vrazil pár facek, aby nerušil klidný zbytek našeho života.“ Nezbylo mi nic jiného, než dívence říci: „Miládko, já dědečka chápu. Život dnes pro starší lidi probíhá příliš rychle. Nestačí se mu přizpůsobovat. Ale některé takové moderní aparátky přece znáš. Tvůj mobil je na digitalizaci také založen.“ – Do toho vpadnul rozpustilý Jenda od naproti: „Strejdo, mobil zná každé dítě, můžeme s ním nejen telefonovat, SMS-kovat, ale někdy také fotografovat, či natáčet krátké scénky. Velká legrace je ve škole natáčet pana učitele, jak se čílí, když zlobíme.“ – Na to jsem však musil říci: „Ale Jendo, to se přeci nemá dělat. My jako děti jsme pana učitele chovali vždy v úctě.“ Jenda, jakoby napomenutí nechtěl slyšet, pokračoval: „Strejdo, když jsme u té digitalizace, my se ve škole učíme, jak brouzdat po internetu a přitom můj táta to neumí. Já mu to však mohu vysvětlit. A má máma si jednou posteskla: Ten svět je dneska nějaký zvrácený. Je smutné, že my – na stará kolena – se musíme chodit učit k dětem, místo abychom je sami učili.“ Jenda se přitom zachechtal a dodal: „Copak to není legrace?“ Přihlásila se opět Miládka: „Strejdo, prosím tě, šla by digitalizovat i modlitba?“ – Na to jsem v rozpacích odpověděl: „Tvůj dědeček by asi řekl: Jak chceš samými nulami

Duben 2009

a jedničkami říci něco ušlechtilého? – Digitalizovat modlitbu, určenou k cestě do nebe? – Víš? – Necháme to raději panu farářovi.“ – Pak se kolem mne seskupila skupinka několika zvědavců s prosbou: „Strejdo, mluvíš o panu farářovi a my jsme přitom ještě nikdy nebyli v kostele. Tam se přeci lidé modlí. Jak a ke komu? Podívej se tam svým kukátkem a pověz nám to!“ – Odpověděl jsem vážně: „Milé děti, kostel nebo chrám je posvátné místo zpravidla duchovně vyzdobené svatými obrazy nebo soškami. K motlitbě přicházející lidé se pokřižují a buď tam stojí, nebo klečí s rukama sepjatýma na prsou, oči upřeny k nebesům a v duchu nebo šeptem pronášejí své modlitby buď k Pánu Bohu, nebo ke svatým.“ Než jsem se stačil nadechnout k dalším výkladům, Alenka Novákovic se zeptala: „Strejdo, kdo jsou to ti svatí?“ – Snažil jsem se to vysvětlit takto: „Jsou to přímluvci za hříšné lidi, kteří se přimlouvají u Pána Boha (po jehož pravici v nebi sedí) za odpuštění nebo zmírnění trestů modlících se hříšníků.“ – „A kdo sedí po levici Pána Boha?“ zeptala se zvědavě Alenka. Nebyl jsem si moc jist a tak jsem řekl: „Snad andělé, zpívající oslavně Aleluja.“ – Do toho vpadl nezpůsoba Jenda od naproti prohlášením: „To to na těch nebesích musí být velká otrava.“ – „Já vím, ty bys tam nejraději přikázal hrát fotbal nebo hokej, viď.“ 14

Unitářské listy

odporoval jsem mu. Ten nezbeda opáčil: „To víš, že jo. Ale Strejdo, vyskytovaly by se tam při těch mačích i fauly?“ – „U svatých asi těžko“, odvětil jsem s přesvědčením. – „To by to nebylo zábavné, fauly jsou na všech utkáních to nejzajímavější. Já bych to tam rozhodně nechodil pískat,“ oponoval malý dareba. Poté se přihlásil Jenda Mrázků: „Strejdo, ty jsi řekl, že modlící

shromážděních pokůlují.“ Jenda však byl zřejmě ve formě a tak se potutelně zeptal: „Strejdo, co je to pokřižování vím. Jak se však provádí to pokůlování?“ Hledal jsem nějaký únik z trapné situace, když najednou i již zmíněná hodná Miládka se záludně zeptala: „Strejdo, modlí se i čert?“ – Co jsem měl na to říci, aniž bych se také zachechtal? Proto jsem vážně prohlásil: „Čert se nemodlí,

se v kostele pokřižují. Můj vzdálený bratranec je členem nějaké skupiny Svědků Jehovových a on říkal, že Ježíš Nazaretský nebyl ukřižován na kříži, nýbrž že byl přibit na kůl. Proč se tedy uctívá kříž?“ – Dopálilo mne to a tak jsem nakvašeně odpověděl: „Křesťané se v kostele pokřižují, Svědkové se snad na svých

čert proklíná.“ „A koho proklíná?“ zeptala se už bez úsměvu. „No přeci Pána Boha,“ dorazil jsem ji břitce. Obával jsem se další rozpravy na toto téma, když naštěstí na scénu vstoupil opět Jenda Mrázků (který se vždy zajímal o filmy) s tímto dotazem: „Strejdo, já jsem shlédl v televizi scénu z filmu, kde u hez-



Duben 2009

15

Unitářské listy

ké sedící slečny klečel mládenec, kladl na ni ruce a vzrušeně pravil: Moje velká lásko, ty jsi moje bohyně, buď věčně mou! A já bych chtěl vědět, když ona byla bohyní, zda i on byl bohem.“ – Co jsem mu měl na to říci? Odvětil jsem: „Možná, že byl rovněž bohem, ale jen v jejích očích. Víš, jak to někdy (zaplať pámbu, že nepříliš často) s takovou svatou rodinou vypadá? Uzavřou sňatek, pořídí si dítě, za nějakou dobu se rozvedou a pak se handrkují, komu to děťátko má patřit.“ K tomu odpověděl Jenda: „Já to vím, v jižní části našeho paneláku jsou dva takové případy.“



Duben 2009

Začal jsem se domnívat, že naše diskuse překračuje můj zamýšlený směr, že už také uplynul dost velký čas a že bych měl toto dětské shromáždění nějak uzavřít. Rozhodl jsem se proto dát dětem závěrečné dispozice ke správné modlitbě: „Děti, modlit se můžete kdekoli: doma, v chrámu, nebo v přírodě. Nikdy byste to však neměly dělat okázale. Nesnažte se také radit Pánu Bohu, co má dělat. Věřte, že je moudřejší než vy. Můžete však přát mír celému světu. Ten to mnohdy potřebuje. Přeji vám, aby vás modlitba povzbuzovala k ušlechtilému životu!“ A pro dospěláky dodávám toto: Nezapomeňme, že existuje také řada lidí, kteří si říkají ateisté a kteří se samozřejmě nemodlí. Donedávna ve velké zemi na východ od nás existoval svérázný „Svaz bezbožníků SSSR“. Ten však již zanikl. V naší zemi však existují i jedinci, kteří trpí jejími různými deformacemi. Co kdybychom pro ně založili „Svaz pověrčivých ČR?“

16

Unitářské listy

HLASY V PĚVECKÉM SBORU:

Nejnovější vědecké poznatky o podstatě pěveckého sboru V úterý 3. března jsme se mnozí zúčastnili výborného koncertu pěveckého sboru Uni-Sono (viz poslední strana tohoto čísla). Byla to pro nás ale také příležitost vzdělat se, rozšířit si své vědomosti, aby naše unitářská víra byla i v hudební oblasti skutečně v souladu s vědeckým poznáním, jak nám velí naše tradice. Pro velký zájem přednesenou přednášku otiskujeme i zde v UL. Jistě jsme již každý mnohokrát v životě slyšeli zpívat pěvecký sbor. Když takový sbor slyšíme, uvědomujeme si však dostatečně, co takový sbor představuje, jak vlastně funguje? To základní známe, že v každém správném pěveckém sboru mají být zastoupeny čtyři hlasy: soprán, alt, tenor a bas. Někdy se hlasy dělí dál, to se ale týká buď profesionálních zpěváků a sborů, anebo těch, kteří svůj hlas nedokáží udržet v poloze, která je jim oficiálně přidělena sbormistrem. Každý hlas se vyznačuje určitou polohou, a to má pak vliv i na odlišnou charakteristiku všech, kteří v té poloze zpívají. Nejspíš se ptáte, proč by mělo zpívání jiných not vést zpěváky k odlišnému chování, a to je skutečně tajemná otázka a už mnoho odborníků ji studovalo a snažilo se najít odpověď. Jenže problém je, že mnozí vědci jsou současně i hudebníci, a tak ostrovtip jejich vědecké nezávislosti kalí vliv jejich hudebních vášní. Prozatím tedy tato otázka zůstává nezodpovězena, což nikterak nemění skutečnost, že čtyři hlavní hlasy mohou být od sebe snadno odlišeny. Jak? SOPRÁNY jsou hlasy, které zpívají nejvýš, a proto věří, že vládnou světu. Mají obvykle delší vlasy, blýskavější šperky a kratší sukně než kdokoliv jiný. Cítí se dotčeny, když jim není umožněno zpívat vysoké F přinejmenším několikrát v každém kuse. Když dosáhnou nejvyšších tónů, zůstávají na nich nejméně dvakrát tak dlouho, než sbormistr vyžaduje, a pak si stěžují, že je bolí hlasivky a že sbormistr je sadista. ALTY jsou základ sboru, tedy v jejich osobním pojetí. Jsou to přirozené

Duben 2009

17

Unitářské listy

osobnosti a nejraději by na koncerty chodily v džínsech, kdyby jim to jen sbormistr dovolil. Alty mají ve sboru výjimečnou pozici v tom, že si nemohou stěžovat, že by jejich poloha byla příliš vysoko nebo příliš nízko, a dobře vědí, že ostatní hlasy si myslí, že jejich hlas je neúměrně snadný. Ale alty zase vědí, že pravda je komplexnější. Zatímco se soprány plíží na vysoké A, alty se musí prodírat složitou spletí křížků a béček v obtížném rytmu, ale toho si nikdo nevšimne, protože soprány zpívají moc nahlas. TENORY jsou rozmazlenci. Tak to prostě je. Je to tak proto, že jich nikdy není dost, a sbormistr by raději zaprodal svou duši, než aby propustil průměrného tenora, zatímco pár altů by se klidně vzdal i zadarmo. Další věc je, že z nějakého důvodu jen pár tenorů je skutečně dobrých, to je jedna ze smutných skutečností života. Takže proto není divu, že tenoři nosí nos nahoru, protože nakonec, kdo jiný by motivoval soprány? Jediná věc, která sebejistého tenora může vyvést z míry, je občasná poznámka, zpravidla ze strany basů, že kdo zpívá tak vysoko, jen těžko může být opravdový chlap... To samozřejmě tenoři vysvětlují tím, že je to vina skladatele, který jejich hlas napsal příliš vysoko. BASY mají tu nejnižší polohu. A to vysvětluje vše. Jsou to solidní, pevné osobnosti, které mají nejtlustší obočí a nejhuňatější vousy. Basy se cítí konstatně nedoceněny a v hloubi duše věří, že jsou nejdůležitějším hlasem sboru, a to navzdory faktu, že zpívají ty nejnudnější party a nezřídka zpívají dlouze jednu a tutéž notu přes celou stránku. To si kompenzují tím, že zpívají jak nejvíc nahlas mohou. Basy ale mají pravdu v tom, že jsou jediným hlasem sboru, který má právo říkat, že jejich poloha je velmi nízko. A tak si také na to také často stěžují, a když jsou nuceni v nízkých polohách zpívat, často svůj zpěv doprovázejí funěním a legračními grimasami. A na závěr dnešní přednášky ještě jeden příběh z prostředí pěveckých sborů, tentokrát příběh záhrobní, a nejen pro stoupence esoteriky. Zemřela sopranistka a přišla do nebe. Svatý Petr ji zastavil v bráně slovy: „Nejdřív mi pověz, kolik falešných not jsi za svůj život zazpívala?“ „Tři,“ pípla skromně sopranistka. „Tak třikrát, hoši,“ volá svatý Petr, a z oblaku poblíž se vynoří anděl a píchne sopranistku třikrát jehlou. „Auvejs,“ volá sopranistka, co to má znamenat?!“ „No my tady v nebi tě za každou falešně zazpívanou notu musíme píchnout nebeskou jehlou.“ „Aha,“ povídá sopranistka, a chystá se překročit práh nebeské brány, když tu slyší zoufalé úpění a skřípění zubů. „Co je to za strašlivé zvuky?“ ptá se. „Tak tohle je vážný případ,“ vysvětluje svatý Petr: „to je tenor, který tady už je nějaký čas. Teď tráví už třetí týden pod šicím strojem.“ PS, z veřejně dostupných odborných pramenů

Duben 2009

18

Unitářské listy

MEDITACE



S PŘÍCHODEM RÁNA

S příchodem rána, zatímco se probouzím vstříc požadavkům nového dne a nového týdne, mé myšlenky se obracejí vůči životu, vůči lidem, světům krásy a strádání, abych se opět ptal „nač?“ a „proč?“. Tím, že přicházím do tohoto místa shromáždění, a tím, že hledám a sdílím s těmi, kdo jsou na tom podobně jako já, tak nacházím určitý smysl, určitý význam, určitý klíč k řešení všech těch bouřlivých zkušeností v mém vlastním životě i v běžném životě světa. Vidím radost a smích, lásku a soucítění, pravdu a krásu, a jsem povznesen a rád; ale pak spatřím bolest a zármutek, nenávist a nedůvěru, faleš a ošklivost, a můj duch se potápí k hlubinám obav a strachu. Jsem překvapen a zmaten a neschopen pochopit to a vysvětlit to. V jednu chvíli pláču radostí, v příští chvíli pláču bolestí. Vidím štědrost a sobeckost, laskavost a krutost, naději a beznaděj. Co si mám počít s touto životní zkušeností? Protože v životě je tolik dobrého, proto sem přicházím. Chci, aby toho dobrého bylo víc, chci se o to přičinit; chci dobro posílat dál všude kolem, tak aby druzí to také spatřovali a byli uzdraveni. A protože v životě je tolik, co je škodlivé a zlé, proto zde hledám lepší porozumění. Tak se staň, že v této tiché chvíli přemýšlení, naslouchání, hovoření, zpívání, rozjímání a sdílení paprsek světla prosvítí tragické složitosti života, abych mohl jít dál ve víře a naději. Ashley Hills



Duben 2009

19

Unitářské listy

LETEM UNITÁŘSKÝM SVĚTEM 1. MEZINÁRODNÍ KONFERENCE UNITÁŘSKÝCH ŽEN

Téměř 600 členek unitářských sborů z 20 zemí světa se sešlo v americkém Houstonu ve státě Texas od 26. února do 1. března letošního roku. Ústředním tématem bylo „Propojení globálního partnerství k obohacení života žen“, a celá konference byla zaměřena na pomoc a uvědomění si postavení žen v zemích „třetího světa“. Za NSČU se zúčastnila Alice Rajnohová, o svých zážitcích nám bude vyprávět nám bude vyprávět v jednom z pravidelných úterních programů POU.

ICUU HLEDÁ SEKRETÁŘE

Mezinárodní rada unitářů a univerzalistů (ICUU) vyhlásila výběrové řízení na pozici sekretáře, který by zajišťoval programy a aktivity. Jedná se o zaměstnání na poloviční úvazek počínající v letních měsících. Požadavkem je výborná znalost práce s počítačem, ekonomiky a anglického jazyka. Přihlášky musí být přijaty do 15. dubna 2009. Další podrobnosti zájemci najdou na internetové stránce www.icuu.net/Job_posting.pdf.

„Ano, můj muž je taky unitář. Pyšní se otevřenou myslí – ale to bys nevěřila, co se v ní někdy vylíhne!“

Duben 2009

20

Unitářské listy

PŘÍBĚH K ZAMYŠLENÍ

VELBLOUDÍ DILEMA Zora Ušadová

Velbloudí mládě se ptá své velbloudí maminky: „Pověz, maminko, proč máme taková velká kopyta?“ „To má velmi důležitý důvod,“ povídá velbloudí maminka, „velká kopyta nám dala Příroda, aby nám pomáhala nebořit se do písečných dun pouště.“ „Aha, no to je zajímavé! A proč máme tak dlouhé oční řasy?“ „Ty nám pomáhají chránit oči od písečného prachu pouště.“ „A proč máme hrby?“ „V nich je uložen tuk, abychom měli dostatek energie na dlouhé pochody vyprahlou pouští v horku.“ „To je tak zajímavé,“ zamýšlí se velbloudí mládě, „takže velká kopyta máme, abychom se nebořili do písku, dlouhé řasy nám chrání zrak před prachem pouště, a hrby máme proto, abychom mohli ujít dlouhé vzdálenosti pouští. No jo, maminko, ale co tedy děláme tady v kleci v zoologické zahradě?“ Je to vtipný, třebaže smutný příběh malého velblouděte, které navzdory kopytům, dlouhým řasám a pevným hrbům nikdy nepozná prostředí, pro které mu Příroda dala jeho vybavení. Pro nás je to však také inspirace zamyslet se nad našimi vlastními dary. Nežijeme v zoo, třebaže si tak někdy při pohledu na některé naše spoluobčany můžeme připadat, a jsme relativně svobodní lidé. Co děláme s našimi dary, které nám byly dány? Uvědomila jsem si tuto skutečnost, když jsem příběh o velbloudím mláděti poprvé četla. Jsou jistě věci, které mě svazují a omezují, které jsou jako klec pro velbloudí mládě. Ale možná je víc darů, které mám a nevyužívám, a v tom využívání mi vlastně vůbec nic nebrání, než moje nevědomost, lenost, lhostejnost a pohodlnost? Chudák velbloudí mládě nemůže přelomit železné pruty své klece, ani nemůže utéct ze zoo. Já bych naproti tomu leckterou překážku přemoci mohla! Budu se nad tím muset důkladně zamyslet. Nepřipojíte se ke mně? Díky za inspiraci, velbloudí mládě!

Duben 2009

21

Unitářské listy

„ŽÍT UNITÁŘSKY“

JE BĚH NA DLOUHOU TRAŤ rozhovor s Luďkem Pivoňkou, duchovním plzeňských unitářů

Duchovní Obce unitářů v Plzni Mgr. Luděk Pivoňka se nemusí vůbec pobízet k diskuzi. Naopak, cítí se při ní jako ryba ve vodě. Dokáže dobře naslouchat a rozvíjet myšlenky druhého. Dostat ho ale k počítači v plzeňské obci, abychom spolu mohli přes elektronickou poštu uskutečnit tento rozhovor, nebylo vůbec snadné. Není se však čemu divit. Chyběl mu osobní kontakt. Lidský, vřelý a živý kontakt. Pro duchovního nepostradatelný prvek. Jaký byl začátek Vaší duchovní cesty? Narodil jsem se v sekulární rodině, kde se o náboženství nijak nemluvilo. Do svých 18 let jsem o něm nic nevěděl, a tak jsem si o něm také nic nemyslel. Zlom nastal až na střední škole, kde mě s křesťanstvím seznámil můj spolužák. Do konce třetího ročníku to byl „ortodoxní“ punker. Po prázdninách se ale vrátil jako naprosto jiný člověk. Tato totální proměna mě velmi zaujala. Chtěl jsem tedy poznat organizaci, která to dokázala. Přestože tuto změnu viděli i ostatní spolužáci, byl jsem jediný, který to chtěl blíže prozkoumat. A tak jsem se seznámil s mládeží ve Farského sboru CČSH v Plzni, kde jsem našel velmi sympatické prostředí. Bylo natolik inspirativní, že jsem se během jediného roku rozhodl pro povolání hu

Duben 2009

sitského duchovního. Rozhodoval jsem se na základě osobní duchovní zkušenosti. U některých celoživotních profesí se říká, že se pro ně musí člověk narodit. Platí to podle Vás i pro duchovní? Kdy jste u sebe poprvé zjistil, že tíhnete k tomuto povolání? Myslím, že se duchovním člověk nemůže narodit, ale může se jím stát za určitých předpokladů. Podobně jako u jiných řemesel je potřeba mít k práci duchovního určité předpoklady. Když jsou splněny, je možné se stát duchovním „řemeslníkem“. To je věc, kterou posuzují profesoři teologie a případné církevní komise. Ale některým duchovním nestačí jen provozovat duchovní řemeslo. Proto se ptají, jestli mají ke své práci i nějaké „vyšší“ poslání. A na tuto osobní otázku si každý duchovní musí odpovědět sám. V tom mu 22

Unitářské listy

naopak lišily? Základní rozdíl mezi Církví československou (CČS) a Svobodným bratrstvím (SB) je v jejich chápání křesťanství. CČS zakládali katoličtí kněží, kteří chtěli modernizovat křesťanství, kdežto Čapek chtěl již založit nové náboženství. CČS svoji autoritu viděla v duchu Kristově, kdežto SB ji hledalo v lidském rozumu a svědomí. Ježíš byl pro české unitáře jedním z mnoha náboženských učitelů, kdežto pro CČS byl učitelem jedinečným. To byly podle mého názoru hlavní rozdíly mezi CČS a SB. N. F. Čapek se netajil s názorem, že ačkoliv je mezi unitáři mnoho příznivců humanismu, on sám se s ním neztotožňuje. Na webových stránkách Obce unitářů v Plzni je však vaše charakteristika vystižena souslovím: svobodomyslné duchovně-humanistické společenství. V čem tkví podle vás rozdíl mezi náboženstvím a humanismem? Pro zjednodušení budu mluvit pouze o sekulárním humanismu. Humanismus je v podstatě etické hnutí vycházející z potřeb člověka, které se opírá o vědecký naturalismus. Z toho vyplývá, že jedinou realitou, kterou uznává a chce pozitivně přetvářet, je svět přirozených příčin a následků. Nadpřirozený svět je vnímán pouze jako iluze v hlavách nábožensky založených lidí. S tím ale většina náboženství nesouhlasí, a tak dochází ke kon-

žádné církevní orgány nepomohou. Co Vás přimělo k tomu, abyste opustil Církev československou husitskou a přišel k unitářům? Během studia jsem tíhnul k teologii Karla Farského a Aloise Spisara. Oba měli velmi blízko ke katolickému modernismu. Katolický modernismus a liberální protestantská teologie usilovaly o přizpůsobení křesťanství modernímu světu. Bohužel v době, kdy jsem studoval husitskou teologii, byly tyto proudy považovány za překonané. Jako husitský duchovní jsem to poznal i v praxi. V Českých Budějovicích, kde jsem půl roku působil, se liberální myšlenky příliš neoceňovaly. Naopak byly vnímány jako určitá forma křesťanské hereze (kacířského učení). Tam jsem s určitostí pochopil, že své poslání mohu naplnit jen ve skutečné liberální církvi. Usilovně jsem ji hledal až do roku 1998, kdy jsem v Plzni poprvé vstoupil do Unitarie. Po přečtení knihy „Tvůrčí náboženství“ jsem věděl, že jsem našel to, co jsem dlouho hledal. Jsem vděčný br. Čapkovi, že se vrátil do Československa, aby si ještě jednou duchovně zabojoval a založil moderní, nedogmatické náboženství. V mém případě to udělal i za mě. Je známo, že K. Farský se s N. F. Čapkem přátelil a že spolu konzultovali možné směřování české společnosti v oblasti náboženství. Je možné ve stručnosti nastínit, v čem se jejich ideály shodovaly a v čem se

Duben 2009

23

Unitářské listy

fliktům. V poslání OUP jsou však pojmy duchovní a humanistický definovány trochu jinak. Unitářské společenství v Plzni chce podobně jako humanismus spiritualitu zaměřenou na člověka, což ale neznamená, že člověk je jen jedním z mnoha živočichů, kteří nemají žádný duchovní cíl nebo poslání. Proto se snažíme v obci praktikovat humanismus spirituální a nikoliv sekulární. Jestli tomu dobře rozumím, tak se nezaměřujete jen na vztah člověka k člověku, ale zároveň i na jeho duchovní vývoj. Jaké prameny či literatura jsou pro vás v tomto směru inspirací? Moje duchovní inspirace se během posledních let mění a vyvíjí. Když jsem vstupoval do Unitarie, tak mojí základní inspirací bylo křesťanství. Později jsem si rozšířil svůj obzor i o východní náboženství a dnes čtu převážně esoterní a metapsychickou literaturu. Jako příklad bych uvedl tyto autory: Edgar Cayce, Emanuel Swedenborg, Rudolf Steiner, Ron Hubbard, Allan Kardec, Bernard Jakoby, Michael Newton, Brian Weiss, Thorwald Dethlefsen a další. Jak lze podle Vás v Unitarii praktikovat náboženství? Modlitbou, meditací nebo jiným duchovním cvičením? Jak se k tomu stavěl N. F. Čapek? Náboženství je možné praktikovat mnoha různými způsoby. Mod

Duben 2009

litba a meditace patří pravděpodobně k těm nejznámějším. Čapek vnímal modlitbu jako formu autosugesce, která nalaďuje člověka na boží vlnu. Pokud je člověk správně naladěn, může s Bohem navázat vnitřní spojení. Nejde tu tedy o plnění nějakých přání, ale o vědomé přetváření sebe sama v duchu zvolené autosugesce. Mně se ale zdá, že toto pojetí by bylo možné pro dnešní dobu přece jenom trochu rozšířit. Východní náboženství mají mnoho inspirace pro praktikování různých meditačních technik, které by bylo možné použít i v unitářství. Dalo by se říci, že v této oblasti dosáhly určitého mistrovství, a tak bychom je neměli opomíjet. Pokud jde o tradiční modlitbu, tak i ta by mohla mít v unitářství své místo, pokud by si to členové unitářské obce přáli. Záleželo by na konkrétních postojích jednotlivých členů. Duchovní cvičení však není možné někomu vnucovat, neboť by to přineslo více škody než užitku. Ptám se proto, že podle mého názoru se dnes většina lidí vyhýbá těmto duchovním snahám. Umění utišit se a vnořit se do sebe je nahrazováno rozumováním a rozebíráním vnějších podnětů. Je podle Vašeho názoru v Unitarii rovnováha mezi těmito lidskými schopnostmi? Myslím, že tato vyváženost v Unitarii není. Možná i to je důvodem malého zájmu o unitářství. V současnosti jsem přesvědčen, že 24

Unitářské listy

Unitaria působí spíše jako spolek, než jako duchovní společenství. Má však jednu velkou výhodu, že může své směřování demokraticky změnit. A to je její přednost. Zmínil jste, že inspiraci pro duchovní růst můžeme najít ve východních náboženstvích. Kromě praktických cvičení se však tato náboženství opírají o víru v reinkarnaci. Jak se na toto u nás nepříliš zažité učení o převtělování díváte Vy? Modernímu člověku se tato víra může jevit jako značně absurdní. První, co ho asi napadne, je otázka, zda se člověk může vtělovat do zvířat nebo do rostlin. Je pravda, že hinduismus a buddhismus uznává reinkarnaci i do zvířecích těl, ale moderní esoterika tuto možnost většinou nesdílí. Já sám jsem tuto teorii přijal asi tak před třemi roky na základě literatury zabývající se regresní terapií. Neberu ji ale jako nějaké dogma. Přesto si myslím, že je to nejlepší hypotéza posmrtného života, neboť člověku nabízí spravedlnost v tomto i budoucím životě. Čili podle Vás je v tom naděje, že to, co jsme v tomto životě nestihli nebo pokazili, budeme moci v příštích životech napravit? Nejenom to. Podle nihilistické teorie život po smrti zaniká, takže ať jsme tady na zemi žili jakkoliv, všechny nás čeká stejné nic. Navíc již od narození máme nestejné podmínky. V tom žádnou spravedlnost nevidím, neboť nejlépe by na tom

Duben 2009

byli lidé typu Viktora Koženého a jemu podobných, kteří s pomocí šikovných právníků unikají veškeré spravedlnosti. Další teorií je teorie křesťanského nebe a pekla. Podle ní, kdo uvěřil v Ježíše jako Pána a Spasitele, bude spasen. Kdo neuvěří, bude zatracen v ohnivém jezeře, kde bude jen pláč a skřípění zubů. Příležitost bude jen jedna, a to v tomto životě. Takže těch několik let našeho pozemského života rozhodne o věčném trápení nebo blaženosti. Bohužel ani v této teorii spravedlnost nenacházím. Navíc tato víra na mě působí dojmem náboženské pohádky. Závěrem bych Vás rád poprosil o zamyšlení nad otázkou: Co znamená „žít unitářsky“? Dobrá otázka, ale asi nejtěžší. Řekl bych žít podle unitářských principů. Je to ale běh na dlouhou trať. V této souvislosti mě napadá příhodné slovo z evangelií, kde Ježíš říká svým učedníkům: buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec. O dokonalost bychom tedy měli usilovat, ale pokud se nám to nepodaří, věřím, že to nebude naše poslední šance. s Luďkem Pivoňkou rozmlouval Petr Rajnoha

25

Unitářské listy

Abeceda etiky pro děti

H - harmonie Před nějakou dobou Vaška vyloučili z fotbalového družstva. Nebylo to kvůli tomu, že by hrál špatně – naopak vždycky patřil mezi nejlepší hráče a „opory“ týmu, ani kvůli tomu, že by porušil pravidla „fair play“. Bylo to proto, že měl dost špatné známky na pololetním vysvědčení a škola měla s fotbalovým družstvem jasnou dohodu. Kdo bude mít špatné známky ve škole, nemůže chodit několikrát týdně na trénink a ještě o víkendech hrát utkání. Pro Vaška snad nemohla být horší zpráva. Sport má totiž nadevšecko rád. A ze všeho nejraději má týmové hry, jako je kopaná, košíková a házená. Když zrovna nehraje v družstvu, můžete ho nejspíš potkat na tenisovém hřišti nebo v atletické hale. Faktem zůstává, že tráví většinu volného času v tělocvičně nebo na hřišti. Domů se pak vrací tak utahaný, že sotva zhltne večeři, jde si lehnout. Na učení pak nezbývá čas, to je jasné. To se ale teď radikálně změnilo. Vašek teď nechodí třikrát týdně na fotbal a tráví víc času doma. Dohnal fyziku, ze které měl samé čtyřky, a taky si konečně dopsal čtenářský deník. Vašek si moc přál, aby se mohl vrátit k fotbalu, a tak se snažil ze všech sil. Asi za měsíc jeho úsilí skutečně přineslo ovoce – zlepšil se z několika nejdůležitějších předmětů natolik, že mu trenér dovolil se vrátit k tréninkům. Bylo to právě včas, aby stihl přípravu na žákovský oblastní turnaj. Říct, že Vašek byl vděčný, by bylo slabé slovo – bil se ve finále jako lev, dal několik rozhodujících gólů a pomohl tak svému družstvu turnaj vyhrát. Od té doby se rozhodl věnovat se fotbalu a ostatní sporty hrát jen občas. Hlavně se ale naučil důležitou věc – jak harmonicky skloubit fotbal a školu a svůj denní program spravedlivě rozdělit mezi aktivi

Duben 2009

26

Unitářské listy

ty fyzické a řekněme ty více intelektuální. Jak je vidět, tak harmonie není jen pojem, kterým hodnotíme malířské kompozice na výstavě obrazů. Harmonie neboli vyváženost je potřebná v našem každodenním životě.

„Každý den se něco nového nauč, aspoň trochu přemýšlej a maluj, zazpívej si a zatancuj – od všeho tak akorát...“

(Říkadlo z knihy R. Fulguma Všechno co potřebuji k životu jsem se naučil v mateřské školce) Kateřina Samojská

Duben 2009

27

Unitářské listy

NÁVŠTĚVA V BÉTELU – ODBOČCE SVĚDKŮ JEHOVOVÝCH V ČESKÉ REPUBLICE V minulém čísle UL jsem slíbil, že se se čtenáři podělím o poznatky z návštěv v různých církvích a jiných náboženských společenstvích, při nichž jsem se chtěl něco dozvědět o víře a jejím praktikování a i o dalších činnostech toho kterého náboženského společenství. V listopadu loňského roku jsem navštívil Boží dům neboli Bétel Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi (dále jen NSSJ) v Praze na Černém mostě v Bryksově ul. 37. Nešel jsem tam s tím, že bych se domníval, že v rámci ekumeny bude někdy v dohledné době možná spolupráce s touto denominací, nicméně šel jsem tam se značnou dávkou zvědavosti. Mnozí z nás mají o svědcích Jehovových (dále jen svědcích) zkreslené představy na základě nepřesných a neúplných informací. Svědkům patří dva panelové sedmipodlažní domy v této ulici. V jednom všichni, kteří v Bételu pracují, bydlí, druhý je pak administrativním a bohoslužebným centrem NSSJ V České republice. Byl jsem předem objednán tak, jako se může v podstatě objednat každý, i když většinu návštěvníků tvoří svědkové ze všech koutů naší republiky i ze zahraničí. Pro zájemce uvádím, že Bétel lze navštívit po předchozí telefonické domluvě na tel. čísle 283 067 111 ve všední dny od 9.00 do 11.00 hod a od 14.00 do 16.00 hod, v sobotu pak jen dopoledne. Neděle slouží k odpočinku členů rodiny Bétel, jak se nazývají, my bychom řekli spíše pracovníků v tomto centru. Naší malé tříčlenné skupinky se ujala velice příjemná sotva třicetiletá průvodkyně, která se se svým manželem, s nímž v Bételu žije, seznámila právě tam. Jako člověka, který pracuje na Ústředí NSČU mě zajímala organizace a řízení NSSJ. Dostalo se mi vyčerpávajících informací a pro potřeby tohoto článku je trochu zestručním. Nejdůležitější částí, jakýmsi mozkem NSSJ, je Služební oddělení, které dohlíží na kazatelskou činnost v rámci celé ČR, zpracovává zprávy tzv. krajských dozorců, plánuje a organizuje sjezdy, rozhoduje o územních obvodech jednotlivých sborů, organizuje činnost zvěstovatelů a průkopníků (poněkud archaické, nicméně v rámci NSSJ oficiálně užívané výrazy) a vede korespondenci jménem NSSJ. Překladatelské oddělení se zabývá překlady časopisů Strážná věž a Probuďte se!, ale i dalších publikací, které NSSJ vydává. Toto oddělení překlá

Duben 2009

28

Unitářské listy

dá také oficiální korespondenci, zejména tu ze světového sídla v Brooklynu v New Yorku. Práce na překladu jednoho čísla časopisu trvá asi 7 měsíců, v listopadu 2009 již překládali červnová čísla 2010. I když to nesouvisí přímo s překladatelskou činností, toto oddělení zajišťuje i styk s tiskárnou v Seltersu v Německu, kde jsou české mutace tištěny. Nákupní oddělení se příliš neliší od nákupních oddělení v kterémkoliv podniku, obstarává nákup běžných potřeb nezbytných pro fungování Bételu. Stavební úsek pak spolupracuje se sbory při přípravě a realizaci staveb či rekonstrukcí tzv. sálů Království, kde se svědkové scházejí. Rovněž přes tento úsek jdou žádosti o půjčky z fondu určeného na realizaci staveb a rekonstrukcí sálů Království. Nemocniční informační služba koordinuje činnost tzv. výborů pro styk s nemocnicemi, shromažďuje kontakty na lékaře, kteří jsou svědky a dále i na další lékaře, kteří jsou naklonění bezkrevní léčbě, zasahuje tam, kdy by snad měla být svědkovi dána krevní transfúze atd. Dále je v budově ještě poměrně malý sál Království, nahrávací studio a mimo tuto budovu ještě garáže: svědkové si expedici časopisů zajišťují zcela samostatně, mají k dispozici několik osobních aut a jedno nákladní s nosností 18 tun. V domě je ještě knihovna, nadstandardně vybavená jídelna, prádelna, malá tělocvična a posilovna a také holičství a kadeřnictví. Všechny tyto služby využívají obyvatelé Bételu bezplatně, na druhou stranu za svou práci nedostávají žádnou odměnu. Jen málo prací je zabezpečeno externě v tom smyslu, že by je nevykonal svědek, i když na některé práce jsou zváni svědkové, kteří jinak v Bételu nebydlí. Pracovní den v Bételu začíná v jídelně ranním studiem Písma, tedy biblického textu. Patnáctiminutovému programu předsedá každý den jiný člověk, zaznívají komentáře dalších členů. Pak následuje modlitba a snídaně. Účast na ranním programu je pro cca 80 bételitů povinná. Oběda a večeře se to už netýká. Muži s výjimkou mužů důchodového věku pracují 6 dní v týdnu, ženy s výjimkou mladých žen do 30 let, které mají pracovní režim jako muži, pracují 5 dní v týdnu. Bydlení mají bételité zdarma, mohou mít byt zařízený od NSSJ, mohou si ho i zařídit podle svého uvážení. Při prohlídce druhého domu, který přímo nesousedí s hlavní budovou, jsem přemýšlel, co mi tam chybí. I když sám mám doma dceru na prahu puberty, nedošlo mi to hned, ale o to více mě to nemile překvapilo. Do Bételu nesmějí děti! Tedy na prohlídku přijít mohou, ale to je vše. Pokud některá z mladých bételitek otěhotní, musí i

Duben 2009

29

Unitářské listy

s manželem pryč. Tudíž v Bételu jsou pouze bezdětní, event. lidé, jejichž děti již žijí mimo rodinu svých rodičů. S jinak milou průvodkyní jsem se rozloučil se smíšenými pocity. Na svědcích obdivuji skvělou organizaci práce, dokonale promyšlené misijní působení, z větší části i jejich morální doktrínu. Ze sociologického hlediska vykazují ovšem znaky totalitní organizace, není radno vybočovat z řady, mít nekonformní názory atd. O to zajímavější se mi pak jeví skutečnost, že jejich členy (oni toto označení neužívají, za svého považují toho, kdo je průkopník či zvěstovatel a podává o tom jedenkrát za měsíc písemnou zprávu) jsou hlavně lidé s vysokoškolským vzděláním – lékaři, přírodovědci, učitelé, právníci atd. Byl jsem požádán, abych neužíval slovo jehovista, čehož jsem se i v tomto článku držel. Považují ho za velmi hanlivé. I když expanzivní nárůst členů se cca před 8 lety zastavil na cca 18 000 a od té doby stagnuje, svědkové občas někoho vyloučí a jak už jsem předeslal, ty, kterým by jinde říkali matrikoví členové, oni za své nepovažuji, což vede i k tomu, že při sčítání lidu se k nim hlásí více osob, než kolik oni považují za své pravověrné. Nicméně není prý problém se k činnosti zvěstovatele vrátit, pokud dotyčný kromě toho, že NSSJ nesloužil, neudělal žádný jiný prohřešek proti vnitřním normám. Rozhodně není dobré ze strany ostatní populace svědky ostrakizovat a dívat se na ně jako na pomatence, kteří nechtějí transfúzi krve. Jsou svébytnou náboženskou společností, která bez profesionálních duchovních dokázala díky soustavnému vzdělávání svých členů v teokratické škole atd. oslovit nejméně padesátkrát tolik lidí co naše náboženská společnost. Vždyť v roce 1990, když vystoupili z ilegality, jich nebyly ani 3.000. Když nás náhodou na ulici osloví či zazvoní u našich dveří doma ti podivní lidé, kteří si chtějí povídat o bohu, buďme k nim laskaví a nemračme se na ně. Oni jen slouží Jehovovi, kterého nade vše milují, a rozhodně nejsou tak nebezpeční, jak tvrdí např. P. Remeš. Ostatně známý český religionista Z. Vojtíšek se domnívá, že v příští dekádě – tzn. asi do roku 2020 – se svědkové přiblíží většinové společnosti, která je začne vnímat více pozitivně – třeba tak, jako vnímá nás. Ivan A. Vávra



Duben 2009

30

Unitářské listy

Z DOPISŮ REDAKCI Dobrý den Petře, při čtení Mooreheadova textu na str. 15 březnových Unitářských listů, citovaného ve Vašem úvodním textu „Slovo na cestu“, byl můj hlavní dojem „Ten Moorehead je vadnej!“; a to jsem ještě neznal informaci o něm z Vašeho shrnutí „Douška na cestu“ str. 34.; ta mi to potvrdila až moc. A k tomu poznámky, kterými si spíš jen já sám ujasňuji situaci: Ten postoj k Mooreheadovi souvisí s těmi mými politickými názory na stránce www.volny.cz/tpeceny: takovýhle postoj „Já vím nejlépe, jak to má na světě vypadat a jak se mají všichni chovat; a všechno ostatní je špatně“, který vyzařuje mj. z Václava Havla, je podle mne právě hlubokým zdrojem těch totalitních postupů, jejichž důsledky jsme viděli jasně. (Pozn.: „Bohužel ne všichni, jak já sám vím móc dobře a všechny o tom poučuji.“). Tomáš Pečený

Vážená redakce, Považuji za šťastnou náhodu, že se mi podařilo setkat se s Petrem Samojským a připomenout si tak mé návštěvy v Unitarii před padesáti – šedesáti lety. Tehdy jsem jako student navštívil několikrát Unitarii a ačkoliv jsem později pracoval jako učitel na venkově, i tehdy se mně občas podařilo navštívit Prahu a najít si chvíle k návštěvě univerzitní knihovny a věnovat se i jiným kulturním zájmům včetně esperantských akcí a besed v modlitebně Unitarie. Avšak postupně v padesátých letech všechny společenské události, které nepramenily přímo v sídle Ústředního výboru všemocné strany, slábly a jejich význam se ztrácel a mně možností cestovat do Prahy ubývalo. Též proto, že jsem se často musel stěhovat, celkem osmkrát a to většinou nijak pohodlně. Musím se ale zmínit o unitářství za zvláštní situace. Bylo to v roce 1952 nebo 1953, kdy jsem se poprvé účastnil letního esperantského tábora, který se tenkrát konal v krásném prostředí na Moravici poblíž Hradce u Opavy. Tento tábor byla zajímavý tím, že vznikl symbiózou skautského hnutí s mírovými idejemi esperanta. Skautské hnutí bylo tehdy totiž násilně zrušeno, ale zůstaly mu stany k pořádání táborů. Ostraváci a Opaváci se domluvili se známými esperantisty, kterým sice byla zrušena ústřední organizace, ale komunisté se rozhodli nezakázat je, což by jejich hlavní činnost, dopisní styk s cizinou sotva citelně omezilo, ale sami by ztratili nad nimi dohled. A tak povolili zájmové kroužky v odborových organizacích apod. A tak nastala hezká spolupráce mezi již neexistujícími skauty, kteří jako zájemci

Duben 2009

31

Unitářské listy

o esperanto dodali stany a esperantisté jim umožnili legální pobyt v jejich zamilovaném prostředí a tak si vzpomínám, že v tomto táboře zavládlo krásné splynutí dvou krásných humanistických idejí ku prospěchu oběma. Věřím, že právě díky tomu se silně v té době rozmohlo na Ostravsku esperantské hnutí a dlouhou dobu bylo nejsilnější v republice, a že ještě dnes se tam jistě najdou esperantisté, kteří vám ukážou starší čísla „Skolta mondo“. Tento tábor zanechal ve mně hluboký dojem ještě z jiného důvodu. Okolnosti neznám, ale na náš slavností tábor byla pozvána mladá dvojice, která měla asi nějaké spojení s lesní správou. Dostavili se v krásném jednotném oblečení s unitářskými symboly. Na uhlazené vystupování této krásné dvojice jsem jistě nejen já ještě dlouho vzpomínal. Ale vzpomínal jsem i na pozdější šeptané zprávy, jaké potíže opravdovým unitářům nastaly. Vrátím se ale k mému častému stěhování. Po setkání s Petrem Samojským jsem doma začal pátrat po unitářských dokladech z padesátých a pozdějších let. Vše je v několika skříních, neladně poskládané a hlavně přeházené. Většinou kvapná stěhování nepřidala archivu vzhledu ani plnění účelu a tak po dvou večerech pátrání jsem v jedné skříní v dokladech odpůrců války nalezl osmistránkovou, na psacím stroji v kopiích rozmnožovanou studii Dušany Kafky z 6. 7. 1950 s názvem „Podstata bytí“. Nyní už jsem zběžně prohlédl asi polovinu skříní a poliček v celé místnosti a našel několik dalších dokladů s hinduistickou tématikou, většinou asi od přátel z Unitarie. Nejvíce si cením dialogu mezi Rabindranáthem Thákurem s Albertem Einsteinem. Ano, vím, měl bych se stydět za stav mého archivu, ale věřte, čeho si opravdu vážím, a není toho málo, to postupně inventuruji, vypracovávám seznamy v kopiích pro šest mých potomků (děti a vnoučata). Mezi nimi jsou např. čtyři různá vydání Bhagavadgíty, za nejcennější považuji útlý výtah z Bhagavadgíty v esperantu v překladu F. Lorenze, českého původu, který se stal v Brazílii vyhlášenou kulturní osobností. Karel Kraft



Duben 2009

32

Unitářské listy

ZPRÁVY Z ÚSTŘEDÍ NSČU NOVÝ VEDOUCÍ TAJEMNÍK

Dne 16. února 2009 nastoupil na základě výsledků výběrového řízení na místo vedoucího tajemníka NSČU Mirek Katzl, absolvent studia mezinárodních vztahů na Evergreen State College, člen NSČU od roku 1999. Přejme br. Katzlovi, ať se mu v jeho novém zaměstnání líbí.

UKONČENÍ SLUŽEBNÍHO POMĚRU DUCHOVNÍHO

Br. ThDr. Jan Schwarz uzavřel s NSČU dohodu o ukončení služebního poměru duchovního při Ústředí ke dni 31. března 2009. Správní sbor NSČU tuto dohodu schválil dne 2. února 2009. Za vše dobré, co pro NSČU udělal, Janu Schwarzovi děkujeme a přejeme mu, nechť se jeho zdravotní stav stále zlepšuje a nechť nadále úspěšně rozvíjí svůj literární talent.

UDÁLOSTI, KOMENTÁŘE HŘBITOV NA TALÍŘI

Nové vydání knihy pro vegetariány s názvem Hřbitov na talíři – živočišné látky v potravinách a v kosmetice je k dispozici ve druhém a rozšířeném vydání. Napsal ji Jan Šťastný, který měl v POU před časem přednášku o historii vegetariánství v naší zemi. Kniha informuje o nevegetariánských složkách v potravinách i v dalších produktech, které používáme. Obsahuje ale také užitečné informace, které mohou užít i karnivoři, kteří chtějí ke zvířatům přistupovat se soucítěním, jako přehled „éček“, otázka „etické kosmetiky“ (bez testování na zvířatech) a mnoho dalšího. Knihu je možno objednat na e-mailové adrese [email protected].

ÚCTA K POSVÁTNÉ KRÁVĚ

Úcta k posvátné krávě se v Indii projevuje třeba i tím, že někteří hinduisté se omývají její močí. Teď pravověrní budou mít další možnost, jak posvátnou krávu ctít, budou si totiž moci zakoupit nápoj obsahující kraví moč. Kombinace této složky spolu s léčivými bylinkami má vytvářet kvalitní, přírodní, zdravý a chutný nápoj. Někteří z našich členů jezdí čas od času do Indie; až tam pojedete, přivezte nám nějaký suvenýr, ale kraví nápoj snad ani nevozte. I když kdo ví, třeba bychom ho měli zrovna ochutnat v rámci poznávání jiných kultur?

Duben 2009

33

Unitářské listy

„ZNEMOŽNILI JSTE MI VYSTUPOVAT

S PANEM PREZIDENTEM...“ Letošního dvanáctého dubna uplyne již pětašedesát let od narození jedné z nejpozoruhodnějších osobností československého dvacátého století. Ten člověk se po celý život hlásil ke katolické víře, i když někdy k ní přistupoval dost volně. Již patnáct let není mezi námi. V rádiu občas zahrají některou z jeho písniček. Ale zase na až tak často. A některým jeho skladbám jako by se dramaturgové rozhlasových stanic úzkostlivě – velmi úzkostlivě – vyhýbali. Měl jsem kdysi příležitost setkat se s tímto člověkem. V době, kdy měl vystupovat u nás v Novém Kníně. To účinkování už bylo dohodnuto. Mělo se uskutečnit 28. října 1991 v novoknínské sokolovně. Pravda, vyskytla se překážka. Karel Kryl – protože o něm je zde řeč – už po stanovení termínu koncertu dostal pozvánku nadmíru prestižní: z Kanceláře prezidenta republiky. Václav Havel se chystal slavit státní svátek v Bratislavě a měl za to, že autor Bratříčka, Salome či Nevidomé dívky by mohl být ozdobou tribuny. Leč umělec dal přednost již dohodnutému vystoupení. A tak vše nakonec ztroskotalo na takřka neuvěřitelné prkotině: v novoknínské sokolovně nebylo k dispozici dostatečné množství židlí. Vystoupení se na poslední chvíli překládalo do sportovní haly na Dobříš, pořadatelem ale zůstalo Místní kulturní středisko Nový Knín. Díky tomu jsem se připletl ke skupince dobrovolníků, kteří pomáhali s kontrolou lístků – podobně jako předtím několikrát při koncertech ve staroknínském kostele. A tak jsem se mimo jiné stal svědkem Karlova příchodu na místo. „Provinili jste se!“ začal ze sebe chrlit zpěvák, jakmile se přiblížil ke skupince pořadatelů: „Víte, že jste se provinili?! Znemožnili jste mi vystupovat s panem prezidentem! DĚKUJI VÁM!!“ Pokud si dobře vzpomínám, hlediště tehdy bylo slušně zaplněno, ale vyprodáno nebylo. Karel toho dne zahájil své vystoupení písničkou Maškary. A pak se mimo jiné poměrně dlouze pokoušel publiku vysvětlit rozdíl mezi emigrací a exilem. Došlo i na pokus o navázání spojení s Bratislavou. Ale žádné dlouhé a vřelé pozdravy se nekonaly. Mítink totiž toho dne probíhal ne zcela podle představ pořadatelů. Část účastníků dávala zřetelně najevo svou nelibost skandováním „Dosť bolo Havla!“ a „Dosť bolo Prahy!“ Na tribunu si našlo cestu i několik vajíček. Po vystoupení kulturní středisko ještě zaplatilo umělci večeři ve vinárně. Myslím, že tehdy se to jmenovalo U Matěje. (Později tam byla restaurace Friends, nyní tyto prostory čekají na nového provozovatele.) A když jsme se tehdy loučili, nějak mě napadlo zeptat se ho, které že místo ho vlastně inspirovalo k napsání Anděla, jedné z nejznámějších jeho písniček. Karel si nejprve povzdechl, že tohle už je opravdu stará písnička, a to z roku 1965. A pak pravil, že to místo se jmenovalo Veliké Chvojno, byl tam starý kostel po Němcích, v něm barokní varhany. A on že odtamtud tenkrát odnesl, co odnést šlo, protože hned druhý den vše srovnali se zemí. Jenže tady něco nehraje. Obec Velké Chvojno leží na úbočí Českého středohoří, poměrně blízko Teplic, ve kterých Karel Kryl nějakou dobu opravdu působil (i když blíž k Ústí nad Labem). Na svém webu se ke Krylově inspiraci místním kostelem hrdě hlásí. Ten po válce skutečně zpustl a byl zbořen. K demolici ovšem došlo nikoli v roce 1965, ale „až“ v roce 1977. (Pozoruhodné je, že

Duben 2009

34

Unitářské listy

z jakési setrvačnosti byl tento již neexistující kostel zakreslen ještě na turistické mapě České středohoří – východ, která vyšla v roce 1995. Ovšem nejde zdaleka o jediný takový případ.) Připočteme-li k tomu „vojenské reálie“ v textu písně a skutečnost, že v roce 1965 Karel končil vojenskou službu, zdá se, že těch zdrojů inspirace mohlo být více. Třeba doupovský vojenský prostor. V té době například v dnes již zcela zlikvidovaném městě Doupově stála ještě řada domů, byť ve značně vybydleném stavu, a to včetně cenného barokního klášterního kostela svaté Alžběty (kde se ještě krátce poté natáčelo několik záběrů pro film Konec srpna v hotelu Ozon). Je možné, že – tehdy již značně zpustošený – kostel ve Velkém Chvojně byl sice jen jedním ze zdrojů inspirace, ovšem zrovna tím posledním, který o napsání Anděla definitivně rozhodl. Na další Krylovo vystoupení jsem se dostal přesně o rok později, tedy 28. října 1992. Atmosféra byla úplně jiná než před rokem. Krylovo vystoupení bylo součástí velkého mítinku v pražském kulturním domě Eden proti dělení Československa. Na mnohých klopách trikolóry. Petice za referendum o rozdělení státu. A proti mezinárodnímu uznání nástupnických států, pokud ty přesto bez referenda vzniknou. A kdesi v podvědomí strach, že tento boj už je prohrán. Jako ten z přelomu let 1968 – 1969. Ne zcela zdravý Karel dorazil se zpožděním. Měl potíže s autem a musel si pomoci stopem. Zaznělo mimo jiné i několik novějších písní (objevily se na albu Monology, které vyšlo zhruba ve stejné době). Komentoval znění tehdejšího návrhu o českém státním občanství. Jak dlouho měl podle něho žít člověk na českém území, aby měl na toto občanství nárok. Jen nemnoho z dlouholetých exulantů by tuto podmínku splňovalo. A naopak – pravil tehdy umělec – nárok stát se českými občany by měli mnozí z příslušníků těch vojsk, která se u nás zčistajasna zjevila jedné srpnové noci. Dodejme, že Karel Kryl se s rozdělením Československa nikdy nesmířil a „stihl“ zemřít dřív, než vypršela platnost jeho československého pasu. A naposledy jsem Karla Kryla zastihl na vystoupení v Příbrami 29. listopadu 1993. Snad nejvíc mi z toho vystoupení utkvěla v paměti píseň Demokracie. („Demokracie rozkvétá, / byť s kosmetickou vadou, / ti, kteří kradli po léta, / dnes dvojnásobně kradou...“ Zrovna tahle písnička nepatří k těm, v jejichž pouštění do éteru by se rádia předháněla.) A vzkaz z Bratislavy, z vystoupení konaného 17. listopadu téhož roku v aule tamní univerzity: „Vyřiďte jim, že my nic proti nim nemáme, že i u nás měli většinu jen 35 procent jako u nich.“ A na závěr nás Karel upozornil, abychom si pamatovali, že se stavbou celnic na moravsko-slovenské hranici se v roce 1993 začalo dříve na „naší“ a ne na slovenské straně. A pak přišel 3. březen 1994 a bylo jasné, že další setkání už následovat nebude. Možná by někoho mohlo zajímat, jak je možné, že Nový Knín mohl vůbec uvažovat o vystoupení takové osobnosti, jakou Karel Kryl byl. Určitě se o něho přetahovala daleko významnější města. Vysvětlení lze (vedle zápalu, s jakým ke své práci přistupoval tehdejší šéf MKS František Ureš) zřejmě hledat v Krylově působení ve Svobodné Evropě. Míval tam sice svůj pravidelný písničkový pořad vždy v neděli od 15 do 16 hodin, ale hodinové vysílání týdně by ho pochopitelně neuživilo. Většina jeho gáže mu plynula z funkce sportovního redaktora. A vedoucím sportovní redakce tam byl muž, který se do mikrofonu Svobodné Evropy představoval jako Karel Janovský. Jeho skutečné jméno bylo Karel Drážďanský a šlo rodáka právě z Nového Knína. Vzpomínku na tohoto člověka však už bude muset napsat zase někdo jiný. Miloš Hlávka

Duben 2009

35

Unitářské listy