DĚTSKÝ FOLKLÓRNÍ SOUBOR A KOMPETENCE K JEHO VEDENÍ

DĚTSKÝ FOLKLÓRNÍ SOUBOR A KOMPETENCE K JEHO VEDENÍ

Bakalářská práce

Studijní program: Studijní obor:

B7505 – Vychovatelství 7505R004 – Pedagogika volného času

Autor práce: Vedoucí práce:

Ing. Radka Chvalinová doc. PaedDr. Petr Urbánek, Ph.D.

Liberec 2014

Prohlášení Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo. Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL. Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše. Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem. Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elektronickou verzí, vloženou do IS STAG.

Datum:

Podpis:

Poděkování Tímto bych chtěla poděkovat vedoucímu mé bakalářské práce Doc. PaeDr. Petru Urbánkovi Ph.D. za jeho cenné rady a připomínky. Děkuji mé rodině za podporu, trpělivost a péči o syna v době mého studia. Mé díky patří také kamarádce Aleně za čas, který věnovala našim rozhovorům a in memoriam mé tetě Janě Zacharové, která mě před 26 lety přivedla k folklóru.

DĚTSKÝ FOLKLÓRNÍ SOUBOR A KOMPETENCE K JEHO VEDENÍ

ANOTACE: Bakalářská práce se zabývá popisem profesního profilu vedoucího dětského folklórního souboru. Profesní profil vedoucího dětského folklórního souboru je zde vnímán jako soubor odborných kompetencí a osobnostních předpokladů jedince pro vedení dětského folklórního souboru. Teoretická část se věnuje specifikaci dětského folklórního souboru jako volnočasové aktivity. Je zde definován pojem profesní profil a kompetence. Dále jsou diskutovány kompetence, funkce a činnosti vedoucího dětského folklórního souboru a porovnávány s kompetencemi učitele. V praktické části byl proveden kvalitativní výzkum formou případové studie, v rámci které byl sledován životní příběh jedné zkušené a úspěšné vedoucí dětského folklórního souboru. Analýza životního příběhu sleduje profesní profilaci respondentky, tedy průběh a faktory, které se podílely na utvoření jejího profesního profilu.

KLÍČOVÁ SLOVA: Profesní profil, kompetence, dětský folklórní soubor, vedoucí dětského folklórního souboru, rozhovor, životní příběh, případová studie

CHILDREN'S FOLKLÓRE GROUP AND COMPETENCIES OF IT´S LEADER ABSTRACT: The bachelor thesis deal with the professional profile of children's folklore group leader. The leader´s professional profile is seen as a set of professional skills and personal abilities of the individual to lead children's folklore group. The theoretical part of the thesis is devoted to the specification of children's folklore group as a leisure time activity. There are defined both the professional profile and the competencies. The competencies, functions and activities of the children's folklore group leader are further discussed and compared with the competencies of an ordinary teacher. In the practical part of the thesis there was a research carried out by means of case study. The life story of an experienced and successful leader of a children´s folklore group (the respondent) was studied there using an interview method. Analysis of the story shows the respondent´s professional profile formation, in other words the process and the factors that contributed to the formation of the professional profile.

KEY WORDS: Professional profile, personality profile, competencies, children's folklore ensemble, leader of children's folklore ensemble, interview, life story, case study

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK ad.

a další

aj.

a jiné

apod.

a podobně

atd

a tak dále

ČR

Česká republika

DFS

dětský folklórní soubor

FOS

folklórní sdružení

FS

folklórní soubor

kap.

kapitola

LŠU

lidová škola umění

obr.

obrázek

tab.

tabulka

tj.

to jest

ZUŠ

základní umělecká škola

OBSAH

OBSAH ÚVOD ....................................................................................................................................... 9 1

TEORETICKÁ ČÁST ........................................................................................................ 11 1.1

1.2

2

Dětský folklór .......................................................................................................... 11 1.1.1

Definice pojmů folklór, folklórismus a dětský folklór................................................. 11

1.1.2

Historie dětského folklóru .......................................................................................... 13

1.1.3

Význam dětských folklórních souborů ........................................................................ 14

Profesní profil vedoucího DFS ............................................................................... 17 1.2.1

Definice pojmu profesní profil a kompetence ............................................................. 17

1.2.2

Profesní kompetence .................................................................................................. 20

1.2.3

Osobnostní předpoklady „ideálního“ učitele ............................................................. 21

1.2.4

Specifikace vedoucího DFS ........................................................................................ 21

1.2.5

Funkce vedoucího DFS .............................................................................................. 23

1.2.6

Vyvození profilu vedoucího DFS ................................................................................ 25

PRAKTICKÁ ČÁST .......................................................................................................... 30 2.1

Metodologie výzkumu ............................................................................................ 30 2.1.1

Rozdíly kvantitativního a kvalitativního výzkumu ...................................................... 30

2.1.2

Kvalitativní výzkum .................................................................................................... 31

2.2

Výzkumná otázka a cíl výzkumu........................................................................... 33

2.3

Design výzkumu ...................................................................................................... 33 2.3.1

Případová studie ........................................................................................................ 34

2.3.2

Etická stránka výzkumu .............................................................................................. 35

2.4

Metoda výzkumu - rozhovor ................................................................................. 36

2.5

Metodika výzkumu ................................................................................................. 37

2.6

2.7

2.5.1

Sběr dat ...................................................................................................................... 37

2.5.2

Přepis rozhovorů ........................................................................................................ 38

2.5.3

Analýza dat ................................................................................................................ 38

Interpretace dat ...................................................................................................... 40 2.6.1

Životní příběh jako interpretační nástroj ................................................................... 40

2.6.2

Interpretace dat z rozhovorů ...................................................................................... 42

Diskuze a výsledky výzkumu ................................................................................. 61

ZÁVĚR ..................................................................................................................................... 67 SEZNAM LITERATURY ........................................................................................................ 69 PŘÍLOHY ................................................................................................................................. 74

8

ÚVOD

ÚVOD Motto: „ … Zpívej, jakoby nikdo neposlouchal, tancuj, jakoby se nikdo nedíval hraj si, abys nikdy nezestárl.…“ V mé bakalářské práce se chci věnovat specifické činnosti z oblasti volnočasových aktivit, a to vedení dětského folklórního souboru (dále jen DFS). Pro volbu tématu mé bakalářské práce mě motivovala aspirace zachovat činnost znovuobnoveného dětského folklórního souboru, do kterého mě jako šestiletou dívku přivedla má teta, vedoucí folklórního souboru (dále jen FS), jehož platformou dětský soubor byl. V DFS jsem působila celé své dětství – přibližně 12 let. Díky tomu znám velké množství lidových písní, tanců místních i z jiných koutů naší země, získala řadu kamarádů, zažívala trému při každém vystoupení DFS, zažila mnoho zábavy na zkouškách, soustředěních a zájezdech po České republice i po Evropě, poznala jsem národní hrdost zahraničních souborů při reprezentaci své země na mezinárodních festivalech, ztrácela zábrany komunikovat v cizím jazyce. Působení v tomto souboru mě výrazně ovlivnilo v oblasti vlasteneckého cítění a pohledu na problematiku češství. Od 15 let jsem pomáhala vést přípravné oddělení DFS, od 18 let jsem jej vedla sama ve spolupráci s mojí tetou. V tomto období jsem se od ní mnohé naučila obzvláště po technické stránce (správnost kroků, choreografie, zápisy tanců apod.) S odchodem na vysokou školu se má spolupráce s DFS přerušila. Během vysokoškolského studia, jsem začala pociťovat stesk po folklórním tanci a na výzvu spolužačky doplňkového pedagogického studia, jsem navštívila a následně začala tancovat v místním folklórním souboru, kde jsem působila 5 let. Zde jsem se seznámila s novým kolektivem tanečníků a tanečnic, mezi nimi i se ženou, která měla snahu učit mě kroky, které mi nešly. Tato žena zároveň vedla se svou maminkou dětský folklórní soubor a přesvědčila mě a další dvě tanečnice ze souboru, abychom začaly vést přípravné oddělení jejich dětského folklórního souboru. Vzhledem k tomu, že mi práce s dětmi také chyběla, jsem

9

ÚVOD tuto roli ráda přijala a vykonávala ji několik let, než jsem se vrátila zpět do rodného kraje, v době, kdy se skupina bývalých členů DFS snažila činnost souboru obnovit.Začala jsem s nimi spolupracovat a studovat obor Pedagogiku volného času. Těšila jsem se na spolupráci s mou tetou, ale tato spolupráce bohužel netrvala dlouho. Nyní vedu DFS třetím rokem sama. Toto je můj životní příběh. Při vedení DFS se potýkám s mnoha komplikacemi, které souvisí s neznalostí a nezkušeností. Zjišťuji, že tato role obnáší mnoho funkcí a kompetencí, kterými nedisponuji. Oslovila jsem proto ženu, která vede DFS řadu let, abych se dozvěděla, jak vést DFS. Sledovala jsem její životní příběh, profesní cestu od tanečnice v dětském folklórním souboru k vedoucí DFS. Cílem bakalářské práce je zaměřit se na zjištění profesního profilu a ucelení kompetencí „ideálního“ vedoucího dětského folklórního souboru, náplně jeho činnosti a s ní souvisejících povinností. Prostřednictvím hloubkového rozhovoru se úspěšnou vedoucí DFS jsem zjišťovala, jak na svou činnost pro dětský folklórní soubor nahlíží, co činnost vedoucí DFS obnáší, co jí přináší či naopak bere. Při analyzování rozhovorů s ní jsem se snažila zjistit, jak si našla cestu k dětskému folklóru, jaké motivace ji přivedly k vedení DFS, jaký styl vedení uplatňuje, jaké jsou její silné a slabé stránky. V neposlední řadě mne jako matku zajímala součinnost rolí matky a vedoucí DFS. Zajímala jsem se o možná úskalí vedení DFS. Nutno uvést, že touto prací se nesnažím popsat profesní profil všech vedoucích dětských folklórních souborů. Každý má jiný styl vedení, jiný přístup k dětem, jiné motivace a aspirace k vedení DFS a jiné názory na náplň činnosti a cíle DFS.

10

TEORETICKÁ ČÁST

1 TEORETICKÁ ČÁST Teoretickou část lze rozdělit na dvě části. První část je věnována definici pojmů folklór, folklórismus a dětský folklór. Je zde zmíněna historie dětského folklóru a dětských folklórních souborů, význam a specifika DFS jako volnočasové aktivity. V druhé části jsou definovány pojmy profesní profil, kompetence a osobnost. Profesní profil vedoucího DFS je zde vymezen jako souhrn kompetencí, osobnostních předpokladů a metod práce vedoucího DFS.

1.1 DĚTSKÝ FOLKLÓR 1.1.1

Definice pojmů folklór, folklórismus a dětský folklór Pojem folklór vzniklo z anglického folk lore. Folk lze přeložit jako lid, slovo

lore jako tradice či tradiční učení. Můžeme tedy hovořit o jakési lidové znalosti. Existuje pojmoslovná nejednotnost v chápání významu pojmu folklór a folklórismus.1 Folklór popisuje lidovou kulturu. Zahrnuje zvyky, přísloví, pranostiky, lidovou prózu, lidovou píseň, hudbu a tanec. Folklór je bohatstvím, které si neseme z minulosti stále dál. Přetrvává po několik staletí prostřednictvím lidí předávajících si toto bohatství z generace na generaci. Živé tradice lidové kultury jsou v dnešní době stále častěji překrývány jevy folklórismu, které neberou žádné ohledy na tradice, ve středu zájmu je spíše zábavná stránka spjatá s masovou kulturou. (Brouček, Jeřábek, 2007, s. 186) Folklórismus je termín, který byl zaveden H. Moserem v roce 1962 pro existenci, využití, adaptaci a přeměnu tradičních jevů lidové kultury v nepůvodních podmínkách. Mezi projevy folklórismu patří například venkovské obyčeje slavené ve městech, snahy o obnovení kroje a lidového oděvu, folkloristické festivaly nebo hnutí souborů písní a tanců. (Brouček, Jeřábek, 2007, s. 220) 1

V literárních pramenech je používána podoba slov folklór i folklor, folklórní i folklorní, folk-

lórismus i folklorismus. V této práci je používána forma s „-ó-“.

11

TEORETICKÁ ČÁST

Dětský folklór je spojen se světem dětí. Právě děti mu dávají tvář a život, svým pojetím a interpretací. Bez dětského vyjádření by byl pouhým předmětem zájmu badatelů, etnografů a folkloristů. (Schauerová in Ondrušová, 2007, s. 7) Pod pojmem dětský folklór Hrabalová (1968, s. 300) rozumí vlastní tvorbu dětí (říkadla, hry, dětské písně) a část projevů dospělých určených dětem. Jančář (2000, s. 265) zahrnuje do pojmu dětský folklór různé slovesné, hudební, taneční a dramatické projevy žijící mezi dětmi a mládeží. Člení jej na dvě oblasti, které se vzájemně prolínají: folklór pro děti a vlastní folklór dětí. Hudebně-taneční projevy dětského folklóru charakterizují dětské taneční hry, vyznačující se hrou nebo prvky hry. Většinou je interpretovaly dívky, mnohých se zúčastňovali také chlapci. Přirozeným prostředím jim byla nejčastěji příroda. (Brouček, Jeřábek, 2007, s. 134) Předávání dětského folklóru z generace na generaci se neobejde bez dospělých, primárně matek. V ukolébavkách a hrách s nemluvňaty vnímalo dítě od útlého věku matčinu lásku, ale i mateřskou řeč, při práci zabavila matka písněmi a říkankami batole, které se tak učilo mluvit, vnímat i cítit rytmus a jednoduchou melodii.2 V této formě byl dětský folklór samozřejmou součástí života. Dítě si jej osvojovalo spontánně. Nejprve doma od rodičů a prarodičů, později i mimo domov od vrstevníků. (Schauerová in Ondrušová, 2007, s. 7) Dětské folklórní soubory vychovávají nové generace tanečníků a muzikantů, kteří budou tradice folklórních souboru udržovat a dále rozvíjet a pečovat tak o odkaz předchozích generací. Velké množství dětských folklórních souborů vzniklo jako přípravné oddělení dospělých folklórních souborů. V místech, kde koexistují dětský a dospělý folklórní soubor, je činnost obou souborů výraznější a bohatší. Významněji obohacují místní kulturu. Děti vnímají dospělé jako vzor, když vidí rodiče či jiné dospělé v krojích, zpívat a tancovat, chtějí být jako oni. Působení v DFS vnímají zcela přirozeně, nosit kroje se nestydí, ba naopak, líbí se jim a jsou na ně hrdé.

2

Schauerová (in Ondrušová, 2007, s. 8) uvádí, že v dnešní době již výjimečně matka zpívá dítěti

ukolébavku, protože k tomuto účelu slouží různá média.

12

TEORETICKÁ ČÁST

Každý dětský folklórní soubor se skládá z taneční složky a hudební složky. V ideálním případě jsou členy obou složek pouze děti do 15 let. Ukončení základní školní docházky je i důležitým mezníkem v životě člena dětského folklórního souboru, kdy by měl přecházet do „dospělého“ folklórního souboru.

1.1.2

Historie dětského folklóru

N začátku 19. století vzrost zájem obyvatel měst o lidovou kulturu a objevila se řada sběratelů lidové slovesnosti a zapisovatelů lidových tanců, nápěvků, textů. Dětský folklór byl součástí sběrů, zprvu vnímán jen jako dílčí část tradiční lidové kultury. Schauerová (2004, s. 6) upozorňuje na problém vymezení dětského folklóru konkrétním pojmem v rámci folklórních žánrů postavením dětí ve společnosti. V různých obdobích se sběratelé zaměřovali na různé projevy dětského folklóru. Zatímco v 19. století se zaměřovali na říkadla, písně, dětské hry a folklórní projevy dospělých pro děti, v 70. letech 20. století to pak bylo vyprávění. První pódiová vystoupení dětí byla předvedena na Národopisné výstavě českoslovanské v roce 1895. V první třetině 20. století dětské skupiny byly součástí tělovýchovných organizací. Objevily se snahy některých pedagogů včlenit lidové tance do hodin tělesné výchovy. (Matuszková, 2005, s. 20) V druhé polovině

20. století začaly vznikat folklórní dětské soubory jako přípravná oddělení pro dospělé soubory, které potřebovaly nové, mladší členy. (Sítek, 2013, s. 14.) Pospíšilová (2003, s. 10) uvádí, že se etnografové začali specifické oblasti folklóru systematicky věnovat až v průběhu 60. let. Do této doby totiž nemůžeme hovořit o metodické souborové práci, jen nacházíme drobné zmínky o sporadických vystoupeních dětských skupin v rámci regionálních folklórních slavností, kde představovaly zvykoslovné tradice. Schauerová (2012, s. 285) soudí, že významným mezníkem v historii dětských folklórních souborů byl rok 1957, kdy se konal první dětský festival Dětská Strážnice, který byl zcela zaměřen na pódiová vystoupení dětí. Dětské folklórní soubory poprvé vystoupily samostatně, do té doby tvořily pouze součást dospělých programů. Ukázalo se, že tyto pořady jsou úspěšné stejně jako festivaly dospělých souborů.

13

TEORETICKÁ ČÁST

1.1.3

Význam dětských folklórních souborů

Dětský folklórní soubor je útvar zájmové činnosti, který lze zařadit mezi zájmové a umělecké kroužky. Podle Pávkové (2008, s. 122) je jako soubor označován zájmový útvar, jehož činnost směřuje zpravidla k veřejné produkci výsledků činnosti, má závaznější strukturu a mívá více členů než kroužek. Činnost DFS je koncipována jako pravidelná zájmová činnost. Je pořádána celoročně v pravidelných intervalech. Vede ji příslušný kvalifikovaný vedoucí. Podle Hofbauera (2004, s. 21) je cílem pravidelné činnosti osvojení si nových vědomostí, dovedností, prohloubení kladného vztahu k předmětům zájmu. Účastníci takových to zájmových činností zpravidla na závěr školního roku seznamují rodiče a veřejnost s výsledky své práce formou výstavy, vystoupení nebo přehlídky. Specifikem dětského folklóru je pohyb a hudba. Pohyb je přirozeným prostředkem seznamovat děti s prostředím, učit je, jak ovládnout své tělo, jak si poradit se svým okolím a tím nabýt potřebné zkušenosti. Pohyb je prostředkem sebevyjádření a komunikace s ostatními. Umožňuje také získávat sebevědomí, sebehodnocení, vzájemného srovnávání, nápomoci, soupeření a spolupráce. Děti jsou od malička vedeny k poslechu a vnímání hudby, aby byly schopny na ni reagovat. Teprve postupně jim zprostředkujeme detailnější poznání hudebních prostředků a učíme je slyšet proměny rytmu. Schopnost vnímat rytmickou melodickou, dynamickou a formální stránku skladby a současně přizpůsobit pohyb proměnlivým podmínkám v prostoru a čase vytváří předpoklady pro estetický hudebně pohybový projev. (Knopová, 2005, s. 10) Dále je důležitá práce s hlasem a jeho fondem veřejného projevu, se kterým se děti v DFS potýkají.

Náplní činnosti dětí v dětských folklórních souborech je učení se lidových říkadel, písní a pohybová průprava tj. učení se tanečních kroků. Tyto činnosti rozvíjí orientaci v prostoru, rytmické cítění, podporují radost z pohybu a ze zpěvu. Po naučení a osvojení těchto činností, se děti učí tance, kde jsou tyto činnosti kombinovány. Děti navštěvují pravidelné tréninky, v případě potřeby několikadenní soustředění, kde je prováděn nácvik těchto aktivit. Při různých příležitostech jsou děti seznamovány s místními tradicemi a nářečím. Když se děti naučí tance, prezentují se na různých kulturních akcích. Pro porovnání s ostatními

14

TEORETICKÁ ČÁST

DFS je žádoucí účastnit se folklórních festivalů, přehlídek a soutěží. Účast na mezinárodních festivalech rozšíří dětem obzory v oblasti poznávání kultur jiných zemí. Při práci s dětmi je třeba důrazně respektovat, že estetický prožitek dětských tanečníků pramení nejen z vlastního folklórního díla, ale z aktivní účasti na něm, z vlastní interpretace. Proto je při aplikaci folklórních projevů v činnosti DFS požadováno, aby se dodržoval tento základní rys folklórního projevu, tedy spontánnost. Při respektování tohoto požadavku se dětský projev osvobozuje od strohého předpisu, aby byla tzv. ctěna tradice. Tento přístup umožňuje rozvíjet dětskou fantazii a podporuje přitom tvůrčí podíl dětí na dalším životě použité folklórní předlohy. (Novák, 1980, s.160)

Základním předpokladem, aby děti činnost bavila, je tačlenění do kolektivu. Dětský folklórní soubor je vhodným prostředkem a nástrojem pro socializaci dětí a mládeže. Přestože základním socializačním činitelem je bezpochyby rodina a škola, i organizace či instituce, které dítě navštěvuje ve svém volném čase, ovlivňují jeho vývoj, spolupodílí se na utváření osobnosti dítěte a přispívají tím k jeho socializaci. Socializace neboli ,,zespolečenšťování“ je dle Krause a Sýkory (2009, s. 16) proces postupného začleňování se do dané společnosti, proces učení se v dané společnosti existovat jako bytost společenská. Člověk si tímto procesem osvojuje formy chování, jazyk, poznatky, hodnoty a normy, prochází procesem kultivace. Vstupem do dětského kolektivu DFS vstupuje jedinec do nového sociálního prostředí, postupně si utváří nové o sociální vazby a sociální role. Vliv folklóru na socializaci dětí a mládeže lze demonstrovat právě na dětském folklórním souboru jako na instituci volnočasové aktivity. Děti jsou zde rozčleněny dle věku do vrstevnických skupin, jejichž trvání je dlouhodobé, stejně jako školní kolektiv ve třídě. Role ve skupině může mít na dítě pozitivní i negativní vliv a může pozitivně i negativně ovlivňovat jeho sebevědomí. Tyto role se vytvoří ve skupině vždy bez ohledu na to, zda jde o zájmovou skupinu či školní třídu. Výrazný rozdíl je v tom, že do zájmové skupiny chodí děti s konkrétním záměrem, chodí tam většinou dobrovolně a rády. Děti jsou zde, ačkoli nevědomky, vystaveny pedagogickému působení ze strany vedoucích DFS, kteří děti seznamují prostřednictvím písní a tanců s místními tradicemi a zvyky. Děti

15

TEORETICKÁ ČÁST

zde poznávají historii lidové kultury, seznamují se s tím, jak společnost dříve žila, napomáhá jim to k začleňování se do společnosti soudobé. Folklórní soubor, nejen dětský, je jedním z prostředků socializace, jehož prostřednictvím česká lidová kultura ožívá. Schauerová (in Ondrušová, 2007, s. 8) polemizuje nad pojmy socializace, enkulturace a výchova. Socializací míní osvojování pravidel a norem společnosti, které jsou zpravidla vymezeny státní mocí, enkulturací osvojování etických a estetických norem vlastní kultury. Tyto pojmy jsou si sice podle Schauerové blízké obsahově, ale nejsou totožné. Pro enkulturaci je typická mimovolnost, tj. osvojení kulturních norem žitím v dané kultuře, vnímáním a osvojováním kulturních vzorců. Tím se liší od výchovy, jejíž působení je záměrné, cílené. Enkulturace a výchova jsou cestami, jimiž si dítě osvojuje tradice lidové kultury. V obou případech je role dospělého, zde vedoucího DFS, nezastupitelná, avšak rozdílná. Podle Hofbauera (2004, s. 19) se v činnosti DFS uplatňuje neformální výchova, protože poskytuje cílené a strukturované aktivity mimo formální výchovný systém. Zpravidla neprobíhá ve škole nebo v odborném vzdělávacím zařízení a nebývá zakončena udělením osvědčení. Neformální výchova od dětí vychází, realizuje se prostřednictvím jejich dobrovolné činnosti a má nejblíže k výchově ve volném čase, kam lze zahrnout veškeré působení v čase, který neslouží realizaci základních biologických potřeb asi školních nebo pracovních povinností. Dobrovolnost účasti na volnočasové činnosti umožňuje do výchovného procesu začlenit děti a mládež jako jeho aktivní činitele a vytvářet tak nové možnosti a specifické způsoby jejich formování. (Hofbauer, 2004, s. 18)

16

TEORETICKÁ ČÁST

1.2 PROFESNÍ PROFIL VEDOUCÍHO DFS 1.2.1

Definice pojmu profesní profil a kompetence

Profesní profil Profesní profil je v této práci chápán jako souhrn odborných kompetencí a osobnostních předpokladů (např. morálního profilu, pedagogického taktu, lásky k vychovávaným apod.). Podle Malacha (2005, s. 48) jsou základními předpoklady k tomu, aby mohl pedagog vykonávat výchovné a vzdělávací činnosti:  hluboké znalosti, činnosti nebo požadované vzdělání v oborech, ve kterých bude vychovávané učit nebo vzdělávat  pedagogické, psychologické, filozofické znalosti, dovednosti a schopnosti Kompetence Pojem kompetence je v současné době v pedagogice často zmiňovaným pojmem. Kompetence vzbuzují dojem něčeho nového, moderního, pro pedagogy naprosto převratného. Tento pojem je dosti nejednoznačný, shledáváme, že se kompetence navzájem prolínají. K vymezení pojmu kompetence přistupují autoři s různými pohledy. Každý z nich je jinak klasifikuje a popisuje. Existuje velké množství modelů systémů popisující obzvláště kompetence učitele. Paulík (2010, s. 113) shledává původ slova v latinském cometence, competeo, které vyjadřuje oprávněnost, povolanost či připravenost. V angličtině se používá pojem competency, v kterém je zahrnut důraz na odolnost a způsobilost k plnění úkolů obzvláště v souvislosti s konkrétní pracovní náplní. Hovořit můžeme o kompetenci (singulár) i kompetencích (plurál). (Vašutová, 2004, s. 91) Průcha (2013, s. 129) definuje kompetence v pedagogickém pojetí jako „schopnost, dovednost, způsobilost úspěšně realizovat nějaké činnosti, řešit určité úkoly zejména v pracovních a jiných životních situacích.“ Pojem kompetence zahrnuje schopnost přenášet znalosti a dovednosti do nových situací v dané oblasti působení. Podle Vašutové (2004, s. 91) lze kompetence chápat jako schopnost, dovednost, kvalifikaci, způsobilost, oprávnění, výkonnost či zdatnost. Profesní kompetence pedagoga lze vymezit jako otevřený a rozvoje schopný systém pro-

17

TEORETICKÁ ČÁST

fesních kvalit, který pokrývají celý rozsah výkonu profese, skládající se ze znalostí, dovedností, zkušeností, postojů a osobnostních předpokladů. Tyto komponenty jsou vzájemně provázané, chápeme je celostně. Kompetence vytváří konstrukci, charakterizující efektivní jednání pedagoga v jednotlivých sférách jeho činnosti a jednotlivých pedagogických rolích. (Vašutová, 2004, s. 92) Paulík (2010, s. 114) se zmiňuje o tom, že kromě pojmu schopnosti a dovednosti odpovídá významu slova kompetence v českém jazyce i pracovní kapacita a odolnost. Prezentuje že „schopnost zvládat nároky při plnění pracovních úkolů a dosahovat požadovaných výkonů i přes různé obtíže a rušení v sobě logicky zahrnuje i odolnost jako souhrnnou charakteristiku

pro vyrovnání se s působením vlivů spojených

s pracovními činnostmi.“ Kovářová a Janků (2008, s. 22) hovoří o kompetenci jako o obecném termínu vyjadřujícímu schopnost člověka chovat se přiměřeně v situaci, v souladu sám se sebou. Kubeš a kol. (2004, s. 14) předkládá dva významy tohoto pojmu:  Kompetence jako pravomoc, rozsah působnosti, oprávnění, obyčejně udělené autoritou nebo patřící autoritě (instituci či jednotlivci)  Kompetence jako schopnost vykonávat nějakou činnost, umět ji vykonávat, mít kvalifikaci v dané oblasti Šmída (2003, s. 38) definuje tři různé typy kompetencí.  Individuální kompetence – znalosti, dovednosti, schopnosti jedince  Organizační kompetence – plánování, organizování, řešení krizových situací, dokončování úkolů, řízení rizika  Klíčové kompetence – schopnosti, dovednosti postoje, hodnoty, osobnostní rysy a vlastnosti osobnosti Kompetence lze také podle Šmídy (2003, s. 40) chápat jako schopnost naplnit požadavky dané profese či pozice. Zahrnuje organizaci a plánování práce, inovaci a vyrovnání se s nerutinními činnostmi či nestandardními situacemi. Zahrnuje takové kvality jako osobní efektivitu, která je na pracovišti potřebná při zacházení se spolupracovníky a uživateli. „Být kompetentní „ v češtině má konotaci „mít patřičnou pravomoc a vědět, jak jednat“, doslovně „být způsobilý,

18

TEORETICKÁ ČÁST

oprávněný“. Jedná se o celostní charakteristiku osoby, která je vybavena pravomocí, určitými znalostmi a postoji a je schopna na základě této výbavy jednat. Jak bylo řečeno, každý autor k problematice definování pojmu kompetencí přistupuje individuálně, přesto se většina autorů v podstatě shoduje. Kompetence chápou jako soubor dovedností a schopností, které jedince získává svým vzděláváním i během praxe, které umožňují jedinci efektivně vykonávat jeho povolání, činnosti. Nedílnou součástí jsou však i jeho vrozené dispozice. Osobnost V psychologii se lze setkat s různými definicemi osobnosti. J. Čáp a J. Mareš (2001, s. 111) uvádějí dva významy pojmu osobnost, obecný a specifický: „Osobnost je obecně člověk z psychologického hlediska, s jeho biologickými, sociálními a psychologickými aspekty, s jeho obecnými zákony učení a vývoje, obecnými vztahy mezi schopnostmi a zájmy,temperamentem a charakterem atd. Osobnost je ale zároveň určitý člověk, individuum odlišné od ostatních ve vlastnostech, zkušenostech, životním běhu atd.“ (Čáp, Mareš, 2001, s. 111). V tomto významu se pojem osobnost užívá především v běžné řeči, kdy hovoříme např. o politických, historických či uměleckých osobnostech. Nakonečný (1993, s. 9) chápe osobnost obdobně: „Osobnost je zde chápána jako celek dispozic, které spolu se situací determinují obsah a průběh psychických procesů, které jsou tak chápány jako reakce individua na určitou situaci. Je to pojmenování pro ten celek dispozic k psychickým reakcím, který způsobuje, že v téže situaci reagují různí lidé různě a že tyto reakce vykazují určitou jednotu cítění, myšlení, vnímání, představ a snah“. Průcha at al. (2013, s. 183) konstatuje, že osobnost je „v psychologickém pojetí každý člověk s jedinečnou strukturou svých psychických vlastností a dispozic“. Lidé se navzájem odlišují vlastnostmi, které mají. Vlastnosti osobnosti vyjadřují to, co je určitému člověku vlastní, tj. charakteristické. Za důležité psychické vlastnosti (neboli rysy), jež tvoří základní strukturu osobnosti, lze považovat temperament, schopnosti, postoje, tvořivost, motivy, inteligenci a emoce, které ve vzájemné kooperaci určují a charakterizují profil osobnosti (Mikšík, 2007, s. 23).

19

TEORETICKÁ ČÁST

1.2.2

Profesní kompetence

Kompetence vedoucího dětského folklórního souboru jsou v mnohém podobné kompetencím pedagoga, učitele či vychovatele. Tyto kompetence souhrnně nazýváme pedagogické resp. profesní kompetence. Souboru profesních dovedností,

vědomostí,

zkušeností,

osobnostních

předpokladů,

postojů,

hodnot

umožňujících výkon pedagogické profese nazýváme klíčové kompetence. Získávání klíčových kompetencí je celoživotní, individuální proces, který slouží k rozvoji osobnosti. Získávat kompetence znamená mít schopnost a být připraven učit se po celý život. Podle Kovářové a Janků (2008, s. 23) lze profesní pedagogické kompetence klasifikovat následovně:  Profesní dovednosti – dovednost je učením získaná dispozice ke správnému rychlému a úspornému vykonávání určité činnosti vhodnou metodou. Základní znaky dovednosti jsou kvalitní průběh a výsledek činnosti, zkrácení potřebného času k realizaci činnosti, snížení únavy při vykonávání činnosti  Profesní vědomosti – vědomost je zapamatovaná, ale hlavně pochopená informace, fakt nebo teorie, která se týká dané profese a to v různých kontextech  Profesní zkušenosti – zkušenost vyjadřuje to, co bylo prožito a fixováno v paměti člověka  Profesní postoje – postoj je v tomto případě hodnotící vztah k dítěti, kolegovi, vedení  Osobnostní předpoklady a kvality – osobnostní kvality a předpoklady se do značné míry podílejí na stylu řízení pedagogického procesu a tím také na atmosféře vyučování, která je více nebo méně příznivá učení a ovlivňuje vztah jedinců k učení vůbec.  Praktické kompetence – souhrn toho, co pedagog koná při práci s dětmi, realizace profesních kompetencí v konkrétních situacích Pro výkon povolání pedagoga se vyžaduje tzv. pedagogická způsobilost, která je souhrnem potřebných specifických schopností, dovedností a vědomostí. Její součástí jsou i pedagogické kompetence, které pedagogovi umožňují plnit běžné a méně běžné úkoly, které život v profesi přináší. Kompetentní pedagog je

20

TEORETICKÁ ČÁST

vybaven pravomocí vykonávat pedagogickou činnost jakožto vystudovaný odborník. Činnost vedoucího DFS není podmíněna vysokoškolským vzděláním, avšak podle mého názoru je žádoucí pro vedoucího DFS pedagogické vzdělání získat dříve, než se ujme role vedoucího DFS.

1.2.3

Osobnostní předpoklady „ideálního“ učitele

Následující výčet požadavků na „ideálního“ učitele lze zcela převést i na požadavky „ideálního“ pedagoga volného času, tedy i „ideálního“ vedoucího DFS. Urbánek (2005, s. 32) mezi základními požadavky uvádí:  Být dobře informovaný

 Být důsledný

 Být flexibilní

 Být jasný a stručný

 Být optimistický

 Být trpělivý

 Být modelem rolového chování

 Být vtipný

 Být otevřený vůči druhým a světu

 Být dostatečně sebejistý

 Být schopen uvádět teoretické poznání do praxe  Mít rád děti a mládež a být schopen s nimi komunikovat  Projít pestrou přípravou na profesní dráhu 

Být vhodně upraven a dodržovat zásady osobní hygieny

Pedagog by měl ovládat pravidla navazování vztahu s dítětem podle Karnsové (1995, s. 63)  Umět upoutat pozornost dětí  Ukázat smysl toho, co je nabízeno  Jednat ve shodě se svými slovy a přiznávat nesrovnalosti  Mluvit souvisle a upozorňovat na možné komplikace  Mluvit o tom, co je logické  Mluvit pravdu

1.2.4

Specifikace vedoucího DFS

Vedoucího DFS řadíme mezi pedagogy volného času. Tedy i vedoucí DFS, se „podíl na výchově mladých ve volném čase a stává se tak spolutvůrcem a spo-

21

TEORETICKÁ ČÁST

luúčastníkem výchovného zhodnocování volného času“. (Hájek at al., 2008, s. 27) Pojem vedoucí je užíván v oblastech volnočasové výchovy převážně v souborech umělecké tvořivosti. (Hájek at al., 2008, s. 34) Vedoucího DFS můžeme označit za animátora. Z latinského anima (= duše) vyjadřuje toho, kdo v procesu animace oduševňuje, oživuje, probouzí. Animátor odborně ovládá některou z aktivit, kterou své svěřence učí. Podle obsahu činnosti řadíme vedoucí DFS do skupiny uměleckých animátorů. (Hájek at al., 2008, s. 36 - 37) Vedoucí DFS je možné dělit podle několika hledisek. Podle vzdělání na profesionální a amatérské vedoucí, podle pracovního poměru na zaměstnance a dobrovolníky. Amatérští vedoucí a mnohdy pracují s dětmi bez významného společenského uznání. Odměnou amatérských vedoucích mnohdy bývá pouze radost, nadšení a úsměv dětí – „jejich“ dětí. Jsou ochotní věnovat souboru veškerý svůj volný čas. Takoví vedoucí mnohdy dosahují lepších výsledků než někteří vedoucí DFS v zaměstnaneckém poměru. Profesionální vedoucí bývá zaměstnancem DFS, který má mezinárodní věhlas a dosahuje významných úspěchů. Domnívám se, že lze nalézt velké rozdíly mezi vedoucím DFS, který je zaměstnán jako pedagogický pracovník a vedoucím DFS, který funkci vykonává dobrovolně ve svém volném čase. Rozdíly mezi takovými osobami jsou značné. Jako nejpodstatnější shledávám výrazné rozdíly v přístupu a motivaci. Je nasnadě, že profesní i osobnostní profily těchto osob, se budou výrazně lišit. U vedoucího DFS zaměstnance mohou převažovat motivy vnější, tj. naplnění pracovního úvazku, finanční ohodnocení. Takový vedoucí DFS vnímá svou funkci jako náplň pracovní činnosti, nevěnuje DFS svůj volný čas, neshledává v činnosti možnost realizace, nevykoná aktivity a činnosti, pokud za ně není finančně ohodnocen, není ochoten se dodatečně vzdělávat, pokud nebude nucen legislativou, nařízením zaměstnavatele či motivován vyšším finančním ohodnocením. Zato u dobrovolných vedoucích DFS převažují motivy vnitřní. „ … když nebudeme mít ty děti a ty děti nebudou stát za námi a ty děti nás nebudou nabíjet, tak tu práci nemůžeme dělat …“ to jsou slova mé bývalé vedoucí DFS. Tento výrok plně vystihuje podstatu motivace většiny amatérských pracovníků, dobrovolníků, pedagogů volného času, kteří svou činnost vykonávají ve svém volném čase, nejen vedoucího DFS. Tito lidé se ve své činnosti realizují, dostává

22

TEORETICKÁ ČÁST

se jim odměny, jak již bylo řečeno, ve formě radosti, nadšení a úspěchů svých svěřenců.

1.2.5

Funkce vedoucího DFS

Vedoucí DFS je hlavním zprostředkovatelem poznatků z oblasti tradice a folklóru. Shauerová (in Ondrušová 2007, s. 9) hovoří o roli vedoucího DFS „předat tradiční kulturu mladší generaci s cílem, aby si ji děti jednak osvojily, jednak se naučily chápat její hodnotu a byly schopné ji vnímat jako součást národního kulturního dědictví. Cestou i předpokladem je proces výchovy, který vede a ovlivňuje dospělý na základě vlastních poznatků, dovedností i postojů.“ Vedoucí DFS se podílí nejen na výchově, ale patří mezi činitele, kteří se podílejí na, socializaci a enkulturaci dětí. Svými postoji a chováním působí na děti, ovlivňuje jejich chování, osobnost, hodnotové orientace. Pro pojetí role vedoucího DFS je specifická interakce s dětmi a jejich rodiči. Vedoucí DFS je odpovědný za přípravu, řízení, organizaci a výsledky činností DFS. Efektivní výkon činností v rámci jednotlivých rolí je podmíněn kompetencemi vedoucího DFS. Důležitou funkcí je budování dětského kolektivu a budování vztahu mezi

vedoucím DFS a dětmi. Snahou každého vedoucího DFS je vytvořit ucelený dětský kolektiv, s kterým se bude dlouhodobě pravidelně nacvičovat nové a náročnější tance, se kterými bude možné se účastnit přehlídek, soutěží a festivalů. Tohoto je však možné dosáhnout za několik let. Proto je žádoucí, aby vedoucí dokázal stmelit děti do kolektivu. V takovém kolektivu jsou děti různého věku, záleží na počtu dětí v DFS a možnostech jej rozdělit podle věku. Ve většině fungujících dětských folklórních souborů fungují alespoň 3 případně 4 oddělení. Přípravné oddělení (3 - 5 let, dle možností a požadavků jednotlivého DFS), malé oddělení, (6 - 8 let), prostřední (9 - 11 let) a velké oddělení (12 - 15 let). Většina DFS považuje dovršení 15 let, za vhodný věk pro přejití do „dospělého“ folklórního souboru. Vedoucí DFS stejně jako učitel by měl být člověk vzdělaný a kultivovaný, zodpovědný za přípravu, řízení, organizaci a výsledky procesu učení.

23

TEORETICKÁ ČÁST

Funkce a kompetence vedoucího DFS v porovnání s funkcemi a povinnostmi učitele Sekera (1994, s. 29) definuje funkce a povinnosti učitele. Vyjděme z těchto definic a upravme je pro specifika kompetencí vedoucího DFS. 1) Obecně pedagogická rovina činnosti – pro pedagoga je východiskem v této rovině odborné vysokoškolské vzdělání. Činnost vedoucího DFS není podmíněna tímto typem vzdělání. Přesto se bez znalostí pedagogiky a psychologie neobejde. Tato znalost je však získaná jiným způsobem než institucionálním studiem, např. pozorováním a přejímáním stylu vedení od předchozích vedoucích DFS. Při vedení DFS se uplatňuje pedagogické nadání, vycházející z podstaty osobnosti vedoucího DFS a velké lásky k dětem. Řada vedoucích DFS právě kvůli lásce k dětem zvolila pedagogickou profesi. 2) Didaktická rovina činnosti – vedoucí DFS musí nejen znát taneční kroky, ale musí je umět děti naučit. Musí znát metody, kterými dětem kroky předvede a zautomatizuje. Zároveň během taneční lekce musí tuto lekci vhodně koncipovat, respektovat momentální rozpoložení a nálady dětí, zařadit hry nebo uvolňovací cviky, změnit ražení hodiny v případě neschopnosti dětí se soustředit či fáze daného kroku rozfázovat a učit jiným způsobem. 3) Organizační a administrativní činnosti – v práci vedoucího DFS je tato činnost velmi významná. Vedoucí DFS organizuje soustředění, vystoupení před diváky a zájezdy. Komunikuje osobně, telefonicky či elektronicky se zájemci o vystoupení DFS, se zřizovatelem (pokud jej DFS má) či s pronajímatelem tanečních prostor. Dále sem můžeme zařadit komunikaci s primášem, tj. vedoucím hudební složky souboru. V případě spolupráce s folklórním sdružením (dále jen FOS), poté ještě komunikace s ním, vybírání a placení poplatků za členství ve FOSu. Z administrativních činností je to pak vedení docházky dětí na tanečních trénincích a sepisování žádostí o granty. 4) Kontakty s rodiči – stejně jako v učitelské profesi i vedoucí DFS musí jednoznačně komunikovat s rodiči. V závislosti na věku dítěte, komunikuje s rodiči osobně, pokud je dítě starší a na taneční zkoušky dochází samo, pak vedoucí komunikuje telefonicky či elektronicky. Vedoucí DFS, stejně jako učitel, by měl

24

TEORETICKÁ ČÁST

ovládat komunikační schopnosti, naučit se referovat na schůzce s rodiči, odpovídat na jejich dotazy, vytvořit ovzduší vzájemné důvěry a podpory, podávat informace o činnosti DFS. 5)

Činnosti mimo tanečních lekcí – podstatou činnosti DFS nejsou jen pravi-

delné taneční zkoušky, ale i prezentace činnosti DFS při různých příležitostech. Vystoupení, soutěže, přehlídky, zájezdy (účast na folklórních festivalech v ČR i v zahraničí), taneční soustředění – víkendová, prázdninová. 6)

Účast na veřejné, kulturní, osvětové či sportovní činnosti v místě půso-

bení DFS – zatímco učitel tuto činnost vykonávat nemusí, vedoucí DFS ano. Tato povinnost vychází to z podstaty činnosti dětských folklórních souborů, které tu jsou proto, aby názorně předváděli tradice a lidové zvyky, tance a daného kraje a tím přispívaly k obohacení kulturního života místa bydliště. Výrazná činnost DFS je prospěšná nejen pro obohacení a zpestření místního kulturního života, ale je prospěšná i pro činnost DFS. Pokud je DFS často viděn, je nejen více podporován obcí a zřizovatelem, ale je o něj i větší zájem ze strany dětí a jejich rodičů, jakožto nových zájemců o působení v DFS. 7)

Požadavky na znalost norem a zákonů - Vedoucí DFS, který nemá peda-

gogické vzdělání, zpravidla nemá dostatečné znalosti norem a zákonů, které jsou spojeny s péčí o děti a mimoškolní výchovou. Neúmyslně se tak dopouští řady chyb při akcích, které jsou realizovány mimo budovu, kde se odehrávají pravidelné taneční lekce. Lidově řečeno si „zahrává s ohněm“.

1.2.6

Vyvození profilu vedoucího DFS

V následující kapitole nastíním profesní profil ideálního vedoucího dětského folklórního souboru, který může být do jisté míry utopií, avšak osobní zkušenost mě dovedla k názoru, že tací vedoucí dětských folklórních souborů existují. Při sestavování kompetencí a profilu vedoucího DFS jsem kladla důraz na jejich odraz v jeho praktické činnosti. Složky profesního profilu lze přehledně znázornit na následujícím schématu. Profesní profil je zde definován jako souhrn kompetencí, osobnostních předpokladů a metod práce vedoucího DFS.

25

TEORETICKÁ ČÁST

PROFIL VEDOUCÍHO DFS OSOBNOSTNÍ

KOMPETENCE

PŘEDPOKLADY

METODY PRÁCE VEDOUCÍHO DFS

Obr. 1: Profesní profil vedoucího DFS Kompetence vedoucího DFS V Tabulce č. 1 jsou uvedeny základní kompetence, kterými musí vedoucí disponovat, aby byl schopen zvládat vyjmenované činnosti. Tab. 1: Přehled kompetencí potřebných k činnostem, které vedoucí DFS vykonává

Kompetence vedoucího DFS

Činnost vedoucího DFS

odborné kompetence

výuka kroků (tzv. študýrka), tanečních (baletních) pozic, vnímání rytmu, orientace v prostoru, výuka písní a tanců, procvičování organizace a příprava tanečních lekcí a akcí mimo taneční lekce, organizuje prezentace (vystoupení) DFS

organizační kompetence

vedení docházky dětí na tréninky zajišťování dopravy pro přepravení členu DFS na místo vystoupení komunikace s dětmi a jejich rodiči komunikace se zřizovatelem či pronajímatelem tanečních prostor

komunikační kompetence

komunikace se zájemci o produkci DFS (vystoupení) komunikace s majiteli ubytování pro potřeby soustředění a zájezdů spolupráce s primášem

schopnost spolupráce

spolupráci se sociálními partnery (zájemci o vystoupení, jinými

didaktické kompetence

znalost metod, jak děti naučit kroky

manažerské kompetence

Vedení, tvorba a ovlivňování dětského kolektivu,

DFS…) ovládání techniku práce s hlasem ovlivňování sociálních vztahů uvnitř a vně kolektivu DFS

26

TEORETICKÁ ČÁST

choreografie – vytváření tanců kostymérka – úprava krojů, tvorba masek rekvizitářka - vytváření a obstarávání rekvizit,

kreativní kompetence

krojová - péče o kroje úprava kroniky DFS dokumentace vystoupení a soustředění tvorba propagačních materiálů

znalost cizích jazyků práce na PC a práce s internetem

komunikace v cizím jazyce se zájemci o výměnné pobyty, účast na zahraničním mezinárodním folklórním festivalu psaní žádostí o granty propagace DFS na webových stránkách a sociálních sítích Sebekontrola při komunikaci s rodiči

psychická odolnost Osobnostně formativní kompetence

Sebekontrola při jednání se zřizovatelem či pronajímatelem tanečních prostor Výchovné působení na děti Účast vedoucího DFS při enkulturaci a socializaci dětí Utváření vztahu dětí k folklórnímu dědictví

Osobnostní předpoklady Osobní kvality ovlivňují výkonnost a úspěšnost vedoucího DFS. Pod pojmem osobní kvalita si Masariková a Masarik (2002, s. 28) představují soubor vědomostí, zručností, návyku, schopností, potřeb, vztahů, ideálů atd. Strategické myšlení je vyžadováno při přípravě a realizaci pravidelných zkoušek i příležitostních akcí. Úzce souvisí se schopností předvídat situace a podle toho volit cíle a podmínky výchovně vzdělávacího procesu. Tvořivé myšlení a originální přístup potlačuje stereotyp. Nabyté zkušenosti umožňují vytvářet nové postupy a kombinace. flexibilní myšlení napomáhá odhalit a řešit široký okruh problémů. Vedoucí DFS musí disponovat obrovskou dávkou aktivity, samostatností a kritičností k sobe i k druhým lidem, asertivitou, empatií a tolerancí. Mezi základní předpoklady vedoucího pro vedení DFS patří bezesporu láska k folklóru a k dětem. Dále zde mají místo požadavky na „ideálního“ učitele uvedené v kap. 1.2.3. (viz. s. 21) Mezi osobní a charakterové vlastnosti Masariková a

27

TEORETICKÁ ČÁST

Masarik (2002, s. 30) řadí čestnost, statečnost, zásadovost, cílevědomost, samostatnost, vytrvalost a spravedlivost, trpělivost, sebeovládání, laskavost, srdečnost a vlídnost. Vedoucí DFS zvyšuje zájem o intelektuální, citový a mravní rozvoj ostatních lidí a umí se vcítit do jejich psychických stavu. Klade vysoké nároky na svou osobu. Disponuje sebeovládáním, sebevýchovou, sebevzděláváním, sebekontrolou a důsledností v pracovním prostředí. Děti a mládež si obtížně získává pasivní, těžko se přizpůsobující povaha s malou mírou iniciativya rozhodnosti. Ideálním

vedoucím

DFS

je

jedinec

s optimistickou,

kladnou

povahou

s humanistickým přístupem k lidem a se schopností řešit problémy v mezilidských vztazích. Metody práce vedoucího DFS Mezi metody práce vedoucího DFS patří podpora, motivace, aktivizace dětí. Vedoucí DFS poskytuje dětem zpětnou vazbu, uplatňuje Kolbův cyklus učení. Vytváří, organizuje a koordinuje projekty a podpůrné aktivity pro děti z DFS. Spolu s dětmi vytváří projekty s folklórním zaměřením pro veřejnost. Nabízí dětem možnost přispět svými nápady do činnosti souboru, tvorby tanců, výrazových prostředků či divadelních scének. Vyhledává zájemce o vystoupení, na které své svěřence doprovází. Každý vedoucí DFS uplatňuje jiné metody kroků a jiný styl vedení dětského kolektivu. Vedoucí DFS mají možnost své metody práce zkvalitnit a absolvovat kurz Škola folklórních tradic. Na internetových stránkách ministerstva vnitra se lze dočíst, že „Národní ústav lidové kultury ve spolupráci s Národním informačním a poradenským střediskem pro kulturu a Folklórním sdružením ČR organizuje čtyřsemestrální rekvalifikační kurz s názvem Škola folklórních tradic, který je významnou aktivitou vedoucí k uchování tradic lidové kultury.“ Kurz je určen současným i budoucím vedoucím, uměleckým vedoucím, organizačním pracovníkům folklórních souborů, pedagogům a dalším vážným zájemcům o lidový tanec a tradiční lidovou kulturu vůbec. Tento rekvalifikační kurz je pořádán každé dva roky, a to v Praze a v Brně, přičemž se místa konání střídají.

28

TEORETICKÁ ČÁST

V rámci tohoto kurzu zájemci absolvují předměty, které zcela korespondují se základními kompetencemi vedoucího DFS umělecké povahy:  Pohybová průprava a její metodika

 Dětský folklór

 Základy anatomie a fyziologie

 Základy choreografie

 Úvod do studia lidové kultury

 Lidový kroj

 Lidový tanec v ČR (nácvik a metodika)

 Mluvené slovo

 Základy pedagogiky a psychologie

 Úvod do hudební teorie

 Dramaturgie ve folklórním souboru

 Režijní minimum

 Divadelní a dramatické prvky ve folklóru  Zpěv ve folklórním souboru

29

PRAKTICKÁ ČÁST

2 PRAKTICKÁ ČÁST Praktickou částí této bakalářské práce je výzkum životního příběhu jedné vedoucí dětského folklórního souboru. Jedná se o kvalitativně orientovaný výzkum, jenž je založený na blízkém kontaktu výzkumníka s respondentem a zkoumaným problémem. Takto realizovaný výzkum je motivován snahou o pochopení a poučení se z postojů a jednání zkoumané osoby. Po několika navržených designech výzkumu jsem zvolila tuto formu, protože respondentka byla velice vstřícná a otevřená při rozhovorech, čímž mi umožnila získat zajímavá a přínosná data, pro jejichž interpretaci je žádoucí použít jako interpretační nástroj životní příběh učitele, v tomto případě vedoucí dětského folklórního souboru.

2.1 METODOLOGIE VÝZKUMU Silverman (2005, s. 312) definuje pojem metodologie jako „všeobecný přístup ke zkoumání výzkumných témat, který dává do svislosti teorie s metodami.“ Olecká, Ivanová (2010, s. 6) metodologií rozumí teorii metod. Uvádějí, že metodologie ověřuje adekvátnost a zdůvodňuje použití či nevhodnost konkrétních metod. „Metodologie je souhrnem metod určité vědy, nauka o metodách, teorie metod, která je v širším pojetí totožná s teorií vědy. V metodologii jsou vědecké metody rozebírány především s ohledem na to, jak jsou používány k dosahování vědeckých a teoretických cílů,.“ Podle Hendla (2005, s. 34) se metodologie „zabývá systematizací, posuzováním a navrhováním strategií a metod výzkumu“.

2.1.1

Rozdíly kvantitativního a kvalitativního výzkumu

Problematikou rozdílnosti kvantitativního a kvalitativního přístupu se zabývá většina autorů odborných publikací zabývajících se metodologií výzkumu zpravidla v prvních kapitolách. O rozdílech, výhodách a nevýhodách kvalitativního a kvantitativního výzkumu píše Hendl (2005, s. 46 - 52), o rozdílech mezi těmito dvěma přístupy v psychologickém výzkumu Miovský (2006, s. 18 - 27) se silnými a slabými stránkami výzkumných přístupů nás seznamují Švaříček, Šeďová et al.

30

PRAKTICKÁ ČÁST (2007, s. 22 - 27) Gavora (2010, s. 35 – 38) předkládá informace o kořenech, protikladech a komplementaritě kvalitativně a kvantitativně orientovaného výzkumu, o možnosti kombinace obou metod se zmiňuje Strauss a Corbinová (1999, s. 11). Maňák a kol. (2005, s. 57 - 58) prezentuje zobecněné rozdíly těchto výzkumů. Disman (2000, s. 284 - 291) porovnává kvantitativní a kvalitativní výzkum z hlediska formálních rozdílů, cílů, redukce a transformace informací a odlišných logik. Silverman (2005, s. 13 - 23) uvádí různé podoby a kritiku kvantitativního i kvalitativního výzkumu. Podle Dismana (2000, s. 290) jsou kvalitativní a kvantitativní výzkum vzájemně komplementární a ačkoliv každá z těchto metodologií může být samostatně soběstačným poznávacím systémem, je za předpokladu ideální epistemologické souhry mezi oběma postupy výstup jednoho typu výzkumu „převzat druhou metodou a znalost tak může být kumulována a prohlubována v nekonečném kruhu, nebo snad lépe, spirále poznání.“ Švaříček, Šeďová et al. (2007, s. 25) předkládají, že: „kvantitativní a kvalitativní přístupy vycházejí z jiných epistemologických předpokladů, většinou zkoumají jiné problémy, používají jiné analytické postupy a dávají odlišné závěry,“ a zdůrazňují, že výběr použité metodologie by se měl řídit výzkumným záměrem, tedy prvotně je třeba se zabývat zkoumaným problémem a poté jeho řešením. Dále tvrdí, že na tyto metodologie nelze nahlížet jako na paradigmata, ale jako dva rozdílné diskursy nebo přístupy. (tamtéž, s. 26)

2.1.2

Kvalitativní výzkum

Výzkumným problémem této práce je sestavení profesního profilu konkrétní vedoucí dětského folklórního souboru, zjištění jejích kompetencí, dovedností osobních předpokladů k vedení dětských folklórních souborů. Cílem práce není stanovit množství potřebných kompetencí, ale kvalitu a hloubku problému. Pro řešení tohoto výzkumného problému jsem tedy zvolila kvalitativní výzkum, protože se zaměřuje na to, jak jednotlivci či skupiny osob nahlížejí, chápou, komentují nebo interpretují svět. „Kvalitativní výzkumník nesestavuje ze získaných dat skládanku, jejíž konečný tvar zná, spíše konstruuje obraz, který získává kontury v průběhu sběru a poznávání jeho částí. Výzkumník ve svém hledání významů a snaze pochopit ak-

31

PRAKTICKÁ ČÁST tuální dění vytváří podrobný popis toho, co pozoroval a zaznamenal. Snaží se nevynechat nic, co by mohlo pomoci vyjasnit situaci.“ (Hendl, 1997, s. 52). Disman (2000, s. 285) definuje kvalitativní výzkum jako nenumerické šetření a interpretace sociální reality. Cílem je porozumění, vytváření nových hypotéz a případně i nové teorie. Největší silou kvalitativního výzkumu je podle Dismana (2000, s. 290) skutečnost, že o redukci dat nerozhoduje výzkumník, ale zkoumaná osoba, která je výzkumníkem vybízena k tomu, aby mu poskytla co nejvíce dat s očekáváním, že dotyčná osoba zmíní vše, co je pro ni podstatné. Respondentovy znalosti, zkušenosti, postoje, pocity, souhrnně subjektivní vymezený prostor daného problému, který respondent dobře ovládá, se nazývá „přirozeným systémem“. Respondent není vtlačován do předem připravených schémat. Autor považuje za hlavní výzkumníkovu úlohu nalezení významné struktury v množině všech proměnných, které respondent považuje za podstatná. Hendl (2005, s. 52) spatřuje přednosti kvalitativního výzkumu v možnosti získání podrobného popisu a vhledu při zkoumání jedince, skupiny, události či fenoménu. Dále ve zkoumání fenoménu v přirozeném prostředí, umožnění studia procesů a navrhování teorií. Tento výzkum dobře reaguje na místní situace a podmínky, hledá lokální příčinné souvislosti a pomáhá při počáteční exploraci fenoménů. Kvalitativní výzkum lze podle Strausse a Corbinové (1999, s. 10) použít k odhalení a porozumění tomu, co je podstatou jevů, o nichž toho ještě moc nevíme, k získání nových a neotřelých názorů na jevy, o nichž už něco víme nebo k získání informací o jevu, jejichž detaily se kvantitativními metodami obtížně podchycují. Podle Dismana (2000, s. 287) slabá standardizace kvalitativního výzkumu naznačuje poměrně nízkou reliabilitu (nezobecnitelnost), volná forma otázek a odpovědí však nepřináší taková omezení, jaká existují v kvantitativním výzkumu. Potenciálně proto může mít kvalitativní výzkum vysokou validitu (věrohodnost). Je žádoucí zmínit se o nevýhodách kvalitativního výzkumu, které výrazně ovlivnily i mé výzkumné šetření. Jedná se především o časovou náročnost přepisu a analýzy dat i jejich sběru, snadné ovlivnění výsledků výzkumníkem, vliv osobních preferencí, či nezobecnitelnost získaných znalostí na populaci a do jiného prostředí. (Hendl, 2005, s. 52). Švaříček, Šeďová et al. (2007, s. 25) upozorňují,

32

PRAKTICKÁ ČÁST že hypotézy či teorie, které vzešly z kvalitativního výzkumu, není možné zobecňovat, protože „jsou platná právě jen pro vzorek, na kterém byla data získána“. Kvalitativní výzkum vyžaduje vysoké nasazení výzkumníka a nemalé zaujetí daným problémem. Takovýto typ výzkumu však nezůstává na povrchu, ale snaží se o vhled do jádra věci. V tomto případě je má osobní zainteresovanost v problematice vedení dětských folklórních souboru výhodou, nevýhodou může být v možné osobní preferenci a zaujetí při interpretaci dat.

2.2 VÝZKUMNÁ OTÁZKA A CÍL VÝZKUMU Praktická část bakalářské práce je pojata formou případové studie, která je zaměřena na výzkumné šetření jedné konkrétní vedoucí dětského folklórního souboru a zjištění jejího profesního profilu. Hlavním cílem tohoto výzkumu je prozkoumat a popsat kompetence, schopnosti, profesní a osobní zkušenosti, analyzovat faktory, které ovlivňovaly utváření profesního profilu a názory dané vedoucí DFS. Výzkumná otázka tedy zní: Jaký je profesní profil vedoucí dětského folklórního souboru paní Aleny?

2.3 DESIGN VÝZKUMU Švaříček, Šeďová et al. (2007, s. 83) definují design výzkumu jako rámcové uspořádání či plán výzkumu. V logice výzkumného postupu jej řadí za volbu výzkumného problému, protože je třeba zvolit, co a proč se bude zkoumat, následně sestavit plán realizace. Design výzkumu nelze zaměnit s metodami výzkumu ani sběrem dat. Při navržení designu mého výzkumu, jsem přemýšlela o základních podmínkách realizace výzkumu. Prvotním výzkumným záměrem bylo provést rozhovory s třemi respondentkami a výsledná data porovnat. Ukázalo se však, že ostatní respondentky nemohly výzkumu věnovat tolik času. Paní Alena, jako jediná, byla sdílná a ochotná k hlubší spolupráci. Přestože zvolený design výzkumu zůstal stejný, byly změněny jeho podmínky, cíl výzkumu i výzkumná otázka. Stěžejní metodou výzkumu zůstal rozhovor.

33

PRAKTICKÁ ČÁST

2.3.1

Případová studie

Při tomto výzkumu byl použit design případové studie. Švagříček, Šeďová et al. (2007, s. 96) považují případovou studii za empirický design, který umožňuje detailní studium jednoho nebo několika případů (Hendl, 2005, s. 104) a porozumět tak složitým sociálním jevům, proto patří tento typ designu k základním výzkumným designům, které jsou často používány ve společenských vědách. Hendl (2005, s. 103) uvádí, že tento druh výzkumu se zaměřuje na podrobný popis jednoho či několika málo příkladů. Pokládá základní výzkumnou otázku určit charakteristiky daného případu. Hlavním úkolem je zachytit složitost případu, o popis vztahů v jejich celistvosti. Je zde předpoklad, že důkladné prozkoumání jednoho případu napomůže porozumění jiným podobným případům. V případové studii se výzkumník snaží o „komplexní porozumění případu v jeho přirozeném prostředí. Cílem je interpretovat interakce mezi případem a okolím.“ K dosažení tohoto požadavku je potřeba získat velké množství dat, k tomu záměru může využít všechny dostupné metody sběru dat (kvalitativní techniky) - všechny formy pozorování, rozhovorů, analýza textů aj. Z tohoto hlediska lze označit případovou studii jako skutečnou výzkumnou strategii. Podstatnou veličinou u tohoto designu je čas - doba, která je věnována výzkumu, především sběru dat v terénu. (tamtéž, s. 98) Za výhodu případových studií považuje Gavora (2001b, s. 355) schopnost citlivě reagovat na individuální specifika i sociální a kulturní kontexty. Osobní případová studie Hendl (2005, s. 104) rozlišuje typy studií podle sledovaného případu. Osobní případovou studii zde definuje jako „podrobný výzkum určitého aspektu u jedné osoby.“ Dále uvádí, že pozornost výzkumníka je u tohoto typu případové studie věnována minulosti, kontextovým faktorům a postojům, předcházejícím určité události. Výzkumník zde zkoumá možné příčiny, determinanty, faktory, procesy a zkušenosti, které k ní měly vztah. Pokud je zachycen celý život, mluví-

34

PRAKTICKÁ ČÁST me o historii života. I v tomto případě je kladen důraz na určitý aspekt života jedince. Takovýto výzkum provedl Gavora (2001b). Uvádí, že jeho výzkum má „formu případové studie, v jehož středu byl jediný učitel“ (tamtéž, s. 355). V případě mého výzkumu se ve středu výzkumu nenalézá jediný učitel, ale jediná vedoucí dětského folklórního souboru. Primárně nejde o záznam chronologie jejího života, ale o snahu poukázat na důležité momenty, tendence a vlastnosti v životě zkoumané osoby, které prostupují napříč jejím profesním i osobním životem. Volba případu Výzkumník provádí záměrnou volbu výzkumné osoby. Základní podmínkou volby, je skutečnost, zda daná osoba disponuje vlastnosti, které chce výzkumník sledovat. Pro potřeby výzkumu je důvěrný vztah. Vzhledem k tomu, že mým zájmem je sledovat profesní profil „ideálního“ vedoucího dětského folklórního souboru, splňuje tyto dvě podmínky pouze paní Alena a je tedy jedinou vhodnou osobou (případem).

2.3.2

Etická stránka výzkumu

Základním předpokladem je důvěra respondenta k tazateli. S paní Alenou máme přátelský vztah. Společná sezení byla časově náročná a vyprávění velmi intimní. Sama respondentka uvedla, že některé otázky pro ni byly značně osobní. Další významný předpoklad spočívá v zachování anonymity respondentky. Švaříček a Šeďová (2007, s. 183) hovoří o technice anonymizace dat, která se uskutečňuje při přepisu rozhovoru. Slouží k ochraně osob, jejich jména jsou nahrazeny pseudonymy. Gavora (2010b, s. 199) užívá pojmu „utajení identity osob“. Gavora považuje tuto zásadu za velmi důležitou. „Výzkumník u publikovaných výsledků (nebo při jakémkoli prezentování nebo poskytování výzkumných dat) musí dbát na to, aby lidé a konkrétní prostředí (adresa) nebyli identifikovatelní.“ Gavora na toto dilema poukazuje ve své studii o učitelce Adamové (2001b, s. 354), zmiňuje se o etické uvědomělosti výzkumníka. Z tohoto důvodu bylo změněno jméno respondentky, zašifrovány názvy měst, vynechány názvy folklór-

35

PRAKTICKÁ ČÁST ních souborů, jména členů její rodiny byly nahrazeny postavením v rodině (dcera, syn, manžel…) a dalších osob, které ve výpovědích zazněly. Po provedeném pokusu na webových stránkách jsem přistoupila i k zašifrování některých letopočtů3. Ze stejného důvodu využiji i právo nepřikládat nahrávky rozhovorů, protože zde zaznělo mnoho osobních údajů (včetně jmen a příjmení), které by princip anonymity porušovaly, stejně jako zdroje použité při analýze textů.

2.4 METODA VÝZKUMU - ROZHOVOR Olecká a Ivanová (2010, s. 6) definují metodu je systém pravidel a principů. Znamená vědecký postup, umožňující získávání poznatků. Termín pochází z řeckého slova methoda, což znamená cesta za něčím. Je to systematický postup nějakého jednání směřujícího k dosažení cíle. Termínem metoda tedy nejčastěji rozumíme: Zvolenou metodou výzkumu byl rozhovor (interview). Gavora (2010b, s. 201) považuje za cíl rozhovoru zjistit, „jak osoby interpretují svět kolem sebe a jaké významy připisují důležitým událostem ve svém životě.“ Většinu času by měla hovořit zkoumaná osoba, výzkumník má naslouchat a projevovat zájem o vyprávění zkoumané osoby, podněcovat jej v dalším vyprávění. Rozhovor se zkoumanou osobou má svá specifika, charakterizovaný malým počtem otázek a dlouhými replikami respondenta. (Gavora, 2001b, s.354) U nestandardizovaného rozhovoru, uvádí Disman (2005, s. 308) se vychází pouze z plánu, kterému dá obsah a živou formu teprve interakce s respondentem. Následná otázka je zrozena z odpovědi na otázku předchozí. Bylo by možné říci, že v kvalitativním výzkumu je respondent v plném smyslu slova spoluautorem výzkumu, spoluautorem znění otázek. Kvale (1996, s. 5–6) vymezuje pojem hloubkový rozhovor jako výzkumnou metodu, jejímž záměrem je dospět „k vylí-

3

Pokus: Do internetového vyhledavače jsem zadala dva údaje: dětský folklórní soubor a rok zalo-

žení. DFS založeny v tom roce byly pouze tři, z toho jediný prezentoval úzkou spolupráci s dospělým folklórním souborem, resp. mají stejného vedoucího. Údaje na propagačních webových stránkách těchto souboru i v jiných bodech v a informace v synopsi souhlasí (viz s. 35).

36

PRAKTICKÁ ČÁST čení žitého světa dotazovaného s respektem k interpretaci významu popsaných jevů.“

2.5

METODIKA VÝZKUMU Podle Olecké a Ivanové (2010, s. 6) je metodika souhrn metod v daném

oboru. „Metodikou se rozumí teoreticko-praktické schéma určující postup provádění odborné činnosti. Vychází z vědeckého poznání a empirie, přesně vymezuje jednotlivé postupy pro výkon dané činnosti. Je to nauka o jedné metodě nebo jednom postupu. Jinými slovy je to tedy postup vašeho případného výzkumu či průzkumu, zahrnující i výběr metod, technik a výzkumného vzorku. Realizace výzkumu zahrnuje následující kroky: sběr dat, analýzu dat a následně jejich interpretaci.

2.5.1

Sběr dat

Vedoucí dětského souboru paní Alenu znám přibližně osm let. Pro účely výzkumu, byla ochotná se mnou hovořit několikrát. Možnost sběru dat jsem přizpůsobila možnostem respondentky. V průběhu tří měsíců jsme uskutečnily tři hovory, z čehož první se odehrál u paní Aleny Rozhovor, trval 1 hodinu a 38 minut. Během večera musela rozhovor přerušit, aby uvařila večeři pro svou rodinu a po večeři rozhovor pokračoval. První rozhovor byl polostrukturovaný, avšak větší část rozhovoru tvořily otázky a odpovědi na témata, které se odvíjela od reakcí na odpovědi paní Aleny. Následující dva rozhovory byly z důvodů výrazné vzdálenosti realizovány telefonicky. Při druhém rozhovoru jsem se dotazovala na témata, která při prvním rozhovoru zazněla pouze okrajově, anebo jsem považovala za přínosné k těmto tématům zjistit dodatečné informace. Třetí rozhovor jsem se snažila pojmout formou narativního interwia, kdy jsem paní Aleně vysvětlila princip, tedy že já budu mluvit co nejméně, a ona co nejvíce o sobě, svém dětství, o vztahu k dětskému folklóru. Zde mi však tuto formu rozhovoru odmítla. ...To, ne. Ptej se mě, já ti budu odpovídat, ale tohle ne... Tedy třetí rozhovor nebyl veden formou narativního rozhovoru, ale hloubkového nestrukturovaného s prvky narativity. Lze

37

PRAKTICKÁ ČÁST si povšimnout výrazné změny poměru otázek a pasáží, kdy mluví respondentka (viz Přílohy). Pro odpovědi paní Aleny je typické, že na konci svého povídání následovala otázka typu: Kde jsme to skončily? Jaké bylo téma? Co bylo za otázku?.... Přestože jsem ji několikrát vysvětlovala, ubezpečovala a pobízela, ať povídá, že to je v pořádku, že je žádoucí, aby mluvila o tom, co ona považuje za podstatné a co ji k danému tématu napadá a jaké vzpomínky se vynořují, měla stále pocit, že musí být svázána pouze odpovědí na otázku, ale vždy se rozpovídala o všem, co ji napadlo a když nevěděla nebo měla pocit, že se ve svém povídání ztratila, tak zazněla ona otázka: Vo čem jsme mluvily?

2.5.2

Přepis rozhovorů

Jak uvádí Švaříček a Šeďová (2007, s. 181), „přepis je činnost snadná, o to více časově náročná.“ Autoři uvádějí, že přepis 10 minut rozhovoru trvá 50-60 minut. Výzkumníci často řeší, zda je nutné přepisovat vše, od otázek a odpovědí, které se netýkají tématu, po zápis odmlk k přemýšlení, zakašlání, přitakání apod. Švaříček a Šeďová doporučují přepsat všechny provedené rozhovory, protože při následné analýze a interpretaci získaných dat je potřebné se k údajům opakovaně vracet, pročítat a posléze kódovat. Důležitá je také vizualizace - možnost potrhávat text, dělat si poznámky apod. Neméně důležitá je pro výzkumníka možnost zpětné vazby, poučit se z předešlých chyb při kladení otázek, používání parazitních slov a rozvíjet schopnost vést rozhovor. Doslovný přepis byl proveden (viz Přílohy). V mém případě přepis 10 minut rozhovoru zřejmě z důvodu mé nezkušenosti a nevhodného zvukového přehrávače trval 90-100 minut. Pro potřeby prezentace a citace přepisu v textu jsem přistoupila ke stylizaci výroků: vypustila jsem zadrhávání, opakování slov, pomlky, neurčitá „mmm, ae, eee“.

2.5.3

Analýza dat

Analýza dat v kvalitativně orientovaném výzkumu má induktivní charakter. Hendl (2005, s. 36) uvádí, že indukce se v empirickém výzkumu používá k převedení pravidelností v datech do obecného pravidla.

38

PRAKTICKÁ ČÁST Při násobném čtení, jehož cílem je „ponoření se“ do vyprávění zkoumané osoby, se vyhledávají segmenty, které představují významné jevy ve vyprávění respondentky – osoby, vztahy, situace, události ad. Hledá se společný jmenovatel těchto jevů, která umožňuje integraci do vyšších celků (interpretačních kategorií) a spojení mezi nimi. (Gavora, 2001b, s. 355) Pro klíčování jsem použila textový editor Word a tabulkový editor Excel, kde jsem si vytvořila listy, které jsem pojmenovala podle společného jmenovatele. V jednotlivých listech jsem si vytvořila tabulky, kam jsem kopírovala text respondentky a k tomu připisovala své poznámky. Postupně jsem vytvořila 15 kategorii, které jsem eliminovala. Synopsis života paní Aleny -

Alena se narodila v roce 1970 jako druhá z dvojčat. Bratr měl vyšší porodní váhu. Má ještě o dva roky staršího bratra. Jejich maminka je učitelka 1. stupně, střídavě působila jako učitelka ZŠ a vedoucí kroužků v domě Pionýrů. Tatínek pracoval v průběhu jejího dětství jako inženýr v konstrukci, učitel na střední průmyslové škole, řiditel gymnázia a vedoucí nejmenovaného podniku.

-

V roce 1975 začala tancovat i se svým bratrem, dvojčetem, v dětském tanečním souboru své maminky – tehdy učitelky 1. stupně. Zřizovatelem dětského tanečního souboru byl tehdejší Dům pionýrů, kde její maminka byla zaměstnána.

-

Na základní škole patřila k premiantům „s jedničkami bez učení, později pod dohledem rodičů s dvojkami“. Gymnázium absolvovala s počátečními problémy v prvním ročníku – „od trojek v prváku -hrozný čas- po dvojky ve čtvrťáku.“

-

Navštěvovala LŠU, učila se hrát na zobcovou, později altovou flétnu. Jeden rok se učila hrát na kytaru.

-

1984 přechází spolu s celou skupinou i oběma bratry do mládežnického souboru.

39

PRAKTICKÁ ČÁST -

V roce 1987 se mládežnický soubor rozpadl, po absolvování tanečních se začala společně se svým bratrem dvojčetem věnovat společenskému tanci. Tento druh tance ji nevyhovoval.

-

V roce 1987 zároveň začala pomáhat mamince. Spolupracovala s ní do roku 1989.

-

V roce 1989 odešla studovat na vysokou školu, obor programování, do jiného města.

-

V letech 1993 - 1994 působila se svým partnerem (později manželem) ve folklórním souboru v tomto městě.

-

1993 se vdala.

-

1994 promovala.

-

V roce 1995 přešli spolu s manželem do jiného FS, kde působí doteď.

-

1996 porodila dceru.

-

1998 porodila syna.

-

V roce 20XX4 otevřela paní Alena taneční kroužek ve školce, kam docházela její dcera.

-

O rok později založily se svou maminkou pro DFS občanské sdružení.

-

V tomto roce nastoupila do zaměstnání, kde pracuje doteď.

-

V roce 2007 - 2008 absolvovala rekvalifikační kurz Škola folklórní tradic, který ukončila s vyznamenáním.

-

Poté ještě absolvovala 3 kurzy, zaměřené na divadelní projev.

-

V roce 20XY byla zvolena do vedení dospělého folklórního souboru.

-

O dva roky později vede zároveň DFS a taneční složku FS.

2.6 INTERPRETACE DAT 2.6.1

Životní příběh jako interpretační nástroj

Výzkum životní příběhu (life story) a životní historie (life history) patří do kvalitativně orientovaného pedagogického výzkumu. 4

Údaje 20XX a 20XY jsou letopočty, které lze dohledat na internetových stánkách. Z důvodu

zachování anonymity respondentky byly tyto letopočty skryty.

40

PRAKTICKÁ ČÁST Gavora (2001a, s. 217; 2001b s. 252) definuje životní příběh takto: „Životní příběh učitele je záznamem vyprávění učitele o svém životě. Toto vyprávění se analyzuje a vyhodnocuje, aby se z něj vyvodila teorie o učitelově profesním a osobnostním vývoji a o vlivech, které tento vývoj formulovaly a dotvářely.“ Maňák a kol. (2005, s. 121) uvádí, že výzkum životního příběhu je založen na narativním interview, kdy převládá povídání vypravěče. Výzkumník má za úkol pouze podněcovat vypravěče k dlouhému vyprávění, kdy tyto obsáhlejší repliky jsou nahrávány, následně přepisovány a analyzovány. Naraci (vyprávění) řadíme mezi přirozený vyjadřovací prostředek člověka, při kterém se zkoumaná osoba otevře, je spontánní. Výsledkem je hluboké, mnohdy vyčerpávající vyprávění o svém životě, čímž výzkumníkovy poskytuje bohatý faktografický materiál, z kterého musí výzkumník vyextrahovat subjektivní významy osoby, musí sledovat společné, resp. typické prvky života osob, aby mohl dojít k určitým zevšeobecněním. Nastává identifikace situací, období, fází, které sdílí lidé stejné profese, kvalifikace, pohlaví, či věku. (Gavora, 2010b, s. 353) Interpretace znamená vyhodnocení a vysvětlení. Hlavním výstupem výzkumu tedy nejsou údaje, ale jejich interpretce. Gavora (2010a) Podstata výzkumu životního příběhu spočívá v autentickém vyprávění respondenta, které zachycuje jeho život a jemu blízkému prostředí. V průběhu rozhovoru se zkoumaná osoba zmiňuje o situacích, událostech a lidech, které v životě potkala, kteří měli vliv na utváření jeho osobnosti. Je žádoucí brát v potaz, jak tyto osoby a situace respondent hodnotil tehdy a jak v současnosti. Z respondentova vyprávění se vyvozuje teorie o určitém jevu. (Gavora, 2001b, s. 353) Z vyprávění musí výzkumník oddělit a poukázat na přelomové momenty, hlavní fáze života, či přelomové momenty profesního růstu. Tato zjištění jsou hlavním výstupem analýzy. Tyto přelomové momenty (critical incidents) znamenají zvraty v životě, kdy se zásadně měnily jeho názory, ve vyprávění se snadno odlišují od jiných situací, použitím zesilovacích výrazů a neverbální komunikace (mimika, gestikulace, výraz v očích). (Gavora, 2010b, s. 206) Dále se hledají klíčové osoby: osoby, které vstoupily do života zkoumané osoby a závažným způsobem ovlivnily její rozhodnutí, jednání, názory. Pokud je

41

PRAKTICKÁ ČÁST zkoumanou osobou učitel, klíčovou osobou může být jeho učitel, který ho svých jednáním a osobním kouzlem ovlivnil při volbě povolání, někdy může být klíčovou osobou rodič, který byl zároveň učitelem. Životní příběhy učitelů odkrývají události, situace nebo osoby, které ovlivnili životní dráhu učitele, podněty, které formovaly učitele ještě před volbou stát se učitelem. Odhalují, v čem učitel vidí své hlavní poslání, vztah k žákům, individuální koncepci vyučování. (Gavora 2010b, s. 353) Umožňují zkoumat cyklus profesionální dráhy, odhalit učitelovo profesionální já, které odpovídá na otázku, kdo jsem jako učitel. Lze jej vyvodit z popisu sebe sama a své činnosti, o které se učitel při vyprávění zmiňuje. Gavora (2010a) uvádí, že profesionální já může být dáno jednak osobností člověka, jednak vnějšími vlivy, situacemi, místní kulturou, aktuálním prostředím, ve kterém pedagog pracuje.

2.6.2

Interpretace dat z rozhovorů

Vyprávění paní Aleny nebylo vedeno chronologicky, tento příběh jsem sestavila z jejích výpovědí. Podstatou použití metody životního příběhu v této případové studii však není sestavení biografie paní Aleny, ale hledání průřezových témat. Důraz byl kladen na sledování sociálních a osobnostních vlastností a kompetencí vedoucí DFS. Zajímavým momentem bylo sledování jejího profesního růstu. Profesní cesta Ve stručnosti lze popsat profesní cestu paní Aleny k vedení dětského souboru takto přímočaře – ostatně to je jedna z typických vlastností paní Aleny: Sama jsem chodila do dětského souboru k mý mamince, pak jsem začala spolupracovat s ní, a teď to vedu sama.5

Níže zde chci ilustrovat, jakým způsobem se ubírala profesní cesta paní Aleny. Zaměřila jsem se na sledování změny poměru funkcí matky a dcery v DFS a získávání kompetencí paní Aleny k vedení DFS v časové linie. 5

Výroky respondentky nejsou označeny uvozovkami. Vycházím z formátu prezentace výzkumu

Gavory (2001b) Uvozovky v přepisech uvozují výroky další osoby ve vyprávění respondentky.

42

PRAKTICKÁ ČÁST „Sama jsem chodila do dětského souboru k mý mamce...“

Kontakt s hudbou a tancem v raném věku paní Alenu zásadně ovlivnil. Ze své zkušenosti z dětství si uvědomuje skutečnost, že přivést děti k tomuto druhu umění je potřeba v předškolním věku, aby si děti vytvořily vztahy v kolektivu. Když bylo Aleně pět let, začala s bratrem dvojčetem tancovat pod vedením maminky v dětském tanečním souboru. Maminka je do tancování nikdy nenutila. ... jako jednak nás to baví, prostě, když jako máš jako tanec a hudbu ráda, tak naopak tě těší, že tam jako můžeš bejt.

Náklonnost k folklórnímu tanci projevovala od dětství. Rodiče ji dali možnost vyzkoušet několik tanečních oborů, ale vždy se vrátila k folklóru, protože jí vyhovoval. ... ale ten tanec, hudba, to mě vždycky vyhovovalo, navíc zkoušela jsem něco jako balet, ale mě prostě ten folklór,… že ten folklór, kde prostě je ten pohyb takovej trošičku razantnější a že se do toho zpívá, tak to mi vždycky jako vyhovovalo, mluvený slovo tenkrát u mamky žádný teda nebylo. Takže mamka mě tam v těch pěti letech přihlásila do ňákejch těch kroužků, minimálně dvě ty různý pohybový věci, a ten folklór se mi líbil víc, ten jsme ďáli s mamkou... no, tak říkám, začla jsem někdy v pěti a pak... jsem jela furt. U mamky jsme byli do osmičky...

Již v dětství si uvědomovala, že se folklór mnohdy setkával s odporem či nepochopením, s tendencí odsuzovat a zatracovat to, čemu není rozuměno. Byli jsme s bráchou exoti, ale myslím, že mi to nikdy nevadilo, protože jinak jsme dost zapadali do davu. Ale tehdy jsme v kroji na veřejnost skoro nepřišli. Oblékali jsme se před vystoupením a pak zase do civilu. Teď je víc folklórních akcí venku a v kroji jdeme (i děti) třeba už z domova, po městě, v autobuse…. Pro mě bylo asi důležitější, že mi v tomto kolektivu bylo dobře…

Tento názor potvrzuje respondentka i v jiné části rozhovoru. No, abych pravdu řekla, my sme asi nebo myslím si, nejenom já, ale i ty ostatní až tak třeba neřešili ty tance jako spíš to, že sme tam prostě byly parta… Takže nás tam bavily výjezdy nebo různý soustředění, takový ty, kdy sme byly pohromadě, kdy to bylo s přespáním, takže spíš jako na to mám vzpomínky.

43

PRAKTICKÁ ČÁST Regionální rozdíly ve vnímání folklóru ilustruje vzpomínkou na účast na slovenském festivalu. … si teda pamatuju jeden festival na Slovensku, to už mi bylo ňákejch 13, no minimálně 13 mi bylo, tak pro to si to člověk už vybavuje, to byla prostě monstrózní folklórní akce, prostě takový ty vokrášlení koňové, a prostě všechno… tenkrát jako… tady sme se s tím nesetkávali… to bych řekla, že už to folklórní povědomí zase už jakože je, takhle na těch jarmarcích, že třeba ty folklórní vystoupení jsou, tak tenkrát v SČ (místo bydliště) vůbec, to sme byli fakt opravdu strašní exoti v těch krojích, ale na tom Slovensku, to vlastně bylo vo 300 % vejš a nikdo to nepovažoval za nic exotickýho a nenormálního naopak - tam to bylo velice jako příjemný, že to je takový monstrózní a při tom to všichni považoval za normální, že folklór takhle žije na velkým jevišti, strašná spousta lidí se tam koukala na nás, to taky bylo milý a překvapující. Tak to si pamatuju. To byl velkej zážitek.

Zajímalo mě, zda ji role dcery vedoucí DFS nějak v kolektivu nediskriminovalo nebo zda s tím nesouvisely nějaké nepříjemnosti. Ne, já myslím, že to nebylo obtížný, já si třeba pamatuju, že když jsme byly v šatně, když jsme byly starší a holky byly naštvaný, tak prostě řekly, že jo: „Blbá X-ka“ (hanlivě zkomolené příjmení maminky) a prostě, tak to, mi zatrnulo… prostě člověk neví, jak na to v tu chvíli má jako reagovat, protože prostě se tě to dotkne, když takhle někdo mluví vo tvý mamce, na druhou stranu jsem tam byla s tím kolektivem jaksi stmelená takhle, jakože jsem chtěla patřit k nim, ale ne že bych byla hvězdou kolektivu nebo že prostě lev salonu, to ne, ale to sem nebyla nikdy v žádným kolektivu, takže to rozhodně nebylo jenom tím, že sem tam byla jako dcera vedoucí… ne neměla jsem, myslím… jako problém, že mě vedla mamka. A doufám, že moje děti s tím taky nemaj ňákej problém…

V období puberty vyzkoušela společně se svým dvojčetem společenský tanec, ale o tanci měla jiné představy: … to mi nesedělo, to bylo takový natřásání (napodobení natřásání tělem i hlasem, jízlivost), takový celý čančání, to mě šlo proti srsti a tím, že mi to nešlo tak - a člověk je přeci jen je ve věku, kdy to pozná a teda ty soutěže to i hodnotěj, že jo – takže toho jsem jako rychle nechala, no… ale u folklóru jsem zůstala, ten se mi líbil.

Paní Alena jako dítě vyzkoušela balet, folklór a společenský tanec. Již té době u folklóru oceňovala razantnost, rytmus, kombinaci zpěvu a tance. Důležité

44

PRAKTICKÁ ČÁST pro ni byly společné akce s tanečním kolektivem, pocit sounáležitosti s partou. Nezapomenutelný zážitek pro ni byla účast na festivalu na Slovensku, kde ji překvapilo, že Slováci vnímají folklór zcela normálně, přirozeně a honosně.

„...pak jsem začala spolupracovat s ní…“

První fáze spolupráce s maminkou byla v období Alčiných středoškolských studií. Spolupracovala s maminkou od svých 17 do 19 let. Pomáhala mamince a snažila se prosadit své nápady. Její kompetence byly omezené. Pomáhala s výukou kroků, s organizací a oblíkání dětí do krojů při vystoupeních. Když jsme tvořily něco novýho, tak jsem se pokoušela taky jako přinášet nápady a jak by se to mohlo a mamka to buď zahrnula, nebo to nezahrnula… ale u těch dětí, rozhodně byla mamka, kdo říkal, co se bude dělat, jak se to bude dělat a tak dále…

V době, kdy byla maminka ze zdravotních důvodů dlouhodobě neschopná vést kroužek, vyzkoušela si vedení taneční zkoušky Alena sama, bez hudebního doprovodu: … a tak jsem ho i ňákou chvilku vedla sama, ale bez klavíru, bez toho, že ti někdo ty děti doprovází, to bylo hrozně těžký, to, to si teda pamatuju, že to byla teda hrozná, hrozná řehole. Zatímco když někdo sedí u klavíru a těm dětem hraje pod nohy, tak to baví i ty děti i mě teda víc, no.

Jezdila s maminkou a DFS na přehlídky a začal se účastnit rozborových seminářů, které následují po přehlídkách. Překvapilo ji, jak dokážou být porotci kritičtí, avšak tuto skutečnost využívala vždy pro zpětnou vazbu, v pozdějších letech obzvláště. ...když jsem byla starší a šla jsem s mamkou na ty rozborový semináře, že chtěla mít podporu a já jsem zase byla strašně zvědavá, ...tak tam už to bylo přece jenom trošičku maso, no.

Spolupráce obou byla ukončena, když Alena odešla studovat na vysokou školu do 100 km vzdáleného města.

45

PRAKTICKÁ ČÁST Druhá fáze spolupráce nastala zhruba po 10 letech, v době, kdy byla paní Alena na mateřské dovolené se svým synem. Založila taneční kroužek. Motivace pro založení kroužku byla prostá. Dcera měla ráda hudbu a pohyb a pro 4-letý ve městě jako nic nebylo. No, a protože tanec je… kolektivní záležitost, tak jsme oslovily školku, kam dcera chodila… sousedí s naším domem.

Maminka s tatínkem se přestěhovali do stejného města a maminka se svou dcerou Alenou začala spolupracovat. Poměr rolí a funkcí byl již od začátku jiný. No, mě bylo asi 30… tak to už se pak začly ty role trošičku měnit, no, že sem byla taková jako razantnější a hlavně jako, já si myslím, kvůli jaksi věku, a hlavně že i mamka byla u toho klavíru, takže je mnohem jako jednodušší, rychlejší ta práce, když ona hraje a já jsem mezi těma dětma a tam to jakoby ňákým způsobem teda řídím a de to ku předu… Ty choreografie jsme pořád jaksi tvořily společně a pak se to ňák přehouplo.

Následující rok otevřely druhé oddělení. Jedno oddělení tvořily děti, které začaly chodit do školy, druhé oddělení bylo stále ve školce. V následujícím roce škola neměla pro taneční kroužek prostory, Paní Alena s maminkou založily občanské sdružení Taneční soubor XXX a začaly působit samostatně. Maminka byla jeho vedoucí a Alena její zástupce. Paní Alena řídila taneční zkoušky a maminka hrála na klavír, občas se zapojila s poznámkou či připomínkou. Choreografie a programy soustředění tvořily společně. Organizační činnost měla na starosti maminka. Po 7 letech spolupráce nastal zásadní zlom v poměru funkcí a kompetencí. Paní Alena vytvořila choreografii, ke které byla její maminka od začátku skeptická. Bylo to téma královniček, tanec mladých dívek, který je náročný na chůzi6 …Mamka měla pořád ňáký výhrady, ale já jsem chtěla prostě dotáhnout… tam ten pohyb byl takovej jako, že ty holky… to chvilku trvalo, než se to naučily…“

Díky Alenině urputné píli a odhodlání se to dívky naučily, v konečné fázi měl tanec mnoho kvalit. Účastnily se s tímto tancem krajské přehlídky, postoupily na národní přehlídku a tu vyhrály. 6

Paradoxně ze všech folklórních tanečních kroků je taneční chůze nejtěžší.

46

PRAKTICKÁ ČÁST ...tenkrát jsem cejtila… jako obdiv mamky, jakože jak je to prostě hezký, že se to fakt jako dotáhlo… někomu posílala záznam, a tak jako se tím chlubila, jak jsme to jako, nebo jak já jsem to postavila. Už tenkrát právě začla říkat: „Ne, to ďála dcera ...“

Obr. 2: Ocenění, které získal DFS za své vystoupení na národní přehlídce Obr: 3: Ocenění, které obdržela maminka paní Aleny

„… a teď to vedu sama…“

Je možné se domnívat, že vítězství DFS na národní přehlídce vnímala maminka paní Aleny jako přesažení jí samotné, že svou dceru už víc nenaučí, že žákyně překročila svou učitelku a ta se může v klidu stáhnout do ústraní, protože má v osobě své dcery pokračovatele tradic a nositele „poslání“. Takto paní Alena vnímá svou roli vedoucí DFS. Od té doby maminka paní Aleny úmyslně přenáší více funkcí na svou dceru. Choreografie tanců tvoří pouze paní Alena a maminka říká jen připomínky. Moje maminka, ta měla kdysi taky hodně připomínek, ale tak posledních deset let, už prostě říká, tak deset let ne, ale pět let určitě, prostě já třeba i jako chci od ní ňákou reakci, a mamka říká „Ty si to stejně uděláš jako nejlíp,“ anebo „ty si to uděláš po svým,“ což je teda pravda (s úsměvem), ale já jsem třeba chtěla slyšet ňák jako to, abych

47

PRAKTICKÁ ČÁST se nad tím třeba zamyslela jo, a pak se třeba rozhodla, jestli pudu mou cestou nebo jestli něco bude na tom od mamky… už se ji nad tím jako nechce ani ňák jako zamýšlet… prostě říká, ať si to udělám po svým „Ty to ňák uděláš, mě se to pak bude líbit,“ (s úsměvem)… možná je to i tím, že si to pak udělám po svým, no, že možná má pocit, že to je zbytečný mi něco říkat, no …

Maminka mívá připomínky, když daný problém vidí na zkoušce, tedy před dětmi. Tam to však paní Aleně vadí, chce slyšet názor maminky, ale v soukromí. Poté, co si maminka všimla nevole ze strany dcery, říká své připomínky jen sporadicky. Já bych si s ní chtěla o tom popovídat mimo. A i třeba jsem se o to pokoušela říct jí, jak by si to představovala., jak by to chtěla mít, no a mamka mi na to teďka většinou „Já si to neumím představit…“ a hotovo dvacet. A na tý zkoušce, když do toho začne mluvit, tak to už mě jako vadí, to už jako – tam jsem rozjetá…

První oddělení, kde maminka přestala pomáhat, bylo přípravné. Tehdy paní Alena přemluvila několik tanečnic ze souboru, aby přípravné oddělení vedly. Protože jedna tanečnice měla holčičky ve věku 4 a 2 roky, byla ochotná do toho jít, ona vedla hodinu, já hrála na klavír a třetí pomáhala s dětmi.7 Umělecká cesta V této kapitole chci poukázat na změnu náhledu paní Aleny na folklór a náplň činnosti dětského souboru, která je v průběhu života paní Aleny patrná. Dětský soubor taneční

Při vyprávění z dětství uvedla, že u maminky nebylo žádné mluvené slovo. Tedy jenom zpěv a tanec. V tancích maminka zpracovávala folklór z celých Čech, k čemuž se odborná porota stavěla vždy velmi kriticky. My jsme de facto ďály celý Čechy, včetně Doudlebský polky8, a tak, takže tam přeci jenom ty výtky a ten pohled na nás byl jako dost kritickej.

7

V současnosti má přípravka dvě oddělení.

8

Doudlebská polka regionálně spadá do jiného regionu Čech.

48

PRAKTICKÁ ČÁST Dětský soubor folklórní

V druhé fázi spolupráce, kdy pracovaly s dětmi ve školce, bylo jejich umělecké snažení zcela zaměřeno na dětský folklór. Když jsme začaly, dělaly jsme jenom folklór, ale to proto, že říkadla, rozpočitadla a lidový písničky jsou dětem tak blízký jednoduchým rytmem, dějem a intonací. Ale nebyl to náš cíl. Kdyby sme měly příležitost a děti byly vytancovaný, nebyl by problém vodbočit. Voznačovaly sme se jako taneční soubor z vopatrnosti, aby lidi věděli, vo co jde.

Ovlivněna stylem vedení bývalých vedoucích dospělého folklórního souboru, jejímž je členem, začala dbát na čistotu regionu a zpracovávat pouze místní folklór. … až úzkoprse hlídali, co je ze sbírky X-ho a nic jiného nedělali. Myslela jsem, že to je tak správně.

V roce 2007 začala studovat školu folklórních tradic. Od tohoto studia mnoho očekávala. Ze začátku byla zklamaná, protože její očekávání nebylo naplněno, ale v konečném důsledku byla spokojená, protože ji studium dalo jí mnohem víc, širší rozhled. Setkání s dalšíma lidma, který se zabývali folklórem, školou folklórních tradic a čtení mi rozšířilo obzory… mě jako hodně otevřela voči, než že by mi dala vyloženě ňáký konkrétní informace, i když tam samozřejmě byly předměty a zkoušky, ale bylo to spíš o tom celkovým náhledu na folklór a kde hledat inspiraci a tak…, že člověk může znát nebo se dívat jakoby na cokoliv a inspirovat se čímkoliv, ale že vždycky musí vědět co… co je tady z oblasti… teďka mě baví sledovat třeba starý filmy…třeba Krakonoš a lyžníci, kde…kde jsou ty děcka eště jakoby na vesnici a tak... a maličkosti jako třeba teďka běží F. L. Věk, tak mě těší tam teďka poznávat nebo si všímat, co měli třeba na sobě nebo jak se chovaj a z toho pak se snažím, i když pak něco děláme s dětma.

V této době si uvědomila, že dříve dětské hudební kapely v podstatě neexistovaly a děti se musely spoléhat na sebe, na svoje hlasy, na jednoduché, po domácku zhotovené nástroje, různé typy foukacích nástrojů, píšťalek, hru na hřebínky, listy. Tyto prvky se snaží ve své práci uplatňovat a eliminovat tak absenci muziky.

49

PRAKTICKÁ ČÁST Dětský soubor folklórní – divadelní

Při čtení některé z knížek paní Alenu zaujalo téma zvyku Chození s betlémem. Měla touhu toto téma zpracovat, dlouho na to sháněla různé texty a ještě déle to dávala do celku. ...neměla jsem žádný základy v tom divadle, tak mě jako to trvalo strašně dlouho, ale to, že se to dětem líbilo, že je to bavilo, voni tam i trochu tancovaly, zpívaly, doprovázely se na nástroje a že to nadchlo i tu porotu, i když to divadlo nebylo ještě tak zpracovaný, ale to že tam ty děcka dělaj od všeho něco a že jsme se dostali na tu národní přehlídku, tak… to mě tak nastartovalo.

Takto hovoří o počátcích zapojování divadelních prvků tzv. lidového divadla do folklóru. Protože, jak sama říká, neměla základy v divadle, s maminkou divadlo nedělaly, absolvovala tři kurzy, z kterých čerpala mnoho inspirace. Přihlásila DFS na přehlídku, přestože věděla, že to není dokonalé. právě proto, že věděla, že odborná porota je kritická a chtěla slyšet názor odborníků. Sama říkala, že očekává při kritice konkrétní označení chybného místa a návrhu řešení. Toho se jí dostalo, zároveň i postupu do krajského kola, s čímž nepočítala, ale úspěch ji nadchnul a motivoval k další práci. ...aby tam ten děj byl a tam mě hodně pomohly ty, ty poroty na těch přehlídkách, protože nám řekly: „ Tady, tady, tady to všechno klape, a tady už ne, tady už to prostě jako…“ takže jsem hodně vynechávala nebo měnila…

Obr. 4: Kritika odborné poroty na krajském kole divadelní přehlídky amatérských souborů Takže my jsme do toho tak jako zabrousili a zjistila jsem, že je to jako hodně baví se teda i projevovat ňákým způsobem, i když jako ne že… by byly automaticky přirozený na tom jevišti, člověk je musel tlačit, ale že je bavilo i tahle oblast jako zase objevovat. Takže od týhle doby se kolem toho divadla furt ...se jako pohybujem.

50

PRAKTICKÁ ČÁST Tím, že se Alena začala věnovat divadlu, získala i nové kompetence, nové funkce. …tam vždycky jsou takhle ty kolonky, a tam píšu: námět: X-ová jako … kostýmy, že jo: X-ová a režie: X-ová, dramaturgie: X-ová, hudební úpravy: X-ová, tak tam teprv vidím, co jako všechno dělám.  Jinak ve folklóru, tam tedy ne, tam člověk napíše, kdo to pásmo dělal, a hotovo dvacet, ale v těch divadlech to maj taklhe vždycky takhle rozepsaný, a mě je to vždycky úplně trapný, tam psát X-ová…

Rolové vzory Gavora (2001b, s. 357) hovoři o rolových vzorech jako o významných klíčových osobách, které slouží jako model pro učitelovo rozhodování, jednaní či chování. Tyto vzory mohou sloužit jako pozitivní impulz, inspirace. Mohou však fungovat jako negativní modely či odstrašující případy. Působeni rolového vzoru musí být bezprostřední a pokud možno opakované a dlouhodobé. Rolové vzory vedou člověka k přemýšlení nad svými postoji a činy, nutí jej k sebereflexi. Rolovými vzory paní Aleny byli její rodiče. Tatínek pro ni byl spíše autoritou, kladl na ni velké nároky a ona je bez komplikací splňovala, vycházela vstříc jeho přáním, brala v potaz jeho názory a přizpůsobovala se jim. Chtěla jsem hrát na hoboj, jako moje učitelka, ale byl to příliš drahý nástroj a možná na to neměl táta nervy, tak mě přesměroval na kytaru… … můj tatínek chtěl vždycky, abych byla nejlepší ve všem jako, nejenom jako matka, vedoucí souboru, ale prostě jako v práci a prostě vopravdu … ve všem, tak nevím, nakolik jsem naplnila jeho představy, ale ňák si to usadilo…

S odstupem let pro ní otec již takovou autoritou není. Do značné míry to souvisí s nárůstem sebevědomí a sebejistoty paní Aleny: ...dlouho byl…třeba jsem vnímala kritiku nebo pochvalu od mýho táty, ale to už jako dlouho neplatí, protože přece jen mám pocit, že v tom folklóru se táta nepohybuje, a že prostě ty věci jako…že když třeba něco zkritizuje, tak pokud já si myslím, že to je jinak, takže se nad tou jeho kritikou až tak jako nezamýšlím, no.

51

PRAKTICKÁ ČÁST Absolutním vzorem ve vedení dětského souboru byla její maminka, která sama tancovala ve folklórním souboru. Paní Alena hovoří o své mamince s úctou a respektem. Uznává její styl vedení a je zřejmé, že tento od ní převzala. …si myslím…až v těch pozdějších letech, když to člověk vnímá, že mamka je jako dobrej pedagog, že se snaží jako najít cestu, jak to ty děti naučit, když to nejde rovnou, tak najít jinou písničku, kde je taky třeba ten krok nebo, kde se udělá část toho kroku, aby to ty děti nepřestalo bavit.

Učila se od maminky pozorováním. No, tak já jsem se naučila pozorováním, že jo. Těch hodin, co jsme spolu strávily s těma dětma na vedení toho souboru, tak si myslím, že toho bylo dost a nejde jenom vo to, že jsem se naučila teda ty jednoduchý říkadla nebo teda spíš ty jednoduchý písničky a co se na ně dělá, že člověk má jakoby základnu těch tanečků, který chceš jako s těma dětma dělat, který je chceš naučit, že nemusí člověk všechno vymejšlet, ale i spíš ten přístup…

Uvedla pouze jedinou výtku, kterou si v době dětství zřejmě ani neuvědomovala. Zmiňuje se o tom ve dvou rozhovorech: Když já jsem tancovala u mamky, tak moje mamka mi zásadně nedávala žádný role, žádný jako výjimečný a teprv pak, když sem začla tancovat u někoho jinýho a tam se pak začla mít jako sólový věci, tak prostě teprv jsem zjistila, že mi to de. Moje mamka asi tak měla strach z toho pedagogickýho hlediska, aby mě neprotěžovala, že prostě mě nedávala vůbec do ničeho, no. Mamka se jaksi natolik asi bála, abych jako nebyla protekční dítě, že vlastně, jsem nic nedělala, když já jsem se jako… byla určitě jako akční a chtěla jsem, chtěla jsem všechno, chtěla jsem být nejlepší, tak to jsem si třeba pak uvědomila teprv když, když jsem přišla do těch dalších souborů… jsme přešli všichni, tak jak jsme byli vod mamky, ten soubor a najednou jsem teda začla tancovat sóla, tak to si třeba říkám, že možná tak nebylo potřeba úplně, aby jako mě mamka tak jako nechtěla tak zásadně prosazovat…

Na otázku, koho vnímá jako svůj taneční vzor, paní Alena odpověděla: V tancování, to teda nevím, v práci s dětma ve vedení, tak to určitě mamku, která prostě, když jsem se učila a prostě, která si myslím, že to umí, ale taneční

52

PRAKTICKÁ ČÁST vzor… no tak na tý škole folklórních tradic, tak tam by se asi ňáký našlo, ale to asi spíš tak jako vzdálenej vzor. Rodina Vtah rodiny paní Aleny k folklóru je neobyčejný. Její muž je velmi tolerantní, začal dokonce kvůli ní tancovat ve folklórním souboru. Oba mají svého koně, ve smyslu volnočasové aktivity. Zatímco Alena se věnuje folklóru, její manžel sportovní střelbě. Oba vedou zájmové kroužky, které dcera a syn navštěvují. Děti tedy viděly u obou rodičů vztah k tanci a zpěvu od malička, a bylo pro ně přirozené, že tancují také. A tím, že třeba děti, ty v tom vyrostly a choděj se mnou do souboru, tak jako asi doma, ty to vůbec neřešej.

Zajímalo mne, jak zvládají děti, že jejich maminka je vedoucí DFS. ...když jsou teda se mnou na tréninku, tak je pravda, že v tom věku tý puberty maj pocit, že se do nich obouvám obzvláště …syn teďka vždycky dělá vobličeje, jakože to je jenom na něj zase, …, ale asi to zvládaj, řekla bych … srdnatě… ale asi to, že nevodešly, že tam jako sou a že přešly i do dospělýho souboru, takže vlastně mě maj raz, dva, tři, čtyři, pět hodin tejdně na tréninku, tak asi si na to zvykly, asi to jako zvládaj.

Absenci maminky doma prý děti ani muž neřeší. Takže je ten přístup trochu jinej, ale myslím, že děcka to teda zvládaj, aspoň z mýho pohledu a manžel to zvládá, má svýho koníčka, kterýmu taky on věnuje spoustu času, takže my si nemáme co vyčítat. A prostě běžně takhle doma, já si k televizi vezmu ňákou tadytu knížku a něco si tam čtu, a nebo když jim neodpovídám na dotaz, tak voni říkaj: „Jo, máma tancuje.“ Takže já sedím na gauči, ale v hlavě se mi něco odvíjí, takže oni vědí, že v tuhle chvíli jako nebudu komunikovat, protože tancuju.

Paní Alena cítí podporu od celé rodiny, a je přesvědčena, že bez jejich podpory by DFS vést nemohla. A tím, že jsou děcka velký, tak, jako teď mám velkej pocit jako svobody, že se jako tomu můžu věnovat (tazatelčino hmh), že ten čas na to mám…

Zaujalo mne vysvětlení paní Aleny, proč svého syna peskuje více než ostatní a syn pak může mít pocit, že je na něj přísnější než na ostatní.

53

PRAKTICKÁ ČÁST Syn si to myslí, že vyloženě jako …jeho si všimnu, když von zrovna mluví, takže vždycky dělá takový to zase von, že zase jenom na něj … ale taky to celkem asi to – unesl zatím, … No, to je vo tom, že když já tam vedu ňákou hodinu, něco jim říkám a chci, aby mě vnímaly a mezi těma několika dětma, který mě neposlouchaj a kecaj jsou i moje děti, tak vlastně se cejtím od nich jakoby víc zraněná, že oni, přesto jejich maminka se tam snaží před celou tou skupinou ňák k něčemu je přivíst, že mě nevnímaj, tak samozřejmě to od nich cejtím, jako by hůř než od ňákýho cizího dítěte.

S dcerou v období puberty již vedla debatu na toto téma, zdá se, že se synem ji tato diskuze čeká. Sama se ptala své maminka, jak tenkrát řešila tuto situaci, zda konflikty tohoto charakteru řešily. …já jsem měla ten pocit, že je to v pohodě, jestli taky ten pocit měla a moje mamka říkala, že jo, jako že nemá pocit, že bysme měly problémy pubertální dcery, což já teda myslím, že moje děti jsou puberťáci…

Paní Alena, protože si pamatovala, že jí maminka žádné role nedávala a jak sama řekla, přišlo jí to zbytečné, v případě svých dětí se zachovala jinak. Tak to já třeba zase sem si, teda myslím, že sem si uvědomovala třeba kvality dcery a ne že všude, ale prostě rozhodně jako měla role nebo někde ňáký postavení , kde uplatnila to, co umí … Už protože třeba začínala se starší skupinou a v pohodě to dávala, to co ďáli oni…

Organizační kompetence O organizační stránku DFS se vždy starala maminka. Po oficiální stránce je její maminka předsedkyní občanského sdružení a paní Alena její zástupkyní. V praktickém slova smyslu maminka stále dělá organizační vedoucí. … dělá opravdu jenom jako přihlášky, vybírání peněz… zajistí vobědnat dopravu, zaplatit za sál, vobědnat zkoušky nebo jako sál na zkoušky, tak to jako mamka pomáhá, ale co se týká vedení souboru, tak tam, vždycky, hraje mi, když eště někdy ještě děláme něco na klavír, ale jinak už se teda z toho vyzouvá…

Jakmile však přijde na řadu elektronická komunikace, předává vše své dceři Aleně.

54

PRAKTICKÁ ČÁST Pedagogické kompetence Na otázku, zda potřebuje k vedení DFS pedagogické vzdělání, má paní Alena spíše negativní názor. Domnívá se, že to pro funkci vedoucí DFS není potřeba. Je přesvědčená, že to nejdůležitější se naučila od maminky. ...ňáký pedagogický minimum sme měli na tý škole lidových tradic, tak sme se tam učili o typech osobností a jak třeba přistupovat nebo nepřistupovat … a pak si myslím …že asi … hodně o přístupu, že jsem vodkoukala vod mamky… Ale vlastně nevím, co mi schází.

Souvislost s učitelstvím vidí především v cílové skupině, v práci s dětmi. Pokud by se však chtěla dál vzdělávat, tak opět v oblasti divadla, protože tam cítí stále nedostatky a nejistotu. ...jako kdybych měla něco studovat, tak zase spíš do odbornosti, bych šla. Když třeba já … já třeba to divadlo jsem neďála v dětství, takže když jsem začla s dětma dělat to divadlo a měla jsem pocit, že tam mám teda ty mezery, tak jsem byla asi na třech různých seminářích, z toho jedno byl i týdenní a tam jsem zase jako do sebe ňák jako ten, ten přístup k divadlu k vyjádření se jako do sebe ňák načerpat, ale ale to ňáký pedagogický vzdělání …já nemám pocit, že by mi scházelo. Ale možná je to jenom tím, že to nevím, co mi schází. … každej si třeba myslí, že jsem učitelka…prostě tak, jak vystupuju, asi to mám ňák v genech nebo co….

Styl vedení Paní Alena o sobě říká, že je přísná, že je to dobře, že přísnost děti vyžadují. Je však žádoucí najít poměr mezi drilem a zábavou. Odsuzuje způsob práce s dětmi jako „násilný“, kde celou zkoušku děti drilují jeden krok, dokud jej nebudou všichni tancovat stejně. …maximálně tak před vystoupením, a i tak se snažíme ty děti ňákým způsobem motivovat, jako proč ještě jednou to vyzkoušet a takový různý ňáký jakože fígle jednoduchý, aby měly chuť to vopakovat.

Paní Alena hovořila o metodách práce s dětmi, které se naučila od maminky. K tématu motivace uvedla, že starší děti již chápou, že je potřeba na tréninku

55

PRAKTICKÁ ČÁST podávat výkony, jsou motivováni svými výsledky. Vědí, co chtějí dokázat a co je tomu zapotřebí obětovat. Malé děti tuto představu většinou nemají a je třeba je motivovat cíleně. Paní Alena považuje za důležité umět děti naučit taneční kroky. Nejen tyto kroky několikrát předvést, a dát dětem dostatečný čas a prostor, aby si je děti zkusily, ale v případě, že jim nejdou, nalézat jiná řešení, jak se k požadovanému cíli dopracovat. Je třeba vyhmátnout, všimnout si, kdo co dělá špatně a říct mu, jakým způsobem to napravit, najít krok, jak se k tomu dopracovat. ... Jako že nelze hned skočit na ten výsledek, který já chci dostat. Ale, ale že je potřeba najít třeba ňákej, když vidím, že to nejde hned teda, tak i u věcí, kterou jsem předpokládala, že půjde hned, tak najít nákej mezičlánek, jakým způsobem se se k tomu dostat… Třeba ten taneční krok jakoby rozfázovat...takový jako vedení není správný, když si … každý má najít sám, jak to udělat, jak to udělat správně …anebo úplně jiné krok anebo třeba jiné...

Typické pro paní Alenu je potřeba využít každou chvilku, aby se na zkouškách udělalo co nejvíce práce. ... jde vo to, že já ten čas, co tam mám, chci využít do poslední minuty, nejradši vod první minuty, ale to jde ztuha (s úsměvem)

Požádala jsem paní Alenu, aby posoudila, jak se změnil její styl vedení v průběhu let. Paní Alena uvedla, že se snaží, aby hodina byla víc nasměrovaná k určitému cíli. Dělá si přípravu na papír, který strčí do kapsy a v průběhu zkoušky se na něj ani nepodívá. I u malých mám vždycky představu, co bysme měly zvládnout novýho, i když malý by byly spokojený s vopakováním toho, co je baví. Mamka někdy dělá "rozhodčí" a hlídá, aby tam bylo to i ono. U velkých je to někdy hektický, protože chci využít čas, kterej zkoušení nebo teda, kterej mi věnujou.

S postupem let paní Alena zjistila, že pokud děti vědí, že jejich snaha a úsilí bude oceněna, jsou ochotné a schopné zvládat mnohem více. Není to úplně plánovaný, ale asi chci po dětech stále víc. Možná je to proto, že nejstarší skupina stárne a myslím, že pokud je to má bavit, musí mít co zdolávat. Dřív to bylo divadlo, výraz, teď to budou párový tance, čeká nás vobkročák. A u těch mladších je

56

PRAKTICKÁ ČÁST to tak, že co dříve stačilo (pásmo) pro desetiletý, teď dělám s prvňákama. Já myslím, že jsem teď míň přísná, ale to úplně nedokážu posoudit.

Paní Alena od dětství bojuje s trémou. Trému má stále, ale napětí před vystoupením vnímá jako pozitivní stres, po vystoupení se ji vyplaví do těla endorfiny a je velmi spokojená. V průběhu let se její tréma snižuje. Trému mám asi pořád, ale s poučenými diváky, třeba před porotou, větší než v domově důchodců. Ale myslím, že to zvládám po letech líp. Taky možná tím, že už věřím, že si děcka s mnohým na jevišti poradí samy.

Kolektiv Pro paní Alenu je charakteristické, že se učí zkušeností a pozorováním. Sama uvedla, že pro ni byl důležitý kolektiv a společné akce. Zájezdy, soustředění, prostě akce, kde byla společně s kolektivem. Když začala vést dětský folklórní soubor, uvědomovaly si s maminkou nutnost pořádat soustředění a společné stmelovací akce, aby se z dětí utvořil kolektiv, parta. Paní Alena si je vědoma, že děti do DFS nechodí primárně kvůli folklóru, ale kvůli kolektivu. My jsme pak začly právě s mamkou pracovat na tom, že jsme začínaly jakoby od těch nejmenších…když jsme měly občanské sdružení, tak jsme právě nabíraly ty děcka eště před tou školou a od těch 5 let…tady nic nebylo nebo prostě byla hrozně malá nabídka…no a potom, když už teda ty děcka tam nějaký přišly, tak jsme říkaly, že musíme udělat ty soustředění, aby se nám to udrželo, aby si udělaly nějakou partu, aby se tam držely. Těžko ty děti sedmiletý se tam budou držet kvůli folklóru a tancování, ale kvůli tý partě, ve který tam byly. A taková skupinka se nakonec teda zformovala.

Cílem prázdninových soustředění je stmelit kolektiv dětí DFS, umožnit dětem souvislý taneční nácvik, během kterého si osvojí a upevní taneční dovednosti, secvičit nové pásmo pro nastávající sezónu, seznámit děti se s novými prvky folklóru. Tato činnost je řazena do bloků, prokládaných odpočinkovými aktivitami.

57

PRAKTICKÁ ČÁST Zpětná vazba Paní Alena cíleně sama vyhledává kritiku, aby se nad ní zamyslela a poučila se z ní. Nejprve pro ni byla rozhodující kritika maminky a tatínka. Dokud tancoval její muž v FS, brala v úvahu názory svého muže, syn kritický není, v současnosti je pro ni nejpřísnější kritičkou 18-letá dcera. … můj manžel, ten má teda většinou kritický přístup, když si to tak vybavuju, jakože má vždycky pocit, že to mohlo bejt lepší, …syn celkem nic nekomentuje, ten vždycky byl tak jakože, tak budu dělat, když mě to baví.. Dcera je hódně kritická k mému cokoliv, ale prostě když teda mi něco pochválí, třeba teďka ty hříchy, tak jo, to jako pochválila, že to je jako skvělý, že prostě to je bomba…… ale takhle jako vobčas s něčím příjde a je pravda, že to ...docela se nad tím zamyslím nebo že to beru...

Uznává jen kritiky osob, které se dlouhodobě podílejí na činnosti DFS nebo se ve folklóru pohybují. Pochvaly od rodičů nevnímá jako objektivní. Pod pojmem nejpřínosnější kritika si představuje: když třeba zkritizuješ určitou část a nadneseš i třeba ňáký řešení, ňákej přístup.

Zpětnou vazbu dostala i od dětí z DFS, když pro ni na soustředění u příležitosti 10. výročí založení DSF připravily vystoupení DFS po 20 letech. Když jsme měli deset let výročí a byly jsme na soustředění, tak pak pro mě připravili večerní program a z toho jsem byla úplně paf. Jako to jsem teda, sem řvala jak želva, protože prostě jsem to nečekala, takže já to jakoby… já se nad tím ňák nezamýšlím, jestli oni maj ke mně ňákej vztah, ale pak jsou takový okamžiky, kdy si říkám, že asi joo. Co by o mě řekly? Hmmm (přemýšlení) tak to teda nevim, voni teda v tom programu, vo kterým jsem se zmínila, tak taky mě parodovaly, ďály zkoušku souboru po dvaceti letech, protože prostě tvrdily, že nikdy neodejdou, a tak tam… Tak ta nejmenší holčička, tam ďála jako mě, takže všichni ostatní ji převyšovali, takže ona k nim mluvila nahoru a vtom soustředění, protože právě kluci už vyrostli a byli velký, tak já vždycky: „Sednout se!“, aby si sedli, abych je přehlídla, abych měla trochu navrch, ale hlavně, abych na ně viděla, kdo mě jako sleduje. Takže to tam taky třeba parodovaly …

58

PRAKTICKÁ ČÁST

Obr.5: Parodie paní Aleny, nejmenší holčička s brýlemi oblečená v oranžové (nejoblíbenější barvě paní Aleny)

Obr. 6 a 7: Petice Děkujeme zůstáváme... Motivace Paní Alena vnímá vedení DFS jako poslání. Je to její velký kůň, kterému se věnuje dobrovolně ve svém volném čase. DFS bere jako prostor pro seberealizaci. …mě to hlavně baví. Jako baví mě, když je nějaký výstup, když je … když je vidět, že jako něco dokážou, a když to lidi sledujou a baví je to. Nebo jako se jim to líbí. I jsme absolvovali nějaký ty soutěže a to taky člověka povzbudí, když jako to ocenění je, že jako je to zajímavý, to co se dělá. Ale asi i to, že teda ta skupinka, jak jsem vo ni mluvila, že mi vlastně dorostla teďka do těch 15 let, že je to bavilo.

Motivací pro další činnost je pro ni úspěch dětí v DFS, a především spokojenost dětí samotných, když samy řeknou, že je to baví. Zvlášť ty holky, kluci asi ty zas tak rozprávět neuměj, ale ty holky že prostě, ty řeknou, že prostě je to skvělý, oni maj slova, že to je boží.

59

PRAKTICKÁ ČÁST Zajímavá odpověď byla paní Aleny, na otázku jejího konce ve vedení DFS. Toto téma je v jejich rodině v současnosti aktuální, protože její muž řeší tento problém se svým starším kolegou. Já myslím, že to taky jednou přijde, teďka takovou ňákou situaci, jakou měli bývalí vedoucí FS se souborem, tak teďka muž má ve střílení s pánem, kterej je teda v důchodu a roky to dělá…teď je takovej ňákej vyhořelej, má pocit, že to nikam nevede, že to k ničemu není, že ho rodiče neberou vážně a děti, že to neberou vážně a že by si prostě zasloužil ňákou úctu...

Paní Alena si je vědoma, že její hlavní motivací pro tuto činnost je zájem a ocenění dětí a okolí. Přiznává , že ztráta těchto motivačních faktorů by ji přimělo ukončit činnost vedoucí DFS. …a nedávno právě jsme vo tom mluvili, včera s mužem, že prostě nás to asi taky jednou čeká…že když už dáváš, jenom dáváš čas, dáváš elán, dáváš ňákou invenci a máš pocit, že už nic nedostáváš zpátky, tak už z toho prostě člověk vystoupí...

60

PRAKTICKÁ ČÁST

2.7 DISKUZE A VÝSLEDKY VÝZKUMU Tato práce byla věnována zjišťování profesního profilu, kompetencí a schopností konkrétní vedoucí dětského folklórního souboru. Motivace paní Aleny pro vedení DFS pramení z dětství, z jejího vlastního působení v DFS a ovlivnění osobností vedoucí daného souboru v osobě její maminky. Výraznou podporu paní Alena vnímá od celé své rodiny. Folklór jim je přirozený, tanec berou jakou samozřejmou součást života, který k nim neodmyslitelně patří, lze říci, že folklór je životním stylem celé rodiny. Folklóru se u nich věnuje již třetí generace. Pro paní Alenu je folklór drogou. Několikrát v jejím vyprávění zaznělo - „chybělo mi to, tak jsem si našla jiný soubor“ (resp. si ho založila). Když vidí na dětech, že je to baví, když jí to samy řeknou, publikum tleská, odborná porota a dcera jí chválí, tak je spokojená a odhodlaná se pustit do dalších choreografií a činností DFS. Podpory se jí dostává také od členů folklórního souboru, jehož je také vedoucí. Zde naráží na rozdílný styl práce s dětmi a s dospělými. Rozčiluje ji nutnost spolupráce s lidmi, kteří věci odkládají na poslední chvíli, protože ona potřebuje pro tvorbu choreografií dostatek času. Dospělí také často nedbají rad a pokynů, které jim vedoucí dává, proto raději paní Alena pracuje s dětmi, děti ji respektují jako autoritu a očekávají náročnost z její strany. Paní Alena věnuje folklóru veškerý volný čas, vedení DFS vnímá jako poslání. Disponuje pedagogickým nadáním a tanečními dovednosti, které jsou základními předpoklady pro provedení DFS. Přístup k dětem as styl vedení převzala od maminky. Jak sama uvádí, důležité je zaujmout děti, motivovat je, klást na ně nároky, stanovit jim vysoké, ale dosažitelné cíle. Poskytovat jim zpětnou vazbu, na chybu nejen upozornit, ale pomoci dítěti najít způsob, jak chybu odstranit, chválit je. Je přísná a náročná, ale vše nasvědčuje tomu, že toto dětem vyhovuje. Svým vystupován budí dojem, že je učitelka, vzbuzuje tím u dětí i dospělých respekt. Styl vedení paní Aleny je autoritativní. Styl vedení do jisté míry ovlivňuje skutečnost, že v poměrně krátkou dobu chce paní Alena dokázat mnoho věcí, kterých by při liberálním stylu vedení nebylo množné dosáhnout..

61

PRAKTICKÁ ČÁST Paní Alena klade důraz na vytvoření kolektivu v DFS a případné neshody, popř. náznaky šikany řeší v počátcích. Snaží se dopřát dětem dostatek zážitků formou zájezdů, soustředění či vystoupení. Své silné stránky spatřuje v tom, že k dětem přistupuje otevřeně. Děti jí tykají. Nebojí odvázat nebo i „schodit“. Často hovořila o tom, že jsou s dětmi sžité. V práci choreografa si je vědoma svého citu pro děj, odborně řečeno tymporytmus, lze však konstatovat, že se sama nerada chválí, kritika odborné poroty ji velmi pomohla si své přednosti uvědomit. Své nedostatky vnímá ve své velké zainteresovanosti a očekávání, kdy musí pracovat na tom, aby uměla zakrýt před dětmi možné zklamání z neúspěchu. Dále vnímá své nedostatky v oblasti hudby. To se snaží vyřešit spoluprací s lidmi, kteří hudbě rozumí lépe než ona. Spolupráce s muzikou dospělého FS naráží na laxní spolupráci s primášem muziky, proto v poslední době dává volnou ruku své dceři a dívce, která velmi dobře hraje na housle a upřednostňuje jednoduchý hudební doprovod. -

Vedení DFS obnáší řadu funkcí, kterou je potřeba rozdělit mezi více lidí,

maminka paní Aleně s řadou organizačních a komunikačních záležitostí stále pomáhá. Vedoucí musí zvládat komunikovat nejen s dětmi, ale i s jejich rodiči, zřizovatelem, organizátory akcí a již zmíněným primášem muziky. Pro vyhodnocení ideálního vedoucího DFS použiji kriteria „ideálního“ učitele podle Urbánka (2005, s. 32), prezentovaná v teoretické části této práce ( viz kap. 1.2.3). Podle těchto kriterií by měl nejen pedagog, ale i vedoucí DFS:  Být dobře informovaný - paní Alena přečtením řady knih, studiem školy folklórních tradic a absolvováním kurzů získala rozsáhlý přehled o problematice folklóru a lidového tance. Sama zastává názor, že každý vedoucí kroužků a učitel především, by měl mít mnohem větší základnu poznatků, než kterou předává dětem. V rozhovoru přiznává, že má velkou potřebu vše dětem sdělovat.  Být flexibilní - práce s dětmi ve vedení DFS obnáší značnou míru flexibility, protože nikdy si nemůže vedoucí být jistá, kolik dětí ji přijde na zkoušky nebo na vystoupení. Sama také připouští, že někdy má naplánováno mnoho věci, ale

62

PRAKTICKÁ ČÁST když to dětem nejde, tak se musí přizpůsobit jim. Na tomto místě by bylo třeba uvést i flexibilitu v čase. Děti, jejich nároky, móda trendy se stále mění. Vedoucí DSF, resp. každý pedagog by měl mít stále přehled o tom, co je in. V tomto má paní Alena usnadněnou pozici, protože je maminkou pubertálních dětí. Také je třeba uvést flexibilitu v náplni činnosti. Paní Alena vytvoří každoročně nový tanec pro obě oddělení. Přestože má na výběr z velkého množství starých tanců, považuje za důležité s dětmi dělat stále nové věci. Do nových tanců zařazuje prvky soudobého humoru, ale velmi opatrně, aby pásmo působilo na diváka zábavněji.  Být optimistický - paní Alena je velmi optimistická, veselá a usměvavá žena.  Být modelem rolového chování - paní Alena se chová v souladu s očekáváním. Kdo ji nezná, domnívá se, že je učitelka. Svým vzezřením a chováním tak působí. Má stejné požadavky i přístup ke všem. Je náročná a důsledná. Jediné, kde přiznává, že je nucena dělat rozdíly v přístupu, spočívá v rozdílných požadavcích na chlapce a na dívky. Protože navštěvuje chlapců DFS málo, musí k nim být benevolentnější. S dívkami však o tom mluvila a děvčata to chápou. Paní Alena nikdy nekřičí, pouze se zamračí či zvýší hlas.  Být schopen uvádět teoretické poznání do praxe - na tomto principu je založeno fungování DFS. Seznamovat děti na zkouškách a prostřednictvím vystoupení DFS i publikum se záznamy sběratelů. Ve formě zábavné a umělecké. Toto je jedna z hlavních náplní činností paní Aleny  Být důsledný – respondentčina důslednost je výrazná. Vždy je připravená na zkoušku, choreografie propracovává do neuvěřitelných detailů (výraz obličeje, mimika). S dětmi trénuje vše, od orientace v prostoru, až po nácvik chození k mikrofonu. Děti mají rády při tanečním tréninku rituály a zaběhnutý řád  Být jasný a stručný – Přímočarost je typickou vlastností pro paní Alenu. Jako programátorka je zvyklá na jasné příkazy, tímto způsobem komunikuje i s okolím. Musí se velmi kontrolovat a být taktní, např. při komunikaci s rodiči, kdy jim sděluje a vysvětluje, proč se jejich dítě nemůže účastnit vystoupení nebo když kvůli neschopnosti slyšet rytmus není žádoucí jeho působení v souboru.

63

PRAKTICKÁ ČÁST  Být otevřený vůči druhým a světu – paní Alena je extrovert, komunikativní, přátelská osoba, jejíž předností je schopnost umět uznat pře chybu a omluvit se. Je připravená přijímat kritiku, obzvláště vítá kritiku konstruktivní.  Být trpělivý – trpělivost je vlastnost, kterou musí uplatňovat při učení se nových kroků a stavění nových tanců. Hovořila o tom, že musí dát dětem čas, aby se ty kroky naučily, aby si tanec „sedl“.  Být vtipný – ve výpovědích uvedla, že je důležité zaujmout děti, přiblížit se k dětem. Při zkouškách často dělá celou řadu grimas („ksichtů“), což si neuvědomovala, dokud ji děti nenatočily. Dělá je i nadále, protože je to rozesměje. Domnívá se, že pro kladné přijetí dětmi je schopnost vedoucího DFS se „uvolnit“, být zábavný, umět se bavit, pitvořit, „předvádět se“ důležitá. Základním předpokladem přijetí a úspěchu. Dětí oceňují, když si umí vedoucí ze sebe dělat legraci.  Být dostatečně sebejistý – sebejistotou zpočátku neoplývala, ale s postupem času, díky úspěchům, hodnocení a kritikám, které se jí dostává od odborné poroty na rozborových seminářích divadelních a folklórních přehlídek její sebevědomí značně vzrostlo. S dostatečnou sebejistotou souvisí i tréma, která ji sžírá před každým vystoupením. Míra její trémy se však liší podle diváků. Před odbornou porotou prožívá mnohem sžíravější pocity, protože nejsou hodnoceny pouze děti, ale také ona a její snažení a výsledky činnosti DFS. Uvádí, že díky úspěchům a objektivním kritikám na těchto přehlídkách se tréma postupně snižuje.  Projít pestrou přípravou na profesní dráhu – paní Alena prošla celoživotním vzděláváním v oblasti folklóru. V rámci svého působení v DSF v dětství se naučila kroky lidových tanců, základům baletu a pohybové průpravě. Spoluprací s maminkou se naučila nejvíce. Získala vztah k dětem, pozorováním přejala přístup k dětem a styl vedení. Neustále měla zpětnou vazbu od své maminky. I v současnosti ji maminka na zkouškách mnohdy napoví, že je potřeba zařadit něco jiného, aby to děti stále bavilo. Studiem školy folklórních tradic dostala teoretické základy předmětů, široký přehled a jiný náhled na problematiku folklóru.

64

PRAKTICKÁ ČÁST  Být vhodně upraven a dodržovat zásady osobní hygieny – paní Alena je téměř vždy oblečená do oranžového outfitu, ozdobená zajímavým doplňkem v podobě přívěsku či bižuterie. Dodržování zásad osobní hygieny je u této dámy samozřejmostí. Pro kvalitativní výzkum je typické, že v jeho průběhu se vynořují nová témata a hypotézy zajímavé pro výzkum. Z vyprávění paní Aleny, jak její děti byly pohybové nadané a porovnáním s jinými dětmi rodičů, kteří tancují ve folklórním souboru, jsem si uvědomila, že není neobvyklé, že „souborové děti“ vnímají rytmus ve třech letech jako ostatní děti v pěti, jsou úspěšné ve škole, mají nejen pohybové, ale i hudební a jazykové nadání, nejvyšší dosažené vzdělání zpravidla vysokoškolské. Nové výzkumné otázky mohou znít: Do jaké míry může působení folklóru v nejranějším stádiu vývoje dítěte ovlivnit jeho pohybové, taneční, hudební a jazykové nadání? Podle mých předpokladů dochází k rozvoji těchto schopností vlivem současného zapojení více mozkových center již v době prenatálního vývoje.

Také bych se chtěla zmínit o svém poznatku v oblasti zpracování, interpretaci dat. Řada autorů apeluje na zachování anonymity respondenta. Domnívám se však, že v současné době, bude vlivem internetu a sociálních sítí stále obtížnější dokázat udržet utajenou identitu respondentů ve všech oblastech kvalitativního výzkumu. Usuzuji, že již z pouhé synopse, kde jsou uvedená důležitá data a události uskutečněné v životě zkoumaných osob, lze odhalit utajenou identitu zmíněné osoby. Nabízejí se tedy dvě možnosti řešení. Vynechat synopsi, nepoužívat žádné letopočty a životopisná fakta a snažit se identitu respondenta utajit dokonaleji či opustit princip zachování identity respondenta a uvést jej jako spoluautora textu. De facto jím opravdu je, protože on rozhoduje, jaká sdělení výzkumníkovi poskytne, čímž ovlivňuje průběh a výsledky celého výzkumu. Švaříček, Šeďová at al.(2005, s. 337) si položili základní otázku pro zdůvodnění a ospravedlnění použití životního příběhu: „Proč je důležité ptát se učitelů na jejich příběhy popisující profesní a životní zkušenosti?“ Tuto otázku jsem si kladla i já ve vztahu životních příběhů vedoucích DFS. Odpovědět lze podobně jako Švaříček (in Švaříček, Šeďová at al. 2005, tamtéž). Neboť někteří vedoucí DFS z toho mohou

65

PRAKTICKÁ ČÁST mít užitek, protože získají větší poznání. Zpracování všech podkladů pro napsání

této bakalářské práce bylo pro mne velkým přínosem. Z odborných pramenů jsem se dozvěděla řadu zajímavých informací. Nejpřínosnější však pro mne byly rozhovory s paní Alenou, protože jsem získala řadu poznatků a souvislostí, které jsem si neuvědomovala a které mne v mnohém posunou v roli vedoucího DFS dále. Z výpovědi paní Aleny si beru poučení a budu z nich čerpat v budoucím působení v DFS. Již nyní mohu říci, že poznatky, které jsem získala v průběhu zpracování této bakalářské práce, pro činnost vedoucí dětského folklórního souboru jednou bohatě zúročím.

66

ZÁVĚR

ZÁVĚR V rámci této práce byl proveden literární průzkum za účelem definovat kompetence vedoucího dětského folklórního souboru. Kvalitativní výzkum v praktické části byl řešen formou případové studie. Získaná data byla interpretována formou životního příběhu. Uvažování respondentky se vytvářelo a funguje ve specifickém sociálním a kulturním prostředí. Její působení ve funkci vedoucí DFS j úzce propojeno se soukromým životem. Od dětství působila v dětském tanečním souboru, poté působila v řadě folklórních souborů, dospěla do pozice vedoucí taneční složky jednoho z nich. Jediným, ale zato výrazným rolovým vzorem respondentky byla její maminka, která výrazně formovala její pedagogické názory a návyky. V rámci výzkumu byla sledována profesní linie této respondentky z pohledu vedoucí dětského folklórního souboru. Dlouhodobě spolupracuje se svou maminkou a tento soubor vedou společně. V průběhu profesního růstu respondentky došlo k významné zlomové události, kdy svými schopnosti přesáhla kompetence svého vzoru, což přineslo změny v poměru funkcí obou vedoucích dětského

folklórního

souboru

a

nárůstu

sebevědomí

a samostatnosti

v rozhodování respondentky. Zároveň byla vypozorována změna přístupu k dětskému folklóru po umělecké stránce. V dětství se setkávala pouze s lidovým tancem. Ve spolupráci s maminkou zařazovaly mluvené slovo, v kombinaci s tancem. V období změny poměrů funkcí dochází ke změně i po umělecké stránce. Respondentka se začala věnovat oblasti lidového divadla v kombinaci s tancem, kdy však mluveného slovo převažuje. Domnívá se, že mluvené slovo působí na diváka intenzivněji. S postupem času roste její potřeba informace a znalosti, které získala studiem či četbou literatury, sdělovat okolí, především dětem DSF a členům FS. Lze konstatovat, že významným faktorem, který ovlivnil rozvoj specifických kompetencí respondentky, jako vedoucí DFS bylo výchovné působení jejich rodičů, kteří ji vedli k hudbě a tanci, motivovali k dosahování nových

67

ZÁVĚR

cílů, podporovali její cílevědomost, snahu realizovat se a prosazovat. V profesní oblasti vedoucí DFS bylo nejvýznamnějším faktorem působení její maminky jako pedagožky, která respondentce nabídla již v první fázi spolupráce dostatek prostoru pro realizaci svých představ, poskytovala jí pedagogický vzor a zpětnou vazbu. V závislosti na tom, že začátky našich životních příběhů jsou podobné, a přesto jsou výsledky našich činností v DFS rozdílné, shledávám jako nejvýraznější faktor, který u respondentky ovlivnil rozvoj kompetencí vedoucí DFS její osobnost, obzvláště pak motivační význam sebepojetí. Její přístup k sebehodnocení a sebekritice vystihují slova Nekonečného (1997, s. 83) „Člověk hlídá sám sebe, aby byl tím, čím chce být.“

Z výsledků této případové studie nelze vytvářet nové teorie, ale nové hypotézy či předpoklady. Není možné se domnívat, že všichni vedoucí dětských folklórních souborů přistupují ke své roli tímto způsobem. Lze však předpokládat, že míra invence a vnitřní motivace vedoucího DFS, jeho ochota snížit či přiblížit se na úroveň dětí, dál se vzdělávat a vyhledávat zpětné vazby, udržovat dobré vztahy v dětském kolektivu, vést děti k odpovědnosti a mít s nimi společné cíle je správnou cestou pro úspěšné vedení a fungování dětského folklórního souboru. Za předpokladu, že vedoucí DFS děti chválí, motivuje a poskytuje jim zpětnou vazbu ve všech fázích dosahování cílů, zažívají úspěchy, dosahují nových cílů snáze, přestože vedoucí klade stále vyšší nároky. Prostřednictvím dětského folklóru lze výrazně rozvíjet pohybové dovednosti dětí, ale také se podílí na utváření jejich osobnosti. Vedoucím dětských folklórních souborů jde především o zachovávání kulturních hodnot, jejich předávání z generace na generaci. Řada dětí tanečníků folklórních souborů tancuje v dětském folklórním souboru od útlého dětství. Tancují v tomto souboru rády a přijde jim to přirozené, protože to vidí u svých rodičů. Folklór je tak vnímán jako životní styl celé rodiny.

68

SEZNAM LITERATURY

SEZNAM LITERATURY BROUČEK, S., JEŘÁBEK, R. 2007. Lidová kultura, národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska, A-N, 2. svazek. Praha: Etnologický ústav Akademie věd České republiky v Praze a Ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně v nakl. Mladá fronta. ISBN 978-80-2041712-1. BROUČEK, S., JEŘÁBEK, R., 2007. Lidová kultura, národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska, O-Ž, 3. svazek. Etnologický ústav Akademie věd České republiky v Praze a Ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Praha: Mladá fronta. ISBN 978-80-204-1713-8. ČÁP, J., MAREŠ, J. 2001. Psychologie pro učitele. Praha: Portál, ISBN 807178-463-X. DISMAN, M., 2000. Jak se vyrábí sociologická znalost: Příručka pro uživatele. 3.vyd. Praha: Karolinum, ISBN 80-246-0139-7. GAVORA, P., 2001a. Životný příběh učiteľa: metodologické hľadiská výskumu. Pedagogická revue, 2001, r. 53, č. 3, s. 217 – 236 GAVORA, P, 2001b. Výskum životného príbehu: učiteľka Adamová. Pedagogika, roč. 51, č. 3, s. 352-368. GAVORA, P. a kol. 2010a. Elektronická učebnica pedagogického výskumu. [online]. Bratislava: Univerzita Komenského, 2010. Dostupné z: http://www.emetodologia.fedu.uniba.sk/ ISBN 978–80–223–2951–4. GAVORA, P., 2010b. Úvod do pedagogického výzkumu. 2. rozš. vyd. Brno: Paido. ISBN 978-80-7315-185-0. HÁJEK, B., HOFBAUER, B., PÁVKOVÁ, J., 2011. Pedagogické ovlivňování volného času. 2. Vyd.. Praha: Portál. ISBN 978-80-262-0030-7. HENDL, J., 1997, Úvod do kvalitativního výzkumu. 1. vyd. Praha: Karolinum, ISBN 80-7184-549-3 HENDL, J., 2005. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. 1. vyd. Praha: Portál. ISBN 80-736-7040-2.

69

SEZNAM LITERATURY HOFBAUER, B, 2004: Děti, mládež a volný čas. Praha, Portál. ISBN 80-7178927-5. HRABALOVÁ, O., 1968. Dětský folklór. In: Československá vlastivěda, Lidová kultura. III. díl Praha: Československá akademie věd. JANČÁŘ, J., 2000. Lidová kultura na Moravě. Strážnice: Ústav lidové kultury. ISBN80-86156-31-1 KARNSOVÁ, M., 1995. Jak budovat dobrý vztah mezi učitelem a žákem. Zásady a cvičení. Praha: Portál, 1995. ISBN 80-7178-032-4 KNOPOVÁ, B. 2005. Činnosti hudebně pohybové v systému hudebního vzdělávání na ZŠ a SŠ. 1. vyd. Brno:. 48 s. ISBN 80-210-3911-6. KOVÁŘOVÁ, R., JANKŮ, K., 2008. Postavení a kompetence speciálního pedagoga v rámci integračního proces na běžné škole. 2. Vydání, Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě. ISBN 978-80-7368-548-5 KRAUS, B., SÝKORA, P., 2009. Sociální pedagogika I. IMS Brno: Bonny Press. KUBEŠ, M., MILLEROVÁ, D., KURNICKÝ, R., 2004. Manažerské kompetence: způsobilosti výjimečných manažerů, 1. vydání. Praha: Grada. ISBN 80247-0698-9 KVALE, S., 1996. InterViews. An Introdiction to Qualitative Research Interviewing. Thousand Oaks: Sage. ISBN 08039520X MALACH, J. 2005 Úvod do pedagogiky pro doplňující pedagogické studium. Studijní opora, Ostrava. Ostravská univerzita [cit. 25. 6. 2014] Dostupné z: http://www.osu.cz/fpd/cdv/dokumenty/opora_pedagogika.pdf MAŇÁK J., ŠVEC Š., ŠVEC V., 2005. Slovník pedagogické metodologie. 1. vyd. Editor. Brno: Paido - edice pedagogické literatury. Pedagogický výzkum v teorii a praxi, sv. 3. ISBN 80-731-5102-2. MASARIKOVÁ, A., MASARIK, P. 2002. Vybrané kapitoly z pedagogiky volného casu. Nitra: PF UKF, ISBN 80-968735-0-4. MIKŠÍK, O. 2007. Psychologická charakteristika osobnosti. Praha: Karolinum, ISBN 978-80-246-1304-8.

70

SEZNAM LITERATURY MATUSZKOVÁ, J., 2005, K historii etnochoreologického bádání na Moravě. In: Uhlíková, Lucie (ed.): Ohlédnutí za půlstoletím české etnochoreologie. Pocta Zdence Jelínkové. Brno: Etnologický ústav Akademie Věd České republiky MINISTERSTVO KULTURY, 2011. Koncepce účinnější péče o tradiční lidovou kulturu v ČR na léta 2011 až 2015. Praha. [cit. on-line: 15.4.2014] Dostupné z: http://www.mkcr.cz/cz/kulturni-dedictvi/regionalni-a-narodnostnikultura/koncepce-a-jine-ustavujici-dokumenty/koncepce-ucinnejsi-pece-otradicni-lidovou-kulturu-v-cr-na-leta-2011-az-2015-82426/ MIOVSKÝ, M., 2006. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. 1. Vyd. Praha: Grada, Psyché. ISBN 80-247-1362-4. NAKONEČNÝ, M. 1993. Základy psychologie osobnosti. Praha: Managment Press, ISBN 80-85603-34-9 NAKONEČNÝ, M., 1997. Motivace lidského chování . 1. vyd. Praha: Academia, ISBN 80-200-0592-7. NOVÁK, P. 1980. Folklor v dětském a scénickém projevu. In: FROLEC, V. Dítě a tradice lidové kultury. Brno: Blok, ISBN 47-015-80 OLECKÁ, I., IVANOVÁ, k., 2010. Metodologie výzkumné činnosti. Olomouc: Moravská vysoká škola Olomouc, o. p. s. ISBN 978-80-87240-33-5 ONDRUŠOVÁ, V., 2007. Dětský folklór dnes (proměny funkcí), sborník, Strážnice: Národní ústav lidové kultury. ISNB 978-80-8615-693-4 PAULÍK, K., 2010. Psychologie lidské odolnosti. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-2959-6 PÁVKOVÁ, J. a kol., 2008. Pedagogika volného času: Teorie, praxe a perspektivy výchovy mimo vyučování a zařízení volného času. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-423-6 POSPÍŠILOVÁ, J., 2003. Rajče na útěku. Kapitoly o kultuře a folklóru dnešních dětí a mládeže s ukázkami. Brno: Etnologický ústav AV ČR, ISBN: 807239-146-1 PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J., 2013. Pedagogický slovník. Praha : Portál, 7., aktualiz. a rozš. vyd. 395 s. ISBN 978-80-262-0403-9

71

SEZNAM LITERATURY SEKERA, J., 1994. Hodnotová orientace a mezilidské vztahy v pedagogických sborech. Vyd. 1. Ostrava: Pedagogická fakulta Ostravské univerzity, Spisy pedagogické fakulty Ostravské univerzity, sv. 83. ISBN 80-704-2072-3. SCHAUEROVÁ, A., 2006. Dětský folklór. In: ONDRUŠOVÁ, V. – UHLÍKOVÁ, L., eds. Tradiční lidová kultura a výchova. Na pomoc dětským folklórním souborům a muzikám 1. Vyd. Strážnice: Národní ústav lidové kultury, Ústav evropské etnologie. ISBN 80-86156-87-7 SCHAUEROVÁ, A. 2007. Utváření vztahu k folklornímu dědictví. In: ONDRUŠOVÁ, V. 2007. Dětský folklor dnes (Proměny funkcí). Strážnice: Národní ústav lidové kultury, ISBN 978-80-86156-93-4 SCHAUEROVÁ, A., 2012. Dětská Strážnice. Ohlédnutí do historie. Národopisná revue 22, č. 4, s. 285 – 286 SILVERMAN, D., 2005. Ako robiť kvalitatívny výskum. Praktická příručka. Bratislava: Ikar. ISBN 80-551-0904-4 SÍTEK, M., UHLÍKOVÁ, L., 2013. Děti a folklórní kolektiv: funkce dětských folklórních kolektivů na příkladech Břeclavánku a Charvatčánku, Bakalářská diplomová práce Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav evropské etnologie [on-line cit. 16.4.2014) Dostupné z: http://is.muni.cz/th/383876/ff_b/Deti_a_folklórni_kolektiv._Funkce_detskych_ folklórnich_kolektivu_na_prikladech_Breclavanku_a_Charvatcanku.pdf SPOUSTA, V., 1994. Teoretické základy výchovy ve volném čase (Úvod do studia pedagogiky volného času). Brno: Vydavatelství Masarykovy univerzity, 1. vyd. ISBN 80-210-1007-X STRAUSS, A., CORBINOVÁ J. 1999. Základy kvalitativního výzkumu: Postupy a techniky, metody zakotvené teorie Přel. S. Ježek. 1.vyd. Boskovice: Albert. ISBN 80-858-3460-X. ŠMÍDA, F. 2003. Stategie v podnikové praxi.1. vydání. Praha: Professional Publishing, ISBN 80-864-1941-X , ŠVAŘÍČEK, ŠEDOVÁ et al. 2005. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách, 1. Vyd. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-313-0

72

SEZNAM LITERATURY URBÁNEK, P. 2005. Vybrané problémy učitelské profese: aktuální analýza. In MAŇÁK J., ŠVEC, V., ŠVEC, Š., eds. 2005, 1. Vyd. Liberec Technická univerzita v Liberci, Fakulta pedagogická, Pedagogický výzkum v teorii a praxi, sv. 3. ISBN 80-708-3942-2 VAŠUTOVÁ, J. 2004. Profese učitele v českém vzdělávacím kontextu, Brno: Paido. ISBN 80-7315-082-4

73

PŘÍLOHY

PŘÍLOHY

74

Souhlasíš s tím, aby byl tento rozhovor nahráván? Ano Děkuju. Přistoupíme k první otázce. Jak ses dostala k dětskému folklóru? Sama jsem chodila do dětského souboru k mý mamince, pak jsem začala spolupracovat s ní, a teď to vedu sama. Úplně sama? No, tak mamka už dělá opravdu jenom jako přihlášky, vybírání peněz. A v kolika letech jsi začala vést DFS? No, pfff, tak to težko… jako když …, co je vlastně sama, protože já jsem to vedla s mamkou. No to jo, ale kdy jsi začala jakoby …? V 17 jsem mamce pomáhala. (tazatelčino hmh) Potom, no asi když jsem byla…, když jsem přišla do X-e, po studiích jsem založila sama soubor a a mamka potom do toho vstoupila, že se mnou, že se sem přistěhovala. Tak to mi bylo 20 …ježíš to jsou počty … asi 30. A soubor (DFS) funguje od kterýho roku? 20XX A co tě vedlo k tomu, že jsi začala vést dětský soubor? No asi, že jsem v tom vyrostla sama a … vlastně jsem s tím nikdy nesekla, protože když skončil dětský soubor, tak jsem přešla do nějakého dalšího souboru, dělala jsem to i v dospělosti, byla jsem na mateřský, měla jsem volno a začly jsme ten první, to, co jsme první založily, to bylo ve školce, kam chodila moje dcera. A potom, když ty děti přešly na školu z tý školky, tak jsme přešly prostě s nima. A potom, když už ta škola neměla prostory, tak jsme byly donucený udělat si občanský sdružení, a to byl ten rok 20XX. Mhm, takže jsi s tím začala, když tvým dětem bylo… Dceři asi 3 nebo 4. A synovi? Synovi byly 2, když dceři byly 4. Ale já přesně nevím, kterej to byl jako rok v tý školce. Je tvá funkce zpoplatněná nebo ji vykonáváš zcela dobrovolně ve svém volném čase? Dobrovolně ve svém volném čase.  Jaké byly na začátku tvého působení ve funkci … Jaké byly začátky tvého působení ve funkci vedoucího? V dětském souboru? (tazatelčino hmh) No začátky, to já nevím, co jako na to…No tak začaly jsme v tý školce, byl to jako kroužek, ty děcka tam byly jako v …, my jsme přišly přímo do tý školky, takže nebyl problém jakoby mít děti, protože většina rodičů uvítala, že tam ty děti něco dělaj, že tam maj ňák to. Navíc jsme tam něco předváděly, to se jako líbilo, že teda prostě jsou to ty říkadla a takový ty jednoduchý popěvky a potom až na tý základní škole, tam už to bylo horší, protože ty děcka dost utekly na různý gymnastiky a na fotbaly …  a tam bylo …tam bylo asi vždycky to nejtěžší ty děti nějak získat. Ňák jako nalákat do toho, aby přišly. Myslím si, že kdo přišel, netvrdím, že neodcházely, ale asi bylo nejtěžší, aby jako vůbec někdo přišel – se zájmem o nějakej folklórní soubor, no. Ze začátku to bylo vedený i jako taneční soubor. A jakým způsobem jsi lákala ty děti? My jsme pak začly právě s mamkou pracovat na tom, že jsme začínaly jakoby od těch nejmenších, že jsme nabíraly, pak když jsme měly občanské sdružení, tak jsme právě nabíraly ty děcka eště před tou školou a od těch 5 let tady nic nebylo nebo prostě bylo hrozně malá nabídka. Sama jsem hledala pro své děti něco vod 5 let a ZUŠka taky nebrala a byl jako volnej - volnej prostor. Takže my jsme nabíraly hodně děti od těch 5 let s tím, že nám pak snad někdo zůstane - no a potom, když už teda ty děcka tam nějaký přišly, tak jsme říkaly, že musíme udělat ty soustředění, aby aby se nám to udrželo, aby si udělaly nějakou party, aby se tam držely. Těžko ty děti sedmiletý se tam budou držet kvůli folklóru a tancování, ale kvůli tý partě, ve který tam byly. A taková skupinka se nakonec teda zformovala. Kolik dětí máte ve skupině? Nebo kolik jich tam bylo v tý skupině? To je různý, ale bývá to kolem 15. Když jich bylo 20, tak už to bylo hodně na tu učebnu, což bylo vloni. (tazatelčino hmh), Vnímáš svoji roli jako poslání? No (Chvíle odmlčení a zamyšlení), tak asi jó . A je to koníček nebo kůň? KŮŇ Jaký smysl vidíš ve své práci? Smysl, ježiš, teď zjistím, že to nemá smysl a přestanu to dělat… ne mě to hlavně baví. Jako baví mě, když je nějaký výstup, když je … když je vidět, že že jako něco dokážou, a když to lidi sledujou a baví je to. Nebo jako se jim to líbí. I sme absolvovali nějaký ty soutěže a to taky člověka povzbudí, když jako to ocenění je, že jako je

1

to zajímavý, to co se dělá. Ale asi i to, že teda ta skupinka, jak jsem vo ni mluvila, že mi vlastně dorostla teďka do těch 15 let, že je to bavilo, že že prostě, zvlášť ty holky, kluci asi ty zas tak rozprávět neuměj, ale ty holky že prostě, ty řeknou, že prostě je to skvělý, oni maj slova, že to je boží. Ani mě třeba nenapadlo, sme dělaly nový pásmo a voni to vyprávěli někomu, kdo tam nebyl, že byla nemocná jedna děvčina, a oni říkaly nějaký takovýhle slovo boží jako: „To je ale boží“. Tak jsem byla fakt jako překvapená takovým hodnocením. A jak se to dělá, aby to bylo pro takovýhlenty starý, nebo starší děti, 15ti-letý „boží“? Ne to je asi vo tom, že teda vyrostly od malinka jako v tom souboru, jako že prostě jsme si na sebe zvykly, já to teda tak vidím, a je pravda, že v určitou chvíli, teď si tak vybavuju, sme začly jako s tím divadlem, kromě tance, a to je taky hodně bavilo. Takže my jsme do toho tak jako zabrousili a zjistila jsem, že je to jako hodně baví se teda i projevovat ňákým způsobem, i když jako ne že by jim to bylo tak ňák, že by byly automaticky přirozený na tom jevišti, člověk je musel tlačit, ale ale že je bavilo i tahle oblast jako zase jako objevovat. Takže od týhle doby se kolem toho divadla furt se jako pohybujem. Mně se to strašně líbí. Tak, co všechno jako vedoucí musíš zvládat? (chvilka přemýšlení) tak to teda nevím. No co? Pff, rozcvičku , kroky, no asi i třeba jsem si pozdějš až jako s věkem třeba uvědomila, že …ae … když jsem se setkávala i v třeba dospělým souboru s jinejma lidma, který nás vedli a učili, že i vyhmátnout, všimnout si, kdo co dělá špatně a říct mu, jakým způsobem to napravit, že to není automatický, že s… Že pak mě přišlo, že takový jako vedení není správný, když si … každý má najít sám, jak to udělat, jak to udělat správně. A takže když někdo něco neumí, tak jakoby přemýšlíš jako individuálně: „Tomuhle tomu to řeknu tímto způsobem?“ … a nebo najít krok, jak se k tomu dopracovat. Jako že nelze hned skočit na ten výsledek, který já chci dostat. Ale, ale že je potřeba najít třeba ňákej, když vidím, že to nejde hned teda, tak i u věcí, kterou jsem předpokládala, že půjde hned, tak najít ňákej mezičlánek, jakým způsobem se se k tomu dostat, no. Třeba ten taneční krok jakoby rozfázovat nebo …? A nebo úplně jinej krok a nebo třeba jinej, úplně jako, jako to… Teďka mě nic nenapadá,  ňákej příklad. Pak je to asi i zaujmout ty děcka. Jednou se stalo, že mě natáčely při tréninku a protože jsem to věděla, tak jsem se jako držela dost, jako jo, ale protože tam byly celý dvě hodiny, tak to člověk nevydrží se pořád ty dvě hodiny jako hlídat a my jsme potřebovaly udělat kus práce, jsme měly před vystoupením a pak to sestříhaly a holky říkaly, že si třeba neuvědomily, že dělám tolik ksichtů, jako tolik obličejů a já teda taky ne. Jo?!  Ale myslím si, že jako rozhodně jsem nepřistoupila k tomu, že odteďka ty ksichty dělat nebudu, protože si myslím, že jako je potřeba ňák zaujmout ty děti, aby vůbec jako kecaly samozřejmě dost, ale aby sledovaly, aby se dokázaly no tak… Myslíš, že seš přísná? Myslím, že jo. A je to dobře? Myslím, že jo. Já si myslím, že to, že prostě jako … Znám přísnější. Doneslo se ke mně, v Praze, že je folklórní soubor, vyhlášenej, jestli to můžu říct, V-k, a tam chodila neteř a tam vopravdu třeba jedou pořád dokola to samý, jako a prostě používají nehezké výrazy k malým dětem, takže teda neteř tam skončila, protože to jednou tatínek slyšel, její. A vopravdu jeli pořád, pořád dokola to samý, dokud to prostě všechny děti nebudou, vopravdu všichni všechno úplně přesně stejně a to zas bych řekla, že přeci jen jako se držím na uzdě, … že jako tak teď už vím, že je potřeba změnit. Moje mamka by dělala - to změnila mnohem dřív, jako na jinou činnost, já přece jenom takový různý jakože:„ Ták a teď nebudu napovídat a uvidíme, kam se dostanete bez napovídání, jo a kdo to udělá správně… tak jako ňákým způsobem je vyhecovat, ale taky to k tomu patří, že musej, hlavně ty malý, už přece jenom jako udělat. Ty velký, ty už to berou, že to tak je, že se musí vopakovat ty věci a ty malý to samozřejmě nechápou, takže je potřeba je nějak motivovat. A jakým způsobem je motivuješ? No právě, takovýma různejma řečma, jakože teď nebudu napovídat, nebo když už je konec zkoušky, takže zavoláme rodiče, teď to předvedeme ještě jednou jim, aby jako to ještě jednou přejeli, a to že někdo na ně kouká, tak se zase o to víc snažej nebo prostě jako za nálepku jako něco… kdo si vzpomene spíš vždycky jako odměna než neděláme žádný jako… A razítka? Razítka dáváme standardně. Razítka dáváme prostě za účast toho dítěte na zkoušce, ale když potřebuju třeba před ňákou soutěží nebo teda spíš před vystoupením, nesoutěžej, tak právě zase jak ty nálepky a ksichtík veselej… a takový koniny.

2

A rodiče mají přístup k folklóru jakej? No, já jsem si vždycky myslela, že ty děcka tam chod…, teda, že ty rodiče tam ty děcka přivedli prostě tak, že si to někde našli a pff tak jako něco to dítě dělá, tak ať to dělá a… nedávno někdo se ptal u těch z přípravky, jak hraje na klavír, tak děla taky ňákou práci a vyloženě rozdávala ňáký dotazníky a většina těch rodičů, mě pak dávala jako přečíst, výstup z toho, že většina rodičů napsala, že si cíleně našla ten folklórní soubor, že se jim líbí ty tradice a to, že si ty děcka s tím seznámí, tak to mě docela překvapilo teda – pozitivně jsem teda byla překvapená. Jaká si zpravidla vytváříš vztahy s rodiči? Vztahy s rodiči…? No, máme tam ňákých pár rodičů, který nás vyloženě podporujou, takže nám třeba pomáhaj s hlídáním a u těch malejch tam je ta už jenom vo tom, že ty děti přiváděj teda jednak na zkoušku a jednak na vystoupení, protože ty děcka se ještě nedopravěj samy, takže už jen v tom cejtim podporu, že si to ňákým způsobem zařídí, aby to dítě tam někde bylo včas. Taky to není úplně automatický. A u těch starších tam už teda nevím, jaká ta podpora je, většinou to dítě musí chtít samo, aby to dítě musí chtít samo, aby třeba se přizpůsobila dovolená nebo něco, výlet k babičce, aby se to přizpůsobilo to, že třeba ta J. (soubor) něco má. Takže když to dítě chce, tak si myslím, že že si to dokáže zařídit v tý rodině, většinou. A stávalo se ti někdy, že dítě nepřišlo na vystoupení, protože jeli k babičce? Jo, jo, a kolikrát… jen jsem vždycky chtěla jako to vědět včas. A ňák’s to jakoby přešla nebo’s to komentovala nebo z toho’s něco vyvodila, ňáký důsledky nebo…? No, zas tak často to nebývá, abych z toho vyloženě musela dělat ňáký závěry,… jako já si teda osobně myslím, že nedělám ňáký negativní závěry nebo něco, holka nebyla na zkoušce, nebyla na vystoupení, protože měla zkoušku s houslema. Jednou mi to nebylo uvnitř, ale měla před soutěží, tak … ty housle, těm houslím, ty zkoušce houslí dala přednost před vystoupením. Já jsem to věděla, když jsme to vystoupení předpřipravovali. To bylo pro mě důležitý. Takže předem? mnoo, já vždycky jim říkám, že a ty co se omlouvaj první, že to maj nejlepší …pcheche., že to je ještě úplně bez problémů, že čím dřív, tím líp. Ten, kdo se omlouval už čtvrtej, tak to už šílím, protože …protože to dělá už problém., no. …Ale je pravda, že jsem zaznamenala, jestli ještě můžu, že ty děcka měly trochu strach jako mi třeba oznámit, že že nebudou, jo. To jako si pamatuju, že přeci jako přišli ve dvou, aby mě ta jedna oznámila, že něco, no… takže asi zas tak úplně hladký to není, no ale to je tím, že…(skočila jsem ji do slova, jsem si vědoma zásadní chyby) A myslíš si, že z tebe maj takovej jako respekt přirozenej? Myslím si, že jo, že respekt teda maj. Dokonce teď se zase se mi zrovna vy.vy.vy.vytanulo na mysli, že dcera byla na plese a někdo se tam s někým bavil a že zaslechla, …že říkali, jo, to jsme k ní, chodili, jako k mamince Kačky, jsme chodili kdysi na tancování a někdo jinej zase, že mě znal z jinýho prostředí, myslím si že z prostředí těch divadelních přehlídek a a že nějak se vyslovovali v ohledu respektu, nepamatuju si to přesně, ani Kačka to prostě jen jako zaslechla, ale že ji to zaujalo, protože ty děcka jsem znala, vopravdu když byly malý. Hm, takže myslíš, že ten respekt je tam důležitej, že to funguje tak, jak to funguje? já si myslím, že jako to jinak nejde, že by mi lezly po hlavě, a to si teda nemyslím, že bych na ně ňák řvala a ničila je, ale myslím si, že bez toho bysme fakt nic neudělali, kdybysme si pořád jenom hrály. A na začátku jste teda určili jakoby ňáký pevný pravidla podle, přes který nejde nebo? to si vůbec nevybavuju. To spíš tak jako pff úplně v průběhu. Navíc na kluky upřímně řečeno jsou zase dost jiný měřítka, že jo, protože jich je málo, takže to vopravdu … nezastírám, že ty měřítky jsou jiný, dokonce si myslím, že jsme to i ňák probírali na zkoušce, že jsem říkala,no … My s tím jedním chlapcem, kterým H., jak jsem ti říkala, že s ním byly problémy, tak sjem to před dětma nějak probírala, že jsem říkal „Nojono, kdybys byl holka, tak už tě vodtud vyhodíme, ale protože kluků máme málo a potřebujem vás…“ A myslíš, že se to dá něčím jakoby ta přítomnost kluků zlepšit nebo to prostě souvisí s tím, že voni hrajou fotbal a tak? pfff…No to nevím, já jako my jsme na to nastoupili právě to, že vod těch, vod těch nejmenších dětí, že to ty kluky eště dejme tomu přivedou maminky a voni se nechaj přivíst a potom když se tam zaháčkujou přes tu partu, tak tam vydržej, ale jinak ten příchod v pozdějším věku, to je opravdu, byly, ale to už je fakt minimum. Třeba jeden kluk přišel v sedmičce nebo v šestce a to bylo díky jako divadlu, že sme právě už ďáli to divadlo, a jeho to

3

zaujalo, viděl nás ňák, tak ho kamarád přived, kterej už tam chodil, a a vlastně tam vydržel, i když v tom tancování teda nebyl plně, nebyl to zrozený tanečník a to divadlo ho tam bavilo. Takže si myslíš, že to propojení divadla a folklóru, je jakoby správná cesta jakoby toho současnýho folklóru? My jsme tím začli, pff opravdu tak jako, že jsem to naťukla, že jsem chtěla zpracovat s chozením s Betlémem a tam to je vyloženě …divadelní akce, nebo že tam toho tance člověk moc nenašroubuje a… myslím si, že divadlo jako i u pak u těch dospělých, když provází ten tanec a a ten tanec získá ňákej jakoby obsah, navíc když divák si to s něčím spojí, tak je to pro něj stravitelnější a zajímavější. Co tě nejvíce motivuje, pomáhá, posunuje a posiluje? Já přemejšlím… přemýšlej… asi když máme prostě ňáký vystoupení, ať soutěžní a líbí se to, tak to asi jako člověka jako potěší… nadchne… že jako se pustím do něčeho dalšího, no, jinak teda nevím, no a a asi i třeba to, že ty děcka jsou samozřejmě spokojený, že že je to baví, že prostě řeknou, že se jim něco líbilo nebo tak, že je to baví. A když děláš něco novýho, tak co to všechno obnáší, to něco novýho? Jako nový pásmo? Hm No tak nejdřív…ňákej námět. Třeba teďka to poslední, co jsem ďála, tak jsem si přečetla přísloví, a hned mě napadlo, že by to bylo hezký název. Hehe , a začla jsem to pásmo tvořit od názvu. tak to je dobrý… A to přísloví bylo: Dá-li Bůh zdraví i hříchy budou. A prostě to spojení Boha, kterej teda naše předky provázel všude, a těch hříchů, tak prostě se mi to tak jako zalíbilo, že jsem si hned začla jako našla na internetu hříchy, těch byly desatero boží přikázání, s tím se nedalo udělat teda nic, to je hrozná nuda, ale těch sedm smrtelných hříchů na tom už se dalo pracovat a teďka vlastně bysme to měli v sobotu předvíst. Aha, tak to jsem ještě neviděla… Hmmm…no a pak teda začnu schánět … materiál, vyloženě nejen písničky, ale všechno možný, který si …, co si myslím, že by se o tom, co se k tomu vztahuje. Takže k těm jednotlivým hříchům jsem měla každej dvojlist a začla jsem procházet sbírky, ale i na internetu a a cokoliv, v těch sbírkách to byly spíš různý říkadla nebo písničky, zapsala jsem si, kde jsem je viděla nebo ten text, abych věděla čím mě to tam jako zaujalo, a pak jsem hledala různé informace v náboženství, v katechismu, protože v to se neorientuju, tak a tam zase jsem si různě zapisovala nebo dávala do do počítače, takže toho bylo moc a moc a pak se z toho začnou linout teprve ňákej děj nebo něco, čím se to jako spojí. A to tě napadá jako večer v posteli nebo ty děje, ty linie, to propojení? Tak ne, tak třeba právě na ten text, kterej jsem už našla. Tak jak mám pohromadě všechno kolem pýchy, tak to začnu dávat všechno dohromady, třeba sem dala písničku Já jsem hezká, hezounká, tak to mi přišlo k pýše jako, jako akorát, a tak no. A vymyslíš si někdy ňákej lidovej verš? hmmm…No asi někdy taky, teď mě teda jako nenapadá, ale ale řekla bych, že asi taky. Dřív jsem si myslela, že se to vůbec nesmí, a pak když jsem viděla na těch přehlídkách, jak s tím textem jako taky tak jako volně pracujou…, je pravda, že třeba ňáký texty zhudebňujem s mamkou, to jo, to jsme ďály vždycky, protože ten zápis těch textů je, ale ale ta melodická linka tam třeba není, protože to jsou takový jako jednoduchý věci…Ttak když jsme to potřebovaly spojit pohybem…U těch malých dětí, tam toho divadla zas tolik není, tak tam jako zhudebňujeme. Ale pak třeba sem měla teďka třeba text a potřebovala jsem ho přeníst jakoby do přímý řeči, tak vlastně byl, jak jsem ho jako upravila, aby ho mohl říkat farář děvčeti. Takže když bych se vrátila znova k tý otázce, co všechno musí vedoucí DFS zvládnout, co všechno jako vedoucího DFS musíš zvládnout? Ješíš, to už jsme říkali, ne? Ale teď’s … vlastně mluvila jenom o krocích. Takže teď k tomu vlastně ještě režisér, scénárista … Jo to je pravda, to je pravda, hlavně v tom divadle, tam vždycky jsou takhle ty kolonky, a tam píšu: námět: Xová- jako … kostýmy že jo: X-ová, a režie: X-ová, dramaturgie:X-ová, hudební úpravy: X-ová, tak tam teprv vidím, co jako všechno dělám.  Jinak ve folklóru, tam tedy ne, tam člověk napíše, kdo to pásmo dělal, a hotovo

4

dvacet, ale v těch divadlech to maj taklhe vždycky takhle rozepsaný, a mě je to vždycky úplně trapný, tam psát X-ová… Takže děláš ještě choreografii … Choreografii určitě, no, a pak jsem teda zjistila, že existuje něco jako dramaturgie pořadu, tak jsem taky, režie (oslovení syna a úkol, co měl provést), režie a pak ti nevím…. Je je pravda, že sme, když sme ty divadla, tak jsme zkoušeli něco kolem světel. Když jsme dělali ten betlém a měli jsme na jedný scéně dvě… na jednom divadle jsme měli dvě scény, tak jsme to chtěli podpořit svetlama, protož tam osvětlovač byl, a dalo se to, ale ta spolupráce s těma osvětlovačema byla jako těžká. Takže Ještě abys byla osvětlovač…? Měli jsme to ve scénáři připravený, kdyby se, jak jak by se kde mělo svítit. Ale, ale je pravda, že ne vždycky to vyšlo, protože prostě s těma osvětlovačema, když to není nazkoušený a jenom tam stojí vedoucí, která mu říká, kdy co má udělat, tak to de ztuha, no… ale tak to jsme zkoušeli. A k těm rolím? Manažer taky? Funkce manažera zastáváš? Když já nevím, co to je přesně. Co dělá Manažer? Zajišťuje vystoupení… No tak částečně, protože mamka třeba, mamku třeba někdo osloví, a začne ten kontakt u ní, jenomže potom jde o to, že chtěj poslat informace nebo vobrázky, fotky nebo já potřebuju zjistit …, takže jako se tak jako vo to dělíme, tím že se vidíme často, takže ale asi teda taky, no. Ale v tom, v týhletý funkci se teda dělím s mamkou. Takže maminka eště jakoby pomáhá? jo,jo, třeba zajistí vobědnat dopravu, zaplatit za sál, vobědnat zkoušky nebo jako sál na zkoušky, tak to to jako mamka pomáhá, ale co se týká vedení souboru, tak tam, vždycky, hraje mi, když eště někdy ještě děláme něco na klavír, ale ale jinak už se teda z toho vyzouvá, no, že už je to konec … Takže už má jenom jako tu organi- … nebo organizační funkce, to má všechno eště maminka? No, co zvládne, no…jakmile pak jsou to ty maily, tak to už taky jako to je všechno … To jde už přes tebe? No. A vy teď zkoušíte kde? V K-u (název společnosti) Pořád. Tam jsi byla … Jo, tam jsem byla …(odmlka) Máš před dětma nebo před rodičema trému? Před dětma bych asi řekla, že ne, protože právě to, že se, abych ty děcka k něčemu dokopala, když to tak řeknu, anebo prostě přivedla, tak mě … to … asi bych, možná bych taky nemusela, ale já si myslím, že nebo to tak dělám, že se různě i … pitvořím nebo blbnu, když třeba děláme to divadlo, tak když jim ukazuju, jak nee, tak jakoby schválně přeháním i to říkám: „Takhle to neděláte, já přeháním, abyste to viděli …“ a tím, že teda takhle pff… takhle do toho du, tak si myslím, že asi před nima vyloženě trému nemám, před rodičema už trochu jo, no a před divákama to teprv. Před cizíma lidma nebo to jo, to rozhodně … A když je vystoupení a děti vystupujou, máš strašnej strach, jako jak to dopadne? No to jooo, zvlášť když tam je třeba jako porota nebo něco takovýho… To jsem úplně … (výraz velkého napětí a nervozity) Takže takovej malej adrenalin…? No to joo teda, (výraz výstižné otázky) V čem spatřuješ svoji vlastní silnou stránku? Ježiši marjá svoji… Když by ses měla porovnat třeba s jinejma vedoucíma, určitě ńáký jiný znáš … dětských souborů? Tak dětských souborů, no to taky znám, no, pff, v čem je má silná stránka? (chvilka přemýšlení) Já, možná, možná teda i v tom, že se nebojim před těma dětma takhle jakoby vodvázat i třeba schodit, že se jich v té, prostě v tu chvíli na něco zeptám, jako nebo je, že…že že nevim, no… Myslím si, že jsou i vedoucí, kteří si ten odstup držej si větší a tím asi, že je znám tak vod mala, tak, tak mám pocit, že že sme jakoby hodně sžitý, oni my tykaj, tak možná že ne všichni vedoucí takhle otevřeně přistupujou k těm dětem Takže to bereš takovou jako druhou rodinu? Hmmm… nevím v čem jinak… Myslíš, že oni tě berou jakoby taky jako víc než ňákou obyčejnou vedoucí, ale …svěřujou se ti? Když jsme … tak to nevím …ale, když jsme měli deset let výročí a byly jsme na soustředění, tak pak pro mě připravili večerní program a z toho jsem byla úplně paf. Jako to jsem teda, jsem řvala jak želva, protože prostě

5

jsem to nečekala, takže já to jakoby … jás e nad tím ňák nezamýšlím, jestli oni maj ke mně ňákej vztah, ale pak jsou takový okamžiky, kdy si říkám, že asi joo. A co myslíš, že by oni o tobě jakoby o tobě řekly, kdyby jakoby tě měly popsat nebo říct? Co by o mě řekly? Hmmm (přemýšlení) tak to teda nevim, voni teda v tom programu, vo kterým jsem se zmínila, tak taky mě parodovaly, ďály zkoušku J. (souboru) po dvaceti letech, protože prostě tvrdily, že nikdy neodejdou, a tak tam …, ale nic mě jako nenapadá, tys to neviděla, viď? Tys tam nebyla, že jo? (byla nebo jsem to viděla ze záznamu, ale neřekla jsem to, aby se o tom rozpovídala) Tak ta nejmenší holčička, tam ďála jako mě, takže všichni ostatní ji převyšovali, takže ona k nim mluvila nahoru a v tom soustředění, protože právě kluci už vyrostli a byli velký, tak já vždycky: „Sednout se!“, aby si sedli, abych je přehlídla, abych měla trochu navrch, ale hlavně, abych na ně viděla, kdo mě jako sleduje. Takže to tam taky třeba parodovaly … No jinak, co by vo mě řekly: … no… no určitě by asi jako zmínily to, že jsem přísná, že jako něco vyžaduju … (chvilka přemýšlení - 3 s) nevim. Takže ty děti, obecně jakoby, chtějí, aby na ně byl člověk přísnej? Jak říkám, ty malý si to určitě ještě neuvědomujou, ale t y starší, myslím si, že jo … Tím že pak prostě jsme postoupili na tu národní přehlídku, tak, tak viděj, že to jako asi, jako že to někdy musí být. Teď třeba na tý poslední přehlídce, tam to holky zvoraly hodně, úplně neobvykle, i když to bylo natrénovaný, tak to prostě zvoraly, tak to jsem se teda neudržela a byla jsem z toho zklamaná a pak jsem jako jim večer říkala, že se jim omouvám , že jsem to jako neustála, ale že jsem fakt jako chtěla před tou porotou prostě zazářit a že prostě to takhle zvoraly a aty holky, ne my jsme samy, my jsme byly, my jsme byly na sebe naštvaný, že jsme to zvoraly, že jsme to měly nazkoušený, né že jsme to zvoraly… Paradoxně tý porotě to nepřišlo … Takže’s to věděla jen ty a voni? No , voni, věděli, že se tam něco děje, jako ta porota si všimla, že tam prostě teda se něco děje v zákulisí, že tam proběhl ňáky ruch a šum, holky prostě si nevzaly rekvizity, respektive daly si ji na špatnou stranu. Voni si ji dali na šp, na dr, druhou stranu jeviště a nebyly schopný to najít. Tak já jsem z toho byla úplně, to noo … a jim to vůbec nepřišlo, jako tý, těm, tý porotě ty rekvizity nescházely, prostě to ďály bez rekvizit a jim to nepřišlo, jim to jako stačilo, tak jak to zahrály bez těch rekvizit. dokážeš před dětma uznat chybu? Jo, myslím, že jo. Já myslím, že jo. já myslím, že prostě jako, jo, že to dělám. A myslíš, že oni … Dokonce, když se de, když se jedná o hudbu, tak, protože tam mám ňáky muzikantky a moje dcera taky se v hudbě pohybuje a líp než já, tak prostě jim řeknu, ať to udělaj nebo jak to udělat, že bych to chtěla, aby to bylo takhle nějak a voni si to dotáhnou, takže spolupracujou na tom, myslím že i to je baví, pokud holky dělaj tu muziku vod první třídy, housle T. (jméno dívky), dcera na tu harfu, tak že to, anebo prostě něco řeknu, že je to špatně, že jsem se spletla, že to musíme udělat jinak, no myslím, že jo. Necháš je pomáhat tvořit ten program? No, když je čas. Když je čas, tak jo, ale kd… vono ho většinou teda moc není a je pravda, že třeba na soustředění, kde ten čas je, jsem jim dala třeba rytmickej ňákej základ a jako co by si na to vymyslely. A musí je teda troš… člověk jako vy…vyloženě přinutit jako na dobrovolnosti - to moc není. Nejsou tvořiví jako, že by … ? H: jako úplně dobrovolně, to si myslím že ne, ale, ale prostě když ae právě jsme tam měli tako takovej takovej rytmickéj tanec, tak jsem jim dala ňákej úryvek, a do dvojic a opravdu jako, že to musej předvíst, cokolivff jo a někdo uďál třeba jenom půlku jo, ale že prostě musely ňák to a i sme něco použili. A měly takovej jako pocit, že teď tak moje se použilo a jsme na to hrdej, že se to použilo? No já doufám,ale nikdy sme to neprobírali, ale vono se pak z toho vezme vopravdu jenom kousíček, jo, že i z toho, co vidím, tak se to ještě ňák zkombinuje, ale mmm jako ty začátky tvoření jsou asi těžký, ale pak když jako je člověk tomu jako to, tyk si myslím, že to potěší člověka, že se tam prodal… Vzděláváš se kvůli dětskému folklórnímu souboru? No to určitě, jednak jsem prošla tou školou folklórních tradic, kerá mě jako hodně otevřela voči, než že by mi dala vyloženě ňáký konkrétní informace, i když tam samozřejmě byly předměty a zkoušky, ale bylo to spíš o tom, celkovým náhledu na folkór a kde hledat inspiraci a tak prostě jako ..ae..že teďka mě baví sledovat třeba starý fimy…třeba Krakonoš a lyžníci, kde…kde jsout y děcka eště jakoby na vesnici a tak a maličkosti jako třeba

6

teďka běží F. L. Věk, tak přece jenom, když on tam jel na tu vesnici, tak tenkrát před těma lety, ty filmaři, pro ně bylo snazší, to zp..zpracovat, tak jak to bylo. Tak mě těší tam teďka poznávat nebo si všímat, co měli třeba na sobě nebo jak se chovaj a Az toho pak se snažím, i když pak něco děláme s dětma,TAK… Já teda mám strašnou touhu to všem i zdělovat, ale nemám pocit, že by je to až tak zajímalo.  Ale já jim to stejně pořád říkám, jako i to pozadí tohoto všeho, co a jak, a kdo si z toho co zapamatuje nebo ne, to už…bohužel teda spíš myslím, že ne, že spíš jako to neudrží, ale mám tu touhu vždycky jim všechno jako zdělovat, jak to asi bylo… a tak no. A ten náhled, jak jsi říkala, že jsi díky tý škole folklórních tradic změnila, tak’s ho změnila jakoby v jaký oblasti, jakým směrem? No… když to tak..vezmu … já když jsem tady chodila tancovat do FS k těm K-blům (jméno manželského páru, který vedl soubor před ní), tak ten pohled byl hódně ouzkej, a voni se vyloženě i bránili vyloženějako jakýmukoliv širšímu pohledu, prostě jenom úplně jenom K-ího (jméno sběratele regionáklního folklóru) sbírky a tak, a..tam prostě…jsme ..mluvili, ale to nebylo tak, že by se řekla ňáká konkrétní věta, spíš tak jako celkovej ten… ta práce … s těma učitelama , že člověk může znát nebo se dívat jakoby na cokoliv a inspirovat se čímkoliv, ale ale že vždycky musí vědět co, co je to, to jeho, co je, co je tady z oblasti. Máš pedagogické vzdělání? Ne A myslíš, že je nutné mít pedagogické vzdělání k tomu, abys vedla DFS? No..jako…já si myslím, teď nevím, asi by bylo dobrý, asi když bych … vlastně nevim, co mi schází, že jo… ňáký pedagogický minimum sme měli na tý škole lidových tradic, tak sme se tam učili o typech osobností a jak třeba přistupovat nebo nepřistupovat … a pak si myslím …že asi … hodně o přístupu, že jsem vodkoukala vod mamky. … Ale vlastně nevim, co mi schází. A vidíš ňákou souvislost mezi učitelstvím a vedením DFS? no tak jsou to děti, že jo, tak když … jo tak říkám, asi by to nebylo vod věci, ale kvůli tomu pedag… jako kdybych měla něco studovat, tak zase spíš do odbornosti, bych šla. Když třeba já … já třeba to divadlo jsem neďála v dětství, takže když jsem začla s dětma dělat to divadlo a měla jsem pocit, že tam mám teda ty mezery, tak jsem byla asi na třech různých seminářích, z toho jedno byl i týdenní , a tam jsem zase jako do sebe ňák jako ten, ten přístup k divadlu k vyjádření se …ae.. jako do sebe ňák načerpat, ale ale to ňáký pedagogický vzdělání …já nemám pocit, že by mi scházelo. Ale možná je to jenom tím, že to nevim, co mi schází. A nebo to pedagogický vzdělání můžeš mít vopravdu vod tý maminky? A nebo to je i tak…prostě … jako že..si myslím, že sou … u … každej si třeba myslí, že jsem učitelka… Nooo (opravdu tak působí)  Prostě tak, jak vystupuju, asi to mám ňák v genech nebo co…. Mhm. Takže maminka je učitelka? Maminka je učitelka, no… A maminka učila první nebo druhej stupeň? První stupeň. Tak to jsou geny… V čem spatřuješ svoji silnou stránku ne v práci s dětmi, ale v tý dramaturgický, scénáristický, v tý náplni tý činnosti? No, teda je to těžký mluvit vo sobě v ňákejch superlativech, ale …ae… mm…prostě teda, když se podivám na to, co jsem dělala, tak…ae… myslím si, že ty pásma, který teda jsem… s kterýma jsme vylezly nebo s kterýma sme třeba i uspěli, že se líbily, že byly… jako… zapůsobily, tak asi … že pak, když se to ….ňák zformuluju, tak že … že už to teda ňák … já nevím, teda jak bych to řekla … (chvilka ticha) že je to teda zajímavý. Mě to teda překvapuje, že jsem něco takovýho schopná vyprodukovat, ale ale že i v těch divadlech, sme postoupily na národní přehlídku, což bylo velký překvapení a … takže člověk ňák to cítění pro ňáký ten děj, nebo pro ňákej ten, jak jsem se dozvěděla v divadle, tymporytmus - chválili v našem představení… Co to je? No, já jsem taky tak zvažovala , co to je? Když mi to tenkrát pochválili, tak jsem ani nevěděla, co to je, ale… ale…prostě průběh toho představení, jakoby svým způsobem, že to odsejpá nebo… nebo že to, že to jako … to tempo, že že že se udržuje, tak třeba člověk už za ty léta ví, že na začátku si může dovolit něco pomalejšího, ne tak poutavýho, ale nakonec už to musí dostat ňáký grády… člověk to sice ví, ale pak třeba to dostat do toho pásma, není tak jednoduchý, že to na konec, ke konci nesmí jako klesnout, ňák už to moc prostě nerozvádět, že tam už je to potřeba dovíst do ňákýho konce, do ňáký tečky – tečky jsou těžký . V pásmu udělat ňákou tečku, děj ňák ukončit. No tak… asi, asi v tom…no. Že ten výsledek asi za to stojí, no. A hrozně mě třeba těší, třeba teda, ty se ptáš jenom na děti, že i ty dospělí jako … se jim to líbí, to, co jsme dělali, jako že, že prostě říkaj, jako že to je pěkný, že je to baví, tak… já si ti … teďka už vůbec nevím, vo čem jsem měla mluvit.

7

To je v pořádku. Chtěla jsem se zeptat, když děláš ty pásma, propojuješ tam novodobej humor sss tím historickým nebo jakoby převádíš to do tý současný doby, aby to bylo jakoby aktuální, aby to oslovilo? Ne. Tím, že my vystupujeme v krojích, tak vždycky …to opravdu …má být…dobová záležitost, jakoby to bylo tenkrát, akorát že je to na jevišti, takže to má určitej vzhled a je to na diváka mířený, ale všechno to má jakoby odpovídat, takže když tam používáme rekvizity, tak všechno má být jakoby dobově správně, aspoň přibližně, ale je pravda, že třeba jsme si dovolili takovej malej fůreček, když jsme s dětma hrály pohádku na přástkách, tak, protože tam máme harfu, tak tu pohádku začla vyprávět dcera od harfy a hrála tam akordy …mmm… z rádia… Vyšehrad … To jsem si tam jako, jsem přemejšlela, jestli si to můžu dovolit, ale na ty diváky to působilo, že se prostě opravdu zasmáli, protože ona ještě řekla, že bude vyprávět pohádku a pak zahrála ty akordy, a když ty lidi reagujou, tak to samozřejmě člověka potěší (nadouvající se výraz), ale třeba teďka, když jsem ďála ty hříchy, tak jsem si v jednom místě taky dovolila čerpat z., protože tam je nestřídnost, v našem případě je tam nestřídmost v pití, tak jsem vyhledala na internetu vtipy o alkoholu, o pití. Takže tam byla ňáká stránka, kde jich bylo asi já nevím stršně moc, tak jsme z toho zkusili nebo já jsem zkusila z toho dva vytáhnout nebo jsem je tenkrát přinesla víc a kluci si vybrali dva, taky nevim, jestli to teda zapůsobí, to ještě nemáme vyzkoušený … málo, málo současných věcí dávám do folklórních pásem. Takže vždycky tak jako vtipnou tečku? Jo a ještě jsme dělali Pod dubem za dubem. Lidovou písničku, a když skončila, protože to byl kluk a dvě holky a ten kluk nakonec jim utek, …tak oni ještě ty holky tam zazpívaly: „Pod dubem, za dubem, my si na tě počíháme …“, což je z pohádky Svěrákový. Tak taky sem dlouho zvažovala, jestli si to můžu dovolit, ale právě jiný představení folklórních souborů i dospělých mě jako přivádí k tomu, že si člověk tak jako trošičku dovolit může. Mh. Jakoby můj osobní názor je že to přiblíží tomu současnýmu divákovi, že to jakoby je je bližší a to si jako myslím, že to je dobrý…na tom, co děláš… No…ale…to je opravdu špetička … hm. Nepřeháníš to. No vopravdu jenom … Koření? No, i to vždycky honě zvažuju. Mhm. A jaký si myslíš, že … nebo jaký spatřuješ svý slabý stránky? Svý slabý stránky? No asi to, že sem emočně do toho hodně zaangažovaná, jak jsem … říkala, když jsme byli na tý přehlídce a já jsem prostě chtěla (zdůraznění tělem, pohybem a just jo), aby to bylo hezký, aby mě za to pochválili a … a pak to ty holky zvoraly (je vidět lítost v obličeji), takže jsem to jako neustála, tak to si vždycky říkám, nebo jsem si pak vyčítala, že to musim rozdějchat… a a jako prostě …přejít, no. Tak to jsem si tenkrát vyčítala, že jsem to nedokázala… Naštěstí potom večer při rozborovým semináři jsme dostali ocenění poroty, takže když jsem holkám přinesla, tak jsme teda nad tím jako mávly rukou, ale že jsem to měla ustát samo, no. U sebe. Takže asi takováhle jako … že ty emoce mi jsou docela vlastní a možná i prostě v tom, když třeba člověk se jako rozlobí nebo je zklamanej z něčeno, že prostě něco nevychází a něco nejde, nevim, jestli bych to neměla víc udržet na uzdě, no. A třeba kdybys teď jakoby zabrousila třeba slabá stránka ne v tý práce s dětma, ale v tý náplni tý ostatní činnosti? (nádech a rychlá odpověď) Hudba. Hudba, protože nemám … taky teda jenom hudební vzdělání základní, jenom to co jsme měli na tý folklórní škole a tý… to je sice hezký, že sme se tam naučili ňáký, jako že existujou aiolský … stupnice, ale to je mi celkem jako k ničemu, Takže jediný mý hudební vzdělání je vlastně to, že jsem se v dětství naučila na zobcovku… a takže třeba, když pak spolupracuju s kapelou, takže jim to umím napsat do not, …ale to je tak všechno,no a že vlastně vždycky teda musím jakoby někoho požádat o spolupráci i o pomoc a nebo je ta hudba vopravdu v takový jednoduchý linii, a pak teda jak sem zmínila ty holky, jedna hraje na harfu a na housle, takže mi pomáhaj, že jim prostě řeknu, jak bych si to představovala, no a já jim řeknu: „Tam by mělo být takový jako ta-da-da-da-da-da-da, tak co tam uděláte?“ A voni to zkusej a já říkám: „To není vono…“, tak zkusej něco jinýho a já říkám: „Jojojo, takhle nějak…“ anebo jsme něco dělali teďka v těch hříchách a říkám: „Bez tý hudby to není vono, tak něco takovýhleho …“ A K. moje dcera to hodila do mol a já říkám: „Jojojo, to je lepší, to je takový jako… výhružnější … “, protože tam šlo o závist, takže v tom ohledu, že já si vlastně jakoby musím říct někomu o pomoc. (Chvíle ticha – hledání další otázky - 7s) Jaký změny ve stylu vedení souboru jsi zaznamenala od začátku, co vedeš (myšleno DFS) do teď?

8

Jako u mě jo? Mhm. To je otázka, jestli já si dokážu uvědomit tu změnu… jaký změny?… (3 s přemýšlení) No tak teda … ve vedení? To zas není ta náplň, to není v tom, že sme začli dělat to divadlo, že sme to takhle začli montovat … já si myslím, že jo… změna stylu vedení Když jsme začínali, když jsme začínali tak to byly vopravdu to byly malý děti, že se zas tak ten rozdíl jako by nedá a bylo to právě jako taneční soubor, takže ten folklór neměl zas jedinou jako roli tam, pak i po tý škole folklórních tradic, tak jsem touž opravdu úplně zamířila jenom na ten folklór a potom, že jsme tam začli dávat to divadlo … ale i to, že ty děti rostou, tak to tak jako přináší ty změny, …ale jinak dál nevim no,… teď tady máme taky to menší oddělení DFS,tak přemejšlim jaký tam tou změny v tom vedení … nevim, mě teda přijdou - tahleta skupina …  docela tuhá, než se něco naučí, to nevim, jestli je změna, že jsem už taková nedočkavá, že bych chtěla, aby to uměly nebo ta skupina před tim fakt byla lepší … když tam to jde všechno tak ztuha, nevim, vůbec nevim. Takže když bys porovnala třeba práci s dětma ve stejným věku třeba s tou první skupinou před 5 lety, když byly třeba ve věku těch deseti a teď tu druhou tu Malou J. tam jich je…tam jim je taky tak ňák plus mínus deset…? To ne, to jsou právě mladší, to bysme vopravdu museli posunout víc do minulosti, to bysme museli takových vosum let zpátky… Jseš třeba přísnější, důslednější …nebo…? … já přemýšlím, … no já teda většinou, když začnu být přísnější, tak mě mamka zastaví …, tak to mamka zastaví a prostě říká: „Ne, už prostě zas něco jinýho…“ nebo nebo prostě … takže to tam tak jako pohlídá, protože tam na těch hodinách je na všech u malejch, protože tam je potřeba hrát na klavír, takže tam mám takovej dozor, v jejím …, v její v osobě… Pedagogickej? Pedagogickej dozor…(chvilka přemýšlení – 2s) je pravda, že třeba zase, když my teďka máme malou i velkou skupinu, tak já ty ambice nemusim naplňovat u těch malejch, jo? Takže my připravíme vystoupení pro rodiče, a když je soutěž jako přehlídka folklórních souborů, tak taky tam chceme vystoupit, abe ty rodiče věděli, že se něco dělá a takže připravím ňáký pásmo a a pak to trénujeme s dětma … ale … takovýho gorodu, kde se vyřádím, ať už v tom, co vymejšlim nebo v tom tanci, je pak u těch dětí… u těch velkejch dětí, no… Takže až teda budou jenom ty malý, asi za rok, tak pak se ukážou ty změny… Ahá. Takže nový programy tvoříš jenom pro ty velký nebo i …i pro malý, i pro malý A tam to divadlo taky zapojuješ? No, snažíme se, ale samozřejmě ty děcka na to ještě nejsou nachystaný, takže jako málo, ale je pravda když tyhle všechny ty holky ječí ňáký to říkadlo jako: „Vašku, Vašku, máš na zádech tašku a té tášce myš, málo toho víš,“ tak do toho se teda vopřou ty holky, to si jako vychutnávaj … to ječeníčko…Když teda to vezmu, tak tyhle, co jsou teď velký, když byly malý, tak tam myslím, žádný mluvený slovo nebylo. Snad skoro žádný, bylo to vopravdu vo tancování, že jeden taeček přecházel do druhýho. A teď už i ty pásma u těch malejch dětí maj ňákej vývoj. Jakože něco se tam přece jako stane. Takže… Tak jako spíš asi to, prostě jak říkám, jak jsem tak jako čuchla k tomu divadlu a hlavně, že jsem jako viděla, že ty děcka to baví, že z toho maj jako radost. A k tomu divadlu jsi čuchla až po škole lidových tradic nebo ještě před tím? No, my jsme na tý škole folklórních tradic, tradic asi divadlo nedělali, to asi nebyl vliv tý školy, ale to bylo tím, že já jsem chtěla zpracovat to chození s betlémem, že se mi to prostě jakoby líbilo a dlouho jsem si na to scháněla materiál a dlouho, strašně dlouho sem to dávala do kupy, jednak z různých textů, aby to celý odpovídalo, a aby tam ten děj byl a tam mě hodně pomohly ty, ty poroty na těch přehlídkách, protože nám řekly: „Tady, tady, tady to všechno klape, a tady už ne, tady už to prostě jako…“ takže jsem hodně vynechávala nebo měnila, … (chvilka přemýšlení) teď mě tak napadá, třeba tam říkali, tak porota říkal „Třeba tam jakože víc vyhrotit ten konflikt nebo to dobro a zlo, toho anděla a čerta,“ tam nic takovýho nebylo v těch lidových textech, tam prostě nebylo, že by tam někde ten anděla čert, jako něco a já jsem zase probírala různě ty náboženský texty a je takový, už si nepamatuju, jak se to jmenuje něco - …cvičení maličkých, no něco prostě ňký tykový texty náboženský, kde je vždycky otázka a pak jakoby veršovaná odpověď, a je to úplně pro ty nejmenší děti, aby jako to … A tam bylo: „Proč Bůh stvořil anděly? Aby se mu klaněli.“ A bylo to myšlený úplně vážně, jo… A my z to uďáli, že čert říká: „Proč Bůh stvo-řil an-dě-ly?“ a směje se tomu andělovy do očí: „Aby se mu kla-ně-li.“ (výraz jízlivý a posměšný) Úplně jsme to posunuli do jiný roviny,ale už nevím, proč vo tom mluvim. Ti to nezávidím,

9

až to budeš probírat…  no, jenom co už nevim, vo čem jsme to přišli … jo, jak jsem …, ty ses mě ptala, jak jsem začla s tím divadlem, takže že jsem měla hroznou touhu tohle zpracovat a tím, že jsem neměla žádný základy v tom divadle, tak mě jako to trvalo strašně dlouho, ale to že se to dětem líbilo, že je to bavilo, voni tam i trochu tancovali, zpívali doprovázeli se na nástroje á a že to nadchlo i tu porotu, i když to divadlo nebylo ještě tak zpracovaný, ale to, že tam ty děcka dělaj od všeho něco a že jsme se dostali na tu národní přehlídku, tak… to mě tak nastartovalo. A jak dlouho to trvalo to zpracování toho tématu? To já nevim, to bylo strašně dlouho, já jsem si s tím hrála, než jsem ten text dala do textu… teď jsme brali texty třeba z koled, to jsem měla strášnou spoustu koled a z těch jsem brala text, kterej se pak deklamoval, že se to nezpívalo, ptorože si nyslím, že když se to zpívá, tak to ti lidi tak nevnímaj… já jsem chtěla jít vyloženě jako po ději a po textu… Fakt si netroufnu odhadnout, my jsme s tím 2010 byly na přehlídce, ale už jsme to ďály v roce 2009, aspoň rok jsem to dávala do kupy. Fýha. A když jsi říkala nebo mluvila o tom, že ti vždycky porota něco řekla, tak sis z toho vzala poučení? Jo, no tak určitě. Zvlášť v tom divadle, kde jsem se cejtila jakoby hodně slabá v kranflecích, tak, tak mě to jako přivedlo na to, že jsem nad tím uvažovala. Neříkám, že … oni mi taky neřekli: „Dejte tam tohle,“ jenom jako: „ Tohle místo nebo tady, teď by to něco chtělo asi jinak,“ jo? A to už pak … Nakopne? No jako spíš, že člověk se na to místo zaměří. Jakože teda zjistí, vod tý poroty, že tady to není dobrý. Zatímco, když to sledujou rodiče, tak ty vždycky řeknou: „To bylo tak hezký …“  To jo … Takže proto, já nechci nebo takhle, není to jediná touha na ty soutěže, zvlášť v tý divadelní přehlídce, proto, aby, abychsme uspěly, protože to jsme vůbec tenkrát nepředpokádaly, že bysme se dostaly do dalšího kola, takže jsem chtěla slyšet tu porotu, která si nebere servítky a která prostě řekne co, co není dobrý, který místo. Takže si vysloveně vyhledala tu zpětnou vazbu? No jako v těch divadlech jenom proto jsme tam šly… teď v tom tanci jde vo to, že, aby věděly, že teda my pořád ještě fungujeme, že existujeme, že se vo něco snažíme, že sme zase uďáli kus dopředu třeba mám pocit, takže tam člověk chodí prostě proto, aby držel krok, tak ňák s tím folklórním světem. Ale na tý divadelní přehlídce, tam jsme šly vyloženě proto, tam jsem šla vyloženě pro kritiku. Takže zvlášť chodíte na divadelní a zvlášť taneční? No, na to divadelní chodíme každej druhej rok, přestože je každej rok, tak my tam chodíme každej druhej rok, protože folklórní je taky každej druhej rok… Takže vždycky na střídačku? Takže máme folkór a divadlo – folklór a divadlo … Aha. A zjistila jsem, že v divadelním světě teda nezajímá tanec … Takže vždycky ten tanec musíme omezit … teď jsme ho úplně cíleně prostě zkrátily na úplný minimum, teď když deme na divadelní přehlídku, a mám pak v plánu to samý pásmo předvíst na koncertě, ale tam vlastně ten text, to divadlo by mělo udělat jakoby příběh pro ten tance. Takže by toho tance mělo být mnohem víc. A děti nebo …myslíš si, že je pro děti důležitý, aby na ty přehlídky chodily? Motivuje je to nebo bojej se toho? Já si teda myslím, že termín jakejkoliv, ať už třeba vystoupení, koncert, třeba když máme jako závěrečnej, že termíny jsou dobrý, že k něčemu jako vedou. I ty děcka prostě nechtěj pak třeba na tom divadle před rodičema, ale i třeba před jinejma, před dospělejma(FS), předvíst něco, co není dobrý, něco co, nemaj zmáklý. Takže já si myslím, že jednak jsou dobrý termíny ňáký a jestli konkrétně přehlídka, no tak je samozřejmě těžší, když postoupily, tak to má každej rád, že jo, že byl jako oceněnej. Nám se jednou nepodařilo nikam postoupit, to bylo v roce 2009 na folklórní přehlídce, to nás samozřejmě mrzelo, to člověk jako vždycky riskuje i to zklamání, těch dětí, ale tak prostě jsem se snažila těm dětem to jako podat určitým způsobem. Už si to tenkrát nepamatuju jak, co jsem jim teda říkala, nebyly při tom vyhlašování, protože oni většinou jedou domů a ten, to rozbor trvá pak strašně dlouho, takže to si pak vyslechnu jenom já, akorát že prostě jsem jim řekla, že nepostoupily, no…Nevim, myslím si, že děti by vydržely i bez soutěží, jako jenom vystoupení, předvíst se někomu, to by jim asi stačilo. Ale termíny jsou důležitý, aby jakoby měly cíl… Jo. Určitě. …kam, ke kterýmu jdou?

10

Určitě. Ať už je to třeba to Vánoční vystoupení, ke kterýmu se něco chystá, nebo pak třeba ten závěrečnej koncert nebo ňáký vystoupení, který prostě cejtěj, jakože se chtěj předvíst, takže když to je vystoupení u důchodců, tak tu váhu to až tak nemá…. Já si myslím, že já teda se snažím přistupovat ke všemu stejně, ale je pravda, že na tý národní přehlídce jsem z něúspěchu teda sklamaná , když to u těch důchodců, když se něco nepodaří, no tak jako… to až tak … Tak voni to tak až třeba nevnímaj, ne? Tak jednak. Je pravda, že tam naopak ty situace, kdy lidi začnou zpívat s dětma, protože ty písničky znaj, že jsou prostě to ty folklórní, tak z toho jsou ty děti kolikrát taky trošku překvapený  Takže to má zase jinou rovinu? Určitě, určitě, to je jiný publikum, no … že ty, že ty děcka se i … jako …měli jsme publikum, který vyloženě jako hódně reagovalo, jakoby jak děti, tak z toho byly decka jako docela Jako u vytržení, já myslím, že se jim to docela líbilo, jo, že z toho byly docela to, ale je pravda, že sjem měly vystoupení, asi už bylo v ňákejch pozdějších hodinách a nebo jestli to byl domov důchodců, kde už jsou s tou péčí, že je tam sváželi různě na těch lůžkách a a na těch vozejcích, tak tam ta odezva je jako hodně malá. Já měla skoro pocit, že třeba půlka to vnímá vočima a už ne sluchem … tak tam zas ta odezva je zase hodně malá … A …. Vy vystupujete s mikrofonama nebo ne? jak kdy, že jo, když jsou ty venkovní prostory a na festivalech, ak tam většinou bejvá mikrofon, ke terýmu se musí chodit, ale je potřeba to vědět dopředu a s těma dětma to nazkoušet a říct si, kdo, kdy, kde jde k mikrofonu, a teď na něj mluví a samozřejmě to se pak stejně stane, že se votočej vod mikrofonu, protože mluvej na někoho, kdo je vedle nich, takže, ale to se stává i dospělejch. A svý mikrofony máte? Ne. A když trénujete, jakože maj jít k tomu mikrofonu…?Ttak tam maj lahev a choděj k lahvi … Aha. Když máte někde vystoupení, máte před tím prostorovou zkoušku? No, pff…podle toho, jaký jsou možnosti. Jako když je pamatováno na zkoušku, právě třeba když jsou ty přehlídky, tak rozhodně, už jenom to, že do tý paměti to na poslední chvíli je třeba zvopáknout, někdy si jenom říct, co si pamatuju velký jeviště, vždycky jsem vyhrožovala, že nesměj chodit dozadu, vždycky jsem vyhrožovala, že tady je čára a kdo za ni vleze, tak ho kousnu do zadku a tak…voni pak stejně během kohopak třeba v tom kruhu na to zapomenou a stejně tam vlítnou, ale jak říkám, když pak vidim, že prostě dopělí dělaj úplně to samý, tak se těm dětem vůbec nedivim. A když bys porovnala vedení dětskýho souboru a dospěláckýho souboru, jaký to má rozdíly? Nádech – výdech pffff… no, voni už jsou teďka ty děti tak velký , že už ten rozdíl zas až takovej není, to je jedna věc … no tak, když bys porovnala ty úplně ty malý, DFS) s FS? No, to je zas úplně něco jinýho, že jo, tam jako u těch malejch, opravdu střídat ty akce, než se něco udělá, tak je to opravdu běh na dlouhou trať, to přece jenom u těch velkejch nebo u těch dospělejch se dá ho dně natlačit do paměti během jednoho soustředění, když je hodně těsně před koncertem, i to, že prostě na ně člověk jakoby může houknout, na druhou stranu, když velký děcka kecaj, a houknu na ně, tak je alespoň chvilku klid a když houknu na dospělý, tak prostě není klid  prostě voni už jsou votrlý a ňáký houknutí na ně je jim prostě ukradený, takže teda nevim, v čem jinak … V tom přístupu, no, že jdou věci pomaleji u těch malejch dětí, taky že se ty děti střídaj, přeji jenom jsou nemocný, takže tam jako něco udělat, to je plánování vopravdu na dlouhou trať, když vim, že máme ňáký vysoupení , tak se fakt musim podívat, kolik máme zkoušek a rozplánovat to … já teda plánuju i u velkejch, no ale u těch malejch to je fakt vždycky … A děláš si přípravy na každou hodinu? Dělám si přípravu na každou hodinu. Ale většinou si ji udělám na papír, ten pak strčím do kapsy nebo do bloku … Necháš ho v tom bloku …?  Nechám ho v tom bloku , a i když se mnou ten papír na tu zkoušku příjde, tak já pak jako docela, docela ty zkoušky jakoby vodsejpaj … Velký maj dvouhodinovku, děti se třeba vůbec nedivěj, že nemaj přestávku a dospělí, že jo, ty byli zvyklí na přestávky čtvrthodinový a takový různý, tak ty se prostě jako dost divěj, že není žádná přestávka 

11

Ahá. tak jako prostě já pak docela ten čas, jde vo to, že já ten čas, co tam mám, chci využít do poslední minuty, (moje mhm), nejradší vod první minuty, ale to jde ztuha, teda  A ňák jakoby … trvá jím nebo vám, jakoby celkově dlouho než se jakoby: „A teď se začíná hodina …“ nebo prostě vědí, je tolik a tolik a de se … no tak třeba vloni to fungovalo dobře, prostě jsme začínaly, když se mělo, ale …teďka, jak už jsou ty děcka velký, tak vim, že prostě tahle chodí později, protože jde z houslí a tahle chodí pozdějž, protože má zpěv a a sou někdy, to třeba i před tím protáhou, příjdou vo půl hodiny pozdějš a ne vo pět minut no a další případ je J. (jméno chlapce), kterej prostě pf, ták jako pf , jel až tím dalším autobusem, no a mě to netěší, ale, ale zase to beru tak, že děcka už, jak jsou už velký, tak jsou taky svým způsobem vytížený, no že holt se ňák prostě musíme přizpůsobit, ňák to víst i za těchto podmínek, ale ty nezačátky mě ničej teda. A dáváš to na sobě hodně znát, jakože seš rozladěná třeba, že ještě nepřišly … a …? No, to myslím, že teda vloni víc … jako loni tím, že to celkem šlapalo, tak když se stalo, že …, že to nezačalo správně, tak to jó, to jsem jako dávala na sobě zn … nebo jsem říkal „Jako proč jsi přišel pozdě?“ „No, mě ujel autobus.“ Tak jako né, že bych se vůbec nezeptala a jenom ho pozdravila, ale jako: „Kde si byl? Proč si přišel pozdě? A to si to nemůžeš líp naplánovat?“ a jako, že jsem … tím, že sem, že se vo tom na tý zkoušce mluvilo, i když jsem na ně neřvala, ale to, že e vo tom mluvilo, si myslím, že je přivádí, že bude lepší přít včas a nemluvit vo tom …  No a teď prostě tak ňák si říkám, no jo no, no tak jako … je to tak, musím s tím ňák jako smířit, no. Mhm, takže když se o tom mluví, tak ty děti jakoby vnímaj ten problém a snažej se ho odstranit? No, já myslím, že jo, ale říkám, otázka je teda, jak ty děcka taky už jsou větší, možná to taky je nebere  ňáká diskuze o pozdním příchodu a druhá věc je, že někdo to opravdu jako neovlivní, no … když prostě máš před tím hodinu houslí a paní učitelka se rozhodne to trochu přetáhnout, protože něco, no tak … Jasný … takže do … hodně dětí je takových, že choděj třeba eště na hudebku nebo eště na jakoby podobný … no, máme tam … … kulturně založený kroužky? Je tam několik dětí, který jsou vytížený (tazatelovo mhm) a a prostě vim, teda jakože jako … a ty paradoxně se, ale většinou fakt snažej to všechno zvládnout jako jo, přijít teda včas, i rodiče třeba přivíst z jednoho na druhý … A pak sou děti, který myslím si, nejsou tak vytížený  …ale stejně jako nepříjdou včas … no tak to už jim do hlavy nevidim,no. Já zas je nechci, si uvědomuju, že maj svůj věk, tak je nechci, až tak moc prudit, ale … ale se mnou to taky něco dělá … Hm. Tak teď zavítáme do oblasti tvý rodiny: jak přistupuje tvoje rodina k roli vedoucí, k tvý roli vedoucí - DFS? Tak nevim, jak přistupují k mé roli, možná jak přistupují k tomu, že nejsem doma  A tím, že třeba děti, ty v tom vyrostly a choděj se mnou do souboru, tak jako asi doma ty to vůbec neřešej a když jsou teda se mnou na tréninku, tak je pravda, že v tom věku tý puberty maj pocit, že se do nich obouvám obzvláště …syn teďka vždycky dělá voblíčeje, jakože to je jenom na něj zase, …, ale asi to zvládaj, řekla bych … srdnatě. Já sem taky vyrostla v souboru u mamky a i sem se pak na to moji mamky ptala, jak to brala, jako jestli se mnou mlátila buperta nebo jak, že já jsem měla ten pocit, že je to v pohodě, jestli taky ten pocit měla a moje mamka říkala, že jo, jako že nemá pocit, že bysme měly problémy pubertální dcery, což já teda myslím, že moje děti jsou puberťáci, ale asi to, že nevodešli, že tam jako sou a že přešli i do dospělýho souboru, takže vlastně mě maj raz, dva, tři, čtyři, pět hodin tejdně na tréninku (tazatelovo hmh) tak asi si na to zvykly, asi to jako zvládaj. Myslej si, že seš na ně přísnější než na ostatní? No, P. (jméno muže) teda F. (jméno syna) si to myslí, že vyloženě jako …jeho si všimnu, když von zrovna mluví  a a tak, takže vždycky dělá takový to zase von, že zase jenom na něj … ale taky to celkem asi to – unesl zatím, … já třeba když já jsem tancovala u mamky, tak moje mamka mi zásadně nedávala žádný role, žádný jako výjimečný a teprv pak, když sem začla tancovat u někoho jinýho a tam se pak začla mít jako sólový věci, tak prostě teprv jsem zjistila, že mi to de. Moje mamka asi tak měla strach z toho pedagogickýho hlediska, aby mě neprotěžovala, že prostě mě nedávala vůbec do ničeho, jó? Tak to já třeba zase sem si, teda myslím, že sem si uvědomovala třeba kvality K. (dcery) a ne že všude, ale prostě rozhodně jako měla role nebo někde ňáký postavení, kde uplatnila to, co umí … Už protože třeba začínala se starší skupinou a a v pohodě to dávala, to co ďáli oni… Takže je ten přístup trochu jinej, ale myslím, že děcka to teda zvládaj, aspoň z mýho pohled u (tazatelčino hmh) a manžel to zvládá, má svýho koníčka, kteýmu taky on věnuje spoustu času, takže my si nemáme co vyčítat.  A prostě běžně takhle doma já si k televizi vezmu ňákou tadytu knížku a něco si tam čtu,

12

anebo když jim neodpovídám na dotaz, tak voni říkaj: „Jo, máma tancuje.“ Takže já sedím na gauči, ale prostě v hlavě se mi něco odvíjí, takže oni vědí, že v tuhle chvíli jako nebudu komunikovat, protože tancuju. A tancuješ jenom v hlavě nebo i nohama? No tak něco se musí zkusit nohama (tazatelčino hmh), občas se něco musí zkusit nohama, a to si pak teda beru F.(syna) jakože třeba do páru, když teďka už děláme párový věci, tak z toho pak teda není na větvi, ale de a jinak to pak nechávám, že si připravim ňáký varianty, který chci vyzkoušet (tazatelčino hmh) a …ae … pak i třeba ale řeknu, něco děláme na zkoušce a na druhý já pak řeknu: „Nezlobte se, ale nebylo to dobrý, nefungovalo to, nevypadalo to dobře, zkusíme něco jinýho, a vlastně to co se učily tak se zahodí a dělej něco jinýho a třeba u dospělejch, to vede k reakci jakože: „Už se něco naučili, jo, jaktože …“ a ty malý to, ty malý děcka to vůbec neřešej, jo, …To je v mý kompetenci, když já řeknu, že to nebylo dobrý (tazatelčino hmh) a to netvrdim, že oni to nezvládli, prostě já sem to neu… nevymyslela dobře, že to prostě nefungovalo, nevypadalo to dobře, byl to třeba zmatek, místo, aby to ňák vypadalo. Tak prostě ty to neřešej, to zcela nechávaj na mě. Ty jsou prostě zvyklý, že tam je vedoucí, která to určuje… Já už zase nevim, co byla původní otázka…já se vždycky rozpovídám… To je dobře… A máš tedy podporu svý rodiny? Jó, jó určitě! A šlo by dělat folklór bez podpory rodiny, jako vedoucího souboru? No, určitě ne, to je tak strašná spousta času, že to … to by ta rodina se mnou dávno vyběhla, jakože není tohle, není tohle, proč nedělám něco, a táhlemto a tuhleto, protože to je hrozně času, no … ale že P. (muž) zase se věnuje svým střelcům a to je taky strašná spousta času, tak, když my se sejdem doma tak, tak jsme rádi, že  že jako vůbec sme doma, no … no takže, a pak třeba, když třeba ten tejden, když ten den nemám žádnej trénink, tak jsem zase v práci dlouho (tazatelčino hmh), takže já jako běžně jezdím domů v půl sedmí. A tím, že jsou děcka velký, tak, jako teď mám velkej pocit jako svobody, že se jako tomu můžu věnovat (tazatelčino hmh), že ten čas na to mám… Že ty děti tě už jako tak moc nepotřebujou? No, to mě rozhodně nepotřebujou  A ještě jsem se chtěla zeptat, když oni, teda třeba F. (syn), měl pocit, že seš na něj přísná, ty sama, máš pocit, že seš na něj přísná nebo seš na ně přísnější než na ostatní? No, to je vo tom, že když já tam vedu ňákou hodinu, něco jim říkám a chci, aby mě vnímaly a mezi těma několika dětma, který mě neposlouchaj a kecaj, jsou i moje děti, tak vlastně se cejtim od nich jakoby víc zraněná, že oni, přesto jejich „maminka“ se tam snaží před celou tou skupinou ňák k něčemu je přivíst, že mě nevnímaj, tak samozřejmě to od nich cejtím, jako by hůř než od ňákýho cizího dítěte. A tohleto’s jim třeba někdy řekla nebo mluvíte o tom takhle? Nevim, nevim, to si nepamatuju, jestli takhle konkrétně těmahle slovama, to nevím, myslím, že s dcerou jsem tenkrát ňák jako ňáký…ňákej rozhovor měla, protože taky už začínala bejt furt voči v sloup a (nafouknutá pusa) pfff a pfff takže myslím, že pak jsme něco spolu jako vedly… dcera je hódně kritická (tazatelčino hmh) k mému cokoliv, ale prostě když teda mi něco pochválí, třeba teďka ty hříchy, protože ona teď na několika zkouškách nebyla a nedělá je s náma na tý přehlídce, takže teď to viděla, tak jako to jako pochválila, že to je jako skvělý, že prostě to je bomba, tak to jsme teda jako … takže největší kritika je dcera? no, asi jo. A nejpřínosnější? To nevím, jestli nejpřínosnější, protože přínosná kritika to jako to si představuju, když třeba …pff…zkritizuješ určitou část a nadneseš i třeba ňákej … ňáký řešení, ňákej přístup, jo, (tazatelčino hmh) dlouho byl třeba, jsem vnimala kritiku nebo pochvalu od mýho táty, ale … to už jako dlouho neplatí , protože přece jen mám pocit, že v tom folklóru se táta nepohybuje, a že prostě ty ty věci jako … mm … že to, no … … že to vnímá jako obyčejný divák… no, no, takže když třeba něco zkritizuje, tak pokud já si myslím, že to je jinak, (tazatelčino hmh) takže se nad tou jeho kritikou až tak jako nezamýšlím, no Mhm … A s jakými názory ses setkávala nebo sektáváš u svý rodiny právě na tvoji práci? No, tak syn celkem nic nekomentuje, ten, ten vždycky byl tak jakože pff, tak budu dělat, když mě to baví,.teď zase vodbočím  …Lidi se mě vždycky ptali, když synovi bylo vosum, devět, deset a ptali se ho: „ To ho to baví?“ říkám: „Já nevím, já se ho neptám.( ) Prostě já jdu na tancování, tak von de taky,“ ale myslím si, že by to rozhodně nedělal do patnácti let, od dvou, od dvou do patnácti let. … protože mu byly necelý tři roky? Tři roky, když byl poprvý na jevišti a tancoval tam.

13

To je šikula. Takže si myslím, že by to nedělal celou tu dobu, kdyby ho to nebavilo a nepřešel by do dospělýho souboru … a teď, co byla původní otázka?  S jakými názory od své rodiny se setkáváš? jo, no, tak, no F.(syn) že by mi vyloženě komentoval, nějaký pásmo, který zrovna děláme, to si vůbec nevybavuju, ať už se mu nelíbí nebo naopak, že se mu to líbí, to vůbec a..(nádech) pff … K.(dcera) tak jako né, že by se mnou povídala ňák moc, není zrovna moc upovídaná, ale takhle jako vobčas s něčím příjde a je pravda, že to docela se nad tím zamyslím nebo že to beru …a můj manžel, ten má teda většinou kritický přístup, když si to tak vybavuju, jakože má vždycky pocit, že to mohlo bejt lepší, … moje maminka, ta měla kdysi taky hodně připomínek, ale tak posledních deset let, už prostě říká, tak deset let ne, ale pět let určitě, prostě já třeba i jako chci od ní ňákou reakci, a mamka říká“ „ha, ty si to stejně uděláš jako nejlíp,“ anebo „ty si to uděláš po svým,“ což je teda pravda , ale já jsem třeba chtěla slyšet ňák jako to, abych se nad tím třeba zamyslela jo, a pak se třeba rozhodla, jestli pudu mou cestou nebo jestli něco na tom bude od mamky a prostě mamka už seji nad tím jako nechce ani ňák jako zamejšlet nebo něco prostě říká, ať si to udělám po svým, … třeba ty hříchy jsem chtěla s mamkou probrat a stejně říká: „Ty to ňák uděláš, mě se to pak bude líbit,“ … že už prostě jako to … ale možná je to … teď, když se tak uvažuju, možná je to i tím , že že si to pak udělám po svým, no, že možná má pocit, že to je zbytečný mi něco říkat, no … A uděláš si to vždycky po svým? No, já myslím, že ne, ale teď si tak říkám …, z tý reakce mojí maminky … A není to nebo nemůže to souvislet s tím, že už to dáváš víc do toho divadelna, tak tam už to není ten její obor, kterýmu ona rozuměla? Možná jednak, ale i tak je divák, že jo … i když (tazatelčino hmh) chodili s našima vždycky do divadla, je pravda, že spíš na opery, ale prostě i tak je divák, který může říct jakoby (tazatelčino hmh) svůj názor, ale říkám, no asi si to ňák vždycky … taky je právě třeba před ňákým časem, větším  (tazatelčino hmh)… ae… že jsem hódně pochybovala vo každým tom taktu, kroku, pasáži a furt jsem se v tom to …. Jestli je to dobrý nebo špatný a ták … a pak třeba, když jsme se dostaly třikrát na národní přehlídku a dvakrát jsme postoupily s tím divadlem, takže už mi taky trošičku jako stouplo to sebevědomí, že už třeba jako … dokážu něco, že že to nakonec ten výsledek, né že bych to dávala levou zadní, já vždycky říkám D-ovi (primáši muziky FS), který spolupracuje s dospělým souborem, že potřebuju čas na to to udělat, že prostě já to nesypu z rukávu, že já právě jako chci mít dost času, abych si to rozmyslela, abych měla čas se na to kouknout, po-předělat, kdyžtak a udělat to jinak, kyž to nefunguje (tazatelčino hmh) a ne vždycky teda čas na to je no …  A když si zmínila D. (primáše muziky) a J. (DFS) nemá svoji kapelu? Nemá. A je potřeba v tom dětským tanci nebo to jde udělat i bez? No samozřejmě, že to de udělat bez toho, ale je to těžší pak třeba s tímhle něčím vylíst ven na venkovní scénu, kde sou ty festivaly, že jo? (tazatelčino hmh) Takže my využíváme muzikantů, který tam sou, máme pásmo, který vlastně se doprovází na tu harfu a housle (tazatelčino hmh), když hrajou malejm, tak jsou tam jenom oni dvě holky, celý to doprovázej jenom takhle, když sou tam u těch větších, tak dělaj tu pohádku a v závěru je ale tanec, kde teda tancujou všechno, co má nohy a to už pak teďka v tuhle chvíli pouštíme na nahrávku, kterou nám nahrála muzika FS (tazatelčino hmh) a dřív to teda nám hrála. Ale hrozně to omezuje, když teda tam maj bejt ty dospělý muzikanti, jako to je vopravdu vyjímečný, aby tam hráli … A omezuje to jako v tom, že je tam další zdržování jako komunikace s tou muzikou nebo…? Né, voni prostě nemaj ten čas na to vystoupení. V tom, že když je pak vystoupení, že voni pak ten čas jakoby nemaj, nepřijdou na to vystoupení, prostě se omluvěj, tak … Takže je jednodušší fungovat bez muziky? Jako velký? malý děcka, malý děcka, ty vystup ujou většinou ještě na klavír, anebo pak máme pásma, kdy je doprovázej ty starší děti, a někdy mi pak porota řekne: „No a tak, když teda takhle hrály těm malejm, proč nehrajou i těm velkejm?“ říkám: „Protože chtěj tancovat, prostě tady v tom soubrou jsou vod tancování. “ Takže jako chtěj si zatancovat, třeba vloni jsme teda šly do nahrávek, že s tady vod kapely ZUky jsme měly CD-čko a vytáhla jsem z toho písničky a jely jsme na nahrávku (tazatelčino hmh), před tím jsme třeba zase měly prostě pásma, který byly … škola – ta byla stavěná jenom na flétnách, na třech flétnách, který teda hrály i trojhlas, ale prostě jako na nonflétnách …pff … housle, flétny, harfa … Takže kromě vedoucí taneční složky seš i vedoucí hudební složky?

14

No to ne, právě že říkám jako já přes tu hudbu tím, že to neumím, (tazatelčino hmh) tak různě vždycky, když teda byly ty flétny, tak jsem hledala všechny různý možný jakoby dvojhlasně upravený písničky (tazatelčino hmh) a z těch pak zase, protože hrát jenom jednohlasně, to je vopravdu hodně jako jednoduchý jako i pro toho diváka je to jako plitký. Takže jsem hledala buď jako nejdřív svépomocí, hledám různě jako možnosti nebo někdy oslovím D. (primáše muziky FS), ale tam je většinou jakože na dlouhou trať a … něco si teďka uďály právě holky samy, že jedna hrála melodii a druhá si našla něco druhýho, ňákej doprovod, ty akordy třeba nebo tak, ale měly jsme třeba celý velikonoční pásmo, který trvalo asi 15 minut a bylo vlastně hráno svépomocí, zase až na závěrečnou písničku, (tazatelčino hmh) kterou buď hrála kapela, anebo nahrávka, no … přástky byly vlastně taky takhle postavený, no a ten masopust, teďka ten se mi podařilo s kapelou nahrát. Takže tam ten doprovod máme, ale když je to pak jenom na to zpívání a na takhle ten doprovod, tak je to těžký na těch venkovních scénách … Mhm… tam to asi není slyšet …? No, je to všechno těžší, ještě ten mikrofon na ten nástroj mít, je to těžký … A je … A nevyzní to pak … divák z toho něco neslyší, no tak to ho pak nemůže bavit, no … Takže je jednodušší vystupovat na komorní scéně anebo … Folklóru, folklóru určitě, zvlášť tomu s dětma svědčí ňáký uzavřený prostory, který ty děcka umluví a uzpívaj bez ňákýho ozvučování. To pak ani takhle ty komorní st…teda takhle ty pásma, který nejsou dělaný na velkej zvuk, tak vypadaj příjemně, ale když s tím pak člověk vyleze ven, no tak… to je horší.. Takže na každý prostředí se hodí jinej typ? No. Jaký myslíš, že má úskalí vedení DFS? Úskalí? … Nevýhody nebo … Tak to teda nevím (zamyšleně šeptá) … To teda asi nevím (zcela jistě nahlas) to je asi pak už vedení jakýhokoliv souboru, že prostě člověk se věnuje něčemu, co mu nepřináší jakýsi hmotný majetek nebo ňákou odměnu - u nás v práci, když pak něco vyprávím, tak prostě ps ps… lidi pořád překvapuje, stále se nepřestávají divit, tomu že prostě jako, kolik času tím jako trávím (tazatelčino hmh), třeba ty soustředění a tak, no ale, když to chci dělat, když mě to pak jako vždycky dá… něco co mě tam na tom potěší…třeba to, že mám ňákej…v hlavě myšlenky, takového toho uměleckého rázu, který normálně ve své práci neuplatním, jako programátorka, takže ta úplně jiná oblast, ve který já se takhle jako uplatňuju, tak to mě jako těší … Takže tě baví se v tom realizovat? No, no a úskalí … fakt nevím, akorát snad ten čas no, to sežere …  A věnovala bys… Upřímně řečeno i peněz, teda když pak člověk něco … Věnovala bys tomu tolik času, kdybys tam neměla děti? No tak teď mám dospělej soubor a taky mu věnuju čas a taky dost … A ty děti tam sou? Jako jako ty …tvoje děti…ty myslíš moje děti? J.o Nooo, asi jooo …určitě … Stejně nebo …. Já myslím, že stejně, no, že … to že tam sou moje děti současně se mnou, to už je jenom taková jako přidaná hodnota, že sem, že nemám třeba výčitky toho, že jsem s jinejma dětma tejden na soustředění, zatím co moje děti by třeba měla hlídat babička. To bych asi nedala týden dovolený. Když bych tam … ale kdyby tam bylo třeba jen jedno dítě a druhý dítě by už toho nechalo, jako že už ho to nebaví a bylo by radši tejden s babičkou, tak asi taky. Takže bys měla výčitky, kdybys tam ty svý děti neměla? Já bych měla spíš výčitky, že moje děti bych musela dát k babičce na hlídání, že by jako babička měla tejden hlídat děti, zatím co já se věnuju úplně jinejm cizím dětem… Hm. A chtěla jsem se ještě zeptat, když jsi říkala, že sji tancovala u maminky v souboru, tak tvý bráchové taky? Jeden brácha tancoval se mnou vod malinka a druhej, kterej se jevil jako větší kopýtko , ale hlavně byl vo trochu starší, byl vo dva roky starší, a my sme vlastně ta skupina byla jakoby já a mladší. Takhle sme se tam taky vypreparovaly, taková skupinka, která pak spolu dorostla až do těch 15 let a přešly sme do mládežnickýho

15

souboru, tak vlastně já jsem tam patřila k těm nejstarším a pak byly už jakoby mladší a starší brácha, to byly ještě dva roky navíc a to je hodně u dětí jako …tak on spíš, že tu skupinu tam neměl, ale pak do toho mládežnickýho přešel taky. A jakoby nutila vás maminka anebo prostě jste to braly tak jako přirozeně? Ne, nenutila, určitě ne, jako jednak nás to baví, prostě když jako máš jako tanec a hudbu ráda, tak naopak tě těší, že tam jako můžeš bejt. (tazatelčino hmh) A svý děti jsi nutila? Ne, vůbec. Taky jako, třeba my sme, třeba já sem vůbec nepředpokládala, že syn bude vystupovat, když mu ještě nebyly tři roky. My jsme, jakoby nechodil do souboru, tak byla jsem na mateřský s ním, takže sem sebrala syna a šli jsme do školky, tam jsme tancovaly s dětma, von tam celou dobu seděl, sledoval, pak jsme přišli domů, no a dcera, protože jí to bavilo, tak si to chtěla doma zase zatancovat, no a měla tam jenom toho bráchu… Takže to tancovala s ním doma. Takže ona ho to naučila doma všechno, protože měla touhu si to stále jako opakovat, že jo. (tazatelčino hmh), no a pak já jsem najednou zjistila, že on vlastně to všechno umí, že se neumí orientovat v prostoru, ale že když ho ta dcera chytla, tak von opravdu i rytmus jako měl a chodil s ní, protože měli voba stejně krátký nožičky, tak se ňákým způsobem neomezovali a chodili správně voba. (tazatelčino hmh) Což bylo z mého pohledu matky (hrdostí se tetelí)  a vedoucí souboru prostě úplně úžasný, že že vlastně jemu nebyly tři, dceři nebylo pět a tlapali tam to, co měli a šlapali to ještě v rytmu. Tak to jsem z toho byla unešená. A publikum taky? To nevím… já zas nevím, co si to publikum uvědomuje, jako nakolik je třeba sou…chodit s dětma v rytmu a běhat, běhat to ne, chodit a tleskat v rytmu, že i to je dovednost, že jo u těch dětí. To nevím, jestli si to uvědomovali. Ale byl košiláček a byl úžasnej, začínalo to pásmo tím, že šly v řadě a všechny to byly školkový děti, takže mrňátka, držely se za pas, vycházely jakoby ze zzzzákulisí a úplně na konec šel ten syn, kterej byl ještě zas vo hlavu než ty děti, že voni byly předškolní a držel se tý holky za sukni a jenom šlapal za ní … Tak to myslím, že tenkrát i vystoupil takhle, když vystoupil von, jako to nejmenší dítě, tak se jako spustil potlesk, no tak jako slza v oku … Hrdá matka? No … no jó … Už nevím, co byla poslední otázka … Původní otázka byl jaký …S jakými názory se setkáváš? Ale tak jdeme dál … já ti nezávidím tu kor… to budeš muset prošrtat … Jdeme dál … Jak obtížný bylo skloubit roli matky a role vedoucí souboru? Tak to nevím, asi tím, že sem … to nevím … teda jako … Všechno si stíhala doma jak’s měla nebo …? To né, ale pfff … to nevím, jak moc to bylo obtížný … Muž si nestěžoval? Tak muž je celkem v pohodě, v klidu, moje maminka teda vobčas měla ňáký jako a a tatínek, ňáký připomínky k vedení mé domácnosti, že můj tatínek chtěl vždycky, abych byla nejlepší ve všem jako, nejenom jako matka, vedoucí souboru, ale prostě jako v práci a prostě vopravdu … ve všem, tak nevim, nakolik jsem naplnila jeho představy, ale ňák si to usadilo, no tak … nevim. Jako tím, že vlastně jako v rodině manžel žádný námitky neměl, tak mě to nepřišlo ňák, ňák konfliktní … Nikdy ti to třeba nevyčet? Ne, myslím, že ne. tak to je úžasnej … Snad jenom, když jsem se vrátila ze soustředění a teď jsem tam byla zvyklá, že prostě já tam prostostě říkám, co se děje, co se má dělat, a trvám na tom, aby se to udělala, tak si pamatuju, že jednou jsem přijela rozjetá v tomhle smyslu domu a von říkal, seděl a říkal výrazně klidným hlasem: „Už nejsi na soustředění!“ Abych pochopila, že ta-dy to tak-hle lí-tat ja-ko ne-bude … , ale jinak si fakt jako nepamatuju. A nar … myslím si, že tahle otázka nemá smysl, ale narušilo vedení souboru vztah s tvýma dětma? Mělo to ňákej negativní nebo třeba pozitivní dopad nebo …?

16

To já těžko můžu vohodnotit, když prostě jsme v tom já i děti prostě vod malička … jako kdyby sme tam naskočili někdy jakoby později, když … tak by člověk si dokázal vybavit něco, co je jinak, ale tím, že prostě vopravdu vod malinka voni do toho souboru choděj, takže to máš ňákejch 12 let, tak voni už nic jinýho neznaj … A dávalas … Voni už mi nemaj co vyčítat …  … jim možnost volby? Dávala, rozhodně, i dokonce s dcerou sem vo tom mluvila, protože tím, že měla hodně jinejch koníčků a takže jsem ji dávala i na vybranou, prostě jsem říkal „Něco musíš pustit, jako já to i přežiju, jestli to bude tancování, prostě něco, něco musíš nechat,“ protože prostě už lítala jak jojo, z jednoho do druhýho, a hlavně se kryly, kryly ty věci, jakože se nedaly stihnout. Takže pustila klavír. no tak … má zase harfu … No má harfu a vůbec má sbor, střílení a tancování (tazatelčino hmh), jo a dramaťák, svýho času taky pustila, ale ten spíš i z toho důvodu, že prostě vona chtěla, když jde na ten dramaťák, aby ten čase setam ňákým způsobem naplnil, využil, jo a vona …, holkám bylo, když vona tam naskočila, tak jim bylo už asi 15, 14 a voni ty holky se tam furt jako hybaj a ňáký takovýhle to … já myslím, že vlastně K. docela dost vyhovuje ten můj přístup jako využitelnosti času a práce, která k něčemu vede i třeba když pak mluví o škole, tak mám pocit, že že to vyžaduje i vod druhejch. Takže si v tomhle asi docela sedíme … Geny? Možná  Došlo v posledních letech ze strany rodiny nebo přátel k ňákým zásadním změnám? Ještě jednou … Jestli došlo v posledních letech ze strany rodiny nebo přátel k ňákým zásadním vztah. Ve vztahu k dětskému folklóru? Že by moje rodina nějak změnila ňákým způsobem vztah k folklórnímu souboru, to jsem si nevšimla a z přátel, tak to si snad pamatuju jen ty K-ovi ( bývalí vedoucí FS), který z toho vystoupili po mnoha letech a v tu ránu …ae…jako není nic dobrý (tazatelčino hmh) … že tenkrát, když oni vedli dospělej soubor a já dětskej, tak se jim líbila moje práce, nevím jestli to hráli celou tu dobu, ale prostě tenkrát se jim líbilo, jak, co dělám a vlastně když z toho tenkrát vystoupili a já jsem zůstala zaangažovaná v dospělým souboru, tak vod tý doby prostě není nic, nic dobře … a všechno dělám špatně … Neděláš … Ne, to jako je jejich názor, ale musím říct, že to mě celkem nebere, že z toho … jako … říkám, no tak prostě asi … asi taky ty emoce, toho, že prostě … že se toho z ňákýho důvodu museli zříct, že už prostě je to neuspokojovalo nebo něco a říkám, asi taky ňáký emoce (tazatelčino hmh). Co by se muselo stát, nebo jaká by musela být příčina, aby tys přestala víst soubor? Já myslím, že to taky jednou přijde, teďka takovou ňákou situaci, jakou měli K-ovi (bývalí vedouci FS) se souborem, tak teďka muž má ve střílením … ae ….s …pánem, kterej je teda v důchodu a roky to dělá a teď je takovej ňákej vyhořelej, má pocit, že to nikam nevede, že to k ničemu není, že …(nádech) že ho, rodiče ho neberou vážně a děti, že to neberou vážně a že by si prostě zasloužil ňákou úctu a takhle a nedávno právě jsme vo tom mluvili, včera s P. (mužem), že prostě nás to asi taky jednou čeká … že když už dáváš jenom, dáváš čas, dáváš elán, dáváš ňákou invenci a máš pocit, že už nic nedostáváš zpátky, tak už z toho prostě člověk vystoupí, no … (tazatelčino hmh) (chvilka ticha)… Já bych to ukončila, moc ti děkuju. Já říkám, nechtěla bych tohle zpracovávat …  Další rozhovor byl uskutečněn formou telefonního hovoru Můžeme pokračovat v rozhovoru?Ano Děkuju. Mohla bys mě popsat svoji dráhu tanečnice až po vedoucí dětskýho folklórního souboru? Datově? No… Ty chceš datum narození?

17

Ano… 1970 - jsem se narodila.(tazatelčino Mhm) 1975 jsem začala tancovat u mamky v dětským souboru K-o až do roku 1984, kdy jsme celá skupina přešli do jakoby mládežnickýho souboru, když nám bylo 15 – 14, 15 – a tancovali jsme – to se jmenovalo S-ý soubor písní a tanců. Tam jsem byla jenom do roku 1987, protože pak se to rozpadlo a začla jsem pracovat s mamkou s dětma, že jsem ji jenom pomáhala. To byl rok 87 až 89. Pak jsem odešla na vejšku do L, myslela jsem, že už nebudu tancovat, ale scházelo mi to, tak jsem si našlo P-ý soubor písní a tanců v L. a v roce 1990 jsem do něj začla chodit, pak sem pak jsem, no pak jsem se vdala a s manýelem jsme tam byly takový ňáký nespokojený, ňák se nám tam nelíbilo. Takže jsme tam skončili a já jsem nejdřív přešla do J-y, který vedli manželé K-i a potom tam byl teda o chv…o chvíli později tam byl vtažen i můj manžel. … (chvilka přemýšlení) A že jsem… Odmlka se mi zdála douhá, skočila jsem do řeči, chvíli jsme mluvily obě:

Takže tvůj manžel … Co?

Tvůj manžel tancoval… nebo jste se seznámili, že von už tancoval? Ne, ne von začal tancovat až se mnou. Jako kvůli tobě? Ale…no, předpokládám, říká to pořád, že tancoval jen kvůli mně.  A v J-e jsem do teď a v 2001 jsme měli první vystoupení s dětským souborem, tenkrát to byla ještě školka, ve školce soubor, takže jsme mu dali název Jka, od roku 2001 až do teď. Ty jsi říkala, že jste v roce 2001 založili občanský sdružení, jak to jakoby funguje po právní stránce? ještě jednou…Jak to funguje po právní stránce? No…Ty jsi jakoby zaměstnanec? no, my jsme v tý školce…my jsme v tý školce začli eště před tím rokem 2001, jako že jsme tam prostě ňák jako jenom taneční kroužek, ale nemělo to žádnej název, neměla to žádný…náležitosti, prostě jenom že jsme tam vedli ten…ten kroužek, aby si děti jako tam zatancovaly. A pak když jsme chtěli jít na soutěž, tak jsme tomu prostě potřebovali dát ňákej tvar, takže jednak to byl název J-ka a občanský sdružení, protože jsme se potřebovali ňák ňák zaregistrovat a a ňák fungovat, ale co víc, to já nevím, to to zařizovala mamka. takže nejsi zaměstnanec jakoby…mmm….folklórního sou…? Ne. Já jsem ve ved…Ne. Já jsem ve vedení toho občanskýho sdružení. Jo, a maminka taky? Jo. Maminka taky, no. jo. Mhm. Takže to má dva vedoucí, to občanské sdružení? Ne. Mamka je vedoucí občanskýho sdružení a já jsem zástupce. Jo a jakoby právní zodpovědnost za děti tam máte ošetřenou jak? No tak právní zod…no to asi náme my dvě jako vedoucí souboru… Jo. Podle toho, kdo s dětma je. Hmm. Ty jsi tancovala…jsi říkala, že jsi tancovala jako malá, tak jsi tancovala ve folklórním souboru? No tenkrát to byl taneční soubor, takže jsme tancovali nejenom folklórní tance, ale i třeba ruský tance, zase spíš jako teda lidový ruský nebo kántry, což je defakto svým způsobem lidovej tanec americkej a tak. Hmm. A chtěla jsem se eště zeptat, zažíváš někdy ňáký pocity stresu nebo vypětí? No, před každým vystoupením… Před každým… Před každým vystoupení mám pocity stresu, můj žaludek to ví naprosto jistě, že je ve stresu… A ten stres, to je takovej ten pozitivní nebo negativní? No, tak jako před tím vystoupením, to už je takovej asi pozitivní, i když teda říkám, můj žaludek to asi teda cejtí jinak, protože mě ještě odesílá teda ještě, abych si došla a tak …(tazatelčino mhm) Ale spíš stres takovej ten nepříjemnej je, když třeba ve spolupráci s D-m (vedoucím muziky dospělého souboru) očeávám, že každý uděláme tu svou část práce, ale tebe dospělej soubor asi nezajímá, viď? To je v pohodě, povídej …

18

No, tak tak že prostě když teda mám pocit, že teda ta druhá strana nemá tu odezvu nebo nedělá to, co by měla a a a tak to mě teda stresuje – nepříjemně. (tazatelčino mhm) Když má už bejt ňákej termín, má mi odevzdat hudbu a já mám na to udělat tanec a hudba není, tak to mě … vytáčí. Nepříjemně… ironický smích  Jasně, a takhle po těch vystoupeních jseš nabitá nebo psychicky vyčerpaná? Ne ne, to já mám vždycky uvolněný ty endorfiny a a jsem teda, mám vždycky pocit, že vlastně to bylo úplně skvělý a pak když to vidím ze záznamu, tak zjistím, že to zas tak skvělý nebylo, ale hned po vystoupení to já mám vždycky jako skvělej pocit. Hlavně že to jako skončilo. Takže pocit úlevy… no nononono. A měla jsi někdy období, že by ses na to nejradši v… vykašlala? No teďka před tím posledním koncertem, kdy právě jako … nejenom že člověk má sám svý práce dost, ale eště abych pořád jako nakopávala ňáký dospělí lidí, který teda se uvázali taky ňákou práci odvíst a neodvedou ji, tak to mě tenkrát jsem prostě zjistila, že když jsem j po tom koncertě, že jsem fakt byla jako hrozně vyflusaná a že teda už jsem se nemohla dočkat, až to skončí, až jako už nebudou zkoušky a a a tak. Tak to si myslím, že by jako nemělo bejt, že by to jako šlo udělat líp. Takže když bys porovnala činnost dětskýho a dospěláckýho folklórního souboru nebo jakoby ta funkce vedoucí tam a tam, tak co je víc vyčerpávající? Ono je to komplikovaný tím, že u těch dospělých už se prostě předpokládá jiná úroveň než od těch dětí. Né že bych na to úplně sázela nebo se nebo to omlouvala, ale přece jenom u těch dětí, když něco povořou, tak prostě většinou to jako tak ňák jako ty lidi neberou. Mě to třeba mrzí, ale dívácí to většinou tak jako necejtěj, ale eee když to zvořou ty dospělí, tak i ten divák ví, že to prostě by takhle nemělo bejt, že ty dospělí by to prostě měli zvládnout, když už s tím vylezou na jeviště. (tazatelčino mhm) takže spíš ta zodpovědnost z toho, že ty dospěláci by měli podávat lepší výkony, tak a že i to, že tam všechno není na mě, ale že vlastně musím s někým spolupracovat – já i chci s někým spolupracovat, ale chci, aby teda dodržoval ňáký termíny tak tam je to pak trošku jako víc nervy. …(tazatelčino mhm) Váží si tě lidi za to, že si vedoucí folklorního souboru? No tak, já teda myslím, že snad i někdy jo, že třeba když jsme měli jeden koncert, tak se domluvili a podělovali mi tam malým dárečkem a smlouvou na tu se všichni podepsali, že stvrdili svým podpisem, že budou odepisovat na maily a budou se omlouvat na zkoušky, tak to bylo, to mám zatavený a na památku schovaný tak pak si myslím, že asi někdy někdo jo, ale si myslím, že ne pořád, že někdy je taky pěkně štvu. Takže setkáš se s uznáním? chvilka přemýšlení … Jo, někdy mi to dávaj najevo, i třeba tím, že když končíme premiéru, takže to prostě někdo třeba jako chválí, a prostě řekne, že se mu to líbilo, jako z těch tanečníků, že sami řeknou, že se jim líbí to pásmo, který teď děláme, tak i v tom cejtím jako podporu. A od širšího okolí? Ne jakoby od tý taneční rodiny? No, širšího okolí? Tak to teda nevím. Mluvila jsem o rodině, mluvila jsem o tanečnících, ale stejně tak jako … no to jsem myslela taneční rodinu…  No, to teda to nevím, to teda si ani nedovedu představit, že …  A od koho tě nejvíc potěší pochvala? Od koho mě nevíc potěší pochvala? No asi od dcéry, ta je dost kritická. …(tazatelčino mhm) Manžel je taky kritickej, ale ten už to zase často neviděl. Takže ten už mi ty připomínky ani jako neříká, protože to kolikrát nevidí, ale … Ale dcera je kritická, a když to pochválí, tak si říkám, že asi to bude dobrý. A měla jsi někoho jako vzor v tancování? V tancování, to teda nevim, ve v práci s dětma ve vedení, tak to určitě mamku, která prostě, když jsem se učila a a prostě, která si myslím, že to umí, ale taneční vzor… no tak na tý škole folklórních tradic, tak tam by se asi náký našlo, ale to asi spíš tak jako vzdálenej vzor. Teď si nemůžu vzpomenout na všechno na jméno, ale je to Etnovšechno, ji říkáme.  Když máš něco v hlavě, jdeš si za tím úplně vytrvale hlava bezhlava? No ne, mám pochybnosti, často mám pochybnosti, ale ale pak vždycky přijde ňákej okamžik, kdy se prostě potřebuju ňák rozhodnout a myslím, že s věkem přichází to, že si to chci dělat po svým, že už prostě jako si

19

říkám, když posledně jsem se rozhodla a vyšlo to, tak třeba těďka taky jako je správný rozhodnutí, takže…už třeba pak když mluvím s D-m (vedoucím muziky dospělého FS) a má třeba jiný názor, tak opravdu prosazuju svůj názor, protože tak ňák mě ty zkušenosti tak jako trošku jako přiváděj, že se třeba nebojím to prosadit. (tazatelčino mhm) Označila by ses za silnou osobnost? no, jak kdy. Prostě když mě vo to jako de, že prostě chci, aby to ňák vypadalo a stane se, že zrovna chce každej vyjádřit svůj názor a já na to nemam čas, tak prostě… řeknu, ať jsou zticha a udělaj to, jak jsem řekla, … že prostě navíc není čas. A a musej to tak udělat prostě v tu chvíli - jsou takový okamžiky. No a pak zase jiný, kdy teda tak jako nevim, nevim co třeba mám rozhodnout . Máš už ňáká zdravotní omezení, který ti způsobilo působení a vedení DFS? A tak to já nemůžu říct, že by mi to způsobilo tancování, ale teda nejdřív jsem se potýkala s bolavou achylovkou, dlouho, tak když jsem se s tím naučila ták jako žít, abych je jako opa…ope…opačovávala, aby jako to ňák zvládly se mou, tak mě pak začly bolet kyčle, jsou to prej asi šlachy kolem kyčlí, takže to jeden čas jsem nemohla pořádně ani chodit, takže jsem tancovala jenom tak, že jsem slovně popisovala, co maj dělat, no a taky to ňák to nejhorší přešlo, ale pořád s tím potýkám, ale Bůh suď, já nevím, jestli to je z tancování. Hlasivky máš v pořádku? Já mám hlasivky v pořádku asi tak hodinu. Já mám silnej hlas, ale neumím s ním zacházet. Takže se na soustředění během prvních dvou dnů odrovnám, protože furt zpívám a furt mluvim, no … a pak už nemluvim.

 Ale tím, že … tím, že v práci, tím že v práci vůbec nemluvim, ale jako vůbec, tak eee tím se to kompenzuje. Tak já se vždycky během toho dám do kupy a pak zas je to dobrý. Dobrý . A ještě jak… umíš relaxovat? A jestli jo, tak jak relaxuješ? No, tak já myslím, že umím relaxovat… já relaxuju u detektivky, u knížky už míň, protže většinou čtu zase knížky o folklóru nebo o o o něčem, co zrovna ňáký téma, který právě dělám, takže normální knížky nečtu, ale asi tak u televize no, u detektivky, to je moje … hmh… (tazatelčino mhm) Tak jo, tak já ti dekuju. Tak to je všechno? Ano, děkuji.

Souhlasíš s tím, abychom mohly pokračovat a hovor byl nahráván? Ano. Děkuji. Chtěla jsem se zeptat nebo spíše poprosit o to, abys mi vyprávěla o svým dětství a o tom, jak ses dostala k tancování, ke zpěvu a tak. (chvilka přemýšlení) a f f f, no mamka dělala v domě dětí a tak tam byly různý kroužky a myslím si, že jsem jako dítě asi zkoušela různý, ale tak ňák ten tanec, hudba, a to, mě vždycky ňák jako vyhovovalo, navíc zkoušela jsem í …jako … něco jako balet, ale ale mě prostě ten folklór, … že ten folklór, kde prostě je ten pohyb takovej trošičku razantnější a že se do toho zpívá, tak to mi vždycky jako vyhovovalo, mluvený slovo tenkrát u mamky žádný teda nebylo. Takže mamka mě tam v těch pěti letech přihlásila do ňákejch těch kroužků a tenkrát jsem minimálně dvě ty různý pohybový věci a ten folklór se mi líbil víc, ten jsme ďály s mamkou… no tak říkám začla jsem někdy v pěti a pak… jsem jela furt. U mamky jsme byli do osmičky a pfff, co chceš ještě víc o tom dětství? Mamka jako vedoucí kroužku byla jaká? Učitelka nebo vedoucí? mamka jako vedoucí kroužku, no, tak jednak jsem to tenkrát samozřejmě neuvědomovala, to prostě to, paak třeba když jsem odešla vod mamky a byly jsme v jiným souboru, tak jsem si…, myslím že, už tenkrát jako všimla, že najednou jako jsem byla obsazovaná. Mamka se jaksy natolik asi bála, abych jako nebyla protekční dítě, že vlastně, jsem nic nedělala, když já jsem se jako… byla určitě jako akční a chtěla jsem, chtěla jsem všechno, chtěla jsem být nejlepší, tak to jsem si třeba pak uvědomila teprv když, když jsem přišla do těch dalších soubor, kde vlastně teda … jsme přešly všichni, tak jak jsme byly vod mamky, ten, ten, ten soubor a a najednou jsem teda začla tancovat sóla, tak to si třeba si říkám, že možná tak nebylo potřeba úplně, aby jako mě mamka tak jako nechtěla tak zásadně prosazovat, ale mmm jinak mmm si myslím zase až v těch pozdějších letech, když to člověk vnímá, že mamka jako dobrej pedagog, že ae mmm, že se snaží jako mmm najít cestu, jak to ti děti naučit, když to nejde rovnou, tak ae najít ae jinou písničku, kde je taky třeba ten krok nebo, kde se udělá část toho kroku, aby to ty děti nepřestalo bavit. Zažila jsem i soubory dětský, ae viděla jsem teda zkoušku takovýho

20

souboru, kde se pořád dokola, s malejma dětma, se pořád dokola drilovala jedna jediná věc. Tak … to … mě přišlo jako hodně násilný, to neznám - že by se u nás takhle trénovaly věci. Maximálně tak před vystoupením, že už teda, a i tak se snažíme ty děti ňákým způsobem motivovat, jako proč ještě jednou to vyzkoušet a takový různý ňáký jakože fígle jednoduchý, aby měly chuť to vopakovat (tazatelčino mhm). Tak co ještě k tomu dětství? Dětství … A ty máš ňáký sourozence? Já mám dva bráchy, jeden je stejně starej, moje dvojče, a ten s náma i tancoval a pak mám staršího bráchu a ten teda překvapivě nebyl mamkou zařazen do tý skupiny. Von byl teda vo 2 roky starší, takže to přece jen jako už byl trošku jako mimo a ten začal ten právě až když jsme byly u toho V-ho ( jméno vedoucího mládežnického souboru) v těch 14, 15 letech, když jsme přešli jakože takový už mládežníci, tak ten se k nám tenkrát přidal… Tak vo kluky vždycky byla nouze, takže to každej kluk dobrej, no … co …, pamatuju si, že se svým brýchou jsem tancovala i sólo, von byl dobrej tanečník… a kterej, ten straší nebo ten stejně starej? Dvojče. Moje dvojče. Pak se teda dal dráhou společenského tance a sbíral úspěchy na tomto poli, což já jsem teda taky zkusila, nevím, jestli to do toho patří … No jasně povídej… Ale to mi nesedělo, to mi nesedělo , to bylo takový, mh takový natřásaní (napodobení natřásání tělem i hlasem, jízlivost), takový celý čančání a takový, to prostě mě vůbec jako to to, mě šlo proti srsti a tím, že mi to nešlo tak - a člověk je přeci jen je ve věku, kdy to pozná a teda ty soutěže to i hodnotěj, že jo – takže toho jsem jako rychle nechala, no. (tazatelčino mhm) Ale u folklóru jsem zůstala, ten se mi líbil. Tak, co dál? A co bylo dál? A potom jste v tom mládežnickým souboru tancovali jak dlouho? No ten skončil poměrně rychle, no snad 2 roky, možná 2,5, ale on za námi dojížděl (ten náš vedoucí z ČL(města) do Ú-í (město) a ve chvíli, kdy mu toto prostě přestali proplácet, tu cestu, tak se to rozpadlo. Tak to jako což se dá asi pochopit, prostě to byl kus kus cesty, a a když to přestaly podporovat, ten, co to tenkrát byl ňákej dům kultůry, tak to skončilo, tak se to rozpadlo, no (tazatelčino mhm), no a jo, a pak jsem začla spolupracovat s mamkou … Jak jsem jaksi najednou měla čas, to jako co s časem (tazatelčino mhm), tak jsem začla s mamkou dělat s malejma, u malejch, takovou ňákou nejdřív jako vyloženě pomocnou sílu, ale bavilo mě, hlavně něco vymýšlet, to jako už z části soustředění, když si pamatuju, jako je večer, prostě se se něco tvořilo novýho, tak to mě vždycky hrozně bavilo, jako nacházet něco něco novýho, jak to vyjádřit nebo jak to vyjádřit. Neříkám, že to muselo být vždycky nový, ale jak to poskládat, jak to ňák to … Tenkrát to byly opravdu jenom tance a na nahrávky, neměly jsme žádnou jako živou kapelu a nebylo to … nebyly to žádný mluvený slovo, vopravdu snad vůbec nevím, že bysme, jo – možná někdy ňákou na začátku říkačku a to je všechno. No, takže jsem začla s mamkou a pak … ňák i mamka byla … byla pryč a a měla jsem ho, měla jsem ho jako, zdravotně že jako nebyla, nevedla ten soubor, ne že by byla od nás pryč, a tak jsem ho i ňákou chvilku vedla sama, ale bez klua, bez klavíru, bez toho, že ti někdo ty děti doprovází, to bylo hrozně těžký, to, to si teda pamatuju, že to byla teda hrozná, hrozná řehole. Zatímco když někdo sedí u klavíru a těm dětem hraje pod nohy tak to baví i ty děti i mě teda víc, no (tazatelčino mhm). No, co dál? Se zeptám takhle: Co ses od maminky naučila? Ještě jednou? Naučila ses něco od maminky nebo byla maminka tvůj vzor? No, tak já jsem se naučila pozorováním, že jo. Když …ae …tě… těch opravdu těch hodin, co jsme spolu strávily s těma dětma na těch … na vedení toho souboru, tak si myslím, že toho bylo dost a nejenom nejde jenom vo to, že jsem se naučila teda ty jednoduchý říkadla nebo teda spíš ty jednoduchý písničky a co se na ně dělá, že člověk má jakoby základnu těch tanečků, který chceš jako s těma dětma dělat, který je chceš naučit, že nemusí člověk všechno vymejšlet, ale ale i spíš ten přístup no. Je pravda, že i pak v X-i (městě), když jsme ďály znova spolu, tak mě říkál „Už, už to chce změnu…, teď dáme ňákej úplně mimo taneček“ - prostě jenom takovej, co, co oni maj rádi, většinou to byl Krakovjaček, teda většinou - to to to, to milovaly a a že vždycky jako teda taky korigovala to, že to ty děti musí bavit, že to jako nemůže bejt jenom vo tom, že já chci  všecky natrénovaný taneček na vystoupení, na druhou stranu mamka taky vždycky chtěla v …ae… vylíst na jeviště, ve chvíli, kdy ty děti něco uměj. Jako nikdy nešlo vo to, mít na jevišti spoustu roztomilejch dětiček, který teda neslyšej hudbu a a a prostě choděj tam úplně, úplně mimo s tím by nikdy nevylezla a a tak, myslím si, že teda tak pracujeme doteď, že … nejdřív se musí něco umět, no. (tazatelčino mhm). Vo čem jsme se bavily? Dobrý, máme stále stejnou nit. Jo, vo vysl,,, vo mamce, že je jako můj vzor. No, myslím si, že jo. I když samozřejmě teďka už težce nesu, když prostě třeba už těch připomínek má teda málo, už taky ví, že mě to jako, já mám třeba ňákou představu, a když

21

jako najednou do toho mamka začne mluvit, tak ae na tý zkoušce mi to vadí. Já bych si s ní chtěla o tom popovídat mimo. (tazatelčino mhm) A i třeba jsem se o to pokoušela, jí, říct jí, jak by si to předst…, jak by to chtěla mít, no a mamka mi na to teďka většinou „Já si to neumím představit …“ a hotovo dvacet. A na tý zkoušce, když do toho začne mluvit, tak to už mě jako vadí, to už jako – tam jsem rozjetá, tam to chci. Navíc třeba ze začátku to nevypadá dobře, protože to neuměj, protože to ještě nemá výraz, protože si to ty děti musej jako vyzkoušet, jo… Takže si říkám, že by měly dostat jako šanci a a a to nelze to hned jako házet do koše. To není dobrý. (tazatelčino mhm) (9 s odmlka) Přemejšlím, co ještě k mamce, teď nevim. (5 s) Máš ňákou otázku, aby mě to nakoplo? jo…, z dětství, jakoby z toho tancování, vy ste tam už taky jako jezdily na soutěže nebo ste jenom normálně vystupovaly? Ae no, jezdili sme, jezdili jsme na soutěže, to jo, tenkrát byla skutečně ta přehlídka v každým kraji jaksi povinně ne jako teď , přehlídka za tři kraje najednou. Takže musím, přiznat, že my sme takhle jak trošičku měli lehčí pozici, protože v těch SČ (v tom kaji) nebylo tolik souborů, i když byly. Teďka tedy člověk aby pohledal, ale bylo i okresní kolo tý soutěže, teďka se, je vlastně rovnou krajský. Tenkrát bylo i okresní, á tam jsme teda neměli vůbec jako konkurenci, a pak to krajský, tak to jsme taky teda velice často jako vyhrávali a dostávali jsme se na tu národní přehlídku, ale tam už, tam už pak třeba, když jsem byla starší a šla jsem s mamkou na ty rozborový semináře, že chtěla mít podporu a já jsem zase byla strašně zvědavá, tak …ae…, tak tam už to bylo přece jenom trošičku maso,no. Tam, už oni jako spíš třeba tu Moravu a takovej ten správnej folklór, tak voni opravdu jako …ae… víc regionální. My jsme de facto ďáli celý Čechy, včetně Doudlebský polky (regionálně spadá do jiné oblasti Čech) a tak, takže tam přeci jenom ty ty výtky a ten pohled na nás byl jako dost kritickej, zatímco tady v kraji jsme jako docela byli jakože za dobrý, no (nesmělý trochu ironický úsměv) A maminka to vedla sama? No, co já si pamatuju, tak na na soustředění byly ještě další ženský z toho domu pionýrů, jo Dům pionýrů to tenkrát byl, teď je to dům dětí, ale tenkrát to byl dům pionýrů a a právě jsme tam měli vždycky ještě mmmmladou paní, slečnu, která s náma ďála pohybovku, že jsme to teda jako neměli moc rádi, ale že dbala na to, abysme měli i v tom folklóru, abysme nebyli jak dřeva a ale abysme měli držení, abychom měli ruce, tak vlastně ona …ae…prošla takovou tou, těma baletníma školama a dělala v tom kulturáku ne v kulturáku, v tom domě pionýrů ňáký takový jako pohybovky a moderní tance, tak to s náma ďála tu pohybovou průpravu, myslím si, že doteďka z toho čerpám, když … se mám narovnat a tak dále a srovnat. Třeba my teďka na to teďka to s dětma děláme jenom na soustředění, protože ten sál, kterej máme …ae… nemáme tam odvahu ty děti položit na zem, že se nám to tam zdá prostě špinavý. Takže teďka …mm… teďka děti to maj vlastně jenom přes prázdniny na tom soustředění a a jinak to vlastně moc neděláme, no, kromě toho, že teda je rovnám, tak to je tak všechno. (tazatelčino mhm) No jinak co vím, co jsem si teda vzpomněla, co jsem si vzpomněla, na co ses ptala, tak ano, mamka vedla sama soubor a měla dvě skupiny – nejstarší jako teda starší a mladší. (tazatelčino mhm) (5 s odmlka) No a současně si hrála na klavír a současně vod toho klavíru na nás povykovala, co máme dělat a co kdo dělal špatně a tak. Tak to je obdivuhodný. A vlastně tenkrát kolikrát ten klavír, doprovázel nás na vystoupení no, protože říkám, žádná kapela nebyla překvapivě a tenkrát se to tam nebralo.  Takže buď klavír nebo nahrávka. a maminka ďála jenom v tom domě pionýrů nebo i byla jako učitelka zároveň? Ne, to až pozdějš …. (tazatelčino aha) Nejdřív byla, nejdřív, nejdřív fungovala jenom jako nebo takhle: nejdřív učila, pak byla v domě pionýrů a pak zase učila …ae… ty první tři třídy. Takový ty jedna dva tři na jazykovce. Takže furt měla takový ty mrňata. (tazatelčino mhm) A pamatuješ si třeba z tý doby nějaký zážitek, kdys prostě měla pocit jako, jo to bylo super nebo naopak to se mě nelíbilo? No, abych pravdu řekla, my sme asi nebo myslím si, nejenom já, ale i ty ostatní až tak třeba neřešili ty tance jako spíš to, že sme tam prostě byly parta, že jo. Takže nás tam bavily výjezdy nebo různý soustředění, takový ty, kdy sme byly pohromadě, kdy to bylo s přespáním, takže spíš jako na to mám vzpomínky a pak si teda pamatuju jeden festival na Slovensku, to už mi bylo ňákejch 13, ták pro to, no minimálně 13 mi bylo, tak pro to si to člověk už vybavuje, to byla prostě monstrózní folklórní akce, prostě takový ty vokrášlení koňové, a prostě všechno, takže to tenkrát jako…, že tady sme se s tím nesetkávali …(tazatelčino mhm). Jo, tady to, to to bych řekla, že už to folklórní povědomí zase už jakože, takhle na těch jarmarcích, že třeba ty folklórní vystoupení jsou, tak tenkrát v SČ (oblast ČR) vůbec, to sme byli fakt opravdu strašní exoti v těch krojích, ale na tom Slovensku, to vlastně bylo vo 300 % vejš a nikdo to nepovažoval za nic exotickýho a nenormálního naopak - to sis tam tak, tam to bylo velice jako příjemný, že že to je takový monstrózní a při tom to všichni považovaly za

22

normální, že folklór takhle žije na velkým jevišti, strašná spousta lidí se tam koukala na nás, to taky bylo milý a překvapující jako tak, to si pamatuju. To byl velkej zážitek. A co se mi nelíbilo? (Chvlika přemýšlení) Tak to nevim. Teď si tak uvědomuju, že tenkrát jsme jezdili i v zimě na soustředění, my sme měli dvě soustředění, zimní jakoby vo jarních prázdninách a a letní, no tak, jako ž eto bylo taky tak jako docela intenzivnější. No tak, byla to jiná doba nebo spíš prostě, jako že ty děcký pobyty nebyly asi tak drahý nebo já nevím, jak jak je to možný, že se to tenkrát dalo, že na to ty děti měly čas. Takže ta myšlenka toho soustředění, to už jsi tenkrát převzala od maminky? Ještě jednou. Tu myšlenu s těma soustředíma, jak děláte na konci prázdnin, tak to máš jakoby už vod maminky? No to spíš, já bych řekla vyloženě jakoby vono, říkám, tenkrát, ty dětský pohyby, pobyty byly taková jakoby samozřejmost (tazatelčino mhm), navíc mamka, mamka to měla vlastně jako v rámci povolání, když zorganizovala to soustředění. (tazatelčino mhm) Jo vona to měla vod toho, my sme byli pod tím Domem pionýrů (tazatelčino mhm) a přece jenom vona byla vlastně jako v práci (tazatelčino jo) a …ae… já spíš právě jsem měla ten …ae… zážitek, z toho, že vlastně jsem neďála - nebo že tam - mě tam bavila ta parta a ten koletkiv a tyhlety akce, tak proto sem říkala, jestli nám ty děti maj vydržet, jestli se nám to nemá rozprchnout, tak že je potřeba teda ten týden toho soustředění udělat, i když já to teďka nemám práci ale naopak si na to musím vzít dovolenou, že jo (tazatelčino mhm). Což je dost, dost rozdíl. To jo. A třeba u toho soustředění, když sme tak tebe baví jakoby dělat i ty programy, co jsou u toho soustředění? Ale jo, taky mě bavěj, i když teda posledně jsem si naběhla, to je, jak jsem už, jako kvůli tomu, že jsou ty děcka už velký, tak jsem chtěla udělat program jako aby je to bavilo a já jsem pak neďála dva měsíce nic jinýho než program, jako Ani jsem nestihla ňáký připravit nový tance a ty sme tam pak řešily po večerech, ale jo taky mě to baví, no ale říkám, když pak už jsou ty děcka starší, tak je to čím dál náročnější a už jsem si říkala, že zas tolik času, že už je to moc., že jsem to trochu přepískla. Ale voni dost času strávěj tancováním, pohybovk ou, zpíváním, (20:00) Když je tam hodina pauza, tak to většinou jdou na hřiště nebo nebo do lesa, takže tam spíš po těch večerech nebo že sme vždycky připravili prostě ňákou jako akci, více méně jakoby krátkou (tazatelčino mhm) …ae… opravdu třeba hodinu a půl se počítalo, že by ta hra nebo to něco mělo trvat, ale …ale… říkám až tenhle poslední rok jsme uďály jako náročnější tu hru, jinak jinka to byla spíš takovej doplněk, aby se tam nenudily (tazatelčino mhm). Což třeba teď mě třeba připomnělo, jednou byl s náma kluk ze X-ku, který tyk měl za sebou spoustu soustředění s tím X-kem, to je sbor tady v X-i (ve městě) vyhlášenej a a ten byl překvapenej, že se tam dělá něco jinýho než že se jenom tancuje nebo jako že se, že se jenom nezpívá. Von byl hrozně jako překvapenej, že se tam dělaj i jiný věci, mile teda doufám (21:00), a že večer třeba jsme různě ňáký výtvarný aktivity, já sem vždycky studovala na internetu ňáký nový techniky, který sem schopná teda s dětma tam v těch podmínkách jako zvládnout, aby aby prostě tam jako měli ňákej program, tak z toho byl překvapenej a já říkám: „A jak o je u Vás?“ A von říkal: „no, v X-ku se buď zpívalo, nebo bylo prostě osobní volno a dělejte si, co chcete, zabavte se prostě jak chcete.“ Někdy ty nejstarší dělaly něco pro nejmladší, ale vlastně jako zábava pro děti se ve volných chvílích prostě neorganizovala, no tak sem byla překvapená, já myslela jako, že je standard ty děti bavit, no. (tazatelčino mhm) A ňáký ohlasy od dětí máš? No já myslím, že se jim líbilo soustředění, já teda nevím jak to, jako jindy, ale třeba teďka to poslední, tak to jako vopravdu sme se vrátili a a a říkaly mě, ještě pak, jak se jim to líbilo, že fakt ten program byl jako pěknej, že je to bavilo, i když říkám, já sem byla trošku ve vleku své myšlenky, ale my sme prostě dvě hodiny chystali tam ňákou hru a voni to měly za hodinu hotový  sme říkaly musíme to votočit jako, musíme naopak jako. Ale říkám, tím že jsou ty velký děti už velký, tak sme je nechtěli ňák vodbýt ňákou poznávačkou zvířat, jo, prostě nebo ňákým takovýmhle jednoduchou věcí no – tak. Ale tak jsem byla samozřejmě ráda, že když sou tak velký, takže prostě to soustředění považovaly za zábavný, trochu jsem se inspirovala, dcera nebo moje děti jezdí ne Rb, což je vod školy, takový jako náročný poměrně tábor jaksy fyzicky i psychicky, tak jsem si říkala, už jsou taky dost velký, tak taky budem trošičku jako razantnější, tak to bylo taky trošku třeba noční a tak. Tak moje mamka je teda velice opatrná, nakonec to taky zkousla, ty noční akce a všechno dobře dopadlo. Dobrý. Máš pocit, že ty soustředění jsou potřebný, že to splní tu funkci, co sis od toho očekávala? No, já si myslím, že díky těm soustředěním ta parta takhle skutečně takhle zůstala, vyprofilovala se, kromě toho, …ae… že si sedla, měli jsmetam jednoho takovýho trošku narušitele, a ten tam byl taky jako vod malička, ale prostě byl takovej prostě trošku jinej typ, takovej agresivnější, tak pak, když s ním mlátila puberta, tak už už jsem to fakt jako nevydržela a a domluvili jsme se, že teda soubor opustí, ale musím říct, že teda moje mamka ho chtěla vyhazovat asi vod jeho deseti let. Prostě pravidelně několikrát za rok, protože prostě byl takovej náročnej, jaksi na zvládnutí, no a vydržel u nás do těch 14, 15, takže docela dlouho jsme to s ním táhly, ale pak nakonec teda v tý pubertě už jsem si říkala, že tohle mi za to nestojí (tazatelčino mhm)… Víš vo kom mluvím? (tazatelčino jo) Ale jinak už se ta parta … jet tam třeba 2, 3 roky zpátky ,možná už jsou to 3 roky zpátky, přišel

23

kluk, kterej byl trošičku jako zvláštní s tím chováním …mmm… jako určitě má potíže, jak jsem tak slyšela i v jinejch kolektivech, protože není zlej, není hloupej, ani ňák zaostalej, tak to jeho chování je prostě takový zvláštní, že ty decka jako měly trošku problém ho přijmout, ale pak jsme o tom jakoby ňák musely mluvit, a pak mě ale, pak jsem si uvědomila, že když teda vodešel ten X-k, ten náročnej s tím chováním, tak vlastně ty ostatní se k němu chovaly už velice jako …ae… příjemně, i když říkám, měl svý zvláštnůstky a slabý chvilky, ale ale nikdy nebyl jako zlej nebo že by ho ňák jako …ae… , že by se ten kolektiv ňák stmeloval proti němu, což se třeba taky začlo ze začátku stávat a a …ae… myslím si, že ve chvíli, kdyby se to nechalo plavat, jako že to se mně netýká, ať si to děti vyříděj mezi sebou, tak že by … že to pak právě v těch třídách nebo v jinejch těch kolektivech může končit ňákou šikanou nebo prostě ňákým jako takovým odsuzováním jednoho člověka a všichni se proti němu spiknou, to je velice jednoduchý, no. Tak si myslím, že, že když jsem, jsme si toho všimly a začly jsme o tom mluvit, že vlastně se to ustálilo a ten kluk tam vydržel a …ae… je to zase posila, je to, je to další pár, kterej teda je smíšenej a ne holčičí. Já vždycky zapomenu, vo čem jsme mluvily nazačátku. dobrý…já vždycky někam uhnu… to vůbec nevadí… Když se ještě vrátíme se k tomu, když jsi tancovala pod maminkou, tak bylo pro tebe jakoby obtížný to, žes měla maminku vedoucí, a nebo to bylo úplně v pohodě? Ne, já myslím, že to nebylo obtížný, jako já jsem to, jako já si třeba pamatuju, že když jsme byly v šatně, když jsme byly straší a holky a holky byly třeba ňáký naštvaný, tak prostě řekly žejo: „Blbá X-ka“ (hanlivě zkomolené příjmení maminky) a prostě, tak to, že se teda, že mi zatrnulo teda, že jo, prostě človk neví, jak na to v tu chvíli má jako reagovat, protože prostě se tě to dotkne, když takhle někdo mluví vo tvý mamce, na druhou stranu jsem tam byla s tím kolektivem jaksi stmelená takhle, jakože jsem chtěla patřit k nim (tazatelčino mhm), ale ne že bych byla hvězdou kolektivu nebo že prostě lev salonu, to ne, ale to sem nebyla nikdy v žádným kolektivu, takže to rozhodně nebylo jenom tím, že že sem tam byla jako dcera vedoucí …ae… ne, ne neměla jsem, myslím, že jsem s tím jako neměla problém, že mě vedla mamka. (tazatelčino mhm) A doufám, že moje děti s tím taky nemaj ňákej problem, i když F. (syn) dneska teda, ne dneska ale poslední dobou. Když teda mu něco řeknu třikrát, tak už jsem vytočená a tak von teda mi taky pěkně vodsekne, no tak … A není to tím věkem? To už ňákou dobu… No říkám, to jako, taky ten věk, jako, že to zase přejde, no zatím teda se to drží. (tazatelčino mhm) A když jsi začla mamince pomáhat, tak jsi byla jakoby … ona byla ta hlavní vedoucí a ty ten pomocník a potom se to jakoby přehouplo? No, moje mamka byla vždycky ta hlavní, to jako mě tenkrát bylo 17 a a a já jsem jí pomáhala, a pak říkám, a pak když jsme tvořily něco novýho, tak …ae… tak jsem se pokoušela taky jako přinášet nápady a a jak by se to mohlo a mamka to buď zahrnula a nebo, nebo to nezahrnula, nebo se to nědělalo a tak, jo. Ale u těch dětí, ae rozhodně byla mamka, kdo říkal, co se bude dělat, jak se to bude dělat a tak dále a tak dále a tak dále a teprv a pak jsem vodešla na vejšku, takže jako já jsem ďála s mamkou vod ňákých 17 do 19. A a pak jsem vodešla na vejšku a teprv po tom, když jsme se dostaly k sobě znova, když se přistěhovali sem do X-ce (města), to byl ňákej …pf… no mě bylo asi 30, tak to už se pak začly ty role trošičku měnit, no, že jednak jednak přece jen že sem byla taková jako razantnější, že jo a jako hlavně jako já si myslím, kvůli jaksi věku a a hlavně i tam to, že mamka byla u toho klavíru, takže je mnohem jako jednodušší, rychlejší ta práce, když ona hraje a já jsem mezi těma dětma a tam to jakoby ňákým způsobem teda řídím a de to ňák ku předu. Ty choreografie jsme pořád jaksi tvořily společně a pak se to ňák přehouplo,  a pak …ae… myslím si, že to byly ty Králky (tanec), postavila jsem Králky a mamka měla taky pořád ňáký výhrady, ňák jako něco, ale já jsem chtěla prostě dotáhnout, protože tam ten pohyb byl takovej jako, že ty holky taky to chvilku trvalo než se to naučily. Když je to pomalý a přece to má bejt jakoby hezký, takže tomu dlouho jako nevěřila, že se to dá do kupy, že to bude hezký, že to bude tó, a pak vlastně jsme se s tím dostaly na národní přehlídku a tenkrát jsem cejtila myslím, jako velkou jako jako obdiv mamky, jakože jak je to prostě hezký, že se to fakt jako dotáhlo a já sem … ňák se někomu posílala záznam, a tak jako se tím chlubila, jak jsme to jako, nebo jak já jsem to postavila. Už tenkrát právě začla říkat: „Ne, to ďála A-a …“ (naše vypravěčka) A tam se to začlo ňák lámat, že vlastně já jsem vlastně začla ty věci stavět více méně už jako sama a a mamka spíš teda takový jako připomínky, který sem někdy snesla a někdy mi vadily.  A takže to bylo plus mínus v kolikátých roce? Ty Králky? Myslíš kdy se to začlo jako měnit ten poměr? (tazatelčino no) Ty Králky byly 2007. Jo, jsem ďála fotoalbum. 2007 jsme se s nima dostaly na národní přehlídku, no. Ale jako říkám, chvilku to trvalo, než se to vyprofilovalo, než to skutečně jako vypadalo jakoby pěkně, takže no, ale asi tak, no, ten rok. (tazatelčino mhm). A teď už se mamka vysloveně zapojovat nechce, když chci třeba něco odsouhlasit nebo jakým způsobem, že třeba nění ně- někdy není čas jakoby zkoušet víc variant, že si v hlavně jako najít tu nejlepší a a rovnou ji s dětma dělat, protože prostě není čas, že nás tlačí někde ňákej termín (tazatelčino mhm) a a moje mamka říká: „Ne já si to neumím představit. Udělej to. Vono to bude dobrý.“  Už se nechce zapojovat. (tazatelčino mhm)

24

No taky už letos bude 70 mamce, tak už přece jenom jako má nárok něco hodit na druhýho a (chvilka mlčení) a mít volno. A co tě, mohla bys říct, nebo tak ňák uvažovat nad tím, co jako by nejvíc tě ovlivnilo, že ten soubor vedeš tím způsobem, jakým ho vedeš? No, tak to teda nevím. To je tak jako… to je, ts.. to bych řekla to ani nejde, to prostě je to, že sem byla v tom dět ským souboru, pak u dalšího třeba vedoucího, kde pak zase už víc chtěl, aby ten tanec prostě vypadal vopravdu jako dobře, pak zas u jinejch vedoucích, kerý …mmm…, který tíhli k tomu regionu, aby to všechno bylo v tom regionu i ta škola folklórních tradic, přesto že se nedá říct, že by mě naučila tenhle krok nebo tohle konkrétně, ale takový spíš prostě ten náhled, smyšlení … Já jsem se tenkrát setkávala s folklóristama, který byli hrozně jako vyhranění, tohle je vodsuď a tohle, tahle písnička je z Jižních Čech, to prostě tady se nedá zpívat ve Východných Čechách,, když je to z Jižních Čech, třeba prostě takhle, takový jako … jsou i blíž, i Pražskej ňákej, no prostě ze Středních Čech a takhle a pak jsme tam zase měli učitele, kterej říkal, že člověk se může inspirovat prostě vším a sám se hrozně zajímal o ikonografii a teď nám o tom velice zajímavě povídal a tak ňák to všechno dohromady, to že má člověk děti, že je ňákým způsobem vychovává a myslím tím i jako že, když má člověk malý děti, tak že, když je chceš něco naučit, že musíš jakoby, že musíš najít způsob, jak je to naučit, myslím i svoje vlastní děti (tazatelčino mhm) i třeba to, že jsem měla vlastního syna takovýho celkem neposedu, takže když tam teďka mám jiný chlapečky neposedy, tak …ae… prostě si říkám, lepší než kdyby tady seděli a ani se nehli a a prostě jsou maminky, který prostě přijdou a říkaj, no von je takovej, vono teda teďka se hodně používá ten von je hahy hy-per-aktivní a prostě takový ňáký jako skoro bych řekla spíš výmluvy a a mě to prostě nevadí, protože já jsem byla zvyklá, jako ze svýho syna, že von prostě ještě v 15 nechodil po bytě, ale běhal, že jo, takže… to mě jako neďálo problémy. Všechno, já bych řekla všechno tak člověka jako … pf… formuje a tak člověk no… Co byla votázka? Co mě ovlivnilo? Já myslím, že prostě všechno, asi i třeba nevím, jakoto, že teď na ten folklór jakoby mám čas, že už děcka nejsou mrňavý a že, a že manžel má svýho koníčka, takže mi nevyčítá čas, kterej já věnuju tady cizím lidem a dětem, ale že to prostě považuje za normální, prostě že mám velkýho koně, von má zase svýho koně, no vobčas se sejdem doma, všechno, všechno člověka ovlivňuje, já doufám, že k dobrýmu teda. A setkala ses… a pořád teda se teda má teda člověk co učit, no já se učím teda trpělivosti, když máme před ňákým vystoupením nebo před něčím, když chci, aby to dopadlo dobře, tak jsem taková nervní, na vystoupení přímo, teda když tancuju i já třeba s dospělejma, tak jsem nervní a chci po všech ostatních taky perfektní výsledky a perfektní docházku a člověk zjišťuje, že prostě to nejde, žejo, že jako každej máme svoje. Jednak máme každej svůj problém a pak sou věci, že i ty děcka mají prostě svoji šance se rozhodnout, co chtěj dělat, no takže se s tím jako smiřuju, no co naděláš, no tak radši věnujou hudbě, nemůžu jim to vyčítat, někdo třeba radši jen leží doma, tak to taky nedá, když to tak má rád. (tazatelčino mhm) Takže co všechno vyžaduješ po dětech? No – já po nich hlavně a po všech teda, po dětech i po dospělých, vyžaduju, aby mě informovali. Já chci bejt na to dopředu připravená a hrozně mi vadí, třeba dneska jsme měli zkoušku před vystoupením a počítala jsem, že tam bude ten a ten a ten a ten, spočítala jsem si je, bylo to na hraně, no ale dobře, tak jsem vybrala program, kterej budeme dělat a tak dále, no a v půl pátý začíná zkouška, mi volala jedna maminka, jestli chceme masku, protože děti maj u sebe masky na masopust, jestli potřebujeme tu masku a říkám: „Na co bysme potřebovali tu masku? „No jestli ji nepotřebujete jako pro někoho jinýho, jako vod E-y (jméno holčičky) masku?“ Říkám: „Ne, tak E-a přece jede.“ „Ne, E-a nejede.“ A dozvěděla jsem se to tam, takže nás bylo pět a půl a ještě jsem zjistila, že jedna nejede, takže jsem to honem začla jako zkoumat, teda kdo s kým a tak dále, tak to nemám ráda. (tazatelčino mhm) Já chci, aby mě informovali dopředu, nejhorší, když se dá třeba i něco vodvolat, vodpískat, nedělám to ráda, ale prostě vadí mi, když i dospělý lidi nereagujou na maily a nejsou schopný mi říct, kdy teda budou, kdy nebudou… Já teda, třeba moje mamka hodně jako třeba i ukecává lidi, jo a já na to nemám nervy. „Prostě nechceš, no tak nechoď. My se prostě nezblázníme.“ Že mě to asi vadí i proto, že těch lidí nebo těch …ae… že jo - Malá J-ka (malé oddělení DFS), J-ka (starší oddělení DFS) dospělí – už je tolik, že bych se z toho zbláznila, kdybych měla furt se někoho doprošovat, takže to vždycky říkám: „Se rozhodněte a mě prostě dejte vědět.“ Takže já chci být hlavně informovaná. Můžeš mluvit, co od těch dětí ještě očekáváš? Co očekávám? Kromě toho, říkám, chci, abych věděla, s čím mám počítat a podle toho se teda zařídit, tak přece jenom mám ráda, když vidím, že holka dělá v orchestru, hraje sólově na housle, a přesto se snaží to stíhat a rodiče ji třeba přivezou, aby stihla i i, a ne teda rodiče, který řeknou: „Ne, vona přišla ze školy v přírodě a vona byla už unavená, tak my už jsme ji jako nenutily“ a takový, tak to samozřejmě mám radši, když ten přístup je zodpovědnější, když ty děcka to těší, když …ae… když prostě vystupují s chutí, když se těšej na dlaší společnou

25

akci, a člověk by řek, že to je jakoby samozřejmý, když ty děti to dělaj, ale není. Máme tam holčičku, která to dělá, protože tam chodí její sestřička, tak vona prostě chodí taky, ale prostě když nemusí, tak tak nejde, tak se uleje, tak tak nic nedělá atak dále. A jinu holčičku tam zase máme, kterou tam prostě, která tam chodí prostě vod malička, tak je na to tak ňák zvyklá a maminka ji tam prostě posílá a vona tam teda de, ale ale teda ňák energii tam teda jako nevydává, vona jí teda nevadává asi nikde, tak mám radši takový ty děti akční, to určitě. Ale netrvdím, že je to podmínka, že bysme ty ty ostatní vyhodily. To jako né,no. Jenom mám to radši, no. Když vidím, tu akci a to, že jsou, že je to baví, že to dělaj s chutí. A teď ještě ses ptala, co? Počkej, a základní podmínkou, aby děti byly ve vašem souboru je to, že je to baví nebo musej mít nějaký nadání? No, musej mít ňáký nadání. Myslím si, že nemáme ňáký velký požadavky (2:00) Je pravda, že se i málo, ale za ty roky naskytli se děti, který prostě teda mamkateda vona je na tohle to je e… líp vybavená a těm rodičům vysvětlila, že prostě na tanec nejsou a že by asi nejspíš bylo lepší prostě najít jinej koníček, kde ty děti vyniknou, není to jenom vo tom, že my je tam proboha nechcem se s nima votravovat, ale o tom, že tu chvíli, že nemusej, když ti choděj do J-ky (DFS), můžou chodit na něco jinýho, co jim bude sedět líp a kde se ty děti uplatněj, co jim půjde. A rozhodně se budou cejtit líp. Tak to vždycky mamka jako těm rodičům uměla vysvětlit, aspoň jsem měla ten pocit, že to vzali. Jako, že to řekla tak hezky, že se ani neurazili, jo? No já já v to doufám, protože říkám, jako mamka je docela jako je …nnn… na tu, jak se tomu říká, když někdo umí jednat s lidma? Diplomat. Já, no diplomatická (3:00) a já jsem v tom až příliš jako přímočará. Já prostě s tím počítačem nemluvím,  Já jsem zvyklá na ty, na tu jednodušší komunikaci“ „Ano, Ne. Takhle to nejde.“ A hotovo dvacet.  Takže tohle zajišťuje u nás mamka. Takže každej ví, jak na tom je jo? No to já, jako myslím si, že u mě teda jó. Jako že do akce, já si nemyslím, že bych byla ňáká hr a tvrďák jo, ale ale opravdu prostě třeba řeknu: „Tohle, tohle ti třeba nejde,“ ale zase potom mu třeba řeknu, třeba konkrétně tý holčičce řeknu: „Že tento tanec. Přestože ho tancuje podruhý, tak jako že, že se výborně chytá a že to je„ jako jak já ten novej tanec de, zatímco ten starej, tam si nevzpomněla, takže snad si myslím, že jako jsou zvyklý na to, na to moje jednání, že jako i jim dokážu říct, co teda zrovna zvoraly, někdy stačí pohled na ně, jak už mě ty holky znaj, tak tak na ně kouknu: „Co to zase bylo?“ A a voni teda, nevim, nepřipadá mě, že by byly ňák zkroušený… Většinou jako: „Jo,jo,jo,jo,jo.“ Pakjsme měli na soustřední takovej výraz: „Ty máš slabou chvilku,“ když někdo něco voral, nebo prostě nedokázal se ňák zrovna to, tak jsme říkali: „Ty máš slabou chvilku, viď? Tak chvilku počkáme, vono to přejde…“ a tak,no. Tak nevím, vo čem jsme mluvili. Základní předpoklady pro to, aby děti mohly tancovat…? No, takže jako něco jako přece jenom , když si berem třeba ty děti z tý přípravky, je pravda, že jdeme na přípravku s tím, že se vybereme a potom to končí u toho, že vezmeme všechny, který chtěj nebo snad opravdu jenom vyjímečně někoho, někoho jako nevememe, ale jako trocha rytmu je potřeba tam mít. Jako už je třeba jenom proto, ž jak říkám, nevycházíme na vystoupení s dětma, který si tam ťápou, jak chěj a a teď ták jako nevěděj, kam maj bet, co maj říkat a to, to jako mm. (kroucení hlavou jako nene) My přeci jenom máme ty prvńáky, druháky, ty už musej něco předvíst, ty už jako musej se něco naučit, když s tím chtěj vylézt ven. Si myslíme s mamkou. (tazatelčino mhm) Takže když máte třeba ňáký dítě, kterýmu to nejde, tak to prostě tomu dítěti, nebo tomu rodiči řeknete? No , tak konkrétně, třeba u těch malejch to je někdy třeba vo tom, že chodí málo, protože je třeba nemocnej. Takže pak, když je třeba vystoupení, tak jako většinou za těma rodičema a a řekneme, že prostě se jim teda děcka nestačily naučit nebo někdo je prostě pomalej, al neříkáme, že je pomalej, ale že se to prostě nestihl naučit, že na to ještě potřebuje víc času a dětem říkáme, prostě: „Na další vystoupení my to dotrénujem a na další vystoupení už pujdeš s náma.“ A většinou, většinou je to teda, když ještě se dá udělat ňáká skupinka, jakože né to dítě samo. To už si pak říkáme, že se to ztratí. Jedno, jedno, který teda zrovna je ňák jako není úplně v obraze, tak buď se to, buď se to vysvětlí tím, že nechodilo a pak prostě nejde na vystoupení a nebo prostě máme tam tak Bětušku a říkáme, no tak když, to už se, to už se ztratí, ta jedna v těch ostatních,no, takže třeba v tom, závěrečným vystoupení jsme už teda řekly, že půjdou všichni no. A ty rodiče, setkala ses třeba s tím, že by se urazili? Nebo, že by kvůli tomu přestaly děti chodit? My sme měli,nebo já si teda vzpomínám za celou tu dobu na jednu maminku, která se cejtila jako dotčená a to byla holčička jako která vypadá na pohled jakože pěkně tanečně a tak, jako pak jako, ten rytmus prostě nebyl.

26

Necítila ho, šlapala tam, ťapala tam jak to, a to …mmm… a maminka já už prostě nevim, kým způsobem, ale zaštíťovala se tím, holčička chodí do divadla hrát a dělá tam, já úplně přesně nevím co, já myslím, že tam ani neměla žádnej, že tam prostě jenom vystupovala jako v tom kostýmu a ďála ňáký dítě, jo, jak říkám na pohled to byla holčička jako moc hezká, jo, ale my sme z ní prostě nedokázaly nic kloudnýho ,tanečního jakoby dostat. A tenkrát si nyslím, žýe maminka se cejtila, jako uražená a a jakože prostě holčičkami navíc a my sme teda ty kvality nedocenily. Al teď si vzpomínám ještě vlastně na jedno dítě, tak už máme dvě na kontě teda, a to první, to jsem si ani ňák neuvědomila, teprv teďka, já teda ti kecám zase z úplně jinýho úhlu, ale tak neměla ses ptát… Povídej… Dcera měla teďka, tý je teďka 17, když měla taneční, a když na konci těch tanečních byla soutěž, kde vyhrál kluk, kterej kdysi chodil k nám do souboru, ale tak ys tím rytmem taky teda bojoval a to že my na kluky máme ty nižší nároky, ale prostě to nešlo, takže asi, já nevím, v ňáký třetí, čtvrtý třídě, když prostě bylo znát, že ten rytmus tam prostě není, tak mamka taky ňák mamka těm rodičům vysvětlila, že to nepujde, no nic méně chlapečka vzali a dali ho na společenský tanec. Jenže na společenským tanci, tak jim je samozřejmě jedno, kolik tam maj dětí, protože pro ně, prostě ty rodiče to platěj, poměrně jako značnou částkou, ty děti vystupujou více méně odděleně, jo, jediný co, tak jde na soutěž, tak prostě nevyhrál, že jo, a další soutěž a zase teda vypad hned a co jako, jím je to jedno, a ten chlapec tam chodil od své, já nevím třetí třídy do těch 17, 16, chodil na ten společenskej tanec a potom veliký úspěch, že vyhrál soutěž, který byla pro absolventytoho toho těch tanečních. Že on pobil děti, který se to učily 3 měsíce. On za těch 7 let, který to trénoval dvakrát tejdně, jako jo. A tatínek nic méně …ae… jako já jsem ihned poznala, protože si je stále podobnej, ti rodiče, a taínek mi říkal: „Viděla ste F-ka?“ „Jo, viděla, jo, skvělý, já jsem viděla, že vyhrál.“ Ještě jsem jako vyjádřila jako jak je dobrej,no a tatínek mi teda připomněl, že sme ho vyloučily z J-ky (z DFS) pro nedostatek talentu a von teda dneska vyhrál. Tak sem říkál „No skvělý, hlavně, že se našel.“ A pak mi v hlavě došlo, že on se 8 let uči něco, aby pak vyhrál nad dětma, který se to učej tři měsíce, takhle jako jeden tejden večer, že jo, jo jako a von byl pak ten king, tak jsem říkala:„Hlavně, že jsou šťastný.“ Mezi slepými jednooký králem? No, no, jako já jsem to fakt nepovažovala za úspěch, ale tatínek se prostě pochválil, tak jsem mu to nechala a teppr te, teprv když mi to tohle řek, tak jsem si vlastně uvědomila, že tenkrát jako se jich to dotklo. (tazatelčino mhm). No, nic méně fakt byl poleno. A myslíš si, že by z toho polena to nešlo jako vyřezat? Já si myslím, že ne. Fakt jako, von šel úplně mimo rytmus. Vona taky ta hudba je jiná, já si myslím, že ne každej rytmus je jednoduchej, ale třeba když se pustíš pochod mažoretkám, tak se zařadí každá holka, jo. Protože prostě ten rytmus je výraznej a a a a a hlučnej a prostě jakoby je jednodušší se chytit takovýhleho rytmu. (tazatelčino mhm) No, ale ale v tom lidovým tanci podle mě nejsou ty rytmy tak, tak jo (názorná ukázka tleskání rukama: tlesk tlesk tlesk), aby prostě se toho chytl každej. Myslím si, že je prostě potřeba trochu rytmus slyšet. Jako já toho nelituju, že jsme si tady toho F-pa nenechali, tenkrát to fakt jako mm (nene). (tazatelčino mhm) Tak jo, to jsou nároky na děti a jako jsou, jaké kladeš nároky sama na sebe? Nebo , co by podle tebe měla správná vedoucí souboru měla všechno dělat, zvládat, jaká by měla být? Jaký nároky kladu na sebe, jo? No já, já si myslím, že za prvý jsem chtěla, aby dokázali něco předvíst, že prostě když teda vystoupěj a a mám, jednak třeba já mám pocit, že se jim to povedlo, že jako ukázaly, že se zas něco naučily, něco novýho, třeba teďka už dělaj párový tance, že to zvládly a i třeba od ostatních, když když prostě slyším, že mi říkaj, se jim to líbilo, že to, že to mělo já nevím co, něco - prostě, že je to bavilo. A i ty děcka, když z toho tance jsou jsou spokojený. Prostě tancujou, vono při tanci nebo při pohybu uvolněj ty endorfiny, takže řekla bych že většina lidí, já teda rozhodně, po tanci mám pocit, jako že dobrý, tak snad i oni (tazatelčino mhm) takže jaký já mám nároky. Ab je to bavilo, to zas jako já si nedovedu ani představit, že bych tam tancovala s ňákou skupinou dětí, který by to nebavilo, jako jo. (tazatelčino mhm) Je pravda, že třeba jsem chtěla udělat ňáký pásmo, a atu odezvu jsem od holek neviděla a pak sjem si říkala, tak třeba je to chytne jako pozdějš, ale pak se naskytla ňáká další věc a tak jsem od toho uhla a už jsme se k tomu třeba nevrátily. Nevim, třeba ještě nekdy se k tomu vrátím, protože ňákej základ už mám položenej, ale viděla jsem, že těm holkám se do toho nechce, že jim to tak ňáko, nesedí, tak jsme šly vod toho pryč. Takže já si myslím, že chci rozhodně dělat věci, který je bavěj. (tazatelčino mhm) Myslím si, že třeba, vím, kdybych postvila tanec, kterej by je třeba nebavil, tak bych ho buď změnila a a nebo bysme ho opět taky vzdaly. (tazatelčino mhm) Myslím, že je to musí bavit. A pak, že je potřeba jít dopředu. Že je potřeba se učit další jako věci, ne jenom jako novou choreografii, ale i tam zase se pohnout ňák dopředu, něco náročnějšího , co se musí trénovat, tojede jako samo (tazatelčino mhm) nebo třeba výraz, teďka třeba že ta skupina, je výborná výrazově a mnohem třeba lepší, než dospělí, jó těďka, vlastně jsi viděla ty hříchy (tazatelčino mhm), tak já si prostě myslím, že se etěma dětma dá dobře pracovat, voni jako poslochaj, když jim říkáš, že to musej cejtit nebo na tom zapracovat – ty dospělí, ty si myslej, že voni to dělaj

27

dobře, že jo, že jim do toho pindám ňák, jako třeba viz J-a a pak prostě se jim nechce se měnit (tazatelčino mhm), když já jsem s tím nespokojená, s tím jak to dělaj. Kdežto ty děcka víc poslouchaj, víc na sobě prostě ne pracujou, ale jakoby jsou prostě přirozeně vedený neho jako jsou zvyklý, že je někdo vede, že jim někdo říká, co je dobře, co je špatně a jakým směrem dál, no. Doufám, že jim to říkám dobře, no. A tak já v tom divadle nejsem tak tepaná, ale ale ořece jenom tak na tý na tý divadelní přehlídce jsme taky uspěly a tenkrát je tam velice chválily, jak jsou prostě pěvecky a i výrazově jako připravený, dokonce jeden pan porodce, užil výraz, že by jim, kdekterý dramatický soubor mohl závidět, tak to samozřejmě jako potěšilo, to že jako to, ale je to docela vo tom, že to v těch dětech je no, jako není tam každej herec. Zas maj ty, že z nich jako nevytluču, jo. Jako výrazovýho. I když se snaží. Takže je to i vo tom, co ty děcka jako v sobě maj a že ta skupinka, ta co byla a co teda zřejmě asi vodejde, že bylo prostě dobrý no. Že tam se sešly ty děcka, takový jako s kterýma se toho dalo hodně udělat. A zeptám, se ty máš ještě ňákej jinej koníček a nebo máš jenom folkór? No, teď už jenom folklór. Jsou to tři skupiny, tak včetně dospělejch, že jo, takže to už jako nevím, coby se dalo ještě považovat za koníček, no. Jako není čas na nic jinýho? To už jako, asi kdybych neměla ten folklór, tak bych si asi něco našla, ale teď, v tuhle chvíli, jako jsem zcela, zcela jaksi zaměstnána. (tazatelčino mhm) Ale já bych si určitě něco našla teda. A co si myslíš, že vedoucí musí umět? Co si myslím, že vedoucí musí umět? Já si myslím, že musí něco znát, o věci, kterou chce předat těm dětem, tak třeba mám pocit, že tyděcka to úplně třeba netankuje, ale já jim stejně jako nacpu do hlavy ňáký, ňáký věci, který k tomu patřej, který k tomu tanci třeba ani nepotřebujou, který prostě chci, aby věděly, a nevím, jestli je udržej, ale já je do nich stejně nacpu. Takže si myslím, že musí něco vědět, jakoby víc, než jenom, že takhle se tancuje polka,takhle se tancuje sousedská, že prostě by měl vědět prostě jako něco víc, že jako něco předává. A pak si myslím, že musí umět dítě zaujmout…. A co to je to něco víc? No, ne, že musí mít ňákou informativní základnu, něco třeba, když koukne něco, když jde třeba vo sport, tak ne jenom teda tohle, co teďka momentálně dělám s těma dětma, ale ale ještě bych měla třeba vědět víc o struktuře těla, skladbě těla, co musej udělat, co jim dělá dobře, co jim dělá špatně, jak s nima pracovat a a aby jako …ae… to, když má někdo běhat, tak nemůže na tréningu pořád jenom běhat, že jo. Musí dělat různý jiný věci, takže jako myslím si, že každej vedoucí by měl mít mnohem jakoby širší základy toho, co chce těm dětem předat. (tazatelčino mhm) Nebo ne – a i víc, mnohem víc, než toho, co skutečně dáváš do těch dětí. A druhá věc si myslím, že každej učitel, ne jenom vedoucí, učitel by měl umět děti zaujmout a nemyslím si, že by to každej docela uměl, aspoň, co mi říkaj děti o svých učitelích. Ale to jsem zase odbočila. No myslím si, že by, že by měl člověk ty děti ňák umět nadchnout pro tu věc. Jak se to dělá? To já ti teda jako přesně nevím, prostě… já si myslím třeba, že ještě třeba teda teda ze svých školních let, myslím si, že když někdo má ten, to, já nevím předmět, fyziku, rád, jo a je prostě do toho celej jako zapálenej a aspoň ho to jako baví, tak já si myslím, že se část toho zaujetí musí na ty děti přenýst, jo, ale a nedělat to jenom jako,no tak, teďka to tady, a jsou podle mě takoví učitelé, si je pamatuju, prostě: „Já to tady s váma vydržím, abych ten plat dostal, protože nic jinýho dělat neumím a hotovo dvacet, a mě vlastně úplně je jedno, co vy tady děláte, nebo co umíte, je to vaše věc, jako když neuděláte přijímačky, tak je vaše smůla a vy ste nechtěly… Myslím si, že učitel, vedoucí by měl umět pro tu věc ty děti nadchnout. Samozřejmě já to mám snazší, protože ty děti, který to nenadchne, tak prostě vodejdou, a hotovo dvacet. Když to ve škole, tam ty děti, který to nenadchne, máš stejně pořád, že jo. Takže to je určitě těžší no. (tazatelčino mhm) A co tě nejvíc motivuje? Co mě motivuje? Já ti nevím No, mě se, mě baví to tvoření teda, takže jako, když chci něco vytvořit, tak potřebuju, aby to někdo taky jako realizoval, že jo, když tak nad tím uvažuju. Takže já pak to ty děti potom musím naučit, aby to mohly někde předvíst (tazatelčino mhm), aby se to teda realizovaly, ty moje představy, třeba, asi. No, ale říkám, chci, aby je to bavilo, ne že bych nešla do věci, která jim je proti srsti. (tazatelčino mhm) Ještě jsem se chtěla zeptat, setkala ses někdy s někým, kdo …ae… folklór vodsuzoval? No, tak to rozhodně jo.  Takovejch lidí je.  No, je to, je to, asi hlavně vo tom, že prostě to třeba ani neznaj nebo sou jinak zaměřený, no, …ae… jako pokud jenom někdo řekne, že tomu nerozumí nebo nebo že to úplně není jeho šálek kávy, tak prostě to celkem chápu, ale taky se pamatuju, že mě třeba naštvala, to mě se opravdu

28

jako dotklo, prostě porotkyně nnn na divadle, na tý divadelní soutěži, a prostě se ňákým způsobem tam takhle jako vyjadřovala, že tohle teda vona nemusí, ten folklór a tak mi to přišlo jako jako zbytečně, takhle jako vlastně jako na ňáký jakoby veřejný schůzce, kde se teda ta porota …mmm… setkávala s těma vedoucíma, takhle jako vo tom jako mluvit, tak jako – ten tón byl takovej odsuzující, no tak tohleto někdo jako může dělat, že jí to teda prostě jako nebaví, no. Protože jsme tam v tom našem divadelním vystoupení měli i folklórní tanec. Tak tam se mě to teda dotklo. A byla to taková mladá holka a já jsem si říkala v duchu: „Kráva pitomá!“ (tazatelčin ) Ale, ale jinak pak třeba i třeba holčička, která k nám chodí tancovat vod svých pěti let a teď je jí 16, tak tatínek doteďka má výhrady jako: „Co to ta holka dělá?“ Měl i jednu chvíli takový jako tendence jako, aby H-ku od tamtud dostal , jako: „Do kolika chceš tohle dělat, prosím tě?“ Měl pocit, že to je akce pro ňáký děti malinkatý, ale v určitým věku by měla dostat rozum a nechat toho… No, ale H-ka teda v tom měla jasno, co chce a ta to s tatínkem jako zvládla, ale jako někdy je to nepříjemný, ty lidi se pak někdy vyjadřujou tak jako, když třeba chceš získat ňáký nový děti nebo kluky, tak jako řečeno, se člověk snaří jako: „Nechcete přijít…? A takhle, tak někdo reaguje prostě zbytečně jako stroze jako: „No, to nikdy!“ Tak jako to je mi, to mi přijde zbytečný, no. A setkala ses s tím, že by ti někdo řek, že to je dechovka? No, teďka nevím, jestli mi to někdo takhle přímo řek, ale rozhodně to lidi často považujou za …ae… nebo první, co si vybavěj – dechovku – tak, v televizi v ňákých těch v ňákejch těch stanicích, to taky běží furt, že jo a teď tam ty holky v krojích, a a a a při tom maj, já nevím (2s přemýšlení) prostě vlasy civilní, krátký, kudrnatý nebo prostě ňák tak jako neupravený, jako neupravený folklórně, jo. A teď ty kroje jsou tak různě zmatlaný a krátký sukýnky, aby to bylo jako zajímavější, tak to jenom jak jdu kolem, tak jako trpím, ale porstě se nedá nic dělat, no tak je to … někdo to takhle, někdo prostě si to spojuje no. Já se to snažím lidem vysvětlit, že to není vono, ale co nadělám. Co je podle tebe folkór? Nebo, co učíš děti, že je folklór? No, tak mi takhle tu votázku neřešíme, to je jedna věc, …ae… jako… folklór je teda ňáký lidový umění, který ale pochází prostě z určitýho jako období, třeba v Čechách je to řekla bych, starší období, protože pak vlastně …ae… jak se to …tak ňák jako všechno přibližovalo městu a městský módě se to přizpůsobovalo, tak ten folklór jako to, co považujeme za lidové – pocházející z lidu – jakoby dřív vymizelo. Ale třeba Moraváci, tím jak vlastně ten folklór u nich žije v určitý formě do teď, ale rozhodně dýl než tady v Čechách, tak oni jako považujou ten svůj folklór za ten pravej. A já si zase vždycky říkám, teda jenom v duchu mě, ne abych to někomu …jako… říkala, není proč, že prostě ten jejich folklór, třeba i ty kroje, jsou už pak právě tou novotou právě jakoby přizpůsobený, kdyžto u nás, se to jakoby zakonzervovalo v určitý jakoby době těch různých zběratelů a pak vlastně to vymizelo a my teďka když jdeme do folklóru a děláme teda říkadla, písničky a tance, tak jakoby skoro bych řekla, jakoby z dřívější doby. (tazatelčino mhm) než než oni, Když třeba si stavíme kroj, tak musíme jít až do určitého období, aby to bylo jakoby… A to je jaký období? já bych řekla … začátek 19. století, půlka 19. století (tazatelčino mhm). A já, …no… no, pak už bych řekla, že že že to jako rychle, rychle prostě jakoby vzalo vobrat k tomu městu a k tomu, že vlastně, to co bylo na vesnici, to bylo …pf… jednuduchý, obyčejný, každej to dělal, každej to uměl, každej to nosil, takže to nebylo to správný, takže vlastně vznikaly fabriky, lidi z vesnice chodili do fabriky, a přizpůsobovali se už tam, co nosili, aby aby byli in, aby nebyli ty … aby nebyly ty hloupý husy z vesnice a tak to všechno jako se vytratilo, no. (tazatelčino mhm) A tyhlenty informace nebo tyhlenty názory, tos už věděla před tím, než si šla na tu školu (folklórních tradic), to sis někde načetla nebo…? To, to ne, ale já i vším tím čtením těch spoustu jako těch knížek a tohle, to jsem začla vlastně až tam, protože tenkrát mě přišlo, že stačí, když tady vim, že jo, tady, co je tady. Á, a teprv tam jsem ae zjistila, že vlastně vůbec nevadí širokej rozhled, když člověk ví, co bylo tady. Jo, když to, když to člověk dokáže jakoby oddělit, jestli si pamatuješ teď teda zase mluvim, úplně vo něčem jiným, ale když si pamatuješ D-ovi (vedoucí dospělého souboru), tak oni zpracovávali až hodně teda širokou oblast, jo, a to právě takový ty různý jejich výskoky a takový různý, takový ty hop-hop-hop, to já třeba doteďka mám pocit, že jako není vodsať. Jo, že tady ty český tance byly všechno takový jako spíš dolů a je pravda, že teda ten folklór, když jsme pak probírali, ty Čechy, tak vlastně nás ta učitelka pořád jakoby cpala k zemi. Jako jakože to, a já už tenkrát jsem jako cejtila, že to teda jako, no, je to hezký, lidi se na to radši podívaj, když to, když tam mladý lidi, tak jako skáčou, vyhazujou nožičky, ale že to jakoby…není to správně, no. (tazatelčino mhm) Není to naše… Ale samozřejmě, když třeba pak zjistím ještě vod ňáký jiný autority, když to třeba není jen můj pocit, že jak jsem jako vyrostla těma souborama, ale když teda to zjistíš ještě vod někoho, tak člověk jako je radši. Když to

29

máš potvrzený, když víš, že je to takhle správně a neznamená to, že to nemůžeš dělat, ale měl by to člověk vědět. (tazatelčino mhm) Jo, že třeba tohle tady votsuť, to třeba není, no… Teď jsem uvedla ňákej příklad… Proč jsi šla studovat tu školu? Jednak mě to zajímalo, co to vlastně je, je pravda, že já jsem si tenkrát, když jsem tam šla, tak jsem si myslela, že to je škola jako taková, že mi prostě řeknou, jak ten kroj měl přesně vypadat, tady v tý v oblasti a jak tohle a támhleto a tohle a tohle a chtěla jsem, pak jsem teda koukala na tý vodpovědi, což sem teda po prvním roku zjistila, že takhle to nefunguje , tak třeba i chvilku sem měla i takový pocit jako zklamání, že vlastně prostě to ta, ale ale …mmm… na konci toho druhýho ročníku prostě já sem byla jako hrozně spokojená, co mi to dalo, třeba i pro ty lidi, který tam byli, tak všichni takoví ulítlí lidi, který zajímal folklór a a nejen teda tady, že tady je ten člověka, aby člověk pohledal, takovýho šílence, (tazatelčino mhm) proto furt lidi, který třeba choděj tancovat, děti i dospělí, tak prostě jako je to baví, ale stejně tak by třeba dělali ňákej jinej tanec, no třeba, no kdyby tady někdo dělal třeba slovenskej soubor si založil a dělal by vyloženě slovenský tance nebo ruský, tak třeba by je to taky bavilo. Kdyby tam byla fajn parta a jim by to šlo, tak by klidně tancovali třeba i v takovým souboru, že si nedělám iluze, že by ty lidi chodili jenom kvůli tomu folklóru, ale třeba … myslím si, že hodně táhne to, že tam je spojení hudby, zpěvu, tance, mluvenýho slova, divadla, myslím si že to, že je tam vod každýho něco, takže to ty lidi baví, no (tazatelčino mhm), aspoň takovej pocit mám. A takže, co pro tebe znamená folklór? (5 s přemýšlení) Ježišmarjá, to je těžký – co pro mě znamená folklór? Ts… Já nevím, já prostě říkám, něco, něco co, ať už kultura, ať už názory, ať už písničky, tance, co jako vzešlo z lidí, který teda žili, já nevím f já teď nevím, jenom odhaduju 100, 150 let a jak tenkrát, já třeba když teďka jsme ďáli ty hříchy, s dětma, tak jsme si říkali, že třeba ukrást někomu chleba je hřích, jo a to že měl hlad, ho neomlouvá. A prostě jak tenkrát ty lidina to nahlíželi, co všechno byl hřích, co všechno znamenalo už smilstvo, jo, teďka už teda dávno, se teďka posunuly ty hranice, tak mě to baví, to zjišťovat, jak z těch knížek, tak třeba z těch starejch filmů, já třeba teďka, když je film pro pamětníky, tak už se na to koukám úplně jinak, jo prostě jakmile se tam mihne ňákej člověk z vesnice nebo prostě něco takovýho, tak hned tak jako koukám jakoby pozorněji, že mě prostě zajímá, že ty lidi, když to natáčeli před taky někaliko několika lety, k tomu měli blíž, k tomu, jak to vypadalo, jaký byly ty názory, třeba když je F.L.Věk běžel, tak ne že bych viděla každej díl, to,a le prostě, jak von si tam namlouval tu Márinku a jak prostě to bylo všechno pomaloučký a něžňoučký a jak prostě vona teda klopila ty voči, ani se na něj zpříma nepodívala, protože to už by bylo jako velmi neslušné a vyzývavé, tak prostě to mě jako všechno na tom baví – to zjišťovat, jak to tenkrát bylo a pomalinku to dávat do toho, co zrovna děláme, no. (tazatelčino mhm) Jak často vystupujete s dětma? No, to je různý, vždycky asi to záleží na ňáký situaci a teda přesně nevím, kdo to způsobuje, jestli ňáký hvězdy nebo co, prostě někdy se sejdou poptávky a my teda řešíme to, jestli ty děti budeme mít, jestli to sou schopný třeba skousnout, když máme třeba tři víkendy najednou za sebou, ale prostě, když ty rodiče jsou třeba prostě už zvyklí, tak přispůsoběj ten program rodiny a máme ty děti, tak samozřejmě na tři různý akce a vim, že prostě třeba je to zajímavý, jednou měl spoustu vystoupení DFS a pak zas najednou další rok útlum nebo půl roku a zase soustu vystoupení měl dospělácký FS, tak je to takový různý. Ale ty festivaly teda většinou člověk musí obeslat, a ňák teda jako vyjádřit to, že by tam jako chtěl třeba vystoupit, pak je to vo tom, že sitam třeba zaplatíš cestu, že už ty festivaly na to ty prachy nemaj (tazatelčino mhm), no takže více méně na festivaly jezdí J-ka (DFS), protože tam přece jenom mamka udělá ten první kontakt a pak mě řekne: „Pošli si tam fotky, seznam a informace a pošli tam tohle…“ a tak, ten první jako kontakt zajístí ona. Kdyžto v dospělým souboru by tohle měl dělat D-k (Primáš muziky), no … mmm… von to nedělá. Von dělá jako jen co vyloženě musí a to dělá teda dost na poslední chvíli, čímž já teda trpím, a vždycky doufám, že se to časem ňák vyvrbí. (tazatelčino mhm) A s dětma jezdíte na festivaly soutěžní a nebo prostě takový, kde se setkaj s jinejma souborama? No, já ani nevím, že by byly ňáký soutěžní, jo vlastně jo, Takový ty ruský, ty ruský ňáký, ta ruská inkláva pořádá v T-ch ňákej festival, kterej je - jakmile je tam napsáno, že je to pro folklórní skupiny, dechovky, mažoretky a takhle, tak tam nejezdíme. To, to jako, ae tahle kombinace, ta mi teda jako nevyhovuje. Mám ráda, i když je to třeba ňáký regionální festival, když je vopravdu jakoby folklórní nebo třeba když tam v tom J-i (jiné město) vystupuje ta taneční škola, tak si ale prostě připraví něco jakoby na lidové motivy, když už to maj zpracovaný, jakoby hodně stylizovaně, ale přece jenom to je ňák laděný. A ne když je to prostě mišmaš čehokoliv, co lidi jsou schopný a ochotný, teda sedět a koukat, to mi teda nevyhovuje, no. Dobře. Já jsem třeba jako netušila, že existuje folklór, dechovka a mažoretky dohromady … No to opravdu, v T-ch se dělá takhle prostě dvakrát do roka, a tam prostě přijedeš, zaplatím účastnickej poplatek, vystoupíš před porotou a oni z toho všeho, co se tam sjede, ale vopravdu cokoliv, co se dá dát na jeviště, tak oni z toho vyberou někoho, kdo jede do P-y na ten, ňákej galaprogram a tam vyberou jakoby nejlepší

30

vystoupení a to dostane ňákou finanční odměnu. (tazatelčino aha) no, tak do toho sme … Jmenuje se to ňákým, chodí na tu furt totiž ňáký jako, to říkám dvakrát do roka, z-í p-a, se to jmenuje ten jeden, to jedno období a to druhý už nevim, jestli něco s jarem, ale to to to…to jsme fakt nikdy nešli. A když s dětma chodíte na vystoupení, tak vystupujete za peníze nebo jenom jako prostě za to, aby děti vystupovaly? No, jak kdy, většinou teďka, že jo, zvlášť teda v těhlech podmínkách, je to …ae… vyloženě o tom, že teda, že nás třeba někdo poprosí o vystoupení a třeba v domově důchodců nebo na ňáký folklórní akci a a a vystupujou tam děti za lentilky (tazatelčino mhm) a pak teda jsou třeba jako teď třeba jedem do tý K.L., tak tam protože je to folklórní festival, kde vlastně je to akce na celej den, kde je na co se koukat, budou tam jiný soubory, tak tam si prostě platíme cestu, (tazatelčino mhm) takže my vlastně do toho vlastně ještě dáváme teda vlastně naše peníze, za to, abychom prostě ty děti vyvezly někam na ňákou tu folklórní akci, kde se můžou na něco podívat, kde to celej ten den žije, žije tím folklórem, že tam jsou různý soubory i dospělý tam vystupujou, že to není jako jenom dětskej a dostanou tam teda voběd a večeři. Tam už se jakoby vo nás postaraj. Ale musíme si tam dojet, no. Tak samozřejmě koukáme, aby ta cesta byla v určitým okruhu, do P-y třeba jsme jely, ale ale dál to už, to už, top už přece jenom jedost jako zase finančně náročný. Ale pak jsou i výjimečný vystoupení, kdy třeba dostaneme peníze. Ale takových fakt moc není. (tazatelčino mhm) Tak jo, děkuji za informace.

31