Drákula Pravý důvod expedice Informace, které se nám podařilo zjistit: Jedna rumunská transportní firma dostala 13.6. 2007 zakázku na převoz 18-ti beden do Banátu. Bedny byly rozděleny do 6ti-vesnic po třech. Jména jednotlivých vesnic jsou Šumice, Rovensko, Gerník, Bígr, Svatá Helena, Eibentál. Ve vesnicích byly bedny uloženy do starých domů, které skoupili cizinci z různých států. Totožnost a trvalé bydliště se nepodařilo potvrdit ani jednoho z nich. Od doby, kdy proběhlo uložení beden, se začaly v Banátu dít zvláštní věci. Lidé každý večer zamykají a zatemňují okenicemi své domy. Mezi setměním a rozedněním nikdo nevychází z domů. Vlci v noci obchází domy a pokud se dostanou až do chlívů, tak žerou dobytek. V poslední době je také často v noci vidět velké hejno netopýrů v jejichž čele letí jeden abnormálně velký exemplář. Doktoři si neví rady s ženami, které se budí ráno velice slabé. Jediné co jim pomůže je transfůze. Ale krve je nedostatek. Několik žen již na tuto zvláštní nemoc zemřelo. Je zvláštní, že mrtvé vypadají po smrti více živé a krásné než před smrtí. Dalším projevem této nemoci jsou dvě drobné červené ranky na krku s bílým okrajem. Po delší době byla tato nemoc zaznamenána i u několika mužů a dětí. Banát žádá pomoc. Hledá dárce krve nebo krevní banky, kteří by mohli postrádat jakékoli množství krve. Krev ale věc nevyřeší. Je nutné najít původce toho všeho. Pomoct může kdokoli: doktor, lovec, kněz, zvěrolékař, historik, vědec, kdokoli, kdo objasní záhadné a strašné věci, které se dějí v Banátu.
Jonathan Harker v Transylvánii Podařilo se nám objevit několik deníků, které by mohly mít s děním v Banátu hodně společného, proto bychom vám obsah těchto deníků chtěli převyprávět: Právník Jonathan Herker se vydal na cestu do Transylvánie za obchodními záležitostmi. Dostal se do města Bystřice, odkuď ho má dostavník dovézt do Borgotského průsmyku, kde ho vyzvedne kočár Hraběte Drákuly. Něž má Jonathan odjet přijde za ním do pokoje v hostinci hospodská, která ho s pláčem prosí aby odložil svoji cestu na později, neboť je 4. květen a o půlnoci 5. května má veškeré zlo na světě volnost. Když Jonathan trvá na svém, tak dostane od Hospodské růženec na krk. V momentě kdy odjíždí, tak se lidé kolem křižují a natahují dva prsty, což je na ochranu proti uřknutí. V průsmyku čekal kočár tažený čtyřmi černými koni. Kočár řídil vysoký muž v černém klobouku, který mu zakrýval tvář. Jonathan přesedl a pokračoval dál. Během cesty se začalo ozývat vytí vlků a toto vytí se neustále blížilo. Po nějaké chvíli se ve tmě objevil modrý plamínek. Vozka seskočil z kočáru a po nějakém čase se zase vrátil. Toto se opakovalo několikrát během noci. Jednou když vozka odběhl dál dokonce vlci obklíčili kočár, ale jakmile se vozka vrátil a pokynul jim, tak couvli. Nakonec kočár dojel až k nádhernému, ale ponurému sídlu Hraběte Drákuly. Když vozka pomáhal Jonathanovi z kočáru, tak Jonathan pocítil jakou strašnou sílu musí mít. Hrabě ubytoval Jonathana v pokoji a dal mu najíst. Sám hrabě však nejedl. Až do svítání vyprávěl Jonathan Hraběti svou cestu. Jakmile se blížil úsvit, hrabě se omluvil a odešel od Jonathana. Když se Jonathan vyspal našel snídani a zjistil, že je obklopen velkým bohatstvím, ale překvapilo ho, že v žádném pokoji není zrcadlo. Naštěstí měl jedno své. Objevil knihovnu plnou anglických knih. Potom se ozvalo zaklepání a vešel Hrabě. Začali spolu rozmlouvat. Jonathan se dozvěděl, že modré plamínky minulou noc se ukázaly nad místem, kde je
zakopaný poklad a že tyto plamínky se objevují pouze jednu noc v roce. Také Hrabě řekl, že se chce naučit dokonale Anglicky, aby nikdo nepoznal, že není rodilý mluvčí. Po té se také dostali k pravému důvodu cesty Jonathana. Jonathan jako zástupce Petera Hawkinse přijel, aby dojednal s Hrabětem Drákulou koupi velice starého domu jménem Carfax v Londýně. Další večer se Jonathanovi přihodila zvláštní věc. Když se holil, tak ho znenadání Hrabě pozdravil a to Jonathana velice udivilo neboť se v zrcátku odrážela celá místnost, ale Hrabě ne. Jonathan se navíc ještě řízl a tekla mu po bradě krev. Když to spozoroval hrabě, tak po něm v rozčilení skočil, ale jakmile se dotknul růžence ihned se uklidnil a řekl mu: „Dejte si pozor v těchto končinách je obzvlášť nebezpečné se říznout.“ a odešel. Po té se šel Jonathan projít po sídle a zjistil, že je zamčený a že je vězněm. Jonathan zjišťuje také, že v zámku není žádné služebnictvo a že i vozka musel být sám hrabě. Hrabě nikdy nic nejedl ani nepil. Jednou řekl Jonathanovi, že musí odejít, ale Varoval ho ať nikdy nespí jinde než ve svém pokoji. Jonathan se šel projít po zámku a oknem spatřil Hraběte, jak leze z okna po zdi dolů a velice ho to vyděsilo, pak šel prozkoumat sídlo. Dostal se do jiného křídla, kde našel pohovku na které usnul. Probudil se a spatřil tři ženy, které se chystaly ho políbit. V poslední okamžik se objevil hrabě a zadržel je. Slíbil jim, že Jonathan bude jejich, až s ním bude hotový. Potom jim hodil zmítající se pytel. Další den se na nádvoří objevila tlupa Szganyů(kteří jsou příbuzní s cikány).Jonathan se po nich snažil poslat dopis Míně, své milé, kde jí vysvětloval svoji situaci, ale dopis dostal hrabě a Jonathan od té doby byl vězněm i ve svém pokoji a přišel o kabát a všechno co by mohl potřebovat na cestě. Později přijeli Slováci s vozy a dovezly velké prázdné bedny, které složili na nádvoří. Další dny podle zvuků usoudil, že někde v zámku Szganyové něco kopají. Další noc viděl Jonathan Hraběte jak vylézá z okna v jeho šatech a bylo mu jasné, že chce své zločiny na něj svést. Později ze svého pokoje uslyšel ženu, jak tluče do vrat zámku a křičí: „Netvore vrať mi mé dítě.“ Z některého okna Hrabě něco vykřikl a za chvilu se objevili u brány vlci a s ženou si poradili vlastním způsobem. Přes den vylezl Jonathan oknem a přelezl po římse do pokoje Hraběte. Sešel po točitých schodech dolů do podzemí a zde našel Hraběte jak leží v bedně a nevnímá. Kolem viděl bedny naplněné hlínou. Jonathan se vrátil do svého pokoje a v noci se za ním přišel Hrabě rozloučit. Když Hrabě odešel slyšel Jonathan venku jak říká: „Zpátky! Počkejte do zítřka! Zítra je váš.“ Až vysvitlo slunce Jonathan obezřetně znovu slezl k Hraběti a našel ho v bedně na hlíně, která byla přikrytá víkem a připravená na to aby víko bylo přibito. Jonathan pln nenávisti vrazil Hraběti do obličeje lopatu, odešel k oknu a rozhodl se k nebezpečnému kousku. Vylezl z okna slézal po zdi dolů, přesně tak jak už viděl několikrát Hraběte…
Co se dělo v Anglii Při posledním vyprávění jsme opustili Jonathana Herkera, když se rozhodl slézt po zdi zámku hraběte Drákuly. Mezi tím jeho snoubenka Mina v daleké Anglii jede navštívit svou přítelkyni Lucy do Whitby. Lucy dostala v jeden den tři nabídky ke sňatku. První byla od doktora Johna Sewarda. Lucy tuto nabídku musela odmítnout. Druhým nápadníkem byl Quincey Morris. I toho Lucy odmítla. Až třetí přišel Arthur Godalming, muž kterého Lucy milovala a čekala na jeho nabídku. Spolu s Minou trávila Lucy dny ve whitby a byla šťastná, neboť byla zasnoubená. Oblíbily si jedno místo na útese. Byla to lavička na hřbitově hned vedle hrobu jednoho sebevraha. Jednoho dne přišla strašná bouře. Všechny lodě spěchaly do bezpečí přístavu. Akorát jeden škuner se choval velice podivně. Vypadalo to, jako by ho ani nikdo neřídil. Díky(nazvěme to třeba) šťastné souhře náhod vplul nakonec do přístavu a plnou rychlostí jel na mělčinu. Společně se škunerem se od moře valila nepříjemná hustá mlha. Jakmile škuner narazil na mělčinu, tak z něho vyskočil na břeh ohromný pes, který někam utekl. Ke kormidlu byla
přivázaná mrtvola, která držela láhev s psaním, které vysvětlovalo trochu z toho co se stalo během plavby z Varny(bulharského přístavu v černém moři). Během cesty mizel jeden člen posádky za druhým. Také je provázela často hustá mlha. Někteří vyprávěli, že viděli vysokého štíhlého muže, ale po prohledání lodi nikde nalezen nebyl. Nakonec zbyl už jen kapitán a i on ho uviděl. Přivázal se růžencem ke kormidlu. Loď vezla náklad 50-ti velkých beden s hlínou, které byly ve Whitby předány firmě, které patřily. Lucy se v noci stávalo, že byla náměsíčnou. Jednou zjistila Mina, že Lucy není ve své posteli a tak se ji honem vydala hledat. Našla ji na lavičce na hřbitově a uviděla něco černého, jak se nad ní sklání. Když přiběhla blíž, tak tam už Lucy bala sama a stěžka oddychovala. Ráno jí na krku Mina našla dvě malé červené ranky. Během dalších dnů Lucy sedávala v noci u otevřeného okna, aniž by o tom věděla a chřadla. Někdy k oknu přilétal velký netopýr. V té době již Mina dlouho nedostala dopis od Jonathana, tak si dělala starosti. Až konečně přišel, že Jonathan byl dlouho nemocný. Měl těžký zánět mozkových blan. Mina se za nim ihned vydala do sanatoria, kde se léčil. Doktor Seward, ten kterého Lucy odmítla, měl psychiatrickou léčebnu v sousedství starého domu Carfax. V léčebně měl jednoho zvláštního pacienta, který jedl mouchy a nebo s nima krmil pavouky, které pak pojídal. Jednou utekl a našli ho u mříže domu Carfax, kde říkal: „Mistře, chci ti sloužit, již dlouho na tebe čekám.“ Tento blázen se jmenoval Ranfield. Často se u něj střídaly různé nálady. Od hrozné zuřivosti až po nálady, kdy vypadal, že ani blázen není. Nakonec to bylo tak, že od soumrako po svítání byl Ranfield klidný a a přes den běsnil. Mina přijela za Jonathanem a vzali se přímo v sanatoriu a odjeli do Exeteru. Lucy se zase vrátila do Londýna. Poslední dny ve Whitby se začala zas zotavovat, dokonce nebyla ani náměsíčnou. Jakmile se však zase vrátila domů do Londýna, tak byla každe ráno slabší. Arthur, snoubenec Lucy poslal dopis doktoru Sewardovi, aby si přijel prohlídnout Lucy. Tomu se její stav nezamlouval, i když u ní žádnou chorobu nálézt nemohl. Proto dal zavolat svého učitele profesora Van Helsinga z Nizozemska. Ten přijel a společně se začali starat o Lucy. Některá rána byla velice slabá a dostala transfůze krve. Prvně dostala krev od Arthura, o několik dní později od Johna Sewarda a nakonec od Van Helsinga, ten si nechal dovézt česnekové květy. Tyto květy rozvěsil Lucy po pokoji a dal jí je na krk. Jenže souhrou nešťastných náhod ji někdo několikrát strhl květy neo otevřel okno a Lucy chřadla dál. Nakonec jednou v noci slyšela už zase jak něco tluče do okenice, Všude kolem byl česnek. Když najednou rozrazil okno vlk a zase zmizel. Tento vlk utekl ze ZOO a další den se sám vrátil. Lucy po této noci byla na pokraji smrti. Dostala transfuzi od Quinceyho Morrise . Nápadníka, kterého také odmítla. To jí sice prodloužilo život, ale asi jen o den. Přijel k ni Arthur a těsně před smrtí, když ho Lucy uviděla, tak řekla zvláštním hlasem: „Arthure, miláčku, polib mě!“ Naštěstí mu v tom stačil Van Helsing zabránit. Chvilu potom řekla Lucy svým ovyklým hlasem: „Děkuji jste přítel. Chraňte mi ho.“ Nedlouho po tom zemřela, ovšem čím delší čas uběhl od její smrti, tím krásnější byla. Van Helsing chtěl Lucy uříznout hlavu a vyříznout srdce, ale bohužel k tomu nedostal příležitost. Mezi tím v Exeteru zemřel pan Hawkins, právník pro kterého pracoval Jonathan a po kterém zdědil dům. Jonathan s Minou mu jeli na pohřeb do Londýna. Když spolu seděli po pohřbu v Hyde parku, začali si Jonathan mumlat: „Je to on, musí to být, jen kdybych si byl jistý. Je to hrabě, jen omládl.“ Toto si začal mumlat, když uviděl vysokého muže v černém. Nějakou dobu po tom se začali objevovat zprávy o tom, že některé děti nepřišly večer domů a vrátily se až další den a vyprávěly, že si hrály s Krvavou dámou. Tyto děti měly na hrdle dvě červené ranky, Van Helsig si pročetl deník i dopisy Lucy a tím se dozvěděl o Jonathanovi a Mině. Jel je navštívit do Exeteru. Seznámil se s deníkem Jonathana a ujistil ho, že vše v deníku je pravda. Pro Jonathan to bylo důležité, neboť pochyboval. Potom se Van Helsing vrátil do Londýna a nejdříve přesvědčil Johna Sewarda, zě z Lucy se stal upír. Vzal ho do její hrobky a viděli ji před svítáním, jak se vrací do rakve. Potom ukázal Lucy i
Quinceymu a Arthurovi. Van Helsing si donesl novou zbraň a to hostie, což měl církevně povolené. Po tom co viděl Arthur, co se z Lucy stalo, tak povolil Van Helsingovi, aby ji uřízl a hlavu a probodl srdce. Když jí takto osvobodili duši, viděli, jak se jí rozhostil na tváři ulehčený výraz a konečně došla klidu. Z Exeteru potom přijel Jonathan s Minou. V psychiatrické léčebně Johna Sewarda se konala válečná porada. Van Helsing na ní shrnul co o upírech ví. Hrabě Drákula je upír - má sílu 20-ti mužů - může dělat nekromancii (to znamená, že ho poslouchají mrtví v blízkém okolí kolem něj.) - ve svém okolí ovládá bouři, mlhu a hrom - poroučí některým živočichům: krysám, sovám, netopýrům, můrám, liškám a vlkům - může se zvětšit nebo zmenšit - Nejí, nepije (kromě krve). - Nevrhá stín. - Neodráží se v zrcadle. - Může se proměnit ve vlka nebo v netopýra. - Může se pohybovat v měsíčním světle jako prach - Nemůže vejít do žádného domu, pokud ho některý majitel nepozve dovnitř, později však může přicházet podle libosti. - Potřebuje hlínu ze svého rodiště, svou rakev, místo zasvěcené peklu nebo nevysvěcený hrob(viz hrob sebevraha ve Whitby) - Tekoucí vodu může překonat pouze mezi přílivem a odlivem. - Bojí se česneku nebo posvěcených předmětů. - Větvička plané růže na rakvi mu zabrání z ní vylézt. - Zabít se dá posvěcenou kulkou, kůlem do srdce nebo uříznutím hlavy. Dále se rozhodli, že Mina musí co nejdřív odjet, aby se nevystavovala nebezpečí. Ostatní se rozhodli, že pujdou navštívit dům Carfax, aby zistili, kolik beden je uvnitř. Než vyrazili, nechal si pacient Ranfield zavolat Johna Sewarda a upěnlivě ho prosil, aby ho propustil, jinak že nenese odpovědnost. John ho nepropustil a potom se všech pět vydalo k domu Carfax. Van Helsing rozdal všem zbraně: kžížek, kousek hostie v obálce, revolver a dýku. Takto vyzbrojeni vešli dovnitř. Když našli starou kapli najednou s k nim začalo hrnout spoustu krys. Quincey na to byl připraven. Otevřel dveře a zapískal na píšťalku. Během chvíle přiběhli tři foxteriéři, ale nechtěli dovnitř přes práh, tak je Quincey vzal a hodil dovnitř a ihned začali rozhánět a rdousit krysy. V domě našli 29 beden, to znamená, že zbývajících 21 musí být jinde. Potom se vrátil a Jonathan slyšel jak Ranfield naříká a když přišel do ložnice, tak mu přišlo, Mina je bledá. Další dny začali hledat další domy, ve kterých jsou schované bedny. O několik dní později se v noci rozlehl po psychiatrické léčebně strašlivý výkřik. Všichni utíkali k místu, odkus e výkřik ozavl. Našli zde Ranfielda, jak leži v kaluži krve a když ho lépe prohlédli, zjistili, že umírá. Ještě jim stihl říct, jak Hraběte pozval dovnitř a jak o několik dnů později pochopil, že Hrabě ubírá paní Mině život. Proto se ho pokusil zadržet, ale Hrabě ho přemohl a mrštil s ním o zem. Když ostatní potom doběhli do pokoje k paní Mině, uviděli jak ji drží hrabě hlavu na své hrudi a nutí ji pít svou krev z žíly, kterou si sám přeřízl. Tím že se Mina napila jeho krve, vzniklo mezi nimi pouto. Hrabě mohl kdykoli Minu povolat a ty by k němu musela přijít, at by mezi nimi byla jakákoli vzdálenost. Hrabě potom utekl. Van Helsing potom kolem Miny rozmístil posvěcené předměty a samotné Mině položil kousek hostie na čelo. Jakmile to udělal, tak Mina silně vykřikla, protože jí hostie na čele
sežehla maso. Po chvíli, když se trochu uklidnila, tak řekla zdrceně: „Nečistá! Nečistá! Všemohoucí se štítí mého poskvrněného těla. Další den se rozešli do všech domů, kde měl Hrabě bedny s Hlínou a vkládal do nich hostie, aby do nich Hrabě už nikdy nemohl. Takto pro něj zničili všechny bedny, kromě jedné. Dokonce se v posledním domě s Hrabětem utkali, ale on jim unikl. Vrátili se za Minou a šli spát. Najednou se před svítáním Mina probudila a nechal si zavolat profesora Van Helsinga a řekla mu, ať ji zhypnotizuje. On ji zhypnotizoval a ptal se jí na otázky: „Kde jseš? Co slyšíš?“ a Mina uplně jiným hlasem odpovídala, že slyší vlnky a nohy dupat nad sebou na palubě a že je ve tmě a leží. Z toho usoudili, že hrabě prchá domů na lodi ve své poslední bedně. Podařilo se jim zjistit, že Hrabě prchá na lodi Carevna Kateřina, která pluje do Varny.
Velké vítězství nad Drákulou Jednou ráno při rozbřesku, kdy Mina je svá a nic ji nesvazuje, si zavolala všechny k sobě a jeden po druhém jí museli slíbit, že když to bude nutné, tak ji nemilosrdně zabijí, uříznou ji hlavu a probodnou srdce kůlem. Další den se vydali vlakem na dlouhou cestu až do Varny. Dostali se sem brzy a čekali až zde přistane Carevna Kateřina, loď na které jel Hrabě Drákula. Připravovali vše pro to, aby mohli Hraběte ihned po přistání zabít. Loď dlouho nepřistávala a všichni již začínali být neklidní. Když v tom přišel telegram o tom, že loď přistála v Galaci, vzdáleném černomořském přístavu. Byla to to pro všechny těžká rána, ale nedalo se nic jiného dělat než pokračovat ve stíhání. Paní Mina najednou pocítila jako by se pouto mezi ní a Hrabětem uvolňovalo a tak doktor Van Helsing vydedukoval, že Hrabě se snaží uprchnout zpět do svého sídla a aby to nemohli zjistit, tak Minu od sebe odpoutal. Jenže v tom se přepočítal v Hypnóze mohla Mina stále říkat co Hrabě vidí, slyší a dělá, i když se musel Van Helsing více snažit.. Nejbližším vlakem se všichni vydali do Galaci. Zde zjistili, že Hrabě se již vylodil a v bedně je dovážen proti proudu do vnitrozemí. Rozhodnutí bylo takové, že Quincey Morris s doktorem Sewardem pojedou po břehu na koních a lord Godalming si najme parní člun a doprovázet ho bude Jonathan Herker. Paní Mina a doktor Van Helsing pojedou kočárem přímo do zámku Hraběte, aby tam vykonal doktor důležitou práci. Všichni jsou dobře vyzbrojení. Mají winchestrovky a dokonce i paní Mina má revolver. Když při stíhání večeřel Van Helsing a Mina u jedněch Rumunů a jedna žena uviděla Mininu jizvu, ihned se pokřižovala, natáhla dva prsty proti uřknutí a dala jim do polívky hodně česneku. Jak pokračovali dál, tak začalo sněžit .Přiblížili se k zámku tak, že ho i viděli. Van Helsing rozdělal oheň a rozdrobil hostii kolem paní Miny. Ta nemohla z kruhu, ale ani žádný upír nemohl dovnitř. Po setmění přišli ze zámku 3 přízračné ženy a lákali Minu: „Pojď sestřičko, pojď.“ Koně byly strachem jako ochromený a Van Helsing když ráno opustil kruh zjistil, že jsou mrtví. Poslední dny se už nedala Mina vůbec hypnotizovat. Van Helsing ráno vyrazil aby našel hroby všech tří žen v sídle hraběte Drákuly a vysvobodil jejich duše. Také všechny dveře v zámku vyhodil z pantů. Vrátil se k Mine a vydali se na cestu zpátky pěšky. Blížil se soumrak, hustě sněžilo a zdálky se ozývalo vytí vlků. Van Helsing našel dobré útočiště ve skále pro Minu. Vylezl na skálu a dalekohledem zkoumal krajinu. Najednou zpozoroval skupinu mužů, jak obklopují žebřiňák tažený koňmi a na něm velkou bednu. Jak se žebřiňák blížil, rozeznal Van Helsing v dálce 2 a 2 jezdce, jak se řítí za žebřiňákem. Bylo jasné, že v bedně je Hrabě Drákula a že ho stíhají Arthur Godalming, Quincey Morris, John Seward a Jonathan Hereker. Citace z knih:
Přijížděli blíž a blíž. Skrčili jsme se s profesorem za balvany a přichystali si zbraně; viděla jsem, že profesor je odhodlán nenechat je projet. Ani jeden z nich neměl tušení, že jsme tu.
Náhle zvolaly dva hlasy: "Stůj!" Jeden byl Jonathanův a chvěl se rozčilením; druhý, pana Morrise, zněl rozhodně, klidně a velitelsky. Cikáni naši řeč určitě neznají, ale tón, jímž byl rozkaz pronesen, nemohl nikoho nechat na pochybách, i kdyby byl vydán v jakékoli řeči. Bezděčně zastavili koně a současně se z jedné strany přihnal lord Godalming s Jonathanem a z druhé dr. Seward a pan Morris. Velitel cikánů, mohutný chlapík, sedící na koni jako přikovaný, mávl na pronásledovatele, aby couvli, a svým lidem prudkým hlasem rozkázal, aby jeli dál. Ti práskli do koní, koně vyrazili, ale naši čtyři přátelé napřáhli winchestrovky, a tak jim jasným způsobem přikázali, aby zůstali stát. V této chvíli jsme se my dva vztyčili za balvany a namířili na ně zbraně. Cikáni pochopili, že jsou obklíčeni, přitáhli koním uzdy a zarazili se. Jejich velitel se k nim obrátil a něco jim rozkázal; vzápětí každý cikán tasil zbraň, kterou měl při sobě, nůž či bambitku, a připravil se k boji. Každým okamžikem už mohlo dojít k střetnutí. Velitel cikánů prudce škubl uzdou, vyjel s koněm ze řady, ukázal napřed na slunce - teď již téměř se dotýkající vrcholků hor - a pak na zámek a řekl něco nesrozumitelného. Vzápětí seskočili naši čtyři muži s koní a vrhli se k vozu. Asi bych byla měla cítit strašný strach, když jsem spatřila Jonathana v takovém nebezpečí, ale bitevní žár mě zřejmě posedl stejně jako ostatní; nezaplavil mě strach, pouze divoká, vzdouvající se touha po činu. Velitel cikánů postřehl, kam naši tak rázně míří, a něco rozkázal; jeho lidé se okamžitě shlukli kolem vozu a jeden do druhého neukázněně strkal a vrážel, jak se horlivě snažili vykonat, co jim bylo řečeno. Mezitím jsem však viděla, jak se z jedné strany kruhu prodírá k vozu Jonathan a z druhé Quincey; bylo jasné, že jsou pevně odhodláni skoncovat se vším dřív, než slunce zapadne. Nic je nemohlo zadržet a ničím se nedali odradit. Nebrali sebemenší ohled ani na napřažené bambitky a blyštící se nože shluklých cikánů, ani na vlky vyjící v dáli. Jonathanovo neohrožené a očividně neústupné jednání na cikány zřejmě zapůsobilo; bezděčně mu ustoupili z cesty a nechali ho projít. Mrštně vyskočil na vůz a silou, která mi připadala neuvěřitelná, velkou bednu zvedl a hodil ji přes kolo na zem. Pan Morris se zatím násilím prodíral kruhem Szganyů. Po celou dobu, po kterou jsem bez dechu sledovala Jonathana, jsem koutkem oka sledovala pana Morrise, jak se úporně dere vpřed. Klestil si cestu a já jsem viděla, jak se vzduchem blýskají nože, jimiž po něm cikáni bodali. Pan Morris se jim bránil loveckým nožem a v první chvíli jsem myslela, že také on jimi bez pohromy pronikl; jak však přiskočil po bok Jonathanovi, který mezitím už byl dole z vozu, všimla jsem si, že si levou rukou přidržuje bok a mezi prsty mu prýští krev. Nijak se však nedal odradit, a zatímco se Jonathan zoufale vrhl k jednomu konci bedny a nepálskou dýkou se pokoušel vypáčit víko, zaútočil zabijákem na druhý konec bedny. Pod náporem obou mužů začalo víko povolovat, hřeby se skřípavě draly ven a bedna se otevřela. Cikáni mezitím zjistili, že jsou ze všech stran obklíčeni puškami a vydáni na milost a nemilost lordu Godalmingovi a dr. Sewardovi. Složili zbraně a přestali klást odpor. Slunce už skoro spočívalo na hřebenech hor a stíny postav se dlouze táhly po sněhu. Spatřila jsem hraběte, jak leží v bedně, částečně zasypán hlínou, na níž spočíval a která se při prudkém pádu rozsypala. Byl mrtvolně bledý, jako vosková figurína, a v rudých očích mu plápolal onen příšerně nenávistný pohled, který jsem tak dobře znala. Jak jsem se na něho dívala, zahlédly jeho oči zapadající slunce a zášť v nich planoucí se měnila ve výraz vítězství. Jenže vtom se kmitla vzduchem Jonathanova dýka. Trhla jsem sebou, když jsem viděla, jak se zabořila hraběti do hrdla, a současně mu pan Morris ponořil lovecký nůž do srdce. Bylo to jako zázrak; ale přímo před našima očima a dřív, než jsme vlastně mohli vydechnout, rozpadlo se tělo hraběte Draculy v prach a zmizelo. Do nejdelší smrti mě však bude hřát pomyšlení, že i v onom zákmitu posledního rozkladu se mu na obličeji rozhostil výraz pokoje, který bych nikdy nebyla pokládala za možný.
