Dračí ranhojička. Therihar Kyllinvainn

Dračí ranhojička Therihar Kyllinvainn

Dračí ranhojička

Zvláštní poděkování přísluší Dark a Alfirin za jejich trpělivost při kontrole pravopisu. Díky.

-2-

Therihar Kyllinvainn

„Nemůžeš se chovat alespoň trochu jako člověk?“ zavrčela podrážděně Dana a mračila se do vody. Petr zvedl hlavu a podíval se na ni. „Nechceš mi náhodou říct, jak to mám asi dělat? Dana neodpověděla a dál se mračila na vodu, jako by za všechno mohla tím, že si jen tak plyne korytem potoka, a dělá, jako že se jí to netýká. Petr to dál nerozmazával a opět položil hlavu na přední nohy. Jen tak pro uvedení do děje, bych měl vysvětlit, co se vlastně stalo: Před sedmi dny si skupina přátel vyrazila na výlet do hor. Počasí bylo nádherné, cestu znali, tak čeho se obávat? Třetí den se od severu přihnala prudká bouře, která je přinutila hledat úkryt pod skalním převisem. Ten byl sice zprvu dostatečnou ochranou, ale pouze do té doby, kdy se potok rozhodl, že do koryta se už více vody nevejde, a že se nedá nic dělat, a ta parta se bude muset naučit plavat. Vylil se z břehů a začal rychle stoupat. Kamarádi museli z pod převisu uprchnout a v půli noci, kdy neviděli na špičku nosu, vyjma chvil, kdy udeřil blesk do některého vrcholku hory, nebo, jen tak pro odlehčení, do stěny jim nad hlavou. Vzhledem k frekvenci blesků, bylo vlastně docela dobře vidět, takže se jim podařilo po asi hodině brodění se rozvodněným potokem dojít na místo, kde se stěny rozestupovaly. Ve stěně, asi tak pět metrů vysoko, se černal jakýsi otvor. Promočení na kost se okamžitě rozhodli, že i kdyby tam žilo bůhvíco, přečkají tam noc a ráno se uvidí, co dál. To se sice snadno řekne, ale lézt po mokré skále není žádná sranda. Nakonec se jim to však přece jen podařilo a uchýlili se do nádherně suché jeskyně, jejíž konec se ztrácel kdesi v útrobách hory. Když se převlékli do relativně suchého oblečení z batohů a uvařili si horký čaj na přenosném plynovém vařiči, začali přemýšlet kde vlastně jsou. David, který si vždy zakládal na svých dokonalých znalostech hor, si nemohl vzpomenout, ve které hoře se to vlastně ukryli. Na mapě totiž žádný potok neviděli, i když na druhou stranu byla trochu rozpitá. Asi by je nijak neuklidnilo, kdyby věděli, že potok zde teče jen za bouří, a že této hoře je lépe se vyhnout. Zmizelo zde už mnoho lidí i zvířat a nikdy se po nich nenašlo víc než nějaký ten otisk v hlíně pod jeskyní. Občas se tu objevily otisky, které by už při prvním pohledu donutily i toho nejlepšího skauta vrátit bobříka stopování, a nebo ještě lépe, navštívit nejbližšího psychologa. Nakonec se rozhodli, že řešit to v noci a v bouřce je stejně k ničemu a uložili se ke spánku. Spát se sice nedalo, protože zvuk hromu se v jeskyni převaloval z kouta do kouta a třásl podlahou, stěnami i stropem a bavil se tím, že jim sypal prach ze stropu na hlavy a nutil je tak neustále přemýšlet o tom, jaké je to zemřít pod stovkami tun zříceného kamení. Výsledkem bylo, že nespal nikdo a jejich bledé obličeje odrážely světlo blesků jako zrcátka. K ránu to bouři unavilo a rozhodla se podívat se zase o kus dál. Když začalo svítat, podařilo se skupince konečně usnout. Probrali se a nebyli si jisti, jestli se jim to všechno jen nezdálo, protože leželi i se spacáky pod vysokými stromy na břehu potoka a na všechny strany se rozprostíral hustý, temný les. Když se trochu rozkoukali, zjistili, že spousta věcí není v pořádku. Neměli své původní oblečení, vařič nešel zapálit, zápalky neškrtaly a v batozích se jim objevily nové nástroje a zbraně. Dana na sobě měla prosté šaty dívky z vesnice, ale u pasu měla krátký meč a dýku a v batohu, který tedy opravdu nevypadal na to, že byl ještě včera ušitý z goretexu, měla jídlo, pití, lano, kámen na rozdělání ohně a několik dalších drobností. David byl pro změnu v šatech v barvách tmavě zelené a hnědé a navíc měl pod nimi kroužkovou košili. U pasu jeden a půl ruční meč z kvalitní ocele a dlouhou dýku, na zádech měl navíc štít, dlouhý luk a toulec se šípy. Jeho batoh zmizel a místo něj mu zbyl jen tlumok přes rameno s jídlem, brusným kamenem a nějakými papíry. Robert byl oblečen podobně jako David, jen s tím rozdílem, že byl komplet v černém a z obsahu svého batůžku nebyl vůbec moudrý. Zajímavý byl také jeho arzenál různých drobných zbraní, které měl ukryté v rozličných částech oděvu. Když si je prohlížel prvně, tak neměl ani nejmenší ponětí o tom, jak je použít, ale s odstupem času, se mu začaly vybavovat zvláštní vzpomínky, které mu dělaly těžkou hlavu. Petra našli až za hodnou chvíli, jak se blaženě ráchá v rybníčku. Chvíli jim trvalo, než zjistili, že je to Petr. Po pravdě řečeno, musel je nejdříve dohonit a teprve po menším boji, který neskončil krveprolitím jen díky nešikovnosti šermířů, se dohodli.

T

eď, o několik dní později, už byli z lesa venku, ale z nějakého důvodu se jim nechtělo z pod jeho ochranné klenby a šli po jeho okraji. Šerm už jim šel mnohem lépe a David se naučil střílet z luku, takže o jídlo také nebyla nouze. Nejvíce se zde líbilo Petrovi. Davidovi a Robertovi už méně a Dana koukala jako deset čertů a na dotazy odsekávala. Nejvíce nemohla vystát Petra. Petr se změnil v dvanácti metrového draka s trupem pět metrů dlouhým. K ramenům měřil ke třem metrům a hlavu měl ještě o půl metru výš posazenou na silném krku. Při prvním pohledu se jim zdálo, že se hlava skládá pouze z obrovské tlamy plné dlouhých ostrých zubů, ale nebyla to pravda. Měl v ní i velké, blankytně modré oči se svislými zorničkami, které se ve dne stahovaly na vlasové štěrbiny se třemi drobnými kulatými rozšířeními. Křídla měla rozpětí k patnácti metrům. Tělo bylo pokryto šupinami a celkově bylo hnědé barvy, ale na břiše světlalo až skoro do žluta a na zádech tmavlo skoro do černa. Na zádech měl šupiny větší a jejich středy probíhaly štíty s ostrými okraji, ne ne-3-

Dračí ranhojička

podobné štítům na zádech stegosaura. O pevnosti jeho šupin se už stačili přesvědčit hned první den, protože se jim ho podařilo několikrát zasáhnout, ale jen s tím výsledkem, že si ztupili meče a David jim je musel zase nabrousit. Petrovi trvalo dva dny, než zvládl svá křídla. Když se snažil o vzlet poprvé, vypadal jako nějaká přerostlá slepice. Mával křídly nesynchronizovaně a navíc si pravé křídlo přišlápl a praštil sebou na zem. Postupně se mu podařilo mávat s nimi tím správným způsobem. První skutečný vzlet ho vlastně docela vyděsil. Zkusil se už asi po sté rozeběhnout, vyskočit do vzduchu a přitom mávat křídly. Teď však křídla nabrala vzduch a Petr se ve chvilce vznášel nad korunami stromů. Úlekem zapomněl mávat křídly a zřítil se zpět na zem. Ostatní k němu rychle přiběhli, jestli si něco neudělal, ale Petrovi se jako zázrakem nic nestalo, i když stromy v okolí jeho dopadu byly polámané jako po vichřici. Teď už nebyl k udržení a spěchal zpět na louku, odkud předtím vzlétl. Kamarádi se ho sice snažili zastavit, ale Petr je ignoroval. Nezbylo jim tedy nic jiného, než sednout si na louce do trávy a pozorovat ho při dalších pokusech. Petr rychle zjistil, že pohyby křídel jsou z velké části instinktivní, a že čím více se na ně soustředí, tím je to spíše horší než lepší. Zdálo se, že jeho tělo ví co má dělat, aby letělo. Než slunce druhý den zapadlo, létal Petr po obloze, jako by byl drakem od narození. Pokoušel se i o akrobacii. Zprvu zakusil několik ošklivých chvil, když se při některém manévru dostal příliš nízko k zemi, a nebo příliš blízko k nějakému stromu, ale nakonec zvládl i to. Petr si pro sebe lovil sám a kořist jedl syrovou a přímo ji hltal. Jedl raději v ústraní, protože ostatní nesdíleli jeho přesvědčení, že nejlepší je jíst maso čerstvé, dokud nestihlo vychladnout. Ale zatímco kluci ho nechávali celkem na pokoji, Dana se do něj neustále navážela a vůbec všem lezla strašně na nervy, až si Robert říkal, jestli by nestálo za to, si některé ty vzpomínky vyzkoušet na ostro. Náhle Petr zvedl hlavu a zadíval se mezi stromy. Jeho čich pracoval na plno. Pachy lesa se skládaly převážně z pachů tlejících rostlin, ale také lesní zvěř přispěla svým nemalým dílem. Nyní se však v této směsici objevil nový pach. Byl slabý, protože z lesa nevanul skoro žádný vítr, ale dračímu čichu stačilo i to málo. Nebylo pochyb o tom, že se jedná o člověka a nějaké další zvíře. Petr to hádal na osla. Navíc se do jejich pachů mísily další pachy od sušených rostlin a pak ještě něco dalšího, co zatím Petr nedokázal identifikovat, ale podle toho jak to smrdělo, po tom ani moc netoužil. Dana se na něj podívala a sáhla po meči. Také David s Robertem, kteří opodál trénovali šerm, nechali tréninku a sledovali co bude Petr dělat. Už dvakrát se jim vyplatilo, dát na jeho čich. Jednou se jen tak tak vyhnuli stádu divokých prasat, která byla něčím pěkně rozzlobená a setkání by se určitě neobešlo bez zranění. Po druhé je zase Petrův čich varoval před léčkou, kterou na cestě nalíčili zbojníci. Tehdy je obloukem obešli, ale Petr si neodpustil, aby se nevrátil a trochu je neprohnal. Jemu se nestalo nic, pochopitelně, ale tři z lotrů si zlomili vaz, když na útěku zakopli a spadli mezi kameny ve stráni. Ostatní si odnesli různá zranění, která si lízali ještě pěkných pár dní a nakonec se přesunuli do jiných končin. Nechtěli riskovat, že by se zde drak usadil natrvalo a oni by na něj znovu narazili. To už ale Petr ani jeho přátelé nevěděli. Petr se zvedl a přesunul se pod husté téměř neproniknutelné křoví na okraji lesa. Jeho hnědá barva mu umožnila splynout se stíny, které velké, husté křovisko vytvářelo. Ostatní rychle posbírali svoje věci a udělali to samé, po obou stranách ústí lesní cesty. Čekali dost dlouho, ale neměli odvahu, zvednout se ze země dříve než Petr rozhodne, že už nic nehrozí. Nakonec se dočkali. Z lesa se ozvaly zvuky povozu, který se pomalu prodíral úzkou cestou ke konci lesa. Do zvuků skřípající osy kol a cinkání postroje tažného zvířete, se mísilo tiché nadávání. Zprvu bylo nezřetelné a jen intonace hlasu, svědčila o míře rozhořčení jeho majitele. Až když se povoz více přiblížil, zjistili, že neznámý proklíná všechny mnichy, kteří se živí kreslením map. „Který blb mohl namalovat místo úzké pěšiny cestu pro povozy. Ještě jsem se toho pitomce ptal, jestli je ta mapa přesná. Samozřejmě, pane, vždy když přijedou formani, tak se jich ptám, jak vypadají cesty po kterých jeli. Pchá!! Povídali, že mu hráli!! Ale až ho jednou dostanu do ruky, bude se mu zdát o čertech. Co bych mu tak mohl udělat? Vši ve slamníku, hm..., to ne, určitě jich tam má až dost. Zažívací problémy, to taky ne, podle toho jak vypadal, by mu to spíš pomohlo. Nějakou nevyléčitelnou nemoc? Ta se většinou rychle rozšíří a ostatní mi nic neudělali. Tak co bych mu tak mohl provést. Jen počkej, až mě něco napadne. Pak budeš koukat!!“ Zatímco si takhle sám pro sebe nadával, vyjel z lesa. Skupinka zjistila, že je to nějaký mladík, tak zhruba v jejich věku. Seděl na dvoukolovém vozíku, který táhl starý osel. Na korbě za kozlíkem byly složené nějaké pytle. Mladík byl oblečen do starého pláště, který držel pohromadě snad jen silou vůle a pod množstvím záplat se nedalo poznat, z jaké látky byl vlastně původně ušit. Pod pláštěm, však měl černé, dobře padnoucí šaty a na krku se mu blýskal nějaký řetěz, ale z pozice našich přátel toho víc vidět nebylo. Osel zafrkal. Prošel už kolem Petra a ucítil jeho pach. Mladík přestal nadávat a začal se rozhlížet. David s Robertem nečekali co bude dál, a s pokřikem se vyřítili z křovin k vozu. Mladík ve voze udělal pravicí ve vzduchu složité gesto a klukům, jakoby někdo podtrhl zem pod nohama. Na nic dalšího mu však nezbyl čas. Z druhé strany vyběhl Petr a ten byl mnohem rychlejší než jeho kamarádi. Mladík po ráně hřbetem jeho pravice proletěl vzduchem a přistál o několik metrů dál. Pádem na zem si vyrazil dech a než se alespoň trochu vzpamatoval, přišlápl ho Petr k zemi a jeden dráp mu

-4-


výmluvně položil na krk. Osel doslova zkameněl strachy a ani se nepokusil o útěk, tak na něj zapůsobila Petrova přítomnost. „Kohopak to tady máme?“ zavrčel nepřátelsky Petr a se zájmem si prohlížel svou kořist. Mladík se opět pokusil o nějaké čarování, ale Petrovi jen stačilo zesílit tlak na jeho hruď a krk a rychle toho nechal. Ostatní ležícího mladíka obstoupili a prohlíželi si ho se stejným zájmem, jako Petr. Ale z nich samozřejmě nešel takový strach. „Podívejte, můžeme se dohodnout,“ vypravil ze sebe obtížně ten mladík, když vám stojí na hrudi drak, tak se vám nedýchá zrovna nejlépe. „Ano, a jak?“ zeptal se David. „Na voze mám nějaké věci, které by se vám mohly hodit. Pokud mne necháte jít, tak se jich milerád vzdám.“ „A co tam máš tak cenného, že to vyváží tvůj život?, zeptal se Robert, který nesnášel, když ho někdo v něčem porazil a teď ho porazili i doslovně. „Mám tam pár svitků, které by se mohli hodit té zlodějce, co se kouká jako čert.“ „Kdo je u tebe zlodějka?“ zavrčela Dana a sáhla po dýce. „Promiňte, krásná panno!!“ vykřikl mladík, „To vaše šaty mne zmýlili!“ „Poslouchej, když jsi tak chytrý, že podle šatů poznáš kdo je kdo, tak bys nám mohl říci, co jsme zač,“ řekl Robert medovým hlasem, což u něj nikdy nebylo dobrým znamením. „Proč? Vy to snad nevíte?“ zeptal udiveně mladík, ale hned toho litoval, protože se na jeho krku, vedle dračího drápu, objevila i špička Davidova meče. „Na první pohled je přece jasné, že jste skupinka hrdinů na výpravě. Zlodějka, hraničář a vrah. Jen tenhle váš ochočený drak mne mate. Nikdy jsem neslyšel, že by se draci dali ochočit.“ „A kdo tvrdí, že jsem ochočený,“ opáčil Petr a jakoby se usmál, ale spíš jen ukázal svůj dokonalý chrup. Mladíkův obličej, který zatím rudl námahou při dýchání, znatelně pobledl. „Proč se do mě pořád navážíš!?“ vykřikla Dana. „Počkej, Dano. On nám to vysvětlí,“ řekl klidně Robert, „Petře, pusť ho. Nikam nám neuteče, a když na něm nebudeš stát, bude se mu lépe mluvit.“ Petr zvedl spár a propustil mladíka. Ten se zvedl do sedu a rozdýchával se. Ostatní zatím čekali, co jim bude vyprávět, ale zdálo se, že se hned tak nedočkají. „Možná by jsi mohl začít tím, co jsi vlastně zač,“ zaurgoval rozhovor Petr a dračí hlas s mladíkem trhl. „Jsem kouzelnický učeň Jiří,“ začal mladík, ale Petr mu skočil do řeči. „Ale boj s drakem ti moc nejde.“ „Petře nech ho mluvit a ty pokračuj,“ napomenul ho Robert. „Učím se u Mistra Karolina. Žije ve staré strážní věži, asi tři dny cesty na sever. Byl jsem ve městě prodat nějaká mazání a vodičky a nakoupit zásoby a různé cizí suroviny do kouzel. Mistr žije hodně osamoceně a jen málokdy k nám někdo zabloudí, tak musím občas jet do města.“ „Poslouchej, když tě tak poslouchám, hádám, že už jsi cestu do města podnikl několikrát?“ zeptal se David. „Jezdím tak zhruba jednou za dva tři měsíce. Někdy jedu i častěji, to když vezu zákazníkovi nějaké kouzlo.“ „Tak mi vysvětli, proč jsi nadával na toho mnicha, co ti prodal špatnou mapu. Cestu přece musíš znát dokonale,“ pokračoval ve výslechu David. „Ve městě mě varovali, že prý se na té běžně užívané usadili zbojníci a poradili mi tuhle. Prý je bezpečnější.“ „A neporadil ti to náhodou ten mnich s mapou?“ zeptala se Dana. „Ano, jak to víte?“ divil se Jiří. Skupině začalo docházet, že ačkoli se tenhle mládenec učí na mága, je až neuvěřitelně důvěřivý. „Ale, asi před třemi dny jsme na téhle cestě narazili na skupinku zbojníků, takže tě asi ten mnich poslal do pasti,“ usmál se na něj Robert. „Cože!“ vykřikl Jiří a vyskočil na nohy. Zvedl jednu ruku k nebi a druhou namířil přibližně do míst, kde odhadoval vzdálené město. „Isgruahol Nebezuel Gragrouviš!!“ s těmi slovy mu vyšlehl z rukou namodralý blesk a zmizel nad korunami stromů směrem k městu. Dana se zvedla ze země a oprašovala se. Blesk jí proletěl tak zhruba stopu nad hlavou a donutil ji praštit sebou na zem. „Příště alespoň naznač,“ požádala ho, a hlas měla nezvykle mírný, zřejmě to s ní pěkně otřáslo. Petr se zájmem hleděl za bleskem a čekal, co se bude dít dál, dokonce se vztyčil na zadních, aby lépe viděl, ale ničeho zajímavého se nedočkal. „Promiňte, nechal jsem se unést. Jsem poněkud prchlivý. Mistr mě za to často kárá. Měl bych si měl osvojit mágovskou rozvahu, ale mne některé věci opravdu rozčilují,“ omlouval se Jiří a ruce už měl opět u těla. „Myslím, že mě asi nezabijete. Kdyby jste to chtěli udělat, už by bylo po mně. Nechcete jet se mnou k Mistrovi? Hrdinům se vždycky hodí nějaké to zaklínadlo a Mistr má hrdiny celkem rád.“ -5-

Dračí ranhojička

„Neříkal jsi něco o tom, že máš nějaká kouzla ve voze?“ zeptal se Petr a kývl hlavu směrem k vozu. Osel ještě stále stál jako socha. „To je pravda, ale nic co by se hodilo pro vraha nebo hraničáře. A pro draka nemám už vůbec nic,“ vysvětloval Jiří. Obešel Petra a mířil k vozu. Petr se také zvedl a šel za ním. „Ale máš.“ „A co mám?“ zeptal se zmateně Jiří a podíval na Petra. Ostatní šli také s nimi. „Toho osla. Je dobře živený, radost ho ochutnat,“ řekl Petr. „Jestli se jen pokusíš k němu přiblížit, uvidíš, že umím dělat čest svému jménu!!“ vykřikl Jiří, ale pak si všiml Petrova pobaveného úsměvu a došlo mu, že si z něj střílí. Ostatní se také dobře bavili. Vůz pak pro jistotu prohlédli, jestli tam opravdu nic není. Jiří mluvil tentokrát pravdu. Rozhodli se, že pojedou s Jiřím k Mistru čarodějovi a pak se uvidí. Cesta proběhla bez potíží a ani Petr nemusel nijak zasahovat. Jednou, nebo dvakrát, sice ucítil vlky, ale ti ho ucítili také a o setkání nejevili zájem. Možná to bylo tím, že právě vrcholilo léto a netrpěli hlady, mínil Jiří, ale Petr si myslel své. dne dopoledne dorazili k čarodějovu příbytku. Opravdu žil ve staré věži, která kdysi bývala součástí Čtvrtého opěrných bodů rozmístěných podél severní hranice království, ale nyní už jí nebylo třeba. Již před mnoha

desetiletími se hranice posunula daleko na sever a posádka věž opustila. Čaroděj v ní žil už předtím. Posádka soudila, že je bezpečnější mít mezi sebou mága a několikrát se jim to vyplatilo. To když se v zimě začaly shlukovat skupiny zbojníků a hledaly si nějaké teplé místo, kde by mohly přečkat zimní měsíce. S posádkou by si snadno poradily, ale s mágem si poradit nedokázaly. Když posádka odešla, čaroděj zůstal a zařídil se po svém. Když došli ke vchodu do věže, čaroděj je již očekával. Viděl je z okna podkroví, kde byla jeho observatoř, zde sledoval oblohu a zde také prováděl některá složitější zaklínadla, u kterých hrozilo, že by mohla snadno zlikvidovat jeho vzácné knihy v pracovně o patro níž. „Jak vidím, našel jsi si nové přátele. Vidět přátelskou lidskou tvář mne vždy potěší, ale nevím co si mám myslet o tom drakovi,“ přivítal svého učně čaroděj. „Přivezl jsi, co jsi měl nakázáno?“ dodal ještě. „Dobré jitro, Mistře,“ pozdravil slušně Jiří. „Vyřídil jsem všechno, co jste mi nakázal a vezu několik nových zakázek. Mám je sepsané na papírku. Tyto hrdiny jsem potkal před třemi dny. Po krátké rozmluvě mne napadlo, že by mohli mít zájem o některé z tvých produktů, a tak jsem je vzal sebou.“ „Jak vidím, začínáš vnikat do základů čarodějnictví,“ usmál se čaroděj a prohrábl se svým impozantním vousem, který mu končil až u pasu. „Ale promiňte mi mou nezdvořilost, zapomněl jsem se představit. Mé jméno je Karolinus. Mistr učení magického. Mohu se zeptat na vaše ctěná jména a na cíl vaší, jistě nebezpečné a odvážné, výpravy?“ promluvil čaroděj Karolinus k přátelům. Představili se mu a vysvětlili mu, že nejsou na žádné výpravě. Vyprávěli mu, jak se sem dostali, a že vlastně vůbec nevědí, kde jsou a v první řadě by tedy potřebovali mapu. „Zajímavé. Opravdu velmi zajímavé. Pojďte dovnitř. Promluvíme si o tom u čaje v mém obydlí. Jiří zatím obstará to ostatní, jistě už ví, co a jak,“ řekl Karolinus a podíval se na učedníka. Ten si povzdechl, protože si vybavil hromadu věcí ve voze a asi stejně velkou hromadu špinavého nádobí ve věži. Navíc musel zaopatřit osla. „Ano, Mistře. Hned se do toho dám,“ řekl a vedl osla za ohlávku k věži, aby mohl odnosit věci do patra. Kamarádi vykročili s čarodějem k věži. Když vstoupili do jejího přízemí objevil se problém. Stavitelé nepočítali s tím, že by si do ní někdo pozval draka na čaj. Točivé schodiště bylo pro něj příliš úzké. Petr se tedy rozhodl, že zůstane venku a ostatní půjdou s čarodějem. Otočil se, v přízemí bylo místa dost a vyšel ven. Obešel věž na druhou stranu a našel tam Jiřího. Skládal věci z vozu na malou plošinu. Plošina visela na laně kladkostroje z podkroví. Petr si to se zájmem prohlédl. „Kolik to unese?“ „Podle lana. Tohle unese jednu tunu, ale to jsem naposledy zvedal před třemi lety. Mistrovi zemřel nějaký známý a odkázal mu bednu knih. Ještě dnes to nemá Mistr roztříděné. Řeknu ti, že to byla tenkrát pěkná fuška to sem dopravit. Už bych si to nechtěl zopakovat.“ Petr se rozhlédl a s uspokojením zjistil, že tu mají dokonce i rybníček. „Je čistý?“ zeptal se. „Kdo?“ zeptal se zmateně Jiří a podíval se na Petra. „Ten rybníček.“ „Samozřejmě.“ „A můžu se v něm vykoupat? Nekoupal jsem se od té doby, co jsme tě potkali.“

-6-


„Jestli máš chuť, klidně se vykoupej. Já teď musím nahoru a vytáhnout ty věci do kuchyně a všechno roztřídit a uklidit.“ „Když vyjdeš nahoru a spustíš dolu druhý konec lana, tak ti pomohu,“ nabídl se Petr. „To by bylo fajn! Ty kladky jsou za ty roky tak rezaté, že už snad ani žádnou práci nešetří. Ale musíš opatrně, někdy se jedna z těch horních zadře, tak nepřetrhni lano.“ Jiří zmizel za rohem, vběhl do věže a za chvilku vyletělo z okna lano. Petr ho vzal do zubů a začal pomalu couvat. Sledoval přitom kladky, jestli se otáčejí, a bez problémů vytáhl plošinu do prvního patra. Věž byla celkem třípatrová. Pak lano přišlápl pravou přední nohou a čekal, až Jiří odnosí věci do nitra věže. Když byla plošina prázdná, spustil ji Petr zpět na zem a šel se vykoupat. Ráchal se v rybníčku s takovým nasazením, že voda cákala až na zeď věže a k ní to bylo pěkně daleko. Litoval jen jedné věci, a to, že je rybníček moc mělký a nemůže se pořádně potápět. Skupinka zatím vyšla s čarodějem do jeho pracovny. Tam je Mistr usadil ke stolu a sám si sedl do čela. Kamarádi se zvědavě rozhlíželi po místnosti. Byla přibližně kruhového půdorysu o průměru deset metrů a ve středu stál válcový sloup. Část místnosti byla oddělena těžkými černými závěsy. Za nimi bylo vidět Mistrovo lůžko, s malým večerním stolkem se svícnem a nějakou knihou. Danu napadlo, co si asi tak může číst mág před spaním. Stěny byly obloženy řadami knih, některé byly vázané v kůži, jiné v dřevěných deskách. Na dalších policích se válely hromady volných listů, které dávaly tušit, že kdysi v dávné minulosti, byly srovnány do úhledných štůsků. Místnost byla dále zařízena stolem se šesti židlemi, kolem kterého seděli, pak ještě dalším stolem, na němž byly další knihy a papíry. Nad ním pak byly police a věšáky s všelijakými tyglíky, váčky a krabičkami. Celou místnost nyní osvětlovalo slunce, jehož paprsky vnikaly dovnitř oknem umístěným na jižní straně věže. „Tak co bychom s vámi měli dělat,“ začal Mistr a opět si pohrával se svým vousem. „Abych řekl pravdu, nejste první, kdo se u mne objevil s takovýmto příběhem. Nepamatujete si náhodou, kde přesně jste se probudili to první ráno? Možná bychom tam na něco přišli.“ Slovo si vzal Robert, který zatím stal tak trochu jejich vůdcem. „Bohužel Mistře, musíme vás zklamat. Tím lesem jsme šli skoro týden. Říkám šli, ale měl bych spíš říct, bloudili. Trvalo tři dni, než jsme narazili na první pěšinu. A to nám hodně pomáhal Petrův čich a jeho schopnost létat. Nedovedu si představit, jak bychom našli cestu zpět. Můžeme se zeptat Petra, ale on si cesty skoro vůbec nevšímal. Většinou nám říkal jen to, na co jsme se ho zeptali. Většinu času trávil létáním, lovem a rácháním se ve vodě. Často zmizel na několik hodin, a pak nám vyprávěl, jak si krásně zaplaval. Zdá se, že se mu tady velice líbí.“ „Hmm.... . Tak tímhle směrem asi cesta nevede,“ zabručel Mistr. „Ti co se tu objevili před pěti lety, se probudili sotva deset mil od mé věže a došli ke mně ještě téhož dne.“ „A našel jste něco na tom místě?“ zeptala se zvědavě Dana. „Vůbec nic, má drahá. Zkoušel jsem všechna průzkumná kouzla, která znám, ale nic tam nebylo. Přiznám se bez vytáček, že nemám nejmenší potuchy o tom, jak by jste se mohli vrátit zpět.“ „A já myslela, že jste největší mág široko daleko,“ řekla zklamaně Dana. „Velikost mága není dána pouze tím, jak silná kouzla dokáže seslat, ale také tím, že dokáže přiznat, kdy jeho znalosti a schopnosti nestačí na vyřešení problému,“ odvětil klidně Mistr, zatímco ji Robert s Davidem kopali pod stolem do nohou. „Jediné co pro vás teď mohu udělat, je toto. Poskytnu vám přístřeší a stravu, do té doby, než se naučíte o naší zemi vše, co potřebujete vědět a vydáte se sami na cesty. Vzhledem k tomu, že nemáte žádné peníze, budete pro mne pracovat. Tady je stále dost práce, takže se nudit určitě nebudete. A jsem si jist, že se časem vyskytnou i činnosti, které budou lépe odpovídat vaším schopnostem,“ řekl Mistr. „Vy myslíte, že bych začal zabíjet lidi pro peníze?“ zeptal se s obavou v hlase Robert. „Buď, a nebo byste se mohl věnovat delikátnímu získávání informací,“ pokrčil rameny Mistr. „To jako dělat špeha?“ ujišťoval se Robert. Dokud byl v normálním světě, myslel si o špionech, že je to prodejná sebranka, ale nyní se mu to nezdálo tak špatné povolání. „Ano, přesně to. Myslím, že vám to nebude dělat žádné potíže,“ usmál se Mistr. „A co bych mohl dělat já?“ zeptal se David. „Vy jste hraničář, jak je vidět na první pohled. Hraničáři střeží hranice, to je vám asi jasné, ale také chrání obchodní karavany, nebo se vydávají na výpravy. Jsem si jist, že jsou to právě hraničáři, kteří nejčastěji dají dohromady nějakou skupinu lidí a vyrazí za dobrodružstvím. Mají prostě toulavou povahu a touží po dobrodružství.“ „A já?“ zeptala se Dana. „Vy mladá dámo? Přiznám se, že vás nedovedu tak jednoznačně zařadit. Na první pohled bych vás zařadil mezi klasické zlodějky. Na vašem místě bych trochu změnil svůj vzhled, jinak vás zatkne první strážný, kterého potkáte. Ale na druhý pohled se mi zdá, že budete něco víc než jen obyčejná zlodějka. Podle mne se nejvíce ze všech bráníte proměně, takže u vás pokračuje mnohem pomaleji, než u vašich přátel. Předem vám říkám, že je to zbytečné. Počkáme, až co se z vás vyklube.“ -7-

Dračí ranhojička

Dana si začala něco mumlat sama pro sebe, ale Mistr se zvedl od stolu, čímž ukončil poradu. „Myslím, že nyní bychom měli sejít dolů do kuchyně. Jiří už má jistě připravený čaj a něco k jídlu se tam také najde. Také musíme vymyslet, kde vás ubytovat,“ řekl Mistr čaroděj a pohybem ruky je vyzval, aby ho následovali. Sešli o patro níž a vešli do kuchyně. Byla mnohem menší než místnost nahoře. Tohle patro věže bylo totiž rozděleno na čtyři místnosti, do kterých se vcházelo z úzké chodby obepínající středový sloup. Hned v té první byla kuchyně, ve které bydlel Jiří. Ostatní místnosti byly zamýšleny jako pokoje pro hosty a zákazníky, případně jejich posly. „To se nám teď bude náramně hodit, ty tři pokoje navíc,“ liboval si Mistr Karolinus. „Mám je tu už od začátku, ale vlastně jsem je nikdy nepoužil. Teď v nich ubytuji vás. Pokoje jsou sice malé, ale vy s sebou stejně nic nemáte, jen to co máte na sobě, takže vám to vadit nebude. Ale nejdříve se trochu najíme.“ Obrátil se ke svému učedníkovi. „Jiří, máš už pro nás jídlo?“ „Ještě chvilku strpení, Mistře. Za několik minut to bude hotové,“ odpověděl Jiří. Stál u velkých kamen, které byly postaveny u středového sloupu. Robertovi najednou došlo, co mu bylo na tom sloupu divné. Stropy byly rovné, neměly klenbu. Ten sloup byl tedy zbytečný. Stropy nesly trámy kotvené ve stěnách. „Mistře, není ten sloup vlastně komín?“ zeptal se. „Jistě, a co sis myslel?“ podivil se Mistr Karolinus nad tím, jak se může tak hloupě ptát. „Néé, nic, já se jenom ptal. Tak jako pro pořádek,“ zamlouval to rychle Robert. Jiří zatím mával rukama nad hrnci a něco si mumlal. Kolem hrnců probleskovaly pestrobarevné jiskřičky. Mistr ho přitom soustředěně sledoval s hlavou skloněnou ke straně. Na konec Jiří skončil s představením a začal nosit na stůl. „Jiří, hochu zlatý, kolikrát jsem ti říkal, že kouzla se nemají používat na domácí práce. Magie je ušlechtilá síla, se kterou je třeba podle toho také zacházet. Když si pořídíš koně z prvotřídního chovu, tak ho také nezapřáhneš do pluhu, aby ti oral pole,“ káral ho přitom Mistr. „Omlouvám se Mistře, ale dnes jsem měl velmi málo času. Kdybych vařil normálním způsobem, obědvali bychom až v půli odpoledne,“ omlouval se Jiří. „Tedy dobrá. Pro jednou to nechám plavat, ale ať se to neopakuje. Víš, že to nerad vidím,“ uklidnil se Mistr a sedl si do čela stolu. Ostatní se rozsadili kolem a čekali až Jiří donese vše na stůl. Připadali si tak trochu divně. Jiří byl asi tak v jejich věku a přitom je obsluhoval, ale nevěděli, jestli mu smí pomoci. Jiří byl přece jen Mistrův učeň a tohle k tomu asi patřilo. Nakonec se posadil ke stolu i Jiří. Mistr všem popřál dobré chuti a jako první ochutnal polévku. Na chvíli se zatvářil jakoby ochutnával nějaké vzácné víno, a pak polévku pochválil. Teprve pak se dal do jídla i Jiří a ostatní. Při jídle se přátelé rozhlíželi po kuchyni, jestli tu není něco zajímavého. Ale bylo jasné, že je to jen docela obyčejná kuchyň. Kromě kamen, stolu a židlí, zde byly na stěnách háky s kuchyňským náčiním a různými pytlíky s kořením. Vedle kamen ležely dřevěné necky, ve kterých myl Jiří nádobí. Zatímco jeho přátelé obědvali, dokončil Petr koupel a teď se slunil před věží. Ležel na břiše v trávě, s křídly naplno roztaženými. Hlavu měl položenou na předních nohách a tvářil se, že spí. Ale ve skutečnosti jeho sluch a čich pracovaly naplno. Otočil se vítr a donesl k němu mnoho nových pachů a vůní. Petr je nyní třídil a analyzoval, co která znamená. Po jídle odvedl Jiří kamarády chodbou do jejich pokojů. Danu ubytoval až v posledním, protože měl okno s výhledem do údolí, které se táhlo od čarodějovy věže na východ v délce asi deseti mil a kterým také vedla cesta, po které přišli. Jiří soudil, že z tohoto pokoje je nejhezčí výhled. Roberta s Davidem ubytoval ve zbývajících dvou. David měl okno na jih a Robert přibližně na západ. Pokoje byly zařízeny velice skromně. Jen postel, stůl se židlí, truhla na osobní věci a oblečení a na zdi několik věšáků na výzbroj a další věci. Když jim rozdělil pokoje, nechal je Jiří o samotě a vrátil se do kuchyně. Ujistil se, že Mistr není nikde v dohledu a rychlým kouzlem umyl nádobí. Pak se posadil k oknu s knihou zaklínadel v ruce a začal se učit nová kouzla. Ať si Mistr říkal, co chtěl, kdyby nepoužíval v kuchyni magii, nezbyl by mu na učení vůbec žádný čas. Dana zběžně prohlédla pokoj, jen aby zjistila, že v něm opravdu vůbec nic není. I truhla byla docela prázdná. Pak odešla k oknu a zadívala se ven. Nejdříve se kochala vyhlídkou. Pak se podívala k jihu a všimla si Petra. Odtud se zdál být menším, než když stál vedle ní. Na tmavých šupinách na zádech mu jiskřily sluneční paprsky. Nyní, na slunci a shora bylo krásně vidět, jak na některých místech přechází černá barva v kovově modrou. Sluneční paprsky jiskřily na hranách jeho zádových štítů. Najednou se Petr postavil, zvedl roztažená křídla, rozeběhl se a vyskočil do vzduchu. Ve stejnou chvíli mávl křídly a nabral do nich vzduch. Rychle stoupal k nebi a jeho šupiny ve slunci jiskřily ještě více než na zemi. Když už byl dost vysoko, nahnul se doleva a za stálého stoupání začal kroužit kolem věže. Když už se zdál být velký jen jako vlaštovka,

-8-


pustil se do akrobacie. Chvíli prudce klesal, pak zase strmě stoupal, aby se na vrcholu dráhy převrátil na záda a znovu klesl. Několikrát se přehnal velkou rychlostí těsně nad vrcholky stromů, takže Dana strachy zavírala oči. Celé Petrovo vystoupení trvalo asi půl hodiny. Nakonec přistál před věží a posadil se na zadní. Pomalu máchal křídly, aby uvolnil svaly. Dana se s povzdechem odvrátila od okna. Nikomu by to nepřiznala, ale strašně Petrovi záviděla. Záviděla mu jeho svobodu, schopnost létat, a to, jakým způsobem vnímal svět kolem sebe. Pro ni byl les jen místem, kde rostou stromy blízko u sebe. Pro Petra to byla otevřená kniha, ve které mohl číst, kdo kdy kudy prošel, jak se cítil, jestli byl zdravý nebo nemocný, jestli šel pomalu nebo utíkal a mnoho a mnoho dalších věcí. Petr svým čichem viděl, jak se mezi stromy proplétají různobarevné stužky pachů a každý pach k němu zřetelně promlouval o tom, kdo ho tu zanechal.. Ani jeho zrak nezaostával za čichem. Petr snadno rozlišil srnku na vzdálenost deseti mil. A sluch? Jeho citlivost se skoro nedala popsat. Snad jen vlkodlak se mohl sluchem blížit drakovi, ale vyrovnat se mu nemohl. Petr v lese slyšel, jak k němu doléhají vzdálené údery kopýtek srnek a jelenů, slyšel chrochtání kanců, když ryli v lesní půdě při slídění za jedlými kořínky a plody. Dana si až příliš uvědomovala, že pro ni jsou tyto úžasné světy uzavřeny a nikdy do nich nenahlédne. Petr se jí snažil několikrát popsat, jak co vnímá on, ale nebylo to k ničemu. Lidská řeč pro popis takových světů ještě nevytvořila ta správná slova. Dana vyšla z pokoje, prošla kuchyní, kývla na Jiřího, který však byl zcela pohroužen do četby kouzelné knihy, seběhla po schodech do přízemí a vyšla ven. Petr už zatím složil křídla na zádech a ležel na břiše. Když Dana vyšla z věže, díval se na dveře. „Ahoj. Jaký byl oběd? Vonělo to moc dobře,“ přivítal ji Petr. „Ale jo, šlo to,“ odpověděla Dana bez zájmu. „Co ti je?“ zeptal se. „Nic. Jen se strašně nudím,“ řekla Dana a došla až k němu. Sedla si na zem jen tři kroky před ním. Petr sklonil hlavu. „Já myslel, jak budeš ráda, že si konečně odpočineš. Tolik dní pořád na nohách. Neustále jste říkali, jak vás bolí nohy a ty nejvíc. Jsme tu jen pár hodin a už se nudíš,“ divil se Petr. „Ale co tu mám dělat? Čaroděj hned po jídle odešel do pracovny, Jiří si čte nějakou knihu a Robert s Davidem nejspíš po obědě usnuli,“ bránila se Dana. „Tak jsi si přišla povídat? To je bezva, o čem si chceš povídat?“ v Petrově hlase byl jasně znát zájem. „Ani nevím. Jaké je to létat si jen tak povětřím a o nic se nestarat?“ „Nádhera. To se snad ani nedá popsat. Cítím vzduch pod křídly. Cítím jak se mi stoupavé proudy opírají o letovou blánu, cítím jak mne zvedají výš a výš. Pak začnu klesat a kochám se rychlostí. Vzduch mi hvízdá kolem uší a snaží se mi rozevřít rty. Pak začnu brzdit. Cítím na křídlech sílu vzduchu. Dano, to se nedá popsat, to se musí prožít,“ vysvětloval Petr se zasněným výrazem. „Myslím, že se ti to povedlo,“ řekla Dana smutným hlasem člověka, který si uvědomuje, že je odsouzen navždy se ploužit po zemi a nikdy se skutečně nevznese k nebi, i kdyby si k tomu vymyslel sebelepší stroje. Petr chvilku rozvažoval. Pak se zvedl na všechny čtyři. „To už zase někam letíš?“ zeptala se Dana. „Ano. Ale tentokrát ty letíš se mnou. Myslím, že po tom toužíš, jen si o to nechceš přímo říct.“ „Počkej! To nejde! Spadnu!“ bránila se Dana a vyskočila na nohy. „Hlouposti. Nedovolím ti spadnout,“ mávl Petr pravým předním spárem. „Sedneš si mi za krk. Nasedej.“ „Ne! Spadnu!“ trvala na svém Dana a ustupovala k věži. Petr to dál neřešil. Stačily mu dva rychlé kroky, chytil Danu do svým silných čelistí a posadil si ji za krk. Než stihla seskočit, vzlétl. Dana chtěla křičet, ale strach ji ochromil. Jen vší silou sevřela nohama Petrův krk a rukama ho pro jistotu ještě pevně objala. Petr tentokrát stoupal pomalu a rozvážně, aby Danu ještě víc nevyděsil. Když byli dostatečně vysoko, natočil hlavu k Daně. „Tak co, jaké to je? Není to nádhera?“ Dana poprvé od vzletu otevřela oči a pohlédla dolů. Strašně vykřikla. „Neřvi tak!“ prosil Petr, kterého zabolelo v uších. „Já chci dolů!“ zaječela Dana. „Jestli ještě jednou takhle zařveš, tak tam rychle budeš!“ varoval ji Petr a jeho ostrý hlas Danu trochu vzpamatoval. „Jak jsme vysoko?“ zeptala se Dana, když zjistila, že právě vletěli do oblaku. „Nevím, mě je to jedno,“ odpověděl klidně Petr.

-9-

Dračí ranhojička

Teď když Dana neviděla na zem, uklidnila se natolik, že přestala křečovitě objímat Petrův krk, pustila jej a posadila se. Nohy však neuvolnila. Začala se rozhlížet, ale všude okolo se vznášely husté chuchvalce vodních par a Dana viděla sotva na pár metrů daleko. Netušila, že Petr pomalu krouží a nabírá výšku. Když už se konečně smířila s tím, že opravdu letí, vyletěli z oblaku ven. Dana se opět podívala dolů. Tentokrát však své hlasivky ovládla. Zem byla děsivě hluboko. Čarodějova věž se zdála být pouhou tečkou na nepatrné mýtince, kterou daleko na všechny strany obklopovaly hluboké lesy. Daleko vpředu uviděla na zemi nějakou skvrnu. „Co je to tam před námi?“ zeptala se Petra. „Město. Jednou jsem už nad ním přelétl. Strašně to tam smrdí, hned jsem zase letěl pryč. Nechápu, jak tam může někdo žít,“ odpověděl Petr a Dana v jeho hlase jasně rozpoznala nezájem a opovržení nad lidmi, kteří v tom městě žijí. „Co to je za město? Viděl jsi tam něco zajímavého?“ zajímala se dál, i když Petr změnil směr letu. Nyní měli před sebou hradbu vysokého pohoří, jehož vrcholky byly pokryty věčným ledem a sněhem zářícím do daleka, až z toho bolely oči. Petrovi se tento výhled zamlouval mnohem víc než pohled na nějaké špinavé město. „Zajímavého tam neměli nic. Je to prostě obyčejné město,“ odvětil. „Ani zámek, nebo hrad? Nic?“ ptala se dál Dana, která zatoužila vidět skutečného krále. „Ale jo, něco takového stojí na kopci nad městem,“ řekl Petr otráven tím, že Dana neobdivuje tu krásnou vyhlídku jako on. „A proč jsi nám to neřekl?“ „A co by jste z toho měli? Nemáte ani halíř, a to město je dobré dva týdny cesty daleko. A jestli tedy chceš něco vědět, tak z příkopu kolem toho hradu, to smrdělo vůbec nejvíc.“ Daně konečně došlo, že Petra město nejen že nezajímá, ale dokonce dráždí. Obrátila tedy list. „Ale ty hory jsou mnohem hezčí. Lepší než u nás doma. Tam ten sníh nikdy tak nejiskřil, že ne?“ „To ne. Tohle jsou krásné hory. Někdy bych se tam rád podíval. Vždycky jsem měl rád hory a tyhle jsou opravdu úžasné. Tam by se to lyžovalo, ale nejsem si jist, že tu vědí, co to vlastně lyže jsou.“ „A i kdyby věděli, určitě nebudou mít tvoji velikost,“ usmála se Dana a Petr se začal smát taky. Obrátil se na zpáteční cestu. Dana se teď už vůbec nebála a se zájmem sledovala krajinu dole. Náhle začal Petr prudce klesat. Vykřikla a chytila ho kolem krku. Když nabral dostatečnou rychlost, přešel do prudkého stoupání a provedl dokonalý looping. Dana křičela, co jí hlasivky stačily. Ale nebyl to křik ze strachu, ale z radosti. Petr prováděl stále další akrobatické kousky a blížil se k věži. Když konečně přistál, Daně se ani nechtělo sesednout. „To bylo úžasné. Vezmeš mne zase někdy nahoru?“ žadonila. „Jistě. Třeba hned zítra,“ ujistil ji Petr. Dana opatrně sesedla, tak, aby ho nějak nekopla nebo neškrábla, ale byla to lichá obava. Petrovým šupinám hned tak něco neublížilo. Dana, ještě plná dojmů z letu, odešla do věže a Petr zůstal venku sám. Bylo mu trochu divné, že si nikdo ani nevšiml, že s Danou oba zmizeli, ale řekl si, že asi opravdu buďto spí nebo jsou zaměstnáni něčím důležitým a nevšímají si toho, co se děje venku. Lehl si na sluníčko, stočil se do klubka a usnul. Probudil ho dusot kopyt. Zvedl hlavu a uviděl, jak se k němu od lesa řítí postava v plné zbroji na těžkém válečném koni se skloněným dřevcem s kovovým hrotem. Petr sice ještě mžoural jako čerstvě vyoraný hraboš, avšak pohled na postavu v brnění na koni vyvolal vzpomínky z jeho dračí dědičné paměti a okamžitě se úplně probral. Vyskočil na všechny čtyři a vztekle zařval. Všichni ve věži vyskočili leknutím skoro ke stropu, a to včetně těch, co spali. Kluci dopadli na zem vedle lůžek, ale hned se sebrali, popadli zbraně a chvátali ven. Petr se rozeběhl klusem vstříc rytíři na koni. Kdesi hluboko ve svém nitru cítil strašnou zlobu a touhu zabít toho rytíře. Ale byl stále ještě natolik sám sebou, že se snažil uvažovat, proč to vlastně dělá. Těsně předtím, než mohl dřevec narazit do jeho šupin a způsobit mu nějaké zranění, Petr uskočil na opačnou stranu, než měl rytíř zbraň. Ocas však nechal koni v cestě. Kůň i rytíř si všimli překážky a rytíř vedl koně do skoku. Bylo však už pozdě. Kůň hrudí narazil do dračího ocasu, silného jako kmen mladého smrku a náraz ho srazil na zem. Kůň se po dopadu převalil přes záda a podařilo se mu vyhrabat se zase na všechny čtyři. Byl zázrak, že si nezlomil přední nohy. Nyní však jen stál a ržál bolestí. Rytíř se snažil vstát ze země a opíral se přitom o zbytek zlomeného dřevce, který mu zůstal v ruce. Petr zpomalil do chůze a nyní se obloukem vracel k rytíři a zle vrčel. Ocas ho od nárazu pekelně bolel a toho rozlítilo ještě víc. Rytíř konečně vstal a tasil těžký meč. Ač i na něm bylo vidět, že má bolestivá zranění, vykročil Petrovi vstříc, s mečem připraveným k úderu. Když usoudil, že je ve správné vzdálenosti, zaútočil. Dokončit útok už ale nestačil. Vzduchem se mihl dračí spár a vyrazil mu meč z rukou. Než se rytíř vzpamatoval, přišlápl ho Petr na zem a sklonil k němu hlavu. -10-


Nyní už z něj šel opravdu strach. Jeho blankytně modré oči celé zrudly a zářily jako dva dálkové světlomety. Z nozder mu stoupal dým a s každým výdechem mu z nozder a z tlamy vyšlehly plameny. Jak se Petrova tlama blížila k rytíři, čelisti se pozvolna otevíraly a rytíř zíral do dračího chřtánu. Když už to vypadalo, že rytíř bude každou chvilkou sežrán, doběhli k nim ostatní i s čarodějem. „Zadrž!!!“ vykřikl Mistr. Petrova hlava se opravdu zastavila, ale pak se prudce otočila k čaroději a Petr vztekle zařval. Cítil se divně. Nevěděl, proč chce to muže zabít, ale věděl, že to musí udělat. Také však věděl, že by měl čaroděje poslechnout, ale všechno v jeho nitru se tomu bránilo. Petr zaváhal. Chvíli už to vypadalo, že rytíře pustí, ale ten to na poslední chvíli zkazil. Podařilo se mu vytáhnout dýku a bodl Petra do spáru. Normální úder mečem pro Petra mnoho neznamenal. Síla úderu se rozložila na mnoho pevných šupin a meč se neškodně odrazil. Ale rytíř nesekl, nýbrž bodl. Šupina na kterou rána dopadla, odvedla ránu nahoru směrem k dalším šupinám. Dýka jednu z nich nadzvedla, pronikla pod ní až na kůži a pronikla hluboko do svalu. Petr zavyl bolestí. Pustil rytíře, ale než se ten stihl zvednout, udeřil jej Petr hřbetem spáru a odhodil snad deset metrů daleko. Náraz rytíře zbavil dechu a způsobil mu takové bolesti zad, že na další boj už nebylo pomyšlení. Petr šel k němu po třech. Z poraněného spáru mu crčela krev a on si jej tiskl k hrudi. Teď už věděl přesně proč musí toho rytíře zabít a zlobil se na čaroděje, že mu to nedovolil a donutil jej zaváhat. Čaroděj se však postavil mezi něj a rytíře. „Zadrž, již je vyřazen z boje! Prohrál!“ „Ale ještě stále žije,“ zavrčel krvelačně Petr a postupoval k čaroději. Jenže teď s k čaroději přidala Dana. „Už ho nech být, porazil jsi ho. Vyhrál jsi,“ řekla, a když došel až k ní, položila mu ruku na čenich. Její dotek měl na Petra okamžitý účinek. Touha po zabíjení zmizela a začal opět normálně uvažovat. Zastavil se a díval se na Danu. „Pojď k věži. Ošetřím ti to zranění,“ vyzvala ho. Petr se pomalu otočil a šel s ní k věži. Dana měla ruku stále na jeho krku a vedla ho jako ochočeného psíka. Rytíře si už ani nevšiml. Když se Petr uklidnil a Dana ho odvedla pryč, otočil se čaroděj k rytíři, aby ho prohlédl. Jiří, David a Robert se k němu přidali. Rytíř ležel na zádech a sténal. Opatrně mu sňali přilbici a pod ní se objevil obličej mladíka, sotva pětadvacetiletého, nyní silně potlučeného. Z několika tržných ran mu tekla krev. Levé oko mu již začalo natékat. „Kde tě to bolí?“ zeptal se laskavě Mistr. „Záda,“ vydechl s obtížemi rytíř. Mistr nic neřekl. Jen mu položil dlaň na břicho a druhou na hruď, zavřel oči a začal mumlat nějaká slova v podivném jazyce. Když přestal, otevřel oči, zvedl ruce. „Jaké je to teď?“ zeptal se. „Mnohem lepší. Děkuji,“ odpověděl rytíř. „Pokusíš se vstát?“ „Ano,“ řekl rytíř a pomalu se převrátil na bok, pak si dřepl na kolena a konečně pomalu vstal. „Vypadá to, že máš všechny kosti celé,“ ohodnotil jeho výkon čaroděj. „Zdá se, že ano. Ale možná by bylo bývalo lepší, kdyby mne ten drak sežral. Byl jsem poražen, čaroději. Tu hanbu nepřežiji,“ řekl rytíř. „Jestli tak toužíš po smrti, stačí říct. Petr se o to postará a já jsem na tebe nemusel plýtvat magií,“ odvětil ledově čaroděj. „Petr? Divné jméno pro draka. Takhle Ničitel, Ďábel, Trhač, to bych pochopil, ale Petr?“ „To je dlouhá historie, ale nejdříve pojď s námi do mé věže a tam nám řekneš, co tě sem přivedlo,“ řekl Mistr a rukou rytíře vyzval, aby jej následoval. Cestou museli projít kolem Petra, který když uviděl rytíře, opět zle zavrčel. „Šššššššš..... . Nech toho a drž,“ klidnila ho Dana, která klečela před ním na zemi, na klíně měla jeho zraněný spár a snažila se opatrně vytáhnout dýku. Petr se uklidnil, ale rytíř odmítl vstoupit do věže. „Promiň čaroději, ale nemohu vstoupit do tvé věže a nechat zde tuto krásnou pannu, aby sloužila téhle nestvůře.“ Petrovi zahořely oči. To však nebylo nic proti tomu, jak se na rytíře podívala Dana. „Nesssssstvůřřřřřřře!“ zasyčel Petr a začal se zvedat. David, Robert i Jiří se rychle dekovali dál od rytíře. I čaroděj ustoupil. Poznal, že tady už nemůže nic ovlivnit. Rytíř právě vyslovil nejhorší urážku, kterou vůbec můžete draka počastovat. „Kdo je u tebe nestvůra, ty nádhero,“ řekla Dana hlasem ledovým jako zima na vrcholcích hor. -11-

Dračí ranhojička

„Kdo se tě prosí o ochranu,“ pokračovala a šla k rytíři. Po boku jí šel Petr. Krev v něm pěnila a vztek způsobil, že necítil bolest, takže našlapoval i na zraněnou nohu. „Tenhle drak je ten nejkrásnější a nejlaskavější tvor na světě. Kdo ti dal právo na něj útočit, co? Přijdeš si sem, začneš kolem sebe mávat mečem a myslíš si, že před tebou padneme na zadek. Hned teď se sbalíš a vypadneš odtud. Jinak si tě Petr podá,“ syčela výhružně Dana. Rytíř před nimi ustupoval. Nebyl zvyklý, aby se panna postavila na drakovu stranu. To bylo pro něj něco nového. Navíc jí tak docela nerozuměl. Ale výrazu v dračí tváři rozuměl velice dobře. V dračích očích viděl svůj náhrobní kámen s nápisem – Sežrán drakem. „Počkej Dano,“ krotil ji Robert, ale dál se nedostal. Stačil jediný její pohled a zmlkl. Teď se do toho vložil Mistr. Viděl, že Petr Danu poslouchá a pomalu začínal tušit proč. „Má drahá, nejlepší bude, když tady rytíř zůstane do zítřka, odpočine si, Jiří mu uzdraví koně a pak odjede.“ Dana se Mistrovi zadívala do očí a vzduch mezi nimi zapraskal. Po nějaké chvíli, kdy bylo slyšet jen Petrovo tlumené vrčení, Dana povolila, ale zrak neodvrátila. „Dobrá. Ale zítra, nejdéle do oběda, vypadne,“ rozhodla. Otočila se na patě, položila dlaň Petrovi na čenich a odváděla ho pryč. Petr si ale neodpustil, ještě několikrát se toužebně ohlédnout a zavrčet na rytíře, který mu už podruhé unikl. Prošli kolem Danina batohu, který si už předtím rychle přinesla ze svého pokoje a ve kterém měla spoustu různých věcí. Když byl Petr raněn, v její hlavě se objevily nové znalosti o tom, k čemu a jak je má použít. Dana batoh zvedla a odvedla Petra až na břeh rybníčku, aby měla jistotu, že je rytíř už nebude otravovat. Tam si opět klekla. Z batohu vyndala menší tašku. Z ní pak lahvičku s nějakým zeleným práškem, nádobku s ohnivě rudou mastí a obvaz. Nakonec vytáhla od pasu dýku, kterou dostala od Petra cestou k věži. Petr ji našel v lese na cestě do města. Musela vypadnout z vozu nějakému zbrojíři jedoucímu se svými výrobky do města na trh, protože byla evidentně úplně nová a kvalitní. Opatrně vsunula svou dýku pod šupinu, aby šupina neklesla, až vytáhne rytířovu dýku. Pak uchopila rytířovu dýku za jílec. „Připraven?“ zeptala se. Petr jen přikývl. Dana se nadechla, a pak rychlým tahem vytáhla dýku ze zranění. Petr zaúpěl a z nozder mu vyšlehly plamínky. Dana teď pracovala rychle, protože z rány se vyřinul proud krve. Zdálo se, že dýka přerušila nějakou žílu, protože vytékající krev měla temně rudou barvu. Stiskla šupiny nad ránou a krev skoro přestala téct. Nasypala na ránu prášek a rána se zatáhla. Pak ji ještě natřela mastí a nakonec ji začala obvazovat. Šlo to pomalu, protože musela stále tisknout šupiny nad ránou. Petr jí pomáhal jak dovedl, ale jeho spár s dlouhými drápy se na takovou práci nehodil. Konečně bylo vše hotovo. Petr si prohlížel obvázanou dlaň a Dana si uklízela věci do tašky a do batohu. „Dík,“ řekl Petr, když Dana sklidila věci. „Není za co,“ odvětila a pokračovala, „Tak by mě zajímalo, co tady vlastně ten šašek chce.“ „Mě také. A doufám, že brzo zase odjede. Když ho vidím, toužím po jeho krvi. Ale pořádně nevím proč. Mám z toho strach. Jako bych to ani nebyl já,“ řekl Petr. „Ty jsi pořád stejný. Jsi drak. On na tebe zaútočil a ty jsi se bránil. Pokud tě trápí tohle, tak jsi byl v právu,“ uklidňovala ho. „Ale, stejně je to divné. Vůbec jsem neuvažoval. Prostě jsem ho chtěl zabít. Věděl jsem, že ho musím zabít. Bylo to úplně jasné a nemohl jsem s tím nic dělat, dokud jsi se mne nedotkla. V tu chvíli se mi v hlavě vyjasnilo a zase jsem to byl já.“ Dana natáhla ruku a pohladila ho po čenichu. Petr přivřel oči. Zjistil, že mu její dotyky dělají dobře. Ale hned si uvědomil, že se ho už dříve mnohokrát dotkla a nic takového necítil. Trochu se pohnul a sykl bolestí. Na naražený ocas úplně zapomněl. „Co tě ještě bolí?“ zeptala se Dana, která neviděla, jak Petr podrazil koni nohy. „Ocas. Na levé straně, asi v jedné čtvrtině od zad.“ Dana přejela prsty po šupinách na Petrově ocase a nahmatala rozsáhlý otok. Znovu vytáhla tašku a z ní vyňala mast téměř bez barvy. Nabrala trochu na prsty, rozetřela si ji na obě dlaně a začala ji roztírat na šupiny. Petrovi se okamžitě ulevilo. Bolest ustupovala a mast navíc krásně chladila. „Kdy jsi se tohle všechno naučila?“ zeptal se, zatímco ho Dana ošetřovala. „Ani nevím. Najednou jsem si prostě uvědomila, že to umím. Že vím co ti pomůže na tu ránu od dýky i na tenhle otok.“ „Vypadá to, že jsi se konečně proměnila. Slyšel jsem, jak se Robert s Davidem baví o tom, co jim řekl čaroděj, potom co vás Jiří ubytoval. Byli u Davida v pokoji, přímo nade mnou.“ „Ale v co jsem se proměnila? Nevíš, kdo léčí draky? Lidé s nimi přece bojují?“ přemýšlela nahlas Dana.

-12-


„Nevím. Cítím, že mám odpověď v hlavě, ale nemůžu si ji vybavit. Třeba to bude vědět Mistr. Zkus se ho zeptat. Už to skoro nebolí,“ řekl Petr. „Ale až zítra. Dnes už toho bylo až dost. Začíná se smrákat. Měl by jsi si udělat nějaké slušné ležení. Přece nebudeš spát přede dveřmi jako nějaký hlídací vořech,“ rozhodla Dana a otočila se ke svému batohu. Hodila do něj tašku, zvedla jej ze země, dala si ho na rameno a šla k věži. Petr šel s ní. „V přístěnku za věží, tam co mají toho osla a káru, jsou nějaké kožešiny. Vypadají docela slušně. Prohlédl jsem si je, když jsem se vykoupal. Možná bych si je mohl nanosit do přízemí věže. Místa je tam dost.“ „To by šlo. Ukaž mi je,“ schválila mu to Dana. Petr se otočil zpět, protože přístěnek byl na severní straně věže, kdežto vchod na jižní. Když k němu došli, osel ve svém stání zděšeně zahýkal. Dana ani Petr si ho však nevšímali. Dana prohlédla vydělané kožešiny a shledala je v docela slušném stavu. Vůbec nebyly zatuchlé. „Vypadají docela dobře,“ ohodnotila je. „Zdá se, že jich tu moc není. Vezmeme je všechny a uvidíme, jestli budou stačit,“ rozhodla. „Počkej,“ brzdil ji Petr, „Neměli bychom se nejdříve zeptat Mistra? Přece jen to jsou jeho kožešiny.“ Dana se na okamžik zamyslela. „Zeptám se Jiřího, ale stejně je tam odneseme. Natoč se bokem, naložím ti je na záda.“ Petr se tedy natočil bokem a lehl si na břicho, aby nemusela zvedat kožešiny tak vysoko. Dana mu je naložila na záda a on je odnesl do věže. Vchod byl dostatečně široký, protože čaroděj si byl vědom toho, že jeho klientela je velice různorodá. V přízemí věže, do kterého pronikalo světlo jen dveřmi a dvěma malými dodatečně proraženými okénky opatřenými silnými mřížemi, rozložili kožešiny na podlahu z kamenných kvádrů. Umístili je co nejdále od schodů, aby Petr neležel v cestě ven. Pak si na ně Petr na zkoušku lehl. Ač se Dana obávala, že jich bude málo, vystačily kožešiny na docela pohodlné lůžko, na které se Petr snadno vešel, pokud se moc neroztahoval. „Neleží se na tom špatně,“ hodnotil výsledek jejich práce. „Určitě je to lepší, než aby jsi ležel venku. Já si jdu odnést věci nahoru,“ řekla Dana a odešla po schodech do kuchyně. Cestou do pokoje přemýšlela o tom, v co se vlastně proměnila. Proměna musela začít, už když ji Petr vzal na výlet do oblak, protože předtím k němu nic necítila, kdežto teď toužila po kontaktu s ním. Pokaždé když se ho dotkla, cítila se jakoby se vznášela. Petr na to asi reagoval podobně, protože mu její doteky nevadily, naopak, natáčel se vždy tak, aby k ní byl blízko. Marně však namáhala paměť ve snaze vzpomenout si, která postava umí léčit draky. Jako malá četla hodně pohádek, legend a bájí, ale pokud si byla schopna vzpomenout, nikde se o ničem podobném nepsalo ani slovo. Všude byli samí „hrdinové„, kteří po krátkém boji triumfovali nad obrovským drakem, který do té doby sužoval široké daleké okolí a nikdo ho nedokázal zabít. Vrchol všeho byl, že to často dokázal nějaký lenoch, který do té doby trávil celý svůj život na peci a krmil se buchtami. Nikomu, snad kromě ní, to nepřišlo divné. Ponořena do těchto myšlenek, prošla kuchyní, kde nikdo nebyl, a došla do svého pokoje. Batoh uložila do truhly a sedla si na postel. Skrz strop slyšela tlumené hlasy. To čaroděj zpovídal rytíře. Jí vůbec nezajímalo odkud přišel a kam měl namířeno. Jediné co si přála bylo, aby odtud co nejrychleji vypadl. Najednou si uvědomila, že má hlad. Ostatně, venku se už úplně setmělo a Danin pokoj, směrovaný k východu, se ponořil do tmy. Zvedla se, pomalu došla ke dveřím, otevřela je a vyšla na chodbu. Tam bylo vidět o něco lépe, protože kluci nechali otevřené dveře, jak spěchali ven a z Robertova pokoje do ní pronikalo ještě trochu světla. Došla do kuchyně ke stolu. Věděla, že na stole stojí svícen, zapálila svíčku a začala si připravovat večeři. Tušila, že se sezení s rytířem protáhne a čekat na večeři se jí nechtělo. V duchu si umiňovala, že musí zítra Petra požádat, aby pro Mistra ulovil nějakou zvěř. K večeři si ukrojila tři krajíce chleba, který upekl Jiří, a namazala si je máslem a marmeládou. Do hrnku si nabrala vodu z vědra a vrátila se do svého pokoje. S sebou si vzala i malý přenosný svícen s jednou svíčkou. V pokoji v klidu povečeřela a převlékla se ke spánku. Lehla si do postele a hleděla do stropu a z okna. I když byla hrozně unavená, nemohla usnout. Slyšela, jak někdo, asi Jiří, sešel dolů do kuchyně a něco tam dělal. Nejspíš večeři pro ostatní, protože za chvíli šel zase nahoru. O něco později sešlo dolů více lidí najednou. Rozpoznala hlasy svých přátel. Jestli to správně pochopila, ubytovali rytíře v Robertově pokoji a Robert šel spát k Davidovi. Když se pak uložil ke spánku i Jiří, rozhostilo se ve věži naprosté ticho. Nemělo však dlouhého trvání. Někdo začal strašně, ale opravdu strašně, chrápat.

-13-

Dračí ranhojička

Kluci to nebyli, to věděla Dana naprosto jistě. U Mistra si to nedovedla představit. Za to u rytíře, který se jí z hlouby duše protivil, si to představila docela snadno. Šramot ve vedlejším pokoji ji dal za pravdu. Nakonec to některý z kluků nevydržel a došel zabušit na dveře od rytířova pokoje. Chrápání ustalo, jako když utne. Pak klaply dveře a byl opět klid. Danu napadlo, jak asi může rytíř s takovým chrápání spát sám v lese. Vždyť by ho musel každý slyšet alespoň na kilometr daleko a muselo by být snadné se k němu přiblížit a zabít ho ve spánku. Nechala však podobné úvahy na později a snažila se usnout. Nešlo to. Převalovala se ze strany na stranu, ale ne a ne zabrat. Asi po hodině ji najednou napadlo, co jí chybí. Vstala, sbalila si přikrývku a oblečení a vyklouzla po tmě na chodbu. Opatrně, tiše jako myška, se proplížila chodbou i kuchyní a sešla po schodech do přízemí. Ve tmě se blyštěly dva drahokamy. Náhle jejich svit zablikal a Dana si uvědomila, že to nejsou drahokamy, ale Petrovy oči zářící ve tmě. „Taky nemůžeš spát?“ zeptala se šeptem. „Ne. Napadlo tě to samé co mne?“ odpověděl Petr. „Asi ano. Potřebujeme jeden druhého,“ řekla Dana. „Ano, asi to tak bude. Pojď si lehnout tady vedle mne. Místa je tu dost.“ Dana došla až k jeho hlavě, obešla ji a lehla si na kožešiny mezi Petra a zeď, aby na ni nebylo od schodů vidět. Petr položil hlavu na přední nohy tak, aby se čenichem dotýkal Danina ramene. Dana na oplátku natáhla ruku a hladila ho po čenichu. Náhle se Petr začal tiše smát. „Čemu se směješ?“ „Ale. Jen jsem si vzpomněl, jak jsme se my dva v normálním světě nesnášeli a teď tu ležíme jeden vedle druhého a je nám dobře.“ Dana se nad tou představou také začala smát. Byla to úplná pravda. V tom normálním světě se spolu stýkali jen proto, že David s Robertem byli jejich společní přátelé a vždy je dokázali držet dost daleko od sebe, aby si nevjeli do vlasů. Po několika minutách oba usnuli. Když vešel Mistr s rytířem a ostatními do věže, zavedl je čaroděj rovnou do své pracovny a usadil je ke stolu. Tam šel Mistr rovnou k věci. Chtěl vše vyřešit co nejrychleji. Nestál o to, aby se mu ve věži strhla nějaká další bitka. „Tak, co tě ke mne přivedlo, rytíři? Ostatně, ještě ses mi ani nepředstavil,“ začal Mistr. „Vážený Mistře čaroději, jsem rytíř Jan z Vyšší hory a jsem na výpravě, abych získal dračí hlavu jako dar pro ženu mého srdce,“ odpověděl obřadně Jan. Jiří po těch slovech jen obrátil oči ke stropu a zavrtěl hlavou nad neslýchanou hloupostí rytířových slov. Mistr to moc dobře viděl, ale nedal to na sobě znát. „To musí být opravdu velice krásná žena, když jsi vyrazil na tak nebezpečnou výpravu. Kdo je ta šťastná?“ zeptal se Mistr. „Je to dcera šlechtice, jehož jsem leníkem. Před dvěma lety jsem požádal o její ruku. Ona, ani její rodiče nebyly v zásadě proti. Má ještě jednu starší sestru a tu již dobře provdali, takže se necítili uraženi mou žádostí, i když má rodina není tak bohatá a vznešená jako jejich. Jmenuje se Marie a její otec je Správcem královských lesů v severní části říše.“ Mistr se krátce zamyslil. „Nemyslíš náhodou vévodu Karla z Malého hrádku?“ zeptal se pak. „Ano, přesně toho. Nepochybuji, že tak mocný čaroděj jako ty, už od něj jistě nějakou zakázku dostal a proto víš o čem mluvím.“ „Máš pravdu. Už jsem pro vévodu něco dělal a trochu znám i jeho rodinu. Strávil jsem na Malém hrádku několik týdnů, když jsem zbavoval jeho vinice kletby..., ale to sem nepatří. Takže ty jsi ho požádal o ruku jeho dcery Marie? A před dvěma lety, hmmm. To je opravdu velice dobrá partie.“ „Ano. Výborná. Naše rodina není příliš majetná a tento sňatek, by nám velmi pomohl. Říkám ti to čaroději přímo. Můj děd nadělal tolik dluhů, že pokud se mi nepodaří vzít si Marii za ženu, přijdeme úplně o všechno a budu muset nastoupit do armády, abych se vůbec uživil,“ řekl Jan. „Hmmm. A kdo ji přivedl na myšlenku, abys jí donesl dračí hlavu. To není normální přání. Vždyť se tady drak neukázal už skoro tři sta let. Jak na to přišla?“. zajímal se Mistr. „Nevím. Myslel jsem si, že je to čistě z její hlavy. Myslíte, že není?“ znejistěl Jan. „Nevím. Ale pokud mohu soudit, nebudila ve mne dojem natolik sečtělé osoby, která by věděla, kde hledat draky. Bez urážky. Přijatelnější řešení je, že jí to někdo poradil. Někdo, kdo věděl, že tento úkol je dnes téměř nesplnitelný. Draci se ve zdejších krajích nevyskytují. Jak jsem řekl, už tři sta let se tu žádný neukázal. Samozřejmě nevyhynuli. Ale žijí tak daleko odtud, že by jsi tam nedojel ani za deset let,“ řekl čaroděj.

-14-


„A co ten před tvou věží. Ten mne sem vlastně dovedl. Viděl jsem ho létat povětřím a na zádech mu seděla nějaká dívka. Poznal jsem podle jejího křiku, že ji určitě odněkud unesl. A ty, Mistře čaroději, zde tu obludu ukrýváš a bráníš mi, abych ji zabil a osvobodil tak zdejší kraj,“ rozpálil se Jan. Čaroděj se usmál a začal si rukou potahovat vous. „Ten drak sem přišel s těmito mladými lidmi, i s tou mladou dámou dnes ráno. Můj učedník je potkal před třemi dny. Mohu se ti zaručit, že tenhle drak nikoho neunesl a nikomu zde neškodí,“ odpověděl klidně Mistr. „Možná, že teď neškodí, ale co za rok nebo za dva. Začne unášet panny a bude je požírat. Sedlákům bude rozhánět stáda dobytka a začne ničit úrodu a lidská obydlí. Známe přece dobře dračí chování,“ nedal se Jan. „Ale. Ty znáš draky? A odkudpak?“ zajímal se Jiří a v jeho hlase byla slyšet ironie. „Od bardů. Všichni přece znají eposy a písně, které pějí,“ odsekl Jan. „Ahhh... . Od bardů? No. Mohu ti klidně říct, že v tomto případě si bardi bohapustě vymýšlejí. Jsem na světě už hodně dlouho a s několika draky jsem se osobně setkal. Ani jeden z nich úmyslně nerozháněl stáda dobytka. Ani jeden neunášel násilím panny a ani jeden nezapálil vesnici. Ledaže by lidi proti němu vyslali ozbrojence. Pak se mu ale nesmíš divit, že se rozzlobí a potrestá je,“ řekl čaroděj. „Ale právě to se jim nesmí trpět!“ vykřikl Jan, teď už úplně posedlý myšlenkou zabít draka, ať už to stojí cokoli. „Jsou to jen nestvůry, které se musí sklonit před nadvládou lidí. Náš Bůh nám přikázal, abychom takové likvidovali. Všechno živé na světě je tu proto, aby sloužilo lidem, nejdokonalejšímu božímu výtvoru!“ argumentoval hádavým hlasem Jan. „Myslím, že jsem udělal chybu, když jsem Petrovi zakázal zabít tě,“ řekl mrazivě Mistr. „Tak, a teď mne dobře poslouchej,“ řekl Janovi, „Nikdo lidem nedal právo vyhladit jiný živočišný druh, ani Bůh ne. To jsou jen bláboly fanatiků na kazatelnách. O tom, zda jsou lidé nejdokonalejším božím výtvorem si dovolím oprávněně pochybovat. Všude kolem nás je tolik božích zázraků, že takový člověk vedle toho vypadá jako něco, co Bůh vytvořil, když zrovna čekal na další nápad. A řeknu ti ještě něco, co tě bude určitě zajímat. Naposledy jsem byl u vévody z Malého hrádku loni v létě, a víš proč? Ne? Byl jsem pozván na svatbu jeho dcery Marie a nejstaršího syna vévody Matouše, Druhého královského rádce a Správce královských nemovitostí v celé říši.“ Po Mistrových slovech Jan jen otevřel ústa a zůstal na čaroděje civět. Trvalo dobrou minutu, než si to v hlavě všechno přebral. Pak konečně promluvil. „Jak mohla?“ hlesl. „To víš. Vyšší postavení, větší majetek a vyhlídka, že její muž jednou nastoupí na otcovo místo. Uznáš, že proti takové konkurenci jsi neměl šanci. Hádám, že právě on jí poradil ten nápad s drakem. I kdybys nějakého našel, nedokázal bys ho zabít. Naopak, jak ses dnes sám přesvědčil, drak by zabil tebe. A mohl by sis za to sám. Pokud ti mohu radit, zapomeň na ni. Najdi si nějaké hodné děvče, které dostane věnem kus pozemku, pověs zbroj na hřebík a začni hospodařit. Bude ti lépe.“ Rytíř Jan jen seděl s hlavou v dlaních a hleděl do podlahy. Mistr se podíval na Jiřího a naznačil mu co má dělat. Jiří sešel do kuchyně, připravil večeři a do poháru vína pro rytíře, nakapal trochu uspávadla. Pak vše odnesl nahoru. Při večeři Jiří i Mistr dohlédli, aby se rytíř s vínem nijak neuskromňoval. Po jídle ho mládenci společnými silami dopravili do Robertova pokoje a položili do postele. Usnul dřív, než přes něj hodili přikrývku. Robert odešel spát k Davidovi. Uložil se ke spánku na podlaze. Byla dřevěná, takže nijak nestudila. Mistr si, potom co odvedli Jana do postele, připravil lůžko. Pak se zabral do studia hřbetů knih ve své skutečně rozsáhlé knihovně. Hledal jednu konkrétní knihu, kterou napsal před více než čtyřmi staletími jeho učitel. Bylo v ní mnoho moudrostí a životních zkušeností. Její hlavní část se však týkala draků. Mistrův učitel platil za znalce draků a byl to právě on, kdo zasel do Mistrova srdce lásku a obdiv k těmto ušlechtilým tvorům, kteří vládnou rozsáhlým vzdušným prostorám. Mistr napsal tuto knihu v jediném exempláři, ale mladík, který studoval spolu s Mistrem Karolinem, pořídil tajně její opis. Mistr Karolinus si původně myslel, že je to z lásky k drakům a z touhy dozvědět se o nich co nejvíce. Bohužel, později se ukázalo, že mladík myslel pouze na svůj prospěch. Jedné noci tajně zmizel i s opisem. O několik dní později jej prodal jednomu rytířskému řádu za téměř kilogram zlata. Důvodem pro tak vysokou cenu, byla jedna jediná stránka rukopisu. Na ní se psalo o jediném, opravdu zranitelném místě draků. Ten kdo ho znal, mohl draky vyhubit během několika málo let. A právě po této stránce teď Mistr pátral. Knihu měl pečlivě uschovánu a pro jistotu ji rozdělil na několik částí, takže se nemohla tak snadno dostat do nepravých rukou. Avšak vzhledem k Mistrovu přístupu k pořádku, bylo teď velmi těžké najít alespoň kousek té vzácné knihy. Zabralo mu to skoro hodinu, ale nakonec našel co hledal. Ulehl do postele a ve svitu noční lampy se dal do čtení. Když dočetl, prolistoval znovu útlý svazek, vrátil se k několika částem a přečetl si je znovu. Nakonec odložil listy na noční stolek, zhasil lampu a uložil ke spánku. -15-

Dračí ranhojička

D

ruhý den ráno, se probral Mistr jako první. Než vstal z postele, znovu prolistoval svazek. Pak konečně vstal a pečlivě jej uschoval. Oblékl si své kouzelnické roucho a začal znovu pátrat v knihovně. Tentokrát nemusel hledat nijak dlouho. Kniha kterou hledal, byla doslova obrovská, půldruhé stopy vysoká a na píď tlustá. Navíc ji používal poměrně často. Se slabým heknutím ji vytáhl z police a položil ji na stůl. Otevřel ji a začal prstem přejíždět po rejstříku. Nakonec našel co hledal: Lokační kouzla pro vyhledání neživých předmětů. Nalistoval patřičnou stránku a začetl se do textu proloženého množstvím instruktážních obrázků. První tři kouzla přešel bez většího zájmu, teprve čtvrté ho zaujalo. Ze zásuvky pracovního stolu vyndal psací potřeby a udělal si několik poznámek. Pak vystoupal po žebříku do podkroví, kde většinou prováděl vlastní zaříkání. Na podlahu nakreslil dvojitý kruh a prostor mezi kruhy vyplnil prastarým písmem, kterým již skoro tisíc let nikdo nemluvil. Pak na vybrané znaky postavil svíčky a zapálil je. Nahlédl do poznámek, aby se ujistil, že je vše, jak má být. Nakonec uchopil svou kouzelnickou hůl a vyslovil kouzelnou formuli. Nějakou dobu se nic nedělo, ale nakonec se vzduch nad podlahou uvnitř vnitřního kruhu zavlnil a nabyl zrcadlového lesku. Pak najednou ztmavl, ale hned zase zesvětlal. Nakonec se na něm objevil obraz rychle uhánějící krajiny, jak by ji mohl vidět třeba rychle letící jestřáb, pokud by letěl opravdu těsně nad vrcholky stromů. Několik minut bylo vidět jen normální přírodní scenérii, ve které se střídaly hory, lesy, pastviny a řeky s potoky. Pak se v Mistrově zorném poli objevilo jakési město. Pohyb obrazu se prudce zpomalil. Nyní klouzal nad střechami rychlostí svižné lidské chůze. Konečně se zastavil nad střechou nějakého velkého domu, který vypadal, jako by byl součástí většího areálu. Obraz nyní začal klesat. Prošel střechou, před Mistrovýma očima se mihla půda zaplněná obrovským množstvím starého harampádí. Pak prošel podlahou a objevila se rozměrná místnost osvětlená sluncem, jehož paprsky pronikaly dovnitř obrovskými okny sahajícím od podlahy až ke stropu. V místnosti bylo několik mužů v mnišských kápích, ale Mistr viděl i několik ozbrojenců, stojících bez hnutí u všech dveří a dokonce i mezi několika okny. Bylo evidentní, že tohle není knihovna, kam by měl přístup obyčejný smrtelník. Obraz se na chvíli zastavil, jako by se rozmýšlel, kam se nyní má vydat. Nakonec se obraz stočil k policím plným knih v koutě místnosti. Dal se znovu do pohybu. Mířil šikmo vzhůru. Těsně minul hlavu jednoho začteného mnicha. Mistr měl pocit, že kdyby natáhl ruku, mohl by mu stáhnout kápi z hlavy. Obraz však stoupal až ke stropu. Tam, na úplně nejvyšší polici, za zamčenými prosklenými dveřmi, ležela kniha svázaná v docela obyčejné kůži. Společnost jí dělalo několik podobných knih, evidentně sem odložených, aby nepřekážely. Mistrovi se ulevilo. Jestli někdo odložil takto důležitou knihu na takové místo, pak nemůže ani tušit, co v ní je. Jinak by ji pečlivě uzamkl a dal střežit. Na druhou stranu, dnes byla jiná doba, než před těmi čtyřmi staletími a málokdo by jejímu obsahu věřil. Obraz nyní začal reagovat na Mistrovy myšlenky. Až doposud plnil jeho první příkaz, najít knihu. Nyní se Mistr začal rozhlížet po místnosti. V obraze se postupně střídaly další místnosti. Na podlaze vedle Mistra ležel štůsek papírů, kalamář a brk. Ten se nyní vznášel nad papíry a kreslil plán budovy, tak jak se její jednotlivé části objevovaly a zase mizely před Mistrovýma očima. Zároveň zaznamenával polohu stráží a nábytku. Mistr však dlouho nemohl zjistit, kde se ta budova vlastně nachází. Město mu bylo zcela neznámé. Pak však v jedné místnosti uviděl podobiznu muže v drahých šatech sedícího na trůně a rázem byl doma. Město se jmenovalo Sinerius a leželo jen den cesty od jižních hranic říše. Více než dvanáct set mil daleko. Teď už také věděl, co je to za knihovnu. Knihovna patřila tamnějšímu vládci, Patriciovi, který byl v blízkém příbuzenském vztahu ke králi a měl na něj značný vliv. Dostat se do ní nebude snadné. Obraz začal postupně slábnout. Kouzlo již vyčerpalo podstatnou část magie do něj vložené, ale Mistr věděl dost, takže další magii již nepřidal a nechal obraz zmizet. Zvedl ze země plánky, zhasil svíce, odložil kouzelnickou hůl do stojanu a vrátil se do své pracovny. Šramot z kuchyně mu prozradil, že se Jiří také probudil a nejspíš chystá snídani. Nebylo divu, slunce již bylo na palec nad obzorem. Uložil plánky do zásuvky stolu a zajistil ji kouzlem. Pak sešel do kuchyně. V kuchyni nebyl Jiří sám. David s Robertem už také byli vzhůru a pomáhali mu s přípravou snídaně. Na rytíře se nemusel ani ptát, jeho chrápání bylo slyšet více než zřetelně. „Dobré ráno,“ pozdravili všichni Mistra, sotva ho uviděli na schodech. „Dobré jitro. Jak jste se vyspali? Někteří lidé mají strach spát v příbytku čaroděje?“ odpověděl jim Mistr Karolinus. „My se nebojíme,“ usmál se Robert. -16-


„My už víme, že jste dobrý čaroděj a na ostatní lidi jsme nikdy moc nedali. Lidé většinou vykládají různé nesmysly, jen aby se zviditelnili,“ doplnil ho David. „Kde máte svou kamarádku?“ zeptal se Mistr. „Asi ještě spí. Nechtěli jsme ji budit,“ odpověděl Robert. „Tak se tam zajděte opatrně podívat, jestli je vše v pořádku,“ požádal Mistr. „Co by mělo být v nepořádku?“ zeptal se udiveně David a Robert se zastavil uprostřed pohybu, kdy pokládal na stůl nakrájený bochník chleba. „Nic. Jen se tam dojděte podívat. Nemusíte ji budit. Jen zaklepejte a ujistěte se, že je vše v pořádku,“ pokračoval Mistr. Robert tedy vykročil k Daninu pokoji. Opatrně zaklepal na dveře od Danina pokoje, ale nikdo mu neodpověděl. Zaklepal znovu, hlasitěji. Opět bez výsledku. Vzal z lehka za kliku a tiše otevřel. Danin pokoj byl prázdný. Otočil se a spěchal k ostatním. „Není tam! Zmizela!“ křikl. „Jdem ji hledat!“ zavelel David a hnal se do pokoje pro zbraně. „Moment! Počkejte!“ brzdil je Mistr. Kluky stejně nezastavil. Musel počkat, až se vrátí v plné zbroji. Dokonce i Jiřího se zmocnilo vzrušení a vytáhl z kouta svou kouzelnou hůl a opasek s dýkou. „Povídám!“ houkl na ně Mistr ostřeji, aby je zastavil, „Zastavte se a chvíli mne poslouchejte.“ „Co máme poslouchat?“ vztekal se David. „Dana je pryč, musíme ji najít. Kdoví kdo nebo co se tady v noci potloukalo.“ „Tušil jsem, že tam nebude. A můžete být úplně klidní, nikdo ji neunesl. Ani nemohl, dokud dole spí Petr. K drakovi se nepozorovaně nepřiblíží žádný tvor, to už jste si také mohli všimnout, za ty dny co jste spolu putovali.“ Kluci se zarazili. První vzrušení už opadlo a začali opět normálně uvažovat. „To je fakt,“ řekl Robert. „K Petrovi se nepřiblížíte na dvě míle, aniž by o vás už alespoň míli nevěděl. To by muselo být něco opravdu zvláštního, aby to Danu odvedlo bez jeho vědomí.“ „Tak vidíte. Jsem přesvědčen, že Danu nikdo neunesl. Odešla ze svého pokoje sama a dobrovolně, ale nijak daleko. Zcela určitě spí dole u Petra,“ řekl Mistr spokojeně. Kluci si to chvíli přebírali. „Proč by chodila spát k Petrovi?“ zeptal se opatrně Jiří. „Jasně, proč? Tolik dní jsme spolu šli lesem a tak a nikdy si k němu ani nepřisedla, tak proč by si najednou k němu lehala?“ přidal se David. Robert neříkal nic, jen měl hlavu nakloněnou ke straně a zdálo se, že přemýšlí. Mistr se usmál a zadíval se na Roberta. Už jako normální člověk byl Robert ze všech nejinteligentnější a profese vraha a špeha mu umožnila uvažovat ještě rychleji. „Už včera se k sobě chovali nějak divně,“ začal pomalu Robert. Mistr ho nevyrušoval, byl zvědav, kam až ho jeho myšlenky dovedou. „Dana ho chránila, ošetřovala. Petr ji poslouchal na slovo, přitom je svobodný, nic ho k ní neváže. Není dračice, aby se zamiloval, je jen člověk. Kdo umí ošetřovat draky, a kdo je dokáže dotykem ovládnout? Existuje něco jako zaříkávač draků?“ přemýšlel nahlas Robert a díval se přitom na Mistra. „Jsem rád, že tu konečně někdo používá rozum. Dostal jsi se hodně blízko,“ chválil ho Mistr. „Zaříkávač draků neexistuje, ale kdysi dávno existovaly Dračí ranhojičky. Draci se sice hojí dobře sami od přírody, ale jednoho dne vyvstala potřeba někoho, kdo by draky chránil před lidmi,“ vysvětloval Mistr. „Jak chránil draky před lidmi?“ divil se Jiří. „Včera jsme viděli, že ten rytíř neměl proti Petrovi šanci.“ „Ne tak docela, ale teď o tom nebudu mluvit. Máme tu toho rytíře a musíme se ho nejdříve zbavit. Nic z toho co vám musím říct není pro jeho uši.“ „Tak se ho prostě zbavíme,“ rozhodl Robert a výmluvně sáhl k pasu pro dýku. „Ne!“ zarazil ho Mistr. „V mém domě krev nepoteče. Jestli už ho tady musí někdo zabít, budu to já a s pomocí magie. Ale věřím, že se ho zbavíme humánnějším způsobem.“ „Ale jak zajistíme, aby sem nepřišli další takoví jako je on? Stačí aby se někde jen zmínil o drakovi a máme tady celý zástup „hrdinů„,“ zeptal se David „To je to nejmenší,“ usmál se Mistr. „Existují jistá kouzla, která zajistí, že si už nikdy nevzpomenete na určité věci nebo události ve vašem životě.“ „Jiří si to vezme na starost. Tahle kouzla by už měl umět,“ Mistr se přitom podíval na svého žáka, který zazářil. Nestávalo se příliš často, že by mu Mistr svěřil nějakou práci na zaklínadle. „S radostí!“ div že nezavýskl Jiří. -17-

Dračí ranhojička

„Kolik si toho nemá pamatovat?“ „Řekněme, poslední dva dny. A samozřejmě, musí zapomenout na tu Marii. Udělej to tak, aby se zamiloval do první svobodné dívky s pozemkem, kterou potká. Tak bude od něho pokoj,“ řekl Mistr. „A teď bychom se měli najíst. Dana se k nám přidá sama. Mám obavu, že by Petr mohl reagovat poněkud nepředvídatelně, kdybychom ji šli dolů vzbudit,“ rozhodl Mistr nakonec. Zasedli tedy ke snídani. Jedli mlčky. Každý se věnoval svým vlastním myšlenkám. Jako zvukový doprovod jim sloužilo Janovo chrápání. Když byli skoro po jídle, vyšla po schodech Dana, kompletně oblečená, popřála jim dobrého rána a přisedla si ke stolu. Všichni teď byli na rozpacích, jak se k ní vlastně mají chovat. Dokonce i Mistr. „Ehm, vyspala ses dobře?“ zeptal se David. „Báječně. Konečně jsem spala na měkkém,“ odpověděla Dana. „To mi připomíná, Mistře Karoline, dovolili jsme si s Petrem, půjčit si vaše kožešiny a udělat z nich pro Petra důstojnější lůžko, než je dlažba v přízemí vaší věže, nevadí to?“ zeptala se Mistra. „Kožešiny? Jaké.... ? Ahhhh, ty myslíš kožešiny z přístěnku?“ upamatoval se Mistr. „No, přesně ty?“ „Po pravdě řečeno, jsem už skoro zapomněl, že je mám. Dostal jsem je jako platbu za jedno primitivní kouzlo. Vůbec jsem nevěděl, co s nimi mám vlastně dělat. Jednu jsem si dal před postel, abych ráno nešlápl na studenou podlahu, ale ostatní zůstaly v přístěnku. Dělej si s nimi, co uznáš za vhodné.“ „To je bezva. Petrovi se na nich výborně spalo. Rád uslyší, že si je může nechat,“ zaradovala se Dana. „Ta marmeláda je moc dobrá. Z čeho je?“ zeptala se vzápětí, když spolkla první sousto chleba s máslem a marmeládou. „Z ostružin,“ odpověděl Jiří. „Je z loňska. To bylo strašně moc ostružin. V lese bylo skoro černo.“ „Je moc dobrá. Fakt se ti povedla. Já jsem doma zkoušela marmeládu jen jednou, a nikdo to nejedl. Nakonec jsme ji vyhodili,“ chválila Dana Jiřího výtvor. Sotva to dořekla, otevřely se dveře do Robertova pokoje a do kuchyně se vklátil rozespalý rytíř Jan. Na rozdíl od ostatních, kteří se po probuzení ustrojili a trochu upravili, rytíř přišel ke stolu tak, jak se právě vykulil z postele. Šaty měl zmuchlané a všelijak povytahané, obličej zmačkaný a na hlavě hnízdo, nad kterým by bledl závistí kdekterý vrabčák. „Dobré ráááááááááááno,“ zívl na pozdrav a sedl si na pec. U stolu už nebylo místo. „Jakpak se ti spalo, rytíři?“ zeptal se přívětivě Mistr a mrkl po Daně. Dana nasadila svůj obvyklý výraz - Koukám jako deset čertů - a probodávala rytíře pohledem. Ten však byl ještě natolik rozespalý, že si toho vůbec nevšímal. „Docela dobře. Ale už jsem odvykl měkké posteli. Celou noc jsem skoro oka nezamhouřil.“ Klukům zaskočila snídaně, jak snažili nesmát se. Dana se jen znechuceně ušklíbla a Mistr se jemně pousmál. Než stačil Mistr něco říct, sebrala Dana hrnek s čajem a tři namazané krajíce chleba. Zvedla se od stolu, oznámila jim, že se jde nasnídat dolů k Petrovi a zmizela dolů po schodech. „Posaď se ke stolu, rytíři, a posnídej s námi,“ vyzval ho Mistr. Jan ještě jednou za zíval a zvedl se z pece. Usedl ke stolu, nalil si čaj, vzal si krajíc chleba a dal se do jídla, které prokládal dalším zíváním. Mistr nenápadně mrkl na Jiřího a ten hned věděl, co má dělat. Omluvil se, vstal od stolu a zmizel nahoru do Mistrovi pracovny. Vrátil se v pěti minutách a v ruce držel mističku s nějakým práškem a hřeben. Kluci viděli, že prášek jiskří i na zubech hřebenu. Jiří odložil mističku na poličku a podal rytíři hřeben se slovy, že by se měl po ránu upravit, když je s nimi ve věži dáma. Dodal, že byla natolik znechucena rytířovým vzhledem, že raději odešla jíst ven. Rytíř si vybavil jisté okolnosti ze včerejška a ztuhl. „Dáma? Nebyl tady včera také drak? A kam že šla, dolů? K tomu drakovi?“ Rytíř byl evidentně mimo. Uspávadlo odvedlo vynikající práci a ve spojení s vínem mělo na rytíře neuvěřitelný účinek. Vypadal jako někdo po třítýdenním flámu. Kluci skoro viděli, jak mu za krkem sedí opičák a mlátí ho po hlavě palicí. Stále ještě mimo, vzal Jan do ruky hřeben a začal se česat. Pohyby měl nejisté, ale s pomocí boží, se mu to nakonec podařilo. Jiří, který po celou tu dobu stál rytíři za zády, zvedl přitom z police mističku s práškem a pečlivě jej rozsypával do dráhy hřebenu. Šklebil se přitom jako král zlomyslných vtipálků. Při pohledu na něj a na natvrdlý rytířův výraz měli ostatní hodně co dělat, aby nevyprskli smíchy. Když rytíř skončil, celá hlavu mu jemně světélkovala, ale po několika minutách světélkování ustalo. V té chvíli se rytířův zrak zakalil, tedy více než dosud, a ztuhl. Vydržel tak několik vteřin, zatímco ho kluci s Mistrem napjatě sledovali. -18-


Nakonec Jan zatřásl hlavou a zamrkal. Pak se podíval roztržitě kolem sebe. Nakonec se podíval na Mistra. „Promiňte Mistře čaroději, že jsem vás tak dlouho zdržoval. Již vás musím opustit. Mám důležitý úkol. Děkuji vám za vaše rady a slibuji vám, že se jimi budu řídit a všude budu vychvalovat vaši moudrost,“ s tím vstal Jan od stolu, uklonil se Mistrovi, a aniž by si všiml kteréhokoli z kluků, spěchal do pokoje. David s Robertem jen nechápavě koukali na Jiřího, který se šklebil ještě víc než předtím a byl to tak zlomyslný škleb, že by se za něj nemusel stydět ani ten nejvychytralejší skřet, který kuje pikle ve své jeskyni v horách u obchodní stezky. Mistr se jen spokojeně uculoval do vousů. Za několik chvil, vyběhl rytíř z pokoje plně ustrojen, znovu se uklonil Mistrovi a chvátal po schodech dolů. V přízemí seděla na kožešinách Dana, opřená zády o Petra a dojídala poslední chleba. Nejdříve uslyšeli hrozný dupot, jako by po schodech běžela celá armáda, a najednou kolem nich proběhl rytíř v takovém kalupu, že se ve dveřích málem přerazil. Běžel tak rychle, že si nevšiml ani Dany ani Petra, který něj ani nestihl pořádně zavrčet. Oba, Dana i Petr, byli rytířovým spěchem tak překvapeni, že Dana dokonce zapomněla žvýkat a nechápavě hleděla ven ze dveří, kterými rytíř vyběhl. Pak konečně polkla a podívala se na Petra. „Chápeš to?“ zeptala se. „Jo. Konečně se úplně zbláznil,“ odpověděl jí Petr. „Ale, alespoň je od něj konečně pokoj,“ dodal spokojeně, když k nim z venčí dolehl dusot koňských kopyt slábnoucí v dáli. Pak ze schodů sestoupil Jiří, pozdravil Petra, stoupl si do dveří a spokojeně hleděl za uhánějícím jezdcem. Pak se otočil, zamnul si ruce a vrátil se nahoru. Dana se opět podívala na Petra a pokrčila rameny. Petr tak učinil také, což vypadá velice efektně, pokud máte křídla. „Nechceš se jít proletět?“ zeptal se Petr. „Ráda.“ „Nevíš o nějakém místě ke koupání, které by nebylo tolik na očích? Potřebuji se vykoupat,“ požádala ho. „Kousek odtud, jsem myslím zahlédl vodní hladinu. Můžeme se tam podívat,“ odpověděl a zvedl se na všechny čtyři. Vyšel ven, protáhl se jako kočka, zamával mocně křídly a opět si lehl na zem, aby mohla Dana nasednout na jeho krk. Když se Dana uvelebila, opatrně se zvedl a vzlétl. Mistr hleděl z okna jak odlétají. „No, tak teď si můžeme promluvit o Daně. Ale raději půjdeme do pracovny,“ řekl a vykročil nahoru po schodech. Nahoře jim pokynul, aby se posadili. Sám došel k zásuvce, vytáhl z ní plánky budovy a posadil se k nim. „Jak už váš kamarád pochopil, vaše přítelkyně se už také proměnila. A jak jsem vám řekl já, proměnila se v Dračí ranhojičku. No a teď vám vysvětlím, kdo to byly Dračí ranhojičky,“ začal Mistr čaroděj. Ostatní, včetně Jiřího, byli zticha a zvědavě čekali, co se dozví. „Zhruba tak do doby před šesti sty lety, zde žilo poměrně dost draků. Pokud jste nebyli líní zvednout zrak k nebi, mohli jste na něm vidět dračí siluetu skoro každý den. Lidé tehdy s draky neuměli bojovat a raději se jim klidili z cesty. Bohužel pro draky se v těch dnech podařilo několika alchymistům čistě omylem při pokusu o výrobu zlata, vyrobit snad nejprudší jed na světě. Stačila jedna jediná kapička jedu na vaší ruce a za pár hodin jste po smrti. A pokud se vám dostal do krve nebo do zažívacího traktu, trvalo to jen několik vteřin. Samozřejmě se tento jed stal velice vyhledávaným jistými společenskými kruhy a brzo se stal jedním z nejvyhledávanějších jedů vůbec. Neví se kdy a koho, ale jednou někoho napadlo, použít kopí a šípy napuštěné tímto jedem k boji proti drakovi. A ejhle, doposud jen velmi těžko zranitelné tvory bylo možno zabít pouhou jedinou ranou. Rytíři rychle zjistili, že jed se rozpouští pouze v alkoholu, takže déšť a voda obecně mu nevadili. Zbraň si tak udržela svou nebezpečnost po velice dlouhou dobu bez nějaké zvláštní péče. Draci se zprvu bránili jak mohli, ale otrávených zbraní rychle přibývalo a s jejich rostoucím počtem rostl také počet mužů, kteří našli odvahu se drakovi postavit. Draci jsou úžasná stvoření, schopná vyléčit se téměř ze všeho, ale tento jed byl pro ně neznámý. Nebyl čistě přírodní a nebyl ani magický, takže na něj jejich magie nezabírala. Draci bojovali dlouho a udatně, ale zatímco oni nesměli být zraněni ani jednou, lidem stačilo trefit se právě jen jednou. Během několika málo let počty draků prudce poklesly. Najít draka bylo stále těžší a těžší, ale všichni toužili mít doma nějakou dračí trofej, která by dokázala jejich sílu a udatnost. Lidé neváhali podnikat dlouhé cesty do neprobádaných končin, jen aby nějakého draka našli. No, a pak drakům svitla naděje. Daleko odtud, v jednom dnes již dávno opuštěném údolí, stál docela malý chrám, zasvěcený možná už tenkrát zapomenutému bohu. V chrámu tou dobou žilo jen málo kněžek. Většina z nich byla v letech a tak ani neměly dost sil, aby překonaly horské průsmyky vedoucí z jejich údolí.

-19-

Dračí ranhojička

Jednoho dne se u nich objevil zraněný drak. Byl zasažen otrávenou zbraní. Útočníka pochopitelně zabil, ale nyní jed pomalu, ale jistě zabíjel jeho. Vzhledem k velikosti dračího těla to trvalo od několika dní po téměř měsíc. Záleželo na počtu zranění a množství jedu, který pronikl do jeho těla. Kněžky se ho ujaly a tehdy se stal zázrak, ve který draci už snad ani nedoufali. Kněžky používaly k léčení svých vlastních neduhů svařenou a destilovanou směs z horských bylin. A tahle směs dokázala zastavit působení jedu a napravit všechny škody, které v dračím těle napáchal. Drak pak přivedl do údolí všechny zbývající draky a z kněžek se staly Dračí ranhojičky. Draci je střežili a obstarávali jim potraviny a kněžky jim za to vyráběly protijed. Díky němu dokázali draci zvrátit štěstí v boji o přežití na svou stranu. Lidé náhle zjistili, že jed už na draky neúčinkuje, protože pokud drak protijed vypil, stal se vůči němu asi na týden imunní. A navíc se draci začali za každý útok proti nim mstít. Bylo vypáleno mnoho vesnic a městeček a lidé prchali z podhůří do nížin do velkých měst, která v obavě z dračího útoku, vybudovala na svých hradbách mohutnou protidračí obranu složenou hlavně z katapultů a balist, schopných metat otrávené oštěpy s okovanými špicemi do výšky tří set stop a i v této výšce dokázaly probít dračí šupiny. Draci však lidi do nížin nepronásledovali. Stačilo jim, když je vyhnali dostatečně daleko od údolí. Tak se vytvořila křehká rovnováha, která přetrvala skoro dvě století. Pak však draci našli v horách osamělého poutníka. Protože nebyl nijak ozbrojen a jeho magie se té jejich nemohla rovnat, nevšímali si ho. Až do té doby, než našel cestu do jejich údolí. Bojovní rudí draci ho chtěli hned zabít, ale moudří zlatí draci je přesvědčili, aby ho naopak dopravili do údolí. Rudí draci to udělali se silnou nechutí, ale protože zlatí draci ostatním drakům díky své moudrosti vládli, nevzpírali se. Ten poutník byl můj starý učitel. Zůstal v údolí do následujícího jara a pak draky opustil se slibem, že nikdy nikomu nevyzradí jejich tajemství. Prošel pak ještě mnoho zemí a zúčastnil se mnoha vzrušujících dobrodružství, než ho přibývající věk přiměl k tomu, aby se usadil. Měl už tenkrát velmi rozsáhlou klientelu, takže o peníze neměl nouzi. Od jednoho spokojeného zákazníka, krále země, která kdysi zabírala polovinu naší říše, dostal jako honorář za poskytnuté služby věž v docela slušném stavu a nárok na jídlo a víno na celý rok až do jeho smrti. Na druhou stranu se můj učitel musel zavázat k tomu, že bude svými kouzly říši chránit před útokem zvenčí a bude vždy připraven královi pomoci, kdykoli toho bude potřeba. No, a pak jsem se dostal k Mistrovi do učení já. Od svého učitele jsem se naučil lásce k drakům. Mistr již tou dobou měl napsané své paměti. Byla to docela silná kniha, vázaná v drahocenné kůži se zlatým kováním na rozích. Věděl jsem o ní, protože byla v knihovně mezi ostatními knihami, ale ctil jsem Mistrův zákaz a nikdy jsem ji neotevřel, dokud mi to sám nedovolil. Ještě předtím však Mistr přijal do učení dalšího mladíka. Magie mu však příliš nešla. Mistr s ním byl velice nespokojený a nakonec se rozhodl, že ho pošle pryč. Tenhle mladík však z mého a Mistrova rozhovoru vytušil, že v té knize je cosi víc, než jen sbírka pamětí starého čaroděje. Možná ji chtěl nejdříve ukrást, ale rychle si uvědomil, že by se moc daleko nedostal. Mistr i já jsme knihu hlídali jako oko v hlavě a neustále jsme se přesvědčovali, že je na svém místě. Tak se tedy naučil alespoň jedno kouzlo. Bylo to kopírovací kouzlo, s jehož pomocí knihu opsal. Trvalo mu to jen pár dnů a počínal si přitom tak obratně, že si toho Mistr vůbec nevšiml a já jsem ho nachytal, až když ji měl celou opsanou a snažil se její kopii přede mnou ukrýt. Nejdříve jsem ji chtěl zničit a jeho pořádně potrestat, ale umluvil mne a já jsem ho nechal být i s knihou, pod podmínkou, že se Mistrovi ke všemu přizná. Ještě téže noci však zmizel. Shodou okolností se hned dalšího rána u nás objevil královský posel a my se museli zabývat jinými věcmi. Než se nám ho podařilo znovu najít, stihl knihu prodat jednomu rytířskému řádu. A jen o několik týdnů později armáda našeho království údolí dobyla a všechny Dračí ranhojičky vyvraždila. Draci se pak rozlétli po celém světě a žijí na místech, kam se nikdo nedostane. Je jich už jen velmi málo. Dana je novou Dračí ranhojičkou. S ní se objevila naděje, že by se draci mohli vrátit do zemí, které jim kdysi náležely. Časem se kolem ní vytvoří společenství draků, kteří ji budou chránit. Odvedou ji nejspíše někam daleko odtud, kde snad naučí další ženy a dívky umění léčení draků. A za mnoho let, až počet draků opět stoupne, se draci vrátí. Ale nyní je velmi zranitelná. Včerejšek to jasně dokázal. Ještě štěstí, že ten rytíř byl od přírody natvrdlý. Byl vyzbrojen pouze obyčejnými zbraněmi. Kdyby byla ta dýka otrávená, byl by teď Petr ve vážném ohrožení života. A nyní je na nás, abychom alespoň trochu splatili dluh vůči drakům. Budeme ty dva chránit do té doby, než se objeví ostatní draci.“ Čaroděj skončil svou přednášku a nechal kluky, aby si ji v hlavě přebrali. Zabralo jim to nějakou dobu, během které se Mistr došel dolů napít vody a pak si ještě donesl vodu do pracovny. První, kdo se ozval, byl Robert. „To bylo velice zajímavé vyprávění, Mistře. Ale jak bychom my mohli chránit draka? Petr je silný a hbitý. Po včerejšku je i zkušenější a rytíře si už tak blízko k tělu nepustí.“ „Jenže je jen otázkou času, kdy se tu objeví nějaký rytíř, který bude vědět o jedu a bude jím vyzbrojen. Proti takovému soupeři bude mít Petr jen malou šanci,“ namítl Mistr a pokračoval. -20-


„Řád stále existuje a své členy nadále učí, jak bojovat s drakem. Mají sice jen obyčejné zbraně, ale i tak jsou pro Petra nebezpeční. První hrozbu jsme zažehnali tím, že jsme nechali toho ňoumu všechno zapomenout, ale nebezpečí trvá. Kopie té knihy ještě stále existuje a je pro rytíře relativně snadno dostupná. My ji teď musíme získat a zničit dřív, než si ji někdo přečte a zjistí pravou Daninu roli v tomto světě.“ „No, a v čem je tedy vlastně problém?“ zeptal se Jiří a David souhlasně kýval hlavou. „Prostě ji najdeme a spálíme ji. Je mnoho kouzel, kterými ji můžeme zničit přímo odtud.“ „Ano. Tak by se to jistě dalo udělat, ale ta kniha je uložena v knihovně v patricijském paláci ve městě Sinerius. V té knihovně je mnoho vzácných, v pravdě nenahraditelných, děl a rukopisů. A bohužel, žádné kouzlo které znám, není tak sofistikované, abych jím zničil pouze tu jednu knihu a ostatní nepoškodil. Každý můj pokus o něco takového skončí požárem knihovny. Když už bych měl takové kouzlo použít, potřebuji, aby tu knihu někdo odnesl mimo knihovnu.“ „Aha, takže vy po nás chcete, abychom tu knihu nějak dostali z knihovny, že?“ chtěl se ujistit David. „A v čem je tedy ten obrovský problém. Stačí, když tam zajdeme a třeba ji jen vyneseme na chodbu.“ „Potíž je v tom,“, začal mu vysvětlovat Jiří,“že Sinerius je strašně daleko. Na koni bychom tam nikdy nedojeli v čas a otázka je, jestli bychom tam vůbec dojeli. Cesta vede přes několik velice nebezpečných území, kde se není radno zdržovat. Navíc je patricijský palác velmi dobře střežen a pokud vím, je Patricij na svou knihovnu velmi pyšný, neboť se mu dostalo výborného vzdělání a velmi dobře zná cenu knih ve svých sbírkách. Střeží knihovnu asi tak, jako jiní vládci své pokladny. Dostat se do ní, byť jen na několik okamžiků a v doprovodu stráží, je velké privilegium, kterého se dostalo jen nemnoha lidem. A studovat v ní mohou, alespoň myslím, jen mniši z kláštera, ve kterém vyrůstal. Nenapadá mne žádný způsob, jak bychom se do ní mohli legálně dostat my.“ „Tak co tedy budeme dělat?“ zeptal se David. „Musíte ji ukrást,“ rozhodl Mistr. „Ukrást? A jak, vždyť Jiří právě řekl, že je to velmi dobře hlídané místo,“ divil se David. „Ano. To je. Knihovna je v jednom z křídel patricijského paláce. Ale máme štěstí, alespoň v jedné věci. Je až v nejvyšším patře. Nad ní je pouze půda. Podívejte, mám tu plány,“ odpověděl Mistr. S tím Mistr začal na stole rozkládat jednotlivé listy papíru. Kluci natáhli krky, aby lépe viděli. Před nimi se na stole postupně objevil plán severního křídla patricijského paláce, ve kterém byla umístěna knihovna. Když Mistr umístil poslední list plánu, začal jim vysvětlovat, co kde je. „Tady je nejvyšší patro,“ ukázal na několik listů v od něj nejvzdálenější řadě. „A tady ta místnost je knihovna. Tady jsou troje dveře, kterými se do ní dá vstoupit. Všechny vedou do chodby. Tyto čtvrté, vedou do patricijovy soukromé čítárny. Knihovna má pět velkých oken. Sahají od podlahy až ke stropu a jsou orientována na východ, do dvora kasáren, kde sídlí palácová stráž. Okna nemají okenice, takže pozor na použití světla, mohli by jste na sebe upozornit. Stěny jsou lemovány prosklenými skříněmi s knihami. Další skříně, mnohem menší, jsou ve středu knihovny. Zde, na severním konci knihovny, jsou stoly a židle pro čtenáře.“ „Vás bude zajímat tato skříň,“ ukázal Mistr na jeden konkrétní obdélník v plánku. „V této skříni, v nejvyšší polici je uložena naše kniha. Tady jsem nakreslil rozmístění knih na polici, aby jste se nespletli,“ s tím Mistr vytáhl list papíru s náčrtkem několika knih na polici. Jedna z nich byla zakroužkována. „Ta kniha je velice nenápadná. Je v levné kožené vazbě a silně opotřebovaná. Snadno se přehlédne, protože takových knih je v té polici víc. Pokud na to budete mít čas, nahlédněte dovnitř a ujistěte se, že je to ta pravá. Dám vám k nahlédnutí originál, který mám stále u sebe, takže ji snadno poznáte.“ „Tady ta chodba před knihovnou, vede na hlavní schodiště. Na společném patře s knihovnou, již žádné další důležité místnosti nejsou. Pokoje jsou prázdné a nábytek v nich je přikryt potahy proti prachu. Evidentně v nich již dlouhou dobu nikdo dlouhodoběji nepobýval. Když budeme mít štěstí, bude střeženo pouze schodiště, nikoli vlastní knihovna. Je to šesté patro a dole na ulici neustále přechází stráž. Snad to budou považovat za dostatečnou ochranu. Na zbytku plánu, jsou zbylá podlaží severního křídla, ale doufám, že nebudete muset jít do nižších pater. Bylo by to velice nebezpečné. Můj návrh je, proniknout tam přes střechu a půdu, ale detaily musíte domyslet až na místě podle situace. Tak, nějaké otázky, než vyrazíte na cestu?“ ukončil Mistr instruktáž. „Několik,“ odpověděl Robert, který jako špeh a vrah, dokázal odhadnout rizika spojená s pokusem o průnik do přísně střeženého paláce. „Za prvé, jak se tam dostaneme?“ „O dopravu se postarám já. Vytvořím dvě brány, navzájem propojené. Snadno se dostanete do města i nazpátek,“ odpověděl Mistr. „Co zbraně a další vybavení? Pro boj v ulici nebo v krčmě jsme vybaveni dobře, ale v paláci si musíme počínat opatrněji. Také budeme potřebovat trochu jiné oblečení. Nic co by cinkalo nebo odráželo světlo,“ pokračoval Robert. „S oblečením vám pomohu. To je otázka několika jednoduchých kouzel, ale se zbraněmi to bude horší. Nejspíš si je budete muset sehnat přímo v Sineriu. Je to obrovské město. Má skoro milion obyvatel. Snadno se v něm ztratíte. V místní chudinské čtvrti žije více než polovina jeho obyvatel a na jejím okraji se dá sehnat všechno. Uvnitř čtvrti je však velice nebezpečno. Denně tam zemřou desítky lidí, tak ať neskončíte podobně,“ odpověděl Mistr. -21-

Dračí ranhojička

„Co nějaká kouzla na cestu?“ zeptal se znovu Robert. „Jiří jde samozřejmě s vámi. Umí toho už dost, aby vám byl dostatečně ku pomoci. Kromě kouzel to docela dobře umí i s holí a dýkou, takže se nemusí spoléhat pouze na magii.“ „Tak snad už jen trochu jídla, abychom nemuseli riskovat zdraví v nějaké pochybné krčmě a tak za hodinku bychom mohli vyrazit,“ uzavřel to Robert. Mistr spokojeně přikývl a ujistil je, že do hodiny budou obě brány připravené k použití. Pak se kluci zvedli a sešli dolů, aby si připravili věci. O hodinu a něco později, po sbalení potřebných věcí, převléknutí do jiných šatů, které zakryly kroužkové košile a další díly zbroje a samozřejmě také po prohlídce originálu hledané knihy, byli kluci připraveni vyrazit. Mistr otevřel v podkroví magickou bránu, popřál jim mnoho štěstí a kluci zmizeli v černém otvoru visícím ve vzduchu asi stopu nad podlahou. Dana se kochala výhledem, který se jí nabízel z Petrova krku. Pod nimi ubíhal nekonečný les a Petr letěl tak nízko a tak pomalu, že čas od času zahlédla i nějakou lesní zvěř dole pod větvemi. Dana se tentokrát na nic neptala a seděla docela tiše a ani Petr nic neříkal. Zdálo se, že je plně zaměstnán svými vlastními myšlenkami. Neletěli nijak dlouho. Sotva po deseti minutách přistál Petr na břehu nevelkého jezírka s průzračně čistou vodou, rozkládajícího se na úpatí táhlého svahu zcela porostlého stromy. Jezírko bylo napájeno širokým mělkým potokem stékajícím ze svahu. Břehy jezírka byly zcela holé. Hladinu nestínil jediný keř nebo strom a přitom to bylo od břehu k prvním stromům dobrých padesát kroků. Navíc bylo všude okolo úplné ticho. Pouze slabý vítr šuměl ve větvích. Zem byla porostlá travou sahající Daně nad kolena. Špatně se v ní chodilo, omotávala se kolem nohou a znemožňovala rychlejší pohyb, než pomalou chůzi. Petr proto prošel před ní až na samý břeh a vyšlapal pohodlnou pěšinu. Na břehu se uložil do pozice sfingy a v tu chvíli vypadal jako ostražitost sama. Dana se nesměle rozhlédla kolem a pak pohlédla na Petra. „Ehm, jsem ti vděčná, že jsi mne sem odnesl, ale nemohl by jsi mě nechat o samotě? Říkala jsem přece, že se potřebuji vykoupat,“ řekla. Petr na ní s úsměvem pohlédl. „Co myslíš, že bych ti tak asi mohl udělat? Jsem drak. Nechci se tě nijak dotknout, ale můj ideál krásy se dost podstatně změnil. Mám tě sice rád a je mi s tebou dobře, ale nejsi dračice. V tomhle ohledu se ode mne nemusíš ničeho obávat.“ Dana zčervenala. „Tak se alespoň otoč, abych se mohla svléknout a vlézt do vody. Jsi sice drak, ale já si tě pamatuji jako člověka, nemůžu si pomoct.“ Petr se tedy opět zvedl a otočil se k ní zády. Dana se rychle svlékla, po očku však Petra neustále sledovala, a vlezla do vody. Voda byla docela studená, ale Daně to až tak nevadilo. Doma se koupala v řece a ta nikdy nebyla nijak teplá. Odešla po dně tak daleko, až měla hladinu ke krku a otočila se k Petrovi, aby na něj zavolala, že se může otočit. Zjistila však, že Petr už zase leží jako prve a v jeho pohledu ze zračilo očekávání, co ona na to. Nejdřív mu chtěla vynadat, ale rychle si uvědomila, že právě na to čeká. Prostě ji zlobí. Překousla to a začala se mýt. Mýdlo si vzala od Jiřího, už když ho potkali. Petr Danu spokojeně sledoval, ale zároveň byl velice ostražitý. Něco ho neustále nutilo častěji se obracet k zarostlému svahu. Ve vzduchu visel jemný pach, který nedokázal okamžitě zařadit, ale podvědomě cítil neklid. Dana se ráchala poměrně dlouho. Za celou tu dobu, co jsou v téhle podivné zemi, se teď poprvé mohla dosyta vykoupat. Dřív se mohla jen opláchnout v potoce, ale tohle bylo mnohem lepší. Nakonec opět zavolala na Petra, aby se otočil. Petr tak učinil, ale neklid v něm jen vzrostl, protože nyní pořádně neviděl na svah. Slyšel, že Dana za ním se šploucháním vylezla z vody a začala se strojit. V duchu ji poháněl, aby už byla hotová. Nakonec ho nějaký pohyb, zaznamenaný periferním viděním, donutil otočit hlavu. Z lesa vyběhlo deset tvorů podobných vlkům, ale větších a mohutnějších. Měli srst černou jako saze, oči jim rudě plály a v otevřených tlamách jim svítily bílé ostré zuby. Hnali se velkou rychlostí vysokou travou, jakoby to byl anglický trávník někde v zámeckém parku, přímo k nim. Petr zlostně zařval a postavil se nad Danu, aby ji chránil. Dana, už skoro oblečená, se přikrčila pod jeho hrudí a v duchu se proklínala, že bláhově nechala dýku ve věži. Teď se nemohla nijak bránit a musela se spolehnout na Petra. Vlci byli asi šedesát stop od nich, když Petr vydechl mohutný proud ohně. Plamen burácel tak, až se Daně zdálo, že se chvěje zem. Tři vlci nestihli uhnout a v mžiku se změnili v popel. Další se s hořícím kožichem vrhl do jezera, kde utonul. Zbylých šest se rozdělilo do dvou skupin a blížili se k nim. Petr potřeboval mezi dvěma ohnivými výdechy určitý čas na odpočinek. Nyní proto nemohl použít svou nejsilnější zbraň. Konec ocasu se mu chvěl v očekávání, který vlk se jako první dostane do jeho dosahu. -22-


Vlci teď zpomalili do chůze a obstoupili Petra, který se kvůli Daně nemohl hnout z místa. Konečně to jeden nevydržel a skočil vpřed ve snaze zakousnout se do Dany. Ve vteřině se vzduchem mihl dračí ocas a plnou silou ho naplocho zasáhl. Síla úderu vlka vymrštila do vzduchu a vyjící vlk zmizel v lese za doprovodu zvuků lámajících se větví. Další dva vlci využili toho, že se Petr soustředí na jejich kumpána a vyrazili současně do útoku. Jeden útočil zepředu a druhý zprava a zezadu. Domnívali se, že takhle je Petr nebude moci oba najednou včas zaměřit. Domnívali se špatně. Petrova oháňka prolétla obloukem vzduchem a jedinou strašnou ranou vlka doslova zarazila do země. Zemřel tak rychle, že ani nestačil vykviknout. První vlk již nestačil přerušit útok. Ocitl se příliš blízko Petrových čelistí, které se kolem něj sevřely se silou hydraulického lisu na autovrakovišti. Petr vyplivl rozdrcené vlčí ostatky a podíval se vyzývavě na zbývající tři vlky. Vlci ještě chvíli přecházeli v bezpečné vzdálenosti kolem Petra. Nakonec se však obrátili zpět k lesu a za krátko v něm zmizeli. Petr však moc dobře viděl, že se jeden z nich zastavil ve stínu stromů a sleduje je, zatímco zbylí dva uhánějí hlouběji do lesa. Rozhodl se, že hned odletí a nebudou čekat co mají ti dva na práci. Podíval se pod sebe na Danu. „Jsi celá?“ „Ano. Dík. Co to bylo? To byli nějací zvláštní vlci, ne?“ zeptala se a vylezla z pod Petra. „To teď neřeším. Nasedej, jeden nás pořád sleduje a ti druzí dva měli nějak moc na spěch. Nehodlám tu čekat s čím se vrátí,“ odpověděl Petr a sklonil se k zemi. Dana si sebrala zbylé věci a rychle nasedla. Petr vzlétl a vydal se pomalým tichým letem nad zarostlým svahem. Brzy zjistil, kam vlci spěchali. Sotva kilometr od jezírka byla mýtinka, příliš malá na to, aby na ní mohl Petr bezpečně přistát. Na ní teď byla asi padesátičlenná smečka vlků a evidentně naslouchali těm dvěma od jezírka. Petr neváhal. Vydechl ohnivou kouli, která dopadla do středu smečky a tam s hromovou ranou vybuchla. Ve vteřině byla celá mýtina v plamenech a hořící vlci se šíleným vytím prchali mezi stromy, kde pomalu umírali. Dračí oheň se nedá uhasit tak snadno jako jeho normální příbuzný. Vlci se váleli po zemi ve snaze plameny udusit, ale nebylo jim to nic platné. Jen několika málo jedincům, kteří se v tu chvíli zdržovali na samém okraji mýtiny, se podařilo uniknout. Ale i oni si nesli různá zranění, jako památku na svůj pošetilý nápad napadnout draka. Teprve nyní se Petr obrátil a zamířil k věži. Nemluvil, ale Dana vnitřní stranou stehen cítila, jak v něm cirkulují plameny a Petr zuří. Před věží Dana seskočila a začala ho hladit po čenichu. „Mockrát ti děkuji, že jsi mne ochránil,“ řekla a přitiskla svou tvář na jeho tlamu. Petr trochu zchladl, ale opravdu jen trochu. „Přece bych tě tam nenechal,“ odvětil udiveně. Pak však zle zavrčel. „Viděla jsi jak se ti opovážlivci odvážili na mne zaútočit?! Na mne! Na draka!! Taková sebranka!“ vrčel a zlobou se přímo chvěl. Dana ho hladila po čenichu a chlácholila ho. „No, vždyť to Mistr říkal, že se tu draci už kolik staletí neobjevili. Prostě si neuvědomili, s kým mají tu čest. Už se na ně nezlob. Zlikvidoval jsi je skoro všechny a ti co přežili se ti příště obloukem vyhnou.“ „To bych jim taky radil!“ zavrčel Petr, ale o moc klidnější nebyl. „Jsi vzteky rozpálený jako sklářská výheň. Měl by jsi se jít zchladit do rybníčku,“ navrhla mu Dana. Petr návrh přijal. Dana pustila jeho hlavu a šla s ním k rybníčku. Jakmile Petr vkročil do vody, začal voda kolem jeho nohou divoce vřít. Dana leknutím uskočila. Sotva se voda dotkla dračího těla, měnila se v páru. Dana si s úžasem uvědomila, že Petr udržoval svou hlavu a krk chladnější, aby jí neublížil, zatímco zbytek jeho těla žhnul jako rozpálená plotna. Až teď si všimla, že tráva kolem jeho zadních nohou, které ještě stály na pevné zemi, rychle uvadá a hnědne. Petr se pomalu nořil do vody zahalen do oblaků páry. Hluk bouřlivě se vypařující vody přinutil Mistra vyhlédnout z okna a teď se, udýchán během, zastavil vedle Dany. Na otázku, co se stalo, mu Dana vše vylíčila a Mistrovi se zachmuřil obličej. Evidentně mu přítomnost těch vlků nadělala starosti. Trvalo dlouho a z rybníčku se odpařilo hodně vody, než Petr vychladl natolik, že se ho zase mohli dotknout. Tedy, Dana mohla. Mistr nic takového raději nezkoušel, protože nechtěl přijít o ruce. Draci jsou velice vybíraví v tom, komu dovolí, dotknout se jich. Tak například Mistr věděl, že to může trvat i několik měsíců, než dračice dovolí svému vyvolenému drakovi, aby se jí poprvé dotkl. Nakonec Petr vylezl z vody a posadil se na břehu. Podíval se na Mistra, ale pak natáhl čenich k Daně, která k němu přistoupila a začala se s ním opět mazlit. Mistr je tedy nechal o samotě, ale umínil si, že později se Petra na všechno podrobně vyptá. Nyní spěchal do pracovny. Tam rychle prohledal knihovnu, proklínaje svou neschopnost udržet v ní pořádek, až konečně našel, co hledal. -23-

Dračí ranhojička

Atlas mytických tvorů Nalistoval rejstřík a prstem jel po sloupci brkem psaných hesel. Konečně se prst zastavil na hesle Černý vlk z Tmavého lesa. Zatím venku přešli Dana s Petrem na jižní stranu věže. Petr si tam lehl na sluníčko a Dana se posadila na jeho přední nohy. Petr položil hlavu na její klín, zavřel oči a vychutnával si její laskání. Vztek už ho docela přešel a nyní klidně odpočíval. I Daně s ním bylo dobře. Nakonec ho levou rukou objala kolem krku, položila si na ni hlavu a zavřela oči. Zato Mistr nebyl vůbec klidný. Naopak. Pokud měla Dana pravdu, a Mistr neměl důvod jí nevěřit, dělo se něco divného. SEM VLOŽIT OBRÁZEK CHLADÍCÍHO SE PETRA! Kluci se objevili v tmavém prázdném a páchnoucím průchodu nějakého domu. Robert s Davidem vykročili vpřed s rukama na jílcích mečů. Jiří se držel kousek za nimi s holí pohotově. Robert opatrně vyhlédl na ulici. Všechno se zdálo být v pořádku. Na ulici bylo jen málo lidí a nikdo si jich nevšímal. Vyšli tedy na ulici a dali se doprava. Nevěděli, kam je to dovede, protože Mistr neměl mapu města, ale tím směrem šla většina lidí. Šli mlčky, ale drželi se pohromadě a pečlivě, a pokud možno nenápadně, sledovali lidi kolem sebe. Občas na ně nějaký kolemjdoucí krátce pohlédl, ale nepoutali žádnou zvláštní pozornost. Po několika minutách chůze se ulice napojovala na mnohem širší třídu. Zatímco na jejich straně vykazovaly domy jasně viditelné známky stáří a jen minimální údržby, domy na druhé straně třídy na tom byly mnohem lépe. Lidé, kteří vyšli s nimi z ulice se nyní mísili s davem, který se bez jakéhokoliv zřejmého řádu pohyboval třídou. Kluci se zastavili na rohu a rozhlíželi se. Nalevo od nich pokračovala třída k městským hradbám, které se tyčily v dálce. Napravo třída mírně stoupala snad kilometr až ji nakonec přehradila vysoká zeď bez oken. Za zdí bylo vidět střechy pokryté kvalitními taškami. „Tedy, na město o milionu obyvatel, se mi zdá dost malé,“ utrousil David. „Většina města bude před hradbami. Tohle je jeho střed. Zřejmě jsme se objevili v jeho nejstarší čtvrti,“ poučil ho Jiří. „No, teď bych se vydal k té zdi. Hádám, že palác bude tam,“ řekl Robert a vykročil tím směrem. Ostatní ho následovali. Ukázalo se, že se Robert nemýlil. Mistr byl skutečně skvělý čaroděj. Přemístil je tak blízko k paláci, jak jen si troufl, aby nevzbudil něčí podezření. Stará čtvrť totiž o pár ulic dál končila další třídou, která byla kolmá na tu, po které šli. Objevit se o trochu blíže k paláci, jistě by vzbudili nežádoucí pozornost, protože v těchto místech byly všechny průchody a vchody do domů pečlivě uzavřeny. Třída končila na širokém prostranství, které se rozkládalo před hlavní branou do palácového komplexu, nekončila však proti vlastní bráně. Náměstí bylo plné stánků a nakupujících a prodávajících lidí. A také zlodějů, jak si Robert rychle všiml. Jeho reflexy špeha se nyní, ve městě, rozeběhly na plný výkon. V lese byl David jasně lepší, ale tady vedl Robert. Šli pomalu okolo náměstí a rozhlíželi se po lidech a po stáncích. Robert je varoval před zloději a tak si dávali pozor na peníze, které jim dal Mistr na výstroj a výzbroj a také na nějaké suroviny, jejichž seznam měl Jiří u sebe. Každý se zajímal o něco jiného. Jiří zkoumal stánky bylinkářů a mastičkářů, protože ti občas měli zajímavé a vzácné byliny. Také sledoval různé hadače a vědmy, ale u těch se nezastavoval. Jako čaroděj k nim cítil nedůvěru, protože nepoužívali tu správnou magii. David zase vyhledával stánky mečířů a zbrojířů. Vyzkoušel několik mečů, ale se žádným nebyl spokojen. Většinou byly špatně vyvážené a hned z nich bolela ruka. Zbrojíři však rychle rozpoznali, že se u jejich stánků zastavil odborník, který ví co chce. Rychle sáhli pod pult a nabídli mu jiné meče. Laikovi by se zdály úplně stejné, ale David poznal rozdíl hned, jak je uchopil do ruky. Tyhle meče byly perfektně vyvážené, ostré jako břitva a když o jejich čepel klepl dýkou, rozezněly se jasným tónem, signalizujícím kvalitní, nejméně stokrát přeloženou ocel. I tak David vyzkoušel ještě pěknou řádku mečů, než se nakonec vrátil k jednomu stánku a začal smlouvat o ceně jednoho z nich. Po chvíli se k němu přistoupil Jiří a prohlédl si čepel. Byla pokryta elfským písmem, a podle požadované ceny poznal, že prodávajícímu to nic neříká. David sice poznal kvalitně udělaný meč, ale nápisu také nerozuměl. Odvedl zbrojířovu pozornost a pošeptal Davidovi. „Dej mu ty peníze. Ten meč za to stojí.“ „Vždyť je to více než polovina toho, co mám!“ namítal David. „Udělej co říkám. Pak ti to vysvětlím.“ -24-


Když se k nim zbrojíř obrátil s dýkou, kterou si chtěl Jiří prohlédnout, měl již David peníze připravené a vyplatil mu požadovanou sumu. Vyňal z pochvy svůj starý meč a místo něj zasunul nový, elfský. Přemýšlel, co udělat se starým mečem. Byl také kvalitní a bylo mu líto prodávat jej pod cenou nějakému zbrojíři. Prodávaný meč měl vždy nižší hodnotu, než ten na pultu. Dilema mu však pomohl vyřešit Jiří. Místo dýky si koupil pochvu a meč si od něj vzal. David byl spokojený, že meč má někdo, koho zná, a tak souhlasil. Jen Robert se, jak se zdálo, o stánky nezajímal. Černou kapuci si stáhl do čela, aby mu nebylo tak vidět do obličeje, ale očima hodnotil zboží na pultech s rychlostí sálového počítače. O stánky se však ve skutečnosti nezajímal. Zajímal se o lidi kolem nich. Brzy odhalil nenápadné překupníky, kteří od kapsářů rychle vykupovali jejich kořist. A pak tam byli ještě další lidé a ty hledal. Tihle postávali ledabyle opření o nějaký sloup, případně kmen stromu a s nudou ve tváři sledovali dění kolem. Robert však viděl, jak jim oči hbitě přejíždějí davem a pečlivě sledují každý pohyb v jejich blízkosti. Také jejich oděv, ačkoliv na první pohled nebudil pozornost, při bližším prozkoumání prozradil, že jejich majitelé nemají do kapsy hluboko. Robert se k jednomu zezadu přiblížil a než se ten zmohl na nějakou reakci, pošimral ho dýkou na zádech. „Co nabízíš?“ zeptal se Robert šeptem. Jiný na mužově místě by ztuhl nebo by alespoň jinak dal najevo úlek nebo překvapení, ale tenhle muž nehnul ani brvou a klidně odpověděl. „Podle toho, na co se chystáš. Přijď za pět minut na roh třetí ulice vpravo od toho žlutého domu a promluvíme si.“ „Promluvíme si hned. Kde máš sklad? Máš věci na vloupačky?“ řekl na to Robert. „Na vloupačky jsem specialista. Pojďte se mnou,“ odpověděl muž a pomalu se odpoutal od sloupu, o který se opíral. Muž zamířil ven z náměstí a Robert šel za ním. David s Jiřím si všimli, že odchází a vydali se v odstupu za nimi. Muž dovedl Roberta do úzké uličky na hranici chudinské čtvrti k jednomu polorozpadlému domu. Tam náhle uskočil stranou a hvízdl. Z domu vyběhlo pět ozbrojených mužů a s tasenými meči a dýkami Roberta obstoupili. Stejně rychle se za nimi objevili David s Petrem. Neunavovali se nějakým varováním a než se útočníci vzpamatovali, tři z nich leželi mrtví na zemi. Jednoho probodl Jiří a dva skolil David elfským mečem. Pak se postavili Robertovi po bok. „Tak, teď je to vyrovnané. Budeme pokračovat?“ zeptal se Robert s výrazem absolutního klidu ve tváři. „Myslím, že to nebude nutné, pane,“ řekl muž, který ho sem dovedl. „Omlouvám se za tohle trapné představení, ale nepronesl jste heslo, takže jsem hned nepoznal, že patříte k nám.“ Pokynul rukou a zbývající dva kumpáni zasunuli meče do pochev a mlčky šli odklidit pozůstatky svých kolegů. „Nyní mě, prosím, následujte. Na náměstí jsem nelhal. Mám na skladě vše, co si jen může muž vašich kvalit přát. Vaši pomocníci mohou jít s vámi, pokud se mi za ně zaručíte.“ „Jsou stejně důvěryhodní, jako já„, odpověděl mu Robert s vážnou tváří. „V tom případě je vše v pořádku,“ řekl muž a vešel do domu, ze kterého na ně zaútočili jeho kumpáni. V domě bylo šero, ale pokud viděli, byl úplně prázdný, až na několik hromad nepořádku, který se objevuje tam, kde přespávají lidé bez domova a bez zaměstnání. Muž kráčel mlčky kamsi dozadu a kluci ho následovali. Meče měli sice v pochvách, ale ruce na jejich jílcích. V zadní místnosti otevřel muž umě zamaskované dveře. V tom nedostatku světla se zdálo, že jsou součástí stěny. Za nimi byla další místnost, asi o polovinu větší než ta, ze které přišli. Stěny byly obloženy regály a ve středu místnosti byla řada stolů zaplněná všemi možnými zbraněmi a různými udělátky, která si lidé vymysleli na zabití bližního svého. David s Jiřím zůstali stát u dveří, aby je nikdo nevyrušoval, zatímco Robert procházel místností a prohlížel si vystavené zboží. Muž šel půl kroku za ním a doprovázel zboží komentářem. „Možná, kdyby jste mi naznačil svůj záměr, nebo alespoň představu o hledaném zboží, mohl bych vám pomoci. Ještě nikdo si nestěžoval na mé služby a mám pěknou řádku spokojených zákazníků. Abyste věděl, dodávám i do vzdálenějších měst. Můj krámek je velice vyhledávaný.“ Robert po něm jen střelil pohledem a dál se věnoval věcem na stole. Mlčky se jimi probíral a muže také za čas samomluva omrzela a ztichl. David s Jiřím Roberta nepoznávali. Normálně mluvil za dva a jeho oči se stále smály. Nyní měl oči zcela bez výrazu, studené jako led. Když jste se do nich podívali, přeběhl vám mráz po zádech. Bylo to, jako by jste se podívali do hrobky. Robert skončil s prohlídkou stolu a začal s regály. Prohlížel je stejně pečlivě a pomalu jako stoly, takže prodejce začal být poněkud nervózní. Jistě, už prodal své zboží různým lidem, ale z tohohle mu běhal mráz po zádech. A ti jeho pomocníci byli také velice schopní. Odpravili tři z jeho mužů během tří vteřin. Co mu to dalo práce, dát dohromady takovou schopnou pětici, a teď se ukázalo, že to byli jen žabaři. Jistě, teď už jsou venku posily, ale stejně si nebyl jistý, že budou na tuhle trojici stačit. Robert skončil prohlídku sortimentu a zastavil se před prodávajícím. Pak vytáhl ruce z pod pláště a prodejce s úžasem zjistil, že v nich drží jeho zboží. „Jak jste to udělal?“ užasl, stejně jako užasli David s Jiřím. Ani oni si ničeho nevšimli. -25-

Dračí ranhojička

Robert držel několik flakónků s různobarevnými tekutinami, foukačku se šipkami, tenké lanko s kotvičkou na konci, sadu paklíčů, sadu vrhacích dýk s čepelemi různých délek ze začerněné oceli. Pak ještě držel nějaký plátěný pytlík s něčím uvnitř. „Máte opravdu velice rozsáhlý sortiment. Příště se budu zásobovat pouze u vás. Kolik si počítáte za tohle zboží?“ zeptal se Robert prodejce. Muž udělal na jednom ze stolů místo a začal od Roberta přebírat zboží. Pohyboval přitom rty, jak tiše počítal. Nakonec vzal do ruky plátěný pytlík, otevřel jej a pohlédl dovnitř. Ve tváři znatelně pobledl a podíval se na Roberta. „Na co, u všech svatých, potřebujete tohle!?, zeptal se vyděšeně. „Jste prodejce, tak prodávejte. Kolik to stojí?“ „Pa...padesát zlatých,“ breptl muž a rychle pytlík zase zavázal. Robert nehnul ani brvou, sáhl k pasu do měšce a odpočítal muži do dlaně požadovanou částku. „Ještě něco na odnesení,“ řekl Robert a muž mu podal pytel z černé látky. Vypadal nově a pevně. „Ten je grátis. Jako pozornost pro vzácného zákazníka. Bylo mi velikou ctí, že jste nakoupil právě u mne a budu se velice těšit na vaši další návštěvu. Vzhledem k vaším, ...ehm ... potřebám, si vám dovolím navrhnout i speciální službu pro velmi vzácné zákazníky. Pokud budete kdykoli v budoucnu potřebovat mé služby, stačí přečíst toto zaklínadlo a jsem vám okamžitě k dispozici i se svým krámkem, ať už jste kdekoli,“ a podal Robertovi pytel a nějaký svitek, převázaný černou stuhou. „Byl jsem s vašimi službami velice spokojen a počítejte se mnou, jako se stálým zákazníkem,“ poděkoval mu Robert. Svitek zasunul do kapsy na vnitřní straně pláště. Pak otevřel pytel a naskládal do něj nákup. Nakonec pokynul prodejci na rozloučenou a vyšel ven, následován svými společníky. Když odešli, opřel se muž o stůl a otřel si zpocené čelo. To bylo tedy něco. Takového zákazníka tu už dlouho neměl. A to vede tenhle krámek už tři sta let. Kamarádi se vrátili zpět na náměstí před palácem. Šli mlčky, ale na náměstí už to David nevydržel. „Na co to všechno budeš potřebovat? Koupil jsi toho tolik, že bys s tím mohl jít na trh.“ „To je pro všechny příležitosti. Nevíme, co nás tam čeká. Teď si musíme prohlédnout okolí paláce a vymyslet způsob, jak se dostat dovnitř,“ odpověděl mu Robert. „A taky se budeme muset porozhlédnout po nějakém vhodném ubytování, kde můžeme v klidu plánovat, jak to uděláme. Navrhoval bych nějakou hospodu, tady, poblíž paláce, ať to tu máme na očích,“ řekl Jiří. „Dobrý nápad,“ souhlasil Robert. „Stejně si budeme muset odpočinout a uklidnit se, než půjdeme na věc.“ Pomalu obcházeli palácový komplex, po celém obvodu obehnaný toutéž vysokou zdí. Pouze na dvou místech ležících proti sobě, byla zeď přerušena branami, chráněnými věžemi a stráží. Tudy se tedy dovnitř nedostanou ani náhodou. Celý palácový komplex byl velmi rozsáhlý. Jeho obvod David odhadl na dobré tři míle. Ale o vnitřní struktuře komplexu toho moc nevěděli. Severní křídlo sice poznají, ale co všechno se nachází mezi vlastním křídlem a zdí, to nevěděli. Najednou se Robert zastavil a zadíval se věž chrámu, který se stál jen tři ulice od komplexu. Věž byla velice vysoká. Odtud se zdála být nejvyšší věží ve městě. Když zjistili kam se Robert dívá, ihned pochopili. Před chrámem byl normální provoz a chrámová vrata byla dokořán. Vešli tedy dovnitř a usedli do lavic. Zvedli modlitební knížky, které leželi před nimi a otevřeli je, jak jim zrovna přišly listy pod prsty. Tvářili se, jako když se modlí, ale ve skutečnosti si prohlíželi chrámovou loď. Celý chrám se topil v šeru, protože byl mezi městskou zástavbou, takže jeho obrovskými vytrážovými okny nevnikalo dost světla. Naproti vchodu byl obrovský zlacený oltář, který stavěl na odiv šikovnost lidských rukou a bohatství církve, kterou představoval. Svatí na oltáři klukům nic neříkali. Dokonce ani Jiřímu ne, protože zde na jihu, měli svá vlastní božstva, odlišná od bohů na severu říše. Najít vchod do vyšších pater chrámu nebyl problém. Dveře byly v tmavém výklenku napravo od vchodu. Teď přemýšleli, jak se dostat přes mnicha, který seděl na židličce před nimi. Nakonec na ně Jiří kývl, aby jej následovali. Došli k mnichovi. Mnich zvedl zrak od knihy, kterou četl a podíval se na ně. Ve stejný okamžik ztratil svou svobodnou vůli. Jiřímu se podařilo provést prsty zaklínadlo, které tvory s nízkou inteligencí činilo závislými na tom, kdo kouzlo provedl. „Otevři nám dveře a chovej se k nám, jako k očekávaným hostům,“ přikázal mu. Mnich se poslušně zvedl ze židle. „Velmi vás vítám v našem svatostánku. Již jste netrpělivě očekáváni. Prosím, následujte mne. Měli jste dobrou cestu, žádné potíže?“ mluvil tiše mnich, zatímco odemykal dveře. „Děkujeme, cestovalo se nám dobře. Poštěstilo se nám potkat vojenskou patrolu, a tak jsme cestovali v bezpečí a rychle,“ odpověděl mu s úsměvem Jiří.

-26-


Mnich otevřel dveře a vešel jako první. Hned za dveřmi byl výklenek. Do toho mnich ustoupil, a když kolem něj prošli, zase za nimi zamkl. „Nebudou mít starosti, když tě neuvidí sedět před dveřmi?“ zeptal se ho Jiří. „Ale kdež, pane. Seděl jsem tam jen proto, že mne tam nikdo neobtěžuje. Bratři používají postranní vchod,“ uklidnil ho mnich. „Tak v tom případě, nás zaveď rovnou do nejvyššího patra vaší věže. Ze všeho nejvíce, před další prohlídkou vašeho chrámu, dychtíme prohlédnout si město z ptačí perspektivy,“ přikázal mu Jiří. „Jak si přejete, pane. Výhled z naší věže je opravdu jedinečný. Máme nejvyšší věž ve městě, ale nejvyšší místo je v chrámu naší konkurence. Mají chrám postavený na druhé straně města na vyvýšenině.“ „To kouzlo jsme si mohli ušetřit na později, když tam ten hejhula jen tak seděl,“ brblal tiše David. „Ba ne, ten se nám ještě může hodit,“ odporoval mu Jiří stejně tiše. Stoupali mlčky vzhůru po schodech a už začínali pochybovat, že ta prokletá věž má vůbec nějaký vrchol, když vstoupili do podkroví věže. Výše nad nimi, byl už jen veliký zvon. Kluci se rychle ujistili, že jsou zde sami a Jiří pak přikázal mnichovi, aby si dál někde v koutku četl svou knihu a jich si vůbec nevšímal. Mnich jen přikývl, sedl se na jeden z trámů a začetl se do knihy. Kluci dychtivě přešli k oknu s výhledem na palác. Nyní měli před sebou celý areál jako na dlani. Severní křídlo paláce poznali snadno. Ne snad tím, že by směřovalo na sever, jak by každý z názvu soudil, ve skutečnosti mířilo téměř na západ, ale tím, že bylo o jedno patro vyšší, než jižní křídlo, které zase mířilo k východu. Jižní křídlo přišlo o horní patro při jedné z četných válek, které se městem přehnaly, kdy byl palác těžce poškozen bombardováním z těžkých praků. Když válka skončila, neměl patricij dostatek peněz na obnovu zničeného křídla do původní podoby, a tak nechal odstranit trosky horního patra a zbytek křídla rovnou zastřešil. Válka sice skončila již před padesáti lety, ale na patricijském paláci se stále ještě mnoho věcí opravovalo. Kluci si hned všimli, že právě u severního křídla je nějaké lešení, které sahá ze země až na střechu. Zaradovali se, že mají téměř po starostech jak se dostat do knihovny, ale když odpočítali okna, byli zklamáni. Lešení se nacházelo zcela mimo knihovnu. Ale ještě stále poskytovalo pohodlnou cestu na střechu. Nyní začali zkoumat možnosti, jak se dostat do vlastního areálu. Z výšky bylo patrno, že k hradební zdi přiléhá několik budov. Ne sice přímo, ale byly dostatečně blízko, aby se na ně bylo možno dostat s relativně malým nebezpečím. Ale nikde nebylo nic, co by jim umožnilo, dostat se na vrchol hradební zdi. Kolem celého areálu vedla široká přehledná ulice s pěstěnými stromy, které všechny byly nižší než samotná zeď. David se otočil na Jiřího. „Neznáš nějaké kouzlo, které by nás dostalo dovnitř?“ „Do knihovny? To ne. Taková kouzla jsou velice choulostivá. Když uděláš chybu, můžeš dopadnout tak, že se různé části tvého těla objeví na různých místech.“ „Tak, alespoň do areálu, to také neumíš?“ „Možná by to šlo, ale nikdy jsem ho nepoužil. Několikrát jsem zkoušel kouzlo na procházení zdí, ale nikdy jsem nesebral dostatek odvahy, abych jí prošel.“ „Jak tedy víš, že to kouzlo fungovalo?“ zeptal se Robert. „Vždycky jsem vzal nějakou věc a tou zdí jsem ji prohodil. Vždycky se objevila na druhé straně.“ „Snad to bude fungovat i s námi,“ řekl Robert. „Teď ještě kde se pokusíme projít?“ Všichni se zadívali na areál. Bylo vidět, že severní křídlo je v nejbližším místě vzdáleno od hradeb asi čtvrt míle. Ale přitom se muselo projít kolem několika domů. „Takhle vědět, co je v těch domech. Tak bychom alespoň věděli, na co si dát pozor. Může v nich být cokoli od skladiště po vězení nebo strážnici,“ povzdechl si David. „Copak, to by se dalo zjistit celkem snadno,“ nadhodil Jiří. „A jak? To se chceš na ulici začít vyptávat, jestli někdo náhodou nevlastní mapu areálu? Zabásli by nás dřív, než bychom se stačili třikrát zeptat,“ řekl mrzutě David. Město evidentně nebylo jeho přirozeným prostředím. Venku v přírodě byl mnohem klidnější a jistější. „Samozřejmě že ne. Ale mohu použít jednoduché průzkumné kouzlo. Potřebuji jen nějakou mapu nebo nákres areálu a kouzlo k němu doplní názvy objektů,“ odpověděl s úsměvem Jiří. „To by šlo,“ řekl Robert, „Davide, ty máš přece psací potřeby, nebo ne?“ David zalovil v tlumoku a vytáhl uhlovou tyčinku a poněkud pomuchlaný arch papíru. „Výborně. Vždycky jsi měl z kreslení jedničky, tak nakreslíš plán areálu a Jiří pak na něm vyzkouší to svoje kouzlo.“ David si rozložil arch na okenním parapetu, trochu ho uhladil a dal se do práce. Robert s Jiřím mu zvědavě nahlíželi přes ramena. Davidova ruka s uhlem se jen míhala nad papírem, jak jistými tahy črtal plán patricijského paláce. Během několika minut měl plán hotový.

-27-

Dračí ranhojička

Jiří si ho pak od něj vzal a položil ho zem. Ze svého zavazadla vytáhl dvě lahvičky s jakýmsi podivným práškem. V jedné byl prášek černý a ve druhé zelený s nádechem do žluta. Nasypal trochu od každého na plánek a udělal nad ním několik gest. Jednotlivá zrníčka se rozeběhla po papíře a u objektů se začaly objevovat popisy. Mistr chvíli přemýšlel, jestli smí rušit Petra a Danu, ale nakonec došel k závěru, že musí. Sešel po schodech a zastavil se ve dveřích. Díval se na ty dva a čekal na vhodnou záminku. Petr však o něm moc dobře věděl a promluvil jako první. „Co byste potřeboval, Mistře?“ „Musím se podívat na to místo, kde jste bojovali s vlky. Co nejdříve, je to důležité.“ Dana zvedla hlavu, jakmile Petr promluvil a nyní odpověděla. „To není problém. Petr nás tam odnese, viď?“ Petr pomalu zvedl hlavu a řešil vážný problém, jak Mistru čaroději, který je ubytoval pod svou střechou vysvětlit, že by ho na zádech nesnesl ani za všechno zlato světa. Mistr to však věděl a netrápil ho. „Nést mne nemusí. Jen na něm pěkně leť sama a buď šťastná, že se ti té cti dostalo. Draci vozí jen málokoho. Já se tam dopravím sám, ale vy mne tam zavedete a pak budete na stráži, zatímco já budu na zemi sbírat informace.“ „Dobrá,“ pravil Petr a naznačil Daně, aby vstala z jeho nohy. Dana byla zvědavá, jak to Mistr udělá. Jestli bude levitovat, nebo jestli poletí na své kouzelnické holi, jako létají čarodějnice na košťatech. Mistr to však udělal úplně jinak. Než Dana stačila nasednout na dračí krk, proměnil se v sokola a vzlétl. Chvíli ve vzduchu kroužil a čekal, než vzlétne mnohem větší a těžší Petr. Pak je sledoval ve vzdálenosti asi deseti metrů. Nad vypálenou mýtinou se ještě stále vznášel kouř. Mýtina byla mnohem větší, než když tu Petr překvapil vlky, protože mnoho stromů lehlo popelem. Ještě štěstí, pomyslel si Mistr, když se za stálého kroužení pomalu snášel na spáleniště, že máme letos extrémně mokré léto. Přistál ve středu spálené země a okamžitě na sebe vzal svou původní podobu. V ruce se mu objevila jeho kouzelnická hůl. Pevně ji sevřel a preventivně zaujal základní kouzelnický postoj, kdyby se objevilo nějaké nebezpečí. Teprve když se ujistil, že tu není ani živáčka, uvolnil se a začal s průzkumem. Chodil křížem krážem, zkoumal zuhelnatělá vlčí těla a sesílal průzkumná kouzla na blízké i vzdálenější okolí. Ale ať se snažil sebevíc, nic nenormálního zde nebylo. Pohlédl vzhůru a na obloze viděl pomalu kroužícího Petra. Zřejmě ani on nic podezřelého neviděl. Mistr se tedy opět proměnil v sokola a vzlétl. Nyní letěl k jezírku kde se Dana koupala. Hned jak vlétl nad vodní hladinu, ucítil magii. Podíval se na Petra. Ten soustředěně sledoval krajinu pod sebou. Ale přímo jezírka si nevšímal. Prozkoumával okolní les a pátral po dalších vlcích. Mistr ještě několikrát z různých směrů přeletěl nad jezírkem a okolím, aby mohl přesně lokalizovat zdroj magie. Zjistil, že zdroj není přímo v jezírku, ale v místě, kde se do něj vlévá potok. Přistál tedy o několik metrů dále a opatrně se blížil k podezřelému místu. Vyslal průzkumné kouzlo. Ze všech směrů vrátilo negativní odpověď, jen z koryta potoka se navrátilo nic. Něco pohltilo jeho magii. Zastavil se a zkusil jiné kouzlo, na zviditelnění neviditelného. Vzduch nad potokem se sice zavlnil, ale jinak se nic nestalo. Vyvolal tedy kouzlo Superzraku, které mu umožňovalo vidět cokoli na zemi, ve vzduchu i ve vodě. Nad potokem se vznášel černý tunel. Jeho okraje byly rozmazané a tvar krajiny kolem něj deformovaný. Nyní viděl i kouzlo, které ho maskovalo. Bylo to kouzlo, jaké používají severští mágové. Běžná kouzla z Mistrovy domoviny na něj neúčinkovala. Bylo to válečné kouzlo, kterým normálně seveřané zakrývali své armády při útoku, aby se zdály být menší, než ve skutečnosti byly. Mistr neznal nikoho v okolí, kdo by toto kouzlo ovládal. Muselo tedy být sesláno na dálku, nejspíše až z dalekého severu. To by také mohlo vysvětlit ty vlky. Temný les se rozkládal na velmi rozsáhlém území při severních hranicích říše a byl domovem mnoha černých mágů. Byl také zdrojem mocné temné magie, která naštěstí neměla příliš daleký dosah, takže o nějakých dvě stě mil dál žili lidé v klidu a bez obav. Mistr zvedl ze země středně velký kámen a hodil jej do otvoru. Kámen se od temné plochy odrazil a spadl na zem. Tunel byl tedy pouze jednosměrný. Dalo se jím přijít sem, ale vrátit se jím nedalo. Proč by ale někdo dělal jednosměrný tunel, a pak ho ještě neustálou dodávkou magie udržoval v provozu? To nedávalo smysl. Vyslovil několik magických slov a z konce hole vylétla maličká temně rudá kulička. Zakličkovala vzduchem a vysokou rychlostí vlétla do temnoty. Bylo to speciální kouzlo, kterému se Mistr naučil dole na jihu, když putoval světem na zkušené. Umožňovalo najít konec čehokoli, na co jste jej seslali.

-28-


O několik okamžiků později kulička opět z tunelu vylétla. Pak se před čarodějem zastavila, zploštila a vzala na sebe tvar průhledné mapy říše. Na dvou místech zářily dva rudé body. První bod byl blízko čarodějovy věže, označené bílým trojúhelníčkem. Byl to konec tunelu. Druhý bod se nacházel u horního, severního okraje mapy. Téměř na samé severní hranici Temného lesa. Tam ležel začátek tunelu. A pak tam zářil ještě jeden bod. Ten byl zelený a nacházel se téměř sto mil za severními hranicemi říše. Ten ukazoval zdroj magie, která tunel živila a také místo odkud neznámý čaroděj tunel stvořil. Žádný čaroděj totiž nedokáže použít jinou magii, než tu která se nachází kolem něj. Nemůže použít zdroj nacházející se někde jinde, než je on sám. Pokud jej chce používat, musí se k němu přestěhovat. Mistr nyní uvažoval co dál. Co dělat s tunelem, kterým by sem mohlo přijít ledacos nepříjemného, proti čemuž by ti vlci byli domácí mazlíčci. Tunel odtud uzavřít nemůže. Tím že je jednosměrný, lze ho uzavřít pouze z jeho počátku a tohle byl jeho konec. Mistrova magie nestačila na to, aby seslal kouzlo na několik set mil vzdálený vchod. Magie Temného lesa, by jeho kouzlo zrušila dříve než by zasáhlo cíl. Učinil tedy jediné opatření, které nyní mohl sám podniknout. Kolem brány, jezírka a jeho břehů vytvořil neprostupnou bariéru, která zastaví každého, kdo se pokusí jí proniknout. Tohle kouzlo bylo jeho vlastní a byl na ně právem pyšný. Nedalo se jím proniknout. Dokonce ani s pomocí magie. Jakákoli vyslaná magie bariéru pouze posílila. Doufal, že když zde nebezpečné tvory uzavře, pobijí se mezi sebou. Nakonec se opět proměnil v sokola a vzlétl. On jediný mohl bariérou bez omezení procházet. Čaroděj letěl zpět ke své věži a Petr jej následoval. Mistr však velmi spěchal a Petr s Danou za krkem nemohl vyvinout takovou rychlost, takže Mistr přistál na trávníku před věží několik chvil před nimi. Rychle se proměnil zpět v člověka a zmizel uvnitř. Petr nad věží několikrát zakroužil. „Mám hlad. Co kdybychom si zaletěli někam stranou, abych si mohl něco ulovit?“ zeptal se. „Proč ne. Ale měli bychom ulovit také něco pro Mistrovu kuchyni, když tu teď s ním žijeme,“ souhlasila Dana. „Uvidíme, jestli něco chytíme,“ řekl Petr a vyrazil na opačnou stranu, než leželo jezírko. Nemuseli letět nijak daleko. Asi po pěti mílích se les opět prosvětlil a přešel v širokou louku. Petr nyní letěl velmi vysoko a téměř nemával křídly. Dole pod sebou uviděl stádo jelenů a dostal ně chuť. Poodletěl kousek stranou a složil Danu na vrcholu kopce. Tam stála skála se strmými stěnami a Petr ji složil právě na její vrcholek. „Proč mám na tebe čekat právě tady?“ ptala se otráveně Dana. Na vrcholku bylo právě tak místo pro ni a Petra. „Není tu příliš bezpečno a sem se hned tak někdo nedostane. Já si jen ulovím oběd a hned jsem zpátky. Sním si ho u věže.“ Než se Dana zmohla na nějakou námitku, byl už Petr zase pryč. Sedla si otráveně na skálu a dívala se za ním. Petr tentokrát letěl velice nízko nad korunami stromů a stále zrychloval. Louka byla veliká a on moc dobře věděl, jak dokážou jeleni kličkovat, když jim jde o život. Nejednou si při neúspěšném pokusu o útok bolestivě natloukl, když mu pod spáry na poslední chvíli uhnul vyhlédnutý jelen a on už nedokázal zabrzdit. Nad louku se vřítil rychlostí blesku. Mezi pasoucími se zvířaty okamžitě vypukla panika a začala utíkat k lesu ve směru jeho letu. Petr se nyní nezaměřil na jedno konkrétní zvíře, ale na největší skupinu a rychle se k ní blížil. Zvěř prchala, co jí síly stačily, ale Petr nabral dostatečnou rychlost. Daleko před hranicí lesa je dostihl a spustil se mezi ně. Jeho dlouhé ostré drápy způsobily mezi zvěří neuvěřitelnou paseku. Čtyři laně a jeden mladý jelen zůstali ležet na zemi. Ostatní se rozprchli do všech směrů. Petr se opět vznesl a obloukem se vrátil ke své kořisti. Lidští lovci by mu za takový způsob lovu určitě nepoděkovali, protože zvířata byla hodně potrhaná. Petr lovil většinou tak, že se snažil zachytit vybranou kořist do předních spárů. Ale nyní se rozhodl nastavit drápy předních spárů proti směru letu, a když byl nad kořistí, několikrát po ní sekl. Účinek byl naprosto zničující. Ostré drápy kořist téměř naporcovaly. Přistál na zemi, posbíral skolenou zvěř a opět vzlétl. Letěl teď velice pomalu. Jelena držel v čelistech a laně v předních spárech. Dohromady vážili tolik, že měl Petr co dělat, aby se vůbec vznesl, navíc se mu s jelenem v čelistech špatně dýchalo. Vrátil se pro Danu, která mu opět nasedla na krk a vydal se na zpáteční cestu. Před věží srovnal úlovek do řady, jak se to dělá na konci honu, a Dana odešla pro Mistra a Jiřího, aby si vybrali, který díl úlovku si vezmou. Až nyní zjistila, že tu kluci nejsou. Vběhla do Mistrovy pracovny. „Kluci zmizeli!“ vykřikla. Slyšel to i Petr venku a vyskočil z lehu na všechny čtyři. „Ale nezmizeli. Můžeš být v klidu. Poslal jsem je na takovou malou výpravu, nic nebezpečného. Jen potřebuji něco přinést a kluci si alespoň užijí trochu vzrušení,“ uklidnil ji Mistr. „Proč se nerozloučili?“ zeptala se rozmrzele Dana a sedla si ke stolu. „Byli jste zrovna s Petrem pryč.“ „A proč na mne nepočkali? Já bych také chtěla na nějakou výpravu. Proč musím sedět tady?“

-29-

Dračí ranhojička

„Protože, kdyby jsi šla s nimi i ty, Petra bych tu neudržel ani za nic na světě. Chrání tě. Položí za tebe život. Nehne se od tebe ani krok, dokud se tu neobjeví nějaký další drak, kterému by mohl svěřit tvou ochranu. Navíc si myslím, že jsi už dnes zažila vzrušení víc než dost,“ vysvětloval Mistr. „Proč jsi vlastně přišla?“ „Petr byl na lovu a přinesl kořist sem. Nechceme tu žít zadarmo, tak jsme si mysleli, že by jste si něco z té kořisti třeba vybral.“ „Tak to vám musím poděkovat. Ale nemuseli jste si dělat starosti. Jídla je tu dost. A už jste se mi vyplatili. Tím, že jste našli ty vlky a tím, že se kluci vypravili na tu výpravu.“ „Ale vyberete si něco, že?“ zeptala se Dana. „No, ale jen abych neurazil. Nemohu přece chtít po vznešeném a svobodném drakovi, aby pro mne lovil. Měla by jsi vědět, že čím více draci létají, tím více potravy spotřebují. A Petr teď létá hodně. Nemohu ho obírat o zvěř, kterou si sám uloví.“ Zatímco jí to Mistr vysvětloval, sešli oba do přízemí a Mistr ještě jednou poděkoval Petrovi. Petr na to opáčil, že ho to nijak nezatěžuje, a že se musí Mistrovi nějak odvděčit za ubytování, takže se vlastně opakoval rozhovor, který Mistr vedl před několika chvilkami s Danou. Mistr si nakonec vybral tu nejmenší laň a odnesl ji spíže, kde ji zavěsil na hák. Jiří se o ni postará, až se vrátí. Venku se Dana posadila na trávu a pozorovala Petra jak s viditelnou rozkoší trhá a polyká velké kusy masa a vnitřností. Dříve se jí z takového pohledu zvedal žaludek, ale nyní jí to nijak nevadilo. Dokonce se přistihla, že přeje Petrovi dobrou chuť. Úplně nakonec Petr drsným jazykem olízal kosti, až byly tak čisté, jako by ležely několik měsíců pod žhavým sluncem někde na poušti. Než Petr spořádal poslední kousky masa, bylo slunce v nadhlavníku a Dana dělala oběd pro sebe a Mistra v kuchyni. Petr vyhrábl spárem jamku a kosti do ní zahrabal. Ne, že by si snad dělal nějaké zásoby, kosti mu nechutnaly, ale měl rád kolem sebe pořádek. Pak šel trávit siestu na sluníčko před vchod do věže. Mistr žádnou siestu netrávil. Vysílal zvací kouzla svým kolegům čarodějům a i několika známým čarodějnicím. Nedělal si o své síle žádné iluze. Už se jednou s mágem ze severu utkal. Z okna jeho pracovny co chvíli vylétla pestrobarevná koule, která s praskotem zmizela za obzorem. Pak se najedl, pochválil Daně jídlo, upozornil ji, že čeká početnější návštěvu a požádal ji, jestli by mohla občas zajít do pracovny a donést trochu vína. Nakonec znovu odešel do pracovny, připravit vše na blížící se jednání. Dana seděla venku vedle Petra a užívala si sluníčka. Několik hodin po té, co poslední koule odletěla za svým adresátem, objevil se první z hostů. Nad korunami stromů, se objevilo koště a na něm seděla nějaká postava. Petr zvedl hlavu a zvědavě sledoval její přistávací manévr. Koště rychle ztrácelo výšku, ale když bylo sotva padesát metrů od věže, provedlo bláznivý manévr. Něco v tom smyslu, jako by se čarodějnice pokoušela změnit své koště v raketu a trénovala kolmý start. Jenže si nějak neuvědomila, jak nízko už klesla a metlice škrtly o zem. Následovala nevyhnutelná havárie, při které stařena udělala dobrých patnáct kotrmelců, a jak Petr později poznamenal, i několik docela slušných hvězdic, různé další tělocvičné prvky nepočítaje. Nakonec se s pošramocenou kostrou a pověstí zastavila na břiše asi deset metrů od Petra a Dany, kteří už byli na nohách. Chtěli jí vyběhnout na pomoc, ale čarodějnice byla rychlejší. Zvedla obličej, vyplivla z úst krtinu, se kterou se potkala při jednom z mnoha kontaktů s matičkou zemí, včetně jejího vykuleného obyvatele a vyskočila na nohy. Dana jen nevěřícně zírala. Čarodějnice byla skoro dva metry vysoká hubená stařena, oblečená do černých šatů s mnoha černými záplatami. Když ještě seděla na koštěti, měla na hlavě černý špičatý klobouk, jak praví jedno ze základních pravidel odívání čarodějnic. Teď ale měla hlavu bez pokrývky a Dana s Petrem viděli, že stařena má dlouhé černé vlasy trochu prokvetlé stříbrem. Původně je měla svázané do drdolu a schované pod kloboukem, ale nyní je měla rozpuštěné, takže jí splývaly až do poloviny zad. A měla je plné trávy, listí a větviček. Na nohou měla bytelné boty, takové, kterými můžete nakopnout trola, bez obav o váš palec. V obličeji byla silně poškrábaná a umazaná od hlíny. Čarodějnice upřela na Danu a Petra nepřátelský pohled. „Od kdy má ten starý kocour posluhovačku a hlídacího psa?“ štěkla. V Daně i v Petrovi vzkypěla krev. Jako jeden vykročili k čarodějnici. „Kdo je u vás hlídací pes!?“ „Kdo je u vás posluhovačka!?“ zavrčeli oba unissimo. Čarodějnice však nejevila nejmenší známky strachu. „Tak ty nejsi posluhovačka?” “Ne, to tedy nejsem! A tohle není žádný hlídací pes, ale drak.”, odsekla Dana. “No, snad se tolik nestalo, děvenko. Před třemi dny jsem někam založila brýle a nemůžu je najít,“ drmolila čarodějnice a krátkozrace mrkala na Danu. -30-


„To víš, děvenko. Starým lidem už oči tak neslouží. Čímpak toho draka vlastně krmíš?“ To už stál Petr nad ní a odpověděl místo Dany. „Nejraději má staré drzé ženské, co létají na koštěti.“ Čarodějnice zvedla zrak, aby se mohla podívat Petrovi do očí. „Hleďme, tak on je to opravdu drak! Kdo by to byl řekl. Jsem na světě skoro tři sta let, ale ještě jsem neviděla ani jednoho. Měl by jsi být hrdý, jsi první drak, který mne potkal,“ řekla spokojeně a s hrdostí v hlase čarodějnice. „A taky poslední, jestli ještě jednou řekneš něco o psu v souvislosti se mnou, ty stará škatule,“ zavrčel Petr. „No tak, Petře, ovládej se!“ napomenula ho Dana, která už překonala první nával vzteku a zvítězilo v ní dobré vychování. „Zatím se ovládám. Jak vidíš, je stále ještě naživu a celá,“ odsekl Petr. Čarodějnice nesouhlasně zamlaskala. „Je trochu horkokrevný, ten váš drak, děvenko. Měla byste si ho držet víc zkrátka. Vždyť on vás skoro vůbec neposlouchá! To bych mu tedy netrpěla, to vám povím.“ „Přestaň se o mě otírat, nebo bude zle!“ zavrčel varovně Petr a z nozder mu začal stoupat kouř. „Nejlepší bude, když necháme čarodějnici, aby si posbírala zbytky svých věcí. Hele, támhle si už pro ni jde Mistr Karolinus,“ navrhla Petrovi Dana a chtěla ho odvést, ale to by se stejně mohla snažit odvléct čarodějovu věž. Petr stál jako by byl vytesaný ze skály a stále nepřátelsky vrčel. A do toho přišel Mistr Karolinus. „Vítám tě, má drahá kolegyně. Měla jsi dobrou cestu, žádné nenadálé vzdušné víry? Žádné šípy z kuší, jako posledně?“ vítal ji Mistr, ačkoliv musel dobře vidět, jak vypadá. „Jsem ráda, že tě zase vidím Karoline,“ odpověděla mu čarodějnice, „Vůbec jsi se za těch dvacet let, co jsme se neviděli, nezměnil. Jo, cesta byla dobrá. A s tím holomkem, co po mne tenkrát střílel, jsem si to už dávno vyřídila.“ „Škoda, že se netrefil,“ ozval se nad nimi Petr. Mluvil sice tiše, ale když drak mluví tiše, je to slyšet tak na deset kroků, tak jak by to neslyšeli ti dva po ním. Mistr se ani nemusel na Petra podívat, aby věděl co a jak. „Udělala jsi to zase, viď?“ zeptal se s jistotou v hlase. „Noooo..., jen jsem si trochu zašpásovala. Přece se tolik nestalo,“ kroutila se čarodějnice. „Tobě se to dráždění lidí jednou nevyplatí. Trochu moc spoléháš na dobrou výchovu lidí ve tvém okolí, ale tenhle drak už dlouho není člověkem a docela ochotně zapomněl na všechna lidská pravidla soužití. Radím ti dobře, jednej s ním jako se sobě rovným, jinak s tebou začne jednat jako s potencionálním obědem,“ radil jí Mistr. „Co jsi to vlastně vyváděla na tom koštěti? Divím se, že máš vůbec nějakou kost v celku.“ „Ale, už jsem to vysvětlovala tadyhle děvence. Někam jsem zašantročila brejle a nemůžu je najít. Vždyť mě znáš, Karoline, paměť mám děravou.“ „Jen na něco. Drby si pamatuješ do posledního slova,“ usmál se Mistr. „To víš. Důležité věci si musím pamatovat,“ usmála se čarodějnice a šla si posbírat věci. Dana s Petrem na ni nevěřícně zírali. Kdyby po nich někdo chtěl, aby mu popsali typickou čarodějnici, určitě by ji nepopsali jako pavlačovou drbnu. Přesně tak se jim totiž čarodějnice jevila. „To myslíš, věci jako kdo, s kým, kde, za kolik a proti komu?“ „Přesně! Víš, jak je důležité v mé branži vědět kdo je kdo? Vždyť já vlastně ani magii nepoužívám. Díky drbům, jak ty říkáš, mi stačí jen dvě tři správné věty, ve správný okamžik a na správném místě a je po problému.“ Čarodějnice zatím sebrala notně pošramocený klobouk a teď zvedla koště. „Ale, čert aby to všechno vzal!“ zahromovala. Koště bylo rozlámané na tři kusy. „Kde teď nahonem seženu nové. Kruci, a to jsem ho měla jen dvacet let! Věřil bys tomu, Karoline? Dneska už se nedělají košťata jako za našich mladých časů. Nic to nevydrží. Jen jsem s tím zlehka štrejchla o zem a jsou z něj třísky na podpal. Ale já to těm trpajzlíkům dám sežrat! Jen ať se těší, až se k nim dostanu! Víš kolik si účtovali, ti zmetci jedni mrňavý? DVACET ZLATÝCH!!! A podívej, co mi z toho zůstalo. Až je dostanu do ruky, já jim z té jejich slavné síně udělám kůlničku na dříví!“ Mistr se zcela nepokrytě bavil. Lépe řečeno, smál se na celé kolo a strhl i Petra a Danu. Čarodějnice přestala nadávat a otočila se k nim. „No, to je ti podobné! Smát se cizímu neštěstí. A koukám, že ti dva jsou úplně stejní jako ty. Tedy, já opravdu nevím, kam ten svět spěje,“ štěkala čarodějnice. Nakonec praštila zbytky koštěte o zem a vykročila k věži. „Jdu se upravit,“ oznámila jim a zmizela ve dveřích. „Nic si z ní nedělejte,“ řekl Mistr Petrovi a Daně. „Ona je od přírody dobrák od kosti, to jenom tak dělá, aby z ní šel strach. Ale ostatním čarodějnicím je spíš k smíchu.“ „Mě přišla tak trochu divná,“ řekl Petr. „A spletla si mě se psem!“ dodal ukřivděně. „Chtěla tě jen popíchnout,“ řekl Mistr. „Podařilo se. Má to u mě schované.“ -31-

Dračí ranhojička

Během jejich rozmluvy, si Dana všimla tří jestřábů, kteří pozvolna klesali ve spirále k zemi. „Nejsou to další hosté?“ ukázala na ně. „Zdá se, že ano,“ odpověděl Mistr, „nějací čarodějové.“ „Vy je nepoznáte?“ zeptal se Petr. „Není jak, Petře. Když jsou proměněni v jestřáby, poznám tak jedině, že jsou kouzelní, ale kdo přesně to je, to se poznat nedá. Ale mohu ti říct, že jsou to určitě čarodějové, protože čarodějnice létají zásadně na košťatech,“ vysvětlil mu Mistr. „Ostatně, támhle přilétají další dvě,“ ukázal nad vrcholky stromů. Celkem k Mistrovi přiletělo šest čarodějů a tři čarodějnice. Odvedl je do své pracovny, kde jim v kostce vysvětlil, kde se tu objevil Petr a jakou roli tu hraje Dana. Všichni byli jeho dlouholetými přáteli a plně jim důvěřoval, proto se nebál mluvit před nimi zcela otevřeně. Nakonec jim obšírně popsal Petrovo setkání s vlky a jeho dosavadní postup při zajištění brány. Dana šla nahoru s ním. Donesla dva džbány vína a sváteční poháry z broušeného skla, postavila je na stůl a vrátila se k Petrovi. Mistrovi však předtím slíbila, že bude čekat na jeho pokyn, aby mohla donést další, kdyby se tohle vypilo. Jak oba venku slyšeli, společnost v pracovně se začala vzrušeně dohadovat. Dana jim sice tak úplně nerozuměla, protože většinou mluvilo několik lidí najednou, ale podle intonace poznala, že mají starosti. „Co myslíš, že bude dál? Co budou dělat s tou bránou?“ zeptala se Petra. „Nevím,“ pokrčil křídly Petr. „Hádají se o tom, které kouzlo je na to nejlepší a kdo z toho vlastně má užitek, když otevřel bránu právě tady.“ Dana seděla Petrovi na pravé přední noze, aby viděla na vchod do věže a slyšela, kdyby na ni Mistr volal. Dívala se na obzor, ale myšlenkami byla bůh ví kde. Prstem objížděla okraje dračích šupin na Petrově krku. „Na co myslíš?“ zeptal se Petr. „Na kluky. Kde jsou a co dělají. Mistr je poslal na nějakou výpravu. Potřebuje něco donést.“ „A neřekl ti, kam je posílá?“ „Ne. Nechtěl o tom mluvit. Říkal, že mi to kluci jistě sami řeknou, až se vrátí.“ „Hmmm... . Čarodějové jsou tajnůstkáři. Rádi dělají kolem všeho veliké tajnosti, aby vypadali důležitě. Nejspíš je poslal do města pro nějaké bylinky,“ zamručel Petr. „Já myslím, že ne,“ řekla Dana. „Když o tom mluvil, vypadal jako někdo, kdo má starosti. Určitě je neposlal pro nějaké bylinky. Navíc se Jiří vrátil s plným vozem bylinek, když nás přivedl sem. Ne, poslal je pro něco moc důležitého. A určitě to není bezpečné, když tam posílá všechny tři najednou. Čaroděj, hraničář a vrah, to je už docela slušná síla. Vzpomeň si, když David s Robertem trénovali souboje s meči a dýkami. Poslední dobou se už hodně zlepšili. A Jiří umí čarovat.“ „No, možná jsou silní, mrštní a šikovní ve zbrani, ale když se měli prát se mnou, bylo jim to houby platné,“ ušklíbl se samolibě Petr. Jako drakovi mu celé to mávání ocelovým výkovkem s ostrými okraji připadalo víc jako divadlo, než jako skutečný souboj. Jemu stačilo mávnout spárem a odvážlivec se proměnil v úhledně naporcované plátky čerstvého masa. Petrovi drápy byly velice ostré, takže měl občas o Danu strach, když se pohybovala v jejich blízkosti s příliš velkou sebejistotou. „Ale ten rytíř včera tě zranil. To musíš uznat,“ namítla Dana. „To už se víckrát nestane. Zavinil jsem to vlastní hloupostí, protože jsem chtěl vědět, proč na mne útočí. Příště s ním udělám krátký proces a bude klid,“ zavrčel Petr, při vzpomínce na včerejší potupu. Stále měl pocit, že se mu stala křivda, když mu nedovolili zabít ho a spravit si tak sebevědomí. „Odpouštět je božské,“ řekla Dana, jako by mu četla myšlenky. „Jenže já jsem drak a ne bůh. Já odpouštět nemusím a některé věci odpouštět nebudu. A útok na mou osobu neodpouštím. Jestli se s ním ještě jednou setkám, bude se mu zdát o čertech.“ „Možná, že až se s ním znovu setkáš, bude už otcem několika dětí. Zabiješ ho i pak?“ zapátrala Dana v obavě, jestli včerejší útok nezměnil Petrovu klidnou povahu. „To nevím,“ řekl po chvíli přemýšlení Petr. „Nejdřív bych musel vidět, že už nechal draky na pokoji a živí se poctivě. Pak bych ho snad byl ochoten vzít na milost.“ Dana si oddechla a začala Petra hladit po krku. Petr přivřel oči a natočil hlavu k její ruce. Z okna čarodějovy pracovny je sledovala čarodějnice Merga. Byla to ta, co Mistrovi přeryla nosem trávník. Roztržitě se škrábala na poškrábané ruce a srovnávala si vědomosti, které se mnoha lety naučila od své matky. Hlasitému rozhovoru u stolu skoro nevěnovala pozornost. Jak už to v magii bývá, každý měl svůj názor a tvrdě si jej obhajoval. Výsledkem byla hlasitá hádka, které se Mistr s nadšením zúčastnil. Merga věděla, že nejlepší je nechat je dostatečně vykřičet a teprve až budou schopni jen trochu sípat, přednést svůj návrh.

-32-


Už mnohokrát ji napadlo, proč se její kolegové tak rádi hlasitě hádají, když se stejně nakonec dohodnou na celkem rozumném řešení, ke kterému mohli dojít během několika minut konstruktivního tichého rozhovoru. Za ty roky, co už strávila na tomto světě, si udělala takovou soukromou teorii, že čarodějové a čarodějnice se takhle hádají prostě proto, že jinak prožijí mnoho let o samotě, bez možnosti si s někým promluvit. Takže, když se jim naskytne takováto možnost, snaží se ji pořádně využít. Ona s tím tedy problémy neměla. Jednak nežila na samotě, nýbrž blízko menšího městečka, nebo chcete-li, větší vesnice, a téměř denně ji navštěvovali zájemci o její kouzelná mazání. Byla také vyhlášenou porodní bábou a přivedla na svět desítky dětí nejen ve své vsi. Blízkost vesnice a mnoha lidí jí umožňovala dosyta se vymluvit, takže nyní mlčela a hleděla z okna. Draka skutečně viděla poprvé v životě a Dračí ranhojičku také, takže si je chtěla pořádně prohlédnout, protože věděla, že o tomhle bude moci vyprávět dětem ještě za sto let. Ale když tak sledovala Danino laskání Petrova krku a Petrovu reakci, objevilo se v paměti několik útržků vzpomínek na vyprávění její matky, také čarodějnice. Nakonec se odhodlala k pokusu. Nechala ostatní, aby se v klidu hádali dál, sebrala z police Mistrovi přesýpací hodiny a sešla do kuchyně. Pak seběhla dolů a zamávala na Danu. „Děvenko, pomůžeš mi s přípravou večeře?“ Dana přisvědčila, zvedla se na nohy a odešla do kuchyně. Tam ji čarodějka zahrnula úkoly, co se má všechno udělat, aby se uctila taková vzácná návštěva a dbala na to, aby Dana nemohla ani na chvilku dolů za Petrem. A také nezapomněla otočit hodiny, hned jak Dana přišla do kuchyně. Čarodějka Daně trochu znepříjemňovala práci několika drobnými kouzly. Jednou se jí nedařilo zapálit oheň v kamnech, pak zase trvalo celou věčnost, než se začala vařit voda, těsto na koláče bylo stále mazlavé, ať tam dala mouky kolik chtěla. Všechno to čarodějka dělala jen proto, aby Danu v kuchyni zdržela co nejdéle. Podle množství přesypaného písku, to byla už skoro hodina. A čarodějka začala pozorovat změny v Danině chování. Dana se pozvolna stávala stále vzteklejší a nervóznější. Věci jí padaly z rukou. Dana nadávala nejdříve v duchu, pak potichu a pak už nahlas, bez ohledu na čarodějčinu přítomnost. Když se jí začaly třást ruce, usoudila čarodějka, že je na čase pokus ukončit dříve, než se něco stane. Navíc zdola slyšela zvuky svědčící o tom, že i Petr se nachází v podobném rozpoložení a drak je v takovém případě mnohem nebezpečnější než dvacetiletá dívka. „Myslím, že zbytek už zvládnu sama,“ řekla Daně a dříve než stačila dodat „Děkuji mnohokrát„, byla Dana na schodech a běžela dolů. Tam doslova padla Petrovi na krk a pak se zhroutila na zem před jeho přední nohy. Petr ji vzal opatrně do zubů, odnesl ji na své lůžko, lehl si na kožešiny a Danu si položil na přední nohy. Pak položil hlavu přes ní tak, aby se jí dotýkal krkem, ale aby ji nijak nemačkal. Čarodějnice to tiše sledovala ze schodů a pak zase vyšla zpět do kuchyně. Jednoduchým kouzlem dokončila večeři a odeslala ji do pracovny, protože jak slyšela, hluk nahoře už znatelně poklesl a kolegové a kolegyně jistě neodmítnou malou přestávku. Po jídle, když se všichni tiše bavili o tom, co by tedy měli dělat, vytáhla Merga Mistra stranou a pověděla mu, co zjistila. „Co říkáš?“ zamračil se Mistr. „Že ti dva, Petr a Dana, jsou k sobě připoutáni. Jsou na sobě závislí. Odděl je od sebe na déle než hodinu a máš na krku velký problém v podobě nepříčetného draka a bezvědomé Dračí ranhojičky. Musí být stále spolu. Musí spolu prožít celý život. Nikdy se nerozejdou, chápeš?“ „Ne tak docela,“ zamnul si Mistr bradu. „Podívej. Tvůj Mistr prožil nějaký čas v tom údolí. Naučil se mnoho věcí a mnoho toho napsal do té své bláznivé knihy, pro kterou jsi poslal. Ale něco tam nenapsal. Asi mu to nepřipadalo důležité. A nenapsal tam hlavní věc, kterou se řídil vztah mezi draky a dračími ranhojičkami.“ „Jaký vztah? Dračí ranhojičky jsou normální dívky, popřípadě ženy, které ovládají umění léčby draků.“ „Ty jsi s ním o tom nikdy nemluvil?“ „Ne. Proč taky?“ „To je fakt. Proč by jsi o tom s ním mluvil. Tak poslouchej. Pokud je ranhojička od začátku ve společnosti více než jednoho draka, její přízeň se mezi ně dělí rovným dílem. Jak draci přilétají a odlétají, přerušuje vztahy s odlétajícími a navazuje nové s nově příchozími. Pokud je však na začátku delší dobu v přítomnosti pouze jednoho draka, vznikne mezi nimi pevné pouto, které nelze rozdělit, aniž by to nenechalo trvalé následky na obou z nich. A tohle se stalo mezi Petrem a Danou.“ „A co s tím mám dělat?“ zeptal se Mistr s bezradným výrazem. Co se týkalo mezilidských vztahů, byl úplně mimo. Jeho doménou byly vztahy mezi šlechtici a vládci. „Vůbec nic s tím nedělej. Začni do toho šťourat a poštveš je proti sobě. Oni si zařídí život po svém. Ale nikdy je neposílej nikam, kde by se museli na delší dobu odloučit,“ radila mu Merga. -33-

Dračí ranhojička

“Ale stejně, vždyť ti dva se ve svém původním světě nesnášeli. Jejich kamarádi mi to řekli.” “Copak nevíš, že se říká, co se škádlívá, rádo se mívá? Nejspíš k sobě už něco cítili předtím, proto to u nich proběhlo tak rychle.” “Jak to vlastně všechno znáš? Vždyť jsi příliš mladá, aby ses mohla učit u mého Mistra?” “Učila se u něj moje matka. A ji mnohem více zajímaly vztahy mezi ranhojičkami a draky, než dračí kouzla a historie. A víš co ještě?” “Ne, to nevím.” “Dokonce to údolí navštívila a pečlivě si jej prohlédla. Byl jsi v něm někdy?” “Ne, nebyl. Nebyl čas a vlastně mě to nikdy ani nenapadlo. V Mistrově knize je docela dobrá mapa, a ta mi stačila.” “Ty jsi byl vždycky hrozný lenoch. Pořád ležet v knihách a všechno si nechat donést až pod nos.”, povzdechla si Merga. “Ale moje matka cestovala ráda a zajímala se o mezilidské vztahy. A nejen o mezilidské. To asi také nevíš, že kdysi dělala vyjednavačku mezi drakem a vládcem jednoho vzdáleného království? Ne, no někdy ti to vylíčím. Ale matka si to dračí údolí pečlivě prohlédla a udělala velice zajímavý objev. Hádej jaký?” “Já jsem na hádání nikdy nebyl, Mergo. Pokud se výsledek nedá najít studiem knih nebo použitím magie, dám se podat.” “Našla tam dvě knihy ranhojiček, skoro nepoškozené. Byly zasypané v suti vypálené svatyně, takže jim požár neublížil. Jsou v nich recepty na různé léky a postupy jak léčit to a ono. Jsem si jistá, že se budou Daně moc hodit. Už jsem pro ně poslala dopravní kouzlo a kolem půlnoci bych je mohla mít tady.” Mistr si zamnul bradu, jako vždy, když nad něčím přemýšlel. “Ty knihy budou jistě pro Danu velice užitečné. Ona si sice vzpomene jak má léčit to a ono, ale až když se to stane a mohlo by to také špatně dopadnout, kdyby zjistila, že potřebuje něco, co se špatně shání, nebo dlouho vyrábí. Co že jsi udělala?” “Co bych měla dělat?”, vyplašila se Merga. “Co jsi udělala s těmi knihami?” “No mám je doma, v polici.” “Ale ne, co jsi pro ně poslala za kouzlo?” “A ták, no to je takové malé kouzlíčko. Přinese ti to, pro co ho pošleš, ale musíš přesně vědět, jak to vypadá a kde to je. Jinak se dočkáš docela nepříjemného překvapení, až se ti doma objeví místo knihy vzteklý hlídací pes.” “A kde si to kouzlo sehnala? Nějak si nemohu vzpomenout, že bych nějaké takové někdy použil.” “Ani nemůžeš. To je kouzlo z dálného východu. Matka se ho naučila na jedné ze svých častých cest.”, usmála se spokojeně Merga. “A dá se proti němu nějak bránit?” “Docela snadno. Stačí objekt zakrýt normálním kouzlem, které mění jeho tvar. Pak ho dopravní kouzlo nenajde.” “Pojď se mnou, rychle. Musím ti něco ukázat.” Mistr chytil Mergu za rukáv a táhl ji o patro výš a už na schodech mumlal slova pátracího kouzla. Jak si teď blahořečil, že ráno nesmazal pomocné kresby na podlaze, ušetří mu to spoustu času. Než došli ke kruhu, byla v něm vidět střecha knihovny a pak už police s kopií Mistrovi knihy. “Řekni mi. Je to pravý tvar nebo je zakrytá?”, ukázal na ni Mistr. Merga se sklonila nad obrazem a zamračila se. Po chvíli řekla. “Zdá se být skutečná, ale musím provést několik kouzel pro kontrolu.” “Dělej co uznáš za vhodné, jen si dej pozor, aby v té knihovně nebyla nastražena nějaká hlídací kouzla. Kluci už mohou být blízko a nemohu je ohrozit.” Merga zamumlala několik krátkých slov a ukázala prstem na knihu. Okolo prstu se po chvíli objevila zelenkavá záře. “Kolem té knihy není žádné kouzlo, které by ji nějak maskovalo, ale knihovna je střežena velice komplikovaným kouzlem proti zlodějům. Jakmile do ní vstoupí kdokoli nepovolaný, znehybní ho a probudí všechny stráže.”, řekla Merga. “Sakra. Jde to kouzlo nějak vyřadit? Co je to vlastně zač?” “O tomhle kouzlu jsem jen slyšela. Na jihu ho celkem často používají, ale v mnohem menším měřítku. Většinou na truhly a pokladnice. Vzniklo na Jižních ostrovech, asi před sto lety. Tehdy se tam strašně kradlo. Jestli ti tvoji kluci vstoupí do té místnosti, už se nedostanou ven. Museli by získat magickou povolenku. Nějaký předmět, podle kterého kouzlo pozná, že jsou oprávněni ke vstupu.” “Tak zkus zjistit, kdo ji má a komu by se dala ukrást.”, naléhal Mistr. “To je k ničemu. Ty povolenky jsou vázané na konkrétní osoby. U cizí osoby nebudou fungovat. Tohle kouzlo je velice propracované. Zloději z Jižních ostrovů byli vždy velice šikovní a dokázali se dostat téměř kamkoliv. Tohle kouzlo je dokázalo bezpečně zastavit. Jediná slabina je v lidech vlastnících povolenky. Museli by někoho takového podplatit, aby jim tu knihu přinesl.”

-34-


Mistr zničeně hleděl na knihu a připadala mu vzdálenější, než kdyby ležela na dně nejhlubšího oceánu. Navíc se kluci ocitli ve velkém nebezpečí, protože o kouzlu jim nic neřekl a Jiří ho zcela určitě nebude schopen detekovat dříve, než už bude příliš pozdě. “Musím jim poslat zprávu.”, rozhodl se. Zamával ve vzduchu rukama a asi metr před ním, ve výši očí, se zhmotnily tři světelné body. Všechny tři měly červenou barvu. “Kruci! Žádný z nich nespí. Takhle se s nimi nespojím. Neznáš nějaké komunikační kouzlo, které tě dokáže spojit s bdící osobou?” “Bohužel neznám.”, zavrtěla hlavou Merga. “Budeš to muset nechat na nich. Zdá se, že se rozhodli ukrást tu knihu hned dnes v noci. Třeba budou mít štěstí a vyváznou z toho se zdravou kůží.” Mistr přisvědčil a mávnutím ruky zrušil obě kouzla. Pak spolu s Mergou sešel dolů a připojili se k ostatním. Ti se zatím dohodli co s tunelem. „Tak, už jsme to vyřešili,“ hlásil Tellar, vysoký hubený čaroděj, který žil v jedné zřícenině, asi sto mil daleko a specializoval se na přesvědčovací kouzla. Měl mnoho zákazníků mezi různými obchodníky a spekulanty, šlechtu nevyjímaje. Pokud jste potřebovali si někoho naklonit pro nějakou akci, rychle jste vyhledali Mistra Tellara. Jeho služby byly sice dost drahé, ale úspěch byl většinou předem zaručen. „A copak jste vymysleli?“ zajímala se Merga. Spolu s Mistrem došla ke stolu a sedla si na svou židli. „Je to úplně jednoduché a přitom přímo geniální,“ řekl Tellar. „A toho mága na severu z toho bude pěkně bolet hlava,“ ušklíbla se zlomyslně čarodějnice Gyra, která byla široko daleko známá svými lektvary a zlomyslnými kouzly. Žila v bažinách a každý rozumný člověk se jí zdaleka vyhnul, ale občas se našel někdo, kdo potřeboval její pomoc. Většinou, když se chtěl někomu pomstít nebo třeba jen trochu znepříjemnit život. Gyra lidi nezabíjela, ale postarala se o to, aby se pro ně život změnil v pravé peklo. Právě proto o ní lidé mluvili pouze v dobrém, ale raději nevyslovovali její jméno příliš nahlas a nejlepší bylo, nemluvit o ní vůbec. Tellar vzal čistý list papíru a kousek uhle a začal kreslit. „Podívejte, tady je náš konec brány a tady je její začátek. Tady odtud bere magii a tady sídlí ten zmetek, který ji otevřel,“ přitom maloval hrubou mapu a křížky označoval jednotlivé body. „Moment!“ zarazil ho Mistr. „Jak víš, že sídlí zrovna tady. Kouzlo přece seslal odtud,“ a zabodl prst do mapy. „Tady náš kolega Barus, provedl několik průzkumných kouzel,“ ukázal Tellar na tlustého čaroděje, který by spíš než židli, potřeboval křeslo. Ačkoliv na to nevypadal, byl jedním z nejscestovalejších čarodějů, i když cestoval výhradně pomocí magie. Dokázal pořídit na dálku dokonale přesné mapy, které pak výhodně prodával. Hlavně kupcům a samozřejmě také armádám. V tomto případě zachovával přísnou neutralitu, ačkoli jinak to byl velký patriot. Barus si odkašlal a ztěžka si poposedl. „Provedl jsem několik triviálních kouzel, které mi umožnily zjistit následující informace,“ Barus se většinou vyjadřoval právě tímto způsobem, jakoby přednášel na nějaké univerzitě, kdyby čarodějové nějakou měli. „Kouzlo bylo sesláno před dvaatřiceti dny a tunelem prošlo celkem šedesát jedna objektů. Těžko zjistím, co přesně sem přišlo, ale s trochou snahy, kdyby to bylo nutné, bych to zjistit mohl. Mága, který tunel vytvořil, tak trochu znám. Je to žoldák. Specializuje se na válečnou magii a plynule přechází z jedné armády do druhé, podle toho, kolik mu nabídnou. Je velice zkušený a mocný, ale proti naší říši v zásadě nic nemá. Dokonce jeden čas pracoval pro našeho krále, proti svým vlastním lidem. V současné době se zdržuje asi padesát mil od zdroje magie, kterou použil na vytvoření tunelu. Jeho polohu znám docela přesně, takže na něj můžeme zaměřit naši magii.“ „A jak to vlastně chcete udělat?“ zajímal se Mistr. „To je docela prosté,“ začal opět Tellar. „U našeho konce tunelu shromáždíme dostatečný magický potenciál a ten pak velkou rychlostí mrštíme do tunelu. Pokud bude magie dostatek, provedl jsem několik výpočtů podle kterých si jsem jist, že jí dostatek bude, proletí naše magie až na začátek tunelu a obrátí jeho směr. To nám umožní vyslat tunelem další kouzlo, které přesune nyní už jeho konec, protože začátek bude u nás, přímo k obydlí toho mága a nakonec na něj tady Gyra sešle nějaká svá zaklínadla, aby od něj byl chvíli pokoj.“ Tellar se spokojeně opřel a vrhl zářivý úsměv na své kolegy. Měl proč. V zásadě to byl jeho nápad a podařilo se mu ostatní přesvědčit, aby s ním souhlasili. „No, nebude to lehké,“ řekl po chvilce Mistr. „Jestli počítám správně, bude zapotřebí spojené magie nejméně čtyřech z nás abychom obrátili směr tunelu. Další pak bude muset rychle přesunout konec tunelu a Gyra musí co nejrychleji seslat svá zaklínadla, protože jestli je ten mág opravdu tak dobrý, a my musíme předpokládat že je, tak se o nás rychle dozví a bude se snažit tunel zničit dříve, než mu něco provedeme. Jak rychle budeme schopni to všechno provést?“ „Musíme si to nacvičit,“ rozhodl Tellar, který byl rozhodnut, že celou akci povede, bez ohledu na to, že byl na území cizího čaroděje a měl by se nejdříve zeptat. -35-

Dračí ranhojička

„Já jsem pro, ale nejdříve se musíme vyspat. Až se do toho pustíme, bude to velká práce a musíme být odpočatí, jinak by to s námi mohlo špatně dopadnout,“ rozhodla za něj Merga a zvedla se od stolu. Z ostatních nikdo neprotestoval, jen Tellar se pokusil poradu ještě trochu protáhnout, aby si mohl připadat důležitější, ale Mistr mu dal jasně najevo, že pro dnešek už toho bylo dost, a že je na čase jít spát a pokračovat až zítra. Když se Mistrovi podařilo uložit všechny hosty ke spánku všude po věži, zašel se podívat dolů na Petra a Danu. Oba spali klidným a hlubokým spánkem. Dana objímala Petra kolem čenichu a tvář mu tiskla k čelistem. Mistr se vrátil zpět do své pracovny a pro jistotu vytvořil kolem věže bariéru. Byla stejná jako ta u tunelu, ale fungovala obráceně. Nikdo a nic se nyní k věži nemohlo dostat, aniž by nepoužil tak obrovské množství magie, které by zničilo lesy na několik mil kolem a neprobudilo přinejmenším polovinu vévodství. Měl vyzkoušeno, že tímto kouzlem neproniknou ani severští mágové. Teprve pak se uložil ke spánku. Nemohl si pomoci, ale připadal si jako za mladých časů v armádě, kdy na frontě používal svou magii k boji proti dobyvačným seveřanům. Pak si vzpomněl na Mergu a její knihy. Podíval se na hodiny a zjistil, že k půlnoci mnoho neschází. Opřel se tedy v posteli o loket a čekal. Za nějakou dobu ucítil, jak nějaký objekt prudce narazil na bariéru a snaží se jí proniknout. Vyslal průzkumné kouzlo a přesvědčil se, že to opravdu jsou dvě knihy vázané v kůži. Nyní visely ve vzduchu asi tři sta metrů nad zemí a nehýbaly se. Dopravní kouzlo je táhlo jako naviják k věži, ale bariéra je držela na místě. Mistr na okamžik vytvořil v bariéře otvor a za knihami jej zase hned uzavřel. O několik vteřin později přistály obě knihy na stole v jeho pracovně. Zvědavost ho donutila vstát z postele a zběžně je prolistovat. Byly psány obecnou řečí a texty doplňovalo množství kreseb bylin a anatomie dračího těla. Mistr si řekl, že by nikdy nevěřil jak složité rameno draci mají, kdyby ho teď neviděl nakreslené. Ale ještě složitější se mu jevil stroj na rovnání zlomených křídelních kostí a usazování vymknutého ramenního kloubu. Nakonec se vrátil do postele a za chvilinku se pracovnou neslo jeho oddechování. Rozsvícená lampa sama zhasla, aby se zbytečně nepálil olej. Zhruba o hodinu později, vyšli David, Robert a Jiří zpět na ulici. Mnicha usadili na jeho sesličku a Jiří zajistil, aby si jejich návštěvu nepamatoval. „Kam půjdeme teď? Ještě je moc světla, abychom se o něco pokoušeli,“ zeptal se David. „O tři ulice dál jsem zahlédl nějaký hostinec, můžeme to zkusit tam, a až bude dost tma, vyrazíme,“ navrhl Robert. Ostatní souhlasili. Po několika minutách dorazili ke starým dubovým dveřím, nad kterými visel na řetězech vývěsní štít s nápisem „U mrtvoly„. Vedle nápisu byla neuměle namalována ležící postava se sekerou v hrudi. „Jméno je zajímavé. Docela se těším dovnitř,“ řekl David, který měl strašnou žízeň a i v normálním světě rád navštěvoval podezřelé bary a hospody. Čím zapadlejší, tím lépe. Vzal rázně za kliku a otevřel dveře. Za nimi se objevilo schodiště vedoucí kamsi dolů, odkud se na ně vyvalil pach spáleného tabáku, piva a nemytých lidských těl. A také silný hluk z několika desítek hrdel. Schodiště se stáčelo doleva, takže do vlastní krčmy nebylo vidět. Kluci sešli po schodech. Jakmile prošli ohybem, objevila se před nimi místnost bez oken, osvětlená několika lustry sestávajících z kol od vozu s upevněnými svíčkami a několika pochodněmi na zdech. V místnosti bylo zhruba patnáct stolů a výčepní pult. Bylo plno. Sotva se objevili v zorném poli hostů krčmy, rozhostilo se ticho a všichni na ně upřeli pátravé pohledy. Od nejbližšího stolu se zvedl jakýsi pobuda v otrhaném oblečení, které na něm drželo snad jen díky tomu, že se z něj bálo spadnout a došel k nim. „Co tady chcete,“ zeptal se nepřátelsky. „Napít se a odpočinout si,“ odpověděl přátelsky David. Tohle byla přesně taková krčma, na jakou se těšil. Krčma plná pochybných existencí, kde se každou noc všichni poperou. David se v takových pranicích dobře vyznal a považoval se za přeborníka v hospodských rvačkách, protože se mu z většiny z nich podařilo vyváznout nejen se zdravou kůží, ale i před příjezdem policie. „Tady je to jen pro zvaný. Táhněte jinam, nebo vám ukážu kde nechal tesař díru!“ zavrčel muž a velitelsky ukázal směrem ven. „A co když nepůjdeme?“ usmál se David. „Hned uvidíš,“ zněla odpověď a muž se po něm natáhl s úmyslem praštit ho po hlavě a vyhodit na ulici. Místo toho ho David kopl do břicha, a když se s heknutím předklonil, vzal ho loučí bleskurychle vytaženou z držáku na zdi, přes zátylek. Rána svědčila o dlouhé praxi a častém opakování. Nebyla ani příliš rychlá nebo příliš silná, aby zabila, ale zcela spolehlivě na nějakou dobu uspala. David se spokojeně rozhlédl po místnosti a nahlas pronesl ke svým přátelům. „Jak jsem říkal, je to tu bezva. Támhle u zdi je volný stůl. Hospodskej, tři piva a dej dobrou míru.“ Robert s Jiřím jen přihlíželi. Pro Jiřího byla taková hospoda zcela cizím prostředím a nevěděl kam koukat dřív a Robert byl spíš jemnější povahy a dával přednost tiché a delikátní likvidaci protivníka někde stranou a beze svědků. -36-


Když ale David vykročil ke stolu, který se skutečně rychle uvolnil, šli za ním a snažili se tvářit, že je vše v nejlepším pořádku. A asi bylo, protože ostatní v krčmě se vrátili ke svým problémům a pokračovali v hovoru, jakoby se nic nestalo. Hospodský vylil na bezvědomého muže putýnku vody, pro tento účel připravenou pod pultem, a pokynul jeho spolusedícím, aby si ho odnesli. Než se kluci usadili u stolu, už před nimi stály tři tupláky černého piva. David ho znalecky ochutnal a mrkl na kluky. „Měli jsme šťastnou ruku, pivo je výborné.“ „No, jen aby to nebyla ta jediná výborná věc na téhle krčmě. Možná jsme měli jít někam jinam. Tady se brzo něco strhne,“ řekl Robert, který by se cítil lépe v něčem noblesnějším. Na druhou stranu však musel v duchu uznat, že tady alespoň nebudí přílišnou pozornost. Do lepší hospody nebyli vhodně oblečeni. „To je dobře. Alespoň se trochu pobavíme,“ usmál se David. Když však viděl jejich výrazy, rychle dodal. „Jen klid. Ještě je moc brzy. V takovéhle krčmě se poprvé poperou až kolem desáté, ale většinou počkají až do půlnoci, to je lepší nálada, a to už budeme pryč.“ „No, jen abychom se odtud dostali,“ zapochyboval Jiří, který usrkl pivo a zasmušile hleděl na hladinu v tupláku. „Náhodou, tohle je nejlepší místo, na které jsme mohli narazit. Je blízko paláci a je tu sebranka z nejméně poloviny města. Když budeme mít dobré uši, třeba se něco dozvíme. A navíc je tu takový kravál, že si tady můžeme celou akci pěkně naplánovat bez obav, že by nás někdo mohl slyšet,“ přesvědčoval je David. Kluci museli uznat, že hluk je tu opravdu hrozný. Podobal se hluku na hlavním průjezdu větším městem v dopravní špičce. Aby vás slyšel váš soused proti vám, museli jste řvát jako na lesy, a když jste chtěli rozumět odpovědi, museli jste se mu dívat na rty a odezírat. „A jak to tedy provedeme?“ zeptal se Jiří. „Vyndej ten plánek, Davide,“ řekl Robert. David poslušně vytáhl plánek palácového komplexu s popsanými budovami. Rozprostřel jej na stole, ale tak, aby na něj viděli jen oni. Robert začal na plánku ukazovat prstem. „Já navrhuji, abychom prošli hradební zdí v těchto místech. Po levé ruce budeme mít zeď sýpky a po pravé skladiště. Ani u jednoho nečekám teď, v časech míru a dostatku potravin, žádnou stráž. Pak bychom prošli touhle uličkou a objevili bychom se u kašny. Je tu sice trochu větší volné prostranství, ale snad nebude tak osvětlené. Na nebi táhnou mraky a jejich čím dál víc, kolem půlnoci by mohlo být úplně pod mrakem. To přeběhneme, a až projdeme touhle další uličkou budeme u severního křídla. Pak vyšplháme po lešení na střechu a skrze ni sestoupíme na půdu. Podle plánku od Mistra, je tam několik poklopů do chodby. Sestoupíme tímhle„, a vytáhl plánek půdy a horního patra severního křídla, „a ocitneme se přímo u vchodu do knihovny. Pronikneme dovnitř, zmocníme se knihy a stejnou cestou se zase vrátíme. Co vy na to?“ David s Jiřím to dlouho zvažovali, ale nic lepšího je nenapadlo. Jen Jiří navrhl, že by si nejdříve měli chodbu prohlédnout z některého vzdálenějšího poklopu, pro případ, že by u dveří do knihovny stála stráž, kterou by bylo třeba zneškodnit. Robert s Davidem to uznali jako dobrý nápad, a když se všichni shodli na tom, že z plánů a z informací, které teď mají už nic lepšího nevymyslí, uklidili plány a věnovali se sledování dění v krčmě. V místnosti bylo skutečně narváno. Mnoho mužů stálo u výčepního pultu a někteří jen tak u stěn. Všichni se navzájem překřikovali a nikoho tu zřejmě nenapadlo, že kdyby mluvili trošku tišeji, rozuměli by si mnohem lépe. Muž, kterého David srazil k zemi, se již probral a zrovna vyhrožoval pěstí nějakému trpaslíkovi v plné zbroji. Kluky zrovna napadlo, že to asi není nejlepší nápad. O vteřinku později se jejich obavy potvrdily, když trpaslík vzal muže sekerou na plocho po hlavě. Muž se svezl pod stůl a tam zůstal ležet, protože si ho víc nikdo nevšímal. Roberta tak nějak mimoděk napadlo, že kdyby chtěl někoho zabít, je tohle asi to nejlepší místo, protože by se tu určitě nenašli žádní svědci. Čas postupně ubíhal a venku se nejprve zešeřilo a posléze úplně setmělo. Jiří vytáhl své přesýpací hodiny a upozornil kluky, že je skoro jedenáct a měli by tedy pomalu vyrazit. A právě v té chvíli proletěl vzduchem první půllitr a rozbil se o stěnu za hlavou muže, na kterou původně mířil. Muž sáhl k pasu a hodil po útočníkovi vrhací sekeru, která sice svůj cíl minula, ale za to napáchala pěknou paseku v polici s lihovinami. Hospodský na to reagoval jen pohybem palce. Na ten pokyn se od pultu zvedli dva muži, kteří vypadali, jako kdyby v jejich příbuzenstvu bylo několik generací trolů a vydali se napříč místností. A dříve než dosáhli poloviny vzdálenosti dělící je od jejich cíle, rval se už v hospodě každý s každým. Vzduchem létali nože, pěsti, lahve a půllitry. Nějakého skřeta někdo nakopl takovým způsobem, že přistál na lustru a demokraticky se rozhodl, že už tam dnes zůstane. Trpaslík se pilně oháněl sekerou, ale tak, aby nikoho nezabil. A také si dával záležet, aby jeho rány byly důkladné, takže kolem něj bylo docela volno. Kluci zatím stáli u stěny vedle svého stolu a Robert se Davida zeptal. -37-

Dračí ranhojička

„Neříkal jsi něco o tom, že než se něco strhne, budeme už dávno pryč?“ „Říkal, ale takhle je to mnohem lepší. Nikdo si nevšimne, že jsme odešli.“ „A nechceš mi říct, jak se dostaneme přes tohle bitevní pole?“ David se usmál a vytáhl meč. „A od čeho máme tohle? Ty hodný berte naplocho po hlavě a se zbytkem nedělejte žádný caviky.“ S tím skočil do skrumáže těl a několika tvrdými ranami mečem a pěstí, si kolem sebe udělal dost místa, aby mohl zamířit ke schodům. Robert s Jiřím na sebe pohlédli a pokrčili rameny na znamení, že tady se nic jiného dělat nedá. Oba tasili své meče a vrhli se za Davidem. Než se dostali na druhou stranu lokálu, trvalo to skoro čtvrt hodiny a kluci rozdali nespočet ran a pár jich také schytali. Naštěstí se to obešlo jen s potrhanými oděvy. Na schodech se David spokojeně rozhlédl po bojujících mužích a s upřímným smutkem řekl. „Ani se mi odtud nechce. Takovéhle rvačky jsme u nás nikdy neměli.“ Robert s Jiřím ho však nesmlouvavě chytili každý za jednu ruku a vyvlekli ven na ulici. Tam se na chvíli zastavili, aby se vydýchali po tom tělocviku dole a zkontrolovali, zda jim nic nechybí. „Zdá se, že máme všechno. To je skoro zázrak, vezmu-li v potaz, že jsem tím pytlem praštil alespoň pět lidí,“ divil se Jiří, při kontrole svého zavazadla. „No, u mne to vypadá taky dobře,“ řekl Robert. „Ještě že jsem si nekoupil žádné křehké věci.“ „No, to mi připomíná, že jsem se tě chtěl zeptat, co je v tom pytlíku, že z toho byl prodavač tak vyplašený?“ zeptal se David. „Neptej se, kdo zvědavej, bude brzo starej,“ usmál se na něj Robert. „Když všechno půjde dobře, tak to nebudu muset použít. Ale teď už musíme jít. Zdá se mi, že támhle odtud slyším kroky a připadá mi to jako patrola.“ Ostatní také zaslechli podezřele jednotný krok větší skupiny lidí, rychle se sebrali a zmizeli za nejbližším rohem. O chvilku později se před krčmou zastavila policejní patrola sestávající z dvaceti ozbrojených mužů. Na nic nečekali, chodili sem totiž každou noc, a vrazili dovnitř. O několik vteřin později, vyletěl ze dveří první z návštěvníků a natáhl se na dlažbu. Za ním pak následovali v rychlém sledu i všichni ostatní, kromě hospodského, který rvačky přežíval ve svém pokoji za výčepem, chráněný silnými dubovými dveřmi pobitými pláty železa. Stráž se nijak neunavovala sbíráním výtržníků, sepisováním protokolů a hlášení a zavíráním podezřelých do cel. Spokojila se s tím, že všechny vyházela na ulici, kde se sami brzo rozešli, většinou do jiných hospod a stráž pak mohla nerušeně trávit službu v hospodě u piva a hlavně v klidu bez zbytečných rozruchů. Kluci rychle prošli několika temnými ulicemi a Robert s Davidem si libovali, že vymoženost pouličního osvětlení ještě do tohoto světa nedorazila. Ulice tak byly docela tmavé, kromě ostrůvků žlutavého světla, které se linulo z oken domů. Tak jako většina velikých měst všude na světě, bylo i tohle vystavěno na březích řeky, po které pluli lodě obchodníků. Město zbohatlo na výběru mýtného a daní a postupně se rozrostlo do dnešní velikosti a slávy. Z řeky nyní stoupala mlha a plnila ulice svými chuchvalci. Dohlednost se snížila sotva na deset kroků, takže kluci si v klidu mohli vykračovat středem ulice a nemuseli se plížit podél stěn. Když se však objevili u paláce, zjistili, že tady mlha najednou končí. David s Robertem se podívali na Jiřího. Ten provedl jednoduché zjišťovací kouzlo a uklidnil je. „To je jen prosté kouzlo na vyčištění vzduchu. Patricij asi nemá rád mlhu, prach a různé pachy města. Nemusíme se ničeho bát. Nás si všímat nebude.“ Kluci jen přikývli a vydali se po vzdálenější straně ulice kolem hradební zdi. Podle mapy našli místo, kde chtěli proniknout do areálu. Přeběhli ulici a přitiskli se ke zdi, aby je ze shora nebylo tak snadné zahlédnout. Jiří vyslovil několik kouzelných slov a na zdi se objevil slabě světélkující oblouk velikosti malých dveří. „Tak, kdo jde první?“ zeptal se nejistě Jiří, ale to už v oblouku zmizel nejdříve David a hned za ním i Robert. Jiřího překvapila a potěšila jejich důvěra v jeho kouzelnické schopnosti a vykročil za nimi. V tunelu byla naprostá tma, takže vůbec neviděl kam jde. A pak najednou vykročil z tunelu do normálního světa. Chytila ho něčí ruka a strhla ho k zemi za nějakou bednu položenou u zdi sýpky. „Patricij je chytřejší než zbytek města, má tu pochodně,“ zasyčel Robert. Palácový komplex byl skutečně osvětlen pochodněmi na rozích a stěnách domů, ale na štěstí byl patricij spořivý muž, takže pochodní nebylo mnoho a navíc byly pouze na hlavních ulicích. Ulička, kde se objevili kluci, byla temná stejně jako ulice ve městě. Robert přeběhl tiše jako myš kolem bedny a stěny sýpky k rohu budovy a opatrně vykoukl. „Vzduch je čistý,“ sykl a David s Jiřím se k němu hned připojili.

-38-


Vyhlédli do ulice, která obtáčela celý komplex. Pak ji přeběhli do protější uličky, také neosvětlené. Bez potíží se dostali na její konec. Když Robert vyhlédl, uviděl kašnu a také trojici strážných, kteří se ve službě nudili a krátili si ji hovorem u kašny. „Tak, co s nimi? Kolem neprojdeme, je to moc široké a navíc, jeden z nich stojí čelem k nám,“ zeptal se ostatních. „Něco mne napadlo,“ řekl Jiří. Vyhlédl opatrně do ulice a zamumlal několik slov v chrčivém jazyce. O dvě ulice dál se ozval zvuk, jako kdyby někdo upustil meč na dlažbu a při jeho zvedání o ni ještě zavadil něčím kovovým. Strážní se okamžitě přestali vybavovat, tasili meče a vyrazili za domnělým vetřelcem. Sotva zmizeli za rohem, kluci vyběhli a nezastavili se, až pod lešením u severního křídla paláce. „Jak myslíte, že tu dělají pevná lešení?“ zeptal se David. „Těžko říct,“ odpověděl mu Robert a zkusmo se pokusil zatřást jedním z trámů. Lešení se ani nehnulo a dokonce ani nezaskřípělo. „Jdu první, vy dávejte pozor, kdyby někdo šel. Pak půjde Jiří a nakonec ty,“ řekl Robert a začal šplhat po žebříku do prvního patra lešení. Jiří s Davidem čekali dole skryti ve stínu a obezřetně se rozhlíželi a naslouchali zvukům nočního paláce. Davidovi se chvíli zdálo, že slyší někoho chrápat a s úsměvem si vzpomněl na včerejší noc a toho přitroublého rytíře. Pošeptal to Jiřímu a i ten se usmál. Náhle zaslechli Robertovo tiché písknutí, že je na střeše. Jiří tedy začal šplhat za ním. I on se dostal nahoru bez větších potíží, jen jednou se mu smekla noha na příčce žebříku, ale podařilo se mu nadělat jen minimum hluku. I tak se Robert s Davidem vylekali k smrti. Když šplhal nahoru David, objevila se za rohem patrola tří strážných s pochodněmi. David byl zrovna na plošině a okamžitě sebou plácl na břicho. Robert s Jiřím se na střeše přikrčili za chrliče a vytvořili s nimi ještě odpudivější tvary. Patrola však prošla, aniž by si něčeho všimla. David pak ještě několik vteřin počkal než se zvedl a bez potíží vyšplhal na střechu za ostatními. Po střeše přešli nad knihovnu a jedním z vikýřů pronikli na půdu. Na půdě byla tma jako v pytli, ale použít světlo se báli. Jediným zdrojem světla tak byl otevřený vikýř. Robert v tom slabém světle chvíli studoval plánek, aby se zorientoval a pak vyrazili do středu půdy. Poklopy vedoucí do chodby našli docela snadno, protože kolem nich bylo mnohem méně nepořádku než v jiných částech půdy. Robert odhadl, že jsou nad koncem chodby a lehl si na zem, aby nemusel poklop tolik otevírat a upozorňovat tak na sebe. Poklop se otevíral snadno, ani panty nevrzaly, což svědčilo o vzorové údržbě. Robert jim za to byl velmi vděčen. Postupně se před ním objevovala chodba osvětlená několika svícemi. Jejich naděje se vyplnily. Chodba byla úplně prázdná. Robert rychle odmotal od pasu lanko, jehož jeden konec uvázal kolem trámu a druhý spustil do chodby. Jeden za druhým se spustili na podlahu krytou kobercem. Byli skutečně na slepém konci chodby. Na druhém konci bylo schodiště a mezi nimi několik dveří. Kluky zajímaly pouze ty po levé straně. Zatímco Robert s Jiřím zkoumali dveře, David tiše došel k zábradlí schodiště a nahlédl opatrně dolů. Celé schodiště, až do přízemí, bylo osvětleno stejně jako jejich chodba, takže kdyby někdo šel po schodech, určitě by ho viděl. Zdálo se však, že je všude pusto a prázdno. Vrátil se k ostatním. „Tak co, jdeme dovnitř, nebo co?“ zeptal se jich. „Počkej. Co když je tu nějaké kouzlo, které knihovnu střeží. Víš přece, kolik cenných knih tam je a tady není ani jedna stráž,“ brzdil ho Robert. „Protože jsou všichni venku. Proč by byly i uvnitř? Jsme v uzavřeném komplexu, v pevnosti, sem se nikdo hned tak nedostane.“ Uvědomil si jejich pohledy. „No tak dobrá. My jsme se sem dostali. Asi na tom něco bude.“ „Právě. My jsme se sem dostali a jsme začátečníci. Já vám říkám, že tu něco nehraje. Proč budu střežit celé město a komplex patrolami a tu pro mne nejcennější místnost nechám bez ostrahy? Ne. Tady musí být nějaké kouzlo. Ale Jiří ho nemůže najít,“ řekl Robert. David se podíval na Jiřího. „Je to tak. Cítím přítomnost magie, ale to je u takovýchto knihoven celkem běžná věc. Nemohu však najít žádné kouzlo.“ Přitom jak mluvil, mu padl zrak na jílec Davidova meče. Vystupoval z něj slabounký načervenalý svit. Jiří ztichl a ukázal na meč. -39-

Dračí ranhojička

David se opatrně chopil jílce a pomalu meč vytáhl z pochvy. Čepel pokrytá elfským písmem začala pulsovat. „Co to má být?“ zeptal se Robert. „Myslím, že to vím,“ řekl Jiří, „Ty znaky jsou napsány prastarým elfským písmem, kterým psali elfové ze Západních hor. Meč chrání svého právoplatného majitele před nebezpečím tím, že začne takhle světélkovat.“ „Ale jaké je tu nebezpečí? Nereaguje třeba na hlídky dole?“ zeptal se David. „To zjistíme. Měl by zářit tím víc, čím blíž u nebezpečí budeš. Zkus ho přiblížit k těm dveřím do knihovny,“ řekl Jiří. David ho poslechl a pomalu sklonil čepel meče ke klice dveří. Meč se rozzářil jako oheň. „Tak to máme jisté. V knihovně na nás něco číhá a ten meč to cítí. A co dál?“ „Copak tady děláte?“ ozval se za nimi hlas. Všichni tři se s tasenými meči otočili a zůstali užasle zírat. Před nimi se vznášela průsvitná postava muže oblečeného v překrásné roucho z drahých látek vyšívaných zlatem, s diamantovou korunou na hlavě a s těžkými prsteny na rukou. „Kdo jste?“ zeptal se Jiří. „Jsem duch posledního krále tohoto města, kterého předci nynějšího patricije odstranili, aby se mohli chopit moci. Musím zde strašit, dokud někdo nezabije patricije stejným způsobem, jako zabili oni mne.“ „A jak vás vlastně zabili?“ zeptal se zvědavě David. „Dýkou mne bodli do srdce. Zezadu, zbabělci. Celá ta jejich rodina je jedna obrovská sbírka zbabělců. Na špinavou práci si najímají vrahy, aby si nešpinili ruce. To za dnů mé vlády si každý řešil své problémy sám a nikdo se proto na nikoho nezlobil, ale dnes? Pch!“ „A to ještě žádného patricije nezabili dýkou?“ zeptal se nevěřícně Robert. „Ale ano, hned několik. Někteří nepřežili ve funkci ani do druhého dne.“ „A proč tedy stále strašíte?“ zeptal se Robert. „Protože ho nezabili na tom správné místě a tou správnou dýkou. Musí ho zabít v knihovně, dýkou, kterou můj praděd přivezl z výpravy na dálný východ. Jenže ta dýka je velice vzácná, takže ji patricijové mají pečlivě zamčenou v pokladnici a žádný vrah se k ní nedostane. Já sice mohu přemisťovat věci, ale na tuhle dýku mé schopnosti neplatí.“ Robertovi se v hlavě okamžitě vylíhl plán. „Poslyšte, Vaše výsosti, když tak nenávidíte patriciovu rodinu, tak byste nám mohl pomoci.“ „Pokud to nějak uškodí tomu prokletému rodu, jsem váš člověk, totiž duch,“ přisvědčil mrtvý král. „Uškodí, chceme mu ukrást několik velevzácných knih, ale knihovna je zajištěna, pro nás neznámým kouzlem. Ale vy byste se mohl dostat dovnitř a ty knihy nám přinést.“ „Inu, proč ne, že? Knihovnu zajistil nějaký čaroděj z Jižních ostrovů. Oni tam mají proti zlodějům velice účinná kouzla. Ale řekněte mi, kdo si vás najal?“ „Mistr Karolinus.“ „Ale! Mistr Karolinus, tak on ještě žije!? No to je nádhera slyšet o někom z mé doby. V tom případě vám pomohu ještě raději. O které knihy má Karolinus zájem?“ „Vlastně jen o jednu docela obyčejnou. Je v krajní skříni, zhruba na tomhle konci chodby, úplně nahoře. Levná vazba, leží zhruba v polovině police,“ vysvětloval Robert a vytáhl plánek od Mistra. „Nemyslíte snad Dračí knihu?! Na co ji Karolinus chce? Vždyť má k dispozici originál,“ divil se král, když nahlédl do plánku. „Vy ji znáte?“ užasli kluci. „Samozřejmě, že ji znám. Byl jsem už po smrti, když ji jeden z patricijových předků koupil a přinesl sem. Tehdy už ale žádní draci nebyli. Všechny je po té velké bitvě buď pobili, nebo vyhnali. Slyšel jsem, že snad několik posledních skupin přežívá kdesi daleko na východě, kde žije jen minimum lidí, ale jsou tam tvrdé podmínky, takže se jim příliš nedaří. Tehdy se říkala legenda, že až se vrátí Dračí ranhojička, vrátí se i draci a vezmou si zpět co jim právem náleží. Tak na co tu knihu vlastně chce. Draci jsou již minulostí.“ „Ne tak docela,“ řekl Robert. „Náš kamarád Petr se po příchodu sem proměnil v draka, kamarádka Dana je novou Dračí ranhojičkou. Ze mne je, jak vidíte, vrah a tady z Davida hraničář. Ta kniha je pro Petra a Danu příliš nebezpečná. Musíme ji buď zničit, nebo donést Mistrovi, kde bude v bezpečí,“ vysvětlil mu v krátkosti. „Ohóóó!! Draci jsou zpět! No to je nádhera. Poprvé jsem rád, že ještě žádného patricije nezabili správně a dožil jsem se této chvíle. Chvilku strpení, hned jsem zpět.“ Král zmizel ve zdi knihovny a za chvilku z ní zase vyletěl. V ruce svíral knihu. Podal ji Robertovi, když ale ten po ní vztáhl ruku, král ucukl. „Dám vám ji, ale pod jednou podmínkou.“ „Pod jakou?“ zeptal se Robert. „Vezmete mne sebou. Už mne to tu nebaví a rád bych si popovídal s někým, koho jsem znal.“ „Vezmeme vás sebou, ale jak?“ zeptal se Robert. „Musíte sebou vzít kus původního zdiva paláce z doby, kdy jsem byl ještě živ. Pak mohu odejít s vámi.“ -40-


„Dobrá. Ale nejdříve nám musíte ukázat, která část paláce to je. Nemáme moc času, abychom vám nosili ukázat kameny z celého komplexu.“ „Kudy jste sem vlastně pronikli?“ „Tady Jiří, učeň Mistra Karolina, nám otevřel průchod v hradební zdi mezi sýpkou a skladištěm.“ „No, to je úplně bezvadné, protože právě sýpku jsem nechal postavit já osobně. Půjdu s vámi a ukážu vám, který kámen máte vzít,“ spokojený král podal Robertovi knihu. Ten ji zase předal Jiřímu, který ji rychle otevřel a začal v ní listovat a číst úryvky. Po několika minutách ji s úlevou zase zavřel. „Je to ona a zdá se, že žádný list nechybí. Určitě ne, z kapitoly o Dračích ranhojičkách a jejich údolí.“ „Tak, a teď rychle pryč,“ zavelel Robert a vykročil k lanku. Cesta zpět proběhla v naprostém klidu, protože král se neustále vznášel v jejich blízkosti a jako duch ve světle neviditelný, mohl snadno kontrolovat osvětlené ulice a varovat kluky před strážemi. U sýpky našel kus kamene vypadlého ze zdiva z jeho doby a Robert ho přidal do svého pytle. Nakonec Jiří opět otevřel tunel a vyšli z palácového komplexu na hlavní třídu. „Kam teď?“ zeptal se David. „Zvládli jsme to docela rychle.“ „To bude asi to štěstí začátečníků. Já bych to tady teď zabalil a šel domů, co vy na to?“ řekl Robert. Ostatní byli pro. Prošli hlavní třídou a odbočili do uličky, ze které dopoledne vyšli. Správný průchod našli až na třetí pokus. Jiří vyslovil kouzelnou formuli a před nimi zasvítili červenavé body, ohraničující obrys tunelu. Robert vstoupil jako první, za ním David a poslední šel Jiří, když vyslovil zaklínadlo, které za ním průchod zničí a nezanechá po něm víc, než nepatrně zvýšenou hladinu magie, která se do večera následujícího dne sníží na okolní úroveň. Objevili se zpět v podkroví Mistrovi věže. Dříve, než se stačili pořádně rozhlédnout, uvědomili si dvě věci. Za prvé, štěrbinami mezi taškami sem prosvítá denní světlo, za druhé, ze zdola se ozývá příliš mnoho lidských hlasů. Všichni vytáhli meče a pomalu se plížili ke schodům dolů. „Jen se nebojte a pojďte mezi nás!“ zval je hlasitě Mistr Karolinus ještě dřív, než se vůbec objevili v zorném poli kohokoli v místnosti. „Právě snídáme. Hádám, že budete mít hlad,“ ozval se znovu Mistr a kluci se trochu uvolnili. Nad nimi objevil král. „Na co tady čekáte, mládenci? Až zahřmí?“ řekl a zmizel pod podlahou. Kluci na se na sebe podívali, zasunuli meče do pochev a pomalu slezli do pracovny. Kolem stolu sedělo množství čarodějů a čarodějek a klidně snídali, jako by se nic nedělo. Ale Danu nikde neviděli. „Tak vás vítám zpět. Šlo to poměrně rychle, nebyli jste pryč ani celý den. Jednu chvíli jsem měl opravdu obavy, jestli se ještě vrátíte, ale jak vidím, jste velice schopný tým. Máte tu knihu?“ promluvil Mistr. „No, šlo to docela dobře až na pár událostí, které bychom si docela rádi odpustili,“ řekl Jiří a loupl okem po Davidovi, který dělal, že nic neslyšel a rozhlížel se po sedících hostech. „Ale knihu máme a zdá se být celá a nepoškozená,“ uslyšel tiché zakašlání a rychle dodal, „A také jsme, Mistře, přivedli jednoho vašeho starého známého. Když slyšel, že pracujeme pro vás, nedal jinak, než že ho musíme vzít sebou.“ „Ale, a kdepak ho máte? Nahoře? Proč nesešel dolů s vámi?“ divil se Mistr. „On sešel dolů ještě před námi, ale není vidět, protože je tu mnoho světla. Je to duch zavražděného sinerijského krále,“ řekl Jiří. Všichni u stolu ustali ve svých činnostech, kterými se právě zaobírali a upřeli na kluky pátravé pohledy. Mistr luskl prsty a okenice se zavřeli. Místnost se ponořila do šera, v němž se objevila průsvitná postava, visící asi stopu nad podlahou napravo od Jiřího. „Ale to je přece Niferol!“ vykřikl Mistr a vstal od stolu. „Vítám tě v mém skromném příbytku. Slyšel jsem, že tě zabili, ale víc informací jsem z nikoho nevytáhl, to víš, je to sem lán světa a informace se sem dostávají pomalu.“ „Mistr Karolinus! Jak rád tě vidím. Bohužel tě nemohu obejmout. Zabili mě a já teď musím strašit v paláci, dokud někdo nezabije patricije stejnou zbraní a na stejném místě. Ale mělo to jednu výhodu. Protože na mne kouzlo v knihovně nereaguje, mohl jsem pro tebe ukrást tu Dračí knihu. To mi připomíná, kde máš toho draka?“ „Spí dole, v přízemí, i s Dračí ranhojičkou. Ti dva jsou na sobě závislí. Nemohou se jeden od druhého odloučit déle než na hodinu a hádám, že nějaké omezení bude i ve vzdálenosti, na jakou se od sebe mohou vzdálit,“ odpověděl Mistr. „Tak to se musím jít hned podívat,“ rozhodl král a propadl se podlahou dříve, než ho stačil Mistr zastavit. „Já jen doufám, že se Dana zrovna nepřevléká,“ řekl David a díval se přitom do stropu. Všichni ostatní našpicovali uši, jestli se bude dole něco dít, ale ze zdola se neozvalo ani myší písknutí. Až po chvíli se věž zachvěla v základech dračím zařváním. Mistr na nic nečekal a chtěl běžet dolů, ale to už podlahou do místnosti vletěl král. „Je tam! Opravdový živý drak! V životě jsem neviděl nic tak krásného!“ radoval se jako malé dítě. -41-

Dračí ranhojička

„Ehm, a co jsi mu provedl, že tak zařval?“ zeptal se Mistr. „Nic!“ divil se král. „Nepovídej. Vždyť zařval, jako by mu někdo dupl na ocas.“ „Nic jsem mu neudělal. Čestně! Jen jsem se ho dotkl,“ bránil se král. „Aha. Tak už se ho, prosím, nedotýkej. Draci jsou strašně vybíraví, když jde o to, kdo se jich může dotknout a kdo ne. A dotek lidského ducha cítí stejně dobře jako dotek živého člověka. Zřejmě se probudil s vědomím, že se k němu dostal nepřítel, aniž by si ho včas všiml. A v takovém případě draci reagují jedině útokem. Máš štěstí že jsi už dávno po smrti, jinak bych ti šel kopat hrob,“ vysvětloval mu Mistr. Když vyslovil slovo útok, obrátili se David s Robertem ke schodům a utíkali dolů. Merga běžela za nimi. „Kam tak letí?“ divil se král. „Podívat se, jestli je Dana celá,“ odpověděl mu chmurně Mistr. „Řekni mi, vyskočil Petr na nohy, když jsi se ho dotkl, nebo se spokojil jen se zařváním?“ „Vyskočil na nohy, jak se sluší na správného bojového draka. A je to opravdu pěkný kousek,“ odpověděl král. „Hmmm, a ještě mi řekni, jak ležela Dana. Na zemi, nebo na jeho nohách?“ „Ani jsem si pořádně nevšiml. Já měl oči jen pro draka. Chápej, děvčat bylo a je v paláci plno, ale draka jsem viděl pouze jednou jedinkrát, když jsem byl ještě mladík,“ vysvětloval král, který si poněkud pozdě uvědomil, co se vlastně stalo. Dole zatím kluci s čarodějkou v patách doběhli k Daně, která už zase seděla Petrovi na předních nohách a jednak si ohmatávala boule a modřiny a jednak se snažila pochopit, co se to vlastně stalo. Petr k ní skláněl hlavu a lítostivě broukal. „Dano! Dano! Jsi v pořádku!“ řval David ještě na schodech a letěl dolů o zlom vaz. Robert byl těsně za ním. Čarodějka sestupovala po schodech uvážlivěji než kluci. Už byla v letech a také věděla, že se zlomenýma nohama a rukama by Daně nebyla k ničemu. „Ale jo a neřvi tak. Praštila jsem se do hlavy a teď mi třeští, div se mi nerozskočí,“ odpověděla mu Dana. „To je dobře,“ vydechl David, skočil z posledních schodů a běžel k ní s úmyslem obejmout ji. Okamžitě se nad ním ozvalo varovné zavrčení. „A ty toho taky nech,“ řekla Dana vrčícímu Petrovi, když David ucukl stranou a díval se překvapeně na Petra. „Řekni mi konečně, proč jsi vyletěl jako střelený a odhodil mě na stěnu.“ „Vždyť jsem ti to už říkal. Někdo tu byl. Sáhl na mne a než jsem ho stačil překousnout, zmizel pryč stropem. Promiň, hrozně jsem se lekl.“ Dana se podívala na nepoškozený strop. „Jeden z nás je cvok a já to nejsem. Jak mohl proletět stropem? Jen tak,“ řekla mrazivě a podívala se zpět na Petra. Ten nevěděl kam uhnout pohledem. „Promiň Dano,“ řekl Robert, „Tak trochu za to můžeme my.“ „Jak to?“ otočila se k němu bojovně Dana. Hlava ji opravdu strašně bolela a cítila potřebu někomu se pomstít. „Když jsme byli na výpravě, potkali jsme tam ducha jednoho krále, moc nám pomohl, ale jako odměnu chtěl jít s námi. Že prý kdysi znal Mistra Karolina, a když zjistil, že je tu opravdický živý drak, nedal jinak a hned se běžel podívat a bohužel se Petra dotkl.“ „Tak nejenom, že je věž plná bláznivých čarodějů a čarodějnic, ale teď už tady máme i bláznivého ducha. Já se snad zblázním! Včera vlci, pak ta čarodějnice a dneska duch. Co mě tady ještě čeká!“ naříkala Dana a držela si hlavu oběma rukama. Najednou si uvědomila, že cítí na prstech nějaké vlhko. Podívala se na ruku. Prsty i dlaň byly od krve. „No, a navíc jsem si asi rozsekla hlavu. Teda to je den,“ povzdechla si. „Může mi někdo podat batoh? Musím si to ošetřit.“ „Já ti s tím pomohu, děvenko,“ ozvala se také Merga. „Mládenci se seberou a půjdou pěkně nahoru a nebudou tu překážet.“ Robert s Davidem celkem poslušně odešli zpět do pracovny a Merga donesla Danin batoh. Pak se podívala na Petra. „Ty by jsi také mohl jít na chvíli ven.“ „Jen ho tu nechte,“ řekla Dana a pohladila Petra po krku. „No, jak chcete děvenko. Ale já bych se tedy při svlékání nenechávala okukovat od nikoho, kdo není ženského pohlaví. A jestli to mohu posoudit, tak si budete muset část oblečení odložit, abych vás mohla pořádně ošetřit. Támhle na zdi je totiž víc než jen jeden krvavý flek a tady na spodničce máte také krev a na pravém rukávu také,“ žbrblala čarodějnice. „To je v pořádku. My už jsme si to s Petrem vyříkali. On je drak a já člověk. Co by mi mohl udělat.“ Na to Merga nenašla dost rychle odpověď, a tak se raději začala věnovat ošetřování Daniny hlavy. Celé ošetření trvalo přes půl hodiny a Dana se opravdu musela skoro svléknout, protože měla množství oblečení potřísněné krví z různých ran. Důvodem bylo, že přízemí věže sloužilo původně jako vězení a nemělo vchod. Ten si udělal čaroděj až dodatečně. Z toho důvodu nebyly kameny ve stěnách opracované tak jako ve vyšších patrech a měli tudíž -42-


mnoho výstupků a hrotů o které se Dana poranila, když na nich značnou rychlostí přistála. Další boule přibyly od pádu na podlahu, protože do zdi narazila ve výšce dospělého muže. Výsledek byl takový, že nyní Dana vypadala jako válečný invalida. Obvaz kolem hlavy, další kolem ruky a nohy. Pěkně vybarvené modřiny, boule a šrámy. Dana byla ráda, že tu není zrcadlo, aby se mohla vidět. Merga posbírala krvavé části oblečení. „A koukej dnes pěkně odpočívat. Ta rána do hlavy byla pěkně silná a nikdo nestojí o to, aby ses nám tu někde složila. To znamená, žádné chození po schodech. Jen ven před věž a zase zpátky. Jídlo ti sem doneseme a o oblečení se postarám.“ „Potřebuješ něco, kromě snídaně, samozřejmě?“ „Zatím ne, děkuji. Vlastně ano, co budete dělat s tím tunelem?“ zeptala se Dana. „No, už máme plán, jak to tomu čarodějovi pěkně osladit, ale musíme se na to připravit. Po snídani se na to vrhneme, a tak asi kolem poledne by to mohlo být hotové. Pošlu sem kluky se snídaní. Určitě si budete chtít popovídat o tom, co jste včera kdo zažil.“ S tím se Merga odebrala nahoru po schodech. Dana se uvelebila na Petrových předních nohách a hladila ho na čenichu. Zjistila, že ji hlava bolí nejméně, když si lehne na bok a hlavu si položí na Petrovu nohu. „Proč jsi vlastně vrčel na Davida?“ zeptala se po chvilce. „Protože tě chtěl obejmout?“ odpověděl Petr. „A to ti vadí? Ještě předevčírem ti to bylo úplně jedno.“ „Ale dnes už mi to jedno není. Jsi Dračí ranhojička. Moje, Dračí ranhojička. Nedovolím, aby se tě dotýkal každý, kdo jde okolo.“ „David ale není každý. Je to náš kamarád. Známe se už spoustu let, nebo jsi to zapomněl?“ „Nezapomněl. Ale nemůžu s tím nic dělat.“ „Ty prostě žárlíš,“ usmála se Dana, ale přitom se jí to tak trochu líbilo. „Nežárlím. Žárlí lidé, já jsem drak.“ „A jak tomu říkají draci?“ Petr chvíli přemýšlel. „Nevím,“ vzdal to nakonec. „Tak vidíš. Žárlíš na Davida, protože se mě chtěl dotknout bez tvého souhlasu. A myslím, že bys stejně reagoval i na moje rodiče, kdyby se tu teď objevili.“ „Nevím. Asi ano. Vadí ti to moc?“ „Ani ne. Ale, alespoň u Davida a Roberta zkus udělat výjimku. Jsou to naši kamarádi, nic mi neudělají.“ „A co Jiří?“ „Ten je cizí. Na toho si klidně vrč. Ale jen vrčet, rozumíš?“ „Rozumím. Ale ten má dost rozumu a drží se od tebe dostatečně daleko.“ Petr položil hlavu podél ní a ohřál kůži na krku a nohách tak, aby ji zahříval. Kluci se snídaní se objevili až za hodnou chvíli, protože nejdříve nahoře podrobně vyzpovídali Mergu o Danině stavu. Dobrou hodinu strávili vyprávěním, co se dělo v Sineriu, a pak zase vyprávěla Dana o jejich setkání s vlky. Petr se při té vzpomínce znovu začal rozpalovat vzteky a Dana měla co dělat, aby ho uklidnila. Zatím nahoře skončila snídaně a začaly přípravy na magický útok. Čarodějové přehrabali knihovnu a vypsali potřebná zaklínadla na listy papíru. Tellar si dál hrál na velitele akce, ačkoli ho ostatní nijak zvlášť neposlouchali. Gyra seděla stranou od ostatních a žbrblala si pro sebe, která hrozná zaklínadla zná, a která z nich by účinkovala na tak silného mága, jakým byl jejich protivník. Když dole skončili s vypravováním, nechali Danu na její žádost s Petrem o samotě, aby mohla odpočívat a vrátili se nahoru. Zatímco David se stáhl do ústraní, Robert se aktivně zapojil do příprav a rychle zjistil, že Gyra má starosti s výběrem vhodného kouzla. „Co by vám pomohlo?“ zeptal se jí. „Něco opravdu strašného. Něco, na co by nikdy nezapomněl. Ale prý je to velice mocný mág a nejsem si jistá, že dokážu proniknout jeho obranou.“ „Co přesně byste potřebovala? Kouzlo nebo nějakou surovinu pro výrobu kouzla?“ „To je úplně jedno. Ale musí to být ...“ „Něco strašného. Já vím. Možná mám něco, co by vám pomohlo, ale nevím, jestli to není příliš strašné.“ „A copak to máte?“ zeptala se nahlas s nelíčeným zájmem Gyra. Ostatní ztichli, protože už dávno věděli, že je třeba věnovat zvýšenou pozornost věcem, které upoutají Gyřin zájem. Robert se usmál a došel si pro svůj pytel, který po návratu odložil vedle schodů do podkroví, a vytáhl z něj velice malou lahvičku. -43-

Dračí ranhojička

Vrátil se ke Gyře a ukázal jí ji. Gyra se na ní nechápavě podívala, ale po chvilce se jí tvář poskládala do jednoho z nejošklivějších šklebů, kterého je člověk schopen. „To je ono! Na to opravdu nikdy nezapomene!“ Gyra vyskočila ze židle a začala provozovat něco na způsob válečného tance, při kterém dupala jako stádo zubrů. „Co to je?“ zeptal se opatrně Mistr, který se už naučil obávat Gyřiny radosti, protože ji nadchlo pouze cizí neštěstí. „Koncentrovaný puch Smraďocha jižního,“ odpověděl Robert. Reakce přítomných čarodějů a čarodějek byla okamžitá. Než se David stihl nadechnout, aby se zeptal, k čemu je to dobré, byli všichni až na Gyru, Roberta a Davida pryč. „Teda, to je účinek,“ podivil se Robert. „A to jsem to ještě neotevřel.“ „Opovaž se!!“ zakřičel hystericky Mistr, ukrytý v posteli pod přikrývkou. „Jich si nevšímej. To jsou padavkové,“ řekla Gyra, která zatím dokončila válečný tanec. „S tímhle se už dají dělat věci. Cháááá, uvidíte co mu připravím za překvapení!“ zachechtala se Gyra a začala rychle sepisovat kouzelné formule na papír a přitom se neustále škodolibě pochechtávala. „Promiňte Mistře, ale co je to vlastně ten Smraďoch jižní?“ zeptal se David. Místo Mistra mu odpověděl duch krále Niferola, který opět jednou děkoval osudu, že je již po smrti. „Nejsmradlavější zvíře na světě. Vznikl prý náhodou při poslední válce, když spolu bojovali mágové. Je to velice nešťastné stvoření, protože smrdí i sám sobě, ale hůř jsou na tom ti, kdo žijí v jeho okolí. Jeho smrad je tak strašný, že ženy umírají hned po prvním vdechnutí a ani ten nejsilnější rytíř se nedokázal nadechnout vícekrát než třikrát. Jeden Smraďoch zamoří krajinu do vzdálenosti pěti mil, ale takový koncentrát bývá pětkrát silnější.“ „Páni,“ vydechl David. „No, tak na to ten mág určitě dlouho nezapomene. Kolik mu toho chce Gyra dát?“ „Všechno,“ pronesla krvelačně Gyra a sebrala Robertovi lahvičku dříve, než ji stačil uklidit do kapsy. „Počkej Gyro. Měla by ses trochu krotit,“ ozval se Mistr, který už vylezl z postele, ale držel se od čarodějky co možná nejdále. „Nezapomeň, že je to na seznamu zakázaných zbraní. Pokud se zjistí, že jsi to použila, bude zle. Náš král je na používání zakázaných zbraní velice háklivý.“ „Král ať se stará o svoje věci a mne ať si ve vlastním zájmu nevšímá. Když jsem řekla všechno, tak tam pošlu všechno. Mám s tím mágem nevyřízené účty. Jednou mi odčaroval můj úžasný obličej a místo něj mi poslal obličejík nějaké praštěné princezny. Skoro rok jsem nemohla pracovat! A víš co mi to dalo práce, než jsem zjistila, které princezně to vlastně patří!? A její otec mne chtěl dokonce nechat uvrhnout do hladomorny! Pochopitelně nevěřil, že jsem v tom nevinně, takže jsem z něj musela udělat ropuchu. Teď mám možnost se pomstít, a taky to udělám! Varuju každého, kdo by mi v tom chtěl zabránit,“ štěkala Gyra. Čarodějové se rozhodli, že ji raději nebudou příliš dráždit. Ostatně, přípravy již byly ostatně dokončeny a mohli tedy přistoupit k vlastnímu zaklínání. Odebrali se nahoru do podkroví, kde smazali starý obrazec pro pátrací kouzlo a místo něj nakreslili na podlahu tři soustředné kruhy a prostor mezi nimi vyplnili množství odpudivých znaků. Kruhy nakreslili bílou křídou a znaky rudou. Jakmile nakreslili poslední, vzduch nad nimi začal světélkovat. Na určité znaky se rozestavila první skupina čarodějů, kteří měli obrátit směr tunelu, na další druhá skupina, která přemístí jeho konec a na poslední se postavila Gyra s lahvičkou v ruce. Tellar pohledem zkontroloval své kolegy a dal pokyn k zahájení operace. Robert s Davidem, Jiřím a zbylými čaroději a čarodějkami stáli stranou a naslouchali monotónnímu drmolení zaklínadel. O několik vteřin později vyšlehl z korouhvičky věže záblesk oslnivého světla a vyrazil k tunelu. Vteřinu předtím, než narazil na bariéru, ji Mistr zrušil a paprsek plnou silou vlétl do tunelu. Magie tunelu se bránila proti útoku, ale její síla se během deseti vteřin vyčerpala a proudění v tunelu obrátilo svůj směr. Ve stejné chvíli dořekla poslední slabiky svých zaklínadel druhá skupina čarodějů a konec tunelu se přemístil přímo do pracovny severského mága, který byl příliš překvapený, než aby zvedl kolem svého příbytku dostatečně silné zaklínadlo. Nutno však podotknout, že první skupina čarodějů poslala do tunelu tolik magie, že by bylo zapotřebí společných sil alespoň tří severských mágů, aby ji zadrželi. A v tu chvíli Gyra pronesla jedno z nejstrašnější zaklínadel, které znala a mrštila jej na mága. Ten kouzlo zachytil do protikouzla a přesně to Gyra chtěla. Zatímco se mág zabýval likvidací zaklínadla, seslala jednoduché zesilovací kouzlo na lahvičku s koncentrátem a hodila ji do prostředního kruhu. Lahvička zmizela a objevila se těsně u ústí tunelu a zmizela v něm. Lahvička zasáhla mága nepřipraveného a rozbila se o jeho kouzelnou hůl. Mág se nadechl pouze jednou. Naposledy ve svém bídném životě a se smrtelným výkřikem na rtech se zhroutil k zemi. Smrtící puch se rychle šířil krajinou. Ptáci padali mrtví k zemi, lesní zvěř hynula tam, kde ji puch dohnal. Stromy v několika vteřinách shodily všechno jehličí a uschly. Ani hmyz nezůstal ušetřen.

-44-


Když se puch po několika týdnech rozptýlil a zřídl natolik, že mohli přijít první mágové na průzkum, našli jen dokonale sterilní zem, kde nežilo vůbec nic. Vše do vzdálenosti čtyřiceti mil tím strašným puchem zemřelo. Čarodějové stáli v podkroví a rozpačitě se dívali jeden na druhého. „Ehm, tak nevím, jestli jsme to nepřehnali,“ řekl opatrně Tellar a snažil se nedívat na Gyru. „Leda houby!“ štěkla Gyra. „Dostal co si už dávno zasloužil. Co bychom s ním tak asi dělali, kdybychom neměli ten koncentrát, he? Všichni jste viděli, jak hravě zlikvidoval mé nejstrašnější zaklínadlo. Kdepak, magií bychom proti němu nic nezmohli. A navíc, pokud mne paměť neklame, byli to právě severští mágové, kteří Smraďocha vytvořili, tak ať si ho taky trochu užijou.“ „Jo, abych nezapomněla, ty mi Roberte nezapomeň říct, kde jsi tu báječnou věc sehnal. Vím o pár lidech, kteří by si zasloužili trochu toho smrádku,“ dodala rychle a podívala se na Roberta. Robert viděl vyděšené zraky ostatních v místnosti a řekl. „Bohužel, v tom vám příliš nepomohu. Koupil jsem to od jednoho potulného obchodníka a opravdu netuším, kde ho dnes hledat.“ „Sakra! To je smůla! Ale slib mi, že když ho znovu potkáš, buď ho za mnou pošleš, a nebo pro mne od něj koupíš alespoň dvě lahvičky toho koncentrátu, slibuješ?“ „Slibuji,“ usmál se Robert. V tomhle měl úplně klidné svědomí, protože ten obchodník už žádnou další lahvičku na skladě neměl a podle toho jak se tvářil a co dnes Robert viděl, už ani nikdy mít nebude. Postupně všichni sešli do pracovny a usadili se u stolu. Na čaroděje dopadly výčitky svědomí. Ani jeden z nich nepatřil k temným mágům, kteří si libovali ve smrti a utrpení. Dobrý čaroděj zabíjí pouze ve válce a v sebeobraně. Tohle však byl velmi sporný případ. Neměli důkazy o tom, že by se ten čaroděj k něčemu chystal. A pokud to byl z jeho strany pouze ošklivý žert, mohou se všichni dostat do velkých problémů. Severští mágové by se mohli začít mstít. Kdyby však měli v rukou jednoznačné důkazy o tom, že zabránili vzniku velkých škod a ztrát na životech, nebyl by žádný problém přesvědčit panovníka o své pravdě. A proti sjednoceným armádám říše si severští mágové nic nedovolí. Velká severní říše se po poslední válce rozpadla na množství zemí a zemiček, které nyní bojovaly mezi sebou navzájem. Zatím se neobjevil dostatečně silný vůdce, který by je spojil pod jednotnou vládu. A mágové takovou moc nemají. Ani na severu, ani tady. Jediný kdo si nedělal starosti byla Gyra. Zcela ji pohltila radost z úspěšně vykonané pomsty. Na rozdíl od ostatních si doběhla do kuchyně pro džbán vína a nyní spokojeně popíjela. Robert s Davidem a Jiřím seděli stranou a dívali se na zkroušené čaroděje. „Co bude dál?“ zeptal se David Mistra Karolina. „Teď musíme získat důkazy o tom, že jsme byli v právu,“ odpověděl mu Mistr. „A co ti vlci, kteří napadli Danu a Petra?“ zeptal se Jiří. „To je příliš málo. To byla Petrova soukromá záležitost. Kdyby ta kouzla seslal on, dalo by se to obhájit. Sice by to nebylo jednoduché, ale nakonec bychom to dokázali,“ vysvětloval Mistr. „A co kdyby vás o to Petr písemně požádal. Pak byste jednali na jeho objednávku, ne?“ navrhl Robert. „Jenže už je pozdě. Mělo se to sepsat před útokem,“ povzdechl si Mistr a ostatní čarodějové si povzdechli také. „A kdo to bude kontrolovat? Dáte tam dnešní datum. Ráno si vás Petr najal a v poledne jste zaútočili. Nikdo vám nic nedokáže,“ namítl Robert. Čarodějové mírně ožili. „A to by šlo?“ zeptal se opatrně Tellar. „Proč by ne. Na vašem místě bych to sepsal hned a pak pokračoval v hledání důkazů. Kdybyste nic nenašli, jste krytí tou listinou. Když něco najdete, nebudete ji potřebovat,“ vysvětloval Robert. Čarodějové uvažovali a radili se. Nakonec Mistr rozhodl, ať Dana napíše žádost o pomoc ohledně likvidace vlků a všech souvisejících problémů. Merga sebrala ze stolu psací náčiní a vydala se za ní. „A jak budeme postupovat při hledání důkazů?“ zeptal se Tellar Mistra. Nyní, když opadlo vzrušení z boje a objevily se administrativní problémy, které z duše nenáviděl, ochotně předal velení zpět Mistrovi. „Ti, co ještě v sobě mají dostatek magie začnou provádět průzkumná kouzla. Úplně nejlepší by bylo zjistit, že si mága někdo najal, aby škodil. Jenže kvůli zamoření se do jeho pracovny teď nikdo nedostane. Druhá možnost je zjistit, co všechno sem tím tunelem přišlo a co kde napáchalo. Pokud budou škody dostatečně vysoké, máme také vyhráno.“ Všichni se podívali na Baruse. „Nebude to snadné, ale dá se to zjistit,“ přikývl tlustý čaroděj. „Tak se do toho dej,“ řekl spokojeně Mistr. Čarodějové se rozdělili na dvě skupiny. Ti, kteří sesílali kouzla, se odebrali do pokojů odpočinout si a nabrat nové síly. Ostatní začali pomocí různých kouzel prozkoumávat blízké i vzdálenější okolí. Čarodějky vyslaly speciální kouzla, skrze která dokázaly komunikovat se zemí a s přírodou. Slibovaly si od nich, že pokud by se zde objevilo cokoli cizího, země a příroda to okamžitě poznají a řeknou jim to.

-45-

Dračí ranhojička

Barus si sedl co možná nejpohodlněji, do pravé ruky uchopil brk a levou začal ve vzduchu vytvářet magické znaky. Přitom si něco bručel pod vousy. Ve vzduchu před ním se objevila částečně průhledná mapa říše. Postupně do ní přibývaly různé barevné značky, které však dávaly smysl jen jemu. Na kluky najednou ze všeho padla hrozná ospalost. Nebylo divu. Byli na nohách více než 24 hodin prakticky bez odpočinku. Protože pokoje byly obsazené, nezbylo jim nic jiného, než sejít do přízemí k Petrovi a Daně a vyspat se tam. Petr s Danou však dole nebyli. Petr odnesl ven několik kožešin a udělal tam Daně pohodlné lůžko. Sám si lehl tak, aby ji chránil před přímým sluncem. Kluci vyhlédli ven. Dana s Mergou právě dávaly dohromady nejlepší formulaci žádosti. Kluci si tedy udělali pohodlí jak se dalo a spali dříve, než si pořádně lehli. Merga s Danou daly text žádosti dohromady za slabou hodinku a čarodějnice s listinou zmizela ve věži. Pokud se Dana s Petrem těšili na to, jak si venku odpočinou od shonu ve věži, měli smůlu. Několik čarodějů mělo stejný nápad a teď posedávali na sluníčku, opření o zeď věže. Petr otráveně zabručel. „Je to tu jako na nějakém sněmu. Včera se mi tu líbilo víc. Nic proti nim nemám, ale doufám, že se brzy vrátí domů.“ „Jen to vydrž. Zlikvidovali čaroděje, co sem poslal ty vlky. Zaslouží si trochu tvého vděku,“ chlácholila ho Dana. Opět ležela s hlavou na jeho přední noze. Hlava už ji bolela méně. Merga jí připravila jeden ze svých léčivých odvarů a bolest ustupovala. Na modřiny a boule byla zvyklá z dřívějška. Ráda totiž jezdila na kole a sjížděla divoké řeky. Postupně však upadala do dřímoty, až nakonec usnula. Věž se vůbec celé odpoledne podobala zakletému zámku, protože většina jejích nynějších obyvatel spala, jako by je do vody hodil. Aktivní byli jen dva čarodějové a dvě čarodějky, kteří pátrali po dalších obyvatelích Temného lesa, kteří prošli tunelem. Večer se probudila většina čarodějů, ale kluci spali dál. Zatímco se čarodějové sešli k večeři a pak pokračovali v průzkumech, odnesl Petr Danu opatrně do věže a uložil ji tak jemně, jak to jen svedl na své přední nohy. Čarodějčin lektvar působil skvěle. Dana se neprobudila ani na vteřinku. Až do rána byl ve věži klid. Mistr vyvolal kouzlo, které způsobilo, že do přízemí pronikalo jen minimum hluku z horních pater, takže mohli klidně spát, zatímco čarodějové pilně pracovali.

D

ruhého dne ráno, se jako první probudil Petr a hned po něm Dana. Cítila se už mnohem lépe a měla hrozný hlad. Nechala kluky spát a odešla si do kuchyně pro něco k jídlu. Kluci se probrali jen chvíli po ní, takže se všichni sešli v kuchyni a společně posnídali. Ze zvědavosti nahlédli také do pracovny. Místnost byla v hrozném nepořádku. Všude se váleli papíry a knihy. Na podlaze bylo nakresleno několik magických obrazců a spalo na ní několik čarodějů. Mistr sám spal ve své posteli. „Vypadá to, že si pěkně mákli,“ poznamenal tiše David. „Tak jdeme zase dolů, ať je nerušíme,“ odpověděla mu Dana a společně sešli do přízemí a pak ven před věž. „Docela se nudím,“ řekl po chvíli David. „Co takhle trochu tréninku s mečem?“ „Já jsem pro,“ souhlasil Robert. Oba vytáhli meče a začali spolu bojovat. Dana chodila kolem nich a soudcovala jim. Prokládala to různými komentáři a dělala si z nich legraci. Petr je sledoval s větším odstupem, aby nepřekážel. Lehl si pohodlně do trávy a opět vypadal jako sfinga. Kluky sledoval s mírným pobavením. On sám považoval mávání mečem za zbytečné zdržování. Jemu stačilo mávnout spárem a bylo po problému. Přesto je však sledoval velice pečlivě. Souboj s rytířem ho naučil nepodceňovat šermíře. V půli dopoledne si dali bdící čarodějové padla. Všeobecně se shodli na tom, že pro věc udělali maximum. Zjistili, že tunelem prošli kromě vlků, které zlikvidoval Petr, několik zlobrů a dva vlkodlaci. Čarodějkám se je podařilo celkem snadno nalézt. Čarodějově věži se obloukem vyhnuli a nyní se potulovali v blízkosti města, ve kterém nakupoval Jiří pro Mistra suroviny. Co všechno už napáchali se nedalo pomocí magie zjistit. Tady už musejí spoléhat na zprávy od kupců a potulných mnichů. Chvíli před obědem se z lesa ozval klapot koňských kopyt. Mistr totiž zrušil bariéru hned po úspěšné likvidaci severského mága, aby si neodháněl zákazníky. Venku ležící Petr vyskočil na všechny čtyři a s rudě planoucíma očima vyhlížel, kdo se to k nim žene. Z lesa vyjel tryskem nějaký muž v lehkém brnění s královskou zástavou na dlouhé tyči. Když spatřil draka, okamžitě zastavil. Mistr však o něm již věděl a volal na něj z okna pracovny, aby jel blíž, že je vše v nejlepším pořádku. Jezdec tomu očividně nevěřil a vedl koně k věži velkým obloukem. Mistr vyšel ven v doprovodu všech ostatních a šel mu vstříc. Setkali se asi čtyřicet kroků od Petra, který stál jako socha a muže si nevraživě prohlížel. Dana si stoupla před něj, ale na Mistrovu radu dělala, že k sobě nepatří. Kdyby se však Petr rozhodl zaútočit, byla připravena zastavit ho. „Zdravím tě. Jaké zprávy nám přináší královský posel?“ zeptal se přátelsky Mistr.

-46-


„I ty buď pozdraven, Mistře čaroději a stejně tak i tví přátelé. Nesu naléhavou žádost od krále. Máš se co nejdříve odebrat na jeho lovecký hrádek. Musí s tebou mluvit,“ odpověděl posel a i když se díval hlavně na Mistra, jeho pohled několikrát nervózně zalétl k Petrovi. „Co je tak naléhavého, že si mě král žádá?“ „Nevím Mistře,“ odpověděl posel, „Vím jen, že posledních několik týdnů má můj král velké starosti, ale s nikým o nich nechce mluvit.“ „Dobrá. Přijedu za ním hned jak to bude možné. Zatím sesedni a odpočiň si. Na lovecký hrádek je to dobré tři hodiny rychlé jízdy,“ zval ho Mistr. „Nemohu Mistře. Musím obratem vyřídit odpověď. Mám tedy králi vyřídit, že přijedeš hned zítra?“ „Ne. Řekni mu, že přijedu dnes hned po setmění. Pokud má můj král nějaké starosti, nebudu s cestou otálet.“ „Děkuji Mistře. Tvou odpověď vyřídím s potěšením.“ Posel chtěl pobídnout koně a vyrazit, ale Petr se zdvihl na zadní a zadíval se na lesní cestu, po které posel před chvilkou přijel. Zároveň si všichni uvědomili Petrovo tiché varovné vrčení. Kluci tasili zbraně. Čarodějové se připravili na kouzlení. „Zatím nikam nejezdi,“ přikázal Mistr tiše poslovi. Posel přikývl. Zabodl královskou korouhev do země a tasil meč. „Petře, co se děje?“ zeptala se Dana. „Někdo je na hranici lesa a sleduje nás. Páchne bahnem, vlhkou hlínou a zetlelým listím. Také cítím rybinu,“ odpověděl tiše Petr a spustil se na všechny čtyři. „Mistře!“ zavolala tiše Dana, „Někdo nás sleduje. Má ho sem Petr přivést?“ „Ano, určitě. Ale živého, aby nám pověděl, kdo ho poslal,“ souhlasil Mistr. Petr přikývl a vyrazil tryskem k lesu. V reakci na to se na okraji lesa mihla nezřetelná postava a zmizela mezi stromy. Petr dorazil do lesa o několik vteřin později. Postavu sice neviděl, ale její pachová stopa byla natolik zřetelná, že ani nezpomalil. Hnal se lesem bez ohledu na křoví a mladé stromky a s každým skokem byl špehovi blíž. Dohnal ho po asi padesáti skocích a chytil ho do zubů. Protože byl právě na místě, kde bylo mezi stromy trochu místa, vzlétl a zpět se vracel vzduchem. Po přistání vyplivl špeha před ostatní a spárem si několikrát otřel tlamu. Přesto se mu na jazyku převalovala divná pachuť. „Řekni nám co jsi zač, nebo tě ten drak na místě sežere,“ řekl Mistr špehovi místo pozdravu. Všichni si špeha se zájmem a s nechutí prohlíželi. Ze všeho nejvíce se podobal hromadě vyhozeného, napůl zetlelého oblečení, silně zašpiněného bahnem, hlínou a listím. Navíc se od něj šířil charakteristický pach rybiny. Špeh se choulil na zemi a nic neříkal. „Tak bude to?!“ zvýšil hlas Mistr a jeho tvář se zachmuřila. Ani pak špeh nic neříkal. Ale Dana dostala nápad a naznačila ho Petrovi. Špeh najednou pocítil na svých zadních partiích podezřelé horko. Petr vypustil z nozder pomalý mírný plamen a opaloval mu kalhoty. Špeh najednou čile vyskočil na nohy. Kluci mu okamžitě přitiskli čepele mečů k hrudi. „Tak?!“ zeptal se do třetice Mistr. „Nic neřeknu!“ vyhrkl špeh a nervózně se rozhlížel po přítomných. „Opravdu?“ zeptal se přátelsky Robert a zvedl špičku svého meče ke špehově tváři. Špeh se začal třást po celém těle. „Tak když nám nic neřekneš, necháme tě tady s drakem chvíli samotného. Co ty na to?“ pokračoval Robert stejně přátelským tónem. „Ale kdybys nám řekl, pro koho pracuješ … ,“ nadhodil významně Mistr. „Tak co?“ vyhrkl nervózní zajatec. „Pak bychom snad uvažovali o tvém propuštění.“ „Nechali by jste mě jít?“ ujišťoval se zajatec. „Jistě. Ale musel by jsi nám pravdivě odpovědět na všechny otázky.“ „Ptejte se,“ nezaváhal špeh. Pokud si měl vybrat mezi zlobou svého vzdáleného pána a drakem za zády, byla to jednoduchá volba. „Proč jsi sledoval královského posla?“ zeptal se Mistr. „Měl jsem zjistit kam a proč jede.“ „Kdo to chtěl vědět?“ „Králův mladší bratr.“ „Pracuješ pro něj už dlouho?“ „Už pět roků. Sleduji lovecký hrádek a předávám mu zprávy o všem, co se tam stane.“ -47-

Dračí ranhojička

„Kde je králův bratr teď?“ zeptal se Mistr královského posla. „To nevím. Ale za tři dni by měl přijet za králem na lovecký hrádek. Mají si spolu vyjet na lov.“ „Jak mu předáváš zprávy?“ obrátil se Mistr zpět k lapenému špehovi. „Tímhle kamenem. Mají ho všichni špehové, kteří pracují pro králova bratra,“ špeh vytáhl z kapsy sytě zelený kámen, který pulzoval vnitřním světlem. Mistr mu ho vzal a prohlédl si jej. Pak si ho strčil do kapsy. „Už jsi svého pána informoval kam posel jel?“ „Ještě ne. Smím s ním mluvit jen po setmění. Jindy ten kámen nefunguje, pokud si se mnou nechce pán sám promluvit.“ „Víš proč sleduješ lovecký hrádek? Nezmínil se o tom někdy?“ „Ne, to nevím. Jen hlídám kdo jde dovnitř a kdo jde ven a hlásím to pánovi. Také mu hlásím všechno, co zaslechnu od stráží, obchodníků a dalších lidí, kteří se pohybují v blízkosti hrádku.“ „Pán ti přikázal, abys sledoval posla?“ „Ano. Hned jak král přijel do hradu, dostal jsem příkaz sledovat posla s královskou korouhví, kdyby opustil hrad.“ „Takže nyní není hrad pod dohledem špehů? „Ale ano, je. Normálně ho hlídáme ve dvojici, ale když přijel král, stáhli se ke hradu další.“ „A uvnitř hradu jsou také špehové?“ „To nevím. Ale já znám jen ty, kteří sledují hrad z venku. Je klidně možné, že pán získal na svou stranu i někoho z hradu.“ „Umíš psát?“ „Ne. Neumím. Ale mám výbornou paměť, takže nikdy nic nezapomenu.“ „A znáš ty ostatní špehy jmény?“ „Neznám. My se vídáme jen málo. Pán velice dbá na to, abychom nevěděli, kdo další pro něj pracuje.“ „Ale kdybys viděl nějakého dalšího špeha z okolí hradu, poznal bys ho, ne?“ „Snad ano. Znám jich několik, kteří sledují hrad.“ „A teď mi ještě řekni, proč jsi takhle nastrojený?“ „Abych se v lese snadno ukryl. Za všechny ty roky, co pro pána pracuji, mne ještě nikdy ani nezahlédli,“ odvětil samolibě špeh. „A to ses musel specializovat zrovna na odpadní stoku?“ zeptal se znechuceně Petr. Celou dobu krčil nad jeho pachem nozdry. Špeh se vyplašeně podíval nahoru. „On mluví!!“ vykřikl. „Dobrá. Odveďte ho zatím do přístěnku. Tam ho spoutejte a udělejte to tak, aby nemohl utéct,“ rozhodl Mistr. Robert s Davidem a Jiřím odvedli vzpouzejícího se špeha do přístěnku. Tam jej svázali pevným lanem, takže vypadal jako housenka v kokonu a navíc ho zavěsili na lano od stropu, takže se bezmocně houpal ve vzduchu. A protože celou dobu sprostě nadával a vyhrožoval jim strašnými věcmi, dali mu také roubík. Petr je spokojeně sledoval a usmíval se. Když Robert s Davidem odešli do věže, nakoukl do stáje. „A kdybys chtěl náhodou utéct, tak nezapomeň na mě. Najdu tě. A první co udělám, vykoupu tě v první tůni, na kterou narazím. Ještě jsem nezažil, aby někdo takhle odporně smrděl.“ Pak nechal vyděšeného špeha viset a odešel zpátky před věž. Mistr zatím rozmlouval s poslem co dál. „Co mám dělat, Mistře? Mám se vydat na zpáteční cestu?“ ptal se posel. „Musíš. Viděli tě odjíždět. Kdyby jsi se nevrátil, bylo by to nápadné. Ale pošlu s tebou tady Davida s Robertem a také Jiřího. Já dorazím až po setmění, spolu s Petrem a Danou a několika kolegy.“ „Proč tolik lidí a čarodějů Mistře? Co se děje?“ divil se posel. „Zatím nic. Ale až se to stane, chci být připraven na všechny možnosti,“ odpověděl Mistr. Pak několikrát mávl pravou rukou ve vzduchu a řekl čtyři slova, kterým nikdo nerozuměl. Najednou tam místo jednoho stáli čtyři naprosto stejní koně. Posel vykulil oči, stejně jako kluci s Danou a Petrem. Jen Jiří a ostatní čarodějové zůstali klidní, jako by rozmnožování koní dělením bylo něco naprosto normálního. „Tady máte dopravu a spěchejte na hrad. Vyřiď králi můj vzkaz a ať je po setmění první nádvoří úplně volné, aby na něm mohl přistát drak. Ale o drakovi se nesmí dostat ven z hradu ani slovo. Kdyby došlo na nejhorší, bude naše tajná zbraň. Řekni to králi.“ „Ano, Mistře. Vyřídím mu to všechno. A mám mu také říct o špehovi?“ „Ano. A řekni mu i těch venku. Ať omezí pohyb osob mezi hradem a vnějším světem a ať do mého příjezdu vybere skupinu mužů, kterým plně důvěřuje.“ Posel se uklonil a nasedl na koně. Kluci následovali jeho příkladu a brzy zmizeli v lese. Dana se obrátila k Mistrovi. -48-


„Co se děje, Mistře?“ „Králův mladší bratr se zřejmě snaží uchvátit moc. Lovecký hrádek je pro něco takového velice vhodné místo. Je daleko ode všech větších měst a jeho okolí je velice řídce osídleno. Popravdě řečeno, jsem asi jeho nejbližší soused. Musíme si připravit věci na cestu. Ty s Petrem dopravíte na hrad knihy které vyberu. A ještě v noci se Petr s královskými vojáky postará o likvidaci špehů v okolí hradu i v něm samotném.“ Mistr se obrátil na své kolegy. „Doufám přátelé, že do toho půjdete se mnou. Myslím, že všichni jak jsme tady, jsme našemu králi přísahali věrnost a nejednou za něj bojovali na válečném poli.“ „Jak se můžeš takhle ptát, Karoline,“ zamračil se Tellar, „Samozřejmě, že do toho jdeme s tebou. Jednou jsme přísahali a přísahy se plní.“ Také ostatní hlasitě souhlasili. „V tom případě nezbývá, než se připravit na cestu. Mergo, v kuchyni za pecí by mělo být jedno docela slušné koště. Není to sice pravé čarodějnické, ale na hrad snad doletí. Běžte se připravit. Odlétáme hned po západu slunce,“ rozhodl Mistr. Věž se naplnila čilým ruchem. Dana s Petrem zabalili lůžko do úhledného rance a několika provazy ho připravili k převozu. Protože kluci vyrazili jen na lehko s tím co zrovna měli u sebe, sbalila jim také jejich věci do batohů. Se svými věcmi neměla potíže. Byly už sbaleny od Mergy, když ji ošetřila. Na Mistrovu radu zašla do spíže a zabalila nějaké jídlo. Na hradě sice bude jídla dost, ale Mistr své zákazníky nerad vyjídal. Petr si zaletěl na rychlý lov. Mistr ho totiž varoval, že pokud by došlo na nejhorší, musí počítat s tím, že se několik dní nenají. V pracovně Mistr prohledal knihovnu a do několika tlumoků narovnal množství knih, které považoval za naprosto nezbytné. Ostatní čarodějové se také připravili, jak nejlépe mohli. Protože jejich vlastní knihovny byly příliš daleko, pomohli Mistrovi s výběrem knih a některé ještě přidali. Když slunce zapadlo, odlétalo od věže šest jestřábů, tři čarodějnice na košťatech a plně naložený drak, který navíc nesl na laně zavěšeného zajatého špeha. Dana podvědomě cítila, že se schyluje k boji. Byla by raději, kdyby ve vzduchu nějakou bojovou formaci, aby lidé dole věděli, že letí do boje. Jenže v tomto světě o letectvu zatím nikdo ani neslyšel, natož pak o leteckých formacích. Navíc se Mistr snažil celý přesun utajit, takže by ve formaci neletěl ani kdyby ji znal. Nad hrad se dostali po slabé čtvrthodince letu. Jeden z čarodějů ještě před startem zařídil, že měsíc dnes vůbec nesvítil, takže noc byla temná, jak jen jen může taková noc být. Hrad se rýsoval jako tmavá masa proti trochu světlejšímu nebi. Stál na vrcholku ostrohu, ke kterému vedla jen jediná přístupová cesta. Ta se navíc všelijak kroutila mezi skalami a na několika místech ji střežily pevnůstky. Areál byl rozdělen na dvě nádvoří oddělené vysokou hradbou s jen jedinou úzkou branou. Celý hrad pak byl obehnán dvojitou hradební zdí vysokou deset metrů u paty deset metrů širokou. Z vnějšku se po vrcholu vnějších hradeb táhlo podsebití. Jediná vstupní brána byla střežena silnou věží. U vstupní brány stálo purkrabství, jehož vnější zdi byly součástí vnitřních hradeb. Palác stál na druhém nádvoří a byl ve výši patnácti metrů spojen lehkou dřevěnou lávkou s bergfritem, který by při obléhání hradu sloužil jako poslední útočiště obránců. Zdi bergfritu byly ještě silnější než zdi hradeb, aby odolaly palbě z těžkých praků. Z oken hradu se linulo měkké světlo svic a loučí. Dana si všimla, že v areálu někdo z loučí vytvořil kruh. Poklepala Petrovi na krk a ukázala dolů. „Kluci nám připravili místo k přistání,“ řekla. Petr přikývl a začal pomalu a tiše klesat. Čarodějové a čarodějnice přistáli před ním. Mistr přistál jen deset kroků od krále, po jehož boku stála tělesná stráž spolu s Robertem, Davidem a Jiřím. „Můj králi,“ uklonil se Mistr spolu s ostatními čaroději. „Vítej v mém hradě, Mistře Karoline,“ přivítal ho přátelsky král a vykročil mu vstříc. Jeho osobní stráž kolem nich vytvořila kruh. Kluci zůstali vně. Král byl středního vzrůstu. Jemně modelovaný obličej, v němž byly vsazeny modré oči, trochu větší nos a pravidelná ústa. Měl hnědé vlnité vlasy na ramena a na hlavě jako odznak moci tenkou zlatou čelenku, v předu se zasazeným krvavě rudým rubínem. Oblečen byl do šatů z drahých látek, ale pod nimi bylo vidět kroužkovou košili. U pasu mu visel jeden a půl ruční meč v drahocenné pochvě zdobené zlatem a perlami. V záštitě meče byly vsazeny drobné safíry a rukojeť zakončoval velký broušený rubín.

-49-

Dračí ranhojička

„Neviděl jsem tě už nejméně deset let, Karoline. Když jsme se viděli naposledy, pomáhal jsi mi zbavit se jižního mága, který otrávil vodu ve všech studních v hlavním městě. Tenkrát jsem ti za tvé služby nabídl místo dvorního čaroděje. Odmítl jsi, a dnes jsem tomu rád.“ „Proč, můj králi?“ zeptal se Mistr a pozvedl obočí. „Protože dnes nemohu nikomu věřit. Všude, kam se podívám vidím jen pikle. Blahobyt, který nastal po poslední válce, způsobil, že mnoho mocných šlechticů nemá co dělat. Krátí si dlouhou chvíli tím, že osočují jeden druhého a hašteří se kvůli hloupostem,“ povzdechl si král. „Ale proto jste mne určitě nedal zavolat, že?“ usmál se Mistr. „Ne. Proto ne. S nimi si poradím snadno. Ale o tom dalším si musíme promluvit uvnitř, v mých komnatách,“ zachmuřil se král a pokradmu se rozhlédl kolem, jestli nikdo neposlouchá. „Než se dáme do diskuze, můj králi, dal jsi na mé rady?“ zeptal se Mistr. „Jistě. Těch dvacet mužů tady jsou má tělesná stráž. Prošli se mnou dobrým i zlým. Chránili mě proti vzbouřenému davu i na bitevním poli. Raději zemřou, než by mě zradili. Důvěřuji ji jim jako sám sobě. Brána je od příjezdu posla uzavřena. Mí muži několikrát zkontrolovali okolí z hradeb, ale nic podezřelého neviděli. Co radíš dál?“ „Všichni špehové mají jedno společné. Nech nastoupit všechno osazenstvo hradu na nádvoří,“ řekl tajemně Mistr. Král se na nic neptal, jen pozvedl tázavě obočí. „Purkrabí!“ křikl. „Ano, můj pane,“ uklonil se opodál stojící obr v brnění. Mohl měřit přes dva metry a u pasu měl obouruční meč, který však na něm vypadal jako dětská hračka. „Ať se všichni shromáždí na nádvoří! Ihned!“ „Rozkaz!“ postavil se obr do pozoru. Pak se odvrátil a vyrazil k paláci. Přitom hlasitě vyřvával příkazy. Mistr se zatím protáhl mezi osobními strážci a zastavil se před Jiřím. Robert s Davidem se k nim hned přidali. „Co se dělo po cestě sem a na hradě?“ zeptal se tiše Mistr. „Nic podezřelého,“ odpověděl Robert. „Celou cestu byl klid a hrad jsem si již prohlédl. Král nás přijal na prvním nádvoří a okamžitě dal uzavřít bránu. Jeho stráž se od něj nevzdálí ani na okamžik. Mluvil jsem s několika sloužícími. Dva ho hlídají i v ložnici, když spí a další dva jsou přede dveřmi. V lese jsem nic neviděl, ale David je v tomhle lepší. Myslí si, že ví alespoň o dvou slídilech.“ „Vyčerpávající hlášení,“ usmál se Mistr, „V tuto chvíli už možná králův bratr ví o vás i o mne. Ale neví o Petrovi. Nejdříve zlikvidujeme špehy uvnitř. Pak zde přistane Petr. Spolu s ním a několika dalšími vojáky zlikvidujete špehy v okolí hradu. Když se nám to povede dostatečně rychle, nebude o Petrovi nikdo vědět,“ vysvětloval jim šeptem plán. „A nebude královu bratrovi podezřelé, že ztratí spojení se svými špehy?“ strachoval se David. „Bude. Ale dost možná ho to povzbudí k akci. Bude mít strach, že je vše prozrazeno a bude se snažit odstranit krále dříve, než se přemístí do nějakého většího města.“ „Mistře Karoline!“ zavolal náhle král. „Ano, můj králi?“ otočil se k němu Mistr. „Všichni jsou zde, jak sis přál.“ „Dobrá. Pak tedy začneme,“ tleskl o sebe dlaněmi Mistr. Pozvedl ruce a začal prsty provozovat podivné cvičení, které doprovázel broukavým zpěvem. O chvilku později začalo pět lidí v davu poskakovat a plácat si dlaněmi hořící oděv. „Chopte se jich!“ rozkázal hrozným hlasem Mistr, takže vojáci vykonali rozkaz dříve, než si uvědomili, že to nepřikázal král. „Co to má znamenat?“ zeptal se král. Jeho strážci tasili meče, stejně jako obr purkrabí a jeho lidé. „To jsou špehové, můj králi. Jejich úkolem je, hlásit každý tvůj pohyb, pokud jsi na hradě. Zprávy předávají pomocí mluvících kamenů, které jsem jim kouzlem zapálil v kapsách. „Špehové!“ zavrčel král a vykročil k zajatcům. „Pro koho vyzvídáte!?“ štěkl na ně. Nikdo neodpověděl. Zajatci jen vzpurně hleděli před sebe. „Nechcete mluvit?! Tím hůř pro vás! KATE!!“ zařval král. Ze skupinky stojící stranou vystoupil svalnatý muž v prostém oděvu černé barvy. „Můj pane?“ uklonil se s rukou na srdci. „Chop se jich a dostaň z nich vše co vědí!“ rozkázal král. Někteří ze zajatců pobledli. Královský kat byl známý po celé říši svými strašlivými mučícími metodami. Ještě nikdo nevydržel zapírat déle než hodinu. A jen málokdo výslech přežil. Král bral kata a jeho pacholky všude sebou, protože v každém větším městě, kde nocoval, se většinou naskytla potřeba soudit hrdelní zločin. Navíc kat s pacholky dovedli výborně bojovat, takže mohli posloužit jako posila stráže. „Jak kážete, můj pane,“ uklonil se kat a lusk prsty. Na to znamení se dala skupinka do pohybu. Všechno to byli jeho pacholci. Převzali zajatce a vedli je do mučíren v podzemí purkrabství. „Velitel stráže!!“ křikl znovu král. -50-


„Zde, sire!“ zasalutoval velitel. „Vezmi sebou písaře a jdi za nimi. Ať písař zapíše vše co řeknou.“ „Rozkaz!“ velitel vytáhl roztřeseného mladíčka s psacími potřebami přes rameno z davu a táhl ho na purkrabství. „Tedy, tomu říkám panovník,“ zašeptal David Robertovi. „Ten se s tím nemaže jako naši politici.“ „Tvrdá pěst je někdy lepší než diplomatická jednání,“ odpověděl mu šeptem Robert. „O čem by ses také chtěl s takovými zmetky bavit? Špehovat vlastního krále,“ šeptal rozhořčeně David. Král měl silné charizma a David mu zcela podlehl. Pokud by dostal rozkaz vyrazit do pole, neváhal by ani vteřinu. „Pro peníze jsou lidé schopní všeho,“ odpověděl mu Robert. On byl proti osobními kouzlu imunní, ale i na něj král zapůsobil. Jako panovník, který chce pro svůj lid jen to nejlepší. „Máš pro mne ještě další překvapení, Karoline?“ zeptal se král. „Nevím, zda ti mí společníci již řekli o Petrovi,“ začal opatrně Mistr. „O jakém Petrovi? Řekli mi, že můj hrad je obklíčen špehy a že mám zavřít hrad,“ divil se král. Mistr se podíval na kluky. „Král mi odpustí mou troufalost,“ uklonil se Robert, „Ale po té, co jsme vám řekli o špezích a o nutnosti uzavřít hrad, jste nás již nepustil ke slovu.“ „Pravda,“ uznal král, „V té chvíli mi to připadalo jako nejdůležitější zpráva. Tak, kdo je ten Petr?“ „Petr je drak, můj pane,“ řekl tiše Mistr. „Drak?“ divil se král.“Karoline, kdybych tě neznal, řekl bych, že jsi pil.“ „Ano drak, můj králi. A nyní krouží nad tvým hradem. Nad našimi hlavami a čeká, až mu dám příkaz přistát. Proto zde mí společníci rozmístili ty louče. Řekni svým lidem, ať opustí ten prostor a ať nikdo nezačne ječet nebo řvát.“ Král se na Mistra díval s velkou nedůvěrou ve tváři. Kdyby mu to řekl kdokoli jiný, okamžitě by ho nechal zmrskat za urážku královského majestátu. Přesto však vydal potřebné rozkazy. „Ať všichni ustoupí ke zdím. Ženy a děti do budov. Muži uklidí zbraně a ať se děje cokoli, nepoužijí je.“ Lidé ze skutečně rozestoupili po obvodu nádvoří. Ženy s dětmi odešly do budov. Lidé se šeptem dohadovali, co to všechno má znamenat. Nejdříve ti cizinci, pak se ještě za dne uzavře brána, večer přiletí do hradu spousta čarodějů a čarodějnic, objeví se špehové a pak ještě něco horšího, kvůli čemu se musí vyklidit nádvoří. Mistr pohlédl k nebi, ale i když měl velmi dobrý zrak, Petra neviděl. Zvedl svou kouzelnou hůl a na jejím vrcholu zahořelo rudé světlo. Nádvořím zadul vítr. Petr přistál ve středu vytyčeného prostoru a rozhlédl se kolem sebe. Navzdory královskému zákazu vytáhli skoro všichni muži meče. Lučištníci napnuli luky. Dokonce i král o dva kroky ustoupil a chopil se meče. Vytáhl ho však jen na píď a pak ho uklidil. Petr se zvědavě rozhlížel po nádvoří a v duchu hodnotil úroveň výzbroje vojáků a celkový vzhled hradu. „Abych řekl pravdu, docela mne to zklamalo,“ vyslovil nakonec svůj závěr a otočil hlavu k Daně. „Jak se ti letělo?“ „Bylo to bezva. Nebyl ten náklad pro tebe moc těžký?“ odpověděla Dana a několikrát ho pohladila po krku. „Ne, neboj. Já toho unesu hodně. Tohle pro mne nic neznamená,“ usmál se Petr. Dana se také rozhlédla kolem a uviděla kluky. Usmála se a zamávala na ně. Zatím, co sesedala, došli kluci až k ní. „Všechno v pořádku?“ zeptal se Robert a přeměřil pohledem Petrův náklad. „V naprostém. Ani zajatec si na nic nestěžoval,“ usmála se Dana. Nutno dodat, že Petr sice sundal špeha z trámu, ale nezbavil jej pout ani roubíku. Nyní ležel mezi Petrovýma předníma nohama a zoufale koulel očima. Let se mu ani trochu nelíbil a navíc ho Petr několikrát škodolibě protáhl mezi vrcholky stromů. „Můj králi,“ obrátil se Mistr ke králi, „Tohle je Petr a ta dívka se jmenuje Dana. Jsem si jist,že pokud by došlo na nejhorší a hrad byl napaden, bude Petr znamenat velkou posilu pro naši obranu.“ Král si Petra zvědavě prohlížel. Co se jeho týkalo, byli draci jen hodně přerostlými ještěrkami, ale když poslouchal rozhovor mezi Danou, Petrem a jejich kamarády, uvědomil si jeho znepokojující lidskost. Král pohlédl na Mistra. „A bude mne poslouchat na slovo?“ zeptal se. „Nebude,“ odpověděl místo Mistra Petr. Král se obrátil k Petrovi a musel zaklonit hlavu, aby mu mohl pohlédnout do tváře. Petr si totiž sedl a vznešeně zvedl hlavu. „Proč ne? Jsem král. Všichni v mé zemi mne musí poslouchat.“ „Možná, že všichni lidé. Ale já jsem drak. Pro mne lidské zákony a vlády neplatí. Poslouchám jen své přátele a ani ti mi nemohou nic přikázat. Jsem svobodný a oni to ctí. Pokud ode mne něco chtějí, požádají mne a já se rozhodnu, zda jim pomohu nebo ne.“ Král se zachmuřil a obrátil se k Mistrovi.

-51-

Dračí ranhojička

„Tak nevím, Karoline, jestli jsi udělal dobře, když jsi ho sem přivedl. V lesích kolem hradu jsou špehové, podle všeho se sem blíží můj bratr, aby mne zbavil trůnu a teď ještě mám přímo uvnitř hradu draka, který mne odmítá poslouchat.“ „Jen klid, můj králi,“ usmál se Mistr, „Petr sice neposlouchá vás ani mne, ale poslouchá Danu. Pokud ji dokážeme přesvědčit, aby nám pomohla, Petr nám pomůže také.“ V tom se vedle nich objevil jakýsi voják. Podle prýmek na oděvu vysoká šarže. „Můj pane,“ postavil se vedle krále do pozoru, „Mám nápad, jak si zajistit drakovu spolupráci.“ „Ano? A jak?“ zajímal se král. Mistr i kluci nastražili uši. „Zajmeme tu dívku a dokud drak nevykoná vše, co mu přikážeme, nevrátíme mu ji.“ Pak se stalo mnoho věcí najednou. Kluci tasili meče a rozestoupili se kolem Dany. Dana vytáhla od pasu dýku a v očích se jí zle blýskalo. Mistr pozvedl ruce v přípravě na vyvolání kouzla. Ale nejrychlejší byl Petr. Jeho hlava se střelhbitě snesla nad troufalého důstojníka, dračí tlama se otevřela a důstojník zmizel. Petr zvedl hlavu, dvakrát přežvýkl a polkl. Pak suše oznámil všem přítomným. „Tohle se stane každému, kdo na Danu jen sáhne. Doufám, že jsem se vyjádřil dost jasně.“ „Úplně,“ vydechl král, který stál jen půl metru od sežraného důstojníka a viděl tak Petrovu tlamu z nepříjemné blízkosti. „Od teď je Dana a její přátelé pod mojí ochranou. Každý, kdo proti nim učiní cokoli ve zlém úmyslu, bude se zodpovídat,“ rozkázal král. „Mně,“ doplnil ho Petr „Správně,“ přikývl král a mrkl na něj jedním okem, ale tak, aby si toho nikdo okolo nevšiml. Ten drak se mu začínal líbit. Jednal okamžitě a bez dlouhého diskutování. Připomínal mu jeho samého, když, ještě jako princ, honil po lesích lapky a bandity. Na tato léta svého života vzpomínal s láskou. Tehdy se vše zdálo být jednoduché. Našel místo, kde se lumpové schovávají, přepadl je a po krátkém boji nechal přeživší oběsit na okolních stromech. Pak se ale stal králem a všechno se zkomplikovalo. Náhle musel s každým o všem jednat, i když bylo každému jasné, že dotyčný je lump zralý pro šibenici. Válka, která nastala několik let po korunovaci, byla vlastně vysvobozením, protože se velice podobala tomu co dělal dřív. Jen se toho teď zúčastnilo mnohem více lidí a také bylo v sázce víc než jen jeho život. Válka mu také umožnila zbavit se několika nepohodlných osob. „A teď, co jste mi to vlastně ještě přivezli,“ podíval se se zájmem na spoutaného zajatce. „To je špeh, který sledoval vašeho posla na cestě k Mistrovi,“ odpověděla Dana. Ona i kluci už uklidili zbraně. „Další? A řekl vám něco?“ zajímal se král a díval se přitom na Danu. Musel uznat, že drak má docela vkus, když si vybral tuhle dívku. „Řekl nám, že pracuje pro vašeho bratra.“ „Tak to konečně víme jistě,“ usmál se král, „Můj milý bratříček.“ „Jak víš, že pracuješ pro mého bratra?“ zeptal se ostře špeha. Petr špeha zatáhnutím za provaz postavil na nohy a David mu sundal roubík. „Tak mluv,“ strčil do něj drápem Petr. „Najal mne nějaký muž. Před pěti lety, když zde byl váš bratr, můj pane. Později, když váš bratr odjížděl, viděl jsem ho jet s ním v kočáře. Rozmlouvali spolu a smáli se. Vypadalo to, že se znají velmi dobře.“ „Aha,“ řekl krátce král. „Odveďte ho do vězení,“ přikázal dvě strážným. „Pane!! Řekl jsem všechno co vím, pane!! Nemučte mne! Prosím!!“ křičel zajatec. „Prozatím tě jen zavřu do vězení. Později rozhodnu, co s tebou. Jděte!“ odpověděl král a obrátil se k Mistrovi. „Jak se mám dál zachovat v této situaci, Karoline? Co my radíš?“ „V první řadě se musíme zbavit špehů hlídajících hrad. Pak musíme zjistit, s čím se blíží váš bratr a podle toho uzpůsobit obranu hradu.“ „A jak se chceš zbavit těch špehů? Ani pořádně nevíme, kolik jich je.“ „Nejdříve mí kolegové kouzly znemožní komunikaci špehů s vaším bratrem. Pak Petr s přáteli a několika vašimi nejlepšími vojáky vniknou do lesa a pochytají je.“ „A pochytají je všechny? Je už hluboká noc. V lese nebude vidět ani na krok,“ vyslovil pochybnosti s plánem král. Mistr se usmál.“ Drak vidí v noci jako kočka od přírody a lidem tuto schopnost pro dnešní noc dáme magií. Les pro ně bude stejně jasný jako v pravé poledne.“ „V tom případě souhlasím,“ řekl král a pohybem ruky přivolal svou osobní stráž. „Vy tři,“, vybíral, „tu zůstanete se mnou. Ostatní půjdou s čarodějem a podrobí se kouzlu, které jim umožní v noci vidět jako by byl den. Pak spolu s drakem a jeho přáteli prohledají okolí hradu a zatknou všechny špehy. Pokud budou klást odpor, zabijte je.“ Vojáci kývnutím hlavy přijali rozkaz a podívali se na Mistra. „Pojďte se mnou,“ pokynul jim čaroděj a odvedl je k ostatním čarodějům. -52-


Zatímco se vojáci a kluci podrobovali kouzelné operaci, Petr netrpělivě přešlapoval a žbrblal, zatímco Dana uvolňovala lana od nákladu. „Moc jim to trvá. Takhle nám špehové utečou. To jsou pořád samé přípravy a akce žádná. Prostě na ně vletíme a bude od nich pokoj.“ „Uklidni se,“ hladila ho Dana po čenichu, „Lidé nejsou tak dokonalí jako draci. Musí se na akci dobře připravit. Brzo se dočkáš.“ „Váš drak je netrpělivý? Touží po boji?“ zajímal se král. „Po boji přímo ne. Spíše po pohybu. Nudí se,“ odpověděla Dana. „Pokud dojde na obléhání, bude mít pohybu více než dost.“ „To zní lákavě,“ zasnil se Petr. „Ty jsi ještě žádné obléhání nebo větší bitvu nezažil, že?“ zeptal se král. „Ne. Jsme tu jen krátce. Vlastně jen pár týdnů,“ odpověděla za Petra Dana. „Až projdete tolika bitvami jako já, nebudete po nich tak toužit, věřte mi,“ řekl král, uklonil se na rozloučenou a odešel za purkrabím, aby uvedl hrad opět do alespoň částečně normálního chodu. Vojáci totiž ještě stále stáli kolem nádvoří. Purkrabí zařval několik rozkazů a během několika minut se hrad naplnil ruchem spěchajících lidí. Ženy pobíhaly mezi purkrabstvím a palácem a připravovaly pozdní večeři. Odpoledne bylo velice rušné a nikdo se pořádně nenajedl. Při pobíhání se bázlivě ohlížely po Petrovi a Daně a co chvíli někde vytvořily hlouček a rozčileně si šeptaly své pocity a dohady. Ale vždy jen do té doby, než se po nich podíval purkrabí nebo král. Pak se rozprchly jako hejno kuřat. Muži začali s přípravou na obranu hradu. Král s purkrabím se rozhodli zahájit přípravy hned. Ale pro začátek se to týkalo jen vnitřních prostor hradu. Na hradbách byl klid, aby se špehové nepoplašili. Petr sundal náklad ze zad a protáhl se. „Já se tě ptala, jestli to není těžké,“ upozornila ho Dana v předtuše stížností. „Ale já přece nic neříkám,“ usmál se Petr, „Jen se protahuji.“ „No proto,“ usmála se Dana a pohladila ho po čenichu. „Hele, už asi skončili,“ upozornil ji Petr. Dana se otočila a údivem otevřela oči dokořán. Blížila se k nim skupina strašidel. Klukům i vojákům svítili zeleně oči. „Vy tedy vypadáte,“ přivítala je. „Nádhera, co?“ smál se David. „Ale opravdu vidíme jako ve dne. Mistr říkal, že to ráno samo pomine.“ „Vypadáte jako strašidla,“ ohodnotil je Petr, „Ani ty špehy nemusíme moc nahánět. Mám pocit, že se složí strachy, sotva vás zahlédnou.“ „Aspoň s nimi bude méně práce,“ liboval si Jiří. „A co pro vás mohu udělat já?“ ozval se nad nimi hlas mrtvého krále. „S tebou si to ještě vyřídím,“ zavrčel Petr. „Omlouvám se za to vyrušení. Za ta staletí, co jsem duchem, jsem si zcela odvykl, že by někdo mohl vnímat můj dotek,“ omlouval se duch. „To už je vyřízeno,“ smiřovala je Dana, „Jen na něj už nesahejte. Nemá to rád.“ „Jsem rád, že se na mne nezlobíte, krásná dámo,“ uklonil se duch. „S čím byste nám chtěl pomoci?“ zeptal se Robert. „Mohl bych třeba prozkoumávat les před vámi a upozorňovat na špehy a překážky. Pokud chci, mohu být neviditelný,“ nabízel své služby mrtvý král. „To zní dobře,“ zamyslel se Robert, „Vaši pomoc rádi přijímáme, Vaše veličenstvo.“ „To jsem rád. Po tolika letech nudy se konečně trochu pobavím,“ rozzářil se duch. „Tak jak to vypadá? Už jste připraveni vyrazit?“ ozval se za nimi králův hlas. Pak si král všiml vznášejícího se ducha. „A kdo je zase tohle?“ „Duch zavražděného krále z města Sinerius,“ představil se mrtvý král. „Je mi ctí,“ odpověděl král a mírně se uklonil. „A kde se tu tak najednou vzal?“ „Můj pane, to by vám měl asi vysvětlit Mistr. My bychom měli vyrazit. Blíží se půlnoc,“ přerušil je Robert. „Pravda. Promluvíme si později,“ uznal král. „Venku se rozdělíte do dvou skupin, jak jsme se dohodli. Petr půjde s vámi a pomůže vám jak bude moci. Mnoho štěstí.“ „Děkujeme, Vaše veličenstvo,“ odpověděli vojáci i kluci sborem a vykročili k bráně. Dana se rozeběhla ke schodům na hradební ochozy. Tam si našla místo, odkud nejlépe viděla na lesy pod hradem. O chvilku později skupina následovaná drakem prošla branou a po přejití padacího mostu se rozdělila na dvě části a zmizela v lese. Pokud to mohla ve tmě posoudit, vydali se kluci s Petrem doprava. Ducha nebylo vidět.

-53-

Dračí ranhojička

Napravo od cesty měl své oblíbené stanoviště Gar. Byl to nehezký muž středních let, který se v mládí věnoval různým nekalým praktikám a většině měst v království se musel vyhýbat obloukem, protože mu v nich hrozila šibenice. Byl však velmi chytrý a proto upoutal pozornost knížete od Horského plesa, který zastával funkci dnes označovanou jako Velitel tajné policie. Gar se dokázal potajmu dostat téměř všude a znal ty správné lidi, kteří byli za malý finanční obnos svolní prakticky ke všemu. Kníže od Horského plesa však nevěděl, že Gar pracuje nejen pro krále, ale také pro jeho bratra. A právě posledních dvanáct měsíců hlídal Lovecký hrádek. Král sem zajížděl několikrát do roka, aby si zde odpočinul od starostí spojených s vládou rozlehlé zemi. Pokud byl král pryč, měl Gar volno a potuloval se po okolí. Našel si jednu vdovu, která byla už v letech, takže jí až tolik nevadilo jak Gar vypadá, hlavně když umí vzít za práci. Gar se dokázal živit i poctivou prací, ale dříve či později se opět vrátil k dobrodružnějšímu způsobu života. Život s vdovou nebyl zase tak špatný a už několikrát přemýšlel o tom, že by se usadil. Zatím však dával přednost penězům od knížete, který výkonné agenty platil více než slušně a příplatek od králova bratra také nebyl malý. Teď právě seděl pod hustým keřem, který si vybral za své stanoviště. Rostlo asi šedesát metrů od přístupové cesty ke hradu a pod jeho větvemi na ni bylo nádherně vidět. Křoví samo však bylo dostatečně husté, aby ho skrylo před pátravými zraky stráží. Už několikrát stál voják těsně před křovím a neviděl ho, zatímco Gar by si na něj mohl klidně sáhnout. Aby ještě lépe splynul s lesním prostředím, vyrobil si speciální plášť, na jehož vnější stranu upevnil suché větve a listí. Pokud si v něm lehl na zem někde ve stínu, byl k nerozeznání od obyčejné hromady, jakých bylo v lese nespočet. Odpoledne viděl odjíždět posla na koni a také viděl, jak se za ním po chvíli vydal další agent na poněkud sešlé herce. Posel se vrátil až k večeru doprovázen třemi dalšími jezdci. Chvilku po té co projeli hradní branou se brána uzavřela, ačkoli ji běžně zavírali až po setmění. Gar z toho usoudil, že by se mohl dočkat dalších zajímavých věcí a zůstal na svém místě i po setmění, ačkoli měl být dávno doma. Vdova sice bude zítra hartusit, ale pokud zjistí něco zajímavého, mohl by z toho kápnout i nějaký ten zlaťák navíc. Viděl, jak otevřeli bránu a z ní vyšlo několik pěších postav následovaných nějakým velkým těžkým koněm. Gar se pokoušel zaostřit na podivnou siluetu. Chvíli si myslel, že je to kůň. Pak zase, že je to skupina koní s nějakými zavazadly na zádech. Než však skupina došla na místo, kde by mu byla nejblíže a mohl si ji pořádně prohlédnout, rozdělila se na dvě části a zmizela v lese po obou stranách cesty. Gara se zmocnil neklid. Zaslechl známé kovové zvonění zbroje a podle pohybu velké siluety poznal, že je to jedno velké zvíře. Vojáci zatím takhle pozdě v noci les nikdy nekontrolovali. Dokud byli na cestě měl o nich přehled. Jakmile však zašli do lesa, zmizeli mu z očí a mohl se orientovat pouze sluchem. Kroky vojáků se pomalu blížily. Gar si okamžitě uvědomil, že dělají příliš málo hluku na tak tmavou noc. Měli by šlapat na suché větve a zakopávat o ně. Místo toho slyšel, že našlapují zlehka a opatrně. Také slyšel mnohem těžší kroky, které se blížily stejně jako ty lidské. Pak zapraskala větvička sotva pět kroků vlevo od něj. Gar málem leknutím vyletěl z kůže. Až dosud z této strany neslyšel vůbec nic. Upíral pohled do tmy a snažil se zahlédnout stojící postavu. Neviděl však vůbec nic. Náhle spatřil nad křovím dva svítící body. Strachem se přitiskl k zemi a nacpal si pěst do úst, aby nevykřikl. Poznal, že to jsou planoucí oči a pochopil, že oči patří člověku. Člověk stál u keře a rozhlížel se po lese. Pak se vedle něj neslyšně objevil další pár očí. Slyšel jak spolu šeptem rozmlouvají, ale nerozuměl jim ani slovo. Jak se soustředil na ty dva, zapomněl sledovat zbytek lesa. Náhle ho něco těžkého přimáčklo k zemi. Strašná síla mu tlačila na hruď, takže nemohl dýchat. Pak nad sebou zaslechl hlasité spokojené šeptání. „Co kdyby jste se přestali vybavovat a spoutali ho.“ Vojáci stojící u keře sice o Petrovi věděli, ale nevšímali si ho. Osobně si mysleli, že v lese žádní špehové nejsou. Proto sebou cukli, když na ně promluvil a překvapeně zírali do křoví. „Tak bude to?“ zeptal se nevrle Petr. Vojáci vytáhli provazy a zručně Gara spoutali. Do úst mu dali roubík, aby nemohl začít křičet, až z něj Petr sundá nohu. Gar se převrátil na bok a začal sebou zmítat ve snaze zbavit se pout. Jeden z vojáků konečně pochopil, že špeh je skutečný a to co jim říkal ten starý čaroděj, je pravda. Dostal strach, že by ho mohli za pochybnosti vyhodit z královské stráže. Udeřil proto Gara pancéřovanou pěstí do hlavy, takže okamžitě ztratil vědomí. „Ty“, ukázal Petr na druhého vojáka, který se ještě stále tvářil překvapeně, “ho tu budeš hlídat a kdyby něco, znovu ho praštíš. A ty pojď se mnou. Třeba tu jsou ještě další.“ Vojákovi se ulevilo, že ho Petr vybídl do další akce a nenechal ho jen hlídat zajatce. Ochotně draka následoval a tentokrát prohlížel všechny potencionální úkryty velice pečlivě a svědomitě. Robert s Davidem měli také štěstí. Podařilo se jim najít špeha, který se ukrýval asi míli od hradu v dutém kmenu velkého starého dubu. Vojáci, kteří se vydali na druhou stranu chytili jednoho špeha. Ten si zase vyhrabal úkryt pod ko-54-


řeny několika stromů. Vojáci ho našli díky tomu, že v temné noci vyšel z úkrytu a zahlédli ho, když se snažil do něj vrátit. Zajatce odvedli do hradu, kde je postavili před krále. „Tak co s vámi,“ začal král. Teď, když bylo okolí hradu čisté a Tellar kouzlem znemožnil používání mluvících kamenů do vzdálenosti deseti mil od hradu, se cítil mnohem lépe. Opět začal mít pocit, že má chod věcí pevně ve svých rukou. „Kdo vás platí?“ zeptal se král. Nikdo neodpověděl. „Tak podívejte,“ pokračoval přátelsky král, „Vím, že pracujete pro mého bratra. Teď chci vědět všechno, co víte o jeho plánech. Určitě jste něco zaslechli a zahlédli. Pokud nebudete mluvit, předám vás katovi a on už to z vás dostane. Pokud však promluvíte dobrovolně, zavřu vás pouze do vězení.“ Zajatci se ošívali, až konečně Gar promluvil. Řekl králi o své službě pro jeho bratra, ale raději pomlčel, že pracuje i pro něj. Postupně řekl králi vše co věděl. Když promluvil první, ostatním se ulevilo a začali mluvit také. Král je pak nechal odvést do vězení a přikázal, aby je přísně střežili. Velitel stráže to vyřešil jednoduše. Dal je vsadit do želez a kovář je přikoval ke kruhům vsazeným do zdí kobky. Řetězy jim navíc zkrátili, aby nemohli do okna. Zajatci si nestěžovali. Cestou do kobky je totiž vedli kolem mučírny, kde zrovna končil výslech špehů z hradu. Když králi donesli zapsané výpovědi, zběžně je prolétl a rozhodl, že pro dnešek už bylo všeho až dost a je třeba si odpočinout. Na hradby přikázal postavit zdvojené stráže. Čarodějové a čarodějky ubytoval v paláci. Robert s Davidem a Jiřím šli spát do purkrabství k ostatním vojákům a pro Petra a Danu zatím vyklidili nepoužívané stáje pod palácem. Dana s Petrem si rozložili kožešiny, zajistili dveře a Dana se spokojeně natáhla na Petrovi přední nohy. Ještě mu dala pusu na dobrou noc a téměř okamžitě usnula. Petr usnul až mnohem později, protože na nádvoří chodila stráž a její kroky ho rušily.

D

ruhý den vstali za svítání. Z venku se již ozýval silný hluk. Zatímco se Petr protahoval, Dana se rychle upravila. Když vyšli na nádvoří, bylo plné lidí. Okamžitě k nim zamířilo páže. „Vzácná paní,“, uklonilo se nervózně a po očku sledovalo Petrovy pohyby, „král vás očekává v paláci. Prosím, následujte mne.“ Dana se usmála a šla s Petrem za ním. Páže ji odvedlo ke vchodu do paláce a pak po schodech do druhého patra. Tam otevřelo dveře a pokynul jí, že má vejít. Za ní je zase zavřelo. Dana zjistila, že vešla do jídelny. U stolu už seděl král, purkrabí, Mistr spolu s ostatními čaroději a také kluci. Jídelna byla asi třicet krát třicet stop velká a stůl stál v jejím středu. Zdi byly zdobeny tapisériemi s loveckými motivy. V několika skříních u zdí bylo narovnáno vzácné nádobí. Ve zdi proti oknům byl zabudován velký krb. „Přeji dobré ráno, vzácná paní,“ řekl král. „Nebojte se a přisedněte si k nám,“ a ukázal na volnou židli. Dana se usmála a posadila se. „Tak. Když jsme všichni, můžeme se dát do jídla. Dnešek bude dlouhý a namáhavý, musíme se dostatečně posilnit,“ řekl král a tleskl o sebe dlaněmi. Na ten signál se otevřely dveře na opačné straně jídelny, než přišla Dana a dovnitř vešli sloužící s podnosy plnými jídla. „Prosím, berte si, na co máte chuť. A neostýchejte se, další jídlo bude až večer,“ vybídl je král a sám si naložil na talíř hrdinskou porci uzeného vepřového. Ani ostatní se tedy dál nerozmýšleli a dali se také do jídla. Po jídle, když služebnictvo sklidilo ze stolu, začal král plánovat činnosti pro tento den. „S purkrabím a Mistrem Karolinem jsme se již zhruba dohodli na tom, co je nutno dnes udělat,“ začal král. „V první řadě je životně důležité zjistit, s čím se blíží můj milovaný bratr. Podle toho pak rozvrhneme detailní obranu hradu. Protože to však bude chvíli trvat, přikázal jsem purkrabímu, který se mnou prošel mnoha bitvami a o obléhání hradu ví snad vše co je k vědění, aby navrhl nejnutnější úpravy, které jsou nutné provést ještě dnes, bez ohledu na další zjištění. Zjištění podrobných informací o mém bratrovi si vezme na starost Mistr Karolinu a jeho přátelé.“ „Vás“, obrátil se k Daně, „jsem chtěl požádat, aby ste přesvědčila svého draka, aby nám pomohl a pak plnila pokyny pana purkrabího. Souhlasíte?“ „Jistě, Vaše výsosti,“ přikývla Dana. „A vaše přátele jsem chtěl požádat, aby byli také k ruce panu purkrabímu. Mistr Karolinus mi již vylíčil vaši cestu do Sineria a myslím, že jste velice schopní,“ pokračoval král k Robertovi a ostatním. „Děkujeme za důvěru, králi,“ přikývli kluci. „V tom případě je na čase dát se do práce,“ ukončil sezení král a vstal od stolu. Dana a kluci vyšli před palác společně s purkrabím. „Myslíte, že se vám podaří přesvědčit vašeho draka, aby nám pomohl?“ zeptal se purkrabí Dany. -55-

Dračí ranhojička

„Určitě bude souhlasit,“ ujistila ho Dana. „To je dobře. Máme málo lidí. Na hradě je pouze tři sta mužů a práce je mnoho. Tento hrad nikdy neměl sloužit k obraně krále. Byl postaven pouze pro odpočinek jeho výsosti. Má sice vše co takový hrad má mít, ale je malý a má malou posádku. Je také velice daleko od ostatních hradů, takže posily by mohli přijet až asi za pět dní.“ Dana se tedy od nich vzdálila k Petrovi, aby si s ním promluvila. Kluci sami nevěděli, jak bude Petr na žádost reagovat. Během jejich výpravy do Sienria, i když trvala pouze několik hodin, se velice změnil. Byl teď drakem mnohem více než dřív a jeho chování bylo z jejich hlediska nelogické. Také se neustále točil kolem Dany a ona kolem něho. Dana s Petrem se vrátili v několika vteřinách. „Petr souhlasí. Co máme udělat?“ oznámila purkrabímu Dana. Purkrabímu se viditelně ulevilo. „Pojďte se mnou,“ pokynul jim a vyrazil k bráně. Cestou ještě přivolal skupinu asi padesáti vojáků a poručil jim přinést lopaty a rýče. Pak společně vyšli před hrad. Purkrabí se zastavil za padacím mostem a ukázal na příkop. „Příkop je příliš mělký. Je nutno ho prohloubit a za ním vytvořit val. Do valu zapustíme zašpičatělé kůly a na jeho vrcholu vytvoříme palisádu.“ Pak se otočil k lesu začínajícímu jen několik kroků od nich. „Také musíme vytvořit předpolí. Jak vidíte, les sahá prakticky až k hradbám a umožnil by nepříteli téměř dokonalé krytí.“ Všichni pohledem přeměřili zanedbaný příkop a téměř neznatelný val. „No, to bude docela fuška. Ještě že ten hrad stojí na ostrohu a ne na kopci. Kopat to kolem dokola, by bylo alespoň na týden,“ ohodnotil pracnost Jiří. „Nebude to tak hrozné, když se mi nebudete plést do cesty,“ odporoval mu Petr. „Jak hluboký by měl ten příkop být?“ „Ideální by bylo, kdyby měl hloubku alespoň dvanáct stop a šířku dvacet stop,“ řekl purkrabí. „Tak to zkusíme a uvidíme, jak to půjde,“ řekl Petr a přistoupil k příkopu. Rozhlédl se na obě strany a začal hrabat jako cvičený norník. Hlína mu odletovala od předních spárů ve velkých hroudách a Petr se rychle propracovával do hloubky. Vyhrabaná hlína vytvářela vedle něj val. Vojáci ohromeně zírali. Purkrabí je však rychle vzpamatoval. „Na co čekáte! Vezměte lopaty a začněte vytvářet val.“ Vojáci se dali rychle do práce. Petr hrabal tak, aby jim neházel hlínu na hlavy a vojáci lopatami tvarovali val. Příkop sice nebyl tak hluboký, jak by si purkrabí přál, v devíti stopách narazil Petr na podložní skálu, ale s tím se nedalo nic dělat. Purkrabí zatím poslal ještě padesát vojáků kácet stromy a dalších padesát poslal pro kameny na zpevnění valu. Ve vyhrabané hlíně jich sice bylo dost, ale neměly tu správnou velikost. Zanedlouho se před hradem ozývaly pouze zvuky značící pilnou práci. I kluci přiložili ruce k dílu. Pouze Dana si připadala, že vlastně nic nedělá, až nakonec zjistila, že je nutno Petra krotit, aby hrabal příkop správným směrem a ve správných rozměrech. Petr se totiž nechal natolik unést, že chvílemi hrabal více do lesa a jindy zase více k hradu. Když bylo slunce na vrcholu své dráhy, měl už Petr vyhrabáno přes polovinu příkopu. Vojáci se vedle něj museli střídat, protože hrabal rychleji, než oni dokázali stavět val. Za nimi už další do valu vsazovali zašpičatělé kůly a stavěli palisádu. Předpolí se postupně rozšiřovalo. Vojáci v něm po vykácení stromů kopali mělké příkopy asi půl stopy až stopu hluboké a maskovali je tenkými větvemi a drny. Měli sloužit k dalšímu zpomalení útočníků. Idea byla taková, že běžící útočníci jednou nohou zapadnou do příkopu a padnou k zemi. Tím dojde k jejich zpomalení a ke zmatkům v dalších řadách. Než slunce zapadlo, byl příkop vyhlouben a palisáda i špičaté kůly usazeny. Předpolí bylo téměř sto padesát metrů hluboké. Se soumrakem se do hradu vrátili unavení a špinaví vojáci. Ženy zatím připravily dostatek vydatného jídla a Merga s čarodějkami do něj přidaly povzbuzující odvary, aby vojáci rychleji nabrali nové síly. Po jídle ze sebe vojáci smyli špínu v kryté nádrži na prvním nádvoří. Ta byla napájena z pramene přímo v hradním areálu. Také Petr velice toužil po koupeli. Všechno ho svědilo a neustále se škrábal. Jenže vchod do budovy s nádrží byl pro něj příliš úzký a nádrž sama také nebyla dost velká aby se v ní mohl vykoupat. „Pane purkrabí,“ zastavila Dana obra, „Není tu někde jezírko nebo něco podobného, kde by se mohl Petr vykoupat?“ „Ale jistě. Když po odletí asi míli odtud na západ, najde malé jezírko. Myslím, že mu bude stačit.“ Pak se k Daně důvěrně naklonil a s úsměvem dodal. „Chodím tam na ryby, tak ať mi tam nějaké nechá.“ Dana se usmála a slíbila, že to Petrovi vyřídí. „Proč bych jedl ryby?“ divil se Petr, „Laně jsou lepší. Ryba, to je jen hromada šupin, které se ti nacpou mezi zuby a nejdou ven. Navíc jsou malé a i když je lovíš celý den, stejně máš pořád hlad.“ Dana nasedla a vzlétli do houstnoucího šera. Vrátili se asi za hodinu, kdy už byla tma. Petr byl spokojený, protože už ho nic nesvědilo a i Dana se vykoupala. -56-


Druhého dne ráno se opět sešli v králově jídelně. Po snídani král vyzval Mistra, aby přednesl co zjistili on a jeho čarodějové. Mistr se postavil. „Vaše výsosti. Celý den mí kolegové prováděli různá kouzla, aby zjistili co nejvíce informací o vašem bratrovi. Několik informací se nám podařilo získat a z nich jsme složili tento přehled.“ Mistr si odkašlal a pokračoval. „Váš bratr byl včera večer pouze den cesty odtud, takže dorazí buď ještě dnes večer, nebo zítra brzy ráno. Zprvu se zdálo, že s ním jede pouze jeho běžný doprovod, zhruba stovka mužů na koních. Až později jsme zjistili, že v odstupu asi patnácti mil za nimi jede armáda nejméně patnácti set mužů. Téměř všichni na koních. Přibližně polovina z nich je dobře vyzbrojena. Ostatní jsou zřejmě zchudlí šlechtici se starší výzbrojí. Soudíme, že se váš bratr s vámi nejdříve pokusí vyjednávat. Proto jede napřed s menší skupinou. Nevíme jak zareaguje na zjištění, že obrana hradu byla posílena. Jistě něco tuší, když ztratil spojení se svými špehy.“ Mistr skončil s hlášením a posadil se. Kolem stolu zavládlo ticho. Každý se snažil odhadnout, jak se vypořádají s přesilou pět na jednoho. Pravda, byly známy případy, kdy se stejně velká posádka ubránila i větší přesile, ale na to se nedalo spoléhat. Většinou totiž měla k dispozici lépe umístěný a opevněný hrad. „Pane purkrabí, co soudíte o nově nastalé situaci?“ zeptal se král obra. „Můj pane, nebudu vám nic namlouvat. Tento hrad není nejlepší pro dlouhé hájení. K hradbám lze celkem bez potíží přistavit obléhací stroje. V okolním lese je stavebního materiálu více než dost a ani o munici zde není nouze. Bohužel pro nás, stavba velkého praku nebo katapultu je složitá a zdlouhavá. Nejrychleji postavený katapult zabral i s nastřelením a seřízením celý týden. My navíc nemáme ani jednoho řemeslníka, který by něco takového dokázal a ani nikoho, kdo by někdy takový stroj obsluhoval. Pokud si nepřítel tyto zbraně postaví, nebude mu dobití hradu trvat příliš dlouho. Hradby nevydrží dlouhé ostřelování. Vypadají sice silně, ale mnoho let se neopravovaly. Jediné naše štěstí je, že téměř všichni muži v posádce jsou dobří lučištníci, takže nepřítel utrpí citelné ztráty dříve, než dosáhne hradeb.“ „Ale může před sebou tlačit dřevěné desky, a tak se dostane až k příkopu beze ztrát,“ namítl David. „Příkopy, které jsme nadělali v předpolí mu to zkomplikují. Vojáci za takovým štítem budou muset vynaložit velké úsilí, aby se dostali až k příkopu,“ odpověděl purkrabí. „Jenže, pokud se rozhodne pro ostřelování z praků, tak ani nebude muset vyslat své muže do útoku. Počká, až praky rozbijí hradby a zapálí hrad. Teprve pak vyrazí do útoku a bez hradeb se budeme muset vzdát,“ řekl král. „A kde je králův bratr teď?“ zeptala se Dana Mistra Karolina. Mistr vytáhl z kapsy malou skleněnou kouli a nahlédl do ní. „Asi dvacet mil odtud. Stále jede s doprovodem. Armáda si zřejmě udržuje odstup,“ odpověděl po chvíli. „A nebylo by možné, přepadnout je ze zálohy a vašeho bratra zajmout?“ zeptala se Dana krále. Ostatní na ni zůstali zírat. Dana se nervózně rozhlédla. „Řekla jsem asi velkou hloupost, že?“ „Ale vůbec ne!“ uklidnil ji král, „Naopak, je to přímo ideální způsob, jak mého bratra zastavit dříve, než vůbec něco začne. Stále spoléhá na to, že nic nevím a pokouší se tvářit jako by nic. Jede jen s malou skupinou, aby mne nevyplašil a my toho využijeme. Pět mil odtud se cesta zužuje a prochází mezi dvěma srázy. Pokud ho tam přepadneme a zaútočíme z obou stran, nebude mít šanci uniknout. Pane purkrabí, svolejte muže, vyrazíme co nejdříve.“ „Ano, můj pane,“ přikývl obr, vstal od stolu a odešel. Daně neušlo, že se mu viditelně ulevilo při představě, že by k obléhání nemuselo vůbec dojít. „I vy ostatní se jděte připravit. Nechci ponechat nic náhodě. Vyjedeme s dvěma sty muži a ty, Mistře Karoline, pojedeš se mnou a vezmeš sebou ještě jednoho čaroděje.“ Obrátil se k Daně. „Vás, vzácná paní, žádám, aby jste se spolu s vaším drakem, také zúčastnila této výpravy.“ „Ráda,“ usmála se Dana a kývla hlavou. Mistr s kluky si nemysleli, že by se Dana měla zúčastnit tak nebezpečného podniku, ale bylo to královské přání a ona souhlasila. Všichni vyšli před palác. Na nádvoří už panoval čilý ruch. Muži sedlali koně a připravovali zbraně. Hradní kovář měl plné ruce práce s broušením mečů a dýk. Ženy pomáhaly s přípravami tím, že balily jídlo a připravovaly obvazy, nitě, jehly a masti. S manželi a milými se pak loučili polibky a slzami. „Kolik myslíš, že se jich vrátí?“ zeptal se David Roberta. „Kdo ví,“ pokrčil rameny Robert. „Spíš přemýšlej, jestli se vrátíme my.“ „Myslíte, že to bude tak nebezpečné?“ zeptala se Dana a laskala Petra na krku. „Už jsi někdy viděla, aby se osobní stráž významného člověka vzdala bez boje?“ ušklíbl se David. „Ale bude nás přesila. Dva na jednoho,“ namítla Dana, „A budeme mít sebou draka.“ „Podívej Dano, pokud jim jejich pán přikáže, aby bojovali, tak budou bojovat. Cesta se tam prý zužuje. Takže boje se bude moci zúčastnit pouze omezený počet bojovníků a to naši převahu částečně setře,“ vysvětloval Robert. „A co kdyby ..,“ začal David, ale Mistr ho přerušil. -57-

Dračí ranhojička

„Nechte toho. Uvidíme na místě. Je mnoho strategií jak přepadnout armádu ze zálohy a náš král je všechny zná a mnoho jich použil i v praxi. Když půjde vše, jak má, budou ztráty minimální. Jděte se připravit na cestu.“ Rozešli se a kluci si tiše říkali. „Mistr má nějaké starosti. Takhle se normálně nechová.“ Dana s Petrem odešli do stájí. Ne snad, že by se potřebovali připravit na cestu, ale chtěli být alespoň chvíli sami. Dana objala Petra kolem krku a přitiskla svou tvář na jeho. O dvě hodiny později vyjela z hradu kolona jezdců. V čele jel král s purkrabím a Mistrem. Král jel na nádherném, jako uhel černém koni, který cválal vznešeně jak, by to dokázal snad jen bájný jednorožec. Mistr jel na normálním těžkém válečném koni hnědé barvy. Za to purkrabí seděl na těžkém tažném grošákovi, který byl o dobrou stopu vyšší, než kterýkoli z ostatních koní. Nepohyboval se elegantně jako králův kůň, ale s jistotou, že kam šlápne, tam také bude stát děj se co děj. Za nimi jelo pět jezdců s královskými korouhvemi a pak čtyři skupiny jezdců po padesáti mužích. Kluci na koních a Dana na Petrovi průvod uzavírali. Petr chtěl původně letět, ale král mu to zakázal. Obával se, že by mohl vyplašit protivníka. Po tři čtvrtě hodinové jízdě dorazili k soutěsce. Cesta se zde zužovala tak, že dál mohli jít vždy jen dva koně vedle sebe. Soutěska byla dostatečně dlouhá, aby se do ní pohodlně vešla ne jedna, ale hned několik skupin po stovce jezdců. „Co poroučíte, můj pane?“ zeptal se obr purkrabí. „Padesát mužů zůstane na koních zde a ukryje se v křovinách. Vy si vezmete dalších padesát mužů a ukryjete se na druhé straně soutěsky. Zbytek mužů, hlavně lučištníci, se rozdělí na dvě poloviny a schovají se na svazích. Dáte znamení, jakmile poslední jezdec vjede do soutěsky. Zakřičíte jako káně lesní. Jasné?“ „Úplně,“ přikývl purkrabí a svolal padesátku mužů ze stálé hradní posádky, kterým nejvíce důvěřoval a věděl, že je ně spolehnutí. Za chvíli zmizeli všichni v soutěsce. Půda byla naštěstí tvrdá, takže na ní mnoho stop nezůstalo, ale přesto král poručil asi dvacítce jezdců, aby odjeli za purkrabím a při návratu zničili co nejvíce stop. Pak vybral vhodné místo pro ukrytí jezdců i lukostřelců. Davida začlenil mezi lukostřelce, když ho před tím vyzkoušel. Roberta ponechal ve své stráži. Čaroděje vyslal po jednom na každou stranu, aby si našli vhodná stanoviště, odkud přehlédnou co největší část soutěsky, ale Jiřího si opět ponechal u sebe. Danu s Petrem umístil do svahu na pravou stranu soutěsky blízko jejího středu. Mistr mu totiž zjistil, že jeho bratr jede ve středu skupiny. „Typické,“ ušklíbl se král, „Můj bratr se vždy schovával za druhé.“ Petrovi dal za úkol, vletět mezi jezdce, vnést mezi ně zmatek a zmocnit se jeho bratra. Plně přitom spoléhal na pevnost dračích šupin a na Petrovu hbitost, ale hlavně na moment překvapení. Byl si jist, že pohled na řvoucího draka řítícího se ze svahu, vyděsí vojáky a koně natolik, že se obrátí na úprk. Brzy byla soutěska a její okolí jako po vymření. Nic nenaznačovalo, že se zde schyluje k přepadení. Pouze pokud byste stáli na jednom z vrchů nad soutěskou, viděli byste rozmístěné vojáky. Nemuseli čekat příliš dlouho. Za necelou půlhodinu projel kolem skupiny pana purkrabího první jezdec. Zcela bez obav vjel do soutěsky a za ním jeli další. Králův bratr jel opravdu ve středu skupiny. Ani on se ničeho neobával a klidně vjel do údolí. Sotva projel poslední, dal purkrabí pokyn jednomu vojákovi, o kterém věděl, že se od mládí baví imitováním zvuků zvířat. Ten zakřičel jako káně tak věrohodně, že by to oklamalo i Mistra sokolníka. Na druhé straně soutěsky jezdci přehradili soutěsku a sklopili kopí. Král stál ve středu první linie s Robertem po levém a s velitelem své osobní stráže po pravém boku. Tasili meče. Jiří byl ve druhé řadě, hned za Robertem. Neměl kopí, ale svou kouzelnickou hůl, ve které nyní hučela a syčela magie. Lukostřelci na svazích založili šípy do luků a sledovali projíždějící vojáky. Purkrabí zatím svou stranu soutěsky uzavřít nemohl, protože poslední jezdci byli stále v dohledu. Útok měl zahájit Petr ve chvíli, kdy se mu bude zdát, že má svůj cíl na dosah. Ve stejnou chvíli zahájí palbu lučištníci. O jezdce, kterým se podaří dostat se na konec soutěsky, se postarají vojáci na koních. Konečně i poslední voják zmizel purkrabímu z očí a jeho vojáci uzavřeli soutěsku. Purkrabí s taseným mečem se postavil do čela svých vojáků s dvěma nejvěrnějšími po bocích. Past sklapla. O chvíli později se pod Petrem objevil králův bratr. Petr nečekal. S hrůzu nahánějícím řevem se vrhl dolů po prudkém svahu na nic netušící vojáky. Ti se vyděšeně obrátili do svahu a chvilku zírali na obrovského draka řítícího se na ně s otevřenou tlamou a rudě zářícíma očima. Dračí řev splašil koně, kteří se začali stavět na zadní. Pohled na draka způsobil, že koně uzavření v úzkém prostoru začali šílet. Shazovali jezdce ze sedel a snažili se uniknout. V soutěsce vypukl nepopsatelný zmatek. Vojáci, kteří byli příliš vpředu nebo vzadu a přes zátočiny neviděli co se děje, slyšeli pouze dračí řev, řehtání splašených koní a křik mužů padajících ze sedel, po kterých koně v panice šlapali. Tasili meče a chtěli vyjet svým druhům na pomoc, ale to už přilétla první salva šípů. Mrtví a ranění padali z koní. Ti, kterým se první šípy nějakým zázrakem vyhnuly obrátili koně a snažili se uniknout z pasti. Rozjeli se ven ze soutěsky, kde narazili na vojáky v plné zbroji se sklopenými kopími. Král i purkrabí drželi meče nad hlavou. Jezdci čekali až je sklopí. Koně frkali a hrabali předníma nohama. Král si nemohl dovolit být soucitný. Boj by se pak mohl protáhnout a mohl by dorazit zbytek bratrovi armády. Sklopil meč -58-


a pobídl koně vpřed. Vyrazil jako první s ostatními v těsném závěsu. Muži si dodávali odvahu bojovým rykem, který uslyšel i purkrabí na druhém konci a také vyrazil do útoku. Boj byl krátký, ale krutý. Z doprovodu nepřežil nikdo. Pouze králův bratr, kterého shodil jeho kůň a Petr se ho snadno zmocnil. Pak se prudce obrátil a svým ocasem a křídly napáchal mezi vojáky a koňmi strašnou paseku. Pak zůstal stát v soutěsce a likvidoval ty jezdce, kteří se mu dostali na dosah. Přitom mu šel od tlamy dým, oči mu rudě zářily a zle vrčel a řval. David, který ho viděl ze svého stanoviště, nevěřil vlastním očím. Petra znal jako mírumilovného člověka, který nikdy nikomu neublížil. Chápal, že když se stal drakem, musí lovit, aby se najedl. Souhlasil i se způsobem, jakým se vypořádal s vlky. Nyní mu však z jeho chování vstávaly vlasy na hlavě. Dana Petra sledovala ze svahu a kroutila hlavou. Ani jí se jeho chování nelíbilo. Jenže se při sledování Petra příliš odkryla. Náhle odněkud přilétl šíp a zabodl se jí do hrudi. Dana s výkřikem padla k zemi. Petr ucítil v hrudi ostrou bolest a okamžitě věděl co se stalo. Vyrazil do svahu a srazil každého a všechno, co mu stálo v cestě. Zastavil se nad ležící Danou a zoufale zařval. První k nim dorazil David a hned za ním Mistr. David se chtěl k Daně sklonit, ale Petr mu v tom zabránil. „Uhni blázne! Ty jí nepomůžeš! Jsi drak, nemůžeš ji ošetřit!“ křikl na něj David. Petr ho neochotně pustil k Daně. David pečlivě prohlédl zranění, pak Danu co nejopatrněji zvedl do náruče a snesl ji dolů do soutěsky. Jeden z vojáků rozprostřel na zem svůj plášť a David ji na něj položil. „Zavolejte ranhojiče,“ rozhodl Mistr, „Ten šíp je příliš hluboko, než abychom se jej pokoušeli vyjmout bez dostatečných zkušeností. „Nemůžete použít nějaké kouzlo?“ zeptal se zoufale David. „Na tohle žádné kouzlo nezabere. Museli bychom mít svitek, na kterém je napsáno lékařské kouzlo. Ten se přiloží na zranění a kouzlo ve svitku se postará o zbytek,“ řekl Mistr. Zatím se kolem nich soustředil zbytek výpravy i s králem a purkrabím. Král, který zatím nevěděl co se stalo, se ptal po svém bratrovi. Nikdo nevěděl, kde je. Petr se o něj přestal zajímat ve chvíli, kdy Dana klesla k zemi. Později ho však našli. Ležel v bezvědomí na zemi s ošklivou ranou na hlavě. Zdálo se, že ho Petr nevědomky udeřil spárem, když vyrážel k Daně. David vyskočil na nohy. „Nějaké takové svitky mám ve svém tlumoku u sedla. Možná by se dal některý z nich použít,“ vyhrkl a vyrazil ke konci soutěsky. Král ho však zarazil. „Pěšky je to daleko. Vezmi si mého koně.“ David se vyhoupl do sedla a vyrazil tryskem pro svitky. Král se obrátil k Mistrovi. „Kde je zbytek armády?“ Mistr pohlédl do koule a odpověděl: „Slabých deset mil odtud. Možná ani ne. Neměli bychom se zde zdržovat více než bude bezpodmínečně nutné.“ Král se zachmuřil a pohlédl na ležící Danu. „Snese převoz do hradu?“ „Těžko říct. Záleží na tom, jestli budeme moci použít některý z Davidových svitků a jak moc bude účinný,“ odpověděl Mistr. „Ale to už možná bude armáda příliš blízko. Není nějaký způsob, jak ji zpomalit?“ mnul si bradu král. Vyhlídka na boj s mnohem početnějším nepřítelem mu dělala starosti, ale také moc dobře věděl, že kdyby tu nechal Danu jen tak ležet, podpálí mu Petr střechu nad hlavou. „Je mi líto, můj pane. V tuto chvíli nemám k dispozici dostatek magie, abych mohl nějakým způsobem účinně očarovat téměř tisíc lidí. Takové kouzlo vyžaduje dlouhé přípravy a klid.“ Petr je pozorně poslouchal a dospěl k rozhodnutí. Jediným elegantním pohybem vyskočil vysoko do vzduchu, rozvinul křídla a vzlétl. Sotva vystoupal nad koruny stromů, obrátil se od hradu a vyrazil vstříc blížící se armádě. Pokud ji nedokážou zastavit vojáci na koních, snad se to podaří jemu. Představa vážně zraněné Dany ho dováděla k nepříčetnosti. Ona je Dračí ranhojička a on ji měl před podobnými událostmi chránit. Místo toho se nechal strhnout vírem bitvy. Měl ji nechat v bezpečí hradu a nic by se jí nestalo. Letěl nizoučko nad vrcholky stromů, hrudí a nohama o ně často zavadil. Snažil se dostat k armádě co nejblíže a překvapit ji. Brzy ji uviděl. Po široké cestě se vlnila dlouhá kolona rozdělaná do deseti skupin po sto mužích. Z hlediska obrany proti útoku ze vzduchu to byla ta nejhorší varianta. Petr se k nim blížil z čela a tak proti němu mohli použít pouze omezené množství luků. Petr se zhluboka nadechl a zamířil přibližně do středu kolony. První vojáci si ho všimli ve chvíli, kdy vydechl ohnivou kouli. Několik vojáků zatroubilo na rohy, aby upozornili zbytek kolony, ale to už jim nad hlavou proletěl ohnivý projektil. Nemířil přímo k zemi jako letecká puma, ale letěl na plocho. Tak smetl ze země dvě skupiny vojáků ještě předtím, než v místě té třetí narazil do země a explodoval. Následky Petrova překvapivého útoku byly děsivé. Nejméně tři sta mužů i s koňmi bylo zraněno nebo zemřelo dříve, než stačilo na svou obranu cokoli udělat. S hromovým řevem pak Petr přelétl nízko nad kolonou, aby ostatním nahnal

-59-

Dračí ranhojička

strach a přiměl je rozprchnout se od stran. Chtěl tím rozmělnit jejich obranu do chvíle, než bude moci vypustit další ohnivou střelu. Když přelétal nad hlavami poslední skupiny, uviděl ke svému úžasu, jak pod ním explodoval další ohnivý projektil a zároveň slyšel další exploze za sebou. Rychle se ve vzduchu obrátil a s úžasem přihlížel, další čtyři draci pokračují stejnou taktikou v útoku, který on začal. Nyní, vlastně jen několik vteřin od zahájení útoku, zbývalo na zemi jen málo živých a ti se zoufale snažili zachránit se útěkem do lesa a ukrytím se v nějakém houští. Petr se ve vzduchu pomalu otáčel a všiml si, že směrem k hradu tryskem ujíždí asi dvacet nebo třicet jezdců, kterým se nějak podařilo dostat se z dračích plamenů. Vyrazil za nimi a téměř okamžitě se po jeho bocích objevili dva draci a nechali se od něj vést do útoku. Jezdci zoufale pobízeli vyděšená zvířata k větší rychlosti, ale draci byli mnohem rychlejší. Jako první se nad nimi mihl Petr se spáry spuštěnými téměř k zemi a s drápy obrácenými proti směru letu. Nevšímal si větví, které tvrdě naráželi do jeho těla a křídel a způsobovaly mu bolestivá zranění. Cítil, že je musí zastavit dříve, než dosáhnou soutěsky. To, že k soutěsce je to ještě deset mil mu vůbec nepřišlo na mysl. Těsně za ním letěli zbylí dva draci a dokončili dílo zkázy. Je už větve tolik neohrožovaly, protože jich většinu ulámal Petr. Pětice draků ještě několikrát zakroužila nad hořícím lesem, ale když už nic podezřelého neviděli, obrátili se zpět k hradu. Petr letěl první. Ostatní se za ním zformovali do klínové formace. Jeho divoký útok na ně zřejmě učinil dojem, protože si od něj udržovali odstup. Petr nyní vypadal velice divoce. Na drápech spárů mu vlály zakrvácené cáry oděvů. Mezi šupinami se mu zachytilo množství větviček a listí. Mnoho šupin na hrudi chybělo. Utrhly je silnější větve. V letové bláně měl několik otvorů, naštěstí nebyl žádný tak velký, aby mu znemožňoval let. Od čenichu mu stoupal černý kouř a tělo měl rozpálené téměř do ruda. Než doletěl nad soutěsku, podařilo se mu snížit tělesnou teplotu na přijatelnou mez, aby nikomu neublížil a opatrně přistál co možná nejblíže u Dany, která už seděla a opírala se zády o Davida. Petr k ní nadšeně přiklusal a natáhl k ní čenich. Dana se usmála a objala ho. Petr si uvědomil, že je ve tváři hodně bledá a pod šaty uviděl obvaz. Mrkl na Davida. „Jeden ze svitků se hodil, ale byl asi hodně starý. Danu musíme rychle dopravit do hradu a Merga se o ní musí postarat,“ odpověděl David na němou otázku. Teprve pak si uvědomil jak to vlastně Petr vypadá. „Kristepane!“ vydechl, ačkoliv byl zapřísáhlým ateistou. Jen několik chvil po Petrově odletu, se vrátil David s tlumokem. Seskočil z koně a vysypal obsah tlumoku Mistrovi k nohám. Mimo jiné tam byly i čtyři svitky. Mistr je rychle zvedl a nahlédl do nich. Teprve u posledního se mu trochu rozjasnila tvář. „Tenhle se bude hodit,“ řekl a položil ho Daně na hruď vedle zabodnutého šípu. Všichni napjatě přihlíželi, jestli bude svitek fungovat. Po několika vteřinách začala rána kolem šípu světélkovat. Mistr opatrně uchopil šíp a snadno jej vytáhl z rány. Ta se začala okamžitě zacelovat, ale svitek se vyčerpal dříve, než se zcela vyhojila. David rychle přitiskl na krvácející ránu obvaz a spolu s Robertem Danu obvázali. „Lepší to nebude,“ řekl smutně Mistr, „Další svitek nemáme. Musíme ji dopravit do hradu, tam se jí ujme Merga.“ Právě v tu chvíli z dálky zaduněla první exploze. Všichni vzhlédli tím směrem. „Myslíte, že jediný drak dokáže zastavit tisícihlavou armádu?“ zeptal se Mistra s nadějí v hlase král. „Jediný ne,“ odpověděl smutně Mistr, který nevěřil, že by Petr zaslepený Daninou bolestí, kterou stále cítil, dokázal přerušit útok dříve než jich většinu pobije, nebo dokud nezemře. Pak se však ozvaly další exploze. „Ale pět draků, by na to stačit mohlo,“ doplnil rychle Mistr. „Proč zrovna pět?“ divil se král. „Protože žádný drak nedokáže plivat ohnivé koule tak rychle za sebou,“ odpověděl mu Mistr se spokojeným úsměvem. „Myslím, že nyní se už útoku nemusíme obávat. Ti, kteří přežijí útok těch pěti draků, budou mít úplně jiné starosti, než dobývání vašeho hradu.“ Když se pak Petr vrátil, dal Mistrovi za pravdu. Zatímco on přistál u Dany, na nebi nad soutěskou kroužila čtveřice draků. Dva byli černí jako samet a dva červení, z toho jeden měl na bocích žluté stíny. A na rozdíl od Petra z nich nešel takový strach. „Můj drahý Petře,“ usmál se Mistr do vousů, „Až se Dana uzdraví, bude jí trvat nejméně týden, než tě dá zase dohromady. Je sice chválihodné, že jsi ji bránil s takovým nasazením, ale příště mysli i na sebe.“ „Pokusím se, Mistře,“ odvětil klidně Petr. Nikomu, kromě Dany, by se s tím nesvěřil, ale mnoho částí jeho těla ho strašně bolelo. -60-


Vojáci pro Danu rychle připravili nosítka a připevnili je Petrovi na záda. Ten pro jednou slevil ze svého přesvědčení, že se ho smí dotýkat pouze Dana a nedělal potíže. Do hradu vjeli chvíli po obědě. Zbylá posádka je přivítala oslavným voláním a radost byla o to větší, že nikdo z královských vojáků nebyl mrtev, ani vážněji raněn. Jásot však rychle ztichl, když branou prošel Petr s nosítky na zádech a nad hradem zakroužili další čtyři draci. Merga a ostatní čarodějky doběhly k Petrovi, ale ten si odmítl lehnout, dokud nevešel do stáje. Teprve pak mohly Danu sundat a položit na zem. Ošetření trvalo i s přípravami skoro hodinu. Během něj do stáje nikdo nesměl. Merga chtěla vyhnat i Petra, ale ten nebyl v právě nejlepší náladě. Sotva vyslovila svůj názor, že by měl jít ven a počkat tam, vycenil zuby a zavrčel tak zlým tónem, že si to hned rozmyslela. Když Danu ošetřily, chtěl si ji Petr položit jako obvykle na přední nohy. To mu ale Merga s ostatními čarodějkami tvrdě zarazily. „Minimálně týden musí Dana klidně ležet na pevném rovném lůžku. Šíp sice neletěl plnou rychlostí, ale i tak napáchal mnoho škody. Jestli chceš pomoci, zahřívej ji a hlídej, aby nevstala a nikdo ji nerušil,“ řekla mu Merga. Petr si tedy lehl tak, aby měl Danu mezi předníma nohama a hlavu položil přes ni. Merga ještě zkontrolovala, zda ji nijak nemačká a pak je nechala o samotě. Tedy, přímo o samotě ne. Venku před stájemi už seděli zbylí čtyři draci, a když čarodějky vyšly ze stájí, jeden po druhém opatrně vešli dovnitř, prohlédli si Danu a zase vyšli ven. Usadili se kolem stájí a střežili Danin klid tak, že bez jejich vědomí a svolení kolem nich neprošla ani myš. Obyvatelé hradu je obcházeli širokým obloukem a koně museli ustájit mimo areál, protože byli strachy úplně šílení. Štolbové nad tím kroutili hlavami, protože z Petra si skoro nic nedělali dokud byl alespoň třicet kroků od nich. Ale s těmihle draky odmítali být v jednom hradu. Draci vypadali jako Petrovi bratři. Lišili se pouze zbarvením a velikostí. Černí byli o něco menší než červení. A jeden z červených měl velmi nízké zádové štíty. A to bylo vše, čím se odlišovali. Samozřejmě, že draci viděli mnohem více odlišovacích znaků než lidé, stejně jako Číňanům připadají všichni Evropané stejní a naopak, ale mezi sebou se rozeznají na dálku. Král nechal svého bratra prohlédnout ranhojičem a pak vsadit v okovech do vězení. Zajatec mezitím přišel k sobě a při nasazování pout plakal a žebral o milost. Když nezabralo žebrání přešel plynně k výhrůžkám a nakonec dostal hysterický záchvat a mlátil sebou po zemi. Král ho po celou dobu znechuceně sledoval aniž by řekl jediné slovo. Když už šla bratrovi pěna od úst, poručil přinést dvě vědra studené vody a polít ho. Zabralo to. Bratr se uklidnil a zůstal sedět na zemi. Chvíli se na sebe mlčky dívali. „Co teď se mnou uděláš, bratře?“ zeptal se krále. „Ještě se rozmyslím,“ odpověděl král. „Pch, pořád si vše rozmýšlíš,“ uchechtl se jeho bratr, „To já se rozhoduji okamžitě. Král se má umět rozhodnout ve vteřině. Nechápu, proč otec předal korunu právě tobě. Jednak jsem starší než ty a pro vládnutí jsem měl mnohem lepší předpoklady.“ „Ale za války jsi nebyl schopen vést ani deset mužů. Všechny bitvy jsi prohrál a z té poslední jsi utekl ještě dříve, než vlastně začala. Jak by jsi tedy mohl vést říši jako je naše,“ odpověděl s ironickým úsměvem král. „Mezi vládnutím říši a vedením války je velký rozdíl, bratříčku,“ odsekl mu bratr. „Ano? A v čem třeba?“ „Máš rádce, kteří ti poradí, co je dobré a co ne.“ „A který rádce ti poradil, že máš proti mně vytáhnout a silou mne zbavit trůnu?“ „Žádný. Na to jsem přišel sám,“ odsekl znovu bratr, „Dlouho jsem plánoval, jak se tě zbavím a vezmu si, co mi právem náleží. Vytvořil jsem síť špehů, kteří tě hlídali na každém kroku. Věděl jsem o tobě naprosto vše. Co děláš, s kým mluvíš, co jíš a co piješ. Kdyby ses nespřáhl s draky, seděl bych do dvou dnů na trůnu a tvoji hlavu bych nechal nabodnout na kůl a vystavit nad hradní branou. Pamatuj si bratře, mně ses možná zbavil, ale tím, že jsi se spojil s draky, jsi proti sobě poštval všechen lid říše. To ti nezapomenou. Sesadí tě, vyženou do vyhnanství nebo tě rovnou zabijí.“ „To se ještě uvidí. Draci do toho zasáhli vlastně náhodou. Měl jsi prostě smůlu, když sis myslel, že si ničeho nevšimnu. Věděl jsem o tobě od začátku a také jsem tě nechal hlídat. Ale musím uznat, že o armádě jsem nevěděl. Zatím zůstaneš tady. Nikdo se k tobě nedostane. Všechny špehy na hradě i v okolí jsem nechal pochytat a vsadit do želez. A nepočítej s tím, že k tobě budu nějak shovívavý. Sice mi tak přezdívají, ale v tvém případě udělám výjimku.“ Na to se král otočil a vyšel na chodbu. Strážný přirazil těžké, železem pobité dveře a otočil klíčem v zámku. Král od něj klíč převzal. „Dvakrát denně chleba a vodu. Bez mého souhlasu k němu nikdo nesmí,“ poručil strážnému, který se postavil do pozoru a řízně zasalutoval.

-61-

Dračí ranhojička

Král pak odešel do paláce. Právě když procházel kolem stájí, přistál první rudý drak. Panovník se postavil stranou a se zájmem si ho prohlédl. Pak si uvědomil, že si ho drak prohlíží se stejným zaujetím. Podíval se mu do očí a zatmělo se mu před očima. Král nikdy nečetl Dračí knihu. Jinak by věděl, že podívat se rudému draku do očí je stejné, jako když se člověk trpící závratěmi podívá přes hranu propasti. Rudý drak se zmocní vašeho vědomí a od té chvíle jste zcela bezmocní. Může si s vámi dělat, co se mu zamane. V králově případě však drak učinil výjimku. Neukradl mu svobodnou vůli, ale spokojil se s varováním. Jakoby kouzlem se za králem objevil Mistr Karolinus a podepřel ho. „Nikdy se rudému draku nedívejte do očí, můj pane,“ řekl mu tiše do ucha. „Nyní vás doprovodím do paláce. Ten třes v nohách za pár chvil přejde.“ Vešli spolu do jídelny. Král se už cítil stejně jako dříve a přistoupil k oknu. „Bylo to zvláštní, Karoline. Najednou jsem vůbec nic necítil ani nevnímal. Nebylo to nějak hrozné, nebo bolestivé. Naopak, bylo to docela příjemné. Jako kdybych spal.“ „To je Dračí pohled. Rudí draci jej používají jako zbraň. V osobním souboji s rudým drakem je člověk ve velké nevýhodě. Rudí draci jsou bojovníci. Za normálních okolností plní úlohu našich hraničářů a vojáků. Ale jsou těžko zvladatelní. Když se dva rudí draci potkají na úzkém mostě, ani jeden dobrovolně neustoupí. Projde ten silnější. A jestli se vám zdál Petr divoký, když se vrátil z boje s armádou, není to nic proti tomu jak divocí jsou rudí draci.“ „Ale zdálo se mi, že Petra uznávají jako vůdce?“ nadhodil král. „Ano. Vypadá to tak. Mám pro to dvě vysvětlení. Buď je to tím, že střeží Dračí ranhojičku, nebo na ně udělala dojem jeho bojovnost a pohrdání vlastním životem. To není typické dračí chování. Draci si života cení. Petr naopak útočí tvrdě a plnou silou bez ohledu na následky. To je typicky lidské chování. Normální draci si ohnivé koule šetří jako poslední možnost. Petr je naopak používá jako první zbraň. Výsledek jste měl možnost vidět sám. Kdyby byli draci takoví jako je Petr, dnes by tu žádní lidé nežili.“ „Ale oni také útočili ohnivými koulemi.“ „Ale až po něm. Až když viděli výsledek jeho taktiky.“ „Doufám, že se to nenaučí všichni,“ otřásl se král při představě draků útočících na města ohnivými koulemi, které jsou schopné jediným zásahem proměnit pevný dům v hromádku popela a ještě zapálit všechno kolem. „Kde se tu vlastně vzali, Karoline?“ obrátil se král od okna k Mistrovi. „Nemám potuchy, můj pane,“ pokrčil rameny Mistr. „Jediné co vím je, že přeživší draci odletěli někam daleko na východ. Ale tihle museli žít mnohem blíž, protože od Daniny proměny v Dračí ranhojičku uplynulo pouze několik dní. Žádný drak nelétá tak rychle, aby to sem zvládl v tak krátké době.“ „Ale, že si jich nikdo nevšiml,“ divil se král, „Podívej, jak jsou velcí. Někdo by si jich přece musel všimnout.“ „Za války se prý dokázali nenápadně přemisťovat na obrovské vzdálenosti, aniž by je kdo zahlédl třeba koutkem oka. A tehdy se přemisťovaly celé letky. Čtyři draci se schovají jako nic. A v těchto končinách, kde žije jen málo lidí, to mají ještě snadnější. Stačí, aby se ve dne zdržovali v doupatech a létali pouze v noci,“ řekl Mistr. „A co mi radíš dělat v tuto chvíli, kdy mám v hradě pět draků a zraněnou Dračí ranhojičku?“ „Prozatím nic, pane králi. Lidé o dracích nevědí. Dokud bude Dana v tomto stavu, musíme doufat, že draky nenapadne nějaká, řekněme lumpárna. Tohle jsou mladí draci. A stejně jako mladí lidé mívají různé nápady.“ „Dobrá. K drakům se budeme chovat slušně. Vydám rozkazy, aby je nikdo nedráždil a nepřibližoval se více než řekněme dvacet kroků. Bude to stačit?“ „Na několik dalších dní snad ano. Musíme doufat, že to s Danou není příliš vážné, a že začne s draky brzy mluvit.“ „Myslíš, Karoline, že bychom s nimi měli jednat?“ zeptal se král. „Pravděpodobně budeme muset. Znáte starou věštbu, ne? Objeví se Dračí ranhojička a draci se vrátí, aby si vzali, co jejich jest. A tohle území kdysi náleželo drakům. Objevila se tu Dana, stala se tím čím je a během několika dnů se objeví, jakoby odnikud, čtveřice mladých silných draků a přidají se k ní. Instinktivně se k ní stahují. Jsem si jist, že během několika týdnů zde bude více draků než lidí.“ „Ale co řeknu lidem?“ vyděsil se král. „Doufejme, že než k tomu dojde, objeví se zde některý ze zlatých draků. Zlatí draci byli dračí králové a všechny ostatní barvy je poslouchaly. Sice ne vždy ochotně, ale poslouchaly. Se zlatými draky musíme vyjednat mírové řešení. Další válka by neprospěla nikomu.“ „Máš pravdu. Válku s draky si teď nemohu dovolit. Říše je nestabilní. Šlechta se hádá mezi sebou a skoro je nestíhám uklidňovat. Kdyby se do toho vložili ještě draci … . Škoda, že zde nemám své rádce.“ „Ale máte přece svou hlavu, pane králi,“ usmál se Mistr. „Rádci by okamžitě vycítili možnost získat něco jen pro sebe. Taková to jednání musí být přece tajná, že?“ „Jistě. Kdyby se rozneslo, že jednám s draky o návratu části jejich bývalých území, nezůstal bych na trůnu ani do druhého dne.“ „A kolik vašich rádců je natolik čestných, že by za přiměřenou odměnu nikomu nic nevyzradili?“ zeptal se Mistr. „Máš opět pravdu, milý Karoline. Možná jeden nebo dva,“ povzdechl si král. -62-


„Co mi tedy radíš?“ „Nechat draky na pokoji a vyčkat příletu zlatého draka. To za prvé. Za druhé, vyslat posly do měst, kde měl váš bratr silné zázemí a tam nechat veřejně rozhlásit, že se vás neúspěšně pokusil silou zbavit trůnu, jeho armáda byla rozprášena a on sám uvržen do vězení, kde vyčká na váš rozsudek. Dále v těchto městech zalarmovat vám věrné šlechtice a zařídit, aby převzali moc a zabránili vyslání dalších vojenských jednotek na pomoc vašemu bratrovi.“ „Dobrá. Souhlasím s tvými radami, Karoline. Vždy jsi mi radil dobře, i když se mi tvé rady často nelíbily. Ani teď se mi nelíbí představa sesazení šlechticů z jejich postů ve městech. Dělá to zlou krev a král by se neměl vměšovat do chodu měst, dokud platí řádně daně a dodržují zákony. Ale v tomto případě je to asi jediné řešení, jak v nich udržet klid. Ještě dnes napíši potřebné listiny a vyšlu posly. Posádky v těch městech mi jsou naštěstí věrné, takže pomohou udržet klid a pořádek.“ „Moudré rozhodnutí,“ přisvědčil Mistr. „Mohu se nyní vzdálit, vaše veličenstvo? Rád bych zjistil, jak je Daně a potřebuji ze své věže nějaké listiny, které by se nám třeba mohli hodit při jednání s draky.“ „Ano. V pořádku, můžeš odejít. Ale buď připraven, že tě opět brzy zavolám. Pokud možno, pošli pro ty listiny někoho za sebe, ano.“ „Jistě, můj králi,“ uklonil se Mistr a odešel. Král se ještě chvíli díval z okna na draky. Pak zvedl ze stolu velký zlacený zvonec a zazvonil. Téměř okamžitě se otevřely dveře a v nich se objevilo sotva čtrnáctileté páže. „Ano, můj pane?“ uklonilo se. „Zavolej písaře a ať si vezme dostatek materiálu pro dvacet dopisů. Pak dojdeš za velitelem mé stráže a vyřídíš mu, že s ním nutně potřebuji mluvit. Běž,“ přikázal král. „Jak vaše milost poroučí,“ uklonilo se páže, vycouvalo ze dveří a zavřelo je za sebou. Mistr vyšel z paláce a zamířil ke stájím. Viděl, že čarodějky již odešly a draci jeden po druhém vcházejí a zase vycházejí ze stájí. Dohnal Mergu a ostatní a pečlivě se vyptal na Danin zdravotní stav. To, co se dozvěděl, ho potěšilo. Ve stájích Petr zahříval Danu. Měl přitom zavřené oči. Kdyby byl ve stájích někdo další a pečlivě ho sledoval, zjistil by zajímavé skutečnosti. Petr zvláštně dýchal, nadechoval se rychle a krátce, ale pomalu a dlouze vydechoval. Když draci odešli, uvolnil svaly v křídlech a na hrudi a křídla klesla na zem. Na kamenné podlaze, pod Petrovými nozdrami, se objevily červené kapičky a z pod víček mu začaly vytékat drobné slzy. Když se začalo smrákat, tři z draků odlétli do blízkých kopců, uložit se ke spánku. Zůstal pouze červený drak bez zádových štítů. Ten se naopak zvedl a vešel do stájí. I když byla uvnitř dost velká tma, viděl stejně jasně jako ve dne. Okamžitě si uvědomil, že je něco špatně. Rychle přistoupil k Petrovi a dotkl se čenichem jeho krku. Petrova hlava bezvládně sklouzla ze spáru na zem a naklonila se na stranu. Tlama se pootevřela a vypadl z ní jazyk. Z nozder vytékal slaboučký pramínek krve. Drak neváhal. Položil jeden svůj spár na Petrovu hruď, druhý na hlavu a soustředil se na vyvolání kouzla. Jeho tělo začalo slabě světélkovat a mihotavý svit rychle obklopil Petra a částečně i Danu. Drak zůstal v nezměněné poloze několik minut. Pak světélkování vybledlo a drak se posadil. Pečlivě sledoval Petrovy dýchací pohyby. Zdálo se, že dýchá mnohem snadněji a opravdu, po několika minutách otevřel Petr oči a zvedl hlavu. Nechápavě se podíval na draka. „Proč jsi tady?“ zeptal se. „Nechtělo se mi spát venku. Vešla jsem dovnitř a našla tě v bezvědomí. Měl jsi mnoho vnitřních zranění. Teď už jsou ale zahojená.“ Petr sklopil pohled k Daně. „Neublížil jsem jí nějak?“ strachoval se. „Neboj. Nic jí není,“ usmála se rudá dračice. „Jsem unavený. Chce se mi hrozně spát,“ zamumlal Petr a oči se mu opět začaly klížit. „To je důsledek kouzla. Ráno budeš úplně v pořádku,“ odpověděla dračice. Pak se obrátila, přešla blíž ke vstupním dveřím a stočila se do klubka. Hlavu si položila na přední spáry čenichem ke dveřím. Petr si také položil hlavu na přední spáry a než se stihl dvakrát nadechnout, spal, jako když ho do vody hodí.

D

ruhý den ráno probudila Petra lákavá vůně čerstvě uloveného masa. Rychle otevřel oči, zvedl hlavu a uviděl na zemi vedle sebe mladého jelínka. Za ním seděla dračice a ulizovala si zakrvácené drápy. Když zjistila, že je Petr vzhůru, nechala toho a spustila zvednutý spár na zem. „Dobré ráno. Jak jsi se vyspal?“ „Dobré ráno. Dobře, už je mi mnohem líp. Nic mne nebolí. Děkuji za ošetření,“ odpověděl Petr a snažil se jí dívat do očí. Na draky Dračí pohled rudých draků nepůsobil. Ale pohled mu stále sklouzával k ležícímu jelínkovi a jeho žaludek mu dával nesmlouvavě na vědomí, že už skoro tři dni nic nejedl a přitom létal, bojoval a vyhrabal hradní příkop. -63-

Dračí ranhojička

Dračice se usmála a Petra napadlo, že je to zatím nejkrásnější bytost, kterou v tomto světě potkal. „To je snídaně pro tebe. Napadlo mne, že budeš mít hlad, a když se teď musíš starat o Dračí ranhojičku, nebudeš mít čas na lov.“ „Díky,“ řekl Petr nadšenějším hlasem než by sám chtěl. Co nejopatrněji se zvedl do sedu a během několika vteřin jelínka beze zbytku pohltil. „Kdo vlastně jsi?“ zeptal se, když se naposledy olízl. „Jmenuji Althalarath. Jsem kněžka dračího boha. Narodila jsem se v horách na severní hranici říše, ale už mnoho let se toulám.“ „Kněžka dračího boha?“ podivil se Petr, který byl zapřísáhlý ateista a nijak se tím netajil. „Netušil jsem, že i draci mají své bohy.“ „A proč by neměli mít?“ naklonila Althalarath hlavu ke straně. „Protože bozi ve skutečnosti neexistují. Lidé si je vymysleli, protože si nedokázali vysvětlit vznik blesku a podobně. Jak k nim přišli draci?“ „Docela jednoduše. Viděli je,“ usmála se Althalarath. „A tak, nic ve zlém, ale mnoho lidí tvrdilo to samé, a nakonec se většinou zjistilo, že byli pod obraz a nebo trochu na hlavu,“ zatvářil se skepticky Petr. „Ty v bohy nevěříš?“ zeptala se mile dračice. „Vůbec ne. Dokud nějakého neuvidím na vlastní oči,“ odpověděl rozhodně Petr. „Tak se ohlédni,“ usmála se Althalarath. Petr se na ni nechápavě zadíval, ale pak se opravdu ohlédl. Vzduch za ním světélkoval a ve středu světla se rýsovala dračí silueta. Nabývala stále přesnějších tvarů, a když světélkování ustalo, stál ve stáji nádherný veliký drak s diamantovými šupinami. Štíhlou elegantní hlavu měl posazenou na dlouhém ladném krku. Tělo bylo štíhlé, ale silné. Letová blána vypadala jako utkaná z nejjemnějšího hedvábí. Diamantové štíty na zádech jiskřily dopadajícím světlem. Petr zíral na diamantového draka neschopen slova. V bohy nevěřil, ale zároveň si nedokázal vysvětlit, jak by něco takového jako diamantový drak mohlo vzniknout přirozeným přírodním výběrem. „No páni!“ vydechl. „Ještě pořád ve mně nevěříš?“ usmál se diamantový drak. „No, už trochu ano,“ připustil Petr. „Jen trochu? A proč?“ zeptal se bez hněvu diamantový drak. „Jsem proti přestavě, že by osudy živých tvorů byly řízeny nějakou vyšší bytostí,“ odpověděl Petr už mnohem pevnějším hlasem. „Ale já neřídím osudy draků. Draci sami si budují svou budoucnost. Nezasahoval jsem do války mezi lidmi a draky a nevytvořil jsem Dračí ranhojičky. To vše byly pouze náhody, kterých je lidský i dračí život plný a bez nichž by byl život jen nudnou existencí. Kdyby drak náhodou nepotkal tu pravou dračici, nemohl by se do ní zamilovat. A kdyby lidé náhodou nezjistili, že ten jed je proti drakům tak účinný, nedošlo by k válce. A kdyby tenkrát ten raněný drak nepřistál čiročirou náhodou v tom správném údolí, nebyl by tu dnes ani jeden drak.“ „Ale pokud jste Dračí bůh, proč je nechráníte?“ „To už není moje práce. Já jsem je vytvořil a vedl během prvních generací na tomto světě. Nyní je to jen na nich.“ Petr se chtěl ještě na něco zeptat, ale dračí bůh rychle vybledl a zmizel. Petr se obrátil zpět k dračici. „Tak co?“ usmála se. „No, řekněme, že alespoň jeden bůh existuje,“ připustil neochotně. Venku se ozvalo silné zahřmění. Z blankytně modré oblohy sjel blesk a rozštípl strom rostoucí na nádvoří před stájemi. „A protože v tomto světě existuje jeden bůh, není důvod aby zde neexistovali i další,“ doplnil plynně a dračice se začala upřímně smát. „Tedy, u nás se bozi takhle neprojevují,“ řekl tišeji. „To tady jsou podobné věci na denním pořádku,“ vysvětlila mu dračice se smíchem. Petr sklopil zrak zpět k Daně. „Doufám, že se už brzy probudí. Jsem nervózní, když takhle spí. Co jí to ta Merga jen dala,“ strachoval se a čenich přiblížil těsně k Daně a dvakrát do ní jemně strčil, jestli se neprobudí. „Nech ji spát,“ napomenula ho Althalarath. „Merga je široko daleko známá ranhojička. Nedala by jí nic špatného. Pokud po její léčbě Dana tak dlouho spí, pak to určitě má svůj důvod.“ Petr si opět lehl a položil spáry podél Dany. Sledoval ji s obavami ve tváři. Althalarath ho sice uklidnila, ale jenom trošku. Althalarath zase sledovala jeho. Musela si přiznat, že se jí líbí. Byl velký, silný, mrštný a ve vzduchu rozený akrobat. A tvrdost a razance jeho včerejšího útoku na ni velmi silně zapůsobila. Rudé dračice si vybíraly partnery právě podle těchto kritérií. Většinou si sice jednotlivé druhy hledaly partnery mezi příslušníky svého druhu, ale žluté stíny na jejích bocích svědčily, že její rodiče se tímto pravidlem také neřídili. -64-


Dočistila si drápy a ulehla. Ve stáji byl klid a ticho rušil pouze dech Dany a dvou draků. Během dne začalo Petra svrbět tělo a brněly ho svaly. Dospěl k závěru, že se musí proletět. „Klidně běž. Já ji pohlídám, zatímco budeš venku,“ navrhla Althalarath a Petr se na ni vděčně podíval. Zvedl se a vykročil ke dveřím. Jenže stáje nebyly tak velké, aby v nich mohli projít dva draci vedle sebe. Když procházel kolem rudé dračice, musel se o ni otřít bokem a křídlem. Ačkoli se za normálních okolností draci vzájemnému doteku vyhýbají, Petrovi ani Althalarath tento dotek nevadil. Petr se ve dveřích ohlédl a zjistil, že ho dračice sleduje. Kývl hlavou a vyšel ven. Na nádvoří rozevřel křídla a vzlétl. Létal nad hradem a prováděl různou akrobacii, aby si co nejlépe protáhl tělo. Zbylým třem draků, kroužícím ve velké výšce, nevěnoval nejmenší pozornost. Když už se chtěl vrátit k Daně, zaregistroval mezi stromy pod sebou pohyb a z lesa vyšlo stádečko laní. Petr nezaváhal ani vteřinu a spustil se prudce k zemi. Podařilo se mu ulovit pěknou laň a vrátil se s ní do stáje, aby ji předal Althalarath. Dračice ležela tak jako ležel prve on, s Danou mezi předními spáry. Když uviděla, že nese laň, zvedla se a popošla k němu. Opatrně natáhla krk, otevřela čelisti a pomalu se zakousla do laně. Trochu zatáhla, ale Petr laň hned nepustil. Tím, že Althalarath zatáhla, se dostal jeho čenich do kontaktu s jejím. Oba draci ztuhli a hleděli si upřeně do očí. Po několika vteřinách Petr laň pustil. Althalarath ji zhltla stejně rychle jako on ráno jelínka. Náhle natáhla hlavu k Petrovi a začala mu opatrně olizovat krev ze rtů. Když skončila, očistil stejným způsobem Petr i její rty. Když odpoledne vstoupila do stájí Merga, aby zjistila, jak se Daně vede a probudila ji z kouzelného spánku, leželi oba draci dostatečně daleko od sebe, aby mezi nimi mohla projít. Pod paždí nesla nějaké knihy. Přistoupila k Daně, ale předtím uctivě pozdravila oba draky. Nemohla se zbavit dojmu, že ten rudý na ni zírá jako had na žábu. Prohlédla ošetřené zranění a souhlasně zabručela. Pak provedla krátké zaříkání a zrušila uspávací kouzlo. Natáhla se k Daně a prsty ji zaklepala na tváře. „Tak vstáváme, vstáváme, děvenko. Už jsme spali dost. Je čas vstávat.“ Dana se opravdu začala probouzet, ale velice pomalu. Jako člověk, který se vrátil z flámu až nad ránem a budík ho volá do práce. Nakonec přece jen otevřela oči a zaostřila na Mergu. Pak přenesla pohled na Petra a usmála se. Zvedla ruku a Petr sklonil hlavu, aby ho mohla pohladit na čenichu. Po chvíli Petr uhnul hlavou na stranu, aby uvolnil místo Althalarath, která se také chtěla seznámit s Dračí ranhojičkou. Dana zprvu natáhla ochotně ruku k jejímu čenichu, ale na poslední chvíli ucukla a podívala se na Petra. Ten mrkl na Mergu, aby se ujistil, že mu nevěnuje pozornost. Pak souhlasně přikývl a zlehka se dotkl čenichem rudého krku. Dana se usmála a položila dlaň na Althalarathin čenich. „Tak, jak se cítíme děvenko?“ zeptala se Merga. „Docela dobře. Už to tolik nebolí a mohu dýchat,“ odpověděla Dana a chtěla se zvednout do sedu, ale Merga jí zatlačila zpět k zemi. „Nic se nemá uspěchat, má drahá. Jen pěkně odpočívej. Na sezení a chození budeš mít ještě fůru času. Tady jsem ti přinesla něco na čtení. Opři si knihu o Petra nebo o toho druhého draka. Jsem si jista, že jim obracení stránek nebude činit větší potíže.“ „Co je to za knihu?“ zeptala se zvědavě Dana. „Dračí zdravověda,“ usmála se Merga a opřela knihu o Petrovu pravou přední nohu. „Až se budeš cítit dost fit na čtení, tak se do toho mrkni. Je tam skoro všechno, co by měla dračí ranhojička znát. Já se tu ještě několikrát stavím. Jídlo ti donesu za chvilku.“ Merga se ještě jednou na Danu povzbudivě usmála a odešla. Dana se podívala na Petra. „Nepředstavíš mi svoji kamarádku?“ usmála se. „Dano, tohle je Althalarath. Althalarath, tohle je Dana, Dračí ranhojička,“ představil je Petr. „Těším mě,“ řekla Dana a prohlížela si rudou dračici. Nakonec se jí podívala do očí. Ani na ni Dračí pohled neúčinkoval. „Jsem potěšena, že mohu pozdravit Dračí ranhojičku,“ odpověděla obřadně Althalarath. „I mě těší, že jsem tě poznala. Kde jsi se tu vzala?“ „Vycítili jsme tvou přítomnost a přiletěli jsme tě chránit před lidmi. Bohužel pozdě. Potkali jsme Petra, jak letí do boje proti velké přesile a přidali jsme se k němu. Nepřítele jsme rozprášili. Nyní jsi v bezpečí.“ „Říkáš, přiletěli? Je vás tu víc? Kde jsou ostatní draci?“ Dana se opět pokusila posadit, ale prudká bolest v hrudi ji přinutila setrvat v lehu. Petrovi se zúžily oči a zasyčel. „Merga říkala, že máš zůstat ležet, tak přestaň dělat hlouposti.“ Měl velmi rozhořčený hlas a Dana se na něj omluvně usmála a natáhla k němu ruku, aby ho uklidnila. „Promiň. Jen jsem chtěla vidět ostatní draky.“ „Nejsou tu,“ odpověděla Althalarath. „Žijí v okolí a hlídají hrad. A budou ho hlídat, dokud nebudeš natolik zdravá, abys odtud mohla odejít.“ „A kolik jich tu ještě je?“ zajímala se Dana. „Tři. Dva černí a jeden rudý,“ řekl Petr. -65-

Dračí ranhojička

„A letí sem další. Je mezi nimi i zlatý drak. Přiletí za několik dní,“ doplnila ho dračice. „Spousta draků,“ zasnila se Dana. Petr se shovívavě usmál a Althalarath zajiskřilo v očích. Chvilku na to se vrátila Merga s horkou hustou polévkou, do které neopomněla přidat trochu svého tajného koření, aby se Daně rychleji hojilo zranění. S Petrovou pomocí zvedla Danu do sedu a také jí pomohla najíst se, protože byla pravák, ale každý pohyb pravé ruky jí působil velkou bolest. Po jídle na Danu opět padla ospalost. „Mergo, že jste mi tam něco přimíchala?“ zamumlala obtížně Dana. „Potřebuješ jíst a odpočívat, aby se ti to zahojilo. Tak moc nemudruj,“ odpověděla ji Merga, opatrně ji uložila a přikryla jednou z kožešin.

D

alších několik dní se zdánlivě nic nedělo. Petr s Althalarath střežili Danu. Král s Mistrem Karolinem tajně připravovali smlouvu mezi lidmi a draky a kluci se zabavovali, jak se jim právě podařilo. Většinou jezdili na koních po okolních lesích a lovili zvěř. Jen Jiří zůstával v hradu a učil se nová kouzla. Merga se snažila Danu vyléčit a dařilo se jí to velmi dobře. Pátý den po bitvě se Dana poprvé v doprovodu čarodějky a obou draků objevila před stájemi. Král, Mistr i kluci ji již netrpělivě očekávali. Po celou dobu léčení měli všichni přísný zákaz vstupu do stájí a draci pečlivě dohlíželi na jeho dodržování. Nikdo se nedostal dovnitř a kdyby náhodou ano, určitě by se nedostal ven. Alespoň ne v celku. Althalarath byla v tomto ohledu velice nesmlouvavá. Mistr to zkusil pouze jednou a hlava ho bolela po zbytek dne. A to po něm dračice jen zle loupla okem. Všem na hradě se ulevilo, když viděli Danu živou a už skoro uzdravenou. Merga sice pravidelně referovala jak se jí daří, ale našlo mnoho lidí, kteří jí tak úplně nevěřili a měli strach z draků. Téhož dne odpoledne nad hradem zakroužilo množství draků. Stráže zatroubily na poplach a založily šípy do luků, ačkoliv si bolestně uvědomovaly směšnost svého počínání. Všichni věděli, co zbylo z protivníkovi armády. Nad hradem pomalu kroužilo asi dvanáct draků. Vedl je mohutný zlatý drak, téměř dvakrát větší než Petr. Když přistál na nádvoří, zvedl se majestátně na zadní, částečně rozvinul křídla a prohnul krk do elegantního oblouku. Našel pohledem krále a pozdravil ho lehkou úklonou hlavy. Král mu pozdrav oplatil a přemýšlel co dál. Pokud si pamatoval, v hodinách etikety se rozhovor s drakem neprobíral. Nakonec ho napadla spásná myšlenka. „Jsem hluboce poctěn vaší vzácnou návštěvou,“ začal a přistoupil o dva kroky ke zlatému draku. „Ale jelikož je mezi námi takový velikostní rozdíl, žádám vás o chvíli strpení, než vystoupím na balkón vedle vaší hlavy. Pak budeme moci lépe pokračovat v rozmluvě.“ Zlatý drak vznešeně přikývl a opatrně se pohnul stranou tak, aby měl balkón přímo před sebou. Král s Mistrem Karolinem vešli do paláce a po několika chvílích, kdy se v hradě nepohnula snad ani myš, kromě ve vzduchu kroužících draků, vystoupili na balkón. Další rozmluvě už nikdo na nádvoří nerozuměl. Drak mluvil tlumeným hlasem příjemným na poslech a král také o poznání ztišil hlas. Mistr mluvil jen velice málo a většinou jen podával různé listiny, nad kterými ti dva kroutili hlavami a vzrušeně se dohadovali. Robert s Davidem a Jiřím to už nevydrželi a přistoupili k Daně, která stála mezi Petrem a Althalarath a s nadšeným výrazem ve tváři se kochala pohledem na velikého zlatého draka. „Ahoj Daničko, jak ti je?“ zeptal se David. „Vidíte, jak je úžasný? Ta postava, obrovská křídla, elegance s jakou se pohybuje! A jeho oči!“ odpověděla nesouvisle. „Cože?“ zeptal se zmatený David a podíval se po ostatních. „Mluví o tom zlatém drakovi,“ povzdechl si Robert a zavrtěl hlavou. Teprve nyní si Dana uvědomila jejich přítomnost a také, že se jí na něco ptali. „Ahoj! Kde jste se tu vzali? Říkali jste něco?“ „Přišli jsme se zeptat, jak ti je,“ vysvětlil ji Robert a s drobnou výčitkou v hlase doplnil, „Jenže se více věnuješ drakům, než starým přátelům.“ „Ale to není pravda!“ bránila se Dana, „Vždyť s vámi právě mluvím a i v Mistrově věži jsem se s vámi normálně bavila, nebo ne?“ Nenechala kluky, aby něco řekli a pokračovala. „Naopak, já jsem se celou dobu léčení těšila, že se u mne stavíte na kus řeči a nepřišli jste ani jednou. Petr mi říkal, že jezdíte na koních po lese a lovíte zvěř. Tak kdo koho zanedbává?“ „A řekl ti také, že měli všichni zakázáno vstoupit do stájí, dokud nebudeš úplně zdravá?“ zeptal se Robert s nepříjemným tónem v hlase. Dana se na moment zarazila a zvedla hlavu k Petrovi s otázkou ve tváři. „Souhlasí. Merga se domnívala, že potřebuješ klid a nikdo k tobě nesměl. My dva“, ukázal drápem na sebe a rudou dračici, „jsme na to měli dohlédnout.“ Dana vztekle vypustila vzduch nosem a v očích se jí nebezpečně zablesklo. -66-


„Dobrá, omlouvám se. O zákazu jsem nic nevěděla. Řekli mi, že máte všichni moc práce s přípravami na jednání s draky,“ omluvila se klukům. „No, o čem se to vlastně baví?“ zeptal se David a ukázal prstem za sebe na krále a zlatého draka. Dana pokrčila rameny. „Nevím. Nechtěli mi to říct,“ a loupla očima po obou dracích, kteří okatě dávali najevo, že právě studují let draků nad hradem. „Myslíte, že to má co do činění s tou věštbou?“ zeptal se šeptem David. „Myslím, že určitě ano,“ odpověděl mu Jiří, „Mistr mne poslal pro staré mapy, na kterých je vyznačena hranice dračího území a také pro staré smlouvy, které v mírových dobách upravovali soužití lidí a draků. Myslím, že nyní jednají jak je přizpůsobit dnešní době.“ Dana zatleskala rukama jako malá holka. „Nádhera! Draci se vrátí a už tu zůstanou!“ radovala se. „Ještě se nedohodli,“ krotil ji Robert a Jiří se připojil, „Je skoro jisté, že takové jednání se potáhne. Král s Mistrem se na celé dny zavírali v paláci a něco tam tajně sepisovali. Ale nikdo neví, zda to co sepsali, bude vyhovovat drakům a kdy se dohodnou na kompromisu.“ V Daně se probudila Dračí ranhojička. „Proč na kompromisu?“ divila se a zle na něj podívala. „Draci jsou zpět a opět budou žít tam, kde odedávna žili,“ řekla pevným hlasem, který nepřipouštěl jakékoli námitky. Robert s Davidem se na ni překvapeně podívali. Takovou ji neznali. „Jenže na mnoha místech kde kdysi žili draci, dnes žijí lidé. A to už po několik generací. Nebudou chtít odejít. Vypuknou nepokoje a to se králi moc nehodí. Z toho co jsem slyšel od Mistra, je v posledních měsících říše podobná sudu s prachem a král nechce být tím, kdo do něj hodí jiskřičku. Potřebuje se s draky dohodnout pokud možno bez komplikací a bez bojů,“ vysvětloval pečlivě Jiří. „Ale draků se také nikdo neptal, jestli chtějí odejít nebo ne!“ odsekla Dana a založila ruce na prsou. Tvář jí ztuhla v nehybnou masku a z očí jí létaly blesky. Slabší povahy by pod jejím pohledem rychle kapitulovaly a vzaly nohy na ramena. Jiří však byl studující magie a jako budoucí mág se už uměl ovládat. Navíc ho Mistr před tímto varoval. „Dávej pozor jak budeš s Danou mluvit. Mění se velice rychle a již brzy se z ní stane obhájkyně draků před lidmi. Bude je otevřeně bránit v jakékoliv situaci a vzhledem k její povaze to bude skoro vždy na ostří nože. Nenech se unést. Mluv pomalu a klidně a buď nad věcí. Pamatuj, že v její blízkosti teď budou vždy alespoň dva draci jako tělesná stráž. Králi jsem to neřekl, ale ten rudý drak, je dračice a nabídl Petrovi jídlo a ten ho přijal. Vím jistě, že Petr také donesl do stájí kořist, a zdá se, že si padli do oka. Zvedni na Danu hlas a než se naděješ, budeš je mít za zády. Tak pamatuj, klidně, pomalu a opatrně. Važ každé slovo, které před Danou vyslovíš.“ Jiří hned poznal, že se Mistrova slova vyplnila. Dana bude chránit draky vlastním tělem před kýmkoli z lidí. Rychle mrkl na draky. Zdánlivě si ho nevšímali, ale Jiří si byl jistý, že zachytil Petrův varovný pohled. „Ale zkus se na to podívat z druhé strany,“ zkusil to Jiří ještě jednou, „Vžij se do pozice těch lidí. Nikdo z nich s draky přímo nebojoval a většinou ani nikdo z jejich předků. Jsou to potomci těch nejchudších, kteří si mohli vybrat mezi živořením mezi odpadky ve městech nebo půdou, kterou by sami obdělávali. Oni sami za nic nemohou, tak proč by měli být trestáni?“ „Tak potrestáš draky, ano? Ubohé lidi necháme pěkně tam kde jsou a draci se dál budou toulat říší. Nebudou mít žádný domov ani právní ochranu. Jestli si dobře vzpomínám na jeden z rozhovorů ve věži, tak zabití draka je hrdinský čin, ale když dračice při ochraně mláďat zabije lidského útočníka, je to bestie, kterou je nutno zničit. Tohle chceš zachovat?“ Jiří si uvědomil, že David s Robertem od něj ustoupili stranou a periferním viděním zachytil pohyb dvou dračích hlav, které se natočily jeho směrem. Dana zuřila a tím co řekla, ťala do živého. Zákony byly bohužel takové a byly takové i v mírových dobách. Jenže tehdy se o takovou pitomost, jako je útok na dračici s mláďaty, nikdo nepokoušel. „Myslím, že bude nejlepší, když si počkáme na výsledek jednání. Nemáme dostatečné znalosti všech právních listin, které kdy upravovali soužití lidí a draků na stejném území. Ty listiny zná pouze Mistr a král a myslím, že i ten zlatý drak bude mnohem víc v obraze než mi dva,“ zakormidloval Jiří do bezpečnějších vod. Dana na něj ještě chvíli zle koukala, ale pak se obrátila k Petrovi. „Petře, potřebuji se vykoupat. Odneseš mne zase k tomu jezírku?“ Petr k ní natočil hlavu. „Merga ti zakázala koupele, dokud se to pořádně nezahojí. Mohla by jsi do toho chytit nějakou infekci.“ Dana zlostně dupla nohou. „Jenže já se už skoro týden nekoupala a všechno mě svědí. Potřebuji se vykoupat! Počkej! Nebudu se ponořovat pod vodu. Vlezu do vody jen tak, aby ta rána zůstala nad hladinou a pořádně se umyji. Co ty na to?“ podívala se s nadějí na Petra. Petr cítil, že Dana je pěkně vydrážděná a potřebuje si odpočinout. A taky věděl, že pokud jí to neumožní, bude jí muset dělat hromosvod. A o to nestál. „No, za zkoušku nic nedáme, ale jestli do toho něco chytíš, vysvětlíš si to Merze sama,“ pokrčil křídly Petr a podíval se na dračici. Ta nepatrným přikývnutím souhlasila. O několik minut později vzlétl Petr s Danou za krkem následován rudou dračí a zamířili k jezírku. -67-

Dračí ranhojička

Jiří si s ulehčením oddechl, že se mu podařilo Danu příliš nevydráždit. Robert s Davidem se dali do řeči s několika strážnými, kteří měli zhruba za hodinu vyrazit na lov. Oběma se lov velice zalíbil a nyní využívali každé příležitosti, aby mohli vyrazit s kušemi do lesa. O draky nejevili příliš velký zájem. Jen takový, jako většina normálních lidí. Ale na rozdíl od nich, z nich neměli takový strach, protože znali Petra. Strávili mnoho času vyprávěním o tom, odkud jsou, ale ještě mnohem více, vyprávěním o Petrovi. Výsledek byl sporý. Někteří se uklidnili a byli snad i rádi, že je Petr na hradě. Hlavně proto, že díky němu nedošlo k obléhání. Ale mnoho lidí jim příliš nevěřilo a našlo se dost těch, kteří to dávali hlasitě najevo. Většinou se jednalo o negramotné obyvatele hradu, kteří se zabývali těmi nejjednoduššími činnostmi a nezajímalo je nic, kromě jich samých. Klukům se protivili a snažili se jim vyhýbat. Pouze jim doporučili, aby si své názory nechali pro sebe, pokud budou Petr s Danou v doslechu. Jeden se dokonce pokusil Daně posmívat a udělal na její adresu velice nechutnou poznámku. Kluci byli od přírody klidní a nad věcí. Většinu konfliktů zvládali s chladnou hlavou. Tentokrát však jednali velice rychle a tvrdě. Dotyčný skončil v péči jednoho z hradních ranhojičů s několika zlomeninami a bylo jisté, že si příště dá veliký pozor, aby se o Daně vyjadřoval pouze v dobrém. Konflikt vyšetřoval samotný purkrabí. Pro kluky dopadl více než šťastně. Purkrabí spatřoval v Daně záruku klidné budoucnosti. Rozhodl, že jakmile se dotyčný uzdraví, okamžitě opustí i s rodinou hrad a nikdy se již do něj nevrátí. Na intervenci jeho otce pak své rozhodnutí zmírnil. Rodiče i sourozenci mohou zůstat, ale on nikoli. Otec mu zajistil místo u jednoho vzdáleného příbuzného kováře ve vesnici, asi osmdesát mil od hradu. Purkrabí mu za tím účelem půjčil koně a poslal s ním jednoho strážného. Oficiálně jako ochranu. Ve skutečnosti měl strážný dohlédnout, aby se nikde příliš nezapovídal a nevyzradil nic o Daně a její úloze. Bylo to na přímou žádost Mistra Karolina s plným vědomím krále. Při vyprávění o novinkách na hradě, se tak z Dany stala prostá dívka, která potkala draka při cestě do města na trh. Drak rozehnal zbojníky, kteří ji přepadli na stezce a Dana s ním zůstala ze své vlastní vůle. Drak se stará o její bezpečnost a ona mu dělá společnost. Kovář s rodinou nad takovou novinou jen kulili oči a kroutili hlavami. Do odpoledne druhého dne o Daně věděla celá vesnice a z venkovské dívky se stala dcera bohatého kupce, která jako jediná díky drakovi přežila útok bandy loupeživého rytíře na otcův dvorec. Když pak třetího dne odjížděli dvě obchodní karavany na další cestu, odváželi s sebou vyprávění o dračí princezně, která ovládá draky pouhým pohybem prstu a se kterou se král jistě brzy ožení, aby zajistil říši mír s draky. Klepy jsou velice mocné. Mocnější než moderní tisk a televize. Nedají se totiž ověřit. Ale lidé jim ochotně věří a předávají je dál. Lze se pouze dohadovat, v co se Dana proměnila v dalších městech a vesnicích v následujících dnech a týdnech. Jisté však bylo jedno. Pokud chtěl Mistr Karolinus uchovat její existenci v tajnosti po co nejdelší dobu, nepodařilo se mu to. Bylo však jisté, že nikdo nevěděl určitě, čím skutečně je.

P

řibližně v době, kdy se král setkal se zlatým drakem a jednal s ním o soužití draků a lidí na společném území, donesla se novina o Daně a Petrovi do sídla Drabijeckého řádu. V dávných dobách tento Řád sdružoval drakobijce z celé říše. Byl to on, kdo koupil Dračí knihu a posléze naplánoval a uskutečnil přepadení Údolí ranhojiček. Nyní z jeho někdejší slávy zůstalo jen pozlátko. Počet členů klesl na několik desítek. Majetek se smrskl na jediný hrad, který nutně potřeboval opravit. Členové řádu se sice stále oslovovali honosnými tituly a snažili se lidi přesvědčit o své důležitosti, ale nikdo již Řád nebral vážně. Mezi jeho členy nebyl žádný příslušník vznešeného nebo dokonce vládnoucího rodu. Členové se verbovali z řad zchudlých šlechticů a nejmladších synů bohatých rodů, kteří neměli nárok na otcův majetek a starší sourozenci je vyhnali z domu. V čele Řádu však stál inteligentní muž. Inteligentní nebezpečný muž. Nikdo nevěděl jak se vlastně jmenuje. V Řádu ho oslovovali Velmistře a když do něj nastoupil, zapsal se pod jménem Iragor. Kdysi si Řád každého žadatele prověřoval, aby se do něj nevetřel nikdo neurozený. Výjimku tvořili pouze muži, kteří prokazatelně podstoupili boj s drakem nebo se nějaké takové výpravy zúčastnili a vydrželi ve výpravě až do konce. Nyní se však neprověřovalo nic a Řád byl rád, že se do něj někdo vůbec hlásí. A Iragor brzy všechny přesvědčil, že bude pro Řád skutečným přínosem. Dokázal zjistil množství důvěrných informací, které Řádu umožnili zmáčknout několik šlechticů a získat tak prostředky na svůj další provoz. Iragor však neshromažďoval informace jen o příslušnících majetných a vlivných rodů, ale i o samotných členech Řádu. Díky těmto informacím rychle postupoval v Řádové hierarchii a již po deseti letech stanul v jeho čele. Navenek Řád stále vypadal jako skupina zkrachovanců, ale mocní Říše již začínali pociťovat jeho rostoucí vliv. Iragor dával veliký pozor na to, aby Řád nedával najevo svůj rostoucí majetek a nezavdal tak důvod k řečem, které by mu momentálně mohli přitížit. Nyní bylo stále mnohem výhodnější vystupovat jako zchudlý bezmocný řád. Snadněji tak mohl shromažďovat informace. Iragor plánoval, že tento stav udrží ještě deset let. Pak již bude natolik mocný a bohatý a získá natolik jistou pozici v Říši, že ho nějaké řeči nebudou moci ohrozit. Opět se do něj začnou hlásit mocní mužové a s nimi do pokladny přitečou další peníze. Již nyní Iragor plánoval rozsáhlé opravy starého hradu, aby se opět stal reprezentativním sídlem mocného řádu. Když dorazil kuchař z blízkého města s nákupem a vyprávěl v kuchyni novinky, které se doslechl, jako první uvedl zvěst o drakovi a dívce, která s ním žije a ovládá ho. V kuchyni se všichni smáli při představě, že by dnešní členové

-68-


drakobijeckého řádu měli vyrazit na draka, aby ubohou dívku osvobodili. Kuchaři a vůbec pomocný personál totiž nemuseli být členy řádu a zcela otevřeně jím pohrdali. Když sluha servíroval Velmistrovi prostou snídani skládající se z černého chleba, másla, horkého čaje a trochy ovoce a zeleniny, neopominul mu tuto novinu sdělit. Nikoli z pocitu nějaké povinnosti, ale pouze proto, aby mohl později svým kolegům vyprávět o jeho reakci. Velmistr přestal žvýkat a podíval se mu do očí. „Co jsi to říkal?“ zeptal se. Sluha mírně pobledl, ale to každý, komu se Velmistr podíval do očí. Měl velice nepříjemný, pichlavý pohled a lidé měli pocit, že jim vidí až do duše. „V královském loveckém hrádku je drak a doprovází ho nějaká krásná mladá dívka. Prý ji poslouchá na slovo a chrání ji.“ „A co ještě jsi slyšel?“ vyzvídal Velmistr. Já nic, Velmistře. Novinu přinesl kuchař z nákupu ve městě.“ „Okamžitě mi ho sem přiveď.“ „Jistě, Velmistře,“ uklonil se sluha a rychle vyšel z místnosti. Cestou do kuchyně přemýšlel o Velmistrově chování. Došel k závěru, že Velmistr chce pouze vědět, co se děje a cítil se zklamaně. Velmistr nedal najevo žádné emoce, pouze zvědavost, která byla pochopitelná. Sluha s kuchařem se vrátili v deseti minutách. Velmistr zatím v klidu pokračoval ve snídani. Kuchař i sluha tak byli znovu zklamáni. Očekávali, že bude přecházet po místnosti. „Co jsi slyšel o tom drakovi?“ zeptal se kuchaře a ukousl z krajíce. „Že přiletěl na lovecký hrádek asi před pěti nebo šesti dny a na něm přiletěla nějaká krásná princezna. Lidé říkají, že ji poslouchá na slovo. Dokonce prý na pouhý pohyb prstu. Chrání ji před kýmkoli, kdo by ji chtěl něco udělat. Také říkají, že prý to ani není člověk, ale proměněná dračice a když si ji náš král vezme za manželku, získá tak Říše podporu draků v případné válce.“ „Kdo tuhle informaci přinesl do města?“ „Nevím pane. Opravdu. Byl toho plný trh. Lidé skoro nemluvili o ničem jiném.“ „A mnoho lidí dělalo nejapné vtipy na adresu Řádu,“ neodpustil si. „Hmm, můžeš jít,“ propustil ho Velmistr. „K obědu si budete přát?“ zeptal se ještě kuchař. „To co obvykle. Běž.“ Když kuchař odešel, podíval se Velmistr na sluhu. „Co tady ještě děláš?“ „Nepropustil jste mne, pane.“ „Ani jsem ti neřekl, že máš zůstat. Nemáš co na práci?“ „Omlouvám se, pane. Mám spoustu práce,“ uklonil se sluha a odešel. Sloužit u Velmistra nebyla jednoduchá práce. Iragor dovedl být velice nepříjemný a ke svým sluhům se choval hůř než k psům. Se členy Řádu však zacházel velice slušně a získal si tak velkou oblibu, ovšem kromě těch, které přitlačil ke zdi, aby se dostal až nahoru. Velmistr v poklidu dosnídal, vstal od stolu a přistoupil ke knihovně. Byla to obrovská starobylá knihovna z masivního dubu, plná knih o šermu, jízdě na koni, o dracích, strategii, vládě a historii. Ať už na tom byl Řád sebehůře, nikdy žádného Velmistra ani nenapadlo, některou z těchto knih prodat. A některé z nich měli dost značnou cenu. Iragor si mlčky prohlížel hřbety knih za prosklenými dveřmi, ve kterých se odrážel jeho obraz. Iragor byl přes šest stop vysoký, štíhlé postavy. Měl snědou pleť, která naznačovala jeho jižní původ, černé oči a vlasy. Obličej byl souměrný a jako mladší měl Iragor u žen úspěch. Od doby, kdy nastoupil do Řádu, chodil pouze v černé. Nyní jako Velmistr nosil ještě plášť s dračí hlavou vyšitou zlatou nití. Byla by to jistě překrásná ukázka rukodělné výroby, pokud by nebyla již poněkud zašlá. Na několika místech byly patrné záplaty a ani výšivka již nebyla to, co bývala. Od předchozího Velmistra slyšel o zvláštní knize. Psalo se v ní o nějakých dívkách, které žily s draky a pečovaly o ně. S pomocí této knihy Řád přemohl draky a získal tak svůj vliv. Kniha však zmizela a nikdo nevěděl, kde se právě nachází. Ale protože žádní draci již nebyli, nikomu nijak nechyběla. Iragor si však již tenkrát myslel, že by ji měl Řád nalézt a získat zpět do svého vlastnictví. Neváhal vložit velké množství energie i prostředků do jejího nalezení, ale marně. Zdálo se, že kniha zmizela ze světa. Pak našel zmínku o jejím autorovi a zjistil, že jeho žák dosud žije. Jak Iragornovi tyto myšlenky táhly hlavou, náhle se zarazil. Kde že žije ten žák, dnes již mistr magie? Nedaleko loveckého hrádku. A vzpomněl si ještě na něco. Zhruba před týdnem mu jeden z jeho pravidelných informátorů v té oblasti hlásil, že skupinu lupičů napadl v lese veliký drak a několik jich zabil. Draka prý vidělo i několik obchodníků, kteří právě tou oblastí projížděli. Poletoval v povětří a lovil zvěř. Iragor otevřel tajnou zásuvku, umě zamaskovanou za knihovnou. Tam Velmistři uchovávali své dokumenty, které byly příliš tajné, než aby se mohly jen tak válet na stole nebo na polici. Vyndal z ní složený list papíru. Na něm bylo toto hlášení napsáno nepravidelným písmem člověka, který se naučil psát až v dospělosti. Informátor byl velice pečlivý. V hlášení byly i údaje o čase a místě, kde kdo draka viděl. Ve dvou případech dokonce zjistil i směr jeho letu. Iragor zásuvku opět zavřel a přistoupil ke stolu s mapami. Byl to veliký stůl o rozměrech deset krát deset stop. Pod ním byly široké, ale mělké zásuvky na mapy. Chvíli studoval popisky na zásuvkách a nakonec z jedné z nich vyňal sro-69-

Dračí ranhojička

lovanou mapu. Rozprostřel ji na stole a zatížil ji těžítky ve tvaru rytířů z černého kamene. Na mapu položil zprávu a začal drobnými lesklými kamínky označovat místa setkání a tenkými dřívky směry pozorování a letu draka. Iragor do map nikdy nekreslil. Všechna pozorování byla ve stejné oblasti v jejímž středu stála věž starého čaroděje, žáka autora knihy o dracích. Iragor se škrábal na bradě a přemýšlel, co to všechno vlastně znamená. Nepochyboval o tom, že čaroděj je příznivec draků. Zjistil si o něm co se dalo a věděl, že drakobijce nikdy neměl v lásce. V duchu si byl jist, že kdyby se u něj drak objevil, přivítal by ho s otevřenou náručí. Nyní Iragor převedl vlak svých myšlenek na jinou kolej. Jak by se měl Řád zachovat v této situaci? Na boj nemůže být ani pomyšlení. Trénování boje s draky, bylo dnes již pouhou pohádkou pro sprostý lid, kterou si Řád udržoval svůj mýtus. Ve skutečnosti byl velice špatně vyzbrojen. Zbraně si většinou členové sháněli sami a podle toho to také vypadalo. Cvičení, kdysi povinné, pravidelné a náročné, vlastně vůbec neexistovalo a členové Řádu se zabavovali, jak uměli. Většinou se vydali do města a vyprovokovali nějaké potyčky se strážnými. V Řádu nebyl snad ani jeden člen, který by neměl zkušenost s vězením. Ne, s těmihle lidmi nemůže vyrazit na draka. Navíc si byl jist, že kde je jeden, může být i druhý a další. V současné době by bylo nejlepší dělat mrtvého brouka a čekat co bude dál. Jenže si uvědomoval, že mýtus nepřemožitelných drakobijců, který kolem sebe Řád vytvořil, je také závazkem, nad kterým se nedá jen tak mávnout rukou. Brzy se začnou lidé ptát, jak bude Řád na draka reagovat a Velmistr prostě nemůže říct – nijak. Možná by se mohl obrátit na svého dobrého přítele, severského mága. Jeho služby sice nebyly levné, ale většinou byly velice platné a Iragor si nemohl stěžovat. Čím že se to poslední dobou zabýval? Svěřil se mu, že dostal nějakou dobře placenou zakázku, aby do říše dopravil pár tvorů z Černého lesa. Nějaký šlechtic chtěl pobavit své hosty na oslavě svých narozenin honem na vlky z Černého lesa. Iragor se s nimi již jednou setkal a nedělal si iluze o výsledku takového honu. A navíc, jak znal svého přítele jistě tam kromě vlků přidá něco navíc, aby se také trochu pobavil. Pohlédl na velké přesýpací hodiny. Byl skoro čas vyrazit. Dnes byl úplněk a v tyto dny se rytíři Řádu scházeli ve Velké síni, aby diskutovali o dění v Říši. Dnes se to spíše více podobalo klábosení nad pivem, protože většina z dnešních členů Řádu si neviděla ani na špičku nosu, natož, aby dokázali hodnotit dění na druhé straně Říše. Velmistr to po nich ani nechtěl. Znal je příliš dobře a nechtěl si jejich řečmi kazit dobrou náladu. Stočil mapu do ruličky a dopis od informátora strčil do jedné z kapes a vykročil na schůzku. V Síni již byli všichni členové Řádu. Neměli co na práci, tak pro jednou přišli včas. Iragor prošel Síní a usedl do čela stolu. Kdysi se rokovalo o tom, že by měl být po vzoru jiných slavných řádů kulatý, aby si všichni byli rovni, ale Řád nebyl nikdy příznivě nakloněn takovým myšlenkám. Naopak, velice pečlivě a důsledně rozlišoval mezi řadovými členy, mistry a Velmistrem. Proto byl stůl ve Velké síni nejen obdélníkový, ale táhl se přes tři výškové stupně. Zcela nahoře byla pouze jediná, bohatě vyřezávaná židle pro Velmistra. Na nižším stupni bylo židlí dvanáct, pro dvanáct mistrů. Na nejnižším stupni bylo židlí šedesát. Dříve zde seděli vybraní rytíři, se kterými se počítalo jako s adepty na vyšší stupně a každý řadový rytíř toužil alespoň po této židli. Dnes se kolem celého stolu pohodlně usadili všichni členové Řádu. Jestliže dříve rokoval hlavně Velmistr s mistry a dvanácti nejblíže sedícími rytíři nejnižšího stupně, dnes se bavil každý s každým. Síň samotná byla kdysi jistě velice reprezentativní, ale dnes měla jen minimální výzdobu a střechou zatékalo. Strop byl tvořen lomenými oblouky a neslo ho dvaatřicet sloupů. U několika sloupů byla socha rytíře v brnění. Byli to dávní členové Řádu, kteří úspěšně bojovali s draky. Pokud člen Řádu zabil draka, získal automaticky právo na sochu nebo obraz na paměť svého činu. Pokud někdo dokázal zabít pět a více draků, byla jeho podoba vytesána do kamene a sochu umístili v této síni. Iragor se usadil na své místo a na stůl před sebou položil stočenou mapu. Teprve pak se usadili i ostatní. Byla to jedna z mála tradic, která se ještě dodržovala. „Tímto zahajuji naši Úplňkovou poradu,“ pronesl Iragor tradiční větu a pohybem ruky naznačil rytířům, aby ti kdo mají co říci, promluvili k ostatním. A stejně jako obvykle se okamžitě začali všichni dohadovat o všem možném. Iragor měl velmi dobrý sluch a dokázal lidem odezírat ze rtů. S úšklebkem zjistil, že se většinou jedná o řeči, které by jako Velmistr neměl vůbec slyšet, nemluvě o tom, že členy Řádu by takové věci neměli vůbec zajímat. Nechal diskuzi volný průběh, dokud se sluneční paprsky nedotkly levé hrany stolu. „Rytíři!“ oslovil své podřízené. Muži se tišili jen zvolna, ale Iragor na ně nespěchal. Věděl přesně co od nich může očekávat. Když konečně i poslední z nich umlkl a všichni se dívali na něj, mohl pokračovat. „Rytíři, donesla se mi zpráva vrcholné důležitosti pro Řád.“ Muži zbystřili a povytáhli se na svých místech, aby lépe slyšeli a viděli. „Z několika zdrojů jsem získal informace, jež svědčí o tom, že se draci opět vrátili. Minimálně jeden drak byl několikrát spatřen v oblasti loveckého hrádku naše milostivého krále. Podle svědectví napadl skupinu loupežníků a několik z nich zabil. Vidělo ho několik důvěryhodných obchodníků a podle posledních zpráv se nyní zdržuje na loveckém hrádku.“ Muži si mezi sebou začali vzrušeně šeptat. -70-


Jeden z Mistrů si odkašlal a přihlásil se o slovo. Iragor kývl hlavou a pokynul mu prstem, aby promluvil. „Velmistře, vy těmto zprávám věříte?“ „V současné době ano. Zprávy mám z několika nezávislých a důvěryhodných zdrojů, kterým jsem vždy důvěřoval.“ „Ale král v současné době dlí na loveckém hrádku. Jak by tam tedy mohl být i drak?“ „Podle zpráv tam přiletěl před pěti nebo šesti dny,“ Mistr chtěl něco říct, ale Iragor ho umlčel zdviženou pravicí, „A na zádech sebou přivezl nějakou dívku.“ To rytíře zarazilo. Většinou neměli dostatečné vzdělání ani v obecných znalostech, natož pak ve znalostech o dracích. Ale, alespoň mistři také slyšeli o dračí knize a o dívkách, které žili s draky a dokázali je ovládat. Nikdo však nevěděl nic bližšího. Iragor se pousmál nad jejich bezradností a pokračoval. „A já se vás, mí rytíři, nyní ptám, jak se má Řád zachovat v této situaci?“ Iragor se bavil pozorováním tváří mužů sedících kolem stolu. Jejich grimasy se měnily podle toho, co jim právě táhlo hlavou. Nechal je ještě chvíli dusit a pak zvýšil teplotu. „Neměl by náš Řád, věren prastarým tradicím a závazkům, povolat všechny chrabré rytíře do zbraně a vyrazit na draka? Jsem si jist, že jste všichni složili přísahu, ve které jste právě tohle slíbili. Alespoň já jsem ji složit musel.“ V obličejích všech přítomných se zračilo tiché zoufalství. Nikdo si nedokázal představit sebe jako bojovníka s drakem. Každý z nich si v duchu vybavil vše, co slyšel o dracích. A nebylo to nic hezkého. „Jak vidím a slyším, nikdo z vás si v současné situaci neví rady,“ řekl po chvíli Iragor. „Protože však ve městě je spousta zvědavých lidí, kteří jen čekají na prvního rytíře Řádu, aby se ho mohli právě na tohle zeptat, zakazuji od této chvíle všem členům Řádu vycházet z hradu. Předejdeme tak různým nedorozuměním. Prozatím byste si mohli alespoň nabrousit meče a zkontrolovat postroje na koně. Bylo by dobré, kdybyste se také začali trochu cvičit v boji a tím myslím v boji mečem a kopím a ne lahvemi a židlemi, jak činíte normálně. Vyčkáme příkazů krále. Řád stále podléhá přímo králi a nikdo jiný mu nemůže dát pokyn k výjezdu. Leda by draci napadli některé město, ale to se zatím nestalo. Tímto končím naší Úplňkovou poradu a přeji všem příjemný zbytek dne.“ Iragor se zvedl a okamžitě se zvedli i všichni ostatní. Byli zticha, dokud neopustil Síň. Pak se však začali hlasitě dohadovat, co by se mělo dělat. Iragor jejich hlasy nevnímal a vrátil se zpět do svého příbytku. Tam odložil mapu na stůl, usadil se do celkem pohodlného křesla a zahleděl se ven z okna. Hrad se tyčil na kopci nad městem a dominoval dalekému okolí. Z Velmistrova příbytku byl nádherný výhled východním směrem. Směrem k loveckému hrádku a nyní i k drakům. Iragor věděl, že hranice bývalé dračí říše ležely daleko od města a draci město nikdy nenapadli, ale pokud by si chtěli s Řádem vyrovnat účet, měli k tomu dokonalou příležitost. Řád byl bezmocný jako právě narozené kotě. Na jeho likvidaci by stačil i jen jeden drak a ani by mnoho neriskoval. Stačilo by, aby několikrát přeletěl nad hradem a rytíři se rozprchnou jako hejno vrabců. Přiznal si, že neví co má dělat a doufal, že ho král nepožádá o splnění slibu.

D

ana s Petrem a Althalarath přiletěli k jezírku a přistáli na jeho břehu. Jezírko bylo ve skutečnosti docela velké. V největší šířce měřilo skoro šest set stop a v nejmenší asi sto. Les sahal až k vodní hladině, kromě tří míst, kde byla holá skála. Na jednom z těch míst přistáli. Dana seskočila z Petrova krku a spokojeně se rozhlédla. Nevěděla, čím to je, ale uvnitř hradu se cítila nepohodlně. Nejlépe jí bylo tady. Venku, v lese u vody. A samozřejmě s Petrem. Přistihla se, že jí vadí přítomnost většího počtu lidí. Byla schopná strpět ve své blízkosti jen kluky, Mistra, Jiřího a Mergu. Všichni ostatní, ji strašně znervózňovali. Na nádvoří se sice tvářila, že jí zákaz vadil, ve skutečnosti však byla ráda, že má ode všech pokoj. Ke svému překvapení také zjistila, že se ve společnosti Althalarath cítí skoro stejně dobře jako v přítomnosti Petra. Nebylo to sice úplně stejné, ale mohla tak bez něj vydržet mnohem delší dobu. Udělali menší pokus a zjistili, že Petr může být pryč celé tři hodiny a odletět několik desítek mil daleko a nijak jim to nevadí. Ve věži se mohli odloučit pouze na hodinu. „Konečně trochu klidu,“ oddechla si Dana a sedla si na břeh. Nohy ponořila do vody a pomalu s nimi kopala. „Nechtěla jsi se koupat?“ nadhodil Petr. „Až za chvilku. Není kam pospíchat. Tady je klid a ticho. Na hrad nijak nespěchám,“ odpověděla mu Dana přes rameno. „Ale měla bys,“ řekla Althalarath. „Proč?“ obrátila Dana tvář k dračici. „Mohli by tě potřebovat.“ „Prosím tě, a kdo?“ zatvářila se pochybovačně Dana a její výraz dával jasně tušit, co by si myslela o každém, kdo by ji chtěl odtud vytáhnout. „Král, Mistr a zlatý drak.“ „Vedou politické řeči a těm já nerozumím. Určitě si poradí beze mne,“ řekla Dana. „A co když se rozhodnou špatně?“ popíchl ji Petr, ačkoli věděl, že se mu to už mnohokrát nevyplatilo. „Tak jim řeknu svoje,“ odpověděla rozhodně Dana. „A jdu se koupat.“

-71-

Dračí ranhojička

Petr s Althalarath se na sebe usmáli a diskrétně zmizeli v křoví, které lemovalo skalní plošinu, aby měla Dana soukromí. Ale Dana soukromí neměla. Jen o několik vteřin později se mihl nad jezírkem další drak a za ním ještě mnoho dalších. Sledovali Petra a Althalarath a chtěli se seznámit s Dračí ranhojičkou. Než se Dana stihla vzpamatovat, přistál na skalní plošině drak černý jako antracit a vedle něj žlutý drak se zelenými stíny na bocích. Oba zvědavě natahovali krky a pečlivě si Danu prohlíželi. Překvapení brzy vystřídala radost z přítomnosti dalších draků a Dana k nim přistoupila, aby je pohladila na krku. Věděla, kde to mají Petr i Althalarath nejraději a i těmto drakům činil její dotek potěšení. Chvíli si s ní povídali, ale pak je vystrnadili další draci, kteří na ně ze vzduchu netrpělivě pokřikovali. Postupně se tak u Dany vystřídali všichni draci, kteří přiletěli k hradu, kromě zlatého draka. Vítání a povídání se táhlo a trvalo skoro hodinu a půl, než byla Dana opět volná. Rozhlédla se po jezírku a zachmuřila se. Ve vodě se cákalo snad deset draků. Další leželi na zbývajících skalních plošinách a slunili se a zbytek líně poletoval nad jezírkem a blízkým okolím. „A kde se mám teď vykoupat?“ zeptala se sama sebe a obrátila se k lesu. Po Petrovi a Althalarath nebylo ani vidu. Nemusela mít přehnaně vysoké IQ, aby jí došlo, proč zmizeli. Nic naplat, bude je muset vyrušit a musí jí pomoci. Začala se prodírat křovinami a snažila se dělat co největší hluk. Draky našla celkem snadno. Leželi proti sobě nějakých sto kroků od břehu. Prsty předních spárů měli propleteny a důvěrně si otírali líc o líc. Dana dupla na jednu silnější suchou větev a ta se zlomila se zvukem podobným výstřelu. S draky to však ani nehnulo. „My o tobě víme,“ řekl klidně Petr a ani neotevřel oči. „Potřebuji pomoc,“ řekla Dana. „Už jsi se vykoupala a chceš zpátky do hradu?“ zeptal se Petr a otevřel pravé oko, aby na ni viděl. „Ještě jsem se k tomu nedostala,“ odsekla Dana. „Přiletělo hejno draků a všichni si se mnou chtěli povídat.“ „A to ti vadí?“ podivil se Petr. „Ty si ráda povídáš.“ „To ano. Bylo mi s nimi dobře, ale má to jeden háček.“ „Jaký?“ zajímala se Althalarath a sklonila hlavu pod Petrův krk, aby na ni viděla. „Zabrali celé jezírko a nemám se kde vykoupat,“ vysvětlila jí Dana. „Tolik jich přece nebylo. Určitě tam zbylo dost místa i pro tebe,“ odvětil Petr. „Přece po mě nemůžeš chtít, abych se svlékla před tolika draky!“ zavrčela Dana a zrudla zlobou. „Jsou to DRACI. Co by s tebou dělali. Už jsme o tom přece jednou mluvili,“ připomenul jí Petr koupel v jezírku u věže. „Jenže tam jsi byl pouze ty a alespoň jsi se obrátil zády. Jenže jich je spousta a ani je všechny neznám. A skoro pořád se na mne dívají!“ „Nediv se. Víš jak dlouho čekali na další Dračí ranhojičku? A navíc jsi moc pěkná a líbíš se jim,“ řekl Petr. Dana zrudla ještě víc, ale tentokrát ne hněvem. „Myslíš, že se jim líbím?“ zeptala se nejistě. „Určitě. Žádný z nich se tě ani nedotkne. Právě teď a tady jsi ve větším bezpečí, než zlato v bankovním trezoru. I já sám jsem tě dokázal ochránit a tady jsou alespoň dvě desítky draků,“ odpověděl Petr. Dana si to chvíli přebírala, ale pak zase vystřízlivěla. „To ale nemění nic na tom, že se potřebuji vykoupat a před nimi se svlékat nebudu. Můžete mne nějak zakrýt křídly, aby na mě neviděli?“ „Můžeme. Jako nic. A my ti nevadíme?“ zeptal se opatrně Petr. „Vás dva znám. Takže vím, že když vám řeknu, aby jste se dívali jinam, tak to splníte.“ „No, tak to půjdeme zkusit,“ pokrčil křídly Petr a zvedl se na všechny čtyři. Althalarath se zvedla s ním a spolu následovali Danu na břeh. Tam si je Dana naaranžovala do polohy, se kterou byla spokojená. Když oba rozvinuli křídla, byla krytá před zvědavými zraky jak na zemi tak i ve vodě. Ovšem, přesně jak Petr předpovídal, bylo to všechno vlastně zbytečné. Jakmile ostatní draci zjistili, co chce Dana dělat, tiše zmizeli. Většinou vzlétli a usadili se na skalách dál od jezírka. Jen několik hodně rozespalých draků se přesunulo ze sluníčka do lesa, kde se opět stočili do klubek a pokračovali v spánku. Dana se vykoupala, co možná nejopatrněji, aby si příliš nenamočila dosud zcela nezahojenou ránu. Pak se převlékla do čistých šatů. „Už můžete ta křídla spustit,“ řekla jim na konec. Draci opět složili křídla na záda a podívali se na ni. Dana se umyla opravdu pečlivě a umyla si vlasy. Nyní si je vysoušela ručníkem. „Už je ti líp?“ zeptal se Petr. „Mnohem líp. Nedovedeš si představit, jak mne všechno svědilo. Byla to hrůza!“ „Dovedu. O mnoho horší než to, co jsem cítil po vyhrabání příkopu to být nemohlo. Skoro jsem si strhal šupiny z těla. Co máš dál v plánu?“ „Ještě si vyperu oblečení, ale k tomu vás nepotřebuji. Můžete zase zmizet v lese,“ odpověděla mu Dana s úsměvem. -72-


Draci však v lese nezmizeli. Althalarath měla mezi svými předky i draky z jižních pouští a její tělo vyžadovalo časté slunění. Proto odešla ze Severního pohoří. Bylo tam na ní příliš chladno. Také všechny ty dny ve stinných stájích ji moc nenadchly, ale cítila jako svoji povinnost vytrvat po Petrově boku, dokud se Dana neuzdraví. Nyní však toužila po slunci. Proto si lehli proti sobě na plošině a Althalarath rozvinula křídla, aby zachytila co nejvíce slunečních paprsků. Přitom si položila hlavu na Petrova záda a on svoji na její přední spáry. Dana se jen usmála, sebrala špinavé oblečení a vytratila se za křoví, aby je nerušila. Když doprala poslední kus, rozvěsila vše po okolních keřích, aby na slunci uschlo. Pak začala přemýšlet, co dál. Nechtělo se jí do hradu a už vůbec tam nechtěla tahat Althalarath. Už ve stájích věděla, že jí to nesvědčí a je to pro ni těžká zkouška. Chtěla jí dopřát co nejdelší odpočinek na sluníčku. Petr se jistě za chvíli uklidí někam pod větve, protože slunce připaluje více než je milé a on ho zase tolik nepotřebuje. Nebo se dojde zchladit do vody. Dana chvíli přecházela po břehu a bavila se házením žabek. Když jí to omrzelo, zašla do lesa, aby se trochu prošla. Pod korunami stromů bylo příjemné šero a chládek. Les byl smíšený a převládaly v něm duby a buky. Na zemi rostla spousta bylin. Dana si říkala, že takhle krásný les ještě neviděla. Doma byly všude smrkové monokultury, ale tohle byl skutečný přírodní les, o který se člověk nijak nestaral, a proto to v něm fungovalo mnohem lépe. Vedle ní praskla větev a Dana se prudce obrátila. Jen pár kroků od ní stál černý drak. Byl to ten, který po Petrově odchodu přistál jako první. Na znamení dobrých úmyslů kývl hlavou a napůl svěsil křídla. Dana se usmála a přistoupila k němu. Drak byl velice mladý. Měl sotva polovinu Petrovi velikosti a zádové štíty mu teprve začínaly růst. Nejlépe by se dal popsat jako čerstvě odrostlé mládě. A to mládě si chtělo hrát. Ostatní draci byli dospělí a neměli na něj moc trpělivosti. Draka napadlo, že Dana by mohla mít víc pochopení pro jeho potřeby. A nemýlil se. Během několika minut se s ním Dana honila mezi stromy. Drak to doprovázel spokojeným mručením a Dana se smála na celý les. To přilákalo Petra, který nenápadně zkontroloval, jestli je vše v pořádku a pak se zase vrátil ke spící dračici. Althalarath spokojeně spala na přímém slunci a jen občas ze spánku zaškubala nohama nebo křídly. Petr se uložil kousek stranou. Na jeho vkus slunce připalovalo více, než bylo příjemné. Zatímco si Iragor lámal hlavu s neschopností Řádu a Dana se seznamovala s draky a koupala, probíhalo mezi zlatým drakem a králem opatrné jednání. Přesně jak říkala Dana, požadovali draci zpět svá původní území, bez ohledu na lidi, kteří tam dnes žijí. Král se zase snažil draky přesvědčit, aby slevili ze svých požadavků, i když uznával jejich opodstatněnost. Jednání se táhlo. Už dávno minul čas oběda a králi kručelo v břiše, ale drak pokračoval v jednání. Byl v tomto před králem ve výhodě. Včera se dobře najedl a to mu vystačí na několik dní. Slunce se právě dotklo obzoru, když se ti dva dohodli. Draci dostali zpět téměř dvě třetiny svého původního území a zbytku byl přiřazen zvláštní status. Budou tam žít lidé, ale vládnout tam budou draci. Lidé budou osvobozeni od královských daní, ale budou platit daně drakům. A protože draci milují zlato a dobré jídlo, mohou si vybrat. Oběma bylo jasné, že většina lidí bude splácet daně ve zvířatech, které vybraní honáci dopraví do připravených prostorů, kde si je draci postupně odloví. Bezpečnost byla také pečlivě probrána, protože ani jeden z vládců nechtěl riskovat, že se na území toho druhého budou krýt pikle proti sousedovi. Vznikl tak poměrně složitý soubor zákonů, které však již byly odzkoušeny na jiných podobných územích, kde se nedalo jasně určit, kdo komu vlastně vládne. Drak si zákony prostudoval a některé poupravil. Lidé tak měli zajištěn nerušený přechod přes hranice, ale museli se smířit s tím, že je ze vzduchu budou sledovat draci a mohou jim případně prohledat povozy a náklad. Jen loupežníci a zbojníci se měli na co těšit. Zlatý drak takovou čeládku ve své zemi strpět nehodlal a slíbil svému lidskému protějšku, že mu je v několika týdnech dodá do královského města k potrestání. To králi zvedlo náladu, protože loupežníci se během posledních let nebývale rozmohli a působili velké škody. Umínil si, že pokud by se je drakům skutečně podařilo pochytat, zaplatí jim za ochranu kupeckých stezek na většině území říše. Lidé tak alespoň budou mít pocit, že pro ně draci dělají něco dobrého a nebudou se na ně dívat jako na bestie. To, co král se zlatým drakem a Mistrem přes den sepsali na připravené listiny, pak povolaní písaři celou noc přepisovali na pergameny. Ráno bylo vše připraveno ke slavnostnímu podpisu, který by měl jednou pro vždy ukončit nepřátelství mezi lidmi a draky. Bohužel, až po dlouhé a krvavé válce, která stála mnoho obětí na obou stranách a po ještě delším vyhnanství draků. Král i zlatý drak podepsali každou stránku smlouvy. Jako svědci se pak podepsali Mistr Karolinus a purkrabí za lidi a Dana s Petrem za draky. Mistr a Althalarath pak vytvořili ze smlouvy kopie a ty uzavřeli do ozdobných skříněk. Originál zůstane zde, na loveckém hrádku, který se nyní nachází na dračím území. Bylo rozhodnuto, že hrádek se přestaví na důstojné sídlo pro takto důležitou listinu a budou se zde konat všechna oficiální jednání mezi lidmi a draky. Také zde budou souzeny přestupky proti smlouvě, a to ať už se jich dopustí člověk nebo drak. Purkrabí také navrhl, aby se hrad stal sídlem Dračí ranhojičky, ale to draci rázně odmítli a Dana je v tom podpořila. Draci již měli pro Dračí ranhojičku vybrané místo v srdci jejich území. Údolí podobné tomu prvnímu, ale tak nedostupné, jak jen mohli zajistit. Pomocí magie zatarasili všechny přístupové cesty. Dostat se tam mohl pouze ten, kdo -73-

Dračí ranhojička

uměl létat a věděl jak proniknout kouzelnými bariérami, z nichž každá byla mnohonásobně silnější, než ta kterou používal Mistr Karolinus. A protože proti ní ještě lidé nenašli protikouzlo, měli draci jistotu, že budou ještě po nějakou dobu účinné. Draci si také vymínili jeden bod ve smlouvě. Řád drakobijců byl úředně postaven mimo zákon. Král tak učinil bez větších výčitek svědomí. Sám už delší dobu přemýšlel, jak se ho zbavit, protože se mu donesly zvěsti o vydírání. Neměl však přímé důkazy a nemohl nic dělat. Ujistil se však, že draci nechystají nějakou odvetu, kterou by mohli ohrozit nevinné lidi. Zlatý drak mu slíbil, že pokud se budou členové tohoto řádu držet dostatečně daleko od dračích území, nebudou proti nim nic podnikat. Pokud však překročí jejich hranici, draci je bez milosti zničí. Každý drak pozná drakobijce na míle. Totéž se týkalo všech ozbrojenců, kteří by si sebou vezli něco jiného než luk, meč nebo dýku. Muž s kopím, který by přejel hranice dračího území, spáchal prakticky sebevraždu. Dalo by se říct, že nyní na hrádku zavládla spokojenost. Dlouhé nepřátelství mezi lidmi a draky skončilo za přijatelných podmínek pro obě strany. Draci odletěli do okolí hrádku, král vyslal rychlé posly s kopiemi smlouvy a s průvodním dopisem, který potvrzoval její pravost. Věděl, že to bude nějakou dobu trvat, než si lidé zvyknou, ale také věděl, že to nebude trvat příliš dlouho. A v duchu si říkal, že to snad zaměstná šlechtu natolik, aby se přestala hašteřit mezi sebou. Král pak uspořádal hostinu na počest podpisu, které se však zúčastnili pouze lidé. Draci si odletěli ulovit něco dobrého do okolních lesů. Během oslavy se král bavil hlavně s Mistrem a purkrabím. Nějakou dobu strávil s Danou, ale ta se nakonec omluvila pro přílišnou únavu a odešla stranou od bavících se obyvatel hradu. Ze všeho toho hluku a hemžení jí strašně rozbolela hlava. Chvíli postávala na okraji společnosti a ochutnávala od různých jídel, které kuchaři na králův příkaz tvořili celou noc a snažila se nějak zabavit. Když dojedla a hlava ji bolela stále víc, odešla k Petrovi a Althalarath do stájí. „Proč nejste venku a nebavíte se?“ zeptala se. „To je oslava pro lidi, ne pro draky,“ odpověděl Petr. Dana si všimla, že Althalarath leží vedle Petra a tiskne se k němu co největší plochou těla. Petr ji navíc objímal křídlem. „Co je jí?“ zeptala se, a vykročila k dračici. „Je jí hrozná zima. Nemůže se zahřát,“ odpověděl Petr. Dana položila dlaň na rudý čenich. Byl studený jako led. Dračice měla zavřené oči a její tělo s v pravidelných intervalech zatřáslo. „Musí na sluníčko. Je to studený hrad a nehodí se pro ni. Proč jste neodletěli s ostatními?“ „Protože bys tu zůstala sama. Musíme tě chránit,“ odvětil Petr smutně. „Tak to uděláme jinak. Zabalím si věci a odletíme k jezírku. Tam je tepla až dost a myslím, že jsem tam včera zahlédla nějakou jeskyni. Snad se do ní všichni tři vejdeme. Jen to ohlásím klukům a Mistrovi a můžeme vyrazit. Do pěti minut ať jste venku a připraveni odletět,“ rozhodla Dana a začala si balit věci. Althalarath otevřela oči a podívala se na ni a na Petra. Přesně za šest minut oba draci vzlétli z nádvoří a zamířili k jezírku. Althalarath tentokrát letěla pomalu a nejistě, protože její prochladlé svaly nebyly schopny vyvinout plný výkon. Dana si lámala hlavu, jak je to možné, že celý týden byla celkem v pořádku a najednou se takhle zhroutí. Navíc potom, co se včera celé odpoledne slunila. Přistáli na stejné plošině jako včerejšího dne a Althalarath se okamžitě přitiskla břichem a hrudí na rozpálenou skálu s křídly plně rozvinutými a lačně chytala teplo. Petr k ní přistoupil, ale tak, aby na ni jeho stín dopadal co nejméně a přitiskl svůj čenich k jejímu. Dana se usadila pod jedním z keřů právě v plném květu drobnými modrými kvítky uspořádaných do velikých palic a příjemně voněl. Vytáhla knihy od Mergy a začala v nich listovat. Doufala, že tam nalezne odpověď na nenadálé prochladnutí rudé dračice. Trvalo jí to skoro hodinu, ale nakonec odpověď našla. Nebyla totiž u rudých draků, ale u žlutých. Žlutí draci byli tak přizpůsobeni horkému podnebí, že potřebovali strávit sluněním alespoň tři hodiny denně. Týden ve stájích Althalarath vydržela díky tomu, že předtím mnoho měsíců strávila na slunci. Ale když se včera začala slunit, její tělo přestalo čerpat energii z rezerv. Spánek v prochladlé stáji ji pak naprosto vyčerpal. Podle dalšího textu Dana usoudila, že bude trvat dva nebo tři dny, než bude dračice úplně v pořádku. Zavřela knihu a odložila ji do batohu. Rozhlížela se po okolí a užívala si klidu a ticha. Najednou se z jezírka ozvalo mocné šplouchnutí. Petr leknutím vyskočil na všechny čtyři a varovně zavrčel. Althalarath jen trochu zvedla hlavu a podívala se na hladinu. I Dana vyskočila na nohy a spěchala ke břehu, aby měla přehled po celé vodní hladině. Když uviděla příčinu zmatku, začala se smát. Jen pár metrů od břehu plaval malý černý drak a mířil k nim. Tlamu měl rozšklebenou do spokojeného úsměvu, jak se mu je podařilo vyděsit. Petr jen otráveně zamručel a lehl zpět k dračici. Černý drak vylezl z vody a mocně se oklepal. To vyvolalo další Petrovo nesouhlasné zavrčení, protože mnoho vody přistálo na jeho zádech. Dana raději černého draka odvedla kousek stranou, aby Petra příliš nedráždil.

-74-


Celé odpoledne pak strávila různými hrami. Černý drak byl velice vynalézavý a dokázal snadno vymyslet zajímavou hru. Ale nechal se snadno strhnout a pak mohl být i nebezpečný. Několikrát Dana jen o chlup uhnula před jeho křídlem nebo ocasem, když drak prudce vybíral zatáčku a snažil se udržet rovnováhu. Když už byla příliš unavená, než aby s ním mohla dál řádit, vrátili se oba na břeh jezírka. Tam Dana zkontrolovala stav rudé dračice. Kůži měla na omak mnohem teplejší a také byla trochu aktivnější. Ale stále to nebyla ta vitální dračice, která za ní přišla do stájí. Vypadala jako po dlouhé nemoci. Pak je opět nechala nechala o samotě a sedla si k černému drakovi, který si udělal pohodlí na opačné straně plošiny. Opřela se zády o jeho hruď a zavřela oči. Probudil ji až chlad. Slunce už zapadalo a Petra s Althalarath nebylo nikde vidět. „Nevíš kam šli?“ zeptala se černého draka. „Šli prozkoumat tu jeskyni, na druhém straně. Ale to není dobrá jeskyně,“ odpověděl drak. „Proč?“ zajímala se Dana a podívala se mu do očí. „Nevím. Necítím se v její blízkosti dobře. Jde z ní strach,“ odpověděl neurčitě. „Máš strach z uzavřených prostorů?“ „Ne. Narodil jsem se v jeskyni a rád v nich žiji, ale z téhle konkrétní mám strach. A nejen já. I další draci si ji chtěli prohlédnout, ale raději si to rozmysleli. Něco v ní je a není to dobré. Určitě ne pro draky. Neměla byste v ní spát. Může to být nebezpečné. Nevím sice jak, ale určitě může.“ Každý na Danině místě by se mladému drakovi vysmál, ale Dana ne. Od Petra se naučila dost, aby plně důvěřovala dračím instinktům. Vždy když Petr cítil nebezpečí, rychle se na ně vrhlo něco ošklivého. Čekala, až se ti dva vrátí a byla jako na trní. Vrátili se asi za půl hodiny a oba vypadali jako přešlí mrazem. Dana okamžitě vyskočila na nohy a běžela k nim s černým drakem v patách. „Co je? Co jste tam našli?“ zeptala se vyděšeně. „Našli jsme cestu domu,“ odpověděl smutně Petr a sedl si na zem. „Cože?“ zeptala se zmateně. „Ta jeskyně je tunel do našeho světa. Draky odpuzuje, ale mne začala přitahovat. Neodolal jsem a nahlédl do ní. Objevil jsem se zpátky v tom údolí, kde jsme se schovali před bouří. Byl jsem znovu člověkem. Naštěstí jsem se lekl a couvl jsem. Díky tomu jsem zpátky. Althalarath říkala, že kdybych se pohnul třeba jen o palec jiným směrem, už bych se asi nikdy nevrátil.“ Dana si z toho raději také sedla. Po chvíli promluvila. „Musíme to říct klukům. Poradíme se a uvidíme. Althalarath raději zůstane tady. Hrad je studený i v poledne, natož teď navečer.“ S tím se zvedla ze země a přistoupila k Petrovi. Ten se přikrčil, aby mohla nasednout a vzlétl. Černý drak a Althalarath zůstali na břehu. Do hradu přiletěli v několika minutách. Na nádvoří ještě stále probíhala oslava. Ve světě bez divadel, televize a jiných moderních vymožeností, to byla jedna z mála příležitostí jak si trochu užít a nikomu se nechtělo skončit. Petr přistál stranou, aby příliš nenarušil taneční rej a Dana mu seskočila ze zad. Už ve vzduchu pohledem našla Mistra i kluky a jen doufala, že budou všichni dostatečně při smyslech, aby ji vnímali. Když procházela kolem několika čarodějů, tak o tom začala pochybovat. Všichni byli zpití na mol a mohli být rádi, když dokázali alespoň sedět. Na Davidovi i Robertovi bylo vidět, že se také vínu příliš nevyhýbali, ale stále ještě chodili docela rovně a třebaže se jim trochu pletly jazyky, mluvili celkem rozumně. Ale Mistr se zdál být docela střízlivý. Chodil kolem svižným jistým krokem a Danu napadlo, že kdyby ho nezavazoval majestát čarodějnické profese a jeho pověst, jistě by si rád zatancoval s ostatními. Takhle jen přihlížel a povzbuzoval tanečníky k lepším výkonům, případně použil trochu magie na hudebníky, aby nehráli tak falešně. Dana k němu přistoupila a zatahala ho za rukáv, aby přitáhla jeho pozornost. „Á, už sis odpočinula? Král říkal, že tě bolí hlava a viděl jsem vás odlétat,“ přivítal ji s radostným úsměvem. „Měla bys si zatančit. Je tu několik skvělých tanečníků. Jestli chceš, mohu vás seznámit.“ „Ne, nevrátila jsem se kvůli tanci. Petr našel cestu domů. Musím se poradit s vámi a s kluky co dál.“ Mistr se zarazil. „Cestu domů, povídáš? A kde?“ radost z jeho tváře vyprchala a vrátil se na ni obvyklý starostlivý výraz. „V jeskyni. Kousek od jezírka, kde pan purkrabí chytá ryby. Draci se té jeskyně bojí. Říkají, že je tam něco zlého. Petra však začala velice přitahovat. Strčil do ní zvědavě hlavu a ocitl se v našem světě a v lidské podobě. Naštěstí se dokázal vrátit.“ Mistr na nic nečekal. „Musíme sebrat kluky a probereme to. To je velice vážné.“ Každý vzal jednoho za ruku a odvedli je k Petrovi. Tam jim vylíčili, co zjistili, a že je nutno se rozhodnout. „Máme se rozhodnout hned a tady?“ zeptal se David. „Ne,“ odpověděl mu Mistr, „Nasednete na koně a odjedete k jeskyni. Rozhodnete se až tam. Já pojedu s vámi a uvidíme, co se dá dělat.“

-75-

Dračí ranhojička

Osedlali tedy koně a vyjeli. Petr s Danou na krku tam byli mnohem dříve, protože na koni cesta v obtížném terénu trvala téměř čtvrthodinu. Před jeskyní sesedli a začali si ji prohlížet. „Takže, tudy se máme vrátit?“ zeptal se Robert. „Tudy se MŮŽETE vrátit,“ opravil ho Mistr. Dana stála mezi Petrem a Althalarath a hladila je na krcích. Zamyšleně hleděla do země a přebírala si, co ji doma čeká. „Necháme vás zde o samotě. Toto rozhodnutí je pouze na vás a nikdo z nás vám v něm nepomůže,“ řekl Mistr a pohybem ukázal dračici, že ho má následovat. Althalarath se otřela lící o Petrovu tvář a zamířila za Mistrem. Petr se za ní smutně koukal, ale dračice se už ani neohlédla. Na prostranství před jeskyní se rozhostilo ticho. Všichni si v hlavě rovnali výhody obou světů a své závazky vůči nim. Nejlépe na tom byl Petr. Nedávno přišel o oba rodiče při autonehodě a se zbytkem příbuzenstva se nikdy moc nevídali. Rychle se rozhodl, že se nikdy nevrátí a zůstane u své Althalarath. Ale výraz tváře nezměnil, aby nenervoval ostatní. Dana na tom byla mnohem hůř. Měla rodinu, kterou milovala a která milovala ji. Až doposud si nikdo z nich příliš nepřipouštěl, že jejich zmizením vznikly doma potíže. Bylo to hlavně tím, že měli pořád co na práci a po té, co jim Mistr řekl, že vyhlídky na návrat jsou minimální, pustili je z hlav docela. Nyní před nimi stála brána domů a znovu se jim vše vybavilo. Robert a David na tom byli podobně jako Dana. I oni měli rodiny a přítelkyně ke kterým by se chtěli vrátit, ale tento svět se jim zdál mnohem lepší než ten původní. Možná to bylo tím, že už se mu příliš přizpůsobili. Návrat do školy jim náhle připadal jako nejhorší trest. Už nikdy nemoci bojovat, jezdit na koni, lovit zvěř. Dělat něco, co je opravdu vidět a ne jen se každé ráno hnát do práce, aby byla výplata, řídit se tisíci nepřehledných zákonů a při přepadení se nesmět bránit. David rozpačitě zašoupal nohama v trávě a podíval se na ostatní. „Tak co?“ „Mno..,“ odpověděl Robert. „Hmmm..,“ řekla Dana a podívala se na Petra. Dlouho nic neříkal, až si uvědomil, že se na něj všichni dívají. „Já se nemám kam vrátit. Zůstávám tady. Už bych nemohl být znovu člověkem. Těch pár vteřin na druhé straně mi bohatě stačilo,“ řekl pevným hlasem. V Daně se cosi zlomilo. Přesně tohle potřebovala. „Já zde také zůstávám. Jsem na Petrovi a na dracích obecně závislá. Nevím, jestli bych bez něj na druhé straně vydržela déle než hodinu. Navíc jsem Dračí ranhojička a mám své povinnosti. Nikam nejdu,“ řekla podobným hlasem jako Petr. David se rozpačitě škrábal na nose a šklebil se na svět okolo. „Já bych se měl kam vrátit, na dracích závislý nejsem a funkci nemám žádnou, ale když porovnám svět doma a tady, vždy se rozhodnu pro tento. Zůstávám tady, i když toho možná budu jednou litovat a pravděpodobně se jako hraničář nedožiji tak vysokého věku jako doma. Ale určitě si ten život vychutnám víc tady než doma.“ „Takže rozhodnuto,“ řekl spokojeně Robert, „Co bych si tam počal bez svých nejlepších přátel. Zůstávám s vámi. Stejně nás už možná prohlásili za mrtvé a jen bychom jim dělali binec v evidenci. Navíc jsme všichni plnoletí a svéprávní, takže se můžeme sami rozhodnout, kde chceme žít.“ Spokojeně se na sebe podívali a jako jeden se odvrátili od nebezpečné jeskyně. Udělali však jen několik kroků a zem pod nohama se jim začala třást. Vyděšeně snažili chytit jeden druhého, aby nespadli. Kromě Petra, který stál na všech čtyřech pevně a stabilně a rozhlížel se po okolí s vyloženě nevrlým výrazem ve tváři. Právě dospěl k závěru, že už těch překvapení a problémů bylo na jeden den až dost a někdo mu to prostě musí dělat naschvál. Zle zavrčel a ohlédl se. A protože jako jediný neměl problémy s rovnováhou, viděl to co ostatní ne. Z jeskyně se vyvalil oblak prachu, bylo vidět, jak se hroutí její strop až úplně nakonec docela zmizela. Na místě, kde se ještě před několika vteřinami otevírala jeskyně, byla stěna z rostlé skály bez jediné puklinky. A přesně ve chvíli, kdy jeskyně zmizela, přestala se země třást. „Co to bylo?“ zeptala se Dana, když opět nabyla rovnováhu. „Čert ví,“ odpověděl David, „Asi nějaké menší zemětřesení.“ „To nebylo zemětřesení,“ odvětil Petr a dál si prohlížel skalní stěnu, „To zmizela cesta domů. Teď už tu musíme zůstat.“ Ostatní se rychle otočili a zjistili, že má pravdu. Dana se usmála a pohladila Petra po krku. „Nevím jak vy, ale já jsem ráda, že je to pryč. Nemusím si lámat hlavu, jestli bych se přece jen neměla vrátit.“ Kluci to odsouhlasili a pak společně vykročili zpět k Mistrovi a Althalarath. Mistr je přivítal s milým úsměvem. Klukům potřásl rukama a Danu objal. Althalarath se vrhla na Petra, který to skoro neustál a začala se s ním mazlit. Přitom -76-


na něj rychle mluvila drakštinou, takže jí rozuměl pouze Petr, Dana a Mistr. Ale vzhledem k situaci, to byla planá snaha. I klukům bylo jasné, co mu říká. Draci s Danou zůstali kvůli Althalarath u jezírka a Mistr s kluky se vrátil do hradu. Nikdo se nikdy nedozvěděl, že odmítli cestu domů. Kromě nich to věděl pouze mladý černý drak, který všemu přihlížel a pak Danu nadšeně přivítal. Ať už budou jejich další příhody jakékoli, doufejme, že budou vždy šťastné, nikdy nebudou muset svého rozhodnutí zůstat zde litovat.

Konec prvního 1 dílu.

-77-

Dračí ranhojička. Therihar Kyllinvainn

Recommend Documents