Drakodlaci. Therihar Kyllinvainn

Drakodlaci Therihar Kyllinvainn

Drakodlaci

ekněme, že se nacházíme v nočním lese. Buďme konkrétnější a dodejme, že jsme ve staré chalupě, kterou Ř kdysi postavili muži hledající v okolí železnou rudu. Protože zdejší počasí bylo vše jen ne přívětivé, byla chalupa velmi bytelná a přežila i těch víc jak dvacet let opuštění po jejich odchodu. Proto její nynější obyvatelé neměli moc práce s jejím zabydlením. Rodina posedávala kolem stolu a sledovala otce, jak rozčíleně přechází sem tam před krbem, v němž dohořívalo několik polen. „Udělala to zas!“ zanadával a udeřil pravou pěstí do levé dlaně. „Ale no tak,“ konejšila ho manželka. „Víš přece, že za to nemůže.“ „Musí se ovládat, jinak zničí sebe i nás! Hrozně riskuje a může k nám přivést lidi z okolí!“ odsekl otec a vztekle šlehl ocasem, aby jím nakonec udeřil do podlahy. Úder byl tak silný, že rodina stáhla uši k hlavám a přivřela oči. „Jenže jí prostě půl člověka na den nestačí,“ ozval se starší syn opatrně. „A já se tomu ani nedivím. Vždyť je jako hora.“ „Kroť se,“ zavrčela na něj matka a ukázala dlouhé, ostré zuby. „Mluvíš o své sestře.“ „Ale mami,“ povzdechl si mladší syn, „vždyť sotva projde dveřmi. Musí se skrčit a natočit trochu bokem, aby se dostala domů. A i tady drhne rohy o strop, podívej na ty škrábance.“ Matka zafuněla a krátce mrkla na dřevěný strop pokrytý změtí čar. „Tak prostě moc vyrostla, a co má být!“ odsekla a podívala se rozhodně na celou rodinu. „Ona za to přece nemůže a my také ne.“ „Ať si roste třeba do nebe,“ odsekl otec drakodlak. „To je to poslední, co mi na ní vadí. Naopak, jsem pyšný, že mám velkou a silnou dceru, která umí lovit, ale čeho je moc, toho je příliš a musíš uznat, že ani jako drakodlak nevypadá.“ „Má šupiny, ocas, dračí hlavu a spáry, dlouhé ostré drápy, zuby, které vyděsí i medvědy a v nich dost jedu k tomu, aby otrávila větší vesnici, tak co se ti nezdá?!“ „Všechno ostatní!“ opáčil otec hlasitě a postavil se přímo před svou družku, takže se téměř dotýkali čenichy a hleděli si z očí do očí. Oba synové se raději stáhli dál od rodičů, kdyby náhodou došlo na nejhorší. A do toho se ozvalo vrznutí dveří. Všichni se podívali po zvuku a sledovali, jak se dveřmi protahuje obrovský, černošedý drakodlak, o polovinu vyšší, než kterýkoli z nich, narovnává se a protahuje. „Vidíš, o čem mluvím?“ pronesl otec jedovatě a ukázal na dceru. Jeho družka se nemusela ani podívat. Až moc dobře věděla, co jejímu druhovi vadí a někdy se mu ani nedivila. Problém byl velmi prostý. Zatímco všichni ostatní členové rodiny a vlastně všichni jejich známí drakodlaci vypadali jako draci bez křídel napasovaní na lidské postavy a když si vzali něco na zakrytí klína, neměli jste nejmenší naději rozlišit drakodlaka od drakodlačice. Nyrsa nemohla být odlišnější. Splést si ji s mužem by mohl jen slepý a to i v případě, kdy byla plně oděná. Nyrsa nebyla ani v lidské podobě žádný proutek. Od přírody byla vyšší, než dívky obvykle bývají a plnoštíhlá. Příroda ji bohatě vybavila tam, kde se to mužům na ženách nejvíce líbí, a to byl jeden z hlavních důvodů, proč byla tak úspěšná v lovu. Stačilo, aby si rozvázala výstřih a dala vyhlédnuté oběti mužského pohlaví nahlédnout do jeho hlubin a odtáhla by ho na vařené nudli. Potíž spočívala v tom, že při proměně v drakodlaka jí ženské tvary zůstaly. Ba co hůř, tím, jak rostla a mohutněla, rostla a mohutněla všude stejně, takže v drakodlačí podobě by její boky jeden muž neobjal, ani kdyby se rozkrájel. O její hrudi se otec jednou velmi neomaleně vyjádřil, že kdyby ve vsi na okraji lesa přestaly všechny krávy dojit, Nyrsa by je bez problémů nahradila. Netřeba dodávat, že mu za to jeho družka zvalchovala hřbet tak, že do úplňku mohl hýbat jen prsty na rukou a nohou a synové mu nosili jídlo do postele a krmili ho jako malé dítě. Ale ať už ji matka chránila a omlouvala, jak chtěla, Nyrsa skutečně vypadala tak jak vypadala a k drakodlakům měla od pohledu poměrně daleko. „Už zase si nezavázala výstřih,“ zavrčel otec vztekle. „Takhle se tu ukazovat.“ Nyrsa sklonila hlavu a krátce mrkla do dekoltu. „Stejně se nedají ukrýt, tak co?“ opáčila bohorovně, přestože ji otcovy narážky rozčilovaly a deprimovaly. Již několikrát se seznámila s drakodlakem, ale stačilo, aby ji uviděl v drakodlačí podobě, okamžitě vztah ukončil. Neviděla nejmenší důvod, proč jí mají ztrpčovat život i doma. „Děláš rodině jen ostudu!“ „Nedělám,“ založila si ruce o boky, což byla snadná věc. „Tělo jsem si nevybrala, a pokud vím, tak zrovna tvá babička byla mohutnější v bocích, podobně jako já, takže kdo ví, jestli nejsem částečně po ní!“ prskala vztekle. „Lovím tak, jako žádný jiný drakodlak. Klidně bych vás všechny uživila, kdybyste přestali chodit na lov. A že jím -2-

Therihar Kyllinvainn

víc, než vy? Copak se tomu můžete divit, když jsem tak velká? Tohle tělo prostě potřebuje víc jídla a hladověním nic nezmohu. Jen se stanu nezvladatelnou a teprve pak ohrozím sebe a vás.“ Corevar, její otec, vztekle zavrčel, ale umlčelo ho mnohem hlubší, hlasitější a nebezpečnější vrčení, které z hrdla vyloudila Nyrsa. „Už abys našla někoho, kdo si tě vezme,“ mávl rezignovaně rukou. Nyrsa jen vycenila zuby a oči jí zazářily rudým ohněm. Jinak zůstala zticha a nijak jeho slova nekomentovala. Až když se dostatečně ovládla, prohlásila, že má hlad a jde na lov. „Zase má hlad,“ slyšela za sebou svého otce. „Včera snědla tři chlapy a už má zase hlad!“ „Ještě není úplně dospělá, stále ještě roste,“ hájila ji Traavia, její matka. „A to mě má uklidnit?!“ zařval Corevar vztekle a Nyrsa za sebou zavřela dveře takovou silou, že se dům otřásl od základů po komín a ze střechy sklouzlo několik šindelů. Zuřivost se v ní převalovala jako bouře nad horami příliš vysokými, než aby je mohla překonat a naplnila její mysl myšlenkami tak chmurnými, že by v nich zabloudila i bystrozraká sova. Ve spojení s prázdným žaludkem, který jí osobně také velice štval, ale otec na to nebral žádný ohled, měla najednou sto chutí roztrhat na malé kousíčky každého, kdo jí vstoupí do cesty. Nejčastěji lovila v lidské podobě u cesty, kudy často jezdili formani. Její otec to nevěděl, jinak by jí nejspíš seřezal jako žito, ale její nejobvyklejší strategií bylo svléknout se do půli těla a hrát buď lehkou děvu, nebo unesenou dívku, která utekla svým věznitelům. Ještě nenarazila na muže, který by jí nepozval k sobě do vozu. Dnes neviděla nejmenší důvod k tomu, aby svou taktiku jakkoli měnila. Vytáhla košili zpod sukně a svlékla si ji. Proměnila se v dívku, nyní oděnou pouze do sukně, rozcuchala si vlasy, umazala si tváře, krk, trup a ruce i nohy hlínou jako důkaz dlouhého úprku přes les a ukryla se v křoví na místě mezi dvěma zatáčkami. Ona sama viděla za obě zatáčky poměrně dobře, ale ji nikdo vidět nemohl. Čekala dlouho, protože trhy se konaly jen každý devátý den nebo o svatých dnech a teď zrovna byl pátý den, tedy přesně mezi dvěma trhy. To bylo na cestách minimum vozů a musela vzít za vděk potulnými řemeslníky, tovaryši, občas poslem. Dnes se však na ni usmálo štěstí. Téměř současně uslyšela zvuky dvou vozů jedoucí směrem od nejbližší vesnice. Nadšeně si zamnula ruce a vyklouzla ze křoví na cestu v úvozu pod ním. Dala si záležet, aby jí větve poškrábaly na břiše a na prsou. Bolelo to, ale dodá jí to na věrohodnosti a za úplňku se jí všechna zranění a jizvy zahojí. Zhroutila se na břicho přímo do středu cesty a zůstala tam ležet s tváří odvrácenou od přijíždějících vozů. Za chvíli slyšela, jak první vůz vyjel ze zatáčky a zastavil u ní. „Hele, tady leží nějaká holka!“ slyšela mužský hlas, kterému se v odpověď ozval hlas z větší dálky, nejspíš z druhého vozu. „Cože? Tady?“ „No jo! Pojď se podívat! Je skoro nahá a až ji uvidíš, budeš slintat jako hladovej pes!“ Cítila, jak se nad ní zastavil nejprve jeden a pak i druhý muž. Jeden z nich jí sáhl na krk. „Žije,“ prohlásil spokojeně. „Je to kus! Takovou ženskou jsem ještě neviděl!“ „A je mladá, podívej se na ni, ještě jí nebylo ani dvacet, pokud se v tom trochu vyznám,“ odpověděl druhý hlas. „Ale je pěkně zřízená, někdo ji musel hnát pěknou dálku dost ošklivým terénem,“ ozval se opět první. „Nevadí, trochu se opláchne, nějaké šaty na ni najdeme a bude z ní holka jako lusk,“ řekl druhý. Nyrsa nechápala, proč se o ní baví zrovna tímhle způsobem. Obvykle se k ní muž sklonil, ujistil se, že je na živu a pak ji obrátil na záda, jemně „probudil z bezvědomí“ a odnesl v náruči do vozu s tím, že se o ni postará. To bylo také to poslední, co udělal, protože sotva za ní vlezl do vozu, vrhla se na něj. Pak, dřív, než si stihla uvědomit, co přesně se děje, měla ruce svázané za zády. Obrátili ji na záda a probudili ji dvěma pořádnými fackami. Nyrsa na okamžik vypadla z role, prudce otevřela oči a krátce zavrčela. „Je živá a moc pěkně rostlá,“ pronesl muž, který u ní klečel k tomu druhému, který naopak stál. Ten klečící byl oblečen do prostého šatu z vlněné látky hnědé barvy s hučkou na hlavě a dýkou u pasu. Ten stojící měl podobný oděv kdysi snad zelené barvy, hlavu si ničím nekryl a za opaskem měl zasunutý dlouhý zahnutý tesák. „Hodíme ji do vozu k ostatním. Ve městě za ni dostaneme slušnou cenu, a ještě si cestou trochu užijeme,“ prohlásil stojící muž a vzal ji za nohy. Ten klečící vstal a vzal ji pod rameny. Odnesli ji k prvnímu z vozů a hodili ji dovnitř. Dopadla na něco měkkého, co vydalo tiché zaúpění. Když se rozhlédla, zjistila, že přistála na třech svázaných mužích.

-3-

Drakodlaci

„Hele, chlapi, poslali nám něco na přilepšenou, aby nám cesta líp ubíhala,“ pronesl jeden a bez ohledu na pouta ji začal osahávat na prsou. Tuto činnost doprovázel nechutnými poznámkami o jejich rozměrech. Zpražila ho pohledem a rychle se rozhlédla, co dělají ti dva muži venku. Viděla, že stojí mezi vozy a o něčem se baví. Ucítila ruku sunoucí se po její noze pod sukní a došla k závěru, že je toho právě dost. Proměnila se. Muži ve voze zaječeli hrůzou, když se na nich ležící půvabná dívka změnila v šupinaté, drápaté a zubaté monstrum, ale trojí mávnutí spárů s dlouhými, ostrými drápy je navždy umlčelo. Muži venku do vozu přímo neviděli, takže netušili, co přesně se v něm odehrálo. Vytáhli zbraně a spěchali k vozu, odkud se na ně vrhla Nyrsa, srazila je k zemi a okamžitě zabila. Aniž by se zvedla, chytila jednoho z nich do rukou a dala se do jídla. Muž v ní mizel hrůzu nahánějící rychlostí. Netrhala z něj kusy masa a nezahazovala kosti, jak by snad někdo čekal. Místo toho jej požírala od hlavy k nohám jako housku. Silné čelisti drtily kosti, svaly a vnitřnosti současně na jediný skus, a to vše Nyrsa polykala takovým tempem, že v ní první muž zmizel během dvou minut. Druhý byl trochu silnější v pase, takže s ním měla více práce, ale o moc déle ji tím nezaměstnal. Pak se, úplně nahá, protože sukni ze sebe strhla ve voze, aby jí nepřekážela, vrátila k vozu a snědla dva z těch tří uvnitř. Nakonec se olízla a spokojeně si pohladila zakrvácené břicho. Konečně se cítila sytá a blažená. Koně táhnoucí oba vozy se třásli strachem, ale neodvážili se ani pohnout. Snad z obavy, aby k sobě nepřitáhli její pozornost. Nyrsa obešla druhý vůz obloukem a nahlédla dovnitř. Tam našla dalšího spoutaného muže. Když ji uviděl, vyděšeně vytřeštil oči. A tvářil se ještě zhrozeněji, když se jediným skokem dostala do vozu a dřepla si vedle něj. S nahotou si při lovu nedělala žádné starosti, protože nikdo, kdo ji v té chvíli uviděl, nežil dost dlouho na to, aby o tom mohl někde vyprávět. Mladík stejně neměl žádné myšlenky na nějaké velké prohlížení. Jeho pohled se přilepil na drápy a tesáky sotva několika palců od něj. Pečlivě si ho prohlédla. Už neměla hlad, takže o něm neuvažovala jako o kořisti. Byl velmi mladý, dvacet mu už asi bylo, ale příliš dávno to být nemohlo. Měl prosté, ovšem na první pohled pevné a kvalitní šaty, takže to jistě nebyl žádný chuďas. Na podlaze vozu ležela stejná dýka jako ta, kterou měl u sebe jeden z mužů řídících vozy. Určitě mu ji ukradl, napadlo ji. Zkusmo do něj strčila drápem a zjistila, že je docela silný. „Co s tebou chtěli udělat?“ zeptala se a mladík sebou trhl. „Co?“ zeptal se a přenesl pohled z drápů na její obličej. „Co s tebou měli v plánu, proč tě svázali a kam tě vezli?“ zeptala se znovu. „Chtěli mě někde prodat do otroctví,“ odpověděl poslušně, protože došel k závěru, že čím déle se bude s tou příšerou bavit, tím víc si prodlouží život. V podobných chvílích se počítá každá vteřina „Chytili mě, když jsem spal v lese. Vůbec nevím, co jsou zač. Tedy byli,“ dodal a výmluvně přelétl pohledem skvrny od krve na jejím těle. Přestože byla hluboká noc, měsíc, kterému k úplňku mnoho nechybělo, vydával dostatek světla. „Tak můžeš být alespoň spokojen, že došlo na spravedlnost a ti dva už nikoho neunesou,“ prohlásila. Pak se postavila na nohy, jednou rukou ho chytila za lano na zádech, zvedla na nohy. Přetrhnout pouta jí zabralo sotva vteřinu a dokonce ho přitom ani neškrábla. „Co se mnou chceš dělat?“ zeptal se s obavou. „Půjdeš se mnou,“ rozhodla. „Pomůžeš mi nést jedno tělo.“ „Proč jen jedno?“ nechápal a na její pokyn slézal z vozu. „Protože jich tu víc nezbylo. Doma bude muset stačit.“ „Doma? Ty máš rodinu?“ obava v jeho hlase byla ještě zřetelnější. „Samozřejmě, každý přece nějakou má, tak proč ne já,“ opáčila překvapeně a popoháněla ho k druhému vozu. Mladík se už raději na nic neptal, ale o to víc si všímal krvavých ploch na cestě, což bylo s několika roztrhanými svršky to jediné, co zbylo z jeho únosců. Když pak nahlédl do vozu, obrátil se mu žaludek. Nyrsa ho nechala být, dokud se trochu nevzpamatoval a klidně z vozu vytáhla poslední tělo. Položila ho na zem vedle zvracejícího mladíka a hlasitým zařváním splašila koně, takže ti i s vozy vyrazili do lesa. „Už je líp?“ zeptala se, když se mladík dokázal opět postavit na nohy a vyplivl poslední kapku žaludečních šťáv. „Kousek odtud je studánka. Má moc dobrou vodu. Jdu se tam vykoupat, a ty se tam můžeš napít a vypláchnout si ústa.“ „To myslíš vážně?“ podíval se na ni. „Co?“ „Že se přede mnou budeš koupat?“ „Co víc bys na mě ještě mohl vidět?“ opáčila pobaveně. „A než se budeš ptát dál, tak ti rovnou řeknu, že je to proto, že o tom nikdy nikomu nepovíš. Je ti přece jasné, že tě nemohu nechat běžet.“ „Sežereš mě?“ uklouzlo mu. -4-


„Teď zrovna ne.“ „A pak?“ „Až dostanu hlad? Tím si buď jist,“ přikývla klidně a zvedla všechny své svršky. „Pojď, jdeme ke studánce. Vezmi toho chlapa, ať nejdeš jen tak na lehko.“ Mladík krátce zauvažoval, zda se má pokusit o útěk, ale zcela správně poznal, že v tomhle terénu nemá nejmenší naději. Drakodlačice sice vůbec nevypadala, jak by měla, a sám sice ještě žádnou živou neviděl, ale dvě vycpané už ano, a její tvary by jí běh nijak neusnadnily. To však neměnilo nic na tom, že měl obličej zhruba na spodním okraji jejího hrudního koše, což mu sice nabízelo docela zajímavý výhled, ale současně jej varovalo, že jí stačí jeden skok, aby překonala vzdálenost nejméně pěti jeho kroků. Dohnala by jej dříve, než by se stihl pořádně rozeběhnout. S povzdechem zvedl mrtvolu za opasek a táhl ji po zemi za Nyrsou. „Zvedni ho,“ napomenula jej. „Necháváš stopy!“ „Nejsem ty. Nemám takovou sílu, abych zvedl takhle těžkého chlapa,“ namítl. „Tak mi poneseš oblečení,“ rozhodla a hodila mu balík látek. Sotva jej zachytil v letu a Nyrsa chytila mrtvolu. Bez nejmenší námahy si jí hodila přes rameno a dlouhými kroky zamířila ke studánce. Mladík vedle ní musel klusat. „Nemůžeš zpomalit?“ funěl za hromadou jejího oblečení. „Jdu, co noha nohu mine, tak natáhni krok,“ opáčila a nezpomalila ani o palec. V lese byla tma jako v pytli, takže mladík mnohokrát zakopl a několikrát měl co dělat, aby nespadl. Nechtěl riskovat, že té potvoře, jak o ní v duchu smýšlel, poničí oblečení a ona si pak na něm zchladí žáhu. „Jsi jako za groš kludla, ale když jdeš, tak zvířatům strachy vypelichá kožich. Musíš dělat takový kravál?“ syčela podrážděně. „Vždyť nevidím na krok,“ bránil se. „Kdyby na krok, nevidím si ani na špičku nosu. Nevidím ani tebe, když zavřeš ty planoucí oči.“ „Lidi, jak jste mohli dobýt taková území a podmanit si zemi, když neprojdete noční les, aniž byste neokopali všechny stromy,“ povzdechla si a natáhl k němu levou ruku. Chytila ho za dlaň a až ke studánce jej vedla jako malé děcko. Poznámku o tom, že lidé vynalezli takové výdobytky techniky, jako jsou třeba pochodně, si moudře nechal pro sebe. „Tady se můžeš napít, já se pak vykoupu,“ pronesla, když pustila jeho ruku a položila mrtvolu na zem. Stáli na břehu tůně dostatečně velké, aby vytvořila otvor v korunách stromů a měsíční svit tak osvětloval vodní hladinu i břehy. Mladík by si v ní mohl klidně zaplavat, ovšem drakodlačici asi skutečně připadala jako studánka. Poslušně si sedl na břeh, odložil její oděv stranou a začal pít. Po očku však sledoval, co dělá drakodlačice. Ta si jen srovnala oblečení, aby se ujistila, že nic nechybí, i když na to bylo přece jen trochu pozdě, a trpělivě čekala, až dopije. Pak vstoupila do vody a rychle ze sebe smyla všechny skvrny od krve. Když vyšla z vody zpět na břeh, spokojeně ho sjela pohledem za to, že se nepokusil o útěk. Postavila se na plochý balvan ležící o několik kroků dál vpravo a začala se blaženě protahovat v měsíčním světle. Po chvíli však bylo jasné, že to není pouhé protahování, ale nějaký druh tance, který dosud nikdy neviděl. Nyrsa se protahovala, předkláněla, zakláněla, natahovala ruce i nohy, vlnila se v pase i v bocích a husté dlouhé vlasy jí při prudších pohybech létaly kolem hlavy sem a tam. Mladík si až po chvíli uvědomil, že ji sleduje se zatajeným dechem. Měla až příliš pěknou postavu, třebaže přerostlou na všech stranách, než aby si toho jako muž nevšiml. A když na chvíli potlačil vědomí toho, že se dívá na jednoho z nejnebezpečnějších dravců, se kterým se mohl vůbec setkat, musel uznat, že je to kus pěkné ženské. Bohužel si rychle uvědomil, že to špičaté na koncích jejích prstů nejsou pěstěné nehty, nýbrž drápy delší než jeho prsty a ostré jako bradýřova břitva, že zpod horních rtů jí ční dva páry dlouhých jedových zubů, a že v tom krásném pevném břiše už zmizeli čtyři dobře rostlí muži a on by klidně mohl být tím pátým. „Jdeme dál,“ řekla, když skončila s tancem a oblékla si část svých svršků. Mladíka zaskočilo, že i když byla mnohem větší než její oblečení, přesto se do něj nějakým záhadným způsobem a bez větších obtíží vešla. Znovu zvedla mrtvolu a vykročila, aniž se zajímala o to, zda jde za ní. Šel. Co mu také zbývalo jiného. „Počkej!“ křikl tiše. „Vždyť zase nic neuvidím, nechceš mi zase podat tlapu?“ „Ruku!“ zavrčela. „No, spíš dračí spár, pokud bych mohl srovnávat,“ odvážil se, protože mu přece jen trochu otrnulo. „Tak si nech srovnávání pro sebe a výsledky jak by smet,“ opáčila pevně a podala mu ruku. Vložil svou dlaň do její a nechal se vést. V duchu přemítal, kolik času mu ještě zbývá, pokud ho skutečně vede ke své rodině. -5-

Drakodlaci

Když ona potřebovala k večeři čtyři muže, tak rodině ten jeden mrtvý stačit nebude. Doufal, že smrt bude rychlá a bezbolestná, ale moc velké naděje si nedělal. Během další chůze se mladík rozkoukal natolik, aby ve tmě alespoň někdy zahlédl nějakou tu větší překážku, jako padlý kmen stromu. Jenže náhle se drakodlačice prudce zastavila, dřepla si na zem a jeho stáhla sebou. „Co je?“ zeptal se zaskočeně a Nyrsa mu ihned zakryla ústa dlaní. S ústy mu zakryla většinu obličeje, ale skutečně zmlkl. Pak si uvědomil, kterým směrem se drakodlačice dívá a podíval se podle ní. Všiml si, že mezi stromy plane oheň. „Někdo se tu utábořil,“ pronesl tiše. „Budeš mít další úspěšný lov.“ „To hoří dům mé rodiny, hňupe!“ zasyčela na něj. „A kolem se pohybuje moc lidí.“ „Takže vás našli,“ zašklebil se mladík spokojeně. Okamžitě toho zalitoval, protože ho srazila k zemi a vmáčkla do vlhké půdy. Přímo před obličejem se mu objevily hrůzu nahánějící tesáky. Pak však opět zmizely. Drakodlačice totiž náhle zvedla hlavu a zahleděla se do lesa. Viděla, že se k ní přibližují nějaké postavy. Zprvu si myslela, že jdou jejím směrem jen náhodou, ale brzy zaslechla, jak si mezi sebou říkají, že jim něco ukazuje cestu do lesa. Volali na sebe, že přímo před nimi musí být ještě jedna bestie, že se ta věc nikdy nemýlí. Víc nepotřebovala slyšet. Až moc dobře věděla, že existují jisté přístroje fungující pomocí zvláštních krystalů, které dokáží na omezenou vzdálenost upozornit svého majitele na ukrytého lykantropa a ukázat mu k němu cestu. Tihle lidé museli mít něco podobného, a proto se před nimi tak snadno neskryje. Nechala mrtvolu ležet, popadla mladíka a vyrazila do lesa. Její dlouhé nohy jí umožnily během krátké chvíle zmizet z dosahu krystalů. Muži se pak začali hádat, zda to přece jen nebyla nějaká porucha, protože tak rychle se přece žádný lykantrop pohybovat neumí. Když však našli mrtvolu, byl všem dohadům konec. Nyrsa se zastavila o několik dlouhých mil dál, opřela se rukou o kmen stromu a zhluboka oddechovala. Mladíka nesla přes rameno a ten si nyní v duchu počítal všechny kosti, protože cestování na jejím rameni nebylo vůbec nic příjemného. „Myslel jsem, že se s nimi dáš do boje?“ zeptal se, když poznal, že se hned tak nikam dál nepoběží. „Tihle lidé byli na mou rodinu dobře připraveni,“ odvětila vztekle. „A když se dokázali vypořádat s nimi, se mnou by mnoho práce neměli.“ „Jsi jako stodola, co by tě mohlo ohrozit?“ nechápal mladík a Nyrsa pro jednou přešla narážku na svou postavu bez obvyklého výbuchu zloby. „Jsem lykantrop a to znamená, že nesnáším stříbro, to bys mohl vědět i ty, ne?“ odvětila nabroušeně. „Tak promiň,“ odsekl. „Kam máš se mnou namířeno dál?“ „Uvidím, musím se rozhlédnout a najít si nějaký úkryt přes den. Teď tu není bezpečno.“ „A kdy mě hodláš zabít?“ nedalo mu to. „Všeho do času, nebo snad někam pospícháš?“ odvětila a znovu vykročila tmou. „Ne, vůbec ne,“ odpověděl rychle. „Jen jsem se ptal.“ Nějakou dobu šli docela tiše a mladík se jen rozhlížel v naději, že snad zahlédne něco, co by mu prozradilo, kde se právě pohybují. A pojednou skutečně zahlédl cosi povědomého. Drakodlačice vyšla z lesa na mýtinu pod světlou skalou dobře odrážející měsíční svit. Mladík hned věděl, kde jsou. Byl tu před několika týdny a věděl, že jen čtvrt míle odtud, směrem, kterým se ubírají, stojí dům jednoho čaroděje. Nebyl to žádný lidumil, ale jistě mu pomůže, protože drakodlak je tvor tak obávaný, že i mocní mágové pomáhají, aniž by požadovali platbu předem, případně dělali drahoty, což je jinak jejich oblíbeným a téměř nepsaným zvykem. Zabití drakodlaka byla věc prestiže už jen proto, že jich nebylo mnoho a po světě chodila spousta hrdinů, kteří přísahali, že takového tvora zabijí a za celý svůj život nepotkali ani jediného. Nyrsa stále pokračovala směrem k čaroději a mladík doufal, že dojde až k němu. To se nakonec i stalo. Čaroděj si v domě svítil, takže Nyrsa si přítomnost stavení uvědomila na větší vzdálenost a plížila se k němu v podřepu. Přitom ji ani nenapadlo, že by měla mladíka postavit na zem. Oprávněně se obávala, že by se pokusil o útěk. Ale když se dostala na dohled vlastního stavení, takže jej viděla celé a ne jen svítící okna v dáli, krčila se k zemi tak, že mladíka přece jen pustila. Ten na nic nečekal. Stačil mu jeden pohled na dům, aby odhadl vzdálenost a shledal ji dostatečnou k tomu, aby se pokusil o únik. Vyrazil jako zajíc a kličkoval mezi pařezy a stromy. Za sebou slyšel vzteklý řev zaskočené šelmy a hlasité dupání, jak se hnala za ním. Terén však byl natolik nevhodný k pronásledování, že se mu podařilo doběhnout k domu těsně sice, ale přece jen dříve než drakodlačici. Rozrazil dveře, vpadl do místnosti za nimi jako lavina, zabouchl dveře a bleskurychle je zajistil petlicí.

-6-


„Čemu vděčím za tvou návštěvu?“ ozval se rozzlobený hlas starého čaroděje, kterého mladík vytrhl ze spokojeného podřimování po několika číších starého vína u hořícího krbu. „Pronásleduje mě drakodlak!“ vykřikl mladík hlasitě a čaroděj se okamžitě probral k plnému vědomí. „Cože?“ Místo odpovědi se dočkal úderu do dveří, který je téměř vyrazil z rámu a vzteklého vrčení, které by si nespletl, ani kdyby toho vynikajícího vína vypil celý sud. Ale než stihl udělat cokoli na svou či mladíkovu obranu, vyrazila další rána dveře a poslala je vzduchem přes místnost. Čaroděj měl právě tolik času, aby se stihl skrčit, jinak by se pod nimi setkal se svým osudem. Když se zvedl na nohy, uviděl ke svému úžasu toho největšího drakodlaka za celý svůj život, a že jich v životě potkal několik. Drakodlak si ho příliš nevšímal, alespoň prozatím, ale o to víc se sápal po mladíkovi, který hledal záchranu za stolem. Za stolem plným kouzelnických knih nedozírné hodnoty a který i s knihami bral rychle za své, jak ho drakodlačí spáry trhaly na kusy. Čaroděj vyvolal první kouzlo, které mu přišlo na mysl. Ruce mu vylétly nad hlavu, zadrmolil několik slov a mávl rukama k bojující dvojici. Na okamžik je oba zahalilo žlutavé světlo, které však zmizelo dříve, než by si případný pozorovatel uvědomil jeho existenci. Drakodlaci však mají velmi bystré smysly a proto Nyrsa zanechala dalších pokusů o mladíkovu likvidaci a obrátila se s hlubokým vrčením k čaroději. „Co to bylo?“ zeptala se hlasem, který sliboval všechno myslitelné utrpení, které dokázala pro lidskou bytost vymyslet. „Proč ještě žije?“ zeptal se naopak mladík. „Co jste jí udělal, že nezemřela? Teď nás oba zabije!“ „Pokud to udělá, sama zemře,“ odvětil čaroděj a usmál se do vousů. „Cože?“ zeptala se Nyrsa nechápavě a sledovala čaroděje pohledem, pod kterým se mu začala klepat kolena. Kouzla nekouzla, dračí pohled má svou sílu bez ohledu na to, zda jej používá drak nebo drakodlak a jediná obrana proti němu je nikdy se nedívat těmto dvěma tvorům do očí. „Spojil jsem vás dva v jedno. Když ho zabiješ, zabiješ současně sebe. A když zemřeš ty, padne i on k zemi mrtev bez ohledu na vzdálenost, která mezi vámi té době bude. Navíc budeš cítit jeho bolest a on bude cítit tvou. A tak to bude po celý váš život. Tohle kouzlo se nedá odstranit, leží na vás jednou pro vždy,“ pronesl čaroděj vznešeně a samolibě. Bylo to mistrovské kouzlo. Znal pěknou řádku čarodějů, kteří by něco takového nedokázali ani po celodenní přípravě a on ho vyvolal během několik vteřin a bez jediné chyby. „Ale s tebou mě nic nepojí, že ne?“ zajímala se Nyrsa s jedním okem přivřeným. „Mladíka na krku, prosím, má před sebou celý život, ale takový starý kocour, jako jsi ty, to bych si života moc neužila.“ Čaroděj se nadmul pýchou a zlobou. Měl sice na ramenou třináct křížků, ale cítil se sotva na šest. A pokud něco skutečně neměl v plánu, bylo to umírání. „Co bych s tebou dělal?“ odsekl a skácel se k zemi s rozbitou hlavou dříve, než si stihl uvědomit, že se nechal nalákat do pasti. Nyrsa mu totiž bez váhání hodila na hlavu těžkou konvici a vzdálenost mezi nimi byla tak malá, že si čaroděj ani nestihl uvědomit, že na něj něco letí. Nyrsa překvapeně zjistila, že se proti jejímu očekávání čaroděj nechránil žádným štítem, jak jí rodiče vyprávěli, a konvice odvedla dobrou práci. V čarodějově čele nyní zela hluboká díra, z níž se řinula krev. Aby se ujistila, že je skutečně mrtvý, vrhla se na něj a začala mrtvolu pojídat. Mladík toho chtěl využít a skočil ke dveřím, ale její ocas mu podrazil nohy. „Nikam!“ zavrčela na něj tlamou od krve a s polovinou čaroděje v dlaních. „Mám tě na krku, takže se ode mne nehneš ani na krok, pokud ti to sama neschválím, jasné!“ „Jasné,“ zabručel mladík a zůstal odevzdaně ležet. Doufal, že mu čaroděj pomůže, ale pokud mu tedy pomohl, tak snad jedině do pekel. Ta mrcha ho sice nemůže zabít, ale odejít jej také nenechá. Kdo ví, jak dlouho se s ní bude muset trmácet světem. A až někomu dojde, co a jak je spojuje, stane se cílem číslo jedna všech hrdinů v celém království a možná i daleko za jeho hranicemi. O chvíli později odhodila Nyrsa zbytek čaroděje, pánev s nohama, do kouta a narovnala se. Zvědavě se rozhlédla kolem sebe a začala slídit po místnosti. „Co hledáš?“ zeptal se mladík, který se odvážil zvednout a posadit se na jednu ze židlí. „Všechno zajímavé,“ opáčila a otírala si ruce a tlamu do zbytků čarodějova oblečení. „Pracovna čaroděje přece musí obsahovat spousty zajímavých a užitečných věcí, nebo si myslíš, že tu má jen takové obyčejné krámy, jako kdejaký sedák nebo chalupník?“ „No já bych na nic z toho nesahal,“ zabručel mladík. „Nerozumíš tomu a můžeš najít i věci, které jsou dost nebezpečné. Ber ohled i na mne.“ „Však by tě neubylo,“ odsekla a otevřela víko jedné z nádob na polici vedle krbu. Vyvalil se z ní odporný puch a drakodlačice ji ihned zavřela. Síla zápachu jí rozkašlala a začala slzet. „Já ti to říkal,“ neodpustil si mladík a otevřel dveře a okna, aby puch rychle vyvanul. -7-

Drakodlaci

„Smrdí to hůř než prasečí chlívek,“ vrčela Nyrsa vztekle. „Co tady má dál?“ „Jednou ti to nestačilo?“ divil se mladík. „Jsem od přírody hrozně zvědavá, zvykej si,“ zněla odpověď a rychle rozvázala tkanici na nějakém měšci. Uvnitř viděla modře světélkující prášek. Ale budiž jí ke cti, že ji ani nenapadlo, aby do něj ponořila byť jen špičku drápu. Opět utáhla tkanici a vrátila měšec na jeho místo. Takhle postupně prošla všechny nádoby a pytlíky, které našla. Mladík nad tím jen kroutil hlavou a děsil se chvíle, kdy otevře něco, v čem bude uzavřené nějaké odporné kouzlo. Všichni přece věděli, že takovými věcmi jsou pracovny čarodějů nacpané od podlahy ke stropu. Navzdory všeobecné uznávanému názoru nic takového Nyrsa nenašla. Všude ležely bylinky, drcené kameny, kameny v celku, kousky kostí a jiné věci, které jí vůbec nic neříkaly a nikdy se s nimi nesetkala, snad kromě těch kostí. Nedělalo jí velký problém zjistit, že jde o lidské kosti a chvilku přemýšlela, co s nimi měl čaroděj v úmyslu. „V lese někdo je,“ ozval se náhle mladík. „Jak to víš?“ zeptala se přes rameno a ani se na něj nepodívala. „Vidím pochodně a míří sem,“ odpověděl dopáleně, protože zřetelně vycítil její nedůvěru a opovržení nad svou osobou a tím, co zatím předvedl. Slova o pochodních Nyrsu přesvědčila, že tentokrát mu může věřit. Odložila jednu z kouzelnických knih, v níž zrovna s velkým zájmem listovala, a několika kroky se postavila vedle mladíka k oknu. Musela se hluboce předklonit, aby viděla ven a tak se její hlava ocitla v jeho výši, protože i on stál v předklonu. „Pět pochodní,“ řekl ještě předtím, než prvně vyhlédla do tmy. „Ale tucet lidí,“ dodala, sotva několikrát mrkla. „Jak to víš?“ zajímal se. „Mám mnohem lepší zrak než ty a navíc je slyším,“ odvětila, ustoupila od okna. Přešla ke krbu a vytáhla z něj několik hořících polen. „Co máš v plánu?“ zeptal se zaskočeně. „Hádej, chytráku,“ odsekla a hodila jedno z polen na hromadu knih, které popadly ze stolu během její snahy o jeho zabití. Další hodila do knihovny, jedno do křesla, ve kterém čaroděj odpočíval, další na jeho lůžko a tři zastrčila mezi došky střechy, protože dům měl jen přízemí a střecha z něj byla volně přístupná. Než to všechno udělala, uběhla jen krátká chvilka, ale došky se již ochotně rozhořívaly a pohovka s postelí byly v jednom plameni. Během slídění v čarodějových věcech našla dvě konvice se silným alkoholem. Žádné víno, ale tvrdá pálenka. Vzala je a vyšla před dům. Mladík se jí držel v patách. „Proč to děláš?“ „Ty snad víš, kdo se sem blíží? Víš snad, že mezi nimi není žádný čaroděj, který by v těch knihách nenašel kouzlo, které by za námi mohl poslat?“ „Jak to mohu vědět?“ „Tak co se tak hloupě ptáš,“ odsekla vztekle a hodila obě konvice s pálenkou do domu. Jedna dopadla na knihovnu a druhá na hromadu knih. Z domu se ozvala exploze a plameny vylétly okny, dveřmi i střechou z domu ven. „A teď mizíme,“ zavelela a zamířila do lesa, směrem od blížících se lidí. Nyní i mladík poznal, že se dali do běhu a zřetelně slyšel jejich křik. „Tohle je na chvíli zaměstná a my získáme čas,“ hodila jen tak přes rameno a přeskočila na zemi ležící strom. Mladík jej naopak podběhl. „Kam půjdeme?“ zeptal se a držel se jí v patách. „Neznám to tu,“ odpověděla. „Prostě pryč od lidí. Tady je teď moc dusno.“ „Ale ty musíš mít lidi ve svém okolí, nic jiného přece nejíš,“ namítal mladík nechápavě. „Vždycky se někdo najde,“ opáčila s klidem. „Lidi jsou všude. Můžeš zamířit do nejvyšších hor nebo do nejsušších pouští, všude najdeš nějakého člověka. Jste všude. Někdy mám pocit, že kdybych nakopla kterýkoli strom v tom nejtemnějším lese, spadne z něj alespoň jeden člověk.“ „Vidíš to moc černě,“ bránil lidstvo mladík. „Nejsme všude a nejsme nejhorší na světě.“ „Samozřejmě, že ne,“ přikývla souhlasně. „To nejhorší jsem já. Zabiják, krvelačná bestie, stvůra, které se všichni bojí. Ale napadlo tě někdy, kde jsem se tu vzala? Všichni dlaci pochází z lidí. A přestože se říká, že vlkodlak vznikne, když člověka kousne vlk, není to tak docela pravda. Kromě toho, když tě kousne drak, zbudou z tebe možná jen boty, pokud jsi nějaké měl. Přemýšlej.“ Dělala dlouhé kroky, takže za ní musel klusat a přitom se moc dobře přemýšlet nedá. Raději zmlkl a soustředil se na cestu. Drakodlačice, navzdory své velikosti, procházela lesem docela tiše a on se jí ze všech sil pokoušel vyrovnat. -8-


Zastavili se až po několika hodinách pochodu prokládaného klusem. Mladík již sotva popadal dech, zatímco Nyrsa se zdála být stejně málo unavená, jako ve chvíli, kdy ji prvně potkal. Drakodlačice se zastavila na skalní terase a posadila se na kmen nějakého dávno padlého stromu. Spokojeně natáhla nohy před sebe a opřela se zády o skálu. „Je tu docela pěkně, odpočineme si,“ pronesla jako by všeobecně a povzdechla si. Mladík se k ní doploužil o několik vteřin později, svalil se na zem vedle kmene a žádal o smrt. „Co pořád máš?“ podívala se na něj. „Honíš mě po skalách jako kamzíka!“ obvinil ji. „Copak by tohle obyčejný člověk vydržel?“ „Kdybys mě nepřivedl k tomu čaroději, nikam bych tě netáhla,“ opáčila spokojeně. „Já tě nikam nevedl,“ odsekl. „Došla jsi k němu sama a mně jsi klidně mohla nechat uvnitř. Nikdo se tě neprosil, abys vykopla dveře a ničila mu knihy.“ „Nemohla jsem tě nechat běžet,“ odpověděla užasle. Mladík se na ni nechápavě podíval. „Proč ne? Mohla sis přece ulovit někoho jiného, nebo ne?“ „Viděl jsi mě přece nahou. Copak se sluší, abych já, čistá dívka,“ během těch slov zvedla vznešeným pohybem ruku a položila si dlaň na hruď, „ukazovala své soukromí cizímu muži a pak poslouchala, jak o tom v krčmě vypráví?“ Několikrát na prázdno otevřel a zavřel ústa, ale nedokázal ze sebe vypravit ani slůvko. Nakonec jen položil hlavu obličejem na zem a zasténal. „Bohové, co jsem komu udělal, že mě tak trestáte.“ „To já nevím,“ odpověděla za celý božský panteon, „ale muselo to být něco moc hrozného, jinak bys mě nepotkal.“ „Poslouchej,“ ozvala se opět po chvíli ticha, „tak mě napadá, že vlastně nevím, jak se jmenuješ. Jak ti říkají?“ „T'lor,“ odpověděl po chvíli. „Divné jméno, odkud jsi?“ zeptala se znovu, když prošla paměť a ujistila se, že podobné jméno nikdy neslyšela. „Z daleka.“ „Prima, odkud přesně?“ „Tam to neznáš. A také ses mi nepředstavila.“ „Nyrsa, tak odkud jsi?“ „Západní království, máme velkou flotilu a vládneme celému oceánu,“ odpověděl hrdě. „Tam to znám,“ odvětila Nyrsa bez zájmu. „Král je takový tlustý budižkničemu. Všechno nechává na svém vrchním rádci a ten zase všude dosadil členy své rodiny. Ovšem flotilu máte pěknou, to musím uznat. Ale to bylo také to jediné, co se mi u vás líbilo. Zem placka, šlechta příliš bohatá a obyčejní lidé moc upracovaní. Když někoho z nich ulovíš, tak se ani nenajíš, protože je kost a kůže. A raději nechtěj vědět, čím se živí, protože jejich maso je cítit vším možným. Odešli jsme do téhle země, jakmile to bylo jen trochu možné. Myslím, že je to asi osm let. Byly tam nějaké nepokoje, nebo co. Lidé už byli příliš hladoví a napadli několik šlechtických sídel, aby se dostali k jídlu. Využili jsme zmatku a ztratili se. Když jsi odtamtud, tak víš, že každý musí mít průkaz, aby stráže poznaly, kterému šlechtici patří a pod trestem smrti nesmí nikdo opustit pozemky svého pána.“ „Je to skoro deset let, co se udály selské bouře,“ odvětil T'lor. „A od té doby se mnohé změnilo.“ „Pro mě za mě,“ mávla lhostejně rukou. „Podle mne jsou šlechtici všude stejní a na rozdíl od chudáků mají prostředky, aby si najali zkušené bojovníky. Slyšela jsem moc dobře, jak to dopadlo. Sedláky a rolníky porazili a ti, kdo přežili bitvu, skončili na galejích, přikováni k veslům těžkých nákladních lodí. Pokud tomu říkáš změna k lepšímu, pak lituji, že jsem tě nezadávila při prvním setkání.“ „Proč jsi to vlastně neudělala?“ zeptal se, aby odvedl nit hovoru na poněkud bezpečnější půdu. „Už jsem neměla hlad. Chtěla jsem tě odvést domů.“ „A proč?“ „Abych si to trochu vyžehlila u otce.“ „Něco jsi provedla?“ zajímal se dychtivě, protože netušil, co může být za neshody v rodině drakodlaků. „Moc jsem vyrostla, pokud sis toho nevšiml. A víc můj otec nepotřeboval,“ odsekla nabroušeně. „Aha,“ přikývl z lehu na zemi. Pak bylo chvíli ticho. „Mohu se na něco zeptat?“ ozval se T'lor po chvíli. „No?“ „Ty šaty, co máš na sobě. Když jsem je nesl, byly to šaty na dívku tak mé velikosti. Nikdy by ses do nich nenacpala. Jak to, že ti teď sedí jako ušité na míru?“

-9-

Drakodlaci

„Speciální látka vytvořená pro drakodlaky. Přizpůsobí se ti jak v lidské, tak i v téhle podobě. Bohužel se z ní dost špatně dostávají skvrny od krve, takže k lovu se zrovna moc nehodí, ale co nadělám.“ „Speciální látka? A kde jsi ji vzala?“ divil se. „Jsou lidé, kteří s dlaky spolupracují,“ odvětila a víc se o původu látky nerozšiřovala. „Spíš mi pověz, ze které části toho 'kouzelného' království pocházíš?“ uvozovky se kolem slova kouzelného sevřely jako mříže vězení. „Na syna z rolnické rodiny nevypadáš, na to nejsi dost udřený. Ale na šlechtice také ne, na to zase nejsi dost nafoukaný.“ „Můj otec byl šikovný řemeslník,“ začal T'lor. „Nikdo to s kůží neuměl tak jako on. Všichni koně v okolí nosili chomouty jen od něj. Sedla z jeho dílny se prodávala i ve větším městě a dokonce pracoval na zakázku pro majetnější zákazníky, když chtěli mít sedlo, které by dokonale padlo jejich drahému koni. Jenže když došlo na selské bouře, přehnaly se naším městečkem nejprve hordy sedláků a jejich pohůnků. Vyrabovali, co se dalo, a zabili každého, kdo před nimi chtěl bránit svůj majetek. Zabili i mého otce a dům i se skladem a dílnou lehl popelem, stejně jako větší část města. Utekl jsem jen já a starší bratr. Ale brzy jsme se rozdělili. Dal se k armádě. Potkali jsme jednotky našeho pána a on se k nim dobrovolně přidal. Já utekl a od té doby se tak nějak toulám světem a protloukám se, jak se dá. Od otce jsem toho naučil docela dost, takže jsem se mohl živit počestně, ale v naší zemi bylo po rebelii příliš nebezpečno. Raději jsem přešel hranice a zkusil se poohlédnout tady. Zkusil jsem práci pro několik mistrů, ale všude bylo práce nad hlavu, nedostala jsi za ni ani pořádně najíst a na spánek jsi mohla klidně zapomenout. Jednou jsem musel z hladu ukrást chleba, ale chytili mě a celý den jsem byl zavřený v kládě. Od té doby se živím loupežemi a jsem v tom čím dál lepší.“ „To mám na krku pěkné kvítko, to ti povím,“ zavrčela a vycenila zuby. „Ty si stěžuj,“ usmál se. „Ty máš na krku šikovného zloděje, který se v davu ztratí jako nic, ale co mám říkat já?“ „Že máš tu čest prožít vzrušující život po boku legendárního drakodlaka,“ opáčila varovně. „No, to bych snad raději někoho méně legendárního,“ zasmál se, protože se trochu otřepal z prvního strachu a vydýchal se po výstupu na skálu. „Co všechno jsi ukradl, když se tím tak chlubíš?“ „V několika městech po mně zůstala řada chudších šlechtičen. Jejich šperkovnice nejsou zdaleka tak plné, jako bývaly. A některé truhličky byly ukryté na velmi nepřístupných místech.“ „Takže jsi vlastně docela známý, nebo ne?“ hodila po něm okem. „Ani náhodou,“ zavrtěl hlavou. „Známý zloděj je mrtvý zloděj. Kromě prvních krádeží z hladu mě už nikdy nechytili. Zdokonaloval jsem se postupně a měl jsem i dva docela schopné učitele, staré zloděje. Umím otevřít všechny zámky, na které můžeš narazit. Znám většinu nástražných zařízení a pastí, které si do svých domů nechávají zastavět bohatí lidé. Poznám, když na mě někdo líčí past a dokážu se jí včas vyhnout. Takže jediné, co po mě zbylo, byly prázdné truhlice a spousta legend. Mohl jsem chodit po ulici za bílého dne naprosto bez obav.“ „Už ti někdo říkal, že sebechvála smrdí?“ prohodila otráveně. „Samozřejmě, ale jako kdybys nevěděla, že pochválit se musíš sama, protože nikdo jiný to za tebe neudělá,“ mrkl na ni pravým okem. Nyrsa si pro sebe jen něco zabručela a zavrtěla se, aby se jí pohodlněji leželo. T'lor se zvedl a posadil se na kmen zhruba tři stopy od ní. Zahleděl se do kraje pod skalou. Na nebi dosud svítily hvězdy, přestože východní obzor již zesvětlal a ohlašoval tak blížící se úsvit. V dálce západním směrem viděl několik světel označujících polohu nějakého městečka nebo větší vesnice. Jinak byla krajina kolem nich dokonale temná a zdálo se, že i opuštěná. „Kam půjdeme dál?“ zeptal se po chvíli ticha. „Najdeme si úkryt přes den.“ „Nejsem proti, rád se trochu prospím, ale kdy budeme hledat jídlo? Nejedl jsem už dva dny a přiznám se, že bych hlady okusoval kůru ze stromu.“ „Posluž si, je jich tu dost,“ odpověděla bez zájmu. T'lor si jen povzdechl a raději ztichl. Nyrsa hleděla do nebe, nebo si to alespoň myslel, než pootočil hlavu a nepodíval se na ni. Měla zavřené oči a podle klidného, pomalého a hlubokého dýchání soudil, že nejspíš usnula. Neodvážil se ani pohnout, aby ji snad neprobudil. Říkalo se, že probudit šelmu se rovná sebevraždě, protože se na dotyčného okamžitě vrhne. Těžko by v těch to končinách hledal větší a obávanější šelmu, než byla ona. A nejen v těchto končinách, dodal po krátké úvaze. Nyrsa otevřela oči až když na ni dopadlo sluneční světlo. „Jdeme dál, teď už snad na cestu uvidíš, nebo ne?“ zavrčela a ani nezívla. „Nádherně,“ odvětil a také vstal. -10-


„Tak jdeme,“ zabručela a vyrazila vpřed. Jediným skokem se dostala na římsu dobrých devět stop vysoko. T'lor leknutím o krok ustoupil a zůstal na ni hledět s nevěřícím výrazem. „Tak kde se flákáš!“ křikla na něj, ale neušlo mu, jak spokojeně jí planou rudé oči. Chtěla ho zesměšnit. Dokázat mu, že jí nesahá ani po kotníky a bude pro ni vždy jen přítěží, se kterou se musí po zbytek života tahat. Jenže T'lor vyrostl v rodině s velmi přísnou výchovou, kde slova 'to nezvládnu' nejenže nikoho nezajímala, ale také znamenala, že za ně dostal pořádný výprask řemenem a několikrát také nedostal celý den najíst, aby ho podobné myšlenky do budoucna přešly. To znamenalo, že T'lor před žádnou výzvou necouval. Naopak, vždy hledal nejrychlejší způsob, jako ji zdolat. Nyní mu stačilo jediné rozhlédnutí, aby zjistil, že sotva dva kroky od Nyrsy se římsa prudce svažuje. Udělal několik kroků vzad, rozeběhl se, odrazil se od ležícího kmene a vyskočil vzhůru. Na římsu se dostal stejně hbitě, jako veverka. Na rozdíl od drakodlačice sice musel použít ruce, ale byl dostatečně rychlý, aby si mohl dovolit spokojený úsměv, když se postavil na nohy čelem k ní. Neušlo mu, že se drakodlačice zatvářila mírně rozladěně. Beze slova se obrátila a začala po římse stoupat vzhůru. T'lor šel za ní a nyní, ve slunečním světle, si ji konečně mohl pořádně prohlédnout. V noci byla buď velká tma, nebo mu šla po krku, takže si všímal jen jejích zubů a drápů. Nyní viděl i to, co její otec úmyslně přehlížel. Dlačice měla postavu zápasnice. Pravda, zápasnice nebývají tak obdařené jako ona, ale nezaujatý pozorovatel si nemohl nevšimnout pevného a plochého břicha, stejně jako svalů rýsujících se drobnými, lesklými šupinami. Její postava byla dokonale souměrná a vyvážená. Nyrsa byla velmi silná a mohutná, ale v žádném případě nebyla tlustá. Kromě hrudi se na ní nic jiného nenatřásalo a pohybovala se s takovou lehkostí a elegancí, ale současně tak úsporně, jako šermířští mistři, kteří také neudělají jediný zbytečný pohyb. Došel k názoru, že ji příroda bohatě obdařila nejen po tělesné, ale také po pohybové stránce, a že kdyby se změnila v dívku a vážila polovinu toho, co váží, vedli by o ni války všichni králové světa. Na vrcholu skály našli skulinu ve stěně, která se po několika krocích rozšířila v poměrně prostornou dutinu. Prostornou do doby, než se v ní pohodlně rozvalila Nyrsa. Venku se rozhlédla, a když se ujistila, že až k nim nevede žádná snadno schůdná cesta a navíc by případný stopař musel překonat rozsáhlé pole volné kamenné suti, která se odvalovala pod nohama při každém kroku, a padající kameny dělaly pěkný hluk, uvolnila se. Uvnitř se proto natáhla na zem s naprostým klidem a s nadějí, že si odpočine a večer bude opět v plné síle. Bohužel se natáhla do středu dutiny, takže nezáleželo, kam se uloží T'lor, vždy k ní bude příliš blízko a bude se jí dotýkat. „Ehm …,“ odkašlal si. „Hm?“ odfoukla. „Nemohla by sis lehnout trochu ke stěně?“ zeptal se opatrně. „Nějak se sem nevejdu a také bych si moc rád lehl.“ Nyrsa si něco zabručela, ale odsunula se ke stěně, takže si T'lor mohl lehnout bez obav, že se k ní dostane příliš blízko.

N

espalo se mu dobře. Půl dne proseděl buď v jejich dočasném úkrytu, nebo v chodbě těsně za vchodem, kde byl dostatečně schovaný. Měl hrozný hlad, ale Nyrsa spala klidně a tvrdě. Až k večeru se začala převalovat. Seděl zrovna ve vchodu, když zaslechl nějaká slova. Překvapeně zvedl hlavu a zaposlouchal se. Přicházela z dutiny za chodbou, ale ta měla jen jeden vchod, ve kterém seděl on. Kdo by tam tedy mohl mluvit. Opatrně se zvedl a tiše jako myš přešel chodbou k dutině. Tam zjistil, že uvnitř je stále jen Nyrsa. A krátce po té, co se na ni podíval, pohnula drakodlačice rty a tiše říkala něco jako ‚já za to nemohu‘ a pak ještě další věty, ale těm už nerozuměl. Stál příliš daleko a blíž se neodvažoval. Vrátil se ven, ale její mluvení ze spaní mu vrtalo hlavou. Od jednoho ze dvou starých a velice zkušených zlodějů věděl, že se obvykle vyplatí poslouchat, co mluví lidé ze spaní, protože pak se často dozví pravdu o věcech, o kterých by ti samí lidé na veřejnosti nepromluvili ani slabiku. Nyrsa se probudila ve chvíli, kdy se slunce téměř dotklo obzoru. T’lor byl u toho, když se probouzela. Otevřela oči, mohutně zívla a pak se posadila. Chvíli se protahovala a T’lor tak měl možnost ocenit její mohutnost, protože se jí při protahování napínaly všechny svaly pod šupinatou kůží. Nicméně se přistihl, že mu oči sklouzávají do jejího výstřihu kdykoli se předkloní. Nakonec otevřela oči, po celou rozcvičku přivřené, a podívala se přímo na něho. „Říkal jsi něco o hladu, že?“ „Říkal, už v noci,“ přikývl a dal si záležet, aby v jeho hlase nebyla ani stopa po výčitce. Přece jen bylo na místě pokusit se o lepší vztahy, když už to došlo k takovým koncům. „Tak pojď, něco s tím uděláme,“ řekla, jediným pohybem se zvedla na nohy a podala mu ruku. Vytáhla ho do stoje, jako kdyby nic nevážil a jako první vykročila chodbou ven. Tam se postavila stranou, aby nepřekážela a za-11-

Drakodlaci

čala se rozhlížet. Nejprve měl pocit, že něco hledá, ale pak si uvědomil, že pečlivě větří. Prozradily to rozšířené nozdry a jiný rytmus dýchání. Avšak na možný cíl ji upozornil sluch. Vítr k ní donesl zvuky koňského ržání a něčeho, co znělo jako prásknutí bičem. „Jdeme,“ zavelela a vykročila po skále. T’lor se jí držel v patách a užasl, když mu na dvou místech, kde narazili na trhlinu ve skále příliš širokou na to, aby ji přeskočil a jejímž obcházením by ztratil mnoho času, podala ruku a pomohla mu, aniž by to doprovázela jedinou kousavou poznámkou nebo jedovatým pohledem. Neopomněl vždy poděkovat a zdálo se, že to Nyrsa přijímá s potěšením. Neměl však nejmenšího tušení, kam míří. Zvuky, které Nyrsa slyšela, byly pro jeho uši příliš slabé. První zvuky, které mu trochu napověděly, co se bude dít, zaslechl až dole pod skalou. Nyrsa nyní našlapovala lehce a tiše. Tak tiše, že tomu nemohl ani uvěřit. Podle jeho odhadu musela vážit více jak dvě stě sedmdesát liber a měl za to, že se moc nemýlí. Až doposud totiž v krčmách vyhrával ve všech sázkách, kdy se měla uhádnout hmotnost nákladu nebo koně. Přesto by, kdyby zavřel oči, mohla projít sotva krok od něj a nejspíš by ji vůbec nezaslechl. Měl neodolatelné nutkání zeptat se jí, jak to dělá, ale chápal, že nyní, na lovu, nebude mít na rozhovor náladu a mohl by dnešní klid rychle zničit. Zůstal tedy potichu a snažil se dělat stejně málo hluku, jako ona. Dělalo mu to trochu potíže, protože zloději provozují své řemeslo hlavně ve městech, kteréžto prostředí vyžaduje úplně jiný způsob pohybu než les. Nyní jasně slyšel, že někde před nimi stojí vůz s koněm nebo možná dvěma a nejméně jedním mužem. Ten něco říkal a občas práskl bičem. Až když postoupili dalších několik desítek kroků, uviděli mezi stromy nějaké stavení, před nímž stál vůz. Zdálo se, že prázdný. V něm byl zapřažený kůň a druhý stál za vozem, uvázaný k němu provazem protaženým ohlávkou. Nebyl tam jeden muž, ale dva. Jeden mohutný, skoro tlustý, stál na voze a bičem poháněl menšího a hubeného muže, který běhal s pící pro koně od stavení k vozu a zpět. Nyrsa se ukryla za větším stromem a T’lor zalehl za menší strom tři kroky vedle ní. Krátce na ni mrkl, ale drakodlačice si ho nevšímala. Soustředěně pozorovala dění před sebou a tu a tam se krátce olízla. Všiml si, že kývá špičkou ocasu jen několik palců nad zemí. Stavení byl přízemní domek značně zanedbaného stavu. Ze slov obou mužů se dozvěděli, že jde o odpočinkovou stanici pro formany projíždějící tudy se svými náklady. Tihle se tu rozhodli přespat a hubenější muž, tlusťochův pomocník, hromosvod a holka pro všechno, již do domu odnosil všechen náklad, aby byl ve větším bezpečí a nyní se staral o koně. Netrvalo dlouho a oba zmizeli uvnitř domu. Koně předtím uvázali za dům, kde byli kryti přesahující střechou před nepřízní počasí a vůz nechali stát vedle domu. V té době už bylo značné šero a v lese tím pádem téměř tma. T’lor koutkem oka zachytil nějaký pohyb a rychle tím směrem obrátil hlavu. Nyrsa si odložila vrchní část oblečení a nechala si jen sukni. Nijak si nelámala hlavu s tím, že ji pozoruje. Zašla za strom, a když se o chvilku později vrátila, byla ve své lidské podobě. Nyní si ji T’lor prohlížel s ještě větším zájmem. Polonahou, pohlednou a vnadnou dívku ještě nepotkal, třebaže spících žen už viděl celou řadu. Nyrse se však žádná ani neblížila. Dívka došla až k němu a podala mu svlečené svršky. „Vezmi je k sobě, ať se s nimi nic nestane,“ řekla a nijak nekomentovala směr jeho upřeného pohledu. Mlčky převzal podávané oblečení a sledoval, jak si sedla na bobek, nabrala ze země trochu vlhké hlíny a začala se jí špinit. Došlo mu, že přesně tu samou strategii asi použila předchozího dne, a proto se před ním objevila úplně nahá. Mlčky pozoroval, jak si zašpinila tělo i ruce a tvář, rozcuchala se, z blízkého keře ulomila několik suchých větviček a vcuchala je do vlasů. Pak se znovu postavila. „Počkej tady. Až tě zavolám, přijď do domu,“ řekla a zmizela ve tmě. Ukryl se zpět za strom a čekal. O chvilku později s ním trhlo leknutí. Lesem se rozlehl dívčí křik a volání o pomoc. Vzápětí vyběhla zpod stromů Nyrsa a s klopýtáním, jako kdyby uběhla celé míle, běžela k domu, přičemž stále volala o pomoc. Dříve než doběhla na poloviční vzdálenost k domu, otevřely se dveře a v nich se objevil tlouštík se sekerou v ruce. Za ním byla vidět postava jeho hubeného pacholka. Když uviděli polonahou, klopýtající dívku, chvilku překvapeně zírali, ale když Nyrsa padla na zem několik kroků od nich a zůstala ležet v hraném vyčerpání, odložili zbraně za dveře a vyběhli jí na pomoc. T’lor jen zakroutil hlavou. Užasl nad tím, jak snadné je ulovit člověka. Muži vnesli Nyrsu do domu a zavřeli za sebou dveře. Drakodlačice se v domě jen jedinkrát rozhlédla, aby se ujistila, že kromě těch dvou tam nikdo jiný není a proměnila se. T’lor zaslechl dvojí výkřik plný děsu a pak dlouhé zavrčení. Po kratičké chvilce ticha se dveře znovu otevřely a vyhlédla z nich Nyrsa v drakodlačí podobě.

-12-


„T’lore!“ křikla polohlasem a mladík sebou škubl. Vyběhl však s jen zanedbatelným zaváháním a Nyrsa ustoupila o krok do domu, aby mohl kolem ní projít. Zastavil se ve středu místnosti, zatímco Nyrsa za ním zavírala dveře na petlici, a hleděl na dvě těla ležící na posteli. „Tomu říkám rychlost,“ vydechl a podíval se na drakodlačici. Opět byla úplně nahá. Sukně ležela na podlaze pod postelí. „To se na tebe hned vrhli?“ neodolal nezeptat se. „Ano i ne,“ odvětila klidně. „Sukni mi sice stáhli, ale jinak příliš nespěchali. Stejně jsem jim víc času nedala. Říkal jsi něco o hladu,“ ukázala na stůl. Leželo na něm jídlo, které si muži přinesli sebou. Bylo ho tolik, že mu vydrží alespoň týden. Nyrsa přešla k oběma mrtvolám, strhla z nich oblečení a začala je pojídat. T’lor si nemohl pomoci. Obrátil se a sledoval ji tak dlouho, dokud v ní nezmizel i poslední kousek druhého muže. „Proč nejíš?“ zeptala se prostě a olizovala se prsty. „Promiň.“ „Nic se neděje,“ pokrčila rameny. „Ty z toho budeš mít špatné spaní.“ „Nebudu,“ odvětil. „Viděl jsem horší věci, které lidem dělali jiní lidé jen pro zvrácené potěšení. Ty zabíjíš z hladu a docela rychle a šetrně. Podobá se to lovu. To se dá pochopit a navíc si na to musím zvyknout.“ „Zajímavý přístup,“ odvětila, když ho sjela pátravým pohledem. „Jsem praktický člověk, alespoň to o mě říkali,“ odvětil a posadil se ke stolu, aby se sám konečně najedl. Nyrsa se zvedla a posadila se ke stolu proti němu. Stejně jako on pozoroval ji, pozorovala nyní ona jeho. Ne však kvůli způsobu jídla, ale z úplně jiných důvodů. „Nějak rychle ses otřepal,“ řekla najednou. „Myslíš?“ „Řekla bych, že ano. Ještě včera ses klepal jako list ve větru a teď se tváříš, jako kdybys mě znal několik měsíců.“ „Asi bych se měl dát na herectví,“ usmál se. „Pravdou je, že jsem překonal ten první nápor děsu, který asi potká všechny lidi, kteří tě poprvé uvidí. Teď ho vystřídal takový menší strach, který se už tolik neprojevuje.“ „Menší?“ zajímala se zvědavě. „No, jako třeba strach z toho, co by se stalo, kdyby zakopl a spadl na tebe, nebo až budeme spát zase v nějaké dutině, což bude asi dost obvyklé, ale ve spánku bychom se dostali příliš blízko k sobě a ty ses probudila jako první.“ Zasmála se. „Pokud na mě nespadneš během plížení ke kořisti, tak se ti nic nestane. Maximálně si z tebe budu dělat legraci, že neumíš chodit.“ „A to s tím spaním?“ zapátral. „Záleží na okolnostech,“ odvětila neurčitě. „Na jakých?“ „Můžeš si být jist, že tě nezabiji, a protože oba cítíme bolest toho druhého, nejspíš tě ani moc silně neuhodím. Ani v případě, že to přiblížení nebude náhoda. Navíc jsem mnohokrát přespávala na místech, kde bylo málo místa i pro jednoho člověka, natož pro drakodlaka mé velikosti. Musíš počítat s tím, že někdy budeme muset spát těsně u sebe a budu mít lidskou podobu.“ „Ehm…,“ odkašlal si, když si představil, že leží přitisknutý k takové dívce a nesmí na nic ani pomyslet. „Zvykneš si, stejně jako já,“ odvětila pobaveně. „Copak jsi už s někým takovým takhle žila?“ „Právě že ne,“ mrkla na něj. „Bude to zajímavé pro oba. A teď jez, budeme muset vyrazit na cestu. Najdu ti něco na to jídlo a mrknu se, co to vezli.“ Na to byl ovšem zvědavý stejně jako ona a tak po chvíli se oba společně probírali nákladem složeným u zdi vedle dveří. Nyrsa si vzala sukni, ale nic víc. Na jeho tázavý pohled odvětila, že mu přece říkala, že se z té látky špatně dostává krev a zatímco sukně je tmavá a krev na ní není téměř vidět, košile a halena jsou ze světlé látky. „Musela jsem si prostě zvyknout.“ „Copak si takhle chodila i doma? Měla jsi přece rodinu, bratry a tak, nebo jsem to tam v lese špatně pochopil?“ „Pochopil jsi to zcela správně,“ odvětila a při vzpomínce na rodinu se celá jakoby stáhla do sebe. „Doma jsem takhle chodit nemohla. Drakodlaci nevypadají jako já, takže rodiče trvali na tom, že budu stále kompletně oblečená. Ostatní ovšem mohli chodit úplně nazí, protože mají normální drakodlačí těla a na tom není nic ke koukání. Nesouhlasila jsem s tím. Jsem drakodlak, takže jsem se chtěla chovat jako oni. Navíc jsem musela stále prát oblečení. Ale takhle jsem mohla chodit jen při lovu, a to jen při samostatném lovu. Táta by o mě přerazil první -13-

Drakodlaci

věc, kterou by nahmátl, kdyby mě takhle viděl. Máma by sice nebyla tak prudká, ale určitě by mi dlouze promlouvala do duše. S tebou se o tom ovšem bavit nehodlám.“ „Vzhledem k tomu, že jsem muž, tak jsem ten poslední, kdo si hodlá stěžovat,“ ujistil ji a v žertu na ni mrkl. Něco zavrčela a hodila po něm malým džbánkem, který zrovna držela v prstech, ale bylo vidět, že úmyslně hází stranou, aby ho nezasáhla, a oči jí na krátkou chvíli zahořely žertovnými plamínky. Zasmál se a oplatil jí to hozením nějakého cedníku, samozřejmě také úplně mimo, aby ji nezasáhl. Vyplázla za to na něj jazyk a vrátila se k přehrabování nákladu. Brzy našla nějakou truhličku z tmavého dřeva a několikrát ji převrátila v prstech. Přestože jasně viděla štěrbinu označující víčko, nemohla ji nijak otevřít. Už se rozhodla, že do ní zaryje své drápy, když si jí všiml T'lor. „Ne!“ vykřikl a položil dlaň na její ruku, již připravenou krabičku rozdrtit na třísky. „Co je?“ zeptala se zaskočeně. „Nenič to! Pro takové, jako jsem já, to má velkou cenu!“ „Co je to, že kvůli tomu skoro křičíš?“ zeptala se podezíravě a stáhla krabičku mimo jeho dosah. „Zlodějské nářadí.“ „Cože?“ nevěřila mu a zaklepala krabičkou u ucha. „Uvnitř se nic ani nehne a nářadí přece zvoní a cinká.“ „To ano, ale to by tě prozradilo,“ vysvětloval chvatně a očima visel na krabičce. „Uvnitř je vše, co potřebuješ k otevření i těch nejsložitějších zámků. Všechny nástroje jsou uložené v prohlubních a krabička je vyložená černým sametem, takže nástroje se ani nehnou.“ „A proč to nejde otevřít?“ „Protože je tam skryté péro. Musíš zmáčknout tři výstupky a víčko samo odskočí.“ Natáhl po krabičce ruku dlaní nahoru. Nyrsa mu krabičku po krátkém zaváhání podala a pak zvědavě pozorovala, jak bez váhání stiskl tři výstupky, kterých podobných tam bylo několik tuctů, a víčko skutečně trochu nadskočilo. Když krabičku otevřel, uviděla černě vyložený vnitřek a v něm spoustu drobných i větších nástrojů určených k odemčení všech typů zámků, které se začaly v posledních desetiletích vyrábět jako veliká novinka a které v domech bohatých lidí rychle nahradily dříve používané petlice a závory. „Zajímavé,“ řekla prostě, protože všechny ty nástroje viděla poprvé v životě. „Něco takové ti vzali ti otrokáři, u kterých jsem tě našla?“ „Ano, ale tahle sada je vyrobená z kvalitnějšího kovu a mnohem lepším kovářem, než byla ta má. Každý zloděj by za ni byl ochoten utratit pěknou sumičku.“ Nyrsa jen pokrčila rameny a vrátila se ke hromadě zboží. Brzy v něm našla teplý plášť zhruba její nynější velikosti, i když byl trochu kratší, než by si přála, a hned si jej zkusila. „Konečně něco na mě,“ broukla spokojeně. Plášť byl černý a silný a sliboval, že až přijde zima, bude spát v teple. Podobný plášť si našel i T’lor, ale jemu byl naopak trochu dlouhý. Protože však bylo léto, a za takové dva tři měsíce se začne ochlazovat, neměl v úmyslu hledat na něm nějaké vady. Jeho spokojenost byla dokonalá ve chvíli, kdy našel docela slušný tlumok, na kterém sice bylo vidět používání, ale zdálo se, že bude sloužit ještě několik let. Naskládal si do něj jídlo a zlodějské nářadí a nakonec si upravil řemen, aby mu tlumok dobře seděl. „Můžeme vyrazit?“ zeptala se Nyrsa a stoupla si. „Můžeme, ale co s tím tady uděláme?“ „Nic, necháme to tak, jak to je. Jen pustíme ty koně, ať si jdou po svých.“ Přikývl a sám obešel dům, aby koně vypustil. Zvířata ho zvědavě pozorovala, ale jen do té doby, než k nim přišel blíž a obě si k němu přičichla. Ve chvíli, kdy ucítili Nyrsin pach, začali se vzpínat. Jen s velkou dávkou opatrnosti se mu podařilo odvázat je od břevna a koně vystřelili do lesa, jako kdyby je honila smečka hladových vlků. Nyrsa pak určila další směr. Pokračovat lesem stále dál od čarodějova domu. „Proč zrovna tím směrem?“ „Slyšela jsem, že je tam nějaké město nebo alespoň městečko. Možná bys tam našel nějaké uplatnění a já dost jídla.“ „Proč ne, zkusit se má všechno,“ přikývl. „Třeba i pokousání drakodlakem?“ prohodila rozverně a hodila po něm významný pohled. „No, kdyby to nemělo ty nevratné následky, tak by to stálo za úvahu,“ hrál na ni zamyšleného a vysloužil si za to lehkou ránu ocasem přes nohy. „Nejraději bych tě kousla hned.“ „Proč? Co jsem zase provedl?“ divil se a uvažoval, zda to myslí vážně nebo jen hrozí. „Kdybys byl drakodlak, bylo by vše mnohem snazší.“ -14-


„Ale drakodlaka kousnutím nevyrobíš,“ oponoval vystrašeně, protože poznal, že tentokrát si Nyrsa žádnou legraci nedělá. „Ale ano, jde to,“ odvětila. „Jenže to není tak snadné jako jiných dlaků. A právě proto tě nemohu kousnout jen tak. Zabila bych nás oba. Ale nemysli si, že se budu celý život tahat s člověkem.“ „Doufal jsem, že ti budu nějak prospěšný a bude nám to vyhovovat oběma,“ pronesl opatrně, nyní již za chůze mezi stromy. „A čím prosím tě,“ odsekla nabroušeně. „Jsi jako za groš kudla, lidskou mrtvolu neuneseš, a když se po tobě trochu nešikovně oženu, udělám z tebe dva. Když jdu svým tempem, musíš klusat a přes potoky abych tě přenášela jako dítě.“ Dál šli mlčky, protože na tom, co řekla a jak to sama viděla, nemohl najít nic, co by snadno vyvrátil. K jejímu stylu života mohl zatím přispět jen pramálo. Plně si uvědomoval, že je jí jen na obtíž. Kdyby mohla jít sama, šla by nejméně dvakrát rychleji a úplně jinou trasou, kde by po ní nezůstaly žádné stopy. Nyní šli po měkké lesní půdě a hrozilo, že pokud tudy zítra půjde schopný stopař nebo hraničář, rychle se dovtípí, kdo tudy prošel, a buď se jim pověsí na paty, nebo zalarmuje všechny lidi široko daleko. Až kolem půlnoci se zastavili na kopci s vrcholem hustě porostlým borovicemi, odkud bylo vidět do kraje pod nimi. Přímo před nimi, nyní musel obdivovat její orientační smysl, protože dokázala v lese udržet přímý směr bez jediného zaváhání, zářilo mnoho světel. Tohle nebylo městečko, kde dávají lišky dobrou noc, nehledě na to, že kdyby nějaká liška skutečně promluvila, utloukli by ji stříbrným svícnem dřív, než by stihla zavřít tlamu. Před nimi se rozkládalo slušně velké město o průměru dobrých dvou mil. Ačkoli to ve tmě nebylo vidět, nebylo pochyb, že bude obehnáno hradbami a jistě bude mít i stálou vojenskou posádku, když ne uvnitř hradeb, tak někde poblíž. On sám sice další světla svědčící o přítomnosti jakékoli pevnosti neviděl a město se rozkládalo v rovině, ale podle jeho zkušeností by žádný panovník neponechal takové město bez vojenské ochrany, případně bez dozoru, kdyby pánům konšelům náhodou narostl moc velký hřebínek. „Myslíš, že se ti podaří dostat se dovnitř?“ zeptal se s očima stále upřenýma na světla města. „Už jsem byl ve městě, kde se každý příchozí bez ohledu na to, zda ve městě žije celý život a odskočil si jen na pole, či k němu zabloudil poprvé v životě, musel dotknout stříbrného prutu, aby se zjistilo, zda není dlak.“ „To mi zjistíš ty,“ odvětila. „Najdeme si nějaký úkryt, kde přečkám den. Ty se hned ráno vydáš na cestu a zjistíš, jak se dostat do města, kde se ubytovat a na co si dát pozor.“ „A čím chceš to ubytování zaplatit? Nemám ani groš.“ „Vzala jsem těm dvěma váček s penězi. Škoda, že jsem neobrala i ty otrokáře, z těch by káplo víc peněz, ale tehdy jsem nevěděla, že budu muset utíkat.“ „Tak proto jsem nikde nic neviděl,“ usmál se. „Kam jsi je schovala?“ Nic neřekla, jen se dlaní plácla přes sukni. Pak se k němu obrátila. „Musíme najít nějaký potok nebo něco takového. Potřebuji se trochu vykoupat, abych k sobě nepřitahovala moc velkou pozornost.“ „Jako muž tě mohu ujistit, že k sobě přitáhneš pozornost bez ohledu na to, v jaké podobě právě jsi.“ „Díky za kompliment a umyješ mi za něj vlasy a záda,“ odvětila a ve tmě neviděl, jak se právě tváří. Měl však neodbytný pocit, že se rudý svit jejích očí změnil v poťouchlý. „Dívku jako jsi ty, vykoupu rád,“ pronesl a dvorně se jí uklonil. „Tak velký ten kompliment zase nebyl. Během koupele budu v téhle podobě,“ odvětila spokojeně. Pokud však doufala, že mladíka srazí, byla na omylu. Spokojeně se usmál a docela se na to i těšil. Sám se divil, jak mu její přítomnost vadí čím dál méně. Asi to vážně bylo tím, jak si postupně zvykal na fakt, že mu nemůže nic udělat. Najít tůni netrvalo příliš dlouho. Drakodlačice rychle našla v kakofonii zvuků nočního lesa zvuk tekoucí vody a ten ji dovedl k několikastupňovému vodopádu. Na středním stupni mezi dvěma vodopády se rozkládalo rozměrné jezírko. V průměru mělo snad třicet stop, ale ve středu nebylo hlubší než dvě stopy. Dno tvořila vodou obroušená skála, po obvodu rostlo kapradí, mechy a několik vodních rostlin, kterým nevadilo, že si vodopád za stovky a tisíce let práce vytvořil hluboký kaňon, kam proniklo jen málo slunečního svitu. Nyrsa spokojeně broukla, odložila plášť i sukni, zbytek jejích svršků stále opatroval T’lor v tlumoku, a vstoupila do vody. V nejhlubším místě si lehla na dno a pečlivě se opláchla. Mladík si zatím vyhrnul nohavice, uvázal je nad koleny a stáhl si košili, aby si ji nenamočil. Když došel k Nyrse, seděla na dně zády k němu a čekala. Záda jí omyl několika hrstmi namočené trávy, aby dostal ze šupin všechny nečistoty a pak přišly na řadu vlasy. Nyrsa se nejprve celá namočila jednoduše tak, že se před ním položila do vody a ponořila hlavu. Pak se zvedla na loktech, aby držela hlavu nad hladinou, ale vlasy zůstaly ve vodě. T’lor si za ni dřepl a pečlivě jí vlasy umyl. Ne-

-15-

Drakodlaci

měli sebou nic, čím by z vlasů dostal mastnotu, takže to trvalo dlouho, ale nakonec se mu to přece jen trochu podařilo. „Pokud najdeme nějaké ubytování, musíme si tam pro tebe opatřit něco na pořádné umytí,“ prohlásil nakonec, když se znovu opláchla a postavila se na nohy. „Proč?“, zeptala se při vymačkávání vody z vlasů. „Protože takhle tě koupu moc dlouho a riskujeme, že nás někdo překvapí.“ „S tím si nelam hlavu,“ mávla rukou a za rozčesávání vlasů prsty zamířila ke břehu. „Zaručuji ti, že tu nikde není ani noha.“ „Když to říkáš,“ pokrčil rameny, ale myslel si o tom své. Na břehu se drakodlačice proměnila v dívku a oblékla se. Pak společně našli místo, kde počkali do rána. Byla to další rozsedlina ve skalní stěně, kterou kryly husté keře. Stačilo odejít tři kroky daleko a nebyla vůbec vidět. Byla však velmi úzká, takže museli sedět těsně u sebe. A oběma se chtělo spát. Nakonec to vyřešili tak, že si T’lor lehl na zem a Nyrsa si lehla tak, že jí posloužil jako polštář. Sotva si lehla, zavřela oči a za chvíli spala. To ovšem nebyl jeho případ. Její mokré vlasy ho studily, takže se o nějakém pohodlí nedalo vůbec mluvit. Navíc, tábořit tak blízko velkému městu společně s drakodlakem na břiše mu přišlo jako až moc velké pokoušení osudu. Neustále se obávala toho, že se náhle rozhrne křoví a objeví se někdo s kuší, v níž bude šíp se stříbrnou hlavicí. Nakonec však únava udolala i jeho.

K

dyž se probudil, spala Nyrsa na boku s pokrčenýma nohama a hlavou na jeho břiše a obličejem natočeným k němu. Zjistil, že ji ve spánku jednou rukou objal, což bylo celkem pochopitelné, ale nyní přemýšlel, jak vytáhnou svou ruku z pod její a neprobudit ji. Nakonec to raději nechal být, včera mu přece slíbila, že to nebude řešit. A opravdu to neřešila. Probrala se o hodnou chvíli později a mírně se protáhla. Přitom zjistila, kde má T’lor ruku, ale jen se podívala, kde má dlaň a když zjistila, že spočívá neškodně na její lopatce, povolila ruku a nechala ho, aby si ruku stáhl zpět. „Vyspala ses?“ zeptal se, když se posadila a mnula si oči. „Docela ano, ale v lidské podobě se většina dlaků necítí moc pohodlně a já patřím mezi ně. V dlačí podobě si odpočinu mnohem víc.“ „Mně nevadí, když budeš příště v dlačí podobě a budeme v takto malé dutině. Rád ti posloužím jako polštář.“ Loupla po něm okem. „Proč?“ „Třeba proto, že jsi včera jasně spočítala, že jsem ti jen přítěží. Tak alespoň koupelemi a pohodlnějším spánkem se ti mohu pokusit nahradit omezení tvého života.“ „Nech toho,“ zabručela. „Mluvíš jako konšel.“ „Snažím se být zdvořilý,“ bránil se. „Tak příště mluv normálně a ne tak šroubovaně. Ale jinak souhlasím a přijímám. Budeš mě koupat a tak dále, zatímco já se budu snažit, abys při mém lovu nezůstal zkrátka a také si přišel na své.“ „Děkuji,“ uklonil se v sedu a Nyrsa mávla rukou, jako že o nic nejde. Pak si stoupla a prsty si pročísla vlasy, aby nevypadaly jako vrabčí hnízdo. Nakonec vyšla před dutinu a T’lor ji následoval. „Víš, co máš dělat?“ zeptala se, jako se velitel ptá svého podřízeného, čímž se T’lora mírně dotkla. Měl za to, že se dokázal zcela nepozorovaně dostat na mnohem víc pečlivě střežených míst, než ona kdy viděla. „Proniknout do města, prohlédnout si ho, najít nocleh a něco k jídlu pro nás oba a pak se pro tebe vrátit,“ odpověděl bez zaváhání. Nyrsa se krátce ušklíbla, ale neřekla nic. Jen vyšla z keřů na volnější místo, odkud bylo vidět na město pod nimi. Foukal mírný vánek a pohyboval korunami stromů a keři kolem nich, takže je pohybující se větve docela dobře ukrývaly, i kdyby nebyli od města tak daleko. T’lor odhadoval, že mu potrvá zhruba hodinu, než se dostane k jeho bráně. Nyní, ve dne, bylo vidět, že celé město skutečně obepínají vysoké hradby. Odtud sice nedokázal ohodnotit jejich stav, ale jasně viděl, že ve středu města je další shluk budov obehnaný vysokou zdí. Protože šlo o nízké budovy bez výzdoby, soudil, že je to sídlo městské posádky. Několik jich už viděl a v jednom z nich dokonce úspěšně vykradl pokladnici jednoho kaprála, který si nahrabal slušné peníze tím, že krátil své jednotce žold a škudlil na potravinách pro vojenskou kantýnu, kterou měl také na starosti. Bylo tedy téměř jisté, že nebude kolem ukradených peněz dělat moc velký křik. V tom se ovšem T’lor hrubě mýlil a pak musel zmizet tak rychle, že si sotva stihl sbalit své nářadí. „Tak co?“ zeptala se. „Už jsi někdy v takovém městě byla?“ „Jednou jsme podobným projížděli, ale bylo menší a nemělo hradby.“

-16-


„A přesto do něj chceš vstoupit? Uvědomuješ si, že jakmile pojmou podezření, že je uvnitř dlak, zavřou brány a projdou všechny domy se stříbrem a nepřestanou, dokud tě nenajdou?“ „Nehodlám tam být déle, než den nebo dva.“ „I jediná noc tě může stát život,“ namítal dál. „Najdou jednu okousanou kost a začnou šílet. Dej na mě, už jsem jeden takový hon zažil. Toho vlkodlaka uštvali během několika hodin.“ „Tak zaprvé,“ pronesla uraženě, „po mě kosti nezůstávají a za druhé, nejsem nějaký hloupý vlkodlak.“ „Ale zůstávají po tobě zakrvácené kusy oblečení a jsi tak velká, že se těžko někde ukryješ.“ „S tím si poradím a teď jdi,“ odsekla a strčila do něj. Pokrčil tedy rameny a vydal se na cestu. Dostat se z kopce na planinu pod ním bylo snadné. Seskákal mezi balvany a kmeny stromů do koryta potoka, ve kterém se o kus výš proti proudu koupala drakodlačice, a podél vody se dostal až dolů. Tam se krátce zastavil a ohlédl. Drakodlačici nikde neviděl, ale v tomhle terénu by se snadno ukryla celá jízdní jednotka i s několika těžkými kusy* a možná i kompletním trebuchetem. Stromy byly vysoké a velmi staré, koruny prorůstaly jedna druhou a mezi nimi rostlo tolik křovin, že neviděl dál, než na nějakých deset kroků. Klidně mohla stát za nejbližším dubem, který měl v průměru téměř dva kroky. Podíval se po svahu vzhůru a řekl si, že zpáteční výstup bude pěkná fuška. O chvíli později již šel svižným krokem travou k městu. Zcela úmyslně nezamířil k cestě, kterou viděl několik set kroků vlevo, aby náhodou nepotkal nikoho známého. Neměl jich mnoho, ale většina dobrých zlodějů je neustále v pohybu, protože velkých měst bylo příliš málo a dříve či později by se na ně stejně přišlo a pak by jejich život mohl skončit velmi rychlým a nepříjemným způsobem. Nyrsa jej však vůbec nesledovala. Posadila se pod strom na skálu porostlou mechem, opřela se zády o kmen a pohladila si kručící břicho. Opět měla hlad, ale s tím se nedalo nic dělat. Možná to bylo tím, že měla u sebe obyčejného člověka, ale měla pocit, že stačí, aby se na něj jen podívala a hned by něco snědla. Podložila si hlavu rukama, přehodila nohu přes nohu a dívala se, jak se T’lor blíží k městu. Mladík se dostal na dohled stráží u brány zhruba po hodině pochodu. Muži si ho však příliš nevšímali. Víc pozornosti věnovali přijíždějícím formanům. Bránu střežila desítka ozbrojenců, ale jen dva řídili provoz branou. Ostatní prohledávali vozy a dávali pozor, zda se do města nesnaží proniknout někdo bez prohlídky nebo nepřiváží zboží, které by tu chtěl prodat bez odvedení daně. Mladík se splasklým tlumokem přes rameno a v obnošených šatech je pranic nezajímal. Pouze ho sjeli pohledem, který mu měl dát na vědomí, že o něm vědí a pokud ve městě něco provede, půjdou po něm jako ohaři, ale to bylo také všechno. Procházel ulicí za branou, kličkoval mezi vozy, chodci, nepořádkem všeho druhu a tu a tam nakopl slepici, která mu nechtěla uhnout z cesty nebo naopak ustoupil z cesty procházejícímu koni, krávě nebo jinému podobnému hospodářskému zvířeti. Stejně tak se držel z cesty všem mužům, kteří jen tak postávali na ulici s mečem u pasu a rozhlíželi se kolem. Až moc dobře věděl, že v každém větším městě se najde dost mužů, kteří pomáhají stráži a přitom nenosí jinak povinnou uniformu nebo odznak. Na takové si musel zloděj dávat obzvlášť velký pozor, protože na ně mohl narazit za každým rohem. Proto si vypěstoval schopnost odhalit takové muže na dálku i v přeplněné ulici a zmizet v postranní uličce dříve, než si všimli oni jeho. Stejným způsobem, se zachoval i teď a tak jeho cesta vedla dost klikatě podél hlavní ulice a nejbližšími bočními uličkami. Nakonec došel pod hradby toho, co z dálky považoval za sídlo posádky, a co z blízka skutečně byly kasárna. Před jejich branou se nacházelo rozlehlé náměstí dost nepravidelného tvaru, které přijal s velkým povděkem. Na takovém náměstí se zručný zloděj ztratil rychleji než ryba v kalné řece. Dnes se zde konal nějaký menší trh, ale T’lor věděl, že města často povolovala prodej zboží na stáncích po celý rok, s výjimkou náboženských svátků, kdy se zpravidla nařizoval klid a modlitby. Lidé sice ochotně splnili všechny oběti svým bohům, ale klid nedrželi nikdy. Naopak, takové svátky byly zasvěceny oslavám a krčmy, hospody, nevěstince a jiné takové podniky praskaly ve švech od rána do večera, nebo spíš od rána do rána. Prošel zběžně mezi stánky a udělal si v duchu poznámku, že dnes se tu nic kloudného sehnat nedá, i kdyby náhodou měl nějaké peníze. Na stáncích viděl jen pečivo, ovoce a zeleninu, jeden nebo dva nabízely víno a medovinu. Dráteník měl napilno, aby obsloužil služky a hospodyně s popraskaným nádobím. Kupodivu zde neviděl žádného zbrojíře, což mu dávalo tím menší smysl, že se trh konal před kasárnami. Pak si však všiml, jak se otevřela brána do kasáren a z nich vyjelo hned několik vozů, z jejichž zadní otevřené části vyčnívalo množství zbraní všeho druhu. Obešel náměstí po obvodu a pečlivě si všímal vývěsních štítů. Jedna krčma vedle druhé, mezi tím pekárny a prodejci dalších nutných životních potřeb, mezi nimiž měli své krámky ševci a krejčíci. Všichni se snažili přilákat *

Primitivní dělo určené k boření opevnění -17-

Drakodlaci

k sobě nějaké zákazníky, jen jeho si nikdo nevšímal. Jedno mu však bylo jasné. Tady se ubytovat nemohou. Je tu moc lidí a na náměstí bude živo ještě dlouho po setmění, takže Nyrsa by se dostala na lov, až kdo ví kdy. Obešel kasárna a zamířil na jejich druhou stranu. Tam našel další náměstí, zhruba stejně velké jako to první a asi stejně plné. Povzdechl si, obešel ho, a když se ujistil, že i co do nabídky je téměř stejné jako to první a zahnul do hlavní ulice, která se tvářila jako pokračování té, po které přišel od brány a prošel po ní až další bráně. I zde panoval čilý provoz a musel si dávat pozor na muže, co neměli na práci nic jiného, než postávat na rohu a rozhlížet se. Avšak hlavní rozdíl mezi touto ulicí a tou, kterou vstoupil do města, byl v domech. Zatímco domy v té předchozí ulici odhadoval na příbytky úspěšných měšťanů, obchodníků a podobných lidí, domy v téhle ulici byly mnohem zdobnější a jejich vchody svědčily o tom, že zde žije místní honorace. Výstavnější domy se držely levé strany ulice a na tu stranu také odbočovaly širší a udržovanější ulice a uličky. Krátce zauvažoval, zda by jimi neměl podniknout menší procházku, ale nakonec si to rozmyslel. Teď na to není ten správný čas. Místo toho zahnul doprava. Zprvu měl kolem sebe velké a udržované domy, přestože postrádaly výzdobu a oproti protější straně ulice vypadaly dost zanedbaně, ale stačilo jednou nebo dvakrát zahnout a domy kolem něj se změnily na domky natěsnané jeden na druhý s uličkami tak úzkými, že se tu dva lidé vedle sebe sotva vešli. Prostor nad uličkami byl zúžený různými výklenky a stříškami, protože co domům chybělo na výměře základů, doháněli jejich obyvatelé všemi možnými nástavbami a přístavbami ve vyšších patrech a na půdách. Když se podíval vzhůru, neměla ulička v prvním patře domů ani polovinu šířky, co na zemi. Domy měly většinou doškové střechy, jen na některých viděl dřevěné šindele. V duchu si zamnul ruce. Po takových střechách se dostane rychle a tiše přes polovinu města dříve, než si okradený vůbec všimne, že o něco přišel. Zastavil se na křižovatce tří uliček a rozhlédl se. O nohy se mu otřela velká, černá kočka a upřela na něj pohled plný očekávání. Měl pro kočky slabost. Možná proto, že když se v noci plížil po střechách a čekal na svou příležitost, dělaly mu často společnost. Současně mu svou přítomností poskytovaly dokonalé krytí. Když někdo zaslechl jeho kroky na došcích a chtěl to zkontrolovat, stačilo silněji stisknout kočce kůži, aby zaječela a většinou se lidé uklidnili s tím, že to jsou jen toulavé kočky. Zalovil v tlumoku a hodil jí kousek masové placky. Kočka se ho zmocnila ještě ve vzduchu a okamžitě s ním utekla, aby si ho mohla v klidu sežrat dřív, než ji objeví její hladové družky. Ostatně, sotva hodil jídlo téhle jedné, hned se kolem něj objevilo nejméně šest koček, ačkoli by přísahal, že je neviděl přicházet. Znovu se rozhlédl a vykročil jednou z uliček, nevšímaje si zlostného mňoukání. O dvě ulice dál našel malou krčmu. Nahlédl dovnitř a zjistil, že tam kromě hospodského nikdo není. Chtěl odejít, ale hospodský hlídal vchod jako ostříž a sotva zahlédl lidskou postavu, vyrazil od výčepu jako kůň ze startovního boxu. „Zdravíčko, mladý pane, pojď posedět,“ zval ho s úsměvem do svého podniku. T'lor mu úsměv opětoval. „Copak posedět, to bych mohl, ale nemám u sebe ani groš, šenkýři, jen bych ti zabíral místo.“ „Nevadí,“ mávl hospodský rukou, přestože na něm bylo vidět zklamání. „Vidím, žes přišel zdaleka, tak mi povyprávíš, cos kde viděl a zažil a dostaneš za to aspoň malé pivo. To mě na mizinu nepřivede a rychleji mi uteče odpoledne.“ S tím ho vedl do šenku, posadil k sudům, v nichž měl zlatavý mok a přesunul se za pult. Cestou přes lokál se zvědavě rozhlížel. Krčma to byla malá a tmavá. Stěny zčernalé kouřem, podlaha jen udusaná hlína a stoly s lavicemi z hrubých fošen. V noci se tu svítilo olejovými lampami uložených v bytelných kovových koších, aby se předešlo požáru. T'lor se posadil na rozvrzanou a mnohokrát spravovanou trojnožku a hned měl před sebou malý džbánek piva. Nenápadně k němu přičichl a ochutnal a pak pivo hlasitě pochválil. Ani moc nelhal, pil už horší. „Kde všude jsi byl?“ vyzvídal hospodský dychtivě. Od chvíle, co dnes otevřel podnik, se u něj zastavil jen jeden zákazník, vypil si jedno pivo a zase šel svou cestou. Hospodský z něj nevytáhl kloudnou větu a nakonec byl rád, když chlap odešel. T'lor mu začal rozvláčně vyprávět o tom, co se stalo v sousední zemi, jak musel utíkat a jak se nakonec dostal až sem, i když seznámení s Nyrsou pochopitelně vynechal. Hospodský byl jedno ucho a příběh ho tak zaujal, že na tom T'lor vydělal celkem tři piva a ne jen jedno, protože šenkýř chtěl slyšet příběh až do konce a nehodlal ho nechat odejít. „A co tě přivedlo sem? Hledáš tu mistra, co by tě vzal k sobě?“ „Možná,“ pokrčil mladík rameny. „Mám ale na mistry smůlu. Většinou to byli hrozní krkouni a místo jídla jsem od nich dostal spíš bičem přes záda bez ohledu na to, že jsem odváděl práci včas a bez chyb. Třeba tu budu mít větší štěstí. Nevíš o někom?“ -18-


„Tak to nemohu sloužit,“ nasadil hospodský smutný výraz. „Tady je to trochu stranou. Zkus to na náměstí a u hradeb kolem brány, kterou jsi přišel do města. Tam najdeš brašnáře a sedláře. Tady kolem jsou jen samí pomocníci, zedníci a kameníci. Tahle část města je prý nejstarší. Vznikla prý, když se začala v původně malém městečku stavět kasárna. Postupně sem s vysokými důstojníky přijeli bohatí lidé a s nimi další obchodníci a tak dále. Ale to je už hrozně dávno. Já tu žiji v páté generaci a tahle hospodu otevřel můj děd a už tehdy mělo město hradby a za kasárnami stály domy velké skoro jako paláce. Tohle je velmi staré město.“ „Díky za radu a za lahodné pivo,“ kývl mu T'lor a zvedl se k odchodu. Pak se však zarazil a zahrál dokonalé představení, v němž si sklerotik vzpomene na něco, co mu kdosi vtloukal do hlavy tak dlouho, až z toho málem zešílel. „Ještě něco?“ zajímal se hostinský. „Dalo by se u tebe přespat?“ zeptal se T'lor. „Zadarmo ani náhodou,“ odpověděl hospodský rozhodně. „Potkal jsem cestou jednu mladou dámu. Poslala mě napřed, abych se podíval, zda by si tu mohla na den či dva odpočinout. Je to nějaká bojovnice na volné noze, nebo tak něco, alespoň podle toho, jak zřídila ty dva chlápky, co ji potkali chvíli předemnou.“ „Pokud se mi tu nebude prát a nezničí mi lokál, mám nahoře tři pokoje a všechny prázdné,“ odvětil hospodský, ačkoli bylo vidět, že zrovna z bojovnice pod střechou moc velkou radost nemá a svolil k tomu jen proto, že se podniku nedaří, jak by si přál a když odmítne, dostane peníze za nocleh někdo jiný. Podle jeho názoru a zkušeností byly bojovnice mnohem horší zákazníci než žoldnéři a hraničáři, protože chlapi se většinou opili a pak sice trochu vyřvávali, ale tolik škody mu tu nenadělali. Bojovnici tu měl zatím jen jednu, stejně jako hraničářku a ty se dokázaly porvat do krve kvůli docela nevinné poznámce o jejich pohlaví. Bohužel pro něj se prát uměly, takže za své tehdy vzala valná část vybavení jeho krásné hospody. „Můžeš mi jeden pokoj ukázat? Kdyby se ptala. Znáš ženské.“ „Znám,“ povzdechl si hospodský a kývl hlavou ke schodům vpravo od sudů s pivem. V podkroví skutečně byla trojice pokojů pro hosty. Hostinský otevřel namátkou první dveře a za nimi se objevil prostý, ale čistý pokoj. Postel, truhla pod vikýřem s oknem, několik dřevěných věšáků na zdi, a to bylo všechno. Podle T'lora to byl docela ucházející pokoj. A když mu hostinský řekl, že si účtuje půl groše za noc, myslel si, že si z něj dělá legraci. Takhle nízkou cenu za ubytování ještě neviděl. Ale hospodský na ní trval a dokonce se urazil, že o jeho slovech pochybuje. O chvíli později vyšel mladík před krčmu pevně rozhodnut, že se Nyrsa musí ubytovat právě zde. Udělal několik kroků, když z poza rohu vyletěla ruka, chytila ho za rameno a strhla do stínu. Než stihl vykřiknout, díval se Nyrse do obličeje. „Ty? Tady?“ vykulil oči. „Přece si nemyslíš, že budu čekat, až přijdeš a povedeš mě do města za ruku, jako malou holku,“ ušklíbla se. „Už jsem si to tu pěkně prohlédla a čekám tu na tebe celou věčnost. Cos tam dělal tak dlouho?“ „Dojednal jsem nám nocleh v docela pěkném, čistém pokoji s oknem na střechu. S trochou snahy se dostaneš dovnitř i ven zcela nepozorovaně.“ „Dobrá, tak se na ten zázrak jdeme podívat,“ rozhodla a pustila ho. Za nedlouho se tak s Nyrsou seznámil i hospodský. „On ale říkal, že jsi bojovnice a já nevidím žádnou zbraň,“ řekl podezíravě. O mrknutí oka později ležel na zádech na jednom ze svých stolů a Nyrsa ho držela pod krkem. „Kterou myslíš?“ pronesla krvelačně. „To je v pořádku,“ zachroptěl škrcený hospodský a Nyrsa jej pustila. „Tak nám ukaž ten pokoj. Zdržíme se asi dvě noci. Tady ten říkal, že chceš půl groše za noc. Zaplatím ti předem, abys neřekl, že jsem mrcha.“ Hostinský sice neřekl ani slabiku, ale v duchu si říkal, že je to královna všech potvor a že měl raději ten nocleh oželet a poslat ji o dům dál. Ale už se stalo a tak je odvedl nahoru. Nyrsa prošla pokoj, nahlédla do truhly, pod postel i z okna a položila mu do dlaně jeden groš. „A jestli zkusíš v noci šmírovat, bude zle, jasné!“ houkla na něj. Hospodský si nechal odpověď pro sebe a podíval se na T'lora. „A co on?“ „Ten bude samozřejmě spát tady se mnou, pěkně u dveří, tam je místo pro služebnictvo.“ Těžko říct, kdo se v té chvíli tvářil zaraženěji. Hospodský nikdy neslyšel, že by bojovnice měla sluhu. Když už, tak panoše, ale i pak se jednalo o rytířku a těch bylo po čertech málo. On sám o nich jen slyšel a považoval ty his-

-19-

Drakodlaci

torky za pouhé legendy. A T'lor zase netušil, že věci vezmou takový konec. Koupat ji a tak dále, prosím, na to se dalo přistoupit docela snadno, ale o sluhovi se předtím nemluvilo. „Aha, v tom případě se poroučím,“ řekl hospodský a odešel. „Sluha?“ zasyčel T'lor vztekle, když se ujistil, že krčmář schází ze schodů do lokálu. „Něco jsem mu říct musela,“ pokrčila rameny. „Ale proč zrovna sluha? A co to spaní u dveří?“ „Někdo musí hlídat, až budu venku na lovu, ne?“ „Až budeš venku na lovu, tak musím být s tebou a krýt ti záda, jinak nedožiješ půlnoci,“ odsekl. „Nemáš tušení, jak takové město v noci vypadá a jak se tu chovat a pohybovat.“ „A ty snad ano?“ opáčila kysele a založila si ruce na hrudi. „Tak rozhodně jsem se posledních několik let pohyboval výhradně ve městech a ne v lesích a na horách, takže snad uznáš, že mám jisté zkušenosti, které ty nemáš.“ „O tom by se dalo s úspěchem pochybovat,“ odsekla naštvaně. „Uvidíme večer, až ti začne stráž dýchat na záda,“ odsekl podobným tónem. Zbytek odpoledne zachovali tichou domácnost. Nyrsa zabrala postel a lehla si, zatímco T'lor se natáhl na rozmotaný tlumok na zem na druhé straně pokoje. Znovu spolu promluvili až po setmění. „Mám hlad, že bych snad snědla i zvíře,“ ozvala se ze tmy Nyrsa. Vzhledem k tomu, že se drakodlaci živí výhradně lidmi, to bylo docela vážné varování, nebude trvat dlouho a stane se nezvladatelnou. Naštěstí to o sobě moc dobře věděla a hned začala pracovat na nápravě. Proměnila se do dlačí podoby a postavila se na nohy. Musela stát nahrbená, protože strop místnosti byl současně střechou domu a v celé místnosti nebylo ani jedno místo, kde by byla skosená střecha dostatečně vysoko, aby se pod ni vešel drakodlak její výšky. T'lor otevřel okno, rozhlédl se a vylezl na střechu. Za ním se protáhla Nyrsa, ale jí dělalo úzké okno problémy a musela se trochu kroutit, aby se dostala skrz. „Ani slovo, nebo bude zle,“ zavrčela na něj, když konečně stála na střeše. „Copak jsem něco říkal?“ divil se. „To já jen tak preventivně,“ odvětila a zavětřila jako ohař. „Co hledáš?“ zeptal se. „Tohle město je plné lidí, tak proč větříš?“ „Ze zvyku,“ odsekla a zamířila po střeše k dalšímu domu. Šla přikrčená, aby jí nebylo tolik vidět. Noc sice byla bezměsíčná, ale dům, na kterém stáli, byl nízký a z vyšších pater blízkých domů by si jich mohl někdo všimnout. T'lor se držel těsně za ní, aby mu ve tmě nezmizela. V jednu chvíli ji musel chytit za ocas, protože procházeli stínem tak temným, že neviděl ani ruku těsně před obličejem. Nyrsa sebou při jeho prvním doteku škubla a ohlédla se, protože ona viděla docela dobře. Pochopila situaci a pokračovala v chůzi. T'lor se jí pustil ve chvíli, kdy vyšli z nejhlubšího stínu a začal opět trochu vidět. Konečně našla dům, kde vycítila možnost lovu. Z podkroví se ozýval třesk zbraní. Nyrsa si lehla na břicho a nahlédla pootevřeným vikýřem pod střechu. Byla tam nezařízená půda a v ní spolu bojovali čtyři muži. Drakodlačice je napjatě pozorovala a snažila se zjistit, o co tu jde. K jejímu velkému nadšení se dozvěděla, že se tu bojuje o dvě dívky. Ty u boje nebyly, ale tahle čtveřice nápadníků se dohodla, že tu změří své síly a slabší prostě vyklidí pole silnějším nebo tu zemřou. Nyrsa však rozhodla za ně. Celé podkroví osvětlovala pouze jediná lampa a ta stála u vedlejšího vikýře. Kývla na T'lora a šeptem mu řekla, co má udělat. Zloděj se jako kočka tiše a rychle přesunul po střeše k druhému vikýři a nahlédl dovnitř. Pak už mu stačilo jen počkat, až budou bojovníci v pozicích, odkud nebudou přímo vidět na lampu. Samozřejmě, jakmile s lampou pohne, všimnou si toho, protože se pohnou všechny stíny, ale to už bude pozdě. A vše vyšlo podle záměru, protože T'lor dokázal ukrást a zhasnout lampu dříve, než se kterýkoli z mladíků zmohl na nějakou akci. A když se oslepeni náhlým a nečekaným setměním snažili dostat k vikýři s úmyslem rozsvítit lampu, vpadla jim do zad Nyrsa a rychle je vyřídila. Dokázala zabíjet neobyčejně rychle. Ven se dostalo jen několik bolestivých výkřiků, žádný však nebyl dostatečně silný, aby přitáhl něčí pozornost. T'lor totiž pečlivě hlídal okolní uličky i domy a nikde se nice nezměnilo. Po ulici přímo pod domem procházel nějaký muž, alespoň T'lor si podle zvuku jeho kroků myslel, že je to muž, a ten se na krátkou chvilku zastavil, ale pak pokračoval ve své cestě stejnou rychlostí i směrem, jako by se nic nedělo. T'lor čekal venku na střeše a poslouchal mlaskání a praskot kostí z půdy. Když ustal, vstoupil do vikýře a nahlédl do domu. Chvilku předtím vyšel měsíc, takže v podkroví bylo docela vidět. Nyrsa seděla na bobku nad něčím, co z jeho pozice vypadalo jako hromádka oblečení, ale co ve skutečnosti bylo torzem posledního mladíka. Nyrsino oblečení leželo dva kroky za svou majitelkou, protože Nyrsa sice zabíjela oblečená, ale pak, když už měla

-20-


čas, se svlékla, aby k těm několika skvrnám vzniklých při zabíjení nepřidala spoustu dalších, až se zakousne do čerstvých těl. Dlačice si jen udělala krátkou přestávku v jídle a znovu se do něj zakousla ve chvíli, kdy k ní T'lor přistoupil. Vyskočila na nohy a srazila ho na podlahu. V měsíčním svitu se zaleskly dlouhé tesáky snad jen palec od jeho obličeje. Zavřel oči a očekával bolest špičáků pronikajících mu lebkou a krkem. Ale nic se nestalo. Otevřel oči a přímo před sebou viděl její rudě planoucí oči. Zářily víc, než během celé doby, kterou s ní strávil. „Už nikdy něco takového nedělej,“ zasyčela vyčítavě. „Nikdy se nepřibližuj k dlakovi při jídle, pokud nejsi jeho druh nebo dítě.“ „Spolehni se,“ přikývl opatrně. Postavila ho na nohy a ujistila se, že jej nijak nezranila. „Jsem docela v pořádku,“ řekl po chvíli pečlivého ohledávání. „Já vím,“ přikývla, „cítila bych tvou krev, ale cítím jen tvůj strach, což je docela normální, když uvážím, z jaké blízkosti jsi viděl mou tlamu.“ „Byl to nezapomenutelný zážitek,“ souhlasil a snažil se situaci odlehčit. Nyrsa se posadila zpět k jídlu a po prvním soustu sebou cukla. Ohlédla se a zjistila, že ji T'lor opatrně hladí na špičce ocasu. „Tobě to jednou nestačilo?“ zavrčela tiše. „Zkouším, zda by sis na mou přítomnost postupně nezvykla.“ „Spíš bych řekla, že rád riskuješ svůj život. Stačí jediné škrábnutí mých tesáků a jsi mrtev. A já s tebou. Tak brzy zemřít nechci. Docela ráda bych měla děti a viděla je vyrůstat.“ Raději si odsedl, ale dlouho tak nevydržel. Když se rozhlédl po podkroví, zjistil, že tam leží rozházené svršky a zbraně mladíků. Zvedl se a začal je rychle sbírat. „Co s tím?“ ozvala se. „Nechceme tu nechat moc stop, ne? Když to tu necháme tak, jak to tu je, všem dojde, co se tu stalo, a nebudeme stačit utíkat. Když ale odneseme všechno oblečení a necháme tu třeba jeden nebo dva zakrvácené meče, mohou si lidé ráno myslet, že živí odnesli mrtvé někam jinam, aby je pohřbili. Chvíli jim potrvá, než zjistí, jak to skutečně bylo a to už snad budeme dostatečně daleko od města.“ „Někdy ti to docela myslí,“ přikývla a obratně chytila oba meče, které po ní hodil jílcem napřed. Otřela jejich čepele v krvavých zbytcích, které měla dosud v drápech a pak je odložila stranou. Pak pomohla T'lorovi s hledáním svršků, vše smotali do jednoho balíku a vylezli zpět na střechu. Vlastní oblečení měla na sobě, protože si otřela šupiny do oblečení mrtvých bojovníků a zbavila se tak většiny nečistot. „Máš ještě hlad, nebo máš pro dnešní noc dost?“ zeptal se tiše. „No, jednoho bych ještě zvládla,“ pohladila si břicho a dokonce se zatvářila trochu smutně, „ale raději to necháme na zítra.“ „Proč vlastně lovíme tady? Proč se nevrátíme do lesa, kde je méně lidí a menší nebezpečí odhalení?“ naléhal na ni. „Sám jsi to řekl, ještě nikdy jsem ve městě nelovila, chci si to prostě vyzkoušet.“ Zvedl oči k hvězdnému nebi v tiché modlitbě, aby z toho vyvázli se zdravou kůží. „Když už jsi něco ulovila, co kdybychom se ztratili už teď?“ „Máš strach?“ „Jen blázen ho nemá. Strach mi už mockrát zachránil kůži.“ Zastavila se u jednoho z vikýřů a ukryla se v jeho stínu. Jeho stáhla k sobě. „Takže si myslíš, že bychom se měli vrátit do lesa a do skal?“ „Samozřejmě,“ přikývl. „Tam se snadno ukryjeme a jen skutečný znalec by rozpoznal stopy tvého lovu od zbytků třeba po medvědovi.“ „Konečně jsi začal uvažovat trochu rozumně,“ prohlásila spokojeně a T'lora napadlo, o co tu vlastně šlo. „Tys mě jen zkoušela?“ „Samozřejmě, jak jinak bych věděla, zda ti mohu věřit?“ „Věřit mi? A v čem?“ „Ve všem, samozřejmě. Nezapomeň, že jsi jen člověk a já si musela být jistá, že mě podpoříš při lovu, ale přitom sám dokážeš rozpoznat, kdy je lov příliš nebezpečný.“ „Proto jsi mě nenechala prohlédnout město samotného a přišla jsi mnohem dřív? Měl jsem se pro tebe vrátit.“ „Vyrazila jsem ve chvíli, kdy jsem viděla, že jsi prošel branou. To mi stačilo. Byla jsem si téměř jistá, že když pustili tebe, nebudu mít problémy ani já a vyšlo to.“ „Ale jak teď mám věřit já tobě?“ zavrčel rozzlobeně. „Na něčem jsme se dohodli a ty jsi z toho nesplnila vůbec nic!“ -21-

Drakodlaci

Chytila ho pod krkem a mírně stiskla. „Já tě nepotřebuji, jasné!“ syčela vztekle. „Jsem drakodlak a ty jsi měl být mou večeří. Ale dopadlo to tak, jak to dopadlo a nic s tím neudělám. Ale nepočítej s tím, že mě budeš nějak brzdit nebo omezovat. Tvá role je zcela jasná. Budeš mě koupat a česat, budeš mi pomáhat ničit stopy po lovu a pomůžeš mi dostat se k lidem, kterými se mohu nasytit. Nic víc, jasné!“ Přikývl. Co jiného mu také zbývalo. Teoreticky mohl odmítnout a přitlačit ji ke zdi prostě tím, že tak jako je ona závislá na něm a vůbec se jí to nelíbí, je on závislý na ní a pro něho je to ještě horší. Ale nyní nebyl ten nejlepší čas na diplomatická jednání. „Tak si to pamatuj,“ ukončila svůj proslov a pustila ho. Pak, zatímco se on rozdýchával, vyhlédla zpoza vikýře a rozhlédla se po okolních střechách. „Musíme zpět a pak přes dalších pět domů,“ ozval se T'lor. „O čem to zase meleš?“ zavrčela, ale v té chvíli ji mladík zkušeně chytil za krkem a druhou rukou jí zajel pod krátkou sukni, která jí kvůli ocasu končila u kolen, a stiskl její slabiny, až zaskučela. „Jsem zloděj,“ syčel jí do ucha stejně vztekle, jako před chvilkou ona jemu. „Vynikající zloděj a už jsem musel i zabít. Nejen v boji, ale v domě. Neměl jsem na výběr a neudělal jsem to tak rychle a tiše, jako ty, ale už mám na rukou lidskou krev a další zabití budou čím dál snadnější. Pracuji sám a nikoho k sobě nepotřebuji. Nyní se musím táhnout životem s dlakem, který se chová jako kamenná lavina, řve, vrčí, tluče kolem sebe a nechává za sebou tolik stop, že by o ně zakopl i slepec. Takže od teď mám na starosti naše ukrytí a způsob maskování, protože i já se chci dožít klidného stáří s houfem vnoučat kolem sebe. Město je moje území a proto nyní budeš poslouchat ty mě. Tenhle trik působí dostatečnou bolest, aby ses nemohla pohnout. Cítím stejnou bolest jako ty, ale vydržím to. Naučil jsem se odolat bolesti, abych přežil, a nikdy si nenechám od nikoho poroučet, je ti to jasné nebo mám přitlačit?“ „To neuděláš,“ zachroptěla namáhavě, protože jí jeho prsty na tlakových bodech způsobovaly bolest, od které jí před očima tancovaly barevné jiskřičky. Nepatrně zvýšil tlak na její slabiny a drakodlačice se zhroutila na střechu. On sám se musel silně kousnout do jazyka, aby částečně přehlušil tu šílenou bolest, která mu projela tělem. Když se ovládl, mohl znovu promluvit. „Nesázej na to. Teď tě pustím a vyvedu nás oba z města tak, aby o nás nikdo nevěděl. Pak se vrátíme do našeho úkrytu, protože tam se lidé od města nepozorovaně nedostanou. A až si odpočineme, dohodneme se, co a jak dál. Od teď děláme vše společně a o všem se domluvíme, protože jinak se nedožijeme ani konce léta.“ Skutečně ji pustil a pak udělal něco, čím ji zaskočil ještě víc. Nyrsa byla těžká a věděla to. Hrozně ji štvalo, jak je mohutná a nemá to pravé drakodlačí tělo. Na druhou stranu jí vyšší hmotnost umožňovala rychlejší zabíjení a snadnější obranu. Věděla, že bez obtíží ustojí ránu dlouhou holí. Přesto ji nyní T'lor vzal jemně za ramena a převalil si ji na klín. Držel ji v náruči a dokonce ji jednou nebo dvakrát hladil ve vlasech. Když jí dokázal svou sílu, chtěl dát najevo i trochu něhy. Nic však neříkal a raději zrakem a sluchem sledoval okolí. Když se Nyrsa pokusila vstát, ihned ji pustil a počkal, až vstane. Nohy měla nejisté, hlavně tu levou, jejíž slabiny T'lor týral, ale vydržela to. Pak na něj upřela pohled rudě žhnoucích očí. Zdálo se, že se na něj každou chvíli vrhne a roztrhá ho na kusy bez ohledu na svůj život. T'lor si z toho však nic nedělal a postavil se. Ani on nestál moc jistě, ale stejně jako ona to dokázal překonat. „Jdeme nebo čekáme na svítání, aby po nás mohli začít střílet?“ zeptal se a aniž by čekal na odpověď, vykročil k okraji střechy. Uličku přeskočil bez váhání a na střechu protějšího domu dopadl stejně tiše jako kočka. Než se stihl otočit, dopadla vedle něj Nyrsa. Neřekla ani slovo, jen vyčkávala, kam půjde. Na nic nečekal a dal se do pomalého klusu, kterým zdolával jednu střechu za druhou. Nyrsa se mu držela v patách. T'lor to netušil, ale svým razantním postupem a odolností proti bolesti stoupl v jejích očích o několik příček. Už nebyl na úplném dně. Dostat se k hradbám bylo velice snadné. Domy stály těsně u sebe a od hradeb je sice dělila širší ulička, ale ne zase tak široká, aby ji nepřeskočil i on. Na tomto úseku hradeb se zrovna nepohybovala žádná stráž, takže jim nic nehrozilo. Ale cesta z hradeb dolů byla přece jen o něčem jiném. T'lor zalovil v tlumoku a vytáhl lano. Nyrsa překvapeně zamručela a ukázala na něj drápem. „Bylo na té půdě,“ odpověděl prostě. „Musím se vybavit, když mi všechno vzali. Vzal jsem si tam ještě dýku a krátký meč.“ Dál se nedostal, protože Nyrsa ho prostě chytila a hodila si ho na záda jako pytel brambor. „Drž se mě za ramena a nohama mě obejmi kolem pasu,“ poručila a vystoupila na cimbuří. Poslechl ji, protože mu nic jiného ani nezbylo. Drakodlačice se obrátila čelem ke zdi a začala slézat dolů. Drápy snadno vrážela do mezer mezi kameny a lehce na nich udržela svou i jeho váhu. Dolů se dostala rychle a tiše a ani se přitom nezadýchala. „Tak tohle ti závidím,“ pronesl T'lor obdivně, když opět stál na pevné zemi. -22-


„Jdeme dál,“ kývla hlavou k obzoru, aniž by dala nějak najevo potěšení jeho chválou, a sama vyrazila jako první. Úmyslně udržovala takovou rychlost, aby jí snadno stačil. K úkrytu dorazili před úsvitem, přestože nebe na východě již znatelně světlalo. Nyrsa musela do prudkého svahu T'lora táhnout, aby udrželi potřebnou rychlost. Asi právě proto padli oba do dutiny pořádně unavení. T'lor si nevzpomínal, kdy naposledy byl takhle utahaný a usnul jen krátkou chvilku po té, co sebou v dutině praštil na zem. Nyrsa usínala pomaleji, protože byla zvyklá na mnohem víc pohybu a dlaci obecně snesou větší zátěž než lidé. Pobaveně pozorovala, jak doslova upadl na její nohy a usnul dřív, než stihl odložit tlumok. Opatrně mu stáhla řemen z ramene a odložila tlumok stranou a pak si ho přitáhla k sobě tak, aby jí ležel na břiše s hlavou na hrudi. Podložila si hlavu rukou a pozorovala strop dutiny, dokud neusnula.

P

robudila se jako první někdy k večeru. Věděla, že by se probrala, kdyby se k dutině blížilo cokoli většího než kočka, a tak mohla spát docela klidně. Nyní chvíli pozorně naslouchala zvukům zvenčí, aby se ujistila, že se kolem dutiny nepohybuje nikdo nebezpečný. Ale kromě větru, ptáků a hmyzu neslyšela zhola nic. Až pak se podívala na dosud spícího T'lora. Zdálo se, že se od usnutí ani nepohnul. Ležel na boku s tělem na jejím břiše a hlavou na její hrudi, jen rukou ve spánku pohnul a strčil jí pod její hrudník, jako kdyby si držel pod hlavou polštář nebo plášť. Pobaveně jí zacukaly koutky. Ani se nepohnula, dokud se téměř o hodinu později také neprobudil. Chvíli ospale mžoural, ale když si uvědomil, v jaké poloze se nachází, vystartoval tak rychle, až se udeřil hlavou o strop. „Co je?“ tvářila se překvapeně. „Omlouvám se, že jsem tě použil jako lůžko,“ vyhrkl a kdyby nevěděla, co všechno vydrží, byla by ho znovu odsoudila k pádu na úplné dno stupnice použitelnosti. „Spal jsi a je tu málo místa,“ odvětila, „říkala jsem přece, že tyhle situace budu posuzovat podle okolností. Kromě toho, spal jsi jako dudek, když ses na mě převalil, takže jsem neměla důvod nějak zasahovat.“ Chvíli si to rovnal v hlavě a pokoušel se vzpomenout, jak to vlastně ráno bylo, ale pamatoval si jen jak ho táhla do svahu, jak byl unavený tak, že sotva zvedal nohy a jak vchází do dutiny. Pak už si nevzpomínal vůbec na nic. Ale zcela jistě to muselo být tak, jak to říkala, protože jinak by se nechovala tak klidně, uklidňoval se. „Půjdu se protáhnout ven,“ řekl rozpačitě, zvedl svůj tlumok a vyšel z dutiny. Nyrsa se musela chytit dlaní za tlamu, aby ututlala smích. Ani ve snu by ji nenapadlo, že ho takové probuzení takhle rozhodí. Pak jí však zakručelo v břiše a současně jí celým břichem projela křeč tak silná a bolestivá, až zaúpěla. T'lor však byl za skalním výstupkem a kolem uší mu hvízdal vítr, takže ji neslyšel. Věděla, že je zle. Každý dlak občas dostal hlad, který se nedal ukojit. Prošla tím už několikrát, ale vždy měla kolem sebe rodinu, která jí obstarala dostatek potravy a dala pozor, aby se nedostala do situace, kdy by sama sebe ohrozila na životě. V tom stavu, do kterého její tělo nezadržitelně mířilo, totiž není dlak schopen rozumně uvažovat a hlad a touha po krvi a mase lidí zatlačí do pozadí všechny ochranné instinkty. Mnoho dlaků v takové situaci vtrhlo do vesnic nebo dokonce i měst a byli zabiti při páchání neskutečných krveprolití, o kterých se mezi lidmi vyprávělo ještě po několik generací. Nebyla si jista, kolik času jí zbývá, než nad sebou ztratí kontrolu, ale jedno bylo jasné. Do setmění musí být daleko od města. Tak daleko, jak jen to dokáží a musí najít nějaký osamocený zdroj potravy, který ji zaměstná na celou noc. Vstala a rychle vyšla ven. Téměř srazila T'lora na zem, protože do sebe vrazili. Chytila ho za ruku a přitáhla k sobě. „Musíme pryč!“ vyhrkla a T'lor si všiml, jak má oči rozšířené strachem. Nikdy by nevěřil, že dlak může cítit takový děs, že bude mít zorničky roztažené přes celé oči a bude se klepat jako listí ve větru. „Co se děje?“ zeptal se, když už ho táhla sebou porostem keřů. V krátkosti mu vyjasnila, co se dnes v noci bude dít, a že s tím není schopná nic udělat. „Musíš mi pomoci! Musíš mě nějak hlídat, abych se nedostala příliš blízko k většímu lidskému sídlišti. Jsem sama, zvládnu jen osamocené stavení nebo několik budov maximálně s dvaceti dospělými. Ve větší vesnici mě už dokáží zabít.“ „A jak to mám asi udělat?“ nechápal a sotva s ní držel krok. „Jak může člověk ovládnout drakodlaka tvé síly a velikosti? Pokud na tebe sáhnu, stačí, aby ses ohnala rukou jako po mouše a jsem na pravdě boží.“ „Musíš na něco přijít,“ trvala na svém. „Já sama to nevím. Rodina pro mě nalovila tolik lidí, abych jejich pojídáním strávila celou noc. S prvními slunečními paprsky se vzpamatuji.“ „Jenže já nejsem tvá rodina, nedokážu zabít a dopravit k tobě tolik lidí, abych tě udržel na jednom místě,“ namítl. „Musela jsi přece zažít, když se do stejného stavu dostal někdo jiný z tvé rodiny, nebo ne?“ -23-

Drakodlaci

„To ano, proto vím, že jsme museli nalovit dostatek lidí, nic jiného jsme nedělali.“ „Kolik vás vlastně bylo?“ „Rodiče a dva bratři.“ „Takže čtyři drakodlaci měli celou noc plné ruce práce s tím, aby tě nakrmili, a já to mám zvládnout úplně sám?“ „Jinak to nejde! Musíš to dokázat!“ Strach v jejím hlase byl téměř hmatatelný. „Zahni vpravo,“ řekl a dokonale ji tím zmátl. „Cože? Proč?“ zeptala se a zastavila se. „Protože je tam obchodní stezka a když budeme mít opravdu hodně velké štěstí, narazíme na karavanu. Když jsi v tom stavu, jaký jsi mi popisovala, pojídáš jen lidi, jako obvykle?“ „Ne, v tomhle stavu pozřeme všechno, co před námi neuteče, ale lidi jsou samozřejmě nejlepší. Pokud si budu moci vybrat, instinktivně půjdu po lidech.“ „Dobře, takže když s těmi lidmi bude třeba stádo dobytka hnaného na trh či na jatka, nebo když to budou formani s koňmi zapraženými do vozů, roztrháš a sníš nejprve lidi a pak se vrhneš na zvířata?“ „Když neutečou, tak ano.“ „A pozření něčeho tak velkého, jako je vůl nebo kůň ti potrvá mnohem déle, než pozření člověka, že?“ „Samozřejmě.“ „A vejde se do tebe kůň?“ „Budeš se divit, ale nějak ano. Jednoho jsem už prý snědla, přestože si to nepamatuji. Ovšem druhý den mi bylo hrozně špatně.“ „Nedivím se,“ přikývl. „Nacpat do sebe celého koně … Bez urážky, jsi velká, ale tolik zase ne.“ „To ne, tím to nebylo,“ zavrtěla hlavou. „V tomhle stavu do sebe nacpeme hromady jídla, ale současně přitom máme děsivě rychlé trávení. Moc z toho jídla nemáme. Pravda, po takové noci dlak vždy ztloustne, já víc, než moji bratři nebo rodiče, ale špatně je mi z toho, že pozřu jiné než lidské maso. To nám nedělá dobře.“ T'lor na ni chvíli užasle zíral a Nyrsa se omluvně usmívala. Nic lepšího ji nenapadlo. „V tom případě zkusíme najít nějakého kupce. Nejlépe dva nebo tři vozy. A pak se uvidí. Nemáme mnoho času, takže musíme doufat a improvizovat.“ Ukázal před sebe a Nyrsa vyrazila jako by ji bodl hrot šípu. Doslova ho táhla za sebou, protože jeho nohy jejímu tempu sotva stačily. Táhla ho takhle několik mil, dokonce si ho znovu vysadila na záda, když už nemohl. Nezdálo se, že by jí jeho váha nějak zpomalovala. Křeče v břiše přicházely a odcházely v postupně se zkracujících intervalech v závislosti na zapadajícím slunci. „Kdy už někoho najdeme?“ zasténala, když jí břicho sevřela obzvláště silná křeč. „Snad brzy,“ odpověděl T'lor popravdě. Byla to ona, kdo tu měl bystřejší a jemnější smysly. On mohl jen poradit směr, ale zaměření kořisti už bylo jen na ní. „Jen doufám, že se nevrhneš i na mě,“ povzdechl si odevzdaně. „Asi ne,“ odpověděla při běhu. „Když se na tebe v noci dívám, nevnímám tě jako kořist, ale jako jiného dlaka. Asi za to může to kouzlo, protože jsi jen člověk, ale jistá si tím nejsem.“ „Teď zahni vpravo,“ řekl najednou. „Proč?“ zeptala se, ale skutečně zahnula bez čekání na odpověď. „Protože podle mne jsme moc stranou od cesty. Když jsme šli směrem k městu, měli jsme zapadající slunce po pravé ruce a já tě nyní vedu zpět k té obchodní stezce, na které jsi napadla ty otrokáře, co mě chytili. Sama přece víš, že po ní jezdí dost povozů.“ „To ano, ale je to bezpečné?“ ozvala se. „Lovila jsem tam dlouho, už jsme s rodinou zvažovali, že se přesuneme jinam a navíc mou rodinu objevili a zabili.“ „Ale já tě vedu na úplně jiný úsek,“ odpověděl. „Nechci tě ohrozit na životě, takže se snažím najít cestu alespoň dva dny jízdy povozu od místa, kde jsi mě našla. Tam snad bude klid.“ „Doufejme,“ odvětila a krátce na to její sluch zachytil slabé koňské zaržání. T'lor poznal, že se něco děje podle toho, jak Nyrsa náhle prudce zrychlila. „Slyšíš něco?“ „Koně!“ vydechla s netajenou dychtivostí a T'lor si uvědomil, jak se jí náhle rozšířily nozdry, jak jí z tlamy tečou sliny a když trochu natáhl krk, viděl, že jí oči planou rudou září. Nikoli však jen zorničky, jako obvykle, ale celé oči. V duchu se začal modlit, aby tuhle noc přežili.

-24-


Za několik okamžiků, avšak již za šera, protože slunce krátce předtím zapadlo a světlo tak poskytovala jen zářící obloha, dorazili na vrchol svahu, pod nímž se vinula obchodní stezka. Jelo po ní pět vozů a všechny táhli koně. Na kozlíku každého vozu seděli dva muži. Jeden vždy řídil a druhý držel v rukou kuši. Vozy kryla plachta, takže nebylo možné poznat, zda jsou plné zboží nebo vojáků. „Kolik lidí?“ zeptal se naléhavě, protože se Nyrsa zastavila za nějakým stromem, jehož kmen měl průměr nejméně dvakrát takový, než měřila ona přes boky. „Deset,“ odpověděla okamžitě. „V těch vozech vezou nějaké zboží.“ „Co ty kuše, jaké v nich mají šípy?“ „Normální, ocelové špičky, ani stopa po stříbře. Jen ve váčcích u pasů, takže asi jen peníze.“ „Jak to provedeš?“ zeptal se ještě, ale v dalším momentě již seděl na zemi, protože ho Nyrsa shodila ze zad a vrhla se ze svahů dolů. Poslední sluneční paprsky zmizely pod horizontem a následná křeč v břiše jí připravila o normální myšlení. Nyní se její myšlenky zaobírali pouze jediným úkolem, utišit strašlivý hlad a ulevit žaludku jídlem od té ochromující bolesti. T'lor rychle vstal a vytáhl v tlumoku ukrytý meč. Když vyhlédl zpoza kmene, viděl, jak se Nyrsa vrhla na muže v prvním voze. Všimli si jí příliš pozdě. Letící drakodlak je smetl z kozlíku na zem a v mžiku je zabil. Mladík jen doufal, aby se je nepokoušela hned sníst, ale aby se nejprve vypořádal se všemi muži. K jeho velké úlevě to také udělala. Zavrčela a s řevem, při kterém tuhla krev v žilách, se vrhla na další vůz. Muž sice vystřelil z kuše, ale v šoku a překvapení nedokázal správně zamířit a šipka Nyrsu minula. Drakodlačice skočila a strhla sebou oba muže do vozu, který se divoce zazmítal. Pak drakodlačice vyskočila ze zadní části vozu, dopadla na vzpínající se koně zapřažené do dalšího vozu, její drápy na rukou i na nohou jim okamžitě způsobily smrtelná zranění, odrazila se od nich a znovu smetla oba muže do vozu. Nyní T'lorovi projela břichem ostrá bolest a on si konečně uvědomil, že dosud nevnímal její křeče. To bylo velice zvláštní, protože bolest, kterou jí způsobil na střeše, cítil až příliš dobře. Nyní usoudil, že muž dokázal zamířit kuši a zasáhl Nyrsu do břicha. Bolest však rychle pominula, a když se Nyrsa vyřítila z vozu ven, neměla v břiše žádnou šipku, takže si ji musela někde ve voze vytáhnout. Předposlední vůz se již obracel, protože vozka zuřivě pobízel koně bičem. Kušiník po jeho boku vystřelil a zasáhl Nyrsu do nohy. Přestože T'lor zkřivil tvář bolestí a málem upadl, drakodlačici to vůbec nezpomalilo. Muži se vrhli každý na jednu stranu vozu, aby je nedostala jedním útokem a Nyrsa se vrhla na vozku, který utíkal vpravo. Jediným mávnutím ruky mu urazila hlavu a hnala se k poslednímu vozu, který byl již téměř otočený a koně se začínali rozebíhat. Skočila do zadní části vozu. Její útok zpomalil náklad z balíků ovčí vlny, do kterých se jí zabodávaly drápy, a měla potíže je vytáhnout, ale přesto se dostala na kozlík jen krátce potom, co z něj oba muži seskočili. Vytáhla si šíp z nohy a vrhla se za kušiníkem. Dostihla ho několika skoky, chytila za rameno a strhla k sobě. Pokusil se ji udeřit pažbou kuše, ale dříve než to dokázal, zakousla se mu do krku a ukousla mu hlavu. T'lor sledoval oba muže, kteří prozatím unikli jejím drápům a nyní mířili do svahu ve snaze zachránit si život. Na meč byli příliš daleko a navíc váhal, aby se k nim vydal. Nyrsa za nimi zatím neběžela, ale to se mohlo kdykoli změnit a kdyby se jí připletl do cesty, mohla by ho byť i nechtíc zabít. Raději zvedl ze země kámen a hodil jej po bližším muži. Samozřejmě chybil, protože byla příliš velká tma, než aby mohl správně mířit, ale hluk dopadajícího kamene a překvapené zaklení muže, kterému byl kámen adresován, přitáhli Nyrsinu pozornost. Rozeběhla a nevěnovala pozornost šílícím koním. Poslední vůz už zmizel za zatáčkou. Ten, který jel v koloně jako první, stál o několik desítek kroků dál. Koně se nestihli pořádně rozeběhnout, a když vůz uvázl, nedokázali zpřetrhat řemení, které je k vozu poutalo. Tloukli však kolem sebe kopyty, až z vozu lítaly třísky a celá prkna, takže nebylo pochyb o tom, že se brzy osvobodí. Druhý vůz také uvízl, protože se koně rozeběhli do svahu, ale navíc se do změti větví zamotaly i koňské postroje. Koně zapražení do třetího vozu již leželi na zemi a nebylo jim pomoci. Bylo téměř jisté, že tihle koně Nyrse dnes neuniknou. Nyrsa se hnala do kopce jako démon. Vrčela, několikrát zařvala, lámala větve a rvala keře, které jí překážely v cestě. Muži vyděšeně volali o pomoc a T'lor jen doufal, že tu není nikdo další, kdo by je slyšel. Naštěstí nekřičeli moc dlouho. Nyrsa je oba zabila dříve, než dosáhli poloviny svahu a pak je rychle odtáhla dolů. Sledoval, jak stáhla všechny mrtvé muže na jednu hromadu, když z nich nejprve strhala všechno oblečení a pak se na ně vrhla. Zatím to viděl jen jako hru stínů, i když nebe dodávalo trochu světla a koruny stromů se nad cestou nepřekrývaly, takže na ni bylo docela vidět, ale nyní vyšel měsíc a osvětlil scénu dole natolik, že nyní viděl i detaily. Drakodlačice rvala muže na kusy. Polykala neuvěřitelně velké kusy masa s kostmi a navíc si nelámala hlavu s tím, zda jí něco nepadá od tlamy. Chovala se úplně jinak, než obvykle. Zatím ji viděl jíst docela spořádaně a

-25-

Drakodlaci

dávala si veliký pozor, aby jí nic neupadlo, ale teď se chovala jako barbar z pověstí. Jasně viděl, jak jí po těle stéká krev obětí i obsah jejich břich a obrátil se mu žaludek. Seděl za stromem a hleděl na hvězdné nebe. Pokoušel se ignorovat zvuky doléhající k němu z údolí. Nyrsa se už dávno pustila do koní a když se díval naposledy, zbývala z jednoho jen kostra. Kupodivu jí koňské kosti asi nechutnaly. Několikrát se zvedl a prošel se kousek na obě strany a říkal si, že střeží Nyrsu v údolí. Ve skutečnosti si nedělal iluze, jak by dopadl kdokoli, kdo by se dostal Nyrse na dohled. Drakodlačici přešel hlad krátce nad ránem. Tma se již změnila na husté šero, ovšem to stačilo k tomu, aby T'lor zřetelně viděl na několik kroků daleko. Tak uviděl blížící se postavu a poznal v ní Nyrsu ještě předtím, než se dostala do poloviny svahu, a to přes to, že drakodlačice měla pohled sklopený k zemi a nemohl vidět její planoucí oči. Pomalu došla až k němu a mladík si uvědomil, že je skutečně mnohem mohutnější, než večer. A že její šaty, které si zapomněla před útokem na vozy svléknout, vypadají, jako kdyby s nimi někdo vytřel podlahu jatek po dlouhém pracovním dni. Podívala se na něj a sledovala, jak si ji nevěřícně prohlíží. „Říkala jsem, že ztloustnu,“ řekla konečně. „Nemůžu za to.“ „To je v pořádku,“ řekl chvatně. „Jen jsem netušil, že o tolik. A vlastně jsi ani neztloustla, jako spíš zmohutněla. Úplně všude. Vždyť jen stehna máš snad o polovinu silnější.“ Pokrčila rameny a posadila se na pařez. „Stehna mi vadí ze všeho nejméně.“ „Cože?“ nechápal a dřepl si na bobek před ni. Pohladila si poprsí, které v růstu drželo krok se svou majitelkou. „Tohle mě štve ze všeho nejvíc,“ řekla otráveně. „Já myslel, že jsou na to ženy hrdé,“ řekl dřív, než stihl ovládnout své překvapení. „Možná když je mají normální velikosti, ale tohle je těžké, natřásá se to při běhu a překáží to v boji i při spánku. A teď jsou ještě větší a těžší, takže uznáš, že nemám nejmenší důvod být s nimi spokojená, nebo dokonce hrdá. A to nemluvím o tom, že alespoň v téhle podobě bych od nich měla mít pokoj.“ „Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel,“ podrbal se na nose. „Jsi chlap, proč bys měl,“ pokrčila odevzdaně rameny a pohladila si břicho. „Měli bychom si najít nějaký úkryt. Brzy bude den.“ „Znáš to tu?“ zeptal se a zvedl se na nohy. „Ani náhodou,“ zabručela a také vstala. „Prostě se rozhlédneme po okolí a snad něco najdeme. Skal je tu dost, snad v nich bude i nějaká vhodná dutina.“ „Za sebe bych ale navrhoval vyrazit na druhou stranu stezky,“ ukázal přes údolí T'lor. „Tímhle směrem,“ mávl palcem za sebe, „je město, kde jsme již lovili a podél stezky se zase vracíme k vašemu domu.“ „Máš pravdu,“ odvětila po krátkém zvážení. Sestoupili do údolí a T'lor užasle přehlédl spoušť, kterou tu Nyrsa zanechala. Roztrhané kusy lidí, kolem poházené koňské kosti a poničené vozy. Vypadalo to jako po nájezdu armády. Stočil pohled ke své společnici a prohlédl si ji pohledem, ve kterém se mísil obdiv se strachem. S Nyrsou to však nic neudělalo. Byla zvyklá, že lidé padají k zemi hrůzou, když ji spatří. Když míjeli první z vozů, neodolal a nahlédl dovnitř. K jeho překvapení vůz vezl náklad kůží všech barev, tlouštěk a kvality. Začala se jimi rychle probírat. „Co jsi to našel?“ zeptala se a přistoupila blíž, aby se podívala. Pach kůží ji však přiměl nakrčit nozdry a ucouvnout o dva kroky zpět. „Živil jsem se šitím předmětů z kůže,“ prohodil přes rameno. „Tohle je pro mne zlatý důl.“ „Neříkal jsi, že jsi zloděj a zlatý důl jsou pro tebe ty podivné věcičky, co jsme našli v tom minulém nákladu?“ prohodila. „Říkal, ale tohle je vzpomínka na můj předchozí život, na ten počestný, chápeš?“ „Ani moc ne,“ pokrčila rameny, ale jinak trpělivě čekala, až se dosyta prohrabe to hromadou. Vynořil se až za hodnou chvíli a tlumok měl mnohem naditější, než předtím. „Máš něco zajímavého?“ zajímala se. „Několik pěkných kůží,“ odvětil. „Bylo by škoda, nechat je to jen tak ležet.“ „K čemu ti budou?“ nedala pokoj. „Ještě nevím, ale když nic jiného, tenhle řemen na tlumoku za mnoho nestojí a potřeboval bych nový opasek. Ostatně, tobě by se také jeden hodil,“ ukázal na její pas, který přímo volal po stažení, aby na něm šaty tolik neplandaly. „Jenže ten opasek se mi při proměně jen těžko přizpůsobí, nebo snad umíš udělat takový, co se bez povolení spony roztáhne na dvojnásobek nebo i víc?“ -26-


„Neumím, ale umím udělat sponu, která proklouzne, takže při zvětšení se sama povolí a jen při zmenšení si ji budeš muset opět stáhnout.“ „No,“ řekla po chvíli ticha, kdy si dlaní přejížděla po břiše, „zkusit se to může. Ostatně, dělat se s tím budeš ty, ne já. Mimochodem, i já vím, že na to potřebuješ zvláštní nářadí a vím jistě, že ho nemáš, takže jak to chceš udělat?“ Obdařil ji spokojeným úsměvem a zalovil v tlumoku. Vytáhl z něj srolovanou kůži zavázanou řemínkem, a když ji rozmotal, objevila se zánovní sada základního sedlářského náčiní. „Měli jich tam několik. Určitě s tím jeli na trh a nepřekvapilo by mě, kdyby ti dva, co s tím vozem jeli, byli sedláři stěhující svou živnost, i když podle mne měli pěkně mizerné nářadí. Pod těmi kůžemi jsou také věci na vaření a základní zařízení obydlí. Měli jsme veliké štěstí, že jsme je potkali.“ „Možná ty,“ usmála se kysele, „mně jsou ty krámy k ničemu. Můžeme jít dál, nebo budeš prohledávat i ty ostatní vozy?“ „Rád bych se do nich podíval, ale obávám se, že bych se s tím pak musel tahat sám, tak to raději necháme jen tak ležet a vyrazíme dál,“ odvětil a vykročil do svahu na druhé straně údolí. Nyrsa šla po jeho boku a dlouho zachovali naprosté ticho. Když už slunce vystoupilo nad stromy, dostali se na plošinu, ze které byl krásný výhled do kraje. Ze skály nad plošinou stékal vodopád a za staletí či možná dokonce tisíciletí, si v plošině vymlel prohlubeň a vytvořil asi dvě stopy hluboké jezírko. Plošina nebyla holá. Vítr sem nanesl vrstvu zeminy, v níž postupně zakořenily traviny a ještě později nízké keře. Uchytilo se tu dokonce několik pokroucených borovic. „Tady bychom se mohli utábořit,“ navrhla Nyrsa, která se cítila unavená. Navíc ji během výstupu několikrát zabolelo břicho a to bylo vzhledem k množství spořádaného koňského masa dost vážné varování. „Jsem pro,“ přikývl T'lor. I on byl unavený, ale viditelně méně, než ona. Navíc si byl plně vědom jejich domluvy. „Je tu jezírko, takže navrhuji, aby ses svlékla. Vykoupu tě a pak se můžeš jít vyspat. Zkusím ti nějak vyprat ty šaty. Ovšem bez záruky.“ „Proč ne,“ pokrčila rameny. Došla k jezírku, svlékla se a položila se do vody. Několikrát se převalila sem a tam, aby se pořádně namočila včetně dlouhých a hustých vlasů, a pak se posadila. T'lor si zatím natrhal několik hrstí trávy a pak jí touto improvizovanou houbou vydrhl záda. Když jí však podal nepoužitou trávu, aby si umyla zbytek těla, loupla po něm zlým pohledem. „Chceš se z toho vyvléknout?“ zavrčela, ovšem nebylo to ono obávané vrčení hladového či vzteklého dlaka, po němž obvykle přišlo na řadu krvavé šílenství. „Vůbec ne,“ odvětil, „ale teď jsem ti umyl tu méně intimní část těla, záda a ocas a samozřejmě také vlasy. Když tě budu mýt zepředu, nebude to trochu moc odvážné? Uznej, že kdybych kterékoli ženě sáhl po dvoudenní známosti na prsa, dostal bych takovou facku, až bych se oblízl.“ „Já nejsem obyčejná ženská,“ zamračila se a oči jí zahořely, „jsem dlak a mám své představy o tom, jak se ke mně máš chovat. A máme dohodu. Já budu lovit a ty se o mě budeš starat, tak se starej.“ „Jak je ctěné přání,“ usmál se a začal jí mýt od hrudi dolů. Chvilku sice uvažoval o tom, zda ji nemá trochu vytrestat tím, že by jí začal mýt od klína nahoru, ale pak si řekl, že nebude škrtat křesadlem ve stohu sena. Konečně se k němu chovala trochu normálně a jen hlupák by ten zdárný vývoj pokazil tak průhlednou pitomostí. Nicméně Nyrsa mu dovolila jen něco. Do klína ho nepustila, a když se myla sama, musel stát před ní, aby na něj viděla a samozřejmě otočený zády. „Už se můžeš otočit,“ řekla, když vystoupila z vody a přehodila přes sebe plášť. Pak se posadila ke skalní stěně, pokrčila nohy a stulila se do klubíčka. T'lor na ni jen jednou pohlédl a hned poznal, že je něco špatně. Černošedé šupiny byly nyní spíš šedivé a zdálo se mu, že se jí klepou ruce. Přistoupil k ní, dřepl si před ni a položil jí dlaně na ramena. Nyní zřetelně cítil, že se silně chvěje. „Co je?“ „Koňské maso,“ odvětila tiše. „Je to moc špatné?“ „Jako kdybych měla v břiše ocelového ježka, který se převaluje sem a tam.“ T'lor sykl a trochu ji objal ve snaze dodat jí trochu energie. Ale docela marně, protože Nyrsa tím neprocházela poprvé a navíc ho ani příliš nevnímala. Byl jen člověk, takže podle ní nemohl ani tušit, čím právě prochází, a i kdyby přece jen nějakou představu měl, stejně by s tím nemohl nic udělat. Její rodina ji jen hlídala a nosila jí malé dávky lidského masa. Křeče obvykle trvaly několik dní a postupně samy odezněly. Protože po těch několik dní jedla jen velmi málo, zhubla vždy na původní proporce, takže alespoň s postavou si pak nemusela dělat hlavu.

-27-

Drakodlaci

T'lor poznal, že je jeho přítomnost zbytečná a vstal. Vrátil se k jezírku, ponořil do vody přímo pod vodopád její oblečení a zatížil ho několika kameny tak, aby jím proud vody mohl plácat, ale nemohl jej odnést a doufal, že tak alespoň část skvrn vybledne. Pak zalovil v tlumoku odloženém na břehu, když šel Nyrse mýt záda, vytáhl trochu jídla a posadil se pod jednu z borovic. Zatímco žvýkal opožděnou snídani, rozhlížel se po okolí. A brzy uviděl něco, co mu vehnalo úsměv do tváře. Rychle do sebe nacpal poslední sousta, otřel si dlaně do nohavic, vstal a přešel je skalní stěně. S velkým zájmem si začal prohlížet bylinky rostoucí mezi kameny těsně u vodopádu. Pak jich natrhal celou hrst a vrátil se k Nyrse, která se za celou dobu nepohnula ani o palec, snad se jen stáhla do ještě menšího klubka. Posadil se vedle ní a jednou rukou ji vzal kolem ramen. Zvedla hlavu a podívala se na něj. „Co je zas?“ Zvedl dlaň s bylinkami tak, aby ji viděla. „Tohle pečlivě rozžvýkej a pak spolkni.“ „Copak jsem dobytek, abych jedla trávu?“ odsekla vztekle. „Ne, jsi velký a věčně hladový dravec a v tom to celé vězí.“ „Co to zase plácáš?“ zeptala se dopáleně a zvedla hlavu o trochu výš. „Copak nevíš, že i vlci žerou trávu?“ „To je jejich problém.“ „Není, oni si tím čistí břicho od masa, které by jinak obtížně trávili. Vážně sis toho nikdy nevšimla?“ „Pokračuj,“ vybídla ho. „Prostě, když v sobě máš moc masa bez ničeho, zničí ti to trávení. Tráva jim umožní zbavit se ho dříve a spravit si břicho. A tohle navíc není tráva, ale léčivé bylinky, které se žvýkají, když máš podrážděný žaludek od špatného jídla. To je přece tvůj případ, nebo ne? Potřebuješ lidi, ale jedla jsi koně a ty ti nyní pokazili celé trávení.“ Mlčky mu hleděla do očí, ale dávala si velký pozor, aby na něj nepoužila dračí pohled a nepřipravila ho jeho vlastní vůli. Hlavně však proto, že by nejspíš to samé udělala i sobě. Pak sklopila oči k bylinkám. „Tahle troška mě uzdraví?“ zeptala se nevěřícně. „To si nemyslím,“ zavrtěl hlavou. „Na to jsi toho snědla příliš mnoho a jsi moc velká. Budeš jich muset sníst víc a chvíli to zabere, než tě uzdraví, ale rozhodně by měly zmenšit tu bolest, která tě tak trápí a také samozřejmě zkrátit dobu tvých potíží.“ „A jak tohle všechno znáš?“ přivřela jedno oko a naklonila hlavu ke straně. „Máma mi to vtloukala do hlavy celé dětství,“ pokrčil rameny. „Vtloukala?“ „Doslova,“ přikývl a podal jí bylinky. Váhavě si jej od něho vzala a přičichla si k nim. Nakrčila znechuceně nozdry, ale po krátkém boji se přemohla a strčila si je do tlamy. Při žvýkání se zprvu tvářila, jako kdyby jedla kdoví co, ale později uznala, že nejsou úplně příšerné, přestože zprvu mu je chtěla vyplivnout do tváře. Žvýkala je dlouho a pečlivě, a když je spolkla, cítila, jak kloužou krkem do žaludku a zanechávají za sebou podivný, příjemně chladivý pocit, který jí dělal moc dobře. V žaludku se ovšem velmi rychle rozložily a přinesly jí tak jen krátkodobou úlevu. To však již T'lor přinesl další, mnohem větší hrst bylinek a Nyrsa si jich nacpala plnou tlamu. Těžko říct, kolik jich nakonec spolykala, ale musela toho být pěkná hromada, protože se T'lor divil, že nevyšlapal do plošiny příkop, jak stále chodil sem a tam. „Ono je to vážně lepší,“ broukla nakonec spokojeně a hladila si břicho. „Asi to ještě bude zlobit, ale bylinek je tu dost a snad nás odtud nikdo nevyžene,“ ozval se T'lor. „Je to sem lán cesty a stále do kopce, kdo by sem lezl,“ odvětila. „Nevím,“ pokrčil rameny. „Třeba někdo sejde z cesty nebo tak něco.“ „Měl bys psát kroniky,“ opáčila, vstala a protáhla se. „Vážně to nebolí,“ řekla pak. „Ale chce se mi spát.“ „Tak to jsme dva,“ přidal se hned. „Kam se uložíme?“ „Něco najdeme, tady je to přece jen moc na očích,“ rozhlédla se kolem a rychle pohledem našla jakousi škvíru mezi balvany na vzdálenějším konci plošiny. Jak se ukázalo, byl to úzký vchod do jinak poměrně velké dutiny vzniklé tak, že se tu kdysi zřítila část skalní stěny a balvany navršené u paty stěny mezi sebou ponechaly tuto dutinu. Za deště by to nebyl nijak příjemný příbytek, ale nyní za něj byli rádi. Nyrsa se spokojeně uložila ke stěně, zabalila se do pláště a usnula snad ještě dřív, než si opodál lehl T'lor.

-28-


M

ladík se probral krátce po poledni. Těch několik hodin spánku mu kupodivu docela stačilo. Zívl a rozhlédl se. Nyrsa stále ještě spala na levém boku, ale již ne zabalená do pláště. Během spánku se odkopala. Chvilku po té, co se na ni zadíval, něco tiše zamručela a otočila se na druhý bok. Potutelně se usmál. Zalovil v tlumoku a vytáhl z něj motouz. Vstal, rozmotal jej a položil jeden jeho konec za Nyrsina záda. Pak vyšel ven, aby se trochu protáhl a zkontroloval její oblečení. S uspokojením zjistil, že většina skvrn vybledla natolik, že se s nimi dá ještě něco udělat, ale bylo jisté, že takhle mezi lidi nemůže. Na další návštěvu města či jen vesnice může Nyrsa zapomenout. Vytáhl šaty z vody, vyždímal je a položil na trávu, aby na slunci uschly. Věděl, že na trávě plátno zbělá a tak doufal, že to trochu pomůže, přestože Nyrsa neměla šaty z bílé látky, ale z hnědé a zelené. Vrátil se do dutiny a spokojeně si zamnul ruce, když uviděl, že se drakodlačice znovu překulila z boku na bok a měla nyní motouz pod sebou. Měl mnoho zkušeností s měřením koní kvůli chomoutům či různých částí těla bojovníků kvůli chráničům a tak měl Nyrsu změřenou velmi rychle. Udělal si na motouzu malé uzlíky, a když se mu podařilo dostat improvizované měřidlo z pod spící drakodlačice, vzal si tlumok a vyšel ven. Našel si pohodlné místo pod borovicí, kde byl příjemný chládek, ale současně viděl jak na dutinu, tak i na schnoucí oblečení, a dal se do práce. Nyrsa se probudila až mnohem později a vzbudil ji nepříjemný tlak v celém břiše. V noci se přecpala k prasknutí a příroda si nyní vyžádala svou daň. T'lor nechápavě pozoroval, jak drakodlačice vystřelila z dutiny jako šíp a kvapně zmizela za skalním výstupkem. Zavrtěl nad tím hlavou a vrátil se ke své práci. Měl ji téměř dokončenou a těch několik detailů zvládl dříve, než se dlačice vrátila. Její první cesta vedla k jezírku, do kterého se položila s hlavou na břehu. Hověla si ve vodě tak dlouho, až si začal myslet, že znovu usnula. „Copak se stalo?“ zeptal se, když znovu zahalená do pláště došla až k němu. „Hádej,“ odsekla a podívala se na předmět v jeho rukách. „Co je to za ptákovinu?“ zabručela. „To je pro tebe.“ „Cože? K čemu?“ „Jednou jsem dělal něco podobného pro jednu bojovnici,“ začal ze široka. „Potřebovala něco, čím by si stáhla hruď aby jí v boji nepřekážela, ale nemohla použít klasický hrudní plát, protože ten byl jednak moc drahý a navíc jej slunce v létě hrozně rozpalovalo. Tak došla za mým tehdejším mistrem a ten mi tu zakázku dal za úkol.“ Nyrsa si od něj vzala podávaný předmět a převracela ho v dlaních. Vypadal jako dvě kožené nádoby na vodu spojené pruhy kůže, na nichž bylo nějaké kování, které obvykle vídala na brašnách. Ale tady je, jak ihned pochopila, mělo za úkol zkrátit nebo prodloužit podle potřeby. Pomalu jí došlo, co s tím asi má udělat, ale pak jí naopak velmi rychle došlo, že taková věc se dělá každé osobě na míru. „Jak si můžeš být jist, že mi to bude?“ zeptala se opatrně. „Změřil jsem si tě,“ odvětil. „Cože?!“ zařvala a švihla po něm tou věcí tak šikovně, až vyjekl, protože jej zasáhla do ramene a zad. „Kdy a jak ses mě opovážil měřit zrovna tam?“ ječela a T'lor musel vzít nohy na ramena, aby unikl dalším ranám, které na něj pršely jedna za druhou. Docela marně, protože Nyrsa, byť si ještě ráno zoufala, že hrozně ztloustla, jej několika skoky dohnala, jednou rukou ho zvedla pod krkem za halenu a přitiskla zády na kmen borovice. „Normálně, když jsi spala,“ hájil se. „Položil jsem za tebe provázek, a když ses na něj ve spánku převalila, změřil jsem tě tam, kde jsem potřeboval.“ „Zmetku mrňavej,“ vrčela a cenila na něj zuby, „kdo ti to dovolil?“ „Ty, v jezírku jsem ti přece prsa myl a neřekla jsi nic víc, než že to flákám. Nevím, proč se rozčiluješ. A navíc jsem se tě při měření vlastně ani nedotkl, protože jsem se držel provázku.“ Chvíli na něj koukala jako had na žábu, jen ho spolknout, a pak bez varování rozevřela prsty, takže se rozplácl na zemi u jejích nohou. Hodila mu jeho vlastní výrobek na hlavu a shodila ze sebe plášť. „Tak se předveď, mistře,“ pronesla jedovatě, „ale běda ti, jestli mi to nebude.“ Stála před ním mírně rozkročená s rukama zaťatýma v pěsti a zapřenýma o boky a sledovala ho planoucím pohledem. S povzdechem se zvedl a postavil se za ni. Pak ji instruoval, co a jak, aby se jí nemusel znovu dotknout a nezavdal tak příčinu k dalšímu výbuchu. „Ty jsi mistr krejčí, já jsem zákaznice, takže ti tak maximálně uhnu rukou. Ostatní je na tobě,“ odsekla a nepohnula ani tou rukou. A tak musel všechno obstarat sám. Když konečně jeho výrobek seděl na dlačí hrudi k jeho spokojenosti, odstoupil a přeměřil si ji pátravým pohledem. „Tak co na to říkáš?“ zeptal se dychtivě. Nyrsa totiž po celou dobu nevydala ani zavrčení, maximálně pohnula rukou anebo udělala jiný pohyb, který po ní chtěl. -29-

Drakodlaci

Pohnula se a zkusila se otočit na jednu a pak na druhou stranu. Chvíli pak hýbala rukama na všechny strany a nakonec k němu natočila hlavu. „Škrábe to pod prsy a na zádech,“ zabručela. „Hned se na to podívám,“ řekl a skutečně svůj výrobek pečlivě prohlédl a změnil trochu utažení popruhů. „Je to trochu lepší?“ zeptal se, když skončil. Následovala další rozcvička, po které dlačice nenaloženě zabručela něco v tom smyslu, že asi jo. Zvedla ze země plášť, hodila si ho přes rameno a vyrazila k ležícímu oblečení, aby jej zkontrolovala. T'lor ji rozpačitě sledoval. Nečekal sice žádné ovace, ale prosté 'díky' by mu stačilo. Pokrčil rameny, sbalil si nářadí i zbytek materiálu do tlumoku a vydal se za Nyrsou. Právě sbírala oblečení a házela si je přes ruku. „Už je suché?“ zeptal se. „Nejsem si jist, kdy se nám podaří zbavit se těch fleků od krve,“ dodal vzápětí. „Suché to je a s těmi fleky si nedělej hlavu,“ opáčila, hodila plášť na zem a začala se oblékat. „Ale takhle nemůžeš mezi lidi, budeš moc nápadná,“ namítl. „Mezi lidi se nechystám,“ odtušila nedbale. „Domluvili jsme se přece, že les a hory pro nás budou to nejlepší. Ostatně, na kupeckých stezkách se loví nejlépe.“ „Ještě bychom mohli uvažovat o blízkém okolí vesnic nebo městeček,“ navrhl opatrně. „Co s nimi?“ zabručela a zaobírala se sukní. „Pohybuje se tam dost lidí a nikdo tam očekávat útok dlaka. Ti muži včera měli zbraně v rukách a čekali útok, ale blízko u vesnice by mohli být trochu méně ostražití.“ „Nic mi neudělali,“ odsekla. „Souhlasím s tebou, ale ta bolest, když ti prostřelili nohu a břicho, no …, nechybělo mnoho a pustil jsem si do nohavic. Byl bych rád, kdybys byla trošku opatrnější.“ Zvedla trochu hlavu a upřela na něj pohled. „Jestli mi chceš radit, jak mám lovit, tak toho hned nech, nebo bude zle,“ zavrčela. „Nechci ti radit,“ zvedl ruce dlaněmi před sebe ve smířlivém gestu. „Jen tě žádám, abys lovila opatrněji.“ „Včera jsem žádnou bolest necítila,“ opáčila. „Většinou si z ocelových nebo dřevěných zbraní nic moc nedělám.“ T'lor otevřel ústa, aby ji znovu požádal o větší opatrnost, ale pak je zase zavřel. Obešel ji a začal kolem vodopádu sbírat bylinky. Nyrsa ho po celou dobu sledovala a když si byla jistá, že ji nevidí, potutelně se usmála. Byla pevně rozhodnutá nic mu nepovědět, ale zatím byla s tím jeho vynálezem docela spokojená, a pokud šlo o lov, včerejšek byla výjimka. Obvykle oběť nestihla ani pomyslet na nějakou obranu, natož nějakou zbraň použít. Dokončila oblékání a došla až k němu. „Proč to děláš? Chystáš se někam?“ „Blíží se večer. Půjdeme opět na lov, nebo ne?“ podíval se na ni. „Dnes v noci ne,“ zavrtěla hlavou. „Nemám hlad. Ráda bych si dala menší odpočinek.“ „Aha,“ podíval se na již utržené bylinky. „Rozhodně je nenechám jen tak uvadnout,“ ozvala se, vzala mu je z dlaně a strčila si je do tlamy. „Už chvíli mě trochu pobolívá břicho, takže si je raději vezmu hned, než abych se za chvíli kroutila stejně jako dopoledne.“ Souhlasně přikývl a vylezl po několika kamenech trochu výš, aby se dostal k dalším trsům rostlinek a podával jí je. Netrvalo dlouho a žaludek se opět uklidnil. „Už je to dobré, děkuji,“ řekla a strčila si do tlamy poslední hrst bylin. T'lor seskočil na zem a otřel si ruce do nohavic. „Co tedy budeme dělat, když se nikam nechystáme?“ „Já obvykle odpočívám na místě, kde je dobrý výhled. Ráda pozoruji hvězdy,“ opáčila. „V tom případě můžeme zůstat přímo tady.“ „Raději bych blíž ke hraně plošiny, tady zaclánějí stromy,“ odvětila a vykročila šerem k nejhustší skupině borovic. T'lor šel s ní a po krátkém pátrání našli místo na samé hraně plošiny, odkud měli nerušený výhled do krajiny pod sebou. „Tady je to dobré,“ přikývla a posadila se na zem. Sedl si vedle ní, udělal si z pláště ležení a lehl si. Po chvíli následovala jeho příkladu. Dlouho leželi bez jediného slova a jen pozorovali postupně se rozsvěcující hvězdy a pak i noční letce, jako netopýry a sovy. Přímo nad hlavami se jim usadil obrovský výr, větší než jakého kdy kterýkoli z nich viděl. Chvíli je zvědavě pozoroval, ale pak došel k závěru, že mu nejsou nebezpeční a nejsou ani ničím zajímaví. Přešlápl z nohy na nohu, zaklapal zobákem a několikrát zahoukal. O chvilku později mu z lesa pod plošinou odpovědělo jiné vzdálené zahoukání a výr nad jejich hlavami mu odpověděl. To se opakovalo delší dobu. Oba pobaveně naslouchali výří konverzaci, než se výr rozhodl odletět a tiše jako vánek zmizel směrem k lesu pod plošinu. „Bude pršet,“ pronesla bez varování Nyrsa. -30-


„Jak to víš?“ otočil k ní hlavu. „Cítím vodu.“ „Asi bychom si měli začít sbírat věci a přesunout do dutiny,“ zamyslel se. Nyrsa neřekla ani slovo a ani se nepohnula. Zvedla se až ve chvíli, když se jim nad hlavami začaly honit mraky a vítr ohýbal koruny stromů. Když se ukryli v dutině, spadly první kapky. O chvíli později jim nad hlavami zuřila pořádná bouře a vzhledem k množství škvír ve stropě si mohli o suchu nechat jenom zdát. Dlak je sice velice odolný tvor, ale pokud si může vybrat, vždy si vybere pohodlí. Proto se oba dva vmáčkli do jediného kouta, kam nepršelo, a zabalili se do plášťů. „Nic moc,“ zabručel. „Ty si stěžuj,“ odsekla. „Tobě netáhne pod sukni.“ „Delší plášť tam nebyl,“ odvětil klidně. „A navíc bych čekal, že budeš zvyklá. Alespoň polovinu času, co jsme spolu, jsi na sobě měla jen plášť nebo ani ten ne.“ „Buď laskavě zticha, ano,“ zavrčela na něj a pokusila se pevněji zabalit do pláště. Samozřejmě marně a každý další poryv ledového větru zvenčí jí projel po celém těle. Po horkém dni, jako byl dnes, to bylo dvojnásob nepříjemné. „Měl bych návrh,“ nadhodil, ale dál se nedostal, protože ho okřikla, aby si hleděl svého. Tak si hleděl. Zabalený do pláště se trochu zavrtěl a zavřel oči. Po chvíli ho probudilo dloubnutí do žeber. „Ty spíš,“ obvinila ho. „A co jiného mám podle tebe dělat, když se venku žení všichni čerti?“ „Já tu klepu kosu a ty si klidně spíš!“ „Klidně ne, vsedě se spí velice špatně. Navíc jsem napasovaný mezi tebe a nějaký ostrý kámen, takže o pohodlí se nedá vůbec mluvit,“ odporoval. „To ale nic nemění na tom, že spíš, kdežto já skoro drkotám zubama!“ stála si na svém. „Říkal jsem, že mám návrh, ale okřikla si mě.“ „Jaký?“ zeptala se okamžitě. „Vezmeš si mě na klín, protože jsi mnohem větší než já a z nějakého důvod se nemůžeš proměnit zpět v člověka, protože jinak bys to už dávno udělala a pak by ses do toho pláště hravě vešla.“ „Proč bych si tě měla brát na klín?“ procedila mezi zuby. „Protože pak bude můj plášť volný a třeba si do něj zabalíš nohy tak, aby na tebe netáhlo, a podaří se ti usnout. Navíc bych tě mohl třeba i trochu zahřát, když na to přijde.“ „Jsi jako za groš kudla,“ opáčila, „ale ten plášť beru. Zkus mi nějak zabalit nohy a pak se uvidí, kam se vejdeš.“ „Jestli mi ho sebereš a necháš mě mrznout, budeš se mýt sama a samozřejmě si budeš sama prát,“ varoval ji. „To bych ještě přežila,“ opáčila klidně a začala mu krást plášť. „Při první příležitosti ti to vrátím a je ti doufám jasné, že mám spoustu zajímavých nápadů,“ dodal s úsměvem, při kterém jí ztuhla ruka. „To by sis nedovolil.“ „Ale dovolil,“ přikývl. „Dobrá, hade slizká, zabal mi nohy a sedni si mi na klín, ale opovaž se něco podnikat.“ „Myslíš potom nebo na klíně?“ zeptal se nevinně a vysloužil si tak ostré rýpnutí do žeber. „Teď i potom!“ Se smíchem, který Nyrsu velmi dráždil, se postavil, sundal si plášť a pečlivě ji jím zabalil nohy a ocas. Nyrse se okamžitě ulevilo. Uvelebila se na uvolněném místě a pak ho nechala, aby se jí posadil na klín. Navzdory popichování T'lor nic nezkoušel, jen se trochu zavrtěl, aby se mu dobře leželo, protože dlačice se na kameni pootočila a naaranžovala se do jakéhosi pololehu. Nyrsa opět zavřela plášť a protože držela oba jeho konce, mladíka tak objala a přitiskla k sobě. Dohřálo ji, když se zpod pláště ozvalo spokojené „dobrou“, ale protože jí už bylo mnohem tepleji, než prve, nechala to být. Po chvíli se jí také podařilo usnout, i když spánek měla neklidný. Neustále totiž musela brát ohled na to, že má na břiše člověka a kdyby se otočila, spadnou oba z dobrých tří stop na kamennou podlahu.

R

áno bylo jako z pohádky. Slunce pálilo hned, jak vylezlo zpoza obzoru, a ptáci nezpívali, ale řvali tak, až Nyrsa sklápěla uši k hlavě a v duchu jim slibovala hrozné věci, z nichž smrt pro ně bude jen vykoupením. T'lor se blaženě protahoval a rozhlížel se po kraji. „Nakonec to nebyla tak hrozná noc,“ prohodil.

-31-

Drakodlaci

„Mluv za sebe,“ ozvala se mu za zády Nyrsa a rovnala si záda, kteroužto činnost doprovázelo hlasité praskání páteře. „Celou noc jsem byla zkroucená, jako bruč na kole, zatímco ty jsi spal jako nemluvně.“ „Můžu ti namasírovat záda, když na to přijde,“ navrhl. „Copak ty to umíš?“ loupla po něm nevěřícně okem. „Jako zloděj se často musíš vetřít do přízně toho, koho chceš vykrást, aby sis obhlédla dům. Umím ještě pár dalších věcí. Samozřejmě jen trochu. Musím to používat opatrně, protože jinak by mě snadno odhalili jako podvodníka, ale záda namasírovat umím.“ „Tak to tedy zkus, ale jestli mi pak bude ještě hůř, tak si mě nepřej,“ svolila. T'lor na ni mrkl jedním okem a ukázal jí místo, kde si má lehnout na břicho. Pak se jí posadil na zadek a začal jí nejprve dlaněmi a pak pěstmi masírovat záda. Brzy zjistil, že je to marné. Nyrsa byla příliš mohutná a silná, než aby silou svých paží něco zmohl. „Zůstaň ležet, zkusím něco jiného,“ řekl, když dlačice otráveně zabručela, že to k ničemu není a aby konečně slezl, jinak ho shodí. Vstal, zul si své téměř prošlapané boty a pomalu jí šlápl na záda. „Co po mě dupeš?!“ křikla na něj vztekle. „Nedupu, opatrně našlapuji,“ opravil ji klidně. „Jsi na mě moc silná, tak zkouším, jestli nebude lepší, když na tebe šlápnu plnou vahou.“ „Dupe po mně, jako kdybych byla kdovíco,“ bručela si pro sebe, ovšem tak hlasitě, že ji muselo být slyšet až na okraji plošiny a svá slova doprovázela vzteklým bušením ocasu do země. Nicméně po chvíli musela uznat, že to jeho šlapání není zase tak nepříjemné a dokonce trochu pomáhá. Navenek se ovšem tvářila stále stejně nepřístupně. „Tak co, lepší?“ zeptal se po delší době a Nyrsa zjistila, že upadla do limbu. Nebylo se čemu divit, protože v noci se pořádně nevyspala. „Trochu,“ připustila nezávazně a posadila se. T'lor si sedl vedle ní na zkřížené nohy a začal se přehrabovat v tlumoku. „Co hledáš?“ zeptala se ho, protože si nebyla příliš jistá, zda na ni nekuje zase nějakou lumpárnu, třeba jako s tou koženou věcí včera. „Za prvé hledám snídani, za druhé si tě chci změřit,“ odvětil. „Co máš zase v úmyslu?“ vycenila na něj varovně zuby. „Mluvili jsme přece o opasku, nebo ne?“ „Jo tohle,“ zabručela a uklidnila se. „Mluvili, sliboval jsi nějaký, co mi umožní proměnit se v dlaka bez zaškrcení v pase.“ „A také ho budeš mít,“ potvrdil svá slova. „Co ta věc na hrudi, jsi spokojená?“ „Chvílemi mám pocit, že mě někdo osahává, ale jinak ta bojovnice neměla špatný nápad,“ pokrčila rameny a podívala se do výstřihu. Ve skutečnosti byla svrchovaně spokojená, protože se jí nikde nic nenatřásalo a nemusela vést věčnou bitvu se setrvačností. Nehledě na to, že když předtím seskočila z větší výšky, tak to skutečně bolelo, kdežto nyní prostě doskočila a nic víc se nestalo. „Proč jsi vlastně stále v dlačí podobě? Kromě několika hodin ve městě ses vůbec neproměnila,“ zeptal se najednou a přestal se přehrabovat v zavazadle. „Protože takhle se cítím pohodlněji,“ pokrčila rameny a pak se pomalu rozpovídala. „Proměna je dost nepříjemná. Ne že by bolela tak, jak se to líčí, to jen ta první a pouze když se z tebe stane dlak po kousnutí jiného dlaka. Já jsem dlak od přírody, takže nic jiného neznám. V lidské podobě se necítím příjemně. Navíc mi vadí, jak jsem najednou malá a slabá. Všichni si na mě dovolují a tak dále. Lidská podoba je dobrá jedině pro lov, pro nic jiného. Tím, že jsem dlak od přírody mám jisté návyky, které by mě rychle prozradily, kdybych se chtěla usadit někde u lidí.“ „Návyky?“ „Třeba cenění zubů, vrčení a syčení. To lidé nedělají, ale já to dělám zcela podvědomě. Uznáš, že by to všem přišlo nápadné, kdybych cokoli z toho předvedla někde na veřejnosti.“ „To zcela jistě,“ přikývl. „Vlkodlaci jsou docela rozšíření, stejně jako liškodlaci. Jistě by tě někdo začal podezírat z dlactví a musela by ses dotknout stříbra, pokud by se takovou kontrolou vůbec namáhali.“ „Proto jsem spíš v téhle podobě, přestože si musím dávat větší pozor, aby mě nikdo neviděl. I ve tvé blízkosti se musím stále kontrolovat.“ „Proč? Říkala jsi přece, že mě nevnímáš jako jídlo, ale spíš jako jiného dlaka, přestože jím nejsem?“ „Ano, říkala jsem to a je to tak, ale v tom je právě ta potíž. Mám i sklony chovat se k tobě jako k jinému dlakovi.“ „A v čem je tedy ten problém?“ zeptal se po chvíli zamyšleného ticha. -32-


„Jsi moc slabý,“ povzdechla si. „Když do tebe strčím třeba jen prstem, zlomím ti nějakou kost.“ „Zatím jsi mi nic neudělala a že jsi se mnou prováděla pěkné kousky,“ namítl. „A evidentně nemáš ani potuchy o tom, jak moc jsem musela hlídat každý svůj pohyb.“ „Asi ne,“ připustil, když viděl její výraz. „Takže přes veškerou snahu jsem pro tebe stále jen přítěž.“ „Ano i ne,“ zabručela a zvedla se a vykročila k okraji plošiny. „Jak to myslíš?“ zavolal za ní. Jen mávla rukou a dlouhými kroky odešla na samý okraj plošiny, kde se posadila a spustila nohy přes hranu. Nechápavě za ní hleděl a zvažoval, zda nemá jít za ní, ale pak si řekl, že vypadá jako člověk, který potřebuje být chvíli sám. Vytáhl snídani a dal se do jídla. Při jídle ji však nespustil z očí. Sotva dojedl, vytáhl z tlumoku provázek a vydal se za Nyrsou dosud stále sedící na okraji plošiny. Cestou k ní rozvázal všechny uzlíky, které si na něm včera udělal a pak se posadil vedle ní. Dlačice seděla s hlavou v dlaních a hleděla do krajiny. „Mohu si tě změřit?“ „Hm… „ odfoukla a narovnala se, aby mu to umožnila. „Mohla by sis stoupnout?“ Vyhověla mu a počkala, až jí omotá provázek kolem pasu a udělá si na něm uzlíky. „Spokojen?“ zabručela. „Skoro.“ „Co ještě chceš?“ „Proč vlastně chodíš v dlačí podobě nahá nebo skoro nahá?“ vypálil přímo. „Chápal bych to, když jsi sama, ale když jsem tady já, je to trochu podivné.“ „Copak ti to vadí?“ protáhla. „No, to zrovna ne… “ začal, ale přerušila ho. „Tak si nestěžuj.“ „Jen bych to rád věděl,“ vedl si dál svou. „Abych věděl, co to vlastně u tebe znamená. To je u dlaků nějaký zvyk?“ Povzdechla si a posadila se na zem. Upřela na něj pohled rudě žhnoucích očí. „Drakodlak normálně vypadá jako drak, jen bez křídel a chodící po zadních jako člověk. Takže nemá co schovávat a proto se neobléká. A já jsem drakodlak.“ „Ale ty přece máš co schovávat,“ namítl. „Nepřipomínej mi to,“ zavrčela, ale pak zmírnila tón. „Zkusila jsem si kvůli tomu dost od rodiny. Není snadné být drakodlačicí s tímhle tělem. Všichni se ti vyhýbají, nikdo s tebou nechce nic mít. Jsi vlastně vyvrhel a nikam nepatříš.“ „Tohle mě nenapadlo,“ přiznal zamyšleně. „Jsi člověk, jak by mohlo,“ pokrčila rameny. „Tohle jsou obtíže spojené s dlačím životem. Lidé je nechápou a nikdy nepochopí.“ „Proč? Co je těžkého na pochopení, že vypadáš jinak a nemůžeš za to? Prostě máte určité tradice, které všichni závazně dodržují, a když se do nich nevejdeš, vyženou tě. U lidí je to přece podobné.“ „Už zase mluvíš jako kniha. Nech toho, nebo bude zle.“ „Ale zase o tolik jsem se nespletl, nebo ano?“ nedal se zastrašit. „O moc ne,“ potvrdila po chvíli. „Ale s tím nic nenaděláš. Koukej si zvyknout na to, že mě uvidíš tak, jak mě bohové stvořili. A jestli si něco zkusíš, zle se ti povede.“ Zatvářil se nesmírně zklamaně a pak se musel rychle zaklonit, aby unikl dlani mířící na jeho hlavu. „Jak ráda bych ti rozpárala břicho a nakrmila se tvými vnitřnostmi,“ pronesla sladce. „Tak to si budeš muset nechat zajít chuť. Kdo by tě koupal a masíroval ti záda?“ odpověděl vesele. Nyní už neunikl, protože si ho přitáhla za opasek těsně k sobě, takže se jeho nos opřel o její nozdry. „Dej si pozor, abys nezašel moc daleko,“ zasyčela varovně. „Toho se bát nemusíš,“ odvětil klidně, „protože na delší vzdálenosti mě nosíš. Chodíš totiž moc rychle, protože máš delší nohy.“ Nyrsa vyloudila obzvláště dlouhé a hluboké zavrčení a pak ho jemně škrábla předními, nejedovými zuby po tváři. „Pamatuj si ten pocit,“ zašeptala, „příště tě jimi pohladím po kostech.“ Pak ho od sebe odstrčila. „Chtěl jsi dělat opasek, tak se dej do práce. Večer odcházíme, začínám mít hlad.“ Posadil se pod strom, rozdělal tlumok a dal se do práce. Nyrsa ještě chvíli přecházela po okraji plošiny, ale pak náhle zmizela mezi keři a dlouho po ní nebylo ani vidu. Zprvu si dělal starosti, že ho tu nechala a odešla pryč, ale pak tuto myšlenku zahnal celkem logickou úvahou, že ho jen tak odejít nenechá, přestože na něj stále vrčí a cení

-33-

Drakodlaci

zuby. Potřebuje ho mít neustále na očích, aby si byla jistá, že nikde neriskuje a nezabije ho někdo na tmavé ulici pro hrst drobných, nebo při nějaké krádeži. Znovu se objevila v době, kdy měl opasek hotový a uklízel si věci do tlumoku. Zvedl výrobek nad hlavu a zamával s ním, aby k sobě přitáhl její pozornost. Zamířila přímo k němu. Postavila se před něj a nechala ho, aby jí nový opasek obtočil kolem pasu. „Přímo na míru,“ pronesl spokojeně, když opasek zajistil sponou. Nyrsa zastrčila za opasek dva prsty a zkusmo s ním pohnula. Pak si ho naaranžovala do pohodlnější polohy a kývla hlavou. „Dobře sedí a nikde neškrábe, dobrá práce.“ Pak se otočila a zamířila k vodopádu. T'lor si pomyslel, že to s ní bude ještě hodně zajímavé, ale zvedl tlumok a vydal se za ní. Nyrsa se znovu pustila do bylinek. „Opět tě zlobí břicho?“ zeptal se. „Jinak bych to nejedla,“ odvětila. „Ale budiž ti k dobru, že ty rostliny opravdu zabírají a už to není tak hrozné jako včera. Jsou ty bylinky hodně rozšířené?“ „Vyžadují hodně vody a slunce,“ odpověděl vyhýbavě. „Těžko ti mohu slíbit, že jich každý den najdeme dostatečné množství, aby ti pomohly od bolesti.“ „Tak se budeme držet potoků a já budu doufat, že jich najdeme co nejvíce,“ pokrčila rameny a strčila si do tlamy další hrst. To už shodil tlumok na zem a vyšplhal na skalní stěnu výš, než ona dosáhla a začal jí podávat celé trsy bylinek. Nyrsa mu dokonce poděkovala, byť jen kývnutím hlavy. Na cestu vyrazili krátce před soumrakem. Nyrsa byla jako na trní, protože měla jakési tušení, že se kolem někdo potlouká. „Někoho cítíš?“ zeptal se. „Přímo ne,“ odvětila, „mám jen takový pocit.“ „Třeba je ti jen špatně z těch koní,“ nadhodil. „Vůbec ne,“ zavrtěla hlavou s vážným výrazem ve tváři. „Už několikrát se mi vyplatilo dát na podobný pocit a řídit se jím.“ „A co ti říká ten pocit teď?“ „Abychom odtud zmizeli tak rychle, jak jen to půjde a vydali se pryč od té cesty.“ „Tak jdeme,“ přikývl a nechal se od ní vést. Nyrsa zamířila kolem skalní stěny a pak ho vedla na její vrchol po stupních ve stěně, které objevila odpoledne. Odtud měli ještě lepší výhled do kraje a Nyrsa se okamžitě zahleděla zpět do údolí, v němž pod korunami stromů vedla obchodní stezka. „Vidíš něco?“ zeptal se opatrně, když viděl, že má napnuté všechny svaly, nozdry naplno rozšířené a uši nastražené jako kůň, když zaslechne podezřelý zvuk věštící nebezpečí. „Ne, ale slyším a cítím lidi a koně. Jdeme dál. Změna plánu, dnes nelovím, jenom půjdeme,“ řekla a obrátila se. Společně pak zamířili pryč od údolí. Šli po vrcholu skalního hřbetu, kde nebylo mnoho úkrytů, takže by je mohl někdo zahlédnout. Nyrsa však trvala na tom, že je to mnohem rychlejší, než klopýtat dole mezi balvany, keři a kořeny a i kdyby je někdo zahlédl, budou od něj příliš daleko, než aby poznal, koho vidí a mohl s tím něco dělat. Kolem půlnoci došli na konec hřbetu a sestoupili do údolí. Tady to neznal ani jeden z nich a Nyrsa vybrala směr dalšího postupu. T'lor byl rád, že konečně jdou po něčem měkčím, než byla skála na hřbetu. Raději ani nepočítal, kolikrát si špatně šlápl a levý kotník mu po jednom takovém šlápnutí ošklivě natekl a bolel jako čert. „Nemůžeme trochu zpomalit?“ zeptal se unaveně. „S těmi koňmi za námi na hřbet nemohli a než zase najdou naši stopu, uteče několik dní.“ „To není tak jisté,“ zabručela a pokračovala v chůzi stále stejnou rychlostí. „A proč to není jisté?“ chtěl vědět. „Ti lidé u domu mé rodiny měli zařízení na vyhledání dlaků.“ „Něco jsem o nich slyšel,“ přikývl, „ale ty mají dosah sotva jednu míli a to ještě v rukou skutečného odborníka. Většina lidí by s tou věcičkou nenašla dlaka ukrytého víc jak sto kroků od nich a my jsme mnohem dál.“ „Copak ty víš, kde teď jsou?“ odsekla. „To tedy nevím, ale vím sakra dobře, že začínáš trojčit!“ houkl na ni ostře. „Uklidni se. Zastavme se, oddechněme si a srovnejme si myšlenky, jinak budeme jako štvaná zvěř.“ Nyrsa při jeho slovech zabrzdila smykem, otočila se na patě a chytila ho pod krkem. „Nejsem štvaná zvěř!“ „Ale chováš se přesně tak, jako se chová lesní zvěř při honu,“ stál si na sém bez ohledu na blízkost jejích tesáků. „Cítíš v zádech honce a pádíš, co ti nohy stačí bez cíle a bez přemýšlení přesně opačným směrem, než jdou oni. Copak můžeme tušit, co nebo kdo je před námi? Co když ti lidé u vaší chalupy poslali někomu zprávu a teď se tě snaží najít? Sami jsme je navedli na svou stopu, když jsme lovili na stejné obchodní stezce. Stalo se, teď však musíme vymyslet, jak se jich zbavit.“ -34-


Koukala na něj a vzteky se téměř kouřilo z uší. Po chvíli ticha rušeného jen šumem stromů ve větru a občasným zahoukáním sovy či štěkotem lišky, ho pomalu postavila na zem. „Dobrá,“ řekla nakonec, „támhle je padlý strom. Posadíme se, oddechneme si a pak se uvidí.“ Aniž by na něj čekala, obrátila se k němu zády a vyrazila ke stromu. Kulhal za ní, co mu síly stačily, takže ke kmeni stromu dorazili společně. Nyrsa se posadila jako první a nechala ho, aby se na kmen, zaklesnutý mezi jinými, dosud stojícími stromy, takže vlastně visel víc jak tři stopy nad zemí, dostal vlastními silami. „To jsem zvědavá, co chceš vymyslet, abychom jim zmizeli,“ zavrčela a klátila nohama ve vzduchu. „Předně musíme zjistit, zda vůbec jdou v našich stopách,“ řekl rozhodně. „Na jakou vzdálenost je dokážeš odhalit?“ „Dvě míle bez problémů, pak už mi zmizí mezi stromy.“ „Cože?“ vykulil na ni oči. „Vždyť je tu vidět sotva na padesát kroků a to ještě v poledne. Jak můžeš vidět tak daleko?“ „To je moje věc. Chtěl jsi vědět, na jakou vzdálenost uvidím člověka. Prosím, odpověděla jsem ti a po zbytku ti nic není.“ „Dobrá,“ přikývl, „takže dvě míle. Máme za sebou mnohem víc a oni musí jít oklikou pod hřebenem, budou pomalejší. Když najdeme místo, odkud budeš mít pořádný rozhled, můžeš se pokusit zjistit, kde jsou další lidé. Když budou přímo na naší trase, bude to znamení, že jim lezeme do pasti a snad budeme mít dost času na to, abychom jim udělali čáru přes rozpočet a zmizeli jim tak, že nás už nikdy nenajdou. Co ty na to?“ „Že ti tu přemoudřelou hlavu při první příležitosti ukousnu,“ odsekla. „Co se ti pořád nezdá?“ bránil se dotčeně. „Říkám přece jen to, co je na první pohled vidět, ne?“ Nyrsa si pro sebe cosi zabručela a raději byla zticha. Ač nerada, musela si přiznat, že se dnes večer nechovala příliš rozumně a její rodiče by jí to připomněli mnohem důrazněji, než to udělal T'lor. Když se chtěl dlak dožít slušného věku, musel si vždy a za všech okolností udržet chladnou hlavu. „Už ses vydýchal?“ zeptala se ho po chvíli, která by nestačila ani k namazání tří chlebů k obědu. „Blázníš? Sotva jsem si sedl,“ odvětil a hmatem zkoumal stav vymknutého kotníku. „S tebou je kříž,“ povzdechla si. „Nejdřív mě nutíš, abychom si odpočinuli, a pak se nechceš hnout dál.“ „Odpočinek bych kvalifikoval úplně jinak,“ odvětil. „Například klidným poležením na mechu pod měsícem v úplňku.“ „Proč zrovna pod úplňkem?“ zeptala se zaskočeně a s velkou dávkou podezíravosti. „Protože přes den většinou spíme v nějakém úkrytu,“ mrkl na ni jedním okem. Sám by to gesto neviděl, ale dlak v noci vidí jako kočka, takže Nyrsa jen krátce vycenila zuby a šlehla ocasem. „Tak kdy chceš vyrazit?“ „Až mě trochu přestane bolet ten zatracený kotník a budu s tebou zase držet krok.“ „Co máš s kotníkem?“ zeptala se, protože si až doposud neuvědomila, že si něco udělal. Věděla, že zakopával a že po jednom divném kroku zaklel a začal kulhat, ale příliš jí to nezajímalo. Nyní však vzala jeho kotník do svých prstů. Sledoval její počínání s velkými obavami. Moc dobře věděl, jakou má sílu a dovedl si živě představit, jak mu jediný stisk jejího palce a ukazováčku drtí kotník na kaši. Namísto toho se dočkal velice jemného doteku, kterým zjišťovala, v jakém stavu se jeho kotník nachází a pak mu několikrát stejně jemně zakroutila nártem, aby zjistila jeho hybnost. Pak, zcela bez varování, mu škubla nártem na stranu a v kotníku mu hlasitě a bolestivě prasklo. Kousl se do rtů, aby nevykřikl a oči se mu zalily slzami. „Za chvilku budeš chodit, jako kdyby se nic nestalo,“ řekla prostě a pak se mu pozorně zadívala do obličeje staženého bolestí. „Stalo se něco?“ zeptala se nechápavě. „Ne, to nic, to je jen jedno staré zranění,“ odvětil kysele, když popadl dech. „Teď to možná trochu bolí,“ řekla, „ale za chvilku nebudeš vědět, že jsi s tou nohou něco měl.“ „Tak to chci vidět,“ zabručel, zatímco mu kotník pulzoval bolestí. Nyrsa si jeho odpovědi nevšímala, ale protože dobře viděla, jak se tváří a že nyní nesedí dvakrát jistě, přitáhla ho k sobě a držela ho jednou rukou kolem ramen, aby nespadl. T'lor po krátké chvíli poznal, že na jejích slovech přece jen něco bylo. Kotník se rychle uklidňoval a brzy s ním mohl volně pohybovat. Pravda, trocha bolesti v něm stále zůstávala, ale byla tak slabá, že nebyla skoro cítit. „Netušil jsem, že dlaci umí léčit,“ pronesl s netajeným obdivem. „Vás přece léčí měsíc.“ „My toho umíme,“ opáčila Nyrsa přezíravě, jako by o nic nešlo, ale uvnitř ji jeho slova zahřála. „Takže kdy půjdeme dál?“

-35-

Drakodlaci

„Třeba hned, když jsi mi tu nohu tak rychle napravila,“ navrhl. „Stejně musíme najít nějaké místo k rozhlédnutí se.“ „Když jsme scházeli ze hřbetu, byl nějaký kopec přímo před námi. Když půjdeme vlevo a kousek zpátky, neměli bychom ho minout,“ zamyslela se. „Jsem pro, všemi deseti,“ přikývl a seskočil na zem. Vrátili se kousek nazpět a zahnuli mezi keře. Nyrsa udávala směr, protože T'lor neviděl skoro nic. Po několika stovkách kroků začal terén stoupat a stoupal čím dál prudčeji. Brzy ho Nyrsa táhla za sebou za ruku, protože s ní nedokázal držet krok. Když se konečně dostali na vrchol, praštil sebou T'lor na první kámen, který uviděl a zhluboka oddechoval. „Tohle je za trest,“ bručel si pro sebe. „Co jsem komu udělal.“ „Už jednou jsem ti říkala, že to muselo být něco moc hrozného, jinak bys mě nepotkal,“ odvětila s úsměvem a klidně se rozhlížela po krajině. Kopec byl po hřbetu dominantou okolí. Za ním byla krajina jedna velká planina, na níž viděla shluky světel vesnic a městeček. Nic velkého, soudila, ale pár set lidí v každém z nich žít mohlo. Po stranách hřbetu byla tma. Nyní stála čelem ke hřebeni a napravo od něj se tyčily hory a kopce, mezi nimiž prošli. Nalevo se kopce zmenšovaly a mizely v dálce. Někde za nimi, z jejich místa neviditelné, stálo město, které navštívili. A na hřbetu byla tma, v níž by lidské oko nevidělo absolutně nic. Nyrsa však viděla, že po pravé straně hřbetu postupuje několik lidí. Nešli přímo k nim. Šli pomalu a klikatě, jak museli hledat cestu a proto byli poměrně daleko. V lese viděla na dvě míle, ale nyní stála nad vrcholky stromů a tak viděla mnohem dál. Rychle odhadla, že se na kopec nedostanou před setměním dalšího dne a mají tak nejméně den na zvýšení náskoku. Ani na chvilku nezapochybovala, že by ti lidé neměli v úmyslu chytit ji. „Tak co vidíš?“ zeptal se z lehu. Popsala mu okolí. „A nikde jinde lidé nejsou,“ zdůraznila nakonec. „Takže se tvá přemoudřelá hlava pěkně mýlila.“ „Kudy jsme šli od toho hřbetu, než jsme se posadili na tom stromě?“ zeptal se klidně a dál si hověl na kameni. „Támhle tudy,“ ukázala prstem, „ale to stejně nevidíš. Na tebe je moc tma.“ „Fajn, tak se zkus podívat ještě kousek vlevo a pověz mi, proč se tam čas od času objeví světlo a zase zmizí,“ odvětil a Nyrsa si uvědomila, že sice leží na zádech, ale již nehledí do nebe, jako když si lehal. Podívala se stejným směrem, jako on. Zprvu nic neviděla, ale pak zahlédla krátký záblesk světla a rozpoznala nejméně dvě lidské postavy. Byly tak daleko, že je sotva rozeznala, ale byla si jistá. „Jsou moc daleko, nevšimla jsem si jich,“ zabručela. „Já také ne, dokud se nedostali do mezery mezi stromy,“ přisvědčil. „Je sice tma jako v ranci a nevidím dál než na pár kroků, ale skoro bych se vsadil, že by nás ta cesta vedla přímo k nim.“ „Neznám to tu, ale asi máš pravdu,“ přisvědčila neochotně. „Takže navrhuji sejít z kopce na druhé straně a uhnout pěkně vlevo a pryč od nich. Než se ty dvě skupiny sejdou někde tady pod kopcem, budeme tak daleko, že jim žádná magie neumožní najít naše stopy. Ale nejméně další den budeš muset držet půst, nebo zbytky svého lovu naprosto dokonale ukrýt, aby nás zase nevyslídili.“ „Jak jsi věděl, že tam budou?“ nechápala a posadila se k němu na zem. Zvedl hlavu a podíval se jí do planoucích očí. „Už několik let jsem vlastně neustále na útěku. Spadl a vyklouzl jsem z tolika pastí, že už některé z nich poznám na dálku. Nic víc v tom není.“ „Jak jsi to přežil?“ divila se. „Když po tobě šli, tak tě přece chtěli zavřít do šatlavy a pak soudit, ne? Zprvu jsi jako zloděj musel dělat příliš mnoho chyb, jako každý začátečník.“ „Samozřejmě,“ přikývl, „ale vždycky se naskytla příležitost k útěku. Několikrát mi pomohla malá ostrá dýka v botě, kterou jsem přeřezal pouta, jindy paklíč na dveře, v jedné šatlavě měli tak mizerně zazděné mříže, že se mi je podařilo vyviklat a protáhnout se oknem ven, i když jsem potom byl samá odřenina.“ „To já bych měla smůlu,“ zabručela. „Pro tebe by bylo poněkud úzké,“ přikývl s úsměvem a vysloužil si rýpnutí drápem do žeber. Bylo to však přátelské rýpnutí, které zase tolik nebolelo. „Až si odpočineš, dej vědět. Půjdeme dál,“ řekla a natáhla se na zem vedle něj. „Co to teď děláme?“ zeptal se mírně zaskočeně. „Odpočíváme pod měsíčkem, sám jsi to chtěl, ne?“ odvětila na oko překvapeně a T'lor vyprskl smíchy. Nyrsa se neubránila a začala se smát s ním. Když po chvíli vstávali, využil T'lor příležitosti a opřel se Nyrse o stehno. Dlačice nijak neprotestovala, ale když vstávala, chytila se ho oběma rukama kolem pasu a vytáhla se na nohy. -36-


„Není to špatné, mít se o koho opřít, když je potřeba,“ broukla a přitom se rozhlížela po okolí, takže docela úspěšně dělala, že nevidí jeho výraz. Lidé jdoucí po hřbetu zřejmě narazili na nějaký neschůdnější úsek, protože mířili po svahu dolů a tím pádem pryč od kopce, a ta druhá skupina byla stále ještě příliš daleko, než aby dokázala rozeznat, kolik lidí v ní je a kudy přesně jdou. Obrátila se a podívala se na druhou stranu. „Jestli jsem tě pochopila správně, chceš jít podél těch kopců, je to tak?“ ukázala prstem na okraj linie hor, tvořenou postupně snižujícími se kopci. „Přesně tak,“ odvětil a postavil se vedle ní. „Za dva nebo tři dny bychom zahnuli do hor a tam nás nikdo nikdy nenajde.“ „Byl jsi tam někdy?“ „Vůbec ne,“ zavrtěl hlavou, „ale sama jsi říkala, že lidé jsou všude, takže s jídlem bys neměla mít potíže.“ „To doufám,“ pohladila si břicho. „Vydržíš ještě alespoň den nejíst?“ zeptal se opatrně, když to viděl. „Asi ano. Mám co shazovat. Jsem teď moc mohutná a těžká, takže i pomalejší a to se mi nelíbí. Dva dny na cestě bez jídla by mohly udělat své.“ „Doufejme, že se pak ještě budeš schopná ovládat,“ řekl a troufl si ji pohladit po ruce. Sklonila hlavu a krátce pohlédla na jeho dlaň. „Myslím, že ano,“ pokrčila rameny a když viděla, jak rukou ucukl, dodala, „tak, jako mě musíš koupat, budeš mě od teď navíc hladit a případně i česat. Je to docela příjemné.“ Pak vykročila dolů z kopce a nechala ho stát s otevřenými ústy. Vzpamatoval se, když byla několik kroků daleko. Doběhl ji a zařadil se vedle ní. Sešli svah a zamířili k prvním kopcům pod horami. Cestu určovala Nyrsa a T'lor se jí držel v patách. Než vyšlo slunce, měli v nohách několik mil a šli mezi prvními kopci. Cesta zde žádná nebyla, jen listnatý les, mnohem světlejší než ten, kterým se pohybovali na opačné straně hřbetu. Nyrsa měla nezvykle dobrou náladu a neustále si ho dobírala. Dělala si legraci z toho, že nepřeskočí potok, že má prošlapané boty, přestože si jako šikovný zloděj přece mohl snadno ukrást mnohem lepší a tak dále. T'lor byl zprvu zticha, protože nevěděl, jak reagovat a nerozzlobit ji. Byl rád, že je pro jednou vyhlášeno příměří a nerad by jí znovu visel za tuniku v drápech a dělal jí detailní prohlídku tesáků. Když ale dlačice zakopla a natáhla se na zemi jak dlouhá, tak široká, neodolal. „Copak já, potoky asi nepřeskočím, ale po rovině chodím bez nejmenších problémů,“ prohlásil a smál se na celý les. Nyrsa se otočila na bok, vycenila na něj zuby a hbitě po něm hrábla pravačkou. Než se nadál, ležel na zemi. I když ne tak docela. Nyrsa ho stáhla na sebe, takže najednou zjistil, že pod sebou má na zádech ležící dlačici, která se poťouchle šklebí. „Když jsi tak pevný na rovné zemi, co děláš tady?“ prohlásila spokojeně. „A když už jsi tady, co kdybys mi zase trochu rozhýbal záda? Mám pocit, že mi opět nějak tuhnou.“ Zloděj se vzpamatoval poměrně rychle. „Samozřejmě, s radostí, stačí se přetočit na břicho,“ pronesl a neuvědomil si, že jí skočil na lep, protože se v mžiku otočila i s ním. Teď tedy ležel na zádech on a Nyrsa na něm. Zavrtěla se a zalehla ho. „A víš, že se takhle neleží vůbec špatně?“ prohlásila škodolibě. Nyní však byla řada na T'lorovi, aby přešel do útoku. Hbitě ji objal rukama a silně jí stiskl zadek. „Souhlasím, vůbec to není špatné,“ přitakal nadšeně. Nyrse zmrzl úsměv na tváři a vydala ze sebe kratičké a poměrně tiché zavrčení. „Tak tohle máš u mě schované,“ slíbila mu tiše a zvedla se, aby zpod ní mohl vylézt. Nezaváhal ani na vteřinu, ale ani se jí neomluvil. Ostatně, on si výjimečně nezačal. Dlačice si znovu lehla, ale předtím si povolila šaty a obnažila tak záda. Zul si boty a velmi opatrně a jemně došlápl na její záda. Jako oporu využíval větev blízkého stromu, která se v jejich místech skláněla k zemi, a mohl se jí zachytit. Nyrsa dlouho mlčela a hleděla kamsi před sebe. Jediné zvuky, které tu a tam vydala, byly zafunění nebo zavrčení, podle toho, zda jí jeho masáž uvolnila natažený sval, nebo naopak šlápl na špatné místo a zabolelo jí to. To druhé se ovšem stalo snad jen dvakrát a Nyrsa byla s jeho službou více než spokojena. Když už to trvalo opravdu dlouho a dlačice stále nejevila nejmenší potřebu masáž ukončit, odhodlal se k menšímu testu. Přešel jí po zádech až na zadek a několikrát jí ho pošlapal. Pokud se dočkal vůbec nějaké odezvy, bylo to jen jakési tiché zamručení, které předtím ještě nevyloudila, ale jinak nic. I když to zkusil podruhé a potřetí, výsledek byl stále stejný. Zakroutil nad tím hlavou. Její výkyvy nálady mu nedávaly smysl. V jednu chvíli na něj cení zuby a nejraději by ho vykuchala jako králíka a o několik minut později s ním laškuje a dovolí mu věci, za které by mu normální žena urazila ruce u samých ramen. Doufal, že se mu tuhle záhadu podaří rozlousknout co nejdříve, aby věděl, jak se k ní má chovat a neriskovat přitom krk. -37-

Drakodlaci

„Tak ještě jednou ramena a zadek a můžeš pomalu slézt,“ ozvala se najednou Nyrsa a T'lor zprvu jen zamrkal. „Jak si přeješ. Jinak jsi spokojena?“ zeptal se a pečlivě přešlapoval na jejích ramenou. „Až mě ještě vykoupeš, bude to dokonalé,“ odvětila. „Stejně si musíme najít nějaké místo na přespání.“ „Dutinu tu asi nenajdeme, ani skalní římsu,“ zamyslel se nahlas a pomalu přešel na její zadek. Když na něm přešlápl, všiml si, když dlačice na krátko mírně natočila hlavu, že se jakoby usmívá. „Najdeme si nějaký kopec, ze kterého je trochu vidět do okolí, to nám bude pro dnešek stačit,“ odvětila. Dal si záležet a úmyslně jí přešlapoval na zadku velmi dlouho. Čekal, kdy ho vyžene, ale Nyrsa zachovala mlčení a prostě ho nechala být. A když slezl, ozvalo se jen krátké 'Už?'. „Mohu tě znovu namasírovat před spaním, když si to budeš přát,“ odvětil a snažil se nedat najevo své překvapení. „Budu o tom uvažovat,“ prohlásila a posadila se. Dooblékla se, prsty si pročísla vlasy a vstala. Další jejich cesta vedla mezi dvěma kopci. Nyrsa měla neuvěřitelný odhad na výšku kopců a rychle našla takový, ze kterého by měla vidět dostatečně daleko a na všechny strany. „Tam se utáboříme,“ ukázala na vrchol kopce, jehož úpatí bylo necelé dvě míle od nich. T'lor zvedl hlavu od hladiny potoka, podél kterého právě šli a v němž pátral po racích a rybách, kterými by si trochu spravil chuť, a zaostřil na cíl jejich cesty. „Pěkný kopec, nahoru polezeme po čtyřech,“ ohodnotil ho. „Ale nahoře zase budeme mít krásný výhled.“ „A támhle je tůň, kde mě vykoupeš,“ dodala a sklonila paži, aby ukázala na vodní hladinu probleskující za několika keři. T'lor byl menší, takže skrze keře neviděl, ale Nyrsa se dívala přes jejich vršky a měla tak mnohem lepší přehled o okolí. „Beze všeho,“ přikývl s úsměvem a šel za ní. Nyrsa totiž využívala své mohutnosti a síly a razila cestu skrze propletené větve keřů a mladých stromků. T'lor se držel tak těsně za ní, aby ho vracející se větve neudeřily. Takže ve výsledku šel přitisknutý k jejímu pozadí a musel dávat veliký pozor, aby jí nešlápl na ocas, který mu vedl mezi nohama. Pokud to Nyrse nějak vadilo, nechala si to pro sebe. Nad tůní vzniklou za spadlým kmenem, který tak přehradil tok vody a zvedl její hladinu, se skláněly vrby a celý břeh byl lemován křovinami. Nyrsa obezřetně prohlédla okolí, pečlivě prozkoumala pachy ve vzduchu a její uši se dlouho a pozorně natáčely na všechny strany, než rozhodla, že jim tu nic nehrozí, protože v jejich blízkosti je jen několik lesních zvířat a ta se k nim ani nepřiblíží. T'lor již stál na břehu a prohlížel si vodní hladinu. Zjistil, že voda je většinou hluboká mezi třemi a čtyřmi stopami, i když kousek vlevo od místa, kde právě stál, musela být nějaká prohlubeň, protože hladina tam byla mnohem temnější než na ostatních místech. „Co hledáš?“ ozvala se mu za zády Nyrsa a mladík se hned otočil. „Jen si prohlížím vodu. Mohu tě vykoupat hned tady u břehu. Je tu dost vody a zem je pevná, takže tam nesletím za tebou.“ Drakodlačice se již svlékala a ve chvilce měla na sobě jen jeho kožený výtvor a otočila se k němu zády, aby jí ho rozepnul a sundal. Pak vstoupila do vody a blaženě se ponořila. Pozoroval, jak se válí ve vodě a spokojeně u toho mručí a cáká takovým způsobem, až musel o dva kroky ustoupit. „Ty se bojíš vody?“ zeptala se, když si toho všimla. „To ne,“ zasmál se, „ale chci se vykoupat až po tobě a šaty bych rád zachoval v suchu.“ „Tak si najdi něco, čím mě umyješ. Plavu k tobě,“ oznámila mu. T'lor jí vydrhl šupiny stejně jako předtím, tedy několika hrstmi natrhané trávy. Nyrsa pečlivě kontrolovala, jakou odvádí práci a všechny šupiny se musely jen lesknout, jinak mu nedovolila přejít na další část jejího těla. Když mělo dojít na dlačí hruď, T'lor zaváhal. Nyrsa po něm loupla zlým okem. „Už zase se chceš vyvléknout ze svých povinností?!“ houkla na něj. „To ne, jen nechci způsobit další výbuch tvé zloby, jako prve na plošině,“ odvětil. „Výbuch se odkládá na neurčito a koukej pokračovat,“ rozhodla velitelsky. Nakonec se k ní musel otočit zády, aby mohla koupel dokončit a pak vylezla z vody. „V pořádku, můžeš mi připnout ten vynález a jít se vykoupat.“ Připjal jí podprsenku a ustoupil, aby mohla odejít za keře. Ale Nyrsa se začala v poklidu oblékat a vůbec nejevila touhu odejít někam jinam. „Ehm,“ odkašlal si opatrně. „Hm?“ zvedla trochu hlavu od sukně, do které se právě oblékala, a podívala se na něj. „Mohla bys odejít tady za ty keře?“ „Proč?“ zeptala se zaraženě. „Přece abych se mohl vykoupat.“ -38-


„Kdo ti brání? Místa tu máš snad dost, ne?“ naježila se a založila si ruce na boky. „Nemohu se koupat, když na mě budeš koukat.“ „A proč?“ vykulila na něj oči. „Copak jsi mě neviděl?“ „Ale ty jsi drakodlak a ti chodí v téhle podobě nazí. Sama jsi to říkala,“ namítal. „Souhlasí, ale co to s tím má společného?“ „Já jsem člověk a my chodíme oblečení a před nikým se nesvlékáme,“ odpověděl ne tak docela podle pravdy. Faktem bylo, že když měli členové rodiny jen jediné oblečení a venku promokli na kost, tak se doma museli chtě nechtě svléknout a usušit si oblečení u ohně, jinak si koledovali o zápal plic. Ale to byla aspoň rodina a dalo se to nějak zařídit, aby se rozdělili muži a ženy. Ale tady před ním stál drakodlak jako hora a k tomu navíc ženského pohlaví. „Ty s tím naděláš,“ opáčila otráveně. „Jako kdybych na tobě mohla vidět něco nového. Víš, kolik chlapů jsem už zabila a snědla? Ale když na tom trváš, odejdu tady kousek stranou.“ Skutečně si vzala zbytek svršků, prošla kolem něj a zmizela mezi keři. Oddechl si. Pak ze sebe shodil oblečení a blaženě se ponořil do vody. Byla sice poměrně chladná, ale ta slast, moci ze sebe spláchnout pot a prach nastřádaný za několik minulých dní se snad ani nedala popsat. Ráchal se tak několik minut, když se náhle stalo něco hrozného. Cosi prolétlo vzduchem a dopadlo do vody přímo před něj. Vzniklá vlna se přes něj přelila a zcela ho oslepila a ohlušila. Když opět stál pevně na nohou a vytřepal si vodu z očí i z uší, s hrůzou uviděl, že přímo před ním stojí ve vodě nahá Nyrsa, v jedné dlani drží hrst trávy a s neuvěřitelně škodolibým výrazem ve tváři říká: „Tohle je za to chycení za zadek. Pěkně tě vydrbu, že budeš jako miminko.“ Pokusil se o útěk, ale zcela marně. Chytila ho, odtáhla na mělčinu a dala se do díla. O hodně dlouho později ležela oblečená dlačice na větvi jedné z vrb, broukala si nějakou melodii a ocasem si mávala do taktu. Přitom hleděla do nebe a s velkým zájmem pozorovala plující oblaka a ptáky, honící se za hmyzem. „Už jsi oblečený?“ houkla náhle, aniž by změnila směr, kterým se dívala. „Obvykle se říká, že oblékání trvá dlouho ženským a ty jsi chlap, tak bys sebou měl pohnout.“ Zdola se ozvalo nesrozumitelné brumlání a několik zřetelnějších slova, která se z dobrého důvodu ani nepokoušela poslouchat. Pak zašustilo křoví a přímo pod ní se objevil T'lor. „To je dost,“ prohlásila a seskočila z větve na zem. „Co jsem ti udělal, že jsi mě musela tak hrozně drhnout?“ zeptal se a pohladil si jednu z mnoha modřin. „Držela jsem se zpátky, co to šlo,“ pokrčila rameny. „Copak za to mohu, že jsi jako věchýtek a sotva se tě dotknu, hned máš modřiny přes půl paže?“ „To nebylo žádné sotva dotknutí,“ zvýšil trochu hlas. „Drhla jsi mě ještě víc, než drhnu já tebe!“ „Nedrhla!“ zavrčela podrážděně. „A vůbec, jdeme na ten kopec, ať tam dojdeme před setměním, jinak bych tě musela opět táhnout za ruku a na to teď nemám vůbec žádnou náladu.“ Otočila se na patě a vztekle oddupala. Povzdechl si a prohlédl si ruce. Pokožku měl samý šrám a škrábanec od jejích drápů. Ať si říkala, co chtěla, ve vodě se na něj vrhla jako na kořist, zkroutila mu ruku za zády, aby se nemohl bránit a pak ho drhla jako připálený hrnec. Mohl děkovat bohům, že mu nestrhala všechnu kůži z těla. Nechápal, co to do ní vjelo. Za neškodné chycení za zadek, když si o to navíc sama koledovala, to byla naprosto nepřiměřená pomsta. „Tak pohneš se, nebo čekáš, až zapustíš kořeny a vykveteš?“ křikla na něj z dálky. Nezbylo mu nic jiného, než se vydat za ní. Čekala na něj na úpatí kopce a pak společně vystoupali na jeho vrchol. Vše za naprostého ticha. Nyrsa po něm vrhala zlobné pohledy a on nevěděl, jak uklidnit vyhrocenou situaci. Na vrcholu kopce se překvapeně zastavili. Zdola to nebylo přes hradbu stromů vidět, ale nyní stáli před zříceninami stavby, kterou T'lor odhadl na docela slušnou tvrz. Kromě hradeb a více či méně zřícenými torzy čtveřice budov za nimi stála dokonce i velká část válcové věže. Nepřesahovala sice vrcholky stromů, ale i tak by z ní mohl být velmi pěkný rozhled. Viděl dokonce něco, co musela být studna, ale nedělal si velké iluze o tom, v jakém bude stavu, když se o ni nikdo nestará. „Tak tohle jsem nečekala,“ vydechla a T'lor se na ni překvapeně podíval. V jejím hlase bylo znát opravdové nadšení. „Z čeho máš takovou radost?“ zeptal se a sledoval ji k bráně mezi zbytky dvou menších válcových věží, které v místě vstupu zesilovaly hradby a z jejichž vrcholků mohli dávní obránci postřelovat prostor těsně u brány. Před vstupem do vlastní brány museli překonat dosud poměrně hluboký suchý příkop, přes nějž se původně jezdilo po padacím mostě. Zbytky nájezdového mostku byly dosud jasně patrné. -39-

Drakodlaci

„Copak tobě se tu nelíbí?“ odpověděla otázkou. „Vždyť je tu krásně. Ta ruina je přímo stvořená k obydlení. A kdyby se sem někdo pokusil dostat, máme tu spoustu munice, kterou mu může házet na hlavu.“ „Slyšel jsem, že draci mají slabost pro zříceniny hradů a zámků,“ řekl, když prošli na nádvoří zarostlé keři a stromy. „Úplně nejraději prý mají ty, které si z hradu sami vyrobí, ale nikdy jsem neslyšel, že by podobnou slabost měli i drakodlaci.“ Kolem nich vedla dosud relativně pevná a vysoká hradba, přestože z domů uvnitř hradby zbyly převážně jen obvodové zdi. Střechy se již dávno propadly dovnitř budov a T'lor si hned všiml, že tahle pevnost nevyhořela, ale byla zřejmě jen opuštěna a zapomenuta. Tuhle stavbu nedobyl člověk, ale příroda a čas. „Nikdy jsem o ničem takovém neslyšela,“ pokrčila rameny a se šťastným výrazem se otáčela kolem dokola. „Prostě se mi tu moc líbí a chci tu několik dní zůstat.“ „Nejsem proti,“ odvětil a hodil tlumok na zem, „nohy mě bolí, jako kdyby chodil po žhavém uhlí, a to jsme měli před chvíli zastávku na koupel. Ale musím tě upozornit, že jsme chtěli zmizet těm lidem, co by tě rádi poznali a probrali s tebou poslední události na obchodní stezce.“ „Tady nás hned tak nenajdou,“ mávla ledabyle rukou. „Nechápu, proč z nich máš stále takový strach. Neříkal jsi něco o štvaném zvířeti? Chováš se právě tak.“ „Já ale neprchám bez rozmyslu. Jdu pomalu a přemýšlím nad každým krokem,“ naježil se pro změnu T'lor. „Jsem vždy o krok napřed před svými pronásledovateli, a to je jediné správné řešení našeho problému. Čím déle zde budeme, tím rychleji pak budeme muset jít nebo utíkat, abychom dohnali zpoždění.“ „Velím tu já,“ upřela na něj rudý pohled, „a říkám, že tu chvíli zůstaneme.“ „Jak myslíš,“ povzdechl si odevzdaně, ale v duchu dodal 'Doufám, že tu nezůstaneme navždy.' „Mimochodem, kde tu chceš lovit?“ „Jsem tlustá jako medvěd před zimou. Neuškodí mi pár dní půstu,“ odvětila. „A budeš se pak ještě schopná uhlídat?“ zeptal se s jasně slyšitelnou obavou v hlase. „To je moje věc,“ odsekla. „Kromě toho, když budu při lovu trochu víc řádit, nic moc se nezmění. Kořist bude mrtvá a já se najím.“ „Jen aby to tak bylo,“ zabručel si pro sebe. Posadil se na jeden z mnoha kamenů kdysi tvořících hradební zeď a pečlivěji si prohlížel celou stavbu. Nyrsy, která se pustila do detailního průzkumu zříceniny a přecházela sem a tam, si příliš nevšímal. Poznal na své cestě několik pevností a tahle nebyla nijak zvlášť velká. Mezi tvrzemi sice patřila k těm větším, ale tvrz jako taková jen málokdy odolala většímu útoku či delšímu obléhání. Navíc, tyhle ruiny jim stěží nabídnou větší ochranu než les. Brána se již dávno rozpadla a oni nemají žádný luk nebo kuši, aby mohli střílet zpoza stěn. „Pojď sem!“ zavolala na něj Nyrsa od paty věže. Povzdechl si, ale vstal, zvedl tlumok a vyrazil k ní. „Našla jsi poklad?“ zeptal se, když došel až k ní. „Něco lepšího,“ odvětila a ukázala drápem vzhůru. Podíval se tím směrem a zjistil, že asi ve čtyřech jejích výškách nad zemí je ve zdi věže otvor. To jej vůbec nepřekvapilo, protože věděl, že tohle je obranná věž a muselo se do ní vstupovat po dřevěném mostku, který pak obránci shodili, aby je útočníci nemohli pronásledovat. „Jak se tam dostaneme?“ nadhodil a Nyrsa mu hned předvedla, jak snadno po takové stěně vyšplhá. „Tak jinak, jak se tam dostanu já?“ „Jsi přece zloděj, tak musíš umět šplhat po budovách, nebo ne?“ odvětila a hleděla na něj z poloviny vzdálenosti k otvoru. „To ano, ale nikdy jsem neříkal, že jsem tak lezl několikrát za den nebo dokonce s něčím takovým jako je jídlo nebo tak. Nosil jsem sebou jen nářadí a nějakou tu lehčí zbraň.“ „O jídlo se postarám já a ty si sem lez, jak umíš,“ odsekla a hbitě se vydrápala do věže. Pokrčil rameny, pomyslel si něco o tom, že v tom případě z něj nakonec bude kanibal, a začal šplhat za ní. Protože se soustředil na stěnu a lezení, nevšiml si, že ho dlačice pozoruje. Zmizela ve věži až ve chvíli, kdy zdolal dvě třetiny vzdálenosti a v rychlosti lezení za ní mnoho nezaostával. Za otvorem našli místnost zabírající celý vnitřní prostor věže. Při pohledu vzhůru zjistili, že vysoko nad nimi je z trámů docela pevná střecha, ale pokud tu původně byla nějaká dřevěná patra, nyní po nich zbyly jen otvory ve zdi věže, v nichž původně spočívaly nosné trámy. Podlaha místnosti byla suchá a relativně i čistá. Stačilo by několik minut s pořádnou větví místo koštěte a bude to docela pěkná kamenná podlaha. „Tady se usadíme,“ rozhodla Nyrsa. „Proč ne,“ odvětil smířen s osudem a hodil tlumok na zem a posadil se na něj. „Voda tu žádná není, protože studna je zasypaná. Dole v lese nebyla jediná stopa po nějaké dopravě, takže na lov půjdeme několik mil, ale jinak je tu krásně, to uznávám.“ „Co se ti pořád nezdá?“ založila si ruce na boky. -40-


„Mně? Vůbec nic, naopak, se vším souhlasím,“ odvětil s hlavou v dlaních. „Jen jsem si tak přemýšlel nahlas, jak sem asi budeme dopravovat vodu, když to do kopce trvá tak dlouho.“ Nyrsa na něj vrhla vzteklý pohled a pak vyskočila z věže ven. Když poplašeně vyhlédl z otvoru, zjistil, že bez problémů doskočila na zem pod věží a vypravila se na prohlídku studny. K ještě většímu vzteku musela uznat, že má pravdu a na to, aby studnu obnovili, nemají nářadí ani materiál. To ovšem citelně komplikovalo obývání tvrze. Ani jí se nechtělo pro vodu tak daleko, nehledě na to, že ji neměli v čem nosit.

-41-

Drakodlaci

Jména osob

Nyrsa

Hlavní postava, drakodlačice

Corevar

Nyrsin otec, drakodlak

Názvy ulic

Názvy budov a jiných staveb

-42-

Drakodlaci. Therihar Kyllinvainn

Recommend Documents