Zrozeny k přátelství Rivel Arosis
Všichni víme, co se dělo poté, co Twilight přišla poprvé do Ponyville. Ale co se stalo předtím? A jak se vůbec naše milé kobylky daly dohromady?
Jablíčko, Květinka a Diamant „Applejack, Cheerilee! Nechte už toho vyrušování, nebo tu dnes zůstanete po škole!“ okřikla ty dvě zmíněné malé klisničky slečna učitelka. Obě dvě v okamžiku zmlkly, vzorně se usadily ve svých lavicích a usmály se jako dva nevinní andílci. „Co z vás dvou jednou vyroste?“ povzdychla si nad nimi učitelka. „Prosím, prosím. Já bych chtěla být učitelkou, tak jako vy,“ vyhrkla ze sebe Cheerilee komicky nad čímž její učitelka jen zakroutila nevěřícně hlavou. „A já budu na naší farmě pracovat s maminkou a s tatínkem,“ zazubila se Applejack. „Tak mi obě dvě za to dnešní soustavné vyrušování na toto téma napíšete domácí úkol,“ udělila jim učitelka oběma trest. Obě dvě klisničky se zatvářily poněkud znechuceně, ale nic nenamítaly. Znaly učitelku už natolik, aby věděly, že v opačném případě by byl trest ještě tvrdší. Navíc obě dvě měly učitelku velmi rády. Uměla být sice velmi přísná, ale zároveň se o všechny své žáky oddaně starala. Když se jí konečně podařilo uklidnit ty dvě rozjívené kobylky, vrátila se učitelka ke svému výkladu. Applejack jí chvíli pozorně naslouchala, ale pak ji výklad začal unavovat a její oči se pomalinku kousek po kousku začaly zavírat, až se nakonec zavřely docela. ••• „Hej, Applejack. Prober se,“ zašeptala Cheerilee a šťouchla ji při tom kopýtkem. „Už bude konec vyučování.“ A skutečně pár minut na to se ozvalo zazvonění hodin na nedaleké věži a učitelka s přáním hezkého dne svou třídu rozpustila. Jen na Applejack s Cheerilee se poněkud zamračila, ale nakonec i těm dvěma s úsměvem zamávala, když bok po boku opouštěly budovu školy. „Tak co dneska podnikneme Applejack?“ zeptala se Cheerilee. „Nezkusíme
zas nějak získat ta naše Znaménka. Půlka třídy už je dávno má a já nechci být ze všech nakonec ta poslední.“ „Promiň, Cheer,“ zavrtěla Applejack hlavou. „Dneska musim být brzo doma. Mamka se vrátila z nemocnice a prý tam na mě bude čekat nějaké překvápko.“ „Ach jóó,“ zašklebila se Cheerilee a komicky protáhla poslední slabiku. „Tak tedy zase zítra,“ usmála se a společně s Applejack si plácla kopýtkem. „Měj se, Cheer,“ rozloučila se Applejack a rozeběhla se k domovu, celá nedočkavá z toho, co ji tam dnes čeká. ••• „Čau tati, čau mami,“ zakřičela Applejack z plných plic, když konečně dorazila, ale s Bábi Smithovou, která spala na chodbě ve svém oblíbeném houpacím křesle, to ani nehnulo. „Tiše, zlatíčko. Maminka odpočívá,“ vykoukl tatínek z kuchyně a trochu svou rozjařenou dcerku uklidnil. „Můžeš se na ni jít podívat. Najdeš ji v ložnici. A spolu s ní tam na tebe bude čekat ještě někdo,“ usmál se na ni tatínek šťastně a zase zmizel v kuchyni. Applejack se zatvářila značně zmateně, ale nakonec uposlechla jeho rady a zamířila do ložnice. Velice opatrně otevřela dveře, aby maminku náhodou neprobudila, a vstoupila dovnitř. Maminka ležela na posteli pod přikrývkou a tiše oddychovala. Její tvář vypadala tak nějak unaveně, ale nesmírně šťastně. A hned vedle postele v malé kolíbce leželo krásné hříbátko. I ono spalo. Applejack k němu překvapeně přistoupila. Bylo celé žluté s nádherně červenou hřívou. A tak hrozně malinké. Opatrně se nad ním sklonila a něžně uchopila jeho kopýtko. „Jak můžou být takhle drobounké?“ blesklo jí nechápavě hlavou a dlouze si ho prohlížela. „Krásná, viď?“ ozvala se náhle maminka a Applejack sebou leknutím škubla. „Tohle je tvoje nová sestřička. Jmenuje se Apple Bloom,“ usmála se na ni maminka. „Klidně si ji pochovej, ale hlavně opatrně.“ Applejack to malé stvoření nesmírně něžně vzala do svých kopýtek a položila si ji, i když trochu nešikovně, do náručí. Malá Apple Bloom tiše zavrněla a přitiskla se k její hrudi. Applejack se na ni hrdě usmála a tiše vzdechla. Nikdy v životě snad nebyla šťastnější. Konečně bude někomu velkou sestrou. Ve stejný den kdesi na okraji Ponyville „Ale tati, proč zrovna sem? Proč zrovna Ponyville? Proč ne něco jiného, většího. Třeba Canterlot,“ zasnila se malá Rarity. „Vždyť víš, že maminka teď potřebuje klid, když čekáme hříbátko. Copak se netěšíš, že budeš mít maličkou sestřičku nebo bratříčka?“ „No jo!“ zabručela Rarity a raději se podívala ven z okna dostavníku, který právě přijížděl do Ponyville.
„Tohle, že má být město?“ zděsila se Rarity. „Vždyť tu nic není. Jen pár domů, farma a dva ubohé obchůdky.“ Takhle si tedy Rarity svůj nový domov rozhodně nepředstavovala. Čekala, že bude na úrovni a ne tenhle polozapomenutý vidlákov uprostřed ničeho. „Do čeho ses to zase zamotala?“ povzdychla si tiše, tak aby ji nikdo z rodičů neslyšel. O několik dní později „Drahá třído, dnes k nám do školy nastoupila nová žačka,“ přivítala je učitelka a představila malou klisničku stojící vedle ní. Měla sněhobílou srst a temně fialovou hřívu. „Jmenuje se Rarity a přistěhovala se sem k nám do Ponyville teprve před pár dny. Buďte tedy na ni hodní, a když bude potřeba, nabídněte jí pomocné kopýtko, než se tady u nás zabydlí.“ Pak se otočila k Rarity a pokračovala: „Ať se ti tady mezi námi líbí,“ usmála se na ni. „A kampak tě posadíme?“ rozhlédla se učitelka zkoumavě po třídě. „Myslím, že by sis mohla sednout tamhle vedle Applejack,“ řekla a ukázala na volnou lavici. Applejack, když to slyšela, radostně zamávala kopýtkem na novou klisničku, ale ta ji naprosto ignorovala a s hlavou povýšeně vztyčenou odklusala do své lavice. Přesto se nakonec neudržela a na malou chvilku mrkla jedním okem po své nové oranžové sousedce. Vypadala sympaticky, i když poněkud neupraveně. „Ahoj, já sem ňáká Applejack,“ šeptla ona sousedka a podala jí kopýtko. Rarity na něj kriticky pohlédla, neboť bylo mírně špinavé, ale nakonec ho, i když trochu s úšklebkem, přijala a vděčně s ním zatřásla. „Já jsem Rarity,“ představila se hrdě. „Tak se utište, drahá hříbátka,“ ozvala se učitelka. „Je čas začít s výukou. Na seznámení s vaší novou kamarádkou budete mít spoustu času po vyučování,“ řekla jim a pak začala s výkladem. ••• „Hej, Rarity, počkej na nás!“ zakřičela Applejack. Vyučování před chvilkou skončilo, ale Applejack s Cheerilee měly dnes poněkud jiné plány než zamířit rovnou domů. Chtěly k tomu přibrat i svou novou kamarádku. „Copak si přeješ?“ zeptala se Rarity povzneseně, když k ní Applejack doběhla. Její tón Applejack poněkud zarazil. Chovala se tak nějak „snobsky“, ale přitom se zdála být celkem fajn klisničkou. Nakonec nad tím jen pokrčila rameny a spustila: „No, víš. Nemohly sme si tady s Cheer nevšimnout…“ „Cheerilee. Je to Cheerilee. Kolikrát ti to mám ještě opakovat?“ opravila ji komickým tónem její švestkově zbarvená kamarádka. Obě dvě se tomu v tu chvíli začaly hrozně smát. Applejack se svalila do trávy a svíjela se v divokých záchvatech smíchu. „T-ty b-bys by-byla vážně s-skvělá učitelka, Ch-Cheer. F-fakt ti t-to jde,“ podařilo se Applejack ze sebe dostat mezi škytáním a dohnala tak Cheerilee
k dalšímu záchvatu smíchu. Rarity měla co dělat, aby v tu chvíli neztratila svou důstojnost a nepropadla také tomu jejich nakažlivému chichotání. Přesto, že se nakonec ovládla, se i ona občas pousmála, ale pokaždé si při tom decentně zakryla pusu kopýtkem. Když se Applejack uklidnila a setřela si slzy od smíchu, postavila se znovu na stále ještě trochu nejisté nohy a pokračovala tam, kde před chvílí skončila. „Chtěla sem říct, že sme si tady s Cheer všimly,“ řekla a zlomyslně se na svou kamarádku podívala. Ta ji tentokrát nijak nepřerušila a jen se na Applejack ušklíbla, „že stejně jako my nemáš ještě Znaménko. A tak nás napadlo, jestli je nezkusíme získat společně. Máme dokonce u nás dole v sadech vlastní klubovnu.“ Rarity se na ní překvapeně podívala. Nic takového nečekala. A o to více ji překvapila její vlastní reakce. Ty dvě byly sice jedny z nejšpinavějších a nejneupravenějších klisniček, které kdy potkala, ale Rarity cítila, že si je právě oblíbila. Zdály se moc fajn. A tak nakonec nadšeně souhlasila a její prvotní povýšený tón byl ten tam. O pár minut později už všechny tři zvesela klusaly směrem k jablečnému sadu. O několik týdnů později „Na dnešní večer pegasové naplánovali pořádnou bouři, tak se prosím vrať hned ze školy domů,“ dělala si starosti maminka a houpala malou Apple Bloom v náruči. „Jasně, mami,“ přikývla Applejack, vzala ze stolu svačinu, kterou jí připravila a dala si ji do své školní brašny, kterou již měla na zádech. Rozloučila se a lehkým cvalem zamířila do školy. Cestou se ještě stavila pro Cheerilee a Rarity a společně pomalu pokračovaly dál. Moc se jim tam do té školy totiž nechtělo. Za těch několik týdnů se z těchto tří klisniček staly nejlepší kamarádky. Jejich výpravy za Znaménky, i když stále neúspěšné, se staly po celém Ponyville pověstné. „Tak co, Rarity? Už víš, jestli budeš mít sestřičku nebo bratříčka?“ zeptala se Cheerilee. „Ne, nevím, ale tatínek říkal, že to bude již brzy,“ odpověděla Rarity, ale nezdálo se, že by z toho byla nějak šťastná, a tak Cheerilee raději dál nevyzvídala. Netrvalo dlouho a všechny tři konečně dorazily do školy, kde zasedly do svých lavic. „Zase pozdě,“ napomenula je s přísným pohledem učitelka. „Zajímalo by mě, kde se pokaždé tak touláte?“ Místo odpovědi však sklidila pouze tři nevinné andělské pohledy, a tak pouze vzdychla a pustila se do výkladu. ••• „Hej, Applejack, půjdeš s námi do klubovny? Rarity má zase nějaké nápady jak ji vylepšit,“ volala za svou kamarádkou Cheerilee, když vyučování skončilo. „Já dneska nemůžu. Slíbila sem, že budu brzo doma. Kvůli té bouři,“ zavrtěla
Applejack hlavou. „Ale no tak, nebuď strašpytel, AJ,“ škádlila ji Cheerilee. „Co by se nám tam mohlo stát? Vždyť tam budeme v suchu a v teple.“ „Když já nevím,“ zamračila se Applejack. „Mám z toho divný pocit.“ „Ale no tááák,“ žadonila Cheerilee společně s Rarity. „No tak dobrá,“ vzdychla Applejack a všechny tři vyrazily ke své klubovně. Na obzoru se začala stahovat první černočerná mračna. A v jejich tvaru bylo něco divného, zlověstného. Od chvíle, kdy se skamarádily s Rarity, se jejich malá stromová klubovna změnila k nepoznání. Byla teď čerstvě namalovaná, měla vyměněná okna i dveře a dokonce na oknech visely malé truhlíky s květinami. Uvnitř byla změna ještě markantnější. Rarity někde sehnala koberec, který teď byl rozložený na podlaze. Měly zde stůl, na němž plánovaly své výpravy a několik pohovek, kam mohly, usednou, či se případně i prospat. Na stěnách byly rozvěšeny různé plány a náčrty jejich výprav za Znaménky. A také plakáty, které sem donesla Applejack. Hlavně z různých rodeí. Applejack a Cheerilee si pod přísným dohledem Rarity očistily o rohožku svá kopýtka a teprve pak zamířily dovnitř. „Tak copak jsi vymyslela, Rarity?“ zeptala se Cheerilee. Applejack byla nějaká zaražená a stále po očku sledovala skrz okno střechu jejich farmy schované za kopcem. „Napadlo mě, že bychom to tu mohly vytapetovat,“ usmála se Rarity. „Ta prkna nevypadají zrovna pohledně,“ vysvětlila a natáhla se do brašny, odkud vytáhla několik rolí tapet a trochu lepidla. Všechny tři se pustily do práce, ale Applejack byla stále nervóznější a nervóznější. Všechno jí padalo z kopýtek a čím dál častěji se dívala z okna ven, kde se mezitím zatáhlo. Na okna zabubnoval první déšť. Zablesklo se a krátce na to k jejich uším dolehl i burácející hrom. „Co je to s tebou?“ zeptala se jí nakonec Rarity. „Jsi v pořádku?“ „Já nevím. Mám pořád takový divný pocit,“ odpověděla Applejack a zkroušeně při tom sklopila hlavu. Oblohu rozzářil další blesk. Zahřmění teď bylo slyšet mnohem blíž. „Tak běž raději domů,“ podívaly se na ni obě dvě chápavě. „Snad to stihneš dřív, než přijde to nejhorší.“ „Díky, ste…“ začala Applejack, když tu náhle se obloha rozzářila do nesnesitelně jasné záře doprovázené děsivě hlasitým zahřměním, které rozklepalo celou jejich klubovnu. V tu chvíli Applejack zbledla jak stěna. Něco v jejím srdci náhle krutě a nelítostně pohaslo. Něco, o čem si myslela, že nemůže nikdy ztratit. Ani se nerozhlédla a vyřítila se ven ze dveří přímo do děsivé bouře, která tam řádila. Její kamarádky se na sebe nechápavě a starostlivě podívaly a vyběhly za ní. Applejack běžela, co jí její malé nožičky stačily. Vítr a déšť ji nelítostně švihal do tváře. Na černé obloze nad její hlavou se proháněl jeden blesk za druhým, ale nic z toho jí nezastavilo. Běžela dál a dál směrem k domovu a doufala, že ta prázdnota, kterou v srdci cítila, je jen klam.
A pak je uviděla. Její rodiče. Leželi u pěšinky vedoucí k jejich klubovně zavalení mohutným starým kmenem, ze kterého se ještě slabě kouřilo od nedávného úderu blesku. Ani jeden z nich se nehýbal. „Maminko, tatínku!“ zavyla zoufalstvím a přiběhla k nim. Po tvářích jí stékaly slzy a mísily se s dešťovými kapkami. Marně je svými kopýtky hladila, třásla s nimi a zoufale volala, ale ani jeden z nich se neprobral. Oba její rodiče byli mrtví. Zhroutila se do trávy vedle nich a srdceryvně plakala s čumáčkem přitisknutým k boku její maminky. Tak ji tam Rarity s Cheerilee našly, když i ony dorazily. „U Celestie!“ zděsila se Rarity. „Cheerilee, rychle zaběhni do města pro pomoc!“ rozkázala přísně. Cheerilee okamžitě poslechla a odcválala pryč. Rarity se mezitím přitočila k Applejack a snažila se ji utěšit, ale veškeré její snahy byl marné. Přesto onu nebohou klisničku pevně objala a bláta, které ji ušpinilo, si protentokrát ani nevšímala. ••• „Je to tvoje vina. Tvoje! Měla jsi je poslechnout. Neměla jsi tehdy chodit do té klubovny,“ pronásledovaly Applejack výčitky svědomí. Applejack věděla, že toho osudného dne šli rodiče za ní. Báli se o ni a chtěli ji odvést domů. A tak vinu za jejich smrt svalila sama na sebe. Kdyby je jen tehdy poslechla a šla hned domů. Nemohla spát, a když se jí to konečně podařilo, pronásledovaly ji děsivé noční můry. Nedokázala se smát a nedokázala ani plakat. Byla jak tělo bez duše. Bábi Smithová a Big Mac se o ni a Apple Bloom starali, ale co to bylo platné, když všechen oheň v jejím srdci vyhořel. Už to nebyla ta veselá klisnička, co dřív. Dokonce si přestala povídat i se svými nejlepšími kamarádkami. S Rarity a s Cheerilee. Každý den se jako ve snách odpotácela do školy a pak hned zpátky domů, kde se zhroutila na postel a s nikým nemluvila. ••• „Takhle to dál nejde, Cheerilee. Musíme něco udělat!“ navrhla jednoho dne Rarity, když se ty dvě sešly zase po dlouhé době v jejich klubovně.“ „No jo, jenže co?“ povzdechla si Cheerilee. „Vždyť už ani s námi nemluví.“ „Já vím,“ dodala Rarity smutně. „Ale musíme něco, co nejdříve vymyslet. Jinak se nám Applejack utrápí.“ „Možná bychom jí mohly něco dát, ale muselo by to být něco mimořádného,“ navrhla Cheerilee. „Něco co si vždycky přála.“ „To je skvělý nápad,“ souhlasila Rarity. „A co kdyby jí každá z nás dala nějakou jinou věc? Alespoň tak budeme mít větší šanci, že trefíme tu správnou.“ Cheerilee pokývala hlavou: „Perfektní, sejdeme se tady, až obě dvě něco vymyslíme, dobrá?“
Obě dvě se krátce na to rozešly a cestou domů přemýšlely, co by tak jejich kamarádce udělalo radost. ••• Ozvalo se tiché zaklepání a někdo otevřel dveře do jejího pokoje. Applejack se jen převalila a dívala se do stropu. „Applejack? Přišly jsme za tebou za návštěvu,“ začala Cheerilee. „A něco jsme ti přinesly,“ přidala se Rarity. „Běžte pryč. Chci být sama,“ vzdychla Applejack a v jejím hlase bylo tolik hořkosti. Cheerilee s Rarity se ale nedaly. „Přinesly jsme ti dárek,“ usmála se na ni Cheerilee, „který by ti mohl udělat radost.“ Applejack se nenamáhala ani odpovědět a jen se k nim otočila zády. Mlčela. „My ti ho tu necháme. Máš ho v téhle krabici,“ oznámila Rarity a položila onu krabici vedle Applejack na postel. Pak obě dvě odešly a opatrně zavřely dveře. Applejack vzdychla a dál se dívala oknem ven, když tu náhle něco zašustilo. „He?“ podivila se Applejack a podívala se po pokoji. Nikdo tam nebyl. Náhle se zašustění ozvalo znovu a to přímo z krabice, kterou tam donesly její kamarádky. „Co tam může být?“ probudila se v ní zvědavost a na malý okamžik zastínila její smutek. Opatrně se ke krabici sklonila a kopýtkem jí otevřela. A vytřeštila oči. Z krabice se na ni dívaly dvě jiné oči. Oči psí. Byl to malý pejsek, ještě štěňátko a na hlavě mělo nasazený farmářský klobouk, tak akorát pro poníka. Vypadalo v něm poněkud komicky. Na obojku pak visela cedulka se jménem. Stálo tam „Winona“. V ten okamžik štěně vyskočilo z krabice a olízlo jí čumáček. Applejack chytila to štěňátko do kopýtek a dlouze se na ně dívala. Ta nevinná a šťastná tvář v ní něco zlomila a Applejack cítila, jak jí po tváři stékají první slzy. Postavila štěně opatrně na zem, sebrala klobouk, narazila si ho na hlavu a vyběhla z pokoje. Winona běžela hned za ní. Své kamarádky dostihla hned na cestě vedoucí od farmy. Skočila na ně, srazila je na zem a sevřela v pevném objetí. Rty se jí třásly a po tvářích stékala záplava slz. Přesto se jí podařilo zašeptat: „Děkuji.“ Pak se rozplakala ještě víc. Její kamarádky se na sebe usmály a pak její obětí opětovaly. Po chvíli ji pomohly vstát, sevřely ji mezi sebe a odvedly zpátky domů. Když ji ukládaly i se štěnětem a kloboukem zpátky do její postele, Applejack se na ně usmála, i když měla oči stále plné slz. „Mám vás ráda,“ zašeptala a obě je ještě jednou objala. Rarity s Cheerilee s ní zůstaly celou noc a věděly, že jejich dobrá kamarádka je zase zpátky.
Sbohem a Motýlek Applejack si tiše povzdechla a unaveně se svezla zády opřená o jednu z jabloní na zem. Posunula si svůj klobouk na stranu a zadívala se vzhůru skrz košatou korunu stromu obrostlou dozrávajícími jablíčky. Applejack si jich však vůbec nevšímala a místo toho se ve svých myšlenkách toulala minulostí. Uplynul totiž už téměř celý rok od onoho nešťastného dne, kdy jim zemřeli rodiče a od té doby zůstali na všechno sami. Jen ona, Big Mac a Bábi Smithová. Do oné osudné chvíle si Applejack nikdy plně neuvědomila, kolik se na farmě a v sadech skrývá práce, ale teď po smrti rodičů ji realita udeřila tvrdě do tváře. Když ještě byli na živu, považovala Applejack teplou večeři, ustlanou postel a něžný polibek na čelíčko před spaním za samozřejmost a teď jí z toho nezbylo nic. O všechno se musela starat sama. O farmu, o sady a také o svou malou teprve roční sestřičku Apple Bloom. Naštěstí tu byla Bábi, která už sice měla svá nejlepší léta dávno za sebou, ale i tak se snažila na farmě pomáhat, jak jen mohla. A pak tu byl samozřejmě Big Mac, který obstarával tu nejnáročnější práci. Bylo to sice těžké, ale nějakým zázrakem to zvládali. Avšak Applejack začínala cítit, že je toho na ní až příliš. Neměla totiž pouze na starosti jejich farmu, ale musela také k tomu všemu stále ještě chodit do školy. Stále sice seděla hned vedle svých dvou nejlepších kamarádek, ale mimo školu už se s nimi téměř nestýkala. Nebyl čas. Každé ráno vstávala již brzy před rozedněním a šla s Big Macem nakrmit zvířata. Pak udělala pro všechny snídani a hned po ní zamířila do školy. Většinou touhle dobou byla už tak unavená, že polovinu výuky proklimbala. Po škole musela běžet zase zpátky na farmu a začít se starat o sady. Vždycky se tam našlo tolik práce. Nebýt Bábi, tak by teď s Big Macem ani nevěděli, co všechno je třeba udělat a žádná jablíčka by se neurodila, což by znamenalo konec jejich obživy. Dřív si myslela, že si jablíčka rostou tak nějak sama, ale ukázalo se, že se šeredně spletla. Aby úroda za něco stála, muselo se toho tolik udělat. Začalo to už na jaře, krátce poté, co slezl poslední sníh. To bylo třeba stromy pečlivě prořezat a pohnojit. Sotva to dodělali, už začaly první stromy kvést, a tak museli hlídat, jestli včelky jabloňové květy pečlivě opilují a pokud ne, tak jim případně trochu pomoci. Když bylo i tohle hotové a stromy začaly odkvétat a objevovala se první drobná jablíčka, musela Applejack hlídat sady téměř ve dne v noci a odhánět ptáky a další případné zloděje, kterým se zalíbila jejich bohatá úroda. Což bylo to, co dělala i právě teď. Naštěstí měla Winonu, která jí v hlídání velmi pomáhala, a tak si alespoň sem tam mohla na chvilku lehnout a odpočinout si. Přesto Applejack cítila, že už začíná mít takového života plné zuby. Chtěla být zase tou obyčejnou klisničkou, která si hraje s kamarádkami, ale hluboko uvnitř cítila, že se tyhle časy už nikdy nevrátí. Chyběly jí ty chvíle, které trávila spolu s kamarádkami. Chyběla jí jejich klubovna, která teď už měsíce zela
prázdnotou a pomalu chátrala stejně jako její přátelství s Rarity a Cheerilee. Její dvě kamarádky by jí na farmě velice rády pomáhaly, ale jejich rodiče z toho zrovna nadšeni nebyli, a tak se pomoci od nich dočkala jen velmi zřídka. To když se jim výjimečně podařilo své rodiče přemluvit. Obě dvě to moc mrzelo. Applejack cítila, že jestli to takhle potrvá ještě chvíli, tak se z toho zblázní. Musela pryč. Pryč z farmy, pryč z Ponyville a hlavně pryč od těch jablek, která už téměř nemohla ani vidět. Moc ráda by si o tomhle svém trápení s někým promluvila, ale nevěděla s kým. Bála, že by si její rodina nebo kamarádky mysleli, že už je nemá ráda a to rozhodně nebyla pravda. Jen potřebovala změnu. A tehdy, tam pod tím odkvétajícím stromem se rozhodla. Vydá se za tetou a strýčkem do Manehattenu, zkusí si najít nějakou práci a až vydělá dost peněz, vrátí se sem a konečně si najmou na farmu nějakou pomocnou sílu. Pak bude všechno určitě zas lepší a ona bude mít opět čas věnovat se svým kamarádkám. O několik týdnů později „No tak, Cheer, nevrť se, nebo ten kostým v životě neudělám,“ postěžovala si Rarity a s výrazem naprostého soustředění a vyplazeným jazykem připíchla další pár špendlíků, které se až dosud vznášely v namodralé záři její magie. „Ale vždyť už tu stojím snad celé hodiny,“ namítla Cheerilee. „Nemůžeme si dát na chvíli přestávku? Nohy už mám celé zdřevěnělé. A stejně tenhle kostým není pro mě, ale pro Applejack. Proč ho nevyzkoušíš na ní? Mě je stejně moc velký.“ Rarity se náhle zarazila a všechno krejčovské náčiní, které až dosud používala, položila poněkud nejistě zpátky na stůl. Pak promluvila: „Vždyť víš, jak to má teď AJ těžké. A navíc to pro ni má být překvapení. Určitě bude ráda, když se dozví, že jsme nezapomněly a přihlásily se do té talentové soutěže. Alespoň zas po dlouhé době budeme dělat něco společně.“ „No jo, já vím,“ povzdechla si Cheerilee a zklamaně sklopila uši. „Hrozně moc se mi po ní stýská.“ „Mě taky, Cheer,“ pokývala Rarity smutně hlavou. „Proto bych jí chtěla udělat radost alespoň tím kostýmem, když teď nemůžeme být tak často spolu. A protože je to představení už za týden, tak si musíme trochu pospíšit. Navíc se nemůžu zbavit dojmu, že těm kostýmům něco chybí. Jen pořád nějak nevím co.“ „Tak dobrá. Ještě chvíli,“ souhlasila nakonec Cheerilee. „Ale pak si dáme pauzu a zajdeme si do cukrárny na čokoládu. Platí?“ Rarity se na svou kamarádku vesele usmála. „Platí! Ale zvu tě já.“ O dva dny později Applejack stála před školou a nervózně hrabala kopýtkem do země. Odkládala tu chvíli, jak nejdéle to šlo, ale teď už nebylo kam. Zítra vyrazí na cestu do Manehattenu a nemohla přeci své nejlepší kamarádky opustit bez rozloučení. „Applejack!“ ozvalo se náhlé nadšené zvolání od školních dveří a Applejack měla co dělat, aby se v tu chvíli neotočila a neutekla pryč.
„Co tady děláš?“ zeptala se Cheerilee. „Myslela jsem, že musíš…“ zarazila se, když spatřila její vážný výraz. „Stalo se něco?“ „Ahoj Applejack. Ahoj Cheerilee,“ ozval se ihned vzápětí hlas další kobylky. Tentokráte to byla Rarity. „Co se děje?“ zeptala se, když si všimla té podivné nálady, která se vznášela ve vzduchu. Applejack se zhluboka nadechla a promluvila: „M-musim vám něco říct.“ Pak se zas zarazila, protože jí odvaha zas opustila. „Jsi v pořádku, AJ?“ zeptala se starostlivě Rarity. „Nevypadáš zrovna nejlépe.“ Applejack zavřela oči a zhluboka oddechovala. Tohle bylo těžší, než si myslela. Když opět promluvila, měla oči stále zavřené. To co se chystala svým kamarádkám oznámit, jim nedokázala říct do očí. „Ch-chtěla bych, abyste věděly, že musim vodejít.“ „Cože? Odejít? Kam?“ zeptala se poněkud překvapeně Cheerilee a Rarity tam jen tak stála s překvapeným výrazem a pusou otevřenou dokořán. „Pryč z Ponyville. Za rodinou do Manehattenu,“ vysvětlovala rychle Applejack dokud měla ještě nějakou vůli pokračovat. „Nevím, kdy se vrátím.“ „C-cože?“ zakoktala Rarity. „A-ale za týden máme přeci to představení. Slíbila jsi, že tam budeš. Počítala jsem s tebou. Mám už pro tebe i kostým. Copak jsi zapomněla?“ Applejack sklopila hlavu. Rarity měla pravdu. Zapomněla. Pro všechnu tu práci na farmě a starosti s plánovanou cestou pryč na svůj slib skutečně zapomněla. Hrozně ji to mrzelo, ale už měla všechno domluvené. Nebylo už cesty zpět. „Ty jsi opravdu zapomněla!“ řekla Rarity tiše třesoucím se hlasem, když si všimla výrazu v její tváři. Na tom představení jí opravdu záleželo a teď přišla taková rána. Applejack se zmohla jen na tiché provinilé přikývnutí. „A-ale… Já…“ začala Rarity a po tváři se jí kutálela slza. Cítila se opuštěná, zrazená. A pak se její výraz nečekaně změnil. Zkameněl. Náhle v něm nebylo ani stopy po nějaké emoci. „Běž!“ řekla „Běž si, kam chceš!“ Tentokrát to byla Applejack, kdo samým překvapením vytřeštil oči. Takhle si jejich loučení nepředstavovala ani v těch nejtemnějších snech. Nevěděla, co dělat. Nevěděla, co říct. Takhle to přeci být nemělo. Takhle ne. „Sbohem!“ vyštěkla takovým způsobem, až sama sebe překvapila. Na odpověď ani už nečekala. Místo toho se otočila a rozeběhla se zpátky k farmě. Oči měla plné slz. Cheerilee se naklonila k Rarity a vyčítavým hlasem na ní promluvila. „Tohle jsi jí říkat neměla.“ Rarity neodpověděla. Kdesi uvnitř věděla, že má Cheerilee pravdu, ale pyšná část jejího já si to odmítala připustit. O týden později Applejack běžela, jak nejrychleji dovedla. Vracela se totiž domů. Nikdy předtím netušila, jak moc jí tohle místo bude chybět. Teď už ale věděla, že je to to jediné místo na světě, kam doopravdy patří. Nikdy by ho už za nic nevyměnila.
Milovala to tu a byla nesmírně hloupá, že o tom dříve pochybovala. Stýskalo se jí po Big Macovi, Bábi Smithové a i malé Apple Bloom. Chyběl jí život farmářky, i když to znamenalo těžkou, někdy až nesnesitelnou, práci. Ale ze všeho nejvíc se jí stýskalo po jabloních. Po tom jak s přicházejícím jarem sladce voněly a jak se v létě v korunách stromů leskla nádherná červená jablíčka. Běžela a srdce jí bušilo nadšením. Už je viděla. Tam v zatáčce rostly první jabloně a začínaly sady. Věděla, že jí zbývá už jen pár set metrů a bude zas doma. Celá šťastná, že je zase zpátky, se rozhlížela po okolí a vůbec nedávala pozor na cestu, takže té kanárkově žluté klisničky pegase, která se náhle vynořila z nedalekého křoví a která ji tak na poslední chvíli nečekaně zkřížila cestu, si všimla až, když už bylo pozdě. Ze všech sil zabrzdila předním nohama, ale nemělo to takový účinek, jaký předpokládala. Místo toho aby zastavila, se celé její tělo vymrštilo v té rychlosti do vzduchu a Applejack udělala proti své vůli salto vpřed. Nejspíš by se při dopadu i pěkně odřela, nebýt té nebohé klisničky, které přistála na zádech a srazila ji s sebou. Když se rozvířený prach konečně usadil a Applejack se vzpamatovala z toho velmi nečekaného akrobatického kousku, všimla si, že leží na něčem měkkém a kanárkově žlutém. Obličej měla zabořený do lehce narůžovělé hřívy. A opodál si všimla Znaménka v podobě tří malých motýlků. „Omlouvám se, nechtěla jsem Vám nijak ublížit,“ ozvalo se odkudsi zezdola něžným tichoučkým hláskem. Applejack se oklepala a postavila se. Pak pomohla vstát i té druhé klisničce. „To já spíš měla dávat větší pozor,“ omluvila se. „Nestalo se ti nic?“ Klisnička na Applejack upřela své dvě modrozelené a jako tůňky hluboké oči. Místo odpovědi jen zavrtěla hlavou a pak svůj pohled zase sklopila a nervózně ryla kopýtkem do země. „Já sem ňáká Applejack. A kdo seš ty? Nikdy sem tě tu neviděla,“ zeptala se AJ té druhé klisničky. „F-Fluttershy,“ pípla klisnička téměř neslyšně a dál se dívala do země. „No,“ řekla po chvíli přemýšlení Applejack a poškrábala se na hlavě. „ráda sem tě poznala. Teď už ale musim letět. Doma už na mě čekaj.“ Žlutá klisnička se na ni jen podívala takovým smutným pohledem, ale neřekla nic. „Tak tedy zatím ahoj, Fluttershy. Doufám, že se zase brzy potkáme,“ rozloučila se Applejack a rozeběhla se po cestě dál. „Ahoj, Applejack. Také jsem tě ráda poznala,“ špitla Fluttershy, když už Applejack zmizela za zatáčkou a navíc tak tiše, že ji nikdo ani slyšet nemohl. O několik hodin později „Takže to máme čtyři mrkve, salát a pět rajčat. To bude pět zlatých,“ usmála se na Rarity kobylka, která snad již odjakživa prodávala na náměstí ve stánku se zeleninou. Rarity odpočítala pět zlatých a nakonec přihodila jeden navíc. S úsměvem
a poděkováním je kobylce předala. „Bylo mi potěšením, slečno Rarity,“ usmála se na ní kobylka ze stánku. „Brzy zas na shledanou.“ „Na shledanou,“ rozloučila se Rarity a zamířila k domovu. Pak si ale všimla scény u stánku s pečivem, která upoutala její pozornost. „Říkám Vám, slečno, že chléb máme za dva zlaté. Za jeden zlatý Vám mohu dát tak akorát půlku.“ „A-ale to pak nebudu mít dost pro sebe a pro svá zvířátka,“ špitlo malé kanárkově žluté stvoření, které se před prodavačem provinile krčilo. Byla to mladá klisnička pegase, i když nejspíš starší než Rarity. „Jeden zlatý za půl chleba. To je má poslední nabídka,“ stál si prodavač za svým. „Tak dobrá,“ souhlasila nakonec ta kobylka tiše a zároveň tak trochu smutně. Natáhla se do svého měšce pro poslední zlaťáček. Dnešek bude muset nějak bez jídla vydržet. „Já ten zbytek za tebe zaplatím,“ usmála se Rarity na tu žlutou klisničku. „Eh? T-to nemusí být. J-já nechci být někomu na obtíž,“ zakoktala ta malá klisnička nervózně. „Ale prosím tě. Vždyť to vůbec nic není,“ stále se usmívala Rarity, přihodila k zlaťáku, který už ležel na stole, druhý a sledovala, jak prodavač balí do papíru jeden veliký bochník chleba, který si pak žlutá klisnička strčila do své brašny. „M-mnohokráte děkuji,“ zašeptala ta klisnička a provinile sklopila hlavu k zemi. „Není vůbec zač,“ řekla Rarity. „Ty jsi tu nová?“ „A-ano,“ špitla a stále se dívala do země. „J-jsem tu teprve pár dní.“ „A jakpak se jmenuješ?“ zeptala se Rarity. „F-Fluttershy,“ ozvala se sotva slyšitelná odpověď. „Těší mě Fluttershy. Já jsem Rarity. No nebudu tě už zdržovat. Ta tvá zvířátka určitě už mají hlad. A já sama musím odnést tenhle nákup domů dřív, než se bude maminka zlobit. Moc ráda jsem tě poznala. Tak zatím ahoj.“ „Ahoj,“ usmála se Fluttershy stydlivě a rozeběhla se ven z města. Rarity ji ještě chvilku sledovala a přemýšlela. Kde vlastně tahle malá klisnička bydlí? A odkud se tu tak najednou vzala? Bude si to muset někdy zjistit, ale teď bylo třeba odnést ten nákup. K večeru téhož dne Slunce již zapadalo a Applejack stále jen tiše stála a zpovzdálí sledovala ten dům před sebou. Dům, ve kterém, jak věděla, bydlela se svými rodiči a malou sestřičkou její nejlepší kamarádka Rarity. Stála takhle snad už celé hodiny, neschopná jakéhokoliv dalšího pohybu. Chtěla jí toho tolik říct. O tom, co všechno v Manehattenu prožila a o tom jak získala Znaménko, ale hlavně se jí chtěla omluvit. Jenže to nějak nešlo. Nějak už v sobě neměla sílu udělat těch posledních pár kroků a zaklepat na vchodové dveře. Ať dělala, co dělala, nedokázala v sobě
překonat ten podivný strach. Nakonec jen sklopila hlavu, otočila se a s pláčem se rozeběhla k farmě. Hrozně se za sebe styděla. Závěs, který byl celou tu dobu, co tam Applejack stála poodhrnutý, náhle zapadl na své místo a malá bílá modrooká klisnička, která se za ním celou tu dobu skrývala, jen tiše vzdychla: „Ach Applejack.“ ••• Applejack zrovna běžela rychle se stmívajícím lesem, když náhle zaslechla odkudsi z jeho hlubin, tiché zavzlykání. Okamžitě se zarazila, setřela si své vlastním již zasychající slzy a pomalu zamířila tím směrem, odkud onen zvuk přišel. Netrvalo dlouho a spatřila mezi křovím ukrytou tu žlutou klisničku, kterou potkala dnes na cestě. Jen tam tak ležela a třásla se zimou a pláčem. K nebi se náhle vzneslo hejno ptáků, vyděšených nově příchozím. „Počkejte, neodcházejte,“ zavzlykala Fluttershy. Pak si ale všimla dvou zelených očí, které se zableskly v temnotě. Vyděšeně vypískla a schovala si hlavou mezi kopýtka. „Klid, cukříku,“ začala jí utěšovat AJ. „To sem jen já.“ „Applejack?“ zavzlykala ta nešťastná hromádka překvapeně. „Co tady děláš tak pozdě venku sama?“ zeptala se Applejack na otázku, která by v oné chvíli jistě napadla kohokoliv. „Z-ztratila jsem se,“ špitla Fluttershy a opatrně se postavila. Teď, když už tu nebyla sama, se cítila mnohem lépe. „Tak poď se mnou. Zavedu tě domů,“ usmála se na ni Applejack mile. „A kde vlastně bydlíš?“ „Tam vzadu za farmou u potůčku kousek od Svobodného lesa,“ zašeptala Fluttershy, tak tiše, že jí Applejack téměř neslyšela.“ „Opravdu?“ podivila se Applejack. „Nevěděla jsem, že tam stojí nějaké stavení.“ Na to jí žlutá klisnička odpověděla jen zarytým mlčením. „Tak poď, zavedu tě tam,“ pobídla ji a společně vyrazily na cestu. Za celou tu dobu, i když se Applejack snažila, s ní Fluttershy neprohodila ani slovo. Místo toho se pokaždé, když na ni promluvila, jen nervózně zadívala do země a sklopila uši. Neuplynula ani čtvrt hodinka a byly na místě. Applejack se zrovna rozhlížela, jestli neuvidí někde nějaká světla té budovy, když ji Fluttershy zarazila. „Tady to je,“ zašeptala Fluttershy nervózně a ukázala na nedaleký kopeček a vyhloubenou noru v něm. Bylo na ní vidět, že se stydí. Applejack se zděsila. „Tady bydlíš?! Vždyť je to jen stará medvědí nora. To seš tady sama?“ Fluttershy jen mlčela a se sklopenýma ušima i ocasem se dívala do země. Applejack si povzdechla. „No dobrá nemusíš mi to říkat, ale bydlet v téhle díře tě samotnou nenechám. Poď se mnou. U nás na farmě je vždycky dost místa.“ „Ale…“ zkusila zaprotestovat Fluttershy.
„Žádné ale, cukříku! Půjdeš se mnou a basta!“ podívala se na ni Applejack přísně a Fluttershy navzdory krátkému zaváhání poslechla. Zpátky na farmě se nad talířem horké polévky a trochou jablečného moštu konečně Fluttershy rozvyprávěla o svém osudu. „Všechno to začalo, když jsem se poprvé dostala sem na zem,“ začala Fluttershy. „Tedy vlastně, jsem sem tak trochu spadla.“ „Celý svůj předchozí život jsem strávila nahoře v oblacích s ostatními pegasy, takže jsem zemi vždycky viděla jen z opravdu veliké dálky. Moc jsem se sem dolů chtěla podívat, ale víš, létání mi zrovna moc nešlo,“ začervenala se Fluttershy mírně, ale pak zase pokračovala. „A když jsem to tu konečně před pár dny poprvé viděla, tak jsem nemohla uvěřit, jak překrásné je to místo. Bylo to tak úžasné. Tolik barev, zvuků a vůní. Až z toho smysly přecházely. Netrvalo dlouho a zamilovala jsem si to tady.“ Applejack se na ni usmála. Také milovala zemi, přírodu a vše, co k tomu patřilo a byla moc ráda, že potkala spřízněnou duši. „Když mě pak přišli hledat, věděla jsem, že nedokážu tohle místo opustit, že už odsud nechci a že už tady zůstanu. Přemlouvali mě, ale teprve, když si všimli mého nového Znaménka, tak pochopili, že tomu tak má skutečně být. A tak jsem tu zůstala a začala se starat sama o sebe.“ „Ani mi to tam nahoře nechybí, jen po Rainbow Dash se mi trochu stýská,“ povzdechla si nakonec Fluttershy smutně. „Rainbow Dash?“ podivila se Applejack. „To je kdo?“ „Jedna klisnička, se kterou jsem se před nedávnem skamarádila. Byla moc hodná,“ zavzpomínala Fluttershy. Applejack se už na nic dalšího neptala. Jen tiše seděla a dlouze se na Fluttershy dívala zamyšleným pohledem. S mnoha pegasy se za svůj život nepotkala, a tak vyprávění té žluté klisničky znělo jejím uším poněkud neuvěřitelně. Přesto cítila, že mluví pravdu. „S tou tvou norou, by se, ale mělo něco udělat,“ řekla AJ náhle a sama sebe tím trochu překvapila. „Takhle bydlet přece nemůžeš. Když mi trochu pomůžeš, tady na farmě, tak bych se pak mohla podívat, co by se s tím tvým přístřeškem dalo udělat. Vždyť takhle bys ani zimu nepřežila. Zatím bys bydlela tady u nás. Místa je tu dost a zbytek rodiny bude taky rád, že tu máme zas jednou nějakého hosta.“ Fluttershy se na Applejack zadívala svýma něžnýma hlubokýma očima. Chtěla sice něco říct, ale cítila, že by to na tvrdohlavou Applejack stejně nemělo žádný vliv, a tak nakonec lehce přikývla. Applejack se zazubila a se slovy: „Skvěle, cukříku,“ si s ní zvesela potřásla kopýtkem. O dva dny později „No a takhle se tedy dostala sem k nám,“ uzavřela Cheerilee své převyprávění událostí, které přivedly Fluttershy do Ponyville a které se dozvěděla od Applejack. „Ubohé hříbě. Bydlet v takové hrozné špinavé díře,“ litovala ji Rarity. „Měly bychom jí pomoct. Věřím, že Applejack se o ni sice postará, ale sama to nezvládne.“
„Možná by ses jí měla nejdřív omluvit,“ skočila jí Cheerilee do řeči a na tváři měla přísný výraz. Trochu tím Rarity připomněla jejich učitelku ze školy. Rarity dlouze mlčela a jen se tiše dívala do země. Pak si povzdechla. „Chtěla jsem, ale bojím se, že to nedokážu. Viděla jsem ji jak tu ten večer, co se vrátila, stála před naším domem. Věděla jsem, že se mnou chce mluvit, ale bylo na ní vidět, že se hrozně bojí. Nakonec utekla a já se ji ani nepokusila zastavit.“ „Jsem tak hloupá, Cheer,“ zanaříkala náhle a z očí se jí koulely slzy. „Tak hloupá. A přitom se mi po ní tak hrozně stýská.“ Cheerilee se na ni vlídně usmála a otřela se jí čumáčkem o tvář. „Udělala jsi jen chybu, Rarity, ale to vlastně Applejack taky. Věř mi, že i jí se po tobě hrozně stýská, i když o tom se mnou nechce mluvit. Nemyslíš, že bude lepší, když se zase udobříte a budeme všechny tři zase spolu. Tak jako dřív.“ Rarity se skrz uslzené oči na Cheerilee překvapeně podívala. Nečekala, že tahle slova uslyší právě od ní. Vždycky jí považovala za ten druh klisničky, který si ze všech životních situací dělá legraci. Ještě chvíli se na ni dívala a pak přikývla. Cheerilee se usmála. „Já ti tedy trochu pomůžu, když je to pro tebe tak těžké, ale to hlavní je jen na vás dvou.“ O další den později Applejack byla zrovna plně zaměstnaná do stloukání dvou dřevěných trámů, když ji vyrušilo zaklepání na dveře. Na dveře, které tam toho rána ještě nebyly a které oddělovaly nový a právě vznikající domov Fluttershy od okolního světa. „Hej, Fluttershy, můžeš skočit otevřít? Já teď zrovna nemůžu,“ zavolala za sebe. Fluttershy sice neodpověděla, ale odložila malířskou štětku na kbelík s barvou a zamířila ke dveřím. To Applejack jako odpověď stačilo a pokračovala ve stloukání. Vůbec tedy neslyšela o čem se Fluttershy s nově příchozím baví. „Ahoj, Fluttershy,“ pozdravila Cheerilee svou jen pár dní starou kamarádku. Fluttershy se už, už chystala pozdravit, když si náhle všimla druhé klisničky, která stála hned vedle. Místo pozdravu se z jejího hrdla vydralo jen tiché nervózní zašeptání. Pak ale v klisničce poznala tu, která na ní byla tehdy na trhu, tak hodná a alespoň se na ni usmála. „Tohle je Rarity,“ začala Cheerilee, „ale jak jsem slyšela, tak vy dvě se už vlastně znáte.“ Fluttershy jen pokývala lehce hlavou a sklopila oči. „Přišly jsme vám sem pomoct,“ pokračovala Cheerilee „ale nejprve by si tady Rarity ráda promluvila s AJ.“ „O samotě,“ dodala Cheerilee, když viděla, že se je Fluttershy trochu nesměle chystá pozvat dovnitř. „Zatím se můžeme projít po okolí a podívat se, čím by se tak dalo zvelebit. Co ty na to?“ „Dobrá,“ zašeptala Fluttershy, která vycítila, že bude nejlepší poslechnout a společně s Cheerilee se vydaly na obchůzku. Rarity, která zůstala osamocena před otevřenými dveřmi, hlasitě polkla a nakonec po velkém přemáhání vešla dovnitř. „Hej, Fluttershy, kde jsou další hřebíky?“ zavolala Applejack, když zaslechla
klapnutí dveří. Sotva však větu dokončila, už před ní byly. Jen místo toho, aby je drželo nějaké kopýtko, se vznášely v namodralé záři magie. Pomalu se otočila a pohlédla do dobře známých modrých očí. „R-Rarity?“ vykoktala ze sebe a kladívko, které až dosud držela, ji samým překvapením vypadlo z kopýtka. Se zaduněním dopadlo na zem, ale ani jedna z kobylek se na něj nepodívala. „Ch-chtěla bych se ti omluvit, Applejack…“ začala Rarity třesoucím se hlasem a v očích se jí leskly slzy. Nic víc už říct nestihla. Applejack se vrhla vpřed a sevřela svou kamarádku v drtivém objetí. I ona plakala. Rarity ještě chvilku samým překvapením váhala, ale pak její obětí opětovala. Ani jedna z kobylek nepromluvila. Však už také nebylo třeba si nic říkat. V tom jediném nádherném objetí bylo všechno už navždycky odpuštěno. Po několika dlouhých minutách se konečně pustily a jejich mladé tváře zářily úsměvy. Bylo tak krásné být zase spolu. Když se Cheerilee a Fluttershy vrátily, našly ty dvě, jak zabrané do rozhovoru pokračují v práci. Cheerilee se usmála a setřela si kopýtkem slzičku štěstí, která jí stekla po tváři. Byla ráda, že jsou všechny tři konečně zas spolu. Tedy vlastně už čtyři.
Ilustrovalo Vlče
Tři barevné balónky Byl už večer a Celestiino slunce se sklánělo k obzoru, aby uvolnilo místo přicházející noci, když se na samém okraji Ponyville objevila mladá klisnička. Již na první pohled bylo poznat v jakém je zuboženém stavu. Její srst byla tak zaprášená a zablácená, že ani nebylo poznat její pravou barvu. Jen na několika málo místech prosvítala skrz vrstvy špíny růžová. Hříva a oháňka na tom nebyly o mnoho
lépe a ve slepených a zcuchaných pramenech splývaly k zemi. Na zádech nesla dvě staré sedlové brašny. Byly potrhané, děravé a úplně prázdné. Její kdysi krásné modré oči teď na svět hleděly se skelným prázdným výrazem a byl v nich vidět jen smutek a únava. Na boku pak bylo možně při veliké snaze spatřit její Znaménko zakryté zaschlým blátem. Byly to tři malé barevné balónky a také důvod jejího trápení. Narodila se na malé kamenné farmě. Tedy tak tomu místu alespoň její rodiče říkali. Obloha v tom místě byla věčně zakrytá šedivými mraky a ani zem se od ní moc neodlišovala. Kam až oko dohlédlo, bylo jen samé nudné všudypřítomné kamení, které ze všech sil bránilo v růstu jakékoliv zeleně. Těch několik málo rostlin, které se přeci jen uchytilo, se ale obvykle moc dlouho neudrželo. Zde strávila téměř celá svá hříběcí léta uzavřená do sebe a jejími nejlepšími kamarády byly jen hromádky oblázků. Nikdo jiný si s ní krom rodiny nepovídal. Nikdo jiný tu totiž ani nežil. Nejspíš by zde takto strávila celý zbytek svého života, kdyby jednoho dne nepřivál ten podivný vítr, který zahnal všechny mraky a přinesl s sebou nádhernou jiskřivou duhu. Tehdy se cítila ve svém životě konečně šťastná a poprvé se od srdce usmála. Cítila, že se o tu radost musí s někým podělit a tak uspořádala oslavu, aby potěšila svou rodinu. A skutečně na chvíli byli všichni společně šťastní. A právě tehdy našla svůj talent a objevilo se její Znaménko. Bohužel štěstí ale netrvalo příliš dlouho. Duha zmizela, obloha se opět zakryla šedými mraky a srdce všech poníků z její rodiny se zase uzavřela do sebe. Tuze se naše klisnička snažila, aby se na ní alespoň ještě jednou usmáli, ale už se jí to nepodařilo. To místo, kde žila, jakoby tom bránilo. A i když se zdálo, že ostatní poníci jsou se svým osudem smíření, tak ona nebyla. Chtěla se smát a chtěla rozdávat radost ostatním, ale místo toho v jejím srdci rostla jen beznaděj a žal. Až nakonec jedné noci pod příkrovem tmy utekla pryč. Jen dopis na rozloučenou nechala položený na kuchyňském stole. Putovala velmi dlouho. Možná rok, či dva. Dny na cestách jí splývaly dohromady. Zažila toho mnoho, ale nikde nenašla své štěstí. Místo toho se jí někteří poníci smáli, když se je snažila rozveselit. Někteří jí dokonce i bili a někteří se snažili i o horší věci. A tak její cesta pokračovala přes hranice do Equestrie a nakonec až téměř do samotného jejího středu k vesničce známé jako Ponyville. Na jejímž okraji teď klisnička stála a váhala, jestli má vstoupit. Bála se, že se zde zase najde někdo, kdo jí bude chtít ublížit, ale hrozivý hlad, který ji už několik dní trápil, ji přinutil pokračovat. Navíc si v posledních paprscích zapadajícího slunce všimla, že místní pegasové chystají mraky k dešti a tak věděla, že si musí včas najít nějaké přístřeší. Počkala, až se většina místních poníků uloží ke spánku a pak opatrně vyrazila do města. Plížila se neosvětlenými uličkami od rohu k rohu a hledala alespoň nějaké jídlo. Jediné co ale našla, byl pouze starý vlhký a z části již plesnivý chleba. Měla ale takový hlad, že si toho vůbec nevšímala a okamžitě ho zhltla. Na zem dopadly první kapky a tak se rychle vydala najít nějaký úkryt.
Nedaleko náměstíčka stála zvláštní budova, která ji k sobě lákala svou vůní. Opatrně nahlédla do výloh a všimla si, že se nejspíš jedná o nějakou cukrárnu. Uvnitř už bylo zhasnuto, a jak se zdálo, nikdo již zde nebyl. Zpoza dveří se pak linula nádherně sladká vůně, která ji sem přivedla. A protože vchod byl navíc zastřešen, rozhodla se tedy, že zde přečká tu bouřlivou noc. Netrvalo dlouho a pod vlivem oné opojné vůně tiše usnula a snila o lepších časech, ve kterých byla zase šťastnou klisničkou. ••• Probudil ji hrozivý pocit v žaludku. Zvedla se, ale nestihla ujít ani pár kroků a začala zvracet. Na moment se cítila hrozivě slabá a motala se jí hlava. A tak si nevšimla dřevěné bedny, o kterou zakopla a za hrozivého zadunění ji převrhla. V nedalekém domku se rozsvítilo světlo a někdo vyhlédl ven. Vyděšená klisnička se dala na útěk do hluboké a deštivé noci. Stále jí ale bylo hrozně zle, takže ani nedoběhla nikam daleko. Strašlivě unavená a vyčerpaná se schovala pod nedaleký strom. Ten ale již neposkytoval takové přístřeší jako veranda u cukrárny a tak její srst smáčely veliké kapky, které proklouzly mezi listy a alespoň trochu smývaly prach a špínu z její srsti a hřívy. Třásla se zimou a čekala, až přijde ráno. ••• Kohoutí kuropění ji vytrhlo z lehké dřímoty, ve kterou upadla, když brzy k ránu konečně déšť ustal. Stále jí ale byla hrozivá zima a necítila se o mnoho lépe. Spíš hůře. Celým jejím prokřehlým tělem třásla zimnice. Pomalu a nejistě se postavila a stoupla si do slunečních paprsků, aby se v nich trochu ohřála. V ten okamžik spatřila něco o čem nikdy ani nesnila. Kam až dohlédla, se na všechny strany táhl obrovský sad jabloní. A na nich se pokryté kapky deště v ranním slunci leskla nádherná jablíčka různých barev. Chvíli je pozorovala a v puse se jí sbíhala jedna slina za druhou. Avšak i když se její žaludek křečovitě svíral hlady, tak váhala. Věděla, že ten sad určitě někomu patří, a i když se k ní mnozí poníci zachovali nehezky, tak ona sama nechtěla někomu ublížit tím, že ukradne plody jeho tvrdé práce. Přeci jen ale to byl nakonec hlad, kdo zvítězil, a ona se pomalu přikradla k nejbližšímu stromu, opatrně z něj setřásla několik jablek a začala je rychle sbírat do svých brašen. Měla je už skoro plné, když se sadem rozlehl výkřik: „Okamžitě toho nech, ty zlodějko!“ Klisnička se vyděšeně podívala směrem, odkud ten výkřik zaslechla, a spatřila, jak k ní v plném trysku uhání jiná klisnička. Měla oranžovou srst a hříva v barvě sena jí divoce vlála ve větru. Na hlavě pak měla nasazený hnědý klobouk. Dál si už ta růžová klisnička onoho běžícího poníka neprohlížela a dala se na útěk. Divoce kličkovala mezi stromy, skákala přes ploty a už se zdálo, že svému
pronásledovateli unikne, když tu náhle se jí znovu zamotala hlava, klopýtla a spadla na zem. Staré brašny ten nápor už nevydržely, praskly a jablka z nich se vysypala všude kolem. Pokusila se vstát, ale nemohla. Hlava se jí pořád divoce točila a hrozně ji bolela pravá přední noha. ••• Applejack zuřila, když si všimla té cizí klisničky, která sbírala její jablka. Věnovala jim tolik času a péče a teď se jí je snažil někdo ukrást. Okamžitě se za ní rozeběhla a zakřičela. Klisnička si jí všimla a dala se na útěk a Applejack se rozeběhla za ní. Applejack věděla, že v celém Ponyville je nejrychlejší a není zde nikdo, kdo by jí utekl. Ke svému údivu ale zjistila, že oné klisničce nestačí. Pomalu metr za metrem před ní ta zlodějka získávala náskok. Pak ale k jejímu štěstí zakopla a spadla do trávy a než se stihla zvednout, byla Applejack u ní. Plná hněvu zvedla kopýtko své pravé přední nohy nad hlavu a chystala se udeřit zlodějku pod sebou, ale nemohla. Nedokázala by někomu ublížit ani z hněvu. A navíc, když se podívala pod sebe pořádně, tak spatřila jen malou vystrašenou a příšerně špinavou klisničku. Navíc téměř stejně starou jako byla ona sama. Všimla si, že klisnička je tak hrozně pohublá, až jí jsou vidět žebra. Okolo modrých unavených očí, které se na Applejack vyděšeně dívaly, se začaly hromadit první slzy. „Prosím, neubližujte mi,“ zavzlykala dopadená klisnička a předními kopýtky se snažila chránit svůj obličej. Applejack si uvědomila, že nad ní stále stojí rozpřažená a tak opatrně položila zvednuté kopýtko zpátky na zem. „Promiň, cukříku. To sem nechtěla. Neboj se, já ti neublížím. Sem ňáká Applejack. A jak se menuješ ty?“ začala Applejack tím nejpřátelštějším tónem, jakým dovedla. Klisnička pod ní zaváhala a pak špitla: „Pinkamena Diane Pie.“ „Ty nejseš vodsuď, co?“ zeptala se Applejack. Klisnička místo odpovědi jen zavrtěla hlavou. „Tak poď, seženem ti něco k jídlu a všecko bude dobrý,“ řekla Applejack starostlivě a pomohla jí na nohy. Špinavá klisnička se o ni opřela téměř celou svou vahou a zůstala tak. Applejack to ale nijak nevadilo a tak ji podpírajíc vedla zpátky na svou farmu. Ušly jen pár stovek metrů. Když se klisnička vedle ní znovu zapotácela a svezla se na zem. Applejack se na ni okamžitě starostlivě podívala a na první pohled se jí zdálo, že spí. Šťouchla do ní čumáčkem, ale malá klisnička na to nijak nereagovala. Přiložila tedy čumáček na její čelo a ucítila, že celá hoří. „To mi ještě tak scházelo,“ zabručela a položila si klisničku na záda. Byla ještě lehčí, než předpokládala. Téměř jako nějaké pírko nebo balónek. Applejack přidala do kroku. Prošla kolem farmy a pokračovala dál směrem ke
Svobodnému lesu až k místu, kde se na břehu potoka skrývala malá chaloupka. ••• Pinkamena snila nádherný sen. Zdálo se jí, že je kobylkou pegase, která si jen tak leží v oblacích, a všude okolo ní poletují a zpívají ptáci. Zvolna se začala probouzet, ale příjemný pocit pohodlí a zpěv ptáku k jejímu údivu nepřestávaly. Proto pomalu otevřela oči a rozhlédla se kolem. Ležela na měkké pohovce zachumlaná v peřinách a polštářích. Po stěnách i stropě místnosti byly rozesety různé budky a otvory ztrácející se ve stěnách, kolem nichž poletovaly všemožné druhy ptáků, jejichž hlasy slyšela, ale občas se objevilo i nějaké jiné zvířátko. V měkké posteli už neležela tak hrozně dlouho, a protože se zdálo, že na blízku nikdo není, tak se rozhodla, že si ten pocit pořádně vychutná. Po její tváři se, i když jen na malou chviličku, rozlil spokojený a šťastný úsměv. Teprve pak si všimla, že už není špinavá, ale krásně vykoupaná, vyhřebelcovaná a i hřívu měla krásně učesanou. Navíc krásně voněla po nějakém lučním kvítí. Takhle příjemně se necítila od doby, kdy utekla z domova. Cosi uvnitř jí ale našeptávalo, že nic dobrého netrvá věčně. Náhle se otevřely dveře a dovnitř vklusala kobylka pegase, kterou ještě nikdy neviděla. Byla kanárkově žlutá a ne o mnoho starší než ona samotná Její až skoro neuvěřitelně dlouhá hříva a ocas byly zbarveny do růžova. V puse nesla košík, ze kterého vykukovaly různé druhy zeleniny a ovoce. Položila ho na stolek vedle dveří a vydala se směrem k ní. Pinkamena se začala bát. Co po ní ten poník chce? Chce jí snad ublížit jako ostatní? Srdce se jí divoce rozbušilo a ona nevěděla, co má dělat, a tak raději předstírala, že ještě spí. Žlutá klisnička k ní mezitím opatrně přistoupila a položila jí čumáček na čelo. „Už je to daleko lepší. Za chvilku budeš zase v pořádku, Pinkameno,“ zašeptala a pohladila ji kopýtkem po hřívě. Pinkamena už to nedokázala déle snášet. Měla hrozný strach. Nikdo se k ní už léta takhle nechoval a už si ani nepamatovala, kdy ji naposledy někdo pohladil. Prudce seskočila z pohovky a zakřičela: „Odkud znáte mé jméno? Co po mě chcete? Nechte mě už všichni být.“ A se slzami v očích se dala na útěk. Když už byla ze dveří téměř venku, ozvalo se za ní tiché zavzlykání a to ji zarazilo. Otočila se a podívala se na žlutou klisničku, před kterou utíkala. Ta ale, místo aby ji pronásledovala, jen ležela opřená o pohovku a smutně se za ní dívala. Pinkamena nevěděla, co má dělat. Chtěla utíkat pryč, ale zároveň jí bylo té klisničky líto a cítila touhu se jí omluvit a trochu ji rozveselit. Chvíli váhala, ale nakonec, jak tomu bylo pokaždé, v ní zvítězil strach a ona se od ní odvrátila a utekla pryč. Hned, jak byla ze dveří venku, si všimla ohromné hradby lesa nedaleko a tak se k ní rychle rozeběhla, aby se tam schovala. Doběhla ale jen sotva k prvním
stromům a znovu se zhroutila. Srdce jí divoce bušilo strachem a námahou a znovu se jí točila hlava. „Co jsi to provedla?“ ozval se náhle podivný hlas, ale i když se divoce rozhlížela kolem sebe, nikoho neviděla. „Proč jsi to udělala? Proč jsi jí ublížila?“ ten podivný hlas pokračoval a ona si ke své hrůze uvědomila, že ho slyší jen ve své vlastní mysli. „Já jsem nechtěla,“ špitla v odpověď. „Tak nechtěla? A proč ses tedy nevrátila a nepomohla jí?“ obořil se na ní hlas. „Bála jsem se,“ znovu špitla Pinkamena. „Jsi špatný a zlý poník!“ začal hlas nabírat na síle. „Tvým talentem má být dělat ostatní šťastné a ty jim místo toho jen ubližuješ. Nezasloužíš si své Znaménko! Měla by ses ho zbavit! Spálit ho! Vyříznout!“ „Ne! Ne! Ne!“ rozkřičela se Pinkamena a začala plakat. „Pinkameno Diane Pie! Okamžitě toho pláče nech a podívej se na mě!“ zazněl lesem další hlas. Tenhle však v sobě skrýval až téměř neuvěřitelnou sílu a Pinkamena se přistihla, že se bez svého vědomí postavila a pohlédla do očí poníka, který stál před ní. Byla to švestkově fialová klisnička se zelenýma očima, od kterých se Pinkamena nedokázala odtrhnout. Vyzařovala z nich ohromná autorita, ale i soucit a pochopení. Cítila, jak pohled těch zelených očí proniká stále hlouběji a hlouběji do její duše, ale náhle se už nebála. Ba naopak cítila, jak se její mysl zklidňuje. „Tak pojď. Měly bychom se vrátit k Fluttershy domů,“ řekla ta fialová klisnička přísným, ale starostlivým hlasem. „Ještě nevypadáš úplně nejlíp.“ Pinkamena nic neříkala, ale poslušně tu klisničku následovala zpátky do domku, ze kterého před chvilkou utekla, a kde již na ně čekala ta žlutá klisnička. V očích měla sice ještě slzy, ale již zasychaly a na tváři se jí počínal rodit překrásný úsměv. Až teprve skoro ve dveřích se Pinkamena odvážila promluvit. „Moc se vám oběma omlouvám, že jsem utekla. Je mi to líto.“ „To je v pořádku,“ usmála se na ní ta fialová. „Nic až tak hrozného se nestalo. Mimochodem jmenuji se Cheerilee a tohle je Fluttershy,“ řekla a ukázala na tu žlutou klisničku. Pinkamena jen provinile před tou druhou klisničkou sklonila hlavu a nic neříkala. Mrzelo ji, že ji rozplakala. Fluttershy už na to ani nemyslela. Odvedla Pinkamenu domů a uložila ji zpátky do postele. Pak sebrala košík, který stále ještě stál na stolku u dveří a spolu s Cheerilee zamířila do kuchyně. Za chvilku se už odtamtud linula nádherná vůně. Zakrátko se Fluttershy znovu objevila a na stolek vedle pohovky položila ještě kouřící a překrásně vonící talíř zeleninové polévky. „Jen se do ní pusť,“ pobídla ji Fluttershy, když si všimla jejího váhavého pohledu. Nic tak dobrého Pinkamena už roky nejedla a tak talíř polévky brzy zmizel. Stále však měla hrozný hlad, ale styděla se požádat o další. Fluttershy se na ni ale jen usmála a jako, kdyby jí četla myšlenky, odešla s talířem do kuchyně a zakrátko byla zpátky s další porcí.
I tu Pinkamena v okamžiku zhltla. A takto se to ještě několikrát opakovalo, dokud její bříško nebylo plné té výborné teplé polévky. „Tak a teď si lehni a pověz mi, co tě trápí, maličká,“ požádala ji Cheerilee, která se k nim mezitím zas připojila, když Pinkamena tentokráte odložila již nedojedený talíř na stůl. Pinkamena nejprve mlčela. Opět cítila narůstající strach, ale tam někde uvnitř cítila, že těmhle dvěma klisničkám může věřit. A tak nakonec strach překonala a začala vyprávět. Povídala o všem. Od útěku z domova, přes dobrodružství, která zažila na svých cestách až po svůj krátký pobyt v Ponyville. S každým slovem bylo vyprávění snazší a snazší a Pinkamena cítila, jak z jejího srdce mizí jakási tíha o které, až doposud, neměla tušení. Fluttershy seděla hned vedle ní a tiše poslouchala. Jen občas ji pohladila po hřívě anebo objala. To když jí právě vyprávěla o těch nepříjemných a zlých věcech. I Cheerilee naslouchala jejímu vyprávění, i když se zdálo, že o něčem usilovně přemýšlí. Když skončila, byla už skoro noc. Cheerilee se s oběma klisničkami rozloučila a zamířila ke svému domovu. Fluttershy pak uložila Pinkie ke spánku a chystala se odejít nahoru do své ložnice. „M-mohla bys tu zůstat se mnou, p-prosím,“ vykoktala ze sebe stydlivě Pinkamena. „Ale samozřejmě,“ usmála se na ni Fluttershy láskyplně a lehla si na pohovku vedle ní. Pinkamena se k ní přitulila a zabořila tvář do její hřívy. Tak dlouho už vedle sebe necítila teplo druhého poníka a okamžitě věděla, že jí to opravdu moc scházelo. Poslední co ještě vnímala, byla ukolébavka, kterou jí Fluttershy zpívala a zakrátko už spala tvrdým nerušeným spánkem. Té noci se rány na jejím srdci začaly konečně hojit. ••• Pinkamena se pomalu probudila a otevřela oči. Do pokoje už oknem svítilo Celestiino slunce a Fluttershy byla někde pryč. Místo ní na ni upírala své zelené zraky ta oranžová klisnička, která ji včera pronásledovala. „Umm… Ahoj,“ začala Applejack nervózně „Sem se chtěla vomluvit. Mrzí mě, co se stalo. Neměla sem tě honit.“ „To je v pořádku. Já se na tebe nezlobím. A navíc, to ty jsi mě sem donesla, viď?“ usmála se Pinkamena a samotnou ji to tak trochu překvapilo. „Jasan. Sem ti přece řekla, že budeš v pořádku,“ řekla Applejack a v hlase jí zazněla hrdost. „Jo a tady máš ty jabka,“ dodala a ukázala na košík plný šťavnatých rudých plodů položený na nedalekém stolku. „Díky,“ pípla Pinkamena trochu nejistě. Tak dlouho se k ní nikdo nezachoval hezky a teď potkala hned několik úžasných poníků, kteří jí pomáhali a kterým na ní záleželo, i když ji téměř ani neznali. Na srdci ucítila hřejivý pocit, který tam už tak
dlouho nebyl. Náhlé zaklepání na dveře přerušilo jejich začínající rozhovor a dovnitř vstoupila bílá klisnička jednorožce. Pinkamena nikdy ještě neviděla tak krásné stvoření. Alabastrově bílá srst jí přímo zářila v paprscích slunce a její tmavě fialová hříva splývala volně k zemi. Vedle ní se v namodralé záři její magie vznášel poněkud rozměrnější balíček. Když si všimla již probuzené Pinkameny usmála se a začala: „Tak to jsi ty, o kom mé kamarádky tolik mluvily. Dovol mi, abych se představila. Já jsem Rarity. A ty jsi jistě Pinkamena, že?“ Pinkamena jen stihla slabě přikývnout a Rarity pokračovala. „Jaké nevkusné jméno pro tak nádhernou klisničku. Jméno by mělo ladit, nemyslíš? Co kdybychom ti říkaly třeba… Pinkie?“ Pinkamenina běžně růžová tvář se zbarvila do ruda. Ale to jméno se jí líbilo. Tak jí říkala babička v těch vzácných chvílích, kdy se na ni usmála. „A abych nezapomněla,“ pokračovala zase Rarity „něco jsem ti přinesla.“ A odlevitovala balíček před Pinkie. „No jen ho rozbal a neboj se,“ pobídla ji nedočkavě Rarity, když se Pinkie k ničemu neměla. Pinkie tedy balíček otevřela a opatrně vyndala jeho obsah na světlo. Byly to její staré sedlové brašny, ale změněné k nepoznání. Všechny díry byly tak pečlivě spravené, že brašny vypadaly úplně jako nové. A navíc na nich přibyly nové spony ve tvaru balónku ozdobené překrásnými modrými safíry. „Líbí se ti?“ zeptala se Rarity nervózně. „Trochu jsem ti je opravila a přidala nějaká vylepšení.“ Pinkie jen překvapeně zírala na brašny, které držela ve svých kopýtkách, neschopná jakéhokoliv slova. Ještě nikdy ve svém životě nedostala žádný dárek. Po tvářích jí začaly stékat slzy štěstí. „Jsou v pořádku, drahá?“ zeptala se znovu již o poznání nervóznější Rarity. „Možná jsem to trochu přehnala s těmi safíry, nebo… “ „Sem si jistá, že sou fajn,“ zarazila ji Applejack. „Možná by sme, tady Pinkie, měly chvíli nechat o samotě. Pojď, půjdeme za Fluttershy. Je v kuchyni.“ ••• Uplynulo ještě několik dní, než se Pinkie zcela uzdravila a vrátily se jí všechny síly. Celou tu dobu strávila u Fluttershy v jejím domku a blízkém okolí. Každý den se za ní chodily podívat i její zbylé tři kamarádky. Rarity, Applejack i Cheerilee. Za tu dobu se se všemi stihla spřátelit a cítila se opravdu šťastná. V jejím nitru ale stále ještě hlodala nejistota. Bála se, že to všechno jednou skončí a ona bude muset odejít. A všechno bude zase jako dřív. Pak ji ale jednoho rána vzala Rarity na procházku po Ponyville. Ukázala jí svůj domov na břehu jezera, kde bydlela s rodiči a svou malou sestřičkou Sweetie Belle. Vzala ji také do lázní a nakonec zamířily na místo, které Pinkie okamžitě poznala. Byla to ta cukrárna, u jejíhož vchodu se Pinkie před několika dny schovala před deštěm.
„Dobrý den, slečno Rarity a i Vám mladá slečno. Vítejte v Sugarcube Corner,“ přivítala je starší, baculatá kobylka. „Co si budete přát?“ „Já bych prosila horkou čokoládu a tenhle kousek tohohle krásně vypadajícího jahodového dortu,“ objednala si Rarity. „A co ty Pinkie?“ Pinkie ji ale ani nevnímala. Měla pocit, že se ocitla v ráji. Ty vůně, ty barvy a ta spousta dobrot. Stála tam a koukala na to všechno s otevřenou pusou. Rarity se usmála. „Vyber si cokoliv, na co máš chuť.“ Pinkie se pomalu vzpamatovala a pustila se do průzkumu výloh a hlavně jejich obsahu. Zakrátko dostala talíř, na kterém bylo téměř od všeho něco. Nenechala se dvakrát pobízet a pustila se do jídla. „Hmm, vynikající,“ zamumlala si pro sebe. Rarity, která viděla, že Pinkie má teď plná kopýtka práce, se otočila ke starší kobylce. „Paní Cakeová, musíme si promluvit. Ale nejlépe někde trochu stranou.“ „Jistě, slečno Rarity,“ odpověděla paní Cakeová a odvedla Rarity do kuchyně. „Slyšela jsem, že stále ještě hledáte někoho, kdo by Vám v pekárně pomáhal. A nabízíte k tomu dokonce i ubytování.“ „Máte pravdu, slečno. Byli bychom s manželem rádi, když by tu někdo v cukrárně zůstal i přes noc a ráno před otevírací dobou nám pomohl s pečením. Je toho už na nás dva tak trochu moc a navíc máme nahoře v podkroví jeden pěkný a nevyužitý pokoj.“ „Myslím, že bych tedy měla vhodnou zájemkyni,“ oznámila Rarity spokojeně. „Jistě máte na mysli tu Vaši kamarádku, se kterou jste dnes přišla. Zajímalo mě co je zač. Nikdy jsem ji v Ponyville neviděla.“ Rarity krátce zaváhala a pak se pustila do vyprávění toho, co se dozvěděla od Fluttershy a Cheerilee. „I tak mám pocit, že mi některé věci, které od ní slyšela, Fluttershy zatajila. Jen prosím nikomu neříkejte, co jsem Vám dnes pověděla. Hlavně ne Pinkie. Snad Vám to jednou poví i ona sama.“ „Ubohá klisnička,“ pronesla po chvíli paní Cakeová starostlivě „Rádi ji tu u sebe necháme. Nemohla bych ji po tom všem, co zažila, nechat se dál toulat po světě.“ Společně se pak vrátily z kuchyně. „Pinkie, tady paní Cakeová si s tebou chce promluvit,“ řekla Rarity a usmála se. ••• Uplynul měsíc od doby, kdy Pinkie dorazila poprvé do Ponyville. A za ten měsíc se hodně změnila. Už nebyla tak pohublá a čím dál častěji na svět hleděla s úsměvem. Také se mnohé naučila. Každý den pomáhala paní Cakeové v pekárně a uměla už upéct mnoho druhů různých dobrot. Navíc jí Rarity spolu s Applejack pomohla zařídit podkrovní pokoj a tak teď v cukrárně i přespávala. Každý den si ale našla čas, aby se zašla podívat za Fluttershy i zbytkem svých kamarádek a občas, když bylo potřeba, jim s něčím pomohla. Dokonce se seznámila i s dalšími poníky.
Stále myslela na to, co pro ni ty čtyři udělaly, a věděla, že jim to musí nějak oplatit. A tak šetřila každičký zlaťáček ze svého platu a pak konečně jednoho dne pro všechny tři uspořádala ve svém novém domově oslavu. Nedalo se říct, že by ta oslava byla nějak obzvláště bohatá, ale všech pět si ji i tak náramně užilo. Tancovaly, hrály hry, jedly a pily. Když skončily, doprovodila Pinkie své kamarádky k jejich domovům a vracela se zpátky. Byla pozdní noc, ale na cestu jí krásně svítil měsíc. Nebe bylo bez mraků, takže byly jasně vidět všechny hvězdy. Jen vítr trochu pofukoval. Cítila se jako ten nejšťastnější poník na celém světě a tak si začala prozpěvovat. Brzy dokonce začala i poskakovat do rytmu a vůbec si nevšimla, že se její hříva celá v tom větru rozcuchala.
Záblesk naděje „A piš nám, Cheerilee,“ připomenula Rarity snad už podvacáté své kamarádce se slzami v očích. „To víš, že budu, ale jen když i vy všechny budete psát mě,“ řekla Cheerilee a pokusila se úsměvem trochu pozvednout tu smutnou náladu, která zde na nádraží mezi jejími kamarádkami zavládla. Moc přesvědčivá ale nebyla. Však ono se ani nebylo čemu divit, když i jí samotné nebylo zrovna do smíchu. Konečně totiž přišla ta chvíle, o které se svými kamarádkami již tolikrát mluvila. Chvíle, na kterou se žádná z nich ani trochu netěšila. Chvíle, kdy se Cheerilee i s rodinou stěhovala pryč. Hrozně moc ji to mrzelo, ale věděla, že se nedá nic dělat. Nejraději by zůstala, ale to nebylo tak jednoduché, protože celé tohle veliké stěhování bylo hlavně kvůli ní. Vždyť ani jejím rodičům se nechtělo opouštět starý dobrý Ponyville, ale pro svou dceru byli ochotni udělat cokoliv. Již od chvíle, kdy konečně získala své Znaménko, věděla Cheerilee, že je jí souzeno stát se učitelkou. Kdo by to byl řekl, že ty žerty, které na toto téma s Applejack kdysi jako malé vedly, budou nakonec pravdivé. Každopádně stát se učitelkou nebylo tak jednoduché. Nejprve musela vystudovat, a protože se nejbližší vhodná škola nacházela až v dalekém Manehattenu, bylo nakonec rozhodnuto, že se tam celá jejich rodina přestěhuje. A tak tu teď po několika měsících příprav a zařizování stála, obklopená svými nejlepšími kamarádkami, které se s ní přišly rozloučit. Náhlé zapískání mašiny a výkřik průvodčího jim oznámil, že vlak do Manehattenu je již připraven k odjezdu. Naposledy se všech pět klisniček se slzami v očích objalo. Ani jedna z nich v tu chvíli nepromluvila. „Mějte se tu hezky,“ vzdychla nakonec Cheerilee smutně a vydala se pomalým váhavým krokem za svými rodiči, kteří už na ni čekali ve vlaku. Krátce na to se ozvalo hlasité zapískání, zvedl se oblak páry a vlak se dal do pohybu. Cheerilee stála nalepená čumáčkem na okno a ze všech sil mávala na ty čtyři klisničky, které běžely spolu s vlakem tak dlouho, dokud mu stačily.
Chvíli na to je definitivně ztratila z dohledu. „Sbohem,“ zašeptala Cheerilee se slzami v očích. Bylo jí jasné, že už to mezi nimi nikdy nebude tak jako dřív. Přesto věděla, že až vystuduje, tak se sem do Ponyville zase ráda vrátí. O několik let později „Applejack! Můžeš mi, u Celestie, vysvětlit, co to právě děláš?“ zhrozila se Rarity změněná až téměř k nepoznání. Pryč byl make-up i její nádherné šaty, které tak ráda nosila. Místo toho teď na sobě měla něco, co vypadalo jako pracovní oděv, i když ho to připomínalo jen velmi vzdáleně, protože se ho Rarity nakonec přeci jen pokusila, co nejvíce zkrášlit. Krom toho byla také příšerně umazaná. „Vavity,“ zahuhlala její oranžová kamarádka, která byla snad ještě špinavější. V tlamičce držela kladivo, které ale raději vyplivla na zem, aby mohla pořádně mluvit. „Těmihle kopýtky sem postavila daleko víc věcí, než si vůbec dokážeš představit, takže vim lépe než ty, kam patří nějaký trám.“ „Ale tady být přeci neměl. Vždyť jsi ho měla dát až tamhle,“ pokusila se Rarity namítnout a ukázala při tom kopýtkem o kus stranou. „To je sice hezký, cukříku,“ usmála se na ni Applejack chápavě. „Když však bude tady, tak bude celý tenhle barák…“ „Butik,“ opravila ji Rarity bleskově. „Celý tenhle butik stabilnější,“ dokončila Applejack s povzdechem. „Nechci, aby ti to tu jednou spadlo na hlavu.“ „No tak dobrá,“ zamračila se Rarity a věděla, že prohrála. Trvalo to však jen chviličku a pak se její tvář opět rozzářila úsměvem. „Já už si s tím nějak poradím. A díky, že jsi mě na to upozornila,“ řekla své kamarádce. „Bez tebe bych si toho nikdy nevšimla.“ „To je v pohodě,“ usmála se Applejack. „A dost už toho žvanění. Samo se to nepostaví a čeká nás ještě spousta práce,“ pronesla po chvilce a chystala se zas pustit do práce. Venku se však náhle oslnivě zablesklo a z vrchního nedokončeného patra Raritina budoucího butiku se ozvala příšerná rána, následovaná několika dutými údery. „Co to, u Celestie, bylo?“ zděsila se Rarity a už, už se chystala rozeběhnout k zatím ještě rozestavěným, ale již funkčním schodům. „Počkej!“ zarazila ji Applejack svým výkřikem. „Raději půjdu první. Nevíme, co se tam stalo.“ Rarity kupodivu nijak neprotestovala. Moc dobře totiž věděla, že Applejack je ten typ kobylky, která si dovede zachovat chladnou hlavu v jakékoliv situaci. Nechala ji tedy jít pár kroků před sebou. Applejack pomalu vystoupala po schodech nahoru a opatrně otevřela nedávno nainstalované dveře. Dovnitř vklouzly sluneční paprsky pronikající dosud nedokončenou střechou. Teprve když si jejich oči přivykly, všimly si obě naše kobylky, jaké nadělení, tam na ně čeká. Téměř polovina již ukotvených trámu byla zpřerážená a v podobě nesčetného množství třísek se válela všude po podlaze.
V samotném středu celé téhle zkázy ležela nebesky modrá kobylka pegase. Její hříva a ocas měly zvláštní barvu, kterou Applejack na jiném poníkovi ještě nikdy neviděla. Byly duhové. „Do poníka, co se tady stalo?!“ zaklela Applejack a rozeběhla se směrem k oné modré kobylce, která byla celá potlučená a odřená a navíc se zdálo, že i v bezvědomí. „Seš v pohodě, holka?“ šťouchla do ní něžně čumáčkem a sledovala, jestli se ta kobylka probudí. Naštěstí to zabralo. Modrá kobylka nejprve zamrkala líně očima, pak je ale zděšeně vytřeštila a vyskočila na všechny čtyři. Zdálo se, že žádná vážnější zranění neutrpěla, což byl, podle Applejack, tak trochu zázrak. „Ehm… Nazdar,“ zašklebila se na ně. „Koukám, že mi to asi trochu nevyšlo, co?“ oznámila prostě a rozhlédla se po škodě, kterou natropila. Applejack byla první, která se vzpamatovala a dostala ze sebe pár slov. „Cos to, u Celestie, vyváděla? Vždyť ses mohla zabít. A podívej, jaký nepořádek si natropila.“ „Hele, fakt mě to mrzí. To jsem vážně nechtěla,“ sklopila modrá kobylka provinile hlavu. Dlouho jí to ale nevydrželo. „Viděli jste mě?“ vyhrkla ze sebe. „Skoro se mi to povedlo. Další trik, který pak jednou ukážu Wonderbolts. Nazvala jsem ho Korzárův záblesk, ale asi bych ještě u něj měla trochu zapracovat na tom, jak včas zabrzdit, co?“ usmála se na ně nevině. Applejack cítila, že by se na ní měla zlobit, ale nějak to nešlo. I Rarity se zdála až překvapivě klidná vzhledem k faktu, že ta kobylka právě zničila kus jejich práce. Nejspíš byla ráda, že se jí nic vážného nestalo. „Bohužel ne, zrovna jsme byly dole v přízemí,“ zavrtěla Rarity hlavou. „Sakra,“ zaklela ta modrá kobylka. Rarity se na ni přísně podívala, jakoby se ji snažila napomenout pohledem. Neměla ráda, když poníci mluvili neslušně, i když u Applejack to již dávno vzdala. „A jakpak se jmenuješ, drahoušku?“ zeptala se jí nakonec. „A copak tady děláš?“ „Já jsem Rainbow Dash,“ oznámila jim kobylka hrdě a vypjala při tom svou hruď. „A někoho tady u vás v Ponyville hledám.“ „Rainbow Dash, Rainbow Dash,“ mumlala si pro sebe Applejack. „Mám pocit, že sem to jméno už někdy slyšela.“ „Fakt?“ podívala se na ní překvapeně Rainbow Dash. Zdálo se, že z toho má opravdu radost. Pak se jen ale samolibě usmála a dodala: „I když se není čemu divit. Jednou budu po Princezně Celestii, ten nejznámější poník v celé Equestrii.“ Rarity na ní vrhla další ze svých káravých pohledů, čímž ji na chvíli umlčela. „Měla by ses trochu zamyslet nad svým chováním, mladá dámo,“ napomenula ji. „Vlítneš si sem jako vichřice a zboříš mi půl domu. A pak se ještě takhle ošklivě chvástat. Takhle by se žádná slušně vychovaná kobylka chovat neměla.“ „No jo,“ sklopila Rainbow Dash provinile uši. „Vždyť jsem říkala, že mě to mrzí.“ Pak se však její výraz opět rozzářil úsměvem. „Hele, co kdybych vám dvěma pak pomohla? Stejně jsem tu chtěla zůstat. Jen musím nejdřív najít jednu svou kamarádku.“ Rarity se na ni usmála, spokojená s faktem, že navzdory zjevné tvrdohlavosti,
se jí povedlo vnést do života té modré kobylky alespoň trochu slušného vychování. „A jakpak se jmenuje ta tvá kamarádka?“ zeptala se jí. „Můžeme ti říct, kde ji hledat. A mimochodem já jsem Rarity a tohle je má kamarádka Applejack.“ „Těší mě,“ usmála se Rainbow Dash. „No nevím, jestli ji budete znát. Vždycky byla totiž plachá a nerada se stýkala s ostatními. Jmenuje se Fluttershy.“ „No jasně, Rainbow Dash!“ vykřikla náhle Applejack, které to jméno stále vrtalo hlavou. „Už vim, kde sem vo tobě slyšela. To Fluttershy mi o tobě vyprávěla.“ „Vy ji znáte?“ podivila se Rainbow Dash. „Samozřejmě,“ usmála se Rarity. „Je to jedna z našich nejlepších kamarádek a i ten tvůj popis na ni sedí.“ „Tak to je super,“ zaradovala se Rainbow Dash. „Ukážete mi, kde bydlí. Hrozně dlouho jsem ji už totiž neviděla.“ „Hmm,“ zamyslela se Rarity. „Možná bude lepší, když tě tam zavedeme. Stejně musíme vymyslet, co s tímhle nepořádkem, než budeme ve stavbě pokračovat.“ „Jo, to je dobrý nápad,“ souhlasila Applejack. „Stejně bych měla zajít na farmu a podívat se jestli je tam všecko v pořádku. Takhle budu mít cestou alespoň nějakou společnost.“ „Paráda,“ zaradovala se Rainbow Dash. „Tohle vám dvěma nikdy nezapomenu,“ dodala s úsměvem. „To ráda slyším,“ usmála se Rarity a brzy již všechny tři kobylky kráčely směrem k farmě a domku Fluttershy, který se skrýval kousek za ní. ••• Netrvalo dlouho a před jejich zraky se zpoza malého kopce vynořila farma Applejack. Z jejího komína se lehce kouřilo a okolní stromy se kývaly ve větru. Jediný koho Applejack ze své rodiny spatřila, byla její malá sestřička Apple Bloom, která si hrála na cestě vedoucí k domu. Sotva svou velkou sestru spatřila, rozeběhla se k nim. Applejack neváhala ani chvilku a vyrazila jí naproti. Někde na půlce cesty se setkaly. Apple Bloom jí nadšeně skočila kolem krku a Applejack ji něžně čumáčkovala. „Ahoj Applejack,“ pozdravila ji malá Apple Bloom. „Ahoj, cukříku,“ přivítala ji Applejack s úsměvem. „Tak jak ses celý den měla?“ „Dobře,“ řekla malá Apple Bloom. „Hrála sem si s Big Macem, ale pak musel ke zvířátkům.“ „Copak? Stalo se snad něco?“ zeptala se jí Applejack starostlivě. „Big Mac říkal, že ti mám vzkázat, abys šla hned za ním, když tudy půjdeš,“ předala Apple Bloom svůj vzkaz. „Hmm,“ zabručela Applejack. Bylo jí jasné, že něco není úplně v pořádku. „Je mi líto, holky,“ otočila se na zbylé dvě kobylky, které ji mezitím došly, „ale budu tady muset zůstat.“ „To je v pořádku, Applejack,“ usmála se Rarity chápavě. „Já Rainbow Dash za Fluttershy odvedu.“
„Díky a pozdravujte ji ode mne,“ opětovala Applejack její úsměv. Pak se otočila k Rainbow Dash. „Měj se hezky Rainbow a doufám, že se ještě někdy uvidíme,“ zazubila se na ní. „No jasně,“ ujišťovala ji Rainbow Dash. „Ty se měj taky hezky, Applejack.“ Applejack se na ni naposledy usmála a odběhla směrem k farmě. Apple Bloom se však ještě chvilku zdržela a obě dvě kobylky si zvědavě prohlížela. Trochu Rarity připomínala její vlastní malou sestřičku. „Ty seš duhová!“ vykřikla náhle malá Apple Bloom s tváří obrácenou k Rainbow Dash. „To jsem, prcku,“ usmála se Rainbow. „Super,“ zazubila se Apple Bloom a rozeběhla se za Applejack směrem k farmě. Obě dvě se za ní ještě chvilku pobaveně dívaly a pak vyrazily směrem k Fluttershy malému domku, který byl již nedaleko. ••• „Fluttershy?“ zavolala Rarity a zaklepala na dveře toho malého domku, jenž před pár lety sama pomáhala stavět. „Někoho jsem ti přivedla.“ Chvilku se nedělo nic, ale pak se dveře přeci jen o maličký kousek otevřely a maličkou škvírkou mezi nimi se na ni podívalo modrozelené oko její kamarádky. Rainbow Dash stála kousek bokem, takže ji Fluttershy vidět nemohla. „Umm, ahoj, Rarity,“ zašeptala Fluttershy stydlivě. „K-kdo t-to je?“ zeptala se, když si nikoho jiného než Rarity nevšimla. „Myslím, že je to někdo, koho dobře znáš,“ usmála se Rarity a pobídla Rainbow Dash, ať jde trochu blíž. „R-Rainbow?“ ozval se překvapený vzdech, když Fluttershy spatřila svou dávnou kamarádku. Pak se dveře prudce otevřely a z domku vyskočila kanárkově žlutá šmouha, která přistála Rainbow Dash rovnou kolem krku. „Hrozně jsi mi chyběla, Rainbow,“ spustila Fluttershy. „Ty mě taky, Fluttershy. Ty mě taky,“ usmála se na ni její duhová kamarádka a měla co dělat, aby potlačila slzy dojetí. „A kdes byla celou tu dobu? A jak ses tam měla?“ pokračovala Fluttershy, která byla ve společnosti své dávné kamarádky náhle až překvapivě upovídaná. „V Cloudsdale, jak jinak,“ řekla Rainbow Dash, ale z jejího výrazu náhle vyprchal všechen úsměv. „Ale byla tam už celkem nuda. Pořád ti stejní pegasové a jen mraky a mraky. Však to znáš. Tak jsem si řekla, že bude nejlepší, když se podívám někam jinam a vzpomněla jsem si na tebe a na ty dopisy cos mi psala. Vždycky jsi v nich tady o Ponyville, tak hezky mluvila, tak jsem si řekla, že se sem za tebou přestěhuju.“ Fluttershy si změny nálady nevšimla, jak byla rozradostněná tím setkáním, ale Rarity ano. Bylo jí jasné, že Rainbow Dash něco skrývá. Ale také cítila, že to něco není určeno pro její uši. „No, já už budu muset běžet,“ usmála se na ně. „Hezky si to tu spolu užijte.“ Pak se otočila k Rainbow Dash. „Pokud budeš chtít nám zítra pomoct s tou stavbou, tak se za mnou ráno stav.“
„Budu tam,“ pokývala Rainbow Dash hlavou a Rarity měla náhle pocit, že ať by se dělo cokoliv, tak tahle kobylka tam prostě dorazí. Ještě jednou se Rarity s těma dvěma rozloučila a vydala se směrem k městečku. Fluttershy ji ještě chvilku mávala na rozloučenou a pak pozvala Rainbow Dash k sobě dovnitř, kde jim oběma připravila něco k pití a spolu se svou dávnou kamarádkou si začaly vyprávět o tom, co je v posledních letech potkalo. ••• Těch posledních pár hodin do večera uteklo Fluttershy jako voda. Za tu dobu si toho s Rainbow Dash stihly tolik povědět, ale ještě mnoho toho zbývalo. Přesto i Fluttershy začínala mít pocit, že se její kamarádka něčemu vyhýbá, ale nezlobila se kvůli tomu na ni. Věděla, že jí to Rainbow Dash určitě sama poví, až bude čas. „No, koukám, že už je venku tma,“ spustila Rainbow Dash, když se podívala z okna. „Asi bych už měla letět. Snad ještě budou mít v hotelu místo.“ „Cože?“ zhrozila se Fluttershy, která s něčím takovým vůbec nepočítala. „Co tě to napadá? Vždyť můžeš přespat tady u mě. Budu moc ráda, že tě tu mám a alespoň se nebudu tolik bát. Tady na kraji Svobodného lesa to bývá občas opravdu strašidelné.“ „Vážně?“ zadívala se na ni Rainbow Dash překvapená onou nabídkou. Sama ani nečekala, že ji Fluttershy, tak vřele přivítá, takže s touhle možností ani nepočítala. Obzvláště po těch několika letech, kdy si jen psaly. „Vážně,“ usmála se Fluttershy. „No, tak dík,“ zamumlala Rainbow Dash nervózně. „Můžeš přespat u mě v posteli. Já si lehnu tady na pohovku. Jen to tu musím trochu připravit,“ začala Fluttershy. „Tak to zas prr, holka!“ zarazila ji Rainbow Dash. „Svou postel si nech hezky pro sebe. Mě takhle pohovka bud bohatě stačit.“ „Ale,“ pokusila se namítnout Fluttershy, která by nejraději pro svou kamarádku obětovala vše, co měla. „Ne, jsem řekla,“ zavrtěla Rainbow Dash hlavou. „Ale jsi moc hodná,“ dodala vlídně, aby svou kamarádku trochu uklidnila. „Tak dobrá,“ povzdechla si Fluttershy. „Ale donesu ti sem nějaké prostěradlo, polštáře a peřiny,“ zkusila trochu něco jiného. „Proti tomuhle nemám, co namítnout,“ zazubila se Rainbow Dash a navzdory protestům Fluttershy se s ní vydala po schodech nahoru, aby jí tohle všechno pomohla připravit. ••• Fluttershy se náhle prudce posadila ve své posteli a naslouchala tichu, které v domě panovalo. Venku panovala hluboká tma. Jen měsíc slabě zářil. Přesto měla pocit, že něco slyší. Znělo to skoro jako nějaké vzlykání. „Rainbow Dash,“ blesklo jí hlavou. Okamžitě vyskočila z postele a vydala se ke dveřím vedoucím dolů. Opatrně je otevřela a nastražila uši. Ano, bylo tomu, jak
se obávala. Zezdola se ozývalo slabé leč vytrvalé vzlykání. Pomaličku a potichoučku sešla ze schodů tak, aby svou kamarádku náhodou nevyrušila. Už večer měla tušení, že ji něco trápí, a moc ráda by se o tom dozvěděla více a případně i své kamarádce pomohla. Jenže tohle byla Rainbow Dash a Fluttershy věděla, že se za každou cenu bude snažit nějakou svou případnou slabost zakrýt. Opatrně došla až téměř k pohovce, kde spala její kamarádka zachumlaná v peřinách a odkud se vzlykání ozývalo. Zdálo se, že si Fluttershy nevšimla. „Rainbow Dash?“ oslovila ji Fluttershy něžně. „Copak se stalo?“ Kobylka skrytá pod peřinami se náhle zarazila vprostřed vzlyku a pak se poněkud nejistým a lehce chraplavým hlasem ozvalo: „Fluttershy? Co tady děláš? Myslela jsem, že spíš?“ „Měla jsem pocit, že jsem něco zaslechla,“ zkusila to Fluttershy oklikou a vylezla si na pohovku vedle své kamarádky. „Nestalo se ti nic?“ Následovalo dlouhé ticho přerušované jen dechem obou kobylek. Na jeho konci se z peřin vynořila tvář Rainbow Dash orámovaná kapičkami slz lesknoucími se v měsíčním svitu. „Promiň mi to, Fluttershy,“ začala Rainbow Dash pokorně. Věděla, že musí s pravdou ven. Takovou ji Fluttershy neznala. „Měla jsem ti to říct rovnou.“ „Copak?“ usmála se Fluttershy a poposunula se po pohovce blíž ke své kamarádce. Rainbow Dash si dlouze povzdychla, čehož Fluttershy využila a svou kamarádku konejšivě objala. Kupodivu to Rainbow Dash nijak nevadilo. „Začalo to před čtvrt rokem, když mi zemřel táta,“ začala Rainbow Dash vyprávět svůj příběh. „To je mi moc líto,“ soucítila s ní Fluttershy a lehce se konejšivě houpala se svou kamarádkou v náručí ze strany na stranu. Teď už jí konečně bylo jasné, proč Rainbow Dash tak náhle přestala psát. „Je pravda, že se mi po něm pořád ještě stýská, ale už to tak nebolí,“ přiznala Rainbow Dash a trochu tak svou starostlivou kamarádku uklidnila. „To proč jsem z Cloudsdale odešla, přišlo až pak,“ pokračovala ve svém vyprávění. „Byla jsem na tom tehdy po pohřbu hodně zle, takže jsem hledala útěchu mezi svými přáteli. Jenže najednou se mě všichni, co tvrdili, že jsou mí nejlepší kamarádi, začali stranit. Najednou už jsem nebyla ten ‚cool‘ poník jako dříve a nikdo se o tu raněnou a smutnou kobylku, kterou jsem se stala, už nestaral. Trvalo mi pár měsíců, než jsem pochopila, že od takových kamarádů se pomoci nikdy nedočkám. Tak jsem se na ně všechny vykašlala a vydala se sem za tebou. Za jedinou kamarádkou, která se mnou zůstala jak v dobrém, tak i zlém.“ Fluttershy objala svou kamarádku ještě pevněji a cítila jak se té jindy až občas příliš sebejisté kobylce, kterou držela v náručí, zmocňuje další pláč. Teď už bylo Rainbow Dash jedno, že ji Fluttershy vidí plakat. Jediné, co potřebovala, byla dostat to ze sebe všechno ven. Fluttershy zas věděla, že o tom, co se tu dnes v noci odehrálo, nikdy nikomu nepoví, a něžně svou kamarádku utěšovala. Zůstala s ní, dokud Rainbow Dash neusnula vyčerpáním. Pak ji uložila zpátky do peřin a lehla si hned vedle, odhodlaná
ji hlídat až do ranního kuropění. „Zítra tě představím svým kamarádkám,“ zašeptala do ticha. „Určitě se ti budou líbit.“ Rainbow Dash ztracená kdesi ve svých snech se náhle usmála a ten pohled zahřál Fluttershy u srdce. Cítila, že takhle kamarádka jí už nikdy neopustí. ••• „Dobré ráno, Rainbow Dash. Dobré ráno, Fluttershy,“ přivítala je Rarity, když naše dvě kobylky dorazily k rozestavěnému butiku. „Tak jak jste se vyspaly?“ Rainbow Dash na maličký moment zrudla, ale nijak to nekomentovala a místo toho raději změnila téma. „Přišla jsem ti pomoct, jak jsem slíbila.“ „To ráda slyším,“ usmála se Rarity. „Je to od tebe moc hezké. Bohužel Applejack tu dnes nebude. Jedna z jejích ovcí měla v noci těžký porod, takže byla celou tu dobu s ní. Naštěstí to dobře dopadlo, ale když jsem to slyšela, tak jsem raději poslala Applejack se trochu prospat. Nemusíš se ale bát, že tu budeme samy. Dneska by nám měla pomoct Pinkie Pie. To je také jedna z mých kamarádek.“ Sotva to dořekla, ozval se svist větru a přímo Rainbow Dash před očima se zdánlivě odnikud zhmotnila hopsající růžová kobylka. Trochu ji to zaskočilo, ale ostatní přítomné kobylky si toho nijak nevšímaly, a tak to také raději nijak nekomentovala. „Ahoj, Rarity. Ahoj, Fluttershy,“ spustila Pinkie Pie. „Ahoj…“ zarazila se náhle vprostřed věty, když pochopila, že tu další kobylku ještě nezná. Následovala krátká pauza, kdy evidentně té růžové kobylce docházelo, co tento fakt znamená. Okamžik na to se náhle její tvář rozzářila obrovským úsměvem a znovu se rozpovídala. „Ahoj. Já jsem Pinkie a jestli chceš, budu tvá kamarádka. Odkud jsi? Jak ses sem dostala? Máš radši muffiny nebo košíčky?“ zaplavila Pinkie Pie tu novou kobylku přívalem otázek. „Pinkie!“ napomenula ji Rarity. „Nemůžeš takhle na každého hned zaútočit. Copak nevidíš, že jsou pak nervózní?“ „Opravdu?“ podivila se Pinkie Pie a nevinně se usmála. „Opravdu!“ zamračila se Rarity. „Mimochodem tohle je Rainbow Dash. Bude nám tu dnes pomáhat.“ Pinkie se zazubila a nadšeně začala poskakovat. „Tak to už se moc těším,“ spustila zas tu svou. „A pak ještě musím tady pro Rainbow Dash připravit nějakou oslavu, když je tu nová. To bude paráda. Co děláš večer? Doufám, že nic, protože nevím, jak bys to stihla, když budeš u mě na oslavě…“ Rarity si jen povzdechla a svou růžovou kamarádku ignorovala. „Tak, co Rainbow Dash? Pustíme se do toho?“ „No jasně,“ usmála se Rainbow Dash sebevědomě. „Tak ať vám to rychle uteče,“ rozloučila se s nimi Fluttershy. „Já musím nakoupit nějaké věci pro svá zvířátka.“ „Hele, Fluttershy,“ zarazila ji Rainbow Dash ještě než stihla odejít. „Chtěla jsem tě poprosit, jestli bys mi pomohla, až tu skončím sehnat dohromady pár mraků. Chtěla bych si tu někde postavit svůj vlastní domov.“
„Moc ráda, Rainbow,“ usmála se Fluttershy, radostně se se všemi rozloučila a vydala se do města. „No tak, co bude?“ pobídla Rainbow Dash Rarity, která na ní zírala s otevřenou pusou. I Pinkie náhle kupodivu ztichla. „To si ani poník nemůže vybrat, kde chce bydlet?“ dodala s úsměvem. ••• Oslava, která toho večera v Sugarcube Corner následovala, byla sice malá, ale zároveň to nejlepší, co Rainbow Dash v posledních letech vůbec zažila. Takhle skvěle se již dlouho nebavila. A navíc zjistila, že krom jedné kamarádky má náhle další tři. A tak jich bylo zase pět. Avšak moc dlouho jim to nevydrželo, neboť pár měsíců na to narazila Pinkie v den Oslavy Letního Slunovratu na jistou purpurovou kobylku jednorožce, která toho dne zrovna dorazila až ze samotného Canterlotu. Ale to už je trochu jiný příběh. Konec