Poutník
Vrbenský dvouměsíčník Církve adventistů sedmého dne
červenec – srpen 2013
Dík za léto Když zavřu oči zas vidím moře hvězd…, jen některých znám jména. Znovu se vracím z výprav lesních cest – příjemně unavená...
Znovu se prudká letní bouře žene – stvol trávy k zemi kloní… Po ní se na obloze v dešti duha klene a vzduch opojně voní… Zas slyším bzukot rojů lesních
Znovu se slunce v ranní rose
včel vysoko v korunách…
třpytí, pak pomalu ji pije…
V mém srdci dík se, Bože,
Zase se louka zdobí
rozezněl, se slzou na řasách…
ornamenty z kvítí – a věnečky z nich vije…
Autor: Věra Gajdošíková
…všichni jsme poutníci na cestě Milí bratři, milé sestry, dovolte, abych Vás přivítala po dvou měsících u dalšího čísla našeho sborového časopisu. Máme za sebou první letní den, chladné deštivé počasí související s povodněmi, máme také za sebou i obrovská letní parna, ale to co nás teď hlavně čeká a je před námi, je čas velkých letních prázdnin a dovolených, na které se těší jak malí, tak velcí neboť nastane doba cestování a z většiny z nás se stanou POUTNÍCI…… Pokud vám mohu přiblížit význam slova POUTNÍK, tak toto slovo může mít několik významů. Je to účastník poutě …, člověk, jenž někam putuje, někdo, kdo je na dlouhé cestě, cestovatel, atd., možná byste mi sami ještě napověděli. Pokud se pokusíme vidět pouť v širším slova smyslu, odpovídá situaci člověka, který chápe svůj život jako cestu. Od narození až po smrt prožívá každý vlastní situaci putujícího člověka. A když se zamyslíme nad tímto slovem ještě hlouběji a jako křesťansky založení lidí, jistě nás napadne, že už samotný život každého z nás, je jedna velká pouť – neboli CESTA, pro někoho kratší, pro jiného dlouhá…, každopádně – VÍTEJTE NA CESTĚ, moji milovaní. Každý na ní máme svůj osobní příběh. A ne každý je schopen ho naplnit. OSOBNÍ PŘÍBĚH je to, co z kraje života, především v mládí, každý plánuje a každý ví, jak si „svůj OSOBNÍ PŘÍBĚH“ představuje. V té době je nám většinou vše jasné, nic není nemožné, nebojíme se snít a přát si všechno to, co bychom v životě rádi dělali a čeho bychom rádi dosáhli. Jak však čas plyne, začínáme zjišťovat, že OSOBNÍ PŘÍBĚH podle našich přání, snů, tužeb a plánů uskutečnit nelze. Mnozí z nás začnou vnímat, že nás vede snad nějaká síla, která se zdá být někdy zlá až krutá, někdy hodná až milující, ale v podstatě nás učí, jak uskutečnit svůj OSOBNÍ PŘÍBĚH, jak projít svou životní cestu úspěšně. Pán Bůh připravuje tvého ducha a dokazuje, že naše vůle, není vždy to nejlepší pro nás. A nezapomínejme, že na této planetě platí jedna veliká pravda: ať jsi kdokoli a děláš cokoli, když poprosíš a přidržíš se našeho nebeského Otce, on ti dá prozíravost, ukáže ti cestu, kterou půjdeš, bude ti radit, spočine na tobě Jeho oko ( Žalm 32.8 )….. a nikdy tě neopustí!!! Přejeme Vám tedy ze srdce příjemné letní putování, ať už ho pojmete jakkoli. Ať už to bude putování blízké nebo daleké, na místa známá a oblíbená nebo místa neznámá, která nás lákají k novému poznávaní naší planety, nezapomínejte mít na svých cestách stále v srdci našeho nebeského Otce.
KATKA ŠVANCAROVÁ, redaktorka a PETR GRUNT, vedoucí sboru
Ž i vot s ví r ou aneb Nedůvěřujete radosti? Kritika „oslavného hnutí - worshipu" z náboženského časopisu, kterou mi jistý člověk okopíroval a vložil do ruky, vypadala na první pohled jako velmi důkladná analýza. Její autor, kazatel a učitel, se nezabýval jen bubny a lidmi, kteří zvedají ruce nad hlavu. Zaměřoval se i na teologické otázky, jež stály v pozadí toho, co považoval za nový pokus o přijetí Ducha svatého v rámci církve adventistů sedmého dne. Ale už po několika odstavcích tento muž kategoricky prohlásil, že není možné si vůči oslavným projevům zachovat neutrální postoj. Nejde zde o kombinaci dobrých a špatných prvků. Musíme si vybrat mezi Kristem a Barabášem, jedná se bud' o Boží, nebo satanovo dílo. Nuže, to mě poněkud zaskočilo. Nevím, že by v dějinách existovalo nějaké náboženské hnutí, v němž by se nemísily jak dobré, tak špatné prvky. Koneckonců, celé se to přece týká lidí, nikoli andělů. Ovšem, některá hnutí se projevila jako téměř zcela zavrženíhodná a naprosto destruktivní z psychologického hlediska, a tak jsem četl dále. Autor nejprve poukázal na chronologické zařazení tohoto „oslavného hnutí". Prohlásil, že žijeme v době krize, jejímž předobrazem byl ve Starém zákoně Den smíření, kdy byli Židé vyzýváni k tornu, aby plakali nad svými hříchy a očišťovali svá srdce. Autor z toho vyvodil následující závěr: skutečnost, že lidé žijí s vědomím blížícího se konce doby milosti, musí zákonitě zasáhnout jejich duše. Nedokázal si představit, jak by někdo vůbec mohl mít chuť oslavovat a chválit, když se v církvi natolik rozšířilo odpadlictví. Místo chval bychom spíše potřebovali „přímé svědectví", takové, jaké hlásal Jan Křtitel. Článek zdůrazňoval, jak zásadní chyby se dopouští ten, kdo chce pořádat oslavné bohoslužby, zatímco nás Bůh vyzývá k hlubokému pokání, a takovou „vzpouru" označil za hřích, jenž nemůže být odpuštěn. Začal jsem propadat malomyslnosti. Došlo mi, že ten muž pokládá za jedinou možnou alternativu v naší době takovou bohoslužbu, jíž bude dominovat pokání a truchlení, jinak se prý nacházíme ve vzpouře vůči Bohu. Existuje jen jedna správná forma bohoslužby a ta nemá nic společného s oslavami. Pokračování na následující straně
O b s a h tohoto čísla: Úvodní slovo šéfredaktora str.2 Láskyplný oční kontakt str.19 Život s vírou aneb Nedůvěřujete radosti? str.3 Rozpisy str. 19 a 20 Milý člověče… str.6 Tlapa str.7 Květiny pro Pána Ježíše str.9 Síla myšlení str.10 Tajemství zdravých národů str.11 Lidé už se nechtějí cpát léky / rozhovor s Mudr. Janem Hnízdilem str. 14 To je to pravé – ořechové / Kešu oříšky str.16 Para ořechy str.17 Turistické okénko / Hradec nad Moravicí str.18
Jedna věc je upozornit na to, že někteří lidé pořádají večírky, zatímco by měli plakat nad svými hříchy. Okamžiky pravdy v životě každého z nás nastávají tehdy, máme-li čelit závažnějším sdělením, která přicházejí od Ducha svatého. A s jeho usvědčováním z hříchu bychom neměli nakládat lehkovážně. Ale tvrzení, že toto vážné zpytování vlastního nitra by mělo charakterizovat všechny adventistické bohoslužby v každé době a ve všech sborech vyvolává spíš zděšení! Cožpak lze takhle zredukovat obraz křesťanského života? Dopustit, aby se vše, co jej charakterizuje, přetavilo a slilo do jediného projevu — lítostivého zármutku? Jedná se o velice nezdravý projev a lidé něco podobného dlouho nevydrží. Ocitají se tak na cestě k duchovnímu vyhoření. Adventní hnutí vznikalo především s cílem připravit lidi na poslední soud, mělo je upozornit na fakt, že žijí v závěrečné etapě dějin. Ona „doba krize", na niž autor poukazoval, trvá už od poloviny 19. století. Ale proč bychom měli celých 150 let trávit sobotu co sobotu v lítosti a zármutku? Měly by snad v našich sborech vyrůstat generace věřících, které neznají nic jiného než onen zmíněný typ bohoslužby? Třesu se hrůzou při pomyšlení, jaké psychologicky narušené jedince bychom si tímto vychovali. Písmo po nás žádá, abychom litovali svých hříchů. Ježíš nazval ty, kdo tak činí, blahoslavenými. Ale Písmo nás také nabádá, abychom se v Pánu stále radovali a ustavičně chválili jeho jméno. Vyzývá nás, abychom činili pokání a pozvedli svá srdce k chvále. Žádá, abychom zpytovali svá srdce a radovali se v Pánu tak, že ozvěna našeho radostného veselí bude slyšet až v nebi. Jinými slovy, zdravé náboženství zasahuje celou naši bytost, celého člověka. V různých okamžicích přichází ke slovu celá škála našich emocí. Vzývání Pána vesmíru nás může přivést k slzám i k radostnému smíchu, naše bohoslužba může zahrnovat jak tichý šepot, tak nadšené výkřiky, hluboké myšlenky i obrovskou energii. Nezdravé náboženství Boha vždy redukuje na jedinou dimenzi — na tu, na kterou jsme zvyklí. Někteří lidé se navenek moc neprojevují, jejich melancholická povaha je vede k vážnosti a zkoumání vlastního nitra. To je v pořádku. Ale rozhodně není v pořádku vytvořit si obraz Boha výhradně na základě takového typu osobnosti a požadovat od ostatních, aby se před tímto obrazem poklonili. A není ani přípustné předkládat druhým svou vlastní představu o bohoslužbě a tvrdit, že kdo ji neakceptuje, bude odsouzen jako rebel. Všichni se potřebujeme trochu uvolnit. Je nutné, abychom nechali ostatní chválit Boha jejich vlastním způsobem a vyjadřovat chválu tak, jak je to pro ně přirozené. Potřebujeme se poučit z bujného veselí jiných lidí, stejně tak jako jim přijde vhod naše schopnost zkoumání vlastního nitra. Náš obraz Boha bude ucelenější, když se na něm budeme podílet všichni. Existuje mnoho lidí, jejichž srdce láskou zrovna neoplývá. Možná v nich láska nestačila dorůst či dozrát; to ovšem není jejich chyba. Chyba by ovšem nastala, kdyby tato vnitřní prázdnota měla být důvodem služby Bohu bez lásky: A ještě strašnější by bylo nařídit ji ostatním. Pokud nevnímáme, jak k nám proudí Boží láska, pak necítíme ani potřebu zahrnovat Boha na oplátku naší chválou. Jsme odříznuti od tohoto radostného „hluku". A tak nám nezbývá nic jiného než svraštit čelo, zatnout zuby a snažit se ještě usilovněji o to, aby Bůh byl s námi spokojen. Zármutek a sklíčenost v srdci nás přitom budou přirozeně doprovázet, tvoří totiž nedílnou součást chronického pocitu nedostatečnosti a vnitřní nejistoty. Zde se nejedná o reakci na vědomí hříchu. Jde o reakci na vlastní dysfunkci. To je společný jmenovatel všech těch teologických dohadů kolem té či oné formy bohoslužby. Lidé si mohou myslet, že se účastní tažení za pravdu nebo duchovní čistotu církve. Ale až příliš často tím pouze dokumentují omezenost vlastního srdce. Instinktivně touží po tom, aby se jim podařilo přinutit ostatní k tomu, aby akceptovali až bolestně omezený repertoár možností, jak vést bohoslužbu. Nedokáží snést vědomí, že se jiní svobodně radují v Pánu, zatímco oni dokáží jen truchlit. Nezdá se jim, že by ta skupina lidí, oslavujících Boha, mohla věřit správným způsobem. Ti chronicky zarmoucení jedinci se přece tak dlouho úporně snažili sloužit Pánu — a bylo na nich přitom vidět tak málo radosti. Určitě proto není možné, aby radost tak štědře skrápěla ty ostatní, kteří jsou jí přece daleko méně hodni.
Zdravé náboženství člověka naplňuje radostí. Nezdravé náboženství se radosti instinktivně obává. Zdá se, že farizeové se stavěli proti radosti, kdykoli se s ni setkali. Když Ježíš vyhnal z chrámu obchodníky a penězoměnce a nahradil je chromými a slepými, které právě uzdravil, představitelé národa pocítili znechucení a rozhořčení. A zvláště je rozčilovali ti pouliční vandráci, kteří volali. „Hosanna". Ježíš na jejich kritiku odpověděl citátem: „Z úst nemluvňátek a kojenců připravil sis chválu.“ Když farizeové zpozorovali, jak je člověk, který byl ochrnutý, unášen radostí nad tím, že Ježíšův dotek mu vrátil plné zdraví a tak skončilo třicet osm let života v utrpení, dokázali si povšimnout pouze toho, že tento muž nesl v sobotu v podpaždí svou rohož. To je pobouřilo ještě víc. Když před ně předvedli muže, který nikdy ve svém životě neviděl východ slunce, fíkovník či dětskou pleť, a teď dosvědčuje: „Byl jsem slepý, ale nyní vidím!", farizeům se úplně zkřivila tvář odporem, protože tento léčitel si dovolil dělat v sobotu bláto, aby jím mohl pomazat oči nemocného. Během Kristova triumfálního vjezdu do Jeruzaléma byl zástup celý bez sebe a hlasitě provolával Kristu slávu. Farizeové se nesouhlasně mračili a chtěli, aby Ježíš své hlučné učedníky napomenul. „Pravím vám," odpověděl, „budou-li oni mlčet, bude volat kamení!" Bůh si stále znovu přál, aby se i farizeové dokázali radovat z toho, že se marnotratný syn vrátil domů, že se našla ztracená ovce a že ti, o něž nikdo neměl zájem, se stali vyvolenými. Avšak tito „starší bratři" nedokázali nic než reptat a stěžovat si, protože oni přece celé dlouhé roky tak tvrdě pracovali, a přitom se jim dostalo tak malé odměny. Zdravé náboženství přímo oplývá chválou a svou sílu čerpá z vděčnosti. Nezdravé náboženství se nikdy nedostane dál než ke snaze „zvládnout to" a nikdy nepřekoná skrytý strach a opovržení. Nezdravé náboženství vytvářejí lidé orientovaní na negativa. Mohou se pokládat za obránce pravdy a stejně jako stráže na hlídce varovně volat, aby si ostatní všimli, že se do církve plíživě vkrádá hřích. Jenže tím v sobě pěstují pouze negativní emoce, soustředí se totiž jen na špatné věci. Poukazují na hřích, protože nemají nic jiného, na co by mohli poukázat. Negativně zaměření lidé si mnohdy namlouvají, že byli povoláni k tomu, aby burcovali své spoluvěřící a upozorňovali na různá nebezpečí a úklady tohoto světa, které zapadají do scénáře událostí posledních dní. Snad si i namlouvají, že jim byla dána schopnost pochopit příčiny neštěstí a pohrom, které vyústí v obrovské utrpení v závěru dějin. (A v některých případech mohou mít dokonce pravdu.) Většinou však jen dávají průchod svému negativnímu pohledu na život. Všude, kam se podívají, vidí katastrofy, protože ty sídlí přímo v jejich srdci. Jejich chmurné předpovědi mohou vypadat zbožně, ale většinou jsou jen důsledkem stínu, který neustále zatemňuje jejich srdce. Negativně orientovaní lidé někdy považují za svou povinnost předkládat ostatním „přímé svědectví". Namlouvají si, že jejich neustálá kritika má svůj logický původ přímo v „přítomné pravdě". Ve skutečnosti ale většinou vychází pouze z jejich nešťastné povahy. Chronická potřeba kritizovat patří mezi způsoby, jimiž lidé ventilují pocit vnitřní prázdnoty a znechucení. Negativisté vytvářejí nezdravé náboženství. Tomu je potřeba v našich sborech čelit. Negativisté by neměli zaujímat vedoucí postavení, jejich názory bychom se neměli řídit. Je nutné, abychom zastrašování nezaměňovali za usvědčení z hříchu a hrubost nevydávali za opravdové pochopení problému. Nepokládejme člověka, vyznávajícího přísnější normy než my, za jedince, který je blíž Bohu než my. Jeden z důvodů, proč je tato věc tak důležitá, je skutečnost, že neradostná bohoslužba vyhání lidi z církve. Přestanou chodit do sboru, protože duchovně vyhořeli vinou neustálé strnulé vážnosti. Vyhořeli po letech navštěvování nudných pobožností. V této kapitole se budeme soustředit na klíčové faktory týkající se kvality pobožností — ty, jež nás mohou vnitřně naplňovat nebo naopak způsobit vyhoření, ty, které určují, zdali jsou bohoslužby radostné, nebo nikoli. V rámci církve adventistů jsme vždy věnovali pozornost tomu, aby členové našich sborů sdíleli tytéž základní věroučné pilíře, aby se všichni od Sydney až po Bangkok a od Petrohradu po Toronto hlásili ke stejným pravdám. To je správná věc.
Ovšem daleko obtížnější je zajistit, aby naše bohoslužby byly hodnotné a abychom si ze sboru odnášeli konkrétní zkušenost. Vždyť i to je životně důležité. Jednotliví lidé duchovně rostou, jestliže pro ně církev znamená zkušenost, která je povzbudí a vede blíže k Bohu. Takový prožitek jim pomáhá, aby dokázali ve svém křesťanství jít vpřed. Usednutí do řady v modlitebně může sloužit jako znak příslušnosti k určitému společenství. To je v pořádku. Přesto však potřebujeme víc než jen to, aby nás bohoslužba trvale obohacovala. Musíme se soustředit na to nejzákladnější: Čím se vlastně vyznačuje adventistická bohoslužba? Co si z ní lidé odnášejí? Je nutné, abychom se důkladně „podívali na zoubek" nejen teologickým omylům, ale také chybám, které ovlivňují kvalitu bohoslužby. Uvádím zde tři z těch závažnějších překážek, které se v našich sborech staví do cesty duchovní radosti: Diskuze místo sdílení se. Pastýř nebo kontrolor. Izolace místo expanze. Pokračování příště. Z knihy Stevena Mosleyho „Zahořet láskou.“
*** Milý člověče... , když ses probouzel dnes ráno, díval jsem se na tebe a doufal jsem, že na mne promluvíš a řekneš mi byť jen pár slov, aby ses mě zeptal na názor, abys mi poděkoval za něco hezkého, co se ti včera přihodilo. Ale všiml- jsem si, že jsi příliš zaměstnán hledáním svého oblečení, aby ses mohl vydat do práce. Čekal-jsem, ještě když jsi vybíhal- z domu a domníval jsem se, že se snad na chvíli, aspoň v duchu, zastavíš a řekneš mi: „ Dobré ráno.. ".Ale Ty jsi měl fůru starostí! Proto jsem pro Tebe rozzářil nebe, ozdobil je těmi nejkrásnějšími barvami a cestou jsem Tě doprovázel sladkým zpěvem ptáků v naději, že se snad zaposloucháš… , ale ani toho sis nevšiml ! Pozoroval jsem Tě s láskou, když jsi běžel do práce a trpělivě jsem na Tebe čekal celý den. Jelikož jsi měl tolik věcí, které bylo třeba vyřídit, neměl jsem odvahu na Tebe promluvit a čekal jsem dál: Když ses vrátil, pochopil jsem, že jsi unavený a tak jsem Ti dopřáll déšť, aby voda odplavila zbytky napětí a starostí. Myslel jsem, že Ti udělám radost, a že si pak snáze na mne vzpomeneš, a zatím.. . naštval ses a s hněvem pronesl na můj účet slova, která Tě teď možná samotného mrzí. A já jsem tolik toužil, abychom si chvilku povídali, vždyť do večera zbývalo ještě tolik času... Když jsi zapnul televizi, věděl jsem, že se hned tak nedočkám a proto jsem se obrnil trpělivostí, ale ani tehdy, ani u večeře sis nevzpomněl. Poznal jsem na Tobě, že jsi unavený a že toužíš po tichu, a tak jsem pozvolna zhasil den a rozsvítil hvězdy. Bylo to krásné, ale Ty jako bys to neviděl. Když ses ukládal ke spánku, byl jsi na konci sil, alespoň tak mi to připadalo. Popřál jsi rodině dobrou noc a okamžitě jsi usnul. Celou noc jsem Tě provázel ve snech jemnou hudbou a představami, ale to Tobě nedošlo, že jsem pořád s Tebou a pro Tebe. Jsem trpělivější, než si umíš představit. Chtěl bych Tě naučit, abys i Ty byI trpělivý k ostatním. MIJUJI tě, že čekám každý den, zda si se mnou nezačneš povídat. Zítra se znovu probudíš a já tu budu pro Tebe a budu trpělivě čekat, že odpovíš na mou lásku tím, že na mne budeš mít chvíli čas . . . Přeji Ti krásný den a dobrou noc...
, Tvůj Bůh
Povzbuzení Poučení Vztahy *** Tlapa „Dobrý den, tiskárna mi netiskne", ozvalo se z telefonu. „Zkusil jste to vypnout a zapnout ?", zeptal jsem se formálně jako správný IT. "Jasně, a pořád nic". "Dobře, hned jsem u Vás". Vyšel jsem z kanceláře, náhradní kabel k tiskárně s sebou. Zaťukám a vejdu do jeho kanceláře. Měl na úřadě funkci psychologa. Byl jedním z prvních lidí, které jsem v novém zaměstnání poznal, protože se mnou dělal vstupní psychotesty. Když mu přestala fungovat tiskárna, to už jsem tam několik let pracoval. Tentokrát nebyl formální, měl přátelskou náladu a nabídl mi čaj (nebo kávu). Řekl, ať mu tykám, že je Mirek. Byl o cca 10 let starší než já a vypadal celkem spokojeně. Nabídl mi i cigaretu, kterou jsem zdvořile odmítnul a dali jsme se do řeči. Zapálil si. Říkal, že si denně dá jednu, nebo dvě cigarety, vždyť o nic nejde. Chvíli jsme si povídali a já jsem musel zase za prací. Domluvili jsme se, že zase příjdu. V průběhu několika dalších let jsme se navštěvovali. Řekl mi toho o sobě hodně, dělal jsem mu (rád) dutou vrbu, asi to potřeboval. Kamarádi mu přezdívali Tlapa. Měl dost smutný život. Znám tyhle události jen z jeho pohledu, ale určitě to neměl v životě jednoduché. Byl rozvedený. Manželství se mu moc nepovedlo. Měli s H. dvě děti. Nepamatuji se přesně, co vše se u nich událo, nicméně jeho žena si našla milence. Jednou přišel domu a přistihl svou ženu s milencem. Provokativně se na něj obrátili, jestli se nechce přidat. Nakonec zanechal vše ženě s dětmi a odešel se dvěma taškama. Rozvod byl rychlý. Bavili jsme se i o víře. Řekl, že věřící je, ale moc vážně to nebere. Říkal, že šel jednou do kostela a má z něj špatnou zkušenost. Byl zvědavý a nejistý a proto si sedl do zadu. Farář si ho všiml a vyzval ho, ať jde dopředu. Moc příjemné mu to nebylo, cítil, že s ním trochu manipulují, ale poslechl. Po zpívání nějaké písně ho pán farář přede všemi pokáral, že nic neumí a že by měl na sobě zapracovat. Aspoň Mirek to tak cítil. Zařekl se, že už ho tam neuvidí. Těžko říct, do jaké míry věřil nebo ne, ale po Bohu jistě toužil. Možná to neměl jen tak vzdávat. Připomíná mi to známého, který své ženě přinesl kytku. Ale protože ta žena byla ve špatném rozpoložení, tak se s ním i kvůli té kytce pohádala. A on se zařek, že do smrti už jí kytku nedonese. A dodržel to.
Tlapa si našel po nějaké době přítelkyni. Ta žena si prožila mnoho zlého. Také měla děti. Její manžel byl alkoholik a při jednom dýchánku vzal pušku (byl to myslivec) a prohnal si kulku hlavou. Mirek byl vzdělaný psycholog a tak se zdálo, že karty jsou rozdány tak, aby si v klidu spolu pěkně dožili život. Pamatujete si ještě Tlapovu teorií s cigaretama ? Jedna, dvě denně neškodí... Jednoho dne příjdu za Mirkem. Tváří se zdrchaně a povídá: "člověče, je to se mnou špatné". Ptám se ho co se děje a on odpovídá, že má rakovinu lymfatických uzlin. Ptám se ho, jak to zjistil. Říkal, že se mu pod pažemi udělaly takové boule. Byl s tím na onkologii a tam to odhalili. Vykládal mi, že má perspektivu nejvýše 5 let, ale spíš méně. Měl i názor, že si tu nemoc možná navodil sugescí. Že si dal do PC heslo "konec". Když heslo vymýšlel, myslel tím konec pracovní doby. Chtěl ať mu hned změním heslo. Mirek začal podstupovat chemoterapie. Svěřoval se mi, jaký je to trápení, jak z toho zvrací, jak je mu těžko. Vypadávaly mu vlasy. Nicméně se dostal do stavu, kdy se rakovina zastavila. Ale Mirek věděl, že to není definitivní. Rozhodl se, že si ještě v životě něco užije. Našel si nějakou milenku. Já jsem se stal OSVČ a tak už jsme se s Tlapou nevídali. Jednou jsem ho potkal na parkovišti před obchoďákem a chvíli jsme si povídali. Říkal, že zdravotní stav je dobrý. Že by ale potřeboval mou pomoc. Že se té milence díky němu velmi zkomplikoval život a on, že jí potřebuje pomoct. Cítí zodpovědnost za to co prováděl a chtěl by napravit co jen jde. Po mě by chtěl půjčit 2000,- Kč. Tak jsem mu vyhověl s tím, že to do měsíce vrátí. Za měsíc jsem přišel na domluvenou schůzku. Omluvně mi řekl, že peníze nemá a potřeboval by půjčit znovu. Pak přijel za mnou domů a situace se opakovala. Když se částka vyšplhala na 12000,Kč, tak už jsem odmítl mu dále půjčovat. Od té doby se Tlapa neozval… Neviděl jsem se s ním asi 3 roky, když náhle mi před rokem přišla od něj složenka na částku 5000,- Kč, které mi touhle cestou vyplatil. Nečekal jsem to. Peníze jsem už oželel. Když mi složenka přišla, napsal jsem mu SMS zprávu, že bych ho moc rád viděl, jestli nemá čas. Nepřišla odpověď. Nenaléhal jsem, nechal jsem to být. Před týdnem jsem byl u jedné paní, která Tlapu znala, opravovat počítač. Nevím, jak na to došla řeč, ale řekla mi, že Tlapa asi před rokem umřel. Také mi řekla, že poslední roky chodil často do hospody a byl mnohdy namol opilý. Někdy přespal v práci. Také byl závislý gambler, což je u psychologa na pováženou. Nevím, jestli to je pravda, jestli moje peníze končily v herních automatech, ale vzpomínám na Tlapu jako na přítele. A jsem rád, že na chvíli tady v našich myslích ještě ožil a předal nám nějaký odkaz a poučení. Buď s Bohem, Tlapo. Autor: Radek Kraus
Květiny pro Pána Ježíše Příběh (nejen) pro děti Barunka poskakovala radostí. Dnes ráno jí maminka pomáhala řezat první květiny z vlastního záhonku. Barunčin tatínek byl totiž zahradník Pěstoval květiny na velkých záhonech a ve skleníku. Květiny potom prodával na trhu. Barunka ho jednou požádala, aby ji nechal kousek záhonku, že bude také pěstovat květiny — a budou to květiny pro Pána Ježíše. Buď je zanese jako kytici do shromáždění nebo je prodá a bude mít peníze na dar — každopádně to budou květiny pro Pána Ježíše. A tak celé prázdniny okopávala, zalévala a plela svůj záhonek. Dnes ráno ji maminka pomohla vybrat krásné rozkvetlé květy. Barunka se rozhodla, že půjde na trh a prodá je, jak to dělá tatínek. Když vyšla na ulici, uslyšela, jak u sousedů na schodech hrozně pláče malá Lucie: „Nebreč, Lucko, já ti dám pěknou kytičku. Chceš červenou, nebo bílou? Přičichni, jak krásně voní." Lucie přestala plakat, přiběhla k brance a vzala si jednu květinu, přivoněla a usmála se, i když měla v očích ještě slzy. Barunka spěchala k trhu. Ale o několik domů dál potkala pana Procházku. Zrovna nastupoval- do auta a chystal se odjet. Barunka si vzpomněla: „Paní Procházková je v nemocnici, už tam leží dlouho a pan Procházka ji chodí často navštěvovat. Pán Ježíš by s tím určitě souhlasil, kdybych poslala paní Procházkové do nemocnice kytičku," rozhodla se. Pan Procházka se usmíval „Ta bude mít radost, až uvidí tak krásné květin. A ještě větší radost bude mít, až řeknu, že jsou od tebe, Barunko." Barunka znovu vyrazila směrem k trhu. U šedivého domu uviděla starou paní, jak zametá schody a chodník. Usmívala se a vypadalo to, že má radost. Barunce připomínala tak trochu babičku. „Dobré ráno paní Svobodová." „Barunko, dnes je pro mne opravdu dobré ráno." Odpověděla s úsměvem stará paní. „Dnes mě přijede navštívit můj syn z Košic, už jsem ho dlouho neviděla." „Paní Svobodová, chtěla byste tyto květiny do vázy na stůl“. „To víš, že by se mi moc líbily, ale já nemám peníze, abych ti je mohla zaplatit. Barunka polkla naprázdno. „To nevadí, já Vám je dám, ať to máte doma hezké, až přijede Váš syn." Obrátila se a šla domů, bez květin. Najednou ji to však přišlo nějak líto. Potichu se začatá modlit: „Pane Ježíši, je mi to líto, ale já jsem tvé květiny rozdala. Nezbyla mi žádná do shromáždění, nemám peníze ani na dar, který jsem chtěla vzít s sebou také." Měla docela slzy v očích. Jak tak šla zamyšleně a přes slzy ani neviděla, málem narazila do paní Mertlové. „Barunko, co to s tebou je, co se ti stalo?" „Pěstovala jsem květiny pro Pána Ježíše, ale teď jsem jednu květinu dala malé Lucií, která plakala, pak jsem poslala kytičku paní Procházkové do nemocnice a zbytek jsem dala paní Svobodové, které dnes přijede syn. A pro Pána Ježíše mi nezůstala žádná." Ten pán, co stál za paní Mertlovou a všechno slyšet se zeptal: „Tys je dala paní Svobodové?" „Ano, protože neměla co dát do vázy. "„No, ale v tom případě jsi kytici prodala za 30 korun. Já jsem syn paní Svobodové a chtěl jsem ji dnes koupit velkou kytici, ale v květinářství mají zavřeno." Barunka vzala peníze, poděkovala tomu pánovi a utíkala domů. Doma tatínkovi vyprávěla všechno, co se jí přihodilo. „Barunko, i kdybys nedostala žádné peníze, pak jsi stejně ty květiny použila pro Pána Ježíše. Když uděláme něco dobrého lidem, je to tak, jako kdybychom to udělali samotnému Pánu Ježíši.
Síla myšlení „Kávu běžně nepiji. Dokonce ani nevím, jak se vaří. Jednou jsem ale pracoval dlouho do noci a strašně se mi chtělo spát. Vzpomněl jsem si, že moje sekretářka má vždycky ve stole instantní kávu. Nabral jsem si tedy několik lžiček prášku, zalil je horkou vodou, vypil a čekal. A skutečně jsem v průběhu asi deseti minut ucítil nový příval energie. Kofein zmobilizoval můj krevní cukr. Necítil jsem se také tak unavený, protože kofein začal účinkovat na můj nervový systém. Za chvíli jsem si musel dojít na toaletu, což mi jenom potvrdilo, že kofein je také močopudný. Povzbudivý účinek kávy trval asi tři hodiny, což mi stačilo k dokončení mého projektu. Příští ráno jsem o tom vyprávěl své sekretářce. Vyslechla mě a pak se začala smát: ,Jsem velice ráda, že vám ta káva pomohla, ale to jste si nevšiml, že byla bez kofeinu?' Uvědomil jsem si, že jsem se stal obětí placebo efektu. Protože jsem očekával, že mě káva povzbudí, povzbudila mě." Placebo efekt se využívá se při testování nových léků. Jedna skupina pacientů dostane skutečný lék, druhá pouze neúčinnou náhražku. Již mnohokrát se stalo, že lidé užívající placebo měli lepší výsledky než ti, kteří užívali skutečný lék. Dlouhou dobu vědci nevěřili, že by mohla existovat nějaká spojitost mezi emocemi a nemocemi. Dnes ale došlo k výraznému posunu. Ačkoli vědci nejsou schopni najít přímou souvislost mezi emocemi (např. hněvem) a určitou chorobou (např. srdečním infarktem), dokáží měřit reakci imunitního systému na určité specifické stresy. Imunitní systém lze zjednodušeně popsat na příkladu fungování vojska či armády. Lidský organismus je chráněn doslova miliony malých vojáků-bojovníků, kteří neustále cirkulují v krvi. Těchto bojovníků je několik typů a každý z nich má svoji zvláštní funkci. Generální štáb může uvést celý systém do pohotovosti a poslat bojovníky do boje tam, kde se nemoc snaží proniknout do organismu. V dobách míru je ale počet bojovníků omezen a v krvi kolují pouze policejní hlídky. Dnes už není pochyb o tom, že myšlení a emoce významně ovlivňují činnost organismu. Existují zprávy o lidech, kteří byli přesvědčeni, že zemřou - a skutečně se tak stalo, ačkoliv nikdy nebyla objasněna pravá příčina smrti. Na druhé straně existují lidé, kteří věřili, že svoji nemoc či vážné zranění překonají, a k údivu ostatních se jim to také podařilo. Tato síla mysli úzce souvisí s naším imunitním systémem. Každý den na nás útočí tisíce bakterií, které nám mohou přivodit nemoc nebo dokonce smrt. Je-li ale náš imunitní systém v dobrém stavu, útočící nemoci bývají zpravidla poraženy a naše zdraví uchráněno. Pozitivní pocity a rozumné životní návyky dokáží stimulovat produkci endorfinů. Tyto chemické látky produkované mozkem navozují pocity pohody a navíc podporují imunitní systém. Endorfiny vám umožní cítit se dobře a navíc vás také léčí.
Úžasné na tom je, že o tomto principu hovoří již Bible. Král Šalomoun radí: „Radostné srdce hojí rány, kdežto ubitý duch vysušuje kosti." (Přísloví 17,22) A v podobném duchu píše i apoštol Pavel: „Přemýšlejte o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoliv je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu." (Filipským 4,8) Z knihy dr. Hanse Diehla „Umění žít zdravě". Vydalo nakladatelství Advent-Orion.
***
Tajemství zdravých národů „Námořníci, jejichž nemoc je už v pokročilém stadiu, zůstanou na tomhle ostrově," zvolal kapitán Cartier. „Vy ostatní, kteří jste na tom zdravotně lépe, pokračujte se mnou v plavbě směrem k ústí řeky San Lorenzo." Tak znělo rozhodnutí francouzského mořeplavce a objevitele Jacqua Cartiera, který právě před 3 měsíci opustil evropskou pevninu. Dal si za cíl prozkoumat Kanadu. Psal se rok 1534 a mezi námořníky rozsévaly zhoubu kurděje, jejichž příčinu tenkrát nikdo neznal. Ale potrava, kterou se námořníci na širém moři živili, nám prozrazuje mnohé sušené maso, uzeniny, obiloviny, ryby, k tomu naprostý nedostatek čerstvých potravin, ovoce a zeleniny. To způsobilo, že na dlouhých plavbách námořníci na kurděje (skorbut nemoc způsobená nedostatkem vitaminu C) nejen ochořeli, ale i umírali. (Později se přišlo na to, že pouhý jeden citron denně postačuje k odvrácení této obávané choroby. Maso a vajíčka vitamin C neobsahují vůbec, mléčné výrobky jen v minimálním množství). Když se Cartier rozhodl ponechat část své posádky na ostrově obývaném Indiány, na kurděje zemřelo už 26 námořníků. Nevíme, co vedlo Cartiera k rozhodnutí ponechat nemocné členy své posádky na ostrově obývaném domorodci, kteří se vůči bělochům navíc projevovali ne zrovna přátelsky. Snad se domnívali, že těm chorým námořníkům prokazuje laskavost, že budou moci být pohřbeni do země (což je posledním přáním každého námořníka), místo aby jejich těla byla vhozena do studených vod oceánu. Zřejmě chtěl své výpravě zajistit také úspěch, proto bylo jeho rozhodnutí sice bolestné, ale nezbytné. Dalo se předpokládat, že členové jeho posádky zasažení "chorobou mořeplavců" budou překážkou při jeho další cestě. Námořníci na odplouvající lodi byli pevně přesvědčeni, že své kurdějemi zbídačené druhy už živé neuvidí. Bylo to o několik měsíců později, když se při zpáteční plavbě vylodili na témže ostrově a zjistili, že příroda si pro ně připravila milé a poučné překvapení: "Vždyť jsou všichni živí!" Ke svému překvapení Cartier a jeho posádka nalezli své druhy vyléčené a perfektně zotavené. Obyvatelé ostrova se jich charitativně ujali a živili je místní stravou - čerstvým ovocem, zeleninou a dalšími rostlinami, výživou, která je silnou zbraní proti kurdějím. Jednoduchá a přírodní strava vrátila zdraví těmto námořníkům, kteří onemocněli díky své masité stravě. Ta je sice bohatá na bílkoviny a kalorie, ale nedostatečná na vitaminy a další nezbytné látky, které jsou obsaženy ve stravě rostlinného původu.
Obyvatelé Okinawy Obyvatelé ostrova Okinawa se živí stravou rostlinného původu - obilovinami, ovocem, zeleninou. Jejich dlouhověkost a plodnost stejně jako nepřítomnost degenerativních chorob, zvláště rakoviny, už dávno přivolala pozornost badatelů. Během II. světové války provedla skupina vojenských lékařů řadu pitev na jedincích z tohoto ostrova, kteří zahynuli v bojích. Byli to lidé, kteří se na ostrově narodili. Lékaři ani u jedinců pokročilého věku nezjistili žádné nádory, žádné známky arteriosklerózy (kornatění tepen), artrózy nebo jiných degenerativních chorob. Hunzové z centrální Asie Údolí Hunza se rozkládá na severu Pákistánu, poblíž čínských hranic. Je obklopeno dvěma horskými masivy, které patří k nejvyšším na světě - Hindúkušem a masivem Karakorum. Údolím protékají přítoky velké řeky Indu, které vytvářejí velmi hluboká údolí. Horská úbočí obyvatelé přizpůsobili terasovitému pěstování obilí a ovocných stromů, zvláště meruněk. Jedná se o vzdálenou a záhadnou oblast, která je pověstná dlouhověkostí tamějších obyvatel. Její geografická izolovanost umožnila, možná po několik tisíciletí, uchování některých přírodních návyků, které jsou velice prospěšné pro zdraví. Dlouhověkost a vynikající zdraví obyvatel údolí Hunza vzbudily pozornost některých badatelů. Dlouho se věřilo, že za tuto mimořádnou dlouhověkost vděčí místní obyvatelé výlučně genetickým faktorům. Zajímavé výzkumy uskutečněné mezi tamějšími lidmi však ukázaly, že faktory prostředí hrají mnohem důležitější roli než dědičnost. Jedná se o převážně rostlinnou stravu, suché a slunečné podnebí a strohý styl života, plný tělesné námahy. Význační severoameričtí kardiologové, dr. Toomey a dr. White, navštívili v roce 1964 tuto oblast a uskutečnili zde řadu nejrůznějších studií, které byly publikovány v časopise American Heart Journal. V těchto studiích uvádějí, že Hunzové jedí velice střídmě, převážně čerstvé (ale i sušené) ovoce, ořechy, různou zeleninu a obiloviny (ječmen, pšenici a proso). Pijí trochu kozího mléka a pouze jednou až dvakrát do roka, o svátcích, jedí jehněčí maso. Po vyšetření 25 mužů ve stáří 90 až 110 let došli lékaři k závěru, že všichni sledovaní měli krevní tlak, hladinu cholesterolu a elektrokardiogram naprosto normální. Mezi Hunzy není známa rakovina, srdeční choroby, cukrovka nebo předčasné stárnutí. V posledních letech se naneštěstí zdraví Hunzů změnilo, protože i k nim pronikly „vymoženosti" civilizace - konzervy, sladkosti a průmyslově zpracované, rafinované výrobky.
Začaly se objevovat první případy zubního kazu a zažívacích chorob, do té doby zcela neznámé. Přesto však jsou Hunzové stále jedním z národů s největší dlouhověkostí na světě. Šerpové z Nepálu Šerpové, obyvatelé strmých himalájských výšin, jsou známi svou mimořádnou fyzickou odolností. Bez těchto nosičů a zároveň také horských průvodců se neobejde žádná horolezecká výprava na Mount Everest a další vrcholy v této oblasti. Tenzing Norgay, Šerpa, který doprovázel anglického horolezce sira Edmunda Hillaryho při vůbec prvním výstupu na Mount Everest, ve své autobiografické knize Tigers of the Snows říká: „Brambory jsou naší hlavní kultivační plodinou a představují pro národ Šerpů základní potravu, stejně jako rýže pro Indy a Číňany. Odrůdy brambor, které rostou v Himálaji, se pěstují i ve velkých výškách (4500 metrů), čímž je zajištěno zásobování potravinami i v odlehlých místech. Dalšími základními potravinami v našem jídelníčku jsou ječmen (roste až do výše 4000 metrů) a pšenice (až do 3000 metrů). Ovce, kozy a jaci poskytují Šerpům mléko a sýr, které slouží jako doplněk jejich rostlinné stravy. Maso se u nás takřka nekonzumuje a Šerpové, kteří vyznávají buddhismus v nejpřísnější formě, jsou naprostými vegetariány." Indiáni Otomí Indiáni Otomí, žijící na náhorní plošině ve středním Mexiku, se živí hlavně potravinami rostlinného původu - kukuřičnými plackami (tortily), fazolemi a nejrůznější zeleninou. Pozorování prováděná mezi tamními obyvateli a zveřejněná v časopise American Journal of Public Health prokazují, že tito domorodci se těší neobvyklému zdraví. Případy obezity, vysokého krevního tlaku nebo rakoviny jsou velice řídké nebo se u nich téměř nevyskytují. Adventisté Skupinou obyvatel, která u výzkumných pracovníků vzbudila velký zájem, jsou i členové Církve adventistů sedmého dne. Tito lidé, které můžete najít ve 182 zemích světa, se většinou stravují ovolaktovegetariánsky (někteří jsou dokonce striktními vegetariány - jejich strava je bez vajec a mléčných produktů, jejich jídelníček obsahuje množství ovoce, celozrnných obilovin a zeleniny. Zdravý je i celkový styl jejich života - bez tabáku, alkoholických nápojů a jiných drog). Výsledky jejich životního stylu, zvlášť pokud jde o celkové zdraví a délku života, jsou tak pozoruhodné a nápadné, že přivolaly pozornost mnohých vědců, řadu studií o životním stylu a vůbec zdravotním stavu publikovaly nejvýznamnější vědecké časopisy. O této skupině obyvatel, společenství lidí z nejrůznějších národů a kulturních oblastí, existuje v současné době už více než 150 výzkumných studií a ve všech se konstatuje, že adventisté se těší lepšímu zdraví než ostatní populace. Prakticky to znamená: Méně srdečních infarktů - o 45% méně než v populaci všeobecně. Méně případů rakoviny - a to jak plic (skutečnost, kterou bychom mohli vysvětlit abstinencí užívání tabáku), tak i žaludku nebo tlustého střeva (což by mohlo být v přímé souvislosti s jejich stravou, která je z větší míry nebo úplně bezmasá). Zajímavé je také zjištění, že u adventistů se vyskytuje méně případů rakoviny prsu, prostaty či jiných orgánů, které nemají přímou souvislost s našimi stravovacími návyky.
Z knihy Vychutnej život. Vydalo nakladatelství Advent-Orion.
Lidé už se nechtějí cpát Léky „Před časem ke mně přišla maminka s desetiletou Janou," vypráví lékař Jan Hnízdil. Jana byla velmi nemocná, ležela v nemocnici a doktoři si nevěděli rady. Přetištěno ze serveru www.lidovky.cz
Nakonec pomohla až psychosomatická péče. Zjistilo se, že Jana trpěla rozchodem rodičů a na těle se to projevilo nemocí. Jana trpěla pět let opakovanými infekcemi. Za poslední rok brala sedmkrát antibiotika. Žádné vyšetření příčinu, oslabení imunity, neodhalilo. Nakonec se zjistilo, že dítě bylo zoufalé z rozvodu rodičů. „Její stonání nebylo voláním po antibiotikách. Když jsem se jí zeptal, co potřebuje k uzdravení, řekla mi: ‚Maminku mám moc ráda. Přála bych si, aby se mnou byla častěji, o víkendech jezdila na výlety, držela mne za ruku, povídala si se mnou'. Maminka to nejprve oplakala, ale pak pochopila a přijala. Cestu k uzdravení jsem tedy neporadil já, ale vlastní dcera. Protože to mamince nedokázala říci přímo, dělalo to její tělo za ni, nemocí," popisuje Hnízdil. Podle nové vyhlášky je celostní medicína zařazena mezi standardní lékařskou specializaci. Co se tím mění? Nejde o nic převratného. Komplexní psychosomatická medicína už byla uznána dávno — pacienty. Hovoří za ni výsledky. Zařazení mezi standardní lékařské specializace je reakcí ministerstva na dlouhodobě neudržitelný stav. Nejde o přijetí neověřených šarlatánských metod, nýbrž o uznání psychosomatického přístupu, nutnosti hledání souvislostí zdravotních potíží se životem pacienta. Čím se psychosomatická péče tak liší? Moderní biologická medicína vychází z předpokladu, že každá zdravotní porucha má nějakou objektivní příčinu, kterou dokáže pomocí odběrů, céteček, magnetických rezonancí, odhalit a zásahem zvenčí, léky, operacemi nebo fyzikálním působením, vyléčit. V roce 2001 zveřejnil časopis British Me dical Journal studii, ze které vyplynulo, že u téměř 40 % pacientů s typickými tělesnými obtížemi objektivní nález chybí. Pro biologicky vzdělaného lékaře je to neřešitelnýproblém. Pacienta považuje za simulanta, hypochondra nebo duševně chorého. On ale není ani jedním z nich. Jeho obtíže jsou somatizací neboli ztělesňováním složité, neřešené životní situace. Pacient je bezradný, žije ve stresu. To, co není schopen zvládnout na vědomé rovině, začne postupem času tělo „řešit" za něj — nemocí. Jak se to projevuje? Typickým způsobem: bolestí hlavy— má toho pinou hlavu, závratěmi — hlava se mu z toho zatočila, pálením žáhy— leze mu to krkem, bolestí zad — naložil si víc, než unese. To co neumí odhalit nejmodernější technika, skvěle popisuji stará lidová přísloví. Začne se teď celostní medicíně věnovat více lékařů? Bude péči proplácet pojišťovna?
Mám atestaci z interního a rehabilitačního lékařství. Biologické, vědecké medicíny si nesmírně vážím. Považuji ji za základ vzdělanosti a způsobilosti lékaře. Ve svojí praxi využívám moderní diagnostiku i léky. Na prvním místě ale je pochopit, jakou informaci nemoc pacientovi přináší. Poradit mu, jak má změnit svoje chování a podmínky života pro to, aby se uzdravil. Podpořit samoúzdravné schopnosti. Teprve když na zvládnutí nemoci pacient vlastními silami nestačí, ordinuji mu léky. Pokud možno jen přechodně, aby mu pomohly odrazit se ode dna, k potřebné životní změně. S pacienty pracuji celostním, komplexním způsobem. Snažím se vyváženě posuzovat objektivní nálezy i subjektivní (životní) souvislosti pacientova stonání. O tento způsob medicíny projevuje zájem stále více lékařů. Zatím psychosomatika neměla oficiální statut, což jejich vzdělávání komplikovalo. Rozhodnutí ministerstva je moudré. Zatím je ale v úrovni politické deklarace. Od slov k činům, k zavedené komplexního přístupu do systému vzdělávání a léčebné praxe, je ještě hodně daleko. Proplacení psychosomatické péče z prostředků zdravotních pojišťoven, jako je tomu v SRN, by bylo ideálním stavem. O finanční situaci těch našich si nedělám žádné iluze. IZIP zanechal dvoumiliardový tunel. Znamená standardizace oboru, že každý medik bude muset mít nějaké psychosomatické minimum? Bude se celostní medicína normálně vyučovat třeba v prvních ročnících na lékařských fakultách? Velké nedorozumění vidím v tom, že psychosomatika byla zařazena mezi lékařské specializace. Má tedy statut odbornosti, budou se v ní školit specialisté „psychosomatici", poskytující péči „psychosomatickým" pacientům. Tedy pacientům, kterým je špatně, ale nemohou to dokázat objektivním nálezem. Psychosomatika by se tak mohla stát odkladištěm pro ty, se kterými si biologická medicína neví rady. V základech psychosomatického přístupu by ale měl být vzdělaný každý lékař už během studia na fakultě. To se zatím naneštěstí v piném rozsahu a kvalitě neděje. Medik nemá rovnocenný přístup ke znalostem biologickým a psychosociálním. Ministr zdravotnictví nemá ani kompetenci do obsahu vzdělávání na fakultách přímo zasahovat. Jednání o zařazení psychosomatického základu do výuky mediků by mělo proběhnout co nejdříve. Jaký je teď obecně mezi lidmi zájem o psychosomatickou péči? Během posledních pěti let dochází k neuvěřitelnému obratu. Když jsem pracoval na klinice, přicházeli za mnou pacienti se zakázkou: „Pane doktore, je mi špatně, vyléčte mne, předepište léky". Dnes je zakázka jiná: „Pane doktore, já už nechci brát léky, porad'te mi, co mohu já sám udělat pro to, abych se uzdravil a mohl je vysadit". Lidé už se odmítají odevzdávat, chtějí svému stonání rozumět a někteří dokonce převzít péči o zdraví do vlastních rukou. Nápor pacientů na ordinace těch několika desítek lékařů, kteří se psychosomatice u nás věnují, je drtivý. S jakými problémy za vámi pacienti nejčastěji chodí? S jakýmikoliv. S ekzémy, vysokým tlakem, bolestí kloubů, zažívacími potížemi, únavou, neplodností, úzkostí... Každá nemoc je informace. Informace o tom, jaký člověk je, jakým způsobem a v jakých podmínkách žije. Informace o tom, že dělá v životě nějakou chybu. Funguji vlastně v roli tlumočníka, překládám pacientovi sdělení, které mu tělo nemocí vzkazuje. On stůně proto, že mu nerozumí. Protože ale nemohu obsáhnout všechny odbornosti, v případě, že mám podezření na nějaký závažný organický problém, konzultuji jej v rámci našeho týmu s příslušným specialistou, který provede nezbytná vyšetření. Pečujeme tedy o pacienta týmově, komplexně, všichni s ním mluvíme stejným jazykem, abychom mu ve stonání neudělali zmatek.
To je to pravé! – ořechové… Když byla nízkotučná strava tím „pravým ořechovým", ořechy nepožívaly velké vážnosti. Dnes je tomu ale jinak. Ořechy obsahují velké množství prospěšných látek - vlákninu, bílkoviny, vitamin E, hořčík, draslík, selen, zinek, měď a arginin (aminokyselina, která zlepšuje stav krevních cév). Značné množství vědeckého výzkumu dnes svědčí o několika významných prospěšných zdravotních účincích ořechů: snížení rizika infarktu, onemocnění cukrovkou 2. typu a výskytu žlučníkových kamenů s potřebou jejich vyoperování. Ořechy také pomáhají snižovat hladinu krevního cholesterolu, včetně LDL cholesterolu, a to jak nahrazením škodlivých potravin či přímo jeho snižováním. Když sníte třicet gramů ořechů, představuje to asi 180 kalorií. Na kusy se jedná asi o: 23 mandlí, 6-8 paraořechů, 18 kešú, 21 lískových oříšků, 10-12 makadamských ořechů, 28 arašídů, 19 pekanových ořechů, 167 píniových oříšků, 49 pistácií nebo 14 půlek vlašského ořechu. ***
KEŠU OŘÍŠKY – hořčíková bomba Kešu jsou semena tropického stromu Ledvinovníku západního Anacardium occidentale. Tento strom roste v jižní a střední Americe a cenné je i jeho dřevo. Hodně se pěstuje i v Indii. Semeno je uloženo v ořechu ledvinovitého tvaru zavěšeném na zdužnatělé jedlé stopce, která vzhledem připomíná hrušku. Tato dužina je bohatá na vitamín C a slouží k výrobě šťávy a vína. Skořápky ořechů obsahují toxický olej kardol. Kešu je velmi zvláštní rostlina. Někteří badatelé označují její plody za jablko, jiní za ořech. Oříšky kešu mají obsah tuku 45%, Obsahují vitamíny sk. B a hodně kyseliny listové. Mají spolu se slunečnicovým semínkem nejvyšší obsah hořčíku ze všech ořechů a semen vůbec. Mimo hořčíku mají také hodně železa, draslíku a fosforu. Vysoké množství karotenoidů v kešu působí léčivě na kůži, sliznice a oči. Ořechy kešu jsou vhodné při onemocněních nervové soustavy jako je častá nervozita, podrážděnost, deprese, a také při slabosti a únavě. Používají se také při křečích dutých orgánů, jako je tlusté střevo (podrážděná střevo), děloha (bolestivá menstruace) nebo při angině pektoris. Podporují regeneraci a jsou vhodné při anémii. Kešu obsahují v poměru tuky: nasycené - 7,16g, polynasycené - 7,84g, mononenasycené 23,3g Recept: Sladká rýže 2 hr sladké rýže sweet (odrůda rýže), 100g kešu, ovoce Rýži propereme ve studené vodě, dáme do tlakového hrnce, přidáme kešu ořechy, špetku soli a 4-5 hrnků vody. Vaříme pod tlakem 60 minut. Podáváme s ovocem.
Para ořechy Juvie ztepilá (Bertholletia excelsa) je vysoký strom z čeledi hrnečníkovité, jediný druh rodu juvie (Bertholletia). Roste v deštných pralesích Jižní Ameriky. Strom je významný pro svá semena - para ořechy. Juvie ztepilá je vysoký strom se střídavými kožovitými podlouhle oválnými listy. Listy jsou 17 až 36 cm dlouhé a 6 až 16 cm široké. Květy jsou žluté, sestavené v hustých latách, a nepříjemně páchnou. Plodem je velká tobolka s pevným vnějším oplodím, měřící obvykle 10 až 20 cm v průměru a otevírající se víčkem. Uvnitř tobolky je 12 až 22 semen s tvrdou skořápkou a chutným bělavým jádrem. Jméno para ořech získal pravděpodobně díky vývozu těchto ořechů z brazilského přístavu Pará do Evropy. Juvie se přirozeně vyskytuje v amazonské části Jižní Ameriky od Kolumbie a Francouzské Guyany po Bolívii a Peru. Roste na nezaplavovaných půdách v tropických deštných lesích v nadmořské výšce 100 až 200 metrů nad mořem] Juvie dorůstá výšky 40 až 50 metrů a je jedním z nejvyšších stromů Amazonie. Juvie je jen zřídka pěstována, většina para ořechů na světových trzích pochází z divoce rostoucích stromů. Dřevnaté tobolky v době zralosti opadávají a semena jsou z nich vybírána domorodými sběrači. Jsou také známy případy, kdy padající plod zranil nebo dokonce usmrtil sběrače]. Jádro para ořechů je velmi výživné, obsahuje 70% tuků, 15% bílkovin a 7% sacharidů. Mimo to obsahují vitamíny A, B1, B2, B3, E a D, selen, draslík, vápník, fosfor, hořčík. Používají se čerstvé k přímé konzumaci, ve výživných tyčinkách nebo cukroví. Máčené vyloupané plody se také někdy používají pro výkrm kaprů. Plody díky vysokému obsahu tuků po vyloupání rychle žluknou, nevyloupané a chlazené vydrží až dva roky. Čerstvé ořechy jsou na lomu krémově bílé až bílé, sladké chuti; žluté a nahořklé ořechy jsou již žluklé. Pro alergiky může být konzumace riziková. Kvalitní olej z para ořechů, bohatý na vitamíny, vyživuje a revitalizuje pokožku a je často užíván v kosmetických přípravcích. Středně těžké, velmi tvrdé dřevo — 6,7 dle Brinellovy stupnice, relativní tvrdost cca 176 % (smrk 42 %, dub 100 %) se používá k výrobě nábytku a podlah, dýh nebo palub lodí. Dřevo je růžově až ořechově hnědé. Gen para ořechu byl kvůli zvýšení výživné hodnoty přidán geneticky modifikované sóji. Tato sója ale způsobuje alergií postiženým lidem stejné alergické reakce jako vlastní ořech. Jednalo se o jedno z prvních prokázaných rizik geneticky upravených organismů GMO.
Turistické okénko Tentokrát společně zavítáme do Hradce nad Moravicí. Možná netušíte, že až sem sahá Nízký Jeseník, přesněji řečeno, jeho podcelek Vítkovská vrchovina. Ze západu město lemuje hora s názvem Hanuše (427 m n.m.), kudy chodíval básník Petr Bezruč a naučná stezka na Hanuši nese tudíž jeho jméno. Na jejím vrcholu se nacházejí zbytky opevnění z osmnáctého století z prusko-rakouských válek, známé pod názvem Šance. Hora na jižním okraji města nese název Kalvarie (414 m n.m.) a jak už sám název napovídá, k jejímu vrcholu vede křížová cesta. Stačí vydat se z centra města ke křižovatce na Bohučovice a první zastavení je na dosah. Z jedné strany bělostné kapličky z let 1888 1990, které se nádherně vyjímají na zeleném podkladě, zprava je stezka lemovaná stromy a na jaře hustě kvetoucími střemchami. Kapličky usazené nejblíže vrcholové partii Kalvarie vytvářejí spolu s košatými listnatými stromy na pozadí nádhernou scenerii. Z vrcholu Kalvarie je krásný výhled na Hradec a okolní krajinu. Zámek s bílou a červenou věží, který patří k nejkrásnějším u nás, jistě netřeba představovat, ale určitě je dobré připomenout zámecký park. V těsném sousedství zámku se lze pokochat pohledem na krásný starý platan s velkými kulatými semeníky, který hned tak jinde neuvidíte. Park zdobí spousta kamenných květinových žlabů, sloužících zároveň jako lavičky, zastavit se můžete u sochy Bethovena, shlédnout pozůstatky po kamenné zdi ohraničující park, či potěšit oko pohledem na balvany nejrůznějších velikostí a tvarů. Zámecký park je rozhlehlý a nekončí ani u zadní brány, jak by se mohlo zdát. Parkem prochází modře značený, do kopce stoupající turistický chodník, na kterém se nachází, ve vzdálenosti zhruba jeden a půl kilometru od zámku, Bezručova vyhlídka. Vyhlídka stojí v nadmořské výšce 435 metrů, a ačkoliv vypadá spíš jako dřevěný altán na čtyřech vysokých kamenných sloupech, turisté ji řadí mezi rozhledny.
Jen šestnáct dřevěných stupňů a můžete se tu kochat pohledem na Bílý i Červený zámek, město Hradec i vzdálenější Opavu. Z ostatních stran výhledům brání vzrostlé stromy. Kouzelné místo s romantickým nádechem a původním názvem Kaiser Wilhelmshöhe, Výšina císaře Wilhelma (Vilémova vyhlídka), což stojí vytesáno na pamětním kameni uprostřed louky naproti schodišti na vyhlídku, potěší každého návštěvníka. Vyhlídku navštívil císař Vilém II. a jeho doprovod za svého krátkého pobytu na zámku v září roku 1913. Na kraji lesa, asi 20 m jihozápadně od kamenného pilíře, objevíte půl metru vysoký plochý kámen s nápisem Fanny Baude. Tímto názvem místní starší lidé označují vyhlídku dodnes. Stavba byla postavena v r. 1899 a k jejímu přejmenování na Bezručovu vyhlídku Autor: Helena Rusková došlo v šedesátých letech minulého století.
M o d l i t b y z a čl e n y / r o d i n y s b o r u C A S D V r b n o p . P r a d ěd e m v m ě s í c í c h če r v e n c i a s r p n u 2013: 29.06. – 05.07. 2013 – Galleovi - Petr+ Lenka+ Ellenka + Anežka 06.07. – 12.07. 2013 – Gryczovi - Petr+Olinka+ David s manželkou, Radek a Petra s rod. 13.07. – 19.07. 2013 – Gruntovi – Petr + Vlaďka + Berenička a Adrianka 20.07. – 26.07. 2013 – Hoffovi – Petr+ Deniska + Víteček a Adámek 27.07. – 02.08. 2013 - Hustákovi – Jarek+Maruška 03.08. – 09.08. 2013 - Hoško Ondra 10.08. – 16.08. 2013 –Keilingová Andrejka,Klárka, Markétka, Kristýnka ,Kačka, Bětuška 17.08. - 23.08. 2013 – Krausovi – Radek+Ivetka+ Kubík + Míša+ Hanka a Laďka 24.08. – 30.08. 2013 – Macháček Štěpán+ Stavárková Dáša 31.08. - 07.09. 2013 - Novotná Anička
Láskyplný oční kontakt Některé páry již nevědí, co to znamená dívat se navzájem do očí, ať už proto, že se chtějí vyhnout bolestným vzpomínkám, nebo pro nedostatek času. Vzájemný kontakt očí slábne také v případě, kdy jeden z partnerů něco skrývá. Je těžké dívat se druhému do očí a snést jeho pohled, pokud něco předstíráme nebo tajíme. Oči jsou zrcadlem duše a pohled má v sobě značný komunikativní náboj.
N a r o z e n i n y čl e n ů s b o r u v m ěs í c í c h če r v e n c i a s r p n u 2 0 1 3 : 02.07.2013 – Hustáková Marie 06.07.2013 – Keilingová Klárka 11.07.2013 – Coufalová Lucie 15.07.2013 – Boček Míša 22.07.2013 – Rusek Bohuslav 30.07.2013 – Svobodová Renata 02.08.2013 – Tomáš Sedlák 25.08.2013 – Galle Jiří 27.08. 2013 – Galleová Milena
Bruno Ferrero uvádí: „Jedním z posledních objevů na poli medicíny je nemoc nazvaná „syndrom neviditelného člověka“. Je to člověk, který je s námi u stolu, v pokoji, v domě. Jsme si vědomi jeho fyzické přítomnosti, a přesto jej nevidíme. Dalo by se říci, že se na něj odmítáme podívat." Naše oči jsou jako okna, jimiž lze nahlédnout až na dno duše. Když si se svým partnerem vyměníte dlouhý zamilovaný pohled, můžete se cítit obnaženější a zranitelnější, než kdybyste se svlékli. To je důvod, proč opravdové spojení vašich očí a zahledění se jeden do druhého je jeden z nejlepších způsobů, jak upevnit vaše pouto a vytvořit příležitost pro chvíle opravdové lásky. Proto by každý pár měl denně dbát na dostatečný zrakový kontakt, což je zvlášť důležité v okamžicích vzájemného nesouladu a napětí. Z knihy Nancy van Peltové „Umění komunikace". Vydalo nakladatelství Advent-Orion.
R o z p i s s o b o t n í c h b o h o s l u ž e b n a m ěs í c e č e r v e n e c - s r p e n 2 0 1 3 : p ří b ěh p r o d ět i 06.07. 2013 - Bukurová Jolanka 13.07.2013 - Škrlová Magda 20.07.2013 - Keilingová Andrejka 27.07.2013 - Sedlák Tomáš 03.08.2013 - Gruntová Vlaďka 10.08.2013 - Bukurová Jolanka 17.08.2013 - Grunt Petr 24.08.2013 - Mašlík Roman 31.08.2013 - Sedlák Tomáš
t ří d a p řá t e l Keilingová Andrejka Bukur Mirek Stavárková Dája Keilingová Andrejka Wagenknecht Olda Bukur Mirek Keilingová Andrejka Stavárková Dája Stavárková Dája
t ří d a k l a s i c k á Svobodová Renatka Hoško Ondra Galle Petr Svobodová Renatka Hoško Ondra Galle Petr Svobodová Renatka Hoško Ondra Galle Petr
K á z á n í v m ěs í c í c h če r v e n e c - s r p e n 2 0 1 3 :
P ře h l e d z á p a d ů s l u n c e v e d n e c h p á t e k – s o b o t a v m ěs í c í c h č e r v e n e c - s r p e n 2 0 1 3 :
06.07. – Bolf Mirek 13.07. – Škrlová Magda 20.07. – Grunt Petr . 27.07. – Sedlák Tomáš 03.08. – Wagenknecht Oldřich 10.8. – Volný Evžen 17.08. – Staněk Karel 24.08. – Mašlík Roman 31.8. – Sedlák Tomáš
05.07.2013 - 20:57 hod. – 06.07.2013 – 20:56 hod. 12.07.2013 – 20:53 hod. – 13.07.2013 – 20:52 hod. 19.7.2013 – 20:46 hod. – 20.07.2013 - 20:45 hod. 26.07.2013 – 20:37 hod. – 27.07.2013 – 20:36 hod. 02.08.2013 – 20:27 hod. – 03.08.2013 – 20:26 hod. 09.08.2013 – 20:16 hod. – 10.08.2013 – 20:14 hod. 16.08.2013 – 20:03 hod. – 17.08.2013 – 20:01 hod. 23.08.2013 – 19:47 hod. – 24.08.2013 – 19:47 hod. 30.08.2013 – 19:35 hod. – 31.08.2013 – 19:33 hod.
S o b o t n í š k o l k y a š k o l y p r o m l á d e ž v m ěs í c í c h če r v e n c i – s r p n u 2 0 1 3 : Š k o l á c i – 06.07, 13.07, 20.07, 27.07, 03.08, 10.08, 17.08, 24.08, 31.08 - Dle dohody: Gruntovi nebo Ivetka Krausová P ře d š k o l á c i - 06.07, 13.07, 20.07, 27.07, 03.08, 10.08, 17.08, 24.08, 31.08 – Dle dohody: Jolanka Bukurová nebo Andrejka Keilingová M l á d e ž - 06.07, 13.07, 20.07, 27.07, 03.08, 10.08, 17.08, 24.08, 31.08 – Dle dohody nebo Mireček Bukur M i m i š k o l k a - 06.07, 13.07, 20.07, 27.07, 03.08, 10.08, 17.08, 24.08, 31.08 - Galleovi Lenka a Petr