Zalomené černé břevno (nezkrácená verze) V tomto dílu seriálu o našem obecním znaku popíšeme zajímavý původ další jeho části, umístěné ve znaku dole: zalomené černé břevno na bílém (heraldicky správně řečeno „stříbrném“) pozadí.
Znak obce Horní Bojanovice Tento prvek sem umístil autor obecního znaku heraldik, pan Miroslav Pavlů, jako upomínku na kdysi slavný moravský rod - pánů z Kunštátu, rod „erbu vrchních pruhů“, kteří byli majiteli Horních Bojanovic a ovlivňovali osudy naší obce 150 let průběžně od čtrnáctého do šestnáctého století. Erb pánů z Kunštátu tvořily tři černé pruhy umístěné v horní části stříbrného štítu. Ve 13. století byly pruhy umístěny rovnoměrně na celé ploše štítu, koncem téhož století se posunuly nahoru 1.
Erb pánů z Kunštátu Páni z Kunštátu patřili po staletí k nejvýznamnějším rodům nejen na Moravě, ale i v Zemích koruny české. Jejich příslušníci zastávali celou řadu vysokých zemských úřadů a působili i ve funkcích provinciálních správců a královských purkrabí. Jeden jeho příslušník - Jiří z Kunštátu a Poděbrad - byl jako jediný ze šlechty zvolený českým králem, jeho dcera Kateřina uherskou královnou, i když zemřela mladičká.
Porozhlédneme se po osudech příslušníků kunštátského rodu, zejména těch, jejichž život nějak souvisí s naší obcí. A zkusíme také odhadnout, jaké osudy za Kunštátů obec a její obyvatelé prožívali. Střídala se období relativní prosperity s těžkými dobami nájezdů i vnitřních válek z touhy po moci a náboženské nesnášenlivosti i morových epidemií. Nebyla to vůbec doba klidná, jen na českém trůnu se vystřídali Přemyslovci, Korutanec, Habsburk, Lucemburkové, opět Habsburk, Kunštát a Jagellonci. Moravu pustošili Turci (lidé jim říkali Tataři), Rakušané, Maďaři, domácí vojska i lapkové. Ve všech těchto dobách museli prostí lidé žít a vydělávat v potu tváře na sebe i své pány 2. Za předka rodu pánů z Kunštátu bývá považován olomoucký purkrabí Gerhard (Heralt) ze Zbraslavi nedaleko Rosic u Brna, úředník krále Václava I. Jeden z Gerhardových synů - Kuna ze Zbraslavi v roce 1280 založil hrad a městečko Kunštát. To dalo jméno novému rodu - pánům z Kunštátu. V následujících generacích došlo k rozrodu na několik dalších větví a všechny se psaly z Kunštátu. Například jevišovická větev, založená synem Bočkem z Jevišovic zrodila divoké válečníky, někteří příslušníci nesli přízvisko Suchý Čert, jiní se nazývali Zajímačové. Slavná poděbradská větev zrodila krále Jiřího z Poděbrad. V lucemburské době prosluli mezi Kunštáty někteří příslušníci rodu jako schopní úředníci. Pro nás je důležitý Vilém z Kunštátu (1350-1371), který zastával po svém otci úřad nejvyššího komorníka brněnského zemského soudu. Angažoval se po boku svých příbuzných v rozšiřování vlivu rodu na východní Moravě. Kolem roku 1350 získal Vilém - patrně sňatkem - Boleradice. V Boleradicích v té době již stál hrad, založený pravděpodobně Lvem z Klobouk, synem fundátora zábrdovického kláštera. V roce 1356 zakoupil Vilém z Kunštátu sousedící Horní Bojanovice od místních vladyků - bratří Vojslava, Jakuba, Filipa a Janka z Bojanovic za 200 hřiven grošů. Za vlády Karla IV., nejprve jako moravského markraběte, potom jako krále a císaře, se země těšila z období klidu a prosperity. Bohužel brzy po smrti Karla IV. i jeho bratra, markraběte Jana Jindřicha, nastalo neklidné období boje o moc mezi jeho syny - Joštem a Prokopem Lucemburským – zvané markraběcí války. Morava se zmítala v bratrovražedných bojích příznivců obou táborů. Markraběcí války skončily až smrtí jednoho z rivalů – Prokopa. V této neklidné době dokázali Kunštáti na Moravě udržovat a zmnožovat rodový majetek, přikláněli se na tu, či onu stranu, jak to považovali za výhodné, nebo správné. Živobytí prostých obyvatel v době válek i v následujícím čase husitské revoluce nebylo vůbec lehké. Krajem se pohybovaly lapkovské tlupy, jednotliví šlechtici si ochotně přilepšovali drancováním sousedova nepřátelského majetku. Příkladem takového šlechtice z rodu Kunštátů, jejich jevišovické větve, byl Hynek I. Suchý Čert z Kunštátu a Jevišovic. Proslul jako válečník i jako loupeživý rytíř 3. Také v husitské době panovalo v zemi bezvládí. Až po bitvě u Lipan se katolická a kališnická strana dohodly, že bezvládí musí být učiněn konec tím, že se nalezne řešení respektující stávající zisky obou stran 4. Postupně se do čela státu, nejprve jako zemský hejtman, potom rádce mladičkého krále Ladislava Pohrobka 5, po jeho nečekané smrti i jako český král dostal nejslavnější z Kunštátského rodu – Jiří z Kunštátu a Poděbrad 6. Bohužel značná část jeho vlády byla poznamenána boji s cizími interventy, zejména s bývalým zetěm Matyášem Korvínem 7.
Jiří z Kunštátu a Poděbrad
Ladislav Pohrobek
Jiří z Poděbrad pochopil, že se mu stěží podaří vytvořit vlastní dynastii a udržet královskou korunu pro poděbradský rod a nabídl ji proto polským Jagelloncům, kteří ji přijali. Pro syny zajistil Jiřík bohatá panství a titul knížat minsterberských ve Slezsku, které jejich rody používaly po několik generací až do svého vymření.
Erb minsterberských knížat
Dne 22. března 1471, během příprav na odvetnou výpravu do Uher, Jiří z Poděbrad, jehož zdraví se neustále zhoršovalo, zemřel. Téhož roku byl korunován českým králem Vladislav Jagellonský. Nebyl to však schopný panovník, kvalit Jiřího z Poděbrad zdaleka nedosahoval. V roce 1476 uzavřel za nádherných oslav v Olomouci mír s Matyášem Korvínem a smlouvu o vzájemném nástupnictví. Morava připadla do správy Matyášovi s navrácením za podmínky výplaty obrovské částky 400 000 zlatých a Matyáš směl do smrti používat titul český král.
Matyáš Hunyadi - Korvín Celé 15. století hospodařili v naší obci z centra v Boleradicích příslušníci kunštátského rodu, nebylo to však bez potíží. Na počátku století probíhaly spory o výnosy z majetků v Horních Bojanovicích mezi Annou ze Šelmberka - držitelkou části výnosů z Horních Bojanovic a Vilémkem z Kunštátu a Louček. Pře se týkala mimo jiné desátku z vinných tratí Gaysler, Goldmar, Wynterperk a Stumperk. Takových a podobných sporů je zaznamenáno v půhonech celá řada. Bohužel se netýkaly jen sporů mezi rody, ale i mezi příbuznými v rámci boleradické větve. Vilémek z Kunštátu a Louček měl syny Bočka, Smila (III), Čeňka (II) a Kunu. Nejstarší Boček se zdržoval v Boleradicích, ale přel se o ně s příbuznými. Jsou také zaznamenány spory s bratrem Smilem o krumvířské rybníky. Kuna se raději od rodových statků odpoutal a vydal se vlastní cestou. Vrátil se až po smrti Bočka v roce 1447 a na Boleradicích se usadil. Koupil městečko Archlebov s tvrzí, získal Bořetice. Tehdejší šlechtici opravdu nebyli žádní andílci. Zajímavý je záznam v pramenech k roku 1418, týkající se Kuny z Kunštátu v souvislosti s půhonem na Hynka z Letovic. Oba pánové se dostali do střetu, který vyvrcholil Kunovým zajetím a uvězněním. Půhon podal Kunův starší bratr Čeněk, který Hynka obvinil z toho, že „.. jest jal Kunu, bratra mého nedílného, a pobral jemu koně i jinú zbroji a k tomu jej věznil.“ Miroslav Plaček se domnívá, že v tomto případě šlo o tehdy běžné přepadení za účelem loupeže a výkupného. Boleradičtí Kunštáti zdaleka nebyli jen obětmi cizí zvůle. K létům 1416-1417 najdeme v Popravčích a psaneckých zápisech Jihlavských Jméno Bočka z Kunštátu mezi pány, kteří údajně poskytovali ochranu Janáčovu tovaryšstvu. Šlo o lapkovskou družinu, jejímž cílem byli především kupci, u nichž kynula naděje na bohatou kořist. Jeden člen tovaryšstva před popravou přiznal, že pan Boček a jeho
lidé jim v loupení nepřekáželi a jejich potřeby, jako oves a jiné zaopatření jim za peníze prodávali. Před husitskou revolucí byla podobná „spolupráce“ docela běžná. Někteří páni, pokud přímo neloupili sami, si podobné loupežnické bandy vydržovali sami. To se týkalo i řady Bočkových příbuzných. Po dlouhá období 15. století byla celá Morava jedním velkým bojištěm. Přepadávání, krádeže a žhářství byly na denním pořádku. Zvláště ostrý spor, přímo sousedskou válku, vedl Kuna s Janem Rackem z Dambořic a Mrdic kvůli neoprávněné držbě Krumvíře. Průvodním projevem bylo vzájemné osočování, kradení dobytka, zajímání poddaných. Od 60. let patřily Boleradice i Horní Bojanovice Kunovu synovi Čeňkovi Kunovi I. z Kunštátu. V roce 1464 dal zapsat do zemských desek celou ves Horní Bojanovice své manželce Markétě ze Švamberka. Tato dáma udělala později, v roce 1475 velmi nemilou zkušenost s hejtmanem krále Matyáše Jan Zeleným ze Šanova, který přitáhl k boleradickému hradu s vojenským oddílem a žádal, aby byl vpuštěn dovnitř. Markéta ze Švamberka byla nedůvěřivá a vpustila ho až po ujištění, že pak zase hrad opustí. Zelený však slovo nedodržel, hrad obsadil, a když se dovolávala listin o vlastnictví, Zelený jí je pobral a spálil. Spor nemohl být řešen silou, protože byl čas příměří a tak případ rozhodoval soud v Brně. Zelený hrad opustil až po několika letech. Čeněk Kuna I byl vážený muž. Zastával úřad nejvyššího komorníka olomouckého. Byl bohatým majitelem Boleradic, Archlebova, Krumvíře, Nového Hradu i Českého Šternberku. Měl syny Kunu, Ladislava a Heralta. Po smrti prvorozeného Kuny spravoval Horní Bojanovice Heralt, který v roce 1498 nechal připsat majetky a výnosy z Horních Bojanovic své manželce Mandaléně z Lomnice. Čeňkovi synové již neměli mužské potomky a rod v této větvi vymírá. Horní Bojanovice posléze prodal Heralt z Kunštátu roku 1510 Vilémovi z Pernštejna za 8000 zlatých uherských. Majetek se pak záhy převádí na Viléma z Víckova a na Cimburku. Na přelomu 15. a 16. století došlo k počátku rozpadu kunštátského majetku. Jednotlivé větve kdysi tak rozvětveného kunštátského rodu začaly vymírat a chudnout. Boleradice byly prodány pánům z Víckova v roce 1530. Přesto ještě jeden významný příslušník rodu mezi Kunštáty pocházejícími z Boleradic byl. Jan Kuna II – (syn Bočka Kuny I., bratra zmíňovaného Čeňka Kuny I) mezi léty 1530–1539 stál v čele nejvyššího moravského úřadu jako zemský hejtman. Byl bohatý, patřil mu na příklad Kyjov 8. Synové Jana Kuny II. nebyli dobrými hospodáři a brzy je začaly tížit dluhy. V polovině roku 1544 zastavili Kyjov, ale problémy nezmizely. Bratřím nakonec nezbylo nic jiného než začít postupně rozprodávat rodový majetek.
Co nám Kunštáti zanechali ? Kunštátské období do osudů hornobojanovického velkostatku silně zasáhlo. Za Kunštátů byl zveleben kostel 9 (tehdy zasvěcený panně Marii), i když stále neměl zděnou věž. Ještě za Heralta z Kunštátu mohl být pořízen do kostela starší ze zvonů – Marie – datovaný rokem 1504 i bojanovická Madona, krásná práce z lipového dřeva, kterou datujeme také na začátek šestnáctého století. Naše obec je v listinách zmiňována většinou v souvislosti se spory o majetky a výnosy z vinohradů, které byly pro kunštátské vlastníky hlavním zdrojem příjmů 10. V komplikovaném propletenci
zapsaných žalob s překvapením zjišťujeme, že mnohé místní názvy, zejména názvy viničních tratí, které známe dnes, byly doloženy, byť trochu zkomoleně, už v 15 století! Názvy zní většinou německy, ačkoliv Horní Bojanovice byly vždy českou obcí. Podle Mgr. Soni Nezhodové, Ph. D. to může svědčit o hospodářském vlivu sousedících německých kolonistů ve sféře vinohradnictví. Nakonec stojí za povšimnutí, že obecní pečeť s nápisem AVRZAD HORNICH BOJANOVIC ještě v polovině 18. století nese erb odvozený od kunštátského!
V Horních Bojanovicích, 7. 12. 2011, Zdeněk Seifert
Hlavní prameny Plaček Miroslav, Futák Peter: Páni z Kunštátu. Rod erbu vrchních pruhů na cestě k trůnu. Nezhodová Soňa: Horní Bojanovice Wikipedie: Páni z Kunštátu a Poděbrad Horák Petr: Webové stránky a sborníky obce Boleradice
Poznámky: 1
) Klenotem byly ve 14. století byly na přilbě rohy ozdobené peřím, později pruhovaná křídla, buď složená nebo rozložená. 2
) Obyvatelé Moravy museli snášet četné cizí vpády. Například kolem roku 1240 se přes Slezsko do Kladska převalili tatarské hordy a ohrožovaly Čechy. Drancující Mongolové prošli přes Moravu a po vítězné bitvě ovládli Uhry. Maďarský král Béla IV uprchl do Rakous. Po roce 1241 po smrti chána Ogotaje se hordy stáhly zpět. 3
) Hynek I. Suchý Čert z Kunštátu a Jevišovic. Proslul jako válečník i jako loupeživý rytíř právě v době moravských markraběcích válek. Hynek, který se těchto bojů i těchto loupežných akcí účastnil, dostal hrozivou přezdívku "Suchý Čert." Nějakou dobu byl straníkem moravského mladšího markraběte Prokopa Lucemburského. Ten ho jmenoval hejtmanem znojemského hradu. V roce 1402 táhl na loupeživou výpravu do Rakous. Rakouský vévoda Albrecht ztratil trpělivost, sebral vojsko, zhruba 12000 mužů, spojil ho s voskem Zikmunda Lucemburského a táhli na Znojmo. Hynek Suchý Čert se o tažení předem věděl, takže znojemská posádka, posílena o vojska jeho přítele Jana Sokola z Lamberka, byla připravena. Obléhání dopadlo neslavně. V táboře obléhatelů vypukla úplavice a Albrecht Rakouský zemřel. Hynek Suchý Čert i nadále prováděl loupežné akce, byl nakonec zatčen a uvězněn králem Václavem IV. 4
) Byla ustanovena přechodná zemská vláda. Vůdcem kališníků byl Hynek Ptáček z Pirkenštejna, vůdcem katolíků Oldřich z Rožmberka. O mír se staraly zemské landfrídy, které nahrazovaly vládní moc. V době husitské se hodně Kunštátů přidalo na stranu kališníků. Platí to zejména o příslušnících poděbradské větvě, Viktorínovi z Poděbrad a zejména jeho synovi Jiřím. Po smrti Hynka Ptáčka z Pirkštejna do čela východočeských landfídů jako hejtman postaven Jiří z Kunštátu a Poděbrad, později si vydobil titul a úřad správce celého království českého. 5
) Po dlouhé době bez panovníka byl českým králem uznán mladičký Ladislav Pohrobek posmrtně narozený syn Albrechta Rakouského. V roce 1453 byl ve věku třinácti let korunován na českého krále. Jiří z Poděbrad zůstal dále správcem země. Pokračovala doba míru, opřeného o rovnováhu sil mezi katolickou a kališnickou šlechtou na základě bazilejských kompaktát z roku 1436. Za krále Holce, byla za groš ovce, říkalo se později. Čas prosperity skončil po roce 1457 nečekanou smrtí Ladislava Pohrobka. Jiří z Poděbrad, obviňovaný z jeho údajného zavraždění byl sice zvolen českým králem, katolíci se s jeho volbou nechtěli smířit. 6
) Viz samostatný článek v příloze.
7
) Když byla papežem Piem II kompaktáta prohlášena za zrušená a Jiřík za sesazeného, byla proti Čechám vyhlášena křížová výprava. Této příležitosti využil ctižádostivý uherský král Matyáš Korvín, bývalý Jiříkův zeť a člověk, který Jiříkovi prakticky vděčil za život. Postavil se do čela tažení. Jeho zprvu úspěšný útok byl odražen nedaleko Vilémova ve východních Čechách. Obklíčený Matyáš ustoupil a při osobním setkání slíbil, že od dalšího boje upustí. Svůj slib zjevně nehodlal splnit. Brzy po svém propuštění se nechal katolickou šlechtou zvolit roku 1469 v Olomouci zvolit za českého krále. Boje pokračovaly. Trpěla zejména Morava.
8
) Podle Bartoloměje Paprockého se na přelomu října a listopadu 1529 nějaký „pán z Kunštátu" účastnil úspěšné obrany Vídně před záplavou vojsk tureckého sultána Sulejmana Nádherného. Dokonce mu byl „zbroje přední kus prostřelen, ale jemu nic nebylo uškozeno". Tímto pánem z Kunštátu patrně nebyl nikdo jiný než Jan Kuna. Moravané tehdy pod velením zemského hejtmana Jana z Pernštejna a osmi členné vojenské rady údajně postavili do boje na 20 000 pěšáků a 1600 jezdců. O čtyři roky později si Jan Kuna, tentokrát již jako jeden z velitelů moravského vojska, účast na obraně Vídně zopakoval. Turci však nakonec na dobře připravené město nezaútočili a svůj úder namířili na nedostatečně chráněné Štýrsko. Moravské jízdě jako zemský hejtman Jan Kuna také velel koncem roku 1537 v průběhu bojů u Osijeku ve Slavonii (Chorvatsko). Boje však skončily těžkou porážkou armády Ferdinanda I. a jen na straně Čechů a Moravanů bylo na 5000 padlých.
9
) Kostel uváděn po 1298, důkazem je gotický portál na jižní straně – dostavěn byl na konci 15. Století za Kunštátů. Byl bez zděné věže, ta byla dostavěna v 18. Století. 10
) Výnosy v podobě vína se měřily na drejlinky. Drejlink (110-120 litrů) měl 52 mázů, z nichž každý měl 4 žejdlíky (zhruba litr).
Příloha 1 – Deset kunštátských generací boleradické větve G1. Gerhard ze Zbraslavi .. praotec rodu 1222-1240 Jeho synové založili čtyři větve (linie) zbraslavského rodu, kter se po nich nazývají. Boček z Jaroslavic, moravský maršálek byl otcem Gerharda ze Zbraslavi a Obřan (1261-1291), který založil v blízkosti Brna hrad Obřany. Mikul ze Zbraslavi byl pokračovatelem linie, která se psala po Zbraslavi a Račicích. a ze Zbraslavi Buzovská, která vlastila Napajedla či Moravskou Třebovou vymřela v 15. století. Smil ze Zbraslavi a Střílek byl významným šlechtickým fundátorem. Kuna ze Zbraslavi a Kunštátu (G2) se stal zakladatelem města Kunštát, po kterém rod nesl jméno, a kunštátské linie.
G2. Kuna ze Zbraslavi a Kunštátu 1250-1295 založil Kunovu linii - pánů z Kunštátu Kuna ze Zbraslavi a Kunštátu zasával významné (a výnosné) úřady v královské správě. Byl postupně purkrabím mnoha významných hradů - Veveří, Vranova, Hradce, komorníkem olomouckým a moravským maršálkem Kuna ze Zbraslavi a Kunštátu měl tři syny Bočka z Jevišovic (1277-1314), který založil jevišovickou větev (někteří příslušníci této větve nesli přízvisko Suchý čert, jiní nesli nelichotivé přízvisko Zajímačové), dále Bohuše a Kunu (G3), které zmíníme společně.
G3. Bohuše a Kuna z Kunštátu. U nich je rodokmen poněkud nejasný. Dva potomci těchto btatrů zajistili další pokračování této větve. -Jan z Kunštátu (1373) založil stařechovicko-skalskou větev Janův syn Boček z Líšnice (1348-1353) založil líšnickou větev -Gerhard z Kunštátu (G4) nás zajímá z hlediska naší obce více.
G4. Gerhard z Kunštátu(G4) cca1318-1350 byl brněnským a znojemským komorníkem. Byl bohatým královským úředníkem svoje potomky dokázal zabezpečit tak, že se stali zakladateli dalších rodových odnoží. Z jeho synů Smil z Kunštátu (1349-1353) byl pokračovatelem kunštátské větve. Boček z Kunštátu a Poděbrad (1350-1373) stál u zrodu slavné poděbradské větve,
Kuna z Kunštátu a Lysic (1351-1365) založil lysickou větev, (patřily jí Blansko či Rájec a později v Čechách Častolovice a Kostomlaty) Vilém z Kunštátu a Boleradic (G5) založil boleradickou větev.
G5. Vilém z Kunštátu a Boleradic(1350-1371) vlastnil např. Boleradice i Vizovice. Vilém z Kunštátu a Boleradic (1350-1371) byl nejmladším synem Gerharda z Kunštátu. První písemná zmínka pochází z roku 1350. Vilém se pravidelně účastnil zasedání zemských soudů a po svém otci zastával později úřad nejvyššího komorníka brněnské cúdy. V letech 1364-1365 se Vilém angažoval do záměrů svého bratra Bočka z Kunštátu a Poděbrad na Hostýnských vrších v rozšiřování kunštátského dominia. Koupil tam hrad Křídlo a několik vsí. Po smrti svého nezletilého synovce Kuníka získal hrad Loučky s loučským panstvím. V červnu 1369 se v listinách uvádí naposledy, účastnil se zasedání zemského soudu. Boleradice získal patrně sňatkem kolem roku 1350. V Boleradicích v té době již stál hrad, založený pravděpodobně Lvem z Klobouk, synem fundátora zábrdovického kláštera. Vilém z Kunštátu a Boleradic po sobě zanechal nezletilé tři syny, které v letech 1373 - 1374 zastupoval jejich starší bratranec Erhart starší z Kunštátu. Nejstarší Vilémův syn se jmenoval Vilém (II.) G6 , druhý syn se jmenoval Čeněk (I.) a třetí syn Smil (I.).
G6. Vilém II (též Vilémek) z Kunštátu a Boleradic 1377-1409 Boleradice, Ločky, Lomnice. Měl čyři syny, z potomků byli vnichž z hlediska rodu je významný Kuna I G7
G7. Kuna I 1418-1460, kromě Boleradic držel i Boskovice, Kunštát, Archlebov,.. Jeho tři synové se psali po Boleradicích. -Jan Kuna I. Jeho synem odnož vymírá, neměl dědice. -Boček Kuna I G8a 1459-1495 – a jeho synové -Čeněk Kuna I G8b Korvínův hejtman Jan Zelený po roce 1471 lstivě obsadil hrad Boleradice a asi deset let ho držel. G8a Boček Kuna I 1459-1495 a jeho synové, zejména Jan Kuna II z Kunštátu a Boleradic (1495-1540), komorník brněnský, moravský zemský hejtman a jeho bratr Vilém. Jejich působištěm byla hlavně východní Morava. Pečeť Jana Kuny z Kunštátu z roku 1518 Na zděděném majetku jeho synové Bočka Kuny I zpočátku hospodařili v nedílu (společně). V majetkových transakcích je zastupoval nejstarší Jan Kuna, k čemuž prvně došlo při postoupení dílů
Hodonína a přilehlého panství bratrancům Kunovi, Heraltu a Ladislavu Kunům. Změnu v podobě rozdělení doposud společně spravovaného majetku přinesl až rok 1502. Tehdy bratři od zadluženého Petra hraběte od Sv. Jiří a z Pezinku koupili za 13 200 zlatých uherských panství Rožnov a Vsetín. Písemně byl rodový majetek mezi bratry rozdělen smlouvou z roku 1506.
G9a Jan Kuna II našel uplatnění v zemské správě. Postupně se propracovával na stále vyšší posty. Začal v roce 1503 jako posel k deskám, o pět let později se prvně zúčastnil zasedání zemského sněmu v Olomouci a zemských sněmů se pak účastnil až do své smrti. V letech 1523-1524 a pak znovu mezi léty 1530-1539 stál v čele nejvyššího moravského úřadu jako zemský hejtman. Navíc v letech 15281529 byl nejvyšším komorníkem brněnské cúdy. Podle Bartoloměje Paprockého se na přelomu října a listopadu 1529 nějaký „pán z Kunštátu" účastnil úspěšné obrany Vídně před záplavou vojsk tureckého sultána Sulejmana Nádherného. Dokonce mu byl „zbroje přední kus prostřelen, ale jemu nic nebylo uškozeno". Tímto pánem z Kunštátu patrně nebyl nikdo jiný než Jan Kuna. Moravané tehdy pod velením zemského hejtmana Jana z Pernštejna a osmi členné vojenské rady údajně postavili do boje na 20 000 pěšáků a 1600 jezdců. O čtyři roky později si Jan Kuna, tentokrát již jako jeden z velitelů moravského vojska, účast na obraně Vídně zopakoval. Turci však nakonec na dobře připravené město nezaútočili a svůj úder namířili na nedostatečně chráněné Štýrsko. Moravské jízdě jako zemský hejtman Jan Kuna také velel koncem roku 1537 v průběhu bojů u Osijeku ve Slavonii (Chorvatsko). Boje však skončily těžkou porážkou armády Ferdinanda I. a jen na straně Čechů a Moravanů bylo na 5000 padlých. Jan Kuna II se jako úspěšný a bohatý muž snažil dále rozmnožovat své statky. Angažoval se v oblasti kolem Kyjova, spolu s bratry se podílel na správě vizovického kláštera a hradu Lukova. Jan Kuna zemřel roku 1540. G10. Synové Jana Kuny II nebyli dobrými hospodáři a brzy je začaly tížit dluhy. V polovině roku 1544 proto zastavili Kyjov, ale problémy s dluhy tím nezmizely. Peníze se rozkutálely a vyvstala potřeba sehnat další. Bratřím nakonec nezbylo nic jiného než začít postupně rozprodávat rodový majetek. Jsou tak poslední, desátou generací v námi sledované linii slavného rodu.
G8b. Čeněk Kuna I 1458-1487 nejvyšší komorník olomoucký 1477. Bohatý majitel Boleradic, Archlebova, Krumvíře, Nového Hradu, Českého Šternberku, Měl řadu potomků a zanechal jim velký majetek. Ale jeho synové již neměli mužské potomky a rod v této větvi vymírá. Kuna II Hodonín, Boleradice, Novošice bez potomků zemř. 1497 Ladislav Kuna 1490-1512 Hodonín, Boleradice Heralt Kuna II 1490-1526 G9b. Měl dvě dcery. Jejich potomci se ztrácejí zchudlí.
Příloha 2. Významní příslušníci kunštátského rodu (podle Wikipedie)
Přehled Boček z Jaroslavic a ze Zbraslavi (1233-1235), maršálek moravský (1233-1235), moravský podkomoří (1234), purkrabí znojemský (od r.1239), hrabě z Perneggu (od r.1252) Smil ze Zbraslavi a Střílek (1237-1273), kastelán přerovský, purkrabí brumovský Kuna ze Zbraslavi a Kunštátu (1250-1295), zakladatel kunštátské větve rodu pánů ze Zbraslavi Gerhard ze Zbraslavi a Obřan (1261-1291), moravský podkomoří Boček z Jevišovic (1277-1314), purkrabí vranovský, komorník znojemský a brněnský Smil z Obřan (1303-1312), moravský podkomoří (1310) Gerhard z Kunštátu (1318-1350), komorník brněnský a znojemský Sezema I. z Jevišovic (1314-1326), moravský podkomoří Vilém z Kunštátu a Boleradic (1350-1371), nejvyšší komorník brněnské cúdy (1360-1364) Boček z Kunštátu a Poděbrad (1350-1373, královský číšník (od r.1353) Smil z Líšnice (1355-1396), bratislavský župan a kastelán (1386-1388) Erhart starší z Kunštátu (1360-1406), komorník brněnský Erhart mladší z Kunštátu (1398-1414), komorník brněnský Ješek Puška z Kunštátu a Otaslavic (1368-1406), zemský hejtman (1388), komorník olomoucký (13891399) Erhart ze Skal (1379-1415), nejvyšší sudí brněnské cúdy (od r.1398) Boček starší z Poděbrad (1375-1416), nejvyšší písař, otec Viktorína Bočka z Kunštátu a Poděbrad Hynek I. Suchý Čert z Kunštátu a Jevišovic (1385-1407), proslul jako loupežný rytíř i jako velký válečník Viktorín Boček z Kunštátu a Poděbrad (1403-1427), otec Jiřího z Poděbrad Jiří z Kunštátu a Poděbrad (1420-1471), český král Procek z Kunštátu a Opatovic (1434-1478), komorník olomoucký Jan Heralt z Kunštátu a Líšnice (1444-1490), komorník olomoucký Boček z Poděbrad (1442-1496), nejstarší syn Jiřího z Poděbrad
Viktorín z Poděbrad (1443–1500), syn Jiřího z Poděbrad a Kunhuty ze Šternberka Hynek z Poděbrad (1452–1492), syn Jiřího z Poděbrad a Kunhuty ze Šternberka Kateřina z Poděbrad (1449–1463), dcera Jiřího z Poděbrad, první manželka Matyáše Korvína Čeněk Kuna z Kunštátu (1458-1488), nejvyšší komorník olomoucký (1477) Jindřich IV. Zajímač (1460-1475), vrchní lovčí Jan Kuna II. z Kunštátu (1495-1540), komorník brněnský, moravský zemský hejtman Vilém Kuna z Kunštátu (1495-1548) - podkomoří moravský, znojemský hejtman Bartoloměj z Minsterberka, vnuk Jiřího z Poděbrad
Podrobnější informace o významných osobnostech Jan Kuna II. z Kunštátu a Boleradic Plaček: Od boleradických vinic vzešli komorník i zemský hejtman (1495-1540), komorník brněnský, moravský zemský hejtman Pečeť Jana Kuny z Kunštátu z roku 1518 Jan Kuna (II.) z Kunštátu a Boleradic byl významný moravský šlechtic, který pocházel z boleradické větve rodu pánů z Kunštátu. Jeho otcem byl Boček Kuna z Boleradic. První písemná zmínka o Janu Kunovi pochází z roku 1495. V roce 1503 byl již ženatý, protože své manželce Dorotě ze Zástřizl zapsal věno na vsetínském panství. 19. listopadu 1506 byl rozdělen rodový majetek, podle něhož Jan Kuna získal města a hrady Rožnov a Vsetín, za které měl vyplatit svým bratřím podíl. V tomto období se již pohyboval v zemské správě. V roce 1503 se uvádí jako posel k zemským deskám, roku 1508 se poprvé zúčastnil zemského sněmu. V letech 1523-1524 a potom 1530-1539 byl moravským zemským hejtmanem. V letech 1528-1529 také působil jako nejvyšší komorník brněnské cúdy. V listopadu 1529 se účastnil obrany Vídně. Jan Kuna se jako úspěšný a bohatý muž snažil dále rozmnožovat své statky. Angažoval se v oblasti kolem Kyjova, spolu s bratry se podílel na správě vizovického kláštera a hradu Lukova. Jan Kuna zemřel roku 1540. Jeho otec Boček Kuna nezastával žádný zemský úřad, ale od roku 1481 se celkem pravidelně účastnil zasedání zemských soudů v Brně i v Olomouci. V letech 1481-1494 byl často vybírán jako poručník k půhonům, několikrát působil také jako posel k deskám. Veřejně Boček Kuna naposled vystoupil počátkem července 1495 a na začátku listopadu 1495 byl již po smrti. Vedle vdovy Elišky z Kamenné Hory, která žila ještě v roce 1531, po sobě zanechal celkem devět potomků - šest synů (Jana, Smila, Viléma, Zikmunda, Jindřicha a Čeňka Kuny) a tři dcery (Ludmilu, Benignu a Markétu).
Na zděděném majetku jeho synové zpočátku hospodařili v nedílu (společně). V majetkových transakcích je zastupoval nejstarší Jan Kuna, k čemuž prvně došlo při postoupení dílů Hodonína a přilehlého panství bratrancům Kunovi, Heraltu a Ladislavu Kunům. Změnu v podobě rozdělení doposud společně spravovaného majetku přinesl až rok 1502. Tehdy bratři od zadluženého Petra hraběte od Sv. Jiří a z Pezinku koupili za 13 200 zlatých uherských panství Rožnov a Vsetín. Jednalo se vlastně o způsob mimosoudního vyrovnání. Hrabě Petr totiž bratřím dlužil 2000 zlatých, které nebyl schopen splatit. Po sérii půhonů z let 1500-1502 nakonec tíživou finanční situaci hrabě Petr vyřešil prodejem celého panství. Zahrnovalo hrad Rožnov, tvrz Vsetín, městečka Rožnovec, Vsetín a Pržno a více než 40 vesnic. Kupní smlouva byla do zemských desek zanesena až v roce 1505, neboť nejdříve bylo nutné zboží očistit ode všech závazků a pohledávek, které na něm díky Petrovým dluhům vázly. Rožnov a Vsetín sice ještě koupili všichni bratři dohromady, následně se však dohodli na tom, že se správy ujme nejstarší Jan Kuna. K dohodě došlo patrně již v roce 1503. Hned v následujícím roce totiž nejstarší Jan Kuna pojistil své manželce Dorotě ze Zástřizl, dceři Jiříka ze Zástřizl a na Litenčicích, věno ve výši 2500 zlatých uherských na celém vsetínském panství. Písemně byl rodový majetek mezi bratry rozdělen až smlouvou vydanou na Rožnově 19. listopadu 1506. Podle ní si měl nejstarší Jan Kurta ponechat nedávno koupený Rožnov se Vsetínem, ovšem s podmínkou, že každému z bratří za jeho díl vyplatí 2660 zlatých uherských. Vizovice, doposud v držení matky Elišky z Kamenné Hory, měly připadnout Smilu Kunovi s výhradou, že matku vyplatí. Podobně měl ze zástavy ve výši 2000 zlatých od pánů ze Žerotína vyplatit zastavené Březolupy a Zlámaný újezd a ty pak také doživotně užívat. Bratři se mezi s sebou zároveň dohodli, jak zabezpečí své tři sestry. Nejstarší Ludmilu si vzali na starost Jan a Zikmund, Benignu měli zaopatřit Smil, Vilém a Jindřich Kunové. Nejmladší Markéta měla prozatím zůstat u tety Anny z Kamenné Hory. Rozdělení majetku se již neúčastnil nejmladší z bratří Čeněk Kuna, o kterém po roce 1496 nemáme žádné zprávy. Ani po rozdělení rodového majetku však bratři mezi sebou kontakty úplně nepřerušili a dobré vztahy udržovali i nadále. Nejstarší Jan Kuna záhy našel uplatnění v zemské správě. Postupně krůček po krůčku se propracovával na stále vyšší posty. Začal v roce 1503 jako posel k deskám, o pět let později se prvně zúčastnil zasedání zemského sněmu v Olomouci a zemských sněmů se pak s takřka železnou pravidelností účastnil až do své smrti. V letech 1523-1524 a pak znovu mezi léty 1530-1539 stál v čele nejvyššího moravského úřadu jako zemský hejtman. Navíc v letech 1528-1529 si vyzkoušel také úřad nejvyššího komorníka brněnské cúdy. Pod1e Bartoloměje Paprockého se na přelomu října a listopadu 1529 nějaký „pán z Kunštátu" účastnil úspěšné obrany Vídně před záplavou vojsk tureckého sultána Sulejmana Nádherného. Dokonce mu byl „zbroje přední kus prostřelen, ale jemu nic nebylo uškozeno". Tímto pánem z Kunštátu patrně nebyl nikdo jiný než Jan Kuna. Moravané tehdy pod velením zemského hejtmana Jana z Pernštejna a osmi členné vojenské rady údajně postavili do boje na 20 000 pěšáků a 1600 jezdců. O čtyři roky později si Jan Kuna, tentokrát již jako jeden z velitelů moravského vojska, účast na obraně Vídně zopakoval. Turci však nakonec na dobře připravené město nezaútočili a svůj úder namířili na nedostatečně chráněné Štýrsko. Moravské jízdě jako zemský hejtman Jan Kuna také velel koncem roku 1537 v průběhu bojů u Osijeku ve Slavonii (Chorvatsko). Boje však skončily těžkou porážkou armády Ferdinanda I. a jen na straně Čechů a Moravanů bylo na 5000 padlých.
A nyní několik poznámek k proměnám majetkové základny Jana Kuny. O zisku Rožnova a Vsetína jsme se již zmínili. Krom toho se před rokem 1530 začal výrazněji zajímat o oblast kolem pozdějšího
královského města Kyjova, kde se angažoval také jeho mladší bratr Vilém. Mezi léty 1528 1530 od Jana Rokytského z Ludanic koupil Dambořice (vklad až v roce 1531). Patrně v souvislosti s přesunem majetkových zájmů na Kyjovsko a zápasem s dluhy došlo v roce 1531 k prodeji Rožnova a Vsetína. Obojí Jan Kuna prodal bratřím Janovi a Jaroslavovi ze Šelmberka a Kosti. Nejpozději od roku 1529 držel také právo opravy nad klášterem oslavanským. Tři roky po vkladu Dambořic vymohl Jan Kuna na králi Ferdinandovi I. jejich povýšení na městečko se dvěma výročními a jedním týdenním trhem. Upomínkou na tuto událost je kunštátský erb užitý na obecní pečeti. Před koncem roku 1538 získal Jan zástavní práva na Kyjov a Bukovany, o která mladší bratr Vilém vedl spor s klášterem Hradisko (u Olomouce). Janovi se podařilo s konventem uzavřít dohodu a v následujícím roce od něj Kyjov i Bukovany odkoupil. Vklad proběhl až v roce 1542. V tomtéž roce 1538 mu mladší bratr Vílém postoupil Svatobořice s dvorem, Nový Mistřín s kostelním podacím, pusté Jiříkovice (zanikly u Lovčic) a Heřmanův les u Lovčic. Společně s bratry se také podílel na správě vizovického kláštera a Lukova. To už se život Jana Kuny pomalu skláněl k poslednímu zúčtování. V září 1539 se naposledy zúčastnil zemského sněmu, nejpozději v únoru následujícího roku byl už po smrti. V roce 1503 měl Jan Kuna za manželku Dorotu ze Zástřizl, dceru Jiříka ze Zástřizl a na Litenčicích. Věnem mu přinesla Litenčice s tvrzí, Kunkovice s dvorem, Chvalnov, půl Troubek s dvorem a dvěma mlýny, Vyškůvky (zanikly u Litenčic), Strabenice, pusté Opatovice a rybník na Švábsku. V následujícím roce Jan Kuna Dorotě do zemských desek vložil 2500 uherských zlatých věna zapsaného na Vsetíně. Když v roce 1509 Litenčice s příslušenstvím společně prodali Václavu Kropáčovi z Nevědomí, převedl Jan Kuna celé Dorotino věno ve výši 8000 zlatých uherských na Rožnov a Vsetín a po jejich prodeji v roce 1531 pak na Dambořice. S Dorotou měl Jan nejméně šest dětí - syny Bočka (II.), Jana (III.), Smila (II.), Čeňka (III.) a Kryštofa Kuny a blíže neznámou dceru. Krátce po skonu Jana Kuny II. vzala Dorota své nezletilé syny na spolek na Dambořice. Nejstarší Boček Kuna dospěl a v pramenech se objevil už v únoru 1541, kdy mu král Ferdinand I. potvrdil koupi Kyjova a Bukovan. V následujícím roce byla koupě vložena také do zemských desek. Ve vkladu se vedle Bočka Kuny objevili už i jeho mladší bratři Smil, Jan, Čeněk a Kryštof Kunové. Bratři nebyli zrovna dobrými hospodáři a brzy je začaly tížit dluhy. V polovině roku 1544 proto Kyjov za 6000 zlatých uherských zastavili Matyáši Ořechovskému z Honbic, ale problémy s dluhy tím nezmizely.Peníze se rozkutálely a vyvstala potřeba sehnat další. Bratřím nakonec nezbylo nic jiného než začít postupně rozprodávat rodový majetek.
Hynek I. Suchý Čert z Kunštátu a Jevišovic byl jeden z moravských šlechticů z rodu pánů z Kunštátu, která jako válečník i jako loupeživý rytíř proslul v době moravských markraběcích válek. (1385-1407), proslul jako loupežný rytíř i jako velký válečník Jeho otcem byl Sezema II. z Kunštátu a Jevišovic, majitel jevišovického panství. První písemná zmínka o bratrech Hynkovi a Jindřichovi z Kunštátu na Jevišovicích pochází z 1385 v souvislosti s věnem, které přiznali své matce Elišce, která již byla čtyři roky vdovou. Je zřejmé, že oba bratři již byli v té době
dospělí. Další písemná zmínka o Hynkovi pochází z roku 1390, tedy z doby, kdy se Morava stala dějištěm markraběcích válek, které byly doprovázeny vzájemným napadáním znepřátelených šlechticům ničením jejich majetku, okrádáním kupců i cestujících měšťanů. Hynek, který se těchto bojů i těchto loupežných akcí účastnil, dostal hrozivou přezdívku "Suchý Čert." Poprvé se s tímto přídomkem uvádí v souvislosti s přepadením pohraničního rakouského hradu Weikertschlag roku 1401. V této době byl Hynek nějakou dobu straníkem moravského mladšího markraběte Prokopa Lucemburského. Ten ho jmenoval hejtmanem znojemského hradu. Hynek též obdržel do zástavy hrad Rabštejn. V roce 1401 táhl Hynek Suchý Čert k Německému Brodu, roku 1402 do Rakous. Hynkovy nájezdy do Rakous se opakovaly poté, když byl zajat a ve Vídni internován český král Václav IV. Rakouský vévoda Albrecht však ztratil s Hynkovým počínáním trpělivost, ovšem ke koordinované akci s uherským králem Zikmundem došlo až po útěku krále Václava IV. z vídeňského vězení. 7. července 1404 přitáhlo ke Znojmu zhruba 12 tisíc Albrechtových vojáků, k nimž se zanedlouho přidalo přibližně stejné množství vojska Zikmunda Lucemburského. Hynek Suchý Čert však o tažení předem věděl, takže znojemská osádka byla posílena o vojska jeho přítele Jana Sokola z Lamberka, k nimž přibyly družiny Voka IV. z Holštejna a Jana z Raussenpruku. Obléhání proběhlo neúspěšně, v táboře obléhatelů vypukla navíc úplavice. Albrecht IV. Rakouský a Zikmund Lucemburský byli buď otráveni, nebo těžce onemocněli. Zatímco prvně jmenovaný zemřel, Zikmund se díky drastické léčbě z onemocnění dostal. Jejich vojska s nepořízenou odtáhla. Hynek Suchý Čert i nadále prováděl loupežné akce, které se však králi Václavovi přestávaly líbit. Ten se navíc udobřil se svým bratrancem starším moravským markrabětem Joštem Lucemburským a kromě toho Hynkův spojenec markrabě Prokop zemřel. V březnu roku 1407 dal král Václav IV. Hynka po nějaké loupežné akci zatknout a uvěznit. V květnu však byl již Hynek volný, ovšem ochuravěl a naposledy se uvádí v prosinci roku 1407. Zemřel patrně na počátku roku 1408. Hynek Suchý Čert zemřel bez potomků. Jeho majetek na Jevišovicích přešel na synovce Jana, který též získal přezdívku "Suchý Čert". Ta pak zůstala v rodě po něm ještě další dvě pokolení.
Viktorín z Poděbrad byl šlechtic, který pocházel z významného rodu pánů z Kunštátu. Jeho otcem byl Boček starší z Poděbrad. První písemná zmínka o Viktorínovi pochází z roku 1417. Viktorín stejně jako další příslušníci jeho rodu uváděl někdy dalším s příjmením jménem Boček, což bylo historicky oblíbené jméno po jednom z otců rodu Kunštátů Bočkovi z Jaroslavic a ze Zbraslavi. Po vypuknutí husitských válek se Viktorín stal významným velitelem kališnických vojsk. V roce 1420 se účastnil se obléhání a bitvy pod Vyšehradem. Po bitvě působil jako jedna z čelních osobností v Praze, avšak z důvodů intrik z Prahy odešel a uchýlil se na Poděbrady, pobýval i na hradě Litice, po kterých se též v tomto období psal. Roku 1421 se však do Prahy vrátil a stal se pražským vojenským hejtmanem. Pohyboval se ve vysoké politice, která se uskutečňovala nejen na úrovni státních záležitostí, ale i na úrovni různých politických i osobních zájmů mezi jednotlivými husitskými hejtmany či seskupeními. Viktorín se ze svým bratrem Hynkem často účastnil tažení na Moravu, kde
měli své rodové majetky pánů z Kunštátu. Viktorín se účastnil i mnohých bitev, pro něj jednou z nejvýznamnějších a zároveň poslední byla bitva u Ústí nad Labem v roce 1426. Viktorín zemřel za půl roku po ní, buď 1. nebo 4. ledna 1427. manželka- Anna z Vartemberka (*1403 - †1459)
Jiří z Kunštátu a Poděbrad (23. dubna 1420, Poděbrady[zdroj?] – 22. března, 1471 Praha) byl od roku 1458 po zvolení českou šlechtou až do smrti roku 1471 českým králem. Stal se jediným českým panovníkem, který nepocházel z panovnické dynastie, ale z panského stavu domácí šlechty. Po něm vládli již pouze králové z cizích dynastií. Jiří pocházel z rodu šlechticů z Kunštátu, z jeho poděbradské linie. Tuto linii založil Jiřího praděd Boček I. z Kunštátu († 1373), který se jako první označoval coby z Kunštátu a Poděbrad. Jiřího otcem byl Viktorín z Poděbrad. O místě narození Jiříka se vedou spory, zda-li se jednalo o Poděbrady či Bouzov, kde jeho rodiče sídlili či Hořovice, kam se rodiče Jiřího uchýlili před bouřemi husitských válek. Jsou to však jenom spekulace nepodložené zdroji, stejně tak se jako možná místa narození tradují Litice (hrad) nebo Kunštát a další. Pozdější král stranil neradikálním kališníkům. Roku 1434 se pravděpodobně jako čtrnáctiletý zúčastnil bitvy u Lipan na straně umírněných kališníků a katolíků. Jiří z Poděbrad byl původně hejtmanem mladoboleslavského kraje. V této době se sblížil s představitelem panského stavu Hynkem Ptáčkem z Pirkenštejna, po jehož smrti převzal vedení celého panského seskupení. Zaujal vůdčí postavení v kališnickém táboře. Mezitím se znovu aktivovala katolická opozice, Jiří vytušil nebezpečí a v roce 1448 přepadl Prahu a zmocnil se jí. V roce 1452 v duchu programu namířeného proti radikálním kališníkům dobyl Jiří Tábor, čímž zlikvidoval tábority jako politickou a náboženskou skupinu. Prohlásil se za správce království a pokoušel se o obnovu českého království, rozvráceného husitskou revolucí. Největší překážkou byla tzv. Strakonická jednota (sdružení katolického panstva). Jiří z Poděbrad zemským správcem Za této situace bylo pro Jiřího z Poděbrad nejlepším řešením uznání nezletilého Ladislava Pohrobka českým králem. Od císaře získal díky výborné diplomacii a ochotě ke kompromisu uznání svého titulu zemského správce. Ve Vídni se setkal s Ladislavem Pohrobkem a dohodl se s ním na podmínkách jeho přijetí za krále. Ladislav Pohrobek byl tedy 28. října 1453 korunován českým králem, byl však nezletilý, proto si Jiří udržel výkonnou moc a nadále se snažil udržovat rovnováhu mezi kališnickým a katolickým panstvem a částečně restaurovat královský majetek. Proti svým odpůrcům neváhal použít hrubé síly, ať už se jednalo o saská knížata v severozápadních Čechách, nebo o radikálního husitu Jana Koldu ze Žampachu, své mocnější odpůrce (Rožmberky a Šternberky) uspokojoval Jiří z Poděbrad udělováním významných úřadů, čímž je zároveň odsouval do politického pozadí. Roku 1457 zemřel Pohrobek na leukémii a s jeho úmrtím vyvstal problém volby
nového českého krále. Zpočátku se zdálo, že jím bude zvolen některý z příslušníků panovnických dynastií (kupř. císař Fridrich III. Habsburský, polský král Kazimír IV. Jagellonský nebo saský vévoda Vilém III. Saský), 2. března 1458 byl ale českým sněmem zvolen na Staroměstské radnici Jiří z Poděbrad. Důvodem Jiříkovy volby českým králem byla skutečnost, že si česká kališnická šlechta přála zachovat dosud platné výdobytky husitské revoluce, to znamená především přijímání pod obojí. Proto musela do svého čela postavit „husitského krále“ (toto označení je nutno chápat jako král umírněných husitů). Za pomoci úplatků a slibů (např. Janovi II. z Rožmberka), ale také výhrůžek a nátlaku mu však své hlasy dalo také české katolické panstvo. Jiříkova zvolení se ale nezúčastnili zástupci vedlejších (katolických) zemí Koruny české. Nezískal podporu ani od moravských katolíků. Nový král svědomitě dodržoval basilejská kompaktáta. Zároveň se snažil o poklidné soužití většiny kališnického obyvatelstva s katolickou menšinou. Nábožensky snášenlivý byl i v osobním životě. Obě jeho manželky, Kunhuta ze Šternberka i Johana z Rožmitálu, pocházely z katolických rodů.
V předvečer své korunovace se tajně zavázal papežským legátům zachovat poslušnost papeži a pronásledovat kacíře. Zatímco římská kurie si tuto přísahu vykládala jako Jiříkovo odvrácení se od kalicha, Jiřík sám závazek neinterpretoval jako slib pronásledování kališníků, které považoval za součást římské církve, ale členů vznikající Jednoty bratrské, proti které skutečně razantně zasáhl. Své přijetí za krále mimo Čechy si byl nucen zajistit uspořádáním vojenské výpravy. Vpádem do Rakous pak přinutil Albrechta VI. Habsburského vzdát se nároků na Moravu. Země Slezsko a obě Lužice Jiřího z Poděbrad uznaly až v druhé polovině roku 1459, resp. začátkem roku 1460.
Jiří si díky své skvělé diplomatické obratnosti získal přízeň císaře Fridricha III., který mu roku 1459 v Brně udělil v léno české země a pravděpodobně mu také potvrdil kurfiřtskou hodnost a výsady českého království. V následujících letech král císaři několikrát pomohl jak v Rakousích, tak v říši. To ovšem znamenalo konec jeho přátelství s Matyášem Korvínem, kterému pomohl na uherský trůn (jeho volbu však Fridrich III. neuznal, neboť si sám činil nároky na uherskou korunu po svém synovci Ladislavu Pohrobkovi) a provdal za něj svoji dceru Kateřinu (Kunhutu).
Husitský král Jiří se stal úspěšným panovníkem, který vzbuzoval respekt u mnohých doma i za hranicemi království. Od začátku své vlády se však musel vyrovnávat s obtížným mezinárodně politickým postavením – výraznou většinou učené Evropy i domácími odpůrci (především z vedlejších zemí Koruny české a z německých měst Moravy) byl považován za husitského kacíře a povýšence nízkého původu (dokonce prý nemanželského), který se zmocnil panovnického trůnu neprávem. Norimberská kronika (1493): Král Jiří Situace se dále zhoršila poté, co papež Pius II. začal na Jiřího naléhat, aby zakročil proti kacířským husitům. Král ho prostřednictvím zvláštního poselstva, vedeného Zdeňkem Kostkou z Postupic, žádal
v březnu roku 1462 o potvrzení basilejských kompaktát (tj. především o zlegalizování kalicha (přijímání podobojí) a jmenování Jana Rokycany pražským arcibiskupem. Pius II. obé odmítl s odůvodněním, že kalich byl povolen jen první generaci husitů a s kompaktáty nikdy římská kurie oficiálně nesouhlasila. I když to ještě nebylo přímo řečeno, bylo jasné, že kališníci – s králem v čele – se tímto stávají kacíři. Pokus o sjednocení Evropy Jiří už dlouho předvídal, že dojde ke střetu s papežem (o neúspěšných jednáních v Římě byl navíc průběžně informován) a rozhodl se zajistit si pro tento případ spojence mezi evropskými katolickými vládci. Jeho vynikající poradce, humanista Antonio Marini z Grenoblu inspiroval krále již během května téhož roku k vytvoření projektu Všeobecné mírové organizace („Smlouva o nastolení míru v celém křesťanstvu“) křesťanských panovníků, v níž by se všichni snažili o upevnění trvalého míru na principu národní svrchovanosti států, zásady nevměšování se a řešení sporů před mezinárodním soudním tribunálem („obecným konsistoriem“); Evropa se měla sjednotit v boji proti Turkům, „nejzarputilejším nepřátelům jména křesťanů“ a vyhnat je z bývalých křesťanských zemí. Ve spolku měly mít státy, uspořádané do větších celků (Galie, Germánie, Itálie, Hispánie…), po jednom hlasu, přičemž se počítalo s vůdčí rolí Francie. Naopak o papeži návrh takřka nehovořil a přiznával mu jen malé pravomoce. A v tom byl kámen úrazu. Novorenesanční pomník krále Jiřího z Poděbrad Bohuslava Schnircha na náměstí v Poběbradech Marini byl neprodleně vyslán k tajné misi po evropských dvorech – během následujících 2 let opakovaně navštívil Serenissimu (Benátskou republiku), Francouzské království, Burgundské vévodství, Polské a Uherské království, Braniborské markrabství & Saské kurfiřtství. Pouze u německých knížat, polského a francouzského krále našel plán příznivý ohlas. Benátčané odmítli dělat něco bez papeže; Korvín byl přímo uplacen papežskými subsidiemi; Burgundsko tíhlo k nepřátelství s Francií a zaujalo k věci chladný postoj. Ani tajné poselstvo (vedl jej Albrecht Kostka z Postupic spolu s Marinim), určené zvlášť pro Francii (květen 1464), nedokázalo překonat mistrovské intriky a tlak kuriální diplomacie. Ludvík XI. souhlasil pouze s dvoustrannou smlouvou o přátelství. Převratná a v mnohém svou dobu předbíhající myšlenka vytvoření středověkého „společenství národů“ (obdoby dnešní OSN či EU) nakonec nenašla pochopení. Jiříkovo úsilí mohlo jen stěží uspět v podobě, v níž byla ignorována právě papežská moc. Král Jiří Poděbradský nad obklíčenými vojsky krále Matyáše u Vilémova Deska na místě bývalého Králova dvora, kde Jiří z Poděbrad 17 let pobýval a kde také zemřel Související informace naleznete v článku Česko-uherské války. Dále se prohlubující nepřátelství mezi králem a papežstvím povzbudilo k odporu nespokojené české katolické panstvo a města. Již roku 1463 vyhlásila válku proti králi Vratislav. Pius II. roku 1464 povolal Jiřího z Poděbrad před církevní soud, znovu tak učinil papež Pavel II. v roce následujícím, kdy se proti Jiřímu také zformovala Jednota zelenohorská, vedená Jiříkovým bývalým švagrem Zdeňkem ze Šternberka. Roku 1466 uvrhl papež krále jako kacíře do klatby a vyhlásil proti němu křížovou výpravu. Této příležitosti využil ctižádostivý uherský král Matyáš Korvín, bývalý Jiříkův zeť, a postavil se do jejího čela. Jeho zprvu úspěšný útok byl však odražen nedaleko Vilémova ve východních Čechách. Zajatý Matyáš ustoupil a slíbil, že od dalšího boje upustí. Po svém propuštění se však nechal
katolickou šlechtou zvolit roku 1469 v Olomouci za českého krále. Matyášova volba byla uznána nejen moravskými pány, ale i zástupci vedlejších zemí Koruny české. Jiříkovi tak zůstala vláda pouze nad kališnickou částí Čech. Jiří z Poděbrad za této situace pochopil, že se mu stěží podaří vytvořit vlastní dynastii a udržet královskou korunu pro rod Poděbradů, a nabídl ji proto polským Jagelloncům, kteří o ni měli podmíněný zájem. Krátce nato, 22. března 1471, nečekaně zemřel. Pohřben byl v královské hrobce v chrámu sv. Víta. Antropologické průzkumy pozůstatků Jiřího z Poděbrad prováděl Emanuel Vlček a dle očekávání zjistil, že král trpěl velkou vodnatelností a obezitou, způsobenou patrně poruchou látkové výměny. Jeho portréty proto pocházejí vesměs z doby před jeho třicetinami. Měl velký žlučový kámen a změny na játrech, měřil kolem 165 centrimetrů a v mládí utrpěl zranění obličeje a zlomeniny obou lýtkových kostí, jež mu však dobře srostly
Kateřina z Poděbrad Uherská a chorvatská královna Odchod Kateřiny, dcery Jiříkovy, z domova do Uher (ilustrace Věnceslava Černého) Narození 11. listopadu 1449 Poděbrady Úmrtí 8. březen 1464 (14 let) Pochována Budín
Panovník Matyáš Korvín Manžel Kateřiny z Poděbrad nebo také Kunhuty (11. listopadu 1449, Poděbrady - 8. březen 1464, Budín) byla dcera českého krále Jiřího z Poděbrad a jeho první manželky Kunhuty ze Šternberka, první manželka Matyáše Korvína a uherská královna. Nebyl samozřejmě Kunštát. Urputný protivník Jiřího z Poděbrad a vládce na Moravě, kterou na konci života uzurpoval i právem používat titul českého krále, přestože nebyl korunován. Kateřinina matka zemřela 19. listopadu 1449, pravděpodobnou příčinou byl porod Kateřiny a jejího dvojčete, sestry Zdenky (Sidonie), pozdější saské vévodkyně. Matyášovou první nevěstou byla Alžběta Cilli, která ale zemřela v dětském věku. 1. května 1461 se osmnáctiletý uherský král (od roku 1458) Matyáš oženil s mladičkou dcerou Jiřího z Poděbrad, který ho kdysi hostil v Praze. Svatba byla domluvena již na počátku roku 1458, měla podle strážnických dohod proběhnout během dalšího roku, ovšem trvalo několik let, než se mezinárodně-politická situace opět naklonila naplnění sňatku. Teprve v roce 1461 odjela Kateřina do Uher.
Na budínském dvoře patřil zřejmě do jejího okolí Janus Pannonius, jenž o Kateřině složil několik latinských epigramů. Byl dokonce označen za "nejvyššího kancléře královny" (supremus cancellarius reginalis maiestatis), ovšem jeho postavení v tomto úřadu je nejisté, neboť ex officio byl královniným kancléřem veszprémský biskup. Tři roky po svatbě porodila Kateřina, jíž bylo jen něco málo přes čtrnáct let, první dítě, které se ale narodilo mrtvé. Ona sama zemřela o několik dní později. Pochovaná byla v budínském kostele sv. Zikmunda. Matyáš, jehož ctižádost měl brzy poznat i Jiří z Poděbrad, se snažil najít druhou manželku v okruhu středoevropských panovnických dvorů, ale po neúspěšných pokusech se nakonec oženil s Beatricí Neapolskou. Ani ta mu ale neporodila dědice, přestože se za králova života a zejména po jeho smrti stala důležitou figurou ovlivňující vnitropolitickou situaci státu. Jediného nelegitimního potomka porodila Matyášovi Barbara Edelpöcková ze Steinu nad Dunajem. Když se postupem času ukázalo, že ani z Matyášova druhého manželství dítě nevzejde, pokoušel se pro syna Jana mezinárodně potvrdit legitimitu.
Bartoloměj Minsterberský děd Jiří z Poděbrad otec Viktorín z Poděbrad Bartoloměj Minsterberský (1478 - 1515) byl nominální kníže opavský a známý diplomat z rodu pánů z Poděbrad. Byl synem opavského a minsterberského knížete Viktorína. Byl významným diplomatem, mimo jiné se podílel na vypracování vídeňské habsbursko-jagellonské dědické smlouvy z roku 1515. Jeho smrtí roku 1515 vymřela Viktorínova větev rodu.
Příloha 3. Historická chronologie sledovaného období
Morava za Přemyslovců Tatarské hordy se převalily přes Slezsko do Kladska a ohrožovaly Čechy. Drancující Mongolové prošli přes Moravu a po vítězné bitvě u Muhi ovládli Uhry. Král Béla IV uprchl do Rakous. Po roce 1241 po smrti chána Ogotaje se hordy stáhly zpět. 1242 zažila Morava vpád Babenberka Fridricha II Bojovného, byl však poražen 1253-1278 králem Přemysl Otakar II. Centralizuje moc, rozvíjí hornictví, zakládá města. Vznik krajské správní soustavy. 1278 vznik desek zemských knihy trhové a knihy půhonné. Na Moravě 1348 1273 vpád Kumánů na Moravu po smrti uherského krále Štěpána V. 1278 bitva na Moravském poli – smrt Přemysla Otakara II v boji s římským králem Rudolfem Habsburským. Poručnictví na nezletilým králem Václavem II převzali Ota braniborský a pro Moravu Rudolf. 1283 Václav II českým králem 1300 začátek ražby pražských groš 1304 vpád Albrechta rakouského do Čech, po neúspěšném tažení se vojsko rozprchlo. 1306 umírá Václav III, poslední Přemyslovec. Po krátkém mezidobí s vládou Jindřicha Korutanského trůn posléze získává sňatkem s Eliškou Rejčkou, vdovou po Václavovi II syn Albrechta Rakouského Rudolf Habsburský, zvaný král Kaše. Rudolf zemřel při boji s opozicí u Horažďovic v roce 1307 a na trůn opět nakrátko nastoupil neschopný Jindřich Korutanský. Například kolem roku 1240 se přes Slezsko do Kladska převalili tatarské hordy a ohrožovaly Čechy. Drancující Mongolové prošli přes Moravu a po vítězné bitvě ovládli Uhry. Maďarský král Béla IV uprchl do Rakous. Po roce 1241 po smrti chána Ogotaje se hordy stáhly zpět.
Lucemburská doba 1310 Sňatek Jana Lucemburského s Eliškou Přemyslovnou, začátek lucemburské éry. 1322 Egerberkové prodávají své díly Hustopečí královně Elišce Rejčce, vdově po Albrechtovi Habsburském a následně se dostávají do držení kláštera cisterciaček na Starém Brně až do doby rudolfinské na konci 16. století
1334 Janův syn Karel markrabětem moravským. Začátek doby prosperity. 1346 bitva u Kresčaku 1348 morová epidemie 1354 dědické smlouvy mezi Habsburky a Lucemburky V lucemburské době mezi Kunštáty prosluli někteří příslušníci rodu jako schopní úředníci. Pro nás je důležitý Vilém z Kunštátu a Boleradic (1350-1371), který zastával po svém otci zastával úřad nejvyššího komorníka brněnské cúdy. Angažoval se po boku svých příbuzných v rozšiřování vlivu rodu na východní Moravě. Po smrti svého nezletilého synovce Kuníka získal hrad Loučky s loučským panstvím Kolem roku 1350 získal - patrně sňatkem - Boleradice. V Boleradicích v té době již stál hrad, založený pravděpodobně Lvem z Klobouk, synem fundátora zábrdovického kláštera. V roce 1356 zakoupil Vilém z Kunštátu Horní Bojanovice od zemanů - bratří Vojslava, Jakuba, Filipa a Janka z Bojanovic za 200 hřiven grošů. (Zápis najdeme v Moravských zemských deskách, které byly vedeny od roku 1348) 1361 narodil se Václav IV.
Markraběcí války Doba vlády Karla IV, nejprve jako moravského markraběte, potom jako krále a císaře, byla dobou míru a prosperity. Po smrti Karla IV a Karlova bratra, markraběte Jana Jindřicha, nastalo neklidné období boje o moc mezi bratry Joštem a Prokopem Lucemburským. Morava se po tu dobu zmítala v bratrovražedných bojích příznivců obou táborů. Markraběcí války skončily až smrtí jednoho z rivalů – Prokopa. 1375 zemřel moravský markrabě Jan Jindřich, rozkvět Brna a Moravy. Po něm nastoupili jeho synové dědicem Jošt a Prokop, Jan Soběslav do Akvileje,, kteří spolu vedle trvalé rozepře. 1378 zemře, Karel IV, králem Václav IV 1380 morová epidemie – silnější než r. 1348 1394 zajetí krále panskou jednotou vedenou markraběten Joštem. 1399 válka mezi králem a jeho sojencem markrabětem Prokopem a čskými pány s markrabětem Joštem. Skončila příměřím aspoň na dva roky. 1401 nové boje markraběcí války 1402 Zikmund se pokusil strhnout vládu na sebe.
1405 zemřel markrabě Prokop. Jošt se stává jediným vládcem Moravy. (1410 dokonce zvolen římským králem) jako protikandidát Zikmunda L. 1411 smrt Jošta. Morava se vrátila pod přímou správu krále Václava IV. V této neklidné době dokázali Kunštáti na Moravě udržovat a zmnožovat rodový majetek, přikláněli se na tu, či onu stranu, jak to považovali za výhodné, nebo správné. Živobytí v této době, i v revolučních časech husitských, které následovaly nebylo vůbec lehké. Krajem se pohybovaly lapkovské tlupy, jednotliví šlechtici si ochotně přilepšovali drancováním sousedova nepřátelského majetku.
Doba husitská 1414 Hus se vydává do Kostnice, 1415 upálen 1414 Jakoubek ze Stříbra – přijímání pod obojí je starobylý zvyk Výraz demokratizace. 1415 šlechta husitská, stížný list. Obdobný svaz katolické šlechty. 1419 revoluční hnutí pod vlivem chiliastických proroctví. Smrt Václava IV. 1420 bitva u Sudoměře. Ztroskotala jednání pražanů s Zikmnudem kvůli požadavku přijímání podobojí. Formulace 4 artikulů pražských. Bitva na Vítkově. 1421 v Nedakonicích u Uherského Hradiště vznikl z řad chudiny tábor. Na ostrově řeky Moravy. Po roce se rozpadl. 1421 čáslavský sněm uznal Zikmunda L. nehodna trůnu. Vladařská rada. 1421 moravská šlecht se ve většině zřekla na sněmu v Brně husitství a uznala Zikmunda za krále. Také ve městech si husitství na Moravě nezískalo podporu. 1422 porážka Zikmundových vojsk J. Žizkou u Německého Brodu. 1423 zastavil Zikmund svému zeti rakouskému vévodovi Albrechtu V Moravu v léno a ustanovil jej dědicem české koruny. 1424 zemřel J. Žižka, Následně polní vojska a pražané na Noravu, dobili řadu měst na západní Moravě 1431 bitva u Domažlic velké vítězství, posílení vlivu h. na Moravě atd 1428-1433 spanilé jízdy. Jejich cílem bylo mj. přijmět okolní země k jednání 1436 vyhlášení kompaktát v Jihlavě … bazilejský koncil Příkladem šlechtice z rodu Kunštátů, jejich jevišovické větve, který byl typickým dítětem své doby byl Hynek I. Suchý Čert z Kunštátu a Jevišovic. Proslul jako válečník i jako loupeživý rytíř právě v době moravských markraběcích válek.
(1385-1407), proslul jako loupežný rytíř i jako velký válečník V době, kdy se Morava stala dějištěm markraběcích válek, které byly doprovázeny vzájemným napadáním znepřátelených šlechticům ničením jejich majetku, okrádáním kupců i cestujících měšťanů. Hynek, který se těchto bojů i těchto loupežných akcí účastnil, dostal hrozivou přezdívku "Suchý Čert." Poprvé se s tímto přídomkem uvádí v souvislosti s přepadením pohraničního rakouského hradu Weikertschlag roku 1401. V této době byl Hynek nějakou dobu Nějakou dobu byl straníkem moravského mladšího markraběte Prokopa Lucemburského. Ten ho jmenoval hejtmanem znojemského hradu. Hynek též obdržel do zástavy hrad Rabštejn. V roce 1401 táhl Hynek Suchý Čert k Německému Brodu, roku 1402 do Rakous. Hynkovy nájezdy do Rakous se opakovaly poté, když byl zajat a ve Vídni internován český král Václav IV. V roce 1402 táhl na loupeživou výpravu do Rakous. Rakouský vévoda Albrecht ztratil s Hynkovým počínáním trpělivost, sebral vojsko, zhruba 12000 mužů, spojil ho s voskem Zikmunda Lucemburského a táhli na Znojmo. ovšem ke koordinované akci s uherským králem Zikmundem došlo až po útěku krále Václava IV. z vídeňského vězení. 7. července 1404 přitáhlo ke Znojmu zhruba 12 tisíc Albrechtových vojáků, k nimž se zanedlouho přidalo přibližně stejné množství vojska Zikmunda Lucemburského. Hynek Suchý Čert se o tažení předem věděl, takže znojemská posádka, posílena o vojska jeho přítele Jana Sokola z Lamberka, byla připravena. Obléhání dopadlo neslavně. k nimž přibyly družiny Voka IV. z Holštejna a Jana z Raussenpruku. Obléhání proběhlo neúspěšně, V táboře obléhatelů vypukla navíc úplavice a Albrecht Rakouský nakonec zemřel. Albrecht IV. Rakouský a Zikmund Lucemburský byli buď otráveni, nebo těžce onemocněli. Zatímco prvně jmenovaný zemřel, Zikmund se díky drastické léčbě z onemocnění dostal. Jejich vojska s nepořízenou odtáhla. Hynek Suchý Čert i nadále prováděl loupežné akce, a tak byl nakonec zatčen a uvězněn králem Václavem IV. které se však králi Václavovi přestávaly líbit. Ten se navíc udobřil se svým bratrancem starším moravským markrabětem Joštem Lucemburským a kromě toho Hynkův spojenec markrabě Prokop zemřel. V březnu roku 1407 dal král Václav IV. Hynka po nějaké loupežné akci zatknout a uvěznit. V květnu však byl již Hynek volný, ovšem ochuravěl a naposledy se uvádí v prosinci roku 1407. Zemřel patrně na počátku roku 1408.
V době husitské se hodně Kunštátů přidalo na stranu kališníků. Platí to zejména o příslušnících poděbradské větvě, Viktorínovi z Poděbrad a zejména jeho synovi Jiřím. V husitské době v zemi vládlo bezvládí. Po bitvě u Lipan se nakonec
Zikmund a Albrecht
1436 Zikmund přijat konečně za českého krále v úmluvách jihlavských, 1437 umírá 1437 Albrecht Habsburský zvolen českým králem, korunován 1438 1439 zemřel na úplavici. V Čechách bezvládí. Morová epidemie Sněmy v Praze a Mělníce marně hledali shodu. Naštěstí katolická a kališnická strana se dohodli, že bezvládí musí být učiněn konec nalezením kompromisu respektujícího dělenou moc. Byla ustanovena přechodná zemská vláda. Vůdcem kališníků byl Hynek Ptáček z Pirkenštejna, vůdcem katolíků xxxx z Rožmberka. 1440 koruna nabídnuta Albrechtu bavorskému, nepřijal. O nástupnictví se hlásila císařovna Barbora vdova po císaři Zikmundovi. Ve Stadicích se vydával za nového krále jakýsi Jakub. Alžběta, vdova po Albrechtu Habsburském porodila syna až po jeho smrti - proto Ladislav Pohrobek. 1440 landfrídy politické svazky nahrazovaly vládu.
Za krále Holce 1444 sněm uznal nároky Ladislava Pohrobka, syna Albrechta Habsburského Po smrti Hynka Ptáčka z Pirkštejna do čela východočeských landfídů jako hejtman postaven Jiří z Kunštátu a Poděbrad, později si vydobil titul a úřad správce království českého. Českým králem byl uznán mladičký Ladislav Pohrobek po smrti narozený syn Albrechra Rakouského. Byl korunován ještě jako mladík na českého krále a Jiří z Poděbrad zůstává dále správcem země. Nastala doba míru a prosperity, opřený o rovnováhu sil mezi katolickou a kališnickou šlechtou na základě bazilejských kompaktát z roku 1436. Za krále Holce, byla za groš ovce, říkalo se později. 1448 dobytíPrahy Jiříkem, od té doby užíval titul správce Království českého 1452 zemský sněm potvrdil správcovství 1453 korunovace Ladislava Pohrobka ve věku 3 let. Za krále Holce … doba míru 1454 obnovení chodu zemských desek 1457 smrt Ladislava P. Čas prosperity skončil po roce 1457 nečekanou smrtí Ladislava Pohrobka. Jiří z Poděbrad, obviňovaný z jeho údajného zavraždění byl sice zvolen českým králem, katolíci se s jeho volbou nechtěli smířit.
Jiří z Poděbrad 1458 volba J. z Poděbrad králem, včetně moravské šlechty. Slezsko až 1460 Katolická opozice, zahraniční izolace, úpadek země
1462 papež Pius II dal kompaktáta prohlásit za zrušená. 1464-6 Lev z Rožmitálu hledání spojenců 1465 jednota zelenohorská 1466 Když byla papežem Piem II kompaktáta prohlášena za zrušená a Jiřík za sesazeného, byla proti Čechům vyhlášena křížová výprava. 1468 Matyáš vykonavatelem papežské kladby 1469 Matyáš oblíčen u Vilémova - slib, že zanechá nepřátelství 1469 zvolen v Olomouci katolickými pány za krále 1469 český sněm odmítl olomouckou volbu a vyhlásil nástupnictví vladislava jagell¨mincovní řád měl napravit upadlou měnu. Vladislav Jagellonský po matce pravnukem Zikmunda Lucemburského. Syn krále Kazimíra. Matyáš v Jihlavě odmítl přijmout kompaktáta. 1471 jiří zemřel
Král Dobře 1469 český sněm odmítl olomouckou volbu a vyhlásil nástupnictví Vladislava jagellonského. Mincovní řád měl napravit upadlou měnu. Vladislav Jagellonský po matce pravnukem Zikmunda Lucemburského. Syn krále Kazimíra. Matyáš v Jihlavě odmítl přijmout kompaktáta. 1471 jiří zemřel korunovace vladislava na sněmu v kutné hoře Korvínův hejtman Jan Zelený po roce 1471 lstivě obsadil hrad Boleradice a asi deset let ho držel. 1476 vyhlášeno příměří s matyášem oslavy v olomouci. Morava matyášovi 1485 náboženský smír 1490 po smrti Matyáše zvolen Vladislav uherským králem. 400000 zlatých … 1526 1495 sněm rozhodl, že zápisy do z. desek budou napříště česky. Na moravě již 1480 1500 zemské zřízení, omezuje moc měst 1502 města vytvořila brannou jednotu proti šlechtě.
1509 korunovace Ludvíka 1515 Vladislav uzavřel s císařem Maxmiliánem smlouvu o vzájemném nástupnictví 1516 Ludvík zemřel u moháče. 1521 Tomáš Munzer kázal v praze