ZÁKLADNÍ ŠKOLA KOVÁŘOV, OKRES PÍSEK ŠKOLNÍ ROK 2015 - 2016 AUTORSKÉ TEXTY ŽÁKŮ ZŠ KOVÁŘOV
Člověk, kterého si vážím Pro slohovou práci jsem si vybrala svého dědu. Jmenuje se Josef Kuchta. Má tři děti, strejdu Tomáše, tetu Kačku a mojí mamku Moniku. Děda je už v důchodu. Je vysoký a vlasy má šedé, ale už jich nemá tolik jako dřív. Děda bydlí v Kovářově. O dědovi mohu říct, že je obětavý člověk a rád lidem pomáhá. Každý den chodí se psem na procházku. Rád pracuje na zahrádce. Pěstuje zeleninu a ovoce. V neděli ráno chodí s babičkou do kostela. Děda to v dětství neměl moc lehké, když byl malý, umřel mu otec. Jeho matka vychovávala šest dětí sama. Děda rád sestavuje věci a rád je spravuje. Někdy pomáhá babičce vařit a uklízet. O prázdninách jedou vždycky k moři. Často jezdí do Bulharska. Děda má šest vnoučat, tři kluky a tři holky. S babičkou jezdí často do Předbořic ke známým. Tam si dají kafe, popovídají a jedou domů. Děda rád poslouchá “dechovky”. Chodí na různé plesy. Umí dobře tancovat polku a valčík. Rád se dívá na hokej, ale i na fotbal. Děda ráno vstává mezi sedmou a osmou hodinou. Dědu jsem si vybrala proto, že se na něj mohu spolehnout. Když potřebuji, dokáže mi pomoct a poradit. Ráda k němu chodím na návštěvy, ráda si s ním povídám. Děda je hodný a strašně šikovný člověk, proto jsem si ho vybrala pro tuto charakteristiku. Barbora Benešová 9. Třída Naše třída našima očima – pátá třída Tohle je naše třída, jsme docela dobrá třída. Neradi se učíme, máme rádi prázdniny. A tohle jsem já: docela normální kluk, který se snaží žít úplně normální a prostý život. Jsem třetí nejmenší kluk ze třídy. Stačí mi něco říct jenom jednou. Jediný chodím na výtvarku. Tomáš Hrůnek Když jsem šel do první třídy, první den si říkám: „Jsme všichni šikovní.“ Ale to bylo jen v první třídě! Dneska jsme v páté třídě: jsme rádi, že chodíme do stejné třídy, do stejné školy. Jsme super třída. Ale nejde mi matematika, nejde mi tělocvik. Umím hrát jen na bicí. Samozřejmě nejraději mám prázdniny. Michal Zděnek Chodíme do stejné školy a třídy. Všichni máme rádi zvířata. Čteme rádi knížky a hrajeme hry na počítači. S paní učitelkou chodíme na velké výlety a všichni máme rádi tělocvik. Já? Pan učitel Zborník se mnou hraje na kytaru. Máme doma koně Majdu, Amálku, Oskara, Piškota a mám je ráda. Můj kůň je Amálka. Lezu se strejdou na horolezeckou stěnu. Anna Jiroušková Naše třída je fajn. Máme rádi tělocvik, přírodovědu, vlastivědu, hudebku i někdy angličtinu. Chodíme na výlety, ale hlavně chodíme po hradech nebo zámcích. Nejde mi čeština. Všichni mají rádi přestávky, to je teprve švanda. Všichni mají rádi paní učitelku a paní asistentku. Kamarádi jsou fajn, ale mají jednu vadu skoro všichni, hrají na mobilech a na tabletech. Všichni mají rádi prázdniny, proč by je někdo neměl rád? Ale jinak to je SUPER TŘÍDA. Vojtěch Synek Celé 2 roky byly super! Poslechněte si, jak to všechno proběhlo… 1. Přivítání: dneska to bylo fajn, seznámili jsme se s novou paní učitelkou. 2. Druhý den s paní učitelkou: Psali jsme o sobě a paní učitelka si s námi povídala. Přihlásil jsem se na pohybové hry! 3. První výlet s pohybovkami: 8 km, vylezli jsme na vysoké skály nad Vltavu, šli jsme směrem na Kamýk nad Vltavou a povídali jsme si! 4. Vysvědčení: Pololetí - samé jedničky. Splnil se mi sen!!! 5. Makov: zachraňují se zde zvířata všech druhů. Pán zde chytal ptáky a vyprávěl nám různé historky. Těším se na další exkurze.
6. Ve třídě máme novou tabuli, jsme čtenáři, máme rádi výlety. Všichni jsou kamarádští, učíme se a nikdo nedostal na vysvědčení čtyřku, pouze trojky ve třídě, což je úspěch! Matyáš Machala Dva roky s paní učitelkou Randovou byly super. Taky letošní výlet, až na to, že jsem musel jít první na bobříka odvahy. Večer po večerkách jsme si povídali, odpoledne jsme hráli přehazku nebo flašku. Šli jsme na Zvíkov, Krkavčí skálu a soutok Lomnice se Skalicí. Na Zvíkově to bylo taky skvělé, nádvoří bylo moc hezké. Na konci byl hezký i výlet parníkem. Minulý rok v Makově byl fajn, vydry a sovy byly moc hezké. Pán nám ukazoval a říkal vše o ptáčcích. Na konci roku je problém: kterou učitelku dostaneme do 6. třídy? Podle mě spolu třída celkem vychází, i když občas jsou ve třídě problémy. Doufám, že nám to vydrží i do příštích let. Jan Švehla Mrakodrap Dobrý den, jsem mrakodrap v Tokiu. Mám krásnou černou barvu, která je vidět na míle daleko. Také jsem druhá největší budova v Japonsku. Měřím osm set šedesát pět metrů a jsem na to hrdý. Mám sto padesát pater, se kterými vás seznámím. Když mě před dvaceti pěti lety začali stavět, byl jsem pouze kovová konstrukce, která se postupně stavěla. Pár dělníků se na mé stavbě i zranilo, ale nebylo to nic vážného. Když se stavba dokončovala, museli mi do padesátého patra aplikovat závaží kvůli tomu, abych se nehýbal. Uvnitř je mnoho zajímavých pater. V dolních patrech jsou krámky, kde hodní lidé prodávají oblečení a různé jiné věci, ale také kuchaři z mnoha zemí kouzlí voňavé speciality. Nad těmi patry mám kanceláře, ve kterých uspěchaní lidé pracují, nikdy nemají klid. A úplně nahoře jsou vyhlídková patra, kam zavítá mnoho turistů. Víte, jak se dostávají až nahoru? Jednoduše, v mém středu jsou čtyři velké výtahy pro třicet osob, které jedou rychlostí až patnáct metrů za sekundu. Každý den přepraví až tisíc osob. Každý rok se ve mně odehrává spousta akcí. Nejzajímavější je asi přehlídka modelek, protože je zajímavé se koukat na úžasné a pestrobarevné modely šatů. Také je zajímavá výstava her, která trvá přes týden, a zavítají sem miliony hráčů. Mám ze sebe dobrý pocit a doufám, že tu ještě dlouho budu. Jestli chcete, můžete se na mě přijet podívat. Mějte se hezky. Kryštof Fiala, 7. třída Dopis Betty Whisterové z knihy Cesta domů V Kovářově 4. listopadu 2015 Milá Betty, Příběh s Tvým psem Tamem mě velice zaujal a také byl strašně napínavý. Velice Tě obdivuji, jak jsi šla hledat Tama a jak jsi to vůbec celé vydržela. Nic podobného jsem nikdy nezažila a ani bych zažít nechtěla. A jak je Tamovi? Určitě jsi byla ráda, když jsi Tama našla. Věřím Ti, že jsi ho pečlivě ošetřila a vymyla mu všechny rány. Jsem moc ráda, že váš příběh skončil dobře. Jiný člověk by ho nechal jít, ale ty jsi to tak nenechala. Jestliže jsi měla dobrou kamarádku, která Tě vždy povzbuzovala. A jak jsi potkala Charlottu a jak měla vlastního řidiče, to bylo také super. A ten jejich obří dům!!! A jak jste na začátku s Tamem vyhráli tu soutěž, to bylo moc krásný!!! Pak jste se ovšem stěhovali a došlo k vaší nehodě. Bylo mi vás moc líto. Byla jsi velmi odvážná
v nemocnici. A pak jsi na něj nezapomněla, myslela jsi na něj stále. Váš příběh se mi četl krásně, byl zajímavý a prostě nej. Tak se měj dobře, pozdravuj Tama, všechny z tvé rodiny a také kamarádky. S pozdravemVeronika Hejnová, 6.třída Jak si představuji svou budoucnost Jak si představuji svou budoucnost? Nikdo na světě nemůže s klidnou hlavou říct, co se stane. Je to o náladě, ale i o štěstí, jak se komu povede v budoucnu. Po letních prázdninách nastupuji na SPŠ ve Volyni na obor stavebnictví. Tuto školu jsem si vybral už v 8. třídě. Bude to jiné než tady na Základní škole v Kovářově. A co po průmyslové škole ve Volyni? Když se mi se štěstím povede odmaturovat, tak bych chtěl pokračovat dál na vysoké škole. Po vysoké škole bych si chtěl najít uplatnění jako architekt. Ale nechtěl bych jen stále pracovat, chtěl bych si občas udělat volno a jít si třeba zahrát fotbal nebo tak něco. A co rodina, domov? V budoucnu bych chtěl mít ženu a taky dvě děti, ale nechtěl bych bydlet někde v panelovém domě ve městě, spíš bych chtěl bydlet v nějaké poklidné vesnici, jako je Kovářov. Chtěl bych tam mít rodinný domek se zahradou, aby si děti, až vyrostou, mohly hrát. Co si slibuji od své budoucnosti? Od své budoucnosti si slibuji opravdu hodně. Slibuji si skvělou ženu s dětmi a skvělou práci. A co stáří? Doufám, že se dožiji tak 90 let a celý svůj život budu věrný své ženě a vlasti. Před svou smrtí doufám, že se ohlédnu zpět a zhodnotím svůj život. Doufám, že si projdu své skutky, rozhodnutí, vzpomínky. Až na konci svého života člověk může zhodnotit, jaký celý život byl. Co bych mohl říct závěrem? Závěrem bych mohl říct jen to, že člověk je sám sobě svým pánem a tak on sám rozhoduje o svém osudu. Vojtěch Poslušný, 9. třída Zmražená Všude kolem mě je bílo. Ležím na nemocničním lůžku a slyším hlasy doktorů. Pomalu začínám rozeznávat obrysy osob, které stojí na druhém konci pokoje. Všechno mě bolí, ale nemohu se ani hnout. Chtěla jsem se zeptat, jaký je rok, ale nešlo to. Najednou jsem si začala vzpomínat. V roce 2022 mi bylo devatenáct a doktoři mi našli nevyléčitelnou nemoc. Měli se mi na kůži objevit malé pupínky, ze kterých vytéká krev, a já bych vykrvácela. Jediná šance byla mě zmrazit a rozmrazit, až bude existovat lék. Byla jsem jedna z prvních, kdo to podstoupil. Nevěděla jsem jistě, jestli to bude fungovat, ale neměla jsem na výběr, protože bych stejně umřela. Nyní tu ležím, všechno mě bolí a nemůžu se hnout. Mám strach, že se to nezdařilo a nebudu se moct hýbat až do smrti. Najednou ke mně přišel doktor a píchl mi injekci. Hned jsem usnula. Vzbudila jsem se opět v nemocničním pokoji, ale tenhle byl větší než ten minulý. Pomalu jsem zkoušela hýbat rukou, která se naštěstí pohnula. Bolest byla stále velká, ale už jsem se mohla hýbat. Hned jsem se zeptala doktora, kolikátého je, a on mi řekl, že 19. 6. 2161. V nemocnici jsem byla další rok. Museli mě uzdravit, a potom jsem musela rozhýbat všechny své svaly. Když mě pustili, dali mi padesát tisíc korun, které mi nechali moji rodiče. Vyšla jsem z nemocnice, ale nestačila jsem se divit. Auta byla malá, pro jednu nebo dvě osoby. Všude byly paneláky. Nikde jsem neviděla žádné zvíře ani rostlinu. Nelíbilo se mi to. Když jsem se vzpamatovala, uvědomila jsem si, že nemám
kam jít. Nevěděla jsem, co budu dělat. Neměla jsem žádné přátele, rodinu, ani někoho, s kým bych si mohla povídat. Jediné, co jsem chtěla, bylo najít hrob mých rodičů. Problém byl, že jsem nevěděla jak. Po chvíli přemýšlení jsem si šla najít nějaký hotel. Ležela jsem na posteli. Jediné místo, kde bych mohla zjistit něco o svých rodičích, byla nemocnice. Došla jsem tam a oni mě poslali na hřbitov u Prahy. Když jsem tam přišla, začala jsem brečet. Po chvíli jsem si všimla hrobu vedle nich. Podle všeho jsem měla bratra. Jediné, co mě napadlo, bylo zjistit, jestli měl rodinu. Týden jsem hledala podrobnosti o jeho rodině. Měl dvě děti, které jsem se rozhodla najít. Stála jsem před domem jeho dcery a bála se zazvonit. Když jsem to udělala, otevřela mi starší paní. Řekl jsem jí, kdo jsem, a ona mě objala. Navštěvovala jsem ji každý den. Povídali jsme si o mé rodině a já se k ní po měsíci nastěhovala. Měla jsem ji ráda a poprvé od mého rozmrazení jsem začala věřit, že můžu normálně žít.
Markéta Švehlová, 8. třída
Popletené pohádky O Růžence, kterou srazilo letadlo Žila byla jedna Růženka, která ráda skákala. Jednou skočila až do nebe, kde ji srazilo sedm letadel. Jak padala, dopadla na elektrický drát a proměnila se v Popelku. Z drátu spadla do náruče čaroději ze země Oz, který ji hodil princovi. Ten se lekl a upustil ji do křoví s růžemi. Pak se proměnila zpátky v Růženku a usnula. Princ k ní přišel a políbil ji. Potom byla velká svatba. Grůbr, Mandovcová, Koška, Zítková, Kohout O dvanácti Karkulkách Byla jedna malá vesnička a tam žila babička. Měla hezkého vlka. U babičky žila maminka, a ta měla 12 dcer. Dcery se jmenovaly: Karkulinka, Karkulilinka, Karča, Karkule, Karkulka, Karka, Karkulačka, Karinka, Karelika, Karunka, Kakurinka, Kirulinka. Vlk šel s babičkou do lesa na vodítku. Vlk babičce utekl. Babička rychle utíkala pro Karkulku. Vlka hledaly, hledaly, až ho našly. Potom se vlk oženil s myslivcem. Vošahlík, Smrčina, Hrůnek, Janek Divná a popletená pohádka Žil byl malý Paleček a měl sestřičku Karkulku. Paleček a Karkulka šli do lesa a ucítili vůni perníku. Šli za tou vůní a uviděli chaloupku z perníku. Stál tam vlk a pravil: „Jděte pryč.” Pak ho zamkli v chodbě. Vešli do chaloupky a tam sedělo 12 ježibab. Všechny ježibaby řekly zaklínadlo, aby je proměnily v ropuchy. Paleček a Karkulka našli zrcadlo, které použili. Ježibaby se proměnily v ropuchy. Vlk vlezl oknem z chodby a sežral všechny ropuchy. Cestou domů Karkulka spadla do studny. Paleček našel paní Palečkovou, která Karkulku vytáhla ze studny. Od té doby se říká pan Paleček a paní Palečková a od té doby existuje rodina Palečkových. Trachta, Dvořáková, Procházková, Skála O Karkulce Žila byla jedna holčička. Jmenovala se Karkulka. Jednou šla na procházku do lesa. Tam potkala babičku, a ta babička jí řekla: „Není ti zima?” Karkulka odpověděla, že jí zima je, a tak šla Karkulka s babičkou do chaloupky. Když byla Karkulka s babičkou přede dveřmi, Karkulka zakopla o perník a najednou si všimla, že dům je z perníku. Vešla dovnitř, babička zamkla dveře z marcipánu. „Ale babičko, proč zamykáš dveře?” Babka se zasmála a řekla: „Pojď a posaď se.” Karkulka se posadila,
najednou křeslo dojelo k peci. „Babičko, co to děláte?” A babička řekla: „Přece tě nebudu jíst syrovou!” Karkulka rychle utíkala, ale dveře z marcipánu se proměnily na kámen. Babička řekla: „Karkulko, sedni si na lopatu!” Karkulka rychle řekla: „Tak ukaž, jak si mám sednout.” Jak babka sedla na lopatu, Karkulka vzala lopatu i s babkou a šup s ní do pece. Karkulka vzala kouzelnou hůlku a ukázala na pec. Najednou se z babičky stal koláč. Karkulka ho popadla a utekla z chaloupky a koláč snědla. A to byl konec ježibaby. Kostka, Fialová, Kříž, Háchová, Fečová Moje starší sestra Moje starší sestra se jmenuje Kateřina, ale všichni jí říkáme Kačka nebo Káťa. Je jí šestnáct let a chodí na střední školu, kde má plno kamarádů. Má kulatý obličej, větší tmavě hnědé oči, tmavě hnědé vlasy, středně velký nos a plné rty. Moc se mi líbí, jaké má dlouhé řasy. Je středně velké postavy. Někdy je i docela hlasitá, ale mluví vždy plynule a pomalu. Většinou chodí rovně, občas ale i shrbeně. Někdy i nosí brýle. Vždy má na sobě hezké oblečení a nosí i nějaké doplňky a šperky, jako jsou náhrdelníky, náušnice, náramky, prsteny apod. Od té doby, co chodí na střední školu, se i pěkně maluje. A myslím, že se i dobře opaluje. Mezi její koníčky patří: jízda na kole, čtení, plavání, procházky a výlety s rodinou a přáteli. Také ráda zpívá. Občas spolu jezdíme do města nakupovat, chodíme do kina, pizzerie, cukrárny a bufetu. Od minulých letních prázdnin jezdíme i se sestřenicí do plaveckého bazénu. I přes naše občasné pošťuchování ji mám velice moc ráda a chtěla bych, aby nám tento sesterský vztah dlouho vydržel. Adéla Švehlová, 6. Třída Člověk, kterého si vážím Člověkem, o kterém budu psát a kterého si vážím, je moje prababička. Jmenuje se Olga, ale nikdo ji neřekne jinak, než “babi Oli”. Je jí 86 let, je trošku při těle a má nově nakrátko ostříhané šedivé vlasy. Dříve je nosila svázané v přísném drdolu. Moje prababička je ten nejsrdnatější člověk, kterého znám. Jako malá jsem byla skoro pořád s ní. Moje maminka i babička chodily do práce, a tak jsem byla u babi Oli opravdu dost často. Pamatuji si, jak mě každý čtvrtek brávala do klubu důchodců ve Štěrboholích, kde bydlí, a chlubila se se svou pravnučkou všem těm babičkám, které tam byly. Další dny jsme měly volné. Pořád jsme spolu něco tvořily, vařily, zpívaly, okopávaly zeleninu na její malé zahrádce, která je dnes už v Praze vzácností, a neustále jsme vymýšlely další a další zábavu. Dodnes je s prababičkou neskutečná legrace. Moje prababička je sice elegantní dáma, ale dokáže si udělat “srandu” sama ze sebe. Vždycky, když tam přijdu, tak se pozdravíme, ona se zeptá, jestli nemám hlad. Obdivně vydechne, jak moc jsem zase vyrostla, a poté mi začne vyprávět, jak už jí všechno padá z rukou, jak sebou “řízla” na zahrádce nebo jak si hodila svoje umělé zuby omylem do skleničky se šťávou, kterou má vždy vedle postele na nočním stolku vedle skleničky s desinfekční tabletou na protézu. Neumím to převyprávět tak skvěle jako ona. Když mi to vypráví, tak mám pocit, že umřu smíchy. Potom si uděláme žitné kafe a vzpomínáme na “staré dobré časy”. Svojí babičku jsem si vybrala, protože je to nejstatečnější a vůbec nejskvělejší človíček na světě, je to můj vzor a mám ji moc ráda. Nedovedu si představit, jaké to bude, až tu jednou nebude. Barbora Košková, 9.třída
Kaplička (Kdybych byl budovou…) Vítejte u mě, malé kapličky. Vznikla jsem před mnoha lety díky jednomu hodnému pánovi. Byla jsem mnohokrát opravována i používána. Stávalo se, že se mě někdo pokusil vykrást, ale i za tu dobu zde stále stojím. Nacházím se v jedné malé vesničce, kde už dnes mnoho lidí nežije, některé z nich si ani nepamatuji. Kousek ode mě hučí malý potůček. Někdy slyším auta s lidmi spěchajícími do práce a autobusy se školáky, které se těší zpátky do školy. Před vstupem do mě uvidíte krásnou malou zahrádku s krásnými růžemi, narcisy a dalšími druhy květin. Zvenku mám žlutohnědé vyzdobené zdi a malinkou věžičku se zvonkem. Když do mě vstoupíte, zjistíte, že mě vyzdobili krásnými malbami náboženských hrdinů. Pro mě nejhezčí malbou se stala kresba Ježíše s křížem. Lavice mám pouze dvě, ale i několik židlí, takže místa je vždy dost. Naproti nim je krásný malý oltář, který osadili různými drahokamy. Zevnitř vypadám velká, ale přitom jsem velice maličká. Sloužím hlavně k malým modlitbám, kdy se sejdou celé rodiny, jež si mě pamatují mnohem mladšího, i lidi z jiných míst, ale všichni se sejdou na stejném místě. Hlavní pro mě je, že mě lidé mají rádi. Jsem ráda tím, čím jsem, a chtěla bych zde stát ještě dlouho. Karel Bartůněk, 7. třída Odpocovací deka na koně Jsem odpocovací deka na koně. Psal se datum 5. 5. 2012. Když mě začali vyrábět, vůbec jsem netušila, co na mě bude za logo a jaký účel budu plnit. V továrně mě vyrobili a poslali mě do tiskárny, kde na mě vyšili logo ,,Šampionát nadějí Zduchovice 2012, kat. 8 - 12 let”. Nevěděla jsem, čeho se to bude týkat. Zabalili mě do krabice a donesli na poštu. Celé dva měsíce jsem ležela v krabici. Bylo 26. 8. 2012 a mě vyndali na stůl. Okolo mě bylo moc lidí, kolbiště, koně a překážky. Vedle mě stály poháry a na nich byly pověšené medaile. Okamžitě mi došlo, že jsem na nějakých závodech. Bylo to MČRP 2012. Byla jsem jednou z výher. Za několik hodin, co jsem tam ležela a prohlíželo si mě hodně lidí, přišla paní, která mě vzala ze stolu a někam mě nesla. Přinesla mě na opracoviště, kde mě přehodili přes černého poníka. Na mě si sedla malá roztomilá holčička. Po chvíli začali hrát hymnu. Poník s holčičkou a se mnou jsme vešli do kolbiště. Tam proběhlo slavnostní dekorování. Poté jsme přišli do stáje, kde mě složili a dali mě do auta. Když jsme dorazili domů, ještě mě dali na poníka a šli jsme se fotit. Druhý den mě pověsili na zeď. A tam jsem dodnes. Občas mě opráší od prachu, občas na mě jen tak koukají a vzpomínají. Mám se tu dobře a doufám, že tu ještě dlouho budu.
Kristýna Mrzenová 9. třída
Dopis Kláře z knihy Klára a Drobeček poník a dvojčata Ahoj Kláro, Moc mě zaujalo tvé dobrodružství s poníkem Drobečkem. Blahopřeji Tomášovi a Čarodějce k dvojčátkům Sáře a Sandře a jsem ráda, že jsou všichni v pořádku. Vím, že Drobeček bude dobrý táta a že Čarodějka bude dobrá máma. Doufám, že to Tomáše nevyvedlo z míry a že je to určitě jasné, že na závodě bude muset jezdit na Samantě a
ne na své Čarodějce. Přála bych Tobě, Drobečkovi, Tomášovi a i Samantě, abyste svůj první závod vyhráli nebo se alespoň umístili na stupni vítězů. A mimochodem, co strýček Rudy? Snad už si na svou přezdívku zvykl, když tebe a Aničku zastihlo přezdívkové bláznovství. Táta - Péťa, Strýček - Rudy, ty -Bambulka, Šek - Hafánek, Anička - Klisnička, Aničky máma - Hyena, Aničky táta - Gorila, Tomáš - Sameťák. Nejvíce mě asi pobavila: Gorila, Péťa a Bambulka. Ty vaše přezdívky mě inspirovaly tak moc, že jsem i já vymyslela se svou nejlepší kamarádkou také nějaké přezdívky: já Šmudlinka, kamarádka - Ňufánek, Táta - Taťulda, Máma - Vendy, 1.ségra -Katuška, 2. ségra - Beruška. Určitě si budeš myslet, že to jsou trochu divné přezdívky, ale také co se dá od začátečníka čekat. Těším se na další knihu o tobě a Drobečkovi. Ahoj, Adéla Švehlová, 6. třída Škola Škola, škola, školička chodí do ní holčička. Holčička je šikovná, nic se jí nevyrovná.
Všecko vždycky napíše a když něco ví, hned nám poradí.
Eliška Machalová, 3. třída
Moje kamarádka Aneta Budu vám představovat Anetu. Příjmením je Smetanová a jsme kamarádi hodně dlouho. Je jí třináct let, i když vypadá o mnoho moudřejší a dospělejší. Seznámili jsme se v prvním ročníku mateřské školy, kde jsme se mimo školu neviděli, jelikož pocházíme z různých obcí. Je štíhlé postavy a ihned si všimnete jejích nazlátlých vlasů. Má modré oči a tak krásný úsměv, že si myslíte, že už nikdy neskončí. Chodí oblečená v riflích a většinou v nějakém svetru, který nejčastěji bývá pruhovaný, obvykle černobílý. Její vlastnosti jsou rozsáhlé a patří mezi ně i takové jako pilnost či obětavost. I když má hodně práce, najde si na kohokoli čas. Když jsme byli minulý rok se školou na výletě, všem pomáhala a vše dotáhla do cíle. Když se stane něco špatného, zachová klidnou hlavu a vše bere s nadhledem. Baví ji spoustu věcí a má hodně zájmů. Krásně bruslí a hraje různé sporty. Také krásně hraje na elektrické klávesy a vyhrává mnoho hudebních soutěží. Často je někde venku a je jedno, jestli je sama nebo s kamarádkami. Vede se jí dobře i ve škole, kde ji nejvíce baví přírodopis a český jazyk. Jsme velcí kamarádi, i když se moc nevidíme. Myslím si, že nám naše kamarádství vydrží ještě dlouho. Karel Bartůněk, 7. třída Učebnice českého jazyka Jsem učebnice českého jazyka pro 9. ročník základní školy. Ve škole se mi moc líbí. Mám tu plno kamarádek jiných učebnic. Moje nejlepší kamarádka je čítanka, s tou si rozumím nejvíce, protože v ní je plno příběhů, která mi ona vypráví. Nemám ale ráda matematiku. S matematikou se pořád jen hádáme o to, kdo z nás je důležitější. Ale moudrý dějepis nás vždy přesvědčí, že důležité jsme obě stejně. Každý rok patřím jinému žákovi, což je někdy zlé, protože občas se dostanu do špatných rukou. Jednou jsem byla u žáka, který byl obzvlášť nepořádný. Když mě
vyrobili v papírně jako voňavou, novou, pěknou knížku, prodali mě do základní školy. Ve škole mě rozdali ještě s ostatními učebnicemi. A právě to byl ten okamžik, kdy jsem se dostala do špatných rukou žáka. Ze začátku jsem byla šťastná, byl to pro mě úplně nový zážitek, ale když mě neobalenou hodil do tašky, kde se mi zmačkaly rohy a doma mě polil čajem, i když se nerada koupu, byla jsem najednou nešťastná a všechno mě bolelo. Když mě žák vytáhl z tašky ve škole, viděla mě paní učitelka, jak jsem zmačkaná a politá. Křičela na žáka, že nesmí ničit učebnice a že se má o ně hezky starat. Bála jsem se, co se bude dít dál. Najednou mě paní učitelka vzala, podlepila mi rohy a dala mi obal. Cítila jsem se zase lépe, skoro nově. Paní učitelka mě vrátila žákovi zpátky a žák slíbil paní učitelce, že se o mě bude starat už lépe. A opravdu. Do tašky mě dával opatrně do desek a už mě nikdy, ale opravdu nikdy nepolil. Byli jsme dobří kamarádi. Na konci školního roku mi až ukápla slzička, jak mi bylo líto, že už se musíme rozloučit. Pak mě složili do školního skladu, kde jsem strávila pěkné prázdniny a našla si tam i mnoho nových kamarádů. Aneta Křížová 9. třída Děti z Bullerbynu - pokračování Jmenuji se Lisa. Je mi 23 let. Dohromady s Ollem bydlíme v Mellangordenu. Britta a Lasse v Norrgordenu. A Anna a Bosse v Sorgordenu. Všichni už chodíme do práce. Já pracuji jako prodavačka. Olle je pan učitel a učí děti ve škole. Britta pracuje jako pekařka. Lasse pracuje jako policista. Anna je pošťačka a doručuje nám dopisy. A Bosse je dřevorubec a kácí v lese stromy. Barbora Květová, 3. třída Moje sestra Moje sestra se jmenuje Andrea. Jsou jí tři roky a chodí do mateřské školy. Její kulatou hlavu zdobí zrzavoblonďaté vlasy a zářivě modré oči. Má malý nos a malá světlá ústa. Její nohy jsou stejně mrštné jako ruce. Vlasy nosí uvázané do culíku nebo zapletené do copánku. Často si obléká růžové oblečení nebo šaty, které jí moc sluší. Je velmi šikovná a umí spoustu věcí, které jiné děti v jejím věku ne. Ráda si hraje, modeluje z plastelíny, maluje a jezdí na koni. Miluje zvířata, hlavně psy, koně a kočky. K jejím dobrým vlastnostem patří třeba to, že si ráda hraje s jinými dětmi nebo že je milá, i když občas tvrdohlavá. Ale to už tak má. S mojí sestrou mám plno zážitků, mám ji moc ráda a za nic na světě bych ji nevyměnila. Obě se máme moc rády a doufám, že to tak vydrží napořád.
Ema Kohoutová, 6. třída
Jan zvaný Hus - recenze V tomto představení byl popsaný život Jana Husa a jak doplatil na svůj názor. Toto divadlo se mi líbilo, protože to bylo vtipné, hezké a dobře připravené. Představení jednoho herce pro mě byla novinka, líbilo se mi, jak si vystačil s menšinou věcí, a proto se mi líbilo, že to nebylo přeplácané, ale naopak zajímavé. Herec byl skvěle připraven na představení, uměl skvěle měnit hlasy a hrát na kytaru. Toto představení mě bavilo a rád bych ho viděl ještě jednou. Vojtěch Tatýrek, 7. třída Dne 24. února jsem byla na představení Jan zvaný Hus. Bylo to celé o Janu Husovi, od jeho mládí až do upálení. Hrál to jen jeden herec, měl tři dřevěné postavy,
s kterými hrál, a dále používal i další rekvizity, například klobouk. Ale nejvíce se mi líbily jeho výrazy. Divadlo se mi celkem líbilo, protože bylo zajímavé a vtipné. Hodně mě zajímalo, jestli Jan Hus uteče z vězení, když věděl, že ho upálí. Představení mě bavilo, ale mám radši, když hraje víc lidí. Hana Lípová, 7. třída Představení popisovalo život Jana Husa od dětství až do jeho upálení. Představení se mi moc líbilo. Vůbec jsem se při něm nenudila. Bylo zajímavé a také jsem se dozvěděla další informace, o kterých jsem vůbec nevěděla. Například, že se pokusili Jana Husa dostat z vězení. Samozřejmě se jim to nepovedlo a hned za branami je stráže chytily. Hru hrál jen jeden člověk, což obdivuji. Vše skvěle předváděl a zvládal hrát za více rolí pomocí dřevěných „loutek“. Jistě byl nervózní, ale nic takového nebylo vůbec znát. Já osobně bych v představení hrát nemohla a už vůbec ne sama. Představení se mi líbilo a pána obdivuji. Doufám, že k nám zase někdy přijede. Tereza Borovková, 8. třída Představení, které jsme viděli, pojednávalo o celém životě Jana Husa. V představení se objevují jeho začátky v Husinci a také časy na Karlově univerzitě v Praze. Poté představení líčí, jak Jan Hus dostal pozvánku na sněm v Kostnici, a také jeho poslední chvíle v Kostnici. Představení se mi docela líbilo, ale působilo na mě trochu zvláštně. Nejvíce se mi líbila práce s dřevěnými sochami. Hra jednoho herce se mi moc nelíbila, ale herec se s tím vypořádal pěkně. Dozvěděl jsem se i pár nových informací. Představení mě bavilo, protože herec spojil zábavu s informacemi. Herec byl v celku dobrý, měl pro tyto role výborný hlas a k rolím se výborně hodil. Miroslav Dvořák, 8. třída Moje kamarádka Hanka Budu vám vyprávět o mé nejlepší kamarádce Hance. S Hankou se známe asi devět let, ale nejlepšími kamarádkami jsme se stali až v první třídě. Narodila se v Písku 20. listopadu 2002 a je jí třináct let. Hned jak se na ni podívám, vidím její krásné dlouhé hnědé vlasy, které nosí buď v culíku, copanu nebo je nosí rozpuštěné s čelenkou. Oči má hnědozelené. Je vysoká, hubená a chytrá. Čím víc máme matematiky, tím víc ji to baví a jde jí to. Protože ji to baví, byla na matematické olympiádě. Hanka dělá dva sporty, ale náročnější je karate a méně nároční jsou hasiči. Na karate jezdí už osmým rokem a moc ji to baví. S karate se umisťuje na dobrých místech. Díky karate byla ve Francii, v Srbsku, v Kostnici a v jiných zemích. Hanka má doma psa Rona a kočky, které má ráda a hraje si s nimi. Na hasiče už chodí dlouho. Hrají s nimi divadlo a předtím mají trhy, na které vyrábějí krásné výrobky. Na to divadlo a na trhy jsem se byla podívat asi třikrát a byla to velká zábava a líbilo se mi to. Protože se s Hankou známe moc dlouho, chtěla bych, abychom byly nejlepší kamarádky navždy. Mám ji moc ráda a za nic bych ji nevyměnila.
Klára Smrčinová, 7. třída
Čím je mi hudba Toto téma jsem si vybrala z jednoho prostého důvodu - miluji hudbu. Poslouchala bych ji od rána do večera. Hudba mi jednou pomohla od stresu a smutku. Dokáže mne postavit na nohy snad úplně ze všeho.
Já mám ráda snad všechny možné druhy hudby. Většinou si však hudbu, kterou chci právě poslouchat, vybírám podle nálady. Do hudby, stejně jako do knihy, se dokáži opravdu vžít. Před očima mi probíhá celý děj písně, pokud má text. Ráda hudbu poslouchám při práci. Pomáhá mi soustředit se a rychleji danou práci dokončit. Bez hudby bych se neobešla. Naplňuje můj život, vybarvuje ho. Vyplňuje mi v životě prázdné chvíle, ticho. Hudba je také úžasný prostředkem k vyjádření vlastních názorů, myšlenek nebo citů. Při poslouchání hudby se nám rozvíjí slovní zásoba. Hudbu mám radši než filmy. Kdybych měla pořád dokola poslouchat jednu píseň, nemám s tím problém. Ale dívat se opakovaně na jeden film mi už nesedí. Je úžasné, že i zvířata v podstatě dokáží svým způsobem „zpívat“. Ty nejkrásnější zvířecí písně připisujeme ptákům. Když se ale zamyslíte, psi vlastně také zpívají. Jejich vytí je pro nás trochu neobvyklá, přesto také nádherná hudba. Mně se zdá, že v přírodě je spousta krásných melodií. Co třeba voda? Šumění potoka mě dokáže stejně uklidnit jako jiná hudba, zpívaná či hraná člověkem. Nebo vítr, když fouká do stromů. Na jaře mladé větve se zelenými listy krásně šustí, naopak na podzim suché větve bijí jedna o druhou a jejich suché listy pomalu opadávají. Na závěr bych chtěla říct, že hudba je podle mě velmi důležitá věc v životě a bez ní bych tu být asi ani nechtěla. Barbora Košková, 8. třída Den, kdy zhaslo Slunce Psalo se léto 2116. Tohle léto bylo pro moji rodinu báječné, nejdříve přišla na svět moje druhá dcerka, poté jsem byl jmenován předsedou firmy MASA, která létá do vesmíru, a nakonec jsme si koupili krásný rodinný domek ve vesnici Borová Lhota. Bylo 5. srpna, slunce pálilo jako tisíce plamenů. Celý den jsme vyvíjeli ve firmě raketu, která by vynesla jaderný odpad z elektráren Temelín a Dukovany do vesmíru. Domů jsem šel asi v pět hodin odpoledne, a když jsem se podíval na oblohu, na slunci bylo něco divného. Uprostřed se totiž objevily tři černé puntíky, které se po slunci šířily. Dále jsem si toho nevšímal a odjel domů. Ráno jsem zaspal do práce. Když jsem se ovšem vzbudil, byla tma jako o půlnoci. „Tady je něco špatně,“ říkal jsem si. Nebylo horko jako každý den, naopak, byla zima, až se mi od pusy vinula pára. V práci jsme zjistili příčinu toho všeho. Slunce totiž nadobro zhaslo! Potom, co televize tuto zprávu odvysílala, se po městě rozšířila panika, lidé začali rabovat obchody a všechno, co nebylo zamčeno či přivázáno, zmizelo. V práci jsme ihned svolali nouzovou schůzi. Museli jsme jednat rychle, protože za pouhý měsíc by planeta bez slunce zmrzla. Sedm hodin jsme seděli v kanceláři, než mě něco napadlo. „Slunce je přeci jaderné a my nevíme, co s jaderným odpadem.“ Jenže je tu problém, postavená raketa je poháněná slunečním zářením. Museli jsme najít nějaké palivo. Ropa došla už před dvěma lety, proto bylo nepravděpodobné, že nějakou najdeme. Zatímco různé společnosti svážely jaderný odpad k nám do rakety, my jsme přemýšleli nad palivem. „Ano,“ vykřikl jeden z předsedů: „Kyslík!“ Všichni jsme zajásali a dali se hned do práce. Někteří stlačovali kyslík do obrovských nádob, jiní
pracovali na raketě. Já jsem musel přijít na to, jak dostat raketu až ke slunci. Nakonec jsem sestrojil dálkové ovládání, které by to snad mělo zvládnout. Cesta ke Slunci bude podle výpočtů trvat čtyři dny. My máme jen týden, než planeta zmrzne. Jestli se něco pokazí, je s námi ámen. Tři minuty do startu, napětí je neskutečné. A je to tady, raketa odstartovala. Čtyři dny jsme strávili v řídící místnosti. Po čtyřech dnech jsme se přiblížili ke Slunci. Chvíle, která rozhodne o budoucnosti lidstva, je tady. Na Slunci se ještě pár žhavých míst nacházelo. My jsme se do nich museli trefit. „Ano!!! Trefa‘‘!!! Slunce se opět rozhořelo. Lidé v ulicích zašuměli úžasem. Světová organizace BESCO nás ocenila pamětními medailemi, které máme dodnes vystavené ve svých vitrínách. Díky našemu činu můžeme žít dál a snít si své sny. Miroslav Dvořák, 8. třída Virus Rok 2111, 29. květen, opouštíme Evropu, trosky dříve tak moderní a vyspělé civilizace. I když není si na co stěžovat, alespoň žijeme. Žijeme. Zatím. Na rozdíl od Ameriky, Afriky, Jižní Ameriky a dalších. Asii prý obývá pár kočovných kmenů a tvrdí se, že Austrálie je zcela nezasažená a že se na ní virus nedostal. Jiní zase tvrdí, že byli připraveni, přežívají v rozsáhlých podzemních komplexech, ven na povrch chodí minimálně a přijímají přeživší s úmyslem rozšířit svou lidskou rasu. Další jsou přesvědčeni o tom, že jde jen o báchorky a že jediní přeživší jsme my. Já a moji přátelé věříme v skvělý život v Austrálii, a proto jsme se tam vydali. Dovolte mi, abych vám vlastně vysvětlil, co se se světovou civilizací stalo. Možná to nebude zcela pěkné, protože jsem se do tohoto světa již narodil, a tak většina toho, co ode mě uslyšíte, bude z druhé ruky. Nikdo pořádně neví, jestli virus vznikl sám od sebe a proč se vyskytl v Africe, nebo jestli byl uměle vytvořený a Afrika byla jen místo na testování uměle vytvořeného viru. Experimenty se ale vymkly kontrole a virus vyhubil celou Afriku. Každopádně tento virus se podařilo americké vládě zaizolovat a vyvinout z něj biologickou zbraň. Naneštěstí, při výpravě v Jižní Americe a Mexiku, když vzbouřenci napadli Ameriku a situace již byla neúnosná, použili Američané virus. Virus, který z člověka vysaje všechnu vlastní vůli a stane se z něj jen prázdná schránka, toužící po krvi. Virus, na který není lék. Bohužel nepočítali s tím, že virem se pomocí kousnutí nakazí i Američané a že se tím sami zahubí. Nějakou náhodou, nejspíš přes loď, se dostal vir i do Evropy. Okamžitě začala všeobecná panika a rabování. Nikdo nehleděl na majetkové zákony. Co si kdo ukořistil, to bylo jeho. Lidé se rozdělili na party a začali bojovat o holý život. Pokud jste někoho potkali, ihned jste ho zastřelili a sebrali mu to málo, co měl u sebe. Boje probíhali nejen s nakaženými, ale i s ostatními lidmi o jakékoliv jídlo nebo náboje a zbraně. Jednou se nám podařilo sehnat loď a vydali jsme se na cestu do Austrálie. Nyní jsme na cestě už … „Johne! Zase nahráváš ten svůj deník? Už jsme na pobřeží! Pojď!“ …právě vystupujeme na povrch. Pozor, někdo se blíží… ,,Cvak.“ Konec pásky, dál už nic není… Filip Doubek, 8. třída Milí žáci, zdá se Vám, že vytváříte podobné nebo ještě mnohem lepší básně, pohádky, příběhy či povídky? Obraťte se v příštím školním roce na svou učitelku českého jazyka a ukažte jí své texty. Třeba budou za rok také otištěny!
