Recenze projektu
Záchrana života na vlastní kůži aneb první pomoc prožitkem Registrační číslo projektu CZ. 1. 07/ 1. 3. 06/ 03. 0005
Úvod Poskytování první pomoci širokou veřejností a získávání dovedností, které jsou pro tuto činnost důležité, je bezpochyby zásadní téma, které je bohužel v současné postmoderní společnosti, utápějící se v ne zcela opodstatněném pocitu bezpečí, nezranitelnosti či bezbřehých možností medicíny a adorující individualismus a soběstačnost, opomíjeno. Důležitost znalostí v této oblasti a to, že na místě nehody je vždy první člověk bez odborných znalostí a výcviku, si uvědomovali již úředníci za vlády Josefa II. na konci 18. století a na úřadech a veřejných místech byly povinně vyvěšovány příručky, „kterak křísiti zdánlivě mrtvého a kterak se zachovati při tonutí, oběšení, krvácení“ a podobně. Stejně tak byla široká veřejnost dlouhodobě vzdělávána v různých domácích lékařích a jiných populárních spiscích. S rozvojem medicíny se pochopitelně rozvíjejí i dovednosti v této oblasti a v 19. a na počátku 20. století se stávají nositeli osvěty v tomto směru pracovníci Červeného kříže a členové hasičských sborů. Precizně jsou rozpracovány úkony první pomoci po obou celosvětových válečných konfliktech a zejména v 60. letech minulého století, kdy celosvětově dochází nejen k obrovskému rozvoji medicíny jako takové, ale zejména intenzivní a resuscitační péče, vznikají profesionální záchranné sbory a s rozvojem techniky se vyvíjejí i pomůcky použitelné pro první pomoc poskytovanou laiky i profesionály. Důležitost včas poskytnuté první pomoci si uvědomují nejen zdravotničtí profesionálové, ale například i veteráni přicházející z řady válečných konfliktů, probíhajících až do poloviny 70. let, kteří se vracejí do normálních mírových podmínek a svoje dovednosti a poznatky z bojů jsou schopni využít nejen při dopravních nehodách, úrazech v zaměstnání či při sportu, ale i v rodinném životě nebo jako pracovníci záchranných sborů. Mizí postupně určitý nihilismus z válečných a poválečných let a do popředí se dostává snaha o záchranu a včasnou minimalizaci poranění či chorobných stavů u každého jedince vedoucí následně k úplné úzdravě. V celém světě dochází k vytváření výukových a výcvikových programů pro laiky, vznikají příručky a publikace pro poskytování laické první pomoci, výuka první pomoci je vřazena do vzdělávacích programů na všech typech škol. Stejně tak je tomu i na území socialistických států, včetně Československé socialistické republiky. Dovoluji si však tvrdit, že prvky socialistické výchovy snažící se úporně potlačit individualismus a negující křesťanské zásady pomoci bližnímu a charitativního jednání, jež jsou nahrazovány povinným kolektivismem a péčí státu o každý aspekt lidského chování, postupně vytlačily tuto čistě lidskou činnost a snahu pomoci bližnímu do oblasti branné výchovy a přípravy na válku vykonávané z čiré povinnosti a nikoli potřeby pomoci. Vzdělání v první pomoci se tak stává pohříchu formálním a skutečné dovednosti v této oblasti zůstávají na zdravotnických profesionálech a dobrovolnících živořícího Červeného kříže a jiných obdobných organizací. Opojení novými postupy, znalostmi a možnostmi medicíny však obdobnou situaci navozuje i na západ od našich hranic, takže v 90. letech 20. století dochází k obrovské precizaci úkonů první pomoci pro laiky. Na druhé straně však lidé spoléhají na obrovské možnosti státu, rozvoj medicíny a stále se zlepšující dostupnost profesionálních záchranářů. Běžní občané bohužel nabývají pocitu, že již není třeba se příliš v této oblasti vzdělávat, nehledě na to, že ne všechny vytvořené postupy je možné si 1
snadno zapamatovat a použít, zejména v krajně stresové situaci. S pandemií HIV, rozšířením toxikománie se všemi průvodními riziky a dalšími civilizačními jevy dochází k dalším obavám z nákazy a ohrožení zachránce. Na počátku tohoto století ukazují jevy jako nárůst počtu náhlých příhod v následku civilizačních chorob, stoupající počet úrazů v dopravě, rozvoj adrenalinových sportů prováděných v nedostupném terénu a povšechně rekreačních činností praktikovaných širokou veřejností, teroristické útoky v hustě obydlených velkoměstech a přírodní katastrofy nevídaných rozměrů opět nutnost zvládat základní postupy první pomoci včetně aktivace profesionálních záchranných složek a jejich smysluplného nasměrování na místo události. Nejmodernější poznatky v oblasti fyziologie a medicíny umožňují opětovné zjednodušení postupů první pomoci bez těsného kontaktu se zachraňovaným, čímž je částečně eliminováno riziko pro zachránce a postupy se stávají snadno zapamatovatelnými a proveditelnými. Výuka první pomoci je opět chápána jako podstatná součást vzdělání každého jedince, je vřazována do výuky na základních i středních školách, stala se součástí výukového programu autoškol a podobně. Bohužel je třeba konstatovat, že zatím se jedná spíše o snahu zařadit tuto problematiku do výuky než o ucelený, smysluplný systém opřený o korektně vzdělané vyučující nebo profesionály poskytující dostatečně kvalitní výukové programy. Stejně tak je třeba si přiznat, že vzdělání dospělé populace v této oblasti je buď obsolentní, nebo mizivé. Z tohoto důvodu je bezpodmínečně nutné věnovat veškerou péči a pozornost vzdělávání mladých lidí již od útlého věku na základních školách i na školách vyššího stupně. Toho samozřejmě nebudeme mocni dosáhnout jen prací zdravotnického personálu, ale jedině dostatečným, erudovaným, kvalitním a smysluplným vzděláváním pedagogů jak po stránce zdravotnické, tak metodické. Pouze tehdy, jestliže se podaří vytvořit dostatečně širokou základnu dobře proškolených a motivovaných pedagogických pracovníků, lze přepokládat, že povědomí o poskytování první pomoci v populaci významně vzroste a další generace budou schopny ji kvalifikovaně poskytovat, čímž významně přispějí k omezení závažných komplikací vzniklých následkem úrazových i neúrazových dějů, zabrání utrpení bližních, spoluobčanů či obětí přírodních katastrof a stanou se tak kvalitním základem občanské společnosti.
Projekt záchrana života a jeho cíle Nezisková organizace „Občanské sdružení Ve škole i mimo ni“ vedená pedagogickými pracovníky připravila ve spolupráci s partnerem projektu, Zdravotnickou záchrannou službou Jihočeského kraje, a odborným týmem složeným z pedagogů, lékařů a záchranářů zdravotnické záchranné služby grantový projekt v rámci Globálního grantu CZ.1.07/1.3.06 „Další vzdělávání pracovníků škol a školských zařízení v Jihočeském kraji" Operačního programu vzdělávání pro konkurenceschopnost spolufinancovaného ze státního rozpočtu ČR a Evropského sociálního fondu. Cílovou skupinou projektu „Záchrana života na vlastní kůži aneb První pomoc prožitkem“ jsou pedagogičtí pracovníci škol a školských zařízení. Cílem projektu je rozšíření nabídky dalšího vzdělávání pedagogů o moderní metody zaručující dostatečné vstřebání složité problematiky a její další předání žákům a studentům. Program jako celek (Modul 1 + Modul 2) je akreditován Ministerstvem školství a jeho rozsah odpovídá normě pro vzdělání „Zdravotníka zotavovacích akcí“ (ZZA), se kterým se přesně nekryje, spíše jej přesahuje, přesto však účastníci programu po jeho absolvování certifikát ZZA neobdrží. V tomto případě bych si dovolil tvrdit, že se tak stalo nejen ke škodě kurzu samotného, ale i jeho frekventantů.
2
Autoři projektu velmi správně předpokládají, že chtějí-li účastníka semináře skutečně zaujmout a dosáhnout trvalého zafixování poznatků v něm získaných, musejí se ubírat cestou, která nabízí rozhodně více než jen pedagogy nastudovanou, leč neprožitou teorii, i když předávanou dále vysoce kvalitním pedagogickým přístupem, a také více než jen brilantně připravenou sadu vysoce erudovaných přednášek zdravotníků, jimž naopak zase chybí právě pedagogická erudice, což způsobuje, že se jejich přednášky stávají pouze dobře předneseným kvantem odborných informací, kterým však plénum často nerozumí a neumí si je dát do souvislostí. Za velmi vhodnou proto považuji kombinaci vlastních prožitkových aktivit s e-learningem, neboť krom toho, že se jedná o moderní a pro každého již zcela akceptovaný způsob výuky (bohužel ne vždy kvalitní a mnohdy spíše nadužívaný), umožňuje účastníkům zúčastnit se kurzu, aniž by tím trpělo jejich pracovní vytížení nebo byl kurz kvůli časovým nárokům zatracen vedením jednotlivých školských zařízení. Teorie i praxe na prezenčních školeních je díky spolupráci zdravotníků a pedagogů předkládána v podobě aktivit (tematické hry, tvořivé činnosti, workshopy, interaktivní činnosti, reflexe aj.) kombinujících prožitkový způsob výuky s částí zaměřenou striktně odborně. Nejdůležitější částí obsahu jsou simulované etudy ohrožení zdraví – řešení praktických úkolů, a to v situacích blížících se situacím reálného života. Důraz je kladen zejména na problematiku stavů bezprostředně ohrožujících život (zástava oběhu, zástava dechu, bezvědomí), kolapsové stavy, neurologická onemocnění dětského věku, sportovní a volnočasové úrazy, poškození teplem a chladem, požití toxických látek apod. Pro ty, kteří nejsou dostatečně hraví nebo nemají dostatek důvěry v tento způsob výuky u dospělých, je program doplněn velmi vhodně strukturovaným a informacemi nabitým e-learningem umožňujícím hodiny klasického samostudia, včetně testování nabytých znalostí spolu s možností konzultace s tutorem.
E- learning Není pouze moderním doplňkem programu, jak by mohlo vyplynout z výše uvedeného, ale v rozsahu, ve kterém je prezentován na velice přehledném webu projektu „První pomoc prožitkem“, se stává i základem teoretických znalostí nutných pro další smysluplné absolvování jednotlivých modulů, které pak není zatěžováno neporozuměním teoretickým základům, na kterých jsou stavěny jednotlivé epizody, a zcela zásadně tak umožňuje věnovat se při prezenčních seminářích praktické stránce první pomoci a teorii pouze vkládat ve vybraných kapitolách. I přes obrovský obsah informací, který zahrnuje základy anatomie, fyziologie, první pomoci a vysvětluje srozumitelně i patologii jednotlivých stavů, je překvapivě přehledný a účastníka vede výukou krok za krokem od teorie k praxi. Široká členitost textu pak není na závadu. Naopak umožňuje témata přehledně řadit za sebou, aniž by bylo nutno zbytečně uměle zvětšovat rozsah textu, což následně umožňuje studium kdykoli opustit a bez ztráty souvislostí se vracet zpět. Za dostatečné lze považovat i množství odkazů a multimediální funkce textu využívající například předem natočená videa s ukázkami správného či nesprávného postupu. Jednotlivá témata jsou zpracována na vysoké úrovni kvalifikovaným zdravotníkem, který zjevně udržuje trvale svoji erudici a prezentované poznatky odpovídají praktickým zkušenostem a teoretickým poznatkům prezentovaným v aktuální době. Vliv erudovaných pedagogů vidím jak ve vřazení tutora, který umožňuje on-line konzultace v případě nejasností, tak v jednoznačnosti a formulaci otázek předkládaných v testech a ve způsobu samohodnocení testu se zpětnou vazbou odkazující do odborného textu. Okamžité vyhodnocení testu pak je jistě pro účastníka motivujícím prvkem.
3
Velkou výhodou e-learningu je pak jeho přímočarost, snadnost ovládání a celková uživatelská přívětivost, která neodradí ani uživatele nepříliš zvyklého na elektronické nástroje, ale ani neurazí mladého, v době multimediálních aplikací vyrůstajícího člověka, který jej může využívat na většině v současnosti používaných zařízení.
Prezenční semináře Prezenční části obou kurzů – tedy dva jednodenní semináře v Modulu 1 a dvou a půl denní pobytová akce v Modulu 2 – jsou samozřejmě nosnou částí kurzů a jejich obsahem je právě to nejdůležitější, co si má každý účastník z celého programu odnést. Organizace obou seminářů Modulu 1 je obdobná, účastníci jsou po krátkém úvodu rozděleni do dvou skupin a pod dohledem zdravotnického a prožitkového lektora absolvují připravený program, ve kterém se prolínají prožitkové, hravé aktivity se zdravotnickými tématy, která jsou do dění nenápadně, leč rezolutně vsunována natolik sugestivním způsobem, že si aktéři etudy mnohdy ani neuvědomují, že se nejedná o realitu, ale o vzdělávací program. Pod vedením lektora - zdravotníka jsou pak frekventanti nuceni situaci řešit a vyřešit, a to za kontinuálního dohledu (bez aktivních korekcí) lektora tak, aby jejich jednání vedlo k poskytnutí první pomoci žádoucím a správným způsobem. Zde bych si dovolil zdůraznit jeden z podstatných momentů, který bývá při obdobných vzdělávacích akcích opomíjen, a možná, že i v tomto kurzu se objevil jako vedlejší produkt, ale při pohovoru s absolventy i tvůrci programu byl identifikován jako podstatný. Při současném způsobu života je velice nepravděpodobné, i když se to stát může, že by se na jednom místě ocitl pouze zachránce a zachraňovaný. S mnohem větší pravděpodobností se na místě pohybuje více osob reagujících na náhlou příhodu různým způsobem, od úplné ignorace až po touhu zachránit postižené i za cenu ztráty několika dalších životů. Autorům se v tomto případě podařilo, možná nechtěně, ale o to zdařileji, skloubit výcvik v tom, jak má postupovat každý jedinec, s tím, jak se chovat ve skupině různých lidí, kteří se náhle ocitli ve stresové situaci a je nutno zkoordinovat jejich aktivity tak, aby smysluplně a bez zbytečných excesů směřovaly k jedinému cíli. Nedílnou součástí každé zdravotnické etudy je na závěr tzv. „debrífing“, tedy rozbor celé příhody, úspěšnost zvládnutí, rozbor chyb individuálních i kolektivních, případně i rozbor subjektivních pocitů jednotlivých účastníků děje. Přesto, že se nejedná o metodu v našem prostředí příliš oblíbenou a užívanou, byla drtivou většinou účastníků kurzu akceptována nebo poměrně dobře tolerována. I zde hraje samozřejmě roli zkušenost pedagogických lektorů, kteří jsou jednak dobře vzděláni v problematice, jednak výborně znají mentalitu pedagogů a jejich prostředí, a v neposlední řadě i to, že i během této činnosti zdravotníci díky vlastním prožitkům z práce záchranáře mohli nabídnout autentické rady a zážitky místo obvyklého suchého konstatování pochybení. Prožitkové aktivity a zdravotnické etudy doplňují hands-on workshopy, jejichž obsahem je nácvik základních praktických dovedností - volání na tísňovou linku (včetně reakce operátora), poskytování neodkladné resuscitace u dospělých a dětí, vyšetření a polohování pacienta a práce s různými typy zdravotnického materiálu. Modul 2 navazuje na předchozí semináře, je obdobně organizován a členěn. Jeho zaměření směřuje k větším detailům, zejména směrem k traumatům a situacím připadajícím v úvahu zejména při pobytu mimo zaměstnání nebo školu. Tento kurz je též intenzivnější a prožitkovou charakteristiku akcentuje i to, že je vícedenní. V této části je akcentována i výše zmíněná týmová spolupráce, je zařa4
zena i problematika výskytu více zraněných osob a v závěru nabízí frekventantům praktický výcvik v záchraně tonoucího. „Debrífing“ je opět pevnou součásti kurzu. Závěrečná část pobytu je věnována prověření nabytých znalostí.
Příručka první pomoci Program „První pomoc prožitkem“ nebyl vytvořen jako jednorázová akce mající za cíl kvalitně vyškolit skupinu pedagogů z jižních Čech, ověřit si přednosti výuky prožitkem, rozdat školencům certifikát o absolvování a akci ukončit. Celý kurz je koncipován tak, aby kromě vyškolení základní kohorty pedagogů a vytvoření metodiky bylo možno pokračovat prostřednictvím těchto přímých absolventů ve výuce první pomoci na školách a ve školských zařízeních a aby účastníci programu byli schopni se stejným zápalem a osvědčenou metodikou předávat nabyté zkušenosti a aktuální poznatky svým žákům a studentům, na něž je zprostředkovaně úsilí realizačního týmu také cíleno. Jako pomůcka pro další výuku první pomoci pro absolventy, jejich kolegy a studenty má sloužit v rámci projektu vytvořená Příručka první pomoci. Autoři velmi šťastně rozdělili obsáhlý text do 3 samostatných částí. První a druhý díl v podstatě kopírují obsah e-learningu, věcně a bez zbytečných literárních exhibicí popisují základy fyziologie nezbytné ke smysluplnému pochopení dalšího textu a po všeobecném úvodu do zásad poskytování první pomoci přechází do přehledně strukturované příručky v prvním dílu s akcentem na život ohrožující onemocnění a v dílu druhém pak na úrazové děje. Díl třetí je věnován metodice výuky první pomoci, prezentacím a ověřování nabytých znalostí. V této části opět nutno autory pochválit za poměrně průkopnický čin, jímž je zřetelné rozlišení věkových skupin, kterým je problematika předkládána – tedy žákům 1. a 2. stupně základní školy a studentům středních škol. Věkem podmíněná schopnost vstřebat přednášenou problematiku v její složitosti a v souvislostech je řadou přednášejících – pedagogů i zdravotníků – zhusta podceňována, pročež i velmi kvalitní prezentace, nácviky a přednášky přicházejí vniveč, neboť znalosti fyziologie či anatomie a také životní zkušenosti jsou v různých věkových skupinách samozřejmě rozdílné. Zcela adekvátně k době vzniku je písemná část doplněna o precizně a přehledně zpracované CD obsahující nejen všechny části Příručky první pomoci a prezentace pro jednotlivé věkové kategorie, ale i ukázkové testy a výborně zpracovaná instruktážní videa.
Závěr Autoři projektu identifikovali jednoznačně správně mezeru v nabídce dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků a velice kvalitně reagovali svojí nabídkou moderního a dynamického výukového systému akceptovatelného jak pro zaměstnance škol, tak jejich ředitele, což bylo potvrzeno poměrně rozsáhlou dotazníkovou akcí cílenou jak na zaměstnance, tak na management školských zařízení. Za klíčovou a nesmírně užitečnou považuji i velmi úzkou spolupráci pedagogů s profesionálními záchranáři, která generuje předání kvalitních a aktuálních odborných informací kvalitním a účinným způsobem cílové skupině, která není na tuto problematiku apriorně zaměřena, nicméně ji má v rámci osnov vyučovat. Součástí nácviku jsou samozřejmě i praktické dovednosti a zde je využití profesionálů jedinou možnou volbou, chceme-li se vyhnout různým komickým nápodobám, filmovým a seriálovým manýrám.
5
Prožitková metoda je zvolena v tomto případě naprosto správně. Jedině reálné prostředí, skutečné situace a ve skutečnosti využívané pomůcky mohou generovat smysluplné chování a adekvátní reakci ve stresové situaci. Pouze autentický prožitek pak lze předávat bez zkreslení dále. Dle dotazníkové odezvy a rozhovorů s frekventanty jsem nabyl dojmu, že i rozložení zdravotnických a doplňkových prožitkových aktivit bylo rovnoměrné a nezatěžující. Přes určitou skepsi vůči „debrífingům“ po každé aktivitě jsem byl překvapen ochotou zejména starší nebo méně „hravé“ části účastníků se této aktivity účastnit, byť k ní nebyli nijak nuceni, a dokonce akceptovat její užitečnost. I zde vidím určitý výchovný potenciál zvolené metodiky směrem k větší otevřenosti a schopnosti týmové spolupráce. Časový rozvrh programu považuji za zcela přiměřený a dobře strukturovaný nejen ve smyslu využití časového rozvrhu při vlastním kurzu, ale i rozvržení jednotlivých částí kurzu během školního roku a jeho variabilitu umožňující pedagogům poměrně širokou účast. Výukové materiály vzešlé z kurzu, tedy e-learning a Příručku první pomoci a přiložené CD považuji za obzvláště vydařený počin. Obdobných prezentací a publikací jsou na českém trhu kvanta, jsou vydávány řadou organizací předstírajících, že se profesionálně věnují záchraně života či první pomoci, leč jejich didaktická nebo praktická hodnota se nezřídka blíží limitně nule. Příručka první pomoci zpracovaná v rámci projektu „Záchrana života na vlastní kůži aneb První pomoc prožitkem“ je dostatečně obsáhlá, aby pojala problematiku první pomoci pro laiky, nečiní si ambice být učebnicí, přesto však je velmi komplexní, profesionálně strukturovaná a využitelná pro další výuku, stejně jako přiložené CD. Hodnotím-li projekt „Záchrana života na vlastní kůži aneb První pomoc prožitkem“, jsem přesvědčen, že splnil všechny avizované cíle včetně výborné praktické využitelnosti a vysoké odborné úrovně. Příprava projektu a jeho provedení do posledního detailu je příkladné, a pokud by jej autoři chtěli a mohli dále rozšiřovat, domnívám se, že díky způsobu zpracování je to nejen žádoucí, ale i technicky velmi dobře proveditelné, neboť takto zpracovaný program by nejen bylo možno rozšířit o další témata, ale jistě by byl využitelný i pro širší veřejnost.
V Českém Krumlově 23. 6. 2012 MUDr. Ctibor Vojta
6
