Recenze projektu
Záchrana života na vlastní kůži aneb první pomoc prožitkem Registrační číslo projektu CZ. 1. 07/ 1. 3. 06/ 03. 0005
Úvod Když jsem dostal nabídku zpracovat recenzi na vzdělávací program „Záchrana života na vlastní kůži aneb První pomoc prožitkem (PPP)“ OS Ve škole i mimo ni, přiznávám se, že jsem ji zvažoval s rozpaky. Několikrát jsem se při svém povolání v praxi setkal s absolventy různých kurzů první pomoci a musím konstatovat, že - přes veškerou snahu - byly jejich reálné schopnosti zvládnout akutní stav zpravidla velmi omezené a znalosti sice široké, ale roztříštěné, bez schopnosti určení priorit a provedení podstatných výkonů. Po krátkém seznámení s programem kurzů a osobnostmi, které stojí v pozadí, jsem však nabídku přijal, protože již na první pohled jde o ojedinělou kombinaci vzdělávací aktivity a zážitkového přístupu, přičemž garanty obojího jsou opravdové a uznávané osobnosti svého oboru.
Odborný tým Výuka první pomoci má samozřejmě dlouholetou tradici. Realita je však často taková, že jak po formální, tak po praktické stránce neprobíhá výuka zcela ideálně a výstupy, se kterými se v praxi setkáváme, nesvědčí o tom, že frekventanti různých kurzů obdrželi ty opravdu klíčové informace a hlavně, že je dokáží v praxi použít. Je až zarážející, jaká volnost ve výuce první pomoci všeobecně panuje. Pokud se budu chtít naučit létat letadlem, pravděpodobně nikoho nepřekvapí, že budu za instruktora hledat zkušeného letce s tisícovkami bezpečně nalétaných hodin. Podobně se instruktorem v autoškole nestane nikdo, kdo neprokáže potřebnou praxi v řízení vozidel a nesloží patřičné zkoušky. Naproti tomu výukou první pomoci – přestože i zde jde bez nadsázky o životy - se může zabývat doslova kdokoliv, kdo v tomto směru pocítí patřičné „poslání“. Jakékoliv vzdělání nebo praxe nejsou podmínkou. Realitou je, že řadu (a bohužel se dá říci, že většinu) veřejně dostupných výukových materiálů (zejména na internetu) tvoří osoby bez jakýchkoliv reálných zkušeností s poskytováním pomoci a rovněž tak i většina školitelů první pomoci má – v lepším případě – pouze teoretické znalosti, přičemž v praxi se zpravidla s postiženým v závažnějším stavu nikdy nesetkali. Výsledkem jsou chyby přenášené doslova z generace na generaci, neschopnost rozlišit podstatné od podružného a další nešvary. Projekt PPP je ovšem jedním z mála, který se v tomto směru vymyká průměru. Oba hlavní metodici, jak Mgr. Pavla Trčková, tak MUDr. Ondřej Franěk, patří mezi uznávané kapacity ve svém oboru, kterému se věnují v denní praxi řadu let. A totéž navíc platí pro většinu dalších členů týmu. Kombinace znalosti zásad zážitkové pedagogiky a dlouholetá praxe záchranářů pracujících přímo v terénu vytváří ideální předpoklady pro to, aby vznikl vzdělávací program po všech stránkách unikátní.
Metodika výuky Struktura celého programu je dvouúrovňová – první úroveň je označena jako Modul 1, druhá, pokračovací, jako Modul 2. Obsah kapitol Modulu 1 odpovídá základům první pomoci v nejzávažnějších stavech, včetně neodkladné resuscitace, ošetření úrazů apod. Modul 2 představuje určitou nadstavbu a rozšíření znalostí z Modulu 1, včetně velmi praktických, ale většinou zcela opomíjených témat, jako jsou určení polohy při tísňovém volání z neznámého terénu, záchrana na vodě, použití improvizovaných prostředků apod. Denně se totiž přesvědčujeme o tom, že absolventi „běžných“ kurzů sice mají teoretické znalosti o poskytování první pomoci, ale v praxi narazí právě na takové „banality“, jako je neschopnost popsat místo, kde se nachází. Velmi užitečná je také kapitola o právním minimu. Ta sice není součástí certifikace, ale v rámci Modulu 2 ji musí účastníci prostudovat povinně – a to je velmi dobře, protože právě v oblasti práva řada zachránců „tápe“ a obavy z právních důsledků pomoci v řadě případů vedou k tomu, že potenciální zachránce raději „nevidí a neslyší“, než by riskoval „potíže“ poskytnutím pomoci. „Povinné“ materiály doplňují nepovinné doplňky – kapitoly Základy stavby lidského těla, Co je to zotavovací akce, Zdravotnický dozor zotavovacích akcí, Péče o nemocné, Základy hygieny a epidemiologie a Základy zdravotnické dokumentace. Program jako celek (Modul 1 + Modul 2) je akreditován Ministerstvem školství a jeho rozsah odpovídá – a v řadě bodů dokonce překračuje - normu pro vzdělání „Zdravotníka zotavovacích akcí“ (ZZA). Jak ovšem vyplývá z předložené korespondence s MŠMT, paradoxně proto, že obsah vzdělávacího programu překračuje normu ZZA, a tudíž se s ní doslovně nekryje, neobdrží účastníci obou modulů certifikát ZZA, ale specifický certifikát „První pomoc pro pedagogy“. Věřím však, že se i tento specificky úřední nedostatek podaří v brzké době odstranit. Vstupní fázi Modulu 1 i Modulu 2 představuje samostudium elektronického výukového materiálu (e-learningu). Přístupové údaje obdrží každý přihlášený účastník cca tři týdny před prezenčním kurzem. Studium není jen pasivní – po celou dobu je studující v kontaktu s určeným tutorem, který jej studiem provádí, zodpovídá případné dotazy a také potvrzuje splnění této části. Nezbytnou podmínkou je přitom složení závěrečného testu s prakticky orientovanými otázkami. Na tuto fázi navazuje vlastní prezenční kurz. Právě v této fázi se uplatňuje unikátní přístup zážitkové pedagogiky. S výjimkou dvou společných workshopů, sloužících k „osahání“ později používaných pomůcek, se celý program odehrává „v terénu“ a vše se procvičuje přímo v praxi na konkrétních scénkách připravených organizátory.
E-learning Studium „přes počítač“ zažívá v posledních letech velký boom, ale kvantita není vždy doprovázená kvalitou. V řadě případů se pod pojmem „e-learning“ skrývá pouhé „vyvěšení“ výukových materiálů na webové stránky, bez jakékoliv další nadstavby, případně s jednoduchým testem na konci. To se přitom zdaleka netýká jen „malých“ a okrajových vzdělávacích organizací, ale i webů řady vysokých škol nebo např. České lékařské komory. Z tohoto hlediska byl pro mne e-learning „Mimoňů“ příjemným překvapením. Na první pohled je především přehledný a účastníka provádí výukou doslova krok za krokem. Je dostatečně členěný, takže jednotlivá témata nejsou nadměrně obsáhlá a dají se dobře a hlavně soustředěně zvládnout na
„jedno sezení“. Zpracování bohatě využívá možností elektronické práce s textem – samozřejmostí jsou křížové odkazy mezi tématy, možnost „odskočit“ si do vysvětlení případných nejasných pojmů, vložení obrázků a videí do textu. Frekventanti mají v rámci tzv. „pomocných zdrojů“ k dispozici také originální elektronickou učebnici lidské fyziologie a anatomie cca v rozsahu středoškolského studia. „Multimediální“ obsah - jak ilustrace, tak videa - považuji za velmi zdařilý. Obojí je velmi ilustrativní a opět – „ze života“. Nejde totiž o žádná schémata, schematické perokresby či animace, ale o videa reálných scén či jejich fotografie, doplněné vysvětlujícími popisy. Z mého pohledu jde o část mimořádně zdařilou. Je samozřejmé, že finanční limity omezují tuto část projektu, ale velmi bych přivítal, kdyby jak ilustrací, tak videí bylo v EL více. To ale zdaleka není všechno. Každý účastník je automaticky přiřazený k někomu z „tutorů“ – průvodců e-learningem, se kterým může přímo v prostředí EL konzultovat případné nejasnosti. Frekventant tak má pocit – a vlastně nejen pocit – osobního přístupu a také osobní odpovědnosti za zvládnutí studia. Součástí každého studijního bloku je i závěrečný test. Velké ocenění zaslouží to, že testové otázky jsou velmi prakticky orientované a jednoznačně formulované. Tam, kde je to možné, představují vlastně mikropříběhy a cílem je vyřešení zcela konkrétní situace. Součástí testů jsou i „otevřené“ otázky, založené na hodnocení chyb v krátkých a zábavných „videopříbězích“. Po ukončení testu se účastník okamžitě dozví svůj výsledek (velmi pěkně je vyřešené hodnocení otevřených otázek - ty si účastník podle vzoru vyhodnocuje sám, takže v případě správných odpovědí může ihned pokračovat ve studiu, ale hodnocení ještě potvrzuje a případně koriguje tutor). Při vyhodnocení testu má účastník současně možnost projít si otázky i své odpovědi, přičemž u každé otázky je současně odkaz do e-learningu na kapitolu vysvětlující příslušnou problematiku. V případě neúspěchu může účastník test podle libosti opakovat. Ovládání EL je jednoduché, účelné a hlavně intuitivní, bez zbytečných, a v konečném důsledku i rušících, „kudrlinek“ a „vychytávek“ typu různých vyskakovacích oken či samoúčelných animovaných „ozdob“. Příjemným výsledkem je to, že EL zcela bez problémů a s okamžitou odezvou funguje ve všech prostředích a prohlížečích, kde jsem jej mohl vyzkoušet, a to včetně v současné době stále populárnějších tabletů a „chytrých“ mobilů. Velké plus! Také testovací systém je jednoduchý, jednoznačný, nemate uživatele složitou obsluhou a dovoluje mu plně se soustředit na vlastní obsah testu - což také není tak samozřejmé, jak to třeba na první pohled vypadá!
Prezenční semináře Nedílnou – a hlavní – součástí kurzu jsou samozřejmě prezenční semináře. Organizace obou typů seminářů Modulu 1 je podobná. Dopoledne jsou účastnící rozděleni do dvou skupin, které během dne absolvují identický program, ale „na střídačku“ s lektoremzdravotníkem a lékařem. V průběhu seminářů se již dostává do popředí prožitková pedagogika v plné šíři. Autoři kurzů vytvořili databázi desítek zdravotnických a prožitkových aktivit, které jsou zaměřené na jednotlivá témata daného semináře. Z nich potom, v závislosti na místě konání semináře, počasí a dalších konkrétních podmínkách, sestavují program doslova na míru. Vždy je ale hlavním úkolem prožitkových
aktivit to, aby se navodila atmosféra „běžného života“, do které – neohlášeně, a tudíž čekaně – vstoupí „zdravotnická“ příhoda („etuda“). Účastníci jsou tak postaveni do situace, která se velmi blíží reálnému životu. A samozřejmě jsou nuceni i sami danou situaci reálně a prakticky řešit, a pokud možno, i vyřešit – pochopitelně vše za bedlivého dohledu zdravotnických lektorů. Princip je zřejmý – lépe něco jednou zažít než 10x slyšet. A přesně to se na seminářích také děje. Pro navození věrného prostředí je na každém kurzu přítomen maskér, disponující velkou sadou pomůcek k simulaci všech druhů zranění a dalších zdravotních problémů. Součástí každého půldne je jeden „hands-on“ workshop. Jejich tématem v Modulu 1 je nácvik základních praktických dovedností (tísňové volání na linku 155, technika neodkladné resuscitace, základní vyšetření a polohování pacienta, zdravotnický materiál – autolékárna, pohotovostní lékárna). Přestože se tato aktivita odehrává na učebně, ani zde nejde o teoretickou, „suchou“ přednášku. Účastníci si pod dozorem lektora „na vlastní oči a ruce“ vše prohlédnou a vyzkoušejí. Cílem těchto workshopů je, aby se v dalším průběhu kurzu mohli účastníci soustředit na odborné otázky a základní technické dovednosti se jim již „jen“ dostávaly „do krve“. Zdůraznil bych, že jak v průběhu workshopů, tak samozřejmě i při absolvování zážitkových aktivit mají účastníci k ruce skutečné lékárničky (jak standardní autolékárničky, tak „táborové“ lékárny s rozšířeným vybavením), mohou (a musí) používat skutečné obvazy, rukavice a další pomůcky. Je to zdánlivá samozřejmost, ale pro toho, kdo zná obvyklý průběh kurzů první pomoci, skutečně pouze zdánlivá: na vlastní oči jsem viděl mnoho kurzů, kde lektor účastníkům např. obvazový materiál (nebo dokonce originálně zabalenou autolékárničku) pouze „z dálky ukázal“ a případné rozbalení a použití nepřicházelo v úvahu – „vždyť je to přece zbytečné plýtvání“. Nezbytnou součástí všech etud – a vlastně i celého programu - je pochopitelně „debrífing“, neboli rozbor toho, co se stalo, co účastníci udělali dobře, ale i méně dobře, a v neposlední řadě má také každý možnost sdělit své pocity, které při řešení úlohy měl. Vše pochopitelně probíhá ve zcela neformální atmosféře a na základě dobrovolnosti, nikdo není nucen do něčeho, co by mu bylo „proti srsti“. Zkušenosti však ukazují, že účastníkům tato forma vyhovuje a i „debrífing“ pocitů je pro řadu z nich významný. Přece jen – některé simulace jsou opravdu realistické, většina účastníků se do podobné situace pochopitelně dostává poprvé a u jiných vyvolá navozená situace třeba i vzpomínky na reálnou událost, se kterou se již dříve setkali, ale neuměli si v ní správně poradit. Rovněž pobytový kurz Modulu 2 je zaměřený vysoce prakticky a zážitková výuka zde dostává zelenou od začátku až do konce. I zde je sympatické, že se reakce procvičuje se vším všudy, tedy včetně tísňového volání, ale také spolupráce v týmu, převzetí velení, rozdělní úkolů apod. Právě takové – zdánlivé – detaily totiž posunují kurz na zásadně jinou úroveň proti tomu, co jsem měl doposud možnost spatřit. Jako perličku mohu uvést, že při jednom z pilotních kurzů byla simulace nehody tak věrná, že náhodní kolemjedoucí zalarmovali skutečný záchranný systém. Denní program kurzu Modulu 2 se z hlediska formy výuky a procvičování nijak zásadně neodlišuje od Modulu 1, ale pochopitelně jsou předmětem pozornosti jiná témata a jde se více do hloubky. Z unikátních zajímavostí bych ocenil např. výuku orientace v neznámém terénu včetně zjištění své polohy pomocí dnes běžné GPS. Určitou změnou z hlediska prožitkové části je sobotní odpoledne, zčásti pojaté v soutěžním duchu. To přináší frekventantům příjemné zpestření a přispívá to k jejich motivaci.
Poslední den kurzu začíná opět ve dvou skupinách – zatímco jedna absolvuje přezkoušení znalostí, pro druhou je připravený workshop na téma maskování zraněných. Opět detail – ale nesmírně užitečný pro pedagogy, u nichž se očekává další šíření nabytých znalostí. Co se přezkoušení týká, provádí se seminární formou jak s lékařem, tak se záchranářem. Zde si dovolím malou výtku - přestože je pravda, že účastníci již museli prokázat teoretické znalosti v testech e-learningu, z dostupných informací se mi zdá přezkoušení přece jen až příliš neformální. Problémem je čas – druhá část dopoledne je totiž věnována poslední „třešničce na dortu“, kterou je výuka základů záchrany na vodě. Není tajemstvím, že právě tonutí a úrazy spojené s pobytem u vody patří mezi nejčastější příčiny tragických příhod ve školním věku. Záchrana na vodě je přitom zcela specifická a její nezvládnutí má zpravidla tragické důsledky nejen pro tonoucího, ale i pro zachránce (jak jsme se mohli v poslední době opakovaně přesvědčit i z mediálně známých případů). Výcvik probíhá v bazénu pod vedením zkušeného lektora Vodní záchranné služby: Je samozřejmě nemožné ve vymezeném čase (2 hodiny) naučit se všechny finesy záchrany ve vodě, ale to si ani kurz neklade za cíl. Hlavním důvodem zařazení této části je jednak upozornění na rizika a procvičení zcela základních způsobů záchrany a sebezáchrany a jednak ukázka improvizovaných pomůcek pro záchranu ze břehu. Oba tyto cíle splnil kurz beze zbytku a ohlasy účastníků byly bez výjimky pozitivní. Dále již následuje jen oběd a závěr kurzu, během kterého jsou účastníkům předána osvědčení. O detailní režii svědčí to, že již během tohoto oběda jsou pro navození „té správné“ atmosféry promítané fotografie z kurzu, který teprve před několika minutami skončil.
Materiály, které vznikly v rámci kurzu Cílem kurzu nebylo „jen“ navrhnout a vyzkoušet metodiku výuky první pomoci prožitkem. Velmi významným výstupem jsou i tištěné a elektronické materiály, určené nejširší, byť zejména pedagogické, veřejnosti. Jde o unikátní sadu, skládající se z třídílné Příručky první pomoci. Díly A a B jsou v podstatě tištěnou podobou e-learningu, díl C je didaktický manuál pro výuku první pomoci na školách. Na tištěné brožurky totiž navazují připravené elektronické výukové materiály (prezentace), které mohou pedagogové využít pro výuku první pomoci na základních a středních školách. Ani zde nejde jen o nějakou jednoduchou kopii „přednášky o první pomoci“ – prezentace vznikly cíleně a jsou na přiloženém CD ve třech verzích, určených pro žáky prvního a druhého stupně základních škol a pro žáky středních škol, přičemž jednotlivé verze se pochopitelně liší náročností výkladu a předpokládanými znalostmi žáků z oblasti stavby lidského těla, biologie apod. Jednotlivé prezentace jsou – snímek za snímkem – doplněné didaktickým komentářem v díle C Příručky. K dispozici jsou dále vzorové testy, scénáře několika ukázkových etud vč. autorského řešení a další výukové materiály.
Závěr Kurzy první pomoci, pořádané v rámci projektu „První pomoc prožitkem“ OS Ve škole i mimo ni, mne upřímně a pozitivně překvapily. V zásadě nemám, co závažného bych kurzům jako celku objektivně vytknul. To nejpodstatnější je, že výuka probíhá po odborné stránce bez výhrad a je v souladu se skutečně nejmodernějšími trendy první pomoci. Zvolenou metodiku prožitkové pedagogiky shledávám užitečnou v obou rovinách - jak v tom, že se účastníci setkávají s reálnými pacienty v reálných situacích bez jakékoliv přípravy, tak v používání reálných postupů a prostředí. Pokud mají frekventanti ošetřit pacienta po pádu ze štaflí, musí si poradit s tím, že leží v mezipatře na úzkém schodišti; pokud mají vyprostit zraněného z havarovaného auta, vyprošťují jej skutečně z auta a ne ze školních stoliček „jako“ symbolizujících uspořádání sedaček v autě. Rozdíl v získaných zkušenostech je zřejmý. Při zásazích se „naostro“ používají ty pomůcky, se kterými se účastníci mohou setkat v běžném životě. Pomůcek je přitom dostatečné množství a frekventanti je použít nejen mohou, ale přímo musí. Můžeme diskutovat o tom, jaký je optimální poměr „zážitkových“ a „zdravotnických“ aktivit, můžeme si přát větší množství obrázků a videoetud v e-learningu, bylo by hezké, kdyby kurz záchrany na vodě trval místo dvou hodin celý den atd. Faktem ale zůstává, že podle mého názoru dokázali organizátoři v daném časovém formátu maximum z hlediska toho, k čemu je kurz především určen, tj. k výuce první pomoci, a je bez diskuze, že zkušenosti „na vlastní kůži“ zažité a prožité si účastníci odnesou na mnohem delší dobu než při tradičních způsobech výuky. Co se týká příručky první pomoci a zejména učebních materiálů, musím konstatovat, že jsou nevídanou kombinací moderní metodiky a soudobých poznatků a perfektního didaktického provedení. Za svoji dvacetiletou praxi při výuce první pomoci jsem se s tak kvalitními podklady dosud nesetkal. Jak už bylo shora uvedeno, stav výuky první pomoci je v naší zemi obecně velmi neuspokojivý a výuka probíhá prakticky výhradně teoreticky a velmi formálně. Projektů stavících na moderních formách výuky je naprosté minimum, ale pokud je mi známo, žádný z nich nepřistupuje k věci tak komplexně a uceleně jako „První pomoc prožitkem“ OS Ve škole i mimo ni. Tím nemám na mysli nějaký ohromující rozsah znalostí předávaných účastníkům – naopak, těch je přiměřené množství, a zdůrazněny jsou ty opravdu pro praxi důležité – ale to, že projekt je skutečně dotažený od začátku do konce v detailech, perfektně funkčním e-learningem počínaje, až po profesionálně připravené materiály pro prezentaci nabytých znalostí dětem ve školách. Hodnocený projekt považuji v tomto světle za ojedinělou výjimku a jeho absolvování bych doporučil nejen všem pedagogům a dalším osobám pracujícím s dětmi, ale nebál bych se stejně organizovaný kurz nabídnout i veřejnosti.
V Praze 20. 6. 2012 MUDr. Luděk Kabelík
