Zabezpečovací detence

Právnická fakulta Masarykovy univerzity

Katedra trestního práva

Diplomová práce

Zabezpečovací detence Klára Halasová 2007/2008

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Zabezpečovací detence zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny.“

…………………………………….

Mé velké poděkování patří MUDr. Růženě Hajnové za poskytnutou konzultaci k této diplomové práci a za ochotu.

1

OBSAH:

I. ÚVOD…………………………………………………………………………………5 I. 1. Mimoprávní důvody vyžadující zavedení nového institutu zabezpečovací detence…………………………………………………………………………………..5 I. 2. Praktické opodstatnění zřízení ústavů pro výkon zabezpečovací detence…….5

II. HISTORICKÝ EXKURZ………………………………………………………….7

III. HLASY ODBORNÉ VEŘEJNOSTI…………………………………………….10 III. 1. Proč detenční ústavy…………………………………………………………...10 III. 2. Poznatky odborné veřejnosti na poli ochranných opatření…………………12

IV. ZAHRANIČNÍ PRÁVNÍ ÚPRAVY……………………………………………..14 IV. 1. Inspirace pro české trestní právo……………………………………………...14 IV. 2. Rozbor stávající úpravy v zahraničí…………………………………………..15 IV. 2. 1. Holandsko…………………………………………………………….15 IV. 2. 2. Slovensko……………………………………………………………..16 IV. 2. 3. Dánsko………………………………………………………………..17 IV. 2. 4. Německo……………………………………………………………...17 IV. 2. 5. Spojené státy americké a Kanada…………………………………..21 IV. 3. Technické aspekty zahraničních detenčních ústavů…………………………22

V. OBSAH NÁVRHU ZÁKONA O VÝKONU ZABEZPEČOVACÍ DETENCE A JEHO PŘIJETÍ……………………………………………………………………..25 V. 1. Pojem detence a možnosti preventivní detence………………………………..25 V. 2. Materie návrhu zákona o výkonu zabezpečovací detence včetně analýzy důvodové zprávy………………………………………………………………………26 V. 2. 1. Úprava práv a povinností chovanců v detenčních ústavech……….28 V. 2. 2. Zdravotní péče a sociální podmínky………………………………...31 V. 2. 3. Možnosti pracovního zařazení……………………………………….32 V. 2. 4. Zařazování do skupin a komplexní zpráva…………………………33 V. 2. 5. Odměny a tresty………………………………………………………34 V. 2. 6. Opatření k zajištění bezpečnosti……………………………………..35 V. 3. Současný stav projednávání návrhu v PSP ČR……………………………….36 2

V. 4. Okruh osob vhodných k umístění do zabezpečovací detence………………...37 V. 5. Problematika znaleckých posudků…………………………………………….40 V. 6. Ukládání a výkon zabezpečovací detence……………………………………...43 V. 7. Ústavy určené k výkonu zabezpečovací detence………………………………44

VI. NAVRHOVANÉ ZMĚNY A DOPLNĚNÍ TEXTŮ PLATNÝCH PRÁVNÍCH PŘEDPISŮ V ZÁVISLOSTI NA PŘIJETÍ ZÁKONA O VÝKONU ZABEZPEČOVACÍ DETENCE……………………………………………………..47 VI. 1. Vybrané změny a doplnění v platném znění trestního zákona……………...47 VI. 2. Vybrané změny a doplnění v platném znění trestního řádu………………...48 VI. 3. Změny a doplnění v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže………………..50 VI. 4. Změny a doplnění zákona o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky……………………………………………………………………………….50 VI. 5. Změny a úpravy v ostatních právních předpisech…………………………...52

V I I . P O R O V N Á N Í O C H RA N N É H O L É Č E N Í A ZA B E ZP E Č O V A C Í DETENCE……………………………………………………………………………..53

VIII. NÁVRH NOVÉHO TRESTNÍHO ZÁKONÍKU A PROMÍTNUTÍ ZMĚN DO DALŠÍCH PRÁVNÍCH PŘEDPISŮ……………………………………………56 VIII. 1. Právní stav „de lege lata“……………………………………………………56 VIII. 2. Obecně k novému trestnímu zákoníku……………………………………..57 VIII. 3. Přiblížení obecné části trestního zákoníku…………………………………58 VIII. 4. Trestní sankce – tresty a ochranná opatření……………………………….60 VIII. 5. Ochranná opatření…………………………………………………………...62 VIII. 6. Zabezpečovací detence……………………………………………………….63 VIII. 7. Postdetenční péče v návaznosti na propuštění z ústavu…………………...65 VIII. 8. Změny plynoucí ze zabezpečovací detence v připravovaném znění nového trestního řádu………………………………………………………………………….65

IX. OD TEORIE K PRAXI…………………………………………………………..67

X. SHRNUTÍ A DOPORUČENÍ……………………………………………………..70 X. 1. Shrnutí…………………………………………………………………………...70 X. 2. Doporučení………………………………………………………………………71 3

XI. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY…………………………………………...73

XII. RESUMÉ…………………………………………………………………………76

4

I. ÚVOD

I. 1. Mimoprávní důvody vyžadující zavedení nového institutu zabezpečovací detence Tato práce se zabývá přijetím nového institutu zabezpečovací detence, která je novým ochranným opatřením v českém trestním právu, na rozdíl od jiných států, kde obdobné instituty fungují již řadu let. Je to právě společnost, které se velmi úzce tento problém dotýká, když poměrně často dochází k jejímu ohrožení v případech útěků vysoce nebezpečných agresorů a sexuálních deviantů z ústavů, které ani technicky a ani personálně nemají možnost jim v útěku zabránit. Nezřídka se k nám dostávají ze sdělovacích prostředků zprávy o důsledcích svévolného opuštění ústavů nebezpečnými pacienty. Na cestě ke svobodě jim přitom stojí v cestě často jen obyčejné dveře. Nejenom vně, ale i uvnitř ústavů působí tito vysoce nebezpeční agresoři a sexuální devianti velmi negativně. Bývají neochotní k nápomoci při vlastní léčbě, přímo ji odmítají, a co více, rozvracejí léčbu i u ostatních pacientů. Není proto divu, že největší vlna žádostí o rozšíření ochranných opatření o zabezpečovací detenci přišla od odborníků, kteří jsou v denním kontaktu s touto nebezpečnou skupinou pachatelů. Veřejnost tento problém vnímá velmi citlivě. Jakmile se objeví zpráva o nějakém těžkém a společensky naprosto nepřijatelném deliktu takovýchto osob, začínají někteří lidé volat po opětovném zavedení trestu smrti. Uložení ochranného léčení je stále více vnímáno jako nedostatečné opatření, neschopné ochránit širokou společnost. Zdravotnická zařízení, ve kterých se vykonává ochranné léčení, mají jasně stanovený účel – léčit pacienty, ne substituovat věznice. Není možné ponechat déle personál a ostatních pacienty těchto zařízení pod neustálou hrozbou nebezpečí ze strany nepodrobivých pacientů. Uvedené důvody jsou samy o sobě dostatečně výmluvné. Odborníci i laická veřejnost jsou v tomto za jedno - není už dále možné setrvávat v ohrožení vysoce nebezpečnými

agresory

a sexuálními

devianty.

Řešením

je

přijetí

institutu

zabezpečovací detence.

I. 2. Praktické opodstatnění zřízení ústavů pro výkon zabezpečovací detence Důvodnost zavedení zabezpečovací detence mezi ochranná opatření a nastínění okruhu osob vhodných k jejímu uložení, je možné demonstrovat na konkrétním případu chlapce, léčeného v Horních Beřkovicích. Ten se z právního hlediska nedopouštěl příliš 5

závažné trestné činnosti tím, že napadal ženy a osahával je. Byl znalecky vyšetřen, odsouzen k výkonu trestu odnětí svobody a po něm mu byla nařízena ochranná léčba. Chlapec z uložené léčby opakovaně utíkal, odmítal léčení a brát předepsané léky. I přes vyjádření znalců, že je vysoce společensky nebezpečný, nebylo možné s ním cokoliv udělat, protože se zatím ničeho nedopustil. Situace se vyřešila nejhorším možným způsobem, kdy při jednom z útěků spáchal brutální vraždu. Obětí byla teprve šestnáctiletá dívka. Dalším případem byl sexuální násilník Roman Frona. Ten při svém opakovaném útěku v roce 2005 z ústavu v Kosmonosech na Mladoboleslavsku znásilnil dvacetiletou ženu. Po dopadení byl umístěn do vazby, kde spáchal sebevraždu. Projekt Poradny pro občanství/občanská a lidská práva v sobě zahrnuje podstatné body kritizující výkon ochranného léčení v civilním zdravotnickém zařízení a upozorňuje tím na důležitost zřízení ústavů pro výkon zabezpečovací detence, které by měly napomoci odstranění následujících nedostatků. Ve všech zařízeních se vykonává režimová léčba a tím je vyloučena specializace v rámci celé ČR a k tomu není tento typ léčby vhodný pro každého pacienta. Léčebny nejsou dostatečně stavebně technicky zabezpečeny proti případným útěkům. V některých léčebnách nejsou odpovídající hygienické podmínky, demonstrativně se jedná o pokoje bez oken, plísně ve společných místnostech a koupelnách atd. Kromě uložené ochranné léčby se v léčebnách léčí i dlouhodobé pobyty a při přibližně stejné skladbě pacientů jsou délky léčeb v jednotlivých léčebnách velmi odlišné.

6

II. HISTORICKÝ EXKURZ

Iniciativa zavedení nového institutu zabezpečovací detence do českého právního řádu se začala objevovat počátkem 90. let. O projekt speciálního ústavu pro výkon zabezpečovací

detence

se

od

roku

1990

zasazovaly

výbory

Psychiatrické

a Sexuologické společnosti České lékařské společnosti. Ačkoliv zástupci těchto výborů opakovaně jednali s představiteli ministerstev vnitra, spravedlnosti a zdravotnictví a dokázali se i na většině otázek a problémů shodnout, nepodařilo se jim ani ustavit meziresortní expertní komisi. První tendence směřovaly k situování problematiky zabezpečovací detence spíše do oblasti veřejného zdravotnictví. Zřejmě následkem tohoto kurzu v roce 1995 Ministerstvo zdravotnictví zpracovalo záměr vytvoření zařízení pro ochrannou léčbu společensky zvlášť nebezpečných pacientů v psychiatrické léčebně Dobřany. Ve druhé polovině 90. let se k zastáncům vytvoření ústavů pro výkon zabezpečovací detence přidalo Centrum pro rozvoj péče o duševní zdraví. Výsledkem činnosti této skupiny bylo zřízení meziresortní Komise ochranné léčby (KOL) při Ministerstvu zdravotnictví. Jejími členy byli v květnu 1999 jmenování ministrem zdravotnictví zástupci Ministerstva zdravotnictví, Ministerstva vnitra, Ministerstva spravedlnosti, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, Ministerstva práce a sociálních věcí, Vězeňské služby, společností ČLS J. E. Purkyně, Všeobecné zdravotní pojišťovny a konečně i zdravotníci, kteří se věnují ústavnímu a ambulantnímu ochrannému léčení. Komise například pracovala na projektu nových pavilonů tzv. diferencovaného ochranného léčení v psychiatrické léčebně Brno – Černovice, kde se počítalo, že součástí by mohl být i detenční ústav. V návrhu na vybudování centra pro výkon ochranných léčeb v rámci psychiatrické léčebny Dobřany, kde by byli umísťování pacienti se zvýšeným rizikem asociálního, zejména agresivního jednání, bylo uvažováno celkem o čtyřech variantách centra. První varianta počítala s kapacitou padesáti lůžek rozdělených do čtyř stanic. První stanice by sloužila k diagnostickým léčebným pobytům u pacientů s nevyřešenou diagnostickou problematikou. Ve druhé stanici by se léčili pacienti s ochrannými sexuologickými léčbami při zvláště závažných sexuálních deviacích. Pro zvláště nebezpečné pacienty s poruchami chování u poruch osobnosti s asociálními projevy, by byla vyčleněna třetí stanice. A v poslední čtvrté stanici by byla provozována intenzivní péče a léčba u neklidných a nepodrobivých pacientů. 7

V literatuře se u sexuální deviace uvádí, že k rozhodnutí o uložení ochranného léčení a formě léčby „mohou napomoci kritéria nebezpečnosti sexuálního delikventa: přítomnost poruchy sexuální preference, věk do 35 roků s výjimkou pedofilů, kteří jsou nebezpeční doživotně, chybějící nebo špatně fungující partnerský vztah, již jeden nebo více sexuálních deliktů v anamnéze, mentální defekt, přítomnost dissociální poruchy osobnosti nebo smíšené poruchy osobnosti s dissociálními rysy, soustavné nadměrné užívání alkoholu (zneužívání jiných návykových psychotropních látek se u sexuálních delikventů často neuplatňuje)“.1 Nejenom na tomto místě, jak bylo zmíněno v přecházejícím odstavci, ale i průběžně v celé práci, se bude pracovat s pojmem „sexuální deviace“. Je proto velmi důležité vyložit tento pojem, který nám podává odborná literatura. „Parafilie (sexuální deviace) jsou kvalitativní poruchou struktury sexuálního pudu. Jde o poruchy sexuální preference – jedinec opakovaně prožívá intenzivní sexuální touhy a fantazie, které se týkají neobvyklých až bizarních objektů nebo aktivit. Těmto může, ale nemusí vyhovět. Zdrojem sexuálního uspokojení je většinou neživý předmět, puzení obnažovat se, pozorovat jiné v intimních situacích, omezovat svobodu a působit bolest při sexuální aktivitě nebo sexuální preference dětí. Často se vyskytují jako mnohočetné poruchy, kde jsou přítomny různé kombinace neobvyklých zaměření a různé varianty abnormních způsobů sexuálního uspokojení.“2 Publikace o klinické psychologii a psychiatrii se v definici sexuální deviace zaměřuje na její dělení. „Sexuální deviace, tj. poruchy sexuálního pudu, jsou děleny na kvantitativní (snížení nebo zvýšení pohlavního pudu) a kvalitativní (rozhodující je 1. způsob ukájení, podle něhož určujeme perverze a 2. objekt ukájení vypovídající o inverzích).“3 Druhá varianta předpokládala zařízení o šedesáti lůžkách rozdělených do pěti stanic. Třetí varianta hovořila o rekonstrukci pavilonu na osmdesát lůžek s jednou stanicí pro diferenciálně diagnosticky problematické pacienty, se dvěma stanicemi pro pacienty se sexuologickými ochrannými léčbami, další dvě stanice by byly určené pro pacienty s psychiatrickými léčbami a poslední stanice by sloužila jako jednotka intenzivní péče. Poslední varianta kalkuluje s osmdesáti lůžky pro nepřizpůsobivé

1

Pavlovský, P. a kol. Soudní psychiatrie a psychologie. Praha : Nakladatelství Grada Publishing, 2001, s. 140. 2 Malá, E., Pavlovský, P. Psychiatrie. Praha : Nakladatelství Portál, 2002, s. 34. 3 Musil, J. Klinická psychologie a psychiatrie. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2006, s. 75.

8

pacienty s ochrannými léčbami s předpokladem, že u jedné třetiny pacientů po určité době pobytu bude možné dokončit ochranné léčení v otevřených podmínkách. Ze všech navržených variant považuji za nejvhodnější první model, který je, díky své dostatečné diferencovanosti, schopný pokrýt velké spektrum pacientů. Domnívám se ale, že kapacita padesáti lůžek, je nedostatečná. Nynější ministr spravedlnosti se vyjádřil na zasedání Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR při uvedení nového institutu zabezpečovací detence, že pokud bude návrh zákona o výkonu zabezpečovací detence přijat, dojde ke vzniku dvou ústavů pro výkon zabezpečovací detence. Jeden v rámci brněnské věznice a druhý v areálu Vidnava. Ve druhém případě se jedná o areál bývalého kněžského semináře v obci Vidnava. Obyvatelé této obce vyjádřili v roce 2005 souhlas s umístěním ústavu pro výkon zabezpečovací detence v místním referendu. I přes souhlas místních obyvatel se obávám, že případné umístění detenčního ústavu do Vidnavy, je velmi nešťastným řešením. Jak mi potvrdila doktorka Hajnová, udržet odborníky v takovéto neperspektivní lokalitě, by byl velmi nelehký úkol. Z tohoto důvodu si představuji, jako více reálnou variantu, umístění detenčního ústavu v rámci brněnské věznice.

9

III. HLASY ODBORNÉ VEŘEJNOSTI

III. 1. Proč detenční ústavy Důležitým motorem změn, vedoucích k zavedení institutu zabezpečovací detence, byla odborná veřejnost, opírající se ve svých požadavcích o mnohaleté praktické poznatky z psychiatrických léčeben. Opakovaně bylo poukazováno na to, že psychiatrické léčebny jsou zdravotnická zařízení určená k léčení, ne k tomu, aby personál

kromě

své

odborné

činnosti,

vykonával

také

funkci

„hlídače“

nepřizpůsobivých pacientů, kteří odmítají léčbu. Nejedná se pouze o fyzickou zdatnost personálu, ale především o technické vybavení psychiatrických léčeben, které postupem času v rámci liberalizace a humanizace zdravotnictví, pozbyly většinu ochranných prvků, chránících personál před chovanci, ale také zabraňující chovancům v útěcích ze zařízení. Liberalizace a humanizace zdravotnictví je stále velkým mediálním a společenským tématem. Osobně bych, na úkor zachování více ochranných prvků, posílila pravidelnou kontrolu jejich používání. Ve výsledku často dochází ke stavu, kdy pacient neochotný spolupracovat a léčit se, doslova tyranizuje personál psychiatrické léčebny, ostatní pacienty a potencionálně tak ohrožuje i širokou veřejnost, protože v jeho rozhodnutí opustit zdi léčebny, mu stojí v cestě velmi chatrné a snadno překonatelné překážky. „Je třeba si uvědomit, že jsou to často lidé s nízkým smyslem pro odpovědnost, bez schopnosti uznat vlastní vinu a přijmout důsledky svého jednání. … Odborníci hovoří o rozvratu režimové léčby osobami, které ostatní pacienty utlačují či svým závadným chováním odvádějí od plnění léčebného programu.“4 Útěk z uzavřeného oddělení, kde jsou umístěni nebezpeční pachatelé ve výkonu ochranného léčení ústavního, není nijak složitý. Pracovníci léčeben jsou jednotní v tvrzení, že pokud se chovanec rozhodne utéct, dříve nebo později tak učiní. Chovanec na útěku představuje zvýšené riziko, tvořící součet jeho už tak nebezpečného duševního stavu a stresujícího vědomí, že je na útěku. Je – li pacient na útěku dopaden, dochází většinou k situaci, kdy je vrácen do léčebny buď ihned, a nebo po vykonání trestu za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí,5 je – li pachatel vůbec trestně odpovědný. Vzhledem k tomu, že se vrací do stejného prostředí, může se uzavřený kruh opět otevřít a vše se znovu zopakovat, protože jeho možnosti k útěku jsou stejné, jako tomu bylo při útěku předcházejícím. 4

Přesličková, H., Tomášek, J., Zeman, P. Potřebujeme institut zabezpečovací detence?. Zdravotnictví a právo, 2005, č. 2, s. 10. 5 §171 odst. 1 písm. d) z. č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů.

10

Situace je obdobná v případě, kdy se pacient vrací do léčebny k výkonu ochranného léčení po výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody uloženého za trestný čin spáchaný v léčebně. Existuje možnost, aby léčebna přijala přísnější bezpečnostní opatření pro zacházení s konkrétní osobou, ale v žádném případě se nejedná o opatření dostatečné. Tomuto problému se věnuje i projekt vypracovaný Poradnou pro občanství/občanská a lidská práva, ve kterém se uvádí, že „… je špatná odezva orgánů činných v trestním řízení pokud jde o ohlášené maření výkonu ochranného léčení. V praxi se často vyskytují případy, kdy policie ČR nereaguje vůbec, pokud jde o státní zastupitelství, to většinou reaguje se zpožděním.“6 V souvislosti s nedostatečnou ostrahou a personálním zabezpečením českých zařízení, sloužících k ochranné léčbě, MUDr. Slavoj Brichcín popisuje odstrašující případy návratu pacienta do zařízení následovně: „U nás není výjimkou, že složitě dopátraný a eskortou přivezený agresivní delikvent je předáván do „ostrahy“ třem zdravotním sestrám na běžné stanici nemocničního typu.“ MUDr. Slavoj Brichcín v dopise, adresovaném Středisku sociální prevence hlavního města Prahy, týkajícího se problémů recidivujících sexuálních deviantů a nebezpečných agresorů, vytyčil hlavní problémy a důvody nedostatečnosti ukládání ochranných opatření. Uvedl, že chybí zahajování ochranné léčby u pachatele už ve výkonu trestu, diagnostika a pozorování delikventů jsou nedokonale zajištěny a vázne předávání do ochranné léčby. V dopise se zabývá juvenilními násilníky, tvořícími dominantní problémovou skupinu, kdy orgány sociální péče a ani soudy jim nevěnují potřebnou pozornost. MUDr. Brichcín také upozorňuje na vliv veřejnosti. Ta často volá po represi a zavedení trestu smrti u nejtěžších případů za podpory sdělovacích prostředků, informujících o senzačních případech deviantních deliktů. Postoj veřejnosti nepřímo ovlivňuje zejména pedofilní pachatele, kteří skrývají své jednání, nevyhledávají pomoc a sami před sebou popírají svůj stav. K tomu se přidává zvyšující se sexuální delikvence mezi mladistvými. Nelze se přitom zaměřit pouze na nejtěžší agresory. Neopomenutelná je i péče o zneužité oběti jako potencionální příští agresory. K pedofilním pachatelům lze v odborné literatuře dohledat řadu definic. Zabývejme se pojmem samotné pedofilie. Pedofilie se řadí mezi poruchy pohlavní identity a sexuální preference. „Sexuální touha a aktivita je zaměřena na děti, obvykle prepubertálního či časného pubertálního věku (nejčastěji pod 13 let). Aby byla naplněna

6

Sexuální deviace – Závěrečná zpráva projektu. KAP/02/53. Praha: Poradna pro občanství/občanská a lidská práva, Velvyslanectví Nizozemského království, 2002, s. 15.

11

diagnostická kritéria této poruchy, musí být pedofilovi minimálně 16 let a musí být alespoň o 5 let starší než objekt jeho zájmu.“7 Doktorka Růžena Hajnová k osobám deviantních pachatelů uvádí, že se často rekrutují z lidí sociálně slabších, kulturně nižších vrstev. U většiny těchto pachatelů je možné vystopovat narušené rodičovské vazby. Podle MUDr. Hajnové máme v republice určité procento lidí (asi 150 – 160 osob) vhodných k umístění do detenčních ústavů. Tito jsou vysoce nebezpeční, nechtějí se léčit nebo jsou neléčitelní, protože mají kombinovanou poruchu. „Takový člověk má deviaci a zároveň je těžký, hysteroidní, agresivní psychopat. Psychopatii neumíme léčit.“8

III. 2. Poznatky odborné veřejnosti na poli ochranných opatření Poradna pro občanství/občanská a lidská práva se zabývala projektem o sexuální deviaci. Mezi cíle projektu patří: rozdělení zařízení určených pro výkon ochranných opatření tak, aby mohli být nemotivovaní pacienti k léčbě odděleni od motivovaných, snaha o přispění ke zvýšení ochrany veřejnosti před zvlášť nebezpečnými sexuálními devianty a patologickými agresory a vznik nových druhů ochranných opatření, jež by se vykonávala ve speciálních zařízeních, zabezpečených stavebně technickými prvky před útěky. Projekt upozornil na některé nedostatky v oblasti dodržování základních lidských práv a svobod během výkonu ochranných léčeb sexuologických. Projekt uvádí, že „předmětem kritiky je hlavně skutečnost, že neexistuje jednotná zákonná úprava výkonu ochranných léčeb, v důsledku čehož je možné považovat často některá režimová opatření za protizákonná s ohledem na ustanovení článku 4 Listiny základních práv a svobod. Dalším výrazným nedostatkem je nedostatečně upravená právní pomoc a její malá dostupnost pro pacienty.“9 V současnosti není výkon ochranného léčení upraven zákonem, což vede k destabilizaci právní jistoty zaměstnanců v psychiatrických léčebnách, pokud jde o míru, v jaké mohou omezovat práva pacientů. Díky tomu pacienti často namítají porušování svých práv pracovníky. V projektu se navrhuje nejprve pozorovat osoby, u nichž by se uvažovalo o jejich umístění v detenčních ústavech, ve zdravotnickém zařízení. Na základě takto 7

Praško, J. a kol. Psychiatrie. Praha : Nakladatelství Informatorium, 2003, s. 125 – 126. Ochranné léčby společensky zvláště nebezpečných pacientů (1/2). [citováno 12. 2. 2008]. Dostupný z: http://www.vscr.cz/clanky/?cl_id=231, s. 11. 9 Sexuální deviace – Závěrečná zpráva projektu. KAP/02/53. Praha: Poradna pro občanství/občanská a lidská práva, Velvyslanectví Nizozemského království, 2002, s. 8. 8

12

získaných poznatků, by soud rozhodl o uložení nebo neuložení detence. S tímto tvrzením naprosto souhlasím. Má – li být zabezpečovací detence uložena, musí být důkladně zjištěno, zda je její uložení opravdu nezbytné, neboť se jedná o krajní ochranné opatření.

13

IV. ZAHRANIČNÍ PRÁVNÍ ÚPRAVY

IV. 1. Inspirace pro české trestní právo Obecně je v zahraničí, stejně jako je tomu v tuzemsku v navrhované trestněprávní úpravě, institut detence přijímán jako ochranné opatření, určené specifické skupině zvláště nebezpečných pachatelů trestných činů. Přesto si každá úprava drží svoje určité rysy, dané historickým vývojem a jednotlivými systémy právních řádů. V zahraničí je možné setkat se s výkonem detence ve věznicích, psychiatrických léčebnách, někde jsou používány oba dva způsoby. V České republice se dlouho vedly polemiky, kterému resortu svěřit roli zřizovatele. Na počátku roku 2005 1. náměstek generální ředitelky Vězeňské služby České republiky oznámil, že je konec nejistotám a k detenčním ústavům řekl, že správu a střežení bude zajišťovat Vězeňská služba a odborné zacházení externisté z oblasti zdravotnictví. O tomto kroku rozhodla vláda svým usnesením č. 78 ze dne 19. ledna 2005. První náměstek k ústavu dodává, že půjde o objekt s režimem srovnatelným s věznicí se zvýšenou ostrahou. Trestní předpisy zemí Evropské unie rozlišují celkem tři typy pachatelů, jimž jsou ukládána ochranná opatření podobná zabezpečovací detenci nebo ochrannému léčení. První kategorií jsou pachatelé jednající ve stavu nepříčetnosti, zmenšené příčetnosti nebo ve stavu vyvolaném duševní poruchou. Druhým typem jsou pachatelé zneužívající návykové látky a jednající pod jejich vlivem. Posledním typem jsou pachatelé – recidivisté. „První dvě ochranná opatření se podobají, přinejmenším pokud jde o vymezení pachatelů, kterým jsou ukládána, institutu ochranného léčení dle českého právního řádu. Toto rozlišení lze vysledovat jak v zemích s dualistickým systémem trestních sankcí (soud vynese rozsudek o trestu odnětí svobody a vedle něho ještě rozsudek o ochranném opatření), např. v SRN, Rakousku, Nizozemí a Itálii, tak i v zemích, jež se přiklonily k monistické koncepci, např. Švédsko.“10 „Navrhovanou úpravu zabezpečovací detence v České republice lze z hlediska širší komparace bezpochyby zařadit do tzv. klinického modelu (The Clinical Model), který klade důraz především na léčbu určitého druhu nepřizpůsobivých odsouzených trpících duševní chorobou, a to na rozdíl od tzv. ochranného modelu (Community Protection Model), který klade hlavní důraz na ochranu společnosti.“11

10

Bajcura, L. Inspirace pro český detenční ústav. České vězeňství, 2005, č. 2, s. 24. Šámal, P. Škvain, P. Pojetí detence ve vládním návrhu trestního zákoníku. Trestněprávní revue, 2005, č. 12, s. 316 – 317. 11

14

IV. 2. Rozbor stávající úpravy v zahraničí

IV. 2. 1. Holandsko V roce 1988 byl v Holandsku zaveden institut TBS (terbeschikkingstelling), který nahrazuje institut TBR (terbeschikkingstelling van der Regering), tedy „detenci z moci vlády“. TBS může být uloženo trestně neodpovědnému pachateli nebo pachateli s omezenou trestní odpovědností. Pokud je pachatel uznán trestně neodpovědným, může mu být TBS uloženo samostatně. V případech omezené odpovědnosti se TBS ukládá vedle trestu. „V těchto případech dochází k uložení TBS, pokud závažný trestný čin (jako např. fyzické zneužívání, znásilnění, vražda nebo pohlavní zneužívání) byl spáchán v souvislosti s duševní poruchou nebo nemocí a pokud specifická kombinace spáchaného činu a duševní poruchy byla shledána jako potencionálně nebezpečná pro další chování pachatele v budoucnosti. V těchto případech dochází k výkonu TBS poté, co došlo k výkonu uloženého trestu.“12 Ukládání TBS v případech částečné odpovědnosti za spáchaný čin vyžaduje, aby pachatel v době spáchání činu trpěl duševní poruchou nebo nízkou duševní vyvinutostí a dále, za spáchaný trestný čin je možné uložit trest odnětí svobody minimálně v trvání čtyř let. Pro uložení TBS není podmínkou předchozí odsouzení pachatele. Důvody pro uložení TBS je zajištění bezpečnosti ostatních, veřejného pořádku nebo majetku. Před uložením TBS musí být zpracován osobní posudek o pachateli. Ten vypracovává skupina složená ze znalců z několika oborů. U pachatele se zkoumá míra jeho trestní odpovědnosti, míra nebezpečnosti, typ duševní poruchy a způsob léčby nebo nápravy. Částečně trestně odpovědný pachatel má možnost toto vyšetření odmítnout. Maximální možná délka doby trvání TBS je dva roky. Poté se TBS přezkoumává a může být prodlouženo o další rok až dva. U nenásilných trestných činů může být TBS prodlouženo nejvíce o čtyři roky. „V případech, kdy uložení TBS následovalo po činech namířených proti tělesné integritě jedné či více osob a pokud prodloužení TBS je nutné z hlediska ochrany bezpečnosti druhých, může být TBS prodlužováno bez omezení. Od roku 1988 se pro prodloužení délky trvání TBS vyžaduje dodatečné posouzení psychiatrem a psychologem.“13

12

Sexuální deviace – Závěrečná zpráva projektu. KAP/02/53. Praha: Poradna pro občanství/občanská a lidská práva, Velvyslanectví Nizozemského království, 2002, s. 24. 13 Sexuální deviace – Závěrečná zpráva projektu. KAP/02/53. Praha: Poradna pro občanství/občanská a lidská práva, Velvyslanectví Nizozemského království, 2002, s. 25.

15

Pacient podstupuje klinické vyšetření, trvající kolem šesti týdnů, před nástupem do léčebného zařízení. Zkoumá se možnost nejefektivnější léčby a určuje se nejvhodnější zařízení pro konkrétního pachatele. V Holandsku je možné umístit pacienta v jedné z devíti vysoce zabezpečených forenzních klinik. Léčba začíná v podmínkách srovnatelných s uvězněním. V průběhu léčby se podmínky postupně uvolňují a pokud je léčba úspěšná, pacient je propuštěn do společnosti. Nejprve pod dohledem probačního pracovníka, s postupem času se upustí i od jeho dozoru. Soud může rozhodnout o podmíněném přerušení léčby. Pacient je propuštěn z ústavu za podmínky, že bude pokračovat v léčbě nebo dodržovat léčebné postupy. Při porušení se pacient vystavuje riziku násilného navrácení do léčebného zařízení.

IV. 2. 2. Slovensko Součástí rekodifikace slovenského trestního práva hmotného a procesního bylo rozšíření ochranných opatření o detenci – „detencia“. Slovenské právo umožňuje uložit detenci na dobu neomezenou. Soud má povinnost nejméně jednou ročně a vždy na návrh detenčního ústavu, přezkoumat důvodnost držení odsouzeného v detenčním ústavu. K tomu je třeba odborného lékařského posudku. Soud tak rozhoduje o pokračování ve výkonu tohoto ochranného opatření, nebo, pokud důvody detence pominou, rozhodne o propuštění odsouzeného z detenčního ústavu a dále rozhodne o dalším výkonu trestu. Slovenský trestní zákon uvádí důvody pro uložení detence v §81. Odstavec první se týká případu, kdy odsouzený začne v průběhu výkonu trestu odnětí svobody trpět duševní poruchou, která je podle odborného lékařského posudku nevyléčitelná a pobyt odsouzeného na svobodě je, i s přihlédnutím k spáchané trestné činnosti, pro společnost nebezpečný. V případě druhého odstavce „soud může před skončením výkonu trestu odnětí svobody rozhodnout o umístění do detenčního ústavu také u pachatele úmyslného trestného činu, který se odmítá podrobit ochrannému léčení, nebo u kterého ochranné léčení pro jeho negativní postoj neplní svůj účel a jehož pobyt na svobodě je pro společnost nebezpečný …“14 Posledním případem je možnost soudu před skončením výkonu trestu odnětí svobody rozhodnout o umístění pachatele zvlášť závažného zločinu spáchaného ze sexuálního motivu nebo v případě pachatele , který opětovně spáchá zvlášť závažný zločin do detenčního ústavu. 14

Šámal, P. Škvain, P. Pojetí detence ve vládním návrhu trestního zákoníku. Trestněprávní revue, 2005, č. 12, s. 313.

16

IV. 2. 3. Dánsko Dánský trestní zákon stanoví podmínky pro prohlášení pachatele za nebezpečného a pro uložení příkazu výkonu detence na dobu určitou. Po uplynutí takto stanovené doby je možné příkaz prodloužit. Za nebezpečného je pachatel pokládán, jestliže spáchal, hrozil spácháním nebo se pokusil spáchat trestný čin zasahující do tělesné integrity člověka, za současné existence důvodné obavy, že svou trestnou činnost bude opakovat. Dánsko umožňuje i uložení preventivní detence, jsou – li splněny následující podmínky. Pachatel musí být shledán vinným za pokus nebo dokonání trestného činu vraždy, loupeže, znásilnění, únosu nebo žhářství. Zhodnocení osoby pachatele za současného zkonstatování, že představuje zřejmé nebezpečí pro druhé a konečně uložení detence místo trestu odnětí svobody musí být dostatečným opatřením z hlediska nebezpečí, které představuje pachatel pro druhé.

IV. 2. 4. Německo Německou právní úpravu detence považuji za nejlépe zpracovanou. Například označení osob, jímž má být detence uložena, jako „zvykoví nebo řemeslní zločinci“ (takto byli nazývání předválečnou literaturou). Toto pojetí v české úpravě postrádám. Zvykoví či řemeslní zločinci nemusejí páchat závažnou trestnou činnost. Tito pachatelé trpí absencí vnitřních zábran a nedokáží odolat příležitosti k trestné činnosti, čímž se z nich stávají recidivisté. V Německu je možné uložit zabezpečovací detenci již od 30. let minulého století. Cílem opatření bylo zabránit další trestné činnosti s posílením účelu nápravy. Nápravou se v tomto případě sledovala terapie a dle možností i uzdravení. Podle právní teorie je tento institut vnímán jako ultima ratio, poslední prostředek kriminální politiky. V německém pojetí není zabezpečovací detence vnímána jako odplata pachateli, ale jako prostředek chránící společnost před dalšími trestnými činy toho kterého pachatele. Funkcí detence je také její preventivní působení. „Zabezpečovací detence podle §66 německého trestního zákona (dále jen „StGB“ – „Sicherungsverwahrung“) patří mezi nápravná a zabezpečovací opatření, kterými je omezována osobní svoboda. Podle §61 StGB sem patří ještě umístění na psychiatrickou kliniku a umístění do odvykacího léčebného ústavu.“15

15

Herzeg, J. Poznámky k německé úpravě institutu zabezpečovací detence. Trestněprávní revue, 2005, č. 8, s. 201.

17

Německé

pojetí

rozlišuje

mezi

obligatorním

a fakultativním

uložením

zabezpečovací detence. Obligatorně uloží soud zabezpečovací detenci vedle trestu, odsuzuje-li se pachatel za úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně dvou let, pokud jde o pachatele, který byl za úmyslné trestné činy spáchané před vyhlášením odsuzujícího rozsudku za tento nový čin již dvakrát odsouzen k trestu odnětí svobody nejméně na jeden rok a také pokud se jedná o pachatele, který za jeden nebo více takových činů spáchaných před vyhlášením odsuzujícího rozsudku za tento nový čin již vykonal trest odnětí svobody nejméně na dva roky nebo v této délce vykonal ochranné léčení. Fakultativně se zabezpečovací detence ukládá v případě pachatele, který spáchal tři úmyslné trestné činy, přičemž za jeden nebo více z nich byl již odsouzen k trestu odnětí svobody nejméně na jeden rok a je znovu odsuzován za jeden nebo více těchto trestných činů k trestu odnětí svobody v trvání nejméně tří let. Předpokladem pro uložení detence je, aby měl pachatel sklon k páchání trestné činnosti, závažnost jeho trestné činnosti a nebezpečnost pachatele pro společnost. Pro určení sklonu pachatele k páchání trestné činnosti je určující jeho osobnost, původ, sociální chování a kriminální minulost. Stejně jako v navrhované české úpravě, platí i v německé podobě zásada přiměřenosti. Opatření tak může být uloženo pouze v případě, pokud mírnější prostředek nestačí k dosažení sledovaného cíle. O nařízení, případně dalším trvání detence, rozhoduje senát trestního soudu, který rozhoduje o výkonu trestu odnětí svobody. Samotný výkon zabezpečovací detence probíhá ve zvláštních věznicích nebo v samostatných odděleních věznic. Výkon detence se řídí zákonem o výkonu trestu odnětí svobody. Od novely z roku 1998 je zabezpečovací detence ukládána na dobu neurčitou. Soud má povinnost každé dva roky zkoumat, zda trvají podmínky pro její pokračování. Další novela z roku 2002 se zasloužila o rozšíření institutu zabezpečovací detence, vklíněním §66a StGB. „Podle důvodové zprávy tím měla být zaplněna mezera v případech, kdy se sklon k páchání závažné trestné činnosti a nebezpečnost pachatele projeví až při výkonu trestu odnětí svobody. Podle tohoto ustanovení si soud, odsuzující pachatele za určité závažné násilné a sexuální delikty, k trestu odnětí svobody může rozhodnutí o nařízení zabezpečovací detence vyhradit na pozdější dobu, pokud nelze s dostatečnou jistotou určit, zda je pachatel pro společnost nebezpečný a ostatní

18

podmínky užití §66 StGB jsou jinak splněny.“16 Vzhledem k tomu, že ani tato dodatečná úprava nestačila řadě politiků, některé spolkové země přijaly vlastní zákony „podle kterých je možno detenci nařídit dodatečně i bez předchozí výhrady ve smyslu §66a StGB, pokud se nebezpečnost pachatele projeví později během výkonu trestu“.17 Další novela trestního zákona se týkala zasazení §66b do stávající úpravy. Tato novela umožnila, aby nalézací soud i bez předchozí výhrady ve smyslu §66a StGB mohl dodatečně nařídit zabezpečovací detenci, pokud by se v průběhu výkonu trestu odnětí svobody ukázalo, že je pachatel nebezpečný pro společnost. „Podle nového ustanovení §66b odst. 1 StGB může soud dodatečně nařídit zabezpečovací detenci, pokud jsou jinak splněny podmínky §66 StGB a během výkonu trestu odnětí svobody za některý z taxativně vyjmenovaných trestných činů proti životu, zdraví, osobní svobodě nebo lidské důstojnosti se zjistí, že pachatel je pro společnost nebezpečný, neboť z celkového posouzení osoby odsouzeného, jeho činů a chování během výkonu trestu odnětí svobody vyplývá, že s vysokou pravděpodobností spáchá závažné trestné činy ve smyslu §66 StGB.“18 Splnění podmínek uvedených v §66 StGB není třeba, pokud by vyšly najevo skutečnosti uvedené v prvním odstavci §66b, v případě pachatele odsouzeného za trestné činy proti životu, zdraví, osobní svobodě nebo lidské důstojnosti k trestu odnětí svobody v minimální délce pěti let. Mezi skutečnosti uvedené v prvním odstavci patří například spáchání nového trestného činu během výkonu trestu nebo kontakt se závadnými osobami z kriminálního prostředí. Německo díky dlouhodobější funkčnosti institutu zabezpečovací detence disponuje i podnětnou judikaturou. Následující případ se zabývá náchylností pachatele k páchání závažných trestných činů. Předmětem je rozsudek Spolkového nejvyššího soudu SRN z 11. 9. 2002 – 2 StR 193/02 (Zemský soud Trier). Na tomto místě je třeba uvést znění §66 StGB, kde se mimo jiné říká, že odsuzuje-li soud obžalovaného pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody na dva roky či více, nařídí zároveň vedle trestu také umístění do zabezpečovací detence, jestliže z celkového hodnocení pachatele a jeho činů vyplývá, že pachatel je pro svou náchylnost k závažným trestným činům,

16

Herzeg, J. Poznámky k německé úpravě institutu zabezpečovací detence. Trestněprávní revue, 2005, č. 8, s. 202. 17 Herzeg, J. Poznámky k německé úpravě institutu zabezpečovací detence. Trestněprávní revue, 2005, č. 8, s. 202. 18 Herzeg, J. Poznámky k německé úpravě institutu zabezpečovací detence. Trestněprávní revue, 2005, č. 8, s. 203.

19

zejména k těm, kterými jsou jejich oběti duševně nebo fyzicky těžce poškozovány nebo je způsobena závažná hospodářská škoda, pro společnost nebezpečný. Obžalovaný byl zemským soudem odsouzen za znásilnění v souběhu s ublížením na zdraví a pro braní rukojmí v souběhu s ublížením na zdraví k úhrnnému trestu odnětí svobody na 7 let. Umístění do zabezpečovací detence nařízeno nebylo. Obžalovaný s opravným prostředkem, na rozdíl od státního zástupce,neuspěl. Soudce prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí neshledáním náchylnosti pachatele k závažným trestným činům. O takovou náchylnost se jedná v případě, kdy je zde výrazně patrný vnitřní stav pachatele, který je příčinou toho, že pachatel neustále páchá nové trestné činy. Pojem osoba náchylná k páchání trestných činů znamená, že je tato osoba k páchání trestné činnosti dlouhodobě odhodlána nebo má pevně zakotvené dispozice, jejichž příčina není podstatná, a stále znovu páchá trestnou činnost, jakmile má k tomu příležitost. Soudce stanovil velmi vysoké nároky pro shledání náchylnosti pachatele k závažným trestným činům v případě hlavního jednání pachatele. Rozsudek k odvolání státního zástupce byl zrušen v plném rozsahu. S přijetím „Zákona o detenci vysoce nebezpečných pachatelů trestných činů se zvláštním sklonem k recidivě“ v Bavorsku a obdobného zákona spolkové země Sasko – Anhaltsko, souvisí stížnosti ke Spolkovému ústavnímu soudu. Bavorský zákon umožňuje soudu během výkonu trestu odnětí svobody nařídit zabezpečovací detenci, pokud po odsouzení nastaly takové skutečnosti, že je možné učinit závěr o závažném nebezpečí odsouzeného pro život, zdraví, osobní svobodu či lidskou důstojnost, zejména pokud během výkonu trestu odnětí svobody odmítá spolupráci na dosažení účelu trestu. Prvním případem byl 69letý muž, který byl již dvakrát odsouzen za sexuální delikty. Tři dny před propuštěním na svobodu nařídil trestní soud jeho umístění do zabezpečovací detence. Z vypracovaných znaleckých posudků vyplynulo, že odsouzený není schopen reflexe svého odchylného sexuálního chování. Díky skutečnostem, které se objevily až během výkonu trestu, došel soud k závěru, že v případě propuštění by odsouzený pokračoval v trestné činnosti sexuální povahy. Druhý stěžovatel byl odsouzen k osmi letům odnětí svobody. Den před skončením trestu byl také umístěn do detence. „Soud dospěl k závěru, že odsouzený představuje nebezpečí pro život a zdraví druhých a je nebezpečný pro společnost, neboť s vysokou pravděpodobností znovu spáchá brutální násilný trestný čin vedoucí až

20

k smrti bezbranné oběti.“19 Spolkový ústavní soud potvrdil napadená rozhodnutí a v odůvodnění uvedl, že „ochrana společnosti před odsouzenými, od kterých i po odpykání trestu odnětí svobody je možno očekávat spáchání závažných trestných činů proti životu, zdraví, osobní svobodě a lidské důstojnosti, představuje převažující veřejný zájem; při zvážení kolidujících právních zájmů musí v těchto případech právo na osobní svobodu odsouzených ustoupit“.20

IV. 2. 5. Spojené státy americké a Kanada V roce 1964 byla ve všech státech unie zřízena ochranná detence. Její realizace se ale stát od státu liší. V případě ochranné detence v USA se jedná o faktickou izolaci u těch pachatelů, kteří jsou absolutně společensky nepřizpůsobiví a u kterých není možné zaručit, že by byli v budoucnu schopni se společensky adaptovat. Ochrannou detenci ukládá příslušný soud na minimální dobu deseti let buď do běžného ústavu pro výkon trestu nebo do detenčního zařízení. Po uplynutí desetileté lhůty se zpracovává odborný garanční posudek, na kterém se podílejí psycholog, psychiatr a ředitel věznice. Posudek slouží k rozhodnutí, zda v detenci pokračovat či ne. V případě pokračování se tak již vždy děje v detenčním ústavu. Zpracování

soudně

–

znaleckých

posudků

je

ukládáno

specialistům,

jmenovaným ministrem spravedlnosti. Většinou se jedná o specialisty působící ve vězeňských zařízeních, detenčních ústavech a na psychiatrických pracovištích. Kvůli vzájemné revizi jsou posudky podepsány vždy dvěma specialisty z příslušných oborů. Organizačně patří detenční ústavy do resortu ministerstva spravedlnosti. V ústavech jsou zaměstnáni psycholog, psychiatr, teolog, nápravný pedagog, terapeut a sociolog a k tomu střední odborný personál (v českých podmínkách by se jednalo o dozorce a zdravotní sestry).

„Programy zacházení s klienty zpracovává vždy

příslušný terapeut, těžiště veškerých aktivit se spatřují v plném pracovním zařazení (přímá vazba na legislativu, úlevy z daní …).“21 Do ústavů ochranné detence jsou zařazovány tyto kategorie odsouzených: sexuální devianti v plném rozsahu s participací recidivy, agresivně hostilní psychopaté,

19

Herzeg, J. Poznámky k německé úpravě institutu zabezpečovací detence. Trestněprávní revue, 2005, č. 8, s. 203. 20 Herzeg, J. Poznámky k německé úpravě institutu zabezpečovací detence. Trestněprávní revue, 2005, č. 8, s. 203. 21 Teze k institutu ochranné detence a její realizace v USA a Kanadě, materiál z Ministerstva spravedlnosti ČR (nepublikováno).

21

permanentní skupiny společensky nepřizpůsobivých osob a osoby mající kombinaci fatálního drogového abúsu a trestné činnosti. V Kanadě došlo ke zřízení detenčních ústavů v roce 1969. Kanadská právní úprava je téměř shodná s americkou, avšak s drobnými rozdíly. Odsouzení jsou zde umísťováni přímo do ústavu ochranné detence a je vyloučeno jejich umístění do klasického vězeňského zařízení. Speciální detenční ústav funguje pro sexuální devianty.

IV. 3. Technické aspekty zahraničních detenčních ústavů Tato pasáž bude zaměřena na stavebně technické uspořádání zahraničních detenčních ústavů, včetně doplňujících zařízení, která podstatným způsobem ovlivňují možnosti rehabilitace pacientů umístěných v těchto ústavech. Pár kilometrů od Drážďan se nachází město Arnsdorf. Součástí tamní městské kliniky je detenční ústav. Tento ústav je obehnán monolitickou betonovou zdí, vnější prostor je monitorován, uvnitř již nejsou žádné kamery, pouze personál u sebe nosí hlásič pro případ napadení. Každá osoba vstupující do ústavu, se musí podrobit kontrole ve vstupním objektu. Budova sestává ze dvou podlaží a umožňuje vnitřní diferenciaci klientů. Součástí ústavu je tělocvična, výrobní zóna, jídelna, společenská místnost, krizové cely, sprchy, ubytovny pro 85 pacientů a zázemí pro personál. Skladba personálu je tvořena 65 zdravotníky, z toho jsou 3 lékaři, 3 psychologové a další specialisté. O ostrahu objektu se stará soukromá firma. Pokoje jsou tvořeny vždy pro jednoho pacienta s možností propojení pro dva. Sanitární vybavení je vyrobeno z nerezové oceli systému antivandal. Město Göllersdorf je situováno 35 kilometrů od hraničního přechodu Hatě ve směru na Vídeň. „Gotický hrad stojí nad městem od 14. století. Posledních 130 let sloužil pro vězeňské účely, od roku 1985 jako věznice pro odsouzené s psychiatrickými poruchami. Přestavbami vznikl areál ve tvaru obdélníku se třemi nadzemními a jedním podzemním podlažím.“22 V tomto ústavu se nacházejí kamery ve všech komunikačních prostorách. Z méně narušených odsouzených, kteří nemají psychiatrické obtíže, jich 29 zabezpečuje režijní práci. V těchto souvislostech mohou pozitivně ovlivnit ostatní pacienty. Kapacita ústavu je 120 osob umístěných do detence, o které se stará 144 členů personálu, z nichž kromě vězeňské ostrahy je 40 ošetřovatelů, 3 psychiatři, 5 psychologů, 4 sociální pracovníci a 5 terapeutů. K tomu v tomto zařízení pracuje na půl úvazku 9 vídeňských psychiatrů. 22

Bajcura, L. Inspirace pro český detenční ústav. České vězeňství, 2005, č. 2, s. 25.

22

Bavorská forensní klinika nedaleko města Straubing by mohla sloužit jako vzor při vytváření českého detenčního ústavu. „Za vstupem do areálu forensní kliniky ve tvaru obdélníku se nachází objekt centrální diagnostiky a kanceláří, na který navazují jednotlivé ubytovny ve tvaru „L“ a prostory pro pracovní a sportovní terapie, vycházky, je tam i kuchyně, plavecký bazén a výrobní objekt.“23 Spojovací komunikace mezi objekty jsou zaskleny do rámů a působí jako zimní zahrady. V areálu se také nachází park s cestičkami a rybníčkem, hřiště a rezervní pozemek určený pro případné rozšíření kliniky. Vnější oplocení je vzdálené 7 m od 5,25 m vysoké bezpečnostní zdi. „Vnější oplocení je osazeno mikrofonním kabelem. Uvnitř vnějšího bezpečnostního pásma jsou umístěny mikrovlnné bariéry (MWB), kamery a osvětlení.“24 Stejně tak i vnitřní oplocení je osazeno mikrofonním kabelem a uvnitř bezpečnostního pásma jsou MWB, kamery a bezpečnostní osvětlení. Kolem areálu je umístěno 30 kamer, uvnitř objektů se nacházejí pouze na spojovacích komunikacích a ve společných místnostech ubytoven. Celková kapacita kliniky je 160 lůžek rozčleněných do 12 stanic. Dvě stanice jsou určené těžkým schizofrenikům, dvě těžce duševně postiženým pacientům, mladistvým a pacientům do 25 let, součástí jsou i bezpečnostní stanice a přijímací stanice. Klinika také disponuje mimo jiné laboratoří, rentgenovým zařízením, EKG, zubařskou a oční ordinací. Personál tvoří 300 pracovníků, střídajících se ve směnném provozu. Pacienti umísťovaní do tohoto objektu nejsou vězni a nemají pracovní povinnost. Rozdělení jsou do dvou skupin na alkoholiky a drogově závislé a na psychicky narušené. „Důležitou součástí celkového léčebného plánu jsou tyto terapie: práce, škola, sport a volný čas. Vedle pracovních aktivit přímo na odděleních jsou v rámci pracovní terapie nabízeny také práce v tiskárně, knihařství, zahradnictví, truhlářství, krejčovství, obrábění kovů, jakož i práce v kamenickém podniku. Mimo to je zřízena kuchyně pro výuku vaření.“25 Tato zaměstnání nabízejí přípravu na profesní rekvalifikaci pro zájemce. Forensisch psychiatrisch Institut de Rooyse Wissel se nachází poblíž Venray v Holandsku. Tento forensní psychiatrický institut má tvar nepravidelného pětiúhelníku. Za vstupní částí se nachází administrativní budova, na kterou jsou napojeny ubytovny, prostory pro pracovní a sportovní terapii, vycházky a také výrobní hala. Pacienti mají možnost využití zahradnictví a sportovního hřiště. I v tomto objektu je pozemková rezerva pro případné rozšíření institutu. „Kolem celého areálu je instalováno vnější 23

Sejrek, F. Inspirace pro český detenční ústav. České vězeňství, 2005, č. 3, s. 30. Sejrek, F. Inspirace pro český detenční ústav. České vězeňství, 2005, č. 3, s. 30. 25 Zeman, P., Přesličková, H., Tomášek, J. Institut zabezpečovací detence. Praha : Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2004, s. 181. 24

23

a vnitřní oplocení vzdálené od sebe 5 m o výšce 6 m. Stejně jako ve Straubingu je osazeno mikrofonním kabelem, perimetrem a jsou zde umístěny kamery a osvětlení.“26 Se Straubingem je shodné i umístění kamer na spojovacích komunikacích a ve společných místnostech ubytoven. Institut pojme 138 pacientů a 30 ambulantních pacientů. Institut se člení na jednotky a každá jednotka se dále dělí na dvě stanice. Mezi jednotky patří jednotka intenzivní péče, jednotka stabilizace, jednotka s programem zacházení, rehabilitační jednotka a resocializační jednotka.

26

Sejrek, F. Inspirace pro český detenční ústav. České vězeňství, 2005, č. 3, s. 30 – 31.

24

V. OBSAH NÁVRHU ZÁKONA O VÝKONU ZABEZPEČOVACÍ DETENCE A JEHO PŘIJETÍ

V. 1. Pojem detence a možnosti preventivní detence Navrhovaná právní úprava má do právního řádu České republiky vnést nový institut - zabezpečovací detenci a rozšířit tak formy ochranných opatření. Zařazení zabezpečovací detence do návrhu nového trestního zákoníku svým názvem vzbudilo u některých odborníků nevoli, podle nich „výraz „detence“ svádí k představě, že jde o odložení

nepřizpůsobivého

pachatele

do

střeženého

zařízení

bez

dalšího

terapeutického působení, přičemž jako přesnější navrhují název „ochranné zadržování“. Návrh příslušných ustanovení nového trestního zákoníku s léčebně terapeutickými programy počítá.“27 Ustanovení o zabezpečovací detenci obsahoval již vládní návrh trestního zákoníku (tisk 744 a 746), k jehož schválení Parlamentem České republiky nedošlo. Tento návrh zákona byl vypracován ve spolupráci s Ministerstvem zdravotnictví za současného využití poznatků shromážděných v roce 2004 vědeckým pracovištěm Institut pro kriminologii a sociální prevenci, který se danou problematikou zabýval při plnění výzkumného úkolu, nazvaného Institut zabezpečovací detence. Vycházelo se i z podkladů odborníků z Ministerstva práce a sociálních věcí a v neposlední řadě především z doporučení vzešlých od odborníků z praxe, jmenovitě primářky sexuologického oddělení Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně MUDr. Růženy Hajnové, vedoucího lékaře sexuologického oddělení Psychiatrické léčebny Bohnice v Praze MUDr. Slavoje Brichcína, primáře ochranného léčení Psychiatrické léčebny Bohnice Jiřího Švarce, Ph.D. a ředitele odboru zdravotnické služby GŘ Vězeňské služby MUDr. Mečislava Lukosze. Při úvahách a diskuzích o zavedení zabezpečovací detence byla dokonce zvažována možnost zakotvení preventivní detence. Ta by dopadala na osoby, které jsou pro svou duševní poruchu nebo chorobu obzvláště společensky nebezpečné, přestože, že nespáchaly žádnou trestnou činnost nebo trestnou činnost spáchaly, ale pouze tzv. bagatelního charakteru. Zastánci této preventivní detence, jednalo se zejména o lékaře, vycházeli z poznatků, kdy agresivní jedinci se dopouštěli drobné trestné činnosti, ale znaleckým vyšetřením bylo zjištěno, že by se jejich nebezpečné tendence mohly vyvinout v závažnou trestnou činnost. Je třeba upozornit na to, že pokud by 27

Přesličková, H., Tomášek, J., Zeman, P. K navrhované právní úpravě institutu zabezpečovací detence. Trestní právo, 2004, č. 8, s. 21.

25

„nebezpečné“ osoby byly postihovány trestně právní sankcí, aniž by předtím spáchaly trestný čin, došlo by k porušení základních principů demokratického právního státu a základních lidských práv a svobod. „Pokud by ukládání detence mělo být přípustné i vůči osobě, která se dosud žádného takového činu nedopustila, nemohl by tento institut být upraven v rámci trestního práva a podmínky pro jeho aplikaci by byly zcela odlišné. „Ostatně tato možnost v našem právním řádu již existuje, a sice v čl. 8 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle něhož: „Zákon stanoví, ve kterých případech může být osoba převzata nebo držena v ústavní zdravotnické péči bez svého souhlasu. Takové opatření musí být do 24 hodin oznámeno soudu, který o tomto umístění rozhodne do 7 dnů.“ V našem právním řádu je toto ustanovení Listiny základních práv a svobod konkretizováno zdravotnickými předpisy a soud o takovém opatření rozhoduje v rámci občanskoprávního řízení.“28 Preventivní detence jako zvláštní typ preventivního opatření funguje v Norsku. „Do ní lze na nezbytnou dobu umístit pachatele tehdy, pokud je uznán vinným více než jedním z vyjmenovaných trestných činů či jejich pokusů, a soud má důvod domnívat se, že spáchá další z těchto trestných činů. Do preventivní detence je pachatel umístěn po výkonu celého či části trestu odnětí svobody s tím, že soud stanoví lhůtu, po jejímž uplynutí nelze pachatele v detenci držet bez souhlasu soudu.“29 Ministerstvo spravedlnosti může rozhodnout o přemístění pachatele z výkonu trestu odnětí svobody do preventivní detence, pokud již vykonal alespoň 1/3 trestu. Při zvážení výše uvedeného jsem toho názoru, že preventivní detence nemá mít v trestním právu své místo. Jestliže není možné vycházet z reálného trestného činu, ale pouze z pravděpodobnosti jeho spáchání, nelze uložit zabezpečovací detenci.

V. 2. Materie návrhu zákona o výkonu zabezpečovací detence včetně analýzy důvodové zprávy Předmětem vládního návrhu zákona o výkonu zabezpečovací detence je výkon zabezpečovací detence ve speciálních ústavech, které spravuje Vězeňská služba České republiky. Tyto ústavy by měly být zřizovány na základě zák. č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů. K tomu, aby osoba byla umístěna do výkonu zabezpečovací detence, je třeba nařízení soudu o výkonu zabezpečovací detence. 28

Přesličková, H., Tomášek, J., Zeman, P. Potřebujeme institut zabezpečovací detence?. Zdravotnictví a právo, 2005, č. 2, s. 13. 29 Zeman, P., Přesličková, H., Tomášek, J. Institut zabezpečovací detence. Praha : Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2004, s. 167.

26

V detenčních ústavech nemá probíhat léčba, přesněji řečeno, primární je resocializace pachatele, léčebné programy by měly mít až druhotnou funkci. A proto se nejedná o zdravotnická zařízení a osoby umístěné v těchto zařízeních tak nemají postavení pacienta. Přesto, jak je uvedeno níže, osnova nového trestního zákoníku (stejně jako text trestního zákona s vyznačením navrhovaných změn a doplnění), uvádí na prvním místě programy léčebné. Výkonem zabezpečovací detence se sleduje ochrana společnosti. K tomu, aby detence splnila svůj účel, je nutné, aby osoby ve výkonu zabezpečovací detence kromě faktického odizolování od společnosti, byly motivovány ke změně svého chování léčebnými,

psychologickými,

vzdělávacími,

pedagogickými,

rehabilitačními

a činnostními programy. Tato účast by měla být povinná. K tomu mají detenční ústavy zaměstnávat odborné zaměstnance. Pod tento pojem se zahrnují psychologové, speciální pedagogové a další odborníci. Zájmem ústavu a společnosti je vytvořit chovanci v ústavu podmínky, které by jej motivovaly k rozhodnutí podrobit se ochrannému léčení. Po celou dobu výkonu zabezpečovací detence vytváří ústav předpoklady pro plynulý přechod chovance do samostatného způsobu života po propuštění z výkonu zabezpečovací detence nebo po převedení do ochranného léčení. K tomu spolupracuje s orgány poskytujícími sociální služby a s orgány sociálně právní ochrany dětí. Detenční ústav jim poskytuje včasné informace a umožňuje jim průběžný kontakt s chovancem. S každým chovancem musí být zacházeno tak, aby byla respektována jeho lidská důstojnost. Chovanci tedy mají ze strany ústavu právo na obstarání stravy, ubytování a ošacení. K tomu se například vztahuje ustanovení návrhu zákona, týkající se doplňkových nákupů. Jedná se o možnost nakupovat v ústavní prodejně potraviny a věci osobní potřeby, včetně věcí pro zájmovou a vzdělávací činnost. Návrh zákona uvádí, že při nástupu chovance do ústavu, musí být tento seznámen se svými právy a povinnostmi, které pro něj z tohoto zákona vyplývají a dále musí být obeznámen s vnitřním řádem ústavu. Poučení o svých právech a povinnostech a o vnitřním řádu ústavu, včetně práva na podávání návrhů na propuštění ze zabezpečovací detence nebo na změnu zabezpečovací detence na ochranné léčení, obdrží chovanec také v písemné podobě. Při umísťování chovanců do ústavu jsou tito nejprve zařazeni do přijímacího oddělení. V přijímacím oddělení jsou chovanci povinni podrobit se vstupní lékařské prohlídce. Odděleně se potom v ústavu umísťují muži od žen, chovanci mladší 19 let od dospělých a zpravidla také chovanci s duševní poruchou od ostatních. K důvodům 27

oddělení

mladistvých

a dospělých

chovanců

patří

především

snaha

předejít

potenciálnímu zneužívání mladistvých staršími, kdy tito jsou ve většině případů fyzicky zdatnější. O osobách umístěných do detenčních ústavů se vede evidence a povinná dokumentace. Jak stanoví §39 odst. 5 návrhu zákona o výkonu zabezpečovací detence, součástí dokumentace vedené o chovanci je také kopie zdravotnické dokumentace. Vnitřní řád ústavu vydává jeho ředitel po předchozím souhlasu generálního ředitele Vězeňské služby. Vnitřní řád ústavu určuje denní rozvrh chodu ústavu a také upravuje činnost chovanců a jejich podíl na řešení otázek souvisejících se životem v ústavu. Zda jsou dodržovány právní předpisy při výkonu zabezpečovací detence, dozoruje pověřený státní zástupce krajského státního zastupitelství, v jehož obvodu se zabezpečovací detence vykonává. Vězeňská služba je povinna bez odkladu provést příkazy státního zástupce. Vězeňská služba také zajišťuje dozor nad chovanci ústavu, zabezpečuje vnější a vnitřní ostrahu ústavu, kontroluje zásilky došlé chovancům a zajišťuje eskortní službu.

V. 2. 1. Úprava práv a povinností chovanců v detenčních ústavech Výše uvedená práva chovanců jsou v návrhu zákona o výkonu zabezpečovací detence doplněna o další práva, ale také povinnosti. Předně mají všichni chovanci stejná práva, jak jim je návrh zákona zaručuje. Chovanci mají právo předkládat řediteli ústavu návrhy a připomínky, související s jejich pobytem v ústavu. „Řada chovanců bude trávit v ústavu poměrně delší dobu, bez možnosti přerušení. Je proto důležité, aby měli právo ovlivňovat poměry v ústavu předkládáním návrhů a připomínek, a to přímo řediteli ústavu. Tak bude zajištěno, že každý takový podnět bude ředitelem posouzen a pokud to zákon a objektivní podmínky v ústavu dovolí, podle jeho pokynu i realizován.“30 Chovanci mohou přijímat, ale také odesílat korespondenci. Návrh zákona rozlišuje mezi korespondencí, která musí být doručena nebo odeslána vždy (jedná se zejména o výměnu korespondence mezi osobou vykonávající zabezpečovací detenci a soudem ustanoveným opatrovníkem, obhájcem nebo advokátem, orgány veřejné moci a dalšími osobami, které uvádí zákon) a korespondencí, která za stanovených podmínek může být zadržena. Návrh zákona blíže specifikuje případy a podmínky pro omezení korespondence a postupy v případech, kdy některé skutečnosti pominou a není nadále 30

Vládní návrh zákona o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů. [citováno 17. 12. 2007]. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=11126, s. 53.

28

nutné omezovat korespondenční styk. S korespondencí souvisí i právo chovanců přijímat balíčky. Je to Vězeňská služba, kdo se stará o kontrolu balíčků. Právní úprava vyplývající z omezení týkajících se kontroly korespondence je v podstatě shodná s úpravou v zákoně o výkonu trestu odnětí svobody. S výjimkou vlastního telefonu, vysílačky nebo jiného komunikačního prostředku, může chovanec využívat ústavní telefon či ústavní internet. Hovory mohou být odposlouchávány a pořizovány o nich záznamy, pokud se nejedná o rozhovor s osobou, kterou návrh zákona z odposlechů vyjímá. Existuje zde i možnost odepření přístupu k telefonu. V ústavu mají chovanci právo přijímat návštěvy, a to nejméně dvakrát týdně po dobu nejméně dvou hodin. I zde návrh zákona počítá s osobami, které nepodléhají těmto omezením. V rámci jedné návštěvy mohou chovance navštívit maximálně čtyři osoby. Pravidlem by mělo být, že na průběh návštěvy bude dozírat zaměstnanec Vězeňské služby, případně odborný zaměstnanec ústavu. V pravomoci ředitele ústavu však je povolit uskutečnění návštěvy bez zrakové a sluchové kontroly zaměstnanci Vězeňské služby v prostorách k tomu určených. Před takovým rozhodnutím je třeba vyjádření lékaře seznámeného s aktuálním zdravotním stavem chovance. Ředitel ústavu také může zakázat návštěvu určité osoby na základě doporučení zdravotnického zařízení. Návštěva se přeruší nebo ukončí v případech, kdy chovanec nebo návštěvník naruší klid nebo pořádek nebo ohrozí život a zdraví osob v ústavu. Mimo toto ustanovení návrhu zákona o výkonu zabezpečovací detence, upravujícího návštěvy v ústavech, je pod ochranou práv chovanců zahrnuta možnost zaměstnance obce s rozšířenou působností, zařazeného do obecního úřadu pověřeného zajišťováním sociálně – právní ochrany dětí, aby při výkonu svého oprávnění navštěvoval chovance mladšího 18 let a hovořil s ním bez přítomnosti třetí osoby. O duševní hygienu osob ve výkonu zabezpečovací detence se starají registrované církve a náboženské společnosti, kterým bylo přiznáno oprávnění k výkonu tohoto práva podle zvláštního právního předpisu,31 formou duchovních služeb. Účast na náboženských obřadech je dobrovolná. Duchovní služby sledují humanitární cíle. K péči o duševní stav chovanců se váže i uspokojování jejich kulturních potřeb. Jedná se zejména o zřízení ústavní knihovny a možnosti půjčovat si a hrát společenské hry. „Vzhledem k tomu, že není možné zajistit uspokojování kulturních potřeb chovanců mimo ústav (návštěvy divadel, výstav apod.), zajišťuje se chovancům 31

Zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech), ve znění pozdějších předpisů.

29

možnost různých zájmových činností uvnitř ústavu. V odůvodněných případech může povolit ředitel ústavu, aby chovanec používal v ústavu vlastní věc, zejména takovou, která příznivě ovlivní jeho zdravotní stav nebo přispěje k zlepšení atmosféry v ústavu (hudební nástroj, sportovní náčiní apod.), pokud to nebude na úkor ostatních chovanců a nenaruší se režim v ústavu.“32 Ochranou práv chovanců se zabývá §15 navrhovaného zákona. V prvním odstavci se uvádí, že osoby, které přicházejí do styku s chovanci, jsou povinny dbát na zachovávání práv, která chovanci mají ve výkonu zabezpečovací detence. Druhý odstavec umožňuje chovancům podávat stížnosti a žádosti k orgánům, které jsou příslušné k jejich vyřízení. V kompetenci Vězeňské služby je vyrozumět soudem ustaveného opatrovníka, ředitele ústavu, státního zástupce, soudce, Veřejného ochránce práv nebo orgán, který provádí kontrolu ústavu, že chovanec vznesl žádost o rozmluvu s některou z těchto osob. Pod ochranu práv chovance detenčního ústavu je zařazena i pomoc obhájce nebo advokáta, oprávněného k jeho zastupování. Nejsou to jen práva, ale také povinnosti a případné omezení či zbavení některých práv, které návrh zákona upravuje. Chovanci jsou tak povinni podrobit se omezení některých práv a svobod v případech, kdy by jejich výkon byl v rozporu s účelem uloženého ochranného opatření nebo kdy nemohou být vzhledem k výkonu tohoto opatření uplatněna. Po dobu výkonu zabezpečovací detence tak chovanci nemohou například vykonávat právo na stávku, podnikat nebo vykonávat jinou hospodářskou činnost a svobodně si zvolit lékaře nebo zdravotnické zařízení. Katalog povinností chovanců je poměrně dlouhý. Dělí se na to, co chovanci musí a co nesmějí. S ohledem na rozsah této práce, uvedu jen příklady povinností a zákazů. Chovanci jsou tedy povinni zachovávat ustanovení vnitřního řádu ústavu, plnit pokyny a příkazy zaměstnanců Vězeňské služby a odborných zaměstnanců, účastnit se programů, do nichž byli zařazeni a plnit úkoly z nich vyplývající. Dále jsou povinni podrobit se osobní a lékařské prohlídce, strpět úkony, které souvisejí s jejich identifikací, oznámit neprodleně zaměstnanci Vězeňské služby své onemocnění nebo zranění a dodržovat zásady hygieny. Chovanci nesmějí vyrábět, přechovávat a konzumovat alkoholické nápoje a jiné návykové látky, užívat léčiva bez indikace nebo souhlasu lékaře ústavu, hrát hry o peníze, věci, služby nebo o jiné úkony, úmyslně se poškozovat na zdraví a kouřit mimo vymezené prostory. V případě nerespektování těchto pravidel a v případě, že nepostačí výzva nebo napomenutí, je Vězeňská služba 32

Vládní návrh zákona o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů. [citováno 17. 12. 2007]. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=11126, s. 54 - 55.

30

oprávněna v nezbytném rozsahu užít prostředky povolené návrhem zákona o výkonu zabezpečovací detence nebo zvláštním právním předpisem. Přitom se musí přihlížet k osobě chovance a jeho rozumovým schopnostem. Je třeba věnovat se i otázce odpovědnosti za škodu. Obecně se odpovědnost za škodu způsobenou během výkonu zabezpečovací detence a podmínky jejího uplatnění, řídí občanským zákoníkem, pokud není dále stanoveno jinak. Vězeňská služba a chovanci si vzájemně odpovídají za škodu, a to tak, že chovanec odpovídá Vězeňské službě za zaviněné porušení povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s jejich plněním a Vězeňská služba odpovídá chovanci za stejných okolností s přičtením škody vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a také za škodu způsobenou na odložených věcech a při odvracení škody. Tento druh odpovědnosti se uplatňuje v rozsahu a za podmínek stanovených zvláštními předpisy vztahujícími se na zaměstnance v pracovním poměru. Je třeba zdůraznit, že do odpovědnosti za škodu za plnění pracovních úkolů, nespadají práce při úklidu, jiné obdobné práce potřebné k zajištění běžného provozu ústavu a pracovní terapie.

V. 2. 2. Zdravotní péče a sociální podmínky Hlava III. vládního návrhu zákona o výkonu zabezpečovací detence se věnuje zdravotní péči, sociálním podmínkám, sociálním službám a vzdělávání chovanců. Chovanci mají právo na zdravotní péči, poskytovanou v rozsahu a za podmínek jednak zákona o výkonu zabezpečovací detence a jednak za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem.33 Je také třeba přihlédnout k omezením, jež vyplývají z účelu zabezpečovací detence. Pod sociální podmínky zahrnuje návrh zákona pravidelnou stravu, zabezpečení lůžka, židle a prostoru pro uložení osobních věcí. Zákon myslí i na oděv chovanců, ten musí odpovídat povětrnostním podmínkám a musí dostatečně chránit zdraví. Každý chovanec má také právo denně na osmihodinovou dobu ke spánku, nejméně jednohodinovou vycházku a přiměřené osobní volno. Konečně je také v ustanovení o sociálních podmínkách vymezen prostor pro odstavec zmiňující sociální kapesné. Na toto kapesné vzniká nárok, pokud chovanec neměl v období jednoho kalendářního

33

Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů.

31

měsíce jiný příjem nebo jinou hotovost ve výši alespoň 100 Kč. Výše sociálního kapesného činí 100 Kč za období jednoho kalendářního měsíce. Účelem sociálních služeb je pomáhat chovancům při vytváření příznivých podmínek pro jejich budoucí samostatný život na svobodě. Jsou to příslušné orgány veřejné správy, kterým ústav umožní poskytování těchto sociálních služeb. Ústav by měl chovancům zprostředkovat možnost doplňovat si vzdělání. Konkrétně jde o získání základního, případně i středního vzdělání. Děje se tak v příslušných vzdělávacích programech. Zvyšovat si a získávat kvalifikaci je možné prostřednictvím dalších forem vzdělávání. U mladistvých chovanců, kteří neukončili úspěšně základní školní vzdělání, nastává situace, kdy se jim musí vždy umožnit, aby toto základní vzdělání získali v kurzu pro získání základního vzdělání. K získání základního vzdělání se v důvodové zprávě k vládnímu návrhu zákona o výkonu zabezpečovací detence dále uvádí, že tohoto vzdělání budou chovanci dosahovat „nejspíše formou individuálního vzdělávání prováděného speciálními pedagogy ústavu podle vzdělávacího programu „Základní škola“. Ředitel ústavu může na základě písemného vyjádření (doporučení) lékaře nebo psychologa rozhodnout o vzdělávání chovance v programu pro žáky se zdravotním postižením nebo o zařazení chovance do vzdělávacího programu základní školy speciální. V případě dosažení středního vzdělávání by přicházelo v úvahu vzdělávání chovanců formou podle ustanovení §25 odst. 2 písm. d) školského zákona – distanční forma vzdělávání“.34

V. 2. 3. Možnosti pracovního zařazení Na žádost je možné umožnit chovanci práci v ústavu. Chovanec nemá stanovenou povinnost pracovat, jako je tomu u odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody. Návrh zákona se omezuje na kategorii chovanců, kteří nejsou zařazeni do programu s pracovní terapií. Ne každý druh práce může chovanec vykonávat. Musí se jednat o práci, která se výlučně vykonává v prostorách ústavu a také se při její nabídce musí přihlédnout ke zdravotní způsobilosti chovance. Z logiky věci vyplývá, že chovanci nesmějí pracovat s omamnými a psychotropními látkami nebo jedy, do tohoto výčtu spadá také práce s jinými látkami, které mohou vyvolat zvýšené nebezpečí újmy na zdraví nebo škody na majetku. Není možné do pracovní doby započítat úklidovou a obdobnou činnost, kterou se zajišťuje každodenní provoz ústavu.

34

Vládní návrh zákona o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů. [citováno 17. 12. 2007]. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=11126, s. 58.

32

Mimo výše uvedené, léčba prací je dnes běžnou součástí psychiatrické rehabilitace.

„Patří

k rozhodujícím

rehabilitačním

technikám

při

resocializaci 35

nemocného. Výrazně umožňuje aktivizovat jeho pracovní schopnost.“

„V prvním

stupni pracovní rehabilitace se pacient dostává do tzv. chráněných dílen v rámci psychosociálně

rehabilitačního

zařízení.

Ve

strukturovaných

a jednoduchých

podmínkách je pod vedením terapeutů posilována jeho funkční kapacita. V dalším stupni rehabilitace se pacient může zapojit do tzv. dočasné či chráněné práce. Tady jde již o zaměstnání v běžných pracovních podmínkách v knihovně, dílně, archivu apod.“36 Také při výkonu zabezpečovací detence je kladen důraz na pracovní terapii, která může pozitivně ovlivňovat chovance.

V. 2. 4. Zařazování do skupin a komplexní zpráva Z důvodu, aby zabezpečovací detence dobře plnila svůj cíl, pro který je nařizována, zařazují se chovanci do skupin. Toto zařazování provádí odborná komise jmenovaná ředitelem ústavu. Komise sestává nejméně ze dvou lékařů, z nichž alespoň jeden musí být psychiatr, dále sem patří psycholog, speciální pedagog a právník. U zařazování do skupin se bere ohled na věk a pohlaví chovanců a také na zhodnocení jejich zdravotního stavu, charakteristice osobnosti a předchozí trestné činnosti. V úvahu se také bere stanovisko chovance. Činnosti ve skupinách jsou stanoveny v léčebných, psychologických,

vzdělávacích,

pedagogických,

rehabilitačních

a činnostních

programech. Než dojde k zařazení chovance do některého z programů, musí být nejprve seznámen s jeho obsahem. V důvodové zprávě k vládnímu návrhu zákona o výkonu zabezpečovací detence se uvádí, že pokud je „chovanec zařazen do programu obsahujícího poskytování zdravotní péče, je povinen se této zdravotní péči podrobit, s výjimkou výkonů, které lékař vzhledem ke zdravotnímu stavu chovance vyloučí. Chovanec není povinen podrobit se lékařským výkonům podstatným způsobem měnícím jeho život. Takovým výkonem podstatným způsobem měnícím život chovance je například kastrace.“37 Jako ukazatel účinnosti programů funguje komplexní zpráva. Tu vypracovává odborná komise vždy po třech měsících výkonu zabezpečovací detence. S touto

35

Radimský, J. a kol. Psychiatrie II. 2. přepracované vydání, Brno : Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví v Brně, 2001, s.46. 36 Herzeg, J. Poznámky k německé úpravě institutu zabezpečovací detence. Trestněprávní revue, 2005, č. 8, s. 203. 37 Vládní návrh zákona o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů. [citováno 17. 12. 2007]. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=11126, s. 59.

33

komplexní zprávou musí být chovanec prokazatelně seznámen. Odborná komise se musí vždy v komplexní zprávě zaměřit na prognózu dalšího vývoje chovance z hlediska případné změny zabezpečovací detence na ochranné léčení. Jestliže odborná komise na základě návrhu odborného zaměstnance ústavu dojde k závěru, že nejsou již důvody pro to, aby se v zabezpečovací detenci pokračovalo, vypracuje zvláštní podrobnou zprávu. Tato zvláštní zpráva je pak předložena řediteli ústavu buď s doporučením na propuštění chovance ze zabezpečovací detence, a nebo na změnu zabezpečovací detence na ochranné léčení. Ředitel ústavu má potom na výběr ze dvou možností. Může se ztotožnit s odborným doporučením komise nebo ne. V prvním případě musí neprodleně podat návrh na propuštění chovance ze zabezpečovací detence nebo na změnu zabezpečovací detence na ochranné léčení okresnímu soudu, v jehož obvodu se zabezpečovací detence vykonává a vyrozumět o tom příslušného státního zástupce. V druhém případě zašle neprodleně zprávu odborné komise spolu se svým vlastním stanoviskem okresnímu soudu, v jehož obvodu se zabezpečovací detence vykonává.

V. 2. 5. Odměny a tresty Realita chování osob v detenčních ústavech bude vyžadovat podpůrné prostředky pro dosažení dodržování pravidel a pro případy neposlušnosti takové tresty, aby se zakázané chování neopakovalo a zároveň aby dokázaly odradit ostatní chovance od podobného maření výkonu zabezpečovací detence. Nejprve ke kladným výchovným prostředkům. Pokud chovanec odpovědně plní své povinnosti a spolupracuje při naplňování účelu výkonu zabezpečovací detence, je možné udělit mu odměnu. Odměna se uděluje v několika formách. Může jí tedy být pochvala, veřejná pochvala nebo veřejné poděkování, mimořádné zvýšení doby trvání návštěv v kalendářním měsíci nebo jiná osobní výhoda a konečně také věcná nebo peněžitá odměna až do výše 1000 Kč. Pod

pojem

kázeňského

přestupku

zahrnuje

návrh

zákona

o výkonu

zabezpečovací detence zaviněné porušení základních povinností chovance, které jsou v této práci rozebrány výše. Ustanovení o kázeňských přestupcích konkrétně odkazuje na §17 návrhu zákona, nazvaný základní povinnosti chovanců. Za kázeňské přestupky se ukládají kázeňské tresty. K tomu §32 odst. 2 navrhovaného zákona uvádí, že uložením kázeňského trestu chovanci se nevylučuje jeho trestní stíhání, je-li skutek trestným činem. Před tím, než dojde k uložení kázeňského trestu, musí chovanec dostat možnost, aby se k věci vyjádřil. Návrh zákona rozeznává celkem pět kázeňských trestů. Jsou jimi napomenutí, veřejná důtka, odnětí osobní výhody (ta je konkretizována jako 34

mimořádné zvýšení doby trvání návštěv v kalendářním měsíci nebo jiná osobní výhoda), odnětí možnosti účastnit se kulturní nebo společenské akce v ústavu a propadnutí věci. Přitom není možné uložit kázeňský trest napomenutí vedle trestu veřejné důtky. Pro případ, že by samotným projednáním přestupku s chovancem bylo možné dosáhnout jeho nápravy, trest se neuloží. Stejně tak se trest neuloží, uplynula-li od spáchání přestupku doba jednoho roku. Pod trest propadnutí věci není možné zahrnout jakoukoliv věc. Musí jít o věc, jíž bylo použito ke spáchání kázeňského přestupku, která ke spáchání kázeňského přestupku byla určena, kterou chovanec kázeňským přestupkem získal nebo jako odměnu za něj a kterou chovanec nabyl předposledně uvedeným způsobem. Vlastníkem propadlé věci se stává stát. Věc je možné také zabrat. A opět je to stát, kdo se stává vlastníkem zabrané věci. Kázeňskou pravomoc nad chovanci ústavu mohou vykonávat zákonem vymezené osoby. Do této kategorie patří generální ředitel Vězeňské služby a ředitelé ústavů. Jiní zaměstnanci Vězeňské služby mohou tuto pravomoc vykonávat, pokud k tomu byli zmocnění generálním ředitelem Vězeňské služby nebo s jeho souhlasem ředitelem ústavu. Dle §31 odst. 3 navrhovaného zákona, má chovanec právo podat do tří dnů ode dne oznámení rozhodnutí o uložení kázeňského trestu proti takovému rozhodnutí stížnost. Odkladný účinek má jen stížnost proti uložení kázeňského trestu propadnutí věci. Ředitel ústavu nebo zmocněný zaměstnanec Vězeňské služby rozhodne o stížnosti do pěti pracovních dní ode dne jejího doručení. O stížnosti proti rozhodnutí ředitele ústavu rozhoduje generální ředitel Vězeňské služby.

V. 2. 6. Opatření k zajištění bezpečnosti Úkolem ústavu je chránit bezpečnost příchozích osob a dbát, aby nedocházelo k narušení plnění programů chovanců. Návrh zákona v tomto ohledu umožňuje odbornému zaměstnanci ústavu, aby v případě, že chovanec ohrožuje sebe nebo jinou osobu, a to vážným způsobem a bezprostředně, jej mohl umístit po nezbytně nutnou dobu do izolační místnosti s vybavením omezujícím možnost sebepoškození chovance. V §35 odst. 2 jsou stanoveny parametry, které musí izolační místnost splňovat. V rámci opatření uzavření chovance do izolační místnosti musí nastat režim pravidelných zdravotních kontrol, poté, co byl chovanec podroben mimořádné lékařské prohlídce při jeho umístění do izolační místnosti. Zvyšuje se také péče odborných zaměstnanců směřující k utlumení agresivních nebo jiných nežádoucích projevů chování chovance včetně jeho celkového 35

zklidnění. Všechny tyto prostředky směřují k tomu, aby se chovanec opět co nejdříve mohl zařadit do běžného režimu ústavu. „O aplikaci akutního krizového opatření je třeba bez odkladu vyrozumět státního zástupce, který vykonává dozor nad výkonem zabezpečovací

detence,

tj.

pověřeného

státního

zástupce

krajského

státního

zastupitelství, v jehož obvodu se zabezpečovací detence vykonává. Dále je třeba vyrozumět opatrovníka.“38Je potřeba dodat, že o průběhu pobytu chovance v izolační místnosti je vedena dokumentace. Je-li to nezbytně nutné, povoluje návrh zákona použití omezovacích prostředků. Jedná se o pobyt na uzavřeném oddělení, umístění chovance v izolační místnosti, omezení chovance v pohybu prostřednictvím ochranných pásů nebo manuálního držení a konečně i o akutní parenterální podávání psychofarmak, pokud se nejedná o léčbu na žádost chovance, či dlouhodobou léčbu psychiatrické poruchy. Není možné povolit používání omezovacích prostředků, aniž by zároveň zákonodárce nestanovil podmínky pro jejich použití. Obecně lze omezovací prostředky použít, pokud není možné použít prostředky mírnější. K tomu se připojuje podmínka použitelnosti za stavu, kdy nelze nalézt odstranitelnou příčinu chování chovance nebo nastala situace, za které je riziko vyplývající z jeho chování velmi vysoké. O každém použití omezovacího prostředku se musí vyhotovit zápis. Pokud již došlo k použití omezovacího prostředku a trvá-li delší dobu, musí být chovanec pravidelně kontrolován lékařem a musí být přijata taková opatření, která zabrání jeho případnému zranění, a to i využitím kamerového systému. Omezovací prostředky je možno použít jen v nezbytně nutném rozsahu a jen po nezbytně nutnou dobu. Možnost návštěv není vyloučena při použití omezovacích prostředků. Je také potřeba chovance při přijetí do ústavu poučit o možnosti použití omezovacích prostředků.

V. 3. Současný stav projednávání návrhu v PSP ČR Vláda předložila návrh zákona o výkonu zabezpečovací detence sněmovně dne 3. 7. 2007. První čtení proběhlo na 22. schůzi dne 31. 10. 2007. Jako první vystoupil ministr spravedlnosti, aby obecně představil nový institut. Vymezil blíže pachatele, náležející do výkonu zabezpečovací detence, jako osoby, které se nechtějí dobrovolně podrobit ochranné léčbě. Například se může jednat o sexuální devianty, kteří nechtějí podstoupit chemickou léčbu nebo až případně kastraci, a z toho důvodu musí stát proti nim nějak zasáhnout a oddělit je od společnosti. Ministr dále uvedl, že pokud bude 38

Vládní návrh zákona o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů. [citováno 17. 12. 2007]. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=11126, s. 61.

36

zákon přijat, počítá se se vznikem dvou detenčních ústavů na území ČR. První ústav má fungovat v rámci brněnské věznice a druhý má vzniknout v areálu Vidnava, přesněji v místě bývalého kláštera. Zákon byl přikázán k projednání výborům usnesením č. 487. Ústavně právní výbor projednal návrh zákona a dne 19. 11. 2007 vydal usnesení doručené poslancům jako tisk 251/1 s pozměňovacími návrhy. Ve druhém čtení prošel návrh zákona obecnou i podrobnou rozpravou. Stalo se tak dne 29. 1. 2008 na 27. schůzi sněmovny. V obecné rozpravě opět vystoupil ministr spravedlnosti. Kromě jiného uvedl, že se jedná o návrhu zákona, který umožní ochránit naši společnost před pachateli závažné trestné činnosti, kteří z důvodu své poruchy nejsou schopni prodělat resocializaci ve věznicích. Podané pozměňovací návrhy byly zpracovány jako tisk 251/2, který byl rozeslán 30. 1. 2008. Dne 13. 2. 2008 prošel vládní návrh zákona o výkonu zabezpečovací detence třetím čtením. Ministr spravedlnosti vyjádřil podporu odkladu účinnosti zákona o půl roku, jak již byl zapracován v pozměňovacích návrzích (tisk 251/2). Podal také vysvětlení nutnosti tohoto odkladu s odůvodněním, že je to kvůli přípravě a zřízení detenčních ústavů. Ministerstvo nepodcenilo přípravu, ale délka legislativního procesu byla delší než se očekávalo. K nabytí účinnosti zákona by tak mělo dojít 1. ledna 2009.

V. 4. Okruh osob vhodných k umístění do zabezpečovací detence Bylo třeba, aby si společnost připustila, na základě opakovaného upozorňování jednotlivých skupin odborníků, především z psychiatrického prostředí, že mezi pachateli s nařízeným ústavním léčením, existuje skupina osob, představující pro společnost mimořádné nebezpečí. Tyto osoby jsou nejčastěji hodnocené jako vysoce nebezpeční agresoři a sexuální devianti. Na základě znaleckého zkoumání jejich duševního stavu, dospívají odborníci k závěru, že se opět v budoucnosti dopustí závažné trestné činnosti. Často dochází k situacím, kdy tyto špatně ovladatelné osoby svým chováním ohrožují ostatní pacienty, personál a dokonce i samy sebe a tímto se ze života v psychiatrické léčebně vyřazují. Důvodová

zpráva

k návrhu

zákona

o výkonu

zabezpečovací

detence

konkretizuje osoby vhodné pro umístění do detenčních ústavů jako „nepodrobivé, nespolupracující, sociálně těžce maladaptované a agresivní.“39 Do této kategorie spadají i osoby, které jsou postižené chorobou, jež je za současných podmínek neléčitelná nebo 39

Vládní návrh zákona o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů. [citováno 17. 12. 2007]. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=11126, s. 42.

37

pochybně léčitelná. „Je třeba především zdůraznit, že připravovaná právní úprava vymezuje příslušný okruh osob tak, že vždy jde o osoby duševně nemocné či duševně narušené, jejichž stav vyžaduje mimo jiné odbornou léčebnou péči. Nejde tedy o osoby, které je možné charakterizovat obecně jako „notorické“ recidivisty, jejichž sklony k páchání závažné trestné činnosti odůvodňují potřebu izolovat je v detenci a zabránit jim tak v páchání další trestné činnosti, jako je tomu v některých zahraničních právních úpravách.“

40

U těchto osob je možné často se setkat s poruchami osobnosti a je také

možné, že se u nich vyskytuje současně několik anomálií. Běžně uváděným příkladem je kombinace psychopatické osobnosti, nízkého intelektu a sexuální deviace. Celkem je rozlišováno šest druhů specifických poruch osobnosti (psychopatie). „Jde o poruchy, které jsou relativně stálé, těžko ovlivnitelné jak farmakoterapií, tak psychoterapií. Objeví – li se již v dětském věku specifické psychopatické rysy, jde o kontinuitu onemocnění do dospělosti; jedinec bude s velkou pravděpodobností trpět poruchou celý život.“41 Jak vyplývá z výše uvedeného, popsané osoby není možné dobře léčit na odděleních psychiatrických léčeben, zvláště když ve zdravotnických zařízeních dochází k postupné humanizaci a liberalizaci. To vše v souhrnu vede k důsledkům, kdy pacient napadá ošetřující personál a kdy veřejnost byla prostřednictvím sdělovacích prostředků opakovaně informována o útěcích nebezpečných sexuálních deviantů a agresorů z psychiatrických léčeben, ohrožujících svým nebezpečným chováním společnost. Domnívám se, že u takovýchto osob se předpokládá, že budou mít neustálé sklony pokračovat v činnosti, která může velmi závažně poškozovat a ohrožovat společnost, přičemž je velmi málo pravděpodobné, že by jejich duševní stav byl léčitelný pouze formou ochranné léčby. Obecně jsou pachatelé vhodní k umístění do výkonu zabezpečovací detence rozděleni do tří kategorií. První kategorií jsou osoby, které spáchaly vysoce nebezpečný čin pro společnost, ale přesto je nelze trestně stíhat pro jejich nepříčetnost. Druhou skupinu tvoří zmenšeně příčetní pachatelé nebo ti, kteří se v době spáchání trestného činu nacházeli ve stavu vyvolaném duševní poruchou. Nejedná se zde o úplné vyloučení trestní odpovědnosti, pouze se uplatňuje zvláštní postup vůči pachateli. Poslední skupinou jsou pachatelé oddávající se zneužívání návykové látky, kteří pod jejím vlivem nebo v souvislosti s jejím zneužíváním opakovaně spáchali závažnou trestnou 40

Přesličková, H., Tomášek, J., Zeman, P. Potřebujeme institut zabezpečovací detence?. Zdravotnictví a právo, 2005, č. 2, s. 12. 41 Malá, E., Pavlovský, P. Psychiatrie. Praha : Nakladatelství Portál, 2002, s. 80.

38

činnost. U této skupiny je hodně pravděpodobné, že se bude jednat o alkoholiky a toxikomany recidivisty, kterým již bylo uloženo ochranné léčení, ale ukázalo se neúčinným. Soud tak při úvahách o zabezpečovací detenci bude přihlížet k jejich již projevenému postoji k ochrannému léčení. Zákonodárce pracuje s pojmem „osoba nebezpečná pro své okolí“ a jak dále uvádí důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o výkonu zabezpečovací detence, jedná se dle psychologů o následující osoby: 1)

vrazi, kteří mají v životní historii předchozí násilnou trestnou činnost (i vraždu) a kteří jsou posouzení jako nebezpeční, konkrétně:

a) vrazi s diagnózou sexuálního sadismu (a jeho variant), patologické sexuální agresivity, bez předchozí recidivy, b) vrazi s diagnózou defektní či hraničně defektní inteligence, bez předchozí recidivy, c) vrazi, recidivisté s rysy anetičnosti a explozivity, d) ostatní vrazi, kteří mají v minulosti násilí a jsou posouzeni jako nebezpeční 2)

sexuální devianti, multirecidivisté, u nichž prokazatelně opakovaně selhala ochranná léčba, konkrétně:

a) patologičtí agresoři, recidivující pachatelé pohlavního násilí, b) pachatelé pohlavního zneužívání, více než dvakrát v minulosti trestaní bez efektu ochranného léčení, c) sexuální

delikventi

s organicky

podmíněnou

poruchou

osobnosti,

bezvýsledně léčenou. Obecným kritériem pro uložení zabezpečovací detence je určitá míra nebezpečnosti pachatele, jež představuje pro společnost. Tato míra je především dána závažností a nebezpečností protiprávního jednání pachatele. Nebezpečnost se dále posuzuje z hlediska dalšího pobytu pachatele na svobodě. Rozhodná je nebezpečnost pachatelova pobytu na svobodě v době, kdy soud rozhoduje o zabezpečovací detenci. „Okruh pachatelů, jimž bude zabezpečovací detence nařizována, bude nepochybně představovat pouze vysoce nebezpečné osoby s duševní poruchou. Nemělo by tolik záležet na typu a diagnóze pachatele (nepříčetný delikvent nebo osoba s vážnou duševní poruchou, sexuální agresor, toxikoman, recidivista), jako na míře jeho nebezpečnosti a nezpůsobilosti podrobit se léčení.“42

42

Brichcín, S. Detenční ústav a institut zabezpečovací detence. [citováno 12. 2. 2008]. Dostupný z http://www.mvcr.cz/casopisy/kriminalistika/2005/02/brichcin.html, s. 3.

39

Zabezpečovací detence má být ukládána i mladistvým pachatelům. Je ale vhodné, aby právě na mladistvé bylo aplikováno toto ochranné opatření? Myslím si, že mírnější ochranné opatření, s ohledem na jejich věk a psychické problémy s dopíváním, by mělo příznivější vliv na jejich další vývoj.

V. 5. Problematika znaleckých posudků K vypracování znaleckého posudku o duševním stavu pachatele bude přibrán znalec z oboru psychiatrie. Pokud by šlo o objasnění zvláště důležité skutečnosti, budou přibráni znalci dva. V těchto zvláštních případech bude moci být využita i možnost vyšetření duševního stavu pachatele pozorováním ve zdravotnickém ústavu nebo zvláštním oddělení nápravného zařízení. Znalecký posudek by měl odpovědět především na dvě otázky. Jednak je-li pobyt pachatele na svobodě v důsledku jeho duševního stavu nebezpečný a dále, jestli by případné uložení ochranného léčení dostatečně ochránilo společnost. Znalec by měl být osobou s praktickými zkušenostmi, nejlépe z prostředí zdravotnických zařízení, kde se vykonávají ochranná léčení. Literatura se často zabývá problematikou přezkumu znaleckých posudků. „Domníváme se, že současné znění trestního řádu, umožňující obhajobě předkládat či navrhovat důkazy, tj. vyžádat si vypracování „vlastního“ znaleckého posudku, jenž má zásadně stejnou váhu jako posudek vyžádaný orgánem činným v trestním řízení, poskytuje obviněnému dostatečnou možnost bránit se v případě, že se závěry původního znaleckého posudku nesouhlasí.“43 Po obsahové stránce „bude třeba také podle našeho názoru zaujmout stanovisko, zda vzhledem k osobě pachatele, jeho zdravotnímu stavu (včetně psychiky), jeho poměru k ochrannému léčení a příp. k dosud proběhlým ochranným léčbám je předpoklad, že lze dosáhnout účelu uložením dalšího ochranného léčení, anebo je naopak třeba uložit při splnění zákonných podmínek zabezpečovací detenci“.44 Znaleckými posudky se zabývala i Poradna pro občanství/občanská a lidská práva. Ve svém projektu se zmiňuje o pacientech, namítajících, že jsou vyšetřováni ve výkonu vazby, kde je znalci navštíví pouze jednou. Někdy dojde jen k jednorázovému vyšetření v nemocničním zařízení. „Vzácností nejsou ani případy, kdy se posudek vypracovává na základě hodinového pohovoru s pacientem. Navíc, u pacientů, kterým 43

Zeman, P., Přesličková, H., Tomášek, J. Institut zabezpečovací detence. Praha : Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2004, s. 149. 44 Šámal, P. Škvain, P. Pojetí detence ve vládním návrhu trestního zákoníku. Trestněprávní revue, 2005, č. 12, s. 311.

40

už v minulosti bylo uloženo ochranné léčení, se posudky prakticky opisují.“45 Jednou z příčin těchto nedostatků je fakt, že zákon o znalcích a tlumočnících je poměrně zastaralý. „Za nekvalitní posudek není možné uložit jakoukoli sankci, znalci zapsaní a evidovaní Ministerstvem spravedlnosti jsou prakticky neodvolatelní atd. Někteří odborníci navíc kritizují také kritéria (a požadované formální i neformální vzdělání), podle kterých jsou zapisováni do seznamů znalců.“46 Dochází i k případům, kdy znalec, aby si zajistil lepší spolupráci obžalovaného, jej mylně informuje a vytváří fikci, že pokud by mu bylo ochranné léčení nařízeno, dostane nižší trest. MUDr. Brichcín ve Zprávě o činnosti Komise ochranné léčby Ministerstva zdravotnictví ČR za rok 2002 uvádí, že Komise pro ochranné léčby (KOL) upozornila Ministerstvo spravedlnosti

na nečinnost poradních sborů – znaleckých komisí

u krajských soudů. Jak píše MUDr. Brichcín ve své zprávě, znalecké komise pro obor zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, byly zřízeny pouze u Krajského soudu v Praze, Brně a Českých Budějovicích, ale jejich aktivita se na kvalitě znaleckých posudků neprojevuje. Znaleckého posudku v souvislosti s ochranným léčením se týká nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 502/02. Ústavní stížnost podal občan, kterému bylo v březnu roku 2000 sděleno obvinění pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru dle §249a odst. 2 tr. zákona. V průběhu trestního řízení byl vypracován znalecký posudek na obviněného z odvětví psychiatrie, který uváděl, že trpí schizoafektivní poruchou s postpsychotickým defektem osobnosti, s přetrvávající změnou osobnosti po psychickém onemocnění. Znalci zkonstatovali, že obviněný touto poruchou trpí již dvacet let a vlivem této choroby nebyl v době páchání trestného činu schopen ovládat své jednání. K tomu znalci dodali, že na základě výše uvedeného není schopen správně chápat smysl a účel trestního řízení. Konečně bylo uvedeno, že jeho pobyt na svobodě, aniž by se léčil, je nebezpečný a doporučili uložení ochranného léčení v ambulantní formě. Díky znaleckému posudku bylo usnesením vyšetřovatelky zastaveno trestní stíhání. Okresní soud usnesením z července 2000 uložil stěžovateli ochranné psychiatrické léčení v ambulantní formě. Krajský soud stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení zamítl. V lednu 2002, na návrh léčebného zařízení, rozhodl okresní soud o přeměně ambulantního léčení na léčení v ústavní formě. Důvodem rozhodnutí bylo 45

Sexuální deviace – Závěrečná zpráva projektu. KAP/02/53. Praha: Poradna pro občanství/občanská a lidská práva, Velvyslanectví Nizozemského království, 2002, s. 16. 46 Sexuální deviace – Závěrečná zpráva projektu. KAP/02/53. Praha: Poradna pro občanství/občanská a lidská práva, Velvyslanectví Nizozemského království, 2002, s. 17.

41

nezapočetí ambulantní formy léčby stěžovatelem a nedoložení jeho tvrzení, že se dobrovolně léčí u jiných lékařů. Když krajský soud nevyhověl stížnosti proti přeměně formy ochranného léčení, podal stěžovatel ústavní stížnost. Ústavní soud přitom řadu námitek stěžovatele neuznal. Jednou z těchto námitek bylo, že soudy při svém rozhodování vycházejí pouze z názorů znalců, kteří uplatňují svůj materiální zájem na pokračování ochranné léčby. I přes některé zamítnuté námitky, našel Ústavní soud důvody, pro které vyhověl stížnosti a současně zrušil napadená usnesení obecných soudů. Předně Ústavní soud uvedl, že samotné doporučení znalců o vhodnosti nebo nevhodnosti uložení ochranného léčení, není dostatečným podkladem pro rozhodnutí. Ústavní léčení natolik omezuje osobní svobodu, že by mohlo způsobit větší újmu než nepodmíněný trest odnětí svobody, především díky své neurčitosti trvání. Důležité místo zastává proporcionalita mezi nebezpečím, jaké pachatel představuje, a omezením osobní svobody, tedy čím vyšší nebezpečí, tím větší možnost omezení osobní svobody. Přestože není forma ochranného léčení prvořadě určena nebezpečností činu (jinak trestného) pro společnost, ale potřebou léčby, je velmi důležité zachovávat souvislost mezi spáchaným činem a formou ochranného léčení. V případě našeho stěžovatele byl jediným poznatkem o jeho nebezpečnosti znalecký posudek, podle kterého trpí duševní poruchou, která ho vedla k trestnému jednání. Zároveň jiné poznatky, vypovídající o jeho nebezpečnosti, zjištěny nebyly. Ústavní soud vyslovil názor, dle kterého se znalecký posudek zabýval nebezpečností pobytu stěžovatele na svobodě mimořádně stručně a obecně. Není tedy jasné, z čeho soudy vycházely, když odkazovaly na vysokou pravděpodobnost opětovného spáchání závažnějšího útoku na zájmy chráněné trestním zákonem. Ze znaleckého posudku navíc vyplývá hrozba opakování obdobné, ne závažnější, trestné činnosti. Je také třeba dodat, že skutková podstata trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru, vykazuje nižší společenskou nebezpečnost. Ústavní soud učinil závěr o nedostatečném zjištění skutkového stavu v rozhodování obecných soudů za současného nerespektování zákonných požadavků při ukládání ochranného léčení v ústavní formě. Tímto obecné soudy porušily základní práva plynoucí stěžovateli z Listiny základních práv a svobod za současného porušení §2 odst. 5 tr. řádu. Ústavní soud zrušil ústavní stížností napadené rozhodnutí krajského soudu. Pro stejné vady bylo zrušeno i rozhodnutí okresního soudu. Stávající právní úprava umožňuje orgánu činném v trestním řízení, je-li třeba odborných znalostí, vyžádat si odborné vyjádření. „Jestliže pro složitost posuzované 42

otázky takový postup není postačující, přibere orgán činný v trestním řízení a v řízení před soudem předseda senátu, znalce.“47 Výjimečně je v trestním řádu stanoveno, kdy znalec být přibrán musí. Konkrétně je tomu u vyšetření duševního stavu obviněného, kdy je přibírán znalec z oboru psychiatrie. Pokud jde o objasnění zvlášť závažné skutečnosti, je třeba přibrat dva znalce. „Společným znakem znaleckého posudku a odborného vyjádření je především to, že se jimi objasňují odborné otázky. Pokud některá důkazně významná otázka potřebuje ke svému objasnění odborných znalostí, nemůže být odborné vyjádření či znalecký posudek nahrazen jiným důkazním prostředkem.“48 Znalecký posudek mohou zpracovávat pouze osoby zapsané do seznamu znalců, výjimečně znalci přibraní ad hoc. Psychiatrický znalecký posudek je složen ze čtyř částí, kterými jsou úvod, výpis ze spisu, vlastní vyšetření a závěr s odpověďmi na otázky zadavatele posudku. „Vlastní vyšetření odpovídá pečlivému klinickému psychiatrickému vyšetření, které se skládá z údajů rodinné a osobní anamnézy; hlavní váha vyšetření pochopitelně spočívá na zjištění relevantních okolností trestného činu.“49 Vedle psychiatrického existuje také znalecký sexuologický posudek, který se po formální stránce od prvně uvedeného neliší. Je třeba také rozlišovat mezi znalcem psychologem a znalcem psychiatrem.

V. 6. Ukládání a výkon zabezpečovací detence Stěžejní podmínkou při ukládání zabezpečovací detence je její subsidiarita k ochrannému léčení. K zabezpečovací detenci se tak přistupuje v případech, kdy nelze očekávat, že by uložení ochranného léčení splnilo svůj účel. K takovému rozhodnutí postačí pouhý předpoklad neúčinnosti ochranného léčení a zároveň není podmínkou, aby pachateli bylo již dříve uloženo ochranné léčení, kdy pachatel při jeho výkonu selhal. Předpoklad neúčinnosti ochranného léčení je třeba vyvozovat z rozhodných okolností konkrétního případu. Přihlíží se zejména k duševní poruše pachatele a možnostem dalšího působení na jeho osobu. Zabezpečovací detenci je tak možno chápat jako krajní prostředek, když jiná opatření buď nepřicházejí v úvahu, a nebo již selhala.

47

Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. aktualizované vydání, Praha : Nakladatelství Linde Praha, 2007, s. 374. 48 Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. aktualizované vydání, Praha : Nakladatelství Linde Praha, 2007, s. 375. 49 Pavlovský, P. a kol. Soudní psychiatrie a psychologie. Praha : Nakladatelství Grada Publishing, 2001, s. 17.

43

Je nutný předpoklad, že ochranné léčení nesplní svůj účel, aby mohla být uložena zabezpečovací detence? Přikláním se v tomto případě k názoru psychiatrů, že ochranná léčba by měla být nařizována těm, kteří jsou schopni vnitřní motivace k léčbě, zatímco detence by měla být mj. nařizována i pachatelům, kteří nemusejí být nutně psychicky nemocní a dále takovým, které nelze léčit, protože sami nechtějí. Potom je v pořádku prostupnost od zabezpečovací detence k ochrannému léčení, jestliže chovanec změní svůj negativní postoj k léčbě na kladný a dojde tak ke změně zabezpečovací detence na ochranné léčení. Vzhledem k charakteru zabezpečovací detence se dá očekávat, že na dění v ústavu a na dodržování práv při jejím výkonu budou, kromě veřejného ochránce práv, dohlížet i nevládní organizace, jakými jsou Liga lidských práv, Poradna pro občanství, občanská a lidská práva a další. Očekávají se i kontrolní návštěvy Výboru pro zabránění mučení při Radě Evropy a Výboru OSN proti mučení. „Soudu se ukládá povinnost přihlédnout při rozhodování o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody k tomu, zda odsouzený nastoupil do výkonu trestu dobrovolně a ve stanovené lhůtě. Současně se ve shodě s vládním návrhem trestního zákoníku rozšiřuje skutková podstata trestného činu maření úředního rozhodnutí, která dopadne na pachatele, který bez závažného důvodu nenastoupí na výzvu soudu trest odnětí svobody, nebo se jiným způsobem neoprávněně brání nástupu výkonu tohoto trestu.“

50

Pro tento trestný čin tak bude moci být postižen i ten, kdo se

dopustí závažného jednání, aby zmařil výkon nebo účel mj. i zabezpečovací detence.51 Mezi formy trestného činu maření úředního rozhodnutí patří například útěk z ústavu, ale i jednání cizích osob, nepodrobených výkonu zabezpečovací detence, jestliže do ústavu pašují drogy nebo jiné nedovolené předměty.

V. 7. Ústavy určené k výkonu zabezpečovací detence Hlavním cílem detenčních ústavů by měla být snaha změnit postoj pachatelů k léčbě. Konkrétně jde o úsilí dosáhnout přehodnocení jejich osobního vztahu k léčení, aby si sami uvědomili své defektní chování a snažili se o jeho nápravu či alespoň zlepšení. Odborníci by těchto výsledků měli dosahovat pomocí různých biologických,

50

Vládní návrh zákona o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů. [citováno 17. 12. 2007]. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=11126, s. 43. 51 §305 návrhu trestního zákoníku. [citováno 17. 12. 2007]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=160504.

44

psychoterapeutických a socioterapeutických metod. Proto se často v odborné literatuře označují detenční ústavy jako „reedukační ústavy nezdravotnického charakteru“. Snaha přivést chovance k vlastnímu rozhodnutí podrobit se ochrannému léčení, by se v ideálním případě měla odvíjet následujícím směrem. Chovanec by byl nejprve podroben ochrannému léčení v ústavní formě, které by v případě úspěšnosti bylo přeměněno na ambulantní léčení vykonávané na svobodě. Česká podoba ústavu pro výkon zabezpečovací detence vychází ze zahraničních předloh. „V uvedeném ústavu by byla po vzoru evropských států, kde obdobné instituty fungují,

zajištěna

ostraha

(kombinací

lidské

ostrahy,

mechanických

prvků

a elektronického zabezpečení) nezbytná pro zachování bezpečnosti personálu i umístěných osob a předcházející útěkům.“52 V zahraničních úpravách je možné setkat se s výkonem opatření obdobných zabezpečovací detenci na úsecích zdravotnických zařízeních i ve specializovaných odděleních věznic. Jejich výkon je také možný v soukromých zařízeních, pokud jsou pod státním dohledem. Zřizovatelem detenčních ústavů má být Ministerstvo spravedlnosti s tím, že personál ústavu bude věcně spadat pod více resortů. Provoz ústavu pro výkon zabezpečovací detence bude vyžadovat zaměstnance starající se o administrativu, údržbu areálu nebo o tzv. hotelové služby, kam patří zajištění chodu kuchyně, prádelny atd. Odborníci, starající se o pacienty, budou složeni z lékařů působících v oboru psychiatrie, sexuologie, neurologie, v týmu by měl být i praktický lékař, kliničtí psychologové,

speciální

pedagogové,

sociální

pracovníci,

sociolog,

teolog

a rehabilitační pracovníci. Podle PhDr. Karla Netíka, jak uvádí ve svém Nástinu k problematice detenčního ústavu, by měl ústav mít následující prvky: dokonalý bezpečnostní systém, prostory k bydlení, pracovní prostory, prostory pro specializované zacházení s pachatelem, prostory pro volný čas, prostory pro případné studium, prostory pro návštěvy a prodejnu smíšeného

zboží.

Bezpečnostní

systém

by

měl

sestávat

z mechanických

a elektronických zábran. Mechanické prvky tvoří zdi, závory a mříže. Mezi elektronické zábrany patří senzory nebo bezpečnostní systém řízený počítačem. Prostory k bydlení by se měly dělit na prostory ve stylu garsonek pro jednoho či dva obyvatele a na prostory pro nebezpečné jedince. PhDr. Karel Netík vyjadřuje svoji představu režimu v ústavu podobající se životu v civilu. To s sebou nese právo lidsky bydlet, pracovat, pobírat mzdu za práci 52

Přesličková, H., Tomášek, J., Zeman, P. Potřebujeme institut zabezpečovací detence?. Zdravotnictví a právo, 2005, č. 2, s. 11.

45

a přiměřeně se bavit. Pod pojem přiměřeně se bavit zařazuje i možnost alkoholu v rozumném množství. Jednalo by se o pivo nebo víno na příděl, ale v žádném případě se nesmí jednat o destiláty a ne pro alkoholiky. Sestavy personálu se PhDr. Netík také dotknul. Chod ústavů pro výkon zabezpečovací detence by měli obstarávat strážní po obvodu, strážní uvnitř ústavu na krizových místech, osoby zajišťující administrativu, pracovníci určení pro zacházení s osobami ve výkonu zabezpečovací detence (pedagogové, psychologové, psychiatři), příslušní vedoucí pro pracovní aktivity a pro studijní aktivity. Kolem ředitele ústavu by se měl vytvořit specializovaný poradní sbor.

46

VI. NAVRHOVANÉ ZMĚNY A DOPLNĚNÍ TEXTŮ PLATNÝCH PRÁVNÍCH PŘEDPISŮ

V ZÁVISLOSTI

NA

PŘIJETÍ

ZÁKONA

O VÝKONU

ZABEZPEČOVACÍ DETENCE

VI. 1. Vybrané změny a doplnění v platném znění trestního zákona V platném znění trestního zákona by institut zabezpečovací detence byl upraven v §72a, který by zněl: (1) Soud uloží zabezpečovací detenci v případě uvedeném v §25 odst. 2,53 nebo jestliže pachatel činu jinak trestného, který by naplňoval znaky zvlášť závažného trestného činu (§41 odst. 2), není pro nepříčetnost trestně odpovědný, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti (2) Soud může uložit zabezpečovací detenci vzhledem k osobě pachatele a s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a jeho poměrů i tehdy, jestliže pachatel spáchal úmyslný trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, ve stavu vyvolaném duševní poruchou, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti. (3) Zabezpečovací detenci může soud uložit samostatně, při upuštění od potrestání, a nebo i vedle trestu. (4) Zabezpečovací detence se vykonává v ústavu pro výkon zabezpečovací detence s léčebnými, psychologickými, vzdělávacími, pedagogickými, rehabilitačními a činnostními programy. (5) Zabezpečovací detence trvá, pokud to vyžaduje ochrana společnosti. Soud nejméně jednou za 12 měsíců a u mladistvých jednou za 6 měsíců přezkoumá, zda důvody pro její další pokračování ještě trvají. (6) Zabezpečovací detenci může soud změnit na ústavní ochranné léčení pominou – li důvody, pro něž byla uložena a jsou současně splněny podmínky pro ústavní ochranné léčení. 53

V navrhované změně trestního zákona §25 odst. 2 říká, že soud může upustit od potrestání i tehdy, jestliže pachatel spáchal úmyslný trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, ve stavu zmenšené příčetnosti nebo ve stavu vyvolaném duševní poruchou, a nelze při tom očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti, a soud má za to, že zabezpečovací detence, kterou pachateli zároveň ukládá, zajistí ochranu společnosti lépe než trest.

47

(7) Od výkonu zabezpečovací detence soud upustí, pominou-li před jejím započetím okolnosti, pro něž byla uložena. První odstavec §72a upravuje obligatorní ukládání zabezpečovací detence a druhý odstavec fakultativní. Jestliže je někomu nařízen výkon zabezpečovací detence, neumím si představit důvody, které by byly tak silné a přesvědčivé, aby od výkonu bylo před jeho započetím upuštěno. Pokud je někdo shledán velmi nebezpečným a k tomu zmenšeně příčetným, nepříčetným či trpícím duševní poruchou, není dle mého názoru možné jednoduše upustit od tak krajního ochranného opatření, jakým zabezpečovací detence beze sporu je. Detence by měla být nařizována také pachatelům, kteří se projevují jako zvykoví recidivisté, jež si od svého jednání nemohou pomoci a dá se tedy předpokládat, že se ze dne na den svých „zvyklostí“ nezprostí. Prostupnost směrem k ochranné léčbě je jistě přípustným řešením, ale osoba s uloženou detencí by měla být dlouhodoběji pozorována v ústavu pro výkon zabezpečovací detence a prokázat svou nápravu a skutečnou vůli, což, domnívám se, se dá obtížně zjistit v časovém intervalu do započetí výkonu zabezpečovací detence.

VI. 2. Vybrané změny a doplnění v platném znění trestního řádu V §36 odst. 4 písm. f) platného trestního řádu by v případě účinnosti zákona o výkonu zabezpečovací detence došlo k rozšíření druhů řízení, při nichž musí mít obviněný obhájce o řízení, v němž se rozhoduje o uložení nebo změně zabezpečovací detence. Oprávněné osoby podle §142 odst. 2, jež mohou podat stížnost ve prospěch obviněného, by tak tuto stížnost proti usnesení o vazbě a o ochranném léčení nově mohly podat i proti usnesení o zabezpečovací detenci. „Jedná se o stížnosti proti všem usnesením v zabezpečovací detenci v řízení, nikoli pouze stížnosti proti usnesení, kterým byl zamítnut návrh na propuštění či kterým bylo rozhodnuto o dalším trvání detence.“54 Ve vykonávacím řízení by mělo dojít k úpravě v §351a týkajícího se změny ochranného léčení. Významné z hlediska této práce je rozšíření ustanovení o možnost soudu, v jehož obvodu se nachází zdravotnické zařízení, v němž se vykonává ochranné léčení, aby ve veřejném zasedání rozhodl o změně ústavního ochranného léčení na zabezpečovací detenci. Může tak učinit pouze na návrh zdravotnického zařízení nebo 54

Vládní návrh zákona o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů. [citováno 17. 12. 2007]. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=11126, s. 65.

48

státního zástupce. Nepředpokládám, že by osoba, která vykonává ochranné léčení, sama navrhovala své zařazení do výkonu zabezpečovací detence, která je mnohem přísnějším ochranným opatřením. Tím ovšem není vyloučeno, aby se jiné subjekty mohly obracet na státního zástupce, který může rozhodnout o případném podání návrhu. Velmi významná je úprava nařízení výkonu zabezpečovací detence a její výkon. Došlo by tak k opětovnému vklínění §354 do platné právní úpravy trestního řádu na místo v současné době zrušeného ustanovení. Předseda senátu, který rozhodl o uložení zabezpečovací detence, jakmile se rozhodnutí stalo vykonatelným, zašle příslušnému ústavu pro výkon zabezpečovací detence nařízení výkonu zabezpečovací detence a současně vyzve povinnou osobu, jíž byla zabezpečovací detence uložena, pokud se zdržuje na svobodě, aby nastoupila výkon zabezpečovací detence. „Toto ustanovení, odpovídající svým zněním postupu při nařizování výkonu trestu odnětí svobody, je nepochybně krokem vpřed v oblasti úpravy nařizování výkonu ochranných opatření. Ze strany zdravotnických nařízení, v nichž se vykonávají ochranná léčení, zaznívají dodnes stížnosti na skutečnost, že ochranné léčení je nařizováno jim a nikoli osobám, jímž je uloženo.“55 Pro případ, že osoba, které byla uložena zabezpečovací detence, je při pobytu na svobodě nebezpečná svému okolí, dále je-li obava, že tato osoba uprchne, případně z jiných důležitých důvodů, předseda senátu bezodkladně zařídí dodání takové osoby do ústavu pro výkon zabezpečovací detence. Jinak ji může poskytnout přiměřenou lhůtu k obstarání jejích záležitostí, aniž by tato lhůta přesáhla jeden měsíc ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí, podle něhož se má vykonat zabezpečovací detence. Předseda senátu pro potřeby ústavu, v němž bude vykonávána zabezpečovací detence, připojí k nařízení výkonu zabezpečovací detence znalecký posudek, opis protokolu o výslechu znalce nebo opis lékařské zprávy o zdravotním stavu osoby, které byla uložena zabezpečovací detence za předpokladu, že tyto materiály byly pořízeny, a konečně i žádost, aby okresnímu soudu, v jehož obvodu se zabezpečovací detence vykonává, byla podávána v jím stanovených lhůtách zpráva o průběhu a výsledcích výkonu zabezpečovací detence. Změnu výkonu zabezpečovací detence na ochranné léčení by nově upravoval §355 trestního řádu. O takovéto změně by byl kompetentní rozhodnout ve veřejném zasedání soud, v jehož obvodu je ústav, v němž se zabezpečovací detence vykonává. Proti tomuto rozhodnutí by byla přípustná stížnost s odkladným účinkem. 55

Přesličková, H., Tomášek, J., Zeman, P. K navrhované právní úpravě institutu zabezpečovací detence. Trestní právo, 2004, č. 9, s. 14.

49

O upuštění od výkonu zabezpečovací detence před jejím započetím by měl rozhodovat soud, který ji uložil. Rozhodování by probíhalo ve veřejném zasedání a proti rozhodnutí by byla přípustná stížnost s odkladným účinkem. Soud by o výše uvedeném rozhodoval na návrh státního zástupce nebo osoby, které byla zabezpečovací detence uložena, a nebo bez takového návrhu z vlastní iniciativy. Posledním významným

bodem z hlediska zabezpečovací detence v úpravě

platného trestního řádu je trvání zabezpečovací detence a propuštění z ní. Je to opět okresní soud, v jehož obvodu se nachází ústav pro výkon zabezpečovací detence, který na podkladě vyžádaných zpráv sleduje výkon zabezpečovací detence a má při tom povinnost nejméně jednou za 12 měsíců přezkoumávat, zda stále trvají důvody pro její pokračování. Perioda 12ti měsíců se začíná od započetí výkonu zabezpečovací detence nebo od předchozího rozhodnutí o jejím trvání. O dalším trvání či propuštění ze zabezpečovací detence rozhoduje klasicky okresní soud, v jehož obvodu se zabezpečovací detence vykonává a činí tak na návrh ústavu pro výkon zabezpečovací detence, osoby na níž se zabezpečovací detence vykonává, případně i bez takového návrhu. I proti tomuto rozhodnutí je možné podat stížnost, jež má odkladný účinek.

VI. 3. Změny a doplnění v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže Zákon o soudnictví ve věcech mládeže upravuje ve svém §21 druhy ochranných opatření. Výčet, do kterého patří ochranné léčení, zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty a ochranná výchova, zahrnuje ve svém doplněném návrhu i zabezpečovací detenci. Zde se nabízí otázka, zda by v případě mladistvých nepostačovala ochranná léčba v ústavní formě. Nemyslím si, že by mladistvý pachatel, vzhledem ke svému věku, mohl být považován například za „zvykového zločince“. Nejspíše by zabezpečovací detence velmi negativně mohla ovlivnila jeho duševní vývoj.

VI.

4.

Změny

a doplnění

zákona

o Vězeňské

službě

a justiční

stráži

České republiky Následkem začlenění institutu zabezpečovací detence do trestního zákona, vzniká velké množství nutných úprav v zákoně o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky. Nejmarkantnějším důvodem četnosti změn je předpoklad, že správu a ostrahu ústavů pro výkon zabezpečovací detence bude zajišťovat Vězeňská služba. Litera zákona hovoří o ústavech pro výkon zabezpečovací detence jako o organizační jednotce Vězeňské služby. 50

Vězeňská služba by nad původní výčet střežila, předváděla a eskortovala osoby ve výkonu zabezpečovací detence a samozřejmě by i střežila ústavy pro výkon zabezpečovací detence. Kromě osob ve výkonu vazby a trestu odnětí svobody by přibyly osoby ve výkonu zabezpečovací detence, vůči nimž by měli příslušníci Vězeňské služby povinnost jednat vážně a rozhodně, respektovat jejich práva, zabraňovat krutému nebo důstojnost ponižujícímu zacházení s těmito osobami a i mezi nimi navzájem. Jestliže osoba ve výkonu zabezpečovací detence páchá trestný čin, či je-li důvodné podezření z jeho páchání nebo maří – li tato osoba účel výkonu zabezpečovací detence a konečně, narušuje-li pořádek, případně ohrožuje-li bezpečnost při předvádění a eskortách osob z výkonu zabezpečovací detence, je příslušník ve službě povinen zakročit v mezích stanovených tímto zákonem a dalšími obecně závaznými právními předpisy. V ustanovení §7 odst. 4 je řečeno, že příslušník, který plní úkoly vězeňské stráže, je povinen i v dobu mimo službu provést služební zákrok nebo jiná potřebná opatření, páchá – li osoba ve výkonu zabezpečovací detence trestný čin, jímž je bezprostředně ohrožen život, zdraví nebo majetek. Musí se tak dít v souladu s tímto zákonem a dalšími právními předpisy. Ustanovení o požadování vysvětlení je rozšířeno na takové osoby ve výkonu zabezpečovací detence, které mohou přispět jednak k objasnění skutečností důležitých pro odhalení trestného činu spáchaného pachatelem během výkonu zabezpečovací detence, a dále při vypátrání osoby prchající z výkonu zabezpečovací detence. Poslední věta ustanovení dává právo osobě podávající vysvětlení na právní pomoc advokáta. Donucovací prostředky by bylo možno použít i vůči osobám, které ohrožují život nebo zdraví, úmyslně poškozují majetek nebo se násilím snaží mařit účel výkonu zabezpečovací detence. Nejen o osobách ve výkonu vazby a ve výkonu trestu odnětí svobody, ale též o osobách ve výkonu zabezpečovací detence, vede Vězeňská služba evidenci osob, která obsahuje údaje převzaté z rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení oznámených Vězeňské službě, údaje umožňující určení totožnosti každé osoby ve výkonu zabezpečovací detence a konečně i údaje o průběhu výkonu zabezpečovací detence včetně údajů o přesném místě a době, kdy taková osoba vykonávala zabezpečovací detenci, přehled o udělených odměnách, uložených kázeňských trestech a údaje o výsledcích zdravotních prohlídek. Tyto osobní údaje se v evidenci uchovávají do doby než osoba, jíž se týkají, dovrší nebo by dovršila 80 let. Minimální hranice

51

uchovávání činí 10 let od doby, kdy taková osoba byla propuštěna z výkonu zabezpečovací detence.

VI. 5. Změny a úpravy v ostatních právních předpisech Zákon o státním zastupitelství navyšuje místa, kde státní zastupitelství vykonává dozor nad dodržováním právních předpisů o zabezpečovací detenci. Působnost veřejného ochránce práv by se měla nově vztahovat i na zařízení, v nichž se vykonává zabezpečovací detence. Zákon o péči o zdraví lidu by občany ve výkonu zabezpečovací detence neopravňoval ke svobodné volbě lékaře, klinického psychologa a zdravotnického zařízení. Stejný zákon v §80 odst. 5 by stanovil, že zdravotní péče osobám ve výkonu zabezpečovací detence, stejně jako v případě výkonu vazby a trestu odnětí svobody, je poskytována Zdravotnickou službou Sboru nápravné výchovy České republiky a v případě potřeby i v jiných zdravotnických zařízeních, na základě uzavřených dohod. Zákon o veřejném zdravotním pojištění by nově zahrnoval v §7 odst. 1 písm. a) osoby ve výkonu zabezpečovací detence jako pojištěnce, za něž je stát plátcem pojistného prostřednictvím státního rozpočtu.

52

VII. POROVNÁNÍ OCHRANNÉHO LÉČENÍ A ZABEZPEČOVACÍ DETENCE

V platném trestním zákoně není k dispozici výslovné vyjádření účelu ochranných opatření. Je ale možné říci, že se shoduje s účelem samotného trestního zákona, kdy „je jím tedy ochrana zájmů společnosti, ústavního zřízení ČR, práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob před činy nebezpečnými pro společnost“.56 Tohoto cíle se má mimo jiné dosáhnout prostřednictvím reedukačních, psychiatrických, terapeutických a resocializačních prostředků a metod, stejně jako je tomu v případě působení na osoby umístěné v ústavu pro výkon zabezpečovací detence. Nejenom v odborné literatuře, ale i v komentovaném znění platného trestního zákona se uvádí, že ochranná opatření „neobsahují morální odsouzení činu (na rozdíl od trestu proto mohou být uložena i osobě, která nebyla uznána vinnou trestným činem), při jejich ukládání se neuplatňuje zásada úměrnosti mezi stupněm nebezpečnosti činu a výběrem druhu sankce“.57 Podle navrhované úpravy je možné ochrannou léčbu i zabezpečovací detenci uložit obligatorně nebo fakultativně, a to nepříčetným, zmenšeně příčetným či duševní poruchou trpícím pachatelům. U ochranného léčení se může navíc jednat o pachatele, který zneužívá návykovou látku a trestný čin spáchal pod jejím vlivem nebo v souvislosti s jejím zneužíváním. Ústavní ochranné léčení se vykonává ve věznicích, anebo ve zdravotnických zařízeních, kterými jsou psychiatrické léčebny. K výkonu zabezpečovací detence bude docházet v ústavech pro výkon zabezpečovací detence s léčebnými, psychologickými, vzdělávacími, pedagogickými, rehabilitačními a činnostními programy. Pro výkon ochranného léčení ve věznicích je nezbytné, aby toto léčení bylo uloženo vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody a současně k tomu musí být ve věznici dány podmínky. Například sexuologická ochranná léčba. Jak uvedla doktorka Hajnová, tu je v současnosti možné vykonávat pouze ve věznici Kuřim, protože ostatní věznice nesplňují ony podmínky. Tento stav je velmi alarmující. Jak je možné, že společnost se tak málo chrání před nebezpečnými sexuálními agresory? Jedna věznice s omezenou kapacitou pro osoby s nařízenou sexuologickou ochrannou léčbou a zákon o výkonu zabezpečovací detence se na parlamentní půdě projednává až dnes.

56

Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. přepracované a doplněné vydání, Brno : Masarykova univerzita, 2006, s. 478. 57 Jelínek, J. a kol. Trestní zákon a trestní řád s poznámkami a judikaturou a předpisy souvisící v úplném znění. 25. aktualizované vydání podle právního stavu k 1. 9. 2007, Praha : Nakladatelství Linde Praha, 2007, s. 103.

53

Předpokládané zavedení institutu zabezpečovací detence má na rozdíl od ochranného léčení a výkonu trestu odnětí svobody odlišný výkon, včetně střežení. Podmínkou uložení zabezpečovací detence je její subsidiarita k ochrannému léčení. „To znamená, že zabezpečovací detence bude přicházet v úvahu jen v těch případech, kdy půjde o osoby (pachatele), u nichž je zřejmé, že ochranné léčení, pokud by bylo v daném případě uloženo, by bylo neúčinné a neúčelné, tedy nevedlo by k dostatečné ochraně společnosti. Přičemž podmínkou uložení zabezpečovací detence není předchozí uložení, resp. selhání ochranného léčení. Postačí předpoklad neúčinnosti (neúčelnosti) ochranného léčení, který však musí být podložen objektivním zhodnocením všech podstatných okolností …“58 Takovými okolnostmi může být povaha duševní poruchy či dosud projevený postoj k ochrannému léčení. Při ukládání ochranného léčení bude muset soud zkoumat, zda neexistuje tzv. kontraindikace v osobě pachatele, tedy zda je vzhledem k jeho osobě zřejmé, že účelu ochranného léčení nelze dosáhnout. Pokud kontraindikace bude dána, ochranné léčení se neuloží a soud bude muset zkoumat, zda jsou splněny podmínky pro uložení zabezpečovací detence. Ochranné léčení je možné podle navrhované úpravy uložit ve dvou formách, tedy ústavní a ambulantní. Stejně tak platná právní úprava umožňuje vykonávat ochranné léčení v obou těchto formách. Pro ambulantní léčení platí, že „je pachatel na svobodě, avšak je povinen podrobit se léčebnému režimu podle pokynů pracovníků zdravotnického zařízení“.59 Po nabytí účinnosti zákona o výkonu zabezpečovací detence nastane situace, kdy ústavní ochranné léčení bude moci soud dodatečně změnit na ambulantní a naopak, a nebo na zabezpečovací detenci. Oproti tomu zabezpečovací detenci bude možné změnit jen na ústavní ochranné léčení. Tím se nejspíše nevylučuje možnost následné změny ústavního na ambulantní ochranné léčení. V případech, kdy ochranné léčení nastupuje po výkonu trestu, je režimové. To znamená, že pacient má daný jasný cíl, kterého dosahuje plněním dílčích úkolů. Tím cílem se rozumí propuštění z ochranného léčení a vstup do normálního života. Do režimu ochranného léčení patří propustky, díky kterým se pacient dostane do běžného života, aby se zjistilo, zda je schopen zajistit si existenční podmínky a aby mohl obnovit případné narušené vazby s rodinou a blízkými osobami. V průběhu celého procesu by mělo dojít nejen k vlastnímu léčení, ale i resocializaci pachatele. 58

Přesličková, H., Tomášek, J., Zeman, P. Potřebujeme institut zabezpečovací detence?. Zdravotnictví a právo, 2005, č. 2, s. 12. 59 Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. přepracované a doplněné vydání, Brno : Masarykova univerzita, 2006, s. 482.

54

Současná pravidla při výkonu ochranného léčení ve zdravotnických zařízeních se řídí bodovým systémem. Ten se v průběhu léčby může měnit. Pacienti i odborníci upozorňují, že práva a povinnosti během ochranné léčby nejsou vymezena zákonem. Pro konkrétní demonstraci úpravy pravidel uvádím systém v psychiatrické léčebně v pražských Bohnicích s pravidly, která jsou tvořena čtyřmi stupni léčby a systémem černých a červených bodů. Červené body se udělují například za úklid nebo aktivní přístup k léčbě. Černé je možné získat za různá provinění. Při získání určitého množství červených bodů, vzniká nárok na postup do vyššího stupně s volnějším řádem, který umožňuje kouření, chození na vycházky a návštěvu příbuzných. Pacienti tímto dosahují konkrétních cílů. Návrh trestního zákoníku omezuje oproti platné úpravě trvání ochranného léčení, které může trvat nejdéle dva roky. Tuto lhůtu je možné i opakovaně prodloužit, avšak nejvíce o další dvě léta. Trvání zabezpečovací detence na rozdíl od ochranného léčení není omezeno, což je dáno nebezpečností pachatelů. Přesněji, zabezpečovací detence trvá, pokud to vyžaduje ochrana společnosti. Soud má ale povinnost jedenkrát za 12 měsíců, u mladistvých každého půl roku, přezkoumat, zda trvají důvody pro pokračování ve výkonu zabezpečovací detence. V návrhu trestního zákoníku se dále uvádí, že pokud by došlo k uložení ochranného léčení pachateli, který zneužívá návykovou látku a spáchal trestný čin pod jejím vlivem nebo v souvislosti s jejím zneužíváním, může být ukončeno, jakmile se během jeho výkonu zjistí, že jeho účelu nelze dosáhnout. Pokud by trvalo nebezpečí, že odsouzený se dopustí dalšího trestného činu, soud v rozhodnutí o propuštění z ochranného léčení uloží odsouzenému dohled nad jeho chováním až na dobu pěti let. Pominou – li před započetím ochranného léčení okolnosti, pro něž bylo uloženo, soud od jeho výkonu upustí. Stejné řešení bylo zvoleno i u zabezpečovací detence.

55

VIII. NÁVRH NOVÉHO TRESTNÍHO ZÁKONÍKU A PROMÍTNUTÍ ZMĚN DO DALŠÍCH PRÁVNÍCH PŘEDPISŮ

VIII. 1. Právní stav „de lege lata“ Za stávající právní úpravy mají ochranná opatření ryze preventivní povahu. Neodsuzují pachatele ani jeho čin a nezávisí na míře pachatelovy viny. Společným účelem ochranných opatření je ochrana společnosti před trestnými činy nebo činy jinak trestnými, potencionálně hrozícími ze strany některých osob. Stejně jako tresty jsou státem vynutitelné a uloženy mohou být pouze soudy na základě zákona. Ochranná opatření mají mít terapeutickou, výchovnou a zabezpečovací funkci. Jejich primárním účelem není újma, ale léčení a výchova pachatele. Donucovací prostředky jsou u ochranných opatření a při výkonu trestu shodné. Neurčitost trvání ochranného léčení může způsobit závažnější újmu než mnohé tresty odnětí svobody. Zákon upřednostňuje výkon ochranného léčení před výkonem trestu, ale umožňuje i paralelní výkon trestu a ochranného léčení. Až když nedojde k zahájení ochranného léčení v ústavní formě ve výkonu trestu, má jeho výkon následovat po výkonu trestu. Výkon ochranných opatření je nepromlčitelný a nemůže dojít k zahlazení ani prominutí milostí prezidenta republiky. U mladistvých vyjadřuje účel ochranných opatření zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Ochranná opatření jsou mladistvým ukládána výlučně soudem pro mládež. Druhy ochranných opatření u mladistvých jsou ochranné léčení a zabrání věci, které se ukládají podle trestního zákona a zákon o soudnictví ve věcech mládeže neobsahuje žádné odchylky. Třetím druhem je ochranná výchova, kterou je možné uložit pouze podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Za současné právní úpravy lze pachateli, který se dopustil trestného činu nebo činu jinak trestného, jedná-li se o nepříčetného pachatele ve stavu vyvolaném duševní poruchou, případně pod vlivem návykové látky nebo v souvislosti s jejím zneužíváním a za podmínky, že jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, uložit ochranné léčení. Ochranné léčení může být soudem uloženo samostatně nebo vedle trestu anebo při upuštění od potrestání. Existuje možnost ukládat ochranné léčení ve dvou formách, kterými jsou ochranné léčení ústavní nebo ambulantní. Vykonáváno může být v průběhu nepodmíněného výkonu trestu odnětí svobody ve věznicích, anebo v psychiatrických léčebnách. Ambulantně je možné vykonávat každé léčení, nejen ochranné léčení protialkoholní. 56

V praxi se kromě rozlišení na ambulantní a ústavní ochranné léčení rozlišuje také ochranné léčení psychiatrické, sexuologické, protialkoholní a protitoxikomanické. Dozor nad výkonem ochranného léčení vykonává státní zastupitelství v rozsahu a za podmínek stanovených zvláštním zákonem. Vzhledem k tomu, že tento zákon nebyl stále přijat, dozor státního zástupce se omezuje na ochranné léčení vykonávané během výkonu trestu odnětí svobody. Důvodová zpráva k návrhu zákona o výkonu zabezpečovací detence ve své obecné části uvádí, že „stávající právní úprava nemá bezprostřední, ani sekundární dopady na rovnost mužů a žen a nevede k diskriminaci jednoho z pohlaví, neboť nijak nerozlišuje, ani nezvýhodňuje jedno z pohlaví, a nestanoví pro něj odlišné podmínky.“60 Stejně je tomu i u navrhované právní úpravy, počítá tedy se stejným postavením mužů a žen.

VIII. 2. Obecně k novému trestnímu zákoníku Výstižně je tento nový kodex charakterizován v důvodové zprávě k návrhu trestního zákoníku, kde se uvádí, že návrh nové kodifikace trestního práva hmotného vychází ze zhodnocení účinnosti dosavadních základních předpisů v trestněprávní oblasti, přihlíží k vývoji právní teorie a praxe zejména v evropských zemích s rozvinutým demokratickým systémem a reflektuje změny v ostatních právních oblastech. Mezi cíle nové kodifikace patří realizace trestní politiky státu na principu humanismu, která by měla vést k sociální reintegraci pachatelů. Nový trestní zákoník neusiluje o širokou kriminalizaci jednání nad rámec současné úpravy trestního zákona, i když formuluje některé nové skutkové podstaty. Naopak v některých oblastech dojde k dekriminalizaci. Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D., jeden z autorů pracujících na rekodifikaci trestního zákoníku, ve svém článku v Trestněprávní revue uvádí: „Nová kodifikace trestního zákoníku … má být podle důvodové zprávy založena na přesvědčení, že ochrany demokratického státního a společenského zřízení, práv a svobod jednotlivců a ochrany jejich života, zdraví a majetku je třeba dosahovat především mimotrestními prostředky. Na protiprávní jednání je třeba reagovat prostředky trestního práva až v krajních případech v souladu s pomocnou (subsidiární) úlohou trestního práva v právním řádu a ve společnosti. Kriminální politika, sledující

60

Vládní návrh zákona o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů. [citováno 17. 12. 2007]. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=11126, s. 43.

57

kontrolu a potlačování kriminality, musí proto spočívat ve vhodném vyvažování prevence a represe.“61 Nová

úprava

trestů

a ochranných

opatření

vychází

z nejdůležitějších

mezinárodních dokumentů, kterými jsou Evropská pravidla týkající se sankcí a opatření států Rady Evropy, Evropská vězeňská pravidla a Zpráva o trestání mladistvých. Nejen k těmto doporučením Rady Evropy, ale i k materiálům OSN bylo přihlédnuto, konkrétně k Minimálním pravidlům pro zacházení s osobami v detenci a Minimálním pravidlům týkajícím se opatření nespojených s odnětím svobody (Tokijská pravidla). Návrh nového trestního zákoníku rozlišuje mezi obecně formulovanými zásadami pro všechny trestní sankce a mezi zásadami speciálně formulovanými pro tresty a ochranná opatření. Obecné zásady pro ukládání sankcí jsou přímo promítnuty do jednotlivých ustanovení „upravujících obecné přístupy k ukládání trestních sankcí, ale i konkrétní tresty a ochranná opatření a jejich ukládání“.62

VIII. 3. Přiblížení obecné části trestního zákoníku V §2 nového kodexu je řešena otázka trestnosti činu a doby jeho spáchání. Zpětná působnost nového trestního zákoníku je možná pouze v případě, že jeho použití je pro pachatele příznivější. Jedná se zde o klasický zákaz retroaktivity přísnějšího zákona. Jestliže dojde k použití některého zákona předchozího, není možné uložit pachateli takový druh trestu, který nezná zákon účinný v době, kdy se rozhoduje o trestném činu. U ochranných opatření se bude rozhodovat podle zákona účinného v době rozhodování o ochranném opatření. Nově je v návrhu trestního zákoníku rozděleno trestní jednání na zločiny a přečiny, hovoříme o bipatrici takového jednání. Důvodová zpráva k této kategorizaci uvádí: „Bude tedy opuštěno dosavadní pojetí jednotného deliktu. Pojem trestného činu bude zachován jako nadřazený termín. Bipatrice bude vycházet z odstupňované typové závažnosti soudně trestných jednání (trestných činů) vyjádřené trestní sazbou.“63 K přečinu §14 navrhované úpravy uvádí, že jsou jím všechny nedbalostní trestné činy a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní

61

Šámal, P. K úpravě trestních sankcí ve vládním návrhu rekodifikace trestního zákoníku. Trestněprávní revue, 2005, č. 5, s. 113. 62 Šámal, P. K úpravě trestních sankcí ve vládním návrhu rekodifikace trestního zákoníku. Trestněprávní revue, 2005, č. 5, s. 113. 63 Důvodová zpráva k trestnímu zákoníku. [citováno 15. 1. 2008]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=160504, s. 19.

58

hranicí trestní sazby do tří let. Za zločiny jsou považovány všechny trestné činy, které nejsou podle trestního zákona přečiny. Do kategorie zvlášť závažných zločinů spadají trestné činy uvedené v §86 odst. 2 návrhu zákona a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. Ustanovení týkající se zabezpečovací detence pracují s pojmy nepříčetnosti a zmenšené příčetnosti. Nepříčetným je ten, kdo pro duševní poruchu nemohl v době spáchání činu rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání. Za tento čin není trestně odpovědný. „Změnou oproti současné (platné) právní úpravě je, že podle navrhovaného znění §26 nepříčetný pachatel není schopen rozpoznat „protiprávnost“ svého jednání nebo takové jednání ovládat.“64 Podle moderní medicíny se duševní poruchou rozumí zřetelná odchylka od stavu duševního zdraví a rovnováhy. Duševní poruchu nelze ztotožnit s duševní nemocí. Porucha osobnosti, dříve nazývána psychopatie, může být duševní poruchou, ale nemusí být duševní nemocí. Na vzniku duševní poruchy se mohou podílet rozdílné příčiny. Spadá sem samotná duševní choroba, ale i požití návykových látek. Duševní poruchou není jen duševní choroba, ale i krátkodobá porucha psychických funkcí, hluboká porucha vědomí, slabomyslnost a jakákoli jiná těžká duševní odchylka, jestliže měla za následek ztrátu nebo zmenšení rozpoznávacích nebo ovládacích schopností. Své říká k duševní poruše obecná psychiatrie. „V klasifikačním systému MKN – 10 byl dříve používaný termín „duševní nemoc“ nahrazen pojmem „duševní porucha“. Duševní porucha je charakterizována klinicky rozpoznatelným souborem příznaků (symptomů) nebo poruchou chování, které narušují funkci a jsou často spojeny s pocity tísně.“65 Zmenšeně příčetný je ten, kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu měl podstatně sníženou schopnost rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání. Nesmí se však jednat o stav úplně vylučující některou z těchto schopností. „Otázka zmenšené příčetnosti je otázkou právní, její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení a je nutno ji zkoumat vždy konkrétně jen ve vztahu k určitému trestnému činu pachatele. Povaha této otázky vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech, a proto se posouzení zmenšené příčetnosti neobejde bez psychiatrického znaleckého posudku, v němž by mělo být co nejpřesněji stanoveno, do jaké míry z kvalitativního i z kvantitativního hlediska duševní porucha u pachatele ovlivnila jeho schopnosti rozpoznávací a ovládací, zda se tyto či alespoň jedna z nich již 64

Přesličková, H., Tomášek, J., Zeman, P. K navrhované právní úpravě institutu zabezpečovací detence. Trestní právo, 2004, č. 8, s. 23. 65 Malá, E., Pavlovský, P. Psychiatrie. Praha : Nakladatelství Portál, 2002, s. 23.

59

blížila stavu jejího vymizení…“.66 Zmenšená příčetnost nevylučuje trestní odpovědnost, pouze ji modifikuje a odůvodňuje zvláštní postup vůči pachateli. Zmenšená příčetnost je především důvodem k upuštění od potrestání za současného dodržení podmínky, že se u pachatele projevila v době, kdy trestný čin spáchal. Důležitou roli hraje zmenšená příčetnost při stanovení druhu trestu a jeho výměry, ale zároveň není polehčující okolností a nemusí vždy znamenat nižší stupeň závažnosti spáchaného trestného činu.

VIII. 4. Trestní sankce – tresty a ochranná opatření Výsledkem různých debat, zejména v rekodifikační komisi, je zachování dualismu sankcí ve formě trestů a ochranných opatření u dospělých pachatelů. Naopak u mladistvých nastoupí monismus sankcí. Tato koncepce odpovídá systému samostatných soudů pro mládež. Jak vyplývá z důvodové zprávy, v návrhu trestního zákoníku již není vyjádřen účel trestních sankcí a místo něj se uplatňují obecné zásady trestání, které vystupují u jednotlivých ustanovení. „Obecné zásady trestněprávních sankcí je třeba lišit od předpokladů a podmínek pro ukládání sankcí. Zatímco obecné zásady je třeba chápat jako vůdčí ideje trestání, které vytváří právní prostředí pro ukládání sankcí, předpoklady a podmínky pak vymezují konkrétní kritéria pro jejich ukládání.“67 Množinu základních zásad tvoří zásada zákonnosti, zásada přiměřenosti sankce spáchanému trestnému činu, přičemž u ochranných opatření se uplatňuje v negativní podobě, kdy stanoví podmínky, za kterých nelze ochranné opatření uložit, zásada individualizace použitých sankcí, zásada personality sankce, zásada neslučitelnosti určitých druhů sankcí u téhož pachatele a konečně zásada humanity sankcí. Zásada personality sankce znamená, že sankce by měla postihovat jen pachatele trestného činu za současné minimalizace vlivu na jeho okolí. Zásada humanity zakazuje používání krutých a nepřiměřených sankcí a vyslovuje požadavek, aby tam, kde k naplnění účelu sankce postačí její mírnější forma, nebyla použita sankce intenzivnější. V §38 navrhovaného zákona je stanovena přiměřenost trestních sankcí. Druhý odstavec tohoto ustanovení uvádí, že tam, kde bude stačit trestní sankce méně postihující, ať už se jedná o trest nebo ochranné opatření, nesmí být uložena sankce, která by byla pro pachatele citelnější. 66

Důvodová zpráva k trestnímu zákoníku. [citováno 15. 1. 2008]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=160504, s. 28 – 29. 67 Důvodová zpráva k trestnímu zákoníku. [citováno 15. 1. 2008]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=160504, s. 35.

60

V důvodové zprávě je uvedeno, že ochranná opatření bude možno i nadále ukládat za splnění zákonných podmínek samostatně i vedle trestu, ale vedle trestu obdobné povahy může být ochranné opatření uloženo jen, jestliže by jeho samostatné uložení nevedlo ke splnění účelu trestní sankce. Obecné zásady pro ukládání trestů. Při stanovení druhu a výměry trestu přihlédne soud k povaze a závažnosti trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele. Bude se přihlížet k dosavadnímu způsobu života pachatele a k možnosti jeho nápravy. Do výčtu se zařazuje i přihlédnutí k chování pachatele po činu. Z pohledu ukládání zabezpečovací detence je důležitý moment povinnosti přihlédnout k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro budoucí život pachatele. Úprava tak vychází ze sociální integrace pachatele. Ve druhém odstavci §39 návrhu trestního zákoníku je uvedeno, že povaha a závažnost trestného činu jsou určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Konečně se také přihlíží k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem. Soud je také povinen přihlédnout při stanovení druhu a výměry trestu k okolnosti, že pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti za podmínky, že tento stav si nepřivodil, a to ani z nedbalosti, vlivem návykové látky. Jestliže má soud za to, že by vzhledem ke zdravotnímu stavu takového pachatele, bylo možno za současného uložení ochranného léčení, dosáhnout možnosti jeho nápravy i trestem kratšího trvání, sníží trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, přičemž není vázán omezeními, která jsou upravena v §58 odst. 3 návrhu zákoníku a zároveň uloží ochranné léčení. Upuštění od potrestání za současného uložení ochranného léčení nebo zabezpečovací detence se věnuje §47 návrhu trestního zákoníku. Pokud má soud za to, že ochranné léčení zajistí nápravu pachatele a ochrání společnost lépe než trest, může upustit od potrestání i tehdy, jestliže pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti nebo ve stavu vyvolaném duševní poruchou. Uvedené ale neplatí v případě, kdy si pachatel stav zmenšené příčetnosti nebo duševní poruchu přivodil, byť i z nedbalosti, vlivem návykové látky. Další možností soudu upustit od potrestání je situace, kdy pachatel spáchal zločin ve stavu zmenšené příčetnosti nebo ve stavu vyvolaném duševní poruchou, přičemž nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení, a to s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele,

61

vedlo k dostatečné ochraně společnosti a soud má za to, že zabezpečovací detence, kterou pachateli zároveň ukládá, zajistí ochranu společnosti lépe než trest.

VIII. 5. Ochranná opatření Ochranná opatření jsou samostatnou kategorií trestních sankcí. Tyto sankce je možné uložit nejen trestně odpovědným osobám, ale také těm, které nejsou trestně odpovědné pro nepříčetnost nebo pro nedostatek věku. Stejně jako pro tresty, platí pro ně zásada „nullum crimen, nulla poena sine lege,“ jak vyžaduje čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Zatímco v trestním zákoníku není jejich účel výslovně vyjádřen, zákon o soudnictví ve věcech mládeže uvádí, že jejich účelem je kladně ovlivnit duševní, mravní a sociální vývoj mladistvého včetně ochrany společnosti. V důvodové zprávě se dodává, že obecně se jejich ukládáním a výkonem sleduje především prevence, a proto do popředí vystupuje jejich terapeutická, výchovná a zabezpečovací funkce. Stejně jak u trestů, i u ochranných opatření dochází k určité újmě a omezení osobní svobody a práv toho, komu jsou ukládána. Problematika ochranných opatření je uvedena obecnými zásadami pro jejich ukládání. Zásada přiměřenosti je promítnuta do §94 návrhu trestního zákoníku. První odstavec ukládá, že ochranné opatření nelze uložit, není –li přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům. Újma způsobená ochranným opatřením nesmí převyšovat to, co je nezbytné k dosažení jeho účelu. Ochranná opatření včetně zabezpečovací detence bude možno ukládat za splnění zákonných podmínek samostatně i vedle trestu. Pokud by samostatné uložení ochranného opatření nebylo dostatečné z hlediska působení na osobu, které je ukládáno, a ochrany společnosti, může být uloženo vedle trestu obdobné povahy. Ochrannými opatřeními, které zákon umožňuje uložit, jsou ochranné léčení, zabezpečovací detence, zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty a ochranná výchova. Není možné, aby ochranné léčení bylo uloženo vedle zabezpečovací detence. Jedná se o dvě samostatná ochranná opatření, která se mohou vzájemně prostupovat a z tohoto důvodu není možné uložit je vedle sebe, protože by pak tuto svou funkci ztratila. Na ochranná opatření se vztahují i podmínky zahlazení odsouzení. Odsouzení nelze zahladit, nebylo – li dosud vykonáno nebo jinak ukončeno uložené ochranné opatření, a to přesto, že uplynula doba stanovená v §103 odst. 1. Toto doplnění platné

62

právní úpravy směřuje k tomu, aby odsouzení řádně vykonávali a nevyhýbali se výkonu ochranných opatření, nebo je jiným způsobem nemařili. Společná, přechodná a závěrečná ustanovení návrhu trestního zákoníku obsahují nové ustanovení, které vykládá pojem duševní poruchy. Duševní poruchou se tedy rozumí, mimo duševní poruchy vyplývající z duševní nemoci, i hluboká porucha vědomí, mentální retardace, těžká asociální porucha osobnosti nebo jiná těžká duševní nebo sexuální odchylka. Ve stejné části návrhu zákoníku je také zakotven pojem návykové látky, kterou se rozumí alkohol, omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování. Z důvodové zprávy je patrno, že pojem návykové látky je zde vykládán stejně, jako je tomu u platného trestního zákona a jak k němu přistupuje judikatura.

VIII. 6. Zabezpečovací detence Institut zabezpečovací detence je v návrhu trestního zákoníku upraven v §98 a zní: (1) Soud uloží zabezpečovací detenci v případě uvedeném v §47 odst. 2, nebo jestliže pachatel činu jinak trestného, který by naplňoval znaky zvlášť závažného zločinu, není pro nepříčetnost trestně odpovědný, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti. (2) Soud může uložit zabezpečovací detenci vzhledem k osobě pachatele s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a jeho poměrům i tehdy, jestliže a) pachatel spáchal zločin ve stavu vyvolaném duševní poruchou, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti, nebo b) pachatel, který se oddává zneužívání návykové látky, znovu spáchal zvlášť závažný zločin, ač již byl pro zvlášť závažný zločin spáchaný pod vlivem návykové látky nebo v souvislosti s jejím zneužíváním již odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nejméně na dvě léta, a nelze očekávat, že by bylo možné dosáhnout uložením ochranného léčení dostatečné ochrany společnosti, a to i s přihlédnutím k již projevenému postoji pachatele k ochrannému léčení.

63

(3) Zabezpečovací detenci může soud uložit samostatně při upuštění od potrestání, anebo i vedle trestu. Byla – li zabezpečovací detence uložena vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody, vykoná se po výkonu nebo jiném ukončení trestu odnětí svobody. Byl – li uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v době výkonu zabezpečovací detence, její výkon se na dobu výkonu takového trestu odnětí svobody přerušuje. Po skončení výkonu trestu se pokračuje ve výkonu zabezpečovací detence. (4) Zabezpečovací detence se vykonává v ústavu pro výkon zabezpečovací detence

se

zvláštní

ostrahou

a s léčebnými,

psychologickými,

vzdělávacími,

pedagogickými, rehabilitačními a činnostními programy. (5) Zabezpečovací detence potrvá, dokud to vyžaduje ochrana společnosti. Soud nejméně jednou za dvanáct měsíců a u mladistvých jednou za šest měsíců přezkoumá, zda důvody pro její další pokračování ještě trvají. (6) Zabezpečovací detenci může soud změnit dodatečně na ústavní ochranné léčení, pominou – li důvody, pro něž byla uložena, a jsou současně splněny podmínky pro ústavní ochranné léčení. (7) Od výkonu zabezpečovací detence soud upustí, pominou – li před jejím započetím okolnosti, pro něž byla uložena. První odstavec ustanovení se týká obligatorního ukládání zabezpečovací detence, druhý odstavec upravuje fakultativní uložení tohoto ochranného opatření. Ve všech uvedených případech stanoví zákon základní podmínku uložení zabezpečovací detence, kterou je subsidiarita k ochrannému léčení. „V souvislosti se zneužíváním návykové látky je trestný čin spáchán tehdy, jestliže mezi zneužíváním návykové látky a spáchaným trestným činem je příčinná souvislost.“68 V případě stavu pachatele způsobeného návykovou látku, se nemusí jednat o nepříčetnost nebo zmenšenou příčetnost, postačí ovlivnění v menší intenzitě. Zákon nevyžaduje, aby pobyt těchto pachatelů na svobodě byl nebezpečný. Zvláštní podmínkou je zde předchozí trestná činnost pachatele. „Navrhovaná právní úprava se je snaží vymezit jako skupinu osob, u nichž je vysoce pravděpodobné, že pro ně ochranné léčení bude neúčinné, které je ovšem třeba z důvodu ochrany společnosti „izolovat“ ve speciálních zařízeních, kde jim bude poskytována specializovaná odborná individuální péče.“69

68

Přesličková, H., Tomášek, J., Zeman, P. K navrhované právní úpravě institutu zabezpečovací detence. Trestní právo, 2004, č. 8, s. 23. 69 Přesličková, H., Tomášek, J., Zeman, P. K navrhované právní úpravě institutu zabezpečovací detence. Trestní právo, 2004, č. 8, s. 24.

64

VIII. 7. Postdetenční péče v návaznosti na propuštění z ústavu Otázku postdetenční péče neřeší ani návrh nového trestního zákoníku, ani návrh novely trestního řádu. Podle odborníků by byla nejideálnější situace, kdy by došlo k přemístění do ústavního léčení, jakmile by došlo k propuštění. Tomuto kroku napomáhá navrhovaná právní úprava, která umožňuje změnit zabezpečovací detenci na ústavní ochranné léčení. Návrh ale nepočítá se změnou přímo na ambulantní léčení. Jestliže legislativní zakotvení nepočítá s jinou úpravou, považuji za rozumné, že není možné překročit ústavní a rovnou nařídit ambulantní ochranné léčení. Osoba propuštěná z výkonu zabezpečovací detence by jednak měla být co nejdéle kontrolována formou jiného ochranného opatření a dále, v praxi běžně vznikají velké problémy s osobami, které po propuštění z ochranného léčení končí často „na ulici“. V těchto případech obvykle dochází k recidivě a státem vynaložené prostředky na léčbu jsou tak promarněny. Odborná veřejnost vybízí k vybudování sítě zařízení, jež by mohla napomáhat osobám propuštěným ze zabezpečovací detence. Tato zařízení by poskytovala různé resocializační a rehabilitační programy, pomoc v hledání zaměstnání a další. V praxi již dnes existují tzv. „Domy na půli cesty“, ale stále jich je velmi málo. Přitom je to často jediná pomoc a naděje pro osoby s ukončeným ochranným léčením.

VIII. 8. Změny plynoucí ze zabezpečovací detence v připravovaném znění nového trestního řádu Ministerstvo spravedlnosti uveřejnilo na svých webových stránkách návrh věcného záměru trestního řádu. Tato materie pojímá jako cíl trestního řízení v širším slova smyslu zjištění trestného činu, jeho pachatele, vynesení spravedlivého rozhodnutí o vině, trestu a ochranném opatření, jakož i výkon těchto rozhodnutí. Návrh věcného záměru je obsahově spjatý s návrhem nového trestního zákoníku. Široký katalog zásad zmiňuje mezi zásadami společnými pro celé trestní řízení zásadu přiměřenosti, jež je vůdčí zásadou při ukládání zabezpečovací detence. Jednotlivými druhy zásad jsou zásady zahájení trestního řízení a stíhání (zásada oficiality, legality s modifikací oportunity a obžalovací), zásady dokazování (zásada presumpce neviny, vyhledávací, bezprostřednosti, ústnosti a volného hodnocení důkazů) a konečně i zásady zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností a zásada veřejnosti. Z několika uvažovaných variant bylo zvoleno vyjádření základních zásad v celkové koncepci trestního řádu a ve vymezení jeho jednotlivých ustanovení.

65

V režimu dokazování bude u znaleckých posudků posíleno rozlišení případů, kdy bude třeba vyžádat znalecký posudek na rozdíl od odborného vyjádření. Mezi úkony soudce činného v přípravném řízení bude náležet pravomoc nařízení pozorování obviněného ve zdravotnickém ústavu za účelem vyšetření jeho duševního stavu a případné prodloužení doby trvání takového pozorování. V tomto bodu bude trestní řád navazovat na Listinu základních práv a svobod, konkrétně na čl. 8 odst. 6, tedy umístění do zdravotní péče bez souhlasu. Jsem toho názoru, že se jedná o důležité ustanovení, které by mohlo zabránit případným problémům a nedostatkům při pořizování znaleckých posudků a zároveň by mělo přispět ke kvalitnějšímu posouzení duševního stavu pozorovaného, na rozdíl od současné praxe. U problematiky rozhodnutí ve vyšetřování se ve věcném záměru zákona o trestním řízení soudním uvádí: „V případě, že v rámci přípravného řízení bude uzavřena pouze dohoda o vině a nikoli o trestu, nebo pokud obviněný dozná vinu jen zčásti, státní zástupce podá u soudu obžalobu a navrhne, aby hlavní líčení bylo provedeno jen v rozsahu nedoznané části skutku. Nebyla – li uzavřena dohoda též o ochranném opatření, státní zástupce může podat samostatný návrh na uložení ochranného opatření, a to i ohledně zúčastněné osoby.“70 Ke zkrácenému vyšetřování je ve věcném záměru uvedeno, že jej nelze konat, nebo v něm pokračovat, je –li obviněný mimo jiné na pozorování ve zdravotnickém ústavu. Po přednesení obžaloby v hlavním líčení, má obžalovaný možnost vyjádřit se, zda se cítí vinen či nevinen. Pro případ, kdy obžalovaný prohlásí svou vinu a není obžalován ze zvlášť závažného zločinu, je oprávněn podat návrh na stanovení, kromě jiného, i ochranného opatření. Tímto návrhem, ať už jej podal obžalovaný nebo státní zástupce, není soud vázán. Pokud ale soud uloží jiné ochranné opatření, mohou obžalovaný i státní zástupce podat odvolání, ve kterém mohou napadnout všechny výroky rozsudku. Opravný prostředek není přípustný, jestliže soud schválil návrh dohody o vině a trestu učiněný státním zástupcem, nebo pokud soud přijme návrh obžalovaného v celém rozsahu za souhlasu uvedených stran. Tato úprava je inspirována zahraničními úpravami. Je třeba dodat, že tato úprava je v souladu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, jak je uvedeno ve věcném záměru.

70

Věcný záměr zákona o trestním řízení soudním (trestní řád). [citováno 4. 2. 2008]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=168724, s. 102 – 103.

66

IX. OD TEORIE K PRAXI

Teoretické pojetí této práce má i svou praktickou stránku. Velmi podnětné bylo mé setkání s paní MUDr. Růženou Hajnovou. Následující řádky jsou „teorií naruby“. Jak jsem po velmi milém setkání ze dne 13. 2. 2008 s paní doktorkou zjistila, věci se mají mnohdy úplně jinak než zákonodárce předpokládá. Abychom vůbec mohli o zabezpečovací detenci hovořit, bylo třeba ujasnit si, pro koho je vlastně detence zřizována. Moje představa definice, opírající se o paragrafové znění vládního návrhu zákona o výkonu zabezpečovací detence a vládního návrhu trestního zákoníku, byla částečně správná, až po jistý kritický bod. Tím je pomyslná hranice mezi ukládáním ochranné léčby a zabezpečovací detence. Tedy, kdy ukládat ochrannou léčbu a kdy už zabezpečovací detenci. Ustanovení navrhovaných zákonů se v tomto vyjadřují kontraproduktivně. Paní doktorka Hajnová uvedla, že podstatnou chybou je znění prvního odstavce §98 v návrhu nového trestního zákoníku, kde se uvádí, že zabezpečovací detence bude uložena pachateli, který není pro nepříčetnost trestně odpovědný. Stejně je tomu i v případě doplnění platné úpravy trestního zákona o §72a. Vůbec se totiž nemusí jednat o nepříčetného pachatele. Jako příklad mi byl uveden pachatel X, který opakovaně přepadá bankovní ústavy. Psychiatr na něj vypracuje posudek, kde se zjistí, že se o žádnou nepříčetnost nejedná. Pachatel X vykoná trest odnětí svobody, nic jiného mu ani nemůže být uloženo, když je duševně v pořádku, dostane se opět na svobodu a začne recidivovat. Odborné slovo tedy zní, že i příčetnému pachateli by se měla ukládat zabezpečovací detence, aby nemohlo dojít k dalšímu přepadení, kde by někdo ztratil život jen proto, že kromě přepadávání bank má například zálibu ve střelných zbraních. Rozhodování o uložení ochranné léčby nebo zabezpečovací detence by mělo být odvislé od vlastního postoje pachatele. Detence by měla být určena pro pachatele, kteří mají vnitřní dispozice pro opakované páchání trestné činnosti s absencí vnitřních zábran a s trvalým sklonem k takovému jednání. V Německu jsou označováni jako zvykoví nebo řemeslní zločinci. Oproti tomu do ochranné léčby by měl patřit člověk se schopností vnitřní motivace. Detence pak dává možnost „volby“. Zatvrzele odmítat léčbu nebo se rozhodnout pro změnu a propustným systémem se přes ústavní a ambulantní ochranné léčení vrátit do společnosti. To vše ale závisí na pachatelově vůli chtít se léčit.

67

Nyní něco více k německému systému. Právní úprava v Německu byla popsána v samostatné subkapitole a i zde již bylo zmíněno německé pojetí řemeslného zločince. MUDr. Hajnová považuje bavorský „Zákon o detenci vysoce nebezpečných pachatelů trestných činů se zvláštním sklonem k recidivě“ za velmi zdařilý. Dobrou demonstrací je úspěšný model, fungující na forensní klinice ve Straubingu. Jedno rameno kliniky tvoří detenční oddělení, ve kterém je možné setkat se se sexuálním pachatelem, kasařem, ale i bankovním lupičem, jak bylo uvedeno u problému s nepříčetností. V této části by se česká úprava měla více přiblížit německému pojetí. Chvíli jsme také nechaly mluvit čísla. Paní doktorka Hajnová uvedla, že z deseti léčeben, které by přicházely v úvahu, by 100 – 150 pacientů bylo vhodných pro umístění do výkonu zabezpečovací detence. Domnívám se, že na počet obyvatel v České republice, se jedná o poměrně vysoké číslo. Domy na půli cesty. Otázka postdetenční péče také není příliš dořešená. Opět jsem dostala demonstrativní příklad. Pachatel brutálního znásilnění po jedenácti letech výkonu trestu odnětí svobody. Za tuto velmi dlouhou dobu může dojít v rodinných poměrech k takovým změnám, že po propuštění je z něj bezdomovec, který když uvede svou původní adresu, není možné se jej dopátrat, protože v mezidobí mohla být nemovitost prodána, rodiče jsou po smrti a zbytek rodiny se jej zřekl. Potřeboval by si najít práci. Ale přijít z ulice s jeho minulostí znamená pro zaměstnavatele jednoznačný důvod o něm jako o zaměstnanci ani nepřemýšlet. Nařízené ambulantní léčení? Je velmi malá pravděpodobnost, že se člověk bez prostředků bude pravidelně dostavovat, zvláště když už dnes nemá nárok na proplacení cesty od sociálních orgánů. V součtu dochází k tvorbě takového prostředí, kdy ulice jej zcela pohltí a vynaložené finanční náklady a úsilí zbytečně propadají v okamžiku, jakmile se začne dopouštět stejného trestného jednání. Záchranným lanem v těchto případech by měla být celorepubliková síť domů na půli cesty a obdobných organizací. V průběhu zpracovávání této práce mě zaujala problematika znaleckých posudků. Paní doktorka Hajnová mi hned v úvodu řekla, že toto je téma na samostatnou diplomovou práci. Přesto jsme se nakonec dotkly i této tématiky. Dříve vypracovávala znalecký posudek dvojice znalců, kteří se museli shodnout. Dnes sestavuje znalecký posudek pouze jeden znalec. Jen psychiatr může určit rozpoznávací a ovládací schopnosti posuzované osoby, s čímž bývají v praxi někdy problémy. Pro nedostatečné finanční ohodnocení mnoho zkušených znalců svojí činnost již nevykonává a na jejich místa nastupují jejich mladí kolegové. Ti, snad z nedostatku zkušeností, navrhují ochrannou léčbu, aby se „něco nezanedbalo“. Důsledkem toho je 68

pak větší četnost ukládání ochranných opatření, byť by to mnohdy nebylo nutné. Revizní posudky jsou mnohem dražší. Navíc nám v České republice chybí soudně psychiatrická klinika, aby zde bylo možné po delší dobu pozorovat posuzované osoby. Při odstranění zmíněných nedostatků by jistě byla znalecká činnost pružnější a přesnější.

69

X. SHRNUTÍ A DOPORUČENÍ

X. 1. Shrnutí Po obsahové stránce jsou jednotlivé části této diplomové práce koncipovány tak, aby byly v základních rysech nastíněny všechny prvky a nedořešené otazníky související s novým institutem zabezpečovací detence. Úvodní kapitoly se týkají společnosti a její ochrany spolu s tlakem odborné veřejnosti, která účinně a soustavně vyvolávala debaty a prosazovala zavedení tohoto tolik potřebného institutu. A právě odborná veřejnost zajistila velké množství materiálu, který poskytuje přehled o zahraniční úpravě zabezpečovací detence přes legislativní uchopení problematiky až po praktické a technické aspekty. Aby mohlo v konkrétním případě dojít k uložení zabezpečovací detence, je třeba mít jasné a věcné znalosti o okruhu osob vhodných k umístění do detenčních ústavů a o zákonné úpravě ukládání a výkonu zabezpečovací detence. Každé rozhodnutí by mělo mít pevnou oporu v kvalitním znaleckém posudku a samy detenční ústavy musí splňovat bezpečnostní a technické parametry včetně vnitřních pravidel chodu ústavu a zacházení s chovanci. Všechny uvedené body jsou součástí této práce. Jak již bylo zmíněno, před rokem 1990 vznikla snaha vytvořit nový druh ochranného opatření – zabezpečovací detenci. K výkonu tohoto opatření má docházet ve specializovaných ústavech. Do tohoto ústavu budou umísťováni pachatelé, kteří jsou vysoce společensky nebezpeční a u nichž by ochranné léčení tak, jak je v současnosti upraveno, nefungovalo. V závislosti na typu pachatelů, kterým má být zabezpečovací detence ukládána, mají v detenčních ústavech hrát dominantní roli výchovné, psychologické a pedagogické metody, jejichž účelem je přivést pachatele k uvědomění si své duševní poruchy, snaha o její zvládnutí a následné pominutí společenské nebezpečnosti. Tomuto cíli má sloužit vzájemná propustnost mezi ochranným léčením a zabezpečovací detencí. Ústavy určené pro výkon zabezpečovací detence budou zajišťovat ostrahu umístěných osob a zároveň zde bude působit kvalifikovaný personál, pečující o nápravu jejich duševního zdraví. V současnosti vyvstávají problémy ve zdravotnických zařízeních, kde se vykonává ochranné léčení. Tato zařízení jsou určena k léčbě pacientů, nikoli k zacházení s vysoce nebezpečnými pachateli s negativním postojem k léčbě, kteří často ohrožují ostatní pacienty i personál. Tyto osoby je třeba umístit do zabezpečovací detence, aby nadále nerozvracely léčebné programy u ochranných léčeb a neterorizovaly celé oddělení. 70

Je zde také podstatný prvek zadostiučinění vůči veřejnosti. Samotné uložení ochranného léčení není společností vnímáno ani jako dostatečná ochrana před opakovaně formulovanou skupinou vysoce nebezpečných osob a ani jako dostatečný trest, postihující jejich vadné a trestné jednání. Funkce zabezpečovací detence by mohla působit jako lék na paniku veřejnosti masírované zprávami sdělovacích prostředků o útěcích různých agresorů a jejich následcích. Z důvodu řádného průběhu výkonu zabezpečovací detence, vypracovali zákonodárci znění zákona o výkonu zabezpečovací detence, které již prošlo třetím čtením v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR. Zákon upravuje kromě jiného umísťování chovanců do ústavů, jejich práva a povinnosti, zdravotní a sociální podmínky, zaměstnávání, zacházení s chovanci, odměny a tresty a opatření k zajištění bezpečnosti. Současně bylo třeba zařadit zabezpečovací detenci mezi ochranná opatření ve stávajícím znění trestního zákona i do připravovaného návrhu nového trestního zákoníku, aniž by bylo opomenuto promítnutí změn do souvisejících právních předpisů. Tyto široké okruhy jsou také zapracovány v předcházejících kapitolách.

X. 2. Doporučení Jedním z velkých problémů, se kterými se bude muset praxe nadále potýkat, jsou znalecké posudky. Samotné jejich provádění spolu s nedostatkem odborníků působí problémy již dnes. Nedá se předpokládat blízká korekce mezer a nedokonalostí, které by bylo třeba o to více uskutečnit, jakmile nabude účinnosti zákon o výkonu zabezpečovací detence. Zabezpečovací detence je mnohem represivnější opatření než ochranné léčení. Z tohoto důvodu by měl být kladen větší důraz na význam znaleckých posudků a jejich odborné, důkladné a bezchybné zpracování. Navrhovaná úprava zabezpečovací detence bude zřejmě místy vyžadovat korekce. Konkrétně se jedná zejména o vytlačení nutnosti nepříčetnosti či zmenšené příčetnosti pachatele pro uložení zabezpečovací detence. Účelem detence by mělo být postižení i příčetných pachatelů, kteří přesto představují takové riziko pro společnost, že by jiné ochranné opatření nedokázalo poskytnout dostatečné záruky. Paní MUDr. R. Hajnová upozorňuje na další vadu. V navrhované změně a doplnění stávajícího trestního zákona, stejně jako v případě nového trestního zákoníků, se uvádí, že zabezpečovací detence má být vykonána v ústavu pro výkon zabezpečovací detence se zvláštní ostrahou a s léčebnými, psychologickými, vzdělávacími, pedagogickými, rehabilitačními a činnostními programy. Podle paní doktorky není úplně v pořádku pořadí jednotlivých programů. V popředí by měla stát sociální změna a sociální 71

působení na osoby v zabezpečovací detenci, teprve v pozadí léčebné a medicínské prvky. Také Prof. JUDr. Helena Válková upozorňuje na některé koncepční nedostatky zabezpečovací detence. „Slabinou navrhovaného řešení, pokud jde o vymezení kategorií pachatelů, kterým zákon umožňuje zabezpečovací detenci uložit, je především fakt, že navzdory hlasům řady odborníků z oboru vývojové psychologie a dětské psychiatrie předvídá zákonodárce možnost uložení zabezpečovací detence i mladistvým, přičemž i z důvodové zprávy je patrné, že zákonodárce argumentačně tápe a není si opodstatněností zařazení této věkové kategorie do svého návrhu vůbec jistý… V rozporu s jednou ze základních podmínek uložení zabezpečovací detence nelze totiž u mladistvých s ohledem na jejich probíhající mentální i somatický vývoj jednoznačně konstatovat, že by ochranné léčení v ústavní podobě v jejich případě nezajistilo ochranu společnosti dostatečným způsobem, a je jim proto nutné uložit zabezpečovací detenci. Daň populismu a chybějící odborná kompetence předkladatelů jsou v tomto ohledu zvlášť zřetelné.“71 Profesorka Válková dále uvádí, že zákonodárci se nepodařilo přesně vymezit podmínky uložení zabezpečovací detence, konkrétně definicí duševní poruchy a zpřesněním stupně nebezpečnosti pobytu pachatele na svobodě. Konečně by bylo velmi vhodné a přínosné zdokonalit „postdetenční péči“ rozšířením množství různých organizací typu „domů na půli cesty“. Pokud si společnost a stát „převychová“ pachatele, měla by se o něj i nadále postarat, aby se veškeré vynaložené úsilí nestalo zbytečným. Rozhodně by se jednalo o přínos na obou stranách. Momentálně není možné říci, že nově zavedený institutu zabezpečovací detence bude fungovat bez potíží. Pomineme – li fakt, že dosud neexistuje ústav, v němž by mělo docházet k výkonu zabezpečovací detence a odborníci již dnes poukazují na některé nedostatky, samotná praxe nejlépe ukáže, kde je úprava nedokonalá, nebo kde je ještě třeba úpravu doplnit. Tato práce rozebírá různá pro a proti a ukazuje i na některé obtížné okamžiky zrodu zabezpečovací detence a případné nepřesnosti. Přesto je potřeba uvědomit si, jak důležitý institut zde vzniká a jak moc je potřebný.

71

Válková, H. Zabezpečovací detence – nový prostředek k ochraně před zvlášť nebezpečnými pachateli?. Právní rozhledy, 2007, č. 21, s 2.

72

XI. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY:

Knižní díla 1) Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. přepracované a doplněné vydání, Brno : Masarykova univerzita, 2006. 2) Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. aktualizované vydání, Praha : Nakladatelství Linde Praha, 2007. 3) Jelínek, J. a kol. Trestní zákon a trestní řád s poznámkami a judikaturou a předpisy souvisící v úplném znění. 25. aktualizované vydání podle právního stavu k 1. 9. 2007, Praha : Nakladatelství Linde Praha, 2007. 4) Musil, J. Klinická psychologie a psychiatrie. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2006. 5) Radimský, J. a kol. Psychiatrie II. 2. přepracované vydání, Brno : Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví v Brně, 2001. 6) Malá, E., Pavlovský, P. Psychiatrie. Praha : Nakladatelství Portál, 2002. 7) Praško, J. a kol. Psychiatrie. Praha : Nakladatelství Informatorium, 2003. 8) Pavlovský, P. a kol. Soudní psychiatrie a psychologie. Praha : Nakladatelství Grada Publishing, 2001.

Legislativní materiály 1) Věcný záměr zákona o trestním řízení soudním (trestní řád). [citováno 4. 2. 2008]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=168724. 2) Návrh trestního zákoníku. [citováno 17. 12. 2007]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=160504. 3) Důvodová zpráva k trestnímu zákoníku. [citováno 15. 1. 2008]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=160504. 4) Vládní návrh zákona o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů. [citováno 17. 12. 2007]. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=11126. 5) Příloha k vládnímu návrhu zákona o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů. [citováno 17. 12. 2007]. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=11127.

73

Internetové zdroje 1) Ochranné léčby společensky zvláště nebezpečných pacientů (1/2). [citováno 12. 2. 2008]. Dostupný z: http://www.vscr.cz/clanky/?cl_id=231. 2) Brichcín, S. Detenční ústav a institut zabezpečovací detence. [citováno 12. 2. 2008]. Dostupný z: http://www.mvcr.cz/casopisy/kriminalistika/2005/02/brichcin.html.

Odborné zprávy, projekty a studie 1) Sexuální deviace – Závěrečná zpráva projektu. KAP/02/53. Praha: Poradna pro občanství/občanská a lidská práva, Velvyslanectví Nizozemského království, 2002. 2) Netík, K. Nástin k problematice detenčního ústavu, 2004. 3) Zeman, P., Přesličková, H., Tomášek, J. Institut zabezpečovací detence. Praha : Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2004. 4) Teze k institutu ochranné detence a její realizace v USA a Kanadě, materiál z Ministerstva spravedlnosti ČR (nepublikováno).

Časopisecká díla 1) Přesličková, H., Tomášek, J., Zeman, P. K navrhované právní úpravě institutu zabezpečovací detence. Trestní právo, 2004, č. 8. 2) Přesličková, H., Tomášek, J., Zeman, P. K navrhované právní úpravě institutu zabezpečovací detence. Trestní právo, 2004, č. 9. 3) Přesličková, H., Tomášek, J., Zeman, P. Potřebujeme institut zabezpečovací detence?. Zdravotnictví a právo, 2005, č. 2. 4) Herzeg, J. Poznámky k německé úpravě institutu zabezpečovací detence. Trestněprávní revue, 2005, č. 8. 5) Šámal, P. K úpravě trestních sankcí ve vládním návrhu rekodifikace trestního zákoníku. Trestněprávní revue, 2005, č. 5. 6) Šámal, P. Škvain, P. Pojetí detence ve vládním návrhu trestního zákoníku. Trestněprávní revue, 2005, č. 12. 7) Bajcura, L. Inspirace pro český detenční ústav. České vězeňství, 2005, č. 2. 8) Sejrek, F. Inspirace pro český detenční ústav. České vězeňství, 2005, č. 3. 9) Válková, H. Zabezpečovací detence – nový prostředek k ochraně před zvlášť nebezpečnými pachateli?. Právní rozhledy, 2007, č. 21.

Judikatura Nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 502/02. 74

Právní předpisy v platném znění 1) Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky. 2) Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. 3) Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. 4) Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů. 5) Zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech), ve znění pozdějších předpisů. 6) Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů. 7) Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 8) Zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů.

75

XII. RESUMÉ

Before 1990, there was made an effort towards the establishment of a new type protective measure – the preventive detention. This measure is meant to be performed in specialized institutes. To such an institute, socially considerably dangerous individuals will be transferred, criminals, in whose cases current preventive treatment, as performed in accordance to existing laws, took no effect. Depending on the type of perpetrator, who would be laid on the preventive detention, educational, psychological and pedagogical methods should be given the dominant importance, bringing subjects to a realization of their mental disorder, strive to control it and subsequent social risk elimination. Mutual permeability between the preventive treatment and the preventive detention should serve this goal, as well. This work deals with the idea of a reception of new preventive detention institute which, in contrast to other states where it has been functioning for several years, is a new measure in the Czech criminal law. It is the very society, which closely concerned with this issue, regarding quite often escapes of dangerous aggressors and sexual deviants from institutes which are incapable, both technically and personally, to prevent them from escaping. Frequently, news of horrific consequences of such deliberate departures finds their way to us in media. Nevertheless, often a simple door is the only obstruction on escapee’s way out. Dangerous aggressors and sexual deviants have significant negative impact not only outside, but also inside the institute. They are uncooperative during their own treatment, sometimes even rejecting and what more, they disrupt a treatment of other patients. Therefore, one can not be surprised that the highest number of requests for preventive measures’ extension by the preventive detention comes from professionals who experience this dangerous groups’ behaviour on a daily basis. Medical facilities which perform preventive treatment have their purpose stated clearly – to treat patients, not to substitute prisons. It is hardly possible to leave such facilities’ personnel and clients under the threat at the hands of non-compliant patients. The element of society’s satisfaction is also vital. The very imposition of the preventive treatment is perceived neither as a sufficient protection from highly dangerous people, nor a sufficient punishment affecting them for their defective and criminal behaviour. Preventive detention function should act as a remedy for public panic, stimulated by media’s news of escaping aggressors and following consequences.

76

Edgeways the content, particular parts of this dissertation are conceived in such way that they outline key features of all elements and live questions regarding the new institute of the preventive detention. Introductory chapter are concerned with society and its protection, along with the pressure at the hands of professional public which has effectively and repeatedly invoked debates and has promoted the establishment the necessary institute. And it was the very professional public that provides a review of a foreign preventive detention adjustment, along with legislative assumption and practical and technical aspects. In order to impose the preventive detention on an actual subject, it is necessary to have clear and factual knowledge of both the group of individuals appropriate to be placed into detention institutes and of imposition’s legal adjustment along with preventive detention performance. Each decision should utterly rely on a respectable expertise and the very detention institutes must fulfil security and technical parameters including institute’s internal operational rules and inmates’ treating. All points stated make part of this work. Because of the proper course of the preventive detention performance, legislators elaborated a statutory text on preventive detention performance which has already passed the third reading in PSP ČR. The law adjusts, among others, the inmates’ placement into institutes, their rights and duties, health and social conditions, employment, inmates’ treating, rewards and punishments and security. At the same time, it was essential to enlist preventive detention in security measures of the current criminal law statues without missing out such changes’ projection into relative legal provisions. These spheres are also dealt with in particular chapters. Expertise is one of the major problems which practice will be meeting in the future. Its very conduction, as well as the lack of experts, is already a problem. We can not any early flaws and gaps correction, which needs to be brought to existence, once the preventive detention performance law becomes valid. The preventive detention is much more repressive measure than preventive treatment. That is why stronger emphasis should be put on expertise significance and its professional, thorough and flawless elaboration. Finally, it would be appropriate and contributing to improve the “post-detention treatment” via expanding the whole variety of organizations like “midway homes”. Once the society and state “reconditions” the perpetrator, it should also ensure that all endeavour spent was not useless. By all means, this would be a contribution to both parties.

77

At present, it can not be decided whether the newly established preventive detention institute would be functioning flawlessly. Leaving aside the fact that no such institute, in which the preventive detention would be performed, exists and some experts already point out some insufficiencies, the practice itself will show the best law adjustment’s imperfections or gaps that will need filling in. This work analyses various advantages and disadvantages and adverts to some difficult stages of preventive detention origination as well as eventual inaccuracies. Nevertheless, it is necessary to realize that the institute of a great importance is arising and that it is necessary for our society.

78