Za tajemstvím růžového oleje Co může být sladšího pro muže, než po růžích vonící šíje či podpaží jeho vyvolené? To věděli již staří Peršané, první výrobci růžového oleje. Od nepaměti byl velmi drahý. Královna ze Sáby nechala stít nebohou služebnou, která nedopatřením rozbila miniaturní flakon se vzácným obsahem. Výrobní tajemství časem odhalili Bulhaři, kteří jsou dnes největším světovým výrobcem růžového oleje, bez kterého se špičková (nejen francouzská) kosmetika neobejde. Gram růžového oleje je dražší než gram
82
zlata. Nedivme se, vždyť k výrobě 0,1 litru růžového oleje je potřeba 100 kg růžových okvětních lístků. Vydejme se společně do míst, kde se tato vzácnost vyrábí. Máme namířeno do vnitrozemí, do města Kazanlaku, ležícího ve světově proslulém Údolí růží. Náš cíl leží na hlavní trati Sofie – Burgas a má přímé rychlíkové spojení. Dostat se sem ovšem můžeme i autobusem či automobilem po silnici I. třídy číslo 6 ze Sofie do Burgasu.
Údolí růží Kazanlak leží v nížině protknuté řekou Tundža, mezi pohořími Stara Planina a Sredna Gora asi 200 km východně od Sofie. V prvním červnovém týdnu, kdy jsou růže v plném květu, se zde každoročně koná mezinárodní Festival růží, oslavující krásu a mládí. Ten jsme sice neviděli, ale naše první kroky vedou do Muzea růží, kde nás čekají unikátní expozice i ukázky výroby růžového oleje. V první řadě je třeba říci, že se jedná o růže plané, poněkud připomínající naše šípkové keře. Jsou něžně bílé, až slabě do růžova. Ale intenzivně voní, více než ty šlechtěné holandské, které doma kupujeme našim dívkám a ženám. Plantáže a růžové sady jsou všude kolem města, táhnou se do dáli, směrem ke slavnému průsmyku Šipka, kde svého času ruští a bulharští hrdinové zastavili obrovskou tureckou převahu, což znamenalo konec pět set let trvající osmanské nadvlády nad bulharským lidem. Muzeu kraluje letitá budova Akademie věd, která před krátkým časem oslavila sto let své existence. Po celou dobu je zaměřena na výzkum růží a růžového oleje. Ten se zde díky pří-
znivým klimatickým podmínkám začal vyrábět z růží propašovaných Turky ze Sýrie. Začátkem devatenáctého století se stal Kazanlak obrovským centrem pěstování růží a výroby růžového oleje, který získal desítky ocenění na renomovaných zahraničních výstavách. A tak je tomu dosud. Víte, že... Sedmdesát procent celkové světové produkce růžových vonných olejů nebo extraktů z růží pochází z oblasti mezi Klisurou a Kazanlakem. Ročně za tyto produkty zaplatí výrobci parfémů 50 milionů dolarů, a proto jsou růže známé jako „bulharské zlato“. Kilogram oleje na mezinárodních trzích stojí nejméně 4000 amerických dolarů, při aukcích se ceny často vyšplhají na dvojnásobky. Damašská růže (Rosa damascena) má svůj původ v Indii. Odtud se dostala přes Persii, Sýrii a Turecko do Bulharska, do své druhé domoviny. Z jednoho akru (0,405 hektaru) růží se získává 1,5 tuny květů, což je asi 3 miliony poupat. A na jeden litr vysoce kvalitního vonného oleje je zapotřebí 6 až 8 tisíc kilogramů okvětních líst83
ků. Na výrobu pouhého gramu je zapotřebí cca 1000 růžových poupat. Většina sběru se provádí ručně, v květnu, od 3 hodin ráno pouze do 8 hodin dopoledne. Jinak by slunce vypařilo z květů až polovinu oleje! Okvětní lístky se pak dopravují na oslech do moderních destiloven ke zpracování. Bulharský růžový olej je nejkvalitnější a nemá na světě konkurenci. Nejznámější světoví výrobci parfémů jej používají ve svých recepturách kvůli dvěma základním kvalitám: pro zvláštní a jedinečné aroma, a proto, že olej parfému dodává dlouhou trvanlivost. Muzeum růží Vcházíme do budovy Akademie věd, kde to příjemně voní. Samozřejmě po růžích. Usměvavá průvodkyně nabízí výklad ve třech světových jazycích, anglicky, německy a rusky. Při prvních krocích nás zaujme citát německého polního maršála Helmuta von Moltke z května roku 1837 (v době, kdy Bulharsko 84
bylo ještě pod nadvládou Turků, v jejichž armádě za žold sloužila řada německých důstojníků): „Kazanlak je evropský Kašmír, turskijat gjulestan – turecká země růží.“ Nejdříve jsme v místnosti dokladů, dokumentů a zažloutlých dobových materiálů. Z výkladu i popisků u vitrín se dozvídáme, že tato nenahraditelná surovina kosmetického průmyslu se vyvážela již v roce 1720 přes Cařihrad na lodích do Marseille, Londýna, New Yorku a s koňskými karavanami přes Bukurešť do Vídně, Paříže, Berlína a Moskvy. V roce 1820 založil Dončo Papazov z Kazanlaku první bulharskou společnost pro výrobu růžových olejů. Později ji jeho synové Dimitar a Botjo dále rozvíjeli. Následovaly společnosti Kančo Šipkova, Christo Christova a Petko Orozova, jak mů-
žeme vysledovat na panelech s nejrůznějšími tiskovinami i starými fotografiemi. V pokračující expozici vidíme, chráněné tlustostěnným sklem, zlaté medaile, které bulharský růžový olej vyhrál na veletrzích ve Vídni (1873), v Paříži (1875) či ve Filadelfii (1876) nebo třeba v Chicagu (1893). V následujících odděleních muzea si prohlížíme řadu původních přístrojů z mědi a dalších materiálů. Jsou zde zařízení k destilaci oleje, nástroje na oddělování oleje od růžové vody, dobové lahve, kontejnery i zvláštní přepravky pro vývoz produktu. Nechybí loga obchodníků, účetní knihy, nejrůznější dokumentace a fotografie obchodnických rodin. Poznámkami se nám plní blok.
Kupodivu zde není zákaz fotografování, jak to bývá v jiných muzeích, čehož pilně využíváme. Rozsáhlá sbírka předmětů, fotografií a písemností dokumen-
85
tuje 330 let dlouhou historii bulharského růžového průmyslu. Rozovo sladko i brandy Pár minut chůze od muzea je malý skanzen, prastará původní dřevěnice v kouzelné zahradě s malou primitivní destilovnou oleje, která turistům předvádí, jak se z lístků maceroval olej před staletími. Vítá nás typická bulharská lidová architektura se vzdušným balkonem a s posezením u venkovního ručně stloukaného stolu s dubovou deskou. Paní domu v kroji nabízí k ochut-
86
nání další růžové výrobky, tentokrát pochutinu v podobě růžové marmelády a růžového likéru, kterému říkají brandy. Obojí je lahodné a na prodej. Právě tak, jako olej sám, ukrytý ve skleněných tyčinkách v charakteristických dřevěných dózičkách, zdobených vypalovanými ornamenty. Ty se tradičně vyrábějí nedaleko Trojanského kláštera na Staré Planině, v obci Orešak. Nikdo z turistů neodolá, neboť je to ten nejvoňavější suvenýr, jaký mohou svým drahým z toulek po bulharském vnitrozemí přivézt.
Národní historické muzeum Varna
87