2013 / XXIV
Bulletin Historického ústavu AV ČR vychází jednou ročně jako nepravé periodikum. Vydává: Historický ústav AV ČR, v. v. i., nakladatelství Historický ústav, Prosecká 76, 190 00 Praha 9 Vedoucí nakladatelství: PhDr. Martin Holý, Ph.D.,
[email protected] Vědecká redaktorka: prof. PhDr. Eva Semotanová, DrSc.,
[email protected] Odpovědná redaktorka: Mgr. Kateřina Bobková-Valentová, Ph.D.,
[email protected] Výkonná redaktorka: Dana Vondrášková,
[email protected] Technická redakce: Miroslava Paulová,
[email protected] Grafický návrh obálky: Vít Luštinec Fotografie: Dana Fialová, Milan Hlavačka, Zdeněk Hrabica, Eva Chodějovská, Jana Jelínková, Vojtěch Kyncl, Vlasta Mádlová, Marcella Rossová, Milan Řepa, Eva Semotanová, Blanka Šubecová, Dana Vondrášková, Akademický Bulletin a České centrum Bratislava. ISSN 1214–1836
um výzk a a věd rence e konf vory o rozh ntace e prez y v výsta arizace l popu nihy k nové
EDITORIAL
V
ážené čtenářky a čtenáři, otevřeli jste XXIV. ročník Bulletinu Historického ústavu AV ČR, vydaný v roce 2013, ale mapující události a dění v ústavu za rok 2012. Nová obálka ve zkratce připomíná logo ústavu v podobě přesýpacích hodin. Kromě tištěné verze (v malém nákladu) je elektronická podoba Bulletinu dostupná na naší webové stránce http://www.hiu.cas.cz/cs/onas/bulletin-hu.ep/.
zkumné práce; představují formou rozhovorů vědecké osobnosti Historického ústavu AV ČR mladší, střední i starší generace. Nechybí přehled významných publikací z dílny našich pracovníků. Prostor dostávají také nevýzkumná pracoviště, zejména pražská či brněnská knihovna, nakladatelství aj. Potěšilo by nás, kdybyste v Bulletinu nalezli odpovědi na otázky: Jak se žije a bádá v jednom z ústavů Akademie věd České republiky? Proměňují jeho pracovníci účelně finanční prostředky přidělené státem na výzkum a vývoj? Jaký posun v poznání dějinného vývoje českých zemí dosud uskutečnili? Profil i aktivity Historického ústavu AV ČR lze průběžně sledovat na jeho webové stránce http:// www.hiu.cas.cz/cs/, výsledky výzkumu jsou každoročně shrnuty do výročních zpráv o činnosti a hospodaření, které najdete na http://www.hiu.cas.cz/cs/ o-nas/vyrocni-zpravy.ep/. Hovoří suchou řečí faktů, citací a čísel. Za těmito výkazy jsou ale konkrétní lidé, pracovníci ústavu, kteří uvedené hodnoty vytvořili. Podělte se s nimi o jejich názory, úspěchy i radost z vykonané práce. Editorial Bulletinu Historického ústavu AV ČR XXIV si dovolím ukončit inspirativním citátem pro rok 2013: Tu ne cede malis, sed contra audentior ito. (Aeneis, l. 6, v. 65) Nedej se odradit strastmi a směle se na odpor postav.
Bulletin Historického ústavu AV ČR vychází od roku 1991, zpočátku byl vydáván i v několika číslech ročně. Publikované příspěvky informují o zajímavostech z vědeckého života ústavu, zejména o výzkumných projektech, jejich řešitelích a řešitelských týmech, o mezinárodních i domácích konferencích a workshopech a také o prezentacích výsledků vý-
Eva Semotanová
Vergilius, Aeneis. In: Eva Kuťáková – Václav Marek – Jana Zachová, Moudrost věků. Lexikon latinských výroků, přísloví a rčení, Praha 1988, s. 520.
1
ÚVODEM Po 1. červnu 2012 nenastalo zemětřesení, „jenom“ změny
D
ne 1. června 2012 jsem převzala pomyslnou štafetu ve vedení Historického ústavu Akademie věd České republiky a stala se jeho čtvrtým ředitelem (ředitelkou) po Františku Šmahelovi, Jaroslavu Pánkovi a Svatavě Rakové. V sousedství těchto hvězdných jmen cítím nesmírnou zodpovědnost za všechny kroky, které jsem v krátkém období od začátku června uskutečnila a které mám v úmyslu dále uskutečnit po dobu mého pětiletého funkčního období, budou-li všechny okolnosti příznivé. Nejprve bych ráda vyjádřila několik poděkování. Má předchůdkyně Svatava Raková mi předala po konkurzním řízení a mém jmenování předsedou Akademie věd České republiky (AV ČR) Jiřím Drahošem za přítomnosti místopředsedy AV ČR Jaroslava Pánka fungující ústav, příznivě hodnocený při mezinárodní evaluaci v roce 2011, s vynikajícími výsledky a kvalitním, erudovaným a výkonným pracovním kolektivem. Jako její zástupce jsem sbírala mnohé zkušenosti, pozorovala, učila se. Ráda bych jí tímto vyjádřila můj velký dík. Svatavě přeji do dalších let klid na vědeckou práci a doufám, že naše interní diskuse Svatka i nadále obohatí o řadu podnětných názorů, nápadů a připomínek. Děkuji za důvěru místopředsedovi AV ČR Jaroslavu Pánkovi, Radě Historického ústavu a výběrové komisi na místo ředitele – jejich souhlasné stanovisko s mým nástupem do funkce je pro mě velmi zavazující. Stejně tak je pro mě zavazující souhlas Akademické rady včetně souhlasu předsedy AV ČR Jiřího Drahoše. Zároveň děkuji za cenné zkušenosti bývalým ředitelům ústavu Františku Šmahelovi a Jaroslavu Pánkovi, za jejichž působení jsem od roku 1994 měla možnost vykonávat funkci vědeckého tajemníka a seznámit se tak s provozem ústavu po stránce vědecké i organizační. Podíl na přípravě výzkumného záměru na léta 2005–2011, na přípravě podkladů pro mezinárodní evaluaci 2005–2009 a její samotný průběh mně přinesly mnoho přínosných podnětů. Domnívám se, že zkušenosti z téměř dvou desetiletí své činnosti ve vedení ústavu mohu využít v dalším rozvoji Historického ústavu AV ČR a obohatit jej o nové vize a záměry. Děkuji těm pracovníkům ústavu, kteří mě podporovali a věřili mi, za důvěru i za výsledky jejich práce ve prospěch společných cílů. K mým nejbližším spolupracovníkům, členům vedení ústavu, patří statutární zástupce Jan Němeček, 2
Místopředseda AV ČR Jaroslav Pánek, Svatava Raková, bývalá ředitelka Historického ústavu AV ČR, a nové vedení ústavu na shromáždění dne 5. 6. 2012. Zleva Jan Němeček (statutární zástupce ředitelky), Jaroslav Pánek, Eva Semotanová (ředitelka), Svatava Raková a Martin Holý (zástupce ředitelky a vedoucí nakladatelství Historický ústav).
erudovaný vědec, spolehlivý a korektní. Vážím si toho, že moji nabídku ke spolupráci v této funkci přijal a je mi potěšením navázat na dosavadní bezproblémové společné pracovní aktivity. Jan Němeček je pověřen tak jako dosud zejména agendou zahraničních styků, atestacemi a dále povinnostmi, vyplývajícími z jeho postavení a pravomocí. Druhým zástupcem je Martin Holý, mladý, nadaný vědec i organizačně schopný pracovník; během uplynulého půl roku se velmi rychle a zodpovědně vyrovnal s náročnou vědeckoorganizační prací pro ústav. S kolegou Martinem Holým jsem již spolupracovala a přesvědčila se o jeho schopnostech. K jeho základním povinnostem patří mimo jiné agenda grantových projektů všech typů. Zároveň převzal funkci vedoucího nakladatelství Historický ústav. Představme si Historický ústav AV ČR jako pomyslný kruh, členěný na několik výsečí. Každá výseč má nezastupitelnou úlohu v činnosti ústavu. Každá výseč má zároveň rozdílnou velikost a váhu, avšak vzájemně se doplňují a tvoří celých 360º kruhu. Největší výseč s největší váhou jsou cíle a úkoly základního výzkumu. Doplňuje je malá, nicméně nepominutelná výseč výzkumu aplikovaného. K dalším výsečím patří podpůrné mechanismy – nevýzkumná pracoviště, tj. pražská i brněnská knihovna, nakladatelství Historický ústav (redakční činnost, malotirážní středisko s předtiskovým a grafickým studiem), technicko-hospodářská správa, a administrativa. Všechny
úvodem tyto složky se podle svých možností podílejí na plnění úkolů ústavu s maximálním nasazením. Udržení struktury pracovišť Historického ústavu AV ČR a jejich průběžný rozvoj považuji za nezbytnou součást koncepce vývoje instituce. Historický ústav AV ČR je významná vědecká instituce, respektovaná a viditelná ve vědeckém i veřejném prostoru, výrazně se profilující v oboru českých a československých dějin v mezinárodních souvislostech. Jsem přesvědčena, že témata základního výzkumu byla a budou zvolena tak, aby posouvala hranici poznání v historických vědách a zároveň byla významným přínosem k udržení historického vědomí společnosti. Za neopominutelnou přitom považuji reflexi zahraničního bádání a spolupráci na mnoha úrovních se zahraničními partnery. Dále spolupráci s vysokými školami a institucemi s blízkým oborovým zaměřením. Neméně významné je zpřístupňování badatelských výsledků širší veřejnosti a jejich začlenění do edukačního procesu. Koncepci vývoje Historického ústavu AV ČR na období 2012–2017 a stanovení rámcových výzkumných okruhů po roce 2014 jsem založila na šesti základních pilířích: 1. na hodnotovém rozvoji instituce, 2. na etapizaci rozvoje instituce, 3. na základní charakteristice výzkumné činnosti Historického ústavu AV ČR, 4. na specifikaci tematických okruhů výzkumné činnosti Historického ústavu AV ČR, 5. na využití metod Facility Managementu, 6. na kompozitním financování. Tyto pilíře vystihují dynamiku koncepce ve smyslu její orientace na komplex problémových okruhů, samostatných, ale se společným jmenovatelem rozvoje Historického ústavu AV ČR jako výzkumné instituce, s cílem zpracovat a publikovat z činnosti Historického ústavu AV ČR významná vědecká díla encyklopedické, syntetické, atlasové a analytické povahy. 1. hodnotový rozvoj instituce V oblasti hodnotového rozvoje instituce budu směřovat Historický ústav AV ČR k následujícím prvkům hodnotového systému: • tradice a kontinuita • vývoj a změna • jedinečnost a výjimečnost • spolehlivost a jistota • vztahy, vazby, sítě Tradice a kontinuita vyjadřují institucionální a vědeckovýzkumnou návaznost na přímé předchůdce Historického ústavu AV ČR od roku 1921. Dále na prioritní badatelská témata a organizační strukturu
rekonstruovaného Historického ústavu AV ČR po roce 1989 a rovněž na výzkumné záměry, realizované v letech 1999–2004 (Dějiny českých zemí v mezinárodních souvislostech do roku 1945) a 2005–2011 (Český dějinný prostor v evropském kontextu. Diverzita, kontinuita, integrace). Vývoj a změna charakterizují průběžnou akceptaci nových diskursů a směrů výzkumu v historických vědách s ohledem na mezinárodní trendy, metodologii a souhrn výsledků zahraničních historiografií. Jedinečnost a výjimečnost, zejména však nejvýznamnější kontrolovatelné výsledky, podpoří Historický ústav AV ČR v pozici veřejné výzkumné instituce s profilovými moduly bádání, které jsou a budou v rámci české a zčásti i mezinárodní historiografie mimořádné svojí orientací na vybraná témata a metodologii. Spolehlivost a jistota představí Historický ústav AV ČR jako renomovanou instituci, jejíž vědecké výsledky jsou ve svém celku přínosné a mezinárodně respektované, založené na precizním základním výzkumu a kvalifikovaném týmu odborníků. Vztahy, vazby a sítě kotví pozici Historického ústavu AV ČR v komunitě výzkumných institucí, a to v rámci Akademie věd ČR (dále jen AV ČR), zejména její třetí vědní oblasti (humanitní ústavy) a vysokých škol. Zároveň představují zasíťování Historického ústavu AV ČR v mezinárodní spolupráci. Podporují vytváření vazeb na subjekty, spjaté s aplikovaným výzkumem (Národní archiv a celá síť archivů a muzeí ČR, Národní památkový ústav s regionálními pracovišti aj.), ale i s edukačními procesy, osvětou a popularizací. S ohledem na uvedený hodnotový rozvoj instituce podpořím v období příštích pěti let kromě plnění úkolů základního výzkumu zejména zvýraznění Historického ústavu AV ČR v rámci aktivit, propojujících vždy několik spolupracujících institucí. Stalo se tak např. již v roce 2012 při spolupráci Historického ústavu AV ČR, Národního archivu, Filozofické fakulty MU a Filozofické fakulty UK na vědecké i popularizační akci u příležitosti osmi století od vydání Zlaté buly sicilské, dále v témže roce při spolupráci s Přírodovědeckou fakultou a Filozofickou fakultou UK na třech významných mezinárodních konferencích (XV. International Conference of historical Geographers – záštitu převzal předseda AV ČR Jiří Drahoš, 11th International Conference on Urban History, Cities & Societies in Comparative Perspective a zasedání Commission for the History of Towns s konferencí), se Společností pro dějiny židů
3
úvodem v České republice a Institutem für jüdische Geschichte Österreichs se sídlem v Sankt Pöltenu („Avigdor, Beneš, Gitl“ – Židé v Čechách a na Moravě ve středověku) a tradičně již s Archivem hlavního města Prahy a Institutem mezinárodních studií Fakulty sociálních věd UK Praha (31. mezinárodní konference Město v převratech konfesionalizace v 15. až 18. století). I nadále se předpokládají společné aktivity s mnoha dalšími institucemi. 2. etapizace rozvoje instituce V oblasti etapizace rozvoje instituce lze v dohledném časovém horizontu vymezit dvě základní etapy s příslušnými okruhy činnosti: • krátkodobý plán 2012–2013 Krátkodobý plán byl v roce 2011 specifikován na léta 2012–2013 v souvislosti s ukončením dosavadního výzkumného záměru. Jeho cílem je překlenout období mezi výzkumným záměrem 2005–2011, v diskusích připravovat nové výzkumné okruhy na léta 2014 a následující a dokončit rozpracované publikace. • dlouhodobý plán 2014–2020 Dlouhodobý plán 2014–2020 se bude vázat zejména na koncepci rozvoje výzkumu a vývoje v AV ČR, která se v roce 2013 nově formuluje a upřesní, ale i na program Horizont 2020 – 8. Rámcový program EU pro výzkum a inovace na léta 2014–2020. Pracovníci Historického ústavu AV ČR již připravili hlavní badatelská témata pro tuto etapu výzkumu a dále je precizují. Ve všech etapách rozvoje Historického ústavu AV ČR se zaměříme na realizaci dlouhodobých projektů celospolečenského významu, jimiž jsou Akademická encyklopedie českých dějin, Akademický atlas českých dějin s dalšími svazky, Biografický slovník českých zemí, edice k pramenné základně období středověku, raného novověku a 19. i 20. století a Bibliografie dějin českých zemí. Dlouhodobé projekty doplní analytické práce jednotlivých výzkumných týmů a útvarů, vázané k aktuálním badatelským cílům. Nedílnou součást koncepce výzkumu v Historickém ústavu AV ČR tvoří rozsáhlé digitalizační projekty, realizované či připravované, mimo jiné digitalizace mapové sbírky, sbírky starých tisků, pozůstalosti Augusta Sedláčka a elektronické zpřístupňování periodik, případně monografií, vydávaných nakladatelstvím Historický ústav. Přestože jsou základní trendy výzkumu na další léta v Historickém ústavu AV ČR známy, podrobněji a s vědomím zodpovědného přístupu k plnění badatelských povinností bude možné představit je v Bulletinu XXV/2013.
4
3. základní charakteristiky výzkumné činnosti Historického ústavu AV ČR Předmětem hlavní činnosti Historického ústavu AV ČR dle zřizovací listiny ze dne 28. června 2006 je vědecký výzkum českých a obecných dějin a související činnosti. Je realizován na čtyřech pracovištích Historického ústavu AV ČR, v Praze (včetně Centra právněhistorických studií s Právnickou fakultou UK a od roku 2012 rovněž Výzkumného centra historické geografie s Přírodovědeckou fakultou UK), na pobočce Historického ústavu AV ČR v Brně, v Českých Budějovicích (v rámci Centra raně novověkých studií – společné pracoviště s Filozofickou fakultou JU) a na zahraničním pracovišti, Českém historickém ústavu v Římě (dále jen ČHÚ). K základním charakteristikám výzkumné činnosti Historického ústavu AV ČR patří mimo jiné • multidisciplinarita • komparativní přístupy • vyváženost tradičních výzkumných témat a tematické atraktivity dle společenské objednávky • formování výzkumných týmů dle modulů bádání v oblasti základního výzkumu a zpřístupňování kulturního dědictví • mezinárodní reflexe a spolupráce • přenos výsledků výzkumu do edukačního procesu • přenos výsledků výzkumu širší veřejnosti Multidisciplinarita se vyznačuje návazností na metody příbuzných oborů, zejména středověké archeologie, hospodářských a sociálních dějin, kulturních dějin, sociologie, etnologie, historické demografie a historické geografie a kartografie, ale i na řešené otázky soudobé mezinárodní historiografie (minority, hranice, konflikty a násilí, gender, modernizace versus demokratizace, konstrukty kolektivní a regionální identity aj.). Reflektuje soudobé trendy v oblasti využití IT včetně elektronických výstupů výzkumu a jejich zpřístupňování v prostředí internetu. Komparativní přístupy v bádání se realizují na diskursivní, metodologické a socioprostorové úrovni. Jsou nezbytnou podmínkou pro uchopení zkoumaných problémů v jejich celistvosti. Umožňují reflexi zahraničního výzkumu ve smyslu jeho poznání a přínosu pro českou historiografii (zejména v rámci střední a jihovýchodní Evropy s přesahem do západní Evropy a USA). Prostředím pro diskusi k vybraným tématům výzkumu včetně pozitivní i negativní konfrontace jsou především mezinárodní konference a účast na mezinárodních projektech, v neposlední řadě pak publikování v zahraničí a vydávání cizoja-
úvodem zyčných výstupů, určených pro domácí i zahraniční badatelskou komunitu. Vyváženost tradičních výzkumných témat a tematické atraktivity dle společenské objednávky vyplývá z dlouhodobé koncepce výzkumu v Historickém ústavu AV ČR. Kromě orientace na dlouhodobá kolektivní díla celospolečenského dosahu, zpřístupňování historických pramenů formou edic a dlouhodobého výzkumu vybraných otázek z období od 9. do 20. století budou v centru pozornosti pracovníků Historického ústavu rovněž aktuální celospolečensky závažná témata a s nimi spojená významná výročí českých dějin v nejbližším období. Ta by měla být chápána nejen jako soudobé připomenutí určité závažné historické události (např. již uvedené výročí Zlaté buly sicilské 2012, dále výročí cyrilometodějské misie 2013, ideových základů a odkazu husitství 2015 aj., srov. např. http://www.hiu.cas.cz/cs/ konference.ep/), ale v širokých konceptuálních souvislostech a s porovnáním reflexe těchto událostí ve starší i nedávné minulosti. Formování výzkumných týmů dle modulů bádání ve vědeckých odděleních i napříč odděleními je výrazem uplatňování multidisciplinarity a komparativních přístupů. Vědecké útvary jako organizační složky Historického ústavu AV ČR s relativní stabilitou jsou strukturovány chronologicky dle zkoumaných období českých dějin (oddělení dějin středověku, oddělení dějin raného novověku, oddělení dějin 19. století, oddělení dějin 20. století) a věcně, tematicky (oddělení biografických studií a oddělení historické bibliografie). Výzkumné týmy (badatelská „hnízda“) sestavené aktuálně pro řešení grantového či jiného projektu a charakteristické relativní proměnlivostí mohou pracovat napříč existujícími odděleními v omezeném časovém úseku a nemusí zahrnovat všechny pracovníky útvarů. Profilace výzkumných týmů je dána vybranými tematickými specifiky, jejichž nadstandardní řešení povede k vytváření souboru nových poznatků, teoretickometodologických i znalostních, v dané oblasti výzkumu (např. Výzkumné centrum Dvory a rezidence ve středověku od 1. ledna 2013). Ke zkoumaným tématům napříč odděleními patří mimo jiné církevní dějiny českých zemí, studium mezinárodních vztahů ve středoevropském prostoru (české země a Slovensko, Polsko, Maďarsko, Německo, Rakousko), sociální a hospodářské dějiny i historická geografie a kartografie. Reflexe a spolupráce mnoha úrovní se zahraničními partnery je a bude nezbytným předpokladem pro profilování Historického ústavu AV ČR v mezinárodním badatelském prostoru. Současné zahraniční kontakty jsou založeny na institucionální
spolupráci (zejména s Historickým ústavem PAN, s univerzitami ve Vratislavi a Krakově, s Historickým ústavem SAV, s příslušnými vědeckými pracovišti Maďarské akademie věd, Rakouské akademie věd, s Collegiem Karolinem aj.), na účasti v kolektivních projektech (mimo jiné Evropská územní spolupráce – Kulturní krajiny a identity podél českorakouských hranic – 60 let EU, evropské historické atlasy měst, spolupráce bibliografických pracovišť Německa, Polska, Česka, Slovenska, Litvy a Maďarska, European Historical Bibliographies – mezinárodní projekt patnácti historických bibliografií ze třinácti evropských zemí, spolupráce v rámci biografických studií s redakcí Rakouského biografického lexikonu, Slovenského biografického slovníku aj.), na spolupráci v rámci společných komisí a dalších platforem (Česko-ruská komise, Česko-slovensko-francouzská komise historiků, Česko-slovensko-britské fórum historiků) a na mezinárodních vědeckých setkáních. Nemalou roli hrají i osobní kontakty a spolupráce se zahraničními vědci. Domácí výzkum je tak konfrontován s evropskými vědeckými trendy a působí rovněž jako významný stimul růstu vědecké úrovně. V tomto trendu je třeba pokračovat a mezinárodní spolupráci dále rozvíjet. Přenos výsledků výzkumu do edukačního procesu probíhá formou výuky na VŠ v Praze, Brně i v regionech; do výuky jsou zapojení až na výjimky všichni výzkumní pracovníci Historického ústavu AV ČR, a to v bakalářských, magisterských i doktorských programech. Pracovníci ústavu se rovněž angažují ve vzdělávacích středoškolských programech. Zpřístupňování badatelských výsledků širší veřejnosti probíhá zejména v médiích (tisk, rozhlas, TV, film), ale i formou příležitostných přednášek, publikací, učebnic, výstav aj. Popularizace vědy je celoakademicky výrazně podporována, Historický ústav AV ČR se aktivně účastní Týdne vědy a techniky a má své zástupce v Radě pro popularizaci vědy AV ČR a v poradním orgánu předsedy AV ČR. Webová stránka Historického ústavu AV ČR i Bulletin Historického ústavu AV ČR přispívají k otevřenosti a informovanosti veřejnosti o činnosti akademického ústavu. 4. oblast Facility Managementu K 31. prosinci 2012 měl Historický ústav AV ČR 78 pracovníků v hlavním pracovním poměru a 11 pracovníků na dohody o pracovní činnosti, tj. celkem 89 pracovníků. Počet vysokoškolsky vzdělaných pracovníků výzkumných útvarů (oddělení I.-V.) činil k tomuto datu celkem 47 osob, z toho 14 žen a 33 mužů. Dvanáct pracovníků (3 ženy, 9 mužů) zastá5
úvodem valo různé vedoucí funkce (vedení ústavu, vedení brněnské pobočky, vedoucí útvarů apod.). K 1. lednu 2013 přibylo k výzkumným útvarům Historického ústavu AV ČR VI. oddělení historické bibliografie se 4 výzkumnými pracovníky, počet vysokoškolsky vzdělaných pracovníků výzkumných útvarů se tedy zvýšil na 51 osob a vedoucí funkce zastávají 4 ženy a 9 mužů. Věkové složení pracovníků výzkumných útvarů není optimální, přestože se v poslední době podařilo získat několik mladých odborníků, doktorandů a postdoktorandů. Cílená personální obměna výzkumných pracovníků musí směřovat k posílení mladších věkových skupin, pro kontinuální rozvoj výzkumu v Historickém ústavu AV ČR je však přiměřená rovnováha všech věkových skupin nezbytná. S ohledem na možnosti financování jsou cestou ke změně věkové struktury výzkumných útvarů především grantové projekty různých typů s plánovanými pozicemi výzkumných pracovníků. Posílení novými pracovníky na základě grantové politiky a výběrových řízení je potřebné též s ohledem na nebezpečí vytváření uzavřené, strnulé badatelské komunity se sníženou schopností reflexe a sebereflexe. Struktura pracovníků výzkumných útvarů k 31. 12. 2012 (dle Kariérního řádu vysokoškolsky vzdělaných pracovníků AV ČR) celkem odborný pracovník výzkumu a vývoje doktorand postdoktorand vědecký asistent vědecký pracovník vedoucí vědecký pracovník celkem k 1. 1. 2013
ženy
muži
1
1
0
5 5 6
2 2 2
3 3 4
18
4
14
12
3
9
47 51
14 18
33 33
Věková struktura pracovníků výzkumných útvarů k 31. 12. 2012 do 30 let 31–40 let 41–50 let 51–60 let nad 60 let celkem 6
celkem 2 13 11 15 6 47
ženy 0 4 2 6 2 14
muži 2 9 9 9 4 33
Nevýzkumní pracovníci z řad vysokoškoláků, středoškoláků aj. jsou zaměstnaní na pozicích administrativních, v knihovně, v technicko-hospodářské správě a v nakladatelství Historický ústav. Bez jejich podpory a spolupráce se výzkumná činnost Historického ústavu AV ČR nemůže obejít. Tento kolektiv, i když zde nemohou být uvedena všechna jména, je souborem jednotlivců, kde každý má své platné místo. Je mozaikou, složenou z pracovníků rozdílných povah, schopností i založení – tyto individuální vlastnosti je třeba rozvíjet a podporovat. Dohromady tvoří kompaktní celek, který se určitým způsobem prezentuje, vytváří image Historického ústavu a především jeho hodnotné, obsáhlé a viditelné výsledky. V oblasti Facility Managementu považuji v Historickém ústavu AV ČR za prioritní Vzdělávání a rozvoj pracovníků včetně řízení kariéry. V krátkodobém a střednědobém horizontu je třeba poskytnout zaměstnancům přístup ke kvalifikačnímu odbornému a jazykovému růstu. Výzkumní pracovníci zvyšují svoji kvalifikaci (obhájení doktorských disertací, titulu DSc., habilitace, profesorská řízení) v souladu s Kariérním řádem vysokoškolsky vzdělaných pracovníků AV ČR a mohou po zvýšení kvalifikace na základě atestací postupovat do vyšších kvalifikačních stupňů. Nezbytná je částečná věková obměna řady výzkumných oddělení. V nevýzkumných pracovištích lze zvyšovat kvalifikaci formou vzdělávacích kurzů a odborných školení. V současné době se připravuje projekt vzdělávání perspektivních pracovníků AV ČR mladších 30 a starších 50 let, a to zejména v oblastech ekonomických, legislativních a manažerských dovedností; v případě realizace projektu již Historický ústav AV ČR avizoval svoji účast. Závažným komponentem v oblasti lidských zdrojů jsou informace, informovanost a komunikace. Informovat se a komunikovat o sdělených informacích patří dle mého názoru k povinnostem managementu, ale i všech pracovníků Historického ústavu AV ČR. Informace z mnoha zdrojů, zejména z AV ČR, RVVI, VŠ, GA ČR a TA ČR, MŠMT a MK, ale i dalších subjektů, týkající se především vědeckoorganizačních záležitostí, rozpočtu AV ČR a Historického ústavu AV ČR aj., jsou ze strany vedení ústavu sdělovány a vysvětlovány. Také pracovní prostředí lze považovat nejen za závažnou motivační složku v oblasti lidských zdrojů, ale také za potřebnou součást vizualizace a prezentace Historického ústavu AV ČR v prostoru vědeckých institucí. Sídla Historického ústavu AV ČR reprezentují samotný ústav i celou AV ČR. Jsou trvalými pracovišti zaměstnanců, ale též centry,
úvodem kde se konají pracovní setkání s domácími i zahraničními odborníky, workshopy, konference a mnohé další aktivity spojené s činností Historického ústavu AV ČR ve vědecké a vědecko-organizační sféře. Přestěhování pražských pracovišť Historického ústavu AV ČR do budovy v Praze na Proseku bylo oproti situaci před rokem 1994 pro ústav výrazným ziskem. Pod „jednou střechou“ byla soustředěna dosud detašovaná pracoviště včetně knihovního fondu a tiskárny. Sloučení prospělo organizačnímu chodu ústavu a přispělo i ke stmelení pracovního kolektivu. Negativa, k nimž patřil a patří nevyhovující stav budovy z osmdesátých let 20. století a nedostatek kancelářských prostor, měla být řešena rekonstrukcí a přestavbou budovy. 5. Kompozitní (vícezdrojové) financování Činnost Historického ústavu AV ČR je v současné době zajišťována formou kompozitního (vícezdrojového) financování, tj. institucionálními prostředky poskytovatele s podporou grantů GA ČR, NAKI (MK), MZV, velkých infrastruktur výzkumu a vývoje ČR (MŠMT) a mezinárodních programů. Cílem vedení Historického ústavu AV ČR je podporovat účast pracovníků ústavu ve veřejných (grantových) soutěžích a usilovat o jejich maximální výkon s vysokou mírou motivace. Měsíce, které uplynuly od 1. června 2012, nastartovaly některé nové směry výzkumné i nevýzkumné činnosti. Publikační, konferenční a další odborné aktivity prezentují kontinuitu činnosti ústavu a zároveň naznačují nové výhledy a badatelskou orientaci. Priority vedení ústavu pro následující léta jsou jednoznačné: pokračovat v dosavadním trendu rozvoje ústavu jako prestižní veřejné výzkumné instituce, začleněné do Akademie věd ČR, intenzívně spolupracovat s vysokými školami, podporovat širokou mezinárodní spolupráci, formovat a dále profilovat excelentní výzkumné moduly jednotlivých výzkumných oddělení, řešící a rozvíjející nové problémy
a otázky českých a československých dějin v mezinárodních souvislostech. Po 1. červnu 2012 došlo k několika personálním změnám v řídících pozicích Historického ústavu AV ČR, kromě vedení ústavu (viz výše) i ve vedení brněnské pobočky a ve výzkumných odděleních. Od 1. září 2012 vede oddělení biografických studií Marie Makariusová, která vystřídala Pavlu Vošahlíkovou (zastupuje Jiří Martínek). K 31. prosinci 2012 ukončil činnost ve funkci vedoucího brněnské pobočky s ohledem na nové náročné úkoly Radomír Vlček a jeho zástupce Ladislav Hladký, z funkce vedoucího oddělení dějin středověku odešel po mnoha letech náročné a obětavé práce Josef Žemlička. Vedení ústavu děkuje všem jmenovaným pracovníkům za dosavadní práci a přeje mnoho úspěchů při plnění jejich nových povinností. Od 1. ledna 2013 se vedoucím brněnské pobočky Historického ústavu stal Milan Řepa (zastupuje Aleš Vyskočil) a vedoucí oddělení dějin středověku Eva Doležalová (zastupuje Robert Šimůnek). Nové, šesté výzkumné oddělení historické bibliografie, vytvořené z pracovního týmu bibliografie dějin českých zemí, vede od 1. ledna 2013 Václava Horčáková, její zástupkyní je Kristina Rexová. Do další etapy jejich profesní činnosti přeje vedení ústavu mnoho zdaru. Všechny změny byly realizovány uvážlivě, na základě objektivních, aktuálních potřeb nutných pro fungování jednotlivých útvarů. Závěrem si dovolím vyslovit přání, abychom v Historickém ústavu AV ČR i nadále spolupracovali tak jako dosud ve vzájemné důvěře a kolegialitě. Abychom se prezentovali jako semknutý tým, složený z kvalitních jednotlivců s korektním jednáním, který ctí sebe sama a dbá o etiku vědecké i nevýzkumné práce. Usilujme o dokonalost své práce s vědomím, že jí nikdy nedosáhneme. Eva Semotanová
Historický ústav AV ČR, zahraniční spolupráce a popularizace vědy
J
ak ukázalo poslední mezinárodní hodnocení Historického ústavu AV ČR, jednou z klíčových oblastí, kterou evaluátoři zkoumali ve své hodnotící činnosti, byl právě rozsah a výsledky pracovníků ústavu v zahraniční spolupráci. Z tohoto faktu je třeba se poučit i do budoucna. Byla uzavřena celá řada smluv o spolupráci se zahraničními partnerskými institucemi, jde ale o to,
aby tyto partnerské smlouvy nezůstaly pouze na papíře, ale aby byly také naplňovány konkrétní spoluprací na projektech. Je jisté, že finanční prostředky ústavu na výzkum v zahraničí jsou omezené, přesto se budeme snažit našim špičkovým pracovníkům umožnit cesty do zahraničí, kde ovšem prioritou bude aktivní účast na mezinárodních vědeckých konferencích. Apeluji
7
úvodem na důslednější využívání zahraničních cest v rámci meziakademických dohod (konkurzní cesty), kde zaostáváme za našimi partnery zejména z Ústavu pro soudobé dějiny. Neváhejte se na mě obrátit, rád Vám sdělím nejen jakým způsobem o tyto cesty žádat (každoročně se návrhy podávají v první polovině září na následující rok, viz http://int.avcr.cz/konkurzy _zahranici/), ale i aktuální situaci, která se bohužel v důsledku ekonomické krize stále zhoršuje, některé země již nedokáží naplňovat uzavřené dohody, loni to aktuálně postihlo cesty našich pracovníků do Rakouska, letos přibudou další země, které nejsou schopny dostát svým závazkům (Chorvatsko, Slovinsko, Srbsko). Přesto považuji tyto meziakademické výměny (samozřejmě vedle grantových prostředků) jako jednu z nejvýznamnějších možností dlouhodobějšího zahraničního výzkumu. V této souvislosti bych chtěl apelovat na větší publikaci prací pracovníků Historického ústavu AV ČR v zahraničí. Vím, že současný „kafemlejnek“ je k bodovému ohodnocení zahraničních publikací velmi skoupý a nezohledňuje jejich skutečný význam. Nicméně se dá očekávat, že se do budoucna tato situace změní. Publikovat v zahraničí je otázkou prestiže nejen pracovníků ústavů, ale i ústavu jako takového, koneckonců je to vzhledem ke zpřísňování příslušných kritérií také jeden ze stupínků, které musí každý z nás zdolat na cestě k dalším vědeckým a vědeckopedagogickým titulům. Co se týče „evropských“ peněz, klíčovou roli hraje možnost zapojení do 7. rámcového programu, který však bude tento rok končit. V minulosti jsme navštěvovali semináře k tomuto rámcovému programu, avšak nejevilo se nám reálné, aby ústav jako instituce mohl být řešitelem takových projektů, ať už hlediska nabízených témat, která byla většinou příliš vzdálená našemu vědeckému zaměření, tak nereálností přijetí našeho projektu i jeho vlastního zabezpečení. Tady je zatím spíše cesta formou individuální účasti našich pracovníků na těchto evropských projektech, jejichž filozofie je založena na široké účasti vědců i pracovišť ze zemí Evropské unie. Nabízejí se i další možnosti grantů (např. z International Visegrad Fund, který ovšem důsledně vyžaduje česko-slovensko-polsko-maďarskou účast; programu Eurocores, vyhlašovaného The European Science Foundation a jiných). Dalším zdrojem jsou programy Evropské výzkumné rady (European Research Council, ERC), která byla zřízena Evropskou komisí v únoru 2007 pro podporu hraničního výzkumu a která prostřednictvím specifického programu Myšlenky 7. rámcového programu EU financuje výzkumné projekty, které si kladou za cíl pře8
kročit stávající hranice poznání a jediným kritériem hodnocení projektů je vědecká excelence – a to jak návrhu projektu, tak samotného řešitele. Preferovanou věcí by měla zůstat participace našich pracovníků na nejvýznamnějších mezinárodních akcích. Tou nejprestižnější, kde by se měl náš ústav profilovat, bude i příští světový kongres historiků, který se koná v roce 2015 v čínském Jinanu. Náš ústav podal přes Český národní komitét historiků celkem čtyři návrhy na panely na tento kongres, o kterých se jednalo v září minulého roku v Budapešti na zasedání Mezinárodního výboru pro historické vědy (CISH) s výsledkem pro nás více než pozitivním, když jsme získali spolupořadatelství jedné sekce a pořádaní kulatého stolu (více v samostatném příspěvku). Snažme se aktivizovat naše kontakty na národních úrovních, abychom mohli když ne sami přímo realizovat, tedy alespoň participovat ve spolupráci s dalšími zahraničními institucemi na tomto prestižním kongresu, což se týká i dalších významných pravidelných kongresů, ICCEES, jenž bude 2015 bohužel také v dalekém Japonsku, ekonomickém kongresu apod. Stejně tak by pracovníci Historického ústavu AV ČR měli i nadále aktivně působit v řadách mezinárodních dvou- či třístranných historických komisí či obdobných orgánů, kde v současné době máme zastoupení ve vztahu k Francii, Polsku, Rakousku, Rusku, Slovensku či Velké Británii, přinejmenším v tom rozsahu, jakého dosahujeme v současné době, to znamená, že pokud z jakýchkoliv důvodů ztratíme svého zástupce v příslušné komisi, měl by tu být odborník-specialista na danou oblast, který by jej dokázal nahradit. Závěrem bych se obrátil k oblasti propagace a popularizace historie. V minulém roce jsme si kupříkladu připomněli výročí atentátu na Reinharda Heydricha a hrůz heydrichiády v roce 1942. Bohužel prezentace v médiích byla v některých ohledech spíše k pláči, objevovala se tvrzení, za která bych studenty vyhazoval od zkoušek. Cesta do médií není lehká a lehké není ani si jejich přízeň udržet. Historici by měli předkládat médiím témata, třeba i kontroverzní. Do jisté míry je přitom nutné akceptovat filozofii médií, která ve všem hledá střetnutí a rozporné názory. Celou řadu těchto příležitostí lze i předvídat, a tudíž se na ně i odpovídajícím způsobem připravit. To ovšem bude třeba vyžadovat v případě Historického ústavu AV ČR aktivní přístup pracovníků. Řekl bych, že je to dokonce jejich povinností, aby v případě zájmů médií vyhověli žádostem o rozhovory, konzultace popřípadě články do tisku apod.
úvodem Jednu věc bych ovšem chtěl v této souvislosti zdůraznit: tato popularizace historie musí být jakousi nadstavbou historikovy práce, v žádném případě nesmí jít na úkor základního výzkumu a plnění prioritních ústavních úkolů. Je pochopitelné, že takový přístup vyžaduje od pracovníků ústavu mnohem více práce. Stejně tak je třeba aktivně pracovat – ve spolupráci s Odborem popularizace vědy a marketingu Akademie věd – na přípravě a vytváření témat, která bude možno médiím nabídnout. Musíme si uvědomit, že pokud odmítne vyjádření historik-specialista, využijí tuto příležitost – jak jsme toho svědky takřka každodenně – publicisté, kteří mají často o historii jen velmi zkreslené povědomí. Je proto třeba více proniknout do televize, rozhlasu i tisku. Měli bychom se pokusit zvrátit situaci, kdy se tiskové konference u příležitostí např. mezinárodních vědeckých konferencí nebo prezentace nových výsledků práce
odbývají často za minimálního nebo vůbec žádného zájmu ze strany médií. Historik může napsat sebelepší věc, ale pokud ji nedostane do širšího povědomí veřejnosti, nedokáže ji opravdu zhodnotit. Bohužel bez ohledu na to, zda se nám to líbí nebo ne, je dnešní společnost – a zvláště mladí lidé – těmito médii do význačné míry formována. A pokud v nich nezískáme příslušný vliv, projeví se to v budoucnu negativně i na historické vědě a na jejím postavení v české společnosti. Proto je třeba přivítat aktivity zejména mladších pracovníků ústavu, kteří přicházejí s novými návrhy, jak využít zejména možností internetu (Facebook etc.) k širší prezentaci výsledků naší výzkumné činnosti a zvláště pak našeho nakladatelství. Jan Němeček
Projektové financování vědy v České republice, grantová politika Historického ústavu AV ČR a ústavní nakladatelství
A
nalyzujeme-li strukturu financí poskytovaných zz veřejných zdrojů jednotlivým výzkumným organizacím, ukazuje se čím dál zřetelněji, že význam projektové složky kompozitního financování vědy v posledních letech jednoznačně narůstá (například veškeré prostředky, s nimiž v roce 2012 hospodařila AV ČR, jsou jen z cca 55 % tvořeny přímou státní dotací, tedy tzv. institucionální podporou). Tento trend bude s velkou pravděpodobností pokračovat i do budoucna. Zejména při klesající institucionální podpoře poskytované jednotlivým vědeckým pracovištím je proto nezbytné využívat veškerých dostupných možností národních i zahraničních grantů. Vzhledem k neustále narůstajícímu počtu takřka každý měsíc vyhlašovaných soutěží na různých národních i nadnárodních úrovních je velmi obtížné, ne-li dokonce nemožné, se v nich dobře orientovat. Informace o nich přicházejí různými cestami. Ne vždy se však dostanou včas a v jasné podobě k těm, kteří by jich mohli využít. I proto považuji za důležitou především dostupnost informací o jednotlivých projektových výzvách. V této oblasti se pokusím učinit maximum. Co se týče vlastní přípravy jednotlivých grantových projektů, pokládám za klíčovou vzájemnou solidaritu a kolegialitu. Zatímco například s každoročně vyhlašovanými běžnými soutěžemi Grantové agentury České republiky (zejména post-doc a standardní granty) mají dnes zkušenost takřka všichni
odborní a vědečtí pracovníci, s některými speciálními typy grantů (centra excelence, projekty European Science Foundation, granty vyhlašované některými ministerstvy České republiky apod.; viz též dále) jen část z nás. Proto bych velmi uvítal, pokud by jednotlivci, kteří již v minulých letech připravovali i takové méně frekventované projekty, byli ochotni se o své poznatky plynoucí z jejich přípravy podělit se svými kolegy, kteří do takových soutěží chtějí poprvé vstoupit. Do budoucna by bylo myslím rovněž žádoucí, pokud bychom se více orientovali i na některé méně známé či dosud nepříliš využívané domácí i evropské programy, jako jsou například různé soutěže vyhlašované jednotlivými ministerstvy České republiky (dosud z nich patřily mezi preferované zejména Programy aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity MK ČR, tedy NAKI, či některé soutěže MZV), dále takzvané norské fondy, některé soutěže Technologické agentury ČR či granty European Research Council. Zde se budeme muset samozřejmě neustále přizpůsobovat proměnlivé situaci. Do grantových soutěží by bylo dobré nadále zapojovat nejen jednotlivá vědecká oddělení včetně bibliografického týmu, který byl k 1. lednu 2013 začleněn do struktury Historického ústavu AV ČR jako oddělení historické bibliografie, ale také například ústavní knihovnu. Zde přichází v úvahu zejména získání externích zdrojů pro digitalizaci starých tisků
9
úvodem (ve fondu knihovny se jich nachází více než 700, v některých případech se přitom jedná o cimélie) či pro mimořádně náročnou retrokatalogizaci lístkových katalogů (moderní elektronickou katalogizací neprošlo cca 70 % fondu!). I přes sílící konkurenci mezi vědeckými pracovišti v České republice, potažmo v Evropské unii, a samozřejmě také mezi jednotlivými badateli považuji za důležité nadále rozvíjet grantovou spolupráci jak s dalšími ústavy AV ČR, a to nejen v rámci její III. vědní oblasti, tedy s humanitně zaměřenými pracovišti, tak rovněž s domácími vysokými školami stejně jako i s institucemi zahraničními. Za klíčovou pokládám přitom rovněž propagaci takové spolupráce. Ačkoli věřím, že pro úspěch grantových návrhů podávaných či spolupodávaných Historickým ústavem AV ČR jsou důležitá také témata jednotlivých projektů, tedy především jejich vědecká závažnost, a zároveň kvalitní personální pokrytí, domnívám se, že je zapotřebí podpořit pluralitu různě se protínajících zájmů při rozhodování o přidělování projektových peněz i tím, že budeme důsledně využívat možností nominace zástupců ústavu do hodnotících grémií jednotlivých agentur, komisí na různých úrovních atd. Pokud jde o zmiňovaná témata jednotlivých grantových projektů, považuji za důležité jejich rámcové napojení na hlavní výzkumná témata Historického ústavu, která se budou v návaznosti na výzkumné priority AV ČR pro léta 2014–2020 v nejbližší době formulovat. S ohledem na jejich předpokládaný široký záběr mohou jednotlivé grantové projekty podávané pracovníky Historického ústavu AV ČR řešenou problematiku dále rozvíjet. Z hlediska složení jednotlivých grantových týmů se domnívám, že by bylo žádoucí, aby tyto nevznikaly pouze na půdorysu standardních organizačních složek ústavu, nýbrž rovněž napříč jednotlivými útvary. Kromě jiných výhod tak bude možné předkládat atraktivní témata, která budou sledovat různé historické fenomény z podstatně širšího úhlu pohledu. Spolupráce s dalšími institucemi při podávání společných projektů byla již zmíněna výše. Za důležité pokládám rovněž řádné a včasné vykazování výsledků grantů, a to nejen u projektů, které Historický ústav AV ČR řeší spolu s dalšími vědeckými institucemi u nás či v zahraničí, a zároveň jejich prezentaci dovnitř ústavu i ve vztahu k širší odborné veřejnosti, a to za pomoci různých platforem (propagace na internetu, ve sdělovacích prostředcích, formou odborných i popularizačních přednášek apod.). Propagace výsledků vědy a jejich popularizace tvoří dnes již neodmyslitelnou součást života výzkumných institucí i jednotlivých badatelů. 10
A právě propagace výzkumu realizovaného v Historickém ústavu AV ČR souvisí rovněž s druhou oblastí, k níž bych se chtěl v následujícím textu ve stručnosti vyjádřit. Naše pracoviště patří k těm vědeckým institucím, které provozují vlastní nakladatelství a zároveň mají také svou tiskárnu. Protože jsem přesvědčen o převažujících výhodách, které z toho pro Historický ústav AV ČR plynou, chtěl bych obě tyto spolu úzce související složky i nadále všestranně rozvíjet. Nakladatelství Historický ústav je již na knižním trhu v České republice zavedenou značkou. Soustřeďuje se od doby svého založení na vydávání odborné a vědecké literatury z českých a světových dějin od raného středověku do 20. století. V celkem šesti edičních řadách a rovněž mimo ně vydává individuální i kolektivní monografie, monotematické i polytematické sborníky, kritické edice pramenů, bibliografické příručky či encyklopedie různého zaměření. Klíčovou součást naší vydavatelské činnosti, jež do značné míry odpovídá široce koncipovanému výzkumu realizovanému v Historickém ústavu AV ČR, představuje kromě řady cizojazyčných publikací a celkem osmi renomovaných recenzovaných časopisů již řadu let také Historický atlas měst České republiky. Z hlediska zaměření produkce ústavního nakladatelství nepovažuji za nutné činit v následujících letech žádné zásadní změny. K drobným proměnám však jistě docházet bude. V roce 2012 byly tak například dosavadní ediční řady obohaceny o nově založenou Bibliotéku Českého historického ústavu v Římě (Biblioteca dell’Istituto Storico Ceco di Roma), nedílné součásti Historického ústavu AV ČR, ve které budou vycházet práce vzniklé na základě výzkumů realizovaných zejména v Itálii. Se zvýšenou aktivitou římského ústavu souvisí také převzetí jeho periodika (Bollettino dell’Istituto Storico Ceco di Roma), jež bude nadále vydáváno v našem nakladatelství. Pro rozvoj nakladatelství v nastávajících letech považuji kromě stabilního pracovního týmu, který se bude dále profesně vzdělávat, a udržení dobrého přístrojového vybavení za klíčovou především dobře připravenou všestrannou propagaci naší produkce. Ta bude vycházet nejen z klasických forem, za jakou lze považovat například pořádání slavnostních prezentací knih, účast na knižních veletrzích v Praze i v dalších městech (Havlíčkův Brod) či prezentaci vydaných publikací na webových stránkách ústavu, nýbrž využije rovněž některých nových platforem, které nabízí digitální svět. Mám zde na mysli zejména některé sociální sítě, jako je Facebook.
významná událost roku Kromě obsahové kvality našich publikací garantované kromě Ediční rady Historického ústavu AV ČR především náročným oponentním řízením pokládám za důležitou rovněž jejich vnitřní i vnější podobu. Zde budu ve spolupráci s jednotlivými autory i redaktory usilovat o to, aby byly co nejvíce přitažlivé a odpovídaly moderním trendům v typografii i grafice. Platí to nejen pro monografie, ale také pro periodika, která projdou postupnou inovací. Co se týče časopisů vydávaných Historickým ústavem AV ČR, budu rovněž klást důraz na to, aby byly zastoupeny v co největším počtu domácích i zahraničních databází (vládní seznam recenzovaných neimpaktovaných časopisů, Central European Journal of Social Sciences and Humanities /CEJSH/, European Reference Index for the Humanities /ERIH/,
Web of Science /WoS/, H-Soz-Kult, recensio.net atd.). Jejich význam bude do budoucna nepochybně dále narůstat. Posledním bodem, který bych chtěl výslovně zmínit a jenž také považuji za důležitý pro rozvoj nakladatelství i propagaci jeho produkce, je zpřístupnění ústavních tisků v digitální podobě co nejširšímu publiku, a to jak vlastními silami (například na webových stránkách Historického ústavu AV ČR), tak také za pomoci dalších subjektů, samozřejmě při zachování veškerých platných právních norem, zejména autorského zákona. Rádi bychom zde využili například bohatých zkušeností Knihovny AV ČR. Martin Holý
VÝZNAMNÁ UDÁLOST ROKU Ohlédnutí za 70. výročím atentátu na Reinharda Heydricha
L
etos jsme si za patřičného zájmu médií připoimněli výročí atentátu na Reinharda Heydricha, jednoho z nejmocnějších mužů nacistického režimu. Česká televize připravila dlouhý seriál Heydrich – konečné řešení, v hlavních vysílacích časech jsme mohli zhlédnout filmy Lidice, Ležáky 42 nebo diskuze nad průběhem a významem tohoto odbojového činu. Témata však zůstala podobná jako při výročí před deseti lety a událost celoevropského významu byla uvězněna v rozboru deseti vteřin útoku. Rozsáhlý výzkum však prokázal, že nejen přímé důsledky atentátu pro české obyvatelstvo, ale především hledání viníků a jejich potrestání burcovalo policii a veřejnost ve střední Evropě až do počátku 90. let 20. století. Pochopení role pachatelů od psacího stolu, ale i členů popravčích komand hraje důležitou úlohu v celkové rekonstrukci mechanismů nacistického režimu. A nejde pouze o nacisty, kteří se po brutálních zločinech dokázali bez problémů zařadit do každodenního života poválečného Německa a Rakouska. Vyrovnání se s následky lidské agresivity a válečné makrokriminality se dotýká téměř každé společnosti a každého státu. Pohled na zločiny druhého stanného práva ze strany pachatelů, vyšetřovatelů a samozřejmě obětí nabízí má práce Bez výčitek... Genocida Čechů po atentátu na Reinharda Heydricha, kterou vydal Historický ústav AV ČR v květnu tohoto roku. Nejedná se pouze o popis jednotlivých trestných činů, ale především o vysvětlení
chování agresorů. Publikaci jsem mohl předat i do rukou nejvyšším ústavním činitelům České republiky, jak jinak než při příležitosti pietních vzpomínek v Lidicích a Ležákách.
Vojtěch Kyncl předává svou knihu Bez výčitek předsedovi vlády ČR Petru Nečasovi.
Velký ohlas vzbudily výsledky vědeckého výzkumu také v zahraničí, a to jak na západ, tak také na východ od České republiky. 22.–25. února 2012 probíhala v rámci vzdělávacího programu Grundtvig konference Challenging History na City University v Londýně. Dne 24. dubna na pozvání generální konzulky ČR v Turecku Ireny Krasnické se konala na 11
významná událost roku Bilgi University přednáška Lidice – tragedy, revenge, reconciliation. 26. dubna jsem dílčí výsledky výzkumu přednesl na konferenci Remembering for the future v Kodani, kde se rozhořela diskuze nad politickým pozadím vyhlášení 27. ledna Mezinárodním dnem památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti. 11. června se v budově Národního archivu v Praze konala konference, která shrnovala různé poznatky badatelů k tématu „heydrichiády“. Na 4. října připravil Ústav pro studium totalitních režimů konferenci Válečný rok 1942 v okupované Evropě a v Protektorátu Čechy a Morava. Phillips Universität Marburg uspořádala na počátku listopadu evropskou konferenci Regarding the Past s tématem trestněprávního postihu totalitních zločinů ve druhé polovině 20. století. Téma „heydrichiády“ zapadá do zkoumaného konceptu utváření právního systému OSN. Pro mne nejzajímavější setkání historiků proběhlo v mezinárodně izolovaném Bělorusku pod záštitou vlády Běloruské republiky a Muzea Velké vlastenecké války v Minsku. Téma konference znělo Mládež a děti v době druhé světové války. Ačkoliv o hrů-
zách německé okupace na území bývalého Sovětského svazu víme hodně z literatury, je návštěva země, která ztratila během tří let (1941–1944) téměř třetinu svých obyvatel, velmi silným zážitkem. Bez ohledu na propagandistické využívání této negativní historie současným režimem zůstává prožitek vyhlazovací války mnohem silnější, než tomu bylo a je v české společnosti, neboť v této zemi bylo úplně zničeno přes dvě stě měst a vyhlazeno na devět tisíc vesnic. V době, kdy jsme si připomínali sedmdesátiletí od vypálení Lidic a kdy se denně objevovaly živé vstupy v televizním vysílání a obsáhlé články v novinách, probíhaly v Minsku a dalších běloruských městech vojenské přehlídky k příležitosti 67. výročí porážky nacismu a vzpomínek na oběti. Musíme očekávat, že v celoevropském kontextu bude aktuálnost historického výzkumu nabývat na síle, neboť kulaté výročí konce vyhlazovací války bude klást na odbornou veřejnost silný tlak k zodpovězení řady ožehavých otázek evropské minulosti. Vojtěch Kyncl
Zlatá bula sicilská, 1212. 800 let mezi realitou a mýty
D
ne 26. září 2012 uplynulo osm set let od chvíle, kdy designovaný římský císař Fridrich II. potvrdil v Basileji českému králi Přemyslu Otakarovi I. listinu, v českých zemích známou jako „Zlatá bula sicilská“. Potvrzovala výsadu dědičného královského titulu pro českého panovníka a obsahovala i další privilegia, jako např. právo investitury domácích biskupů či omezení povinné účasti na říšských sněmech. Vedle ní vydal Fridrich II. téhož dne další dva dokumenty, pečetěné stejnou zlatou pečetí (bulou), první opět pro Přemysla Otakara I. a druhý pro jeho bratra, moravského markraběte Vladislava Jindřicha, které oběma vládcům potvrzovaly jejich územní zisky. Zlatá bula sicilská vstoupila znovu významně do českých dějin za Karla IV., který ji spolu s několika dalšími dokumenty konfirmoval. Navíc dal pořídit registra korunního archivu – nejdůležitějších státních písemností, v nichž se Zlatá bula sicilská stala druhým nejstarším dokumentem. U příležitosti tohoto významného výročí byla uspořádána výstava s odborným kolokviem. Pořadateli obou akcí pod společným názvem Zlatá bula sicilská, 1212. 800 let mezi realitou a mýty byly Národní archiv a Historický ústav AV ČR ve spolupráci s Filozofickou fakultou UK v Praze a Filozofickou fakultou MU v Brně. Záštitu poskytli první místo12
Výstavu za přítomnosti představitelů státu zahájili zástupci pořádajících institucí. Na snímku ředitelka Historického ústavu AV ČR Eva Semotanová, předsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Miroslava Němcová a ministr vnitra Jan Kubice.
předseda vlády a ministr zahraničních věcí ČR Karel Schwarzenberg, ministr vnitra ČR Jan Kubice a předseda Akademie věd ČR Jiří Drahoš. Vernisáž výstavy se konala přímo ve výroční den vydání Zlaté buly
významná událost roku sicilské 26. září 2012 v Národním archivu v Praze na Chodovci. Vedle Zlaté buly zde byly vystaveny i obě další basilejské listiny vydané Fridrichem II. a potvrzení Zlaté buly sicilské Karlem IV z roku 1348. Basilejské listiny z roku 1212 mají za sebou už více než století trvající diskusi o jejich historickém významu a přetrvávajícím smyslu pro české ústavní právo. Některé otázky dodnes nejsou beze zbytku konsensuálně vyřešeny, o některých probíhají vášnivé polemiky. Alespoň na část otázek hledalo odpověď odborné kolokvium, konané v tentýž jubilejní den v sousedství výstavy.
Úvodní příspěvek odborného kolokvia věnovaného Zlaté bule sicilské přednesl Josef Žemlička.
První z příspěvků se pokusil o souhrnné vystižení okolností, za nichž trojice „zlatých bul“ vznikala. Josef Žemlička z Historického ústavu AV ČR (Přemysl Otakar I. a jeho království) v něm poukázal na dlouhou a přerušovanou cestu, po níž se vládcové Prahy ubírali, než Přemysl Otakar v roce 1198 získal dědičnou královskou hodnost, z říšské strany definitivně potvrzenou právě Fridrichem II. v září 1212. Okolo roku 1000, v době první vlny královských povyšování ve střední Evropě, se to nezdařilo a dva další pokusy (1085, 1158) také nevyzněly úspěšně. Až vhodná politická konstelace po smrti císaře Jindřicha VI. a zklidnění uvnitř české panující rodiny po vymření moravských rodových linií otevřely stavidla k touženému úspěchu. I nadále však Přemysl musel zdolávat různé překážky, které před něj stavěla říšská i domácí politika. Proč o nabytí královské pocty tolik usiloval, ukázalo závěrečné srovnání postavení řádně korunovaného a pomazaného krále se situací jeho knížecích předchůdců. Přímo k basilejským listinám pak obrátil pozornost Martin Wihoda z Filozofické fakulty Masary-
kovy univerzity (Basilej: 26. září 1212. Otazníky nad listinami), autor publikace Zlatá bula sicilská (Praha 2005), která se nyní dočkala německého vydání. Upozornil na některé atypické rysy tohoto souboru listin, v první řadě na použití zlaté pečeti sicilského krále, ačkoliv Fridrich už disponoval elekční pečetí římskou, a na absenci následných královských či císařských konfirmací, neboť první, kdo Zlatou bulu sicilskou výslovně potvrdil, byl až Karel IV. Do třetice autor upozornil na slabé echo, jehož se Zlaté bule z roku 1212 dostávalo po následná staletí (spíše se odkazovalo na Karlovo potvrzení). První blok ukončila Lenka Bobková (Filozofická fakulta UK v Praze), jejíž příspěvek se dotýkal právě karlovských potvrzení (Zlatá bula sicilská v konfirmacích Karla IV.). Poukázala na Karlův zájem o majetkové zisky za českou hranicí, které se mohly stát součástí Koruny, a na to, jak Karel při nabývání takových lén využíval odkazů na minulost. Druhou část jednání zahájil Christian Friedl (Ludwig-Maximilians-Universität München), který se zaměřil na stav Fridrichovy kanceláře (Die Kanzlei Friedrichs II. im Jahr 1212). Jeho paleografický i diplomatický rozbor potvrdil, že v září 1212 to zdaleka ještě nebyla konsolidovaná a plně funkční kancelář. Prvky normanských (či sicilských) kancelářských tradic se v ní mísily se zvyklostmi říšskými. I tak jsou vysvětlitelné některé odchylky a „záhady“, které listiny provázejí. Poslední z přednášejících, Denko Čumlivski (Národní archiv), nazval svůj vstup Vývoj Archivu české koruny a osudy tak zvané Zlaté buly sicilské. Plasticky vylíčil rustikální prostředí, v němž se i cenné státní listiny v přemyslovské době uchovávaly. Popsal rovněž další místa, na kterých byly Fridrichovy zlaté buly uloženy až do 20. století. Podtitul výstavy i kolokvia (800 let mezi realitou a mýty) vyzývá odbornou veřejnost, aby se bez patosu a superlativů vrátila k basilejským listinám a v celém kontextu je nezaujatě zhodnotila. Kolokvium tímto směrem vykročilo. Spíše jen jako perlička se opět objevil problém interpretace třetí basilejské listiny a jejího sousloví „Mocran et Mocran“. Existuje domněnka, že se tato slova vztahují k některému říšskému lénu, nejspíše v okolí Altenburku (Josef Žemlička), může v sobě ale také skrývat „Moravu a Moravu“ (dvě části Moravy), jak to vidí Martin Wihoda. Plejáda dalších podnětů a otázek zaznívala z publika. V každém případě diskuse pomohla k tříbení názorů. K publikování všech příspěvků se už nabídla platforma (Nakladatelství Lidové noviny). O řízení a moderování kolokvia se podělili Petr Sommer (Centrum medievistických studií) a Ferdi13
věda a událost výzkumroku významná nand Opll (Universität Wien), jimž patří dík za bravurní zvládnutí náročného zasedání. Z hlediska široké veřejnosti nebyla výstava zanedbatelnou událostí. Byla dobře propagována a dostalo se jí pozornosti ze strany politiků. Na vernisáži byly přítomny významné osobnosti: předsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Miroslava Němcová, ministr vnitra Jan Kubice, arcibiskup praž-
ský kardinál Dominik Duka, kardinál Miloslav Vlk, guvernér České národní banky Miroslav Singer a velvyslanec Rakouské republiky J. E. Ferdinand Trauttmansdorff. Vernisáž doprovodil komorní soubor Ritornello vedený Michaelem Pospíšilem. Eva Doležalová – Josef Žemlička
VĚDA A VÝZKUM Historický ústav AV ČR v roce 2012 – hlavní výsledky činnosti
V
roce 2012 pracovníci Historického ústavu AV ČR dokončovali výstupy hlavních celospolečensky významných úkolů výzkumného záměru na léta 2005–2011, zejména syntézy Církev a společnost raného novověku v českých zemích (vyšla v únoru 2013 v nakladatelství Historický ústav), České země v 19. století, proměny společnosti v moderní době (v tisku, vyjde v roce 2013 v nakladatelství Historický ústav) a Akademický atlas českých zemí (v tisku, vyjde v roce 2013 v nakladatelství Academia). Zároveň pokračovaly práce na časově i personálně náročných, kontinuálních dílech encyklopedické, lexikografické, ediční a atlasové povahy (Akademická encyklopedie českých zemí, Biografický slovník českých zemí, edice středověkých, raně novověkých a novodobých pramenů, bibliografické studie a databáze a Historický atlas měst ČR). Byla zahájena koncepční příprava rámcových výzkumných okruhů na léta 2014–2020. Výzkum českých dějin v mezinárodních souvislostech byl a bude realizován řešením vybraných analytických témat, k nimž patří zejména krajina jako prostor středoevropských dějinných procesů, problémy náboženských a církevních dějin ve světle soudobých výkladových diskursů, vliv dvorských elit na hodnoty a kulturu středověké společnosti, proměny raně novověké společnosti: etatizace, sekularizace, byrokratizace, racionalizace, sociokulturní aspekty vývoje české společnosti v kontextu modernizačních procesů 19. a 20. století v evropské komparaci, postavení československého státu v Evropě v podmínkách vzniku, zhroucení a restaurace nového mezinárodního systému (1919–1945), Československo na pozadí politických, společenských a kulturních proměn po roce 1945 s vazbami na období 1918–1945 a trendy současné historiografie, teorie a metodologie. Nově se profiloval výzkumný program Českého historického ústavu 14
v Římě, zahraničního pracoviště Historického ústavu pod vedením Jaroslava Pánka. V Historickém ústavu AV ČR pracují dvě společná pracoviště s vysokými školami (bez časového omezení), a to Centrum raně novověkých studií (s Filozofickou fakultou JU) a Centrum právněhistorických studií (s Právnickou fakultou UK). Výzkumné centrum historické geografie (s Přírodovědeckou fakultou UK) je projektem GA ČR na léta 2012–2018. K 1. lednu 2013 vzniklo nové Výzkumné centrum Dvory a rezidence ve středověku. Řešená témata výzkumného záměru doplňovaly granty Grantové agentury České republiky (GA ČR), ministerstva kultury (NAKI – národní a kulturní identita), ministerstva zahraničních věcí a ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (projekt velké infrastruktury). Na rok 2012 byl získán projekt excelence GA ČR Výzkumné centrum historické geografie (ve spolupráci s přírodovědeckou fakultou UK), projekt GA ČR T. G. Masaryk a Slované (ve spolupráci s MÚA AV ČR) a postdoktorský projekt GA ČR Vzdělanostní mecenát v zemích České koruny v raném novověku. Pracovníci ústavu v roce 2012 řešili celkem 9 projektů GA ČR, 2 projekty NAKI, 1 projekt velké infrastruktury a 1 projekt ministerstva zahraničních věcí. Na rok 2013 se opět účastnili vypsaných veřejných soutěží. V rámci řešení výzkumných témat Historického ústavu AV ČR, grantových a dalších vědeckých projektů pracovníci ústavu publikovali celkem 169 uplatněných výstupů. Značný počet prací je v tisku nebo připraven do tisku. Vedle základního výzkumu, vysokoškolské výuky včetně vedení závěrečných prací (bakalářských, diplomních, rigorózních a disertačních – školení doktorandů na VŠ pracovištích) ústav i nadále odborně garantoval a redakčně i technicky zajišťoval vydávání
věda a výzkum oborových periodik: Český časopis historický, Slovanský přehled (+ Slovanské historické studie), Mediaevalia Historica Bohemica, Folia Historica Bohemica, Moderní dějiny, Hospodářské dějiny, Historická geografie, příležitostný tisk Bulletin Historického ústavu AV ČR. Nakladatelství Historický ústav vydalo v roce 2012 celkem 29 publikačních výstupů, z toho 13 titulů monografií, sborníků, atlasů a edic, 15 čísel sedmi titulů časopisů a Bulletin Historického ústavu AV ČR. V oblasti mezinárodní spolupráce ústav pořádal a spolupořádal 10 významných mezinárodních konferencí v součinnosti se zahraničními i domácími institucemi a podílel se na 11 rozpracovaných mezinárodních projektech i jiných formách spolupráce. Další mezinárodní projekty se připravují a jsou v jednání, s Instytutem historii PAN ve Varšavě se uskutečňuje pravidelná a dlouholetá výzkumná výměna a kooperace. Na půdě ústavu působila v roce 2012 tato odborná a profesní sdružení: Český národní komitét balkanistů, Česko-ruská komise historiků a archivářů, Komise pro historickou geografii, Společnost pro hospodářské a sociální dějiny a Česká společnost pro výzkum 18. století.
Pracovníci ústavu byli v tomto roce rovněž členy mnoha zahraničních společností a komisí. Byli a jsou činní ve vrcholných a poradních orgánech AV ČR (Akademický sněm, Akademická rada, Vědecká rada, Sdružení jihomoravských pracovišť AV ČR, Koordinační komise pro zařazování pracovníků do nejvyššího kvalifikačního stupně, Rada pro zahraniční styky AV ČR, Rada pro popularizaci vědy, Majetková komise, Bytová komise). Poskytovali expertní, informační, poradní a oponentní práce pro vysoké školy, různé státní instituce a grantové agentury. Získali čtyři významná ocenění vědecké a vědecko-popularizační práce, z toho jedno zahraniční. Popularizační aktivity Historického ústavu AV ČR včetně webové prezentace značného rozsahu byly a jsou na vysoké úrovni a jsou považovány za formu aplikovaného výzkumu z oblasti historické tematiky, přispívají k udržení a zvyšování historického vědomí společnosti. Historický ústav AV ČR je pracovištěm s kompaktním, vyváženým kolektivem, jehož cílem je vysoká a kvalitní výkonnost. Plnění úkolů v roce 2012 tomuto cíli poskytlo seriózní předpoklady. Eva Semotanová
Historický ústav AV ČR a Světový kongres historiků v Jinanu 2015
L
oňské zářijové zasedání Comité International des iSciences Historiques (CISH) v Budapešti přineslo české historické vědě a Historickému ústavu AV ČR zvláště na mezinárodní scéně velký úspěch a současně velkou výzvu. Pracovníci ústavu po oslovení Českým národním komitétem historiků (ČNKH) podali již v lednu 2013 celkem čtyři návrhy na uspořádání panelů či kulatých stolů pro chystaný Světový kongres historiků v čínském Jinanu, které byly ČNKH schváleny a vyvěšeny spolu s návrhy národních komitétů dalších zemí na webové stránce CISH (www.cish.org). Výběr, který podléhá složitým jednáním a byl završen právě na jednání CISH v Budapešti, dopadl pro českou historickou vědu překvapivě úspěšně. Čeští historikové v rámci Akademie věd získali celkem tři témata, která budou prezentována na příštím setkání světového fóra historiků v roce 2015, z toho dvě připadla Historickému ústavu AV ČR, jedno Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Historický ústav AV ČR získal chronologicky vzato jedno téma z oblasti starších dějin, a sice kulatý stůl European Reformation as a Model for Revolutions and Crises, jenž byl navržen Evou Doležalovou. Dále
jsme obdrželi v oblasti novějších a nejnovějších dějin specializované téma, jehož část tvoří návrh Resettlement of Nations – a Purposeful Process of Addressing the Economic and Political Problems of the World, jehož autorkou je Zlatica Zudová-Lešková. CISH název specializovaného tématu změnilo na Frontiers, Massacres and Resettlement of Populations, přičemž jeho první část byla akceptována z návrhu Lyndall Ryan ze Centre for the History of Violence na univerzitě v australském Newcastle – Frontiers and Massacres. Jsme tímto spojením poctěni a věříme v otevřenou kolegiální spolupráci. Realizace obou návrhů bude předpokládat v obou případech pro Historický ústav AV ČR nemalé úsilí při přípravě, neboť se jedná nejen o vlastní vystoupení na kongresu, ale také o přípravu a uspořádání prekonferencí s příslušnými anglickými výstupy, které pak budou v Jinanu světovému plénu historiků prezentovány. Přijetí těchto témat představuje pro Historický ústav AV ČR a jeho pracovníky velkou výzvu, vždyť ještě nikdy nebyl náš ústav v takové šíři zastoupen na světovém kongresu. Připomeňme však zatím poslední aktivní účast Historického ústavu AV ČR na Světo15
granty řešené v Historickém ústavu AV ČR v roce 2012 vém kongresu historiků v Sydney 2005 se specializovaným tématem Politická kultura ve střední Evropě v evropském a světovém kontextu. Účast na Světovém kongresu historiků v Jinanu 2015 představuje pro náš ústav především závazek a odpovědnost,
neboť od úspěšnosti realizace obou témat se dozajista bude odvíjet i respektovanost české historiografie na mezinárodní scéně. Jan Němeček
GRANTY ŘEŠENÉ V HISTORICKÉM ÚSTAVU AV ČR V ROCE 2012 Granty GA ČR Historický atlas měst České republiky Nositel: Historický ústav AV ČR Řešitel: prof. PhDr. Eva Semotanová, DrSc. Identifikační kód projektu: 404/09/0897 Doba trvání projektu: 2009–2012 Nacionalismus a antidemokratické tendence v českém a německém katolicismu v meziválečné ČSR Nositel: Historický ústav AV ČR Řešitel: doc. Mgr. Jaroslav Šebek, Ph.D. Identifikační kód projektu: P 410/11/2348 Doba trvání projektu: 2011–2013 Ideje – legislativa – instituce: Sociální myšlení a sociální praxe v českých zemích 1781–1939 Nositel: Historický ústav AV ČR Řešitel: prof. PhDr. Milan Hlavačka, CSc. Identifikační kód projektu: P410/11/2324 Doba trvání projektu: 2011–2013 Soužití křesťanského a židovského obyvatelstva ve středověkých Čechách (Coexistence of the Christian and Jewish population in medieval Bohemia) Nositel: Historický ústav AV ČR Řešitel: PhDr. Eva Doležalová, Ph.D. Spolunositel: Filosofický ústav AV ČR Spoluřešitel: PhDr. Martin Musílek Identifikační kód projektu: P405/11/1982 Doba trvání projektu: 2011–2014 Zápisy ze schůzí československé exilové vlády v Londýně 1943–1945 Nositel: Právnická fakulta UK Řešitel: prof. JUDr. Jan Kuklík, DrSc. Spolunositel: Historický ústav AV ČR Spoluřešitel: doc. PhDr. Jan Němeček, DrSc. Spolunositel: Masarykův ústav a Archiv AV ČR Spoluřešitel: Mgr. Jan Bílek
16
Identifikační kód projektu: P410/11/1944 Doba trvání projektu: 2011–2015 Vzdělanostní mecenát v zemích České koruny v raném novověku Nositel: Historický ústav AV ČR Řešitel: PhDr. Martin Holý, Ph.D. Identifikační kód projektu: P405/12/P422 Doba trvání projektu: 2012–2014 T. G. Masaryk a Slované Nositel: Masarykův ústav a Archiv AV ČR Řešitel: doc. Mgr. Vratislav Doubek, Dr. Spolunositel: Historický ústav AV ČR Spoluřešitel: doc. PhDr. Ladislav Hladký, CSc. Identifikační kód projektu: P410/12/1136 Doba trvání projektu: 2012–2014 Morava na cestě k občanské společnosti: syntéza dějin země 1740–1918 Nositel: Historický ústav AV ČR Řešitel: Mgr. Milan Řepa, Ph. D. Spolunositel: Filozofická fakulta MU Spoluřešitel: Prof. PhDr. Jiří Malíř, CSc. Identifikační kód projektu: P410/12/1934 Doba trvání projektu: 2012–2016 Výzkumné centrum historické geografie Grantový projekt excelence Nositel: Historický ústav AV ČR Řešitel: prof. PhDr. Eva Semotanová, DrSc. Spolunositel: Přírodovědcká fakulta UK Spoluřešitel: RNDr. a Mgr. Pavel Chromý, PhD. Identifikační kód projektu: P410/12/G113 Doba trvání projektu: 2012–2018 Grant MŠMT ČR Bibliografie dějin Českých zemí, projekt velké infrastruktury pro výzkum, experimentální vývoj a inovace Nositel grantu: Historický ústav AV ČR
zahraniční kontakty a spolupráce Řešitel: PhDr. Václava Horčáková Identifikační kód projektu: MŠMT č. LM2011018 Doba trvání projektu: 2012–2016 Grant MZV ČR Biografický slovník československých diplomatů 1918–1992 Nositelé: Historický ústav AV ČR Řešitelé: PhDr. Jindřich Dejmek, DSc. a doc. PhDr. Jan Němeček, DrSc. Identifikační kód projektu: RM 07/01/11 Doba trvání projektu: leden 2011 – červen 2012 Granty MK ČR (NAKI) Kartografické zdroje jako kulturní dědictví. Výzkum nových metodik a technologií digitalizace,
zpřístupnění a využití starých map, plánů, atlasů a glóbů Nositel: Výzkumný ústav geodetický, topografický a kartografický, Zdiby Řešitel: Ing. Milan Talich, Ph.D. Spolunositel: Historický ústav AV ČR Spoluřešitel: prof. PhDr. Eva Semotanová, DrSc. Identifikační kód projektu: DF11P01OVV021 Doba trvání: 2011–2015 Vývoj digitálních technologií ke zpřístupnění prosopografických a topografických kartoték badatelů minulosti se zvláštním zřetelem k fondu Augusta Sedláčka Nositel: Historický ústav AV ČR Řešitel: PhDr. Eva Doležalová, Ph.D. Identifikační kód projektu: DF12P01OVV019 Doba trvání: 2012–2015 Martin Holý
ZAHRANIČNÍ KONTAKTY A SPOLUPRÁCE Vědecká a společenská setkání ve „věčném městě“ v listopadu 2012
N
a konci listopadu 2012 proběhlo v italské metropoli hned několik odborných a společenských akcí, na nichž se podíleli významnou měrou i pracovníci Historického ústavu AV ČR a jeho zahraničního pracoviště – Českého historického ústavu v Římě. V pátek 23. listopadu byla například v prostorách papežské koleje Nepomucenum prezentována kniha, věnována teologickým institutům Bohemicum a Nepomucenum, které byly založeny, aby sloužily pro výchovu široké palety katolických duchovních z českých zemí, a to jak Čechů, tak i Němců. Při této příležitosti pronesl přednášku i stipendista Českého historického ústavu v Římě Tomáš Černušák, v níž se zabýval osobnostním a politickým profilem císaře Rudolfa II. ve světle tehdejších papežských pramenů. Další reflexe církevních, sociálních a ideových dějin na pozadí česko-italských a česko-vatikánských vztahů může být dále rozvíjena i v rámci mezinárodní spolupráce (například v síti zahraničních badatelských ústavů v Římě) i v kontextech širšího interdisciplinárního záběru, kde vedle odborníků na teologii a církevní dějiny mohou participovat odborníci ze sféry kulturních, sociálních či ideových dějin, sociologie, historické geografie a dalších oborů. K posílení bádání v tomto směru přispělo i setkání kardinála, pražského arcibiskupa a českého primase
Dominika Duky, který se zde účastnil kardinálské konzistoře a oficiálně převzal svou titulární baziliku sv. Marcelina a Petra nedaleko Lateránu, s předse17
zahraniční kontakty a spolupráce dou AV ČR Jiřím Drahošem, jenž se v rámci své římské návštěvy mj. setkal s tajemníkem Papežské akademie věd, Mons. Marcelem Sanchezem. Během srdečného setkání byla podepsána dohoda o spolupráci při výzkumu církevních a náboženských dějin mezi oběma významnými institucemi. Při této příležitosti prezentoval Jaroslav Pánek, místopředseda AV ČR a ředitel Českého historického ústavu v Římě při Historickém ústavu AV ČR, jak složité dějinné peripetie této důležité badatelské instituce, tak i aktuální stav a projekty, které se v jeho rámci řeší. Zmínil se také o perspektivách do budoucnosti, které jsou mj. dány i rozšiřováním výzkumných možností v souvislosti s postupným zpřístupňováním rozsáhlého pramenného materiálu ve vatikánských a římských archivech a přispívají rovněž k novému zkoumání našich moderních dějin v evropském kontextu.
Český historický ústav v Římě, jenž je zahraničním pracovištěm Historického ústavu AV ČR, sídlí v prostorách papežské koleje Nepomucenum.
Na prestižní Papežské Univerzitě Svatého Kříže v Římě (Pontificia Università della Santa Croce – PUSC) se konala v pondělí 26. listopadu vernisáž výstavy Diktatura versus naděje. Do 31. ledna 2013 představila italské odborné i laické veřejnosti na pozadí poválečného vývoje československého státu osudy římskokatolické církve jako hlavního ideového protivníka vládnoucí politické moci v Československu v letech 1948–1989. Expozice ukazuje nejen rozsah proticírkevní perzekuce a způsoby mocenských nástrojů, užívaných k likvidaci duchovního i náboženského života, ale také způsoby, jak se jí katolické společenství snažilo čelit. Připomíná se zde také fakt, že nezanedbatelný význam měly v době komunistické nesvobody i spirituální tradice, spojené především s úctou k českým světcům a dalším duchovním osobnostem. Mezi nimi má podstatné místo i cyrilometodějská tradice, která sehrála důležitou roli jako
18
prostor svobody v době komunismu. Tato výstava je tak i připomenutím nastávajícího výročí 1 150 let příchodu christiniazační misie obou svatých bratří na Velkou Moravu, která se bude připomínat i řadou odborných setkání, na nichž se výrazně podílí také pracoviště AV ČR. Na uspořádání výstavy se po stránce odborné i organizační podílely Velvyslanectví České republiky při Svatém stolci, Ústav pro studium totalitních režimů a Archiv Kanceláře prezidenta republiky. Výstavu podpořila Česká biskupská konference, mezi partnery tohoto projektu figurovaly významné vědecké instituce České republiky, mj. Historický ústav AV ČR a Národní archiv. Čestné záštity výstavě udělili Tarcisio kardinál Bertone, státní sekretář Svatého stolce a tedy „druhý muž“ Vatikánu, Miroslava Němcová, předsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, jejíž zdravici přečetl velvyslanec ČR u Svatého stolce Pavel Vošalík, Dominik Duka a Jiří Drahoš, který zde také vystoupil s projevem o potřebnosti dialogu duchovního světa s akademickým. Kromě něho a kardinála Duky se vernisáže účastnily i další osobnosti – mj. kardinál Giovanni Coppa, velvyslankyně Polska u Svatého stolce Hanna Suchocká nebo politický ředitel MZV ČR Pavel Fischer. Přítomen byl i rektor PUSC, Mons. Luis Romea. Za Historický ústav AV ČR se vernisáže výstavy zúčastnili Jaroslav Pánek a Jaroslav Šebek, který se podstatně podílel na vytváření textů k jednotlivým výstavním tablům i na organizaci přípravy této výstavy. Římská setkání ukázala možnosti rozvoje vědeckého studia v řadě odborných sfér na pramenné bázi římských archivů a dalších institucí, přičemž významným akcelerátorem plodné spolupráce může být i podepsaná dohoda o spolupráci mezi AV ČR a pražským arcibiskupstvím, která představuje i badatelskou inspiraci pro pracovníky Historického ústavu AV ČR napříč jeho odbornými odděleními. Dohoda o spolupráci mezi AV ČR a pražským arcibiskupstvím byla podepsána 24. 11. 2012 na setkání Jiřího Drahoše, předsedy Akademie věd ČR, a Dominika kardinála Duky, arcibiskupa pražského a dalších významných osobností v Českém historickém ústavu v Římě. (Text dohody je dostupný na http://www.mzv.cz/vatican/cz/zpravy_a_udalosti/ uskutecnene_akce/prohlaseni_o_spolupraci_mezi _akademii.html, viz rovněž vyobrazení.) Eva Semotanová – Jaroslav Šebek
zahraniční kontakty a spolupráce
Bilaterální česko-polské projekty v Historickém ústavu AV ČR
S
polupráce s Instytutem Historii Polskiej Akademii Nauk ve Varšavě Historický ústav Polské akademie věd (IH PAN) patří již po mnoho let k tradičním středoevropským partnerům našeho ústavu. Bilaterální smlouva umožňuje mj. každoroční studijní pobyty badatelů v partnerské instituci, vzájemnou informovanost, výměnu publikací či účast na konferencích pořádaných druhou stranou. Nejvýznamnějším příkladem spolupráce obou ústavů v minulých letech byl výzkum dějin politické kultury ve střední Evropě v evropském a světovém kontextu. Výsledky tohoto společného českopolského projektu byly prezentovány na XX. mezinárodním kongresu historických věd v australském Sydney (2005). Významný je podíl pracovníků Historického ústavu AV ČR na polsko-české vědecké spolupráci v rámci aktivit Polsko-české vědecké společnosti či sdružení historiků obou zemí (SHČR a PTH). Nelze opomenout ani individuální spolupráci jednotlivých výzkumných pracovníků Historického ústavu AV ČR s polskými partnery jak z akademického prostředí, tak z celé řady polských univerzit. Společné publikace: Kultura polityczna w Polsce, t. III–V, Poznań 2000–2005; Political Culture in Central Europe (10th – 20th Century), vol. I–II, Prague – Warsaw 2005; Na obrzeżach polityki, t. IV–VIII, Poznań 2007– 2011; Historia Slavorum Occidentis 1, 2011; http://www.hiu.cas.cz/cs/zahranicni-spoluprace/ obecna-charakteristika/polsko-czeskie-towarzystwo naukowe.ep/; http://www.sdruzenihistoriku.cz/kategorie/mezinarodni/ mezinarodni_pl.html Účast vědeckých pracovníků Historického ústavu AV ČR na polských kongresech zahraničních badatelů I Kongres Zagranicznych Badaczy Dziejów Polski: Krakov 28.–30. 6. 2007, referáty: Jaroslav Panek, Dzieje Rzeczypospolitej Polsko-Litewskiej XVIXVIII wieku – spojrzenie historiografii czeskiej; Jiří Friedl, Nie tylko Zaolzie – dzieje Polski XX wieku w historiografii czeskiej; Roman Baron, Dorobek czeskiej historiografii w zakresie badań nad dziejami Polski w czasach zaborów II Kongres Zagranicznych Badaczy Dziejów Polski: Polska w Europie Środkowej, Krakov 13.–15. 9. 2012, referáty: Roman Baron, Stosunki polsko-czeskie
w monarchii habsburskiej w świetle historiografii czeskiej, Pavel Krafl, Polonica in the Moravian Archive in Brno, Jiří Friedl (účast na kulatém stole) Projekt Proměny regionu a města Kladska v dějinách střední Evropy. Mapy, plány, rekonstrukce Projekt GA ČR 404/02/0489/A, spoluřešitel Historický ústav AV ČR Praha, nositel Univerzita Hradec Králové, Hradec Králové (2002–2004). Výstupem projektu je publikace: Eva Semotanová – Ondřej Felcman, Kladsko. Proměny středoevropského regionu. Historický atlas. Hradec Králové – Praha 2005. 191 s. textu, 51 mapových listů, CDROM (ISBN 80-7286-066-6) Publikace byla oceněna mezinárodní cenou Honorary Prize Wacława Felczaka a Henryka Wereszyckého, kterou 13. 12. 2007 udělil Uniwersytet Jagielloński, Kraków. Projekt Dějiny Kladska jako středoevropského regionu. Hrabstwo Kłodzkie na tle historii regionu i Europy Środkowej/History of the Central European Region Kladsko Projekt česko-polské spolupráce k dějinám Kladska podporuje Fundusz Mikroprojektów w Euroregionie Glacensis CZ/PL Cíl 3/Cel 3 2007–2013 Przekraczamy Granice. Řešení se účastní Historický ústav AV ČR, Historický ústav Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové a Uniwersytet Wrocławski – Ośrodek Współpracy Polsko-Czesko-Słowackiej pod záštitou Polsko – Czeskiego Towarzystwa Naukowego). http://www.uni.wroc.pl/struktura-uczelni?j=06us34 http://www.hiu.cas.cz/cs/zahranicni-spoluprace/obecna -charakteristika/polsko-czeskie-towarzystwo-naukowe. ep/
Výstupem projektu je syntéza dějin Kladska s autorskou i vydavatelskou spoluprací Historického ústavu AV ČR: Ondřej Felcman – Ryszard Gladkiewicz a kol., Kladsko. Dějiny regionu. Hradec Králové – Wrocław – Praha – Kłodzko 2012. Kladská komise historiků od roku 1993 – pořádání konferencí za účasti českých a polských historiků. Z posledních jednání: 19
zahraniční kontakty a spolupráce 5.–7. 9. 2007 Česká Skalice, s konferencí Kladsko a „Český koutek.“ Odkaz Josefa Štefana Kubína – od motivace k inspiraci; hlavní pořadatel Historický ústav AV ČR 11.–13. 9. 2008 Kudowa Zdrój, s konferencí Polsko-česká vědecká spolupráce na teritoriu Kladska: 15 leté výsledky a program kontinuity; hlavní pořadatel Ośrodek Współpracy Polsko-Czesko-Słowackiej pod záštitou Polsko – Czeskiego Towarzystwa Naukowego Výstupem, zveřejňujícím příspěvky z konferencí, ale i jiné studie, je Kladský sborník a jeho Supplementa, který vychází od roku 1996. Pokračování spolupráce je plánováno. Spolupráce s Kongresem Poláků v České republice při vydávání pramenných edic v rámci řady Bibliotheca Tessinensis. Konkrétní výsledky: a) Stát, církev a národ v československé části Těšínského Slezska (1945–1953), ed. J. Szymecek, Český Těšín 2004 – vědecká spolupráce, spolupráce při tvorbě poznámkového aparátu, jazyková úprava Jiří Friedl. b) zpracování edic: Zaolzie w świetle szyfrogramów polskiej placówki dyplomatycznej w Pradze oraz Ministerstwa Spraw Zagranicznych w Warszawie (1945–1949), ed. Jiří Friedl, Czeski Cieszyn 2007. Státní politika vůči polské menšině na Těšínsku 1945–1949, ed. Jiří Friedl, Praha – Český Těšín 2012. Spolupráce s: Polska Akademia Umiejętności (PAU) Přednášky pracovníků Historického ústavu AV ČR (Roman Baron, Jiří Friedl, Jan Němeček) pro Komisju środkowoeuropiejsku PAU, jejímž členem je Jan Němeček z Historického ústavu AV ČR. Spolupráce s: Muzeum II Wojny Światowej w Gdańsku: Spolupráce v oblasti shromažďování sbírkových předmětů. Vydání publikace: Jiří Friedl, Na jednym froncie. Czechosłowacko-polskie stosunki wojskowe 1939– 1945, Gdańsk – Warszawa 2011. Spolupráci s polskými partnery usnadňuje obdobná historická zkušenost obou národů – zejména 20
ve 20. století. Z hlediska výzkumu skýtá široké možnosti komparace historického vývoje ve střední a východní Evropě. Společný hlas představitelů středoevropských historiografií má na mezinárodním poli zcela jinou váhu. I proto by bylo na místě navázat na zmíněnou úspěšnou spolupráci v době příprav XXII. Mezinárodního kongresu historických věd v čínském Jinanu (2015). Historický ústav AV ČR byl již v minulosti a je i v současnosti iniciátorem řady společných česko-polských projektů a bude této tradici pokračovat i nadále. Příkladem může být zdařilá spolupráce např. s Institutem Historii PAN, Bibliotheca Tessinensis a řadou dalších (výše zmíněných) institucí, které napomáhají rozvíjet kontakty a umožňují bádání českých historiků v polských archivech a naopak. Co se týče praxe, je možno upozornit na Česko-polské programové fórum, kde je určitou brzdou skutečnost, že projekty musí být realizovány v průběhu jednoho roku, což omezuje dlouhodobější výhled vzájemné spolupráce. Regule by v tomto ohledu měly být pružnější, protože ne vždy je možné některé projekty realizovat v tak krátkém časovém údobí. Např. Česko-německý fond budoucnosti je v tomto ohledu mnohem pružnější. Historický ústav AV ČR zamýšlí uspořádat česko-polskou konferenci na téma Československo a Katyň, neboť v roce 2013 uplyne 70 let od doby, kdy objevení katyňských hrobů rozvířilo vztahy v řadách Spojenců. V rámci česko-polské spolupráce by bylo dobré obnovit praxi pravidelných tzv. bilančních setkávání, na nichž by se historici obou stran mohli navzájem informovat o posledních výsledcích bádání v oblasti historické bohemistiky a polonistiky v obou zemích. Donedávna tuto funkci dobře plnila česko-polská komise společenských věd, která fungovala při ministerstvech školství. Považujeme její zrušení za velkou chybou. Nedávno založené Polsko-czeskie Towarzystwo Naukowe tento požadavek nenaplňuje a zřejmě jej z řady důvodů ani naplnit nemůže. Pokusy o obnovu na jiné bázi (viz příklad českopolského vědeckého semináře Bilans otwarcia, Krakov 12. – 13. května 2010, jehož se zúčastnili s příspěvky Jaroslav Pánek, Jan Němeček, Jiří Friedl a Roman Baron) zatím pokulhávají a spíše než periodickými jsou tato zasedání nahodilými. Stejně tak by bylo dobré rozšířit spolupráci s dalšími subjekty na poli historie, především s dalšími univerzitami v Polsku. Podpora společných česko-polských projektů je mimo jiné realizována prostřednictvím různých typů grantů. Doposud byly Historického ústavu AV ČR využity jeho pracovníky možnosti v rámci Grantové agentury ČR, Fundusz Mikroprojektów w Euro-
konference zahraniční kontakty a spolupráce regionie Glacensis, Euroregionu Těšínské Slezsko či Česko-polského fóra při MZV ČR – na rok 2013 získal Roman Baron projekt Česká polonistická studia v evropském kontextu. Jako jedna z možností se jeví i Mezinárodní visegrádský fond, který je
ovšem omezen nutností čtyřstranné česko-slovenskopolsko-maďarské spolupráce, což jej vylučuje z použití pro výhradní česko-polské projekty. Jan Němeček
KONFERENCE 8. historickogeografická konference Krajina a společnost v geografickém názvosloví
O
d roku 2005 pořádá Historický ústav AV ČR ve spolupráci s Katedrou sociální geografie a regionálního rozvoje Přírodovědecké fakulty UK pravidelné konference k významným tématům historické geografie. Pod záštitou Komise pro historickou geografii se na nich setkávají domácí i zahraniční odborníci mnoha zainteresovaných oborů, kteří mají co říci ke vztahu člověka a přírody a jejich vzájemnému ovlivňování v minulosti i v současnosti. Přednášejí a diskutují historikové, geografové, archeologové, archiváři, architekti a urbanisté, kartografové, geoinformatikové nebo pracovníci památkové péče. Témata konferencí zahrnují jak teoretickometodologickou problematiku a otázky pramenné základny, tak i výsledky aktuálního výzkumu historické krajiny českých zemí. Vybrané příspěvky z konferencí jsou průběžně publikovány v časopise Historická geografie. Osmá historickogeografická konference se s názvem Krajina a společnost v geografickém názvosloví konala na Přírodovědecké fakultě UK v Praze 25. ledna 2012. Cílem konference bylo představit místní a pomístní názvosloví jakožto téma nejen historickogeografického výzkumu, ale i studia z pozic
lingvistiky stejně jako sociálních dějin. V prvním bloku nazvaném „Geografické názvosloví ve slovníkových dílech a databázích“ byly představeny základní projekty soupisového a evidenčního charakteru ve vztahu k toponymii – mezinárodně zakotvené databáze GEONAMES a LUCC (Land Use and Land Cover Change), databáze pomístních jmen v českých zemích a slovníkové dílo „Index českých exonym“ (v souvislosti s tím byla pojednána i specifická otázka historických exonym jakožto pramene kulturních dějin). V rámci bloku Geografické názvosloví jako historický pramen byla pozornost věnována toponymům a jejich výpovědní hodnotě od středověku do současnosti – pomístní jména a jejich souvislost se starými cestami, názvosloví na raně novověkých mapách, z moderní doby potom proměny pojmenování veřejných prostranství a s nimi spjaté toponymické vytváření prostoru v českém prostředí poválečných desetiletí. Stranou nezůstaly ani souvislosti geografického názvosloví a hodnocení krajinného rázu, anebo názvu jakožto symbolu regionu. Robert Šimůnek
Regionální periodika – pramen poznání místní historie a kultury
K
onference byla věnována dvěma výročím sborníku Pod Zelenou Horou – osmdesáti let od založení a patnácti let od obnovení. V roce 1932 byl založen vlastivědný časopis Pod Zelenou horou. Vlastivědný sborník okresu Přeštického, který vycházel do roku 1943. K obnovení periodika s novým podnázvem Vlastivědný sborník jižního Plzeňska došlo v roce 1997, současnými vydavateli jsou Městské úřady v Přešticích a v Nepomuku.
Setkání se konalo v příjemném prostředí Kulturního a komunitního centra v Přešticích 27.–28. března 2012 a bylo rozděleno do tří tematických bloků. První blok byl zaměřen na regionální periodika, ve druhém a třetím byly soustředěny příspěvky zaměřené na další vlastivědné a kulturní aktivity a projekty v regionu jižního Plzeňska. V rámci prvního bloku představil vývoj jubilujícího sborníku Pod Zelenou Horou v první polovině
21
konference
minulého století i jeho současné zaměření redaktor periodika Roman Tykal. Zdeněk Vejvoda z Etnologického ústavu AV ČR přiblížil účastníkům konference osobnost a působení prvního redaktora tohoto sborníku v období mezi dvěma světovými válkami, učitele a sběratele lidových písní Jaroslava Bradáče. Referát o časopisech vydávaných na Rokycansku a jejich digitalizaci přednesl Václav Zdráhal z Muzea Bohuslava Horáka v Rokycanech. Petra Martínková ze Státního okresního archivu Plzeň-jih přiblížila posluchačům krátkou epizodu vydávání časopisu Nepomuk v roce 1945, Jiří Fák z Muzea a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici hovořil o Vlastivědném sborníku Rakovnicka s Křivoklátskem a Kralovicka s Manětínskem, který vycházel v letech 1930–1938. Historii i současný život místního periodika na příkladu Spálenopoříčského zpravodaje představil Miroslav Tupý. Jiří Bouda z Muzea jižního Plzeňska v Blovicích seznámil posluchače s muzejní
ročenkou Jižní Plzeňsko. Zajímavé srovnání z odlišného regionu přinesl příspěvek Petra Juřáka z Muzea Beskyd, který hovořil o periodikách Frýdecko-Místecka. Trochu jiný pohled na regionální periodika z pohledu historické bibliografie nabídl příspěvek Václavy Horčákové, jehož hlavním smyslem bylo upozornit na potřebu věnovat pozornost ochraně a dlouhodobé archivaci digitálně vzniklých dokumentů včetně regionálních periodik. Anděla Prchlíková ze Studijní a vědecké knihovny Plzeňského kraje připomenula všem regionálním vydavatelům povinnost poskytování povinného výtisku periodických i neperiodických publikací krajské knihovně. Další dva tematické bloky konference poskytly především pestrý obraz vlastivědné práce v regionu. Martin Lang z Muzea Středních Brd ve Strašicích hovořil o problematice publikování výsledků muzejní práce v médiích, Vendula Hnojská z Muzea jižního Plzeňska představila svou knihu o mlýnech na řece Úslavě. Veřejnosti byla představena řada zajímavých projektů postavených často na práci dobrovolníků, kteří regionální vlastivědné práci věnují svůj volný čas. Literární soutěže, obnova památek regionu, sběratelská činnost i archeologické nálezy, to vše v podání zaujatých odborníků i poučených laiků poskytlo pestrý obraz života v sebevědomém regionu jižního Plzeňska. Organizátoři připravili pro účastníky konference bohatý doprovodný kulturní program. Zájemci dostali možnost prohlédnout si barokní poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie v Přešticích, zámek architekta a mecenáše Josefa Hlávky v Lužanech, rodný dům malíře Augustina Němejce v Nepomuku i další nepomuckou památnou budovu, bývalý barokní panský dům zvaný Zelenohorská pošta. Václava Horčáková
Bohatě o chudobě. Konference Chudinství a chudoba jako sociálně historický fenomén: ambivalence dobových perspektiv, individuální a kolektivní strategie chudých a instrumentária řešení
V
e dnech 28.–30. května 2012 se ve vile Lanna uskutečnila konference s názvem Chudinství a chudoba jako sociálně historický fenomén: ambivalence dobových perspektiv, individuální a kolektivní strategie chudých a instrumentária řešení. Přívlastek „chudý“ se ve vile Lanna v průběhu tří dní neustále opakoval v nejrůznějších spojeních, ovšem
22
těžko takto bylo možné označit bohatý program konference. Konferenci a úvodní teoretický blok zahájil Milan Hlavačka, jenž ve svém příspěvku nabídl uvedení do problematiky chudinství, nastínil základní pojmy a načrtl posun ve vnímání chudoby jako Bohem daného osudu k pojetí chudoby jako důsledku osob-
konference ního selhání. V neposlední řadě Hlavačka naznačil různé způsoby řešení problému chudoby, na což v dalším příspěvku navázal Jakub Rákosník, jenž se zaměřil na otázku vývoje sociální péče v českých zemích v letech 1860–1960. Ukázal mimo jiné, jaké podmínky musel splňovat zájemce o poskytnutí chudinské péče, jaké různé instituce se do druhé světové války zaměřovaly na potírání chudoby a jakým způsobem se způsob řešení chudinské otázky změnil po druhé světové válce. Antonie Doležalová se ve svém příspěvku vrátila k různým teoretickým konceptům chudoby, které se snažily nabídnout odpověď např. na otázky, co zapříčiňuje chudobu, jak by se jedinec i společnost měli k chudobě postavit, jak se mění pojetí chudoby se zvyšující se hranicí životního minima a čeho chce vlastně chudinství dosáhnout. Na těchto teoretických konceptech pak Doležalová demonstrovala nejen aktuálnost a nedořešenost představených otázek, ale také poukázala na skutečnost, že doposud neexistuje jednoznačná definice chudoby ani jednotná představa o cíli chudinské péče. K obdobným závěrům dospěla rovněž Martina Halířová ve svém příspěvku o konceptech chudoby a podobách péče o chudé v 19. století. Po tomto teoretickém úvodu se účastníci konference detailněji zaměřili na různé koncepty a instrumentária řešení chudinské otázky v různých obdobích a prostředích. Iva Madlová analyzovala inspiraci, motivaci a formy aristokratické péče o chudé, konkrétně na děčínském panství hraběte Františka Antonína Thuna, prozkoumala změny po roce 1848 a ukázala, že Thunové ani v 2. polovině 19. století neztratili o chudinskou otázku zájem, stále zůstávali hlavními dobrodinci, což se také odrazilo na výsledcích obecních voleb, pro Thuny velmi příznivých. Pavel Kladiwa se zaměřil na specifický způsob boje s chudobou, do kterého se na počátku 20. století pustil Max Winter psaním sociálních reportáží. Daniel Baránek se ve svém příspěvku věnoval vývoji dobročinnosti v rámci moravských a slezských židovských komunit, poukázal na snahu o zefektivnění dobročinnosti skrze její centralizaci a prozkoumal dopad sekularizace na podoby řešení chudinské otázky. První den konference pak uzavřel Pavel Bek, který představil dva strohé právní dokumenty – Penzijní stanovy a Stanovy hornické bratrské pokladny Severní dráhy císaře Ferdinanda – pomocí fiktivního rozhovoru mezi vysloužilým horníkem a úředníkem „Ferdinandky“. Druhý den konference započal blokem příspěvků pojednávajících o otázce chudinství v raném novověku. Jan Killián hovořil o pauperizaci městského obyvatelstva v důsledku třicetileté války. Jaroslav
Čechura se po uvedení dvou příkladů z jihočeského venkova vrátil k teoretickým otázkám, které zazněly v samém úvodu konference, a znovu upozornil na neexistenci jednotné definice chudoby, zároveň však vyjádřil své pochyby o účelnosti nahlížení otázky chudoby optikou nějaké jednotné definice či konceptu chudoby. Chudinské péči v jižních Čechách v raném novověku se věnoval také Pavel Matlas, jenž se zaměřil na otázku disciplinační funkce špitálu v Třeboni a sebereprezentace chudých. Tematický blok pak uzavřela Alice Velková, jež svou pozornost soustředila na možnosti a strategie venkovské chudiny v 18. a 19. století. Další blok příspěvků pokrýval časové období od poloviny 19. století do první světové války. Tento blok zahájili ve společném příspěvku Jiří Štaif a Jiří Šouša, kteří analyzovali sociální otázku v Čechách na přelomu 19. a 20. století z perspektivy státu, podnikatelů a sociálních demokratů. Andrea Pokludová se pak zaměřila na sociální otázku z pohledu obecních samospráv a představila strategie, jež v boji s chudobou uplatňovaly městské samosprávy v Opavě a Olomouci, jejichž cílem bylo především odstranit extrémní chudobu, zamezit šíření infekčních nemocí a zkvalitnit životní podmínky dětí a mládeže. Hana Píšalová navázala rozborem chudinství v Opavě a upozornila na skutečnost, že zdroje obecní samosprávy na řešení problému chudoby nepostačovaly a že sociální práce obce musela být stále velkou měrou doplňována dobročinnými spolky. Zdeňka Stoklásková obrátila pozornost od pozitivního přístupu k chudinské péči k přístupu negativnímu a pojednala ve svém příspěvku o postrku, který měl dle dobového názoru ochránit řádné plátce daně před tuláky a žebráky. Pavel Cibulka se pak vrátil k tématu dobročinných spolků, představil nejdůležitější dobročinné spolky v Brně a analyzoval jejich propojenost s podnikatelskými a komunálními elitami. Druhý den konference pak zakončil Lukáš Fasora se svým příspěvkem o České zemské péči o mládež na Moravě v letech 1908–1937, v němž mimo jiné upozornil na potíže, s nimiž se snaha o mobilizaci dobročinnosti setkávala ze strany německé a polské menšiny, katolíků i komunistů. Třetí den konference otevřel Milan Řepa, který se ve svém příspěvku věnoval otázce chudinství na moravském venkově v poslední čtvrtině 19. století a na snahu obcí převést část péče o chudé ze svých beder na zemské úřady. Jaroslava Smetanová pak rozkryla chudinství v rámci obce Horažďovice a ukázala, jaké všechny instituce a jakými prostředky se na péči o chudé podílely. Sixtus Bolom-Kotari následně předestřel různé strategie, kterými se přísluš23
konference níci vzdělané elity evangelických farářů snažili předejít tomu, aby se z pozice dobrodinců dostali do postavení potřebných. Souvislost mezi chudobou a hledáním alternativních modelů religiozity v katolické církvi na přelomu 19. a 20. století pak analyzoval Tomáš Pavlíček. Daniela Tinková se ve svém příspěvku věnovala soukromé nemocnici pražského osvícenského lékaře a porodníka Johanna Melitsche (1763–1837). Zatímco novátor Melitsch spatřoval v pokroku prostředek boje s chudobou, Lada Hašková ukázala, že vrstva hostinských naopak v modernizaci spatřovala nebezpečí, neboť nové hygienické předpisy podle těchto živnostníků představovaly pouze „zbytečné“ výdaje, které je přiváděly na mizinu. Milan Pátra se pak vrátil ke spolkové sociální péči a pojednal o organizacích, které se staraly o potřebné na úrovni okresu Brandýs nad Labem. V posledním bloku zazněl nejprve příspěvek Stanislava Kroba o vývoji institucí zastupujících zájmy pracujících a o institucionalizaci konfliktů mezi prací a kapitálem v podobě tvorby zákonů legalizujících stávky. Zbyšek Stodůlka ve svém příspěvku pak po-
jednal o proměnách struktur financování chudinské péče v průběhu 19. století. Dva příspěvky tohoto bloku pak konečně překročily hranice českých zemí: Miroslav Sabol nastínil sociální poměry slovenských dělníků a zemědělců v období let 1938–1945 a Peter Mičko na tento příspěvek navázal, ukázal způsoby řešení nezaměstnanosti v tomto období a důkladněji se zaměřil na problematiku slovenských dělníků odcházejících za prací do Německa. Uvedené teoretické, terminologické a konceptuální studie, pojednání k tématu chudinství v raném novověku, 19. i 20. století i analýzy způsobů potírání chudoby v rámci obecních, náboženských, dělnických a jiných komunit budou publikovány ve sborníku z konference, takže budou dostupné i těm, kdo neměli možnost se konference zúčastnit. Vydání publikace s konferenčním tématem se předpokládá v roce 2013–2014 v nakladatelství Historický ústav. Daniel Baránek (doktorand Ústavu českých dějin, Filozofická fakulta UK Praha)
XV. mezinárodní konference historických geografů v Praze (Rozšířený text o XV. mezinárodní konferenci historických geografů byl publikován v Akademickém bulletinu 11/2012, s. 20–22, http://abicko.avcr.cz/2012/11/09/index.html)
V
e dnech 6.–10. srpna 2012 se v Praze konala XV. mezinárodní konference historických geografů (XV. International Conference od Historical Geographers, blíže viz www.ichg2012.cz). Mezinárodní konference historických geografů mají téměř čtyři desetiletí trvající tradici. Ta se zrodila na setkání kanadských a britských historických geografů v Kanadě roku 1975 a počínaje šestým setkáním v roce 1986 (Lousiana, USA) konference nesou označení „ICHG“. Odborníci, zabývající se krajinou, její minulostí, současností, ale i budoucností, neformálně sdružení kolem prestižního časopisu Journal of Historical Geography, se začali každé tři roky pravidelně setkávat v různých zemích světa. Čeští historičtí geografové se těchto světových setkání pravidelně účastní od devadesátých let 20. století (Belfast 1998, Quebec 2001, Auckland 2003, Hamburk 2006, Kjóto 2009). Možnost uspořádat 15. konferenci v Česku – poprvé v postkomunistické zemi – byla bezesporu výrazem uznání výsledků výzkumu českých historických geografů i jedním z novodobých mezníků vývoje této disciplíny v českém, resp. i ve středoevropském vědeckém prostoru. Čeští historičtí geografové organizování této významné akce pojali jako příležitost představit světové
24
odborné veřejnosti nejen dosavadní výsledky českých historickogeografických výzkumů, stávající stav vědní disciplíny, ale i výzvy, které před českou historickou geografií stojí. Zatímco v posledních dvou
konference desetiletích byla spolupráce na poli historickogeografických výzkumů významně determinována institucionálně, výzkum se realizoval převážně v rámci „historického“ a „geografického“ křídla české historické geografie, rok 2012 je pro českou historickou geografii významný i z hlediska institucionalizace společné platformy historickogeografického výzkumu. Tou je vznik Výzkumného centra historické geografie na bázi sedmiletého grantového projektu na podporu excelence v základním výzkumu podpořeného Grantovou agenturou České republiky (projekt excelence P410/12/G113 Historical Geography Research Centre; řešitel Eva Semotanová – Historický ústav AV ČR, spoluřešitel Pavel Chromý – Přírodovědecká fakulta UK; celkem 16 členů výzkumného týmu). Stavba pomyslného „mostu“ mezi historií a geografií se stala skutečností. XV. mezinárodní konference historických geografů se stala významnou platformou pro představení projektů a navázání nových kontaktů i přátelství mezi historickými geografy z mnoha zemí světa. Konala se pod záštitou Jiřího Drahoše, předsedy Akademie věd České republiky, Václava Hampla, rektora UK, Tadeusze Siweka, prezidenta České geografické společnosti, Bohuslava Gaše, děkana Přírodovědecké fakulty UK v Praze, Hlavního města Prahy (zastoupeno 1. náměstkem primátora Tomášem Hudečkem) a Jany Černochové, starostky MČ Praha 2. Vědecký výbor konference pracoval pod vedením Andrease Dixe (Bamberg, Německo) a jeho členy byli: Felix Driver (Londýn, Spojené království), Michael Jones (Trondheim, Norsko), Hans Renes (Utrecht, Nizozemsko), Mimi Urbanc (Lublaň, Slovinsko) a Gordon Winder (Mnichov, Německo). Bohatý pětidenní program naplnila škála referátů, panelů a kulatých stolů, posterová sekce, výstava Historical Geographers in Czechia: Themes and Concepts, osm exkurzí i řada společenských událostí. V úvodním plenárním zasedání přednesli hlavní referáty Eva Semotanová (Prague, the city and the space. From confined to the open), Ivan Bičík (Longterm land use changes: Case study Czechia 1845– 2010) a Pavel Chromý (Changing regions, changing identities: Czechia during the 20th century). Konference se zúčastnilo 329 odborníků ze 44 států světa. Mimo účastníků z Česka, jichž bylo nejvíce, již tradičně svým počtem jednoznačně vynikali zástupci z Velké Británie. Mnoha účastníky byly zastoupeny USA, Japonsko a Německo, ale i Kanada a Polsko. Kladně lze hodnotit zvýšený zájem zástupců z postkomunistických zemí (např. Rusko, Rumunsko, Lotyšsko, Estonsko, Srbsko, Chorvatsko). O celosvětovém významu konference pak svědčí
i přítomnost odborníků z tak vzdálených oblastí, jakými jsou např. Chile, Kolumbie, Brazílie či Indonésie nebo Austrálie, Nový Zéland a Jihoafrická republika. V průběhu konference se uskutečnilo i zasedání rekonstruované redakční rady nejvýznamnějšího oborového časopisu – Journal of Historical Geography (http://www.journals.elsevier.com/journalof-historical-geography/).
Závěrečné plenární zasedání konference, uprostřed Ivan Bičík, zastupce ČR v komisi Mezinárodní geografické unie „Land Use / Land Cover. Changes“ (IGU LUCC).
Během konference zaznělo přibližně 300 příspěvků uspořádaných do téměř 60 sekcí (27 tematicky zaměřených sekcí bylo navrženo samotnými účastníky). V posterové sekci bylo prezentováno 26 posterů. O šíři zaměření současného historickogeografického výzkumu svědčí i rozsah prezentovaných témat, přičemž k nejfrekventovanějším patřila témata týkající se vývoje a proměn různých typů krajin, transformací městského prostředí, formování kulturního dědictví, změn hranic a identit, historické klimatologie, ale též dějin historické geografie. Zazněly příspěvky obecné povahy (k teorii a metodologii výzkumu; identifikace, zpracování a využití pramenů – včetně využití moderních technologií GIS), ale i referáty řešící specifické problémy regionů různých měřítek. Součástí programu konference bylo i osm odborných exkurzí, postkonferenční exkurze přiblížila účastníkům přírodní a kulturní dědictví jižních Čech a části Českomoravské vrchoviny. XV. mezinárodní konference historických geografů bude bezesporu patřit k těm událostem, které mohou současné krajiny a jejich proměny pozitivně ovlivňovat. Historičtí geografové z celého světa se sejdou v roce 2015 na XVI. mezinárodní konferenci v Londýně. Eva Semotanová – Pavel Chromý (Historický ústav AV ČR – Přírodovědecká fakulta UK)
25
konference
XI. konference Evropské asociace pro urbánní dějiny v Praze
V
e dnech 29. srpna – 2. září 2012 se v Praze konala 11. konference Evropské asociace pro urbánní dějiny (EAUH). Konferenci a doprovodné akce organizovala Filozofická fakulta UK ve spolupráci s Historickým ústavem AV ČR, na doprovodném programu se podílel Archiv hlavního města Prahy, Muzeum hlavního města Prahy a další instituce. Konference se účastnilo na 700 odborníků z řad historiků, sociologů, geografů, historiků umění, urbanistů, architektů či archeologů z 56 zemí všech obydlených kontinentů.
Při slavnostní zahájení konference se za předsednickým stolem sešli Ivan Šedivý (proděkan FF UK), Eva Semotanová (ředitelka HÚ AV ČR), Luďa Klusáková (členka mezinárodního výboru EAUH), Ivan Jakubec (prorektor UK) a Jan Hein (sekretář EAUH).
Fenomén města byl analyzován z mnoha úhlů pohledu po čtyři dny konferenčního jednání vždy v několika paralelně probíhajících sekcích. Do programu konference bylo navrženo 153 sekcí, z nichž se 28 realizovalo jako session věnující se specifickým úzce vymezeným problémům, 47 jako main session zaměřené na širší témata a 4 coby kulaté stoly (včetně jednoho studentského). Program konference a abstrakty příspěvků jsou stále k dispozici na www. eauh2012.com. V názvu pražského setkání stálo Cities and societies in the comparative perspective, akcentován byl tedy komparativní přístup k jednotlivým probíraným tématům. Prostor ale dostalo také uplatňování moderních metod ve výzkumu dějin měst, což si žádá mezioborový a často také meziinstitucionální přístup. Takto pojaté studium urbánních dějin je blízké pracovní skupině pro historickou geografii Historického ústavu AV ČR, která v oblasti geoinformatiky a moderní kartografie spolupracuje s Českým vysokým učením technickým v Praze, Laboratoří geoinformatiky Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem (se 26
sídlem v Mostě) a ohledně digitalizace s Výzkumným ústavem geodetickým, topografickým a kartografickým ve Zdibech. Další česká pracoviště věnující se výzkumu urbánních dějin, která rozvíjejí mezioborovou spolupráci např. s antropology a sociology, byla na konferenci také hojně zastoupena; poněkud stranou zůstala domácí pracoviště zkoumající dějiny města z pohledu geografů a demografů. Z pohledu členů týmu zpracovávajícího jednotlivé svazky Historického atlasu měst ČR patřila mezi nejpřínosnější části konference sekce Portraits of the City: Rethinking Methodological Paradigms of Representations of the City, která byla komponována jako přehled různých způsobů zobrazování města a metod, kterými je lze zkoumat. Sekci spoluorganizovala autorka tohoto článku a přednesla zde také referát, vypracovaný ve spolupráci s dalším členem pracovní skupiny pro historickou geografii Historického ústavu AV ČR Jiřím Krejčím The 18th-century Prague. Josef Daniel Huber’s ‘Images’ of the Capital City of Bohemia. Z jednání této sekce a z obdobně zaměřené na předchozí konferenci EAUH v roce 2010 v Gentu je připravován sborník příspěvků a závěrů z diskuse zde vedené. Velký ohlas mezi českými účastníky konference měly např. také diskuse o místech paměti (sekce Towns are made of memory places – towns as memory places of urban life in the 19th and 20th century) a sekce zaměřené na (sebe)prezentaci města, která pojednávala o městských muzeích a jejich expozicích.
konference V závěrečné panelové diskusi ve velké aule Filozofické fakulty UK byla zhodnocena probíraná témata a navržena další pro následující konferenci Asociace, která se uskuteční v roce 2014 v Lisabonu. Pozornost pořadatelů se soustředila také na doprovodný kulturní program, jehož cílem bylo představit nejen Prahu, ale také mimopražská města. Dvě post-konferenční exkurze nabídly zajímavá, typologicky různorodá městská centra – Kutnou Horu, Jičín a Hradec Králové. Velký zájem byl o tematické procházky po Praze a komentované prohlídky právě probíhajících výstav, které přiblížily zahraničním účastníků místo konání konference detailně z mnoha úhlů pohledu. Odborníci z Filozofické fakulty UK, Historického ústavu AV ČR, Národního technického muzea, Národní galerie, Správy pražského hradu a další dobrovolníci především z řad historiků, kteří přispěli do doprovodného programu konference svým fundovaným výkladem přímo v terénu, měli možnost diskutovat o konkrétních problémech týkajících se tématu vycházky se svými zahraničními kolegy. Praha a zmíněné cíle post-konferenčních exkurzí se tak na několik dní staly svého druhu laboratoří či místem terénního výzkumu odborníků na problematiku urbánních dějin z celého světa. Zásadní součástí doprovodného programu konference EAUH, která byla na rozdíl od konference otevřená široké veřejnosti, byla výstava Historický atlas měst. Evropský projekt pro srovnávací dějiny měst konaná v sídle Archivu hlavního města Prahy (AHMP) v Clam Gallasově paláci. Byl zde představen projekt rozvíjený od konce šedesátých let 20. století v doposud 17 evropských zemích, jehož cílem je poskytnout prostřednictvím jednotlivých atlasových monografií věnovaných konkrétnímu městu podklady pro komparativní studium dějin měst. Na výstavě byla prezentována mapa znázorňující pět set evropských měst, k nimž byl doposud historický atlas vydán. Stále doplňovaný přehled lokalit je jinak do-
stupný na webových stránkách Mezinárodní komise pro dějiny měst (www.historiaurbium.org), která vydávání historických atlasů měst zaštiťuje a jejíž zasedání proběhlo v Praze od 2. do 5. září 2012.
Keith Lilley, Peter Johanek s manželkou a Maximo Diago z Mezinárodní komise pro dějiny měst na výstavě.
Česká republika, reprezentovaná Historickým ústavem AV ČR, přistoupila k projektu na počátku devadesátých let 20. století a do konce roku 2012 bylo vydáno 24 atlasových monografií o českých, moravských a slezských městech. Na výstavě bylo možné porovnat české svazky s výběrem zahraničních atlasových monografií jinak dostupných pouze v knihovně Institutu pro srovnávací dějiny měst Vestfálské univerzity v německém Münsteru (www.unimuenster.de/Staedtegeschichte/). Výstava, kterou připravila autorka této zprávy ve spolupráci s Veronikou Knotkovu z AHMP měla kvalitní propagaci ve sdělovacích prostředcích; přišlo si ji i díky tomu prohlédnout 600 návštěvníků včetně účastníků zmíněného výročního zasedání Mezinárodní komise pro dějiny měst a 80 studentů Střední průmyslové školy zeměměřické. Eva Chodějovská
Mezinárodní konference Cities and Space spojená s řádným zasedáním International Commission for the History of Towns
V
rytmu daném již tradičně harmonogramem řádných zasedání International Commission for the History of Towns (Commission Internationale pour l’Histoire des Villes – Mezinárodní komise pro dějiny měst) se v Praze 2.–6. září 2012 uskutečnila v pořadí již třetí konference k tématu Cities and Space (Města a prostor), navazující na předchozí sezení v rumunském Sibiu (září 2011). Garanci a vůbec celé za-
jištění převzal Historický ústav AV ČR. Akce, na níž se průběžně účastnila více než padesátka odborných zájemců (z toho na 40 zahraničních, včetně členů komise), proběhla v zasedacím sále akademického zařízení Vila Lanna, Praha 6, V sadech 1. Ještě v den příjezdu (neděle 2. září) se odpoledne sešla pracovní skupina, která se pod vedením Anngret Simms (Dublin) a Ferdinanda Oplla (Vídeň) již řadu 27
konference let věnuje metodickým otázkám vydávání evropské řady městských atlasů (Town’s Atlas Group). Součástí jednání byly informativní referáty, jakož i prezentace a ukázky národních „městských“ atlasů, zejména takových, které byly vydány v posledním období. Mezi nimi zaujaly rovněž nové svazky Historického atlasu měst České republiky, vydávaného již po řadu let péčí Historického ústavu AV ČR. Vlastní konference byla zahájena 3. září v prostorách zasedacího sálu v Lanně. Jako zastřešení tříletého cyklu pokračovalo i v Praze téma města a prostoru v jejich vzájemné historické interakci, a to od středověku po novou dobu. Po uvítání a úvodních vstupech Evy Semotanové, ředitelky Historického ústavu AV ČR, a Michela Paulyho, prezidenta komise, se rozběhlo vlastní jednání. Úvodní den ho řídila Martina Stercken (Zürich). První dva referáty proběhly v režii domácích specialistů. Martin Musílek (Centrum medievistických studií, Praha) se věnoval pražským městským knihám a možnostem jejich interpretace a využití, Robert Šimůnek (Historický ústav AV ČR, Praha) hovořil o pozdně středověkém městu jako jevišti projevů zbožnosti. Využíval zejména příkladů z jihočeského prostředí. Bohemikální problematiky se místy dotkl i českým historikům důvěrně známý Peter Johanek (Münster), který svůj hlavní zájem upřel na metodické otázky topografie a uspořádání středověkého města. V širokém časovém rámci od středověku po 19. století nastínil prostorový vývoj některých vybraných měst středovýchodní Evropy, zejména v přímořském Polsku a někdejším východním Prusku, přední odborník na pruské řádové území Roman Czaja (Toruń). Na aspekty teritoriální politiky španělských středověkých měst přenesl zájem Maximo Diago (Madrid), k rozšíření mikulášských kostelů a významu kupeckých emporií pro vznik městské sítě se opět vrátil Karlheinz Blaschke (Moritzburg). Zasedání prvního dne ukončila Anngret Simms (Dublin) úvahami o transformaci městského prostoru pod vlivem reformace. Další jednací den převzal řízení Josef Žemlička. Jako první uvedl Rosemary Sweet (Leicester) s příspěvkem o vnímání římských urbánních (ale i dalších) památek v Anglii a Itálii v prvních desetiletích
19. století, tedy v době vzestupu zájmu o antické památky. Následoval referát německé badatelky Margret Wensky (Bonn) o proměnách urbánní krajiny v nové době a jak se s těmito otázkami technicky vyrovnává Rheinischer Städteatlas. Tečku učinil referát Larse Nilssona (Stockholm) o demografických a prostorových změnách, jimiž prošel Stockholm v 19. a 20. století. Všechny přednesené referáty provázela velmi živá diskuse. V mnohých bodech přesáhla limity dané tématem, o to však byla zajímavější. Časté dotazy mířily k možnostem vyjádřit pojednávané jevy v kartografické praxi, tj. technickými možnostmi „městských atlasů“, dnes již zavedených ve většině evropských zemí. Závěrečné shrnutí včetně zapracování diskusních podnětů přednesl Ferdinand Opll. Odpoledne druhého hlavního jednacího dne proběhlo interní zasedání komise, které vedli Michel Pauly a tajemník Martin Scheutz (Vídeň). Kromě běžné komisionální agendy (příprava následných zasedání, pracovní skupiny, činnost výboru aj.) byly projednány návrhy na nové členy komise. Z české strany se novými členy jednohlasně stali Robert Šimůnek (Praha) a Jaroslav Miller (Olomouc). V závěru druhého dne měli účastníci možnost navštívit Pražský hrad s odborným výkladem (svatovítská katedrála, Vladislavský sál aj.). Ve středu 5. září se pod vedením Roberta Šimůnka a Evy Chodějovské uskutečnila exkurze do Kutné Hory, známého středověkého hornického centra. Po návštěvě kláštera Sedlec a proslulé Kostnice (průvodcem archeolog Filip Velímský) byli odborníci uvítáni v prostorách Okresního archivu jeho ředitelem Vojtěchem Vaňkem s možností prohlédnout si vzácné písemné exponáty. Po obědě následovala prohlídka Vlašského dvora a zvláště chrámu sv. Barbory. Na zážitky bohatý den osvětlilo nádherné slunné počasí. Jak účastníci sami vyjádřili, splnilo i letošní „městské“ setkání účel a co zvláště oceňovali, byla organizace i společenská úroveň jak sympozia, tak zasedání komise i následných aktivit s tím spojených. Příští zasedání by se mělo uskutečnit v Lisabonu. Josef Žemlička
Napoleonská Evropa a česká společnost
R
adnice na Rokycansko-Plzeňsku se od roku 22000 staly významným a v Čechách jediným centrem, které svůj puchmajerovský genius loci poskytuje pravidelně každý druhý rok pro konference vysoké úrovně s mezinárodní účastí úzce zaměřené 28
k první polovině 19. století. Vědecké, interdisciplinárně koncipované konference s podtitulem Jeden jazyk naše heslo buď nabyly zejména ve svých posledních ročnících podoby intenzivních workshopů. Letošní VII. bienále tematicky připomnělo dvousté
konference výročí zlomu napoleonské „rekonstrukce“ evropských poměrů se zřetelem k českým zemím. Dvoudenní setkání profesorů, docentů, doktorů i mladých adeptů vědy z akademických i univerzitních pracovišť proběhlo 20.–21. září 2012 na dvou místech, v romantických prostorách renovovaného selského statku v Biskoupkách a tradičně v sále synagogy v Radnicích. Večerní náladu účastníkům zpříjemnil varhanní koncert klasické hudby Františka Xavera Thuriho a hobojisty Jana Thuriho, jakož i kulinářské zážitky v nové exkluzivně pojaté múzické kavárně a restauraci La Boema na radnickém Náměstí Kašpara Šternberka.
Viktor Viktora ze Západočeské univerzity v Plzni při svém podnětném vystoupení.
Záměrem vědeckého rokování bylo po stránce tematické překročit horizont vojenské a politické historiografie a sledovat k jakým sociálním a kulturním procesům došlo v českých zemích během vleklého válečného konfliktu. Úvodní referát Hany VoisineJechové se věnoval napoleonské době v Čechách jako dějinám prožívaným s odstupem, Milan Hlavačka nastínil ve svém brilantním vystoupení zlomový rok 1809 v české a sudetské historiografii, Josef Peřina se věnoval proměnám patriotismu v poezii Čechů a českých Němců v době napoleonských válek, Jiří Fiala připomněl lidové a kramářské písně napoleon-
ské doby z hlediska dobové cenzury, Daniela Tinková obrátila svou pozornost ke korespondenci Jana Ferdinanda Opize s Karlem Killarem. Jistě nejzajímavějšími a nejživějšími vystoupeními byly přednáška Otakara Brázdy z Lékařské fakulty UK o Purkyněm a jeho vztazích k francouzské vědě a kultuře, kde zejména vyzdvihl téměř neznámou Purkyňovu oslavnou báseň na Napoleona, a dvoureferát plukovníků rakouské armády Ludwiga Weiländera a Josefa Ernsta, zástupce ředitele jazykového institutu Národní akademie obrany Rakouské armády, o nejznámějších protagonistech českého jazyka v rakouské armádě za napoleonské doby, kterou proslovili ve výborné češtině. Viktor Viktora, který byl jedním ze spoluorganizátorů konference a který od počátku skýtá také hlavní vědeckou záštitu všech dosavadních sedmi rokování, se věnoval Clary-Aldringenovi a jeho korespondenci manželce a matce. Oživením byl i referát Jana Kiliána o střeleckých spolcích Teplicka, který v nepřítomnosti autora přečetl René Keller, spiritus agens všech konferencí od samého prvopočátku a organizátor za Radnice. Dalšími spolupořadateli bienálií jsou Státní vědecká knihovna v Plzni, zastoupená vždy svým ředitelem, letos Danielem Bechným, která se také spolu s Radnickým spolkem divadelních ochotníků podílí na knižním vydání puchmajerovských setkání, a tradičně již Historický ústav AV ČR zastoupený Marcellou Rossovou, kde vlastně původní myšlenka pořádání cyklických interdisciplinárních konferencí zaměřených výhradně k první polovině 19. století vznikla. Dosud byly vědeckou redakční radou vydány publikace s touto konferenční tematikou: I. Antonín Jaroslav Puchmajer, Plzeň-Radnice 2000; II. Vojtěch Nejedlý, Plzeň-Radnice 2002; III. Divadlo národního obrození a jeho souvislosti, Plzeň-Radnice 2005; IV. Český romantismus – jiskření a záblesky, PlzeňRadnice 2006; V. Revolučnost a nerevolučnost v české povaze, Plzeň-Radnice 2009; VI. Češi – Židé – Němci, Plzeň-Radnice 2010. Marcella Rossová
Město v převratech konfesionalizace v 15. až 18. století
P
ravidelné konference k různým tématům, souvisejícím s dějinami měst pořádané Archivem hlavního města Prahy, patří již po tři desetiletí ke stálicím pražského vědeckého života. Stejně jako v roce 2011 při konferenci Města ve středověku a raném novověku jako badatelské téma posledních dvou desetiletí věnované městské historiografii byl
Historický ústav AV ČR i v roce 2012 spolupořádající institucí. Tématem konference byla konfesionalizace a její projevy v životě měst, hlavními organizátory za Archiv hlavního města Prahy Olga Fejtová a Jiří Pešek, za Historický ústav AV ČR Jiří Mikulec, kteří formulovali otázky, jimiž se měla konference zabývat, a sestavili její program. Konference 29
konference se konala ve dnech 9. a 10. října 2012 jako již tradičně v reprezentativních prostorách Clam-Gallasova paláce v Husově ulici v Praze 1. Zahajovací proslovy pronesli ředitelé obou institucí, Václav Ledvinka a Eva Semotanová. Poté se ujali slova již organizátoři konference ve společné přednášce Olgy Fejtové a Jiřího Mikulce. V ní představili samotný koncept konfesionalizace vytvořený německou historiografií, ozřejmili jeho vývoj a aplikace v rámci německých, evropských i českých dějin, neopomenuli zmínit ani kritické hlasy, jež popírají možnost použít tento pojem při výkladu českých náboženských dějin. Mezi úvodní referáty by bylo možné také zařadit příspěvky Stefana Ehrenpreise (München) a Leszka Zygnera (Toruń), kteří posluchače seznámili s nejnovějšími diskusemi na téma konfesionalizace v německé a v polské historiografii. Další jednání byla již rozdělena do dvou sekcí, aby mohly zaznít všechny přihlášené referáty, jichž bylo na čtyři desítky. Jednotlivé příspěvky pokryly širokou tematickou škálu (např. konfesní konflikty, mocenské prosazování určitého vyznání shora i jeho vyžadování zdola, kulturu, vzdělání atd.) v časovém rozsahu od 15. do 18. století a v geografickém rozsahu zahrnujícím celou střední Evropu, kromě příspěvků popisujících situaci v českých zemích byly zde představeny i problémy vztahující se k říšským městům, k Polsku a k Uhrám včetně Sedmihradska.
Konferenci zahájili představitelé pořádajících institucí (Eva Semotanová, ředitelka HÚ AV ČR, Václav Ledvinka, ředitel AMP), úvodní referát přednesli organizátoři (Olga Fejtová AMP, Jiří Mikulec HÚ AV ČR) a Stephan Ehrenpreis (München).
Historický ústav AV ČR zastupovalo celkem 5 jeho pracovníků, kteří vystoupili se svými příspěvky. Kromě zmíněného Jiřího Mikulce to byl Tomáš Sterneck s tématem českobudějovických nekatolíků na počátku 16. století, Martin Holý s referátem k povaze konfesionalizace ve vzdělání, Pavel Kůrka s otázkou, jak se sami měšťané identifikovali s určitou konfesí, a Sixtus Bolom-Kotari, jenž se věnoval evangelickým městským komunitám v toleranční době. Pavel Kůrka
Lenin. Kontinuita a/nebo diskontinuita ruských dějin?
V
e čtvrtek 29. listopadu 2012 uspořádal Historický ústav Filozofické fakulty MU v Brně ve spolupráci s brněnskou pobočkou Historického ústavu AV ČR v zasedací místnosti děkanátu Filozofické fakulty MU kolokvium na téma Vladimír Iljič Lenin: kontinuita a/nebo diskontinuita ruských dějin. Kolokvium bylo určeno především brněnským studentům magisterského studijního programu Filozofické fakulty Moderní dějiny a multikulturní společnost a doktorandům téže fakulty studijního oboru Historie – obecné dějiny. Motivem jejich setkání s odborníky na ruskou i šíře historickou, filozofickou a politologickou a literárně-vědní tematiku bylo oživení dlouhodobé diskuse světových historiografií o kontinuitě a diskontinuitě ruských dějin s ohledem na změny, které přinesly události roku 1917. Kolokvium se soustředilo na proměny demonstrované na příkladu jediné osobnosti – V. I. Lenina – jejího života a díla. S ohledem na zaměření byla celá akce pojata jako interdisciplinární: pozvání přijali a s podnětnými referáty vystoupili historici, politologové, 30
filozofové i literární vědci. Kolokvium bylo proto rozděleno do tří bloků. Po nich vždy následovaly dílčí diskuse. Rozložení příspěvků bylo však v obzvláště v prvním bloku značně nesourodé. Je nutné také říci, že bylo předloženo několik zajímavých témat týkající se nejen období Leninova života či Lenina samotného. Ta by si zasloužila samostatná kolokvia, kde by se dalo diskutovat konkrétněji a především více do hloubky. Rozmanitost příspěvků z různých oborů vedla pouze k prvotnímu proniknutí do dané tematické oblasti bez možnosti dále ji rozvíjet. K nejhodnotnějším příspěvkům, jež byly úzce svázány s daným tématem, patřila bezesporu vystoupení Kateřiny Hlouškové, Radomíra Vlčka, Pavla Bočka a Víta Hlouška. Kateřina Hloušková se zamýšlela nad skutečností, do jaké míry byl Lenin ovlivněn svým šlechtickým původem a zda jej vlastně můžeme považovat za proletáře. Z výkladu bylo patrné, že Leninovo jednání vůči ruskému lidu po roce 1917 bylo značně poznamenáno jeho šlechtickým původem. Lid pro něj představoval neživot-
konference nou masu; majetek, jímž šlechtic manipuluje. Příspěvek Radomíra Vlčka byl orientován na Leninovo pojetí světové revoluce. Reflektoval důvody, proč vůbec Lenin ke světové revoluci inklinoval a jaké okolnosti jej k této vizi vedly. Pavel Boček se ve svém vystoupení zaměřil na vykreslení jasné kontinuity ruských dějin od středověku až po 20. století, a to na příkladu několika čelných osobností a stěžejních událostí ruských dějin. Dokázal tak, že diskontinuita po roce 1917 není možná, neboť tradice a historická paměť nemůžou být během jednoho jediného roku vykořeněny. Za zmínku stojí v neposlední řadě také referát Víta Hlouška, jenž se zamýšlel nad kontinuitou či diskontinuitou ruských dějin z hlediska kulturologického. Na příkladu kulturní politiky Leninovy nové ekonomické politiky (NEP) zřetelně ukázal, že se opět jedná o kontinuitu s obdobím před rokem 1917.
Závěr jednání byl věnován generální diskusi, v níž se nejvíce reflektovalo dilema: jsou ruské dějiny kontinuitní či diskontinuitní? Ke škodě věci na tuto generální diskusi nezbylo tolik času, aby mohla být ozřejměna všechna stanoviska, která se v průběhu jednání i následných vystoupení objevila. Nicméně i přes tento nedostatek se jednalo o podnětné setkání, které jak referujícím, tak i ostatním účastníkům naznačilo aktuální otázky týkající se nejen ruského prostředí. Následná diskuse v kuloárech je důkazem, že se jednalo o akci velmi podnětnou. Hlavní organizátoři se shodli, že by bylo přínosné vydat přednesená vystoupení společně se stěžejními diskusními reakcemi ve formě týmové monografie. Lenka Vlčková Kryčerová
T. G. Masaryk a Slované
V
e dnech 7.–8. listopadu 2012 se uskutečnila v Praze ve Vile Lanna mezinárodní vědecká konference T. G. Masaryk a Slované. Byla součástí stejnojmenného grantového projektu GA ČR (P410/ 12/1136), na němž v letech 2012–2014 společně participují kolektivy badatelů z Masarykova ústavu a Archivu AV ČR (MÚA AV ČR) a z Historického ústavu AV ČR.
Garanti projektu T. G. Masaryk a Slované Ladislav Hladký a Vratislav Doubek.
Cílem projektu je historická analýza a zhodnocení širokých politických, ideových a kulturních vazeb, které se rozvinuly mezi T. G. Masarykem a slovanskými národy od konce 19. století do Masarykovy smrti v roce 1937. Speciálním úkolem je pak shromáždění, ediční zpracování a publikování doposud nevydané rozsáhlé Masarykovy korespondence s představiteli jednotlivých slovanských národů, která se
zachovala v českých archivech, v prvé řadě v Archivu T. G. Masaryka v Praze, a rozptýleně též v řadě archivů a knihoven v zahraničí. Skupina pracovníků z MÚA AV ČR vedená Vratislavem Doubkem má na starost zpracování a vydání svazku korespondence Masaryka s Rusy, Ukrajinci a Poláky, kolektiv pracovníků z Historického ústavu AV ČR, který vede Ladislav Hladký a jehož dalšími členy jsou Pavel Cibulka a Jana Hrabcová z brněnské pobočky ústavu, připraví svazek korespondence Masaryka s jižními Slovany, to znamená s národy bývalé Jugoslávie a Bulharska. Oba nové svazky mají rozšířit dosavadní ediční řadu Korespondence TGM, vydávanou MÚA AV ČR, v níž vyšlo již osm svazků korespondence. Konferenci zahájily 7. listopadu krátké projevy představitelů spolupořádajících institucí – Marie Bahenské, zástupkyně ředitele MÚA AV ČR pro archivní činnost, a Evy Semotanové, ředitelky Historického ústavu AV ČR. Oba projevy vysoce ocenily odborný a společenský význam konference a také spolupráci, kterou se daří v posledních letech mezi oběma ústavy úspěšně rozvíjet. Program konference se zaměřil na několik hlavních témat: posouzení vztahu T. G. Masaryka ke Slovanům jako celku a k ideologii slovanství, resp. zhodnocení poměru Masaryka k jednotlivým slovanským národům; analýza dosavadního zpracování masarykovské problematiky v slovanských státech (významné historiografické práce, dochovaný archivní materiál, korespondence, reflexe v dobovém tisku); nové, rozšiřující poznatky o stycích T. G. Masaryka 31
konference s představiteli jednotlivých slovanských národů, resp. o Masarykově vlivu na společenský, politický, ideový a kulturní vývoj Rusů, Ukrajinců, Poláků, Slováků a jižních Slovanů; současné posuny a proměny ve vnímání a hodnocení fenoménu TGM v politickém prostředí jeho vlasti i v dalších slovanských zemích.
V diskusi vystoupila také Zoja S. Nenaševa z moskevské univerzity.
Během dvoudenního jednání vystoupilo na konferenci celkem 25 referujících, z nichž bylo 11 z České republiky a 14 ze zahraničí (z Ruska, Polska, Slovenska, Slovinska, Chorvatska, Srbska, Makedonie a Bulharska). Dne 7. listopadu zazněly na konferenci příspěvky s obecně slovanskou problematikou a referáty s tematikou ruskou, ukrajinskou a slovenskou.
Příspěvky přednesené dalšího dne se týkaly problematiky Polska, národů bývalé Jugoslávie a Bulharska. Mimo vlastních referentů sledovalo konferenci ještě zhruba 30 dalších účastníků, mezi nimi i studenti, doktorandi a několik novinářů ze slovanských zemí. Jednání konference bylo po oba dny neobyčejně konstruktivní a odborně přínosné. Některá obdobná setkání, na nichž se hovoří o osobnosti T. G. Masaryka a jeho významu, mají někdy tendenci sklouzávat k poněkud planým filozofickým a moralistním výkladům a úvahám. Výrazným rysem konference T. G. Masaryk a Slované bylo, že se jejím účastníkům podařilo po celou dobu striktně udržet zaměření akce na důležité historické otázky a problémy. Snahou prakticky každého vystupujícího bylo seznámit účastníky konference s novými, dosud neznámými fakty, resp. prezentovat často i relativně stará témata z nových, netradičních úhlů pohledu. Protože konference dopadla velmi úspěšně, její organizátoři se v následujícím období vynasnaží, aby příspěvky, které na setkání v Praze zazněly, byly otištěny v jedné společné publikaci. Do konce roku 2013 zamýšlejí připravit knihu T. G. Masaryk a Slované, již by v nakladatelství Historický ústav vydal Historický ústav AV ČR ve spolupráci s MÚA AV ČR. Ladislav Hladký
Židé v Čechách a na Moravě ve středověku
V
e dnech 27.–29. listopadu 2012 proběhla v konferenčním sále Moravské zemské knihovny v Brně mezinárodní konference Avigdor, Beneš, Gitl – Židé v Čechách a na Moravě ve středověku. Iniciovala ji nadace Samuel-Steinherz-Stiftung (Norimberk) u příležitosti sedmdesátého výročí úmrtí historika Samuela Steinherze (1857 Güssing – 1942 Terezín). Jedním ze tří hlavních pořadatelů konference byl vedle Institutu für jüdische Geschichte Österreichs (St. Pölten) a Společnosti pro dějiny židů v České republice (Brno) také Historický ústav AV ČR, konkrétně jeho brněnská pobočka. Na organizaci se podílelo rovněž pražské Židovské muzeum a Česko-německý fond budoucnosti. Jednání konference bylo přítomno šest desítek účastníků z České republiky, Rakouska, Německa, Švýcarska, Nizozemí a Izraele. V průběhu třídenního jednání zaznělo celkem 18 referátů. Úvodní, podávající aktuální bilanci výzkumu židovského osídlení ve středověké střední Evropě, přednesl Michael Toch z Hebrejské univerzity 32
Konference se aktivně účastnily i pracovnice Historického ústavu AV ČR Eva Doležalová a Lenka Blechová.
v Jeruzalémě. Následující příspěvky se věnovaly jednotlivým aspektům problematiky. Značnou pozornost věnovali referující pronásledování Židů – pogromům v Praze (Eva Doležalová z Historického ústavu AV ČR a Evina Steinová), vídeňské „gezeře“ (Petr Elbel a Wolfram Ziegler) či vypovězení z moravských královských měst (Pavel Kocman). Bada-
ocenění telky ze Sankt Pöltenu se zabývaly fenoménem hranic i jejich překračování (Eveline Bruggerová), přistěhovalectví (Martha Keilová, přistěhovalectví z Čech a Moravy do rakouských zemí) a tématu znesvěcení hostie (Birgit Wiedlová o událostech v Pulkavě 1338). Na instituci „iudex Iudaeorum“ se zaměřila Lenka Blechová z Historického ústavu AV ČR. Dalšími referenty byli Winfried Irgang (historiografie dějin Židů ve Slezsku), Jörg Müller (politika Jana Lucemburského vůči Židům), Libor Jan (úvěrové obchody židů) a Tamás Visi (židovské liturgické tradice na Moravě).
Specifický tematický blok byl zasvěcen životu a dílu Samuela Steinherze. Zdeňka Stoklásková ho přítomným představila paralelně s dalším významným historikem židovského původu, Bertoldem Bretholzem. Helmut Teufel seznámil s minulostí i přítomností Společnosti pro dějiny židů. Steinherzův životopisec Gerhard Oberkofler tentokrát pojednal o Steinherzově žačce Käthe Spiegelové, Jörg Osterloh o protestech proti zvolení Steinherze rektorem Německé univerzity a Alexander Koller o Steinherzových edicích papežských nunciaturních zpráv. Milan Řepa
OCENĚNÍ
V
roce 2012 získali pracovníci Historického ústavu AV ČR sedm významných ocenění. 31. května 2012 obdrželi Cenu rektora UK za nejlepší vědeckou publikaci v roce 2011 v oboru humanitních a společenských věd Jan Němeček a Jan Kuklík (Právnická fakulta UK) za publikaci Němeček, J. – Kuklík, J., Osvobozené Československo očima britské diplomacie, Praha 2011. Ocenění převzali na zasedání vědecké rady UK v Karolinu. Cenu Akademie věd ČR pro mladé vědecké pracovníky za vynikající výsledky vědecké práce udělenou za knihu Ve službách šlechty. Vychovatelé nobility z českých zemí (1500–1620) převzal dne 10. října 2012 z rukou předsedy AV ČR Jiřího Drahoše Martin Holý. Slavnostní ceremoniál se tradičně uskutečnil v pražské vile Lanna. Toto prestižní ocenění je v první kategorii udělováno za ukončené vědecké výsledky excelentního výzkumu strategicky
orientovaného na společenské priority, druhá kategorie je věnována mladým vědeckým pracovníkům do 35 let a vyzdvihuje vynikající výsledky jejich práce. Předávacího aktu se kromě laureátů zúčastnili i ředitelé vědeckých pracovišť AV ČR a další významné osobnosti.
Trojice oceněných za propagaci a popularizaci výzkumu: Jiří Grygar, Karel Hudec a Jaroslav Šebek.
Místopředseda AV ČR Jaroslav Pánek a Martin Holý při předání ceny.
Prvními laureáty nově udělované Ceny předsedy Akademie věd ČR za propagaci či popularizaci výzkumu, experimentálního vývoje a inovací se stali Jiří Grygar, Karel Hudec a Jaroslav Šebek (Historický ústav AV ČR). Na návrh odborné poroty a doporučení Akademické rady AV ČR cenu slavnostně předal předseda AV ČR Jiří Drahoš v předvečer Světového dne rozvoje informací, v úterý 23. října 2012 v sídle Akademie věd ČR v Praze. Toto ocenění se uděluje jedenkrát za rok maximálně třem výzkumným pracovníkům. Odborné porotě, která v daném kontextu posuzuje životní dílo vybraných badatelů, předkládají návrhy na udělení ceny ředitelé pracovišť 33
rozhovor
Milan Hlavačka přebírá Pamětní list z rukou předsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Miroslavy Němcové.
AV ČR po projednání v radách pracovišť, dále Vědecká rada AV ČR a Rada pro popularizaci vědy AV ČR. Zahraniční členství ve Varšavské učené společnosti (Towarzystwo Naukowe Warszawskie, Societas Scientiarum Varsaviensis) získal Jaroslav Pánek za
výzkumnou a vědecko-organizační činnost v oblasti dějin česko-polských vztahů. Zahraniční členství bylo uděleno poprvé od druhé světové války; předání diplomu se uskutečnilo 28. listopadu 2012. Milan Hlavačka získal Pamětní list za podporu XXI. ročníku dějepisné soutěže studentů gymnázií 2012. Oceněný se podílel na odborné a organizační přípravě soutěže, která se konala v Chebu. Pamětní list udělila předsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Miroslava Němcová. Vojtěch Kyncl získal Cenu poroty v soutěži Musaionfilm 2012 (Muzeum J. A. Komenského Uherský Brod) za film Nehodni žití (režie Václav Hron, námět, scénář, odborný dohled Vojtěch Kyncl). Milan Řepa získal Regionální cenu Miroslava Ivanova – Hlavní cenu za publikaci Zdeněk Meitner – Petr Fiala – Milan Řepa, Kometa. Příběh hokejového klubu, Brno 2011. Cenu udělil Klub autorů literatury faktu. Redakce
ROZHOVOR Rozhovor Evy Semotanové s Evou Doležalovou, vedoucí oddělení dějin středověku Historického ústavu AV ČR
M
ilá Evo, rok 2012 byl pro Tebe více než úspěšný. Řešila jsi dva velké a náročné výzkumné projekty, a to Grantovou agenturou ČR podpořený projekt Soužití křesťanského a židovského obyvatelstva ve středověkých Čechách a projekt Vývoj digitálních technologií ke zpřístupnění prosopografických a topografických kartoték badatelů minulosti se zvláštním zřetelem k fondu Augusta Sedláčka v programu NAKI spravovaném Ministerstvem kultury. Získala jsi garanci pořádání kulatého stolu European Reformation as a Model for Revolutions and Crises pro světový historický kongres v čínském Jinanu (2015) jako jedna z mála vybraných účastníků za Českou republiku. Od 1. ledna 2013 jsi vedoucí výzkumného oddělení dějin středověku ve svém mateřském Historickém ústavu AV ČR. Mé otázky tedy budou směřovat nejprve k problematice výzkumu. V čem je řešení uvedených témat nezbytné pro výzkum českých dějin? Kde spatřuješ mezinárodní význam a ohlas Tvých projektů? Mým hlavním odborným zaměřením jsou církevní dějiny středověku. To je téma, které, ať si to připouši
34
tíme, či nikoliv, zasahuje do všech dalších medievistických témat. Církev jako instituce i jako všeobjímající společenství byly v evropském středověku přítomny vždy a všude. Z tohoto základního tématu pak vyplývají i dílčí témata, která se stala předmětem „mých“ projektů. První z nich, řešený ve spolupráci s Centrem medievistických studií Filozofického ústavu AV ČR, se týká soužití křesťanů a židů ve středověkých Čechách a na Moravě. Tento projekt je jedním z plodů naší mezinárodní spolupráce s Arye Maimon Institutem, centrem pro židovské středověké dějiny Říše při trevírské univerzitě, a je napojen na mezinárodní projekt Corpus der Quellen zur Geschichte der Juden im spätmittelalterlichen Reich. Cílem českého i mezinárodního projektu je podrobná rekapitulace a analýza všech dochovaných pramenů k tématu, a to jak latinských, tak hebrejských či psaných vernakulárními jazyky, a na to navazující rekonstrukce židovských středověkých diaspor, jejich soužití s majoritním obyvatelstvem a vývoje postavení židů, jejich práv a restrikcí vůči nim v Říši, v našem projektu pak zejména v Čechách a na Moravě.
rozhovor Můj druhý projekt vyplynul z toho, že jsem správkyní části fondu pozůstalosti velkého českého historika Augusta Sedláčka, který se jeho odkazem dostal původně do Státního historického ústavu vydavatelského a odtud později do Historického ústavu AV ČR. Fond, resp. zejména jeho dvě kartotéky jsou častým cílem badatelů – odborníků i laiků – a jeho fyzický stav začíná být na pováženou. Navíc moderní technologie zpracování historických pramenů a databáze jsou mým dalším dlouhodobým tématem. Pokusila jsem se tuto problematiku řešit i ve své disertační práci o předhusitských ordinačních seznamech. V rámci projektu NAKI budou obě kartotéky digitalizovány a jejich obsah převeden do strukturované databázové podoby. Tento projekt má dva podstatné účely. Jednak by měl ochránit Sedláčkův fond před neodbornou manipulací a zároveň zejména laickým badatelům umožnit i nadále vyhledávat informace, především ke šlechtickým rodům a historickému místopisu. Druhým cílem projektu je vývoj obecnější metodiky pro zpracovávání obdobných kartoték a podobných souborů historických dat. Nejde jen o možnost automatického vyhledávání jednotlivostí, ale zejména o propojování informací z různých záznamů v rámci jedné databáze i z více databází, např. identifikace týchž osob v různých situacích a etapách jejich života, identifikace vazeb mezi osobami a místy apod. Toto téma, v anglické terminologii označované jakou „Digital Humanities“, mě zajímá už dlouho. Analogické projekty jsou řešeny např. v Göttingen (Germania Sacra), v Bernu (Repertorium Academicum Germanicum) nebo v londýnské King’s College. Bez mezinárodního kontextu nejsou tyto projekty představitelné. Pokud jde o Jinan, inspirací mi byla také moje už zmíněná disertace a srovnání tehdejší situace kléru v předhusitských Čechách a v Anglii. Opravdu to vypadá, že naděje a zklamaná očekávání jsou hybnými silami historie, samozřejmě že ne jedinými. Jako vedoucí výzkumného oddělení dějin středověku Tě čeká také řada koncepčních a vědeckoorganizačních prací. Čím je pro Tebe inspirací Tvůj dlouholetý předchůdce v této funkci Josef Žemlička? Jaké další kroky ve vedení oddělení hodláš podniknout a v čem spatřuješ jejich přínos? S Josefem Žemličkou spolupracuji dlouhá léta. Je to člověk, kterého si hluboce vážím. Myslím, že každého musí inspirovat už jen svým nasazením pro dějiny českého středověku. Jeho práce jsou příkladem velmi kvalitního, komplexního a zároveň čtivého zpracování historie. Nepřestane mi být inspirací ani po lidské stránce. Obdivuji také jeho přístup ke studentům, kteří ho mají rádi. Jeho přednášky a semináře,
jak vím z vlastní zkušenosti, patří k těm nejnavštěvovanějším. Je to možná také proto, že středověké dějiny vždy vysvětloval v souvislostech, například spojoval archeologii s „obyčejnou“ historií. I když se rozhodl rezignovat na vedoucí funkci, neodchází z našeho oddělení a jeho působení zde rozhodně nekončí. Posledních pár let jsem byla jeho zástupkyní ve vedení oddělení, a tak jsme řadu věcí připravovali společně. Proto bude i mé další bezprostřední směřování naprosto kontinuální. Máme i to „štěstí“, že naše oddělení je relativně malé a kompaktní, přestože se vlastně jedná o tři oddělení v jednom, totiž o medievistiku, historickou geografii a ediční činnost. Vzájemné prolínání všech tří discíplin považuji za jednoznačný přínos. Myslím, že všechna témata, která se v našem oddělení zpracovávají, jsou významná. Nelze jedno upřednostnit na úkor druhého. Přála bych si, abychom spolu vycházeli po všech stránkách a vzájemně se podporovali tak, jak tomu bylo doposud. Nemám tedy v úmyslu podnikat žádné převratné kroky, které by tuto symbiózu narušily. Financování výzkumu a vývoje je v České republice ožehavou otázkou, diskutovanou na mnoha plénech. Bez grantové podpory lze realizovat většinu projektů jen s velkými obtížemi. Považuješ škálu vypisovaných veřejných soutěží a procento úspěšných projektů za dostačující pro rozvoj kvalitního, excelentního výzkumu v Česku? Chtělo by se automaticky říct: „Ne, věda a výzkum nejsou v České republice dostatečně financovány.“ Jenže každá mince má dvě strany. Člověk se spíš musí ptát, zda výše prostředků vynakládaných na vědu odpovídá rozsahu, který národní hospodářství zvládne financovat, a zda jsou tyto prostředky optimálně užívány. Navíc se v poslední době vyhrotil spor mezi základním a aplikovaným výzkumem a jejich financováním. Místo, aby věda, výzkum a praxe žily v souladu a vzájemně se inspirovaly, působí jejich soupeření o peníze jako boj, kdo s koho. Podmínky grantových soutěží jsou neustále modifikovány tak, aby odpovídaly trendům a módním heslům, a přitom se zapomíná na specifika vědy, zejména základního výzkumu, který neumí a ani nemůže vytvářet rychlé výsledky na zakázku. Všichni víme, že často se největší objev nebo práce podaří při náhodném tápání a hledání cest při řešení jiného tématu nebo naopak při zdánlivě nemódní práci bez zjevného inovačního potenciálu. Jenže právě takovéto „náhodné“ a „nemódní“ výzkumy jsou outsidery grantových soutěží. Co mi chybí asi nejvíc, je dostatečná čitelnost podmínek a hodnocení grantových projektů a celková 35
rozhovor koncepce financování vědy a výzkumu. S tím také souvisí nutnost reformy hodnocení výsledků vědecké práce. To je ale samozřejmě běh na dlouhou trať. Nakolik jsou podle Tvého názoru dosažitelné projekty Evropské unie z hlediska výzkumu českých národních dějin? Tuto otázku nedokážu zatím posoudit celkově. Z vlastní zkušenosti mohu mluvit pouze o jedné části spektra evropských projektů, a to o grantech pro začínající vědce (ERC Starting Grants). Takový grant jsem také zkoušela získat, ale i přes kladné posudky jsem se do závěrečného finále nedostala. Evropské granty pro mladé badatele mají za cíl podpořit zcela mimořádné talenty a projekty, které by unikly standardnímu financování. Logicky tak čistě národní témata nemají v takové soutěži v podstatě žádnou šanci. Výjimku tvoří snad jen dějiny exotických zemí, např. Číny, Tibetu nebo afrických zemí. Ty se mezi úspěšnými projekty objevily. Obecně jsou preferována témata, která překračují horizont běžného vědeckého bádání a dávají příslib průlomu. V tomto ohledu pouze internacionalita a interdisciplinarita projektu nestačí. Evropská rada pro výzkum (ERC) hledá projekty hraniční v tom smyslu, že téma výzkumu má vstupovat do oblastí, které jsou za hranicí běžně financovaných a ve světě obvyklých vědeckých témat. Navíc jsou historická témata v absolutní menšině i mezi oceněnými humanitními projekty. To se týká jak starých, tak i moderních dějin. Přednost mají témata orientovaná sociologicky nebo politologicky, často s důrazem na nové technologie využitelné pro humanitní obory. Trochu jiná je situace v kategorii zkušenějších vynikajících vědců (Advanced Grants), kde je vedle výborného projektu rozhodujícím kritériem také osobnost žadatele, jeho erudice a ukotvení ve světovém výzkumu. S jinými typy projektů zatím přímou zkušenost nemám, ale do budoucna se jí rozhodně nezříkám. V rámci své pedagogické činnosti se setkáváš se studenty všech výukových programů. Jaký je zájem studentů magisterských a doktorských programů o výzkum v oblasti medievistiky? Jaká je jejich připravenost? Daří se vychovávat mimo jiné i editory, kteří by se uplatnili při práci na edicích středověkých pramenů? Je stále mnoho studentů, kteří, když přicházejí na fakultu, aby studovali dějepis nebo jiné podobné obory, mají na mysli zejména středověk. Jenže pak přijde střet s nároky, které vědecká medievistika klade, a jejich nadšení ochládá. Latina, středověká němčina, paleografie a další dovednosti se stanou kamenem úrazu. Často se mi stává, že potkávám talen36
tované mladé lidi, kteří mají předpoklady být výbornými odborníky na dějiny kterékoli éry a kteří mi již v prvním ročníku řeknou, že je nejvíc baví buď středověk, nebo naopak moderní, resp. soudobé dějiny. To první odpovídá romantickým představám většiny lidí o práci historiků, to druhé pak naléhavé potřebě vypořádat se s českou historií nedávné minulosti. Myslím, že obojí je absolutně v pořádku. Ostatně já sama jsem začínala na dějinách 18. a 19. století, a to, že jsem se nakonec rozhodla pro středověk, byla shoda náhod a okolností. Co se týče připravenosti adeptů historických oborů, nezažívám žádnou výraznou skepsi ohledně znalostí historických událostí nebo obecného zájmu o obor. Mírně alarmující je ale skutečnost, že, jak se mi zdá, ve stále větší míře klesá znalost jazyků. Občas se objeví zájemci o české dějiny, kteří jsou udiveni tím, že si nevystačí pouze se znalostí angličtiny, mnohdy navíc nevalné úrovně. Trochu jsem doufala, že toto už nebude dnešní mladé lidi trápit. S tím pak částečně souvisí i Tvá druhá otázka. Vydávání edic, a teď myslím nikoli prosté opisování pramenů, ale skutečnou kritickou edici s rozsáhlým poznámkovým aparátem a kritickou studií, je mistrovská práce, a to nejenom v medievistice, ale v historiografii všech epoch. Ne každý historik je jí schopen. Pro editorskou činnost je nezbytné lingvistické vzdělání kombinované se skutečnou medievistikou v interdisciplinárním významu slova. To je také zřejmě důvod, proč o „editorství“ není mezi absolventy historických oborů valný zájem. Ale není pravda, že takový zájem vůbec neexistuje. Bohužel současná grantová politika velkým edičním projektům příliš nepřeje. Také medievisté musí sebekriticky připustit, že přišel čas na velkou diskusi o tom, jak ve vydávání pramenů pokračovat. Někde mohou být jednoduché edice, tj. ty, které jsou v podstatě pouhými přepisy pramenů, nahrazeny digitalizací samotných pramenů. V jiných případech to ale možné není, a právě kritický přístup zkušeného editora je tou přidanou hodnotou, která z vydávání pramenů dělá skutečnou vědeckou disciplínu. Jedině takovým přístupem je pak možné odhalit hodnotu některých pramenů, jak to např. v nedávné době ukázaly práce o listech na Husovu obranu nebo o polemice Husových současníků s jeho názory. Tyto prameny by samy o sobě byly jen plochým svědkem své doby. Na závěr osobnější dotaz, který vyplývá ze zaměření výzkumu tazatelky a který jsem již položila v Bulletinu Historického ústavu AV ČR Jaroslavu Pánkovi a Jaroslavu Šebkovi; jsou místa – krajiny – kam se byť jen v myšlenkách dokážeš vracet?
z přednášek pro odbornou rozhovor i laickou veřejnost V mém srdci má jedinečné místo Praha; je to místo mého života, mého narození, je to krásné město svou polohou, historií i architekturou, a to říkám přesto, že se mi současný architektonický vývoj hlavního města příliš nelíbí. Mám na mysli především satelitní komunity, obklopující snad všechna velká města v republice, a vysidlování historického centra trvale bydlícími obyvateli, čímž město ztrácí svou duši. Vedle toho je ale ještě několik dalších míst, která do mého života významně zasáhla. Tady bych jmenovala alespoň severní Čechy, přesně řečeno krušnohorský hřeben, jeho prostřední část. Znám ho od dětství a jsem mu v podstatě čtyřicet let věrná. Krajina nad Jirkovem, Chomutovem, Kadaní a Kláštercem je specifickým koutem českého prostoru. Je to krajina, která mnohokrát ztratila a znovu našla svou tvář, kterou si člověk nedokázal podmanit, pouze se jí přizpůsoboval nebo ji decimoval. Kontrast viditelný např. na historických vyobrazeních Jezeří při konfrontaci s dnešní situací je dech beroucí.
Místa, která na horách znám, zažila několik vln osidlování od vrcholného středověku až po 20. století. Na jedné straně tu stojí obrovské úsilí předchozích generací vtisknout krajině tvář, odpovídající jejich stylu života (ať už to byli Němci nebo Češi), na druhé straně je tu drsná příroda, která lidskému konání vytrvale vzdoruje. A tak jsou tu na jedné straně poutní místa dosvědčující kulturní život předchozích generací, která s neutuchajícím nasazením obnovují lidé z obou stran hranice (jak o tom svědčí např. Květnov), na druhé straně jsou místa, kde se člověk ztrácí i při poledním slunci a cítí absolutní vykořeněnost a osamocenost. Takovým místem je např. Königův mlýn na úpatí svahů pod Klínovcem nebo technické památky v Kovářské (stará vápenka a uhelna hamru) ve stavu rozpadu. Zůstávám ale optimistou a doufám, že i tato krajina znovu najde svou duši a lidé, kteří tu bydlí pár let či pár desetiletí, k ní přilnou. Milá Evo, děkuji za rozhovor.
Z PŘEDNÁŠEK PRO ODBORNOU I LAICKOU VEŘEJNOST Proměny názvosloví veřejných prostranství
V
rámci projektu KID A-CZ (Kulturní krajiny a jejich identity), který je pro léta 2007–2013 podporován Evropskou unií v rámci programu Evropská územní spolupráce a jehož strategickým partnerem jsou Historický ústav AV ČR, Kraj Vysočina, Země Dolní Rakousko a Jihočeská univerzita, se 25. dubna 2012 uskutečnila v Jihlavě v Muzeu Vysočiny přednáška Milana Hlavačky Proměny názvosloví veřejných prostranství. Jak se pokusil ukázat, příležitost k přejmenování ulic a veřejných prostranství poskytovaly především státoprávní, politické a národní převraty. Ve své podstatě šlo a stále jde o značně konjunkturální praxi očišťování ulic od jmen „zatížených historických aktérů“. K tomuto odstraňování „zatížených historických aktérů“ z veřejného prostoru většinou nepředcházela veřejná diskuse či důkladná analýza aktuálního stavu historického bádání. Rozhodující bylo a je hledisko aktuálně „politické užitečnosti“ a po roce 1939 a 1945 i hledisko ideologické čistoty. Pojmenování a přejmenování ulic a veřejných prostranství se tak stalo – například na rozdíl od Velké Británie, kde se ulice s jedinou výjimkou zásadně
podle osob nepojmenovávají – mocenským instrumentem a politickým nástrojem, který akcentoval současné držitele moci a jejich představy o „historické kontinuitě, historické spravedlnosti a pokrokovosti tradic“, což většinou destruktivně formovalo přirozenou komemorální kulturu a někdy i obecně historické povědomí. Právo na obsazování veřejného prostoru měly většinou samosprávy a někdy i státní správa. Přejmenování se dělo často přes protesty občanů a skoro vždy navzdory historické tradici a stavu místní vzpomínkové kultury. Z tohoto aktu se stalo efektní pole pro prosazování vlastních ambicí a vlastních představ o tzv. dějinné spravedlnosti. Přemýšliví občané se k těmto aktům veřejně demonstrované svévole chovali a chovají většinou zcela netečně, velmi často tento akt a jeho následky ignorují, takže u nás vždy vznikal velký odstup mezi oficiální úřední nomenklaturou a žitou realitou. Tato schizofrenie vnímání veřejného prostoru přetrvává dodnes a jen málokteré obce projevují snahu ji odstranit. Milan Hlavačka
37
prezentace výzkumu a publikací Historického ústavu AV ČR
Bolestivé hledání maďarské identity
V
úterý 4. prosince 2012 navštívil Historický ústav AV ČR právní historik István Szabó z katolické Univerzity Pétera Pázmányho v Budapešti, který přednesl přednášku v německém jazyce o bolestivém hledání maďarské identity, státních hranic a stabilního státního zřízení nového státu v nejistých poválečných dobách. Vyplynulo z ní, že zvláště venkovské obyvatelstvo bylo po první světové válce zcela zásadně proti zřízení republiky a v plebiscitu se vyjádřilo pro zachování monarchie. Toto rozhodnutí zase nepodporovaly vítězné velmoci, které se obávaly návratu Habsburků na uherský trůn. Dočasným řešením pak bylo formální zachování monarchie spravované říšským správcem. Tato státní forma byla odstraněna až v prvních letech po skončení druhé světové války. Milan Hlavačka
István Szabó s Milanem Hlavačkou ve studovně Historického ústavu AV ČR.
Čeští cestovatelé v průběhu věků (zahraniční přednáška pro krajany)
S
oučástí popularizační práce historika je i šíření povědomí o českých dějinách mezi krajany v zahraničí. Ke státům, kde žijí nejpočetnější krajanské kolonie, již tradičně patří – vedle USA a různých částí někdejšího SSSR – také Švýcarsko, kam Češi v několika vlnách odcházeli již od 19. století. Země, která nevede války a se všemi se snaží být zadobře, je pro exil téměř ideální. Krajanské spolky ve Švýcarsku působí na více místech, např. v Curychu, Ženevě a také v Basileji. V tomto městě na trojmezí Německa, Švýcarska a Francie již dlouhá léta působí spolek „Domov“ (více na www.domov.ch), který nejen sdružuje české a slovenské krajany, ale pod vedením Jiřího Hanzala organizuje i přednáškovou činnost a zve do Basileje
české a slovenské odborníky, aby informovali švýcarské krajany o novinkách ve staré vlasti i o zajímavých tématech z české vědy i kultury. Dne 25. května 2012 přednášel v basilejském spolku „Domov“ i pracovník Historického ústavu AV ČR Jiří Martínek. Jeho přednáška na téma Čeští cestovatelé v průběhu věků, přednesená na půdě slovanského semináře basilejské univerzity na Nadelbergu (v historickém středu města, které má díky Zlaté bule sicilské i Basilejskému koncilu tolik společného s českými dějinami) se setkala s velkým zájmem, a to přesto, že ve Švýcarsku právě začínal letnicový (tj. prodloužený) víkend. Jiří Martínek
PREZENTACE VÝZKUMU A PUBLIKACÍ HISTORICKÉHO ÚSTAVU AV ČR Prezentace publikace Milan Hlavačka – Antoine Marès – Magdalena Pokorná, Paměť míst, událostí a osobností: Historie jako identita a manipulace, Praha 2011
D
ne 10. ledna 2012 se konala v prostorách pražského sídla Centre français de recherche en sciences sociales (CEFRES) prezentace publikace Milan Hlavačka – Antoine Marès – Magdalena Po38
korná, Paměť míst, událostí a osobností: Historie jako identita a manipulace, Praha 2011. Ještě donedávna věnovali v rámci humanitních a společenských věd pozornost fenoménu paměti pouze filozofové,
prezentace výzkumu a publikací Historického ústavu AV ČR psychologové a částečně i sociologové. Nyní se ho zmocňují historici, publicisté a politici. Svědčí to o tom, že od zkoumání otázky individuální lidské paměti a lidského zapomínání z hlediska jedince a vlastně z hlediska freudovsky zaměřené psychoanalýzy se přešlo k analyzování kolektivní paměti a hlavně jejího vlivu na vytváření a zachovávání kolektivní paměti a identity. Proměna tohoto přístupu také znamenala a znamená, že fenomén „paměti“ přestal být pouhou akademickou badatelskou „libůstkou“ a stal se navýsost politickou záležitostí, která může výbušným způsobem určovat vztah k minulosti a dokonce ovlivňovat politicko-mentální chování celých společenských skupin, ba dokonce i státních institucí. Zamyšlení nad tímto metodologickým konceptem a jeho konkrétní rozpracování přineslo v této monografii 35 českých, slovenských a francouzských historiků.
Slavnostní prezentace knihy v prostorách CEFRESu, za předsednickým stolem se sešli Françoise Mayer, tehdejší ředitelka CEFRESu, Svatava Raková, tehdejší ředitelka Historického ústavu AV ČR, a dva z editorů knihy Antoine Marès a Magdaléna Pokorná.
Na úvod prezentace proslovil významný historik moderních středoevropských dějin Antoine Marès několik slov k tématu publikace, ale také řadu osobních vzpomínek, spjatých se jeho badatelskými počiny. Se svolením Antoina Marèse jeho odborně podnětný a nesmírně lidský projev otiskujeme. Milan Hlavačka Vážené kolegyně, vážení kolegové, drazí přátelé, ke krásné knize, kterou dnes večer představujeme, řeknu jen pár slov. Nejprve k něčemu, co je synergií dvou událostí. Tou první byla iniciativa Victora Luciena Tapié a Bernarda Michela, z jejichž popudu se v roce 1968 konala v Paříži mezinárodní konference k 50. výročí vzniku Československa, jíž se
účastnili francouzští, čeští a slovenští historikové. Záznam z jejich vystoupení nebyl nikdy publikován, je od té doby uložen v archivu Institutu slovanských studií v Paříži. Následujícího roku se v Bratislavě uskutečnila druhá konference věnovaná Malé Dohodě – a poté nastalo dlouhé normalizační mlčení. Dovolte mi zde malou osobní vzpomínku. V sedmdesátých letech jsem byl mladý doktorand, který opakovaně přijížděl na Karlovu univerzitu na Letní školu slovanských studií, aby se naučil češtině. Ale až v roce 1977 jsem tu „pochopil“ dvě základní věci – první jsem se dozvěděl přímo z úst historika Václava Krále: že totiž já, jako západník, jsem přímo odpovědný za Mnichovskou dohodu. A druhou věc jsem pochopil z československé televize: ta nás filmovala na tradičním přijetí studentů Letní školy slovanských studií na pražské radnici, já jsem tu mluvil za přítomné západní studenty, zatímco sovětský řečník hovořil za „východní“. Pochopil jsem i to, že není přípustné hovořit o roli Francie při vzniku samostatného Československa za první světové války, tedy dobový úzus, kdy strach mluvil výstižněji než věda a rozhodně více než historie. V této době bylo jen velmi málo těch, kteří se odvážili se mnou setkat, a proto využívám příležitosti, abych tu jmenoval dva z nich – a uctil památku Josefa Polišenského a Kolomana Gajana (který nás opustil 27. prosince loňského roku), kteří mě mezi sebe přijali velmi srdečně. Pro další, kteří se nepohybovali v disentu, představoval kontakt se západním cizincem jisté riziko a já rychle pochopil, že moje snaha o navázání kontaktu by jim mohla způsobit těžkosti. Musel jsem se tedy spokojit se svými pozoruhodnými oficiálními školiteli, jejichž jména si ovšem na tomto místě nechám pro sebe... Musím dodat, že jsem měl mnoho přátel, kteří mi jsou od této doby velmi blízcí. A vím také, že se v mnoha intelektuálních a historických skupinách (v „šedé zóně“) pěstovala a rozvíjela neortodoxní historická aktivita. Vztahy mezi historiky našich tří národů byly znovunavázány až v roce 1989 z iniciativy profesora Bernarda Michela a několika dalších. S oblibou vždy připomínám, že kdykoli byly francouzsko-československé vztahy dobré, bylo to v době dobré pro Československo. A kdykoliv byly špatné, bylo to v dobách pro Československo nedobrých. V celém 20. století to tak platilo. Když jsem převzal v roce 2004 katedru Dějin střední Evropy 19. a 20. století na Sorbonně (Université Paris 1 Panthéon-Sorbonne), abych navázal a byl dobrým nositelem štafety po Bernardu Michelovi, zorganizoval jsem v roce 2008 třístrannou konferenci na téma míst paměti střední Evropy, na 39
prezentace výzkumu a publikací Historického ústavu AV ČR kterou jsme poté s profesorkou Svatavou Rakovou a profesorem Milanem Hlavačkou navázali o rok později v Praze a poté, v září minulého roku, s Bohumilou Ferenčuhovou, na bratislavské konferenci nazvané Ako historici píšu biografie? V roce 2013 bude v Paříži tato série prozatímně pokračovat konferencí na téma Figures et lieux de la médiation culturelle – Postavy a místa kulturního zprostředkování. Naše francouzsko-česko-slovenská spolupráce vždy probíhala na více či méně neformální úrovni. Možná nastal čas, abychom se ji pokusili formalizovat. Ale o tom si promluvíme později, protože si nejsem jist, že situace je tak špatná... Chtěl bych dodat ještě několik slov k druhému bodu, důležitějšímu než byl první. Tímto bodem je termín „místa paměti“. Jak všichni víte, propagátorem termínu ‚lieux de mémoire’ v Evropě je historik Pierre Nora. V letech 1984–1992 shromáždil kolem sebe desítky historiků, kteří pod jeho vedením publikovali sedm svazků stejnojmenného díla v nakladatelství Gallimard. Šlo mu o to, aby se pokusil vytvořit „symbolickou topologii Francie“, aby jí ilustroval vztah Francouzů k jejich vlastní historii. Tento koncept míst paměti vztáhl na pojmy Republika, Národ a Francie. A byl v tomto ohledu mimořádně důkladný: zahrnul do něj památky, památníky, knihy, stát, kulturní dědictví, území, národní hrdost, sociální aspekt jednotlivých slov, příčiny sporů, tradice... Každá jednotlivost (třeba i námět poštovní známky) mohla být použita pro tento účel – totiž instrumentalizovat historii. Došlo i na kombinaci historiografie (jak se píše historie a jak se píše o historii) s etnografií (jak nakreslit mapu naší mentální geografie), s psychologií (jak vnést do sociální roviny termíny jako nevědomí, symbolizace ap.), s politikou (nakolik různé tlaky deformují realitu) i s literaturou (neboť nejenže není jednoduché odpovědět na všechny tyto otázky, dokonce není jednoduché ani nalézt formu, jak na ně odpovědět). Francouzští historikové si tehdy položili otázku, jestli takový model úvahy je exportovatelný do zahraničí. Odpovědět se pokusil Etienne François, který jej aplikoval na Německo, a to ve spolupráci se svým berlínským kolegou Hagenem Schulzem. Poté se diskuse rozproudila po celé Evropě. O tom je možné se dočíst v článku Etienna François, který byl publikován v třetím čísle roku 2009 Českého časopisu historického. Já sám jsem ve Francii zkoušel zahájit bádání na téma míst paměti ve střední Evropě, a to prostřednictvím semináře, jehož výsledky byly publikovány v roce 1999. Poté, v roce 2002, jsme spolu s Marie-Elizabeth Ducreux publikovali sborník
40
Enjeux de l’histoire en Europe médiane (Otázky historie střední Evropy), který se dotýkal i tematiky míst paměti. Co se po ten čas dělo v české a slovenské historiografii? Dovolte mi, abych v odpověď na svou řečnickou otázku použil znovu francouzský pramen. Ve slavné Moliérově hře Měšťák šlechticem hlavní hrdina, Monsieur Jourdain, když zjistí, že když hovoří, hovoří vlastně v próze, říká ve druhém jednání svému učiteli: „Ach Bože, již čtyřicet let vytvářím prózu, a nevěděl jsem to. Jsem vám, mistře, neskonale vděčen za to, že jste mi to řekl...“. Nuže – čeští a slovenští historici po roce 1989 „vytvářeli“ místa paměti tak jako Monsieur Jourdain, tedy tak, aniž o tom věděli, lépe řečeno, aniž to takto nazývali. Mezi mnoha pozoruhodnými díly na toto téma je třeba uvést, mimo jiné, práce českých historiků Eduarda Maura, Josefa Petráně, Jiřího Raka, Jana Galandauera, Milana Hlavačky, Zdeňka Hojdy či Jiřího Pokorného (a samozřejmě literárního vědce a kritika Vladimíra Macury) nebo jejich slovenských protějšků Lubomíra Liptáka, Eleny Mannové, Ivana Kamence a mnoha mladých českých a slovenských historiků a historiček, kteří byli již za studií v běžném kontaktu s evropskou historiografií. Konference v Paříži v roce 2008 byla v tom směru velkou nadějí, hlavně pro přítomnost historiků a historiček všech generací. Konference pražská byla pak potvrzením této naděje. Dosvědčila, že sémě míst paměti vzklíčilo a zakořenilo i v česko-slovenské půdě. Možná by vyrostlému stromu slušelo dát i nějaký tvar (formalizovat jej a ustanovit jako koncept). V každém případě je to strom mimořádně plodný, který umožňuje číst historii z jiného úhlu pohledu, než to umožňuje tradiční četba pozitivistická. Dovolím si na závěr poznamenat, že přenesení francouzského pojmu lieu de mémoire do prostředí střední Evropy (jako místo paměti) dalo tomuto plodu i jinou chuť i barvu, a to třeba v oblastech, jako je identita nebo manipulace. Ve Francii by se v té souvislosti mluvilo spíše o hledání vzniku a formování míst paměti v perspektivě dekonstrukce a kontextualizace. Vše je otázkou citlivosti historikovy či historiografovy. Byl jsem velmi potěšen kvalitou konference, kterou uspořádal Historický ústav AV ČR na podzim roku 2009. A jsem potěšen o to více tím, že byla potvrzena kvalitou publikace, která z této konference vzešla. Dovolte mi, abych u této příležitosti poděkoval a velmi upřímně poblahopřál všem, kteří se na její podobě podíleli. Antoine Marès
prezentace výzkumu a publikací Historického ústavu AV ČR
Další bílé místo historie 20. století zaplněno
V
úterý 10. dubna 2012 byla v Literární kavárně knihkupectví Academia na pražském Václavském náměstí za přítomnosti mnohočetné především odborné veřejnosti prezentována monografie Zlatice Zudové-Leškové Zapomenutá elita. Českoslovenští vojenští diplomaté v letech 1938–1945. Vlastního slavnostního aktu uvedení knihy do života, který vzešel ze spolupráce nakladatelství Mladá fronta a Historický ústav, se ujali Zdeněk Jakůbek, náčelník Vojenské kanceláře prezidenta republiky ČR, Svatava Raková, tehdejší ředitelka Historického ústavu AV ČR, a Otto Pick, předseda Akademické rady Diplomatické akademie Ministerstva zahraničních věcí ČR. Již první setkání knihy se čtenáři deklarovalo práci dvěma prvenstvími – první souhrnná práce od ukončení druhé světové války, jež podrobně mapuje působení československých vojenských diplomatů v letech 1938–1945, která tak současně prvně vyplňuje další obsáhlé bílé místo naší státní a národní historie. Pro některé přítomné bylo přímo objevné, že československá válečná armáda disponovala tak činným a významným útvarem, jenž byl doposud v bohaté, a to zvláště militární historiografii roztroušen mezi jednotlivce nejistého funkčního zařazení. Není pochyb o tom, jak se ostatně vyjádřili i oponenti, že práce je výsledkem několikaletého systematického výzkumu a že autorce náleží prvenství v soustavném zkoumání geneze čs. vojenské zahraniční služby v letech druhé světové války, její organizace a konkrétních forem působení, zakotvení
této složky do celé struktury čs. válečného exilu i osudů jejich protagonistů. Právě zveřejnění životních osudů 59 vojenských diplomatů obohacuje knihu o zásadní poznání, jež dává i odpověď na otázku, proč toto bílé místo našich dějin muselo čekat šedesát šest let na své osvětlení: jednalo se o muže vzdělané, vysoké etiky a vlastenectví, avšak v letech 1945 až 1950 byli téměř všichni vybíleni z armády, ze společnosti, z našich státních i národních dějin. Kniha Zapomenutá elita nám je navrací. Redakce
Ze slavnostního aktu uvedení knihy Zapomenutá elita (zleva) Zdeněk Jakůbek, náčelník Vojenské kanceláře prezidenta republiky ČR, Zlatica Zudová-Lešková, autorka, Svatava Raková, tehdejší ředitelka HÚ AV ČR, a Otto Pick, předseda Akademické rady Diplomatické akademie MZV ČR.
Křest mikulovského svazku Historického atlasu měst České republiky
N
a sklonku roku 2012 byl vydán 25. svazek ediční řady Historický atlas měst České republiky, věnovaný jihomoravskému městu Mikulovu. Jedná se o ukázkový příklad staleté cílené koncepce budování rezidenčního města zasazeného do barokní komponované krajiny; znám je jako rezidence dvou předních šlechtických rodů (od 13. do sklonku 16. století Liechtensteinů a kontinuálně pak do 20. století Dietrichsteinů), jejichž aktivity do značné míry navazovaly. Komplex gotického hradu, přestavěného (se zachováním některých původních částí) ve výstavný komplex barokního zámku a přilehlý zámecký park, město, jehož půdorys formovalo do značné míry úpatí zámeckého kopce (resp. prostor mezi zámeckým vrchem a Kopečkem), pozůstatky židovského ghetta a hřbitov, ale i předsunuté pozdně středověké opevnění (Kozí hrádek) a neméně pak okolní
krajinný rámec s dominantním vrcholem Kopečku s poutní kaplí a božím hrobem (dílo koncepce kardinála Dietrichsteina) představují základní prvky urbanistického celku, jenž nemá u nás srovnatelné obdoby. Slavnostní křest – představení projektu Historického atlasu měst ČR i konkrétně mikulovského svazku atlasu kulturní veřejnosti – se konal ve čtvrtek 13. prosince 2012 v reprezentativních prostorách mikulovského zámku, v němž dnes mimo jiné sídlí mikulovské Regionální muzeum. Právě tato instituce, jejíchž několik pracovníků bylo členy autorského kolektivu atlasu, se ujala role hostitele. Po úvodním slovu mikulovského starosty Rostislava Koštiala byla veřejnosti představena ediční řada Historický atlas měst České republiky, její počátky v pozdních šedesátých, resp. znovu pak v raných devadesátých letech 20. století, i dnešní mezinárodní souvislosti 41
prezentace výzkumu a publikací Historického ústavu AV ČR a její koncepce (Robert Šimůnek); pracovníci regionálních institucí (kteří se na atlasu nejen autorsky podíleli, ale z jejichž institucí pochází nezanedbatelná část mapových a obrazových podkladů, jež jsou v atlase reprodukovány) potom stručně přítomné seznámili s vybranými tematickými okruhy z dějin města (počítaje v to i jedinečný urbanistický koncept města a okolní komponované krajiny) a způsoby jejich reflexe v atlasu, upozornili též na významnější, případně málo známé ikonografické a kartografické
prameny k mikulovským dějinám, z nichž některé se v atlasu objevily vůbec poprvé (Dobromila Brichtová, Darja Kocábová, Milada Rigasová). Po přípitku následovala diskuse se zájemci z řad veřejnosti i se zástupci tisku; mikulovský svazek Historického atlasu měst ČR si zájemci mohli přímo na místě též zakoupit. Robert Šimůnek
Přednáška o Bibliografii dějin Českých zemí
D
ne 30. října 2012 se konala v Historickém ústavu AV ČR přednáška pro veřejnost spojená s prezentací nového projektu oddělení historické bibliografie Historického ústavu AV ČR. Řešení projektu Bibliografie dějin Českých zemí (BDČZ) pod záštitou Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (LM2011018) je plánováno na léta 2012–2016. Jedná se o dlouhodobý program tvorby veřejně přístupných elektronických databází bohemikální literatury z oboru historie a příbuzných věd a analytických a rešeršních služeb. BDČZ si klade za cíl zachytit veškeré odborné práce (knihy, studie a články, recenze a zprávy o literatuře) vydané k českým dějinám doma i v zahraničí. Součástí práce je soustavný monitoring zahraničních bibliografických databází a dalších informačních zdrojů.
Václava Horčáková představuje posluchačům projekt Bibliografie dějin Českých zemí.
BDČZ je pokračováním projektu oborové (historické) bibliografie trvajícího v Čechách od roku 1905, od roku 1956 v rámci Historického ústavu AV ČR. BDČZ poskytuje na webu od roku 2000 veřejný přístup do databází, které v současnosti obsahují více než 220 000 záznamů o literatuře vydané po roce 1989, výběrově od roku 1895 (http://biblio.hiu.cas.cz/). Všechna data jsou volně dostupná bez nutnosti registrace. BDČZ dále připravuje tištěné bibliogra42
fické soupisy, od roku 1990 vyšlo celkem šestnáct svazků bibliografií. Cílem projektu je další vývoj databáze průběžné i retrospektivní historické bibliografie přístupné online, její integrace do systému národních historických bibliografií Evropy v rámci mezinárodní spolupráce (projekt European Historical Bibliographies) a vydávání dílčích výstupů tiskem i na datových nosičích. Hlavním účelem přednášky bylo seznámit širší veřejnost na jednotlivých příkladech s možnostmi, jaké přinese každému běžnému uživateli modernizace databáze, ať už je to přechod k mezinárodním standardům (MARC 21), odkazy na webové stránky domácích i zahraničních časopisů ze seznamu excerpovaných titulů nebo využití jmenných i věcných autorit ve spolupráci s Národní knihovnou ČR. Největší zájem posluchačů získaly ukázky tzv. obohacování záznamů – propojení na internetové zdroje související s příslušným dokumentem – anotace, obálky, související informace a především plné texty uložené v digitálních knihovnách. Diskuse ukázala, jak je pro uživatele potřebný přímý přístup k plným textům. Projekt BDČZ může čtenáře prostřednictvím odkazů nasměrovat nejen k plným textům v českých digitálních knihovnách, ale i k veřejně přístupnému množství bohemik v rakouských, polských, francouzských a německých knihovnách. Znamená to ovšem bedlivě sledovat jejich vývoj. V současné době jsou tímto způsobem obohacovány především záznamy z konce 19. a počátku 20. století v databázi rejstříků Českého časopisu historického. Projekt BDČZ by měl modernizovat tradiční historickou bibliografii, v první řadě napomoci realizovat projekty rozvoje s ohledem na technický vývoj tak, aby i nadále historická bibliografie patřila v současném digitálním světě k základním informačním zdrojům pro historické vědy a příbuzné vědní obory. Václava Horčáková
prezentace výzkumu a publikací Historického ústavu AV ČR
Svět knihy 2012
V
roce 2012 se Historický ústav AV ČR již podruhé zúčastnil Mezinárodního knižního veletrhu – Svět knihy 2012, který se konal 17.–20. května na Výstavišti v Holešovicích. Historický ústav AV ČR měl, stejně jako již v roce 2011, svůj vlastní stánek. Instalace i provoz stánku byly zajištěny vlastními silami a pro pracovníky, kteří se na akci podíleli, byla účast na loňském i letošním Světě knihy zajímavou zkušeností.
Jedním z lákadel stánku nakladatelství Historický ústav byly historické atlasy měst.
Přítomnost Historického ústavu AV ČR na Mezinárodním knižním veletrhu lze považovat z celé řady hledisek za přínosnou. Zejména pokud jde o bližší seznámení odborné, ale i laické veřejnosti s publikacemi našeho nakladatelství Historický ústav nebo o propagaci ústavu jako takového. Další „přidanou hodnotou“ je bezesporu i proces „team buildingu“ v průběhu příprav a realizace účasti na veletrhu. Úspěšně jsme se nakonec vypořádali i s ekonomickou stránkou celé akce. Prodejem titulů z produkce našeho nakladatelství jsme dokázali uhradit veškeré náklady spojené s účastí na veletrhu. Vzhledem k charakteru nabídky a základnímu okruhu potenciálních zájemců lze tento výsledek považovat jednoznačně za pozitivní.
Stánek vzbuzoval téměř neustálou pozornost návštěvníků a jeho obsluha často jen s vypětím sil stíhala zodpovídat dotazy zájemců a současně prodávat. Mezi nejvíce ekonomicky (nejenom) atraktivní tituly patřily po oba roky historické atlasy měst. Dalším přínosem naší účasti byl poměrně značný zájem procházejících návštěvníků o vizitky s kontakty na e-shop. Zejména v prvních dnech a týdnech po skončení veletrhu se významně zvýšil počet titulů prodávaných tímto způsobem. Zakoupené knihy, byť v nejrůznějších taškách a kabelách, působí přece jenom při pokračující prohlídce svému novému majiteli v úzkých uličkách, naplněných množstvím návštěvníků, jistý diskomfort. Nezanedbatelné procento zájemců o naši historicky zaměřenou odbornou literaturu se proto rozhoduje k nákupu vybraného titulu prostřednictvím e-shopu. Na zabezpečení účasti a provozu prezentace Historického ústavu AV ČR na Mezinárodním knižním veletrhu Svět knihy se zásadním způsobem podílí jeho knihovna. Od nápadu, přípravy a sestavení nabídky „programového menu“, přes celkový design a posléze i personální zajištění veškerých funkcí stánku. Pracovníci knihovny by zde proto rádi poděkovali za vstřícný přístup a pomoc, které se jim dostává od vedení ústavu i od jeho dalších pracovníků, zejména od technicko-hospodářské správy. Knihovna již v srpnu 2012 objednala výstavní stánek pro prezentaci Historického ústavu AV ČR i v roce 2013. Přítomnost na Mezinárodním knižním veletrhu 2013 spolu s vizí účasti v dalších ročnících Světa knihy se tak stává jednou ze stále se rozšiřujících aktivit knihovny v rámci Historického ústavu AV ČR. Bezesporu výrazně přispívá k prezentaci výsledků výzkumné činnosti Historického ústavu AV ČR a jejich zpřístupnění odborné i laické veřejnosti. Novinkou pro rok 2013 budou autorská čtení z publikací, vydaných nakladatelstvím Historický ústav, a to ve čtvrtek 16. května 2013 od 16.00 hodin. Ivana Pittnerová
43
prezentace výzkumu a publikací Historického ústavu AV ČR
Autorské čtení a prezentace nakladatelství Historický ústav
D
ne 22. listopadu 2012 proběhlo v Literární kavárně knihkupectví Academia autorské čtení a prezentace nakladatelství Historický ústav. Jednalo se vůbec o první veřejné čtení z vědeckých publikací badatelů Historického ústavu AV ČR, které doplnilo představení edičních počinů nakladatelství ke stávajícímu datu.
Autorského čtení z publikací vydaných Historickým ústavem AV ČR se účastnili jak autoři, tak zástupci vedení ústavu: (zleva) Martin Holý, Svatava Raková, Vojtěch Kyncl, Dana Dvořáčková-Malá, Jan Zelenka, Eva Semotanová.
V zaplněné kavárně měli příchozí možnost nejprve vyslechnout úvodní slova ředitelky Historického ústavu AV ČR Evy Semotanové a vedoucího nakladatelství Historický ústav Martina Holého, kteří společně představili pestrou škálu výstupů vědců a odborných pracovníků z Historického ústavu AV ČR, jež vycházejí v jednotlivých periodikách, řadách monografií a v kolektivních dílech. Eva Semotanová celý večer současně také moderovala a společně s Martinem Holým se zařadila rovněž mezi pozvané autory. Autorské čtení nabídlo celkem pět aktuálních novinek a nejprodávanějších knih, tak aby se zároveň představil chronologický záběr výzkumu historie od středověku až po dvacáté století. Autoři a badatelé „v jedné osobě“ následně vždy, po úvodních slovech o konkrétním výzkumu, přečetli úryvky ze svých děl. Čtení zahájil Vojtěch Kyncl z oddělení dějin 20. století představením knihy Bez výčitek… Genocida Čechů po atentátu na Reinharda Heydricha. V knize autor analyzuje vzpomínky pachatelů a svědků válečných zločinů. Výsledky historických a kriminalistických studií útoku na Reinharda Heydricha v květnu 1942 nezodpověděly otázky desítky let trvajících sociálních, právních i transnacionálních rozepří ve střední Evropě. Pátrání po účastnících 44
stanných soudů bylo zahájeno ihned po osvobození Československa v květnu roku 1945. Mnoho zločinců nikdy nebylo postaveno před soud, přestože jejich činy, identita i poválečný život byly známy policii na obou stranách železné opony. Jak hodnotili svoji minulost ti, kteří dostihli parašutisty, odvlekli stovky Čechů na popraviště a srovnali se zemí dvě české vesnice? Lze chování nacistů pochopit nebo dokonce vysvětlit v souvislostech nacistické vyhlazovací politiky? A co vlastně představuje hojně užívaný výraz „překonání minulosti“? Na tyto a další otázky hledá Vojtěch Kyncl odpovědi v mezioborovém studiu historie, práva a sociální psychologie. Po přečtení úryvku z knihy Bez výčitek se slova ujali Dana Dvořáčková-Malá a Jan Zelenka. Společně představili publikaci Curia ducis, curia regis. Panovnický dvůr v době přemyslovské, která přítomné přenesla do problematiky výzkumu středověku. Badatelé z oddělení dějin středověku rovněž přečetli vybrané pasáže knihy, kterou shrnuje krátká anotace. Práce o panovnickém dvoře přemyslovských knížat a králů nabízí rozsáhlý pohled na život dvorské společnosti, kterému se domácí historiografie zatím komplexně nevěnovala. Zachycuje jak život každodenní, tak slavnostní, rozebírá příchod a rozkvět dvorskérytířské kultury, včetně poutavých výpovědí literárních památek. To vše v širokém chronologickém záběru od 10. do počátku 14. století i v kontextu evropského vývoje. Souvisle s tím autoři zachytili řadu kariérních osudů, vývoj jednotlivých úřadů nebo informace o služebných postech, jejich náplni či významu. Obsáhle se rovněž věnovali postavení žen a dětí na dvoře a v dvorské domácnosti. Nechybí ani pojednání o ideálu rytířství, módní turnajové zábavě, fenoménu dvorské lásky či výklad o možnostech a zvycích při cestování dvorské suity.
prezentace výzkumu a publikací Historického ústavu AV ČR Raným novověkem navázal v rozpravě a čtení další z pozvaných autorů, Martin Holý, jenž představil neméně atraktivní téma z dějin každodennosti – Ve službách šlechty. Vychovatelé nobility z českých zemí (1500–1620). Kniha se zaměřuje na vychovatele šlechty z českých zemí v letech 1500–1620. Kromě úvodu a závěru je práce rozdělena na osm kapitol. První se zabývá terminologií užívanou pro vychovatele v raném novověku stejně jako i v době moderní. Na způsob jejich výběru a kritéria, která se při něm uplatňovala, se zaměřuje následující kapitola. Dále je sledována náplň, průběh a délka vychovatelské služby. Geografické, jazykově-národnostní, konfesijní i sociální skladbě šlechtických preceptorů či hofmistrů je věnována pátá kapitola. Následně je analyzován jejich vzdělanostní profil (studia preuniverzitní i vysokoškolská). Na kariéry sledovaných osob se soustředí sedmá kapitola, osmá se pak zabývá jejich vlastní literární činností. Závěr práce načrtá některé z jejích hlavních tezí a možnosti dalšího výzkumu. Nedílnou součást monografie tvoří též přílohy. Nejobsáhlejší z nich přináší 365 biogramů v pramenech podchycených vychovatelů české a moravské šlechty.
Epochu 19. století přiblížila svými slovy a na závěr i čteným úryvkem za kolektiv autorů díla Paměť míst, událostí a osobností: Historie jako identita a manipulace Svatava Raková. Ještě donedávna věnovali v rámci humanitních a společenských věd pozornost fenoménu paměti pouze filozofové, psychologové a částečně i sociologové. Nyní se ho zmocňují historici, publicisté a politici. Svědčí to o tom, že od zkoumání otázky individuální lidské paměti a lidského zapomínání z hlediska jedince a vlastně z hlediska freudovsky zaměřené psychoanalýzy se přešlo k analyzování kolektivní paměti a hlavně jejího vlivu na vytváření a zachovávání kolektivní paměti a identity. Proměna tohoto přístupu také znamenala a znamená, že fenomén „paměti“ přestal být pouhou akademickou badatelskou „libůstkou“ a stal se navýsost
politickou záležitostí, která může výbušným způsobem určovat vztah k minulosti a dokonce ovlivňovat politicko-mentální chování celých společenských skupin a ba dokonce i státních institucí. Zamyšlení nad tímto metodologickým konceptem a jeho konkrétní rozpracování přináší v této monografii 35 českých, slovenských a francouzských historiků. Na závěr autorského čtení představila jeden z výsledků bádání historické geografie Eva Semotanová ukázkou z publikace Historický atlas měst ČR, Praha – Královské Vinohrady, která je 19. svazkem početné a výpravné ediční řady přibližující historický vývoj měst s bohatou mapovou a obrazovou výbavou. Historický atlas měst ČR je součástí celoevropského projektu historických atlasů měst a má výrazný mezioborový charakter, přičemž představuje přínos ke srovnávacímu studiu měst v mezinárodním měřítku. Podobně jako historické atlasy měst Velké Británie, Německa, skandinávských zemí, Nizozemí, Rakouska, Francie, Itálie, Irska, Švýcarska, Polska a jiných evropských zemí umožňuje porovnat vývojové trendy městského osídlení ve střední a západní Evropě s využitím historickogeografických a kartografických metod. Znamená též významný ediční počin, neboť řada starých map a plánů, které jsou do svazků atlasu zařazeny, nebyla dosud publikována. Formou, obsahem a koncepcí se od samého počátku začlenil do mezinárodního projektu „atlasů měst“, zaštítěného autoritou International Commission for the Historical Towns. Obsahem každého svazku je část textová, shrnující dějiny města v archeologických, historickogeografických, politických, hospodářských a kulturních souvislostech, a část kartografická. Nedílnou součástí každého dílu je soupis pramenů a literatury a obrazová dokumentace. Historický atlas měst ČR postupně vyplňuje jedno z bílých míst v české historiografii a zároveň je příspěvkem k důstojné prezentaci našich městských obcí. Ke každému autorskému dílu následovala ze strany publika, kde zasedla laická veřejnost i odborníci z jiných výzkumných institucí, diskuze s autory. Akce, kterou avizoval literární čtrnáctideník Tvar, měsíčník Kulturní přehled a webový Portál české literatury byla anotována i ve vysílání Českého rozhlasu Leonardo. Dana Dvořáčková-Malá 45
VÝSTAVY Neučiníš sobě rytiny
V
e dnech 9. února až 25. března 2012 pořádalo Muzeum Beskyd Frýdek-Místek ve spolupráci s Historickým ústavem AV ČR zastoupeným Sixtem Bolomem-Kotarim výstavu Neučiníš sobě rytiny s podtitulem Evangelické umění toleranční doby 1781–1861. Výstava seznámila veřejnost s možnou odpovědí na otázku, jak vypadala tvorba nástupců Umění české reformace v době toleranční, vymezené od vydání Tolerančního patentu (1781) do tzv. Protestantského patentu (1861). Výstava nahlíží na josefínský Toleranční patent jako na mezník v umělecké tvorbě. Nová naděje svobody svědomí probudila v náboženské a společenské menšině, označované jako evangelíci, také aspirace kulturní a umělecké. Expozice představila svébytné projevy autorů, objednavatelů a tvůrců. Ukázala hluboké provázání umělecké, ale i řemeslné tvorby s biblickým poselstvím. Umění bylo jistě prostředkem sebeprezentace, ještě více však sloužilo jako nástroj k uvádění Bible do každodenního života. Příslušné umělecké dílo (akvarel na papíře, podmalba na skle, nástěnná výzdoba modlitebny ...) tak dosti často mívá složku „obrazovou“ (ornament, symbol, biblický výjev), ale i „textovou“ (v podobě citátů či parafrází z Písma). Protestantismus si uvědomoval nebezpečí mnohoznačnosti obrazu, slovo tedy ukotvuje obraz. Prostřednictvím tří desítek výstavních panelů se mohli návštěvníci seznámit se základními rysy evangelického umění. V expozici byl pak představen reprezentativní soubor dvoj- a trojrozměrných předmětů ze sbírek Muzea Beskyd Frýdek-Místek, Galerie výtvarného umění v Ostravě, ale i z majetku různých církevních institucí. Návštěvníci výstavy měli možnost vidět ukázky předmětů z vzácných kovů, sloužících k vysluhování svátostí (kalichy, křtící konvičky apod.), dále podmalby na skle, staré tisky, dokumenty, přibližující architekturu tolerančních kostelů a předměty, ilustrující život významných cír-
46
kevních osobností, zprostředkovávající životní styl evangelíků těšínského Slezska. V neposlední řadě stojí za zmínku vystavený soubor více jak šedesáti kusů stříbrných šperků k těšínskému kroji z Jablunkovska, které nosily ženy z evangelických rodin v rodinné posloupnosti. Výstava vůbec poprvé nabídla veřejnosti ucelený pohled na hmotnou kulturu naší protestantské společnosti konce 18. a první poloviny 19. století. Původní putovní výstava, kterou s týmem spolupracovníků připravil Sixtus Bolom-Kotari, byla především zásluhou Kateřiny Janásové ve frýdeckém muzeu dále rozpracována. Zahrnula tak nejen tvorbu vzešlou z prostředí českojazyčné kalvínské církve, nýbrž i další z dvojice tolerancí povolených reformačních církví, luterány. Tuto komunitu pak přesvědčivě představil příklad míst na pomezí Moravy a Slezska, kde se protínají jazyky i kultury. Působila zde blízkost Těšína, nejvýznamnějšího střediska luteránů v tehdejších českých zemích. Evangelické umění toleranční doby tak již neznamená neexistující či zapomenutou kapitolu, není však ani omezeno na umění lidové jen proto, že počtem nejsilnější evangelická společenství měla své místo na venkově. Hosté výstavy ve frýdeckém zámku poznali evangelické umění též jako umění měšťanské, jehož symbolem mohly být důstojné portréty Jana Winklera, luteránského pastora z Návsí u Jablunkova, a členů jeho rodiny. Také tímto vnějším pojetím se někteří evangeličtí pastoři mohli o něco přiblížit životnímu stylu duchovních v německých protestantských zemích. Tam pastoři vytvořili v období od poloviny 16. století do začátku 17. století vcelku uzavřenou skupinu, která ve spojení se vzdělanými zaměstnanci statní či zemské vrchnosti dala později základ novému vzdělanému měšťanstvu. Samotnými autory byla výstava představena na vernisáži ve čtvrtek 9. února 2012, kdy také zazněla přednáška Sixta Boloma-Kotariho „Neučiníš sobě rytiny – Toleranční patent, evangelíci, umění a české země“. Péčí Kateřiny Janásové se při této příležitosti dostala do rukou veřejnosti tematická brožura k výstavě. Sixtus Bolom-Kotari
výstavy
Židé v boji a odboji ve Slovenské republice
V
ýstava Židé v boji a odboji je již sedmým rokem na své cestě prezentace po zemích českých a považujeme za přirozené i její uvedení ve Slovenské republice. Pravda, předpokládali jsme, že se tak stane o mnoho dříve. Ve středu 21. března 2012 ve Výstavním sále Univerzitní knihovny v Bratislavě byla v slavnostním a současně pietním duchu otevřena výstava Židé v boji a odboji. Rezistence československých Židů v letech druhé světové války. Stalo se tak na půdě Slovenska poprvé, a to především zásluhou Českého centra v Bratislavě v čele s jeho ředitelkou Janou Burianovou. Aktivitu Historického ústavu AV ČR rovněž podpořilo vedení Univerzitní knihovny v Bratislavě a Sdružení židovských vojáků a odbojářů v Praze, kteří společně výstavou uctili smutné 70. výročí prvního transportu tisícovky mladých žen a děvčat ze Šarišsko-Zemplínské župy do německých vyhlazovacích táborů, jež připadlo na 25. března 2012. Transportem začala Akce Dávid, jež v novodobých československých státních a slovenských národních dějinách představuje kataklyzma slovenských Židů. Na vernisáži výstavy byli přítomni velvyslanci České republiky a státu Izrael na Slovensku Jakub Karfík a Alexander Ben-Zvi, několik emeritních vyslanců v čele s Ladislavem Ballekem a vojenští atašé. Přítomni otevření ojedinělého projektu byli rovněž Pavel Traubner, čestný předseda Ústředního svazu Židovských náboženských obcí se sídlem v Bratislavě, Peter Salner, historik a předseda Židovské náboženské obce v Bratislavě, Pavol Mešťan, ředitel Muzea Židovské kultury v Bratislavě a řada významných slovenských historiků, politiků a intelektuálů. Nesporně největší poctou výstavě byla přítomnost přímých účastníků z řad žijících židovských bojovníků. Mezi nimi byl i příslušník 6. robotného práporu Alexander Bachnár, vězneň nováckeho pracovního tábora a přední organizátor a příslušník úderné roty Nováky, nejpočetnější židovské jednotky, která bojovala do konce roku 1944 proti nacistům. Výstava se v Bratislavě setkala rovněž s velikým zájmem laickém veřejnosti, a to především mladých lidí. Důkazem jsou mnohé zápisy v knize návštěv: „Ďakujeme, nevedeli sme o tom. Sme prekvapení, čo sa našim židom stalo a aj ako sa bránili. Skauti 13. zboru.“ „Výstavu by si mal pozrieť každý Slovák a aj každý, kto vidí v židovi nepriateľa. Jana, Michala, Eva.“
Mezi účastníky slavnostní vernisáže výstavy v Bratislavě nechyběl ani izraelský velvyslanec na Slovensku Alexander Ben-Zvi (stojící uprostřed).
Zahájení výstavy v Banské Bystrici: (zprava) Peter Gogola, primátor města, Jakub Karfík, velvyslanec ČR na Slovensku, Jana Burianová, ředitelka Českého centra v Bratislavě, a Jan Němeček, jeden z autorů výstavy.
O dva měsíce později – v úterý 22. května 2012 – byla výstava představena rovněž v metropoli středoslovenského kraje – v Banské Bystrici. Zde ve foyer radnice města ji oficiálně přijal primátor Peter Gogola, který poděkoval autorům Zlatici ZudovéLeškové a Janu Němečkovi z Historického ústavu AV ČR za její zpracování. Přítomní – ambasadoři a politické a společenské autority města Banská Bystrica a okolí – vyjádřili rovněž hrdost nad poznáním, že Slovensko a samotné město je spojeno s tak významnými osobnostmi židovských národních dějin jakou je Chaviva Reiková, Zwi ben Yaakov, Rafael Reisz a desítky dalších židovských bojovníků, i když jejich životní pouť byla zde nacisty zákeřně ukončena. Obyvatelé Banské Bystrice si mohli jejich osudy a osudy desítek přeživších připomenout až do konce června 2012. Jan Němeček – Zlatica Zudová-Lešková 47
výstavy
Umění doby toleranční
V
kostele u sv. Martina ve zdi na Starém Městě pražském byla od 24. dubna do 24. května 2012 k shlédnutí výstava Umění doby toleranční. Její jádro tvořila putovní výstava evangelického umění na třiceti výstavních panelech. Pořadatel výstavy, jímž byl pražský seniorát Českobratrské církve evangelické, v osobě Mikuláše Vymětala ve spolupráci s hlavním autorem výstavy Sixtem Bolomem-Kotarim z Historického ústavu AV ČR zajistil vlastní exponátovou část výstavy s využitím uměleckých děl, autenticky dochovaných v chrámových prostorách kostela sv. Martina ve zdi. Výstavu rozšířila náznaková instalace interiéru fary evangelického kazatele. Zde byla nejcennějším exponátem ukázka uherského lidového umění v podobě malované kolébky, kterou roku 1806 přivezl z Uher pastor sborů helvetského vyznání Benjamin Kiss mladší. Měla potomky upomínat na uherský původ jeho rodu, který jinak hluboce zakořenil v českém prostředí. Z kolébky pak vzešlo několik generací evangelických duchovních. Kolébka, stejně jako další hmotné památky na toleranční pastory, se stala součástí expozice dnes již neexistujícího Muzea Husova domu, jehož pozůstatky jsou nyní uloženy v Ústředním archivu Českobratrské církve evangelické v Praze. Evangelickou výtvarnou kulturu na výstavě dále zastupoval např. tištěný a kolorovaný „textový“ obraz Desatera Božích přikázání s poděkováním Josefu II.; duchovní základ této kultury pak ukázky teologické literatury z knihovny protestantského vzdělance. Vernisáž výstavy proběhla v úterý 24. dubna 2012. Její součástí byla přednáška Sixta Boloma-Kotariho Evangelické umění mezi neexistencí a zapomněním (text vyšel v měsíčníku Protestant č. 5/2012, k dispo-
zici je rovněž na webové stránce Historického ústavu AV ČR), komentovaná prohlídka výstavních prostor, v neposlední řadě pak hudební část v podání Josefa Krušiny a martinského pozounového souboru. Děj pražské výstavy však vernisáží nekončil. Interakce s dalšími návštěvníky ukázaly netušené možnosti užití evangelického umění toleranční doby v současné praxi. Farář Mikuláš Vymětal k tomu říká: „Potkávám se s takovými skupinami lidí, které tento typ umění velmi oslovuje (abych se přiznal, obraz srdce s rozvilinami jsem již umístil nad postel mladší dcery). Myslím, že tímto typem umění také můžeme komunikovat o víře s Romy, s nimiž se často setkávám.“ Jeden z prvních hostů výstavy, ředitel Husitského muzea v Táboře Jakub Smrčka, do návštěvní knihy napsal: „Děkuji autorům a organizátorům za podrobné zpracování tématu, které si zaslouží pozornost odbornou i obecně kulturní. A dovoluji si vyjádřit přání a naději, že se tato informačně a výtvarně hodnotná výstava stane impulsem k budoucí péči o dějiny umění a hmotné kultury reformace a snad i k případné budoucí výstavě velké, průřezové, střednědobé a artefaktové, jakou si toto téma nesporně zaslouží.“ S radostí konstatujeme, že cesta ke komplexnějšímu zpracování tématu reformačního umění pokračuje. Dalšími z aspektů tohoto okruhu se zabývá nová výstava Morava tolerantní, představující v širším kontextu hmotné artefakty reformace, především z doby 16. století. Projekt širšího kolektivu autorů je víceletý, první část výstavy jsme veřejnosti představili v brněnském Červeném kostele na Muzejní noci 19. května 2012. Sixtus Bolom-Kotari
Slovenské národní povstání 1944 a účast Čechů
V
ýstavní činnost pro rok 2012 zahájil Památník Lidice ve spolupráci s Historickým ústavem AV ČR v Praze a Muzeem SNP v Banské Bystrici výstavou Slovenské národní povstání 1944 a účast Čechů. Výstava byla odborné i laické veřejnosti slavnostně představena již v pátý lednový den ve výstavní síni Pod tribunou v areálu muzea, kde ji návštěvníci mohli zhlédnout až do poloviny května. Historický ústav AV ČR v rámci popularizace vědy již tradičně prezentuje výsledky svojí práce i formou výstav, a není náhoda, že tentokráte byla pozornost soustředěna na nejvýznamnější domácí 48
projev protinacistické a protifašistické rezistence československých státních dějin – Slovenské národní povstání. Fenomén povstání nevzbuzuje živou pozornost jen novodobých slovenských národních dějin, ale rovněž českých, ostatně jak autoři scénáře – Zlatica Zudová-Lešková a Stanislav Mičev výstavou dokázali. Svými cíli se Slovenské národní povstání stalo trvalou součástí demokratických tradic Slovenské i České republiky. Bylo ozbrojeným vystoupením proti nacistické okupaci a současně i prvním veřejným odmítnutím autoritativního režimu na podrobeném území Československa.
výstavy Dokumentární výstava Slovenské národní povstání a účast Čechů zachycuje události od roku 1939, vypuknutí Povstání 29. srpna 1944, a jeho vojenský průběh, život na povstaleckém území i samotné osvobození Slovenska. Výstava současně dokumentuje působení a vliv Čechů ve vojenské, politické, ale též kulturní oblasti na povstaleckém území. Účast samotných Čechů v protifašistickém a protinacistickém odboji na Slovensku je trvalým faktem v dějinách Československa a rovněž i v dějinách obou národů. Vždyť Češi žijící, pracující nebo ukrývající se na Slovensku představovali již od léta 1939 významnou podporu slovenskému demokratickému a rovněž komunistickému odporu a odboji, zosobněnému v několika samostatných organizacích a politických subjektech – Obraně národa, Zeta, Demec, Komunistické straně Slovenska, Flóra, Justice, Victoar, JaR, ale též v sociálnědemokratické a agrární straně.
Léta tajné a vyčerpávající práce proti režimu, podporované především československou exilovou vládou z Londýna, vedly k Slovenskému národnímu povstání, které Češi podpořili jak organizačně, tak především se zbraní v ruce, když ve značném počtu překračovali protektorátní hranici a vstupovali do povstalecké armády. Značnou podporu Čechů SNP představuje příchod 2. čs. samostatné paradesantní brigády v SSSR a 1. československého samostatného stíhacího leteckého pluku. Účast Čechů v Povstání byla v souladu s hlavními cíli povstání porazit nacismus, fašismus, domácí kolaboranty a obnovit Československou republiku, která jednoznačně znamenala opětovné společné soužití. Redakce a Zlatica Zudová-Lešková
Činy člověka v prostoru, Krajina jako historické jeviště Ojedinělá výstava, ojedinělá monografie inspirované ojedinělou příležitostí
V
pondělí 3. prosince 2012 byla slavnostně otevřena ve vestibulu budovy Akademie věd České republiky na Národní třídě v Praze výstava Činy člověka v prostoru s podtitulem Historická geografie k proměnám českých zemí, věnovaná Evě Semotanové. Výstava ve čtrnácti samostatných celcích představila odborné i laické veřejnosti genezi historické geografie, jejíž počátky spadají do druhé poloviny 19. století, kdy topografické, historicko-vlastivědné a historicko-kartografické práce významných českých historiografů a geografů položily základy této jedinečné vědní disciplíny. Průlom v jejím vývoji znamenal vznik Československa, kdy se historicko geografický výzkum českých zemí soustředil na akademickou půdu, a to pražské Univerzity Karlovy a brněnské Masarykovy univerzity. Není možno opomenout, že čeští pedagogové stáli u zrodu historické geografie na slovenské Univerzitě Komenského v Bratislavě. Ve své podstatě historikové a geografové zcela logicky svými pracemi přispívali k směřování historické geografie do postavení pomocné vědy historické, ale současně se usilovalo i o její začlenění do geografie jako její samostatné součásti. Své pozice rovněž hájily koncepce považující historickou geografii za samostatnou a interdisciplinární vědní disciplínu, přičemž se v osmdesátých letech 20. století především vlivem ekologizace společnosti začala vymezovat na pomezí věd historických a geo-
Jan Němeček, Eva Semotanová a Jaroslav Pánek při slavnostním zahájení výstavy ve vestibulu budovy Akademie věd ČR.
grafických historická geografie ovlivněná environmentálními dějinami. Dnes již můžeme konstatovat, že bylo jen otázkou času, kdy se historická geografie ve všech ohledech legitimuje v českých zemích jako mezioborová vědecká disciplína. Nepochybně Historický ústav AV ČR a Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje Přírodovědecké fakulty UK v Praze nesou hlavní díl vědeckých a organizačních aktivit na poli všestranného výzkumu historické geografie v českých zemích na počátku 21. století. Rok 2012 byl pro historickou geografii českých zemí přelomový i z pozice institucionalizace společné platformy historickogeografického výzkumu, kterou dokládá vznik Výzkumného centra historické geografie
49
výstavy – Historical Geography Research Centre na bázi sedmiletého grantového projektu na podporu excelence v základním výzkumu podpořeného Grantovou agenturou České republiky. Součástí náročné systematické cesty poznání skutečnosti vytyčené historiografy a geografy je již plných 35 let Eva Semotanová, od června 2012 ředitelka Historického ústavu AV ČR. Její pílí, koncepčním myšlením a konkrétními historiografickými výstupy historická geografie českých zemí vykazuje za posledních dvacet let na půdě Historického ústavu AV ČR významný pokrok. Za zvláště přínosné jsou považovány její práce v oboru historické kartografie, v atlasové tvorbě českých dějin, projekt Výzkumné centrum historické geografie a též Supplementum časopisu Historická geografie pod názvem Historická krajina a mapové bohatství Česka. Rukopis Evy Semotanové najdeme na několikrát oceněných svazcích a stovkách listů map vydaných v rámci souboru Historických atlasů měst České republiky. Soubor doma i ve světě uznávaných atlasů dospěl v prosinci 2012 již k pětadvacátému dílu. Eva Semotanová je rovněž spoluautorkou Lexikonu mapových archivů a sbírek České republiky, historického atlasu Kladska a desítek dalších prací. Výše uvedená fakta se stala hlavní inspirací a důvodem, aby výstava byla věnována právě Evě Semotanové u příležitosti jejího životního výročí. Výstava byla rovněž doplněna knižní produkcí, zvláště jednotlivými vydáními časopisu, dříve sborníku Historická geografie a mapovými ukázkami z atlasových projektů Historický atlas měst České republiky a Akademický atlas českých dějin (v tisku). Není pochyb o tom, že výstava dokázala, že bez znalostí z oborů historické geografie a kartografie se neobejde celá řada dalších odborníků od architektů, urbanistů, kartografů, geografů, demografů, ale též archivářů, historiků, archeologů, publicistů a pedagogů a praktiků zabývajícími se dálkovým průzkumem Země, či katastrem nemovitostí, geodezií, pozemkovými úpravami, mapováním až po běžné pracovníky nebo studenty pracujícími s geografickými informačními systémy. Proto ani nepřekvapil zvýšený zájem veřejnosti o výstavu, jejímiž autory jsou vědečtí pracovníci z oddělení dějin 20. století Historického ústavu AV ČR, po celé období její prezentace, a tedy až do vánoc 2012. K poctě Evy Semotanové byla v týž den – 3. prosince 2012 – v reprezentačních prostorách Vily Lanna uvedena do života kolektivní monografie Krajina jako historické jeviště. Knihu iniciovali pracovníci Historického ústavu AV ČR a členové Komise pro 50
historickou geografii Eva Chodějovská a Robert Šimůnek (předseda komise). Úvodní slovo Svatavy Rakové věnované profesnímu životu Evy Semotanové, která svůj život s Historickým ústavem AV spojila v roce 1984, je obsažné a věcné, avšak rozhodně je to slovo autentické pozorovatelky, které dokládá nesmírnou pracovitost Evy Semotanové, schopnost dovést problém ke konečnému vyřešení, a to i po metodické stránce, přičemž „Je obdivuhodné a může sloužit za příklad mladší badatelské generaci, že souběžně se zvládnutím funkčních povinností dokázala soustavně budovat vědní obor historické geografie a přes zpočátku spíše laxní postoj okolí jej postupně prosadila jako rovnocennou větev historického výzkumu.“
Knihu Krajina jako historické jeviště předala jubilantce Evě Semotanové jedna z editorek Eva Chodějovská.
Monografie sama představuje dvě desítky statí odrážejících aktuální tendence českého (a středoevropského) historickogeografického výzkumu na počátku 21. století. Pro koncepci knihy byl zvolen postup od speciálního k obecnému: základ tvoří regionální sondy a na nich jsou ukázány trendy, koncepce a metodické postupy dnes užívané. Z hlediska chronologického sahá záběr od přelomu 13. a 14. století téměř do současnosti, geograficky jsou zastoupeny regiony z celého území Čech, Moravy i Slezska a tematicky publikace naznačuje přesahy historické geografie v dnešním pojetí do řady dalších vědeckých disciplín. Autoři reprezentují akademická a univerzitní pracoviště České a rovněž Slovenské republiky, přičemž patří mezi protagonisty historické geografie ve své zemi. Celá řada z nich byla i osobně přítomna na slavnostním předání knihy Evě Semotanové, kterého se ujali Jaroslav Pánek, místopředseda Akademie věd ČR, Svatava Raková, Eva Chodějovská a Robert Šimůnek, vědečtí pracovníci Historického ústavu AV
popularizace výstavy ČR a Pavel Chromý z Katedry sociální geografie a regionálního rozvoje Přírodovědecké fakulty UK v Praze. Upřímnými gratulanty k výročí Evy Semotanové bylo rovněž několik desítek vědců různých oborů, zvláště historické geografie a též historie, geografie a kartografie, přičemž nechyběli ani kolegové, jež stáli na počátku její profesní kariéry. Nikoho z přítomných nepřekvapilo, když v přátelské atmosféře setkání bylo protagonistkou vysloveno pozvání na
v pořadí již devátou historickogeografickou konferenci pod názvem Historická geografie v digitálním světě (30. leden 2013 ve Velké geologické posluchárně Přírodovědecké fakulty UK v Praze k problematice využití moderních metod a technologií v historické geografii). Práce, velkorysost a přátelství totiž k Evě Semotanové neodmyslitelně patří. Zlatica Zudová-Lešková
POPULARIZACE Týden vědy a techniky a Dny otevřených dveří 2012
D
ne 6. listopadu 2012 proběhl na pražském pracovišti Historického ústavu AV ČR tradiční Den otevřených dveří, zařazený do rozsáhlejší akce Týden vědy a techniky v Akademii věd ČR. Organizací dne byl pověřen Jiří Martínek, velkou práci odvedli ale zejména pracovníci a pracovnice knihovny ústavu – vždyť ony „otevřené dveře“ vedly hlavně do studovny, kde se odehrála většina příslušných akcí. Návštěvníci měli především možnost vyslechnout si trojici přednášek: Kateřina Valentová zasvěceně hovořila o životě českých jezuitů v barokní době, poté informovala Václava Horčáková o práci na Bibliografii českých dějin a konečně třetí přednášku přednesli pracovníci oddělení dějin středověku, Dana Dvořáčková-Malá a Jan Zelenka s tématem Jak se žilo na panovnickém dvoře. Ke všem přednáškám se rozvinula zajímavá diskuze.
Dana Dvořáčková-Malá a Jan Zelenka seznamují posluchače s poznatky o životě na středověkých panovnických dvorech.
Tradičně byly představeny některé poklady z knihovny a z mapové sbírky (např. Vogtova mapa Čech
z roku 1712 nebo v Německu vydaná mapa „okleštěného Československa“ z let 1938–1939), pracovnice knihovny a technicko-hospodářské správy rovněž zajistily prodej publikací z produkce ústavu. Někteří návštěvníci pak pokračovali druhý den na další akci Týdne vědy a techniky – ve středu 7. listopadu přednášel ve Faustově domě na Karlově náměstí Jiří Martínek na téma Čeští cestovatelé a jejich podíl na poznání světa. Jiří Martínek Také brněnská pobočka Historického ústavu AV ČR se v pátek 9. listopadu 2012 již tradičně přihlásila k akcím pořádaným pracovišti Akademie věd ČR v rámci svého Týdne vědy a techniky. Specifikum Brna, odrážející se ve skutečnosti, že obdobných festivalů vědy je v Brně pořádáno do roka několik – v květnu v rámci celoměstské akce Brno – město uprostřed Evropy, v září jako součást Festivalu vědy pořádaného Městským kulturním střediskem, v prvním listopadovém týdnu jako Týden vědy a techniky Akademie věd a na konci listopadu Týden vědy a techniky na Masarykově univerzitě – se tentokrát projevilo v účasti veřejnosti na akcích pořádaných pobočkou Historického ústavu AV ČR v rámci Dne otevřených dveří. Aleš Vyskočil s intermediální prezentací vystoupil s přednáškou Minulost rekonstruovaná na mapách – zájemci o dané téma nebyli zklamáni. Ukázal dějiny z pohledu historického geografa, v jehož činnosti se spojuje několik odborností. Návštěvníky přednášky byli v drtivé většině studenti Gymnázia Matyáše Lecha, které výklad velmi zaujal. Je zřejmé, že dosavadní spolupráce brněnské pobočky Historického ústavu AV ČR při přípravě SOČ 51
popularizace a jiných studentských odborných aktivit s jihomoravskými gymnázii a dalšími odbornými školami bude mít širší rozměr. V tomto smyslu ovšem nelze přehlédnout ani vliv úspěšných tematických exkurzí po pracovišti: Historik a internet vedená Pavlem Cibulkou a Knihovna historika vedená Alešem Vyskočilem. Obdobně pozitivně jako přednášku Aleše Vyskočila a obě tematické exkurze lze hodnotit rovněž podíl pobočky na týdenním cyklu odborných přednášek konaných v rámci Týdne vědy a techniky AV ČR v Literární kavárně knihkupectví Academia na brněnském Náměstí Svobody. Nejenže byla hojně navštívena přednáška Milana Řepy Dědictví století páry aneb Co v nás zůstalo z 19. století, ale dočkala se i reflexe v médiích. Řepova přednáška představila 19. století jako jednu z nejvýznamnějších epoch v dějinách západní civilizace, v níž se tradiční společnost proměnila v moderní. Upozornila na zásadní
procesy, které vytvářely souřadnice, v nichž se pohybujeme dodnes – institucionalizaci, demokratizaci, racionalizaci, sekularizaci, národní emancipaci a další. V neposlední řadě se snažila ukázat, čím může být 19. století atraktivní pro zájemce o historii. Týden vědy a techniky ve svých obou dimenzích – podílu na cyklu odborných přednášek i dnu otevřených dveří – lze na brněnském pracovišti Historického ústavu AV ČR hodnotit pozitivně. Nepochybně přispěl k poznání historikovy práce i k zájmu o zajímavá témata, jímž se pracovníci pobočky věnují. S ohledem na zkušenosti jiných společenskovědných pracovišť AV ČR v Brně podílejících se na tradičním Týdnu vědy a techniky AV ČR do příštích let však stojí za zamyšlení, zda by nebylo vhodné tento týden včlenit do zářijového Festivalu vědy či květnových akcí Brno – město uprostřed Evropy. Radomír Vlček
Akademická kavárna k vatikánským archivům
V
e středu 21. listopadu 2012 se pod názvem Hrají si historici na Dana Browna? uskutečnila další z Akademických kaváren, kterou pořádá Rada pro popularizaci vědy AV ČR. Tentokrát se organizace ujali pracovníci Historického ústavu AV ČR a věnovali kavárnu tajemstvím, jež mohou badatelé odkrýt ve vatikánských archivech. Setkání v tradičně příjemném prostředí Literární kavárny knihkupectví Academia v Praze spolumoderovali ředitelka Historického ústavu AV ČR Eva Semotanová a vědecký pracovník oddělení dějin 20. století Jaroslav Šebek. Hlavní pilíře vatikánských archivů tvoří především dvě instituce – Tajný Vatikánský archiv (Archivio Segreto Vaticano – ASV) a Historický archiv Státního sekretariátu (Segretaria di Stato – Vaticano. Sezione per i rapporti noc gli Stati. Archivio Storico – S. RR. SS), který soustřeďuje především materiál k moderní době a k mezinárodnímu zasíťování Svatého stolce v 19. a 20. století. V úvodu seznámila přítomné Eva Chodějovská se základními informacemi ke struktuře, dějinám a praktickému využití vatikánských archivů a dalších badatelských zařízení, jakým je například Vatikánská apoštolská knihovna (Biblioteca Apostolica Vaticana). ASV se označuje jako tajný proto, že byl v roce 1612 papežem Pavlem V. vyčleněn z agendy Vatikánské knihovny, protože obsahoval i informace citlivé pro existenci papežského státu. Lev XIII. jej ovšem v osmdesátých letech 19. století začal širší badatelské obci zpřístupňovat, což byla velká událost 52
S úskalími výzkumů v archivech papežské kurie i center církevních řádů seznámili návštěvníky Eva Chodějovská, Kateřina Bobková-Valentová, Jaroslav Šebek a Pavel Helan, moderování se ujali Eva Semotanová a Jaroslav Šebek.
nejen ve vědeckém světě a impuls k založení historických ústavů mnoha států v Římě. Historikové a badatelé tak dostali příležitost ke srovnání interpretace vlastní historie s nejstarším a téměř neporušeným světovým archivem. Mnohé dokumenty se však dostaly k zájemcům až po několika staletích. Patří k nim například tzv. chinonský pergamen, který se věnoval procesu s templáři ve 14. století, a vedení archivu ho zpřístupnilo pro badatelskou obec až před pěti lety. Zvláště fondy ASV nabízejí širokou paletu materiálu k církevním, náboženským a duchovním dějinám od raného středověku až po 20. století, jež
pracovníci Historického ústavu AV ČR publikují napomáhají také zasadit události a postavy české minulosti do širšího, především evropského kontextu. Informace poté doplnila Kateřina Bobková-Valentová stručnou prezentací dalšího z významných badatelských center v Římě, Archivu Tovaryšstva Ježíšova, jehož pramenné vytěžení nabízí možnosti komparativního zkoumání působení nejen primárně jezuitského řádu, ale i obecně řeholního života v českých zemích od novověku až po moderní dobu v interdisciplinární součinnosti, například s dějinami umění a kultury. Pavel Helan, host Akademické kavárny z Husitské teologické fakulty UK v Praze a Jaroslav Šebek se následně věnovali tematice československých dějin 20. století a možnostem obohacení jejich historiografické reflexe z vatikánských pramenů. K této tematice se totiž v římských archivech nachází mnohé pozoruhodné materiály, které nám dosud zůstaly neznámé a mohou pomoci osvětlit nejen peripetie církevního i obecně společenského vývoje naší země, ale také umožní nahlédnout naše pozice očima sousedních zemí, jež rovněž prožívaly celou řadu dra-
matických příběhů. Meziválečná perioda se totiž odehrávala ve znamení konfrontace papežské politiky s novými ideologickými směry, zejména s fašismem, nacismem a komunismem. V tomto kontextu se vytvářely také nové strategie Vatikánu jak v rámci duchovních a teologických tendencí, tak i v rámci hledání alternativních odpovědí na politický, sociální a ekonomický vývoj v tomto období. Dosavadní výzkum českých odborníků v římských církevních institucích ukázal velký potenciál pro budoucí bádání a možnosti participace jak na domácích, tak i zahraničních vědeckých projektech, k čemuž přispívá významným způsobem také existence Českého historického ústavu v Římě, který tvoří nejen badatelské zázemí, ale rovněž prostor a základnu pro širokou kooperaci s odborníky z dalších zemí, jež rovněž vybudovaly v italské metropoli svá výzkumná centra. Prezentace vzbudila živý zájem přítomných účastníků, což bylo příslibem pro pořádání aktivit na podobné téma. Jaroslav Šebek
PRACOVNÍCI HISTORICKÉHO ÚSTAVU AV ČR PUBLIKUJÍ Výběrová bibliografie Historického ústavu AV ČR za rok 2012 Kompletní produkci výstupů výzkumné činnost Historického ústavu AV ČR najdou čtenáři na webové stránce http://www.lib.cas.cz/arl/publikace.php a http://www.lib.cas.cz/arl/bibliografie-autoru.php Monografie, sborníky, atlasy a edice vydané nakladatelstvím Historický ústav BOUBÍN, Jaroslav • Petr Chelčický, Siet viery. Praha, Historický ústav, 2012. 408 s. ISBN 978-80-7286-196-5. CIBULKA, Pavel • Německé politické strany na Moravě (1890–1918). Ideje – Programy – Osobnosti. Praha, Historický ústav, 2012. 447 s. (Práce Historického ústavu, Řada A – Monographia, 39). ISBN 978-80-7286177-4. DEJMEK, Jindřich –- NĚMEČEK, Jan • Československo na pařížské mírové konferenci 1918–1920 (červen 1919 – červen 1920). Sv. 2. Praha, Historický ústav, Ústav mezinárodních vztahů, 2011. 568 s. (Dokumenty československé zahraniční politiky, A/2/2). ISBN 978-80-8650698-2.
FRIEDL, Jiří • Češi a Poláci na Těšínsku 1945–1949. Praha, Brno, Historický ústav, 2012. 315 s. (Monographiae, 1). ISBN 978-80-7286-204-7. CHODĚJOVSKÁ, Eva – ŠIMŮNEK, Robert (edd.) • Krajina jako historické jeviště. K poctě Evy Semotanové. Praha, Historický ústav, 2012. 453 s. ISBN 978-80-7286-199-6. KYNCL, Vojtěch • Bez výčitek… Genocida Čechů po atentátu na Reinharda Heydricha. Praha, Historický ústav, 2012. 415 s. (Práce Historického ústavu, Řada A – Monographia, 40). ISBN 978-80-7286-197-2. NOVOTNÝ, Gustav • Jaroslav Bakeš (1871–1930). Lékař, na něhož se zapomnělo. Praha, Historický ústav, 2012. 512 s. (Práce Historického ústavu, Řada A – Monografia, 41). ISBN 978-80-7286-205-4.
53
pracovníci Historického ústavu AV ČR publikují PÁNEK, Jaroslav (ed.) • Akademická encyklopedie českých dějin. 3. Č/2. Praha, Historický ústav, 2012. 370 s. (Práce Historického ústavu, Series E – Encyclopaedica, 4). ISBN 978-80-7286-202-3. PÁNEK, Jaroslav • Boemia e Italia nella metà del XVI secolo. Il viaggio della nobiltà boema a Genova nel 1551 e l’assimilazione della cultura italiana in Boemia. Roma, Praha, Istituto Storico Ceco di Roma, 2012. 270 s. (Biblioteca dell’Istituto Storico Ceco di Roma, 1). ISBN 978-80-7286-213-9. ŠIMŮNEK, Robert – BRICHTOVÁ, D. – HORTVÍK, V. – KLENOVSKÝ, J. – KOCÁBOVÁ, D. – KOUDELA, M. – KUBÍN, P. – RIGASOVÁ, M. – SEMOTANOVÁ, Eva – ŠULÁKOVÁ, L. • Historický atlas měst České republiky, svazek č. 25 − Mikulov. Praha, Historický ústav, 2012. 104 s. ISBN 978-80-7286-198-9. ŽEMLIČKA, Josef – WIHODA, M. • Zlatá bula sicilská. Osudy jedné listiny v proměnách času. Praha, Historický ústav, 2012. 39 s. ISBN 978-80-7286-201-6.
Časopisy vydané nakladatelstvím Historický ústav • Český časopis historický. Roč. 110, č. 1, č. 2, č. 3– 4, Praha, Historický ústav 2012. ISSN 0862-6111 • Slovanský přehled. Roč. 98. Praha, Historický ústav 2012, č. 1–2, č. 3–4, č. 5. ISSN 0037-6922 • Mediaevalia Historica Bohemica. Roč. 14, č. 2, Roč. 15, č. 1, Praha, Historický ústav 2012. ISSN 0862-979X. • Folia Historica Bohemica. Roč. 27, Praha, Historický ústav 2012, č. 1, č. 2. ISSN 0231-7494. • Moderní dějiny. Časopis pro dějiny 19. a 20. století. Roč. 20, Praha, Historický ústav 2012, č. 1, č. 2. ISSN 1210-6860. • Historická geografie. Roč. 38, Praha, Historický ústav 2012, č. 1, č. 2. ISSN 0862-710X. • Hospodářské dějiny. Roč. 26, Praha, Historický ústav 2011, č. 2. ISSN 0231-7540.
54
Monografie pracovníků Historického ústavu AV ČR vydané v jiných nakladatelstvích v České republice BOLOM-KOTARI, Sixtus – DĚDIČ, M. – LITOMISKÝ, M. • Duše má pak, ať se veselí v Hospodinu. 230 let od založení sboru Českobratrské církve evangelické ve Veselí. Veselí, Farní sbor Českobratrské církve evangelické, 2012. 36 s. BOLOM-KOTARI, SIXTUS – BOLOM-KOTARI, M. – NĚMEČKOVÁ, V. (edd.) • Pontes ad fontes. Církevní dějiny ve světle pomocných věd historických a příbuzných oborů. Hradec Králové, Filozofická fakulta Univerzity Hradec Králové, 2012. 370 s. ISBN 978-80-2601384-6. CIBULKA, Pavel – HARNA, Josef – HLAVAČKA, Milan – KUČERA, Martin – ŠEBEK, Jaroslav (členové autorského kolektivu) • Tváře našich parlamentů. 150 let parlamentarismu v českých zemích (1861–2011). Praha, Nakladatelství Lidové noviny, 2012. 648 s. ISBN 97880-7126-190-3. DEJMEK, Jindřich • Diplomacie Československa. Díl 1. Nástin dějin ministerstva zahraničních věcí a diplomacie (1918– 1992). Praha, Academia, 2012. 320 s. ISBN 97880-200-2210-3. DVOŘÁČKOVÁ-MALÁ, Dana • Královský dvůr Václava II. České Budějovice, Veduta, 2011. 329 s. ISBN 978-80-86829-73-9. HRBEK, Jiří • Evropa a absolutismus. Praha, Triton, 2012. 202 s. ISBN 978-80-7387-601-2. KUČERA, Martin • Josef Pekař, O smysl českých dějin. Praha, Dauphin, 2012. 479 s. ISBN 978-80-7272-431-4. • Tázání po dějinném. Praha, Karolinum, 2012. 239 s. ISBN 978-80-246-1952-1. KRAFL, Pavel (ed.) • Moravy nebylo a Líšeň už tu byla. Vlastivědné kapitoly. Brno-Líšeň, Statutární město Brno – Městská část Brno-Líšeň, 2012. 208 s. ISBN 978-80260-2618-1.
pracovníci Historického ústavu AV ČR publikují VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla – HUSOVÁ, Marcella – KUČERA, Martin – MAKARIUSOVÁ, Marie – MARTÍNEK, Jiří – NOVOTNÝ, Gustav • Biografický slovník českých zemí. Sešit 15. Dvořák-Enz. Praha, Libri, 2012. 160 s. ISBN 978-80-7277-504-0.
Publikace pracovníků Historického ústavu AV ČR vydané v zahraničí BARON, Roman • Foreign Experiences and Scholarly Growth of Young Humanities Researchers in Central Europe. In: Z. V. David et al. (ed.), Young Czech and Slovak Professionals in America. New York, The Publishing House of the Czechoslovak Society of Arts and Sciences, 2012, s. 18–29. ISBN 9780-615-57810-1. • Między politiką i kulturą. Wokół aktualnych obchodów rocznicowych nad Wełtawa i Wisłą. In: M. Kosman (ed.), Wielkie rocznice w dyskursie publicznym i pamięci społecznej. Poznań, Wydawnictwo Naukowe Wydziału Nauk Politycznych i Dziennikarstwa Uniwersytetu im. Adama Mickiewicza, 2011, s. 73–84. ISBN 978-83-62907-19-9. BOUBÍN, Jaroslav • Peter Chelčický und seine Ausführungen zur Gesellschaft. In: F. Machilek (ed.), Die hussitissche Revolution. Religiöse, politische und regionale Aspekte. Köln, Böhlau, 2012, s. 77–91. ISBN 978-3-412-20891-2. DOLEŽALOVÁ, Eva • Young Central European Medievalists and Their Responses to Western Historiography after 1989. In: Z. V. David et al. (ed.), Young Czech and Slovak Professionals in America. New York, The Publishing House of the Czechoslovak Society of Arts and Sciences, 2012, s. 120–137. ISBN 978-0-615-57810-1. FRIEDL, Jiří • Nie tylko Zaolzie. Dzieje Polski 1918–1990 w historiografii czeskiej. In: M. Baczkowski et al. (ed.), Widziane z zewnątrz. Tom 2. Warszawa, Wydawnictwo DiG, 2011, s. 185–206. ISBN 978-837181-688-8. • K dějinám polské menšiny v Československu 1921–1989 (se zvláštním zřetelem na léta 1945– 1949). In: M. Choroś et al. (ed.), Colloquium Opole 2011. Od wojny o granice do dobrego sąsiedztwa. Opole, Państwowy Instytut Naukowy
– Instytut Śląski, 2012, s. 77–91. ISBN 978-837126-285-2. HLADKÝ, Ladislav • Nekoliko sječanja češkog povjesničara na profesora Iljasa Hadžibegoviča. Radovi 16, 2012, č. 2, s. 95–99. ISSN 0581-7447. HLAVAČKA, Milan • Pričiny raspada Gabsburgskoj monarchii: vzgljad iz Pragi. In: M. Volos – G. D. Škundin (ed.), Narody Gabsburgskoj monarchii v 1914–1920 gg. Ot nacional’nych dviženij k sozdaniju nacional’nych gosudarstv. Moskva, Kvadriga, 2012, s. 103– 109. ISBN 978-5-91791-076-5. • Über die aktuelle tschechische historische Forschung zum 19. Jahrhundert. In: D. Schriffl – N. Perzi (ed.), Schlaglichter auf die Geschichte der Böhmischen Länder vom 16. bis 20. Jahrhundert. Ausgewählte Ergebnisse zu den tschechisch-österreichischen Historikertagen 2006 und 2008. Wien, Litt, 2011, s. 91–108. ISBN 978-3643-50386-2. • „Die Namen mit den Erfordernissen der Zeit in Einklang bringen“. Der Wandel der Toponyme in den böhmischen Ländern nach 1945. Bohemia. Zeitschrift für Geschichte und Kultur der böhmischen Länder. Roč. 52, č. 2, 2012, s. 303–338. ISSN 0523-8587 NĚMEČEK, Jan • Die Tschechoslowakei im Jahre 1938. In: D. Schriffl – N. Perzi (ed.), Schlaglichter auf die Geschichte der böhmischen Länder vom 16. bis 20. Jahrhundert. Berlin, LitVerlag, 2011, s. 249–264. ISBN 978-3-643-50386-2. PÁNEK, Jaroslav • Bohemia and the Empire: Acceptance and Rejection. In: R. J. W. Evans – P. H. Wilson, (ed.), The Holy Roman Empire, 1495–1806. A European Perspective. Leiden, Brill, 2012, s. 121– 141. ISBN 978-90-04-20683-0. • An Emperor at Prague Castle: Cosmopolitan Society, Politics and Culture in Bohemia during Rudolf II’s Reign. In: M. Seidler (ed.), Rabbinic Theology and Jewish Intellectual History. The Great Rabbi Loew of Prague. London, Routledge, 2012, s. 11–29. ISBN 978-0-415-50360-0. • International Experience in the Humanities: Czech Students Abroad. In: Z. V. David et al. (ed.), Young Czech and Slovak Professionals in America. New York, The Publishing House of
55
pracovníci Historického ústavu AV ČR publikují the Czechoslovak Society of Arts and Sciences, 2012, s. 138–151. ISBN 978-0-615-57810-1. • Naród pokonany przez mniejszości? Rywalizacja o ustabilizowanie sytuacji mniejszości narodowych i o homogeniczność narodową we wczesnonowożytnej Pradze. In: W. Iwańczak – D. Karczewski (ed.), Zwycięzcy i przegrani w dziejach średniowiecznych i wczesnonowożytnych Czech i Polski. Kraków, 2012, s. 191–207. ISBN 978837638-073-5. • Rok Rożemberków 2011: Odrodzenie się historyzmu i narodziny nowej tradycji w Czechach. In: M. Kosman (ed.), Wielkie rocznice w dyskursie publicznym i pamięci społecznej. Poznań, Wydawnictwo Naukowe Wydziału Nauk Politycznych i Dziennikarstwa Uniwersytetu im. Adama Mickiewicza, 2011, s. 111–129. ISBN 978-8362907-19-9. STERNECK, Tomáš • Historica Třeboň 1526–1547. (Briefe, Urkunden und andere Quellen zur politischen Geschichte der Werdezeit der Habsburgermonarchie). Konzeption und methodologische Probleme eines neuen Editionsprojekts. In: H. Flachenecker – J. Tandecki – K. Kopiński (ed.), Editionswissenschaftliches Kolloquium 2011. Quellen kirchlicher Provenienz. Neue Editionsvorhaben und aktuelle EDV-Projekte. Toruń, Tovarzystwo Naukowe v Toruniu, 2011, s. 347–368. ISBN 978-83-61487-74-6. • Paul Michna von Waitzenau und seine Budweiser Kontakte zur Zeit des Böhmischen Aufstandes. Glaube und Heimat. Monatsschrift der heimatvertriebenen Böhmerwäldler, Freunde des Böhmerwaldes und des Böhmerwaldmuseums Passau 64, 2012, č. 2, s. 6–9. ISSN 1433-6332. • Karl der Ältere Korzensky von Tereschau und sein Tod in Wittingau im Jahre 1619. Glaube und Heimat. Monatsschrift der heimatvertriebenen Böhmerwäldler, Freunde des Böhmerwaldes und des Böhmerwaldmuseums Passau 64, 2012, č. 8, s. 14–18. ISSN 1433-6332. ŠEBEK, Jaroslav • Die katholischen politischen Parteien in den böhmischen Ländern zwischen dem Ersten und dem Zweiten Weltkrieg. In: H. Wolf (ed.), Eugenio Pacelli als Nuntius in Deutschland. Forschungsperspektiven und Ansätze zu einem internationalen Vergleich. Paderborn, Schöningh, 2012, s. 275–293. ISBN 978-3-506-77314-2. • Teologieanstalten in Prag, Olmütz, Leitmeritz. In: D. Burkard (ed.), Katholische Theologie im 56
Nationalsozialismus. Institutionen und Strukturen. Würzburg, Echter, 2011, s. 321–338. ISBN 9783-429-03425-2. • Der Erste und Zweite Weltkrieg und die Tschechoslowakei in der Zwischenkriegszeit. Stand der tschechischen Geschichtsforschung nach 1989 – Bilanz, Fragestellungen und Perpektiven. In: D. Schriffl – N. Perzi (ed.), Schlaglichter auf die Geschichte der böhmischen Länder vom 16. bis 20. Jahrhundert. Berlin, LitVerlag, 2011, s. 217–240. ISBN 978-3-643-50386-2. • Vasiľ, C. Prečo práve Cyril a Metod? Praktická príručka pre každého kresťana. Bratislava, DonBosco, 2012. 70 s. (Viera do vrecka, 18). ISBN 978-808074-162-4. ŠIMŮNEK, Robert • Sternberg. In: W. Paravicini (ed.), Höfe und Residenzen im spätmittelalterlichen Reich. Grafen und Herren 1–2. Ostfildern, Thorbecke, 2012, s. 1446– 1467. ISBN 978-3-7995-4525-9. ŠÍSTEK, František • Njegoševa grobnica na Lovćenu: promjene i reinterpretacije spomen mjesta u kontekstu sukcesivnih političkih, ideoloških i nacionalnih projekata, 1845–2010. Matica XIII, 2012, č. 51, s. 105–140. ISSN 1450-9059. VELKOVÁ, Alice • Schuld und Strafe. Von Frauen begangene Morde in den böhmischen Ländern in der zweiten Hälfte des 19. Jahrhunderts. München, Martin Meidenbauer Verlagsbuchhandlung, 2012. 362 s. (Forum Europäischen Geschichte, 10). ISBN 978-3-89975710-1. • Marriage and property transfer in rural Western Bohemia 1700–1850. In: Anne-Lise Head-König – Péter Pozsgai (ed.), Inheritance Practices, Marriage Strategies and Household Formation in European Rural Societies. Turnhout, Brepols Publisher, 2012, s. 101–126. ISBN 978-2-50354395-6. • Der Wandel der Sozialstrukturen in den Böhmischen Ländern in den Jahren 1750–1850. In: David Schriffl – Niklas Perzi (ed.), Schlaglichter auf die Geschichte der Böhmischen Länder vom 16. bis 20. Jahrhundert. Ausgewählte Ergebnisse zu den österreichisch-tschechischen Historikertagen 2006 und 2008. Wien, Lit Verlag, 2011, s. 123–130. ISBN 978-3-643-50386-2.
pracovníci Historického ústavu AV ČR publikují z volnočasových aktivit pracovníků Historického ústavu AV ČR VLČEK, Radomír • Panslavismus – realita a fikce. In: Slovania: téma aktuálna. Nitra, Občanské združenie Slavica, 2011, s. 88–110. ISBN 978-80-970632-9-0. VORÁČEK, Emil • Die historiographische Erforschung der kommunistischen Bewegung in der Tschechoslowakei in den Jahren 1918–1948. Zu den Forschungsergebnissen in der Tschechischen Republik und im Auslad seit dem November 1989. In: D. Schriffl – N. Perzi, (ed.), Schlaglichter auf die Geschichte der böhmischen Länder vom 16. bis 20. Jahr-
hundert. Berlin, LitVerlag, 2011, s. 279–315. ISBN 978-3-643-50386-2. ZUDOVÁ-LEŠKOVÁ, Zlatica • Divízny generál Ondřej Mézl veliteľom na Strednom východe (osobné svedectvo v dokumentoch). In: S. Mičev (ed.), V perimetri zameriavača. Kapitoly z dejín Slovenska v druhej svetovej vojne, venované k 70. narodeninám PaedDr. Jána Stanislava, CSc. Banská Bystrica, Múzeum Slovenského národného povstania, 2012, s. 198–247. ISBN 978-80-89514-06-9 Věra Hanelová
Z VOLNOČASOVÝCH AKTIVIT PRACOVNÍKŮ HISTORICKÉHO ÚSTAVU AV ČR Výlet za Popelkou
P
racovníci Historického ústavu AV ČR se již několik let setkávají na tematických zájezdech s pestrou historickou i geografickou tematikou. Všechny jsou hrazeny z vlastních finančních prostředků účastníků. Říjnový zájezd do Vídně se – zdá se – povedl, a tak se znovu vyrazilo za hranice všedních dnů, tentokrát severním směrem, do Moritzburgu a Drážďan. Autobus se zájemci se zaplnil nečekaně rychle, přičemž účastníci byli tentokrát v rozpětí asi od 8 do 88 let, někteří i ve složení otec – syn – vnuk. Termín zájezdu byl určen na sobotu 21. dubna 2012. Všichni na sraz u hlavního nádraží dorazili včas, a tak bylo možné přes Ústí nad Labem vyrazit k první zastávce – zámku Moritzburg, velkolepé barokní stavbě na severním okraji drážďanské aglomerace, u nás hlavně známého z filmu Tři oříšky pro Popelku (a soudě podle místních suvenýrů, v Německu také). Dle objednávky se nás hned u vchodu ujal česky mluvící průvodce, pan Günther, který nás
provedl interiérem zámku a neopomněl ukázat jeho chloubu, vůbec největší paroží na světě, patřící jelenu šestadvacateráku. Po prohlídce zbyl ještě čas na procházku zahradami a pořízení nezbytných fotografií: organizátorka zájezdu, Dana Vondrášková, totiž zřejmě objednala i luxusní počasí se svítícím sluníčkem, i když předpověď tvrdošíjně slibovala déšť.
Spokojení účastníci zájezdu před drážďanským Zwingerem.
57
z volnočasových aktivit pracovníků Historického ústavu AV ČR Asi půlhodinovým přejezdem jsme se přesunuli do samotné saské metropole. Pod vedením Jiřího Martínka pak prošla výprava centrem Drážďan, přibližně po trase Zwinger – Semperova opera – Dvorní kostel – Průvod kurfiřtů – obnovený chrám Frauenkirche; ti, kteří už Drážďany znali, se pak rozprchli do některého z četných muzeí či galerií. Jak jsem již poznamenal, počasí se vydařilo: šlo dokonce posedět i na Brühlově terase s výhledem na Labe a jeho parníky, či v některé z mnoha hospůdek. Nejmladší člen výpravy, osmiletý Vítek, pak měl velkou radost i z ná-
vštěvy „skleněné továrny“ (Gläserne Manufaktur) na vozy Volkswagen i s vynikajícím návštěvnickým centrem; jeho tatínek, deformovaný biografickými studiemi, pak měl velkou radost z objevení dosud zachovaného pomníku Julia Fučíka... Cestou z Drážďan se před autobusem dokonce objevila i duha. Snad symbolicky – když se má něco podařit, podaří se dokonale... Jiří Martínek
Do Brna a okolí
P
o úspěšných cestách do Vídně a Drážďan jsme pro změnu v červnu 2012 zamířili na návštěvu po vlastech českých, respektive moravských. Cílem bylo Brno a památky v jeho okolí. Autobus k hlavnímu nádraží dorazil přesně na čas a tak jsme se plni očekávání vydali směrem k jihomoravské metropoli. Po krátké přestávce u Velkého Meziříčí se průvodce Jiří Martínek chopil mikrofonu, aby komentoval význačné památky v okolí. Obchvatem Brna jsme se dostali na okraj Moravského krasu a v něm k první zastávce, kterou byl jedinečný barokní kostel Panny Marie ve Křtinách, dílo jednoho z nejvýznamnějších architektů českého baroka Jana Blažeje Santiniho-Aichla. Původně přislíbený výklad pátera Tomáše Prnky, který se osobně zasloužil o současnou podobu tohoto poutního místa, nemohl být realizován, proto se role průvodce ujal jeden z farníků Miloslav Pokorný, který nás kromě chrámu zavedl i do kostelní krypty, v níž jsou uloženy záhadné pomalované lebky. A díky probíhající pouti jsme si mohli poslechnout i nově osazenou zvonkohru v ambitu křtinského kostela. Ze Křtin jsme se přesunuli do Slavkova. Zde jsme si prohlédli exteriér zámku a občerstvili jsme se zmrzlinou. Pro historiky je ale Slavkov spojen hlavně s bitvou „tří císařů“ z roku 1805: Mohylu míru od Josefa Fanty, stojící na místě nejprudších bojů, jsme proto nemohli minout. Hlavní turistickou atrakcí Brna dnes již není jen hrad Špilberk, ale také vila Tugendhat, zapsaná i na seznam světového dědictví UNESCO. Po bravurním navigování bez jediného špatného odbočení – k vile totiž nikde nejsou žádné směrovky(!) – jsme se dostali až do Černopolní ulice, kde se tento architektonický skvost od Ludwiga Miese van der Rohe z roku 1930 nachází. Budova byla nedávno rekonstruována
58
a zpřístupněna veřejnosti; my jsme si prohlédli zejména hezky dochovanou zahradu a exteriér vily, včetně chvilkového zamyšlení pod lípou, kde byla v srpnu 1992 podepsána dohoda o rozdělení Československa na dva samostatné státy. Od vily to byl již kousek do centra Brna. Průvodce provedl své kolegyně a kolegy po hlavních památkách (Sv. Jakub, Náměstí Svobody, Zelný trh, Petrov...) a pak následoval volný program; i přes nabitý časový rozvrh se našel prostor pro nějaký ten „betelné škopek“. Pak už zpět domů. Během zpáteční cesty náš galantní řidič ještě po dohodě udělal zastávku u Humpolce, abychom se mohli podívat na pomník tragicky zemřelého politika Alexandera Dubčeka. Do Prahy jsme dojeli s předstihem, i večerní fotbal stihli... a už se zase rojí nápady, kam na příští výlet. Cosi se prý povídá o tajemném bamberském jezdci. Jiří Martínek
Poutní kostel Jména Panny Marie ve Křtinách.
59
60
2013 / XXIV
Bulletin Historického ústavu AV ČR vychází jednou ročně jako nepravé periodikum. Vydává: Historický ústav AV ČR, v. v. i., nakladatelství Historický ústav, Prosecká 76, 190 00 Praha 9 Vedoucí nakladatelství: PhDr. Martin Holý, Ph.D.,
[email protected] Vědecká redaktorka: prof. PhDr. Eva Semotanová, DrSc.,
[email protected] Odpovědná redaktorka: Mgr. Kateřina Bobková-Valentová, Ph.D.,
[email protected] Výkonná redaktorka: Dana Vondrášková,
[email protected] Technická redakce: Miroslava Paulová,
[email protected] Grafický návrh obálky: Vít Luštinec Fotografie: Dana Fialová, Milan Hlavačka, Zdeněk Hrabica, Eva Chodějovská, Jana Jelínková, Vojtěch Kyncl, Vlasta Mádlová, Marcella Rossová, Milan Řepa, Eva Semotanová, Blanka Šubecová, Dana Vondrášková, Akademický Bulletin a České centrum Bratislava. ISSN 1214–1836
um výzk a a věd rence e konf vory o rozh ntace e prez y v výsta arizace l popu nihy k nové