Wadi Rum. Mallorca DWS. Tre Cime. Tessin Dreamtime. Maurizio Zanolla. RT a ferratové perly. Tisá

Ě: KO M

X

N

S IK

KLIZIV

Wadi Rum . Mallorca – DWS . Tre Cime . Tessin – Dreamtime . Maurizio Zanolla . RT a ferratové perly . Tisá

E

ČESKOSLOVE

EZ NSKÝ L

OPI

S

PŘEDPLATNÉ 400 Kč/16.9 € (SK) 3.49 €

2013.4

ČAS ECKÝ

79 Kč

WW W.M ONT ANA.C Z

1

foto: Marek Csukás

Slackline [: sl k :]

[: lajn :]

slack - mdlý slack - mírný (vítr ap.) slack - mrtvý obchod slack - nedbalý slack - pauza (časová mezera, hovor.) slack - volný slack - ochabnout (slov.) g slack - skluz (podst.jm.) g slack - mour (uhelný prach) slack - nepozorný slack - flákat se slack - unavený slack - zemdlelý slack - ochablý slack - časová mezera slack - časová rezerva slack - časová tolerance slack - důl slack - chabý slack - lajdácký slack - lenivý slack - malátný slack - mrtvá sezona slack - nedopečený slack - nedostatečně slack - nedosušený slack - nekritický slack - nenapjatý slack - nenapnutý slack - okurková sezona

line - čára, přímka line - přímka line - linkovat line - obor (průmyslu, obchodu) line - odvětví (průmyslu, obchodu) line - ohradit (pozemek) line - ohraničit (pozemek ap.) line - potáhnout (látkou ap.) line - rod line - řádek line - řadové vojsko (voj.) line - seřadit (do řady ap.) line - seřadit se (do řady ap.) line - stát (podél) line - tah line - trať (žel.) line - tvořit řadu line - vedení (telefonní, telegrafní) line - vyložit (drahokamy) line - vyplnit (vnitřní stěny ap.) line - zákop (voj.) line - obor (obchodní zástupce) line - vlasec (podst.jm.) g line - trasa (podst.jm.) g line - hranice (podst.jm.) g line - fronta (podst.jm.) (amer.) g line - branže (podst.jm.) g line - kolej (podst.jm.) g line - linka (čárka) line - čára

e

KEYWORDS

Jordan, sandstone, bigwall

Dreamtime, Tessin, bouldering

Mallorca, deep water soloing

Extreme ferratas, Klettersteig, Austria

Maurizio „Manolo“ Zanolla, an effigy

OBSAH

Úvodník Tomáš Roubal

2

Anketa

2

Komiks Vojtěch Dvořák

2

Wadi Rum Alešák

4

4

O jednom boulderovém snu… Fabian Buhl

16

Holidays (DWS) Lumír Fajkoš

18

Ferratové perly rakouských Alp Rostislav Tomanec

24

Il Mago – kouzelník Martin Krejsa

30

Komiks Tragédie na Lho La: Začátek konce Bernadette McDonaldová, Jerzy Porebski, Ewa Labajová

39

Anglický parčík Ralf Hasenpflug

48

Božská rosa Mistrů Miloslava Svěcená

52

Ze života druholezce Josef Novotný

54

16

18

24 Lez! Tre Cime

60

Tatry Jozef Gurník

62

Zajímavé knihy

63

Pulty

64

Závody Tomáš Binter, Tomáš Miřejovský, Karel Návrat

66

Slovo předsedy Zdeněk Hrubý

70

&¼ÊÂV—¿ÆÉÆüѼºÂV—ÊÍ¸Ñ ºÑ¼º¿—ÄÆÌŸÀż¼ÉÀž—¸ÊÊƺÀ¸ËÀÆÅ

30 Z českých luhů a hájů Petr Resch

71

Hovory z Montany Martin Stolárik

72

Wadi Rum, Black Wall, jemná stěnová záležitost pro citlivé gentlemany

48

foto: archiv Alešáka

1

ÚVODNÍK

vu kovadlinu. „Voják“ dokresloval atmosféru jednou notoricky známou historkou z  Baja, kterou mu vyprávěl kamarád, kterému se stala.

Tomáš Roubal Chtěl! Bříško, které už kdysi přerostlo spíš v břicho. Delší tmavé vlasy s čelenkou. Pěkné zelené tričko s  nápisem: Adi Does. Obtažené kalhoty. Sedák se sadou expresek a snad se všemi smyčkami a  hexy, které se dělají. Lezečky La Sportiva. Když ne úplně nové, tak zánovní určitě. Nekorunovaného krále celého tria doplňoval týpek kompletně ve vojenské maskáčovině, s nádherně vyleštěnými kanadami a ještě jeden lezec. Ten měl na sedáku snad i dědo-

A N K E TA

Po chvíli si Adi odstoupl místo na levou nohu na pravou, zvedl se a zamumlal: „Jsem se trochu nas..l,“ a cestu celkem suše dolezl. Jistič jenom moudře glosoval, že „zdravě se nas..t“ je někdy dobrá věc.

Až někde potkáte Adiho, vzpomeňte, prosím, na tyhle řádky.

Co nejradši děláš, když venku prší?

Buď ležím a odpočívám, nebo se jedu projet na domácím rotopedu s výhledem na Ralsko.

Josef Rakoncaj Prvovýstupy na písku i v Himálaji. Dvakrát (různými cestami) na K2. Vždy svůj. Prostě Sir Joseph

2

Adi se chystal k výkonu. Shodou okolností jsem lezl hned vedle něj, takže co nyní popíšu, nemohl nikdo vidět lépe než já. Vážně. Čtverkové koutky bývají zrádné nejen na písku. Po několika krocích nahoru a dolů Adi rezignoval a odsedl přímo v klíčovém místě. Trochu funěl. Ostatně jako každý z nás. „Tak ještě jeden pokus a kašlu na to.“ Znáte to, ne? Opravdu poslední pokus se dopředu neohlašuje. I kdybyste stokrát chtěli, stejně se ještě chvíli nepřestanete snažit, ale ani vy, ani jistič, dokonce ani přihlížející, zkrátka nikdo už případný úspěch doopravdy neočekává. Zkrátka takové první hlasité oznámení, že to možná nedopadne.

Adi, který nahoře nenašel slaňák, se odvázal, obešel skálu, sedl si u  nástupu a  zapálil cígo. Lehký stud nad sebou samým se ve mně snoubil s velkým obdivem. Rozumějte, ještě před chvílí bych si na Adiho úspěch rozhodně nevsadil. Na boulderovce mezi mladými draky onehdá zase znělo cosi jako: „zahajlovat doleva, nakopnout motorku, pravá pata a pozor, změna, levá pata…“ Takže už jenom prostý popis Adiho úspěchu: „stoupnout na pravou, hodit pivase co nejvýš a udýchat to,“ zní naprosto neskutečně. Adi, promiň, jestli čteš tyto řádky, ale vážně jsem ti nevěřil. Soudil jsem podle své vlastní povrchní představy a stydím se za to. Díky za tu lekci. A obdiv? Ten je samozřejmý. Chtěl. Chtěl to vylézt. Možná víc než vy nebo já.

K d y ž p rš í , n e j ra d ě ji spím. Ne vždy se to ale povede. Kdysi dávno jsem v  průtrži mračen  nedobrovolně slaňovala skoro celou „Motykovu cestu“ na Ostrý štít. Protože se počasí nezlepšilo, tak jsem pak na Téryně prospala asi tři dny. Dina Štěrbová První čs. horolezkyně, která vylezla na osmitisícovku – 1984. Od r. 1977 držela 17 let národní výškový rekord. Od r. 2006 spoluprovozuje v Karákóramu jedinou českou himálajskou nemocnici

Snažím se chodit do práce.

Jiří „Šťáva“ Šťastný Známý pískovcový lezec, nyní člen VV ČHS

Ale, ale, nedělej překvapeného. Snad sis nemyslel, že po tom tříkrokovém boulderu dole máš tuhle délku v kapse. Zavzpomínej, jak pečlivě jsi založil poslední smyčku, na kterou už skoro ani nevidíš. Znovu si v hlavě promítni sled kroků – program, který jsi narychlo vymyslel, když ti neuvěřitelně natékaly bandasky. Pravidla hry jsou jasná: dolů to neslezeš, teď jsi tu jen ty a  skála. Pár dírek, dvě lišty a u prsou osolený stup. Jasně, také parťák na štandu o  čtyřicet metrů níž, ale ten ti neporadí. Zapomeň na to, že si cvakneš a prodloužíš nýt od jiné cesty a budeš si nalhávat, že tě to k němu navedlo, nebo že to dolezeš po velkých modrých chytech zleva. Není tu žádný nýt ani jiná cesta. Tak seber zbytky sil, odvahu a  přestaň hledat nějaké kličky. Postav se k tomu jako chlap, je to jenom v hlavě, tak si vybojuj svou cestu ke slávě. Když to neklapne, až tak nic vážného se nestane, nezabiješ se, ale patnáctka to bude, a  navíc to pak polezeš znovu. Ale ty to dáš. Některé zážitky v tobě zůstanou navždy. Alešák jede do Jordánska počtvrté. Pokud někdo o  tamějším lezení dosud neslyšel, tak ve Wadi Rum jsou uprostřed pouště nádherné pískovcové stěny. Nacházejí se tu tradiční či smíšené cesty, často s  nádechem „pískařiny“, obtížnostně začínají chůzí do kopce a  končí kolem 7c. A k tomu je tu pár čistokrevných sportovek. 4

Den 1: I cesta může být cíl Zuzka volá na informace Letiště Praha: „Dobrý den. Může lezecké lano do baťohu?“ Odpověď: „Pokud to není tekutina nebo gel, tak ano.“ Komíňák v  oddílové půjčovně: „Nemám helmu, potřebuju si jednu půjčit…“ Odpověď: „Co blbneš, dyk se ti něco stane!“ Letíme do Tel Avivu, následuje vstupní procedura a pětihodinový přejezd Izraele, vše jde jako po drátkách, žádné očekávané problémy se nekonají, až máme pocit, že tu něco chybí. Alešák na autobusovém nádraží: „Rychle doneste skleničky, mám tady super šťávu!“ – mladičké vojandy s kvérem jsou fakt k nakousnutí. A ty jejich velké černé oči, na ty bude myslet, až bude večer usínat. Izraelsko-jordánská hranice: Krajinu tvoří poušť a  suť, tu a  tam chroští. Komíňák to komentuje: „Jů, to je ale pěkný strom, jak má ty větve od sebe!“ Výstupní poplatek z  Izraele činí pět set korun, za sto metrů nás čeká diametrálně odlišná civilizace, z Evropy vstupujeme do Asie, cedule píše „Welcome to Jordan“. Záchod na jordánské straně smrdí, jako když zmokne cirkus. Kdyby sem přišla hygiena, tak jim ty hranice zavřou. Vykonat potřebu do umyvadla je v tomto případě zcela legitimní. Zbývá poslední razítko do pasu, a to má na starosti…

...Svetr – borec v  civilu, který kouří jak chladicí věž v  Jaslovských Bohunicích. Usazuje nás na pohodlnou pohovku a začíná rozvíjet svou verzi vstupní procedury pro lezce. „Jestli chcete lézt ve Wadi Rum, musíte mít zaplaceného průvodce z  cestovní agentury.“ „To není pravda, nic takového nepotřebujeme.“ „Ale ano, máme nové pravidlo.“ „Tak nám ukažte dokument s tím vaším pravidlem.“ „Nemáme ho na papíře.“ „Bezvadné. A kde ho tedy máte?“ Svetr minutu hlasitě přemýšlí: „Ééééééééé, mám ho v telefonu.“ „Fajn, tak nám to ukažte v telefonu.“ „Nejsem povinen vám ukazovat svůj telefon.“ Zkoušíme: „Tak my měníme své plány a  chceme do Jordánska kvůli turistice, nebudeme lézt.“ „Tak jo, jděte. Ale vaše batohy zůstanou v Izraeli.“ „Ale my potřebujeme své batohy!“ „Tak se vraťte do Izraele s nimi…“ Takže znovu od začátku: „Hele, neexistuje pravidlo o  průvodci z  cestovní agentury.“ Svetr opět minutu hlasitě přemýšlí: „Ééééééééé, v tom případě mi předložte povolení od ministerstva turismu a  ministerstva archeologie, že můžete lézt ve Wadi Rum.“

Wadi Rum

„Al Uzza“, první jarní širočina

5

„Co? A kde ho máme vzít?“ „Nejsem povinen vám říkat, kde ho máte vzít.“ Skoro se zdá jednodušší sehnat si průvodce. „A ten průvodce – máte kontakt na nějakou cestovku?“ „Nejsem povinen dávat vám jakékoli kontakty.“ Svetr nemá uniformu ani jmenovku. „A kdo vlastně jste, jak se jmenujete?“ „Nejsem povinen vám říkat, jak se jmenuju.“ Obracíme se na jiného pohraničníka v  uniformě: „Okamžitě chceme mluvit s velitelem.“ Pohraničník ukazuje na Svetra: „Už s ním hodinu mluvíte.“ Tak dobře. „Jsou tu dvě možnosti, buď nás pustíte do Jordánska, nebo zavoláme naši ambasádu a budeme si stěžovat.“ „Ano, jsou tu dvě možnosti, buď budete mít povolení, nebo půjdete zpět do Izraele.“

„Siege of Jericho“, očumování černého koutu v předvečer výstupu

„Raid mit the Camel“ – vrcholová partie

Domlouváme mu, on trvá na svém. Vyhrožujeme ambasádou, on trvá na svém. Ambasáda mu domlouvá, Svetr trvá na svém. Ambasáda vyhrožuje ministerstvu turismu a zahraničních věcí, Svetr beze změn. Pohovka je i po třech hodinách stále pohodlná. Vše řešíme přes náš mobilní telefon, až v Čechách půjdeme do Vodafonu, tak před námi rozvinou červený 6

koberec. Jiný hraniční přechod nepřipadá v úvahu, je až na severu Izraele a nejezdí k němu mastná tyč. Varianta prokličkovat v noci s čelovkou a dvěma batohy minovým polem se také nejeví jako komfortní. Ambasáda: „Hlavně se nenechte vyexportovat do Izraele.“ Nebe se zatahuje, když vtom přichází Mrož – echt arabáč s knírkem, jaký mívali východoněmečtí pornoherci či předrevoluční sňatkoví podvodníci. Kdyby pohled uměl zabíjet, jsme mrtví, naštěstí pohled zabíjet neumí, tak nás Mrož pouze hrne zpět do civilizace jak radlice sníh. Mrož se Svetrem nepochopili taktiku hodnýho a zlýho policajta a oba hrajou toho zlýho. V mezihraničním prostoru se usazujeme jako komunistická ideologie v Severní Koreji. Atmosférou to trochu připomíná festivaly Dva světy a  Mezi ploty. Izraelští pohraničníci zjevně nemají na festivalovou sezonu pomyšlení. Sesypou se na nás jako bulvár na Ivetu Bartošovou. Snad jim připadáme nahluchlí, a  proto na nás tak řvou. O pět hodin a sto metrů později nás čeká diametrálně odlišná civilizace, z Asie vstupujeme do Evropy, cedule píše „Welcome to Izrael“. Kočka na pasové kontrole

se ptá: „Why do you go to Izrael?“ Trochu překvapivě odpovídáme: „Because we like to go to Jordan.“ V  Izraeli se nám daří zkontaktovat cestovní agenturu sídlící v Jordánsku, dnes ale přejít nestihneme, prý je už pozdě a zavírá se hranice. Ale zítra brzy ráno to klapne. Přemýšlíme, kde složíme hlavy. Krajinu tvoří poušť a  suť, tu a  tam chroští. Komíňák to komentuje: „Jů, to je ale pěkný strom, jak má ty větve od sebe!“ Zalezlí do spacáků hledíme přes korunu stromu do hvězd, povídáme si o životě a také o zavřených hranicích, přes které zrovna přejíždí autobus plný izraelských turistů. Alešák nemůže usnout, na vině však nejsou velké černé izraelské oči, ale spíš nenažraní komáři. Určitě jsou z Jordánska. Den 2: Cíl nemusí být jenom cesta Budíme se v šest hodin. A předtím mnohokrát kvůli komárům. Pět set korun nás stojí výstupní poplatek. Za sto metrů nás čeká diametrálně odlišná civilizace, z  Evropy vstupujeme do Asie, cedule píše „Welcome to Jordan“. Koutkem oka zahlédneme Mrože. Vyzvedává nás průvodce, jmenuje se my-

slím Mohamed, ale v  těchto končinách se jmenuje Mohamed skoro každý. Zbývá poslední razítko do pasu a… Je to tady, pouští nás, prý na tři dny, pak se máme hlásit na hranicích. Mohamed mává rukou, že je to jako v pohodě, ale v těchto končinách skoro všichni mávají rukama, že je to jako v pohodě. Krajinu tvoří poušť a  suť, tu a  tam chroští. Jen u jordánské čáry roste svízel. V Aqabě si dáváme kafíčko, hummus a všechny ty jejich dobroty k snídani. Komíňák rychlostí konzumace připomíná vývěvu. Vjezd do Wadi Rum je klasicky impozantní, mohutná hradba skal ční po obou stranách údolí, jímž se klikatí příjezdová silnička. Beduíni se stádečky ovcí, halekání domorodců a jemný prach zvířený větrem – je tu fakt krásně. Bydlet budeme u někoho doma, za 5 JD (JD = EUR) včetně polopenze. Záchod sice není žádné terno, ale oproti tomu na hranicích je to Hilton.

Den 3: „Spiel für heisse Tage“ „Spiel für heisse Tage“ – co třeba začít nějakými fakty. Tři sta metrů lezení, jedna délka za 7-, jedna za 7. Autoři Haupolter, Precht. Chápeme, že měli borci radost, když více než čtvrtkilometrovou stěnu, ve které se lámou chyty, už když fouká slabý vítr, vylezli se zdravou kůží až nahoru. Ale to ještě neznamená, že by do průvodčíka měli psát: „Fantastická cesta v dobré skále.“ Komíňák projevuje vlažné nadšení: „Tři sta metrů Hrubice a Dubskejch skal dohromady a my se v tom jistíme vklíněncema. Jako bych ti tady vyklopil tatrovku písku a řekl, ať v tom uděláš štand.“ Cestu dolézáme, ale je to spíše rozezlení, než rozlezení. Jedeme dál, čtyřdélkový „Ziggurat“ aneb dvě délky trhlinou za 7a, o kterých Komíňák od prvního pohledu sní. „Aldo, kvůli takovejm liniím jsem sem jel!“ Skoro škoda, že nezůstalo jen u těch snů, první dvě délky jsou opět „fantastické lezení

v dobré skále“ (rozuměj: Hrubice je proti tomu beton), Alešák deset metrů nad štandem projevuje mírné znepokojení: „Mám tu vysolenej a špinavej kolmej žlábek z takový ztvrdlý hlíny, kterej nezajistím.“ Jednodélková sportovka „Hengrit“ (6c+) na dolez je ovšem krásná. Husseinovi se celý den honí hlavou: Chtělo by to nějakou sázku. Den 4: „Raid mit the Camel“ V lámavém jsme si zablbli včera, tak proč si dnes nevylézt něco zaručeně hezkého? Cesta, kterou Alešák v  roce 2010 vylezl s Vláďou. Slanění tehdy neklaplo a oni museli kousek pod vrcholem u torza suchého stromu dost nalehko přečkat noc tak chladivou, že málem mrzlo. Jinak introvertní a málomluvný parťák se tehdá dost rozjel a během těch dvanácti hodin tmy řekl dohromady asi osm vět, z toho šest bylo zděšené volání: „Já hořím!“ Poté, co usnul, Alešák přiložil do malého ohně, také usnul a vítr foukl od ohně směrem k Vláďovi. „Al Uzza“ – kout jak v obýváku. 200 m nad zemí

7

„La Guere Saint“

„Raid mit the Camel“ – čtrnáct délek, z  toho (s  nástupovou délkou od Piňona) čtyři osmičkové, tři sedmičkové, čtyři šestkové plus nějaká ta čtyřková chůze do kopce. Čtyři sta padesát metrů Broumovek. Velkolepá krásná cesta, kde se vystřídají dírky, lišty, sokolíkové lupeny, madla v  převisu, bouldříky přes vypoulená břicha, koutové trhliny lačnící po vklíněncích všech velikostí… Cesta vede přímo nad vesnicí, takže krásně vidíme, že tam mají jedinou křižovatku, ale jsou schopni na ní málem každou hodinu uskutečnit jednu dopravní nehodu. Také bezvadně slyšíme volání muezzína, bohužel už ne to, co zrovna řve ten druhý na štandu. Jištění je dobré, výhledy z vršku jsou impozantní a při slanění musíme pro lano jenom jednou. Hussein během dne zřejmě k  Mohamedovi: „Vsaď se o něco!“ Den 5: (T)rest day Celé dopoledne vypadáme jako reklama na spánek. Polední kafíčko s vanilkou si dáváme pěkně na zápraží, lahodný hummus, teplý vítr a  kolem ty stěny… Rozhodnout se, zda jet na hranici, anebo zůstat další dva týdny a vylézt si spoustu krásných linií, není zas tak těžké. Hussein zřejmě k Mohamedovi: „Vsaď se, že uvařím večeři, aniž bych musel jít nakoupit!“ 8

Kdyby odpoledne probíhalo ve Wadi Rum sčítání lidu, vyjde jim to špatně. Rodina našeho domácího totiž přijede z pouště a nastěhuje se tam, kde bydlíme. My se přestěhujeme tam, kde bydlí náš domácí. Náš domácí se stěhuje do pouště, ale jen na pár dní a pak proběhne akce Kulový blesk nanovo. Do toho není zcela jasné, kdo je ještě rodina, a kdo už jenom příbuzný, protože tady jsou téměř všichni navzájem bratranci a sestřenice. A ti zbylí jsou bratři a sestry. Takový scénář by tu snad nevymyslel ani Mustafa Swe‘raak nebo Ibrahim Smol‘yaak. Večeří nás krutě ztrestají. Vaří klučina, kterému je kolem dvaceti, jmenuje se Hussein. A  zjevně k  té sázce došlo. Bystrcký mls bychom tu vážně nečekali. Den 6: „Black Wall“ O této cestě píší, že i v lehčích délkách vyžaduje plné psychické nasazení. A také nemáme zapomenout sadu vklíněnců a friendů. Máme pocit, že po „Rock Empire“ od Tomajdy a  Benešáka je to nejtěžší skalní cesta mezi Mrtvým mořem, Mekkou a Bagdádem. První délka je poněkud morálový bordel za 6a. Druhá délka – hupky stěnou přes převísek a koutkem směle vzhůru. Čtyřicet metrů nad štandem přituhuje, koutek je plytký, trhlina uprostřed zmizela, posled-

ní vklíněnec níže pod nohama, kroky na 6c překvapivé. Alešák čeká, kdy se začnou zrychlovat obrázky před očima, zesílí vítr a  pak to trošku škubne, možná jednou, možná víckrát. A ono nic. Vždy vykřikne „jaro“, „děkuji“ nebo „prosím“ a pak udělá další krok. Nohy totiž drží na dobré slovo. Třetí délka, to jsou sokolíky jak v Utahu. Občas dunivé, jindy oblé, ale pokaždé nádherné. Ve čtvrté délce (7c) se střídají místa, kde se člověk dobře drží, ale špatně stojí, s těmi, kde se dá jakžtakž stát, ale není se čeho držet. Pointou délky je hlaďas s mizernými stupy i chyty. OS pokus končí metr a půl nad posledním jištěním při dynamu do neberoucího okraje díry. Druhé řešení je boulder přes dvě malé jednoprstové díry, kam se hochům nevejdou prostředníčky, a  nějaké odtlaky. Pátá (6b+) délka je opět kout jak v ložnici, jen trochu členitější. Po šesté stěnové délce je možné cestu napojit do „fantastického lezení po dobré skále“ a na to se můžeme vybodnout. Zkoušíme čtvrtou délku na RTP či jak se tomu říká, ale šťáva dochází ještě před klíčovým flekem. Ale parádní cesta, dvě stě padesát metrů Indian Creeku, Arnaud Petit se za ni stydět nemusí. Komíňák: „Aldo, kvůli takovejm liniím jsem sem jel!“

Večeře je dnes hodnotná, doba přípravy: 4 h, doba konzumace: 17 min. Den 7: „Al Uzza“ – Tři sta metrů pískovcových Yosemit Budík v  5.15 – smrt sportovních lezců. Navíc pokud připočteme časový posun plus dvě hodiny… V  tuhle hodinu se v Ádru ještě nechodí ani spát. Kdyby Komíňákovi nebyl slíben na zítřek rest day, tak nevstane. Je ještě tma, když vyrážíme pouští k rozlehlé věži Jebel Khazali. Pomalu svítá, pořád jdeme pouští. Měkký písek se boří jako sníh. Slunce už svítí. My stále jdeme pouští. „Al Uzza“ je tříhvězdičková cesta, o které Alešák uvažoval už dříve. Poprvé mu chyběla odvaha, podruhé chyběla odvaha

odvážněji na sokola, anebo mírně zleva lépe jištěná prstová trhlina za 7a+/b. Na konci délky se obě varianty spojí. Komíňák štanduje už výše nad rozdvojením, tak nezbývá než si odbýt první jarní širočinu. Tady a teď. Od štandu následuje tutová žába přes převis, do rozšíření padnou dva největší friendy a alou Smítkovou spárou na Rakev osm metrů k  dalšímu štandu. Poslední metry jsou sice trochu do kopce, hrana na odtlak je pitomě oblá, ale kurňa, celou zimu jsme chodili na boulder, tak nás něco takového nemůže rozhodit! Třetí délka – odlepit se od štandu je za 6b, zbytek za 5+, což dává dohromady 6a. Čtvrtá délka, prý také za 6a, pche. Široký rozpor mezi kónickým sokolíkovým

ka, ani trhlinka uprostřed. Úsek lezený po skobách za A1, bez nich to je trochu nespravedlivé. Nejmenší mikrovklíněnce, jen nepatrně větší než hlavičky od zápalek, opatrně založené do drolivých tenoučkých puklinek od skob, ani vzdáleně nepřipomínají A1. Jsou-li zatíženy plnou vahou, tak v pískovci ještě zachroustají a vydrolí se pár zrníček. Alešák se klepe jak drahý pes, tahle hra se mu moc nezamlouvá, možná i  proto, že poslední slušné jištění je nějakých šest metrů pod začátkem hákovacího úseku a každým krokem se vzdaluje. Alešákovi sudička očividně nepředpověděla, že se propadne Komíňákovi pod štand, a tak jsou po hodině a půl z chlapců chlapi.

Výhledy z vrcholu Nassraného

parťákovi. Hladké kouty a pukliny v tmavé pevné skále, sokolíky, spáry. Technicky náročné lezení, dvě hákovací délky, doporučuje se přibalit do báglu trs skob. Na výstup a sestup počítejte s celým dnem, plus hodinu a půl pouští tam a to samé zpět. První délka je svižná rozcvička za spárových 6b. Komíňák si půlku délky zpívá „Už kvákají“. Druhá délka je buď odvážná širočina mírně vpravo za 6c, občas lezená ještě

lupenem a stěnou hladkou jak obklady v  koupelně. Odvážné, silové, morálové. Zkrátka jak dělané pro Komíňáka. Pátá délka, tady se pozná, kdo je chlapec a kdo chlap. 6c A1, už lámavý odlez od štandu je vypečený jak nebožtík v  krematoriu. Technický zavřený kout také přidává na hodnotě délky, ale cestu ke slávě si hoši musejí vybojovat ve dvanáctimetrovém zcela hladkém pravoúhlém koutě, ve kterém není ani jedna mizerná škrab-

Šestá délka, kout 6c+, je oproti té předchozí téměř bezplatná. Prostě skoro zadarmo. Sedmá délka byl původně dvacetimetrový A0 traverz po nýtech, jenže nějaký borec to převalil čistě elegantním obloučkem po malých hnidách za 7a+ a se svými zážitky se chtěl podělit i s ostatními, tak něco vytloukl. Dnes nezbývá než s  vidinou pendlu, při kterém si člověk ostrouhá nejen lepičku lezeček, násle9

dovat jeho odkaz. Osmá délka je stěnová, trochu se láme, ale je pěkná. Komíňák se na nýtek, ve kterém dvě stě metrů nad zemí dobíráme, bojí znovu podívat, a tak kvapně odlézá do další délky, prý do bezpečí. O deset minut později: „Aldo, je to čím dál tím lepší, tady už štandujem za erární hex a skobu, která jde vytáhnout rukou.“ Devátá délka je poslední. A láme se. Po posledním slanění se půl hodiny přetahujeme s lanem a za světla vyrážíV poušti

me pouští zpět. Pomalu zapadá slunce, pořád jdeme pouští. Je už tma, my stále jdeme pouští. Den 8: Rest day Máme televizi, ovšem není potřeba ji zapínat. Když chceme vidět horor, stačí otevřít ledničku nebo mrazák. Jasně, ne všichni mají v krvi nadměrnou čistotnost, ale za rozteklé zbytky potravin by je Pohlreich moc nepochválil.

Odpoledne někdo vypráví skutečný příběh, který velmi okrajově také zapadá do kulinářského prostředí. Stalo se to v ČSSR někdy před třiceti lety. Studenti medicíny potřebovali lebku. Lépe se z ní učí, mnohé útvary jsou vidět lépe než na obrázku. Jenže taková lebka byla jednak špatně k sehnání, a navíc byla šíleně drahá. Jedni šli v noci na hřbitov. Chvíli hrabali v zemi, ale deska byla tak těžká, že s ní nemohli pohnout. Druzí vzali lahev kořalky a navštívili anatomický ústav. To je to místo, kde jsou mrtvoly a různé lidské části naloženy do formaldehydu, slouží pitvám a  studiu anatomie. Lahví uplatili zřízence, který tam pracoval, že by prý potřebovali jednu lidskou lebku. A  on na to, že lebku nemá, ale uřízne jim z nějaké mrtvoly celou hlavu a ať si doma to maso oberou. Jak řekl, tak udělal a za chvíli už jeli medici tramvají přes celé město, v ruce igelitku a v ní hlavu. A už se dostáváme k tomu kulinářství. Na koleji hlavu hodili do hrnce s vodou a začali ji vařit, jakože aby maso změklo, jenže ten formaldehyd šíleně páchl po celé budově, tak se raději odebrali dokonat dílo do přírody. Někdo jim poradil, že když se do vody přidá hrách, maso rychleji změkne. Takže na hrázi rybníka udělali oheň, do kotlíku k hlavě přisypali dva kilogramy hrachu a vařili. Zanedlouho přišel neodbytný porybný, odkryl poklici a nahlédl dovnitř. Prý se to obešlo bez policie, ale studentíky to stálo další lahev kořalky. Den 9: Padesát pět schodů do pekla Podle popisu začíná cesta na konci údolí vpravo, hodinu pěšky z vesničky. Navzdory tomu, že Alešák postrádá orientační smysl a již po několika minutách chůze nikdy neví, kde je sever, nacházíme nástup překvapivě snadno. Tuto linii našli Kurt Albert (propagátor stylu GC, graffiti climbing, který v Juře maloval na skálu červené fleky, když vylezl cestu v kuse) a Bernd Arnold (saská fréza a pískovcová legenda, pro něhož se v osmdesátých letech prvovýstupy za IXc a Xa pěkně naboso nejevily jako problém). „55 Steps to Hell“ – snoubí se tu stěnové a  koutové lezení. Super linie, vyrovnaná obtížnost, jištění takové, že člověk neusíná nudou, pěkné kroky v místy horším materiálu. Klíčové jsou dvě délky v koutě, gymnastika za 7a+ a 7b. Komíňák v oblém stupu z úcty k autorům smekl, tak si tu sedmápluskovou dáváme podruhé na RTP. Trochu překvapivě místo do pekla dolézáme na vršek. Den 10: Svatá válka „La Guere Saint“ je jedinečná cesta nejen ve Wadi Rum, ale dost možná i v ce-

10

losvětovém měřítku. Osamocena ve dvě stě metrů široké stěně bez jediné rušivé police. Čtyři sta metrů Labáku. Jedna 7b délka, dvě za 7a+, zbytek mezi 6b+ až 7a. Tentokrát ji zvládáme i  elegantněji než před pěti lety. Tahle cesta je ta nejsladší třešnička na pomyslném wadirumském dortu. Je jako zářivá perla vylovená z hloubi mořského dna. Krásná jak ženské tělo. Logická jak mužské rozhodnutí. Komíňák: „Aldo, kvůli takovejm liniím jsem sem jel!“ Den 11: Rest day Čerstvého vzduchu jsme se nadýchali dost, tichem jsme přejezeni. Tak proč nejet autobusem s místními na výlet do Aqaby? To, co se u nás děje v neděli a v Izraeli v sobotu, se tady odehrává v pátek. Skoro nic nefunguje, nejede, téměř všude je zavřeno. A dnes je pátek. Nakonec se přece jen nějaká plechová krabice objevuje. Narvaná je jak ranní stodevatenáctka z Dejvické, zahuleno jak ve čtvrté cenové. Štiplístek, navigátor a diskžokej v jedné osobě je zastáncem myšlenky, že když pouští hudbu, musí být basy už zdálky slyšet jak lidové milice v osmačtyřicátém. Do toho z reproduktorů procítěně haléká ženským hlasem prý zpěvák. Kafíčko s kardamomem, tržiště (stoly jsou prohnuté pod váhou čerstvé zeleniny a zvířecí hlavy jsou pověšené na háku), lepkavé sladkosti, skopové v  jogurtové omáčce a tucet dalších věcí, které určitě musíme ochutnat. Den 12: „Rock empire“ Nejtěžší cesta oblasti, jedna délka za 8a, dvě za 7b+, zbytek kolem 6b–7a. Být v cestě o jednu dírku víc, je to 7c. O jednu dírku méně a asi to nepůjde přelézt. První čtyři délky jsou nádherné, ten zbytek je docela bordel. V klíčovém místě je no-hand jako prase, jako že se rukama není kde držet. Působivý je ještě 7a převis po hadech v šesté délce – lezení jak v Rodellaru, solí to jak v zimě chodníky. Nevylezli jsme to v kuse. Ale musí nás Hussein kvůli tomu znovu trestat Bystrckým mlsem? Večer je trochu osamělý, venku tma, ale Tatuš se Zuzkou, kteří šli lézt Pillar of Wisdom, stále nikde. Kolem deváté přicházejí bosky, v sedákách a bez batohů, které nechali na nástupu. Tatuš shrnuje průběh celého dne: „Robota jak cyp, bo se nam sestup kapke zkomplikoval.“ Pozdní návraty spojují i dvě příhody, které někdy někdo vyprávěl. Ta první se udála někde na Ostravsku 30. prosince,

Welcome to Jordan! Snídaně za odměnu

rok není důležitý. Vánoční pohoda, děti se už několik dní radovaly z dárků, mamka si užívala atmosféru v rodinném kruhu. Po obědě odešel otec od rodiny vynést koš s odpadky a vrátil se totálně ožralý 1. ledna odpoledne. Ta druhá se odehrála v roce 1991, tenkrát ještě nebyly mobily, na diskotéku se borci ohákli do teplákové soupravy s proužkama a vzduch byl nasáklý svobodou. Chlápek z Litoměřic si nechal stavět v Lovosicích domek a někdy odpoledne nasedl do auta a jel zkontrolovat pracovní morálku dělníků. Ono je to necelých deset kilometrů, ale cestou zastavil takové milé stopařce. Stopařka: „Dobrý den, kam jedete?“ Řidič: „Kam jedete vy?“ Stopařka: „Potřebuju se dostat do Mnichova.“ Řidič: „Víte, já bych vás tam klidně vzal, ale nemám u sebe ani korunu.“ Stopařka: „To by nevadilo, já tam mám kamarádku, u  které budu sedm dní bydlet. Pokud mě tam vezmete, zaplatím vám benzin. A pokud tam zůstanete ten týden a pak mě odvezete zpátky, můžete tam bydlet taky zadarmo.“ A tak změnil směr a místo do Lovosic vyrazili přes Prahu do bavorské metropole. Po jeho návratu nemohla manželka z nějakého důvodu rozdýchat, že odjel na půl hodiny pryč a objevil se až za týden, ohozený do hadrů z Mnichova. Ach ty manželky, jsou s nimi samé starosti. Den 13: „Rock empire“ podruhé Když má domorodec na mysli: How can I get your money, my friend?, tak řekne: „Barrah canyon? Camel ride? I make you a good price!“ Když pan domácí řekl, že pokud půjdeme bydlet k němu, udělá nám speciální cenu na cestu jeepem do Barrah kaňonu, měli jsme se zeptat, co je to ta „speciální 11

cena“. Jeho nabídka, čtyřikrát dražší než u konkurence, nás uráží. Jeho chování je křivé jak přistávací dráha v Jerevanu. Kdyby žil u nás, tak vede pražskou galerku a na Žižkově ho budou všichni policajti znát křestním jménem. Dnes dáme ve Skalní říši RTP pokus. V posledních dnech se dost oteplilo, lezení na slunci nám přestává připadat vtipné. Takticky vyčkáváme do dvou odpoledne, kdy je cesta ve stínu. Až k  poslednímu háku třetí délky to jde hladce, ale u něj se to zadrhává. Stejně jako včera. Dnes to nepůjde a jindy se nám to zkoušet nechce. Tak ještě jednodélkové sedmbéčko „Chicken Heat“ a už se stmívá. Naši domácí by si měli vylepšit svou karmu. Po Zuzce skoro nikdy v koupelně neteče teplá voda. Den 14: Rest day – osm dinárů na osobu a deset kubíků k tomu Domluvit odvoz do Barrah kaňonu bylo úsměvné. Je nás osm, přijela ještě banda kamarádů. K někomu se na korbu auta vejde osm lidí, ale už ne batohy. Jiný uveze i bágly, ale nemá kanystry na vodu. Ještě někdo jiný má kanystry, ale auto se mu rozbilo. Až nakonec někdo úplně jiný prohlásí, že má auto, na které se vejde všechno, a že Bouldering

„La Guere Saint“, jediná cesta v celé stěně

Barrah kaňon

12

kanystry na vodu prý rychle sežene. To vše za osm dinárů na osobu. V místě srazu vychází najevo, že nemá větší auto než ostatní. Má jen menší soudnost a lepší smysl pro humor. Také nechápeme, kde tak narychlo sehnal tolik kanystrů na vodu. Těžko říct, zda je lepší sedět na tření na střeše, anebo být na korbě zmáčknutý jak kuřata před změnou směrnice Evropské unie o velikosti klece. Ale za tu cenu… Poklidná atmosféra rest daye se vytrácí hned dvakrát. Poprvé, když zapadneme do hlubokého písku uprostřed pustiny asi patnáct kilometrů od civilizace. A podruhé, když se situace opakuje o pár desítek metrů dále. Když člověk uvízne ve sněhu, tak to posype pískem, ale co máme dělat my? Ale člověk by si měl ve všem najít něco pozitivního. Takže sice ve vedru hodinu a  půl hrabeme rukama v  poušti (deset kubíků odhrabaného písku na osobu), ale západ slunce, ke kterému se schyluje, je velkolepý. A romantický.

Za posledního světla vjíždíme se silně podhuštěnými pneumatikami do Barrah kaňonu. Až vám bude někdo tvrdit, že je to magické místo hluboko v srdci pouště, kde po večerech uslyšíte jen vítr vát a kde budete mít celou hvězdnou oblohu jako na dlani, tak mu věřte… Den 15: „Kicia“ Tato sportovní šestidélková cesta od Poláků nás ani po dvou délkách neoslovila. Gentlemansky řečeno. Psali, že cestu dělali ze slanění. Ano, polovina borháků je daných pitomě nad těžkým místem a jsou prodloužené trouchnivějícími smyčkami. Čtyři dny mlátili kladivem lámavé chyty, než tam zůstalo to, co tam zůstalo. Škoda že s tím kladivem ještě další dva dny nepokračovali. Anebo se na to měli vykašlat rovnou. Viděl jsem cikánku si zuby čistit, ale tohle fakt ještě ne. Nejprve posypová sůl v brambůrkách a teď toto… Upřímně, než lézt takovou hrůzu, to bych radši viděl vypadnout dítě z okna.

Den 16: „Star of Abu Judaidah“ Šest délek toho nejlepšího 6b lezení, co může Barrah kaňon nabídnout. Sokolíky, kouty, stěna, skvělé jištění – této cestě se nedá nic vytknout. Jediné místo, které se hákuje, lze přelézt čistě za 6b+/6c+, výška tu hraje podstatnou roli. Ve stínu je třicet stupňů, na sluníčku teploměr exploduje. Přesto si dáváme na dolez „Voyage in the Aura“, má to jen dvě délky a hvězdiček jak noční obloha. 6b A0 – koutem pod strop a pak kyvadlový traverz až někam k  hranicím se Saúdskou Arábií. Ovšem tyhle pendly snad dělal naposledy Andreas Hinterstoisser na Eigeru a jak skončil… A to je tak dávno, to ještě bylo Mrtvé moře marod. Nová doba si vyžaduje nový styl, a tak lezeme hezky čistě za rajbasových IXa-b (7a/+?). Jsme první, kteří to tak vyřešili? Po dvou hodinách ve stěně na slunci se nám roztékají nohy v lezečkách, v puse

Ikea Jordan. Není nad pohodlné sofa

Eko-kabriolet na bio-pohon

máme jak v polepšovně a motáme se jak hlava rodiny kolem ucpanýho hajzlu. I pít teplou vodu je celkem otrava. Přispívá k tomu fakt, že polovina je v kanystrech od nafty. Zuzka s Tatušem dávají zatěžkávací zkoušku svému vztahu. K večeři mají plný kýbl hrachu žlutého a spí společně ve stanu. Den 17: „Barrah Tribord Toute“ Dvě stě metrů příhrazských krajek. Matroš jak „Porzelan Wand“ na Sloup v  Příhrazech, jištění tak akorát. Malé bouldery přes malá břicha v délkách za 7a, velký boulder přes velké břicho v 7b délce. Zbytek 6a-b, to vše pěkně ve stínu v soutěsce mezi cestami „Supercrack od Wadi Rum“ a „Star of Abu Judaidah“. Lezení, jištění i orientace jsou pro nás balzámem na duši. Za odměnu. Den 18: Vítězství u Jericha Známí tu pověsili pytel již v první délce, aniž by během dvou hodin pokusů odlepili zadek ze země. V cestě je stín do 10.30, takže vstáváme brzy. Něčím to připomíná Ádr, tam také mívají v průvodci hvězdičku ty cesty, kde ti hrozí tlama na polici či do rajbasu, šílený pendl někam do kouta anebo je jeden z  prvovýstupců i  autorem průvodčíka. „Siege of Jericho“ má hvězdičky tři. Štandy jsou podle hesla: Udělej si sám. A kde se štanduje? Poraď si sám. První délka: černý kout za 7a. Nejprve nám připadal jako dobrý vtip. Potom jako špatný vtip. Alešák už tedy viděl kdejaké zlo v  koutě, ale tenhle ho trochu překvapil. Druhá délka: převislý žlab 6a+ skýtá překvapivě pěkné stěnové lezení. Třetí délka: průvodce píše 7a, exponované. V  praxi to znamená sedmimetrový odlez hladkým (cirka IXb pískovcové klasy) rajbasem s potenciální tlamou přímo do štandu, do římsy je potřeba založit vklíněnec a následuje stěnový boulder pět metrů nad vklíněncem s potenciální tlamou do pendlu opět někam do plotny ke štandu. Alešák se klepe v  odlezu, rychle zakládá a volá: „Který lano mám cvaknout?“ Komíňák uvolněně (po dvou týdnech společného lezení): „Červený.“ „To nemáme!“ „Aha, počkej… tak bílý!“ Čtvrtá délka: sokolík 6c. Silová záležitost, každý jednotlivý krok je za 6b–c, a ono je toho třicet metrů. Hladký sokol bez stupů, místy převislý. Hodilo by se 10–15 friendů velikosti jedna. My máme jenom jeden exemplář a ještě ke všemu v něm zrovna štandujeme. Slunce do nás nemilosrdně pere, jistítko pálí už před

„55 Steps to Hell“, gymnastika za 7b

slaněním. Další vývoj: Komíňák během patnácti metrů dává tři mikrofriendy nevhodné velikosti a ve třetině délky suše konstatuje, že mu došel matroš, morál i síla. Dodává, že neví, kde by štandoval, jak dál, ani jak zpět. Alešák ho tedy opatrně spouští a  vydává se minimalizovat ztráty. Slézt friend po friendovi zpět mu trvá zhruba hodinu. Krev se mu horkem vaří. Bohům obětujeme pár smyček, ze kterých slaňujeme. Pátá délka: stěna 7a, zřejmě nejištěno. Jak je to doopravdy, se nedozvíme. V podvečer pro nás přijíždí bazilišek a valíme zpět do vesničky. V domě je vše při starém, v kuchyni hora čtyři dny starého cizího nádobí, utopená ve dva dny neodtékajícím odpadu. Druhý dřez je plný zbytků jídla a celé to smrdí, jako když se odkope selka. To ale není nic proti příhodě, kterou vypráví Tatuš. Nějakým vysokoškolákům se ve studentském bytě ucpal v létě hovny záchod, neměli to čím vybrat, až někdo vzal naběračku na polévku, kydal to do igelitek a pak je se zacpaným nosem roznášel do kontejnerů po celé čtvrti. Jenže taková zánovní naběračka, tu je škoda vyhodit. Tak ji několikrát vyvařili a vrátili zpátky do kuchyně. 14

Den 19: Rest day – sanitární den Nejen záchod, dnes neodtéká vůbec nic. Problém s odtokem umyvadla je elegantně vyřešen tím, že neteče voda vůbec. Tyhle výlety vždy naberou takový spád, sotva se člověk rozkouká, už aby zase balil a loučil se. Zítra odjíždíme… Den 20: Návrat Odjezd. Pan domácí ještě křičí, že až přijedeme příště, ať se určitě ukážeme, že nám prý udělá speciální cenu do Barrah kaňonu. Jak by nás vůbec mohlo napadnout jít jinam?! Přes Aqabu na hranice to je kousek, Mrož ani Svetr nejsou vidět a  v  duty free mají půllitrový Amstel za dvacet korun. Welcome to Izrael, na zastávce dvě hodiny čekáme na autobus do Tel Avivu, který má jet za deset minut. Na letišti se můžeme pár hodin vyspat a pak plechovým ptákem letíme zpátky domů, kde je zrovna sněhová kalamita. Alešák se však myšlenkami stále vrací do pouště a stýská se mu. Po syrovém ránu, kdy se, obklopen tichem, vlečeš s batohem k nástupu a cítíš, jak se poušť pomalu probouzí. Duny se začnou pastelově barvit, nebe nasákne blankytnou

modř a hodně z dáli, jako meluzína, doléhá zpěv muezzína. Boříš se po kotníky do písku a temná hradba skal se pomalu přibližuje. Jak se ti zadře písek pod kůži, už se ho nezbavíš… text foto

Alešák archiv Alešáka

piskari.cz

Pískaři na výletě

10.2

lano s nulovým posuvem opletu, vyrobené unikátní patentovanou technologií lano s vyváženými parametry a příjemnou manipulací lano se sendvičovou konstrukcí pletených vrstev a speciálně upravenými vlákny - bezpečné i v případě značného poškození opletu

LANEX a.s. Hlučínská 1/96, 747 23 Bolatice, Czech Republic Phone: +420 553 751 111, Fax: +420 553 654 130 E-mail: [email protected], www.mytendon.com

„Dreamtime“

O jednom boulderovém snu… Maximální úsilí koncentrované v několika krocích. Hodiny tréninku, desítky pádů… a  nakonec prchavý pocit radosti. To je bouldering. Jedno jsem rozhodně nechtěl. Strávit semestrální prázdniny v šedi zimy na severní straně Alp. Proto jsem přejel přes San Bernardino a strávil měsíc v Tessinu. Už v lednu jsem si splnil cíle pro letošní rok, a sice „The Dagger 8b+“ a jeden srovnatelně těžký prváč v Bodiu, a tak jsem hledal nové výzvy. Už během „Daggera“ jsem stále dokola chodil na druhou stranu kamene, abych si prohlédl jedinečnou linii „Dreamtime“. Boulder byl poprvé vylezen legendárním Fredem Nicolem a  ohodnocen jako 8c, což bylo později sníženo na 8b+. Časem se velká část chytů ve střední části boulderu vylámala. Nový prvovýstup zaznamenal Adam Ondra v roce 2009. „Dreamtime“ je pro mě „Ta linie“, prostě to nejlepší v Crescianu. Když jsem byl před pěti lety se svým kamarádem v Tessinu poprvé, ukázal mi tento boulder s tím, že jde o skutečnou „dardu“. Už osahání prvních chytů na mě udělalo veliký dojem a vyvolalo ve mně respekt k Fredu Nicolovi. Tenkrát jsem si ani omylem nedovedl představit, že bych si někdy na takový boulder mohl troufnout. Nicméně, vzpomínám si i na radost, kterou jsem tehdy měl. Ten víkend jsem alespoň zdolal své první 6c+. Uplynulo pár let a já zesílil. Mimo jiné proto, že jsem byl každou zimu boulderovat v Tessinu. Přitom jsem pokaždé prošel kolem skalního bloku s „Dreamtime“ 16

– jen tak, bez zkoušení, bylo mi jasné, že jsem prostě ještě příliš slabý. Už tenkrát jsem ale snil, v pravém smyslu toho slova, o tom, že jej jednou vylezu. Vedle krásy té které linie jsou totiž právě tyto sny hlavním zdrojem mé motivace. Když jsem si letos občas pohrával se začátkem boulderu, šťastnou náhodou jsem našel velmi dobrou startovací polohu. Poprvé mě napadlo, že bych se o  boulder mohl vážně pokusit. Jak jsem si řekl, tak jsem udělal. Zkoušel jsem najít řešení spodní části, ale kvůli velmi nejisté patě na mě doslova padalo zoufalství. I tenhle poslední dílek puzzlu jsem ale nakonec rozlouskl, a měl jsem tak plán na únorové prázdniny. Uhnízdil jsem se s přáteli opět v Tessinu a díky mírné zimě bez sněhu jsem mohl zkoušet svůj projekt prakticky vždy, když jsem se cítil odpočatý. Lezl jsem i mnoho dalších cest. Zatížení prstů, které mě čekalo v „Dreamtime“, bylo velké, a byť jsem si to občas nechtěl přiznat, věděl jsem, že pro úspěšný pokus musím být stoprocentně fit. Tento boulder je pro mě nejtěžší hned na začátku, zejména druhý pohyb levou rukou. Jde o to přesně trefit z nejistých chytů drobnou boční lištu. To byl ten nejtěžší pohyb, který bylo potřeba zvládnout. Psychicky jsem byl už skoro zlomený, v cestě jsem během několika dní určitě pětadvacetkrát odpadl a  vše nasvědčovalo tomu, že můj sen zůstane jen snem. Musím proto poděkovat svým přátelům za duševní podporu. Bez nich bych se asi vzdal předčasně. Během prázdnin se mi však přelez bohužel nepodařil.

Tři dny jsem se doma zotavoval a hned následující víkend jsem jel zpět, přestože předpovídané počasí bylo všelijaké, hlavně ne stabilní. A tak se stalo, že jsem stál v sobotu před mokrým „Dreamtime“, ale protože jsem už další odpočinkový den nechtěl, sušil jsem chyty, co to šlo. Naštěstí také lehce foukalo. Ten den jsem měl pár nadějných pokusů, ale bohužel jsem nakonec vždycky s mokrými prsty odpadl od stěny. V neděli jsem musel odjet zpět do Innsbrucku, a proto jsem zkoušel štěstí i ten den. To normálně nikdy nedělám, protože kůže na prstech bývá i po prvním dni dost vyřízená. V neděli byly podmínky vynikající a já prostě nemohl odjet domů bez „Dreamtime“. Ještě ráno při rozehřívání jsem se cítil jako bez duše, ale tření bylo perfektní. To musí klapnout! Rozmístil jsem bouldermatky, šel k nástupu a soustředil se na pokus. Lezl jsem velmi klidně až ke klíčovému kroku a šel do toho. K mému údivu jsem nespadl na zem jako tolikrát před tím, ale zůstal jsem viset v rozhodujícím shybu. Řekl jsem si, že teď už prostě nemůžu spadnout, protože kdo ví, kdy bych to zase mohl zopakovat. Nasadil jsem autopilota, neudělal žádnou chybu a… nakonec stál na boulderu svých snů! Stále jsem tomu nemohl uvěřit. Cítil jsem hlavně obrovskou radost a úlevu. A  teď jedu zase dál, protože jak se mezi našimi lezci říká: „Po projektu je před projektem.“ text foto

Fabian Buhl (překlad redakce) Stefan Kürzi

„Dreamtime“

17

„Křičící racci vysoko nad hlavou a vyčkávající medúzy v bouřícím příboji pod nohama, hluboko pod nohama. Co tady, ksakru, vůbec dělám? Já boulderista, krtkolezec tělem i duší, vlaju deset metrů nad zpěněnou slanou vodou a nadávám si do idiotů, kam jsem se to zase nacpal. To bylo: Pojeď – cvakat presa nemusíš, dokonce ani matraci nepotřebuješ, pivo tam taky mají a v každé třetí zátoce nuda pláž! Takto lehce se člověk nechá zlákat na Deep Water Soloing, ve zkratce DWS, tedy volné lezení nad hladinou. Po nějaké době, kdy jsem se křečovitě držel těch největších madel, zažíval šicí stroj na solidních policích, pronášel kletby ztrácející se v kvílení větru a přitom si neustále hnědil šortky, jsem došel k závěru, že člověk to musí mít volné především v hlavě. Nebo, v druhém případě, to musí mít v hlavě naopak až příliš srovnané. Pro lezce nepatřící ani do jedné skupiny tak mám malý návod pro vstup do zóny DWS: Vyklopte startovacího plecha, vylezte na vrchol nejbližšího útesu a hupsněte dolů. Toto opakujte až do fáze vaší otupělosti, kdy budete s přeinstalovaným softwarem připraveni si lezení prostě užít. Zásoba chmelových ,sixpacků‘ vám možná přijde vhod…“ Venca

18

DWS, Psicobloc neboli lezení nad vodou bez jištění je jedna z nejčistších forem lezení, ne-li nejčistší, obsahující všechny aspekty lezení jako takového (sílu, vytrvalost, techniku, taktiku, psychickou odolnost a další, detailně popsané v Tufiho Tréninku I a II…). Je zajímavé, že Psicobloc je údajně originální velšský název pro lezení nad

vodou, později nesprávně používaný a například na Mallorce nyní již naprosto běžný jako Psicobloc. Sólování má totiž kromě Mallorky, kde je nejpopulárnější, bohatou historii i ve Velké Británii, která nabízí nespočet možností (ovšem nutno dodat, že spíše pro zkušenější sólo lezce). Lumír Fajkoš, „Minitas“ (8a+), Es pontas, Mallorca

Průkopníky DWS jsou taková jména jako Miguel Riera, Ken Palmer, Mike Robertson, Klem Loskot, Neil Gresham, Chris Sharma, Timmy Emmett a jiní, a to nejen na Mallorce, která je právem považována za Mekku DWS. Lezci si často myslí, že DWS je buď jen nějaké popolézání taťky z  vody, když je s rodinou u moře (aby se vlk nažral a koza, popř. kozy, zůstaly celé…), nebo morálové dynamické lezení à la Loskot nebo Sharma (prezentováno atraktivními videi), nebo nějaká kvazi disciplína, jen ne něco, co by bylo i pro ně. To může, a nemusí být pravda. Jde o to, co si kdo pod pojmem lezení představuje. Mohu vás ale ubezpečit, že kvalita skály je tu prvotřídní, cesty vypadají jako kdekoliv jinde v těch nejlepších evropských oblastech, takže v tomto ohledu nejde o žádný lezecký kompromis. Jak jsem uvedl dříve, DWS zahrnuje všechny aspekty lezení, ale nejvíc náročná je psychická složka. Ale i  když je třeba právě psychika vaší slabou stránkou, nemusíte žádný lezecký kompromis dělat. Dají se totiž zvolit i kratší lezecké výzvy nebo oblíbené traverzy. Poslední „překážkou“ pak bývá neznalost hardwaru a softwaru potřebného pro spuštění aplikace DWS. Proto na následujících řádcích naleznete základní informace, díky kterým si uděláte lepší = reálnější obrázek o lezení nad vodou. 19

Nejčastější dotaz ohledně DWS se týká nutného minimálního počtu lezeček a pytlíků na magnezium. Proto tím začínám, protože to je největší bílé (u magnezia doslova) místo na DWS mapě. Lezečky stačí jedny. Zaprvé, při DWS se rajbasy se stupy na tření nebo ukloněné plotny s mikrostupy nelezou (tedy samozřejmě mohou, ale kvůli takovému charakteru skály lézt do vody nepotřebujete). Z důvodu bezpečnosti se kolmé stěny lezou minimálně, nejlepší jsou převislé skály, kde se stupy, respektive  chyty, úměrně s větším sklonem zvětšují. Takže špičkové lezečky určitě potřeba nejsou. Zadruhé, lezečky po pádu do vody sice nevysušíte úplně, ale za dobu nutnou pro uschnutí rukou oschne minimálně guma, což je pro DWS většinou naprosto dostačující. Navíc, i kdybyste měli několik párů lezeček, tak vám nestačí vysychat, protože při zkoušení spadnete do vody určitě víckrát, než kolik máte bot. To samé platí o pytlíku na magnezium. Nikdy jich nebude dost, proto se:

Venca Kučírek, „Strangers in paradise“ (7b+), Cala barques, Mallorca

Lumír Fajkoš, „Cheers chartle“ (6c+), Cala sa nau, Mallorca

a) nepoužívá. Namáguje se jen před cestou. Mnoho lezců ani moc vysoko neleze, takže další magnezium už není potřeba… Popřípadě se nanese větší vrstva na předloktí a v průběhu lezení se druhou rukou setře. b) používá jen jeden na rozlezy, lehké cesty a traverzy, kdy si lezec věří, že nespadne. Nebo na ostrý (či ten den poslední) pokus. V tom případě je spotřeba jeden pytlík za den. c) používá tekuté magnezium. Ideální na polici pod cestami. d) používají speciální DWS pytlíky. Plnohodnotná alternativa se ale dá jednoduše vytvořit ze standardního pytlíku. 20

Plnohodnotnost funkčnosti je pak přímo úměrná správnému výběru toho standardního. Musí mít vnější látku buď z  rychleschnoucího materiálu, nebo z pogumovaného materiálu, respektive toho, který má nějaký zátěr. V takovém případě stačí odstřihnout vnitřní fleece. Z pytlíku po pádu vylijeme vodu se zbytkem magnezia, otočíme ho naruby, otřeme ho ručníkem a necháme chvíli na slunci. Když je pytlík ze správného materiálu, je možné ho okamžitě použít znovu. e) používají se různé znouzectnosti jako uřezaná PET lahev, srolovaný igelitový sáček a určitě mnoho dalších rádoby zlepšováků, jelikož lidská vynalézavost nezná mezí. Výše zmíněné verze jsem ale viděl a nedoporučuji. V prvním případě se můžete o okraj lahve při pádu pořezat a  v  druhém případě sáček většinou po pádu nezůstane na šňůrce, a igelit tak může zůstat v moři.

Voda versus lezení Vylézání z  vody přímo do cesty, byť to spousta lezců tak dělá, není moc ideální. S  mokrýma rukama se toho totiž moc držet nedá nebo se to drží minimálně podstatně hůř. Také se v tomto případě zvyšuje pravděpodobnost zranění, hrozí například natažení šlachy, nebo třeba pád se špatnou pozicí při dopadu. Také tím znemožňujeme ostatním lézt cestu po nás, a navíc kůže odchází rychleji. Proto je důležité nechat po „koupeli“ dobře oschnout ruce. Ideální je mít na nějaké polici nebo v  díře ve skále připravený ručník (nejlépe rychleschnoucí) a  sušení urychlit. Vzhledem k tomu, že si cesty nemůžete nacvičit od borháku k borháku nebo od místa posledního pádu, a pořád lezete on sight nebo flash, tak je nějaký delší odpočinek stejně potřeba. Ta nemožnost zkusit si kroky není bohužel (bohudík) stoprocentní. Většinou se totiž dá do cesty slanit a podívat se, popřípadě si zkusit i nějaké kroky. To ale jde

Lumír Fajkoš, „ e weather man“ (8a+), Cala sa nau, Mallorca

21

jen v kolmém terénu, tedy převážně jen u výlezů. Převislé části zůstávají bohužel (bohudík) čisté DWS. Hodně tedy pomáhá, když cestu zkouší více lidí najednou. Vymyslet všechny kroky a  varianty vezme samotnému lezci hodně sil – pokaždé leze celou cestu odspodu, což samozřejmě zabere i spoustu času, kvůli osychání a odpočívání mezi jednotlivými pokusy. Nejvíce muziky za relativně málo peněz se tedy dá získat tím, že budete lézt o stupeň až dva pod svým limitem, a to jednak z  výše zmíněných fyzických důvodů a pak také z psycho-bezpečnostního důvodu. Je lepší mít při tomto lezení částečně rezervu nebo aspoň rozumnou kontrolu nad prováděnými kroky. Alfou a omegou bezpečnosti při DWS není totiž absolutní výška pádu, ale pozice těla při dopadu do vody. Některé kroky (například vysoké paty, těžiště těla hodně mimo svislici, hrozící vrata a podobně) si už v určité výšce prostě nedovolíte. Takže dynamické pohyby klidně používejte, ale v případě pádu byste měli být schopní je usměrnit. Co se dopadu týká, tak nejbezpečnější je vzpřímená pozice těla s rukama podél těla. V extrémních případech, kdy je u  skály malá hloubka vody, se doporučuje dopad s  názvem „křeslo“ (myslím, že není nutné podrobněji popisovat…). V  tomto případě by se mělo dát skočit do vody s  hloubkou 1,5 metru z  výšky až  9  metrů, ale to je už no comment. Obecně je dobré si na výšku přivyknout tak, že před samotným lezením postupně skáčete do vody z vyšších a vyšších míst. Po této fázi je dobré si po ulezení několika metrů záměrně několikrát odskočit z dobrých chytů. Na začátku a  de facto v  každé nové DWS oblasti je nejlepší v daném sektoru „zdomácnět“, tedy sledovat nějakou dobu vlny, především kvůli výlezu z vody, ostatní lezce, začít s lehčími cestami, abyste zjistili, zda jsou chyty suché, a podobně. Nemusím asi psát, že ačkoli nepotřebujete jističe a mluvíme o sólování, tak je lepší nebýt při lezení sám. Bylo by hloupé se při lezení utopit jen kvůli ulomenému chytu, velkým vlnám nebo kombinaci více faktorů, jako velké fyzické vyčerpání, křeč a medúzy. Na posledně zmíněné věci je potřeba si dát pozor. Medúzy nejsou životu nebezpečné, alespoň ne ty ze Středozemního moře, ale popálení od nich je velmi nepříjemné. Vyčerpání se také podceňuje. Z cesty skočíte do vody, a když už nemůžete, jsou větší vlny a nejste dobrý plavec, může být výlez po laně s oky i vytrvalostní dorážečkou. Záleží na oblasti, ale k  samotnému začátku většiny cest je možné traver-

Bylo období, kdy jsem free solo bral jako přirozenou součást volného lezení. Psal se rok 1987 a informací o světovém lezení moc nebylo. Pokud se k nám nějaký článek a fotografie dostaly, byl to informační svátek. Jeden takový článek, který jsme získali, byl od Johna Bachara a jmenoval se „Co znamená free?“. V tomto článku Bachar rozebírá definici volného lezení a na závěr rozlišuje jednotlivé „variace volného lezení“. Čtvrtou a poslední variací bylo free solo, neboli sólové lezení bez lana. Bachar o tomto stylu napsal toto: „Puritáni považují tento způsob za konečnou formu volného lezení, protože free soloing klade na lezce největší požadavky. Aby lezec mohl tento způsob lezení provádět bez jakéhokoliv vybavení, musí dosáhnout harmonické duševní a tělesné rovnováhy.“ Tato slova jsem bral vážně a na lezení sólo jsem jezdil nejčastěji sám nebo s Radimem, který uvažoval úplně stejně. Naše hranice byla jasně daná a veškeré výstupy měly jasná pravidla. Při lezení člověk nesměl ani na chvíli pochybovat o tom, co dělá, a slovo „pád“ nepřicházelo v úvahu. Nemyslím si, že bych v té době byl nějak zvlášť duševně vyvinutý, ale rozhodně jsem free solo nebral jako způsob, jak se před někým předvádět. Naprosto svobodný pohyb ve vertikálním světě byl vrcholem mé lezecké dovednosti. Proto mě dost zaujala nabídka výletu na DWS lezení na Mallorku. I přesto, že od doby mého sólování uplynulo hodně času, myšlení zůstalo stejné. Jako kluk jsem nikdy neskákal z velké výšky do vody – jednoduše jsem měl strach. Proto jsem bral výjezd na DWS spíš jako výlet na free solo, avšak s menším rizikem fatálního konce. Po příjezdu na útesy a prvním pohledu dolů do hlubiny jsem pochopil, že moje duševní a tělesná harmonie je dávno v háji a že strach z pádu je silnější než relativní jistota bezpečného dopadu do moře. Pepe

Lumír Fajkoš, „ e weather man“ (8a+), Cala sa nau, Mallorca

22

zovat, slézt lehkou cestou, slanit, připlavat nebo připádlovat. Člun je dobrý, ale nelze ho použít vždy, při větších vlnách vůbec. Pro plaveckou variantu doporučuji nepromokavý vak, do kterého si dáte ručník, magnezium, pytlík a  případně lezečky. Při slanění můžete volit mezi standardním  úvazkem nebo úvazkem improvizovaným, vytvořeným ze smyčky. Smyčka má tu výhodu, že se dá po nácviku sundat jednou rukou, když už se druhou držíte v místě nástupu do cesty. Četl jsem také o používání sedačky (lavičky), která je připevněna (nýtem, provázáním hodin) nad vodou a  umožňuje pohodlné sundání sedáku po slanění nebo slouží jako odpočívací a usychací místo po pádu do vody. To trochu tu čistou formu lezení zmíněnou výše popírá, ale u cest, kde není možnost slanit na smyčce (v místě těžkého startu), při traverzu, přístupu na člunu a podobně asi má své opodstatnění. Ihned poté, co zjistíte způsob přístupu, je důležité prozkoumat možnosti jednak dolezu cesty, a pak také výlezu z vody po pádu. Obzvlášť výlez je klíčový. Buď se vylézá přímo na skálu, což v sobě může skrývat úskalí v podobě ostré struktury skály přímo u  hladiny, velkých vln znemožňujících bezpečně vylézt nebo únavy po lezení a plavání. Druhou variantou

jsou předpřipravená lana s oky pro snadnější výlez z vody. Po zkušenosti doporučuji také nelézt cesty ve stínu, protože bývají vlhké. To znamená počkat, až do stěny zasvítí slunce, a v případě cesty, do které nesvítí vůbec, počkat alespoň do odpoledne, kdy jsou podmínky výrazně lepší. Někoho by mohlo napadnout používat pro DWS neoprenové oblečení, ale není mezi lezci rozšířené. Omezuje totiž v pohybu, a je tedy méně pohodlné. Při odpočinku nebo čekání na usušení rukou by v něm bylo na slunci příliš teplo. Výhodou by mohlo být v chladných dnech (zvláště v britských oblastech) nebo při velké koncetraci medúz, případně pro „zmírnění“ nepříjemných delších pádů. To ale trochu spekuluju… Nakonec jsem si nechal, i když už jsem to několikrát nakousl, to nejdůležitější – bezpečnost. Nejlepší je pomocí šnorchlování prozkoumat místo dopadu do vody a zjistit případná rizika. Je jasné, že čím větší bude výška skoku, tím je potřeba mít větší hloubku, zvlášť když padáte ve vzpřímené pozici. Jelikož je DWS čím dál rozšířenější, tak je dostupných i více informací, které nám hodně usnadní práci. K mání jsou průvodce, které jsou stejné jako pro jakoukoliv oblast s lanem, i se stejnou kla-

sifikací, většinou francouzskou. Klasifikace je udávána jen s ohledem na lezecké obtíže, takže je plně srovnatelná. Dále existuje klasifikace (ne)bezpečnosti, která byla navržena v Dorsetu v roce 1995. Stupnice má rozptyl S0 až S3, přičemž S0 znamená relativní bezpečnost a  S3 pak velkou pravděpodobnost zranění v případě pádu. Dalším faktorem ovlivňujícím bezpečnost je příliv a  odliv. Bezpečnostní klasifikace se týká dobrých podmínek, tedy přílivu. Velký příliv, eventuálně velké vlny mohou ale na druhou stranu znemožnit nalezení do cesty, a to kvůli mokrému začátku cesty nebo kvůli přístupu k ní. I při dostatečné hloubce za odlivu může být cesta nelezitelná, jelikož nástup je níže. Oblasti kolem Středozemního moře jsou ale přílivy a odlivy skoro neovlivněné. Bezpečnostní, „S“, klasifikace spolu s  popisem cesty podstatně usnadňuje orientaci pro případné „bezpečné“ on sight nalezení do cesty. Krátký slovní popis, ať už charakteristiky cesty, doporučení nebo výšky klíčového místa sice už pro spoustu lezců nebude znamenat on sight, ale… text foto

Lumír Fajkoš (A MUERTE, Singing Rock) Petr Piechowicz

Galeos Univerzální přilba pro všechny typy horolezeckých aktivit (lezení, VHT, Via Ferrata i skialpinismus). Váha: 382 g Velikost: UNI 53 - 62 cm Barvy: bílá, oranžová, modrá

ELASTICKÉ PANELY

PŘESNÉ NASTAVENÍ OBVODU

Rock Lezecké rukavice s vyztuženou dlaní. Vhodné pro cesty Via Ferrata a práci s lanem. Velikosti: XS, S, M, L, XL Materiál: syntetická kůže

N OV Ý N DESIG

Dynastop v pro de jní síti OKO PRO ODSEDNUTÍ

Párací tlumič pádu pro Via Ferrata s dlaňovými karabinami K-LOCK. Elastické zatahovací popruhy s prodloužením od 40 do 80 cm. Váha: 502 g Norma: CE 1019, EN 958

Leogang E, klíčový traverz, Rosťa

FERRATY OČIMA RT

a  prohlídce dlouhého Detmolder gratu (B/C) z uctivé vzdálenosti – rodinný výlet je rodinný výlet. Cestou domů stíháme ještě koupání v Mondsee a dračí ferratu Drachenwand (C/D). Uff, jedenáct ferrat za devět dní, fantazie. Poslední jsme popsali už v Montaně 5/12.

FERRATOVÉ PERLY rakouských Alp Po roce jsme zkušenější a už víme, jak si naplánovat týdenní výlet, abychom maximálně využili čas. Opět nás zlobí předpověď počasí, nebo spíš mě, Janička zůstává v klidu. Věříme však, že jasná mysl vyjasní i oblohu a jedeme sedm set kilometrů na jeden zátah, protože sobota 30. 6. má být nejkrásnější den (a také byl). Noční jízdu zvládnu jen díky tomu, že si říkám: „aspoň do Lince“, v  Linci: „tak ještě Mondsee“, „a  Salzburg“, „Bischofshofen“ a  jsme tam. Zbytek noci prospíme na oblíbeném parkovišti s lavičkou v serpentinách na Mühlbach pod Hochkönigem. Ve dvě usínám, v pět mě budí úsvit mlhou a  v  sedm vycházíme z parkoviště pod Erichhütte v sedle Dientner Sattel, 1.342 m. Konečně jsme pod největší extrémní ferratou Rakouska a jednou z největších ve Východních Alpách! Češi a Maďaři vylézají ze svých vaků v  trávě, Rakušané a  Němci z  aut a chystají se na stejné celodenní dobrodružství jako my. 24

Tak to začalo. Neskutečná jízda. V sobotu magický Hochkönig, Königsjodler (D), skoro dva kilometry nahoru a dolů, v neděli krásný, ale vyčerpávající Leogang süd a nord (E a C), tisíc čtyři sta metrů. V pondělí přejíždíme do Vysokých Taur – konečně veliké divoké hory – a vyjíždíme lanovkou do zimního království na Weisssee s Kristall klettersteig (E). V úterý míříme do mytického údolí Innergschloss pod Gross Venedigerem, 3.700 m (lákal mě hodně, jen tak si tam v rest day vyběhnout…), a  večer dobrodružný Galitzenklamm s vyhlášenými ferratami nad vodopády. Ve středu volíme kouzelné Lienzské Dolomity a  úchvatné ferraty Laserz (D) a Sepp Oberlechner Ged. weg (Panorama klettersteig, C/D). Ve čtvrtek následuje přejezd do Möltalu. V pátek si vybíháme osamocený třítisícový Säuleck stejnojmennou ferratou (D/E) a večer přidáváme pohádkový Fallbach, „éčko“ podél vodopádu. Sobota je vyhrazena procházce pod královskou Hochalmspitze, 3.360 m

Königsjodler (D, 700 Hm/1.700 Lm/1.650 Hmú) Dienten, Hochkönig 2.941 m, Berchtesgadenské Alpy Je to opravdu největší a nejkrásnější ferratová perla v Rakousku. Když vyjde počasí, jako vyšlo nám, jde o pohádkový zážitek jak z lezení, tak z krajiny. A nahoře na vás čeká koupel v  teplém jezírku, skoro ve třech tisících metrech. Potřebujete vynikající kondici a celý den, dvanáct čtrnáct hodin. (Pamatujete? Potápěč z Gossausee říkal, že to dal za pět hodin a já mu s klidem odpověděl, že bych to dal také, ovšem totálně na krev, pot a slzy…) Jen pod nástup stoupáte loukami kolem pasoucích se krav s výhledem na Gross Glockner do výšky 2.220 m dvě a půl hodiny. Vodu naberete cestou na salaši a pivo na skalní terase Matrashausu až na vrcholu Hochkönigu s  luxusním panoramatem Alp pod houpajícíma se nohama. Kromě běžné ferratové výbavy potřebujete pro sestup ještě v červenci cepín, v červnu a září i mačky. 30. června byl sestupový Birgkar pořádně zasněžený a nezkušení Maďaři tam zažili horor. Nezapomeňte expresku anebo od-

Königsjodler D, dominanta Kummetstein 2.780 m, začátek druhé části ferraty

Königsjodler D, Janička leze přes věže Teufelshörner

Königsjodler D, panoramatická Bosch-Promenade

sedávátko na lanovou dráhu zvanou „Flying fox“, dá se ovšem oblézt, a pár müsli tyčinek a ovoce na celý den. Čeká vás opravdu kouzelné lezení přes divoké věže Teufelshörner, nahoru dolů. Za nimi končí polovina ferraty za C/D a můžete celkem ještě pohodlně sestoupit Birgkarem, je dobře značený, pokud není pod sněhem. Měkký sníh lze ubrzdit hranou boty, ale ne oblečením, dá se to místy dokonce sjet na botách jako na lyžích, ale člověk s tím musí mít bohaté zkušenosti, není to leg-

Ü

go ber

sse

Hoher Kopf 2875 m A/B

lm ne A

Königsjodler D, finální lezení na Hoher Kopf 2.875 m

jeden z  těch pár skvostů, které vedou centrální příkrou stěnou jako Anna a Johann na Dachsteinu, Kaiserschild u Eisenerzu, Rote Säule ve Venediger Gruppe či Mauerläufersteig v  Garmisch-Partenkirchenu. Bomba! Skvělá linie, perfektní lezení i skála. A ta obtížnost! O stupeň těžší než jinde. Vydatné lezení. Převislý osmimetrový traverz si na „D“ zlehčíte odsedávátkem nebo dvěma expreskami. I tak to vyžaduje techniku i sílu. My jsme lezli čistě, ale zapotili jsme se oba. Autem pojedete kolem železničního nádraží v Leogangu co nejdál podle směrovek Passauerhüte a Birkenloch. Pak se stoupá tři hodiny prudce do kopce lesem a potom skalní strží. Je to dost nekonečné. Vodu naberete po cestě, před sluncem vás chrání les a před únavou krásné lavičky. Z  vrcholu Mitterspitze se slézá Leogangem Nord do almu, kotliny, kde stojí nádherná Passauerhütte. Slézání je taky bonbonek. Lze si oblézt i jeskyňku a  lanový most. Je to působivé místo se skvělým chatařem, pivem i nejlevnějším noclehem v lageru pod dekou za nějakých sedm eur. Velmi příjemné je posezení na terase chaty s výhledy na Watzmann a velikou pyramidou Birhornu za zády. Ten je tu nejvyšší, 2.634 m. Bouřka ohlášená

Hochkönig, 2941 m Matras-Haus

Birgkar Abstieg

C/D

Kummetstein A/B

A/B C D

B/C C

C/D A/B D 1-

Fluchtmöglichkeit in das Birgkar (Abstiegsweg)

B/C C/D A/B

C C/D

Einseilbrücke Teufelshörndl B C

Seilbrücke Teufelsschlucht

B

B/C B/C

C/D

C/D C

Hochscharte

Teufelsturm B

C

C

C C

C/D

T e u 1f e l s h ö r n e r

Flower Tower B

A/B

Königsjodler Leogang E, Janička v krásně exponované stěně

race! Pod vámi číhají skalní prahy. Chce to neustálé soustředění. Nepříjemné jsou traverzy potoků vytékajících zpod sněhových polí. Mačky jsou tu opravdu jistota, ale my jsme je nevzali. Druhá část začíná dva tisíce sedm set sedmdesát metrů vysokým Kummetsteinem. Mohutná dominanta vás straší anebo nabíjí během celé ferraty. Dvě stě metrů krásného lezení vzhůru. Nejtěžší krátký úsek za lehké D pak vede na Hoher Kopf, 2.875 m. Tady je vrchol ferraty, ovšem ne cíl, tím může být lákavý, hodinku vzdálený Hochkönig. Übergossene Alm se sněhovými poli, výhledy na Watzmann, Leogang Steinberge a „Kamenné moře“ s roztroušenými purpurovými jezírky a vybělenými kameny. Je

to tak fantastické, že se nám nechce dolů. Stálo by za to vytáhnout nahoru lehký spacák a karimatku a přespat tu. Na Matrashausu stojí nocleh i s Alpenvereinem drahých sedmnáct eur. Je to ale každým coulem fantastický výlet. Leogang Süd (E, var. D, 220 Hm/360 Lm /1.400 Hmú) a Nord (C, 160 Hm) Passauer Hütte, Westliche Mitterspitze 2.160 m, Leogang Steinberge Tak tohle jsme nečekali – naprosto skvělá ferrata! Jedna z  nejlepších kolmých stěn, jaké jsem lezl. Janičku jsem musel po včerejších výkonech doslova dotlačit pod stěnu, nástup je strašně dlouhý, ale toto úsilí bylo vyváženo zlatem. Je to

na třetí hodinu se pořád posouvala podle našeho sestupu, a jakmile jsme zabouchli dveře auta, nebe se doslova celé vylilo. Sotva jsme tou vodou projeli. Když hory milujete, hory vás chrání. Děkujeme, bohové! A teď vijó na Vysoké Taury, do velkých hor! Kolem – nebo spíš tunelem pod – Zell Am See do Uttendorfu a údolím Stubachtal po neplacené staré „Panorama strasse“ na Enzingerboden do výšky 1.482 metrů a další ráno lanovkou na Weisssee Gletscher, cena 14 eur. Také to můžete pohodlně vyšlapat nádhernou horskou krajinou kolem jezer a tůněk za dvě hodinky pěšky. Ovšem udělat si jednou za čas vyhlídkovou jízdu lanovkou má také své kouzlo. Pod těmi 25

FERRATY OČIMA RT

štíty je najednou zima jak hrom a kolem jezera množství sněhu – 2. července! Kristall (E, 170 Hm/300 Lm) Weisssee, 2.311 m, Rudolfshütte, Granatspitz Gruppe, Vysoké Taury Zase jedna ryze sportovní ferrata, jedna z absolutně nejtěžších, s perfektní skálou. Vyžaduje dobrou techniku, sílu, obratnost i morál. Nic pro nezkušené lezce. Ty vrátí hned úvodní tvrdý traverz, pokud ne rovnou lanová dráha nad ledovou řekou. Počítejte i  s  povinným lezením skálou a dost velkým převisem! Kdo leze pětky, no problem.

cích husté trávy. Z okolních stěn padaly vodopády v působivých vlnitých záclonách. Večer pokračujeme přes Mittersil do údolí Venedigeru. Projeli jsme tunel Felbertauern za deset eur, dostali jsme čtyři mapky Glockner Gruppe a hned za tunelem odbočili vpravo na Innergschloss a  Tauernhaus pod Gross Venedigerem, kolem 3.700 m, v každé mapce je zapsána jiná výška. Pak se procházíme v překrásném údolí s  pohádkovou vesničkou a  kapličkou přímo ve skále. Navštěvujeme obchůdek řezbáře s divotvornými předměty, lákajícími k útratě drahocenných eur. Večer nedočkavě spěchám do další slavné ferratové soutěsky podobné Postalmklammu – Galitzenklamm v úchvatných Lienzských

dělat lezecké kroky za skálu a bát se při dlouhých odlezech (na ferratě!), je to i pro mě morálové. Tak těžké „E“ jsem dosud nelezl. I převis je na ferratu pořádně vzdušný, k tomu lesknoucí se hladina jezera velmi hluboko pode mnou. Je jasné, že tady dnes nikoho nepotkám. I v knize jsou zápisy sporadické, dva tři lidi na den! Krásně barevná žula a kvalitní lezení. Na vrcholu jsou bílé krystaly v černé skále a malebné výhledy na jezero, chatu a štíty okolo. Z vrcholu jsem seběhl hned doleva žlabem kolem vodních pramenů přímo k začátku ferraty. Sestup údolím pod lanovkou jsme si náležitě užili. O tři sta metrů níž jsme se už vyhřívali na kamenech kolem potůčku, koupali v jezírkách a odpočívali na kober-

Weisssee, Kristall E, klíčový převis

Jak jsme se na Hochkönigu pekli v tričku, skoro ve třech tisících, tak tady o sedm set metrů níž mrzneme. Grossglockner co by kamenem dohodil, ale skrývá ho Eiskögele, 3.434 m vysoký. Pravé Alpy, deset minut prší a  prudký vítr, deset minut pálí slunce. U  Rudolfshütte, což je horní stanice lanovky, oblékáme bundy, čepice a kapuce. Za zelenkavým jezerem rozeznávám černou stěnu s ferratou a na ní bílou čepici sněhu vedoucí na skalnatý Granatspitze 3.086 m a vpravo sněhový Sonnblick 3.088 m. Sám bych samozřejmě balil i mačky a na vrcholu pokračoval na třítisícovky, ale žena se těší na procházku dolů po loučkách a kolem jezírka. Tedy nemám moc času. Vybíhám na ferratu. Lano na dráze přes řeku je smotané, cesta ještě není otevřená. Je třeba opatrně přeběhnout ledovou kru nad řekou a najít začátek ocelového lana. To se daří, ale déšť začal být prudký a úvodní traverz převislý. Začínám si zpívat mantru „om mani padme húm“, jejíž síla nám už tolikrát pomohla otevřít oblohu. A zase to zafungovalo! Slunce mě doprovází po zbytek cesty. Skála, jak vypadala zdálky mechovitá a rozbitá, tak je krásná a pevná. Drsná žula s bílými mramorovými krystalky, odtud název. A pěkně drsná je i ferrata, několikrát mě nutí

Weisssee, pohled z ferraty Kristall na jezero, Rudolfshütte a třítisícový Hocheiser (3.206 m) Kristall

C C/D steile Leitern

Wandstelle

D

Überhang E Leiter

A/B Expos.

C Rastplatz

B

Ost

C/D

sehr steiler Pfeiler

C

= Abseilstelle

B/C

= Fluchtmöglichkeit, (evtl. Seilsicherung erforderlich)

Wand

A/B B/C Einseilbrücke

steile Wand

C

C

D

C

C/D

B/C lange Querung

Rastplatz

C/D

C D

Querung mit zwei sehr schweren Ecken !

Weißsee Nákresy jsou z knihy Klettersteigsführer Österreich, vyd. Alpinverlag, k dostání na www.horokupectvi.cz

26

Dolomitech. Sjíždíme silnicí do Lienze a najednou jsou mraky pryč a u italských hranic se do modré oblohy zapichují bíle zářící vápencové štíty. Jsem u  vytržení, energie stoupá na dvě stě procent. Za Lienzem jedeme na Leisach-Gries, tady odbočujeme vlevo na Galitzenklamm a hned jsme v ústí soutěsky. V půl sedmé večer je všechno zavřené. Navlékám sedák a přilbu, skáču po balvanech přes potok pod bránou a jsem u první ferraty, Dopamin, masochistické E/F. To si dám potmě, teď rychle na Adrenalin. Janička se jenom prochází, aby byla fit do zítřejší velké stěny.

Schlusswand

C A

Band

C/D

steil!

C/D Band

A gestuft

B/C

luftige Kante

C/D

gestuft

B/C C

gestuft

B C A

Stufe

B B Stufe C/D C steile Wand

ht

A/B blockig

B

steile Wand

C/D Platte

C A/B Rinne

C/D

A

B C/D

C

blockig

B/C

Schluc

kurz in die Schlucht absteigen

kl. Über-

D hang

B C

Kleine

Laserz (D, 380 Hm/620 Lm) a Panorama Klettersteig (Sepp Oberlechner Ged. Weg, C/D, 400 Hm/1.400 Lm) Kleine Laserzwand 2.568 m a Grosse Sandspitze 2.772 m, Lienzské Dolomity, Karlsbader hütte Grandiozní a  nádherná – jedna z  nejkrásnějších vůbec – panoramatická mega ferrata. I  samotný Laserz patří k  těm

Laserz zur Laserzscharte

Kleine Schlucht

Adrenalin (D/E, var. E, 250 Hm/520 Lm) Galitzenklamm (C, 70 Hm/180 Lm) a Dopamin (E/F, 140 Hm/410 Lm) Galitzenklamm, Lienzské Dolomity Nádherné údolí, úplně jiné než Postalm. Takové divočejší, skalnatější a víc horské. Také ferrata je víc lezecká, v kvalitní vápencové skále, žádné zbytečné blbinky, zato pořádné lezení. Začíná se Galitzenklammem kolem kaskád a vodopádu, pod vyhlídkovou lávkou. Dobře se rozcvičím na Adrenalin. Luna variant je klasické „E“, tedy žádná darda, spíš vytrvalé poctivé lezení s minimem železných stupů. Dole pod vámi hučí řeka, nad hlavou bílé a teď večer oranžové štíty. Takové pohledy mě nabíjí. Sestup je ale dost dlouhý. Šplháte do kopce lesem a sestupujete daleko od soutěsky. Měl jsem to raději slézt. I když jsem většinou běžel, trval mi sestup dvacet minut. Na Dopamin se už šeří, ale valím vzhůru. Darda jak hrom. Jsem z toho vyvalený. Žádná krása, spíše jen syrové vytrvalostní lezení bez stupů. Také dolů se šplhá za „B“. Osmdesátimetrová pasáž „Masochist“ je v kuse kotel, nestačím se divit. Kolmá hladká morálová stěna a jeden gymnastický převis. Dole mě čeká zasloužená koupel v průzračné řece, kupodivu teplé, a potmě odjezd přes Tristach u Tristacher See na parkoviště u Dolomitenhütte, 1.640 m. Závora na mautu je zvednutá, tak valíme zadarmo. Těch sedm eur jim zaplatíme až přespříští ráno. Motor zpěněný jak kůň a za ohradou parkoviště býci. Chci na velkou a shrbená kráva jde ke mně, ojoj, není to kráva, bleskově skáču přes ohradu…

nejlepším a  nejdelším stěnovým ferratám, co jsme lezli. Skála je členitá, kompaktní a  dá se lézt krásně čistě. Celou cestu jsme pozorovali dění v  protějším obrovském převise Grosse Lasserzwandu. Až dole jsme spatřili džíp s nápisem „David Lama powered by Suzuki“. Tak jsme lezli se slavným závodníkem Davidem Lamou na Laserzwand… Z vrcholu buď seběhnete tři sta výškových metrů k malebnému jezeru Laserz a k nádherné chatě Karlsbaderhütte, 2.261 m, anebo vyšlapete pod Roter Turm a po značené stezce vyšplháte na hřeben pod Grosse Laserzkopf, 2.718 m, kde uvidíte začátek dalšího ocelového hada. Otevřou se vám neskutečné výhledy na rozeklané věže a  hluboká údolí. Můžete spatřit Glockner Gruppe za zády a  Ankogel Gruppe na východ před vámi. Nejkrásnější jsou ovšem ostré vápencové štíty Lienzských a Gailtalských Alp. Nejúchvatnější horský kout, jaký jsme dosud spatřili (později jej překonalo Dračí jezero v Mieminger Kette nad Ehrwaldem). Lezení Panorama klettersteigu je lehké, jde spíš o stupeň C než C/D, zato nesmírně dlouhé. Stále nahoru, dolů přes šest věží po krásné světlé skále. Slézá se dolů přes Gebirgsjägersteig anebo Ari Schübel (B/C) a je na závěr dost vysilující. Pletl jsem už nohama a jen ledová koupel v zelenkavém Laserzsee mě zase nakopla. Panoramatickou vzpomín-

B Tafel

Laserz D, Kl. Laserzkopf, Lienzerské dolomity

Celé panoráma megaferraty – Laserz na Kl. Laserzkopf vlevo a Panorama klettersteig po hřebeni až na Gr. Sandspitze zcela vpravo

ku můžete lézt i opačně. Začít u jezera, vylézt na Grosse Sandspitze a pokračovat pod Roter Turm. Ve dvou místech jsou rovněž cedulky s nouzovým sestupem. K  ferratě Laserz jsme vyrazili z  parkoviště po Rudi Eller weg směrem na Karlsbaderhütte. Hned za závorou odbočíte doleva do lesa a potom se po nádherných loukách kolem dvou malebných chaloupek dostanete pod stěnu. Večer jsme na terase jedné z nich přespali. Je odtud luxusní výhled na celé panorama štítů. Jdeme zase asi dvě hodiny pod nástup. Ferrata se zvolna klikatí vzhůru a vy se neustále kocháte neuvěřitelnou krajinou okolo a pod vámi. Hlavně vás upoutají věže Gamswiesenspitze s  ferratou Madonna naproti a Seekofel v dálce nad jezerem, taky s fermatou za C. Z vrcholu slézá Janička dolů a já běžím nahoru pod Roter Turm, nádherně oranžovou a převislou, s jedním „osmcéčkem“. Ještě si to tak „routnout“ po cestě od jedné ferraty ke druhé, to by bylo něco… A na chatě Karlsbader dostaneme nejlevnější pivo z  celých Alp. Zapomněl jsem totiž peněženku v autě – to bylo kázání Janičce: „Nikdy nesmíš nechat peněženku v autě!“ – Janička teď káže mně a vyštrachá euro šedesát. To je bohatství. Jdu s tím za po27

FERRATY OČIMA RT

Magický Säuleck nad překrásným údolím Dösener Tal s jezery

leží. Stezka stoupá po šikmé žulové rampě k první kolmé stěně za D/E a potom rozeklaným hřebenem s výhledy do údolí na hřeben Ankogelu, 3.246 m a Hochalmspitze, 3.360 m. Skvělé skalní lezení po poličkách a spárách s dobrým třením na černé žule. Těžká místa lezu jen skálou. Osamělý v celé stěně a na celém Säulecku – působivý pocit. Konečně nad hranicí tří tisíc. Zážitek je to pro mě ohromný. Je krásné dopoledne, ale hrozí deště, proto jsou turisté jen na úpatí. Je vidět až na Giessener hütte pod Hochalmspitze a  celé údolí Maltatal přede mnou, kam pojedeme večer. Odsud bych tam seběhl rychleji, než tam dojel autem, a  vyběhl ještě Detmolderem na Hochalmspitze. Byla by to překrásná kombinace v jeden den. Láká, láká to. Ovšem v poledne přichází déšť a Janička by to také sama neobjela. To už jsem dole na chatě, dáváme si se ženou, která mě tu čeká, jedno velké poctivé pivečko za čtyři eura – „Gässer a cítíš se besser“ – a cítíme se lépe, i když nás cestou zadarmo zalévá déšť. Oproti Dolomitům v Lienzi zase ryzí divoká kamenná příroda a černé štíty. Přejíždíme přes Spittal a Gmünd do Maltatalu k vodopádu Fallbach. Fallbach E, parádní exponované lezení

Säuleck D-E, pohled z ferraty na Dösensee u chaty Arthur Von Schmidthaus

hlednou servírkou, ať mi za to odměří pivo. Směje se a přinese jedno malé. To je radosti. Druhý den, po romantické noci u chaloupky – žádní jeleni ani medvědi nepřišli – konečně vyrážíme na třítisícovky. Vypínají se naproti Lienzských Dolomit, na druhém břehu řeky Drau. Säuleck (D/E, 440 Hm/1.640 Hmú), Artur-Von-Schmid-haus, 2.270 m, Säuleck, 3.086 m, Ankogel Gruppe Nejvýše položené „éčko“ v  Alpách. Přes Mallnitz u  nádraží vjedete do údolí Dösener Tal. Úzkou cestou stoupáte do výšky 1.448 m. Jsou tam dvě malá parkoviště a na nich samé české SPZ. (Druhý den pod Hochalmspitze za hřebenem zase samé rakouské.) Tady začíná dlouhý, téměř tříhodinový výšlap překrásným údolím kolem mohutného skotského dobytka na Artur-von-Schmid-haus u  jezera Dösensee. U chaty je ranč a stádo koní. Je to dost náročné, ale kouzelné. Jezera, říčka, vodopády, louky, bažiny, lesy, balvany a ta veliká chlupatá zvířata s ohromnými zahnutými rohy, která musíte obcházet. Nad chatou je ledovec z  balvanů, balvanovec, jím prudce vzhůru stoupáme pod nástup ferraty ve výšce 2.670 m. Mačky tady v létě nepotřebujete, ačkoli sníh tu 28

Fallbach (E, 240 Hm) Maltatal, Koschach, Ankogel Gruppe Vodopád nepřehlédnete, už z dálky na vás volá. Parkoviště je přímo naproti. Prostě nádhera, krásná stěna, úžasná expozice a  konečně zase pořádná ferratová darda. Tak to je „E“, jak se patří. Je to jako na skalách. Čím blíž do údolí, tím tvrdší klasifikace. Horská ferrata za E je „déčko“ v údolí. A tady se poprvé naplňuje má vize budoucnosti – tenké ocelové jisticí lanko kopíruje skálu místy jen na jištění. Zde je opravdu několik povinných lezeckých úseků s jedním lankem. Jinak jsou lana dvě. Hrubé na držení a tenké na jištění. Lanový most odděluje část za D (spíš D/E) od pořádného a dlouhého „E“. Janička si obouvá lezečky, já sandály a spěcháme se západem slunce pod vodní tříšť. Nádherná kolmá žlutá skála, spáry, poličky a rajbasy. Nějaké úseky dávám čistě, trošku se i  vybojím, kdo by chtěl sklouznout tři čtyři metry natvrdo. Bojím se i o Janičku, navnadil jsem ji, že je to pohodlná ferratka na dobrou noc, jinak bych ji sem nedostal. Lezla s přehledem. „To je nádhera, že? Jsi šťastná? Vidíš, že jsi šťastná. Kdybych tě zas nepřemluvil…“ – „Hlavně že ty jsi šťastný!“ – „Já jsem ob-

Fallbach s extrémní ferratou E podél vodopádu

rovsky šťastný, že jsme tu spolu a že jsi šťastná.“ – „Já bych byla šťastná i dole.“ – „Ne, to bys nemohla být tak šťastná, to by ti bylo líto.“ – „Tobě by to bylo líto.“ – „No, bylo, nemohl bych být tak obrovsky šťastný, že lezeš se mnou…“ Naše klasické bláznivé dialogy v horách. Seběhneme dolů k  autu, dole zima jak… Slunce už je za horami. A vjíždíme, spíš se sápeme, úzkou polobetonovou a polokamenitou cestičkou prudce vzhůru do údolí Gössgraben pod Gösskarspeicher, přehradu ve výšce 1.700 m. Na příjemné loučce u pohádkové chaloupky za řekou parkujeme a spíme. Dobrou noc.

To je nyní všechno a na čarokrásnou Hochalmspitze vylezeme příště. Čímž podle mých zkušeností uzavřeme pět nejnáročnějších horských ferrat Rakouska, kam řadím Königsjodler, Bert Rinesch v  Totes Gebirge, Johann, Säuleck a  právě Detmolder Grat na Hochalmspitze. Všechny, kromě Detmolderu (to je nějaký omyl, Detmolder je fest náročný), jsou ohodnoceny trojkou, nejvyšší známkou náročnosti podle ferratové bible: Klettersteigführer Österreich. Přejeme nádherné, dobrodružné výlety za poznáním! text a foto

Rostislav Tomanec

Fotosoutěž Příroda a lezení Již 3. ročník fotografické soutěže webu Lezecká Revue a časopisu Montana je tady! Svá fotografická díla můžete přihlašovat až do 31.11.2013 Pro 3. ročník vyhlašujeme tyto základní kategorie:

Hory a příroda (krajiny, panoráma) Lezení (člověk a hory, skály, bouldery…) Experimentální fotografie na lezecké téma (koláže, montáže) Hodnocení fotografií Letos jsme se rozhodli, že to necháme především na vás. 1. V průběhu soutěže vypíšeme několik druhů cen. V hlasování pak vyberete ty ceny, kterými chcete odměnit autory nejlepších fotek. 2. Po 31. 11. 2013 ve fotogalerii na webu fotosoutěže rozhodnete hlasováním, které 3 fotky z každého tématu jsou podle vás nejzdařilejší, a jejich autoři získají vámi vybrané ceny. Výsledky budou zveřejňovány na webu LezeckaRevue.cz a v časopise Montana.

Více na webech foto.lezeckarevue.cz nebo montana.cz

PORTRÉT

Il Mago

G

kouzelník

Portrét jednoho z nejvýznamnějších průkopníků světového volného lezení Maurizia Zanolly, známého ve světě lezení zejména pod přezdívkou Manolo Manolo je velmi zajímavá a svérázná postava sportovního lezení. Patří k nejznámějším tvářím tohoto lezeckého odvětví v Itálii, kde byl prvním, kdo přelezl cestu obtížnosti 8b. Vždy dával přednost lezení v kolmých až mírně převislých plotnách, kde své umění nejistých pohybů po miniaturních chytech a stupech dotáhl k dokonalosti. Nikdy se nezúčastnil závodů v lezení, naopak daleko raději se o samotě věnoval tvorbě nových cest ve svých domovských oblastech Totoga a Val Noana v Pale di San Martino nebo v Baule ve Vette Feltrine. Manolo vždy kladl při lezení důraz nejenom na fyzické schopnosti, ale také na psychickou náročnost spojenou s minimem fixního jištění. Jeho cesty na skalách a v horách jsou proto dodnes velmi respektované a také relativně málo opakované. Ačkoliv o sobě Manolo tvrdí, že je jeden z mála dinosaurů, kteří přežili celé lezecké období od sedmdesátých let až do dnešních dní, zraje jako víno. V roce 2006, ve věku 48 let, přelézá ve švýcarské oblasti Saint-Loup své první 9a – cestu Freda Nicolea z roku 1993 „Bain de Sang“. O dva roky později pak ve stejné lezecké oblasti zopakuje linii Francoise Nicolea „Bimbaluna“ obtížnosti 9a+. Otevírá rovněž několik vícedélkových cest v horách s velmi vysokou obtížností. V roce 2009 přelézá svůj dlouholetý projekt „Eternit“ za 9a, ke kterému poznamenává: „Za 11 minut a 38 sekund se mi podařilo udělat 60 pohybů mého života.“ Svůj doposud nejtěžší prvovýstup se rozhodne zdokumentovat filmovou řečí a stejně jako on sám je i výsledný film „Verticalmente Démodé“ (Svisle staromódní) velmi originální. Manolo není zajímavý jen svými výkony. Obdivuhodná je i jeho životní filozofie a nezvyklý přístup k samotnému lezení, což se mu podařilo přenést i do šestnáct a půl minuty trvajícího snímku, se kterým přicestoval na jaře letošního roku na festival Hory a město do Bratislavy. Naše první setkání ve slovenské metropoli bylo neplánované na Novém mostě přes Dunaj cestou na jeho přednášku. Bylo neuvěřitelné, co jsme si za těch pár minut stihli říct, byť s Pepem těch italských slovíček, pravda, moc neznáme. Hlavně si postěžoval, že nemůže lézt, protože v zimě na náledí před svým domem uklouzl a poranil si rameno. Na začátek svého vyprávění pak věčně usměvavý Manolo neznalost cizího jazyka omlouvá: „Abych vyjádřil slovy to, co vám chci doopravdy říct, to nedokážu dost dobře ani v italštině.“ Mám podobný pocit – asi úplně přesně nedokáži slovy popsat, jak ojedinělé toto setkání s lezeckou legendou bylo.

30

Na začátek vyprávění svých příběhů o lezení v  horách a  o  horolezectví se musím přiznat, že je velmi zvláštní, když o nich povídám na podobných místech, jako je Bratislava. Kdysi jsem totiž odešel z města, abych žil v horách, a připadá mi proto neobvyklé, když se pak do města navracím, abych o horách vyprávěl. Další pozoruhodnou věcí je, že když mám přiblížit svůj život lezce a horolezce, bez fotografií to dost dobře nejde. V tom vidím problém, protože když jdu lézt, první věc, kterou vytáhnu z batohu a nechám ji doma, je většinou fotoaparát. Je to trochu protiklad k  tomu, co se děje dnes, kdy lidé berou do rukou fotoaparáty téměř při každé příležitosti. Fotografování je v dnešní době tak snadné a jednoduché… Je s podivem, jak málo se mi za ty roky podařilo nashromáždit fotek z lezení. Na druhou stranu mám zase o to více zážitků a pocitů. A neuvěřitelných 55 let mi trvalo, než jsem natočil svůj první dokumentární film… Zvláštní, že mne v mládí lezení, hory a horolezectví tak okouzlily. Pro mé rodiče, prarodiče a všechny okolo totiž život končil tam, kde končily louky za naším domem. V té době bylo nejdůležitější vydělat si na živobytí a mít co k  snědku. Je proto podivné, že jsem se i  přesto stal horolezcem a  alpinistou, i  když

mi v  dětství hory naháněly velký strach. Bál jsem se jich, protože hory byly považovány za místo, kde se nedá žít. Jednou jsem se ale probudil a zatoužil poznat končiny, kde slunce ráno vychází a večer zapadá. Stal jsem se horolezcem, přestože v naší rodině žádná lezecká nebo horolezecká tradice nebyla. Od začátku mého lezení jsem se na hory díval jinak, než bylo zvykem. Snažil jsem se lézt na ně co nejčistším způsobem a  etikou, s  minimem umělých pomůcek. Nezáleželo mi jen na tom, abych vylezl na vrchol. To, co pro mne bylo důležité, byla kvalita – způsob, jakým jsem se na vrchol dostal. V  sedmdesátých letech jsem hlavně opakoval dolomitské klasiky – na Marmoladu, Civettu, Monte Pelmo nebo Pale di San Martino. Obtížnostní stupnice byla v tom období ukončena šestým stupněm. Připadalo mi to velmi arogantní, protože jsme kvůli tomu nemohli tušit, až do jakého stupně dokážeme lézt. Netrvalo to naštěstí dlouho a  šestý stupeň se stal minulostí. Koncem sedmdesátých let – v  sedmdesátém osmém devátém roce, mne přestalo uspokojovat přelézání starších cest. Chtěl jsem zkusit něco těžšího, co předtím nikdo jiný nelezl, na čem bych si mohl otestovat své schopnosti. Lidé mi často říkali, že tu či onu cestu je nemyslitelné přelézt. Postupně jsem ale často zjišťoval, že to možné je, jen je to o hodně, hodně těžší než bylo zvykem. Díky tomuto zjištění jsem už koncem sedmdesátých let lezl cesty na úrovni 7c, a na on sight – bez přípravy, zdolával výstupy s obtížností 7b, 7b+, a to i v horách nebo ve velkých stěnách. Možná to nebyl zrovna nejideálnější způsob, jak přelézat tyto cesty. Lézt například na Torre Trieste v oblasti Civetty na 900 metrů vysokou stěnu jen s devíti skobami bylo asi opravdu troufalé. Tímto způsobem jsem přistupoval k lezení nejenom v Dolomitech, ale také v Alpách. Hory se mi hodně líbily také v zimě, zejména těžké severní stěny. Zvědavost mne dovedla až do Himálaje, kde jsem se také pokusil lézt. Neměl jsem ale dostatek zkušeností, které jsou potřeba, aby

člověk vylezl tak náročnou stěnu jako je ta na Manaslu. Naše výprava byla v tomto ohledu velmi ambiciózní. Byli jsme jedni z prvních, kteří se pokoušeli lézt na osmitisícovku alpským stylem bez podpůrného kyslíku, bez nosičů – a bez zkušeností. Na mé další působení v Himálaji měla značný vliv zejména skutečnost, že to bylo velmi drahé – účast v expedici mne stála hodně peněz. Navíc mne překvapilo, jak bylo vše organizačně i byrokraticky náročné. Pamatuji si, jak jsem byl šokovaný, když mi měly nést těžký batoh děti, které měly dvanáct nebo třináct roků, z čehož jsem měl velmi divný pocit ještě dříve, než jsme došli do základního tábora. I přesto se nám podařilo dolézt do značné výšky – do 7.800 metrů. Pro výstup jsme si ale nezvolili nejvhodnější období – hodně sněžilo a  podmínky ve stěně byly opravdu hrozné. Postup po strmých svazích hory byl nesmírně náročný. Naše ambice ale byly značné, takže jsme se i přes nepřízeň počasí snažili stoupat dále. Při stavbě dalšího výškového tábora nás ale zasypala lavina. Důsledky nebyly nijak zvlášť tragické, celá naše skupina ale musela slézt dolů bez rukavic a cepínů. Bohužel, tato zkušenost přišla některé mé kamarády velmi draho, protože jim museli později amputovat prsty na rukou. Díky těmto silným zážitkům jsem si pak po návratu domů kladl logicky otázku, jestli je tento druh horolezectví opravdu to, co chci dělat i nadále. V  té době mi na lezení nezbývalo příliš mnoho času. Musel jsem chodit do práce, abych se uživil, a tak jsem celé léto trávil v zaměstnání. Zbývalo mi chodit do hor v zimě. V  Dolomitech ale není zimní horolezectví zrovna jednoduché. Proto jsem začal hledat nová pohoří, nové lezecké oblasti a nová místa, kde by se dalo lézt i v zimě v době, kdy jsem byl bez práce a mohl se tak naplno věnovat své oblíbené činnosti. Tehdy jsem si všiml, že ve Středozemí, na ostrovech u pobřeží Itálie i Francie, je velmi mnoho krásných skalních oblastí. Bylo to před dobou sponzorů, kdy se ještě k jištění nepoužívaly nýty. Jednalo se tedy o velmi dobrodružné období, kdy jsme objevovali nové linie a zkoušeli lézt,

Dvě legendy skalního lezení v Dolomitech – Igor Koller a Manolo – si během setkání na festivalu Hory a město v Bratislavě měly co říct…

Manolo ve své cestě z roku 1995 s názvem „Baby Rabbit“

V roce 2001 Manolo přelezl v italské Celvě linii Rolanda Larchera pojmenovanou „L‘Arte di Salire in Alto“. Jedná se o jednu z prvních italských sportovních cest s obtížností 8c.

cokoliv se nám zachtělo v absolutně nelezených stěnách. První seznámení se sportovním volným lezením u  mne proběhlo, když jsme poprvé přijeli do Verdonu. Návštěva pověstného skalního kaňonu na jihu Francie měla na mne zásadní vliv. Byl jsem šokovaný kvalitou skály a také pocitem jistoty, který mi dodávaly nýty, jimiž byly cesty trvale odjištěny. Mohli jsme lézt až na hranici svých fyzických možností a nezemřít! Zdálo se mi to až neskutečné. Když jsme se vrátili zpět do Itálie, ihned jsem začal v Dolomitech v okolí svého domu hledat oblast, kde by se dala podobná zkušenost z Verdonu zopakovat. Objevil jsem nádhernou stěnu na úbočí 1.705 metrů vysoké hory Monte Totoga, kde jsem ale nýty nechtěl zpočátku použít. První cesty, které jsem v této oblasti vylezl, byly proto neskutečně nebezpečné. Skalní stěna zde není až tak vysoká, má jen nějakých 150 až 200 metrů. Je asi neobvyklé, že jsem na této poměrně malé skále riskoval daleko více, než během celého svého dosavadního horolezeckého života. V této neskutečně náročné stěně jsem hledal co nejtěžší linii. Zárodek cesty s názvem „Il Mattino dei Maghi“ – Jitro kouzelníků, se mi ale zdál být příliš obtížný na to, abych se o něj vůbec pokusil. Cesta byla nadmíru nebezpečná. Tehdy jsem do skály zatloukl své první dva

31

PORTRÉT

takže v té době se jednalo skutečně o velmi neobvyklý plán. Vyrazili jsme bez jídla a tekutin, s jedním 9mm lanem, se kterým bylo v Yosemitech v té době zakázáno lézt. Chybělo málo a  skoro se nám to i  podařilo. Myslím si, že z hlediska mého vývoje jako sportovního lezce se jednalo o jeden z nejvýznamnějších milníků. V Yosemitech jsem pak zlezl i další cesty – „Salathé Wall“ nebo Half Dome a jiné kratší cesty v oblasti. V té době jsem opravdu hodně přemýšlel, co chci dělat dále, co se mi u lezení líbí, a čemu bych se opravdu rád věnoval nadále. Vrátil jsem se do Itálie a dospěl k zjištění, že nemusím chodit daleko, abych našel úžasný terén na nové cesty a projekty. Stačilo jen zajít kousek za dům, protože v Dolomitech se nacházely neskutečné možnosti. V dalším období se mi v nich také podařilo uskutečnit několik velmi těžkých výstupů. Zajímavou skálu jsem také našel v  chorvatské Paklenici. Hodně jsem o ní slyšel, a tak jsem se k ní v roce 1987 vydal z Dolomitů během maratonce. Každý den jsem jako Forrest Gump uběhl 50 kilometrů, až jsem se nakonec dostal pod vyhlédnutou stěnu a  začal lézt. Vznikla tak cesta s příznačným názvem „Il Maratoneta“ – Maratónec1. Tehdy jsem také na kolmém útesu v chorvatském Dvigradu na Istrijském poloostrově odjistil známou cestu Malvazija2, kterou jsem přelezl o  rok pozdě-

Maurizio „Manolo“ Zanolla

nýty. Na vrchol jsem pak dolezl živý a  celý. Možná se to zdá být nepochopitelné, ale ty dva nýty dodnes představují zřejmě největší vnitřní souboj mého lezeckého života. Kostky byly ale vrženy, nýty osazeny, a  já mohl pokračovat v cestě sportovního lezce. Díky této nové filozofii jsem mohl velice rychle postoupit k cestám obtížnosti 8b a 8c. Změnil jsem způsob přístupu k lezení. Už jsem se nemusel při lezení bát, že zemřu. Nebylo už potřeba riskovat svůj život pokaždé, když jsem vyrazil do hor. Z lezení se najednou stala příjemná hra, přestože jsem díky své lezecké tradici nýty umísťoval daleko od sebe. Někdy mezi nimi byla docela velká vzdálenost… Mé další lezecké období bylo poznamenané setkáním s Robertem Bassim. Byl to on, kdo mne pozval do oblasti Valle del Sarca, kde doposud nebyly žádné cesty. O pár let později se to ale, bohužel, obrátilo a na můj vkus sem začala chodit lézt velká spousta lidí. Měnilo se celé lezení, prostředí, ve kterém se lezecká komunita pohybovala. Do skal přicházelo o mnoho více lidí než dříve a řada z nich si u lezení dovolila stále více věcí akceptovat. V tom období se začaly také organizovat závody ve sportovním lezení, které mne pří-

32

liš nepřitahovaly. Přestože jsem jako chlapec často vítězil na gymnastických závodech a byl jsem také výborný běžec, nikdy jsem se lezeckých soutěží nezúčastnil. Mé závodění v mládí mi totiž nikdy pocit potěšení nepřineslo. Nechápal jsem, proč bych měl lezení, které mi dávalo tolik radosti, změnit na něco tak bolestivého, jako jsou závody. Měnila se také převislost lezených cest. Abych byl schopen lézt v převislých stěnách, potřeboval jsem stále více síly. Patřil jsem k  prvním, kteří se do podobných těžkostí pustili. První pokusy o lezení těchto cest byly ale dost zbytečné – jen jsem spálil veškerou energii, co jsem v sobě měl. Byl to ale na mé lezecké cestě potřebný krok. Abych se v  lezení dostal dále, musel jsem podstoupit tuto zkoušku ohněm. Postupem času jsem ale cítil, že si potřebuji v  lezení udělat přestávku na uvažování. V procesu přemýšlení o svém dalším působení na skalách jsem odcestoval do Yosemit v Kalifornii... Bylo úžasné přijet do této Mekky volného lezení, vylézt z auta a po pěti minutách chůze být ve velké stěně. Měl jsem tehdy velmi ambiciózní projekt. Chtěl jsem vylézt volně cestu přes Nos na El Capitana. Bylo to v roce 1987,

Během lezení v italské oblasti Nomesino v roce 2007

Il Mago – kouzelník na skále 1 Tato 15metrová cesta se doposud dočkala pouze tří opakování, které uskutečnili Uros Perko, Slovinsko (2001), Marko Lukič, Slovinsko (2002) a Ivan Lisic, Chorvatsko (2013). 2 Prvního opakování se cesta dočkala až po 22 letech. Po deseti dnech tvrdé dřiny cestu přelezl 28. prosince 2010 americký lezec Cody Roth a výstup ohodnotil stupněm 8c+.

ji. Jedná se pravděpodobně o první dvě cesty klasifikace 8c na světě. Tehdy jsem měl taky touhu zastavit se, nechodit tak často lézt. Snil jsem o tom postavit si dům a usadit se. Pak jsem začal lézt na různé italské historické monumenty – památky. Byla to skvělá propagace horolezectví u obyčejných lidí. Některé z těchto výstupů byly dost snadné, některé z nich už bych ale lézt nechtěl, protože na mnoha budovách byly cihly staré až 800 let. Lézt po nich sportovně na hranici svých možností není až tak bezpečné. V mém lezeckém životě jsem lezl dost často sólo. Tento styl lezení pro mne znamenal mnoho. Na skalkách se mi podařilo lézt bez lana cesty do stupně obtížnosti 8a, v horách a ve velkých stěnách jsem pak vysóloval cesty za 7c. Ve své době se jednalo o dost vysoké stupně obtížnosti pro lezení stylem free sólo. Hodně se mi líbí zimy v  horách – sníh a hory okolo. I díky zdravotním potížím jsem se dal na lyžování. Měl jsem přátele, kteří s lyžemi trávili celý svůj život a cestovali s nimi po celém světě – jezdili do Jižní Ameriky nebo do Himálaje. Na lyžích stáli pořád. Často mne na své cesty zvali a já občas jejich pozvání přijal. Jedno z takto navštívených míst se mne dotklo zvláštním způsobem – je jím Libanon. Nikdy předtím bych si nepomyslel, že v  Libanonu mají sníh. Přitom se v této zemi východního Středomoří nachází horský řetěz s  nadmořskou výškou přesahující tři tisíce metrů. Byli jsme jedni z prvních, kteří se do těchto končin dostali hned po konci občanské války na přelomu osmdesátých a devadesátých let, a byli jsme tam úplně sami. Kromě toho se mi hodně zalíbilo Norsko – země nad severním polárním kruhem a tamní hory, které spadají přímo do moře. Na lyžích jsme v nich traverzovali velká sněhová pole a dělali dost náročné přechody na lyžích. Tehdy jsem pochopil, proč mají Norové více než sto názvů pro sníh... V posledních letech jsem mnohem častěji začal jezdit do Himálaje, Patagonie a Grónska. Pokaždé se ale rád vracívám do našich hor. Jak říkávám s nadsázkou: „Když už nemohu lézt na vysoké hory, obracím svou pozornost na menší hory ve své domovině.“ Na lezení v Dolomitech se ale také začínám dívat jiným způsobem než dříve. Začali mne zajímat lezci, kteří dělali těžké cesty a používali přitom nýty, které osazovali zezdola – ze země. Tito

Čtyřdélkovou cestu „Solo per vecchi guerrieri“ – Jen pro staré bojovníky, vytvořil Manolo odspodu v roce 2006. Nejtěžší délka je ohodnocena stupněm 8c/9a.

mohl přelézt i těžší cesty. Je to velice zajímavý a zvláštní proces, protože jsme dvě osobnosti, co takto společně trénujeme. Jedna, která si všímá všech těch bolestí, útrap a  těžkostí a  říká si: „Musím jít domů, to už stačí!“, ale taky druhá, která chce jít stále dále a zkouší stále těžší a těžší věci…

Manolo v roce 1987 v Paklenici ve své cestě „Il Maratoneta“, která byla doposud přelezena pouze čtyřikrát

lidé dost rozdělovali lezeckou komunitu. Někteří je obdivovali, jiní zatracovali. Chtěl jsem se o něco podobného pokusit také. Nechtěl jsem zůstat sedět doma na židli a představovat si, jaké by to bylo, udělat si nějakou novou cestu, u které bych mohl nýtovat od země. Tak vznikla cesta „Solo per vecchi guerrieri“ – Jen pro staré bojovníky. Než jsem s  touto cestou začal, neměl jsem opravdu blízko k tomu, abych nadobro skoncoval s lezením. Samotný prvovýstup neprobíhal úplně bez potíží. Když jsem dolezl k prvnímu obtížnému úseku, museli jsme se vrátit domů, protože kamarádovi Federicu Gordovi se udělalo zle. Bylo mi líto zahodit celý den, který sotva začal. Vrátil jsem se do stěny a barbarsky se sám odjistil. Se sebejištěním jsem tak vylezl první dvě délky, které jsou docela dlouhé s obtížností 7b a 7c. Osadil jsem v nich 4 nýty, což bylo docela dost nebezpečné, protože nad čtvrtým nýtem hrozil pád až na zem. Tehdy jsem pochopil, že je určitě lepší mít nablízku společníka, se kterým se můžeme odjistit navzájem….3 Také jsem začal mít potřebu konfrontovat se s  některými extrémními cestami v  jiných oblastech, abych zjistil, kam jsem se až v mé lezecké cestě dostal, pokud jde o  lezeckou techniku, a jak daleko se se svou výkonností ještě mohu posunout. Odjel jsem tak do švýcarské oblasti Saint-Loup s podobným charakterem lezení jako v mých domovských skalách. Podařilo se mi zde v průběhu dvou let přelézt dvě těžké cesty – „Bain de Sang“ od Freda Nicolea a  „Bimbaluna“, kterou vytvořil jeho bratr Francois. Obě linie se mi přitom podařilo zdolat velmi rychle. Znamená to tedy, že buď u nich není v pořádku stupeň obtížnosti a cesty jsou lehčí, nebo jsem měl dostatečnou rezervu, abych je vylezl. Od té chvíle se ze mne stal opravdový sportovec. Začal jsem totiž poprvé v  životě cíleně trénovat, abych 3 Cesta má doposud pět volných přelezení – Manolo (srpen 2006), Mario Prinoth (17. října 2006), Riccardo Scarian (7. srpna 2007), Jenny Lavarda a Marco Ronchi (5. říjen 2009) a Iker Pou (červen 2010).

V roce 1988 přelezl Manolo v chorvatském Dvigradu cestu „Malvasia“, která se dočkala prvního a zatím posledního zopakování až po 22 letech

Rozhovor s kouzelníkem 12. dubna 2013, Aupark, Multiplex Cinema City, Bratislava Musím se přiznat, že první zmínku o tobě jsem zaregistroval ještě ve starém Hotejlu4, kde jsem se dočetl o druhém přelezení „Cesty přes rybu“ v  jižní stěně Marmolady5. Popisovaly se tam docela hrůzostrašné historky. Jak se na tento výstup díváš s odstupem času? Při prvním pokusu o výstup přes Rybu s námi ještě nebyla Luisa Iovaneová. Byl tam Roberto Bassi, Heinz Mariacher, Bruno Pederiva a já. První těžký úsek lezl jako první Heinz, který již cestu trochu znal. Když jsme pak dolezli do míst, která již neznal, snažil se jít stále dál. Těžký úsek se mu ale nepodařilo přelézt. Vrátil se a povídá mi: „Běž ty!“ Říkám: „Je pozdě, jdeme domů.“ Byl neústupný: „Ne, ne. Jen běž!“ Dal mi nějaký materiál a nutil mne jít těžké místo vyzkoušet. Doposud lezl všechno na prvním konci lana, já se celou dobu výstupu vezl jako druhý. Cítil jsem se díky tomu trochu provinile, a tak jsem si řekl: „No co, vyzkouším to. Beztak dolezu jen tam, kam on. Stejně to nepřelezu, vrátím se a půjdeme dolů.“ Dolezl jsem tam, kde skončil Heinz, ale těžké místo jsem přelezl bez pro4 Hotejl 1/85, článek Dobrodružství s rybou 5 Cestu přes rybu otevřeli ve dnech 2.–4. 8. 1981 Igor Koler a Jindřich Šustr a svůj výstup ohodnotili stupněm VII/A0 a A1. V  následujících letech se o  cestu neúspěšně pokoušela řada lezeckých družstev. Prvním, komu se cestu podařilo ve dnech 18. - 20. 8. 1984 zopakovat, byli Heinz Mariacher, Luisa Iovaneová, Bruno Pederiva a Manolo. Jejich hodnocení obtíží znělo VII+/A4. Druhé zopakování cesty pak uskutečnili Wolfgang Güllich, Kurt Albert a Christoph Stiegler (září 1984). První zimní výstup pak podnikli Maurizio Giordani, Franco Zenatti a Paolo Cipriani (16.-20. 3. 1986). První volné přelezení (7b+) podnikli Heinz Mariacher a Bruno Pederiva (16. a 17. 8. 1987). První sólovýstup má na svědomí Maurizio Giordani (3. 8. 1990). První, komu se cestu podařilo vylézt stylem free sólo, byl Hansjörg Auer (29. 4. 2007).

33

PORTRÉT

blémů. Pokračoval jsem dále. Po dvaceti, dvaceti pěti metrech jsem si uvědomil, že pod sebou nemám jediné jištění. Nezabil jsem si tam jedinou skobu. Mí spolulezci byli hluboko pode mnou. Přitom to nebylo vůbec lehké lezení – bylo to tak za 7b, 7b+. Do jediné dírky ve skále jsem pak strčil prst a přemýšlel, jak osadit skobu do skály, ve které už další dírky nebo pukliny nebyly. Bylo to téměř nemožné. Žádnou skobku se mi opravdu zatlouci nepodařilo, navíc mi dolů spadlo kladivo, které jsem ani neslyšel padat. Tak jsem tam zůstal stát a hotovo. Stmívalo se. Najednou byla úplná tma. Stál jsem 25 metrů nad poslední skobou v koutě, v noci, bez ničeho. Nemohl jsem tam zůstat spát ani lézt dále, to bylo jasné. Nemohl jsem se ani vrátit dolů. Podíval jsem se ještě jednou, co všechno mám na sedačce. Objevil jsem háček, který jsem v životě nepoužil. Říkám si: „Možná to bude řešení.“ Tak jsem ho dal do té dírky a volám dolů: „Pokusím se sjet dolů.“ Byla to velmi zajímavá zkušenost. Jednalo se o kout, který byl docela nebezpečný. Přesto se mi podařilo vrátit se dolů na štand. Jak jsem se dozvěděl až později, mí kamarádi se během mého sestupu všichni odvázali z lana. Na laně jsem byl úplně sám… Když jsme se pak do stěny vrátili o rok později, cestu jsme již dolezli až na vrchol. Nad Rybou jsem přitom přelezl dvě těžké délky on sight. Vytáhl jsem to, i když jsem terén vůbec neznal. Když se na tento výstup dívám zpětně, vidím jej už trochu pokřiveně, protože jsem se pak do Ryby už nikdy nevrátil. Cestu jsem otevřel, zase zavřel, a jako bych na to už taky trochu zapomněl, protože to bylo už strašně dávno. Je to trochu škoda. Přitom jsem si už několikrát říkal, že se tam vrátím a cestu si opět zopakuji. Zkusím ji přelézt znova. Na Marmoladu jsem nechodil nějak často. Hlavně, když jsem pracovat jako horský vůdce. Určitě je to ale škoda, že jsem se tam nevrátil. Docela by mne zajímalo porovnat, jaký jsem byl tehdy lezec, a jaký jsem dnes. Dnes je tam nějaké jištění – smyčky, omotané hodiny, skoby, možná Adam Ondra a Maurizio „Manolo“ Zanolla aneb Kouzelník se svým učněm. Manolo k fotografii dodává: „Nejmladší a nejstarší lezec, který přelezl 9a+. Mezi námi je prostor pro vás!“

Maurizio „Manolo“ Zanolla v italském Nomesinu v listopadu 2007 během filmování reklamy pro firmu La Sportiva. (Reklama je k vidění např. na adrese http://www.youtube.com/watch?v=uHbK--JC66g.)

i nějaký nýt. Tehdy jsem s sebou neměl vlastně nic, jen dvě skoby. A byl jsem vlastně na začátku kariéry sportovního lezce. Bylo by určitě zajímavé se tam vrátit a porovnat, jak jsem cestu lezl tehdy, a jak bych ji lezl teď. Když si ale vzpomenu na svou poslední lékařskou zprávu, zdá se mi, že se tam bohužel nevrátím ani letos… Luisa Iovaneová, Manolo a Bruno Pederiva v bivaku během prvního zopakování „Cesty přes rybu“ v jižní stěně Marmolady v roce 1984

Pak jsem tě poprvé uviděl díky krátkému, asi 5 min dlouhému filmečku, který se dokonce objevil v televizi a my si jej stihli nahrát na video6. Určitě si na něj budeš pamatovat, protože dost lezců u nás si pak začalo shánět puntíkované elasťáky... Tak to je zajímavý příběh. V té době jsem spolupracoval s firmou Sector, která vyrábí sportovní hodinky. Nejedná se v podstatě o film, spíše jen o netradiční reklamu mého sponzora. Projekt to byl ale zajímavý, protože jsem během něj měl v plánu vylézt sólo nejpěknější cesty na Marmoladu a Civettu. Počasí nám ale nepřálo, a tak jsme nakonec museli náš záměr zúžit na menší lezecké oblasti. Na těch kalhotách je legrační skutečnost, že když jsme začali filmovat, neměl jsem s sebou nic na lezení. Štáb mi proto poskytl triko i kalhoty, které jsem pak měl po celou dobu natáčení. Kalhoty tedy nebyly vůbec moje… 6 Film s  označením Manolo – freeclimber, Dolomites 1992, je možno zhlédnout na adrese https://www.youtube.com/watch?v=IJ4KSZ_yx84.

34

Ve kterých oblastech tedy film vznikal? Nejprve se točilo v oblasti Sella v Dolomitech, pak na Pale di San Martino a Sass Maor. Těžký lezecký úsek, kterým svůj filmový výstup začínám, se pak nachází v oblasti Totoga. Jednalo se o velmi těžké a nejištěné 7c po malých chytech. Nejtěžší úsek je až nahoře 25 metrů nad zemí. Je to opravdu velmi obtížná cesta. Dneska jsou v ní tři nýty, i tak ji ale nikdo neleze. Nemá mnoho opakování, přitom je to „jen“ za 7c. Je to přitom zajímavá cesta se zvláštním lezením s hodně neobvyklými pohyby. Přiznávám, že potřetí jsem si už na tebe sáhl doopravdy prostřednictvím výstupu na skalní věž Aguglia di Goloritzé na Sardinii. Velmi by mne zajímal příběh, jak ses k Sardinské jehle vůbec dostal... V roce 1978 nebo 1979 jsme odjeli na Sardinii za prací. Svou první cestu jsem tam udělal v oblasti Cala Gonone. Byla za 6b, 6b+. Neměl jsem s sebou mnoho lezeckého materiálu, takže zůstala bez fixního jištění. Dneska je na dvě délky, ohodnotili ji za 6b+ a odjistili nýty. Tehdy jsem ale na Sardinii poznával svět, který byl jedním slovem prostě neuvěřitelný. Ptal ses mne ale na Sardinskou jehlu. Jednou jsem tak šel do trafiky, koupit si noviny. Když jsem ze stánku odcházel pryč, všiml jsem si velkého plakátu s věží Aguglia. Úplně mne dostala a já se hned rozhodl: „Tam musím dříve

nebo později vylézt!“ O nějaký čas později mi Alessandro Gogna povídá: „Poslyš, mám takový projekt – chtěl bych jet lézt na Sicílii a Sardinii na pět šest měsíců…“ Říkám mu: „Dobře, pojeďme.“ První dva dny na jaře 1981 bylo na Sardinii hezky a my objevili nové oblasti v okolí Capo Caccia. Pak ale začal foukat velmi silný mistrál7. Neskutečně silný vítr, který foukal rychlostí až 180 km/h. Stromy všude okolo byly úplně nakloněné a u cesty ležely poskládané plastové patníky. Lany jsme museli dokonce svázat dveře u auta, protože jinak by je vítr utrhl. Dokonce začalo slabě sněžit. Počasí vypadalo opravdu příšerně, ale i tak nám nezabránilo v rozhodnutí jít se podívat na místo Sardinské jehly. Cesta pod skálu je dneska snadná, protože dolů k zátoce vede chodník. Tehdy tam ale nevedlo nic, takže jsme museli nejprve najít přístupovou cestičku, což taky nebylo zrovna jednoduché. První den jsme přesto došli až dolů k nástupu.

hříčka. V každém případě jsem si vždy pohrával s názvy cest podobným způsobem. Proč se ti říká kouzelník, jsem pochopil i  dnes, když jsi během své přednášky doslova očaroval plný sál lidí. Kdo ti tuto přezdívku vůbec dal? Mariacher.

Svůj doposud poslední 35 metrů vysoký prvovýstup „Roby Present“ klasifikace 8c+/9a vytvořil Manolo v oblasti Val Noana v Pale di San Martino a věnoval jej svému dlouholetému spolulezci Robertu Bassimu

V roce 1981 vznikl na Sardinskou jehlu Aguglia di Goloritzé díky Manolovi a Alessandrovi Gognovi prvovýstup s názvem „Sinfonia dei Mulini a Vento“ – Symfonie větrných mlýnů

V roce 2009 přelezl Manolo na řeckém ostrově Kalymnos svůj doposud nejtěžší výstup stylem on sight – „Rock and Blues“ za 8b+

Stále jsme doufali, že vítr přestane foukat. Vítr ale neustával a byl pořád velmi silný. Přesto jsme nastoupili do stěny. Aby sis udělal představu, jak silný vítr foukal – nemohl jsem si ani nasadit sedák, který mi vítr vytrhával z rukou. Musel jsem si proto lehnout na zem, přivázat se ke stromu lanem a vleže si obléct sedací úvaz. V takových podmínkách jsme vyrazili nahoru a začali s lezením. Byl to velmi zajímavý výstup. Na vrchol jsme dolezli až za tmy. Když jsme pak chtěli slanit, neměli jsme ve zvyku nechávat na štandech jištění na slaňáky. Zdálo se mi, že 7 Mistrál je padavý studený vítr, který se vyskytuje např. v jižní Francii. Jedná se o místní název pro bóru – severní až severovýchodní vítr na Jadranu, v Řecku, Rusku a Turecku.

by se nám s padesátimetrovým lanem podařilo snáze sestoupit na druhou stranu, kde se nacházelo skalní sedýlko, spojující skalní zub se sousedním skalním masívem. Na konec lana jsme proto přivázali všechny skoby a lezecký materiál, abychom podle zvuku poznali, jestli už lano sahá až na zem. Vítr ale lano stále vytrhával od stěny a my tímto způsobem nezjistili vůbec nic. Nakonec jsem se rozhodl, že se přece jen pokusím poslední úsek slanit. Dojel jsem až na konec lana, které ale stále nespočívalo na zemi. Byla absolutní tma a nebylo vidět vůbec nic. Byl jsem si ale jistý, že už nemohu být příliš vysoko nad zemí. Skočit jsem dolů. Naštěstí jsem byl opravdu jen půl metru nad zemí, takže jsem úspěšně doskočil na zem. Byl to ale skok do úplné tmy, na který nelze zapomenout. Na úpatí skály se ale náš sestup ještě nekončil. Museli jsme pokračovat dále k našim věcem. Dolů po svahu jsem slézal po čtyřech. Když jsem zkoumal terén před sebou, zdali tam na nás nečeká nějaký skalní zlom nebo nebezpečný úsek, Alesandro mi přitom držel nohy. Tímto způsobem jsme oblezli celou věž dokola. Bylo to tedy velké dobrodružství… Rád bych se také zeptal na tvou cestu „Nurejev“8 na Sass Maor, kterou jsi přelezl v roce 1993. Jedná se o výstup obtížnosti 8a v horách, u kterého mne zaujal už samotný název. Máš nějaký hlubší vztah k tanci? Pojmenováním této cesty po slavném tanečním mistrovi jsem zamýšlel něco úplně jiného. Nurejev měl totiž povahu provokatéra. Před tímto výstupem jsem v horách ještě nikdy nepoužil k zajištění nýty. Přesto jsem už nýty občas nacházel na některých klasických cestách, které se často lezly. Chtěl jsem proto udělat něco provokativního. Lézt s vrtačkou, osadit do skály nýty a vyprovokovat ostatní k zamyšlení. Celý výstup byl tedy brán jako provokace. Nikdo to ale úplně dobře nepochopil a můj výstup se setkal vesměs s kladnými ohlasy. Nurejev byl oproti mně jiný v mnoha smyslech. Že jsem podle něj pojmenoval svůj výstup, byla opravdu jen slovní 8 Rudolf Chametovič Nurejev (1938 –1993) byl jeden z nejvýznamnějších baletních tanečníků 20. století. V roce 1961 emigroval ze Sovětského svazu do Francie, kde se později stal ředitelem baletu Pařížské opery. V roce 1993 zemřel na AIDS.

Jsi znám zejména lezením v  plotnách, kde je potřeba chyty a stupy hledat pod drobnohledem. Musíš mít asi velmi silné prsty, protože při lezení v kolmé skále rozhodují milimetry… Trénoval jsi své prsty nějak speciálně, nebo to tak máš dáno od přírody? Cesty s malými chyty a stupy jsem vyhledával už v mých lezeckých začátcích a cíleně se na ně zaměřoval. Je to skutečně moje silná stránka. Přesto si ale myslím, že v prstech nemám až tak velkou sílu, jak se mnozí domnívají. Když se zavěsím izometricky na hrazdu9, opravdu nemám až tolik síly, jak by se očekávalo. Když se srovnávám s ostatními lezci, co se pohybují okolo mne, silově z toho skutečně nevycházím nejlépe. Každý z dobrých lezců má nějakou svou kvalitu, vlastnost, kterou se odlišuje od ostatních. Každý se narodíme se svébytnou vlastností, kterou je třeba respektovat. V těle máme uloženy nějaké genetické informace a každý začínáme s jinou základnou, na jiné bázi. Není to otázka bílých nebo červených tkání, ale informací, které nám dává hlavní počítač. V čem tedy tkví moje lezecké kvality? Domnívám se, že jsem opravdu silný ve schopnosti přenést sílu z prstů do ostatních částí těla. Nevím úplně přesně, jak tento mechanismus funguje. Jako bych měl uvnitř nějaký stroj, který tak pracuje. A pro lezení je důležité, aby byly ve hře nejenom prsty, ale i zbytek těla. Lezení plotnovitých cest po malých chytech je také hodně o technice. Je rovněž velmi náročné z psychického hlediska. Proč? Po každém pokusu se velmi dlouho zotavuješ. Dáš jeden pokus a docela dlouho trvá, než se můžeš o cestu pokusit znova. Na prstech máš stále méně a méně kůže a mnohdy to už po pár pokusech ani není možné. Když už se bavíme o tvém lezeckém stroji, jak to máš s lezečkami? Používáš nějaké obzvlášť tvrdé? Myslím si, že lezecké boty nejsou při lezení kolmých cest až tak důležité. Mně osobně se dobře leze spíše v měkkých lezečkách. Přiznávám ale, že v některých těžkých cestách v poslední době jsem si občas pomohl tvrdší lezečkou. Byla to ale výjimka, opravdu zůstávám u svých osvědčených s měkkou podrážkou. Nedokážu totiž přenést sílu do nohou a dále do stupů, aniž bych je nějak necítil. Stupy musíš vnímat stejně citlivě jako chyty. V tvrdé botě to nedokážu. Párkrát tady zaznělo, že žiješ doslova v  pohádkovém domě, který sis sám postavil. Můžeš k němu prozradit něco bližšího? Myšlenka postavit si svůj dům, se zrodila v mé hlavě v době, kdy jsem úplně přestal lézt a přemýšlel nad tím, jestli se k lezení vůbec vrátím. Měl jsem nehodu a s odstupem času musím přiznat, že něco zlé je občas i k něčemu dobré. Když jsem nemohl lézt, měl jsem dostatek prostoru k přemýšlení. Předtím jsem chodil jen lézt, hodně cestoval, chodil po horách a v podstatě kromě cest pod kdejakou skálu neznal nic jiného. Neměl jsem byt, auto, prostě nic. Zničehonic jsem ale najednou pocítil ohromnou potřebu postavit si dům. Je to divné, zvláštní. Víckrát jsem takový pocit neměl. Najít vhodné místo na dům ale nebylo jednoduché. Naštěstí jsem potkal chlapíka, který prodával starý dům v ma9 Izometrický trénink – posilování, kdy sval při stahování mění napjatost, ale ne délku (např. při visech).

35

PORTRÉT

lém městečku Transacqua v Dolomitech. Byl levný, protože k němu nevedla žádná cesta. Byl to prostě perfektní kup. Předtím jsem nikdy žádný dům nestavěl. Začal jsem sám od sebe. Starý dům jsem zboural, postavil lanovku a začal se stavbou nového. Naštěstí ještě pořád stojí (smích). Byl to opravdu pěkný zážitek, postavit si vlastní dům. Můžeš popsat, jak vypadá typický den Manola? Nyní je to už spíše den důchodce (smích). Jdu na procházku se psem. Odhrnu sníh. V zimě mám hodně práce s dětmi, protože moje žena pracuje. Nemáme nablízku rodiče, jsme na ně sami. Zvláště v zimě je těžké najít někoho, kdo by nám s nimi pomohl. Pak chodím dost často lyžovat…

Igor a Manolo – kamarádi z Marmolady, Hory a mesto Bratislava

pohyby, které musí lezci při lezení zvládat, díky čemuž je zde cesta za 7a už velmi náročná. Dneska lezci vyhledávají spíše skalky, na kterých vylezou silové a dobře odjištěné 7c, nežli technické a spoře odjištěné 7a. Na Monte Totoga pak nenacházejí to pravé uspokojení.

V roce 2009 přelezl Manolo ve své domovské oblasti Baule ve Vette Feltrine v Dolomitech svou cestu s názvem Eternit obtížnosti 9a. Svůj příběh spojený s touto linií pak zaznamenal ve filmu Verticalmente démodé.

Myslím si, že můj život se příliš neliší od života, který bych vedl, kdybych nelezl. Už si nemohu dovolit trénovat na lezení tak moc jako dříve. V lezení se musím spolehnout už jen na to, co mám. Snažím se pochopit, jestli je nějakou věc v lezení potřeba zlepšovat tréninkem, nebo je trénink v daném případě zbytečný. Těžký trénink, po kterém musíš čekat patnáct dní na to, než se zregeneruješ, je na nic. Minulý rok, když jsem trénoval, tak jsem si vytrvalost udržoval jen zkoušením cest. Soustředil jsem se jen na získání výbušné, explozivní síly, která tělo o mnoho méně namáhá. Je to prostředek, který mi umožňuje těžké cesty přelézt velmi rychle. Abych dokázal přelézt těžký úsek po malých chytech, nesmím se na nich příliš zdržovat, a překonám je řadou krátkých výbušných pohybů. Trénink této výbušné maximální síly ale vyžaduje strašně mnoho času. Zajímavé, že tento důležitý rys mého lezení vidím už ve své povaze… V  lezecké oblasti Totoga jsi téměř jako doma. Přiznám se, že ji moc neznám. Slyšel jsem ale, že se tam dnes moc neleze. Snad kvůli tomu, že hladké svislé až mírně převislé plotny nejsou u lezců zrovna v oblibě. Nebo je to sporým jištěním? Jak tuto skutečnost vidíš ty? Dnes v Totoze leze opravdu málo lidí. Přesto si myslím, že to není tím, že by cesty v této oblasti byly až tak těžké. Maximum je tam za 8b, což už v dnešní době není až tak mnoho. Není ani pravda, že by se jednalo jen o morálové lezení s minimem jištění. Oblast je specifická spíše

36

Které své cesty si v této oblasti nejvíce považuješ? „Cane Grigio“ – Šedý pes. Jedná se o 40 metrů dlouhý výstup obtížnosti 8b, který je odjištěn 4 skobami. Jedná se o čtyřicet metrů opravdu krásného lezení.

Kolik má tato linie přelezů? Cesta má jen jedno opakování. Žádné další. Není to mnoho a je to škoda. Myslím si, že Totoga je oblast, kde se tvořilo moderní lezení, na což se dnes hodně zapomíná. Jako by se ztrácela část naší minulosti. Nová generace je v tomto ohledu skutečně jiná. Jsem přesvědčen, že je potřeba po sobě zanechat nějakou malou stopu, díky níž si tě budou pamatovat i ti, co přijdou po nás. Aby i nastupující generace věděly, co se dělo v naší době. Rád bych toto zanechal v hlavách dneš-

Z Manolovy poezie ve filmu „Verticalmente démodé“ – Svisle staromódní Své cesty jsem nepojmenoval po vylezení jen proto, abych je od sebe odlišil. Líbí se mi, když to mohu udělat z úcty za to, co mě naučily. A také proto, že každá vypráví příběh. Přináší vzpomínky jako kniha. Tuto cestu jsem pojmenoval po směsi cementu a azbestu, která pochází ze Švýcarska. Ve srovnání s čokoládou může být škodlivá, i když ji nejíte. Je zde hodně věcí, které nevidíme, ale také mnoho, které nechceme vidět. Rád bych, aby se na tuto skutečnost nezapomínalo. Je tam nahoře schovaná, daleko od všech a od všeho, přímo na hranici mezi loukami, kde jsem se narodil, a horami, kde jsem žil. Zvedá se tam krásná zeď z bledé skály. Vždy mi připomínala plachty. Možná proto, že z ní můžete občas vidět moře. Nebo snad proto, že sem často stoupá čerstvý teplý vánek z údolí. Před dvaceti léty jsem na ni navzdory obtížím začínal lézt. Část výstupu se zdál být opravdu nelezitelný. Ve skále jsem viděl pouze jeden vyčnívající chyt, zbytek připomínal jen jakési tahy tužkou, příliš malé i na to, aby se na nich usadil prach. Když jsem se tvrdohlavě snažil najít cestu k jejímu vrcholu, mnoho z nich jsem ani nedokázal rozpoznat. Některé věci se ale pro nás stanou důležité, až když se rozhodneme, že by měly důležitými být. Postupem času se to, co jsem na skále nemohl vidět, změnilo v něco, na co jsem se nemohl ani podívat. Možná to bylo proto, že jsem se začal cítit v časové tísni: bylo mi dvaapadesát a já při pohledu na hladkou skálu začal vážně uvažovat o zázraku. Divil jsem se, proč vůbec pokračuji ve šťourání se okolo takových zbytečných linií. Měl jsem ale štěstí a cestu se mi navzdory mým častým pochybnostem podařilo vylézt. Jistě se nejedná o nejtěžší výstup na světě. Je to jen nejvíce obtížný sportovní výstup, který se mi podařilo vyřešit. I když je tento vyzývavý kousek skály jen staromódně svislý, skrývá v sobě něco, co opravdu bolí. Možná proto jsem cestu pojmenoval názvem Eternit. Jedna z mnoha věcí, co jsem se naučil při lezení v horách – jedno jestli malých nebo velkých – je umění prohrávat. Při objevování mých limitů jsem byl schopen se s prohrami vypořádat. Uvědomil jsem si, že přes všechno, co jsem pro svůj cíl udělal, to stále nestačí. Jestli jsem chtěl uspět, musel jsem pro to udělat víc, než čeho jsem byl v danou chvíli schopen. Toho dne jsem nechal pod skalou zapnutou starou videokameru. Zachytila velmi důležitý okamžik v mém životě. Dvacet let poté, co jsem se rozhodl, že je to prakticky nemožné. Myslel jsem, že je to dost dobrý příběh, abych vám jej povyprávěl…

ních silných lezců, ale ne nějakým násilným vštěpováním – tvrdým způsobem, ale volně a laskavě. Proto jste všichni zváni do Totogy. Snad se mi podařilo alespoň to, že jsem jako padesátiletý vylezl cestu za 9a. Možná jsem tím ukázal cestu ostatním, že se dají v pokročilém věku lézt i takové cesty. Po nás přijdou další a další, kteří už budou vědět, že taková možnost existuje a že to opravdu jde. Snad jsem něco nového otevřel. Donedávna totiž panoval v povědomí lezců názor, že po čtyřicítce už nebudou moci nic pořádného vylézt. Já vylezl 9a a 9a+, takže snad jsem tento názor vyvrátil. Jde jen o to, podívat se na věci jiným pohledem. A to se v mém případě stalo. Jedna z  cest obtížnosti 9a je i  tvůj vlastní prvovýstup s názvem „Eternit“, který vznikl ve tvé další domovské oblasti Baule. Můžeš ji trochu přiblížit? Těch cest je zde několik, „Eternit“ není zdaleka jediná. Většina cest je ale poměrně obtížných v rozmezí 7b, 7c až po 9a. Aby sis tady mohl dobře zalézt, musíš už být výborný a zkušený lezec. „Eternit“ je zajímavý i tím, že dal podnět ke vzniku filmu „Verticalmente démodé“ – Svisle staromódní, se kterým teď sbíráš po festivalech jednu cenu za druhou. Nezvyklá je u tohoto filmu i forma, kterou jste společně s režisérem Davidem Carrarim zvolili... Snažili jsme se hlavně na diváka přenést zážitek, který jsem si v souvislosti s touto cestou prožil. Chtěli jsme taky pro to zvolit uměleckou formu – jednoduchou a čistou. Chvilkami to ve filmu vypadá, jako když smontuješ fotografie dohromady. Když se pak podíváš na film, vlastně ani nepoznáš, jestli je ta cesta opravdu těžká. A víš, proč jsme v první části filmu použili černobílou barvu? Protože díky

ní vyrušíš vše ostatní a divák se může soustředit jen na to, co mu chceš ukázat. Snad se nám to i podařilo. Jak probíhalo natáčení? Jak moc jsi do filmování zasahoval? Občas asi moc idylické nebylo. Dost jsme se s Davidem hádali. Například jsem chtěl, aby film běžel v trochu rychlejším tempu. Výsledek je jakýmsi kompromisem mezi mým a Davidovým názorem. Asi by to ještě chtělo jeden den filmování, ale už jsme na to neměli dost peněz. David se bál, že překročíme rozpočet filmu. Neměli jsme na jeho tvorbu podporu žádného sponzora. Je až s podivem, že jsme celý film dokázali udělat za deset tisíc euro, ve kterých jsou kromě nákladů na filmování, střih a ostatní filmařské práce započteny i výdaje spojené s pobytem na chatách. Film je ale docela zvláštní, co? Když ho vidím, hned se mi začnou potit ruce. Hned mám pocit, že jsem zase na té skále a lezu na ní. Ve filmu je taky hodně poezie, která k mému lezení patří. Sám jsi naznačil, jak jsou pro tebe názvy cest důležité. Prozradíš legendu, která se skrývá za pojmenováním tvé cesty po střešní krytině? V této společnosti je snaha, aby lidé měli co nejméně kritického ducha, aby měli co nejméně uvědomění a vědomostí. S tím je třeba bojovat. Podle mne je alpinismus cesta, která lidi dokáže přivést nazpět k podstatě tohoto problému. Navíc díky lezení dospěješ k vlastnímu sebepoznání, díky němuž objevíš své slabosti. Uvědomění si rizika a nebezpečí je důležité, protože pak dokážeš sám pochopit, co je opravdu nebezpečné a sám se rozhodnout, jak se v dané situaci zachovat. Celkem dobře to vystihuje právě i název Eternit, protože tvůrci tohoto materiálu dobře věděli, že je jedovatý.

Znamená to, že nesmíme akceptovat to, co nám říkají jiní. Svou pravdu si musíme najít sami. Je těžké to ve filmu přenést na diváka, aniž bys to v něm explicitně neřekl. Asi je to jiné, když ti to teď říkám osobně. Byl to ale náš záměr. Uvědomuji si, že když se člověk dívá na ten film, tak některé z těchto věcí nemůže úplně přesně pochopit. Ale pokusili jsme se o to. Ty už ale víš sám nejlíp, co jsem tím filmem chtěl říct. Musím ti taky v souvislosti s filmem prozradit jednu perličku. Eternit pochází ze Švýcarska. A teď si představ, jak jsme s Davidem odcestovali právě k nim, abychom za film převzali cenu. Když nám ji během slavnostního ceremoniálu předávali, v sále vládla příjemná atmosféra a já řekl: „No, ne všechno, co pochází ze Švýcarska, je dobré!“ Určitě si dovedeš představit, jak publikum v sále ztichlo. Čtyři stovky lidí najednou úplně zmlkly. Nemůžu si ale pomoci, měli o eternitu říct vše, tedy i tyto nepříjemné věci. Je jasné, že ne všichni lezci jsou asociálové. Že mnozí z nich žijí ve společnosti, ve které se tyto problémy týkají úplně všech. Lezení není jen únik. Díky tomu, že cestu vhodně pojmenuji, mohu po sobě zanechat určitý odkaz. Mám tak možnost přinutit lidi, aby nad něčím podle mne důležitým přemýšleli. Chtěl bych touto cestou poděkovat organizátorům 14. ročníku festivalu „Hory a  mesto“ a zejména jejímu programovému řediteli Alanovi Formánkovi, který nám setkání s Manolem umožnil a taky pomohl s překládáním jeho vyprávění z italštiny. Další velký dík pak patří také Vladovi a Ance Linekovým. text foto

Martin Krejsa Pepe Piechowicz a archiv Manola

Až na konec cesty a ještě dál

Zůstaň venku dvakrát déle se stejným množstvím paliva. Neseš-li méně kartuší, snížíš si váhu svého batohu a přes to si uvaříš stejné množství jídla. Náš nový všestranný EtaPower je přenosný vařič, který Vás nezklame. Má téměř dvojnásobnou výhřevnost oproti běžně dostupným vařičům. Šetrný k životnímu prostředí a ještě lepší pro praktické užití. Nejbližšího prodejce Primus najdeš na www.primus.eu

A part of people’s adventures since 1892

PORTRÉT

Maurizio Zanolla – Manolo narozen 16. 2. 1958 ve Feltre v italské provincii Belluno Přehled nejvýznamnějších výstupů 1981 Il Mattino dei Maghi (Jitro kouzelníků), Mattino dei Maghi, Totoga, Pale di San Martino, Dolomity, klas. 7c+, prvovýstup 1983 La Signora Degli Appigli, Spiaggia delle Lucertole, Arco, Itálie, klas. 7c, první volné přelezení Dracurella, Pilastro Delle Vergini, San Paolo Arco, Itálie, klas. 7c+, první volné přelezení La Danca Immobile, Cavalieri Selvaggo, Totoga, Pale di San Martino, Dolomity, klas. 8a, prvovýstup 1984 Indiana Jones, Swing Area, Arco, Itálie, klas. 7c, první volné přelezení Enola Gay, Jessica, Totoga, Pale di San Martino, Dolomity, klas. 8a+, prvovýstup Uomini e Topi, Lucertola, Totoga, Pale di San Martino, Dolomity, klas. 8a+, 25 m, prvovýstup 1985 Terminator, Lo Scrigno, Totoga, Pale di San Martino, Dolomity, klas. 8a+, 18 m, prvovýstup 1986 Ultimo Movimento (Poslední pohyb), Mattino dei Maghi, Totoga, Pale di San Martino, Dolomity, klas. 8b, 27 m, prvovýstup, první 8b v Itálii 1987 Il maratoneta, Paklenica, Chorvatsko, klas. 8b+, prvovýstup Cane Grigio (Šedý pes), Mattino dei Maghi, Totoga, Pale di San Martino, Dolomity, klas. 8a, 35 m, prvovýstup 1988 Malvasia, Dvigrad, Istrie, Chorvatsko, klas. 8b+/c, prvovýstup 1990 O ce l’hai o ne hai bisogno, Baule, Vette Feltrine, Dolomity, klas. 8b+, prvovýstup Appigli Ridicoli, Baule, Vette Feltrine, Dolomity, klas. 8b+, 20 m, prvovýstup 1991 The Dream, Goblin, Val Noana, Pale di San Martino, Dolomity, klas. 8b/c, 30 m, prvovýstup 1992 Masala Dosa, Totoga, Pale di San Martino, Dolomity, klas. 8a 2001 L‘Arte di Salire in Alto, Celva, Itálie, klas. 8c, volné přelezení cesty Rolanda Larchera z roku 1992, jedné z prvních italských linií této obtížnosti 2006 Diaboluna, Fonzaso, Itálie, klas. 8c, přelezeno 7. 1. Bain de Sang (Krvavá lázeň), Saint Loup, Švýcarsko, klas. 9a, přelezeno 3. 2., 12. volné přelezení cesty Freda Nicola ze září 1993 (po Action Direct a Om se jedná o třetí cestu na světě této obtížnosti) El Sior Favonio, Fonzaso, Itálie, klas. 8c, prvovýstup, přelezeno 8. 5. 2008 Bimbaluna, Saint Loup, Švýcarsko, klas. 9a/9a+, přelezeno 20. 1., 4. volné přelezení cesty Francoise Nicola z března 2004 2009 Thin Ice, Terlago, Itálie, klas. 8c, přelezeno 25. 4., 3. volné přelezení cesty Nicolase Favresse z roku 2007 Eternit, Baule, Vette Feltrine, Dolomity, klas. 9a, délka 27 metrů, přelezeno 24. 8., prvovýstup, pokračování vlastní cesty „O ce l‘hai...o ne hai bisogno“ z roku 1990 klas. 8b/8b+ 2010 Stramonio, l‘Erba dei ladri (Durman, tráva zlodějů), Val Noana, Pale di San Martino, Dolomity, klas. 8c, 30 m, prvovýstup, přelezeno 10. 10. 2011 Eroi Fragili (Křehcí hrdinové), Val Noana, Pale di San Martino, Dolomity, klas. 8c, délka 30 m, prvovýstup, přelezeno 5. 3. 2012 Roby Present, Val Noana, Pale di San Martino, Dolomity, klas. 8c+/9a, délka 35 m, prvovýstup věnovaný Manolově příteli Robertu Bassimu Výstupy stylem on sight 1988 La Fissure Serge, Buoux, Francie, klas. 7c+ 1989 La Pista, Swing Area, Arco, Itálie, klas. 8a 2009 Rock and Blues, Olympic Wall, Kalymnos, Řecko, klas. 8b+, 19. 6. 2010 After Eight, Castello di Jerzu, Ogliastra, Sardinie, klas. 8a/8a+

1979 1980

1981 1983

1984

1985 1986

1993

1995

1997

2004

2006 Výstupy stylem free solo 1981 Sorvegliate i Bugiardi, Parete dei Raponzoli, Totoga, Pale di San Martino, Dolomity, klas. 7b 1990 La Gatta, Mani Vuote, Totoga, Pale di San Martino, Dolomity, klas. 7c, 10 m 1992 Masala Dosa, Totoga, Pale di San Martino, Dolomity, klas. 8a Vícedélkové cesty 1975 Dente del Rifugio (2.098 m), J stěna, Pale di San Martino, Dolomity, prvovýstup, klas. 6a+, 200 m, spolulezec: R. De Bortoli 1977 Cassinova cesta, Torre Trieste (2.458 m), Dolomity, klas. 6c, volné přelezení Bonattiho cesta, Grand Capucin (3.838 m), oblast Mont Blancu, Francie, volné přelezení 1978 Via dei Piazaroi, Cima della Madonna (2.733 m), J stěna, Pale di San Martino, Dolomity, prvovýstup, klas. 7b, spolulezci: R. Daniele, A. De Pellegrini a M. Simoni 38

2007

Via Carlesso, Torre Trieste (2.458 m), Dolomity, klas. 7a+, volné přelezení stylem on sight Lucertola Schizofrenica (Schizofrenní ještěrka), Parete dei Raponzoli, Totoga, Pale di San Martino, Dolomity, prvovýstup, klas. 6c, 120 m, spolulezec: Icaro Delmonte Scalet-Biasin, Saas Maor (2.812 m), JV stěna, Pale di San Martino, Dolomity, volné přelezení, klas. 7b Supermatita, Saas Maor (2.812 m), V stěna, Pale di San Martino, Dolomity, prvovýstup, klas. 6b, 1.000 m, spolulezec: Piero Valmassoi (prvovýstup proveden se 7 skobami)1 Sinfonia dei Mulini a Vento (Symfonie větrných mlýnů), Aguglia di Goloritzé, Sardínie, klas. 6b+, 165 m/7 délek, 21. 4., spolulezec: Alessandro Gogna Via del cinquantenario F.I.S.I. (Gogna), Marmolada (3.309 m), Dolomity, klas. 6b, 800 m/29 délek, volné přelezení za 4 hodiny, spolulezec: Roberto Bassi Zanzara, Monte Colodri, Arco, Itálie, prvovýstup, klas. 7a+, 300 m/14 délek, spolulezec: Roberto Bassi Cesta přes rybu (Via attraverso il pesce), Marmolada (3.309 m), Dolomity, klas. VII+ A2 (7b+), 900 m, 18. – 20. 8., spolulezci: Heinz Mariacher, Luisa Iovane a Bruno Pederiva, druhé přelezení Via Bellenzier, Torre d‘ Alleghe (2.649 m), S pilíř, SZ stěna, Dolomity, první volné přelezení, klas. 7a Via dei Finanzieri, Cima di Lastei (2.844 m), JV stěna, Pale di San Martino, Dolomity, klas. 7b+, 400 m, první volné přelezení stylem on sight Via Bonvecchia, Pale di San Martino, Dolomity, klas. 7c+, první volné přelezení stylem on sight Nurejev, Saas Maor (2.812 m), JV stěna, Pale di San Martino, Dolomity, prvovýstup, klas. 8a, 300 m, 21. 9., spolulezci: Walter Bellotto, Andrea Trema, Alfredo Bertinelli a Mariano Lott2 Baby Rabbit, Tognazza, Pale di San Martino, Dolomity, prvovýstup, klas. 8b, 200 m/7 délek El Murabio, Cimon della Pala (3.185 m), JZ stěna, Pale di San Martino, Dolomity, klas. 7b+, 330 m, prvovýstup, spolulezci: A. Sorato, C. Zorzi, A. a M. Zagonel3 Border Line, Tognazza, Pale di San Martino, Dolomity, prvovýstup, klas. 8a+, 200 m/7 délek, spolulezec: Cristina Zorzi Gli Inaffidabili, Tognazza, Pale di San Martino, Dolomity, prvovýstup, klas. 8a+, 130 m/5 délek, spolulezec: Cristina Zorzi White Planet, Clacson Cliff, Val Noana, Pale di San Martino, Dolomity, prvovýstup, klas. 8a/b, 180 m/7 délek, spolulezec: Cristina Zorzi Cani Morti (Mrtví psi), Campanile Basso dei Lastei (2.721 m), S stěna, Pale di San Martino, Dolomity, prvovýstup, klas. 8b+, 300 m/5 délek, 23. 8., spolulezec: Riccardo Scarian Solo per vecchi guerrieri (Jen pro staré bojovníky), Cima Senza Nome (2.000 m), J stěna, Gran Burrone, Vette Feltrine, Dolomity, klas. 7c, 7b+, 8b, 8c/9a, 4 délky/150 m, prvovýstup, červen, spolulezec: Federico Gorda (první 2 délky sólo s jištěním) Due spit alla fine, Cima d‘Auta (2.624 m), Dolomity, prvovýstup, klas. 8a+, 400 m, 3. 10., spolulezec: Omar Genuin

Filmografie 2012 Verticalmente démodé (Svisle staromódní), režie Davide Carrari, http://www. verticalmentedemode.com/ 1 Cesta byla zopakovaná poprvé Rolandem Mittersteinerem a Oliverem Renzlerem až osm let po prvovýstupu. 2 První zopakování Mauro Bubu Bole, který potvrdil obtížnost 8a. 3 Jediné známé opakování cesty provedl Mauro Bubu Bole, který cestu přelezl stylem on sight a ohodnotil ji stupněm 7c+.

IZIVN

NĚ TA

KL

V  M O

N

Ě

EX 39

40

41

42

43

44

45

46

TAK JAK PTÁCI LÉTAJÍ A RYBY PLAVOU, THORSTEN CHODÍ. PRˇ ECHOD ALP ZA 49,5 HODINY NONSTOP HANWAG ProTeam: Thorsten Hoyer ([WUHPQėQiURĀQpDGORXKpWUHN\

ALASKA GTX® | KATEGORIE TREK 9\VRFHVWDELOQtWUHNRYiREXYY\UREHQD]SHYQp YRVNRYDQpQXEXNRYpNśçH.RQVWUXNFHVUHGXNRYDQìP PQRçVWYtPåYś]DUXĀXMHGORXKRXçLYRWQRVWDQHMOHSåt WYDURYRXVWDELOLWX'tN\SRVN\WRYDQpSHYQRVWLSRKRGOt DVWDELOLWėMHWDWRREXYYKRGQiQDWėçNpWUHN\Y NDçGpPWHUpQXQHERYtFHGHQQtW~U\

vimeo.com/hanwag www.hanwag.de/cz

Like us on Facebook

Uwe Horst a Jost Hartmann a labská panoramata

Anglický parčík Asi hodinu od Drážďan a hodinu a půl z Prahy leží kousek za hranicemi malá česká obec Tisá. Severně a západně od obce se nachází známá a pro turisty a lezce zpřístupněná oblast Tiské stěny. Méně známý je malý a přehledný lezecký areál směrem na Sněžník, který byl pojmenován „Anglický parčík“. A právě sem se podíváme trochu podrobněji. Anglické parky? To jsou obvykle parku podobné, ale co nejvíce volné přírodě ponechané zahrady. Co to může znamenat pro lezeckou oblast? Trošku umělé jako v hale a s atmosférou volného vzduchu uprostřed přírody? A  ještě k  tomu na Labských pískovcích? Jako Röthefelské skály ve Franckém Švýcarsko, ale bohužel ne tak vyskoké, myslím si, když jsme po krátkém, asi dvousetmetrovém, výšlapu došli k  prvním skalám. Na stěny, které nepřesáhnou 12–15 metrů, by mi stačilo mé poloviční lano. Lezení na excelentních skalách s velkými plotnami mě ale rychle odškodnilo za chybějící výškové metry. Neobyčejná pevnost horniny je srovnatelná s  vápencovým pískovcem. Je tvrdší než v Bieltalu, kde je tamní pískovec považován za velmi pevný! Skála v  Anglickém parčíku asi vůbec překvapí mno-

hé milovníky pískovce. Obávané křehké kyzy nebo kroky na tření tu budete hledat marně. Mnoho cest je dobře zajištěno kvalitními kruhy nebo borháky. Ale jištění jako v typickém rakouském nebo německém klettergartnu nečekejte! Cesty jsou zajištěny dobře, ale nejde o vyloženě sportovní lezení. Smyčky a lezcova schopnost je jistě zakládat jsou nutností. Cesty vedou z velké části ve stěnách, které se v krajním případě dají oběhnout z druhé strany a dá se instalovat jistění shora, takže si přijdou na své i bojácnější lezci. Tak jako (skoro – pozn. red.) všude na českých pískovcích je zde zakázáno používání magnézia! V levé části Anglického parčíku se poblíž ohniště nachází malý skalní přístřešek. Za ten jsme velmi vděční, neboť se na 723 metrů vysokém Sněžníku kupí mra-

Iris, Hanka a Grischa Hahnovi

Caroline Hasenpflugová při slaňování

48

Uwe Horst a Lydia Neumannová v Anglickém parčíku

49

Anne-Kathrin Löbleinová. Anglický parčík je malý a přehledný areál pro celou rodinu

Jan Kašpar. Skály jsou tu překvapivě pevné

ky. Chystá se bouřka, a tak musíme rychle všechno sbalit a utéct pod převis. Naštěstí ale netrvá vynucená dešťová pauza dlouho. Tvrdá, kompaktní hornina schne rychle, a tak můžeme už brzy znovu lézt. Na první pohled se zdá oblast malá, ale ve skutečnosti nabízí přes sto padesát velmi různorodých cest. Kóta 4 a Kóta 5 nabí50

zejí takové pěkné linie, jako jsou: „Trolovo pivo“ (VIIa), „Sluneční peruť“ (V) a „Co asi chce policie“ (V). Východně leží Bentová tvrz s cestami: „Jmeniny“ (V), „Bdící oko“ (V) v pravé části stěny, a „Na první pohled“ (VIIa) a „Přesilovka“ (VIIb) v levé části stěny. Na Posedu se nám nejvíce líbila cesta „Do posedu“ (VI). Vpravo od ní, na Traver-

tině, mohou i naše děti ukázat, co v nich je. „Jižní cesta“ (IV), „Jižní kout“ (II), „Hřebenovka“ (III) a „Krásná“ (III) jsou pestré a logické linie. Mně se v tomto masivu nejvíce líbily: „První anglická“ (VI), „Zahájení hry“ (VIIa) a „Chuť a vůle“ (VIIa). Posledně jmenovaná cesta potvrzuje, že česká obtížnostní stupnice je většinou tvrdší než ta saská. Cesta je u vstupu do skal popsána jako VII, v průvodci se mění na VIIa, ale může to být i „saských“ VIIIa. Na Havraní jehle, v sektoru Havraních skal na jihovýchodním okraji celé oblasti, nám nejdříve padnou do oka spáry: „Stará cesta“ (IV), „Jižní stěna“ (V) a „Severovýchodní cesta“ (V). Můj původ se zkrátka nedá úplně zapřít. Ani v saském dialektu, ani v upřednostňování spár před plotnami. Spáry můžeme s trochou dobré vůle považovat za dlouhé chyty, no ne? Když půjdete od Anglického parčíku dál západně podél odlomené hrany, přijdete k oběma vyčnívajícím vrcholům celé oblasti, jimiž jsou Zlomisková a  Nakloněná věž. Obě věže jsou ve svahu, a tak na ně vedou z jedné strany cesty krátké a z druhé strany naopak dlouhé. Lezení je tu spíše „české“, takže skromné, a nároky na lezce jsou o něco vyšší. Zato si užijete klid a nádherný pohled do kraje. Na Zlomiskové věži stojí za vyzkoušení „Stará cesta“ (IV), „Severozápadní cesta“ (VI) a „Vzkříšená tradice“ (VI). Nakloněná věž má množství členitých stěn, v  nichž zaujmou zejména: „Stará cesta“ (III), „Náhorní cesta“ (V), „Sluneční hrana“ (V) a „Údolí“ (V). Večer jsou všichni, dospělí i děti, spokojení s vydařeným výletem do malé, ale příjemné lezecké oblasti. Náš závěr: Anglický parčík u  Tisé je bezpochyby lezecká oblast pro rodiny s opravdu rozmanitou nabídkou cest. Je možné zde strávit den s dětmi i začátečníky. A i když děti ještě samy nelezou, je zde vhodný terén pro hry v lese, aniž by hrozilo nebezpečí zřícení. Orientace jižním směrem dává celé oblasti přátelskou a slunečnou atmosféru. Lze tu poměrně lehce najít slunná i stinná místa. Možná to není náhoda, že se mi Anglický parčík tak líbí. Vyrostl jsem v Drážďanech, ale teď žiji v  Mnichově. Anglický park v Mnichově je jednou z prvních velkých zahrad daných lidem vysloveně k užívání, a já bydlím nedaleko. Táhne mě to ale zpět do starého domova Labských pískovců. A tak mám teď už dva Anglické parky, které mám rád.

text foto

Ralf Hasenpflug Mike Jäger

Foto z filmu A new perspective

Mezinárodní festival outdoorových filmů 2013 v přípravách Festival začne za necelé dva měsíce a pořadatelé už mají plné ruce práce. Letošní 11. ročník se opět oproti loňskému o něco rozšiřuje. Nejen tím, že přibudou nová místa promítání jako například v Rusku, ale také se prodlužuje jeho celková délka. První doprovodný program s příznačným názvem Outdoorová Ostrava, který je s festivalem úzce spojen, bude v Ostravě probíhat již poslední pátek v září. Celá řada různých atrakcí od nafukovací horolezecké stěny přes exhibici na trampolínách či kulturního vystoupení až po třeba lanové překážky bude veřejnosti přístupných zdarma, a to v prostorách nákupního a zábavního centra FORUM Nová Karolina v Ostravě od přibližně druhé hodiny odpolední. Festivalová porota to také neměla jednoduché, neboť filmaři letos přihlásili na 100 filmů z 15 států světa. Porotci se rozhodli pustit do soutěže jen 51 z nich, jinými slovy, téměř polovina filmů byla vyřazena. Laťka je tedy postavená vysoko. Mezi filmy jako každým rokem nebude chybět kategorie B, tedy horolezecký a horský film, kam spadají: horolezecké sporty, expediční lezení, lezení v ledu, polární expedice, horská krajina, člověk a hory. V této kategorii letos bude 12 filmů:

UFO Už je to tady. Pomalu začínají kroužit nejen nad českou kotlinou, ale i v Saském Švýcarsku je zaregistrovali. Ve zkratce tedy:

T T

T

T T T T

V  Montaně č. 5/2005 má Vilda Pavelka úvodník o novém jistítku na písek CHKO Český Ráj schválila použití UFO s tím, že je šetrnější ke skále, než běžný uzel Saský horolezecký spolek SBB (Sächsischer Bergsteigerbund) na doporučení komise pro etiku a pravidla KER (Kommission Ethik und Regeln) schválil UFO jako jisticí prostředek do saských pískovců A budou se přepisovat pravidla A bude se víc lézt na písku A bude méně fatálních pádů Aaaa je toho moc…

Prostě nakupte UFOny a hurá do Ádru! To budou mít Mocan s Cikánem radost. redakce

Název

Stát

Délka v min.

Príbehy tatranských štítov II – SK Posadnutí horami

57

Honnold 3.0 La Dura Dura Sandstone

USA USA CZ

34 28 30

13. osmitisícovka Radka Jaroše. Annapurna 8.091m

CZ

42

Venezuela Jungle Jam A new perspective Khuda-e-Faring Mazeaud: la vie en face(s) Věřím, že mohu snít Two on K2 Antarktida

BEL GER / USA CZ FRA CZ POL AUT

58 10 50 53 9 47 24

Více informací najdete na:

www.outdoorfilms.cz Foto z filmu Sandstone

I takové dítě s UFOnem na sedáku může směle na písku vyvádět cesty (Arno Jäger, Hřebenovka III, Travertina) Foto: Mike Jäger

Božská rosa Mistrů H Horolezci jsou bytosti, které se na první pohled od běžné populace nijak zvlášť neliší. Nic zvláštního asi nepoznáte, potkáte-li některého třeba ve městě. Ale stane-li se tak ve skalním městě – to je pak jiná... Proniknout do spletitého labyrintu duše horolezce je krajně obtížné. Vám, kteří patříte mezi lezce nebo do chásky jejich příznivců, nemusím samozřejmě nic vysvětlovat, protože vím, že vy víte, „která bije“. Těm ostatním mohu jen poradit, aby se s tím nějak vyrovnali a přijali skutečnost, že nejsme žádní exoti, kteří jen nesmyslně riskují, protože už roupama nevědí co by... Tolik úvodem k tomu, aby někteří špatně nechápali věci, které se horolezcům, a nejen jim, někdy prostě přihodí. A  nyní vzhůru na Papouščí spáru na Papouška. Rozhodování, na co vyrazit, bylo dlouhé a přetěžké a vyžádalo si své oběti. Na vině je nesporně „bufetové fluidum“, jež bylo toho dne v  osmdesátém roce obzvláště aktivní. Něco málo mají na svědomí i  broumovští benediktini, kteří v  roce 1348 založili slávu olivětínského pivního moku, blahodárného močopudného nápoje, ale zatěžovat je tím nebudeme, neboť již drahně let spí spánkem věčným... A se spánkem, nikoliv však věčným, bude souviset i toto povídání. Ke spánku mezi kapradiny musel být uložen i lezec zvaný Mánes, který si nekontrolovaně proléval hrdlo, až se stal nepoužitelným pro jakoukoliv další činnost. Avšak než usnul, dal některým z nás pořádně zabrat. Ačkoliv se sotva držel na nohou, trval na tom, že půjde s námi, a dokonce, že poleze. Proto také odmítl nechat v bufetu svůj lezecký kletr, který pro něho představoval jediné pojítko s touto jeho utkvělou myšlenkou. Kromě jiných patálií, které nebudu zmiňovat, stále ztrácel pantofle. Ve snaze si je nazout ztrácel i  rovnováhu, a  přitom jak balancoval, i  svůj bágl. O  nějaké soudnosti nemá cenu vůbec hovořit, protože tu ztratil už v bufetu. Tvrdošíjně odmítal jít bos, a tak jsme vše, co z něho cestou odpadávalo, museli pořád sbírat, znovu a znovu jsme ho obouvali, podpírali a později i vlekli jako raněné zvíře. Vzhledem k  uvedeným skutečnostem jsme se, sedření jako muly, pomalu táhli za vedoucí skupinou. Zvláštní na tom bylo, že ostatní se nám nijak výrazně nevzdalovali. Jak se pak ukázalo, podobný „virus“, ale v poněkud mírnější formě, neušetřil ani Jennyho Farkaše a  musela mu být rovněž poskytnuta opora. V té době jsem byla naprosté lezecké ucho. Veškeré dění kolem lezení jsem sledovala s takřka nábožnou úctou a obdivem. Přesto jsem se osmělila a vyjádřila jisté znepokojení a obavy. Jako odpověď jsem obdržela – v té době ono populární – buď bez obav, jak Konstantin Biebl! Konečně jsme stanuli pod nástupem. Uviděla jsem dlouhou spáru s  jediným kruhem v n neko ekone kdesi v nekonečnu. Byla jsem ohromena a zdě-

52

šena zároveň. Když mi pak ostatní vysvětlili, že tím to zdaleka nekončí a popsali mi těžký rajbuňkový úsek k vrcholu, nebyla jsem mocna slova ani souvislé myšlenky. Jen jsem tam stála, střídavě zírala na spáru a přítomné horolezce, kteří už nebyli jen horolezci, ale v mých očích se měnili v  polobohy. S  naprostou jistotou jsem věděla, že já na něco takového nikdy mít nebudu. Mé začátečnické zkušenosti byly mizivé, a co se spár týče – nulové. Avšak radost, že uvidím Mistry při práci, mi byla odměnou. Ó Bože, kdyby alespoň krůpěj z  jejich mistrovství spárařského i na mne ubohou tak mohla skanout … Tak jsem se v duchu modlila a prosila všechny svaté, zatímco jsem sledovala přípravy k lezení. Věrni heslu: musíme si pomáhat, ukšírovali prvolezce Jennyho do lana, dali mu sedačku, karabiny a jednu smyčku. Teprve potom se začali věnovat vlastní výstroji. Než se dostrojí, dovolím si malé vysvětlení pro nelezeckou veřejnost. Jak jsem již předeslala v úvodu, trvám i zde na tom, že nešlo o  nějaké hazardérství, jak by se teď snad mohlo zdát. Jenny byl fenomenální spárař a spáry byly jeho přirozeným prostředím. Drobná pivní indispozice, ve které se právě nalézal, nemohla ubrat zhola nic z jeho lezeckého umu. Navíc to, k čemu se zde schylovalo, by se dalo přirovnat k tomu druhu terapie, jakou praktikují ochránci zvířat, když je vypouštějí do volné přírody, neboť jedině tam, v jejich přirozeném prostředí, se mohou náležitě radovat ze života. Vše je připraveno. Kdosi ještě ohlašuje, že pro jistotu přebírá lano, když do toho zazní: „...my lno nepoř – ujem, nepřo – bujem, ná... stí přáství,“ což v překladu znamenalo: „...my lano nepotřebujem, nás jistí přátelství.“ Tak promluvil Mánes. Právě se vyhrabal z  ostružinového podrostu, silně připomínaje zpustlého trolla, který zrovna přešel norsko-švédsko-finské hranice. Jen silou vůle jsem potlačila myšlenku na trestný čin a zařvala jediné slovo, které mě v  tom rozčilení napadlo: „Lehni!!!“ Nevím proč, snad že mu to připomnělo nějakou minulou existenci nebo co, ale zabralo to – lehl. Mezitím opřeli Jennyho o  skálu, čelem k nástupu. Malinko se komíhal, ale nezvracel. Vypadalo to jako filmová scéna z  dopadení pachatele na způsob – předklonit a ruce na kapotu! Jeho tělo tedy spočívalo v  mírném předklonu a  rozpažené, v  loktech pokrčené ruce opřené o  skálu a  rozkročené nohy mu zajišťovaly natolik potřebnou rovnováhu, že další pomoci už nebylo třeba. Chvíli se nedělo nic. Pak, jako by se Jenny rozpomněl, kde je a co se po něm chce, se daly do pohybu ruce. Dlaně se zvolna horizontálně přibližovaly k sobě, až zapluly do spáry, a já jsem se stala svědkem malého zázraku. Jennyho proměna byla v tu chvíli dokonalá. Plynule a bezstarostně, s nevýslovnou jistotou, kráčel vzhůru kolmou spárou. Bez jediného zaváhání dosáhl kruhu, propnul jím lano, usadil se u něj a než se stačil zajistit – spokojeně usnul!

Po Povídka z  knihy: Bohatýrské časy autoři: Miloslava a  Pavel Svěcení ilustrace včetně obálky knihy: MUDr. Ludvík Neoral Kromě autorů přispělo do knihy svými příběhy i  dalších 13 spoluautorů, mimo jiné i významný horolezec Leopold Páleníček, Milan Rusý, autor knihy „Ve znamení mlátku a želízka“ pan Václav Jirásek, známý speleolog RNDr. Radko Tásler a další. K dostání na: www.horokupectvi.cz

Většinu přítomných to doslova odrovnalo. Řičeli jako koně a mohli se potrhat smíchy – no, jak taky jinak mezi lezci, že? Když se dost vychechtali a byli opět při smyslech, Petr Mocek řekl: „Vypadá to, že mě Jenny asi nedobere, tak mně dejte ňákej courák, já tam k němu skočím.“ A vcukuletu vyběhl těch 22 metrů ke kruhu, aniž by se zadýchal nebo se zdržoval takovými podružnostmi jako například dát si smyčku – ostatně stejně, jako si ji předtím nedal ani Jenny. Svět se vrátil k normálu. Ti, co měli spát, spali, ti, kdož měli bdít, buď lezli nebo tomu cirkusu jinak přispívali. Všechno bylo zase v  pořádku. U  kruhu Mocan zajistil Jennyho i sebe a houknul dolů: „Mílo, vem tam z mýho kletru jedno pivko a navaž ho na courák, my si ho sem vytáhnem.“ „A  taky sirky!“ přidal se právě probuzený Jenny. Nemusím jistě dodávat, jakou mi bylo ctí... Po občerstvení vyběhl Mocan s  vrozenou kočičí elegancí na vrchol a zakrátko po něm i ostatní, včetně již odpočatého Jennyho. Bylo posekáno. Jak barokní socha, se zrakem obráceným vzhůru, stála jsem tam v  tichém obdivu. Ve snaze podržet si prchající okamžiky jsem na chvíli zavřela oči – když vtom se to stalo. Lehce, jak letmý dotek motýlích křídel, mě cosi vlahého pošimralo na obličeji. Pocítila jsem něžnou vlhkost a vzhlédla k obloze. Byla dokonale modrá. Odkud se tedy ta sprška vzala? Zprvu jsem nechápala. Když to tedy není déšť – co to tedy je? A vtom mi to došlo. Ano, byla to ona božská krůpěj mistrovství, za niž jsem se modlila, a která se jistojistě zhmotnila a znásobila. Zaštípalo mě v očích. Není divu, že mi takovým dojetím zaslzely. Olízla jsem ze rtů pár kapek. Byly slané. To mi připomnělo, že sůl je nad zlato. Všechno to do sebe zapadalo a já konečně pochopila. Už je to tak – byla jsem vyslyšena! Skanula na mě božská rosa Mistrů! Jediné, co ale nechápu, je – proč všichni jako splašení uskakují z  dosahu oné božské tekutiny, která tak jantarově zářila v  paprscích slunce, řvou smíchy a ukazují si na mě? Nu což – jejich škoda. Hlavní je, že já vím své... Miloslava Svěcená

HUDY ROCK CAMP 27. 8.–28. 8. a 29. 8.–30. 8. 2013 Jedinečná příležitost oťuknout si horské vůdce a jejich poslední materiálové novinky. Pohromadě šest horských vůdců i novinky ze světa lezení – techniky a vybavení. HUDYsport ve spolupráci s HUDY MOUNTAIN GUIDES vám nabízí dva dny lezení a metodiky s horskými vůdci na skalách Českomoravské vrchoviny. Lokalita: Blatiny, grunt u  Plšků, Sněžné 8, Sněžné 592 02 Náplň: Štandy, zakládání jištění (friendy, čoky, abalaky, smyčky), zásady bezpečného slanění, chytání pádů, dopomoc, nouzové vytažení po pádu (klasicky s pomocí prusíků nebo novým záchranným setem Rescyou Mammut), lana a uzly – vše podle posledních trendů.

Výjimečnost celého projektu: Budou se ti věnovat horští vůdci HUDY MOUNTAIN GUIDES (na 2 – 4 účastníky je jeden horský vůdce = intenzivní výuka). HUDY sport navíc zajistí spousty vzorků a novinek: jistítka, lana, hardware (friendy, čoky, abalaky), lezečky La Sportiva COBRA, čelovky Mammut a BD, batohy Deuter, Devold… Horští vůdci budou odpovídat na otázky ohledně materiálu, tipů na lezení, lyžování, skialpu nebo expedic. V ceně je zahrnuto: ubytování + polopenze: 2x nocleh, 2x snídaně (formou švédského stolu), 1x večeře – grilovačka, klobásy, špekáčky, sýry, chleba + nápoje)… služby + pojištění horských vůdců, zapůjčení potřebného vybavení (nutné předem rezervovat) a zapůjčení testovacího vybavení... Dále bude zajištěno: Možnost zapůjčení lezeček, sedáku, lan, jistítek či karabin Cena nezahrnuje: dopravu, pojištění (doporučujeme Alpenverein) Náš tip: pro prvních 10 zaregistrovaných malý dárek a pro každého HUDY INFO: Bezpečné lezení II Cena: 1.500 Kč Termíny, cenu a podmínky a vlastně všechny důležitý informace naleznete na speciální stránce: www.hudy.cz/rockcamp

-placená inzerce-

Hlavní partneři:

Český horolezecký svaz Máš rád Alpy? Díky kombinovanému členství ČHS a OEAV jsi tu jako doma.

Hlavní mediální partner:

Jezdíš do Tater? Člen ČHS bydlí na řadě chat za polovinu.

www.lezec.cz

Mediální partneři:

www.horyinfo.cz

Lezeš na skalách v tuzemsku? Jako člen ČHS podporuješ bezpečné jištění a vyjednávání povolení.

www.pohora.cz

DRUHOLEZEC

ZE ŽIVOTA DRUHOLEZCE [10] Příběhy z horských dolin, šera lesů, stínu skal a tišin řek 17. května 1984 Sedím na vyhřátým placáku nad stěnou opuštěnýho křemencovýho lomu pod temenem Plešivce, rozložitý hory, která točí řeku pod Hýskovem na jih k Berounu. Snažím se zaplašit chmury a srovnat si v hlavě všechno, co se na mě za posledních pár dní navalilo. Pomalu jsem si v  Prefě u  Berounky zvykl. I na kolotoč dvou tejdnů ranních a  tejdne odpoledních a  nočních šichet. Dělal jsem vazače pod mostovým jeřá-

Berounka

Holky přijely

bem na expedici. To bylo ňákýho lezení. Po štosech silničáků a stropáků, přeskoky přes mezery v bateriích založenejch stěnovejch panelů nebo na jeřábovou dráhu nahodit jističe, když jeřábník nedobrzdil na koncák. Nejvíc vo hubu bylo nakládat na vlečce silničáky pro šachty do čtyřosejch uhláků – Gagarinů, většinou nešly otevřít a na podlaze zbyla po vykládce drapákem hromada uhlí. Na balík panelů jsme si hodili proklady a lopatu, chytli se za kurty, odrazili se a dali balíku jemnou rotaci, aby se otočil o devadesát stupňů přesně ve chvíli, kdy jeřábník s mírným zhoupnutím spustil panely mezi sajtny vagonu. 54

Velel nám Olda, absík někde od Klatov, prima kluk, běhal mistrovství republiky na lyžích, táhlo mu už skoro na třicet, tak měl přirozenou autoritu. S  pokusama o mazáckou vojnu rychle skoncoval. „Kucííi,“ řikával s plzeňským dialektem, „je nás tady pět a půůůl, tak se nebudem jebaaat!“ Jenže na jaře mu začaly haprovat ledviny a  z  vojenský nemocnice se vrátil seštupovanej, jak kdyby ho překousl žralok. Zbytek vojny strávil v sanatoriu na Slapech. Po něm nastoupil Karel Aksamit, takovej hodnej pinďa, ten s náma furt hrál fotbal na louce u řeky. Asi za měsíc ho vzal slepák a skončil taky na Slapech. Včera večer správcová ubytovny zabouchala smetákem do zábradlí: „Novotný, telefon, volaj z Břežan!“ Seběhl jsem ze schodů do služební garsonky v suterénu. „Vojín Novotný, slyším!“ „Kapitán Starý, soudruhu vojíne, došli mi absolventi. Podle Aksamita jste schopnej zástupce, podle papírů nejstarší z tý sebranky v Hýskově. Dávejte mi tam na ně bacha, v sobotu se na vás přijedu podívat. Jmenuju vás velitelem odloučený jednotky.“ „Provedu, soudruhu kapitáne!“ „Konec!“ „Rozumím, konec.“ Položil jsem sluchátko a  koukám na správcovou. „Paní Koťátková, co teď? Voni ze mě udělali velitele.“ „Neboj, ubytovnu ti vohlídám, tady bude vojna jak řemen.“ Sedím na Plešivci a  koukám dolů na Krétu, na hřišti před ubytovnou hrajou mazáci Píďa a  Kunc nohejbal proti mladejm Borseníkovi a  Tóthovi. Východňár, Moravák z Krasu, soustružník z Považskej a maďarskej hajnej. Pěšinkou po navigaci řeky se podél plotu Prefy vracej kluci z odpolední. Umouněnej řezník ze Stadic Chudoba, Petřík zahradník z Turnova, Turyna výpravčí z Jilemnice. Všechno klape samo, nač tomu velet? Všichni maj jedinej cíl, vydržet tady až do civilu. Začíná se smrákat, musím dolů z hory od svých liepáků, dokud je na pěšinku vidět, tak tedy zpátky do základního tábora… Počkat, to je dobrý, základní tábor, zajištěná cesta, jízdní řád lavin, expedice… No to je vono, zavedu expediční pravidla a vono to půjde! Svolal jsem manšaft, řek jsem jim, že jsem ten prďola, co tady čepuje to

pívo a  striktně bude požadovat pár pravi del. Nikdy nikdo nikam sám. Volnej pohyb po Hýskově, ale jeden vždy zůstává na ubytovně a  musí vědět, kde jsou ostatní. Načerno domů na střídačku, kluky ze Slovenska na přání brát s sebou, aby jim nehrabalo, protože to maj domů daleko. Baby na ubytovnu jen stálý a po kádrový kontrole a se souhlasem správcový.

27. května 1984 V pátek měla babička pohřeb, dostal jsem vopušťák, ale vypad jsem z Hýskova v civilu dřív. Na hřbitov jsem si vzal vycházkovej mundúr. Po obřadu jsem se moc nezdržoval a  navečer jsem odjel jako zpátky na vojnu. Už v deset večer jsem byl v Lípě u Jindry. V neděli ráno měl motorák do Lovosic rozhašený brzdy, tak se v nich šťoural koloťuk a my ho přece stihli. Nechali jsme za zády probouzející se Lípu i  malebný nádraží v Zahrádkách a mazali jsme do Roklice. Šli jsme po druhý straně údolí, mokrou trávou a  loužema z  nočního lijáku. Chceme zdolat Vosu. Jindra už zase nebyla ve svý kůži, tak vedla řeči o mokru, když jsme se ale doplahočili strání pod věž a viděla tu krásu, přeci povolila. Nebo pomohly ty karbanátky s čerstvým chlebem? Jihozápadní hrana přímo vybízela k výstupu, lákala: Pojď! Pojď! Ale jak se člověk chytil skály, začala ho Vosa rychle setřásat. Pamatoval jsem si na leteckej den ve Sloupu, a tak jsem volil rychle ústup, než si to Jindra rozmyslí, na lehčí Starou cestu. A dobře jsem udělal. Vybál jsem se jako snad nikdy. Přehršle jemných voštin a pára stoupající z vysychajícího pískovce mi vadily v postupu. Hledáš nejvhodnější kompromis mezi velikostí a pevností stupů a chytů a jejich rozmístěním v cestě, aby ti krkolomný polohy nevzaly všecku sílu. Občas nenajdeš žádný a zjistíš, že je div, že ještě neležíš rozbitej někde dole. Morálu přibylo až po založení dvou smyček, i tak bylo umu a odvahy tak akorát k vrcholu. Jindra tentokrát neříkala vůbec nic, a když viděla, že nezmatkuju, tak se snad ani nebála. Bylo vidět, že má nalezíno ze Saska, byla nahoře natošup. Slanění bylo taky pošušňáníčko. Včera jsem celý odpoledne stříhal, odměřoval a stehoval sedák. Popruhy jsem dostal od pantáty, kterej je ořezal jako přebytečný kurty z odstavenejch vagonů na seřazovacím nádraží. Šil z nich postroj na svý rogalo. Ze zbytků jsem spíchnul a na stroji projel apartní úvazek, jenže jsem neměl přezky, tak jsem tam nadělal oka a provazoval je smyčkama. Když jsem dolez, měl jsem sedák pomalu u kolen, nitě taky za

moc nestály, než si natlouct kokos, raděj jsem si v Dülferu připálil krk. V tomhle mokru se nedalo jinak než zalízt do komínů mezi Libereckou, Karlovým kamenem a Dómem. Když jsme se unavili, sbalili jsme matroš a  šli se napít do vodárny. Teprve teď nám došlo, že ohniště je zrytý a  dřevěnej bar zbouranej. Tábořiště v  Roklici přestalo existovat. Kolem Bloků jsme vyšli nahoru do Sušice a lehli si do chládku na louku. Leželi jsme v trávě a pozorovali, jak se nad Lužickejma horama odpařuje na sluneční straně voda z  lesů a  na modré obloze se vytvářejí cumulonimby do ohromný vejšky. „Představ si, kdyby támhle za Klíčem a Luží stál Himálaj.“ „Já si myslím na nebeskýho lyžaře, jak sjíždí bílý stráně oblaků.“ „Jindro, to ty?“ „Ne, Pepa Nos.“ „Tichá krajino, jak často vábila mě samota tvá v stíny své, aby pobouřenému srdci poklid se navrátil! Jak často vrátilo ticho tvé, rozhostivší se v duši mojí, zrakům mým ztracený mír!“ „Pepo, to ty?“ „Kdepak, sem patří Mácha.“

2. července 1984 Změna! Všechno jinak! V Horních Počáplech hoří plán víc než v Hýskově. Sbohem, Berounko, nashle, Srbsko, však se sem ještě po válce podívám. PaKo Stěna u Žabáka

Hýskov s Plešivcem na pohledu

Nazdar, Labe, jsem blíž domovu. Do Lípy je to přes řeku, pár skalek a  lesů. Třebas budu jezdit do Roklice na neděli.

6. července 1984 Dopoledne přijeli na kontrolu z Břežan. Velitel roty, politruk a výkoňák s prádlem na výměnu. Jak služební stodváca s avií zmizely v zatáčce v Křivenicích, do nás jako když střelí. On the road. Pražáci šli po kolejích vlečky do Beřkovic na vlak, já s Bobíkem autobusem na Mělník a ženáč Chudoba vzal pruty a šel si sednout k výpusti teplý vody z elektrárny do Labe, kde brali tolstolobici jako noha.

Ať jsem čuměl, jak jsem čuměl, autobus na Lípu zrovna žádnej nejel. Bobík odfrčel přes Boleslav do Liberce. Na stopa na devítku do Mlazic nemělo cenu chodit, byly tam všude zákazy zastavení. Vlak na Litoměřice taky žádnej zrovna nejel, tak jsem se svez do Liběchova městským kloubákem. Měl ještě kukaň s průvodčím, ten mi prodal lístek, kterej jsem musel cvaknout ve strojku. V Liběchově je nejlepší chodit na stopa nahoru na kopeček proti hřbitovu, je tam takovej šotolinovej záliv v krajnici, šoféři tam šaltujou z trojky na čtyrku a jak maj tu šaltpáku v ruce, tak berou, jak ty Chudobovi vypasený tolstolobici. Měl jsem štěstí, chytil jsem jednoho pupíka s nadupaným žigulem, měl budíky podložený modrým filcem a na palubce velikej otáčkoměr, co vypadal jak zmenšenina signálního reflektoru na minolovce. V  dubskejch zatáčkách jsme řezali jednu škodárnu za druhou a na horizontu na chlumský rovince jsme skoro skočili. Z Jestřebí na hráz Mnichovskýho rybníka vytočil ručičku otáčkoměru do červenýho pole a letěli jsme stopětašedesát.

„Šestsettrojka jede přes stovosumdesát!“ Sjel mě nenávistným pohledem, v Zahrádkách se mnou vymet esíčko, v Lípě Na kopečku přeskočil přejezd a  vysadil mě na Špičáku na zastávce. V pět jsem byl u Jindry a od osmi jsme šli do kina na Útěk z Alcatrazu.

7. července 1984 Nadělali jsme smyčky a  vyrazili do Blíževedel. Od Medarda bylo pořád počasí pod psa, teď se konečně udělalo pěkně. Ve vlaku jsme posnídali a z nádraží jsme vyrazili přes městys a Stranné do skal. Byli tu už Pavel Korčák s Kokšem. Pozdravili jsme se a hned začalo štengrování, kdo bude vyvádět. První ztratil nervy Pavka a vydal se do jižní stěny Litoměřický věže. Krátce komínem Starý cesty, traverz doleva k hodinám a zdvih vzhůru ke kruhu. Šel jsem druhej, zkraje jsem se pěkně bál. Jak se možnost pendlu zmenšovala a blížil jsem se pod Pavla, hrdinství rostlo. Dolezl jsem k  Pavlovi, prolezl mu ke kruhu mezi rozkročenejma nohama. Vystřídali jsme se v  jiště55

DRUHOLEZEC

ní a Pavel pokračoval v traverzu doleva na hranu. Měla to bejt lehčí varianta, ale postavit se ze stěny na rajbasovou hranu Pavlovi nějak nešlo. Vrátil se ke mně, chvíli jsme si u kruhu šlapali po nohách a lezli po zádech, aby se vydal šikmo vpravo původní cestou. A to se povedlo. Dobral jsem Jindru a  pustil ji před sebe. Nakonec jsem se nahoru vysápal i já, nahoře už seděl i Kokeš, kterej nevydržel čekání a vyvzlínal Starou cestou. Byl čas oběda. V biváčku pod Krajkovou stěnou jsme na ešusu osmahli špek s  cibulkou a  přidali fazole s  klobáskou. Siestu dovršil Kokeš Litoměřickým kalichem. Jak jsme se tak váleli na slámě, všimli jsme si vlevo v převislý severní stěně novýho kruhu. Vyhnal jsem do ní Kokeše. Mezi voštinama byly poschovávaný i pěkný čapáky, za který se dalo bejčit. Za chvíli seděl Kokeš u kruhu a do tý převislý posilovny jsem musel i já. Kokše řezala do zadku lanovice, tak mě táh s vyplazeným jazykem jak kozla na porážku.

valo. A tak jsem si hlasitě odfrk, když se tupý odštěp pomalu položil v podvrcholovou lavici. Touhle dobou akorát odjížděl vlak, kterým jsme chtěli jet do Teplic. Nad chmelnicí a rybníkem dole pod strání se neslo houkání motoráku zrychlujícího z kopce do Dubičný a cinkání lanovodem zvedaných závor.

s klukama, kteří zůstali do neděle, a posledním vlakem frčeli do Teplic. Takhle nějak si představuju civil. Vytahaný ráfy z lezení, pár piv pod čepicí, holka podřimující jak kotě opřená o rameno a  skřípající okolky poskakujícího motoráku uhánějícího noční křídovou tabulí vstříc dalším dobrodružstvím.

Milan Husák, sokolík Blíževedly

Na louce u řeky

Od kruhu do spáry a tou na temeno masivu, Kokeš opět zabejčil, pohodlně se usadil na vršku skály a nechal mě gravitaci napospas s poctivým prověsem lana. „Kokši, dober!“ „Kdepak, jen si užij, co jsi vybral!“ Zcela hotovej jsem listoval vrcholovou knihou, měli jsme čtvrtej přelez Větrný cesty od Běliny. Orazili jsme a Pavel už netrpělivě vybíral další cestu. Příhodnou se jevila Stará cesta na Hlásnýho jen za IV. Že prej je teď řada na mně, což byl fakt, tak jsem se nechal vyhecovat. Východní hranou na vrchol. Nástup byl pěkně do kopce, a tak chvíli trvalo, než jsem ho vymyslel. Teď už to šlo jenom nahoru. Smyčky nebylo kam dát. Bylo to těžší, než to zespoda vypadalo. Párkrát jsem se zastavil, spustil veritasku, podíval se dolů, zavzpomínal na tygří skok ve Sloupu, otřel zpocený dlaně a vyslech posměšný pokřiky i rady, jak mám lézt. Zoufalé pokusy o smyčku a zase o krok nahoru, aby se vše opako56

Dobral jsem postupně Jindru, Zdeňka i Pavla. Končil první opravdu letní den letošních prázdnin. Slunce se sklánělo někam za Bukovku a mezi věžema s křikem střemhlav útočilo hejno rorejsů. Cestou do Blíževedel jsme procházeli po silnici vrstvami různě teplého vzduchu, na louce u potoka se procházel čáp a na olověném nebi vyšly první hvězdy. Otevřeným oknem putyky u přejezdu zasmrděl cigaretový kouř a do tichého večera pronikalo řinčení mytých sklenic a fňukání heligonky. Dali jsme si dvě pivka, rozloučili se

4. srpna 1984 Za měsíc jsme se v počápelský Prefě rozkoukali, už střiháme pórobetonový obvodový panely stejně rychle jako parta Vietnamců na vedlejší lince. Bydlíme v teskáči u silnice před vjezdem do Prefy. Ve vedlejším teskobaráku jsou nacpaný Vietnamci, jsou to zajímavý týpci, většinou jsou to veteráni z války, ale jak přijdou ze šichty, hned je otevřenejma oknama slyšet šicí stroje. Čas od času přijede dvanácettrojka se štočkama džínoviny a odváží echt wrangle nebo štrausky. Za pár stovek jsme se u nich vohákli a žijeme s nima v míru, většina z nich by mohla bejt našima fotrama, není to na nich poznat, ale některejm je přes padesát a  maj víc rozumu než můj manšaft. Na jedný šichtě jsme se nepohodli a začali se tahat o tvárnici, jestli patří do jejich, nebo do našeho panelu. Jožka Tóth zaklel maďarsky a jeho parťák Chudoba přiskočil a rozmách se sekerou na přisekávání přebobtnalých tvárnic. Čong zůstal stát a ani se nehnul. „Ty vole, co stojíš jak beran, dyk jsem ti moh zatnout sekeru do palice!“ „Ne, ne, já být ve válce, já koukat tobě do očí, ty hodnej.“ A  podkop řezníkovu nohu, že se posadil na prdel. Vietnamci se smáli, i  na druhý straně haly. Vztahy jsme utužili při odstávce a celozávodní dovolený. Vohrádka, co v civilu dělal v Pardubicích ve fabrice na radary Tamara, přivez z domova

vercajk a všeljaký slaboproudařský dráty, kondenzátory a  taky telefonní číselník a  sluchátko a  s  rákosnickým vysloužilým spojařem nahoře v podstřeší velína napíchli telefonní kabel a zajistili spojení s celým světem. Tak jsem Jindře zavolal, že se sejdem v Děčíně u babičky. Z Beřkovic to bylo bez přesedání a po stejným břehu Labe. V sobotu ráno jsme babičce vybílili ledničku a šli na nádraží naproti Pepíkovi a Radkovi Báčům. Na autobusáku se na trávníku povaloval Márty s Babetou a za chvíli se objevil i Šnek Prause. Ten had stále ještě prolejzal různejma ročníkama textilky v  Liberci. Spojili jsme se v  silnou expedici a jeli Janovákem ke hřišti v Býnovci, odtud je to k Vojtěchovi sotva dva kilometry. V bivaku to vypadalo jak v kempu čtyry. Taky jsme se tam usalašili, převlíkli se do střeleckýho a hurá do skal. A  nikam daleko, hnedka za rohem je přeci Synagoga se svým Advokátem chudých. S  odborným komentářem se do něho pustil k  prvnímu kruhu Šnek. Smyčka na hrot a  už je pod nejtěžším místem první dýlky. Překrok z odštěpu zpátky na hranu se leze v rozporu a bere se za díru. Člověku to připadá, že ho to musí každou chvilku vyhodit, ale pak je překvapenej, že to jde. Několik metrů vzhůru a pak znovu traverz doprava za hranu do žlabu. V horní třetině žlabu jsou malý hodinky. Kdo vypadne pod nima, tomu je smyčka na hrotu naprd. Od konce žlabu se traverzuje zase doleva ke kruhu. Druhej jde Martin a  bere to kolem Prausiče ke druhýmu kruhu. Není to sranda, najít správný obliny v rajbasu a vyvážit tělo. Opět nejdou smyčky, Márty zakládá ederlitku do trhlinky, a když dosedá ke kruhu, smyčka letí po laně až ke Šnekovi. Teď je na řadě Babeta a po ní Jindra, obě hodily v  překroku pendl. Poslední jsem šel já. Márty dobral holky na vršek, mě jistil Šnek, od kruhu na mě neviděl, tak jsem musel některý kroky vymejšlet, ale většinu jsem si zapamatoval. U kruhu jsem byl rád, že si můžu sednout, naopak Šnek byl rád, že může zmizet z tý výhně. Za chvíli jsem taky nevěděl, kam schovat nohy v černejch kopačkách. Když se člověk v Labáku vyškrábe nad stromy, začne mít lezení jinou dimenzi. Začne vnímat větřík, kterej dopoledne foukává dolů po proudu do Saska, a když se sluníčko přehoupne přes řeku nad levej břeh, otočí se a fouká zpátky do Čech. Rozhlížel jsem se a  vnímal ten prostor. Hluboko dole vrčel diesel remorkéru a syčela voda v lopatkách záďovýho kolesa, tři vlečný lodě neslyšně proplouvaly za ním a zpěněný vlny běžely podél jejich boků.

u  ní pochopení. Museli jsme stihnout u Spálený hospody ranní autobus v 7.20.

1. září 1984 Hned za plotem vedle počápelský Prefy se tyčil obrovskej rotační hyperboloid betonový chladicí věže třetího bloku Mělnický elektrárny. Bylo fascinující pod ní projít. Představoval jsem si, jak ji fiknu vrtačkou jako Cesare Maestri Cerro Torre.

Vojanda Jindra

Přes rokli za mými zády se černala převislá východní stěna Vojtěcha a v pozadí za ním čněla vrcholová krychle Skříně. Zas budu mít na vojně nač myslet. Lano ode mě se začalo napínat, musel jsem opustit pohodlí kruhu a vydat se na rozpálenou vrcholovou rajbasovou plotnu. Hoši oceňovali moje lezecké kvality: „Takhle dlouho jsem Advokáta ještě nelez.“ „Já taky ne, nebejt na mým laně, tak ho vodříznu.“ „Hele, není von macochista?“ „Myslíš, že se ukájí skokama do propasti?“ „Pánové, ve stěně panují takové třecí podmínky, že už jsem myslel, že se mezi vás nevetřu.“ „Bodlo by pivo.“ Přeskákali jsme na vrchol a přešli na masiv. V bivaku jsme se natláskli a vydali se do Arnoltic do hospody. Po parným dni přišlo pár žejdlíků vhod. Pro zpestření jsme si zacvrnkali kulečník. Hráli jsme s Martinem proti Šnekovi, myslel jsem, že jsem se v hýskovský dolní hospodě kulábr šťouchat naučil, ale Jirka nám to nandal až hanba. Potom začali mít místní plejeři pysky, když to neumíme, ať jdeme hrát jinam. Když se zvedli od stolu a začali bejt hlučný, tak jsme je spočítali a dali jim za pravdu. Koupili jsme lahváče a vrátili se pod Vojtěcha. Noc byla mladá, přiložili jsme na oheň, sesedli se kolem a do dvou zpívali při kytaře. Pak jsme teprv šli na kutě. V šest už mě Jindra budila, sbalili jsme se a  potichu opustili spící bivak. Dole v lese bylo ještě šero, nad potokem se držela mlha. Kapradí, mech a lišejníky dávaly jitru zelenavej přísvit. O velkej balvan se tříštil stříbrnej čůrek vody padající ze skalního prahu. Přemlouval jsem Jindru, aby předvedla živej obraz Ranní koupel, že by to bylo první živý provedení šerosvitu vlámskejch mistrů, ale nenašel jsem

Radek Báča

Před ubytovnou zastavil gruzovik GAZ s trambusovou kabinou. Probíhá cvičení Štít 84. Šofér se vyptává na cestu k Beřkovickýmu nádraží. Pod plachtou veze rakve ze syrovýho nenalakovanýho dřeva. V protisměru jezdí ruský tahače s tankama a mezi nima Kolosy s pontónama. Výsadek, kterej měl zajistit brod přes Labe v  Počáplech, naskákal v  Beřkovicích na troleje a  šest kluků se uškvařilo. Bitevní vrtulníky lítaj nad řekou, ve vzduchu smrdí kouřová clona. Vietnamci zalezli na barák jak krtci. „Kluci, převlíknout do tepláků a  nevylejzat, jsme v  obklíčení. Kdo má civil, domů, ostatní schovat mundúry, u  brodu postavili tribunu a  budou do ní navážet generály a papaláše, do ničeho se nenamíchat!“

+€"ĸ# '')$+€ ()‡

57

DRUHOLEZEC

U  vrátnice jsem si stopnul tatru s panelama na áčku a svez se na Mělník. A pěšky došel na svůj plácek u liběchovskýho hřbitova. Doprava vázla, chalupáři jsou z toho vyděšený, vůbec jsem se nechytal. Naproti vysadili z  gazíku regulovčíka, teď už mě neveme tuplem nikdo. Kluk se na to chvíli díval, já na něj, pak vzal plácačku a zastavil první auto, který jelo kolem, a posadil mě do něj. Pupíci byli vyplašený víc než já, ale do Lípy mě vzali. Ráno si do vlaku kupujeme pytlík mlíka a  ořechovník. Už ve Stvolínkách se držíme s Jindrou za břicha a moc nehovoříme. Chvíle, než vláček vyšplhá kolem Ronova do Blíževedel, se zdá nekonečná. Naštěstí se nám na čerstvým vzduchu ulevilo. U rybníka ve Stranným už byla Jindra zdravá, protože koukala, kudy by do něj vlezla. Ale je to takovej zarostlej brčálník plnej bahna. Na louce pod rybníkem stála tři auta a další na konci cesty ve chmelnici. Ve skalách bylo plno, ozývaly se hlasy. Proužek kouře z  bivaku nás přivedl k Pavlovi a Jirkovi Brotánkovi. Zrovinka lezli pěknou šestku. Hranou přes kruh na věž nad Homolí. Chystal jsem se Pavlovi hodit ke kruhu courák, když se na pěšince vynořili hltač s hltačkou, neřekli ani bů a suverénně nám do toho vlezli. Vyběhli nahoru a pospíchali fintit zas někam jinam. Sebrali jsme se a šli se podívat na masivy za Litoměřickým rohem, kde je uděláno spousta novejch cest. Zalíbil se nám jeden směr s dvouma kruhama. Zespoda to vypadalo velice pěkně. Ale chyba lávky, hodně se to lámalo, jak to ještě nebylo volezený. Pavel s Jirkou obléhali cestu tak dlouho, až se Jirka dostal přes převis

na plošinu k prvnímu kruhu. Za ním lezl Pavel a  v  převisu utrhl chyt. Jindra urvala, co zbylo, ale mrška přelezla to. Nezbejvalo mi než se pochlapit a dostat se nějak za nima. Teď byly na řadě perníkový sokolíky na spoďáka a na jejich konci čekal vachrlatej zobák, až ho někdo urve. Gymnasta Jirka to poctivě vybojoval ke druhýmu kruhu, za ním Jindra, která ho pak podržela při dolezu na vrchol. Když přišla řada na mě, aby mě Pavel táhnul ke druhýmu kruhu, kde se vzali, tu se vzali, pod skálou už zase stáli hltač s hltačkou. „Nelezte za náma, je to tu hodně lámavý.“ Hltač se sebevědomě pustil do stěny, co mu budu povídat, von má přece bílý džíny a triko s růžovým puntíkem. Když dostoupal k čerstvě utrhanejm chytům, zaváhal. Lezlo mu to ale dobře, tak se mi za chvíli začal motat u kruhu. V okamžiku, kdy jsem odlejzal, se začala nahoru sápat i hltačka. Přestal jsem se o ně zajímat, protože jsem měl co dělat sám se svou schránkou. Jak jsem bral za ty dunivý sokolíky, abych je netáh rovnou od stěny, a že jsem Pružnej Joe, tak ten hnusnej zobák čekal zrovna na mě. Jak jsem začal křečovat, tak jsem za něj zatáh víc, než jsem měl, a už jsem šel i s ním. „Kámen!“ zařval jsem a  praštil se zádama o zeď. Co čert nechtěl, přímo pode mnou zrovna v dráze toho šutru vystrčila zpod

Výtisk Montany pohodlně až do schránky Pomocí SMS si nyní můžete zaplatit aktuální výtisk (či libovolný jiný, maximálně rok starý). Prostě pošlete SMS ve tvaru MONTANA mezera, číslo časopisu, rok vydání, vaše jméno a adresu pro doručení časopisu na 902 11 90. Cena je 90 Kč vč. DPH za odeslanou SMS. Příklad SMS: MONTANA 62010 JOSEF NOVAK KOUKOLSKA 842 PRAHA 9 199 00 odeslat na telefonní číslo 902 11 90 Po obdržení operátorovy zprávy o provedené platbě vložíme příslušný výtisk do obálky a odešleme na určenou adresu. Za službu odpovídá Advanced Telecom Services, s.r.o. Infolinka 776 999 199, www.platmobilem.cz

převisu hlavu hltačka. Plesk! Bum! A tak jsme se ve stěně houpali dva. „Au, aúú, nic nevidim, nic nevidim!“ „Pavle, spouštěj mě dolů!“ „Mně teče krev!“ Když jsem frčel kolem ní, zahlíd jsem, že měla oči plný krve, vypadalo to na rozbitej kořen nosu. Doběh jsem do báglu pro flašku s vodou a  pytlík s  obvazama. Hltač ji pomalu spouštěl, pořád hystericky řvala, musel jsem do ní strčit a posadit ji na zem, aby kolem sebe přestala kopat a mávat rukama a moh jsem jí odvázat z lana. Hned si začala ze sebe rvát ty krásný bílý rifle, vytírat si s nima oči a ničit je čerstvě rudou krví. Podal jsem jí kus vaty a vodu, aby si lokla. Měla jen rozseklou kůži nad obočím na dva štychy, asi se chudák polekala, když nic neviděla. Hltač slanil. „Honem, do nemocnice, musíš k doktoru!“ „Uklidni se, už to nekrvácí, pojedeš pomalu na šití, aby ti zůstala pěkná, dneska se umírat nebude.“ „Mohls ji zabít!“ „Ty jsi lez, kam jsi neměl.“ Vodnesli jsme jim bágly k autu a vrátili se pod skálu. Jindra potom říkala, že to shora vypadalo hrozně, jako by dostala do hlavy půlcihlovkou. Já si ale vybavuju zvuk, jako by se jí to rozprsklo o skálu těsně před obličejem a  schytala jen úlomky a písek. Ten den nás přešla chuť na hrdinství. Seděli jsme v  bivaku a  vymejšleli možnosti, jak založit svůj oddíl. Dneska nám zase horolezeckej pámbíček ukázal ty ty ty. text foto

Josef Novotný archiv autora

MONTANA V MOBILU! Informace z lezeckého světa aktualizované každý pracovní den můžete mít i ve svých mobilech. A nejen to! Prostě jen zadejte: www.waps.cz/montana nebo vložte tento kód (Programy pro načtení QR kódů v mobilních tel. jsou k dostání zdarma)

A co na vás na zmíněné www stránce čeká? • Aplikace určená pro mobilní zařízení iPhone a Android (bez nutnosti instalace) • Denně aktualizované zprávy a informace • Přehled o aktuálním čísle v prodeji • Seznam trafik pro celou ČR • Funkce pro nalezení nejbližší trafiky s Montanou v místě, kde se právě nacházíte Servis poskytuje Straper, s.r.o.

58

TENDON ČP MLÁDEŽE

19.10.2013 - PÍSEK

V LEZENÍ NA OBTÍŽNOST

PARTNEŘI

MISTROVSTVÍ ČESKÉ REPUBLIKY

ČESKÉ BUDĚJOVICE

ENERGIE DO KAPSY!!

BUMP EMBER

Bump a Ember jsou dvě elegantní a kompaktní hybridní solární nabíjecí zařízení, která byla navržena zejména pro smartphony nebo MP3 přehrávače. Oba výrobky jsou vybaveny lithium-polymerovou baterií a solárními články na vnější straně tak, že můžete dobíjet, když není v dosahu elektrická energie.

partner lezeckého centra

HYBRIDNÍ SOLÁRNÍ NABÍJEČKA NEZNIČITELNÝ.

YOU PROOF SLIBUJE: BEZ OHLEDU NA TO KDE, KDY NEBO JAK POUŽÍVÁTE VÝROBEK BRUNTON - KDYŽ SE ROZBIJE, MY JEJ OPRAVÍME NEBO VYMĚNÍME. ZACHÁZEJTE S KAŽDÝM VÝROBKEM JAKO BY BYL NEZNIČITELNÝ, PROTOŽE TAK TO VE SKUTEČNOSTI JE.

www.bruntoneurope.com

LEZ!

60

Příjezd Od jihu. Po dálnici A27 do Belluna, poté po silnici SS 51 do Tai di Cadore a zde musíte začít

Pojedete totiž údolím Drávy, které umožňovalo zásobování válečných jednotek na frontové linii vedoucí po okolních kopcích a které tak de facto určilo část dnešní italsko-rakouské hranice. Autobusem se dostanete do Auronza nebo Misuriny, nicméně v letních měsících jezdí turistické autobusy až na chatu Auronzo (www.dolomitibus.it). Po čem se leze? Charakteristický dolomitský vápenec, zbarvený dočervena či dožluta, je poměrně křehký. Pády kamenných lavin nejsou úplnou zvláštností. V  roce 1945 spadla celá jedna čtyřicetimetrová délka v cestě „Comici-Dimai“ na Cima Grande. Ostatně, celé převislé severní stěny „Třech Čim“ se nedají nijak geologicky vysvětlit. Muselo tu tedy kdysi dojít k  odtržení obrovské kamenné laviny, což je v  daném rozsahu naprosto jedinečné v celém alpském oblouku.

A. Locatelli Hut

Bressanone Bolzano Villabassa

Lienz

San Candido Sillian Dobbiaco Sesto

Monte Paterno

P.so M. Croce Comelico

101

Carbonin

P.so Tre Croci

Canazei

Cortina d’Ampezzo

S. Stefano di Cadore

Auronzo di Cadore

Pieve di Cadore

Croda di Mezzo 105

104

ande

Lavaredo Hut

Croda del Rifugio 101

Auronzo Hut

Misurina

Alpenliebe dia

Forcella Lavaredo

Piramide Forcella Col di Mezzo

Vigo di Cadore

Belluno

Cima Gr

Misurina

est

105

Rif. Auronzo

Cima Pi ccol Punta a Frid Cima Pi a ccoliss im

a

TRE CIME DI LAVAREDO

Cima Ov

Tre Cime di Lavaredo jsou bezesporu jedním ze symbolů Dolomit. A to nejen pro lezce, ale i pro všechny ostatní návštěvníky tohoto kraje. Jejich ohromné stěny u lidí odjakživa vzbuzovaly pozornost a  respekt. Z  lezeckého hlediska je důležité si uvědomit, jak špatná je zdejší skála a že k lezení není možné používat všechny chyty, ale je nutné vybírat jen některé. Proto zpravidla musíte být schopni lézt těžší cesty než ty, na jaké se zrovna na „Čimy“ chystáte. Čeká vás zde fyzická námaha a těžké lezení s výrazným psychologickým rozměrem. Tre Cime jsou obtížné a drsné, ale to je také důvod, proč jsou tak fascinující. V  roce 1869 vystoupil Paul Grohmann spolu s horskými vůdci Franzem Innerkoflerem a Peterem Salcherem jižní stěnou na vrchol Cima Grande. A tím to celé začalo. Už od pionýrských dob horolezení se staly zdejší stěny cílem mnoha známých lezeckých jmen, z nichž mnozí zde posouvali hranice, neboť udělali nové cesty, první opakování, zimní nebo sólové přelezy. Místní si pochvalují snadnou dostupnost masivu a hlavně fakt, že ve zdejších stěnách najdete obě základní linie horolezení. Zaprvé staré technické cesty, které se možná jednou podaří přelézt volně (až budou lidé schopni lézt 8b a 8c po celodenním výstupu, několik set metrů nad zemí). Druhou variantou jsou moderní cesty, které ale někdy mívají tradiční jištění. To potom přelezům dodává výrazný psychologický rozměr. Stručná historie nejvýznamnějších prvovýstupů a  přelezů zabere šest stran v  průvodci, pojďme tedy rovnou do konce osmdesátých let, kdy čeští bratři Coubalové vylezli „Alpskou růži“ a  „Vzpomínku na Claudia Barniera“. Obě cesty jsou psychicky hodně náročné. Tento impulz pokračoval spolu se slovinským lezcem Francem Knezem a jeho

sledovat ukazatele směrem na Auronzo (SS 52). Tím projedete a pokračujete dál směrem na Misurinu, dokud nedojedete ke stejnojmennému jezeru (Lago di Misurina), odkud je nádherný pohled na majestátní jižní stěny „Třech Čim“. Zde odbočující cesta vás zavede k  chatě Auronzo (asi 10 km). Příjezd autem od severu popisuje průvodce takto: Přejeďte po dálnici A22 Brenner, potom sjeďte na Bressanone (Brixen) a  dojeďte do městečka Dobbiaco (Toblach). Odtud jeďte směrem na středisko Cortina d’Ampezzo, cesta vede přes Misurinu, odkud budete pokračovat dál (viz výše). Z východní části naší země je ovšem mnohem příjemnější přijet do Toblachu od východu, tedy přes Vídeň, Leoben, Lienz. Je to kratší, rychlejší, neplatíte za Brenner a  možná tak nějak intenzivněji vzpomenete na své pradědy za první světové války.

Torre La varedo Sasso di Land ro

TreCime

výstupy s názvy (v překladu): Síla mysli, Zabiják a Brána moudrosti. Toho se chytla další mladá generace lezců, která přišla s ještě přísnějším přístupem k věci, a tak vám kupříkladu v  cestě „Robinson Crusoe“ nezbyde nic jiného než umět skutečně dobře zakládat vlastní jištění. Mimochodem, Erik Švab se těší, že si zaslouží piva, která prvovýstupci Stoupa s  Doudlebákem slíbili za on sight přelez. Stručně a jasně, Tre Cime jsou odvěkou inspirací mnoha generacím lezců a pořád mají co nabídnout. A  nebojte se. Není to jen pro ty úplně top lezce a extrémisty, ale vybere si tady opravdu každý, kdo leze v horách, což dokazuje jak celý průvodce, tak i námi nabídnuté dvě cesty.

Cappella degli Alpini

Demuth Ovest 9 DEMUTH ARÊTE 10 SLOWAK ROUTE arete

round ledge

black flow

niche

black streak yellow overhangs possible exit

Ke zdejším výstupům tedy budete potřebovat hlavně sílu v prstech a pažích a rovněž, s ohledem na délku výstupů, i vytrvalost.

konkrétní situace případně změnit svůj cíl. Nezapomeňte, že někdy mohou být ještě v červnu v severních stěnách mokré komíny a pětkový výstup se tak změní ve vážnou bitvu. Na druhou stranu, když se sezona vydaří, ještě v září je možné si v jižních stěnách parádně užít.

Kdy vyrazit? Ideálně v létě, kdy je jasné, že při výstupu, a hlavně sestupu nenarazíte na zbytky sněhu. Na druhou stranu, zrovna léto je dobou, kdy do Dolomit přijíždí nejvíce turistů a čilý ruch je v přímém rozporu s  klidem, který lezci vyhledávají. Navíc lezců přibývá, a tak se v populárních cestách někdy tvoří fronty. Proto není od věci prostudovat si průvodce a mít náhradní plán či ještě lépe dva a podle

Chaty Chaty jsou místa, kam se často pozdě večer přichází a  odkud se brzy ráno odchází, takže není mnoho času promluvit se správci, obzvláště v dnešní době, kdy všichni spěchají. Lidé často říkají, že chaty v okolí „Třech Čim“

yellow overhang

9 10

jsou více hotely či kantýnami než horskými chatami. Možná se to tak může někdy zdát, ale lezci se zpravidla setkají s  pochopením a  pomocí, protože chataři jsou lidé, kteří svou práci i hory milují. Předpověď počasí www.provincia.bz.it www.arpa.veneto.it www.meteotrentino.it Sníh a laviny www.aineva.it V  případě špatného počasí nemusíte za své poslední peníze jenom nakupovat v Cortině další lezecké vybavení. Zkuste převisy v Landru, kde se dá lézt i za deště. Oblast je přístupná tak tro-

5 DIBONA ARÊTE 6 LE VOCI DEL CORO 7 CAMILLOTTO PELLISSIER 8 SPANISH ROUTE

6

5 Dall’Omo project

7

8

chu v italském stylu, tedy snadno. Na cestě z Cortiny do Dobiacca (Toblachu), poblíž jezera Landro, vyhledejte Restaurant Tre Cime. Přímo za ním je oblast s pěknými vytrvalostními cestami v obtížnostech 6c až 8b. Nouzové volání 118 bez dalších předvoleb, ovšem mějte na paměti, že na severní straně „Třech Čim“ není žádný signál pro mobily. Níže přinášíme dva tipy, do čeho se na „Čimách“ pustit. Zpracováno podle průvodce: Tre Cime: Classic and modern routes, autor: Švab, Renzi, vydalo Versante Sud

TAT R Y

MALÁ DRAČIA HLAVA JZ STENA 2.200 m Dračí hrebeň je pomerne krátky skalný útvar vypínajúci sa nad prahom Zlomiskovej doliny. Dračí hrebeň začína na JV Zlomiskovou vežou, Zlomiskovou bránkou, Dračím hrebeňom, Malou Dračou hlavou a končí v Dračom sedle. Severná Veľká Dračia hlava je od Malej Dračej hlavy oddelená Dračou štrbinou. Pod JZ stenou sa nachádza Dračia dolinka. Horolezcami je vyhľadávaná hlavne JZ stena vysoká asi 160 metrov. Prístup: Z  Popradského plesa cez potok chodníkom do Zlomiskovej doliny až na hornú terasu. Odtiaľ zo Z  brehu Ľadového potoka hneď doľava chodníčkom v kosodrevine popod Zlomiskovú vežu do Dračej dolinky. Zostup: Z  Malej Dračej hlavy hrebeňom do Zlomiskovej bránky (III), z  bránky ľahko na obe strany, alebo zlanením na stranu Zlomiskovej alebo Dračej doliny Prehľad výstupov: 1. „Ľavou časťou steny žlabom“ klas. IV, 1,5 h (AP/V/44, K/643) R. Donáth, S. Motyka, Š. Zamkovský, 12. 8. 1933 zimný: J. Dej, J. Sawicki, 20. 4. 1956, dole sneh, vrcholová časť skala 1. solo: J. Gurník, 5. 6. 1979 (možno lezené už skôr) 2. „Referendum“ klas.VI, 5 h (A0, RP: 6+/7-) P. Jackovič, Š. Hrdina, 28. 6. 1992 1. RP: P. Staník, M. Simo, (rok ?) 3. „Prostriedkom steny zárezom – Veličkov kút“ klas.VI, 3 h (AP/V/45, K/644) O. Petřvalská, O. Veličková, A. Petřvalský, J. Velička, 11. 8. 1952 Zimný: Kotásek, J. Velička, 5. 3. 1955, skalný výstup 4. „Pravá časť steny – Páleníček“ klas.V, 3,5 h (A1, RP 6+)

62

H. Myslivcová, L. Páleníček, J. Vlček, 28. 9. 1968 1. RP: J.Horváth, D. Smolková, 25. 7. 1985, hammerless (bez kladiva) 6+

10. „Mátrayova cesta“ klas. IV+, 3 h (A1, RP V–) I. Mátray, M. Neumann 2. 10. 1971 1. RP: P. Jackovič, J. Gurník, 18. 7. 1993 (RP V–)

5. „Špárou“ klas.V, 2,5 h M. Béna, M. Dušek, 20. 3. 1977, 6 skôb, 10 hex. 6. „Romanovský – Vlček“ klas.V, 5 h (A2) I. Romanovský, I. Vlček, 10. 5. 1969

11. „Ľavá cesta“ veža v  Dračom hreb., klas V+, 5 h (A1) M. Béna, K. Živný, 23. 7. 1976 Cesta vedie na vežu v  Dračom hrebeni, 10 skôb, 10 hexov

7. „Pravým pilierom“ klas.V, 4 h (A0) B. Čiernik, M. Hanes, L. Haverla, 19. 6. 1988, 6 skôb, hexcentre

12. „Relaxačný kút“ klas. VII, 2 h P. Hámor, P. Jackovič, 24. 5. 1992 , tenké skoby, friendy

8. P. Bobula, M. Švec, M. a J. Matušek, 8. 8. 1974, klas.V, 5 h (A2, RP 6) 1. priestup: J. Gazík, M. Krajč, 5. 6. 1979 1. RP: Lackovič, Viest, Zilka, rok ? (6)

13. „Veža v Dračom hrebeni“ klas. V+, 4 h (A1) M. Kadášiová, M. Kohn, J. Sobota 26. 10. 2008 (možno lezené už skôr) 7 skôb, sada friendov, sada vklínencov

9. „Pravý zárez“ klas. IV–, 4 h J. Hlava, J. Sochor, 16. 2. 1980 1. priestup: P. Jackovič, J. Gurník, 18. 7. 1993 (možno lezené už skôr)

14. „Zahnutá cesta“ klas. IV–, 2h J. Sochor, J. Staněk, 2. 1. 1980 1. priestup: P. Jackovič, J. Gurník, 18. 7. 1993 (možno lezené už skôr)

9a. „Vrcholový variant doľava“ klas. IV+ Urbanec, 8. 9. 1978, 2 dĺžky

text a foto

Jozef Gurník

ZAJÍMAVÉ KNIHY

KAVKAZSKÁ ROMANCE Michal Kleslo „Na jedné z výprav na Kavkaz dostal Michal od ruského horolezce průvodce Dolina Baksanu se slovy: „Já už jsem se nalozil po Kavkaze dost, teď je řada na tobě.“ Michal si vzal tuto radu k  srdci a  za 10 let navštívil Kavkaz třináctkrát, čímž převzal štafetu nejen důstojně, ale přímo famózně…“ Z  Linkova předslovu ke knize. 22 příběhů z  lezení a  cestování po Kavkazu z  pera místního znalce. Vydal Ing. Michal Kleslo 280 stran, 13 x 19 cm, černobílý tisk, brož Cena: 270 Kč www.horokupectvi.cz

nistickým výletem, na kterém zahynul, poslal vydavateli Montany soubor s nadpisem „kekafi.doc“, s tím, že „Jíro, to není do Montany, ale pro tebe“. No a  Jirka Růžička, tehdejší vydavatel, k  tomu později řekl: „Když jsem jej po letech otevřel, přečetl jsem text jedním dechem a  došlo mně, jakého kamaráda jsem ztratil a kolik toho mohl ještě udělat. Filkovy postřehy z přepestrého, až hektického lezeckého života patří k tomu nejlepšímu, co bylo o horách a lezení napsáno.“ Jeho úvahy, doplněné o autentické e-maily a krátké texty jeho článků z Montany tak vyšly knižně a setkaly se s nevšedním zájmem čtenářů.

BERGELL

Pro zájem čtenářů prodáváme posledních několik kusů vykoupených zpět od distributora. Titul nenabízíme do jiných obchodů. Vydala Montana 272 stran, 15 x 21 cm, celobarevný tisk, 272 stran, měkká šitá vazba. Cena: 289 Kč www.horokupectvi.cz

CESTA DO HOR Filip Šilhan Jeden z  prvních a  nejlepších spolupracovníků Montany, Filip Šilhan, měl úžasný záběr. Stačil nejen lézt na skalách, v  horách a závodit na překližce, ale dokázal o  své činnosti přemýšlet – a  hlavně psát. Dávno před nešťastným skialpi-

Pro zájem čtenářů prodáváme posledních několik kusů vykoupených zpět od distributora. Titul nenabízíme do jiných obchodů. 249 stran, 15 x 21 cm, pevná vazba Cena na horokupectvi.cz 369 Kč

FRANKENJURA BAND 1 Máme tady první díl průvodce po nejlepší sportovní oblasti v Německu. Předchozích šest vydání průvodce po Frankenjuře bylo v lezeckých časopisech a na webech velmi vysoce hodnoceno. Nové, sedmé vydání je o dalších dvaatřicet stran tlustší a rozsah se tedy vyšplhal na neuvěřitelných pět set dvacet osm stran. Aktuální vydání obsahuje vedle oprav z  předchozího vydání také samozřejmě nějaké nové masivy a lezecké cíle. Kniha obsahuje tyto oblasti: Leinleitertal, Wiesenttal, Gößweinstein, Püttlachtal, Weihersbachtal, Klumpertal, Ailsbachtal, Paradiestal, Kaiserbachtal, Scheßlitzer Gebiete, Staffelberg, Kleinziegenfelder Tal, Bärental a konečně Zillertal! Kniha je samozřejmě doplněna spoustou fotografií od fotografů jako Johannes Ingrisch, Frank Kretschmann, Karsten Oelze, Jörg Zeidelhack, které působí jako to správné lákadlo k navštívení některé z představených oblastí. 7. vydání 2012 528 stran Více na: www.horoknihy.cz

Nové vydání druhého dílu průvodce po Frankenjuře si v  ničem nezadá s  dílem prvním. Ve srovnání s předchozím vydáním přibylo čtyřiadvacet stran a spolu s novým vydáním prvního dílu tak lezci dostávají do rukou více než tisíc stran vyčerpávajících informací o tzv. Severní Frankenjuře. Druhý díl, shrnuto a podtrženo, obsahuje 5.395 cest, 334 skalních oblastí (z toho je patnáct nových masivů) – prostě další více než podařené dílo z  pera Sebastiana Schwertnera. S tímto průvodcem najde každý lezec právě tu svou skálu a svou vysněnou cestu. V  knize jsou představeny oblasti: Walberla, Trubachtal, Betzensteiner Gebiet, Spieser Gebiet, Schnaittacher Gebiet, Pegnitztal, Krottenseer Forst, Hirschbachtal, Königsteiner Gebiet, Lehental, Högenbachtal, Förrenbachtal a Lauterbachtal! 8. vydání 2012 536 stran Více na: www.horoknihy.cz

WILDER KAISER Markus Stadler V  nakladatelství Panico vyšly během minulých let už čtyři vydání Genussklettern a  dvě vydání Extremklettern této velice oblíbené horské oblasti kousek za Mnichovem. Nyní nakladatelství konečně vyslyšelo prosby lezců a vydalo kompletního průvodce po Wilder Kaiseru. Najdete zde všechny vrcholy, všechny stěny a  samozřejmě

i všechny cesty, které stojí za to, včetně těch nejnovějších. Na téměř čtyř stech stranách je popsáno více lezení, než by jeden normální člověk zvládl přelézt za celý život. Vše je doplněno detailními nákresy, fotografiemi stěn, popisy a samozřejmě i řadou krásných a motivačních fotografií lezců a okolních scenerií. Nezbývá než doporučit ke koupi a  pak už jen zabalit batoh a vyrazit! 1. vydání 2012, 384 stran K  dostání na: www.horoknihy.cz a www.horokupectvi.cz

Zprávy z neskutečného světa facebook.com/montana.cz

¾

Duchovní Edmunda Hillaryho ukazuje své ovečce, kterak na boční lezení s břemenem v pravé ruce. Druhá fotografie, kde duchovní předváděl boční lezení na druhou stranu s břemenem v levé ruce, chybí, protože při ní duchovní spadl a narazil si kostrč.

„Byl to dříč,“ tvrdil o svém tělocvikáři Edmund Hillary. „Moje horolezecké úspěchy mi ale nikdy neodpustil. Chtěl ze mě udělat závodního kajakáře. Hory on neměl rád.“ Na fotografii Hillary nahoře druhý zleva.

¾

Jiří Novák Přehledně zpracované popisy a nákresy horolezeckých výstupů v  jedné z  nejhezčích oblastí alp. Každý masiv uvádí barevná fotografie se zakreslenými výstupy, ty složitější a těžší jsou rozkresleny ve schématech. Autor zpracoval všechny z lezeckého hlediska zajímavé skupiny, nejenom Badile, Cengalo a  Scioru, ale i  ostatní lezecké lahůdky. Jsou zde uvedeny všechny výstupy provedené do října 2004. Samozřejmostí je přehled adres horských chat, záchranných služeb, kempů atd. Zkrátka povedená a užitečná knížka.

FRANKENJURA BAND 2

N A P U LT E C H

SMART BELAY PACKAGE MAMMUT Lehký jisticí set pro skalkaře a na umělou stěnu.  Elemenet Smart HMS nabízí maximální možnou bezpečnost a její využití je ideální právě v kombinaci s jistítkem. Dvojnásobné jištění: twist-lockový zámek je zajištěn navíc plastovou příčkou. Smart Belay  je elegantní jistítko, díky jehož konstrukci máte lano po celou dobu jištění pod kontrolou. Snadné dobírání a spouštění. Pro jednoduchá lana o průměru: 8.7–10.5 mm. Hmotnost: 82 g ( jistítko), 96 g (karabina) Cena: 990 Kč/ pro  HUDY partnery 920 Kč www.hudy.cz

FEMUND Celorozepínací mikina s  kapucí z materiálu PolartecR Power StretchR. Další izolační vrstva. Vynikající v  kombinaci s  trikem Serak nebo jinou spodní funkční vrstvou. Hmotnost (L): 300 g Cena: 2.690 Kč více na: www.tilak.cz

ROCK EMPIRE RACER 16 Nový expreskový set s  novými key-lock ultralehkými karabinami. Zbraň pro vaše on-sighty! Celková hmotnost 97 g. Odolný expreskový popruh 16  mm. Nová fixační gumička ANTI SLIP. Cena: 330 Kč / pro  HUDY partnery 307 Kč www.hudy.cz

64

RAB TORQUE PANTS

TENDON AMBITION 9.8

Úžasné softshellové kalhoty přiléhavého střihu z  materiálů MatrixDWS a  SWS tkaniny jsou neocenitelné pro pohyb v  horách, lezení dlouhých skalních cest, ale i  pěší turistiku a  trekking. Přiléhavý technický střih, zesílená kolena a vnitřky nohavic, na nohavicích je ve spodní části zip umožňující oblečení v botách. Kalhoty umožňují fantastickou volnost pohybu. T materiál Matrix DWS s Matrix SWS na zvlášť namáhaných místech T ripstop Matrix SWS na kolenou a vnitřních nohavicích T pas na gumu s možností stahování T YKK zipy na nohavicích a kapsách T 2 boční kapsy, jedna zadní Doporučená MOC: 1.990 Kč Do ČR dováží Rab firma Climbing CZ s.r.o. www.climbing.cz

Sportovní lano klasické konstrukce. Bestseller, který přes svůj malý průměr překvapuje dlouhou životností a vysokou odolností vůči oděru. Relativně nízká hmotnost, vyšší počet pádů a  výborná manipulativnost jsou parametry, díky kterým začnete překonávat své vlastní limity. Dostupný rovněž ve verzi Bi-Colour, s  různými stupni impregnace Teflon.

VERSA PACKET Ideální set pro všechny, kteří chtějí začít s  lezením na stěně nebo venku ve skalách. Versa packet za zvýhodněnou cenu obsahuje: T univerzální úvazek GURU s nastavitelnými nohavičkami. T šroubovací HMS karabinu HYPNOS T lehký a  kompaktní jisticí/slaňovací kýbl BUDDY pro lana o průměru 7.8–11 mm T pytlík na magnezium LARGE s rychlým uzavíracím systémem. T Nastavitelný pásek s  rychloupínací přezkou T MAGNUM kostka, 56 g perfektního přírodního magnézia pro maximální absorpci potu a přilnavost Doporučená MOC: 1.590 Kč Více najdeš na www.singingrock.cz

CLIMBING BALM Doporučená MOC: 2.578 Kč /50 m Unikátní regenerační balzám pro ošetření prolezené či poraněné kůže na prstech a  dlaních sportovců, především lezců. Obsahuje výhradně přírodní látky s rychle hojícím efektem na bázi olejů, másel, výtažků z bylin a vitamínů. Promašťuje, vyživuje, hydratuje, zvláčňuje, prokrvuje a zklidňuje. Velmi rychle se vstřebává bez zanechání mastného filmu na kůži, což umožňuje aplikaci i během lezení.

TRIOP DINO Více na: www.mytendon.cz DINO, sandál pro ty nejmenší, byl vyvinut podle nejmodernějších požadavků a norem pro dětskou obuv. Využívá PUR technologii a celokoženou stélku pro příjemný došlap dětského chodidla. Nastavitelné pásky jsou polstrované a příjemně se nosí. Model DINO obdržel certifikát – Zdravotně nezávadná obuv.

Hmotnost obsahu: 15 g

Velikosti 18–22CM (27–33 EUR)

Doporučená MOC: 185 Kč

Doporučená MOC: 880 Kč

www.amuerte.cz

Více na: www.triop.cz

ROLL N LOCK Novinka od Climbing Technology: univerzální blokant s kladkou vážící pouhých 80 g. Použití pro lana průměru 8 až 13 mm a šité smyčky 10 až 16 mm. EN 12278:2007, EN 567:1997 Vyrobeno v Itálii! Doporučená cena: 1.599 Kč Distribuce v ČR: www.climbingtechnology.cz Distribuce v SR: www.elcon.sk

PHITEN – NÁPLAST PROTI BOLESTI Náplast proti bolesti Phiten Titan PowerTape. Náplast uvolňuje ztuhlé a bolestivé svaly a zvyšuje prokrvení a  mírní bolest. Aquatitan Tape kruhová náplast s obsahem Aquatitanu v  odolném materiálu. Výhodný tvar umožňuje praktické použití přímo na bolestivé body na těle, lze aplikovat i v řadě. Zlepšuje průtok krve v ošetřených oblastech, uvolňuje. Lze nechat nalepené až 3 dny, pak případně vyměnit za novou náplast. Průměr náplasti je 22 mm, v  balení je 70 ks potažených náplastí karbonizovaným titanem. Vodotěsné, neelastické. Cena MOC: 249 Kč/70 ks www.phiten.cz

SHIELD II Extrémně lehká a robustní helma o hmotnosti méně než 280 gramů nabízí ideání ochranu před nárazy a pádem kamenů. Díky revolučnímu systému uchycení sedí helma na každém tvaru hlavy a při přenosu zabírá minimální objem. Dokonalá ventilace systémem Air-flow. Díky umístění spony pod uchem zůstává oblast vaší brady a  krku bez přezek. Čtyři přezky na uchycení čelovky. Dvě velikosti podle obvodu hlavy. 48 – 56 cm (248 g) 52 – 62 cm (274 g) Doporučená MOC: 1.879 Kč Více na: www.edelrid.de

SPACÁK ME HELIUM 400 Třísezonní spacák Helium 400 je díky nejmodernějším konstrukčním prvkům a špičkovým materiálům extrémně lehký, odolný a velmi teplý. 52 let zkušeností firmy Mountain Equipment ve výrobě péřových spacáků je zárukou vysoké kvality, funkčnosti a  dokonalého zpracování. Jedinečná konstrukce složená z  šikmých komor, které eliminují ztrátu tepla přes švy. Všechny péřové spacáky vyrobené značkou Mountain Equipment mají doživotní záruku, garantovanou komfortní teplotu, parametry a původ peří. Komfortní teplota: -5 °C Extrémní teplota: -18 °C Celková váha: 860 g Váha náplně: 400 g Peří: 725+ cuin, 90/10 Rozměr po sbalení: 17 x 26cm Cena: 6.590 Kč Více na: www.mountainequipment.cz

ZÁVODY

Michal Rožek ve finálové cestě závodu Českého poháru v lezení na obtížnost Vertikon open 2013, který se konal ve Zlíně 18. května. foto: Radmil Schneider

66

Ve dnech 5.–6. 10. se v lezeckém centru Vertikon-Singing Rock ve Zlíně bude pod záštitou Českého horolezeckého svazu konat také Mistrovství České republiky v lezení na obtížnost.

LIBOR HROZA JE MISTREM EVROPY Ve dnech 10.–13. 7. se ve francouzském Chamonix konalo Mistrovství Evropy v lezení na obtížnost a rychlost. Libor Hroza zde dosáhl vynikajícího úspěchu, když v lezení na rychlost vybojoval zlatou medaili a stal se tak poprvé v kariéře mistrem Evropy. Výsledky Rychlost muži: 1. Libor Hroza CZE 2. Marcin Dzienski POL 3. Danylo Boldyrev UKR 24. Jan Kříž (jun.) CZE Rychlost ženy: 1. Anna Tsyganova RUS 2. Alexandra Rudzynska POL 3. Yuliya Levochkina RUS Obtížnost muži: 1. Romain Desgranges FRA 2. Ramón Julian Puigblanque ESP 3. Jorg Verhoeven NED 45. Tomáš Binter CZE 46. Michal Rožek CZE 48. Martin Jech (jun.) CZE Obtížnost ženy: 1. Dinara Fakhridtinova RUS 2. Mina Markovič SLO 3. Héléne Janicot FRA 38. Tereza Svobodová (jun.) CZE 42. Jana Vincourková (jun.) CZE text foto

Tomáš Binter Tomáš Binter, ml.

67

ZÁVODY

TENDON CUP V ORLOVÉ klání a  hlavní rozhodčí Lumír Návrat vysvětlil pravidla závodu. Cesty předlezla Eliška Adamovská z domácího horolezeckého klubu Gymnázia Orlová. Eliška závodí v Českém poháru mládeže na obtížnost a v současné době je v rankingu na prvním místě. Závodilo se jako o duši, a to ve čtyřech vě-

kových kategoriích rozdělených také na dívky a chlapce. Závodníci byli mohutně povzbuzováni jak rodiči a kamarády, tak i spolulezci. Každá věková kategorie lezla dvě kvalifikační cesty a podle klíče daného pravidly se postupovalo do finále. Za horolezecký klub gymnázia se zúčastnilo deset závodníků a z toho do finále postoupilo pět závodníků. Dohromady se zúčastnilo sto čtrnáct závodníků.

Velké poděkování patří těm, bez nichž by se závody nemohly konat: generální sponzor firma Lanex, Český horolezecký svaz, město Orlová, Gymnázium Orlová, Hudy sport Ostrava, Triop a Makak. Výsledky najdete na: www.montana.cz. text foto

Karel Návrat archiv autora

Pořadatel:

14. září - náměstí T. G. Masaryka, Slaný

MISTROVSTVÍ ČESKÉ REPUBLIKY

V BOULDERINGU

2013 Po dvou letech se do hornické Orlové vrátil Tendon Cup regionální pohár mládeže v lezení na obtížnost. Hlavní šok nastal, když dlouhodobý stavěč cest Dominik Uher řekl, že když bude mít zkoušky na vysoké, tak stavět nebude. A  tu pomohl dobrý kamarád z Jeseníku Jarda Jordán. Dva dny před závody se v hale Gymnázia v Orlové objevil Dominik s úsměvem na tváři — zkoušky hotové, jdu vám pomoci. Dominik a Jarda utvořili dobrý tandem a trochu pomohl i Lumír. Den D nastal 25. května 2013, závodníci přijížděli z  celé Moravy, ale ukázali se i  z  Čech a  na zkušenou přijeli i  z  Polska. Oproti minulým závodům bylo přibližně o třicet závodníků více. Po přivítání závodníků ředitelem závodu zahájil ředitel Gymnázia Orlová Pavel Kubínek celé

68

program:

Generální partner:

8:00 - kvalifikace ženy 11:00 - kvalifikace muži 16:00 - finále ženy

doprovodný program:

18:30 - finále muži

program pro děti

Gibbon Czech Nationals 2013 rožnění Uherského býka koncert Hradišťan

www.lezenidoskol.cz Hlavní partneři:

Mediální partneři: Lezec www.lezec.cz &

Partneři: Stehlíkova 823, 274 01 Slaný www.fitstudiojitka.cz

ZPRÁVA ZE ZÁVODU TENDON ČPM V  sobotu 15. června 2013 se na pardubické stěně ve sportovním areálu H-Centrum Staré Hradiště uskutečnilo třetí kolo Tendon Českého poháru mládeže v  lezení na obtížnost. V  osm hodin začala prezentace závodníků, kterých i  přes nád-

herné počasí dorazilo celkem sto sedmnáct (čtyřiašedesát chlapců a  padesát tři dívek). O  půl deváté, po předlezení kvalifikačních cest, odstartovaly vlastní závody. V  každém okamžiku se

na této ne zcela velké stěně lezly současně čtyři kvalifikační cesty, takže to pěkně ubíhalo a chvilku po čtvrt na dvě dolezl poslední junior. Všichni závodníci tak z vydýchané haly konečně vyběhli na čerstvý vzduch a na sluníčku si vychutnali připravenou zmrzlinu a ledovou tříšť. Izolace byla uzavřena ve čtvrt na tři a snažili jsme se, aby v ní závodníci strávili co nejméně času. Také ve finále se lezly současně čtyři cesty, které byly postaveny zřejmě „hodně přísně“, protože ani jeden z  devětašedesáti finalistů nedokázal dolézt až do topu. Poslední finalista se dotkl zpět země chvilku po čtvrt na pět a tím ukončil celé závody. Pak už zbývalo pouze vytisknout diplomy a připravit vše na závěrečný ceremoniál. Při vyhlášení vítězů byli odměněni všichni finalisté. První tři cenami od hlavního partnera seriálu Tendon, ostatní pak cenami od místních sponzorů. Na nejvyšší stupínek vystoupali Nela Tvrzníková, Eliška Adamovská, Veronika Šimková, Veronika Scheuerová, Iva Vejmolová, Lukáš Doleček, Matěj Burian,

Vojta Trojan, Martin Jech a Michal Štěpánek. O stupínek níže dolezli Eliška Bulenová, Hana Křížová, Kateřina Zachrdlová, Andrea Pokorná, Eva Křížová, Jáchym Cink, Radim Hejdušek, Vojta Vlk, Vojta Sedláček a Jan Novák. Poslední volné příčky na stupních vítězů obsadili Markéta Janošová, Adéla Moravcová, Lucka Kupčíková, Jana Bogárová, Zuzana Pfeiferová, Jakub Skoupý, Pavel Adam, Jakub Dvouletý, René Daňa a Michal Petřek. Všem závodníkům gratuluji k výkonům, které předvedli, a děkuji všem, kteří dali přednost našim závodům před nádherným dnem někde v  přírodě a  dorazili do Pardubic. Pokud se někomu cokoliv na těchto závodech nelíbilo, dejte mi, prosím, vědět, rád odpovím a pokusím se, pokud to byla naše chyba, aby se v  budoucnu neopakovala. Chyby jsme udělali, žádné se nezříkám, jdou za mnou jako hlavním pořadatelem a jsem ochoten o nich diskutovat (ne však s anonymy). Všem přeji krásné léto a  po prázdninách se těším na shledanou 21. září v Jičíně. text foto

Tomáš Miřejovský archiv autora

V Adršpachu na zámku vzniká muzejní expozice – „muzeum horolezectví“. Bude zaměřená především na dějiny lezení v oblasti Adršpašsko-teplických skal, ale nejen tam.  Vyzýváme všechny lezce, kteří vlastní zajímavé archiválie a chtěli by se podílet na připravované expozici, aby se ozvali  na sekretariát ČHS ([email protected]).

SLOVO PŘEDSEDY

v rozšířeném okolí pěstí železnou. Chtějí zabíjet a krást. To se jim nepovede. Teď, pořád jen pár dnů po té brutální noci pod Nanga Parbat, odjíždím s Márou a s kamarády znovu do Pákistánu, do těch krásných a  kouzelných hor. Za stoupáním k nebi. Třeba i všem vrahům navzdory. V mé hlavě zůstává memento. Memento intolerance, zášti, nenávisti. My, tady u  nás, v  české Středozemi a  na našem malém horolezeckém a webovém písečku o výlevech zášti už také něco víme. Nestřílíme po sobě. Zatím.

KILLER MOUNTAIN? Vypravěči, lovci senzací a  turistické agentury rádi čerpají z barvité historie Nanga Parbat, která si svou objektivní nebezpečností a  obtížností vyžádala v  horolezecké historii řadu obětí. Kdosi vymyslel přízvisko Killer Mountain a už to tak zůstalo. Jedeš po Karakoram Highway údolím Indu a  najednou tě z  kodrcavé dřímoty vyburcuje oslňující pohled na královskou horu, jejíž vrchol se třpytí v nebi, sedm kilometrů výšky přímo nad tebou. Nádhera beroucí dech a magicky přitahující. Ale tabule u silnice hlásá: Killer Mountain.

Ještě pár hodin džípem cestou necestou a  s  ulehčením zapomínáme na vojenskou eskortu, která nás v neklidných časech provází po ohrožené Karakoram Highway. Tady jsme v horách, ve svém prostředí, mezi „svými“. Myslíme už jen na naši horu. Bereme bágly na záda, vyrážíme údolím směrem k základnímu tá-

boru. Procházíme vesnicemi, míjíme vesničany, některé usměvavé, některé zamračené, jak to na cestách bývá. Občas se nám někdo něco snaží ukrást, občas se mu to i podaří. To patří k cestovatelskému koloritu, jsou to chudí lidé a my máme dost. Kromě průjmu či odřeného kotníku je to z nebezpečí tak asi vše. Přicházíme na louky k základnímu táboru. Jsme úplně sami, nikdo nás neobtěžuje. Skutečný zemský ráj to napohled. S  těmi několika místními lidmi, kteří dorazí až sem a  se kterými máme možnost se poznat, se přátelíme. Pohoda, jako všude na světě.

text foto

Zdeněk Hrubý předseda ČHS archiv autora

Když zemře špičkový alpinista ve vysokých horách, je to velice smutné. Artur Hajzer  7. července 2013 (Gasherbrum I)

Když skupinu alpinistů povraždí extrémisti přímo v základním táboře, je to až neuvěřitelné!

Pravdivý a stejný obrázek po léta, kdy do místních vysokých hor jezdíme. Momentka stará jen několik měsíců. Zkus si přiřadit stejné vzpomínky a  pár fotografií ke zprávě jen několik dnů staré. Skupina ozbrojenců postřílela v  noci na stejném místě nedaleko základního tábora pod Diamirskou stěnou Nanga Parbat devět horolezců. Jen tak. Nelíbili se jim a  jejich světonázoru. Vzali si pár jejich věcí. Místní lidé ve vesnicích to museli vědět. V tom údolí není možné, aby velká skupina ozbrojenců prošla údolím a vesnicemi k základnímu táboru a zpět bez povšimnutí… Dívám se na fotografie, na rozkvetlou louku pod horou, dívám se do tváří těch lidí. Kdo z nich, z jejich bratrů či synů? Jak si představují ten jejich ideální svět, kvůli kterému vraždí lidi, kteří chtěli jen vystoupit na horu? Vzpomínka na idylu je navždy pryč, jen hrůza, smutek, pobouření, vztek.

70

Nanga Parbat, Nahá hora, stojí tam, kde vždy stála a stát bude. Majestátní, nádherná, nedotčená, bez zájmu o pinožení se skupinky bezvýznamných tvorečků na jejích úpatích a stěnách. Krása a vesmír sám pro sebe. To jen mezi námi lidmi se to tam v  horách hrůzně změnilo. Killer Mountain? Ne, Killers on the Road. Vrazi z hor chtějí a potřebují pouštět hrůzu. Zastrašit cizince i vlastní lidi. Aby mohli vládnout zvůlí v těch „svých“ horách a pak

Peter Šperka, Anton Dobeš, Igor Svergun, Kashajev Magomedovič Badawi, Konyajev Dmitrij Sergejevič, Rao Jianfeng, Yang Chunfeng, Honglu Chen, Ernestas Marksaitis, Sona Sherpa, pákistánský kuchař.  23. června 2013 (Nanga Parbat)

Ale když na skalách zemře z hlouposti jiných dítě, je to tragédie! Děti by opravdu při tom našem sportu umírat neměly!!! Tito Traversa * 22. dubna 2001  5. července 2013

R.I.P.

(Foto: Archiv Tito Traversa)

&¼ÊÂV—¿ÆÉÆüѼºÂV—ÊÍ¸Ñ ºÑ¼º¿—ÄÆÌŸÀż¼ÉÀž—¸ÊÊƺÀ¸ËÀÆÅ

Z ČESKÝCH LUHŮ A HÁJŮ Prostě nejde začít jinak než Adamem Ondrou a  jeho prvním 9a stylem OS. Skoro by se řeklo konečně. Vždyť těch 8c+ tímhle stylem byla již slušná řádka, k  tomu ta „devětáčka“, která Adam skasal a  k  tomu ta „devětáčka“, u nichž už bylo sakra blízko. Ale dočkali jsme se: červenec 2013, Švýcarsko a v něm parádní převislá deska s homogenním lezením a boulderem na závěr, cesta „Cabane Au Canada“. Sláva, sláva, sláva. Adam ještě ve Švýcarsku chvíli zůstal a  v  oblasti Gastlosen udělal první přelez převislého pupku opět s  těžkým místem na konci „Torture physique integrale“. Klasifikace 9a+/b, pro Adama Ondru osobně tvrdé 9a+, pro lezce menšího vzrůstu spíše 9b. A co ostatní? O krásném prvovýstupu „Los checos banditos“ Ondry Beneše a Pavla Bohunka na peruánský vrchol La Esfinge (5.325 m) už jistě víte. Kluci udělali nádherný „zářez“ šestisetmetrovou stěnou, kde nejtěžší délka z celkových dvanácti dosahuje obtížnosti 7c. Méně se už mluví o  pěkném rozloučení Ondry Beneše s rodným Labákem před odjezdem. Na levém břehu dokončil na Sicilské stěně dlouholetý projekt „Al Capone“ klasifikace XIb labských neboli 8b+ francouzských. Pěkný bouldeříček přes čtyři borháky do raději chladnějších dní. A  když už jsme v  jakési okurkové sezoně, kdy tuzemský lezec nepříliš v extrémech k vidění jest, zmíním i přelez cesty „Generation Next 8b+“ v Zillertalu, kterou se mně, Petru Reschovi, podařilo přelézt na čtyři pokusy ve dvou dnech. „Jsou to holt léta, pantáto starosto…“ Boulderisty necháme přes léto uzrát, zesílit, vymyslet zábavu na chladnější dny. Však oni nám ještě ukážou! Petr Resch

WWW.MONTANA.CZ

DENNĚ AKTUALIZOVANÝ

WEB

Mobil versus fotoaparát Nedávno jsem se procházel po Vysočině v okolí Devíti skal a přemítal jsem, jaké téma zvolím pro dnešní článek. Nechtěl jsem znovu rozebírat rozdíly mezi zrcadlovkami a systémovými kompakty, ty jste již všichni pochopili a z vašich reakcí vidím, že ve prospěch zmiňovaných systémových kompaktů, které s sebou nesou celou řadu výhod. Ani jsem se nechtěl hrnout do výčtu specifikací a  technických vymožeností řady Olympus PEN a OM-D, to vše jsme si v minulých číslech již také řekli.* Nakonec se na mne usmálo štěstí a téma se mi nabídlo zcela samo. Pod vrcho-

Malá hloubka ostrosti – dokážete totéž na mobilu?

lem Devíti skal pozoruji příchozí a  posedávající rodinky, přičemž jsem si nemohl nepovšimnout jedné z  nich, jejichž děti poletovaly po skalách nahoru dolů, hlasitě volajíce na rodiče „tati, vyfoť mě“ a  „mami, podívej, kde jsem“. To, co následovalo, mne sice nijak nešokovalo, v dnešní době je člověk na podobné situace zvyklý, ale přimělo mě to k zamyšlení se nad daným tématem. Po výzvě dítěte „tati, vyfoť mě“ vytáhla hlava rodiny z kapsy mobilní telefon a ze vzdálenosti cca 10 metrů začíná sérii fotografií, jejichž výsledek a kvalitu nechci ani domýšlet. Univerzálnost nade vše? Dnešní mobilní doba, kdy prakticky každý z nás má v kapse mobilní telefon, v poslední době ve větší a větší míře v  podobě chytrého telefonu, nás směřuje k  víceúčelovým zařízením. Právě chytré telefony si kladou za cíl nabídnout nám v jednom malém placatém výrobku kapesní počítač, mobilní telefon, MP3 přehrávač, GPS navigaci, videokameru, hlasový záznamník a v neposlední řadě i  digitální fotoaparát. Skoro by se dalo říci, že se jedná o jakýsi novodobý SwissKnife. (Čekám jen, který z výrobců bude první a zabu* Seriál vychází od č. 3/12, pozn. red. placená inzerce

duje to telefonu i nůž s vidličkou.) Nechci se pouštět do debaty, zdali je tato univerzálnost veskrze výhodou, či právě naopak; pro někoho je výhodnější mít po ruce více jednoúčelových zařízení (když pak dojdou baterie, nepřicházím o všechny najednou), jiný si zamiluje právě zmíněnou univerzálnost. Já si dovolím zaměřit se jen na fotografickou stránku mobilních telefonů. Pravdou je, že kvalita fotografií z mobilních telefonů se během posledních několika málo let výrazně posunula. Telefony, jejichž fotografické výsledky byly před pěti lety

se vyfotit portrét některého člena rodiny na mobil a následně na kvalitní fotoaparát typu zrcadlovka nebo systémový kompakt, které mají oba mnohonásobně větší obrazový snímač, než kterýkoli mobil. Přitom nezapomeňte na fotoaparátu otevřít ručně clonu na maximum, aby hloubka ostrosti byla pokud možno co nejmenší. Jaký bude výsledek? Nesrovnatelný. Zatímco fotka z mobilu bude celá ostrá, od portrétované osoby, až po vzdálenou obývákovou stěnu v pozadí a celý záběr tak bude působit silně placatým dojmem, bude záběr z fotoaparátu

Edita Vopatová – portrétním objektivem (pozadí i popředí snímku je záměrně mimo hloubku ostrosti)

zcela nepoužitelné, jsou dnes překonány modely, které poskytují obstojné záběry. O tom, že jsou mobilní telefony za účely focení používány stále více a více, svědčí i jednoduchý fakt: nejvíce fotografií uložených na celosvětové internetové síti pochází z telefonů iPhone. Není fotka jako fotka Stejným faktem je, že fotografie z mobilních telefonů, byť s věrným barevným podáním, byť se snižující se hladinou šumu u  videí nejnovějších modelů, stále nedokáží vytvořit klasickou fotografii s  malou hloubkou ostrosti a dodat záběru plastičnost. Vy všichni, kdo víte, o čem je řeč, mi dáte za pravdu, když řeknu, že mobilní telefon je pro fotografii vhodný jen jako jakýsi fotografický zápisník, jakési reportážní zařízení pro dokumentaci situací, ve kterých při sobě nemáme skutečný fotoaparát. Chápu architekta, který si při pravidelné kontrole nafotí na mobil dokumentaci stavby, pochopím také automechanika, který si na mobil vyfotí poškození čelního skla před jeho výměnou, co mi však nejde na rozum, jsou právě rodinné a portrétní fotografie z dovolené či jen z jednodenního výletu focené na chytrý telefon. Aby vše nebylo jen v rovině teorie, proveďme vlastní test. Pokuste

zcela odlišného charakteru. Osoba bude dokonale zaostřená, zatímco pozadí bude rozmazané, čímž dojde ke zdůraznění a tzv. „vypíchnutí“ hlavního subjektu od pozadí. Údiv „fotícího mobilisty“ Když jsem při nedávné návštěvě kamaráda sledoval záběry z mobilního telefonu promítané na velkoplošném televizoru, byl jsem celkem překvapen ostrostí a  barevností snímků. Všechny však postrádaly jakýsi fotografický nádech. Vše bylo ostré, vše bylo placaté, vše bylo „nepřirozené“. Po chvíli jsme si prohodili role a já zapnul na cloudu uložené fotky ze společné dovolené. Při sledování svých dětí, které jsem mu na dovolené taky párkrát „cvaknul“, se s údivem zeptal, jak jsem to fotil, že jsou ty fotky tak prostorový a plastický. Odpověď nebyla snadnější: „Fotil jsem to s portrétním objektivem a na pořádný fotoaparát s velkým snímačem – konkrétně na Olympus OM-D a objektiv 45mm F1.8 (ekv. 90mm).“ Nechci nikoho nutit do focení pořádnými fotoaparáty, nechť si každý zvolí svoji cestu. Jen se, prosím, nepodivujte nad zásadními rozdíly mezi fotografiemi pořízenými kvalitním fotoaparátem a mobilním telefonem. Tomáš Viktora, Olympus placená inzerce

71

HOVORY Z MONTANY

Konec srpna = Fesťák!

PŘIJEĎ! horolezeckyfestival.cz Lezci lezcům! Hned po Fesťáku v  Teplicích nechat zaschnout odřeniny z  tamních spár a  koutů, nabalit sedák, expresky a trochu jídla a namířit si to přes Brenner na jih na legendární Rock Master. Takto tráví konec prázdnin nejeden našinec. Letos se k nim připojí i lezci-zaměstnanci ze SINGING ROCK. Kromě obvyklé podpory některým z našich lezců tentokrát dorazíme i  jinak. Se stánkem, ve kterém si budete moci prohlédnout naše produktové novinky, či si můžete zdarma vyzkoušet přímo v Test Area (Monte Colodri) v Arcu naše sedáky, helmy, jistítko Shuttle, ferratové sety, dětské úvazky a další materiál z naší produkce. Přijďte do Climbing Village v  Arcu, od 5. do 8. září 2013, denně od 17.00 h do 23.00 h na náš stánek, a užijte si pohodovou atmosféru „aprés-climbing“, což je jenom trošku honosnější název pro zábavu po lezení. A protože jsme na naši zem a její šikovné lezce stále právem hrdí, máme nachystanou malou lahůdku. Ten, kdo na nás promluví česky, získá malé překvapení! Na setkání v Arcu se těší, Singing Rock Team

UIAA 3 4 4+

STUPNICE OBTÍŽNOSTI JPK FR USD IV V

55

VI

5+

3

5.2

4a

5.3

4b

5.4

4c

5.5

5a

5.6

5b

6-

VIIa

6

VIIb

5c

6+

VIIc

6a

6-

VIIIa

6a+

VIIIb

7+

VIIIc

8-

IXa

8

IXb

8+

IXc

5.15a

10-

XIa

10

XIb

10+

XIc

11-

XIIa

11

XIIb

11+

XIIc

9a+

Xa Xb

9+

Xc

Chris Sharma Adam Ondra

5

5.8

7

9

4

5+

7-

9-

3

5.7 5.9 5.10a 5.10b 5.10c 5.10d 5.11a 5.11b 5.11c 5.11d 5.12a 5.12b 5.12c 5.12d 5.13a 5.13b 5.13c 5.13d 5.14a 5.14b 5.14c 5.14d

6b 6b+ 6c 6c+ 7a 7a+ 7b 7b+ 7c 7c+ 8a 8a+ 8b 8b+ 8c 8c+ 9a

NOK

Plot! Ne, nejedná se o pokračování minulých Hovorů a o nějaký převzatý anglický výraz. Prostě jenom „plot“. Jak nám říká internetová encyklopedie bez hranic, plot je volně stojící stavba, která má za úkol zabránit pohybu nebo omezit pohyb přes nějakou hranici. Pro mě plot znamená určitý pocit soukromí a imaginární pocit bezpečí. A tak si daleko na severu v horách stavím svůj vlastní plot, abych oddělil zbytek toho velkého, zlého světa od toho mého malého, krásného. Pomalu kopu díry v kamenité hlíně, betonuji patky a sloupky, natahuji napínací dráty a pletivo, podkládám ho kameny a sázím kolem plotu maliny a ostružiny. Jasně vytyčuji hranici, kam už se nesmí. A proč to vlastně všechno dělám tam daleko na severu v té divočině? Odpověď je prostá. Nemám rád na své zahradě voly. Pozor! Nejedná se o nějaké pejorativum. Prostě nemám rád, když mi takový 750 kg vážící sudokopytník dělá v trávníku golfové jamky. To si tak jednou v podvečer sedíme s mou milovanou ženou na zápraží, dítě už spí, my popíjíme výborný tramínek a sledujeme, jak za kopcem zapadá slunce… a naráz zpoza rohu chalupy vykoukne hlava velikosti staré černobílé Tesly, na ní rohy, že by se každému toreadorovi stáhly půlky, v nozdrách železný piercing a v očích lehce podlitých krví zvědavost. V našich očích se naopak objevilo zděšení, protože vzdálenost mezi ostrými rohy tura a sklenicí dobrého bílého nebyla ani tři metry. Zbaběle jsme se ženou prchli za dvě stě let staré, metr široké, kamenné zdi chalupy a pro jistotu zavřeli dveře na závoru. Tep se nám pomalu uklidnil, ten dobytek si mezitím prohlédl zahradu, a jelikož seznal, že tráva na pastvinách je asi lepší než ta naše a že žádnou vhodnou krávu u nás na večer nejspíš taky nenajde, tak odešel. A já se rozhodl postavit plot. I tištěný časopis má své do jisté míry vymezené hranice, na které je čtenář zvyklý. Pokud to tedy není zrovna něco, co se jmenuje třeba „Obzory bez hranic“. A tak je to určitě i s Montanou. Každý očekává patřičný přísun boulderů, skalek, hor, ledů, skialpů, něco z té historie, nějaké poučení, jak to či ono dělat nebo nedělat, něco novinek ze světa outdooru, nějaká ta kniha a nakonec něco chytrého od někoho z redakce. V minulém čísle jsme ty hranice trochu překročili. V Montaně 3/2013 byla báseň od jednoho z nejlepších slovenských boulderistů. Docela by mě zajímal ohlas čtenářů. A co teď? Držíte v rukou Montanu, ve které zkoušíme něco pro český lezecký časopis zcela nového, ale v popkulturní společnosti zcela běžného. Přirovnat se to dá právě k tomu božímu hovádku, které tehdy překročilo ty mé hranice pozemku. Přesně tak my teď právě překračujeme zaběhnuté hranice Montany. Na několika stranách si můžete přečíst komiks o velké polské tragédii na Everestu z pera polských autorů ve spolupráci s Bernadette McDonaldovou. Snad se vám bude líbit a sklidíme pozitivní ohlasy, protože i když se to nezdá, dalo nám to docela dost práce, ostatně jako pokaždé, když člověk dělá něco poprvé. A tak napadá mě, nemohlo by něco takového původního vzniknout i u nás? Od českých autorů a o českém horolezectví? Jo, a pokud se vám to líbit náhodou nebude, tak neváhejte a napište nám to do redakce, ať tímhle směrem už hranici nikdy nepřekračujeme. Z ještě vzdálenějšího a divočejšího severu

6

7-

7+

Posíláte-li k otištění článek svého kamaráda, vždy se ujistěte, že on s tím souhlasí. Není v našich silách kontrolovat identitu všech přispěvatelů.

88 8+ 99 9+ 10-

4/13 (č. 146) ročník XXIV (Hotejl XLVII)

Vydavatelství a redakce: Kytnerova 30, 621 00 Brno Moravské náměstí 13, 602 00 Brno

www.montana.cz www.horokupectvi.cz Horolezectví je nebezpečný sport a redakce nezodpovídá za škody na zdraví a majetku vzniklé při jeho provozování. Prosíme autory, aby uvedli celé jméno i kamennou adresu.

Vydavatel: Tomáš Roubal tel.: 541 243 333, 605 261 390 e-mail: [email protected] Šéfredaktor: Martin Stolárik, tel.: 777 950 376, e-mail: [email protected] Kontakty pro Slovensko: P.O. BOX 2, 908 01 Kúty č. ú: 3002850301/3100 – Volksbank Texty posílejte na: [email protected] Textový editor: Iva Šemberová Sekretariát: Radim Výrubek e-mail: [email protected] Stálí spolupracovníci: Vilém Pavelka, Libor Machata, Mike Jäger, Štěpán Cháb, Petr Piechowicz, Vincent Belej, Martin Krejsa, Christian Core Jazyková korektura: Eva Bublová Grafická úprava a sazba: Martina Petrová grafi[email protected] © autoři článků Za věcnou správnost příspěvků zodpovídají jednotliví autoři. Autorem nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit obdržené články na Internetu. Tisk: Tiskárna Didot, spol. s r.o.

Vychází 6x ročně 79 Kč, 3,49 € (Sk), roční předplatné 400 Kč, 16,9 € (Sk) ISSN 1212-7957 Registrováno MK ČR pod číslem E5208 ze dne 6. 4. 1990. MIČ: 46913.

6+

7

ČASOPIS PRO HOROLEZCE SKIALPINISTY A SKALKAŘE

Denně odpovídáme na desítky žádostí, chcete-li, abychom vám odpověděli co nejrychleji, zkuste se řídit podle následujícího klíče: T Když nevím: [email protected] nebo telefon do redakce +420 541 243 333. T Dotazy na předplatné, fakturace, distribuce atp.: [email protected] nebo +420 603 553 868. T Články, připomínky, náměty na zajímavá témata: [email protected] nebo +420 777 950 376. T Grafika, sazba: grafi[email protected] T Inzerce, stížnosti, pozvání na kávu apod.: [email protected] nebo +420 605 261 390, +420 775 261 390.

Bankovní spojení: č.ú. 169897423, kód banky: 0600 název účtu: Montana – Tomáš Roubal Distribuce v ČR: společnosti holdingu PNS, a.s., Mediaprint & KAPA, s.r.o. Distribuce na Slovensku: Mediaprint – Kapa Pressegrosso, a.s. Předplatné: www.montana.cz/predplatne Číslo 1 2 3 4 5 6

Uzávěrka 4. ledna 8. března 7. května 4. července 6. září 1. listopadu

Vyjde 4. února 4. dubna 11. června 9. srpna 8. října 2. prosince

Uzávěrka inzerce po domluvě.

72

Vše o předplatném tohoto časopisu najdete na: www.montana.cz/predplatne

© Manuel Ferrigato Photography

Kiku.

17 – 22 October 2013 Brixen / Bressanone Dolomites (I)

Reinhold Messner (ITA) Guest of IMS 2013

IMS – The Mountain Festival to live and surprise you The Kiku. International Mountain Summit brings together mountain lovers from all over the world and connects generations. It’s the summit of the top-mountaineers. The program offers a wide range of discussion rounds, congresses, seminars and talks. Friends of mountain films as well as passionate hikers will get their money’s worth. And after climbing we come together, we laugh, celebrate and discuss about the future of mountains and alpinism.

IMS Guests 2013 Athletes Hansjörg Auer (AUT) climber Benedikt Böhm (GER) extreme ski mountaineer Nina Caprez (SUI) climber Catherine Destivelle (FRA) climber Stefan Glowacz (GER) climber David Lama (AUT) climber Nives Meroi (ITA) alpinist Reinhold Messner (ITA) alpinist Silvia Metzeltin (SUI) alpinist Seb Michaud (FRA) freerider Alexander Polli (NOR) wingsuit flyer Angelika Rainer (ITA) ice climber Helma Schimke (AUT) alpinist

Kei Taniguchi (JAP) alpinist Silvia Vidal (ESP) climber Ewa Wisnierska (POL) paraglider

Referees Oliver Creutz (GER) editor STERN magazine Arne Dietrich (USA) neuroscientist Lewis Grundy (GBR) Gore-Tex business leader Marcus Hellwig (GER) journalist BILD am Sonntag Herbert Henzler (GER) ex McKinsey Manager Europe Hubert Ilsanker (GER) distiller Rossana Podestà (ITA) actress Richard David Precht (GER) philosopher Tanja Valérien (GER) entrepreneur

IMS Topics 2013 IMS Talks

- IMS Talk of Catherine Destivelle - IMS Talk of Reinhold Messner - IMS Talk of Hansjörg Auer IMS Discussions

-

Mountain Stories Pioneer women Mountain Xtreme Learning by risking

IMS Congresses

-

Pioneers of Alps Music and Mountains Dolomites – Natural World Heritage Telemedicine and Mountains

IMS Walks, Climb&Talk, Film, Exhibitions, and more… www.IMS.bz

Federazione Arrampicata Sportiva Italiana

T S U G U 31 A R E B M E T P 8 SE 2013

7/8 september

ROCK MASTER

The challenge for the strongest climbers in the world

7 september

IFSC SPEED WORLD CUP

The world’s fastest vertical sprinters

6 september

ARCOROCK LEGENDS

Awards for those who have shaped the history of climbing

31 August - 1 september

A Arco Garda G d T Trentino ti www.rockmasterfestival.it

ROCKJUNIOR KID’S & FAMILY ROCK

International youth climbing festival

6 september

PARACLIMBING CUP

International competition for disabled athletes Regione Autonoma Trentino Alto Adige

Technical sponsor

Provincia Autonoma di Trento

Comune di Arco

5-6-7-8 september

ROCKMASTER VILLAGE

The meeting point for all enthusiasts; fun, tests and guided activities