34
„Do Nepálu nejezdi, už je pozdě. Lidé jsou všude a nelze se jim vyhnout,“ říká chladně Američan Beau Lanier, který tam byl několikrát. Jeho pronikavý pohled řeže křídla tvým iluzím, téměř jako kdyby popisoval peklo na zemi. „Nelze se tomu vyhnout…“
73
Ze severu (z gauče)
ĚŘE
O
N
A
M
N
A
Í
Plán zněl jednoduše – dobýt věž spatřenou minulého dne. Lehčí vyslovit, složitější vykonat, ale Simon měl již promyšlenou výstupovou cestu zdola a rozhodl se důvěřovat intuici.
u tošním ročníkem se čtvrto léta už je za námi a i s le lka Pů í. let ní e ášt zas zvl čas ové Ten je vždycky tak jeho druhé půlky. Čtyřka do e ám táv o dos dal se nou by nta ak Mo ého světa, a t ní po skalách a horách cel líta roz u jso i os chn let Vši tak lo. čís ý časopis. Ale ne rková sezóna pro lezeck ním, říct, že to je taková oku natahováním, protahová vím trá že většinu léta to, na dem hle a mezi y S o . noh nás vé pro m jiným mé pra posilováním a vším možný ím, čen cvi kým tric me izo okurkovou tak jsem se snažil i tuhle tím mám spoustu času, sky bude nář čte upat a myslím, že Montanu maximálně nad . své to aždý si v ní najde opravdu velice vděčná a k uální akt nou čně nezvolil žád Jako otvírák jsem výjime y 6 ánk str é ografiemi přes cel bombu s „cool“ a „in“ fot dné v je ha dru o fotografa-dobro nějakého renomovanéh zpět na ím článku vrátit o 25 let rvn osobě. Pojďme se v p udové) (Lo i Míš ách a fotografiích český písek ve vzpomínk átek des osm u štěstí a na přelom Sládkové, která měla to itiv poz dia na ektivem zachytila a devadesátek svým obj ra přece é špičky. Trochu toho ret eck část naší tehdejší lez , no ne? nezaškodí ani v Montaně je pak můžete porovnat, jak nku člá Hned ve druhém tiletý univerzální ace adv osm špička, konkrétně vedou na tom aktuální lezecká or a krásné fotky vás pro Krištoffy. Rozsáhlý rozhov é tak ale , opy borec ze Slovenska Jožo Evr mi oblastmi českým pískem, sportovní ícím haj dýc u tiko skalkami na Slovensku, lehkou exo , Dolomitech nebo třeba těžkými dardami v Tatrách Wadi Rum v Jordánsku. dost, takže ve druhém , že rozhovorů není nikdy mé Nějaký čtenář nám napsal chno může nabídnout zná si můžete přečíst, co vše lky. edé víc o neb rozhovoru této Montany vky ing, sporto zájemcům ať už o boulder vu ndo Sta ní led Zillertalské údolí letním iho na pos avdu zaujala odpověď Mik tě Musím přiznat, že mě opr u naopak nikdy nebyl v lé dvo h těc od díl roz na lí údo hle om v t otázku, protože já mrzlé. sně zelené, ale jen bílé a z ornější a neznám ho takhle krá vák přiblíží takovou kom No nza Ho nám nku oké kém uzs o V malém franco u třeba Melloblocco neb lderingových akcí, jako jso tip vý íma zaj itě obdobu velkolepých bou Urč Montaně. terých se psalo v minulé Petrohradské padání, o k ele-objevitele. starších čtenářů pro bouldristy-cestovat se ozve některý z našich ž kdy , ost rad ou ašn str tě Mám vždycky ilejším věku to pořád ješ ídání o tom, že i v pokroč ve sik kla a olik a pošle nějaké pěkné pov něk ní o přeleze na si tak můžete přečíst ě. kon ího Žab na e jde. V článku od Jirky Ho ben vého hře třeba nádherného trojko egy kol ho Vysokých Tatrách, včetně ské pol azuje příspěvek od našeho Na Jirkův článek hezky nav engusovské dolině. v M ě kon ího Žab vě prá ií tor his se jící ýva zab dělit na dva díly, Grzegorze Folty, lé, tak bylo nutné jej roz sáh roz u avd opr ní ídá Protože je to pov e v příští Montaně. takže dokončení najdet hledem na katastrofické čísla je Nepál, a to jak s o ící se podzimní Velkým tématem tohoto u, tak i s ohledem na blíž rok oto toh tna kvě ě vin zemětřesení v polo menálním přechodu celého t první díl povídání o feno sícovku Island Peak sezónu. Můžete si přečís sickou, placenou šestiti kla na upu ýst o v y, eng masivu Kančendž é kopce. právě na takové placen ete a také článek plný rad, jak hle čísle výjimečně nenajd om v t to pro í, ukovac o véh íma Montana bohužel není naf zaj o něc že íků, tak ich stálých spolupracovn Míši pravidelné články od naš ě galského kohouta od zem ze y ípk stř é eck lez o jak jně ste a z písků od Alešák Drlíkové zase až příště. nečný a teplý podzim řelezový zbytek léta, slu Přeji vám všem krásný a p nejste Nýmandi! a nezapomeňte, pro nás
N
28
Věcně…
Z
Když moje sestra Olga oslavila své šedesáté narozeniny, tak si jako dárek od svého bráchy přála vyrazit jako zamlada do Tater a opětovně si přelézt nějaké ty vyhlášené cesty. Vyhlášené nikoli obtížností, ale pohodovostí a krásou, lezeckou jasností a přímostí.
LE ZE
Husákovy děti na českém písečk u áky vytloukl Standa Šilhán.
bky. Dnes je vytlučená, borh
la“ (Xb) na Bludičku, Drá
ndlování prád Mára Havlík a cesta „Ma
Vraťme se do doby předrevoluční a těsně po sametové revoluci, řekněme do let 1987 až 1993. Na vrcholu aktivních sportovních lezců byly Husákovy děti. Doba před těmi 25 lety byla jiná. V čem? Ve všem. Tedy i ve skalním lezení. Není to zase tak dávno, a přesto to ještě byla zcela jiná doba. Velké procento sportovních lezců se oblékalo do stejných či podobných tepláků a dresů, mělo stejné vybavení, propagovaly se české značky a české výrobky. Ve čtvrtek chodilo do libereckého OD Ještěd nové zboží, kde přišlo vždy jen pár lan z Lanexu Bolatice v barvě bílé, modré nebo červené. Kdo měl štěstí, ten si frontu vystál a stal se
Lezení je pojem, pod kterým se skrývá plno dojmů a zážitků, snů a představ a vzpomínek, pro ty, kteří kdysi lezli nebo stále lezou. vlastníkem lana, tzv. drátu. Jakmile lano totiž zmoklo, dokonale ztvrdlo, byl z něj rázem drát. Oplet se smrsknul a z obou konců lana koukala smotaná střeva. Tehdy byla jen statická horolezecká lana, bez pádu. Tedy teoreticky nevydržela ani jeden pád. Stejně tak to bylo s karabinami. Běžně v obchodech dostupné byly těžké, bytelné české karabiny značky Walter. Kdo měl štěstí, k tomu se dostaly ruské titanové lehčí a menší karabinky. Zahraniční značky se začaly sice na prodejnách objevovat, ale byly stále cenově přístupné jen pro pár vyvolených s vyššími příjmy. A tak většině zbylo jen listování a snění nad barevnými katalogy Schuster a Salewa. Postupně začaly vznikat oficiální české firmy na výrobu sportovních oděvů, vybavení a doplňků. Za tu relativně krátkou dobu se skalní lezení a rekreační sport celkově neuvěřitelně změnil.
Lezení je zapomenout na všední problémy a starosti, na stres a na vše, v čem žijeme, odreagovat se od všeho, co nás trápí a co nám leží hluboko v srdci. Je to určitý životní styl. Vydáte tam celého člověka.
Psal se rok 1988 a já objevila lezecký svět. Ten svět, který jsem do té doby jen obdivovala a lezce na skalách si fotografovala a považovala je za něco neobyčejného až nadpozemského. 6
Co možná z té doby zůstalo, je scházení se ve čtvrtek „na schůzi“ v Lokomotivě, kde se probralo, kdo kam pojede a co lézt. Jinak v té nedávné době to mezi námi fungovalo asi takhle. Asi 99 % lezců v našem věku nemělo auto a na skály se jezdilo povětšinou vlakem. Odjezdy vlaků znal každý lezec jako malou násobilku, neb to byly základní a zcela nezbytné infor-
ROZHOVOR
Střední pasáž cesty „Ramallar“ (7c+) OS, sektor Pared de Enfrente, Chulilla, ES, 2013. V pozadí dědinka Chulilla.
Jozef Krištoffy: LEZENÍ UČÍ ČLOVĚKA P R O H R Á V AT Jožo Krištoffy patří ve svých osmadvace ti letech k nejlepším lezcům na Sloven sku. Zároveň spadá do generace sloven ských lezců, která má ambice a poten ciál pro těžké věci i v horách, což už Jožo mnohokrát dokázal. V lezení mu jde o komplexnost a ne vyhýbá se žádnému druhu skály či pro filu, o čemž svědčí jeho hodnotné přele zy ve sportovních oblastech Španělska, Francie, ale také na Slovensku či horské výzvy Tater, Dolomit nebo Alp. Jeho po slední prosincové rozšiřování si obzorů vyústilo ve vytvoření nejobtížnější cesty v pískovcovém ráji s nejvyššími stěnami tohoto druhu, jordánském Wadi Rumu. Jaká byla tvá cesta k lezení? Jsi takový ten typický případ, že ses ve skalách téměř narodil, anebo jsi měl trochu delší cestičku, nějakou oklikou? Lezení nebylo mým sportem číslo jedna vždy. Nejdříve jsem dělal sedm let karate a až kolem třinácti jsem začal s lezením. Ale je pravda, že vztah k horám, ať už skrz kolo či
14
turistiku, jsem měl vždy. Dokazuje to taky moje členství v Klubu slovenských turistů, přes který vedla cesta k prvním lezeckým krůčkům tady u nás na umělé stěně v Martině. Nejdříve vše začalo dost vlažně a na stěnu jsem chodil jen jednou do týdne. Ani výkonnostní skok u mě nebyl v porovnání s ostatními kluky bůhvíjaký. Po roce to byly cesty kolem šestky a následně začala jakási spolupráce s Jožom Santusem, který mě jako čtyřicetiletý chlap vzal pod svá křídla a začal se mi věnovat, jezdit se mnou na skály. I díky tomu jsem začal výkonnostně rychle růst. Rok co rok to bylo asi o jeden stupínek výše. Jakýsi zlom přišel v roce 2005, kdy jsem měl hodně dobrou sezonu a padly mi tam i nějaké cesty za 10-, což mě dostalo do juniorské reprezentace. V návaznosti na to přišlo další rok i více výjezdů za hranice Slovenska, při kterých jsem se dal dohromady s partičkou Poláků. To bylo za rok třeba i pět měsíců trávených lezením ve Španělsku, Itálii nebo Francii, což mě dostalo na cesty o obtížnosti 8c (11- pozn. autora). Teď při práci už tolik volného času nemám, takhle se to dalo dělat ještě na výšce.
Jenže ty se už delší dobu nevěnuješ „pouze“ sportovkám. Jaký byl tvůj první větší úspěch v horách? To pro mě byl určitě „Jet Stream“ (10-/10 pozn. autora) v roce 2012. Od té doby mě hory táhnou čím dál víc. Další důvod, proč se k horám stále více přikláním, je ten, že stárnu a není možné lézt neustále silově těžké věci na RP. Proto se pomalu a přirozeně přesouvám do hor, ve kterých mám hodně plánů. Přidanou hodnotou lezení v horách jsou také silnější zážitky. Hory pro mě nejsou jen nucenou položkou v životě stárnoucího lezce, ale spíše životní volbou, ke které jsem dozrál. Když se vrátím ještě ke tvým začátkům, nemyslíš si, že ti karate skrz svoji pohybovou a koordinační složku v lezení pomohlo? Ano, s mojí pohyblivostí jsem celkem spokojený a karate z tohoto hlediska byla určitě dobrá průprava. Musím říct, že střední cesta, co se týče pohyblivosti, je asi nejlepší variantou. U extrémně pohyblivého lezce klesá pevnost v kloubech a může být náchylnější ke zraněním.
Co si vylézt na Ewige? „Der Kleine Pfeil“ 6a Začíná sokolíkem a pokračuje po parádních madlech doleva nahoru. Dá se lézt ve slipech, pokud zrovna hustě prší. Je nad ní decentní stříška. „Ego nein Danke“ 6c+ Až kýčovitě krásná cesta po lištách nad řekou. Třicet metrů lezení, které graduje v posledních krocích. Když v nich spadneš, máš radost, že tu nádheru můžeš lézt ještě jednou. „Sannyas“ 7a+ Pěkná stěnovka s klíčovými kroky v převislém koutku. I když je také často lezená, místní žula snad nejde zničit a oklouzat. Na písku už by bylo po zážitku.
Věž Wig a Wam, sektor Ewige Bouldrování v Sundergrundu
„Science Fiction“ 7b+ Technická linka s pěti těžšími kroky po lištách v mírném převisu. Komu příroda nenadělila moc centimetrů, dá si těch kroků o trochu víc a bude v nich muset o trochu víc zabrat. „Jumping Jack Flash“ 7c+ Fotogenická hrana na Ewige, která je odpoledne ve stínu a poskytuje dobré tření. Ve spodní části cvakáš svoje expresky a nahoře už bojuješ na erárkách jako Sharma ve španělské jeskyni.
Fil Zaoral leze „thajskou“ „Los Cotos“ 7b+
25
TAT R Y
Lezení v Tatrách jako zamlada
aneb Stále to ještě jde, ale více to bolí… Motto: Neříkejme, že to nejde, biologické hodiny tikají… Později to bude skutečnost a pravda!
Když moje sestra Olga oslavila své šedesáté narozeniny, tak si jako dárek od svého bráchy přála vyrazit jako zamlada do Tater a opětovně si přelézt nějaké ty vyhlášené cesty. Vyhlášené nikoli obtížností, ale pohodovostí a krásou, lezeckou jasností a přímostí, i když to pochopitelně nemusejí být a ani nemají být direttissimy. Z toho jsme, pokud jsme k nim vůbec někdy dorostli, už zase odrostli.
ani rak, ale naše ambice byly relativně malé a chtěli jsme vylézt zatím jen hranu Volovky. Vzpomínali jsme na rodiče, jak s námi před mnoha lety tuto cestu také lezli. Takže první zápis do našich lezeckých deníčků, bohužel, tento víkend i poslední. Odpoledne se jdeme ještě projít na symbolický cintorín a zavzpomínat při této příležitosti na spoustu známých jmen. Opět si uvědomujeme, že pokora před silami matky Přírody je na místě
Hrana Volovky III – i zde jsou štandy
Vstup na symbolický cintorín s vrtulí letadla havarovaného na zadním Gerlachu
Celý rok jsme se snažili najít společný vhodný termín a stále nám do toho přicházelo něco důležitějšího, souvisejícího s rodinou, prací, zahradou nebo nemocemi a zdravotními problémy vůbec. Nakonec to přece jen v červnu klaplo. Vyjeli jsme ve čtvrtek, počasí bylo krásné a my se těšili jako malé děti na dárky pod stromečkem na Štědrý večer. Bohužel vše bylo jinak. Páteční ranní počasí na Popradském plese nebylo ani ryba 28
Häberlainova cesta stěnou – dolez na hřeben
a není vhodné tyto síly nikdy podceňovat, stejně jako není vhodné přeceňovat síly vlastní. Další den ráno vycházíme opět velmi brzy (kolem šesté) do doliny Zlomisek s tím, že chceme vylézt buď Puškášův pilíř na Ganek, nebo v případě horších podmínek hřeben na Ošarpance. Počasí je jako na houpačce, chvíli slunce, chvíli mlha, fouká vítr a asi půl hodiny před nástupem na hřeben se objevuje i déšť.
DRUHOLEZEC
ZE ŽIVOTA DRUHOLEZCE [16] Příběhy z horských dolin, šera lesů, stínu skal a tišin řek
24. května 1988 Trénuju vo sto péro a je to znát, s Pavlem nám to leze. Na kole se jezdím koukat na krásnou skálu v Loubí. V zatáčce za odbočkou nahoru do vsi je v kopřivách pěšinka, přes potok po padlý vrbě si vemu kolo na rameno a jsem pod stěnou. Stojí nad bažinou na okraji rokle, která se stáčí k Sušici. Je to taková polověž, na kterou se dá přeskočit z lesa, pro sebe jsem ji nazval Loubskej roh. Z údolí vede soustava spárek pod střechovitej převis, kterej má v pravý straně stropu spáru protínající celou vrcholovou palici. Je to nádherná linie nejmíň na tři kruhy, ale je mi jasný, že znovu Čejena už do party zvát nemůžu a s Pavlem na to zatím nemáme. „Á, tudy na tě!“
noistama. Po fotbálku jsme chodívali do Zlatýho bažanta spláchnout žízeň bosou hlavou. Tentokrát tam neseděli jen dědci nad větrákem, ale z otevřenýho okna vlála záclona a bylo slyšet akordy kytary a nezaměnitelnej chraplák. V prachu pod věšákem se válel šífáckej loďák se špinavým prádlem a u sraženejch stolů to rozjížděl deckmann Béďa. Bylo vidět, že je ve formě, poroučel rundy rumu a přitom pořád ještě hrál blues. Vodáci měli v sobotu závody někde u Jilemnice, protože věděli, čeho jsou schopný, dali jedno vod cesty a tiše se vytráceli. Povídám Hroznýšovi: „Míro, jak začne hrát hymnu deviantů, tak musíme pryč, jinak přídem ráno pozdě do práce!“ A do toho vpadl Béďa s refrénem Nosovky: „Žádný strachy, někam to dotáhnem, když už jsme jednou tady, přece zpátky nepudem, šanci máš jen jednou, tak abys ji nepropás, jsme na tom oba stejně, já, ty, každej z nás… Práce neuteče a Daniela se dočká.“ A tak se stalo to neštěstí, že jsme si přisedli k těm pěvcům českolipskejm. Většinu tvořili pačesatý a kníratý šermíři, co potkali Béďu na nádraží a k tomu směska strejců z okolí, jeden se ztratil v pantoflích, když si šel pro cigára, druhej měl za laclem eště hobliny z truhlárny a třetímu se lesk pupek v rozepnutý bleděmodrý bundošce ČSAD. Na Béďu jsem natrefil na záchodě. „Kámo, co tu děláš, dyk si pár měsíců šťastně ženatej.“ Těžký život dobrodruha
Pavel Korčák
Když jsem obešel údolní stěnu na jižní stranu masivu, našel jsem možnost podél odštěpu na JZ hraně. Je tam jedno hluchý místo, ale to vybojujem, i kdybysme měli stavět. Spokojeně jsem vytlačil favouše na silnici a vydal se oklikou k domovu, abych dostal do nohou ještě pár kilometrů. Ve středu večer jsme chodili s Hroznýšem z práce na Pátovku si zakopat s ká48
„Pepo, ty vole, mně se tam nechce, znáš tchýni, já musím sehnat byt!“ „Bič a pryč, před tím neutečeš.“ Z Bermudskýho trojúhelníku na náměstí je to na Špičák víc jak kilák, tak jsme s Hroznýšem trochu vystřízlivěli, než jsme se na otočce autobusů rozešli každej do svýho kotce. Výměnou bytu jsme se dostali v sídlišti víc na kopec, tam, kde jsou paneláky vyšší a houšť nalepený na sebe a dál od města. Výhoda byla, že jsme měli byt v přízemí a nemuseli jsme jezdit výtahem a že jsme měli strategickej výhled místo na Bezděz na konečnou autobusu a zaparkovaný auto, nevýhod bylo víc. Po prvním vyprání jsme přišli o džíny pověšený na lodžii, bylo slyšet každý prásknutí hliníkovejch vchodovejch dveří, ať sem šteloval Brano, jak sem šteloval, v zimě jsem musel utěsnit sklepní okýnka pod bytem polystyrenem, jinak nešel byt vytopit. Nejdřív jsme zabydlili kuchyň a ložnici nábytkem z malýho bytu. Na nábytek do obejváku a pracovny jsme si vzali novomanželskou půjčku, zacvakali fakturu a čekali už rok, až nám ho v Dřevotvaru Choceň vyroběj. Zatím má Pepča kde jezdit na tříkolce. Zul jsem se už v chodbě před bytem, abych Jindru s klukem nevzbudil, ale zakop jsem o zaparkovanou tříkolku. Honem jsem se zavřel v koupelně, nastrkal zpocený hadry do pračky a zalez za závěs sprchy. Stejně jsem výslechu neunik. „Kdes byl tak dlouho?“ „Dneska to byl těžkej fotbal.“ „Táhne z tebe kouř a kořala!“ „Dyk řikám, že to byla makačka.“ Ráno jsem radši vypad bez snídaně a šel rovnou do projekce. Vzal jsem to jinou ulicí a přes park, abych nemusel jít kolem Bažanta. Dal jsem si prkno na stojáka, aby na mě nebylo vidět od dveří a na stůl rozebral na starejch novinách péra a dělal, že je pucuju a doplňuju tuš. Akorát jsem dumal, jestli si dám naproti v gastráči kafe a rohlík, nebo slepičí polívku, když strčila hlavu do dveří Kučanová: „Pepo, víš, co se stalo?“ „Ne.“ Dělal jsem radši blbýho. „Náš Béďa usnul v rychlíku a z bundy mu ukradli celou vejplatu i diety v markách!“ „To je vůl, proč to vozí pohromadě?“ „No, to jsem mu taky říkala, já se z něj zblázním.“ A běžela tu novinu vyklopit ostatním kolegyním. Za chvíli nakouk Hroznýš s potutelným úsměvem na tváři a šli jsme na sváču. „Dáme panáčka zelený?“ „Malýho na tlak.“
