Vztah spirituality a mravnosti v kontextu sociální práce

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE EVANGELICKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA

Bakalářská práce

Vztah spirituality a mravnosti v kontextu sociální práce JANA KURKOVÁ

Katedra: Teologie a filozofie Vedoucí práce: ThLic. Ing. René Milfait, Th.D. Studijní program: Sociální práce Studijní obor: Pastorační a sociální práce

Praha 2013

Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci s názvem: Vztah spirituality a mravnosti

v kontextu sociální práce napsala samostatně a výhradně s použitím uvedených pramenů. Souhlasím s tím, aby práce byla zveřejněna pro účely výzkumu a soukromého studia.

V Praze dne 19. 5. 2013

…………………….

Bibliografická citace Vztah spirituality a mravnosti v kontextu sociální práce [rukopis] : bakalářská práce / Jana Kurková; vedoucí práce: ThLic. Ing. René Milfait, Th.D. -- Praha, 2013. -- s. 88.

Anotace Bakalářská práce se zabývá vztahem spirituality a mravnosti v kontextu sociální práce, jejíž propojení se výrazně odráží v postojích a jednáních jak k sobě samému, tak i k druhým. Práce skýtá inspiraci a způsoby řešení problémů v oblasti sociální práce jak studentům a absolventům sociálních oborů, tak i sociálním, pastoračním pracovníkům, laikům a těm, co se zabývají životy druhých lidí. Cílem této práce je poukázat na důležitost propojení biblické křesťanské spirituality a mravnosti, a na její důsledky v sociální práci, přičemž se vychází z toho, že spiritualita a mravnost se vzájemně obohacují. To je v práci ukázáno na jednotlivých aspektech. Práce se opírá zejména o biblická poselství a významné dokumenty týkající se mravnosti a spirituality, mezi které patří církevní dokumenty, kompendium sociální nauky církve a etické kodexy.

Klíčová slova Spiritualita, křesťanská spiritualita, křesťanská mravnost, sociální práce, etické kodexy, biblické zjevení, celistvé pojetí člověka, přikázání lásky, naděje, modlitba, spravedlnost.

Summary This bachelor theses deals with relationship between spirituality and morality in the context of social work. Their connection is greatly reflected in attitudes and behavior of people to themselves as well as to others. The theses provide inspiration and ways of solving problems in the field of social work, for students and graduates of social disciplines, as well as for social, pastoral workers, layperson and for those who are concerned with the lives of others. The aim of this work is to highlight the importance of interconnection of biblical Christian spirituality and morality and their consequences in social work. At the same time it is based on the fact that spirituality and morality are mutually enriching. The work is grounded on biblical message and the relevant documents relating to morality and spirituality, including church documents, Compendium of the Social Doctrine of the Church and ethnical codes.

Keywords: Spirituality, Christian Spirituality, Christian morality, social work, biblical revelation, ethnical codes, holistic concept of human, the commandment of love, hope, prayer, and justice

Poděkování Tímto bych ráda poděkovala svému vedoucímu práce ThLic. Ing. Renému Milfaitovi, Th.D., který mě trpělivě a ochotně doprovázel po celou dobu psaní svým nadhledem, podněty, odbornými připomínkami a metodickým vedením práce. V neposlední řadě děkuji své rodině a přátelům, kteří mě podporovali slovem i modlitbou. Rovněž děkuji všem, kteří se jakkoli podíleli na vzniku a kontrole této podoby bakalářské práce.

Obsah Úvod ............................................................................................................................................. 7 1 Spiritualita .............................................................................................................................. 9

1.1 Definice pojmu spiritualita....................................................................................... 9 1.2 Spiritualita x náboženství?! .................................................................................... 11 1.3 Spiritualita a osobnost ............................................................................................. 13 1.4 Shrnutí spirituality ................................................................................................... 16 1.5 Křesťanská spiritualita ............................................................................................ 17 1.5.1 Klasifikace podle škol ................................................................................... 21 1.5.2 Katolická spiritualita ..................................................................................... 21 1.5.3 Protestantská spiritualita ............................................................................. 23 1.5.4 Ortodoxní spiritualita ................................................................................... 24

1.6 Spirituální teologie ................................................................................................... 24 1.7 Spiritualita v sociální práci ..................................................................................... 27 1.8 Shrnutí křesťanské spirituality v horizontu sociální práce ............................ 34 2 Teologická etika................................................................................................................... 36

2.1 Základní rozdělení teologické etiky ..................................................................... 37 2.2 Proprium teologické etiky ...................................................................................... 37 3 Křesťanská mravnost .......................................................................................................... 40 4 Vztah křesťanské spirituality a mravnosti v kontextu sociální práce .......................... 42

4.1 Spiritualita a křesťanská mravnost ....................................................................... 42 4.2 Křesťanská mravnost a spiritualita v dialogu se sociální prací ..................... 45 4.3 Vybrané aspekty podpírající důležitost propojení spirituality, křesťanské mravnosti i sociální práce ....................................................................................... 47 4.3.1 Celistvé pojetí člověka na základě imago Dei ......................................... 47 4.3.2 Přikázání lásky ............................................................................................... 51 4.3.3 Metanoia .......................................................................................................... 57 4.3.4 Modlitba ........................................................................................................... 61 4.3.5 Naděje ............................................................................................................... 64 4.3.6 Spravedlnost.................................................................................................... 68 Závěr .......................................................................................................................................... 74 Bibliografie ................................................................................................................................ 80 Seznam zkratek ......................................................................................................................... 87

Úvod Pro svou bakalářskou práci jsem si zvolila téma: „Vztah spirituality a mravnosti

v kontextu sociální práce.“ Tato práce nemá ambice přinášet hotová, obecně platná řešení, natož pokrýt celou širokou oblast lidské spirituality a mravnosti. Chce však studentům a absolventům této školy, sociálním a pastoračním pracovníkům, ale také laikům a všem, kteří se zabývají životem druhých lidí, přinášet inspiraci nejen pro jejich práci, ale také řešení problémů v praktických situacích. Chce brát ohled na oblast spirituality a mravnosti v pomáhajících profesích. Zejména v sociální práci může odhalit některé problémy a může vést k pochopení jednání druhých. Skrze spiritualitu totiž můžeme nejen pochopit sebe a druhé, ale také na tomto základě proměňovat své postoje a jednání, a tak působit na své okolí. Cílem mé práce je poukázat na důležitost vztahu a propojení biblické

křesťanské spirituality a mravnosti a jejich důsledky pro sociální práci. Neboť je důležité si uvědomit význam mezioborové spolupráce na základě výchozího pramene, kterým je Bible. Významnou roli zde bude hrát spiritualita, a to zejména křesťanská spiritualita, která se v poslední době stává stále více středem zájmu mnoha lidí. Jako hypotézu uvádím otázku, zda je možné nalézt spojitost mezi spiritualitou a mravností, nebo zda jsou si naprosto vzdálené, zvláště pak, když jde o životní postoje a jednání na individuální či společenské rovině. V práci se zabývám tím, jaké důsledky plynou z tohoto vztahu pro konkrétní praxi sociálního pracovníka. Bakalářskou práci striktně nerozdělím na teoretickou a praktickou část, ale obě části se budou paralelně prolínat. Teoretickou základnou se stane vymezení spirituality, mravnosti a sociální práce na základě Písma, odborné literatury a etických kodexů. Praktickou částí pak bude snaha poukázat na význam propojení křesťanské spirituality a mravnosti, a na jejich důsledky pro sociální práci, a to zejména prostřednictvím vybraných aspektů, jako je: celistvé pojetí člověka, přikázání lásky, naděje a další. Na danou problematiku budu pohlížet prostřednictvím Písma a odborné literatury, jako jsou knihy: Co je spirituální teologie?, Teologická etika v kontextu

sociální práce či Psychologie náboženství a spirituality apod... Také se dotknu etických kodexů, církevních dokumentů, zejména Druhého vatikánského koncilu či Kompendia sociální nauky církve.

7

K vytyčenému cíli budu postupovat následujícími kroky: nejprve seznámím čtenáře s bohatým tématem, jako je spiritualita, kterou nejprve obecně vymezím, a následně se budu věnovat již spiritualitě křesťanské. Zde uvedu také spirituální teologii jako vědu či vědecko-teologickou reflexi žité křesťanské spirituality. Následně se budu zabývat rolí spirituality v sociální práci. Dále vymezím teologickou etiku jakožto vědeckou disciplínu morálního chování a mravního jednání z perspektivy toho, co je správné a dobré v horizontu křesťanského poselství. Toto téma následně rozvinu v definování křesťanské mravnosti. V poslední části se již zaměřím na vybrané aspekty podporující důležitost propojení křesťanské spirituality a mravnosti pro sociální práci. To budu uskutečňovat prostřednictvím vybraných aspektů, jež nejprve obecně představím, pak následně poukážu na jejich specifický význam pro křesťanskou mravnost a sociální práci. Součástí tohoto rozboru bude také aplikace poznatků do praxe sociální práce.

8

1 Spiritualita Zabývat se spiritualitou a vymezit ji tak, aby definice vyhovovala všem, není dost možné, jelikož je součástí každé lidské osoby a jejího prožívání. Díky pochopení spirituality můžeme tedy více porozumět konkrétnímu člověku či společnosti. Nyní nabídneme několik konkrétních pohledů pro nástin této problematiky. Dále se v této kapitole budeme věnovat rozhraní mezi spiritualitou a náboženstvím. Nakonec poukážeme na spiritualitu jako složku osobnosti a součást vědní disciplíny. Také si ukážeme, jak se projevuje spiritualita v sociální práci a jaké vnáší hodnoty do tohoto oboru.

1.1 Definice pojmu spiritualita V celé své historii se spiritualita neustále vyvíjí, a to v závislosti na rozvoji společnosti. Každá generace má jiné názory na Boha, církev, člověka a pod vlivem lidského poznání, teologie a také historických událostí je nutné hledat nové definice spirituality. Leč již nyní můžeme rozpoznávat dva základní druhy spirituality. První z nich je přirozená nenáboženská

spiritualita, jež je součástí každého člověka a není spojená s křesťanskou nebo jinou náboženskou tradicí. Druhým typem je náboženská spiritualita, jež zahrnuje sjednocení s náboženským systémem, který uznává daný jedinec.1 A tak přestože neexistuje jednotný názor na spiritualitu, je důležitý rozmanitý dialog, který může ve výsledku přinést nejen obohacení, ale také porozumění.

1

Srov. MILFAIT, R. Spiritualita – Spirituální teologie – úvodní hodina. IS Jabok, studijní materiály.

9

Samotné slovo spiritualita vychází z latinského slova spiritualis, jež je odvozeno od slova spiritus (dech či duch). V křesťanské tradici je pak tento duch přirovnáván k Božské osobě Ducha svatého, načež spiritualita na základě tohoto pojetí má zasáhnout vnitřní život člověka, iniciovaný Duchem svatým a Bohem.2 Avšak spiritualita se nedotýká pouze ducha, ale také těla, jak o tom vypovídá antropologie apoštola Pavla, který rozlišuje v pojmu

spiritualis (v novozákonní literatuře termín pneumatikos) jak ducha, tak i tělo. Zahrnuje život člověka v jeho celistvosti duše i těla formovaného Duchem svatým a zakořeněného do Ducha Ježíše Krista.3 Veškeré snahy o definování spirituality v celé její hloubce, bohatosti, složitosti zachycuje R. Nye: „Jestliže se pokoušíme o přesnou a vyčerpávající definici spirituality, můžeme si být jisti jedinou věcí: nesprávným vystižením složitosti, hloubky a pohyblivosti spirituální problematiky. Spiritualita je jako vítr. Ačkoli může být zakoušen, pozorovnám a popisován, nemůžeme se ho zmocnit. Myslíme si, že je tomu jinak, obelháváme sami sebe v tom, jak uspořádat svůj výzkum nebo vyslovujeme analytické závěry.“4 Proto nemůžeme jednoduše uvést definici spirituality: „Spiritualita je…“, jelikož mnohem přínosnější je vést na toto téma diskuzi. Slovník spirituality rozumí pod pojmem spiritualita: „buď duchovní život jako intenzivní naslouchání

Duchu, který přebývá v člověku, anebo násilí materialistického světa ve víru bezduché techniky konzumní společnosti; buď je spiritualita jako živé setkání

2

Srov. VOJTÍŠEK, DUŠEK, MOTL. Spiritualita v pomáhajících profesích, s. 10.

3

Srov. SHELDRAKE. Úvod do studia dějin a interpretace křesťanského duchovního

života, s. 43–44. 4

Srov. ROEHLKEPARTAIN, BENSON, KING a WAGENER. Spiritual development

in childhood and adolescence: Moving to the scientific mainstream [online]. 2005 [cit.2013-03-01]. Dostupné z: http://www.corwin.com/upmdata/6213_Chapter_1__Roehlkepartain_I_Proof_pdf.pdf

10

s Kristem, zdrojem svobody, společenství a věčného života, anebo odsouzení k absurdnosti a zoufalství.“5 Avšak spiritualita má mezioborový charakter a zasahuje nejen do teologie, ale také do sociálních věd, psychologie, lékařství a mnoha dalších oborů. S tímto se také v šedesátých letech se s rozvojem hippies objevilo slovo spiritualita i mimo církevní kruhy, rozšířené v heslu: „I am not religious, but I am spiritual“. Podobně je tomu dnes u mnoha lidí, kteří si spiritualitu často mylně spojují pouze s náboženstvím, které vidí jako něco, co klade morální závazky, pravidla, jako něco rigidního, zastaralého a pokryteckého. Oproti tomu

spiritualita

pro

ně

znamená

niternost,

autenticitu,

svobodu,

6

nedogmatičnost, hloubku citů, originalitu, atd. Znamená to tedy, že se spiritualita dostává do protipólu náboženství?

1.2 Spiritualita x náboženství?! Je spiritualita součástí náboženství nebo stojí v opozici? Náboženství je mnoha lidmi, především mládeží, považováno za zastaralé, rigidní a svazující. Naopak stále více je těch, kteří se přiklánějí ke spiritualitě, jež je pro ně něco nového, osvobozujícího a více zaměřeno na osobní vztah s Bohem. Také výzkumy posledních let prokazují onen klesající zájem lidí o náboženství, čím dochází k prohloubení zájmu o ateismus neboli kategorické odmítání jakéhokoli náboženství. Takový ateismus může mít buď scientní nebo filozofickou podobu. V tomto filosofickém směru je Bůh odmítán, jelikož člověk je zde pod despotickou nadvládou kosmického vládce, jemuž se koří v prachu země, a tak ztrácí svou důstojnost. Dále odmítá mimosvětský ráj, čímž zbavuje lidi naděje a odvahy na změnu již nyní a zde.

5

DE FIORES, GOFFI. Slovník spirituality, s. 9.

6

Srov. BLATNÝ. Psychologie osobnosti, s. 225.

11

Je to ateismus, který odmítá Boha pro získání lidské důstojnosti a svobody. 7 Avšak právě naopak také náboženství nabízí člověku jeho důstojnost bez ohledu na to, jaký je a jestli věří v Boha nebo se mu klaní. Neboť tento Bůh lidskou bytost pozvedá z prachu země, aby ji stvořil ke svému obrazu a podobenství co do důstojnosti, rovnosti a svobody a vdechuje ji pramen života. Tak se stává člověk jedinečným a cenným pro společnost. Z této podstaty získává svá lidská práva, ale také povinnost je naplňovat vůči druhým. Teismus také slibuje člověku něco víc než jen radostný život zde na zemi, čímž dodává pozemskému putování daleko větší smysl. Právě konečnost lidského bytí se má stát v mnohém jednání a rozhodování jasnou směrnicí, bez této konečnosti by byl svět ještě krutější a nebylo by místo pro lásku a odpuštění v mezilidských vztazích. Svět by tak ztrácel naději, že lidská existence může mít cíl, který nás přesahuje, o což se některé filosofické a scientní směry nevěřící v mimosvětský ráj okrádají. Říčan považuje spiritualitu za prožitkové jádro náboženství. Jedno je součástí druhého. Nelze říci, že náboženství je zlo a spiritualita dobro. Pak bychom se mohli dostat do situace, že si spiritualitu idealizujeme, což by byl problém, jelikož i satanismus má svou spiritualitu. Chápat náboženství jako něco špatného nebo méněcenného by znamenalo, že chceme čistou spiritualitu „bez ideologie“. Avšak tento stav by se dal vyvolat stejně tak halucinogeny, ale jaký by pak tato spiritualita měla smysl? Na druhou stranu je také potřeba si dát pozor, aby se spirituální jádro z náboženství neztratilo následkem přílišné upjatosti na dogmatech, poslušnosti institucí a obřadech.8 7

Srov. ŠTAMPACH. Nahradila spiritualita náboženství?. In: [online].

[cit. 2013-03-10]. Dostupné z: http://www.sekty.cz/www/stranky/studie/Spiritualita.pdf. 8

Srov. ŘÍČAN. Spiritualita jako touha po prožitku. In: VOJTÍŠEK, Zdeněk. Dingir:

Religionistický časopis o současné náboženské scéně [online]. [cit. 2013-03-10]. Dostupné z: http://www.sekty.cz/www/stranky/studie/Spiritualita.pdf.

12

Zde Štampach dodává: Spiritualita „může být nebezpečná náboženstvím, která

věří především v sebe, ve své rituály, své teze a svou organizaci. Může však být záchranou pro náboženství, které vyhlíží za hranice lidského (a tedy i náboženského), aby tam načerpala pro člověka inspiraci. Je dokonce sebepřekročením náboženství, které tu ze své podstaty nemůže být pro sebe, ale je tu vždy pro skutečnost, která nás přesahuje.“9 Zde lze zdůraznit důležitost propojení spirituality s náboženstvím. Ani spiritualita, ani náboženství nemohu být celistvé jedna bez druhé. Pouze náboženství založená výhradně na lidských strukturách a pravidlech, na své moci mohou vlivem spirituality ztroskotat. Spiritualita však může také přinést do těchto „neživých“ struktur „živý“ vztah zasahující čtyři roviny. Vztah k sobě, druhým, Bohu a také stvoření. Neboť stejně tak ztroskotá stát, založený výhradně na svých pravidlech a své suverenitě bez lidí propojených vzájemnými vztahy a sounáležitostí. Takto sám o sobě stát nemůže existovat, ale může být vytvořen pro lidi, aby formoval, vytvářel hodnoty, společenství a dával jistotu vyšší moci a ochrany.

1.3 Spiritualita a osobnost Profesor Halík považuje spiritualitu10 jako běžnou součást našeho života. „Náboženskost (…) pokládám za přirozenou dimenzi člověka

a společnosti, podobně jako smysl pro krásu, pro humor či pro veřejný život. Podobně jako tyto rozměry našeho života může být rozvinuta a pěstována (…), nebo zůstávat na okraji našeho života, zastíněna něčím jiným, nebo být

9

ŠTAMPACH. Nahradila spiritualita náboženství?. In: [online]. [cit. 2013-03-10]. Dostupné z: http://www.sekty.cz/www/stranky/studie/Spiritualita.pdf.

10

Místo pojmu spiritualita, který je použit zde v textu, používá autor pojem náboženskost.

13

úplně zanedbána, či dokonce vědomě potlačena.“11 Zde jsou také známy případy, kdy u lidí věřících nebo bez náboženského vyznání dochází ke spirituálním zážitkům. Tyto zážitky však nemusí být nutně vázány na liturgické úkony v chrámech, ale člověk se s nimi může setkat na místech, kdy je obklopen krásou hor, lesů, či při východu slunce nebo při jiném kulturním prožitku, jako je poslech hudby, návštěva galerie či divadla. Nicméně, ať máme ke spiritualitě jakýkoli postoj, je stále součástí každého člověka, jako další bio-psycho-sociální a spirituální dimenze. Tyto části jsou provázané a navzájem se ovlivňují. Nelze léčit pouze tělo a neohlížet se na psychické dopady, stejně jako psychické obtíže mohou vyvolat fyzickou nemoc. Například lékař, který by léčil bolesti žaludku a nevěnoval by pozornost psychickým spouštěčům této nemoci, nikdy by svého pacienta nevyléčil. Německý psycholog Dethlefsen dodává: „Psychické

prožívání ovlivňuje tělo (viz psychosomatická onemocnění) a tělo podmiňuje psychiku v prožívání (např. nadváha může vyvolat psychické potíže). Sociální složka ovlivňuje prožívání a skrze to pak i tělo a spirituální složka to cele uzavírá tím, že se snaží zaštítit lidský život smyslem, který je korunou cele lidské bytosti.“12 Neboť každý člověk, ať už se považuje za věřícího či ateistu, má v sobě zakotvenou právě i tuto spirituální dimenzi, která se dříve nebo později nějakým způsobem projeví. Ať už v jakési formě konfesního vyznání či spirituálního prožitku nebo při hledání smyslu života a jeho vyšší hodnoty. Proto je spiritualita často spojena s hledáním nejzazšího cíle. Kořeny této touhy můžeme nalézt v První knize Mojžíšově13, která ukazuje na původ

11

HALÍK. Co je bez chvění, není pevné: labyrintem světa a vírou a pochybností ,

s. 28. 12

DETHLEFSEN. Nemoc jako cesta, s. 283.

13

Srov. Gn 2,7.

14

člověka v Bohu. Zde se člověk stává člověkem až po vdechnutí života Duchem svatým. Při hledání nejzazšího cíle se potýkáme s existenciální otázkou: kým jsem a kým mám být, což souvisí se seberealizací a naplněním osobního povolání. Je to snaha překračovat sebe sama a mít vztah k vyšší moci, k „někomu“, nebo „něčemu“. Příkladem tohoto překračování může být láska, přátelství, úcta, altruismus a také odpuštění. Takovýmto přístupem se pak dostáváme za hranice daných norem nezájmu, apatie či nepřátelství a egoismu.14 Avšak pokud se člověk chce zabývat smyslem a hodnotou svého života, nelze to jen okrajově, musí se zcela ponořit do onoho hledání, jen tak dojde k naplnění svého cíle. Více to upřesňuje Tillich: „Tento cíl má

schopnost stát se centrálním tématem života člověka. Dojde-li k tomu, vyžaduje to poté, aby se mu člověk cele odevzdal.“15 Neboť žít takovýmto duchovním životem znamená neustále reflektovat sebe i své okolí, co činíme ve vztahu k sobě i druhým, jak pečujeme o svou osobnost a své blízké, jakým jsme přínosem pro společnost, jak přinášíme do života lásku, pokoj, soucit a vzájemnost ve svém povolání a ve vztahu k „Vyšší moci“, Bohu, a jak se bráníme vůči lhostejnosti k životu.16 Spiritualita osobnosti však nesouvisí pouze s hledáním smyslu života a nejzazšího cíle. Hraje důležitou roli při výchově mladých lidí a při formaci jejich duchovních a mravních hodnot. Neboť právě kvalita jejich života souvisí s naplňováním těchto hodnot, jež zodpovídají za činy a skutky člověka, které zpětně ovlivňují svědomí, to následně ovlivňuje duševní

14

Srov. KŘIVOHLAVÝ. Psychologie smysluplnosti existence, s. 158–163.

15

TILLICH In KŘIVOHLAVÝ. Psychologie smysluplnosti existence, s. 160.

16

Srov. SMÉKAL. O lidské povaze: Krátké zamyšlení nad psychickou a duchovní kulturou osobnosti, s. 159–160.

15

pohodu, sebeúctu a tím vztah k sobě a druhým. Spiritualita mladému člověku poskytuje nejen jasné normy a hranice, ale také především dobré normované autority, jež dávají nejen mantinely, ale ukazují, jak jednat.

1.4 Shrnutí spirituality V začátcích této práce zaznělo, že spiritualita je definována velmi široce, a proto není jednoduché najít jednotnou definici. A přesto jsme se pokusili vytvořit si jakýsi náhled do této problematiky. Ukázali jsme si, že spiritualita je především život proměňující se Duchem, který jedná jak v životě jednotlivce, tak celé společnosti. Dospěli jsme k poznání, že tento Duch je součástí každého člověka již od jeho stvoření Bohem, který mu vdechuje dech života. V rámci holistického přístupu k člověku je důležité brát ohled na všechny dimenze každého jedince: bio-psycho-sociální-spirituální. Spirituální dimenze života zahrnuje víru, pochopení Boha, vztah k němu a porozumění vztahu Boha ke světu a stvoření, kdy podstatou každého jedince na základě této dimenze je hledání vyššího smyslu života a cíle cesty. Hlubší pochopení života skrze tento vztah k transcendentnu, Bohu a překračování sebe sama prostřednictvím sebe-darovaní do služby druhým. Toto platí také v sociální práci, kdy je pracovník povoláván k této službě a zároveň přijímá úkol respektovat člověka v jeho celistvosti, jedinečnosti a lidské důstojnosti. Spiritualita tak přináší do života každého z nás nové hodnoty i přesto, že nejsme

zakotveni

v nějaké

náboženské

tradici.

Neboť

spiritualita

a náboženství nestojí v protipólech, ba naopak mnohdy je důležité propojení obou, kdy jedna strana podporuje druhou a naopak. Spiritualita jakožto touha po hledání smyslu života může nacházet svůj opěrný bod v interpretaci a činech nějakého náboženství, které může darovat jedinci osobní smysl vlastního života.

16

Důležité je také nezapomínat na to, že spiritualita a náboženství ovlivňuje celou společnost. Jejich hodnoty a postoje by se měli dostávat jak do mocenských struktur, tak do dalších sfér společnosti. Spiritualita a náboženství vedou k hledání vyššího cíle lidské existence a ke snaze naplňovat společné dobro a blaho všech. Tyto hodnoty, jako je lidská důstojnost, solidarita, spravedlnost, láska, úcta, respekt, se pak odrážejí při tvorbě legislativy či etických kodexů, ale také při jednání a postojích na úrovni individuální i společenské.

1.5 Křesťanská spiritualita Křesťanská spiritualita má své kořeny ve křtu, jenž je následně zpečetěn biřmováním. Při těchto dvou svátostech dochází k obdarování člověka Duchem svatým, který je dárcem života17 a duchovní vůdce.

„Křesťanskou spiritualitou neboli duchovním životem se pak míní „existence křesťana, nakolik přijímá Ducha svatého do svého života,“ nakolik se nechává Duchem svatým proměňovat a vést a nakolik se snaží připodobňovat svým životem Ježíši Kristu.“18 V ní jde především o příběh Ježíše Krista: jeho narození, smrt a vzkříšení. Avšak křesťanská spiritualita není omezena pouze na to, že věříme tomuto příběhu. Je také především žití vztahu s Kristem, který po smrti na kříži vdechuje světu svého Ducha trvalého života (J 20,22; Sk 2,3). Člověk se tak stává podobný Kristu (imago Christi) a jeho úkolem je stále se mu připodobňovat a nechat se jím proměňovat. Život každého jedince v této pravdě by měl být veden Kristovým Duchem a měl by se odrážet v jeho jednání, postojích a stát se hodnotou pro život mravnosti a vztahu s Bohem. V Kristu můžeme poznávat podstatu našeho bytí stvořeného jako imago Dei. 17

Srov. Gn 2,7.

18

MILFAIT. Spiritualita – Spirituální teologie – úvodní hodina. IS Jabok, studijní materiály.

17

Neboť je to Bůh a přece člověk, který umírá na kříži. V Něm můžeme nacházet naději v situacích, kdy jsme sužováni jakoukoli bolestí nebo se ztrácíme v temnotě hříchu a zla. Neboť On sám už trpěl před námi a v těžkých situacích je s námi a dává poznat svou blízkost. Tak vlévá každému z nás nezrušitelnou hodnotu a důstojnost, která nemůže být za žádných okolností člověku odebrána, ani když ji sám pošlape a zřekne se jí. Neboť nikdo před Bohem neztrácí svou důstojnost za žádných okolností a nikdo nemůže být nikým odsouzen, ani sami sebou, protože poslední slovo má Bůh. Dává nám tak poznat nepřekonatelnou Boží lásku a milosrdenství, které nemá hranice. Křesťanská spiritualita je nejlepší reflexe lásky Boha, který nemůže být definován nějakými termíny doktrín nebo částí věřících ani nějakou zkušeností. Křesťané věří, že Boží láska byla na nás zjevena v životě Ježíše Krista, a je neustále objevována mocí Boha jako Ducha svatého. Ve vztahu s Bohem tak můžeme poznávat jeho lásku k nám, druhým a celému stvoření. Avšak jeho lásku si nedokážeme představit v celé hloubce. Křesťanská spiritualita je tedy jakýmsi odrazem našeho chápání tohoto vztahu. Blíže to popsal také svatý Pavel listu Korintským: „Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.“19 ( 1 Kor 13,12) Spiritualita by však neměla být omezena pouze na náš vztah k Bohu, ale měla by rovněž obsáhnout vztah ke stvoření a bližním. Podobně k tomu vybízí také definice L. E. Dahillové: „Spiritualita je celý svět zahrnující a život

proměňující působení Ducha svatého, který náleží Ježíši Kristu. Toto jednání se projevuje v životě jednotlivce nebo společenství a jeho součástí je i lidská

19

Srov. SMITH. Christian spirituality, s. 5–7.

18

reakce na zmíněný Boží čin.“20 McGrath toto rozvíjí a snaží se hodnoty křesťanské spirituality vtáhnout do všeho, co činíme a o čem přemýšlíme, dodává takto: „Spiritualita se týká hledání naplněného a autentického

náboženského života, zahrnujícího propojení myšlenek charakteristických pro toto náboženství a veškerých zkušeností týkajících se života na základě tohoto náboženství a v jeho sféře.“21 Spirituální život je nejen duchovní prožitek, ale také konkrétní skutky našeho života. Je to cesta ke „sjednocení“ s Bohem skrze následování Ježíše Krista. Zdrojem a inspirací pro tento duchovní život je Písmo svaté.22 Z výše uvedených odstavců vyplývá, že spiritualita je nejčastěji osobní náboženská zkušenost, která se přelévá do konkrétních životních situací. Smékal uvádí, že „spiritualita jako prožívání a vyjadřování vztahu k Bohu uvnitř určitého strukturovaného náboženství nebo hnutí je synonymem duchovního života.“23 Duchovní život je pak praxe spirituality zasazené do konkrétní náboženské tradice. Můžeme pak hovořit o spiritualitách řádů, kongregací a náboženských hnutí, spiritualitě matky, otce či určitého povolání. Pojem křesťanská spiritualita by mohl naznačovat, že existuje pouze jediná spiritualita, avšak opak je pravdou, vždyť křesťanství je natolik rozmanité, že nelze shrnout pouze do jediné ideje. Naopak by se dalo říct, že existuje tolik spiritualit, kolik je křesťanů. Každý křesťan nebo skupina

20

DAHILL. Spirituality in Lutheran Perspektive: Much to Offer, Much to Learn, s. 72. [online]. [cit. 2013-03-10]. Dostupné z: http://wordandworld.luthersem.edu/issues.aspx?article_id=190.

21

MCGRATH. Křesťanská spiritualita, s. 14.

22

Srov. MILFAIT. Spiritualita – Spirituální teologie – úvodní hodina. IS Jabok, studijní materiály.

23

SMÉKAL. Duchovní období znovu přichází, s. 12.

19

křesťanů se potýká s evangelním poselstvím minulosti, které však vyžaduje odpověď pro konkrétní situace dnešní doby.24 V průběhu let se tedy vyvinulo mnoho typologii, které se snaží o dělení křesťanské spirituality. Tato dělení mají svá pozitiva i negativa. Člověku, který hledá správnou spiritualitu svého srdce, mohou typologie vnést trochu světla do rozmanitosti křesťanské spirituality a pomoci mu najít tu „pravou“ dle jeho předpokladů, osobních a životních zkušeností či kultury, ve které vyrůstá. Nicméně je důležité propojit pluralitu těchto typologii, neboť žádná z nich nemůže být kompletní a dokonalá, všechny jsou založené na relativních hodnotách a omezených perspektivách.25 Dříve než se budeme věnovat konkrétním typům křesťanské spirituality, je potřeba si uvědomit některé činitele, které by mohly tvorbu typologii ovlivnit. a) Osobní záležitosti: výběr spirituality značně ovlivňuje nejen osobnost člověka, ale také jeho demografické a sociologické prostředí. b) Denominační zřetele: různé křesťanské komunity mají odlišný způsob chápaní povahy křesťanského života a často jsou spjaty s teologickým důrazem na učení, kterým se odlišují od ostatních seskupení. Proto je důležité orientovat se alespoň v základních typech moderního křesťanství. c) Postoje ke světu, kultuře a dějinám: při hledání křesťanské autenticity se můžeme setkat s několika formami spirituality. Jsou také takové, které se zříkají světa a každodenního života v něm, jiné formy spirituality se naopak otevírají světu svou činností 24

Srov. SHELDRAKE. Úvod do studia dějin a interpretace křesťanského duchovního

života, s. 184. 25

Srov. Tamtéž, s. 203–204.

20

v něm. Neznamená to však, že některá z nich má ke světu kladný či záporný vztah.26

1.5.1 Klasifikace podle škol Jedním ze základních dělení spirituality je klasifikace podle škol. Mohou se dle forem dělit do dvou kategorií. Prvními jsou školy institucionální (to mohou být řády – například františkáni, dominikáni). Tyto školy mají společné ústřední rysy, a to i přes změnu kultury a doby. Tyto řády sdílejí stejné hodnoty, základní společné texty a způsob života. Hlavní autoritu má zakladatel, což může zkreslovat hodnocení školy a stát se záležitostí velice interní bez ohledu na vnější kritéria posuzování tradice na základě evangelijních hodnot. Druhým typem je dělení pocházející z řad historiků, kteří je rozdělili dle období a zemí, tudíž mohou mít společný duchovní pohled (např. francouzská škola sedmnáctého století). Avšak úskalím těchto škol může být nedostatečná hloubka společné identity. Jen těžko říct, zda by se např. Ignác z Loyoly považoval za zástupce společné tradice.27

1.5.2 Katolická spiritualita Katolická spiritualita je již od středověku těsně spjatá s mnišským hnutím, jehož vliv sahá až do dnešní doby. Je charakteristická dvojím měřítkem. Nejvyšší spirituality dle katolické tradice lze dosáhnout skrze spojení s náboženskými komunitami, nebo pro ty, kteří jsou nuceni žít ve světě a svůj život připodobňují životnímu stylu komunit – zasvěcení se Bohu 28

a vytváření vztahu s ním. S tím souvisí také dualistické odmítání tělesnosti 26

Srov. MCGRATH. Křesťanská spiritualita, s. 25.

27

Srov. SHELDRAKE. Úvod do studia dějin a interpretace křesťanského duchovního

života, s. 184–185. 28

Srov. Tamtéž, s. 193.

21

a orientace na niternost. Říčan dodává, že původní křesťanské stanovisko vychází z židovské tradice, jež chápe spiritualitu jako to, co působí v člověku Duch svatý.29 Později se začal duch stavět proti tělu, které bylo zejména v novoplatonské době chápáno jako vězení duše. Mystické zážitky spojené s prožitkem nitra jsou považovány dodnes za nejvyšší, čeho může člověk dosáhnout a o co má usilovat. Avšak pro různé lidi může být tím nejvyšším něco jiného. Například vztah k Bohu, seberealizace, příroda, hudba, úcta, svoboda, věda, péče o druhé a další.

„Církev se pokládá za viditelnou božskou instituci, jejíž struktury se opírají o božskou realitu.“30 Katolický spiritualita je z velké částí institucionální a založená na autoritách církve a liturgii. Jako kdyby Bůh byl přítomen, ale svázán kněžstvím, kultem a svatými místy.31 I modlitba je často spjatá s tím, v co církev věří (příkladem je Credo). Komunita je pro křesťanskou spiritualitu, duchovní růst a rozvoj stěžejní. Mohl by vzniknout dojem, že katolická církev popírá trend moderní doby – individualitu každého jedince. Avšak církev, jež je společenstvím, nabízí nejen jedinci v ní mnoho darů a vzájemného obohacení. Svatý Pavel napsal: „Bůh chce, aby nebeským vládám a mocnostem bylo skrze církev dáno poznat jeho mnohotvárnou moudrost, podle odvěkého učení, které naplnil v Kristu Ježíši, našem Pánu. V něm smíme i my ve víře přistupovat k Bohu svobodně a s důvěrou. … aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil „vnitřní člověk“ a aby Kristus skrze víru přežíval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která

29

Srov. ŘÍČAN. Psychologie náboženství a spirituality, s. 47.

30

MCGRATH. Křesťanská spiritualita, s. 31.

31

Srov. SHELDRAKE. Úvod do studia dějin a interpretace křesťanského duchovního

života, s. 195.

22

přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží.“ (Ef 3,10–19). Neboť i lidé vyznávající učení církve často prožívají osobní vztah s Bohem, o něž se mohou a mají podělit nejen s věřícími, ale také se všemi lidmi a zvěstovat tak Boží lásku a milosrdenství. Charakteristickým prvkem katolické církve je důraz na svátosti, kterých má katolická tradice sedm na rozdíl od tradice protestantské (ta má dvě). Katolicismus zdůrazňuje důležitost svatých a zejména Panny Marie. Ti mají být pro nás vzorem a u Boha se mají za nás přimlouvat.

1.5.3 Protestantská spiritualita Protestantská spiritualita zahrnuje dle McGratha církve, jež svou historii sahají do evropské reformace 16. století. Zároveň dodává, že hlavním rysem této reformace byl důraz na čtení Bible, a to veřejné i soukromé. Tímto je protestantismus označován za náboženství Bible.32 Čtení Bible je tak základem duchovního růstu a rozvoje, což je odlišuje od katolicismu, kde duchovní růst byl více závislý na společenství a zprostředkování svátosti kněžími. Protestantská spiritualita odmítá nejen „ospravedlnění na základě skutků“, ale také dvojí měřítko katolické spirituality. Pro ně existuje pouze jediná cesta ke svatosti, a to ospravedlnění skrze Boha. Základním rysem je osobní vztah k Bohu. Proto je oproti katolické církvi méně formální a neklade tak velký důraz na liturgii. Dalším významným prvkem protestantských církví je velký důraz na evangelizaci. Jejich posláním je předávat poselství o křesťanské zvěsti a ukázat správný způsob života, jenž vede ke spáse. Oproti katolíkům protestantská církev neuznává autoritu Panny Marie a svatých.

32

Srov. MCGRATH. Křesťanská spiritualita, s. 35.

23

1.5.4 Ortodoxní spiritualita Ortodoxní spiritualita a její liturgie vychází z velmi rané tradice církevních otců, jež nám přinesli učení o Trojjedinosti Boha. Dle McGraha se tradice „pokládá za něco velice živého, co zůstává v podstatě nezměněno, ale

je schopno čelit jakékoli nové výzvě každé z následujících dob.“33 Liturgie této církve se vykonává přesně dle stanovených pravidel. Dalším důležitým prvkem nejen liturgie je psaní ikon, které slouží k modlitbě a duchovnímu růstu. Zde znázorňují Ježíše Krista, Pannu Marii a další náboženské postavy. Psaní ikon je velice složitý proces a už při něm se ikonopisec modlí. Záleží na tom, jakou použije techniku, materiál i barvy. Všechno má svou symboliku.

1.6 Spirituální teologie Spirituální teologie je samostatná věda mající své metody a prameny, i když je jedním z oborů teologie. Původní význam slova nalezneme v latinském překladu, kde se teologie překládá jako: theos ‚Bůh‘, logos ‚slovo, řeč‘, theologie ‚řeči o Bohu‘. Pak by se spirituální teologie dala definovat jako vědecko-teologická reflexe žité křesťanské spirituality.34 Tímto se tedy zabývá nejen teorií, ale také praxí duchovního života křesťanů. Toto propojení vědecké a praktické spirituální reflexe je důležité pro správné pochopení podstatné výpovědi křesťanské víry, a to spásného činu Boha ve svém synu Kristu, a s tím spojená další tajemství, které si člověk nejen osvojuje, ale také žije.

33

MCGRATH. Křesťanská spiritualita, s. 33.

34

Srov. MILFAIT. Spiritualita – Spirituální teologie – úvodní hodina. IS Jabok,

studijní materiály.

24

Český teolog Kohut ve své knize dochází k této definici: „Spirituální

teologie je teologická disciplína, která na základě biblického zjevení a kvalifikované křesťanské zkušenosti systematicky zkoumá sjednocení člověka s Bohem v Kristu, k němuž dochází působením Ducha svatého v dějinách církve a světa a lidskou spolupráci, a popisuje jeho organický rozvoj od počátku až po dosažení svatosti se zohledněním rozmanitosti a neopakovatelnosti jednotlivých cest.“35 Spirituální teologie je tedy založena na: a) biblickém zjevení – vychází především ze starozákonní zvěsti o Boží láskyplné iniciativě k nám. Je to Bůh, který člověka jako první oslovuje a stojí o jeho přízeň. Tato iniciativa se plně projevuje skrze působení Ježíše Krista a dovršuje se v jeho vykupitelském činu. b) kvalifikované křesťanské zkušenosti – duchovní zkušenost nejen světců, ale také dalších lidí, kteří rozvíjejí svůj vztah skrze Ducha svatého v následování Ježíše Krista. Avšak tato duchovní zkušenost může být kvalifikována pouze za předpokladu, že odpovídá biblickému poselství. Pramenem této zkušenosti je dále také liturgie, modlitba, duchovní cvičení, ale také lidské tělo, sexualita, stvoření, krása, přátelství, láska, radost i bolest.36 Následně pomocí těchto dvou kritérií zkoumá sjednocení člověka s Bohem v Kristu skrze působení Ducha svatého – toto sjednocení v dnešní době je možné pouze skrze onoho Kristova ducha, Ducha svatého, jelikož s osobou Ježíše se již nemůžeme osobně setkat. Umožňuje nám tak prostřednictvím svátosti prožívat přítomnost a působení zmrtvýchvstalého a oslaveného Krista napříč proměnám času. Nakonec se snaží o popis organického rozvoje, kterým prochází každý jednotlivec, který žije 35

KOHUT. Co je spirituální teologie?, s. 34.

36

Kohut zmiňuje také Gaudium et spes.

25

duchovním životem. Organický rozvoj je tedy živý proces hledání plného vztahu s Kristem od jeho počátku růstu až po dosažení plné dokonalosti. c) Předmětem spirituální teologie je Boží život zprostředkovaný především v Ježíši Kristu a jeho vykoupení, člověk, jenž se skrze Ducha má stále více připodobňovat Bohu a tím se stát osobností, a také duchovní zkušenost Boha přebývající v životě člověka.37 Tak jako dochází k vývoji duchovního života každého člověka, prochází svým vývojem také spirituální teologie a stále více si uvědomuje důležitost propojení s prameny, z nichž vychází. Zcela zásadním pramenem spirituální teologie je Písmo svaté, které hraje hlavní roli v teologii, ale získává stále větší význam při vytváření osobního vztahu člověka s Bohem. Dalším nezanedbatelným pramenem jsou díla církevních otců, kteří svou hloubku duchovního života, modlitby a kontemplace přenášeli také do svých spisů, ze kterých můžeme mnoho čerpat. Třetím pramenem je liturgie, která je středem duchovního života církve. Neboť právě na liturgii je založena křesťanská teologie, a to především na eucharistii, která je nejen připomínkou poslední večeře Páně, ale především zpřítomněním Krista. Vždyť z liturgie pochází mystika duchovního života. Dokumenty magisteria a teologická pojednání učitelského úřadu jsou také prameny spirituální teologie. Nezanedbatelnou roli hrají také osobní zkušenosti některých světců a dalších významných duchovních autorů (jako je například Terezie z Avily, Jan od Kříže, Ignác z Loyoly či Rahner nebo Jan Pavel II. a mnoho dalších), ale také osobní zkušenosti každého z nás. Pro spirituální teologii a porozumění spiritualitě má velký význam její vztah k humanitním vědám, mezi nimiž je hlavním zdrojem poznatků psychologie, pedagogika a sociologie.38 37

Srov. ALTRICHTER. Příručka spirituální teologie, s. 11–12.

38

Srov. KOHUT. Co je spirituální teologie?, s. 46–60.

26

1.7 Spiritualita v sociální práci Sociální práce jakožto obor svou teorií, ale také praxí zasahuje do mnoha odvětví, která spoluutvářejí její hodnoty, principy a lidská práva. „Své

základy nechává sociální práce živit z humanitárních, demokratických a náboženských idejí. Uvědomuje si přitom kontext pestrosti a různosti morálek, kodexů, práva, duchovních tradic, zodpovědností i svědomí, a proto i potřeby dosáhnout dohody na bezpodmínečně platných a závazných měřítcích, jež toto vše přesahují.“ 39 Z toho vyplývají také oprávněné morální nároky na jedince, které zajišťují lidskou důstojnost, a ta je právně institucionálně zaručena. Dává tak lidskému jednání nutné měřítko a orientaci pro konstruktivní jednání, že jsou neoddělitelnou součástí teorie, morálních přesvědčení, étosu, etiky i praxe sociální práce. Lidská práva tak zasazujeme na rozhraní práva a mravnosti.40 Lidská práva pak lze chápat tak, že vymezují základní normy pro život v důstojnosti. Na tomto základě vznikají legislativní dokumenty, jako je Všeobecná deklarace lidských práv OSN či Listina základní práv ČR, ale také etické kodexy. Mezinárodní federace sociálních pracovníků ve svém kodexu z roku 2004 vymezila sociální práci takto: „Profese sociální práce podporuje sociální změnu, řešení

problémů v lidských vztazích a také zmocnění a osvobození lidí v zájmu zvýšení blaha. Sociální práce zasahuje v oblastech, kde dochází k interakci lidí a jejich prostředí, a využívá k tomu teorie lidského chování a sociálních systémů. Základem sociální práce jsou principy lidských práv a sociální spravedlnosti.“41 Sociální práce je tedy založena na respektu k hodnotě 39

Tamtéž.

40

Srov. Tamtéž.

41

Mezinárodní etický kodex sociální práce. Mezinárodní federace sociálních pracovníků [online]. 2004 [cit. 2013-04-06]. Dostupné z:

http://is.muni.cz/th/182582/pedf_m/Poradensky_system_-_Priloha_1.pdf.

27

důstojnosti všech lidí a na právech, která z toho vyplývají. Neboť lidská důstojnost je považována za základ a cíl lidských práv. Teorie lidských práv tudíž vychází ze dvou základních hodnot, kterými je lidská důstojnost a rovnost. S tímto vědomím sociální pracovníci podporují a chrání každého člověka, jeho fyzickou psychickou, emocionální a duchovní integritu a pohodu. To znamená, že respektuje právo na sebeurčení, podporuje participaci každého jedince a dbá na to, aby s každým člověkem bylo zacházeno jako s celostní bytostí, u níž identifikuje a pomáhá rozvíjet silné stránky. Úkolem sociálního pracovníka je pomáhat lidem v nouzi nalézt cestu z jeho subjektivně neřešitelné situace, poskytnout jim pomoc, podporu, a to skrze důvěrný vztah. Toto úsilí působí k zachování celistvosti člověka, dosažení změny a obnovení integrace člověka do všech struktur společnosti. Podstatnou roli ve změně životní situace hraje pro jedince společenství a vzájemná pomoc, jejímž cílem je dosažení obecného dobra. Sociální pracovník by měl usilovat o podporu antidepresivního přístupu tudíž zamezovat různým formám nespravedlnosti a útlaku a naopak přičiňovat se o rozvoj o rovnosti, spravedlnosti, solidarity a participace.42 Dalším morálně závazným dokumentem je Etický kodex sociálních pracovníků České republiky, který zde bude prezentován ve světle tezí německého teologa Michaela Plattiga, který do sociální práce vnáší spirituální rozměr. Etický kodex se ve své první části věnuje vztahu mezi sociálním pracovníkem a klientem, a to tak, že dbá na jeho rozvoj v rámci všech jeho dimenzí a života v sociálním prostředí, a to tak, aby docházelo k řešení jeho

42

Srov. Mezinárodní etický kodex sociální práce. Mezinárodní federace sociálních pracovníků [online]. 2004; Etický kodex sociálních pracovníků České republiky.

Společnost sociálních pracovníků [online]. 2006. [cit. 2013-04-06] Dostupné z: http://is.muni.cz/th/182582/pedf_m/Poradensky_system_-_Priloha_1.pdf.

28

problémů také vlastními silami. Jedná tak, aby chránil důstojnost a lidská práva svých klientů, a to bez ohledu na jeho původ, etnickou příslušnost, rasu či barvu pleti, mateřský jazyk, věk, pohlaví, rodinný stav, zdravotní stav, sexuální orientaci, ekonomickou situaci, náboženské a politické přesvědčení a bez ohledu na to, jak se podílí na životě celé společnosti. Zde se dostává ke slovu spiritualita jako rozvoj vědomí důstojnosti každého člověka a tím spojená úcta a zodpovědnost k Božímu působení v každém člověku. V každém člověku spatřuje působení Ducha (svatého, Krista, Božího).43 Toto Boží působení v člověku se tak stává základním kořenem sociální práce, která pomáhá člověku objevovat svou hodnotu. „Člověk je zde člověkem hlavně

prostřednictvím toho, co má společného s Hospodinem Bohem. Je jako celý člověk partnerem Boha. Idea obrazu a podobenství a na ní vystavěná důstojnost člověka není a nesmí být vázána na nějaké vlastnosti, atributy, ctnosti, zvláštní obdarování či úspěchy, ale je spojena s jeho celým bytím.“44 Boží působení v člověku jakožto láska a respekt k důstojnosti člověka se nově objevuje také v etickém kodexu, což nese také určité nároky na každého jedince ve formě přikázání lásky, které zní dle Třetí knihy Mojžíšovy (Lv 19,18) „budeš milovat svého bližního jako sebe samého. Já jsem Hospodin“,

a jeho odůvodnění: „kdo miluje obraz Boha, ten miluje to, co miluje Bůh, ten má podíl na Boží lásce. Tato láska je bezpodmínečná a nedbá na zásluhy a vyznamenání člověka“. Proto dle tohoto pojetí není láska k bližnímu odpovědí na nějaké tělesné, duševní či mravní hodnoty člověka.45 Proto je nutné, aby se sociálně slabým člověkem bylo zacházeno s náležitou úctou 43

Srov. Teze Michaela Plattiga. In: MILFAIT. Spiritualita. Studijní materiály

(Jabok/PSP UK), manuskript; Etický kodex sociálních pracovníků České republiky. Společnost sociálních pracovníků [online]. 2006 [cit. 2013-04-06]. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/182582/pedf_m/Poradensky_system_-_Priloha_1.pdf. 44

MILFAIT. Teologická etika. V kontextu sociální a pastorační práce, s. 70.

45

Tamtéž, s. 70–71.

29

a respektem k jeho autonomii a důstojnosti. Důstojnost darovaná člověku Bohem, je totiž nezadatelná a má svůj pramen v láskyplném vztahu s Ježíšem a měla by se projevovat jak na vztahu k druhým, tak také k sobě. Neboť pouze tato trojrozměrná láska může přinášet dobré plody, jako projev Božího působení v každém z nás. Dále se etický kodex snaží vymezit odbornou kvalifikaci sociálních pracovníků. Ta je založena na profesionalitě a celoživotním vzdělávání každého jedince a závislé na osobní zodpovědnosti každého pracovníka. Musí si být vědom svých možností a v případě nekompetentnosti být schopen případ předat dál. Zde se stává důležitou hodnotou v práci sociálního pracovníka kromě inteligenční formace také osobnostní růst zahrnující také duchovní rozměr. Povolání člověka k duchovnímu životu v sociální práci je cestou, jež se odehrává v napětí mezi vírou v Boží působení v člověku, v jeho příslib spásy (záchrany, osvobození) přesahující hranice smrti a mezi vlastní profesionalitou a zkušenostmi povolání. Tohoto napětí se lze zbavit v odevzdání jistotě v Boží působení a záchranu. Neboť tato víra může být pro nás světlem v krizi povolání, kdy jsme vyhořelí a postrádáme smysl či motivaci v práci s klientem, jehož situaci nejsme schopni vlastními silami zvládnout. Dává nám naději, že díky víře v působení Ducha svatého dosáhneme úlevy, jelikož sociální pracovnice, zdravotní sestra, terapeutka atd. není konec konců zodpovědná za zdar či nezdar životní cesty. To napomáhá k odevzdání a pokoře a důvěře v Boží silu a pomoc. Děláme, co můžeme, a odevzdáváme další zodpovědnost Bohu. Nemusíme nést všechna břemena světa. Víra v Boží působení v člověku kromě toho chrání před příliš velkou úzkostlivostí a beznaději při jednání s člověkem. Neboť důvěrný vztah k Bohu dodává pokoj, trpělivost a sílu ke zvládnutí těžkých situací. Toto je

30

předpokladem pro to, uchovat si při setkáních nutnou pozornost, zůstávat kritický vůči sobě a svým slabostem a najít pravou míru a najít své hranice.46 Následně etický kodex věnuje pozornost vztahu mezi sociálním pracovníkem a společností, kde hlavním cílem je zlepšení sociálních podmínek prostřednictvím principu solidarity a spravedlnosti tím, že sociální pracovník podněcuje změny v zákonech, v politice státu i v politice mezinárodní. Snaží se o spravedlivější redistribuci zdrojů těm, kteří to potřebují, a tak o zvýšení příležitosti kvality života pro všechny osoby. Spravedlnost a solidarita však není vázána nutností církevního nebo křesťanského institučního rámce a nemá nic do činění s otázkou, zda Bůh existuje, nebo ne. Neboť každý člověk s otevřeným srdcem a solidaritou může kvalitně sloužit druhým.47 Ve vztahu ke spolupracovníkům je také důležitý respekt ke zkušenostem, názorům a praktické činnosti kolegů a ostatních odborných a dobrovolných pracovníků. Podobně to platí pro instituce. Má-li se v nich podporovat spiritualita, musejí respektovat vlastní zodpovědnost a tím duchovní svobodu svých členů nebo spolupracovníků.48 Legislativní dokument Všeobecná deklarace lidských práv v článku jedna vysvětluje podstatu a místo lidské důstojnosti v lidském životě:

„Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní v důstojnosti i právech. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.“49 Ale co se stane v případě, kdy člověk ztrácí své intelektuální schopnosti, není 46

Srov. Teze Michaela Plattiga. In: MILFAIT. Spiritualita. Studijní materiály (Jabok/PSP UK), manuskript; Etický kodex sociálních pracovníků České republiky. Společnost sociálních pracovníků [online]. 2006 [cit. 2013-04-06]. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/182582/pedf_m/Poradensky_system_-_Priloha_1.pdf.

47

Srov. Tamtéž.

48

Srov. Tamtéž.

49

OSN. Všeobecná deklarace lidských práv. 1948, čl. 1.

31

schopen se sám o sebe postarat, je závislý na drogách, bez domova nebo člověk s postižením…? Má člověk i v těchto situacích lidskou důstojnost?

„Tato důstojnost není vázaná na kvality či vlastnosti člověka či spolu s dalšími právy vyhrazena jen těm, kteří jsou schopni ji požadovat, ale naopak je darovaná, od základu za ni člověk vděčí. Náleží i těm, kteří jsou sociálně slabí, nemocní, zranitelní nebo nějak závislí, čímž se také vyjadřuje rovnost všech lidí. Konstitutivní je také pro takto zmocněného člověka souvislost důstojnosti a odpovídajícího jednání v různých oblastech života.“50 Proto je důležité vnímat sociálně slabé jako celistvou osobnost, nejen z pohledu jeho fyzických či psychických schopností, ale také z pohledu charakterových, emočních a duchovních hodnot. Důležitý vzor pro vznik sociální práce jako služby, pomoci a péče o druhé můžeme nalézt v osobnosti Ježíše Krista, jenž se nebál překračovat zákony a předsudky starozákonní doby. Proto uvažujeme-li o přínosu víry a s ní spojené spirituality nejen pro sociální práci, ale také pro člověka pracujícího v této službě druhým, tak nám mohou být inspirací texty Nového zákona. Ježíš se nebojí dotýkat nečistých, smilovává se nad prosícími, uzdravuje, a to nejen tělo, ale také ducha.51 Důležitým přínosem spirituality v sociální práci je zejména přínos pro člověka samého. Neboť sociální práce se dá brát nejen pouze jako profese, ale také osobní povolání. Zde může docházet k osobnímu naplnění, sebeuskutečnění, které se dále stává zdrojem síly pro pomoc druhým. Avšak nelze říci, že lidé neovlivnění vírou v Boha nemohou vykonávat sociální práci smysluplně, když mají otevřené srdce a jsou solidární s potřebnými.

50

MILFAIT. Teologická etika. V kontextu sociální a pastorační práce, s. 69.

51

Srov. Mt 9,1–8; Mt 17,14–18; Mk 5,21–43; Lk 7,11–15; Mt 9,9–13, Lk 7,36–50;

J 8,1–12; Lk 10,29–37.

32

Papež Benedikt XVI. ve své encyklice Deus caritas est zdůrazňuje potřebnost vnímavého srdce a lásku k bližním před odbornou kompetenci.

„Pokud se jedná o službu prokazovanou trpícím, je v první řadě třeba dbát na odbornou kompetenci. Pomáhající musejí být formováni takovým způsobem, aby uměli vykonávat dobře, co je třeba, a aby dokázali pokračovat v příslušné péči. Odborná kompetence je první a základní předpoklad, ale sama o sobě nestačí. Jedná se totiž o lidské bytosti, které vždy potřebují něco víc nežli pouze technicky správně prováděnou péči. Potřebují pozorné srdce, a to takovým způsobem, aby zakoušeli bohatství jejich lidskosti. Z uvedeného důvodu platí, že kromě odborné přípravy tito pracovníci potřebují také a především „formaci srdce“. Je třeba přivádět tyto pracovníky k onomu setkání s Bohem a Kristem, které by v nich probouzelo lásku a otevíralo jejich duši druhému, takže láska k bližnímu pro ně už nebude přikázáním uložené, tak říkajíc zvenku, nýbrž důsledek vyplývající z jejich víry, která se stává činnou v lásce.“52 Duchovní formace pracovníka ovlivňuje jeho postoj ke službě, kterou koná, jeho vztah ke klientům i jejich problémům, a tak se může nechat Bohem proměňovat. Neboť k čemu by byla víra v Boha, která se neprojevuje skutky, jak už apoštol Jakub ve svém listu říká, že víra bez skutků je mrtvá (Jk 2,17). Je důležité, aby sociální práce počítala se spirituální rovinou, která svou podstatou přináší do institucionální péče nové hodnoty, postoje, morální představy, naději a lidskou hodnotu každého jedince. Tento vztah k Bohu může napomoci také prevencí před předčasnou rezignací pracovníka v těžkém případu, jeho povyšováním se nad některými typy klientů, či snahou za každou cenu spasit svět. Dalším rozměrem spirituality v sociální 52

BENEDIKT. Deus Caritas Est: encyklika nejvyššího pontifika Benedikta XVI.

biskupům, kněžím a jáhnům, Bohu zasvěceným osobám a všem věřícím laikům o křesťanské lásce, čl. 31.

33

práci je služba modlitby za klienta. Modlitba může být uzdravující jak pro klienta, tak pro samotného sociálního pracovníka.

1.8 Shrnutí křesťanské spirituality v horizontu sociální práce Křesťanská spiritualita je předmětem spirituální teologie, která je vědecko-teologická reflexe žité křesťanské spirituality. Ta nám poskytuje inspiraci a zdroje spirituality, jimiž jsou zejména Písmo svaté, modlitba jako komunikace s Bohem a nástroj poznávání sebe sama, život ve společenství naplňovaný skrze slavení svátosti, a zvláště pak eucharistie, která je středem duchovního života církve. Křesťanská spiritualita jako taková je založena na žitém vztahu s Ježíšem Kristem. Spiritualitu lze v tomto světle chápat jako zdroj věčného vztahu k Bohu v Ježíši Kristu prostřednictvím Ducha. Hloubka křesťanské spirituality se odvíjí od naší angažovanosti: do jaké míry se necháváme proměňovat a vést Duchem svatým a nakolik se snažíme připodobňovat svůj život Kristu, abychom se tak mohly stát Jemu plně podobni – imago Christi. Neboť skrze tento vztah můžeme osobnostně růst a poznávat sebe sama. Skrze tohoto Kristova Ducha jsme probouzeni k novému životu a zároveň povoláváni k jeho zodpovědnému naplnění. Vždyť naplněni Duchem jsme schopni přinášet ovoce a dosáhnout tak Božího království. „Ovocem Božího

Ducha však je láska, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. (…) Jsme-li živi Božím Duchem, dejme se také Duchem řídit“ (Gal 18,22–25). Naplněni dary Ducha se nemusíme bát na sebe vzít kříž a mít účast na utrpení bližních a snažit se hledat Boží tvář v hlubinách lidské bídy, neboť to byl Ježíš, který se nebál obětovat svůj život pro nás a naší záchranu. Křesťanská spiritualita je v tomto smyslu reflexí Boží lásky k nám, díky níž jsme schopni přenášet tuto lásku k Bohu, sobě i druhým. Zde má kořeny také sociální práce, která čerpá z onoho pojetí člověka. Avšak nezůstává pouze

34

u jedince, ale zasahuje do jeho dalších struktur, vztahů a celků, které jedince přesahují. Skrze jedince se mohou proměňovat společenské instituce a struktury, ale také skrze instituce může docházet k proměně společnosti, jež díky křesťanským hodnotám stává humánnější. Sociální práce je tak nástrojem napomáhajícím zajišťovat lidskou důstojnost skrze respektování, ochranu a naplňování lidských práv. Sociální práce je tak založena na lidské důstojnosti a z ní vyvozených lidských právech, které se snaží vnášet do politických systémů a etických kodexů: lásku k životu a s tím spojený respekt a zodpovědnost za život svůj i druhých. Neboť vědomí vlastní hodnoty a sebeurčení vyžaduje také respekt k sebeurčení druhého. Takto sociální práce respektuje, chrání a zajišťuje lidskou důstojnost. Tím, že respektuje právo na sebeurčení, podporuje participaci každého jedince a dbá na to, aby s každým člověkem bylo zacházeno jako s celostní bytostí, u níž identifikuje a pomáhá rozvíjet silné stránky. Zasahuje tam, kde je lidská důstojnost jakkoli pošlapána či narušena a snaží se pomoci jak jedinci, tak společnosti opět nalézt pravou hodnotu a dosáhnout sociálního rozvoje. Lidská práva jsou tak motivací pro praxi sociální práce. Cílem propojení lidských práv a sociální práce je dvojí úroveň: individuální a společenská. Na první z nich je to naplňování lidské důstojnosti a na úrovni společnosti dosažení společenské inkluze, sociální spravedlnosti.53

53

Srov. MILFAIT. Lidská práva na rozhraní sociální práce a teologickoetických

aspektů. (Jabok/PSP UK), manuskript příspěvku do sborníku Sociální práce a teologie. K 20. výročí Jaboku.

35

2 Teologická etika Už v samotném názvu se objevuje slovo etika, to znamená, že teologická etika pracuje s argumenty obecné a filosofické etiky a je s ní ve vzájemném dialogu. Předmětem etiky je reflexe lidského jednání, zda je dobré či zlé s cílem dosáhnout morálně dobrého jednání. Eticky pak jedná ten, kdo dodržuje všeobecné normy dané společnosti či skupiny, a také ten, kdo dodržuje svá hodnotová měřítka. Etika je tedy vědeckou disciplínou či reflexí morálního chování a mravního jednání a úsudku z perspektivy toho, co je správné a dobré.54 Představení této teologické etiky jako disciplíny se bude odehrávat především v horizontu křesťanského poselství, které se snaží prezentovat určitý pohled člověka na svět, jehož cílem je zdařilý život. Teologická etika se tudíž orientuje na motivaci jedince pro kritické myšlení konkrétního lidského jednání při řešení morálních problémů. Teologická etika by se dala definovat jako vědecká reflexe lidské praxe (morálně-mravního úsudku, jednání a postojů nejen člověka, ale také společenských struktur a institucí), která motivuje k jednání v horizontu křesťanského poselství pod nárokem poselství evangelia a rozhodnutí pro následování Ježíše Krista.55 Cílem teologické etiky je zodpovědné bytí a jednání člověka na základě příslibu Božího daru a úkolu. To pak prostřednictvím biblického svědectví o Božím sebesdělení propojuje u lidí vnitřní jednotu víry s odpovídajícím způsobem života. Teologická etika pak v dialogu se sociální prací, pod nárokem mravních požadavků, vede k smysluplnému naplňování lidské důstojnosti, solidaritě, spravedlnosti, přikázání lásky, vzájemné úctě a respektu, ochraně druhých. Vybízí tak, aby

54

Srov. MILFAIT. Teologická etika. V kontextu sociální a pastorační práce, s. 39–41.

55

Srov. Tamtéž, s. 58.

36

přijatý dar člověk spravoval zodpovědně a ve smyslu soužití s ostatními. Teologická etika je charakteristická trojím úkolem. Neboť osobitost teologické etiky vyplývá z její vazby na křesťanský étos, který teologická etika musí zpřístupnit dnešnímu porozumění, konkretizovat s ohledem na aktuální etické otázky a pomoci mu k veřejné účinnosti a určité podobě ve všeobecné etické diskusi. To znamená, že teologická etika je otevřena dialogu s ostatními obory, a tak přispívá k lidsky důstojnému utváření lidské praxe v různých oblastech. Snaží se nejprve reflektovat daný problém, naslouchá zkušenostem dalších oborů a následně vnáší své nástroje a zkušenosti a hledá dobré a správné rozhodování a jednání.

2.1 Základní rozdělení teologické etiky Teologická etika se dělí na dva základní celky, a to fundamentální a speciální. Fundamentální celek se věnuje mravní praxi a jejímu posuzování. Definuje základní pojmy (například: svědomí, morálka, moralita, mravnost). Usiluje o nalezení odpovědi na otázku, co znamená mravně a smysluplně jednat tak, aby se lidské bytí mohlo plně zdařit. Speciální či aplikovaná část teologické etiky se dále dělí na sociální a individuální. V individuální je zájem upřen na témata, která se dotýkají mravního subjektu jako takového ve vztahu k němu samému a k druhým. Sociální teologická etika se zabývá morální kvalitou podmínek a problémů lidského života a praxe v rámci nadindividuálních struktur, institucí či sociálních útvarů.56

2.2 Proprium teologické etiky Proprium teologické etiky se vyznačuje rozhodnutím pro osobu Ježíše Krista, které přináší nová porozumění člověku stvořeného k Božímu obrazu 56

Srov. MILFAIT. Teologická etika. V kontextu sociální a pastorační práce, s. 58–59.

37

a podobenství, a takto jsou voláni k zodpovědnosti za jejich jednání. Každý člověk je pak v tomto smyslu sám o sobě jedinečný a originální, avšak není povýšen nad ostatní, ale roven spolu s nimi Bohu. Člověk má tak podíl na Božím království. Cílem každého křesťana je stále více se připodobňovat Ježíši Kristu. Je tak povoláván k zodpovědnému a morálnímu jednání jak ve vztahu k sobě, tak druhým. Z toho vyplývá solidarita člověka s člověkem, pomoc utlačovaným a trpícím.57 Je povolán k lásce, jež mu byla darována při stvoření, z té pak pramení lidská důstojnost a svoboda. Člověk jako jediný tvor na zemi, kterého Bůh chtěl pro něho samého, může sám sebe plně nalézt jen v opravdovém darování sebe samého. To dokládá také evangelista Lukáš, když píše: „Kdo by usiloval svůj život zachovat, ztratí jej, a kdo jej ztratí, zachová jej“ (Lk 17,33). Z lásky se tak stává trvalá nejvyšší norma jednání. Jedině láska je schopna úplně proměnit člověka. Je největším sociálním přikázáním. Respektuje druhé i jeho práva. Jen v životě naplněném láskou jsme schopni darovat sebe sama pro druhé. Její síla vyplývá ze vztahu člověka s Bohem. Neboť jedině darováním sebe pro druhé je schopen člověk růst a naplňovat své povolání. Přikázání lásky z toho vyplývající pak platí pro každého bez výhrady a omezení. Teologická etika by se dala nazvat také morální teologii. Josef Ratzinger píše: „Křesťanská víra znamená svěřit se životnímu smyslu, který

nese mne i celý svět, přijmout jej za pevný základ, na kterém mohu pevně stát. Můžeme to vyjádřit i jinak: Křesťansky věřit znamená přijímat svojí existenci jako odpověď na slovo jako logos, který nese a drží vše. Znamená to říci své ano k tomu, že smysl života a věcí je již daný a my jej přijímáme a svěřujeme se mu.“58 Naslouchání tomuto Logos, Bohu skrze Ježíše Krista je jedním ze základních požadavků víry. Znamená to přijmout zvěst Písma a žít 57

Srov. MILFAIT. Teologická etika. V kontextu sociální a pastorační práce, s. 59–60.

58

RATZINGER. Úvod do křesťanství, s. 31.

38

z něho v Duchu svatém a tak naplňovat také mravní rozměr křesťanské víry, který nám dává pevný základ pro správné rozhodování a jednání. Jedná se tak o praxi života vedeného Kristovým Duchem.

39

3 Křesťanská mravnost Obecně definovaná mravnost je svobodné rozhodnutí pro konkrétní jednání, které je výsledkem vlastního úsudku založeného na vlastní zodpovědnosti k bezpodmínečnému mravnímu nároku. Mravnost se vždy dotazuje na správnost lidského jednání. Křesťanská mravnost pak vychází především z osobního rozhodnutí pro osobu Ježíše Krista, kde má svůj mravní rozměr a zároveň nalézá existenciální základ pro mravní jednání jak na individuální, tak společenské úrovni. Základní pramenem křesťanské praxe je Bible, která poskytuje metodologická kritéria pro reflexi etických problémů a situací, pro rozhodování a jednání. Avšak smyslem biblického poselství není omezení na morální příkazy či zákony a ctnosti, které má člověk dodržovat, či kodex, který redukuje chování jedince či společnosti. Zde je základem Boží iniciativa, z níž teprve pak vychází mravnost, jež má být výsledkem vztahu s živým a pravým Bohem, prostřednictvím Ježíše Krista, dává tak smysl a hodnotu lidskému bytí. Vztah založený na láskyplné důvěře, sjednocení s Kristem je odpovědí na otázku, kým jsem, mohu a mám být, neboť cílem je se Jemu stále více připodobňovat a tak se stát skutečným člověkem. Jen tak se lidské bytí může plně zdařit.59 Poznáním Boha splňujeme nároky morálky už jen z podstaty poznání Boží lásky, neboť mravný způsob života je odpovědí na tuto lásku. Je to Boží dar, který vyžaduje lidskou odpověď. „V každé náboženské zkušenosti je tedy

důležitá jednak dimenze daru darovaného jako nezasloužená milost, která se jeví jako zásadní projev zkušenosti lidské osoby, kterou získává tím, že existuje ve světě spolu s druhými; jednak vliv této dimenze na svědomí člověka, kterého vybízí, aby přijatý dar spravoval zodpovědně a ve smyslu 59

Srov. MILFAIT. Teologická etika v kontextu sociální a pastorační praxe, s. 44–56.

40

soužití s ostatními. Svědectvím toho všeho je všeobecné uznání ve smyslu soužití s ostatními.“60 Tento dar může být také zdrojem pro výkon sociální práce, neboť láska burcuje k aktivitě. Bůh sám je nejaktivnější, a to prostřednictvím svého Syna skrze lásku Ducha svatého. Ježíšova služba mezi lidmi je inspirací pro naše jednání. Ježíš se tak stává prodlouženým nástrojem Otcovi lásky, svým životem slouží lidem kolem sebe a všímá si všech bez výhrad – vyloučených, chudých i bohatých, dětí, žen, hříšníků, a tak jim dává podíl na této lásce. Stává se tak vzorem služby druhým a díky jeho Duchu může láska zakořenit také v našich srdcích, abychom i my následovali jeho příkladu a tak dorůstali k jeho podobenství. Takto vtahováni do vztahu s Bohem jsme připravováni ke službě druhým.

60

Kompendium sociální nauky církve: Papežská rada pro spravedlnost a mír , čl. 20.

41

4 Vztah křesťanské spirituality a mravnosti v kontextu sociální práce V předchozích kapitolách jsme se zabývali jednotlivými tématy, jako je spiritualita či křesťanská mravnost. Poukázali jsme také na některé důležité multidisciplinární propojení profese sociální práce a křesťanské teologické etiky či spirituální teologie. Nyní se již budeme věnovat vztahu křesťanské spirituality a mravnosti a později poukážeme na tyto prvky v sociální práci, neboť společné propojení může vést k obohacení a společně tak mohou přispívat k utváření nejen dobrého poslání sociálního pracovníka, ale také celé společnosti.

4.1 Spiritualita a křesťanská mravnost Je možné nalézt spojitost mezi spiritualitou a mravností, nebo jsou si naprosto vzdálené, zvláště pak když jde o životní postoje a jednání na individuální i společenské rovině? V této části práce si již dovolím tvrdit, že je podstatné, aby docházelo k propojení spirituality i mravnosti. Neboť spiritualita hraje pro křesťanskou mravnost stěžejní roli. Tato role je založena především na rozhodnutí pro osobu Ježíše Krista a následování jeho cesty. Ježíšův život se tak stává modelovým příkladem zdařilého lidského bytí a ve vztahu s ním jsme schopni proměňovat naše postoje a jednání, které vedou k dobrému životu. Tak jako bylo Ježíšovo působení zakotveno ve vztahu s Bohem, tak i my, abychom jej mohli následovat, musíme zakořenit v jeho lásce skrze setkání s ním. Toto setkání se uskutečňuje na základě důvěrné komunikace s Bohem, tedy modlitby. Modlitba tak představuje obecný vztah spirituality a mravnosti. Možná právě proto je modlitba Páně umístěna

42

doprostřed Ježíšova kázání na Hoře61 (nazvané také Magna Charta křesťanské mravnosti) a tak nabývá na důležitosti, neboť nás uschopňuje k životu víry a službě po vzoru Ježíše Krista. Proto i zde se objevuje nejprve nabízená darovaná svoboda a jí odpovídající postoje, uschopnění k postojům a až poté výzva stát se skutečným člověkem dle zkušenosti s Ježíšem Kristem.62 Důležitým pramenem křesťanské spirituality je biblická zvěst, z které vychází základní vzorec nejen duchovního života, ale také křesťanské mravnosti: dar – úkol. Na základě tohoto daru, jímž je Boží iniciativa, oslovující člověka jako první a povolávající ho do vztahu lásky a svobody, člověk dochází k poznání sebe sama, smyslu svého života, druhých a okolního světa. Boží láska zasahuje člověka přímo v jeho nitru v srdci, bez ohledu na jeho kvality, fyzické či psychické zdraví, životní status, rasu a další atributy je bezpodmínečně Bohem milován a přijímán. Ten přichází ke každému a chce nabídnout osvobození ze zajetí vlastních omezení, hříchu a strachu. Na základě této hluboké vnitřní proměny je člověk schopen odpovědět na Boží dar a vzít na sebe odpovědnost za své jednání, postoje a tak si uchovat darovanou svobodu a růst ve vztahu víry. Výsledkem vztahu spirituality a mravnosti je srdce člověka proměněné Boží láskou skrze Kristova Ducha. Neboť zde dochází k oslovení, zde člověk vnímá jemné vanutí Ducha, zde prožívá nejvnitřnější myšlenky před Bohem a vnímá Boží požadavek na správné a dobré jednání, aby se jeho bytí mohlo plně zdařit. V srdci je člověk schopen rozpoznat skutečné motivy svého chtění a jednání a získat tak způsobilost k jednání,63 pro nějž se může sám svobodně rozhodovat, neboť poslední slovo má Bůh. On zná „co se odehrává

v lidském srdci, jaké myšlenky a jaké pocity v sobě člověk nese, co v jeho 61

Srov. Mt 6, 9–13.

62

Srov. MILFAIT. Teologická etika v kontextu sociální práce, s. 170–171.

63

Srov. Sír 37,13–15; 1 Král 3,9.

43

očích rozhodovalo o tom, jaký člověk je. (srov. Mt 7,1–13)“64 Toto působení Kristova ducha v srdci člověka je základem pro křesťanskou mravnost.

„Setkání s živým Vzkříšeným a takto způsobeným přerodem srdce teprve začíná cesta křesťanské víry, spirituality a mravnosti.“65 Setkání se Vzkříšeným se děje na základě sebesdělení Boha, který nám tímto dává podíl na jeho lásce a věčném životě. Etickým požadavkem, který vychází z Božího sebesdělení je Dekalog, který není pouhým zákonem či nařízením, které dodržujeme jen kvůli strachu z trestu, ale odpovědí na nabídku svobody, kterou nám daroval a kterou jsme si schopni díky Dekalogu zachovat. Neboť hříchem ztrácíme svobodu, ale také se odlučujeme od Boha, ale i od sebe samého, ostatních lidí a okolního světa. Při stvoření daroval Bůh člověku světlo intelektu, díky němu poznáváme co je dobré a co je zlé. Toto světlo se týká každého, bez rozdílu vyznání. Dekalog je přirozeným zákonem v předpisech, který představuje nejzákladnější normy, které upravují mravní život. Představuje mravní základ společnosti pro utváření lidské společnosti. Je neměnný, a i když se popírají jeho zásady, nelze jej zničit ani vyrvat z lidského srdce. Stále znovu povstává v životě jednotlivců i společnosti, jde o živý výraz svědomí, které je celému lidstvu společné.66

64

DREWERMANN. Co je důležité, je očím neviditelné: hlubinně psychologický

výklad Malého prince, s. 13. 65

MILFAIT. Teologická etika v kontextu sociální práce, s. 222–223.

66

Srov. Kompendium sociální nauky církve: Papežská rada pro spravedlnost a mír ,

čl. 140–142.

44

4.2 Křesťanská mravnost a spiritualita v dialogu se sociální prací Sociální práce vychází z respektu k lidské důstojnosti jako premisy lidských práv. Toto stěžejní postavení lidské důstojnosti nelze přehlednout jak v různých lidsko-právních a církevních dokumentech, tak v kodexech sociálních pracovníků. Křesťanská tradice uznává lidskou důstojnost jako danost, kterou byl člověk obdarován při stvoření a plyne z Božího obrazu a podobenství. Člověk skrze vtělení Ježíše Krista je povoláván do vztahu s ním. Z toho následně plynou nároky na respektování lidské důstojnosti, která je společná pro celou lidskou společnost, a tak potvrzuje univerzální závazek lidskosti a zajištění pravého bytí člověka, „aby se tak budovala

společnost utvářená podle míry člověka, protože mírou lidství je Kristus. Jde o budování lidštější obce, která by se více podobala Božímu království.“67 K respektování základních práv člověka vede také Dekalog, v němž se odráží princip darované lidské důstojnosti, imago Dei, rovnost všech lidí a z toho plynoucí zodpovědná svoboda, celistvé chápání člověka i s vědomím jeho chyb, zranitelnosti a hříšnosti, platná pro společnost jako celek. Dekalog a přikázání lásky v sobě zahrnují vztah k Bohu, respekt k vlastní osobě i druhým. Z tohoto základu vychází také Mezinárodní kodex sociálních pracovníků, potažmo praxe sociálních pracovníků, která je ovlivněna spirituálními nároky na mravní jednání jedince. Avšak tyto mravní nároky na jedince nepřicházejí z vnějšku jako soubor předpisů, kodexů, hodnot, norem či přikázání, ale jsou lidskou odpovědí na láskyplnou Boží náklonnost, která uschopňuje k porozumění, naplňování a růstu v takto ovlivněném mravním jednání včetně možného návratu při odklonu či selhání. Neboť Hospodin vkládá svůj zákon přímo do srdce člověka, jak dokládá také prorok Jeremiáš: 67

Kompendium sociální nauky církve: Papežská rada pro spravedlnost a mír , čl. 63.

45

„Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíšu jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Už nebude učit každý svého bližního a každá svého bratra: „Poznávejte Hospodina!“ Všichni mě budou znát, od největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat.“ (Jer 31,33–34). Z výše uvedených argumentů vyplývá důležitost propojení spirituality a křesťanské mravnosti, která je základem sociálního jednání a stává se normou pro utváření lidsky důstojné praxe v různých oblastech společnosti. Dochází k vzájemnému obohacení spirituality, mravnosti a sociální práce a

k

vytváření

humánního

lidského

soužití.

Její

naplňování

vede

k uskutečňování plnosti povolání sociálních pracovníků. Pak v životě člověka ovlivněného spiritualitou „nesmějí existovat dva paralelní životy: na jedné

straně takzvaný „duchovní“ život s jeho hodnotami a požadavky; na druhé straně život „světský“, tedy život v rodině, zaměstnání, sociálních vztazích, politické angažovanosti a kultuře.“68 Soulad mezi vírou a životem je podpořen:

Božím

slovem,

jako

východiskem,

liturgickým

slavením

křesťanského tajemství, osobní modlitbou69, opravdovou zkušeností života v církvi, uplatňováním sociálních ctností a vytrvalým úsilím o kulturní a profesionální formaci. 70

68

LG 31.

69

Srov. 1 Tim 2,1–6.

70

Srov. Kompendium sociální nauky církve: Papežská rada pro spravedlnost a mír,

čl. 522; 546.

46

4.3 Vybrané

aspekty

podpírající

důležitost

propojení

spirituality, křesťanské mravnosti i sociální práce Jednotlivé aspekty nejprve obecně přestavíme a následně poukážeme na jejich význam pro životní praxi člověka, který si ve svém životě uvědomuje Boží přítomnost, pro konkrétní lidské rozhodování a jednání založeném na víře v Ježíše Krista a také pro společenskovědní disciplínu i oblast praktické činnosti. Tak se lépe projeví specifická hodnota těchto pojmů, která je však naplněna pouze propojením křesťanské spirituality, mravnosti a sociální práce.

4.3.1 Celistvé pojetí člověka na základě imago Dei Křesťanské pojetí člověka vychází z biblické zvěsti o stvoření člověka k Božímu obrazu a podobenství.71 Na rozdíl od filosofie zahrnuje člověka jako harmonii těla i duše, která je plně dovršena skrze vtělení Ježíše Krista, který se tak stává interpretem Boha na zemi, „neboť v něm tělesně přebývá celá

plnost božství“ (Kol 2,9). Tato plnost zahrnuje celého člověka, jak tělo s jeho slabostí, křehkostí, zranitelností a náchylností ke hříchu, stejně tak i duši, díky níž je člověk schopen myslet, uvědomovat si sebe sama a naplňovat své lidství skrze vztah s Bohem. Tato zvěst je základem křesťanského chápání člověka, jež v sobě zahrnuje dar důstojnosti lidského těla, které není redukováno na fyzické schopnosti, neboť člověk je více než pouhé tělo. Neboť v momentě, kdy se lidské tělo stává prostředkem k dosažení cíle, je zraňována tělesná, duševní, sociální i duchovní dimenze člověka, což následně ovlivňuje i mravní rozvoj osobnosti, vztah k sobě samému i druhým. Zde je důležité, aby docházelo k naplňování Kantova imperativu: Jednej tak, abys lidství své i druhého používal vždy jako účel, nikdy ne pouze jako prostředek. Z toho 71

Srov. Gn 1,26–27.

47

vyplývá úkol zodpovědně zacházet nejen se svým tělem, ale také respektovat a chránit důstojnost druhého. Specifický význam celistvého pojetí člověka pro: 1) Křesťanskou spiritualitu: jež stojí na osobě Ježíše Krista, skrze kterého dochází k smysluplnému propojení duše i těla ve Vtělení. Ostatně jak to dokládá list Kolosanům: „aby dospěli k plnému

rozvinutí chápání, které jim dává vniknout do tajemství božího, totiž Krista, v němž jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání“ (Kol 2,2–3) a „neboť v něm tělesně přebývá celá plnost božství“ (Kol 2,9). Biblická zvěst tak stojí na jednotě těla a duše či ducha. Celistvé pojetí člověka na základě biblické zvěsti zahrnuje tělo, duši, ducha či srdce a v jejich jednotě označují existenci celého člověka, a to na základě různých aspektů: 72

a) Básár: neboli tělo člověka v jeho slabosti, křehkosti, zranitelnosti,

pomíjivosti,

náchylnosti

k hříchu,

nespolehlivosti, ale také ve vztahu k druhým.

b) Nefeš: neboli duše, jež je vázána na tělo, kterému dává život. Bez duše by nebyl člověk schopný smysluplné existence a naplňovat své touhy a někam směřovat.

c) Ruach: zahrnuje celého člověka s vlastním myšlením a chtěním. Znamená možnost uvědomovat si Boží přítomnost a být s ním ve vztahu.

d) Léb(áb): srdce nebo také jádro člověka. Zde je člověk Bohu nejblíže a poznává, co je dobré a zlé. V srdci člověka se prolínají emoce s vůlí. V něm se rodí etické a duchovní postoje člověka.73 72

Srov. MILFAIT. Teologická etika v kontextu sociální práce, s. 110–112.

73

Srov. Tamtéž.

48

Na tomto základě dochází k sjednocení těla a duše. Díky tělu jsme schopni vnímat sebe sama a tak neztrácet svou identitu a kontinuitu. Duše se má pak projevovat v jednání člověka, jenž má být ztělesněním ducha. 2) Křesťanskou mravnost: „Člověk byl stvořen jako jednota duše

i těla. (…) Lidská osoba včetně těla je sama sobě svěřena právě jako jednota duše a těla je též subjektem morálních úkonů.“74 Křesťanská mravnost je tak prostředkem pro naplnění a ochranu člověka ve všech jeho dimenzích. Toto propojení jednoty duše i těla dává člověku poznat nejen poznání vlastní důstojnosti, ale také směřuje k cíli, tj. k zdařilému lidskému bytí s konečnou účastí na vzkříšení. Neboť víra v Boha a jeho sebedarování skrze Ježíše Krista vede ke smysluplnému chápání lidské důstojnosti každého člověka, stvořeného do vztahu s Bohem, čímž zakládá mravní požadavky zajišťující tuto důstojnost, neboť životem naplňujícím mravní požadavky svědčí také o důstojnosti osoby.

Význam celistvého pojetí člověka pro sociální práci vyplývající z porovnání stupně blízkosti křesťanské spirituality a mravnosti: Celistvost člověka je součástí etického kodexu sociální práce, kde je chápána jako jeden ze zakládajících principů sociální práce a jejího přístupu k jedinci, společnosti, zaměstnavateli i profesi jako takové. Specificky pak zahrnuje tento aspekt do konkrétního jednání sociálního pracovníka takto: „Sociální pracovník jedná s každým člověkem jako s celostní bytostí. Zajímá

se o celého člověka v rámci rodiny, komunity a společenského a přirozeného

74

Kompendium sociální nauky církve: Papežská rada pro spravedlnost a mír, čl. 127.

49

prostředí a usiluje o rozpoznání všech aspektů života člověka.“75 Etické kodexy se tak stávají pro sociální pracovníky směrnicí pro mravní postoje a jednání a pro rozhodnutí ve své praxi respektovat celistvost člověka, i když k takovému jednání nejsou motivováni skrze víru. Křesťanská

spiritualita

motivuje

k

jednání

v duchu

rovnosti

a spravedlnosti založené na víře v Boha plně jednajícího ve svém synu Ježíši Kristu. Neboť „ten, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je

rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno“ (srov. Flp 2,6–11). Bůh se nebojí sám sebe „umenšovat“ a projevovat se v „maličkostech“, tak abychom mu byli schopni porozumět. Právě proto přišel na svět jako malé dítě. Vždyť kolik malých dětí se narodilo ve stejném okamžiku na celém světě. Zde se projevuje důležitost celistvého propojení Ježíšova lidství i božství. Také my jsme obdarováni životem a stvořeni k Božímu obrazu a podobenství, a tak máme účast na jeho božství. Proto nás povolává k viditelným znamením a účinnému nástroji Boží láskyplné štědrosti, ve všech rovinách vztahů a v službě druhým i prostřednictvím činnosti sociálního pracovníka. Sociální práce je také ovlivněna křesťanskou mravností na základě celistvého pojetí člověka, které vyžaduje zodpovědnou odpověď v jednání a postojích, jak přistupujeme k sobě samotným, tak druhým: jestli jako k někomu, kdo je jako celý někdo, a ne něco. Neboť člověk se v životě setkává s různými nemocemi, traumaty a zkušenostmi, které jej mohou změnit, ale stále se jedná o tutéž osobu s její nepřetržitou tělesnou kontinuitou. Člověk je 75

Společnost sociálních pracovníků [online]. 2006. [cit. 2013-05-16] Dostupné z: http://is.muni.cz/th/182582/pedf_m/Poradensky_system_-_Priloha_1.pdf.

50

stále někým, někdo. Sociální pracovník působí právě v místech lidské nouze, bídy, zraněnosti a nemoci, kde pomáhá člověku na úrovni individuální i společenské. Pomáhá mu najít sebe sama, své tělo, jelikož to také ovlivňuje náš vztah k sobě samému, ale také k druhým.

4.3.2 Přikázání lásky Přikázání lásky je první a největší přikázání, které Bůh vložil do srdce člověka při stvoření. Pak se v tomto přikázání Bůh setkává se svým obrazem a podobou, kterou je člověk.76 Původcem lásky je tak Bůh, který stvořením člověka povolává do vztahu s ním a čeká na lidskou odpověď. Dochází tak k vzájemnému dialogu mezi Bohem a lidmi zprostředkované již ve Starém zákoně, kdy Bůh vysvobozuje izraelský národ a uzavírá s ním smlouvu věrnosti založené nejprve na vztahu Boha s člověkem: „Slyš, Izraeli, Hospodin

je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou“ (Dt 6,4–5). A následně je toto přikázání rozšířeno na vztahy mezi lidmi a k sobě samému: „Budeš

milovat svého bližního jako sebe samého“ (Lv 19,18). V Novém zákoně je přikázání lásky dáváno do souvislosti s věčným životem. Podle slov Ježíše Krista je největším přikázáním a zahrnuje všechna přikázání Dekalogu a v něm jsou naplňovány. „Když se farizeové doslechli, že

umlčel saduceje, smluvili se a jeden jejich zákoník se otázal, aby ho pokoušel: ‚Mistře, které přikázání je v zákoně největší?‘ On mu řekl: ‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako 76

Srov. JAN PAVEL II. Zkouška z naší svobody je před námi: Přikázání lásky.

In: Skleněný

kostel [online].

1991

[cit.

2013-05-01].

Dostupné

http://sklenenykostel.net/j15/index.php?option=com_content&view=article&id =2342:a& catid=14:t-spiritu&Itemid=8.

51

z:

sám sebe.‘ Na těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci“ (Mt 22,34–40). Podobně to nalezneme také u evangelisty Marka a Lukáše77, kde zákoník jde v dotazování dále a hledá odpověď na to, kdo je jeho bližní. Zde mu Ježíš předkládá příběh „O milosrdném Samařanu“78 a zákoník dostává odpověď, že bližním je každý člověk bez ohledu na nějaké vnějškové atributy a k němu jsme Bohem povoláni, abychom mu pomohli. Tak se bližním stává každý z nás na základě jednání tvořeného láskou.79 Láska se tak stává morální závazkem dobrého života. Skrze život naplněný touto láskou můžeme dosáhnout Božího království. Neboť Bůh odpouští lidské provinění80, má poslední slovo a skutky lásky budou rozhodující: „Tehdy řekne těm po

pravici: ‚Pojďte, požehnání mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.‘ (…) ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto nepatrných bratří, mně jste učinili‘“ (Mt 25,34–36.40). Specifický význam přikázání lásky pro:

1) Křesťanskou spiritualitu: která pohlíží na přikázání lásky jako na přikázání, které je zakořeněno v zakládající lásce Boha k člověku skrze Ježíše Krista, a jako na odpověď člověka, která se má projevovat ve vztazích k druhému a k sobě samému. „Proto má

přikázání lásky jako základní kotvu Boží bezpodmínečnou lásku k člověku, která umožňuje zakusit, že k němu někdo říká bezpodmínečné ano, že jej chce a miluje. V tomto proudu lásky se 77

Srov. Mk 12,28–34; Lk 10,25–28.

78

Srov. Lk 10,29–37.

79

Srov. MILFAIT. Lidská práva na rozhraní sociální práce a teologickoetických

aspektů. (Jabok/PSP UK), manuskript příspěvku do sborníku Sociální práce a teologie. K 20. výročí Jaboku. 80

Srov. Lk 7,47.

52

může nejhlubším způsobem najít a odtud se vztahovat k sobě a druhým.“81 Dvojí přikázání lásky na základě křesťanské spirituality dosahuje nových rozměrů. „Nové přikázání vám dávám, abyste se

navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým“ (J 13,34–35). Ježíš dokonce vyzývá nejen k lásce jednoho k druhému, ale také k nepřátelům. Tak máme žít podle příkladu Ježíše Krista, který již prošel tuto životní cestu před námi službou druhým a láskou takovou, že se za nás obětoval. Díky Ježíši jsme povoláváni do společenství a vztahu s Bohem a tak jsme vyzýváni k jeho následování. „Milovaní,

milujte se navzájem, neboť láska je z Boha a každý, kdo miluje, zBoha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smírnou za naše hříchy“ (1 J 4,7– 10). Touto obětí jsme povoláváni k lásce a službě druhým v osobní důstojnosti a svobodě. Stáváme se tak nástrojem Boží lásky ve světě, neboť člověk je jediným tvorem na zemi, kterého Bůh chtěl pro něj samotného, a je schopen sám sebe plně nalézt jen v opravdovém darování sebe samého.82

81

MILFAIT. Lidská práva na rozhraní sociální práce a teologickoetických aspektů .

(Jabok/PSP UK), manuskript příspěvku do sborníku Sociální práce a teologie. K 20. výročí Jaboku. 82

Srov. GS 24.

53

2) Křesťanskou mravnost: jež je založena na poznání Boží lásky k nám. Díky níž jsme způsobilí se rozhodnout pro správné a dobré jednání, tak aby se lidský život plně uskutečnil v duchu evangelia. Neboť člověk obdařený ovocem Božího Ducha, jímž je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání (srov. Gal 6,22–23), vedou člověka k růstu a dosažení kvalit dokonalé lásky, která je „trpělivá, laskavá,

nezávidí, láska se nevychloubá se a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne“ (1 Kor 1,4–8). Přikázání lásky je spojeno s lidskou vůlí, která je svobodná. Člověk se řídí svým rozumem čili úsudkem svědomí, na jehož základě se rozhoduje a jedná, jestli podle podoby lásky, nebo naopak. Jestli máme srdce otevřené pro lásku a bližní, nebo naopak jsme uzavřeni v egoismu a lhostejnosti.

Význam přikázání lásky pro sociální práci vyplývající z porovnání stupně blízkosti křesťanské spirituality a mravnosti: Sociální práce aplikuje pojem láska a respektování vlastní důstojnosti pracovníka do svých etických kodexů. Je tak živou odpovědí, reakcí na přikázání lásky, které dle křesťanského poselství zahrnuje zakládající lásku Boha k člověku skrze Ježíše Krista a odpověď člověka, který se projevuje ve vztazích k sobě samému i druhému člověku. 83

83

Láskou k bližnímu sociální

Srov. MILFAIT. Lidská práva na rozhraní sociální práce a teologickoetických

aspektů. (Jabok/PSP UK), manuskript příspěvku do sborníku Sociální práce a teologie. K 20. výročí Jaboku.

54

pracovníci žijí a dosvědčují svou účast na Kristově kralování, to jest na moci Syna, který „nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby soužil“ (Mk 10,45).84 A tak i my jsme povoláváni skrze službu lásky, solidaritu, ke svatosti a k životu věčnému. Neboť nesvatost je takový způsob existence, který nevnímá nikoho jiného, a pouze vztahovostí rosteme ke svatosti. A tak jak vybízí apoštol Pavel, „Všechno, cokoli mluvíte nebo děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše

a skrze něho děkujte Bohu Otci“ (Kol 3,17). Naplněni Duchem jsme cele povoláni a posvěceni85 k následování Krista a k účasti na službě potřebným.

„Ani rodinné starosti, ani jiné světské záležitosti nemají zůstat vně duchovního života“86, tak jako je důležité, aby křesťanská láska nezůstávala vně sociální práce. Neboť skrze tuto lásku jsme schopni podporovat lidskou důstojnost a rovnost. Vzájemná provázanost křesťanské spirituality a mravnosti se snoubí v podobenství o milosrdném Samařanu, který se následně promítá v praxi sociální práce:

„Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: ‚Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?‘ Ježíš mu odpověděl: ‚Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?‘ On mu řekl: ‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí a miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Ježíš mu řekl: ‚Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.‘ Zákoník se však chtěl ospravedlnit, a proto Ježíšovi řekl: ‚A kdo je můj bližní?‘ Ježíš mu odpověděl: ‚Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu 84

Srov. ChL 41.

85

Srov. Řím 6,22.

86

AA 4.

55

vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: ‚Postarej se o něj, a bude-li t stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.‘ Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?‘ Zákoník odpověděl: ‚Ten, který mu prokázal milosrdenství.‘ Ježíš mu odpověděl: ‚Jdi a jednej také tak.‘“ (Lk 10,25–37). V tomto biblickém příběhu se objevují základní normativní prameny křesťanské spirituality a mravnosti – například otázky věčného života, přikázání lásky či zákona a následně otázka po tom, kdo je můj bližní.87 V této části se však budeme věnovat pouze přikázání lásky a představíme si, jak ovlivňuje praxi sociální práce. S tím také souvisí otázka zákoníka: „kdo je můj bližní?“, kterou jsme si krátce představili již v úvodu této podkapitoly. V souvislosti s tímto podobenstvím je přikázání lásky naplňováno pouze tehdy, když jsem schopni vidět bližního jako někoho, s nímž se setkáváme za konkrétních okolností a v určitých situacích, které nás vybízejí ke konkrétnímu jednání uskutečňované láskou. Přikázání lásky se tak stává výzvou ke změně smýšlení a jednání. Neboť zde nejde jen o otázku, kdo je můj bližní, ale komu se mám stávat bližním já osobně a tak naplňovat přikázání lásky k bližnímu jako odpověď na Boží lásku ke všem lidem, která je bez hranic. Zde může člověk poznávat to, že je milován a Bohem přijímán skrze Ježíše Krista, a tak zakusit to, že o něj někdo stojí, což se projeví ve vztazích k druhému i sobě samému. Neboť poznání, že jsme někým milováni, se stává důvodem a podmínkou mravního jednání. Zde už nelze argumentovat Boží láskou na úkor lásky k člověku. To pak ovlivňuje také praxi sociální práce, která po vzoru Ježíše Krista, jedná tam, kde někdo trpí, 87

Srov. MILFAIT. Teologická etika v kontextu sociální práce, s. 197.

56

a reaguje svou lidskostí. Láska se tak stává nejkrásnějším projevem lidství, bez něhož by se nedala sociální práce uskutečňovat.88 Křesťanská mravnost ovlivňuje sociální práci právě láskou, která ovlivňuje smýšlení, postoje a jednání člověka, který se tak může plně stávat člověkem. V souladu s křesťanským poselstvím a zkušeností působí lásku k člověku Boží láska, která je každému člověku plně nabízena skrze Ježíše Krista, je tak darem nového uskutečňování umění lásky. Mravní jednání se tak stává v tomto smyslu důsledkem příchozího Božího království, jež se tímto způsobem může stávat viditelným již zde na zemi.89

4.3.3 Metanoia Metanoia (obrácení) je proces radikální proměny osobnosti skrze vzkříšeného Ježíše Krista. Je založena na schopnosti sebereflexe jednání a sebekorektury člověka, kdy se člověk může proviňovat tím, že něco nesprávného vykoná, ale také tím, že nejedná v situacích, které jeho činnost vyžadovaly, zejména v situacích, kdy se děje něco zlého druhému. Obrácení je také proces uzdravování celého člověka, nezbavuje jej odpovědnosti za skutky, ale dává mu naději na možnost začít znovu. Obrácení vede k radikální proměně a osvobození skrze existenci a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Neboť přebývání v hříchu člověka zotročuje a vzdaluje od Boží přítomnosti. Pouze zřeknutím se starého způsobu bytí jsme osvobozováni k novému životu.

„Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili“ (Řím 6,6). Skrze Ježíše získává lidstvo novou svobodu ztracenou již prvním hříchem Adama. „Jak je psáno: ‚První člověk Adam se stal duší živou‘ – poslední Adam

je však Duchem oživujícím“ (1 Kor 14,45). Neboť Bůh měl svět tak rád, a tedy 88

Srov. Tamtéž, s. 204–209.

89

Srov. Tamtéž, s. 213–214.

57

i člověka v něm, že za něj dal svého jednorozeného Syna, aby žádný kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný (srov. J 3,16). A tak skrze víru v Boha jsme schopni poznat, že existuje láska, větší než jakékoli zlo, do nějž se může člověk, společnost a svět zaplést. Víra v takovou lásku vyžaduje také víru v milosrdenství, které je nezbytnou součásti lásky.90 Neboť v každém vztahu musí existovat bezmezné přijetí druhého s jeho chybami a poklesky. Milovat znamená umět také odpouštět hřích a přijímat hříšníka. Uznání vlastního hříchu nebo dokonce sebe za hříšníka je nevyhnutelným základem pro návrat k Bohu. Jak to dokazuje svatý Jan: „ať nás naše srdce obviňuje

z čehokoliv; neboť Bůh je větší než naše srdce a zná všecko!“ (1 J 3,20). On vstupuje skrze zavřené dveře, aby prozářil naši temnotu. Svou zkušeností se o tom přesvědčil také David, který si uvědomil, co učinil, stejně jako marnotratný syn; důležité však je uvědomělé rozhodnutí odvrátit se od hříchu, do kterého jsme upadli. Osobní obrácení zahrnuje

také

společenský aspekt,

jenž je

nevyhnutelnou cestou ke svornosti mezi lidmi. Obrácení znamená vnitřní proměnu srdce pod vlivem Božího slova a v perspektivě Božího království,91 které klade nároky na konkrétní skutky a každodenní úsilí, kterým člověk s pomocí Boží milosti usiluje strávit svůj život v Kristu a tak získat pro sebe život. Obrácení vychází ze srdce a přenáší se na skutky a celý život. Díky Boží milosti a Ježíšově zmrtvýchvstání oblékáme nového a pevného Ducha.92 Také apoštol Pavel píše, že díky oběti Ježíše Krista smíme přistupovat k Bohu svobodně a s důvěrou, která skrze Ducha svatého v nás posiluje a upevňuje ‚vnitřního člověka‘, v jehož srdci přebývá Ježíš Kristus, a zakořeňuje nás v lásce. Jen tak jsme schopni spolu s bratřími pochopit, co je skutečná šířka 90

Srov. DM 7.

91

Srov. Mt 4,17; Mk 1,15.

92

Srov. Žl 51.

58

i délka, výška i hloubka Kristovi lásky, která přesahuje každé poznání (srov. Ef 3,10–21). Proces

obrácení

nejlépe

vystihuje

novozákonní

podobenství

93

o milosrdném Otci a dvou ztracených synech . Tento příběh vystihuje všechny pochody, které se v člověku odehrávají v momentě, kdy je konfrontován s hříchem. Je to příběh o znovunalezení lidství a lidské důstojnosti, kdy „otcova věrnost sobě samému je zcela a plně zaměřena na

lidství marnotratného syna a jeho důstojnost. (…) Dále je možno říci, že láska k synovi, která vyplývá ze samotné podstaty otcovství, otce přímo předurčila k tomu, aby se staral o synovu důstojnost.“94 Tato milost otce prezentovaná v podobenství se má také odrážet v našich životech. Neboť ten, kdo zakusí milost a lásku otce, je uschopňován a povoláván k jednání podpírající důstojnost druhého. Uskutečňovat milosrdenství zakořeněné v lásce je důležité zvláště v naší době, kdy jsme svazováni různými předsudky. Máme se setkávat s lidmi, jako „Ježíš Kristus se setkával tímto způsobem s lidmi,

a právě s těmi, jejichž život byl nějak poškozen či deformován z různých důvodů.

Jsou

zachyceny

vztahy

důvěry,

bezpodmínečného

přijetí,

doprovázení k uvědomění si situace a stavu svého vlastního života a sloužil jako stěžejní katalyzátor proměny.“95 Specifický význam metanoie pro:

1) Křesťanskou spiritualitu: metanoia zde hraje důležitou roli. Neboť jak bylo již výše uvedeno, dává člověku skrze zmrtvýchvstání

93

Srov. Lk 15,11–32.

94

DM 6.

95

MILFAIT. Lidská práva na rozhraní sociální práce a teologickoetických aspektů .

(Jabok/PSP UK), manuskript příspěvku do sborníku Sociální práce a teologie. K 20. výročí Jaboku.

59

Ježíše Krista naději na nový život a osvobozuje člověka z otroctví hříchu. Zároveň ujišťuje člověka o jeho důstojnosti a hodnotě skrze láskyplný vztah s Bohem, který je větší, než všechny naše hříchy. Neboť Bůh o nás stál jako první, oslovuje a povolává nás do vztahu s ním. Z toho také plynou určité nároky na jednání jak na úrovni individuální, tak společenské.

2) Křesťanskou mravnost: kde je kořenem pro úplné obrácení srdce člověka. Je to mravní nárok, který dotvořuje přerod srdce, a člověk je schopen začít nový život v Duchu. Je však založen na rozhodnutí člověka proměnit se a také na poznání daru lásky a vykoupení Ježíše Krista.

Význam metanoie pro sociální práci vyplývající z porovnání stupně blízkosti křesťanské spirituality a mravnosti: Sociální práce definovaná mezinárodní federací sociálních pracovníků jako profese podporující sociální změnu a řešení problémů v mezilidských vztazích a také zmocnění a osvobození lidí k dosažení společného dobra.96 Zde můžeme spatřovat metanoiu (obrácení) jako základní podstatu pro naplnění poslání (cílů) sociální práce. Neboť sociální pracovník jedná v situacích, které vyžadují změnu životní situace všech, zvláště těch, co jsou v nouzi a na okraji společnosti, kteří se tam dostali vlastním zapříčiněním nebo kvůli nepříznivým okolnostem, a ukazuje, že změna je možná skrze poznání vzkříšeného Ježíše Krista. Nabízí tak pomocnou ruku k osvobození a radikální proměně osobnosti. Tato proměna tak zasahuje celého člověka a uzdravuje jej ve všech dimenzích. Nabízí změnu a řešení nejen materiální nouze, ale také 96

Srov. Mezinárodní etický kodex sociální práce. Mezinárodní federace sociálních

pracovníků [online]. 2004 [cit. 2013-04-06]. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/182582/pedf_m/Poradensky_system_-_Priloha_1.pdf.

60

zasahuje nitro jedince a proměňuje jeho vztahy a pohled na sebe společnost i svět, což vede ke svornosti mezi lidmi. A tak skrze víru v Boha může sociální pracovník dát poznat svému klientovi lásku, která je větší než jakékoli zlo a problémy, do kterých se dostal. To se děje na základě rovnocenného vztahu mezi klientem a pracovníkem, který mu tak dává poznat, že si jej někdo váží, stojí o něj a má jej rád v každé situaci. Neboť v takovémto jednání je „láska,

jež je schopna se sklánět, ke každému ztracenému člověku, ke každé lidské bídě, zejména té morální. Ten, kdo se s takovou láskou setká, necítí se být poníženým, ale znovu nalezeným“.97 Sociální pracovník tak může klientovi pomoci znovu objevit jeho důstojnost.

4.3.4 Modlitba Modlitba je důležitou součástí nejen každého křesťana, ale také mnoho lidí se ve chvílích nouze obrací na Boha a prosí o pomoc. A proto je modlitba viditelným setkáním s Bohem, projevem důvěry k našemu nebeskému Otci a známkou naší živé a účinné starosti o lidi kolem nás. Tímto se naplňuje všeobjímající rozměr modlitby a to je vždy nová zkušenost víry. V modlitbě se obracíme k Bohu, prostřednictvím něho jsme schopni dojít k sebepoznání a sebekorektuře. Modlitba nás uschopňuje k jednání či službě druhým. Modlitba je také prostředkem pro sjednocení lidstva napříč kulturami, rasou, barvou pleti, náboženstvím,… neboť „už není rozdíl mezi židem a pohanem,

otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“ (Gal 3,28). Tak jsme schopni prolamovat neshody v mezilidských vztazích. Modlitba má mnoho různých podob. Modlit se můžeme ve společenství, při slavení liturgie nebo sami. Od toho se také odvíjí forma modlitby, zda jsou to pevně dané modlitby církve (liturgické modlitby,

97

MILFAIT. Teologická etika v kontextu sociální a pastorační praxe, s. 257.

61

modlitba Páně…) nebo formulované spontánně jednotlivcem. Modlitbu můžeme zpívat (modlitba žalmů, chval), říkat nahlas nebo v duchu. Záleží také na postoji těla i ducha, který vyjadřuje náš vztah k modlitbě, záleží však na svobodě každého člověka, jaký způsob si zvolí.

„Vnitřní život křesťanského společenství spočívající v modlitbě, naslouchání Božímu slovu a tomu, co učili apoštolové, v bratrské lásce a v lámání chleba, nabývá plného významu jen tehdy, stává-li se svědectvím.“98 A tak ani modlitba ani služba nejsou plnohodnotné jedna bez druhé. Je to způsob bytí, ve kterém nejsou modlitba ani akce a služba izolovány, ale neudržitelně propojeny a ve kterém je žádoucí, aby akce pramenila z rozjímání. Je to způsob, jak žít z evangelia a který vidí Boha ve všech věcech: v kuchyni, na trhu, v trápení, radosti a v míru. Stejně tak jako je Bůh při práci v jeho vesmíru a jeho stvoření, pracující a milující, formující a tvarující. Modlitba je soužití s, v a pro Boha, který nám dává prostřednictvím komunikace s ním obrovskou svobodu srdce a na němž je založen důvod naší existence: chceme chválit, ctít a sloužit Pánu, našemu Bohu. Všechno další nám pomáhá dělat právě tohle. Proto je důležitá disciplína v modlitbě a ve vlastním životě, která za čas vede ke skutečné svobodě Ducha tak, že se člověk naučí přizpůsobit zcela nevědomě sobě a potřebám druhých lidí. Ignác z Loyoly v tom zcela jasně říká svým učedníků, že pokud odeberou požadavky charity, služby druhým z jejich času modlitby, nejsou zcela přijatelní pro Boha. Na tomto základě znova upozorňujeme, že to není otázka práce a modlitby, ale života, v němž jsou obě neúprosně spojené dohromady: modlitba dává jednu sílu k službě a mytí nohou, což vede k sladkosti v odpočinku v přítomnosti Boha. Je to ten způsob,

98

EN 15.

62

kterým svatý Pavel úžasně napomíná, abychom se modlili, a přijde čas, kdy se odvážíme říkat s ním: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20).99 Specifický význam modlitby pro: 1)

Křesťanskou spiritualitu: založené na lidském vztahu zakořeněném v lásce k Ježíši Kristu. Tento vztah je uskutečňován skrze komunikaci s ním. Právě Ježíš nás naučil modlit se a oslovovat Boha prostřednictvím modlitby Páně. Skrze modlitbu zakládáme důvěrný vztah s Bohem a můžeme k němu přicházet v našem lidství, ať už jsme plni strachu, bolesti, smutku, zoufalství, či radosti, odvahy, důvěry a všechno vložit do Jeho rukou. Neboť Bůh má moc to vše proměnit. Protože jak by Bůh mohl neuposlechnout své plačící dítě, vždyť on

„setře slzu z každé tváře“. (Iz 25,8) Modlitba má také společenský aspekt, kdy se máme modlit nejen za sebe, ale také své blízké a dokonce po vzoru Ježíše za své nepřátele, jen tak můžeme dojít k uzdravení. „Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za

druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého.“ ( Jk 5,16) 2)

Křesťanskou mravnost: stojící na osobě Ježíše Krista, který je příkladem zdařilého lidského bytí a ve vztahu s ním jsem schopni proměňovat naše postoje a jednání vedoucí k dobrému životu. A taky i mi skrze vzor Ježíšova důvěrného vztahu s Bohem uskutečňovaného modlitbou máme možnost k němu přicházet a nechat proměňovat naše nitro. Skrze modlitbu dochází k obrácení smýšlení a obnovení pevného Ducha v nás.

99

Srov. CASSIDY. Sharing the Darkness: The Spirituality of Caring, s. 136–142.

63

Význam modlitby pro sociální práci vyplývající z porovnání stupně blízkosti křesťanské spirituality a mravnosti: Křesťanská spiritualita a mravnost obohacují sociální práci právě prostřednictvím modlitby, která je bytostným setkáním člověka s Bohem ve víře, důvěře a lásce. Skrze modlitbu může dojít k uzdravení na základě komunikace s Bohem skrze Ježíše Krista v Duchu svatém. Člověk se tak nejprve důvěrně setkává se Vzkříšeným, který jej uzdravuje, naplňuje pokojem a dává mu tak poznat, že je milován. Skrze tento vztah jsme schopni poznávat sebe sama a proměňovat své postoje a jednání. Sociální práce získává sílu k službě druhým skrze modlitbu. Dává sílu překračovat a posouvat vlastní hranice skrze vztah k Bohu. Práce sociálního pracovníka může být také modlitbou – oslavou a chválou Boha tím, že po vzoru Ježíše přichází sloužit druhým bez ohledu na postoj společnosti.

4.3.5 Naděje Naděje je důležitou součástí lidského života, zvláště v dnešní době, kdy člověk vlivem proměn ve společnosti znova hledá odpovědi na nejzákladnější otázky života: „Kdo jsem?“, „Jaký má smysl můj život či mé jednání?“, „Jaký je cíl mého života?“ Světlo do těchto nejistot je schopné vnést křesťanské poselství o Božím království. Kristovo evangelium se tak stává pramenem naděje. „Kristus ve svém zmrtvýchvstání ukázal Boha milosrdné lásky právě

tím, že na sebe jako cestu ke zmrtvýchvstání přijal kříž. A proto když si připomínáme Kristův kříž, jeho utrpení a smrt, naše víra i naděje se soustřeďují na Zmrtvýchvstalého.“100 Neboť prostřednictvím církve můžeme věřit, že Kristus zemřel a vstal z mrtvých za nás všechny, dává skrze svého

100

DM 8.

64

Ducha světlo a sílu, abychom mohli odpovědět na své nejvyšší povolání a skrze Jeho jméno mohli dojít spásy.101 Tento základní postoj naděje vybízí, abychom neztráceli ze zřetele poslední cíl, který dává smysl a hodnotu celému životu. Je odůvodněním každodenního lidského úsilí vrůstat do podobenství Boha. Jsme povoláváni k naději a očekávání vykoupení našeho těla. Neboť naše spása je předmětem naděje. A i když už ztrácíme naději, je potřeba vytrvat stejně jako Marie a Abrahám, kteří se nebáli přijmout Boží vůli, neboť „ačkoli už nebylo naděje,

ona přece doufala“ (Řím 4,18). Tak se nám stala vzorem a příkladem, abychom byli schopni jednat, ale také se celým srdcem vložit do rukou Pána. 102 Neboť Bůh je schopen vstoupit „i do situací, kde přes všechno angažmá vládne

frustrace, nespravedlnost, bolest, nouze, zklamání, zaznívá pokorná zpráva, že se vyplatí věřit zkušenosti, že poslední slovo má život, pokoj, láska, spravedlnost.“103 Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán (srov. Řím 5,3–5). Specifický význam naděje pro:

1) Křesťanskou spiritualitu: kde naděje je jednou ze základních ctností104 křesťanského života. Křesťanská spiritualita je postavena na víře ve vzkříšeného Ježíše Krista, který přináší naději v nový život skrze jeho vykoupení na kříži. Velikonoční tajemství lidstvu vlévá novou radost a naději, že Ježíš je silnější než hřích a smrt.

„Kristus, Obraz Boha (srov. 2 Kor 4,4; Kol 1,15), je tím, kdo člověku daruje plnost světla a přivádí k naplnění obraz a podobu Boží 101

Srov. ChL 10.

102

Srov. TMA 46–48.

103

MILFAIT. Lidská práva na rozhraní sociální práce a teologickoetických aspektů.

(Jabok/PSP UK), manuskript příspěvku do sborníku Sociální práce a teologie. K 20. výročí Jaboku. 104

Srov. 1 Kor 13,13.

65

v člověku. Slovo, které se stalo tělem v Ježíši Kristu, je odevždy životem a světlem člověka, světlem, které osvěcuje každého člověka (srov. J 1,4.9).“105 Tak je nám Ježíš světlem a nadějí v situacích zoufalství, strachu a nesvobody, neboť ani Jeho potupná smrt na kříži neměla poslední slovo. A i když naděje není poslední odpovědí na všechny naše otázky, tak nám dává dostatek světla a síly, abychom šli dále temnotou plni odvahy a naděje. Protože také temnota nás může mnohému naučit. Díky temnotě může člověk růst a setkávat se s Bohem, kterého jsme zde schopni spatřovat. Tak Bůh jedná v životě člověka, i když jej nevidíme. On je věrný a své sliby plní.

2) Křesťanská mravnost: v souvislosti s nadějí přináší do lidského života světlo, že i přes lidskou náchylnost ke hříchu jsme znovu skrze smrt a zmrtvýchvstání Ježíše povoláváni k novému životu a obdařeni Božím milosrdenstvím. To s sebou nese nárok na obrácení srdce a změnu smýšlení, jednání. Mít naději v Boha znamená doufat, že budeme spaseni, ale zároveň obdařeni potřebnými prostředky, aby se nám dobře a radostně žilo již zde na zemi. Dává tak smysl životu a jednání v něm. Křesťanská mravnost v sobě také zahrnuje radostnou zvěst, kterou křesťané „vyznávají

se srdcem plným naděje (…): Kristus osvobodil svět a stále jej osvobozuje. Zde se rodí křesťanské jednání (křesťanská praxe), jež je vyplněním velikého přikázání lásky.“106 Křesťané jsou tak povoláváni Duchem k zvěstování osvobození a šíření této naděje a lásky, kterou zakusili ve vztahu s Ježíšem, a zároveň k hlubšímu

105

Kompendium sociální nauky církve: Papežská rada pro spravedlnost a mír, čl. 120.

106

AG 104.

66

pochopení společenských zákonů, které vepsal do mravní přirozenosti člověka.

Význam naděje pro sociální práci vyplývající z porovnání stupně blízkosti křesťanské spirituality a mravnosti: Naděje dává možnost vidět smysl i tam, kde lidsky vidět již není, a dává sílu k překonání strachů, pocitu zbytečnosti, bezmoci, zklamání, beznaděje, nouze, lidské bídy, závislosti či otroctví. Sociální práce v těchto situacích navrací horizont naděje a poskytuje možnost začít znova. Nikoho nevylučuje, ba naopak se snaží člověka znova integrovat do společnosti. Sociální práce by tak bez naděje nemohla plně fungovat. Bez naděje a víry, že každý člověk, společnost i instituce se mohou změnit. Stejně tak jako se neobejde sociální práce bez naděje, tak ani ze srdce křesťana nelze naději vytrhnout. „Vždyť Kristus vstal z mrtvých a stále

přichází.“107 Křesťanská spiritualita živena v Ježíši Kristu podporuje mravní jednání jedince, které je zakotvené v naději, že lidský život má vyšší smysl a poslední slovo bude mít Bůh. Dává tak naději, že se jednou ukáže důvod, proč tak či onak jednat, i když to zatím znamená lidsky prohrávat či čelit opovržení nebo výsměchu. Stejně tak jako je to mnohdy v praxi sociálního pracovníka,

který

vstupuje

do

oblastí

společností

odsuzovaných

a opovrhovaných: k lidem bez domova, v prostituci, závislým či odsouzeným, a vnáší do situací světlo naděje na změnu nejen jejich situace, ale také pohledu na jejich důstojnost. Stejně tak jako „Ježíš přivádí lidi do Boží

blízkosti, což způsobí změnu pohledu na život a prostředkuje jim naději.“108

107

CLÉMENT. Duchovní průvodce pro naší dobu, s. 74.

108

MILFAIT. Teologická etika v kontextu sociální práce, s. 182.

67

4.3.6 Spravedlnost Spravedlnost je založena na základní rovnosti všech lidí, kterou byli obdařeni při stvoření k Božímu obrazu a podobenství, a tak máme všichni stejný podíl na vykoupení, jež je nám nabízeno. Je samozřejmé, že ne všichni lidé jsou si rovni co do rozumových, fyzických či mravních schopností. Přesto je důležité odstranit jakýkoliv druh diskriminace, ať už sociální nebo kulturní v základních právech člověka, ať už se jedná o diskriminaci založenou na pohlaví, rase, barvě pleti, společenském postavení, jazyce, náboženství, protože taková diskriminace odporuje Božímu záměru. Rovný a spravedlivý přístup ke všem by měla zajišťovat lidská důstojnost, která je základním měřítkem pro sociální spravedlnost ve společnosti.109 Spravedlnost tak bývá považována za mravní i náboženskou hodnotou a je základem právního řádu. Spravedlnost se odráží v dalších oborech takto: 1) Křesťanská spiritualita: Spravedlnost se objevuje již ve Starém zákoně, kdy Bůh sám je spravedlivý, a takto i jedná se svým lidem. Tomu dává Zákon, skrze který mu nabízí svou přízeň, svobodu a náklonnost, když říká: „Zachovávejte má ustanovení a nařízení,

když je člověk plní, bude skrze ně žít. Já jsem Hospodin“ (Lv 18,5). Novým pohled na cestu k „nové“ či „vyšší“ spravedlnosti odpovídající Božímu království nabízí Ježíš ve své Horské řeči z Matoušova evangelia,110 kdy Ježíš nepřichází změnit či zrušit Zákon111, ale chce člověka oslovit v jeho nitru, aby poznal, co je skutečně dobré, spravedlivé a pravdivé. Kázání na hoře začíná 109

GS 29.

110

Srov. Mt 4,25–8,1.

111

Srov. Mt 5,17.

68

blahoslavenstvím, která jsou nosná pro pochopení Horské řeči. Blahoslavenství jsou darem, neboť přinášejí lidem novou svobodu a život v přítomnosti živého Boha. Blahoslavenství se tak stávají světlem na cestě každodenního života, ať už se člověk nachází v jakékoli situaci. Ježíš oslovuje všechny, zvláště ty, kteří jsou v nouzi, truchlící, bezmocní, hladovějící, žíznící či ponižovaní a pronásledovaní, a nabízí proměnu, které jsme schopni pouze skrze Boží pohled na náš život. Ten nás uschopňuje a povolává k jednání, které se vyplatí a má smysl. Neboť tak se můžeme stávat skutečně člověkem a naplňovat své lidství, které díky Božímu zásahu vede k radosti. Ježíš nám blahoslavenstvím ukazuje nové postoje, které by měly jít ruku v ruce s jednáním. Ježíš nás učí nové postoje a jednání, které jsou nastíněny v antitezích Ježíšovy Horské řeči, zde jde Ježíš více do hloubky a osvětluje tak Zákon daný Mojžíšovi. Tak například je v Zákonu psáno „nezabiješ“, Ježíš zde upozorňuje, že ten, kdo nikoho nezabil, ještě nemusí být dobrým člověkem, ale již ten, kdo se hněvá na svého bratra, Zákon porušuje, neboť lidský život může zmařit nejen vraždou. Člověk dokáže ubližovat a zraňovat i slovem či gesty výsměchu, nadřazenosti či arogance. Proto v přikázání „nezabiješ“ je ukryto mnohem více než jen fyzické zabití. „Nárok

osobní důstojnosti druhého člověka je totiž ohrožen hněvem (zlobou, záští) nebo pohledem plným žádosti o rozkoš. Proti důstojnosti druhého nejednáme teprve tím, že porušujeme právem chráněná základní dobra jeho života, ale už dříve, totiž když jsme vůči němu zlí v myšlenkách a hněváme se na něho. Nemáme také

69

přijmout stanovisko zákona k tomu, abychom omezili náklonnost (podporu) k bližnímu.“112 „Vyšší spravedlnost“ zakotvená v Ježíšově Horské řeči se projevuje v Boží milosrdné lásce, která jde za hranice naší lidské spravedlnosti. Pak cílem našeho jednání by měla být snaha podobat se Bohu, který „nechává své slunce vycházet nad zlými

i dobrými a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé“ (Mt 5,45), a cele se darovat do služby smíření s druhými lidmi a šířit Boží království zde na zemi. Neboť spravedlnost sama o sobě nestačí.

„Spravedlnost musí najít své doplnění v lásce. (…) Spravedlnost a láska se někdy zdají být protikladnými silami. Ve skutečnosti jsou to však dvě tváře téže reality, dvě dimenze lidské existence, které se musí navzájem doplňovat.“113 2) Křesťanská mravnost: je jedním ze stěžejních témat pro sociální spravedlnost. Spravedlnost zde vystupuje „jako hodnota, která je

provázená uplatňováním odpovídajících základních mravních ctností. (…) Ze subjektivního hlediska se spravedlnost projevuje v jasném postoji vůle, která uznává druhého jako osobu. Z objektivního hlediska spravedlnost představuje rozhodující kritérium mravnosti v oblasti meziosobních a společenských vztahů.“114 Mravní postoje ovlivněné křesťanským poselstvím napomáhají k vytváření spravedlivého řádu ve společnosti a tak je mravní jednání základním kamenem pro praxi sociální práce.

112

MILFAIT. Teologická etika v kontextu sociální a pastorační práce, s. 148.

113

JAN PAVEL II. Poselství ke světovému dni míru 1. 1. 2004, čl. 10.

114

Srov. Kompendium sociální nauky církve: Papežská rada pro spravedlnost a mír,

čl. 201.

70

Význam spravedlnosti pro sociální práci vyplývající z porovnání stupně blízkosti křesťanské spirituality a mravnosti: Sociální práce je založena na principu spravedlnosti. Proto spravedlnost zahrnuje také do svých zákonů a etických kodexů a sociální pracovníci se tak zavazují, že budou podporovat sociální spravedlnost. Ta odmítá jakoukoli negativné diskriminaci, která by mohla vzniknout na základě vnějších atributů, jako je barva pleti, rasa, věk, pohlaví, náboženství, kultura, fyzické, psychické či sociální schopnosti a další znaky. Takto sociální pracovník uznává různost prostředí, ve kterém pracuje, a respektuje jej ve všech dimenzích, jak u jednotlivce, tak v rámci společnosti, rodin i komunit. Sociální pracovník se dále zasazuje o spravedlivé rozdělování zdroje, tedy podle potřeb, a odmítá nespravedlivou politiku a praktiky tím, že na ně upozorňuje jak zaměstnavatele, tak státní politiku. Dále je cílem sociálního pracovníka pracovat solidárně, což napomáhá k odstranění izolace, stigmatizace či utlačování a naopak vede k inkluzivními stavu společnosti. Ta je možná také díky tomu, že sociální práce vychází z rovnosti všech lidí, která je dána na základě lidské důstojnosti každého člověka a kterou je možné v praxi uchovat na základě spravedlnosti, jež vede k respektu druhého s jeho zájmy, názory, přesvědčením a postoji a napomáhá tak k sociálnímu soužití.115 Pojem sociální spravedlnosti spočívá na třech rozměrech: a) Všeobecná či zákonná spravedlnost: se snaží dosáhnout společného dobra na základě regulace vztahu mezi jednotlivcem a společností. Reguluje společenské vztahy na základě zachovávání zákona.

115

Srov. MILFAIT. Fundamentální eticko-lidskoprávní principy etických kodexů sociálních pracovníků. Objasnění s odpovídajícími povinnostmi a zodpovědnostmi, s. 70–72. In FISCHER. Etika a lidská práva v sociální práci: Fischer, Jandejsek, Kroupová, Kunstová, Milfait, Moree.

71

Jedinec se podílí na spoluutváření oblastí společného života na základě jeho možností spojených s jeho postavením ve společnosti. b) Výměnná, smluvní spravedlnost či spravedlnost výkonu: je založena na rovnosti (stejném) přístupu mezi osobami a společenskými skupinami, které vykonávají stejnou činnost. Je důležité, aby nedocházelo k diskriminaci práv druhých a aby se dodržovaly uzavřené smlouvy. c) Spravedlnost distributivní: vyžaduje, aby se každému člověku dostalo stejně na základě jeho důstojnosti a umožnilo se mu, aby se stal způsobilým k práci i osobním úkonům. Zde se jedná o rozdělení pomoci ze strany státu k potřebným. Díky spravedlnosti existuje sociální politika podporující rozvoj společnosti tak, že redistribuuje zdroje pomoci potřebným skrze sociální práci. „Jako soukromé, tak

veřejné instituce se mají snažit o to, aby sloužily důstojnosti a cíli člověka a zároveň aby rozhodně bojovaly proti jakékoli společenské či politické porobě a zachovávaly v každém politickém zřízení základní lidská práva. Tyto instituce mají postupně vytvářet kladný vztah k duchovním skutečnostem.“116 Toto vykonává sociální politika státu a její instituce. Ty prostřednictvím pomoci a podpory navracejí člověku možnost začlenit se do společnosti a poznat svou důstojnost.117 Zde se dostáváme k spravedlnosti celků a struktur, neboť společnost je schopna fungovat na základě společenského řádu, který poskytuje jedincům 116

GS 29.

117

Srov. MILFAIT. Fundamentální eticko-lidskoprávní principy etických kodexů sociálních pracovníků. Objasnění s odpovídajícími povinnostmi a zodpovědnostmi, s. 70–72 In FISCHER. Etika a lidská práva v sociální práci: Fischer, Jandejsek, Kroupová, Kunstová, Milfait, Moree.

72

v něm stejné životní podmínky. Pak vzniká společnost postavená na principu solidarity a respektu každého člověka. Společnost se tak podílí na utváření života jedince a naopak jedinec svým životem pomáhá spoluutvářet životní podmínky společnosti. Zde je úkolem sociálního pracovníka zprostředkovávat komunikaci mezi jednotlivcem a společností i politickými, ekonomickými a hospodářskými institucemi. Sociální pracovník se tak stává obráncem chudých, vyloučených a sociálně znevýhodněných, aby se mohli ve společnosti prosadit a účastnit se na dobrech společnosti. Jednání a kompetence sociálního pracovníka založené na etickém kodexu má společnost a politiky upozorňovat na situace, kde dochází k sociální nespravedlnosti a nerovnosti a spolupodílet se na jejich odstraňování.118 Sociální pracovník ovlivněný křesťanskou spiritualitou nachází vzor pro své jednání v Ježíši Kristu, který také při svém povolání překračoval různá tabu, morální i právní normy či systémová nastavení společnosti a tak se podílel na osvobozování, proměňování a zmocňování života druhých.119 Zde je pak žádoucí, aby tento pracovník ovlivněn životem Ježíše Krista jím nechal proměňovat nejen lidská srdce, vztahy, ale také společenské struktury, celky. Jde o spravedlnost ovlivněnou Boží humanitou. Neboť Hospodin od člověka žádá to, co je dobré: „jen to, aby zachovával právo, miloval milosrdenství

a pokorně chodil s Bohem“ (Mi 6,8). To je pak výzvou pro křesťanskou mravnost.120

118

Srov. Tamtéž, s. 73.

119

Srov. např. J 5,1nn; J 4,6nn.

120

Srov. MILFAIT. Dobré srdce pro dobrou cestu: uvedení do teologické etiky a

křesťanské mravnosti. Přednáška na víkendovém semináři TKT ETF UK v Praze, 26. 4. 2013. Manuskript.

73

Závěr V závěru práce nyní zhodnotím, zdali bylo dosaženo cíle práce, který mě celou dobu provázel, a k němuž jsem během psaní směřovala. Také vyzdvihnu poznatky, ke kterým jsem v průběhu psaní došla. Cílem mé práce bylo poukázat na důležitost vztahu a propojení biblické křesťanské

spirituality a mravnosti a jejich důsledky pro sociální práci. Pro dosažení vytyčeného cíle jsem postupovala následujícími kroky. V první kapitole jsem se věnovala pojmu spiritualita, kterou jsem se snažila definovat pomocí mnoha autorů, neboť pohled na to, co spiritualita znamená, je různorodý. Následně jsem se pohybovala na hraně spirituality a náboženství, kde jsem hledala odpověď na to, zda jsou obě v opozici, či naopak. Podstatnou součástí této kapitoly dále bylo téma spirituality a osobnosti jakožto jedné z dimenzí člověka. Tuto kapitolu jsem zakončila krátkým shrnutím důležitých poznatků, nosným pro další podkapitoly. Křesťanskou spiritualitu jsem vymezila v podkapitole 1.5 i s jejím základním dělením a typy, jako je klasifikace dle škol; katolická, protestantská i ortodoxní spiritualita. Následující podkapitola se věnovala spirituální teologii, jako vědě, která má své konkrétní metody a prameny. Předposlední podkapitolkou bylo téma: Spiritualita v sociální práci, kde jsem porovnávala etický kodex s tezemi Michaela Plattiga. Za ní pak následuje shrnutí dosavadních poznatků v horizontu sociální práce. Druhá kapitola se již věnuje teologické etice, která reflektuje lidskou praxi posuzovanou morálním jednáním ovlivněným křesťanským poselstvím. Uvedla jsem dělení teologické etiky na fundamentální a speciální, jež se dále rozděluje na individuální a sociální. Zmínila jsem také proprium teologické etiky vyznačující se rozhodnutím pro osobu Ježíše Krista, což s sebou nese nárok na nové porozumění člověku odrážející se také v sociální práci.

74

Ve třetí kapitole jsem se zabývala křesťanskou mravností, která je charakteristická osobním rozhodnutím pro osobu Ježíše Krista. To se odráží v mravním jednání jak jedince, tak i společnosti. Odpovědí na otázku kým jsem, mohu a mám být, nám skýtá vztah, který je založen na láskyplné důvěře a sjednocení s Ježíše Kristem, ve kterém se může lidské bytí teprve plně zdařit. Neboť poznáním Boha vedeni Kristovým Duchem splňujeme nároky morálky, už jen z podstaty poznání boží lásky, neboť mravný způsob života je odpovědí na tuto lásku. Ve čtvrté kapitole dochází k porovnání vztahu křesťanské spirituality a mravnosti v kontextu sociální práce, kde nejprve porovnávám jednotlivě spiritualitu a mravnost a následně je uvádím do dialogu se sociální prací. Tato kapitola následně graduje v uvedení vybraných aspektů podpírajících důležitost propojení vztahu křesťanské spirituality a mravnosti významně ovlivňující praxi sociální práce. Protože vybrané teologicko-etické aspekty vycházející z Písma i etických kodexů významně podporují vztah křesťanské spirituality a mravnosti, tak je předkládám jako výstup své bakalářské práce.

Celistvé pojetí člověka na základě imago Dei, je nejzákladnějším aspektem vycházející ze vztahu biblické křesťanské spirituality a mravnosti odrážející se v konkrétní praxi sociální práce ukotvené v etických kodexech. Vychází z biblické zvěsti o stvoření k Božímu obrazu a podobenství zahrnující v sobě dar lidské důstojnosti přítomné ve všech dimenzích člověka. Z toho také vyplývá úkol pro člověka: zodpovědně s tímto darem zacházet, a to jak ve vztahu k druhým, tak i sobě samému. Sociální práce se tak stává aktivní odpovědí a naplněním tohoto poselství naplňující se v mravním jednání v místech lidské nouze a bídy. Aspekt přikázání lásky je zakotven nejen v etických kodexech sociální práce, ale jeho zdroj a cestu nalezneme také v Bibli. Přikázání lásky nám

75

poskytuje určité směrnice k postojům a jednání vyplývající ze vztahu křesťanské spirituality a mravnosti. Tento vztah je zakotven v prvotním příklonu Boží lásky k člověku, v němž můžeme zakoušet, že jsme někým milováni a přijímání bez výhrad. Přikázání lásky se tak stává výzvou ke změně smýšlení a jednání. Sociální pracovníci vyzbrojeni láskou se mohou po vzoru Ježíše Krista stávat bližními pro lidi volající o pomoc, a vykonávat i malé skutky s velkou láskou, jak tomu učila Matka Tereza. Samotný aspekt metanoia (obrácení) odráží smysl propojení vztahu biblické křesťanské spirituality a mravnosti, neboť metanoia

znamená

radikální proměnu osobnosti skrze vzkříšeného Ježíše Krista. Obrácení vycházející ze srdce člověka přináší nejen uzdravení člověka, ale přenáší se také na jeho skutky a celý život. Takto metanoia promlouvá do sociální práce, kdy proměnou prochází jak samotný sociální pracovník, tak skrze něj i adresáti pomoci. Zde dochází k naplňování cílů a k poslání sociální práce, čímž je zmírňování, řešení a předcházení sociálních problémů včetně prevence před sociálním vyloučením. Důležitost modlitby jako setkávání, vztah, komunikace a spojení s Bohem skrze Ježíše Krista má své významné místo jak v biblické křesťanské spiritualitě, tak v etických úvahách a křesťanské mravnosti. Proto již málokoho překvapí, že ve středu Ježíšovy horské řeči, označované též jako Magna charta křesťanské mravnosti, najdeme modlitbu Páně. Křesťanská mravnost pak nezačíná u hodnot, či zvažování dobra a zla, ale především v uzdravení srdce člověka, v cestě nalezení vlastní svobody a důstojnosti. Tento vztah spirituality a mravnosti má vyústění také v sociální práci. Neboť sociální pracovník otevírající své srdce uzdravujícímu, osvobozujícímu, láskyplnému dotyku vzkříšeného Ježíše poznává, že je milován a může milovat, a tak přetvářet svět do jeho podoby či podobenství, a napomáhat tak k lidsky zdařilému bytí. Modlitba jej uschopňuje k jednání a dává mu

76

obrovskou sílu k službě druhým. Skrze modlitbu zakládá důvěrný vztah s Bohem, v něm může nalézt pokoj a naději, že lidské bytí nekončí zde na zemi. Modlitba vede k osvobození z falešných představ o Bohu, což může být skrytý strach z „Boha jako soudce“, „Boha smrti, výkonu či tyrana“. Z falešné představy o Bohu může vycházet špatná praxe modlitby, aniž bychom si to uvědomovali. Modlitba pak nebude životodárná, ale svazující a zraňující, neboť člověk snažící se naklonit Boha na svou stranu je schopen slíbit více, než je schopen splnit. Nesplnění tohoto závazku pak vede k pocitům viny v důsledku čehož se člověk dostává do začarovaného kruhu sebe-trestání, mnohdy mylně považovaného za pokoru. Proto je důležité jít do konfrontace s falešnými představami o Bohu, a vytvořit si svůj vlastní obraz Boha. Jen tak se z Jeho přikázání lásky: „Miluj svého Boha celým svým srdcem, celou svou

duší a celou svou silou, stejně tak i bližního svého jako sám sebe“ nestane falešné vykládání přikázání: Miluj Boha a bližní nadevše, jen nemiluj sebe.121 Neboť takové chápání by mohlo vést k předčasnému vyhoření sociálního pracovníka, k depresím, duchovnímu aktivismu či iluzi o sobě samém. Správně chápána modlitba vede k poznání, že ne všechno jsme schopni ovlivnit či změnit vlastní silou. Modlitba je darem, kdy můžeme děkovat, chválit či prosit Boha nejen za sebe, ale také za druhé. Významným aspektem je naděje, díky níž může člověk získat sílu k překonání strachů, bezmoci, ztráty kontroly, zklamání a nalézt smysl tam, kde již lidsky viděn není. Je to právě Boží láska projevená skrze Ježíše Krista k člověku, která mu pomáhá najít vztah jak k sobě samému, tak i druhému. Je důležité mít také na paměti, že tento dvojí vztah lásky nelze oddělovat, neboť Boží lásku jsem schopni vnímat prostřednictvím druhých lidí, kteří nám projevují svou náklonnost, soucítění a věrnost. Nikdy nás nenechají 121

Srov. ŽÁKOVÁ. Falešné představy o Bohu a jejich vliv na utváření život člověka. In MILFAIT. Teologická etika v kontextu sociální práce, s. 90-95.

77

osamocené v nouzi, což s sebou nese určitý nárok na naše postoje a jednání k službě druhým. Pak vztah křesťanské spirituality a mravnosti, obsažený v naději, je světlem pro těžké chvíle praxe sociálního pracovníka, který je motivován

k

dobrému jednání

nadějí

na

změnu

situace

klienta

prostřednictvím poznání Boží blízkosti projevené v Ježíši Kristu a lásce, která je nám vlita skrze Ducha svatého. Tak máme naději, že dosáhneme slávy u Boha. 122 Posledním zmíněným aspektem je spravedlnost, která je spojena s požadavkem na uspokojení základních lidských potřeba a s rovným zacházením vycházející z podstaty člověka stvořeného k Božímu obrazu a podobenství, tedy lidské důstojnosti. Spravedlnost pak ve vztahu biblické křesťanské spirituality a mravnosti je vyjádřena jak v Bibli, tak i v etických kodexech sociální práce. Významně se pak odráží v Horské řeči závazkem takzvané „vyšší spravedlnosti“. Také je důležité neopomenout spravedlnost struktur a celků ovlivněných Boží humanitou. Sociální pracovník tak může pro svoji praxi čerpat ze vztahu spirituality a mravnosti inspirovanými osobností Ježíše Krista, neboť ten se ve svém povolání nebál překračovat nastavené tabu, morální i právní normy a podílel se na osvobozování a zmocňování života druhých. Zde je pak žádoucí, aby tak jednal také sociální pracovník a svou činností proměňoval lidská srdce, vztahy a také společenské struktury. Neboť Hospodin od člověka žádá to, co je dobré: „jen to, aby

zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil s Bohem“ (Mi 6,8). To je pak výzvou pro křesťanskou mravnost i sociální práci.123

122 123

Srov. Řím 5,1-5 Srov. MILFAIT. Dobré srdce pro dobrou cestu: uvedení do teologické etiky

a křesťanské mravnosti. Přednáška na víkendovém semináři TKT ETF UK v Praze, 26. 4. 2013. Manuskript.

78

Touto prací jsem chtěla poukázat na důležitost propojení vztahu biblické křesťanské spirituality a mravnosti a na jejich důsledky z nich plynoucí pro praxi sociální práce, neboť tento mezioborový dialog jen nejen možný, ale také žádoucí pro obohacení spirituality a utváření lidského života vedeného Duchem k mravnímu jednání a zdařilému lidskému bytí. Z tohoto důvodu jsem v práci poukázala na významné teologicko-etické aspekty vycházející z biblického zjevení i kodexu sociální práce. Biblická křesťanská spiritualita ovlivňuje mravnostní postoje a jednání jedince, což má nemalé důsledky pro praxi sociální práce, která se tak stává odpovědí na dar Boží lásky k člověku. Neboť plodem tohoto propojení je právě láska a uschopnění k činům lásky. Pak vztah s Bohem se zde stává důvodem a podmínkou veškerého mravního jednání. Touto cestou člověk zakouší plně zdařilý život skrze jednání v souladu s Božími záměry a slovem. Jen tak se budeme moci na konci věků postavit před Boží tvář s tím, že naše existence v tomto světě nebyla marná, neboť se nám podařilo naplnit naše osobní a jedinečné povolání v tomto světě. Nebudeme mít prázdné ruce, neboť budou naplněny skutky lásky a služby, též nebudeme mít němá ústa odepírající soucit. Nebudeme mít těžké nohy, neboť svými postoji a jednáním se nám podařilo přiblížit se k druhým.

79

Bibliografie ALTRICHTER, Michal. Příručka spirituální teologie. Vyd. 1. Olomouc: Refugium Velehrad-Roma, 2007, 141 s. Studijní texty (Centrum Aletti). ISBN 978-80-86715-71-1. BIBLE: Písmo svaté Starého i Nového zákona (včetně deuterokanonických

knih) : český ekumenický překlad. 6., přeprac. vyd., 4. vyd. v České biblické společnosti. Praha: Česká biblická společnost, 1995c1985, 1007, 293 s. ISBN 80-858-1008-5. BLATNÝ, Marek. Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy. Vyd. 1. Praha: Grada, 2010, 301 s. Psyché (Grada). ISBN 978-80-2473434-7. CASSIDY, Sheila. Sharing the darkness: the spirituality of caring. Maryknoll, N. Y.: Orbis Books, c1991, xiii, 177 p. ISBN 08-834-4779-7. CLÉMENT, Olivier. Duchovní průvodce pro naši dobu. Vyd. 1. Olomouc: Refugium Velehrad-Roma, 2010, 119 s. ISBN 978-807-4120-459. DE FIORES, Stefano a Tullo GOFFI. Slovník spirituality. Překlad Terezie Brichtová, Jiří Sýkora, Jan Lachman. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1999, 1295 s. ISBN 80-719-2338-9. DETHLEFSEN, Thorwald a Rüdiger DAHLKE. Nemoc jako cesta. Vyd. 1. Překlad Jiří Pondělíček. Praha: Knižní klub, 2003, 348 s. ISBN 80-2420799-0.

80

DREWERMANN, Eugen. Co je důležité, je očím neviditelné: hlubinně

psychologický výklad Malého prince. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1996, 137 s. ISBN 80-859-5914-3. FISCHER. Etika a lidská práva v sociální práci: Fischer, Jandejsek, Kroupová,

Kunstová, Milfait, Moree. Praha: Centrum sociálních Služeb, 2008. HALÍK, Tomáš. Co je bez chvění, není pevné: labyrintem světa a vírou

a pochybností. Praha: Nakl. Lidové noviny, 2002, 379 p. ISBN 80-7106628-1. KOHUT, Vojtěch. Co je spirituální teologie?. 1. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské

nakladatelství,

2007,

143

s.

Malá

teologie

(Karmelitánské nakladatelství). ISBN 978-80-7195-081-3.

KOMPENDIUM SOCIÁLNÍ NAUKY CÍRKVE: Papežská rada pro spravedlnost a mír. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2008, 534 s. ISBN 978-80-7195-014-1. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Psychologie smysluplnosti existence: otázky na vrcholu

života. Vyd. 1. Praha: Grada, 2006, 204 s. Psyché (Grada). ISBN 80-2471370-5. MCGRATH, Alister E. Křesťanská spiritualita: úvod. Vyd. 1. Překlad Miloš Veselý. Praha: Volvox Globator, 2001, 310 s. Katarze, sv. 8. ISBN 80720-7444-X.

81

MILFAIT, René. Dobré srdce pro dobrou cestu: uvedení do teologické etiky a

křesťanské mravnosti. Přednáška na víkendovém semináři TKT ETF UK v Praze, 26. 4. 2013. Manuskript. MILFAIT, René. Lidská práva na rozhraní sociální práce a teologickoetických

aspektů. (Jabok/PSP UK), manuskript příspěvku do sborníku Sociální práce a teologie. K 20. výročí Jaboku. MILFAIT, René. Spiritualita – Spirituální teologie – úvodní hodina. IS Jabok, studijní materiály. MILFAIT, René. Spiritualita. Studijní materiály. (Jabok/PSP UK), manuscript. MILFAIT, René. Teologická etika v kontextu sociální a pastorační práce. 1. vyd. Ve Středoklukách: Zdeněk Susa, 2012, 539 s. ISBN 978-80-8605778-1. OSN. Všeobecná deklarace lidských práv. New York, 10. prosince 1948. RATZINGER, Josef. Úvod do křesťanství. Vyd. 1. Brno: Petrov, 1991, 255 p. ISBN 80-852-4713-5. ŘÍČAN, Pavel. Psychologie náboženství a spirituality. Vyd. 1. Praha: Portál, 2007, 326 s. ISBN 978-807-3673-123. SHELDRAKE, Philip. Spiritualita a historie: úvod do studia dějin a

interpretace křesťanského duchovního života. 1. vyd. Brno: CDK

82

(Centrum pro studium demokracie a kultury), 2003. ISBN 80-732-50179. SMÉKAL, Vladimír. Duchovní období znovu přichází. Psychologie dnes, Praha: Portál, 2002, roč. 8, č. 4, s. 12-13. ISSN 1211-5886. SMÉKAL, Vladimír. O lidské povaze: krátká zamyšlení nad psychikou

a duchovní kulturou osobnosti. 1. české vyd. Brno: Cesta, 2005, ISBN 80-729-5069-X. SMITH, Karen E. Christian spirituality. London: SCM Press, 2007. ISBN 978033-4040-422. VOJTÍŠEK, Zdeněk, Pavel DUŠEK a Jiří MOTL. Spiritualita v pomáhajících

profesích. Vyd. 1. Praha: Portál, 2012, 231 s. ISBN 978-80-262-0088-8.

Církevní dokumenty BENEDIKT. Deus Caritas Est: encyklika nejvyššího pontifika Benedikta XVI.

biskupům, kněžím a jáhnům, Bohu zasvěceným osobám a všem věřícím laikům o křesťanské lásce. 1. vyd. Překlad Ctirad Václav Pospíšil. Praha: Paulínky, 2006, 63 s. ISBN 80-869-4903-6. AA: DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL, Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam

actuositatem (18.listopadu 1965), Zvon, Praha 1995. AG: DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL, Dekret o misijní činnosti církve (7.prosince 1965), Zvon, Praha 1995.

83

ChL: JAN PAVEL II., Posynodní apoštolský list Christifideles laici (30.prosince 1988), Zvon, Praha 1990. DM: JAN PAVEL II., Encyklika Dives in misericordia (30.listopadu 1980), Zvon, Praha 1995. EN: PAVEL VI., Apoštolská exhortace Evangelii nuntiandi (8.prosince 1975), Zvon, Praha 1990. GS: DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL, Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes (7.prosince 1965), Zvon, Praha 1995. JAN PAVEL II. Poselství ke světovému dni míru 1. 1. 2004, Česká biskupská konference. LG: DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL, Věroučná konstituce o církvi Lumen

gentium (21.listopadu 1964), Zvon, Praha 1995. TMA:

JAN

PAVEL

II.,

Apoštolský

list Tertio

adveniente (10.listopadu 1994), Zvon, Praha 1995.

84

millennio

Internetové zdroje DAHILL, Lisa E. Spirituality in Lutheran Perspective: Much to Offer, Much to Learn. Spirituality and Popular Culture. 1998, roč. 18, No 1. [online]. Dostupné

z:

http://wordandworld.luthersem.edu/issues.aspx?article_id=190. ETICKÝ KODEX SOCIÁLNÍCH PRACOVNÍKŮ [online]. Dostupný z: http://is.muni.cz/th/182582/pedf_m/Poradensky_system_Priloha_1.pdf. JAN PAVEL II. Zkouška z naší svobody je před námi: Přikázání lásky. In: Skleněný kostel [online]. 1991 [cit. 2013-05-01]. Dostupné z: http://sklenenykostel.net/j15/index.php?option=com_content&view=a rticle&id=2342:a& catid=14:t-spiritu&Itemid=8. MEZINÁRODNÍ ETICKÝ KODEX SOCIÁLNÍ PRÁCE. Mezinárodní federace sociálních

pracovníků

[online].

2004.

Dostupné

z:http://is.muni.cz/th/182582/pedf_m/Poradensky_system_Priloha_1.p df. ROEHLKEPARTAIN, BENSON, KING a WAGENER. Spiritual development in childhood

and

mainstream [online].

adolescence: 2005

Moving

[cit.

to

2013-03-01].

the

scientific

Dostupné

z:

http://www.corwin.com/upmdata/6213Chapter1RoehlkepartainProof_ pdf.pdf. ŘÍČAN, Pavel. Spiritualita jako touha po prožitku. In: VOJTÍŠEK, Zdeněk. Dingir: Religionistický časopis o současné náboženské

85

scéně [online].

[cit.

2013-03-10].

Dostupné

z:

http://www.sekty.cz/www/stranky/studie/Spiritualita.pdf. ŠTAMPACH, Ivan.O. Nahradila spiritualita náboženství?. In: [online]. [cit. 2013-03-10].

Dostupné

z:

http://www.sekty.cz/www/stranky/studie/Spiritualita.pdf. VOJTÍŠEK, Zdeněk. Dingir: Religionistický časopis o současné náboženské

scéně [online]. [cit. 2013-03-10].

Dostupné

http://www.sekty.cz/www/stranky/studie/Spiritualita.pdf.

86

z:

Seznam zkratek Biblické zkratky Knihy Starého zákona Gn

1. kniha Mojžíšova (Genesis)

Lv

3. kniha Mojžíšova (Leviticus)

Dt

5. kniha Mojžíšova (Deuteronomium)

1 Král

1. kniha Královská

Žl

Kniha Žalmů

Iz

Kniha proroka Izaiáše

Mi

Kniha proroka Micheáše

Sír

Kniha Sírachovce

Knihy Nového zákona Mt

Evangelium podle Matouše

Mk

Evangelium podle Marka

Lk

Evangelium podle Lukáše

J

Evangelium podle Jana

Řím

Listy svatého apoštola Pavla Římanům

1 Kor

1. list svatého apoštola Pavla Korinťanům

Gal

List svatého apoštola Pavla Galaťanům

Ef

List svatého apoštola Pavla Efesanům

Flp

List svatého apoštola Pavla Filipanům

1 Tim

1. list svatého apoštola Pavla Timotejovi

Jk

List svatého apoštola Jakuba

1J

1. list svatého apoštola Jana

87

Zkratky církevních dokumentů 2. Vatikánského koncilu AA

Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem

AG

Dekret o misijní činnosti církve Ad gentes

GS

Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium

et spes LG

Věroučná konstituce o církvi Lumen Pentium

Další papežské dokumenty ChL

Posynodní apoštolský list Christifideles laici

DM

Encyklika Jana Pavla II. O Božím milosrdenství

Encyklika Dives in misericordia EN

Apoštolská exhortace Evangelii Nuntiandi

TMA

Apoštolský list Tertio Millennio adveniente

88