Masarykova Univerzita Filosofická fakulta Psychologický ústav
Psychologie
Františka Lukáčová
Vztah zvídavosti a odvahy s temperamentovou dimenzí Harm Avoidance v kontextu pozitivní psychologie
Diplomová práce Vedoucí práce: PhDr. Alena Slezáčková, PhD. Brno, 2010
Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla v ní veškerou literaturu, kterou jsem použila.
V Praze, dne 19. 11. 2010
................................................
2
Můj největší dík patří vedoucí mé práce, PhDr. Aleně Slezáčkové, PhD. Děkuji jí za odborné vedení, cenné připomínky, ale především za vstřícnost a čas, který mi věnovala. Děkuji sestře Hance za pomoc při zpracování dat a Tomášovi za technickou podporu při jejich sběru. V neposlední řadě děkuji Martinovi.
3
OBSAH
I.
ÚVOD .............................................................................................................. 7
II. TEORETICKÁ ČÁST ................................................................................. 10
1
2
Krátký přehled psychologie osobnosti ........................................................... 10 1.1
Definice osobnosti .................................................................................. 10
1.2
Osobnost z hlediska různých autorů ....................................................... 11
1.3
Zájmy psychologie osobnosti ................................................................. 12
1.4
Tři pohledy na osobnost ......................................................................... 12
1.5
Vlastnosti osobnosti................................................................................ 14
Pozitivní psychologie a charakterové přednosti ............................................ 14 2.1 Definice pozitivní psychologie a její místo v systému psychologických disciplín ............................................................................................................. 14 2.2
Stručná historie pozitivní psychologie ve světě a v ČR ......................... 15
2.3
Základní témata pozitivní psychologie ................................................... 17
2.4
Charakter, jeho přednosti a ctnosti ......................................................... 18
2.4.1
Pojem charakter v psychologii jako vědě........................................ 18
2.4.2
Charakter z hlediska pozitivní psychologie .................................... 19
2.4.3
K čemu nám je „dobrý charakter“ a proč ho měřit?........................ 21
2.4.4
Historie klasifikace toho dobrého a silného v nás ........................... 22
2.4.5
Values in Action – Klasifikace Ch. Petersona a M. Seligmana ...... 23
2.4.5.1 Vývoj a přehled klasifikace ......................................................... 23 2.4.5.2 Ctnosti.......................................................................................... 27 2.4.5.3 Charakterové přednosti ................................................................ 27 2.4.5.4 Situační témata ............................................................................ 29 2.4.5.5 Kritéria pro Charakterové přednosti ............................................ 30 2.4.5.6 VIA – IS (Values In Action Inventory) ....................................... 31 2.4.6
Charakterové přednosti a jejich vztah k duševním stavům člověka 32
2.4.6.1 Charakterové přednosti a vztah k „pozitivním“ duševním stavům ......................................................................................................33
4
2.4.6.2 Charakterové přednosti a vztah k „negativním“ duševním stavům ......................................................................................................36 2.4.7
Kultivace charakterových předností ................................................ 37
2.4.7.1 Kultivace charakterových předností v běžném životě ................. 38 2.4.7.2 Kultivace charakterových předností v klinické praxi .................. 40 2.4.7.3 Žádoucnost kultivace charakterových předností ......................... 41 2.5
Pozitivní psychologie a klinická témata ................................................. 43
2.5.1
Klinická psychologie dnes – vztah pozitivní a klinické psychologie .........................................................................................................43
2.5.2
Bipolarita klinické psychologie....................................................... 44
2.5.3
Vztah VIA Klasifikace k DSM ....................................................... 45
2.5.4 Duševní porucha jako varianta charakteru: absence charakterových předností......................................................................................................... 46 2.5.5
Duševní porucha jako „nadbytek“ charakterové přednosti ............. 49
3 Charakterová přednost zvídavost a vybrané přednosti ctnosti odvaha (statečnost a vytrvalost)......................................................................................... 50 3.1
Charakterové přednosti fázové vs. konstantní ........................................ 50
3.2
Charakterová přednost zvídavost ........................................................... 50
3.2.1
Zvídavost v pojetí Todda Kashdana ................................................ 51
3.2.1.1 Vztah zvídavosti naměřené dotazníkem CEI-II s dalšími psychologickými konstrukty ...................................................................... 52 3.2.1.2 Absence charakterové přednosti zvídavost ................................. 53 3.2.2
Další nástroje na měření zvídavosti ................................................ 54
3.2.3
Kultivace zvídavosti ........................................................................ 54
3.3 Charakterové přednosti odvahy: vytrvalost, statečnost a souhrnný pojem „kuráž“ ............................................................................................................... 55
4
3.3.1
Definice Vytrvalosti a Statečnosti ................................................... 56
3.3.2
Kuráž v pojetí A. Duckworth .......................................................... 58
3.3.3
Psychologické konstrukty pojící se s kuráží ................................... 59
3.3.4
Absence charakterových předností odvahy..................................... 60
3.3.5
Další nástroje měření odvahy .......................................................... 61
3.3.6
Kultivace ctnosti odvaha ................................................................. 61
Harm Avoidance ............................................................................................ 63 4.1
Cloningerova psychobiologická teorie osobnosti ................................... 63
4.1.1
Temperament a jeho dimenze ......................................................... 64 5
4.1.1.1 Temperamentové dimenze........................................................... 64 4.1.2
Harm Avoidance ............................................................................. 66
4.1.2.1 Subdimenze Harm Avoidance ..................................................... 67 4.1.2.2 HA jako měřítko subjektivní hladiny depresivity ....................... 69 4.1.2.3 Vztah Harm Avoidance a deprese ............................................... 70 4.1.3 4.2
5
Charakterové dimenze ..................................................................... 71
Dědičnost vs. ovlivnitelnost osobnosti ................................................... 73
4.2.1
Nurture vs. nature ............................................................................ 73
4.2.2
Temperament a jeho ovlivnitelnost ................................................. 74
4.2.3
Optimismus jako pozitivní rys osobnosti ........................................ 76
Shrnutí teoretické části................................................................................... 78
III. EMPIRICKÁ ČÁST .................................................................................... 80
6
Cíl výzkumu ................................................................................................... 80
7
Výzkumné hypotézy ...................................................................................... 83
8
Metodologické postupy a metody .................................................................. 84
9
8.1
Výzkumný soubor .................................................................................. 84
8.2
Metoda sběru dat .................................................................................... 85
8.3
Použité metody ....................................................................................... 87
8.4
Statistické zpracování – analýza dat ....................................................... 91
Testování hypotéz: výsledky a interpretace ................................................... 95
10 Diskuse........................................................................................................... 98
IV. ZÁVĚR ....................................................................................................... 105
V. LITERATURA ........................................................................................... 107
VI. PŘÍLOHY ................................................................................................... 114
6
I.
ÚVOD
Tvrdím, že pozitivní psychologie jednoho dne nabídne plno možností pro léčbu a prevenci těch „pravých“ onemocnění. Pozitivní psychologie je dostatečně důležitá na to, aby měla své místo ve všech oblastech psychologie. Ch. Peterson, A Primer In Positive Psycholgy
Během stáže z psychodiagnostiky v Psychiatrickém centru Praha - výživné, přínosné a plné seznamování se s novými metodami diagnostiky poruch osobnosti, rozhovorů s lidmi chronicky depresivními, diferenciální diagnostiky např. Huntingtonovy chorey a sdělování tohoto zjištění rodičům mladé dívky, sáhodlouhým sepisováním výsledků testů zjišťujících kognitivní deficit či sepisování protokolu komplexního vyšetření - mi do ruky pan Marek Preiss půjčil knihu Handbook of Character Strengths and Virtues. Martina Seligmana jsem znala jako „toho co vymyslel naučenou bezmocnost“ a o Chritopherovi Petersonovi jsem nikdy neslyšela. A právě během této stáže plánovaně naplněné psychopatologií a rozhovorů o údělu klinického psychologa v psychiatrické léčebně jsem se nadchla pro psychologii pozitivní. Již od samého počátku jsem měla možnost vidět, že to není něco klinické psychologii vzdorující, ani výtvor autorů, co si nasadili růžové brýle a systematicky přehlížejí negativní aspekty lidského prožívání. Pozitivní psychologie má svoje důležité místo v klinické praxi, ať již v podobě cílených a pečlivě připravených intervencí, či v samém základě úhlu pohledu působícího klinického psychologa. Moje práce se věnuje pozitivní psychologii, konkrétně silným stránkám osobnosti (charakterovým přednostem). Právě toto téma, lidské ctnosti a charakterové přednosti, je řazeno mezi nejaktuálnější témata psychologie pozitivní, některými autory i pod aktuální oblasti zájmu psychologie osobnosti (Blatný a kol., 2010). Od roku 2004, kdy vyšla monografie Handbook of Character Strenths and Virtues M. Seligmana a Ch. Petersona, v níž představili unikátní VIA (Values in Action) klasifikaci charakterových předností a
ctností, a následně po ní velké
množství studií, článků i knih rozvíjejících jednotlivé ctnosti a přednosti, je toto 7
téma v psychologických kruzích velmi aktuální. Pomalu ale jistě pozitivní psychologie, jak Ch. Peterson předpovídal, proniká do všech psychologických disciplín, na něž poskytuje nový úhel pohledu, či pojmenovává a zvědečťuje skutečnosti vnímané, ale prozatímně pojmově (vědecky) vágní. Pozitivní psychologie se od dob svých počátků stala uznávanou psychologickou disciplínou, kterou se zabývají vědečtí pracovníci v celém světě, včetně České Republiky. Svojí relativní novostí nabízí prostor pro realizaci ojedinělých výzkumů. Ve své práci jsem se zaměřila na zjištění vztahu dvou zdánlivě nesourodých konceptů. Prvním z nich je temperamentová dimenze Harm Avoidance, která tvoří jednu ze čtyř subškál osobnostního dotazníku TCI-r a která je zároveň schopna odhalit míru depresivity jedince jako jeho stabilní rys, jeho způsob nazírání na svět; dalším je charakterová přednost zvídavost a dvě charakterové přednosti spadající pod ctnost odvaha: vytrvalost a statečnost. Co mě právě k zájmu o tento vztah vedlo? Lidé s vysokou hladinou depresivity měřené pomocí testu TCI (jak se můžeme dočíst v nepřeberném množství vědeckých studií tomuto testu se věnujících; např. Preiss, 2000b, Naito et al., 2000), se ke světu a ke svému bezprostřednímu okolí vztahují zcela jinak než lidé s hladinou depresivity nižší. (Je potřeba si uvědomit, že depresivitu nesmíme zaměňovat s depresí, jde o dvě různé kvality. Deprese spadá pod poruchy nálad, duševní onemocnění, klasifikované v americkém i evropském manuálu. Kvalitativně přesahuje do abnormality osobnosti, zatímco depresivita je běžný rys populace.). Na základě přečtené literatury a vlastních zkušeností s lidmi (a klienty), které bychom označili za osoby „s vyšší hladinou depresivity“ jsem z VIA klasifikace M. Seligmana a Ch. Petersona záměrně vybrala takové charakterové přednosti, které pravděpodobně nebudou u takových jedinců rozvinuty a používány. Tento výzkum jsem koncipovala jako ověření svých hypotéz a jako počáteční studii k budoucím hlubším analýzam o vztazích mezi depresivitou, depresí a charakterovými přednostmi. Pokud přijmeme předpoklad např. Ch. Petersona (2006a,b), N. Mayersona (Character Strengths in Clinical Practice, na www.viacharacter.org, dostupné 15 .7. 2010), či Tayyab Rashida (Practice your Strengths, na www.viacharacter.org, dostupné 15 .7. 2010), že systematické procvičování charakterových předností nám 8
umožní tyto charakterové přednosti „získat“, resp. je u sebe rozvinout a používat, a zároveň že charakterové přednosti mění náš pohled na svět a náš stávající charakter (to, jak prožíváme sebe sama, druhé lidi i situace, v nichž se nacházíme), má cenu se zabývat tím, jak mohou souviset s určitým duševním nastavením člověka. A, což ovšem již přesahuje rámec této práce, jak toto nastavení a s ním i prožívání mohou charakterové přednosti svým vlivem měnit. Před úvahami o konkrétních změnách a intervencích je ovšem potřeba zjistit, které přednosti mají k jakému duševnímu nastavení vztah. Právě s tímto úmyslem vznikala moje diplomová práce.
9
II.
TEORETICKÁ ČÁST
Lidské dobro a lidská dokonalost jsou stejně opravdové a reálné, jako lidské bolesti a nemoci Ch. Peterson, M, Seligman, Character Strengths and Virtues
1 Krátký přehled psychologie osobnosti
Před tím, než se začnu věnovat hlavní tematice své studie, ráda bych jednu kapitolu věnovala psychologii osobnosti. Pod toto odvětví spadají i všechny hlavní konstrukty, jimiž se ve své práci zabývám – charakter člověka, charakterové přednosti a ctnosti, i temperament. Psychologie osobnosti je disciplínou, která se prolíná napříč všemi ostatními odvětvími psychologie. Pozitivní psychologie, především pak téma charakterových předností a ctností, je řazeno mezi hlavní aktuální témata psychologie osobnosti (Blatný a kol., 2010). Spolu s pozitivní psychologií se do záběru psychologie osobnosti vrací například znovuoživení pojmu charakter (Seligman, 2003) a hodnotící hledisko obecně.
1.1 Definice osobnosti „Osobnost je jednou z nejsložitějších skutečností ve známém vesmíru“ (Smékal, 2002, str. 13). Pojem osobnost pochází z latinského „persona“ (viz např. Smékal, 2002). Tento výraz znamenal masku, využívanou v antickém dramatu – herec prožíval i jednal tak, jak bylo ve hře jeho charakterem. Význam masky-persony se postupem času změnil a rozšířil, a nyní jej používáme pro vyjádření samé podstaty člověka.
10
V českém jazyce slovo osobnost vychází ze slova osoba, které dále odkazuje k „o sobě“, a tedy k jedinečnosti a vlastní identitě člověka (Šimíčková-Čížková, 2007). Člověk se rodí jako osoba, ale svou osobnost spoluutváří – spolu s vnějším prostředím a jeho vlivy, genetickými dispozicemi. Stejně jako člověk a jeho osobnost je utvářena světem, tak i člověk svou jedinečností svět pozměňuje a přetváří. Osobností se tedy nerodíme, ale po celý život ji prožíváme a pozměňujeme. Osobnost je v rámci psychologie chápána jako „hypotetický konstrukt“, který, jak vysvětluje Nakonečný (2003, str. 11) „vyjadřuje existující fenomén, který ovšem není plně pozorovatelný, je však odvozován z toho, co je pozorováno, a má heuristickou hodnotu“.
1.2 Osobnost z hlediska různých autorů Allport již v roce 1937 analyzoval padesát různých definic osobnosti. Dnes můžeme říci, že pohled na osobnost závisí na teorii, metodologii a na celkovém pojetí psychologie jednotlivými autory, jejichž konstrukty jsou více či méně podpořeny vědeckými daty. Cíl mají ovšem veškeré teorie společný: snaží se osobnosti porozumět a integrací nových poznatků přispět k jejímu dokonalejšímu poznání. Tak se můžeme setkat s pojetím behaviorismu, který vidí osobnost jako „systém zvyků“ (J. B. Watson, 1924, in M. Nakonečný, 2003). J. P. Guliford (1959) definuje osobnost jako jedinečný vzorec rysů (tamtéž), Allport (1937) osobnost chápe jako „vnitřní dynamickou organizaci psychofyzických systémů, která determinuje jedinečné přizpůsobení k jeho prostředí“ (Blatný a kol. 2010). R. Cattel (in Říčan, 2007, str. 12) definuje osobnost jako „to, co působí individuální rozdíly mezi lidmi“. Odlišný je pohled zastánců fenomenalismu, kteří naopak psychologii celkově chápou jako vědu o vnitřních psychických fenoménech, tedy prožívání, a osobnost vidí jako vnitřní strukturu určující chování individua – za projevy osobnosti vidí skrytou její pravou podstatu. Hartl (2000, str. 379) uvádí, že osobnost je definována nejčastěji jako „celek duševního života člověka“.
11
1.3 Zájmy psychologie osobnosti Marek Blatný (2010) rozlišuje dvě hlavní oblasti zájmu psychologie osobnosti. Prvním z nich je studium individuálních rozdílů (tedy dimenzí, ve kterých se jednotlivci liší. Druhou je studium jednotlivce – individua jako jedinečného integrovaného celku (Blatný a kol., 2010). Takové rozdělení je vyústěním dvou možných přístupů ke zkoumání individua v realitě, které není pouze v zájmu psychologů osobnosti a psychologů obecně, ale všech sociálních vědců. Spolu se zájmem o kvantitativní metody se odborníci se rozdělili na dvě skupiny – na ty, kteří preferovali studium skupin, obecných dimenzí a procesů (kvantitativní přístup) a na ty, zabývající se případovými studiemi (kvalitativní přístup).
1.4 Tři pohledy na osobnost Říčan (2007) uvádí, že na osobnost v rámci psychologie lze nahlížet ze třech možných hledisek: buďto jako na hodnotící pojem, jako na psychickou individualitu jedince, a na osobnost jako „architekturu“. Co se týče první možnosti, pokud použijeme termín osobnost v běžné mluvě, vyjadřujeme tím hodnotu daného jedince většinou někoho výjimečného a charismatického. Proti tomu v psychologii má naopak každý „svou osobnost“, ačkoliv je tento pojem nazírán z mnoha úhlů pohledu. V psychologii tento termín není hodnotící. Ať procházíme díla filosofů a literátů, psychiatrů, nebo fenomenologických psychologů, kteří se osobností zabývali a u nichž byla v centru zájmu, vždy shledáme souznění v otázce jedinečnosti osobnosti, jakožto jejího nejpodstatnějšího znaku. Bylo sice utvořeno velké množství různých typologií, které se snažily sjednotit sdílený svéráz, nejdůležitější charakteristiky pro určitý počet/skupinu lidí (podrobněji viz např. Nakonečný, 2003), ale i přesto se odborníci shodují, že typy osobnosti zahrnují pouze nejčastější pozorovatelné znaky určitých osobností a že i v rámci skupiny zůstává každá osobnost zcela unikátní. Poslední možností chápání osobnosti je osobnost jako struktura (architektura) jedincovy psychiky. Tu tvoří složky sice relativně samostatné, ale, jak ukážeme 12
v následujících kapitolách, i do jisté míry provázané a navzájem se ovlivňující, a tvořící tak jednotu – osobnost. Podle Nakonečného (2003) vyjadřuje struktura vnitřní uspořádání osobnosti, které má relativně stálý charakter. Z této struktury pak můžeme usuzovat na prožívání a chování jedince, které je uváděno v činnost dynamikou osobnosti. Model struktury osobnosti – CREDO´S Kromě tradičního modelu osobnosti (stavba těla, temperament, schopnosti, motivace, charakter, jáství a životní dráha) uvádí Smékal (2002) ještě tzv. model CREDO´S, který kromě jiného i popisuje, jak spolu souvisí a interagují vnější a vnitřní podmínky prožívání a jednání. CREDO´S je akronym, odkazující posloupnost zkoumání osobnosti. Nejprve bychom se měli zaměřit na konsekvenci (C), neboli výsledky jednání a chování člověka-osobnosti, dále na response (R), projevy, odpovědi jedince na určité události, poté na jeho prožívání (E, experience). Pokračovat bychom měli trvalejší složkou osobnosti, tedy dispozicemi (D; vlatnosti, rysy, charakteristiky osobnosti), poté se zaměříme na konstituci organismu (O), jeho abnormality a celkový zdravotní stav, a naposled se zaměřujeme na ty činitele, které osobnost formují (tzn. i negativně, tzn.deformují) , aktuální situace působící na jednání (S). Obr. 1: Model uvažování o složkách osobnosti CREDO´S (podle: Smékal, 2002, str. 64)
13
1.5 Vlastnosti osobnosti Psychické
vlastnosti
(rysy,
traits)
odkazují
na
něco
pro
jedince
charakteristického, něco, co je mu vlastní. V. Smékal (2002), že všechny dispozice jsou ukazateli připravenosti organizmu reagovat a prožívat situace určitým způsobem, podle M. Blatného je rys „ používán pro denotaci konzistentních vzorců chování“ (Blatný a kol., 2010; str. 14). Hartl (2000) uvádí, že vlastnosti osobnosti jsou obvykle děleny na charakter, temperament, schopnosti a zájmy. Temperament je většinou považován za ze všech složek nejvíce dispoziční (tj. nejvíce trvalý a nejméně ovlivnění situačními faktory; Hartl, 2000) a za proměnou, která ovlivňuje duševní dynamiku, především emocionalitu. Charakterové vlastnosti jsou považovány za především získané a určující jedincův vztah k sobě samému, k ostatním lidem a zbytku světa. Schopnosti znamenají úroveň našeho vykonávání určité činnosti, zájem dále to, co jedince přitahuje a okruh činnosti, které jsou mu blízké. V následujících kapitolách se podrobněji zmiňuji jak o charakteru (v kontextu pozitivní psychologie), tak o temperamentu (především z hlediska Cloningerovy psychobilogické teorie).
2 Pozitivní psychologie a charakterové přednosti
2.1 Definice
pozitivní
psychologie
a
její
místo
v systému
psychologických disciplín Pozitivní psychologie se v průběhu posledních deseti let stává stále populárnější, proto i definic tohoto odvětví je mnoho a nejsou jednotné. Jedna z možných definic pozitivní
psychologie
(Neal
H.
Mayerson;
k
nalezení
na
stránkách
www.viacharacter.org) je, že se jedná o:
14
Vědecké zkoumání toho, co umožňuje člověku a společnosti růst, prospívat, vzkvétat. Peterson (in Csikszentmihalyi, 2006a) snahu pozitivní psychologie shrnuje jako zaměřování se na silné stránky a přednosti stejnou měrou jako na slabosti, na zájem vybudovat v životě to nejlepší stejně jako na snahu zbavit člověka (duševních) strastí, na otázku naplňování života zdravých lidí podobně, jako na pomoc trpícím. Už jen název pozitivní psychologie nám napovídá, že k ní pravděpodobně existuje nějaký protipól, něco, co bychom snad s trochou nadsázky mohli označit za „psychologii negativní“ (Křivohlavý, 2004). V počátcích se opravdu jednalo o snahu vymezit nově vznikající obor vůči „staré“ psychologii, která se orientovala především na to, čeho se člověku nedostává a v jakém smyslu je dysfunkční (Seligman, 2003). Pozitivní psychologie se tak snaží doplnit mezeru v dosavadním obrazu o člověku tak, aby byl komplexnější – prostřednictvím zájmu o kladné aspekty. Takto vymezená pozitivní psychologie vzbuzovala v mnohých nevoli – dnes lze však říci, že diskurs obou stran probíhá v smířlivějším tónu a pozitivní psychologové nehledají např. v klasické klinické psychologii pouze nedostatky (viz např. označení VIA klasifikace za „anti-DSM“), ale snaží se, aby se docházelo k vzájemnému obohacování (Peterson, 2006, Slezáčková, 2009).
2.2
Stručná historie pozitivní psychologie ve světě a v ČR
Za oficiální počátek pozitivní psychologie bývá označován rok 1999, kdy se v Lincolnu v USA konalo první setkání psychologů orientovaných tímto směrem. Dalším důležitým rokem v historii mladého směru byl rok 2000, kdy bylo celé jedno číslo časopisu American Psychologist zaměřeno na představení pozitivní psychologie (Csikszentmihalyi, Seligman, 2000). Za jednoho z předchůdců pozitivní psychologie je považována psychologie humanistická. Otcové tohoto směru jako Abraham Maslow, Carl Rogers, Henry Murray či Rollo May se zabývali podobnými otázkami, které stojí ve středu zájmu
15
dnešní pozitivní psychologie – co to znamená „dobrý život“? Jak podpoříme růst u sebe a u druhých osob? Co to znamená být autentický? Zastánci pozitivní psychologie si uvědomují vágnost pojmů, kterých využívají a které nesou punc nevědeckosti. Doposud byly pojímány jako veskrze hodnotící a neměřitelné. Jako důležitá odlišnost pozitivní psychologie od psychologie humanistické je proto dnešními představiteli vnímána především orientace na empirický výzkum (Seligman, Petrson, 2004). Např. Seligman se zajímá kromě jiného o využití pozitivní psychologie v klinické praxi (Duckworth, Steen, Seligman, 2005) a v návaznosti na to ji definuje jako vědecké studium silných stránek člověka, well-beingu a optimálního fungování, a přímou návaznost na humanistické psychology odmítá (Seligman, 2003). V rámci České republiky je pozitivní psychologie stále novým tématem, pomalu si však hledá své místo. Důkazem toho je i pražské sympozium, které se v červnu 2010 konalo za účasti zastánců pozitivní psychologie u nás a Martinem Seligmanem, a především existence CPPC – Centra Pozitivní Psychologie v České Republice (www.pozitivni-psychologie.cz) pod vedením Aleny Slezáčkové. Za představitele směru pozitivní psychologie v ČR bych jmenovala především J. Křivohlavého (2004, 2006, 2007, 2009), který v roce 2004 představil tento směr českým čtenářům v publikaci Pozitivní Psychologie, v níž se zabývá obecnými otázkami, ale i tématy jako je například Odpuštění, či Naděje. Dále bych uvedla M. Blatného, který se zabývá otázkou životní spokojenosti, subjektivní pohody (Blatný, Osecká, 1998) a dále i kvality života (Blatný, 2008), J. Dosedlovou zajímající se o optimismus a A. Slezáčkovou, zaměřenou na posttraumatický rozvoj osobnosti a silné stránky osobnosti (2008, 2009). O posttraumatický rozvoj se zajímá také M. Preiss. Svým zaměřením do tohoto směru patří i V. Smékal (např. 2009), který přispěl k důležitým tématům, jako je např. smysl života, či osobní hodnoty. Z psychologie zdraví, která má s psychologií pozitivní mnoho společného, bych uvedla především V. Kebzu a I. Šolcovou (2000) a již výše jmenovaného J. Křivohlavého (2001).
16
2.3 Základní témata pozitivní psychologie Mezi témata spadající pod pozitivní psychologii patří všechny výše zmíněné konstrukty: osobní pohoda a well being, optimismus i psychologie zdraví. Pozitivní psychologie, jak se můžeme dočíst na stránkách CPPC, je v České Republice odvětvím, které teprve hledá své pevné místo. Doposud, kromě monografie J. Křivohlavého (2004), se výzkumníci zaobírali především dílčími „podtématy“. Jeden z představitelů, Martin Seligman, definoval tři hlavní odvětví, kterými se pozitivní psychologie zabývá (2003). Jsou jimi: pozitivní emoce, pozitivní charakter, a instituce, které výše jmenované rozvíjejí. Postupem času se kromě emocí začali autoři věnovat i kognici (např. pozitivní myšlení, vnímání), a od roku 2004, kdy v USA vyšla kniha Seligmana a Petrsona Character Strengths and Virtues (2004) i zájem o trvalé charakteristiky člověka, jeho silné stránky, mravní charakteristiky a ctnosti. Dalšími tématy jsou oblasti ze sociální psychologie (např. Snyder, Lopez, 2007), či např. zvládání náročných životních situací (A. Slezáčková, 2010), v psychoterapii, či psychologii řízení. Aplikovanou pozitivní psychologii můžeme vysledovat např. v pracích a aktivitě anglického psychologa Alexe Linleyho (na Linleyho webových stránkách CAPP – Center of Applied Positive Psychology se můžeme dozvědět více např. o praxi podporování silných stránek osobnosti). Přehled aktuálně významných témat, stejně jako přehled plánovaných konferencí je možné nahlédnout na několika webových stránkách, věnovaných pozitivní psychologii. Jsou jimi například stránky společnosti IPPA – International Positive Psychology Association, či PPC – Positive Psychology Center, nebo evropská ENPP – European Network of Positive Psychology a v českém jazyce přístupné výše jmenované CPPC – Centrum Pozitivní psychologie v ČR. Pravidelně také vychází Journal of Positive Psychology. Ve shodě s tématem své diplomové práce se podrobněji budu zabývat především dvěma novými tématy pozitivní psychologie – charakterem a jeho přednostmi.
17
2.4 Charakter, jeho přednosti a ctnosti 2.4.1 Pojem charakter v psychologii jako vědě Latinské slovo Character označovalo rozlišovací značku (mark), v řečtině slovo Charakter znamenalo nástroj pro rytí (od řeckého slovesa charassein – rýt, vrývat). V Oxfordském slovníku psychologie se můžeme dočíst, že charakter je souhrn či kombinace psychologických rysů/vlastností, které odlišují danou osobu od ostatních (Oxford Dictionary of Psychology, 2009) Stejně tak v Hartlově Psychologickém slovníku (2000) je charakter označován za tzv. rozlišitelnost živých bytostí, či za způsob chování s rozličnou hodnotovou tendencí. Nakonečný (2003, str. 152) jako jeden z významů pojmu charakter uvádí, že se jedná o všechny mentální nebo behaviorální rysy osoby, úplnou sumu jejích psychických rysů. Pozitivní psychologie se prostřednictvím studia silných stránek člověka vrací k pojmu charakter, který byl doposud moderními psychology spíše opomíjen. Termíny jako charakter, osobní hodnoty či dobrý život byly sice v zájmu psychologů, nicméně hlubšímu probádání vždy bránily nejistoty v podobě dohadů o nemožnosti podrobit je objektivnímu výzkumu. Jeden z nejdůležitějších teoretiků psychologie osobnosti, Gordon Allport, dokonce termín charakter vyhostil z akademického diskursu ohledně osobnosti (Peterson, Seligman, 2004; Blatný a kol. 2010). Rysy osobnosti byly dle něj součástí psychologie jako vědy, charakter nikoli - tvrdil, že charakter je vhodné téma pro filosofii. Na Allportovo normativní pojetí charakteru, v němž charakter chápe jako „zhodnocenou osobnost“ a adjektivum charakterní jako synonymum k morální vyspělosti (Allport, 1961) je nahlíženo jako na nevědecké (Peterson, Seligman; 2004). Oproti tomu například John Dewey byl toho názoru (k němuž se kloní i tvůrci VIA Klasifikace – viz níže), že charakter i ctnosti by rozhodně měly být předmětem psychologie, a že psychologické empirické metody mají potenciál o těchto fenoménech vypovídat (Peterson, Seligman; 2004).
18
Allport podle Linleyho (Linley et al., 2007) tedy již jen svou definicí charakter vylučuje z možnosti jeho zařazení do vědeckého zkoumání. V posledních letech ale toto „vyloučení“ začalo být zpochybňováno spolu s novými zjištěními zastánců pozitivní psychologie, že ctnosti jsou funkcemi osobnosti s větší pravděpodobností, než například morální usuzování, či kognitivní vývoj (Linley et al., 2007). Dalším důvodem odklonu od výzkumů dobrého charakteru a charakteru obecně byly vnější společenské záležitosti, jako například zvyšování se násilí v ulicích a školách, či rasismus, a samozřejmě i zabývání se léčbou duševních poruch. Orientace psychologů pak směřovala především na to, jak se vypořádat s těmito negativními jevy. Nemoci lidí, stejně jako utrpení, si zaslouží pozornost. Autoři knihy Character Strengts and Virtues sami zdůrazňují, že velkou část své vlastní kariéry věnovali studiu duševních poruch (Peterson, Seligman; 2004) – nicméně dle nich zaměření se pouze na lidské „poruchy“ nás může nechat přehlédnout to, co je s lidmi v pořádku, a dokonce zamezit možnosti podpory jeho či její silné stránky vedoucí k zeslabení, či úplnému zrušení konkrétní lidské slabosti. Dalším důvodem, který vedl k nezájmu o dobrý charakter, byla i zvyšující se popularita psychoanalýzy, která víceméně pohlížela na cokoliv pozitivního u člověka jako na podezřelé, jako na výtvory nevědomí, které maskují pravé motivy – sex a agresivitu, či behaviorismu, v němž charakter nehrál žádnou roli a v centru zájmu bylo učení, výchova a podmiňování. Podobné uvažování, které nacházíme i u ne-psychoanalytiků, se odráží například v chápání altruismu jako prostředku pro dosažení vlastních cílů (např. Dawkins, 2003), či odvahy jako dysfunkce (nervových) center v mozku zodpovědných za pocit strachu. Jak již bylo řečeno výše, spolu s pozitivní psychologií se téma charakteru vrací zpět, a to nejen do diskursu, ale i vědeckého výzkumu.
2.4.2 Charakter z hlediska pozitivní psychologie Termín „dobrý charakter“, stejně jako všechny jeho komponenty (viz níže), je morálně ceněný. Od samého počátku se tedy tvůrci VIA projektu obávali, že vstupem na území, jenž je zatíženo hodnocením, bude jejich záměr předem vědecky odsouzen (Peterson, 2006b). 19
Je dobrý charakter reálný, stejně jako jsou jako reálné chápány např. zármutek, stres, či duševní onemocnění? Či je to jen sociální konstrukt posuzujícího diváka, fungující na bázi projekce „dobrého a zlého“ (Peterson, 2006b)? Další závažnou námitkou může být, že svědomitou kontextualizací, o kterou se autoři snažili, jsou charakterové komponenty příliš generalizovány (například vzhledem k věku, pohlaví, společenské třídě, či etniku). Všech zmíněných výtek jsou si zastánci pozitivní psychologie a výzkumu dobrého charakteru vědomi, a aby byli schopni jim efektivně čelit, musí své stanovisko vůči charakteru a jeho postavení definovat a stabilizovat. K definování pojmu charakter je potřeba zodpovědět zásadní otázky jako zda je charakter definován něčím, co konkrétní osoba nedělá, nebo spíše jakousi aktivní složkou, zda je to jedna vlastnost osoby, či jej tvoří několik komponent (aspektů), existují-li určité stupně charakteru, nebo je to něco, co buď máme, anebo nemáme, jak se charakter vyvíjí, anebo může-li být „naučen“ (Peterson, 2006b). Charakter je na stránkách VIA (www.viacharacter.org), věnujících se studiu charakteru, definován jako termín odkazující na seskupení vlastností, které tvoří individuální přirozenost. Park a Peterson (2009) chápou již konkrétněji „dobrý charakter“ pluralitně, jako jakýsi trs pozitivních vlastností, projevující se v jedincových myšlenkách, pocitech a jednání. Podle nich v běžné mluvě hovoříme o osobě charakterní, či bez-charakterní, nicméně správně bychom se měli vyjadřovat o míře charakterových předností dané osoby – autoři jsou přesvědčeni, že charakter je složen z měřitelných odstupňovaných komponent, charakterových předností. Někdo může v rámci jedné přednosti skórovat vysoko, zatímco v rámci druhé nízko, jiná osoba bude mít svůj „charakterový profil“ zcela odlišný. To jinými slovy znamená, že charakter bude nejlépe popsán pomocí individuálních profilů, v nichž se zobrazí přednosti „vyšší“ (tedy v nichž dosáhla osoba vyššího skóre) a „nižší“ (Park , Peterson, 2009). O možnostech měření charakteru a jeho předností se zmíním v další části své práce. Definici termínu charakter si ovšem pozitivní psychologové za cíl nekladou – spíše se snaží odpovědět na otázky podobné výše uvedeným, které se charakteru bezprostředně týkají (Peterson, Seligman; 2004). Poznamenávají, že až do této doby neexistoval jasný a shodný jazyk pro diskusi nad tématem charakter – pokud se 20
však něco podobného podaří, budeme moci talenty, schopnosti a další pozitivní projevy člověka řídit pomocí smysluplného a účelného jednání, které pozvednou životní spokojenost nám i druhým. V dalších kapitolách se podrobněji věnuji o Klasifikaci charakteru a jeho předností, kterou vytvořili Seligman s Petersonem. Záměrně výsledek svého projektu nazvali klasifikací, která je podle nich pouze deskriptivní, vyznačující danou oblast a popisující její části; na rozdíl od taxonomie, jenž je založena na dobře propracované teorii a vysvětluje mezi těmito částmi vztahy. Vytvoření jednotné teorie dobrého charakteru je jedním z budoucích cílů pozitivní psychologie (Peterson, Seligman; 2004).
2.4.3 K čemu nám je „dobrý charakter“ a proč ho měřit? Jak již bylo řečeno, slovo charakter má v běžné mluvě normativní význam. Pokud o někom řekneme, že je „charakterní“, myslíme tím, že má dobrou, kladnou povahu. Toto normativní pojetí charakteru se odlišuje od psychologického, z jehož pohledu je každý člověk „charakterní“, tzn. svébytný a odlišující se od dalších individuí. Spolu s pozitivní psychologií bylo téma charakteru obnoveno, neboť charakter byl označen jako klíč k porozumění dobrému životu (Seligman, Csikszentmihalyi, 2000). Seligman s Csikszentmihalyim zdůrazňují, že identifikací a následnou péčí o své charakterové přednosti (neboli komponenty charakteru) svůj život činíme naplňujícím (Peterson 2006; Park, Peterson, 2003). Zastánci konceptu věří tomu, že dobrý charakter může být kultivován a pěstěn, stejně tak zdůrazňují, že bychom měli rozvinout tolik charakterových předností, kolik je možné (Peterson, 2006b). Čím více charakterových předností osoba rozvine a čím větším množstvím jich bude disponovat, tím spíše můžeme její charakter (profil) označit za „dobrý“. Napříč různými filosofickými a náboženskými směry jsou za základní vlastnosti „dobrého charakteru“ považovány různé ctnosti a přednosti, které autoři knihy Handbook of Character Strengths and Virtues uspořádali do unikátní klasifikace, popsané v jedné z následujících kapitol. Tato klasifikace umožnila nejen ucelit představu „toho dobrého“ v člověku, ale umožnila tvůrcům pokračovat v možnosti 21
charakter zvědečtit, operacionalizovat a následně měřit. S tímto nelehkým úkolem se pokusili vypořádat Martin Seligman a Christopher Peterson. Důležitost měření charakteru vidí autoři především v tom, že, jak bude uvedeno dále, rozvíjení charakteru člověka má praktické pozitivní důsledky na jeho život. Pro vědecké zkoumání charakteru byl založen tak zvaný VIA Institute of Character, dostupný na již vícekrát zmiňované webové stránce viacharacter.org. Jak se zde můžeme dočíst, institut se zajímá především o podporování a porozumění různým dimenzím charakteru, o dynamiku mezi jednotlivými charakterovými přednostmi a v neposlední řadě o pozitivní výsledky (outcomes), které plynou z jednání v souladu s charakterovými přednostmi.
2.4.4 Historie klasifikace toho dobrého a silného v nás Snyder a Lopez (2007) ve své knize Positive Psychology věnují celou kapitolu Klasifikaci a měření lidských předností. Uvádějí, že pokud bychom měli srovnat nástroje na měření toho, co je v člověku dobré a nástroje na měření dysfunkcí, zjistili bychom velký nepoměr, samozřejmě ku prospěchu nástrojů měřících dysfunkce. Karl Menninger již v roce 1963 nabádal v otázkách klinické psychologie a psychiatrie k přemístění pozornosti od „matoucích nálepek chorob“ a popisů stavů k procesům lidského života a k otázce, jaké jsou aspekty produktivního a zdravého fungování člověka. (Snyder, Lopez, 2007, p. 52) V nynější době neexistuje všeobecně uznávaná klasifikace lidských předností, předností charakteru, toho, „co je v člověku dobré“. Oproti tomu existují dvě celosvětově využívané klasifikace nemocí, MKN – mezinárodní klasifikace nemocí, vydána již v desáté revizi, a dále DSM, diagnosticko-statistický manuál ve čtvrté revizi. Nicméně, jak Snyder a Lopez (2007) uvádějí, existují klasifikace, které se v rámci pozitivní psychologie o podobný systém pokusily. Jednou z nich je například tzv. Gallupova organizace, která se v USA zabývá studiem lidského chování více než 70 let. Její zkladatel, Donald Clifton, si položil jednoduchou, ale 22
pro pozitivní psychologii základní otázku: „Co by se stalo, pokud bychom zjišťovali, jak/v čem jsou lidé dobří?“ namísto toho, co jim chybí, jaké jsou jejich nedostatky, či čím trpí? Byl prvním, který plánoval toto téma podrobit empirickému zkoumání. Vytvořil empiricky podložený a v teorii ukotvený dotazník nazvaný „StrengthsFinder“, zjišťující nadání a zahrnující trvalé lidské vlastnosti. Kromě zjištění osobního nadání jsou v rámci dotazníku k dispozici ještě související podpůrné materiály, které mohou jedinci dopomoci ke zjištění jak dané nadání dopracovat do podoby přednosti (Snyder, Lopez, 2007). Kromě dotazníku StrengthsFinder byl v roce 2006 vytvořen ještě Clifton Young StrengthsExplorer, který si dává za cíl identifikovat lidské přednosti a následně směřovat jejich energii k maximalizování možného potenciálu. Klasifikace Charakterové přednosti a ctnosti Petersona a Seligmana (2004), kterou se budu podrobněji zaobírat v následujících kapitolách, vznikala na podkladě studia filosofických textů, literatury, či díky diskusím se studenty, ale zásadně čerpala právě i z Gallupovy organizace.
2.4.5 Values in Action – Klasifikace Ch. Petersona a M. Seligmana Christopher Peterson a Martin Seligman vydali v roce 2004 rozsáhlou publikaci s názvem Character Strengths and Virtues (Charakterové přednosti a ctnosti), na níž se podílelo celkem 40 autorů. V této monografii poprvé představují klasifikaci ctností a charakterových předností, která je podle nich důležitým krokem ke zvědečtění pozitivní psychologie a především k možnosti měření charakteru a pozitivních rysů vůbec. Stejně jako mají klasifikace nemocí praktický význam pro diagnostiku a léčbu duševních onemocnění, tak si zastánci klasifikace slibují její praktické důsledky například v rámci pěstění charakteru. V souladu s Klasifikací vytvořili i nástroj na měření charakterových předností a ctností, dotazník VIA (Values In Action). Přispěli tím tak k vytyčenému cíli – k měřitelnosti toho, co je v člověku dobré, k měření pozitivních rysů.
2.4.5.1
Vývoj a přehled klasifikace 23
Pro tvorbu klasifikace dobrého charakteru potřebovali autoři seznam jejích potenciálních komponent. Pro jejich výběr sáhli po literatuře s tématem související – z oblasti psychiatrie, lidského vývoje, vzdělávání, náboženství, filosofie a samozřejmě z psychologie. Nejdůležitější otázkou ve výběru ctností a silných stránek charakteru zůstává, zda existuje jejich seznam platný napříč všemi kulturami, či zda se uznávané charakteristiky budou v různých kulturách lišit. Ve snaze odpovědět na tuto otázku se autoři klasifikace detailně zabývali studiem filosofických, náboženských, etických a politických textů, textů významných myslitelů zabývajících se podobnou tematikou (Karel Veliký, Benjamin Franklin, William Bennett, John Templeton), diskutovali se studenty a s účastníky konferencí pozitivní psychologie, nechali se inspirovat jak ostatními psychologickými směry, tak lidovou tvorbou např. v podobě graffiti, písní a básní. Na základě takové detailní historické a filosofické exkurze považují svou klasifikaci za mezikulturní a univerzálně platnou. Klasifikace je tvořena třemi konceptuálními úrovněmi, jenž tvoří pozitivně chápaný charakter. Jsou jimi: 6 ctností a 24 silných stránek charakteru (někdy označováno také jako primární – ctnosti a sekundární – charakterové přednosti. (Křivohlavý, 2004) a naposled tzv. situační témata. Charakter je chápán jako kontinuální proměnná, podléhající změnám v ontogenezi.
VIA Klasifikace ctností a charakterových předností I. Moudrost a znalost (Wisdom and knowledge) – kognitivní ctnost, která s sebou nese získávání a používání znalostí. •
Tvořivost (Creativity) – originalita, vynalézavost; nové a produktivní způsoby myšlení, ve vytváření pojmů a v konání; je sem zahrnuta i umělecká tvorba.
•
Zvídavost (Curiosity) – zájem, vyhledávání nového, otevřenost k novým zkušenostem; být zaujat zkušenostmi pro ně samotné; shledávat lidi a témata jako fascinující; objevování a prozkoumávání.
•
Otevřenost (Open-mindedness) – úsudek, kritické myšlení; promýšlení věcí a jejich posuzování ze všech úhlů pohledu; neunáhlující se k závěrům; 24
schopnost změnit názor ve světle nových důkazů; posuzování všech skutečností spravedlivě. •
Láska k učení (love of learning) – osvojování si nových schopností, tematických okruhů a znalostí; očividně se váže k charakterové přednosti Zvídavost, ale přesahuje ji a popisuje tendenci k systematickému rozšiřování jedincových znalostí.
•
Náhled (perspective) – moudrost; schopnost poskytnout druhým moudrou radu; mít způsob pohledu na svět, který dává smysl jak jedinci, tak druhým lidem.
II. Odvaha (courage) – emocionální ctnost, která zahrnuje i vůli k dosahování cílů přes vnitřní či vnější překážky. •
Statečnost (bravery) – udatnost; nebojácnost před hrozbami, výzvami, obtížemi či bolestí; odvaha stát za svým názorem i přes existenci opozice; chovat se podle svého přesvědčení i v případě nepopulárnosti daného přesvědčení; může sem být zahrnuta i fyzická udatnost, ale nemusí.
•
Vytrvalost (persistence) – pracovitost, píle; dokončení toho, co je začato; vytrvání v činnosti navzdory překážkám; schopnost ubránit se, odolat; radost z dokončení úkolu.
•
Integrita
(integrity)
–
autentičnost,
upřímnost;
pravdomluvnost,
prezentování sebe sama opravdově a upřímně; nic nepředstírat; přebírání zodpovědnosti za své pocity a jednání. •
Vitalita (vitality) – nadšení, entuziasmus, energie; přistupování k životu energicky a s nadšením; nedělání věcí jen polovičatě; prožívání života jako dobrodružství; pocity živoucnosti a aktivnosti.
• III. Lidskost (Humanity) – interpersonální ctnost, která předpokládá udržování a pečování o vztah s druhými. •
Láska (Love) – oceňování blízkých vztahů s druhými, zvláště takových, kde je sdílnost a péče opětována; bytí si blízko s druhými lidmi.
25
•
Laskavost (Kindness) – velkorysost, starost, péče, soucit, altruistická láska, vlídnost; vykonávání laskavostí a dobrých skutků pro druhé; pomáhání druhým; pečování o druhé.
•
Sociální inteligence (Social intelligence) – emocionální inteligence; být si vědom motivů a pocitů druhých lidí i svých vlastních; vědět jak se zachovat v různých sociálních situacích; být si vědom toho, co druhé motivuje.
IV. Spravedlnost (Justice) – občanská ctnost, která tvoří základ pro zdravý život společenství. •
Občanství (Citizenship) – sociální odpovědnost, loajalita, týmová práce; dobré fungování v rámci skupiny/týmu; být loajální vůči skupině; sdílnost.
•
Čestnost (Spravedlivost)(Fairness) – zacházení se všemi stejně spravedlivě a čestně; nenechat osobní pocity, aby ovlivňovaly rozhodnutí o druhých; dávání každému stejnou šanci.
•
Vůdcovství (Leadership) – podporování svojí skupiny k dosažení cílů; udržet dobré vztahy ve skupině; organizování skupinových aktivit a dohlížení nad jejich průběhem.
V. Umírněnost (Temperance) – ctnost, která chrání před výstřelky, nestřídmostí. •
Odpuštění a soucit (Forgiveness and Mercy)- odpouštění těm, kteří se zachovali špatně; akceptování druhých i s jejich nedostatky; dávání druhým druhou šanci; nebýt pomstychtivý.
•
Pokora a Skromnost (Humility a Modesty) – nechat za sebe mluvit činy; nesnažit se být ve středu zájmu, viditelný; nepovažovat se za někoho výjimečného.
•
Rozvážnost (Prudance) – být obezřetný při rozhodování; neriskovat nepřiměřeně; neříkat nebo nedělat věci, kterých by se mohlo později litovat.
•
Autoregulace (Self-regulation) – sebekontrola; regulovat pocity a jednání; být disciplinovaný; ovládat své touhy a emoce.
26
VI. Transcendence (Transcendence) – ctnost, jež nás spojuje s univerzem a poskytuje smysl existence. •
Smysl pro krásu a dokonalost (Appreciation of beauty and excellence) – úcta, bázeň, údiv, nadšení; všímavost a ocenění krásy, dokonalosti a/nebo vynikajících výkonů v různých oblastech života, od přírody po umění a matematiku až po každodenní zážitky.
•
Vděčnost (Gratitude) – být si vědom dobrých věcí a být za ně vděčný; schopnost vyjádřit díky.
•
Naděje (Hope) – optimismus, orientace na budoucnost, lehká mysl; očekávat od budoucnosti to nejlepší a snažit se svých cílů dosáhnout; víra, že dobrá budoucnost je něco, čeho lze dosáhnout.
•
Humor (Humor) – hravost; mít rád legraci a škádlení; rozesmát, rozveselit druhé; vidět světlou stránku věci; žertovat (ne nutně říkat vtipy).
•
Spiritualita (Spirituality) – zbožnost, víra, smysl; mít ucelenou představu o vyšším účelu a smyslu univerza a jasnost v tom, kam patřím; mít představu o smyslu života, která člověka vede a utěšuje.
2.4.5.2
Ctnosti
Z původních dvou set identifikovaných ctností nalezli Seligmana a Peterson (2004) šest univerzálních, a to odvahu, spravedlnost, lidskost (humánnost), umírněnost (zdrženlivost), spiritualitu (duchovnost) a moudrost. Ctnosti jsou samy o sobě zcela abstraktní reprezentací kladných charakteristik člověka. Zda konkrétní ctností disponujeme, či nikoli, je těžce měřitelné, stejně jako její záměrné posilování. Lépe jsou na tom v tomto ohledu konkrétnější charakterové přednosti, které posilovat lze a skrz ně lze taky určité ctnosti dosáhnout. Pokud jsou v určité míře přítomny, pak můžeme mluvit o „dobrém charakteru“.
2.4.5.3
Charakterové přednosti
N. Park a Ch. Peterson (2009) označují charakterové přednosti jako základ pro optimální životní vývoj a prospívání. 27
Marek Preiss definuje je jako „psychologické proměnné, které ctnosti utvářejí, podobně jako Catellovy primární faktory tvoří základ pro globální vlastnosti osobnosti“ (Preiss, 2009). Linley a Harrington (2006) definují přednost či sílu jako „schopnost cítit, myslet a chovat se tak, abychom mohli optimálně fungovat ve snaze dosáhnout oceňovaných výsledků.“ Charakterových předností je celkem 24. Právě pomocí nich je možné dosáhnout konkrétní ctnosti – např. ctnost Moudrost může být dosažena tak, že využíváme přednosti jako kreativita, zvídavost, láska k učení, otevřenost novým zkušenostem a tzv. perspektiva. Autoři klasifikace pokládají charakterové přednosti za vyvážený přechod mezi abstraktními ctnostmi a zcela konkrétními situačními tématy. Obecně lze říci, že za člověka s „dobrým charakterem“ je pokládán ten, který prokazuje jednu či dvě charakterové přednosti v rámci jedné kategorie – ctnosti. Složitým procesem výběru bylo identifikováno 24 charakterových předností, které reprezentují základní systém předností – ačkoliv, jak Seligman s Petersonem uvádějí, rozhodně o představené klasifikaci netvrdí, že je uzavřená a definitivní. Její revize by měly probíhat v návaznosti na výsledky empirických a teoretických výzkumů. Stabilita charakterových předností v čase Charakterové přednosti jsou v literatuře přirovnávány k rysům osobnosti, které Allport označil jako trvalou charakteristiku člověka, či jako abstraktní koncepci s určitou objektivní realitou, která daného člověka odlišuje od člověka jiného. (in Hall, Lindzey, 2002). Toto pojetí souhlasí s faktem, že vlastnosti, ke kterým charakterové přednosti odkazují, jsou relativně stabilní v čase 1 a relativně 1
Linley si ve svém výzkumu (Linley et al., 2007) položil výzkumnou otázku, zda jsou charakterové přednosti proměnlivé v čase, tedy zda se ve shodě s koncepcí humanistické psychologie mění, jak například poukazoval Maslow či Erikson. V jejich pojetí je stárnutí spojeno s potenciálem k sebeaktualizaci a růstu, což se bude odrážet v charakteru člověka (Maslow, 1970; Erikson, 1959; in Linley 2007). Mění se charakterové přednosti napříč věkovými skupinami, v pojetí Maslowa tedy např. v důsledku sebeaktualizace? Jako opoziční názor autoři uvádějí velké množství výzkumů osobnosti, které využívají modelu Big Five. Tyto výzkumy poukazují na vysokou míru stability osobnostních rysů v různých věkových skupinách (McCrae and Costa, 1990; in Linley). Výzkum Linleyho přinesl výsledek, že charakterové přednosti obecně pozitivně korelovaly s věkem. Nejsilnější korelace přednostmi byla nalezena mezi přednostmi ctnosti Moudrost a znalosti (zvídavost a láska k učení), ctnosti Umírněnost (odpouštění, seberegulace) a ctnosti Spravedlnost (čestnost).
28
zobecnitelné pro různé situace (Park, Peterson, 2009). I přesto není možné je vypozorovat vždy a za všech okolností – jsou sice chápány jako součást identity konkrétního člověka, nicméně je vždy nutné brát ohled na okolnosti, za nichž je charakterová přednost pozorována. To, zda a jak se charakterové přednosti vyvíjí v průběhu života, vnímají Seligman s Petersonem jako za jedny z kruciálních otázek výzkumu. Otázku „zda“ pokládají víceméně za zodpovězenou – oni, i většina psychologů by souhlasila, že charakterové přednosti se vyvíjeli. Příliš se ale neví o tom, jak se tomu děje, což svádí k úvahám o možnosti ovlivňování, pěstování a „zkvalitňování“ charakteru jednotlivce. Důležité je v podobném výzkumu zaměření se na individuální „nastavení“ (setting) osoby, ovlivňované přímo rodinou, či původem obecně, dále i kulturou, v níž jednotlivec vyrůstá (Park, Peterson, 2009). Stejně jako mohou být charakterové přednosti procvičovány a pěstěny, může dojít k jejich změně nenadále, vlivem dramatických událostí či náhlé změny v životě. Seligman s Petersonem provedli srovnání výsledků VIA-IS u respondentů před útokem na USA v září 2001, a jeden a dva měsíce po útoku (Peterson, Seligman, 2003). Zjistili, že charakterové přednosti jako vděčnost, naděje, laskavost, vůdcovství, týmová spolupráce a spiritualita významně vzrostly měsíc po teroristickém útoku a dva měsíce po něm vzrůst stále přetrvával; u Evropské populace nic takového nenastalo.
2.4.5.4
Situační témata
Situační témata představují nejkonkrétnější úroveň ze všech jmenovaných, která se pojí s behaviorální složkou – pomocí nich se charakterové přednosti manifestují. Na rozdíl od charakterových předností jsou umístěna a projevují se v konkrétních situacích – ač se jedná o stejnou charakterovou přednost, jedinec jí manifestuje různě v různých prostředích – jedincova laskavost bude mít jinou podobu na pracovišti, a jinou v rodině. Projev dále souvisí například s kulturou či pohlavím. Tato variace je, podle M. Seligmana a CH. Petersona (2004), nejznatelnější právě na
29
úrovni situačních témat; méně již v charakterových přednostech a zcela nepřítomna je podle nich u ctností.
2.4.5.5
Kritéria pro Charakterové přednosti
Z původních několika desítek charakterových předností jich bylo nakonec vybráno 24. „Kandidující“ přednosti byly postaveny před deset kritérií, které byly shledány jako společné znaky pro charakterové přednosti – které, pojímány dohromady, vykazují jakousi „rodinnou podobnost“ (family resemblance) (Peterson, Seligman; 2004). 1) Charakterová přednost přispívá k různorodým naplněním člověka, k jeho seberealizaci, což vytváří podmínky k dobrému životu pro danou osobu i pro druhé. Dále charakterová přednost přispívá k lepšímu zvládání náročných životních situací. 2) Ačkoliv charakterové přednosti mohou a také vytváří žádoucí výsledky pro hodnotný život, každá přednost je oceňována pro svůj potenciál, tedy i když její důsledky absentují. 3) Projevení charakterové přednosti neomezuje ani jinak nesnižuje druhé osoby. 4) Lze-li k domnělé charakterové přednosti stanovit protiklad, a k němu znovu pozitivní protiklad, nejedná se o charakterovou přednost. 5) Charakterová přednost musí být znatelná ať v jednání, myšlení, či prožívání dané osoby tak, aby mohla být hodnocena a měřena. Podobně jako rys osobnosti by měla být zobecnitelná a relativně stabilní v čase. 6) Charakterová přednost se odlišuje od ostatních charakterových předností v klasifikaci a ani na ně nemůže být rozložena. 7) Daná charakterová přednost je ztělesněna v jakémsi „zářném příkladu“, ideálu, vzoru. 8) Mimořádné projevy dané charakterové přednosti (např. u tzv. „zázračných dětí“). Toto kritérium e pokládáno spíše za doplňkové, podle autorů je neaplikovatelné na všechny charakterové přednosti. 9) Existence lidí, kteří selektivně projevují naprostou absenci či minimální přítomnost dané charakterové přednosti. 30
10) Společenská podpora institucí a rituálů, které zajišťují kultivaci a udržení charakterové přednosti.
2.4.5.6
VIA – IS (Values In Action Inventory)
Autoři Klasifikace charakterových předností a ctností si kladli za cíl vytvoření nástroje, který by charakter měřil celistvě - nikoli tedy pouze jeho jednotlivé složky, doposud různými psychology zkoumané charakterové přednosti. „Jednotlivé charakterové přednosti, jako je například naděje či tvořivost, byly součástí výzkumů i v minulosti, ale vždy s nimi bylo zacházeno jako s relativně izolovanými jednotlivostmi, bez vztahu k dalším individuálním odlišnostem S příchodem Pozitivní Psychologie a její orientací na výzkum se i vynořila myšlenka, že charakterové přednosti mohou být pojímány jako celistvá entita, která definuje lidské charakteristiky, a že mohou být chápány ve vztahu jedna k druhé jako součásti širší soustavy.“ (Linley et al., 2007, p. 344). VIA dotazník charakterových předností (VIA – IS, Values in Action Inventory of Strength) je 240 ti položkový nástroj na měření 24 charakterových předností. Respondent odpovídá na prezentované výroky reflektující jednotlivé charakterové přednosti od 1 = Naprosto souhlasím/je pravda, že… po 5 = Naprosto nesouhlasím. Účastník je vyzván k upřímným odpovědím, k tomu, aby odpovídal v souladu s tím, jakým se opravdu cítí být. Každou charakterovou přednost měří 10 položek dotazníku; například charakterová přednost odpuštění je měřena položkami: „Ostatní vždy nechám, aby nechali své chyby minulosti a začali od znovu“, „Věřím, že nejlepší je odpustit a zapomenout“, či „Jsem neochotný přijmout omluvu“. Vyplnění dotazníku trvá cca 30-40 minut. Výsledkem dotazníku je individuální konstelace charakterových předností respondenta. Dozví se, kterých 5 charakterových předností je „Top 5“, to znamená, které využívá nejčastěji, kterými nejsilněji disponuje a naopak které charakterové přednosti nevyužívá a jsou málo rozvinuté. Za jedno z nejzávažnějších „ohrožení“ dotazníku je kritiky pokládána tendence respondentů udělat skrze dotazník dobrý dojem – tedy sociální žádoucnost položek. 31
Seligman s Petersonem past v podobě sociální žádoucnosti berou na vědomí, ale oprávněně se ptají: pokud dotazníky používáme pro měření většiny duševních onemocnění, proč stejným způsobem „nevyšetřit“ i lidské zdraví? Peterson (2006) se domnívá, že důvodem k akceptování „self reports“ v oblasti negativního, ale nikoli pozitivního je to, že v rámci psychologie v žádné pozitivno nevěříme 2 – tedy předpoklad, jehož pozitivní psychologie urguje odmítnout. O tom, zda charakterové přednosti mohou být vůbec měřeny pomocí dotazníku, uvažuje i Marek Preiss (2009). Pokládá otázku, zda by například nebylo vhodnější hodnotit je „inter-individuálně, např. na základě modelových situací, dlouhodobých znalostí dané osoby či konfrontací chování v mimořádných situacích.“ Předpokládejme, že lidé disponují morálními ctnostmi (respektive jsou ctnostní). Pokud lidé své ctnosti v životě efektivně využívají, v jazyku psychologie to znamená, že jsou schopni tyto ctnosti reflektovat a hovořit o nich (Peterson, 2006). Autoři VIA-IS berou na vědomí, že některé charakterové přednosti jsou pro sebeposuzování složitěji rozpoznatelné než jiné – lidé většinou nejsou zvyklí, aby jim byly přisuzovány takové vlastnosti a ctnosti, jako např. autenticita. To ovšem nebrání tomu, aby byly rozpoznány skrz behaviorální indikátory popsané v testu (viz Via Structured Interview). Otázkou zůstává, že pokud jsou určité charakterové přednosti rozeznatelné pouze v určitých životních situacích, do kterých se respondent ještě neměl možnost dostat, zda se projeví v testu.
2.4.6 Charakterové přednosti a jejich vztah k duševním stavům člověka Jaký je vztah mezi charakterem, jeho přednostmi a lidským prožíváním, resp. aktuálním duševním stavem? Může disponovat náš charakter nastavení k různým duševním stavům a modům prožívání?
2
Ch. Peterson pokládá zajímavou otázku, která bohužel překračuje rámec mojí práce: proč by lidé
měli lhát s větší pravděpodobností ve snaze ukázat se v lepším světle (a tedy přisoudit si žádoucí charakteristiky a ctnosti) než aby v rámci klinických metod lhali o svých symptomech?
32
Ve výzkumech (viz např. Park, Peterson, Seligman, 2004; Peterson, Ruch, 2007) prováděných především v USA v návaznosti na koncepci charakterových předností a ctností Seligmana a Petersona se ukazuje, že určité charakterové přednosti se pojí s konkrétními duševními stavy člověka. Prozatím nejvíc byl zkoumán vztah charakterových předností s well-being, spokojeností s životem a orientací na štěstí. Výzkum charakterových předností je v počátcích, proto jsou jakékoliv interpretace zatím spíše hypotetického charakteru. Domnívám se, že je prozatím málo výzkumů na to, aby se mezi konkrétním duševním stavem a charakterovou předností hledala přímá kauzalita. Duševní (psychický) stav je jedincovo rozpoložení, konstelace psychických procesů a činitelů charakteristické pro jedince v dané chvíli. Odlišuje se od duševního nastavení (setting), konstantnějšího stavu a nálad, který má základ ve stabilních prvcích osobnosti (Colman, 2009). Prožívání je podle definice Hartlova psychologického slovníku (Hartl, 2002) psychický jev, jenž je charakteristický proudem určitého duševního obsahu s pozitivní, nebo negativní konotací. Je individuální a těžko sdělitelné, a proto také těžko měřitelné.
2.4.6.1
Charakterové přednosti a vztah k „pozitivním“ duševním stavům
M. Blatný definuje osobní pohodu (well-being) jako „dlouhodobý či přetrvávající emoční stav, ve kterém je reflektována celková spokojenost člověka s vlastním životem“ (Blatný a kol., 2010; str. 198). Dodává, že spíše než o jednoduchý konstrukt se jedná o širokou kategorii různých psychologických proměnných. Definice pojmu well-being je spíše nejednotná. Křivohlavý např. používá termín pohoda, nebo životní pohoda (Křivohlavý, 2001, 2004), jiní autoři ve snaze zamezit tendenci chápání well-being pouze jako duševní pohody vyzdvihují, stejně jako M. Blatný, termín osobní pohoda (Kebza, 2005), což ve shodě s definicí Světové
33
zdravotnické organizace WHO zahrnuje i stav úplné tělesné, duševní a společenské pohody (in Kebza, Šolcová, 2005). Životní spokojenost (life satisfaction) je chápána jako „jeden z klíčových pojmů v širší oblasti psychologie osobní pohody (well-being)“ (cit. dle Blatný, 2005) a dále jako vědomé a globální hodnocení vlastního života. Longitudinálními výzkumy bylo zjištěno, že osobní pohoda je značně stabilní v čase (Blatný a kol. 2010) a předpokládá se, že je tento konstrukt vázán na stálé osobnostní charakteristiky, především na temperament. Jako charakterové přednosti, které se nejvíce pojí s životní spokojeností, tedy důležitým indikátorem osobního well-being, byly označeny vděčnost, naděje, nadšení, zvídavost a, zvlášť důležitá korelace byla objevena mezi uspokojením ze života a láskou, jenž je definována Petersonem a Seligmanem (2004) jako schopnost udržet opětovaný blízký vztah k druhým lidem (in Park, Peterson, 2006; Park, Peterson, Seligman, 2004). Je tedy prokázáno, že pro psychologicky uspokojivý život je důležité, aby lidé právě těmito charakterovými přednostmi disponovali a aby je kultivovali (Park, Peterson, 2006). Výzkumy napříč různými věkovými skupinami ukázaly, že s životním uspokojením se významně pojí s tzv. charakterovými přednostmi srdce, jako vděčnost, či láska – tedy přednosti „sociální“, které pojí lidi dohromady. Dá se tedy uvažovat o tom, že charakterové přednosti, které nás orientují směrem k druhému člověku, náš činí šťastnými (Peterson, 2006a). „Rozumové“ charakterové přednosti (of head), jako například kritické myšlení, kreativita, či smysl pro krásu a dokonalost, se spokojeností v životě významnou souvislost neprokázaly (Park, Peterson, Seligman, 2004). Takto orientovaná longitudinální studie ukazuje, že disponování „srdečními“ charakterovými přednostmi, zvláště v „top 5“ přednostech, predikuje následné uspokojení ze života. Kromě well-beingu jsou s charakterovými přednostmi spojovány i další „duševní aktivity“, které jsou obecně považovány za kladné. V následující části se jedná především o stavy, které primárně vycházejí z negativních zkušeností, které ovšem byly osobou je prožívající překonány. O které charakterové přednosti konkrétně šlo a s jakými negativními zkušenostmi jsou propojeny, se snažili ukázat např. 34
Peterson, Seligman a Park (2006). Zjistili, že lidé, kteří se uzdravili ze závažného onemocnění (diabetes, rakovina, kardiovaskulární onemocnění), vykazovali signifikantně vyšší skóry pro charakterové přednosti smysl pro krásu a dokonalost, odvaha, zvídavost, spravedlnost, vděčnost, laskavost, humor, láska k učení a spiritualita než lidé, kteří žádné závažné onemocnění neprodělali. Jako nejvýznamnější asociace se ukázaly odvaha, laskavost a humor – tedy charakterové přednosti, které jsou spojovány s vyšším životním uspokojením. Nejzazším důsledkem těchto výsledků je že cílené intervence, zaměřené na tyto charakterové přednosti, mohou lidem pomoci nikoli pouze v přežití a překonání krize, ale i se pomocí krize rozvinout. Výzkumy (např. Peterson, Park, Seligman, 2006) byly prováděny i s jevem nazvaným posttraumatický růst. Vysoké naměřené skóre charakterových přednosti jako je odvaha, laskavost a humor je spojováno s úspěšným vyléčením se z fyzické nemoci. Skromný nárůst smyslu pro krásu a dokonalost a lásky k učení je spojován s úzdravou z duševního onemocnění.
Vystavení traumatickému zážitku má na
změnu charakterových předností podobné důsledky jako post-traumatický růst – je spojeno se zvýšením vděčnosti, spirituality, laskavosti, naděje a odvahy (Petrson, Seligman, Park, 2006). Podle Petersona je na krizích a drtivých životních událostech zajímavé a zároveň cynické, že (minimálně ty, které jsou překonány) zanechávají posléze onu dotčenou osobu se svěžím a novým hodnocením, co je v životě důležité, a někdy i připravenost chovat se v souladu s tímto novým hodnocením.
Nejisté na
prozatímních výzkumech zůstává, s jakou frekvencí a jací lidé dokážou z těžké životni situace těžit, resp. najdou nebo posílí charakterovou přednost (Peterson, 2006). Peterson (2006b) se domnívá, že lidé mají hlavní silné stránky (orig. signature strengths) podobné tomu, co kdysi Allport (1961) nazval osobnostními rysy. Existují podle něj charakterové přednosti, které jsou jedinci vlastní, které velebí a také je často používají. Pomocí interview zjistil, že téměř každý dospělý lehce identifikuje dva až pět charakterových předností, které považuje za jemu vlastní. Peterson a Seligman (2004) dokonce vytvořili několik kritérií platných pro hlavní charakterové přednosti: 35
•
pocit vlastnictví a autenticity („tohle jsem skutečně já“) vzhledem ke konkrétní charakterové přednosti
•
pocit vzrušení, když se silná charakterová přednost projevuje; především, jeli to poprvé
•
křivka učení je pro témata, která se týkají dané silné charakterové přednosti a v nichž je charakterová přednost procvičována, strmá
•
průběžné učení nových způsobů, jak silnou charakterovou přednost projevit
•
snaha chovat se v souladu s ní
•
pocit nevyhnutelnosti v používání charakterové přednosti, jako by člověk nemohl být zastaven či odrazen od toho, aby jí projevil
•
objevení, že danou charakterovou předností člověk disponuje
•
pocit osvěžení a nikoli vyčerpání poté, co byla charakterová přednost použita
•
tvorba a zaměření se na základní činnosti, které se charakterové přednosti týkají
•
vnitřní motivace danou silnou charakterovou přednost využívat
Petersonova hypotéza je, že procvičování silných charakterových předností a jejich každodenní využívání v běžných situacích je naplňující, a zprostředkovává takové
emocionální
znaky
naplnění
jako
je
vzrušení,
toužení,
pocity
nevyhnutelnosti, objevování a osvěžení. Pořadí hlavních charakterových předností by nemělo být chápáno příliš strnule a nepružně, neboť mezi jejich důležitostí obvykle nejsou žádné významné rozdíly (Park, Peterson, 2009).
2.4.6.2
Charakterové přednosti a vztah k „negativním“ duševním stavům
Pokud se určité charakterové přednosti vážou, s duševním stavem člověka, tzv. duševní pohodou (podpojem well-being), je logické se ptát, jaký vztah budou mít charakterové přednosti a stav, jenž by bylo možné nazvat duševní nepohodou - jako takový stav chápu především déletrvající převládání negativní afektivity a negativní hodnocení svého života, spokojenosti s ním. 36
Lze podobně jako u wellbeingu vysledovat charakterové přednosti, které se u lidí s duševní nepohodou vyskytují nejčastěji (např. top five)? Anebo jsou některé charakterové přednosti u těchto jedinců vždy nevýznamné (tj. nerozvinuté a nepoužívané)? Park a Peterson (2009) diskutují nad možnostmi, že charakterové přednosti, pokud je procvičujeme, nezajišťují pouze vyhnutí se nežádoucím výsledkům v životě (negative life outcomes), ale zároveň jsou samy o sobě důležité jako ukazatele a vlastní příčiny prospěšného celoživotního vývoje. S rostoucí jistotou se podle nich ukazuje, že například takové charakterové přednosti, jako je sociální inteligence, naděje, sebekontrola, laskavost a vytrvalost tlumí negativní následky stresu a traumat, a fungují jako tzv. buffer, nárazník. Spolu s tím fungují jako preventivní opatření před znovuobjevením se podobných problémů – například u deprese jako prevence realpsu (Park, Peterson, 2009).
2.4.7 Kultivace charakterových předností Pod kultivací myslíme systematickou práci s charakterovými přednostmi, pěstění, jehož výsledkem je větší disponování s danou charakterovou předností. Kultivace má jeden cíl: dospění k „dobrému charakteru“ a k osobní pohodě jedince. Ukazuje se, že lidé disponující a využívající charakterové přednosti můžeme označit za spokojenější (Park, Peterson, 2006; Park, Peterson et Seligman, 2004). Z dosavadních výzkumů zaměřených na well-being a charakterové přednosti také vyplývá, že se tento (duševní) stav pojí s konkrétními přednostmi silněji, než s jinými (Park, Peterson, 2006). Klasifikace charakterových předností je deskriptivní, není postavená na předem propracované teorii. Jak již bylo řečeno, neví se s přesností, jak se charakterové přednosti vyvíjí. I přesto autoři mají „nějaké nápady“ (Park, Peterson, 2009) - jak jsou přednosti utvářeny, udržovány, podporovány, a jak se projevují. Charakterové přednosti jsou totiž spíše pozorovatelnými dispozicemi, přítomnými v myšlenkách, pocitech a jednání, než latentními entitami. Nikdo nemůže být označen za „dobráka od kosti“, člověka s dobrým charakterem, pokud tento charakter není vidět, tedy pokud se neprojevuje v jednání. 37
Pokud chceme charakterovou přednost kultivovat, nejprve se o ní musíme něco dozvědět, včetně toho, jak se mění v průběhu času. Také ji musíme umět efektivně změřit. Jak již bylo řečeno, ukázalo se, že ve své stabilitě v čase jsou charakterové přednosti podobné rysům osobnosti, dále pak že ve svém vývoji udržují vysvětlitelné trajektorie; některé charakterové přednosti (např. otevřenost či smysl pro krásu a dokonalost, odpuštění, či skromnost) také vyžadují jistou úroveň kognitivní vyzrálosti. Peterson uvádí, že charakterové přednosti jsou do jisté míry dědičné (Peterson, 2006), to však neznamená, že by byly nepozměnitelné a nekultivovatelné. Například Aristoteles tvrdil, že ctnosti, zde charakterové přednosti, mohou být dosaženy pouze pomocí jejich cíleného procvičování. Podobně se vyjádřil i Tomáš Akvinský, když ctnost označil za dispozici (habit), kterou lidé rozvíjejí konáním dobra a jednáním v souladu s danou ctností. I další učenci se shodují v tom, že charakter je něco, co se rozvíjí a tvoří „děláním“, nikoli jen uvažováním (Maudsley, 1898, in Park Peterson, 2009). Všechny tyto názory naznačují, že dobrý charakter může být pěstěn, ať již v rámci rodiny či vzdělávacích institucí, a že konkretizován je v obvyklých činnostech.
2.4.7.1
Kultivace charakterových předností v běžném životě
Při práci soustředěné na hlavní charakterové přednosti se zaměřujeme na to, co člověku jde a v čem by se (při zdravém sebevědomí) i on sám označil za dobrého. Takové procvičování je shledáváno naplňujícím (Peterson, 2006) a používání charakterových předností jinými, neběžnými způsoby, může vést ke zvýšení osobní pohody a například ke snížení depresivity (Seligman et al., 2005). Právě tyto nové způsoby, jsou shledávány jako zásadní vzhledem k prožívání života jako naplňujícího. Na webových stránkách viacharacter.org v sekci Practise (procvičování) uvádí dr. Tayyab Rashid 340 nových způsobů, jak používat charakterové přednosti. Kromě popsaných konkrétních způsobů navrhuje Rashid i filmové či hudební zpracování charakterové přednosti, resp. umělecký výtvor, v němž je přednost identifikovatelná a který může k přednosti motivovat.
38
Výzkum se doposud orientoval především na silné charakterové přednosti, postupně se ale zájem obrací i na ty, které jsou jednotlivcem méně využívané. Zastánci praktické pozitivní psychologie vidí důležitost tohoto zájmu především v možnosti zvýšení životní spokojenosti jedince, v jeho fungování ve světě. Využití takových výzkumů se tedy uplatní i v rámci klinické psychologie (Duckworth, Steen, Seligman, 2005). Park a Peterson (2009) uvádějí, že pokud se například u školní mládeže chceme zabývat posilováním charakterových předností, které nejsou u žáků využívány, můžeme nejprve jejich jistotu posílit prací se signature strenghts (hlavními charakterovými přednostmi) a posléze těchto předností využít k posilování oněch „slabých“. Přístup, ať již poradenský, či terapeutický, který je založen na silných stránkách jedince, nikoli na jeho slabostech, může dopomoci k důvěře a významně povzbudit osobní motivaci ke spolupráci a změně. Disponování charakterových předností, tedy to, jaké se budou vyskytovat mezi Signature strengths a naopak jaké budou nedostatečné, je ovlivňováno jak přirozeností člověka, tak prostředím, ve kterém se vyvíjí – tedy jednak geny, ale i rodinou, školou, vrstevníky a jednotlivými společenstvími, jimiž je osoba členem. N. Park a Ch. Peterson (2009) vidí důležitost kultivace a vývoje charakterových předností především v uvědomění vzdělávacích institucí, které pracují s mladými lidmi, ale i rodičů, profesionálů z oblasti duševního zdraví, či policistů. Programy pro mládež prozatím pracují především s metodami, které dokážou identifikovat nedokonalosti a deficity mladých lidí. VIA-IS young, verze dotazníku VIA-IS pro dospělé, naopak nabízí zaměření se na silné stránky, jejich identifikaci a následnou kultivaci. Měříme to, čeho si vážíme a vážíme si toho, co měříme (Park, Peterson, 2009) – pokud se společnost zajímá o dobrý charakter lidí, jenž jí tvoří, měla by se potom dobrému charakteru více věnovat. N. Park a Ch. Peterson ve své studii (2009) udávají, že charakterové přednosti láska, naděje, vytrvalost, vděčnost a nadhled predikují úspěch ve škole mezi středoškolskými studenty, stejně jako mezi vysokoškolskými. Nepřisuzují disponování těchto charakterových předností fatální význam, ale domnívají se, že právě to může dosažení úspěchu usnadnit. Podobně charakterové přednosti odvaha a smysl pro krásu a dokonalost hrají významnou roli v úzdravě z vážné nemoci, 39
přednost spiritualita souvisí s prožíváním života jako smysluplného. Pomocí longitiduální studie měřící efektivitu učitelů (pomocí výsledků jejich studentů v standardizovaném testu) se ukázalo, že efektivní učitelé prokazují nadšení, humor a sociální inteligenci. V těchto studiích chtěli autoři poukázat na to, že podporováním určitých charakterových předností nedosáhneme u dětí „pouze“ takových výsledků, jako to, že budou šťastnějšími, budou mít lepší sociální vztahy, či že budou zdravější, ale i že mohou vykazovat v nynější době oceňované výsledky, jako je školní úspěšnost, či v budoucnu lepší pracovní produktivitu. Pěstování dobrého charakteru nevidí jako luxus, kterým by se měla společnost eventuelně zabývat, ale jako nutnost.
2.4.7.2
Kultivace charakterových předností v klinické praxi
Podle Duckworth, Steen a Seligmana (2005) má pozitivní psychologie jasné místo v rámci psychoterapie. Právě její přístup může nahradit onu „sprav, co nefunguje“ terapii za „posiluj, co je silné“ terapii (fix-whatś wrong approach vs. build-what´s strong approach). Dodává, že dobří terapeuti pracují s oběma modely – nevidí pouze to, co na klientovi „nefunguje“ – kromě snižování deficitů se zaměřují i na posilování kompetencí; z historického úhlu pohledu bylo však modelu „sprav, co nefunguje“ věnováno mnohem více empirické pozornosti i praktického nácviku. Jako příklad pak uvádí kognitivně-behaviorální terapii (KBT), která učí klienty identifikovat a vypořádat se se svými negativními automatickými myšlenkami. Toto je podle autorů článku typický „fix-what´s-wrong“ přístup, který byl vědecky ověřený jako efektivní, podložený stovkami klinických studií a metanalýzami
srovnávající
ho
s ostatními
psychoterapeutickými
přístupy
(Duckworth, Steen, Seligman, 2005). Oproti tomu velmi málo studií bylo zaměřeno na silné stránky člověka, na to, co je v n ěm do b ér a jak to lze vyu žít v oblasti prevence či léčby. Autoři se přesto zmiňují o velmi malých a nepublikovaných výzkumech, jako např. identifikování talentu a charakterových předností a vliv na terapeutický efekt. Zatím nejsou k dispozici dostatečně tvrdá data, která by potvrzovala domněnku, zdali by byl například humor dobrým pomocníkem v léčbě KBT, či zda by procvičování a zvýšení vděčnosti snížilo depresivní poruchu, nicméně takové úvahy rozhodně nejsou nesmyslné. 40
Autoři přístup, který je orientován na „posiluj co je silné“ terapii, označuje jako pozitivní intervence. Tuto techniku definuje i úkolem terapeuta, kterým nebude pouze osvobození od negativního, ale také pomoci vytvořit život, jenž klienta bude těšit, v němž bude zaangažován a který bude vnímat jako smysluplný (Duckworth, Steen, Seligman, 2005). Jako pozitivní psychologické intervence lze označit i záměrné aktivity vedoucí ke kultivaci pozitivních pocitů, chování, a kognice. Na otázku, zda vedou tyto pozitivní intervence ke zvýšení well-being, a ke zlepšení depresivních symptomů se zaměřil výzkum Nancy L. Sin a Sonji Lyubomirsky z University of California, Riverside. Provedly metaanalýzu intervencí u populace čítající 4266 osob a tyto kombinované výsledky 49 studií odhalily, že PPI zvyšuje WB, a dále kombinace výsledků 25 studií stejně tak ukázaly, že PPI jsou efektivní pro léčbu deprese. Jiné studie ukazují podobné výsledky podporující tuto hypotézu, další naopak neprokázaly významný rozdíl mezi skupinou, na níž byly aplikovány PPI, placebo skupinou a neléčenou skupinou (Sin, Lyubomirsky, 2009). V posledních letech se objevuje více a více výzkumů PPI (pozitivních psychologických intervencí), které nejsou zaměřeny pouze na zvýšení well-being a růst zdravých lidí, ale například na léčbu deprese (Sin, Lyubomirsky; 2009) Zdůrazňují, že PPI mohou být použity pro léčbu různých duševních poruch, ale zvláště účinné mohou být při zaměření se na nedostatek pozitivní afektivity, angažovanosti v životě a v otázkách smyslu života, což jsou charakteristické symptomy deprese. Za jednu z důležitých PPI je považováno používání silných charakterových předností nově, jinak než obvykle. V rámci výzkumu (výše) se autoři zabývali i otázkami pro přímé klinické využití. Efektivitu PPI vidí hlavně v léčení reziduálních příznaků deprese a v prevenci relapsu.
2.4.7.3
Žádoucnost kultivace charakterových předností
M. Seligman a Ch. Peterson ve svých článcích často zmiňují o „dobrém směřování“ charakteru, čímž mají na mysli rozvinutí a disponování co nejvíce
41
charakterových předností. Mezi tímto rozvinutím a osobní pohodou člověka vidí těsnou souvislost. Koho by nad otázkami dobrého charakteru nenapadlo, že pod pojmem charakterových předností se skrývá nové pojetí filosofie „dobra“, připomínající ideologii, která kultivací míní moralizování? Nabíledni je i úvaha o žádoucnosti ovlivňování, které se víceméně již děje díky různorodým institucím, jako je skaut a podobné výchovně orientované spolky. Jaký je výsledek, kterého se snažíme dosáhnout? Není právě rozdílnost žádoucnosti charakteru to, co tvoří jedince jedinečným? Nehrozí, že uniformními přístupy a snahou rozvinout dobrý charakter vytvoříme jakousi dokonalou hadrovou panenku bez špetky svébytnosti a originality? (Peterson, Seligman, 2004) Toto zdá se není cílem Pozitivní Psychologie, ačkoliv využívané pojmy jsou hodnotící a k podobným závěrům mohou navádět. Seligman s Petersonem (2004) tvrdí, že nejvyšší cíl, tedy „dobrý charakter“ (ale můžeme zde dosadit například Maslowovu sebeaktualizaci) může být lidem společný, ale neexistuje jedna jediná cesta, jak jej dosáhnout ani jeden jediný obraz „dobrého charakteru“; taktéž nesmíme zanedbávat samotný proces k dosažení cíle, který není hodnotově méněcenným. To, jak je dobrý charakter vnímán, nemusí být také shodné s tím, jak jedinec životní události a situace prožívá (např. i „dobrák od kosti“ se může cítit na dně). „Dobrý charakter“ není definován jako absence patologie a čehokoliv problematického, ale spíše jako dobře vyvinutá skupina pozitivních vlastností, vedoucí k životní spokojenosti (Park, Peterson, 2009). Park a Peterson navrhují ve své studii několik postupů kultivace charakterových předností, které se striktně odlišují od rad jak se v určité situaci zachovat a od moralizování, ale nechávají člověka samotného chovat se „jinak“, v souladu s určitou předností. Popis přístupů je zajímavý, nicméně přesahuje rámec tématu této diplomové práce. Přímé pozitivní ovlivňování charakterových předností, tedy jejich kultivace, je důležitým tématem budoucích výzkumů. Pokud věříme, že charakterové přednosti, podobně jako rysy osobnosti, jsou sice relativně stabilní v čase, ale během lidského života se mohou měnit, potom se stává zásadní otázkou, jak tento vývoj podpořit a jakým způsobem dopomoci k „dobrému charakteru“.
42
2.5 Pozitivní psychologie a klinická témata Autoři Klasifikace charakterových předností a ctností ve své monografii nabízí k zamyšlení tuto úvahu: orientace klinické psychologie a psychiatrie na psychopatologii je podle nich v rozporu s pojímáním psychologie jako pozitivně orientované disciplíny, sloužící k vedení jedince k vyšším cílům, duševnímu zdraví a naplnění svých tužeb a možností (Peterson, Seligman, 2004).
2.5.1 Klinická psychologie dnes – vztah pozitivní a klinické psychologie Jedna z dnes přijímaných definicí klinické psychologie zní takto: „Klinická psychologie je jedna z hlavních oblastí psychologie, zabývající se diagnostikou, klasifikací, léčbou a prevencí duševních onemocnění a „slabostí“ (dissabilities)“ (Oxford dictionary of psycholgy, 2009, p. 135) Mohlo by se zdát, že se tematika charakterových předností a ctností a pozitivní psychologie obecně odklání od psychologie klinické a jejího zaměření, tedy od duševních poruch. Můžeme se samozřejmě v praxi zabývat pouze pozitivními jevy (positive outcomes) a silnými stránkami člověka, ale takový náhled, takové uzávorkování chápu stejně nedostatečné, jako zaměření se pouze na negativní aspekty lidského bytí, na duševní poruchy. V začátcích Pozitivní Psychologie (zhruba v r. 1998), tedy v dobách prosperity a relativní bezpečnosti USA, se její američtí představitelé domnívali, že bude výzkumně i prakticky kvést právě v takovýchto příznivých obdobích, kdy se bude doplňovat s přítomnou atmosférou, a že bude dominantní především v oblastech jako personal growth (osobnostní růst) apod. Nyní se domnívají o přesném opaku (o její využití v osobnostním rozvoji se samozřejmě stále nedá pochybovat), o velmi úzké provázanosti pozitivní psychologie s psychologií klinickou – k první takové úvaze je přivedly události po 11. září v roce 2001. Ujistili se, že pozitivní emoce a charakterové přednosti nám dokážou posloužit nejlépe právě tehdy, když se dostaneme do životních nesnází. Naše silné stránky jakoby se stávaly více osobitými a urgentními než tehdy, pokud je nám bytí lehké a 43
příjemné. Představitelé „praktické“ pozitivní psychologie (např. Seligman či Linley) se domnívají, že právě toto zaměření se na pozitivno poskytuje jednu z nejlepších možností, jak pomoci člověku, jenž se ocitl se ve svízelné situaci a jenž má problémy; platí-li jejich domněnka, že pozitivní emoce a prožívání ruší ty negativní, že charakterové přednosti a ctnosti tlumí dopad nešťastných událostí stejně jako duševních poruch, či že za pomoci těchto silných stránek lze posilovat, nebo dokonce vybudovat osobní resilienci, pak je na místě, aby se pozitivní intervence staly součástí běžných klinických praktik a terapie. Martinem Seligman na jedné psychologické konferenci prohlásil, že klinická psychologie „je mrtvá“ (in Csikszentmihalyi, 2006). Ať již to myslel v ážn ě, či se tak ostře vyjádřil jen ve snaze „probudit spící“ klinické psychology, myslím, že můžeme prohlásit, že tato disciplína není mrtvá, a je potřeba; a možná je potřeba pouze její metamorfóza. Tím, že budeme brát v potaz silné stránky člověka, tím ty slabé, jichž je nespočetně mnoho, bohužel nezmizí. Domnívám se ovšem, že síla pozitivního přístupu tkví právě v jeho využitelnosti v rámci „běžné“ klinické psychologie. Jak tvrdí Ch. Peterson s M. Seligmanem, úleva od bolesti, která z problémů (ať již zapříčiněných citovým strádáním, či depresí) plyne, „závisí především na opečovávání a starání se o štěstí a na budování charakteru.“ (Seligman, Peterson, 2003).
2.5.2 Bipolarita klinické psychologie Ch. Peterson tvrdí, že klinická psychologie by měla sama sebe „znovuobjevit“, opustit stín privilegované psychiatrie a aktivně přistoupit k vědě, kterou psychologie umí dělat nejlépe – „k používání precizních výzkumů k probádávání procesů a mechanismů navrhnutých určitou teorií“ (Peterson, 2006a, p. 142). V tomto duchu vznikla popsaná klasifikace, která se snažila definovat charakterové přednosti a důsledky jejich optimálního fungování. Vytvoření zmíněné klasifikace je důležitým krokem k rozvoji diskutované polarity klinické psychologie, tzv. Pozitivní klinické psychologie. Dosavadní „slovník“ klinických psychologů je jazykem nemocí a nedostatků, proto je VIA klasifikace
44
někdy označována jako „un-DSM-I“ 3 (viz dále). Právě vytvoření termínů k popisům ctností a předností člověka bylo pro další rozvoj tohoto odvětví zásadní. Dalším zásadním krokem bylo vytvoření validního, stabilního a reliabilního nástroje měření charakterových předností. Poté se bude možno zabývat výzkumně otázkou etiologie charakterových předností a také etiologií jejich vzájemného ovlivňování s duševními poruchami.
2.5.3 Vztah VIA Klasifikace k DSM V článcích zabývajících se Klasifikací charakterových předností a ctností, i v samotné rozsáhlé příručce (2004), se můžeme dočíst o vztahu vzhledem k DSM, diagnostickému a statistickému manuálu Americké psychiatrické asociace. Jako cíl si autoři zmíněné publikace kladli vytvořit tzv. „manuál duševního zdraví“ (Peterson, Seligman; 2004) – středem zájmu tedy nebylo duševní onemocnění, ale duševní zdraví jedince. S nadsázkou může být Klasifikace Charakteru pojímána jako opozitum k DSM, Peterson se však spíše kloní k názoru, že jde o manuál, který může DSM významně doplnit nikoli nahradit či vylepšit. Přívlastek „un“ (un DSM) měl spíše zdůraznit, že VIA klasifikace je od DSM odlišná – a stejně potřebná (Csikszentmihalyi, life, 2006). Z DSM si autoři pro tvorbu klasifikace vzali inspiraci i ponaučení. Zastánci klasifikace oceňuje DSM pro stanovení jasných kritérií, či zvýšení reliability měření v diagnostice duševních poruch. V neposlední řadě se DSM posunula vpřed k multidimenzionální deskripci duševních poruch. Jak výstižně shrnuje Marek Preiss ve svém článku věnovaném monografii Seligmana a Petersona: (Presiss, 2009, str. 3) „Pokud klasifikace nemocí na ose I zjišťuje psychické poruchy, na ose II poruchy osobnosti, na ose III zdravotní podmínky, na ose IV stressory a na ose V celkovou úroveň fungování, navrhují pozitivně orientovaní autoři alternativu - osu I pro silné stránky charakteru, osu II pro talenty a schopnosti, osu III pro umožňující a znemožňující podmínky pro jejich dosahování, osu IV pro pocit naplnění a osu V pro výsledek, který to jedinci přináší.“ 3
Na počátku svého bádání se o DSM zastánci pozitivní psychologie nevyjadřovali zrovna pochvalně. Seligman s Petersonem její seznam duševních poruch ve svém nadšení z domněnky, že „pravé“ duševní poruchy mohou být projevem absence charakterových předností, označili za „pouhou snůšku, neohrabaně se snažící zaštítit sbírku těchto jednotlivých poruch“(Peterson, Seligman, 2003).
45
Čemu se naopak chtěli při tvorbě klasifikace vyvarovat, bylo především zaměření se na přechodnou symptomatologii, což považují za redukcionistický, a přitom naprosto běžný trend v soudobé psychiatrii. Souhrnně řečeno – autoři chtěli pro Charakterové přednosti a ctnosti, tedy pro doménu „morální dokonalosti“ udělat stejně mnoho, jako v podobě DSM bylo uděláno pro poruchy, včetně vyvarování se toho, co je v DSM nezvládnuto a uděláno chabě (Peterson, Seligman, 2004).
2.5.4 Duševní
porucha
jako
varianta
charakteru:
absence
charakterových předností Ch. Peterson (2006a) se domnívá, že v centru zájmu klinické psychologie by neměla být taková duševní onemocnění, jako je schizofrenie či bipolární afektivní porucha. Tato onemocnění s jasným biologickým podkladem dle něj přesně zapadají do psychiatrického modelu chápání nemoci. Za důležité pokládá orientovat se především na onemocnění „více psychologická“, kde je jako příčina symptomatiky viděn defekt charakteru. Kromě poruch osobnosti (F60-69) jsou to dle Ch. Petersona především poruchy přizpůsobení (F43.2). Poruchy osobnosti jsou podle MKN-9 (Ženeva, 1977; in Praško a kol., 2003) „hluboko zakořeněné maladaptivní způsoby chování (…)“, podle DSM-IV (in Smolík, 2002) se jedná o „přetrvávající vzorec prožívání a chování, který se významně odlišuje od očekávání v kultuře, ve které jedince žije, je rozsáhlý a nepružný, má počátek v adolescenci nebo raném dětství, je stabilní v průběhu času a způsobuje utrpení nebo poškození“. Poruchy přizpůsobení jsou „stavy subjektivních obtíží a poruch emotivity, které jsou obvykle na překážku společenskému styku a výkonu. Vyvíjejí se v období adaptace na významnou životní změnu nebo na stresovou událost“ (Smolík, 2002, str. 279). Podle DSM-IV se dále dělí na subtypy podle převládajících symptomů: s depresivní náladou, s úzkostí, se smíšenou úzkostnou a depresivní náladou, s poruchami
chování,
se
smíšenými
poruchami
emotivity
a
chování
a
nespecifikované. P. Smolík dále uvádí, že léčba by měla být zahájena nejlépe bez psychofarmak, psychoterapeuticky.
46
Podle Ch. Petersona nabízí na takové poruchy VIA klasifikace mnohem užitečnější a „psychologičtější“ pohled, než DSM. Psychologickou pomoc, například vstoupení do terapie, nevyhledávají s převahou lidé vážně duševně choří, ale naopak lidé s běžnějšími problémy jako neshody v manželství, nespokojenost v práci, nespokojenost ve svém vlastním životě – takové potíže nejsou pravděpodobně příznaky „pravých“ nemocí, nemocí biologicky podložených. Jak cituje Ch. Peterson Thomase Szasze (1961): „Toto jsou problémy „žití“, v některých případech zapříčiněny děsivými životními událostmi, ale ve většině případů jsou manifestací problému v oblasti charakteru“. Klasická klinická psychologie nerozlišuje duševní poruchy na „charakterové“ a ty ostatní, ať již je nazýváme pravými, či např. biologicky podloženými. Otázky, kterou si kladou klinicky orientovaní pozitivní psychologové, zní: Je možné chápat duševní poruchu jako známku absence charakterové přednosti? Existuje spojitost mezi nerozvinutím konkrétní charakterové přednosti a konkrétní duševní poruchou? Můžeme duševní poruchu chápat jako určitou variantu charakteru,
či
určitý
charakter
a
konstelaci
(přítomnost/nepřítomnost)
charakterových předností jako významný faktor při vzniku duševního onemocnění? 4 Základní, již zmíněnou hypotézou je tvrzení, že některé charakterové přednosti tlumí, či chrání (v originále buffer) před rozvojem některých duševních poruch (Seligman, Peterson, 2003). Tak například charakterová přednost ctnosti Odvaha „Vitalita“ může bránit rozvinutí deprese, či „Sociální inteligence“ a „Zdatnost“ rozvinutí schizofrenie. Etiologie duševních poruch je složitá, proto lze stěží říci, že absence určité charakterové přednosti zapříčiní vznik duševního onemocnění, resp. že určitá konstelace charakterových předností bude znamenat psychické zdraví a jiná nikoli. Můžeme se ale zabývat otázkou, zda např. lidé trpící konkrétní duševní poruchou
4
Podle N. Park a Ch. Petersona (2009) budou osoby s „dobrým charakterem“ vykazovat vyšší
životní spokojenost, a dostávat se jim větší sociální podpory – tím pak prodělají méně psychických i duševních potíží v případě konfrontace s nevyhnutelnými negativními událostmi.
47
budou vykazovat velmi nízké skóre např. ve Vitalitě či ctnosti Odvaha obecně, či jiných charakterových přednostech, či naopak že lidé vykazující určité charakterové přednosti prokazatelně netrpí žádným duševním onemocněním – jinými slovy, hledat mezi duševní nemocí, tedy doménou klinické psychologie, a charakterovými přednostmi, doménou psychologie pozitivní, spojitost, a této spojitosti využít. Terapeuticky i preventivně by bylo možno potom stavět na předpokladu, že posilováním charakterových předností zvyšujeme resilienci vzhledem k duševnímu onemocnění. K takovým hypotézám prozatím existuje velmi málo dat, která by je podporovala, či naopak vyvracela. Doposud byly provedeny výzkumy, které charakterové přednosti se vážou s pozitivními jevy v lidském životě, např. s well-being a s životní spokojeností (Park et al., 2004). Vzhledem ke klinické psychologii se také nabízí otázka: jaké charakterové přednosti se vážou například s životní nespokojeností? Či naopak, absentují významně u takových lidí některé charakterové přednosti? Petrson (2006a) se ptá v podobném duchu: Jakou konstelaci charakterových předností mají lidé, vstupující do terapie? Předpokládá, že „…ve většině případů jedna nebo více charakterových předností bude významně snížena, pokud nebude/nebudou úplně chybět“. (Peterson, 2006a, p. 72) Stejně tak předpokládá, že pokud se osob, vstupujících do terapie zeptá na jejich cíle a přání, odpoví mu v terminologii VIA klasifikace – nebudou si připadat dostatečně milí, zvědaví, nedostatečně zaujatí světem, ve kterém žijí. Podle Ch. Petersona (2006b) bude možné vygenerovat seznam poruch dle systematického posuzování všech 24 charakterových předností. Při tvoření takového seznamu pokládají za důležité se ptát například: •
jaký psychický stav či jaký rys je pozorovatelný při absenci dané charakterové přednosti
•
jaký psychický stav či jaký rys je opozitní k dané charakterové přednosti
•
jaký psychický stav či jaký rys je pozorovatelný v případě přehánění, zveličování určité charakterové přednosti
48
2.5.5 Duševní porucha jako „nadbytek“ charakterové přednosti Další zajímavou otázkou je, zda nejen absence některé charakterové přednosti, ale také její „nadbytek“ či nadužívání může vyústit v obraz duševní poruchy. Lze si představit člověka s tak vysokým zájmem o svět, či své okolí, který může významně narušovat soukromí druhých osob a mít problémy s vlastními hranicemi, nebo člověka s tak vysokou mírou odvahy, že přestává vidět rizika v nebezpečných situacích (Peterson, 2006a). M. Seligman a Ch. Peterson během výzkumů na toto téma však nenalezli jediného člověka, který by své významné „přednosti“ (ve významu CS) někdy litoval, například že by byl příliš optimistický, či by měl pocit, že má příliš humoru. Prokázalo se ovšem, že stinné stránky významné charakterové přednosti se mohou objevit, pokud ji používáme za nevhodných okolností. Ch. Peterson dále podtrhuje fakt, že lidské chování je z hlediska VIA klasifikace, oproti DSM, chápáno kontinuálně. O charakterových přednostech můžeme uvažovat jednodimenzionálně, tedy že je buď někdo má, anebo nemá, ale znamenalo by to ochuzení o projevy takového charakteru – přednost nemusí pouze absentovat, ale může se také vyvinout, jak bylo zmíněno výše, v její opozitum, anebo naopak ve vyhraněnosti do extrému. Ch. Peterson použil pro popis těchto stavů charakteru jak psychologům dobře známé a studované termíny (např. v případě vyhraněnosti přednosti Vitalita se bude jednat o hyperaktivitu, vyhraněnost Laskavosti může vyústit v intruzivnost - vetřelost), tak termíny využívané v běžném jazyce, jež nejsou v centru výzkumů (např. jako opak Laskavosti je uvedena krutost či říznost, opak Rozvážnosti (prudence) nedbalost, nezodpovědnost). Ch. Peterson klasifikuje duševní onemocnění týkající se charakterových předností, a to buď jejich absence, protějšku, či přehánění. V knize A life Worth Living (Csikszentmihalyi, M, 2006) uvádí přehlednou tabulku (Classification of Psychological Disorders) všech charakterových předností a poruch při jejich absenci, či „přehánění“.
49
3 Charakterová přednost zvídavost a vybrané přednosti ctnosti odvaha (statečnost a vytrvalost)
3.1
Charakterové přednosti fázové vs. konstantní
Charakterovou přednost Statečnost můžeme z hlediska projevu zařadit mezi tzv. „fázové“ charakterové přednosti, tzn. sílící a oslabující v závislosti na konkrétní situaci a použití (Slezáčková in Blatný a kol., 2010). Fázové charakterové přednosti se uplatňují v konkrétních situacích, a jsou tedy s větší pravděpodobností pozorovatelné a také ocenitelné (a tedy i odměnou upevnitelné). D. Finfgeld (1999) se například domnívá, že Odvahu jedinec „přivolává na pomoc“ pokaždé, když situaci, v níž se nachází, vyhodnotí jako ohrožující a nejistou. V ostatních případech si vystačí s běžnými copingovými strategiemi. 5 Opakem jsou charakterové přednosti konstantní (tonické), např. laskavost, či smysl pro humor, které jsou stabilní a všudypřítomné. Jako spíše konstantní charakterovou přednost bych označila Zvídavost, v rámci ctnosti Odvaha i Vytrvalost. Je-li charakterová přednost konstantní, nebo fázová, je i důležitým indikátorem pro její měření (tamtéž).
3.2 Charakterová přednost zvídavost Definice zvídavosti jsou různé. M. Seligman a Ch. Peterson (2004) ji ve své klasifikaci chápou jako: „…zájem,
vyhledávání
nového,
otevřenost
k novým
zkušenostem;
zaujetí
zkušenostmi pro ně samotné; shledávání lidi a témat jako fascinující; objevování a prozkoumávání.“ Spolu s otevřeností, tvořivostí, láskou k učení a nadhledem je řazena pod ctnost Moudrost a znalost (2004).
5
D. Finfgeld (tamtéž) dále mluví o chování, druhými označované jako odvážné, které se může upevnit častým používáním právě těmito copingovými strategiemi.
50
Podle většiny autorů zabývajících se konstruktem zvídavosti lze pod tento termín zahrnout zájem, vyhledávání nového a otevřenost k novým zážitkům (Snyder, Lopez, 2007). Zvídavostí vyjadřujeme svůj postoj ke světu a všemu v něm obsaženém – svět je nám tak buď něčím, co nás přitahuje a stojí za to i riskovat, abychom ho poznali, nebo něčím, co nás může ohrožovat a nevyplatí se v jeho poznávání pokoušet štěstí, nebo nám může být úplně lhostejný. William James rozlišoval dva druhy zvídavosti – první spojoval s touhou po objevování a nových zkušeností za současného přijímání výrazných emocí pocitu vzrušení, úzkosti apod. Dalším druhem byla „vědecká zvídavost“, poháněná pocitem prázdna, mezery ve vlastních znalostech. (James, 1890; in Peterson, Seligman, 2004). Zvídavost se v průběhu života ukazuje být stabilním rysem, ačkoliv s rostoucím věkem se zvyšuje i náchylnost k pocitům nudy a snižuje se touha po nových zážitcích a dobrodružství (Cacioppo et al. 1996, in Peterson, Seligman, 2004).
3.2.1 Zvídavost v pojetí Todda Kashdana Todd Kashdan, tvůrce testu CEI-II (2009), který jsem pro svou práci využila, zvídavost kromě jiného definuje jako: „Intenzivní a stálou touhu objevovat něco nového, nové a vyzývající zážitky… …otevřenost k nahlížení na sebe, ostatní lidi a svět z různých perspektiv, i když je výsledkem tenze a nejistota.“ (Kashdan, 2009) Podle T. Kashadana et al. (2009) tvoří zvídavost jednu z důležitých složek lidské motivace. Stala se jednou z nejstudovanějších základních charakterových předností (Seligman, Peterson, 2004) a osobnostních rysů. Zvídavosti je dáván i evoluční smysl – bez ní by se lidský druh intelektuálně vyvíjel mnohem pomaleji, pokud vůbec: „…bez přetrvávajícího zaujetí se nemůže vyvinout žádná lidská schopnost“ (Tomkins, p. 347, in Kashadan 09). Samotný pojem zvídavost byl v uplynulých letech nejasně odlišně definovaný od takových pojmů, jako je například vnitřní motivace (intrinsic motivation), či od Csíkszentmihályiova konceptu flow, jako jehož extrémní varianta byl označován. 51
Další pojmy, mezi nimi například zájem, vyhledávání nového (novelty-seeking), či otevřenost k novým zážitkům, jsou téměř vždy ve spojení se Zvídavostí používány. Zvídavost je zařazována také mezi důležitý adaptační mechanismus.
3.2.1.1
Vztah zvídavosti naměřené dotazníkem CEI-II s dalšími psychologickými konstrukty
Todd Kashdan vytvořil v roce 2009 revidovanou verzi dotazníku CEI, tzv. CEI-II, deseti položkový dotazník, skládající se ze dvou subškál:
Stretching
(rozpínání, 5 položek), značící motivaci k vyhledávání znalostí a nových zkušeností, a druhé subškály Embracing (přijetí, 5 položek), neboli vůle přijmout něco nového, nejistého, nepředvídatelného (Kashdan et al., 2009). V následujících podkapitolách zmiňuji konstrukty, které se podle výsledků převážně Kashdanových studií pojí s vysokým skóre v testu CEI-II. Některé konstrukty jsou silněji spjaty s dimenzí rozpínání, další s dimenzí přijetí. Konstrukty spjaté s dimenzí rozpínání (Stretching)
S dimenzí rozpínání (Stretching) je silněji spjata většina z nížeji uvedených pozitivních konstruktů. Ukazuje se, že lidé, kteří na škále CEI-II skórují výše, vykazují vyšší skóre v škálách testů měřících životní spokojenost a štěstí, well-being a social well-being než lidé, kteří mají skóre nižší. Dále se u nich prokazuje výrazně vyšší psychologická flexibilita, schopnost využívat různé adaptivní strategie, otevřenost, liberální politické názory a svědomitost. Výzkumy T. Kashdana (2009) ukázaly, že zvídaví lidé věnují činnosti, která je zajímá, více pozornosti, získané informace zpracovávají podrobněji, i si je lépe pamatují, a u stanoveného úkolu setrvají až do splnění vytyčeného cíle. „Důsledkem“ zvídavosti je učení, bádání, a ponoření se do aktivity, která původně probudila zájem o danou činnost (Kashdan, 2009). Zvídavost slouží k získávání znalostí a dovedností, a nově je jí přisuzována i sociální funkce: ovlivňuje vztahy s druhými, pozitivní vyjadřování emocí, a vysoce zvídaví lidé jsou také více společensky oceňováni (social benefits). Kromě 52
sociálního wellbeingu se ukázalo, že zvídavost hraje podstatnou roli v intimních vztazích – zvídaví lidé jsou v intimních vztazích spokojenější (Kashdan & Roberts, 2004). Nejtěsnější souvislost byla zaznamenána se škálou osobního růstu, jejíž obsah se zároveň nejvíce ze všech v jednotlivých studiích použitých metod překrývá se zvídavostí (Kashdan et al., 2009) a dále s otevřeností novým zážitkům.
Konstrukty spjaté s dimenzí přijetí (Embracing)
S dimenzí přijetí (Embracing) se „pojí“ uvědomění a extraverze. Lidé přijímající nejistotu prokazují vyšší sebeuvědomění a vůli být otevření a vnímaví k niterným i externím podnětům, pozitivním, či negativním. Překvapivou by se mohla jevit výrazná spojitost této dimenze k extraverzi – ukazuje se ale, že hlavním znakem extraverze není společenskost nebo přátelskost, ale schopnost vytěžit potěšení a smysluplnost z životních událostí, či zažívat pozitivní emoce navzdory stresu a nejistotě ve vnějším světě (Lucas, Le, & Dyrenforth, 2008; in Kashdan 2009).
3.2.1.2
Absence charakterové přednosti zvídavost
Ch. Peterson (2006a) absenci zvídavosti nazývá pojmem Disinterest, což bychom mohli přeložit jako nezájem, apatii. Opakem zvídavosti a zájmu je nuda (boredom), či náchylnost k pociťování nudy – mezi těmito fenomény a mezi úzkostí a depresí byl vědci prokázán silný vztah. Zvídavost tedy není vztahována pouze k pozitivním projevům a stavům člověka (viz podkapitola výše), ale může být také důležitým faktorem při vývoji psychopatologie. Bylo prokázáno, že jedincova nízká tolerance k nejistotě (tedy především nízké skóre v dimenzi Embracing) je důležitým rizikovým faktorem při vzniku úzkostných poruch (anxiety disorders) (Dugas, Freeston, & Ladouceur, 1997) a naopak že lidé s vysokým skórem zvídavosti projevují úzkosti méně.
53
3.2.2 Další nástroje na měření zvídavosti Kromě testu CEI-II (Kashdan et al., 2009), který popíšu podrobněji ve výzkumné části, se o měření Zvídavosti pokoušelo několik dalších autorů. Podle M. Seligman a Ch. Petersona (2004) jsou dalšími měřícími nástroji například: Spielbergův
State-Trate Curiosity
Inventory
(STCI),
desetipoložkový
dotazník, zjišťující globální zájem a zvědavost (wonder), Sensation-Seeking ScaleForm V (SSS-V) z roku 1978 představil Zuckerman et al. Dotazník se skládá ze 40ti položek zjišťujících vzrušení, hledání dobrodružství, nových zážitků a náchylnost k nudění se. Costa a McCrae uvedli v roce 1992 čtyřiceti osmi položkový dotazník nazvaný Openess to Experience Scale of the NEO-PI-R, zjišťující jedincovu úroveň představivosti, estetického cítění, intelektuální zvídavosti a otevřenosti. Pomocí deseti položek byla Zvídavost dále zkoumána v 240ti položkovém testu VIA-IS (Values in Action Inventory), testu zmíněných autorů Seligmana a Petersona (2004).
3.2.3 Kultivace zvídavosti Jak můžeme podpořit a kultivovat charakterovou přednost zvídavost? M. Seligman s Ch. Petersonem ve své knize Handbook of Character Strengths and Virtues citují F. Cacioppa, který zjistil, že zvídavost se v průběhu života výrazně nemění a ukazuje se jako poměrně stabilní rys (Cacioppo, 1996 in Peterson, Seligman, 2004). P. Silvia (2006) zjistil, že tzv. „stavová“ zvídavost (state curiosity) může být dočasně ovlivňována specifickým prostředím zajišťující např. pocity ohrožení, soutěživost, nesmyslnost. Stále ještě není zodpovězena otázka, zda je zvídavost závislá na inteligenci či kognitivních schopnostech. Výzkumy o důsledcích dlouhodobé pozitivní intervence zatím neexistují, autoři nicméně spekulují nad možností, že podporování Zvídavosti a ušení obecně může fungovat jako adaptivní copingový mechanismus k efektivnějšímu vypořádávání se s emočním a sociálním stresem.
54
3.3 Charakterové přednosti odvahy: vytrvalost, statečnost a souhrnný pojem „kuráž“ „Být odvážný je něco, co se učíme celý život“ tvrdí v úvodu své studie D. L. Finfgeld (1999, p.6). Vytrvalost a statečnost patří spolu s přednostmi vitalita a integrita do ctnosti zvané odvaha. Dle VIA klasifikace (Peterson, Seligman, 2004) je odvaha definována následovně: „Emocionální ctnost, která představuje vůli k dosahování cílů navzdory překážkám, vnitřním či vnějším“. Finfgeld (1999) zdůrazňuje „podmínky“ odvahy, které musí být splněny, aby byl jedinec za odvážného považován – musí plně akceptovat realitu, to znamená uvědomovat si např. nebezpečnost a vážnost situace a nezlehčovat ji. S tím i souvisí druhá podmínka, tj. soudné a bystré řešení vyskytnuvšího se problému, schopnost jednat - odvahu totiž můžeme označit i za most mezi strachem a akcí (Haase, 1985; in Finfgeld, 1999). V nespolední řadě to, v čem vidí Finfgeld nejdůležitější složku odvahy je (volně přeloženo) „snažení se i přes neustálou námahu“ (orig. push beyond ongoing struggles). D. Finfgeld většinu svých výzkumů týkajících se odvahy směřovala na jedince, kteří byli objektivně znevýhodněni, jejími slovy „soustavně čelili ohrožování jejich well-being“ (tamtéž, str. 3). Odvaha v tomto kontextu znamená spíše co jedinci dělají a jsou schopni dělat navzdory jejich objektivnímu znevýhodnění. 6 Odvaha může být projevena různými způsoby – briskním rozhodnutím riskovat svůj život a zachránit druhého člověka z hořícího domu, či svízelným setrváním „v boji“ a námaze směřované ať již ke konkrétnímu cíli, či, jak ve svých výzkumech zjišťovala D. Finfgeld, k běžnému žití. Ačkoliv obojí jednání může jako důsledek zapříčinit negativní prožívání, odvaha podle Finfgeld znamená především dlouhodobou energii a životní sílu (stamina), díky které můžeme čelit přetrvávajícím těžkostem a výzvám.
6
Zjistila například, že aby tito lidé byli odvážní, v jejich každodenním životě se vyskytovaly copingové strategie jako humor, intelektualizování, spiritualita, či angažovanost v odlišných aktivitách. Dalším zjištěním například bylo, že odvaha jedinců se projevuje různorodě vzhledem k jejich věku. Více viz Fifgeld, 1999.
55
Pro měření ctnosti odvaha jsem se rozhodla využít nový nástroj, škálu Grit (Duckworth, 2007), která kromě přednosti integrita pojímá všechny charakterové přednosti pod ctnost odvaha spadající – částečně přednost vitalita, především však vytrvalost a statečnost (Duckworth, 2007). Těmito dvěma charakterovými přednostmi
se
podrobněji
zaobírám
v dalším
textu.
Souhrnně
můžeme
charakteristiky označované termínem Grit (viz dále) volně přeložit českým ekvivalentem, výstižným pojmem kuráž. Podívejme se na tento pojem z významového hlediska. Etymologický slovník (Machek, 1997) uvádí, že slovo má původ ve francouzském courage, což znamená odvaha. Český výraz kuráž oproti odvaze vystihuje i přítomnost energičnosti a vitality jedince, o kterém bychom řekli, že „má kuráž“. Slovník spisovného jazyka českého zmiňuje výrazy smělost, zmužilost, srdnatost, elán, odvaha; důležitá je i behaviorální složka – kurážný čin, připravenost k jednání.
3.3.1 Definice Vytrvalosti a Statečnosti Vytrvalost (Persistance, Perseverance) je popsána M. Seligmanem a Ch. Petersonem (2004) následovně: pracovitost, píle; ukončení toho, co je začato; vytrvání v činnosti navzdory překážkám; radost z dokončení úkolu. Vytrvalost značí také důvěru v sebe sama v situacích, kdy by ji ostatní lidé už ztratili, v situacích psychicky i fyzicky náročných, i když úspěch není nikdy zaručen. Zanechání určité činnosti je samozřejmě v některých případech moudřejší, ale „odměněn bývá většinou ten, kdo vytrvá“. (Peterson, Seligman, 2004, p.228) Vytrvalost bývá vztahována k takovým pojmům a skutečnostem, jako je například snaha, úspěch, ambice. Jinak řečeno, vytrvalost potřebujeme k tomu, abychom docílili toho, co jsme si stanovili. Projeví se ale vytrvalost jen v rámci dosažení vnějšího, viditelného cíle? Jak se liší například (prožívání) stresu u člověka velmi vs. málo vytrvalého?
56
Statečnost (bravery) je autory VIA klasifikace (Seligman, Peterson, 2004, str. 217) popsána jako: udatnost; nebojácnost před hrozbami, výzvami, obtížemi či bolestí; odvaha stát za svým názorem i přes existenci opozice; chovat se podle svého přesvědčení i v případě nepopulárnosti daného přesvědčení; může sem být zahrnuta i fyzická udatnost, ale nemusí. M. Seligman a Ch. Peterson, autoři klasifikace Values in Action, zdůrazňují, že to není nepřítomnost strachu v ohrožujících situacích, ale schopnost „navzdory strachu udělat to, co je potřeba udělat“ (Peterson, Seligman, 2004, p. 199). Patří sem např. čelení smrti či smrtelné nemoci, vykonávání nepopulárních rozhodnutí, za kterými si stojíme, atd. Vždy jde o vlastní dobrovolné rozhodnutí jedince při plném vědomí rizika. Statečnost v sobě implicitně obsahuje i morální, hodnotící složku. Statečné chování bude na rozdíl od pouhého riskantního jako statečné posuzováno v případě, když je výsledek akce chápán osobou i okolím jako morálně hodnotný (Peterson, Seligman, 2004, Rate et al., 2007). Vědci zabývající se statečností zdůrazňují, že není žádný jasný vztah mezi touto charakterovou předností a vzrušením z rizikového chování. Statečnost je jednou z nejoceňovanějších charakterových předností ve všech kulturách. Dovídáme se o ní z mytologie a lidového umění východu a důležitou roli hraje i v západní filosofii od dob Řeků. Někteří autoři předpokládají (Finfgeld, 1999), že schopnost jednat statečně se primárně formuje v dětství, a v průběhu života je dotvářena důležitými život ovlivňujícími událostmi. Mladší lidé jsou také „náchylní“ chovat se statečněji, než lidé staršího věku – co se tedy týče projevů statečnosti, oné viditelné složky, tvrdí D. Finfgeld, že s věkem klesá. Podobně jako u ctnosti odvaha, stejně tak při hledání odpovědi na otázku co je to vlastně Statečnost, narážíme na problém operacionalizace tohoto konstruktu a to především z důvodu dvojakého chápání. Statečnost (a odvaha) je např. ve výše uvedeném kontextu pojímána především jako evidentní akt vůči světu, jehož je
57
jedinec součástí, pozorovatelné a hodnotitelné chování. 7 Statečnost lze ovšem vnímat i jako osobnostní charakteristiku, pomocí které jedinec čelí náročným situacím ve svém životě a pomocí které je zvládá. D. Putman (1997) tuto statečnost nazývá prostě „psychologická statečnost“ a tvrdí, že člověk právě tuto variantu statečnosti potřebuje k psychické stabilitě.
Především o toto pojetí Statečnosti
zajímám ve svém výzkumu.
3.3.2 Kuráž v pojetí A. Duckworth Autoři zabývající se ctností odvaha a jejími charakterovými přednostmi se shodují, že prozatím chybí její dobrá operacionální definice, což platí i pro charakterové přednosti pod ní spadající. Vhodnou operacionální definici považují pro další výzkum za nezbytnou (Rate et al., 2007, Seligman, Peterson, 2004). Podle autorů testu VIA-IS, M. Seligmana a Ch. Petersona (2004) např. dosud ještě neexistuje dobrý test, měřící pouze přednost Statečnost (hlavně její psychologický aspekt). Test VIA-IS (Values in Action Inventory), vytvořený výše zmíněnými, měří jak ctnost odvaha, tak obě charakterové přednosti: vytrvalost i statečnost. V souladu s teorií, použitou v této práci by bylo samozřejmě nejvhodnější použít právě tento test, nicméně to nám i přes snahu bohužel nebylo umožněno. Grit Scale je jedním z mála nástrojů tyto charakterové přednosti měřící. Výraz Grit můžeme do češtiny přeložit jako kuráž, ale také jako statečnost, či vytrvalost, pevnou povahu, či pevný charakter. A. L. Duckworth (2007) ji definuje především jako vytrvalost a vášeň pro déletrvající úkoly a cíle, a snahu dosáhnout jich i přes různé překážky. Podle A. Duckwort je výhodou kurážných osob s vysokým skóre na škále Grit přítomnost staminy, jakási životní energie a síly, která jim umožní vytrvat tam, kde to ostatní již vzdají (přítomnost staminy může odkazovat k charakterové přednosti Vitalita). Termín
Grit,
pro
který v této
studii
využívám
český výraz
kuráž,
operacionalizovala Angela Lee Duckworth (University of Pennsylvania) pomocí 7
Je ovšem nutné stanovit rozdíl mezi statečností jako třeba i jediným činem a statečností jako dispozicíc, charakterovým rysem.
58
dvojdimenzionálního desetipoložkového dotazníku Grit Scale, který je tvořený dimenzemi nazvanými Pevnost zájmů (Consistence of Interests) a Houževnatost, výdrž, či vytrvalost ve snažení (Perseverance of Effort)( Duckworth et al., 2007). V roce 2009 vytvořila tzv. Short Grit Scale, kde byl počet položek snížen na osm. Definice kuráže obsahuje aspekty vytrvalosti, tak, jak jí popisují Seligman a Peterson (2004) a zároveň i toho, co D. Putnam nazývá Psychologickou statečností – vnitřní odhodlaností se nevzdat, vytrvat i navzdory strachu a nepřízni (Putman, 1997) Užití škály kuráže jsem vybrala jako nejvhodnější variantu vzhledem k výše použité teorii a tedy tomu, jak chápu a ve výzkumu používám charakterové přednosti vytrvalost a statečnost. Duckworth (2007) se zaobírá otázkou, čím to je, že někteří lidé toho vykonají a dokážou více než jiní, ačkoliv jsou stejně inteligentní. Odpověď hledá v síle charakterových rysů reprezentovaných pomocí kuráže, která se podle ní týká především odvahy a odhodlání plnění vysokých ambicí, a síly k překonávání různých dlouhotrvajících překážek navzdory neúspěchu, nepřízni osudu, či nepohodlí, tedy i vytrvalosti a do jisté míry odolnosti. Ukázalo se, že s věkem kuráž roste, dále například že vzdělanější dospělí skórují na škále kuráž (Grit Scale) výše, než jejich méně vzdělaní vrstevníci.
3.3.3
Psychologické konstrukty pojící se s kuráží
D. Finfgeld (1999) uvádí, že odvážní (courageous) lidé, resp. lidé, kteří jednají ve svém životě odvážně, sami sebe popisují jako absolutně odlišné osoby než v době, kdy odvahu ve svém životě nevyužívali. Cítí se být šťastnějšími, žijícími naplno a méně se dle svých slov obávají budoucích rizik, je u nich znatelná vysoká osobní integrita. Svůj život hodnotí jako šťastný, jsou vitální a celkově prospívají. Situace, ve kterých by ostatní pociťovali slabost a inklinovali k depresivním pocitům, umí odvážní lidé využít k vlastnímu prospěchu. Kurážní lidé očekávají, že jejich houževnatost bude odměněna přesně takovým výsledkem, pro jaký vytrvali – to znamená, že ačkoliv situace je nejistá, do budoucnosti hledí optimisticky a s nadějí. Charakterová přednost Vytrvalost se 59
významně pojí s vnitřním locus of control (Weiss, Sherman, 1973, in Seligman, Peterson, 2004) a s optimismem (Peterson, 2000), Locke (1997, in Seligman, Peterson, 2004) poukazuje na self-efficacy, které činí jedince vytrvalejším a umožňuje přesvědčení, že jedinec v úkolu či v hledání řešení v nesnázi uspěje. Dále se nabízí spojitost s explanačním stylem (optimistickým vs. pesimistickým) – Ch. Peterson a M. Seligman (1984) se domnívají, že právě explanační styl jedince predikuje, jak se zachová tváří v tvář negativním událostem. Lidé s pesimistickým explanačním
stylem,
příčinou
pocitů
spojovaných
s konceptem
naučené
bezmocnosti (learned helplessness, Seligman, 1991b) budou mít větší problémy s vytrváním a dosažení stanovených cílů než lidé, kteří špatným událostem nepřikládají tolik stability a spojují si je s globálnějšími příčinami. Dalším konstruktem spojovaným s vysokou vytrvalostí je sebeocenění (self-esteem) – čím vyšší je jedincovo sebeocenění, tím se ukazuje jako vytrvalejší. M. Seligman a Ch. Peterson uvádí pojmy, korelující s charakterovou předností statečnost. Jsou jimi například: interní locus of control (Shepela et al.,1999), selfefficacy a sebedůvěra (Finfgeld, 1999),
schopnost odložit okamžité uspokojení
(Goldberg, Simon, 1982), a také nižší stupeň vzrušivosti ve stresu (O´Connor, Hallam, Rachman, 1985). Pokračují tolerancí nejednoznačnosti a nejistoty, schopností ohodnotit riskantnost různých situací. Výsledky projevu Statečnosti v chování mohou být oceňovány, ale stejně tak mohou být i nebezpečné. Mezi následky především statečného chování mohou patřit i deprese, úzkost, pocity samoty a nemohoucnosti. V literatuře bohužel nejsou zmiňovány výzkumy týkající se vztahu ctnosti Odvaha se zajímavým konstruktem resilience (nezdolnosti). Hartl a Hartlová (2000) definují resilienci jako nezdolnost, houževnatost a souhrn faktorů, které člověku pomáhají přežít v nepříznivých podmínkách. J. Křivohlavý (2004, str. 168) ještě připojuje pružnost, nezlomnost, schopnost „nedat se“ vzdor všemu. Domnívám se, že konstrukt resilience má svoji podstatou blízko k zmíněné psychologické statečnosti.
3.3.4 Absence charakterových předností odvahy 60
V souladu s hypotézami Ch. Petersona o vztahu charakterových předností a duševního onemocnění (Peterson, 2006b) se domnívám, že absence těchto charakterových předností, obecně předností ctnosti odvaha, se projeví jako náchylnost k psychické nestabilitě, negativnímu prožívání a k duševnímu onemocnění, především takového typu jako jsou poruchy nálady. Ch. Petreson jako absenci statečnosti uvádí vystrašenost a v důsledku toho nekompetentnost, jako opozitum zbabělost. Absence Vytrvalosti je lenivost, opozitum bezmocnost, nesamostatnost, bezradnost (helplessness). Přesně tyto vlastnosti jsou, jak tvrdí M. Seligman, naučitelné, a mohou vyústit v tzv. learned helplessness (Seligman, 1991), naučenou bezmocnost, která je viděna jako jedna z příčin deprese.
3.3.5 Další nástroje měření odvahy Seligmans Petersonem (2004) uvádí další nástroje na měření předností ctnosti Odvaha. Pro charakterovou přednost Vytrvalosti to jsou například: Persistence Subscale of the State Self-Control Scale (Twenge, 2001), či tzv. Adult Inventory of Procrastination (McCown and Johnson, 1989). Nástroje pro měření ctnosti odvaha jsou např. Interview of Courage (Szagun and Schable, 1997), Narrative response (Szagun, 1992), či Case study (C. Goldberg and Simon, 1982). Výzkumníci prozatím vždy dávali v otázce měření Odvahy přednost kvalitativním metodám (viz např. Finfgeld, 1999).
3.3.6 Kultivace ctnosti odvaha Ctnosti jsou obecně pokládány za příliš abstraktní na to, aby byly přímo kultivovatelné a ovlivnitelné. K těmto intervencím mají posloužit charakterové přednosti, které dané ctnosti tvoří, a které jsou již „hmatatelnější“, resp. přímo pozorovatelné a lépe měřitelné (Peterson, Seligman, 2004; Slezáčková in Blatný a kol., 2010).
61
Ve starém Řecku odborníci tzv. aréte, tedy ctnosti a odvahu, učili mládež prostřednictvím starověkých mýtů. Domnívali se, že právě mýty leží v základech veškeré morálky a dobrého charakteru (May, 2007). Tomáš Akvinský tvrdil, že statečnost nelze podporovat a pěstovat přímo, ale zprostředkovaně, například pozorováním druhých - statečných. Oproti tomu D. Finfgeld (1999) se domnívá, že jedinec se odvaze učí přímo a navíc pouze v situacích, kdy vnímá nebezpečí. Jungiánská tradice se domnívá, že lze u lidí podporovat statečnost skrze práci s archetypy, Adler navrhuje následování konceptu „encouragement“ (povzbuzování, podporování) oproti tzv. „zastrašování“, které podle něj tvoří základ pro mnoho psychických problémů a je destruktivní silou v interpersonálních vztazích (Adler, 1999). Pojetí Adlera, tedy statečnosti jako vnitřní stability a jistoty sebou samým, je podle mě nejvíce blízké tomu, co v souladu s D. Putmanem chápu jako psychologickou statečnost. M. Seligman s Ch. Petersonem (shrnutí in Seligman, Peterson, 2004) navrhují podporu odvahy a jejích charakterových předností specifickým procvičováním (podrobněji viz Tayyab Rashid na webových stránkách: www.viacharacter.org) během něhož se odvaha upevní jako morální konstrukt. Dále doporučují „učení příkladem/nápodobou“ a podporování rozvíjení jedincových postojů ke světu, především jeho sebedůvěry a naděje (Peterson, Seligman, 2004; Finfgeld, 1999).
62
4 Harm Avoidance
4.1 Cloningerova psychobiologická teorie osobnosti V polovině osmdesátých let 20. století vytvořil americký profesor psychiatrie C.R. Cloniger teorii osobnosti, která se nyní označuje jako psychobiologická, případně pouze jako biologická. Ve snaze vytvořit teorii, použitelnou jak pro klinickou, tak pro zdravou osobnost, popsal vícedimenzionální model osobnosti. Jednotlivé dimenze temperamentu a charakteru, operacionalizované v testu TCI (Temperament and Character Inventory), pak umožňují posoudit odlišnosti jednotlivých lidí (Preiss, 2000c). Model je označován jako sedmidimenzionální, přičemž temperament tvoří čtyři a charakter tři dimenze (původní model z roku 1987 byl pouze třídimenzionální a týkal se jen temperamentu). Cloninger označuje osobnost za komplexní stupňovitý systém, skládající se z různých psychobiologických dimenzí temperamentu a charakteru (Praško a kol., 2003). Tyto tradiční termíny označují převážně vrozené versus získané vlastnosti osobnosti a jsou na sobě podle Cloningera relativně nezávislé. Podle Cloningera (1994) jsou normální osobnostní rysy dobře popsatelné čtyřmi vrozenými dimenzemi, které označuje za temperamentové. Tyto čtyři dimenze jsou nezávislé jedna na druhé a můžeme je vysledovat už v dětství – jsou dědičné, vývojově stálé, neovlivnitelné sociokulturními zkušenostmi. Temperament zahrnuje vrozené automatické reakce na různé emocionální podněty, určuje i zvyky a nálady a souvisí také s nevědomím učením. Lokalizace byla Cloningerem určena především do limbického systému a striata (Praško a kol., 2003). Cloningerův první model osobnosti z roku 1987 zahrnoval pouze tři primární dimenze temperamentu (NS, Vyhledávání nového, HA, Vyhýbání se poškození a RD, Závislost na odměně), které se však pro posuzování odlišnosti a povahových rozdílů jedinců prokázaly jako nedostačující. Model byl tedy obohacen o čtvrtý nezávislý rozměr – Vytrvalost (Persistence).
63
Až na dimenzi Harm Avoidance (Vyhýbání se poškození, dále jen HA), a Novelty Seeking (Vyhledávání nového, dále jen NS), prokazují faktory vysokou stabilitu a reliabilitu, nezávislou na náladě vyšetřované osoby. U těchto dvou dimenzí se ukazuje, že jejich hladina může kolísat -
v dimenzi HA např. u
depresivních osob (Cloninger, 1987, Cloninger et al., 1992, etc.), v dimenzi Vyhledávání nového může přechodně vzrůst u hypomanických pacientů s bipolární afektivní poruchou (Kuchařová, 2005). Podle Cloningera je výsledná osobnost člověka výsledkem kombinace temperamentových a charakterových dimenzí.
4.1.1 Temperament a jeho dimenze Cloninger definuje temperamentové dimenze jako individuální rozdíly v reakci na novost, odměnu, nebezpečí, nebo trest. Jednotlivé dimenze jsou v mozku reprezentovány systémy pro aktivaci, závislost, stálost a behaviorální inhibici chování jako odpovědi na podněty zvenčí (Preiss, 2000c). Podle Cloningera (Cloninger et al., 1993) jsou tyto odpovědi zcela automatické a prekonceptuální. Vznik temperamentu je spojován s mechanismem jednoduchého asociativního učení, které je založené spíše na nevědomých vjemech. Toto evolučně staré procedurální učení pak zapříčiňuje individuální odchylky v základní emocionalitě jedince (Praško et al., 2003). Celikel (Celikel et al., 2009) uvádí, že ve vzorku pacientů s depresí mezi sebou jednotlivé temperamentové dimenze statisticky významně korelují (HA negativně koreluje s dimenzi SD (Self Directedness), pozitivně s dimenzí ST (Self Transcendence). Že spolu jednotlivé subdimenze korelují bylo prokázáno i u české populace (Kuchařová, 2005).
4.1.1.1
Temperamentové dimenze
Vyhledávání nového (orig. novelty seeking – NS, behaviorální aktivační systém)
64
Jedná se o dědičnou základnu pro aktivitu jako je explorace, iniciace chování; usměrňuje reakci na novou situaci. Základna se týká i impulzivního řešení problémů a prudkých změn afektivity (Preiss a kol., 2000a). Vysoký skór se vysvětluje jako vzrušivost, explorativnost, zvědavost, impulzivita, netolerance k monotonii; nízký skór jako rezervovanost, přemýšlivost, systematičnost, pomalé tempo. Výsledky studií ukazují, že Novelty seeeking pozitivně koreluje např. s agresivitou a kriminalitou, alkoholismem (typ. č. 2) a extraverzí. Výsledkem zajímavé studie je fakt, že vysoké NS v dětství spolu s nízkým HA a nízkým RD predikuje adolescentní antisociální chování a pozdější kriminalitu, nebo alkoholovou a drogovou závislost (Praško a kol., 2003).
Závislost na odměně (orig. Reward dependence, RD, behaviorální dependentní systém) Závislost na odměně, neboli Reward dependence, lze chápat jako základnu pro „sociální klíče“, pro sociálně citlivé chování. Projevem může být intenzivní reakce na odměňující podněty a podpora chování, které je spojeno s odměnou. Vysoký skór v této dimenzi může být interpretován jako citlivost (senzitivita), oddanost, závislost a sociabilita, nízký skór jako necitlivost, pragmatičnost, tvrdost a studenost. Výsledky výzkumů prokazují souvislost s měřítky sociální uzavřenosti (Praško a kol., 2003).
Vytrvalost (orig. perzistence, PS, „výdrž“) Dimenze, která odkazuje na odolnost a vytrvalost oproti unavitelnosti a frustraci. Vysoký skór značí ambiciózní a cílově zaměřené lidi, kteří frustraci chápou jako výzvu a úspěšně odolávají únavě. Nesnadno se vzdávají. Vysoké skóre může odkazovat na tendenci těchto lidí nechat se pohltit prací, či stanovování si příliš vysokých, až nereálných cílů. Nízké skóre naopak značí nedbalost, lenost, lhostejnost, zpomalování tempa a snadné vzdávání se i pří nízké frustraci (např. 65
únavě, překážkách, kritice). Lidé s nízkým perzistence snadno přistupují na kompromis, jsou spokojeny s tím, co dosáhly a vyšší cíle si nekladou (Praško a kol., 2003). Poslední dimenzí je Harm Avoidance, které bude věnována následující kapitola. Na
základě
skórů
temperamentových
dimenzí
popisuje
Cloninger
8
temperamentových typů (Preiss, pracovní překlad). Obr 2. : Osm temperamentových typů (cit. dle Marek Preiss, 2000c)
4.1.2 Harm Avoidance Poslední ze čtyř temperamentových dimenzí je tzv. Harm Avoidance, neboli Vyhýbání se nebezpečí. HA je označováno za BIS, behaviorální inhibiční systém. V následujícím textu je používán originální název v anglickém jazyce. Mezi klinickými psychology, kteří Cloningerův test využívají, se tento anglicismus stal běžným, a český ekvivalent se používá spíše pro komunikaci s klientem při podávání zpětné vazby. Tohoto úzu jsem se rozhodla držet. Podle Marka Preisse z Psychiatrického Centra Praha (Preiss a kol.,2000a) je HA: „…základna útlumu nebo změny v chování, projevující se jako pesimistické obavy v anticipaci budoucích problémů, pasivně vyhýbavé chování, snadná unavitelnost. Jde o vrozenou tendenci intenzivně reagovat na známky nepříjemného. Vysoký skór v dimenzi se interpretuje jako opatrnost, pochybnost, pasivita, tenze, nejistota nebo pesimizmus. Nízký skór jako uvolněnost, odvaha, optimizmus a dynamičnost.“ 66
Tento multifasetový temperamentový rys vyššího řádu se skládá čtyř „nižších“ rysů 8: anticipační pesimismus vs. uvolněný optimismus (HA1), obavy z neurčitého (HA2) plachost před neznámými lidmi (HA3) a unavitelnost vs. energičnost (HA4).
4.1.2.1
Subdimenze Harm Avoidance
Pro interní účely Psychiatrického Centra Praha vytvořil Marek Preiss pracovní překlad dimenzí a subdimenzí TCI-r (Preiss, 2000c). Cloninger rozdělil Harm Avoidance na tyto fasety, popisující vzorce chování osob s vysokým a nízkým skóre. Obavy z nadcházejícího a pesimismus vs. Nepotlačovaný optimismus (HA1) Lidé s vysokým skóre v této subdimenzi tendují převážně ke dvěma stylům chování. Za prvé vykazují výrazný pesimismus a obávají se budoucnosti (strach, očekávání vlastního selhání, úrazu apod.). To se může projevit jak v objektivně riskantních situacích, tak v situacích zcela každodenních a neškodných, i přes stálou podporu jedince. Za druhé tito lidé těžce prožívají a srovnávají se situacemi, v nichž byli například ztrapněni. Osoby s nízkým skóre v HA1 jsou oproti tomu pozitivní optimisté, kteří se projevují beztrestně, sebevědomě, uvedení do rozpaků je nerozhází a lehce se s podobnými situacemi vyrovnávají. Strach z nejistoty (HA2)
Osoby skórující v této subdimenzi vysoko se projevují jako neschopné tolerovat a vyrovnávat se s nejistotou ani s okolnostmi, které by se mohly vyvinout v nebezpečné. Nerady riskují a pouští se do nových, a tedy nejistých situací, kde se cítí napjatě, nejistě. Preferují již vyzkoušený styl, jsou spíše pasivní.
8
Pro přesnost uvedu názvy subdimenzí ostatních temperamentových dimenzí: Vyhledávání nového (Novelty Seeking) z NS1: Vzrušení z průzkumu vs. stoická strnulost; NS2: Impulsivita vs. reflexe; NS3: Výstřednost vs. odstup; NS4: Neukázněnost vs. usměrnění. Závislost na odměně (Reward Dependence) z RD1: Sentimentalita vs. citový chlad; RD2: Náklonnost vs. netečnost, RD3: Závislost vs. nezávislost. Vytrvalost (Persistence): PS1: Snaživost, PS2: Pracovitost; PS3: Ambicióznost vs. Podceňování se, PS4: Perfekcionismus vs. Pragmatičnost.
67
Lidé s nízkým skóre jsou oproti tomu sebevědomí, jistí si sami sebou v nových situacích či postavení, které může pro ostatní být neoblíbené, nebo riskantní, na změny, které přinášejí nové situace, si velmi rychle zvykají. Preferují riskantní aktivitu (např. rychlou jízdu) před tichostí a klidem. Nesmělost vůči cizím lidem (HA3) Lidé skórující vysoko v této dimenzi se projevují plaše a nesměle. Důvěřují si a dobře se cítí pouze s lidmi, které velmi dobře znají, na novou společnost si zvykají pomalu a interakci s neznámými lidmi se snaží vyhnout. Obávají se, že nebudou druhými akceptováni. Jejich iniciativa je strachem z neznámých lidí a situací rychle potlačena. Lidé s nízkým skóre v této subdimenzi se naopak zdají být smělými, ve společnosti působí výrazně; nemají problém projevit se před ostatními a zapojit se do sociálních aktivit. Únava vs. Životní energie Osoby s vysokými hodnotami působí jako lidé „bez šťávy“, unaveněji, než většina ostatních. Jsou i lehčeji unavitelní a potřebují viditelně více odpočinku během dne, u lehkých onemocnění se zotavují pomaleji a např. na vyrovnání se stresem potřebují taktéž více času. Osoby s nízkými hodnotami působí naopak energicky a nabitě, odpočívat tolik nepotřebují a zdají se neunavitelní. Věci neshledávají jako vysilující a obtížné, z nemocí i stresu se zotavují velmi rychle. V tabulce č. 2 uvádím zjednodušený popis člověka skórujícího v jednotlivých subdimenzích Harm Avoidance vysoko/nízko. Popisy jsou převzaty od M. Preisse (2000). Tab. 1: Člověk s vysokým/nízkým skóre v Harm Avoidance (Podle:Preiss 2000c)
Harm Avoidance (vyhýbání se poš kození) HA1: anticipační pe simismus HA2: oba vy z neznámého HA3: plachost HA4: unavitelnost
Vysoký skór pesimistický ustrašený stydlivý snadno unavitelný
Nízký skór opt imistický odvážný otevřený energický 68
4.1.2.2
HA jako měřítko subjektivní hladiny depresivity
Skóre Harm Avoidance můžeme přirovnat k tomu, co kliničtí psychologové nazývají osobní depresivitou, nebo „subjektivní hladinou depresivity“. (Preiss, 2010, osobní sdělení) TCI na rozdíl od jiných testů, jako je například rozšířený BDI-II (Beckova sebeposuzovací škála depresivity, revidovaná verze z roku 1996) neměří depresivitu jako stav, ale jako něco stabilnějšího a trvalejšího charakteru, tedy jako rys osobnosti. Pojem depresivita chápu jako rysovou charakteristiku stabilní v čase (jak dokládá například studie Sund, Larsson & Wichstrom, (2001, in Dalajka, Širůček, 2010) charakteristickou kromě jiného tendencí k častým depresivním náladám. Výzkumy věnující se depresivitě opakovaně potvrzují stabilitu tohoto fenoménu (např. Holsen, Kraft, Vittersø, 2000). Termín depresivita na rozdíl od pojmu deprese neodkazuje k patologické rovině, tzn. kvantitativní i kvalitativní změně; je rysem běžné populace, který velice úzce souvisí s tím, co Bagley (1980) nazval „general psychoneurosis“ – tento termín má odkazovat ke skutečnosti, podle níž symptomatika depresivní a anxiozní složky je u běžné populace úzce spojena (Dalajka, Širůček, 2010). (při užití pouze sebehodnotících škál nelze tyto dvě složky účelně odlišit). Popis
depresivity se v důležitých bodech (časová
stabilita, negativní afektivita, pesimismus a jiné) shoduje s klinickým obrazem člověka s vysokým skóre v dimenzi Harm Avoidance a s konstrukty, se kterými byla prokázána významná korelace (viz níže) Vysoká míra depresivity (depressiveness)
měřená
pomocí dotazníku
Freiburg
Personality
Inventory
(Fahrenberg, Selg, Hampel, 1970) se ukázala jako premorbidní osobnostní faktor deprese (Angst&Clayton, 1986; in Dalajka, Širůček, 2010). O podobném vztahu s depresí se uvažuje i v případě Harm Avoidance (viz níže). Ve své práci chápu termín depresivita podobně, jako jej užívají ve své studii Dalajka a Širůček (2010,str.5):
69
…depresivita není v tomto textu podávána v distinkci norma versus patologie, ale jako osobnostní rys úzce související též s anxietou, respektive negativní afektivitou. Na podkladě literatury a po konzultaci se zkušenými klinickými psychology se domnívám, že dimenze HA měří právě to, co výše zmínění autoři označují jako depresivitu, konkrétně individuální osobní hladinu depresivity.
4.1.2.3
Vztah Harm Avoidance a deprese
V úvodu své studie o vztahu testu TCI a deprese Celikel (Celikel et al., 2009, str.556) píše: „Mezi osobností člověka a depresí existuje komplikovaný vztah – osobnost může být pod vlivem depresivní epizody modifikována; a osobnost může ovlivňovat klinický obraz depresivní epizody; a, krom toho, depresivní osobnost může být považována jako podtyp depresivního onemocnění.“ Rysy osobnosti nemusí pouze ovlivnit to, zda jedinec bude či nebude depresivní, ale například i to, že pokud depresivní bude, jak se onemocnění projeví. Harm Avoidance odkazuje dle definice Cloningera na stálý rys osobnosti. Znamená to určitý facon d´etre konkrétního člověka, jeho způsob vnímání světa, či například řešení různých životních situací, při nichž se především snaží vyhnout poškození ze strany svého okolí. Prokázalo se, že jedinci trpící depresí mají oproti zdravé populaci statisticky významně vyšší skóre v dimenzi Harm Avoidance (např. Simová, Preiss a kol., 2004; Hansenne et al., 1999). Výsledky Simové, Preisse a kol. (2004) ukazují, že skóre v HA je klinicky významně vyšší u psychiatrických pacientů s různými diagnózami - prokázalo se tedy, že HA má klinicky praktickou diskriminační schopnost vzhledem k běžné, resp. nepsychiatrické populaci (Cloninger, 1994, Simová, Preiss a kol., 2004). V jiných studiích (Cloninger, Skvaric, Przybeck, 1993, Kuchařová, 2005, Celikel et al., 2009) byla potvrzena hypotéza o kladné korelaci HA a Beckovy sebeposuzovací škály depresivity a HA a Hamiltonovy škála deprese.
70
Harm Avoidance, dimenze spíše dědičná, než ovlivnitelná vnějším prostředím, pozitivně koreluje s depresí, s úzkostí, úzkostnými poruchami, poruchami nálady, s ostychem a Eysenckovým neuroticizmem, introverzí, a nízkou dobrodružností (Eysenckova venturesomeness), či psychologickým distresem (Preiss, 2000a). Vědci zajímající se o souvislost HA a deprese diskutují nad nejistou kauzalitou těchto dvou proměnných. Někteří odborníci uvádějí, že nadměrné zdůraznění tohoto rysu pravděpodobně vyústí v rozvoj úzkostné, nebo depresivní poruchy (J. Hučín, 2002, Preiss, 2000a), oproti tomu např. jiná studie, zabývající se prediktivní silou HA u zdravé populace japonských studentů hypotézu nepotvrzuje a studii uzavírá domněnkou, že spíše než by byla deprese výsledkem vysoké HA, je HA výsledkem deprese (Naito et al., 2000). Poslední uvedená hypotéza souhlasí s tvrzením, že dimenze HA je závislá na momentálním duševním rozpoložení člověka (Naito et al., 2000; Hansenne et al., 1999). Nejnovější výzkumy ukazují, že HA můžeme chápat v původním Cloningerově smyslu jako relativně stabilní část osobnosti, která určuje náš pohled na svět a naše prožívání, a která je zároveň „state dependent“, tedy do určité míry ovlivňována i „náladou“ respondenta, resp. afektem, extrémním prožíváním ve smyslu plus nebo minus (např. akutní fáze deprese či bipolární afektivní poruchy (Kuchařová, 2005). V čase se potom tato dimenze ukazuje jako relativně stabilní (ovlivnitelná extrémy), jak pro zdravou, tak pro psychiatrickou populaci. U lidí trpících depresí zůstává stabilně vyšší během léčby i po jejím ukončení (Preiss, 2000b, Celikel et al, 2009, Chien a Dunner, 1996.).
4.1.3 Charakterové dimenze Charakter je podle Cloningera (1993) relativně nezávislým na temperamentu. Ačkoliv jsou tyto dvě struktury chápány jako nezávislé, dochází mezi nimi k interakci, resp. k vzájemnému podmiňování. …vývoj osobnosti je viděn jako opakování procesu, ve kterém dědičné temperamentové faktory zprvu dávají podnět k pojmovému učení self-konceptu, který následně mění významnost a význačnost vnímaného podnětu, na nějž jedinec odpovídá. (Kuchařová, 2005) 71
Chápat charakter můžeme podle Cloningera jakožto různé self-koncepty (pojmy, významy Já a sebe). Naše nevědomé automatické odpovědi při spuštění a průběhu chování jsou tedy nejdříve determinovány temepramentovými faktory, ale, jak uvádí Cloninger, mohou být pozměněny právě charakterem (konceptem naší identity), resp. tím, jak podnět, který chování iniciuje, ohodnotíme. Charakter je především formován prostředím a ovlivněn sociokulturním učením (Preiss, 2000c) geneticky je vázán jen nepatrně. Zralý člověk se v pojetí Cloningera (Praško, 2003, p. 87): „…spoléhá sám na sebe, je spolupracující a někdy sebepřesahující.“ Tři dimenze tvořící charakter (obsahující intelektové a emocionální hledisko, a hranice „Já“, odvíjející se od třech poloh vývoje self-konceptů) jsou: Sebeovládání (orig. self-directedness, SD, „sebezaměření“) Determinanta
s výrazným
klinickým
významem
–
např.
s velkou
pravděpodobností nízký skór určuje přítomnost poruchy osobnosti. Podle Cloningera (1993) se charakter vztahuje k volním složkám osobnosti, což je zřetelně vidět právě v charakterové složce Self-directedness. Jde o schopnost jedince se ovládat, kontrolovat a adaptovat se. Vysoký skór odkazuje na člověka zralého, výkonného, pořádného, s dobrým sebehodnocením, jenž je schopen přijmout svoje klady i zápory. Nízký skór naopak označuje osobnost nezralou, s nízkým sebehodnocením, závislou, nejistou si svou identitou, či zaměřením. Spolupráce (orig. cooperativeness, CO, „schopnost spolupracovat“) Dimenze, která odkazuje na pojetí sebe sama jako nedílné součásti společnosti. Vysoký skór této dimenze označuje lidi, kteří jsou citliví, sociálně obratní a tolerantní, pomáhající. Nízký skór označuje osobnosti pomstychtivé, necitlivé, bez zájmu o druhé; bývají druhými popisováni jako lidé zlí a nepřátelští. Sebetranscendence (orig. self-transcendence, ST, „sebepřesah“) „Já“ jako součást vesmíru – osoby s vysokým skórem jsou trpělivé, duchovní, „naplněné“, pokorné, oproti tomu osoby s nízkým skórem bývají pyšné, netrpělivé,
72
netvořivé, neoceňující ani duchovno, ani umění, jsou materialisticky zaměřené, jsou vysoce racionální a objektivní. Podle skóre v charakterových dimenzích Cloninger definuje tzv. Charakterové typy (melancholický, schizotypní, závislý, autokratický, organizovaný, fanatický a cyklotymní). U všech typů, kde není extrémně vysoký skór v SD, existuje zvýšené riziko pro depresi a mánii. Detailnější popis (např. Cloninger, 1994, Preiss, 2000b) s klinickými souvislostmi by byl jistě velmi zajímavý, nicméně přesahuje rámec této práce. Obrázek 3: Osm charakterových typů (Preiss, 2000c)
4.2 Dědičnost vs. ovlivnitelnost osobnosti
4.2.1 Nurture vs. nature Je naše osobnost determinována biologickými dispozicemi? Anebo se vyvíjí pouze a jedině vlivem svého prostředí? Diskurs na toto téma, Francisem Galtonem nazvaný nurture vs. nuture, je ve filosofii a později vědě přítomen již několik staletí. Mezi teorie hledající pravdu někde uprostřed těmito dvěma extrémy můžeme zařadit i Cloningerovu teorii osobnosti – osobnost chápe jako několika stupňový systém, přičemž základní stupně jsou dva: biologicky podmíněný temperament, 73
kterému odpovídají určité mozkové struktury, a především prostředím formovaný charakter.
4.2.2 Temperament a jeho ovlivnitelnost Názory na stálost temperamentu jsou různé, ačkoliv silný vliv dědičnosti není popírán (Nakonečný, 2003). Cloninger (1993) temperamentové dimenze charakterizuje jako dědičné biologicky podmíněné a vývojově stálé, tedy neovlivnitelné prostředím, ve kterém se osobnost utváří. Podle Allporta tvoří temperament spolu s inteligencí jakýsi surový materiál, z kterého se vytváří osobnost. Chápe jej jako pevný základ, na němž se může dále stavět. (in Hall, Lindzey, 2002). Vlivem dědičnosti na temperament se zabýval i Merlin (1964). Kromě dědičnosti poukazoval také na vliv zkušeností, např. systematického výcviku, na „…neuropsychické vlastnosti, dokonce i na morfologické zvláštnosti nervových elementů, zejména synapsí, jejichž morfologická struktura určuje průběh nervové činnosti“ (Merlin, 1964; in Nakonečný, 2003). Eysenck (Eysenck, 1960) potvrzuje primární vliv dědičnosti na temperament, což potvrdily především výzkumy dvojčat, žijících v odlišných podmínkách, nicméně zároveň podle něj platí tvrzení, že důležitou roli má ontogeneze. Model A. Eliasze (in Nakonečný, 2003), nazvaný Transkakční model temperamentu
(1981),
poukazuje
na
souvislosti
působení
fyziologických
mechanismů temperamentu, prostředí a rysů osobnosti. Tvrdí, že: „…vzájemné relace mezi elementy (osobnosti) mají vliv na stav celku, ale současně celek má vliv na stav elementů a na vztahy mezi nimi“ (Nakonečný, 2003, p. 88) V podstatě tak potvrzuje Cloningerovu domněnku, že temperament a charakter jsou nezávislými entitami, které ovšem fungují společně (viz výše). Nakonečný (2003) uvádí, že temperament není v tomto smyslu určován rigidním dědičným naprogramováním, ale je to pouze „relativně stálý element osobnosti“. S dalšími osobnostními prvky pak tvoří síť, jejíž struktura se mění podle změny
74
vztahů mezi nimi – změní-li se element, změní se i jeho relace k ostatním elementům. M. Blatný (Baltný a kol., 2010) v kapitole věnovaná temperamentu shrnuje, že temperamentové vlastnosti jsou jen velmi málo ovlivnitelné, a to jak výchovou, tak například vůlí. Dále Blatný cituje K. Balcara (1983), který se domnívá, že temperament neovlivníme, nicméně se s ním můžeme naučit zacházet. Oproti tomu například A. Thomas a S. Chess ve své teorii temperamentu, v rámci které předložili koncepci „goodness of fit“ (M. Blatný používá volný, výstižný překlad blahodárnost
vhodné
konstelace)
sice
předpokládají
biologický
základ
temperamentu, který je však může být vlivem prostředí měněn (např. Chess, Thomas, 1991; in Blatný a kol., 2010). Temperament zmínění autoři spíše chápou především jako styl chování. Můžeme tedy shrnout, že podle většiny výše zmíněných autorů je biologická podmíněnost zásadní, či že genetické faktory určují jakési hranice, v nichž může být temperament variabilní, ale jaký obraz konkrétně temperament nabude, není čistě biologickou záležitostí. Struktura temperamentového typu není vytvořena naráz, ale během vývoje jedince „uzrává“ – čím je tedy člověk mladší, tím ovlivnitelnější temperament u něho je (Merlin, 1964; in Nakonečný 2003). Nakonečný (2003) doplňuje, že na temperament mohou mít s konečnou platností vliv „afektogenní zkušenosti“ a „výcvik“, resp. systematický výchova. Otázka změnitelnosti temperamentu, resp. některých jeho dimenzí, není pro tuto práci klíčovou, nicméně stává se důležitou při potenciálním převedení výsledků této práce do praxe (tedy zjištění existence vztahu mezi proměnnými či naopak, a úvahami nad významem takového vztahu - především pokud budeme pokládat temperament jako strukturu, jenž významně ovlivňuje osobnost a tím i možnou psychopatologii). Více se o této možnosti zmíním v části věnované diskusi.
75
4.2.3 Optimismus jako pozitivní rys osobnosti Předchozí kapitolu jsem věnovala otázce možnosti změny temperamentu. Je entita, téměř všemi psychology osobnosti považována za biologicky danou, ovlivnitelná? A ovlivnitelná právě tím, co řadíme pod pojem charakter? Optimismus je v Psychologickém slovníku popsán následovně: Kladné hodnocení světa a víra v lepší budoucnost; spolu s pesimismem protichůdné životní postoje dané konstitučně, dotvořené výchovou a často posilované životní zkušeností. (Hartl, Hartlová, 2000); Charles S. Carver (2002) zastánce názoru, že optimismus je vrozenou osobnostní dispozicí,
píše
v úvodu
svého
článku
Dispoziční
optimismus
(Carver,
http://cancercontrol.cancer.gov/brp/constructs/dispositional_optimism/index.html, 15. 10. 2010) že tato dispozice (spolu s dispozicí polaritní, tzn. s pesimismem) vyjadřuje lidské očekávání vzhledem k budoucnosti. Oba koncepty jsou podle něj pevně provázány s lidovou moudrostí i s vědeckými psychologickými konstrukty (např. motivací, či emocemi). Lidé optimističtí jsou při konfrontaci s nesnází popisování oproti pesimistům jako více vytrvalí, rozhodní a odvážní, lépe zvládají nepřízeň osudu a neštěstí obecně - optimismus je důležitým aspektem zvládání náročných životních situací (Dosedlová; in Blatný, Dosedlová a kol, 2005). Optimisté, protože očekávají pozitivní výsledek událostí, zažívají i více pozitivních pocitů než pesimisté, kteří naopak tendují k pocitům anxiózním a depresivním. Zatímco Optimismus se významně pojí s wellbeingem, Pesimismus se naopak silně vztahuje ke konstruktu neuroticismu (Smith et al., 1989, in Carver). Tvrzení, že optimismus je geneticky ovlivněná charakteristika, zastává například již jmenovaný C.S. Carver, který spolu s M. S. Scheierem vytvořili výše zmíněný koncept tzv. dispozičního optimismu (2002), čímž rozumí všeobecný předpoklad, že události se budou vyvíjet v kladném slova smyslu (Slezáčková, 2009). Pro měření tohoto rysu sestrojili test LOT (Life Orientation Test Scheier, Carver, 1985.) a zkrácenou novou verzi LOT-R, měřící jedincova očekávání vzhledem k budoucnosti (Carver, website).
76
Mezi
autory,
kteří
vnímají
optimismus
jako
získanou
osobnostní
charakteristiku, se řadí například Ch. Peterson a T. Steen (2002). Domnívají se, že optimismus slouží především jako tzv. explanační styl (orig. explanatory style), pomocí kterého si vysvětlujeme naše osobní zkušenosti, ať již negativní, nebo pozitivní (Carver). Seligman (1991) uvedl v povědomí termín naučený optimismus (orig. learned optimism), při jehož definování vycházející taktéž ze svého konstruktu naučené bezmocnosti (orig. learned helplesness, 1968) 9. Seligman se domnívá, že explanační styl je tvárný a lze jej terapeuticky ovlivňovat – je podle něj možné změnit pesimistický explanační styl na styl optimistický. Programy zabývající se změnou explanačního stylu jsou využívány např. při práci s dětmi ve snaze předejít rozvoji depresivní symptomatiky v dospělosti (Slezáčková, 2009). Konstrukt optimismu jsem vybrala záměrně. Představuje jeden z důležitých aspektů vnímání a projevů osobnosti s nízkou hodnotou v dimenzi HA, zatímco polarita k optimismu, pesimismus, vystihuje člověka s vysokou hodnotou v dimenzi HA, tedy osobu kromě jiného s tendencí vyhýbání se poškození, nejistotou a pesimismem. Může být tak dobrým příkladem toho, kdy je relativně stabilní rys osobnosti (např. optimismus, a tedy důležitý aspekt nízkého skóre v HA) popisován některými autory jako vrozený, a druhými jako sice stabilní rys a vrozené nastavení, který je ale „přeučitelný“, resp. můžeme učením docílit jeho změny, či dokonce opozita (Seligman, 1991).
9
O kterém se někteří psychologové domnívají, že je jedním z podkladů pro depresi (Hartl, 2002)
77
5 Shrnutí teoretické části
V teoretické části jsem se zabývala vymezením základních pojmů: krátce psychologií
osobnosti
jakožto
zastřešujícího
pojmu,
podrobněji
pozitivní
psychologií a tématy pod ní spadající: charakterovými přednostmi a ctnostmi, zvídavostí, ctností odvaha a detailněji pak vytrvalostí a statečností. Nastínila jsem Cloningerovou
psychobiologickou
teorií
osobnosti
a
z ní
především
temperamentovou dimenzí Harm Avoidance. Cílem teoretické části je popsat teoretická východiska studie a připravit tak logický základ pro výzkumnou část, v níž jsou testovány stanovené hypotézy. V teoretické práci jsme se v první části seznámili s konceptem charakterových předností, které tvoří jedno z důležitých témat současné pozitivní psychologie. Podívali jsme se blížeji na zařazení tohoto konceptu pod psychologii osobnosti, dále na to, co je to vlastně charakter a „dobrý charakter“ i jak jej měřit. Snažili jsme se přiblížit koncepci VIA klasifikace, charakterových předností i ctností tak, jak je vidí nejnovější výzkumy, dále jejich souvislost s prožíváním jedince. Členění teoretické práci bylo uzpůsobeno výzkumnému záměru – zahrnula jsem krátkou kapitolu o vztahu pozitivní psychologie s psychologií klinickou, v které jsem uvedla možnosti chápání duševního onemocnění ve vztahu k charakterovým přednostem. V části druhé jsem se podrobněji zaobírala popisem konkrétních vybraných charakterových předností a ctností a možnostmi, jak je můžeme měřit. Kapitola nás seznamuje s ostatními konstrukty, se kterými mají zvídavost, ctnost odvaha a charakterové přednosti pod ní spadající, vytrvalost a statečnost, souvislost. Osvětluji termín kuráž, který jsem se rozhodla použít pro konzistentnější chápání ctnosti odvaha vzhledem k nástroji, kterým ji měřím, ke škále Grit. Ve třetí části přibližuji Cloningerovu psychobiologickou teorii osobnosti, jeho pojetí temperamentu a charakteru. Podrobněji se zaměřuji na dimenzi Harm Avoidance a její vztah k depresivitě (subjektivní hladině depresivity), depresi a psychopatologii. Dále se zajímám o změnitelnost temperamentu a pohledy různých teoretiků.
78
V následující výzkumné části přecházím k ověření stanovených hypotéz o vztahu subjektivní depresivity s konkrétními charakterovými přednostmi a ctnostmi.
79
III.
EMPIRICKÁ ČÁST
6 Cíl výzkumu
Cílem studie je zjištění těsnosti vztahu mezi temperamentovou dimenzí Harm Avoidance, charakterovou předností zvídavost a vybraných předností ctnosti odvaha (vytrvalost, statečnost a částečně i vitalita). Studie je zamýšlena jako empirické navázání na úvahy předních zastánců pozitivní psychologie a charakterových předností a tvůrců VIA klasifikace, M. Seligmana a především Ch. Petersona, o zatím empiricky nepodložené provázanosti charakterových předností (resp. charakteru) a psychopatologie. Ch. Peterson (2006a) hovoří o duševních nemocech, které nazývá více psychologické (o tzv. „nemocech charakteru“) a nemocech spíše biologicky podmíněných, které jsou doménou psychiatrie.
Právě s těmito „onemocněními
charakteru“ spojuje Peterson přítomnost charakterových předností (a jejich využívání) vs. jejich absenci (Peterson, 2006a, 2006b). Charakterové přednosti jsou popisovány jako relativně stálé rysy osobnosti, které spolu s ctnostmi tvoří důležitou součást charakteru člověka. Na celkovém obrazu charakteru se tedy projeví jak přítomnost a využívání konkrétních charakterových předností, tak jejich absence. Jaké mohou být dimenze uvažovaného vztahu mezi charakterovými přednostmi a duševním onemocněním 10? Charakterová přednost může u jedince úplně chybět a v jeho realitě se nijak neprojevovat, to je zmiňovaný stav absence. V souladu s mými úvahami to pak znamená, že např. člověk, který nevyužívá statečnost, či „psychologickou statečnost“, bude světu a jeho nárokům odolávat mnohem obtížněji, než člověk touto předností disponující. Výsledek tohoto „nezvládnutí“ či stresu se pak může projevit v jeho prožívání, či duševní (ne)pohodě. Další dimenzí je tzv. „buffering“, při němž může daná charakterová přednost, pokud jí jedince disponuje, působit jako nárazník a dopad negativních událostí mírnit (a tak Je důležité podotknout, že ve své studii se nezajímám o duševní onemocnění, „abnormalitu“, ale o duševní nastavení, které má k abnormalitě velmi blízko; lidé s duševním onemocněním, konkrétně s poruchami nálad, toto nastavení většinově sdílejí. 10
80
například bránit přechodu v duševní onemocnění). Rozvíjením charakterových předností a jejich „přijímáním za své“ měníme sebe a svou vnitřní realitu, i své vztahování se ke světu. Například to, že jsme zvídaví, znamená kromě nadšení pro nové zkušenosti a vědomosti také to, co obsahuje dimenze přijetí (Embracing) – vůli přijmout něco nového, nejistého i s možností negativních pocitů jako důsledku zvídavosti. Schopnost riziko podstoupit a s důsledky se vyrovnat naši osobnost logicky posiluje a nepřímo tak může bránit rozvinutí psychopatologie, či přispívat k osobní pohodě (well-beingu). Depresivita jako běžný rys populace je měřena pomocí testu TCI-r, respektive pomocí facet jedné jeho subdimenze, Harm Avoidance (Vyhýbání se poškození) 11. Vysoké skóre v Harm Avoidance, kterým, jak je v teoretické části vysvětleno, míním hladinu subjektivní depresivity, je spojované s psychopatologií, především s poruchami nálad. Na toto téma bylo provedeno nespočetně vědeckých studií v zahraničí (např. Naito et al., 2000, Celikel, 2009), i v ČR (Preiss, Španiel, 2000b). Jak bude uvedeno dále ve výzkumné části, přepokládám nepřímou úměru mezi proměnnými – konkrétně charakterovou předností zvídavost (měřené pomocí testu CEI-II), kuráží (měřené pomocí Grit Scale), která odpovídá charakterovým přednostem, které jsou ve VIA klasifikaci řazeny pod ctnost Odvaha, a subjektivní depresivitou (měřené pomocí Harm Avoidance). Jaké mám důvody k takovým úvahám? K hypotéze o kovarianci jmenovaných proměnných mě přivedly především úvahy o prožívání člověka s vysokou mírou subjektivní depresivity, potažmo s vysokým skóre Harm Avoidnace. R. Cloningerem je popsán jako pesimistický, obávající se budoucnosti a nových věcí, pasivní, či stále v tenzi. Je takový člověk vnitřně statečný? Je například v konfrontaci s problémem či stresem (či ohrožovaný duševním onemocněním) vytrvalý, a houževnatý v jeho překonávání? Nevzdá se hned? A zdali je takový člověk zvídavý? Zbude mu mezi strachováním se o vlastní podstatu uvnitř ohrožujícího světa i čas na zájem o nové věci kolem něj? Má
11
Temperamentové dimenze odkazují na stále prvky osobnosti, některými autory popisovány jako neměnné biologické podmíněnosti organismu k inhibujícím/aktivizačním odpovědím, jinými (Merlin, Thomas and Chess) jako sice relativně stálé, ale vstupující do interakce (s charakterem, podněty z okolí), a tím se měnící.
81
kapacitu se pouštět do nejistot, „obejmout“ tyto nejistoty tak, jak to měří dimenze přijetí (Embracing) v testu CEI-II? Na všechny uvedené otázky jsem si sama předběžně odpověděla, že spíše nikoli, a pokusila jsem se získat empiricky podpořenou odpověď prostřednictvím této studie. Prozatím nebyly určeny charakterové přednosti, které souvisí s duševní „nepohodou“. Peterson (2006b) hledá spojnice mezi absencí konkrétní charakterové přednosti (či více CS) a konkrétním duševním onemocněním. Existuje takový vztah mezi zvídavostí a depresivitou, či mezi kuráží - odvahou a depresivitou? Předkládaný výzkum je koncipován jako korelační studie. Za cíl korelačních studií není pokládáno zjištění kauzality mezi proměnnými, zde vybranými charakterovými přednostmi a náchylností k duševnímu onemocnění/depresivitě, ale zjištění těsnosti jejich společného výskytu, či kovariance, společného kolísání hodnot (Kerlinger, 1972). Zjištěné míry korelace mohou sloužit například k predikci, nebo jako podklad pro další studie, zabývající se právě již kauzalitou. Ve studii jsem využila aktuálních metod, které se zabývají charakterovými přednostmi a jsou využívané v právě probíhajícím výzkumu osobní pohody (více např. na stránkách Centra pozitivní psychologie v ČR: http://www.pozitivnipsychologie.cz/,
či
na
odkazu
http://www.wellbeingstudy.com/index.html).
Konkrétně se jedná o metodu Todda Kashdana CEI-II, Curiosity and Exploration Inventory zjišťující zvídavost, dále pak dotazník Grit Scale – škálu kuráže Angely Duckworth (http://www.sas.upenn.edu/~duckwort/) a pro stanovení subjektivní míry depresivity stále hojně využívaný a aktualizovaný osobnostní dotazník TCI-r Roberta C. Cloningera.
82
7 Výzkumné hypotézy
Hlavní hypotéza č. 1: mezi temperamentovou dimenzí Harm Avoidance a charakterovou předností Zvídavost existuje statisticky významný negativní vztah. Hypotéza č. 2: mezi temperamentovou dimenzí Harm Avoidance a Kuráží existuje statisticky významný negativní vztah. Vedlejší hypotézy: •
Mezi charakterovou předností zvídavost a subdimenzí HA2 (strach z nejistoty) existuje statisticky významný negativní vztah.
•
Mezi dimenzí Přijetí (obejmutí nejistoty, Embracing) a dimenzí Harm Avoidance existuje statisticky významný negativní vztah.
•
Mezi charakterovou předností zvídavost a HA4 (únava vs. životní energie) existuje statisticky významný negativní vztah.
•
Mezi dimenzí houževnatost (Perseverance of Effort) a subdimenzí HA4 (únava vs. životní energie) existuje statisticky významný negativní vztah.
83
8 Metodologické postupy a metody
8.1 Výzkumný soubor Výzkumný soubor tvoří celkem 97 respondentů, z toho 40 mužů (41,2%) a 57 žen (58,8%). Průměrný věk respondentů je 32,2 let, z toho průměrný věk žen 32,1 a průměrný věk mužů 32,4 let. Pro větší přehlednost jsem respondenty rozdělila do čtyř věkových kategorií. Tab. 2: Věkové kategorie výzkumného vzorku Věkové kategorie Frekvence 18 - 25 let 26 - 35 let 36 - 45 let 46 - 61 let
29 43 8 17
% 29,9 44,3 8,2 17,5
Nejvyšší počet respondentů spadal, jak je z tabulky patrno, do kategorie číslo 3 (26-35 let).
V tomto věkovém rozmezí se výzkumu účastnilo celkem 43 osob
(44,3%). Pravděpodobným důvodem takové převahy je způsob sběru dat, který probíhal online a šířil se především po sociální síti Facebook. Co se týče vzdělanostního rozložení respondentů, více než polovina (56,7%) měla ukončené vysokoškolské vzdělání, tří nebo pětileté. 13,4 % respondentů bylo studenty VŠ nebo VOŠ, pouze 5 probandů měli nižší vzdělání než středoškolské s maturitou (5,1%). V části věnované rodinnému stavu nejvíce respondentů uvedlo, že jsou svobodní (37,1%). Ženatých nebo vdaných bylo 25,8 %, v dlouhodobém partnerském svazku 32%. Pouze 5,2 % bylo rozvedených. Parametry výzkumného souboru, především určitá věková a vzdělanostní nevyváženost vzhledem k obecné populaci, je jedním z faktorů limitujících možnosti zobecnění závěrů. 84
Tab. 3: Popisné charakteristiky výzkumného vzorku Pohlaví
frekvence
%
47 50
41,2% 58,8%
Rodinný s tav
frekvence
%
Svobodný/á Ženatý/vdaná V dlouhodobém vztahu (přes rok) Rozvedený/á
36 25 31 5
37,1% 25,8% 32,0% 5,2%
Vzdělanos t respondentů
frekvence
%
1 1 3 18 13 6 55
1,0% 1,0% 3,1% 18,6% 13,4% 6,2% 56,7%
muži ženy
ZŠ Studující SŠ SŠ vyučení SŠ maturita Studující VOŠ/VŠ VOŠ VŠ
8.2
Metoda sběru dat
Sběr dat proběhl v průběhu září a října 2010, pomocí on-line uveřejněných dotazníků. Probandi na speciálně vytvořené webové stránce vyplnili čtyři samostatné dotazníky: Demografické údaje, zjišťující proměnné pohlaví, věk, vzdělání, zaměstnání a rodinný stav; dotazník CEI-II (Curiosity and Exploration Inventory), dotazník Grit Scale a jako poslední test TCI-r (Temperament and Character Inventory). Samotnému sběru dat předcházel informující úvodní dopis (viz přílohy) s vysvětlením účelu výzkumu a zaručením anonymity probandů. Probandi byli informováni o použití získaných dat ke zpracování diplomové práce a k potenciálním výzkumům v budoucnosti. Jako motivace k vyplnění testů, které trvalo průměrně 25 minut, jim byl přislíben osobnostní profil vyhotovený z testu TCI-r. Místo jména a příjmení požadovaného v testu TCI-r měli zadávat anonymní identifikátor, shodný pro všechny testy. Do kolonky určené pro rodné číslo dle instrukcí zadávali náhodně vybraná čísla. Informovaný souhlas potvrdili kliknutím na „pokračovat“ – poté byl umožněn přístup k testům. 85
Dotazník byl umístěn po dobu zhruba jednoho měsíce jako veřejná událost na sociální síti Facebook. První oslovení probandi byli mými známými, dotazník se následně šířil snowballovou metodou jak pomocí facebooku, tak emailovým a ústním doporučením. Limity sběru dat a výzkumného vzorku
Nejdůležitějším limitem při sběru dat pomocí internetu je samotný fakt, že probandi, kteří dotazník vyplňují, musí mít na internet přístup a být alespoň minimálně schopní zacházet s počítačem. Výhodou naopak zůstává, že probandi mohou dotazník vyplnit kdykoliv uznají za vhodné a nemusí za tímto účelem nikam docházet. Dalším limitem je zvolená webová stránka, kde byla možnost o participaci na výzkumu uveřejněna. Touto stránkou byla hojně využívaná internetová sociální síť facebook. Na facebooku byla vytvořena “veřejná událost“, to znamená, že přístup k vlastní webové stránce dotazníku byl umožněn komukoliv, nejen mým „přátelům“. Zároveň byli potenciální probandi žádáni, aby dotazník šířili dále, nejen formou facebooku, ale například přes email, či slovně/osobně. Respondenti tedy nemuseli být aktivními uživateli facebooku. Z aktuálních statistik sítě facebook vyplývá, že Česká Republika je na desátém místě mezi zeměmi, kde se facebook nejrychleji šíří. Celkový počet uživatelů facebooku je v ČR 2 839 320, z celkové populace je to tedy 27, 83% a z populace užívající
internet
dokonce
42,
statistics/czech-republic, 28.10.2010).
5%
(http://www.facebakers.com/facebook-
Server věnovaný statistikám facebooku
bohužel neuvádí průměrný věk uživatelů. Spodní věková hranice je dovršení 15ti let věku, nicméně uváděná data narození uživatelů nejsou ověřována a nemusí odpovídat skutečnosti. Jmenovaných limitů jsem si samozřejmě vědoma a proto ani není výzkumný vzorek pokládán za reflektující parametry populace ČR. Jasným příkladem je vzdělanost české populace a daleko vyšší vzdělanost výzkumného vzorku (test se nejprve šířil mezi mými přáteli, kteří jsou z větší části ze stejné socioekonomické vrstvy, a to především vysokoškolsky vzdělaní), nebo percentuelně převažující
86
respondenti ve věku 26-35 let, z nichž 26letých, tedy v mém věku, je celkem 17,1% probandů). Výhodou mého výzkumného vzorku naopak je široký záběr v profesní oblasti, který se pohybuje od vyučených jedinců přes nevyprofilované studující po lékaře, architekty, lesní inženýry, konstruktéry, právníky, či sociální pracovníky. Domnívám, že tento styl sběru dat je již nyní běžným a v budoucnu bude stále více oblíbeným. Například standardizace testu VIA-IS proběhla pomocí internetu, a to především prostřednictvím stránek viacharacter.org a authentichappiness.com Martina Seligmana. Na stránkách viacharacter.org se můžeme dočíst, že test byl nyní vyplněn více než 1, 3 miliony lidmi. Je nabíledni uvažovat nad tím, jaký „druh“ lidí podobné stránky využívá, kteří lidé se o výzkumu dozvědí a kteří mají zájem zjistit svůj profil charakterových předností. Jsou to jen lidé z pomáhajících profesí? Jen z některé vzdělanostní, či socioekonomické skupiny? Proto není samozřejmě takový vzorek perfektním vzorkem USA, či jakékoliv jiné populace ve světě, ale jak se Peterson domnívá (2006b), bude se pravděpodobně ideálnímu reprezentativnímu vzorku podobat stejně a snad i více, než toho byly schopny docílit jiné psychologické výzkumy (které kromě jiného přináší psychologii přízvisko vědy o „krysách a studentech psychologie“ (Disman, 2002).
8.3 Použité metody Nezávislé sdružení CPPC (Centrum Pozitivní Psychologie v ČR) k 1. červnu 2010 zpřístupnilo možnost podílet se na mezinárodním výzkumu osobní pohody (International Well-being Study), organizovaným novozélandským pozitivním psychologem Dr. Aaronem Jardenem. CPPC pod vedením doktorky Aleny Slezáčkové v rámci spolupráce s Dr. Jardenem umožnilo díky překladu do češtiny participaci respondentů i z České Republiky. Dvě z metod, zahrnutých do výzkumu pohody, jsem využila ve svém výzkumu. Jedná se o metodu CEI-II a Grit Scale.
CEI-II (Curiosity and Exploration Inventory)
Test CEI-II jsem zvolila pro měření charakterové přednosti Zvídavost. 87
CEI-II vznikl jako druhá verze přepracováním metody CEI (Kashdan, Rose, & Fincham, 2004). Autoři zaznamenali zájem o fenomén Zvídavosti a snažili se nejen přesněji definovat samotný pojem, ale i ho operacionalizovat. V roce 2004 vytvořili tzv. CEI – Curiosity and Exploration Inventory, sedmipoložkový dotazník s možností odpovědi na sedmibodové Likertově škále. Limity CEI se snažili překročit při tvorbě druhé, rozšířené verze – CEI-II. Jejich cílem bylo vymyslet krátký, a přitom psychometricky platný nástroj na měření individuálních rozdílů obsáhlé dimenze zvídavosti, který pojme celou šíři jejího konstruktu. CEI-II je deseti položkový dvoudimenzionální dotazník. Jednu subškálu tvoří tzv. Rozpínání (Stretching, 5 položek), značící motivaci k vyhledávání znalostí a nových zkušeností; druhou subškálu pak Přijetí (Embracing, doslova obejmutí, 5 položek), neboli vůle přijmout něco nového, nejistého, nepředvídatelného (Keshadan et al., 2009). Pro odpovědi byl opět zvolen Likertovský formát (velmi málo nebo vůbec, málo, středně, celkem dost, velice přesně). Při tvorbě položek se autoři snažili vyhnout chybám tvůrců předchozích dotazníků – domnívají se, že pro měření Zvídavosti je praktičtější, pokud se položky netýkají konkrétní oblasti lidského života (jako např. školy, práce, volného času), neboť do takové podoby mohou být vždy v případě potřeby převedeny. Např. „touha po novém“ a „radost z nejistoty“ se ukázala u respondentů mnohem nižší, pokud se položky netýkaly právě konkrétních životních oblastí. Druhá verze CEI byla obohacena především o druhou dimenzi (Embracing), v níž autoři pojímají Zvídavost i jako schopnost čelit něčemu novému a nejistému a mít z takové činnosti potěšení (Keshdan et al., 2009). Dvě určené výše zmíněné dimenze, Rozpínání a Přijetí, se překrývají s pojmem Zvídavosti, jak ho popisují různí teoretikové (např. Spielberger & Starr, 1994; in Kashadan et al., 2009). Tito teoretikové shledávají schopnost vypořádat se s úzkostí, vyvolanou konfrontací neznámou a nejistou situací pro zvídavost za důležitou, nicméně většina měřících nástrojů dimenzi Přijetí opomíjí. Byla prokázána dostatečná vnitřní reliabilita (cronbachovo alfa = 0,86) škály kuráže. 88
Nejsilnější vztah se ukázal s otevřeností novým zážitkům (r= 0,51) a s osobnostním růstem (r=0,49). Ukázala se negativní korelace mezi zvídavostí a emocionálními poruchami, jako jsou například depresivní symptomy (r= - 0, 26) a úzkost (r= - 0, 17). Pomocí IRT (Item Response Theory analysis) bylo zjištěno, že nejvíce diskriminujícími položkami testu jsou položky číslo 4, 5 a 7, nejméně naopak diskriminují položky 1 a 6.
GRIT Scale
Grit Scale vytvořila v roce 2007 Angela Lee Duckworth (University of Pennsylvania). Původně se jednalo o sedmnáctipoložkový dotazník, z nějž pak bylo faktorovou analýzou vybráno 12 položek, měřících Grit. Škála Grit je dvojdimenzionálním dotazníkem, skládající se ze subškály nazvané Pevnost zájmů (Consistency of Interest) a Houževnatost (Perseverance of Effort). Výraz Grit, jak se můžeme dočíst již v teoretické části v kapitole věnované konkrétním charakterovým přednostem, může být přeložen jako statečnost, kuráž, či vytrvalost, ale také jako pevná povaha, pevný charakter, či elán. A. L. Duckworth (2007) ji definuje především jako vytrvalost a vášeň pro déletrvající úkoly a cíle, a snahu dosáhnout jich i přes různé – vnitřní, či vnější, překážky. Termín Grit je také spojován s ambiciózností 12. Ukázalo se, že škála Grit je vysoce vnitřně stabilní (cronbachova alfa = 0,85). Jednotlivé subškály taktéž prokázaly vnitřní stabilitu (Pevnost zájmů = 0,84, Houževnatost = 0,78). Taktéž se ukázalo, že dohromady mají obě škály vyšší prediktivní validitu než jednotlivě. Grit podle výsledků výzkumu vysoce korelovala se svědomitostí (r = 0, 77), s neuroticismem (r = - 0,38), ochotou (r = 0, 24), extroverzí (r = 0, 22) a otevřeností (r = 0, 14).
12
A. L. Duckworth se snažila vymezit např. od klasického need for acheivement, svědomitosti, či sebekontroly. Poukazuje na odlišnost od konstruktu need for acheivement – respondenti vysoce skórující v škále kuráže vykazují na rozdíl od jedinců skórujících vysoko v NfA vyšší vytrvalost k dosažení cílů i přes absenci pozitivní zpětné vazby.
89
TCI-r
Dotazník TCI (Character and Temperament Inventory) je v klinické praxi používán především v rámci diagnostiky poruch osobnosti a poruch nálad, ačkoliv není přímo spojený s DSM (diagnostický a statistický manuál duševních nemocí), ani s jeho evropskou verzí MKN (mezinárodní klasifikací nemocí). Klinickými psychology je oblíben, a to především díky malé průhlednosti pro probanda (Preiss a kol., 2000b). Existuje celkem sedm verzí TCI, které od sebe odlišuje například počet položek, nebo věkové omezení. Nejnovější a nejpoužívanější verzí je TCI-r, kterou jsem se po domluvě s doc. Markem Preissem z Psychiatrického Centra Praha rozhodla použít pro účely studie (záměrem bylo najít nástroj, který měří subjektivní depresivitu jednotlivce jako stabilní rys osobnosti). Všechny typy dotazníku TCI vychází z původního „TPQ“, The Temperament Personality Questionnaire, který byl Cloningerem vyvinut v souladu s původní teorií trojdimenzionálního modelu temperamentu (Cloninger, 1986, cit. dle Preiss, pracovní překlad). Po zjištění, že „neměří osobnostní charakteristiky související s akceptací sebe sama, ostatních jedinců a přírody jako univerza, všehomíra“ (Kuchařová, 2005, str. 34), byl přetvořen v v TCI, Temperament a Character Inventory (Cloninger, 1994). TCI-r je sebepopisující/sebeposuzující nástroj, skládající se ze 240-ti položek, z nichž 5 testuje validitu. Proband na 5-ti bodové Likertově (ano, spíše ano, nevím/něco mezi, spíše ne, ne) škále označuje, do jaké míry souhlasí s předloženými tvrzeními.
Složen je, jak již bylo popsané v části věnující se
Cloningerově Psychobiologické teorii osobnosti, ze čtyř temperamentových a třech charakterových dimenzí, a ty dále z několika subdimenzí. Test TCI-r lze administrovat tužka-papír a vyhodnocovat pomocí počítače, případně využít přímo počítačovou verzi. V ČR dotazník TCI-r přeložili a validizovali, stejně jako původní TPQ, J. Kožený a L. Tišanská v roce 1998 (např. TCI-r; Kožený, Tišanská, 1998), či M. Preiss v Psychiatrickém Centru Praha (Preiss a kol., 2000b). Ačkoliv pro záměr své studie využívám pouze dimenzi Harm Avoidance, rozhodla jsem se respondentům administrovat celý osobnostní dotazník. Facety 90
náležící Harm Avoidance tak nejsou vytrženy z kontextu a zachovávají si svou výpovědní hodnotu, dotazník zůstává pro respondenta neprůhledným, a navíc mohou data z celkového dotazníku posloužit pro další výzkumné účely.
8.4
Statistické zpracování – analýza dat
Pro vyhodnocení dat byl použit program SPSS 19.0. Ve studii byly použity nové metody, doposud nestandardizované na českou populaci, proto je vhodné u těchto testů (CEI-II a
Grit Scale) ověřit vnitřní
reliabilitu (pomocí Cronbachova alfa). Cronbachovo alfa pro dotazník CEI-II (0,81), stejně jako pro škálu kuráže (0,80) potvrdilo vnitřní reliabilitu obou testů. Hodnoty Cronbachova alfa pro jednotlivé subškály testu CEI-II jsou znázorněny v tabulce 4. Tab. 4: Hodnoty Cronbachova alfa pro subdimenze dotazníku CEI-II. Subškála Přijetí Rozpínání
Cronbachovo alfa 0,75 0,68
Tab. 5: Hodnoty Cronbachova alfa pro škálu kuráže (Grit Scale) Subškála Pevnost zájmů Houževnatost
Cronbachovo alfa 0,76 0,79
Jako kritickou hladinu Cronbachova alfa jsem stanovila 0,75 (Urbánek, 2002). Z hlediska vnitřní konzistence se ukázala jako neuspokojivá subškála Rozpínání, která dosáhla hodnoty 0,68; zbylé subškály se pohybovaly poměrně blízko stanovené kritické hodnoty.
91
Během statistického zpracování dat jsem použila především deskriptivní statistiky, tabulky četností a parametrické i neparametrické korelační matice (v souladu s normalitou rozložení). Dále jsem použila nástroje deskriptivní statistiky, tabulky četností pro zjištění minimálních
a
maximálních
naměřených
hodnot,
průměrných
hodnot
a
směrodatných odchylek. Pro zjištění vztahu mezi výsledky testů a proměnnými věk, pohlaví a vzdělání byla použita korelační analýza (Spearmanův a Pearsonův korelační koeficient) a testování hypotéz o středních hodnotách za užití t-testů. Korelační analýza pro ověření hypotéz byla použita v souladu s jejími předpoklady: linearity a normálního rozložení. Pomocí bodového grafu (scatteru) jsem ověřovala lineární závislost proměnných. Tak jsem se ujistila, že se jedná o homogenní vzorek populace, a že výzkumný vzorek neobsahuje žádné subpopulace. Jak uvádí Hendl (2004), Pearsonův korelační koeficient je pro korelační analýzu vhodný, pokud spolu korelujeme dvě proměnné s normálním rozložením, jejichž vztah je přibližně lineární. Pokud jedna z proměnných normální rozložení nesplňuje, jako vhodnější se jeví Spearmanův korelační koeficient, tedy neparametrická podoba.
„Sílu vztahu X a Y měříme
pomocí Spearmanova korelačního koeficientu, pokud nemůžeme předpokládat linearitu očekávaného vztahu, nebo normální rozdělení proměnných X a Y“ (Hendl, 2004; str. 257). Spearmanův koeficient je schopen zachytit monotónní vztahy (tedy ne pouze lineární, ale obecně rostoucí, nebo klesající) a je taktéž rezistentní vůči odlehlým hodnotám (Hendl, 2004). Ve většině případů jsem pro korelaci proměnných použila Pearsonův korelační koeficient. Jeho vhodnost byla prověřena pomocí bodového grafu a histogramu. Popisné statistiky jednotlivých proměnných: Harm Avoidance
Průměrná hodnota skóre v dimenzi Harm Avoidance výzkumného vzorku je 94, 92. (v souboru české populace, na kterém byl test TCI-r standardizován je to 96,0; Kuchařová, 2005). Medián je 93,0, modus 73,0. 92
Tab. 6: Popisné statistiky dimenze Harm Avoidance
Harm Avoidance HA1 HA2 HA3 HA4
Střední hodnota
Směrodatná odchylka
Medián
Modus
Minimum
Maximum
94,92 29,88 22,93 20,98 21,13
19,34 5,95 5,71 6,55 4,91
93,00 29,00 22,00 20,00 21,00
73 27 22 16 25
50,00 17,00 7,00 8,00 10,00
137,00 43,00 35,00 35,00 32,00
Signifikantní rozdíl se prokázal (na hladině významnosti ˂ 0,05) p mezi průměrným skóre mužů a žen – výsledek Harm Avoidance je tedy závislý na pohlaví respondenta. Průměrné skóre v HA u mužů bylo 87,85, u žen 99,89. Kuchařová (2005) ve své studii cílené na zjištění parametrů populace ČR jako střední hodnotu u mužů udává 94,71 a u žen 97,81). Mezi skóre v Harm Avoidance a věkem ani mezi skóre v Harm Avoidance a dosaženým vzděláním se statisticky významný vztah neprokázal. V následujícím krabicovém grafu jsou znázorněny rozdíly ve skórech mužů a žen v dimenzi Harm Avoidance. Graf 1.: Rozdíl průměrného skóru mezi muži a ženami v dimenzi Harm Avoidance
93
CEI-II
Průměrná hodnota skóre v testu CEI-II byla 3,09. Medián byl 3,10. Nejčastějším výsledným skóre (Modus) bylo 2,80. Tab. 7: Popisné statistiky testu CEI-II
CEI-II Přijetí Rozpínání
Střední hodnota
Směrodatná odchylka
Medián
Modus
Minimum
Maximum
3,09 2,63 3,56
0,64 0,79 0,66
3,10 2,60 3,60
2,80 2,20 3,20
1,60 1,20 1,80
4,50 4,60 4,80
Jako statisticky významná (p ˂ 0,05) se ukázala závislost skóre CEI-II a věku (r = 0,209); konkrétně se ukázalo, že s věkem zvídavost klesá. Souvislost s pohlavím respondentů a se vzděláním se neprokázala jako signifikantní.
Grit Scale
Průměrná hodnota skóre na škále kuráže byla 3,40, medián 3,50. Nejčastějším výsledným skóre (modus) bylo 3,17. Tab. 8: Popisné statistiky Grit Scale (škála kuráže)
Grit Pevnost zájmů Houževnatost
Střední hodnota
Směrodatná odchylka
Medián
Modus
Minimum
Maximum
3,40 3,67 3,14
0,62 0,75 0,78
3,50 3,83 3,00
3,17 3,67 2,67
1,67 1,83 1,50
4,67 4,83 14,00
Závislost skóre v Grit na pohlaví se ukázala jako statisticky nevýznamná, stejně jako vztah s věkem respondentů. Statisticky významný (p˂ 0,05) se ukázal pouze vztah Grit a vzdělání (r = 0,246) – s vyšším vzděláním respondenta stoupá i skóre v Grit. Jak je dále uvedeno v diskusi v limitech výzkumu, je nutné podotknout, že výzkumný vzorek byl z hlediska vzdělanosti poměrně homogenní – více než polovina respondentů měla ukončené vysokoškolské vzdělání, proto lze o obecné tendenci této závislosti spíše hypoteticky uvažovat, než ji chápat jako průkaznou.
94
9 Testování hypotéz: výsledky a interpretace
V této části analýzy dat se budu věnovat ověřování hypotéz o vztazích mezi jednotlivými proměnnými. Pro tento účel byla použita korelační analýza. Pro zjištění vztahu mezi Harm Avoidance a zvídavosti byl použit Pearsonův korelační koeficient, pro testování druhé hypotézy vztahu Harm Avoidance a kuráže Spearmanův korelační koeficient. Při posuzování síly vztahu mezi škálami bylo využito Hendelovy (2004, str. 246) klasifikace míry korelace. Tab. 9: Klasifikace míry korelace. Síla korelace: r malá střední velká
0,1 - 0,3 0,3 - 0,7 0,7 - 1,0
Hypotéza č. 1: vztah Harm Avoidance a zvídavosti Pro zjištění vztahu mezi temperamentovou dimenzí Harm Avoidance a Zvídavostí (skóre v Harm Avoidance, skóre v testu CEI-II) byla použita korelační analýza za použití Pearsonova korelačního koeficientu. Mezi těmito konstrukty byl zjištěn statisticky významný středně silný vztah (r = - 0,53 ; p ˂ 0,01). Nulová hypotéza: Mezi temperamentovou dimenzí Harm Avoidance a charakterovou předností Zvídavost není statisticky významný negativní vztah byla vyvrácena. Lidé s vyšším skóre v dimenzi Harm Avoidance dosahují nižšího skóre v CEI-II, jsou méně zvídaví, a naopak. V tabulce 10 je zobrazena korelační matice proměnných Harm Avoidance a CEI-II včetně subškál.
95
Tab. 10: Korelační matice skórů Harm Avoidance a CEI-II
Harm Avoidance HA1 HA2 HA3 HA4
CEI-II -0,53 -0,44 -0,52 -0,38 -0,46
Přijetí -0,64 -0,48 -0,65 -0,53 -0,47
Rozpínání -0,28 -0,28 -0,24 -0,11 -0,32
Červeně jsou vyznačeny statisticky významné korelace (na p<0,05), červeně tučně statisticky významné korelace (na p<0,01) S rostoucím skóre v Harm Avoidance klesá u jedince naměřené skóre v testu CEI-II; lidé s vysokým Harm Avoidance (subjektivní hladinou depresivity) se ukazují jako méně zvídaví. Středně silná korelace byla prokázána mezi CEI-II a
subdimenzí HA2 –
strachem z nejistoty. Těsný vztah byl prokázán s oběma dimezemi CEI-II, především pak se subškálou Přijetí (Embracing) (r = - 0,63; p ˂ 0,01). To svědčí pro správnost předpokladu o neschopnosti lidí s vysokou mírou depresivity vstupovat aktivně do situací, které jsou nejisté svým výsledkem. Vysoké Harm Avoidance je inhibičním mechanismem organismu, a také tento mechanismus má podíl na vyhodnocování podnětu jako bezpečného vs. ohrožujícího. Většina situací tak může být jedincem vyhodnocena jako ohrožující a následně do ní osoba nebude zainteresována. Právě se subškálou Přijetí, důležitou součástí Zvídavosti, se pojí jak celkové skóre v Harm Avoidance (čímž byla potvrzena jedna z vedlejších hypotéz), tak všechny subdimenze HA. Nejvíce se pak, jak bylo i v souladu s teoretickým modelem Zvídavosti předpokládáno, pojí s HA2 – Strachem z nejistoty (r = - 0,65). Na 1% hladině významnosti koreluje ale i se subškálami optimismu vs. pesimismu (HA1), ostychem před neznámými lidmi (HA3) a životní energií a vitalitou (HA4).
Hypotéza č. 2: vztah Harm Avoidance a Kuráže Nulová hypotéza 2: Mezi temperamentovou dimenzí Harm Avoidance a kuráží není statisticky významný negativní vztah nebyla vyvrácena. 96
Tab 11: Korelační matice skórů Harm Avoidance a škály kuráže
Harm Avoidance HA1 HA2 HA3 HA4
Grit -0,17 -0,14 -0,02 -0,04 -0,35
Pevnost zájmů -0,04 -0,02 -0,04 -0,03 -0,15
Houževnatost -0,21 -0,17 -0,08 -0,07 -0,40
Červeně jsou vyznačeny statisticky významné korelace na p<0,05, červeně tučně statisticky významné korelace na p<0,01.
Mezi skóre v Harm Avoidance a skóre v Grit Scale nebyl nalezen statisticky významný vztah; při korelační analýze jednotlivých subškál obou testů bylo zjištěno, že celkové skóre kuráže koreluje na 1% hladině významnosti se subškálou HA4, týkající se životní energie a vitality. V souladu s mým předpokladem, vycházejícím z teorie obou konstruktů se potvrdil předpoklad korelace subškály HA4 (únava vs. životní energie) se subškálou houževnatost (Perseverance of Effort). V této subdimenzi, odkazující na charakterovou přednost Vytrvalost skórovali respondenti s vysokou hladinou subjektivní depresivity (vysokým Harm Avoidance) nízko. Výsledek potvrzuje hypotézu o absenci vytrvalosti u lidí s takto zaměřeným duševním nastavením.
97
10 Diskuse
V rámci diskuse bych se ráda zabývala bližší interpretací získaných výsledků, úvahami nad možnostmi dalšího výzkumu a také limity práce.
Vysoká hladina depresivity a charakterové přednosti Člověk bojácný, ve všem shledávající ohrožující problém, poukazující na rizika, která by Vás ani nenapadla, obezřetný, možná trochu škarohlíd a pesimista, „domased“, spíše plachý a „stáhnutý“, vyhýbající se hádkám a problémům, člověk, který si všechno moc bere… Kdo by takové lidi ve svém okolí neznal? Běžná mluva dokáže těmito výrazy velmi dobře popsat to, co výrazy odbornými již roky popisují psychiatři a psychologové využívající osobnostní dotazník TCI-r. Pesimistický, anticipující negativní události, vlastní selhání či úraz/nemoc, inklinující k častým negativním emocím, pasivní, lehce unavitelný, zvýšeně citlivý na kritiku a trest… všechny tyto charakteristiky popisují člověka, jehož skóre je v temperamentové dimenzi Harm Avoidance vysoké. I těmito způsoby se může projevovat (a cítit se) člověk, který má vysokou hladinu depresivity. Co je lidem, kteří v Harm Avoidance skórovali vysoko a jejichž subjektivní hladina depresivity je vysoká, kromě symptomatiky a podobného prožívání společné? V kontextu pozitivní psychologie a charakterových předností a ctností mě pak napadla úvaha: co jim všem společně schází? N. Park a Ch. Peterson (2009) se domnívají, že dobrý charakter a i osobní pohoda (well-being) jsou spojené s počtem rozvinutých charakterových předností. Lze předpokládat, že je osobnostní rys depresivita spojen s nerozvinutím, nebo nevyužíváním některých charakterových předností? Schází lidem, kteří vykazují vysokou depresivitu, nějaká konkrétní charakterová přednost? Zaměřila jsem se na ctnost odvaha (tvořenou charakterovými přednostmi statečností, vytrvalostí, vitalitou a integritou), neboť právě ona a charakterové přednosti, které jí tvoří, pokládám za ty, jež člověk s vysokou depresivitou bude 98
postrádat, a které jsou zároveň důležité pro prevenci i čelení duševnímu onemocnění. Jako další jsem zvolila charakterovou přednost zvídavost, která snad na první pohled, ovšem pouze zdánlivě nereprezentuje jedincovu odvahu čelit světu i tomu, co přináší – tedy kromě pozitivních zážitků i všem nejistotám a rizikům, a dále odkazuje k jedincově zainteresovanosti ve vnějším světě a energii k jeho objevování.
Interpretace výsledků testování hypotéz Vztah Harm Avoidance a zvídavosti Výsledky v souladu s mým předpokladem ukazují silný negativní vztah mezi Harm Avoidance (subjektivní depresivitou) a zvídavostí. Středně silná míra korelace se ukázala i téměř mezi všemi subdimenzemi Harm Avoidance a CEI-II. (viz Tab. 10). Nejvýznamnější souvislost se potvrdila mezi subdimenzí HA2 (strach z neznámého, z nejistoty) a zvídavostí (r = - 0,63), především pak s dimenzí CEI-II Přijetí (Embracing). Embracing (přijetí, obejmutí nejistoty) je vůle přijmout něco nového a nejistého i přesto, že můžeme být zahlceni negativními pocity jako je strach, či úzkost (Kashdan et al., 2009). Je to zároveň i odvaha přijmout risk za cenu dosáhnutí nové znalosti. Harm Avoidance (Vyhýbání se poškození), je oproti tomu inhibičním faktorem organismu, který jedinci v činnosti „brání“ a „nedovolí“ mu jednat, riskovat. V interpretaci skutečnosti společného kolísání Harm Avoidance a skóre v CEI-II jako nepřímé úměry musíme být vzhledem k velikosti výzkumného vzorku opatrní, nicméně náznak takové skutečnosti existuje. Výsledek lze interpretovat následovně: Čím více je jedinec zvídavější, tím nižší je jeho hladina subjektivní depresivity, a naopak: čím vyšší je jeho hladina subjektivní depresivity, tím méně je jedinec zvídavý. Jako pravděpodobný důvod shledávám to, že lidé s vysokou hladinou depresivity nejsou schopni akceptovat důležitou dimenzi zvídavosti, a to je vůle podstoupit riziko „nejistého“. Vztah se neprokázal pouze mezi subdimenzemi rozpínání (Stretching; motivace k vyhledávání nového) a HA3 – plachostí před neznámými lidmi. Výsledek lze 99
interpretovat tak, že nesmělost a neprůbojnost ve společnosti, především pokud je tvořena cizími a neznámými lidmi, nijak nesouvisí s jedincovou tendencí k vyhledávání nového a k „rozpínání“. „Brzdou“ pak člověku pravděpodobně bude subškála přijetí, mezi kterou a HA3 byla prokázána středně silná korelace. Statisticky významná souvislost se prokázala i mezi zvídavostí a HA4 (únavou vs. životní energií). Tento fakt lze interpretovat tak, že k tomu být v něčem zainteresovaný a projevit v této oblasti snahu o detailnější poznání taktéž vyžaduje jistou dávku energie.
Vztah Harm Avoidance a kuráže Oproti tomu při testování druhé hypotézy se ukázalo, že Harm Avoidance nesouvisí s ctností Odvaha tak, jak je měřena pomocí kuráže (Grit Scale). Statisticky významný vztah se prokázal pouze mezi celkovým skóre HA a subdimenzí kuráže houževnatost (Perseverance of Effort) a dále mezi subdimenzí HA4 (únava vs. životní energie) a houževnatostí, a HA4 a celkovým skóre kuráže (viz tab. 11). Z těchto výsledků můžeme usuzovat, že subjektivní depresivita nemá spojitost s tím, s jakou frekvencí se střídají naše oblasti zájmu, či zda naše zájmy zůstávají dlouhodobě stejné, konzistentní. Naopak souvisí s houževnatostí jedince, která spíše odkazuje na vytrvalost a touhu dokončit práci a dojít k cíli i přes vyvstanuvší nesnáze. Houževnatost, tak jsem předeslala již v teoretické části práce, je kromě odvahy také jedním z důležitých faktorů osobní resilience (Křivohlavý, 2004), nezdolnosti, významně nám pomáhající zvládat nepříznivé okolnosti. Nejtěsnější vztah se prokázal mezi životní energií, resp. únavou (HA4) a houževnatostí. Člověk vykazující vyšší míru depresivity pravděpodobně postrádá potřebnou energii k tomu, aby mohl dokončit cíle, které si stanovil, natož v jejich dokončování čelit nějakým vnějším, či vnitřním překážkám. Tato energie je, zdá se, potřebná i ve „schopnosti“ si zájmy udržet. Můžeme tedy shrnout, že existuje negativní závislost mezi mírou subjektivní depresivity jednotlivce a mírou jeho zvídavosti. Neprokázal se vztah mezi subjektivní hladinou depresivity a kuráží jedince, ale pouze mezi kuráží a 100
subdimenzí Harm Avoidance únavou vs. životní energií (HA4) a mezi mírou depresivity (celkové HA) a houževnatostí.
V mnohém se nám může zdát, jak jsem se i snažila ukázat v teoretické části, že vysoké skóre Harm Avoidance a vybrané pozitivní charakteristiky jsou svými pravými opaky. Z velké části toto tvrzení podporují i výsledky korelačních analýz. Harm
Avoidance
je
pokládána
za
vrozenou
temperamentovou
dimenzi,
charakterové přednosti naopak za něco, co je sice do určité míry dědičné, ale i tvárné (tedy ovlivnitelné) - například výchovou. To, že jsou si v mnohém protikladem, jen podporuje hypotézu o jejich negativní korelaci. Co nám výsledky korelačních analýz napovídají, a jak s nimi můžeme dále naložit? Ze zjištění souvislosti mezi proměnnými, jak již jsem naznačila několikrát, není možno vyčíst například kauzalitu - nelze bohužel například odvodit, zda nedostatečná podpora zvídavosti dítěte podporuje jeho osobnostní vývoj, v němž bude dominovat právě rys depresivity. Takové tvrzení může být pouze výsledkem hlubšího zkoumání tohoto vztahu - nyní ho pokládám za předčasné. Zaujala mě ale možnost, zda když v souladu s teorií charakterových předností budu kultivovat a rozvíjet například charakterovou přednost zvídavost, docílím změny hladiny depresivity, nebo jevy s ní spojenými. Je ale osobnostní rys depresivity pozměnitelný? Zde ve spojení depresivity jako stabilního rysu osobnosti, a Harm Avoidance, který tento rys měří, narážíme na teoretickou základnu temperamentu a temperamentových dimenzí, o nichž panuje shoda biologické danosti a nepozměnitelnosti. Pokud bychom přistoupili na předpoklad, že depresivita je ovlivněna jen temperamentem, museli bychom zároveň přijmout i biologický ortel o její nezvratnosti. Domnívám se ale, že depresivita je do jisté míry ovlivnitelná. Otázkou zůstává, jak by se tato její změna projevila na nástroji, který ji měří, na skóre dimenze Harm Avoidance. Cloningerova temperamentová dimenze sice měří subjektivní hladinu depresivity, což ovšem neznamená, že depresivita jako osobnostní rys je podmíněna výlučně
101
temperamentem. Právě celkový obraz depresivity je dle mého názoru ovlivněn nejen biologickými dispozicemi, ale i prostředím, v němž se jedinec nacházel a nachází. „Základ“, tedy temperament, může mít spousta lidí podobný. Naše city a prožívání však nejsou přímými důsledky tohoto základu, ale jsou filtrovány například přes individuální zkušenosti konkrétního člověka a jistě budou souviset i s jeho vlastním sebepoznáním. Cituji K. Balcara, který se domnívá, že temperament změnit nemůžeme, ale můžeme se s ním naučit zacházet (Balcar, 1983). Můžeme se tedy s relativně stabilní dimenzí Harm Avoidance naučit zacházet tak, aby naše prožívání nebylo tak úzkostlivé, nebyli jsme tak pesimističtí a nepociťovali z čehokoliv neznámého ohrožující nebezpečí. Další otázkou zůstává jak.
Uplatnění výsledků v praxi a směřování budoucích výzkumů Právě tato otázka, jak, je podle mého názoru směrnicí budoucích výzkumů ohledně depresivity, poruch nálad, či obecně psychopatologie ve vztahu k charakterovým přednostem. Od samého počátku procesu tvorby této práce jsem přemýšlela nad využitím získaných poznatků v praxi. S tímto záměrem byla také tato práce vyhotovena – nikoli jako studie s definitivními výsledky, ale naopak jako začátek zkoumání v oblasti, které bych se chtěla dále věnovat. Marek Preiss ve svých studiích, při nichž používal Cloningerův osobnostní dotazník, uvádí, že skóre v Harm Avoidance je například u depresivních jedinců stabilně vyšší než je průměr běžné populace jak před léčbou, tak i po ní. Bylo by tomu také tak, pokud bychom se v léčbě neorientovali na odstranění symptomů deprese, ale z velké části i na posílení charakterových předností, třeba právě zvídavosti a odvahy? A pokud přistoupíme na onen „biologický ortel“ – tedy že Harm Avoidance je dimenzí neovlivnitelnou a stabilní, a stejně tak i osobnostní rys depresivity je charakteristikou více či méně nepozměnitelnou – můžeme pomocí těchto pozitivních psychologických intervencí ovlivnit to, jak jedinec svůj temperament prožívá, jak s ním zachází, a tím například i jeho osobní pohodu?
102
Právě v této oblasti vidím možnost uplatnit výsledky této studie a i další možnosti výzkumu. Abychom mohli manipulovat s proměnnými a předpokládat vzájemné ovlivňování, potřebujeme co nejpřesněji znát jejich vztah, nestačí pouhý logický předpoklad. Na zjištění tohoto vztahu můžeme dále stavět a rozvíjet své předpoklady. Přínosné by také bylo například soustředit se na osoby vykazující symptomatiku úzce vymezené duševní poruchy a zjistit, kterými charakterovými přednostmi tyto osoby nedisponují. Vyvstávají zajímavé, a prozatím těžko zodpověditelné otázky: je konkrétní duševní onemocnění něco, co se projeví jako absence charakterových předností, nebo naopak, že se absence určitých předností projevuje jako duševní onemocnění? Můžeme se preventivním rozvíjením a pěstěním dobrého charakteru, a soustředěním se na ty charakterové přednosti, s duševním onemocněním související, této psychopatologii vyvarovat? Pozitivní psychologie a využívání VIA klasifikace v klinické praxi je prozatím spíše jen hudbou budoucnosti. To, že v praxi tyto přístupy nejsou zcela běžné, má své opodstatnění – a tím je především nedostatečné vědecké podložení výsledky ověřenými v praxi. Souhlasím s hlavními představiteli pozitivní psychologie a věřím, že tento směr má co nabídnout i mimo rámec rozvoje již prospívajících jedinců a být ku prospěchu i osobám, se kterými se ve svých ordinacích setkávají kliničtí psychologové i psychiatři – například osobám s vysokou depresivitou, úzkostným, i osobám duševně nemocným. Cílem takové kultivace pak je především zkvalitnit život jedince a ukázat mu cestu k pozitivnímu prožívání prostřednictvím „dobrého charakteru“ (Pesterson, Seligman, 2004).
Na závěr diskuse bych chtěla zmínit některé z hlavních limitů mojí práce. Limity studie Limity mého výzkumu lze shrnout do několika oblastí. První z nich je výzkumný soubor, a to především jeho složení. Z hlediska věku a vzdělání je jeho složení velmi nerovnoměrné a nereprezentativní, což například stěžuje interpretaci výsledků jednotlivých testů vzhledem k těmto proměnným. V otázkách interpretace
103
závislosti skóre v jednotlivých testech na těchto proměnných musíme být tedy velmi opatrní. Dalším limitem je sběr dat, který probíhal online na speciálně vytvořené webové stránce. O možnosti účastnit se výzkumu a získat osobnostní profil se respondenti dozvídali pomocí sociální sítě facebook. Tento limit s největší pravděpodobností souvisí se vzdělanostním a věkovým rozložení výzkumného vzorku – sociální síť facebook je fenoménem posledních let, a v uplynulých letech 2006 - 2009 bylo 80% všech registrovaných uživatelů mladších 30 let (http://www.facebakers.com/facebook-statistics, 28. 10. 2010). Přesná čísla nejsou zveřejněna, domnívám se však, že věkový průměr uživatelů se zvýšil; zůstává nicméně realitou, že facebook jako komunikátor událostí je doménou mladší generace - proto také není překvapující věkové rozložení mého výzkumného vzorku. Vysoké procento středoškolsky či vysokoškolsky vzdělaných lidí přičítám podobnému faktu – dotazník se nejprve šířil pomocí facebooku mezi mými známými, což jsou z velké části vysokoškolsky či středoškolsky vzdělaní lidé. Velkým limitem také zůstává fakt, že potenciální respondent musel mít k přístup jak k počítači, tak internetovému připojení. O těchto limitech jsem se zmínila podrobněji v části věnované sběru dat. Další oblastí může být povaha metod, které jsem k výzkumným účelům využila. Dotazník CEI-II, stejně jako Grit Scale, jsou nástroje poměrně krátké (10 a 17 položek) a zřejmá je sociální žádoucnost položek. Obě metody jsou nové a na české populaci nestandardizované.
104
IV.
ZÁVĚR
„Compared with what we ought to be, we are only half awake. Our fires damped, our drafts are checked. We are making use of only a small part of our possible mental resources“. (William James)
Základní otázka, která mně vedla k napsání této diplomové práce, byla: jak je možné využít pozitivní psychologii a koncepci charakterových předností v klinické, či terapeutické praxi? Jednou z možností je build what´s strong přístup - stav na tom, co je silné (namísto fix what´s wrong – sprav, co nefunguje). Zastánci tohoto přístupu (např. Seligman, Duckworth, Steen, 2005) věří, že lidský organismus dokáže vyprovokovat silné autosanační mechanismy, zvláště pokud systematicky pracujeme s tím, v čem je jedinec dobrý, co je jeho silnou stránkou, namísto toho, abychom se „odštípli“ od jeho osobnosti a zaměřili se na odstranění slabostí, či odosobněných poruch; zastávají domněnku, že většina těchto problémů (hlavně pokud jsou psychologického charakteru) se může vyléčit a odstranit právě posilováním jejich silných stránek osobnosti. Další možností je hledat spojitost mezi konkrétními silnými stránkami (k čemuž nám Seligman s Petersonem svojí VIA klasifikací dali dobrý teoretický základ) a konkrétním duševním nastavením, konkrétními poruchami. Vylučují se navzájem některé silné stránky a duševní poruchy? Chrání některé silné stránky, a konkrétněji charakterové přednosti, před duševním onemocněním? Mohou, pokud jimi člověk disponuje, snižovat dopad a poškození duševního onemocnění? Mohly by některé charakterové přednosti posloužit jako preventivní opatření před rozvinutím duševní poruchy? Jak konkrétně charakterové přednosti rozvíjet a jak je podporovat? Koncept charakterových předností a ctností je poměrně novým a stále neprobádaným polem pozitivní psychologie. Její spojitost s psychologií klinickou je co se týče počtu výzkumů prozatím spíše opomíjenou částí, proto se až na pár hypotetických interpretací a domněnek nelze opřít o pevná data. 105
Tato studie byla realizována k lepší orientaci vztahu mezi depresivitou jako osobnostním rysem a charakterovou předností zvídavost, a mezi depresivitou a ctností odvaha. Může být také chápána jako předvýzkum k dalším studiím, které se budou věnovat hlubší analýze vztahu těchto konstruktů, například tomu, jaký vliv má kultivace charakterových předností na duševní onemocnění, či jeho prožívání.
106
V.
LITERATURA
Allport, G. W. (1961). Pattern and growth in personality. New York: Holt, Rinehart, & Winston. Adler, A. (1999). Porozumění životu. Vydavatelství Aurora Bagley, C. (1980). The factorial reliability of the Middlesex Hospital Questionnaire in normal subjects. The British Journal of Medical Psychology. 53, 53-58
Balcar, K. (1983). Úvod do studia psychologie osobnosti. Praha: SPN
Blatný, M., Dosedlová, J., Kebza, V., & Šolcová, I. (2005). Psychosociální souvislosti osobní pohody. Brno: Vydavatelstvi MSD. Blatný, M. a kol. (2010). Psychologie osobnosti. Hlavní témata, současné přístupy. Praha: Grada
Carver,
Ch.
S.
(2002).
Dispositional
Optimism.
Dostupné
z:
http://cancercontrol.cancer.gov/brp/constructs/dispositional_optimism/index.html; cit. 15. 10. 2010)
Celikel, F. C., Koseb, S., Cumurcua et al. (2009). Cloninger's temperament and character dimensions of personality in patients with major depressive disorder. Comprehensive Psychiatry 50, 556–561
Csikszentmihalyi, M., Csikszentmihalyi, I. S. (2006). A life worth living. New York: Oxford University Press.
Cloninger, R. C. et al. (1994). The Temperament and Character Inventory (TCI): A Guide to Its Development and Use. St. Louis: Center of Psychobiology of Personality
107
Cloninger, R. C., Svrakic D. M, Przybeck T. R. (1993). A psychobiological model of temperament and character. Arch Gen Psychiatry, vol. 50, 975–990
Cloninger, R. C. et al. (1999). Personality and Psychopatology. Washington: American Psychiatric Press.
Chien, A.J., & Dunner, D.L. (1996). The Tridimensional Personality Questionnaire in depression: State versus trait issues. Journal of Psychiatric Research, 30, 21–27.
Colman, A. (2009). Oxford Dictionary of Psychology. Oxford University Press
Dawkins, R. (2003). Sobecký gen. Mladá fronta
Duckworth A. E, Steen T. A, Seligman M. E. P. (2005). Positive Psychology in Clinical Practice. Annual Review of Clinical Psychology. Palo Alto: 2005. Vol. 1, 629-633
Duckworth, A. L., Peterson et al. (2007). Grit: Perseverance and passion for longterm goals. Journal of Personality and Social Psychology, 9, 1087-1101. Dalajka, J.; Širůček, J. (2010). Víra ve spravedlivý svět, psychosociální zátěž a depresivita v adolescenci: mediační model 1. Elektronický časopis ČMPS, roč. 4, č.1 Disman, M. (2002). Jak se vyrábí sociologická znalost. Nakladatelství Karolinum
Eysenck, H. J.: The structure of human personality. 2. edition, London 1960
Finfgeld, D. (1999). Courage as a process of pushing beyond the struggle. Qualitative Health Research, vol. 9, 803-814. Fronek, J. (1998). Anglicko-český a česko-anglický slovník. Nakladatelství Leda, Praha
Hall, C. S.; Lindzey, G. A kol.(1999). Psychológia osobnosti. SPN, Bratislava 108
Hansenne, M., Reggers, et al. (1999). Temperament and Character Inventory (TCI) and depression. Journal of Psychiatric Research, vol. 33, 31-36. Hartl, P., Hartlová, H. (2001). Psychologický slovník. Praha: Portál Hendl, J. (2004). Přehled statistických metod zpracování dat. Praha: Portál Holsen, I., Kraft, P., & Vitterso, J. (2000). Stability in depressed mood in adolescence: Results from a six-year longitudinal panel study. Journal of Youth and Adolescence, vol. 29, 61-79 Hučín, J. (2002). Čokoláda na depresi nestačí. Psychologie Dnes James, W. (1890) The Principles of psychology. In Seligman, M., Peterson, Ch. (2004). Character strengths and virtues: A classification and handbook.
New
York, Oxford University Press/Washington, DC: American Psychological Association. Kashdan, T. B., Gallagher, M. W., Silvia et al. (2009). The curiosity and exploration inventory-II: Development, factor structure,and psychometrics. Journal of Research Personality, vol. 43, 987–998.
Kashdan, T.B.,Rose, P., & Fincham, F.D. (2004). Curiosity and Exploration: Facilitating positive subjective experiences and personal growth opportunities. Journal of Personality Assessment, 82, 291–305.
Kashdan, T. B., & Roberts, J. E. (2004). Trait and state curiosity in the genesis of intimacy: Differentiation from related constructs. Journal of Social and Clinical Psychology, 23, 792–816. Kebza, V. (2005). Psychosociální souvislosti zdraví. Praha: Academia. Kebza, V., Šolcová, I. (2005) Prediktory osobní pohody (well-being) u reprezentativního souboru české populace. Československá psychologie 49, 1-8. Kerlinger, F. (1972). Základy výzkumu chování. Praha, Academia 109
Křivohlavý, J. (2001). Psychologie zdraví. Praha: Portal. Křivohlavý, J. (2004). Pozitivní psychologie. Praha: Portal. Kuchařová, J. (2005). Dotazník temperamentu charakteru TCI-r: pokus o validizaci. Nepublikovaná diplomová práce, FF UK v Praze. Signatura: Ps P-10-2528 Linley, P. A., Josepf, S. et al. (2007). Character strengths in the United Kingdom: The VIA Inventory of Strengths. Personality and Individual Differences. Vol. 43, 341–351.
Linley, P. A., & Harrington, S. (2006). Playing to your strengths. The Psychologist, 19, 86-89 Machek, V. (1997). Etymologický slovník jazyka českého. Praha: Lidové Noviny May, Rollo: Túžba po mýtoch; Bratislava, 2007 Naito, M., Kijima, N, Kitamura, T. (2000). Temperament and Character Inventory (TCI) as Predictors of Depression among Japanese College Students. Journal of Clinical Psychology, vol. 56(12), 1579–1585. Nakonečný, M. (2003). Psychologie osobnosti. Academia Park, N., Peterson, Ch., & Seligman, M. (2004). Strengths of character and wellbeing. Journal of Social and Clinical Psychology, 23, 603–619.
Park, N., Peterson, C., Seligman, M. (2006). Character strengths in fifty-four nations and the fifty US states. Journal of Positive Psychology, 1, 118–129. Park, N., & Peterson, Ch. (2009). The Cultivation of Character Strengths: Teaching the Psychological Good Life. In M. Ferrari & G. Poworowski (Eds.), Teaching for Wisdom. Mahwah, NJ: Erlbaum. Peterson, Ch., Park, N. (2003). Positive psychology as positive psychologist views it. Psychological Inquiry, vol. 14, 141–146. 110
Peterson, Ch., Park, N. (in press). Classifying and measuring strengths of character. In Snyder, C.R & Lopez, S.J. (2002), Handbook of positive psychology (2nd ed.) New York: Oxford University Press. Peterson Ch., Seligman, M.(2004). Character strengths and virtues: A classification and handbook. New York, Oxford University Press: American Psychological Association. Peterson, Ch., & Seligman, M. (1984). Causal explanations as a risk factor for depression: Theory and evidence. Psychological Review, 91, 347–374. Peterson, Ch. (2006a). The Values in Action (VIA) Classification of Strengths: The un-DSM and the real DSM. In Csikszentmihalyi, M., Csikszentmihalyi, I. (2006). A Life Worth Living: Contributions to Positive Psychology (p. 29-48). New York: Oxford University Press Peterson, Ch. (2006b). A primer in positive psychology. New York: Oxford University Press. Peterson, Ch., Ruch, W. et al. (2007). Strengths of character, orientations to happiness, and life satisfaction. The Journal of Positive Psychology. Vol 2(3): 149– 156. Peterson, Ch., Steen, T. (2002). Optimistic explanatory style. In C. R. Snyder & S. J. Lopez (2002), Handbook of positive psychology (244-256). New York: Oxford University Press. Peterson, C., Park, N., Seligman, M.. (2006). Greater strengths of character and recovery from illness. The Journal of Positive Psychology, 1, 17–26.
Peterson, C., & Seligman, M. (2003). Character strengths before and after September 11. Psychological Science, 14, 381–384.
Praško, J. a kol. (2003). Poruchy osobnosti. Praha: Portál
111
Preiss M. (2000a) Cloningerova teorie temperamentu a charakteru a klinická praxe. (2000a) Psychiatrie; 4: 43–45 Preiss M, Klose J, Španiel F. (2000b). Temperament a charakter podle C.R.Cloningera u psychiatrických pacientů a obecné populace. Psychiatrie, 4:251– 254 Preiss, M. (2000c). Pracovní překlad TCI-r. Nepublikovaný text pro interní účely PCP, Praha. Preiss, M. (2009). Pozitivní psychologie - Zkoumání ctností a charakterových předností. Psychiatrické centrum Praha, Centrum neuropsychiatrických studií
Putman, D. (1997) Psychological Courage philosophy. Psychiatry, & Psychology, vol. 4, pp. 1-11 Říčan, P. (2007). Psychologie osobnosti: Obor v pohybu. Praha: Grada Publishing Seligman, M., Csikszentmihalyi, M. (2000). Positive psychology: An introduction. American Psychologist, 55, 5-14.
Seligman, M. (1991a). Learned optimism. New York: Knopf.
Seligman, M. (1991b). Helplessness: On Depression, Development, and Death. Second edition. New York: W. H. Freeman
Seligman, M., Steen, T. A., Park, N., & Peterson, C. (2005). Positive psychology progress: Empirical validation of interventions. American Psychologist, 60, 410– 421 Seligman, M. (2003). Opravdové štěstí: pozitivní psychologie v praxi. Praha: Ikar 112
Silvia, P. J. (2006). The psycholgy of interest. New York: Oxford University Press Simová M, Preiss M, et al. (2004). Změny osobnostních rysů v průběhu psychiatrické
hospitalizace.
Pilotní
studie
s
Cloningerovým
dotazníkem
temperamentu a charakteru (TCI). Psychiatrie; 8:286-292 Sin, N. L., Lyubomirsky, S. (2009) Enhancing Well-Being and Alleviating Depressive Symptoms With Positive Psychology Interventions: A Practice-Friendly Meta-Analysis. Journal of Clinical Psychology; vol. 65(5), 467--487 Slezáčková, A. (2009). Posttraumatický rozvoj u rodičů onkologicky nemocných dětí v kontextu pozitivní psychologie. Disertační práce. Brno: FF MU. Slezáčková, A. (2010). Pozitivní psychologie – věda nejen o štěstí. E-psychologie. roč. 4, č. 3. Slezáčková, A. (2010). Silné stránky charakteru a ctnosti. In Blatný a kol., Psychologie osobnosti, 213-224. Praha: Grada Smolík, P. (2002). Duševní a behaviorální poruchy. 2. revidované vydání. Maxdorf Jessenius. Snyder, C. R., & Lopez, S. J. (2007). Positive psychology: The scientific and practical explorations of human strengths. Thousand Oaks, CA, US: Sage Publications, Inc Snyder, C.R., Lopez, S.J (2002). Handbook of positive psychology. New York: Oxford, University Press. Šimíčková-Čížková J. (2008). Osobnost a její rozvoj. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Pedagogická fakulta. Urbánek, T. (2002): Základy psychometriky. Brno, Psychologicky ustav AV ČR a Psychologicky ustav FF MU
113
VI.
PŘÍLOHY
Příloha č. 1: Seznam tabulek Tab. 1: Člověk s vysokým/nízkým skóre v Harm Avoidance (Podle: Preiss,2000c) Tab. 2: Věkové kategorie výzkumného vzorku Tab. 3: Popisné charakteristiky výzkumného vzorku Tab. 4: Hodnoty Cronbachova alfa pro subdimenze dotazníku CEI-II. Tab. 5: Hodnoty Cronbachova alfa pro škálu kuráže (Grit Scale) Tab. 6: Popisné statistiky dimenze Harm Avoidance Tab. 7: Popisné statistiky testu CEI-II Tab. 8: Popisné statistiky Grit Scale (škála kuráže) Tab. 9: Klasifikace míry korelace. Tab. 10: Korelační matice skórů Harm Avoidance a CEI-II Tab 11: Korelační matice skórů Harm Avoidance a škály kuráže
Příloha č. 2: Seznam obrázků a grafů Obr. 1: Model uvažování o složkách osobnosti CREDO´S (podle: Smékal, 2002, str. 64) Obrázek 2. : Osm temperamentových typů (cit. dle Preiss, 2000c) Obrázek 3: Osm charakterových typů (Preiss, 2000c) Graf 1.: Rozdíl průměrného skóru mezi muži a ženami v dimenzi Harm Avoidance
114
Příloha č. 3: Informativní dopis pro respondenty
Dobrý den, děkuji za ochotu podílet se na výzkumu, jehož výsledky budou součástí mé diplomové práce. Vašeho času, který testu věnujete, si velmi vážím – pomůžete mi nejen zdárně dokončit diplomovou práci, ale i výsledky z této studie nabývají s vyšším počtem respondentů větší platnosti. V neposlední řadě se můžete dozvědět něco podnětného o sobě samých. Výzkum je zaměřený na zjištění vztahu subjektivní depresivity a vybraných charakterových předností. Nemusíte se obávat, že dané testy zjišťují patologii, něco, co s Vámi není v pořádku. Zjišťují především Vaši jedinečnost a Váš osobní pohled na svět – který není ani dobrý, ani špatný, ale je zkrátka Váš. Výsledky této studie mohou v budoucnosti pomoci doplnit složitou mozaiku pohledu na časté onemocnění, na depresi, či na další poruchy nálad. Dalo by se říci, že čím ucelenější pohled na nemoc existuje, tím je i efektivnější léčba. Výsledky tohoto testu bych v budoucnu ráda použila při tvorbě specifického přístupu v klinické praxi. Všechny tři testy jsou zcela anonymní a data získaná pomocí testů, které vyplníte, považuji za přísně důvěrná. Pokud si přejete znát své výsledky, nezapomeňte dále kromě přezdívky-identifikátoru uvést i kontakt, kam Vám po vyhodnocení budou výsledky zaslány. Pro začátek testování prosím klikněte na tento odkaz http://dotaznik.g6.cz/ a pokračujte dle instrukcí. Čtěte prosím pozorně. Odkliknutím „Souhlasím“ a pokračováním ve vyplňování dotazníku souhlasíte se zpracováním výsledků v mojí diplomové práci a potenciálním budoucím využitím dat v navazujících výzkumech. Přihlašujte se prosím výhradně přes Internet Explorer.
Směle do toho!
115
