Vztah spirituality a mravnosti v kontextu sociální práce

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE EVANGELICKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA

Bakalářská práce

Vztah spirituality a mravnosti v kontextu sociální práce JANA KURKOVÁ

Katedra: Teologie a filozofie Vedoucí práce: ThLic. Ing. René Milfait, Th.D. Studijní program: Sociální práce Studijní obor: Pastorační a sociální práce

Praha 2013

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem tuto bakalářskou práci s názvem: Vztah spirituality a mravnosti v kontextu sociální práce napsala samostatně a výhradně s pouţitím uvedených pramenů. Souhlasím s tím, aby práce byla zveřejněna pro účely výzkumu a soukromého studia.

V Praze dne 19. 5. 2013

…………………….

Bibliografická citace Vztah spirituality a mravnosti v kontextu sociální práce [rukopis] : bakalářská práce / Jana Kurková; vedoucí práce: ThLic. Ing. René Milfait, Th.D. -- Praha, 2013. -- s. 88.

Anotace Bakalářská práce se zabývá vztahem spirituality a mravnosti v kontextu sociální práce, jejíţ propojení se výrazně odráţí v postojích a jednáních jak k sobě samému, tak i k druhým. Práce skýtá inspiraci a způsoby řešení problémů v oblasti sociální práce jak studentům a absolventům sociálních oborů, tak i sociálním, pastoračním pracovníkům, laikům a těm, co se zabývají ţivoty druhých lidí. Cílem této práce je poukázat na důleţitost propojení biblické křesťanské spirituality a mravnosti, a na její důsledky v sociální práci, přičemţ se vychází z toho, ţe spiritualita a mravnost se vzájemně obohacují. To je v práci ukázáno na jednotlivých aspektech. Práce se opírá zejména o biblická poselství a významné dokumenty týkající se mravnosti a spirituality, mezi které patří církevní dokumenty, kompendium sociální nauky církve a etické kodexy.

Klíčová slova Spiritualita, křesťanská spiritualita, křesťanská mravnost, sociální práce, etické kodexy, biblické zjevení, celistvé pojetí člověka, přikázání lásky, naděje, modlitba, spravedlnost.

Summary This bachelor theses deals with relationship between spirituality and morality in the context of social work. Their connection is greatly reflected in attitudes and behavior of people to themselves as well as to others. The theses provide inspiration and ways of solving problems in the field of social work, for students and graduates of social disciplines, as well as for social, pastoral workers, layperson and for those who are concerned with the lives of others. The aim of this work is to highlight the importance of interconnection of biblical Christian spirituality and morality and their consequences in social work. At the same time it is based on the fact that spirituality and morality are mutually enriching. The work is grounded on biblical message and the relevant documents relating to morality and spirituality, including church documents, Compendium of the Social Doctrine of the Church and ethnical codes.

Keywords: Spirituality, Christian Spirituality, Christian morality, social work, biblical revelation, ethnical codes, holistic concept of human, the commandment of love, hope, prayer, and justice

Poděkování Tímto bych ráda poděkovala svému vedoucímu práce ThLic. Ing. Renému Milfaitovi, Th.D., který mě trpělivě a ochotně doprovázel po celou dobu psaní svým nadhledem, podněty, odbornými připomínkami a metodickým vedením práce. V neposlední řadě děkuji své rodině a přátelům, kteří mě podporovali slovem i modlitbou. Rovněţ děkuji všem, kteří se jakkoli podíleli na vzniku a kontrole této podoby bakalářské práce.

Obsah Úvod ................................................................................................................................. 7 1 Spiritualita .................................................................................................................. 9 1.1 Definice pojmu spiritualita ............................................................................ 9 1.2 Spiritualita x náboženství?! ......................................................................... 11 1.3 Spiritualita a osobnost ................................................................................. 13 1.4 Shrnutí spirituality ....................................................................................... 15 1.5 Křesťanská spiritualita ................................................................................ 17 1.5.1 Klasifikace podle škol ........................................................................ 20 1.5.2 Katolická spiritualita .......................................................................... 21 1.5.3 Protestantská spiritualita ..................................................................... 23 1.5.4 Ortodoxní spiritualita.......................................................................... 23 1.6 Spirituální teologie....................................................................................... 24 1.7 Spiritualita v sociální práci ......................................................................... 26 1.8 Shrnutí křesťanské spirituality v horizontu sociální práce .......................... 33 2 Teologická etika........................................................................................................ 36 2.1 Základní rozdělení teologické etiky ............................................................. 37 2.2 Proprium teologické etiky ............................................................................ 37 3 Křesťanská mravnost .............................................................................................. 40 4 Vztah křesťanské spirituality a mravnosti v kontextu sociální práce ................ 42 4.1 Spiritualita a křesťanská mravnost .............................................................. 42 4.2 Křesťanská mravnost a spiritualita v dialogu se sociální prací .................. 45 4.3 Vybrané aspekty podpírající důležitost propojení spirituality, křesťanské mravnosti i sociální práce ............................................................................ 47 4.3.1 Celistvé pojetí člověka na základě imago Dei .................................... 47 4.3.2 Přikázání lásky.................................................................................... 51 4.3.3 Metanoia ............................................................................................. 57 4.3.4 Modlitba ............................................................................................. 61 4.3.5 Naděje ................................................................................................. 64 4.3.6 Spravedlnost ....................................................................................... 68 Závěr .............................................................................................................................. 75 Bibliografie .................................................................................................................... 81 Seznam zkratek ............................................................................................................. 88

Úvod Pro svou bakalářskou práci jsem si zvolila téma: „Vztah spirituality a mravnosti v kontextu sociální práce.“ Tato práce nemá ambice přinášet hotová, obecně platná řešení, natoţ pokrýt celou širokou oblast lidské spirituality a mravnosti. Chce však studentům a absolventům této školy, sociálním a pastoračním pracovníkům, ale také laikům a všem, kteří se zabývají ţivotem druhých lidí, přinášet inspiraci nejen pro jejich práci, ale také řešení problémů v praktických situacích. Chce brát ohled na oblast spirituality a mravnosti v pomáhajících profesích. Zejména v sociální práci můţe odhalit některé problémy a můţe vést k pochopení jednání druhých. Skrze spiritualitu totiţ můţeme nejen pochopit sebe a druhé, ale také na tomto základě proměňovat své postoje a jednání, a tak působit na své okolí. Cílem mé práce je poukázat na důležitost vztahu a propojení biblické křesťanské spirituality a mravnosti a jejich důsledky pro sociální práci. Neboť je důleţité si uvědomit význam mezioborové spolupráce na základě výchozího pramene, kterým je Bible. Významnou roli zde bude hrát spiritualita, a to zejména křesťanská spiritualita, která se v poslední době stává stále více středem zájmu mnoha lidí. Jako hypotézu uvádím otázku, zda je moţné nalézt spojitost mezi spiritualitou a mravností, nebo zda jsou si naprosto vzdálené, zvláště pak, kdyţ jde o ţivotní postoje a jednání na individuální či společenské rovině. V práci se zabývám tím, jaké důsledky plynou z tohoto vztahu pro konkrétní praxi sociálního pracovníka. Bakalářskou práci striktně nerozdělím na teoretickou a praktickou část, ale obě části se budou paralelně prolínat. Teoretickou základnou se stane vymezení spirituality, mravnosti a sociální práce na základě Písma, odborné literatury a etických kodexů. Praktickou částí pak bude snaha poukázat na význam propojení křesťanské spirituality a mravnosti, a na jejich důsledky pro sociální práci, a to zejména prostřednictvím vybraných aspektů, jako je: celistvé pojetí člověka, přikázání lásky, naděje a další. Na danou problematiku budu pohlíţet prostřednictvím Písma a odborné literatury, jako jsou knihy: Co je spirituální teologie?, Teologická etika v kontextu sociální práce či Psychologie náboženství a spirituality apod... Také se dotknu etických kodexů, církevních dokumentů, zejména Druhého vatikánského koncilu či Kompendia sociální nauky církve. 7

K vytyčenému cíli budu postupovat následujícími kroky: nejprve seznámím čtenáře s bohatým tématem, jako je spiritualita, kterou nejprve obecně vymezím, a následně se budu věnovat jiţ spiritualitě křesťanské. Zde uvedu také spirituální teologii jako vědu či vědecko-teologickou reflexi ţité křesťanské spirituality. Následně se budu zabývat rolí spirituality v sociální práci. Dále vymezím teologickou etiku jakoţto vědeckou disciplínu morálního chování a mravního jednání z perspektivy toho, co je správné a dobré v horizontu křesťanského poselství. Toto téma následně rozvinu v definování křesťanské mravnosti. V poslední části se jiţ zaměřím na vybrané aspekty podporující důleţitost propojení křesťanské spirituality a mravnosti pro sociální práci. To budu uskutečňovat prostřednictvím vybraných aspektů, jeţ nejprve obecně představím, pak následně poukáţu na jejich specifický význam pro křesťanskou mravnost a sociální práci. Součástí tohoto rozboru bude také aplikace poznatků do praxe sociální práce.

8

1 Spiritualita Zabývat se spiritualitou a vymezit ji tak, aby definice vyhovovala všem, není dost moţné, jelikoţ je součástí kaţdé lidské osoby a jejího proţívání. Díky pochopení spirituality můţeme tedy více porozumět konkrétnímu člověku či společnosti. Nyní nabídneme několik konkrétních pohledů pro nástin této problematiky. Dále se v této kapitole budeme věnovat rozhraní mezi spiritualitou a náboţenstvím. Nakonec poukáţeme na spiritualitu jako sloţku osobnosti a součást vědní disciplíny. Také si ukáţeme, jak se projevuje spiritualita v sociální práci a jaké vnáší hodnoty do tohoto oboru.

1.1 Definice pojmu spiritualita V celé své historii se spiritualita neustále vyvíjí, a to v závislosti na rozvoji společnosti. Kaţdá generace má jiné názory na Boha, církev, člověka a pod vlivem lidského poznání, teologie a také historických událostí je nutné hledat nové definice spirituality. Leč jiţ nyní můţeme rozpoznávat dva základní druhy spirituality. První z nich je přirozená nenáboženská spiritualita, jeţ je součástí kaţdého člověka a není spojená s křesťanskou nebo jinou náboţenskou tradicí. Druhým typem je náboženská spiritualita, jeţ zahrnuje sjednocení

s náboţenským

systémem,

který

uznává

daný

jedinec.1

A tak přestoţe neexistuje jednotný názor na spiritualitu, je důleţitý rozmanitý dialog, který můţe ve výsledku přinést nejen obohacení, ale také porozumění. Samotné slovo spiritualita vychází z latinského slova spiritualis, jeţ je odvozeno od slova spiritus (dech či duch). V křesťanské tradici je pak tento 1

Srov. MILFAIT, R. Spiritualita – Spirituální teologie – úvodní hodina. IS Jabok, studijní materiály.

9

duch přirovnáván k Boţské osobě Ducha svatého, načeţ spiritualita na základě tohoto pojetí má zasáhnout vnitřní ţivot člověka, iniciovaný Duchem svatým a Bohem.2 Avšak spiritualita se nedotýká pouze ducha, ale také těla, jak o tom vypovídá antropologie apoštola Pavla, který rozlišuje v pojmu spiritualis (v novozákonní

literatuře

termín

pneumatikos)

jak

ducha,

tak

i tělo. Zahrnuje ţivot člověka v jeho celistvosti duše i těla formovaného Duchem svatým a zakořeněného do Ducha Jeţíše Krista.3 Veškeré snahy o definování spirituality v celé její hloubce, bohatosti, sloţitosti zachycuje R. Nye: „Jestliţe se pokoušíme o přesnou a vyčerpávající definici spirituality, můţeme si být jisti jedinou věcí: nesprávným vystiţením sloţitosti, hloubky a pohyblivosti spirituální problematiky. Spiritualita je jako vítr. Ačkoli můţe být zakoušen, pozorovnám a popisován, nemůţeme se ho zmocnit. Myslíme si, ţe je tomu jinak, obelháváme sami sebe v tom, jak uspořádat svůj výzkum nebo vyslovujeme analytické závěry.“4 Proto nemůţeme jednoduše uvést definici spirituality: „Spiritualita je…“, jelikoţ mnohem přínosnější je vést na toto téma diskuzi. Slovník spirituality rozumí pod pojmem spiritualita: „buď duchovní život jako intenzivní naslouchání Duchu, který přebývá v člověku, anebo násilí materialistického světa ve víru bezduché techniky konzumní společnosti; buď je spiritualita jako živé setkání s Kristem, zdrojem svobody, společenství a věčného života, anebo odsouzení k absurdnosti a zoufalství.“5 2

Srov. VOJTÍŠEK, DUŠEK, MOTL. Spiritualita v pomáhajících profesích, s. 10.

3

Srov. SHELDRAKE. Úvod do studia dějin a interpretace křesťanského duchovního života, s. 43–44.

4

Srov. ROEHLKEPARTAIN, BENSON, KING a WAGENER. Spiritual development in childhood and adolescence: Moving to the scientific mainstream [online].

2005

[cit.2013-03-01]. Dostupné z: http://www.corwin.com/upmdata/6213_Chapter_1__Roehlkepartain_I_Proof_pdf.pdf 5

DE FIORES, GOFFI. Slovník spirituality, s. 9.

10

Avšak spiritualita má mezioborový charakter a zasahuje nejen do teologie, ale také do sociálních věd, psychologie, lékařství a mnoha dalších oborů. S tímto se také v šedesátých letech se s rozvojem hippies objevilo slovo spiritualita i mimo církevní kruhy, rozšířené v heslu: „I am not religious, but I am spiritual“. Podobně je tomu dnes u mnoha lidí, kteří si spiritualitu často mylně spojují pouze s náboţenstvím, které vidí jako něco, co klade morální závazky, pravidla, jako něco rigidního, zastaralého a pokryteckého. Oproti tomu

spiritualita

pro

ně

znamená

niternost,

autenticitu,

svobodu,

nedogmatičnost, hloubku citů, originalitu, atd.6 Znamená to tedy, ţe se spiritualita dostává do protipólu náboţenství?

1.2 Spiritualita x náboženství?! Je spiritualita součástí náboţenství nebo stojí v opozici? Náboţenství je mnoha

lidmi,

především

mládeţí,

povaţováno

za

zastaralé,

rigidní

a svazující. Naopak stále více je těch, kteří se přiklánějí ke spiritualitě, jeţ je pro ně něco nového, osvobozujícího a více zaměřeno na osobní vztah s Bohem. Také

výzkumy

posledních

let

prokazují

onen

klesající

zájem

lidí

o náboţenství, čím dochází k prohloubení zájmu o ateismus neboli kategorické odmítání jakéhokoli náboţenství. Takový ateismus můţe mít buď scientní nebo filozofickou podobu. V tomto filosofickém směru je Bůh odmítán, jelikoţ člověk je zde pod despotickou nadvládou kosmického vládce, jemuţ se koří v prachu země, a tak ztrácí svou důstojnost. Dále odmítá mimosvětský ráj, čímţ zbavuje lidi naděje a odvahy na změnu jiţ nyní a zde. Je to ateismus, který odmítá Boha pro získání lidské důstojnosti a svobody.7 Avšak právě 6

Srov. BLATNÝ. Psychologie osobnosti, s. 225.

7

Srov. ŠTAMPACH. Nahradila spiritualita náboženství?. In: [online].

[cit. 2013-03-10]. Dostupné z: http://www.sekty.cz/www/stranky/studie/Spiritualita.pdf.

11

naopak také náboţenství nabízí člověku jeho důstojnost bez ohledu na to, jaký je a jestli věří v Boha nebo se mu klaní. Neboť tento Bůh lidskou bytost pozvedá

z prachu

země,

aby

ji

stvořil

ke

svému obrazu

a podobenství co do důstojnosti, rovnosti a svobody a vdechuje ji pramen ţivota. Tak se stává člověk jedinečným a cenným pro společnost. Z této podstaty získává svá lidská práva, ale také povinnost je naplňovat vůči druhým. Teismus také slibuje člověku něco víc neţ jen radostný ţivot zde na zemi, čímţ dodává pozemskému putování daleko větší smysl. Právě konečnost lidského bytí se má stát v mnohém jednání a rozhodování jasnou směrnicí, bez této konečnosti by byl svět ještě krutější a nebylo by místo pro lásku a odpuštění v mezilidských vztazích. Svět by tak ztrácel naději, ţe lidská existence můţe mít

cíl,

který

nás

přesahuje,

o

coţ

se

některé

filosofické

a scientní směry nevěřící v mimosvětský ráj okrádají. Říčan povaţuje spiritualitu za prožitkové jádro náboţenství. Jedno je součástí druhého. Nelze říci, ţe náboţenství je zlo a spiritualita dobro. Pak bychom se mohli dostat do situace, ţe si spiritualitu idealizujeme, coţ by byl problém, jelikoţ i satanismus má svou spiritualitu. Chápat náboţenství jako něco špatného nebo méněcenného by znamenalo, ţe chceme čistou spiritualitu „bez ideologie“. Avšak tento stav by se dal vyvolat stejně tak halucinogeny, ale jaký by pak tato spiritualita měla smysl? Na druhou stranu je také potřeba si dát pozor, aby se spirituální jádro z náboţenství neztratilo následkem přílišné upjatosti na dogmatech, poslušnosti institucí a obřadech.8 Zde Štampach dodává: Spiritualita „může být nebezpečná náboženstvím, která věří především v sebe, ve své rituály, své teze a svou organizaci. Může však být záchranou pro náboženství, 8

které

vyhlíží

za

hranice

lidského

(a

tedy

Srov. ŘÍČAN. Spiritualita jako touha po prožitku. In: VOJTÍŠEK, Zdeněk. Dingir: Religionistický časopis o současné náboženské scéně [online]. [cit. 2013-03-10]. Dostupné z: http://www.sekty.cz/www/stranky/studie/Spiritualita.pdf.

12

i náboženského), aby tam načerpala pro člověka inspiraci. Je dokonce sebepřekročením náboženství, které tu ze své podstaty nemůže být pro sebe, ale je tu vždy pro skutečnost, která nás přesahuje.“9 Zde lze zdůraznit důležitost propojení spirituality s náboženstvím. Ani spiritualita, ani náboženství nemohu být celistvé jedna bez druhé. Pouze náboţenství zaloţená výhradně na lidských strukturách a pravidlech, na své moci mohou vlivem spirituality ztroskotat. Spiritualita však můţe také přinést do těchto „neţivých“ struktur „ţivý“ vztah zasahující čtyři roviny. Vztah k sobě, druhým, Bohu a také stvoření. Neboť stejně tak ztroskotá stát, zaloţený výhradně na svých pravidlech a své suverenitě bez lidí propojených vzájemnými vztahy a sounáleţitostí. Takto sám o sobě stát nemůţe existovat, ale můţe být vytvořen pro lidi, aby formoval, vytvářel hodnoty, společenství a dával jistotu vyšší moci a ochrany.

1.3 Spiritualita a osobnost Profesor Halík povaţuje spiritualitu10 jako běţnou součást našeho ţivota. „Náboženskost (…) pokládám za přirozenou dimenzi člověka a společnosti, podobně jako smysl pro krásu, pro humor či pro veřejný život. Podobně jako tyto rozměry našeho života může být rozvinuta a pěstována (…), nebo zůstávat na okraji našeho života, zastíněna něčím jiným, nebo být úplně zanedbána, či dokonce vědomě potlačena.“11 Zde jsou také známy případy, kdy u lidí věřících nebo bez náboţenského vyznání dochází ke spirituálním 9

ŠTAMPACH. Nahradila spiritualita náboženství?. In: [online]. [cit. 2013-03-10]. Dostupné z: http://www.sekty.cz/www/stranky/studie/Spiritualita.pdf.

10

Místo pojmu spiritualita, který je pouţit zde v textu, pouţívá autor pojem náboženskost.

11

HALÍK. Co je bez chvění, není pevné: labyrintem světa a vírou a pochybností,

s. 28.

13

záţitkům. Tyto záţitky však nemusí být nutně vázány na liturgické úkony v chrámech, ale člověk se s nimi můţe setkat na místech, kdy je obklopen krásou hor, lesů, či při východu slunce nebo při jiném kulturním proţitku, jako je poslech hudby, návštěva galerie či divadla. Nicméně, ať máme ke spiritualitě jakýkoli postoj, je stále součástí kaţdého člověka, jako další bio-psycho-sociální a spirituální dimenze. Tyto části jsou provázané a navzájem se ovlivňují. Nelze léčit pouze tělo a neohlíţet se na psychické dopady, stejně jako psychické obtíţe mohou vyvolat fyzickou nemoc. Například lékař, který by léčil bolesti ţaludku a nevěnoval by pozornost psychickým spouštěčům této nemoci, nikdy by svého pacienta nevyléčil. Německý psycholog Dethlefsen dodává: „Psychické prožívání ovlivňuje tělo (viz psychosomatická onemocnění) a tělo podmiňuje psychiku v prožívání (např. nadváha může vyvolat psychické potíže). Sociální složka ovlivňuje prožívání a skrze to pak i tělo a spirituální složka to cele uzavírá tím, že se snaží zaštítit lidský život smyslem, který je korunou cele lidské bytosti.“12 Neboť kaţdý člověk, ať uţ se povaţuje za věřícího či ateistu, má v sobě zakotvenou právě i tuto spirituální dimenzi, která se dříve nebo později nějakým způsobem projeví. Ať uţ v jakési formě konfesního vyznání či spirituálního proţitku nebo při hledání smyslu ţivota a jeho vyšší hodnoty. Proto je spiritualita často spojena s hledáním nejzazšího cíle. Kořeny této touhy můţeme nalézt v První knize Mojţíšově13, která ukazuje na původ člověka v Bohu. Zde se člověk stává člověkem aţ po vdechnutí ţivota Duchem svatým. Při hledání nejzazšího cíle se potýkáme s existenciální otázkou: kým jsem a kým mám být, coţ souvisí se seberealizací a naplněním osobního povolání. Je to snaha překračovat sebe sama a mít vztah k vyšší moci, k „někomu“, nebo „něčemu“. Příkladem tohoto překračování můţe být láska, 12 13

DETHLEFSEN. Nemoc jako cesta, s. 283. Srov. Gn 2,7.

14

přátelství, úcta, altruismus a také odpuštění. Takovýmto přístupem se pak dostáváme za hranice daných norem nezájmu, apatie či nepřátelství a egoismu.14 Avšak pokud se člověk chce zabývat smyslem a hodnotou svého ţivota, nelze to jen okrajově, musí se zcela ponořit do onoho hledání, jen tak dojde k naplnění svého cíle. Více to upřesňuje Tillich: „Tento cíl má schopnost stát se centrálním tématem života člověka. Dojde-li k tomu, vyžaduje to poté, aby se mu člověk cele odevzdal.“15 Neboť ţít takovýmto duchovním ţivotem znamená neustále reflektovat sebe i své okolí, co činíme ve vztahu k sobě i druhým, jak pečujeme o svou osobnost a své blízké, jakým jsme přínosem pro společnost, jak přinášíme do ţivota lásku, pokoj, soucit a vzájemnost ve svém povolání a ve vztahu k „Vyšší moci“, Bohu, a jak se bráníme vůči lhostejnosti k ţivotu.16 Spiritualita osobnosti však nesouvisí pouze s hledáním smyslu ţivota a nejzazšího cíle. Hraje důleţitou roli při výchově mladých lidí a při formaci jejich duchovních a mravních hodnot. Neboť právě kvalita jejich ţivota souvisí s naplňováním těchto hodnot, jeţ zodpovídají za činy a skutky člověka, které zpětně ovlivňují svědomí, to následně ovlivňuje duševní pohodu, sebeúctu a tím vztah k sobě a druhým. Spiritualita mladému člověku poskytuje nejen jasné normy a hranice, ale také především dobré normované autority, jeţ dávají nejen mantinely, ale ukazují, jak jednat.

1.4 Shrnutí spirituality V začátcích této práce zaznělo, ţe spiritualita je definována velmi široce, a proto není jednoduché najít jednotnou definici. A přesto jsme se 14

Srov. KŘIVOHLAVÝ. Psychologie smysluplnosti existence, s. 158–163.

15

TILLICH In KŘIVOHLAVÝ. Psychologie smysluplnosti existence, s. 160.

16

Srov. SMÉKAL. O lidské povaze: Krátké zamyšlení nad psychickou a duchovní kulturou osobnosti, s. 159–160.

15

pokusili vytvořit si jakýsi náhled do této problematiky. Ukázali jsme si, ţe spiritualita je především ţivot proměňující se Duchem, který jedná jak v ţivotě jednotlivce, tak celé společnosti. Dospěli jsme k poznání, ţe tento Duch je součástí kaţdého člověka jiţ od jeho stvoření Bohem, který mu vdechuje dech ţivota. V rámci holistického přístupu k člověku je důleţité brát ohled na všechny dimenze kaţdého jedince: bio-psycho-sociální-spirituální. Spirituální dimenze ţivota zahrnuje víru, pochopení Boha, vztah k němu a porozumění vztahu Boha ke světu a stvoření, kdy podstatou kaţdého jedince na základě této dimenze je hledání vyššího smyslu ţivota a cíle cesty. Hlubší pochopení ţivota skrze tento vztah k transcendentnu, Bohu a překračování sebe sama prostřednictvím sebe-darovaní do sluţby druhým. Toto platí také v sociální práci, kdy je pracovník povoláván k této sluţbě a zároveň přijímá úkol respektovat člověka v jeho celistvosti, jedinečnosti a lidské důstojnosti. Spiritualita tak přináší do ţivota kaţdého z nás nové hodnoty i přesto, ţe nejsme

zakotveni

v nějaké

náboţenské

tradici.

Neboť

spiritualita

a náboţenství nestojí v protipólech, ba naopak mnohdy je důleţité propojení obou, kdy jedna strana podporuje druhou a naopak. Spiritualita jakoţto touha po hledání smyslu ţivota můţe nacházet svůj opěrný bod v interpretaci a činech nějakého náboţenství, které můţe darovat jedinci osobní smysl vlastního ţivota. Důleţité je také nezapomínat na to, ţe spiritualita a náboţenství ovlivňuje celou společnost. Jejich hodnoty a postoje by se měli dostávat jak do mocenských

struktur,

tak

do

dalších

sfér

společnosti.

Spiritualita

a náboţenství vedou k hledání vyššího cíle lidské existence a ke snaze naplňovat společné dobro a blaho všech. Tyto hodnoty, jako je lidská důstojnost, solidarita, spravedlnost, láska, úcta, respekt, se pak odráţejí při

16

tvorbě legislativy či etických kodexů, ale také při jednání a postojích na úrovni individuální i společenské.

1.5 Křesťanská spiritualita Křesťanská spiritualita má své kořeny ve křtu, jenţ je následně zpečetěn biřmováním. Při těchto dvou svátostech dochází k obdarování člověka Duchem svatým, který je dárcem ţivota17 a duchovní vůdce. „Křesťanskou spiritualitou neboli duchovním životem se pak míní „existence křesťana, nakolik přijímá Ducha svatého do svého života,“ nakolik se nechává Duchem svatým proměňovat a vést a nakolik se snaží připodobňovat svým životem Ježíši Kristu.“18 V ní jde především o příběh Jeţíše Krista: jeho narození, smrt a vzkříšení. Avšak křesťanská spiritualita není omezena pouze na to, ţe věříme tomuto příběhu. Je také především žití vztahu s Kristem, který po smrti na kříži vdechuje světu svého Ducha trvalého života (J 20,22; Sk 2,3). Člověk se tak stává podobný Kristu (imago Christi) a jeho úkolem je stále se mu připodobňovat a nechat se jím proměňovat. Ţivot kaţdého jedince v této pravdě by měl být veden Kristovým Duchem a měl by se odráţet v jeho jednání, postojích a stát se hodnotou pro ţivot mravnosti a vztahu s Bohem. V Kristu můţeme poznávat podstatu našeho bytí stvořeného jako imago Dei. Neboť je to Bůh a přece člověk, který umírá na kříţi. V Něm můţeme nacházet naději v situacích, kdy jsme suţováni jakoukoli bolestí nebo se ztrácíme v temnotě

hříchu

a

zla.

Neboť

On

sám

uţ

trpěl

před

námi

a v těţkých situacích je s námi a dává poznat svou blízkost. Tak vlévá kaţdému z nás nezrušitelnou hodnotu a důstojnost, která nemůţe být za ţádných okolností člověku odebrána, ani kdyţ ji sám pošlape a zřekne se jí. Neboť 17

Srov. Gn 2,7.

18

MILFAIT. Spiritualita – Spirituální teologie – úvodní hodina. IS Jabok, studijní materiály.

17

nikdo před Bohem neztrácí svou důstojnost za ţádných okolností a nikdo nemůţe být nikým odsouzen, ani sami sebou, protoţe poslední slovo má Bůh. Dává nám tak poznat nepřekonatelnou Boţí lásku a milosrdenství, které nemá hranice. Křesťanská spiritualita je nejlepší reflexe lásky Boha, který nemůţe být definován nějakými termíny doktrín nebo částí věřících ani nějakou zkušeností. Křesťané věří, ţe Boţí láska byla na nás zjevena v ţivotě Jeţíše Krista, a je neustále objevována mocí Boha jako Ducha svatého. Ve vztahu s Bohem tak můţeme poznávat jeho lásku k nám, druhým a celému stvoření. Avšak jeho lásku si nedokáţeme představit v celé hloubce. Křesťanská spiritualita je tedy jakýmsi odrazem našeho chápání tohoto vztahu. Blíţe to popsal také svatý Pavel

listu

Korintským:

„Nyní

vidíme

jako

v

zrcadle,

jen

v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.“19 ( 1 Kor 13,12) Spiritualita by však neměla být omezena pouze na náš vztah k Bohu, ale měla by rovněţ obsáhnout vztah ke stvoření a bliţním. Podobně k tomu vybízí také definice L. E. Dahillové: „Spiritualita je celý svět zahrnující a život proměňující působení Ducha svatého, který náleží Ježíši Kristu. Toto jednání se projevuje v životě jednotlivce nebo společenství a jeho součástí je i lidská reakce na zmíněný Boží čin.“20 McGrath toto rozvíjí a snaţí se hodnoty křesťanské spirituality vtáhnout do všeho, co činíme a o čem přemýšlíme, dodává takto: „Spiritualita se týká hledání naplněného a autentického náboženského života, zahrnujícího propojení myšlenek charakteristických pro toto náboženství a veškerých zkušeností týkajících se života na základě tohoto 19

Srov. SMITH. Christian spirituality, s. 5–7.

20

DAHILL. Spirituality in Lutheran Perspektive: Much to Offer, Much to Learn, s. 72. [online]. [cit. 2013-03-10]. Dostupné z: http://wordandworld.luthersem.edu/issues.aspx?article_id=190.

18

náboženství a v jeho sféře.“21 Spirituální ţivot je nejen duchovní proţitek, ale také konkrétní skutky našeho ţivota. Je to cesta ke „sjednocení“ s Bohem skrze následování Jeţíše Krista. Zdrojem a inspirací pro tento duchovní ţivot je Písmo svaté.22 Z výše uvedených odstavců vyplývá, ţe spiritualita je nejčastěji osobní náboţenská zkušenost, která se přelévá do konkrétních ţivotních situací. Smékal uvádí, ţe „spiritualita jako prožívání a vyjadřování vztahu k Bohu uvnitř určitého strukturovaného náboženství nebo hnutí je synonymem duchovního života.“23 Duchovní ţivot je pak praxe spirituality zasazené do konkrétní náboţenské tradice. Můţeme pak hovořit o spiritualitách řádů, kongregací a náboţenských hnutí, spiritualitě matky, otce či určitého povolání. Pojem křesťanská spiritualita by mohl naznačovat, ţe existuje pouze jediná spiritualita, avšak opak je pravdou, vţdyť křesťanství je natolik rozmanité, ţe nelze shrnout pouze do jediné ideje. Naopak by se dalo říct, ţe existuje tolik spiritualit, kolik je křesťanů. Kaţdý křesťan nebo skupina křesťanů se potýká s evangelním poselstvím minulosti, které však vyţaduje odpověď pro konkrétní situace dnešní doby.24 V průběhu let se tedy vyvinulo mnoho typologii, které se snaţí o dělení křesťanské spirituality. Tato dělení mají svá pozitiva i negativa. Člověku, který hledá správnou spiritualitu svého srdce, mohou typologie vnést trochu světla do rozmanitosti křesťanské spirituality a pomoci mu najít tu „pravou“ dle jeho předpokladů, osobních a ţivotních zkušeností či kultury, ve které vyrůstá. Nicméně je důleţité propojit pluralitu těchto typologii, neboť 21

MCGRATH. Křesťanská spiritualita, s. 14.

22

Srov. MILFAIT. Spiritualita – Spirituální teologie – úvodní hodina. IS Jabok, studijní materiály.

23

SMÉKAL. Duchovní období znovu přichází, s. 12.

24

Srov. SHELDRAKE. Úvod do studia dějin a interpretace křesťanského duchovního života, s. 184.

19

ţádná z nich nemůţe být kompletní a dokonalá, všechny jsou zaloţené na relativních hodnotách a omezených perspektivách.25 Dříve neţ se budeme věnovat konkrétním typům křesťanské spirituality, je potřeba si uvědomit některé činitele, které by mohly tvorbu typologii ovlivnit. a) Osobní záležitosti: výběr spirituality značně ovlivňuje nejen osobnost člověka, ale také jeho demografické a sociologické prostředí. b) Denominační zřetele: různé křesťanské komunity mají odlišný způsob chápaní povahy křesťanského ţivota a často jsou spjaty s teologickým důrazem na učení, kterým se odlišují od ostatních seskupení. Proto je důleţité orientovat se alespoň v základních typech moderního křesťanství. c) Postoje ke světu, kultuře a dějinám: při hledání křesťanské autenticity se můţeme setkat s několika formami spirituality. Jsou také takové, které se zříkají světa a kaţdodenního ţivota v něm, jiné formy spirituality se naopak otevírají světu svou činností v něm. Neznamená to však, ţe některá z nich má ke světu kladný či záporný vztah.26

1.5.1 Klasifikace podle škol Jedním ze základních dělení spirituality je klasifikace podle škol. Mohou se dle forem dělit do dvou kategorií. Prvními jsou školy institucionální (to mohou být řády – například františkáni, dominikáni). Tyto školy mají společné ústřední rysy, a to i přes změnu kultury a doby. Tyto řády

25

Srov. Tamtéţ, s. 203–204.

26

Srov. MCGRATH. Křesťanská spiritualita, s. 25.

20

sdílejí stejné hodnoty, základní společné texty a způsob ţivota. Hlavní autoritu má zakladatel, coţ můţe zkreslovat hodnocení školy a stát se záleţitostí velice interní bez ohledu na vnější kritéria posuzování tradice na základě evangelijních hodnot. Druhým typem je dělení pocházející z řad historiků, kteří je rozdělili dle období a zemí, tudíţ mohou mít společný duchovní pohled (např. francouzská škola sedmnáctého století). Avšak úskalím těchto škol můţe být nedostatečná hloubka společné identity. Jen těţko říct, zda by se např. Ignác z Loyoly povaţoval za zástupce společné tradice.27

1.5.2 Katolická spiritualita Katolická spiritualita je jiţ od středověku těsně spjatá s mnišským hnutím, jehoţ vliv sahá aţ do dnešní doby. Je charakteristická dvojím měřítkem. Nejvyšší spirituality dle katolické tradice lze dosáhnout skrze spojení s náboţenskými komunitami, nebo pro ty, kteří jsou nuceni ţít ve světě a svůj ţivot připodobňují ţivotnímu stylu komunit – zasvěcení se Bohu a vytváření vztahu s ním.28 S tím souvisí také dualistické odmítání tělesnosti a orientace na niternost. Říčan dodává, ţe původní křesťanské stanovisko vychází z ţidovské tradice, jeţ chápe spiritualitu jako to, co působí v člověku Duch svatý.29 Později se začal duch stavět proti tělu, které bylo zejména v novoplatonské době chápáno jako vězení duše. Mystické záţitky spojené s proţitkem nitra jsou povaţovány dodnes za nejvyšší, čeho můţe člověk dosáhnout a o co má usilovat. Avšak pro různé lidi můţe být tím nejvyšším něco jiného. Například vztah k Bohu, seberealizace, příroda, hudba, úcta, svoboda, věda, péče o druhé a další. 27

Srov. SHELDRAKE. Úvod do studia dějin a interpretace křesťanského duchovního života, s. 184–185.

28

Srov. Tamtéţ, s. 193.

29

Srov. ŘÍČAN. Psychologie náboženství a spirituality, s. 47.

21

„Církev se pokládá za viditelnou božskou instituci, jejíž struktury se opírají o božskou realitu.“30 Katolický spiritualita je z velké částí institucionální a zaloţená na autoritách církve a liturgii. Jako kdyby Bůh byl přítomen, ale svázán kněţstvím, kultem a svatými místy.31 I modlitba je často spjatá s tím, v co církev věří (příkladem je Credo). Komunita je pro křesťanskou spiritualitu, duchovní růst a rozvoj stěţejní. Mohl by vzniknout dojem, ţe katolická církev popírá trend moderní doby – individualitu kaţdého jedince. Avšak církev, jeţ je společenstvím, nabízí nejen jedinci v ní mnoho darů a vzájemného obohacení. Svatý Pavel napsal: „Bůh chce, aby nebeským vládám a mocnostem bylo skrze církev dáno poznat jeho mnohotvárnou moudrost, podle odvěkého učení, které naplnil v Kristu Jeţíši, našem Pánu. V něm smíme i my ve víře přistupovat k Bohu svobodně a s důvěrou. … aby se pro bohatství Boţí slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil „vnitřní člověk“ a aby Kristus skrze víru přeţíval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje kaţdé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boţí.“ (Ef 3,10–19). Neboť i lidé vyznávající učení církve

často

proţívají

osobní

vztah

s Bohem,

o něţ se mohou a mají podělit nejen s věřícími, ale také se všemi lidmi a zvěstovat tak Boţí lásku a milosrdenství. Charakteristickým prvkem katolické církve je důraz na svátosti, kterých má katolická tradice sedm na rozdíl od tradice protestantské (ta má dvě). Katolicismus zdůrazňuje důleţitost svatých a zejména Panny Marie. Ti mají být pro nás vzorem a u Boha se mají za nás přimlouvat.

30

MCGRATH. Křesťanská spiritualita, s. 31.

31

Srov. SHELDRAKE. Úvod do studia dějin a interpretace křesťanského duchovního života, s. 195.

22

1.5.3 Protestantská spiritualita Protestantská spiritualita zahrnuje dle McGratha církve, jeţ svou historii sahají do evropské reformace 16. století. Zároveň dodává, ţe hlavním rysem této reformace byl důraz na čtení Bible, a to veřejné i soukromé. Tímto je protestantismus označován za náboţenství Bible.32 Čtení Bible je tak základem duchovního růstu a rozvoje, coţ je odlišuje od katolicismu, kde duchovní růst byl více závislý na společenství a zprostředkování svátosti kněţími. Protestantská spiritualita odmítá nejen „ospravedlnění na základě skutků“, ale také dvojí měřítko katolické spirituality. Pro ně existuje pouze jediná cesta ke svatosti, a to ospravedlnění skrze Boha. Základním rysem je osobní vztah k Bohu. Proto je oproti katolické církvi méně formální a neklade tak velký důraz na liturgii. Dalším významným prvkem protestantských církví je velký důraz na evangelizaci. Jejich posláním je předávat poselství o křesťanské zvěsti a ukázat správný způsob ţivota, jenţ vede ke spáse. Oproti katolíkům protestantská církev neuznává autoritu Panny Marie a svatých.

1.5.4 Ortodoxní spiritualita Ortodoxní spiritualita a její liturgie vychází z velmi rané tradice církevních otců, jeţ nám přinesli učení o Trojjedinosti Boha. Dle McGraha se tradice „pokládá za něco velice živého, co zůstává v podstatě nezměněno, ale je schopno čelit jakékoli nové výzvě každé z následujících dob.“33 Liturgie této církve se vykonává přesně dle stanovených pravidel. Dalším důleţitým prvkem nejen liturgie je psaní ikon, které slouţí k modlitbě a 32

Srov. MCGRATH. Křesťanská spiritualita, s. 35.

33

MCGRATH. Křesťanská spiritualita, s. 33.

23

duchovnímu růstu. Zde znázorňují Jeţíše Krista, Pannu Marii a další náboţenské postavy. Psaní ikon je velice sloţitý proces a uţ při něm se ikonopisec modlí. Záleţí na tom, jakou pouţije techniku, materiál i barvy. Všechno má svou symboliku.

1.6 Spirituální teologie Spirituální teologie je samostatná věda mající své metody a prameny, i kdyţ je jedním z oborů teologie. Původní význam slova nalezneme v latinském překladu, kde se teologie překládá jako: theos ‚Bůh‘, logos ‚slovo, řeč‘, theologie ‚řeči o Bohu‘. Pak by se spirituální teologie dala definovat jako vědecko-teologická reflexe žité křesťanské spirituality.34 Tímto se tedy zabývá nejen teorií, ale také praxí duchovního ţivota křesťanů. Toto propojení vědecké a praktické spirituální reflexe je důleţité pro správné pochopení podstatné výpovědi křesťanské víry, a to spásného činu Boha ve svém synu Kristu, a s tím spojená další tajemství, které si člověk nejen osvojuje, ale také ţije. Český teolog Kohut ve své knize dochází k této definici: „Spirituální teologie je teologická disciplína, která na základě biblického zjevení a kvalifikované křesťanské zkušenosti systematicky zkoumá sjednocení člověka s Bohem v Kristu, k němuž dochází působením Ducha svatého v dějinách církve a světa a lidskou spolupráci, a popisuje jeho organický rozvoj od počátku až po dosažení

svatosti

se

zohledněním

rozmanitosti

a neopakovatelnosti jednotlivých cest.“35 Spirituální teologie je tedy založena na:

34

Srov. MILFAIT. Spiritualita – Spirituální teologie – úvodní hodina. IS Jabok,

studijní materiály. 35

KOHUT. Co je spirituální teologie?, s. 34.

24

a) biblickém zjevení – vychází především ze starozákonní zvěsti o Boţí láskyplné iniciativě k nám. Je to Bůh, který člověka jako první oslovuje a stojí o jeho přízeň. Tato iniciativa se plně projevuje skrze působení Jeţíše Krista a dovršuje se v jeho vykupitelském činu. b) kvalifikované křesťanské zkušenosti – duchovní zkušenost nejen světců, ale také dalších lidí, kteří rozvíjejí svůj vztah skrze Ducha svatého v následování Jeţíše Krista. Avšak tato duchovní zkušenost můţe být kvalifikována pouze za předpokladu, ţe odpovídá biblickému poselství. Pramenem této zkušenosti je dále také liturgie, modlitba, duchovní cvičení, ale také lidské tělo, sexualita, stvoření, krása, přátelství, láska, radost i bolest.36 Následně pomocí těchto dvou kritérií zkoumá sjednocení člověka s Bohem v Kristu skrze působení Ducha svatého – toto sjednocení v dnešní době je moţné pouze skrze onoho Kristova ducha, Ducha svatého, jelikoţ s osobou Jeţíše se jiţ nemůţeme osobně setkat. Umoţňuje nám tak prostřednictvím svátosti proţívat přítomnost a působení zmrtvýchvstalého a oslaveného Krista napříč proměnám času. Nakonec se snaţí o popis organického rozvoje, kterým prochází kaţdý jednotlivec, který ţije duchovním ţivotem. Organický rozvoj je tedy ţivý proces hledání plného vztahu s Kristem od jeho počátku růstu aţ po dosaţení plné dokonalosti. c) Předmětem spirituální teologie je Boží život zprostředkovaný především v Jeţíši Kristu a jeho vykoupení, člověk, jenţ se skrze Ducha má stále více připodobňovat Bohu a tím se stát osobností, a také duchovní zkušenost Boha přebývající v ţivotě člověka.37

36

Kohut zmiňuje také Gaudium et spes.

37

Srov. ALTRICHTER. Příručka spirituální teologie, s. 11–12.

25

Tak jako dochází k vývoji duchovního ţivota kaţdého člověka, prochází svým vývojem také spirituální teologie a stále více si uvědomuje důleţitost propojení s prameny, z nichţ vychází. Zcela zásadním pramenem spirituální teologie je Písmo svaté, které hraje hlavní roli v teologii, ale získává stále větší význam při vytváření osobního vztahu člověka s Bohem. Dalším nezanedbatelným pramenem jsou díla církevních otců, kteří svou hloubku duchovního ţivota, modlitby a kontemplace přenášeli také do svých spisů, ze kterých můţeme mnoho čerpat. Třetím pramenem je liturgie, která je středem duchovního ţivota církve. Neboť právě na liturgii je zaloţena křesťanská teologie, a to především na eucharistii, která je nejen připomínkou poslední večeře Páně, ale především zpřítomněním Krista. Vţdyť z liturgie pochází mystika duchovního ţivota. Dokumenty magisteria a teologická pojednání učitelského úřadu jsou také prameny spirituální teologie. Nezanedbatelnou roli hrají také osobní zkušenosti některých světců a dalších významných duchovních autorů (jako je například Terezie z Avily, Jan od Kříţe, Ignác z Loyoly či Rahner nebo Jan Pavel II. a mnoho dalších), ale také osobní zkušenosti kaţdého z nás. Pro spirituální teologii a porozumění spiritualitě má velký význam její vztah k humanitním vědám, mezi nimiţ je hlavním zdrojem poznatků psychologie, pedagogika a sociologie.38

1.7 Spiritualita v sociální práci Sociální práce jakoţto obor svou teorií, ale také praxí zasahuje do mnoha odvětví, která spoluutvářejí její hodnoty, principy a lidská práva. „Své základy nechává sociální práce živit z humanitárních, demokratických a náboženských idejí. Uvědomuje si přitom kontext pestrosti a různosti morálek, kodexů, práva, duchovních tradic, zodpovědností i svědomí, a proto i

38

Srov. KOHUT. Co je spirituální teologie?, s. 46–60.

26

potřeby dosáhnout dohody na bezpodmínečně platných a závazných měřítcích, jež toto vše přesahují.“

39

Z toho vyplývají také oprávněné morální nároky na

jedince, které zajišťují lidskou důstojnost, a ta je právně institucionálně zaručena.

Dává

tak

lidskému

jednání

nutné

měřítko

a orientaci pro konstruktivní jednání, ţe jsou neoddělitelnou součástí teorie, morálních přesvědčení, étosu, etiky i praxe sociální práce. Lidská práva tak zasazujeme na rozhraní práva a mravnosti.40 Lidská práva pak lze chápat tak, ţe vymezují základní normy pro ţivot v důstojnosti. Na tomto základě vznikají legislativní dokumenty, jako je Všeobecná deklarace lidských práv OSN či Listina základní práv ČR, ale také etické kodexy. Mezinárodní federace sociálních pracovníků ve svém kodexu z roku 2004 vymezila sociální práci takto: „Profese sociální práce podporuje sociální změnu, řešení problémů v lidských vztazích a také zmocnění a osvobození lidí v zájmu zvýšení blaha. Sociální práce zasahuje v oblastech, kde dochází k interakci lidí a jejich prostředí, a využívá k tomu teorie lidského chování a sociálních systémů. Základem

sociální

práce

jsou

principy

lidských

práv

a

sociální

spravedlnosti.“41 Sociální práce je tedy zaloţena na respektu k hodnotě důstojnosti všech lidí a na právech, která z toho vyplývají. Neboť lidská důstojnost je povaţována za základ a cíl lidských práv. Teorie lidských práv tudíţ vychází ze dvou základních hodnot, kterými je lidská důstojnost a rovnost. S tímto vědomím sociální pracovníci podporují a chrání kaţdého člověka, jeho fyzickou psychickou, emocionální a duchovní integritu a pohodu. To znamená, ţe respektuje právo na sebeurčení, podporuje

39

Tamtéţ.

40

Srov. Tamtéţ.

41

Mezinárodní etický kodex sociální práce. Mezinárodní federace sociálních pracovníků [online]. 2004 [cit. 2013-04-06]. Dostupné z:

http://is.muni.cz/th/182582/pedf_m/Poradensky_system_-_Priloha_1.pdf.

27

participaci kaţdého jedince a dbá na to, aby s kaţdým člověkem bylo zacházeno jako s celostní bytostí, u níţ identifikuje a pomáhá rozvíjet silné stránky. Úkolem sociálního pracovníka je pomáhat lidem v nouzi nalézt cestu z jeho subjektivně neřešitelné situace, poskytnout jim pomoc, podporu, a to skrze důvěrný vztah. Toto úsilí působí k zachování celistvosti člověka, dosaţení změny a obnovení integrace člověka do všech struktur společnosti. Podstatnou roli ve změně ţivotní situace hraje pro jedince společenství a vzájemná pomoc, jejímţ cílem je dosaţení obecného dobra. Sociální pracovník by měl usilovat o podporu antidepresivního přístupu tudíţ zamezovat různým formám nespravedlnosti a útlaku a naopak přičiňovat se o rozvoj o rovnosti, spravedlnosti, solidarity a participace.42 Dalším morálně závazným dokumentem je Etický kodex sociálních pracovníků České republiky, který zde bude prezentován ve světle tezí německého teologa Michaela Plattiga, který do sociální práce vnáší spirituální rozměr. Etický kodex se ve své první části věnuje vztahu mezi sociálním pracovníkem a klientem, a to tak, ţe dbá na jeho rozvoj v rámci všech jeho dimenzí a ţivota v sociálním prostředí, a to tak, aby docházelo k řešení jeho problémů také vlastními silami. Jedná tak, aby chránil důstojnost a lidská práva svých klientů, a to bez ohledu na jeho původ, etnickou příslušnost, rasu či barvu pleti, mateřský jazyk, věk, pohlaví, rodinný stav, zdravotní stav, sexuální orientaci,

ekonomickou

situaci,

náboţenské

a

politické

přesvědčení

a bez ohledu na to, jak se podílí na ţivotě celé společnosti. Zde se dostává ke slovu spiritualita jako rozvoj vědomí důstojnosti kaţdého člověka a tím spojená 42

Srov. Mezinárodní etický kodex sociální práce. Mezinárodní federace sociálních pracovníků [online]. 2004; Etický kodex sociálních pracovníků České republiky.

Společnost sociálních pracovníků [online]. 2006. [cit. 2013-04-06] Dostupné z: http://is.muni.cz/th/182582/pedf_m/Poradensky_system_-_Priloha_1.pdf.

28

úcta a zodpovědnost k Boţímu působení v kaţdém člověku. V kaţdém člověku spatřuje působení Ducha (svatého, Krista, Boţího).43 Toto Boţí působení v člověku se tak stává základním kořenem sociální práce, která pomáhá člověku objevovat svou hodnotu. „Člověk je zde člověkem hlavně prostřednictvím toho, co má společného s Hospodinem Bohem. Je jako celý člověk partnerem Boha. Idea obrazu a podobenství a na ní vystavěná důstojnost člověka není a nesmí být vázána na nějaké vlastnosti, atributy, ctnosti, zvláštní obdarování či úspěchy, ale je spojena s jeho celým bytím.“44 Boţí působení v člověku jakoţto láska a respekt k důstojnosti člověka se nově objevuje také v etickém kodexu, coţ nese také určité nároky na kaţdého jedince ve formě přikázání lásky, které zní dle Třetí knihy Mojţíšovy (Lv 19,18) „budeš milovat svého bližního jako sebe samého. Já jsem Hospodin“, a jeho odůvodnění: „kdo miluje obraz Boha, ten miluje to, co miluje Bůh, ten má podíl na Boží lásce. Tato láska je bezpodmínečná a nedbá na zásluhy a vyznamenání člověka“. Proto dle tohoto pojetí není láska k bliţnímu odpovědí na nějaké tělesné, duševní či mravní hodnoty člověka.45 Proto je nutné, aby se sociálně slabým člověkem bylo zacházeno s náleţitou úctou a respektem k jeho autonomii a důstojnosti. Důstojnost darovaná člověku Bohem, je totiţ nezadatelná a má svůj pramen v láskyplném vztahu s Jeţíšem a měla by se projevovat jak na vztahu k druhým, tak také k sobě. Neboť pouze tato trojrozměrná láska můţe přinášet dobré plody, jako projev Boţího působení v kaţdém z nás.

43

Srov. Teze Michaela Plattiga. In: MILFAIT. Spiritualita. Studijní materiály

(Jabok/PSP UK), manuskript; Etický kodex sociálních pracovníků České republiky. Společnost sociálních pracovníků [online]. 2006 [cit. 2013-04-06]. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/182582/pedf_m/Poradensky_system_-_Priloha_1.pdf. 44

MILFAIT. Teologická etika. V kontextu sociální a pastorační práce, s. 70.

45

Tamtéţ, s. 70–71.

29

Dále se etický kodex snaţí vymezit odbornou kvalifikaci sociálních pracovníků. Ta je zaloţena na profesionalitě a celoţivotním vzdělávání kaţdého jedince a závislé na osobní zodpovědnosti kaţdého pracovníka. Musí si být vědom svých moţností a v případě nekompetentnosti být schopen případ předat dál. Zde se stává důleţitou hodnotou v práci sociálního pracovníka kromě inteligenční formace také osobnostní růst zahrnující také duchovní rozměr. Povolání člověka k duchovnímu ţivotu v sociální práci je cestou, jeţ se odehrává v napětí mezi vírou v Boţí působení v člověku, v jeho příslib spásy (záchrany, osvobození) přesahující hranice smrti a mezi vlastní profesionalitou a

zkušenostmi

povolání.

Tohoto

napětí

se

lze

zbavit

v odevzdání jistotě v Boţí působení a záchranu. Neboť tato víra můţe být pro nás světlem v krizi povolání, kdy jsme vyhořelí a postrádáme smysl či motivaci v práci s klientem, jehoţ situaci nejsme schopni vlastními silami zvládnout. Dává nám naději, ţe díky víře v působení Ducha svatého dosáhneme úlevy, jelikoţ sociální pracovnice, zdravotní sestra, terapeutka atd. není konec konců zodpovědná za zdar či nezdar ţivotní cesty. To napomáhá k odevzdání a pokoře a důvěře v Boţí silu a pomoc. Děláme, co můţeme, a odevzdáváme další zodpovědnost Bohu. Nemusíme nést všechna břemena světa. Víra v Boţí působení v člověku kromě toho chrání před příliš velkou úzkostlivostí a beznaději při jednání s člověkem. Neboť důvěrný vztah k Bohu dodává pokoj, trpělivost a sílu ke zvládnutí těţkých situací. Toto je předpokladem pro to, uchovat si při setkáních nutnou pozornost, zůstávat kritický vůči sobě a svým slabostem a najít pravou míru a najít své hranice.46

46

Srov. Teze Michaela Plattiga. In: MILFAIT. Spiritualita. Studijní materiály (Jabok/PSP UK), manuskript; Etický kodex sociálních pracovníků České republiky. Společnost sociálních pracovníků [online]. 2006 [cit. 2013-04-06]. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/182582/pedf_m/Poradensky_system_-_Priloha_1.pdf.

30

Následně etický kodex věnuje pozornost vztahu mezi sociálním pracovníkem a společností, kde hlavním cílem je zlepšení sociálních podmínek prostřednictvím principu solidarity a spravedlnosti tím, ţe sociální pracovník podněcuje změny v zákonech, v politice státu i v politice mezinárodní. Snaţí se o spravedlivější redistribuci zdrojů těm, kteří to potřebují, a tak o zvýšení příleţitosti kvality ţivota pro všechny osoby. Spravedlnost a solidarita však není vázána nutností církevního nebo křesťanského institučního rámce a nemá nic do činění s otázkou, zda Bůh existuje, nebo ne. Neboť kaţdý člověk s otevřeným srdcem a solidaritou můţe kvalitně slouţit druhým.47 Ve vztahu ke spolupracovníkům je také důleţitý respekt ke zkušenostem, názorům a praktické činnosti kolegů a ostatních odborných a dobrovolných pracovníků. Podobně to platí pro instituce. Má-li se v nich podporovat spiritualita, musejí respektovat vlastní zodpovědnost a tím duchovní svobodu svých členů nebo spolupracovníků.48 Legislativní dokument Všeobecná deklarace lidských práv v článku jedna vysvětluje podstatu a místo lidské důstojnosti v lidském ţivotě: „Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní v důstojnosti i právech. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.“49 Ale co se stane v případě, kdy člověk ztrácí své intelektuální schopnosti, není schopen se sám o sebe postarat, je závislý na drogách, bez domova nebo člověk s postiţením…? Má člověk i v těchto situacích lidskou důstojnost? „Tato důstojnost není

vázaná

na

kvality

či

vlastnosti

člověka

či

spolu

s dalšími právy vyhrazena jen těm, kteří jsou schopni ji požadovat, ale naopak je darovaná, od základu za ni člověk vděčí. Náleží i těm, kteří jsou sociálně slabí, nemocní, zranitelní nebo nějak závislí, čímž se také vyjadřuje rovnost 47

Srov. Tamtéţ.

48

Srov. Tamtéţ.

49

OSN. Všeobecná deklarace lidských práv. 1948, čl. 1.

31

všech lidí. Konstitutivní je také pro takto zmocněného člověka souvislost důstojnosti a odpovídajícího jednání v různých oblastech života.“50 Proto je důleţité vnímat sociálně slabé jako celistvou osobnost, nejen z pohledu jeho fyzických či psychických schopností, ale také z pohledu charakterových, emočních a duchovních hodnot. Důleţitý vzor pro vznik sociální práce jako sluţby, pomoci a péče o druhé můţeme nalézt v osobnosti Jeţíše Krista, jenţ se nebál překračovat zákony a předsudky starozákonní doby. Proto uvaţujeme-li o přínosu víry a s ní spojené spirituality nejen pro sociální práci, ale také pro člověka pracujícího v této sluţbě druhým, tak nám mohou být inspirací texty Nového zákona. Jeţíš se nebojí dotýkat nečistých, smilovává se nad prosícími, uzdravuje, a to nejen tělo, ale také ducha.51 Důleţitým přínosem spirituality v sociální práci je zejména přínos pro člověka samého. Neboť sociální práce se dá brát nejen pouze jako profese, ale také osobní povolání. Zde můţe docházet k osobnímu naplnění, sebeuskutečnění, které se dále stává zdrojem síly pro pomoc druhým. Avšak nelze říci, ţe lidé neovlivnění vírou v Boha nemohou vykonávat

sociální

práci

smysluplně,

kdyţ

mají

otevřené

srdce

a jsou solidární s potřebnými. Papeţ Benedikt XVI. ve své encyklice Deus caritas est zdůrazňuje potřebnost vnímavého srdce a lásku k bliţním před odbornou kompetenci. „Pokud se jedná o službu prokazovanou trpícím, je v první řadě třeba dbát na odbornou kompetenci. Pomáhající musejí být formováni takovým způsobem, aby uměli vykonávat dobře, co je třeba, a aby dokázali pokračovat v příslušné péči. Odborná kompetence je první a základní předpoklad, ale sama o sobě nestačí. Jedná se totiž o lidské bytosti, které vždy potřebují něco víc nežli pouze 50

MILFAIT. Teologická etika. V kontextu sociální a pastorační práce, s. 69.

51

Srov. Mt 9,1–8; Mt 17,14–18; Mk 5,21–43; Lk 7,11–15; Mt 9,9–13, Lk 7,36–50;

J 8,1–12; Lk 10,29–37.

32

technicky správně prováděnou péči. Potřebují pozorné srdce, a to takovým způsobem, aby zakoušeli bohatství jejich lidskosti. Z uvedeného důvodu platí, že

kromě

odborné

přípravy

tito

pracovníci

potřebují

také

a především „formaci srdce“. Je třeba přivádět tyto pracovníky k onomu setkání s Bohem a Kristem, které by v nich probouzelo lásku a otevíralo jejich duši druhému, takže láska k bližnímu pro ně už nebude přikázáním uložené, tak říkajíc zvenku, nýbrž důsledek vyplývající z jejich víry, která se stává činnou v lásce.“52 Duchovní formace pracovníka ovlivňuje jeho postoj ke sluţbě, kterou koná, jeho vztah ke klientům i jejich problémům, a tak se můţe nechat Bohem proměňovat. Neboť k čemu by byla víra v Boha, která se neprojevuje skutky, jak uţ apoštol Jakub ve svém listu říká, ţe víra bez skutků je mrtvá (Jk 2,17). Je důleţité, aby sociální práce počítala se spirituální rovinou, která svou podstatou přináší do institucionální péče nové hodnoty, postoje, morální představy, naději a lidskou hodnotu kaţdého jedince. Tento vztah k Bohu můţe napomoci také prevencí před předčasnou rezignací pracovníka v těţkém případu, jeho povyšováním se nad některými typy klientů, či snahou za kaţdou cenu spasit svět. Dalším rozměrem spirituality v sociální práci je sluţba modlitby za klienta. Modlitba můţe být uzdravující jak pro klienta, tak pro samotného sociálního pracovníka.

1.8 Shrnutí křesťanské spirituality v horizontu sociální práce Křesťanská spiritualita je předmětem spirituální teologie, která je vědecko-teologická reflexe ţité křesťanské spirituality. Ta nám poskytuje 52

BENEDIKT. Deus Caritas Est: encyklika nejvyššího pontifika Benedikta XVI. biskupům, kněžím a jáhnům, Bohu zasvěceným osobám a všem věřícím laikům o křesťanské lásce, čl. 31.

33

inspiraci a zdroje spirituality, jimiţ jsou zejména Písmo svaté, modlitba jako komunikace s Bohem a nástroj poznávání sebe sama, ţivot ve společenství naplňovaný skrze slavení svátosti, a zvláště pak eucharistie, která je středem duchovního ţivota církve. Křesťanská spiritualita jako taková je zaloţena na ţitém vztahu s Jeţíšem Kristem. Spiritualitu lze v tomto světle chápat jako zdroj věčného vztahu k Bohu v Jeţíši Kristu prostřednictvím Ducha. Hloubka křesťanské spirituality se odvíjí od naší angaţovanosti: do jaké míry se necháváme proměňovat a vést Duchem svatým a nakolik se snaţíme připodobňovat svůj ţivot Kristu, abychom se tak mohly stát Jemu plně podobni – imago Christi. Neboť skrze tento vztah můţeme osobnostně růst a poznávat sebe sama. Skrze tohoto Kristova Ducha jsme probouzeni k novému ţivotu a zároveň povoláváni k jeho zodpovědnému naplnění. Vţdyť naplněni Duchem jsme schopni přinášet ovoce a dosáhnout tak Boţího království. „Ovocem Božího Ducha však je láska,

pokoj,

trpělivost,

laskavost,

dobrota,

věrnost,

tichost

a sebeovládání. (…) Jsme-li živi Božím Duchem, dejme se také Duchem řídit“ (Gal 18,22–25). Naplněni dary Ducha se nemusíme bát na sebe vzít kříţ a mít účast na utrpení bliţních a snaţit se hledat Boţí tvář v hlubinách lidské bídy, neboť to byl Jeţíš, který se nebál obětovat svůj ţivot pro nás a naší záchranu. Křesťanská spiritualita je v tomto smyslu reflexí Boţí lásky k nám, díky níţ jsme schopni přenášet tuto lásku k Bohu, sobě i druhým. Zde má kořeny také sociální práce, která čerpá z onoho pojetí člověka. Avšak nezůstává pouze u jedince, ale zasahuje do jeho dalších struktur, vztahů a celků, které jedince přesahují. Skrze jedince se mohou proměňovat společenské instituce a struktury, ale také skrze instituce můţe docházet k proměně společnosti, jeţ díky křesťanským hodnotám stává humánnější. Sociální práce je tak nástrojem napomáhajícím zajišťovat lidskou důstojnost skrze respektování, ochranu a naplňování lidských práv. Sociální práce je tak zaloţena na lidské důstojnosti a

34

z ní vyvozených lidských právech, které se snaţí vnášet do politických systémů a etických kodexů: lásku k ţivotu a s tím spojený respekt a zodpovědnost za ţivot

svůj

i

druhých.

Neboť

vědomí

vlastní

hodnoty

a sebeurčení vyţaduje také respekt k sebeurčení druhého. Takto sociální práce respektuje, chrání a zajišťuje lidskou důstojnost. Tím, ţe respektuje právo na sebeurčení, podporuje participaci kaţdého jedince a dbá na to, aby s kaţdým člověkem bylo zacházeno jako s celostní bytostí, u níţ identifikuje a pomáhá rozvíjet silné stránky. Zasahuje tam, kde je lidská důstojnost jakkoli pošlapána či narušena a snaţí se pomoci jak jedinci, tak společnosti opět nalézt pravou hodnotu a dosáhnout sociálního rozvoje. Lidská práva jsou tak motivací pro praxi sociální práce. Cílem propojení lidských práv a sociální práce je dvojí úroveň: individuální a společenská. Na první z nich je to naplňování lidské důstojnosti a na úrovni společnosti dosaţení společenské inkluze, sociální spravedlnosti.53

53

Srov. MILFAIT. Lidská práva na rozhraní sociální práce a teologickoetických

aspektů. (Jabok/PSP UK), manuskript příspěvku do sborníku Sociální práce a teologie. K 20. výročí Jaboku.

35

2 Teologická etika Uţ v samotném názvu se objevuje slovo etika, to znamená, ţe teologická etika pracuje s argumenty obecné a filosofické etiky a je s ní ve vzájemném dialogu. Předmětem etiky je reflexe lidského jednání, zda je dobré či zlé s cílem dosáhnout morálně dobrého jednání. Eticky pak jedná ten, kdo dodrţuje všeobecné normy dané společnosti či skupiny, a také ten, kdo dodrţuje svá hodnotová měřítka. Etika je tedy vědeckou disciplínou či reflexí morálního chování a mravního jednání a úsudku z perspektivy toho, co je správné a dobré.54 Představení této teologické etiky jako disciplíny se bude odehrávat především v horizontu křesťanského poselství, které se snaţí prezentovat určitý pohled člověka na svět, jehoţ cílem je zdařilý ţivot. Teologická etika se tudíţ orientuje na motivaci jedince pro kritické myšlení konkrétního lidského jednání při řešení morálních problémů. Teologická etika by se dala definovat jako vědecká

reflexe

lidské

praxe

(morálně-mravního

úsudku,

jednání

a postojů nejen člověka, ale také společenských struktur a institucí), která motivuje k jednání v horizontu křesťanského poselství pod nárokem poselství evangelia a rozhodnutí pro následování Ježíše Krista.55 Cílem teologické etiky je zodpovědné bytí a jednání člověka na základě příslibu Boţího daru a úkolu. To pak prostřednictvím biblického svědectví o Boţím sebesdělení

propojuje

u lidí vnitřní jednotu víry s odpovídajícím způsobem ţivota. Teologická etika pak v dialogu se sociální prací, pod nárokem mravních poţadavků, vede k smysluplnému naplňování lidské důstojnosti, solidaritě, spravedlnosti, 54

Srov. MILFAIT. Teologická etika. V kontextu sociální a pastorační práce, s. 39–41.

55

Srov. Tamtéţ, s. 58.

36

přikázání lásky, vzájemné úctě a respektu, ochraně druhých. Vybízí tak, aby přijatý dar člověk spravoval zodpovědně a ve smyslu souţití s ostatními. Teologická etika je charakteristická trojím úkolem. Neboť osobitost teologické etiky vyplývá z její vazby na křesťanský étos, který teologická etika musí zpřístupnit dnešnímu porozumění, konkretizovat s ohledem na aktuální etické otázky a pomoci mu k veřejné účinnosti a určité podobě ve všeobecné etické diskusi. To znamená, ţe teologická etika je otevřena dialogu s ostatními obory, a tak přispívá k lidsky důstojnému utváření lidské praxe v různých oblastech. Snaţí se nejprve reflektovat daný problém, naslouchá zkušenostem dalších oborů a následně vnáší své nástroje a zkušenosti a hledá dobré a správné rozhodování a jednání.

2.1 Základní rozdělení teologické etiky Teologická etika se dělí na dva základní celky, a to fundamentální a speciální. Fundamentální celek se věnuje mravní praxi a jejímu posuzování. Definuje základní pojmy (například: svědomí, morálka, moralita, mravnost). Usiluje o nalezení odpovědi na otázku, co znamená mravně a smysluplně jednat tak, aby se lidské bytí mohlo plně zdařit. Speciální či aplikovaná část teologické etiky se dále dělí na sociální a individuální. V individuální je zájem upřen na témata, která se dotýkají mravního subjektu jako takového ve vztahu k němu samému a k druhým. Sociální teologická etika se zabývá morální kvalitou

podmínek

a

problémů

lidského

ţivota

a

praxe

v rámci

nadindividuálních struktur, institucí či sociálních útvarů.56

2.2 Proprium teologické etiky

56

Srov. MILFAIT. Teologická etika. V kontextu sociální a pastorační práce, s. 58–59.

37

Proprium teologické etiky se vyznačuje rozhodnutím pro osobu Jeţíše Krista, které přináší nová porozumění člověku stvořeného k Boţímu obrazu a podobenství, a takto jsou voláni k zodpovědnosti za jejich jednání. Každý člověk je pak v tomto smyslu sám o sobě jedinečný a originální, avšak není povýšen nad ostatní, ale roven spolu s nimi Bohu. Člověk má tak podíl na Boţím království. Cílem kaţdého křesťana je stále více se připodobňovat Jeţíši Kristu. Je tak povoláván k zodpovědnému a morálnímu jednání jak ve vztahu k sobě, tak druhým. Z toho vyplývá solidarita člověka s člověkem, pomoc utlačovaným a trpícím.57 Je povolán k lásce, jeţ mu byla darována při stvoření, z té pak pramení lidská důstojnost a svoboda. Člověk jako jediný tvor na zemi, kterého Bůh chtěl pro něho samého, můţe sám sebe plně nalézt jen v opravdovém darování sebe samého. To dokládá také evangelista Lukáš, kdyţ píše: „Kdo by usiloval svůj ţivot zachovat, ztratí jej, a kdo jej ztratí, zachová jej“ (Lk 17,33). Z lásky se tak stává trvalá nejvyšší norma jednání. Jedině láska je schopna úplně proměnit člověka. Je největším sociálním přikázáním. Respektuje druhé i jeho práva. Jen v ţivotě naplněném láskou jsme schopni darovat sebe sama pro druhé. Její síla vyplývá ze vztahu člověka s Bohem. Neboť

jedině

darováním sebe

pro

druhé

je

schopen

člověk

růst

a naplňovat své povolání. Přikázání lásky z toho vyplývající pak platí pro kaţdého bez výhrady a omezení. Teologická etika by se dala nazvat také morální teologii. Josef Ratzinger píše: „Křesťanská víra znamená svěřit se životnímu smyslu, který nese mne i celý svět, přijmout jej za pevný základ, na kterém mohu pevně stát. Můžeme to vyjádřit i jinak: Křesťansky věřit znamená přijímat svojí existenci jako odpověď na slovo jako logos, který nese a drží vše. Znamená to říci své ano k tomu, že smysl života a věcí je již daný a my jej přijímáme

57

Srov. MILFAIT. Teologická etika. V kontextu sociální a pastorační práce, s. 59–60.

38

a svěřujeme se mu.“58 Naslouchání tomuto Logos, Bohu skrze Jeţíše Krista je jedním ze základních poţadavků víry. Znamená to přijmout zvěst Písma a ţít z něho v Duchu svatém a tak naplňovat také mravní rozměr křesťanské víry, který nám dává pevný základ pro správné rozhodování a jednání. Jedná se tak o praxi ţivota vedeného Kristovým Duchem.

58

RATZINGER. Úvod do křesťanství, s. 31.

39

3 Křesťanská mravnost Obecně definovaná mravnost je svobodné rozhodnutí pro konkrétní jednání, které je výsledkem vlastního úsudku zaloţeného na vlastní zodpovědnosti k bezpodmínečnému mravnímu nároku. Mravnost se vždy dotazuje na správnost lidského jednání. Křesťanská mravnost pak vychází především z osobního rozhodnutí pro osobu Ježíše Krista, kde má svůj mravní rozměr a zároveň nalézá existenciální základ pro mravní jednání jak na individuální, tak společenské úrovni. Základní pramenem křesťanské praxe je Bible, která poskytuje metodologická kritéria pro reflexi etických problémů a situací, pro rozhodování a jednání. Avšak smyslem biblického poselství není omezení na morální příkazy či zákony a ctnosti, které má člověk dodrţovat, či kodex, který redukuje chování jedince či společnosti. Zde je základem Boţí iniciativa, z níţ teprve pak vychází mravnost, jeţ má být výsledkem vztahu s živým a pravým Bohem, prostřednictvím Jeţíše Krista, dává tak smysl a hodnotu lidskému bytí. Vztah zaloţený na láskyplné důvěře, sjednocení s Kristem je odpovědí na otázku, kým jsem, mohu a mám být, neboť cílem je se Jemu stále více připodobňovat a tak se stát skutečným člověkem. Jen tak se lidské bytí můţe plně zdařit.59 Poznáním Boha splňujeme nároky morálky uţ jen z podstaty poznání Boţí lásky, neboť mravný způsob ţivota je odpovědí na tuto lásku. Je to Boţí dar, který vyţaduje lidskou odpověď. „V každé náboženské zkušenosti je tedy důležitá jednak dimenze daru darovaného jako nezasloužená milost, která se jeví jako zásadní projev zkušenosti lidské osoby, kterou získává tím, že existuje ve světě spolu s druhými; jednak vliv této dimenze na svědomí člověka, kterého vybízí, aby přijatý dar spravoval zodpovědně a ve smyslu soužití s ostatními. 59

Srov. MILFAIT. Teologická etika v kontextu sociální a pastorační praxe, s. 44–56.

40

Svědectvím toho všeho je všeobecné uznání ve smyslu soužití s ostatními.“60 Tento dar můţe být také zdrojem pro výkon sociální práce, neboť láska burcuje k aktivitě. Bůh sám je nejaktivnější, a to prostřednictvím svého Syna skrze lásku Ducha svatého. Jeţíšova sluţba mezi lidmi je inspirací pro naše jednání. Jeţíš se tak stává prodlouţeným nástrojem Otcovi lásky, svým ţivotem slouţí lidem kolem sebe a všímá si všech bez výhrad – vyloučených, chudých i bohatých, dětí, ţen, hříšníků, a tak jim dává podíl na této lásce. Stává se tak vzorem sluţby druhým a díky jeho Duchu můţe láska zakořenit také v našich srdcích, abychom i my následovali jeho příkladu a tak dorůstali k jeho podobenství. Takto vtahováni do vztahu s Bohem jsme připravováni ke sluţbě druhým.

60

Kompendium sociální nauky církve: Papežská rada pro spravedlnost a mír, čl. 20.

41

4 Vztah křesťanské spirituality a mravnosti v kontextu sociální práce V předchozích kapitolách jsme se zabývali jednotlivými tématy, jako je spiritualita či křesťanská mravnost. Poukázali jsme také na některé důleţité multidisciplinární propojení profese sociální práce a křesťanské teologické etiky či spirituální teologie. Nyní se jiţ budeme věnovat vztahu křesťanské spirituality a mravnosti a později poukáţeme na tyto prvky v sociální práci, neboť společné propojení můţe vést k obohacení a společně tak mohou přispívat k utváření nejen dobrého poslání sociálního pracovníka, ale také celé společnosti.

4.1 Spiritualita a křesťanská mravnost Je moţné nalézt spojitost mezi spiritualitou a mravností, nebo jsou si naprosto vzdálené, zvláště pak kdyţ jde o ţivotní postoje a jednání na individuální i společenské rovině? V této části práce si jiţ dovolím tvrdit, ţe je podstatné, aby docházelo k propojení spirituality i mravnosti. Neboť spiritualita hraje pro křesťanskou mravnost stěžejní roli. Tato role je zaloţena především na rozhodnutí pro osobu Jeţíše Krista a následování jeho cesty. Jeţíšův ţivot se tak stává modelovým příkladem zdařilého lidského bytí a ve vztahu s ním jsme schopni proměňovat naše postoje a jednání, které vedou k dobrému ţivotu. Tak jako bylo Jeţíšovo působení zakotveno ve vztahu s Bohem, tak i my, abychom jej mohli následovat, musíme zakořenit v jeho lásce skrze setkání s ním. Toto setkání se uskutečňuje na základě důvěrné komunikace s Bohem, tedy modlitby. Modlitba tak představuje obecný vztah spirituality a mravnosti. Moţná právě proto je modlitba Páně umístěna

42

doprostřed Jeţíšova kázání na Hoře61 (nazvané také Magna Charta křesťanské mravnosti) a tak nabývá na důleţitosti, neboť nás uschopňuje k ţivotu víry a sluţbě po vzoru Jeţíše Krista. Proto i zde se objevuje nejprve nabízená darovaná svoboda a jí odpovídající postoje, uschopnění k postojům a aţ poté výzva stát se skutečným člověkem dle zkušenosti s Jeţíšem Kristem.62 Důleţitým pramenem křesťanské spirituality je biblická zvěst, z které vychází základní vzorec nejen duchovního ţivota, ale také křesťanské mravnosti: dar – úkol. Na základě tohoto daru, jímţ je Boţí iniciativa, oslovující člověka jako první a povolávající ho do vztahu lásky a svobody, člověk dochází k poznání sebe sama, smyslu svého ţivota, druhých a okolního světa. Boţí láska zasahuje člověka přímo v jeho nitru v srdci, bez ohledu na jeho kvality, fyzické či psychické zdraví, ţivotní status, rasu a další atributy je bezpodmínečně Bohem milován a přijímán. Ten přichází ke kaţdému a chce nabídnout osvobození ze zajetí vlastních omezení, hříchu a strachu. Na základě této hluboké vnitřní proměny je člověk schopen odpovědět na Boţí dar a vzít na sebe odpovědnost za své jednání, postoje a tak si uchovat darovanou svobodu a růst ve vztahu víry. Výsledkem vztahu spirituality a mravnosti je srdce člověka proměněné Boží láskou skrze Kristova Ducha. Neboť zde dochází k oslovení, zde člověk vnímá jemné vanutí Ducha, zde proţívá nejvnitřnější myšlenky

před

Bohem

a vnímá Boţí poţadavek na správné a dobré jednání, aby se jeho bytí mohlo plně zdařit. V srdci je člověk schopen rozpoznat skutečné motivy svého chtění a jednání a získat tak způsobilost k jednání,63 pro nějţ se můţe sám svobodně rozhodovat, neboť poslední slovo má Bůh. On zná „co se odehrává v lidském 61

Srov. Mt 6, 9–13.

62

Srov. MILFAIT. Teologická etika v kontextu sociální práce, s. 170–171.

63

Srov. Sír 37,13–15; 1 Král 3,9.

43

srdci, jaké myšlenky a jaké pocity v sobě člověk nese, co v jeho očích rozhodovalo o tom, jaký člověk je. (srov. Mt 7,1–13)“64 Toto působení Kristova ducha v srdci člověka je základem pro křesťanskou mravnost. „Setkání s živým Vzkříšeným a takto způsobeným přerodem srdce teprve začíná cesta křesťanské víry, spirituality a mravnosti.“65 Setkání se Vzkříšeným se děje na základě sebesdělení Boha, který nám tímto dává podíl na jeho lásce a věčném ţivotě. Etickým poţadavkem, který vychází z Boţího sebesdělení je Dekalog, který není pouhým zákonem či nařízením, které dodrţujeme jen kvůli strachu z trestu, ale odpovědí na nabídku svobody, kterou nám daroval a kterou jsme si schopni díky Dekalogu zachovat. Neboť hříchem ztrácíme svobodu, ale také se odlučujeme od Boha, ale i od sebe samého, ostatních lidí a okolního světa. Při stvoření daroval Bůh člověku světlo intelektu, díky němu poznáváme co je dobré a co je zlé. Toto světlo se týká kaţdého, bez rozdílu vyznání. Dekalog je přirozeným zákonem v předpisech, který představuje nejzákladnější normy, které upravují mravní ţivot. Představuje mravní základ společnosti pro utváření lidské společnosti. Je neměnný, a i kdyţ se popírají jeho zásady, nelze jej zničit ani vyrvat z lidského srdce. Stále znovu povstává v ţivotě jednotlivců i společnosti, jde o ţivý výraz svědomí, které je celému lidstvu společné.66

64

DREWERMANN. Co je důležité, je očím neviditelné: hlubinně psychologický

výklad Malého prince, s. 13. 65

MILFAIT. Teologická etika v kontextu sociální práce, s. 222–223.

66

Srov. Kompendium sociální nauky církve: Papežská rada pro spravedlnost a mír,

čl. 140–142.

44

4.2 Křesťanská mravnost a spiritualita v dialogu se sociální prací Sociální práce vychází z respektu k lidské důstojnosti jako premisy lidských práv. Toto stěţejní postavení lidské důstojnosti nelze přehlednout jak v různých lidsko-právních a církevních dokumentech, tak v kodexech sociálních pracovníků. Křesťanská tradice uznává lidskou důstojnost jako danost, kterou byl člověk obdarován při stvoření a plyne z Boţího obrazu a podobenství. Člověk skrze vtělení Jeţíše Krista je povoláván do vztahu s ním. Z toho následně plynou nároky na respektování lidské důstojnosti, která je společná pro celou lidskou společnost, a tak potvrzuje univerzální závazek lidskosti a zajištění pravého bytí člověka, „aby se tak budovala společnost utvářená podle míry člověka, protože mírou lidství je Kristus. Jde o budování lidštější obce, která by se více podobala Božímu království.“67 K respektování základních práv člověka vede také Dekalog, v němţ se odráţí princip darované lidské důstojnosti, imago Dei, rovnost všech lidí a z toho plynoucí zodpovědná svoboda, celistvé chápání člověka i s vědomím jeho chyb, zranitelnosti a hříšnosti, platná pro společnost jako celek. Dekalog a přikázání lásky v sobě zahrnují vztah k Bohu, respekt k vlastní osobě i druhým. Z tohoto základu vychází také Mezinárodní kodex sociálních pracovníků, potaţmo praxe sociálních pracovníků, která je ovlivněna spirituálními nároky na mravní jednání jedince. Avšak tyto mravní nároky na jedince nepřicházejí z vnějšku jako soubor předpisů, kodexů, hodnot, norem či přikázání, ale jsou lidskou odpovědí na láskyplnou Boţí náklonnost, která uschopňuje k porozumění, naplňování a růstu v takto ovlivněném mravním jednání včetně moţného návratu při odklonu či selhání. Neboť Hospodin vkládá svůj zákon přímo do srdce člověka, jak dokládá také prorok Jeremiáš: 67

Kompendium sociální nauky církve: Papežská rada pro spravedlnost a mír, čl. 63.

45

„Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíšu jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Už nebude učit každý svého bližního a každá svého bratra: „Poznávejte Hospodina!“ Všichni mě budou znát, od největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat.“ (Jer 31,33–34). Z výše uvedených argumentů vyplývá důleţitost propojení spirituality a křesťanské mravnosti, která je základem sociálního jednání a stává se normou pro utváření lidsky důstojné praxe v různých oblastech společnosti. Dochází k vzájemnému a

k

obohacení

vytváření

spirituality,

humánního

mravnosti

lidského

souţití.

a

Její

sociální

práce

naplňování

vede

k uskutečňování plnosti povolání sociálních pracovníků. Pak v ţivotě člověka ovlivněného spiritualitou „nesmějí existovat dva paralelní životy: na jedné straně takzvaný „duchovní“ život s jeho hodnotami a požadavky; na druhé straně život „světský“, tedy život v rodině, zaměstnání, sociálních vztazích, politické angažovanosti a kultuře.“68 Soulad mezi vírou a ţivotem je podpořen: Boţím slovem, jako východiskem, liturgickým slavením křesťanského tajemství, osobní modlitbou69, opravdovou zkušeností ţivota v církvi, uplatňováním

sociálních

ctností

a

vytrvalým

úsilím

o

kulturní

a profesionální formaci. 70

68

LG 31.

69

Srov. 1 Tim 2,1–6.

70

Srov. Kompendium sociální nauky církve: Papežská rada pro spravedlnost a mír,

čl. 522; 546.

46

4.3 Vybrané

aspekty

podpírající

důležitost

propojení

spirituality, křesťanské mravnosti i sociální práce Jednotlivé aspekty nejprve obecně přestavíme a následně poukáţeme na jejich význam pro ţivotní praxi člověka, který si ve svém ţivotě uvědomuje Boţí přítomnost, pro konkrétní lidské rozhodování a jednání zaloţeném na víře v

Jeţíše

Krista

a

také

pro

společenskovědní

disciplínu

i oblast praktické činnosti. Tak se lépe projeví specifická hodnota těchto pojmů, která je však naplněna pouze propojením křesťanské spirituality, mravnosti a sociální práce.

4.3.1 Celistvé pojetí člověka na základě imago Dei Křesťanské pojetí člověka vychází z biblické zvěsti o stvoření člověka k Boţímu obrazu a podobenství.71 Na rozdíl od filosofie zahrnuje člověka jako harmonii těla i duše, která je plně dovršena skrze vtělení Jeţíše Krista, který se tak stává interpretem Boha na zemi, „neboť v něm tělesně přebývá celá plnost božství“ (Kol 2,9). Tato plnost zahrnuje celého člověka, jak tělo s jeho slabostí, křehkostí, zranitelností a náchylností ke hříchu, stejně tak i duši, díky níţ je člověk schopen myslet, uvědomovat si sebe sama a naplňovat své lidství skrze vztah s Bohem. Tato zvěst je základem křesťanského chápání člověka, jeţ v sobě zahrnuje dar důstojnosti lidského těla, které není redukováno na fyzické schopnosti, neboť člověk je více neţ pouhé tělo. Neboť v momentě, kdy se lidské tělo stává prostředkem k dosaţení cíle, je zraňována tělesná, duševní, sociální i duchovní dimenze člověka, coţ následně ovlivňuje i mravní rozvoj osobnosti, vztah k sobě samému i druhým. Zde je důleţité, aby docházelo k naplňování

71

Kantova

imperativu:

Jednej

Srov. Gn 1,26–27.

47

tak,

abys

lidství

své

i druhého pouţíval vţdy jako účel, nikdy ne pouze jako prostředek. Z toho vyplývá úkol zodpovědně zacházet nejen se svým tělem, ale také respektovat a chránit důstojnost druhého. Specifický význam celistvého pojetí člověka pro: 1) Křesťanskou spiritualitu: jeţ stojí na osobě Jeţíše Krista, skrze kterého dochází k smysluplnému propojení duše i těla ve Vtělení. Ostatně jak to dokládá list Kolosanům: „aby dospěli k plnému rozvinutí chápání, které jim dává vniknout do tajemství božího, totiž Krista,

v němž

jsou

skryty

všechny

poklady

moudrosti

a poznání“ (Kol 2,2–3) a „neboť v něm tělesně přebývá celá plnost božství“ (Kol 2,9). Biblická zvěst tak stojí na jednotě těla a duše či ducha. Celistvé pojetí člověka na základě biblické zvěsti zahrnuje tělo, duši, ducha či srdce a v jejich jednotě označují existenci celého člověka, a to na základě různých aspektů: 72 a) Básár: neboli tělo člověka v jeho slabosti, křehkosti, zranitelnosti,

pomíjivosti,

náchylnosti

k hříchu,

nespolehlivosti, ale také ve vztahu k druhým. b) Nefeš: neboli duše, jeţ je vázána na tělo, kterému dává ţivot. Bez duše by nebyl člověk schopný smysluplné existence a naplňovat své touhy a někam směřovat. c) Ruach: zahrnuje celého člověka s vlastním myšlením a chtěním. Znamená moţnost uvědomovat si Boţí přítomnost a být s ním ve vztahu. d) Léb(áb): srdce nebo také jádro člověka. Zde je člověk Bohu nejblíţe a poznává, co je dobré a zlé. V srdci

72

Srov. MILFAIT. Teologická etika v kontextu sociální práce, s. 110–112.

48

člověka se prolínají emoce s vůlí. V něm se rodí etické a duchovní postoje člověka.73 Na tomto základě dochází k sjednocení těla a duše. Díky tělu jsme schopni vnímat sebe sama a tak neztrácet svou identitu a kontinuitu. Duše se má pak projevovat v jednání člověka, jenţ má být ztělesněním ducha. 2) Křesťanskou mravnost: „Člověk byl stvořen jako jednota duše i těla. (…) Lidská osoba včetně těla je sama sobě svěřena právě jako jednota duše a těla je též subjektem morálních úkonů.“74 Křesťanská mravnost je tak prostředkem pro naplnění a ochranu člověka ve všech jeho dimenzích. Toto propojení jednoty duše i těla dává člověku poznat nejen poznání vlastní důstojnosti, ale také směřuje k cíli, tj. k zdařilému lidskému bytí s konečnou účastí na vzkříšení. Neboť víra v Boha a jeho sebedarování skrze Jeţíše Krista vede ke smysluplnému chápání lidské důstojnosti kaţdého člověka, stvořeného do vztahu s Bohem, čímţ zakládá mravní poţadavky zajišťující tuto důstojnost, neboť ţivotem naplňujícím mravní poţadavky svědčí také o důstojnosti osoby. Význam celistvého pojetí člověka pro sociální práci vyplývající z porovnání stupně blízkosti křesťanské spirituality a mravnosti: Celistvost člověka je součástí etického kodexu sociální práce, kde je chápána jako jeden ze zakládajících principů sociální práce a jejího přístupu k jedinci, společnosti, zaměstnavateli i profesi jako takové. Specificky pak zahrnuje tento aspekt do konkrétního jednání sociálního pracovníka takto: „Sociální pracovník jedná s každým člověkem jako s celostní bytostí. Zajímá se 73

Srov. Tamtéţ.

74

Kompendium sociální nauky církve: Papežská rada pro spravedlnost a mír, čl. 127.

49

o celého člověka v rámci rodiny, komunity a společenského a přirozeného prostředí a usiluje o rozpoznání všech aspektů života člověka.“75 Etické kodexy se tak stávají pro sociální pracovníky směrnicí pro mravní postoje a jednání a pro rozhodnutí ve své praxi respektovat celistvost člověka, i kdyţ k takovému jednání nejsou motivováni skrze víru. Křesťanská

spiritualita

motivuje

k

jednání

v duchu

rovnosti

a spravedlnosti zaloţené na víře v Boha plně jednajícího ve svém synu Jeţíši Kristu. Neboť „ten, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno“ (srov. Flp 2,6–11). Bůh se nebojí sám sebe „umenšovat“ a projevovat se v „maličkostech“, tak abychom mu byli schopni porozumět. Právě proto přišel na svět jako malé dítě. Vţdyť kolik malých dětí se narodilo ve stejném okamţiku na celém světě. Zde se projevuje důleţitost celistvého propojení Jeţíšova lidství i boţství. Také my jsme obdarováni ţivotem a stvořeni k Boţímu obrazu a podobenství, a tak máme účast na jeho boţství. Proto nás povolává k viditelným znamením a účinnému nástroji Boţí láskyplné štědrosti,

ve

všech

rovinách

vztahů

a

v

sluţbě

druhým

i prostřednictvím činnosti sociálního pracovníka. Sociální práce je také ovlivněna křesťanskou mravností na základě celistvého pojetí člověka, které vyţaduje zodpovědnou odpověď v jednání a postojích, jak přistupujeme k sobě samotným, tak druhým: jestli jako k někomu, kdo je jako celý někdo, a ne něco. Neboť člověk se v ţivotě setkává s různými nemocemi, traumaty a zkušenostmi, které jej mohou změnit, ale stále 75

Společnost sociálních pracovníků [online]. 2006. [cit. 2013-05-16] Dostupné z: http://is.muni.cz/th/182582/pedf_m/Poradensky_system_-_Priloha_1.pdf.

50

se jedná o tutéţ osobu s její nepřetrţitou tělesnou kontinuitou. Člověk je stále někým, někdo. Sociální pracovník působí právě v místech lidské nouze, bídy, zraněnosti a nemoci, kde pomáhá

člověku na úrovni individuální

i společenské. Pomáhá mu najít sebe sama, své tělo, jelikoţ to také ovlivňuje náš vztah k sobě samému, ale také k druhým.

4.3.2 Přikázání lásky Přikázání lásky je první a největší přikázání, které Bůh vloţil do srdce člověka při stvoření. Pak se v tomto přikázání Bůh setkává se svým obrazem a podobou, kterou je člověk.76 Původcem lásky je tak Bůh, který stvořením člověka povolává do vztahu s ním a čeká na lidskou odpověď. Dochází tak k vzájemnému dialogu mezi Bohem a lidmi zprostředkované jiţ ve Starém zákoně, kdy Bůh vysvobozuje izraelský národ a uzavírá s ním smlouvu věrnosti zaloţené nejprve na vztahu Boha s člověkem: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou“ (Dt 6,4–5). A následně je toto přikázání rozšířeno na vztahy mezi lidmi a k sobě samému: „Budeš milovat svého bližního jako sebe samého“ (Lv 19,18). V Novém zákoně je přikázání lásky dáváno do souvislosti s věčným ţivotem. Podle slov Jeţíše Krista je největším přikázáním a zahrnuje všechna přikázání Dekalogu a v něm jsou naplňovány. „Když se farizeové doslechli, že umlčel saduceje, smluvili se a jeden jejich zákoník se otázal, aby ho pokoušel: ‚Mistře, které přikázání je v zákoně největší?‘ On mu řekl: ‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je 76

Srov. JAN PAVEL II. Zkouška z naší svobody je před námi: Přikázání lásky.

In: Skleněný

kostel [online].

1991

[cit.

2013-05-01].

Dostupné

http://sklenenykostel.net/j15/index.php?option=com_content&view=article&id =2342:a& catid=14:t-spiritu&Itemid=8.

51

z:

největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Na těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci“ (Mt 22,34–40). Podobně to nalezneme také u evangelisty Marka a Lukáše77, kde zákoník jde v dotazování dále a hledá odpověď na to, kdo je jeho bliţní. Zde mu Jeţíš předkládá příběh „O milosrdném Samařanu“78 a zákoník dostává odpověď, ţe bliţním je kaţdý člověk bez ohledu na nějaké vnějškové atributy a k němu jsme Bohem povoláni, abychom mu pomohli. Tak se bliţním stává kaţdý z nás na základě jednání tvořeného láskou.79 Láska se tak stává morální závazkem dobrého ţivota. Skrze ţivot naplněný touto láskou můţeme dosáhnout Boţího království. Neboť Bůh odpouští lidské provinění80, má poslední slovo a skutky lásky budou rozhodující: „Tehdy řekne těm po pravici: ‚Pojďte, požehnání mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.‘ (…) ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto nepatrných bratří, mně jste učinili‘“ (Mt 25,34–36.40). Specifický význam přikázání lásky pro: 1) Křesťanskou spiritualitu: která pohlíţí na přikázání lásky jako na přikázání, které je zakořeněno v zakládající lásce Boha k člověku skrze Jeţíše Krista, a jako na odpověď člověka, která se má projevovat ve vztazích k druhému a k sobě samému. „Proto má přikázání lásky jako základní kotvu Boží bezpodmínečnou lásku k člověku, která umožňuje zakusit, že k němu někdo říká 77

Srov. Mk 12,28–34; Lk 10,25–28.

78

Srov. Lk 10,29–37.

79

Srov. MILFAIT. Lidská práva na rozhraní sociální práce a teologickoetických aspektů. (Jabok/PSP UK), manuskript příspěvku do sborníku Sociální práce a teologie. K 20. výročí Jaboku.

80

Srov. Lk 7,47.

52

bezpodmínečné ano, že jej chce a miluje. V tomto proudu lásky se může nejhlubším způsobem najít a odtud se vztahovat k sobě a druhým.“81 Dvojí přikázání lásky na základě křesťanské spirituality dosahuje nových rozměrů. „Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budeteli mít lásku jedni k druhým“ (J 13,34–35). Jeţíš dokonce vyzývá nejen k lásce jednoho k druhému, ale také k nepřátelům. Tak máme ţít podle příkladu Jeţíše Krista, který jiţ prošel tuto ţivotní cestu před námi sluţbou druhým a láskou takovou, ţe se za nás obětoval. Díky Jeţíši jsme povoláváni do společenství a vztahu s Bohem a tak jsme vyzýváni k jeho následování. „Milovaní, milujte se navzájem, neboť láska je z Boha a každý, kdo miluje, zBoha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smírnou za naše hříchy“ (1 J 4,7–10). Touto obětí jsme povoláváni k lásce a sluţbě druhým v osobní důstojnosti a svobodě. Stáváme se tak nástrojem Boţí lásky ve světě, neboť člověk je jediným tvorem na zemi, kterého Bůh chtěl pro něj samotného, a je schopen sám sebe plně nalézt jen v opravdovém darování sebe samého.82 81

MILFAIT. Lidská práva na rozhraní sociální práce a teologickoetických aspektů.

(Jabok/PSP UK), manuskript příspěvku do sborníku Sociální práce a teologie. K 20. výročí Jaboku. 82

Srov. GS 24.

53

2) Křesťanskou mravnost: jeţ je zaloţena na poznání Boţí lásky k nám. Díky níţ jsme způsobilí se rozhodnout pro správné a dobré jednání, tak aby se lidský ţivot plně uskutečnil v duchu evangelia. Neboť člověk obdařený ovocem Boţího Ducha, jímţ je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání (srov. Gal 6,22–23), vedou člověka k růstu a dosaţení kvalit dokonalé lásky, která je „trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá se a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne“ (1 Kor 1,4–8). Přikázání lásky je spojeno s lidskou vůlí, která je svobodná. Člověk se řídí svým rozumem čili úsudkem

svědomí,

na

jehoţ

základě

se

rozhoduje

a jedná, jestli podle podoby lásky, nebo naopak. Jestli máme srdce otevřené pro lásku a bliţní, nebo naopak jsme uzavřeni v egoismu a lhostejnosti. Význam přikázání lásky pro sociální práci vyplývající z porovnání stupně blízkosti křesťanské spirituality a mravnosti: Sociální práce aplikuje pojem láska a respektování vlastní důstojnosti pracovníka do svých etických kodexů. Je tak ţivou odpovědí, reakcí na přikázání lásky, které dle křesťanského poselství zahrnuje zakládající lásku Boha k člověku skrze Jeţíše Krista a odpověď člověka, který se projevuje ve vztazích k sobě samému i druhému člověku.83 Láskou k bliţnímu sociální 83

Srov. MILFAIT. Lidská práva na rozhraní sociální práce a teologickoetických

aspektů. (Jabok/PSP UK), manuskript příspěvku do sborníku Sociální práce a teologie. K 20. výročí Jaboku.

54

pracovníci ţijí a dosvědčují svou účast na Kristově kralování, to jest na moci Syna, který „nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby soužil“ (Mk 10,45).84 A tak i my jsme povoláváni skrze sluţbu lásky, solidaritu, ke svatosti a k ţivotu věčnému. Neboť nesvatost je takový způsob existence, který nevnímá nikoho jiného, a pouze vztahovostí rosteme ke svatosti. A tak jak vybízí apoštol Pavel, „Všechno, cokoli mluvíte nebo děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci“ (Kol 3,17). Naplněni Duchem jsme cele povoláni a posvěceni85 k následování Krista a k účasti na sluţbě potřebným. „Ani rodinné starosti, ani jiné světské záležitosti nemají zůstat vně duchovního života“86, tak jako je důleţité, aby křesťanská láska nezůstávala vně sociální práce. Neboť skrze tuto lásku jsme schopni podporovat lidskou důstojnost a rovnost. Vzájemná provázanost křesťanské spirituality a mravnosti se snoubí v podobenství o milosrdném Samařanu, který se následně promítá v praxi sociální práce: „Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: ‚Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?‘ Ježíš mu odpověděl: ‚Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?‘ On mu řekl: ‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou

svou

duší,

celou

svou

silou

a

celou

svou

myslí

a miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Ježíš mu řekl: ‚Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.‘ Zákoník se však chtěl ospravedlnit, a proto Ježíšovi řekl: ‚A kdo je můj bližní?‘ Ježíš mu odpověděl: ‚Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu 84

Srov. ChL 41.

85

Srov. Řím 6,22.

86

AA 4.

55

vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: ‚Postarej se o něj, a bude-li t stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.‘ Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?‘ Zákoník odpověděl: ‚Ten, který mu prokázal milosrdenství.‘ Ježíš mu odpověděl: ‚Jdi a jednej také tak.‘“ (Lk 10,25–37). V tomto biblickém příběhu se objevují základní normativní prameny křesťanské spirituality a mravnosti – například otázky věčného ţivota, přikázání lásky či zákona a následně otázka po tom, kdo je můj bliţní.87 V této části se však budeme věnovat pouze přikázání lásky a představíme si, jak ovlivňuje praxi sociální práce. S tím také souvisí otázka zákoníka: „kdo je můj bliţní?“, kterou jsme si krátce představili jiţ v úvodu této podkapitoly. V souvislosti s tímto podobenstvím je přikázání lásky naplňováno pouze tehdy, kdyţ jsem schopni vidět bliţního jako někoho, s nímţ se setkáváme za konkrétních okolností a v určitých situacích, které nás vybízejí ke konkrétnímu jednání uskutečňované láskou. Přikázání lásky se tak stává výzvou ke změně smýšlení a jednání. Neboť zde nejde jen o otázku, kdo je můj bliţní, ale komu se mám stávat bliţním já osobně a tak naplňovat přikázání lásky k bliţnímu jako odpověď na Boţí lásku ke všem lidem, která je bez hranic. Zde můţe člověk poznávat to, ţe je milován a Bohem přijímán skrze Jeţíše Krista, a tak zakusit to, ţe o něj někdo stojí, coţ se projeví ve vztazích k druhému i sobě samému. Neboť poznání, ţe jsme někým milováni, se stává důvodem a podmínkou mravního jednání. Zde uţ nelze argumentovat Boţí láskou na úkor lásky k člověku. To pak ovlivňuje také praxi sociální práce, která

po 87

vzoru

Jeţíše

Krista,

jedná

tam,

kde

Srov. MILFAIT. Teologická etika v kontextu sociální práce, s. 197.

56

někdo

trpí,

a reaguje svou lidskostí. Láska se tak stává nejkrásnějším projevem lidství, bez něhoţ by se nedala sociální práce uskutečňovat.88 Křesťanská mravnost ovlivňuje sociální práci právě láskou, která ovlivňuje smýšlení, postoje a jednání člověka, který se tak můţe plně stávat člověkem. V souladu s křesťanským poselstvím a zkušeností působí lásku k člověku Boţí láska, která je kaţdému člověku plně nabízena skrze Jeţíše Krista, je tak darem nového uskutečňování umění lásky. Mravní jednání se tak stává v tomto smyslu důsledkem příchozího Boţího království, jeţ se tímto způsobem můţe stávat viditelným jiţ zde na zemi.89

4.3.3 Metanoia Metanoia (obrácení) je proces radikální proměny osobnosti skrze vzkříšeného Jeţíše Krista. Je zaloţena na schopnosti sebereflexe jednání a sebekorektury člověka, kdy se člověk můţe proviňovat tím, ţe něco nesprávného vykoná, ale také tím, ţe nejedná v situacích, které jeho činnost vyţadovaly, zejména v situacích, kdy se děje něco zlého druhému. Obrácení je také proces uzdravování celého člověka, nezbavuje jej odpovědnosti za skutky, ale dává mu naději na moţnost začít znovu. Obrácení vede k radikální proměně a osvobození skrze existenci a zmrtvýchvstání Jeţíše Krista. Neboť přebývání v hříchu člověka zotročuje a vzdaluje od Boţí přítomnosti. Pouze zřeknutím se starého způsobu bytí jsme osvobozováni k novému ţivotu. „Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili“ (Řím 6,6). Skrze Jeţíše získává lidstvo novou svobodu ztracenou jiţ prvním hříchem Adama. „Jak je psáno: ‚První člověk Adam se stal duší živou‘ – poslední Adam je však Duchem

88

Srov. Tamtéţ, s. 204–209.

89

Srov. Tamtéţ, s. 213–214.

57

oživujícím“ (1 Kor 14,45). Neboť Bůh měl svět tak rád, a tedy i člověka v něm, ţe za něj dal svého jednorozeného Syna, aby ţádný kdo v něho věří, nezahynul, ale měl ţivot věčný (srov. J 3,16). A tak skrze víru v Boha jsme schopni poznat, ţe existuje láska, větší neţ jakékoli zlo, do nějţ se můţe člověk, společnost a svět zaplést. Víra v takovou lásku vyţaduje také víru v milosrdenství, které je nezbytnou součásti lásky.90 Neboť v kaţdém vztahu musí existovat bezmezné přijetí druhého s jeho chybami a poklesky. Milovat znamená umět také odpouštět hřích a přijímat hříšníka. Uznání vlastního hříchu nebo dokonce sebe za hříšníka je nevyhnutelným základem pro návrat k Bohu. Jak to dokazuje svatý Jan: „ať nás naše srdce obviňuje z čehokoliv; neboť Bůh je větší než naše srdce a zná všecko!“ (1 J 3,20). On vstupuje skrze zavřené dveře,

aby

prozářil

naši

temnotu.

Svou

zkušeností

se

o tom přesvědčil také David, který si uvědomil, co učinil, stejně jako marnotratný syn; důleţité však je uvědomělé rozhodnutí odvrátit se od hříchu, do kterého jsme upadli. Osobní

obrácení

zahrnuje

také

společenský

aspekt,

jenţ

je

nevyhnutelnou cestou ke svornosti mezi lidmi. Obrácení znamená vnitřní proměnu srdce pod vlivem Boţího slova a v perspektivě Boţího království,91 které klade nároky na konkrétní skutky a kaţdodenní úsilí, kterým člověk s pomocí Boţí milosti usiluje strávit svůj ţivot v Kristu a tak získat pro sebe ţivot. Obrácení vychází ze srdce a přenáší se na skutky a celý ţivot. Díky Boţí milosti a Jeţíšově zmrtvýchvstání oblékáme nového a pevného Ducha.92 Také apoštol Pavel píše, ţe díky oběti Jeţíše Krista smíme přistupovat k Bohu svobodně a s důvěrou, která skrze Ducha svatého v nás posiluje a upevňuje ‚vnitřního člověka‘, v jehoţ srdci přebývá Jeţíš Kristus, a zakořeňuje nás 90

Srov. DM 7.

91

Srov. Mt 4,17; Mk 1,15.

92

Srov. Ţl 51.

58

v lásce. Jen tak jsme schopni spolu s bratřími pochopit, co je skutečná šířka i délka, výška i hloubka Kristovi lásky, která přesahuje kaţdé poznání (srov. Ef 3,10–21). Proces

obrácení

nejlépe

vystihuje

novozákonní

podobenství

o milosrdném Otci a dvou ztracených synech93. Tento příběh vystihuje všechny pochody, které se v člověku odehrávají v momentě, kdy je konfrontován s hříchem. Je to příběh o znovunalezení lidství a lidské důstojnosti, kdy „otcova věrnost sobě samému je zcela a plně zaměřena na lidství marnotratného syna a jeho důstojnost. (…) Dále je možno říci, že láska k synovi, která vyplývá ze samotné podstaty otcovství, otce přímo předurčila k tomu, aby se staral o synovu důstojnost.“94 Tato milost otce prezentovaná v podobenství se má také odráţet v našich ţivotech. Neboť ten, kdo zakusí milost a lásku otce, je uschopňován a povoláván k jednání podpírající důstojnost druhého. Uskutečňovat milosrdenství zakořeněné v lásce je důleţité zvláště v naší době, kdy jsme svazováni různými předsudky. Máme se setkávat s lidmi, jako „Ježíš Kristus se setkával tímto způsobem s lidmi, a právě s těmi, jejichţ život byl nějak poškozen či deformován z různých důvodů. Jsou zachyceny vztahy důvěry, bezpodmínečného přijetí, doprovázení k uvědomění si situace a stavu svého vlastního života a sloužil jako stěžejní katalyzátor proměny.“95 Specifický význam metanoie pro: 1) Křesťanskou spiritualitu: metanoia zde hraje důleţitou roli. Neboť jak bylo jiţ výše uvedeno, dává člověku skrze zmrtvýchvstání 93

Srov. Lk 15,11–32.

94

DM 6.

95

MILFAIT. Lidská práva na rozhraní sociální práce a teologickoetických aspektů.

(Jabok/PSP UK), manuskript příspěvku do sborníku Sociální práce a teologie. K 20. výročí Jaboku.

59

Jeţíše Krista naději na nový ţivot a osvobozuje člověka z otroctví hříchu. Zároveň ujišťuje člověka o jeho důstojnosti a hodnotě skrze láskyplný vztah s Bohem, který je větší, neţ všechny naše hříchy. Neboť Bůh o nás stál jako první, oslovuje a povolává nás do vztahu s ním. Z toho také plynou určité nároky na jednání jak na úrovni individuální, tak společenské. 2) Křesťanskou mravnost: kde je kořenem pro úplné obrácení srdce člověka. Je to mravní nárok, který dotvořuje přerod srdce, a člověk je schopen začít nový ţivot v Duchu. Je však zaloţen na rozhodnutí člověka proměnit se a také na poznání daru lásky a vykoupení Jeţíše Krista. Význam metanoie pro sociální práci vyplývající z porovnání stupně blízkosti křesťanské spirituality a mravnosti: Sociální práce definovaná mezinárodní federací sociálních pracovníků jako profese podporující sociální změnu a řešení problémů v mezilidských vztazích a také zmocnění a osvobození lidí k dosaţení společného dobra.96 Zde můžeme spatřovat metanoiu (obrácení) jako základní podstatu pro naplnění poslání (cílů) sociální práce. Neboť sociální pracovník jedná v situacích, které vyţadují změnu ţivotní situace všech, zvláště těch, co jsou v nouzi a na okraji společnosti, kteří se tam dostali vlastním zapříčiněním nebo kvůli nepříznivým okolnostem, a ukazuje, ţe změna je moţná skrze poznání vzkříšeného Jeţíše Krista. Nabízí tak pomocnou ruku k osvobození a radikální proměně osobnosti. Tato proměna tak zasahuje celého člověka a uzdravuje jej ve všech dimenzích. Nabízí změnu a řešení nejen materiální nouze, ale také 96

Srov. Mezinárodní etický kodex sociální práce. Mezinárodní federace sociálních

pracovníků [online]. 2004 [cit. 2013-04-06]. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/182582/pedf_m/Poradensky_system_-_Priloha_1.pdf.

60

zasahuje nitro jedince a proměňuje jeho vztahy a pohled na sebe společnost i svět, coţ vede ke svornosti mezi lidmi. A tak skrze víru v Boha můţe sociální pracovník dát poznat svému klientovi lásku, která je větší neţ jakékoli zlo a problémy, do kterých se dostal. To se děje na základě rovnocenného vztahu mezi klientem a pracovníkem, který mu tak dává poznat, ţe si jej někdo váţí, stojí o něj a má jej rád v kaţdé situaci. Neboť v takovémto jednání je „láska, jež je schopna se sklánět, ke každému ztracenému člověku, ke každé lidské bídě, zejména té morální. Ten, kdo se s takovou láskou setká, necítí se být poníženým, ale znovu nalezeným“.97 Sociální pracovník tak můţe klientovi pomoci znovu objevit jeho důstojnost.

4.3.4 Modlitba Modlitba je důleţitou součástí nejen kaţdého křesťana, ale také mnoho lidí se ve chvílích nouze obrací na Boha a prosí o pomoc. A proto je modlitba viditelným setkáním s Bohem, projevem důvěry k našemu nebeskému Otci a známkou naší ţivé a účinné starosti o lidi kolem nás. Tímto se naplňuje všeobjímající rozměr modlitby a to je vţdy nová zkušenost víry. V modlitbě se obracíme k Bohu, prostřednictvím něho jsme schopni dojít k sebepoznání a sebekorektuře. Modlitba nás uschopňuje k jednání či sluţbě druhým. Modlitba je také prostředkem pro sjednocení lidstva napříč kulturami, rasou, barvou pleti, náboţenstvím,… neboť „už není rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“ (Gal 3,28). Tak jsme schopni prolamovat neshody v mezilidských vztazích. Modlitba má mnoho různých podob. Modlit se můţeme ve společenství, při slavení liturgie nebo sami. Od toho se také odvíjí forma modlitby, zda jsou to pevně dané modlitby církve (liturgické modlitby, 97

MILFAIT. Teologická etika v kontextu sociální a pastorační praxe, s. 257.

61

modlitba Páně…) nebo formulované spontánně jednotlivcem. Modlitbu můţeme zpívat (modlitba ţalmů, chval), říkat nahlas nebo v duchu. Záleţí také na postoji těla i ducha, který vyjadřuje náš vztah k modlitbě, záleţí však na svobodě kaţdého člověka, jaký způsob si zvolí. „Vnitřní život křesťanského společenství spočívající v modlitbě, naslouchání Božímu slovu a tomu, co učili apoštolové, v bratrské lásce a v lámání chleba, nabývá plného významu jen tehdy, stává-li se svědectvím.“98 A tak ani modlitba ani sluţba nejsou plnohodnotné jedna bez druhé. Je to způsob bytí, ve kterém nejsou modlitba ani akce a sluţba izolovány, ale neudrţitelně propojeny a ve kterém je ţádoucí, aby akce pramenila z rozjímání. Je to způsob, jak ţít z evangelia a který vidí Boha ve všech věcech: v kuchyni, na trhu, v trápení, radosti a v míru. Stejně tak jako je Bůh při práci v jeho vesmíru a jeho stvoření, pracující a milující, formující a tvarující. Modlitba je souţití s, v a pro Boha, který nám dává prostřednictvím komunikace s ním obrovskou svobodu srdce a na němţ je zaloţen důvod naší existence: chceme chválit, ctít a slouţit Pánu, našemu Bohu. Všechno další nám pomáhá dělat právě tohle. Proto je důleţitá disciplína v modlitbě a ve vlastním ţivotě, která za čas vede ke skutečné svobodě Ducha tak, ţe se člověk naučí přizpůsobit zcela

nevědomě

sobě

a potřebám druhých lidí. Ignác z Loyoly v tom zcela jasně říká svým učedníků, ţe pokud odeberou poţadavky charity, sluţby druhým z jejich času modlitby, nejsou zcela přijatelní pro Boha. Na tomto základě znova upozorňujeme, ţe to není otázka práce a modlitby, ale života, v němž jsou obě neúprosně spojené dohromady: modlitba dává jednu sílu k službě a mytí nohou, což vede k sladkosti v odpočinku v přítomnosti Boha. Je to ten způsob, kterým

98

EN 15.

62

svatý Pavel úţasně napomíná, abychom se modlili, a přijde čas, kdy se odváţíme říkat s ním: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20).99 Specifický význam modlitby pro: 1) Křesťanskou spiritualitu: zaloţené na lidském vztahu zakořeněném

v lásce k Jeţíši Kristu. Tento vztah je uskutečňován skrze komunikaci s ním. Právě Jeţíš nás naučil modlit se a oslovovat Boha prostřednictvím modlitby Páně. Skrze modlitbu zakládáme důvěrný vztah s Bohem a můţeme k němu přicházet v našem lidství, ať uţ jsme plni strachu, bolesti, smutku, zoufalství, či radosti, odvahy, důvěry a všechno vloţit do Jeho rukou. Neboť Bůh má moc to vše proměnit. Protoţe jak by Bůh mohl neuposlechnout své plačící dítě, vţdyť on „setře slzu z každé tváře“. (Iz 25,8) Modlitba má také společenský aspekt, kdy se máme modlit nejen za sebe, ale také své blízké a dokonce po vzoru Jeţíše za své nepřátele, jen tak můţeme dojít k uzdravení. „Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého.“ ( Jk 5,16) 2) Křesťanskou mravnost: stojící na osobě Jeţíše Krista, který je

příkladem zdařilého lidského bytí a ve vztahu s ním jsem schopni proměňovat naše postoje a jednání vedoucí k dobrému ţivotu. A taky i mi skrze vzor Jeţíšova důvěrného vztahu s Bohem uskutečňovaného modlitbou máme moţnost k němu přicházet a nechat proměňovat naše nitro. Skrze modlitbu dochází k obrácení smýšlení a obnovení pevného Ducha v nás.

99

Srov. CASSIDY. Sharing the Darkness: The Spirituality of Caring, s. 136–142.

63

Význam modlitby pro sociální práci vyplývající z porovnání stupně blízkosti křesťanské spirituality a mravnosti: Křesťanská spiritualita a mravnost obohacují sociální práci právě prostřednictvím modlitby, která je bytostným setkáním člověka s Bohem ve víře, důvěře a lásce. Skrze modlitbu můţe dojít k uzdravení na základě komunikace s Bohem skrze Jeţíše Krista v Duchu svatém. Člověk se tak nejprve důvěrně setkává se Vzkříšeným, který jej uzdravuje, naplňuje pokojem a dává mu tak poznat, ţe je milován. Skrze tento vztah jsme schopni poznávat sebe sama a proměňovat své postoje a jednání. Sociální práce získává sílu k sluţbě

druhým

skrze

modlitbu.

Dává

sílu

překračovat

a posouvat vlastní hranice skrze vztah k Bohu. Práce sociálního pracovníka můţe být také modlitbou – oslavou a chválou Boha tím, ţe po vzoru Jeţíše přichází slouţit druhým bez ohledu na postoj společnosti.

4.3.5 Naděje Naděje je důleţitou součástí lidského ţivota, zvláště v dnešní době, kdy člověk vlivem proměn ve společnosti znova hledá odpovědi na nejzákladnější otázky ţivota: „Kdo jsem?“, „Jaký má smysl můj ţivot či mé jednání?“, „Jaký je cíl mého ţivota?“ Světlo do těchto nejistot je schopné vnést křesťanské poselství o Boţím království. Kristovo evangelium se tak stává pramenem naděje. „Kristus ve svém zmrtvýchvstání ukázal Boha milosrdné lásky právě tím, že na sebe jako cestu ke zmrtvýchvstání přijal kříž. A proto když si připomínáme Kristův kříž, jeho utrpení a smrt, naše víra i naděje se soustřeďují na Zmrtvýchvstalého.“100 Neboť prostřednictvím církve můţeme věřit, ţe Kristus zemřel a vstal z mrtvých za nás všechny, dává skrze svého

100

DM 8.

64

Ducha světlo a sílu, abychom mohli odpovědět na své nejvyšší povolání a skrze Jeho jméno mohli dojít spásy.101 Tento základní postoj naděje vybízí, abychom neztráceli ze zřetele poslední cíl, který dává smysl a hodnotu celému ţivotu. Je odůvodněním kaţdodenního lidského úsilí vrůstat do podobenství Boha. Jsme povoláváni k naději a očekávání vykoupení našeho těla. Neboť naše spása je předmětem naděje. A i kdyţ uţ ztrácíme naději, je potřeba vytrvat stejně jako Marie a Abrahám, kteří se nebáli přijmout Boţí vůli, neboť „ačkoli už nebylo naděje, ona přece doufala“ (Řím 4,18). Tak se nám stala vzorem a příkladem, abychom byli schopni jednat, ale také se celým srdcem vloţit do rukou Pána.102 Neboť Bůh je schopen vstoupit „i do situací, kde přes všechno angažmá vládne frustrace, nespravedlnost, bolest, nouze, zklamání, zaznívá pokorná zpráva, že se vyplatí věřit zkušenosti, že poslední slovo má život, pokoj, láska, spravedlnost.“103 Naděje však neklame, protoţe Boţí láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán (srov. Řím 5,3–5). Specifický význam naděje pro: 1) Křesťanskou spiritualitu: kde naděje je jednou ze základních ctností104 křesťanského ţivota. Křesťanská spiritualita je postavena na víře ve vzkříšeného Jeţíše Krista, který přináší naději v nový ţivot skrze jeho vykoupení na kříţi. Velikonoční tajemství lidstvu vlévá novou radost a naději, ţe Jeţíš je silnější neţ hřích a smrt. „Kristus, Obraz Boha (srov. 2 Kor 4,4; Kol 1,15), je tím, kdo člověku daruje plnost světla a přivádí k naplnění obraz a podobu 101

Srov. ChL 10.

102

Srov. TMA 46–48.

103

MILFAIT. Lidská práva na rozhraní sociální práce a teologickoetických aspektů.

(Jabok/PSP UK), manuskript příspěvku do sborníku Sociální práce a teologie. K 20. výročí Jaboku. 104

Srov. 1 Kor 13,13.

65

Boží v člověku. Slovo, které se stalo tělem v Ježíši Kristu, je odevždy životem a světlem člověka, světlem, které osvěcuje každého člověka (srov. J 1,4.9).“105 Tak je nám Jeţíš světlem a nadějí v situacích zoufalství, strachu a nesvobody, neboť ani Jeho potupná smrt na kříţi neměla poslední slovo. A i kdyţ naděje není poslední odpovědí na všechny naše otázky, tak nám dává dostatek světla a síly, abychom šli dále temnotou plni odvahy a naděje. Protoţe také temnota nás můţe mnohému naučit. Díky temnotě můţe člověk růst a setkávat se s Bohem, kterého jsme zde schopni spatřovat. Tak Bůh jedná v ţivotě člověka, i kdyţ jej nevidíme. On je věrný a své sliby plní. 2) Křesťanská mravnost: v souvislosti s nadějí přináší do lidského ţivota světlo, ţe i přes lidskou náchylnost ke hříchu jsme znovu skrze smrt a zmrtvýchvstání Jeţíše povoláváni k novému ţivotu a obdařeni Boţím milosrdenstvím. To s sebou nese nárok na obrácení srdce a změnu smýšlení, jednání. Mít naději v Boha znamená doufat, ţe budeme spaseni, ale zároveň obdařeni potřebnými prostředky, aby se nám dobře a radostně ţilo jiţ zde na zemi. Dává tak smysl ţivotu a jednání v něm. Křesťanská mravnost v sobě také zahrnuje radostnou zvěst, kterou křesťané „vyznávají se srdcem plným naděje (…): Kristus osvobodil svět a stále jej osvobozuje. Zde se rodí křesťanské jednání (křesťanská praxe), jež je vyplněním velikého přikázání lásky.“106 Křesťané jsou tak povoláváni Duchem k zvěstování osvobození a šíření této naděje a lásky, kterou zakusili ve vztahu s Jeţíšem, a zároveň k hlubšímu

105

Kompendium sociální nauky církve: Papežská rada pro spravedlnost a mír, čl. 120.

106

AG 104.

66

pochopení společenských zákonů, které vepsal do mravní přirozenosti člověka. Význam naděje pro sociální práci vyplývající z porovnání stupně blízkosti křesťanské spirituality a mravnosti: Naděje dává moţnost vidět smysl i tam, kde lidsky vidět jiţ není, a dává sílu k překonání strachů, pocitu zbytečnosti, bezmoci, zklamání, beznaděje, nouze, lidské bídy, závislosti či otroctví. Sociální práce v těchto situacích navrací horizont naděje a poskytuje moţnost začít znova. Nikoho nevylučuje, ba naopak se snaţí člověka znova integrovat do společnosti. Sociální práce by tak bez naděje nemohla plně fungovat. Bez naděje a víry, ţe kaţdý člověk, společnost i instituce se mohou změnit. Stejně tak jako se neobejde sociální práce bez naděje, tak ani ze srdce křesťana nelze naději vytrhnout. „Vždyť Kristus vstal z mrtvých a stále přichází.“107 Křesťanská spiritualita ţivena v Jeţíši Kristu podporuje mravní jednání jedince, které je zakotvené v naději, ţe lidský ţivot má vyšší smysl a poslední slovo bude mít Bůh. Dává tak naději, ţe se jednou ukáţe důvod, proč tak či onak jednat, i kdyţ to zatím znamená lidsky prohrávat či čelit opovrţení nebo výsměchu. Stejně tak jako je to mnohdy v praxi sociálního pracovníka,

který

vstupuje

do

oblastí

společností

odsuzovaných

a opovrhovaných: k lidem bez domova, v prostituci, závislým či odsouzeným, a vnáší do situací světlo naděje na změnu nejen jejich situace, ale také pohledu na jejich důstojnost. Stejně tak jako „Ježíš přivádí lidi do Boží blízkosti, což způsobí změnu pohledu na život a prostředkuje jim naději.“108

107

CLÉMENT. Duchovní průvodce pro naší dobu, s. 74.

108

MILFAIT. Teologická etika v kontextu sociální práce, s. 182.

67

4.3.6 Spravedlnost Spravedlnost je zaloţena na základní rovnosti všech lidí, kterou byli obdařeni při stvoření k Boţímu obrazu a podobenství, a tak máme všichni stejný podíl na vykoupení, jeţ je nám nabízeno. Je samozřejmé, ţe ne všichni lidé jsou si rovni co do rozumových, fyzických či mravních schopností. Přesto je důleţité odstranit jakýkoliv druh diskriminace, ať uţ sociální nebo kulturní v základních právech člověka, ať uţ se jedná o diskriminaci zaloţenou na pohlaví, rase, barvě pleti, společenském postavení, jazyce, náboţenství, protoţe taková diskriminace odporuje Boţímu záměru. Rovný a spravedlivý přístup ke všem by měla zajišťovat lidská důstojnost, která je základním měřítkem pro sociální spravedlnost ve společnosti.109 Spravedlnost tak bývá povaţována za mravní i náboţenskou hodnotou a je základem právního řádu. Spravedlnost se odráží v dalších oborech takto: 1) Křesťanská spiritualita: Spravedlnost se objevuje jiţ ve Starém zákoně, kdy Bůh sám je spravedlivý, a takto i jedná se svým lidem. Tomu dává Zákon, skrze který mu nabízí svou přízeň, svobodu a náklonnost, kdyţ říká: „Zachovávejte má ustanovení a nařízení, když je člověk plní, bude skrze ně žít. Já jsem Hospodin“ (Lv 18,5). Novým pohled na cestu k „nové“ či „vyšší“ spravedlnosti odpovídající Boţímu království nabízí Jeţíš ve své Horské řeči z Matoušova evangelia,110 kdy Jeţíš nepřichází změnit či zrušit Zákon111, ale chce člověka oslovit v jeho nitru, aby poznal, co je skutečně dobré, spravedlivé a pravdivé. Kázání na hoře začíná 109

GS 29.

110

Srov. Mt 4,25–8,1.

111

Srov. Mt 5,17.

68

blahoslavenstvím, která jsou nosná pro pochopení Horské řeči. Blahoslavenství jsou darem, neboť přinášejí lidem novou svobodu a ţivot v přítomnosti ţivého Boha. Blahoslavenství se tak stávají světlem na cestě kaţdodenního ţivota, ať uţ se člověk nachází v jakékoli situaci. Jeţíš oslovuje všechny, zvláště ty, kteří jsou v nouzi, truchlící, bezmocní, hladovějící, ţíznící či poniţovaní a pronásledovaní, a nabízí proměnu, které jsme schopni pouze skrze Boţí pohled na náš ţivot. Ten nás uschopňuje a povolává k jednání, které se vyplatí a má smysl. Neboť tak se můţeme stávat skutečně člověkem a naplňovat své lidství, které díky Boţímu zásahu vede k radosti. Jeţíš nám blahoslavenstvím ukazuje nové postoje, které by měly jít ruku v ruce s jednáním. Jeţíš nás učí nové postoje a jednání, které jsou nastíněny v antitezích Jeţíšovy Horské řeči, zde jde Jeţíš více do hloubky a osvětluje tak Zákon daný Mojţíšovi. Tak například je v Zákonu psáno „nezabiješ“, Jeţíš zde upozorňuje, ţe ten, kdo nikoho nezabil, ještě nemusí být dobrým člověkem, ale jiţ ten, kdo se hněvá na svého bratra, Zákon porušuje, neboť lidský ţivot můţe zmařit nejen vraţdou. Člověk dokáţe ubliţovat a zraňovat i slovem či gesty výsměchu, nadřazenosti či arogance. Proto v přikázání „nezabiješ“ je ukryto mnohem více neţ jen fyzické zabití. „Nárok osobní důstojnosti druhého člověka je totiž ohrožen hněvem (zlobou, záští) nebo pohledem plným žádosti o rozkoš. Proti důstojnosti druhého nejednáme teprve tím, že porušujeme právem chráněná základní dobra jeho života, ale už dříve, totiž když jsme vůči němu zlí v myšlenkách a hněváme se na něho. Nemáme také přijmout

69

stanovisko zákona k tomu, abychom omezili náklonnost (podporu) k bližnímu.“112 „Vyšší spravedlnost“ zakotvená v Jeţíšově Horské řeči se projevuje v Boţí milosrdné lásce, která jde za hranice naší lidské spravedlnosti. Pak cílem našeho jednání by měla být snaha podobat se Bohu, který „nechává své slunce vycházet nad zlými i dobrými a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé“ (Mt 5,45), a cele se darovat do sluţby smíření s druhými lidmi a šířit Boţí království zde na zemi. Neboť spravedlnost sama o sobě nestačí. „Spravedlnost musí najít své doplnění v lásce. (…) Spravedlnost a láska se někdy zdají být protikladnými silami. Ve skutečnosti jsou to však dvě tváře téže reality, dvě dimenze lidské existence, které se musí navzájem doplňovat.“113 2) Křesťanská mravnost: je jedním ze stěţejních témat pro sociální spravedlnost. Spravedlnost zde vystupuje „jako hodnota, která je provázená

uplatňováním

odpovídajících

základních

mravních

ctností. (…) Ze subjektivního hlediska se spravedlnost projevuje v jasném postoji vůle, která Z objektivního

hlediska

uznává

spravedlnost

druhého představuje

jako osobu. rozhodující

kritérium mravnosti v oblasti meziosobních a společenských vztahů.“114 Mravní postoje ovlivněné křesťanským poselstvím napomáhají k vytváření spravedlivého řádu ve společnosti a tak je mravní jednání základním kamenem pro praxi sociální práce.

112

MILFAIT. Teologická etika v kontextu sociální a pastorační práce, s. 148.

113

JAN PAVEL II. Poselství ke světovému dni míru 1. 1. 2004, čl. 10.

114

Srov. Kompendium sociální nauky církve: Papežská rada pro spravedlnost a mír,

čl. 201.

70

Význam spravedlnosti pro sociální práci vyplývající z porovnání stupně blízkosti křesťanské spirituality a mravnosti: Sociální práce je zaloţena na principu spravedlnosti. Proto spravedlnost zahrnuje také do svých zákonů a etických kodexů a sociální pracovníci se tak zavazují, ţe budou podporovat sociální spravedlnost. Ta odmítá jakoukoli negativné diskriminaci, která by mohla vzniknout na základě vnějších atributů, jako je barva pleti, rasa, věk, pohlaví, náboţenství, kultura, fyzické, psychické či sociální schopnosti a další znaky. Takto sociální pracovník uznává různost prostředí, ve kterém pracuje, a respektuje jej ve všech dimenzích,

jak

u

jednotlivce,

tak

v rámci

společnosti,

rodin

i komunit. Sociální pracovník se dále zasazuje o spravedlivé rozdělování zdroje, tedy podle potřeb, a odmítá nespravedlivou politiku a praktiky tím, ţe na ně upozorňuje jak zaměstnavatele, tak státní politiku. Dále je cílem sociálního pracovníka pracovat solidárně, coţ napomáhá k odstranění izolace, stigmatizace či utlačování a naopak vede k inkluzivními stavu společnosti. Ta je moţná také díky tomu, ţe sociální práce vychází z rovnosti všech lidí, která je dána na základě lidské důstojnosti kaţdého člověka a kterou je moţné v praxi uchovat na základě spravedlnosti, jeţ vede k respektu druhého s jeho zájmy, názory, přesvědčením a postoji a napomáhá tak k sociálnímu souţití.115 Pojem sociální spravedlnosti spočívá na třech rozměrech: a) Všeobecná či zákonná spravedlnost: se snaţí dosáhnout společného dobra na základě regulace vztahu mezi jednotlivcem a společností. Reguluje společenské vztahy na základě zachovávání zákona.

115

Srov. MILFAIT. Fundamentální eticko-lidskoprávní principy etických kodexů sociálních pracovníků. Objasnění s odpovídajícími povinnostmi a zodpovědnostmi, s. 70–72. In FISCHER. Etika a lidská práva v sociální práci: Fischer, Jandejsek, Kroupová, Kunstová, Milfait, Moree.

71

Jedinec se podílí na spoluutváření oblastí společného ţivota na základě jeho moţností spojených s jeho postavením ve společnosti. b) Výměnná, smluvní spravedlnost či spravedlnost výkonu: je zaloţena

na

rovnosti

(stejném)

přístupu

mezi

osobami

a

společenskými skupinami, které vykonávají stejnou činnost. Je důleţité, aby nedocházelo k diskriminaci práv druhých a aby se dodrţovaly uzavřené smlouvy. c) Spravedlnost distributivní: vyţaduje, aby se kaţdému člověku dostalo stejně na základě jeho důstojnosti a umoţnilo se mu, aby se stal způsobilým k práci i osobním úkonům. Zde se jedná o rozdělení pomoci ze strany státu k potřebným. Díky spravedlnosti existuje sociální politika podporující rozvoj společnosti tak, ţe redistribuuje zdroje pomoci potřebným skrze sociální práci. „Jako soukromé, tak veřejné instituce se mají snažit o to, aby sloužily důstojnosti a cíli člověka a zároveň aby rozhodně bojovaly proti jakékoli společenské či politické porobě a zachovávaly v každém politickém zřízení základní lidská práva. Tyto instituce mají postupně vytvářet kladný vztah k duchovním skutečnostem.“116 Toto vykonává sociální politika státu a její instituce. Ty prostřednictvím pomoci a podpory navracejí člověku moţnost začlenit se do společnosti a poznat svou důstojnost.117

116

GS 29.

117

Srov. MILFAIT. Fundamentální eticko-lidskoprávní principy etických kodexů sociálních pracovníků. Objasnění s odpovídajícími povinnostmi a zodpovědnostmi,

s. 70–72 In FISCHER. Etika a lidská práva v sociální práci: Fischer, Jandejsek, Kroupová, Kunstová, Milfait, Moree.

72

Zde se dostáváme k spravedlnosti celků a struktur, neboť společnost je schopna fungovat na základě společenského řádu, který poskytuje jedincům v něm stejné ţivotní podmínky. Pak vzniká společnost postavená na principu solidarity a respektu kaţdého člověka. Společnost se tak podílí na utváření ţivota jedince a naopak jedinec svým ţivotem pomáhá spoluutvářet ţivotní podmínky společnosti. Zde je úkolem sociálního pracovníka zprostředkovávat komunikaci mezi jednotlivcem a společností i politickými, ekonomickými a hospodářskými institucemi. Sociální pracovník se tak stává obráncem chudých, vyloučených a sociálně znevýhodněných, aby se mohli ve společnosti prosadit

a

účastnit

se

na

dobrech

společnosti.

Jednání

a kompetence sociálního pracovníka zaloţené na etickém kodexu má společnost a politiky upozorňovat na situace, kde dochází k sociální nespravedlnosti a nerovnosti a spolupodílet se na jejich odstraňování.118 Sociální pracovník ovlivněný křesťanskou spiritualitou nachází vzor pro své jednání v Jeţíši Kristu, který také při svém povolání překračoval různá tabu, morální i právní normy či systémová nastavení společnosti a tak se podílel na osvobozování, proměňování a zmocňování ţivota druhých.119 Zde je pak ţádoucí, aby tento pracovník ovlivněn ţivotem Jeţíše Krista jím nechal proměňovat nejen lidská srdce, vztahy, ale také společenské struktury, celky. Jde o spravedlnost ovlivněnou Boţí humanitou. Neboť Hospodin od člověka ţádá to, co je dobré: „jen to, aby zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil s Bohem“ (Mi 6,8). To je pak výzvou pro křesťanskou mravnost.120

118

Srov. Tamtéţ, s. 73.

119

Srov. např. J 5,1nn; J 4,6nn.

120

Srov. MILFAIT. Dobré srdce pro dobrou cestu: uvedení do teologické etiky a

křesťanské mravnosti. Přednáška na víkendovém semináři TKT ETF UK v Praze, 26. 4. 2013. Manuskript.

73

74

Závěr V závěru práce nyní zhodnotím, zdali bylo dosaţeno cíle práce, který mě celou dobu provázel, a k němuţ jsem během psaní směřovala. Také vyzdvihnu poznatky, ke kterým jsem v průběhu psaní došla. Cílem mé práce bylo poukázat na důležitost vztahu a propojení biblické křesťanské spirituality a mravnosti a jejich důsledky pro sociální práci. Pro dosaţení vytyčeného cíle jsem postupovala následujícími kroky. V první kapitole jsem se věnovala pojmu spiritualita, kterou jsem se snaţila definovat pomocí mnoha autorů, neboť pohled na to, co spiritualita znamená, je různorodý.

Následně

jsem

se

pohybovala

na

hraně

spirituality

a náboţenství, kde jsem hledala odpověď na to, zda jsou obě v opozici, či naopak. Podstatnou součástí této kapitoly dále bylo téma spirituality a osobnosti jakoţto jedné z dimenzí člověka. Tuto kapitolu jsem zakončila krátkým shrnutím důleţitých poznatků, nosným pro další podkapitoly. Křesťanskou spiritualitu jsem vymezila v podkapitole 1.5 i s jejím základním dělením a typy, jako je klasifikace dle škol; katolická, protestantská i ortodoxní spiritualita. Následující podkapitola se věnovala spirituální teologii, jako vědě, která má své konkrétní metody a prameny. Předposlední podkapitolkou bylo téma: Spiritualita v sociální práci, kde jsem porovnávala etický kodex s tezemi Michaela Plattiga. Za ní pak následuje shrnutí dosavadních poznatků v horizontu sociální práce. Druhá kapitola se jiţ věnuje teologické etice, která reflektuje lidskou praxi posuzovanou morálním jednáním ovlivněným křesťanským poselstvím. Uvedla jsem dělení teologické etiky na fundamentální a speciální, jeţ se dále rozděluje na individuální a sociální. Zmínila jsem také proprium teologické

75

etiky vyznačující se rozhodnutím pro osobu Ježíše Krista, coţ s sebou nese nárok na nové porozumění člověku odráţející se také v sociální práci. Ve třetí kapitole jsem se zabývala křesťanskou mravností, která je charakteristická osobním rozhodnutím pro osobu Jeţíše Krista. To se odráţí v mravním jednání jak jedince, tak i společnosti. Odpovědí na otázku kým jsem, mohu a mám být, nám skýtá vztah, který je zaloţen na láskyplné důvěře a sjednocení s Jeţíše Kristem, ve kterém se můţe lidské bytí teprve plně zdařit. Neboť poznáním Boha vedeni Kristovým Duchem splňujeme nároky morálky, uţ jen z podstaty poznání boţí lásky, neboť mravný způsob ţivota je odpovědí na tuto lásku. Ve čtvrté kapitole dochází k porovnání vztahu křesťanské spirituality a mravnosti v kontextu sociální práce, kde nejprve porovnávám jednotlivě spiritualitu a mravnost a následně je uvádím do dialogu se sociální prací. Tato kapitola následně graduje v uvedení vybraných aspektů podpírajících důleţitost propojení vztahu křesťanské spirituality a mravnosti významně ovlivňující praxi sociální práce. Protoţe vybrané teologicko-etické aspekty vycházející z Písma i etických kodexů významně podporují vztah křesťanské spirituality a mravnosti, tak je předkládám jako výstup své bakalářské práce. Celistvé pojetí člověka na základě imago Dei, je nejzákladnějším aspektem vycházející ze vztahu biblické křesťanské spirituality a mravnosti odráţející se v konkrétní praxi sociální práce ukotvené v etických kodexech. Vychází z biblické zvěsti o stvoření k Boţímu obrazu a podobenství zahrnující v sobě dar lidské důstojnosti přítomné ve všech dimenzích člověka. Z toho také vyplývá úkol pro člověka: zodpovědně s tímto darem zacházet, a to jak ve vztahu k druhým, tak i sobě samému. Sociální práce se tak stává aktivní odpovědí a naplněním tohoto poselství naplňující se v mravním jednání v místech lidské nouze a bídy.

76

Aspekt přikázání lásky je zakotven nejen v etických kodexech sociální práce, ale jeho zdroj a cestu nalezneme také v Bibli. Přikázání lásky nám poskytuje určité směrnice k postojům a jednání vyplývající ze vztahu křesťanské spirituality a mravnosti. Tento vztah je zakotven v prvotním příklonu Boţí lásky k člověku, v němţ můţeme zakoušet, ţe jsme někým milováni a přijímání bez výhrad. Přikázání lásky se tak stává výzvou ke změně smýšlení a jednání. Sociální pracovníci vyzbrojeni láskou se mohou po vzoru Jeţíše Krista stávat bliţními pro lidi volající o pomoc, a vykonávat i malé skutky s velkou láskou, jak tomu učila Matka Tereza. Samotný aspekt metanoia (obrácení) odráţí smysl propojení vztahu biblické křesťanské spirituality a mravnosti, neboť metanoia

znamená

radikální proměnu osobnosti skrze vzkříšeného Jeţíše Krista. Obrácení vycházející ze srdce člověka přináší nejen uzdravení člověka, ale přenáší se také na jeho skutky a celý ţivot. Takto metanoia promlouvá do sociální práce, kdy proměnou prochází jak samotný sociální pracovník, tak skrze něj i adresáti pomoci. Zde dochází k naplňování cílů a k poslání sociální práce, čímţ je zmírňování, řešení a předcházení sociálních problémů včetně prevence před sociálním vyloučením. Důleţitost modlitby jako setkávání, vztah, komunikace a spojení s Bohem skrze Jeţíše Krista má své významné místo jak v biblické křesťanské spiritualitě, tak v etických úvahách a křesťanské mravnosti. Proto jiţ málokoho překvapí, ţe ve středu Jeţíšovy horské řeči, označované téţ jako Magna charta křesťanské mravnosti, najdeme modlitbu Páně. Křesťanská mravnost pak nezačíná u hodnot, či zvaţování dobra a zla, ale především v uzdravení srdce člověka, v cestě nalezení vlastní svobody a důstojnosti. Tento vztah spirituality a mravnosti má vyústění také v sociální práci. Neboť sociální pracovník otevírající své srdce uzdravujícímu, osvobozujícímu, láskyplnému dotyku vzkříšeného Jeţíše poznává, ţe je milován a můţe milovat, a tak přetvářet svět

77

do jeho podoby či podobenství, a napomáhat tak k lidsky zdařilému bytí. Modlitba jej uschopňuje k jednání a dává mu obrovskou sílu k sluţbě druhým. Skrze modlitbu zakládá důvěrný vztah s Bohem, v něm můţe nalézt pokoj a naději, ţe lidské bytí nekončí zde na zemi. Modlitba vede k osvobození z falešných představ o Bohu, coţ můţe být skrytý strach z „Boha jako soudce“, „Boha smrti, výkonu či tyrana“. Z falešné představy o Bohu můţe vycházet špatná praxe modlitby, aniţ bychom si to uvědomovali. Modlitba pak nebude ţivotodárná, ale svazující a zraňující, neboť člověk snaţící se naklonit Boha na svou stranu je schopen slíbit více, neţ je schopen splnit. Nesplnění tohoto závazku pak vede k pocitům viny v důsledku čehoţ se člověk dostává do začarovaného kruhu sebe-trestání, mnohdy mylně povaţovaného za pokoru. Proto je důleţité jít do konfrontace s falešnými představami o Bohu, a vytvořit si svůj vlastní obraz Boha. Jen tak se z Jeho přikázání lásky: „Miluj svého Boha celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou, stejně tak i bližního svého jako sám sebe“ nestane falešné vykládání přikázání: Miluj Boha a bližní nadevše, jen nemiluj sebe.121 Neboť takové chápání by mohlo vést k předčasnému vyhoření sociálního pracovníka, k depresím, duchovnímu aktivismu či iluzi o sobě samém. Správně chápána modlitba vede k poznání, ţe ne všechno jsme schopni ovlivnit či změnit vlastní silou. Modlitba je darem, kdy můţeme děkovat, chválit či prosit Boha nejen za sebe, ale také za druhé. Významným aspektem je naděje, díky níţ můţe člověk získat sílu k překonání strachů, bezmoci, ztráty kontroly, zklamání a nalézt smysl tam, kde jiţ lidsky viděn není. Je to právě Boţí láska projevená skrze Jeţíše Krista k člověku, která mu pomáhá najít vztah jak k sobě samému, tak i druhému. Je důleţité mít také na paměti, ţe tento dvojí vztah lásky nelze oddělovat, neboť Boţí lásku jsem schopni vnímat prostřednictvím druhých lidí, kteří nám 121

Srov. ŢÁKOVÁ. Falešné představy o Bohu a jejich vliv na utváření život člověka. In MILFAIT. Teologická etika v kontextu sociální práce, s. 90-95.

78

projevují svou náklonnost, soucítění a věrnost. Nikdy nás nenechají osamocené v nouzi, coţ s sebou nese určitý nárok na naše postoje a jednání k sluţbě druhým. Pak vztah křesťanské spirituality a mravnosti, obsaţený v naději, je světlem pro těţké chvíle praxe sociálního pracovníka, který je motivován k dobrému jednání nadějí na změnu situace klienta prostřednictvím poznání Boţí blízkosti projevené v Jeţíši Kristu a lásce, která je nám vlita skrze Ducha svatého.

Tak

máme

naději,

ţe

dosáhneme

slávy

u Boha. 122 Posledním zmíněným aspektem je spravedlnost, která je spojena s poţadavkem na uspokojení základních lidských potřeba a s rovným zacházením vycházející z podstaty člověka stvořeného k Boţímu obrazu a podobenství, tedy lidské důstojnosti. Spravedlnost pak ve vztahu biblické křesťanské spirituality a mravnosti je vyjádřena jak v Bibli, tak i v etických kodexech sociální práce. Významně se pak odráţí v Horské řeči závazkem takzvané „vyšší spravedlnosti“. Také je důleţité neopomenout spravedlnost struktur a celků ovlivněných Boţí humanitou. Sociální pracovník tak můţe pro svoji praxi čerpat ze vztahu spirituality a mravnosti inspirovanými osobností Jeţíše Krista, neboť ten se ve svém povolání nebál překračovat nastavené tabu, morální

i

právní

normy

a

podílel

se

na

osvobozování

a zmocňování ţivota druhých. Zde je pak ţádoucí, aby tak jednal také sociální pracovník a svou činností proměňoval lidská srdce, vztahy a také společenské struktury. Neboť Hospodin od člověka ţádá to, co je dobré: „jen to, aby zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil s Bohem“ (Mi 6,8). To je pak výzvou pro křesťanskou mravnost i sociální práci.123 122 123

Srov. Řím 5,1-5 Srov. MILFAIT. Dobré srdce pro dobrou cestu: uvedení do teologické etiky a křesťanské mravnosti. Přednáška na víkendovém semináři TKT ETF UK v Praze, 26. 4. 2013. Manuskript.

79

Touto prací jsem chtěla poukázat na důleţitost propojení vztahu biblické křesťanské spirituality a mravnosti a na jejich důsledky z nich plynoucí pro praxi sociální práce, neboť tento mezioborový dialog jen nejen moţný, ale také ţádoucí pro obohacení spirituality a utváření lidského ţivota vedeného Duchem k mravnímu jednání a zdařilému lidskému bytí. Z tohoto důvodu jsem v práci poukázala na významné teologicko-etické aspekty vycházející z biblického zjevení i kodexu sociální práce. Biblická křesťanská spiritualita ovlivňuje mravnostní postoje a jednání jedince, coţ má nemalé důsledky pro praxi sociální práce, která se tak stává odpovědí na dar Boţí lásky k člověku. Neboť plodem tohoto propojení je právě láska a uschopnění k činům lásky. Pak vztah s Bohem se zde stává důvodem a podmínkou veškerého mravního jednání. Touto cestou člověk zakouší plně zdařilý ţivot skrze jednání v souladu s Boţími záměry a slovem. Jen tak se budeme moci na konci věků postavit před Boţí tvář s tím, ţe naše existence v tomto světě nebyla marná, neboť se nám podařilo naplnit naše osobní a jedinečné povolání v tomto světě. Nebudeme mít prázdné ruce, neboť budou naplněny skutky lásky a sluţby, téţ nebudeme mít němá ústa odepírající soucit. Nebudeme mít těţké nohy, neboť svými postoji a jednáním se nám podařilo přiblíţit se k druhým.

80

Bibliografie ALTRICHTER, Michal. Příručka spirituální teologie. Vyd. 1. Olomouc: Refugium Velehrad-Roma, 2007, 141 s. Studijní texty (Centrum Aletti). ISBN 978-80-86715-71-1. BIBLE: Písmo svaté Starého i Nového zákona (včetně deuterokanonických knih) : český ekumenický překlad. 6., přeprac. vyd., 4. vyd. v České biblické společnosti. Praha: Česká biblická společnost, 1995c1985, 1007, 293 s. ISBN 80-858-1008-5. BLATNÝ, Marek. Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy. Vyd. 1. Praha: Grada, 2010, 301 s. Psyché (Grada). ISBN 978-80-2473434-7. CASSIDY, Sheila. Sharing the darkness: the spirituality of caring. Maryknoll, N. Y.: Orbis Books, c1991, xiii, 177 p. ISBN 08-834-4779-7. CLÉMENT, Olivier. Duchovní průvodce pro naši dobu. Vyd. 1. Olomouc: Refugium Velehrad-Roma, 2010, 119 s. ISBN 978-807-4120-459. DE FIORES, Stefano a Tullo GOFFI. Slovník spirituality. Překlad Terezie Brichtová, Jiří Sýkora, Jan Lachman. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1999, 1295 s. ISBN 80-719-2338-9.

81

DETHLEFSEN, Thorwald a Rüdiger DAHLKE. Nemoc jako cesta. Vyd. 1. Překlad Jiří Pondělíček. Praha: Kniţní klub, 2003, 348 s. ISBN 80-2420799-0. DREWERMANN, Eugen. Co je důležité, je očím neviditelné: hlubinně psychologický výklad Malého prince. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1996, 137 s. ISBN 80-859-5914-3. FISCHER. Etika a lidská práva v sociální práci: Fischer, Jandejsek, Kroupová, Kunstová, Milfait, Moree. Praha: Centrum sociálních Sluţeb, 2008. HALÍK, Tomáš. Co je bez chvění, není pevné: labyrintem světa a vírou a pochybností. Praha: Nakl. Lidové noviny, 2002, 379 p. ISBN 80-7106628-1. KOHUT, Vojtěch. Co je spirituální teologie?. 1. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské

nakladatelství,

2007,

143

s.

Malá

teologie

(Karmelitánské nakladatelství). ISBN 978-80-7195-081-3. KOMPENDIUM

SOCIÁLNÍ

NAUKY

CÍRKVE:

Papežská

rada

pro

spravedlnost a mír. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2008, 534 s. ISBN 978-80-7195-014-1. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Psychologie smysluplnosti existence: otázky na vrcholu života. Vyd. 1. Praha: Grada, 2006, 204 s. Psyché (Grada). ISBN 80247-1370-5.

82

MCGRATH, Alister E. Křesťanská spiritualita: úvod. Vyd. 1. Překlad Miloš Veselý. Praha: Volvox Globator, 2001, 310 s. Katarze, sv. 8. ISBN 80720-7444-X. MILFAIT, René. Dobré srdce pro dobrou cestu: uvedení do teologické etiky a křesťanské mravnosti. Přednáška na víkendovém semináři TKT ETF UK v Praze, 26. 4. 2013. Manuskript. MILFAIT, René. Lidská práva na rozhraní sociální práce a teologickoetických aspektů. (Jabok/PSP UK), manuskript příspěvku do sborníku Sociální práce a teologie. K 20. výročí Jaboku. MILFAIT, René. Spiritualita – Spirituální teologie – úvodní hodina. IS Jabok, studijní materiály. MILFAIT, René. Spiritualita. Studijní materiály. (Jabok/PSP UK), manuscript. MILFAIT, René. Teologická etika v kontextu sociální a pastorační práce. 1. vyd. Ve Středoklukách: Zdeněk Susa, 2012, 539 s. ISBN 978-8086057-78-1. OSN. Všeobecná deklarace lidských práv. New York, 10. prosince 1948. RATZINGER, Josef. Úvod do křesťanství. Vyd. 1. Brno: Petrov, 1991, 255 p. ISBN 80-852-4713-5. ŘÍČAN, Pavel. Psychologie náboženství a spirituality. Vyd. 1. Praha: Portál, 2007, 326 s. ISBN 978-807-3673-123.

83

SHELDRAKE, Philip. Spiritualita a historie: úvod do studia dějin a interpretace křesťanského duchovního života. 1. vyd. Brno: CDK (Centrum pro studium demokracie a kultury), 2003. ISBN 80-7325017-9. SMÉKAL, Vladimír. Duchovní období znovu přichází. Psychologie dnes, Praha: Portál, 2002, roč. 8, č. 4, s. 12-13. ISSN 1211-5886. SMÉKAL, Vladimír. O lidské povaze: krátká zamyšlení nad psychikou a duchovní kulturou osobnosti. 1. české vyd. Brno: Cesta, 2005, ISBN 80-729-5069-X. SMITH, Karen E. Christian spirituality. London: SCM Press, 2007. ISBN 978033-4040-422. VOJTÍŠEK, Zdeněk, Pavel DUŠEK a Jiří MOTL. Spiritualita v pomáhajících profesích. Vyd. 1. Praha: Portál, 2012, 231 s. ISBN 978-80-262-0088-8.

Církevní dokumenty BENEDIKT. Deus Caritas Est: encyklika nejvyššího pontifika Benedikta XVI. biskupům, kněžím a jáhnům, Bohu zasvěceným osobám a všem věřícím laikům o křesťanské lásce. 1. vyd. Překlad Ctirad Václav Pospíšil. Praha: Paulínky, 2006, 63 s. ISBN 80-869-4903-6. AA:

DRUHÝ

VATIKÁNSKÝ

KONCIL,

Dekret

o

apoštolátu

laiků Apostolicam actuositatem (18.listopadu 1965), Zvon, Praha 1995.

84

AG: DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL, Dekret o misijní činnosti církve (7.prosince 1965), Zvon, Praha 1995. ChL:

JAN

PAVEL

II.,

Posynodní

apoštolský

list Christifideles

laici (30.prosince 1988), Zvon, Praha 1990. DM: JAN PAVEL II., Encyklika Dives in misericordia (30.listopadu 1980), Zvon, Praha 1995. EN: PAVEL VI., Apoštolská exhortace Evangelii nuntiandi (8.prosince 1975), Zvon, Praha 1990. GS: DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL, Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes (7.prosince 1965), Zvon, Praha 1995. JAN PAVEL II. Poselství ke světovému dni míru 1. 1. 2004, Česká biskupská konference. LG: DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL, Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium (21.listopadu 1964), Zvon, Praha 1995. TMA:

JAN

PAVEL

II.,

Apoštolský

list Tertio

adveniente (10.listopadu 1994), Zvon, Praha 1995.

85

millennio

Internetové zdroje DAHILL, Lisa E. Spirituality in Lutheran Perspective: Much to Offer, Much to Learn. Spirituality and Popular Culture. 1998, roč. 18, No 1. [online]. Dostupné

z:

http://wordandworld.luthersem.edu/issues.aspx?article_id=190. ETICKÝ KODEX SOCIÁLNÍCH PRACOVNÍKŮ [online]. Dostupný z: http://is.muni.cz/th/182582/pedf_m/Poradensky_system_Priloha_1.pdf. JAN PAVEL II. Zkouška z naší svobody je před námi: Přikázání lásky. In: Skleněný kostel [online]. 1991 [cit. 2013-05-01]. Dostupné z: http://sklenenykostel.net/j15/index.php?option=com_content&view=art icle&id=2342:a& catid=14:t-spiritu&Itemid=8. MEZINÁRODNÍ ETICKÝ KODEX SOCIÁLNÍ PRÁCE. Mezinárodní federace

sociálních

pracovníků

[online].

2004.

Dostupné

z:http://is.muni.cz/th/182582/pedf_m/Poradensky_system_Priloha_1.pd f. ROEHLKEPARTAIN, BENSON, KING a WAGENER. Spiritual development in

childhood

and

mainstream [online].

adolescence:

Moving

2005

2013-03-01].

[cit.

to

the

scientific

Dostupné

z:

http://www.corwin.com/upmdata/6213Chapter1RoehlkepartainProof_p df.pdf. ŘÍČAN, Pavel. Spiritualita jako touha po proţitku. In: VOJTÍŠEK, Zdeněk. Dingir: Religionistický časopis o současné náboženské

86

scéně [online].

[cit.

2013-03-10].

Dostupné

z:

http://www.sekty.cz/www/stranky/studie/Spiritualita.pdf. ŠTAMPACH, Ivan.O. Nahradila spiritualita náboţenství?. In: [online]. [cit. 2013-03-10].

Dostupné

z:

http://www.sekty.cz/www/stranky/studie/Spiritualita.pdf. VOJTÍŠEK, Zdeněk. Dingir: Religionistický časopis o současné náboženské scéně [online]. [cit. 2013-03-10].

Dostupné

http://www.sekty.cz/www/stranky/studie/Spiritualita.pdf.

87

z:

Seznam zkratek Biblické zkratky Knihy Starého zákona Gn

1. kniha Mojţíšova (Genesis)

Lv

3. kniha Mojţíšova (Leviticus)

Dt

5. kniha Mojţíšova (Deuteronomium)

1 Král

1. kniha Královská

Ţl

Kniha Ţalmů

Iz

Kniha proroka Izaiáše

Mi

Kniha proroka Micheáše

Sír

Kniha Sírachovce

Knihy Nového zákona Mt

Evangelium podle Matouše

Mk

Evangelium podle Marka

Lk

Evangelium podle Lukáše

J

Evangelium podle Jana

Řím

Listy svatého apoštola Pavla Římanům

1 Kor

1. list svatého apoštola Pavla Korinťanům

Gal

List svatého apoštola Pavla Galaťanům

Ef

List svatého apoštola Pavla Efesanům

Flp

List svatého apoštola Pavla Filipanům

1 Tim

1. list svatého apoštola Pavla Timotejovi

Jk

List svatého apoštola Jakuba

88

1J

1. list svatého apoštola Jana

Zkratky církevních dokumentů 2. Vatikánského koncilu AA

Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem

AG

Dekret o misijní činnosti církve Ad gentes

GS

Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes

LG

Věroučná konstituce o církvi Lumen Pentium

Další papežské dokumenty ChL

Posynodní apoštolský list Christifideles laici

DM

Encyklika Jana Pavla II. O Boţím milosrdenství Encyklika Dives in misericordia

EN

Apoštolská exhortace Evangelii Nuntiandi

TMA

Apoštolský list Tertio Millennio adveniente

89