Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat
Význam zinku, manganu a mědi u skotu, prasat a ovcí Bakalářská práce
Vedoucí práce: prof. MVDr. Ing. Pavel Jelínek, DrSc.
Brno 2010
Vypracovala: Blanka Nováková
ZADÁNÍ BAKALÁŘSKÉ PRÁCE Řešitel :
Blanka Nováková
Bakalářský studijní program :
Agrobiologie
Obor :
Všeobecné zemědělství
Název tématu : Význam zinku, manganu a mědi u skotu, prasat a ovcí
Zásady pro vypracování : 1. Vypracování literární rešerše fyziologických funkcí zinku, manganu a mědi a projevů nedostatku těchto mikroelementů u uvedených druhů a věkových kategorií zvířat 2. Vypracování literární rešerše prevence poruch z nedostatku těchto mikroelementů 3. Vypracování literární rešerše metodiky stanovení těchto prvků v krvi
Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Význam zinku, manganu a mědi u skotu, prasat a ovcí vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana AF Mendelovy univerzity v Brně.
V Brně dne ……………………………… Podpis……………………………………. .
Poděkování Touto cestou bych chtěla poděkovat vedoucímu své bakalářské práce Prof.MVDr. Ing. Pavlu Jelínkovi, DrSc. a Ing. Aleši Pavlíkovi, Ph.D. za odborné vedení a pomoc při zpracování bakalářské práce.
Také bych chtěla poděkovat svým blízkým za trpělivost a velkou psychickou podporu.
ANOTACE Předkládaná bakalářská práce je zaměřena na charakteristiku vybraných makroprvků a mikroprvků. V práci je popsán jejich strukturální a současně funkční význam
v četných
metabolických
procesech
neodmyslitelných
pro živočišný
organismus. Na základě těchto informací je literární přehled dále rozvíjen a jsou zde uvedeny poruchy metabolismu a projevy nedostatku, případně nadbytku, těchto elementů v souvislosti se zdravotním stavem, produkcí a reprodukcí u skotu, prasat a ovcí. Součástí literární rešerše je také význam působení mikroprvků z hlediska možného rizika pro životní prostředí a současné metodiky stanovení koncentrace zinku, manganu a mědi v krvi hospodářských zvířat.
Klíčová slova: zinek, mangan, měď, karence,
ANNOTATION Submitted Bachelor’s Work is oriented on the characteristics of selected macroelements and microelements. In the Work is described their structural as well as functional signification in frequent metabolical processes which are essential for an animal organism. On the basis of this information is the literary overview further developed and there are given the metabolism disorders and the lack eventually oversupply display of these elements in the connection with health condition, production and reproduction by cattle, pigs and sheep. The part of the literary search is also the significance of microelements in term of possible risk for the environment and current method of the determination of the concentration of zinc, manganese and copper in the blood of livestock.
Keywords: zinc, manganese, copper, waiting period
CÍL PRÁCE Cílem této bakalářské práce je zpracování literární rešerše významu zinku, manganu a mědi pro skot, prasata a ovce a funkční poruchy způsobené jejich nedostatkem, případně nadbytkem v krmné dávce těchto druhů a některých kategorií zvířat a dále uvést současné metodiky pro stanovení těchto prvků v krvi.
OBSAH 1 Úvod.........................................................................................................................9 2 Minerální látky.......................................................................................................10 2.1 Rozšíření prvků v přírodě ...............................................................................10 2.2 Funkce minerálních látek ................................................................................10 2.3. Zdroje minerálních látek ................................................................................12 3 Makroelementy ......................................................................................................16 4 Mikroelementy.......................................................................................................18 4.1 Zinek ...............................................................................................................19 4.2 Mangan............................................................................................................21 4.3 Měď.................................................................................................................23 4.4 Ostatní stopové prvky .....................................................................................24 5 Poruchy metabolismu mikroprvků.........................................................................26 6 Vliv stopových prvků na zdravotní stav skotu, prasat a ovcí ................................28 6.1 Skot ................................................................................................................28 6.1.1 Poruchy metabolismu zinku u skotu .......................................................29 6.1.2 Poruchy metabolismu manganu u skotu..................................................32 6.1.3 Poruchy metabolismu mědi u skotu ........................................................33 6.1.4 Metabolické profilové testy.....................................................................37 6.2 Prasata .............................................................................................................37 6.2.1 Minerální výživa prasat ...........................................................................37 6.2.2 Deficit zinku u prasat ..............................................................................39 6.2.3 Deficit manganu u prasat.........................................................................40 6.2.4 Deficit mědi u prasat ...............................................................................42 6.3 Ovce ................................................................................................................43 6.3.1 Vliv minerálních látek ve výživě ovcí.....................................................43 6.3.2 Karence zinku u ovcí ...............................................................................44 6.3.3 Přebytek zinku v krmné dávce u ovcí .....................................................45 6.3.4 Karence manganu u ovcí .........................................................................45 6.3.5 Karence mědi u ovcí................................................................................46
7 Metodika stanovení zinku, manganu a mědi v krvi ...............................................47 7.1 Odběr vzorků krve pro analýzu zinku, manganu a mědi ...............................47 7.2 Kolorimetrické stanovení zinku a mědi v krevní plazmě nebo séru ..............47 7.3 Stanovení zinku a mědi v plné krvi metodou ICP – MS...............................47 7.4 Stanovení manganu v plné krvi metodou AAS ............................................48 8 Minerální látky a životní prostředí.........................................................................48 9 Závěr ......................................................................................................................50 10 Přehled použité literatury......................................................................................51
1 ÚVOD
Současná doba je charakteristická usilovnou snahou o udržení ekonomické stability, zejména snižováním nákladů, nejen v zemědělství. V živočišné výrobě jde však o to, aby hledáním minimální hranice vstupů nebyl ohrožen zdravotní stav zvířat a s ním související ukazatele reprodukce a produkce, což v konečném důsledku ohrožuje budoucí udržitelnost ekonomiky zemědělského podniku. Průměrná krmná dávka založená na objemných a jadrných krmivech
bez další
suplementace minerálních látek je ve vztahu k dnešním užitkovým typům zvířat a dosahované užitkovosti i technologiím chovu často deficitní na měď, zinek, mangan a selen, případně ještě jód i jiné minerální prvky. Všechny tyto stopové prvky jsou pro zvířata esenciální, životně nezbytné. V těle jsou obsaženy v nepatrných množstvích, jejich vliv na zdraví, užitkovost a reprodukci je dalekosáhlý. Záleží na konkrétních okolnostech a podmínkách daného chovu, které ze stopových prvků a v jakém poměru bude třeba do krmné dávky doplnit. V různých chovech budou různé mikroprvky plnit roli onoho limitujícího činitele v rámci známého zákona minima. Aplikujeme-li pravidlo německého chemika a biologa Justuse von Liebiga (1803-1873) na výživu zvířat, je to jednoduché: pokud jedna živina schází nebo je v nedostatku, bude užitkovost a zdravotní stav na nízké úrovni, i když všechny ostatní živiny, jakož i faktory vnějšího a vnitřního prostředí, jsou v dostatku nebo i nadbytku. Pro splnění biologických požadavků zvířat a zachování jejich zdraví je třeba chybějící nezbytné mikroprvky doplnit. A doplnit je v takové formě a kvalitě v jaké organismus zvířete tyto esenciální živiny přijímá. V průběhu posledních dvaceti let se zdvojnásobila užitkovost dojeného skotu. Stejná situace je v chovech všech druhů a kategorií hospodářských zvířat, kdy prošlechtěným plemenům a užitkovým typům nestačí dotovat esenciální mikroelementy v těžce využitelné anorganické formě. Jediným řešením výživy moderních plemen ve 21.století je využití výživářských technologií podpořených moderním výzkumem, ovšem při hlubokém respektování přírodních principů a pravidel (Růžička, 2009).
9
2 MINERÁLNÍ LÁTKY
2.1 Rozšíření prvků v přírodě Chemické složení živých objektů se začalo zkoumat na sklonku 18.století. Původně šlo o otázku, zda prvky, či sloučeniny v nich přítomné, jsou totožné s těmi, které se vyskytují v přírodě, či jsou od nich odlišné. Postupně se zjistilo, že živé objekty jsou složeny z týchž prvků, které jsou přítomny v životním prostředí, a že tedy neexistují nějaké prvky, které by byly pro živé objekty specifické. V další fázi studia se zjišťovala distribuce prvků v přírodě a v živých objektech. Zjistilo se, že tato distribuce je v obou případech odlišná. V živých objektech jsou nejvíce nahromaděny prvky s nižší atomovou hmotností. Největší zastoupení (od 1% do 60%) mají uhlík, vodík, dusík a fosfor. V rozsahu od 0,5% do 1% se v živých objektech vyskytují síra, vápník, železo, draslík, hořčík, sodík a chlór. V každém živém objektu jsou přítomny prvky, jejichž podíl je menší než 0,005% hmotnosti organismu. Patří mezi ně měď, mangan, kobalt, zinek, fluor, jod, bor, křemík a ještě méně početně zastoupené vanad, chrom a molybden. Zastoupení prvků v určitém živočišném druhu je poměrně stálé, i když je třeba počítat s určitými kvalitativními i kvantitativními změnami, závislými na věku, životních podmínkách a fyziologických stavech (Němečková et al.,1991).
2.2 Funkce minerálních látek Minerální látky se účastní velkého počtu metabolických procesů. Jsou součástí tělesných orgánů, tkání a tekutin, fungují jako elektrolyty a katalyzátory v enzymatických a hormonálních systémech (Nehasilová, 2005). Za fyziologického stavu jsou všechny minerální látky v organismu v dynamické rovnováze, která je řízena složitými homeostatickými mechanismy. Základním předpokladem udržení dynamické rovnováhy minerálních látek a jejich koncentrace ve tkáních a biologických tekutinách je adekvátní přísun a jejich utilizace. Jak nedostatečný, tak nadměrný příjem jednotlivých minerálních látek působí na organismus nepříznivě (Hess, 2003).
10
Prvky, které jsou nezbytné pro život organismů se nazývají prvky biogenní, ostatní chemické prvky jsou kontaminanty. Biogenní prvky, tvořící základ organických látek, jsou prvky organické (uhlík, vodík, kyslík a dusík), ostatní biogenní prvky jsou minerální látky. Minerální prvky obsažené v těle živočichů v relativně velkém množství jako je vápník, fosfor, hořčík, sodík, draslík, síra a chlór jsou označovány jako makroprvky či makroelementy. Minerální látky, jejichž koncentrace je v těle živočichů nízká, jsou označovány jako mikroprvky či mikroelementy nebo stopové prvky železo, mangan, měď, zinek, molybden, kobalt, selen, jod, fluor, nikl, chrom, cín, křemík, vanad (Jelínek, Koudela et. al., 2003). Prvky škodlivé jsou nazývány prvky abiogenní. Škodí i ve stopových množstvích a jejich toxicita stoupá úměrně s jejich příjmem. Sem lze zařadit kadmium, olovo a rtuť. U kadmia jde o zatížení prostředí exhalacemi a fosfátovými hnojivy, u rtuti mořícími přípravky semen a u olova provozem motorových vozidel. Ve větším množství jsou toxické všechny prvky (Suchý et al., 2009). Minerální prvky existují v buňkách a tkáních živočichů v nejrůznějších chemických a funkčních formách a kombinacích i v charakteristických koncentracích typických pro určitý prvek a tkáň. Jednotlivé minerální prvky nepůsobí v organismu samostatně, ale vždy ve vzájemných souvislostech. Pro fyziologickou funkci a strukturální integritu tkání musí být zachována optimální koncentrace a poměr minerálních látek. Biologický význam jednotlivých minerálních látek je veliký a každá porucha metabolismu či změna koncentrace v biologických tekutinách a tkáních ovlivňuje řadu fyziologických a zejména biochemických procesů a tím metabolismus organismu jako celku. Existují čtyři základní funkce minerálních prvků v organismu živočichů: 1.Strukturální funkce – minerální látky tvoří strukturální složky tkání a orgánů – vápník a fosfor se podílejí na strukturálním uspořádání skeletu a zubů, fosfor a síra na struktuře proteinů a buněčných membrán, zinek na strukturální stabilitě molekul inzulínu a řady metaloproteinů, měď určuje strukturu ceruloplazminu, železo strukturu hemoglobinu a myoglobinu. 2.Fyziologická funkce – minerální látky mají význam v procesech trávení, vstřebávání a utilizace živin, podílejí se na udržování osmotického tlaku, acidobazické rovnováhy, permeability membrán. Jsou nezbytné pro přenos a přeměnu energie, syntetické a
11
detoxikační procesy, pro udržování nervosvalové dráždivosti, ovlivňují reprodukční funkce. 3.Katalytická funkce – minerální látky působí jako katalyzátory enzymatických a hormonálních systémů a tím zasahují do celého metabolismu. 4.Regulační funkce – minerální látky regulují metabolické pochody , jod jako součást T3 a T4. Vápník, hořčík a zinek ovlivňují buněčnou replikaci a transkripci (Jelínek, Koudela et al., 2003) .
2.3 Zdroje minerálních látek Makro i mikroelementy jsou zastoupeny v organismu zvířat víceméně ve stálém podílu. Živočišný organismus má velkou schopnost regulace obsahu minerálních látek, a to bez ohledu na mimořádně vysokou variabilitu jejich exogenních zdrojů. Podle Zemana et al.,(2006) kromě kvantitativního zastoupení elementů má ve výživě zvířat mimořádný význam jejich vzájemný poměr v krmné dávce, zejména vztah alkalických a acidogenních prvků. Ke kyselinotvorným prvkům patří síra, chlór a fosfor, k alkalickým draslík, sodík, vápník a hořčík. Přebytek kyselinotvorných i alkalických prvků v dietě je z hlediska potřeb zvířete nežádoucí. Minerální látky jsou naprosto nezbytné pro normální činnost mikroflóry trávicího ústrojí zvířat, zejména pro činnost bachorové mikroflóry. Hlavním exogenním zdrojem makro i mikroelementů jsou krmiva. Jejich minerální složení je velmi rozdílné nejen pokud se týká druhové příslušnosti, ale i v rámci téhož druhu. Přitom relativně větší variabilita zastoupení minerálních látek v krmivu téhož původu je ve vegetační části rostliny než v rozmnožovacích orgánech. Minerální složení rostlin ovlivňuje zejména půdní typ, zvláště fyzikálně-chemické vlastnosti půdy, podnebí a povětrnostní podmínky, hnojení a agrotechnika krmných plodin, vegetační fáze sklizně, geneticky zakotvené zvláštnosti jednotlivých odrůd krmiv. V sušině hlavních druhů rostlinných krmiv převládá draslík a vápník. Variabilita zastoupení u téhož prvku může dosahovat u makroelementů dvoj až trojnásobku, u mikroelementů až desetinásobku průměrných hodnot (Zeman et al., 2006). Rostliny na písčitých půdách mají více železa, dvojnásobek manganu a více mědi a molybdenu než stejné rostliny na vápenatých půdách. Zelená krmiva , seno a okopaniny
12
mají dostatek fosforu, přičemž vysoký až střední obsah fosforu mají krmiva živočišného původu, obilné šroty a pokrutiny. Rozhodující je také způsob konzervování rostlin. Při výrobě sena se ztráty minerálních látek pohybují od 15% do 30%. Při výrobě siláží jsou ztráty podstatně nižší a pohybují se v rozpětí 1,3% až 7,7% . Obsah minerálních látek je nejvyšší v listech a v semenech rostlin. Proto právě při výrobě sena, kde se velká část listů oddroluje, vznikají značné ztráty minerálních látek. Byl zjištěn úzký vztah mezi intenzivním hnojením pastvin a obsahem dusíku a minerálních látek v travních porostech. Se stoupajícím obsahem dusíku v travním porostu se zvyšuje hladina fosforu, draslíku, sodíku, vápníku, hořčíku a snižuje se hladina mědi, manganu, zinku, přičemž nejvyšší pokles byl zaznamenán u manganu. Z hlediska využitelnosti minerálních látek zvířaty je důležitá forma jejich chemické vazby v rostlinách. Vápník, fosfor, hořčík jsou v zrnech obilí vázané na fytin. Z této vazby mohou zvířata minerální látky využívat jen tehdy, když rostlina obsahuje dostatek fytázy, nebo když fytázu produkují v dostatečném množství mikroorganismy v předžaludku přežvýkavců (Tvrzník, Zeman, 2005). Složení živočišného těla a živočišných produktů je z hlediska zastoupení hlavních minerálií známé. Avšak přesné stanovení potřeby jednotlivých minerálií je mimořádně obtížné, protože o metabolickém zapojení prvků v živočišném organismu rozhoduje jejich obsah a vzájemný poměr v krmivech, chemická vazba, ve které vstupují do organismu a možnost vytváření určitých rezerv minerálních látek v organismu a jejich uvolňování při větším či menším deficitu v dietě. Kromě zdrojů minerálií z krmiv se používají k doplnění deficitních prvků v krmné dávce průmyslově vyráběné minerální směsi či jejich komponenty. Mnohé z těchto chemicky přesně definovaných sloučenin mají při řízení minerálního metabolismu zvířat přednost před zdroji minerálních prvků z krmiv (Zeman et al., 2006) Minerálními krmivy se podle zákona o krmivech rozumí anorganické látky s přidáním doplňkových látek nebo bez přidání, které jsou určeny ke krmení zvířat samostatně nebo ve směsích. Vyhláška, kterou se provádí zákon o krmivech, zahrnuje mezi minerální látky anorganické a organické materiály s obsahem popela vyšším než 500g / kg sušiny , s výjimkou materiálů, které obsahují více než 50 g nerozpustného podílu popela v kyselině chlorovodíkové v 1 g sušiny. Systém využití minerálních krmných surovin formou jejich přímé aplikace do krmných dávek zvířat, respektive ve formě minerálních krmných směsí, není možné omezit jen na předcházení deficitů minerálních živin. Prioritním cílem by mělo být 13
dosažení optimální užitkovosti zvířat, zajištění jejich optimálního zdravotního stavu a welfare. Dosáhneme toho vhodným dávkováním jednotlivých komponentů, optimalizací jejich vzájemných poměrů a vhodnou volbou zdrojů jednotlivých minerálních látek s přihlédnutím k faktoru jejich maximální využitelnosti (Doležal et. al 2009). V současné době se v krmivářském průmyslu a při sestavování krmných dávek jako možných zdrojů stopových prvků používají tzv. organické formy stopových prvků pod různými komerčními názvy. Efektem je jejich nižší dávkování v porovnání s adekvátním dávkováním těchto prvků v anorganické formě. Jsou nejčastěji aplikovány u zvířat s vysokou produkcí, u mláďat, nemocných zvířat a zvířat s vysokou sportovní zátěží. Snižováním obsahu stopových prvků ve výkalech přispívají ke zlepšování životního prostředí a k eliminaci reziduální zátěže potravinového řetězce (Zeman et. al 2006) V přírodě se mnohé soli vyskytují ve formě proteinátů nebo chelátů. Ty mohou být vstřebávány jako peptidy nebo aminokyseliny, na rozdíl od klasických cest využívání anorganických sloučenin probíhajících v tenkém střevě, to znamená , že pak mezi těmito formami minerálů nedochází ke konkurenčnímu boji o stejný mechanismus resorpce. Podle Freumauta (2003) se tím zvyšuje nejen biologická dostupnost těchto forem minerálů, ale zlepšuje se i jejich transport
a zvyšuje se jejich resorpce ve
střevech. Chelátovou vazbou dostávají tyto prvky jiný charakter. Slovo chelát je odvozeno z řečtiny ze slova „ chel , což značí pazour, spár. Chelátová vazba svírá kovové ionty jako ve „ spárech”. Tato vazba je odolnější ke kyselému prostředí žaludku, a tudíž i lépe dosažitelná ve střevech. Chelátové prvky jsou výsledkem reakce kationtů (např. Zn), dodávaných z jejich nerozpustných solí (např. síran zinečnatý) s aminokyselinami. Chelát tohoto typu jako bivalentní prvek v ionizované formě reaguje s aminokyselinou v přítomnosti změny pH za určitých a striktně kontrolovaných podmínek teploty, tlaku a s použitím zvláštního vybavení. Tyto komlexy jsou označovány jako bioplexy a v řadě zemí jsou využívány ve výživě zvířat s vynikajícími výsledky. Resorpce stopových prvků chelátového typu je rozdílná od resorpce anorganických solí. Tyto prvky jsou vstřebávány ve střevě ne jako iont, ale jako integrovaná součást komplexnější molekuly podobné peptidům (Duda, 2004). Během posledních dvaceti let se u zvířat zcela jednoznačně prokázala řada pozitivních reakcí pozorovaných při podávání zinku, manganu, mědi, železa, kobaltu a selenu v některých organických formách, a to jak z pohledu zdraví tak i užitkovosti.
14
Nejpoužívanější formou organicky vázaných prvků ve světě jsou cheláty podávané prostřednictvím minerálních a vitamino-minerálních směsí. Kvalita chelátu z pohledu jeho bio-využitelnosti je podle posledních výzkumů závislá na některých kriteriích, která je třeba posuzovat při volbě té či oné organické formy stopového prvku nebo konkrétního chelátu. Současný výzkum, který se zabývá využitelností stopových prvků, řadí při posuzování kvality k nejdůležitějším faktorům zachování rozpustnosti chelátu v trávicím traktu a optimální vazebnou chelatační sílu v podmínkách různého pH trávicího traktu. A právě toto jsou kriteria , která byla zohledňována při výrobě chelátů obchodní značky OPTIMIN®. Tyto cheláty jsou vyráběny na základě hydrolýzy sójového proteinu. Za pomoci specifických proteolytických enzymů je rozpustný protein natráven a přeměněn na peptidy s krátkým řetězcem o určité molekulární hmotnosti. Rozpustný stopový prvek je vnesen do peptidového roztoku za podmínek, které vyhovují tvorbě požadovaných iontových a kovalentních vazeb mezi aminokyselinami a kovy. Vyjímečný postup výroby minimalizuje oxidačně redukční reakce a umožňuje zcela bezpečné zamíchání Optiminů mezi sebou navzájem, s vitaminy i s dalšími reaktivními živinami v krmivu a doplňcích. Větší rezorpce znamená výrazně lepší využití minerálních prvků, což se projeví v lepších parametrech užitkovosti a zdraví zvířat (Šiške, 2003).
Obr.1 Vzájemné vztahy mezi minerálními prvky v organismu (podle Zemana,2006)
15
3 MAKROELEMENTY
Vzhledem k tomu, že existuje řada metabolických a funkčních vztahů mezi jednotlivými minerálními prvky, stručně uvádím hlavní význam makroelementů a dalších mikroelementů pro živočišný organismus.
Vápník je biogenní prvek, který je v organismu zvířat zastoupen ze všech minerálních látek nejvíce. Tvoří 1,0 až 2% hmotnosti těla. Jeho podstatná část 99% je obsažena ve skeletu, zbývající 1% je obsaženo v extracelulární tekutině a měkkých tkáních jako součást různých membránových struktur. Biologická funkce vápníku je mnohostranná. Společně s fosforem tvoří základ anorganické hmoty skeletu a zubů. Je nezbytný v procesu srážení krve. Ovlivňuje permeabilitu membrán, je důležitý pro nervosvalovou dráždivost (Jelínek, Koudela et al., 2003). Vápník se vstřebává převážně v tenkém střevě. Resorpce probíhá jako aktivní proces a ovlivňuje ji dostatečná acidita střevního obsahu, hladina vitamínu D, obsah fosfátů, nebo oxalátů v krmivech a parathormon. Resorbovaný vápník se vylučuje především výkaly a močí (McDowell et al., 1992). Vápník je v zelených krmivech nejvíce obsažen v jetelovinách, v zelené řepce, luskovinách, řepkovém listě a travách (Tvrzník, Zeman, 2005).
Fosfor je druhý nejvíce zastoupený minerální prvek v těle zvířat. Asi 80 až 90% je uloženo v kostech a zubech. Zbývajících 10 až 20% je obsaženo v měkkých tkáních a tělních tekutinách. Z funkčního hlediska je fosfor nejuniverzálnější minerální prvek, účastní se všech metabolických reakcí. Zasahuje do metabolismu aminokyselin, bílkovin, sacharidů, tuků, minerálních látek i vitaminů. Jeho význam souvisí s procesy fosforylace a přenosu energie na celulární i subcelulární úrovni. Je součástí mnoha koenzymů (Jelínek, Koudela et al., 2003). Fosfor se resorbuje zvláště v tenkém střevě, u přežvýkavců i ve slezu. Vstřebává se jako anorganický fosfát. Je vylučován výkaly a močí, na rozdíl od vápníku závisí vylučování fosforu močí na jeho množství v krmné dávce. Vysoký obsah fosforu mají obilniny, mlýnská krmiva a extrahované šroty. Nejvíce ho obsahují rybí moučky, nejméně okopaniny (Tvrzník, Zeman, 2005). 16
Hořčík je obsažen v 0,05% hmotnosti těla. Z celkového množství hořčíku obsaženého v organismu je 65 až 70% uloženo ve skeletu, pouze 1% je obsaženo v extracelulární tekutině, zbytek v měkkých tkáních. Hořčík je součástí či aktivátorem více jak sto různých enzymů a jejich prostřednictvím zasahuje do metabolismu aminokyselin, nukleových kyselin, bílkovin, sacharidů, lipidů, minerálních látek a vitaminů. Má antagonistický vztah k vápníku a draslíku. U přežvýkavců je významným prvkem pro bachorové mikroorganismy. Resorpce hořčíku se uskutečňuje aktivním i pasivním způsobem především v duodenu, částečně i v žaludku, tenkém a tlustém střevě (Jelínek, Koudela et al., 2003). V rostlinách je obsah hořčíku rozdílný a závisí na vegetačním stádiu a druhu půdy. Mladé rostliny mají nižší obsah hořčíku. Vysoký obsah mají olejniny, extrahované šroty a otruby, brambory mají nízký obsah hořčíku (Tvrzník, Zeman, 2005).
Sodík je biogenní prvek, který tvoří asi 0,13 až 0,2% hmotnosti těla živočichů. U mláďat je jeho koncentrace v těle vyšší, s věkem se koncentrace snižuje. Sodík je hlavním kationtem extracelulární tekutiny. Hlavní funkcí sodíku je regulace osmotického tlaku a acidobazické rovnováhy, účast na nervo-svalové dráždivosti a přenosu impulsů. Ovlivňuje transport a distribuci vody v organismu, zasahuje do metabolismu draslíku, hořčíku, chloridů. Resorpce sodíku probíhá v celém úseku trávicího ústrojí aktivním způsobem. U přežvýkavců se sodík vstřebává i v bachoru.Vylučování sodíku se uskutečňuje močí, výkaly a potem (Jelínek, Koudela et al., 2003). Obsah sodíku v půdě je relativně nízký a v rostlinách velmi kolísá. Zvířata získávají sodík hlavně ve formě chloridu sodného z potravy rostlinného nebo živočišného původu. Nízký obsah sodíku mají zrniny, extrahované šroty a brambory. Vysoký obsah mají živočišné moučky, kvasnice, řepa a řepné skrojky (Tvrzník, Zeman, 2005).
Draslík je hlavním kationtem intracelulární tekutiny. Je i významnou složkou extracelulární tekutiny. Tvoří asi 0,2 až 0,3% hmotnosti těla. Nejvíce draslíku obsahuje svalová a jaterní tkáň. Draslík ovlivňuje acidobazickou rovnováhu, osmotický tlak, aktivitu enzymů, permeabilitu membrán. Má důležitou roli v přenosu vzruchu, ovlivňuje
17
kontraktilitu a tonus svalstva. Je antagonistou vápníku, sodíku a hořčíku. Resorbuje se převážně v tenkém střevě, z organismu se vylučuje prostřednictvím ledvin. Vylučování výkaly je minimální (Jelínek, Koudela et al., 2003). Obsah draslíku v půdě a rostlinách závisí na obsahu vody v půdě a na vegetačním stádiu rostlin. Vysoký obsah draslíku mají řepa, řepné listy, trávy, jeteloviny, extrahované šroty (Sommer et al., 1985). Síra je biogenní prvek, který tvoří 0,15 až 0,25% hmotnosti organismu. Je obsažena ve všech buňkách a tělních tekutinách, především ve formě bílkovin, které obsahují sirné aminokyseliny – cystin, cystein a metionin. Pouze nepatrný podíl tvoří anorganická síra. Biologické funkce sirných sloučenin v organismu jsou velmi pestré. Je to dáno snadnou oxidovatelností a redukovatelností, schopností vytvářet komlexy s minerálními látkami a působit v rámci složitých struktur a různých biologicky aktivních látek jako jsou hormony, vitaminy, enzymy a dýchací pigmenty. Organicky vázanou síru obsahuje heparin, glutation, inzulin, tiamin, biotin, koenzym A, homocystein. Resorpce síry probíhá v tenkém střevě jako síra organická. Exkrece síry se uskutečňuje prostřednictvím ledvin, výkaly se vylučuje síra, která nebyla resorbována. Homeostáza síry je determinována faktory, které ovlivňují metabolismus bílkovin, hlavně jsou to hormony hypofýzy, štítné žlázy, nadledvin a gonád (Jelínek, Koudela et al., 2003).
4 MIKROELEMENTY Mikroelementy jsou prvky vyskytující se v organismu ve velmi malých množstvích. Mnohé z nich jsou pro zvířata nepostradatelné – železo, měď, mangan, zinek, kobalt, molybden, jód, selen, chrom. Jejich nedostatek v půdě se projeví nedostatkem v krmivu. Karence však může vzniknout i při normálním obsahu v krmivech, ale nevhodném poměru k jiným stopovým prvkům nebo makroelementům (Zeman et al., 2006). Mikroelementy, označované také jako stopové prvky, mají mimořádný význam v řadě katalytických, enzymatických i regulačních procesů. Jsou pro život nezbytné a nemohou být nahrazeny jinými prvky nebo sloučeninami.
18
Stopový prvek je nezbytný pro živočichy, jestliže splňuje tato kritéria: • je přítomen ve zdravých tkáních všech živočichů • jeho koncentrace ve tkáních je relativně konstantní • jeho deficit vyvolává stejné fyziologické a strukturální změny • jeho dotace buď zvrátí nebo zabrání těmto změnám • fyziologické a strukturální abnormality vyvolané deficitem stopových prvků jsou vždy doprovázeny odpovídajícími specifickými chemickými změnami • těmto biochemickým změnám může být zabráněno, nebo mohou být vyléčeny, jestliže je zabráněno vzniku deficitu, nebo je deficit odstraněn terapií Dalších dvacet až třicet prvků, které nesplňují tato kritéria, se vyskytuje ve tkáních živočichů. Nejsou považovány za biogenní prvky, ale za kontaminanty z prostředí (Jelínek, Koudela et al., 2003)
4.1 Zinek Zinek má podobně jako měď i mangan v organismu mnohostrannou funkci. Vyskytuje se ve všech buňkách organismu. Jeho celkový obsah v organismu je desetkrát až patnáctkrát vyšší než obsah mědi.Z celkového množství zinku obsaženého v těle živočichů tvoří nejvyšší podíl zinek ve svalové a kostní tkáni. Nejvyšší koncentraci zinku má cévnatka oka a prostata. Poměrně vysoká koncentrace zinku je v kůži a kožních derivátech, pankreatu, játrech, varlatech, ledvinách a kostech. Nejnižší koncentrace zinku je v nervové a plicní tkáni (Jelínek, Koudela et al.,2003). Anke et al., (2002) uvádí,že zinek , který se nachází v plazmě, játrech, pankreatu a v kostře, tvoří rychle metabolizovatelný rezervní fond. Při nedostatku v krmné dávce se zinek z těchto orgánů odčerpává, přičemž se koncentrace ve svalech a mozku nemění. V jaterních buňkách je zinek přítomen v mitochondriích, cytoplazmě, buněčném jádru i v mikrosomech. V pankreatu je zinek koncentrován v beta buňkách Langerhansových ostrůvků, kde hraje důležitou roli při tvorbě inzulinu. Zinek je součástí a aktivátorem mnoha enzymů – karbohydrázy, alkalické a kyselé fosfatázy, peptidáz, deamináz a dalších. Prostřednictvím těchto enzymů zasahuje do řady biochemických reakcí na celulární i subcelulární úrovni. Je důležitý při syntéze proteinů a nukleových kyselin. Je nezbytný pro růst zvířat, metabolismus kostí, fyziologické procesy v kůži a kožních derivátech (Jelínek, Koudela et al., 2003).
19
Zinek je potřebný pro buněčnou imunitu a proliferaci buněk, nezbytný pro tvorbu vaziva, hojení ran a tvorbu spermií. Zvýšené množství zinku je všude tam, kde se tvoří nové buňky, tedy i v nádorové tkáni (Racek et al., 1999). Zinek je nezbytný pro tvorbu leukocytů a jejich funkce. Ovlivňuje fagocytózu a tvorbu protilátek. U přežvýkavců ovlivňuje fermentační procesy v bachoru, je nezbytný pro růst a rozmnožování bachorové mikroflóry, tvorbu celulolytických enzymů, tvorbu mikrobiálního proteinu a těkavých mastných kyselin. V krvi je zinek obsažen v krevní plazmě, erytrocytech, leukocytech a trombocytech. Prasad (1982) uvádí, že v plazmě je vázáno 75% zinku a to 22% na erytrocytech a 3% na leukocytech. Koncentrace zinku v krvi a krevní plazmě reaguje na změny obsahu zinku v potravě. Zvýšená dotace zinku zvyšuje jeho koncentraci v krvi i krevní plazmě. Při karenci zinku dochází ke snížení koncentrace v krvi a krevní plazmě. Fyziologické rozmezí koncentrace zinku v krevní plazmě skotu, ovcí a prasat je 12,5 až 18 µmol.l-1 . Koncentrace zinku v kolostru a mléce je poměrně vysoká
a odráží příjem zinku
potravou. V kravském a ovčím mléce je koncentrace zinku v rozmezí 3 až 5 mg.l-1, v kolostru je 15 až 25 mg.l-1. Resorpce zinku probíhá v tenkém střevě, hlavně v duodenu aktivní formou. Je ovlivněna koncentrací zinku v zažitině, potřebou organismu, věkem zvířat, chemickou formou a rozpustností zinku v duodenu. Využitelnost zinku negativně ovlivňuje nadbytek vápníku, fosforu, železa, mědi, kadmia, olova a hrubé vlákniny v krmné dávce. Exkrece endogenního zinku probíhá prostřednictvím slin, pankreatické a střevní šťávy a žluči. Výkaly pak odchází neresorbovaný zinek z krmné dávky a zinek vyloučený do trávicího ústrojí. Značné množství zinku se vylučuje kolostrem a mlékem. Vysoce signifikantní vztah mezi obsahem zinku v krevní plazmě a v mléce u ovcí uvádějí Jelínek, Gajdůšek a Illek (1996). Potřeba zinku u savců činí 40 až 100 mg.kg-1 sušiny krmné dávky. U mláďat s vysokou intenzitou růstu je potřeba relativně vyšší. Základní projevy nedostatku zinku spočívají ve zhoršení růstu, nechutenství, změnách na kůži, sliznicích, kožních útvarech, ve vývoji a funkci pohlavních orgánů a v poruchách reprodukce. Zvláště citlivě reagují na karenci zinku mláďata. U dojnic s karencí zinku dochází ke snížení užitkovosti, poruchám reprodukce, ke zvýšené predispozici k metritidám a k mastitidám. Mléko od těchto krav má zvýšený počet 20
somatických buněk. U býků je narušen vývoj varlat a dochází k poruchám spermatogeneze (Jelínek, Koudela et al.,2003). Háp a Zeman (1994) ve své práci uvedli, že po intravenózním podání zinku mizí rychle z krve a objevuje se ve vysoké koncentraci v pankreatu, játrech, slezině, ledvinách a pouze v nízkých koncentracích ve svalech a mozku. Ke zvýšenému příjmu zinku jsou zvířata poměrně tolerantní. K intoxikacím dochází zřídka a to po několika násobném zvýšení koncentrace zinku v krmné dávce. Intoxikace zinkem vyvolávají zánětlivé reakce na sliznicích trávícího ústrojí, poruchy jater a ledvin (Jelínek, Koudela et al., 2003). Maximální dávka zinku je 250 mg/kg, u oxidu zinečnatého do 600mg/kg, z chelátových sloučenin jen 80 mg Zn/kg. V souvislosti se zákazem krmných antibiotik se ve směsích pro selata ve zvýšené míře využívají antibakteriální účinky zinku. Jde především o použití vyšších koncentrací oxidu zinečnatého k tlumení průjmů. Nadměrné vylučování zinku ve výkalech však může vést k zátěži životního prostředí. V zemích EU byla proto koncentrace zinku v krmných směsích legislativně omezena na úroveň 250 mg/kg (Zeman et al., 2006).
4.2 Mangan Mangan stejně jako měď, je obsažen ve všech tkáních a tekutinách organismu. Jeho koncentrace v těle je nižší než koncentrace železa, mědi a zinku a činí přibližně 400 až 600 µg na kg živé hmotnosti zvířat. Největší množství manganu je deponováno ve skeletu, nejvyšší koncentrace je však v játrech a ledvinách. Relativně vysoká koncentrace manganu je v hypofýze, pankreatu. Kosterní svalovina patří mezi tkáně s nižší koncentrací manganu. V krvi je také jeho koncentrace nízká, přičemž větší část manganu je obsažena v krvinkách. Mangan má specifickou úlohu v syntéze mukopolysacharidů chrupavky a kostní tkáně. Je součástí řady enzymů, jejichž prostřednictvím zasahuje do energetického, bílkovinného,
lipidového
a
minerálního
metabolismu.Významnými
enzymy
obsahujícími mangan jsou alkalická fosfatáza, argináza a pyruvát karboxyláza. Mangan zasahuje do oxidoredukčních procesů ve tkáních, ovlivňuje činnost centrální nervové soustavy a pohlavní funkce. Významně ovlivňuje mineralizaci skeletu. U přežvýkavců je důležitý pro růst a rozmnožování bachorové mikroflóry, pro tvorbu a aktivitu trávících enzymů, pro tvorbu těkavých mastných kyselin a mikrobiální bílkoviny.
21
V krvi je mangan obsažen v krevních elementech i krevní plazmě. V plazmě je vázán na betaglobulin, který je označován jako transmanganin, což je hlavní transportní forma manganu. Resorpce manganu probíhá v duodenu aktivní formou. Celková míra resorpce je nízká, pohybuje se v rozmezí 1 až 5% z celkového obsahu v krmné dávce. Vstřebávání je negativně ovlivněno vysokou koncentrací draslíku, vápníku a fosforu. Exkrece endogenního manganu probíhá prostřednictvím žluči. Mangan se tak dostává do střeva a je vylučován společně s neresorbovaným manganem výkaly. V moči se nachází pouze stopy. I mléko má velmi nízkou koncentraci manganu, kolostrum ji má vyšší. Kráčmar et al., (2005) uvádějí obsah manganu v mlezivu ovcí v prvních 2 až 72 hodinách po porodu 0,02 až 0,03µmol.l-1. Homeostáza manganu je zabezpečována kontrolovanou exkrecí a variabilní resorpcí v závislosti na potřebě organismu a obsahu manganu v krmné dávce. Potřeba manganu je poměrně nízká. Relativně vyšší je u mladých rostoucích zvířat, kde jsou požadavky na příjem manganu určovány rychlostí růstu a přestavby chrupavek a skeletu. Požadovaná koncentrace manganu v sušině krmné dávky činí podle Kováče et al., (2001) 20 až 25mg.kg-1. V krmných dávkách skotu je velmi často na úrovni 30 mg.kg-1 sušiny a tak je mangan stabilní součástí krmných směsí. Resorpce manganu ze síranu manganatého je velmi nízká, vhodným zdrojem jsou bioplexy, kde je mangan vázán chelátovou vazbou na aminokyseliny a míra jeho resorpce dosahuje až 35%. Karence manganu se vyskytují u skotu, ovcí, koz, prasat, drůbeže. Klinické příznaky jsou charakterizovány zhoršeným růstem, sníženým příjmem potravy, poruchami vývoje skeletu, poruchami pigmentace srsti, poruchami plodnosti, ataxiemi a sníženou životností narozených mláďat. U krav s dlouhodobou karencí manganu je narušena tvorba gonadotropních hormonů, vyskytují se tiché říje a anestrus, dochází k abortům a rození mrtvých telat. Rodí se také telata s deformovanými končetinami označovanými jako flexní kontraktury. U mladého skotu vznikají deformace kloubů, připomínající rachitidu skotu. Známým onemocněním u drůbeže je peróza. Vyskytuje se u rychle rostoucích krůt a pštrosů, méně u kuřat. Zvýšený příjem manganu je všemi druhy živočichů poměrně dobře tolerován. Omezuje však resorpci zinku. Mnohonásobně zvýšený příjem manganu může vyvolat intoxikaci, která se projevuje nervovými příznaky (Jelínek, Koudela et. al 2003). 22
Všem druhům zvířat je povoleno aplikovat do 250 mg/kg manganu, chelatovaného manganu s aminokyselinami však jen 40 mg/kg (Zeman et al., 2006).
4.3 Měď Měď je obsažena ve všech tkáních organismu. Tvoří asi 0,002 až 0,0025% hmotnosti těla zvířat. Nejvyšší koncentrace mědi je v játrech, ledvinách, slezině, srdci a mozku. Nejnižší koncentrace mědi má hypofýza, štítná žláza a prostata. Ve svalové tkáni je střední koncentrace a je poměrně stabilní. Funkce tohoto biogenního prvku je v organismu mnohostranná. Měď je nezbytná pro tvorbu pigmentů, elastinu, kolagenu, ovlivňuje metabolismus kostí, reprodukční funkce, krvetvorbu, keratinizaci chlupů i činnost nervové soustavy. Je součástí a aktivátorem mnoha enzymů a metaloproteinů. Měď zasahuje do řady biochemických reakcí na celulární a subcelulární úrovni a ovlivňuje tak metabolismus (Jelínek, Koudela et al., 2003). Nadměrný přívod mědi blokuje vstřebávání zinku a naopak. V krvi je měď vázána na albumin, histidin jak volný, tak vázaný v bílkovinách a speciální transportní bílkovinu transkuprein, odtud je aktivně vychytávána hepatocyty. Játra zabudovávají měď do ceruloplazminu a ten secernují do krve. 90% plazmatické mědi je vázáno právě v ceruloplazminu. Jeho prostřednictvím se měď dostává do tkání (Racek et al., 1999). Měď je velmi důležitá pro specifickou a nespecifickou imunitu (Illek, 2002). Resorpce mědi probíhá v tenkém střevě aktivním způsobem. Pouze při enormně vysoké koncentraci mědi v zažitině se resorbuje i pasivním způsobem. Resorpce mědi činí 10 až 30%. Vysoká koncentrace železa, síry a molybdenu v krmné dávce vstřebávání mědi významně omezuje a vzniká tak sekundární karence. V aktivním způsobu resorpce hrají důležitou roli aminokyseliny a specifická bílkovina, která obsahuje sulfhydrylové skupiny. Část mědi se v játrech ukládá do zásoby. Měď se vylučuje žlučí do střeva, kde se může opět resorbovat. Větší část se však vylučuje výkaly. Exkrece mědi močí je minimální. Pro homeostázu mědi má význam i regulovaná resorpce. Při nedostatku mědi se procento resorpce zvyšuje, při nadbytku mědi v krmné dávce se procento resorpce snižuje.
23
Potřeba mědi u býložravců činí 8 až 12 mg.kg-1 sušiny krmné dávky. U prasat je potřeba mědi vyšší. V případě vysoké koncentrace železa, síry a molybdenu se potřeba zvyšuje. K všeobecným projevům dlouhodobého nedostatku mědi patří poruchy pigmentace srsti, poruchy plodnosti, především dochází k rané embryonální mortalitě. Při výrazné karenci vzniká anémie, osteoporóza, defekty na stěnách aorty a cév i kardiomyopatie. U mláďat vznikají ataxie a poruchy nervové činnosti. Nadbytek mědi může vyvolat intoxikaci, při které vzniká dystrofie jater, hemolýza erytrocytů, ikterus a hemoglobinurie. Zvláště citlivé na zvýšený příjem mědi jsou ovce, vysokou toleranci k mědi mají prasata (Jelínek, Koudela et al., 2003). Zeman et al.,(2006) uvádí , že dnes je obsah mědi ve směsích pro prasata omezen. Pro prasata do 12 týdnů 170 mg/kg a nad 12 týdnů věku 25 mg/kg.Vysoký obsah mědi v krmivu je spojen s vysokým obsahem mědi ve výkalech, a tím se zvyšuje zátěž životního prostředí.
4.4 Ostatní stopové prvky Železo je stabilní součástí každého organismu. Vyskytuje se především v komplexních formách vázaných na bílkoviny, jako jsou hemové sloučeniny (hemoglobin a myoglobin), hemové enzymy (kataláza a peroxidáza), nebo jako nehemové sloučeniny (transferin, feritin a hemosiderin). Železo má klíčovou roli v mnoha biochemických reakcích organismu. Sloučeniny obsahující železo umožňují transport kyslíku a oxidu uhličitého, oxidační a oxidoredukční procesy, přenos elektronů, tvorbu adenosintrifosfátu a vody. Nedostatek železa vede k anémii hypochronního mikrocytárního typu. Vyskytuje se u mláďat v období mléčné výživy, zvláště častý výskyt je u selat. Nadbytečný příjem železa se neresorbuje, ale vylučuje výkaly. Vysoká koncentrace železa v krmné dávce negativně ovlivňuje resorpci mědi, zinku a manganu. Při vysokých dávkách vzniká oxidativní stres, hemosideróza, poškození jater a pankreatu (Jelínek, Koudela et al., 2003). V Evropské unii se vyžaduje, aby mléčné krmné směsi o sušině 88% obsahovaly 30mg/kg železa, zajišťuje se tak dostatek železa pro zdraví a dobrý růst telat (Zeman et al., 2006).
24
Selen je biogenní prvek, který je obsažen ve všech buňkách, tkáních i tekutinách živočichů. Je nezbytný pro mnoho biochemických reakcí v organismu a nemůže být nahrazen jinými prvky. Ve vyšších koncentracích je toxický. Koncentrace selenu v organismu zvířat se pohybuje v rozmezí 15 až 25 µg na kg živé hmotnosti. Základní funkcí selenu spolu s vitaminem E je ochrana buněk před působením volných kyslíkových radikálů. Selen ovlivňuje i metabolismus prostaglandinů a esenciálních mastných kyselin. Významné funkce má i v imunitním systému. Jeho dostatečné množství je nezbytné pro optimální buněčnou imunitu, především pro funkci T-lymfocytů,
fagocytózu.
Selen
ovlivňuje
kvalitu
kolostra
–
koncentraci
imunoglobulinů. Působí také na plodnost samic i samců. Projevy nedostatku selenu jsou rozmanité. Jedná se o svalovou dystrofii u skotu, ovcí, koz, prasat a drůbeže. Dále se vyskytují poruchy reprodukce, ovariální cysty, degenerativní procesy varlat, zadržení lůžka. Častý je výskyt degenerace a nekrózy jater u prasat. Zvýšený příjem selenu může vyvolat intoxikace. U zvířat vzniká tzv. alkalická choroba, která se projevuje ztrátou chuti, nekoordinovaným pohybem, kolikovými bolestmi až úhynem. Při chronické intoxikaci dochází k patologickým změnám na myokardu, játrech, ledvinách, rohovině paznehtů a kopyt. Vyskytuje se zánět škáry, kulhání, apatie, vypadávání srsti, hubnutí a úhyn zvířat.
Jód je základní součástí hormonů štítné žlázy, jejich prostřednictvím zasahuje do metabolismu živočichů. Jeho koncentrace v těle zvířat činí 50 až 200 µg na kg živé hmotnosti. Je obsažen ve všech buňkách, tkáních a tekutinách organismu ve značně rozdílných koncentracích. Jeho biologické funkce souvisejí s činností štítné žlázy, protože tvoří základní složku tyroidních hormonů. Úroveň resorpce jódu je ovlivněna působením řady látek, strumigenů, ke kterým náležejí dusičnany, dusitany, glukosinoláty, kyanogenní glykosidy. Resorpci jódu snižuje i nadbytek vápníku a draslíku v krmné dávce i některé těžké kovy. Nedostatek jódu, zvláště jedná-li se o dlouhodobý nedostatek, vyvolává sníženou činnost štítné žlázy s řadou negativních dopadů na zdraví, produkci a reprodukci zvířat. Nadbytek jódu je zvířaty poměrně dobře tolerován, protože se snadno vylučuje močí.
25
Enormně vysoký příjem jódu může vyvolat poruchy zdravotního stavu, které souvisejí s navozením hyperfunkce štítné žlázy.
Molybden je biogenní prvek nezbytný pro rostliny a živočichy. Jeho koncentrace činí 1 až 3 µg na kg živé hmotnosti. Je kofaktorem několika metaloenzymů. U přežvýkavců je nezbytný pro fermentační procesy v předžaludku. Má značný význam v metabolismu purinů a dusíkatých látek. Ovlivňuje růst mláďat. Potřeba molybdenu pro zvířata je malá, většina diet dostatečně zásobuje zvířata tímto mikroprvkem. U přežvýkavců vysoká koncentrace molybdenu a síry v krmné dávce vytváří v předžaludku nerozpustné sloučeniny s mědí a významně omezuje její resorpci.
Chrom je biogenní prvek, jehož koncentrace ve tkáních je velmi nízká. Zasahuje do metabolismu sacharidů, lipidů, bílkovin. Chrom snižuje koncentraci cholesterolu a triacylglycerolů v krevní plazmě. Potřeba chromu je velmi nízká, zvyšuje se při stresových zátěžích a fyzické námaze. Dlouhodobý nedostatek chromu omezuje růst zvířat, snižuje konverzi krmiv a zhoršuje imunitu. Zvýšený dlouhodobý příjem šestimocného chromu působí toxicky (Jelínek, Koudela et al., 2003).
Kobalt patří do skupiny krvetvorných minerálů, jeho nedostatek se projevuje poruchami krvetvorby. Je součástí vitaminu B12 a podílí se na látkové přeměně bílkovin, je aktivátorem některých hydrolytických enzymů. Zvířatům se přidává například v síranu kobaltnatém (Suchý et al., 2009).
5 PORUCHY METABOLISMU MIKROPRVKŮ Mikroprvky
patří
k biologicky
aktivním
látkám
ovlivňujícím
intermediární
metabolismus. Přesto byla původně většina z nich sledována v souvislosti s jejich možným toxickým působením na buňky a tkáně. Dnes je však známa celá řada biologických funkcí dokladujících jejich nepostradatelnost. Mikroprvky ovlivňují funkce mnoha hormonů a enzymů, buď jako jejich součásti, nebo působí jako jejich akvátory či kofaktory. Při nedostatku mikroprvků, ať už samostatně nebo v kombinaci, do-
26
chází k narušení metabolických procesů, poruchám homeostázy a imunitních funkcí. Projevy karencí mikroprvků jsou tak ve velké většině nespecifické a projevují se často až při zvýšení zátěže a působení stresu. Je to dáno tím, že zvýšená zátěž vede ke zvýšené aktivaci metabolických pochodů podílejících se na udržování homeostázy organismu, a tudíž i enzymových systémů, jejichž součástí mikroprvky jsou. Karence mikroprvků u skotu, stejně jako u dalších živočišných druhů, negativně ovlivňují zdraví, produkci i reprodukci. Jen při výrazných karencích se někdy objevují klinické syndromy specifické pro deficit jednotlivých prvků. Nejčastěji jsou však příznaky nespecifické, protože karence se většinou vyskytují v kombinacích a nikoli samostatně. U přežvýkavců je saturace mikroprvky určována především geografickou lokalitou, neboť ta primárně ovlivňuje přívod těchto živin do organismu. Existuje totiž jednoznačná vazba půda – rostlina – zvíře, určující stupeň zásobení sledovaným prvkem. Vyšší přirozené koncentrace mikroprvků se nacházejí v jadrném krmivu v porovnání s krmivy objemnými. Využitelnost minerálních látek z krmné dávky je významně ovlivňována jejich vzájemným a poměrně složitým antagonismem. Dalším významným faktorem ovlivňujícím využitelnost je forma (anorganická či organicky vázaná) v jaké minerální látky do organismu přicházejí. Mezi možné příčiny nedostatku mikroprvků patří jak příčiny exogenní – nedostatek a nevhodný poměr prvků v půdě a krmivu, tak endogenní – především poruchy trávícího ústrojí a nedostatečná utilizace ve tkáních. Vzhledem k tomu, že většina minerálních látek přestupuje dobře přes placentu do krve plodu, nebo je vyvíjející se plod dokonce schopen využívat minerální látky z krve matky i na její úkor, je stav zásobení organismu mláďat přežvýkavců po narození z velké míry určován již stavem zásobení matky v období gravidity. Dalším významným zdrojem minerálních látek pro mláďata je také mlezivo. Obecně platný komplexní diagnostický postup pro určování stavu zásobení organismu přežvýkavců mikroprvky zahrnuje : analýzu půdy, rostlin, respektive krmiv, vyšetření zvířat – stanovení obsahu prvků v tělních tekutinách, ve tkáních, stanovení koncentrace
jednotlivých
metabolitů
nebo
aktivity
enzymů
mající
vztah
k vyšetřovanému prvku, klinický a patologicko-morfologický nález. Základním předpokladem úspěšné diagnostiky karencí stopových prvků je přesná a citlivá laboratorní technika umožňující stanovení stopových množství prvků ve vyšetřovaných vzorcích a znalost metabolismu konkrétního prvku, aby byly k analýzám 27
odebírány vhodné vzorky. Mezi nejčastěji používané analytické metody patří atomová absorpční spektrofotometrie. Platí, že pokud zjistíme klinické formy onemocnění z deficitu mikroprvků, snažíme se zajistit individuální parenterální nebo perorální suplementaci chybějícího prvku prostřednictvím krmné dávky. Významné je i hledisko vstupu mikroprvků do potravního řetězce člověka ve formě potravin živočišného původu a dále mikroprvků jako potencionálních kontaminantů životního prostředí. Musíme si uvědomovat, že mikroprvky jsou potenciálně toxické a patří do seznamu cizorodých látek, které mohou
poměrně snadno vyvolat otravy
(Pavlata et al., 2009).
6 VLIV STOPOVÝCH PRVKŮ NA ZDRAVOTNÍ STAV SKOTU, PRASAT A OVCÍ
6.1 Skot Výživa skotu včetně řešení problémů minerální výživy je jedním z hlavních faktorů, který velmi významným způsobem přispívá k maximalizaci rentability chovu, i přes svůj velký význam bývá však až příliš často zanedbávána. Významné jsou také úspory volbou vhodných několikanásobně lépe využitelných zdrojů makro i mikroprvků, které mohou podle kvantifikovaných odhadů dosáhnout 10 až 20% (zvýšení biovyužitelnosti, snížení zátěže životního prostředí). Obsah makro i mikroelementů v pastevním porostu kolísá jak v rámci stanovišť, tak vzhledem k ročnímu rytmu. Při chovu dojnic na extenzívně využívaných stanovištích lze často zjistit nedostatečné zásobení zvířat. Na pastvě často dochází k nedostatku zinku, který může být zesílen vlivem antagonismu síry a molybdenu především na zamokřených stanovištích. Pak je oslabena imunita organismu a klesá příjem krmiva. Nedostatek mědi se vyskytuje zřídka – ovšem může být vyvolán vysokými dávkami železa a molybdenu díky jejich antagonistickému účinku (Neumann, 2005).
28
Dynamikou biochemických a hematologických
ukazatelů krve a krevní plazmy u
jednotlivých kategorií skotu se zabývali Jagoš et al., (1985) a zjistili rozpětí referenčních hodnot: zinku
mědi
12,2 – 45,9 µmol/l-1
12,6 – 18,9 µmol /l-1
• jalovice 8,64 – 21,55 µmol/l-1
3,07 – 15,47 µmol /l-1
4,95 – 22,48 µmol/l-1
3,14 – 16,80 µmol /l-1
• telata
• býci
6.1.1 Poruchy metabolismu zinku u skotu Zinek je známý jako esenciální prvek pro rostliny i zvířata a má v organismu mnohostranné biologické funkce. Jeho funkce jsou realizovány prostřednictvím metaloenzymů (Pavlata, 2009). V rostlinách se zúčastňuje oxido-redukčních procesů, tvorby chlorofylu a auxinu a syntézy aminokyseliny tryptofan. Průměrný obsah zinku v pastevním porostu je 30 až 50 mg na kg sušiny. Na zinek jsou bohatá semena trav a vikvovitých rostlin. Semeno bobu nebo hrachu obsahuje 30 mg zinku v původní hmotě. Bob koňský obsahuje faktor, který ztěžuje retenci železa a zinku. Při zkrmování vyšších dávek bobu je proto třeba krmivo doplnit vyváženým poměrem mikroprvků. Řepka rovněž obsahuje větší množství zinku (Zeman, 1991). Denní potřeba zinku podle Kováče et al., (2001) u hovězího dobytka se zřetelem na věk a produkční fáze se pohybuje u mladých zvířat 26 – 35 mg.kg-1sušiny, u březích 13 – 21 mg.kg-1 sušiny a u laktujících krav 18 – 31 mg.kg-1 sušiny. Zinek má poměrně rozdílnou relativní vstřebatelnost v závislosti na zdroji zinku, jeho formě, potřebách a věku organismu. U přežvýkavců může být významným faktorem omezujícím resorpci zinku výskyt acidóz bachorového obsahu. U přežvýkavců je zinek resorbován aktivním transportem. Při vysokých příjmech dochází k omezení jeho resorpce. Narušení absorpce vzniká také vlivem dalších prvků, jako je měď, kadmium a selen. Patogeneze a symptomy – mezi základní poruchy zdravotního stavu z karence zinku se řadí zpomalení až zastavení růstu, anorexie, změny na kůži a případně i na sliznici jazyka a jícnu s příznaky nadměrné salivace, poruchy mineralizace kostí, poruchy reprodukce, spermiogeneze, nepravidelné říje. Poruchy vývoje imunitního systému telat, zvýšená citlivost vůči infekčním onemocněním, zvýšení počtu somatických buněk v mléce. 29
Plošná suplementace zinku v krmných dávkách dojených krav výrazně přispívá k jejich zdraví a výkonnosti dle Kursy et al., (2004) má vliv i na kvalitu mléka, nejen po stránce počtu buněčných elementů, ale i vyšší využitelnosti zinku vázaného na kasein pro lidskou výživu. Z práce Kursy také vyplývá závislost vyššího obsahu zinku v mléce z chovů s vysokou produkcí mléka. Při denní produkci do 1000 l mléka zjistili obsah zinku 4,51 mg.l-1 a nad 5000 l je obsah zinku 4,84 mg. l-1 . Vedle poruch zdravotního stavu z karence se vyskytuje také autozomálně recesivní dědičně podmíněný deficit zinku, projevující se poruchou jeho transintestinální pasáže. Onemocnění je po celém světě pozorovanou semiletální vrozenou poruchou vyskytující se u holandského fríského skotu, ale také u jiných plemen skotu. Telata zatížená touto dědičnou vadou se rodí jako zdravá, jelikož během intrauterinního vývoje nejsou závislá na enterální absorpci zinku. Klinicky onemocní až ve stáří 3 až 8 týdnů typickými kožními alteracemi na exponovaných místech, jako jsou končetiny, inguinum, kůže okolo mulce a hlava. Srst vypadává, kůže je pokryta četnými šupinami, objevuje se nechutenství, únava a často i ulehnutí. Nedostatkem zinku podmíněná hypotrofie thymu způsobuje deficit T-lymfocytů, což má za následek imunodeficienci a náchylnost postižených zvířat k respiračním a diarhoickým onemocněním, která jsou terapeuticky rezistentní. Telata hynou ve stáří 4 až 6 měsíců za příznaků marasmu. Diagnostika deficitu zinku je založena na analýze krmiv, výskytu klinických příznaků na kůži a především na stanovení koncentrace zinku v krevní plazmě (séru). Koncentrace zinku v krevní plazmě by měla být 12 až 18 µmol/l-1. Vzhledem k tomu, že koncentrace zinku v plazmě je ovlivňována stresem (u krav po těžkém porodu) a stres zároveň snižuje koncentraci železa a zvyšuje koncentraci mědi, doporučuje se pro přesnější diagnostiku karence zinku vyhodnocení vzájemných poměrů těchto prvků. Uvádí se také snížení aktivity alkalické fosfatázy při karenci zinku, ta však může být ovlivněna i onemocněním kostí. Terapie a prevence – základním zdrojem zinku pro přežvýkavce jsou rostliny, ve kterých obsah zinku kolísá podle rostlinného druhu, ale může se silně lišit podle obsahu zinku v půdě. Koncentrace zinku v pšenici, ovsu a ječmeni bývá okolo 30 až 40 mg /kg sušiny. K suplementaci krmných dávek se používá anorganická forma zinku, jako jsou sírany a oxid zinečnatý nebo zinek organicky vázaný (aminokyseliny, laktáty zinku). Někdy se využívají minerální lizy nebo intraruminální boly s obsahem zinku a lze použít i preparát s obsahem zinku určený k injekční parenterální aplikaci. V našich 30
podmínkách se udává orientační potřeba zinku u dojnic 60 mg / kg sušiny, u jalovic 80 mg/kg sušiny, u výkrmu 50 mg/kg sušiny a u telat 90 mg/kg sušiny. U dědičně podmíněného sekundárního deficitu zinku může být choroba udržena pod kontrolou aplikací dusičnanu zinečnatého v denních dávkách v období mléčné výživy 5 až 10 mg a 10 až 15 mg / kg živé hmotnosti po odstavu. Stejného efektu lze dosáhnout suplementací
sulfátu,
acetátu
nebo
oxidu
zinečnatého.
Prevence
spočívá
v chovatelských opatřeních a vyřazení jedinců, nositelů dědičné zátěže, z chovu (Hofírek, 2009). Intoxikace zinkem a jeho sloučeninami jsou v současné době velmi vzácné. Na jedné straně jejich možným zdrojem bývají exhaláty těžkého průmyslu (ZnO a ZnCl2). Tyto sloučeniny kontaminují půdu, pronikají do potravního řetězce a do vodního ekosystému. Na druhé straně mohou být rovněž způsobeny i uvolněním zinku z galvanicky pokovovaných nádob nebo trubek, pokud se v nich uchovávají nebo přepravují kysele reagující látky (siláže, kyselé mléko). Svobodová et al.,(2008) uvádí, že s projevy otravy se setkáváme při příjmu krmné dávky obsahující okolo 900mg/kg-1 zinku (u telat 700mg/kg-1). Akutní intoxikace perorálního původu se projevuje velmi silným podrážděním sliznice GIT. Dochází k projevům koliky, dyspnoe, hypoventilace, s následnými projevy anorexie, snížené produkce mléka, hemoglobinurie a ikteru. Ve vážnějších případech zvířata hynou. Chronická intoxikace je typická zpomaleným tělesným růstem, snižováním tělesné hmotnosti, k němuž dochází v důsledku snížení konverze živin. Provázejí ji i artritidy, gastritida, katarální enteritida. Dochází i k paréze končetin a k projevům anémie. Diagnostika – základním biologickým materiálem vhodným pro laboratorní toxikologickou diagnostiku intoxikací zinkem jsou: u zvířat uhynulých jaterní parenchym, u zvířat živých pak mléko a moč. Diagnostické závěry lze také činit na základě stanovení zvýšeného obsahu zinku v krmivu, potravinách, v krevním séru, trusu. Hodnota obsahu 0,1 – 0,2% zinku v krmivu pro přežvýkavce může vyvolat nevýrazné počáteční příznaky otravy snížením využití živin a zpomalením růstu. Hodnota obsahu 0,8% zinku v krmné dávce již vyvolává intoxikaci, zejména hemoragickou gastroenteritidu, krváceniny v lymfatických uzlinách a jiných orgánech a to zejména u mladých zvířat.
31
První pomoc perorálním podáním uhličitanu sodného dochází k inaktivaci zinku a to vytvořením nerozpustného a dále neresorbovatelného uhličitanu zinečnatého.Odstranění sloučeniny z organismu pak napomáhají laxancia. Obecně je vhodné podávat přípravky s obsahem vápníku a hořčíku, glukokortikoidů za účelem stabilizace zinkem atakovaných buněčných membrán (Zapletal, 2009).
6.1.2 Poruchy metabolismu manganu u skotu Mangan je obsažen ve všech tkáních organismu a v buňkách je obsažen hlavně v mitochondriích. V krvi je koncentrace manganu poměrně nízká a převážná část manganu se nachází v krvinkách. Mangan je důležitým prvkem pro růst organismu, vývoj skeletu, reprodukci, imunitní systém a CNS (Pavlata, 2009). Hostetler (2003) uvádí,že ztráty na zisku, dané náklady na veterinární ošetření a předčasnou brakaci krav, jsou velmi vážnými problémy na celém světě. Na univerzitě ve Washingtonu zjistili, že největší vliv na reprodukční užitkovost mají zinek, měď a mangan. Resorpce manganu je ovlivňována formou prvku a také přítomností fytátů a vlákniny. U přežvýkavců klesá význam fytátů v důsledku vlivu bachorové mikroflóry. Míra resorpce manganu je celkově velmi nízká a do značné míry závislá na jeho koncentraci v krmivu. Nedostatek manganu zvětšuje riziko poškození buněk kyslíkovými radikály především u diety obsahující vyšší hladiny polynenasycených mastných kyselin. Mitochondrie odpovídají za 60% spotřebu kyslíku buňkami a proto jsou velmi náchylné k radikálovému poškození. Klinické projevy deficitu manganu závisí na stupni, délce trvání, věku zvířete a užitkovosti. Příznaky deficitu jsou nespecifické a objevují se až při poměrně výrazném deficitu prvku v organismu. U mláďat se setkáváme s abnormalitami v utváření skeletu a jeho vývoje. K dalším příznakům deficitu manganu se řadí poruchy reprodukce, kam patří poruchy ovulace, zhoršené zabřezávání, anestrus. U samců zapříčiňuje testikulární degeneraci a zhoršené sexuální libido. Dojnice s deficitem manganu jsou predisponovány ke vzniku ketózy. Diagnostika se opírá o klinické vyšetření, stanovení obsahu manganu v krmivech, plné krvi, krevní plazmě. V našich podmínkách se hodnocení stavu zásobení organismu manganem provádí na základě posouzení jeho koncentrace v krevní plazmě, která by se měla pohybovat v rozmezí 0,4 až 1,8 µmol/l-1. 32
V krmných dávkách skotu bývá manganu jen okolo 30 mg/kg sušiny, a proto bývají krmné dávky manganem suplementovány. Používá se anorganický síran manganatý nebo organicky vázaný mangan v bioplexech.
Orientační potřebu manganu v našich podmínkách uvádí Pavlata (2009): • dojnice - 80 mg/kg sušiny • jalovice - 90 mg/kg sušiny • výkrm - 75 mg/kg sušiny • telata
- 70 mg/kg sušiny
Toxicita – příjem manganu u zvířat na pastvě a závislých na píci může kolísat od relativního nedostatku až po toxicitu. Zvýšený příjem je však poměrně dobře tolerován, ale omezuje resorpci zinku. Případné intoxikace se projevují nervovými příznaky. Zvýšený příjem manganu pastvou nebo jeho zvýšená suplementace krmivem může způsobit snížení hladiny železa v játrech, plazmě a srdci. Minimální hodnota manganu vedoucí k nechutenství a zaostávání v růstu činí 1 000 mg/kg sušiny u telat na mléčné výživě a 2 600 mg/kg u odstavených telat (Pavlata, 2009).
6.1.3 Poruchy metabolismu mědi u skotu Měď je jako esenciální prvek známa od roku 1928, kdy byla popsána jako významný faktor ovlivňující růst a tvorbu hemoglobinu. Její biologické funkce jsou zprostředkovány především prostřednictvím řady metaloenzymů, které obsahují měď a nacházejí se v buňkách a tkáních. Využití mědi z krmné dávky je ovlivňováno více resorpcí tohoto prvku než jeho koncentrací v krmné dávce. Tato resorbovatelnost se liší podle typu krmiva a pohybuje se u přežvýkavců od 1% u starých travních porostů až po 10 a více procent u obilovin a brukvovitých rostlin. Dalším faktorem ovlivňujícím resorpci mědi u přežvýkavců je potenciální antagonismus s molybdenem, sulfidy a železem v předžaludku které při jejich vyšších koncentracích v krmivech vstřebávání mědi snižují. Podle Svobodové et al.,(2008) je doporučovaný poměr mědi k molybdenu, který zabrání nadměrnému kumulování mědi v játrech se uvádí v rozmezí 6 – 10 : 1. Měď přestupuje přes placentu do plodu, který je schopen si vytvářet rezervy prvku v játrech. Pokud je však příjem mědi u matky nedostatečný, pak se tělesné rezervy mědi u plodu velmi rychle snižují. Vyvíjející se plod je dokonce schopen využívat měď i na 33
úkor matky, protože tkáňové koncentrace bývají u plodu vyšší než u matky. Pokud vyšetřujeme plazmatické koncentrace mědi u novorozených telat, zjišťujeme v jejich krvi výrazně nižší koncentrace mědi než u matek. Tato situace je způsobena především tím, že novorozená telata netvoří v porovnání s dospělými zvířaty tak velké množství ceruloplazminu, který je hlavní transportní formou mědi v krvi. Již během prvního týdne po porodu však plazmatické koncentrace mědi v krvi telat rostou a v jednom týdnu bývají o více než 50% vyšší než při narození. Koncentrace mědi v mléce je poměrně nízká a do určité míry závislá na příjmu mědi u krav. Vyšší koncentrace mědi jsou v kolostru, které je významným pohotovým zdrojem pro telata (Pavlata, 2009). Základní kámen v zásobenosti budoucích matek je dán během doby stání na sucho. Jen správně živené dojnice mohou na svět přivést zdravá telata. Významnou roli hraje obsah stopových látek a vitaminů (Raab, 2004). Určitá predispozice přežvýkavců ke karenci mědi je způsobena díky procesům probíhajícím v předžaludku, kde dochází k přeměně organických i anorganických sloučenin síry na sulfidy, které se během trávení neabsorbují (Pavlata, 2009). U telat se setkáváme především s karencí mědi, selenu a zinku. Většinou se jedná o kombinované karence, což celou situaci jen zhoršuje. Karence uvedených stopových prvků u telat omezují růst a vývoj, významně narušují imunitu a způsobují velké přímé i nepřímé ztráty (Illek, 2002). Slavík a Illek (2006) sledovali zásobení zinkem a mědí krav masných plemen v regionu Šumava. Výsledky ukázaly, že koncentrace těchto minerálních látek v pastevním porostu, senu a senáži ve sledovaných chovech byla nízká. Průměrná koncentrace mědi v objemné píci činila 4,59 mg/kg-1 sušiny. Dotace mědi nebyla předkládaným lizem ovlivněna. Zásobení mědí bylo marginální či karenční. Mezi poruchy zdravotního stavu z deficitu mědi u skotu patří: • depigmentace tmavé srsti, která je zřejmá především v okolí očí, poruchy růstu a změny charakteru srsti v důsledku poruch keratinizace • abnormality ve vývoji kostí a poruchy pohybového aparátu – osteochondróza, rozsáhlé defekty kloubních chrupavek, rozšíření metafýz dlouhých kostí končetin, osteoporóza • neonatální ataxie v důsledku poruch myelinizace mozku a míchy spojených s degenerací motoneuronů • kardiovaskulární onemocnění • poruchy plodnosti charakteru opožděných a slabých říjí 34
• zaostávání v růstu • zvýšení vnímavosti k infekčním onemocněním • anemie • průjem Diagnoza - tak jako u jiných prvků je diagnostický postup založený na sledování tří základních faktorů, mezi které patří výskyt klinických příznaků deficitu mědi, biochemická a další laboratorní vyšetření dokladující snížené zásobení organismu mědí a dále zlepšení zdravotního stavu po dotaci mědi. Laboratorní diagnostika u zvířat je převážně založena na stanovení koncentrace mědi v krevním séru (plazmě), případně v plné krvi nebo jaterní tkáni. V našich podmínkách je nejčastěji k hodnocení používáno rozmezí 12 až 16 µmol /l-1 krevního séra jako ukazatel dostatečného zásobení zvířat mědí. U přežvýkavců se měď vyskytuje v 80 až 90% celkového množství séra ve formě ceruloplazminu. V játrech jsou uváděny hodnoty koncentrace mědi 100 až 300 µmol/ kg sušiny. Terapie a prevence – v oblastech s výrazným deficitem mědi v půdě a tím i rostlinách se někdy přistupuje k nepřímé suplementaci zvířat přihnojováním půd hnojivy s obsahem mědi. V našich podmínkách však převažují metody přímé suplementace dotací mědi do krmné dávky. U mladých zvířat se uvádí potřeba 8 až 15 mg mědi/kg sušiny, u gravidních 13 až 20 mg a u laktujících 8 až 14 mg / kg sušiny krmné dávky. Mezi možné způsoby aplikace mědi patří minerální lizy a hlavně přídavky mědi do jadrných směsí ve formě CuSO4. V posledních letech se využívá měď organicky vázaná, u které je vyšší biologická dostupnost. Další možností je injekční aplikace mědi nebo perorální podání bolů. Pavlata (2009) udává v našich podmínkách orientační potřebu mědi: • dojnice - 12 mg / kg sušiny • jalovice - 12 mg / kg sušiny • výkrm - 10 mg / kg sušiny • telata
- 9 mg / kg sušiny
Otravy mědí přichází v úvahu při nedodržení receptur a překročení dávkování mědi v minerálních krmných doplňcích, při kontaminaci krmiv a vody měďnatými sloučeninami, které se používají při ošetřování paznehtů, případně příjmem rostlin ošetřovaných sloučeninami mědi. 35
Po příjmu per os měď a její sloučeniny působí ve dvou fázích. Před absorpcí působí silně dráždivě až leptavě na sliznici GIT. Zde vyvolávají silné lokální dráždění vedoucí až k rozvoji gastritidy a enteritidy, mnohdy až hemoragického charakteru. Resorbovaná měď je dále transportována krví, ve vázané formě. V těle je měď distribuována především do parenchymatózních orgánů, kosterní i srdeční svaloviny. Při dlouhodobém příjmu dochází ke kumulaci mědi v organismu. Tak vstupuje do potravního řetězce. Akutní intoxikace mědí se projevuje zejména formou silného podráždění, poškození sliznic profuzním průjmem a silnými kolikovými bolestmi. Dochází i k rozvoji příznaků poškození nervového systému, zvýšení tělesné teploty. Na závěr intoxikace dochází asi do 24 hodin k parézám, paralýzám a úhynu v kómatu. K chronické intoxikaci dochází až po uplynutí určité doby latence. Po dosažení kritické hladiny se měď uvolňuje ze svých depozit v játrech a svalovině do krve, kde působí jako jed s hemolytickým účinkem. Základním příznakem je rozvoj těžkého ikteru. Zvířata jsou apatická, zesláblá a k úhynu dochází obvykle do 48 hodin po projevu prvních příznaků. K chronickým intoxikacím může docházet i při dlouhodobém nepoměru v příjmu molybdenu a mědi. Jednorázovou perorální letální dávkou mědi v přepočtu na síran měďnatý pro skot je 250 až 800 mg / kg živé hmotnosti, pro telata 20 až 110 mg / kg živé hmotnosti. K toxikologickému vyšetření se odebírají vzorky obsahu předžaludků, slezu, střev, jater, ledvin, svaloviny, moči a krve. Součástí vzorků k vyšetření je i vzorek látky podezřelé z vyvolání onemocnění. Pro chronickou otravu mědí svědčí nález zvýšené hladiny mědi v játrech a ledvinách. V sušině jaterní tkáně pro intoxikaci mědí je nález › 1mg/g. V případě akutního příjmu lze u přežvýkavců podávat aktivní uhlí a salinická laxancia. Jako antidota je možno použít sirnatanu sodného intravenózně. Někteří autoři doporučují u přežvýkavců podávání 50 až 500 mg molybdenanu amonného po dobu až 20 dnů (Zapletal, 2009).
6.1.4 Metabolické profilové testy Dobrý zdravotní stav a vysoká odolnost hospodářských zvířat mají rozhodující vliv na vytvoření vysokoužitkových chovů a jsou limitujícím faktorem pro produkci a reprodukci stáda. Se zvýšením užitkovosti dojnic stoupá riziko rozvoje metabolických 36
poruch, které se odráží jak na celkovém zdravotním stavu, tak i na množství a kvalitě nadojeného mléka. Diagnostika produkčních a hlavně metabolických poruch je velmi obtížná a náročná. Vyžaduje komplexní přístup a využívání nejnovějších poznatků vědy a moderní laboratorní techniky. Snaha o vytvoření ucelených diagnostických systémů zaměřených na kontrolu zdraví, produkce se datuje již od 70. let. Payne se spolupracovníky v Anglii vypracovali a postupně zdokonalili systém COMPT (Compton metabolic profile test). Ve světě bylo vypracováno mnoho dalších systémů, v 80. letech byl vypracován systém preventivní diagnostiky na VŠV v Brně. Tento systém byl založen na celkové analýze stáda a laboratorním vyšetření krve, moči a bachorové tekutiny u jednotlivých skupin zvířat vybraných podle fáze reprodukčního cyklu a laktace. Kontrola metabolismu je prováděna v současné době na žádost zemědělského podniku. Nejčastěji je vyšetření dojnic žádáno při poklesu užitkovosti, při změnách složení mléka, zhoršení reprodukčních funkcí ve stádě a dále při zvýšeném výskytu zdravotních poruch. Jednou z indikací pro realizaci metabolického testu je také zhodnocení účinnosti krmné dávky a eliminace případných negativních vlivů na zdravotní stav dříve, než dojde k vážnějšímu narušení zdravotního stavu dojnic ve stádě. Obecně lze metabolické testy rozdělit na dva základní typy: • preventivní metabolický test – kontrola výživy • diagnostický metabolický test – při výskytu poruch produkce, reprodukce nebo zdravotních poruch (Hofírek, Pechová, 2009).
6.2 Prasata 6.2.1 Minerální výživa prasat Nejzávažnějším problémem chovu prasat je dosažení dostatečné rentability. Konsolidace výroby vepřového masa zvyšuje nároky kladené na výrobní podniky a nutí je hledat taková řešení, jež budou nákladově únosná, neboť jedině ta budou moci být používána v moderních produkčních systémech (Henman, 2001). Stopové prvky jsou často opomíjeným zdrojem živin v chovu prasat. Jejich fyziologické role jsou často podceňovány a jejich přítomnost v krmných dávkách v adekvátním množství je pokládána za samozřejmost. Jsou nezbytné pro udržení tělesných funkcí, optimalizaci růstu, reprodukci a imunitní odpověď organismu. Proto
37
hrají důležitou roli v determinaci zdravotního stavu zvířat. Deficience stopových prvků může způsobit závažný pokles užitkovosti (Close, 2002). Z hlediska zajištění optimálních ukazatelů reprodukce prasat nelze opominout významnou roli minerálních látek a vitamínů jako esenciálních komponentů krmných směsí. Z minerálních látek je to především: vápník, fosfor, mangan, zinek, měď, kobalt, jód, selen a také chrom. Jejich deficit nebo vzájemný nepoměr se projeví poruchami reprodukce. Dochází k prodlouženému pohlavnímu cyklu, acyklii, nepravidelné říji, embryonální mortalitě, abortům, ztíženým protrahovaným porodům, retenci secundin, málo početným nevyrovnaným vrhům, snížené hmotnosti selat při narození, nízké životaschopnosti selat a snížené laktaci prasnic (Šimek, 2009). U prasat jsou nároky organismu na přísun minerálů ovlivňovány celou řadou faktorů. Patří k nim zejména typ a úroveň produkce, věk a plemeno zvířat, vztahy a závislosti existující mezi minerály a ostatními živinami a v neposlední řadě také množství a chemická forma minerálních prvků. Nároky na přísun minerálních látek jsou tedy závislé jak na úrovni produkce, nejnovějších poznatcích v oblasti organizace plemenářské práce a zdokonalování systému chovu i ošetřování prasat, tak na jejich celkovém zdravotním stavu. Proto u moderních vysoce výkonných genotypů prasat může být potřeba minerálů podstatně vyšší. Definování potřeby minerálních živin pro prasata je nezbytné v souvislosti se zvyšující se užitkovostí a především se zvyšujícím se podílem libové svaloviny. Doporučení českých odborníků je přibližně na úrovni doporučení v sousedních státech EU pro stejný typ prasat. Potřeba
minerálních
látek
pro
prasata
byla
odhadnuta
podle
obsahu
metabolizovatelné energie a korigována podle předpokládaného denního přírůstku (Šimeček et al., 2000). Ekonomické ztráty způsobované neinfekčními nemocemi mohou mít vysoký podíl na celkových ztrátách v chovu prasat. Z nichž pak největší ztráty způsobují poruchy metabolismu. Tyto poruchy mohou vyvolávat nejen přímé ztráty, ale mohou ovlivňovat i biologickou hodnotu produktů a hlavně snižují obranyschopnost organismu prasat při infekčních onemocněních (Svoboda, 2004). 6.2.2 Deficit zinku u prasat Zinek má v organismu mnohostrannou funkci. Je součástí nebo aktivátorem řady enzymů, je důležitý pro syntézu proteinů a nukleových kyselin. Je nezbytný pro růst
38
zvířat, fyziologické procesy v kůži, ovlivňuje metabolismus kostí i pohlavní funkce a je součástí inzulínu. U prasat se vyskytují poruchy jak při primárním, tak při sekundárním nedostatku zinku. Nejčastější je výskyt u prasat ve výkrmu, a to u hmotnostní kategorie 40 až 60 kg. Vlastní příčinou poruchy je nedostatečný obsah zinku v krmné dávce, nebo častěji jeho snížená utilizace v důsledku nadměrného obsahu vápníku, fosforu a kyseliny fytové v krmné dávce, též snížení vstřebávání zinku při onemocnění trávícího ústrojí a nedostatku vitamínů A a D (Vrzgula et al., 1986). Svobodová et al., (2008) uvádí doporučené množství zinku v krmivu pro prasata od 50 do 100 mg/kg-1. Pro nejmladší kategorie prasat je používána horní hranice tohoto rozpětí. Nejdříve se snižuje aktivita celé řady enzymů, jichž je zinek součástí, narušuje se proteosyntéza, tvorba nukleových kyselin, růst mineralizační procesy v kostní tkáni i proces rohovatění epidermálních buněk. Tyto buňky si zachovávají buněčná jádra až do nejvyšších vrstev epidermis, což je typické pro syndrom parakeratózy. Tucker a Salmon (1985) poprvé popsali , že doplněním zinku do krmné dávky lze předcházet nebo léčit parakeratózu. Po zjištění, že nedostatečné zásobování prasat zinkem zapříčiňuje parakeratózu, se uskutečnilo mnoho pokusů, jejichž cílem bylo určit optimální koncentraci tohoto stopového prvku v krmivech a krmných dávkách pro různé věkové skupiny prasat (Tvrzník, Zeman, 2005). Publikované údaje o této problematice shrnuje Annenkov et al.,(1982), nejcitlivější na deficit zinku jsou selata do věku 12 – 15 dnů. Krmné dávky sestavené z přirozených krmiv a obsahující 50 – 100 mg zinku na 1 kg sušiny obvykle pokrývají požadavky zvířat. Rostoucí prasata (20 – 90 kg) bývají postihnuta parakeratózou tehdy, je-li koncentrace zinku v jejich krmné dávce menší než 30 mg.kg-1. Onemocnění v důsledku deficience zinku se obyčejně nevyskytují tehdy, když je v 1 kg sušiny krmné dávky 40 mg a více zinku. Potřeba zinku pro prasata se zvyšuje, je-li v krmné dávce zvýšený nebo nadměrný obsah vápníku. Pokud se nachází v krmné dávce více jak 1% vápníku, je třeba koncentraci zinku zvýšit na 70 – 100 mg.kg-1. Při pitevním nálezu u selat a běhounů jsou zjišťovány změny na skeletu. Kosti končetin, především femur, jsou slabé a kratší, obsah minerálních látek v kostech je nižší. U mladých kanců se zjišťuje mikroorchie a u obou pohlaví parakeratóza kůže (Straw et al., 1999).
39
U prasnic dominují příznaky poruchy reprodukční způsobilosti, u kanců poruchy spermiogeneze, zhoršená kvalita ejakulátu a snížení libida. U prasat ve výkrmu se zjišťuje zpomalený růst, snížená chuť k příjmu potravy a parakeratóza kůže. Tato začíná zčervenáním kůže a tvorbou uzlíků velikosti čočky na ušních boltcích , rypáku, břichu a vnitřní straně končetin. Uzlíky se postupně mění v hnědočervené krusty, kůže ztrácí elasticitu, praská a v důsledku sekundární infekce se často tvoří abscesy. Chuť k žrádlu bývá snížená, přírůstky malé, nebo dochází i k hubnutí. Prognóza bývá nepříznivá. Při vyvinutých změnách na kůži je diagnóza snadná. Subklinické karence lze diagnostikovat na základě zjištění obsahu zinku v krevní plazmě, nebo jaterní tkáni. Terapie spočívá v optimalizaci obsahu vápníku a fosforu v krmné dávce. Do krmiva se přidává uhličitan zinečnatý po dobu 4 až 6 týdnů. Prevence vyžaduje optimální příjem vápníku a fosforu v relaci s obsahem zinku v krmné dávce (Vrzgula et al., 1986). Byl vyvinut speciálně připravený preparát Zinkosan. Ve dvou pokusech byl testován na Vídeňské veterinární univerzitě, zda je schopen u selat zabezpečit dostatečnou hladinu zinku v organismu vlivem dobré resorpce. Významné rozdíly byly zjištěny při měření obsahu zinku v tlustém a tenkém střevě. Ve skupině selat, která dostávala Zinkosan, byl zjištěn významně vyšší obsah zinku ve střevním traktu, což se pozitivně odrazilo ve zvýšení odolnosti proti vzniku průjmových onemocnění způsobených bakterií Escherichia coli. První zkušenosti testovaného preparátu v podmínkách praxe prokázaly, že jeho použití je smysluplnou alternativou v současné době používaných preparátů obsahujících stopové prvky. Četnost výskytu průjmových onemocnění se podstatně snížila a ztráty ve sledovaných podnicích poklesly (Zentek, 2005). Nadbytečný příjem zinku negativně ovlivňuje přírůstek, způsobuje artritidy, gastritidy a snižuje četnost selat ve vrhu (Straw et al., 1999).
6.2.3 Deficit manganu u prasat Prasata jako zvířata s jednokomorovým
žaludkem tráví krmiva převážně
enzymaticky. Bakteriální pochody odbourávání a syntézy v trávící soustavě prasat mají malý význam. Proto mají prasata při plnohodnotné výživě vyšší požadavky na kvalitu krmiv než přežvýkavci. Krmiva musí být lépe stravitelná, to znamená, že živiny v krmivech musí být pro enzymatickou činnost lehce přístupné (Kováč et al., 1989).
40
Mangan je součástí mnoha enzymů, prostřednictvím kterých zasahuje do metabolických procesů. Účastní se tvorby cholesterolu, ovlivňuje tvorbu hemoglobinu, oxidoredukční procesy ve tkáních a reprodukční funkce. Je nezbytný pro tvorbu kostní matrice. U prasat se deficit manganu vyskytuje ojediněle, a to zejména při jednostranném krmení. Onemocnění z nedostatku manganu může být vyvoláno u všech kategorií prasat jednostranným krmením kukuřičným šrotem a brambory, které jsou na mangan chudé. Změna aktivity celé řady enzymů má za následek poruchy metabolismu, špatný růst a nízkou konverzi živin. V důsledku snížené aktivity alkalické fosfatázy je narušen metabolismus vápníku a fosforu. Dále dochází k nedostatečné tvorbě chondroitinsulfátu v chrupavkách a k jejich nedokonalé či opožděné přeměně v kostní tkáň, což se projevuje vznikem osteopatií, připomínající rachitidu. V důsledku poruch tvorby gonadotropních hormonů jsou narušeny pohlavní funkce. Pitevní nález bývá typický, na skeletu jsou zjišťovány rachitické změny. U prasnic se snižuje reprodukční způsobilost. Říje jsou nevýrazné, nepravidelné nebo dochází k anestru. Zjišťují se předčasné porody a aborty. Vrhy bývají nevyrovnané a málo početné. Selata mají sníženou intenzitu růstu, deformované končetiny, zduřelé klouby (Straw et al., 1999). Onemocnění má zpravidla charakter subklinické či chronické poruchy, která snadno uniká pozornosti. Po vyvinutí změn na končetinách je prognóza nepříznivá. Podezření na tuto poruchu lze vyslovit na základě klinických příznaků. Diagnóza se potvrdí stanovením obsahu manganu v krmné dávce a tkáni jater, popřípadě kostí. Diferenciálně diagnosticky je nutno u prasat vyloučit rachitis, u prasnic karenci mědi a vitamínu A. Terapie je substituční, prasatům všech kategorií podáváme do krmiva 1mg síranu měďnatého na 1kg živé hmotnosti, a to po dobu 1 až 2 měsíců. Prevence spočívá v kontrole obsahu manganu v krmné dávce a její suplementaci (Vrzgula et al., 1986).
6.2.4 Deficit mědi u prasat U monogastrů existuje antagonistická interakce mezi mědí, zinkem a železem. Vysoké dávky zinku přivodí nedostatek mědi a naopak oba prvky soutěží o absorpci. Vysoký obsah vápníku snižuje dostupnost zinku, čímž je u prasat se zvýšeným obsahem mědi v krmivu, možnost toxicity mědí. Vysoké dávky mědi snižují u prasat zásoby 41
železa v játrech a mohou vést k anémii při adekvátním nedostatku železa. Přídavek vysokých dávek mědi v dietách prasat (175 mg/kg) ukázal signifikantní zvýšení zadržení kadmia v játrech, ledvinách a svalech. Měď pokud je v krmivech přítomná v přírodní formě je obyčejně kovalentně vázaná do kyseliny fytové tvořící stabilní fytátové komlexy. Jejich dostupnost pro monogastry je nízká. Užití enzymu fytázy může být zlepšením pro utilizaci fosforu a zlepší i absorpci mědi (Zeman et al., 2003). Měď je součástí či aktivátorem celé řady enzymů, jejichž prostřednictvím ovlivňuje metabolismus. Je nezbytná pro tvorbu elastinu, pigmentů, ovlivňuje metabolismus kostí, pohlavní funkce, krvetvorbu i činnost CNS.S klinickými projevy deficitu mědi u prasnic se v současné době setkáváme vyjímečně, neboť do průmyslově vyráběných krmných směsí je měď přidávána. Sporadický výskyt je zjišťován u selat a běhounů. K primárnímu nedostatku mědi u prasat dochází jen vyjímečně. Sekundární deficit s následnými projevy je vyvoláván zvýšeným obsahem molybdenu nebo síry v krmné dávce. Deficit mědi vyvolává změnu aktivity celé řady enzymů a snížení intenzity metabolismu, zejména klesá proteosyntéza a úroveň konverze živin. V důsledku snížené aktivity aminooxidáz je narušena tvorba elastinu, což se projeví sníženou pevností a pružností aorty. Při poruše oxidoredukčních procesů vznikají degenerativní změny v myokardu. Porucha tvorby organické kostní hmoty zapříčiňuje vznik osteoporózy. Snížená aktivita cytochromoxidázy a zpomalená syntéza fosfolipidů vyvolávají demyelinizaci nervové tkáně a vznik paréz. U náhle uhynulých prasat je zjišťována ruptura aorty, věnčitých nebo plicních tepen a degenerace myokardu. Histologickým vyšetřením lze prokázat demyelinizaci nervové tkáně, především míchy a míšních nervů (Straw et al., 1999). Při dlouhodobé karenci mědi se u prasnic zjišťují málo početné a nevyrovnané vrhy a málo životná selata. U selat a běhounů se projevují anémie, lízavka a zpomalený růst. Končetiny bývají deformované, u prasnic a plemeníků dochází k frakturám kostí. U prasat se pozoruje vrávoravá chůze a paréza končetin, při stresu i náhlý úhyn v důsledku ruptury aorty. V krvi se zjišťuje snížená aktivita ceruloplazminu a nízký obsah mědi. Prognóza je při včasném určení onemocnění a léčbě příznivá. Diagnóza se určí na základě klinických příznaků a stanovení obsahu hemoglobinu v krvi, mědi v krevní plazmě a játrech. 42
Terapie spočívá v aplikaci mědi ve formě síranu měďnatého. Prevence nedostatku mědi se provádí fortifikací krmných směsí síranem měďnatým. Důležitá je také kontrola obsahu molybdenu v používaných krmivech (Vrzgula et al., 1986). Několik výzkumných prací odhalilo, že hladiny síranu měďnatého v krmné dávce kvantitativně snížily počet některých gram pozitivních bakterií střevního traktu například Streptococcus spp. Bylo zjištěno, že streptokoky jsou citlivé na obsah mědi v krmné dávce, zatímco většina laktobacilů není. Je prokázáno, že měď způsobuje růstový efekt přes mikrobiální flóru (Zeman et al., 2003). Podle Svobodové et al., (2008) při nízkém obsahu zinku, železa a molybdenu v krmivu působí množství mědi větší než 250 mg/kg-1 krmiva negativně na růst. Při normálním množství těchto prvků v krmivu začíná být měď toxická při 500 mg/kg-1 krmiva. Zvýšený přívod mědi způsobuje anemii, snižuje přírůstky, objevují se krvavé výkaly, žloutenka, v játrech a ledvinách je zvýšený obsah mědi (Straw et al., 1999). Dnes je obsah mědi ve směsích pro prasata omezen. V EU platí, že je-li 175 a více prasat na 100 ha zemědělské půdy, může směs krmiv obsahovat maximálně 175 mg mědi na 1kg do věku 16 týdnů a později nejvíce 35 mg/kg. Je-li prasat méně než 175 kusů na 1ha, lze od 17 týdnů do 6 měsíců dávat nejvýše 100mg/kg a nad šest měsíců maximálně 35 mg/kg mědi. Podává-li se měď ve sloučenině s aminokyselinami je nejvyšší dávka 20 mg/kg (Zeman et al., 2006).
6.3 Ovce 6.3.1 Vliv minerálních látek ve výživě ovcí Existuje mnoho informací poukazujících na vysokou efektivnost obohacování krmných dávek pro ovce o deficitní minerální látky. Velký význam má dobře organizovaná minerální výživa jehňat a ovcí, které se intenzivně vykrmují. Ve výkrmnách a výkrmových komlexech se nevyváženost krmných dávek v organických a minerálních doplňcích projevuje nejrychleji a nejakutněji. Při organizaci minerální výživy ovcí je třeba dbát na vyváženost jednotlivých minerálních látek v krmné dávce. Je třeba dbát nejen na jejich obsah v krmné dávce, ale i na doporučené normy. Jejich nadbytečný přísun v krmné dávce během dlouhodobého podávání a nevyváženosti jednotlivých prvků má nepříznivý vliv na zdravotní stav a na užitkovost ovcí (Annenkov, 1982). 43
Jelínek et al., (1985) sledovali dynamiku obsahu zinku a mědi v krevní plazmě u bahnic plemena žírné merino v průběhu roku od porodu do poslední dekády gravidity koncentrace zinku se pohybovala v rozmezí od 12,32 do 29,70 µmol.l-1 a mědi od 14,60 do 19,89 µmol.l-1. U beránků odchovávaných v centrální odchovně ve věku 90 až 390 dnů stanovili Jelínek et al., (1984) rozpětí průměrných hodnot plazmatického zinku od 13,83 do 20,5 µmol.l-1 a mědi 14,54 do 17,45 µmol.l-1.
6.3.2 Karence zinku u ovcí Zinek je metabolicky velmi důležitý prvek, je součástí mnoha enzymů a koenzymů, má silný detoxikační účinek a podporuje odolnost organismu. Při jeho nedostatku dochází k poruchám tvorby a aktivity enzymů, hormonů, krevních elementů, je narušena keratogeneze a stoupá citlivost vůči infekčním a parazitárním chorobám. Výskyt této metabolické poruchy u ovcí je spojen s nedostatkem zinku v půdě a krmivech. Chudá na zinek jsou zelená, bohatě hnojená nebo přestárlá krmiva s vysokým obsahem fytinových složek. Resorpce zinku se snižuje při nadbytku proteinů a dusíkatých látek, vápníku, kadmia, při silné invazi parazitů, při onemocnění jater, avitaminózách a infekčních chorobách. Při subklinickém průběhu bývají nespecifické příznaky, snížený příjem a využívání krmiv, sterilita, pokles produkčních ukazatelů, snížená laktace, špatný růst a kvalita vlny. U klinického průběhu bývá typickým projevem krupózní ekzém kůže s pruritem a alopecií v okolí očí, na kořeni boltců, na krku, na dolních částech a vnitřních stranách končetin, někdy stomatitidy a průjmy. Diagnóza se stanovuje podle klinických příznaků a biochemického vyšetření krve, jater a srsti. Histologickým vyšetřením kůže se zjistí zvýšená tvorba nezrohovatěného keratinu s přetrvávajícími buněčnými jádry ve stratum corneum. Léčba a prevence se orientuje na zvýšení přísunu zinku v množství 40 až 100 mg/kg sušiny krmné dávky. Používají se přísady nebo lizy 0,1 až 0,2% zinku preventivně nebo až 1% terapeuticky. Aplikaci nutno provádět delší dobu, protože zinek se prakticky neukládá do zásoby (Jagoš, 1987).
6.3.3 Přebytek zinku v krmné dávce u ovcí Na ovce má nepříznivý vliv i přebytek zinku v krmné dávce. V pokusech s rostoucími skopci se zjistilo, že při zkrmování krmné dávky s obsahem 1g zinku a více 44
na 1kg krmiva, klesá příjem krmiva z 1,75kg na 1,12 až 1,52kg a průměrné denní přírůstky z 0,19kg na 0,12kg. Při vyšších koncentracích zinku v krmné dávce přestali skopci růst. Při přídavku 2g zinku na 1kg krmiva se spotřeba krmiva na 1kg přírůstku zvýšila z 9,28kg na 16,42kg. Současně bylo pozorováno, že když mají zvířata krmné dávky s vysokým obsahem zinku, konzumují více směsí minerálních látek a pijí méně vody (Annenkov, 1982). Svobodová et al., (2008) uvádí, že klinické příznaky otravy zinkem u ovcí se objevují při denním příjmu 50 mg/kg-1 živé hmotnosti. Akutní otravu způsobí příjem okolo 240 mg/kg-1 živé hmotnosti na den.
6.3.4 Karence manganu u ovcí K deficitu manganu v krmivech dochází hlavně v oblastech s písčitými nebo tufovými alkalickými půdami. Ke zdravotním poruchám vede pokles obsahu manganu pod 10 mg na kg sušiny krmiva, též vysoký obsah vápníku, fosforu, nebo jejich široký poměr. Antagonisty manganu jsou také železo, hořčík, molybden, měď. V těchto případech klesá jeho využití, stoupá jeho vylučování, je postižena aktivita metabolicky důležitých metaloenzymů, které obsahují mangan. Nízkým obsahem manganu se vyznačují kukuřice, červený jetel, vojtěška a jadrná krmiva. Při nedostatku manganu se zjišťuje sterilita samic, poruchy cyklu, anestrus, atrofie vaječníků, zmetání, porody mrtvých mláďat, poruchy CNS. Také se u jehňat zjišťují slabé kosti, krátké končetiny, pohybové potíže, kulhání a postiženy bývají i klouby. Dále se projevují poruchy růstu, albinizmus nebo depigmentace vlny. Citlivost vůči karenci manganu bývá však značně individuální (Jagoš, 1987). V pokusech s jehňaty z včasného odstavu, která dostávala v průběhu 22 týdnů syntetickou krmnou dávku, se zjistilo, že při zkrmování krmné dávky s nízkým obsahem manganu (0,8 kg na 1kg sušiny) vznikají poruchy koordinace pohybů, zpomaluje se růst rourovitých kostí, snižuje se obsah popela, vápníku a manganu v kostech a ty se stávají křehčími. Koncentrace manganu v orgánech, ve tkáních a ve vlně pokusných jehňat, byla zpravidla nižší, než v kontrolní skupině (Annenkov, 1982). Pro terapii a prevenci má značný význam kvalitní pastva, vhodné zelené krmení spolu s přídavkem 0,5 až 1% síranu manganatého do minerálních přísad, 10 mg manganu na 1 kg směsi nebo 40 mg manganu na 1kg sušiny krmné dávky. Odstranit
45
negativně působící faktory. Potřeba manganu činí u ovcí 20 až 50 mg na 1 kg sušiny krmné dávky (Jagoš, 1987).
6.3.5 Karence mědi u ovcí Poruchy vyvolává nedostatečný příjem mědi krmnou dávkou, nebo nedostatečné využití mědi organismem. Začínají snížením aktivity řady metaloenzymů, krvetvorby, vývoje a osifikace kostí, růstu a pigmentace vlny. Všeobecným příznakem je hubnutí a lízavka, následuje anémie. Typické změny vykazuje vlna. Dochází k depigmentaci tmavé vlny, okolo očí se tvoří brýle, difůzní plošná depigmentace trupu, černá vlna hnědne, hnědá žloutne a zhoršení kvality vlny – kadeřavost, motouzovitost, barvitelnost. Průběh onemocnění je chronický. Z nedostatku mědi u jehňat se vyskytuje enzootická ataxie. Hlavní příčinou ataxie sajících jehňat je karence mědi u březích a laktujících bahnic, u odstavených jehňat vzniká také následkem nadbytku molybdenu a síry, též při současném nedostatku manganu, jódu, kobaltu nebo vitamínů skupiny B. Onemocnění se vyskytuje u jehňat do stáří čtyř měsíců. Při akutním průběhu u novorozených jehňat pozorujeme symetrické parézy a paralýzy s poruchami pohybu, nekoordinovaná a houpavá chůze, parézy končetin, ulehnutí. Chronický průběh u starších jehňat se vyznačuje záchvaty křečí, anémií, kachexií a poruchami růstu a pigmentace vlny. Morbidita dosahuje až 50%, mortalita až 80%, průběh trvá u novorozených jehňat několik dní, u starších 2 až 3 týdny. Diagnóza se stanoví podle klinických příznaků, potvrdí pitvou, histologickým vyšetřením mozkových tkání. Diagnostický význam má také zjištění poklesu hodnot mědi v krevním séru u jehňat a gravidních bahnic. Terapie nedává naději na úspěch. Prevence se orientuje na podávání mědi v komerčních lizech v první řadě březím a laktujícím bahnicím (Jagoš, 1987). Ovce jsou velmi citlivé na přebytek mědi uvádí Svobodová et al.,(2008) a popisuje otravu mědí u ovcí (enzootický ikterus), jednorázová toxická dávka modré skalice je pro ovce asi 20 mg /kg-1 živé hmotnosti.
46
7 METODIKA STANOVENÍ ZINKU, MANGANU A MĚDI V KRVI
7.1 Odběr vzorků krve pro analýzu zinku, manganu a mědi K hematologickým i biochemickým vyšetřením získáváme u skotu téměř výhradně krev venózní a jen ve speciálních případech krev arteriální. Odběr vzorků krve je prováděn z podocasní nebo hrdelní žíly. V případě analýzy z plné krve a krevní plazmy jsou vzorky odebírány do heparinizovaných (0,5 ml heparinu na 10 ml krve) PE zkumavek nebo odběrek systému HEMOS. Pokud je koncentrace těchto mikroelementů stanovována z krevního séra, jsou tyto odběrové systémy bez antikoagulačního činidla, případně obsahují akcelerátor srážení. Vzorky jsou uchovávány při 4 °C v případě okamžité analýzy, případně zamraženy při více než -20 °C (Hofírek, 2009).
7.2 Kolorimetrické stanovení zinku a mědi v krevní plazmě nebo séru Měd vytváří se specifickým komplexačním činidlem [4-(3,5-dibromo-2pyridylazo)N-ethyl-N-(3-sulfopropy) anilin] stabilní barevný komplex. U zinku je tímto činidlem [(2-5-bromo-2-pyridylazo)5-(N-propyl-N-sulfopropylamino)fenol]. Barevná intenzita těchto komplexů je přímo úměrná jejich koncentraci ve vzorku. Manuálně nebo pomocí automatického analyzátoru při vlnové délce 582 nm pro měď a 560 nm pro zinek, při teplotě 37 °C, je spektrofotometricky endpoint metodou stanovena koncentrace těchto prvků v krevní plazmě nebo séru (Jakobs, 1990).
7.3 Stanovení zinku a mědi v plné krvi metodou ICP-MS • Přímá analýza krve Do 10 ml odměrné baňky se odpipetuje 1 ml 1 % Tritonu X-100 (Aldrich, USA), 1 ml krve a 5 ml redestilované vody. Po promíchání se přidávají 2 ml 1 % HNO3 a 0,2 ml roztoku In 5 mg.l-1 (vnitřní standard). Roztok je doplněn po značku a promíchán. • Analýza krve po rozkladu Jeden ml krve je rozložen s 1 ml HNO3 a 1 ml H2O2 v tlakovém rozkladném zařízení s fokusovaným mikrovlnným polem BM-1S/II. Postačující doba rozkladu je 10 minut. Čirý roztok je převeden redestilovanou vodou do 25 ml odměrné baňky a po přidání 0,5 ml roztoku vnitřního standardu In (5 mg.l-1) se baňka doplní redestilovanou vodou a promíchá.
47
Zároveň se připraví tři kalibrační roztoky obsahující 40, 80 resp. 200 µg.1-1 Cu a současně 200, 400 resp. 1 000 µg.1-1 Zn. Do těchto standardních roztoků a slepého pokusu je přidán Triton X-100, roztok vnitřního standardu a dále byly tyto roztoky obohaceny v poměru 1+99 roztokem modelujícím doprovodné složky v krvi. • Měření technikou ICP-MS a výběr izotopu k měření Optimální podmínky měření Cu a Zn jsou: příkon do plazmatu 1000 W, trvání odečtu signálu (dwell time) 50 ms, počet skenů na opakování (sweeps/replicate) 20, počet opakování 3, celkový integrační čas 3 s, způsob měření odečet na vrcholu píku (peak hopping), průtok Ar zmlžovačem 0,825 l.min-1 a rychlost nasávání vzorku 1 ml.min-1. Měď je tvořena dvěma stálými izotopy: 63Cu (69,1 %) a 65Cu (30,9 %). Zinek je tvořen pěti stálými izotopy: 64Zn (48,9 %), 66Zn (27,8 %), 67Zn (4,1 %), 68Zn (18,6 %) a
70
Zn (0,62 %). Koncentrace doprovodných složek odpovídající desetinásobně
naředěné krvi vyvolá zdánlivou odezvu odpovídající přibližně koncentraci 4 µg.l-1 jak zinku tak mědi (Mestek,1997).
7.4 Stanovení manganu v plné krvi metodou AAS Vzorek plné krve (0,25 ml) je ředěn s 0,75 ml Tritonu X-100 (Aldrich, USA) a důkladně promíchán. Alikvotní podíl ředěného vzorku je pipetován do grafitové misky, a pomocí mikrovlnné pece mineralizován. Koncentrace manganu pomocí AAS je zjišťována při vlnové délce 279,5 nm (0,2nm), proud lampa 10 mA (Hams, 1988).
8 MINERÁLNÍ LÁTKY A ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ Existují oprávněné obavy, že nevstřebané anorganické prvky mohou pronikat z exkrementů zvířat do půdy a tak kontaminovat spodní i povrchovou vodu. Proto by aplikované množství anorganické formy prvků nemělo překračovat bezpečnou hranici. V řadě zemí existuje zákaz aplikace anorganických zdrojů stopových prvků. Výsledky výzkumů jasně prokazují, že je možné snížit zátěž životního prostředí aplikací organických, lépe biologicky využitelných zdrojů. U skotu celkem lze predikovat snížení zátěže životního prostředí aplikací organických zdrojů u manganu v průměru o 22%, u zinku v průměru o 23% a u mědi o 41% (Šimek et al., 2001). Zemědělská živočišná výroba představuje významný faktor, který ovlivňuje životní prostředí. V současnosti je ovlivňováno spíše negativně - škodlivými emisemi stájového 48
vzduchu, produkcí exkrementů a odpadních vod. Požadavky na omezení negativních účinků chovu hospodářských zvířat na životní prostředí jsou v posledních letech předmětem zájmu. Výživa hospodářských zvířat, která přesně odpovídá jejich potřebám, zajistí růstovou užitkovost a omezí vylučování nadbytečných živin, potenciálně znečišťujících životní prostředí. Existuje předpoklad, že současné a další připravované zákony na ochranu životního prostředí ovlivní odvětví chovu prasat i ostatních druhů zvířat. Řešením je krmit přesně a správně stanoveným množstvím živin pro uspokojení jejich požadavků. Jednou z možností je cílová výživa při zohlednění potřeb hospodářských zvířat chovaných v určitých podmínkách (Beattie, 2003). Jakékoliv předávkování některé z biologicky vysoce účinných látek vede k vyvolání obranných reakcí těla zvířete, což v konečném důsledku směřuje k vylučování nadbytečného množství dané látky z těla. Vylučování látek je energeticky velmi náročný proces a pokud musí tělo tuto energii spotřebovávat na eliminační reakce a procesy, pak tato energie chybí při procesech vedoucích ke zvyšování hmotnosti (Gebauer, 1999). Množství statkových hnojiv vede k akumulaci těžkých kovů v půdě a k negativním důsledkům na zvířata, rostliny i lidské zdraví. Hromadění těžkých kovů v půdě může ovlivnit jejich množství v plodinách tak, že překročí standardy týkající se lidského zdraví i zdraví zvířat. Více než 90% těžkých kovů, které přijímáme v potravě a zvířata v krmivech, má svůj původ ze statkových hnojiv. Většina problémů spojených s výskytem kadmia, zinku a mědi se zvětšuje, jsou-li zvířata krmena vysoce koncentrovanými krmivy s velkým obsahem těchto prvků. Zinek a měď obsažené v krmných dávkách v nadbytečném množství přesahujícím požadavky zvířat se mohou v půdě hromadit v množství toxickém pro rostliny. Všem těmto negativním jevům lze předcházet řadou opatření uplatňovaných v oblasti ochrany ovzduší, vod, půdy a využitím BAT a BATNEEC technologií ve velkochovech hospodářských zvířat. Významným nástrojem řešení této problematiky je proces IPPC (Malířová, 2008).
49
9 ZÁVĚR Metabolismus se podle odborných slovníků může definovat různě. Termín pochází z řeckého metabolé, to znamená změnu, výměnu, střídání. Metabolismus je tedy nepřetržitá látková přeměna v živých tkáních a zahrnuje všechny chemické a energetické přeměny v organismu. Metabolismus patří mezi základní životní projevy a ve smyslu hormonální regulace je vývojově nejstarším systémem organismu. Metabolismus slouží k získávání energie, na výstavbu organismu, dodává faktory potřebné pro správnou činnost buněk i pro tvorbu účinných imunitních mechanismů. Stálým příjmem a výdejem látek a energie je organismus úzce spojený s vnějším prostředím. Metabolické procesy jsou velmi složité, uskutečňují se na různých úrovních a na nich je možné je i sledovat, determinovat, ovlivňovat ale i narušovat. Jejich narušení vyvolává různá vnitřní onemocnění. O poruchách metabolismu mluvíme tehdy, když je narušená přeměna látek na jakékoliv úrovni. V úvahách o příčině vzniku onemocnění přibývají poznatky o nových metabolitech, které jsou nejen produktem patologického metabolismu, ale do metabolismu určitým způsobem zasahují nebo ho modelují. Klinické a laboratorní příznaky těchto poruch jsou pestré. V diagnostice metabolických poruch se musí sledovat širší profily a nejen jeden izolovaný prvek, protože metabolismus je v podstatě široká interakce. Proto cílem diagnostiky je zachytit dynamiku sledovaného děje. Na zabezpečení všech metabolických procesů v organismu je potřebná správná výživa. Metabolismus a výživa spolu velmi úzce souvisí a z funkčního hlediska jsou neoddělitelné. Mechanismus vzniku poruch metabolismu hospodářských zvířat je možné znázornit na principech příjmu potřebných živin a specificky účinných látek. Do souboru poruch metabolismu se zahrnují i produkční choroby, při kterých je vysoká produkce rizikovým faktorem. Poruchy metabolismu, hlavně vysokoprodukčních zvířat, se výrazně účastní na celkových ztrátách v živočišné výrobě. Jejich výskyt s rozvinutými klinickými příznaky je menší. Většinou probíhají v latentních formách, které jsou z ekonomického hlediska mimořádně závažné (Vrzgula et al., 1990).
50
10 PŘEHLED POUŽITÉ LITERATURY ANKE, M. et al.: The effect of a nickel rich offer on the zink ,magnesium and manganem status of the hen and thein eggs, Ber. 7. Tagung Schweine – und Geflugelernahrung, Martin – Luther Universitat Halle, 210-212, 2002
ANNENKOV, B.N., et al: Minerálna výživa zvierat, vydání první, Príroda, Bratislava, 1982, 64 – 114 – 82, 419 s.
BEATTIE, J.H., HENRY, W.: Enviromental feeds can maintain performance, Pig. Int. 33, č.1, 2003, 9-10 s.
CLOSE,W.H.:Trace mineral nutrition in pigs: working within the new recommenda tions, Science and Technology in the Feed Industry,Proceedings of Alltech’s 17th Annual Symposium, Nottingham University Press, UK, 2002, 401-406 s.
DOLEŽAL, P. et al: Minerální výživa dojnic a potřeba na den, Krmivářství, č.1, 2009, ISSN 1212-9992, 39 s.
DUDA, M.: Stopové prvky a jejich chelátové vazby, Náš chov, č. 44, 2004, s. P4, ISSN 0027-8068, 74 s.
FREMAUT, D.: Trace mineral proteinates in modern pig production:reducing mineral excretion without sacrificing performance, Nutritional Biotechnology in the Feed and Food Industries, Proceedings of Alltech’s 19th Annual Symposium, Nottingham University Press, Nottingham, UK, 2003, 171-178 s.
GEBAUER, K.: Laktátové cheláty prvků v praxi, Krmivářství, č. 5, 1999, ISSN 12129992, 33 s.
HAMS, G.A., FABRI, J.K.:Analysis for blood manganese used to asses to enviromental exposure. Clin. Chem., 1988, 34(6):1121-1123
51
HÁP, I., Zeman, L.: Vliv použití různých zdrojů zinku na jeho využitelnost u selat, Živočišná Výroba, č. 4, 1994, ISSN 0044-4847, 343-349 s.
HENMAN, D.: Organic mineral supplements in pigs nutrition:performance and meat quality, reproduction and enviromental responses, Science and Technology in the Feed Industry,Proceedings of Alltech’s 17th Annual Symposium, Nottingham University Press, Nottingham, UK, 2001, 297-304 s.
HESS,J.B., DOWNS,K.M. et al.:Selenium nutrition and poultry meat quality,Nutritional Biotechnology in the Feed and Food Industries, Proceedings of the 19th Annual Symposium, Nottingham University Press, Nottingham, UK, 2003, 107-112 s.
HOFÍREK, B. et al.: Nemoci skotu, Česká buiatrická společnost, Brno, 2009, ISBN 978-80-86542-19-5, 1149 s.
HOSTETLER,CH.E.,KINCAID,R.I.et al.: The role of essencial trace elements in a embryonic and fetal development in livestock, Vet. J., 166, 2003, 125-139 s.
ILLEK, J.: Mikroelementy ve výživě skotu, Správnou výživou k plnohodnotnému sexu u skotu, Sborník přednášek, Brno, 2002, 37-46 s.
JAGOŠ, P. et al.: Diagnostika, terapie prevence nemocí skotu, 1.vydání, Státní zemědělské nakladatelství, 07-21-85, 1985, 469 s.
JAGOŠ, P. et al: Choroby ovcí, skripta Vysoké školy veterinární v Brně, 1987, 60-903 1-1987, 225 s.
JAKOBS, D.S., KASTEN, Jr. B.L., DEMMOTT, W.W., WOLFSON, W.L.: Laboratory test handbook, Lexi-Comp and Wiliams and Wilkins Ed., 2.edition, 1990
JELÍNEK, P., ILLEK, J., HELANOVÁ, I., FRAIS, Z.: Biochemical and Hematological values of the blood in rams during rearing, 1984, Acta Veter. Brno, 53, 3-4:143-150, ISSN 0001-7213
52
JELÍNEK, P., ILLEK, J., FRAIS, Z., JURAJDOVÁ, J., HELANOVÁ, I.: Dynamika biochemických ukazatelů krve bahnic v průběhu roku, 1985, Živoč. Výr., 30, 6:555564, ISSN 0044-4847
JELÍNEK, P., GAJDU ŠEK, S., ILLEK, J.:Relationship between selectea indicators of milk and blood in sheep, Small Ruminant Research, 20, 1996, 1:53-57, ISSN 0921-4488
JELÍNEK, P., KOUDELA, K. et al: Fyziologie hospodářských zvířat, MZLU v Brně, 2003, ISBN 80-7157-644-1, 414 s.
KOVÁČ, G. et al.: Choroby hovadzieho dobytka, Prešov, ISBN 80-88950-14-7, 2001, 879 s.
KOVÁČ, M. et al: Výživa a krmenie hospodárských zvierat, Príroda, Bratislava, první vydání, 1989, ISBN 80-07-00030-5, 518 s.
KRÁČMAR, S., KUCHTÍK, J., BARAN, M. et al.: Dynamics changents in contents of organic and inorganic substances in sheep colostrum with in the first 72 h after parturition, Small Ruminant Research, 56:183-188, 2005, ISSN 0921-4488
KURSA, J. et al.: Mléko jako zdroj zinku a selenu, Zemědělská fakulta Jihočeské univerzity České Budějovice, 2004, zpráva pro Vědecký veterinární výbor pro bezpečnost potravin, dostupné na www. vri. cz
MALÍŘOVÁ, J.: Velkochovy hospodářských zvířat a jejich vliv na životní prostředí, česká informační agentura životního prostředí, Zpráva o životním prostředí České republiky za rok 2008, dostupné na www. cenia. cz
MCDOWELL, L.R.: Minerals in Animal and Human Nutrition,New York: Academic Press, 1992, 228-229 s.
MESTEK, O.,ČURDOVÁ, E., KOPLÍK, R., ZIMA, T.: Přímé stanovení mědi a zinku v plné lidské krvi metodou ICP-MS, Chem. listy, 1997, 91:1069-1072
53
NEHASILOVÁ, D.: Stopové prvky ve výživě hospodářských zvířat, Zemědělské informace, Informační přehledy ÚZPI, Praha, 2005, 53 s.
NEUMANN, S.: Minerální lizy – vhodný doplněk minerálních látek na pastvě, Náš chov, č.3, 2005, ISSN 0027- 9992, 74 s.
NĚMEČKOVÁ, A. et al: Lékařská chemie a biochemie, Avicenum, zdravotnické nakladatelství, Praha, 1991, ISBN 08-098-90, 661 s.
PAVLATA, L., PECHOVÁ, A.,:Poruchy metabolismu mikroprvků, s. 702-714. In: HOFÍREK B.: Nemoci skotu, Česká buiatrická společnost, Brno, 2009, ISBN 97880-865442-19-5 1149 s.
PRASAD,
A.S.,
HALSTED,
J:A.:
Syndrome
of
iron
deficiency
anaemia,
hepatosplenomegaly, hypogonadism, dwarfism and geophagi, American Journal Medicine č.31, 532-546 s.
RAAB, L.: Zásady úspěšného, zdravého a bezpečného odchovu telat, Zemědělec, č.15, 2004, ISSN 1211-3816, 13 s.
RACEK, J.: Klinická biochemie, nakladatelství Galén, Praha, 1999, ISBN 80-7262-023, 305 s.
RU ŽIČKA, P.: Minerální výživa a zákon minima, Krmivářství, č.1, 2009 , ISSN 1212-9992, 42 s.
SLAVÍK, P., ILLEK, J.: Zinc and Copper status of Beef Cattle in the Šumava region, Acta Veterinaria, Brno, 75:485-488, 2006, ISSN 0001-7213
SOMMER, A. et al: Výživa a krmenie hospodářských zvierat, Príroda, Bratislava, 1985, ISBN 80-07-00030-5, 504 s.
STRAW, B.E. et al.: Choroby ošípaných, Nemoci prasat, Typoset, Bratislava, 1999, ISBN 80-88700-58-2, 456 s., 880 s. 54
SUCHÝ, P., STRAKOVÁ, E., HERZIG, I.: Základy výživy skotu, 2009, s. 75-96. In: HOFÍREK B.: Nemoci skotu, Česká buiatrická společnost, 2009, Brno, ISBN 97880-865442-19-5, 1149 s.
SVOBODA, M.: Metabolické poruchy u prasat, Farmář, č.12, 2004, ISSN 1210-9789 35-36 s.
SVOBODOVÁ, Z. et al.: Veterinární toxikologie v klinické praxi, ProfiPress, 1.vydání, ISBN 978-80-86-726-27-4, 2008, 253 s.
ŠIMEČEK, K., ZEMAN, L., HEGER, J.: Potřeba živin a tabulky výživné hodnoty krmiv pro prasata, VÚVZ Pohořelice, 2000, 105 s.
ŠIMEK, M.: Minerální výživa prasat a drůbeže, Farmář, č. 6, 2009, ISSN 1210-9789 32 s.
ŠIŠKE,V.: Optiminy – cheláty stopových prvků, Sborník a propagace, Brno, 2003, dostupné na www. nutratech.cz
TUCKER, H.F., SALMON, W.D.: Parakeratosis or zinc deficiency disease in the pig, Proc. Soc. Exp. Biol. Med., 88, 1985, 6621 s.
TVRZNÍK, P., ZEMAN, L.: Stopové prvky, Sborník pro Vědecký výbor výživy zvířat, Praha, 2005, 58 s.
VRZGULA, L. et al: Vnútorné choroby prežúvavcov a ošípaných 2, Príroda, Bratislava, 1986, 64 – 003 – 86, 279 s.
VRZGULA, L. et al: Poruchy látkového metabolizmu hospodárských zvierat a ich prevencia, Príroda, Bratislava, 1990, ISBN 80-07-00256-1, 487 s.
ZAPLETAL, O.:Otravy skotu, 2009, s. 889-952. In: HOFÍREK, B.: Nemoci skotu, Česká buiatrická společnost, Brno, 2009, ISBN 978-80-865442-19-5, 1149 s.
55
ZEMAN, L. et al: Výživa a krmení hospodářských zvířat, nakladatelství Profi Press, Praha, 2006, ISBN 80-86726-17-7, 360 s.
ZEMAN, L. et al: Názor Vědeckého výboru pro výživu zvířat o použití mědi v krmivech, únor 2003, Praha, dostupné na www. bezpečná-krmiva.cz, volný a stručný překlad, zdroj: http://ec.europa.eu/food/
ZENTEK, U.: Zink ist nicht gleicht Zink, Primus Schweine, č. 3, 2005, 13-15 s.
56
