VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra ekonomických studií
Z a v e de ní b a n ko v n í u n i e v E vr o p s ké u n i i a úl o h a Č e s ké n ár o d ní b a n ky Bakalářská práce
Autor: Šárka Hebersteinová Vedoucí práce: Ing. Petr Jiříček Jihlava 2014
Anotace Bakalářská práce přibližuje události vedoucí ke vzniku konceptu bankovní unie, který vzešel z krize členských zemí Evropské unie a nevyhovujícího systému dohledu nad finančními trhy v Evropské unii. Její součástí je také popis samotného konceptu bankovní unie jako dalšího kroku k hlubší integraci v rámci Hospodářské a měnové unie. Kromě toho se práce zamýšlí nad změnami, které by přineslo zapojení České republiky do bankovní unie, zejména v postavení České národní banky.
Klíčová slova bankovní dohled, bankovní regulace, bankovní unie, Česká národní banka, Evropská unie, krize, pojištění vkladů
Annotation This thesis describes events leading to the formation of the Banking Union concept developed from the crisis in the European Union member countries and from the unsatisfactory supervisory system for financial markets in the European Union. It also includes a description of the Banking Union concept as a next step towards deeper integration in the Economic and Monetary Union. In addition, the thesis considers prospective changes caused by the involvement of the Czech Republic in the Banking Union, particularly in the role of the Czech National Bank.
Key words banking supervision, banking regulation, Banking Union, Czech National Bank, European Union, crisis, deposit insurance
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu své bakalářské práce Ing. Petru Jiříčkovi za odborné vedení, cenné rady, připomínky a čas, který mi věnoval při řešení dané problematiky. Dále bych chtěla poděkovat své rodině za trpělivost a podporu při studiu.
Prohlašuji, že předložená bakalářská práce je původní a zpracovala jsem ji samostatně. Prohlašuji, že citace použitých pramenů je úplná, že jsem v práci neporušila autorská práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, v platném znění, dále též „AZ“). Souhlasím s umístěním bakalářské práce v knihovně VŠPJ a s jejím užitím k výuce nebo k vlastní vnitřní potřebě VŠPJ . Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje AZ, zejména § 60 (školní dílo). Beru na vědomí, že VŠPJ má právo na uzavření licenční smlouvy o užití mé bakalářské práce a prohlašuji, že s o u h l a s í m s případným užitím mé bakalářské práce (prodej, zapůjčení apod.). Jsem si vědoma toho, že užít své bakalářské práce či poskytnout licenci k jejímu využití mohu jen se souhlasem VŠPJ, která má právo ode mne požadovat přiměřený příspěvek na úhradu nákladů, vynaložených vysokou školou na vytvoření díla (až do jejich skutečné výše), z výdělku dosaženého v souvislosti s užitím díla či poskytnutím licence. V Jihlavě dne 12. 5. 2014 ................................................... Podpis
Obsah 1
Úvod a cíl práce .....................................................................................................7
2
Vývoj integračního procesu v Evropě ....................................................................8
3
2.1
Evropské společenství .....................................................................................8
2.2
Evropská unie..................................................................................................9
Hospodářská a měnová unie................................................................................. 14 3.1
První fáze ...................................................................................................... 14
3.1.1
4
5
3.2
Druhá fáze ..................................................................................................... 16
3.3
Třetí fáze ....................................................................................................... 17
3.4
Evropská centrální banka............................................................................... 18
Krize v zemích Evropské unie ............................................................................. 20 4.1
Hypoteční krize ve Spojených státech amerických......................................... 20
4.2
Problémy v Evropě ........................................................................................ 21
4.3
Opatření Evropské unie ................................................................................. 25
Vývoj dohledu nad finančními službami v Evropské unii ..................................... 27 5.1
6
7
8
Kritéria konvergence .............................................................................. 15
Larosièrova zpráva ........................................................................................ 29
Bankovní unie ..................................................................................................... 36 6.1
Společná pravidla pro fungování bankovního sektoru .................................... 37
6.2
Jednotný mechanismus dohledu .................................................................... 37
6.3
Jednotný mechanismus pro řešení problémů .................................................. 39
6.4
Jednotný systém pojištění vkladů .................................................................. 40
Úloha České národní banky ................................................................................. 42 7.1
ČNB a první pilíř bankovní unie .................................................................... 42
7.2
ČNB a druhý pilíř bankovní unie ................................................................... 43
7.3
ČNB a třetí pilíř bankovní unie ...................................................................... 48
7.4
ČNB a čtvrtý pilíř bankovní unie ................................................................... 50
Závěrečné shrnutí ................................................................................................ 52
Seznam obrázků .......................................................................................................... 55 Použité zdroje .............................................................................................................. 56 Literatura................................................................................................................. 56 Elektronické zdroje.................................................................................................. 57
1 Úvod a cíl práce Bankovní unie, jejíž koncept představuje reakci Evropské unie na krizi v jejích členských zemích probíhající současně se světovou finanční a hospodářskou krizí začínající již v roce 2007, je v současné době velmi diskutované téma, neboť názory týkající se jednotlivých pilířů a pravidel se velmi odlišují. Bankovní unie se budou povinně účastnit ty země, které již přijaly euro jako svoji národní měnu, pro členské státy Evropské unie, jež tak ještě neučinily, je připojení dobrovolné, což ale rozhodně neznamená, že se jich netýká, neboť v budoucnosti (až na výjimky) euro přijmout musí. Pro Českou republiku prozatím není tento krok povinný, neboť euro ještě nepoužívá, ačkoliv se k Evropské unii připojila již v roce 2004. Dle Singera (2013) ani Česká národní banka, přestože se snaží podpořit vznik bankovní unie, nyní neuvažuje o připojení České republiky k bankovní unii. Projekt bankovní unie se skládá ze čtyř pilířů, jednoduše z jednotné bankovní regulace, jednotného bankovního dohledu, jednotného řešení bankovních problémů a jednotného systému pojištění vkladů (Ministerstvo financí ČR, 2013). První z těchto pilířů je již zaveden, druhý momentálně prochází technickými přípravami a o zbylých dvou pilířích se stále jedná. Později bude tato problematika samozřejmě popsána detailněji. Práce na svém začátku poskytuje stručný přehled vývoje Evropské unie za účelem uvedení do historického kontextu a vývoje Hospodářské a měnové unie, neboť bankovní unie je krokem k jejímu prohloubení. Další část se věnuje hypoteční krizi ve Spojených státech amerických, odkud se problémy rozšířily do celého světa, a průběhu krize v zemích Evropské unie včetně opatření, která byla Evropskou unií v reakci na krizové období přijata. Na tuto část navazuje vývoj systému dohledu nad finančními službami v Evropské unii, který představuje nezbytný základ pro samotnou bankovní unii, jejíž koncept je popsán záhy. Součástí práce je také úvaha o úloze České národní banky v případě připojení České republiky k bankovní unii. Cílem této práce je tedy zmapovat vývoj událostí vedoucí k vytvoření návrhu bankovní unie, popsat její koncepci a v neposlední řadě posoudit výhody a nevýhody plynoucí z připojení České republiky k bankovní unii, zejména v souvislosti s postavením České národní banky.
7
2 Vývoj integračního procesu v Evropě Myšlenka sjednocení zemí Evropy a navázání jejich úzké spolupráce se objevila již před mnoha lety. Dle Fialy a Pitrové (2009) se mnozí autoři domnívají, že první náznaky pocházejí dokonce z dob antického Řecka. Tato kapitola je však zaměřena pouze na vývoj samotné Evropské unie.
2.1 Evropské společenství Evropská unie byla vybudována na základě Evropského společenství, které oficiálně vzniklo dne 8. dubna 1965 v Bruselu podepsáním tzv. Slučovací smlouvy s platností od 1. července 1967, jak uvádějí Fiala a Pitrová (2009). Tato dohoda spojila tehdejší tři evropské organizace, Evropské společenství uhlí a oceli1, Evropské společenství pro atomovou energii2 a Evropské hospodářské společenství3, které během svého působení pracovaly na vytvoření společného trhu s volným pohybem osob, služeb, zboží a kapitálu a celní unie. Zakladateli těchto třech uskupení byly Německo, Francie, Lucembursko, Belgie, Nizozemí a Itálie. První rozšíření Jako první projevily o přidružení k Evropskému společenství zájem Velká Británie, Irsko, Dánsko a Norsko (Fiala a Pitrová, 2009). V souvislosti s přijetím nových členů se Evropské společenství obávalo ohrožení integrace a z toho důvodu začalo uvažovat o měnové unii a o řízení přistupujících zemí v oblasti zahraniční politiky. Jednání o samotném rozšíření Společenství začalo 30. června 1970, což byl pro zájemce podnět k závaznému hlasování o přidružení. Velká Británie své připojení odhlasovala 13. července 1972, Irsko 10. května 1972 a Dánsko v září a v říjnu 1972. V Norsku bylo připojení zamítnuto 26. září 1972, ale svůj postoj ke Společenství kompenzovalo dohodou o volném obchodu z 14. května 1973. Rozšíření Evropského společenství bylo dokončeno 22. ledna 1972 podepsáním smluv s platností od 1. ledna 1973. 1
Vzniklo na základě Smlouvy o zřízení Evropského společenství uhlí a oceli (tzv. Pařížská smlouva) podepsané 18. dubna 1951 s platností od 27. července 1952. 2 Vzniklo dne 27. března 1957 podepsáním Smlouvy o zřízení Evropského společenství pro atomovou energii s platností od 1. ledna 1958. 3 Jeho vznik je datován k 27. březnu 1957, kdy byla podepsána Smlouva o zřízení Evropského hospodářského společenství s platností od 1. ledna 1958 (společně se Smlouvou o zřízení Evropského společenství pro atomovou energii nazývány jako Římské smlouvy).
8
Druhé a třetí rozšíření Fiala a Pitrová (2009) toto rozšíření nazývají jako jižní, neboť se jednalo o přistoupení Řecka (vstup 1. ledna 1981), Španělska (vstup 1. ledna 1986) a Portugalska (vstup 1. ledna 1986). Mezi vstupem Řecka (druhé rozšíření) a Španělska s Portugalskem (třetí rozšíření) byl prostoj z toho důvodu, že Evropské společenství se muselo více zaměřit na integraci a vyrovnat se s prvním rozšířením. Jeho cílem bylo mimo jiné zajištění měnové stability, a proto od 13. března 1979 začal pracovat Evropský měnový systém. Významnou osobou, která v tomto období působila v Evropském společenství, byl Jacques Delors, který se stal předsedou Komise s platností od 7. ledna 1985 a který chtěl dosáhnout vytvoření Hospodářské a měnové unie. Mimo působnost Evropského společenství byla uzavřena dohoda4 mezi Německem, Francií, Belgií, Lucemburskem a Nizozemím o omezení hraniční kontroly, jejím budoucím odstranění a posílení kontrol na vnějších hranicích (Lacina a kol., 2011). Země smlouvu podepsaly 14. června 1985 v lucemburském Schengenu. Jednotný evropský akt Tento dokument, který byl výsledkem summitu konaného v prosinci 1985 v Bruselu, ve své podstatě upravoval původní smlouvy zakladatelů Evropského společenství (Fiala a Pitrová, 2009). Obsahoval určité institucionální změny, změny v hlasování, harmonogram dokončení projektu společného trhu, zaměřil se na sbližování hospodářských a měnových politik a na přijetí společné měny a jiné.
2.2 Evropská unie Vzhledem k tomu, že integrační proces v Evropě směřoval kupředu, bylo nutné provést změny
ve
stávajících
smlouvách
Evropského
společenství
a
zaměřit
se
na Hospodářskou a měnovou unii a také na politickou jednotu členských zemí (Fiala a Pitrová, 2009). Z toho důvodu bylo rozhodnuto uspořádat mezivládní konferenci. Shromáždění začalo 15. prosince 1990 summitem v Římě v podobě dvou paralelně probíhajících konferencí, z nichž jedna se věnovala společné měně a druhá politické 4
Schengenská dohoda.
9
unii. Mimoto se na konferencích jednalo také o možnosti přerušit integraci a zaměřit se na rozšíření Evropského společenství, neboť čelilo dalším žádostem o přijetí. Rok trvající shromáždění bylo ukončeno zasedáním Evropské rady v Maastrichtu konaném 9. a 10. prosince 1991 akceptem Smlouvy o Evropské unii. Členské země zastoupené ministry zahraničních věcí tento dokument oficiálně podepsaly 7. února 1992 taktéž v Maastrichtu a o dva měsíce později byl podpořen také Evropským parlamentem. Smlouva o Evropské unii Jak uvádějí Fiala a Pitrová (2009), Smlouva o Evropské unii byla postavena na třech pilířích. Prvním z nich bylo Evropské společenství vycházející ze Smlouvy o Evropském společenství a z dalších zakládajících smluv, zbylé dva pilíře byly založeny na mezivládní spolupráci, přičemž druhý pilíř se týkal zahraniční a bezpečnostní politiky členských států a třetí potom justice a vnitřních záležitostí. Cíle Evropské unie stanovené v tomto dokumentu se týkaly progrese v oblasti hospodářské a sociální, eliminace vnitřních hranic, jednotného vnitřního trhu, samozřejmě Hospodářské a měnové unie, dále společné zahraniční a bezpečnostní politiky a také obranné politiky ve smyslu jejího budoucího definování, občanství Unie a spolupráce v otázce justice a vnitřních věcí (Lacina a kol., 2011). Občanství Unie dalo obyvatelům členských zemí poměrně nové možnosti ve svobodném cestování, pracovním uplatnění či žití v rámci Evropské unie, podmíněně v sociálním zabezpečení a zahrnovalo také volby či diplomatickou a zastupitelskou ochranu. Smlouva o Evropské unii vstoupila v platnost 1. listopadu 1993. Čtvrté rozšíření V pořadí již čtvrté rozšíření se týkalo Rakouska, Finska, Švédska a opět Norska (Fiala a Pitrová, 2009). V tu chvíli musely tyto země přijmout také Smlouvu o Evropské unii. V Rakousku, Finsku a Švédsku se konala referenda, která se vstupem souhlasila. Tyto státy se staly členy Evropské unie k 1. lednu 1995. Norští občané se v referendu vyjádřili odmítavě, a tak se Norsko opět nepřipojilo.
10
Amsterodamská smlouva Smlouva o Evropské unii stanovovala, že v roce 1996 je nutné ji zkontrolovat a provést případné úpravy (Fiala a Pitrová, 2009). Tento proces měl probíhat na mezivládní konferenci, která začala 29. března 1996 v Turíně. Jednání se měla zaměřit především na možné rozšíření Evropské unie o státy střední a východní Evropy, na přípravu k zavedení jednotné měny a na koncept nového rozpočtu Evropské unie (Lacina a kol., 2011). Amsterodamská smlouva byla podepsána ministry zahraničních věcí 2. října 1997 a následně ratifikována všemi členskými zeměmi. V platnost vstoupila 1. května 1999 (Fiala a Pitrová, 2009). Smlouva z Nice Vzhledem k uvažovanému rozšíření Evropské unie o státy střední a východní Evropy bylo nutné provést institucionální reformu (Fiala a Pitrová, 2009). Mezivládní konference zaměřená na zmíněnou reformu začala 14. února 2000 a byla ukončena summitem konaným v prosinci téhož roku v Nice. Na tomto setkání byla přijata Smlouva z Nice, kterou ministři zahraničí členských zemí Evropské unie podepsali 26. února 2001. Smlouvu z Nice musely schválit všechny členské země. Jediný problém nastal v Irsku, kde o schválení rozhodovalo referendum a kde smlouva nebyla přijata. Irsko pak provedlo určitá vnitropolitická opatření, Evropská unie přijala jeho Deklaraci neutrality a druhé referendum již Smlouvu z Nice přijalo. Páté rozšíření Pátá vlna rozšíření se týkala České republiky, Maďarska, Polska, Slovinska, Estonska a Kypru, s nimiž se o vstupu začalo jednat 31. března 1998, a také Lotyšska, Litvy, Malty a Slovenska, přičemž souhlas k zahájení jednání ohledně vstupu těchto zemí dala Evropská rada až v prosinci 1999 na summitu v Helsinkách5 (Lacina a kol., 2011). Z důvodu teprve nedávného ukončení komunistického režimu v těchto zemích vytvořila Evropská unie různé podpůrné předvstupní programy, aby se tyto země lépe adaptovaly
5
Souhlas byl udělen také Bulharsku a Rumunsku, jenž se k Evropské unii připojily až v další vlně rozšíření.
11
na nové podmínky a také aby splnily tzv. kodaňská kritéria, jež byla nevyhnutelným milníkem v procesu přípravy vstupu těchto zemí do Evropské unie (Fiala a Pitrová, 2009). Předvstupní fáze byla ukončena na prosincovém summitu v Kodani, smlouva o přistoupení uvedených států byla podepsána 16. dubna 2003 v Aténách a následovala její ratifikace v každé přistupující zemi. Uvedené země se k Evropské unii připojily 1. května 2004. Šesté rozšíření Dále se Evropská unie rozšířila o Bulharsko a Rumunsko, jež se předchozího rozšíření nemohly zúčastnit z důvodu nesplnění kodaňských kritérií (Fiala a Pitrová, 2009). Vstupní rozhovory byly zahájeny až v únoru 2000 a ukončeny v červnu 2004. Smlouvy o přistoupení pak byly podepsány 25. dubna 2005. K oficiálnímu začlenění těchto dvou zemí došlo 1. ledna 2007. Lisabonská smlouva V červenci 2003 byl tzv. Konventem zástupců, který řešil budoucnost Evropské unie, představen Návrh Smlouvy zakládající Ústavu pro Evropu (Fiala a Pitrová, 2009). Na jeho základě byla později mezivládní konferencí přijata Smlouva zakládající Ústavu pro Evropu. Smlouvu musely ratifikovat všechny členské země, což se nepodařilo. Bylo tedy vyhlášeno tzv. období reflexe pro projednávání možných budoucích scénářů. Období reflexe bylo ukončeno prohlášením Evropské rady na zasedání v Bruselu v červnu 2007, že se již tato ústavní koncepce nebude dále řešit (Rada Evropské unie, 2007). Německo, které se ujalo předsednictví Evropské unie v první polovině roku 2007, chtělo dosáhnout svolání mezivládní konference, kde by byla projednána úprava původní smlouvy a vytvořila se nová, tzv. reformní smlouva (Fiala a Pitrová, 2009). Avizovaná mezivládní konference začala 23. července 2007 pod vedením Portugalska. Cílem bylo vytvořit nový dokument vycházející z úpravy původního znění Smlouvy zakládající Ústavu pro Evropu a z původního znění Smlouvy o Evropské unii
12
a Smlouvy o založení Evropského společenství6. Mezivládní konference završila svá jednání 19. října 2007 v Lisabonu představením Lisabonské smlouvy pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropské unie, která byla oficiálně podepsána 13. prosince 2007. Jedním z nejdůležitějších bodů Lisabonské smlouvy bylo nabytí právní subjektivity Evropské unie. Ratifikace Lisabonské smlouvy se neobešla bez potíží, neboť v Irsku muselo referendum proběhnout dvakrát a v některých zemích se zjišťovalo, zda není smlouva v rozporu s národní ústavou (Lacina a kol., 2011). Nakonec však byla schválena všemi členskými zeměmi a v platnost vstoupila 1. prosince 2009. Další rozšíření Další zemí, která rozšířila Evropskou unii, bylo Chorvatsko. Svoji žádost o připojení k Evropské unii podalo v roce 2003 a vstupní rozhovory začaly o dva roky později (Evropská unie, 1995-2014). Oficiálním členem se stalo 1. července 2013 a od té doby má Evropská unie 28 členů. Mezi kandidátské země se od roku 2004 řadí Bývalá jugoslávská republika Makedonie, od roku 2008 Černá Hora, od roku 2009 Island a Srbsko a od roku 1999 Turecko. Mezi potenciální kandidátské země jsou řazeny Albánie, Bosna a Hercegovina a Kosovo.
6
Tzv. Římská smlouva z 25. března 1957 byla Lisabonskou smlouvou přejmenována na Smlouvu o fungování Evropské unie.
13
3 Hospodářská a měnová unie Myšlenka integrace hospodářské a měnové politiky se objevila už v Evropském hospodářském společenství, ovšem opravdovým pokrokem v této oblasti byl vznik Evropského měnového systému, jehož činnost byla zahájena 13. března 1979 (Fiala a Pitrová, 2009). Základy Evropského měnového systému byly tvořeny Evropskou měnovou jednotkou (ECU), mechanismem směnných kurzů, indikátory divergence a úvěrovými nástroji Evropského fondu pro měnovou spolupráci (Ministerstvo financí ČR, 2013). Evropský měnový systém, který fungoval až do roku 1999, byl považován za přípravu na vytvoření Hospodářské a měnové unie (dále HMU), o které se zmínil Jacques Delors již v roce 1985 (Fiala a Pitrová, 2009). Idea HMU byla začleněna do Jednotného evropského aktu, ale konkrétní plán byl představen až v tzv. Delorsově zprávě z 12. dubna 1989, která předpokládala vznik HMU ve třech fázích. Evropská rada se rozhodla tento návrh zhodnotit na zasedání v červnu 1989 v Madridu, kde dospěla k závěru, že od 1. července 1990 by bylo vhodné přistoupit k první fázi vytváření HMU.
3.1 První fáze První fáze vytváření HMU začala 1. července 1990 (Evropská centrální banka, [b.r.]). Během této etapy byl ustanoven volný pohyb kapitálu mezi členskými státy, centrální banky členských zemí7 navázaly užší vztah především v rámci měnových politik a jejich koordinace za účelem dosažení cenové stability a začala se používat evropská měnová jednotka ECU. První etapa byla zaměřena také na přiblížení jednotlivých hospodářských politik. Mimoto bylo nutné pokračovat na přípravách dalších fází, o čemž se jednalo na mezivládní konferenci ukončené 10. prosince 1991 v Maastrichtu přijetím Smlouvy o Evropské unii, v jejímž prvním pilíři byla HMU zakotvena. Fiala a Pitrová (2009) uvádějí, že ve Smlouvě o Evropské unii bylo zakotveno také vytvoření Evropského systému centrálních bank (dále ESCB) a Evropské centrální banky. Kromě toho se věnovala statutu Evropského měnového institutu, řešení případného nadměrného finančního schodku a také konvergenčním kritériím a dalším opatřením. 7
Byl ustanoven Výbor guvernérů centrálních bank členských zemí, který skončil se založením EMI.
14
Co se týče hospodářské unie, byla vyzdvižena nutnost spolupráce členských zemí za účelem dohody ohledně směřování jak národních hospodářských politik, tak společné hospodářské politiky. Dále bylo přistoupeno ke sledování a pravidelným kontrolám makroekonomických ukazatelů členských zemí, aby byly v případě potřeby včas provedeny zásahy pro odvrácení ohrožení HMU. V oblasti měnové unie byl potvrzen začátek druhé fáze v roce 1994 a nejzazší termín pro zahájení třetí fáze k 1. lednu 1999. Jedním z nejvýznamnějších bodů ukotvených ve Smlouvě o Evropské unii jsou tzv. kritéria konvergence, která musela být členskými státy splněna pro vstup do třetí fáze. Pro přijetí společné měny bylo také nutné splnit právní podmínky týkající se institucí HMU.
3.1.1 Kritéria konvergence Význam konvergenčních kritérií spočívá v posouzení schopnosti země přijmout společnou měnu, aniž by tím ji či sebe samu ohrozila (Ministerstvo financí ČR, 2013). Kontrola plnění těchto kritérií připadla mezi povinnosti Evropské komise a Evropské centrální banky. Pro přijetí společné měny je nutné splnit čtyři kritéria uvedená níže. Kritérium cenové stability Toto kritérium sleduje průměrnou míru inflace, která je měřena v období jednoho roku. Tato průměrná míra inflace nesmí o více než 1,5 procentního bodu přesáhnout průměrnou míru inflace tří zemí, u kterých je nejnižší. Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb Na základě tohoto kritéria je požadováno, aby země směřující ke společné měně držela během jednoho roku před jejím očekávaným zavedením nominální úrokovou sazbu na takové úrovni, kdy nepřesáhne o více než 2 procentní body tuto úrokovou sazbu zemí, které dosahují v rámci cenové stability optimálních výsledků. Kritérium kurzové stability Ještě před vytvořením mechanismu směnných kurzů bylo pro splnění tohoto kritéria podmínkou upevnit směnný kurz národní měny takovým způsobem, aby při vstupu do HMU nedošlo k makroekonomické nerovnováze.
15
Nyní je pro splnění tohoto kritéria nutné, aby byla země chystající se přijmout společnou měnu alespoň dva roky zapojena do mechanismu směnných kurzů a zároveň aby její směnný kurz nepodléhal výrazným výkyvům. Kritérium udržitelnosti veřejných financí Čtvrté kritérium se týká problematiky nadměrného schodku veřejných financí. Podmínkou jeho splnění je, že poměr uvažovaného či reálného schodku a hrubého domácího produktu země nesmí přesáhnout hodnotu 3 %. Výjimkou jsou situace, kdy tento poměr výrazně klesá a blíží se dané hodnotě, nebo kdy došlo k mimořádnému překročení a očekává se rychlý návrat do normálu. Kromě toho nesmí být poměr mezi veřejným dluhem a hrubým domácím produktem vyšší než 60 %. Výjimkou je opět případ, kdy se tento poměr výrazně snižuje směrem k požadované hodnotě.
3.2 Druhá fáze Začátek druhé etapy HMU je datován k 1. lednu 1994, kdy byl založen Evropský měnový institut (dále EMI), jehož úkolem bylo prohloubení vztahů mezi centrálními bankami členských zemí Evropské unie mimo jiné za účelem společného nasměrování měnových politik k postupnému přechodu na jednotnou měnovou politiku a příprava půdy pro vznik Evropského systému centrálních bank a pro přijetí společné měny ve třetí fázi HMU (Evropská centrální banka, [b.r.]). EMI si tedy lze představit jako platformu pro jednání v rámci problematiky HMU. V prosinci 1995 bylo oficiálně stanoveno datum zahájení třetí fáze HMU na 1. leden 1999 a pojmenování společné měny jako euro. V tuto dobu bylo také nařízeno, že EMI se bude zabývat budoucími vztahy směnných kurzů mezi eurozónou8 a zbylými státy Evropské unie. O rok později EMI představil zprávu, na jejímž základě byl vystavěn mechanismus směnných kurzů. V tutéž dobu EMI zveřejnil finální podobu eurobankovek, jež měly vejít v platnost k 1. lednu 2002. Dále je nezbytné zmínit přijetí Paktu stability a růstu, což je významný dokument schválený Evropskou radou v červnu 1997 za účelem posílení konvergenčních kritérií (Ministerstvo financí ČR, 2013). Podnětem k jeho vytvoření byly obavy Německa 8
Jako eurozóna bylo označováno uskupení států používajících euro.
16
z možného vzniku nadměrného schodku veřejných financí u jednotlivých zemí po vstupu do HMU. Pakt stability a růstu byl založen na preventivních opatřeních za účelem vyvarování se tohoto problému a na nápravných opatřeních pro případ jeho vzniku. V případě nedodržení Paktu stability a růstu bylo možné danou zemi sankcionovat. Pakt stability a růstu byl opatřením, které platilo pro všechny členy Evropské unie a které pouze v některých případech bylo závazným jen pro členy HMU. Pakt stability a růstu byl dále několikrát upraven, nejprve v roce 2005, potom v prosinci 2011 v podobě tzv. šestibalíčku a znovu v květnu 2013 formou tzv. dvojbalíčku. Již v květnu 1998 bylo Radou Evropské unie rozhodnuto o zemích, které mohou díky splnění kritérií konvergence vstoupit do poslední fáze HMU a od počátku roku 1999 přijmout jednotnou měnu (Evropská centrální banka, [b.r.]). Jednalo se tedy o Belgii, Finsko, Francii, Itálii, Irsko, Lucembursko, Německo, Nizozemí, Portugalsko, Rakousko a Španělsko Během této etapy vývoje HMU došlo k 25. květnu 1998 ke jmenování prezidenta, viceprezidenta a dalších čtyř členů Výkonné rady Evropské centrální banky s platností od 1. června 1998, což znamenalo také vznik Evropské centrální banky a ukončení činnosti EMI. Evropská centrální banka a centrální banky zmíněných států připravených přijmout jednotnou měnu vytvořily Eurosystém, který se v následující etapě HMU zaměřil na formování jednotné měnové politiky. V rámci této fáze byl také centrálním bankám vydán zákaz poskytovat veřejnému sektoru úvěry, dále se kladl důraz na sbližování hospodářských politik a na ustanovení nezávislosti národních centrálních bank.
3.3 Třetí fáze Tato fáze začala ve znamení přijetí společné měny k 1. lednu 1999, čemuž předcházelo nevratné určení směnných kurzů již výše uvedených jedenácti zemí, které se staly průkopníky HMU (Evropská centrální banka, [b.r.]). Měnová politika těchto států byla od té chvíle utvářena pod taktovkou Evropské centrální banky. První rozšíření HMU přišlo 1. ledna 2001, kdy se euro dostalo do oběhu v Řecku. To bylo následováno Slovinskem, kde bylo euro přijato k 1. lednu 2007, o rok později
17
byla HMU rozšířena o Kypr a Maltu. Dále se k eurozóně připojilo Slovensko (k 1. lednu 2009), Estonsko (k 1. lednu 2011) a Lotyšsko (k 1. lednu 2014). Eurozóna by mohla být dále rozšířena o Litvu, která se připravuje na přistoupení k 1. lednu 2015 (Ministerstvo financí ČR, 2013). Co se týče ostatních členů Evropské unie, Dánsko a Velká Británie si prosadily trvalou výjimku ze zavedení eura a zbylé země9 (včetně Litvy) získaly dočasnou výjimku, což znamená, že po splnění kritérií konvergence jsou povinny se k eurozóně připojit.
3.4 Evropská centrální banka Evropská centrální banka (dále ECB) se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem vznikla 1. června 1998 na základě Smlouvy o založení Evropského společenství a Protokolu o statutu Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky (Evropská centrální banka, [b.r.]). Se založením ECB vznikl také Evropský systém centrálních bank (dále ESCB), který je tvořen právě ECB a národními centrálními bankami všech členských států Evropské unie a jehož součástí je Eurosystém, který se skládá z ECB a národních centrálních bank zemí, které již přijaly euro jako svoji měnu. Hlavním rozhodovacím orgánem ECB je Rada guvernérů složená z Výkonné rady a guvernérů národních centrálních bank zemí eurozóny. V její kompetenci je přijímat potřebná rozhodnutí pro činnost Eurosystému a směrování měnové politiky eurozóny. Rada guvernérů se schází většinou dvakrát měsíčně. Výkonnou radu tvoří prezident ECB (v současné době Mario Draghi), viceprezident ECB a čtyři další členové. Výkonná rada je jmenována Evropskou radou. Výkonná rada řídí chod ECB, provádí měnovou politiku určenou Radou guvernérů a dále vykonává pravomoci, jež na ni byly přeneseny Radou guvernérů. Přechodným orgánem ECB je Generální rada, jejímiž členy jsou prezident a viceprezident ECB a guvernéři národních centrálních bank členských zemí Evropské unie. Generální rada převzala úkoly Evropského měnového institutu, které bude plnit do té doby, než všechny členské země Evropské unie přijmou euro jako svoji měnu. Činnost ECB se týká určování a provádění měnové politiky eurozóny zaměřené především na udržení cenové stability, provádění devizových operací, správy 9
Bulharsko, Česká republika, Chorvatsko, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a Švédsko.
18
devizových rezerv zemí eurozóny a podpory bezproblémového fungování platebních systémů. Mimoto má výluční právo vydávat eurobankovky a shromažďuje statistické informace potřebné pro svoji činnost. V zájmu udržení finanční stability se věnuje jejímu sledování a hodnocení, funguje jako poradní orgán pro instituce Evropské unie a jednotlivé státy a spolupracuje s různými mezinárodními, ale i evropskými subjekty. ECB se snaží své úkoly plnit aktivně a zodpovědně s cílem potvrdit svoji důvěryhodnost, profesionalitu, efektivnost a transparentnost.
19
4 Krize v zemích Evropské unie V roce 2007 se Spojenými státy americkými začala šířit zpráva o hypoteční krizi, která měla každou chvíli ovládnout tamější finanční trhy (Klvačová a kol., 2009). Hypoteční krize se skutečně dostavila, a protože žijeme ve světě otevřených ekonomik, rozšířila se do dalších zemí a nevyhnula se ani zemím Evropské unie. Americká hypoteční krize postupně přerostla v krizi finanční a hospodářskou celosvětového formátu.
4.1 Hypoteční krize ve Spojených státech amerických Krize v oblasti rizikových hypoték propukla na jaře roku 2007, přičemž náznaky se na trhu s nemovitostmi objevily již po roce 2000 (Klvačová a kol., 2009). Dle Švejnara (2009) se tato krize vyvinula na základě expanzivní monetární politiky, prováděné snižováním úrokové míry, která měla za úkol dostat ekonomiku z probíhající recese. Ceny nemovitostí v té době stále stoupaly, tudíž bylo lákavé pořídit si vlastní bydlení (Krugman, 2009). Navíc bylo poměrně snadné získat hypotéku, dokonce i pro nižší sociální vrstvy, které by za standardních podmínek hypotéku nikdy nezískaly10. Pravidla upravující poskytování hypoték byla velmi uvolněná, hypotéky mohly poskytovat i různé hypoteční společnosti, které je potom prodaly finančním společnostem. Příslušné instituce se neobávaly nesplácení, protože v takovém případě existovala možnost danou nemovitost prodat a dluhy vyrovnat. Lehkomyslnost věřitelů totiž podporoval právě fakt rostoucích cen nemovitostí a také tzv. sekuritizace hypoték11, kdy se z nich vytvořily balíčky prodávané jako zajištěné dluhové obligace. Jejich držba opravňovala investora k získání podílu na výnosech ze splátek do fondů hypoték. Některé takové cenné papíry přitom měly přednostní právo na vyplacení svých výnosů. Ratingové agentury uvedené cenné papíry ohodnotily jako téměř bezrizikové, což podnítilo např. penzijní fondy k jejich nákupu, neboť slibovaly vyšší výnos než dluhopisy a minimální riziko. Tím také instituce poskytující hypotéky získaly finanční prostředky k poskytování dalších subprime hypoték. V rozhovoru Chuchvalcové a Čurdy (2008) s Markétou Šichtařovou je uvedeno, že se ekonomika Spojených států amerických začala z důvodu uplatňované monetární 10
Hypotéky, které byly poskytovány klientům s nepříliš dobrou finanční situací, byly nazývány jako subprime hypotéky (substandardní). 11 Sekuritizace hypoték nebyla ve Spojených státech ničím novým. Tato praxe se uplatňovala již dříve, ale týkala se pouze tzv. prime (standardních, prvotřídních) hypoték.
20
politiky „přehřívat“, a tak se přikročilo ke zvýšení úrokové míry. To bylo následováno navýšením úrokových sazeb také u původně levných hypoték a začaly se objevovat problémy platební neschopnosti klientů. Dlužníci měli samozřejmě stále možnost nemovitost prodat a získanými prostředky uhradit svůj dluh (Krugman, 2009). Byl tu však problém v podobě přesyceného trhu, díky kterému začaly ceny nemovitostí klesat. Dlužníci tedy nebyli schopni splácet své hypotéky. Pokud se po uvalení exekuce podařilo nemovitost prodat, bylo to za nižší cenu, než byla výše hypotéky. Věřitelé tedy nezískali zpátky své peníze a neměli z čeho vyplácet výnosy držitelům zajištěných dluhových obligací. O peníze tak začali přicházet jak věřitelé, tak investoři. Tuto skutečnost umocnil fakt, že hodnota zmíněných cenných papírů začala z důvodu zvýšeného rizika klesat a instituce, které do nich investovaly, se začaly potýkat s problémy ohledně likvidity (Dědek, 2014). Klesající hodnota cenných papírů snižovala možnost získat proti jejich zástavě půjčku, tudíž bylo jedinou možností je prodat, ovšem za sníženou cenu, což dále tuto cenu snižovalo. Banky a další instituce musely začít využívat své rezervy a vlastní kapitál, ale v případě, že byly zvyklé žít spíš z cizího kapitálu, se rychle blížily k úpadku. Ve Spojených státech amerických se začaly subjekty působící ve finančním sektoru potýkat s problémy, v září 2008 došlo k pádu investiční banky Lehman Brothers, což výrazně negativně ovlivnilo finanční trhy a způsobilo další pokles hodnoty aktiv (Krugman, 2009). Mimo jiné zde došlo také ke znárodnění pojišťovny AIG, která již nebyla schopna plnit své závazky. Situace finančních trhů ve Spojených státech amerických se rozšířila do celého světa. Do zajištěných dluhových obligací mohl investovat jakýkoliv investor a jakýkoliv investor mohl díky hypoteční krizi v USA přijít o své investované peníze. Potíže s klesající hodnotou aktiv tedy začaly mít i další instituce působící na finančních trzích po celém světě. Nepříznivý vývoj na trhu s nemovitostmi nenastal pouze ve Spojených státech amerických, ale objevil se také ve Velké Británii a ve Španělsku.
4.2 Problémy v Evropě Dědek (2014), z jehož knihy tato podkapitola vychází, tvrdí, že evropské země zpočátku na nepříznivý vývoj ve Spojených státech amerických pohlížely s klidem, ačkoliv tušily, že problematické cenné papíry by mohly ohrozit nejednu evropskou banku. Věřily, že 21
jejich hypoteční trhy a ekonomiky jsou poměrně stabilní a že případná negativa plynoucí z událostí ve Spojených státech amerických ustojí. Po pádu Lehman Brothers však nastal obrat, neboť bylo zřejmé, že Evropa se nevyhne následkům selhání amerického finančního sektoru. Island Islandská ekonomika byla před krizovým obdobím v dobrém stavu, doplatila však na přílišné rozšíření svého bankovního sektoru do zahraničí a na to, že jeho velikost neodpovídala velikosti islandské ekonomiky. Po pádu Lehman Brothers začala mezi bankami panovat nedůvěra a došlo k výraznému omezení mezibankovních půjček, což pro mnohé znamenalo problémy s likviditou. Taková situace nastala právě na Islandu. Tamější centrální banka sice mohla bankovnímu sektoru nabídnout likviditu v národní měně, ale banky vzhledem k jejich zahraniční expanzi potřebovaly likviditu v jiných měnách. Již v říjnu 2008 došlo ke zhroucení třech hlavních islandských bank. Vláda okamžitě spustila různá záchranná opatření, která však negativně zapůsobila na rozpočet, měnu, inflaci, nezaměstnanost a další. Ekonomika se tedy ocitla v problémech a Island musel požádat o zahraniční pomoc. Island se s krizí vypořádal vcelku úspěšně, bankovní sektor zredukoval a v roce 2011 se mu začalo opět dařit. Maďarsko Po Islandu krizi pocítilo Maďarsko, jehož problémem se stalo vysoké zadlužení, hlavně zahraniční, k čemuž přímo podněcovaly tamější vysoké úrokové sazby. Dříve se tento stav nezdál nebezpečným, avšak díky krizi spojené s vysokou averzí k riziku, přišlo Maďarsko o zdroj kapitálu. V listopadu 2008 Maďarsko přijalo záchranný program financovaný Mezinárodním měnovým fondem, Evropskou unií a Světovou bankou. Politické změny ve chvíli, kdy už Maďarsko opět víceméně stálo na vlastních nohách, vedly k rozkolu s výše zmíněnými subjekty. Vláda však nakonec došla k závěru, že toto její jednání nepřináší očekávané výsledky, a rozhodla se znovu navázat spolupráci s Mezinárodním měnovým fondem a institucemi Evropské unie. Lotyšsko Lotyšsko se v době před krizí vyznačovalo vyšším objemem dovozu než vývozu, tudíž muselo záhy čelit deficitu běžného účtu platební bilance, a také navyšování zahraničního dluhu. I Lotyšsko doplatilo na příliv zahraničního kapitálu, k němuž 22
výraznou měrou přispěly zahraniční banky dotující své lotyšské dcery, které měly v tamějším bankovním sektoru výrazný podíl. Příchod krize utnul proud zahraničního kapitálu do bankovního sektoru, což negativně zapůsobilo na jednu z největších domácích bank. Již před krizí Lotyšsko ukotvilo svoji měnu na euro a tehdy musela centrální banka na udržení pevného kurzu vynaložit část svých devizových rezerv. To ovšem nepomohlo a ještě to přispělo k nepříznivému rizikovému statusu Lotyšska, což se podepsalo na rizikové přirážce státních dluhopisů. Na záchranu ekonomiky Lotyšsko přijalo zahraniční program pomoci, jehož plnění bylo hodnoceno velmi úspěšně. Lotyšsko považovalo za definitivní vyrovnání se s krizí přijetí eura. Rumunsko Příliv zahraničního kapitálu se stal osudným také Rumunsku. Ačkoliv se proti tomu centrální banka snažila bránit zvyšováním úrokových sazeb a povinných minimálních rezerv, nezabránila zhoršování situace a na jaře 2009 musela vláda požádat o zahraniční pomoc. K plnění vytvořeného programu přistupovala velmi zodpovědně. Řecko Dluhová krize Řecka vypukla na základě postupného zadlužování již od devadesátých let minulého století. Nikdo však netušil, jakých rozměrů vzniklé problémy skutečně jsou, neboť Řecko neposkytovalo pravdivé údaje o stavu ekonomiky, ale údaje soustavně upravovalo. V říjnu 2009 vyšel najevo šokující stav řeckých veřejných financí, čímž se výrazně poškodila jeho pověst. Na počátku roku 2010 došlo k odhalení skutečných strukturálních nedostatků. Řecku začal hrozit státní bankrot, kterému se eurozóna chtěla vyhnout z důvodu ohrožení dalších zemí kvůli propojení finančních trhů. V květnu 2010 byla učiněna dohoda o pomocném programu pro Řecko, který zahrnoval jak finanční pomoc, tak podmínky jejího čerpání v podobě nepopulárních opatření s cílem obnovení stability. Pomocný program však zdaleka nedosáhl očekávaných výsledků a navíc byl doprovázen politickou a sociální nestabilitou. Dluhová krize Řecka vyvolala jednání eurozóny o záchranných mechanismech12.
12
V květnu 2010 eurozóna představila dva prozatímní záchranné mechanismy, Evropský nástroj finanční stability a Evropský mechanismus finanční stabilizace. Tyto dočasné programy měly být v budoucnu nahrazeny trvalým nástrojem pomoci, Evropským stabilizačním mechanismem.
23
Slabé výsledky zmíněného programu podnítily úvahy o vystoupení Řecka z eurozóny. Nakonec se v březnu 2012 dospělo k dohodě o dalším pomocném programu, který ale musel být podložen dohodou vlády se soukromými věřiteli o odpuštění části dluhu. Irsko Irsko bylo dlouhou dobu chváleno za svoji úspěšnou rozvojovou strategii. V době krize však narazilo na problém v podobě rozmachu ve stavebnictví. Postupně začal narůstat objem hypotečních úvěrů domácností a banky stále častěji sháněly likviditu na zahraničních trzích. S nastoupením krize se navyšoval počet nesplacených hypotečních
úvěrů,
klesaly
daňové
příjmy
dříve
plynoucí
ze
stavebnictví
a na zahraničních trzích, na nichž si irské banky obstarávaly krátkodobé úvěry, propukla panika. Rizikové hodnocení Irska stoupalo. Ačkoliv se irská vláda snažila bankám pomoci s využitím veřejných rozpočtů, byla nakonec nucena v listopadu 2010 požádat o zahraniční finanční pomoc, která jí byla poskytnuta pomocí nápravného programu, jehož se Irsko pevně drželo a již v roce 2011 se jeho stav začal zlepšovat. Portugalsko Portugalsku se stalo osudným několik faktů, zejména závislost bankovního sektoru na zahraničním peněžním trhu, pomalý hospodářský růst a přetrvávající vysoké deficity běžného účtu. Díky stagnaci ekonomiky měla krize volnou cestu. Banky začaly mít problémy se získáváním likvidity ze zahraničí, ekonomika se ocitla v recesi a veřejné rozpočty byly deficitní. V dubnu 2011 musela vláda požádat o zahraniční pomoc, která jí byla poskytnuta opět formou nápravného programu zaměřeného na posílení konkurenceschopnosti, snížení deficitu veřejných financí, stabilizaci bankovního sektoru a nastartování ekonomiky. Ačkoliv se nápravný program neobešel bez potíží, jeho plnění bylo dostatečné na to, aby v něm Portugalsko mohlo setrvat. Španělsko Španělsko bylo další zemí, kterou do krize uvedl sektor stavebnictví a realit spojený se zahraničním zadlužováním. Nesplacené hypotéky přivedly do potíží bankovní sektor a obrat v sektoru stavebnictví přispěl ke zvýšení nezaměstnanosti. Žádného nápravného programu se Španělsko neúčastnilo, ale byla mu poskytnuta finanční pomoc mířená přímo na bankovní sektor.
24
Itálie Ani Itálie se nevyhnula všude hrozící krizi. Živnou půdou se zde stala především značně zadlužená ekonomika a dlouhotrvající stagnace produktivity. Proti krizi se Itálie rozhodla bojovat důraznými reformami s pomocí ECB prostřednictvím nestandardní měnové politiky v oblasti dluhopisů. Její zápolení s vysokou zadlužeností však bude během na dlouhou trať. Kypr Kypr měl za cíl stát se vyhledávanou destinací finančního světa a daňovým rájem, což podnítilo příliv vkladů a růst bankovního sektoru. Bohužel se Kypr příliš angažoval v Řecku prostřednictvím půjček a nákupu vládních dluhopisů. Pokles jejich hodnoty a částečné oddlužení Řecka negativně zapůsobilo na kyperské banky. Mimoto se Kypr potýkal s deficitem běžného účtu platební bilance, zadlužeností podnikového sektoru, již několikrát popsanými problémy ve stavebnictví (ovšem v menším měřítku), rostoucím veřejným dluhem a navyšováním svého rizikového hodnocení. V květnu 2011 si vláda kvůli nesplnitelným podmínkám nemohla půjčovat na kapitálových trzích, v prosinci přijala půjčku od Ruska a o pomoc požádala až v červnu 2012, přičemž dohoda byla ujednána v dubnu 2013. Po mnoha jednáních byla pomoc Kypru poskytnuta za podmínky uzavření jedné z bank, na jejichž ztrátách se měli podílet akcionáři, majitelé dluhopisů a z části také majitelé nepojištěných vkladů. Největší tamější banka měla být zredukována za použití stejného postupu. Na základě této dohody byly po určitou dobu uzavřeny banky a pozastaven bezhotovostní platební styk, což ve společnosti vyvolalo velkou vlnu nesouhlasu.
4.3 Opatření Evropské unie Vzhledem k tomu kolik zemí Evropské unie a především eurozóny bylo napadeno krizí, musela Evropská unie zakročit, aby odstranila zjištěné nedostatky, napravila vzniklé problémy a aby jim v budoucnu v rámci možností předcházela či je zmírnila (Dědek, 2014). Evropská unie považovala za nutnost změnit systém dohledu nad finančním trhem. Analýzou jeho tehdejšího stavu a navržením řešení byla pověřena skupina odborníků, kterou vedl Jacques de Larosière. Na základě zprávy této skupiny byl vytvořen nový
25
systém orgánů dohledu, přičemž byla jasně stanovena hranice mezi makroobezřetnostní a mikroobezřetnostní úrovní dohledu. V roce 2012 pak předseda Evropské komise představil koncept bankovní unie. Evropská unie chtěla také posílit fiskální dohled. Učinila tak prostřednictvím změn v Paktu stability a růstu, prostřednictvím směrnice o požadavcích na rozpočtové rámce a dalších nařízení, jejichž cílem bylo podpořit disciplinovanost v rozpočtovém chování. Kromě fiskálního dohledu se Evropská unie zaměřila na makroekonomický dohled s primárním cílem zabránit vzniku případných nerovnováh. Mimoto se zaměřila na nové nástroje, které by jí pomohly případné nerovnováhy řešit. Za účelem zlepšení koordinace všech procesů probíhajících v Evropské unii byl vytvořen mechanismus s názvem evropský semestr. Představuje vlastně harmonogram rozčleněný na příslušné úrovně Evropské unie se znázorněním jednotlivých procesů v období jednoho roku. Slibuje přehlednost, lepší koordinaci a propojení rozhodovacích procesů na úrovni členských zemí. V období krize se Evropská unie musela zaměřit na pomoc ohroženým státům. Mezi uplatňované záchranné mechanismy se řadí nápravný program13, nástroj střednědobé finanční pomoci14, Evropský mechanismus finanční stabilizace15, Evropský nástroj finanční stability16 a Evropský stabilizační mechanismus17. V březnu 2011 členské země eurozóny a některé další země Evropské unie podepsaly dokument Pakt euro plus, jehož cílem bylo posílit hospodářskou část HMU prostřednictvím posílení konkurenceschopnosti, zvýšení zaměstnanosti, podpory udržitelnosti veřejných financí a upevnění finanční stability. Z podnětu Francie a Německa byla v lednu 2012 vytvořena mezivládní smlouva neformálně nazývaná Fiskální úmluva, která se zaměřila na fiskální disciplínu a odpovědnost zejména na národní úrovni.
13
Postižená země obdrží finanční pomoc proti závazku splnit podmínky předložené poskytovatelem. Evropská komise (jménem Evropské unie) emituje dluhopisy a získané finanční prostředky poskytne postiženým zemím proti závazku splnění stanovených podmínek. 15 Byl vytvořen v květnu 2010 pouze na tři roky. 16 Nástroj krizového řízení pro eurozónu, který vznikl v květnu 2010 na přechodnou dobu tří let. 17 Byl ustanoven v říjnu 2012 jako trvalý nástroj chránící finanční stabilitu. 14
26
5 Vývoj dohledu nad finančními službami v Evropské unii Problematika finančních služeb je řešena v rámci volného trhu služeb, jehož myšlenka vznikla ještě za existence Evropského hospodářského společenství, které se později stalo součástí Evropského společenství (Urban, 2002). Zavedení volného pohybu finančních služeb bylo ve skutečnosti poměrně náročnější, než se předpokládalo, a to zejména z toho důvodu, že poskytování těchto služeb bylo v jednotlivých zemích přísně sledováno a regulace státem a centrální bankou byla považována za naprosto nezbytnou. Tento fakt umocňuje také skutečnost, že domácí trhy byly významně chráněny před zahraniční konkurencí. Aby se volný trh služeb stal tedy opravdu volným trhem, bylo nutné tuto situaci nějak řešit. Evropská unie začala v tomto směru fungovat na principu harmonizace, vzájemného uznávání a principu dohledu domovského orgánu (Jurošková, 2012). Byla vytvořena určitá jednotná bankovní pravidla, kterými se řídily všechny členské země, byl respektován systém dohledu a regulace mezi členskými státy navzájem. Co se týče principu dohledu domovského orgánu, byla zavedena jednotná bankovní licence, která opravňovala zakládání poboček bank jedné země, v níž obdržely licenci, v jiných členských zemích bez nutnosti žádání o licenci. Taková pobočka potom přímo podléhala dohledu příslušného orgánu domovského státu, ale zároveň podléhala dohledu příslušného orgánu hostitelské země v otázkách likvidity, měnové politiky, poskytování informací a opatření proti pobočkám. Pokud tedy chtěla banka poskytovat své služby v jiném členském státě, měla v podstatě tři možnosti, na základě jednotné bankovní licence založit pobočku či poskytovat své služby přeshraničně, nebo založit dceřinou společnost. Dceřiná společnost byla samostatnou právnickou osobou, která musela získat licenci v zemi, ve které měla být založena, a která podléhala dohledu příslušného orgánu daného hostitelského státu. Milník na cestě k vytvoření jednotného evropského finančního trhu představoval projekt Evropské komise s názvem Akční plán finančních služeb18, který měl přispět k stabilitě a prohloubení integrace v oblasti finančních služeb (Böhm a Mužáková, 2010). Akční plán finančních služeb obsahoval 42 různých opatření, z nichž nejdůležitější jsou směrnice o kapitálové přiměřenosti bank, směrnice o solventnostních požadavcích
18
Evropská rada tento projekt odsouhlasila v roce 2000 v Lisabonu.
27
pro pojišťovny a zajišťovny, směrnice o trzích finančních nástrojů, směrnice o kapitálových investičních fondech a směrnice o platebním styku. V rámci tohoto projektu vznikla dle požadavků Rady Evropské unie také pracovní skupina, v jejímž čele stál baron Alexander Lamfalussy. Úkolem této skupiny bylo rozebrat mechanismy regulace finančních trhů a navrhnout jejich přizpůsobení na úrovni Evropské unie. Skupina tedy vytvořila tzv. Lamfalussyho proces tvořený čtyřmi úrovněmi, který měl optimalizovat přijímání, schvalování a kontrolu zavádění předpisů v rámci regulace kapitálových trhů. První úroveň byla založena na přijímání směrnic a nařízení vycházejících z činnosti Rady Evropské unie a Evropského parlamentu, přičemž mohly obsahovat úpravy prováděcích opatření schvalovaných na druhé úrovni (Singer, 2009; Böhm a Mužáková, 2010). Kromě výše zmíněných orgánů zde působila také Evropská komise. Druhá úroveň se týkala prováděcích předpisů ke směrnicím a nařízením z první úrovně. Na této úrovni působilo několik regulátorů – pro bankovnictví Evropský bankovní výbor, pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní fondy Evropský výbor pro pojištění a zaměstnanecké penze a pro kapitálový trh včetně kolektivního investování Evropský výbor pro cenné papíry. Kromě zmíněných se zde uplatňoval také Evropský výbor pro finanční konglomeráty. Třetí úroveň se uplatňovala ve znamení dohledu nad integrací výše uvedené legislativy. Dohledovým orgánem pro bankovnictví se stal Výbor evropských bankovních dohledů, pro pojišťovnictví a zaměstnanecké fondy potom Výbor evropských dohledových orgánů v pojišťovnictví a zaměstnaneckém penzijním pojištění a pro kapitálový trh Výbor evropských regulátorů cenných papírů. Dále zde působil Společný výbor pro finanční konglomeráty. Čtvrtá úroveň byla založena na spolupráci Evropské komise, členských států a orgánů dohledu za účelem vynucování evropského práva. Dohled a regulace finančních trhů však probíhá také v mezinárodním měřítku, a proto je vhodné zmínit i mezinárodní instituce působící v této oblasti. Nejvýznamnějšími jsou Světová banka, Mezinárodní měnový fond, Úřad pro finanční stabilitu, Mezinárodní organizace
komisí
nad pojišťovnami,
pro
cenné
Organizace
pro
papíry,
Mezinárodní
evropskou
asociace
hospodářskou
pro
spolupráci,
dohled Úřad
pro mezinárodní účetní standardy a Basilejský výbor pro bankovní dohled, jehož činnost je dále popsána detailněji z toho důvodu, že příslušná pravidla Evropské unie někdy vycházejí právě z jeho opatření (Pavlát a Kubíček, 2010). 28
Basilejský výbor pro bankovní dohled vznikl v roce 1974 na základě dohody guvernérů centrálních bank zemí sdružených ve skupině G-1019 a Lucemburska a Švýcarska. Jednání výboru jsou pořádána čtyřikrát ročně a jsou věnována přípravám směrnic a standardů a také doporučením praktik bankovního dohledu, u kterých neplatí povinnost dodržování, přesto jsou většinou přijímána i jinými státy. Již v roce 1975 byl přijat tzv. Basilejský konkordát, jež se věnoval odpovědnosti národních orgánů bankovního dohledu nad pobočkami zahraničních bank a jež byl v roce 1983 upraven Zásadami dohledu nad zahraničními zařízeními bank. O pět let později pak byla přijata Basilejská dohoda I, jejímž cílem bylo dosáhnout vyšší finanční stability prostřednictvím přísnějšího
dohledu
nad
mezinárodními
bankovními
operacemi. Basilejskou dohodu I postupně uznalo více než 100 zemí a díky ní bylo dosaženo vhodnějšího prostředí pro mezinárodní mezibankovní konkurenci, protože všechny banky dodržovaly stejnou minimální výši kapitálu. Basilejská dohoda I byla v průběhu let několikrát revidována, časem se však dospělo k závěru, že již není dostatečná a začala se připravovat nová dohoda Basel II. Její příprava začala již v roce 1999, ale banky se jí začaly skutečně řídit až v roce 2008 (Jurošková, 2012). Basel II se zaměřila na bezpečnost a správné fungování finančního systému, vyrovnání konkurenceschopnosti finančních institucí a implementování vnímavějšího přístupu k riziku, přičemž banky mohly praktikovat vlastní mechanismus měření rizik. Již v roce 2010 byla zveřejněna dohoda Basel III, jejíž vytvoření podnítila světová hospodářská a finanční krize. Basel III se zaměřila na nedostatky bankovního dohledu, které byly v důsledku krize odhaleny, a především na předcházení možným budoucím krizím díky novým opatřením v oblasti kapitálu a likvidity. Implementace této dohody do praxe začala v roce 2013 a měla by pokračovat až do roku 2018.
5.1 Larosièrova zpráva V říjnu 2008 byl Jacques de Larosière požádán předsedou Evropské komise, jímž je José Manuel Barroso, o doporučení ohledně budoucího směřování evropské regulace a dohledu nad finančním sektorem (de Larosière a kol., 2009). Za tímto účelem byla sestavena skupina odborníků, v jejímž čele stál právě Jacques de Larosière. Zmíněná skupina vydala 25. února 2009 zprávu sumarizující výsledky její práce. V úvodu jsou 19
Do této skupiny patří Belgie, Francie, Itálie, Japonsko, Kanada, Německo, Nizozemí, Švédsko, Velká Británie a Spojené státy americké.
29
rozebrány příčiny finanční krize, následně je zhodnocen současný systém regulace s důrazem na slabé stránky a jejich řešení, dále představuje návrh na institucionální změny ve finančním dohledu Evropské unie a na změny v celosvětovém měřítku. Jaké slabé stránky v oblasti regulace a dohledu finančního sektoru byly zaznamenány? Larosièrova skupina vidí jeden z nedostatků v nedostatečné spolupráci mezi monetárními a regulačními orgány finančního trhu, dále uvádí, že banky by měly využívat určité proticyklické nástroje (např. tvorba vyšších rezerv v průběhu ekonomického růstu), žádá revizi dohody Basel II týkající se zvyšování minimálních kapitálových požadavků či snižování procyklického efektu této dohody, také vidí nutnost optimalizace regulace ratingových agentur a formulace účetních standardů a za nutnost považuje přijetí směrnice Solvency II, která upravuje míru solventnosti pojišťoven. Za slabou stránku jsou také považovány omezené pravomoci orgánů dohledu v případě, že finanční instituce nedisponují odpovídajícím managementem rizik, kontrolními mechanismy či managementem likvidity. Je tedy nutné zajistit příslušné pravomoci orgánům dohledu všech členských států Evropské unie včetně vytvoření pravidel ohledně udělování sankcí v rámci jednotného trhu. Mimoto je nutné vytvořit systém regulace pro všechny subjekty působící ve finančním sektoru za účelem zajištění transparentnosti a finanční stability. Zvýšení transparentnosti je žádoucí také pro trh s deriváty, aby mohla být obnovena jeho důvěryhodnost. Výše uvedené nedostatky se většinou netýkají pouze Evropské unie, ale celého světa, a proto by se také měly řešit na mezinárodní úrovni za účelem případné korekce legislativy. Problémem Evropské unie je, dle Larosièrovy skupiny, neexistence odpovídajícího souboru pravidel. V důsledku toho nemůže jednotný finanční trh fungovat efektivně, protože v každé členské zemi jsou zavedena odlišná pravidla. To může vést k narušení konkurence ve finančním sektoru a k dalším problémům. Ačkoliv je kladen důraz na harmonizaci pravidel, v určitých případech je vhodné zachovat nařízení vydaná národními orgány. Dále je zde zanesen požadavek na vytvoření systému regulace pro řešení budoucích krizí v Evropské unii, který by měl být platný pro všechny členské státy, jež by mu měly přizpůsobit legislativu. Proč Larosièrova skupina navrhuje institucionální změny ve finančním dohledu? Nejprve zpráva vyzdvihuje důležitost kooperace mikroekonomického dohledu, který kontroluje
jednotlivé
finanční
instituce
a
který
chrání
jejich
zákazníky, 30
a makroekonomického dohledu, který se zabývá finančním systémem jako celkem a který se snaží chránit celou ekonomiku. Dohled obecně má za úkol zajistit dodržování stanovených pravidel ve finančním odvětví, tím pozdvihnout jeho důvěryhodnost a chránit zákazníky finančních služeb. Dále zpráva podává výčet selhání, která odhalila krize. Jedná se tedy o nedostatečný dohled na makroekonomické úrovni, neefektivní mechanismy včasného varování před hrozícím rizikem, nepostačující dohled nad zahraničními finančními institucemi, nízkou úroveň spolupráce jednotlivých orgánů dohledu, odlišnou úroveň pravomocí orgánů dohledu v členských státech Evropské unie, nedostatek zdrojů dostupných pro výbory třetí úrovně Lamfalussyho procesu a chybějící kompetence již zmíněných výborů třetí úrovně pro dosahování společných rozhodnutí. Jaké změny Larosièrova skupina navrhuje? Vytvoření evropského systému dohledu. V tomto
novém uspořádání
se
uvažuje
o
působení ECB
jak
v dohledu
na makroekonomické úrovni20, tak na mikroekonomické úrovni21. Larosièrova skupina se však přiklání k tomu, aby se ECB účastnila pouze na makroekonomické úrovni. Zapojení ECB do výkonu dohledu na makroekonomické úrovni by mělo být zajištěno vytvořením Evropského výboru pro systémová rizika (dále ESCR), jenž by nahradil stávající Výbor pro bankovní dohled působící pod záštitou ECB. Co se týče mikroekonomické úrovně dohledu, Larosièrova skupina si cení významu výborů třetí úrovně Lamfalussyho procesu pro integraci jednotného trhu finančních služeb, ale pro zajištění finanční stability hodnotí tyto výbory jako nedostatečné, a proto navrhuje vytvoření Evropského systému orgánů finančního dohledu (dále ESFS). ESFS by měl do jisté míry fungovat jako decentralizovaný orgán, v jehož kompetenci by byl nadnárodní legislativní rámec dohledu, dále zprostředkování spolupráce všech dalších orgánů dohledu, ochrana zájmů orgánů dohledu, v jejichž zemi byla zřízena zahraniční pobočka finanční instituce. Co se týče institucionálních změn, ESFS by měl zahrnovat tři nové orgány, které by nahradily stávající orgány třetí úrovně Lamfalussyho procesu. Transformace za účelem nastolení navrženého systému měla být rozvržena do dvou etap, přičemž první etapa, příprava na vznik ESFS, měla proběhnout v letech 2009 –
20
Analýza finanční stability, vytváření mechanismů včasného varování před možným rizikem, ověřování odolnosti finančního sektoru, zveřejňování pravidel dohledu této úrovně a další. 21 Dohled ECB nad zahraničními bankami buď v celé Evropské unii, nebo pouze v eurozóně, prostředník při řešení problémů národních orgánů dohledu.
31
2010 a druhá etapa, zavedení ESFS, byla naplánována na období 2011 – 2012. V první fázi transformace měly proběhnout přípravy na nahrazení stávajících výborů třetí úrovně novými orgány (Evropský orgán pro bankovnictví, Evropský orgán pro pojišťovnictví a Evropský orgán pro cenné papíry), příslušné instituce Evropské unie měly vytvořit základní pravidla dohledu s cílem odstranit závažné rozdíly v jednotlivých členských zemích a výbory třetí úrovně měly získat nové zdroje ve všech směrech. Ve druhé fázi již měly začít fungovat nové orgány třetí úrovně.
Obrázek 1: Schéma vzájemné komunikace ESRC a ESFS (zdroj: de Larosière a kol. (2009))
Evropská komise na zveřejnění výše uvedené zprávy zareagovala 4. března 2009 sdělením, ve kterém tuto zprávu uvítala a doporučení v ní zmíněná podpořila (Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1092/2010; Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010). Evropská rada se na svém březnovém zasedání shodla, že je nutné zlepšit regulaci a dohled finančních institucí a že by bylo vhodné vycházet ze zprávy vypracované Larosièrovou skupinou. V květnu téhož roku pak Evropská komise zveřejnila podrobnosti o možném novém systému regulace a dohledu. Evropský systém dohledu nad finančním trhem měl být tedy tvořen Evropským systémem orgánů 32
dohledu nad finančním trhem (Evropský orgán pro bankovnictví (EBA), Evropský orgán pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní pojištění (EIOPA), Evropský orgán pro cenné papíry a trhy (ESMA), Společný výbor evropských orgánů dohledu a příslušné národní orgány) a Evropskou radou pro systémová rizika. Legislativní rámec o zřízení daných orgánů byl vydán 24. listopadu 2010. Evropská rada pro systémová rizika (ESRB) ESRB byla zřízena na základě Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1092/2010 a Nařízení Rady (EU) č. 1096/2010. Nařízení o zřízení ESRB vstoupilo v platnost 16. prosince 2010. ESRB sídlí ve Frankfurtu nad Mohanem a je zastupována předsedou, jímž je po prvních pět let činnosti ESRB prezident ECB. Jejím úkolem je dohlížet na finanční systém Evropské unie na makroúrovni, předcházet a zmírňovat systémová rizika, vydávat varování a doporučení v případě identifikace významných systémových rizik, sledovat jejich dodržování a spolupracovat s ostatními subjekty ESFS, s evropskými orgány a s různými mezinárodními orgány. Organizační strukturu tvoří Generální rada, Řídící výbor, Sekretariát, Poradní vědecký výbor a Poradní technický výbor. Evropský orgán pro bankovnictví (EBA) EBA byl zřízen na základě Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010 ke dni 1. ledna 2011. EBA sídlí v Londýně a je zastupován předsedou a řízen výkonným ředitelem. Úkolem EBA je starat se o lepší fungování vnitřního trhu prostřednictvím jeho důkladné a účinné regulace a dohledu, zaměřit se na zvýšení ochrany vkladatelů a investorů, podílet se na vytváření společných předpisů v rámci dohledu a regulace a dohlížet na jejich respektování a přijímání ostatními subjekty finančního trhu, vykonávat dohled nad finančními institucemi, spolupracovat s ESRB a dalšími příslušnými orgány, analyzovat trh pro účely své činnosti a další. Organizační struktura je tvořena Radou orgánů dohledu, Správní radou a Odvolacím senátem, jehož činnost je využívána všemi evropskými orgány dohledu.
33
Evropský orgán pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní pojištění (EIOPA) EIOPA byl zřízen Nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1094/2010 k 1. lednu 2011. Sídlí ve Frankfurtu nad Mohanem, je zastupován svým předsedou a řízen výkonným ředitelem.
Působnost
EIOPA
zahrnuje
pojišťovny,
zajišťovny,
instituce
zaměstnaneckého penzijního pojištění a zprostředkovatele pojištění. Jeho úkolem je chránit veřejné zájmy zejména zajištěním efektivního fungování vnitřního trhu díky optimální regulaci a dohledu. Dále se snaží o transparentnost vnitřního trhu, o nastavení pravidel ohledně riskování v oblasti pojištění, zajištění a zaměstnaneckého penzijního pojištění za účelem ochrany jejich uživatelů. Mimoto samozřejmě spolupracuje s ostatními orgány v ESFS. EIOPA je tvořen Radou orgánů dohledu, Správní radou a Odvolacím senátem. Evropský orgán pro cenné papíry a trhy (ESMA) ESMA byl zřízen Nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1095/2010 k 1. lednu 2011. Sídlí v Paříži, je zastupován předsedou a řízen výkonným ředitelem. Jeho cílem je zajistit lepší fungování vnitřního trhu, transparentnost finančních trhů a produktů za účelem ochrany investorů včetně uplatňování rovných podmínek a přístupů ke všem investorům v rámci Evropské unie. V jeho kompetenci je také sledovat vývoj finančních trhů, podílet se na vytváření společných evropských pravidel, podporovat sbližování dohledu nad evropskými finančními trhy, spolupracovat s ostatními evropskými orgány a další. Kromě předsedy a výkonného ředitele je tvořen Radou orgánů dohledu, Správní radou a Odvolacím senátem. Společný výbor evropských orgánů dohledu Tento orgán byl zřízen Nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010, Nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1094/2010 a Nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1095/2010.
34
Společný výbor představuje platformu pro společná jednání výše uvedených evropských orgánů dohledu (EBA, EIOPA, ESMA) v problematice finančních konglomerátů, účetnictví a auditu, vývoje oblastí spadajících pod uvedené orgány, retailových investičních produktů, opatření proti praní špinavých peněz a spolupráci s ESRB. Setkávání probíhají zpravidla jednou za dva měsíce. Společný výbor je tvořen předsedy EBA, EIOPA a ESMA a předsedou podvýboru22, pokud je zřízen. V čele Společného výboru stojí předseda, jímž je každoročně jmenován jeden z předsedů EBA, EIOPA nebo ESMA. Předseda je zároveň místopředsedou ESRB. Součástí společného výboru je také Odvolací senát, jenž je společný pro všechny tři orgány dohledu. Evropská centrální banka Nařízením Rady (EU) č. 1096/2010 byla k 16. prosinci 2010 ECB pověřena zvláštními úkoly v souvislosti se vznikem ESRB. Důvodem byla především profesionální orientace ve fungování finančního systému z makro pohledu. Úkolem ECB bylo vytvoření sekretariátu, který by podporoval činnost ESRB. Kompetence sekretariátu zahrnují přípravu zasedání ESRB, získávání a zpracování informací nezbytných pro činnost ESRB včetně případných analýz, podporu mezinárodní spolupráce a celé organizační struktury.
22
Podvýbory jsou zřizovány v případě, že EBA, EIOPA a ESMA mají v určité věci zaujmout společný postoj nebo pokud mají společně vytvořit nějaký dokument.
35
6 Bankovní unie Projekt bankovní unie je poměrně mladý, poprvé se jeho koncept objevil 30. května 2012 ve sdělení Evropské komise (2012), která ho obhajovala jako prostředek k obnovení důvěry v evropské finanční trhy a euro. Evropská komise zde uvádí, že by bankovní unie měla být založena na společném finančním dohledu a jednotném systému pojištění vkladů. Již v červnu téhož roku představil předseda Evropské rady Van Rompuy (2012) ve své zprávě tzv. integrovaný finanční rámec, který by měl přispět ke stabilitě finančního sektoru Evropské unie. Dle jeho názoru je z hlediska jednotného trhu vhodné, aby se tento rámec týkal všech členských zemí Evropské unie, ale v určitých případech je žádoucí rozlišovat mezi státy eurozóny a státy, jež stojí mimo ni. Integrovaný finanční rámec by měl zahrnovat jednotný soubor pravidel, jednotný bankovní dohled a společný rámec pro pojištění vkladů a řešení problémů. V červnu 2012 se také na summitu zemí eurozóny rozhodlo o zavedení jednotného mechanismu dohledu pro banky zajišťovaném ECB (Evropská centrální banka, [b.r.]). Návrhy legislativních dokumentů týkajících se jednotného mechanismu dohledu byly představeny již v září a s nimi také Plán ustavení bankovní unie. V listopadu potom ECB v této věci vyjádřila svůj kladný postoj. Po zbytek roku 2012 a v průběhu roku 2013 potom probíhala různá další jednání zejména ve věci jednotného mechanismu dohledu. Problematika bankovní unie se však řeší dodnes a pravděpodobně jí bude v budoucnu věnováno ještě mnoho času, protože stále nebylo dosaženo dohod v rámci všech pilířů. Bankovní unie má být nakonec vystavěna na čtyřech pilířích (Ministerstvo financí ČR, 2013). Prvním z nich je jednotná bankovní regulace, tedy společná pravidla pro činnost bank a podobných institucí, druhým je jednotný bankovní dohled pod záštitou ECB, třetím pilířem je jednotné řešení bankovních problémů a posledním z nich je jednotný systém pojištění vkladů. Jak již bylo uvedeno, s výjimkou prvního pilíře je účast v bankovní unii povinná pro země eurozóny a účast ostatních členských zemí je založena na jejich rozhodnutí. Cílem této kapitoly je v rámci možností přiblížit stavební kameny bankovní unie. Vzhledem k tomu, že bankovní unie nevzniká jako jeden celek, ale po částech, některé informace mohou být poněkud strohé.
36
6.1 Společná pravidla pro fungování bankovního sektoru Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1022/2013 uvádí, že pro vznik bankovní unie je nutné vytvořit jednotný soubor pravidel pro finanční služby. Orgánem, který se zabývá vytvářením a rozvíjením takového souboru pravidel v bankovnictví a který napomáhá jejich uplatňování, je Evropský orgán pro bankovnictví, neboť jeho úkolem je zaujímat v této věci stanoviska, vydávat obecné pokyny a doporučení, navrhovat regulační a prováděcí technické normy (Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010). EBA byl zřízen k 1. lednu 2011. Ačkoliv se na vytváření společných pravidel pro efektivní fungování finančního sektoru Evropské unie podílí také EIOPA a ESMA, činnost EBA je v tomto pilíři logicky nejdůležitější (Ministerstvo financí ČR, 2013). Pro účely vzniku bankovní unie bylo v souvislosti s činností EBA vydáno již výše zmíněné Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1022/2013, které kromě jiného upravuje pravidla pro přijímání rozhodnutí
Rady
orgánů
dohledu
s
ohledem
na
existenci
zúčastněných
a nezúčastněných států v rámci jednotného mechanismu dohledu. EBA v rámci své působnosti vytváří tzv. Single Rulebook, což je soubor různých legislativních dokumentů, který musí příslušné subjekty Evropské unie respektovat (European Banking Authority, [2011]). Single Rulebook má odstranit nesrovnalosti v legislativě bankovního sektoru a zajistit jeho efektivnost, transparentnost a odolnost, zároveň však musí respektovat určitý národní rámec regulace. Součástí Single Rulebook je balíček CRD IV, který v Evropské unii zavádí pravidla vycházející z dohody Basel III. Balíček je tvořen směrnicí a nařízením týkajících se obezřetnostních požadavků na úvěrové instituce a investiční podniky. Na jejich základě musely členské státy přijmout nové předpisy. Směrnice i nařízení se používají od 1. ledna 2014, některá opatření budou zavedena během období 2014 – 2019.
6.2 Jednotný mechanismus dohledu Dle Nařízení Rady (EU) č. 1024/2013 je jednotný mechanismus dohledu důležitým milníkem na cestě k bankovní unii. Jeho cílem je dosáhnout takového systému dohledu nad úvěrovými institucemi, který by byl efektivní a který by byl s rovnými podmínkami praktikován na všechny zúčastněné. Jednotný mechanismus dohledu musí být zaveden
37
takovým způsobem, aby nenarušil dosavadní fungování volného pohybu finančních služeb a kapitálu. Jednotný mechanismus dohledu legislativně ošetřuje Nařízení Rady (EU) č. 1024/2013 a Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1022/2013, ze kterých také vychází následující text. Jednotný mechanismus dohledu je zajišťován Evropskou centrální bankou s podporou Evropského orgánu pro bankovnictví a příslušnými národními orgány zúčastněných zemí, kterými jsou země eurozóny a státy, které se s ECB rozhodly navázat úzkou spolupráci, ačkoliv nejsou členy eurozóny. Země, které se rozhodly neúčastnit jednotného mechanismu dohledu, musí s ECB uzavřít dohodu, která obecně vymezí jejich způsob spolupráce v rámci dohledu. Pravomoci, jež ECB získala, se vztahují vždy na tři nejvýznamnější úvěrové instituce každého zúčastněného státu a na ty úvěrové instituce, které sice působí v zúčastněném státě, ale patří instituci sídlící v nezúčastněném státě, a které jsou považovány za významné23. Nařízením Rady (EU) č. 1024/2013 získala ECB v oblasti dohledu nad zúčastěnými zeměmi kompetence týkající se povolení k činnosti úvěrových institucí (jak udělování, tak odnímání), dále je jejím úkolem vykonávat dohled nad institucí v zúčastněné zemi, pod níž spadají pobočky a poskytovatelé finančních služeb působící v nezúčastněné zemi. Zmíněné nařízení upravuje i další možnosti týkající se poskytování finančních služeb úvěrovými institucemi v problematice sídla a místa výkonu služeb a zúčastněné a nezúčastněné země. Kromě toho byly ECB svěřeny pravomoci vykonávat kontroly související s dohledem i s případnou spoluprácí EBA, vznášet požadavky na zvýšení kapitálových rezerv, udělovat pokyny příslušným orgánům země, s níž byla navázána úzká spolupráce po splnění stanovených podmínek, a také vydat rozhodnutí o pozastavení či ukončení úzké spolupráce v případě neplnění daných podmínek. Stát, který navázal úzkou spolupráci s ECB, má možnost požádat o její ukončení po třech letech trvání spolupráce. Do povinností ECB patří mimo jiné udržovat dostatečný kontakt s ostatními účastníky jednotného mechanismu dohledu a spolupracovat s různými mezinárodními orgány. Nařízení také definuje kompetence ECB v oblasti 23
Významnost instituce je posuzována podle celkové hodnoty aktiv, důležitosti pro hospodářství unie nebo zúčastněného státu a podle významu přeshraniční činnosti. Za významnou může ECB označit také instituci, která působí ve více zúčastněných státech formou dceřiné společnosti a která splňuje další vymezené podmínky. Významnou institucí je také ta, která obdržela veřejnou finanční pomoc, nebo ta, jíž pomohl Evropský nástroj finanční stability nebo Evropský stabilizační mechanismus.
38
získávání informací, provádění kontrol a šetření v rámci plnění svých povinností včetně možnosti ukládat sankce při porušení příslušných právních předpisů. Nařízení také doporučuje pro oddělení dohledu a měnové politiky zřídit Radu dohledu a její řídící výbor, jejichž povinností je jednat nezávisle a objektivně. V čele Rady dohledu je předseda a dalšími členy jsou místopředseda, čtyři zástupci ECB, kteří se nezabývají měnovou politikou, a jeden zástupce národního orgánu dohledu za každou zúčastněnou zemi. Také je nutné zmínit, že ECB vyměřuje všem subjektům, nad nimiž vykonává dohled, roční poplatek za výkon své funkce za účelem pokrytí vzniklých nákladů. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1022/2013 týkající se Evropského orgánu dohledu mu ukládá povinnost vypracovat evropskou příručku dohledu nad finančními institucemi jako informační materiál pro příslušné orgány. Evropská centrální banka by měla svěřené úkoly začít vykonávat od 4. listopadu 2014, přičemž již od 3. listopadu 2013 je může vykonávat v omezené míře.
6.3 Jednotný mechanismus pro řešení problémů V úvodu popisu třetího pilíře bankovní unie je důležité podotknout, že ještě není oficiálně ustanoven. Tato práce vychází z dokumentu publikovaného Evropskou komisí (2013), jenž představuje koncept nařízení týkajícího se jednotného mechanismu pro řešení problémů. Toto nařízení by mělo být uplatňováno v souladu se směrnicí, jež má definovat ozdravné postupy a způsoby řešení problémů úvěrových institucí a investičních podniků. Myšlenkou tohoto pilíře je prostřednictvím určitého souboru pravidel měnit stávající strukturu příslušných institucí, které se nacházejí v úpadku nebo kterým úpadek hrozí, za účelem udržení stability bankovních trhů a celé ekonomiky, přičemž by činnost tohoto mechanismu neměla být financována z veřejných zdrojů. Takový nadnárodní systém slibuje rychlé, účinné a systematické rozhodování umožněné koncentrací potřebných zdrojů, znalostí a zkušeností na jednom místě. Jednotného mechanismu pro řešení problému se budou účastnit všechny státy eurozóny a země stojící mimo eurozónu, které o účast požádají.
39
Fungování jednotného mechanismu pro řešení problémů je zajištěno výborem pro řešení problémů a jednotným fondem pro řešení problémů. Výbor se skládá z výkonného ředitele, jeho zástupce, člena jmenovaného Evropskou komisí, člena jmenovaného ECB a ze zástupců zúčastněných zemí zastupujících příslušný národní orgán. Sídlem výboru je belgický Brusel. Již zmíněný jednotný fond pro řešení problémů je vlastněn výborem a je používán pro plnění funkce jednotného mechanismu pro řešení problémů. Každá instituce, která se účastní tohoto pilíře, má povinnost do fondu vkládat finanční příspěvky vypočtené dle stanovených kritérií. Kromě toho může výbor po těchto institucích požadovat také mimořádné příspěvky za účelem pokrytí výdajů vynaložených na řešení problémů, které převýšily možnosti fondu. Jakmile ECB zjistí, že je nějaká banka ohrožena úpadkem, neprodleně tuto skutečnost oznámí Evropské komisi a výboru. Pokud výbor zjistí, že se jedná o systémový problém, který dále nelze řešit v rámci soukromého sektoru, oznámí Evropské komisi, že by bylo vhodné, aby vzniklé problémy začala řešit. Komise pak výboru doporučí, jaké nástroje by měl použít a jakým způsobem by měl využít jednotný fond, a výbor přistoupí ke korigování příslušných národních orgánů v rámci vzniklého problému. Dle Nařízení Rady (EU) č. 1024/2013 je po vytvoření druhého pilíře bankovní unie nutné zajistit jednotné řešení problémů bank doplněné o přímé rekapitalizování bank pomocí Evropského stabilizačního mechanismu. Jednotný mechanismus pro řešení problémů znamená další omezení činností příslušných národních orgánů, ale v návaznosti na jednotný mechanismus dohledu je nevyhnutelným
krokem
pro
minimalizaci
rozdílů
v systémech
bankovnictví
jednotlivých států, které narušují stability jednotného trhu finančních služeb (Evropská komise, 2013). Předpokládá se, že třetí pilíř bude oficiálně fungovat od 1. ledna 201524.
6.4 Jednotný systém pojištění vkladů Čtvrtý pilíř bankovní unie, jednotný systém pojištění vkladů, je poněkud nejasný. Vytvoření tohoto pilíře přímo souvisí s jednotným mechanismem dohledu (Jedlička, 2012; Strejček, 2013). Podstatou je vytvořit fond pojištění vkladů na úrovni Evropské unie, do něhož by banky zemí účastnících se bankovní unie přispívaly a z něhož by potom čerpaly ty banky, které by se dostaly do problémů v souvislosti s vyplácením 24
U jednoho z článků se předpokládá používání až od 1. ledna 2018.
40
pojištěných vkladů. Dokonce existuje i možnost, že v případě vzniku takové situace u velkých bank, kterým by zmíněný fond nestačil, by financování muselo proběhnout i jiným způsobem, například ze státních rozpočtů. Celý tento systém je tedy postaven na kolektivním financování nezodpovědného chování ostatních. Dle rozhovoru Kuznické (2013) s Pavlem Sobíškem se výše uvedený model pomalu opouští a přistupuje se spíše k harmonizaci rozdílných pravidel pojištění vkladů v rámci jednotlivých států. Pojištění vkladů by tak zůstalo na národní úrovni v rukou příslušných orgánů, přičemž by si jednotlivé země mohly v případě špatného stavu bank na základě uzavřených kontraktů vypomáhat.
41
7 Úloha České národní banky Česká národní banka (dále ČNB) je od roku 1993 nezávislou centrální bankou České republiky (Česká národní banka, 2003-2014). Byla ustanovena na základě Ústavy České republiky a svou činnost vykonává v souladu se zákonem č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů, a dalšími právními předpisy. ČNB sídlí v Praze a má sedm poboček, které se nacházejí v Praze, Ústí nad Labem, Plzni, Českých Budějovicích, Hradci Králové, Brně a Ostravě. Po vstupu České republiky do Evropské unie se zapojila do Evropského systému centrálních bank a je součástí Evropského systému dohledu nad finančními trhy vybudovaného na základě návrhu skupiny, kterou vedl Jacques de Larosière. ČNB je řízena bankovní radou skládající se z guvernéra, dvou viceguvernérů a čtyř dalších členů. Členové bankovní rady jsou jmenováni prezidentem České republiky. Do své funkce mohou být jmenováni nejvýše dvakrát, přičemž délka funkčního období je šest let. Současným guvernérem je Miroslav Singer. Hlavním úkolem ČNB je pečovat o cenovou stabilitu prostřednictvím určování měnové politiky. Mimoto je také orgánem dohledu nad finančním trhem, udržuje tedy finanční stabilitu a věnuje se správnému fungování celého finančního systému v České republice. Disponuje také kompetencemi v rámci vydávání bankovek a mincí, řídí peněžní oběh a zúčtování bank. ČNB je také bankou státu a poskytuje bankovní služby veřejnému sektoru. ČNB podporuje hospodářskou politiku vlády a Evropské unie, pokud se tak nedostane do rozporu se svým hlavním cílem. Cílem této kapitoly je popsat změny, které by pro ČNB nastaly, pokud by se Česká republika rozhodla připojit k bankovní unii jako celku. Dále se zaměří na výhody a nevýhody plynoucí z takové situace.
7.1 ČNB a první pilíř bankovní unie První pilíř bankovní unie, společná pravidla pro fungování bankovního sektoru, má být vystavěn na tzv. Single Rulebook, souboru harmonizovaných pravidel (Ministerstvo financí ČR, 2013). Single Rulebook vzniká pod záštitou Evropského orgánu pro bankovnictví, který je součástí Evropského systému orgánů dohledu nad finančním trhem. Úkolem EBA, jak vyplývá z výše uvedeného, je neustále rozvíjet soubor 42
pravidel, jímž se mají řídit všechny členské země Evropské unie, podporovat jeho používání a snažit se o sblížení systémů dohledu v jednotlivých zemích Evropské unie (Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1022/2013). Toto vše má výrazně přispívat k udržování finanční stability. Vzhledem k tomu, že uplatňování jednotných pravidel pro finanční služby se týká všech členských zemí Evropské unie, nezáleží na tom, zda Česká republika je či není členem eurozóny nebo zda se dobrovolně rozhodla účastnit bankovní unie. Činnost ČNB se samozřejmě řídí příslušnými zákony České republiky a bankovní sektor podléhá kromě zákonů ještě různým vyhláškám a opatřením vydávaných ČNB. Protože je ale Česká republika členem Evropské unie, ČNB i celý bankovní sektor se musí řídit také určitými evropskými legislativními dokumenty, v tomto směru tedy tento pilíř nepředstavuje nic nového. Přínos společných pravidel pro fungování bankovního sektoru může být v redukci odlišností mezi dílčími systémy regulace, zejména z pohledu Evropské unie. Společná pravidla tak mohou optimalizovat příslušnou legislativu v členských zemích, ve kterých byly v průběhu krize odhaleny nedostatky, a nasměrovat legislativu ostatních zemí za účelem
lepší
spolupráce
v sektoru bankovnictví
mezi
jednotlivými
členy
v podmínkách vnitřního trhu finančních služeb. Pohlédneme-li však na tuto problematiku z národní úrovně, příslušný národní orgán regulace zná svůj bankovní sektor jistě detailněji a lépe, a proto by byl schopen vytvořit svému dílčímu sektoru pravidla šitá přímo na míru, což ovšem neznamená, že pravidla vytvořená na nadnárodní úrovni musí být nutně nevyhovující. Dle Singera (2013) je bankovní sektor České republiky zdravý a stabilní, proto zde lze očekávat spíše sladění s ostatními členskými zeměmi. Z tohoto pilíře neplynou ČNB žádné výhody ani nevýhody, neboť úprava zdejší legislativy dle nařízení přijatých Evropskou unií je nedílnou součástí našeho členství a žádné další novinky v podstatě nepřináší.
7.2 ČNB a druhý pilíř bankovní unie Druhý pilíř, jednotný mechanismus dohledu, se dotýká úvěrových institucí. Dle České národní banky (2003-2014) se jako úvěrové instituce označují banky a spořitelní
43
a úvěrní družstva, tzv. družstevní záložny. K 31. 12. 201225 působilo v České republice 18 bank26, 20 poboček zahraničních bank, 5 stavebních spořitelen a 13 družstevních záložen, na základě jednotné licence v rámci jednotného finančního trhu Evropské unie zde však mohlo poskytovat své služby bez založení pobočky27 329 bank ze zemí Evropské unie, které nepodléhají dohledu ČNB (Česká národní banka, 2013). Z celkového počtu 43 bank včetně stavebních spořitelen jich bylo pouze 8 s rozhodující českou účastí, 15 bank bylo s rozhodující zahraniční účastí a, jak již bylo uvedeno, 20 bylo poboček zahraničních bank (Česká národní banka, 2003-2014). ČNB vykonává v současné době dohled nad bankami včetně jejich poboček, které poskytují služby na území cizího státu, v omezené míře nad pobočkami zahraničních bank, spořitelními a úvěrovými družstvy a dalšími institucemi, které pro tuto podkapitolu nejsou důležité (Česko, 2013a). ČNB tedy rozhoduje o žádostech o udělení licence, povolení, registrace a souhlasu podle jiných právních předpisů, kontroluje dodržování podmínek, které byly stanoveny udělením licence a povolení, dále kontroluje dodržování zákonů, určitých předpisů Evropské unie, pokud je k tomu zmocněna, a vyhlášek, která sama vydala. Mimoto je kompetentní k získávání informací potřebných pro výkon dohledu, jejich vymáhání a ověřování. Může ukládat opatření k nápravě a také sankce a vést řízení o správních deliktech a přestupcích. V rámci rozsahu své působnosti kontroluje, zda jsou smlouvy o finančních službách uzavírané na dálku uzavírány v souladu s příslušnou legislativou, zda instituce nepoužívají nekalé obchodní praktiky a zda jsou při sjednávání spotřebitelských úvěrů dodržovány všechny povinnosti. V určitých případech musí ČNB ve výkonu dohledu postupovat v souladu s legislativou Evropské unie. Jako banky se označují akciové společnosti, které mají sídlo v České republice, přijímají vklady od veřejnosti, poskytují úvěry a jsou k této činnosti oprávněny licencí. Kromě toho může v tomto směru na území České republiky působit prostřednictvím své pobočky zahraniční banka členského státu (má sídlo v nějaké zemi Evropské unie nebo v zemi, která se účastní Dohody o Evropském hospodářském prostoru), která využívá 25
Zpráva o výkonu dohledu nad finančním trhem 2013 nebyla v dubnu 2014 ještě zveřejněna. K 31. 12. 2013 jsou známa pouze následující data: 44 bank včetně stavebních spořitelen (8 bank s rozhodující českou účastí, 15 bank s rozhodující zahraniční účastí a 21 poboček zahraničních bank), 12 družstevních záložen (Česká národní banka, 2003-2014). 26 Na území České republiky se k 31. 12. 2012 nacházely 4 velké banky (Česká spořitelna, a.s., Československá obchodní banka, a.s., Komerční banka, a.s., UniCredit Bank Czech Republic, a.s.), 8 středních bank a 6 malých bank. 27 Toto je možné pouze v případě, nejedná-li se o trvalou hospodářskou činnost.
44
jednotnou bankovní licenci v rámci legislativy Evropské unie. Dále zde může prostřednictvím pobočky vykonávat bankovní činnosti také zahraniční banka sídlící v jiné zemi, než bylo uvedeno výše, pokud získá licenci od ČNB. Pokud o licenci žádá osoba ovládaná zahraniční bankou, která sídlí v členském státě, ČNB nejdříve žádá o stanovisko v této věci příslušný orgán dohledu členského státu a až potom vydá rozhodnutí k žádosti o udělení licence. Banka, která sídlí na území členského státu, které bylo příslušným orgánem dohledu tohoto státu vydáno oprávnění k výkonu bankovních služeb a která tedy čerpá výhody jednotné bankovní licence podle legislativy Evropské unie, může v České republice provozovat tyto činnosti bez licence ČNB a bez založení pobočky, pokud se nejedná o trvalou hospodářskou činnost. Taková banka samozřejmě podléhá dohledu příslušného orgánu svého domovského státu v souladu s respektováním legislativy na území České republiky. Banka sídlící na území členského státu, která chce na území České republiky poskytovat bankovní služby prostřednictvím své pobočky, tak může konat bez udělení licence ČNB, pokud získala oprávnění od příslušného orgánu ve své domovské zemi a pokud využívá výhody jednotné bankovní licence podle legislativy Evropské unie. Tato pobočka potom podléhá dohledu příslušného orgánu v domovském státě, ale dohled nad likviditou vykonává ČNB. Pobočka také musí respektovat měnovou politiku České republiky a ČNB od ní může vyžadovat různé informace a přijímat vůči ní opatření. Kromě toho se musí řídit legislativou České republiky. Pokud chce na území České republiky založit pobočku zahraniční banka, která má sídlo mimo Evropskou unii a mimo Evropský hospodářský prostor, musí požádat ČNB o licenci. Současně s touto žádostí musí předložit stanovisko a prohlášení orgánu dohledu své země, že bude vykonávat dohled nad touto pobočkou. Tato pobočka tedy podléhá dohledu orgánu ve své domovské zemi, ČNB vykonává dohled nad likviditou, vydává opatření týkající se měnové politiky, má kompetence vyžadovat od ní informace a přijímat vůči ní příslušná opatření. Pobočka samozřejmě musí respektovat legislativní opatření České republiky. Spořitelní a úvěrové družstvo (dále družstevní záložna) musí sídlit na území České republiky. Svoji činnost, která zahrnuje přijímání vkladů od svých členů a poskytování úvěrů svým členům, může vykonávat pouze na základě povolení od ČNB, o které musí 45
požádat písemně. Pokud je družstevní záložna součástí konsolidačního celku28, tento celek nesmí bránit dohledu nad družstevní záložnou a výměně informací mezi ČNB a orgánem dohledu jiné členské země. Se souhlasem ČNB může družstevní záložna působit na území jiného členského státu prostřednictvím pobočky, přičemž respektuje legislativu daného státu. Družstevní záložna může vykonávat svoji činnost na území členského státu také bez založení pobočky v případě, že se nejedná o trvalou hospodářskou činnost. Družstevní záložny vykonávající svoji činnost v České republice podléhají dohledu ČNB, která samozřejmě kontroluje také dodržování veškeré příslušné legislativy. ČNB má povinnost informovat Evropskou komisi a EBA o významných skutečnostech, které jsou definovány příslušnými předpisy, zjištěných v rámci výkonu dohledu nad družstevními záložnami. Pobočka družstevní záložny, která působí v členském státě, podléhá dohledu ČNB, tamější příslušný orgán však vykonává dohled nad likviditou pobočky, která také musí respektovat opatření v rámci měnové politiky dané země. ČNB s orgány dohledu hostitelských zemí spolupracuje. Pokud by se Česká republika rozhodla v tuto chvíli, kdy není členem eurozóny, připojit k bankovní unii, musela by, dle Nařízení Rady (EU) č. 1024/2013, v rámci druhého pilíře navázat úzkou spolupráci mezi ECB a ČNB, přičemž ČNB by se musela začít řídit požadavky ECB. Povolení k činnosti by úvěrovým institucím nově vydávala ECB. ČNB by však nebyla zcela mimo, neboť instituce žádající o povolení by svou žádost předkládala nejprve ČNB, jejímž úkolem by bylo posoudit, zda daná instituce splňuje podmínky stanovené legislativou České republiky. Jestliže ano, ČNB by navrhla ECB udělení povolení. Rozhodnutí by potom instituci oznámila ČNB. ECB by také měla možnost požadovat po úvěrových institucích vyšší kapitálové rezervy, než jaké stanovuje ČNB, pokud by to považovala za nutné. Další činnost ČNB by byla vázána na úzkou spolupráci s ECB. ECB by totiž své nově svěřené úkoly plnila pouze v rámci třech nejvýznamnějších úvěrových institucí 28
Konsolidačním celkem může být skupina ovládající úvěrové instituce, která ovládá minimálně jednu družstevní záložnu, skupina finanční holdingové osoby, což je ovládající zahraniční osoba, která sídlí v zemi Evropské unie nebo v členské zemi Evropského hospodářského prostoru, která může v České republice poskytovat investiční služby a která ovládá alespoň jednu družstevní záložnu, skupina smíšené holdingové společnosti, která ovládá minimálně jednu družstevní záložnu. Konsolidační celek musí tvořit alespoň dvě osoby.
46
v každém zúčastněném státě a institucí, které by byly označeny za významné. Ostatní úvěrové instituce by nadále podléhaly ČNB, která by dané úkoly vykonávala na základě pokynů ECB, přičemž ČNB by za výkon těchto úkolů a za přijímání rozhodnutí v oblasti dohledu byla zodpovědná. ECB a ČNB by se tedy dle významnosti úvěrových institucí dělily o výkon dohledu nad úvěrovými institucemi sídlícími v České republice, nad jejich pobočkami založenými v nezúčastněných státech, nad institucemi sídlícími v České republice, které by poskytovaly přeshraniční služby bez založení pobočky a nad pobočkami úvěrových institucí, které mají své sídlo v nezúčastněném státě, v otázce likvidity, respektování legislativy České republiky a další. Dělily by se také o kontrolu dodržování všech právních předpisů a provádění kontrol v rámci dohledu za případné účasti EBA. ČNB by byla ponechána pravomoc získávat od úvěrových institucí informace a vykonávat kontroly na místě. ČNB by byla povinna podávat ECB zprávu o výkonu svých činností v rámci dohledu. ECB by také vyměřovala úvěrovým institucím sídlícím v České republice a pobočkám zde působícím, které byly zřízeny institucí sídlící v nezúčastněném státě, poplatky za dohled za účelem pokrytí nákladů, které ECB vzniknou plněním úkolů, které jí byly svěřeny v rámci jednotného mechanismu dohledu. Na první pohled se z pozice Evropské unie zdá být výhodou, že ECB převezme kontrolu nad celým sektorem úvěrových institucí zúčastněných zemí. Ačkoliv by příslušné národní orgány dohledu byly fakticky podřízeny ECB, dohled by stále v určité míře vykonávaly, tudíž se, dle mého, výhoda plynoucí ze zjednodušení celého systému komunikace a spolupráce mezi národními orgány dohledu vytrácí, neboť zjednodušení vlastně nenastává. K národním orgánům dohledu by přibyl ještě nadnárodní orgán dohledu. Snížení počtu subjektů pro spolupráci i komunikaci se zdálo být výhodou i pro ČNB. Otázkou však je, zda by v podmínkách bankovní unie ČNB komunikovala buď pouze s ECB, nebo s ECB i s příslušnými národními orgány. Pozici ČNB v případě účasti České republiky v bankovní unii hodnotím jaké méně výhodnou než nyní. Prvním důvodem je, že ČNB by byla zcela podřízena pokynům ECB. Druhým důvodem je roztříštěnost dohledu nad úvěrovými institucemi plynoucí z dělení dohledu mezi ECB a ČNB. A třetím důvodem je ztráta pravomoci vydávat a odebírat povolení. Samozřejmě nelze nekompromisně říci, zda jsou výše uvedené změny výhodné nebo ne, vše se odvíjí od individuálního posouzení. Já v nich však 47
vidím nevýhody, protože okrádají ČNB o jistou autonomii, kterou by, dle mého názoru, národní orgán dohledu měl mít.
7.3 ČNB a třetí pilíř bankovní unie Třetí pilíř bankovní unie, jednotný mechanismus pro řešení problémů, se má dle Evropské komise (2013) použít na úvěrové instituce sídlící v zúčastněných státech a další finanční instituce. Tento pilíř by měl být nezbytným komplementem jednotného mechanismu dohledu z důvodu možných problémů těchto institucí v otázce likvidity či platební schopnosti. Jednotný mechanismus pro řešení problémů by měl zaručit provedení restrukturalizace institucí, aniž by ohrozil ekonomickou stabilitu příslušné země. Jeho cílem by měla být také eliminace nákladů vznikajících při likvidaci na základě národní legislativy související s úpadkem. Banka, která poskytuje své služby na území České republiky, musí neprodleně informovat ČNB, pokud jí hrozí platební neschopnost nebo vznik ztrát, které mohou způsobit pokles kapitálu pod požadovanou výši (Česko, 2013a). Tuto oznamovací povinnost mají také pobočky zahraničních bank působící v České republice, přičemž ČNB musí být informována jak pobočkou, tak příslušnou zahraniční bankou. Pokud nedostatky banky nejen v otázce platební schopnosti narušují stabilitu bankovního či finančního sektoru, ČNB může zavést nucenou správu. Má-li daná banka pobočku na území jiného státu, ČNB o nucené správě informuje příslušný orgán dohledu dané země. Správcem je jmenován pracovník ČNB. ČNB může bance v nucené správě, pokud se potýká s nedostatkem likvidity, nabídnout finanční pomoc, přičemž tento závazek se mezi ostatními závazky banky stává prioritním. Nucenou správu nelze ukončit zánikem licence, ale končí po uplynutí dvou let od zavedení, rozhodnutím ČNB, ustanovením likvidátora či zahájením konkursu. V případě, že ČNB u některé banky či pobočky zahraniční banky objeví závažné nedostatky v činnosti, je oprávněna požadovat jejich odstranění. Jestliže však zjištěné nedostatky přetrvávají či nastane-li úpadek banky nebo pobočky zahraniční banky, které byla ČNB udělena licence, ČNB tuto licenci bance odebere. ČNB má povinnost odejmout licenci v případě závažného nesplnění kapitálových požadavků dle příslušné legislativy. Odebrání licence nemusí předcházet nucená správa.
48
Také družstevním záložnám může ČNB odebrat povolení k činnosti, a to v případě, že zjistí vážné nedostatky v jejich činnosti, ať již v otázce likvidity, kapitálu či jiné, a družstevní záložna nesjedná nápravu či zjištěné nedostatky i nadále přetrvávají. O zrušení a likvidaci družstevní záložny smí rozhodnout soud na základě návrhu ČNB v případě vzniku situace vymezené příslušnou legislativou, neúčinnosti opatření uložených ČNB či nabytím právní moci odebrání povolení. Úvěrová instituce se může ocitnout v úpadku, pokud jí byla odebrána licence a pokud není schopna dostát svým závazkům (Česko, 2013b). Zahraniční banka využívající na území České republiky výhody jednotné licence se dostane do úpadku, pokud je prováděno kolektivní řízení pod záštitou správního nebo soudního orgánu členské země. Insolvenční návrh podává příslušný orgán dohledu. Úpadek úvěrové instituce se řeší konkurzem a orgán dohledu o něm na pokyn insolvenčního soudu informuje veřejnost. Na fungování třetího pilíře by se podílely výbor pro řešení problémů, Evropská komise, ECB a příslušné národní orgány (Evropská komise, 2013). Úkolem výboru by v prvé řadě bylo vypracovat pro úvěrové a finanční instituce plány řešení problémů za přispění příslušných národních orgánů. Kromě toho by měl výbor ve spolupráci s ECB a národními orgány posoudit, zda jsou instituce schopné obnovovat svoji platební schopnost. Pokud by v této věci existovaly nějaké překážky, instituce dostane doporučení, jak je účinně odstranit a jaká opatření by měla přijmout. Dále by v jeho kompetenci bylo určovat minimální požadavky na kapitál pro každou instituci a pro každý mateřský podnik. ČNB by se tedy v tomto ohledu stala především poskytovatelem informací. V případě počínajících problémů by měla zakročit ČNB či ECB a měla by po zdejších institucích žádat přijetí příslušných opatření, o čemž by musela informovat výbor. Ten by se potom měl věnovat případnému plánu řešení problémů a zároveň by měl sledovat dodržování nových opatření, která měla instituce přijmout. Výbor a Evropská komise by se instituci v problémech věnovaly až na základě oznámení ECB či ČNB, pokud by dané instituci hrozil úpadek či již nastal, pokud by další opatření ze strany ECB a ČNB nepomohla a soukromý sektor by neměl žádné prostředky k řešení situace a pokud by opatření pro řešení situace bylo nezbytné ve veřejném zájmu. Úkolem výboru by bylo doporučit Evropské komisi vhodné nástroje a případně použití fondu pro řešení problémů. Evropská komise pak doručí výboru své 49
rozhodnutí, zda se pokusit dané instituci pomoci nebo ne. V prvním případě by musela ČNB přijmout opatření navržená výborem k tomu, aby mohla realizovat záchranná doporučení. Před přijetím opatření by bylo nutné, aby nezávislá osoba ocenila aktiva a závazky instituce. V druhém případě se postupuje dle příslušné národní legislativy. Výbor by měl disponovat několika nástroji, které by mohl použít pro řešení problémů dané instituce, přičemž ČNB by musela na základě rozhodování výboru přijímat různá nezbytná opatření a realizovat režim řešení problémů formálně zakončený závěrečnou zprávou. Všechny úvěrové a finanční instituce podléhající jednotnému mechanismu pro řešení problémů by musely platit pravidelné i mimořádné příspěvky do rozpočtu fondu. Úlohou ČNB v jednotném mechanismu pro řešení problémů by bylo informovat výbor o instituci potýkající se s problémy a nadále pouze přijímat potřebná opatření, která by byla vytvořena na nadnárodní úrovni, a realizovat doporučený záchranný režim. Myšlenka tohoto pilíře má pro období krize jistě významnou hodnotu. Úvěrové a finanční instituce zúčastněných států by byly zastřešeny pod jedním subjektem disponujícím nástroji pro řešení problémů. Tento subjekt by měl být schopen vidět problémy jednotlivých zemí v souvislostech, aby mohl přijímat účinná opatření, ale zároveň ohleduplná k ostatním. V případě, že by byl český sektor úvěrových a finančních institucí náchylný ke krizím a podobným problémům, byla by účast v tomto pilíři nespornou výhodou. Jak již ale bylo uvedeno, dle Singera (2013) je náš sektor bankovnictví zdravý a stabilní, a proto nevidím důvod se do tohoto pilíře zapojovat. Mimoto je nutné podotknout, že jednotný mechanismus pro řešení problémů ještě není oficiálně podložen, a proto je posuzování jeho výhod a nevýhod chůzí po tenkém ledě.
7.4 ČNB a čtvrtý pilíř bankovní unie Jak je uvedeno v předchozí kapitole, čtvrtý pilíř se týká jednotného systému pojištění vkladů. Subjektem, který pojišťuje pohledávky z vkladů v České republice je Fond pojištění vkladů (Česko, 2013a). Systému pojištění pohledávek z vkladů se účastní banky, pobočky bank z členské země, které využily smluvního připojištění, a pobočky bank z ostatních zemí. Tyto subjekty jsou povinny do zmíněného fondu přispívat částky stanovené příslušnými předpisy. Finanční zázemí Fondu pojištění vkladů tvoří zmíněné 50
příspěvky od bank a poboček, dále výnosy z investic, návratné finanční výpomoci a další. Řídícím orgánem Fondu je správní rada tvořená pěti členy, kteří jsou jmenováni ministrem financí. Minimálně jeden člen pochází z ČNB. Fond v rámci výkonu své činnosti spolupracuje s ČNB a Ministerstvem financí. Pojištění pohledávek z vkladů se vztahuje na všechny vklady i s úroky, které jsou vedeny jako kreditní zůstatky na účtech, vkladních knížkách nebo které jsou potvrzeny vkladovým certifikátem a podobně. Toto pojištění se však nevztahuje na mezibankovní vklady, směnky a jiné cenné papíry. Jedna osoba může u jedné banky získat náhradu maximálně ve výši 100 000 eur. Fond pojištění vkladů takovou náhradu poskytne v případě, že dostane od ČNB či příslušného orgánu dohledu v případě připojištěné pobočky zahraniční banky oznámení o neschopnosti banky dostát svým závazkům. Fond potom stanoví harmonogram vyplácení náhrad včetně potřebných podrobností. Fond se může také zapojit do výplaty náhrad z příslušného zahraničního systému pojištění pohledávek z vkladů v případě úpadku zahraniční banky působící na území České republiky prostřednictvím pobočky, je-li tato spolupráce smluvně ošetřena. A naopak zahraniční systém pojištění pohledávek z vkladů se může zapojit do výplaty náhrad z Fondu pojištění vkladů v případě úpadku banky se sídlem v České republice působící v zahraničí prostřednictvím pobočky. Vzhledem k tomu, že o navrhovaném jednotném systému pojištění vkladů nejsou známy žádné podrobnosti, nelze srovnat stávající systém fungující v České republice s případným novým systémem, který by se dotýkal zúčastněných států. Nelze tedy ani posoudit výhody a nevýhody z případného zapojení České republiky do tohoto pilíře bankovní unie.
51
8 Závěrečné shrnutí Když v roce 2007 začaly ve Spojených státech amerických vyplouvat na povrch informace o hrozící hypoteční krizi, nikdo netušil, že její následky budou tak rozsáhlé (Dědek, 2014). Problémy se ze Spojených států amerických rozšířily do celého světa a neušetřily ani členské země Evropské unie. Sektor bankovnictví začal pomalu kolabovat, hospodářská situace se zhoršovala a některým zemím nezbývalo nic jiného než požádat o zahraniční pomoc. Evropská unie se pomocí průběžných opatření snažila zmírnit škody napáchané krizí, ale tušila, že bude nutná výraznější změna. Jacques de Larosière a jeho kolegové, kteří byli požádáni předsedou Evropské komise o revizi systému dohledu a regulace nad finančními trhy, usoudili, že mechanismus Lamfalussyho procesu je již nedostatečný, a navrhli nové uspořádání evropského systému dohledu. Na základě tohoto konceptu potom Evropská komise vytvořila nový Evropský systém dohledu nad finančním trhem realizovaný pomocí Evropského systému orgánů dohledu nad finančním trhem a Evropskou radou pro systémová rizika. Mimo systém dohledu byl vytvořen Evropský stabilizační mechanismus, jehož úkolem je zajišťovat finanční stabilitu v případě dalších problémů na finančních trzích. Evropský systém dohledu nad finančním trhem však nebyl pro Evropskou unii dostačující a v květnu 2012 přišla Evropská komise s návrhem bankovní unie s vírou v obnovení důvěry na finančních trzích. V rámci bankovní unie měla být vytvořena společná pravidla pro fungování bankovního sektoru, jednotný mechanismus dohledu, jednotný mechanismus pro řešení problémů a jednotný systém pojištění vkladů. Celý tento koncept je primárně určen pro členské země eurozóny, ale vítány jsou i ostatní země Evropské unie, pokud se do něho chtějí zapojit. Pro Českou republiku jako členskou zemi nepoužívající euro jako národní měnu je tedy vstup do bankovní unie nepovinný, ale na základě jejího rozhodnutí možný. Společná pravidla pro fungování bankovního sektoru jsou zásadním pilířem bankovní unie, neboť je na nich v podstatě vystavěna (Ministerstvo financí ČR, 2013). Společná pravidla jsou vytvářena v rámci tzv. Single Rulebook Evropským orgánem pro bankovnictví a jejich úkolem je sblížit pravidla dílčích systémů dohledu za účelem udržování finanční stability v Evropské unii. Společná pravidla pro fungování bankovního sektoru jsou jediným pilířem, který se netýká jen eurozóny, ale všech členských zemí. 52
Jednotný mechanismus dohledu bude realizován prostřednictvím Evropské centrální banky ve spolupráci s Evropským orgánem pro bankovnictví a národními orgány dohledu zúčastněných zemí, přičemž ECB se bude primárně věnovat jen těm nejvýznamnějším úvěrovým institucím a příslušné národní orgány budou vykonávat dohled nad těmi zbývajícími (Nařízení Rady (EU) č. 1024/2013). Kromě toho bude ECB vydávat a odebírat licence a udílet pokyny národním orgánům dohledu zúčastněných zemí. Jednotný mechanismus pro řešení problémů je nezbytným doplňkem předchozího pilíře na cestě za minimalizací rozdílů mezi dílčími sektory úvěrových a finančních institucí a za udržováním stability na finančním trhu Evropské unie (Evropská komise, 2013). Činnost třetího pilíře bankovní unie má být zajištěna výborem spravujícím fond ve spolupráci s Evropskou komisí, Evropskou centrální bankou a příslušnými národními orgány. Jeho úkolem je příprava plánů řešení problémů, vydávání pokynů národním orgánům pro řešení problémů institucí a případné využívání fondu pro řešení problémů. Třetí pilíř bankovní unie však ještě není oficiálně ustanoven a nachází se v procesu příprav. Jednotný systém pojištění vkladů je v současnosti doslova hudbou budoucnosti, neboť není znám ani jeho koncept. Uvažovalo se o vytvoření fondu pojištění vkladů na nadnárodní
úrovni,
z něhož
by
v případě
nesnází
mohly
čerpat
banky
zainteresovaných zemí (Jedlička, 2012). Tento model se však nesetkal s nadšením, a proto existuje i možnost vytváření jednotných pravidel pro pojištění vkladů za účelem harmonizace dílčích systémů (Kuznická, 2013). Co se týče prvního pilíře, považuji ho za nejméně rozporuplný. Jeho smyslem je pomocí nadnárodních pravidel harmonizovat dílčí legislativy týkající se fungování bankovních sektorů členských zemí. Myšlenka prvního pilíře se mi z celé bankovní unie zamlouvá nejvíce, neboť nikoho výrazně neomezuje. Přijatá opatření se samozřejmě nemusí líbit všem zemím, ale to je již jiná otázka. Ve druhém pilíři vidím především omezení pravomocí České národní banky ve výkonu dohledu, což považuji za nešťastné, neboť si myslím, že ČNB vykonává dohled dobře a není potřeba, aby tuto její činnost převzal někdo jiný. Osobně je mi sympatičtější systém, kdy by nadále fungovaly jednotlivé národní orgány dohledu a ECB je pouze na základě spolupráce kontrolovala a zasahovala v případě hrozících problémů. Jádro třetího pilíře, tedy myšlenka 53
restrukturalizace úvěrových a finančních institucí v problémech je jistě záslužná, neboť jejím smyslem by mělo být udržení stability finančních trhů. Je-li si však orgán dohledu dané země jistý, že jsou instituce působící na finančním trhu dané země schopné zachovávat si i nadále stabilitu a zdraví a že jejich krizový management je schopný řešit problémy, nevidím důvod, proč by se země měla takového nadnárodního systému účastnit. Čtvrtý pilíř je pilířem bankovní unie zatím pouze teoreticky, tudíž ho nelze nijak posuzovat, neboť návrh jeho podoby se stále mění. Vzhledem k možnostem uvedeným v této práci se však přikláním k harmonizování dílčích systémů pojištění vkladů pomocí nadnárodních pravidel. Bankovní unie se začala tvořit teprve v roce 2012 a již v listopadu 2014 má začít fungovat jednotný systém dohledu. Vzhledem k tomu, jak se zdůrazňuje vzájemná důležitost jednotlivých pilířů, mě překvapuje, že se nezavádí celý systém bankovní unie najednou. Harmonizace dílčích bankovních sektorů je jistě důležitá, dle mého názoru by ale měla probíhat pomocí přijímání nadnárodních opatření bez omezení pravomocí národních orgánů dohledu. Koncept bankovní unie však jistě skýtá určitý potenciál a pohled na jeho vhodnost či nevhodnost zavedení v dané zemi je velmi subjektivní. Co se týče České republiky, nemyslím si, že nyní, když ještě nepoužíváme euro, by bylo nutné se bankovní unie účastnit.
54
Seznam obrázků Obrázek 1: Schéma vzájemné komunikace ESRC a ESFS ........................................... 32
55
Použité zdroje Literatura BÖHM, Arnošt a Karina MUŽÁKOVÁ. Pojišťovnictví a regulace finančních trhů. První vydání. Praha: Professional Publishing, 2010. ISBN 978-80-7431-035-5. ČESKO. Bankovnictví; Finanční konglomeráty; Praní špinavých peněz; Stavební spoření; další předpisy: redakční uzávěrka 19. 8. 2013. Ostrava-Hrabůvka: Sagit, a.s., 2013a. ÚZ, 974. ISBN 978-80-7208-999-4. ČESKO. Insolvence; Ochrana hospodářské soutěže; Veřejná podpora; Významná tržní síla: Věcný rejstřík insolvenčního zákona, oficiální a pracovní názvy jeho paragrafů podle stavu k 1. 8. 2013. Ostrava-Hrabůvka: Sagit, a.s., 2013b. ÚZ, 971. ISBN 978-807208-997-0. DĚDEK, Oldřich. Doba eura: Úspěchy i nezdary společné evropské měny. 1. vyd. Praha: Linde Praha a.s., 2014. ISBN 978-80-7201-933-5. FIALA, Petr a Markéta PITROVÁ. Evropská unie. 2., doplněné a aktualizované vydání. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2009. ISBN 978-80-7325-180-2. CHUCHVALCOVÁ, Jana a Pavel ČURDA. Jednou nohou na hraně recese. Bankovnictví. Praha: ECONOMIA, a.s., 2008, XVI, 6-7/2008, s. 13-14. ISSN 12124273. JEDLIČKA, Jan. Bankovní unie? Ano, ale Měsíčník EU aktualit. Praha: Česká spořitelna, 2012, č. 109, s. 8. ISSN 1801-5034. JUROŠKOVÁ, Lenka. Bankovní regulace a dohled. Praha: Auditorium, 2012. Studie. ISBN 978-80-87284-26-1. KLVAČOVÁ, Eva, Karel MRÁČEK, Jiří MALÝ, Petr WAWROSZ a Jana SEREGHYOVÁ. Světová ekonomická krize: příčiny, projevy, perspektivy. 1. vydání. Praha: Professional Publishing, 2009. ISBN 978-80-7431-012-6. KRUGMAN, Paul. Návrat ekonomické krize. Vydání první. Praha: Vyšehrad, spol. s r.o., 2009. ISBN 978-80-7021-984-3.
56
LACINA, Lubor, Petr KÖNIG, Jan OSTŘÍŽEK, Jan PŘENOSIL a Petr STREJČEK. Učebnice evropské integrace. Třetí, přepracované a rozšířené vydání. Brno: Barrister & Principal, 2011. ISBN 978-80-87474-31-0. PAVLÁT, Vladislav a Antonín KUBÍČEK. Regulace a dohled nad finančními trhy. Druhé přepracované vydání. Praha: Vysoká škola finanční a správní, o.p.s., 2010. EUPRESS. ISBN 978-80-7408-036-4. STREJČEK, Ivo. Bankovní unie: Od kvazifiskální unie k unii politické. Bankovnictví. Praha: ECONOMIA, a.s., 2013, XX, 8/2013, s. 10-13. ISSN: 1212-4273. ŠVEJNAR, Jan. Kdy, proč a kde vznikají krize. In: Příčiny, důsledky a řešení finanční a ekonomické krize: Záznam příspěvků přednesených na konferenci pořádané v Poslanecké sněmovně PČR, dne 23. září 2009. Praha: NEWTON College, a.s. a Vzdělávací středisko na podporu demokracie, 2009, s. 15-30. ISBN 978-80-904281-19. URBAN, Luděk. Evropský vnitřní trh a příprava České republiky na začlenění. Praha: Linde Praha, a.s., 2002. ISBN 80-7201-330-0.
Elektronické zdroje ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA. Česká národní banka [online]. Praha, 2003-2014 [cit. 2014-04-15]. Dostupné z: http://www.cnb.cz/cs/index.html ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA. Zpráva o výkonu dohledu nad finančním trhem 2012 [online]. Praha, 2013 [cit. 2014-04-16]. ISBN 978-80-87225-46-2. Dostupné z: www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/dohled_financni_trh/souhrnne_infor mace_fin_trhy/zpravy_o_vykonu_dohledu/download/dnft_2012_cz.pdf DE LAROSIÈRE, Jacques, Leszek BALCEROWICZ, Otmar ISSING, Rainer MASERA, Callum MC CARTHY, Lars NYBERG, José PÉREZ a Onno RUDING. The High-Level Group on Financial Supervision in the EU Chaired by Jacques de Larosière: Report [online]. Brussels, 2009 [cit. 2014-04-07]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/internal_market/finances/docs/de_larosiere_report_en.pdf
57
EUROPEAN BANKING AUTHORITY. Regulation and policy. European Banking Authority [online]. [2011] [cit. 2014-04-09]. Dostupné z: https://www.eba.europa.eu/regulation-and-policy EVROPSKÁ CENTRÁLNÍ BANKA. Evropská centrální banka [online]. [b.r.] [cit. 2014-03-25]. Dostupné z: http://www.ecb.europa.eu/ecb/html/index.cs.html EVROPSKÁ KOMISE. Sdělení Komise Evropskému parlamentu, Evropské radě, Radě, Evropské centrální bance, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru, Výboru regionů a Evropské investiční bance: Akce pro stabilitu, růst a zaměstnanost [online]. Brusel, 30. 5. 2012 [cit. 2014-04-10]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/HTML/?uri=CELEX:52012DC0299&qid=1397161664974&from=CS EVROPSKÁ KOMISE. Návrh Nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se stanoví jednotná pravidla a jednotný postup při řešení problémů úvěrových institucí a některých investičních podniků v rámci jednotného mechanismu pro řešení problémů a jednotného fondu pro řešení problémů bank a mění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010 [online]. Brusel, 2013 [cit. 2014-04-09]. Dostupné z: http:// eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2013:0520:FIN:CS:PDF EVROPSKÁ UNIE. Jak funguje Evropská unie: Jednotlivé země. EUROPA: Oficiální internetové stránky Evropské unie [online]. 1995-2014 [cit. 2014-03-21]. Dostupné z: http://europa.eu/about-eu/countries/index_cs.htm KUZNICKÁ, Anna. Pavel Sobíšek: Bankovní unie ovlivní i české banky, klienti to ale nepocítí. In: EurActiv.cz [online]. 19. 12. 2013 [cit. 2014-04-10]. Dostupné z: http://www.euractiv.cz/print-version/interview/pavel-sobisek-bankovni-unie-by-klientybank-ovlivnit-nemela-011395 MINISTERSTVO FINANCÍ ČR. Zavedení eura v České republice [online]. Praha, 2013 [cit. 2014-02-11]. Dostupné z: http://www.zavedenieura.cz/ Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1092/2010 ze dne 24. listopadu 2010 o makroobezřetnostním dohledu nad finančním systémem na úrovni Evropské unie a o zřízení Evropské rady pro systémová rizika. In: Úřední věstník Evropské unie. 2010. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/HTML/?uri=CELEX:32010R1092&from=EN
58
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010 ze dne 24. listopadu 2010 o zřízení Evropského orgánu dohledu (Evropského orgánu pro bankovnictví), o změně rozhodnuté č. 716/2009/ES a o zrušení rozhodnutí Komise 2009/78/ES. In: Úřední věstník Evropské unie. 2010. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/HTML/?uri=CELEX:32010R1093&from=EN Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1094/2010 ze dne 24. listopadu 2010 o zřízení Evropského orgánu dohledu (Evropského orgánu pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní pojištění), o změně rozhodnutí č. 716/2009/ES a o zrušení rozhodnutí Komise 2009/79/ES. In: Úřední věstník Evropské unie. 2010. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/HTML/?uri=CELEX:32010R1094&from=EN Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1095/2010 ze dne 24. listopadu 2010 o zřízení Evropského orgánu dohledu (Evropského orgánu pro cenné papíry a trhy), o změně rozhodnutí č. 716/2009/ES a o zrušení rozhodnutí Komise 2009/77/ES. In: Úřední věstník Evropské unie. 2010. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/HTML/?uri=CELEX:32010R1095&from=EN Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1022/2013 ze dne 22. října 2013, kterým se mění nařízení (EU) č. 1093/2010 o zřízení Evropského orgánu dohledu (Evropského orgánu pro bankovnictví), pokud jde o svěření zvláštních úkolů Evropské centrální bance podle nařízení Rady (EU) č. 1024/2013. In: Úřední věstník Evropské unie. 2013. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/HTML/?uri=CELEX:32013R1022&from=EN Nařízení Rady (EU) č. 1096/2010 ze dne 17. listopadu 2010 o pověření Evropské centrální banky zvláštními úkoly, které se týkají fungování Evropské rady pro systémová rizika orgánu pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní pojištění), o změně rozhodnutí č. 716/2009/ES a o zrušení rozhodnutí Komise 2009/79/ES. In: Úřední věstník Evropské unie. 2010. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/HTML/?uri=CELEX:32010R1096&from=EN Nařízení Rady (EU) č. 1024/2013 ze dne 15. října 2013, kterým se Evropské centrální bance svěřují úkoly týkající se politik, které se vztahují k obezřetnostnímu dohledu nad
59
úvěrovými institucemi. In: Úřední věstník Evropské unie. 2013. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/HTML/?uri=CELEX:32013R1024&from=EN RADA EVROPSKÉ UNIE. Závěry předsednictví. Brusel, 2007. Dostupné z: www.consilium.europa.eu/press/press-releases/latest-pressreleases/newsroomloaddocument?id=&lang=cs&directory=CS/ec/&fileName=94952.pd f SINGER, Miroslav. Dohled nad finančním trhem 2008. In: Česká národní banka [online]. Praha: Česká národní banka, 2009 [cit. 2014-04-03]. Dostupné z: www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/verejnost/pro_media/konference_pro jevy/vystoupeni_projevy/download/singer_20090630_dnft2008.pdf SINGER, Miroslav. Bankovní unie a ČR očima ČNB a aktuální vývoj bankovního sektoru. In: Česká národní banka [online]. Praha: Česká národní banka, 2013 [cit. 201402-11]. Dostupné z: www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/verejnost/pro_media/konference_pro jevy/vystoupeni_projevy/download/singer_20130507_zofin.pdf VAN ROMPUY, Herman. Směrem ke skutečné hospodářské a měnové unii: Zpráva předsedy Evropské rady. Brusel, 26. 6. 2012. Dostupné z: www.consilium.europa.eu/uedocs/cms_data/docs/pressdata/CS/ec/131242.pdf
60