výlety Úvodník současnosti Obsah Vážení čtenáři,

Úvodník Vážení čtenáři,

výlety

Přiznám se, že mírná zima mi vůbec nevadila, a o to víc se už těším na první jarní dny. Turistická sezona začíná, a tak jsme na toulky po světě vyrazili se dvěma známými, i když dost rozdílnými osobnostmi, zpěvačkou Bárou Basikovou a kuchařem Filipem Sajlerem, který společně s Ondřejem Slaninou tvoří populární dvojici v televizním pořadu Kluci v akci. Bára cestování miluje, ale je rodačka z Prahy a na Staré Město nedá dopustit. Filip zase objevil, jak je poznávání cizích zemí z jeho profese důležité. Současně jsme vám opět připravili pár tipů na zajímavé výlety. Na Pražský hrad míří stále nejvíce návštěvníků, a tak pokud sem zavítáte také, rádi bychom vám připomněli nejvýznamnějšího architekta jeho novodobé historie Slovince Josipa Plečnika. Pražskému hradu, v době vzniku Československé republiky více provinčnímu sídlu, dokázal vdechnout skutečnou noblesu a pozvedl je mezi skvosty evropské architektury. Neméně zajímavou památkou Prahy je Veletržní palác, jedna z vůbec prvních funkcionalistických staveb u nás. Letos si připomínáme devadesát let od vypsání soutěže na jeho stavbu. Jeho příběh připomene Národní galerie třemi výstavami a ta první bude v Holešovicích zahájena už v březnu. A při té příležitosti si udělejte čas i na další výstavní sály Veletržního paláce. Stojí to za to. Z Prahy jsme se tentokrát vydali jednak do jižních Čech na zámek Hluboká, kde se nás ujal kastelán Miroslav Pavlíček a ukázal nám zimní prohlídkovou trasu, která představuje soukromé apartmány posledních čtyř generací knížecího roku Schwarzenbergů, kterým Hluboká patřila. Reprezentační místnosti se ve své kráse představí opět od dubna. A protože půvabné jsou také menší české zámky, navštívili jsme tentokrát Štiřín, kde jsem si povídal o zdejším parku a také počátcích golfu v Čechách s Václavem Větvičkou, a pak i Hotel zámek Berchtold, který určitě ocení příznivci aktivního odpočinku. Ostatně těm je určen i náš cyklovýlet z Prahy na Karlštejn. Z našeho časopisu je znát, že rádi poznáváme Česko, ale nezapomínáme ani na výlety za hranice. Tentokrát jsme zamířili do Drážďan, Lisabonu a také na Kubu, kam se dá vycestovat i bez turistických kanceláří a užít si dobrodružství v Karibiku.

současnosti

Obsah 2 Mít hodně peněz, tak jenom cestuji rozhovor se zpěvačkou Bárou Basikovou

8 Díky golfu, krásný park 12 Sen kněžny Eleonory 16 Josip Plečnik na Pražském hradě 20 Příběh Veletržního paláce 24 Pod hradbami Karlštejna 28 Kluk v akci, rád vaří a objevuje svět rozhovor s Filipem Sajlerem

34 Jaro u Máchova jezera 38 Romantika na Labi 42 Tam, kde se vylodil Kolumbus 48 Město rozkošného pobřeží 50 Hotel zámek Berchtold

Příjemné počtení a krásné jarní dny vám přeje Karel Malina

52 Soutěž

Výlet s Bárou Basikovou g Mít hodně peněz, tak jenom cestuji

Výlet s Bárou Basikovou

Mít hodně peněz, tak jenom cestuji Zpěvačka Bára Basiková patří ke generaci, která dlouho mohla o cestování jen snít. Výlety na Slovensko či na sever k Baltu do tehdejší Německé demokratické republiky byly většinou jedinou možností, kam se vydat o dovolené za nevšedními zážitky. O to víc se snaží užít si exotiky dnes, i když krásy Česka rodačku z Prahy lákají dál.

2

Na návštěvu kterých exotických zemí ráda vzpomínáte?

Bára Basiková s manželem Petrem Polákem a synem Theodorem na Staroměstském náměstí

Báro, dáváte přednost cestám za odpočinkem, nebo za poznáním nových zemí? To je různé. Když byly děti malé, tak jsem s nimi nejraději jezdila k moři do Itálie nebo Chorvatska. Trávili jsme dny většinou na pláži a bylo nám fajn. Ráda ale objevuji nové země. Já cestování vůbec považuji za to nejlepší, co si člověk může dopřát. Poznávání jiných národů, jejich života, kultury i tradic je něco, co vás obohacuje a současně i vzdělává. Na cestách ale neprožijete jen krásné chvíle, někdy je to i hodně dramatické. Každý takový výlet za hranice je něčím zajímavý a přináší spoustu zážitků, které máte v sobě a nikdo vás o ně už nepřipraví. Kdybych měla hodně peněz, tak jenom cestuji.

Určitě k nim patří ostrov Bali. Je krásný, ale stejně tak jsem byla nadšená z místních velice příjemných lidí, jejich poklidným a vyrovnaným životem, který není ani zdaleka tak materialistický jako ten náš. Oni mají životní hodnoty prostě jinak poskládané. Je to hodně o duchovní stránce. Není vůbec špatné nasát do sebe atmosféru tohoto ostrova a něco z ní si pak přivést domů, kde vládne víc nervozita a stres. Na podobných cestách nás baví opustit komfort turistického rezortu a nahlédnout do života obyčejných lidí. Podobné to bylo i na Bali, kde jsme si pronajali auto s průvodcem a vydali se objevovat ostrov. Jinak asi největším zážitkem byla návštěva chrámu uprostřed pralesa. Nesmírně zajímavé bylo i Borneo, kde byla osmdesátiprocentní vlhkost vzduchu. Všechno bylo sice vlhké, kniha se mi zkroutila, ale dýchalo se mi krásně. Manžel byl pak nadšený z třídenního výletu do hor. Méně příjemní byli naopak orangutani, kteří lezli všude a neustále jsme si museli hlídat věci, aby nám je

nevzali. Zajímavá byla i zdejší kuchyně, i když do takových krajností, jako jsou červy, larvy či brouci, které se tam běžně jedí, tak to jsem se nepustila. Ráda vzpomínám i na Maledivy, protože to asi bylo nejkrásnější místo, které jsem kdy navštívila. To je prostě ráj na zemi.

3

Výlet s Bárou Basikovou g Mít hodně peněz, tak jenom cestuji

Tam člověk doslova splyne s přírodou a zapomene najednou na všechny starosti, které ho doma trápily, cítíte jen klid a pohodu. O to horší je pak dostat se do tempa doma.

A jak na vás působila Afrika, kam jste několikrát zavítala? Velkým zážitkem byla návštěva ostrova Zanzibar, který leží kousek od africké pevniny. Kdysi tam bylo jedno z největších center obchodu s otroky a přiznám se, že když jsem procházela místa, kde je drželi zavřené v kobkách, nebo kde byla tržiště, tak mi moc dobře nebylo. Tu hrůzu jsem prostě cítila. Zapůsobilo to na mne. Jinak je ale Zanzibar krásný. Má nádherné pláže s bílým, zářícím pískem. Líbilo se mi zdejší černošské obyvatelstvo. Chovali se k nám slušně, nesnažili se něco nám za každou cenu prodat. Asi proto jsem si ze Zanzibaru přivezla nejvíc nejrůznějších uměleckých předmětů, jako byly dřevěné sošky, náramky, látky s nádhernými vzory. Chrám na ostrově Bali

Mauritius

Působivá byla i Keňa, kam jsme zamířila nejen s manželem, ale i se všemi svými dětmi. Theodor měl asi deset měsíců a kojila jsem ho. Všichni mě před tou cestou varovali, ale on to zvládl perfektně. Jen si vybavuji, jak jsme šli poprvé na jídlo do hotelové restaurace, Tedíka jsem vezla v kočárku a on měl v puse dudlík.

Jak jsme hledali místo, kam si sednout, najednou k nám přiběhl asi dvouletý černoušek, vzal Tedíkovi z pusy dudlík, zadudal si a zase mu ho spokojeně vrátil. Chvíli jsem byla v šoku, do té doby jsem se snažila mít všechny věci na Theodora doslova sterilně čisté. Jak se ukázalo, nic se nemá přehánět. Výlet na safari jsme ale přenechali jen dcerám a manželovi. Moc se mi tam líbila návštěva Havana u Masajů, což jsou neuvěřitelně krásní, vysocí a urostlí lidé, mají nádherné oči a dokonalé zuby. Od jednoho Masaje jsem pak dokázala získat šperk, který nosil na krku. Dlouho mi ho nechtěl dát, ale přemluvila jsem ho. Je to krásný suvenýr. Stejně jako Zanzibar tak mě nadchla i cesta na ostrov Mauritius. Odtud mám zase jiný zážitek. V malém horském městečku Curepipe mě překvapil nápis na náměstí „Jan Palach“. Jak se ukázalo, šlo skutečně o našeho Jana Palacha. Náměstí neslo jeho jméno, protože zdejší městská rada rozhodla pojmenovat ulice po lidech, kteří udělali nějaký hrdinský Chicago čin. Jinak v teplém počasí se prakticky žije venku na ulicích a to se mi líbilo. A protože na vodní sporty u moře nejsem, užívám si o to víc nejrůznější masáže, které nabízejí hotely.

Na východ od nás jste toho navštívila dost, kam až jste se dostala západním směrem? Nejzajímavější byla cesta na Kubu. Letěli jsme tam soukromě a během pěti týdnů projeli celý ostrov. Od kamarádky jsem dostal tip na paní Rodriguezovou z Havany, která se tam odstěhovala někdy v 60. letech za manželem. Spali jsme u ní a krásně jsme si popovídali o životě na tomto ostrově „revoluce“. Ta situace je tam stejná, jako jsme to prožívali u nás před rokem 1989, ale určitě tam vládne větší chudoba. Stará Havana musela být před vítězstvím Fidela Castra krásná, ale nyní chátrá. Lidé se snaží uživit se, čím to jde, a tak o turisty je zájem. My jsme si půjčili auto a navštívili postupně nejzajímavější místa na Kubě. Psal se tehdy rok 2005, a tak jsme se vypravili i na oslavu 1. máje v Havaně, kde Fidel Castro měl několikahodinový projev. Byl to zážitek. Navíc on tehdy mluvil i každý večer v místní televizi. Podle paní Rodriguezové například se tři hodiny zabýval úspěšnou výrobou gumiček do zavařovacích sklenic. Do Karibiku jsme pak zavítali ještě jednou, ale naším cílem byla Dominikánská republika. Moře bylo nádherné, ale manžel hned první den ztratil pas a nastalo nám běhání po úřadech. Náš konzulát byl až ve Venezuele, a tak se to vleklo a vypadalo to, že se tak brzy nedostane domů. Nakonec ale potřebný doklad dostal den před odjezdem. Ale i to patří k cestování. Dvakrát jsme zavítala ještě do Chicaga za našimi krajany, ale přiznám se, že na Spojené státy moc hezké vzpomínky nemám. Jednak samotný vstup do země byl šílený, protože jsme absolvovali zdlouhavé kontroly na letišti. Chicago je jinak hezké město, živé, dynamické, ale já si hlavně vybavím to, že to-

lik tlustých lidí jsem nikdy v životě na jednom místě neviděla, a pak nás doslova pronásledoval zákaz kouření v místních barech a restauracích.

Máte ještě nějaký cestovatelský sen? Těch ještě je. Určitě bych chtěla projet západní část Spojených států a podívat se do národních parků. Láká mi Jižní Amerika, hlavně Brazílie, a pak Nový Zéland. Hezká by mohla být i Jamajka. A na východě bych jednou chtěla procestovat Vietnam.

5

Výlet s Bárou Basikovou g Mít hodně peněz, tak jenom cestuji Mělník

Jak jsem ale slyšel, tak velice ráda cestujete i po Čechách. Kam tě to láká nejvíc? Krásná je Šumava a vůbec jižní Čechy. Mám to ráda kolem Mělníka, nebo kraj kolem Berounky, kam jezdil spisovatel Ota Pavel. Hodně jsme jezdili do Krušných hor, kde jsme měli chalupu. Miluji ale také návštěvy českých

hradů a zámků. K těm nejoblíbenějším patří Křivoklát. A z měst je to půvabná Litomyšl, kde mám rodinu a jezdím tam proto často.

Narodila jste se ale v Praze a jste jí věrná dodnes. Dokonce bydlíte v samém centru Zámek v Blatné města, pár kroků od Staroměstského náměstí. Nikdy jste nechtěla mít vlastní domek někde za městem? Ne, já prostě město potřebuji. Až do pětadvaceti jsem bydlela u rodičů na konci Karlovy ulice směrem ke Křižovnickému náměstí. Proti Klementinu je tam ColloredoMansfeldský palác, který ale už od 19. století byl přeměněn na obytný dům. Můj pradědeček tam dělal kdysi správce a narodil se tam můj děda i otec a máma tam žije dodnes. Já měla pokoj přímo nad tím tunelem, co jezdí tramvaj. Hluku jsme si užila dost, ale zase to krásné okolí. Dětství mám spojené s Karlovým mostem, Kampou i Klementinem, kam jsme si chodily hrát, ale také se

Křižovnické náměstí

Na pražském Uhelném trhu před Wimmerovou kašnou

6

základní školou v Ostrovní ulici. Pak jsem se sice odstěhovala do Karlína, ale ta čtvrť mi nějak k srdci nepřirostla. Stále jsem se chtěla vrátit na milované Staré Město. Podařilo se mi to po maturitě mých dcer, které už také chtěli žít po svém, a tak jsme všechny tři začaly

hledat vhodné byty a nakonec jedna dcera bydlí v Celetné ulici, druhá v Kamzíkově a já s manželem jsme našli krásný zrestaurovaný domek z dvanáctého, nebo třináctého století v uličce V Kotcích, kousek od Uhelného trhu, kde jsme si pronajali byt. A já doslova tímhle přestěhováním ožila. Nevadí mi turisté, já mám ten ruch a život na ulicích ráda. Výhodou je, že všude dojdu pěšky a hlavně večer po představení to mám pár kroků domů. A když už potřebuji vypadnout z Prahy, tak zamíříme na chalupu v Blatné.

Báro, na závěr nám ještě prozraďte, v jakých muzikálech vás můžeme nyní vidět a také jaké koncerty chystáte v nejbližší době? Připravuji dvě zajímavé akce. Ta první se uskuteční 21. března na Barrandově, kde se V muzikálu Dáma s kaméliemi

bude konat Rock and Pop For Fashion, tedy taková show, ve které se propojí hudba s módou. Já tam zazpívám společně s Václavem Noidem Bártou. Pak 15. dubna v Lucerna Music Baru vystoupím společně se svoji hudební skupinou a zazpívám písničky, které mám ráda. Současně půjde o charitativní akci, protože jsem patronkou projektu Nový život díky plastice. Samozřejmě vystupovat budu dál v muzikálech. V Hudebním divadle v Karlíně hostuji asi v nesmrtelném Jesus Christ Superstar. Tohle představení mělo premiéru v divadle Spirála na Výstavišti už v roce 1994. A zájem je pořád velký, což mě těší. V divadle Kalich hraji v Johance z Arku a v divadle Hybernia v krásné pohádce pro děti Kapka medu pro Verunku.

Děkuji za rozhovor a přeji další krásné cestovatelské zážitky. Text: Karel Malina Foto: archiv Báry Basikové a autor

Výlety Českem g Výlet na zámek Štiřín

Výlet na zámek Štiřín

Díky golfu krásný park

Profesor Ivar Otruba ve své knize 101 našich nejkrásnějších zahrad a parků napsal v kapitole o zámeckém parku ve Štiříně zajímavou větu: „Díky golfu je tu krásný park.“ Tahle poklona současného zámeckého zahradníka a českého botanika Václava Větvičku moc potěšila. Štiřín totiž působivě vyvrací tvrzení, že golf do přírodně krajinářských parků nepatří.

Barokní zámek Štiřín

A tak jsem se za Václavem Větvičkou na Štiřín, který leží pár kilometrů jihovýchodně od Prahy, vypravil. Na golf v zámeckém parku jsem se ještě ani nestačil zeptat a Václav Větvička už vysvětloval: „Golf dělá z našeho parku něco až neskutečně zajímavého. Jsme totiž jeden z mála zámeckých parků u nás, kde se partery, tedy travnaté plochy, stříhají, jak já říkám, do „parketova“. Z pohledu golfistů to jsou hrací dráhy, kde se trávník pečlivě stříhá, a jak stroj jede, tak jednu vlnku udělá „po srsti“, druhou „proti srsti“, takže se střídají světlé a tmavé pruhy. Zámeckému parku tahle kresba najednou dodá na upravenosti a čistotě. Je to opravdu působivé. V hlavní golfové

Azalky nad rybníkem Debrný

sezoně ale musí být návštěvníci při procházce parkem opatrní. A některé partie z bezpečnostních důvodů raději uzavíráme; jiné části jako je tzv. Relax park v blízkosti zámku jsou přístupné nepřetržitě. V čase, kdy se golf nehraje je celý park volně přístupný.“ Při kávě v restauraci zdejšího zcela nevšedního domu Atis, který tolik připomíná stavby známého rakouského architekta Hundertwassera, jsem se pak zeptal:

Jak se vlastně golf dostal na Štiřín? Začátky golfu na Štiříně spadají někam do dvacátých let minulého století. Tehdy majitel zámku František Ringhoffer, přední český průmyslník, který vlastnil na Smíchově známou továrnu na kolejová vozidla, zavítal do Anglie podívat se na konkurenci. A při té příležitosti tam objevil golf, který byl pro něho zcela neznámým sportem, ale moc se mu zalíbil. Po návratu domů proto poslal svého zaměstnance na britské ostrovy, aby tam o golfu zjistil, co nejvíc. Jak se hraje, čím se hraje, jaká jsou pravidla, jak má vypadat hřiště atd. A pak na pomezí Štiřína u Olešovic nechal vybudovat jedno z prvních golfových hřišť u nás. Mělo jen tři jamky, ale golf se u nás začal hrát. Není bez zajímavosti, že František Ringhoffer byl v roce 1931 zvolen prvním prezidentem Československého golfového svazu. Golf má tedy na Štiříně dlouhou tradici.

9

Výlety Českem g Výlet na zámek Štiřín

Poválečná doba ale Štiřínu nepřála. Kdo se zasloužil o to, že se začalo s revitalizací parku a vrátil se sem i golf? Štiřín po válce přešel do majetku československého státu, nejdéle byl pod správou ministerstva školství, ta doba opravdu nepřála ani golfu, ale ani zdejšímu zámku a parku. Údržba se zanedbávala a všechno pomalu chátralo. Průhledy v parku zarůstaly náletovými dřevinami, někde dokonce byly do průhledů vysazeny smrky. Změna k lepšímu nastala až po příchodu Václava Hrubého na Štiřín, který společně s dobrovolníky začal zejména ve volném čase v polovině osmdesátých let s obnovou zámeckého parku. Vytvořil současně tým odborníků, kteří zámeckému parku začali pomalu vracet původní krásu. Velký kus práce tady odvedl Ing. Ivan Staňa, který v té době působil na Krajském středisku památkové péče a ochrany přírody a měl na starosti parky Středočeského kraje. Dalším významným spolupracovníkem byl Ing. Karel Hieke z Výzkumného ústavu okrasného zahradnictví v Průhonicích. Jeho zásluhou je tady dnes na sto dvacet druhů a odrůd rododendronů, které jsou nyní chloubou parku. Členem poradců jsem se stal koncem osmdesátých let i já a z pokusné zahrady v Černolicích jsem zajistil pro Štiřín řadu jehličnatých stromů, které tady rostou dodnes. A pokud jde o golf, tak se Václavu Hrubému podařilo vybudovat něco skutečně jedinečného. Devítijamkové hřiště je umístěné přímo v anglickém parku s nádhernými přírodními scenériemi a společně s celým zámeckým areálem vytváří unikátní prostředí. Díky golfu, krásný park

10

Rozkvetlý Štiřín

Jakými úpravami prošel samotný zámecký park na Štiříně? Jednak byly dotvořeny obě „francouzské“ zahrady u zámku a jsou nyní pečlivě udržovány. Navazující přírodně krajinářský park vychází z někdejších barokních základů. Jeho kostra byla kdysi tvořena výhradně domácími listna-

bohatý program a návštěvníci si mohou prohlédnout i zámecké interiéry. Parkem budu zájemce už tradičně provázet, a protože se ten den golf nehraje, bude na volnou samostatnou na prohlídku dostatek klidu a času. Dopolední komentovaná prohlídka začíná kolem desáté, po obědě vyrazíme společně po 13 h.

Čestný dvůr zámku Štiřín

tými stromy. Od roku 1870, kdy zámek převzali Ringhofferové, zde přibyly jehličnany, zejména borovice vejmutovky, douglasky a modříny. Zásluhou Václava Hrubého byl park postupně doplňován o další druhy a odrůdy, ale tak, aby byla zachována někdejší dispozice „anglického“ parku. Obnoveny byly oba hlavní prospekty, a dílem obnoveny a dílem otevřeny průhledy nové, které jsou zpravidla kolmé na ty předchozí. Poválečná výměra parku byla něco kolem dvanácti hektarů, dnes má 38 ha; v ringhofferovské éře měřil snad 56 hektarů..

Kde vidíte největší hodnotu parku na Štiříně? Je to v jeho celkové koncepci a vzhledu, současně i v kontrastu vysoké zeleně a parterů, prospektů, luk a rybníků. Stejně hodnotná je ale jeho druhová a odrůdová skladba.

Podle inventarizace z roku 2008 zde roste 66 druhů a odrůd jehličňanů a na 200 druhů a odrůd listnatých dřevin. Když k tomu přidáme na 120 druhů a odrůd rododendronů, tak je to dohromady téměř 400 druhů dřevin a to je už velice slušná botanická zahrada nebo arboretum.

A ještě prozraďte, kdy je podle vás zámecký park na Štiříně nejkrásnější? V každém ročním období si tady přijdete na své, ale nejkrásnějším obdobím je asi konec května, kdy už všechno kvete. Také v té době pořádáme akci „Rozkvetlý Štiřín“, která se letos uskuteční v neděli 25. května. Připraven bude opět

Parter před jižním průčelím zámku

Zájem je vždy velký, jednou se tady sešlo na jedenáct set lidí. Ještě, že mám k dispozici mikrofon a pomocníka s ozvučením. Vlastní prohlídka trvá kolem tří hodin. Výklad bych možná zvládl do hodiny, ale přechody tak velké výpravy po parku jsou přece jen dlouhé. Děkuji za rozhovor. Text: Karel Malina Foto: z publikace „Jakou cenu má ROZKVETLÝ ŠTIŘÍN“ autorů Václava Větvičky a Václava Hrubého

Výlety Českem g Pod hradbami Karlštejna

Výlety na kole

Pod hradbami Karlštejna Spíše jarní než zimní počasí nás letos zlákalo k několika menším cyklistickým výletům už v lednu, ale koncem února jsme o víkendu neodolali a vydali se z Prahy na jeden z nejkrásnějších českých hradů Karlštejn.

Údolí Berounky u Karlštejna

V polovině 14. století si tohle sídlo asi třicet kilometrů jihozápadně od Prahy na skalním ostrohu nedaleko Berounky nechal vybudovat český král a římský císař Karel IV. Původně sem chtěl jezdit hlavně za odpočinkem, ale hrad nakonec proměnil ve svoji pokladnici, kde byla uložena sbírka svatých relikvií a říšských korunovačních klenotů.

Nedobytné hradby Karlštejna

Než jsme si ale prohlédli zblízka mohutně opevněný hrad, čekalo nás kole, třiceti kilometrů jízdy z modřanského Free Style Parku. Před sebou jsme měli celodenní výlet, kdy jsme museli počítat, že najedeme něco přes šedesát kilometrů, ale za hezkého, slunečného počasí a nijak náročnou trasou. O to víc jsme si chtěli vychutnat zajímavou krajinu a některá historicky zajímavá místa.

PŘES VLTAVU DO PROKOPSKÉHO ÚDOLÍ Z Free Style Parku jsme zamířili po celkem nové, asfaltové cyklostezce A2 podél Vltavy k Barrandovskému mostu, ze kterého se uprostřed nabízí hezký výhled na Vyšehrad a z druhé strany na Zlíchovský kostelík. Kolaři tady mají vyhrazenu cyklostezku, takže se bezpečně dostanou na druhou stranu Vltavy. Na konci sjezdu končí nájezdová rampa ostrou zatáčkou doleva a dál pod dálničním tělesem a železniční tratí se vjíždí na Hlubočepskou ulici. Mírné stoupáni nás přivedlo pod jeden z viaduktů slavného pražského Semmeringu. Tahle železniční trať mezi Smíchovem a Řepy je považována za nejkrásnější na území hlavního města. Vlaky po ní jezdí od roku 1872 a říká se jí podle profilu a okolním přírodním scenériím, které připomínají její rakouskou horskou jmenovkyni. Z Hlubočepské nás pak asi po jednom kilometru odklonila žlutá značka cyklistické trasy A12 vpravo a nasměrovala do Prokopského údolí. Jde o významnou přírodní rezervaci, která nabízí řadu kouzelných míst k odpočinku uprostřed vápencových skal. Najdeme zde i několik známých míst, jako je Butovické hradiště, Dívčí hrady, Albrechtův vrch či Hemrovy skály. Do pedálů jsme se moc opírat nemuseli, protože cesta stoupala jen velice mírně. Minuli jsme odbočku vlevo

Na Barrandovském mostě

Most Pražského Semmeringu

V Prokopském údolí

na Klukovice a sídliště Barrandov a jeli dál rovně po zelené značce. Té jsme se drželi, i když náš žlutá značka lákala do Jinonic. Cesta dál už nebyla příjemná, jednu chvíli bylo lépe slézt z kola a vyjít ostré stoupání. Stále jsme se ale drželi zelené až do Řeporyjí. Přejeli jsme železniční trať a po žluté trase 0013 mířili nad Pražským okruhem do další z místních starých osad Ořechu. Ve zdejším kostele Stětí sv. Jana Křtitele působil kdysi farář a současně i spisovatel Jindřich Šimon Baar.

13

Výlety Českem g Pod hradbami Karlštejna

Karlštejn a jeho podhradí

NÁVŠTĚVA U KARLA IV. Z Ořecha po silnicích třetích tříd, ale stále trasou 0013, jsme vjeli do Chýnice a pak po osmi kilometrech se přes Kuchaře dostali do Mořiny. Asi kilometr odtud se nachází populární vápencový lom Velká Amerika. My jsme ale nezastavovali a po čtyřech kilometrech sjeli do obce Karlštejn.

Tady už záleží na každém z výletníků, zda si chvíli odpočine v některé z místních hospůdek, nebo se vypraví na prohlídku hradu, která byla možná už při únorových víkendech a od března pak denně kromě pondělí. Během letních prázdnin je ale hrad otevřený každý den. Návštěvníci mají při prohlídce hradu na výběr tři okruhy – první tvoří soukromé a reprezentační prostory Karla IV, druhý posvátné prostory hradu včetně Kaple sv. Kříže a třetím je vyhlídka z Velké věže. Pokud by se někomu nechtělo jet až ke hradu, tak může za Mořinou absolvovat krásný a dlouhý sjezd do Hlásné Třebáně. Kdysi se jmenovala Přední Třebáň, ale byla přejmenována podle robotní povinnosti mužů obce vykonávat strážní a hlásnou službu na věžích a hradbách Karlštejna.

Na cyklostezce podél Berounky

ÚDOLÍM BEROUNKY Z Karlštejna vedla trasa našeho výletu podél Berounky a navštívili jsme místa, kam obyvatelé Prahy už více jak sto let jezdí za odpočinkem. V Hlásné Třebáni jsme přejeli po lávce Berounku a u nádraží najeli na A3, která nás dovedla po levém břehu řeky do Řevnic. Na konci obce jsme opět přejeli řeku, tentokrát zprava doleva, a před námi se objevili Dobřichovice. Ve zdejším zámečku, původně to byla středověká tvrz, se nachází další z příjemných restaurací, a tak jsme neodolali a zastavili. A pak znovu přes vodu po mostě v Dobřichovicích a po A3 až do Všenor. Projeli jsme obcí a odbočili vlevo na stezku, která nás dovedla k železničnímu mostu. Vlevo za námi zůstali Horní Mokropsy a vpravo osada Montana.

14 Romantický hotel Mlýn na Berounce

Zámek v Dobřichovicích

Krajina nad údolím Berounky

Po mostě jsme přešli na levý břeh a přes Dolní Mokropsy vjeli už do Horních Černošic. Podél vody vede nyní opravená cesta, kterou jsme dojeli až ke kostelu sv. Petra a Pavla v Radotíně, kde jsme se rozloučili s Berounkou. Přešli jsme lávku a po žluté 8100 přes Lipence vyrazili na Zbraslav. Bylo to pět kilometrů a do centra města jsme vjeli podél Zbraslavského zámku. Rovně jsme přejeli náměstí a po pěti stech metrech najeli na známý most Závodu míru přes Vltavu. Na konci jsme zabočili vpravo a po krátkém sjezdu se dali ještě jednou ostře vpravo na trasu A2, kterou už jsme neopustili až do našeho cíle v modřanském Free Style Parku. Text a foto: Karel Malina

Výlety za architekturou g Josip Plečnik na Pražském hradě

Výlety za architekturou

Josip Plečnik na Pražském hradě Cesta za architekturou vynikajícího slovinského architekta Josipa Plečnika může vést několika směry. První se zdá samozřejmý – pojedeme do Slovinska a velkou pozornost věnujeme především Lublani, kde je architektonický odkaz tohoto architekta velmi silný. Druhý je trochu pro znalce – lze se vypravit do Vídně, kde Plečnik studoval a také postavil svou první velkou budovu, stejně jako jednu z prvních vil, ale také téměř kubistický kostel. S Plečnikovými stavbami se ovšem můžeme velmi dobře seznámit, aniž bychom vytáhli paty z Prahy.

Rajská zahrada Pražského hradu

První hradní nádvoří

Pražský hrad je bezesporu architektovým mistrovským dílem. Jistě, Pražský hrad má dlouhou historii, lze v něm od románských částí najít snad všechny architektonické styly, které se v Evropě vyskytly, můžeme se přít o to, co je architektonicky významnější, zda Královský palác či katedrála sv. Víta nebo možná Jiřský klášter, zda je Pražský hrad spíš parléřovský nebo paccasiovský. To všechno můžeme a všechno bude mít své opodstatnění. Přesto lze jen těžko zpochybnit skutečnost, že sídlo českých (respektive v té době československých) prezidentů je především dílem slovinského mistra Josipa Plečnika.

PROVINČNÍ HRAD Zkusme si představit, jak asi musel Pražský hrad vypadat v době, kdy bylo vyhlášeno samostatné Československo, Praha se stala po dlouhé době zase hlavním městem a předpokládalo se, že Hrad bude nejen symbolickým, ale skutečným sídlem hlavy státu. Kolik století byl Hrad jen dominantou nad hlavním městem provincie. Naposledy na sklonku 18. století byl velkolepě přestavěn, dostal jednotnou fasádu podle návrhu císařského architekta Nicolase Pacassiho, ovšem ani po tom se tu žádný z vládců říše neusadil, nestal se ani sídlem princů. Jeho katedrála byla stále ještě nedostavěná, jeho nádvoří byla sice vymezena jako prostory obklopené paláci a kostely, ale rozhodně neskýtala příliš pohodlný pod-

Třetí nádvoří s pylonem z mrákotínské žuly

klad pro chůzi, na jižní straně hradu byly spíš opuštěné a neuklízené hradní příkopy než krásné zahrady. Hrad byl nepříliš reprezentativní. Josip Plečnik působil v Praze od roku 1910 jako profesor architektury na Uměleckoprůmyslové škole, po vzniku Československa se však vrátil do Lublaně, byť tam nebyl spokojen. Praha mu byla blízká, a tak na začátku 20. let přijal nabídku podílet se na úpravě Pražského hradu na sídlo prezidenta republiky. Byť nejprve začal s úpravami na zámku v Lánech.

PLEČNIKOVA CESTA Procházíme-li po Pražském hradě, potkáváme Plečnikovu práci téměř na každém kroku, dokonce trasa od západu k východu by se dala nazvat Plečnikovou cestou, a je jedno půjdeme-li přes nádvoří nebo přes zahrady, a je jedno, po které straně zamíříme. Vydáme-li se z Hradčanského náměstí na 1. nádvoří, upoutají nás dva štíhlé a velmi vysoké vlajkové stožáry – takto skoro symbolicky architekt zdůraznil slavnostnost vstupu do sídla prezidenta. Nejde však jen o tyto krásné dřevěné sloupy – od prvního do třetího nádvoří šlapeme po Plečnikově práci, po dlažbě, kterou na Hradě položili podle jeho návrhu. Na 2. nádvoří si možná jen málokdo všimne v jižním koutě tunelu, který je na místě, kde v době románské bývala branka. Tunel otevírá přístup k novému výtahu, jenž vede do prezidentského bytu. Na dalším nádvoří si sotva kdo uvědomí, že dlažba je tu položena tak, aby pod ní zůstaly uchráněné archeologické zbytky dřívější hradní zástavby – nad vykopávkami jsou nejprve železobetonové sloupy, které nesou desku ze stejného materiálu, teprve na nich je mramorová dlažba. Kromě dlažby určitě upoutá vysoký pylon z mrákotínské žuly, postavený jako pomník legionářům. Architekt s ním původně počítal v jižních zahradách, ale místo na nádvoří rozhodně nepůsobí jako náhradní řešení. Architektovou prací je také monumentální

17

Výlety za architekturou g Josip Plečnik na Pražském hradě

podstavec pod renesanční sochou sv. Jiří. To vše jsou velmi citlivé zásahy, které umocňují slavnostnost hlavního hradního nádvoří. Ale jsou tu ještě dvě drobné a velmi působivé perličky. První je tzv. Orlí kašna, která zdobí architektem vytvořený vstup do původního hradního paláce, vstup do Vladislavského sálu. Kašna je drobná, skoro nenápadná, a přitom je to vrcholně zpracovaný šperk – nad nádrží klasického tvaru užívaného pro bazény už od dob antiky, je vztyčen jemný sloup s výraznou hlavicí, na níž je posazena kovová koule. A hned vedle je krytý vstup na Býčí schodiště, jež architekt nově prolomil v hmotě hradu tak, aby propojil třetí nádvoří s jižními zahradami. Dva býci stojí rozkročeni na masivních sloupech a na svých zádech nesou jemně prohnutou střechu. Schodiště láká dolů – a jeden neví, na co se dívat dřív. Zda na exkluzivní a nečekaná panoramata Prahy, která se odtud nabízejí, či na jemnou architektovu práci na stěnách s nikami a vázami, se zábradlími, o něž je pohodlné se opřít, všimnout si nečekaně kónických sloupů, o něž se opírají vnější podesty … Sejít po schodech dolů znamená dojít do zahrady Na Valech. Nejprve na obnovenou Plečnikovu vyhlídku, terasu vysazenou nad Prahu na půlkruhovém půdorysu, vedle ní se tyčí pyramida, pod kterou schází schodiště terasu měkce kopírující. Jen vnímavé oko si všimne, jak jsou vytvarovány různé výškové přechody a různé sklony terénu, kterých je tu opravdu dost.

Vstup na Býčí schodiště ze třetího nádvoří

18

Býčí schodiště

Žulová nádrž v Rajské zahradě

Orlí kašna

VELKOLEPÁ RAJSKÁ ZAHRADA

Procházka směrem východním nabízí setkávání s Plečnikovými pergolami, se sloupy, s besídkami a kamenným stolem v Moravské baště, s pyramidou, zábradlími dělícími pěšiny, vše je jemně modelováno k tomu, aby vzniklo příjemné odpočinkové prostředí, z něhož se nabízejí malebné pohledy na Prahu. Na stranu východní těžko najít přechod mezi zahradou Na Valech a zahradou Rajskou. Jestliže ta první pracuje s prostředím komorním, skoro intimním, tak zahrada Rajská je velkolepá – ve velkém trávníku sedí na podstavci žulová nádrž, jednoduchá v tvarování, ovšem působivá precizností svého opracování a svou monumentální velikostí. Vyjít ze zahrady se dá širokým, směrem

vzhůru se zužujícím schodištěm (pod níž je ukryt občas otevíraný výstavní sál). Zbývá však ještě severní strana Pražského hradu. Zahrada Na Baště. Vstupuje se do ní mezi Hradem a Arcibiskupským palácem, vypadá to jako vedlejší cesta, ovšem to je jen zdání. Z dlažby vedlejšího nádvoří se najednou zvedá nízká kruhová pyramida schodiště, na niž navazuje široce rozevřený oblouk dalších stupňů, jež vyrovnává výškový rozdíl k zahradě na terase. Tvar schodiště a na ně navazující tvarování opěrné Plečnikova kolonáda nad stěny souzní s pravidelně vyJelením sázenými stromy v štěrkové příkopem v zahradě ploše, na konci zahrady je Na Baště altán restaurace a pak je nutno zahnout kolem hradního křídla a projí po ojedinělé Plečnikově kolonádě. Její sloupy nejsou vysoké, jsou to jen kamenné kuželky zábradlí cest a schodišť, ovšem tvarované s ojedinělou měkkostí, jako by jejich tvar určila hladící je lidská ruka a stejně tak potřeba lidského oka zachytit se vedle monumentálního tělesa Hradu na něčem komorním. Josip Plečnik působil na Pražském hradě do roku 1934. Za těch jen málo desítku přesahujících let proměnil kdysi provinční hrad, jen zdaleka připomínající doby velké slávy v krásné místo. Nejen reprezentativní sídlo prezidentské, ale stejně tak půvabné místo k příjemným procházkám. Text: Radka Valterová Foto: Karel Malina Zahrada Na Baště

Výroba reklamních předmětů • Speciální projekty FLUKE s.r.o. Táborská 65/29 140 00 Praha 4 – Nusle Tel./Fax: +420 261 222 932

Výlety za architekturou g Příběh Veletržního paláce

Výlety za architekturou

Příběh Veletržního paláce Národní galerie vyhlásila rok 2014 rokem Veletržního paláce. Letos uplyne devadesát let od vypsání soutěže na jeho stavbu. Jedna z prvních funkcionalistických budov v Praze se veřejnosti poprvé otevřela o čtyři roky později a stále patří k nejkrásnějším na území hlavního města. Přitom mnoho nechybělo, aby po požáru v roce 1974 nebyla srovnána se zemí. Letošní jubileum si Národní galerie připomene třemi výstavami pod společným názvem Příběh Veletržního paláce 1928, 1974 a 2014. První, která připomene historii budovy od roku 1924 do současnosti, se v prostorách Veletržního paláce otevře 20. března.

20 Pohled do malé dvorany Veletržního paláce

Veletržní palác po svém otevření

Pasáž se vstupem do kina

Velká dvorana Malá dvorana

FUNKCIONALISMUS VYHRÁL AŽ DRUHÉ KOLO O vybudování paláce se zasloužila společnost Pražských vzorkových veletrhů. Ta nejprve k výstavám využívala prostory holešovického Výstaviště, ale brzy zjistila, že už jí nevyhovují. A tak byla v roce 1924 vypsána neveřejná soutěž, které se zúčastnilo šest architektů. „Když jsme začali připravovat výstavu k devadesátinám Veletržního paláce, uvědomili jsme si, jak úžasný příběh tahle budova nabízí. Kolega Jakub Potůček se na hodně dlouho zavřel do archivu hlavního města Prahy a studoval pečlivě historii společnosti Pražských vzorkových veletrhů. Na základě toho jsme zjistili, že už sama soutěž na stavbu Veletržního paláce byla pravděpodobně zma-

nipulovaná. Vyhrát měl původně zřejmě architekt Alois Dryák, jak si přál zakladatel Pražských vzorkových veletrhů dr. Boháč. V porotě ale převládli příznivci tehdy nové architektury funkcionalismu. Ti, když dostali jednotlivé návrhy k posouzení, tak se na vítězi nejprve neshodli. Proto bylo vypsáno druhé kolo, kterého se zúčastnili už jen tři architekti, a tam došlo zřejmě k manipulaci. Dva ze soutěžících, Oldřich Tyl a Josef Fuchs, se rozhodli, že spojí síly a představí společný návrh. Vedení Pražských vzorkových veletrhů se to sice nelíbilo, nicméně na svoji dobu novátorská funkcionalistická stavba této dvojice zvítězila. Přitom Alois Dryák, který byl vynikajícím architektem doby secese a moderny, připravil do druhého kola soutěže neuvěřitelně povedený návrh, když představil naprosto špičkovou, moderní architekturu. To byla kvalita, která se objevila až mnohem později, někdy ve druhé polovině čtyřicátých let, ale zůstal v poli poražených“, poznamenala při našem setkání Radomíra Sedláková, jedna z kurátorek výstavy Příběh Veletržního paláce. V roce 1925 se Veletržní palác začal stavět. Rok a půl ovšem trvalo, než byly vybudovány základy. „Podloží pod Veletržním palácem tvoří z velké části tvrdá skála, a tak to bylo komplikované. Stavby se ujala firma Skorkovský, což byl na tehdejší dobu špičkový dodavatel železobetonových konstrukcí a ještě s ní spolupracoval Stanislav Bechyně, který vedl katedru železobetonových konstrukcí na ČVUT, takže opravdu záruka, že tak velký dům, který měl rozměry 140 x 75 m a vysoký byl třicet

21

Výlety za architekturou g Příběh Veletržního paláce

metrů, vlastně menší mrakodrap, zvládnou postavit“, doplnila Radka Sedláková. Termín otevření Veletržního paláce byl daný. Musel se stihnout rok 1928, kdy republika slavila desáté výročí své existence. To se nakonec stihlo, i když k prvnímu veletrhu byla na podzim otevřena jen tři patra. Deset dní před tím už byla v paláci poprvé vystavena Muchova Slovanská epopej, kterou malíř daroval městu Praze. „Na prvním veletrhu se představilo vše, co bylo spojené s papírem. Zájem vystavovatelů i návštěvníků byl tak velký, že se nakonec muselo změnit vnitřní uspořádání paláce. Původně se počítalo s tím, že výstavní prostory budou umístěny kolem velké dvorany, která měla rozměry 80x40 m, a kancelářské místnosti se soustředí u malé dvorany. Nakonec se muselo kancelářské zázemí postavit jinde,“ řekla Radka Sedláková. Součástí Veletržního paláce bylo i kino Veletrhy, které bylo tehdy největší v Praze. Zajímavé ale je, že přes úspěch veletrhů, byl nakonec právě Veletržní palác příčinou pádu společnosti Pražských vzorkových veletrhů. Provoz budovy byl totiž velice nákladný a veletrhy se konaly jen na jaře a na podzim. Proto byly prostory pronajímány. V části prostor se konaly i výstavy umělecké. Jedna z největších tady představila tvorbu Josefa Václava Myslbeka. Za druhé světové války sídlily ve veletržním paláci říšské úřady, ale i tehdy se tu konaly veletrhy. Po válce naopak přibývaly firmy, které obchodovaly se zahraničím. A v roce 1951 se novým majitelem budovy stala společnost Kovo. Veletržní palác se tak pomalu přeměnil v kancelářskou budovu a na veletrhy nezbylo místo. Poslední výstava se tady konala v roce 1951. V Praze se pak hledalo vhodné místo k pořádání veletrhů, ale nakonec se hlavním veletržním městem stalo Brno.

Vstup do výstavních prostor Národní galerie

22

Veletržní palác v současné době

PRAŽSKÉ SKLENĚNÉ PEKLO Na začátku sedmdesátých let se společnost Kovo sice začala zabývat myšlenkami na rekonstrukci budovy, ale k tomu už nedošlo. V noci ze 14. na 15. srpna 1974 vypukl ve Veletržním paláci obrovský požár, který budovu prakticky zničil. Zůstaly jen sloupy a obvodové zdi. „Druhá výstava s názvem Pražské skleněné peklo představí ve fotografiích zničený palác po požáru v roce 1974. Vyšetřování příčin požáru jen potvrdilo Murphyho zákony. Když se sčítají chyby, tak vždy stejným směrem. Paní z vrátnice zjistila, že hoří, zavolala hasiče a šla sama hasit. Jenže hasiči si každé takové volání ověřují a ve vrátnici nikdo telefon nebral. Zareagovali až na telefonát z vedlejšího Park hotelu. Po jejich příjezdu se ale ukázalo se, že zde není dostatek vody, která navíc neměla ani potřebný tlak. Nezbylo než přivést vodu hadicemi z Vltavy. Když je konečně propojili, přejel jim je nákladní vůz a museli to opravit. A v té době už byl veletržní palác v jednom ohni, protože kanceláře byly plné papíru a většina přepážek byla z dřeva a hobry, tedy výborně hořících materiálů. Takže budova vyhořela do základů. Požár a následně hašení poškodily i samotnou konstrukci stavby. Přitom se zjistilo, jak strašně nevýhodné bylo, že palác

stavěli vynikající statici. Oni věděli, co si mohou a nemohou dovolit, takže betonové výztuže byly hodně subtilní a voda je pak dost poškodila,“ řekl Radomíra Sedláková. Otázkou pak bylo, co dál s Veletržním palácem. První nápad byl, zbourat. To se naštěstí neujalo, protože šlo o významnou funkcionalistickou stavbu. V roce 1976 byl pak zapsán mezi nemovité kulturní památky a tím se mohlo přistoupit k rekonstrukci celé budovy. A začalo se také přemýšlet, jaké bude její další využití. Zvažovala se přeměna na nemocnici, pak na studentské koleje, muzeum dělnického hnutí, sídlo tehdy Československé tiskové kanceláře ČTK, nebo administrativní budovy pro Prahu 7. Nakonec byl o dva roky později přidělen Národní galerii. „Francouzi v té době začali s přeměnou pařížského nádraží d´ Orsay na muzeum moderního umění a Veletržní palác měl být ještě lepší. Měl se stát hlavním sídlem Národní galerie. Počítalo se nejen se stálou expozici moderního a současného umění, ale také s expozicí orientálního umění, knihovnou a kinem, chybět nemělo centrum vzdělávacích pořadů, technické zázemí Národní galerie a také zde mělo sídlit její vedení. K tomu účelu začal být rekonstruován podle návrhu architekta Miroslava Masáka a projektantů SIAL Liberec. Jenže přišel 17. listopad 1989 a plány se změnily, protože se začalo šetřit. Veletržní palác otevřela Národní galerie nakonec v roce 1995. Jako kdysi jen tři podlaží. Na čas se sem vrátily i veletrhy, ale paláci chybělo potřebné zázemí, například místo na parkování voziPůsobivý pohled na Malou dvoranu del,“ dodala Radomíra Sedláková. Ve Veletržním paláci jsou nyní umístěny sbírky moderního a současného umění, sbírka architektury a také užité umění, průmyslový design a scénografie. V přízemí ve velké dvoraně je v současné době velkým lákadlem Slovanská epopej. V průběhu roku 2014 se v prostorách plánuje série výstav, diskuzí, workshopů a dalších akcí, které budou přímo či nepřímo s budovou Veletržního paláce

Malá galerie v její dnešní výstavní podobě

Výstavní sály moderního a současného umění

Expozice architektury

svázány. Uskuteční se i setkání s architekty, například právě s autorem rekonstrukce budovy Miroslavem Masákem, nebo teoretiky umění, historiky, ale i studenty architektury. To vše by mělo naznačit i další budoucnost Veletržního paláce.

Text a foto: Karel Malina

23

Výlet na zámek Hluboká g Sen kněžny Eleonory

Výlet na zámek Hluboká

Sen kněžny Eleonory

Když Jan Adolf II. Schwarzenberský společně se svoji manželkou kněžnou Eleonorou odjížděli v roce 1838 ze slavnostní korunovace anglické královny Viktorie, měli o budoucí podobě své jihočeské Hluboké už jasnou představu. Na britských ostrovech se zamilovali do romantického stylu nové gotiky a paní Eleonora mohla oči nechat na královském zámku Windsor.

Lovecká jídelna

Kněžna se sice úplného dokončení svého snu nedožila, ale pamětníci se shodují v tom, že právě ona se nejvíce starala o to, aby se Hluboká stala skutečnou výkladní skříní šlechtického rodu Schwarzenbergů.

Zámek Hluboká v romantickém stylu nové gotiky

HLUBOKÁ LÁKÁ I V ZIMĚ Není pochyb o tom, že se to paní kněžně podařilo. Hluboká patří k nejkrásnějším a také k nejnavštěvovanějším zámkům u nás. Před šesti lety sem zavítalo na 285 tisíc turistů. Pak sice přišel pokles zájmu, ale loni už zase čísla začala stoupat. „Na konci loňské hlavní sezony to bylo o pět tisíc víc, než rok předtím. A slibně vypadá i zimní sezona, která nám skončí v březnu. Počítám, že návštěvnost se bude pohybovat kolem třiceti tisíc lidí. Což už je slušné číslo. Když jsme v roce 2008 jako jedni z prvních u nás se zimní prohlídkou začínali, přišlo jich na šest a půl tisíce. Pak ale zareagovaly cestovní kanceláře a rok na to jich už bylo o deset tisíc víc a dál jich přibývá. Jen mě mrzí, že za to vděčíme hlavně ruské klientele, která nyní tvoří přes devadesát procent všech návštěvníků Hluboké.“ Řekl při našem setkání kastelán zámku Miroslav Pavlíček.

Pracovna dr. Adolfa

NÁVŠTĚVA KNÍŽECÍHO SOUKROMÍ Zimní prohlídková trasa je na Hluboké zajímavá hlavně tím, že nabízí pohled do soukromých apartmánů posledních čtyř generací slavného knížecího rodu. Připravit ji ale tak, aby nepoškodila vnitřní zařízení zámku, jednoduché nebylo. „Místnosti temperujeme, ale maximálně na 12 stupňů Celsia, když venku mrzne. To není vysoká teplota, ale je příjemná z pohledu vystavených předmětů, nábytku, dřevěných stropů i ostění, a také návštěvníků. Navíc nám tu přístroje kontrolují i vlhkost vzduchu, která nesmí klesnou pod 40 procent. Pak by totiž dřevo praskalo. Zajímavé je, že na zvlhčování vzduchu se nezapomnělo už při samotné přestavbě zámku v 19. století, kdy zde bylo v roce 1872 nainstalováno skutečně moderní vytápění. Ze sedmi velkých kotlů na dřevo se do místností rozváděl teplý vzduch. Tento systém je tady zcela zachovalý. Topilo se zde ale i v krbech a kachlových kamnech. Jak intenzivně, zde jen při podzimních velkých honech, kterými byla Hluboká pověstná, nebo po celou zimu, to nevíme“, poznamenal Miroslav Pavlíček.

UNIKÁTNÍ ZÁMECKÉ SBÍRKY Samotná trasa obsahuje deset místností komornějšího charakteru, kde Schwarzenbergové bydleli, nebo se delší dobu zdržovali. V této zimní sezoně začala poprvé ve Vstupní hale, která je skutečně reprezentativní. Následuje Hamiltonův salon kněžny Terezie, který dostal název podle obrazů skotského malíře Johanna Georga Hamiltona. Ten na Hluboké sám pobýval a proslavil se hlavně díly s loveckými motivy, ale také malbami koní. Ostatně s tematikou lovu souvisejí na Hluboké i další obrazy, trofeje či zbraně, které jsou na stěnách. Následují další nádherně upravené místnosti – kuřácký salon, malá jídelna Terezie a hlavně pak velká jídelna a za ní je přípravna jídel. „Tu jsme zpestřili postavou lokaje, který se chystá odnést dort do jídelny. Měří dva metry a občas někoho z návštěvníků překvapí, ale to tady při poslední úpravě jídel fungovalo,“ doplnil Miroslav Pavlíček.

Ložnice dr. Adolfa

Závěr prohlídky pak tvoří soukromé místnosti, které obýval poslední majitel Hluboké dr. Adolf, který před nacisty odjel v roce 1939 do Ameriky. Jde o malou jídelnu, obývající pokoj, ložnici a pracovnu. „Dát dohromady všechny věci, které se v těchto pokojích nacházely podle dobových fotografií, byl docela náročný, skoro detektivní, úkol. Povedlo se nám to. Jídelní porcelán, ale i veškerý mobiliář a další věci jsme použili ze zámeckého depozitáře, který se i přes druhou světovou válku na Hluboké zachoval. Právě ucelené sbírky dělají z Hluboké unikátní zámek, kterých není v Evropě mnoho,“ dodal Miroslav Pavlíček. Od dubna začíná na Hluboké hlavní sezona a s ní budete mít možnost si pohlédnout reprezentační pokoje, které patří k těm nejkrásnějším, co české zámky nabízejí. A těšit se můžeme na rok 2016, kdy se otevře zcela nová prohlídková trasa, která představí zámecké hostinské pokoje. Text a foto: Karel Malina

25

Na výletě se známou osobností g rozhovor s Filipem Sajlerem

Na výletě se známou osobností

Kluk v akci, rád vaří a objevuje svět

Filip Sajler v roli šéfkuchaře

Poprvé mě

Filip Sajler zaujal v televizním pořadu Kluci v akci. Společně s Ondrou Slaninou mi tahle kuchařská dvojice ukázala, že se dá vařit jednoduše, přitom ale s vtipem a dobře. Ne, že bych od té doby zavrhl polévky v sáčku, ale přece jen dny, kdy jsem doma slaměným vdovcem, už tak fádní nejsou, alespoň pokud jde o jídelníček.

S manželkou a dcerou v New Yorku

28

To jsem tehdy ale ještě netušil, že Filip má na svém kontě řadu ocenění ze světových kuchařských soutěží a v jeho sbírce nechybí ani bronzová medaile z kuchařské olympiády v Erfurtu. Pak si vzal Gabrielu Jermanovou, několikanásobnou vítězku Dámského

Za volantem závodního Mitsubishi

poháru v mistrovství Evropy automobilů v závodech do vrchu, a ukázalo se, že šikovný je za volantem závodního Mitsubishi v týmu Liqui Moly Racing. Předloni vybojoval titul vicemistra republiky. Hlavně jsme si ale povídali o vaření a cestování, které k sobě prostě patří. K obědu nám stačil ještě dovést v krabičce čínské jídlo. Byla výborná. „Mám to vyzkoušené, vím, že tam vaří autenticky a dobře. Stejně tak jsem si rád kupoval jídlo na ulici v Singapuru, proč ne, když bylo skvělé. V New Yorku si zase s chutí dávám hamburger, ale tam, kde to dělají, je z výborného hovězího, v domácí housce a k tomu nabízejí skvělé omáčky a domácí hranolky. Umí to i u nás v Praze třeba na Vinohradech. Říkám tomu takový „butikový“ hamburger. Je dražší, ale zase perfektní,“ řekl Filip.

Jak moc tě ovlivnily v tvé profesi právě zkušenosti ze zahraničí? Když jsem vařil v Německu, nebo v Americe, tak jsem získal zkušenosti a současně i trochu jiný pohled na naši profesi. Tam si nikdo nedovolil dělat tu práci jen na půl. Je to v prvé řadě byznys, který vás živí, a to vás nutí neustále se dívat kolem sebe, učit se a přemýšlet o tom, co děláte. Čím chcete být lepší, tím musíte být preciznější. Ale to platí v každém řemesle, když se chcete prosadit. Kuchařina v tomhle není žádnou výjimkou.

Jak se člověk stane reprezentantem své země na kuchařské olympiádě? Já jsem se vyučil kuchařem v pražském špičkovém hotelu Intercontinental, což bylo pro moje další směřování asi to nejdůležitější.

Dostal jsem tam perfektní základ. A když to chcete dělat špičkově, tak vás to musí bavit a snažíte se jít dál. Tak se zrodila nabídka být v Pražském regionálním týmu, kterému jsem tři roky dělal kapitána. Pak přišel start za národní kuchařský tým. Já současně s tím zjistil, že s vařením jde i skvěle cestovat, nebo ještě lépe si tuhle profesi s cestováním spojit. Splnil jsem si tím svůj dětský sen, ale hlavně účast na mezinárodních soutěžích vás nutí být stále preciznější, přemýšlet každém detailu, co připravujete, a také vidíte, jak to dělá konkurence, což vás dál inspiruje. Tak jsme se do toho vrhli. Kuchařská olympiáda v Erfurtu je jednou za čtyři roky, neoficiální mistrovství světa v Basileji jednou za dva roky, ale každoročně se konají špičkové světové soutěže v Chicagu, Lucemburku, Glasgowě a Singapuru. Získali jsme řadu medailí i ocenění, ale to nejdůležitější byly zkušenosti. Najednou vidíte, jak se v gastronomii propojují kulturní vlivy jednotlivých zemí. Jak přemýšlí o vaření kuchaři z Francie, Německa, Itálie či Skandinávie, jaká je jejich filozofie. Pak teprve pochopíte, jak vás cestování ve vaší práci obohacuje. Získáváte nadhled a zkušenosti.

Na které mezinárodní soutěže nejraději vzpomínáš? Samozřejmě naším největším úspěchem byla medaile z Erfurtu a zlatá z Glasgow. Toho si cením moc. A jak už to chodí, po skončení jsme si udělali večírek v takovém velkém apartmánu, a byli v takové náladě, že jsme tu místnost prakticky rozebrali. Oslavy olympijských medailí asi už takové bývají a je jedno jestli vyhráli kuchaři nebo hokejisté. Pro mne ale nejzásadnější byla návštěva Singapuru. Poprvé jsme tam nejeli soutěžit, ale vařili jsme tam v rámci prezentační akce České republiky při vstupu

29

Na výletě se známou osobností g rozhovor s Filipem Sajlerem Norsko si Filipa získalo

do Evropské unie. Samotné město bylo pro mne obrovským zážitkem. V té době jsem měl už zkušenosti z Ameriky a z řady evropských zemí, ale do Asie jsem zavítal poprvé a byla to asi má z pohledu kuchaře nejzásadnější cesta. Já si myslím, že jsem tam snad ani nespal. Každý den po práci jsme se vydali do ulic, nebo na nějaký večírek. Zjistili jsme, že v Singa-

puru se jí dvacet čtyři hodin denně, že tam nevaří skvěle jen v restauracích s michelinskými hvězdami, ale také na ulici, nebo v přístavu a na tržišti, a na výběr máte jídlo všech světových kuchyní. Vaří tam Švýcaři, Francouzi, Němci, Skandinávci, ale mě nejvíce lákala asijská kuchyně, kterou jsem poprvé ochutnal v její skutečně domácí podobě. Na výběr byla jídla nejen singapurská, ale i čínská, malajská, thajská, indická, vietnamská a dalších a dalších zemí. Je to nádhera a je jedno, jestli si dáte nějakou specialitu u pouličního stánku, kde vám osmaží krevety či nabídnou kraby, nebo u špičkových kuchařů. Při té první návštěvě jsem si užil

Golfové hřiště v Malaze

Obří krab

Čerstvé mořské plody

i cestování. Po čtrnácti dnech v Singapuru jsme vyrazili do Indonésie a Malajsie, takže další kulinářské a cestovatelské zážitky. Druhá cesta už tak uvolněnou atmosféru neměla, protože jsme reprezentovali a to se musíte soustředit na svůj výkon. Do Singapuru bych ale zase rád jel.

Jakou čtvrť v Singapuru bys českým gurmánům doporučil navštívit? Těch míst je mnoho, ale doporučil bych všechny restaurace ve staré čtvrti, zavítal bych také do přístavu a na tržiště, kde jsem ochutnal výborného kraba na pepři, nebo smažené krevety. A myslím, že nutností je Raffles hotel s ochutnávkou slavného koktejlu Singapore Sling a na Orchard road restaurace Chatterbox. Návštěvu Singapuru bych ale doporučil i všem, kteří by chtěli vidět, jak mají fungovat služby. Všichni, se kterými jsem se potkal, byli perfektní, od recepční, přes pokojské, kuchaře, číšníky.

Která z asijských kuchyní tě oslovila nejvíc? Dá se říci, že mám rád všechny, ale přece jen nejvíc mne oslovuje thajská, mandarínská a malajská kuchyně. Jídla jsou to bohatá a pestrá. Z thajských jídel mi chutná snad všechno a z malajských doporučuji Nasi Lemek nebo Beef stew.

Filipe, vraťme se do Evropy. Je nějaká země, která tě zaujala stejně jako Singapur?

To je pravý maďarský guláš

Takovým „evropským“ Filip v roli norského rybáře Singapurem se pro mne stalo Norsko. A nejen Maďarská tržnice zásluhou gastronomie. Mě oslovila i filozofie norského života, to jak uvažují o jeho kvalitě, je mi blízké. Souhlasím s nimi, když říkají, že když už tady na Zemi máme být, tak ať je to plnohodnotný život po všech stránkách. Na to bychom měli myslet i doma a podle toho se chovat. My chceme všechno hned, ale to nejde. Musíme se naučit být trpěliví. A pokud jde o norskou kuchyni, tak jejím základem jsou ryby. My jsme natáčeli v Bergenu a okolí, který je známým přístavem ve středu Norska, a pak byli ještě dva dny na moři, takže jsem si užil skutečně čerstvé mořské plody a bylo to výborné. Hodně zajímavého jsem se dozvěděl o zdejších lososech, které tady chovají asi už od 60. let minulého století. Drží je ve velkých klecích ve fjordech, dobře je živí, takže maso je výborné. Ochutnali jsme i tresku a také královské kraby, kteří jsou úžasní. Už se těším na další natáčení, které nás má v Norsku dovést ještě dál na sever právě do míst, kde tito krabi žijí. Norský jídelníček ovšem vhodně doplňuje i skopové a hovězí maso.

Na výletě se známou osobností g rozhovor s Filipem Sajlerem

kuchyní. Jak už jsem ale řekl, já mám rád i tu americkou s těmi žebírky, hamburgery, křidýlky, stejky, když je to dělané poctivě, tak to chutná dobře. Samozřejmě své místo mají další nejrůznější fast foody, prostě záleží na každém z nás, čemu dáme přednost. Takhle pro mě stejně úžasný je i Londýn.

Filipe, kam se letos vypravíš do světa za kulinářskými specialitami?

Golf Filip miluje a hřiště v Malaze bylo nádherné

New York

středomořské a té naší středoevropské kuchyně. Rád tady zastavuji a užívám si zdejší poklidnou atmosféru. Stejně tak mám rád jih Evropy. Každý rok musím alespoň jednou navštívit Itálii. Líbilo se mi v Barceloně, kde jsem obdivoval jedinečnou architekturu Gaudího. Kdybych nebyl kuchařem, tak bych chtěl dělat architekturu nebo design. Nejpříjemnějšími místy v hlavním městě Katalánska jsou ale vždy tapas bary, kde dostanete výborné víno, pivo i jídlo.

A ještě prozraď, jak na tebe působil třeba New York, kde vím, že jsi několikrát byl?

Z Evropy se mi stejně tak líbí v jižním Tyrolsku. To je nádherný region i pro kuchaře, protože tam najdete 21 michelinských hvězd. K tomuto kraji patří výborná vína. Z místní „alpské“ kuchyně stojí za to ochutnat třeba kroupovou polévku, plněné taštičky, těstoviny, knedlíčky, pečená masa, ale i ryby či dezerty. Je tady znát vliv

32

Atmosféru tohoto města mám moc rád, proto sem se ženou jezdíme. Někdo tohle „velké jablko“ nemusí, já zase ano. Miluji zdejší mrakodrapy, ruch na ulicích i jejich pestrost. Třeba si jen sedneme na lavičku v Central Parku a díváme se kolem sebe. S chutí si projdu i Madison Ave nebo v Sohu kde jsou butiky, restaurace, galerie, je to působivé. I tady je to z pohledu gastronomie pastva pro oči. Střídají se tady restaurace všech světových

Pokud jde o gastronomii, tak se zase těším na jižní Tyrolsko a Norsko, kam máme jet s televizí natáčet. V plánu je i Francie a Portugalsko, což je samozřejmě také nesmírně zajímavé. Vyrazit chci do Miami, kde jsem ještě nikdy nebyl. Odtamtud si to prodloužíme do Atlanty, kde jsem už kdysi vařil, a tak se chci podívat znovu na zdejší restaurace a trochu zavzpomínat. No a určitě nevynechám Itálii a golf. A v rámci závodění navštívíme také mnoho atraktivních míst, takže to bude asi pestrý rok.

A na závěr tě požádám o recept, který by nám připomněl nějakou zajímavou zemi? Začalo nám teplé počasí, mám tu tip na salát Caesar, který všichni velmi dobře známe. Je vynikající a velice osvěžující, ale bohužel ho často dostanete v restauracích v absolutně nesmyslném složení. Nabízím tip na skutečný originál. Stačí vám pár ingrediencí a výsledek je stoprocentně zaručen.

Děkuji za rozhovor a všem přeji dobrou chuť. Text: Karel Malina Foto: archiv Filipa Sajlera

Začalo nám teplé počasí, mám tu tip na salát Caesar, který všichni velmi dobře známe. Je vynikající a velice osvěžující, ale bohužel ho často dostanete v restauracích v absolutně nesmyslném složení. Nabízím tip na skutečný originál. Stačí vám pár ingrediencí a výsledek je stoprocentně zaručen..

Recept Filipa Sajlera SALÁT CAESAR (4 porce) Na originál Caesar salát potřebujete

• •

Salát Caesar najdete jako stabilní položku mnoha menu po celém světě a snad vždy v Severní Americe. Je vyhlášenou specialitou, ale připravit jej podle tradiční receptury bohužel není vždy samozřejmostí a má někdy mnoho nepovedených podob, což je velká, ale velká škoda. Autorem původního receptu je údajně kuchař italského původu, který se usadil v mexické Tijuaně a z nouze, když došly zásoby, vytvořil tento naprosto geniální salát. Zásadní však je používat k přípravě pouze a jedině římský salát (druh listového salátu, velmi chutného, s výraznou chutí, šťavnatý a křupavý) a nikdy by neměly chybět krutony z bílého pečiva ani parmazán a originální a famózní dresing. Základní salát se často také obohacuje o plátky vypečené slaniny, pečená kuřecí prsa, nebo grilované krevety.

• Bílé pečivo nakrájíme na kostky (2 x 2 cm ideální) a ve středně vyhřáté troubě je vysušíme dokřupava, lze i na pánvi na sucho opéct ale výsledek není tak rovnoměrný, pečivo musí křupat ne být tvrdé!

•

1 římský salát 150 g parmazánu čím vyzrálejší tím lepší 1ks bilé pečivo nebo bageta nebo americký toustový chléb

Dresink

• • • • • • • • •

2 žloutky střik vinného octa lžička dijonské hořčice lžička krystalového cukru mletý pepř sůl 100 ml olivového oleje stroužek česneku 4 ančovičky

• Poté římský salát natrháme na kousky, tak aby byly jednou do pusy není nic horšího než když dostanete na talíř celé listy salátu, to je absolutní nesmysl mnoha českých hospod, salát musí být vždy na sousta, jednoduše konzumovatelné na vidličku!

A teď šaty každého salátu a to je dresink. • Česnek a ančovičky nakrájíme na velice jemné kostičky. • V míse vymícháme žloutky s vinným octem, cukrem, hořčicí, pepřem a solí do hladké a našlehané pěny a postupně, za stálého míchání, přiléváme zvolna olivový olej, až získáme majonézovou emulzi, vmícháme ančovičky s česnekem a dáme do lednice vychladit.

• Poté promícháme s dresinkem, Salát se vždy těsně před podáváním míchá s dresinkem, nikdy ne jinak, nějaké kydání nebo kapání dresinku na salát na talíři je nesmysl.

Dobrou chuť, neboť originál je božská lahůdka. Ideální je i jako příloha k letnímu grilovaní – hovězí maso, kuře a mořské plody.

33

Výlety Českem g Jaro u Máchova jezera

Výlety Českem

Jaro u Máchova jezera V minulém čísle jsme poznali zimní krásu Máchova jezera z jeho zamrzlé hladiny. Ostří mých bruslí, kterými jsem brázdila jeho hladinu mě zavedlo až do Dokské zátoky, kde také dnes budeme pokračovat v poznávání krás a okolí Máchova jezera. Už zmínka o jeho založení a historii stojí za chvilku zastavení.

Ranní mlhy nad jezerem © foto Václav Škába

BOJ O MÁCHŮV KRAJ

Kachní námluvy na jezeře

Máchovo jezero též zvané Velký rybník nebo Velký Dokeský rybník je největší rybník v Libereckém kraji a osmý největší v České republice. Jde o třetí největší český rybník, který leží jinde než v Jihočeském kraji. Rozkládá se v nadmořské výšce 266 m, má rozlohu 284 ha. Dosahuje hloubky 12 m a je dnes využíván hlavně pro rekreaci.

LEGENDA O KARLU IV. Rybník byl založen v roce 1366 Karlem IV. v rašelinné pánvi na Robečském potoku (přítok Ploučnice). Okolnosti založení rybníka doložil jednak pražský kanovník Beneš Krabice z Weitmile (udáno založení v říjnu 1366) a také kronikář Jan z Gubenu. Rybník byl popisován jako rybník nad Hirschbergem (německý název Doks). K jeho založení se váže legenda o Karlu IV., který se jednoho dne vydal se svou družinou na lov. Dlouho nemohli natrefit na

žádnou zvěř, až pojednou vyrazil z houští statný jelen. Prchal před lovci do kraje hlubokých lesů, mokřadů, bažin a jezírek. Tam jim zmizel z dohledu. Král byl rozmrzelý z neúspěšného lovu a rozhodl se vrátit zpět, když vtom uslyšel nádherný zpěv. Vydal se za hlasem a dojel na louku, kde spatřil prozpěvujícího si ovčáka se stádem oveček. Za ním dorazila i jeho družina, která byla po pronásledování jelena celá promáčená a plná bahna a bláta z bažin. Krále napadlo, jak by bylo příjemné, kdyby se mohli na tomto místě vykoupat. A tak nařídil, aby zde byl vybudován rybník. Tak se také později stalo. Ve vsi Staré Splavy byla rozšířena stará kamenná propusť a vedle ní navršena hráz, která zadržela vody z potoků Jordán a Doks. Hráz a kamenná výpusť tu jsou dodnes.

Před rokem 1920 patřil rybník místním statkářům a hrabatům z rodu Valdštejnů. Název Máchovo jezero se vžil postupně už koncem 19. století v souvislosti s vyzdvižením památky na K. H. Máchu mezi českou veřejností. Proti jeho používání protestovali jak Němci, tak zčásti i odborníci. Např. Názvoslovná komise při Geografickém komitétu Národní rady badatelské vydala své zamítavé stanovisko v roce 1932 ve sborníku Bezděz. Přesto jej použil v roce 1931 Bohumil Kinský v názvu svého turistického průvodce. Pojmenování jezera po významném básníkovi Máchovi navrhl znovu v roce 1938 turistický spolek v Doksech, příslušná jazyková komise však návrh znovu odmítla. Místní podnikatelé zvali své zákazníky v inzerátech roku 1938 do Doks u jezera. Pojmenování Máchovo jezero se začalo používat oficiálně až řadu let po poválečném odsunu Němců. Revoluční národní

35 Kamenná výpusť

Výlety Českem g Jaro u Máchova jezera

výbor nechal v červnu 1945 vyrobit poštovní razítko s názvem Doksy u Máchova jezera. Ministerstvo vnitra v Praze však i roku 1945 odmítlo požadavek obce o úřední používání přívlastku U Máchova jezera. Až v roce 1961 byl Velký rybník a celý okolní kraj o rozloze 1813 km² označen úředně jako Máchův.

PERLA ZEMĚ ČESKÉ Náš výlet okolo Máchova jezera pokračuje již jarní přírodou. Hladina jezera se leskne v jarním slunci a vlnky radostně ševelí a omývají písčité břehy. Racci kroužící nad jezerem vesele štěbetají a prohánějí se v ostrém jarním vzduchu. Všude kolem se probouzí příroda, stromy raší a předhánějí se v předvedení tónů zelené barvy, jívy kvetou a vítr čechrá nad vodou rákosí. Přišlo jaro. A tak než se vydám dál okolo jezera z Dokské zátoky, ještě se na chvíli zastavím ve městečku Doksy. Tradice letních lázeňských pobytů v Doksech sahá do 19. století, a předcházela i rozšíření kultu Karla Hynka Máchy. Karel Hynek Mácha zde byl šestkrát, poprvé roku 1832. Angelus Valdštejn ve své knize o Doksech uvedl, že díky živému dopravnímu spojení (železnice vede do Doks od roku 1866) a díky obchodníkům s chmelem se Doksy stávaly od osmdesátých let 19. století známé jako okouzlující kraj. Roku 1896 vyšel Ernest hrabě Valdštejn obecnímu úřadu vstříc, povolil přístup k rybníku, a na následujících 12 let v něm povolil koupání, avšak pouze na vyhrazených místech, s tím že v případě porušování pravidel by vrchnost mohla povolení zrušit. Opatření byla porušována a vrchnost opakovaně u města protestovala, přesto ke zrušení povolení zřejmě nikdy nedošlo. Na přelomu století vznikla jako orgán spolupráce města s vlastníkem Jezerní komise. Pražští lékaři začali doporučovat rodičům ozdravný pobyt dětí u Máchova jezera. V roce 1920 koupila obec Doksy od hraběte Adolfa z Valdštejna,

36

který byl k prodeji nucen pozemkovou reformou, pozemky na pobřeží Velkého rybníka, s tím že prodávající měl nárok na 40% účast v zamýšlené akciové společnosti – do té doby byl rybník pro rekreaci uzavřen. Zároveň město získalo právo provozovat na rybníce koupání a plavbu loděk. Do pláží investovalo město s Valdštejny poměrem půl na půl. V roce 1926 byla ustanovena lázeňská správa sestávající z 5 členů, zodpovědná obecní radě. Podnik byl rozdělen na dva provozy, pobřežní zařízení a plavební podnik, v němž měl Valdštejnův velkostatek poloviční podíl. Po roce 1928 byl Velký rybník plně otevřen rekreaci. Do okolí rybníku byly vynaloženy mohutné investice a reklama, atrakcemi byly písečné pláže (charakteristickým motivem prospektů byly dětmi postavené hrady z písku), sluneční záření a panoráma s hradním vrchem Bezděz a členitým pobřežím, vodní atrakce i plavby parníčkem, fungovala zde půjčovna loděk a plachetnic i kursy plavání – německé prospekty té doby zdůrazňovaly jiný aspekt krajiny, tichá místa a tiché hodiny, v nichž jezero, lesy a hrad znějí jako staroněmecký chorál. Moderní trendy vyvolávaly i pohoršení místních obyvatel, například roku 1922 si Anna Hofmannová stěžovala starostovi Doks Diessnerovi na nepřítomnost mravnostní policie, neboť vše se tu koupe dohromady: ženy, muži, děti velké i malé, úplně bez rozpaků, dámy oblečené v trikotech, díky nimž jim jde vidět téměř vše, co by mužským očím mělo zůstat skryto, a muži na sobě mají plavky, které jsou často nanejvýš primitivní a kam se alespoň trochu

Jarní průzračná voda jezera

slušné ženské oko stydí pohlédnout. Snahy malých měst učinit ze sebe letní sídlo se ostatně v té době stávaly terčem satiry. V roce 1920 vznikla satirická básnička Letovisko Doksy, která zesměšňuje poměry na pláži a o zcela novém parníku Greif píše, že zezadu nepůsobí ani pyšně, ani krásně a že jeho vlajka má barvu posmrkaného kapesníku. Kvůli chybějící kanalizaci, nedostatečnému dláždění, elektrifikaci a vodovodu Doksy neuspěly se žádostmi o obnovení statusu města, který jim byl odebrán za josefinských reforem. Turistická sláva Doks, Starých Splavů a Máchova jezera propukla až ve třicátých letech, kdy se město ve svém prospektu nazývá největšími lázněmi pod širým nebem v československé republice a v průvodcích je toto místo přirovnáváno k nejznámějším světovým letoviskům, Riviéře, Sv. Mořici či Itálii. Roku 1934 vyšel v novinách článek Máchovo jezero – perla České země, jehož autor vyzýval i k zimnímu rekreačnímu využití. Roku 1930 bylo evidováno 3818 návštěvníků, kteří zde strávili alespoň dva týdny.

ROMANTICKÝ KLŮČEK A teď už přecházím lávku která vede z Dokské zátoky a mířím směrem k pláži Klůček. Nachází se kousek za zátokou a je skutečně místem pro

romantické duše. Majestátně vyhlížející borovice se sklánějí nad bělavým pískem a písečné duny na pláži se v jarním větru přesýpají jedna přes druhou. Své jméno získalo toto místo z dřívějších dob kdy se na zdejších březích tzv. klůčily (klestily) lesní porosty. Část pláže je v letní sezoně vyhrazena pro stanování přímo u vody. Když za pláží projdete dále do lesa, najdete zde Autokemp Klůček, poskytující ubytování v chatičkách i ve stanech. Z pláže je krásný výhled na celé jezero a protože je slunný a větrný den, prohánějí se po jeho hladině plachetnice. Musí to být krásný pocit nechat se unášet větrem po lesknoucí hladině jezera, od jednoho břehu ke druhému. Nechávám za sebou jednu z nejromantičtějších pláží Máchova jezera a vydávám se pěšinkou mezi stromy dál. Po pár stech metrech skoro míjím v rákosí schovanou Valdštejnskou plovárnu. Dnes se tak nazývá občerstvení přímo u vody, ale tady se vlastně nachází kolébka zdejšího turismu. Na počátku 19 století byl v těchto místech postaven vinný šenk, který zde nechal postavit a provozoval Johan Nepomuk Kampe, dokský rodák a pražský vinárník. K šenku patřilo koupaliště v Břehyňském zálivu Velkého rybníka a půjčovna loděk. Od roku 1811 vlastnil a provozoval šenk Antonín Tietze. Po roce 1841, kdy šenk zanikl, užíval koupaliště pod Klůčkem

hrabě Valdštejn k odpočinku své rodiny. Proto tedy název Valdštejnská plovárna. Pokud budete mít chuť se na chvíli zastavit v čase a odpočinout si od civilizačního shonu dnešní doby, je toto místo k tomu jako stvořené. Vejděte na dřevěnou terasu Valdštejnské plovárny, posaďte se na chvíli ke stolu a dejte si něco dobrého k pití. Rozhlédněte se do dáli po jezeře a zaposlouchejte se do jeho šumu. A možná přijdete na to, že i v obyčejných věcech a okamžicích se skrývá neskonalá krása. Text: Michaela Jozová Foto: Václav Skába a Michaela Jozová

Výlety Evropou g Romantika na Labi

Výlety Evropou Když jsem poprvé navštívil

Drážďany

Romantika na Labi

bylo mi sedm let. Vzpomínky na druhou světovou válku a také na zničující nálet spojenců na tohle město byly v té době ještě živé, a tak se pamatuji, že jsem byl varován předem před prolézáním zbytků rozpadlých domů. To napětí, co nás tam čeká, bylo dráždivé. Tak hrozné to sice nebylo, ale na rozvaliny kostela Frauenkirche už nezapomenu. Stejně jako na svižnou procházku opraveným Zwingrem a pak na závěrečnou nákupní horečku, která zachvátila náš autobus. Naštěstí, jak říká klasik, čas oponou trhnul, a my jsme po mnoha letech opět zamířili na jednodenní výlet, ale tentokrát už do krásně opraveného centra metropole Saska, které konečně sluší přívlastek Florencie na Labi.

38

Nádherné panorama Drážďan

Nábřeží Labe s tradičními parníky

Vnitřek kostela Hofkirche

Náletem zničené Drážďany

PŮSOBIVÁ KRÁSA FRAUENKIRCHE Z Prahy do Drážďan je to necelých sto šedesát kilometrů a ani chybějící kousek dálnice přes České středohoří vás příliš nezdrží. Za dvě hodiny jsme parkovali v centru města, které se v posledním desetiletí změnilo k nepoznání. Ještě, že zůstal na svém místě na Wilsdruffer strasse alespoň Palác kultury, kdysi chlouba německé socialistické architektury. Nad jeho rekonstrukcí se ovšem vedou dost vášnivé diskuse, které občas proniknou i do české kotliny. Tyhle starosti ale dobře známe, a tak raději vyrážíme k našemu prvnímu cíli v opraveném historickém jádru města, baroknímu kostelu Frauenkirche. Před ním je rozlehlé náměstí, kolem kterého v současné době vyrostly nově postavené bloky domů podle původní zástavby, zničené za války. Protestantský chrám Panny Marie se stavěl v letech 1726 až 1743 a je dílem architekta Georga Bähra. Za nejobdivovanější část byla vždy považována chrámová kupole, která po technické stránce je skutečně mistrovským dílem. Váží dvanáct tisíc tun a tyčí se ve výšce čtyřiceti metrů bez vnitřních podpěr. Vzbuzovalo to úžas i obavy, ale vydržela a neporazilo ji ani několik set dělových kulí, které do ní nastřílela v roce 1760 pruská armáda. Dominanta města ale už neustála v únoru roku 1945 bombardování spojeneckých vojsk a byla zcela zničena. Hromada suti, která tady zbyla, zůstala zachována, aby připomínala válečné hrůzy. Po sjednocení Německa se rozhodlo, že chrám bude znovu postaven. Musela to být neuvěřitelně náročná práce, protože cílem bylo zachovat co nejvěrnější podobu kostela. Stavební plány se nedochovaly, a tak se vycházelo z obrazů a také fotografií. Vše, co zbylo, se zaevidovalo a pak pomocí počítačů poskládalo do nové stavby. Údajně zbytky zdiva stačily na obnovu chrámu ze čtyřiceti procent. Tahle skládačka trvala dvanáct let a stála přes pět miliard

korun. Koncem roku 2005 byl kostel znovu vysvěcen. Chvíli jsme postáli před tímto architektonickým drahokamem, prohlédli si sochu církevního reformátora Martina Luthera kdysi chráněnce saského kurfiřta Fridricha III., o kousek dál hrdě stojí i saský král Friedrich August II., a pak si zašli prohlédnout neméně působivý vnitřek chrámu. Frauenkirche po válce a dnes

39

Výlety Evropou g Romantika na Labi

BALKON EVROPY Za dalšími barokními skvosty Drážďan jsme se vydali od Frauenkirche po Töpferstrase směrem ke slavnému Průvodu knížat, který zdobí zámeckou budovu na ulici Augustusstrasse. V turistických průvodcích se můžete dočíst, že se jedná o největší porcelánový obraz na světě, který představuje historii rodu Wettinů, s řadou jeho nejstarších členů zkřížili meče i naši Přemyslovci. Zdejší „Fürstenzug“, jak se obraz nazývá, je složen asi z 23.000 destiček z míšeňského porcelánu a na délku má 102 m. Na konci „Průvodu“ se nám už otevřelo Zámecké náměstí a před námi byl další barokní skvost, tentokrát katolický chrám Hofkirche, neboli Dvorní kostel. Nechal ho postavit saský kurfiřt Friedrich August II. v letech 1739–1755 a byl to největší kostel v Sasku. Zdobí ho 78 soch. I tento chrám stojí za návštěvu. V kryptě je například uloženo 49 členů rodu Wettinů. Jen August Silný Hofkirche

je pohřben jako polský král v Krakově a v Hofkirche se skrývá ve schránce pouze jeho srdce. Uprostřed Zámeckého náměstí je socha Friedricha Augusta I., zvaného Spravedlivý, který byl prvním saským králem a vévodou varšavským. Dál naše kroky mířily ke známému schodišti na Brühlské terasy. Dnes je to turistické korzo města. Johan Wolfgang Goethe tohle místo kdysi nazval „Balkonem Evropy“, protože na široké a význačnými budovami lemované terase nad nábřežím řeky Labe, která má délku něco kolem pěti set metrů, se scházela evropská společenská smetánka. Řadu výstavných budov, které dnes už neexistují, nebo byly přestavěny, nechal postavit hrabě Heinrich von Brühl a po něm nese terasa jméno. Přidali jsme se také k těm mnoha turistům z celého světa a vychutnávali si chvíli překrásný výhled na řeku a zdejší přístav parníků.

ZWINGER AUGUSTA SILNÉHO Pár set metrů odtud nás už čekalo Divadelní náměstí, neboli Theaterplatz s jezdeckou sochou saského krále Johanna. Náměstí tvoří zleva kostel Hofkirche, dále Rezidenční zámek, obrazárna Zwinger a budova opery, kterou postavil stavitel Gottfried Semper v letech 1838–1841 jako královské dvorní divadlo. Ve své historii ale muselo být postaveno ještě dvakrát. Nejprve po požáru v roce 1869 a pak po druhé světové válce. A než jsme zamířili ke Zwingeru, dali jsme se zlákat kavárnou v Italské

40

Brühlské terasy, kdysi nazvané Balkon Evropy

vesnici, tady Italienisches Dörfchen. Název je možná trochu matoucí, ale připomíná místo, kde bydleli italští dělníci při stavbě kostela Hofkirche. Jejich domy pak byly většinou zbourány, ale název zůstal a převzala je nová budova postavená v 19. století v klasickém stylu. V současné době je po rekonstrukci z roku 1994 a nabízí nejen příjemné posezení u kávy, ale také krásné stropní malby. Moc se nám odcházet nechtělo, ale hezkého počasí jsme chtěli využít k další procházce. Zavedla nás přes Divadelní náměstí k nejznámější památce Drážďan Zwingeru. Tento velký komplex budov ve stylu pozdního baroka vznikl za saského kurfiřta Augusta Silného. Ukrývá v sobě rozsáhlé sbírky umění. Oblíbeným místem je Galerie starých mistrů, ale za návštěvu stojí i sbírka porcelánu a zbrojnice. I tady se dá příjemně odpočinout ve zdejších zahradách.

NA PRAGER STRASSE Tentokrát jsme Zwinger jen prošli, protože jsme chtěli ještě stihnout Pražskou ulici a zavzpomínat na zdejší českou nákupní horečku. Nejvyhledávanějším místem našich tehdejších výletníků byl obchodní dům Centrum. Postaven byl v roce 1973 a patřil k největším v Německé demokratické republice. Zajímavý byl

Zwinger

Muzeum vojenství láká moderní architekturou

už zdálky plastickou fasádou, ale nezapomenutelné jsou více fronty na boty, dětské oblečení, záclony, oříšky, mandle a já nevím, co ještě se v těch časech k nám vozilo. Dnes v původní podobě tento obchodní dům

neexistuje, i když fasáda se prakticky nezměnila. Původní obchoďák byl zbourán a místo něho zde stojí moderní Centrum Galerie, která je doslova obchodním chrámem. Má plochu přes padesát tisíc metrů čtverečních prodejní plochy, takže patří k těm největším v Evropě. Současné Drážďany ovšem nabízejí i další zajímavé kopie. Jednou z nich je například nedaleko hlavního nádraží populární Dresdner Kugelhaus z roku 1928, což je stavba v podobě bílé koule umístěná do Velké zahrady. Sem ostatně na přelomu tisíciletí umístil svoji „skleněnou“ továrnu i koncern VW a před očima návštěvníků se tu kompletují vozy této značky. V Drážďanech bylo otevřelo i největší muzeum války, které je po architektonické stránce opravdu pozoruhodné, ale za jeden den se všechno stihnout nedá. Tak zase někdy příště. Než jsme se ale rozloučili s tímto krásným, romantickým městem na Labi, neodolali jsme, přejeli most a zamířili ke „Zlatému jezdci“, jezdecké soše Augusta II. Silného, který se stal v 17. století polským králem. Také se na Polsko z Neustadtu stále dívá. Za druhé světové války měl štěstí. Byl odvezen z Drážďan a to ho zachránilo před zničením. Na své místo se vrátil koncem padesátých let a zůstává tak dál jedním z výrazných symbolů města. Ještě jednou jsme si přes řeku prohlédli nádherné panorama historického centra Drážďan a zamířili do Prahy. Byl to příjemný výlet, ale pokud byste chtěli navštívit i zdejší muzea a užít si města, počítejte minimálně s víkendovým pobytem, ale bude to stát za to. Text a foto: Karel Malina

Výlet na konec světa g Tam kde se vylodil Kolumbus

Výlet na konec světa

Tam, kde se vylodil Kolumbus Baracoa

Cílem naší cesty na Kubu se stalo město ležící v zátoce Bahía de Miel (Zátoka medu) na severním pobřeží východního cípu největšího ostrova Karibiku. Právě na tomto místě roku 1492 přistál Kryštof Kolumbus, a později zde vniklo i první španělské osídlení na ostrově. V průběhu další kolonizace však tato oblast zůstala stranou. Obklopena tropickými pralesy a izolována od zbytku ostrova neprostupným pohořím se stala na čas i základnou pirátů. Až do šedesátých let, kdy sem byla postavena horská silnice, byl jediný přístup do Baracoa lodí po moři.

Pohled do hornatého vnitrozemí ostrova ze silnice La Farrolla

Přirozeným startovním bodem pro cestu do odlehlého Baracoa je Santiago de Cuba. Bývalé hlavní město, které má dnes kolem půl miliónu obyvatel, dělí od současné metropole Havany na západě ostrova bezmála devět set kilometrů. Překonat jsme je mohli vlakem, dálkovým autobusem, půjčeným autem nebo vnitrostátní leteckou linkou. Zvolili jsme ten nejrychlejší způsob a vybrali si letadlo.

V RODIŠTI FIDELA CASTRA V Santiagu, které je rodištěm vůdce kubánské revoluce Fidela Castra, nás nejvíce nadchlo náměstí Parque Céspedes, obklopené pestrou směsicí domů v koloniálním stylu. Najdete zde také nejstarší zachovaný dům na Kubě Casa de Diego Vélazquez. Dominantu pak tvoří katedrála Cathedral de Nuestra Seňora de la Asunción. Další zajímavostí je i historický dům, z jehož balkónu vyhlásil Fidel vítězství revoluce. Nachází se zde i Hotel Casa Granda s kavárnou v Pařížském stylu, kde můžete posedět na krásné terase a ruch celého náměstí v klidu pozorovat u skleničky osvěžujícího mojita, nerušeni jinak všudy přítomnými prodejci a taxikáři. Vzhledem ke spolehlivosti kubánské veřejné dopravy jsme si půjčili automobil v místní, samozřejmě státní, autopůjčovně. Našli se tady prý nadšenci, kteří si zvolili kolo, ale tak dobrodružný výlet jsme zase neplánovali. Ze Santiaga tak vyrážíme dál na východ, ale místo jízdy po dálnici dáváme přednost méně frekventované silnici vedoucí severní částí parku Nacional de Gran Piedra. Projíždíme zelenou krajinou a míjíme místní vesnice, po naší pravé ruce se rýsuje pohoří národního parku. U jezera La Yaya pak najíždíme na

Katedrála v Santiagu de Cuba

Terasa hotelu Casa Granda v Santiagu de Cuba

kubánskou dálnici, v minimálním provozu směřujeme k naší první zastávce do města Guantánamo. To je správním střediskem stejnojmenné provincie, pro našince známé především kvůli nedaleké základně námořnictva spojených států. Leží od nás přibližně patnáct kilometrů jižním směrem. Její přítomnost je zřejmě důvodem přísnější atmosféry, kterou jsme pocítili již při vjezdu do samotné provincie Guantánamo, kdy nás na dálnici vítal policejní zátaras a kontrola dokladů. Město Guantánamo však žije svým vlastním životem ve stylu Kuby a přítomnost americké základny si tu ani neuvědomíte. Nic zvláštního ale nenabízí. A tak jsme odjeli s tenčící se zásobou konvertibilních pesos a lahví rumu z Guantanáma. Námořní základna Zátoka Guantanamo (United States Naval Station Guantanamo Bay) neslouží pouze jako celosvětově proslulý internační tábor pro zajatce podezřelé z terorizmu, ale hlavně jako opěrný bod amerického námořnictva při ochraně plavebních cest do panamského průplavu. US NAVY se v zátoce usídlila v roce 1903.

43

Výlet na konec světa g Tam kde se vylodil Kolumbus

KUBÁNSKÉ KUKURUČU Silnice vedoucí dál na východ nás po čtyřiceti kilometrech přivádí k pobřeží Karibiku u města Tortuguilla. Podél moře vede dalších šedesát kilometrů až k městečku Cajobabo, kde jsme využili možnost poprvé si vychutnat vlny Karibiku. Odtud po cestě zvané La Farrolla míříme do hor. Z vyprahlé krajiny jižního pobřeží se postupně dostáváme do zalesněných kopců, silnice se obtáčí kolem svahů a postupně šplhá až do výšky 550 metrů nad mořem k Alto di Cotilla. Přes hory se silnice klikatí a vlní se jako horská dráha. Ve vyšších polohách je les hustší a mizí znaky civilizace, avšak i zde se čas od času mezi stromy mihne chatrč a místní obyvatelé. Vegetace, architektura příbytků i vzhled místních obyvatel v nás budí dojem, že jsme se ocitli kdesi v rovníkové Africe, pouze asfaltová silnice a španělské budovatelské nápisy oslavující revoluci nám připomínají skutečnou realitu. Na chvíli neodoláme a zastavujeme u člověka, který u silnice nabízí jakési pochutiny. Okamžitě se kolem auta vyrojí houf dalších neodbytných prodejců, který se nám snaží prodat banány, arašídy zalité v medu či čokoládové tyčinky. Nás ale nejvíce zaujalo cosi připomínající kornouty. Ve zmatku platíme, bereme dva kornouty a ujíždíme pryč. S pomocí průvodce zjišťujeme, že jsme si právě koupili místní specialitu zvanou kukuruču, což je

směs ořechů, kokosu a medu prodávaná v kornoutech z palmového listu. Celkem dobré. Míjíme Passo de Cuba a postupně klesáme k Atlantickému oceánu, les začíná řídnout a my přijíždíme do večerního Baracoa.

PIRÁTI Z BARACOA Město samotné působí poněkud ušmudlaným dojmem. Nízké domky ošlehané mořským větrem jsou často dostavovány a zvětšovány svépomocí svých obyvatel způsobem, který by evropského statika přivedl k infarktu. V městě můžeme najít památky z dob koloniální historie, avšak na rozdíl od ostatních historických měst zde chybí honosné koloniální domy a paláce. Potom, co v roce 1515 bylo koloniální správní centrum Kuby přesunuto do Santiaga, Baracoa zůstala mimo hlavní pozornost. Proto se z ní stalo na dlouhou dobu jedno z hlavních center

Nábřeží v Baracoa Jsme na ostrově revoluce

44

Cesta do Baracoa

karibského pirátství. Dnes v centru můžeme najít španělskou pevnost Matachín, kterou obývá městské muzeum. Její děla roku 1807 odrazila útok anglického piráta známého pod jménem Winchester. Muzeum „Rajské Jeskyně“ se zabývá archeologickými nálezy místního prehistorického osídlení.

NA HOŘE EI YUNQUE Nejvýraznější dominantou místní krajiny je stolová hora El Yunque (Kovadlina) jejíž nezaměnitelný tvar popsal ve svých záznamech už Kryštof Kolumbus. Výšlap na tuto horu je povinností všech zdatnějších turistů, kteří zabloudí do těchto odlehlých končin Kuby. My jsme si túru

dohodli hned po příjezdu do Baracoa v místním turistickém centru, kde měli otevřeno i v sobotu v půl osmé večer, což nás velmi mile překvapilo. Další den časně z rána jsme se autem vypravili ke stanovišti průvodců. Po zaplacení poplatku osmnácti CUC jsme vyrazili na vrchol 575 metrů vysoké hory. Výstup není dlouhý ani nebezpečný, avšak na jeho začátku musíme přebrodit malou průzračnou řeku, která menším členům naší výpravy sahá chvílemi po pás. Poté pokračujeme kakaovou plantáží vzhůru, ocitneme se v lese a cesta je strmější. Průvodce nás během cesty upozorňuje na faunu tropického pralesa, její nejpočetnější skupinou jsou zde ptáci. Poznali jsme tak kubánského národního ptáka tocorora či kolibříka, ale potkáte zde i mravence a obrovské housenky. Vlhkost deštného pralesa v kombinaci s fyzickou námahou túry je čím dál víc znát. Po hodině a půl tak staneme na jednom z vrcholů hory pěkně zpocení a zadý-

chaní. Tam nás vítá busta Antonia Macea, generála a hrdiny obou válek za nezávislost, jemuž se na Kubě za jeho hrdinství říká „Bronzový titán“. Odměnou za předvedený sportovní výkon je nám krásný pohled na zvlněnou zelenou krajinu obklopující údolí řeky Duaby v pozadí s pobřežím zátoky Bahía de Miel. Při sestupu dolů nám průvodce pro změnu představuje místní flóru. Nejdříve ochutnáváme již spadlý kokos, posléze kokosové mléko z čerstvě utrženého kokosu a nakonec zakusíme i místní pomeranč, jehož divná nahořklá chuť nás nijak neoslovila. Po úspěšném přebrodění řeky

Stolová hora El Yunque

45

Výlet na konec světa g Tam kde se vylodil Kolumbus

IDYLICKÉ PLÁŽE KARIBIKU

cestou zpět jsme se ještě vydali výš proti proudu Duaby. Asi dvacet minut chůze proti proudu nás zavedlo k idylickému jezírku pod vodopádem, kde jsme se rádi svlažili před cestou zpět do Baracoa. Turistům, kterým by nestačil kratší výlet na El Yunque a chtějí zažít víc ze zdejších tropických pralesů,

Koupání pod vodopády

Vstup do Humboltova národního parku

můžou popojet 30 km za Baracoa směrem na západ a navštívit národní park nesoucí jméno německého geografa, biologa a objevitele Alexandra von Humboldta, který

sem poprvé připlul v roce 1801. Od roku 2001 je tento park o rozloze 594 km2 zapsán na seznam UNESCO. Pro veřejnost jsou otevřeny tři prohlídkové okruhy, které si můžete projít, jak jinak než v doprovodu průvodce. Místní příroda kypí velice rozmanitou flórou i faunou a zároveň se jedná o krasovou oblast s jeskyněmi a vodopády, nechybí ani projížďka lodí.

Na rozdíl od zbytku Kuby, kde je podnebí podstatně sušší, zde najdete pláže lemované palmami. Koupání v okolí Baracoa tak lze označit za nejidyličtější na celém ostrově. Vzhledem k obtížné dostupnosti z hlavních turistických středisek tu potkáte poměrně málo cizinců. Přímo ve městě Baracoa naleznete pláž s černým pískem, kterou využívají hlavně místní. Kousek na východ je již mnohem idyličtější Playa Blanca. Dalšími plážemi v okolí jsou pak Manglito a Nibujón. Úžasný zážitek nám připravilo malé letovisko Villa Manguana, a stejnojmenná pláž, která leží 22 km západně od Baracoa po pobřežní silnici směrem na Moa. Zde nás uvítal nově postavený hotelový komplex nabízející ubytování v příjemných dřevěných dvoupatrových vilách přímo u moře, který dále disponuje soukromou

46 Pláž v letovisku Villa Manguana

Silnice z Baracoy do Moa

pláží lemovanou skalisky. Na své si přijdou i příznivci šnorchlování, kteří mohou pozorovat barevné korály a další obyvatele mořského světa. Při lenošení na pláži jsme také ocenili plot a nesmlouvavou ostrahu odpuzující neodbytné prodejce a žebráky, kteří často číhají v okolí lokalit navštěvovaných zahraničními turisty.

PLODY MOŘE A MOJITO První večer v Baracoa jsme svým příjezdem našeho hostitele překvapili, proto nám nemohl nabídnout večeři a poslal nás tedy na procházku po pobřežní promenádě jménem Malecón do místní restaurace Marco Polo. Na terase s výhledem na moře jsme za slušnou cenu dostali nejlepší kubánské jídlo, které jsme měli možnost za těch pár dní Kubánská vesnička

na Kubě ochutnat. Následující večer, po vysilujícím výstupu na El Yunque, jsme ale dali na doporučení ostatních cestovatelů a večeřeli u našeho hostitele, což byla velice dobrá volba, jelikož se večeře zcela vymykala kubánskému restauračnímu standardu. Byli jsme jednoduše nadšeni. Další zážitek nám pak připravila večeře v blízkosti Villa Manguana. Jeden domorodců nás pozval do „své restaurace“. Jak se ukázalo, myslel tím stolek pod palmovým slunečníkem stojící na dvorku vedle dřevěného domku, ve kterém bydlel se svou početnou rodinou. Kolem vesele pobíhala prasata, kozy i slepice, nám však byly servírovány mořské plody jako langusty, krevety či chobotnice, dále ryby doplněné o smažené solené banánové lupínky, rajčata a rýži. Vše naprosto výborně připravené a chutné. K jídlu jsme popíjeli mojito, které nám bylo

štědře doléváno rumem. Všichni členové rodiny se o nás starali jak o krále, za což si nakonec řekli na kubánské poměry nezvykle vysokou cenu, ale vzhledem k úrovni servírovaného jídla, pití a služeb jsme ji ochotně zaplatili. Základem místní kuchyně jsou tedy hlavně plody moře, ryby a také drůbež, výjimečně i prasata, která se zde pasou přímo v lese, to vše je doprovázeno převážně rýží, slanými banánovými lupínky a brambory s výraznou sladkou chutí. Samozřejmostí je zde zelenina a spousta druhů ovoce (hlavně banány, které jsou svou výbornou chutí naprosto odlišné od těch, jež známe z Čech). Zdejší kuchyně využívá místní specifické suroviny a koření z okolních plantáží, farem, políček a moře, což ji odlišuje od gastronomie dostupné ve zbytku Kuby. Cesta do Baracoy nám tak nabídla jiný pohled na současnou Kubu, než nabízejí turistická střediska v okolí Havany. Výlet do málo známé části největšího ostrova Karibiku ale stál za to, i když to chvílemi na zdejších silničkách, které místy spíše připomínaly tankodrom, bylo hodně dobrodružné. Text a foto: Jovan Kubíček

47

Výlet k Atlantiku g Město rozkošného pobřeží

Výlet k Atlantiku

Město rozkošného pobřeží Lisabon

Podle legendy byl založen Odyseem, ale archeologické výzkumy se kloní na stranu Féničanů, které sem už před třemi tisící lety přilákala zdejší krajina a hlavně široké ústí řeky Tejo, která vytvářela ideální přírodní přístav. Oni také nazvali toto místo Alis Ubbo, nebo-li Rozkošné pobřeží. Své stopy zde potom zanechali Řekové, Římané, Mauři, které vyhnali křesťanští bojovníci a už ve 13. stoElevator de Santa Justa letí udělali z Lisabonu hlavní město portugalského království. V 17. století byl Lisabon největším světovým obchodním centrem. V roce 1755 ale přišlo zemětřesení, které prakticky město zničilo. Za své vzala většina památek i postavení světové metropole. Za druhé světové války se Lisabon proslavil jako město špiónů. S pádem Salazarovy diktatury a vstupem do Evropské unie, ale význam města začal stoupat. Výrazné změny na tváři města přinesla Světová výstava Expo 98 i fotbalové Euro 2004. Ovšem staví se a renovuje stále dál, a tak je Lisabon docela pestrou směsicí architektury, která připomíná slavnou minulost i moderní současnost.

Torre de Belém

Náměstí Praca de Dom Pedro IV., kterému se říká Rossio

VE STOPÁCH OBJEVITELŮ Zdejší čtvrť Belém byla místem, odkud Portugalci vyplouvali v patnáctém a šestnáctém století na své první objevitelské plavby. Odtud se také 8. července 1497 vydal Vasco de Gama hledat námořní cestu do Indie. Vypráví se, že celou noc před tím strávil se svými námořníky na modlitbách ve zdejší kapli na břehu řeky Tejo. Byly vyslyšeny. Vasco de Gama se po dvou letech vrátil z úspěšné výpravy domů. Na místě původní kaple nechal Manuel I pak vybudovat klášter Jeronýmů, který je perlou gotické a renesanční architektury a dnes je součástí světového dědictví UNESCO. V kostele kláštera se nachází místo posledního odpočinku Vasco de Gamy. Na nábřeží pak připomíná tuto převratnou dobu obří Památník objevů a o pár kroků dál stojí další svědek zašlé slávy – Torre de Belém. Dřív tahle pevnost stála uprostřed řeky a chránila vjezd do přístavu.

Jedna z vyhlídek na město

PĚŠKY, VÝTAHEM I TRAMVAJÍ Město, postavené na sedmi pohorcích podél severního břehu řeky Tejo, nabízí množství krásných vyhlídek. Chce to ale dobrou fyzickou kondici, nebo si putování můžete zpestřit použitím lanovek či výtahů. Ten nejslavnější se jmenuje Elevator de Santa Justa a nachází se v centru na ulici Rua de Santa Justa. Autorem tohoto kouzelného secesního výtahu z roku 1902 s tepanými mřížemi je Raul Mésnier du Ponsard, jinak následovník Gustava Eiffela. Tahle zdviž vás vyveze do výšky dvaatřiceti metrů a z vyhlídkové terasy se vám otevře nádherný pohled na centrum města. Posezení u dobré kávy přímo vybízí, jen si nejsem jist, jestli v hlavní sezoně si to užijete. V lednu jsme čekali na výtah deset minut, v létě jsou prý fronty nekonečné. Ještě zajímavější je ale projížďka městem starou klasickou tramvaji, která také patří ke koloritu města.

ROMANTICKÁ ALFAMA Za nejhezčí vstup do Lisabonu je už tradičně považována cesta od nábřeží přes náměstí, které se nyní nazývá Praca do Comercio. Před zemětřesením se nazývalo Torreiro do Paco, nebo-li Palácové náměstí. Královský palác da Ribeira ale zmizel. Na jeho místě vyrostly budovy ministerstev. Přesto dojem vstupní brány zůstal. Obrovské ploše vévodí socha Dona Josého I. Branou Arco da Victoria projdete na ulici Rua Augusta a ocitnete se ve čtvrti Baixa, samém obchodním středu města. Srdcem Baixy jsou náměstí Rossio a Praca de Figueira. Severní stranu Rossia uzavírá budova Teatro Nacional de Dona Maria II. Množství kavárniček a restaurací láká k posezení, tak toho využijte a odpočiňte si. Čeká vás slušné stoupání na zdejší Castelo de Sao Jorge. Tento hrad vybudovali už Vizigótové, upravili Mauři a po nich křesťanští panovníci. Z toho všeho zůstaly jen hradby a obvodové zdi kdysi pyšného sídla. O to víc se můžete těšit na nádherný rozhled i příjemné posezení na lavičkách pod stromy. Pod hradem se rozkládá čtvrť Alfama, kterou si před zemětřesením oblíbila vyšší společnost, ale pak už patřila hlavně dělníkům a rybářům. Křivolaké uličky, schodiště, balkony a všude visící prádlo, tvoří zajímavý kontrast ve srovnání s Baixou.

NÁVŠTĚVA MOŘSKÝCH HLUBIN Protikladem historické části města je Parque das Nacoes, tedy Park národů. Tady, na severozápadním nábřeží se konala světová výstava Expo 98, která sem vnesla moderní architekturu. V současné době je to ideální místo k odpočinku. Největší zdejší atrakcí je Oceanário, které nemá v Evropě konkurenci. Ve dvoupatrovém akváriu můžete nahlédnut do mořských hlubin a obdivovat na pět a dvacet tisíc ryb, ptáků a savců. Turisty i domácí láká i Tore de Vasco da Gama, sto čtyřicet metrů vysoká věž, ze které je pěkný výhled na areál světové výstavy i řeku Tejo, kterou kousek odtud přetíná elegantní most Vasco da Gamy. Oblíbená je i lanovka, která vás dopraví z jednoho konce parku na druhý. Tady procházku po Lisabonu zakončíme, Text a foto: Karel Malina

49

Navšívili jsme g Hotel zámek Berchtold

Navštívili jsme

Hotel zámek Berchtold Při jednom z výletů do okolí Prahy jsem za Velkými Popovicemi objevil v obci Kunice Hotel zámek Berchtold. Pečlivě udržovaný park lákal k malé procházce a já se nečekaně ocitl na místě, které nabízí nejen příjemné ubytování v historické zámecké budově, ale vybízí i k aktivnímu odpočinku.

Pečlivě zrenovovaný Hotel zámek Berchtold

Zámecký park

Sportovní areál

Zámku dal současný majitel jméno Berchtold jednak proto, že jediná dochovaná původní věc je krásný erb Berchtoldů, ale druhým důvodem bylo, že řada příslušníků tohoto rodu byli vzdělaní lidé s citem pro utrpení jiných se snahou jim pomoci. Spojení tohoto hraběcího rodu se zámkem v Kunicích se datuje dnem 31. 12. 1910, kdy zámek koupil jeden z významných příslušníků tohoto šlechtického rodu Otakar Berchtold a jeho žena Katuše. A byli to právě oni, kde vedle menších úprav budovy na jižní průčelí zámku připevnili erb rodu Berchtoldů. Zámek jim patřil až do poloviny dvacátého století, kdy byl zestátněn. Rodinná pohoda v krásné přírodě Ve stylově zrenovovaném interiéru zámku je k dispozici šestnáct pokojů, z nichž dva jsou určeny pro novomanžele a ostatní poskytují útulné ubytování pro rodiny s dětmi.

Celková ubytovací kapacita je 42 lůžek včetně přistýlek. Nechybí restaurace s opravdu výbornou kuchyní. Park Hotelu zámku Berchtold je součástí víceúčelového sportovního areálu, kde si na své přijdou děti i rodiče. Těm nejmenším je určen Dětský ráj s pohádkovou zemí, střeženou tříhlavým drakem, a také miniatury hradů a zámků i dalších zajímavých budov, které vykukují z trávníku pod vzrostlými stromy. Nechybí ani dětské hřiště a příjemným zpestřením je určitě mini zoo. S dětmi se dá vyjít do okolí zámku po zajímavé naučné stezce. Měří 1200 m a zavede vás k nedalekému rybníku, kde se seznámíte nejen s jejich budováním, ale dozvíte se zajímavosti o zdejších rostlinách a bylinkách, nahlédnete do tajemného lesa a při posezeni na palouku svým ratolestem ukážete stopy zvěře, jedlé houby, okolní stromy a nerosty a možná v nich probudíte i zájem o ekologii, ale zase to nepřehánějte a využijete příjemné prostředí hlavně k nejrůznějším hrám. V krásné přírodě umístěný moderní komplex sportovišť je zaměřený na tenis, k dispozici jsou tři kurty s umělým povrchem a osvětlením, dále na indoor golf s novým kobercem, devíti jamkovým putting greenem, odpalištěm a simulátorem, a také na fotbal. Zahrát si zde můžete také volejbal, nohejbal, stolní

Dětský ráj

Zámek nabízí stylové interiéry

tenis, nebo si vyzkoušet novou sportovní střelnici. Dospělí se možná za hezkého počasí nechají přemluvit i k cyklistickému výletu krajem Josefa Lady, který má památník v nedalekých Hrusicích. V nabídce nechybí ani koloběžky k rodinným výletům. Text: Karel Malina Foto: Karel Malina, archiv Berchtold

51

Výlety současnosti g

Příště Lodí do Antarktidy

Na výletě se známou osobností • Ivanem Grégrem, mezinárodním fotbalovým rozhodčím

Výlety Českem • Českou Kanadou na kole

Regensburg, středověká brána na západ

výlety

Výlety současnosti

ž ě t u so

Soutěž

současnosti

Otázky: 1. Které městečko na ostrově Mauritius má náměstí Jana Palacha? 2. Kde se na Kubě vylodil mořeplavec Kryštof Kolumbus? 3. Do kdy působil na Pražském hradě architekt Josip Plečnik?

Odpovědi na soutěžní otázky zasílejte nejpozději do 30. 4. 2014 na email: [email protected] nebo poštou na adresu: P.O. BOX 110, 110 00 Praha 1 (na obálku napište výrazně Soutěž) Ceny pro vítěze

1. cena: Víkendový pobyt pro dvě osoby v zámeckém komplexu Štiřín. 2. cena: Večeře pro dvě osoby v zámeckém komplexu Sychrov v hodnotě 2000,- Kč. 3. cena: Roční předplatné časopisu Výlety současnosti. Upomínkové ceny v podobě reklamních předmětů budou udělovány věrným přispěvatelům soutěže. Výsledky soutěže časopisu Výlety současnosti (č.1/roč.2/2014) 1. cena: víkendový pobyt pro dvě osoby v zámeckém komplexu Berchtold vyhrává: Eliška Janásková (Libáň) 2. cena: Večeře pro 2 osoby na zámku Konopiště v hodnotě 2000,- Kč vyhrává paní Alena Povýšilová (Praha) 3. cena: Roční předplatné časopisu Výlety současnosti | vyhrávají: Sedláčková Marcela (Plzeň ) Němečková Jaroslava (Nepomuk ) • Květuše Skořepová (Nymburk ) Petr Ševčík • Vendula Lasáková (Kravaře ) • Jitka Kuřetová

Výlety současnosti číslo 2, ročník II, březen–duben 2014 Vydává BOOM sport s.r.o. Želenská 10 419 01 Duchcov IČO: 28199154 Šéfredaktor PhDr. Karel Malina [email protected] Technická redakce P. O. BOX 110, 110 00 Praha 1 [email protected] Grafická úprava Lucie Laudadiová Inzerce Ing. Michaela Svobodová [email protected] Jazyková úprava Mgr. Věra Bláhová Soutěže Kateřina Zavřelová [email protected] Tisk AGP Distribuce PNS Praha První novinová společnost a.s. Paceřická ul. 1/2773 193 00 Praha 9 - Horní Počernice Povoleno MK ČR E 21 430 ISSN 2336-1891 Rozmnožování a šíření jakýmkoliv způsobem (zejména mechanickým nebo elektronickým) bez výslovného souhlasu vydavatele je zakázáno. Redakce neodpovídá za obsah inzerce.

Cena výtisku 48 Kč / 1,80 €

✁

KUPON PŘEDPLATNÉHO PRO ČR Firma: ..................................................................................................................

Platbu provedu

Jméno a příjmení: ................................................................................................



Adresa: ................................................................................................................ Tel.: .............................. Fax: .......................... E-mail: ........................................ IČO*: ............................ DIČ*: ........................



složenkou typu A (na základě údajů ze složenky A, kterou od nás obdržíte, lze platit převodem) fakturou, v tom případě uveďte: IČO .................................. DIČ ....................................

(*vyplňte pouze pokud žádáte daňový doklad)

Závazně objednávám Výlety současnosti od nejbližšího vydání   Vstupní balíček 6 čísel Výlety současnosti Cena: 249,- Kč

  Full service 12 čísel Výlety současnosti Cena: 460,- Kč

Objednávku – vyplněný kupon zašlete na adresu P. O. BOX 110, 110 00 Praha 1

Nechce se Vám objednávat předplatné poštou? Využijte pohodlné objednávky předplatného na stránkách www.vyletysoucasnosti.cz