Vydání odborné knihy schválila Vědecká redakce nakladatelství Grada Publishing, a.s

��

��

��

��

��

PhDr. Martina Venglářová a kolektiv SESTRY V NOUZI Syndrom vyhoření, mobbing, bossing Hlavní autorka: PhDr. Martina Venglářová Spoluautoři: Mgr. Ludmila Myšáková, vyučující odborných předmětů na zdravotnické škole Mgr. Gabriela Mahrová, vedoucí terapeutické komunity pro závislé Marek Laštovica, terapeut a trenér outdoorových aktivit Recenzent: MUDr. Radkin Honzák, CSc. © Grada Publishing, a.s., 2011 Autorem obrázků 1.2, 1.4 a 2.1 Josef Střelák, autorkou fotografií 4.1 a 4.2 Mgr. Gabriela Mahrová, ostatní obrázky dodala hlavní autorka. Cover Photo © fotobanka allphoto, 2011 Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, Praha 7 jako svou 4300. publikaci Odpovědný redaktor Mgr. Jan Lomíček Sazba a zlom Martin Hanslian Počet stran 192 1. vydání, Praha 2011 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s.

Vydání odborné knihy schválila Vědecká redakce nakladatelství Grada Publishing, a.s. Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků, což není zvláštním způsobem vyznačeno. Postupy a příklady v této knize, rovněž tak informace o lécích, jejich formách, dávkování a aplikaci jsou sestaveny s nejlepším vědomím autorů. Z jejich praktického uplatnění ale nevyplývají pro autory ani pro nakladatelství žádné právní důsledky. Všechna práva vyhrazena. Tato kniha ani její část nesmějí být žádným způsobem reprodukovány, ukládány či rozšiřovány bez písemného souhlasu nakladatelství.

ISBN 978-80-247-3174-2 (tištěná verze) ISBN 978-80-247-7313-1 (elektronická verze ve formátu PDF) © Grada Publishing, a.s. 2012

Obsah

Úvodní slovo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

1 Teoretická část . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 1.1 Osobnostní předpoklady pro práci v pomáhající profesi . 13 1.1.1 Možnosti sebepoznání . . . . . . . . . . . . . . . . 13 1.1.2 Povahové rysy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 1.1.3 Vlastnosti ztěžující práci zdravotníka . . . . . . . . 16 1.2 Syndrom vyhoření . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 1.2.1 Příznaky syndromu vyhoření . . . . . . . . . . . . 24 1.2.2 Rizika začínajících sester . . . . . . . . . . . . . . . 28 1.2.3 Diagnostika syndromu vyhoření . . . . . . . . . . 29 1.2.4 Fáze syndromu vyhoření . . . . . . . . . . . . . . . 29 1.2.5 Hlavní projevy syndromu vyhoření . . . . . . . . . 30 1.2.6 Lze se zotavit? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32 1.2.7 Prevence vyhoření . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 1.2.8 Kde hledat pomoc . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 Příloha ke kapitole 1.2 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41 1.3 Stres v profesi zdravotní sestry . . . . . . . . . . . . . . . . 47 1.3.1 Stres – jeho původ, obecné poznatky . . . . . . . . 47 1.3.2 Stres jako fyziologická reakce . . . . . . . . . . . . 54 1.3.3 Pozitivní úloha stresu . . . . . . . . . . . . . . . . . 57 1.3.4 Reakce na zátěž . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59 1.3.5 Zvládání stresu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63 1.3.6 Neefektivní strategie zvládání stresu . . . . . . . . 70

5

Příloha ke kapitole 1.3 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73 1.4 Syndrom pomocníka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75 2 Týmová spolupráce (a nespolupráce) . . . . . . . . . . . . . 81 2.1 Týmová spolupráce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83 2.1.1 Osobnostní předpoklady pro týmovou práci . . . . 84 2.1.2 Tým versus skupina . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84 2.1.3 Role v týmu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87 2.2 Konflikty nejen na pracovišti . . . . . . . . . . . . . . . . . 91 2.2.1 Konflikt a jeho podoby . . . . . . . . . . . . . . . . 91 2.2.2 Průběh konfliktu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95 Příloha ke kapitole 2.2 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98

6

2.3 Problematická kolegyně. Lze s ní vyjít? . . . . . . . . . . 2.3.1 Povahové zvláštnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.3.2 Lidé s poruchami osobnosti . . . . . . . . . . . . . 2.3.3 Duševně nemocný člověk ve zdravotnickém prostředí . . . . . . . . . . . . .

101 101 106

2.4 Vážné problémy v pracovním soužití – mobbing, bossing . 2.4.1 Osobnost aktéra – pachatele mobbingu . . . . . . 2.4.2 Kdo se stává obětí mobbingu? . . . . . . . . . . . 2.4.3 Průběh mobbingu . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.4.5 Lze pomoci? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

113 114 116 117 120

2.5 Sexuální obtěžování na pracovišti . . . . . . . . . . . . . 2.5.1 Formy sexuálního obtěžování . . . . . . . . . . . 2.5.2 Kdo je obvyklou obětí obtěžování? . . . . . . . . . 2.5.3 Pachatel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.5.4 Následky sexuálního obtěžování . . . . . . . . . . 2.5.5 Lze se bránit? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

123 123 125 125 125 126

110

2.6 Návykové látky na pracovišti . . . . . . . . . . . . . . . . 130 2.6.1 Návykové látky a zdravotníci . . . . . . . . . . . . 131 2.6.2 Závislost na návykových látkách . . . . . . . . . . 134 2.6.3 Nulová tolerance k drogám . . . . . . . . . . . . . 137 2.6.4 Uživatel návykových látek v pracovním kolektivu 138 3 Řízení týmů v ošetřovatelské praxi . . . . . . . . . . . . . 143 3.1 Jste dobrý šéf? Sestry manažerky . . . . . . . . . . . . . 3.1.1 Než se stanete vedoucím týmu . . . . . . . . . . . 3.1.2 Strasti a slasti sester manažerek . . . . . . . . . . 3.1.3 Syndrom vyhoření u manažerů . . . . . . . . . .

145 145 148 149

4 Co s tím? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151 4.1 Supervize v ošetřovatelské praxi . . . . . . . . . . . . . . 4.1.1 Formy supervize . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.1.2 Funkce supervize . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.1.3 Specifické metody supervize . . . . . . . . . . . . 4.1.4 Základní etické principy supervize . . . . . . . . 4.1.5 Stojíme před startem – zahájení supervize . . . .

153 154 155 157 159 160

4.2 Trénink sociálních dovedností . . . . . . . . . . . . . . . 163 4.2.1 Trénink sociálních dovedností . . . . . . . . . . . 163 4.2.2 Psychoterapeutický výcvik . . . . . . . . . . . . . 166 4.3 Teambuilding a jeho využití při péči o tým . . . . . . . . 169

Použitá literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 177

Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 183

7

Úvodní slovo

Úvodní slovo Více než deset let se věnuji přednášení pro zdravotní sestry a další odborníky ze zdravotnictví a oblasti sociálních služeb. Vidím, jak velice náročné je to povolání. Co ho pomáhá zvládat? Jaké nároky klade? Kdo takovým nárokům obstojí a proč to někomu za žádnou cenu nejde? Pro tentokrát jsem se rozhodla vynechat nemocné, i když to v kni ze pro zdravotní sestry zní tak trochu divně. Řada zátěží pramení poněkud z jiného soudku. Pracovní prostředí tvoří lidé kolem nás, kolegové, nadřízení, ovlivňuje nás organizace a tempo práce, vzhled a uzpůsobení prostor atd. Vedle toho však i postoje společnosti k ur čitým povoláním. Jeden můj kolega s oblibou říkává, že profese je jen takový kabá tek, který si každý den oblékáme. Přesto jsme to stále my. O tom vy práví kapitoly o osobnosti zdravotníka a syndromu pomocníka. Ten přichází ve chvíli, kdy se nám pomáhání vymkne z ruky. Osobní zdroje zvládání zátěže můžeme poznávat a posilovat. Po deseti letech práce supervizora vidím, že sestry mají dostatek mož ností, jak získávat informace. Někdy je problém, jak rozvíjet sociální dovednosti, jako je komunikace, řešení konfliktů či zacházení s pro blematickými situacemi. Vhodnou metodou je supervize nebo zá žitkové semináře. V posledních letech začínají i české zdravotnické vody (někdy trochu stojaté) využívat zážitkových aktivit. Při práci na textech jsem oslovila přátele, abych dodržela dopo ručení z kapitoly o zvládání stresových situací. Spolupráce přináší nápady, podporu a je zábavnější než osamocené usilování. Ludmila Myšáková léta vytrvale bojuje se stresem a nevzdává to. Proto jsem ji požádala o spolupráci na kapitolách o stresu a vyhoře ní. Gabriela Mahrová zase „vyfasovala“ závislosti. Zná jejich neblahé konce, a proto je dobrým průvodcem všech, kteří se na konec nechtějí dostat. Marek Laštovica při psaní kapitoly o teambuildingu zdolal možná větší skálu, než na které leze při akcích s týmy. Už podruhé jsem požádala o kresby Josefa Střeláka, který trpělivě snáší pokyny zdravotníka, jak vytvořit umělecké dílo. Poprvé mi pomáhala i dcera Michaela, ve které se objevil spisovatelský duch. 9

Sestry v nouzi

Největší dík patří všem zdravotním sestrám, se kterými jsem se za ta léta setkala. Vyprávěly mi o svých zážitcích, zkušenostech a boji se zdravotnickými větrnými mlýny. Bude mi ctí, když jim publikace alespoň trochu ukáže směr. Martina Venglářová

10

1 Teoretická část

Osobnostní předpoklady pro práci v pomáhající profesi

1

1.1 Osobnostní předpoklady pro práci v pomáhající profesi 1.1.1 Možnosti sebepoznání Během života si člověk utváří určité názory o sobě i jiných. Hodnotí sám sebe, má určité představy o tom, jaký by chtěl být. Sebepoznávání je neustálé uvědomování si svých vlastností, schopností, nedostatků, ale také vlastních pocitů. A to v každé situaci, ve které se nacházíme. Aby sestra porozuměla rozdílům v chování různých ne mocných, ale i svému vztahu k nim, je třeba, aby poznala sebe samu. Metody, jak se můžeme lépe poznat: • sebereflexe, • zpětná vazba od lidí kolem, • rozbor vlastní činnosti, • rozhovor s odborníkem, • dotazníky, testy. Osobnostní předpoklady pro profesi zdravotní sestry? Jaká by vlast ně sestra měla být? A co teprve, když je v roli sestry muž? Ještě dnes je mnoho lidí ovlivněno modelem církevních ošetřovatelských řádů. • Být tu vždy pro druhé… • Nejprve všichni ostatní, pak teprve přijdeš na řadu ty… • Nesmíš na sobě nic dát znát… • Starosti z domova nech za dveřmi… Hesla jsou to výborná, což o to. Jak ale byly zdravotní sestry vedeny k tomu, aby je realizovaly? Neumím si představit, že lze beze ztrát nedávat najevo emoce, oddělit práci a soukromí, vždy být na řadě až po ostatních. Přísné nároky na ukázněnost zřejmě pramení z his torie, kdy ošetřovatelskou profesi zastávaly řeholní sestry. Ty měly lepší možnost oddělit soukromí od péče o nemocné. Soukromý život nechaly před branami kláštera. 13

1

Teoretická část

Současné pojetí psychohygieny je ohleduplnější k psychice zdra votníků a nabízí efektivnější nakládání s pracovní zátěží. Alespoň pokud je snaha ho realizovat. Předpoklady pro zvládnutí nároků na osobnost zdravotní sestry: 1. Poznat sám sebe. Není to jen slogan. Pokud reálně nahlédnu na svou osobu, znám silné stránky, možnosti, ve kterých se mohu zlepšovat, mohu najít i v profesi sestry místo „šité na míru“. 2. Všímat si sebe a svých reakcí. Ukazuje se, že nelze odstřihnout své starosti. Zdravá reakce je sledovat své pocity, nálady, snažit se hledat a řešit zdroj nepohody. Spolupracovníci pochopí, že nejste naladěni na popovídání u kávy, když máte starost o nemocné dítě. Fungující tým se pozná také podle reakcí na starosti a problémy svých členů. Možná za vás kolegyně raději vezme službu, než by riskovala spolupráci s vystresovanou uplakanou sestrou. 3. Dokázat komunikovat o svých potřebách, představách a potížích. Třetí bod vlastně uvádí do praxe ty předešlé. Když už dobře rozumíme sobě, svým motivům a reakcím, je také potřeba je umět sdělovat. Základním předpokladem pro vykonávání povolání zdravotní sestry je absolvování příslušné školy, adaptačního období, další vzdělává ní atd. Kromě těchto zcela jasných podmínek se můžeme hlouběji zamyslet nad osobnostními předpoklady. Ty můžeme poznávat i ob jektivizovat (také formou testování). Se zjištěnými výsledky lze na ložit různě. Mohou sloužit jako zdroj stresu, nebo možnost rozvoje. Pokud vím, jaké reakce obvykle mám, mohu je zkusit ovládat, mohu rozšířit jejich repertoár, nalézat další možnosti. I když je pravdou, že se nelze stát „jiným člověkem“. Osobnost je utvářena na biologickém základě, který je dále ovliv něn vším, co nás v životě potká. Kromě vlivu genetiky a prostředí je významné také naše rozhodování, regulace postojů a chování. Bez toho bychom byli v pasti bez větších šancí na změnu. Které součásti osobnosti hrají roli ve zvládání profese zdravotní sestry?

14


1

1.1.2 Povahové rysy Temperament

Informace o tom, jak obvykle reagujeme či co s námi dělá stres, zís káme z testu temperamentu. Naleznete ho v příloze na konci této ka pitoly. Základní rysy osobnosti, které určují řadu našich reakcí, jsou extraverze a introverze. Extraverze. Extravert je družný, společenský, má rád vzrušení, je impulzivní, má rád legraci, změnu. Brzy ztrácí náladu, trpělivost, má sklon být agresivní, není na něj úplné spolehnutí, nekontroluje příliš své city. Může tedy snadno vzplanout a rychle pohořet. Introverze. Introvert je spíše tichý, uzavřený, má jen úzký okruh přátel, nebývá agresivní ani náladový, je trpělivý se sklonem k pesi mizmu, jedná spíše plánovitě než impulzivně. Pohotovost a sílu reakcí mapuje škála nazvaná labilita (neuroti cizmus). Labilní typ bývá neklidný, úzkostný, podrážděný, s pocity méněcennosti, snadno se poleká, rozpláče, reakce bývají silné, trva jí dlouho, což často ztěžuje přizpůsobení se okolí. Vysoká hodnota neuroticizmu se objevuje u lidí vyhořelých. Lze uvažovat o shodě vli vů, kdy člověk s nižší emocionální stabilitou je více ohrožen syndro mem vyhoření. Opakem je stabilní typ, klidný, vyrovnaný, zdravě sebevědomý, jistý, odolný vůči psychické zátěži, spolehlivý, optimis tický, dobře adaptabilní. Sestavením profilu těchto charakteristik dostaneme základní ty pologii (Eysenckovu). Pro orientační otestování uvádím na str. 20 test temperamentu. Přehled rysů najdete v tabulce na str. 17.

Sociální dovednosti a schopnosti

Za důležitou oblast jsou považovány sociální kompetence, stále čas těji se mluví o sociální inteligenci. Jedná se o tyto schopnosti: 1. Sociální percepce – schopnost vnímání druhých lidí. Je to z části talent, ale hodně praxe a také ostražitost před ovlivněním před sudky. Zdravotní sestry se učí vnímat náladu, emoce, stav, ve kterém se pacient nachází. Podle toho pak volí v přístupu k nim vhodné strategie. 2. Přívětivost, sociabilita, komunikativnost – přátelskost, veselost, otevřenost vůči lidem. Lidé s otevřenou komunikativní povahou 15

1

Teoretická část

(viz temperament – stabilní extravert) mají v profesi určitou výho du. Komunikace je nástrojem pro výměnu informací, ale také vy jádřením vztahu a zájmu. Komunikační dovedností není jen umět se dobře vyjadřovat nebo ptát. Za zásadní považujeme též umění naslouchat. 3. Schopnost týmové spolupráce. V kapitole o týmové spolupráci uvádíme, že je to výhoda, ne však nutnost. Jsou lidé, kteří raději pracují sami, mají svůj úsek práce a svou zodpovědnost. 4. Řešení konfliktů. Konflikt je náročná situace, kdy dochází ke střetu mezi jednotlivci či skupinami. Způsoby reakcí a chování v konfliktních situacích nejsou shůry dány. Během života si osvo jujeme vhodné strategie, jako je snaha o poznání motivů proti strany, hledání kompromisů, řešení, na kterých je něco výhodné ho pro každého. Které další vlastnosti sami považujete za významné? Jak se v pra xi projevuje jejich nedostatek? Bohužel existují i vlastnosti, které by chom mohli označit za problematické. Zvláště v pomáhající profesi. Jde například o nedbalost, orientaci pouze na sebe a na své zájmy, či dokonce asociální rysy. O těch je pojednáno v kapitole 2.3 Problema tická kolegyně.

1.1.3 Vlastnosti ztěžující práci zdravotníka Při pohledu na osobnostní profil výkonných dříčů, nadšenců pro svoji práci je snadné si ujasnit, že jejich nejhoršími nepřáteli jsou oni sami. Jejich osobnostní a povahové rysy jsou hlavní příčinou vzniku SYNDROMU VYHOŘENÍ. (Rush, 2003)

K pracovnímu vyčerpání podstatnou měrou přispívají i osobnostní a povahové předpoklady jedince. Výkonní lidé, kteří mají k vyhoře ní sklony, mají řadu společných rysů: 1. Pevná vůle a odhodlanost – neradi se vzdávají a přiznávají chybu, z čehož mohou pramenit časté konflikty na pracovišti. 16


1

Přehled členění typů temperamentu I. MELANCHOLIK – labilní introvert Nechává si věci pro sebe, spíše pesimista. Vážný, s hlubokými, stálými city, má sklon k nízkému sebevědomí, silně a dlouho prožívá emoce, je citlivý. Bývá bojácný, skleslý až pesimistický. V práci je svědomitý, zodpovědný, v činnostech se brzy unaví, je urážlivý, nedůtklivý. II. CHOLERIK – labilní extravert Překotně vyjadřuje pocity i názory. Je si silně vědom své pravdy, domáhá se svého. Vznětlivý. Reaguje živě, vášnivě, s výraznou mimikou, pracuje rychle, samostatně, dobře se prosazuje, jedná rychle a energicky. Nevýhodou je impulzivnost, prudké reakce, hněv, netrpělivost, zvýšená dráždivost, rychlé citové vzplanutí, vzdorovitost, agresivita, nedostatek sebeovládání. III. FLEGMATIK – stabilní introvert Rozvážný, vytrvalý, pracuje rovnoměrně, vydrží dlouhou dobu u jedné činnosti. Snášenlivý, přátelský, má rád denní řád, dobře se ovládá, ale bývá pomalejší, pasivní, pracuje stereotypně, obtížně mění navyklé chování, obtížně se přizpůsobuje změnám. Hodně ustojí, drží se spíše v pozadí, neukazuje pocity. Je rozvážný. IV. SANGVINIK – stabilní extravert Optimistický, společenský, veselý. Nelpí na detailech, lákají ho nové věci, je až nerozvážný. Snadno se přizpůsobí změně. Jedná rozhodně a směle, někdy až zbrkle. Nekonfliktní, při stresu dokáže nabýt rovnováhu. Povrchní, upovídaný, málo sebekritický, přehnaně odvážný.

2. Perfekcionizmus – výkonní dříči mívají pro sebe i druhé vysokou laťku. Nesnášejí nedbale odvedenou práci, snaží se být co nejlepší. Z vlastní iniciativy se ocitají pod tlakem, aby „udělali víc, než je jejich povinnost“.

17

1

Teoretická část *

3. Workoholizmus – stále usilovně pracují, práci berou jako „dro gu“, neumějí odpočívat, což může být nebezpečné pro okolí (paci enty) – snáze se dopustí chyby v důsledku únavy. 4. Přecitlivělost – problémy na pracovišti velice těžce nesou. „Mno ho věcí jim často leží v hlavě“ (obvykle zbytečně). 5. Přehnaná empatičnost – nerespektují své citové hranice a příliš se vžívají do problémů druhých (nemocných). 6. Snížené sebevědomí – nevěří si, proto veškerou práci po sobě i několikrát kontrolují, tím se jejich pracovní doba prodlužuje. 7. Značná cílevědomost – jejich život má svůj řád a cíl, podle nichž jednají. Naopak nenávidí chaos a „rozruch“. Jejich vysoké cíle ne jsou reálné (i když jich mohou dosáhnout), ale často se ve snaze o jejich naplnění přepínají. 8. Nadměrná zodpovědnost – neustále usilovně myslí na to, aby ne udělali chybu, která by přinesla neúspěch nebo poškození druhé osoby (pacienta). 9. Sklony k soběstačnosti – raději si udělají všechno sami, než aby trávili čas vysvětlováním druhým, jak se co dělá. V důsledku toho pak často zabřednou do maličkostí, o které se má a může postarat někdo jiný. Obvykle ztrácejí čas i tím, že se snaží přijít na věc sami, místo aby si nechali poradit. Ztracený čas opět nahrazují větším úsilím, aby práce byla hotová a měli z ní dobrý pocit, že úkol spl nili bez cizí pomoci. 10. Značná soutěživost – nejen chtějí, ale dokonce musí vyhrávat, být nejlepší. Za velký úspěch a vítězství jsou obvykle ochotni zaplatit jakoukoli cenu. V pracovním týmu jsou často neoblíbení a nejsou schopni se zapojit do týmové práce. 11. Žijí z úspěchu a uznání, které z něho pramení – mají přehnanou potřebu dosahovat úspěchů proto, že se cítí nejistí. Na úspěchu pak zakládají svou sebedůvěru a pozitivní sebehodnocení. 12. Častý odpor k pravidlům – obvykle se cítí pod tlakem, „jakoby v kleci“, pokud se po nich chce, aby se řídili určitými pravidly. Potřebují volnost, která jim zaručuje flexibilitu (pružnost) a mož nost improvizace pro svou práci. Mají potřebu dělat věci po svém. Většinou nejsou ochotni se podřizovat organizačním pravidlům, což vede v sesterské práci často k nedodržování denního režimu a standardních ošetřovatelských postupů na pracovišti. 18


1

Jak si udělat jasno – Johariho okénko

I přes snahu poznávat sebe a rozumět svým potřebám a reakcím máme všichni svá slepá místa. Zamyslete se nad několika otázka mi. Jsou věci, které o vás ostatní nevědí? A naopak, mohou existo vat informace, které si neuvědomujete vy sami, ale lidé okolo vás je vidí? A úplně nakonec, jsou věci, které o sobě nevíte vy sami a nemá možnost je poznat ani vaše okolí? Poměr slepých míst mapuje tzv. Johariho okénko (schéma podle Josefa Lufta a Harryho Inghama). Můžeme se zamyslet nad jednotlivými okénky. Jaké informace o nás mají druzí lidé? Jak zacházíme se zpětnou vazbou? Je něco, o čem nevíme ani my samotní? CO O SOBĚ VÍME

CO O SOBĚ NEVÍME

CO O NÁS VĚDÍ DRUZÍ

VEŘEJNÁ OBLAST

SLEPÁ SKVRNA

CO O NÁS DRUZÍ NEVĚDÍ

SOUKROMÁ OBLAST

NEZNÁMÁ OBLAST

Obr. 1.1 Johariho okénko • V eřejná oblast obsahuje informace o nás, které jsou známé nám i jiným lidem. Platí pravidlo zlaté střední cesty. Kdo je příliš ta jemný, budí různé otázky, na které se odpovědi spíše vymýšlejí, než poznávají. Výměna informací podporuje důvěru mezi lidmi. Ukazuje se, že je výhodou, aby toto okénko bylo co největší. Přesto se chraňme přílišné otevřenosti, která může druhé odradit. • Slepá skvrna zahrnuje informace, které jsou známé druhým, ale nám zůstávají skryty. Jde o to, jak působíme na druhé. Některé vlastnosti nebo způsoby chování mohou mít jiný dopad, než se domníváme. Klasickým příkladem je péče poskytovaná okolí. Domníváme se, že by si rodina bez nás ani nenamazala chleba, avšak rodina doufá, že „vypadneme“ a oni si klidně vezmou roh lík. Pokud je slepá skvrna příliš velká, chování v sociálních situa cích je nepřiměřené. 19

1

Teoretická část

• V soukromé zóně skrýváme skutečnosti, které jsou nám známé a chceme je nechat skryté. Může se jednat o příliš soukromé a bo lestné věci nebo o informace, jejichž zveřejnění by nám mohlo uškodit. Příliš velká soukromá zóna nás vzdaluje od lidí kolem nás. Budí nedůvěru a spoustu dohadů. • A naposledy – neznámá oblast. Skrývá zážitky, potlačené vzpo mínky, nevědomé spojitosti. Některé nevědomé motivy ovlivňují naše chování, aniž si to uvědomujeme. Pokud se objeví psychické problémy, pomůže nám odborník. Pomocí psychologických me tod lze nahlédnout i do této oblasti lidské psychiky. Shrnutí: • Sebepoznání je důležitou složkou našeho pracovního i soukromého života. • Nástroje sebepoznání jsou introspekce, zpětná vazba z okolí, rozbor vlastní činnosti, testy a dotazníky. • Všechny metody dávají orientační informace, měly by sloužit k poznání a rozvoji (ne ke zhroucení a rezignaci). • I když je osobnost poměrně stálý soubor vlastností, vždy lze měnit chování a reakce na určitou situaci. Takže – NIC není ztraceno, když je dobrá vůle!

Orientační test temperamentu Nabízíme vám orientační test, jaký jste typ temperamentu. Pokyny k vyplnění: Přiřaďte body od 0 do 10 podle toho, jak vás jed notlivé vlastnosti charakterizují. Pamatujte, že test je jen orientační. Pokud budou přiřazené hodnoty podobné (budete-li často volit zla tou střední cestu), nedočkáte se výrazné odpovědi.

20


Charakteristika 1. oddaný 2. bojovný 3. reaktivní 4. nespolečenský 1. důkladný 2. netrpělivý 3. živý 4. stereotypní 1. vážný 2. vášnivý 3. společenský 4. pohodlný 1. náladový 2. nedůtklivý 3. přizpůsobivý 4. snášenlivý 1. úzkostný 2. neklidný 3. lehkomyslný 4. tichý 1. přecitlivělý 2. agresivní 3. proměnlivý 4. mírný

Hodnota Charakteristika od 0 do 10 1. nepřizpůsobivý 2. vzrušivý 3. bezstarostný 4. samostatný 1. pesimistický 2. proměnlivý 3. „vůdce“ 4. hloubavý 1. rezervovaný 2. impulzivní 3. rozhodný 4. starostlivý 1. nespolečenský 2. optimistický 3. vnímavý 4. pasivní 1. ostýchavý 2. aktivní 3. rozptýlený 4. klidný 1. uzavřený 2. bezprostřední 3. méně sebekritický 4. lhostejný

1

Hodnota od 0 do 10

Nyní sečtěte vždy položky u jedné hodnoty: 1. 2. 3. 4.

21

1

Teoretická část

Nejvyšší hodnota odpovídá vašim temperamentovým rysům. Nikdo není zcela vyhraněn, můžete mít i část vlastností okolních kvadran tů. Orientační testy nemají zabudováno hodnocení pravděpodobnos ti měřených výsledků. Pro objektivizaci si zkuste představit, jak by vás zařadili vaši rodinní příslušníci, kamarádi a možná i nepřátelé. Výsledky porovnejte s popisem temperamentových rysů v kapito le 1.1. Osobnostní předpoklady pro pomáhající profesi.

22

Syndrom vyhoření

1

1.2 Syndrom vyhoření (Spoluautorka Ludmila Myšáková)

„Tajemství krásy je v moudrosti, tajemství moudrosti je v rovnováze.“ M. Bejar

V souvislosti s profesemi, ve kterých se pracovníci setkávají s lid mi, jejich bolestmi a těžkými osudy, se začalo mluvit o syndromu vyhoření. V současnosti se tento termín rozšiřuje i na další oblasti lidského života – syndrom vyhoření u manažerů, ale také u žen na mateřské dovolené. Kdo bydlel na odlehlém místě se dvěma malými dětmi, umí si představit obsah tohoto termínu velmi živě. Termín burn-out – syndrom vyhoření, vyprahlosti, vypálení – popisuje profesionální selhávání na základě vyčerpání vyvolaného zvyšujícími se požadavky od okolí nebo od samotného jedince. Zahrnuje ztrátu zájmu a potěšení, ztrátu ideálů, energie i smyslu, negativní sebeocenění a negativní postoje k povolání. (Janáčková, 2008)

Pro syndrom vyhoření je charakteristické, že se projevuje spíše v psychice postiženého. Navenek je vidět až mnohem později. Nej pravděpodobněji ho najdeme tam, kde je hlavní částí pracovní nápl ně práce s lidmi. Při úvahách o syndromu je nutné vyloučit: a) nedostatek kompetencí či vzdělání pracovníka, b) velkou emocionální zátěž (krizi) v mimopracovní rovině, c) přítomnost symptomů duševních poruch. Za zakladatele zkoumání této problematiky je považován Herbert Freudenberger, který v roce 1974 syndrom popsal následovně. „U někoho jsou to pocity únavy a exhausce (vyčerpání), neschopnost setřást pocit chladu, pocit fyzické vyčerpanosti, u druhého třeba řada tělesných obtíží počínajících opakovanými bolestmi hlavy, decho23

1

Teoretická část

vou tísní, přes gastrointestinální obtíže doprovázené poklesem váhy, až po nespavost a depresi. Ve stručnosti lze říci, že tento syndrom zasahuje na nejrůznějších místech celou psychosomatickou oblast. To jsou převážně tělesné projevy. Mohou se však objevit příznaky ve sféře psychické a behaviorální (chování): například osoba známá povídavostí je náhle zamlklá. Objevuje se psychická únava, nuda, rezignace, ale také zvýšená iritabilita (podrážděnost), ostře až nespravedlivě kritické postoje a další změny.“ (Freudenberger, 1974)

1.2.1 Příznaky syndromu vyhoření Syndrom vyhoření je psychosomatické onemocnění, při kterém dochází k fyzickému, psychickému (mentálnímu) a emocionálnímu (citovému) vyčerpání organizmu. Pokud jde o patofyziologické mechanizmy, je zcela jednoznačné, že je projevem dlouhotrvajícího a nadměrného stresu. (Křivohlavý, 2009)

První varovné příznaky

• Z dravotník má pocit, že práci nezvládá, zpochybňuje význam a smysl své práce. • Na druhé působí nervózním, nespokojeným a podrážděným do jmem. • K prvním tělesným stížnostem patřívají problémy se spaním, bo lesti hlavy, břicha, ztuhlý krk, bolesti zad, časté infekce, poruchy krevního oběhu, kolísání váhy (její úbytek či přibývání). Příznaky lze rozdělit do tří oblastí: 1. Tělesné vyčerpání se projevuje chronickou únavou, nedostatkem energie, svalovými bolestmi, pocity tělesné slabosti, častější ne mocností, změnami tělesné hmotnosti. Objevuje se rychlá una vitelnost, může se dostavit zvýšená potřeba spánku a přitom je spánek nekvalitní. Ráno se člověk cítí nevyspaný, neodpočatý. Fyzická únava ze sportu nebo z práce po odpočinku přejde, v pří padě vyhoření je únava spojená s pocity viny a selhávání. 24

Syndrom vyhoření

1

2. Psychické vyčerpání se odráží v negativních postojích k sobě i k jiným a projevuje se změnou dosavadních životních postojů. Život začíná být vnímán jako „jedna velká katastrofa“. Psychicky vyčerpaný člověk je cynický, negativistický, pesimistický, nechce už žádné změny, nic nového, přestává si věřit. Objevují se poruchy soustředění, zapomnětlivost, snaží se obrnit vůči světu. Jako by hlásal: „Dejte mi všichni pokoj.“ Dochází k utlumení celkové akti vity a mizí tvořivost. Jeho život a práce přestává mít smysl, mohou se objevit i sebevražedné myšlenky. Vyhoření by se také dalo definovat jako postupující ztráta energie a idealizmu.

3. Emocionální vyčerpání se projevuje tím, že člověk „ztrácí kapa citu pro lidi,“ cítí se citově vysátý, už nechce slyšet další trápení, starosti. Cítí prázdno – pocity beznaděje, bezmoci, už nechce být empatický, snaží se lidem vyhýbat, uzavírá se do sebe. Vytrácí se radost z kontaktu s lidmi, nejprve v práci, ale postupně se toto přenáší i do rodiny. Rodinu a přátele přestává vnímat jako zdroje radosti a uspokojení, reaguje na ně podrážděně, stávají se pro něj další přítěží (Bartošíková, 2006).

Kdo je ohrožen syndromem vyhoření? Typické vyjádření vyhořelé sestry „Sáhla jsem si na své dno, jsem vyčerpána, tělo mě zradilo, jsem slaboch, nezvládla jsem náročnou situaci.“ Každý člověk je jedinečná, neopakovatelná bytost a má dno nastave né v jiné hloubce. Jsou lidé s různými povahami, charakterem, s du ševními a fyzickými předpoklady. Na každého z nás odlišně působí nejrůznější vnější i vnitřní vlivy. Někdo umí s energií hospodařit od narození, automaticky, aniž by si to uvědomoval, a někteří z nás se to musí pracně učit po celý život a třeba se to ani nikdy nenaučí. Přirov náme-li nepřiměřenou zátěž na jedince k rozjetému vlaku s velkým nákladem, který se neumí zastavit, často dojde ke zhroucení psychic kých i fyzických sil a k celkovému stavu vyčerpanosti. 25

1

Teoretická část

Se stavem vyčerpanosti souvisí syndrom vyhoření. Tímto syn dromem jsou nejvíce ohroženy ty profese, jejichž představitelé pomá hají druhým lidem. Pomáhající často přebírají jejich problémy, snaží se co nejlépe splnit jejich potřeby a své vlastní odsouvají do pozadí. Jejich povolání se postupem času stává i jejich celoživotní náplní. Mezi takové profese patří i povolání zdravotních sester, které je velice psychicky i fyzicky náročné. Sesterská profese je založena na vztahu. Zkoušíme vytvořit si vztah i s „nesympatickým“ člověkem. Měli bychom akceptovat kaž dého nemocného, ale je to vůbec možné? Někteří pacienti budí nega tivní pocity, vyvolávají konflikty, jsou nespokojení s lékařskou a ošet řovatelskou péčí.

Kazuistika

Paní Alena pracovala celý svůj profesní život jako zdravotní sestra na chirurgickém oddělení, kde se setkávala s těžkými případy, často i se smrtí. Do práce dojížděla z nedaleké vesnice, kde žila s rodinou. Sestra Alenka, „to je naše sluníčko“, často jsme slýchávali od nemocných. Ta nám splní každé přání, „co nám na očích vidí“. Ve své práci byla pečlivá, empatická a každému nemocnému se snažila vyhovět. Svoji práci dělala s velkou láskou, ale také s velkým pracovním nasazením. Za nějaký čas se Alence začal vytrácet dobrosrdečný úsměv z tváře, byla roztěkaná, vyčerpaná, neměla o nic zájem, až posléze padla do velké deprese… Kdo je nejvíce ohrožen syndromem vyhoření: • lidé pracovití, důslední, ti, kteří se obětují pro druhé a neumějí říct NE; • lidé, kterým jde o dobrou práci, jsou pro svoji práci nadšeni; • lidé plní energie a ti, kteří pracují příliš usilovně; • lidé, kteří se museli mnohého vzdát, aby mohli vykonávat svoji práci; • lidé, kteří neúspěch prožívají jako osobní porážku; • lidé, kteří mají minimální zájmy mimo práci; • lidé, kteří se domnívají, že jsou nepostradatelní; • lidé, kteří netuší, že jsou ohroženi vyhořením.

26

Syndrom vyhoření

1

Podkladem pro vznik syndromu vyhoření jsou dvě okolnosti. • Prvním předpokladem je osobnostní nastavení pomáhajícího. Detailně se této oblasti věnuje kapitola 1.4 Syndrom pomocní ka. Podstatou je příliš silná motivace pomáhat a pečovat. Ta vede k iluzorním očekáváním od sebe i od příjemců péče. Silná potřeba pomáhat nemá jen altruistický základ. Může jít i o plnění egoistic kých potřeb a uspokojení touhy po moci. • Druhou proměnnou je prostředí, ve kterém pracujeme. Do této oblasti patří charakter práce, nastavení systému a organizace práce na konkrétním pracovišti. Vysoce zatěžující je: • péče o pacienty s infaustní prognózou, • péče o chronicky nemocné, • péče o depresivní pacienty, • léčba závislostí, • gerontopsychiatrická péče, • práce na krizových centrech, • práce na psychoterapeutických odděleních. Ve zdravotnictví se většinou pracuje ve směnném provozu. Přestože jde o pevně stanovené postupy, je nutné rychle reagovat na proměn livou situaci. Tou nemusí být jen změna zdravotního stavu pacienta. Sestra musí reagovat na aktuální potřeby oddělení, často řeší provoz ní problémy, nebo dokonce supluje jiné role a profese. Aby to zvládla, potřebuje mít pevnou půdu pod nohama. Tu tvoří pozitivní prostředí pracovního kolektivu. Organizační a systémové podmínky podporující vznik syndromu vyhoření: • ocenění – hmotného a lidského, sestra vydává více energie, než dostává; • nevhodné chování nadřízených, necitlivý přístup; • špatné vztahy na pracovišti; • přetíženost v důsledku malého počtu personálu; • práce v rigidním – strnulém – kolektivu, který nechrání, jen nutí; • nevyhovující pracovní podmínky a špatná organizace práce; 27

1

Teoretická část

• málo svobody k rozhodování; • přepracování; • nadměrná emocionální zátěž; • přenášení zodpovědnosti na sestru mimo její kompetence. Dobré tělesné zdraví je jedním z nejlepších způsobů, jak se chránit před vyhořením. Abychom se cítili dobře v rovině emocionální a du ševní, musíme být v pořádku po stránce fyzické. Nezdravý životní styl bývá v profesi zdravotníků potvrzením pořekadla, že „kovářova kobyla chodí bosa“. Za závažné považujeme nepravidelné stravování, nedostatek odpočinku, nedostatečný pohyb, dlouhodobě neřešené zdravotní problémy, nadváhu apod.

Z praxe supervizora

Během seminářů zaměřených na prevenci stresu se často používá test mapující výše uvedené nedostatky. Opakovaně se sestry ptají, zda je za cvičení možno považovat mytí oken, protože se u něj také zapotí, a zda se za chvilku pro sebe považuje situace, kdy vaří večeři a nikdo zatím není doma.

1.2.2 Rizika začínajících sester V oblasti vzdělávání zdravotníků se již několik desítek let vede dis kuze o vhodném věku pro zahájení studia a především odborné pra xe v nemocnici. Mladé studentky a dnes již stále častěji i studenti se musí vyrovnat s těžkou konfrontací s nemocí, kontaktem s utrpením, se zátěží psychickou i fyzickou. S tím souvisí i věk, ve kterém zdra votní sestry zahajují nástupní (adaptační) praxi. Za rizikové faktory lze považovat následující: • nevyzrálá osobnost sestry (není schopna se vždy orientovat na po třeby nemocných), • konflikt rolí (konflikt mezi pečováním o „vlastní a cizí“), • pocit bezmocnosti (např. u umírajících, nevyléčitelně nemoc ných), • v ysoká zodpovědnost, • časový stres, 28

Syndrom vyhoření

1

• nepřetržitý kontakt s nemocnými, • pocit „nabouraného“ volného času, • nezvyk na směnný provoz (narušuje pravidelný noční odpočinek).

1.2.3 Diagnostika syndromu vyhoření K diagnostikování syndromu se používá řady různých metod. Nej běžnějšími metodami jsou dotazníky. Uvádíme zde informace k ně kterým z nich. Zájemci najdou některé dotazníky v příloze na konci kapitoly 1.2. Jedná se o: 1. Maslach Burnout Inventory – MBI – dotazník mapuje tři oblasti: emocionální vyčerpání, depersonalizaci a uspokojení z práce. 2. BM dotazník (česká verze Křivohlavý, 1998).

1.2.4 Fáze syndromu vyhoření Stále častěji je vyhoření popisováno nikoliv jako stav, ale jako neustále se vyvíjející proces, který může trvat několik měsíců až let. Tento proces může začít u motivovaného, nadšeného pracovníka už nástupem do pomáhající profese, o které má své představy a očeká vání. Je plný optimizmu, elánu, chce realizovat řadu svých plánů. Je nekritický k signálům únavy a trvale se přetěžuje. Syndrom vyhoření má několik stupňů. V každém z nich zasahuje více určité oblasti života. Na počátku bývá emoční vyhoření, které vnímají více ženy než muži, dále může docházet k psychickému vyhoření a ztrátě inspirace. Nakonec dojde k fyzickému vyčerpání, které může přejít do psychosomatického onemocnění. Jde o následek dlouhodobého potlačovaného stresu a přirozených reakcí, jako jsou agresivita, zlost, pláč, strach a hněv. Různí autoři uvádí řadu členění syndromu vyhoření do fází. Na bízíme zde jednu z nich:

29

1

Teoretická část

Nadšení – v popředí jsou ideály, jasný cíl, kvalita práce, smysluplnost, srší nápady a dochází k přetěžování se.

▼ Stagnace – počáteční nadšení uvadá, slevování ze svých ideálů.

▼ Frustrace – zdravotníka začínají zajímat otázky efektivity a smyslu vlastní práce, objevuje se tunelové vidění: má v hlavě jen svoji práci, nic jiného ho nezajímá, cítí se osamělý se svými problémy, velká deziluze a zklamání.

▼ Apatie – zdravotník vnímá svoje povolání jen jako zdroj obživy, dělá jen nejnutnější práce, vyhýbá se komunikaci s nemocnými a dalšímu vzdělávání, může se vyskytnout i tzv. HH-syndrom (z angl. helplessness – bezmoci a hopelessness – beznaděje).

▼ Vyhoření – vyčerpání, negativizmus, lhostejnost a naprosté vyhýbání se profesním požadavkům.

(Kraska-Lüdecke, 2007) Některé fáze syndromu vyhoření mohou být na člověku výrazně pa trné, jiné mohou být nevýrazné. Syndrom vyhoření, pokud není včas zpozorován, může přerůst až v profesionální deformaci, která se vy značuje citovou otrlostí zdravotníka vůči nemocnému, k jehož stavu a osudu je sestra lhostejná.

1.2.5 Hlavní projevy syndromu vyhoření Abychom předešli vážným následkům syndromu vyhoření, měli by chom si všimnout prvních varovných příznaků (viz kapitola 1.2.1 Příznaky syndromu vyhoření) a již v tomto okamžiku na sobě začít pracovat. Tímto jednáním předejdeme mnoha závažným problémům. 30

Syndrom vyhoření

1

Projevy symptomů jsou spíše v rovině psychické, emocionální, než že bychom je mohli vidět na první pohled. Až konečná stadia vyhoření se projevují snížením pracovního výkonu, čehož si okolí všimne bezpochyby. Následky stavu vyhoření se dotýkají tří oblastí člověka. 1. Psychické projevy: • ztráta schopnosti radovat se a těšit ze života (anhedonie, rovněž základní symptom deprese); • ztráta empatie; • emocionální problémy, mezi které patří rozmrzelost, výbušnost, netrpělivost, nervozita; • změny nálad; • ztráta profesionálního entuziazmu (nadšení) a pocitů zodpověd nosti; • pronikavý pesimizmus do budoucna; 2. Změny v sociální oblasti: • negativní postoje k vlastní osobě, práci, instituci, společnosti a ži votu vůbec; • cynizmus (bezohlednost), ironie, nezájem o pacienty; • pasivní agrese ve vztahu k blízkým, nadřízeným i kolegům („ano, ale...“, sabotování spolupráce, „remcání“); • nekolegiální jednání; • konflikty i v rodině; • ztráta přátel, omezení zájmů. 3. Tělesné příznaky: • únava, vyčerpání; • bolesti hlavy, pohybového aparátu; • zažívací obtíže; • abúzus alkoholu, drog, léků; • zvýšená náchylnost k psychosomatickým onemocněním. Stav vyhoření je výsledkem souhry těchto hlavních důsledků: • ztráta smyslu práce, života; 31

1

Teoretická část

• ztráta pozitivního vnímání sebe; • pocit osamocenosti; • pocit zášti a hořkosti; • pocit, že je všechno beznadějné. V tuto chvíli nezbývá člověku nic jiného, než začít hledat cestu zpět k sobě i k lidem okolo.

1.2.6 Lze se zotavit? Jestliže se dostaneme do stavu vyhoření, vždycky v nás něco zůstane. Jako při nehodě, kterou jsme zavinili sami nebo někdo jiný. Může to být i pozitivní zisk – vědomí, že máme tendenci propadat stavům nadšení, že nás snadno práce zaujme více, než je zdravé; že se musíme chránit. Teď záleží jenom na nás, jak se s touto novou situací vypo řádáme. Okolí nám může pomoci, ale především musíme chtít sami. 1. Plné převzetí zodpovědnosti za sebe a svůj život se vším všudy. To znamená postarat se o vlastní smysluplný, příjemný a fyzicky aktivní život mimo roli pomáhajícího. Když jsme ztotožnění s hlavní myšlenkou své práce – starat se o druhé, pomáhat, léčit, pak je nezbytné, abychom to uměli. Pokud se ale neumíme postarat sami o sebe, jak se pak dobře můžeme po starat o druhé? K zamyšlení… Vypráví se, že slavný americký psychiatr H. S. Sullivan se v době oběda pohyboval po oddělení a tázal se, zda jeho pracovníci byli na obědě. Když se dozvěděl, že nebyli, protože neměli čas, protože se přece musejí starat o pacienty, údajně vybuchl: „Tohle mi řeknete ještě jednou a máte padáka! Kdo se neumí pořádně postarat sám o sebe, neskýtá záruku, že se postará o druhé!“ Tato věta by měla být ponaučením pro ty „obětavé,“ kteří to se svou obětavostí přehánějí. (Janáčková, 2008)

32

Syndrom vyhoření

1

2. Zhodnotit svůj momentální stav. Je třeba zhodnotit svoji celkovou situaci, zvážit závažnost přízna ků, položit si otázku: „Zvládnu to ještě sama nebo potřebuji pomoc druhých?“ Někdy je potřeba začít s důležitými změnami v životním stylu. Změnit denní režim – upravit stravovací návyky, zajistit si do statečný spánek a odpočinek, začít na sobě pracovat, především na své fyzické a psychické oblasti, a to hlavně regenerativními aktivita mi. Někteří zdravotníci si v době, kdy se jim vytrácí radost a zájem o práci, hledají povzbuzení ve formě dalších pracovních aktivit. Vez mou si za svůj nějaký úkol, začnou studovat. Následky si jistě umíte představit. 3. Vytvořit si místo odpočinku. Vytvořit si fyzický prostor a čas jen pro sebe, své vlastní soukro mí, ve kterém rozhodujeme o tom, kdo smí vstoupit a kdo ne. Tento prostor užívat pokud možno jen pro sebe jako místo hlubokého od počinku.

1.2.7 Prevence vyhoření Jako u celé řady jevů se ukazuje, že prevence může výrazně pomoci. Škoda, že tolik lidí doufá, že oni ji nepotřebují, že se znají a ví, co mají dělat. Uvádíme zde možná preventivní opatření. Některá jsou z osobní roviny, za jiná by měl převzít zodpovědnost zaměstnavatel nebo ale spoň umožnit jejich realizaci. 1. Adaptační praxe. Každý zdravotník, který nastoupí po studiu do zaměstnání, by měl být natolik připraven, aby si uvědomoval rizi ka své práce. Povolání zdravotní sestry je náročné jak po stránce psychické, fyzické, tak i emocionální. Práce s nemocnými lidmi nepřináší výsledky příliš rychle. Často převažuje výdej energie u začínající sestry nad „zisky“ a při dlouhodobé zátěži se může stát, že zbývající energii vynakládá jen na vlastní obranu.

33

1

Teoretická část

Co může zdravotní sestru na náročnou profesi připravit? a) Teoretická a praktická příprava ve škole – zejména v hodinách psychologie a ošetřovatelství. b) Osobnostní předpoklady pro profesi (viz kapitola 1.1 Osobnost ní předpoklady pro práci v pomáhající profesi). c) Kvalitní nástupní praxe. Adaptační (dříve nástupní) praxe je zakotvena v zákoně. Lze ji po važovat za určitou formu supervize, kdy začínající sestry pracují po určitou dobu pod dohledem sestry-školitelky nebo zkušenějších ko legyň. Ty by měly začínající sestře poskytnout pomoc a podporu, protože v tomto nejdůležitějším období se rozhoduje o tom, zda se vykonávaná profese pro ni stane celoživotním zájmem. 2. Péče o sebe. S mottem „Miluj bližního svého jako sebe sama!“ by to u některých zdravotníků nedopadlo dobře. Spíše žertem se na supervizích ptávám, jak by se asi dařilo pacientům, kdyby pár dnů prožili s takovou péčí, jakou během směny věnují sestry samy sobě. Sestry se většinou pousmějí a říkají, že by přežili jen ti nejo trlejší. Mít se rád, sám sebe přijímat – to by mělo být skoro podmínkou pro lidi, kteří pracují v pomáhající profesi. A to hned z několika důvodů: a) kdo se nemá rád, nepečuje o sebe, jen vydává energii a nepřijímá ji zpátky; b) kdo nesnáší některé své skutečné vlastnosti, nedovede je při jmout ani u svých pacientů (Kopřiva, 1997). 3. Pomoc tam, kde vaše síly nestačí. Každý, kdo pracuje v pomáha jící profesi, by měl vědět, že bude trvale vystaven značné psychické zátěži. Každý zdravotník by měl být empatický, ale ne přehnaně. Měl by se učit znát hranice svých možností – jiné hranice má člo věk svobodný, jiné možnosti má člověk starší. Je třeba, aby si jedi nec uvědomil, že není třeba pořád se srovnávat s druhými a klást si příliš vysoké cíle. Měl by také vědět, že požádat o pomoc není selháním. Může být naopak projevem důvěry v druhého člověka.

34

Syndrom vyhoření

1

4. Mezilidské vztahy. Jde o tzv. sociální podpůrnou síť, tedy existenci blízkých lidí, kteří jedinci mohou poskytnout to, co si on sám dát nemůže. Jde hlavně o aktivní naslouchání, povzbuzování a faktickou i emocionální pomoc v těžkých situacích. 5. Osvícení zaměstnavatelé. Jsou nadřízení i zaměstnavatelé, kteří dovedou ohodnotit dobrou práci a nešetří pochvalou, podporují účast svých zdravotníků na vzdělávacích i společenských setkáních. Pokud se vám zdá, že na vašem pracovišti doposud o psychohygieně nikdo neslyšel, je čas na změnu. Nejdříve zkuste změnit tento „pravěký“ postoj. Pokud to nepůjde, změňte zaměst navatele. 6. Sebepoznávání a sebehodnocení. K tomu, aby sestra porozuměla rozdílům v chování různých nemocných, aby porozuměla svému vztahu k nim, je třeba, aby poznala sebe sama. Během života si člověk o sobě utváří určité názory. Hodnotí sebe sama, má určité představy o tom, jaký by chtěl být. Sebepoznávání je neustálé uvědomování si dobrých vlastností, schopností, nedostatků, ale také vlastních pocitů, a to v každé situaci, ve které se nacházíme. Abychom byli úspěšní v procesu sebepo znávání, měli bychom postupovat podle níže uvedených metod: • uvědomování si toho, co vlastně děláme; • pravidelná sebereflexe (úvahy o tom, pod jakými vlivy asi mo mentálně jednáme); • písemné zachycení a rozbor výsledků sebereflexe; • v yužívání metod volných asociací (vybavování, spojení např. minulých zážitků) k hledání skrytých momentů jednání; • introspekce – pozorování sama sebe (hlavně pochodů vlastní ho jednání v přítomné chvíli); • sebepozorování zaměřené na vlastní citové prožívání (a hledá ní příčin, které dané emoce vyvolávají); • pozorování průběhu vlastního uvažování, tj. myšlenkových pochodů; • sebepoznávání prostřednictvím sdělení (postřehů, poznámek apod.) druhých lidí (Míček, 1988). 35

1

Teoretická část

Na základě sebepoznávání dochází u jedince během života k sebehodnocení. Kladné sebehodnocení zvyšuje sebedůvěru, vede k optimistickému pohledu na svět, k dobrému fyzickému a duševnímu stavu, k vyššímu výkonu, k zvýšenému úsilí při pře konávání překážek. Sebepoznávání a sebehodnocení nám umožňuje lépe se adap tovat a zvládat náročné situace. Nejvíce se o sobě dozvíme, jsme-li vystaveni náročným situacím. I ze zážitku vyhoření se dozvíme o svém způsobu reagování, o své odolnosti, o svých možnostech, ale i hranicích, kam už se raději nepouštět. Zajímavou metodou sebepoznání je absolvování sebezkušenost ních seminářů nebo výcviků. 7. Supervize. V práci sestry je přímo nutný celoživotní rozvoj. Na učit se něco nového umožňuje i supervize, která je zaměřená na rozvoj profesionálních dovedností a pomáhá na pracovišti prů běžně, nenásilnou formou vytvářet „učící prostředí“. Je při ní kladen důraz na aktivitu zdravotníků v bezpečném a tvořivém prostředí. Cílem supervize je podpoření pracovního růstu zdravotníka, zlepšení pracovní atmosféry a organizace práce. (Viz kapitola 4.1 Supervize v ošetřovatelství.) 8. Osobní život, přátelé, koníčky. Sestra, která pro práci zapomíná na svůj osobní život, ho postupně ztrácí. Ztrátou zájmů jsou více ohroženy ženy, které přijmou roli matek a manželek (někdy ro zuměj spíše hospodyněk, distributorů a „zabezpečovatelů“ chodu rodin). Omezení soukromého života se může dostavit na začátku pracovní kariéry, kdy velké nadšení, osobní angažovanost v kom binaci se zajímavou prací a dobrým kolektivem může zaměstnání na nějakou dobu postavit na nejdůležitější místo v životě zdravot níka. Takto prožívaná práce může sestru i dostatečně emočně sytit, uspokojovat potřebu užitečnosti a sounáležitosti s druhými lidmi, navíc při této práci jde o činnosti s vysoce morálním posláním – pomoci lidem v nouzi spojené se záchranou lidských životů. Každý však žijeme i svůj soukromý život, který taktéž vyžaduje naši angažovanost, protože teprve potom nám může poskytovat bezpečné zázemí se silnými citovými pouty, kde se dá i čerpat 36

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Vydání odborné knihy schválila Vědecká redakce nakladatelství Grada Publishing, a.s

Recommend Documents