ZATČENÍ A SOUD
Davy se rozcházely. Lidé se vraceli po malých skupinkách domů. Někteří živě rozmlouvali o tom, co viděli na vlastní oči a slyšeli na vlastní uši. Jiní raději mlčeli a v duchu uvažovali o Ježíšových slovech. Dysmas se vydal svou vlastní cestou. Vzrušen vším, čeho byl právě svědkem, nesledoval, kudy prochází a co se kolem něj děje. Nečekaně se ocitl tváří v tvář římské hlídce a trvalo mu ještě několik sekund, než si uvědomil nebezpečí, jaké mu hrozí. V rozpacích zareagoval jinak, než by měl. Místo toho, aby nenápadně odvrátil tvář a zachoval klid, zpanikařil, prudce se otočil a začal se rychlým krokem vzdalovat. Vojáci na něj volali. Dysmas se rozběhl, ale dva z nich ho dohonili, spoutali a odvedli do vězení. V noci ho pak převáželi do Jeruzaléma, kde měl být postaven před soud. Zmítal se ve voze, kde ho hlídali tři vojáci, ruce i nohy měl spoutané.
57
Jeruzalém, město nejkrásnější a dokonalé. Béžová a rezavá barva sluncem rozpáleného vápence byla poseta bílými skvrnami mramorových paláců. Jeruzalém se zahalil do svých kamenných hradeb vysokých až osmdesát metrů. Město pod modrým nebem suverénně vztyčilo Chrám, který vynášel do výšky své zlaté věže. Dysmas však neuvidí nic z tohoto nádherného města, ve kterém ho čeká smrt. Sedí na zemi ve své cele, tvář zabořenou hluboko do dlaní a pláče. Jeho snažení je u konce, nedosáhne svého cíle. Zemře a nedozví se od Ježíše, jestli mu Bůh odpustí. Oknem jeho cely, obklopené čtyřmi kvádry z šedého kamene, vyplněné železnými tyčemi silnými jako pěst, k němu vstupuje nový den, pochmurný a zažloutlý. Dysmas se vyhoupl na okno. Drží se mříží a prohlíží si spleť uliček pokrytých stínem šedivého rána. Celý den je uvězněn a za tu dobu se k němu ještě nikdo nepřiblížil. Jen jednou se otevřelo okýnko na dveřích a něčí ruka mu podala nekvašený chléb. Na podlaze byl připraven džbán s vodou, která už tu stála delší dobu. V cele nebyla žádná postel, žádná přikrývka, jen obyčejné vědro pro nejnutnější potřebu. Jednou večer, když vzduch ztěžkl pronikavým zápachem latrín, zaslechl známý hlas, poznal Leistase. „Jak jsi mě našel?“ Přiskočil k oknu a přitiskl se k mříži, aby viděl jeho tvář. 58
„Vojáci se chlubili, že tě zajali. Tamar nechtěl uvěřit, že by tě zavřeli do vězení, kde jsou odsouzení k...“ Zarazil se, když domyslel hrůzu slova, které chtěl vyslovit. „Chtěl jsi říct k ukřižování?“ Dokončil větu a studený pot ho polil po celém těle. Leistas ho začal přemlouvat, aby utekl, ale Dysmas odmítal. Viděl, že je nemožné se odtud dostat a stačí, že je ve vězení jeden z nich. Požádal ho ale o velkou službu: „Najdi kněze a přiveď ho ke mně, potom jdi do Chrámu a obětuj za mé hříchy beránka.“ Pro Leistase bylo obtížné najít kněze, který by šel tajně do vězení kvůli odsouzenci na smrt. Nakonec se mu podařilo jednoho kněze násilím přivést, Dysmasovi však o tom nic neřekli. Přiznal se ke svému zločinu a žádal kněze o radu, co má udělat, aby mu Bůh odpustil. Odpověděl mu, že zákon odplaty říká oko za oko, zub za zub a tedy život za život. „Přijmout smrt za svůj zločin je cesta, jak naplnit Zákon v Božích očích.“ Nakonec se ho ještě zeptal na Ježíše, ale kněz odmítal říct, co si o něm myslí: „Názory kněží se rozcházejí. Mohu říct jen to, že se ho velekněží velmi bojí. Podle mě hrozí Ježíšovi velké nebezpečí, jestliže neodvolá to, že ho poslal Bůh.“ Unaven všemi otázkami a ze strachu, že by ho mohli Římané zajmout, rychle ukončil své požehnání Dysmasovi a zmizel. 59
Dysmas však nenašel pokoj, který hledal. Neuklidňoval ho fakt, že by měl s vděčností přijmout smrt, aby tak napravil svůj zločin. Jeho smrt bude v Božích očích spravedlivá, ale jeho návrat do nevinnosti je asi navždy ztracený. Trochu se uklidnil. Neopouští ho však zlost na velekněze kvůli jejich odmítavému postoji vůči Ježíšovi. Co jim vadí na člověku, který neudělal nic zlého? Vzpomněl si na to, co mu kdysi řekl Nikodém o vzdělaných a mocných tohoto světa... Leistas za ním chodil věrně každou noc. Někdy s sebou vzal také Tamara nebo Nissama. Teprve až v žaláři Dysmas poznal hloubku a význam přátelství. Jeho proces byl urychlen, oznámili mu, že je odsouzen k trestu smrti ukřižováním. Rozsudek bude proveden za čtrnáct dní, v předvečer židovského svátku paschy. Uprostřed noci se Dysmas probudil, těžko se mu dýchalo a svírala ho úzkost. Často slýchal o hrozném utrpení odsouzených k ukřižování, tělo se vzpouzelo při pomyšlení na to, co ho čeká. Připomínal si a neustále opakoval, že ve hře je teď jeho věčný život, který nesmí ztratit kvůli agonii, která tak či tak pomine. Celý den bojoval, aby nepropadl panice, každou vteřinu se bránil, aby neprohrál ani o kousek. Trochu se mu ulevilo v noci, když přišel Leistas. Nečekaně se objevil i Tamar a celý nadšený vyprávěl, jak Ježíš uzdravil služebníka jednoho římského setníka. 60
„Stalo se to v Kafarnau,“ vysvětloval Tamar, hrdý na to, že jim mohl přinést tak významnou zprávu. „Setník se přiblížil k Ježíšovi a snažně ho prosil,“ pokračoval Tamar: „Pane, můj služebník leží doma ochrnutý a hrozně se trápí.“ Ježíš mu řekl: ‚Přijdu a uzdravím ho.‘ Setník však odpověděl: ‚Pane, nezasloužím si, abys vešel do mého domu. Ale řekni jen slovo, a můj služebník bude uzdraven. Vždyť i já jsem člověk podřízený, ale mám pod sebou vojáky; řeknu jednomu: jdi, a jinému přijď, a přijde, a svému služebníkovi: udělej to, a udělá to.‘ Když to Ježíš uslyšel, podivil se a řekl těm, kdo ho doprovázeli: ‚Amen, pravím vám: Takovou víru jsem v izraelském národě nenašel u nikoho. Ale říkám vám: Mnoho jich přijde od východu i od západu a zaujmou místo u stolu s Abrahámem, Izákem a Jakubem v nebeském království, ale synové království budou vyhnáni do temnot venku; tam bude pláč a skřípění zubů.‘ Setníkovi pak Ježíš řekl: ‚Jdi, a jak jsi uvěřil, tak ať se ti stane.‘ A služebník se v tu hodinu uzdravil.“ (Mt 8,5–13) Dysmase dojala víra tohoto setníka: „Chápete? Tento člověk věřil v Ježíšův soucit s jeho služebníkem, aniž by ho znal a setkal se s ním. Spoléhal na to, že Ježíš může učinit zázrak, i když nemocný nepřišel za Ježíšem osobně. Kéž bych i já měl takovou víru! Teď už se nebojím ani utrpení, ani smrti.“ Jeho přátelé trpěli s ním a vůbec nevěděli, jak ho povzbudit. Leistas mu ještě jednou navrhl, ať 61
uprchne z vězení, ale Dysmas stále odmítal, jeho rozhodnutí bylo pevné. „Nechci uniknout smrti, odmítl bych tak i své vykoupení. Podle zákona odplaty musím zemřít, abych napravil svou chybu. Kdybych se chtěl zachránit, všechno bych navždy ztratil. Ale nechci, abyste se kvůli mně trápili, raději mi o Ježíšovi vypravujte.“ „Říká se, že někteří velekněží na Ježíše žárlí a chtějí se ho zbavit.“ Dysmase pobouřila jejich závist a zaslepenost, ale nechtěl se nechat ovládnout hněvem: „On je Boží posel a dokazuje to svými zázraky. Nikdo mu nemůže bránit v tom, co koná pro spásu Izraele.“ Dysmas navrhl, aby se spolu modlili. Sám si vzpomněl na žalmy, které ho naučil Zeitan. Leistas se chtěl připojit, a tak začal nějakou neznámou modlitbu: „Otče náš, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Chléb náš vezdejší dávej nám každý den. A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám. A neuveď nás v pokušení.“ (Lk 11,2–4) „Kde jsi slyšel tak krásnou modlitbu?“ divil se Dysmas. „Ježíš ji naučil své učedníky.“ „Naučíš mě tu modlitbu? A vy, Tamare a Nissame, nechcete se ji naučit spolu se mnou? Jsem si jistý, že ji Mesiáš zaslechl u Boha.“
62
Celou noc až do východu slunce si s nadšením povídali o Ježíšovi z Nazareta. Dysmas se často modlil Ježíšovu modlitbu, naplňovala ho při ní veliká radost. Cítil, že je skrze ni spojen s Ježíšem, stejně jako se Zeitanem, když se modlil žalmy. Sdílení stejné modlitby ho v srdci spojovalo s jeho blízkými. Postupně se smiřoval s myšlenkou na smrt. Někdy si přál, aby už přišla. Napadlo ho, že by si vzal život sám, aby unikl utrpení na kříži, třeba by si roztříštil hlavu o zeď, ale povzbuzoval se nadějí na vykoupení, a proto se nechtěl vzdát. Smrt tak pro něj přestávala být krutá. Přesto se jeho tělo stále chvělo neochotou a přál si, aby mu jeho přátelé pomohli na svobodu, ale rychle zase tyto myšlenky zaháněl. Odmítnout smrt by znamenalo, že odmítá zaplatit za svůj hřích. Ne, nechce se vyhýbat svému osudu, nechce ztratit naději na věčný život. „Říkám ti, že byl mrtvý, na mou duši, byl mrtvý,“ nedal se odbýt Leistas. „Už čtyři dny byl v hrobě a jeho tělo se začalo rozkládat.“ „Čtyři dny?“ divil se Dysmas. „A bylo u toho mnoho lidí,“ dodal nadšeně. „Jmenuje se Lazar a je to bratr Marie a Marty, u kterých se Ježíš několikrát zastavil.“ „Ježíšovi přátelé? Jaké mají štěstí. Taky bych rád patřil k jeho přátelům,“ snil nahlas Dysmas 63
a zastyděl se za svou troufalost. „Řekni mi, jak se to vlastně stalo.“ „Marie a Marta poslaly Ježíšovi zprávu o smrti svého bratra. On přišel k jeho hrobu a řekl Martě: ‚Tvůj bratr bude vzkříšen!‘ Marta odpověděla: ‚Vím, že bude v poslední den vzkříšen.‘ A Ježíš jí na to řekl: ‚Já jsem Vzkříšení, kdo ve mě věří, i kdyby umřel, bude žít a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?‘ “ „A co na to Marta?“ popadal dech a hlas se mu chvěl. „ ‚Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět,‘ odpověděla Marta a Ježíš Lazara vzkřísil,“ dodal vítězoslavně Leistas. „Co myslíš, že znamená: ‚Kdo ve mně věří, i kdyby umřel, bude žít?‘ “ Leistas nedokázal vysvětlit význam slov, která právě řekl. Z jeho tváře však vyzařuje pokoj, cítí radost a ani sám neví, co je toho příčinou. „O tom nemůže být pochyb, že je Mesiáš,“ ujišťoval všechny Dysmas, „ten, na kterého náš lid čeká, syn z rodu Davidova.“ „Většina velekněží tomu nevěří,“ opatrně pokračoval Leistas, „protože Ježíš je z Nazareta a Mesiáš se má narodit v Betlémě.“ Dysmas mávl rukou: „To je mi jedno, co říkají znalci zákona a vzdělanci. Zeitan říkal, že strom se má posuzovat podle ovoce a Ježíšovy skutky nelžou. Všechno, co říkal a co udělal, nemůže
64
být od nikoho jiného než od Boha. Kdo jiný by to všechno dokázal?“ „Ten, za kterým jsi pořád tolik spěchal, teď přichází za tebou. Slyšel jsem, že se Ježíš chystá vstoupit do Jeruzaléma a ti, co v něj věří, ho chtějí slavnostně přivítat ratolestmi, které pak před něj položí na zem jako koberec pro krále. Jestli chceš, můžu tam jít místo tebe.“ „Díky, Leistasi, opravdu děkuji. Budu moc rád, když tam budeš i za mě.“ Byl začátek týdne před židovskou paschou, když se Leistas přidal k průvodu, který mířil k východu z města. Lidé v rukou nesli palmové ratolesti a začali jimi lemovat cestu. Leistase přemohla únava po probdělých nocích, zanedlouho jej však probudil výskot a jásot. Ježíš se přiblížil k Jeruzalému... Leistas vyskočil a jako ostatní pozvedl ratolest a položil ji na zem, jiní ve vytržení pokládali na zem své pláště. Na oslátku přijel mladý muž, na první pohled prostý a tichý. Leistas z něj nespouštěl oči, chtěl vidět, čím tak fascinuje ty davy okolo. Lidé prozpěvovali: „Hosana Davidovu Synu“ a Ježíš vstoupil do Jeruzaléma. Leistas šel s ostatními k Chrámu. Tam vzal Ježíš do ruky provaz a začal vyhánět kupce a obchodníky usídlené v Chrámu: „Nedělejte z domu mého Otce lupičské doupě.“ Prodavači a zvířata prchali ven, v Chrámu zůstaly jen zpřevrácené stoly, po zemi se válely peníze a všechno, s čím
65
se tu obchodovalo. Rozlícení velekněží se neodvážili zavolat vojáky ze strachu před davem, který tam s Ježíšem přišel. Hned potom Leistas utíkal za Dysmasem se zprávami o všem, co se událo ve městě. Oba měli radost, že Chrám zase slouží k tomu, k čemu byl postaven: k modlitbě, oběti, odpuštění a setkání s Bohem. Později se také Dysmas doslechl o Lazarově sestře Marii, která umyla Ježíšovi nohy librou drahocenného oleje z pravého nardu. Konečně mu někdo projevil vděčnost. To se dotklo Dysmasova nitra: utratit vše pro Mesiáše bez počítání. Ano, je správné a spravedlivé všechno dát Bohu. On se nebojí odevzdat Bohu všechno, co má. Nabídl by celý svůj život a bez výhrad, jen kdyby našel u Boha pokoj a mohl se stát jeho přítelem. V příběhu s alabastrovou lahvičkou objevil symbolické vyjádření své touhy. Také by chtěl svůj život „vylít“ před Boha, být proměněn Jeho přítomností a zůstat navždy s Ním. I když noci v přítomnosti Leistase a občas i Tamara ubíhaly rychleji, dny se zdály být nekonečně dlouhé. Neobjevilo se nic, co by přerušilo Dysmasovu samotu. Zavřený v úzké cele, která byla chladná a tmavá, nemohl dělat nic jiného než přemýšlet o sobě a o Bohu. Občas se ho zmocnila touha po svobodě. Vzpomněl si, že o svátku Paschy bývá propuštěn jeden z vězňů. Co kdyby to byl letos on, koho propustí? Nebo by ho mohl zachránit 66
Mesiáš, stejně jako zachránil Lazara! Když dokázal vzkřísit mrtvého, mohl by přece zachránit živého před smrtí. Srdce se zachvělo, když se odvažoval takto doufat. Cože?! Už se chce vzdát? Uniknout smrti, která by mu měla být podle židovského zákona vysvobozením? Oko za oko, smrt za smrt... V co doufá? V to, že by mu Bůh odpustil, protože po tom ve svém srdci touží, aniž by za to musel zaplatit svým životem? Dysmas se dozvěděl, že bude ukřižován v pátek, v předvečer velkého svátku. Nejdříve musí svůj kříž nést a potom dlouho trpět až do chvíle, kdy mu zlomí nohy a urychlí tak jeho smrt. Řekli mu také, že bude ukřižován ještě s jiným zločincem. To ho v této chvíli vůbec nezajímá. Zemřít s někým, koho nezná, je stejné jako zemřít sám. Rozloučil se s Leistasem, Tamarem a Nissamem, kladl jim na srdce, aby byli správnými židy a dodržovali Zákon. Ještě víc naléhal: „Následujte Ježíše, věřte v něj, aby zachránil vaše duše.“ Potom už chtěl zůstat sám a v tichu se připravit na svůj den. Jeho přátelé odcházeli smutní až k smrti. Čtvrtek ráno. Ještě jeden den života. Dysmas se znovu nechal unést nadějí, možná to bude právě on, kterého tentokrát propustí. Ale to je nemožné. Osvobodí vždycky toho, koho žádá přihlížející dav a nikdo neví, koho budou chtít propustit na svobodu. Pro něj budou křičet jen jeho 67
tři přátelé. Srdce se mu znovu sevřelo. Chtěl by teď být v blízkosti Mesiáše. Zemřít podle Zákona, bude to stačit k tomu, aby získal Boží odpuštění? Pochybnosti jej mučily. Chtěl by mít jistotu, dostat nějaké znamení, že Bůh přijímá jeho smrt, nejraději by to slyšel přímo od Mesiáše. Kdyby mu tak Mesiáš řekl, jestli mu Bůh odpustí a bude ho mít znovu rád. Čtvrtek večer. Jeho tělo se svíjí úzkostí, chce se mu zvracet, potácí se ode zdi ke zdi. Pokus roztříštit hlavu o zeď se nepodařil, sesypal se na zem s rozbitým čelem. Udělal by teď cokoliv, aby se vyhnul dlouhým mukám na kříži. V dálce jakoby za mlhavým závojem jej utěšuje myšlenka na věčný život. Musí zaplatit za svou chybu, nesmí odmítnout svůj úděl, aby se od něj Bůh navždy nevzdálil. Pátek ráno, 7 hodin. Dveře se otevřely a do cely vešel žalářník, aby vězni oznámil, že bude ukřižován ve dvanáct hodin na kopci jménem Golgota. Ze soucitu nad jeho zkrouceným tělem a zkrvavenou tváří mu nabídl víno, ale Dysmas odmítl. Opilost by smrt neoddálila a vykoupení nezajistila. Žalářník odešel, nechal mu kousek chleba a vodu. Dysmas zavřel oči a v agonii zahlédl záblesk Zeitanovy postavy. Vypadal důstojně i přes vyhublé tělo a vředy znetvořenou tvář, důvěřoval v Boha až do poslední chvíle. Dysmas se styděl za svou slabost. „Neuměl jsem žít a nebudu umět ani zemřít!“ 68
Napil se trochu vody a ve zbytku si umyl zkrvavenou tvář. Snažil se sníst kousek chleba, podařilo se mu násilím spolknout malý kousek, víc nedokázal. Potom potichu odříkával Ježíšovu modlitbu a zvlášť zdůrazňoval: „…a odpusť nám naše viny.“ (Mt 6,12) Pátek, 9 hodin. Dysmas se snaží modlit, ale stále více ho naplňuje lítost a hořkost: „Proč jsem se narodil? Proč tento psí život? Proč takové utrpení? Proč jsem místo toho vojáka nezemřel já? Proč jsem nemohl mluvit s Mesiášem? Proč Bůh mlčí?“ „Můj Bože, proč mi neodpovíš? Proč mě opouštíš?“ Znovu vstoupil žalářník s rozkazem, aby se připravil: „Za hodinu pro tebe přijdeme. Musíme jít postranními ulicemi, abychom se vyhnuli velkému davu.“ „To kvůli mně tam přijde dav lidí? Chtějí vidět mou popravu? To ne!“ Žalářník se začal smát: „Kvůli lotrovi? Takovému budižkničemu jako jsi ty!? Ne!! Kvůli nějakému Ježíšovi tam všichni spěchají!“ „Vždyť mu všichni provolávali slávu?“ divil se Dysmas. Žalářník odpověděl ironicky: „Provolávali, jako tobě budou provolávat slávu... na kříži!“ „Co se stalo? Prosím tě, řekni mi, co se s ním stalo?“
69
„Včera ho zatkli a teď je vyslýchán před Pilátem. Lid se spojil pod záštitou velekněží, kteří jej před Pilátem nařkli, že se vydával za židovského krále. Spíš jim ale šlo o to, že se prohlašoval za Syna Božího. Podle jejich Zákona je to totéž, jako by se chtěl rovnat Bohu. Ale to mě vůbec nezajímá, nejsem žid a tyto problémy se mě netýkají.“ Ježíš má být ukřižován jako lotr. Dysmase přepadla zimnice. Jak se mohl Mesiáš nechat chytit? Ten, který může všechno, vyhánět démony a křísit mrtvé. Proč se prohlašoval za Božího Syna, když byl jen zločinec? Dysmas si připomněl „Otče náš“, který ho naučil Leistas. Bůh je přece otec nás všech... Dysmas je na dně. Ničemu nerozuměl. Ježíš vykonal veliké věci, tolik zázraků... Je možné, aby někdo o sobě mohl říct: „Já jsem vzkříšení a život,“ že je rovný Bohu. A proč by nemohl být rovný Bohu? Proč by se nemohl Bůh vyjadřovat skrze svého Mesiáše? Proč by Ježíš Kristus nemohl mít něco společného s Bohem? Na mysl mu přicházelo mnoho otázek o Mesiášovi. A ta tíživá bolest: Jestli se Mesiáš nechá odsoudit, kdo v něj bude ještě věřit? Jestli člověk trpí za své hříchy po právu, co má znamenat utrpení toho, kdo je nevinný? Vzpomněl si na Zeitana, který mu řekl o Mesiášovi, že bude prostý, že bude služebníkem trpících. Jako nechal Bůh trpět Joba, aby na něm mohl ukázat svou moc a slávu, tak skrze Mesiášovo utrpení bude odpuštěno i ostatním... Zeitan věřil, 70
že jeho utrpení má v Božích očích velkou cenu a věřil i v Mesiáše. Zůstal věrný až do konce. Dysmas se nechal naplnit jeho pokojem a chtěl se mu v tom podobat, protože v tomto postoji cítil něco vznešeného, silnějšího než smrt, věčného. Zeitan věřil v trpícího Mesiáše a díky tomu přijal své utrpení. Dysmas cítil, jak se na něj Zeitan dívá z nebe a usmívá se, jako by už ničím netrpěl. Bude-li mít takovou víru jako Zeitan, splní i jeho přání. Ano, Ježíš je Mesiáš a jestli si vybral utrpení, aby splnil své poslání, je třeba respektovat jeho volbu! A především Boží úmysly převyšují úmysly lidské. Je třeba důvěřovat v Boží moudrost skrze Mesiášovy skutky. Pátek, 11 hodin. Naposledy se otevřely dveře cely. Pro Dysmase přišel voják, byl čas vydat se na Golgotu. Lid si opravdu vyžádal propuštění jednoho vězně, všichni však chtěli svobodu pro Barabáše. On tedy musí zemřít, aby odčinil svůj hřích. Od vojáků se dozvěděl, že Ježíše právě odsoudili a že bude na Golgotě ukřižován spolu s ním. S ním! Dysmas se zapotácel. Bude ukřižován spolu s Ježíšem, se kterým se chtěl tolik setkat. Nebude tam sám, bude s ním jeho Mesiáš! Dysmase naplňoval pocit vděčnosti a hrdosti. Myslel na Zeitana. Na Ježíšovu matku: „Věř všemu, co ti řekne.“ Dysmase vyvedli na dvůr, eskorta ještě není připravena. Musí čekat – je to jakoby „mrtvý čas“ před jeho vlastní smrtí! 71
Dysmas znovu prochází v duchu všechny události. Říká si, že je třeba stát za Mesiášem, ať se děje cokoliv. Teď přišla jeho příležitost sloužit Mesiášovi, a tak i Bohu: Musí vyhrát nad pochybnými myšlenkami, které v něm vyvolávají zmatek: proč musí Mesiáš tolik trpět? Nedokáže to pochopit, ví jen, že musí důvěřovat. Věřit Božímu záměru je uklidňující odpovědí, kterou dokáže přijmout. Dysmas nechce ztratit jedinou věc, kterou může ještě Bohu nabídnout. Ale má vlastně co nabídnout? Na kterém místě postaví jeho kříž? Uvidí na Mesiáše? Přemýšlí o tolika věcech, že zapomíná na utrpení, které ho za chvíli čeká. A znovu úzkost, že bude viset na kříži. Roztřásl se zimou. Znovu začíná volat „Otče náš“. Dysmas jde z vězení vedle muže s vypjatým a uzavřeným obličejem. On bude ukřižován spolu s ním. Oba vězně od sebe oddělili, každý dostal břevno, které s sebou musí donést na místo popravy. Dysmas se otočil k druhému lotrovi a prozradil mu, že budou ukřižováni spolu s Ježíšem z Nazareta, kterému všichni říkají Mesiáš. Muž odsekl: „A to že zemřeš ty, to ti nevadí?“ „Vadí, ale to se už nedá změnit.“ Druhý lotr vyzvídal, jestli by je Mesiáš nemohl zachránit. Dysmas nevěděl, co na to říct. „Mesiáš bezpochyby ví, proč musí trpět.“ Muž se rozlítil: „Pak to ale není žádný Mesiáš, když se nechal chytit!“ Zvýšil na něj hlas a začal mu nadávat, v tom k nim přiskočil voják a oddě72
lil je od sebe. Dysmas upadl, sklonil hlavu a tiše se modlil. Odsouzenci dostali rozkaz, aby na sebe vzali kříž a vydali se na cestu. Doprovázeli je vojáci s bičem v ruce. Každá rána se zarývala do těla a zanechávala v kůži palčivou jizvu. Průvod se blížil k hoře. Po cestě potkali jen několik osob. Většina zvědavců se rozhodla pro cestu o ulici dál, kudy nesl svůj kříž Ježíš. Oba lotři došli na Golgotu. Zastavili se a zůstali nehybně stát se svým křížem na zádech. Pozorovali, jak Ježíš přichází na kalvárii. Prohýbal se pod tíhou kříže, tělo do krve zbičované, krev mu tekla ze všech ran. Na hlavě měl korunu z trní, kterou ho chtěli zesměšnit: korunu židovského krále. Dysmase tento člověk přitahován a nejraději by mu vyšel vstříc. Jako by k němu přicházel jeho bratr. Jeho snění přerušili vojáci, kteří ho přicházeli přibít na kříž. Vráželi mu hřeby do těla. Jeho bolestný křik se mísí se sténáním těch, kteří Ježíše doprovázeli. Po chvíli lze slyšet rovněž Ježíšův křik, když také jeho ruce a nohy přibíjejí na kříž. Dysmasovi se zatmělo před očima. Uplynulo pár minut, než se mu podařilo alespoň trochu překonat krutou bolest. V hlavě si promítal příběh celého života: dětství, zranění, setkání s Janem Křtitelem, se Zeitanem, jehož tichá tvář skrývala tolik bolesti…
73