MASARYKOVA UNIVERZITA Pedagogická fakulta KATEDRA SOCIÁLNÍ PEDAGOGIKY
Vliv otce- alkoholika na ţivot dítěte Bakalářská práce
Brno 2013
Vedoucí bakalářské práce:
Vypracovala:
doc. PhDr. Tomáš Čech, Ph.D.
Natálie Jaroňová
Bibliografický záznam JAROŇOVÁ, Natálie. Vliv otce- alkoholika na ţivot dítěte. Brno: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra sociální pedagogiky, 2013. 91 s. Vedoucí bakalářské práce: doc. PhDr. Tomáš Čech, PhD.
Anotace Bakalářská práce „Vliv otce- alkoholika na ţivot dítěte“ se zabývá nevhodným působením otce- alkoholika na dítě. V teoretické části popisuji sociální dopady alkoholismu na alkoholika a jeho rodinu. Zvláštní pozornost je věnována dítěti, především problematice zanedbávání a špatného zacházení s dítětem, k němuţ vlivem alkoholismu rodiče, velice často dochází. Empirická část obsahuje rozhovory s dospělými dětmi alkoholika, snaţí se přiblíţit ţivot těchto dětí, jak se vypořádaly se situací v rodině a jak je tato zkušenost ovlivnila.
Klíčová slova Alkoholismus, sociální důsledky alkoholismu, otec- alkoholik, rodina, funkce rodiny, poruchy rodiny, psychická zátěţ, ohroţené dítě, potřeby dítěte, zanedbávání, syndrom CAN
Annotation The Thesis „Alcoholic father and his influence on a child's life“ deals with unsuitable effects of alcoholic father to child. The theoretical part describes the social impacts of alcoholism on the alcoholic and his family. Special attention is paid to the child, especially the issue of neglect and ill-treatment of a child, which often occurs due to alcoholism. In the empirical part of the interviews with adult children of an alcoholic father, and tries to get closer to the life of these children how to deal with the situation in the family and how this affected the experience.
Keywords Alcoholism, social consequences of alcoholism, father-alcoholic, family, family function, family disturbances, mental stress, vulnerable child, the child's needs, neglect, syndrome CAN 2
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a pouţila jen prameny uvedené v seznamu literatury.
V Mikulově dne 19. 04. 2013
………………………… Natálie Jaroňová
3
Poděkování Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucímu bakalářské práce doc. PhDr. Tomáši Čechovi, Ph.D. za cenné rady a odborné vedení bakalářské práce. Také děkuji informantům, bez nichţ by tato práce nevznikla.
4
Obsah ÚVOD ............................................................................................................................................6 1 ALKOHOLISMUS JAKO PROBLÉM ..................................................................................7 1.1 SOCIÁLNÍ DŮSLEDKY ALKOHOLISMU ...................................................................................9 1.1.1 SELHÁNÍ V PROFESNÍ ROLI. ..........................................................................................10 1.1.2 DEVASTACE RODINY ALKOHOLIKA ...............................................................................11 1.1.3 SELHÁNÍ V RODIČOVSKÉ ROLI ......................................................................................13 1.2 DÍTĚ V RODINĚ ALKOHOLIKA..............................................................................................13 1.3 PRÁCE S RODINOU ...............................................................................................................16 2 RODINA ..................................................................................................................................19 2.1 FUNKCE RODINY .................................................................................................................20 2.2 PORUCHY RODINY ...............................................................................................................23 2.3 TYPY PROBLÉMOVÝCH RODIN ............................................................................................25 3 OHROŢENÉ DÍTĚ .................................................................................................................28 3.1 POSTAVENÍ DÍTĚTE VE SPOLEČNOSTI A JEHO PRÁVNÍ ASPEKTY .........................................28 3.2 POTŘEBY DÍTĚTE ................................................................................................................31 3.3 SYNDROM TÝRANÉHO, ZNEUŢÍVANÉHO A ZANEDBÁVANÉHO DÍTĚTE ................................33 4 EMPIRICKÁ ČÁST ...............................................................................................................37 4.1 KVALITATIVNÍ VÝZKUM .....................................................................................................37 4.2 VÝZKUMNÝ CÍL ...................................................................................................................37 4.3 VÝZKUMNÉ OTÁZKY ...........................................................................................................38 4.4 VÝZKUMNÝ SOUBOR ...........................................................................................................38 4.5 OTEVŘENÉ KÓDOVÁNÍ ........................................................................................................41 4.5.1 KATEGORIE Č. 1 „ŠTASTNÉ DĚTSTVÍ ANEB TÁTA JEŠTĚ NEPIL .......................................42 4.5.2 KATEGORIE Č. 2 „PARTNERSKÝ NESOULAD“ ...............................................................43 4.5.3 KATEGORIE Č. 3 „HODNÝ A ZLÝ TÁTA“........................................................................44 4.5.4 KATEGORIE Č. 4 „PŘEŢÍVÁM S ALKOHOLIKEM“ ..........................................................46 4.5.5 KATEGORIE Č. 5 „SLABÁ MATKA“ ...............................................................................48 4.5.6 KATEGORIE Č. 6 „VLIV KAMARÁDŮ NA MŮJ ŢIVOT“ .....................................................50 4.5.7 KATEGORIE Č. 7 „CÍTÍM SE UŢ LÉPE“ .........................................................................52 4.5.8 KATEGORIE Č. 8 „CO MI ZKUŠENOST DALA DO ŢIVOTA“ ..............................................54 4.6 INTERPRETACE A SHRNUTÍ ÚDAJŮ ......................................................................................55
ZÁVĚR .......................................................................................................................................58 POUŢITÁ LITERATURA ........................................................................................................60 ELEKTRONICKÉ ZDROJE ...................................................................................................61 SEZNAM PŘÍLOH ....................................................................................................................62 PŘÍLOHY ...................................................................................................................................63
5
Úvod Ve své bakalářské práci se zabývám alkoholismem jako neţádoucím společenským jevem, který sebou přináší celou řadu problémů. Alkohol má velice závaţné dopady na člověka. Poškozuje jej jak v oblasti zdravotní, tak v oblasti sociální. Za daleko váţnější však povaţuji fakt, ţe škodí také sociálnímu prostředí alkoholika, především rodině. Ta závislostí svého člena trpí často daleko více, neţ alkoholik samotný. Velkou hrozbou je především pro dítě, pokud vyrůstá s někým, kdo je závislý, můţe být velice závaţným způsobem ohroţeno. V praktické části věnuji pozornost samotnému dítěti ţijícímu v rodině s otcem- alkoholikem. Zamýšlím se nad dopady, které můţe alkoholismus rodiče na dítě mít. Častěji jsem se setkala se závislostí u muţů, proto ve své práci píši především o závislosti muţe, tedy otce, coţ ale neznamená, ţe se tento problém netýká také ţen. Hlavním cílem výzkumného šetření v empirické části, bylo zjistit, jak souţití s otcemalkoholikem ovlivnilo ţivot dítěte, především v oblasti sociální a v oblasti partnerských vztahů, a jaký mají vztah děti alkoholiků ke svým otcům nyní, kdy uţ jsou dospělé. Zároveň mě zajímalo, jak k závislosti otce přistupovaly matky dětí, zda se o problematiku alkoholismu zajímaly a jak se s danou situací vypořádaly. Pro svou výzkumnou část jsem zvolila kvalitativní metodologii, jelikoţ mi připadala vzhledem k tématu a jevům, které budu zkoumat, jako nejvhodnější. Za výzkumnou metodu jsem zvolila polo-strukturovaný rozhovor. Mými informanty byli dospělé děti alkoholiků, které se ochotně podělily o své vzpomínky a zkušenosti. Téma jsem si zvolila z toho důvodu, ţe jsem se s tímto jevem jiţ několikrát setkala ve svém okolí, tudíţ je mi toto téma blízké. Domnívám se, ţe jedná o rozšířený jev, a ţe je mnoho dětí, které důsledkem alkoholismu rodiče, ţijí v neustálém strachu a stresu, nemluvě o tom, ţe je jejich zdravý vývoj ohroţen. Právě z toho důvodu se snaţím ve své práci poukázat a upozornit na nebezpečí, které pro dítě závislost rodiče na alkoholu, představuje. Já osobně povaţuji alkoholismus za velice závaţný a aktuální společenský problém, kterému je třeba věnovat náleţitou pozornost.
6
1 Alkoholismus jako problém V České republice je velká tolerance vůči konzumaci alkoholu. Mühlpachr (2002) označuje naše společenské cítění za proalkoholní. Alkohol je společností vnímán jako prostředek, který je úzce spjat se společenským ţivotem (oslavy, zábavy apod.) Má člověku pomoci k tomu, aby se mohl odreagovat a snadněji tak navázal sociální vztahy. Jeho funkce je tedy do jisté míry sociální. Za tímto účelem je společností akceptován, ba dokonce někdy i vyţadován. Člověk se často stává veselejší, coţ je na společenských událostech vnímáno velice pozitivně. Naopak, ti, kdo alkohol nepijí, jsou dle Mühlpachra (2002) okolím označováni jako patologičtí. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, ţe lidé, kteří nekonzumují alkohol vůbec, jsou povaţováni za příliš slušné, divné, nudné apod. Ostatní jejich přítomnost příliš nevyhledávají, a nejeví o ně takový zájem jako o ty „zábavné“. Lze tedy říci, ţe společnost určitým způsobem nabádá ke konzumaci alkoholu. Společnost zároveň ale také očekává, ţe lidé vědí, kde jsou hranice slušného a společensky přijatelného chování. Pokud člověk ztrácí tuto schopnost regulovat alkohol, přestává být společností tolerován. Důvodem ke změně postoje je především jeho neschopnost plnit dále poţadavky, které jsou na něj kladeny. Jestliţe nerespektuje běţné normy a očekávání a vykazuje nevhodné chování, přestává být svým okolím akceptován. Role alkoholika má nízký sociální status, tito lidé bývají velice často zavrhování, odsuzováni a vystaveni opovrţení, a to zejména tehdy, pokud se chovají velice nevhodným způsobem nebo pokud u nich dojde k viditelnému sociálnímu úpadku. (Vágnerová, 2004)
Alkohol „Alkohol je jednoduchá chemická látka, která snadno proniká k různým orgánům, včetně mozku. Její obsah v alkoholických nápojích kolísá zhruba v rozmezí od 2-3% do asi 40%. Alkohol je droga s tisíciletou tradicí, droga, která je přehlíţena, podceňována, schvalována. Společnost akceptuje alkohol, společenské cítění je proalkoholní. Konzumace alkoholu je zabudována do většiny lidských rituálů, které provází člověka od narození po smrt. Odmítnutí konzumace alkoholu vzbuzuje pozornost a neadekvátní reakci. (Mühlpachr, 2002, s. 18)
7
Alkoholismus Alkoholismus neboli závislost na alkoholu patří mezi nejrozšířenější a nejzávaţnější formy závislosti. Projevuje se silnou konzumací alkoholu nebo touhou konzumovat jej. Toto onemocnění má velice nepříznivé důsledky na fyzický a psychický stav nemocného. Závislost na alkoholu se také negativně projevuje v oblasti sociální, především partnerských, rodinných a pracovních vztahů. Z čehoţ vyplývá, ţe alkoholismus nelze vnímat jen jako problém zdravotnický ale i společenský. (Skála, 1987)
Alkoholik Světová zdravotnická organizace WHO definuje alkoholika takto: „Alkoholik je jedinec s chronickým onemocněním, které se manifestuje jako narušené chování. Je charakterizováno opakovanou konzumací alkoholických nápojů, která překračuje obvyklou dávku poţívání nebo vyhovění společenským zvykům společnosti a projevuje se jako narušování zdraví pijáků narušení jejich ekonomické či sociální funkce." (Švarcová, 2009, str. 62)
O tom, ţe je člověk závislý na alkoholu či jiné návykové látce, můţeme dle Nešpora (2011) hovořit tehdy, jestliţe u něj během jednoho roku došlo ke třem nebo více z následujících jevů: silná touha nebo pocit puzení uţívat látku; potíţe v sebeovládání při uţíváním látky, a to pokud jde o začátek a ukončení nebo mnoţství látky; tělesný odvykací stav. Látka je uţívána, aby sníţila příznaky vyvolané předchozím uţíváním této látky, případně dochází k odvykacímu stavu. K mírnění odvykacího stavu se také někdy pouţívá příbuzná látka s podobnými účinky; růst tolerance, vyţadování vyšších dávek látek, aby se dosáhlo stejného účinku původně vyvolaného niţšími dávkami; postupné zanedbávání jiných potěšení či zájmů ve prospěch uţívané psychoaktivní látky a zvýšené mnoţství času k získání nebo uţívání látky, nebo zotavení se z jejího účinku; 8
pokračování v uţívání i přes jasný důkaz zjevně škodlivých následků: např. poškození jater nadměrným pitím;
1.1 Sociální důsledky alkoholismu Alkoholismus povaţuji za velice závaţný jev, a to především z toho důvodu, ţe sebou nabaluje spoustu dalších problémů. Nepostihuje pouze alkoholika samotného, kterému závislost způsobuje zdravotní i sociální problémy (nezaměstnanost, rozvodovost, ztráta sociálních kontaktů apod.) ale především jeho blízké okolí, a v neposlední řadě i celou společnost.
Důsledky alkoholismu Skála (1987) vnímá ve třech rovinách: Problémy související s alkoholem pro pijáka: důsledky akutních epizod excesivního pití: dojde ke krátkodobému oslabení chování a sebekontroly (různé úrazy, agresivita), vězení, otrava alkoholem. Důsledky dlouhodobého excesivního pití: roste riziko, ţe piják onemocní těmito závaţnými nemocemi: jaterní cirhóza, rakovina, kardiovaskulární nemoci, atrofie mozku. Dále zhoršení dalších somatických poruch. Problémy související s alkoholem pro rodinu pijáka: můţe dojít k rozvratu rodiny, manţelským sporům, ztrátě úcty rodinných členů vůči pijákovi, fetálnímu alkoholovému syndromu, zanedbávání dětí (coţ můţe způsobovat výchovné problémy, záškoláctví, juvenilní abúzus a delikvenci), duševním poruchám, ekonomickému úpadku. Velikou hrozbou je zde verbální a především fyzická agrese ze strany alkoholika, a to jak vůči partnerovi, tak i vůči dětem.
Problémy související s alkoholem pro společnost: patří sem neurvalé chování, násilí, poškození cizího majetku, nehody, které zapříčiní pijáci druhým osobám; náklady na sluţby spotřebované ve zdravotnictví, sociálních institucí, soudnictví týkající se pijáka, jeho rodiny, případně i druhých cizích osob. V oblasti práce
9
obvykle dochází ke sníţení pracovní schopnosti a s tím související sníţené výkonnosti pijáka; ztráta kvalifikovaných pracovníků (důsledkem předčasné smrti či invalidity). (Skála, 1987)
1.1.1 Selhání v profesní roli Závislost na alkoholu je častou příčinnou selhání v profesní roli. Hlavními důvody jsou sníţená výkonnost a nedodrţování pravidelné docházky do zaměstnání. Velkým problémem je, ţe osoba závislá na alkoholu jiţ ztrácí motivaci a energii ke hledání nového zaměstnání. Kromě toho bývá velice často odmítnuta. V rámci pokračujícího úpadku zůstává nezaměstnanou a ztrácí profesní roli. (Vágnerová, 2004) Selhání v profesní roli sebou přináší další závaţnější problém, který se dotýká nejen alkoholika samotného ale celé jeho rodiny, tím je nízká ekonomicko-kulturní úroveň, kterou s sebou alkoholismus a ztráta zaměstnání přináší. (Vágnerová, 2004) Ztráta zaměstnání s sebou přináší také problémy sociální. Především alkoholikovi samotnému to můţe přinést spoustu těţkostí. Nejenţe nemá dostatečné příjmy, ale také postupně ztrácí sociální kontakt, uznání či smysl ţivota. Jak uvádí Vágnerová (2004), motivem pro práci nemusí být vţdy jen finanční odměna.
Dle Vágnerové (2004) jsou nejčastější motivy k práci tyto: Peníze- vedou k uspokojení potřeb prostřednictvím hodnot a proţitků, které za ně lze koupit. Opakem je chudoba, omezování, strádání. Aktivita- práce můţe uspokojit potřebu smysluplnosti. Seberealizace- zaměřena na úspěch, získání uznaní a prestiţe. Člověk se cítí být uţitečný, coţ vede i ke zvýšenému sebevědomí. Práce můţe být i smyslem ţivota. Sociální kontakt- moţnost navázat sociální vztahy a stýkat se s lidmi. Opakem je osamělost a sociální izolace. Samostatnost a nezávislost- povaţuje se za znak dospělosti. Důleţitý především pro mladé dospělé.
10
Matoušek (2010) upozorňuje na sociální izolaci, k níţ můţe důsledkem dlouhodobé nezaměstnanosti dojít. Člověk ztrácí spolu se zaměstnáním i pracovní kontakty. Výrazně klesá jeho sebevědomí. Často se lidem, s nimiţ se dříve přátelil, vyhýbá, jelikoţ se za svoji situaci stydí, a uzavírá se sám do sebe.
1.1.2 Devastace rodiny alkoholika „Rodina jako celek je citlivá a vnímavá na kaţdý negativní vliv i jakýkoliv se vyskytující problém.“ (Kvapilík, 1985, s. 39) Závislost na alkoholu představuje pro rodinu alkoholika značnou zátěţ. Člověk závislý na alkoholu ničí rodinu materiálně, sociálně i psychicky. Postupem času dochází k závaţnému narušení rodinných vztahů a ke změně rolí. Alkoholik neplní svoji rodičovskou ani partnerskou funkci, neplní své povinnosti a stává se bezohledným jak k partnerovi, tak k dětem. Velice často své rodině lţe a slibuje to, co nesplní, je nespolehlivý. Postupně ztrácí své místo v rodině, stejně tak i postavení a úctu. Stává se nenáviděným a opovrhovaným. Nachází se v pozici toho, kdo narušuje pohodu a klid v rodině, proto o něj v rodině málokdo stojí, většinou se mu všichni vyhýbají. (Vágnerová, 2004) Alkoholismus výrazně narušuje partnerské souţití. Mohou se vyskytovat poruchy potence a sexuální apetence u alkoholiků. Alkoholik můţe také vykazovat přehnané ţárivecké chování, které se rozvíjí, ačkoliv nebývá vůbec opodstatněné. Partner alkoholika velice často trpí daleko více neţ sám pacient, pokud si nedokáţe vytvořit způsob úniku ani situační úlevy. Obvykle na něj bývá vyvíjen velký psychický tlak, proţívá negativní pocity a záţitky, je poniţován a vyuţíván. Důsledkem toho se u něj mohou objevit deprese, úzkosti, pocit bezmocnosti. (Vágnerová, 2004) Dle Skály (1987) se rodiny s otcem závislým na alkoholu jeví podstatně méně stabilní neţ rodiny, kde se závislost nevyskytuje. Vykazují vyšší rozvodovost.
11
Jak se cítí ţena- manţelka v dlouhodobém souţití s alkoholikem, lze popsat v následujících bodech: (Maťová) pocit nejistoty, úzkost a strach: zpočátku o partnera, později obavy ze společenského úpadku. V neposlední řadě jsou to obavy o vlastní bezpečnost, jelikoţ často musí čelit verbálním útoků, později i fyzické agresi, velké obavy o děti; nepřiměřené zatíţení a starost o celkovou prosperitu rodiny; izolace rodiny od příbuzných, přátel a okolí, v němţ se nachází;
Další pohled na chování ţen ve vztahu s alkoholikem nabízí Kvapilík (1985) ţena si nepřipouští, ţe se děje něco mimořádného; přiznává si, ţe jde o abúzus alkoholu, pokouší se situaci řešit, vymýšlí si různá omezení, taktizuje. Trvá na tom, aby si partner plnil své povinnosti, které mu v rámci rodiny náleţí; uvědomuje si, ţe její snaha o návrat k normálu je marná. Často zjistí, ţe jí vyhovuje bezvládí a role trpitelky, situaci tedy neřeší; přebírá muţskou roli v rodině, manţel zaujímá jen podruţné místo; zjišťuje, ţe toto řešení není vyhovující a hledá pomoc mimo rodinu; často nevidí jiné východisko, neţ aby odmítla další souţití a rozešla se s manţelem (Kvapilík, 1985, s. 42) K pocitu neřešitelnosti této situace přispívá i ambivalentní interpretace jednání alkoholika, která obsahuje odmítnutí a odsouzení jeho pití, zároveň ale i omlouvání jeho nepřijatelného chování. Velice často omlouvají chování svého partnera slovy: „Kdyby nebyl opilý, nikdy by to neudělal.“ Pod vlivem dlouhodobého stresu dochází i ke změně osobnosti u „zdravého“ partnera. Můţe se také stát pasivní obětí dané situace, kterou není schopen sám řešit. (Vágnerová, 2004) Závislostí jednoho člena rodiny na alkoholu, dochází ke sníţení sociálního statusu celé rodiny a jejich jednotlivých členů. I ti bývají často stigmatizováni, přestoţe obecný postoj k nim bývá spíše ambivalentní. Lidé je především litují. Nejčastěji se tak děje v menších městech či na vesnicích, kde není dostatečná míra anonymity a je tedy obtíţné tuto skutečnost utajit. (Vágnerová, 2004)
12
1.1.3 Selhání v rodičovské roli Osoba závislá na alkoholu není schopna plnit svoji rodičovskou funkci, dokonce můţe nepříznivě ovlivnit zdravotní stav dítěte. Dítě můţe strádat nedostatečnou nebo nesprávnou stravou, můţe být zanedbáváno v oblasti hygieny apod. Alkoholik můţe zároveň nepříznivě ovlivňovat i psychický vývoj dítěte, resp. jeho aktuální psychický stav. Je velice pravděpodobné, ţe děti alkoholiků budou trpět nějakou formou deprivace. Je zřejmé, ţe za těchto okolností rodina není pro dítě zdrojem jistoty a bezpečí, coţ znamená, ţe neplní dostatečně svoji funkci. (Vágnerová, 2004) Otcova závislost na alkoholu působí nepříznivě na děti bez ohledu na pohlaví, postiţeni jsou jak chlapci, tak dívky. Chlapci jsou spíše v oblasti pracovní a společenské, dívky častěji ve společenských postojích a psychosexuálním vývoji. Co se věku týče, jako nejvíce postiţená se jeví skupina 9-11 let. (Skála, 1987) Rodič, který nemá schopnost sladit se s dítětem, ať trvale nebo pod vlivem aktuálního stresu, buď dítě zanedbává, nebo se vůči němu chová intruzivně. „Chování rodiče, neberoucí ohledy na potřeby dítěte, jeho aktuální stav a situační kontext, vyvolává nevyhnutelně u dítěte rozladění, jeţ můţe mít charakter hyperaktivace, nebo naopak charakter útlumu.“ (Matoušek, 2010, s. 49) Rodič- alkoholik proto není přijatelným modelem pro dítě, a pokud se s ním dítě ztotoţní, můţe být jeho chování značně problematické. Velice často ale dochází k opačné situaci. Děti svého rodiče za jeho nevhodné někdy aţ děsivé chování, přestanou respektovat nebo v něm takový rodič vyvolává odpor a nechuť. (Vágnerová, 2004)
1. 2 Dítě v rodině alkoholika Lze předpokládat, ţe souţití dítěte s rodičem alkoholikem velice závaţným způsobem ohroţuje vývoj dítěte, a to v samých základech jeho osobnosti. „Nevhodné utváření primárních sociálních vztahů, nedostatečných psychických potřeb člověka, nedostatek vhodných identifikačních vzorů v osobách nejbliţších můţe vést k narušení zdravého sociálního vývoje dítěte.“(Kvapilík, 1985)
13
Dítě ţijící v rodině s otcem- alkoholikem, můţe být ohroţeno jak ze strany otce, tak i ze strany matky, která je příliš zaměstnána závislostí svého muţe, ţe jiţ není schopna plnit svoji mateřskou roli. Dokonce můţe i ona svému dítěti uškodit. „Velice často se stává, ţe matky si stěţují svým malým dětem na to, ţe otec je opilec, alkoholik, ţe dává přednost pivu a hospodě před rodinou, ţe utrácí peníze, které by rodina potřebovala. Matka hledá v dítěti spojence a zavaluje je tak problémy a do určité míry i odpovědnostmi, pro které není vzhledem ke svému věku připraveno. (Dytrych, 1995, s. 153)
Wegscheider-Cruse (1989) popsal čtyři typické reakce dětí na závislost jednoho nebo obou rodičů. a) rodinný hrdina- (nejčastěji nejstarší sourozenec) přebírá povinnosti za problémového rodiče, coţ přesahuje jeho moţnosti. V dospělosti můţe takové dítě trpět pocity méněcennost, i kdyţ můţe být po vnější stránce úspěšné. Bývá velice aktivní a pracovité. Při léčbě dítěte je třeba směrovat ho k záleţitostem přiměřeným jeho věku, a nečinit ho odpovědným za problémy dospělých. b) ztracené dítě- bývá uzavřené a staţené do sebe, nekomunikativní, uniká do fantazií a vnitřního světa. Je potřeba mu věnovat větší pozornost, všímat si ho. Poskytnout mu vřelost a lásku, aby se otevřelo vnějšímu světu. c) klaun- vyvolává veselí, a tak odvádí pozornost od problémů, které rodinu ohroţují. Jeho heslo je „lépe, kdyţ se smějeme, neţ abychom se hádali neb prali“. Pouţívá smích jako obranu před agresivním rodičem. Podstatné je překonat návykový problém a šaškování neposilovat. d) černá ovce- na sebe upozorňuje zlobením, delikvencí apod., čímţ odvádí pozornost od problémů dospělých. Je důleţité stanovit rozumné hranice a meze a posilovat sebevědomí. (Nešpor, 2011) Rodina, v níţ je rodič závislý na alkoholu není schopna plnit své povinnosti, které k dítěti má, jelikoţ se její pozornost ubíhá jiným směrem. Ústředním tématem se v takové rodině stává alkohol, který zaměstnává rodinu natolik, ţe potřeby a zájmy dítěte jdou na vedlejší kolej, a dítě tak můţe být zanedbáváno. „Ve všech věkových katego14
riích známe i případy, ţe rodiče se dostatečně nestarají ani o výţivu dítěte, o jeho čistotu, o úpravu jeho oblečení. Jsou tak zaujati sami sebou, ţe je jim jedno, ţe se dítě někde toulá, ţe chodí pozdě domů a ţe neplní své povinnosti.“ (Dytrych, 1995, s. 153)
Oblasti, v nichţ můţe být dítě důsledkem alkoholismu rodiče ohroţeno: Zdraví Dle výzkumu, který byl proveden na konci 70. let a kterého se zúčastnilo 310 dětí z rodin alkoholiků (Matějček, Skála) bylo zjištěno, ţe děti z rodin alkoholiků mají obecně horší zdravotní stav a častěji se stávají pacienty psychiatrických léčeben neţ děti z kontrolní skupiny. Ukázalo se, ţe nejde jen o negativní vliv ze strany otce, ale také ze strany matky. Ta se patrně více stará o své problémy neţ aby byla citlivá k potřebám dítěte. (Matějček, 1995)
Výchova a vzdělání Výchova dítěte v takové rodině bývá velice chaotická, bez jasných pravidel, postrádá pravidelnost a řád, rodiče jsou ve svých názorech nejednotní. Zároveň hrozí riziko, ţe dítě bude postrádat vzor a autoritu. Často se stává, ţe kvůli rodinným problémům dítě zanedbává školu. Není výjimkou, ţe místo toho, aby dítě chodilo do školy, hledá po hospodách a barech svého rodiče, coţ je pro dítě stresující a můţe to velice závaţným způsobem ohroţovat jeho zdravý duševní vývoj. Téměř příslovečné bývá to, ţe matka dokonce pošle dítě, aby přivedlo opilého otce z restaurace. Jak těţko se z hlediska dítěte takový příkaz nebo prosba matky splňuje, je snadné si představit. Dítě musí přijít do společnosti opilých dospělých lidí, mezi nimiţ je jeho otec. Stává se předmětem vtipkování, ironických poznámek vůči své matce, ale také se proti němu obrací agrese, a to především otcova.“ (Dytrych, 1995, s. 131)
15
Volný čas Dítě v rodině alkoholika můţe být oproti dětem z běţných rodin znevýhodněno i v oblasti volného času, kdy alkoholismus rodiče, rodinu zaměstnává natolik, ţe není schopna na dítě výchovně působit. Dítě postrádá vhodné pedagogické ovlivňování, které by zajišťovalo jeho zdravý duševní i tělesný vývoj a trpí nedostatkem zájmu. Nehledě na to, ţe se rodina velice často nachází důsledkem alkoholismu, v nepříznivé finanční situaci, takţe není schopna dítěti zajistit volnočasové aktivity mimo školu a rodinu. Dítě tedy nemá dostatek podnětů k tomu, aby se mohlo mimoškolně rozvíjet a realizovat. Hrozí riziko, ţe svůj volný čas a nebude trávit kvalitně a smysluplně, jak by bylo pro jeho vývoj vhodné. Pedagogické ovlivňování volného času dětí a mládeţe má dle Pávkové (2001) preventivní funkci před sociálně-patologickými jevy. Dětem poskytuje „příleţitost k racionálnímu vyuţívání volného času, formovat hodnotné zájmy, uspokojovat a kultivovat lidské potřeby, rozvíjet specifické schopnosti a upevňovat ţádoucí morální vlastnosti.“ (Pávková, 2001, s. 37) V oblasti volného času dětí a mládeţe je velký prostor pro sociální pedagogiku, která zde působí nejčastěji v podobě pedagoga volného času a nabízí tak dětem moţnost trávit čas vhodněji a smysluplněji.
1.3 Práce s rodinou alkoholika Tato podkapitola obsahuje několik léčebných metod, určených především rodině alkoholika a jeho blízkému okolí. Cílem těchto metod je naučit rodinné příslušníky a okolí tomu, jak k alkoholikovi přistupovat, aby byla situace snesitelnější, jak pro nemocného, tak i pro ně samotné.
Rodinná terapie Pokud chceme být v léčbě alkoholismu člena rodiny úspěšní, je třeba zapojit do léčby i rodinu neboť alkoholismus má dopad na celou rodinu, nikoli jen na jednotlivce. Dle Vágnerové (2004) je pro nemocného důleţité, aby byly zachovány jeho vztahy s rodinou a blízkými, a měl rodinné zázemí, které by jej dokázalo motivovat a poskytnout mu oporu. Pro ostatní rodinné příslušníky, kteří jsou s nemocným v blízkém kon16
taktu, je důleţité naučit se vhodně chovat a reagovat tak, aby pomohli k úspěšné léčbě alkoholika a situaci ještě více nezhoršili. „Je třeba pracovat s rodinnými příslušníky, aby jejich zafixované chování nevedlo k udrţení stále stejného způsobu reagování a k recidivě.“ (Vágnerová, 2004, s. 576)
Jednostranná terapie Je zaměřena na člena rodiny, který nemá návykový problém v případě, ţe ten, kdo problém má, léčbu odmítá. Např. Farid a kol. (1986) popsali příznivý vliv na chování manţelů závislých na alkoholu, jestliţe si manţelky rozšířily znalosti o problému závislosti a naučily se strategie jak postupovat. Tito manţelé pak častěji akceptovali léčbu. (Nešpor, 2011)
Doporučení manţelkám a partnerkám závislých muţů Uvědomte si problémy, které vám i rodině partner způsobuje. Zjistěte, jaké jsou moţnosti léčby, a partnera o nich informujte. Odměňujte jeho střízlivost. Vzpomeňte si na činnosti, které má rád a které nesouvisejí s pitím, např. výlet s dětmi nebo návštěva přátel, kteří nepijí alkohol apod. Vytvořte si vlastní ţivot mimo domov. Snaţte se být nezávislá a najděte si vlastní zájmy a záliby, osamostatněte se. Oporou vám mohou být příbuzní, přátelé, terapeut apod. Pokud partner pije, nabídněte mu jídlo nebo nealkoholické nápoje. Připomeňte mu, kolik toho uţ vypil a ţe je lépe, kdyţ nepije. Pokud přijde domů intoxikovaný nebo se intoxikuje doma, nevšímejte si ho. Nejvýš mu neutrálním hlasem řekněte, ţe se vám to nelíbí a ţe s ním nechcete nic mít, kdyţ je opilí. Učte ho nést důsledky. Neschovávejte mu jídlo, kdyţ kvůli alkoholu přijde pozdě. Neomlouvejte jeho chování. Naučte se zvládat rizikové situace, jelikoţ člověk pod vlivem alkoholu můţe být nebezpečný sobě i druhým.
17
Nejvhodnější dobou k zahájení léčení je stav po nějaké nepříjemnosti způsobené alkoholem (problémy v práci, okradení). Jakmile se k léčení rozhodne, podnikněte co nejrychleji kroky k zahájení léčby, tím se sníţí riziko, ţe si to rozmyslí. Pro ţenu v obtíţné situaci jsou alkohol a jiné návykové látky zvláště nebezpečné, proto se jim vyhýbejte a udrţujte si dobrou tělesnou kondici i duševní zdraví. Jestliţe se váš vztah se závislým muţem rozpadl, buďte velmi obezřetná při volbě nového partnera. (Nešpor, 2011)
Svépomocné skupiny Cílem svépomocných skupin je umoţnit lidem, kteří se potýkají s určitými problémy, aby měli moţnost setkat se s lidmi, kteří mají podobné problémy a mohli tak otevřeně s nimi o problémech mluvit a předávat si zkušenosti. Takovým sdruţením je např. AlAnon, který je zaměřen na problém alkoholismu. Jeho cílem je nabídnout porozumění i podporu alkoholikovi a jeho příbuzným. (Vágnerová, 2004)
Al-Anon „Sdruţení příbuzných a přátel alkoholiků, kteří se snaţí vyřešit svůj společný problém, tím ţe si společně sdílejí své zkušenosti a poznatky o sobě samých a ţivotě s alkoholikem.“ (Al-anon [online] [cit. 2013-04-11]. Dostupné z WWW: http://www.alanon.cz/)
18
2 Rodina „Rodina je základním ţivotním prostředím dítěte. Nejen, ţe dítě obklopuje, ale také se do něho promítá. Odráţí se v jeho vlastnostech, vtiskuje svou pečeť jeho jednání. Dítě je výrazným produktem rodiny. Očima své rodiny (matky, otce) se na sebe dívá, hodnotí své projevy, výkony-dítě zvnitřňuje (interiorizuje) klima rodinného souţití, rodinné nároky a poţadavky, rodinnou morálku, rodinné zájmy a cíle, styl rodinného souţití.“ (Helus, 2007, s. 135-136) Rodina je nenahraditelnou unitární institucí, která plní několik funkcí, jeţ jsou pro zdravý vývoj dítěte důleţité. V rodině se dítě učí mnoha dovednostem, jeţ jsou závislé na jeho pohlaví. Velkou úlohu v otázce pohlavní identity hrají rodiče, s nimiţ se děti ztotoţňují a tím se učí své sexuální roli. Toto učení se začíná projevovat v předškolním věku, kdy si dívky hrají na maminky, vaří, chlapci zase přijímají muţskou roli, zajímají se o auta apod. Přítomnost vysoce citově angaţovaných rodičů je povaţována za nepostradatelnou podmínku pro zdravý duševní a tělesný vývoj dítěte. Další podmínkou je bezpečný domov jako stabilní a chráněné prostředí. Obojí můţe dítěte poskytnout jen rodina, a to nezastupitelně. (Matoušek, 1997) Rodina je prvním a dosti závazným a důleţitým modelem společnosti, se kterým se dítě setkává. Předurčuje jeho osobní vývoj s jeho vztahy k okolnímu světu. Orientuje dítě na určité hodnoty, vystavuje ho konfliktním situacím, poskytuje mu podporu. Předává mu tím sociální dovednosti, bez nichţ se v dospělosti neobejde. (Matoušek, 1997)
Sloţení rodiny dle Dunovského (1986) Úplná rodina: je tvořena rodiči, kteří spolu ţijí v manţelství se svým dítětem nebo dětmi. Neúplná rodina: v rodině chybí jeden z rodičů. Jeden vlastní rodič ţije sám se svým dítětem nebo dalšími dětmi. Doplněná: rodinu tvoří jeden vlastní rodič, nevlastní rodič a dítě. Náhradní: dítě ţije u adoptivních rodičů nebo u pěstounů. Druţská: oba vlastní rodiče nebo jeden z nich ţijí se svým partnerem a dítětem bez uzavření manţelství.
19
2.1 Funkce rodiny Kaţdá rodina plní vůči svým členům, tak i v rámci společnosti, řadu funkcí. Na základě toho, jak svoje funkce plní, se pak projevuje její celková funkčnost. Primární funkce rodiny dle Jedličky (2004) spočívá v tom, ţe jiţ od narození ovlivňuje vývoj jedince, vytváří citové vazby, které mají dlouhodobý vliv a zapisují se trvale do duševního ţivota dítěte. „Jedinec si sebou do ţivota odnáší základní pojetí citů a modely chování jako své vlastní dispozice či sklony.“ (Jedlička, 2004, s. 38) Matějček (1988) zase povaţuje za základní funkce rodiny, zajištění citového zázemí všem svým členům a příprava dětí pro ţivot ve společnosti. (Matoušek, 2010)
Dle Střelce (2008) rodina plní tyto funkce: Ekonomicko-zabezpečovací funkce: jedná se o začlenění rodiny do výrobní a nevýrobní sféry. Zároveň je rodina vnímána i jako jednotka mikroekonomického rozhodování, jelikoţ má k dispozici finanční a materiální prostředky, se kterými nějakým způsobem nakládá, čímţ přispívá ke stabilitě ekonomiky. Rodiče z velké části nesou zodpovědnost za zabezpečení materiálních podmínek pro zdravý a plnohodnotný vývoj svých dětí. Biologicko-reprodukční funkce: má dva významy a to jak pro společnost, jako celek, tak i pro jedince v rámci rodiny- dítě jako pokračovatel rodu. Důleţitá také pro manţelství, které je pojímáno jako instituce pro společensky uznávaný pohlavní styk. Odpočinek a regenerace tělesných a duševních sil: význam této funkce v současné době narůstá. Důvodem můţe být změna způsobu ţivota jednotlivých členů rodiny související např. se změnou hodnotové orientace, vlastnických vztahů apod. Nejčastěji pro rodiče rodina představuje místo, kde si mohou odpočinout od práce a jiných povinností, kde je jim zajištěna intimita atd. Děti naopak hledají místo odpočinku jinde, nečastěji v blízkosti svých vrstevníků.
20
Emocionálně-ochranná funkce: úzce souvisí s uspokojováním potřeb, jako jsou láska, přijetí, bezpečí, jistota, pochopení, s utvářením prostředí citové podpory a zázemí, pocit sounáleţitosti a uznání. To jsou důleţité hodnoty rodiny, které se významně podílejí na vnitřní pohodě a vyrovnanosti kaţdého člověka, a jsou nezbytné pro zdárný vývoj dětí. Citové zázemí v rodině je také důleţité i pro rodiče, kteří také touţí po vřelosti. Rodina, která postrádá příznivou emociální atmosféru, se stává patologickým prostředím. Výchovně-socializační funkce: výchovné působení rodiny na dítě a to zejména v období raného dětství, předškolního a mladšího školního věku. Výchova je chápána jako proces záměrného působení na člověka s cílem dosáhnout v jeho vývoji pozitivních změn. Socializaci Střelec (2008) spolu s Řezáčem (1998) charakterizují jako proces objevování lidské společnosti jedincem a zaujetí adekvátní pozice ve společenské dělbě úloh. Tento proces vyţaduje neustálé navazování a prohlubování socializačních kontaktů jedince s okolím. Netřeba dodávat, ţe rodina má podstatný podíl na obou prolínajících se procesech.
Dunovský (1986) definuje 4 pásma funkčnosti rodiny: Funkční rodina: plní své funkce a zajišťuje dítěti zdravý vývoj. Problémová rodina: vyskytují se poruchy některých funkcí, které však váţněji neohroţují rodinu. Není zde ohroţen vývoj dítěte. Rodina je schopna problémy sama řešit, případně kompenzovat krátkodobou pomocí zvnějšku. Pro pracovníky, kteří pracují s dětmi, to znamená zvýšenou pozornost a sledování. Dysfunkční rodina: je chápána jako rodina, která má jiţ závaţnější poruchy některých nebo dokonce všech funkcí. Bezprostředně ohroţuje rodinu jako celek, zvláště pak vývoj dítěte. Tato rodina jiţ vyţaduje soustavnou pomoc. Afunkční rodina: nejzávaţnější, vyskytují se u ní poruchy takového charakteru, ţe rodina zcela přestává plnit vůči dítěti svůj základní účel. Dítěti velice závaţ-
21
ným způsobem škodí nebo jej dokonce ohroţuje na ţivotě. Jediným řešením je odebrání dítěte z této rodiny a umístění do rodiny náhradní.
Na základě analýz zahraničních i českých nálezů se funkční rodina dle Matouška projevuje: a) ve vnitřních vztazích tím, ţe na sebe berou její členové ohledy a respektují se, existuje v ní pevná aliance mezi rodiči, jasná hierarchie odpovědnosti, pozitivní hodnocení jedinečnosti jednotlivců, rovnováha mezi potřebou sdílení a potřebou soukromí,…, b) při komunikaci mezi příslušníky rodiny mluví kaţdý za sebe, je v ní hodně dialogů, je otevřená pro nové myšlenky a nová řešení problémů, v komunikaci je hodně humoru, realita je rodinou interpretována nezkresleně a v intencích tradic, které rodinu hodnotově orientují, c) v emoční atmosféře je patrné uspokojení ze vzájemného kontaktu, i kdyţ je hodnocení emočních projevů vnějšími pozorovateli velmi obtíţné, (Střelec, 2008, s. 113)
Mnohoproblémová rodina Rodina, která má dlouhodobě více neţ jeden problém. (Kaplanová, 1986) Problémy se týkají řady jednotlivců a také řady sfér rodinného ţivota, které rodina sama nedokáţe řešit. Tato rodina je velice patologická a dochází u ní ke špatnému zacházení s dítětem. V těchto rodinách se dle Matouška (2005) kumulují důsledky osobních a sociálních znevýhodnění, nezaměstnanost, chudoba aj. „Je to rodina, s níţ profesionálové v pomáhajících oborech dostávají do kontaktu. Tato rodina má váţné těţkosti ve více sférách svého fungování, jako je bydlení, finance, výchova dětí, partnerské vztahy, vztahy k členům širší rodiny, vztahy k institucím, konflikty se zákonem, nemoci, závislosti. V soudobé literatuře téţ označovány také jako rodiny se zvláštními potřebami.“ (Matoušek, Pazlarová 2010, str. 18.)
22
2.2 Poruchy rodiny Poruchy rodiny Dunovský (1986) chápe jako situace, kdy rodina z nějakého důvodu a v různé míře neplní základní funkce, které jsou dány společenskou normou. Poruchou rodiny se rozumí selhání některého nebo některých členů rodiny, které se projevuje v nedostatečném plnění některých nebo všech základních funkcích rodiny. Tyto poruchy lze charakterizovat, analyzovat a řešit jen při přísném vymezení charakteru a typu rodiny, při jednoznačném určení předmětu a cíle zkoumání.
V řešení poruch lze rozlišovat tři základní metodologické přístupy (Dunovský, 1986): a) etiopatogenetický- definuje příčinu poruchy, dobu a místo vzniku, způsobu rozvoje b) symptomatický- popisuje a hodnotí stupeň a charakter poruchy a její vlivu na jednotlivé členy rodiny c) terapeutický- hodnotí potřebu a spotřebu společenské aktivity k překonání poruchy v rodině „Příčin poruch rodiny se zřetelem k dítěti je velké mnoţství a jsou nejrůznějšího charakteru. Pramení z chyb v jednotlivých článcích systému jednotlivec- rodina- společnost a v jejich vzájemné interakci. Důsledky se pak promítají do všech sloţek tohoto systému. Poruchy mohou být vázány na jednu, několik či všechny základní funkce rodiny.“ (Dunovský, 1986, s. 13)
Poruchy jednotlivých funkcí rodiny dle Dunovského (1986) Porucha biologicko-reprodukční funkce: dochází k ní, pokud partneři nemají z jakéhokoliv důvodu potomky nebo pokud se rodičům narodí dítě s poškozením. Úzce souvisí s ekonomicko-zabezpečovací funkcí, s jejím standardem. (Čím více dětí je v rodině, tím je to pro rodinu finančně zatěţující a naopak.) Porucha ekonomicko-zabezpečovací funkce: rodiče se nemohou nebo nechtějí zapojit do pracovního procesu. Netýká se pouze materiální stránky, ale také za23
sahuje do oblasti sociální, s níţ souvisejí psychologické, právní a další aspekty. Ovlivňuje sociální jistoty rodiny, její stabilitu a trvalost. Porucha emociální funkce: velice významná, výrazně zasahuje do všech sfér ţivota uvnitř rodiny i ve vztahu jednotlivce ke společnosti. U dítěte vzniká důsledkem rozvratu v rodině, rozvodem, nedostatečným zájmem rodičů o dítě. Dochází ke ztrátě citového zázemí a pocitu bezpečí a jistoty. Porucha socializačně-výchovné funkce: z hlediska péče o dítě se jedná o nejdůleţitější funkci. a) rodiče se nemohou starat o dítě- důvody lze spatřovat v přírodních podmínkách a situacích (přírodní katastrofy), a v poruchách fungování celé společnosti (války, epidemie, nezaměstnanost). Dále můţe být pro rodinu zatěţujícím faktorem velký počet dětí. Rodina má ale zájem starat se o dítě. b) rodiče se nedovedou starat o dítě- důvody lze spatřovat jak v rodinném systému, tak v rodičích samých. Nejčastěji rodiče nedokáţou dítěti zajistit přiměřený vývoj a uspokojit jeho základní potřeby. Děje se tak především u příliš mladých rodičů nebo rodičů nepřizpůsobivých. Zájem rodičů o dítě můţe být od nadměrného přes formální aţ po úplný nezájem o dítě. c) rodiče se nechtějí starat o dítě- příčinnou je porucha osobnosti u rodičů. Zájem o dítě je buď minimální, nebo ţádný. Rodiče selhávají v samé podstatě svého vztahu k dítěti, ale také k sobě navzájem a tím také ke společnosti, jejím normám a hodnotám. Dítě můţe být v takové rodině velice závaţným způsobem ohroţeno a jeho vývoj poškozován. V takovém případě je nejdůleţitější zájem dítěte a dítě tak bývá z rodiny odebráno.
„Selhávání rodiny v jejich základních funkcích vystavuje děti situacím, které mohou být nad jejich adaptační moţnosti.“ (Matoušek, 2010, s. 352) Nejčastěji se tyto problémy vyskytují v rodinách, kde jsou rodiče nezletilí nebo příliš mladí; v rodině, kde je dítě vychováváno jen jedním rodičem; v případě rozvodu rodičů; v rodině, kde je rodič nemocný; a v neposlední řadě v rodinách, kde je rodič závislý na návykových látkách či hracích automatech. (Matoušek, 2010) 24
2.3 Typy problémových rodin Tato podkapitola je věnována problémovým rodinám, jelikoţ rodiny, které mají přechodné problémy nebo jsou problémové, jsou natolik časté, ţe povaţuji za vhodné, věnovat jim pozornost. Mezi problémové rodiny nejčastěji patří: a) nezralá rodina: rodiče nejsou dostatečně připraveni na výchovu a péči o dítě Nezralost v oblasti zaměření, ţivotních hodnot, ţivotního způsobu. Mladí rodiče, mající mnoho problémů sami se sebou. Problémy s partnerskými vztahy, nevyjasnění svých ţivotních plánů. Jsou velmi proměnlivý a málo zodpovědní. Pro dítě riziko nestability, improvizace ve výchově. Nezralost v oblasti zkušeností. Mladí rodiče mají málo nedostatek informací a vědomostí. Tendence situaci ohledně dítěte zlehčovat. Riziko pro dítě je především nedostatek empatie k dítěti. Nezralost v oblasti citů. Mladí rodiče snadno propadají afektům, vznětů, jsou neklidní. Pro dítě riziko, ţe nebude mít dostatek klidu, pohody a něhy. Problémy sociální a ekonomické.
b) přetíţená rodina: rodiče se o dítě starají a jeví o něj zájem. Velice často mají nadprůměrné vzdělání. Přesto však dítě v takové rodině můţe strádat. Důvodem je přetíţenost jednoho nebo obou rodičů, coţ sniţuje psychologickou funkčnost rodiny vzhledem k dítěti. Rodiče na své děti tedy nemají tolik času. Přetíţenost konflikty- konflikty v rodině, v zaměstnání, mezi příbuznými či přáteli. Přetíţenost narozením dalšího dítěte- obava, ţe nezvládnou své povinnosti a péči o starší dítě. Přetíţenost starostmi způsobenými nemocí v rodině- rodiče jsou natolik zaměstnáni péči o nemocného, ţe jiţ nemají energii ani čas starat se o dítě apod. Přetíţenost citovým strádáním- pocity osamocení, úmrtí v rodině, po rozvodu. Můţe se také jednat o zklamání, např. školní neúspěch dítěte, s nímţ se rodina nedokáţe vyrovnat. Přetíţenost bytovými a ekonomickými problémy.
25
c) ambiciózní rodina: rodina navenek působí jako funkční pro rozvoj a úspěšnost dítěte. Potíţ je ale v tom, ţe rodiče jsou nadměrně pohlcováni potřebami, které se váţí k jejich vlastnímu uplatnění, seberealizaci apod. To vše na úkor rozvoje osobnosti dítěte. Rodiče si to neuvědomují, v jejich hodnotové orientaci výrazně dominují především takové cíle, jakými jsou kariéra, úspěšnost ve škole, vyniknutí ve sportu apod. Je zde riziko, ţe dítě bude nešťastné, něco mu bude scházet, ale nepřijde na to co. Bude strádat především po citové stránce (láska, porozumění), po materiální stránce bude mít všeho nadbytek.
d) perfekcionistická rodina: rodiče staví dítě do situací nátlaku podávat vysoké výkony, mít perfektní výsledky, být ve všem lepší neţ ostatní. Podstatné je, ţe se tak děje bez ohledu na předpoklady dítěte a jeho zdravý vývoj. Dítě se tak dostává do rozporu s jeho schopnostmi- je od něj vyţadováno více, neţ je schopno zvládnout; se zájmy- je od něj vyţadováno něco, k čemu nemá vztah, co jej nebaví apod. Pro dítě velké riziko především v oblasti jeho duševního zdraví. Dítě má pocit, ţe musí všechno zvládnout, pokud se mu to nepodaří, je zklamané a můţe být i zavrţeno. Je také daleko více orientováno jen na výsledek, nikoliv na způsob, jakým mu bude dosaţeno apod.
e) autoritářská rodina: rodina, v níţ jsou vztahy k dítěti omezovány především na příkazy a zákazy, aniţ je přihlíţeno k potřebám dítěte o sobě samostatně rozhodovat a nést za své chování zodpovědnost, mít moţnost projevit svůj názor či zájem. Typickým znakem těchto rodin je, ţe po dítěti vyţadují automatickou a slepou poslušnost. Pro dítě rizikové, jelikoţ u něj dochází následkem takového chování k frustraci. Dítě také můţe mít sklon k apatii, impulzivnosti, jeho postoj ke společnosti je asociální, jelikoţ negativně vnímá autority.
f) rozmazlující (protekcionistická) rodina: rodiče se snaţí dítěti vţdy vyhovět. Protekcionismus útočný, obranný- rodiče brání dítě tam, kde věci nerpobíhají ve prospěch dítěte.
26
Protekcionismus soucitní- rodiče s dítětem sdílejí jeho pocity, zaujímají spoluutrpitelský postoj. Protekcionismus sluţebný- rodiče zaujímají ve vztahu k dítěti postoj podřízenosti. Z dítěte se stává diktátor a dochází k tzv. pedagogické inverzi, kdy dítě ovládá rodiče.
g) rodina nadměrně liberální a improvizující: rodina nevytyčuje dítěti jasné výchovné cíle. Dítě postrádá řád a program. Časté je reaktivní improvizace, kdy rodič přechází z autoritativního stylu výchovy do liberálního. Rizikem je, ţe si dítě nebude rodičů váţit.
h) disociovaná rodina: v rodině jsou váţně narušeny důleţité vztahy, buď vnitřní, vnější nebo oboje. Narušení vnějších vztahů rodiny- izolovanost rodiny od okolí nebo její konfliktovost ve styku s ním. Pro dítě riziko, ţe bude mít omezený či narušený proţitkový svět. Jeho interakce s okolím je problémová a můţe vyústit v asociální či antisociální vývoj. Narušení vnitřních vztahů rodiny- mezi rodinnými členy navzájem a) oslabení vzájemných kontaktů, izolovanost jedněch členů rodiny od druhých: v rodině panuje lhostejnost, chybí vřelost, vcítění apod. Pro dítě riziko, ţe bude trpět citovým strádáním; b) konflikty mezi jejími členy: v rodině je napjatá atmosféra. Časté hádky, do nichţ jsou zapleteny i děti, jelikoţ se je rodiče snaţí získat na svoji stranu. Pro dítě riziko, jelikoţ trpí deprivací a zároveň je traumatizováno důsledkem drastických scén doma; narušenost negativními vzory; (Helus, 2010)
27
3 Ohroţené dítě „Děti bez příznivých podmínek pro vývoj lze povaţovat za ohroţené, neboť je pravděpodobné, ţe bude ovlivněno jejich sociální fungování i v dospělosti. Jinak řečeno, budou u nich častější projevy sociálního selhání.“ (Matoušek, Pazlarová 2010, s. 18) Dle Matouška (2008) je ohroţené dítě takové, jehoţ ţivot nebo zdraví jsou nějakým způsobem ohroţeny. Zdravím není myšleno pouze absence nemoci, dle WHO je zdraví komplexní stav tělesné, duševní a sociální pohody. „Je to schopnost vést sociálně a ekonomicky produktivní ţivot.“ (Dunovský, 1999) Mezi takto ohroţené děti podle Světové deklarace o přeţití dětí, jejich ochraně a rozvoji z roku 1990 patří sirotci, děti ulice, děti uprchlíků, přesídlenci, oběti válek a přírodních i lidmi způsobených katastrof, děti migrujících dělníků nebo děti ţijící v jiných sociálně znevýhodněných skupinách, pracující děti, dětí a mladí lidé uvěznění v pasti prostituce, pohlavního zneuţívání a jiných forem vykořisťování, invalidní děti, adolescentní provinilci, oběti apartheidu a cizí okupace. Také jsou ohroţeny děti drogovou závislostí. „Těmto na první pohled různorodým dlouhodobě ohroţujícím situacím je společné především to, ţe se týkají „ţivotního stylu“ jedinců, rodiny, sociálních skupin a jejich prostřednictvím také dětí. Dalším důleţitým společným znakem je, ţe děti si tyto situace nevolí svobodně, ale jsou do nich většinou nedobrovolně-vrţeny a není, aţ na výjimky, v jejich silách se z těchto podmínek vymanit.“ (Matoušek, s. 201, 2008)
3.1 Postavení dítěte ve společnosti a jeho právní aspekty V období Antiky dítě nemělo ţádná práva, dokonce ani na ţivot. O tom, zda dítě bude ţít nebo ne, rozhodoval především jeho otec. V Evropě zlom přišel aţ ve 4. století a to zejména vlivem římského zákonu z r. 374, který pokládal zabití dítěte za vraţdu. S křesťanstvím, které se mezitím stalo v Římě státním náboţenstvím, vstoupilo i do právního kodexu pojetí dítěte jako samostatné lidské bytosti. Dítě je tedy jiţ chápáno jako ţivý tvor s právem na ţivot, přesto však ještě ve společnosti nezaujímá své postavení. Od středověku aţ do 16. století je dítě bráno dítětem jen do svých šesti let, pak se z něj stává „malý dospělý“ a plně se zapojuje do pracovního procesu. Rodina 28
ještě nebyla místem citových vztahů, vzdělání. Od 16. století dochází k postupným změnám rodiny a pojetí dětství. Rodina jiţ má více času věnovat se svým dětem, s čímţ vstupuje představa, ţe dítě potřebuje disciplínu, morální zakotvení a vědomosti. Veliký význam nabývají školská zařízení, a povinná školní docházka, u nás v polovině 18. století. Druhá polovina 18. století s sebou přinesla mnoho dalších pokrokových myšlenek ve prospěch dítěte. J. J. Rousseau, J. H. Pestalozzi a další osvícenci nově formulovali postavení dítěte ve společnosti. Upozornili na potřeby dítěte. Dítě je podle nich nadějí společnosti, a proto na jeho výchově a vzdělání záleţí. Osvícenci se snaţí pomoci dětem, společně usilují o tvorbu různých soustav sociální a zdravotní péče. Velká hrozba přichází v období průmyslové revoluce, která s sebou přináší dětskou práci. Proti ní je veden velký odpor, projevující se postupnými zákazy různých forem prací aţ na úplný zákaz dětské práce na konci 18. století. Tento boj s sebou přinesl další poznání dětských potřeb a současně tyto potřeby definoval jako poţadavky dítěte na přiměřený rozvoj jeho sil a schopností. Tyto potřeby a poţadavky pak byly definovány jako práva dítěte. Zdravý vývoj musí být kaţdému dítěti zajištěn a naplněn. Devatenácté století s sebou přineslo kromě pozitivních změn v sociálním a právních přístupu k dítěti, také základy a podmínky pro rozvoj medicíny i jiných oborů. Pozornost na dítě se začala soustřeďovat i v oblasti vědy, zejména v pediatrii, hygieně, dále v psychologii, pedagogice. Tyto vědy přispěly k vytvoření nového vědního oboru- pedogolii, nauce o dítěti. Jejím cílem je poznání dítěte a dětství, ve všech jeho fází a ze všech hlavních aspektů. U nás tento přístup znamenal mnoho (Dunovský, 1995) a předurčil formování moderní a efektivní péče o dítě od začátku 20. století do poloviny 20. století. Celé toto stoleté je povaţováno za století boje o úplné uznání právní subjektivity dítěte a dosaţení všech práv dítěte, která vyplývají pro kaţdou lidskou bytost ze Všeobecné deklarace lidských práv. V ní je zakotvena také povinnost zajistit aspoň uspokojivou péči o zdraví dítěte, jeho vzdělání a ochranu před nebezpečím. Prvním mezinárodním dokumentem, týkajícím se právního postavení dítěte ve společnosti, byla tzv. Ţenevská Deklarace práv dítěte, kterou přijala Společnost národů v roce 1924. Tato deklarace se postavila proti diskriminaci dětí, jejich špatnému zacházení, vykořisťování a otroctvím, ale především poskytla důleţité informace o stavu a vývoji dětí ve světě. Tyto informace se staly základnou pro zásadní změny v přístupech k dítěti. Vrcholem tohoto úsilí pomoci dětem, především postiţených válkou, vznikla na počátku 50. let organizace- Dětský fond spojených národů- UNICEF, který převzal 29
veškerou iniciativu v mezinárodní pomoci ohroţeným dětem. UNICEF pak výrazně přispěl ke vzniku Charty práv dítěte z roku 1959, která byla novou mezinárodní právní normou týkající se dětí. Charta se orientuje nejen na pomoc dětem, ale začíná se orientovat na problém bezprostředního týrání a zneuţívání dětí. Velký význam má i pro Českou republiku, jelikoţ v té době ovlivnila připravovaný zákon o rodině z r. 1963. Zákon nejenţe zdůrazňoval rozhodující význam rodiny pro výchovu a péči dítěte, zároveň také upravil normy týkající se moţnosti náhradní rodinné péče, a to především osvojení. Otevřel moţnosti pro znovuzavedení pěstounské péče, jeţ byla u nás z politických důvodů zrušena. Z hlediska péče o dítě je na místě zmínit i zaloţení Světové zdravotnické organizace- WHO a její vliv na medicínu u nás, především v sociální pediatrii. (Dunovský-Eggers, 1989) Právě sociální pediatrie se ujala sloţitých problémů dětí ve zvlášť obtíţných ţivotních situacích. Dalším závazným dokumentem je Úmluva i právech dítěte, přijata Valným shromáţděním OSN v roce 1989. Tato Úmluva se stala součástí právního pořádku České republiky a je úmluvou o základních lidských právech. (Krausová, 2006) K Úmluvě OSN vypracovala směrnici, tj. Světovou deklaraci o přeţití, ochraně a rozvoji dítěte, která byla přijata v r. 1990 v New Yorku. Kaţdý stát, který se k dohodě připojil, se zavázal podávat pravidelné zprávy o situaci dětí, seznamovat mezinárodní společenství s plněním vypracovaných programů zaměřených na prospěch a zájem dítěte. (Dunovský, 1995)
“Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, činí všechna potřebná zákonodárná, správní, sociální a výchovná opatření k ochraně dětí před jakýmkoli tělesným či duševním násilím, uráţením nebo poniţováním, zanedbáváním nebo nedbalým zacházením, trýzněním nebo vykořisťováním, včetně sexuálního zneuţívání během doby, kdy jsou v péči jednoho nebo obou rodičů, zákonných zástupců nebo jakýchkoliv jiných osob starajících se o dítě.“ Článek 19. Úmluvy o právech dítěte. New York, 20. 11. 1989 (Krausová, 2006, s. 38)
30
3.2 Potřeby dítěte Naplňování potřeb dítěte, je povaţováno za jeho základní právo, jak jsem zmínila v předchozí podkapitole. Pokud nejsou naplňovány potřeby dítěte, můţe dojít k psychické deprivaci, kterou Langmeier s Matějčkem (1974) popisují jako psychický stav, vzniklý následkem takových ţivotních situací, kdy subjektu není dána příleţitost k tomu, aby mohl uspokojovat některé základní psychické potřeby v dostatečné míře a po dosti dlouhou dobu. Matoušek (2008) chápe potřebu především jako vztahový, intencionální fenomén. Potřeba se vztahuje a směřuje vţdy k určitému cíli, a představuje základní způsob vztahování člověka ke světu. Jedná se tedy o určitý způsob začleňování do světa, při němţ dochází k interakci člověka se světem. „To, jak tato interakce probíhá v době, kdy je člověk jako dítě odkázán při uspokojování svých základních potřeb zcela nebo na ostatní lidi, i to, jak probíhá v době, kdy je sám aktivní a víceméně samostatnou osobou, která naopak pečuje o uspokojování potřeb těch, kteří jsou na něm závislí, poznamenává charakteristickým způsobem jeho celkový ţivotní styl.“ (Matoušek, 2008, s. 205)
Potřeby dítěte dělíme dle Dunovského (1999) na biologické, psychické, sociální a vývojové. Ty se v různých stádiích vývoje mění, nicméně několik jich je trvalých. Míra neuspokojení základních potřeb bývá i mírou narušení celkového stavu a vývoje dítěte. Čím je dítě mladší, tím bývá závaţnost postiţení větší. Při uspokojování potřeb dítěte, je třeba brát v úvahu jeho stupeň vývoje, situaci, v níţ se nachází a prostředí, v němţ ţije. (Dunovský, 1999)
Biologické potřeby Jedná se o potřeby, které jsou pro ţivot člověka nezbytné, a proto nepochybně patří k těm základním. Mezi ně patří voda, vzduch, správná strava, přiměřené teplo, stálé přístřeší. Dunovský (1999) uvádí u dítěte potřebu rozvoje obranyschopnosti a potřebu stimulace, coţ znamená dostatek adekvátních stimulů a aktivit.
31
Psychické potřeby 1. Potřeba stimulace- potřeba optimálního přívodu podnětů, co do jejich variability, modality, kvality a kvantity s ohledem na konkrétní individuální dítě. (Matoušek, 2008) Dunovský (1999) hovoří o nutnosti uspokojit zájem dítěte o lidský svět. 2. Potřeba smysluplnosti světa- z příjemných podnětů si má dítě získat poznatky a zkušenosti. Tyto podněty musejí být postupně organizovány a zpracovány. Neměly by tedy postrádat určitý řád a smysl. (Dunovský, 1999) 3. Potřeba jistoty- tato potřeba zbavuje dítě úzkosti, dodává mu pocit bezpečí a umoţňuje mu se plně rozvíjet a poznávat svět. Primárně je naplňována v rodině, především úloha matky je nepostradatelná. (Matějček, 1974) 4. Vědomí vlastní identity- vlastního „já“. Dítě si na základě toho, jak jej hodnotí okolí, o sobě utváří určitou představu. Pokud rodina dítě hodnotí pozitivně a je přijímáno, hodnotí se samo kladně, pokud je tomu naopak, můţe u dítěte dojít i k tomu, ţe bude dítě samo sebe, vnímat negativně. (Dunovský, 1999) 5. Potřeba otevřené budoucnosti- potřeba ţivotní perspektivy. Jedná se o specificky lidskou potřebu. Otevřená budoucnost má udrţovat ţivotní aktivitu lidí. Má velký vliv na psychický stav jedince. Pokud má jedinec uzavřenou budoucnost (často stáří, nemoc) ocitá se v beznaději a jeho psychický stav je špatný. U dětí otevřená budoucnost znamená těšit se na něco, například do školky, na výlet apod. (Dunovský, 1999) „Dítě aby se dobře vyvíjelo, potřebuje náleţitý přívod podnětů ze svého nejbliţšího prostředí, potřebuje určitou stálost a přehlednost tohoto prostředí, potřebuje ţivotní jistotu a vědomí, ţe „jeho lidé“ je citově přijímají. Potřebuje současně i jasný výhled do budoucnosti.“ (Matějček, s. 134, 1999)
Sociální potřeby U dítěte nabývají na důleţitosti s poţadavkem optimální socializace, které však nelze dosáhnout bez dostatečného uspokojené základních sociálních potřeb. Mezi ty nejzákladnější patří láska a bezpečí, kterou dítěti můţe poskytnout pouze rodina resp. matka,
32
otec. Na ni navazuje potřeba přijetí dítěte. Dále potřeba identifikace a prostor pro rozvíjení všech schopností dítěte. (Dunovský, 1999)
Vývojové potřeby Tyto funkce slouţí k udrţování jiţ dříve dosaţené úrovně ţivota dítěte, a to v co nejoptimálnějším stavu. (Dunovský, 1999)
Matějček a Dytrych (1994) definují pět důleţitých potřeb, které jsou nezbytné pro zdravý vývoj dítěte: potřeba určitého mnoţství proměnlivost a kvality vnějších podnětů; potřeba stálosti, řádu a smyslu neboli smysluplnosti světa; potřeba prvotních emocionálních a sociálních vztahů, k matce a dalším; potřeba společenského uplatnění a společenské hodnoty potřeba otevřené budoucnosti
3.3 Syndrom týraného, zneuţívaného a zanedbávaného dítěte „Článek 2. Děti světa jsou bez viny, jsou zranitelné a jsou závislé. Jsou ale také zvídavé, aktivní a plné naděje. Jejich čas by měl být časem radosti a pokoje, časem her, učení a růstu. Jejich budoucnost se má utvářet v harmonii a spolupráci. Jejich ţivot má vyzrávat ve shodě s tím, jak se rozšiřují jejich obzory a jak získávají nové zkušenosti. Světová deklarace o přeţití, ochraně a vývoji dětí. New York, 30. září 1990“ (Dytrych, 1995, s. 141) Syndrom týraného, zneuţívaného a zanedbávaného dítěte je definován na základě doporučení zdravotní komise Rady Evropy z roku 1992 a uváděn pod zkratkou CAN (Child Abuse and Neglect). Jedná se o jakékoliv vědomé či nevědomé chování, kterého se dospělý člověk (rodič, vychovatel nebo jiná osoba) dopouští vůči dítěti, a následkem toho dochází k poškození zdraví a zdravého vývoje dítěte. (Mühlpachr, 2002)
33
Dunovský (1995) syndrom CAN zase chápe jako soubor nepříznivých příznaků v nejrůznějších oblastech stavu a vývoje dítěte, i jeho postavení ve společnosti, především v rodině. Je výsledkem nejčastěji úmyslného ubliţování dítěti, způsobeného jeho vychovateli, nejčastěji rodiči.
Tělesné týrání Fyzické ublíţení dítěti nebo nezabránění jeho ublíţení či utrpení. Dítě si kromě bolestivého fyzického utrpení sebou odnáší také utrpení psychické, které můţe být daleko závaţnější, protoţe si jej dítě nese jiţ na celý ţivot. Toto nebezpečí je velice podceňováno a není mu věnována taková pozornost, jako tělesnému utrpení, jehoţ následky jsou daleko více a lépe vidět. (Mühlpachr, 2002) Dunovský a Spilková (1995) rozlišují dvě formy tělesného týrání. První je aktivního charakteru a zahrnuje všechny akty násilí na dítěti a také záměrné opomenutí v péči o dítě, které můţe mít za následek poranění nebo smrt dítěte. Druhá forma je pasovní a je charakterizována jako nedostatečné uspokojení nejdůleţitějších tělesných potřeb dítěte, a to i v návaznosti na psychické a sociální potřeby dítěte. Jedná se o úmyslné nebo neúmyslné nepečování o dítě, kdy rodiče ve své funkci selhávají. (Dunovský, 1995) Ačkoliv se tato forma týrání můţe zdát jako méně závaţná, i v tomto případě můţe dojít ke smrti dítěte.
Sexuální zneuţívání Nepatřičné vystavení dítěte pohlavnímu styku, činnosti či chování. Jedná se o jakékoliv pohlavní dotýkání, styk či vykořisťování. Bezdotykové:
nedochází
k tělesnému
kontaktu.
Můţe
jít
o
setkání
s exhibicionisty, účast na sexuálních aktivitách, sledování pornografického materiálu. Dotykové: dochází k pohlavnímu kontaktu. Zahrnuje pohlavní styk, orální, anální styk apod.
34
Pro okolí velice obtíţně rozpoznatelné oproti tělesnému týrání, kdy má dítě modřiny a podlitiny. Samotná oběť sexuálního zneuţívání se stydí a velice často to tají, a to jak ze strachu z pachatele, tak i z reakce rodiny a blízkého okolí. Dle Vaníčkové a kol. (1995) k sexuálnímu zneuţívání dochází daleko častěji, neţ se ve skutečnosti uvádí. Světová zdravotnická organizace (WHO) udává, ţe 10-40% ţen a 5-20% muţů bylo v dětství nebo dospívání sexuálně zneuţíváno. Velice často se jedná o jednorázové zneuţití. V případě dlouhodobějšího je to 1% dětské populace. (Mühlpachr, 2002)
Citové týrání Představuje takové jednání dospělé osoby vůči dítěti, které má váţný negativní vliv na citový vývoj dítěte a jeho chování. Nejčastěji se jedná o verbální útoky na sebevědomí dítěte, poniţování či zavrhování, vystavování dítěte násilí nebo váţným konfliktům v rodině, násilná izolace, omezování dítěte, snaha vyvolat v dítěti pocit strachu a beznaděje, vysoké nároky na dítě, apod. Vše má velice závaţný dopad na psychický stav dítěte. Velice často se vyskytuje společně s fyzickým a pohlavním týráním. Má velice závaţné dopady na dítě a to především v oblasti intelektové a emoční. V dospělosti mají děti problémy v oblasti mezilidských vztahů. (Mühlpachr, 2002) Dunovský (1995) tuto formu povaţuje za velice závaţnou především z toho důvodu, ţe velice těţko odhalí, jelikoţ nelze objektivně doloţit např. fotografiemi, ţe je dítě týráno.
Zanedbávání Jedná se o formu syndromu CAN, jenţ je charakterizována jako pasivní psychické a emocionální týrání. Pojem zanedbávání zachycuje všechny škodlivé formy nepéče a nezájmu o dítě a to se všemi nepříznivými důsledky pro jeho ţivot a vývoj jak v oblasti tělesné (neorganická porucha prospívání), tak psychické, emocionální (deprivace v dětském věku) a sociální (dítě na ulici, dítě toxikomanů). Jejich společným znakem je poškozování osobnosti dítěte, v nejzávaţnějších případech i jeho zahubení. (Dunovský, 1995) Tělesné zanedbávání: neuspokojení tělesných potřeb dítěte. Neposkytování přiměřené výţivy, oblečení, přístřeší, zdravotní péče a ochrany. Můţe docházet také k zanedbávání 35
výchovy a vzdělávání, a to z důvodu neposkytnutí dítěti moţnost aby dosáhlo naplnění svého vzdělanostního potenciálu. (Mühlpachr, 2002) Psychické zanedbávání: týká se především nedostatečného rozvoje poznávacích a emočních funkcí. U takto zanedbaných dětí je časté celkové psychomotorické opoţdění v útlém věku. Výrazně zaostává i vývoj řeči a sociálních dovedností. Děti velice obtíţně navazují kontakty, jsou ţárlivé, vynucují si pozornost a náklonnost. Jeví agresivní chování vůči jiným dětem. Nejčastěji se jedná o děti z rodin s nízkou ekonomickou a kulturní úrovní, z vykořistěných rodin či rodin alkoholiků a narkomanů. (Mühlpachr, 2002) Zanedbávání se však nemusí týkat jen dětí z rodin s nízkou ekonomickou a kulturní úrovní, v současnosti je velký problém právě u dětí, které pocházejí z úplných a dobrých rodin s vysokou ekonomickou a kulturní úrovní. Důvodem je čím dál větší pracovní vytíţenost rodičů, kteří většinu svého času tráví v práci a nejsou tak schopni dítěti zajistit láskyplný domov, kde by se mohlo dobře rozvíjet. Láska a pozornost je v takových rodinách často nahrazována hračkami a penězi. Děti tráví většinu času bez rodičů. Je také váţně ohroţen jejich další vývoj, neboť netráví čas smysluplným způsobem, ale u televize či počítače. (Mühlpachr, 2002)
K zanedbávání základních potřeb dítěte dle Dunovského (1995) dochází nejčastěji v dysfunkčních a afunkčních rodinách, a vyţaduje intenzivní dlouhodobou pomoc a řešení.
Typické znaky pro zanedbávající rodiny: Špatně zvládají provoz domácnosti, fungování domácnosti je chaotické Chybí jim vedení ve smyslu absence rodinné autority Vykazují více zdravotních problémů Jsou hůře schopny řešit konflikty Jsou méně soudrţné Méně vyjadřují své pocity ve slovech (Gudin, Polansky, 1996)
36
4 Empirická část 4.1 Kvalitativní výzkum „Výhodou kvalitativního přístupu je získání hloubkového popisu případů.“ (Hendl, 2005, s. 53) Dle Strausse, Corbinové (1999) je kvalitativní výzkum takový výzkum, jehoţ výsledků se nedosahuje pomocí statistických procedur či jiných způsobů kvantifikace. S tímto tvrzením mnoho autorů nesouhlasí, jelikoţ kvalitativní výzkum nepovaţují pouze za absenci čísel. Metodolog Creswell (1998) definuje kvalitativní výzkum takto: „Kvalitativní výzkum je proces hledání porozumění zaloţený na různých metodologických tradicích zkoumání daného sociálního nebo lidského problému. Výzkumník vytváří holistický obraz, analyzuje různé typy textů, informuje o názorech účastníků výzkumu a provádí zkoumání v přirozených podmínkách.“ (Hendl, 2005, s. 50) Kvalitativní metodologii jsem pro svůj výzkum zvolila z toho důvodu, ţe mi připadala nejpřijatelnější. Ve svém výzkumu zjišťuji jaký vliv má na dítě souţití s otcealkoholikem, jak ho tato zkušenost poznamenala, co si ze souţití odnáší a jaký vztah k otci nyní má. Coţ by se pomocí kvantitativní metodologie zjišťovalo velice obtíţně a výsledky by nebyly tolik validní. Pro sběr dat jsem si zvolila metodu polostrukturovaného rozhovoru, která se mi jevila jako nejvhodnější, jelikoţ mi umoţnila předem si stanovit okruhy otázek, které mě pro můj výzkum zajímaly, a zároveň také dávala informantům dostatek prostoru k tomu, aby mohli vyjádřit své pocity a mohli nenuceně hovořit o svých zkušenostech. Nejdříve jsem si tedy připravila základní kostru otázek, o které se budu ve svém výzkumu opírat. Otázky jsem pak podřídila kaţdému rozhovoru, a dle nutnosti jsem je rozvedla nebo přidala nové.
4.2 Výzkumný cíl Hlavním cílem kvalitativního výzkumu bylo zjistit, jaký vztah má nyní jiţ dospělé dítě alkoholika ke svému otci. Jak závislost otce na alkoholu vnímalo jako dítě, a co si z tohoto souţití do ţivota odnáší.
37
Dílčí cíle výzkumu: Analyzovat rodinné vztahy mezi dítětem a rodiči, a mezi rodiči navzájem. Zjistit, jak ovlivnilo souţití s otcem- alkoholikem sociální a partnerský ţivot dítěte.
4.3 Výzkumné otázky Jaký vztah má dítě s rodiči nyní? Jaký vztah mají děti k alkoholu? Jak alkoholismus otce ovlivnil ţivot dítěte?
4.4 Výzkumný soubor Výzkumný soubor byl záměrný, jelikoţ bylo nezbytné, aby informanti splňovali kritéria, která jsem si pro svůj výzkumný soubor stanovila. Prvním poţadavkem bylo, aby se výzkumu zúčastnily osoby, které vyrůstaly v úplné rodině s otcem- alkoholikem. Také pro mě bylo důleţité, aby byli informanti jiţ dospělí a neţili s rodiči. Zajímal mě jejich pohled na celou situaci s odstupem času, kdy byli klidnější a vyrovnanější a dokázali tak situaci zhodnotit objektivněji. Výzkumný soubor tvořili 4 informanti ve věku od 22 do 34 let. Všichni dotazovaní byli z mého okolí a znala jsem je, coţ mělo výhody, protoţe jsem ihned věděla, na koho se obrátit a nemusela jsem informanty obtíţně vyhledávat, coţ mi ušetřilo spoustu času. Zároveň se domnívám, ţe pro obě strany bylo příjemnější vést rozhovory s někým, koho znám a komu důvěřuji. Aţ na jednoho jsem informanty znala poměrně dobře, a musím říci, ţe je to z rozhovoru patrné. Dotazovaný, kterého jsem příliš neznala, nebyl tolik sdílný a ani já jsem neměla odvahu ptát se tak, jak bych sama chtěla, jelikoţ jsem cítila jistou odtaţitost, a vzhledem k respektu k informantovi, mi to tedy nepřipadalo vhodné. Důleţité pro mě bylo, aby se dotazovaní cítili příjemně, uvolněně a především nenuceně. Rozhovory se ve třech případech uskutečnily v domácím prostředí a v jednom případě v kavárně. Rozhovory trvaly v rozmezí 35-45 minut. Informanti byli předem seznámeni s mým výzkumem, tudíţ věděli, čeho se rozhovor bude týkat. Skutečnost, ţe informanti předem věděli, na co se v rozhovoru zaměřím, mi do jisté míry zkomplikovala výzkum, jelikoţ neodpovídali příliš spontánně, ale snaţili se více zaměřit na problematiku alkoholismu, kterou se v bakalářské práci 38
věnuji. Často se mi stávalo, ţe dotazovaní nechtěli ztrácet čas a jejich okruh vzpomínek se zuţoval jen na alkoholismus otce. Přesto však se domnívám, ţe se mi podařilo vést rozhovory obstojně a získat cenné informace, které mi pomohly k výzkumu.
Charakteristika rozhovorů Tato charakteristika obsahuje nejpodstatnější informace o kaţdém informantovi, které jsem z rozhovoru zjistila. Pojem, který se nachází vedle informantova jména, má charakterizovat to, co mi z rozhovoru připadalo jako hlavní, a co jej odlišuje od ostatních informantů.
Jméno
Věk
Věk, kdy začal otec pít
Ilona
29
15
Roman
22
12
Aneta
30
9
Milan
34
9
Ilona silný vztah k otci S Ilonou se známe nejdéle, proto byla také v průběhu rozhovoru více otevřená neţ ostatní informanti. Ilona hovořila o svém dětství, které měla harmonické, velice ráda vzpomínala na svého otce, se kterým měla velice silný vztah, naopak s matkou si tolik nerozuměla a příliš o ní nemluvila. Také mluvila o tom, jak velká ţivotní změna u ní s příchodem alkoholismu otce, nastala. Musela hodně pracovat a rodině pomáhat, hovořila o tom, jak většinu problémů, které rodina měla, musela řešit ona, jelikoţ otec byl nemocný a matka nebyla schopna situaci vyřešit. Ačkoliv svého otce z ničeho jiţ neviní a má k němu kladný vztah, z jejího rozhovoru bylo patrné, ţe ji to hodně poznamenalo, především po psychické stránce, jevila známky výbušnosti a i přecitlivění. Charakteristickým znakem Ilony je silný vztah k otci.
39
Roman rizikové chování Rozhovor s Romanem byl velice zajímavý, jelikoţ byl nejmladší ze všech informantů a neuplynul tak dlouhý čas od doby, kdy došlo ke zlepšení v jeho ţivotě. Bylo to znát, nechtělo se mu příliš vzpomínat na situace spojené s alkoholismem jeho otce. Mluvil o svém dětství, vzpomínal na to, jak ho učil otec hrát fotbal, také vzpomínal na své kamarády, kteří pro něj byli důleţití především v době, kdy jeho otec měl problémy s alkoholem. Na rozdíl od všech informantů, má zkušenosti s drogami i se školními problémy- především záškoláctví, coţ můţe být důsledkem nepříznivé situace v rodině ale zároveň i vlivem vrstevnické skupiny. Nyní ţije spořádaným ţivotem, pracuje a s otcem má dobrý vztah.
Aneta neodpustila otci Anetu jsem znala ze všech nejméně, tudíţ i rozhovor s ní byl pro mě nejobtíţnější, jelikoţ jsem ji příliš neznala, nevěděla jsem, jak správně uchopit otázku nebo nepoloţit nevhodnou otázku. Aneta navzdory těţkému osudu, působila velice klidně a vyrovnaně, velice hezky mluvila o svojí matce, která se jí věnovala, o svém dětství u prarodičů daleko od domova. O svém otci také mluvila, i přesto, ţe má k němu velice negativní vztah, nedělalo ji velké problémy o něm hovořit. Aneta si proţila velkou bolest, kdyţ jí zemřela maminka. Otci dávala její smrt za vinu, jelikoţ ji opustil kvůli jiné ţeně, coţ matka těţce nesla. K otci má tedy negativní vztah především z tohoto důvodu, ačkoliv jak sama řekla, nesla alkohol otce velice těţce a cítila se poníţeně, kdyţ jej viděla na ulici opilého. Kdyby se snaţil a nepil by tolik, moţná by mu dokázala odpustit. Jako jediná uvedla, ţe alkohol nemá ráda a má odpor k lidem, kteří vykazují známky opilství.
Milan úspěšný v práci Milan je velice úspěšným muţem, a i z jeho rozhovoru bylo patrné, ţe je velice inteligentní a ambiciózní. Jako jediný z informantů vůbec nejevil známky nějakého rozrušení, byl naprosto klidný a vůbec nepůsobil jako „dítě alkoholika“. Hovořil převáţně o otci, jelikoţ věděl, ţe se zajímám o především o to, jaký měl vliv otce alkoholika dopad na něj. Coţ se přiznám, ţe mi to trošku zkomplikovalo situaci, jelikoţ Milan nechtěl
40
ztrácet čas a celý rozhovor se snaţil ubíhat tím směrem, snaţil se nemluvit příliš o věcech, které s alkoholismem jeho otce nesouvisejí. Tudíţ jsem musela klást více otázek. Milan měl na svého otce hezké vzpomínky z období dětství, později uţ ne. Velice kladný vztah má s matkou, která jej vychovávala a věnovala se mu. S otcem příliš dobrý vztah nemá, jelikoţ otce stále pije a přestat nehodlá. Dá se říci, ţe spolu téměř nekomunikují. Z rozhovoru bylo ale patrné, ţe ačkoliv si to Milan nechce připouštět, má svého otce rád.
4.5 Metoda otevřeného kódování V rámci otevřeného kódování jsem rozhovory přepsala na papír, a poté je bedlivě pročítala a všímala si kritických míst. Kaţdé myšlence nebo události jsem pak přidělila jméno nebo slovní spojení, které by reprezentovalo daný jev. Strauss a Cobinová (1999) hovoří o konceptualizaci údajů. Během rozboru jsem postupně nalézala podobné jevy, takţe abych se vyhnula vysokému počtu pojmů, přidělila jsem jevům, které byly podobné, stejné jméno. Jakmile jsem jevy identifikovala, začala jsem kolem nich seskupovat pojmy, které k danému jevu přísluší. Seskupením podobných pojmů mi vznikly kategorie, k nimţ jsem vytvořila vlastnosti a dimenze. Na základě otevřeného kódování jsem dospěla k 8 kategoriím: „Šťastné dětství aneb táta ještě nepil“ „Partnerský nesoulad“ „Hodný a zlý táta“ „Slabá matka“ „Přeţívám s alkoholikem“ „Vliv kamarádů na můj ţivot“ „Cítím se uţ lépe“ „Co mi zkušenost dala do ţivota“
41
4.5.1 Kategorie č. 1 „Šťastné dětství aneb táta ještě nepil“ Vlastnosti
Dimenze
Rodina
Funkční
Vztah k otci
Kladný
Vývoj dítěte
Bezproblémový
Vzpomínky
Hezké
První otázka, kterou jsem informantům poloţila, se tykala jejich dětství, jak jej proţili, jaké vztahy měli s rodiči a jaké na něj mají vzpomínky. Všichni informanti odpověděli, ţe jejich dětství bylo radostné a ţe na něj mají dobré vzpomínky. Mluvili o tom, jak si hráli s dětmi, jak jezdili na výlety. Informanti na tohle období vzpomínají velice rádi. „Tak pamatuju si, jak jsme jezdívali k babičce s našima. To je mamka od taťky. Moc hodná. Jezdívali jsme tam kaţdý víkend, ona má velký dům a zahradu kde jsme si hrávali.“ (Ilona) Důvodem, proč dětství proţili dětství bez problémů stejně jako ostatní děti, bylo to, ţe jejich otec ještě nebyl alkoholik a rodina tudíţ byla funkční. Co se týká rodinných vztahů, tak vztahy rodičů s dětmi byly pozitivní, rodiče o ně jevili zájem, věnovali jim svůj čas. Je ale zajímavé, ţe informanti ve svých odpovědích na otázky jaké mají vzpomínky na rodiče, téměř nikdy neodpověděli, ţe by trávili volný čas jako celá rodina, ale spíš se jim věnoval jen jeden z rodičů. Také je viditelné, ţe kaţdé dítě zcela jednoznačně preferuje jednoho rodiče před tím druhým. U Ilony je zřejmý její silný vztah k otci. Upřednostňuje jej před matkou, co se týká záţitků a vzpomínek, velkou důleţitost přikládá právě jemu. „Jo, taťka se mi hodně věnoval. Měl mě nejradši. My jsme byli hodně spolu, jsme stejní, tak jsme si rozuměli. On mě měl hodně rád. Tak mě brával na výlety a tak. Byl moc hodný…Abych pravdu řekla, tak nejvíc si pamatuju to, jak jsme s taťkou jezdívali na výlety, nebo si hráli. To bylo nejlepší, na to nejradši vzpomínám.“ (Ilona) Také Milan na svého otce vzpomíná v dobrém, otec se mu jako dítěti věnoval a zajímal se o něj. 42
„Jako dítě jsem se cítil dobře. Otec se o mě staral, opravoval mi kolo. Měl mě radši, kdyţ jsem byl malej.“ (Milan)
4.5.2 Kategorie č. 2 „Partnerský nesoulad“ Vlastnosti
Dimenze
Partnerské vztahy
Sloţité
Rozdíly mezi partnery
Značné
Hádky
Obvyklé
Porozumění
Ţádné
Druhá kategorie charakterizuje vztah rodičů, který se jevil jako problémový. Všichni informanti v rozhovoru uvádějí, ţe si jejich rodiče nerozuměli a často se hádali. „No ale jako kolikrát to bylo teda o nervy, kdyţ se chytli. To létaly tříšky, taťka se vším třískal a mlátil, pamatuji se, jak rozbil i dveře, kdyţ byl naštvaný, on je hodně výbušný, dokáţe se hodně vytočit i kvůli blbosti.“ (Ilona) „Prostě jenom si pamatuju, jak taťka sprostě nadával na mamku vţdycky, to jsem poznal, ţe se hádají.“ (Roman) Nejčastějšími důvody hádek mezi rodiči byly rozdílné povahové vlastnosti a názory obou partnerů. Nerozuměli si, neměli si co říci a ani spolu netrávili volný čas. Výrazně dominantnější se jeví otec, který měl v rodině hlavní slovo, matka zastávala spíše úlohu ţeny v domácnosti, starala se o rodinu. Právě vzájemné neporozumění mezi partnery bylo nejčastější příčinou alkoholismu muţe, pro kterého tato situaci byla neúnosná. Otce všichni dotazovaní charakterizují jako zábavného, společenského člověka. Matku zase jako introvertní, uzavřenou, plachou. Tento nesoulad mezi partnery dopomáhal k alkoholismu muţe, který se v partnerském souţití necítil šťastný, a vztahy navazoval mimo domov. „On byl takový bavič, měl rád zábavu, srandu a mamka pořád byla jen doma a uklízela, nikam s ním nechtěla chodit. Tak si našel kamarády, se kterýma chodil na pivo…“ (Ilona) 43
„Víc si rozuměl s cizími lidmi neţ s námi, nebo jsem z toho měla vţdycky takový pocit.“ (Aneta) Je znát ţe tímto děti trpěly, moc dobře si uvědomovaly, ţe rodiče spolu mají problémy, nerozumějí si. Právě neshody mezi rodiči mohly posílit vztah mezi dítětem a rodičem. „Taťka je hodně společenský, rád se baví a tak a mamka zase radši sedí doma, nebo uklízí a vaří. Takţe si nerozuměli, neměli toho moc společného. O to víc měl rád taťka mě a bráchu.“ (Ilona) „S máti velice dobrý, ona je moc hodná, rozuměli jsme si a mohli jsme si povídat o problémech…“ (Milan) Děti cítily zodpovědnost za neshody a snaţili se situaci zachránit. Velice silný vztah měla se svým otcem Ilona, s nímţ si rozuměla daleko více neţ s matkou. Dá se říci, ţe se mu snaţila po citové stránce vynahradit matčin chlad a nezájem. „Já byla taťkova opora doma, dávali jsme si lásku navzájem. Mamka mu ju nedávala, jen ho sekýrovala a nadávala mu, on se snaţil, jak nejvíc uměl…“ (Ilona)
4.5.3 Kategorie č. 3 „Hodný a zlý táta“ Vlastnosti
Dimenze
Změna
Výrazná
Nejistota
Velká
Důvěra
Ztracená
Strach
Častý
Tato kategorie jiţ charakterizuje období, kdy začala otcova závislost na alkoholu. Toto období bych označila jako období velké změny, z funkční rodiny se stává rodina dysfunkční. S příchodem závislosti otce dětem končí dětství a začíná dospělost, nikoliv ale spontánním vývojem, ale z důvodů, které je k tomu nutí, aniţ by se tak doopravdy cítily. Toto období pro děti muselo být velice sloţité, především proto, ţe se z jejich milujícího otce stal někdo, kdo jim jiţ nebyl schopen být dobrým otcem a vzorem. Ve své rodičovské funkci rázem selhával, coţ bylo pro děti velice obtíţné, jelikoţ dříve se 44
otec choval dobře. Jako kdyţ člověk ztratí blízkého člověka. Především pro Ilonu to bylo velice obtíţné, jelikoţ měla s otcem nejlepší vztah. „Hm…prostě mě to od něj hodně zklamalo. Já jsem s tím vůbec nepočítala a ani jsem to nechápala, jak to mohl udělat. Stal se z něj někdo úplně jiný…“ (Ilona) Všichni informanti se shodují na tom, ţe to pro ně bylo období zmatku, nejistoty a strachu, jelikoţ netušili, co se bude dít. Otec chodil domů opilý a jevil známky agresivity, děti se ho bály. „…prostě jsem nevěděl co se děje, jakoţe jsem byl hodně naštvaný na něj, ţe se tak chová.“ (Roman) Pro děti bylo otcovo rozporuplné chování velice matoucí. Kdyţ se opil, tak se k nim choval hrubě aţ agresivně a kdyţ byl střízlivý, tak se zase naopak choval moc hezky. Jakoby ho tíţilo svědomí a cítil, ţe se ho děti bojí, tak se jim to snaţil vynahradit. „Někdy bylo moc hodný a někdy zase zlý. Prostě jsem nevěděla, co mám od něj čekat.“ (Aneta) „Buď byl opilý a sprostě nadával a pak byl zase hrozně hodný, to bylo ťuťu ňuňu Ilonko, ale to se mu pak nedalo věřit.“ (Ilona) „No to, jak se snaţil být hodný. Prostě měl výčitky, ţe se opil a choval jak dobytek, tak se pak snaţil chovat se hezky. Ale to nešlo. On pořád sliboval a tak, jak bude hodný a jak se bude snaţit a prostě pak se napil a byl úplně stejný.“ (Ilona) Tuto kategorii s názvem „Hodný a zlý táta“ lze chápat ve dvou rovinách, jedna představuje rozporuplné chování otce k dítěti (jednou hezké, podruhé ošklivé) na základě toho jak se zrovna cítil. Ta druhá můţe představovat jeho celkový obraz, jak na něj nazírali lidé z jeho okolí. Informanti často mluvili o tom, jak pozitivně otec na druhé lidi působil, přestoţe se doma pak k nim choval velice hrubě. Pro okolí se tedy mohl jevit jako hodný táta, kdeţto pro děti jako táta zlý. „Lidi ho měli rádi, protoţe působí dobře. On se prezentuje velice dobře, ale realita je jiná.“ (Milan)
45
4.5.4 Kategorie č. 4 „Přeţívám s alkoholikem“ Vlastnosti
Dimenze
Hádky
Časté
Problémy
Nemalé
Stres
Značný
Stud
Velký
Zklamání
Obrovské
Tato kategorie popisuje souţití dítěte s otcem alkoholikem. Protoţe otec ve své funkci selhával, tak se matka musela o fungování rodiny postarat sama, coţ se jí příliš nedařilo, jelikoţ v rodině zastávala spíše roli ţeny v domácnosti a hlavní slovo měl právě otec. Jak informanti uvedli, bylo to nejhorší období v jejich ţivotě. Charakteristické pro toto období bylo nevhodné chování otce k manţelce a dětem, které informanti popisují jako hrubé, agresivní a sobecké. Často docházelo k hádkám mezi rodiči, kterých byly děti svědkem. „…hulákal, sprostě nadával, vzbudil nás a začal nám nadávat do sviní.“ (Roman) Velice časté bylo citové vydírání otce a to především takovým způsobem, ţe vyhroţoval, ţe si ublíţí, coţ pro děti bylo nesmírně stresující a deprimující. „…vytáhl kuchyňský nůţ a otevřel v pokoji a před dvěma si ten nůţ namířil proti sobě, jakoţe se bodne do břicha…“ (Ilona) „Nebo vyhroţoval, ţe se zabije a tak. Vzal provaz, ţe se oběsí.“ (Roman) Domnívám se, ţe se tak otec choval především z toho důvodu, ţe chtěl na sebe upoutat pozornost, jelikoţ jak Vágnerová (2004) uvádí, závislý rodič pomalu ale jistě ztrácí své místo v rodině. Málokdo o něj stojí a většinou se mu všichni vyhýbají. Tímto činem si chtěl získat nejen pozornost, ale také pocit, ţe není rodině lhostejný. Dalším znakem, který by charakterizoval toto období, bylo poníţení, kterého se dětem dostávalo, jak ze strany otce, který se do nich naváţel, tak ze strany okolí.
46
„On mě poniţoval pořád. Taky mě nařkl, ţe jsem mu něco ukradl. Ţe jsem mu vzal třeba vrtačku, a vţdycky se mě na to ptal, jestli ji nemám. Pořád, nevím, asi ho to bavilo.“ (Milan) „Bylo to pro nás hodně poniţující, mít otce opilce, nezaslouţili jsme si to.“ (Aneta) „Nebo kdyţ jsem si šel sednout ven s kámošema, tak třeba někdo za mnou došel, ţe mu otec dluţí a tak…“ (Roman) S tím, souvisí nízká sebeúcta, která vznikla důsledkem poniţujících situací, kterými si děti musely projít. Jak uvádí Woititz (1998) výrazně niţší sebeúcta je u dětí alkoholiků neţ u dětí, které ţijí v normálních rodinách, přitom věk dítěte není pro vytvoření sebeúcty významný, jak osmnáctiletý tak dvanáctiletý na sebe pohlíţejí stejným způsobem, lišit se mnohou pouze jejich projevy. Nízká sebeúcta u dětí souvisela s chováním jejich otce k nim, které bylo většinou hrubé, děti velice často slýchávaly na svoji adresu uráţky a nadávky. Milan v rozhovoru přiznal, ţe věřil tomu, ţe je špatný, kdyţ to o něm otec tvrdil. Dunovský (1999) se domnívá, ţe na základě toho, jak dítě hodnotí okolí, si o sobě utváří určitou představu. „Měl jsem nízké sebevědomé a chtěl jsem se bít. Někdo mi řekl, ţe jsem debil, a hned jsem se chtěl bít. No a taky jsem si myslel, ţe jsem debil.“ (Milan) Děti postupem času ztrácely k otci důvěru a respekt. Postrádaly pozitivní vzor, především pro chlapce to mělo negativní vliv, jelikoţ jim chyběl vhodný vzor muţe, s nímţ by se mohli ztotoţnit. Milan připouští, ţe mu muţský vzor chyběl, k ţenám se nechová tak gentlemansky, jak by bylo správné, jelikoţ to u svého otce neviděl. Také připustil, ţe se k matce někdy choval špatně, protoţe se tak choval i otce. „Kolikrát mě mrzelo, ţe jsem se choval k mamce stejně, jako otec. Spustilo se mi to z dětství, jak se on k ní choval, tak se mi to v jednu chvíli vrátilo a choval jsem se k ní taky tak.“ (Milan) Toto chování souvisí s behaviorální teorií sociálního učení, kterou Koťa (2004) vysvětluje jako učení, které získáváme prostřednictvím ţivotních zkušeností, nikoliv vrozenými schopnostmi. „Lidé se nerodí se schopnostmi k násilnému jednání, ale učí se násilí prostřednictvím ţivotních zkušeností.“(Koťa, 2004, s. 93)
47
Roman zase přestal otce respektovat a uţ pro něj nebyl otcem-vychovatelem, coţ přispívalo i k tomu, ţe neměl příliš dobré studijní výsledky a ani se nesnaţil, jelikoţ mu chyběla potřebná autorita a opora v rodině. „Otec byl opilý a choval se hrozně a pak najednou kdyţ byl střízlivý, tak dělal chytrého a poučoval a dělal ze sebe řádného otce. Prostě jsem ho nebral, nerespektoval ho.“ (Roman) Závislost člena rodiny na alkoholu sebou kromě psychických následků, přináší také ekonomické dopady. Alkoholik velice často přichází o práci, a rodina tak přichází o značnou část finančních prostředků, nehledě na to, ţe alkoholik utrácí peníze za alkohol a výdaje s tím spojené (ztráta peněţenky apod.) . „…neměli jsme peníze, protoţe otec byl bez práce a hodně peněz propil.“ (Ilona) S tímto problémem jsem se setkala především u Ilony, která v rodině zaujímala důleţitější roli neţ matka, jelikoţ byla zodpovědnější a snaţivější. Právě ona velice barvitě popisovala, jak pro ni byla otcova závislost z hlediska financí, sloţitá. „Chodila jsem po brigádách a všechno, co jsem vydělala, jsem musela dát našim, abychom měli na jídlo a tak.“ (Ilona)
Nakonec přišlo smíření se situací, děti si na situaci zvykly a vytvořily si svůj způsob obrany. Jako nejúčinnější se jevila ignorace, vyhýbání se či odpouštění domovu.
4.5.5 Kategorie č. 5 „Slabá matka“ Vlastnosti
Dimenze
Zodpovědnost
Malá
Závislost na něčí pomoci
Zřejmá
Zájem o problematiku
Ţádný
Strach
Častý
48
Pokud je manţel závislý na alkoholismu, jsou o to větší nároky z hlediska fungování rodiny, kladeny na ţenu. Ta by měla jednat především v zájmu dítěte, aby nebylo vystaveno většímu stresu, neţ je nutné. Také by se měla snaţit nalézt způsob, jak pomoci svému manţelovi v překonání této nemoci. Ve většině případů tomu tak nebylo, matka nebyla dostatečně silná, aby situaci zvládla, a ve své rodičovské, partnerské nebo v obou rolech, selhávala. Informanti ji velice často charakterizovali jako moc hodnou, slabou, měkkou, citlivou. „… maminka byla moc hodná, aţ moc…“ (Aneta) „Matka je málo kariéristická, ona sice hodně vydrţí ale je měkká. Kdyby to byla matka mojí bývalé, tak by ho dala do latě. Jí stačí říct pár slov a hned se rozbrečí.“ (Milan) Matka velice často situaci řešila nevhodným způsobem. Dá se říci, ţe svým jednáním ji ještě více zhoršovala. Všichni dotazovaní shodně odpovídali, ţe jejich matka otcovo opilství řešila hádkami a výčitkami, čímţ manţela ještě více rozčílila. „Pak, jak začal chodit častěji do hospody, tak uţ mu nadávala, ţe není doma, ţe se někde toulá po hospodách a pak chodí dom opilý a smradlavý.“ (Ilona) Ani v jednom případě nevyhledala odbornou pomoc, na to, aby problému s alkoholem svého muţe lépe porozuměla a byla schopna mu pomoci. Jak vypovídali někteří informanti, matka situaci nezvládala a v některých případech na ně dokonce vyvíjela psychický nátlak. Nechala je za celou situaci nést zodpovědnost a sama zodpovědná příliš nebyla. Můţeme mluvit o citovém vydírání a týrání, ze strany matky, která situaci nezvládala a děti tak svým jednáním vystavovala stresu a výčitkám. „Dítě je psychicky zneuţíváno např. tím, ţe jeden z rodičů se mu neúměrně svěřuje, tlačí dítě do role zachránce rodiny či alespoň zachránce osudu jednoho z rodičů, dostává dítě do emočních situací, na které nestačí a psychicky je neunese.“(Dytrich, 1995, s. 154) Jako příklad můţe poslouţit výpověď Romana, který mluvil o tom, jak jej matka nutila hledat otce po barech a hospodách, coţ je pro něj muselo být nesmírně stresující. „Ona sama mě posílala pro otce do hospody, kdyţ byl oţralý, abych ho dotáhl dom a tak… místo školy. Takţe ona mi neměla co vyčítat. Sama to nezvládala.“ (Roman)
49
Podobné chování jsem zaznamenala i u Ilony, která o své matce hovořila jako o nevyrovnané osobě, která je často v ústraní a nedokáţe čelit problémům. Jeví se jako málo zodpovědná a většinu zodpovědnosti přenesla na svoji dceru. Na rozdíl od Romana, pouţila matka psychický nátlak ve formě vyhroţování, ţe si ublíţí, coţ bylo k dceři velice kruté a necitlivé. „Kolikrát i vyhroţovala, ţe se otráví, tak jsem z toho byla zase na nervy a musela přijet, abych to uklidnila doma trochu.“ (Ilona) Těţko říci, zda si svoje chování Ilonina matka uvědomovala, zda opravdu byla pod tak velkým psychickým tlakem, ţe potřebovala Iloninu pomoc, nebo to byla úmyslná manipulace. U Milana a Anety byla matka naopak zdrojem lásky, pomoci, sdílení, naslouchání. Měli se svou matkou velice hezký a citový vztah. Matka je vychovávala a věnovala se jim, kdyţ otec ve své funkci selhával, nahrazovala jim jeho nepřítomnost. „Nám se moc nevěnoval jako rodině. To všechno dělala maminka. Ta se o nás starala…“ (Aneta) „Tak matka mě naučila nějakej ten citovej ţivot. Ona mě vychovala jako citovýho člověka.“ (Milan)
Kategorie č. 6 „Vliv vrstevnické skupiny“ Vlastnosti
Dimenze
Pocit sounáleţitosti
Zásadní
Samota
Ţádná
Volnost
Velká
Porozumění
Nesmírné
Děti se doma necítily příliš dobře. Otec se k nim choval hrubě, byl často opilý, matka neměla příliš času, aby se jim věnovala. Děti se cítily osamělé, smutné a zklamané. Proto velice často vyhledávaly jiné lidi, nejčastěji své vrstevníky, v jejichţ přítomnosti mohly na těţkosti, s nimiţ se potýkaly, zapomenout. Přátelé se stali pro děti alko50
holika velice důleţitými, a děti s nimi rády trávily čas. Informanti uvedli, ţe kdyţ byli mimo domov s kamarády, pociťovali velkou úlevu a cítili se dobře. „…nebyla jsem doma a nemusela se stresovat. Takto jsem byla s nima a aspoň chvíli v klidu…“ (Ilona) „…jsem vţdycky zavolal kámošovi, ţe se k němu stavím, a aspoň jsem měl klid.“ (Roman) Velice zajímavé pro mě bylo zjištění, podle čeho si informanti vybírali osoby, s nimiţ trávili volný čas. Milan, který měl příčinnou otcova špatného chování velice nízké sebevědomí, si vybíral kamarády, kteří byli dle jeho slov, horší neţ on. „Začal jsem se kamarádit s horšíma lidma. S klukama, se kterýma bych se normálně nekamarádil. Jeden z nich byl skinhead. A já jsem se s ním kamarádil, protoţe byl agresivní. On dělal velkýho siláka a tak mi to dodávalo sebevědomí. A pak jsem se kamarádil ještě s jedním klukem z pasťáku, kterého mlátil jeho otec.“ (Milan) Milan měl důsledkem poniţování a verbálních útoků ze strany otec, nízké sebevědomí, jevil známky agresivity a na základě toho si vybíral kamarády. Cítil se jako jeden z nich a to mu dodávalo sílu. Necítil se tolik sám, jelikoţ vnímal, ţe i ostatní děti mají nějaké problémy. Podobně tomu bylo i v případě Romana, který se kamarádil s dětmi, které měly také otce alkoholika, coţ mu dávalo pocit uklidnění, ţe není sám, kdo se potýká v rodině problémy. „…oni na tom jsou celkem stejně. Taťka od mého kamaráda taky pije…“ (Roman) To, ţe si informanti vyhledávali přátele mezi patologickými lidmi, do jisté míry chápu. Cítili se osaměle a chtěli zapadnout, identifikovat se s někým. Toto chování lze však označit jako rizikové a je nutné preventivní opatření. V tomto případě by se jednalo jiţ o sekundární prevenci, kdy se pracuje s dětmi, které jsou jiţ ohroţené. „ Výraz sekundární prevence se uţívá pro práci se skupinami, kde k sociálnímu selhání jiţ dochází, ale buď jen v náznaku, nebo v míře, která se zatím nedá přesně indikovat.“ (Matoušek, 2011, s. 275) V obou případech to naštěstí dopadlo dobře, ačkoliv se Roman v rozhovoru přiznal, ţe experimentoval s drogami. Ani u jednoho z nich však nedošlo k delikventnímu chování, ačkoliv mohlo dojít, jelikoţ oba důsledkem špatného zacházení ze strany otce, jevili 51
určité prvky rizikového chování, jako jsou násilí, záškoláctví a uţívání návykových látek. Matoušek (2011) na tuto problematiku špatného vlivu otce na dítě, upozorňuje ve své knize „Mládeţ a delikvence“ „Rodič, který se chová delikventně, nadměrně pije, bere drogy, je často nezaměstnaný nebo má podobné projevy „sociální nepřizpůsobivosti“ také zvyšuje pravděpodobnost, ţe dítě bude během dospívání přestupovat meze zákona.“ (Matoušek, 2011, s. 45) Ilona uvedla, ţe v době, kdy její otec měl problémy s alkoholem, nalezla oporu u svého přítele, který se na rozdíl od jejího otce nechoval agresivně a dával Iloně lásku a náklonnost, kterou tolik potřebovala. Zároveň se s ním cítila v bezpečí, jelikoţ byl se situací u Ilony doma, seznámen a byl odhodlán Ilonu před otcem chránit. „…zastával se mě… on chtěl tatu i zmlátit, kdyţ viděl, jak jsem z toho na nervy…“ (Ilona) Podobný vzorec chování, co se týče výběru partnerů, jsem vypozorovala také u Anety, která chtěla muţe, který bude zcela odlišný, neţ její otec. „Jako určitě se vyhýbám chlapům, jako je můj otec.“ (Aneta) Je důleţité opět připomenout, ţe rodina alkoholika se velice často potýká s nízkou ekonomickou úrovní, jelikoţ alkoholik utrácí za svou „zálibu“ hodně peněz, a také velice často přichází o práci, coţ se výrazně podepíše na ekonomické i kulturní situaci celé rodiny. Právě tento faktor má také vliv na způsob trávení volného času dětí. Rodiče si nemohli dovolit zaplatit dětem zájmové krouţky, jak je to běţné, a z toho důvodu děti volný čas často trávily venku s kamarády, kteří na tom byli podobně jako ony. Uţ proto jsou kamarádi pro tyto děti alkoholiků, tolik důleţití. „Ne, neměl jsem nic. Nebyly na to peníze.“ (Roman)
4.5.6. Kategorie č. 7 „Cítím se uţ lépe“ Vlastnosti
Dimenze
Samostatnost
Výrazná
Nezávislost
Velká
Sebevědomí
Vyšší
52
Tato kategorie označuje aktuální situaci informantů, jak dnes ţijí. V rozhovoru, jsem se snaţila zjistit, jak se dnes cítí a jak se jim daří. Také mě zajímaly důvody, které změnu v ţivotě informantů způsobily. Téměř všichni informanti jiţ mají svůj ţivot a neţijí s rodiči. Jejich situace je daleko lepší, jelikoţ se jiţ nemusejí příliš zatěţovat problémy doma, ale mohou se více věnovat sami sobě. Zajímavé pro mě bylo zjištění, ţe velice důleţitou roli v ţivotě informantů, hraje jejich práce, od které se odvíjí to, jak se cítí. „Já se mám celkem dobře, nestěţuju si, v práci mě to baví, jsou se mnou spokojeni.“ (Ilona) „Dobře. Mám skvělého přítele, v práci se mi daří a kolem sebe se snaţím mít jen dobré a pozitivní lidi.“ (Aneta) „Mám se relativně dobře. Bydlím sám, jsem samostatnej, na nikoho se nefixuju moc, nikdo mě nebrzdí. Mám čas realizovat víc věcí, neţ kdyţ jsem bydlel s našima, ale mám zas větší stres v práci neţ dřív.“ (Milan) Práce je pro ně velmi důleţitá, jelikoţ je naplňuje a dávám jim prostor pro seberealizaci. Jak sama Vágnerová (2004) uvádí, práce nemusí být pouze zdrojem peněz, ale také je zdrojem úspěchu, uznaní a prestiţe. Člověk se cítí být uţitečný a získává pocit samostatnosti a nezávislosti. Informanti uváděli, ţe je otec poniţoval, cítili stud, měli nízké sebevědomí, a nemohli se situací doma nic dělat, jelikoţ byli jako děti závislí na rodičích. Právě v tomto spatřuji důvod, proč hraje práce u informantů tak důleţitou roli. Je to pro ně nejen zdroj peněz, ale také jim dodává pocit nezávislosti a ocenění. Aneta se také zmínila o svém příteli, který ji pomáhá, aby se cítila lépe a je pro ni oporou. U ostatních informantů jsem nic takového nezaznamenala, o svém partnerském ţivotě se téměř vůbec nebavili. Dalším zajímavým zjištěním pro mě bylo, ţe téměř všichni informanti, kromě Anety, se s rodinou pravidelně stýká. Někteří ji dokonce stále povaţují za svůj domov. „Jezdím domů kaţdý víkend, protoţe tady je moc hluku a tak, potřebuju si odpočinout, jinak bych zbláznila…“ (Ilona)
53
4.5.7 Kategorie č. 8 „Co jsem si z rodiny odnesl“ Vlastnosti
Dimenze
Zkušenosti
Bohaté
Nedůvěra
Velká
Pochybnosti
Časté
Síla
Obrovská
Poslední otázka, kterou jsem informantům poloţila, se týkala toho, co jim rodina dala do ţivota, co si z ní odnáší. Většinou jsem se setkala s rozpačitými reakcemi, jelikoţ informanti neměli pocit, ţe by jim rodina něco dala, spíše naopak, hodně jim alkoholismus otce ublíţil. Často se ale snaţili nalézt to pozitivní. Nejvíce jsem se setkala s reakcí, ţe je situace doma posílila, ţe jsou silnější a odolnější. „Mám v sobě silnější víru. Já si vţdycky říkám, ţe se to všechno muselo stát, abych došel k určitému cíli.“ (Milan) „Prostě jsem pracovitý a silnější asi.“ (Roman) Také hodně mluvili o samostatnosti, ţe jsou schopni se o sebe sami postarat a nejsou na nikom závislí. „Ale zase na jednu stranu jsem se naučila řešit si věci sama, na nikoho se nespoléhat, takţe se o sebe dokáţu postarat.“ (Ilona) Někteří informanti připustili, ţe jsou nedůvěřiví vůči druhým lidem, a dělá jim problém navazovat partnerské vztahy. Například Aneta přiznala, ţe má odpor k muţům, kteří častěji konzumují alkohol, protoţe jí připomínají otce. „Nemám ráda alkohol a vadí mi, kdyţ muţ pije, vzpomenu si na otce, jak vypadal a hrozně mě to stresuje a děsí. Je mi to dost nepříjemné. Takţe se alkoholu ve větší míře vyhýbám a podle toho jsem si vybírala i partnery.“ (Aneta) S podobným problémem jsem se setkala i u rozhovoru s Milanem, kdyţ hovořil o tom, jak alkoholismus ovlivnil jeho sestru, která má problém věřit muţům, jelikoţ viděla, jak se otec chová k matce, bála se, ţe je taková většina muţů.
54
„Spíš mě štve, ţe to tak ovlivnilo moji sestru, ona je starší neţ já a uţ se nevdala a asi ani nevdá.“ (Milan) Milan si myslí, ţe pro něj byla jeho matka velikým přínosem pro ţivot. Dala mu lásku a naučila ho, být citlivým vůči druhým lidem. Musím se přiznat, ţe mě to velmi mile překvapilo, jelikoţ jsem očekávala, ţe se jakoţto muţ bude více ztotoţňovat s otcovým chováním. „Tak matka mě naučila nějakej ten citovej ţivot. Ona mě vychovala jako citovýho člověka. Nejsem prostě takovej ten chlap neotevřenej, co neumí mluvit o svých pocitech…“ (Milan)
4.6 Interpretace a shrnutí výsledků Hlavním cílem výzkumu bylo zjistit, jaký vztah má dospělé dítě alkoholika ke svému otci. Moje první otázky směřovaly k dětství a rodině. Zajímalo mě především, jaké vzpomínky si informanti z dětství odnášejí a jak na rodiče vzpomínají. Všichni dětství popisovali pozitivně, stejně tak i vztah k oběma rodičům. Bylo to v době, kdy ještě otec nebyl závislý na alkoholu. Váţné problémy s alkoholem měl, aţ kdyţ byly děti starší, v rozmezí 9-15 let. Toto období informanti často charakterizovali jako období zmatku a nedůvěry, jelikoţ nechápali otcovo chování. Otec se k nim choval hrubě a agresivně, uţ pro ně nebyl zdrojem lásky a bezpečí, ale strachu a stresu. Časem si na situaci doma zvykli, naučili se s tím ţít. Velkou oporou jim byli přátelé, kteří jim dodávali pocit klidu a pohody, porozumění a uznání. Přesto všechno, čím si informanti důsledkem závislosti otce prošli, je jejich vztah k otci nyní daleko lepší, neţ se dalo předpokládat. U Ilony a Romana je vztah k otci velice kladný. Ilona mi v rozhovoru řekla, ţe chování svého otce do jisté míry chápe, především rozumí tomu, proč se uchýlil k alkoholu a co ho k tomu vedlo. Zároveň si ale uvědomuje, ţe alkohol není vhodným řešením, jak k problémům přistupovat. U Milana a Anety jsou vztahy s otcem velice špatné. Za hlavní důvod povaţuji to, ţe otec v konzumaci alkoholu i nadále pokračuje a nesnaţí se situaci změnit, i kdyţ ví, ţe tím dětem ubliţuje, coţ informanti vnímají jako sobeckost, bezohlednost a neschopnost vcítit se do druhých a brát na ně ohledy. Není tedy vyloučeno, ţe pokud by se otec snaţil svoji závislost řešit, mohly by k němu mít děti lepší vztah. 55
Ve svém výzkumu jsem se také zaměřila na matku informantů. Matka je odjakţiva brána jako zdroj lásky a bezpečí, pro manţela je především zdrojem opory a porozumění. O to větší nároky jsou na ni kladeny, pokud manţel začne ve své rodičovské či partnerské roli selhávat. Alkoholismus muţe je pro ţenu z hlediska zajištění rodiny, velice zatěţující, jelikoţ je na její fungování, pokud jsou děti ještě malé, sama a dostává se pod psychický tlak. Právě z toho důvodu mě zajímalo, jak se matky informantů se situací vypořádaly. Všichni dotazovaní odpovídali, ţe matka nebyla otci příliš velkou oporou a situaci nezvládala. Překvapivé pro mě bylo zjištění, ţe ani v jednom případu matka nevyhledala odbornou pomoc, coţ je určitě ke škodě, jelikoţ kdyby to udělala, mohla být o problematice související s alkoholem informována a moţná by se vyvarovala nevhodnému chování. V případě Ilony a Romana, matka selhávala i ve své rodičovské funkci, o děti se příliš nestarala, jelikoţ řešila problémy s manţelem. Navíc měla sklony přenechávat část vlastní odpovědnosti dětem, coţ pro ně bylo nesmírně zatěţující. Přesto však s ní mají nyní dobré vztahy. V případě Anety a Milana problém s alkoholismem otce prohloubil vztah mezi matkou a dítětem. Matka se dětem snaţila vynahrazovat chybějící otcovský prvek, o děti se starala a pečovala. Vychovávala je do jisté míry sama. Milan má k matce velice pozitivní vztah. Jak jsem zjistila, velkou oporou dětem během otcovi závislosti byli přátelé, kamarádi, vrstevníci. Měli potřebu se sdruţovat. Milan s Romanem se přátelili s dětmi, které se potýkaly s podobnými problémy jako oni. U Ilony a Anety jsem nic takového nezpozorovala. Mohu ale konstatovat, ţe pokud jsou pro děti z běţných rodin přátelé důleţití, pro děti alkoholika jsou ještě důleţitější, jelikoţ pro ně nejsou jenom zdrojem zábavy a odreagování, ale především představují způsob, jak zapomenout na nelehkou situaci doma. Z výzkumu také vyplynulo, ţe vztah informantů k alkoholu je převáţně kladný, a otcova závislost jej příliš neovlivnila. Výjimkou je Aneta, která přiznala, ţe alkohol nemá ráda, jelikoţ jí připomíná závislost otce, a dokonce nemá ráda muţe, kteří alkohol konzumují. Jak jsem zjistila, tak ani jeden z informantů alkohol příliš nekonzumuje, spíše výjimečně. Důvodem je především nedostatek času, který souvisí s velkým pracovním nasazení. Jak jsem se z rozhovorů dozvěděla, informanti své práci přikládají velkou důleţitost.
56
Zajímalo mě také, jak děti alkoholika dnes ţijí a jak je alkoholismus otce poznamenal v oblasti sociální a partnerské. Všichni informanti mi sdělili, ţe se mají relativně dobře, pracují a nemají problémy s navazováním partnerských vztahů. Všimla jsem si, ţe velice důleţitá je pro ně jejich práce, která je naplňuje a poskytuje pocit uznání a nezávislosti. To jsou věci, které jim v souţití s rodiči chyběly. Co se týče partnerských vztahů, tak byla z informantů cítit patrná nedůvěra k lidem, především ţenám mohla otcova závislost způsobit negativní vnímání opačného pohlaví. U muţů jsem nic takového nevypozorovala.
57
Závěr Ve své bakalářské práci „Vliv otce- alkoholika na ţivot dítěte“ jsem se zabývala alkoholismem, který povaţuji za velmi nebezpečný a velmi podceňovaný jev, ačkoliv by si zaslouţil stejnou ne-li větší pozornost, jako např. drogy a jiné návykové látky. Alkoholismus je sám o sobě velice patologickým jevem a o to více můţe být škodlivější, pokud se vyskytuje tam, kde vyrůstá dítě. Dítě, ţijící v rodině s alkoholikem, můţe být velice váţným způsobem ohroţeno jak na vývoji, tak i na ţivotě. Za závaţné povaţuji také to, ţe tento jev není nikterak ojedinělý, ale vyskytuje se poměrně často, čemuţ výrazně přispívá tolerantní postoj společnosti, který k tomuto fenoménu zaujímá, aniţ si dostatečně uvědomuje závaţnost a hloubku tohoto problému. Právě tento fakt byl impulsem k tomu, abych se ve své práci této problematice věnovala a přiblíţila tak závaţnost tohoto jevu. V teoretické části popisuji negativní důsledky alkoholismu na alkoholika, kterého tato nemoc postihuje jak v rovině zdravotní, tak v rovině sociální, kdy ztrácí práci a sociální kontakty, a selhává jak partnerské tak i v rodičovské funkci. Rovněţ se zaměřuji na dopady alkoholismu na rodinu. Svoji pozornost soustřeďuji zejména na dítě, ţijící v takto problémové rodině, a jeho případné ohroţení. Pro empirickou část jsem pouţila kvantitativní metodologii, a pomocí metody polo-strukturovaného rozhovoru se mi podařilo získat od informantů cenné poznatky a informace o této problematice. Cílem bakalářské práce bylo zjistit, jak ovlivnil alkoholismus otce ţivot dítěte. Za hlavní cíl jsem si stanovila odhalit pomocí kvalitativního výzkumu, jaký vztah má nyní jiţ dospělé dítě alkoholika ke svému otci. Důvodem bylo to, ţe mě zajímalo, jak moc je tento jev v kontextu rodiny, především ve vztahu otce-dítě, závaţný. Na základě výzkumu jsem dospěla k tomu, ţe vztah informantů k otci je ve dvou případech dobrý, a u dvou případů jsem se setkala s negativními reakcemi. Rozdíl mezi odlišnými výsledky u informantů, kteří mají k otci kladný vztah a u těch, kteří mají k otci negativní vztah, lze vysvětlit především tím, ţe u prvních dvou informantů došlo ke zlepšení situace ohledně otce a jeho závislosti, tedy, ţe otec uţ tolik nepil, jelikoţ si uvědomoval závaţnost situace i problémy, které tím rodině působí. Na rozdíl od zbylých dvou, kdy ke zlepšení situace ohledně otce a jeho závislosti nedošlo. Otce dále konzumuje alkohol, 58
coţ informanti vnímají velice negativně. Pokud by došlo ke zlepšení i u otců informantů, kteří mají nyní k otci negativní vztah, dalo by se předpokládat, ţe i jejich vztah k otci bude lepší. Za dílčí cíle výzkumu jsem si stanovila analyzovat rodinné vztahy mezi dítětem a rodiči, a mezi rodiči navzájem. Zjistila jsem, ţe vztahy v rodině byly u všech informantů jiţ od počátku sloţité, především mezi rodiči. Informanti odpovídali, ţe jejich vztahy s rodiči byly dobré, ačkoliv cítily, ţe rodiče nejsou jednotní a nedrţí při sobě, coţ se také odrazilo na vztahu dítěte k rodičům. I tyto vztahy byly nevyváţené, jak jsem zjistila, dítě jednoznačně upřednostňovalo jednoho rodiče před druhým. A důvod spatřuji právě v tom, ţe sami rodiče spolu neměli příliš harmonický vztah, jelikoţ byli povahově zcela rozdílní a o to více hledali spojence u dítěte. Druhým dílčím cílem bylo zjistit, jak ovlivnilo souţití s otcem- alkoholikem sociální a partnerský ţivot dítěte. Na základě rozhovoru s informanty, jsem dospěla k několika poznatkům. V oblasti sociální jsem se setkala především s nedůvěrou, kterou mají děti alkoholika k ostatním lidem, pak také s nízkým sebevědomím, velice často o sobě pochybují a chtějí být ujištěni, ţe danou věc dělají dobře. V oblasti partnerských vztahů je u ţen patrné, ţe se vyhýbají muţům se sklony k alkoholu, jelikoţ jim připomíná otce. Co se týče muţů, tak zde moţná hrozí, ţe budou vykazovat stejné prvky chování, jako jejich otec, jelikoţ mohou mít zafixovaný jeho vzor chování k jejich matce. Domnívám se, ţe práce můţe být přínosem pro sociální pedagogiku, jelikoţ přispěla dalšími poznatky a informacemi z oblasti alkoholismu. Sociální pedagogika má v této problematice velké pole působnosti a má co nabídnout. Zde můţe působit především v oblasti volného času. Prostřednictvím pedagoga volného času by dětem z takto závadného prostředí nabízela smysluplné aktivity a preventivně tak působila na děti a mládeţ.
59
Pouţitá literatura: DUNOVSKÝ, Jiří a kolektiv. Sociální pediatrie. Praha: Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-254-9 DUNOVSKÝ, Jiří, DYTRYCH, Zdeněk, MATĚJČEK, Zdeněk. Týrané, zneuţívané a zanedbávané dítě. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, 1995, 248 s. ISBN 80-7169-1925 DUNOVSKÝ, Jiří. Dítě a poruchy rodiny. Praha: Zdravotnické nakladatelství AVICENUM, 1986, 139s. HELUS, Zdeněk. Sociální psychologie pro pedagogy: Příručka pro učitele. 1. vydání. Praha: Grada, 2007, 280 s. ISBN 978-80-247-1168-3. HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum. 1. vydání. Praha: Portál, 2005, 408s. ISBN 80-7367040-2 JEDLIČKA, R. a kol. Děti a mládeţ v obtíţných ţivotních situacích. 1. vydání. Praha:Themis, 2004, 478 s. ISBN 80-7312-038-0 KRAUSOVÁ, Lucie, NOVOTNÁ, Věra. Sociálně-právní ochrana dětí. 1. vydání. Praha:ASPI, 2006, 228 s. ISBN 80-7357-214-1 KVAPILÍK, Josef, SVOBODOVÁ Alena. Člověk a alkohol. 1. vydání. Praha: Avicenum, 1985, 240 s. ISBN 08-091-85 LANGMEIER, J., MATĚJČEK, Zdeněk. Psychická deprivace v dětství. Praha: Avicenum, 1974) MATĚJČEK, Zdeněk, DYTRYCH, Zdeněk. Děti, rodina a stres. 1. vydání. Praha: Galén, 1994, s. 214. ISBN 80-85824-06-X. MATĚJČEK, Zdeněk, DYTRYCH, Zdeněk. Nevlastní rodiče a nevlastní děti. Praha: Grada Publishing, 1999, s. 144. ISBN 80-7169-897-0 MATOUŠEK, Oldřich a kol. Metody a řízení sociální práce. 2. vydání. Praha: Portál, 2008, 384 s. ISBN 978-80-7367-502-8 MATOUŠEK, Oldřich a kol. Sociální práce v praxi. 1. vydání. Praha: Portál, 2005, 352 s. ISBN 80-7367-002-X MATOUŠEK, Oldřich a kol. Sociální práce v praxi. 2. vydání. Praha: Portál, 2011, 352s. ISBN 978-80-7367-818-0 MATOUŠEK, Oldřich, MATOUŠKOVÁ, Andrea. Mládeţ a delikvence. 3. vydání. Praha: Portál, 2011, 344 s. ISBN 978-80-7367-825-8
60
MATOUŠEK, Oldřich. Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha: Sociologické nakladatelství, 1997, 144s. ISBN 80-85850-24-9 MATOUŠEK, Oldřich.,PAZLAROVÁ, Hana. Hodnocení ohroţeného dítěte a rodiny. Praha:Portál, 2010, 184s. ISBN 978-80-7367-739-8 MÜHLPACHR, Pavel. Sociální patologie. Brno: Masarykova univerzita, 2002. ISBN 80-210-2511-5 NEŠPOR, Karel. Návykové chování a závislost. 4. vydání. Praha: Portál, 2011, 176 s. ISBN 978-80-7367-908-8. PÁVKOVÁ Jiřina a kol. Pedagogika volného času. 2.vyd. Praha: Portál, 2001, 229 s. ISBN 80-7178-569-5 SKÁLA, Jaroslav. Závislost na alkoholu a jiných drogách. Praha: Avicenum, zdravotnické nakladatelství, 1987, 206s. ISBN 08-077-87. STRAUSS, Anselm, CORBINOVÁ, Juliet. Základy kvalitativního výzkumu. Boskovice: Albert, 1999. ISBN 80-85834-60-X STŘELEC, Stanislav. Studie z teorie a metodiky výchovy II. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2005. ISBN 80-210-3687-7 ŠVARCOVÁ, Eva. Vybrané kapitoly z etopedie a sociální patologie. Gaudeamus.2009. ISBN 978-80-7041-959-5. VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese. 3. vydání. Praha: Portál, 2004, 872s. ISBN 80-7178-802-3. WOITITZ, Janet Geringer. Dospělé děti alkoholiků. Praha: Columbus, 1998, 179 s. ISBN 80-85928-7
Elektronické zdroje: Al-anon [online] [cit. 2013-04-11]. Dostupné z WWW: http://www.alanon.cz/
61
Seznam příloh Příloha č. 1: Rozhovor- Ilona Příloha č. 2: Rozhovor- Roman Příloha č. 3: Rozhovor- Aneta Příloha č. 4: Rozhovor- Milan
62
Příloha č. 1 Ilona, 29 let Můţeš mi povědět o tvém dětství?? Co se ti hned vybaví? Co si pamatuješ? No…ty jo, to uţ je dávno… Tak pamatuju si, jak jsme jezdívali k babičce s našima. To je mamka od taťky. Moc hodná. Jezdívali jsme tam kaţdý víkend, ona má velký dům a zahradu kde jsme si hrávali. Tak jsme se tam všichni sešli. S kým sis hrála? Tak nejvíc jsem si hrála s taťkou. Házeli jsme si s míčem, nebo jsme měla svoje hračky. Brácha se narodil později, takţe s ním jsem si moc nehrála. Spíš sama nebo s taťkou. On byl hodně na ty hry a tak. Hrával zamlada volejbal, takţe mu to šlo a bavilo ho to. I tebe to bavilo? Jojo, bavilo. Vţdycky byla hrozná sranda, taťka to hrozně proţíval a dělal legraci, rozesmíval mě. Hrozný šoumen…ale jako nebylo pokaţdé, někdy neměl náladu nebo chtěl odpočívat nebo něco spravoval. Uţ si to moc nepamatuju, ale hodně jsme si hrála sama. Babička měla hodně květin, tak jsme si hrála na květinářku. A co dalšího si pamatuješ, na co si vzpomínáš? Ty jo, já uţ moc nevím…to je fakt dávno. No tak pamatuju si, ţe jsme hodně jezdili na výlety na kole. Taťka hrozně rád jezdíval na kole tak mě brával sebou, protoţe jinak neměl s kým, mamka na to moc není… A kam jste jezdívali? Tak všude v okolí, kde se dalo, kde byla dobrá trasa a nejezdilo moc aut, no kde byl lepší provoz a taky něco k vidění, protoţe tady nic moc není. Tak jsme potřebovali trochu vzduchu. Taťka se ti asi hodně věnoval co? Jo, taťka se mi hodně věnoval. Měl mě nejradši. My jsme byli hodně spolu, jsme stejní, tak jsme si rozuměli. On mě měl hodně rád. Tak mě brával na výlety a tak. Byl moc hodný…Abych pravdu řekla, tak nejvíc si pamatuju to, jak jsme s taťkou jezdívali na výlety, nebo si hráli. To bylo nejlepší, na to nejradši vzpomínám. Takţe máš na tátu hezké vzpomínky? No jako z dětství a kdyţ jsem byla malá tak jo no…říkám, to bylo super. Dokud se to nepokazilo tak blbě. On byl moc hodný člověk, to ten alkohol z něj pak udělal… Ještě bych se chtěla zeptat na tvoji mamku? Na ni máš nějaké vzpomínky z dětství?
63
Jo, mám… ale moc ne, spíš je takové okamţiky, co mi tak zůstalo. Ţe mi vţdycky ráda něco dobrého uvařila, a no… já uţ ani nevím. Prostě normálně, starala se o mě, vařila a tak. Nevím, co bych řekla. A co ještě ráda dělala nebo dělá? Ona hrozně ráda uklízí a vaří a tak se stará. To má ze svojí rodiny, protoţe se o ni moc nestarali, tak byla zvyklá se starat no…jinak ani nevím, ráda se dívá na televizi taky, na ty její seriály, a nebo si čte. Ale na to čas uţ moc nemá, dojde z práce celá vyfluslá a pak něco uvaří, motá se v kuchyni a pak na televizu. Jaká byla rodina tvojí mamky? No nebyli moc dobří, babička byla alkoholička a děda zase nebyl moc doma, tak se mamka musela starat sama, ještě měla sestru a o tu se taky starala. A proč začala tvoje babička pít? No mamka se o tom moc nebaví, takţe nevím… asi se s dědou hádali nebo ji to nebavilo, nevím. Nebavíme se o tom. A stýkali jste se? Dřív trochu jo, většinou ale jen na narozky nebo jen tak, jako na návštěvu. Jinak moc ne, mě nikdy nepřirostli k srdci a oni nejsou moc, ţe by se zajímali o nás, jak se nám vede a tak. To babička od taťky, ta by se pro nás rozdala. No však taky chudina taky kolikrát neměla co do huby, protoţe jak tata pil, tak nám hodně pomáhala a pořád kupovala a velké tašky plné jídla nosila nebo si pro to mamka jela. Chudák babička… A jaký měla se svými rodiči vztah tvoje mamka? No…tak nic moc, jakoţe moc se s nima nebavila. Nebo jen kdyţ potřebovala něco, tak jo ale jinak ne. A jak s nimi vycházel tvůj taťka? Tak normálně, bavil se s nima. Hlavně na narozkách, oni hodně popíjeli tak pil s nima. Tam se naučil pít taky. Protoţe mu furt nalívali. On jinak nepil, u něj v rodině nikdo nepil jenom v mamčiné jo. Takţe si myslíš, ţe otec začal pít kvůli nim? No jako né kvůli nim, ale u nich se to právě naučil pít. Předtím nikdy nepil a tam viděl, ţe pijou, tak začal. To byli panáčky, a uţ to bylo…Pak jsme ho nemohli ani dotáhnout dom, to bylo hrozné. Můţeme se vrátit zpět k tvé matce? Jak se k tobě chovala třeba? Já uţ moc nevím, tak normálně… Jako někdy se chytneme kvůli hovadině, ona je hrozně hysterická a hned jančí a zmatkuje, ale to ju vţdycky zpucuju a je klid. A co bratr? Kolik ti bylo, kdyţ se narodil?
64
Bylo mi šest no… To si pamatuju trochu, ţe jsem se na něj těšila, ale uţ víc nic. Takţe na bratra nemáš ţádné vzpomínky, kdy jsi byla malá? Jo jako něco málo, tak jakoţe pořád řval a chtěl moje hračky. A ţe jsme ho musela hlídat a tak, jak se o něj mamka starala. Ale jinak si moc nepamatuju. Spíš kdyţ jsem byla uţ starší. Jinak ne, taky je to uţ doba. Nějak jsem to asi moc neproţívala. Jak to myslíš? No jakoţe prostě jsem měla hodně kamarádů a tak, tak jsem z toho jako neměla moc rozum, jako kaţdé dítě. Prostě se narodil a já jsem ho hlídala a jezdil s náma k babičce. Ta ho měla vţdycky nejradši, to byl její mazánek. Přitom jsem vţdycky všechno babičce pomohla já… To tě mrzelo? Ne, já to myslím ze srandy. Babička mě má taky ráda, ale brácha je její oblíbenec. Takţe jsi teď mluvila o svém dětství. Zdá se, ţe na něj máš hezké vzpomínky… Jo to mám, já si toho zas tak moc nepamatuju, je to dávno. Ale jako myslím, ţe jsme se měla dobře. Hlavně taťka si se mnou hrál a věnoval se mi. To bylo fajn no, kdyţ ještě nepil… A kdy začal pít? Kdyţ mi bylo patnáct, tak začal hodně pít. Předtím pil jen málo? No jako jen občas, v mamčiné rodině, to jsem uţ říkala a pak si zašel po práci s chlapama do hospody. Tak občas měl popito, ale jako choval se normálně. Jak normálně? Jakoţe nebyl ještě závislý, opil se a pak byl zase klid. Prostě byl normální. Chodil do práce a tak. Nedělal ţádnou ostudu po ulici a tak. Rozumím. Takţe občas se napil, ale podle vás nešlo o nic váţného? Jo, tak neřešili jsme to. Mamka jako nadávala, ale nebylo proč. Bylo to jen občas, a nebýval tak opilí jako kdyţ pak začal hodně pít. Takţe Vám to přišlo normální? Jo… ale je fakt, ţe jsme měli být uţ na pozoru a trošku si toho všímat pak, kdyţ to bylo častěji. Nebo teda mama, protoţe já taky chodila ven a tak…
65
K tomu se ještě vrátíme. Mluvila jsi o svém dětství. Chci se zeptat, jak to u vás vypadalo pak, kdyţ uţ jsi byla větší? Co konkrétně? Tak jak si pamatuješ rodiče? Jak se chovali? Tak normálně. Taťka chodil do práce, takţe jsme se měli dobře. Byl na nás hodný, s mamou se občas hádali… On byl takový bavič, měl rád zábavu, srandu a mamka pořád byla jen doma a uklízela, nikam s ním nechtěla chodit. Tak si našel kamarády, se kterýma chodil na pivo… Naznačuješ, ţe si rodiče moc nerozuměli. Jaký spolu tedy měli vztah? Jak se k sobě navzájem chovali? No neţ začal taťka pít, tak se to ještě dalo… No ale jako kolikrát to bylo teda o nervy, kdyţ se chytli. To lítaly tříšky, taťka se vším třískal a mlátil, pamatuji se, jak rozbil i dveře, kdyţ byl naštvaný, on je hodně výbušný, dokáţe se hodně vytočit i kvůli blbosti. Kvůli čemu se například hádali? Tak nejčastěji se hádali, kdyţ ho mamka za něco napomínala, třeba ţe si po sobě neuklidil věci a tak. Hádali se kvůli hloupostem. Oni si moc nerozuměli, kaţdý z nich je úplně jiný... V čem se rodiče liší? Taťka je hodně společenský, rád se baví a tak a mamka zase radši sedí doma, nebo uklízí a vaří. Takţe si nerozuměli, neměli toho moc společného. O to víc měl rád taťka mě a bráchu. A jak jsi na to reagovala, kdyţ se hádali? Tak já jsem je nechala, pokud to bylo jako celkem v klidu, ale pokud na sebe hodně křičeli, tak jsem na ně vlítla. Protoţe mě to rušilo a nebavilo mě to pořád poslouchat. Hádali se kvůli volovinám a mě z toho bolela pak hlava. Mám ráda klid. A pak přestali? No, tak jo, jakoţe něco řekli a pak se uklidnili. Ale zase někdy ne no, někdy se taťka naštval a zavřel se do loţnice. Ale byl klid. Pak se uklidnil. A co mamka? No ta pořád něco mele, nesmysly, ale pak se taky zklidní. Ona musí mít poslední slovo. Můţeš mi říct, jak jsi s rodiči vycházela, ještě předtím neţ začal taťka pít? Jak jsem s nimi vycházela? Ano. Jaký vztah jste spolu měli? Jak jste se k sobě chovali?
66
Jo… mamka byla jako v pohodě kdyţ něco neřešila nebo tak, ale jako moc jsme si stejně nerozuměly, ţe bychom si měly vykládat nějak víc nebo tak, to ne…to spíš s taťkou, s tím jsem si víc rozuměla, měli jsme k sobě vţdycky blíţ. On byl hodně veselý, a hrozně se nám věnoval. Vţdycky dělal legraci, spoluţačky mi záviděly, jakého mám skvělého taťku. Měla jsem vţdycky nejlepší hadry… Záviděly ti taťku kvůli oblečení? Nejenom kvůli tomu, ale i kvůli tomu ţe byl takový srandista. Tak kdyţ jsem slavila narozky tak tam dělal legraci a zábavu. On byl na tyto věci vţdycky dobrý. Rád se bavil… Aha, rozumím. Proč začal tvůj otec pít, víš to? Tak protoţe se s mamkou furt hádali. On byl hrozně hodný, to aţ kdyţ jsem začala chodit se svým bývalým přítelem, tak uţ jsem moc nebývala doma a on si neměl s kým povídat. Já byla taťkova opora doma, dávali jsme si lásku navzájem. Mamka mu ju nedávala, jen ho sekýrovala a nadávala mu, on se snaţil, jak nejvíc uměl…Ale já jsem tam přece nemohla pořád být, to nešlo…měla jsem taky svoje kamarády. Takţe si myslíš, ţe to, ţe jsi začala chodit s klukem, mělo vliv na otcovo pití? Jakoţe nemělo to vliv, ţe jsme s ním začala chodit, to ne… taťka byl rád, ţe jsem si někoho našla a chtěl se s ním poznat a tak… pořád ho k nám zval na oběd, ale prostě uţ jsem nebývala tak často doma a ani čas jsem na něj neměla. Musela jsem se učit. To bylo tedy v tu dobu, kdy jsi začala studovat střední školu? Jo, přesně. A uţ jsem měla plnou hlavu učení, bylo toho hodně. Takţe předtím, neţ jsi začala chodit na gympl, jsi na něj čas měla? Jo měla, neměla jsem tolik učení. A jak to tedy vypadalo, kdyţ jsi na něj měla čas? Jak jste ho trávili? Můţeš uvést příklad? Tak já nevím, no vykládali jsme si, prostě jsem tam byla. Věděl, ţe tam má oporu, mamka na něj čas neměla, nebo se mu nevěnovala, pořád něco dělala v kuchyni, a nebo skákala kolem bráchy. To já jsem si s ním povídala, a nebo se dívala na televizu. Vzpomínala jsi, ţe jste jezdili na kole… Jojo, jezdívali, a pak uţ moc ne. Nějak jsme zlenivěli. Moţná tak ţe jsme ještě hráli volejbal na hřišti, ale to spíš jen s kamarádkama. Taťkovi se uţ moc nechtělo. Necítil se… Takţe jste si hlavně povídali? Jojo. Kdyţ začal mít otec problémy s alkoholem, změnil se nějak tvůj vztah k němu?
67
Tak určitě jo. Hm…prostě mě to od něj hodně zklamalo. Já jsem s tím vůbec nepočítala a ani jsem to nechápala, jak to mohl udělat. Stal se z něj někdo úplně jiný… V čem se změnil? Ve všem. Prostě chodil domů pořád opilý, a přes den spal a pak zase nadával. Uţ to nebyl ten hodný taťka. Nedalo se s ním bavit, jenom pořád nadával a uráţel, kdyţ jsem mu na to něco řekla. Takţe se nikdy nenašla chvíle, kdybyste si mohli zase normálně povykládat? Ale jo, našla. On jako byl pak třeba normální, a vlastně dalo se s ním mluvit. Ale uţ to nebylo ono. Prostě uţ jsem ho tak nebrala. Buď byl opilý a sprostě nadával a pak byl zase hrozně hodný, to bylo ťuťu ňuňu Ilonko, ale to se mu pak nedalo věřit. Co se mu nedalo věřit? No to, jak se snaţil být hodný. Prostě měl výčitky, ţe se opil a choval jak dobytek, tak se pak snaţil chovat se hezky. Ale to nešlo. On pořád sliboval a tak, jak bude hodný a jak se bude snaţit a prostě pak se napil a byl úplně stejný. Jak si se cítila, kdyţ hodně pil a choval se tak jak jsi říkala? To víš, ţe hrozně… to se nedá říct, kdo to nezaţil tak nepochopí. To je hrozná bezmoc. Já jsem ho měla hrozně ráda a on mě zklamal. Pořád lhal a sliboval. To bylo hrozně ubíjející, pořád jsem mu věřila a doufala, ţe to bude lepší… Pokud byl taťka hodný, projevovalo se to ještě nějak? Tak chtěl si povídat, a nebo mi dával peníze a tak. Prostě si mě chtěl udobřit, byl jak mílius. To muselo být pro tebe hodně matoucí, kdyţ byl zlý a pak hodný. No jako bylo. Pořád sliboval a vymýšlel si, jsme mu říkali, ţe by mohl hrát v národním. Jaký byl postoj tvojí matky k alkoholismu otce? No tak ona to moc neřešila. On zpočátku pil jen občas, jak uţ jsme říkala, a to jsme moc neřešily. Pak, jak začal chodit častěji do hospody, tak uţ mu nadávala, ţe není doma, ţe se někde toulá po hospodách a pak chodí dom opilý a smradlavý. Matce tedy vadilo nejvíc to, ţe je smradlavý? No, na to vţdycky nadávala. Hlavně kdyţ musela ráno brzo vstávat. A on taky tata pak přišel o práci, takţe z toho jsme byli všichni špatní, protoţe jsme neměli peníze pomalu ani na jídlo, hodně toho propil. No bylo to hrozné…. Ale za to mohla matka ţe začal pít, protoţe na něj byla hnusná, vţdycky ho vytočila a pak se divila ţe vyvádí. Já jsem ho pak musela uklidňovat a řešit to. A co vadilo tobě?
68
Jako na taťkovi? Ano. Tak vadilo mi toho hodně. Prostě byl oţralý, hnusný. Choval se k nám hrozně. Nadával sprostě, uráţel. Hodně se do mě naváţel. Prostě jsme ho nepoznávala. Vţdycky býval moc hodný a najednou toto. Styděla jsem se za něj, hlavně před přítelem, uţ jsem ho k nám ani nevodila… A jak na to reagoval přítel? Tak nebyl z toho nadšený zrovna, vadilo mu to, taťka si z něj dělal hodně srandu, i kdyţ byl střízlivej. To měl tata vţdycky ve zvyku, děla si srandu z ostatních. A co kamarádi, věděli o tom, ţe taťka pije? No tak moje nejlepší kamošky jo, tam se nic ani neutají, a taťka kolikrát tak řádil, ţe to ani nešlo… a tak jsem jim to musela říct, protoţe by to stejně poznaly. Jak by to poznaly? Tak normálně, prostě uţ k nám tak chodit nemohly, já jsem ani nechtěla. A jako uţ jsem nemluvila tak o taťkovi a byla jsem i taková podráţděná a neměla náladu… To chápu…Dokázala bys mi říct nějaký záţitek, který si z toho období pamatuješ? Tak těch bylo. Hm… tak asi nejhorší pro mě bylo,co nikdy nezapomenu, kdyţ byl taťka opilý, to uţ bylo jako delší dobu, to mi bylo asi devatenáct a on vytáhl kuchyňský nůţ a otevřel v pokoji a před dvěma si ten nůţ namířil proti sobě, jakoţe se bodne do břicha… to bylo úplně nejhorší pro mě, co si vzpomínám… Tak to chápu, to muselo být pro tebe hrozně těţké To bylo, bylo to děsné. Jakoţe on to pak dělal častěji, takţe uţ jsme si na to zvykli, ale tohle bylo nejhorší, kdyţ to udělal prvně, jsem se úplně klepala celá. On to dělal častěji pak? Jo, často dělal, jakoţe se zabije a vyhroţoval. Někdy si vzal nůţ a někdy zase provaz, jakoţe se půjde oběsit… A jak na to reagovali ostatní u vás doma? Tak brácha řval no a mamka nadávala…ale pak jsme si na to zvykli a uţ jsme to úplně ignorovali. Napadá tě, proč se takto otec choval? Protoţe po nás pořád něco chtěl, peníze a my jsme mu nechtěly dát, tak vyhroţoval, ţe se zabije. No jo no, byl chytej, my jsme mu na to naletěli zezačátku ale pak uţ měl smůlu.
69
Bylo to pro tebe opravdu velice těţké, kdo ti nejvíce pomohl to překonat? Tak nejvíce ani nevím…jakoţe určitě přítel a kamarádi. Protoţe jsem aspoň byla pryč a nebyla jsem doma a nemusela se stresovat. Takto jsem byla s nima a aspoň chvíli v klidu… A angaţoval se někdo z tvých blízkých do té situace u vás doma? Pomohl ti někdo aktivně? Tak přítel určitě, zastával se mě… on chtěl tatu i zmlátit, kdyţ viděl, jak jsem z toho na nervy… Dokázala bys říct, jaká změna tedy nastala ve vaší rodině tím, ţe otec pil? No tak já nevím… neměli jsme peníze, protoţe otec byl bez práce a hodně peněz propil. Hodně se hádali, mamka brala i přesčasy. Taťka neměl moc náladu. Uţ nebyl tak veselý a ani se s ním uţ nedalo bavit tak, jako dřív. Pořád myslel jen na to, ţe se napije…. Vše se točilo jen kolem alkoholu. Vţdycky se napil a pak byl v pohodě, hrozně hodný, to bylo pořád dokola… Vzpomínáš si ještě na něco, co se u vás dělo? No teď nevím…to bylo pořád stejný, to uţ jsem všechno říkala, jak vyváděl, kdyţ byl opilý a pak se omlouval… no a neměli jsme peníze, to bylo taky hrozné…Teď jsem si vzpomněla, ţe jsme na tom byli tak špatně, ţe jsme neměli ani na toaleťák, tak jsem musela jít normálně do obchoďáku na záchod a vzít si ho z tama…Si představ jak to bylo hrozné. A to jako bylo normální pak. Prostě neměli jsme peníze, hodně propil nebo poztrácel taky někdy, to on uměl. Co dalšího se v tvém ţivotě změnilo? Na co si vzpomeneš? Tak, hodně věcí…uţ přesně nevím, je toho hodně, prostě všechno se změnilo… pamatuju si, ţe jsem si musela hledat nějaké brigády, abychom měli peníze, taťka přišel o práci. Všechno se to svalilo na mě…Jako nebyla to ţádná sranda, pořád jsem musela někde dělat a měla jsem pak málo času a ani jsem si ty peníze neuţila, protoţe jsem musela dát našim, jinak bychom neměli, co jest. Jak se to svalilo na tebe? No tak pořád za mnou všichni chodili, ať jim pomůţu. Já jsem měla svých starostí dost, se školou s přítelem. Bylo toho na mě prostě moc. Chodila jsem po brigádách a všechno, co jsem vydělala, jsem musela dát našim, abychom měli na jídlo a tak. Skoro nic mi nezbylo a na školu jsem čas moc neměla. Bylo to hrozné… Kdo za tebou chodil? Naši…mamka a taťka. Mamka neměla moc peněz, protoţe taťka toho hodně propil, tak potřebovala, abych si něco našla…tata chtěl zase peníze na pivo, kdyţ mu mamka nechtěla dát… Jak jste vnímala otce, kdyţ pil? Taťka mě hodně zklamal…prostě nečekala jsem, ţe mi tohle udělá, kdyţ mě měl rád a bráchu taky. Byla jsem hodně naštvaná a měla jsem na něj vztek kolikrát…Ale zase ho chápu, byl nešťastný, neměl nic, co
70
by ho těšilo a bavilo…nikdo si s ním nepovídal, prostě nic. Tak začal chodit s chlapama, tam měl aspoň nějakou zábavu. Takţe jeho chování chápeš? Jakoţe to přehnal no…ale zase chápu, ţe ho to doma nebavilo a tak si hledal jinou zábavu. Myslíš, ţe se takto řeší problémy? Ţe by to nešlo jinou cestou? No to si určitě nemyslím, ale on asi neznal jinou cestu a tohle pro něj bylo nejsnadnější…nechtěl nás opustit. On si s mamkou nerozuměl, si klidně mohl najít jinou babu někde, uţ dřív, ale nechtěl kvůli nám. Pokoušeli jste se vyhledat nějakou odbornou pomoc? Jo, taťka byl několikrát v léčebně…ale nikdy to nezabralo. On prostě nechtěl. Pak tam jezdil ještě párkrát, aby byl doma klid, protoţe to se nedalo, uţ jsme z toho byli všichni na prášky pomaly. Takţe to byl ten důvod, proč jste ho tam posílali? Nevěřili jste, ţe se uzdraví? Zpočátku jo…mysleli jsme, ţe by se mohl uzdravit, ale pak jsme na něm viděli, ţe to nemá cenu, protoţe on se nechce vyléčit. A co vaše rodina? Jak reagovali na otcovu závislost? Jaká rodina? Ostatní příbuzní. Babička, děda… Matčini rodiče ani nevím, ti to asi nijak neřešili a babička jako taťkova maminka z toho byla hrozně špatná. Na ni se to taky navalilo. Hodně nám pomáhala chudina, přitom sama neměla, co jest. Bylo mě ji líto, kdyţ za ní pořád mamka chodila, aby ji něco dala aspoň na jídlo. Tak a teď sama nemá a bečí, já za ní jezdím občas, kdyţ mám čas a dám jí nějaké peníze, aby neumřela hlady. Takţe babička Vám pomáhala? Jojo, jak mohla. Pořád plné tašky měla pro nás jídla. Byla z toho špatná a hodně jí to přitíţilo. Jak dlouho tato situace u vás doma trvala? Tak to bylo pořád dokola, aţ pak jsem taťkovi našla práci, tak se trochu uklidnil. Z ničeho nic, kvůli práci se uklidnil? No tak hlavně protoţe uţ jsme fakt neměli peníze a bylo to strašný, tak našel vůli a pomalu přestával. Ale jako pije pořád, ale uţ nechodí tak do hospod, to mu mamka kupuje piva a pije to doma, takţe tolik neutratí. A kolik ti bylo, kdyţ se situace u Vás zlepšila?
71
Je, to nevím. Tak jako já si to nepamatuju takto, kdyţ jsem začala pracovat tak chvíli potom, nevím, jestli mi bylo 23? A to tedy uţ nepil tolik jako dřív? No jako pil trochu míň ale neutrácel uţ tolik. On kdyţ chodil po těch hospodách tak utrácel hodně peněz a taky často ztrácel peníze a tak, půjčoval si pak a dělal ostudu. No a pak se trochu uklidnil a mamka mu kupovala piva a pil to doma. Takţe v tom vidíš velké zlepšení? No, kdyţ si vezmeš, co to bylo za stresy, chodit ho hledat po hospodách a trnout kde zase je a co s ním je a co zase kde udělal, tak je to velká úleva. A ty jsi bydlela s rodiči, kdyţ sis našla práci? Ne, to uţ jsem se právě odstěhovala, protoţe jednak bych musela dojíţdět a jednak taky potřebuju svůj klid, protoţe mám uţ z toho nervy pryč. Celý ţivot se tady rozčilovat a pořád dokola, to se prostě nedá. Já uţ taky nejsem zdravá od těch nervů, pořád jsem nemocná, mám kašel, a ještě bych měla řešit něčí problémy. Sama nic nemám a to jsem od patnácti chodila na brigády a pracovala, kde se dalo. Takţe uţ chcu mět klid konečně. Tomu rozumím, a jak to u Vás doma přijali? Vypadá to, ţe jsi byla „tahoun“ rodiny… Tak normálně, jako museli si zvyknout, ţe uţ tam nejsu, abych za ně všechno řešila a pořád jim pomáhala. Mně taky nikdo nepomůţe, nikoho nezajímá jestli mám co jest. Tak ať se snaţí. Takţe si tedy zvykli? No jako ze začátku to bylo bouřlivé, mama mi pořád volala a stěţovala si na tatu, ţe zase někde je v hospodě, ţe mám přijet a tak. Kolikrát i vyhroţovala, ţe se otráví, tak jsem z toho byla zase na nervy a musela přijet, abych to uklidnila doma trochu. Takţe tebe doma brali jako autoritu? Tak já jsem je vţdycky uklidnila, protoţe oni se neuměli dohodnout, tak jsem to řešila. Ale nebaví mě to pořád to řešit. Dobře, ale dá se říci, ţe s tím, ţe jsi odešla z domu, se situace u tebe zlepšila? Tak určitě jo. Hlavně nikdo neřve, nemusím pořád něco řešit a mám taky čas sama na sebe. Je to určitě lepší, neţ to bývalo. To uţ bych nechtěla znova zaţít. Jaká je situace u tebe i ve tvojí rodině nyní? Uţ je to lepší, taťka pracuje, takţe uţ tolik nepije a dá se s ním normálně bavit. Mamka je taky lepší, uţ není tak nervní. Je to klidnější u nás.
72
A co ty? Já se mám celkem dobře, nestěţuju si, v práci mě to baví, jsou se mnou spokojeni. Akorát bývám často nemocná, coţ mě štve. Jaký vztah máš nyní s rodiči? Dobrý. Jezdím tak kaţdý víkend, protoţe tady je moc hluku a tak, potřebuju si odpočinout, jinak bych zbláznila…Taťka uţ je v pohodě, jen občas si zajde do hospody, ale jinak je klid. Hlavně má práci, tak si to nemůţe dovolit… Jak stě tato zkušenost ovlivnila? Myslíte, ţe ti to dalo i něco pozitivního? Určitě ano. Hodně mě to ovlivnilo, dřív jsem byla hodně veselá a tak, neměla jsem ţádné starosti a řešila jsem jen blbosti…Pak jsem se musela starat a všechno za naše řešit, protoţe tata byl věčně opilý s ním to nešlo a mama ta nic nevěděla…všechno to bylo na mě…byla to hrůza. Však jsem byla taky pořád nemocná od nervů. To se nedalo…Ale zase na jednu stranu jsem se naučila řešit si věci sama, na nikoho se nespoléhat, takţe se o sebe dokáţu postarat. Práci jsem si našla vţdycky a nepotřebuji ničí pomoc.
Příloha č. 2 Roman, 22 let Dokázal by sis vzpomenout na svoje dětství? No… tak něco málo jo. A na co si teda vzpomeneš? Hm…tak ani není co, dělal jsem to, co všichni. Co všichni? No tak hrál jsem si, ne…hrával jsem s klukama fotbal, nebo různé blbosti, barco…uţ nevím. A vzpomeneš si, jaké to bylo u vás doma? Tak normální…nevím. Normálně jsme s našima a ségrou bydleli. V bytě, kde jsme měli společný pokoj, jako se ségrou, naši měli loţnici. No a tak jsme bydleli. Nic zvláštního. Dobře a jak jste třeba trávili víkendy, vzpomínáš si? Tak asi doma, nebo jsme jeli k babičce. Ale většinou jsme byli doma…
73
Aha, a máš nějakou vzpomínku na své rodiče z dětství? Něco, co ti utkvělo? Hm…asi jak jsem s taťkou chodil na fotbal, to si pamatuju. On hrával zamlada, tak jsme se chodili dívat no…a pak mě samozřejmě taky přihlásil, tak jsem hrával. To bylo super! Co? To jak jste spolu chodili nebo to, ţe jsi pak hrával? No tak to já si uţ moc nepamatuju, jak jsem s ním chodíval, ale jako bylo to dobré…ale nejvíc mě bavilo, kdyţ jsem chodil hrávat. Kdyţ jsem hrával za dorost, tak to bylo super no…jsme se nasmáli, mazec. Ale jako ty trenály bývaly záhul celkem, uff… hlavně kdyţ byla kosa, to bylo děsný, jsem byl hned marod…Ale aj mě to hodně zkazilo no… V čem? No tak tam jsem začal kouřit, kdyţ mě bylo třináct, tak jsem s klukama vţdycky po trenálu chodili…tam jsem se to naučil. Myslíš, ţe jinak by si nezačal kouřit? Hm…asi jo no. A to kouříš uţ od třinácti nepřetrţitě? No jako ani ne…já jsem pak nekouřil a pak jsem zase začal, asi v patnácti nebo v šestnácti, uţ nevím… A stále kouříš? Jo no… A proč? Není to zdravé… Hm…to ne no…nevím, uklidňuje mě to. Uţ jsem zkoušel přestat, ale nešlo to…bylo to silnější neţ já. To věřím, ţe je to těţké přestat, ale bylo by to pro tebe určitě lepší. Hm… Tak vraťme se zpátky k dětství. Dokázal bys mi říct, jak se k tobě rodiče chovali? Jaké jste měli vztahy? Normálně, hm…já nevím, jako naši byli v klidu, nic se nedělo jako. Normálka. Vycházeli jsme spolu, občas se hádali, ale jinak to bylo celkem v poho…moc si to nepamatuju ale, je to uţ dávno, já jsem hlavně lítal po venku, takţe tohle nevím… A z jakého důvodu se nejčastěji hádali? Hm…tak kdyţ jsem byl malý tak ani nevím, prostě jenom si pamatuju, jak taťka sprostě nadával na mamku vţdycky, to jsem poznal, ţe se hádají. A bylo to často?
74
Hm…to uţ nevím, asi jo. Já nevím… Dobře, a jaký jsi měl vztah k rodičům? Měl jsi je rád? Těšil ses na tátu třeba nebo na mámu, kdyţ došli z práce? Jo, tak oni byli v pohodě. Taťka byl hodný, super chlap, neţ začal pít. Akorát se vţdycky uměl vytočit hodně, tak to někdy bylo hrozný, kdyţ nadával, to jsme to schytali vţdycky. Ale to bylo jen občas, kdyţ měl blbou náladu kvůli práci. Jinak nevím, ţe by bylo něco špatného. Takţe se dá říct, ţe to u vás bylo dobré, neţ začal táta pít? No ano. A kdy začal pít? Kolik ti bylo? Tak to nevím přesně, on chodil do hospody, uţ kdyţ jsem byl malý a občas se napil, ale jako hodně pít začal, aţ kdyţ jsem byl asi v šesté třídě… ono to šlo jako postupně. A víš, proč začal chodit častěji do hospody? No tak asi kvůli práci a tak, nějak ho nic nebavilo, ani doma. Já nevím… A kde pracoval? Dělal údrţbáře ve fabrice. A tam na ně byli asi tvrdí, tak ho to začalo štvát a začal chodit hned po práci do hospody no… A co tvoje matka? Jak ta na to reagovala? No nijak, nadávala mu pak, kdyţ přišel opilý a hulákal a byl na nás hnusný… Vzpomeneš si ještě na něco, co dělal otec, kdyţ byl opilý? No však říkám, hulákal, sprostě nadával, vzbudil nás a začal nám nadávat do sviní. Nebo vyhroţoval, ţe se zabije a tak. Vzal provaz, ţe se oběsí. Napadal vás i fyzicky? Jo, schytali jsme to…prostě bezdůvodně, jenom ţe byl oţelej a měl blbou náladu, tak jsme to odnesli my. Jak si se cítil v té době, kdy táta hodně pil? No tak jak bych se měl cítit…prostě jsem nevěděl co se děje, jakoţe jsem byl hodně naštvaný na něj, ţe se tak chová. Říkám mamce: „vyhoď ho, vyměň zámky, ať si spí na chodbě.“ A jak dlouho tato situace trvala? Jakoţe chodil dom opitý a hodně pil?
75
Ano. Hm… no asi po maturitě se to začalo zklidňovat, to jsme si spolu našli práci, tak jsem na něj dohlídl. A ty jsi studoval v místě svého bydliště? No jako jo, ale pak jsem musel ve druháku odejít ze školy a to jsem dojíţděl jen na víkendy, nebo kdyţ mamka potřebovala něco pomoct s otcem, trochu ho zkrotit, tak jsem přijel. Takţe tebe se otec bál? No jako netroufal si tolik, protoţe věděl, ţe mamce pomůţu. On zase jako není rváč nebo tak ţe by se rád bil, to ne. To on si jenom vţdycky dovoloval, kdyţ byl opilý a měl nervy. Tak bezdůvodně mlátil, nadával. Třeba kolikrát vzal mikrovlnku a praštil s ní o zem, aţ se rozbila. To on uměl no. Ale jako kolikrát jsem mu dal po čuni… A kvůli čemu například? Pamatuješ si nějakou situaci? Tak protoţe byl hnusný na mamku, tak proto nejčastěji. Někdy jsem si na to zvykl, ţe se tak k sobě chovají, ale jako někdy mi to taky pilo krev, a hlavně kdyţ byla doma třeba ségra a byla z toho hrozně špatná, tak jsem se do toho vloţil. Takţe si se do toho vkládal zejména kvůli sestře? No jako aj jo, ona vţdycky ţe mám něco udělat a tak. Jako já jsem si na to uţ zvykl, to u nás bylo normální, prostě. Stejně nemělo smysl nic moc dělat, oni se vţdycky takto chytli a pak zase byli v pohodě. To znamená, ţe uţ jsi byl smířený se situací doma? Jo, přesně tak. Já jsem se zezačátku snaţil mamce pomáhat a domlouvat otci, ale prostě nemělo to cenu, nikam to nevedlo, tak uţ jsem to pak přestal i vnímat a neřešil jsem to. Ale i tak to muselo být přece nepříjemné neustále poslouchat, jak otec nadává, ne? Tak to určitě jo, ale já jsem se vţdycky sbalil a šel třeba ven s kámošema, doma jsem moc nebýval a přes týden vlastně vůbec pak, jak jsem chodil do školy jinam. Takţe jsi tedy chodil ven proto, abys to doma nemusel poslouchat? No jako aj jo no, jsem vţdycky zavolal kámošovi, ţe se k němu stavím, a aspoň jsem měl klid. A jak na to reagovalo tvoje okolí, ţe tvůj otec pije? Jako kamoši? Ano, kamarádi, ve škole, kde tě napadne.
76
Tak jako nijak, oni na tom jsou celkem stejně. Taťka od mého kamaráda taky pije, sice nedělal takovou ostudu jako můj, ale taky hodně chlastal, takţe ani nebylo nic co vysvětlovat nebo tak. Řekl bych, ţe to není nic výjimečného. A jakou ostudu ti dělal otec? Kdy si se cítil nejvíc trapně? Tak uţ jen to ţe chodil ozřalý a kaţdý ho znal a věděl, ţe je to můj fotr a tak. Nebo kdyţ jsem si šel sednout ven s kámošema, tak třeba někdo za mnou došel, ţe mu otec dluţí a tak. On si hodně půjčoval na chlast, no… Tak to chápu, ţe to bylo nepříjemné. Jak si se choval v té situaci? Tak normálně no… prostě jsem se snaţil dělat, jakoţe je to v pohodě. Uţ jsem si na to zvykl. A jak dlouho ti trvalo, neţ sis na to zvykl? Hm… tak to nevím, těţko říct. Prostě přijde několik takových věcí a tak a pak to člověk uţ neřeší moc. Stejně není co dělat. Kdyţ jsme se před chvílí bavili o tvých přátelích, tak jsi říkal, ţe to není nic výjimečného, kdyţ někdo z rodičů pije. Je to tak? Jojo. Takţe si myslíš, ţe je hodně dětí, co mají rodiče alkoholika? Tak to nevím, ale tam kde bydlím, jich je hodně, no. A jaký máš vztah k alkoholu ty? Tak normální, občas si dám ale v pohodě. Co to znamená? Můţeš být konkrétní? No tak ţe si dám, kdyţ je nějaká akce bo tak, někdo něco slaví nebo má kámoš narozky, tak si dám nějaký ten drink. Nebudu přece na suchu. Takţe se ti tvůj otec alkohol nezprotivil? Hm… no tak to je něco jiného. Jako tak jak on bych dopadnout nechtěl, to ne. Ale jak říkám, prostě je to normální si občas dát, ne? Dobře, díky za upřímnost. Ještě bych se chtěla zeptat na školu, jak jsi to zvládal? Tak nic moc no. Jako máš na mysli, kdyţ taťka pil, jo? Ano. Říkal jsi, ţe jsi musel přejít na jinou školu pak. No to je pravda no.
77
Z jakého důvodu? Tak měl jsem hodně zameškaných hodin a tak, neučil jsem se. Proč ses neučil a chodil radši za školu? Tak nevím, prostě mě to nebavilo, dělal jsem blbosti no…. taky jsem kolikrát musel nahánět otce po hospodách a tak, takţe se to prostě nedalo. Jaké blbosti jsi dělal? Tak s klukama barco…. Třeba jsme se místo školy šli zhulit a tak, dělali jsme voloviny. Takţe ty jsi experimentoval s drogami? No jo no. A proč? Jaký jsi měl důvod? Ţádný důvod nemusíš mít, prostě nuda a tak. Takţe si se nudil? Jo no. Neměl jsi ţádné koníčky ani do fotbalu jsi nechodil? Ne, neměl jsem nic. Nebyly na to peníze. Kdyţ si se šel zhulit, jak říkáš, chodil jsi vţdycky s kamarády nebo i sám? Aj sám, vţdycky za barákem jsem si dal a bylo mi dobře. A to bylo taky z nudy? Hm… jo no. A nepřemýšlel jsi nad tím, ţe bys svůj čas trávil nějak vhodněji? Třeba si četl nebo se o něco zajímal, to přece není tolik nákladné… Hm… no to ne no, nepřemýšlel jsem nad tím. Já jsem jako malý četl no, dřív ale pak uţ mě to moc nebavilo a tak. A rodičům to nevadilo, ţe se takto flákáš a neučíš se? No tak jako vadilo, ale já jsem je neřešil. Oni sami měli problémy, takţe mi nic říkat nemuseli, nebral jsem to od nich. Jak to myslíš?
78
Otec byl opilý a choval se jak debil a pak najednou kdyţ byl střízlivý, tak dělal chytrého a poučoval a dělal ze sebe řádného otce. Prostě jsem ho nebral, nerespektoval ho. A dřív jsi ho respektoval, neţ začal pít? Jo to jo, on byl dobrý. Hodně mě naučil a byl šikovný a tak. Takţe si myslíš, ţe kdyby tvůj otec nepil a choval se stejně jako dřív, učil by ses a věnoval se něčemu? No to určitě jo. A co mamka, jak reagovala na to, ţe zanedbáváš školu? Ta měla svých starostí na to, aby za mě něco řešila…a taky co by mohla říkat. Někdy mě posílala pro otce do hospody, kdyţ byl oţralý, abych ho dotáhl dom a tak…. místo školy. Takţe ona mi neměla co vyčítat. Sama to nezvládala. Jak to u Vás tedy vypadalo, kdyţ otec pil a mamka to nezvládala? Nevím. Tak jako kdyţ začal otec pít, tak jsme se snaţili nějak to zvládat a tak. Ale pak uţ jsme se nesnaţili, a prostě jsme si na to zvykli a nevím no. Jak jste se uţ nesnaţili? Jakoţe jsme se s ním nebavili a ani mu to uţ nevymlouvali nebo tak no. Prostě jsme věděli, ţe se s tím nedá nic dělat, protoţe on nic dělat nechtěl ani…tak to nemělo cenu. Akorát jsme z toho byli zklamaní pak, kdyţ sliboval a mluvil rozumně, ţe uţ nebude pít, ţe nás má rád a ví, ţe je to špatné a ničí to rodinu a tak. Ale stejně pak šel, takţe jsme na to uţ neměli ani sílu no… Tomu rozumím. A o léčebně jste neuvaţovali? Jojo, ale to on nechtěl prostě. Akorát byl ještě víc naštvaný, protoţe si nepřipouštěl, ţe je závislý a ţe by to potřeboval. Nechtěl o tom slyšet. Takţe jste ţili s tím, ţe se s taťkou nedá nic dělat a ţe si prostě na to zvyknete? Já nevím co na to říct. Prostě to byla věc našich, já uţ jsem to řešit nechtěl a ani jsem neviděl důvod proč, ségra se do toho pořád zapojovala, pořád to chtěl řešit a řešila a stejně nic z toho nebylo. Já na to moc vzpomínat nechci, prostě byl to děs a uţ je to za námi, taťka uţ je dobrý, zlepšil se, nepije tolik, a za to jsem rád. Dobře, děkuji. Chápu, ţe je to těţké na to vzpomínat, takţe o tom, co bylo, nebudeme mluvit. Chtěla bych se ještě zeptat, jak jsi na tom teď? Co děláš? Teď pracuji v jedné firmě jako vedoucí ve skladu. Mám se celkem dobře, vydělám si celkem slušně, takţe se o sebe postarám sám, coţ mi vyhovuje. Taťka tam pracuje se mnou, takţe je to dobrý, aspoň ho můţu trochu hlídat…ale jako snaţí se no.
79
Tak to jsem ráda. A kdy přišla ta změna k lepšímu u táty? Tak asi od té doby co pracuje. Jemu asi hodně chyběla ta práce no. Takţe ani nemá čas moc na blbosti, takţe je to v klidu. A rozumíte si spolu? Jojo, rozumíme. To jsem ráda. Takţe jsi otci odpustil? Hm… asi jo. Já uţ na to nechci myslet, jsem rád, ţe to je tak jak je, ţe je klid. A s matkou vycházíš dobře? Jo, vycházíme spolu dobře. A máš nějaké plány do budoucna? Tak uvidím, jak to půjde. Chtěl bych začít studovat školu, ale uvidím, já jsem zatím v práci spokojený, povýšili mě, snaţím se, takţe mě to baví. Ale asi bych chtěl zkusit tu školu no. Ale uvidím. Dobře, přeji Ti, aby Ti to vyšlo a neztratil jsi motivaci. Dokázal bys mi na závěr říci, jak tě tato zkušenost ohledně alkoholismu otce ovlivnila? No tak blbě, měl jsem hodně blbej ţivot a tak, jsem akorát hodně nervní. Nevím… A nenašel bys i něco pozitivního? Tak myslím, ţe jsem hodně snaţivý, oproti mým kamarádům se neflákám a vydrţím na jednom místě pracovat. Ne jako můj kámoš, co střídá pořád práce a nikde nevydrţí…Prostě jsem pracovitý a silnější asi. Děkuji za rozhovor.
Příloha č. 3 Aneta, 30 let Můţeme začít tím, jaké jsi měla dětství? No…to je docela široký pojem, máš na mysli úplně od malička do doby, neţ jsem začala chodit do školy? To máš pravdu, nemám tím na mysli nic konkrétního, protoţe kaţdý má dětství jinak dlouhé. Zkus si vzpomenout, jaké to bylo, kdyţ jsi byla malá. Na co si vzpomínáš?
80
Kdyţ jsem byla malá… Tak to uţ si příliš nepamatuji, je to uţ dlouho. Ale asi jsem měla hezké dětství… myslím, ţe takové, jaké by měli mít všichni. Měla jsem rodinu, hrávala jsem si, myslím, ţe jsem byla veselé dítě. Měla jsem hodně kamarádů, se kterými jsem si hrávala… Taky jsem ráda jezdívala na kole, taky s kamarády. Rozhodně jsem se nenudila. Nevím, nepamatuji si na nic traumatizujícího a tak, pokud tě tohle zajímá. Moje dětství bylo poklidné. Máš nějaké vzpomínky, o které by ses chtěla podělit? Tak těch bylo určitě hodně, jenom si nevzpomenu. Říkala jsem, ţe jsem si hrávala s kamarády a jezdila na kole, nebo jsme jezdívali s maminkou k babičce a dědovi do Piešťan na prázdniny. Byli na mě moc hodní, milovala jsem to tam. Moc ráda na to vzpomínám, mám z tama nejhezčí vzpomínky. Chodili jsme s dědou na houby, on byl vášnivý houbař, takový ten dědeček z pohádky, moc jsem ho měla ráda, hodně se mi věnoval a učil mě, chodili jsme často do přírody. Teď jsem si vzpomněla, jak se mi dědeček s maminkou schovali v lese, já jsem byla moc ţivá, tak jsem vţdycky utíkala napřed a oni se mi schovali mezitím. Pamatuji si, jak to bylo hrozné. Představ si, ţe jsi malá a sama se ztratíš v lese. Hrozné co? Naštěstí kdyţ mě slyšeli, jak naříkám, tak se hned ukázali. Ale dodneška z toho mám trauma, ţe se ztratím. Tak to je jeden z mých hodně silných záţitků. Tak to si dovedu představit. A do Piešťan jsi jezdila jak často? Moc často ne, bohuţel, je to dost velká dálka. Asi dvakrát do roka, ale bývala jsem tam na prázdninách, takţe jsem si toho uţila hrozně moc. Ráda na to vzpomínám. Babička byla výborná kuchařka, tak si mě vykrmovala. Pamatuji si i na kocoura, kterého měli, ale uţ nevím, jak se jmenoval. A jezdívala jsi tam je s maminkou? Jezdívala jsem s maminkou a sestrou. To byli maminčini rodiče. Otec s vámi nejezdil? Ne. A proč ne? Nechtěl, někdy jezdil jen na skok. Ale nelíbilo se mu tam. Ale my jsme si to uţili i bez něj. A nechyběl ti? Ani ne. Jako kdyţ jsme měli odjíţdět tak mi chvíli moţná bylo smutno, ale pak jsem na to zapomněla. Nebo si aspoň nepamatuju, ţe bych tesknila. Nemyslela jsem na to. U babičky bylo veselo, takţe to bylo fajn. Moţná mi to bylo líto kvůli mamince, ta byla smutná, ţe tam není. Pamatuji si, jak se vţdycky musela babičce a dědovi omlouvat, bylo to nepříjemné. A jak se omlouvala?
81
Takový ty výmysly ţe má hodně práce tak nemohl přijet, nebo ţe mu není dobře a podobně. Tak rozumíš, co měla říct, kdyţ se zeptali. Pak uţ se neptali asi, myslím, ţe jim to došlo. Co jim došlo? Ţe se mu nechce jezdit. On na tyhle věci nikdy nebyl. Aby chodil po lese a trávil čas doma v teple v rodině. On měl radši společnost a lidi kolem sebe, rád si vypil a babička s dědou na to nebyli. Děda by tak po něm chtěl, aby mu nasekal dříví nebo pomohl na chalupě, ale na pití moc nebyl. Nebo na to neměl čas. A jaké byli vztahy mezi tvými prarodiči a tvým otcem? Špatné. Hlavně kdyţ začal otec víc pít, tak se často hádali, kdyţ k nám babička s dědou přijeli, aby se podívali, jak se nám daří. Hodně mu to vyčítali a já se nedivím. Nechoval se k nám moc hezky, v jednom kuse byl opilý a někde pryč, doma ani nebyl a hodně mamince ubliţoval… A máš na něj nějaké vzpomínky, ještě kdyţ nepil? Ano, něco určitě jo, je to můj otec. Byl muzikant, jezdil s kapelou a hodně cestoval po světě. Hodně cestoval, hlavně po Evropě teda, byl v Rusku, Holandsku, Švýcarsku, Maďarsku, Polku a tak dále, kde tě napadne. A vţdycky kdyţ přijel, tak jsme se na něj všichni moc těšili, to si pamatuji, protoţe nám vţdycky přivezl i spoustu věcí, hračky, bonbóny, čokolády. Nemůţu říct, ţe by nás neměl rád…takhle, měl nás rád, ale prostě nebyl rodinný typ, vzorný otec, víš, co myslím? Neuměl to s námi…Abych pravdu řekla, tak na něj víc vzpomínek nemám, nebo alespoň důleţitých, co by mi v hlavě utkvěly. Brával nás se sestrou na kolotoče třeba, kdyţ tady do města přijely, ale zase jen na chvíli. Pak se šel věnovat svým věcem a kamarádům. Moc dlouho s námi nikdy nevydrţel. On ţil hodně bohémským ţivotem. Nám se moc nevěnoval jako rodině. To všechno dělala maminka. Ta se o nás starala… Dobře. Takţe dětství jsi měla hezké, jak říkáš? Ano, dá se to tak říci. Určitě jo. Můţu se zeptat, jaký byl vztah mezi tvými rodiči, jak si rozuměli? Řekla bych, ţe si rozuměli celkem dobře. Nebo hlavně se nehádali, tak bych to řekla. Hlavně proto ţe maminka byla moc hodná, aţ moc a starala se. Takţe ani neměl důvod, aby se s ní hádal. Můj otec měl hrozně rád společnost. Tím, ţe hrával v kapele, tak si zvykl na to, ţe je mezi lidmi, ţe je oblíbený… no a rád se napil. Kdyţ jsem byla malá, tak si to ani moc nepamatuji. Neměla jsem z toho rozum, takţe nedokáţu moc říct, jak moc pil nebo nepil. Maminka se nás vţdycky snaţila chránit. Ale pamatuji se, ţe chodíval domů opilý po tom, co někde hrál. Pamatuji si, to mi mohlo být tak pět let a maminka mě měla odvést do školky, no a já jsem ráno potřebovala jít na záchod a tam byl zamklý otec a nechtěl odemknout. Bylo to pro mě hrozné, nedovedla jsem pochopit, jak to můţe udělat, kdyţ ví, ţe tam potřebuju jít. Vůbec jsem tomu nerozuměla. Klepala jsem, křičela jsem a on nic. Jak sis to vysvětlovala, pokud si to pamatuješ?
82
Pamatuju, protoţe to bylo dost nepříjemné, hlavně jsem to nečekala. Myslela jsem, ţe jsem něco špatného provedla. Dobře, takţe vztah tvých rodičů byl dobrý? Ano. Kolik ti bylo, kdyţ začal otec pít často? Tak to nedokáţu říci, on pil uţ kdyţ jsem byla malá, jak jsem říkala, to vím od tety, jinak bych o tom ani nevěděla, nepamatuju si to jako malá. Dával si, kdyţ byl někde vystupovat. Takţe si myslím, ţe to šlo tak postupně. Nebylo to z ničeho nic. Ale závaţnější to začalo být, kdyţ mi bylo asi těch dvanáct. To pil uţ hodně, dá se říct, ţe nebyl uţ skoro vůbec schopen fungovat. V těch stavech, co se nacházel. Ale zase to nebylo pořád, měl i světlé okamţiky, kdy byl střízlivý. Ale prostě uţ to bylo častější, nebylo to jen po hraní jako dřív. Jak se to ve vaší rodině projevovalo? Tak kromě toho, ţe se nechoval normálně, tak byly u nás často hádky. Maminka mu to samozřejmě vyčítala, nelíbilo se jí to, ţe chodí opilý a smradlavý z hospody a zakouřený. Jemu se zase nelíbilo, ţe mu to vyčítá. Pořád říkal, ţe je v pohodě, ţe vydělává peníze, tak se o něj nemá starat. Absolutně si to nechtěl připustit…Byl na nás sprostý, kdyţ jsme mu něco řekli. A on potom ani moc nechodil domů a přespával u kamarádů a tak, kdo mu poskytl střechu nad hlavou. Dokud to ještě šlo, pak, kdyţ ho uţ nechtěli, tak zase byl doma. Ale jak říkám, nerada na to vzpomínám, buď byl opilý a choval se tak, jak se choval nebo spal nebo doma nebyl. To bylo nejčastější. Těch lepších okamţiků uţ bylo míň a míň. A jaký jsi měla ty osobně vztah s otcem? Myslíš jako kdyţ pil? Ani dobrý, ani špatný… tak on byl hodně zvláštní člověk. Někdy bylo moc hodný a někdy zase zlý. Prostě jsem nevěděla, co mám od něj čekat. On nebyl špatný člověk, ale prostě to neuměl. Víc si rozuměl s cizími lidmi neţ s námi, nebo jsem z toho měla vţdycky takový pocit. Někdy jsem na něj byla hodně zlá a nadávala mu, to kdyţ jsem byla starší v pubertě, pak mě to mrzelo a hodně jsem si to vyčítala. Mrzelo mě to i kvůli mamce, které to těţko nesla. Ale to bylo opravdu hodně těţké udrţet se, kdyţ vidíš, ţe se někdo takhle chová. Bylo to pro nás hodně poniţující, mít otce opilce, nezaslouţily jsme si to. Ale on nám jako neubliţoval tak, ţe by nás fyzicky napadal, párkrát se to stalo, to je pravda, kdyţ jsem mu hodně nadávala, protoţe byl zase opilí a choval se odporně. Tak jsem cítila i pohrdání, nemám to ráda vůbec, to mě hodně poznamenalo tady ten taťka, ţe pil, nesnesu opilého chlapa. Takţe jsi k otci cítila odpor a ještě něco? Hm… no hroznou zlobu, ţe tak dopadl a ţe se tak choval a mamince i mě se ségrou tolik ublíţil. Nenáviděla jsem ho… to se nedá jinak říct, vím, ţe je to hrozné ale jako kdo to nezaţil, tak vůbec neví, co to je, stydět se za vlastního otce. Před spoluţákama jak mi bylo, kdyţ mi říkali, ţe ho potkali, jak spí na lavičce, nebo si dělali srandu, kdyţ byla nějaká slavnost tak on, jako velký muzikant, tam zpíval, ale uţ měl vypito tak dělal ostudu a tak dále. Bylo to pro mě hodně těţké se s tím vyrovnat. Ale měla jsem ho ráda, on se
83
k nám choval hezky, kdyţ nebyl opilý a byl normálně střízlivý a celkově, nebyl špatný člověk. Kaţdý, koho by ses zeptala, by ti řekl, ţe s ním byla legrace a ţe byl hodný a kaţdému by pomohl, kdyţ by mohl. Ale tohle prostě nezvládl, a my jsme to odnášely. Jak jsi situaci doma zvládala? Těţce, ale zvykla jsem si. Tam jako nešlo ani tak o to, ţe bych z toho měl mít nějaké trauma, ţe taťka pije a tak. Zezačátku to bylo nejhorší, to je jasné, neţ to člověk trochu pobere a nějak se s tím popere sám a dá se popořádku, tak to trvá. Ale časem jsem si zvykla a uţ to bylo lepší, alespoň nějakou dobu… Co pro tebe bylo nejtěţší v těch chvílích? Tak celkově ten stres byl velký, hodně se to nabouralo do naší rodiny a do ţivota všech tady tohle. Bylo to pro nás hodně těţké v tom, kdyţ začínal hodně pít, tak jsme se s ním o tom bavili vţdycky, jako poté, co byl opilý a pak vystřízlivěl, protoţe s opilým by to nemělo cenu. A říkali jsme mu, ať s tím přestane, hlavně teda maminka, já ani tak moc ne, spíš jsem byla vyděšená a i naštvaná ţe se tak chová. Ono to člověka hodně omezuje a taky to byl můj otec, měl mít nějaký respekt a tím ho ztrácel. Neváţila jsem si ho, tím jak se choval. Kdyţ byl střízlivý, tak se s ním dalo normálně mluvit a mysleli jsme si, ţe se to uţ nebude opakovat, on se choval vzorně, ale pak nám došlo, ţe to jenom hraje a ţe s tím nepřestane. Ale naštěstí to u něj nebylo tak hrozné jako jinde, nebil nás a nechoval se aţ tak moc agresivně, kromě toho ţe něco zanadával, kdyţ jsme mu to vyčítali. Takţe se to dalo vydrţet, neříkám, ţe ne, ale nemohli jsme si ho váţit, v tom to bylo nejhorší, spíš jsme ho litovali chvílema. Uvaţovali jste o tom, ţe by se šel léčit? Samozřejmě, všichni jsme to chtěli a mluvili s ním o tom, ale on nechtěl, takţe to nemělo cenu. On pořád trval na tom, ţe to má pod kontrolou a ţe kdyţ nebude chtít pít, tak přestane a nemusí jít do ţádné léčebny. A proč tedy nepřestal? Rodina nebyla dostatečný důvod? Přestal na čas, ale pak zase začal a tak to šlo pořád dokola. Buď se spolčil s kamarády a společně chodili pít, a nebo prostě neměl co dělat. A s maminkou netrávil volný čas? Tak oni spolu samozřejmě byli v kontaktu, maminka se snaţila, ale nebyla na ten jeho styl zábavy, on nejraději mezi lidi a prostě pořád někam chodit po slavnostech, no a maminka zase měla radši klid a přírodu, ráda chodila na procházky nebo si četla. Byla taková, víc oduševnělejší, ale to bylo tou výchovou, coţ on moc neocenil. Takţe ho to nenaplňovalo a hledal si svoji zábavu. A maminka se nesnaţila trávit čas s tvým otcem?
84
Kdyţ jsem byla mladší tak ano, chodila s ním mezi lidi na ty zábavy a slavnosti, na jeho vystoupení. Ale nikdy se nebavila, spíš byla v koutě a otec se jí ani moc nevěnoval. Hlavně pil vţdycky a to se jí nelíbilo, tak pak uţ nechodila s ním. Chodil sám, ale to mu určitě nijak nevadilo. A v čem si tvoji rodiče rozuměli? Já nevím, kdyţ jsem byla menší, tak si rozuměli, nepamatuju si, ţe by se spolu hodně bavili a tak, ale nehádali se a chovali se k sobě hezky. Nebo alespoň otec ano, mamka se k němu chovala vţdycky normálně. Kdy si myslíš, ţe přišla ve tvém ţivotě změna k lepšímu? Tak asi na výšce mám dojem. Ale to nemělo nic společného, ţe by se mi doma nějak extra nelíbilo, to ne, i kdyţ to otec znepříjemňoval, ale tak celkově, odešla jsem z malého města a velkoměsta, poznala nové lidi a tak všeobecně. No a taky jsem si našla přítele. Mám úţasného přítele, díky němu jsem v pohodě, po tom všem co se stalo. Byl mi oporou, nevím, co bych bez něj dělala. Fakt nevím, jak bych to zvládla…no, tý jo. V čem ti byl oporou? Kdyţ jsem měla problémy doma…A pak kdyţ se naši rozvedli a maminka onemocněla… Kdy se vaši rozvedli a proč? Rozvedli se, kdyţ jsem studovala, to mi bylo 23, tak se rozvedli. Otec si našel jinou ţenskou, tak od maminky odešel. To muselo být pro tvoji maminku hodně těţké… To bylo…Byla z toho hodně nešťastná a moc se trápila, a on ji zradil a zranil. Zůstala sama a pak onemocněla no, a rok na to umřela… To je mi líto…Jak jsi vnímala otce? Nesnášela jsem ho…nenáviděla jsem ho. Prostě ji opustil a kvůli němu onemocněla. Nechal ji samotnou. Vykašlal se na ni kvůli jiné ţenské. Vyměnil nás za jinou rodinu. Bylo to hodně těţké a dodnes nechápu proč, ale uţ to pro mě skončilo a nechci se k tomu vracet. Maminku mi to nevrátí. On nás opustil, opustil maminku a svoje vlastní dcery kvůli cizím děckám, které ho stejně neměly rády. Rozumíš? To jsem nikdy nepochopila, ale uţ je to pryč… A jak tu situaci vnímal tvůj otec? Brečel, přišel za námi se ségrou a brečel, ţe ho to mrzí. Jak jste to přijaly se setrou? Co, to jeho omlouvání se a brečení? Nijak, to nejde. Pamatuji si, ţe jsme nechtěly, aby vůbec šel na pohřeb, ale nakonec šel, bylo mi z něj do breku a měla jsem hrozný vztek. Ale ustály jsme to.
85
Od té doby uplynulo několik let, jaký máš vztah k otci teď? Na to je jednoduchá odpověď, ţádný…Ten člověk pro mě neexistuje. Nestýkám se s ním a nechci o něm nic vědět a ani aby on něco věděl o mě. Nemám ho ráda… Kolikrát jsem nad tím přemýšlela, ţe je to můj otec a ţe bych mu měla odpustit, ale po tom co slyším, ţe je zase opilej, je mi z něj špatně. Kdyby se snaţil a aspoň by ho to změnilo k lepšímu, tak je to něco jiného ale takhle to nejde… A jak nyní ţiješ? Co děláš? Dobře. Mám skvělého přítele, v práci se mi daří a kolem sebe se snaţím mít jen dobré a pozitivní lidi. To je velice důleţité, jsem zjistila. Pokud chce člověk ţít dobře, tak se musí obklopovat i takovými lidmi. Je jich sice málo ale o to si to člověk víc cení. Myslíš, ţe tě alkoholismus tvého otce nějak ovlivnil? Hm…Já bych řekla, ţe asi ano. Jako určitě se vyhýbám chlapům jako je můj otec. Nemám ráda alkohol a vadí mi, kdyţ muţ pije, vzpomenu si na otce, jak vypadal a hrozně mě to stresuje a děsí. Je mi to dost nepříjemné. Takţe se alkoholu ve větší míře vyhýbám a podle toho jsem si vybírala i partnery. Naštěstí to nebyla aţ taková fuška a mám výborného chlapa. Je to úplný opak mého otce, snaţivý, aktivní, rád sportuje a moc si rozumíme. Jsem spokojená. Ještě si myslíš, ţe tě to nějak poznamenalo? Co třeba důvěra? Tak to máš pravdu, celkem dlouho mi trvá, neţ někomu budu důvěřovat, jsem dost nedůvěřivá, ale zase má to svoje výhody, takţe bych to nějak negativně nevnímala. Člověk musí být trochu prozíravý. Děkuji za rozhovor.
Rozhovor č. 4 Milan, 34 let Můţeš nejdříve mluvit o tom, jaké jsi měl dětství? Asi dobré. Jako dítě jsem se cítil dobře. Otec se o mě staral, opravoval mi kolo. Měl mě radši, kdyţ jsem byl malej. My jsme nejdříve bydleli u mamčiných rodičů, tam si moc nedovoloval. Pak jsme se přestěhovali do baráku no, a jak začali spolu bydlet sami, tak se k ní choval hnusně. On nebyl nikdy moc citově zaloţený. Začal chodit domů opilej, pamatuji si, jak vzal sklinky, poloţil je na stůl a ptal se, kterou z nich má rozbít. A pak jednu vzal a rozbil. Pak si pamatuju, ţe kdyţ jsme se odstěhovali do novýho domu, tak začal být hnusný no. Nikdy mě nepochválil, nadávali mi takovýma těma buranskýma nadávkami, ţe jsem vořech a tak. Štvalo mě to, si na mě léčil komplex asi. Nechoval se k nám hezky, poniţoval nás, on se
86
individualizoval do role chytráka a my s máti jsme pro něj byli blbci. Kdyţ jsem studoval, tak mi vyčítal, ţe tam bydlím zadarmo a chtěl po mě pořád nějaké peníze. A máti taky, ona je taková citlivá, nesnese sprosté slovo. Nechápu, proč si ho teda brala. Vlastně chápu, on uţ byla starší a nechtěla zůstat sama. A kolik ti bylo, kdyţ začal otec pít? Chodil jsem asi do třetí třídy, takţe deset… vlastně devět. A z jakého důvodu začal pít? On byl elektrotechnik, takový lepší… já nevím, mě to nezajímalo, nějaký vedoucí elektrotechnik. A tam mohl hodně chlastat, tam se moc nenadřel tak měl na to čas. On vydrţí hodně, kdyţ nepije, tak se chová normálně jako normální člověk. Jinak jako on je hodně chytrej, ale nesměl pít. Ale on i kdyţ byl opitej, tak jako se nechoval nějak hrozně jako ti alkáči právě, akorát dělá naschvály. Myslím, ţe se tím projeví víc jeho sobecká osobnost. Jak si se k tomu stavěl ty? Tak nelíbilo se mi to. Vím, ţe jsem jednou k němu došel do pokoje a vzal mu cigarety a chlast a vyhodil to. Tak na mě byl naštvanej. Vzepřel ses mu jako dítě? Ne, nikdy. On mě poniţoval pořád. Taky mě nařkl, ţe jsem mu něco ukradl. Ţe jsem mu vzal třeba vrtačku, a vţdycky se mě na to ptal, jestli ji nemám. Pořád, nevím, asi ho to bavilo. Uţ jsem mu kolikrát říkal, ţe ji nemám a ţe mě s tím nemá otravovat. On mě kolikrát mystifikoval, ţe mu něco mám koupit a přitom to nebyla pravda. On si hrozně vymýšlel. Já uţ mu nic nevěřím, ani slovo. A jak vypadalo vaše společné souţití v době, kdy jsi byl dítě? On nás pořád s máti buzeroval. Pořád mu něco vadilo, vymýšlel si ptákoviny, jen aby nás naštval. Pořád si vymýšlel, ţe nezhasínáme, nevypínáme, přitom to nebyla pravda. Škoda ţe pil no, kdyţ nepije, tak mu to myslí dobře. On je jako dobrej, ale ne sociálně. K matce se chová hnusně, i kdyţ je nemocná třeba. Jaký měli vztah rodiče spolu? Máti ho měla ráda, ale on není sociální člověk, on je naprostej asociál. Jen jí dělá naschvály. Kdyţ jsme bydleli u mamčiných rodičů, tak to byl v pohodě, to si moc nedovoloval. Ale pak si koupili barák a mají ho na půl, no a on si pořád připadá jako nějaký pán. Je hrozně povýšenej. Máti ten barák uţ chtěla prodat, ale on nechce, jenom to natahuje. Kdyţ byl v nemocnici, tak řekl, ţe to prodá, ale pak zase ne… A taky se často hádali kvůli alkoholu. On kdyţ se napil, tak byl hnusnej. Ona si myslela, ţe to můţe být i jinde horší, proto s ním zůstala. Ona neměla moc peněz, měla malej důchod, kdyţ pracovala tak hodně ušetřila ze svejch peněz, tak mě podporovala a on skrblil. Ona neměla kam odejít. Takţe jejich vztah nikdy nebyl příliš harmonický?
87
Ne to ne. Máti je moc hodná a on se k ní chová takto. Nechápal jsem, ţe s ním pořád byla. Asi kvůli nám, abychom se ségrou měli domov a tak. On máti nedával nikdy ani moc peníze, všechnu výplatu si nechal, ona mu vařila pořád a nic jí nedával. Tak uţ to teď nedělá, ale dělala to. Myslíš, ţe se tak chová, protoţe má takovou povahu nebo protoţe pije? Protoţe pije, kdyţ pije, tak je na ni hnusnej. Teď mi zase máti říkala, ţe pije a ţe se chová hnusně. Chová se asociálně, prostě ho to otupuje. Jinak se choval normálně. Pamatuješ, jaký jsi měl vztah se svými rodiči jako dítě? S máti velice dobrý, ona je moc hodná, rozuměli jsme si a mohli jsme si povídat o problémech, s otcem ne. Takhle, on je introvertní, já jsem se mu nemohl svěřit, kdyţ jsem měl nějaký problém. Vţdycky jsem mu to řekl a on jen odkýval ale neporadil nic, nevyjadřoval se k tomu víc. On tyhle věci neřeší, takţe jsme si neměli co říct. Kdeţto máti mě vţdycky vyslechla a mohl jsem se s ní bavit a svěřit se jí. My si hodně rozumíme, já ji mám moc rád. Jak jsi vnímal jeho odtaţité chování? Já jsem to nevěděl, ţe otec pije, on chlastal v práci. Já na něm nepoznám, ţe je opilej, víš ale, matka to na něm pozná. A kdy jsi zjistil, ţe má tvůj otec problémy s alkoholem? Poznal jsem to před dvaceti lety. On se teďka choval dobře, kdyţ nepil. On kdyţ začně pít, tak se s ním nedá bavit. Nevím, a je strašně nepříjemný… Máti mu nadávala, ţe je opilej, on řekl, ţe není. Tak jsem myslel, ţe není, protoţe jsem to na něm nepoznal. Jsem nevěděl, co je to kocovina, kdyţ jsem byl malej. Nikdy nepil předemnou, on nepije tvrdý, jenom pivo. My jsme měli dílnu, tak on pil dole v dílně nebo v garáţi, to by mu matka nedovolila, takţe přede mnou nepil. Já jsem pochopil aţ později ţe to můţe povahově měnit lidi. Změnil se tvůj postoj k němu? Vnímal jsi jinak jeho chování, neţ kdyţ sis myslel, ţe se tak chová normálně? Ne, vnímal jsem to tak, ţe je to stejně jeho chyba, já jsem to nějak nerozlišoval. Jak matka přistupovala k alkoholismu tvého otce? Matka je málo kariéristická, ona sice hodně vydrţí ale je měkká. Kdyby to byla matka mojí bývalé, tak by ho dala do latě. Jí stačí říct pár slov a hned se rozbrečí. Informovala se matka o závislosti na alkoholu? Jo, ale on totiţ, kdyţ přesáhl nějakou míru, tak přestal pít. On se tím nezdestuje. On přetáhl míru a pak na nějakou dobu nepije, protoţe je mu blbě, tak přestane pít. Takţe vlastně kdyţ sám poznal, ţe mu to nedělá dobře, tak byl schopný přestat pít?
88
Ano, protoţe mu to nedělalo dobře. Jak jsi chování otce proţíval jako dítě? Měl jsem nízké sebevědomé a chtěl jsem se bít. Někdo mi řekl, ţe jsem debil, a hned jsem se chtěl bít. No a taky jsem si myslel, ţe jsem debil. Začal jsem se kamarádit s horšíma lidma. S klukama, se kterýma bych se normálně nekamarádil. Jeden z nich byl skinhead. A já jsem se s ním kamarádil, protoţe byl agresivní. On dělal velkýho siláka a tak mi to dodávalo sebevědomí. A pak jsem se kamarádil ještě s jedním klukem z pasťáku, kterého mlátil jeho otec. On byl ve vězení a pak se na něm vţdycky vyţíval, tak dvakrát aţ třikrát do týdne ho pořádně zmlátil. Ale jako ten skinhead byl slabej, on by nikoho nezbil, jenom dělal. To ten druhej, co měl toho otce, tak ten se hodně mlátil, ten byl drsnej. Vadilo ti násilí? Tak aj jo, jako nikoho jsem nemlátil. Jak dlouho si se s nimi kamarádil? Od šesté do deváté třídy. Já jsem měl takový období, ţe ještě kdyţ jsem se s nima tahal, tak se mi nechtělo na ţádnou střední školu. Mně se nechtělo jít na gympl ani na jinou střední školu, tak jsem šel na průmyslovku, protoţe tam brali kaţdýho. No ale pak jsem se snaţil, abych se dostal na vysokou, zajímalo mě hodně věcí, tak jsem si podal několik přihlášek, jsem chtěl studovat všechno. Na jaké období vzpomínáš nerad? Na pubertu, kdyţ jsem byl uţ větší. To bylo nejhorší, on mě vţdycky poslal něco udělat, a pak řekl, ţe to neumím. Prostě mě neponiţoval. Ale jako rozhodně mi nedal ţádnou sílu do ţivota. Tak někteří otcové těm synům hodně pomůţou, ţe je podporujou a dají jim něco do ţivota. Jaká byla situace, kdyţ jsi začal mít partnerské vztahy? Co partnerky říkaly na tvého otce? Partnerkám se nelíbilo, ţe ho nemám rád. Ony ho měly rády. Na ně působil dobře, on se vţdycky přetvařoval. A co okolí? Jak vnímalo tvého otce? Lidi ho měli rádi, protoţe působí dobře. Nelíbilo se mi, jak nás pomlouvá u těch jiných lidí. On se prezentuje velice dobře, ale realita je jiná. Jak tě alkoholismus otce ovlivnil? Mě asi moc ne. Trochu mě to ovlivnilo v tom, ţe nejsem takový gentleman k ţenám, jakoţe bych jim podrţel dveře a tak, protoţe jsem to u otce nikdy neviděl, neměl jsem ten vzor toho muţského chování. On se choval hnusně k máti. Kolikrát mě mrzelo, ţe jsem se choval k mamce stejně, jako otec. Spustilo se mi to z dětství, jak se on k ní choval, tak se mi to v jednu chvíli vrátilo a choval jsem se k ní taky tak. Ale pak jsem si uvědomil, ţe melu blbosti, tak jsem se omluvil. Mamka říkala, ţe to chápe, ţe ví, ţe to mám od něj.
89
Spíš mě štve, ţe to tak ovlivnilo moji sestru, ona je starší neţ já a uţ se nevdala a asi ani nevdá. Bojí se, není tak konzistentní jako já… Mám v sobě silnější víru. Já si vţdycky říkám, ţe se to všechno muselo stát, abych došel k určitému cíli. Já si to nechci přiznat. Chtěl jsem, aby věci dobře dopadly. Kaţdá špatná zkušenost zvyšuje pravděpodobnost, ţe to dělám dobře. Co jsi těmi posledními větami chtěl říci? Čím více zkušeností získám, tím na tom budu líp, i kdyţ ty zkušenosti budou špatné. Tvoje sestra má problém s navazováním vztahů s muţi? Ona chodila skoro deset let s jedním policajtem, on byl zpočátku dobrý, rozuměli si, ale pak začal dělat blbosti, sledoval ji a otravoval, prostě rapl. A pak si našel nějakou mladší babu a ségra zůstala sama. Teď uţ nikoho nemá. A asi ani děti mít uţ nebude. Sestra mu hodně vyčítá, ţe jí ty vztahy zhnusil. Jaký máš vztah k otci nyní? Zklamal mě. Kdyţ byl v nemocnici, tak jsem z toho byl špatnej. Kdyby mě nevychovával v šesti letech, tak by mě to ani nevadilo, ale kdyţ jsem byl malý, tak se mnou jezdíval na kole a věnoval se mi. Já jsem z toho měl výčitky, ţe se k němu chovám chladně a ţe si přeji k němu nechovat ţádné city. Přesto všechno co nám s máti dělá, tak ho mám rád, ale mrzí mě to. To, ţe spolu nemáme lepší vztah. Jaký máte vztah s matkou? K máti mám kladný vztah, škoda ţe není mladší, mohl bych ji vzít na dovolenou, ale ona uţ je starší. Jakoţe ne ţe by to nezvládla, ale má problémy se zádama, tak by to pro ni nebylo. Ona měla skoliózu, ale jako nebylo to, ţe by se to nedalo léčit, ale máti s tím nic nedělala, tak to má. Ale ona je jinak aktivní, cvičí jógu. Jaký vztah spolu mají rodiče teď? Oni si povídají, on je takovej ţe si rád povídá. A mají podobný takový ty témata. Matka si ráda povídá o zdraví, a on tomu taky docela rozumí, ale moc to neuznává. Tak oni si povídají o věcech, který znají. Karel Gott a takový nesmysly. Dá se říct, ţe moje matka je hrozně přizpůsobivá, to je špatně. Jak vnímáš otce nyní, s odstupem času? Hůře, více chápu to, ţe je špatnej. Prostě se mě to nelíbí, to jak se choval. Jeho chování bylo dost sobecký. Máti to taky nezvládla. Já jsem jí furt říkal, ţe je nepoučitelná. Ona se to naučila, kdyţ jsem jí to furt říkal, já jsem ji trénoval. Posledních pár let je taková obrněnější. Nejhorší je, ţe se od něj nemohla odstěhovat. Aspoň by se uchlastal. Nezaslouţí si nic jiného neţ vyhodit na ulici a nechat ho chcípnout. On je nepoučitelnej, není schopnej nic rozvíjet… Moţná to mělo dobrej vliv, ţe se o mě nestaral, jsem se o sebe musel postarat sám. On si se mnou hrál jenom, kdyţ jsem byl malej, pak se na mě kašlal. A prej to se setrou bylo taky tak, ţe si s ní hrál, jen kdyţ byla malá. To bylo divný. Jaká je situace u tebe nyní? Jak ţiješ?
90
Mám se relativně dobře. Bydlím sám, jsem samostatnej, na nikoho se nefixuju moc, nikdo mě nebrzdí. Mám čas realizovat víc věcí, neţ kdyţ jsem bydlel s našima, ale mám zas větší stres v práci neţ dřív. Akorát za mamkou hodně často jezdím, protoţe bývá nemocná a mám ji rád. Jinak si myslím, ţe to celkem dobře zvládám, jsem zvyklý si všechno udělat sám a na nikoho se takto nemusím spoléhat. Jaký vztah máš k alkoholu? Nevadí mi, ale moc nepiju, skoro vůbec. Hlavně na to nemám vůbec čas, hodně pracuju a radši sportuju, takţe je to pro mě ztráta času a nemůţu si dovolit, být pak nepouţitelnej. Ale jakoţe by mi to otec znepříjemnil, tak to ne. Co ti rodina dala? Takhle jako, pozitivní je, ţe to nebylo horší. Tak matka mě naučila nějakej ten citovej ţivot. Ona mě vychovala jako citovýho člověka. Nejsem prostě takovej ten chlap neotevřenej, co neumí mluvit o svých pocitech… Ještě to není uzavřený, otázka je, co bude, aţ on umře, pokud se ve mně něco nepřepne. Nevím, jak budu reagovat. Třeba budu jest prášky, z toho, ţe jsem ho pomlouval. Nebo mi to bude jedno. Tak kdyţ byl v tý nemocnici, tak mi ho bylo líto. Děkuji za rozhovor.
91
