Vlastimil Vondruška PŘEMYSLOVSKÁ EPOPEJ IV KRÁL BÁSNÍK VÁCLAV II

Vlastimil Vondruška PŘEMYSLOVSKÁ EPOPEJ IV KRÁL BÁSNÍK VÁCLAV II. Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Vlastimil Vondruška, 2013 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2013 Vydání první ISBN 978-80-243-5942-7

Mé ženě Aleně

KNIHA PRVNÍ (1270–1273)

Nevím, jestli své dílo dokončím. To neříkám proto, že bych si chtěl stěžovat na své zdraví. Bolí mne úplně všechno, ale to je v mém věku přirozené a je na Pánu našem, aby rozhodl, jak dlouho mne nechá chodit po tomto světě, někdy bolestném, ale přece tak krásném. Tedy… krásný býval dříve. Nikoli proto, že jsem býval mladší, ale to ještě vládli Přemyslovci. Jenže vymřeli rukou hanebného vraha. Právě z onoho smutného faktu pramení obavy o mé dílo, neboť za pár let nebude možná už nikdo, koho by osudy českého národa zajímaly. Naši zemi zaplavili Němci. Všude se roztahují, jsou hluční a nectí víru našich otců. Nectí ji ani Poláci a Uhři. I ti se tu začali roztahovat. A co je nejhorší, nezná se k ní ani většina českého panstva. Klaní se Lucemburkovi, a to prosím jen proto, že se oženil s Eliškou Přemyslovnou. Těžké zkoušky seslal Bůh na své věrné! Snažím se zachytit vše, co tomuto neštěstí předcházelo. Ale protože nepíši kroniku líbivou, nýbrž pravdivou, musím podotknout, že si za mnohá příkoří můžeme sami. K tomuto přesvědčení mne vedou fakta. Kdysi jsem začal třídit poznámky mých slavných předků. K nim připojuji své komentáře. Zatím jsem popsal tři objemné kodexy a nyní píši čtvrtý. Obávám se, že bude nejobjemnější, pokud mi dá Bůh ještě pár měsíců života, pevnou ruku a nezkalí můj zrak. A pokud nebudu muset neustále odbíhat ze skriptoria, abych vyprázdnil měchýř, jak to dělává bratr bibliotékář (i když je mladší než já). Až dosud jsem psal podle poznámek předků, které byly stručné, a nebylo jich mnoho. Pro tento kodex mám však k dispozici stovky listin naší kapituly i královské kanceláře. Ale kdyby jen to! Události, které popisuji, jsem sám zažil. Pro kronikáře je strašné, pokud mu paměť slouží i ve vysokém věku a on má události svého života vměstnat do knihy, která má pouze několik set pergamenových stran. Co vynechat? Jeden z bratrů naší kapituly píše také cosi, co nazývá kronikou, i když skromně dodává, že jde spíše o zápisky neškoleného analisty. Nahlédl jsem do jeho díla. V roce, kdy král Přemysl zvítězil v Uhrách, zapsal, že byla dobrá úroda ovoce, náš probošt spadl z koně a zlomil si nohu a dva pražské kostely dostaly novou střechu. O válce nenapsal nic. Když jsem ho na opomenutí upozornil, kritiku odmítl. Zda prý vím, co všechno se za jediný den stane v křesťanském světě. A kam by přišel, pokud by psal o všem. Navíc by musel psát i tom, o čem se jen doslechl. Kdo ví, jak to vlastně v Uhrách bylo? Já ho celkem chápu, je to muž nedůvěřivý a než řekne, že tahle věc je chléb, vezme ho do ruky, čichne k němu a ochutná ho. A i pak to vyslovuje ne zcela přesvědčeně. Pochybnosti ctí každého vzdělaného preláta. Jenže pokud by takhle postupovali všichni, žádná historická kronika by nevznikla, protože upřímně, kdo z učenců by mohl být u všeho? A pokud by kroniku psal panovník sám o sobě a svých skutcích, byla by v ní jen samá chvála, ale žádná pravda. Inu, psát o historii není snadné, věřte mi. Pokud tedy říkám, že popisuji to, co jsem sám zažil, pak i já musím připustit, že mnohé události znám jen z doslechu. Výhodou preláta ovšem je, že se stýká s mnoha lidmi, často dokonce s velice významnými. Každý řekne svůj názor, a i když se rozcházejí, nevadí. Nakonec se stejně k nějakému pohledu doberete. Neříkám, že k přesnému, ale velice pravděpodobnému. To jen pro úplnost, až se budou nad mým dílem pozastavovat ti, kteří zažili stejné časy jako já, ale nacházejí v nich jiný smysl. Tento kodex bych měl začít asi tím, čím jsem skončil předchozí. V roce Páně 1270 stál Přemysl, toho jména druhý, v cizině zvaný Otakar, na vrcholu moci. Jeho oficiální titul zněl: „Král český, vévoda rakouský, štýrský a korutanský, markrabí moravský, pán Kraňska

a Chebské marky“. Věkem se blížil čtyřicítce, ale stále to byl silný rytíř, s nímž by si jen málo mladíků trouflo zkřížit meč. Se stářím většiny mužů přichází trpělivost a moudrost, u něj to však bylo obráceně. Čím byl starší, tím jednal méně rozvážně. Ti, kteří ho znali v mládí, tvrdili, že se změnila i jeho povaha. Nikdo se nemohl nazývat jeho přítelem, protože vládu neopíral o vděčnost. Právě naopak, ublížil mnoha rytířům, kteří mu dříve pomáhali. Nikoli ze zlé vůle, takový on nebyl, ale z nevšímavosti, netrpělivosti a ctižádosti. Nejlépe by o tom mohl vyprávět štýrský velmož Oldřich z Lichtenštejna. Než se Přemysl Štýrska zmocnil, skládal písně, kterými českého krále oslavoval. Jeho skladby měly váhu, byl proslulým minesengrem. Stál v čele povstání proti uherskému králi, a aby Přemysla podpořil, osobně ho uvedl na štýrský markraběcí stolec a i později za něj bojoval v bitvách. A co udělal Přemysl? V rámci právních sporů o to, kteří ze štýrských velmožů drží své hrady podle práva, zabavil pánům z Lichtenštejna část majetku, Oldřicha dokonce věznil. I když mu později na znamení usmíření svěřil jakési zemské úřady, udělal to jen proto, že musel. Nejsem panovník a nerozumím tomu, jak se vládne, ale jsem přesvědčený, že takto jistě ne. Protože slušnost a vděk by měly provázet kroky všech křesťanů, tedy i panovníků. Možná právě tady byl začátek neuvěřitelně rychlého a strmého pádu. Ale to bych předbíhal. Na počátku roku Páně 1271 byl Přemysl nejen na vrcholu moci, ale byl i šťastný. Jeho druhá manželka Kunhuta, vnučka uherského krále Bély, byla těhotná a předpověď hvězd tvrdila, že tentokrát dá zemi syna, dědice královské koruny. Manželství s Kunhutou bylo podle mého skromného názoru druhou chybou, jíž se Přemysl dopustil. Své důvody jsem uvedl už v předchozím kodexu, tady mohu jen opakovat, že svazek mezi mužem a ženou, zrozený z vypočítavosti a postavený na zradě první manželky, nemůže vést nikdy ke štěstí. To si troufnu tvrdit, ač jsem jako prelát rozkoše ženské náruče nikdy nepoznal. A mám ještě jeden důvod, proč nevzpomínám na českou královnu Kunhutu zrovna v dobrém. S ní totiž přišli na královský dvůr do Prahy uherští rytíři. Ne že by ti němečtí za něco stáli, ale uherští byli ještě horší. S nimi se k nám dostalo mnoho nectností, mezi jinými nedodržování slibů. Slovo rytíře bývalo dříve pevné jako skála, jak přikazovala francouzská rytířská regule. V Uhrách se slib nectil nikdy, byla to země navzdory přijetí křtu barbarská. Slovo se nedodržovalo ani v rodině uherského krále a tahle hanebnost přišla s Kunhutiným dvorem i do Prahy. A ještě jednu poznámku mi dovolte. Ani nejlepší panovník nemůže vzdorovat vůli Nejvyššího. Z nějakého důvodu se Bůh po roce Páně 1270 od Přemysla odvrátil.

KAPITOLA 1

Ihned poté, co Kunhuta spolu se svým manželem Přemyslem usedla podle starobylého zvyku před katedrálou v Gospa Sveta na kamenný stolec korutanských vévodů, musela se vrátit do Prahy. Byla rozmrzelá, protože doufala, že v manželově společnosti stráví celé jaro. Měla pocit, že Přemysl v poslední době jejich manželské lože zanedbává. Věděla, že se chystá do Slovinska a pak do akvilejského Cividale, aby dořešil spor se svým bratrancem Filipem Sponheimským, který si dělal po smrti bratra Oldřicha nárok na korutanské vévodství. U Jadranu se jí líbilo. Slunce dávalo všemu lesk, jako by byl svět ze zlata. Cítila dráždivé vůně, jaké doma nikdy nepoznala. Lidé tu byli hluční, rozesmátí, bezstarostní a rádi si zpívali. Jenže místo toho musela vyrazit s početnou družinou českých rytířů domů přes mrazivé alpské průsmyky, stále ještě zasypané závějemi sněhu. Jaro se naštěstí hlásilo o slovo i v Českém království a ovocné stromy na strahovských stráních pod Pražským hradem se obalily bělostnými květy. Jenže Kunhuta se z okna na tu krásu dívala jen zřídka. Zvláště v posledních dnech byla rozmrzelá, nic ji nebavilo a každá maličkost v ní vyvolala výbuch hněvu. Původně doufala, že je znovu těhotná, ale když se dostavil její pravidelný měsíční cyklus, dostala zlost ještě větší. Uklidnit ji nedokázal ani její zpovědník. Kunhuta byla jako každá uherská žena pověrčivá, a proto se začala modlit mnohem více než dříve, neboť ji napadlo, že špatná nálada může být předzvěstí neštěstí. Už několikrát zažila něco podobného. Se sepjatýma rukama prosila Boha, aby ochránil manžela Přemysla, děti a celou její uherskou rodinu, s výjimkou strýce Štěpána. „Má královno, dneska jste ještě nejedla,“ pokárala ji Margareta, dvorní dáma, kterou si Kunhuta přivedla z Uher. Podala jí misku a přísně si ji měřila. Byla to robustní žena, které se báli i rytíři. V mládí doprovázela svého prvního manžela na křížové tažení do Svaté země a stejně jako ženy jiných křižáků bojovala v řadě bitev. V jedné z nich zkřížila meč se samotným Saladinem. Po bitvě jí poslal na znamení svého uznání zlatý přívěsek, na němž byl citát z koránu. Margareta pochovala tři manžely a ve věcech mužů se stala neocenitelnou rádkyní. Poslední dobou to sice podle Kunhuty trochu přeháněla, protože spíše než aby radila, poroučela. Jenže Kunhuta si netroufla Margaretě odporovat. Poslušně uchopila do ruky lžíci a bezmyšlenkovitě vložila do úst několik soust. „To by snad stačilo?“ optala se vzdorovitě, když snědla asi polovinu. Kaše byla sladká a chutnala skvěle, ale Kunhuta přece nemohla poslouchat na slovo. „V žádném případě. Musíte být silná, má paní!“ poručila Margareta. Řekla to ovšem způsobem, že Kunhuta ihned zpozorněla. Cítila bodnutí u srdce. Její zlé předtuchy se zřejmě naplnily. „Co se stalo?“ vyhrkla. „Jen to, co se stejně dalo čekat. Jezte!“ „Ne! Chci slyšet pravdu hned.“ Margareta se sice chvíli ošívala, ale nakonec pokrčila rameny. „Když na tom trváte… Ráno dorazil posel z Budína. Zemřel váš děda, slavný uherský král Béla. Bylo mu ovšem už více než šedesát let a v takovém věku z tohoto světa mužové odcházejí. Byl velký panovník a navždy se zapsal do srdcí uherského lidu. Bůh ho jistě přijal mezi vyvolené a není proč truchlit.“ Kunhuta ucítila, jako by jí spadl kámen ze srdce. Béla nebyl laskavý muž a jediné, co pro ni udělal dobrého, byla svatba s Přemyslem. Ani ta by se ovšem nekonala, pokud by neprohrál u Kressenbrunnu.

Truchlit nad skonem uherského krále důvod opravdu nebyl. Jenže uměla počítat a bylo jí jasné, že se Bélovou smrtí otevřela cesta k trůnu jeho synu Štěpánovi. To znamenalo ohrožení Kunhutiny matky, sourozenců a mnoha přátel. Štěpán už léta bojoval proti svému otci a bylo jasné, že válčit bude i proti Přemyslovi. Bude válka, a to znamenalo, že ona zůstane zase po řadu měsíců sama. Přemysl odmítl brát ji s sebou na válečná tažení, i když by ona tak moc chtěla. Úděl královny byl někdy velice smutný. „Co má matka?“ povzdechla si. „Víš o ní něco?“ „Můžete být klidná, má paní,“ konejšila ji Margareta. Když se usmívala, vypadala jako dobrotivá teta. To však bylo jen zdání. Mladý Šternberk si ještě teď léčil rány, které od ní utržil, když se vyjádřil nelichotivě o chmýří, které jí rostlo pod nosem. Naklonila se ke Kunhutě a důvěrně pokračovala: „Vaše matka princezna Anna je na cestě sem do Prahy. Je s ní i vaše sestra Gryfina. Posel přinesl trochu nejasný vzkaz, že s sebou veze cosi, co českého krále potěší. Ale co to je, to nevěděl.“ „A bratr?“ „Kníže Béla Mačevský zůstal v Uhrách. V poslední době má vztahy se Štěpánem celkem dobré a lze předpokládat, že si vládu udrží. Ovšem řada předních velmožů před Štěpánem uprchla. Jiní se opevnili ve svých hradech a vyčkávají. Také můj synovec Egidius. Ani on se nechce bezvýhradně podrobit Štěpánovi. Tady v Praze mu říkají Jiljí. Vzpomínáte si na něj?“ „Jistě, to je ten úlisný mládenec,“ bezmyšlenkovitě opáčila Kunhuta. Margareta se okamžitě napružila: „Tak především, je to schopný rytíř. A za druhé, je prešpurským županem. Tenhle hrad je klíčem k Uhrám. Horním i těm Dolním, má paní. Ještě něco si budete přát?“ „Neurážej se, já to tak nemyslela,“ couvla Kunhuta. „Pošli ihned zprávu českému králi!“ „To už jsem udělala,“ potvrdila Margareta. Tvářila se už zase laskavě. Ale ona nikdy nezapomínala. V Cividale uzavřel Přemysl spojenectví s církevními představiteli akvilejského patriarchátu i se šlechtickým sněmem Friaulska. Tím se zhroutily plány jeho bratrance Filipa Sponheimského. I když se loňského roku stal akvilejským patriarchou, bylo zřejmé, že vládnout tu po svém nebude. To byla pro něj další těžká rána. Celý život se snažil být vládcem, ale nikde ho nechtěli. Většinou si za to mohl sám, to on však odmítal uznat. Spravoval sice výnosný církevní úřad, jenže nepřijal vyšší svěcení. To se pak těžko mohl tvářit jako odpovědný muž. Nakonec se však ukázalo, že mu i tentokrát bude štěstěna nakloněna. Přemysl totiž neměl možnost spor s ním dotáhnout do konce. Tohle se mu poslední dobou stávalo často. Nepříjemné události přicházely příliš rychle, než aby se mohl jedné věci věnovat dostatečně dlouho. Ještě než připravil proti Filipovi Sponheimskému vojenské tažení, dozvěděl se o smrti svého uherského spojence krále Bély. Okamžitě všeho nechal a vyrazil na Moravu. Bélův syn Štěpán nikdy neuznal legitimitu Přemyslovy vlády ve Štýrsku a odmítal respektovat mírové dohody, které Béla s českým králem uzavřel. Byl to muž nesmírně ctižádostivý, svárlivý a podlý. V tom nezapřel arpádovskou krev. Bylo mu třicet let a po otci zdědil povahu válečníka. Byl silný a i nepřátelé uznávali jeho odvahu. Respekt si upevnil ještě tím, že na jeho straně stáli pohanští Kumáni, kteří na hranicích svou krutostí děsili moravský a rakouský lid. Štěpán se oženil s princeznou Alžbětou, dcerou kumánského chána Kötena. Navzdory tomu, že přijala křest, udržovala pohanské zvyky předků a oblékala se, jako by žila ve stepích a nikoli na královském dvoře. Byla snědá, divoká a smrtelně nenáviděla všechny Arpádovce, protože ji nikdy nepřijali mezi sebe a odmítali uznat dědická práva jejího syna Ladislava, kterého dala manželovi před osmi lety. V duši vlastně nenáviděla všechno uherské, neboť šlechta kdysi zavraždila jejího otce. Snila

o zemi, v níž budou vládnout po svém Kumáni. „To nebezpečí je o to větší, že křesťanstvo stále nemá Svatého otce,“ vysvětloval Přemyslovi olomoucký biskup Bruno ze Schauenburku. Byl už stařec, hlavu měl téměř holou, jen kolem uší zbyly chomáčky řídkých bílých vlasů. Občas dostával zánět kloubů, to pak chodil těžce a opíral se o honosně zdobenou biskupskou berlu. Měl však živé oči a vynikající přehled o všem, co se kde šustlo. Patřil k nejlepším diplomatům v zemích za Alpami. Přemysl ho považoval za svého nejcennějšího rádce a občas se k němu choval i s jistou úctou. „Ani další volba papeže nerozhodla,“ pokračoval biskup Bruno. „Konkláve trvá už téměř rok.“ „To vím,“ mrzutě ho zarazil Přemysl, „ale co to má společného s uherskou hrozbou?“ „Jediná síla v Uhrách, která se může Štěpánovi postavit, jsou tamní biskupové. Béla chránil zájmy církve, ale Štěpán jistě tak horlivý nebude. Nedělám si o uherském kléru iluze. Pokud nebude uherské biskupy nutit papež, aby hájili církevní zájmy, sami nepodniknou nic. Tedy za předpokladu, že je nechá Štěpán v klidu. On hloupý není. Proč by je popuzoval proti sobě?“ „Nepřeceňuj vliv církve,“ pokáral ho Přemysl. „Zvláště v Uhrách ne. Tam je dvacet mečů víc než zástup v ornátech.“ „Nejde jen o Uhry samotné,“ pokračoval starostlivě Bruno ze Schauenburku. „V nadcházející válce se Štěpánem potřebujeme získat na svou stranu mínění celé říše. Mám vám snad vykládat, jak proradní jsou němečtí rytíři? Jakmile se zapletete do boje na východě v Uhrách, hned začnou hledat příležitost, jak urvat něco z vašeho panství v Čechách nebo v Rakousku. Potřebujeme podporu německých arcibiskupů!“ „To je rozumná úvaha,“ souhlasil po krátkém přemýšlení Přemysl. „Zařiď to! Truhlice stříbra má stejnou moc jako přímluva papeže.“ „Nezní to sice uctivě, ale s lítostí v duši uznávám, že je to pravda,“ připustil důstojně olomoucký biskup. „V téhle věci mi jistě bude platným přímluvcem váš bratranec Vladislav, salcburský arcibiskup. Ještě že ho máme. Zajistí nám klid i v Polsku.“ Český král ihned po tomto rozhovoru zamířil se svou početnou družinou do Znojma, které bylo pro přípravu války s novým uherským králem Štěpánem nejvhodnější. Moravská i rakouská šlechta to měla do Znojma blízko a jezdívala sem ráda. Proto dal Přemysl hrad rozšířit a nákladně přestavět. Nemusel šetřit penězi. Jihlavské stříbrné doly mu poskytovaly takové množství stříbra, že si mohl dovolit budovat stále nové a nové hrady a města. V nich viděl oporu své moci a nelitoval času ani nákladů. Byl hrdý, jak dokázal přemyslovské dědictví zvelebit. V době jeho mládí se České království nijak podstatně nelišilo od německých markrabství a vévodství. Jeho otec král Václav často pyšně vykládal, kolik úsilí ho to stálo. Nikdy neopomněl připomenout, že on sám přebíral zemi, v níž hrady ani města kamenné hradby neměly. Za dvacet let se Václavova země vyrovnala říši. Přemysl měl však ambice mnohem vyšší. Nedávno se v Praze usadil proslulý učenec Jindřich z Isernie, který prohlásil, že se Přemyslova země záhy vyrovná Francii. To byl jeho cíl. Na sever od Alp nebylo skvostnější říše. Ale ani to Přemyslovi nestačilo. Snil o předním místě mezi křesťanskými panovníky. A proč ne? Měl moc i peníze. Ne nadarmo se mu začalo říkat Král železný a zlatý. Do Znojma dorazil Přemysl k večeru. Po skončení uvítací hostiny ho na nádvoří zastavil rakouský komoří Ota z Perchtoldsdorfu. Zdvořile se uklonil a požádal o slyšení mezi čtyřma očima. Přemysl předpokládal, že noc stráví s Blaženou, dcerou znojemského purkrabího Radslava. Byla to milá dobře stavěná holka a měla slíbeno, že ji Přemysl jednou výhodně provdá. Už se na ni těšil, protože od jednání v Cividale neměl na milostnou zábavu čas a ve slabinách pociťoval prudkou touhu. Rozmrzele se proto optal, zda by to nepočkalo do zítra.

„Jistě, můj pane, všechno by počkalo, pokud si budete přát,“ odpověděl zdvořile komoří Ota z Perchtoldsdorfu. „Přesto si dovoluji vyslovit svůj skromný názor, že s touto věcí by se příliš otálet nemělo.“ „O co jde?“ vyjel Přemysl ostře. Pochopil, že si na dceru znojemského purkrabího musí nechat zajít chuť. Na hostině vypil několik džbánků vína, to znojemské mu vždycky chutnalo. Bylo trochu trpké, a přitom po něm zůstávala na jazyku příjemná chuť. Cítil lehkou opilost a to nejlepší, co si uměl představit, byla ženská náruč. „Kdosi důležitý s vámi musí nutně mluvit. Ale ne tady,“ vykládal uctivě rakouský komoří a ukázal na dvořany, kteří postávali všude kolem. Přemysl přikývl a povzdechl si jako mučedník, ale současně pocítil zvědavost. Pokud se noční host skrývá, pak to musí být někdo významný z Uher. Jiní by přece nemuseli svou přítomnost tajit. Rychlým krokem vstoupil do paláce a po schodech vyběhl do ložnice. Byla v nároží budovy a Přemysl ji nechal skvostně zařídit. Pobýval tu často a měl Znojmo rád. Usadil se do křesla a čekal. Otevřeným oknem k němu doléhaly veselé hlasy z nádvoří. Mužské, stejně jako ty ženské. Znovu si představil nahé tělo dcery purkrabího. Vrzly panty a masivní dveře pobité stříbrným kováním se na škvíru otevřely. Dovnitř vklouzla postava v ženském plášti s kápí, která zakrývala hlavu i obličej. Přemysl se pousmál. Možná bude dnešní noc přece jen zábavná. Ale vzápětí musel své očekávání opravit. Noční host rozepnul přezku, shodil kápi z hlavy a pak sňal plášť. Před českým králem stál nevysoký muž s úzkou tváří. Na bradě mu vyráželo strnisko šedivějících vousů a na levé tváři měl pihu. Husté obočí stínilo nevýrazné šedé oči. Oblečený byl do jednoduché plátěné haleny a uherských kožených nohavic. Takový oděv nosíval prostý lid. U pasu se mu však houpal meč se žlutým jaspisem na jílci. Přemysl toho muže od vidění znal. Věděl, že se jmenuje Jindřich a je hlavou mocného rodu Kyseckých. Při oficiálních jednáních stával Jindřich Kysecký mezi čelnými dvořany uherského krále Bély. Hovořil s ním však snad jen jednou nebo dvakrát. Kysečtí byli nejen zámožní, ale především důležití, protože vlastnili hrady a města v komitátech, které sousedily s Moravou a Rakouskem. Jindřich Kysecký se zdvořile, ale nikoli podlézavě uklonil. Uherští magnáti měli svou hrdost, a to i v případě, že se chystali zradit svého krále. „Proč jsi chtěl se mnou hovořit v soukromí?“ optal se Přemysl. Ani náznakem nedal znát svou rozmrzelost. Pokud šlo o vládu, šlo vše stranou. Když chtěl, uměl být velice příjemný společník. „Na váš dvůr se uchýlila řada uherských rytířů,“ odpověděl rozvážně Jindřich Kysecký. „Hledají u vás ochranu. Já ale přicházím v jiné záležitosti. Nehledám ochranu, jsem dostatečně mocný, abych své zájmy uhájil sám. Nabízím spojenectví. Přejdu na vaši stranu, ovšem za podmínek, které budou odpovídat vlivu mého rodu.“ „Tvého rodu si nesmírně vážím,“ souhlasil Přemysl. „Pokud si vzpomínám, byli jste to právě vy, Kysečtí, kteří kryli ústup krále Bély, když jsem ho porazil u Kressenbrunnu. A počínali jste si nesmírně statečně.“ „Jistě,“ souhlasil magnát. „Zahynul tam můj nejstarší syn. Pak ještě strýc a jeden z mých bratrů. Ale ta věc je za námi. Mluvme o tom, co bude. Mám dva požadavky. Chci hrad v rakouském vévodství, který bude odpovídat mému postavení. Protože jsem nedávno ovdověl, rád bych za manželku dceru některého ctihodného českého velmože. Významem se mi mohou rovnat jen Vítkovci, ale ti zrovna žádnou dívku na vdávání nemají. Věřím však, že se najde jiná urozená nevěsta. Rád bych ovšem, aby byla i pěkná.“ Přemysl ho poslouchal s přimhouřenýma očima a rychle uvažoval, nakolik je tahle nabídka výhodná. Ale nebylo proč váhat. Otevřené vystoupení Kyseckých proti novému uherskému králi oslabí

Štěpánovu prestiž mezi ostatními magnáty. Přikývl a s úsměvem souhlasil: „Přijímám tvé podmínky. Nabídnout ti mohu hrad Lávu. Je jeden z nejvýznamnějších tady v okolí. Budeš mu vládnout, ale nikoli dědičně. A vyberu ti pěknou nevěstu. Bude tak hezká, aby se líbila i mně.“ „To je jistě nadějná záruka,“ uklonil se zdvořile Jindřich Kysecký. Sebral plášť a rychle se do něj začal halit. Přitom pokračoval: „Do zásnub zůstane naše ujednání tajné. Štěpán mi už vzkázal, abych přivedl družinu. Odmítnu to. Na znamení dobré vůle vám něco prozradím. Za týden přepadnou Kumáni vesnice v rakouském pohraničí. Budou drancovat, nic, co by vás mohlo ohrozit. Od jistého přítele však vím, že současně Štěpán hodlá s početným oddílem vstoupit do Štýrska. O to mu jde především. Má tam přátele a spolu s nimi chce část země obsadit jako zázemí pro další útoky.“ „Kde přesně zaútočí?“ Uherský magnát mu popsal brody, jež hodlá uherský král k výpadu přes hranice použít. Uklonil se a bez rozloučení vyklouzl ven.

KAPITOLA 2

Díky zprávám od Jindřicha Kyseckého shromáždil Přemysl dostatečné síly a rozmístil je na správných místech, aby oba výpady uherského krále Štěpána odrazil, aniž by způsobily větší škody. Obranu však neřídil osobně, velení svěřil rakouskému velmoži Otovi z Haslova. Sám pospíchal do Prahy, protože se dozvěděl o dalším úmrtí, které mařilo jeho plány mnohem více než ztráta uherského krále Bély. Nečekaně zemřel jeho bratranec salcburský arcibiskup Vladislav. Ztráta byla o to větší, že byl nejen věrným spojencem, ale byl to i zábavný společník a Přemysl ho považoval za skutečného přítele. A takových v křesťanském světě mnoho neměl. Salcburské arcibiskupství hraničilo s bavorským vévodstvím a kontrolovalo velkou část obchodu, který směřoval z říše na východ. Přemyslovi nemohlo být lhostejné, kdo se ujme arcibiskupského stolce. Kapitula zvolila probošta Fridricha z Walchenu. Ten dříve zastupoval Vladislava, pokud dlel v rodném Slezsku. A tam býval často, protože se místo nezletilého synovce Jindřicha staral o vratislavské knížectví. Malého Jindřicha vychovávala na svém dvoře Kunhuta, stejně jako děti dalších významných polských rodů. Proti volbě salcburské kapituly Přemysl neprotestoval, mohla dopadnout hůře. Fridrich z Walchenu byl schopný prelát a dobrý diplomat. Pro českého krále byl přijatelnější, než kdyby se arcibiskupem stal příbuzný vévody Jindřicha Bavorského. Bylo však zřejmé, že část vlivu Přemysl v Salcburku ztratí. A to ani nemyslel na to, co se stane v Polsku. Autorita jeho bratrance Vladislava dokázala držet na uzdě ctižádostivé piastovské příbuzné. Mnozí z nich byli prostřednictvím sňatků spojeni s Arpádovci, dalo se proto očekávat, že začnou podporovat krále Štěpána. S hlavou plnou starostí dorazil do Prahy. Už když se před ním vynořil dvojitý pás hradeb Starého Města pražského, za nímž vystupovaly špičaté střechy domů a věže kostelů, pocítil zvláštní klid. Byl doma. Když vjížděl do brány Pražského hradu, usmíval se. „Bůh ti žehnej,“ jásala Kunhuta, když se mu v trůnním sále vrhla do náruče. Byl to už takový rituál. Vždycky dávala před celým dvorem najevo, jak oddaně ho miluje a bylo jí jedno, co si o tom myslí dvořané. Nevšímala si jich. Pokud by kolem stály jen kamenné sloupy, chovala by se stejně. „I tobě, má drahá,“ opáčil Přemysl dvorně. Sklonil se k ní a tiše se optal, zda náhodou nečeká jeho dítě. Tolik toužil po synovi. „Jak bych mohla, když jsem v loži neustále sama?“ opáčila posmutněle. Hned však ožila a pokračovala: „Přijela má matka. Měl bys ji hned přijmout.“ „Nepočkalo by to?“ povzdechl si. Ale znal svou ženu, a tak ani nečekal na odpověď a zamířil k trůnu. Svou uherskou tchyni příliš v lásce neměl. Princezna Anna patřila mezi nejoblíbenější děti krále Bély. Byla o něco starší než Přemysl a nebyla příliš pohledná. Krásu a plavé vlasy zdědila Kunhuta spíše po svém otci, ruském knížeti Rostislavovi. Anna byla ovšem žena ctižádostivá a právě ona stála za vzestupem svého syna Bély Mačevského. Z více než desítky vnuků krále Bély získal právě on největší panství a moc. Sotva se Přemysl usadil na trůnu a Kunhuta po jeho boku, ohlásil herold uherskou princeznu a její doprovod. Otevřely se dveře, vstoupila Anna a za ní kráčelo několik tuctů honosně oblečených uherských šlechticů. Ti všichni uprchli před králem Štěpánem. Přemysl se nepatrně zachmuřil. Bylo dobré mít na svém dvoře pár uherských rytířů, kteří mohli být užiteční jako průvodci v případě vojenského tažení, ale tak početný zástup se mu živit nechtělo, neboť bylo jasné, že všichni přijeli i se

svými rodinami a s ozbrojenými družinami. Nicméně vyšel Anně vstříc a objal ji, jak se slušelo. Tohle nebylo oficiální slyšení, ale rodinné setkání. Proto mohl odložit upjatou důstojnost královského majestátu. Jenže tchyně ho dokázala navzdory všemu pokaždé znovu překvapit. „Já a mí uherští přátelé si vážíme tvého pohostinství,“ prohlásila, když se Přemysl vrátil na trůn a ona se usadila na nízkou stoličku vedle své dcery Kunhuty. Ostatní uherští šlechtici klečeli se sklopenými hlavami na podlaze před českým králem. „Nepřicházím však jako prosebník,“ pokračovala princezna Anna. „Nabízím ti spojenectví, neboť můj hanebný bratr Štěpán se zmocnil trůnu neprávem.“ „Odpusť,“ zarazil ji Přemysl. Navzdory tomu, že Štěpána nenáviděl, neměl rád, pokud se zpochybňovaly rodové principy křesťanské vlády. „Ale on je nejstarším Bélovým synem. A ještě za otcova života se stal mladším králem a spoluvladařem.“ „To je pravda. Ovšem Štěpán se k našemu otci zachoval zrádně. Není přece tajemstvím, že nerespektoval jeho vůli, válčil proti němu, a dokonce usiloval o jeho život. Proto mne otec na smrtelném loži požádal, abych chránila slávu uherských zemí. Tím král Béla mínil, aby se nehodný Štěpán nestal jeho následovníkem, ale vybral si mne a mé potomky.“ Přemysl si ji pozorně měřil. Arpádovci byli vždycky prolhaní, pokud šlo o výklad práva. On sám to zažil mnohokrát, neboť Béla ani Štěpán nedodržovali žádné smlouvy. To, co Anna tvrdila, bylo chytré už proto, že se to nedalo dokázat ani vyvrátit. Jenže nedalo se to ani splnit. Zdvořile přesto souhlasil: „Jistě, to by byla určitě dobrá volba. Potíž je ovšem v tom, zda ji uzná uherská šlechta.“ „S pomocí tvých mečů jistě,“ pokračovala princezna Anna. Přemysl si povšiml spokojeného výrazu v Kunhutiných očích. Obě se předem dohodly. To jen zvýšilo jeho rozmrzelost. Jenže na druhou stranu válka se Štěpánem stejně už začala, a proč nepřistoupit na tuhle hru, která jemu ublížit nemohla, ale Štěpánovi ano? „Uherský král Béla byl mým přítelem,“ pronesl po krátkém zvažování. „Poslední přání umírajícího je svaté. Pokud Štěpán neustoupí, budu s ním bojovat.“ „Věděla jsem, že přicházím na královský dvůr, kde se ctí zákony a boží přikázání,“ ocenila to hlasitě princezna Anna. Přemysl se na ni trochu překvapeně zadíval, protože to, co pronesl, považoval za konec rozhovoru. Poslední slovo měl mít přece on. „Už na začátku jsem řekla, že nepřicházím jako prosebnice,“ pokračovala jeho tchyně a tleskla. Z hloučku klečících velmožů vstal trenčínský bán Jur. Za krále Bély byl jedním z nejvlivnějších rytířů Horních Uher. V ruce držel červené kožené pouzdro, které opatrně donesl k trůnu a položil k Přemyslovým nohám. Pokřižoval se a pak zvedl víko. Uvnitř byly uherské korunovační klenoty. Anna na ně prostě ukázala a pyšně dodala: „Vzala jsem je s sebou. Přesně, jak si přál můj zesnulý otec. Koruna svatého Štěpána, praotce arpádovského rodu, je zde. Můj nehodný bratr Štěpán se nemůže nechat korunovat uherským králem! Může se jím jen prohlásit, ale tato koruna musí být vložena na hlavu toho, kdo si ji opravdu zaslouží. A to on není.“ Přemysl okamžitě pochopil, že to podstatným způsobem mění jeho postavení vůči Uhrám. Měl v ruce trumf, který nemohl Štěpán přejít pouhým mávnutím ruky. Tchyně Anna udělala víc, než vůbec mohl doufat. Za téhle situace samozřejmě nemohl litovat nákladů, které ho bude stát pobyt početné uherské šlechty v Praze. V duchu přehodnotil události posledních týdnů a rozhodl se. Je na čase, aby dal Štěpánovi za vyučenou. Události v říši byly sice důležité, ale tady se otevíraly netušené možnosti. Teď se nesměl ukvapit. Otec Václav pro něj získal stolec rakouských a štýrských vévodů, proč by on nezískal pro své potomky trůn uherských králů? Laskavými slovy Anně poděkoval a se všemi členy dvora, kteří byli v trůnním sále slavnostnímu jednání přítomni, přísahal, že se zasadí o splnění odkazu krále Bély.

Večer na hostině nepobyl dlouho a pospíchal za Kunhutou. Dychtivě ho už očekávala a milovali se skoro až do rána. „Jsi veliký král,“ zalykala se štěstím. Jindřich z Lichtenburka byl Přemyslův vrstevník a znali se od dětství, i když k sobě neměli nikdy blízko. Jindřichův otec Smil krále Václava neopustil, když proti němu Přemysl povstal. Po otcově smrti se Přemysl mstil všem, kteří přispěli k jeho porážce. Smil tehdy zastával úřad nejvyššího komořího. Aby se sám zachránil, musel na základě Přemyslových příkazů svolat do Prahy představitele urozených rodů, které pak nechal nový český král uvěznit. Smil sice rodový majetek zachránil, ale přední postavení u dvora ztratil a přišel o většinu starých přátel. Umíral zahořklý, ale s vědomím, že dětem otevřel cestu ke slávě. Jindřich z Lichtenburka se na královském dvoře objevoval pravidelně, účastnil se většiny vojenských tažení svého panovníka, ale nikdy nepatřil k jeho důvěrníkům. Proto ho překvapilo, že si ho hned druhý den po návratu do Prahy Přemysl zavolal k soukromému slyšení do své ložnice. Tohle se mu ještě nestalo. Kráčel chodbou paláce s obavami, zda to je dobré nebo špatné znamení. Český král byl nevyzpytatelný vládce. Lichtenburkové měli řadu nepřátel, protože byli nesmírně bohatí. Na jejich panství se našlo stříbro a navzdory tomu, že urbura patřila králi, měli z těžby obrovské zisky. Jejich hrad Lichtenburk, jemuž domácí lid říkal Lichnice, byl jedním z nejvýstavnějších v celé zemi. Jenže na královském dvoře se dalo díky pomluvám upadnout v nemilost snadno. Přemysl seděl u stolu a měl ve tváři trochu unavený výraz. Od rána řešil záležitosti, které se nahromadily za dlouhé měsíce, kdy v Praze nebyl. A které ho ani trochu nebavily. „Posaď se,“ vyzval ho vlídně. Jindřich z Lichtenburka pochopil, že je to dobré znamení. Nejprve se uklonil a teprve pak usedl do tmavého křesla s vysokým špičatým opěradlem a područkami vyřezanými do tvaru lvích hlav. „Nebudu říkat zbytečná slova,“ pokračoval Přemysl věcně. „Proto ti oznámím svou vůli. Tvá dcera Věnceslava je velice krásná dívka. Provdá se za uherského magnáta Jindřicha Kyseckého.“ „Ale vy sám jste před půl rokem souhlasil, aby se zasnoubila se Závišem z Falkenštejna,“ namítl Jindřich z Lichtenburka opatrně. Spříznění s Vítkovici považoval pro svůj rod za mnohem užitečnější než provdat dceru kamsi mezi uherské pohany. „Pro Záviše najdu jinou nevěstu,“ odmítl to Přemysl. „O tom nebudeme diskutovat. Chci vědět něco jiného. Je tvá dcera ještě panna? Pokud vím, na tohle si uherští rytíři velice potrpí.“ „Je,“ zabručel Jindřich a měl na sebe zlost, že dceru tak bedlivě střežil, když jeho hrad na jaře mladý Záviš navštívil. Dceři se líbil a jemu budoucí zeť rovněž. Kdyby nebyl tak úzkoprsý, mohla už být svatba. Jenže s tím se v tuhle chvíli nedalo dělat nic. „Věřím, že dáš své dceři důstojné věno,“ pokračoval český král s přátelskou starostlivostí. „Jindřich Kysecký je mocný a bohatý, bude užitečný nejen pro tvého krále, ale jistě i pro tvůj rod. A abys viděl, že umím být vděčný, tvá dcera dostane ode mne k věnu úřad správce hradu Lávy.“ To Jindřicha z Lichtenburka usmířilo. Láva byl jeden z nejpevnějších hradů na pomezí Rakouska a Moravy. Svatba se konala za tři týdny a ihned poté Kysečtí vystoupili proti Štěpánovi. Odmítli ho uznat jako uherského krále, neboť král Béla ho podle jejich výkladu neustanovil svým následníkem. Na jejich stranu se přidaly další významné rody, ale nebylo jich zdaleka tolik, jak Přemysl doufal. Válka se rozhořela naplno, ale žádná z válčících stran nedokázala zpočátku soustředit početnější vojsko a boj se omezoval na krátké výpady za hranice a drancování.

Bylo léto a blížily se žně, proto byly škody v pohraničních vesnicích značné. To samozřejmě přispívalo k rozladění šlechty, která v těch krajích žila. Jim válka nepřinášela nic. Stejně nespokojená byla i moravská a rakouská města. Už řadu let žila v míru a obchodování s Horními Uhrami jim přinášelo slušné zisky. To vše teď ohrožovala válka. Navíc bylo záhy zřejmé, že bude dlouhá, vyčerpávající a těžko si najde jednoznačného vítěze. „V Brně mne navštívil kaloczský biskup,“ hlásil Přemyslovi uvážlivým hlasem olomoucký biskup Bruno ze Schauenburku. „Uherská církev je znepokojena. Nikoli kvůli Štěpánovi, ale proto, že domácí válka mezi uherskými magnáty může přinést křesťanům jen škody a utrpení.“ „Počkej,“ zarazil ho ostražitě český král. „Pokud hovoříš takto květnatě, znamená to, že neseš špatné zprávy. O co jde?“ „Uherská církev uznala Štěpána za legitimního panovníka a hodlá uvalit klatbu na ty velmože, kteří se postavili proti němu. Především na Kysecké. A také na princeznu Annu.“ „Na to nemají uherští biskupové právo.“ „V Uhrách ano,“ pokrčil klidně rameny bělovlasý biskup. Byl příliš zkušený, aby si myslel, že v křesťanském světě rozhodují zákony. Pravdu měl ten, na jehož straně bylo více mečů. „Jistě ti kaloczský biskup navrhl nějaké řešení,“ povzbuzoval ho k dalšímu hovoru Přemysl. Záležitosti v Uhrách se nevyvíjely tak, jak si představoval. „Jistě, můj pane,“ sklonil hlavu olomoucký biskup. „Příměří. Na dva roky. Lid si potřebuje oddechnout.“ „A Štěpán rovněž,“ bručel Přemysl nerozhodně. Tohle řešení se mu příliš nelíbilo. „Zradil bych Kysecké a další své spojence. A co bych příměřím získal?“ „Já myslím, že hodně. Půjde o příměří, nikoli o mír, válečný stav bude formálně trvat dál. Uherští magnáti, kteří se postavili za vás, budou považováni za vaše spojence a nemohou být potrestáni. Církev na ně podle slibu uherských biskupů neuvalí klatbu. Štěpán se zaváže, že na ně nezaútočí ani v případě, že se mu nepokoří. Pokud budou mít jeho uherští odpůrci volné ruce, budou dál pracovat pro vás. Štěpán neumí vládnout, na vaši stranu přejdou určitě další uherské rody. Čas hraje spíše pro vás, můj králi. V tuhle chvíli se navíc musíte věnovat záležitostem ve Štýrsku a Korutanech. Nejprve dokončíte všechno tam. Získáte odklad, abyste v klidu shromáždil silné vojsko.“ „Promyslím to,“ slíbil neurčitě Přemysl. „Bylo by ovšem dobré uzavřít tu věc před příchodem zimy,“ upozornil ještě Bruno ze Schauenburku a svému králi požehnal. Odcházel s hlavou plnou starostí. Jen on sám věděl, jak ožehavé jsou uherské záležitosti. Pokud by Štěpán podnikl vojenský výpad, směřoval by ho nejspíše na Moravu, kde měl olomoucký biskup své majetky. Nic horšího než drancování svých statků si neuměl Bruno představit. K Přemyslovu překvapení se za smírné jednání se Štěpánem postavila i česká a rakouská šlechta. Jen málo rytířů toužilo zkřížit meče s uherskými bojovníky. Tahle válka neslibovala tučnou kořist. A tak nakonec na dohodu přistoupil. Štěpánovi ovšem nevěřil a ani uherský král se nechoval lehkomyslně. Šlo o hodně a mezi oběma bylo příliš prolité krve. Rakouská šlechta dosud nezapomněla na Štěpánovu proradnost, když během války před deseti lety porušil příměří a zákeřně pobil desítky rakouských rytířů. Jak se nakonec ukázalo, větším problémem bylo, kde se oba panovníci setkají, než to, o čem budou jednat. Podmínky smíru dohodli jejich vyjednávači bez podstatných potíží, ale Přemysl odmítl vstoupit na uherskou půdu a Štěpán zase na moravskou či rakouskou. Přijatelný kompromis navrhl nakonec prešpurský župan Egidius. Setkání obou králů se uskutečnilo na malém ostrůvku na Dunaji. Ležel uprostřed řeky na vhodném

místě přímo proti prešpurskému hradu. Na opačném břehu se nacházela rakouská vesnice Pottendorf. Dunaj byl v těch místech hluboký a nehrozilo, že by vojska jedné strany mohla přejít přes řeku a napadnout své nepřátele. Přesto neponechal Přemysl nic náhodě a dal u Pottendorfu zbudovat opevněný vojenský tábor, v němž soustředil dostatek ozbrojenců. Služebníci obou panovníků vykáceli rukou společnou a nerozdílnou na ostrůvku stromy a křoviny, aby se tam nikdo nemohl ukrýt. Králové se měli setkat na ostrově sami, bez ozbrojeného doprovodu. To považovali za jedinou možnost, jak se vyhnout přepadení. Měli meč, aby se mohli bránit. Navíc se dohodli, že zůstanou stát několik kroků od sebe. Jejich služebníci označili silným provazem hranici, již nesměl ten druhý překročit. Na ostrov se museli dopravit v loďce sami. Oba usedli k veslům a v dohodnutý čas vyrazili. Přemysl nespěchal, protože věděl, že u protilehlého břehu je silný proud a Štěpánovi to bude trvat déle než jemu. Nechtěl tam být příliš brzy. Na obou březích stáli lučištníci, kteří měli zasáhnout, pokud by kdokoli na opačné straně porušil dohodu. Přemysl přistál, ale protože přes ostrůvek neviděl na jeho druhou stranu, počkal, až mu dal z břehu rakouský komoří Ota z Perchtoldsdorfu znamení, že loďka s uherským králem přirazila ke břehu. Teprve pak vystoupil na pevnou zem a pomalým krokem zamířil k lanu, kde se měli setkat. Dorazili tam společně. Chvíli mlčky stáli a měřili se pohledy. Štěpán měl kolem očí jemné vrásky, navzdory tomu, že byl mladší než Přemysl. Oči měl chladné a zlostné. Bylo zbytečné tu věc protahovat. Zopakovali si podmínky smíru a navzájem se ujistili, že je budou dodržovat. Pak složili slavnostní přísahu a tím jednání skončilo. Neobjali se, jak bylo při mírových jednáních obvyklé. Vojáci na obou stranách, kteří jednání z dálky sledovali, to považovali za špatné znamení.

KAPITOLA 3

Ihned po uzavření smíru se Štěpánem pospíchal Přemysl do Štýrska. Biskup Bruno ze Schauenburku měl pravdu, nejprve bylo třeba upevnit vládu tam. Štýrská šlechta Přemyslovi neodpustila, že mu svým povstáním dopomohla na vévodský stolec, ale on místo vděčnosti začal vést vleklé spory, jejichž smyslem bylo zpochybnit jejich dávná práva, a dokonce jim odejmul některé hrady. Řada štýrských rodů začala připomínat, že za vlády uherského krále by se něco takového stát nemohlo. Neměli pravdu, neboť když ve Štýrsku vládl z pověření krále Bély jeho syn Štěpán, bylo to ještě horší. Ale lidská paměť bývá krátká. Podobným hlasům musel Přemysl udělat přítrž. Bylo třeba vyměnit některé správce a tvrdě zakročit proti dvěma rodům v Kraňsku, jejichž panství hraničila s uherskou Slavonií. Jejich příslušníci totiž nejhlasitěji volali, že za Uhrů bylo lépe. K tomu se ještě přidaly komplikace v Korutanech, protože část tamní šlechty se postavila za dědická práva Filipa Sponheimského. Ten se naštěstí choval jako úplný hlupák a s nevelkým oddílem ozbrojenců napadl akvilejské město Cividale, když mu jako svému patriarchovi odmítlo otevřít brány. Oddíl friaulských rytířů ho porazil na hlavu a on musel uprchnout. To byla další rána jeho prestiži. Blížil se konec roku a Přemyslovi se podařilo uhasit všechny zárodky odporu. Mohl být spokojený, prosadil svou vůli. Novým hejtmanem v Korutanech ustanovil Oldřicha z Drnholce, kterého nedávno oženil se svou nemanželskou dcerou Eliškou. Jmenování Čecha sice vyvolalo další protesty korutanských šlechticů, kteří by raději viděli hejtmana ze svých řad, ale takový už byl život panovníka. Nemohl se zalíbit všem. Přemysl se už nemohl dočkat, až se vrátí do Prahy. Den před odjezdem ze štýrského Grazu se nebe zatáhlo olověně šedavými mračny a začalo hustě sněžit. Přemysl však odmítl odjezd odložit a Walter de Valle, štýrský rytíř, který velel jeho ozbrojené družině, s tím hlasitě souhlasil. „Lepší jet teď, když je sněhu po kolena, než za týden, kdy ho bude po prsa,“ vysvětloval českým rytířům. „Vy nevíte, co tu zima umí. Některé průsmyky zapadnou tak, že se jimi dá projet zase až na jaře.“ „No a?“ divil se pobaveně Smil ze Střílek. „Doma mě stejně nečeká nic, samozřejmě kromě manželky. Tady mám Kristýnu a s ní tu klidně až do jara vydržím.“ Kristýna byla dcerou pekaře, který žil v nevelkém domě nedaleko Horní brány. Ten dům patřil Smilovi ze Střílek a rodinu své milenky v něm nechával bydlet za velice nízký nájem. Ráno byla krajina pokrytá bělostným kobercem a z nebe se valil další sníh. Ranní mše se odbyla rychle a hned potom družina českého krále vyrazila na cestu. I tentokrát dbal Přemysl na to, aby byl odjezd z Grazu slavnostní. V čele jel herold s trubačem, za ním několik rytířů s praporci a pak Přemysl ve slavnostním oděvu. Za ním ve dvojstupech podle hodností štýrští, rakouští, čeští a moravští rytíři, každý ve svých rodových barvách. Ale sotva projeli bránou, průvod se zastavil, většina štýrských a rakouských rytířů se oddělila a zamířila domů. Přemysl asi se stovkou ozbrojenců pokračoval údolím řeky Mur ke vzdálenému alpskému hřebenu, přes nějž vedla nejkratší cesta do Vídně. Mráz zesílil a sněžení neustávalo, ale rytíři byli na nepříznivé počasí zvyklí. Většina měla silné soukenné pláště podšité kožešinou, pevné kožené boty si vycpali slámou a z vaků vytáhli čepice a rukavice. Klikatým údolím Muru pokračovali až do Brucku. V létě se dala tahle cesta ujet za dva dny, ale

v hlubokých závějích se jelo pomalu, a tak tam dorazili až třetího dne zvečera. Tamní hrad nebyl sice velký, ale byl dobře zásobený. Jídla bylo dost pro všechny, a co bylo důležité, ve sklepech se nacházel dostatek vína. Kuchmistr ho nestačil ve velkém železném kotli svařovat a rytíři pili skoro až do rána. Následujícího rána vyrazili kolem Kapfenbergu k průsmyku pod Semmeringem. Sněžení ustalo a na nebi se objevilo slunce, které sice hřálo jen málo, ale i to bylo příjemné. Rytíři příliš nesledovali divokou krásu skal, které se jim zvedaly nad hlavami, ale nastavovali slunci ošlehané tváře. „Hola, hoj!“ křičeli na sebe radostně, když se těsně před polednem objevila věž strážního hrádku Wartbergu vysoko na skále v ohybu údolí. K hrádku vedla po kamenitém svahu uzounká stezka, která byla teď v zimě politá ledem. Nikdo nahoru nemínil šplhat, ale výprava se zastavila, protože tady se údolí nepatrně rozšiřovalo a stálo tu několik pastýřských chatrčí. „Čas oběda!“ volali rytíři na své panoše, kteří jeli na konci výpravy a měli u sebe brašny s jídlem. Komorník Hartleb udělal ze sněhu velkou kouli a z rozpustilosti ji hodil po stolníkovi Dětlebovi. Zasáhl ho do krku. Dětleb se rychle sehnul, uhnětl jinou sněhovou kouli a hodil ji zpět po Hartlebovi. Zasáhl však Zdislava ze Šternberka. Mladý velmož se zasmál a hlasitě křičel, že si to s ním vyřídí. Rozběhl se k Dětlebovi, za ním utíkal Hartleb a oba v běhu sbírali sníh a házeli ho po Dětlebovi. „To není čestné, jste dva,“ křičel stolník a jako rozpustilý kluk přeskočil závěje u cesty a rychle se brodil k nejbližší chatrči, aby se za ní ukryl. Ale ještě dříve než k ní dorazil, ozval se kratinký svist a do Dětlebových prsou se zabodl šíp. Stolník vykřikl, rozhodil ruce a zhroutil se do sněhu, který se ihned začal barvit rudě. „Přepadení!“ začalo se ozývat ze všech stran. Rytíři chvatně odvazovali štíty od sedel koní a s meči v rukách se stavěli kolem svého krále, aby ho chránili. Nebylo jasné, co se vlastně stalo. A kdo se mohl odvážit přepadnout královskou družinu. Z chatrčí a také z nízkých chlévů, které lemovaly cestu, se vyřítili ozbrojenci. Na sobě měli kožené kazajky a na hlavách vysoké špičaté přilby. Jejich snědé ploché tváře zdobily černé kníry. V rukách drželi krátké luky a malé kulaté štíty. Nebylo pochyb, byli to Kumáni. Nevelel jim však žádný z jejich pohanských náčelníků, ale sám uherský král Štěpán. Pro přepadení si vybral dobré místo. Průsmyk tu byl strmý, na koních se tu jet nedalo. Navíc cestu zpět do Brucku odřízl oddíl uherských rytířů, který se skrýval opodál ve skalách. Čeští a moravští rytíři se museli rychle rozhodnout. V horách se boj v sedlech koní vést nedal. Aby se mohli bránit, potřebovali obě ruce volné, protože kromě mečů museli použít také štíty na ochranu před šípy. I když byli koně rytířů zvyklí na boj, někteří se chovali neklidně, zvláště tady v horách. Pokud byl poblíž panoš, chytil koně za uzdu a odvedl ho stranou, ale některá zvířata se začala plašit a sama odbíhala pryč. Jediná volná cesta, která Čechům zbývala, vedla vzhůru k průsmyku. „Srazte se k sobě!“ křičel Přemysl na své muže. „Hlídejte si koně! Stáhneme se nahoru do průsmyku.“ Snadno se to řeklo, ale hůře provedlo. Kumáni byli dobří lukostřelci, i když jejich krátké luky nedostřelily tak daleko jako české. Rytířům ve zbroji naštěstí příliš nebezpeční nebyli, neboť se obratně kryli štíty. Uherští útočníci však stejně nestříleli po nich, ale do koní, aby je splašili a odehnali. Na druhou stranu hor to byly nejméně tři dny cesty a Přemyslova družina měla zásoby ve vacích u sedel. Pak se ozval hlas trub a v ohybu cesty se před Přemyslovou družinou objevili další Uhři, kteří přijížděli shora od průsmyku. Český král se v těsné soutěsce ocitl v naprostém obklíčení. Štěpán připravil past dokonale. Přemysl si uvědomil, že měl vlastně štěstí, když se jeho rytíři začali ve sněhu honit a náhodou objevili ukryté Kumány. Ti proto museli zaútočit dřív, než sem dorazil zbytek uherských rytířů shora

od Semmeringu. Situace byla však i tak kritická. Kolem se tyčily jen strmé hory a nebyla nejmenší naděje probít se z obklíčení. Proto na své muže křikl: „Stáhneme se do hradu! Smil, Čéč a Zdeslav budou krýt ústup.“ Koně nechal český král na cestě. Věděl, že o něco výše je stezka ještě příkřejší a kůň by po ní obtížně šplhal i v létě, natož v zimě. Teď šlo o čas. Přemysl odvázal od sedla vak se zásobami, hodil si ho přes ramena a hnal se do svahu, co mu síly stačily. Ostatní rytíři i jejich panošové ho se svými věcmi ukázněně následovali. Wartberg byl strážní hrádek na konci úzkého skalního žebra, které vybíhalo z horského hřebenu přímo nad soutěsku. Nad srázem stála hranatá kamenná věž, za ní dřevěný srub a cestu k němu přehrazovala palisáda ze smrkových kůlů. To bylo vše. Posádku tvořilo jen pět ozbrojenců. Kumáni se sice pokusili odříznout Přemyslovi cestu nahoru, ale nepodařilo se jim to. Ani jejich koně se nedokázali na zmrzlém svahu pohybovat dostatečně rychle. Než dorazili zbylí uherští rytíři, byla většina královské družiny tak vysoko, že už nemělo cenu pronásledovat ji. Přemysl byl v pasti. Z hrádku žádná cesta nevedla. Při ústupu ztratil pár rytířů a několik pěších ozbrojenců. Uhři se zmocnili českých koní a ihned o ně vypukla hádka. Zasáhnout musel sám Štěpán. Přemyslova družina se jen stěží vměstnala do strážního hrádku. Jeho nádvoří bylo tak malé, že kdyby si tu chtěli všichni lehnout, nebylo by dost místa. Jedinou výhodou bylo, že hrádek byl skutečné orlí hnízdo, jehož věž se pyšně tyčila vysoko nad cestou k průsmyku. Z ochozu věže bylo možno nepřátele pohodlně ostřelovat šípy z luků a kuší, aniž by měli možnost odpovědět. Na ochoz se natlačilo tolik lukostřelců, že hrozilo prolomení podlahy. Na hlavy Uhrů začaly pršet šípy, a oddíl krále Štěpána se proto musel stáhnout do bezpečí za pastýřské chatrče a také za skaliska, která lemovala cestu zpět do Brucku. „Zase jsi porušil své slovo, Štěpáne! To mi zaplatíš, přísahám při Bohu všemohoucím!“ křičel Přemysl pobouřeně na uherského krále přes palisádu hrádku. Jeho kletby se na protilehlém svahu lámaly v mnohonásobnou ozvěnu. „Dlouho tu zůstat nemůžeme,“ upozornil věcně štýrský rytíř Walter de Valle, který výpravu přes hory vedl. Narodil se tu a v horách znal snad každý kámen. „Nemáme žádnou vodu, není tu dostatek dřeva, abychom mohli rozdělat víc ohňů a ohřát se. Není ani kam se schovat. Pokud by začalo sněžit, můžeme tu zmrznout. Noci v horách jsou vražedné.“ „Co navrhuješ?“ optal se ho komoří Hartleb. Při ústupu si poranil tvář. „Uhři budou samozřejmě předpokládat, že se budeme bránit za hradbami,“ uvažoval Walter de Valle. Hovořil hlasitě, aby ho všichni slyšeli. Hledat cestu k záchraně byla společná věc. „Jenže my tu ve skutečnosti zůstat nemůžeme. To by byl náš konec! Až padne noc, musíme hrad opustit. Bez loučí a hodně tiše, aby si nás nevšimli. Pokusíme se zmizet. Uhři hlídají jen cestu dolů k Brucku. My se proto vydáme do průsmyku k Semmeringu.“ „Bez koní?“ „A hlavně bez zásob!“ „Totéž si myslí Štěpán. Než pozná omyl, budeme pryč.“ „Dostaneme se sice pryč, ale místo tady na hradě zmrzneme v horách.“ „V noci nás mohou v horách roztrhat démoni,“ upozornil Přemyslův kaplan. Nikdo mu však nevěnoval pozornost. „Pěšky se do prvního města na druhé straně hor dostaneme při nejlepším za čtyři dny. Za předpokladu, že nás nedoženou a nepobijí Kumáni,“ naříkal další rytíř. „Tak dost!“ zarazil jejich protesty Přemysl. Měl roztržený rukáv a krvavý šrám na předloktí. Rty měl pobledlé zimou. „Lepší je zmrznout, než aby nás Štěpán zajal a potupil. Jsme rytíři! Před dvěma

lety jsem tu někde poblíž zabloudil. Mnozí z vás byli tehdy se mnou. Dostali jsme se do vesnice, kde byl dominikánský klášter. A tys nás tehdy vedl.“ „Vzpomínám si,“ přikývl Walter de Valle. „Zachránil jste tam vesničanku, kterou mniši obvinili z čarodějnictví. Jenže ta vesnice je až za bočním hřebenem. Odtud tam cesta nevede.“ „Všude vede cesta. Jde jen o to najít ji. A mít dostatek odvahy,“ ozval se Raimund, velitel strážního hrádku, který je dosud mlčky poslouchal. „Pokud dovolíte, můj pane, povedu vás.“ Walter de Valle po něm loupl nepřívětivě pohledem, protože tím ten muž znevážil jeho autoritu osvědčeného průvodce, ale mlčel. Věděl dobře, že pokud se přes hřeben nějakým zázrakem dostanou, mají vyhráno. Jediné místo, kde se dalo v hrádku ohřát, byla nízká klenutá jizba v přízemí věže, kde se nacházel krb a v něm hořel oheň. Vešlo se tam nejvýše dvacet mužů, a to ještě museli stát. Proto Přemysl rozdělil družinu na pět oddílů, které se v teple pravidelně střídaly. On sám byl v prvním oddílu a nezůstával v teple ani o minutu déle než ostatní. Věděl, že v tuhle chvíli není důležité, aby si udržoval převahu panovníka, ale aby měl respekt rytíře. To bylo pro nadcházející boj a nebezpečný ústup mnohem víc. Noční útěk se Přemyslově družině podařil snáze, než český král očekával. Uhři nehlídali pečlivě, neměli to v krvi. Čechů si všimli, až když se objevili na cestě pod hradem. Pár uherských ozbrojenců čeští rytíři zabili a pak se rozběhli za svým králem po sněhu do tmy. I když cesta strmě stoupala, utíkali, co jim síly stačily. Nohy těžkly únavou, plíce jako by se v mrazivém vzduchu měly roztrhnout. Klopýtali, sípali, ale nezastavovali se. Ke svému ulehčení sice slyšeli rozčilené hlasy uherských rytířů, ale neozvala se kopyta koní. Nikdo je nepronásledoval. To se ostatně dalo čekat. Než se Uhři dohodnou, měli by být v bezpečí. „Ještě kousek,“ vyrážel ze sebe trhaně Raimund. Odbočil z cesty a dlouhými kroky sbíhal hlubokým sněhem dolů k mělké brázdě, jíž v létě tekl potok. Teď byl zamrzlý. Protilehlý svah byl porostlý klečí, ale Raimund věděl přesně, kde mezi silnými větvemi začíná úzká stezka. Kleč byla místy vyšší než rytíři. I kdyby je Uhři pronásledovali, ve tmě si jich všimnout nemohli. Přemysl se zastavil a těžce oddechoval. Toužil si na chvíli odpočinout, jenže on byl ten poslední, kdo mohl projevit slabost. Těžce povzdechl a vyrazil dál. Zvednout nohu, položit před sebe, vzepřít se a udělat krok. A tak pořád dokola. Jak dlouho se trmáceli klečí, nikdo netušil. Ale ještě než oblohu zbarvily první paprsky ranního slunce, porost skončil. Před nimi se otevřel široký a strmý ledový žlab, který nad jejich hlavami mizel mezi rozeklanými temnými skalami. Vzduch byl suchý a mrazivý. „Už je to jen kousek,“ zadýchaně povzbuzoval ostatní Raimund. „Urození páni, tady musíte opatrně. Kdo uklouzne, zlomí si vaz. Na ledě nezastavíte. Ukážu vám, jak se pohybovat.“ Tasil meč, zabodl ho před sebe do sněhu, oběma rukama se chytil jeho jílce a udělal krok vzhůru. Pak se narovnal a trochu rozkročil, aby vyrovnal rovnováhu, meč z ledu vytáhl a zabodl ho o malý kus výše. Udělal další krok a tak se opatrně sunul žlabem nahoru. Pod nejstrmějším místem nařídil, aby počkali. Skála se tu zužovala a vytvářela jakýsi komín. Sám začal opatrně šplhat vzhůru. Rukama se přidržoval ostré spáry a nohama se opíral o okraje namrzlých balvanů. Vypadal jako obrovský pavouk a ostatním rytířům se při pohledu na něj tajil dech. Neuměli si představit, že by to dokázali také. Šlo to pomalu, v jednu chvíli Raimundovi ujely nohy, a kdyby se pevně nedržel, zřítil by se. Konečně však měl to obtížné místo za sebou. Ještě několik kroků a byl na konci úzkého ledového komínu. Postavil se a hlasitě si oddechl. Navzdory mrazu cítil, že se potí. Rychle od pasu odmotal dlouhý konopný provaz, který přinesl s sebou. V horách ho používal často. Spustil ho dolů a křikl, aby

se ničeho nebáli, ať se k němu každý přiváže, on že je udrží, pokud by někdo uklouzl a padal. Jako první vyrazil sám Přemysl. Neměl hory rád a výšek se bál. Ovázal si provaz pod rameny a pak se pustil do lezení. Věřil, že by ho provaz udržel, ale i tak se musel neustále přemlouvat, aby nepropadl panice. Tohle bylo něco jiného než dobývat strmé opevnění hradu. Několikrát uklouzl, ruce si od drsné skály rozedřel do krve. Když byl konečně nahoře, zbožně se pokřižoval a Raimunda přátelsky objal. „Můžete klidně pokračovat dál,“ řekl potěšený velitel strážního hrádku. „Sedlo je přímo před námi.“ Přemysl ho rád poslechl. Pomalu klopýtal sněhem a v duchu spřádal plány, jak se Štěpánovi pomstí. Překonat tohle nebezpečné místo trvalo Přemyslově družině skoro až do poledne. V době, kdy se ledovým komínem škrábal poslední rytíř, sestupoval už český král s několika nejvěrnějšími druhy po široké ledové pláni k dominikánskému klášteru na opačné straně horského hřebenu. Štěpán nepředpokládal, že by se český král pokusil v mrazivé noci a bez koní o útěk. Něco takového považoval za naprosto pošetilé. Proto už začal slavit svůj úspěch. V duchu plánoval, že Přemysla nezajme, ale zařídí to tak, aby v boji padl. To bylo pro jeho záměry nejlepší. Pak mohl vystoupit jako ochránce své neteře Kunhuty, české královny. A mohl usilovat o českou královskou korunu, protože Přemysl neměl mužského dědice a privilegium, aby po něm vládla dcera, Štěpán neuznal. Malá dívka by se proti němu těžko dokázala prosadit. Liboval si, jak šikovně to zařídil, když se s pomocí dvou štýrských velmožů tajně dostal postranními stezkami do průsmyku pod Semmeringem. Seděl a spřádal plány. Jenže pak za ním přiběhl jeden z kumánských velitelů a hlásil, že se Přemyslovi podařilo i s celou družinou pod rouškou tmy opustit hrádek a všichni zmizeli kdesi v horách. Štěpán zuřil. Velitele, který měl na starosti noční stráž, nechal rozčtvrtit. Jinak nemohl dělat víc než čekat na ráno. Hned jak se nad bělostný zasněžený hřeben vyhouplo slunce, vyrazil po stopách českého oddílu. Jenže to nebylo tak snadné, jak si představoval. Češi utíkali pěšky a na zmrzlém sněhu jejich kožené boty nezanechávaly prakticky žádné stopy. Oddíl Kumánů dostal nařízeno jet co nejrychleji průsmykem až pod Semmering, aby uzavřel cestu dříve, než tam pěšky dorazí Přemysl. Uherští rytíři zatím prohledávali každý úkryt v soutěsce. Někde přece družina českého krále být musela. Jenže o Přemysla ani nezavadili. Když dorazili po dvou dnech do sedla, kumánský velitel přísahal na své pohanské božstvo, že kolem čeští rytíři neprošli. A protože byla soutěska pod Semmeringem uzounká, měl nesporně pravdu. „Tomu chlapovi pomáhá sám ďábel,“ zlobil se Štěpán, když pochopil, že mu úskok nevyšel. Nakonec mu nezbylo než oddíly sešikovat a co nejrychleji zamířit k hranicím, aby nakonec do léčky nepadl on sám. Že porušil přísahu, z toho těžkou hlavu neměl. Dělal to tak celý život. Bylo mu však jasné, že příměří skončilo. Musel se urychleně připravovat na válku s českým králem.

KAPITOLA 4

„Klidně jsem tam mohl padnout. A přísahám bohu, právě to měl tvůj strýc v úmyslu. Chtěl mě zabít!“ vyprávěl zlostně Přemysl své ženě Kunhutě. Leželi spolu v příjemně vyhřáté komnatě v paláci Pražského hradu. Oba byli nazí a po dlouhém milování zadýchaní. „Bůh nad tebou drží ochrannou ruku,“ špitla pokorně Kunhuta. „Co kdybychom k jeho poctě založili klášter? Byl by jen nás dvou.“ „To můžeme,“ souhlasil Přemysl trochu nesoustředěně. Na chvíli se odmlčel a pak se nesmlouvavě vrátil k tomu, co jí chtěl říci: „Já nutně potřebuji syna! Svou první ženu jsem zapudil, protože mi ho dát nedokázala.“ Kunhuta stáhla zlostně obočí. Pochopila, co jí manžel naznačuje. Zatím mu dala jen dvě dcery. Starší Kunhuta rostla do krásy a i mladší Anežka se měla čile k světu, i když jí nebyly ještě ani dva roky. Jenže pouhé dcery byly pro budoucnost královské rodiny málo. „Aby se to podařilo, udělám vše, co mohu,“ pokračoval Přemysl o poznání laskavěji. „Teď během Vánoc tě budu navštěvovat každou noc. Obtěžkám tě, i kdybych měl z toho onemocnět. Milovat se budeme až do bezvědomí.“ Kunhuta trochu zrudla, neměla podobné řeči ráda. V soukromí snila o nejrůznějších tělesných rozkoších, ale považovala za hříšné mluvit o nich nahlas. Opatrně špitla, že by k tomu mohli přidat i modlitbu, aby jim Bůh přál. Přemysl si však Kunhutiných poznámek nevšímal. Byl příliš zaujatý svými starostmi. Zívl a věcně ji upozornil: „Je to tvá poslední příležitost. Na jaře vytáhnu do války proti tvým příbuzným. Kdo ví, kdy se pak zase uvidíme.“ Kunhuta si povzdechla, ale věděla, že její muž v podobných věcech nikdy nemluví do větru. Umínila si, že věnuje Bohu zlatý kříž, aby se to tentokrát povedlo. Klášter byl sice jistou cestou ke spáse duše, jenže mohlo trvat celé měsíce, než by se záměr s jeho založením vyřídil. A ona musela pospíchat. Astrolog jí ovšem předpověděl, že snáze obtěžká v létě. Jenže který panovník byl v létě doma? Muselo se to povést teď, v zimě. Kunhuta pro to dělala vše, co se jen dalo. Podle rad své zkušené dvorní dámy Margarety přestala jíst těžká jídla, a i když by se to dalo považovat za vrchol kacířství, tajně si každý večer myla klín ve svěcené vodě. Do lůžka uložila amulet s útržkem pleny, v níž byl kdysi zabalen Ježíš Kristus. Při milování nemyslela na svou rozkoš, ale aby v sobě udržela Přemysla co nejdéle. Koncem ledna mu mohla sdělit radostnou novinku, že otěhotněla. „Tvá sestra je manželkou českého krále,“ vyčítal hněvivě uherský král Štěpán Bélovi Mačevskému. „Tvá matka uprchla do Prahy a jako by se mi chtěla vysmívat, odvezla tam korunu uherských králů. Ty sám si vyměňuješ s Kunhutou přátelské dopisy. O tom, cos dělal dříve, raději ani nemluvím. Mám vypočítávat dál, čím vším se tvůj rod protiví mému majestátu?“ Béla Mačevský klečel před trůnem v paláci uherských králů v Budíně a měl zlost. Byl to vysoký svalnatý muž, který stejně jako Kunhuta zdědil rysy svého ruského otce. Před deseti lety převzal po otci vládu v bosenském banátu. Po bitvě u Kressenbrunnu, kdy jeho děd Béla válčil se synem Štěpánem, podporoval uherského krále a Přemysla. Po Bélově smrti však přešel na Štěpánovu stranu a dělal, co jen mohl, aby si udržel knížecí stolec a přízeň svého vrtkavého strýce.

„Navzdory všemu si myslím, že bys mohl být dobrým spojencem,“ změnil Štěpán tón. I když se snažil hovořit laskavě, znělo to trochu strojeně. „Jsi po mé sestře arpádovské krve a musíš se rozhodnout, zda stojíš na mé straně, nebo na straně proradného Přemysla.“ „To jsem snad už prokázal,“ osmělil se Béla Mačevský. „Byl jsem jedním z prvních, kdo tě po Bélově smrti přijal za uherského krále. S početnou družinou jsem se zúčastnil výpadu do Štýrska. A dal jsem popravit několik bosenských rytířů, kteří tě v opilosti uráželi.“ „To je málo! Chceš-li, abych zapomněl na tvé hříchy, musíš to prokázat právě teď. Hanebný Přemysl hodlá porušit příměří a chce napadnout mé království,“ vykládal přesvědčeně Štěpán. Všichni uherští magnáti sice věděli, že se Štěpán pokusil u Semmeringu českého krále zaskočit a zajmout, ale nikdo mu nevyvracel jeho výklad, kdo ve skutečnosti porušuje příměří. Ani uherští biskupové mu raději porušení přísahy nevyčítali. „Mou svatou povinností je napravit křivdy, které této zemi způsobil rukou společnou Přemysl a můj děd Béla. Štýrsko je součástí mé Koruny a já se ho nemíním vzdát. Proto ti nařizuji, abys na své náklady shromáždil vojsko a napadl Jindřicha Kyseckého. Objasním ti, proč je to důležité. Přemysl zaútočí na mou zem a předpokládám, že potáhne na Budín. Postavím se mu a zaženu ho. Potřebuji však mít krytý bok. Kysečtí ovládají hrady na hranicích s rakouským vévodstvím. Odtud by mohla přijít Přemyslovi pomoc. Tomu musíš za každou cenu zabránit. Současně chci, abys mi přinesl hlavu Jindřicha Kyseckého!“ Béla Mačevský přikývl, i když pochopil, že mu uherský král Štěpán neříká celou pravdu. Vymyslel si to šikovně. Pokud by Béla pomáhal bránit Budín, nikdo na dvoře českého krále by mu nemohl nic vyčítat. Pokud však napadne Kysecké, spojence a přátele Přemysla, bude to zjevný akt nepřátelství vůči českému králi. A také vůči sestře Kunhutě. Jenže věděl, že nemá na vybranou. Bosenský banát stál za rozkol s rodinou. Proto složil do Štěpánových rukou slavnostní přísahu věrnosti. Na válku se Přemysl připravoval pečlivě. Účast přislíbila většina významných domácích rodů s výjimkou Vítkovců. Byli stále uraženi, že přišli o významné posty na královském dvoře. Také rakouská šlechta se odmítla dostavit pod prapory českého krále. Založila vlastní válečné společenství, které ještě před příchodem jara začalo samostatně boj s uherským králem. Do čela postavila hejtmana Siegfrieda z proslulého rodu Sirotků. Přemyslovým vojenským cílům to posloužilo celkem dobře, navzdory tomu, že rakouské oddíly příliš úspěšné nebyly. Samostatné vystupování rakouského panstva bylo však současně jisté varování, neboť Přemyslova pozice v alpských zemích nebyla zdaleka tak pevná jako před deseti lety. Česká šlechta se připravovala na krvavou válku. Uhři byli nepříjemní a velice krutí nepřátelé. Mnozí rytíři proto před odjezdem z domova sepsali poslední pořízení. Něco takového bývalo kdysi nemyslitelné, protože to podle mínění některých přinášelo smůlu. Rytíř by neměl ani stínem připustit, že nevěří ve svůj návrat domů. Ti rozvážnější ale na pověry nedali. Měli zkušenosti z nedávných válek v Bavorsku. V některých rodech se dosud vedly spory o majetek toho, kdo během tažení padl, a to i v případech, kdy byli dědicové zřejmí. Pouhé ústní pořízení se dalo vykládat různě, a když šlo o majetek, jen málokdo přiznal pravdu. Za úspěch mohl Přemysl považovat, že se pod českou královskou zástavu dostavily oddíly jeho synovce braniborského vévody Oty, kterému se pro jeho postavu přezdívalo Dlouhý. S nimi přišly i družiny několika rytířů z Míšeňska, a dokonce i ze Slezska, navzdory tomu, že Piastovci byli mnoha sňatky spřízněni s Arpádovci. Sbor ozbrojenců poslalo také město Vídeň, které s českým králem tradičně udržovalo výtečné vztahy. Olomoucký biskup Bruno ze Schauenburku shromáždil početné zástupy moravských rytířů a s nimi se v Brně připojil k Přemyslovi.

Vojsko prošlo kolem Znojma a mířilo na Vídeň, odkud se vždy prováděly výpady proti Uhrám. Jenže k překvapení všech z cesty uhnulo a rychlým pochodem pokračovalo na Prešpurk. Přemysl totiž po poradě se svými veliteli zvolil pro boj s uherským králem novou strategii. Místo aby útočil do srdce jeho země, zamířil do Horních Uher. Něco takového Štěpán nepředpokládal a nebyl na to připravený. V Horních Uhrách měl ve svých hradech jen nevelké posádky. Hrady to však byly pevné, stály na vysokých a strmých skalách a dalo se čekat, že bude mimořádně obtížné některý z nich dobýt. Proto se zatím neznepokojoval. Předpokládal, že Přemysl vydrancuje pohraničí a stáhne se zpět. Jenže český král měl jiný plán. Stoupenci krále Štěpána se bránili osvědčeným způsobem. Početné oddíly lukostřelců obsadily na uherské straně brody přes Dunaj. Měly za úkol poranit co nejvíce Čechů a pak se stáhnout do bezpečí za hradby Prešpurku. Obraně města i nedalekého hradu Děvínu velel župan Egidius, Margaretin synovec. Navzdory tomu, že jeho teta sloužila jako dvorní dáma královně Kunhutě, rozhodl se on sám po kratším váhání zachovat věrnost králi Štěpánovi. Udělal to poté, co zjistil, že se Kysečtí stali Přemyslovými spojenci. Úřad prešpurského župana získal totiž právě po Jindřichovi Kyseckém a neměl ho vůbec v lásce. Přemysl však brod k přechodu Dunaje nepotřeboval. Ve svém vojsku přivedl početný oddíl tesařů a také horníků. Tesaři s sebou vezli předem opracované trámy a během dvou dnů zbudovali přes řeku most. Než to uherští obránci zjistili, bylo české vojsko za Dunajem. Ihned poté Přemysl zaútočil na Prešpurk, ale město mělo pevné hradby a početnou posádku. Po dvou dnech marného dobývání se proto rozhodl pokračovat s hlavními silami do nitra Horních Uher. Obléhání města svěřil Vilémovi z Hustopečí. K ruce mu zanechal několik moravských oddílů a také vídeňské ozbrojence. Byla polovina dubna, začínaly rašit ovocné stromy a na svazích se zelenala tráva. České vojsko vyrazilo tradiční cestou po úpatí Malých Karpat na sever. Před ním se táhl řetěz pohraničních hradů, které k obraně zemské hranice postavili uherští panovníci. Měly kamenné hradby a masivní věže, ale tržní osady v jejich předhradí chránily obvykle jen dřevěné palisády. Svatý Jur a Pezinok dobyl Přemysl hned následujícího dne, co opustil Prešpurk. Obě města nechal vyplenit. Ve sklepech měšťanských domů objevili jeho vojáci sudy vína z loňské úrody, a to ještě povzbudilo jejich bojovné odhodlání. Jeden z braniborských rytířů se však při drancování ve Svatém Juru pohádal s mužem, který chránil svou dceru před zneuctěním. Protože byl onen rytíř už značně opilý, měšťan ho zabil jeho vlastní dýkou. Ihned poté jeho druhové, opilí stejně jako on, město podpálili a pobili spoustu obyvatel. Ostatní rytíři jim to trpce vyčítali, protože popelem lehla spousta cenných věcí, které ještě nestačili z domů odnést. Následujícího rána nechal Přemysl navzdory protestům braniborských rytířů dva z nich popravit a vyhlásil, že podobně bude potrestán každý, kdo se nebude chovat jako křesťan. Dobývání hradu Červený Kameň bylo však mnohem obtížnější. Hrad byl vklíněn mezi zalesněné kopce na nevysokém, ale strmém pahorku. Byl kamenný a v nárožích stály čtyři masivní věže na způsob anglických kastelů. „Ne, zůstanu zde,“ odmítl Přemysl návrh moravského maršálka Bohuše z Drahotuš, který nabídl, že on se svými oddíly hrad oblehne a vyhladoví, aby král mohl pokračovat dál. Cílem českého vojska byla totiž zámožná a výstavná Trnava. Dobývání Červeného Kameně si zjevně vyžadovalo delší dobu. „Nevěříte mi?“ zachmuřil se maršálek Bohuš z Drahotuš. „Věřím,“ usmiřoval si ho Přemysl, „ale já sem nepřijel jako nájezdník. Jsem panovník, který dobývá zem, kterou možná jednou připojí ke své Koruně. Proto musím místním šlechticům ukázat, kdo je český král.“ Bohuš z Drahotuš nepatrně povytáhl obočí. O podobných představách svého panovníka dosud nic

podobného neslyšel. Sotva ho Přemysl propustil, utíkal za svými přáteli, aby s nimi tu překvapující novinku probral. „Kdo ví, jak to Přemysl myslel?“ odmítl jeho výklad znojemský purkrabí Radslav z Heraltic. „K čemu by mu Horní Uhry byly?“ „Oddělil by Polsko od zbytku Uher,“ kombinoval moravský komoří Hartleb. Podílel se na Přemyslově záchraně pod Semmeringem. Od té doby všude hlasitě tvrdil, že věřit se dá pouze mrtvým Uhrům, neboť ti jediní už zradit nemohou. Těm živým by však nevěřil ani svatou přísahu. Zasvěceně pokračoval: „Pokud by se mu to povedlo, může zaútočit na Slezsko. Jeho chráněnec Jindřich tam má stále větší potíže se svými piastovskými strýci.“ Vyšehradský probošt Petr zastával úřad královského kancléře, a proto věděl o záměrech svého pána nejvíce. Normálně by asi mlčel, ale uherské víno bylo výtečné a silné. A on ho vypil příliš. Toužil se pochlubit a trochu ztěžklým jazykem začal vysvětlovat: „Našemu králi nejde o polské země. Musí uklidnit situaci ve Štýrsku, které Štěpán stále považuje za své. A co může našemu Přemyslovi posloužit? Totéž, co udělal uherský král Béla, když byl náš panovník ještě mladý. Tehdy Béla obsadil Moravu a nabídl ji vrátit za Štýrsko. Totéž udělá náš král teď. Vrátí Horní Uhry, a za to bude chtít, aby se Štěpán vzdal svých štýrských nároků.“ Většina přítomných rytířů mu nevěřila. Bylo to podle nich příliš složité a vyšehradský probošt měl už notně v hlavě. Ještě téže noci začali jihlavští horníci s podkopovými pracemi. Vybrali si jednu z krajních věží, která zpevňovala nároží hradu. Nestála na skále, ale na vyzděném hliněném podloží a na pláni před hradbami se rozkládal hustý les. V něm se mohli ukrýt, když z jámy vynášeli hlínu. Obránci hradu přitom vůbec nic netušili. Ale i kdyby jim o tom někdo pověděl, nevěřili by. O technice podkopových prací nikdy neslyšeli. „Pošli pár rytířů k Trnavě,“ nařizoval Přemysl olomouckému biskupovi. „Ať obsadí se svými družinami přístupové cesty k bránám, ale jinak ať se o nic nepokoušejí.“ „Mohl bych jet s nimi. Tady jsem stejně zbytečný,“ navrhl Bruno ze Schauenburku. „Znám se dobře s trnavským biskupem. Možná bych se s ním mohl sejít. Ujistil bych ho o vaší ochotě ušetřit město, pokud se vzdá.“ Přemysl neurčitě přikývl. Bruno dál rozvíjel svůj plán: „Pokud nebudou naši rytíři ve městě drancovat, mohl bych požadovat, aby vám biskup i měšťané zaplatili výkupné a složili hold.“ „Nikoli hold,“ opravil ho český král. „Složí mi slib poslušnosti jako mí poddaní. V Trnavě nechám posádku a celou tuhle krajinu dočasně připojím ke svým zemím.“ Olomoucký biskup přikývl. Znal plány svého pána a tohle byla ta správná cesta. Sotva opustil Bruno ze Schauenburku s vojenským oddílem tábor pod Červeným Kameněm, zahájili čeští rytíři útok na hradby. Ovšem nijak prudký, věděli, že je zbytečné nasazovat krky. Bylo jen třeba obránce zaměstnat, aby nepojali podezření. České vojsko vedlo útok z opačné strany hradu, než pracovali horníci. „Jak jsme daleko?“ vyptával se večer Přemysl jihlavského měšťana Fridricha z Baumgartenu, který jako zkušený havířský podnikatel podkopové práce řídil. „Jde to nad očekávání dobře,“ liboval si jihlavský měšťan. Měl červené líce prokvetlé rudými žilkami a unylé šedomodré oči. Patřil k nejdravějším jihlavským patricijům. „Jsme už za polovinou. Pokud se nevyskytnou potíže, zítra večer budeme pod základem hradby. Tunel zpevňujeme výdřevou, aby nám strop nespadl na hlavu. Až poddolujeme věž, natřeme trámy smolou, štolu vyplníme slámou a zapálíme. Jakmile prohoří výdřeva, všechno se zhroutí. V hradbách bude otvor, že jím projedou

klidně i dva povozy vedle sebe.“ Fridrich z Baumgartenu měl pravdu. Během následující noci Češi pronikli do hradu a před svítáním se vzdali poslední obránci, kteří se uchýlili do masivní válcovité věže. O den později otevřela své brány Přemyslovi Trnava a její obyvatelé mu složili slib věrnosti. Řeku Váh přešlo české vojsko opět po provizorním dřevěném mostě a pokračovalo na východ. Po kratším obléhání dobylo Nitru. Teprve pak Přemysl svůj postup zastavil a rychlým pochodem se vrátil k Prešpurku. Ten se vzdal druhého dne měsíce května. Podstatná část Horních Uher se ocitla v rukách českého krále.

KAPITOLA 5

Na vývoj událostí v Horních Uhrách nakonec král Štěpán rezignoval. Bylo mu jasné, že tam v tuto chvíli nepořídí nic. Nejprve musel zlomit odbojné magnáty a postavit silné vojsko, aby se mohl Přemyslovi postavit doma. Velice užitečným pomocníkem se ukázal Béla Mačevský. Navzdory kasání Jindřicha Kyseckého, že si jeho rod dokáže své zájmy uhájit sám, porazil Béla jeho oddíly na hlavu. Jindřich i s manželkou uprchl do Prahy a jeho mladšího bratra Ondřeje oblehl Béla Mačevský ve městě Szombathely. Když mu odmítl otevřít brány, vzal hradby útokem a po několika dnech těžkých bojů se města zmocnil. Ondřeje nechal pro výstrahu popravit. Pak obsadil většinu hradů, které patřily Kyseckým. Tím zabezpečil uherskou hranici proti rakouským rytířům a současně otevřel králi Štěpánovi cestu na Šoproň a dál na Vídeň. Po vyhnání Kyseckých se většina odbojných velmožů pokorně vrátila na Štěpánovu stranu. Přemysl musel reagovat rychle. Jeho tažení v Horních Uhrách pomalu končilo. Zásoby docházely a před žněmi bylo těžké sehnat dostatek potravy. Dobyté hrady a města obsadil Přemysl svými posádkami a rozhodl se k návratu domů. Zvědové mu však donesli zprávu, že proti němu postupuje početné uherské vojsko. Proto překročil Dunaj a utábořil se nedaleko Mošoně. Levý břeh Dunaje si pro nadcházející boj vybral hned z několika důvodů. Tady se ještě dalo ve vesnicích najít nějaké obilí a dobytek, ale co bylo hlavní, pokud by bitvu prohrál, měl zajištěný bezpečný a snadný ústup. Přes svůj dřevěný most by se stáhl za Dunaj k Prešpurku a most by za sebou strhl. Dobré bylo, že pod jeho korouhve dorazily čerstvé síly, především asi tucet rakouských rytířů se svými družinami, celkem několik set ozbrojenců. Úspěchy českého krále povzbudily váhající. Vojsko krále Štěpána bylo posbírané ze všech koutů jeho království. Ale tak to bývalo vždycky. Vedle uherských magnátů, kteří bojovali v železné zbroji, stáli Kumáni v kožešinových kazajkách a rovněž divocí horalé ze Sedmihradska v prošívaných halenách, kteří používali dlouhé válečné sekery. S nimi tu byl oddíl benátských žoldnéřů a několik srbských rytířů, kteří byli vyzbrojeni podle byzantského způsobu. Ani jedna strana se nepokusila jednat o smír. Nenávist obou panovníků byla příliš veliká. Týden po dobytí Prešpurku dorazil Přemysl k říčce Rábnici, která se o několik mil dál vlévala do řeky Ráby. Rozlehlou rovinatou pláň kolem říčky znal dobře, pečlivě si ji prohlížel už před lety, když se chystal na válku s králem Bélou. Tohle místo bylo totiž druhou možností, kde se mohli utkat. Nakonec ale tehdy padla volba na pláně za řekou Moravou u Kressenbrunnu. Věděl však dobře, že tady bude mít výhodu jen v případě, pokud se mu podaří přimět Štěpána, aby Rábnici překročil a utkal se s ním v nivách, které se táhly k Dunaji. Krajina byla porostlá zakrslými břízami, olšemi a vrbinami, ale půda byla pevná a výtečně se hodila pro boj jízdy podle rytířské regule. „Štěpán právě překročil Rábnici,“ hlásil Přemyslovi moravský maršálek Bohuš z Drahotuš. Blížil se večer. V nadcházející bitvě mu připadla čest velet jezdcům na levém křídle, kteří měli podle plánů českého krále provést rozhodující obchvat nepřítele. „Rozdej vojákům všechno jídlo, které nám zbylo. A víno také,“ nařizoval Přemysl. Byl zachmuřený, protože už dlouho nedostal zprávy z Prahy a trápil se, jak se daří Kunhutě. Každý den se modlil, aby nepotratila.

„Všichni muži zůstanou ve zbroji a koně osedlaní,“ připomínal olomoucký biskup Bruno ze Schauenburku. „To je snad jasné,“ zabručel Přemysl. „I kdyby existovala o připravované bitvě nějaká dohoda, uherský král by ji stejně nedodržel. Takhle je to snadnější. Žádná není, a tak může bitva vypuknout kdykoli. Rytíři ať se trochu vyspí, ale panošové budou bdít až do rána.“ Noc však proběhla v klidu. Za úsvitu se v obou táborech konala pod širým nebem mše za vítězství a pak se oddíly sešikovaly k bitvě. Přemysl stál s nejlepšími rytíři ve středu svého vojska. Na sobě měl pozlacenou zbroj a přimhouřenýma očima hledal Štěpána. Když ho konečně objevil, předjel před své řady a pokračoval na pravý okraj vojska, jako by se mu chtěl vyhnout. Sotva to uherský král zahlédl, pronesl ke své družině na adresu českého krále cosi posměšného. Pak se i on přesunul doprava, aby stáli proti sobě. To zaručovalo, že se během bitvy setkají. Přemysl se nepatrně usmál. Přesně toho chtěl dosáhnout, protože rozhodující výpad povede na opačném křídle. Uherský král se tam nestihne přemístit, aby vydal pokyny pro obranu. Přemysl znal uherské rytíře. Byli sice stateční, ale neobyčejně neukáznění. „Ve jménu božím!“ zvolal hlasitě Přemysl a tasil meč. Rytíři sklopili hledí, od svých panošů převzali kopí a pomalu se rozjeli. Byli rozdělení do tří řad, v první ti nejzkušenější. Mezi řadami byly odstupy asi padesáti kroků. V mezerách mezi řadami jezdců kráčeli lučištníci a přes hlavy svých pánů vystřelovali šípy na nepřítele. Teprve za jezdci postupovali v houfech pěší ozbrojenci. Družiny významných velmožů bojovaly pod zástavou v barvách svého pána. Služebníci méně zámožných rytířů žádnou zástavu nenesli, šli neuspořádaně a promíšení. „Ve jménu božím!“ vykřikl hlasitě uherský král Štěpán a i on tasil meč. Mužů měl přibližně stejně jako Přemysl, ale rytířů v železné zbroji méně. Tento nedostatek vyvažovali podle jeho názoru divocí Kumáni na malých a rychlých koních. Ti také vyrazili do boje jako první, navzdory tomu, že jim to Štěpán nepovolil. Nijak ho to netrápilo, Kumáni si vždycky dělali, co chtěli. Stejně jako jeho manželka Alžběta, která pocházela z jejich rodu. Před třiceti lety považovali čeští a moravští rytíři Tatary a Kumány za syny ďábla. Od té doby se však hodně změnilo. Nejen že jim už nenaháněli strach, ale naučili se proti nim účinně bojovat. Kumáni neútočili v sevřené řadě jako křesťanští rytíři. Když bojovali, dívali se jen před sebe. Teprve když zjistili, že se dál nedostanou, rozutekli se do stran, aby se v klidu zformovali a mohli znovu zaútočit. Pronásledovat je nemělo žádný smysl, byli příliš rychlí. Jakmile na to křesťanští rytíři přišli, vymysleli si proti nim svou taktiku. Střed jejich řady zpomalil, zatímco oba krajní konce vyrazily rychle vpřed a Kumáni sami do téhle pasti vběhli. Tak to probíhalo v posledních letech vždycky a udělali to i v bitvě u říčky Rábnice. Ještě než bitva pořádně začala, byla většina kumánské jízdy pobita a zbytek se dal na útěk. Bez ohledu na to, že boj na jiných místech pokračoval, přebrodili Kumáni řeku a zmizeli v prachu. „Takže povinný začátek bychom měli za sebou,“ šklebil se stařičký Boreš z Rýzmburka. S Přemyslem se usmířil poté, co u Kressenbrunnu pronikl jako první do tábora uherského krále Bély. Od té doby býval častým hostem na královském dvoře, i když zabavený majetek a úřady zpět nedostal. I tak byl nesmírně zámožný a vlivný. „Ani Štěpán, jak se zdá, si z toho těžkou hlavu nedělá,“ upozornil ho Havel z Lemberka, syn zbožné paní Zdislavy. „Asi s tím počítal.“ Jízda obou vojsk zrychlovala. Nad plání se nesly dunivé údery kopyt. Rytíři v prvních řadách se mírně nahrbili, zapřeli se patami do třmenů a pevně sevřeli kopí, jako by byli na turnaji. Tam tohle umění cvičili neustále. Ale tohle nebyla zábava. Mnozí cítili lehké mrazení v zádech a ti mladší tiše odříkávali modlitby k Panně Marii. Pak se první řady srazily.

Kopí se lámala, jako by byla z rákosu, ozývaly se bolestné výkřiky a poděšené ržání koní. Rytíři se však drali vší silou vpřed. Věděli, že vojsko, které zpomalí nebo zastaví, bude muset couvnout, a to byl první krok k porážce. Tasili meče a pevně sevřeli štíty. Snažili se držet těsně vedle sebe, bok na bok. Spíše než boj to byla velká přetlačovaná. Byli na sebe tak namačkaní, že se ruce s meči nemohly ani rozmáchnout. Pokud se nějaký rytíř na chvíli v té mačkanici uvolnil, snažil se alespoň bodat. Nejúčinnější zbraní byl však v tuhle chvíli štít. Čeští a moravští rytíři byli zkušení bojovníci. Poměrně rychle získali převahu a první řada uherského vojska začala couvat. Marně na své muže Štěpán křičel, aby se zastavili. Tlak českého vojska byl příliš silný. Přemysl popojel dopředu, zvedl meč nad hlavu a začal volat Štěpánovo jméno. Rytíři kolem se rozestoupili, protože všichni ctili starobylé právo vyzvat v průběhu bitvy soka na souboj. Štěpán byl však ve víru boje a chvíli trvalo, než ho jeho komoří upozornil na Přemyslovu výzvu. Okamžitě všeho nechal a vyrazil mu uličkou mezi rytíři vstříc. Přemysl se ohlédl na levé křídlo a dal pokyn trubačovi, aby dal smluvené znamení. Pak zaútočil na Štěpána. Přemysl byl sice menší než uherský král, aby byl robustnější, měl silné paže a byl nesmírně obratný. Několik turnajů dokázal vyhrát šikovností. Štěpán také vyhrával turnaje. Obvykle svou brutální silou. Jenže ta mu v tomhle boji příliš platná nebyla. Přemysl obratně uhýbal a sám dokázal účinně zaútočit ve chvílích, kdy musel Štěpán svého koně natočit či couval. Vzrušení z boje Přemysla zcela pohltilo, neměl ani čas sledovat, zda se jeho plány daří. Zápasit se Štěpánem ho bavilo, protože cítil, že získává převahu. Štěpán zlostně funěl a neustále útočil podle stejného receptu. Vší silou udeřil mečem do Přemyslova štítu, aby ho odklonil a sok ztratil v sedle rovnováhu. Pak se sám zaklonil, zapřel se nohama ve třmenech a mečem švihl před sebe tam, kde tušil tělo nepřítele. A tohle neustále opakoval. Uherští rytíři krok za krokem ustupovali, ale Štěpán si jich nevšímal. Zuřil a zlostně křičel na Přemysla, aby před ním neuhýbal. Pak se k němu přihnal kaloczský hrabě Gejza. Měl zkrvavenou tvář a levou ruku zchromenou. Křičel, že se Čechům podařilo na levém křídle prorazit a obkličují uherské vojsko. Štěpán přes rameno zlostně nařídil, aby Čechy zastavili. Provedl ještě několik zuřivých výpadů, ale křik a hlasy trubek sílily a pak se uherským vojskem začalo šířit poplašné volání, že je třeba ustoupit. Během několika minut se řady rozpadly a Uhři začali v panickém zmatku utíkat k říčce Rábnici. Štěpán pochopil, že to je konec. Otočil koně a hnal se za svými muži. Přemysl se chvíli pokoušel Štěpána pronásledovat, ale záhy toho nechal, protože by bylo neuvážené dostat se mezi prchající nepřátele. Mohlo se totiž stát cokoli. Přesně tak zemřel rakouský vévoda Fridrich, který sice bitvu vyhrál, ale sám přišel o život. Uherské vojsko prchalo ve zmatku a na bojišti a na březích řeky zanechalo několik tisíc mrtvých. Přemyslovo vítězství bylo drtivé a o to cennější, že to bylo poprvé, kdy se v bitvě utkal tváří v tvář s proradným Štěpánem. O šest dní později vybojoval s uherským králem další bitvu u nedaleké říčky Litavy. Proběhla podobně a ještě před příchodem večera dokázal Přemysl přimět uherské vojsko znovu k útěku. Teprve pak vyslal Štěpán posla se žádostí, aby jejich vyslanci jednali o podmínkách dočasného klidu zbraní. Potraviny docházely na obou stranách, ale vítězům se vždycky hladovělo lépe než poraženým. Přemysl navzdory tomu, že Štěpán žádal o dočasný smír, pokračoval v dobývání okolních hradů. Na jednání do Mošoně poslal olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburku, který věděl, že má úkol nedohodnout se. Uherskému palatinovi předložil požadavek, aby Štěpán odstoupil českému králi celé Horní Uhry a k tomu ještě pohraniční komitáty, kde dříve vládli Kysečtí a jimž se pro nebývalé

množství hradů říkalo Burgenland. „Vaše podmínky uherský král samozřejmě odmítl,“ hlásil olomoucký biskup, když se vrátil do českého vojenského ležení. „Ale co dál? K útoku na Budín nemáme dostatek sil. Zásoby jídla nám prakticky došly, rytíři mají kořisti naopak dost a většina by se ráda vrátila domů. Tady nás už mnoho štěstí nečeká.“ „To já všechno vím,“ souhlasil Přemysl. „Já však musím být jasným vítězem téhle války. Jen to mi dá právo, abych později dojednal podmínky míru podle svých představ.“ „Jeden z budínských kanovníků je můj přítel a od něj jsem se dozvěděl, že Štěpán se další bitvě vyhne. Nebude riskovat třetí porážku. Ví, že se musíme během několika dnů z Uher stáhnout. Počká si.“ „Já sázím na jeho hloupost,“ pousmál se Přemysl. „A pýchu. Štěpán si myslí, že je nejlepší rytíř v křesťanském světě. Pro panovníka není nic horšího, než když přeceňuje své síly.“ „Svatá slova,“ souhlasil zbožně Bruno ze Schauenburku. Věděl totiž, že jeho pán je v mnoha ohledech stejný. Následujícího dne zaútočil Přemysl se všemi svými ozbrojenci na Mošoň, u níž tábořil Štěpán s celým uherským vojskem. Manévr, který Přemysl připravil, byl riskantní pro každé vojsko, ale on se spoléhal na to, že jeho rytíři jsou nejen zkušení, ale hlavně disciplinovaní. Štěpán sledoval útok spolu s předními magnáty svého dvora z hradeb. Mezi nimi byl i Kunhutin bratr Béla Mačevský a také Štěpánova kumánská manželka Alžběta s jejich devítiletým synem Ladislavem. Vojsko bylo soustředěno v táboře před hradbami. Uherští ozbrojenci obsadili provizorní palisádu, protože dostali rozkaz ležení pouze bránit. Druhý menší tábor ležel stranou na břehu řeky a v něm byli Kumáni. Pokud táhli do boje spolu s uherskými rytíři, nikdy neměli společné ležení. Přemysl tentokrát zvolil jinou bojovou formaci. Rytíři jeli v houfu, který měl tvar klínu, a proto se mu říkalo „sviní hlava“. Tato sestava byla výhodná, pokud chtěli proniknout skrze obranu nepřítele. Na špici formace jeli nejzkušenější rytíři v čele s českým králem. Přemyslovo vojsko pomalu klusalo, nebylo proč spěchat. Byl nádherný den, konec května. Ve vzduchu poletovaly bílé lístky květů, které opadávaly ze stromů, a na modravém nebi zpívali ptáci. Jejich hlasy však přehlušoval rytmický dupot kopyt a řinčení zbroje. Těsně před uherským táborem Přemysl nečekaně odbočil a celé vojsko vyrazilo rychlým cvalem k řece proti kumánskému ležení. To nebylo zbudováno tak pečlivě jako tábor uherských rytířů. Nemělo ani provizorní palisádu, jen jakýsi plot z proutí. Jakmile Kumáni zjistili hrozící nebezpečí, okamžitě nasedli na koně a navzdory příkazům vyrazili proti Přemyslovi. Nebyli zvyklí bránit se, raději útočili. Strhl se krátký boj, v němž se od začátku zdálo, že Kumáni mají navrch. Čeští rytíři začali ustupovat, Kumáni je pronásledovali a zle na ně dotírali. V táboře uherských rytířů rostlo vzrušení. Pak se otevřela brána Mošoně a na pláň před hradby vyjel král Štěpán v plné zbroji. V ruce držel meč a křičel: „Tentokrát ukážeme hanebnému Přemyslovi, co umějí uherské meče!“ Za ním cválala jeho družina se zástavami. Nebylo co dodávat. Jeho vojsko se bleskurychle sešikovalo a vyrazilo na pláň, po které ustupovalo české vojsko. Sotva se však Štěpán přiblížil, situace na bojišti se jako mávnutím kouzelného proutku změnila. Čeští rytíři přestali couvat, ukázněně se zformovali a na Kumány prudce zaútočili. Ti něco takového nečekali. Byli rozptýlení po pláni a mnozí už ani nebojovali, protože se snažili české vojsko objet, aby se co nejrychleji dostali k jeho táboru a mohli plenit. Uherská jízda se řítila proti českému vojsku, i když některým magnátům došlo, že to celé byla zřejmě léčka. Jenže zastavit rozjetou rytířskou jízdu by nedokázal sebelepší velitel. Štěpán se o to

ostatně ani nepokoušel. Dychtivě mával mečem a hledal Přemysla. Pak se čelní řady vojsk srazily. Tentokrát však měli Češi od začátku drtivou převahu. Během necelé půlhodiny se uherské řady rozpadly a Štěpánovo vojsko prchalo po travnaté pláni pryč. Muselo zamířit k řece Rábě, protože Přemysl mu odřízl ústupovou cestu do Mošoně. Svůj tábor museli Uhři nechat v plen vítězům. Oddíl rakouských rytířů poslal Přemysl k Mošoni, aby se zmocnil města. Z něj na poslední chvíli vyklouzla uherská královna Alžběta i se synem a pod ochranou oddílu Kumánů prchala po opačném břehu řeky do Györu, jemuž se v rakouských zemích říkalo Ráb. Tam směřovalo i poražené Štěpánovo vojsko. Přemyslovi rytíři se za ním hnali, a pokud se jim podařilo nějaký uherský houfec dostihnout, bezvýznamné ozbrojence bez milosti zabili a zámožnější rytíře zajali, aby mohli požadovat výkupné. V jednu chvíli se Přemysl přiblížil k prchajícím Uhrům tak, že zahlédl krále Štěpána. Vztyčil se ve třmenech a křikl na něj: „Zbabělče, postav se mi!“ Uherský král nezpomalil a cválal skloněný nad krkem svého koně jako o život. Později vykládal, že neslyšel, jinak by samozřejmě tak hanebnou urážku ztrestal na místě krví českého krále. Češi pronásledovali uherské vojsko až do odpoledne. Uhry zachránil dřevěný most přes Rábu, který si tam před týdnem postavili. Jakmile se dostali na druhý břeh, strhli ho. Přesto ztratili mnoho mužů, přišli o majetek ve svém ležení a čeští rytíři vydrancovali Mošoň. O dva dny později Přemysl své vojsko rozpustil a válečné tažení ukončil. Domů se vracel s rozvinutými zástavami jako vítěz. Tentokrát nezískal jen slávu a značnou kořist, ale ovládl také Horní Uhry. V dobytých hradech a městech zůstaly jeho posádky. O měsíc později vpadlo uherské vojsko v odvetu na Moravu, ale žádné podstatné škody nezpůsobilo. Moravští rytíři pod vedením Bohuše z Drahotuš ho celkem rychle zahnali zpět. Tenhle výpad provedl uherský král Štěpán jen proto, aby si zachoval tvář. Nemohl doufat, že tím přivodí zvrat ve válce. Bylo totiž zřejmé, že bude muset přistoupit na nová mírová jednání, která mu mnoho neslibovala. Ale jinou možnost neměl, neboť válku prohrál. Aby alespoň trochu vylepšil své postavení, oblehl se svým vojskem Prešpurk. Před jeho hradbami uzavřel počátkem léta s Přemyslem mír. Uherský král Štěpán se po mnoha letech bojů vzdal nároků na Štýrsko a další alpské země, Přemysl mu za to vrátil Horní Uhry a zavázal se vrátit korunovační klenoty. Pro řešení pohraničních sporů byli jmenováni smírčí úředníci a hranice mezi oběma panovníky byly prohlášeny za posvátné a nenarušitelné. Mezi královskými dvory byly obnoveny standardní vztahy, navzdory tomu, že se Přemysl příliš neměl k tomu, aby ujednání do puntíku splnil. Ostatně ani Štěpán nikdy své slovo nedodržel. A tak Přemysl nespěchal s vrácením uherských korunovačních klenotů a rovněž si ponechal několik hradů v Horních Uhrách. Alespoň prozatím, protože tušil, že uherské záležitosti nejsou zdaleka uzavřené.

KAPITOLA 6

„Syn! Je to syn,“ rozlehlo se den před svátkem patrona českých zemí svatého Václava po celém Pražském hradě. „Deo gratia! České země mají následníka,“ jásali lidé po celé zemi, jakmile se ta zpráva roznesla. Přemysl klečel vedle Kunhutina lůžka a šťastně se usmíval. V rukách držel malinkého tvorečka, který srdceryvně plakal. Měl velké oči a na lysé hlavičce jen pár vlásků. „Bude se jmenovat Václav,“ rozhodl Přemysl už dříve. Všem tvrdil, že to je na památku světce, který drží ochrannou ruku nad celým přemyslovským rodem, ale jen on sám věděl, že tím skládá poctu svému otci, jehož si s odstupem let vážil mnohem více, než když byl živý. Tehdy s ním válčil a často ho opravdu nenáviděl. Teď se mu v duchu musel omluvit, protože si na vlastní kůži zkusil, jak nevděčný je úděl panovníka. „Co uděláš teď, můj drahý?“ optala se tiše Kunhuta. Ležela zabalená do pokrývek, byla bledá a vyčerpaná. Tenhle porod byl z těch dosavadních zatím nejtěžší. Ale byla neskonale šťastná. Dala zemi následníka a doufala, že tohle dítě doroste v dospělého muže. „Nejraději bych tě sevřel v náruči,“ odpověděl dvorně. „Kořím se před tvou krásou a děkuji ti, má královno. Teď tě čeká šest týdnů, kdy musíš mít klid. Přítomnost prelátů, kteří se s tebou budou modlit, bude jistě užitečnější než přítomnost má.“ „Jinými slovy, zase mne opustíš,“ povzdechla si posmutněle. „Jen cosi zařídím ve Štýrsku. Do adventu jsem zpátky. Pak se ti budu zase věnovat. Celé Vánoce budu jen tvůj.“ Na oslavu narození syna nechal Přemysl rozhazovat po pražských ulicích stříbrňáky, pražskému biskupovi věnoval vesnici poblíž Rožmitálu a porodní bába dostala třicet hřiven stříbra. Jeho velkorysost ovšem neznamenala, že by jiným odpouštěl. Podle jeho přesvědčení bylo na čase skoncovat se štýrským velmožem Siegfriedem z Mahrenberka. Dříve býval důvěrníkem Přemyslova bratrance korutanského vévody Oldřicha Sponheimského a pomáhal také Gertrudě Babenberské, která se vždy stavěla proti Přemyslovým nárokům na babenberské dědictví. Co mu však vytýkal především, byla jeho podpora uherského Štěpána. Kdykoli Uhři zaútočili na Štýrsko, se svými přáteli jim pomáhal. Teď byl čas učinit tomu konec. Jakmile dorazil do Štýrska, nechal Siegfrieda z Mahrenberka zajmout a uvěznit, navzdory tomu, že už to byl starý muž. Původně ho chtěl potrestat tam, zvedl se však tak silný odpor štýrské šlechty, že ho nechal raději převézt do Prahy. Obvinil ho ze zrady a požadoval, aby se ke své vině přiznal. Jenže to starý velmož odmítl udělat. Proto ho nechal Přemysl mučit, a když ani pak nedosáhl svého, dal ho vláčet přivázaného za koněm pražskými ulicemi. Tak stanovilo zemské právo v případě, že urozený muž zradil svého panovníka. Zbědovaného a zkrvaveného ho pak dal svázat do kozelce a pověsit na šibenici, kde trpěl téměř dva dny, než ho palicí dobil jeden z královských soudců. Olomoucký biskup Bruno ze Schauenburku opatrně nadhodil, že to snad nebylo nutné. Přemysl ho však chladně varoval: „Tak skončí každý, kdo se mi bude protivit! Tím, že Siegfried pomáhal uherským nepřátelům, způsobil štýrským velmožům desetkrát více škod než já, když jsem ve věci jejich hradů postupoval podle zemského práva. Měli by mi tedy spíše poděkovat.“ „To je sice možné,“ souhlasil zdrženlivě Bruno ze Schauenburku, „není ovšem důležité, co je ve skutečnosti pravda, ale jaký dojem váš krok udělá na ostatní, můj pane. Tenhle krok vnímá veškerá

štýrská šlechta špatně. A stejné je to v rakouských zemích a v Korutanech. Nemusím dodávat, že vaši nepřátelé tu věc ještě nadsazují. Prý jste dal umučit bezbranného starce. A nejhlasitěji o tom hovoří Oldřich z Lichtenštejna.“ „Tak to v křesťanském světě bohužel chodí. Kdysi mne opěvoval jako vzor rytíře a teď ze mne chce udělat Jidáše,“ ušklíbl se Přemysl. Olomoucký biskup spolkl poznámku, čí vina to asi je. Nebyl tu však proto, aby káral svého panovníka, ale aby mu pomáhal vládnout. Byl příliš zkušený, aby si myslel, že lze poddané ovládat laskavostí srdce. Vládnout mohl jen ten, kdo byl silnější než ostatní a jehož se nepřátelé báli. Dobrý panovník však musel současně budit dojem muže křesťanského. Rozvážně proto pokračoval: „Měl bych návrh. Mohl byste vzít v osobní ochranu Siegfriedův rodový klášter v Mahrenberku. Bylo by to gesto kajícné pokory.“ Přemysl na okamžik uvažoval a pak souhlasil. Vánoce strávil Přemysl v Praze se svou rodinou přesně tak, jak Kunhutě slíbil. Byla šťastná a Přemysl se choval jako milující manžel a pozorný otec. Hrál si se svými dětmi, ale nejraději s malým Václavem, až mu ho musela kojná brát. „Modlím se, aby nám štěstí vydrželo,“ svěřila se mu jednou v noci Kunhuta. „A proč by nemělo?“ podivil se ospale. Neměl podobné hovory rád. Snažil se přijít na to, proč mu vlastně vadí. Dospěl k přesvědčení, že důvodem je rozdíl mezi rytířem a ženou. Rytíř samozřejmě ví, jak je svět krutý, a proto žije štěstím okamžiku a raději nepřemýšlí o tom, co bude. Ženská duše je křehčí; ženy rády sní, proto si neumí užívat štěstí, které jim Bůh dává, ale neustále se strachují, aby jim ho nevzal. To mu potvrdil děkan svatovítské kapituly, když prohlásil, že úděl muže i ženy je v křesťanském světě podobný, protože rytíř může zemřít při obraně země, zatímco žena může skonat při porodu. Pokud je ovšem rytíř silný a odvážný, vyjde z boje živý, zatímco žena, i kdyby byla sebesilnější a odvážnější, může při porodu zemřít, protože se musí spoléhat výhradně na milost boží. Právě tahle okolnost podlamuje její odvahu a do duše zasévá obavy. „Mívám takové divné představy,“ přiznala se Kunhuta a přivinula se k němu. Tentokrát v tom nebyla milostná touha, ale strach. Tiše pokračovala: „V něčem mi připomínáš mého slavného děda krále Bélu. Také toho chtěl příliš.“ „Já ale nechci příliš,“ přerušil ji Přemysl odměřeně. „Jen se snažím zabezpečit své země.“ „On prý říkával totéž,“ nedala se Kunhuta. „Byly roky, kdy byl ve své zemi štvancem.“ „Jistě, protože jsem ho porazil. Dokud budu vítězit, nic se nám nemůže stát.“ „Ale budeš vítězit pořád?“ „Jsem nejmocnější panovník v říši,“ upozornil ji a odhodil přikrývku. Posadil se na kraj lůžka a nazul si střevíce. Kunhuta ho zaraženě pozorovala. „Promiň,“ špitla. Přemysl se obrátil, políbil ji a omluvil se, že se chce v klidu prospat. Pak zamířil do své ložnice. Sotva za ním zapadly dveře, Kunhuta položila obličej na polštář a hořce se rozplakala. Chtěla by se podílet na jeho vládě, ale nevěděla, jak to zařídit. Na své výpravy ji nebral a o tom, jak vládnout, se s ní bavit nechtěl. Jí ale nestačilo poroučet jen ve fraucimoru a velet dvorním dámám, kuchtíkům a děvečkám. Události následujících měsíců však nijak nepotvrzovaly její obavy, navzdory tomu, že v křesťanském světě došlo ke dvěma zásadním změnám. Přemysl byl přesvědčený, že mu obě spíše pomohou, než aby mu ublížily. Později se ukázalo, že se hluboce zmýlil. V době, kdy Přemysl slavil narození syna Václava, byl zvolen nový papež. Po téměř třech letech

sedisvakance, jak se nazýval stav neobsazení papežského stolce. Jak se v předchozích letech zdálo, Svatý otec žádnému z křesťanských panovníků nescházel. Ani preláti se nesnažili truchlivý stav věcí změnit, protože si mohli bez papeže dělat, co se jim momentálně hodilo. Volba se sice uskutečnila už dříve několikrát, ale ani jednou úspěšně. Počet italských a francouzských kardinálů byl totiž stejný a oba tábory chtěly papeže ze své země. Nakonec zasáhl ten, od něhož by to nikdo nečekal – italský lid. Je totiž zvláštní, že právě jemu opravdu vadilo, že církev nemá papeže. Ne že by byli Italové zbožnější než křesťané za Alpami, ale Svatého otce v Římě brali jako symbol vlastního významu. Když se kardinálové sešli na podzim roku Páně 1271 k dalšímu konkláve do Viterba a po několika dnech bylo zřejmé, že ani tentokrát neoznámí světu: Habemus papam, stalo se něco, co nemělo obdoby. Rozhořčení rytíři a viterbští měšťané obklíčili palác, kde se konkláve konalo, a zazdili okna i dveře. Odmítli kardinály pustit ven a poskytovali jim jen vodu a pár krajíců chleba denně. A když ani to nepomohlo, rozebrali střechu, takže na hlavy kardinálů stropem pršelo. Toho roku bylo totiž deštivé počasí. Po třech dnech se kardinálové shodli na jménu nového Svatého otce. S ohledem na situaci vybrali muže, který nikomu nevadil. Nebyl svázaný s kurií, se zájmy římských patricijů ani neapolského krále Karla z Anjou. Jmenoval se Tebaldo Visconti, zastával úřad arcijáhna v Lutychu a neměl ani vyšší svěcení. Momentálně byl spolu s anglickým králem Eduardem na křížové výpravě ve Svaté zemi. Byl to vůbec první papež, který nebyl kardinálem či biskupem. Když se o volbě dozvěděl, vděčně se pomodlil k Bohu, ale odmítl opustit ležení pod Akkonem, které se snažili křižáci dobýt k větší Kristově slávě. Na papežský stolec usedl proto až na jaře následujícího roku, kdy byl vysvěcen na kněze a biskupa a přijal jméno Řehoř, v pořadí papežů desátý. Jedním z prvních kroků, které podnikl, bylo svolání koncilu do Lyonu, který se měl zabývat situací ve Svaté zemi, spory s východní církví a nekázní, která mezi preláty panovala. Nic z toho Přemysla netrápilo a ani nezajímalo. V témže měsíci, kdy se nový papež ujal Svatého stolce, nečekaně zemřel na svém hradě Berkhamsted v anglickém Hertfordshiru římský král Richard Cornwallský. Protože v posledních letech přestal podporovat zájmy českého krále a sblížil se s bavorskými Wittelsbachy, ani tahle smrt Přemysla netrápila. Zdánlivě se vlastně nestalo vůbec nic, jen se vyřešil problém dvojvládí. Zvoleným římským králem byl současně i kastilský král Alfons. Jenže pro něj byl titul římského krále jen honosnou ozdobou jména. O německé záležitosti se nestaral a během své vlády říši nenavštívil ani jednou. To bylo i na německé rytíře příliš. Ihned po Richardově smrti se začaly šířit hlasy, že je třeba najít nového a rázného panovníka, který by napravil škody, které se v posledních letech staly v říši kvůli faktickému bezvládí. Tyhle názory Přemysl nesdílel, jemu bezvládí vyhovovalo. Ani krále Štěpána události v říši nezajímaly. Měl svých starostí až nad hlavu. Po prohrané válce s českým králem byli někteří uherští magnáti ještě odbojnější. Většinu času trávil v čele své ozbrojené družiny, s níž objížděl zem a snažil se zjednat pořádek. Zvláště ve Slavonii měl potíže, protože tamní šlechta měla hospodářské zájmy v Kraňsku a ve Štýrsku. Mnozí z nich tam měli dokonce přátele nebo příbuzné, a to, že se Štěpán Štýrska vzdal, považovali za zradu. V čele nespokojenců stál bán Joachim, který se nedávno oženil s Marií, dcerou Gertrudy Babenberské. Prohlásil se za ochránce práv své mladé a půvabné manželky a odmítl uznat krále Štěpána. Během jara spolu svedli několik šarvátek, v nichž se Joachimovi podařilo uherského krále porazit. Začátkem srpna však napadl král Štěpán Joachima znovu. Nedaleko Varaždína se spolu střetli poblíž řeky Drávy. Tentokrát Štěpán s podporou Kumánů slavonského bána porazil, ale při jeho

pronásledování klopýtl Štěpánův kůň tak nešťastně, že si uherský král v pádu zlomil vaz. Nebylo mu ještě ani třiatřicet let. Na vojenském tažení do Slavonie s ním byla jako obvykle i manželka Alžběta. Jakmile jí přinesli zprávu o manželově smrti, rázně se ujala velení. Nejprve si nechala od všech Kumánů odpřisáhnout poslušnost a věrnost. Pokud chtěla udržet trůn pro svého nezletilého syna Ladislava, musela hledat spojence. Věděla dobře, že mezi Arpádovci je nenajde. A samotní Kumáni k udržení trůnu nestačili. Proto vyrazila za poraženým slavonským bánem Joachimem. Přijal ji v paláci svého hradu v Križenci. „Je mi líto, co se stalo Štěpánovi,“ uvítal ji laskavě. Joachima vychovali v Konstantinopoli, a proto se choval s byzantskou uhlazeností. To Alžběta byla pravý opak. V čem však byli stejní, byla úskočnost a touha po moci. „Stalo se,“ opáčila drsně. „Nemíním s tebou dál bojovat, navzdory tomu, že jsi můj nepřítel.“ „Odpusť, paní,“ uklonil se zdvořile bán Joachim. „Nejsem tvůj nepřítel. A nejsem ani nepřítel tvých synů. Nebyl jsem dokonce ani nepřítel krále Štěpána. Měli jsme jen jisté neshody, ale tak to v životě bývá.“ „Co mi to tu vykládáš?“ vyjela na něj ostře. „Já ti přišla nabídnout spojenectví.“ „To lze říci různými způsoby,“ usmál se trochu shovívavě. Alžběta si toho naštěstí nevšimla. „I já si myslím, že bychom si mohli být navzájem užiteční. Jde jen o to, co mi můžeš nabídnout.“ „Zůstaneš bánem ve Slavonii a nadto ti do správy svěřím komitáty v Burgenlandu. Uznáš mého syna Ladislava jako jediného legitimního uherského krále a pokud bude třeba, podpoříš mne se svou družinou v boji s uherskými magnáty, pokud odmítnou poslušnost.“ „To je příliš široký závazek,“ bránil se Joachim. „Nevzpomínám si na jedinou chvíli, kdy by všichni uherští magnáti respektovali svého krále. Vždycky se najde alespoň jeden, který se postaví proti němu. Pokud bych tvou nabídku přijal, znamenalo by to, že budu až do smrti válčit a nezbude mi čas spravovat země, které jsi mi svěřila.“ „Ještě jsem ti je nesvěřila… Tak co navrhuješ?“ „Řekněme, že má povinnost účastnit se bojů s tvými nepřáteli platí jen pro Dolní Uhry.“ Po kratším dohadování Alžběta souhlasila. Joachim nechal donést víno a připili si. „A teď bychom měli naši dohodu stvrdit přísahou u oltáře,“ navrhl jí. Věděl, že Alžběta přijala křest, když jí bylo čtrnáct let, a to jen z důvodu, aby se mohla provdat za syna uherského krále Štěpána. Čekal, co odpoví. „To můžeme,“ souhlasila klidně, „ale mezi mými předky se dohody stvrzovaly jinak. Pokud si chán svého nového spojence opravdu vážil, prokázal mu tu čest, aby strávil noc s jeho manželkou. A obráceně musel samozřejmě jeho spojenec poskytnout na noc svou manželku chánovi.“ Joachim sice o podobném zvyku Kumánů nikdy neslyšel a nemínil ani pátrat, jak to je doopravdy. Alžběta nebyla krásná tak, jak vyžadovala dvorská móda, ale vyzařovala z ní pohanská divokost, která hodně mužů vzrušovala. Proto bez váhání souhlasil. O dva měsíce později byl v Budíně navzdory odporu řady uherských magnátů desetiletý Ladislav korunován novým uherským králem. Byl to akt symbolický, protože Přemysl dosud korunu svatého Štěpána nevrátil. Alžběta byla jako matka až do dosažení dospělosti svého syna Ladislava ustavena regentkou s právem vládnout. Slavonský bán Joachim se stal uherským komořím a Béla Mačevský palatinem a správcem Dolních Uher. Ale hlavní slovo na královském dvoře získali kumánští velitelé, s nimiž si Alžběta rozuměla nejlépe a jimž jako jediným naprosto důvěřovala.