Vlastimil Vondruška PŘEMYSLOVSKÁ EPOPEJ I VELKÝ KRÁL PŘEMYSL I. OTAKAR Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Vlastimil Vondruška, 2011 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2011 Vydání první ISBN 978-80-243-5617-4
Mé ženě Aleně
KNIHA PRVNÍ (1173–1174)
Jsem starý. Jsem už hodně starý a brzy zemřu. Poslední svého rodu. Mnozí preláti mají potomky, ale já ne. Vždy jsem bral všechno vážně a tím spíše službu Bohu. Proto jsem si nikdy neopatřil žádnou konkubínu. Ctil jsem a ctím celibát. Je to ale stejně zvláštní pocit, když se teď, na prahu smrti, ohlédnu. Někdy mne totiž přepadají pochybnosti. Ale to sem teď nepatří. Nebojím se okamžiku, až předstoupím před Jeho soud. Možná se na tu chvíli dokonce tak trochu těším, neboť jsem během svého života viděl tolik nespravedlnosti, že toužím stanout před někým, kdo je spravedlivý. Tím spíše, že svět pozemský už není tím, čím býval. Není a nikdy nebude, protože Václava, sedmého českého krále, zavraždili minulý týden v Olomouci. Jen Bůh sám ví, jaký osud čeká osiřelý český trůn. Pět generací sloužil můj rod Přemyslovcům. Odešli oni, odcházíme i my. Nerozumím těm mladým a ani už nechci. Nerozuměl jsem vlastně ani mladému králi Václavovi. Ale je to má chyba, protože poddaný by měl rozumět svému králi. V jednom heretickém spisu jsem četl, že chyba je i to, pokud král nerozumí svým poddaným. Tu knihu nechal pražský biskup spálit. Souhlasím s tím, takové myšlenky nemohou žádnému království prospět. Král je Bohem předurčen vládnout. Bohem předurčení byli Přemyslovci. Co teď bude? To nikdo netuší. Píše se rok Páně 1306. Netvrdím, že nastane Apokalypsa, Bůh snad české království ochrání. Ale jak říkám, nic už nebude jako dříve. Stojím na prahu smrti. Přesto bych nechtěl odejít, aniž bych uspořádal své věci. Jsem prelát, nevlastním pozemské statky a neměl bych je stejně komu odkázat. Mým jediným bohatstvím je spousta pergamenů uložených v mé truhlici. Některé jsou hodně staré. Moji předkové zapisovali vše, čeho byli svědky. Nepsali historickou kroniku, jen si dělali poznámky o životě ve službě Přemyslovcům. Někdy hodně osobní, historických análů nehodné. Původně jsem je chtěl jen roztřídit. Jenže některé by byly dnes už nesrozumitelné, proto jsem k nim začal připisovat vlastní výklad. Nakonec jsem si uvědomil, že ani to nestačí. A tak trávím téměř veškerý svůj čas v našem kapitulním skriptoriu. Stojím u pulpitu s brkem v ruce a do tlustého manuskriptu sepisuji osudy posledních pěti přemyslovských králů. Často mne bolí záda, že se to skoro nedá vydržet. Stárnu a síly mi ubývají. Také mi slábne zrak. A práce mám před sebou ještě tolik. Všechno začalo kdysi dávno, v polovině dvanáctého věku, kdy se přemyslovský rod rozvětvil tak, jako snad žádný panovnický rod křesťanské Evropy. Je zlé, když vládce země nemá dědice. Ale ještě horší je, pokud má nástupců rovný tucet. Všichni tehdejší Přemyslovci byli ctižádostiví a odhodlaní prosadit své nároky. K tomu připočítejte vypočítavého císaře Fridricha Rudovouse, který dělal vše pro to, aby co nejvíce oslabil české země. Když po dobytí Milána potvrdil Vladislavovi, druhému českému králi, jeho královský titul a řadu výsad, zdálo se, že je postavení země bezpečné a jisté. Jenže právě v takových chvílích ďábel nespí. Říci, kde se stala chyba, je těžké. Podle mne bylo největší chybou spoléhat se na vděčnost císaře Rudovouse. Možná bylo chybou i přehnané sebevědomí krále Vladislava, když pominul nároky starších příbuzných a vzdal se trůnu ve prospěch svého nejstaršího syna Bedřicha. Tehdy vstoupil do družiny mladičkého Přemysla můj praděd Smil. Byl mladík a toužil se proslavit. Bylo to léta Páně 1173.
KAPITOLA 1
Na nočním nebi zářily hvězdy rozeseté jako zlatavý prach. Kolem měsíce byl neznatelný mlžný opar. Zima byla toho roku obzvláště dlouhá a studená. Za dřevěnou palisádou se z předhradí ozvalo štěkání psa. Strážný, prokřehlý až na kost, se těsněji zahalil do pláště, kopí si opřel o hradbu a chvíli si dýchal na zmrzlé ruce. Pak zvedl pohled k temnému nebi a uvažoval, kdy začne svítat. Podle nepatrného oranžového pruhu za střechami srubů odhadoval, že to bude už brzy. Uchopil kopí a pokračoval v obchůzce. Zaslechl zvuk, který do klidné noci nepatřil. Nejprve tlumené údery koňských kopyt a vzápětí hlas rohu. Ten signál znamenal nebezpečí. Rozběhl se k bráně a křikl na druhého strážného, který obcházel dole, aby vzbudil posádku. A také pana purkrabího. Pak se vrátil k palisádě a přes její okraj se snažil dohlédnout na cestu, která stoupala od Vltavy. Naštěstí bylo už spíše šero než tma, a tak obrys jezdce na koni zahlédl dříve, než se přiblížil k bráně předhradí. Muž na koni byl sám. Strážný se rozhlížel po předpolí hradeb. Jezdce nikdo nepronásledoval. Žádní nepřátelé se tedy neblížili, nebyl to neočekávaný útok. O to více byl překvapený, co se děje. Proč si ten jezdec dovoluje troubit signál nejvyšší pohotovosti? U první brány v předhradí se jezdec dohadoval jen chvíli. Ještě než ji strážní otevřeli celou, vyrazil mezerou mezi těžkými dřevěnými křídly dál, div jednoho z nich nepovalil. I když bylo šero, dalo se poznat, že jeho kůň je zpěněný a cválá z posledních sil. Na nádvoří u hlavní brány zatím dorazil purkrabí. Byl rozespalý a přes plátěnou košili si přehodil těžký huňatý kožich. Nařídil vojákům, aby bránu otevřeli. Na dřevěném mostě se ozvaly duté údery kopyt a vzápětí se objevil i jezdec. Měl na sobě zelený soukenný plášť a u pasu se mu houpal meč. Bylo zřejmé, že je z knížecí družiny. Strážný si všiml, že purkrabí rytíře pozdravil jako starého známého. „Co se děje, Kojato?“ volal zvědavě. Chtěl ještě něco dodat, ale rytíř, celý zadýchaný, seskočil, ani se nestaral, zda se někdo ujme jeho koně. „Rudovous zbavil knížete Bedřicha vlády. Stolec svěřil do rukou synů zemřelého knížete Soběslava. Nejprve ho nabídl Oldřichovi, který byl na sněmu v Norimberku po ruce, ale ten se ho vzdal ve prospěch staršího bratra Soběslava. Hned pak nařídil císař Soběslava osvobodit. Už není ve vězení na Přimdě. Jede sem, do Prahy. S vojenskou hotovostí. Kníže Bedřich mne posílá se vzkazem, aby celá rodina okamžitě uprchla!“ Purkrabí přikývl a na nic nečekal. V té chvíli mu bylo jedno, že má na bosých nohách jen střevíce z lýka a k paláci musí projít přes zasněžené nádvoří. Na přihlížející muže křikl, aby hned osedlali všechny koně. Pak se rozběhl, ale uklouzl a téměř spadl do hromady sněhu, odhrnuté ke zdi kostela. Nevšímal si toho. Věděl, že jde o každou minutu. Tohle už ve svém životě zažil. Potomci knížat Vladislava a Soběslava v rodu prvých toho jména se měli rádi jako pes s kočkou. Vlastně se měli rádi ještě méně, protože na sebe nejenom cenili zuby, ale prolévali krev. On sám sloužil druhému českému králi, který se jmenoval stejně jako jeho otec Vladislav. Bojoval v jeho družině, byl kastelánem v Bílině a teď, když se na stará kolena stal pražským purkrabím, musel utéct. Věděl však, že takový je život služebníků mocných Přemyslovců. Pořád bylo lepší utéct než skončit v nějaké kobce. Nebo na popravišti. Nedalo se předpokládat, že nový kníže, i on se jmenoval po svém otci Soběslav, bude mít slitování se služebníky svého bratrance
Vladislava. A pokud by ho i měl, nebudou ho mít jeho služebníci. Léta žili ve vyhnanství a teď, když se konečně mohou vrátit, si budou chtít vynahradit roky odříkání. Za věrnost jim bude muset nový kníže zaplatit. Jeho družina obsadí hrady a dvorce v zemi a poteče krev. Včera všemocný purkrabí a dneska psanec, uvědomil si zlostně. Proběhl přízemím paláce a po schodech zamířil do patra. Zabušil na dveře ložnice královny Judity, a aniž čekal na vyzvání, vrazil dovnitř. Nespala. Seděla na lůžku, protože ji vzbudil hluk na nádvoří. Byla to asi čtyřicetiletá žena, trochu silnější postavy, s dlouhými světlými vlasy, které si zaplétala do copů. I když měla na sobě jen plátěnou košili, působila důstojně. S obavou v hlase se zeptala, co se děje. Purkrabí se uklonil a rychle tlumočil vzkaz, který Kojata přinesl. Judita přikývla, pevně stiskla rty a na kratičký okamžik se zamyslela. Pak nařídila, aby okamžitě poslal někoho do strahovského kláštera pro krále Vladislava. Sejdou se u mostu. Stárnoucí panovník už několik měsíců nežil na Pražském hradě. Loni se vzdal trůnu ve prospěch svého nejstaršího syna Bedřicha. Bylo to nejen v rozporu se stařešinským zákonem, podle něhož měl vládnout nejstarší Přemyslovec, ale také bez vědomí císaře. Vladislav se však spoléhal na Rudovousovu vděčnost, vždyť toho pro něj tolik udělal. Uchýlil se k premonstrátům a chtěl dožít v klidu jako mnich. Ale tuhle poslední radost mu zřejmě Bůh nepřál. „Počkej,“ nařídila Judita nervózně purkrabímu, protože chtěl odběhnout, aby splnil příkaz. „Dále tu chci mít své služebné. Hned! Ty sám běž vzbudit mého syna Přemysla a pak nech naložit všechny cennosti. A pošli sem Kojatu, chci slyšet, co se přesně stalo.“ „Kam pojedeme, má královno?“ optal se zdvořile purkrabí. Cítil se o trochu lépe. Judita byla rázná panovnice a v její blízkosti se cítil bezpečněji. „Kam jinam než k mým příbuzným,“ odpověděla hořce. „Do Durynska. Pospěš si!“ Sotva purkrabí odběhl, sama se začala chvatně oblékat. Trochu se jí třásly ruce. Ne proto, že by se o sebe bála, ale cítila se neuvěřitelně ponížená. Když k ní do ložnice dorazily tři zívající a vyděšené ženy, měla už svůj šat na sobě. Pohrdavě se na ně podívala a poručila, aby do truhlice sbalily všechny šaty a šperky. A ať se neloudají, nebo je nechá zbičovat. Vzápětí se objevil Kojata. Odvedla ho k oknu, aby se dozvěděla podrobnosti. Sotva skončili, otevřely se dveře a dovnitř vrazil jen v košili, přes kterou si přehodil plášť a na něj připnul opasek s mečem, její nejstarší syn Přemysl. Kníže Bedřich, jemuž předal její manžel král Vladislav vládu, nebyl jejím vlastním. Pocházel z prvního Vladislavova manželství, ale Judita ho měla celkem ráda a uznávala, že to je schopný muž. Přemysl však byl její krve. Usmála se na syna. „Prý chcete jet do Durynska, matko,“ optal se celý zadýchaný. Byl to středně vysoký mladík, na pohled pružný a silný. Černé nepoddajné vlasy lemovaly úzký obličej s energickými rysy. Pod hustým obočím měl hezké, živé oči. Nedávno oslavil osmnáct let a na bradě mu rašily vousy. „A dá se dělat něco jiného?“ rozhodila bezmocně ruce. „Ať vás Bůh ochraňuje. Přijedu za vámi.“ „Pojedeš s námi!“ „A co bratr Vladislav Jindřich?“ namítl Přemysl rezolutně. „To ho chcete opustit, má matko?“ „Můj královský manžel svěřil jeho výchovu do rukou bechyňského kastelána. Než do Bechyně dojedeš, bude Soběslav v Praze a odřízne ti cestu. Byl příliš dlouho ve vězení, než aby byl k naší krvi shovívavý. Víš, co udělal jako první, když na Přimdu přijel jeho bratr Oldřich? Sotva vyšel z komnaty, v níž ho věznili z příkazu mého královského manžela, nařídil setnout hlavu kastelánu Šturmovi.“ „Škoda ho, byl to dobrý rytíř,“ pokrčil nevzrušeně rameny Přemysl. „A oddaný. Slyšel jsem, jak se Šturm proslavil při dobývání Milána. Ale tím spíše pojedu pro svého bratra. Nevydám ho
Soběslavovi!“ „Ne! Raději přijít o jednoho syna než o oba. A pak, Vladislavu Jindřichovi hrozí mnohem menší nebezpečí než tobě. Je ještě skoro dítě. Až ho kníže zajme, uvězní ho nebo propustí za výkupné. Ale tebe, milý synu, tebe by nechal Soběslav bez milosti popravit. Jsi pro něj nebezpečný.“ „Je-li to boží vůle, pak s tím nenaděláš nic ani ty, má královská matko,“ odpověděl zbožně Přemysl. Judita mu nevěřila. Znala svého syna a věděla, že se na boží vůli odvolává jen výjimečně. Obvykle tehdy, když se mu to hodilo. Po rtech jí přeběhl lehký úsměv. Její syn byl obratný po ní. Chtěla ještě něco namítnout, ale Přemysl ji objal, políbil na tvář a nabádal ji, aby se s ním nezdržovala. Ať raději doprovodí do bezpečí jejich královského otce. Přikývla a udělala mu na čelo znamení kříže. „Kde vás pak najdu?“ optal se ve dveřích. „V Meerane. Tenhle hrad byl mé věno a je to jediné, co nám teď zbylo.“ „Přijedeme oba,“ slíbil, uklonil se a zmizel. Slyšela ještě jeho kroky, jak běží po schodech dolů. Dříve než se rozednilo, projela bránou v Bílé věži početná družina. Jezdci byli tiší a spěchali. Přesto Judita nařídila, aby v čele nesli rozvinutý praporec českého krále. Za oddílem rytířů vedli služebníci koně, kteří měli na hřbetech uvázané vaky s penězi, klenoty a listinami. Následovaly vozy se zásobami potravin, šatstvem a ložním prádlem pečlivě složeným v truhlicích a s koši, v nichž byly hrnce a jiné vybavení královské domácnosti. Na vozech se vezly služebné a malé děti. Museli jet opatrně, protože cesta po Opyši dolů byla namrzlá a na kamenech to nepříjemně klouzalo. U řeky čekal v doprovodu strahovského převora český král Vladislav. Měl vrásčitou tvář, vyhaslé oči a unavená gesta. Políbil své ženě ruku a nesoustředěně se pozdravil s některými rytíři. Pak se zařadil do čela průvodu hned za jezdce s rozvinutými praporci, jak býval zvyklý celý život. Vjel na kamenný most přes Vltavu. Dostavěl ho loni a pojmenoval po své manželce Juditin. Když byli asi uprostřed, Judita přitáhla koni otěže a na chvíli se zastavila. Ohlédla se. Téměř ji oslnilo vycházející slunce. Tiše si prohlížela Pražský hrad, pak se sklonila, sundala rukavici a dlaní pohladila kamenné zábradlí svého mostu. Hlavou se jí mihlo, že se sem už asi nevrátí. Přemysl jel sám. Čím menší pozornost bude na sebe poutat, tím lépe. Kněží a vojáci, kteří zůstali na Pražském hradě, byli přesvědčeni, že odjel s celou družinou do Durynska. Věděl, že tím získá trochu času. Soběslav bude mít určitě jiné starosti, až dorazí do Prahy. Pro nejmladšího syna nenáviděného krále Vladislava pošle někoho ze své družiny nejspíš až druhý den. Přemysl předpokládal, že takový náskok mu bude stačit, jestliže bude opatrný. Také proto si oblékl jen prostý plášť a stříbrný řetěz, který nosíval na krku, ukryl v koženém vaku. S sebou měl několik měšců se stříbrňáky, pár placek a meč. Víc jako rytíř nepotřeboval. Věřil své obratnosti; při cvičeních s mečem téměř vždy zvítězil. Za otěže vedl ještě jednoho osedlaného hnědáka, aby mohl koně během cesty střídat. Klidný však nebyl. Stále se nemohl srovnat se skutečností, že se stal z příslušníka vládnoucího rodu ze dne na den psancem. „Zatraceně!“ ulevil si zlostně. Najednou si připadal zoufale sám a opuštěný. Jenže věděl, že jen hlupák se lituje a žehrá na osud. Nebyl dítě a léta šťastného mládí skončila. Ocitl se ve světě, kde mu nikdo nedá zadarmo vůbec nic. Hlavou mu bleskla vzpomínka na rodiče. Přišlo mu jich strašně líto. Tohle bylo tak nespravedlivé! Nemohl se však řídit pocity, byl rytíř a musel začít bojovat. Za sebe a za ty, které měl rád. Mohl sice přenocovat v některém z dvorců nebo hradů po cestě, ale dobře věděl, že by to bylo nebezpečné. Pokud by někdo ze Soběslavovy družiny narazil na jeho stopu, ohrozil by tím sebe i svého mladšího bratra. Neuměl by odpovědět, proč se k záchraně Vladislava Jindřicha tak upíná. Měl ho rád,
ale tak blízcí si zase nebyli. Každého vychovali zvlášť, přesto si do omrzení opakoval, že nedovolí, aby bratrovi někdo ublížil. Byli jedné krve a bratrova záchrana symbolizovala to, co příbuzný Soběslav právě Přemyslovi vzal. Upnul se k představě, že pokud Vladislava Jindřicha zachrání, bude to znamenat rychlý Soběslavův pád. I když byl mrazivý den, jel až do tmy. O nocleh požádal kováře v jedné vesnici kousek od Zvíkova. V noci začalo sněžit, to ho trochu zdrželo. Do Bechyně dorazil po poledni. Cesta od řeky stoupala k hradišti na návrší velikým obloukem, ale Přemysl to vzal nejkratší cestou přímo. I když to nebylo ve sněhu zcela bezpečné, byl dobrý jezdec a mohl si trochu rizika dovolit. Byl netrpělivý a spěchal. Myslel na to od rána. Uvědomil si totiž, že Soběslav, pokud není hlupák, mohl pro jeho mladšího bratra poslat někoho ze svých mužů už dříve, třeba hned během cesty do Prahy. O tom, že Vladislav Jindřich je v Bechyni, vědělo hodně otcových služebníků. Kdokoli to mohl Soběslavovi prozradit, aby se novému knížeti zalíbil. Třeba zrovna plzeňský kastelán, neboť u něj se Soběslavova družina určitě zastavila. Všichni si budou chtít udržet výnosné postavení. Bechyňský kastelán Bavor byl dobromyslný širokolící muž s velikým břichem. Strážní mu ohlásili, že se blíží podezřelý jezdec, a tak už čekal u brány. Když poznal Přemysla, uctivě se uklonil a zvědavě se optal, co se stalo, že se žene jako vítr a sám. Teprve teď si mohl Přemysl oddechnout. Pochopil, že sem zvěst o převratu ještě nedorazila. Věděl však, že musí být opatrný. Ani Bavorovi nemohl důvěřovat. Odměna za zadržení obou synů krále Vladislava by byla jistě vysoká. „Přijel jsem pro svého bratra. Velice to spěchá. Můj královský otec s ním chce hovořit. Co nejrychleji to půjde. Je možné, že dny druhého českého krále jsou sečteny,“ odpověděl klidně a s patřičnou dávkou smutku v hlase, jak by se asi očekávalo. Doufal, že Bůh mu tuhle lež odpustí. „Hned pro něj pošlu,“ slíbil kastelán a křikl na čeledíny, aby se ujali koní. Sám Přemysla doprovodil cestou proházenou v závějích sněhu do paláce. Nechal přinést misku s horkou kaší a svařené víno. Když děvečka zmizela a Přemysl se dal hladově do jídla, polohlasně pronesl: „Mohu ještě něco dodat, vznešený Přemysle? Já přece vím, co se v Norimberku na sněmu stalo. Můj švagr sloužil v Oldřichově družině, ale na Přimdě přísahal spolu s ostatními věrnost novému knížeti.“ „Tak proč celé to divadlo na nádvoří?“ zamračil se Přemysl a sjel rukou k jílci meče. Ale nezdálo se, že by mu zatím hrozilo nebezpečí. Bavor byl sám a s ním by si poradil snadno. Pokud by ho chtěl zajmout, udělá to určitě chytřeji. Bechyňský kastelán jako na potvrzení jeho pochybností zavrtěl rychle hlavou a ještě více ztišil hlas. „Copak jsem mohl před ostatními na nádvoří přiznat, že o tom vím? Takhle mi nemůže nový kníže vyčítat, že jsem vás nechal odjet. Ale musíte si pospíšit.“ „Za nás dva by tě jistě potvrdil v úřadu,“ upozornil Přemysl, zvedl džbánek a napil se. Bedlivě ho pozoroval. Stále ještě váhal, zda má Bavorovi důvěřovat. „Budu doufat, že mne nový kníže potvrdí i tak. Švagr si získal v jeho družině jistý vliv. Soběslav se nemůže zbavit všech urozených mužů v zemi. Bude nejmocnější rody potřebovat. A můj bezvýznamný není. Spolu se švagrem jsme bojovali pod Milánem. My na vašeho otce nezapomněli. Proto jsem se rozhodl, že vám pomohu. A on bude mlčet. Chci, abyste si to pamatoval.“ Prudce se otevřely dveře a do místnosti vrazil Vladislav Jindřich. Byl to vytáhlý chlapec, o šest let mladší než Přemysl. Byl mu však velice podobný. Měl stejně úzkou jemnou tvář, živé oči a husté tmavé vlasy. Od té doby, co se viděli naposledy, zesílil a zmužněl. I když se dala v jeho očích číst radost ze shledání, vypadal ustaraně. Objal Přemysla a šeptem mu sdělil, že je připraven. „Ty víš, co se stalo?“ „Pan Bavor mi už ráno nařídil, abych se připravil. Myslel jsem, že pojedu sám,“ vysvětloval dychtivě.
Přemysl vrhl tázavý pohled na bechyňského kastelána. Ten skromně podotkl, že to chtěl zařídit tak, aby v noci jeho chráněnec uprchl tajně sám. Bez jeho vědomí. Pak prosebně dodal: „Mohu vás o něco požádat?“ „O co?“ opatrně se optal Přemysl. Pleskl rukou bratra po zádech a poručil, aby si odnesl věci ven, za chvíli budou odjíždět. Konečně se trochu uklidnil. Vše se zřejmě vyvíjelo dobře. „Mám tu ještě jednoho chráněnce,“ téměř se omlouval Bavor. „Je o něco starší než váš bratr. Jmenuje se Smil a je synem rytíře Světlíka. To je onen rytíř, který kdysi Soběslava chytil na útěku. Váš královský otec ho pak mohl uvěznit na Přimdě. Syna rytíře Světlíka bych nechtěl vydat novému knížeti. To bych ho tu stejně dobře mohl popravit sám. Smil je dobrý jezdec a bude z něj skvělý rytíř, sám jsem ho učil.“ Přemysl se na okamžik zamyslel a pak přikývl. Věděl, že v budoucnu se bude každý meč hodit. A stejně tak přízeň domácích rodů. Mínil se vrátit do Čech co nejdříve. Byl přece Přemyslovec. Za chvíli Bechyni všichni tři opustili.
