Vír života, smrti a vzkříšení. Duchovní cvičení nad Božím slovem a obrazy Jana Paula. Přednáší P.Ondřej Matula SDB
1 ÚVODNÍ SETKÁNÍ Moje jméno je Ondřej Matula, jsem salesián kněz, působím nyní v Pardubicích. Vítám vás všechny na duchovním cvičení. Poprosím vás, aby se každý představil jménem a bydlištěm. Jak vznikl název těchto cvičení: V loňském roce jsem pořádal dvě veřejné meditace slavných obrazů s náboženskou myšlenkou (Nanebevzetí, Trojice). Publikum bylo nadšené. Dostal jsem dotaz, zda bych tímto způsobem neudělal exercicie. Tato výzva se mi líbila… Představení autora obrazů Honzy Paula: (pustit video z YouTube „Jan Paul – medailon“) Jaká jsou vaše očekávání? Jaká je situace, ve které se nyní v životě nacházíte? Prožíváte úspěchy i neúspěchy, boje a oddechy, práci či hledání zaměstnání, nejistotu i pokoj. Prosím, pojmenujte si v duchu či do poznámek, co prožíváte… Očekáváte při těchto cvičeních dostat nějakou posilu či světlo? Chcete nalézt rovnováhu či přemoci nějaké zlo? Co a od koho to očekáváte na tomto místě? Jaké si pokládáte otázky? … Co je třeba během duchovních cvičení: ztišit se, naslouchat Božímu hlasu, modlit se, konat pokání včetně zpovědi, být na mši svaté a u svatého přijímání, na závěr obnovit křestní slib. Co je možné o duchovních cvičeních: odpočívat, adorovat, modlit se, konat svátost míření, chodit na mši svatou a k přijímání, účastnit se přednášek. Přeji vám, ať tento čas exercicií dobře prožijete, potkáte sebe a hlavně Boha, v Ježíši Kristu, a naplněni Duchem svatým se vrátíte ke svému povolání.
2 VÍR ŽIVOTA Tento den chce ukázat, v jakém životním víru se můžeme pohybovat, a co s tím můžeme dělat. Vír není možné zastavit lidskými silami. Dobrý úmysl, Boží povolání, plnění povinností je potřeba konat i při nepřízni okolností, nepřátelství zlých lidí, vědomí vlastní slabosti. Představení 1. obrazu: Obraz je dost akční, nelekněte se!
1
Honza: Je to postaveno na jedné figuře. Člověk letící ohnivým vírem. Roztažené ruce znamenají rozepnutí se do světa, plány, cíle, neuvědomuje si svoji konečnost, spousta energie. Je obklopena vířivým kruhem, symbolizující koloběh života a vesmíru. Myslí si, že svět je jeho, je pánem světa, myslí si, že ho ovládá. Ego v něm pracuje. Vychází ze středu. Ať si to uvědomuje nebo ne, je dílem Božím, z podstaty. Naznačuje to střed, postava je přesně uprostřed, i světlo. Postava někam letí, ještě netuší kam. Mnozí netuší, kam letí. Rotace udržuje rovnováhu, chrání před chaosem. Hýří barvami, které se mění – měnící se situace života, štěstí a neštěstí. Spirála se rozepíná směrem ven, k tobě, může v tom víru kroužit. Žluté oči odrážejí to, co je před člověkem. Ten člověk ještě netuší, že se musí vrátit tam, odkud vyšel. Postava nemá v ruce nic, je trochu jako dítě. Já: Postava má pod pravým okem ronící se slzy, které jí plynou na pravé rameno a kapou na zem. Cestu vírem života provází mnoho slz. Postavu můžeme také vnímat jako zavěšenou – jako letec na rogalu. On si to ani neuvědomuje, že ho drží Bůh, že je na něm závislý. Na rukou postavy se odrážejí události života. Barvy znamenají lásku, naivitu, naději, výhry, hříchy… Štěpán (účastník): Kdyby ta postava sklonila hlavu, mohlo by prosvitnout světlo, které je za ním, a viděl by lépe na cestu vpřed. To sklonění je pokora, která mu chybí. Také je zde možnost, že neletí vpřed, ale padá dolů. Jeho pohyb není jednoznačný. Možná se dívá vzhůru z propasti, do které zapadává. Biblické texty: V předchozí 18. kap 1 Král zvítězil Elijáš nad Baalovými proroky na hoře Karmel. Dokázal, že jediný pravý Bůh je Hospodin, a potom všechny falešné proroky nechal pozabíjet. Jezábel mu za to vyhrožuje pomstou a on se lekne a uteče. Dopadne na něj smrtelná úzkost. 1. K RÁLOVSKÁ 19 oznámil Jezábele vše, co udělal Elijáš, že pobil všechny Baalovy proroky mečem. 2 Jezábel poslala k Elijášovi posla se slovy: „Ať bohové udělají, co chtějí! Zítra v tento čas naložím s tebou, jako ty jsi naložil s nimi!“ 3 Když to Elijáš zjistil, vstal a odešel, aby si zachránil život. Přišel do Beer-šeby v Judsku a tam zanechal svého mládence. 4 Sám šel den cesty pouští, až přišel k jednomu trnitému keři a usedl pod ním; přál si umřít. Řekl: „Už dost, Hospodine, vezmi si můj život, vždyť nejsem lepší než moji otcové.“ 5 Pak pod tím keřem ulehl a usnul. Tu se ho dotkl anděl a řekl mu: „Vstaň a jez!“ 6 Vzhlédl, a hle, v hlavách podpopelný chléb, pečený na žhavých kamenech, a láhev vody. Pojedl, napil se a opět ulehl. 7 Hospodinův anděl se ho však dotkl podruhé a řekl: „Vstaň a jez, máš před sebou dlouhou cestu!“ 8 Vstal, pojedl, napil se a šel v síle onoho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí až k Boží hoře Chorébu. 9 Tam vešel do jeskyně a v ní přenocoval. Tu k němu zaznělo slovo Hospodinovo. Bůh mu řekl: „Co tu chceš, Elijáši?“ 10 Odpověděl: „Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili.“ 11 Hospodin řekl: „Vyjdi a postav se na hoře před Hospodinem.“ A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru 1 Achab
2
12 Po zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. zemětřesení 13 oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný. Jakmile jej Elijáš uslyšel, zavinul si tvář pláštěm, vyšel a postavil se u vchodu do jeskyně. Tu mu hlas pravil: „Co tu chceš, Elijáši?“ 14 Odpověděl: „Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili.“ 15 Hospodin mu řekl: „Jdi, vrať se svou cestou k damašské poušti. Až tam přijdeš, pomažeš Chazaela za krále nad Aramem. 16 Jehúa, syna Nimšího, pomažeš za krále nad Izraelem a Elíšu, syna Šáfatova z Ábel-mechóly, pomažeš za proroka místo sebe. 17 Kdo unikne Chazaelovu meči, toho usmrtí Jehú, a kdo unikne Jehúovu meči, toho usmrtí Elíša. 18 Ale zachovám v Izraeli sedm tisíc, všechny ty, jejichž kolena nepoklekla před Baalem a jejichž ústa ho nepolíbila.“
Komentář k textu: vlastní a pak stažený od evangelíků z Loun. Nacházíme se uprostřed zápasu mezi posledním v té chvíli prorokem Hospodinovým, a Jezábelou a jejími Bálovými proroky. Elijáše se sice zastane Hospodin skrze zázračnou oběť na Karmelu, přesto zůstane sám a Jezábel mu vyhrožuje smrtí. Lidsky vystrašen a vyčerpán všemi událostmi utíká do pouště, aby si zachránil život. Volá k Hospodinu, protože by se rád zřekl svého povolání, neboť nemůže snést současné obtíže. Hospodin mu odpoví trojím způsobem: dá mu hluboký spánek a po andělovi pošle jídlo. Přírodními úkazy mu dá pocítit svou přítomnost, nakonec ho osobně osloví jménem a dá mu nové pověření. Podrobný výklad: 1Kr 19, 1
Achab oznámil Jezábele vše, co udělal Elijáš I když je Achab jedním z nejhorších králů Izraele, přece u něj můžeme v náznaku vycítit jakési váhání. V minulé kapitole dá sice nejdříve Elijáše hledat po všech zemích (aby ho zahubil). Pak se s ním ale najednou soukromě setká a přistoupí na „zkoušku“ na Karmelu, který Bůh je skutečný. V 21. kapitole zase bude zoufale chtít Nábotovu vinici, ale sám na Nábota ruku nevztáhne. Narazíme na více míst, kde král váhá, zda Elijáš nemá pravdu. Trochu se to podobá vztahu Heroda a Jana Křtitele: „Herodes se totiž Jana bál, neboť věděl, že je to muž spravedlivý a svatý, a chránil ho; když ho slyšel, byl celý nejistý, a přece mu rád naslouchal.“ (Mk 6,20) V Písmu (i v životě) není neobvyklé, že různí „nadlidé“, bezohlední, schopní a úspěšní jedinci mají slabost pro toho jediného člověka, který se jim je pro svoje svědomí schopen postavit na odpor. Jako by tyto lidi lákalo poznat, co nikdy nepoznali: Čest, skromnost, odříkání, schopnost snášet nepřízeň. Achabův zlý duch je jeho žena Jezábel, pohanská kněžka. V prvním verši snad můžeme číst jakousi mírnou provokaci manželky ve stylu „já ti to říkala. Co ty teď na to?“. Achab při vší své okázalosti a moci je ve vleku své ženy. Jakoby se snažil být na celé věci nezúčastněný, jako by si nechával trochu zadní vrátka k víře svého národa, svého rodu. Jako by boj za baala byl hlavně Jezábelin boj. 3
Vidíme, jak se za sebejistotou přece často skrývají výčitky svědomí a za okázalou silou a povýšeností osobní slabost. 1Kr 19, 3 vstal a odešel, aby si zachránil život. Ježíš sám říká svým učedníkům: „Když vás budou pronásledovat v jednom městě, prchněte do jiného“ (Mt 10, 23). Písmo nijak nevybízí k sebeobětování; člověk se má snažit přežít – pokud to není za cenu zapření víry nebo za cenu hříchu. Sám Ježíš těm, kteří mu usilují o život, po celou dobu svého působení vynalézavě uniká. Vzpomeňme, že v Jeruzalémě učí zásadně uprostřed davů v chrámu, kde ho nejde zatknout a na noc se ukrývá v Betanii. I během svého zatčení je ukryt v zahradách olivové hory a bez Jidášovy zrady by jej skutečně nešlo najít. A o vůli Otce, aby dobrovolně zemřel za hřích světa, v modlitbě urputně zápasí. I biskupové první církve velmi bránili všem, kdo se nadšenecky hrnuli do mučednictví – často totiž takoví lidé také tváří v tvář mučení selhávali; neodhadli své síly. V případě, že by došlo k pronásledování víry v naší zemi, byla by lepší volbou emigrace než zrada víry – jak tomu ostatně bylo třeba i po bitvě na Bílé hoře v 17. stol. 1Kr 19, 4 Už dost, Hospodine, vezmi si můj život. Není vůbec nezvyklé, že bibličtí hrdinové po dlouhých nesnázích prostě ztrácejí chuť žít. A tak bychom měli být opatrní, když se snažíme podepřít bratra či sestru v těžké situaci, abychom je hned netlačili do křečovitého optimismu. Člověku, kterému je opravdu zle, málokdy pomůže, když mu říkáme: „Vzchop se, nesmíš si zoufat, když jsi věřící. Všechno bude dobré.“ My především většinou nedovedeme zajistit, aby bylo brzo „všechno dobré“. Co víme, zda těžkosti takového člověka nepotrvají ještě dlouho? Jedna věc je důležitá: I když je Eliášovi opravdu zle, i když se mu chce umřít, nepřestává o tom mluvit s Hospodinem! Nepřestane se modlit, i když v modlitbě dává najevo hněv a beznaděj. nejsem lepší než moji otcové Když je člověku opravdu zle na duši, vidí vše „černě“ – ale tím bývá i vnímavější ke svým vlastním chybám. Veselý člověk má sklon sám nad sebou mávnout rukou, zlehčovat své chyby. Melancholický, depresivní člověk vidí často sám sebe až bolestně pravdivě. Šalomoun učí: „Lepší je hoře než smích, neboť zachmuřelá tvář prospívá srdci. Srdce moudrých je v domě truchlení, ale srdce hlupáků v domě radovánek. Lépe je slyšet důtku od moudrého než poslouchat opěvování od hlupáků, neboť jako praskot trní pod hrncem je smích hlupáka.“ (Kaz 7,3–6). Co si o sobě myslíme ve chvílích žalosti je bohužel pravda. Ale Bohu díky ne celá pravda! Bůh nám nastavuje zrcadlo svého Zákona. To samo o sobě nás vede buď k lhostejnosti – když se nám dobře vede, nechceme si to připouštět. Nebo k zoufalství, když se nám vede zle a jsme otevřeni tomu slyšet nepříjemné věci. Obojí stejnou měrou brání v dobrém jednání. Ze zoufalství však člověka dovede pozvednout odpuštění v Kristu. Co ale probudí člověka z lhostejnosti? 4
1Kr 19, 5 Tu se ho dotkl anděl a řekl mu: „Vstaň a jez!“ V Písmu je tento obraz velmi častý: Úlevu od odůvodněného duševního vyčerpání, které před tím člověk důkladně popíše, přináší překvapivě prostě něco sníst. Tak třeba Pavel pobízí zděšené námořníky, aby se najedli uprostřed bouře. (Sk 27, 27–39) Jedna věc docela jednoduše funguje, protože jídlem se zvyšuje hladina cukru v krvi, při jeho nízké hladině v podstatě fyziologicky nejde, aby se člověk cítil dobře. (V mnoha poruchách nálad dnes spolupůsobí překvapivě jednoduchý důvod – lidé prostě nepravidelně jedí/drží excesivní diety.) Člověk nemůže příliš přeceňovat duši – duše je stvořená stejně jako tělo, není nějakým „kusem Boha“ uprostřed nás. Duše není neporušitelná, je omylná, náchylná ke všem možným tělesným vlivům. Můžeme něco hluboce cítit, mít pro to zdánlivě dokonalé argumenty – a přitom může být naše duše prostě nějak nabouraná. Opilí lidé, šílenci, ti všichni jsou naprosto přesvědčeni, že mají pravdu. Co ale toto místo znamená především: Na Eliášovo zoufalství nad světem i sebou samým přichází jako odpověď účinné slitování, milost Boží. Bůh nepopírá, že Elijáš není lepší, než jeho otcové – a přece se ho skrze anděla dotýká a dává mu jíst. Bůh zde odpovídá mateřsky; jako když matka zkroušenému dítěti řekne „sněz přece něco.“ 1Kr 19, 6 napil se a opět ulehl Přesně vystižen stav duševního vyčerpání, ve kterém je člověk někde mezi snem a bděním. 1Kr 19, 7 Vstaň a jez, máš před sebou dlouhou cestu! Boží sklonění nekončí u toho, že je člověk prostě ukonejšen, jako po morfiu; to se zde děje jen při prvním andělském dotyku. Boží milost dává člověku sílu k jednání navzdory vlastnímu hříchu i hříchu světa. Elijáš přitom dopředu nezná cíl ani výsledek své cesty. Je však posílen Bohem prostě v důvěře plnit jeho příkaz. 1Kr 19, 8 šel v síle onoho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí Biblické číslovky nefungují vyloženě jako technický počet. Můžeme to přirovnat k našemu „čekám tu na tebe už sto let“, často i my užíváme konkrétní čísla ve smyslu „opravdu hodně“. Čtyřicítka (dnů, let) obvykle funguje jako doba, za kterou se všechno změní: Izrael je čtyřicet let na poušti, Kristus se postí čtyřicet dnů a po čtyřicet dnů se po vzkříšení zjevuje učedníkům. Na druhou stranu, takto jsou čísla používána vždy z nějakého důvodu: V praxi se také za čtyřicet let vystřídá generace, čtyřicet dnů zpět ode dneška už si bezpečně nevybavím, kde 5
jsem vlastně byl. Proto je chyba chápat vše příliš rychle symbolicky a vlastně není ani fyziologicky nemožné jít čtyřicet dnů bez jídla. k Boží hoře Chorébu Zde se zjevil Bůh Mojžíšovi v hořícím keři. Zde také Izrael obdržel Zákon. 1Kr 19, 9 Co tu chceš, Elijáši? Záhadná otázka, která se nevysvětlí. Jak to Hospodin myslí? Možná i my se máme ptát, co Elijáš chce a tím se ptát i sami sebe. Mnozí, řekl bych s příliš velkou lehkostí a nadneseností tvrdí, že Bůh Elijáše napomíná za jeho útěk. Cituji: „jak poslouží prorok Bohu v pustině, jak poslouží lidem“. Zapomínají ale, že Eliášovi jde o život. Kdo věc takto jednoznačně vykládá, měl by být sám připraven k okamžitému mučednictví. Připomeňme pozn. k verši tři a opět i to, že sám Ježíš běžně uniká z nebezpečí života a v rozhodující hodině o svůj život prosí. Elijáš se nicméně posléze opět vrací. Sám si svým způsobem odpovídá „Velice jsem horlil pro Hospodina … protože Izraelci opustili tvou smlouvu …“ To, o co mu nakonec jde nejvíc, je Hospodin – a jeho lid Izrael. Neslouží Bohu pouze jako otrok, samotnému mu na tom záleží, chce to dělat. Ale už je toho na něj moc. Možná můžeme jeho cestu na Choréb přirovnat k výkřiku „Věřím, pomoz mé nedověře!“ (Mk 9, 24) Eliáš vlastně vykonal pouť na svaté místo. Pouť, která sama o sobě před Bohem nic neznamená, může být prostředkem, jak posílit svou víru k vážnému rozhodnutí. Konec konců, Bůh sám posílá svého anděla, aby Elijáše na cestu posílil a vyslal. Vzpomeňme znovu na Ježíše, který se 40 dnů postil v poušti a který často unikal na pustá místa, aby se modlil. Elijáš tedy možná přišel na horu a Bůh se jej možná zeptal jen proto, aby Elijáš sám sobě řekl: Vlastně sloužit Bohu je to, co chci nejvíc. Ve hře je ještě jedna věc: Na Sinaji spatřil Boha (jeho záda) Mojžíš. Také on tehdy stál v nějaké skalní škvíře. Možná tedy Bůh říká: Jsi skutečně nový Mojžíš? Jsi velký jako on? Nevracíme se zpět k něčemu, co už tu bylo? Vždyť Boží lid už není na poušti, skutečně došel do své země. Ani ty nezemřeš na poušti, jako Mojžíš. Někdy nám nedochází, že už nemusíme podstupovat těžkosti, jaké měli lidé před námi, pro které všechno bylo poprvé. Že se, na rozdíl od Mojžíše, už můžeme opírat o důkazy Boží moci ze svatých dějin. Že Mojžíš Zákon teprve přijímal, nevěděl si rady. Kdežto my už Boží vůli známe. Je zajímavé, že Elijáš je poslední, o kom čteme, že na Choréb došel. V jeho době ještě bylo známo, kde hora leží a cesta k ní. V Ježíšově době už byla poloha hory dávno zapomenuta a v té době i dodnes zbylo už jen mnoho dohadů, kde leží. Choréb, vyjití z Egypta, to už bylo, to už se stalo. Stavíme na tom, ale jsme dál. 1Kr 19, 12 ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný. Zřejmě jedno z vůbec nejdůležitějších míst Starého Zákona. Bůh vládne větru, zemětřesení, ohni. Je všemocný, vše
6
mu patří. To jsou jeho „kvality“, ale nevystihují jeho podstatu, kterou je ten hlas tichý, jemný. Proto může i Ježíš říci „Kdo vidí mne, vidí Otce.“ (Jan 14,9) 1Kr 19, 13 Jakmile jej Elijáš uslyšel, zavinul si tvář pláštěm. Elijáš poznává, že ten hlas patří Hospodinu. Na hoře poznává, že Bohu v hloubi své duše neslouží pro jeho moc a sílu. Že Bohu slouží pro jeho jemnost a Otcovskou lásku. Dodejme jen, že Bůh ovšem má moc a zasahuje do světa – upírat Bohu moc, to je podstata všeho modlářství. Také Boží síla a moc nás k němu ponejprv přivádí. Spíše později poznáváme, že mluví hlasem tichým, jemným. Kdo Bohu upírá jeho strašlivou moc, je pohan a bezbožník. Kdo však neví, že za tím vším je hlas tichý, jemný, zůstal ve víře na začátku, nedosáhl hlubšího poznání. 1Kr 19, 15 Jdi, vrať se svou cestou k damašské poušti. Tedy vrať se bezpečnou oklikou (pouští) do země, která je s Izraelem v nepřátelství (takže tě tam nenajdou). Znovu se mi tedy jeví, že Bůh Elijášův útěk nepovažuje za neposlušnost, ale za celkem logický krok. Posílá Elijáše na bezpečné místo, ale dává mu též nový úkol. 1Kr 19, 16 Elíšu, syna Šáfatova z Ábel-mechóly, pomažeš za proroka místo sebe. Bůh přijímá Elijášovu stížnost. Elijáš zakusil spoustu chvil strachu, stálou samotu. Nechce se mu zemřít (i když ve v. 4 v nejslabší chvíli chce) a Bůh z něj snímá tíži. Nebude už sám, bude mít na chvíli společníka – ale i nástupce. Jeho úkol končí. Na jednoho člověka je to moc. Elijáš, stejně jako Mojžíš, nedokončí své dílo. Nechce se po něm, aby dal svůj život za lid – tento úkol čeká až na samého Božího Syna. Bůh se slitovává nad Elijášem, ale zároveň mu ubírá slávy. Můžeme chtít od Boha úlevu – ale pak také musíme přijmout, že naše sláva, velikost, bude o to menší. 1Kr 19, 17 Kdo unikne Chazaelovu meči, toho usmrtí Jehú, a kdo unikne Jehúovu meči, toho usmrtí Elíša. I v hněvu nad Izraelem Bůh Elijáše vyslyší. Elijáš jakoby ve své řeči naznačoval, že chybí spravedlnost. Bůh jej nyní až překvapuje její prudkostí. Stále zůstává, že „Hospodin ani v tom ohni nebyl“, že jeho vlastní hlas je tichý, jemný. Nicméně moc má a spravedlnost vykoná. (Chazael mimochodem znamená „ten, který hledí na Boha“, což možná funguje jako znamení – Elijáš se vrací s Chorébu, kde sám Boha „viděl“.) 1Kr 19, 18 zachovám v Izraeli sedm tisíc, všechny ty, jejichž kolena nepoklekla před Baalem. Vzhledem k tomu, že Izrael mohl mít 2–3 miliony obyvatel, to není nijak mnoho 7
(méně než půl procenta). U verše 8 však uvádíme, že čísla fungují v Písmu často jinak, třeba jen pro předběžnou představu (zbožných je zrovna sedm tisíc). Obvykle se také počítají jen bojeschopní muži mezi 20–60 lety. Přesto to ale není nijak ohromující číslo. Elijáš nikoho z nich nemusel za život potkat. Oněch sedm tisíc opět asi neslouží jako napomenutí (Elijáši, ty sis jich nevšiml!), ale spíše jako potvrzení Boží moci a slávy. V každém čase dovede zachovat hrstku věrných lidí. Druhý biblický text z NZ: MATOUŠ 6 Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku. 25 Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? 26 Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? 27 Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? 28 A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou – 29 a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn jako jedna z nich. 30 Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní? 31 Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? 32 Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. 33 Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. 34 Nedělejte si tedy starost o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení. 24
Komentář k textu: Petr Chalupa, text kurzívou vlastní Úryvek je součástí Ježíšova kázání na hoře (Mt 5-7). Úryvek navazuje na předcházející řeč o správném vidění věcí. Ve vztahu k majetku nás Ježíš upozorňuje, že správný je pouze jeden ze dvou možných postojů. Ježíš řekl svým učedníkům: Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Buď jednoho bude zanedbávat, a druhého milovat, nebo se bude prvního držet, a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu. Ježíš předpokládá u člověka úplnou odevzdanost Bohu. Je znázorněna vztahem služebníka k pánovi. Zkušenost vyjádřená úslovím „nikdo nemůže sloužit dvěma pánům“ potvrzovala, že takový vztah oddanosti ve službě lze prožívat jen vůči jednomu pánovi. Není možné praktikovat ji ve stejné míře vůči dvěma různým pánům. (srv. Divadelní hru Sluha dvou pánů) Aramejské slovo mamon znamená bohatství, peníze nebo majetek. Oddanost člověka těmto věcem vylučuje plnou oddanost Bohu (přísloví Kdo miluje peníze, nemá rád lidi). Jaký je podle Ježíše smysl majetku a peněz? Pokud je někdo má, měl by je brát jako Boží dar a jako prostředky k obdarování těch, kteří je postrádají. Při těchto úvahách se záhy vnucují otázky: Mohu skutečně jen rozdávat? Nemám
8
se snad především postarat o sebe, abych se náhodou někdy nestal břemenem pro druhé? Chápeme, že v Matoušově evangeliu následují za tímto textem úvahy o důvěře v Boží moc. Proto vám říkám: Nedělejte si starosti o svůj život, co budete jíst, ani o své tělo, do čeho se budete oblékat. Což není život víc než jídlo a tělo víc než šaty? K překonávání strachu z budoucnosti stanovuje Ježíš zásadu: nedělejte si starosti o svůj život. Bůh je schopen postarat se o nás způsobem, který přesahuje všechny naše možnosti. Jeho starost o uspokojení našich základních potřeb – mít co jíst a do čeho se oblékat – vychází ze správného uspořádání hodnot. Život, darovaný Stvořitelem, je víc než jídlo, které slouží k jeho uchování. Šaty by neměly smysl, kdyby člověk nedostal od Stvořitele tělo, jež do nich obléká. Ježíš uvádí dva názorné příklady Boží péče. Podívejte se na ptáky: Nesejí ani nežnou ani neshromažďují do stodol, a váš nebeský Otec je živí. Copak nejste o mnoho cennější než oni? Kdo z vás si může svou starostlivostí prodloužit život o jedinou chvilku? Ptáci nepracují jako lidé, kteří se sytí plody své práce. Přesto žijí jako tvorové, o které se stará jejich Stvořitel. Vycházíme-li z toho, že jsme stvoření, pak se i na nás vztahuje podobná Stvořitelova péče. Naše lidská starost o obživu může mít kladný význam. Při veškeré úctě k nejnovějším pokrokům v různých vědních oborech, nedokážeme však prodloužit život tak, jak bychom si sami stanovili. Závislost na Stvořiteli je důsledkem našeho charakteru tvorů. Nedůvěra vůči Stvořitelově péči je známkou slabé víry. Podle židovského komentáře k Druhé knize Mojžíšově (Ex 16,27nn) byli malověrní ti Izraelité, kteří chtěli během putování pouští sbírat manu i v sobotu. Nenašli nic. Mana nasbíraná o den dříve vystačila i pro den, kdy má člověk podle Božího přikázání ustat od práce. V dalším textu kázání na hoře si můžeme všimnout, že Ježíš vnímá také krásu stvořených věcí. A proč si děláte starosti o svoje oblečení? Pozorujte polní lilie, jak rostou: nelopotí se, nepředou – a říkám vám? Ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oblečen jako jedna z nich! Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která dnes je, a zítra se hodí do pece, čím spíše vás, malověrní! Tento příklad vychází z pomíjivosti krásného vzhledu. Ve své stvořitelské velkorysosti dopřává Bůh některým rostlinám, aby svou krásou překonaly nádheru panovníka, i když se vůbec nenamáhají, aby dosáhly takového vzhledu. Potkává je však záhy osud všeho živého na zemi. Izaiáš zjišťuje: Tráva usychá, květ vadne (Iz 40,6-8). Král Šalomoun je zde příkladem panovníka, který měl velké bohatství. Podrobnosti se dočteme v První knize Královské (1 Kr 10,4-5) a Druhé knize Paralipomenon (2 Pa 9,13-22), i když se v těchto textech nehovoří o kráse Šalomounova oblečení. Nedělejte si proto starosti a neříkejte: Co budeme jíst? Nebo: Co budeme pít? Nebo: Do čeho se oblečeme? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Naše oprávněné lidské potřeby nejsou zpochybněny. Ježíš však opakuje jinými slovy základní zásadu: Váš nebeský Otec přece ví, co potřebujete. Volbou úzkostlivě ustaraného postoje se člověk stává pohanem, tedy někým, kdo místo oddanosti živému Bohu spoléhá na něco nebo někoho jiného. Nejprve tedy hledejte Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno. Boží království je velkým tématem Matoušova evangelia. Ježíšovým příchodem už začíná Boží vláda mezi lidmi. Bude však dovršena až s jeho příchodem ve slávě. Proto je třeba hledat Boží 9
království. To se totiž neukazuje každému, kdo by se třeba jen ze zvědavosti rád podíval. Společné úsilí Ježíšových učedníků má být prvotně zaměřeno právě na hledání Božího království. Takto jednající lidé mohou počítat s tím, že dostanou, co potřebují k životu. Matoušovi velmi záleží na Boží spravedlnosti. Ta se zjevuje v Ježíšově nauce. Kdo tedy je svým životem prvotně zaměřen na takto odhalovaný Boží řád ve stvoření, může se spolehnout, že dostane navíc všechno to, oč marně usilují lidé, jimž je tento řád panující ve stvoření cizí. Nedělejte si proto starosti o zítřek, vždyť zítřek bude mít své vlastní starosti. Každý den má dost svého trápení. Věta „každý den má dost svého trápení“ zní jako příslovím zachycená životní moudrost. Podobně čteme už v knize Přísloví: Nechlub se zítřejším dnem, vždyť nevíš, co den zrodí (Př 27,1). Starosti a trápení, které mohou přijít v budoucnosti, dokáží zaměstnat představivost člověka natolik, že se jimi stále zabývá a nemá čas ani sílu věnovat se něčemu jinému. Ježíšův učedník je naproti tomu osvobozený od obav z budoucnosti. Boží péče, na kterou spoléhá, jej osvobozuje od strachu z budoucnosti. Papež Benedikt XVI. píše ve své knize Ježíš Nazaretský: „Pán, který náš pohled obrací k podstatnému, k tomu, čeho je jedině třeba, přece jen ví i o našich pozemských potřebách a uznává je. On, který říká učedníkům: Nedělejte si starosti o svůj život, co budete jíst (Mt 6,25), nás přece jen zve, abychom se modlili za potravu a přenášeli tak své starosti na Boha… my lidé jsme odkázáni na sebepřekračování, že se stáváme velkými, svobodnými a sami sebou jen otevíráním se Bohu. Smíme prosit a máme prosit. Víme: když i pozemští otcové dávají svým prosícím synům dobré věci, pak Bůh nám neodepře dobra, která nám může darovat jedině on (srov. Lk 11,9-13).“ Jen v případě, že jsme přesvědčeni o životodárné síle Božího slova, budeme schopni přijmout jeho úsudek o všem, co se skrývá v našem nitru.
Meditace textů a obrazu: Vír života v rodině, s dětmi, mívá někdy velkou sílu. Co všechno musíme zvládnout! Zaměstnání, nákupy, doktory, prarodiče, domácí úkoly, kroužky, opravy domu… A když se nám to náhodou podaří nastavit, aby to šlapalo, přijde nějaká rána: dcera otěhotní, otce vyhodí z práce, syn se dá na drogy. Jak tohle pochopit? Jak tohle přijmout? „Každý den má dost svého trápení“ jsme slyšeli v evangeliu. V době svého největšího pracovního vypětí jsem měl na starosti 2 farnosti, učil 6 hodin náboženství, opravoval 2 kostely, staral se o 10 animátorů, navštěvoval babičky po domácnostech, vedl ministranty, dělal prázdninové chaloupky a kurzy Vidče pro mládež, pracoval v týmu pastorace povolání a byl kaplanem pro mládež. Můj diář byl přeplněný. Chtěl jsem ubrat práce, ale nebylo mi vyhověno. Tak jsem ještě přidal nedělní oratoř pro děti. Bylo toho moc a jednoho dne to muselo skončit. Odvolali mě do jiného města a tam jsem se zhroutil. Udělali ze mě dobrovolníka – člověka bez jakýchkoliv kompetencí. Je úžasné a obdivuhodné dělat hodně práce, pomáhat hodně lidem, „dělat znamení a divy“ jako první učedníci. Ale to je jen jedna fáze následování Krista. Dokud je to třeba a můžeme, vykonejme hodně dobra – tak to radí Don Bosko. Udržme při tom však směr k Bohu. Nebude to 10
trvat věčně. Nastane chvíle, kdy se nám angažovanost zhroutí, a my se octneme na pokraji smrti. Je to nevyhnutelné. Teprve až projdeme utrpením a smrtí, ukáže se, co v nás je. Jdeme vstříc dalšímu kroku života – umírání. Každá nemoc nám o tom vypráví a učí nás ho přijímat.
3 VÍR SMRTI S bolestí, nemocí a smrtí se nutně v životě potkáváme. Umírají spravedliví i nepoctiví. Je správné oplakávat mrtvé, ale je třeba je propustit. Drobná umírání prožíváme v každodenním životě. To nejsou chvíle, kdy by na nás Bůh zapomněl, ale chvíle očišťování, kdy On je s námi. Představení obrazu: Honza: Obraz je statický, bez života, leží zde člověk bez informace. Je tam zase střed, černý kruh je nicota. Černota přitahuje. Zda je to muž nebo žena je jedno, je to člověk. Nahota znamená, že nemá vůbec nic. Je v poloze, jako když spí. Žádné barvy. Žádný pohyb, žádná víra. Barva člověka je bílá, spíš bezbarvá. Barva pozadí je popelavá, jako když všechno shoří. Černá díra za postavou nás přitahuje, ale musíme nejdříve překročit svoji mrtvolu, abychom mohli jít dál. Člověk nesmí lpět na hmotě, musí opustit všechno na této Zemi. Já: popelavá barva pozadí mi připomíná „Prach jsi a v prach se navrátíš“. I na toho zemřelého dopadá trochu světla, Bůh ho neopustil. Vír, který včera pohlcoval postavu na obraze, se postupně rozplynul. Postava, vyčerpaná letem ve víru, unaveně klesla k zemi. Oči i ústa postavy zůstaly otevřené, jakoby ani nebyl mrtvý. Účastníci: Tento obraz neděsí, je poklidný. Vzbuzuje vzpomínky na naše zemřelé. A temnota kruhu není úplně temná, obsahuje stopy barev z předešlého obrazu. Biblické texty: JÓB 3 otevřel Jób ústa a zlořečil svému dni. mluvil takto: 3 „Ať zanikne den, kdy jsem se zrodil, noc, kdy bylo řečeno: ‚Je počat muž.‘ 4 Ať se onen den stane temnotou, shůry Bůh ať po něm nepátrá, svítání ať se nad ním nezaskví. 5 Temnota a šerá smrt ať jsou jeho zastánci, ať se na něj snese temné mračno, zatmění dne ať na něj náhle padne. 6 A tu noc, tu mrákota ať vezme, ať se netěší, že je mezi dny roku, do počtu měsíců ať se nedostane. 7 Ta noc ať je neplodná, žádné plesání ať do ní nepronikne. 8 Ať ji zatratí, kdo zaklínají den, ti, kdo dovedou vyburcovat livjátana. 9 Hvězdy ať se zatmí, nežli začne svítat, ať nevzejde světlo, když je bude očekávat, aby nespatřila řasy zory, 10 neboť neuzavřela život mé matky, neskryla trápení před mým zrakem. 11 Proč jsem nezemřel hned v lůně, nezahynul, sotvaže jsem vyšel ze života matky? 12 Proč jsem byl brán na kolena a nač kojen z prsů? 13 Ležel bych teď v klidu, spal bych, došel odpočinku 14 spolu s králi a zemskými rádci, jimž z toho, co zbudovali, zbyly trosky, 15 nebo s velmoži, co měli plno zlata a domy 1 Pak
2 Jób
11
si naplnili stříbrem, 16 nebo jako zahrabaný potrat – nebyl bych tu, jako nedonošený plod, který nespatřil světlo. 17 Svévolníci přestanou tam bouřit, zemdlení tam dojdou odpočinku, 18 vězňové jsou rovněž bez starostí, neslyší křik poháněče, 19 malý i velký jsou si tam rovni, otrok je tam svobodný, bez pána. 20 Proč dopřává Bůh bědnému světlo, život těm, kdo mají v duši hořkost, 21 kdo toužebně čekají na smrt – a ona nejde, ač ji vyhledávají víc než skryté poklady, 22 těm, kdo radostí by jásali a veselili se, že našli hrob? 23 A proč muži, kterému je cesta skryta, ji Bůh zatarasil? 24 Místo abych pojedl, jen vzdychám, nářek ze mne tryská jako voda; 25 čeho jsem se tolik strachoval, to mě postihlo, dolehlo na mě to, čeho jsem se lekal. 26 Nepoznal jsem klidu ani míru ani odpočinutí – a přišla bouře.“ Komentář k textu: (staženo z Internetu a zkráceno) JOB - Základní osnova příběhu: Obsahuje prozaický úvod a závěr, uprostřed jsou básnické dialogy. Prozaický, rámcový příběh je zřejmě starší a dialogy jsou jeho rozpracováním. Podle talmudu je autorem Mojžíš, ale je to spíš proto, že je zasazena do nejstaršího období. Jób je jedním z patriarchů, který má nejblíže k Abrahamovi. V Ez 14, 14 a 20 je bez bližšího vysvětlení zmíněn spolu s Noem a Danielem (zmíněn v ugaritském nápisu), jako příklad spravedlivého. To ukazuje, že existovalo nějaké všeobecně známé podání, které ho řadilo k velkým osobnostem starých časů. Další část knihy ho však představuje jako váženého a vlivného občana jednoho města (29, 7-10). V prostředí takových měšťanů asi kniha v dnešní podobě vznikla. Jóbovo bohatství se však ještě poměřuje množstvím dobytka a služebníků. Můžeme ho nazvat „šejkem beduínů“. Je hlavou velké rodiny, kde působí jako kněz a přináší oběti (to by bylo po sinajské smlouvě již nemožné). Dožívá se nadlidského věku 140 let. Podstatné je, že Job není Izraelec. Zemi Ús je však obtížné lokalizovat. Jób patří mezi bohaté lidi s vysokým společenským postavením, ale největší důraz je kladen na jeho moudrost. Podobě jako Šalomoun se srovnává s lidem východu (1, 3). Jakou nemocí byl postižen nevíme, snad neštovicemi. Příznaky choroby jsou popsány příliš básnicky. Všichni chápou jeho nemoc jako Boží trest, proto jej vyhánějí z města. Manželka se k nim připojuje a snaží se jej přimět, aby svůj konec urychlil tím, že Boha prokleje - nic už nemá smysl. Jób je pro ně mrtvý muž. Rámcové vyprávění tedy mluví o zbožném a spravedlivém Jóbovi, který přes všechny ztráty setrvá ve své zbožnosti a odevzdanosti a nakonec je rehabilitován. Trpí mlčky. V dialogické části je to však jinak. Zde Jób naříká a žaluje Bohu. Hloubka a ostrost těchto nářků je ve SZ ojedinělá. Čtenář hned na počátku dostává před Jóbem náskok v informovanosti. Ví, že se jedná o zkoušku Jóbovy zbožnosti, zda není zištná. (V běžném životě však tento náskok nemíváme!) Jób to však neví. Podobně srovnej Gn 22, kde má Abraham obětovat Izáka a také neví, že jde o zkoušku. Tři přátelé jsou stejně vlivní a bohatí jako Jób. Sedm dní s ním sedí na hnojišti, než promluví. Výbuch Jóbova utrpení vede k vášnivé debatě, kterou ukončí názor mladého muže. Jób během ní proklíná den svého narození. Neprosí však, aby jeho utrpení skončilo, jako žalmisté, ale jde mu o protest, který se stupňuje do žaloby proti Bohu. Jób stále zdůrazňuje, že je nevinen - nejen vůči přátelům (6, 24), ale především vůči Bohu (31). Za touto 12
žalobou se skrývá přesvědčení, že příčinou všeho utrpení je lidský hřích. Protože si však Job není žádného hříchu vědom, považuje své utrpení za nespravedlivé. Bůh mu odpírá jeho právo! (27, 2) Výchozí pozice jeho přátel je stejná (!), ale jejich argumentace se ubírá opačným směrem. Jestliže Jób trpí, musel zhřešit. Stále se proto pokouší objasnit, že Jóbovo utrpení je důkazem jeho hříchu. Zdůvodňují to zkušeností mnoha generací: Jób však tuto zkušenost nemůže svým životem potvrdit. Trpí bezdůvodně a proto se cítí nejen opuštěný, jako žalmisté, ale především přepadený a pronásledovaný. Je přesvědčen, že Bůh se mu stal nepřítelem: Místo prosby o Boží zájem a pozornost (Ž 6, 5; 13, 4; 25, 16) Jób prosí, aby ho Bůh raději nechal na pokoji: „Odstup ode mne!“ (Ž 10, 20; 7, 16) Jób si stěžuje, že se Bůh nedrží práva: skoncuje s vinným jako s nevinným. Jób Boha vyzývá, aby s ním vstoupil do soudního sporu. To nemá nikde ve SZ ani v tehdejším myšlení obdobu. Odhalí se tím však jen bezvýchodnost dosavadní moudrosti a teologie, tváří v tvář tomuto výjimečnému případu. Nedostatek pochopení přátel dohání Jóba téměř k šílenství, ale na druhé straně ho to obrací k Hospodinu samému a hledání jeho vůle. Jób dostává nakonec odpověď skrze zjevení. Bůh k němu mluví přímo „ze smršti.“ Není to však odpověď na jeho výzvu k soudu. Bůh jej odkazuje do jeho mezí. V dlouhé řadě řečnických otázek se má ukázat, že mezi Bohem, Stvořitelem světa a člověkem je nekonečná vzdálenost. Jóbova předvolání Boha k soudu se jeví jako absurdní. Druhá řeč to ještě zesiluje a Jób to uznává. Všechno, co mluvil bylo nepřiměřené. Literární pozadí: Jde o dílo anonymní. Jób je jedinečný promyšleným zpracováním, hloubkou svých myšlenek, odvahou s jakou mluví s Bohem ale i důsledností svého monoteizmu. Nehledá pomoc jinde, u jiných bohů, ačkoli sám není Izraelec. Ve svém celku nemá kniha žádný vzor. Žádná podobná kniha nedosáhla její hloubky a básnického zpracování . Teologické poselství Otázka utrpení nevinného je hybnou silou příběhu, ale otázka: “Kdo je moudrý?” získá před ní během rozvíjení zápletky přednost. Moudrost si nárokují všechny postavy. Teprve Bůh otázku definitivně rozhodne. On sám je zdrojem moudrosti. Správnou odpovědí člověka je pokání a podřízenost. Jób dospívá k hlubokému pokání ze své netrpělivosti vůči Bohu, i když se proti přátelům bránil v zásadě správně. Poznámka, že Jób mluvil „náležitě“, se vztahuje spíš k jeho pokání než k jeho protestům. Na otázku „Proč musí trpět“, odpovídá Bůh Jóbovi nepřímo. Nikdo v životě neunikne utrpení. Všichni chceme zjistit jeho původ a zmírnit tak svou trýzeň. Bůh se však rozhodl nezjevit člověku odpověď na tuto otázku. Spor se satanem je jedna z možností, jak si celý problém představit. Ale není to Boží vysvětlení! Zásadní kritice je tu podroben zákon odplaty. Základní představa principu odplaty je: Zhřešíš-li, budeš trpět. V tomto smyslu je věta pravdivá. Poslušnost i hřích mají v našem životě své důsledky. Smlouva, kterou uzavřel Bůh s lidmi, to říká jasně: poslušnost 13
Božích zákonů vede k požehnání, kdežto neposlušnost k prokletí (sr. Dt 28). Deuteronomistická tradice říká, že hříchy králů vedly k zajetí. Kdo následuje cesty Boží moudrosti, bude žít v bezpečí (sr. Př 1, 33). Tři přátelé však toto tvrzení obrátili jako rovnici. Tak ale zaměnili příčinu a následek!! Hájí totiž názor: Kdo trpí, zhřešil. Každé utrpení lze vysvětlit hříchem. Utrpení se stává znamením hříchu a jeho odhalením. Kniha Jób je hrází a pojistkou proti takovému uvažování, které bylo a je stále rozšířené. Člověk může trpět z jiného důvodu, než pro svůj hřích!! Už z úvodu čtenář ví, že Jób trpí, aby se prokázalo, že jeho vztah k Bohu není zištný a vypočítavý. V tomto smyslu trpí, aby se ukázalo, že Bůh má pravdu, když z něho má radost a váží si jeho víry. Podobná situace je u Jana 9 - 10, kde se klade otázka, zda za slepotu dítěte může on sám nebo jeho rodiče. Odpověď je: “Nezhřešil ani on ani jeho rodiče, je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží”. Některé utrpení tedy nemá příčinu v nás, ale je příležitostí, aby byl Bůh skrze utrpení oslaven. Utrpení může být následkem našich chyb, ale může být také zkouškou naší víry a nemá žádnou souvislost s naším osobním hříchem. Je naopak projevem Boží důvěry, je znamením, že nám Bůh věří a je za nás ochoten dát ruku do ohně. Naším utrpením trpí i on sám. Není mu lhostejné, ale drží nad námi ochranou ruku. O Jóbově tělesném utrpení se v knize mluví mnohem méně než bychom čekali. Víc než fyzická bolest trápí Jóba, jak s ním jednají jeho příbuzní, sousedé a přátelé. Stávají se důkazem, že jej Bůh opustil. Jóbovým problémem není bolest ani utrpení, ale teologie: Proč se Bůh nezachoval podle teorie (!?) a jeho dřívější zkušenosti. Jób byl dítětem své doby a stavěl na názoru, že Boží spravedlnost znamená rovnítko mezi lidskou dobrotou a blahobytem. Názory jeho přátel se jeví leckdy moudřejší než unáhlené výroky Jóbovy. Jsou však předpojaté a proto je Bůh odmítá. Přátelé vytvářejí předem obraz Jóba jako svévolníka. Svou představu budují na základě úzkého výběru zkušeností. Jóbovo utrpení způsobilo rozpad jeho teologického obrazu světa. Bůh na Jóbovy otázky nakonec neodpovídá. Jób je však přesto spokojen. Jeho chápání Hospodina se zhroutilo, protože bylo příliš úzké, jeho problémy se vytratily, když si uvědomil Boží velikost. Cílem knihy není vysvětlit problém utrpení, ale obhájit, že Hospodin je tak veliký, že žádná odpověď na otázku utrpení není nutná, protože přesahuje lidské chápání. Výklad knihy závisí na pochopení Boží řeči. Je to odpověď především Jóbovi samotnému, který je pozván, aby nalezl vztah ke skutečnému Bohu a poznal jeho velikost. Jeho osud je v Božím tajemství dobře skryt. Je to ale také odpověď jeho přátelům: nepodařilo se jim Jóba přesvědčit, takže jejich pojetí se ukáže být neúnosné. Nemluvili o Bohu pravdu (42, 7) - blíže k ní měl Jób, který jejich pojetí popíral. Projevuje se tu krize moudrosti. Na skutečnosti ztroskotala pravidla zkušenostní moudrosti. Na jejich místo nepřichází nová pravidla, ale nové poznání: Pouze Bůh zná řád světa a pravidla svého jednání a člověk je tu odkázán pouze na Boží poučení, nikoli na vlastní úsudek. Člověk neví, kde je moudrost k nalezení, ví to však Bůh. Závěr ukazuje Jóba jako obětníka, který zastupuje své přátele, jako dříve zastupoval své syny. Rehabilitace předčila jeho dřívější bohatství. Tento závěr je sice nepřiměřený těžkým sporům uvnitř knihy, ale chce říci, že Jób obstál ve zkoušce své víry a zbožnosti. Také Abraham se vrací domů z hory Mórija, jakoby se nic nestalo. Vztah k NZ 14
Ježíš ve svém utrpení pokračuje v Jóbově příběhu. Pouze on je zcela bez hříchu. Na rozdíl od Jóba je postupuje dobrovolně - ve prospěch hříšných mužů a žen. To, že Bůh v JK přijal na sebe důsledky zla, je definitivní odpovědí na Jóbovu otázku. Ježíš okusil všechnu tíhu lidského utrpení. Bůh bere utrpení na sebe. Není to tedy trest, ale něco, co je třeba přijmout, ale co bude odstraněno. První křesťané četli knihu Jóbovu během pašijového týdne!! Pavel (2Kor 1, 3-11) připodobňuje utrpení křesťanů k utrpením Kristovým a zvěstuje útěchu. Jakub připomíná jeho trpělivost (Jak 5, 11). Biblická čtení z NZ: MATOUŠ 27 bylo ráno, uradili se všichni velekněží a starší lidu proti Ježíšovi, že ho připraví o 2 život. Spoutali ho, odvedli a vydali vladaři Pilátovi. 3 Když Jidáš, který ho zradil, viděl, že Ježíše odsoudili, pocítil výčitky, vrátil třicet stříbrných velekněžím a starším 4 a řekl: „Zhřešil jsem, zradil jsem nevinnou krev!“ Ale oni odpověděli: „Co je nám po tom? To je tvoje věc!“ 5 A on odhodil ty peníze v chrámě a utekl; šel a oběsil se. 6 Velekněží sebrali peníze a řekli: „Není dovoleno dát je do chrámové pokladny, je to odměna za krev.“ 7 Uradili se tedy a koupili za ně pole hrnčířovo k pohřbívání cizinců. 8 Proto se to pole jmenuje ‚Pole krve‘ až dodnes. 9 Tak se splnilo, co je řečeno ústy proroka Jeremiáše: ‚Vzali třicet stříbrných, cenu člověka, na kterou ho ocenili synové Izraele; 10 a dali ji za pole hrnčířovo, jak jim přikázal Hospodin.‘ 11 A Ježíš byl postaven před vladaře. Vladař mu položil otázku: „Ty jsi král Židů?“ Ježíš odpověděl: „Ty sám to říkáš.“ 12 Na žaloby velekněží a starších nic neodpovídal. 13 Tu mu řekl Pilát: „Neslyšíš, co všechno proti tobě svědčí?“ 14 On mu však neodpověděl ani na jedinou věc, takže se vladař velice divil. 15 O svátcích měl vladař ve zvyku propouštět zástupu jednoho vězně, kterého si přáli. 16 Tehdy tam měli pověstného vězně, jménem Barabáš. 17 Když se zástupy shromáždily, řekl jim tedy Pilát: „Koho vám mám propustit, Barabáše, nebo Ježíše, zvaného Mesiáš?“ 18 Věděl totiž, že mu ho vydali ze zášti. 19 Když seděl na soudné stolici, poslala k němu jeho žena se vzkazem: „Nezačínej si nic s tím spravedlivým! Dnes mě kvůli němu pronásledovaly zlé sny.“ 20 Velekněží a starší však přiměli zástup, aby si vyžádali Barabáše, a Ježíše zahubili. 21 Vladař jim řekl: „Koho vám z těch dvou mám propustit?“ Oni volali: „Barabáše!“ 22 Pilát jim řekl: „Co tedy mám učinit s Ježíšem, zvaným Mesiáš?“ Všichni volali: „Ukřižovat!“ 23 Namítl jim: „Čeho se vlastně dopustil?“ Ale oni ještě víc křičeli: „Ukřižovat!“ 24 Když Pilát viděl, že nic nepořídí, ale že pozdvižení je čím dál větší, omyl si ruce před očima zástupu a pravil: „Já nejsem vinen krví toho člověka; je to vaše věc.“ 25 A všechen lid mu odpověděl: „Krev jeho na nás a na naše děti!“ 26 Tu jim propustil Barabáše, Ježíše dal zbičovat a vydal ho, aby byl ukřižován. 27 Vladařovi vojáci dovedli Ježíše do místodržitelství a svolali na něj celou setninu. 28 Svlékli ho a oblékli mu nachový plášť, 1 Když
15
29 upletli
korunu z trní a posadili mu ji na hlavu, do pravé ruky mu dali hůl, klekali před ním a posmívali se mu: „Buď zdráv, židovský králi!“ 30 Plivali na něj, brali tu hůl a bili ho po hlavě. 31 Když se mu dost naposmívali, svlékli mu plášť a oblékli ho zase do jeho šatů. A odvedli ho k ukřižování. 32 Cestou potkali jednoho člověka z Kyrény, jménem Šimona; toho přinutili, aby nesl jeho kříž. 33 Když přišli na místo zvané Golgota, to znamená ‚Lebka‘, 34 dali mu napít vína smíchaného se žlučí; ale když je okusil, nechtěl pít. 35 Ukřižovali ho a losem si rozdělili jeho šaty; 36 pak se tam posadili a střežili ho. 37 Nad hlavu mu dali nápis o jeho provinění: „To je Ježíš, král Židů.“ 38 S ním byli ukřižováni dva povstalci, jeden po pravici a druhý po levici. 39 Kolemjdoucí ho uráželi; potřásali hlavou 40 a říkali: „Když chceš zbořit chrám a ve třech dnech jej postavit, zachraň sám sebe; jsi-li Syn Boží, sestup z kříže!“ 41 Podobně se mu posmívali i velekněží spolu se zákoníky a staršími. Říkali: 42 „Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Je král izraelský – ať nyní sestoupí z kříže a uvěříme v něho! 43 Spolehl na Boha, ať ho vysvobodí, stojí-li o něj. Vždyť řekl: ‚Jsem Boží Syn!‘“ 44 Stejně ho tupili i povstalci spolu s ním ukřižovaní. 45 V poledne nastala tma po celé zemi až do tří hodin. 46 Kolem třetí hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: „Eli, Eli, lema sabachthani?“, to jest: ‚Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?‘ 47 Když to uslyšeli, říkali někteří z těch, kdo tu stáli: „On volá Eliáše.“ 48 Jeden z nich hned odběhl, vzal houbu, naplnil ji octem, nabodl na tyč a dával mu pít. 49 Ostatní však říkali: „Nech ho, ať uvidíme, jestli přijde Eliáš a zachrání ho!“ 50 Ale Ježíš znovu vykřikl mocným hlasem a skonal. 51 A hle, chrámová opona se roztrhla vpůli odshora až dolů, země se zatřásla, skály pukaly, 52 hroby se otevřely a mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena; 53 vyšli z hrobů a po jeho vzkříšení vstoupili do svatého města a mnohým se zjevili. 54 Setník a ti, kdo s ním střežili Ježíše, když viděli zemětřesení a všechno, co se dálo, velmi se zděsili a řekli: „On byl opravdu Boží Syn!“ 55 Zpovzdálí přihlíželo mnoho žen, které provázely Ježíše z Galileje, aby se o něj staraly; 56 mezi nimi Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova i Josefova, a matka synů Zebedeových. 57 Když nastal večer, přišel zámožný člověk z Arimatie, jménem Josef, který také patřil k Ježíšovým učedníkům. 58 Ten přišel k Pilátovi a požádal o Ježíšovo tělo. Pilát přikázal, aby mu je dali. 59 Josef tělo přijal, zavinul je do čistého plátna 60 a položil je do svého nového hrobu, který měl vytesán ve skále; ke vchodu do hrobu přivalil veliký kámen a odešel. 61 Byla tam Marie z Magdaly a jiná Marie, které seděly naproti hrobu. Komentář k textu: Můj komentář:
Pašijový úryvek začíná vyslovením ÚMYSLU ZABÍT JEŽÍŠE. Vyslovují ho velekněží – duchovní vůdcové – a starší lidu – řekli bychom v dnešní době biskupové. Nutně si musíme položit otázku, zda je vždy úmysl představených shodný s dobrem a spravedlností? Duchovní otcové jsou také lidé omylní. Mohu snad slova kněze či biskupa brát doslova jako bernou minci? Není potřeba 16
odlišit, kdy duchovní otec říká svůj názor a kdy mluví jako prostředník Boží? Je třeba vždy znovu prověřovat a uvažovat, nikoliv slepě přijímat. Svůj úmysl tito zločinci hned vykonávají – spoutaného Ježíše vedou k soudu. I dne se tak děje, např. v kauze podivně odvolaného biskupa Bezáka na Slovensku. Neměl možnost se hájit. Další bod smrti se týká Jidáše, jednoho ze 12, tedy nejbližšího člověka. Sice zradí, ale potom pochopí svůj omyl a lituje ho, vyznává a snaží se o nápravu vrácením peněz. Toto je snad dokonalé pokání, proč tedy během dějin církve je Jidáš stále synonymem zavrženého člověka? Ano, spáchal sebevraždu, fyzickou a sociální, zoufal, ale Ježíš i jeho miloval! Žádný hřích nás nemůže odloučit od lásky Kristovy, když jej litujeme! Jidáš zemřel, ale věřme, že žije. Dav před Pilátem křičí „Ukřižuj!“ Jak snadno se odsuzuje druhé, když nás to nebolí, neneseme za to rozhodnutí odpovědnost. Chtějí rozhodovat o životě a smrti, ale nejsou k tomu kompetentní, ani neznají důvody obvinění – jsou jen zmanipulovaní. Vinu má ten, kdo ve své zlobě toto tvrdé odsouzení podnítil. Jak jsme na tom my s odsouzením druhých? A jaké to je pro nás, když nás někdo odsuzuje, ať už právem či nikoliv? Smrt potupením zažívá Ježíš, když ho vojáci nejdřív zbičují a potom se mu vysmívají. To bývá ještě bolestivější, než fyzické bití. Utrpení se tedy stupňuje. Potupu zažívá Ježíš i později – svlečen ze šatů, pověšen jak prádlo do větru, výsměch okolostojících i spoluvězně. Komu jsem se kdy vysmíval já? A zažil jsem někdy posměch? Jak mi bylo? Budu tak jednat také, nebo toto zabíjení duše a hodnoty člověka nechám u sebe zemřít? Kolem třetí hodiny odpoledne Ježíš volá „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?!“ (Žalm 22) Pak vykřikne a zemře. Zemře hrozným způsobem, není na tom nic pěkného k vidění. Ale co bylo pěkného na všech hříších, které jsem v životě spáchal? Co bylo krásného na bití a posměchu, který Ježíš jenom za ten den musel snášet? Ne, na potupné smrti není nic krásného. A přitom je to nejdůležitější okamžik pro celé lidstvo, pro všechny hříšníky: TEĎ JSME ZACHRÁNĚNI! Ta záchrana je krvavá a bolí. Svými hříchy jsem i já zasadil rány, facky, kopance a plivance Ježíšovi. I já mu nadával,… když jsem nadával svému bratru. Není na tom nic hezkého. Ježíš to zvedl a přibil všechno na svůj kříž. Při akcích mládeže někdy v rámci křížové cesty mají napsat na papír nějaký svůj hřích, papír složit a pak přibít hřebíkem na připravený kříž. Je to velmi působivé. Ježíšovu smrt doprovázela znamení: roztržená chrámová opona, rozpuknutí skal, zemětřesení, otevření hrobů. Smrt zasáhla všechno. Ve filmu „Umučení Krista“ se dokonce rozlomil celý chrám – už nebyl třeba, už je tu Kristus, který na svém Těle rozlomil hřích. Zbožní muži pak Ježíšovo tělo sundali a uložili v čistém plátně do nového hrobu. Tyto drobnosti symbolizují neposkvrněnost Ježíšova mrtvého těla. Pochovávají někoho víc, než obyčejného člověka! Pohřbu se zúčastnili i jmenované ženy. Dál už nemohly nic udělat. Pohřbením končí pozemská péče, dál už je jen ta duchovní.
17
Velký pátek / Noc kříže / Tomáš Halík (úryvek)
Dnes stojí před očima církve kříž, vztyčený mezi nebem a zemí. Už v Pavlových listech čteme, že kříž byl pro mnohé pohoršením - a i dnes jsme svědky toho, že se někteří lidé nad tímto znamením pohoršují. Je třeba jim říci, že křesťanská víra si chorobně nelibuje v obrazech bolesti a nezbožňuje utrpení jako takové. Jestliže na Velký pátek „uctíváme kříž", ctíme toho, který se nezalekl bolesti ani smrti. Šel tímto světem cestou pravdy, a to důsledně až do konce. Šel proti zlu, a na této cestě na zlo nikdy neodpovídal zlem - a neměl iluze o tom, že tato cesta nevede k žádnému levnému triumfu. Věděl, že je to cesta oběti, a to oběti vlastního života. A tuto oběť přinesl vědomě a dobrovolně. Díváme se na kříž s úctou a vděčností za oběť, kterou Kristus na kříži přinesl. xxx Díváme se dnes na kříž jako do zrcadla, nastaveného zlu, hříchu. Dává nám možnost vidět jednou zlo nahé, v celé jeho hrůze, takové, jaké je. Tak, jak ho nikde jinde ve světě nevidíme. Ve světě je zlo vždycky nějak promíšeno s dobrem a dobro se zlem. Žádný z našich motivů a skutků není úplně jednoznačný; v bezpočtu lidských konfliktů jsou vždy nějakým způsobem obě strany vtaženy do šerosvitu viny a nevinnosti, jsou zapleteny do složité sítě příčina a následků, křivdy a odplaty. Pašijový příběh nám líčí cestu toho, který byl bez hříchu, jediného skutečně spravedlivého, jediného, který na zlo, jež na něho dopadalo, neodpověděl ani zrnkem zloby a nenávisti. Jak jsme si už řekli v době postní: nevracel zpátky stíny, které na něj promítali jeho nepřátelé. Proto je křiž nezkalenou hladinou, v níž hřích může poznat sebe sama. xxx Kříž je zrcadlo, nastavené světu. Všechny „mocnosti světa" nastoupí postupně na scénu pašijového dramatu. Objeví se všichni představitelé náboženského i politického establishmentu. Ctihodní muži Velerady mají střežit svatost Zákona, mají všechny klíče, jak rozpoznat spravedlnost a vůli Boží. Ale jsou si příliš jistí svou představou o Bohu a jeho Pomazaném, než aby se skutečně otevřeli nároku, před který je Bůh náhle postavil v osobě svého Syna. Pak přichází soud Pilátův, rozhodující dějství odvěkého sporu mezi mocí a pravdou. Ježíš je přiveden jako ten, který se „vydával za krále". Pilát ale má už svou představu o tom, jak vypadá král, vždyť sám je držitelem a zástupcem moci. … A pak z těch uhlazených rukou představitelů duchovní i světské moci Ježíš přechází do surových rukou žoldnéřů – a na scénu vystupuje další mocnost světa, kterou i my tak dobře známe: násilí. Vítané vyrušení z nudy: vášeň krutosti, vzrušující rozkoš působit utrpení. A tyto ruce povlečou 18
Ježíše úzkými uličkami starého Jeruzaléma, davem lhostejných a tupě zevlujících – na místo za hradbami, místo zvané „lebka", hebrejsky pak Golgota. A nakonec, jako poslední nepřítel, přichází smrt. Není to laskavá kmotřička z pohádek, je to absurdní a krutá smrt, zlá a nespravedlivá. Ježíš neumírá s vyrovnaností antických mudrců. To jenom jemný Jan laskavě přikryl mlčením výkřik, který doslova ocitoval Marek i Matouš. Ze tmy kříže Ježíš volá strašným hlasem: Bože můj, Bože můj proč jsi mě opustil! Ježíš padá do propasti smrti a ve Vyznání víry je to popsáno ještě silněji: sestoupil do pekel. … A z tohoto kalicha bolesti, bolesti z nepřítomnosti Boží, Ježíš pije na kříži plnými doušky. To je ten kalich, o němž Ježíš mluví v Getsemane – a o němž čteme ve Starém Zákoně: kalich hněvu, který Hospodin připravil pro své nepřátele a který „musí vylokat všichni přestupníci země". Apoštol Pavel neváhá říci: stal se pro nás hříchem. … Kříž není jen místo tělesného utrpení Kristova, je to místo, kde se otvírá pekelná hloubka nicoty, pokušení zoufalství, totální opuštěnosti, která zaznívá z věty Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil! … Mnohdy v procesu umírání – a to i těch nejzbožnějších lidí – se objeví tyto okamžiky pochybností a chvíle pokušení k zoufalství. Svatá Terezie z Lisieux vyznala na smrtelném lůžku: „Napadají mne myšlenky nejhorších ateistů". A Terezie přijala tuto zkušenost Božího mlčení jako svou „oběť za nevěřící", jako projev určité vnitřní duchovní solidarity s těmi, kteří v Boha nevěří. … Mnoho lidí bylo tak zraněno či uhranuto touto silou zla, že došli k přesvědčení, že nemohou věřit v dobrého Boha. Dávají zapravdu tomu, co vyslovil myslitel, který zemřel těsně před prahem dvacátého století, Friedrich Nietzsche: Bůh zemřel. Nemám tu na mysli hloupý a povrchní, stádový ateismus těch, „jejichž bohem je břicho", jak říká apoštol, ani pyšný ateismus těch, kteří tvrdí, že „bůh nesmí být", protože by jim překážel v jejich vlastní hře na bohy. Myslím zde onen „zarmoucený ateismus" lidí, které tíha utrpení, osobního či toho kolem nás, naplňuje takovou bolestí a starostí, že jim nezbývá místo pro naději a víru. Těmto lidem nepomůžeme tím, když budeme jejich pocity tragičnosti světa a Boží nepřítomnosti dobrácky rozmlouvat, bagatelizovat je, utloukat je teologickými důkazy o existenci a dobrotě Boha, prostě když si budeme počínat tak neblaze, jako nechvalní Jobovi přátelé. Snad bychom jim měli říci spíš toto: ano, rozumíme vám. Na Velký pátek i my zvažujeme pravdu věty „Bůh zemřel“. Ten, který zemřel na kříži, byl člověk i Bůh – v tomto smyslu je věta „Bůh zemřel" zcela ortodoxně křesťanská. Avšak dodejme i toto: onen pocit, ba více, duchovní zkušenost opuštěnosti od Boha ani nám není cizí a nesrozumitelná. Prošel jí náš Pán na kříži, a nemálo z nás, věřících, v té či oné míře už smělo mít účast na těchto temných chvílích jeho utrpení – a pokud ne, nevíme, zda na nás nečekají na prahu naší vlastní smrti.
19
Naše víra není souborem optimistických iluzí, je to cesta, na níž jsme čas od času všichni vystaveni peklu pochybností a poušti Božího mlčení. Naše víra, pokud je živá, obemyká všechny polohy života a záchvěvy lidského srdce, nic lidského jí není cizí – ani to, co vy prožíváte. Ano, je to pravda – je to pravda odpoledne Velkého pátku. A to jediné, co k tomu můžeme dodat, je toto: dějiny neskončily odpolednem Velkého pátku. Cesta vede dál. Vede dál, mlčením Bílé soboty – až k ránu, které konečně přineslo světlo; světlo, které ve tmách svítí a tmy ho nepohltily. Někdy si myslím, že nemáme právo mluvit o událostech onoho rána, k němuž směřuje slavení Velikonoc, pokud jsme nevzali dost vážně to, co znamená noc kříže. AMEN. Meditace textů a obrazu:
Představme si sebe jako tu postavu ležící na obraze. To je moje smrt, moje umírání. Není to hrůza. Je to konec sil, je to spočinutí. Ale cesta povede dál. Mohu důvěřovat Bohu, že pro mě přijde. Už je to čtyři roky, co jsem onemocněl úzkostmi. Padly na mě v krátké době těžkosti s opuštěním předchozího úspěšného místa, hluk a zmatek velkoměsta, pocit nedostatečného ocenění, pár nepříjemných setkání se spolubratry a už jsem se sypal. Za tu dobu jsem se ještě třikrát přestěhoval. Na Provinciální radě jsem byl dokonce úředně prohlášen za „neschopného komunitního života“ (ten papír jsem si schoval na památku). Následně mě šéf poslal do komunity v Pardubicích a zahrnul spoustou úkolů, včetně údržby domu (velká škola) a hostitelské činnosti. Nešlo to zvládnout, hroutil sem se z toho. Opakovaně mi pohrozil vyloučením. Častokrát už toho mám dost! Ale zatím vždy, když jsem chtěl utéct z tohoto povolání, poslal mi Bůh nějakou pomoc, útočiště, někoho, kdo mi pomohl. A z odchodu z kongregace vždy sešlo. Bůh mě potřebuje právě v tomhle umírání! Věřím, že ani smrtí cesta nekončí. Vede dál. Pán dává stále nová povolání a nové výzvy během života. I kdyby něco krachlo vinou mé slabosti a hříšnosti, stejně se mnou počítá. „Něco musí umřít, aby se jiné mohlo narodit.“ To mi napsala jedna řeholnice po té, co mě salesiáni bez udání důvodu na hodinu vyhodili z oratoře. Ještě nevím, co všechno budu dál dělat v tomto životě, ani jak to tam nahoře bude vypadat. Ale určitě skvěle! Určitě i v umírání je se mnou Bůh, i když bych neměl sílu ani se pohnout. Bůh je síla má… Cesta vede dál!
4 VÍR VZKŘÍŠENÍ Bez víry ve vzkříšení by lidský život byl dost beznadějný. Vzkříšení otevírá dveře života v slzavém údolí do města plného světla. Pohled na Vzkříšeného naplňoval učedníky radostí a silou. Představení obrazu: Honza: Pozadí je tma, noc před rozbřeskem - černá s karmínovou, studená. Postava má ruce na hrudi, symbolizuje pokoru, opak dynamiky z 1. obrazu. Vzkříšený člověk je pokorný. Člověk roste, 20
zvedá se z mrtvoly a je přitahován světlem. Kompozice je vertikální. Není důležité, zda je to muž či žena, spíš dítě, novorozené. Světlo pod rukama symbolizuje přijetí milosti setkání s Bohem. Setkání s podstatou. Bůh v nás je. Světlo si svírá a chrání v rukou, později se rozšiřuje. Toto je první moment znovuzrozování se. Dostává se do nového života. Zatím neví, jaké tělo bude mít, teprve se rodí. Také shora na ni dopadá světlo – od Boha, který nad postavou bdí. Plamínek má tři barvy – červená, modrá a bílá. Z plamínků stékají čůrky jakoby přebytku Božích milostí. Já: Mně plamínek připomíná plamínek autogenu, který je sice malý, ale má obrovskou intenzitu tepla – taví vše. Jde o přetváření do nového světa.
Biblické čtení ze SZ: 1 Král 17,8 – 24 Eliáš křísí syna vdovy 8I
stalo se k (Eliášovi) slovo Hospodinovo: 9 „Vstaň a jdi do Sarepty, jež je u Sidónu, a usaď se tam. Hle, přikázal jsem tam jedné vdově, aby tě opatřovala potravou.“ 10 Vstal tedy a šel do Sarepty. Přišel ke vchodu do města, a hle, jedna vdova tam sbírá dříví. Zavolal na ni: „Naber mi prosím trochu vody do nádoby, abych se napil.“ 11 Když ji šla nabrat, zavolal na ni: „Vezmi pro mě prosím s sebou skývu chleba.“ 12 Řekla: „Jakože živ je Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeno, mám ve džbánu jen hrst mouky a v láhvi trochu oleje. Hle, sbírám trochu dříví. Pak to půjdu připravit pro sebe a svého syna. Najíme se a zemřeme.“ 13 Elijáš jí řekl: „Neboj se. Jdi a udělej, co jsi řekla. Jen mi z toho nejdřív připrav malý podpopelný chléb a přines mi jej. Potom připravíš jídlo pro sebe a svého syna, 14 neboť toto praví Hospodin, Bůh Izraele: ‚Mouka ve džbánu neubude a olej v láhvi nedojde až do dne, kdy dá Hospodin zemi déšť.‘“ 15 Šla a udělala, jak Elijáš řekl, a měla co jíst po mnoho dní ona i on i její dům. 16 Mouka ve džbánu neubývala a olej v láhvi nedocházel podle slova Hospodinova, které ohlásil skrze Elijáše. 17 Po těchto událostech onemocněl syn té ženy, paní domu. V nemoci se mu přitížilo, ba již přestal dýchat. 18 Tu řekla Elijášovi: „Co ti bylo do mých věcí, muži Boží? Přišel jsi ke mně, abys mi připomněl mou nepravost a mému synu přivodil smrt?“ 19 On jí řekl: „Dej mi svého syna!“ Vzal jí ho z klína, vynesl jej do pokojíku na střeše, kde bydlel, a položil ho na své lože. 20 Pak volal k Hospodinu: „Hospodine, můj Bože, cožpak i té vdově, u které jsem hostem, způsobíš zlo a přivodíš jejímu synu smrt?“ 21 Třikrát se nad dítětem sklonil a volal k Hospodinu: „Hospodine, můj Bože, ať se prosím vrátí do tohoto dítěte život!“ 22 Hospodin Elijášův hlas vyslyšel, do dítěte se navrátil život a ožilo. 23 Elijáš dítě vzal, snesl je z pokojíku na střeše do domu, dal je jeho matce a řekl: „Pohleď, tvůj syn je živ.“ 24 Žena Elijášovi odpověděla: „Nyní jsem poznala, že jsi muž Boží a že slovo Hospodinovo v tvých ústech je pravdivé.“ Výklad textu: 21
Úryvek začíná příkazem Hospodinovým jak Elijášovi, aby šel do Sarepty, tak vdově, aby se o něj starala. Přitom sama chudák neměla skoro nic a její postavení ji neumožňovalo si přilepšit a zachránit sebe i syna, natož vydržovat proroka. Bůh však požaduje tento krok víry od obou, protože chce ukázat svoji moc a starostlivou péči. Nejdříve vdovu, její ho syna i proroka zabezpečí neubývající potravou, následně dopustí ještě jednu zkoušku (jako na Abraháma) a syn vdovy zemře. Elijáš je nucen opět se vzchopit ve víře a modlit s e za dítě. Na to Bůh čekal a hned chlapci vrátil život. Výsledkem je posílení víry oné vdovy. Zajímavé je, jakým způsobem si prorok počíná: „Dej mi svého syna!“ Teprve když ho odevzdá, dostává ho zpět zase živého. Staženo z http://theses.cz/id/cg7ecy/Postava_proroka_Elie_v_biblick_literatue_ -_text_prce.pdf :
Vdova předpokládá, že smrt jejího dítěte je trestem za hříchy, které jí připomíná přítomnost proroka. Zatím mohla pouze těžit z jeho přítomnosti, nyní ale vidí, že cena jeho přítomnosti je příliš vysoká. Neví, proč prorok přichází právě k ní, vnímá však, že jeho přítomnost se smrtí chlapce nějak souvisí. V konfrontaci hříchu a čistoty se jeví Eliášova čistota silnější a vdově přináší trest. Její hřích neznáme, ale je jasné, že se cítí být vina a před prorokem neobstojí. Eliáš si mrtvé dítě vyžádá a nese jej do místnosti, ve které jej vdova hostí. Podle zákona byl styk s mrtvým tělem znečišťující, takže Eliášovo jednání se může zdá opovážlivé. Tam třikrát vzývá Hospodina a ten chlapci navrací život. V Septuagintě je užito místo „sklonil se“ výraz „dechl na dítě“. Tím se připomíná Boží stvoření člověka. Boží moc, která oživuje (srov. Gn 2,7). Nejde zde o velebení nadpřirozené Eliášovy moci, ale mocného zásahu Hospodina, který může usmrtit, ale i obživit. Vdova vidí skutek Boží, a to ji přivádí k ještě hlubší víře „Nyní jsem poznala, že jsi muž Boží a že slovo Hospodinovo v tvých ústech je pravdivé“ (1 Král 17,24). V 9. století před Kristem byl mezi Izraelity běžně rozšířený názor, že Boží dobrodiní se vylévá především na vyvolený národ. Eliáš se tak stává Božím svědkem mezi pohany. Hospodin se neuzavírá ostatním národům a jeho milosrdenství nemá hranic. Meditace: Příkazy představených, rodičů, životní okolnosti, nás dovedou někdy do velkých obtíží. Někdy i tak, že jsme ujištěni o Božím přání, abychom se do té situace vydali, i kd yž nás jiní s pouze lidským pohledem zrazují. Ve chvílích nejvyšší bídy nezbývá, než očekávat Boží pomoc. A ta skutečně přichází, zcela originálním způsobem, šitým na míru! Zaměřme se však na vzkříšení. V příběhu mu předcházelo odevzdání mrtvého těla chlapce. Vzpomeňme na pietu: Ježíšovo tělo spočívá na klíně Matky Boží. Jistě chvíli plakala, ale nakonec ho odevzdala těm, kteří tělo uložili do hrobky (cizí hrobky!). Už nemá nic, ani to mrtvé tělo. Teď je Maria mrtvá se svým Synem, i když fyzicky chodí po Zemi. Je však nejlépe připravena na vzkříšení. 22
Po Elijášově zoufalé odevzdané modlitbě se do dítěte vrátil život. Tím se začal vracet život i do Elijáše a novým způsobem i do oné vdovy. Už to byl jiný život, už neměla strach ze smrti, jako před příchodem proroka. Podobné oživování si jistě prožila i Maria, když se postupně dovídala o Vzkříšení Ježíše a nakonec se s ním jistě setkala osobně. Začala žít nový život! Ke vzkříšení tedy pro nás vede cesta skrze absolutní odevzdání se Bohu. Nemohu být vzkříšen, pokud zcela neumřu tomuto světu. Pokud mám nějaké trápení, bolest, nemoc, tak mám příležitost umírat a Pán si mě připravuje na vzkříšení! Kéž neutíkám, ale jdu touto cestou! Lk 24,13 – 35 Emauzští učedníci 13 Téhož
dne se dva z nich ubírali do vsi jménem Emaus, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty, 14 a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo. 15 A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi. 16 Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali. 17 Řekl jim: „O čem to spolu cestou rozmlouváte?“ Oni zůstali stát plni zármutku. 18 Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: „Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!“ 19 On se jich zeptal: „A co to bylo?“ Oni mu odpověděli: „Jak Ježíše Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, 20 naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. 21 A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo. 22 Ovšem některé z našich žen nás ohromily: Byly totiž zrána u hrobu 23 a nenalezly jeho tělo; přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ. 24 Někteří z nás pak odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli.“ 25 A on jim řekl: „Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! 26 Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy?“ 27 Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma. 28 Když už byli blízko vesnice, do které šli, on jako by chtěl jít dál. 29 Oni však ho začali přemlouvat: „Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje.“ Vešel tedy a zůstal s nimi. 30 Když byl spolu s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. 31 Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům. 32 Řekli si spolu: „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ 33 A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma; nalezli jedenáct učedníků a jejich druhy pohromadě. 34 Ti jim řekli: „Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi.“ 35 Oni pak vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat, když lámal chléb. Výklad textu:
23
Slyšeli jsme jeden z nejúžasnějších textů Bible. Můžeme se s ním lehce identifikovat, protože každý z nás má zkušenost skleslosti, temnoty na cestě víry, zklamání z reality Ježíšova následování. Pojďme se znovu do něj ponořit! 13 Téhož dne… Je až zarážející, že v den Vzkříšení jsou nejméně dva učedníci plni hořkosti, zklamání, nevěří několikanásobnému svědectví o živém Kristu a raději utíkají pryč, a to dost daleko (asi 12 km). Zřejmě události Velkého pátku byly pro ně tak těžké, že to nedokáží překonat. A tak vedle sebe jsou záře Krista Zmrtvýchvstalého a temnoty v srdcích a myslích některých Jeho učedníků. Toto trvá i dnes. Kristus je živý, a přesto mnohé z nás cosi zatemňuje. Ježíš tuto tmu za chvíli popíše jako nechápavost a neschopnost uvěřit. Můžeme k tomu přidat i hřích či málo lásky, zkrátka všechno, kde v našem životě zatím nevládne Láska. 16 připojil se k nim sám Ježíš… Učedníci sice mluvili o všem, co je trápilo, ale nevedlo to ke šťastnému řešení. Nestačí jen o problémech mluvit, je třeba najít cestu. „Já jsem cesta!“ praví Pán. Nejdříve naslouchá jejich steskům, přijímá je v jejich zoufalství, a přitom nedělá nic zvláštního, neurychlí své Zjevení, má úctu k osobní cestě člověka. 18 Ty jsi asi jediný… V této chvíli se nám představí jménem jeden z nich a to v situaci, kdy se totálně ztrapní. Všimněme si toho humoru! Kleofáš označuje Ježíše za Neználka, a přitom je to Vševědoucí Bůh. Takto hloupě my lidé někdy jednáme s Bohem, jako bychom byli chytřejší než on. Ale Ježíš se neurazí, i když se možná v duši směje; neshodí svého učedníka poznámkou o jeho slabé inteligenci. 19 Jak Ježíše Nazaretského… Dva učedníci kompletně popisují „neznámému“ celou šíři problematiky Ukřižovaného, a to s velkým zápalem, jednou větou! Cítíme z těch slov napětí, úzkost, touhu, aby to bylo jinak. Také přiznávají svoji bezradnost ze zpráv o prázdném hrobě a ze svědectví žen – kterým přeci nemohou věřit, i když by chtěli. Bezradnost nás v životě také potkává. Co mám dělat v této situaci? Kdyby mi tak Bůh jasně řekl, co mám dělat… 26 Což neměl Mesiáš to vše vytrpět…? Učedníci si pamatovali jistě mnoho Ježíšových slov, zázraků, Jeho tvář, ale nevzpomněli si, že nejméně třikrát předpověděl své utrpení a to do detailů. S utrpením v životě nechceme počítat. Chceme být pozitivní, optimističtí, mít vše pod kontrolou. Ale celý život nemůžeme toto udržet. Jsou chvíle, které nejdou naplánovat, a jsou chvíle, do kterých bychom dobrovolně nešli. A přece mohou být ku prospěchu našemu či druhých (voják zemře v boji, aby zachránil ostatní lidi). Utrpení patří do života a Boží Syn se mu nevyhnul. Měl to pokušení v Getsemane, ale zvolil to, co chce jeho Otec. Ve zmíněném citátu mluví Ježíš současně o utrpení a o oslavě. Utrpení není konečná, je to jen cesta. 27 Potom začal od Mojžíše a vykládal jim… Zde Ježíš vystupuje jako učitel. I když je již Vzkříšený, přesto chce po učednících, aby Ho studovali. Mají sami dojít k poznání Pravdy o Živém. Je to argument proti těm, kteří berou víru jen povrchně: stačí se cítit zbožně, 24
dozvědět se o Ježíšovi, a víc námahy není třeba. Omyl. Ježíš učí, m y se máme učit. Sám začíná od Mojžíše, protože o něj se opírala SZ biblistika. My máme i NZ texty, ale kdo z nás denně čte Písmo, kdo ho studuje a rozjímá? Měli bychom to být všichni! 28 On chtěl jít dál… Ještě totiž všechno nevysvětlil a učedníci ještě ani zdaleka všechno nepochopili. Nicméně byl večer, člověk si potřebuje odpočinout, proto souhlasí s přerušením cesty. Ježíš však chce jít s námi dál, dál v poznávání Boha, dál v chápání příběhu spásy, dál a dál až do nebe. Když budeme číst nějaký úryvek z Písma znovu a znovu, jdeme tím dál, tzn. jdeme stále hlouběji ke zdroji Pravdy. A to, co nás na začátku oslovilo a překvapilo, je už později věc zastaralá, překonaná, chceme jít DÁL ZA JEŽÍŠEM! 30 Když byli u stolu, vzal chléb… Evangelista při stručném popisu této večeře přesně dodržuje strukturu Poslední večeře – čtyři kroky: vzal, děkoval, lámal, dával. I když se biblisté dohadují, zda to byla či nebyla mše svatá, my si podle této struktury a následně prozření apoštolů můžeme být jisti, že právě v této chvíli se chtěl Ježíš ukázat. Právě lámání chleba ustanovil Ježíš k tomu, abychom se s ním společně setkávali. Eucharistie nám otevírá oči. Není to jen tradiční obřad, drobný úkon s hostií, je to Zjevení Páně! Když jsme dobře naslouchali Božímu slovu, budeme při mši svaté připraveni pochopit ono lámání chleba. Říká: „To konejte!“ I vy lámejte chléb, svůj život, své srdce, své starosti, sebe samé! Kněz se před proměňováním uklání oltáři a modlí se: „… ať se dn es staneme obětí, která se ti zalíbí.“ Láme se, aby všichni mohli uvidět Boha. Lámejme tedy svůj chléb… 31 Tu se jim otevřely oči… Do té doby jakoby měli oči zavřené, vždyť Ježíš šel s nimi už nějakou dobu, sedl si s nimi ke stolu, jedli a pili… a pořád nic! Slepci! „Oči máte a nevidíte“ říká jinde farizeům. Až ve chvíli rozlomení tajemství chleba eucharistie se rozlomí i jejich slepota. Ježíš mizí jejich optickým zrakům, ale začínají Ho vidět duchovně. Co vidíme my, když jsme na mši? Sledujeme, jak je farář upravený (ženy), nebo kde chybí štuk (muži)? Potřebujeme toto rozlomit, abychom prohlédli. Jinak zůstaneme slepí a budeme se s Ježíšem míjet, i když bude sedět vedle nás v lavici. 32 „Což nám srdce nehořelo…?“ Vstali a vrátili se. Dvě důležité věci v jediném verši! Reflexe působení Božího slova a rozhodnutí změnit svůj život. Pochopení Zjevení spouští lavinu, nekontrolovanou lavinu úplně nového jednání. Před tím utíkali pryč, zklamní, zahořklí, nyní utíkají zpět plni nadšení a poznání Ježíše. „Boží slovo nás pudí…“ vykonat něco nového, jak nás Duch vede. Hluboké setkání s Kristem se potřebuje sdílet. Nikdo jim to neporučil, to poznání má v sobě tu sílu překonat nejen chmury, ale dalších 12 km a to v noci a všechen objev předat dál. Už jsem něco takového zažil? Nedá se to vyrobit, poručit si. Je možné být pouze učedníkem, to ostatní už s námi koná Duch svatý. Proto jsme na exerciciích, abychom mu byli k dispozici. Meditace textů a obrazu:
25
Samařská žena byla na pokraji smrti, ale Bůh ji navštívil skrze proroka. Zachránil ji od smrti hladem a vzkřísil jejího syna. Začal jí nový život, znovu a opravdově uvěřila. Dva učedníci na cestě do Emauz byli zklamaní s Krista, zemřela jejich víra a odcházeli. Ježíš sám se k nim však přidal, vyvedl je z jejich bolesti a nechápavosti; otevřel jim oči i srdce, takže začalo opět hořet láskou a nadšením pro Boha. Vzkříšení je Boží věc. To my nedokážeme. My se maximálně můžeme nechat vzkřísit, odevzdat se. Tu sílu, světlo a teplo, které člověka vytáhnou z každé temnoty smrti, nám dává jedině Bůh. Vzkříšení Ježíše zrušilo smrt, odhodilo dvoutunový kámen, vyděsilo stráže až utekly, proměnilo Ježíšovu tvář k nepoznání. Vzkříšení nás úplně promění. Don Bosko z velkého pracovního vytížení na smrt onemocněl a lékař mu nedával šanci. Chlapci se za něj usilovně modlili, postili a slibovali Bohu cokoliv, aby ho zachránil. Bosko se uzdravil a pochopil, že mu začíná nový život: „Od teď můj život patří vám hoši.“ Vzkříšení je nový začátek, nové Stvoření. Zazáří nové světlo, takže ta stará světla už ani nezahlédneme.
5 ŽIVOT VE VÍRU DUCHA Skutečný život nemůže člověk žít jen „v klídku“. Stojaté vody zapáchají, místo života bychom pomalu umírali. Ale Bůh chce, abychom žili a to naplno. Jeho láska nás probouzí k plnému životu. Někdy to může být i vír událostí, nad kterými má vládu jen On, ne my. Ale to je v pořádku. Souhrn obrazů: Já: Vedle sebe teď vidíme obrazy života, smrti a vzkříšení. Křesťanská víra nás učí o tom všem, tohle vše je třeba prožít s Kristem. Obrazy můžeme vidět také skrze Vyznání víry: První obraz obsahuje Stvoření s jeho pestrostí a silou. Člověk je uprostřed Stvoření a je jeho vrcholem, není však hybatelem tohoto víru života. Může ho to semlít, pokud bude ruce roztahovat nerozvážně na všechny strany, a nerozepne je tak, jako Kristus na kříži. Kříž je jediný pevný bod uprostřed tohoto světa. Druhý obraz ukazuje pravdu o smrti. Takto ležel i Ježíš, „odpočíval v hrobě“ (On sám toto přirovnání používá u Lazara i Jairovy dcery!). Důležité je, že tady to nekončí! Třetí obraz je plný naděje, tepla, světla. Člověk tam už není sám, ale Pán mu přichází naproti s velikou silou. Do tohoto obrazu se potřebujeme vnořit, abychom se nadechli. Všechny obrazy dohromady jsou tedy naším životem víry. Třetí obraz je jen náznakem, začátkem nového nebe a nové země (Zj). Ty ještě nedokážeme poznat a popsat, ale už to svítání je zárukou krásného dne, který bude následovat. V různých chvílích svého života můžeme prožívat tu shon života, tu umírání, tu znovuzrození. Tyto okamžiky kéž jsou nám zárukou, že tyto procesy běží, a
26
jednou doběhnou do svého cíle. Nezastavme se u jednoho či druhého obrazu! Nechme se vést Duchem svatým až do konce!
DEO GRATIAS!
27
