Všeobecná teologická etika 1 Výběr studijních textů (pracovní, nekorigovaný text)
1
Rozpis zpracovaných témat 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11.
Úvod – aktuální otázky (s.3) Uvedení do problematiky (s.15) Základní otázky: Antropologie a etika (s. 26) Biblická orientace pro lidsky důstojný život spojený s Bohem I. (s.38) Biblická orientace pro lidsky důstojný život spojený s Bohem II. (s. 43) Étos a etika Starého zákona (s. 47) Novozákonní orientace jednání (s. 58) Hodnoty – dobro – normy – svědomí (s. 71) Svědomí (s. 87) Vina a hřích (s. 96) Postoje a ctnosti (s. 102)
2
Úvodní hodina – aktuální otázka Charakteristiky naší doby 1. Úzkost 2. Ztráta smyslu 3. Individualizace životních stylů – ztráta orientace a solidarity 4. Televizní a supermarketová společnost Ad. 1. (K. Koch, Konfrontace nebo dialog?, Vyšehrad 2000, s. 20 – 33.) Úzkost → budoucnost → svoboda → nespočet podob úzkostí → rozmnožení mezilidských kontaktů s klesající intenzitou → úzkost ve společenské oblasti •
Dnešní doba se označuje jako věk úzkosti. Podle Friedricha Dürrenmatta ztrácí dnešní člověk půdu pod nohama.
•
Člověk prožívá svou přítomnost s pohledem do budoucnosti. Ta v něm vyvolává úzkost. Pohled do budoucnosti ho konfrontuje se svobodou. Považuje-li člověk svobodu za významnou hodnotu, nabývá jeho úzkost enormních rozměrů. Úzkost je dcerou lidské svobody.
Sekularismus •
Sekulární člověk se nezajímá o spekulativní pravdy a konečný osud. Má snahu být pragmatický – zabývat se úkoly, které jsou řešitelné teď.
•
Filosofové a sociologové rozdělují fenomén naší doby do tří částí. 1. Člověk si podstatně rychleji osvojuje znalosti a dovednosti. Schopnost člověka získat víc znalostí a dovedností v jednom roce, než byl schopen získat za předchozích deset let. Alvin Toffler hovoří o „šoku z budoucnosti“. Budoucnost přichází rychleji než se stačíme aklimatizovat. 2. Druhým krokem sekularizace je specializace. S růstem lidských znalostí, úměrně klesá počet oblastí, které může jednotlivý odborník ovládat. V důsledku toho se jednotlivci musí specializovat. (Lékař neobsáhne celou oblast medicíny..., právník....). Kolem těchto specializovaných oblastí vyrůstá nutná „obslužná komunita“. 3. Třetím krokem je socializace. Jedná se o vztahy mezi jednotlivými „obslužnými komunitami“. Tyto komunity se obvykle doplňují, navzájem na sobě závisí a spolupracují. Tato závislost a spolupráce tvoří princip socializace. (např. chemie dá 3
lékaři nové, efektivnější léky. Fyzika ho vybaví silnějšími mikroskopy, lepšími diagnostickými a vyšetřovacími přístroji.... Filosofie a teologie nabídnou lékaři morální řešení problému transplantací, prodloužení života a euthanásie. Uvědomuje si křehkou rovnováhu, když něco přestane fungovat (stávka pilotů, popelářů, telefonistů). Výpadek každé z obslužných komunit může uvrhnout celou strukturu společnosti do okamžitého chaosu. Dnešní člověk: hledání identity: − Výsledky sekularizačního procesu jsou v zásadě dobré, ale přivedly člověka ke krizovému bodu. Je nutno ptát se po příčinách. − Dnešní člověk prožívá rozpor citů. Kolísá mezi vzdálenou nadějí (vyřešení dnešních problémů) a zoufalstvím (že s nimi musí žít). Lidská přirozenost se bojí prázdnoty. − V současnosti přibývá stále více duševně nemocných lidí. Stále více lidí potřebuje psychoterapeutickou péči. Bída moderního člověka má mnoho jmen, jeho choroba má mnoho aspektů. − Tři bolesti dnešního člověka: Odcizení, ztráta identity, ztráta osobnosti. Odcizení − Nejtragičtější paradox je, že čl., který toho tolik objevil o dnešním světě, s ním ztratil smysluplný kontakt. − Při ovládání světa postavil člověk téměř úplnou technologickou bariéru mezi sebe a svůj svět. Stroje jej oddělily od života (ml. čl. s walkmanem – soukromý svět, poslech rádia, televize ignorance lidí okolo...). − Moderní čl. slyší dobře elektronicky, ale je hluchý k potřebám a utrpení druhých. Je hluchý vůči Bohu. − Odcizení od světa se v konečné fázi stává sebeodcizením. Sebeodcizení je nejhlubším poškozením současného člověka. − Čl. přestal vnímat rytmus ročních období, přírodního světa, setí a sklízení, ukládání zásob pro dlouhou zimu. − Moderní čl. přesto cítí potřebu přiblížit se k přírodě, kt. se úplně odcizil. Používá k tomu však často docela převrácené prostředky (lovení, opalování) Všechny sporty, turistika, horolezectví jsou, dle Ct. Bezděka, náhrážkami skutečného života v přírodě. K němu je potřeba nejen harmonie, ale i tvořivosti. − Prostý nenáročný život bez požadavků povede k harmonii jak s přírodou tak s lidmi. K životu a ke zdraví vedou nikoli egoistické touhy (příčinou velké části neuróz, neurastenií a psychóz jsou všelijak maskované projevy sobectví) a vynášení svého Já, individuálního 4
nebo kolektivního, ale jen umírněnost a ukázněnost. (Ct. Bezděk, Etikoterapie, Olomouc 1995) − Svět se stává záležitostí vnějších okras, statutárních symbolů a her. Čl. ztrácí důvod, proč žít a umírat – ztrácí většinou sebeúctu a smysl vlastní existence. − Sebeodcizený člověk není cizincem jenom sobě, ale i svému světu, a to je živnou půdou nenávisti k sobě. Člověk si zvykne pohrdat sám sebou. Od nenávisti k sobě je jen další, téměř automatický krok k nenávisti vůči druhým, zvláště k institucím a establishmentu, který učinil člověka tak malým. − Podle sociologa Melvina Seemana je odcizení charakterizováno jedním nebo více následujícími postoji: 1. Bezmocnost jednotlivce: nemám žádný vliv na svůj život. 2. Ztráta smyslu: můj život je absurdní, nelze ho pochopit. 3. Ztráta norem (cynismus): normální metody nevedou k cíli. Chceš-li něčeho v životě dosáhnout, nesmíš být poctivý. 4. Kulturní odcizenost: odcizení umělce nebo revolucionáře, který odmítá cíle a hodnoty svého společenství. 5. Sebeodcizení: nedokázal jsem žít svým vlastním životem. 6. Sociální izolace: cítím se osamělý, vyloučený ze společnosti Ztráta identity − Hledání identity je celoživotní proces, ale nejbolestnější je pro dospívající. − Hledání identity je pro mladé lidi dále komplikováno tím, že si často přejí, aby byli druhými pokládáni za něco, co vůbec neodpovídá jejich vnitřnímu sebepoznání. Existuje nebezpečí, že přijmou vnější obraz atleta či krásky – a oba se postupem času dostanou do problémů. Pečují o svůj zevnějšek tak moc, že zapomenout pečovat o své nitro. A pak se jim zdá, že v 35 letech jejich život skončil. − Technokratická společnost má tendenci zpochybňovat všechny předpoklady a vytvářet pluralistický svět názorů. − Systém hodnot musí být založen na nějakých přijatých jistotách a radikální skepticismus podkopává všechny soustavy hodnot. − Viktor Frankl říká, že nejzoufalejší potřebou člověka je nalézt smysl života a smysl může být budován pouze na jistotách a přesvědčeních. − Pro každého člověka je stále obtížnější dobrat se syntézy nebo přehledu života a v důsledku toho i jakékoli integrace vlastní osoby. V přívalu nových znalostí se stává svět a život příliš složitým, než aby se v něm člověk vyznal. 5
− Mnozí lidé se utíkají do virtuálního bezproblémového světa (drogy, alkohol, sex, počitač). Prosazuje se subjektivismus, romantismus a kult zkušenosti. − Pocit méněcennosti mívá za následek velice mnoho poruch vnitřního života, vede k depresivním náladám, bývá příčinou nedostatku odvahy a pesimismu. Ne druhé straně jeho překompenzování vede k domýšlivosti, chvástavosti, k vypínání atd. Pramen všech těchto pocitů je třeba hledat už v raném dětství. (Ct. Bezděk) Subjektivismus − Subjektivismus dnešní moderní odrůdy lze shrnout do hesla: „Dělej si, co chceš!“ Je zde nebezpečí soustředění na sebe, které má tendenci činit z každého člověka vlastního zákonodárce, obchází respekt k požadavkům druhých lidí, k Bohu. Romantismus − Dalším znakem je romantismus, kdy se člověk chce vyhnout nepříjemným věcem a tak si je romantizuje. Romantizuje přátelství, sexualitu, manželství, milování. Kult zkušenosti − Heslem tohoto kultu je, že člověk by měl vyzkoušet všechno, co je možné. Čím víc zkušeností kdo nashromáždí, tím plnější bude jeho život a tím rozvinutější osobou se stane. − Platí zde, že je třeba, aby veškerá lidská zkušenost byla nějak uspořádána, nebo bude člověka jen rozštěpovat. Jinak řečeno: člověk musí mít v životě cíl a musí hodnotit zkušenosti podle cíle, který pro sebe stanovil. − Stát se osobností znamená, obětování některých zkušeností, aby bylo možno hlouběji zakusit jiné hodnoty, jež jsou spojeny s rozvojem osobnosti a podporují ho. Úzkost má nesčetně podob: -
z náhlé ztráty smyslu života
-
z rozpadu manželství, zhroucení přátelství, ztráty zaměstnání
-
před novými nevypočitatelnými věcmi ve vlastním životě, ve společnosti, v církvi
-
přijmout sám sebe takového, jaký jsem, nebo se zcela svěřit jinému člověku
Úzkost vyvolává především moderní životní situace dnešního člověka -
dnešní člověk je plně odkazován sám na sebe
-
mezilidské kontakty se mnohonásobně rozmnožují, ale jejich intenzita klesá
-
každý spojuje s mezilidskými vztahy naději na spolehlivost a nezlomnou věrnost
-
Úzkost je patrná i ve společenské oblasti: 6
-
před nekotrolovaným pokrokem ve vědě a v technice (genetický výzkum, jaderné technologie…)
-
je zde hrozba s rostoucí vlastní moci člověka
-
vlivem stěhování národů vzniká multikulturní společnost – strach před ztrátou vlastní národní identity – nárůst agresivity, fundamentalismu.
-
chybí solidarita
Stísněnost a vytěsňování úzkosti -
žije ve strachu z úzkosti, v úzkosti před úzkostí
-
ochromuje to jeho vůli k životu, podkopává jeho životní sílu, opotřebovává jeho odvahu žít
-
čl. utíká před úzkostí, snaží se ji vytěsnit:
-
útěkem do rozptýlení v zábavě
-
únikem do povrchnosti každodenního provozu
-
spolehnutím na zdánlivé jistoty (bohatství, alkohol, drogy, smrt…)
-
utíká se k fundamentalismu a netoleranci
Fundamentalismus -
typický syndrom moderní úzkosti (inkarnace úzkosti)
-
živelný pokus o zbavení úzkosti únikem z nedostatečné životní jistoty do bezpečí vlastní víry
-
dává přednost bezpečí před jistotou, zabezpečenosti před svobodou jasné definici před namáhavým hledáním smyslu ⇒ pravá existenciální úzkost
-
sílí volání po autoritativním vedení (státu, církve…)
Úzkost nejvitálnější předpoklad naděje -
kdo vytěsňuje úzkost není s to zachovat si naději
-
úzkost je nejvitálnější předpoklad naděje
-
úzkost jako i naděje čerpá z budoucnosti
-
lidstvo bez úzkosti by bylo lidstvo bez naděje
-
úzkost je nutno přijmout a připustit kvůli budoucnosti člověka
-
vytěsněná úzkost čl. ještě víc tísní
-
vytěsněním úzkosti se lidé stávají především panovačnými a agresivními
7
Odvaha k úzkosti a vykoupení z úzkosti Naléhavost úzkosti → patří k lidství → osvobodivá útěcha křesťanské víry → vyslovení úzkosti před Bohem → Bůh je na naši straně → Zaměření církve na úzkost a svobodu dnešního člověka → formulace osvobodivé odpovědí.
Úzkost patří k lidství -
úz. se nedá zabránit, ani ji nelze zakázat
-
podle T. Akvinského: čl., který nepociťuje úzkost tam, kde je k tomu naléhavý důvod, není statečný, nýbrž nelidsky necitlivý. Stává se snadno cynickým
-
úz patří k lidství, její likvidací likvidujeme lidství
-
křesťanská víra úz. nezkrášluje ani nebagatelizuje, nevytěsňuje ani nezaplašuje. Naopak ji připouští
-
Ježíš: „Na světě budete mít soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět.“ (Jn 16, 33).
-
realistické konstatování lidské úzkosti na světě a příslib jejího překonání v důvěře patří neoddělitelně k sobě.
-
útěcha křesť. víry neznamená úzkost potlačovat, nýbrž právo jí vyslovovat před Bohem jazykem modlitby.
-
Bůh nevykupuje čl. od úzkosti, ale daruje hodnověrné ujištění, že uprostřed úzkosti stojí na jeho straně.
-
Úzkost vyzývá k pradůvěře, která v člověku dříme
Úzkost – úzkost před smrtí -
za každou úzkostí z budoucnosti nakonec číhá úzkost před smrtí
-
Ježíš se solidarizuje s člověk v jeho nejhlubší úzkosti. Prochází branou smrti. Svým vzkříšením smrt překonává.
Ad. 2. - F. M. Dostojevskij: „existence člověka bez víry ve vlastní duši a její nesmrtelnost je nepřirozená, nemyslitelná a nesnesitelná“ -
Pascual Chávez: „největším a nejrozšířenějším problémem mladých nejsou drogy a alkohol, či zmatek v oblasti sexuality, nýbrž chybějící směr, obzor, smysl, projekt života. To vede k povrchnímu životu, ke konzumací věcí a zkušeností, aniž by něco jejich život sjednocovalo a dávalo mu dynamiku…“ 8
-
Wolfgang Huber: „Nic dnes neukazuje hledání zdůvodněné etické orientace naléhavěji než exploze násilí v jeho nejrůznějších podobách“.
-
Dnešní krizi smyslu je třeba nahlížet s pohledem na vývoj v nedávné minulosti.
Ad. 3. - osmdesátá léta 20. stol – na západě rapidně klesá závaznost životních forem a institucí. -
rozšiřuje se prostor svobody, individuální volby. Dnešní člověk se chce rozhodovat sám o svém vlastním životě a jeho smyslu.
-
nárůst individuální svobody je neobyčejně cenný. Na druhé straně je problematický – vytrácí se smysl pro solidaritu a spravedlnost.
-
hrozí nebezpečí rostoucí životní dezorientace v souvislosti s růstem individualizovaných živ. možností. Lidé se stávají „sirotky ve věci orientace.“
-
klesá respekt k autoritám a prohlubuje se distanc od představených.
-
ochabování solidarity se sebou nese katastrofální nedostatek spolehlivého přátelství.
-
podle psychologa Jürga Williho jde o „seberealizaci bez vztahů“.
-
dominantní je životní pocit „Ať žije mé vlastní Já!“
-
málokdo přijímá závazný životní smysl, jeho místo zaujímá jakýsi nezávazný „koktejl“, který si jednotlivci sami namíchávají z nejrůznějších myšlenkových soustav, jež si v dnešní společnosti navzájem konkurují.
Ad. 4. - dnes lidé vyrůstají od dětství s televizí. Dnešní 18letý čl. stráví více času u TV než ve škole. V ČR stráví denně u TV (až 3,5 hodiny). Začíná se už ve druhém nebo třetím roce života. K tomu se ještě používá video, rádio, internet, …. -
média zasahují všechny vrstvy obyvatelstva. Mají dosah až k poslední selské usedlosti v horách. Přináší směsici názorů, postojů aj. Nabídka je pestrá, je možné si vybrat nejrůznější programy.
-
změna programů na stisk tlačítka je znakem dnešní doby. Je to metafora → mnozí lidé mají pocit, že když se jim jeden program nelíbí, stisknou tlačítko a začne jiný. Toto se netýká jen TV, ale i obyčejného života.
-
američan Alan Ehrenhalt, říká že jsme jako člověk, který sedí před televizí a cvaká dálkovým ovládáním „touto vrcholnou zbraní osobní volby, a během hodiny si vybere a odmítne deset zábavných pořadů. Požitek z nich nám kalí podezření, že o pár kanálů dál může být něco zajímavějšího“.* (245)
-
dále říká: „Příliš mnoho velkých i malých činností v našem životě se začalo podobat surfování po televizních kanálech. Vyznačující se otupujícím a zdánlivě nekonečným postupováním od jedné možnosti k druhé bez jakékoli technické nebo morální mapy. 9
Možností prostě existuje příliš mnoho a nikdo nám je nepomůže utřídit. Nic nás neochrání před stálým pokušením nežít s tím, co je na obrazovce, ale raději zkusit ještě něco jiného.“* (246) -
programy přinášejí informace, obrazy, životní vzory, názory, výklady, postoje, náboženské představy z celého světa. Důsledky toho se označují jako „posbíraná slátanina“ a „kolážová identita“.
-
Dnešní dospívající mládež má jiné obsahy a struktury vědomí, jinak vnímá, jinak zachází s vnějšími i vnitřními zkušenostmi, má jiný světový názor než měly lidé ještě před 40 nebo i 20 lety.
* David Brooks, Bobos (Nová americká elita a její styl), Dokořán Praha 2001; s. 245-246 Rizika -
Riziko lhostejnosti, zploštění, prázdnoty. („Duševně vyprahlý člověk“ – Benedikt XVI.)
-
Postmoderní lhostejnost – vše je jedno.
Ztráta motivace -
dochází ke ztrátě motivace.
-
co čl. prožívá, nemá žádnou cenu.
Vyměnitelnost lidí -
Lidé se stávají vyměnitelnými objekty. Může se s nimi lhostejně nakládat. Mají hodnotu podle toho, jaká je jejich momentální potřeba.
-
Je to velké snížení důstojnosti člověka.
-
Vyměnitelnost v mezilidských vztazích. Dokud vztah funguje dobře, je to v pořádku. Když přestane fungovat, přerušíme ho a navážeme kontakt s někým jiným.
-
V lit. s psych. poradenstvím: termín „partnerství na určitý úsek života“.
Ztráta hodnot -
Třeba trénovat rozlišování v tom, co má větší hodnotu a co menší. Na konci jde i o hodnocení našeho života. Nelze říci na konci našeho života, že je to jedno, zda život má nějakou hodnotu nebo ne.
-
Právě v období velkých změn je důležité, co má v našem životě velkou hodnotu a co je bez hodnoty.
10
Svoboda se zodpovědnost -
Svoboda je něco velmi náročného. Má souvislost se zodpovědností.
-
Svobodný čl. je ten, který se snaží o dobrý vhled a stojí si za svým jednáním.
-
Jednám na základě svého vhledu a své schopnosti rozhodovat se.
-
Jsem zodpovědný za své jednání a za důsledky svého jednání.
Dějinnost hlásání církve Historie církve -
Církev toho hodně dělala pro zraněné a postižené lidí ∼ velkolepý prvek naší tradice.
-
Tito postižení lidí potřebují pomoc, i ochranu církve.
-
Je zde ovšem ukryto nebezpečí ochranitelství.
Nebezpečí ochranitelství a poručnictví -
Rodiče často říkají: Děti se mají mít lépe, než my. – Toto přání je pochopitelné.
-
Jsou rodiče, kteří tuto zásadu zastávají velmi razantně.
-
Snaží se o to, aby se jejich děti měly lépe než oni. Snaží se za ně všechno rozhodovat.
-
Matky někdy chtějí dělat za své děti všechno namáhavé a obtížné, aby nebyly přetěžovány.
-
Děti, které vyrůstají v prostředí poručnictví a ochranitelství, nejsou dobře vybaveny pro život.
-
Jsou příliš ochraňováni, nejsou dobře připraveni na nebezpečí života a světa.
-
Někdy se z nich stávají, tzv. „skleníkové květiny“ ∼ velmi hodní, ale velmi málo vitální, bledí, nevýrazní.
-
Rodiče, kteří příliš hýčkají své děti, něčemu brání.
Církev pro děti, ne pro dospělé -
Církev chrání slabé a zraněné, ale má tendenci je příliš ochraňovat.
-
Církev je dobrá pro děti a soc. angažovanost. Nemá však co říct, nebo jen málo, pro dospělé, pro oblast hospodářství, vědu a techniku …. Tam je velmi málo přítomná..
Co se od nás očekává? (Způsoby vyjádření – paradigmatu) Různé možnosti → každodenní vyjádření žité víry → vyznání → forma teologie → aeropag → dialogická víra
11
Forma teologie -
Je to metodicko-argumentační postup, argumentačně meditativní forma, jak vyjádřit praxi víry.
-
Teologie neznamená narativní vyprávění. Teologie je systematické metodická úvaha.
-
Člověk musí být schopen argumentačně zdůvodnit svá rozhodnutí. Nestačí jen říct: Já věřím v toto … Musíme velmi přemýšlet, jaké dobré důvody nás vedou k tomu, že věříme tomu nebo onomu. Je to něco jiného než vyznání víry. Nutno trénovat, abychom si to sami ujasnili a abychom zráli.
-
Je nutné přemýšlet, jestli jsou orientace našeho života dobré.
-
Hodnotné věci překonají i velkou kritiku.
-
Ve svobodné společnosti se nelze prosazovat autoritou a tlakem.
-
TOMÁŠ AKVINSKÝ: Není nezbožné být zvědavý. Nezbožnost je, když se čl. velmi brzy přestane ptát.
Dialogická víra na aeropagu dnešního světa (K. Koch, Konfrontace nebo dialog?, Vyšehrad 2000, s. 15 – 19.) -
Skt 17,16-34: Pavel diskutuje s epikurejskými a stoickými filosofy. Je to scéna mající základní význam i pro dnešního křesťana.
-
Křesťan je konfrontován s nejrůznějšími proudy a také náboženskými vyznáními. Vůči ním je třeba dle vzoru Pavlova prokázat velkorysou otevřenost.
-
Papež Pavel VI. v encyklice „Ecclesiam suam“ ze srpna 1964 říká: „Církev musí přistoupit k dialogu se světem, v němž žije. Církev činí sebe slovem, poselstvím, dialogem“.
-
Josef Ratzinger poukazuje na vlastní jádro křesťanské misie: „Evangelium může a dokonce musí být zvěstováno pohanům, protože oni sami na ně v skrytu čekají (srov. Iz 42, 4). Misie se ukazuje jako oprávněná tehdy, když se její adresát při setkání se slovem evangelia rozpomene: Ano, to je to, na co jsem čekal.“
-
Dnešní společnost se stává multikulturní a multireligiózní.
-
Křesťan si musí osvojit biblický náhled, že stojí na jevišti světa, že je „podívanou světu, andělům i lidem“ (1 Kor 4, 9), že je vystaven křížové palbě kritické veřejnosti, a že se tomu nemůže ani nesmí vyhýbat.
-
Výbava křesťana: Ochota k dialogu a tolerance. Předpokladem k tomu je prvně orientace křesťanské misie na křesťanské společenství víry. Pavel VI.: „církev se ustavičně sama potřebuje vystavovat evangeliu, má-li si zachovat svou životnost, svůj elán a svou sílu
12
Použité zdroje: - Bezděk, Ctibor, Etikoterapie, -
Brooks, David, Bobos (Nová americká elita a její styl), Praha: Dokořán 2001.
-
Koch, Kurt, Konfrontace nebo dialog?, Praha: Vyšehrad 2000.
-
Powell, John, Proč žít, proč umírat?,
13
1. Morální problém současné doby prof. PhDr. Petr Piťha, CSc. (přednáška Petra Piťhy dne 13. 10. 2006) Charakteristika morálního problému současnosti: -
V současné době nelze mluvit o nějakém jednom morálním problému, o nějaké určité neřesti, která by jako typický nešvar působila problém.
-
Jsme svědky rozpadu morálky jako celku.
-
Protože společnost vždycky má nějaký morální řád, musíme mluvit o tom, že dnes vládne nulový morální řád – morální chaos.
-
Lidé se, většinou bez vážného postihu, dopouštějí kdykoli čehokoli.
-
Morální chaos se začíná strukturovat a vzniká nová morální představa.
-
Jsou pojmenovány některé principy chování, vyzdvihují se jiné hodnoty. Formuje se nové učení.
-
Jednou z jeho charakteristik je příklon k biologickému pojetí lidského chování.
-
Mnohé, co je spíše zvířecí než lidské, je přijímáno s označením, že je to normální.
-
Z hlediska nového učení je normální vše, co je pudové, hormonální, přizpůsobivé prostředí.
-
Takové již dnes běžné chování, je nicméně nenormální pro člověka, který trvá na tom, že je homo sapiens, a proto i homo asketicus.
-
Komenský mluvil o výchově jako o cestě od zvířeckosti k člověčenství.
Starý a nový morální pořádek: -
Starý morální řád je spjat s náboženstvím. Pro Evropu je to náboženský proud židovsko-křesťanské tradice. Jinde jsou to náboženství jiná.
-
Současná evropská společnost má ke starému morálnímu řádu nechuť právě proto, že odmítá náboženství.
-
Vidí v náboženství nebezpečí, protože je spojuje s fanatismem, s teroristickými útoky, sexuálními skandály aj..
-
Považuje náboženství za nebezpečně konzervativní až rigidní, odmítá tabu a tvrdí, že náboženství člověka omezuje a pokořuje. 14
-
Důležitost náboženství pro společnost takřka prorocky pojmenoval ve dvacátých letech 20. stol. lord Simon, velký britský demokrat, který ostře vystoupil proti nebezpečí fašismu a žádal zavedení výchovy k demokracii jako povinný předmět.
-
V širší diskusi tohoto problému prohlásil, že „společnost, která se zbaví náboženství, nepřežije více než dvě další generace, protože ztratí svou podstatnou vnitřní vazebnost“.
-
Dokládal to tím, že společnost potřebuje, aby existovalo něco, co stojí mimo lidský vliv a bylo přijímáno jako nedotknutelné.
-
Nový mravní pořádek vychází z představy, že plně svobodní lidé se svobodně dohodnou na zákonech, které budou všeobecně platné pro všechny.
-
Radikálním problémem pozitivního práva ovšem je, že vyžaduje základní nijak nedefinovanou slušnost (předporozumění)
-
Zásada „co není zakázáno, je dovoleno“ se bez zmíněného předpokladu slušnosti neobejde.
-
Jak se rozpadá slušnost, je nutno myslet na všechno možné, co by slušného člověka ve snu nenapadlo, aby to bylo zákonem zakázáno a nevznikaly tzv. mezery v zákonech.
Nedostatky nového morálního řádu: -
Přibývá zákonů. Jsou nezvládnutelně nepřehledné a překáží. Vede to k neúctě k zákonu a podrytí smyslu zákonnosti.
-
Stále obtížněji se je možné na zákonech dohodnout. Kdykoli je zapotřebí, je možné je změnit. Děje se to často a opět upadá úcta k zákonům. Věci nestálé jsou zbytečné.
-
Nový morální řád se dostává do paradoxní situace. Jedním z jeho principů je naprostá svoboda jedince. Společnost se rozpadá, protože všichni se považují za zákonodárce a určovatele správnosti. Vnucují svému okolí svou představu o světě. Podle síly, kterou mají, toho dosahují. Výsledkem je roztroušená diktatura (diktatura jednotlivce), která se může změnit v diktaturu celkovou.
-
Nová doktrína, přesto, že jejím prvým pravidlem je, že neuznává žádné náboženství, nese stále více rysů velmi netolerantního náboženství.
Náhražka náboženství - média -
Televize (internet) nejen udává vkus, ale rozhoduje o správnosti jednání. 15
-
Vyzvedá vzory jednání a stále více rozhoduje o bytí a nebytí, protože úspěšně vyvolává představu, že co nebylo v televizi, není.Věci jsou teprve tehdy, když jsou medializovány.
Příčiny nastalého stavu: •
Máme-li s danou situací něco dělat, musíme pochopit její příčiny. Podstatnou otázkou je, kde došlo ke zlomu, po němž nastal neblahý rozpad morálního řádu. Tam také bude ležet hlavní příčina.
•
Půjdeme-li při tom zpět po časové ose dějin, zjistíme několik významných událostí. Prvou je bezesporu druhá světová válka se svým barbarstvím založeným na bezduché poslušnosti zvrhlým příkazům. Šlo o úplné předání vlastního svědomí a lidské důstojnosti do cizích rukou.
•
Vyvražďování ovšem mělo své příčiny v první světové válce, při níž byla znevážena hodnota lidského života milionovými ztrátami. Ani tento krok nebyl počátkem.
•
Velkým zlomem byla Velká francouzská revoluce, která pod lákavými hesly volnosti, rovnosti a bratrství porazila nejen náboženské zakotvení, ale zničila spolu s ním i pojem autority a morálních imperativů ve formě tabu.
•
Tato revoluce byla však připravována rozvojem racionalismu, který navozoval moc vědy a přinesl i myšlenku vědeckého řízení společnosti se vším, co pak způsobily byrokratické systémy a státní mašinérie. Víra ve vědu rovněž nespadla náhle z nebe.
•
Vyrostla z pozdní renesance, kdy si lidé začali klást nový typ otázek. V oblasti přírodních věd se přestali zajímat o to, co je Božím sdělením v knize jeho stvoření, ale začali hledat účelné využití přírodních zákonů a přírodního bohatství. Jinými slovy, začali se zmocňovat všeho a stali se suverény nad zemí.
•
Mohli bychom jít po krocích dál a dál až nakonec dojít k prvým velkým vynálezům primitivního lidstva jako je třeba luk nebo oheň. Dál pak už máme jen mytické zprávy, které se točí kolem tématu rozumu. Problém, který nás zajímá, má počátek tam, kde rozum odvádí člověka z říše zvířat a staví ho do nové pozice.
Role rozumu •
Rozum vede člověka k výkonům, na něž musíme být a jsme právem hrdí. Tentýž rozum však vede člověka k výkonům, za něž se musíme bezedně stydět. 16
•
Je to nepříjemné zjištění, ale lékařské ordinace utišující bolest a navracející zdraví a život jsou takřka dvojčetem mučíren a výslechových brlohů, kde se s rafinovanou bestialitou, jaká v oblasti dravců nemá obdoby, ničí svoboda, rozvrací integrita, ruší důstojnost, mrzačí a zabíjí.
•
Je zřejmé, že rozum je třeba hlídat. Nejde jen o otázku zneužití pozitivních plodů rozumu v podobě vyloučení oné temné cesty, která kopíruje cestu vznešenou. Jde o to, domýšlet i důsledky dané dobrými plody rozumu.
•
Rozum nás dovedl k neuvěřitelné snadnosti žití. Ta působí mnoho nesnází. Uveďme namátkou několik příkladů.
•
Silný nárůst vandalismu patrně souvisí se zmenšením namáhavé tělesné práce. Východiskem tu může být kultivované vydání fyzické síly ve sportu.
•
Žijeme v nadbytku nadvýroby a v evropských zemích jsou nejzákladnější životní potřeby zajištěny pro mnoho lidí bezpracně. Působí to neúctu k jídlu, výrobkům všeho druhu, k lidské práci vůbec. Vede to k plýtvání, lenosti, ke znuděnosti.
•
Narůstá množství volného času, s nímž si mnoho lidí nedovede poradit. Všemu tomu lze čelit povzbuzením kreativity a výchovou ke kultivovanému využití volného času a přebytečných kapacit.
Oslabená funkce rodiny •
Jistě potřebné a rozumně založené specializované instituce jako školy, nemocnice, starobince, sirotčince, penzijní pojištění postupně rozkládají rodinu.
•
Jestliže dříve to byla jednotka silně vázaná nutností vzájemné pomoci, stává se dnes víc a víc zájmovou jednotkou, kterou je snadné opustit zdánlivě bez následků.
•
Ve všem postřehneme, že absence nezbytné potřeby druhých lidí (je dnes skryta příliš složitou dělbou práce) přináší jedinci pocit nezávislosti, který je chybně spojován s pojmem svoboda. Výchova k vzájemnosti a obrana trvalých mezilidských vztahů je nutná na tomto poli.
Funkce školy •
Funkce školy se mění podle změn ve funkci rodiny. Současná škola chtě nechtě musí přebírat mnohé, co je v rodině zanedbáno. Obraz, který se nám jeví i jen při pozorování bez statistik a rozborů, je hrozný. 17
•
Na prvním stupni škol musí učitelé suplovat nedostatek citu (nedomilované děti), učit základní, i hygienické, návyky. Výchova z rodiny, kromě jediného pravidla „neotravuj“, přechází na školu.
•
Školy, zvláště kvalitní, starají se o stále větší část volného času dětí. Nechybí případy, kdy jsou oblíbené akce typu „noc ve škole“, protože mladí lidé jsou raději v harmonickém prostředí své třídy, než doma.
•
Není divu, že se objevil předmět, či spíše hnutí etické výchovy. Toto hnutí má, po mém soudu, ne právě šťastný název, protože se nezabývá teorií morálky, ale navozením pozitivních prosociálních vlastností.
•
Povýtce u ní jde o to, co dříve děti běžně nasály ve svých rodinách. Je to dobrá snaha o výchovu člověka pro soudržnější společnost. Jistým úskalím může být, že přichází ve vývoji dítěte přece jen pozdě a má tedy charakter rehabilitace.
•
Spolu s tím pak vzniká i nebezpečí, že vznikne chování toliko nacvičené, ne dostatečně prožité a zažité, že se děti naučí techné, neproniknou však k epistémé mravnosti tak, jako je tomu při autogenezi osobnosti v nejranějším dětství v harmonické rodině. Učitelé, kteří se etickou výchovou zabývají, jsou si převážně těchto nebezpečí vědomi.
Výchova – péče o rozum •
Nebylo by dobré spokojit se s tím, že nějaká škola bude ve svém programu mít zabudovánu etickou výchovu.
•
Výchovu nelze oddělit od ostatního dění ve škole.
•
Protože jsem mluvil o rozumu jako o bodě centrálního významu, musím apelovat na učitele všech předmětů, aby si uvědomili výchovný moment péče o zdravý rozum. Je dnes totiž v sázce, a to několikerým způsobem.
•
Nedostatek objektivity, použití logiky na nevěrohodné údaje, svévole v interpretacích, libovůle v zacházení se slovy a potažmo pojmy jsou vážná nebezpečí pro morálku.
•
Naučit děti, že každé jednání, každý čin a životní krok má své důsledky, a to v delším časovém úseku, než je právě daný okamžik, je sice práce dosti nauková (cvičí se to v logice, matematice, přírodních vědách, gramatice), ale zároveň nanejvýš výchovná.
•
Jsem přesvědčen, že vývoj člověka jako živočišného druhu, je už dlouho dán rozvojem rozumu. Jestliže nás zneužití a selhávání rozumu dovedlo do vážné krize, bude to opět poznání, a tedy rozum, který nás může z krize vyvést. 18
•
Záchranu vidím v tom, že lidé začnou bolestně pociťovat své sebezáhubné konání a začnou se vracet k morálním principům, které nepřijali přirozeně od autorit rodičů a učitelů, ale proto, že to dá zdravý rozum.
•
Pokud pak jde o vývoj člověka, myslím, že homo sapiens, poté, co projde nebezpečným obdobím hominis ekonomici, dojde k tvaru homo ludens.
•
Tomu bude stačit méně, dá přednost vnitřní spokojenosti, udělá snadno a kvalitně svoji práci a bude se dobře kreativně bavit, bude si hrát na okrsku zemském, jak to krásně vyjádřila Bible.
19
2. Zač křesťané vděčí ateistům Tomáš Halík 25. září 2010 LN (Horizont-esej) (krácená přednáška filozofa, teologa a sociologa náboženství T. Halíka z 27. 9. 2010 v Mnichově při předávání Guardiniho ceny „za vynikající zásluhy o interpretaci naší doby) Naším úkolem je žít, jako by Bůh byl. I pro nás věřící dnešní doby je Bůh především možnost Jak máme žít? -
dlouhou dobu byla odpověď na tuto otázku v evropském prostoru formována křesťanstvím
-
jaké to má důsledky v dnešní době? V čem byla podstata křesťanské zvěsti?
Současné proměny -
Co se to stalo v průběhu dějin s křesťanstvím, že Ludwig Feuerbach (, zakladatel humanistického ateismu, vidí křesťanského Boha jako Velkého bratra z Orwellova románu, jako konkurenta svobody, pravdy a skutečnosti člověka?
-
Novověký člověk natolik zapomněl na křesťanského Boha, který je ve světě reprezentován ukřižovaným člověkem Ježíšem, že dal přednost bohu, kterého si sám stvořil, mocnému bohu, do něhož si promítal svá přání, své mocenské aspirace a své strachy.
-
Německá teoložka Dorothea Sölleová správně poukazuje na to, že za častými otázkami „Kde byl Bůh v Osvětimi“ či „Proč Bůh nezabrání válkám“, je právě tento falešný, hluboce
nekřesťanský
pojem
mocného
boha,
zbavujícího
nás
naší
vlastní
zodpovědnosti. -
V tomto smyslu můžeme my křesťané být hluboce vděčni ateistům typu Feuerbacha, Nietzcheho, Freuda či Marxe, že za nás odmítli a rozbili tohoto bůžka, tuto karikaturu křesťanského Boha, stvořenou projekcí lidských přání a strachů.
-
Oni za nás učinili důležitý krok, který by měl být prvním krokem víry, vyčištěním prostoru pro Boha od model. My bychom jim měli posloužit podobnou osvobozující kritikou humanismu, který v zápase s tímto fiktivním bohem nepostřehl, jak sám se jím „nakazil“.
Inflace lidského ega -
Připusťme, že Feuerbachova diagnóza rozšířené moderní představy Boha byla správná, že to byl opravdu „nic než“ plod lidské projekce. Avšak Feuerbachem navržená terapie – vtáhnout božské zpět z nebe do člověka, měla osudové následky: inflaci lidského ega. 20
-
Tím dala zrod onomu typu humanismu, který se stal spíše grandiózním narcismem a který významně poznamenává naši západní sekulární kulturu a civilizaci dodnes.
-
Bůh, coby Velký bratr, stvořený lidskou nezodpovědností, pasivitou, aspiracemi a úzkostmi, nebyl tímto ateistickým humanismem překonán, nýbrž internalizován, zvnitřněn.
-
Usídlen nyní v sebevědomí člověka je daleko nebezpečnější, než když byl „na nebesích“. Nevědomý bůh v hypertrofovaném sebe-vědomí člověka ateistického humanismu je vlastním zdrojem moci, která nedovede ovládat sebe samu.
Zástupce mlčícího, náhradník mrtvého -
Ve dvacátém století mnozí lidé zakoušeli „Boží nepřítomnost“. Tento prožitek je vydán dvojí různé interpretaci a reakci: Může být vykládána jako „smrt Boha“ – anebo jako Boží mlčení.
-
Být vystaven Božímu mlčení, to je hluboká náboženská zkušenost, o níž se mnoho dočteme v Bibli (např. v žalmech a v Knize Jób, může být prožívána jako „temná noc“, kterou znají mystikové všech dob). Vzpomeňme opět na Dorotheu Sölleovou s jejím rozlišením mezi „zástupcem“, který v době nepřítomnosti zastupovaného jej „reprezentuje“, zpřítomňuje, tj. poukazuje k zastupovanému, a mezi náhradníkem, který nahrazovaného činí zbytečným (jako by byl mrtev).
-
V době, kdy Boží nepřítomnost na člověka obzvláště naléhá, člověk může přijmout výzvu Boha re-prezentovat ve světě – podle vzoru Kristova a ve spojení s ním. To neznamená „hrát si na Boha“, stavět se do God-like position; znamená to podle slov Kristových „být jako Bůh“, který ve své velkorysé, nepodmíněné lásce překračuje všechny hranice (dává paprsky slunce i vláhu deště dobrým i zlým). Znamená to Boha připomínat, žít jako znamení, proměnit svůj život v anamnesis, zpřítomňující upomínku, ve svědectví (martyrium).
-
Novověký humanismus vedl člověka spíše k tomu, aby byl Božím náhradníkem, prohlásil Boha nejen za nezvěstného, nýbrž za mrtvého („My jsme jeho vrazi“, přiznává Nietzschův pomatenec, der tolle Mensch).
-
Tam, kde je Bůh prohlášen za mrtvého, se neobyčejně dobře daří všem bůžkům. Náš svět, jak to předpovídal filozof Romano Guardini, je zas plný bohů a démonů, je plný „nového pohanství“. To se však velice odlišuje od původního pohanství, od oné bezprostřední citlivosti pro posvátné, tuto nenahraditelnou dimenzi archaického přirozeného světa (Lebenswelt). A nemám nyní na mysli „nová náboženství“ typu new age, před nimiž tolik varují jisté křesťanské skupiny.
21
Sakralizace a démonizace v politice -
To, co mne mnohem více znepokojuje, je sakralizace a démonizace v politice, která mimo jiné otvírá dveře nábožensky motivovanému násilí. Pozor na slova na zem spadlá Tam, kde lidé začínají používat v politických a názorových sporech náboženskou rétoriku, kde ve svých protivnících vidí démony (Velkého satana, Říši zla apod.), kde často na své odpůrce promítají své vlastní démony, své „stíny“, své nepřiznané negativní vlastnosti, tam názorové střety hrozí přerůst v opravdu ničivé konflikty. S „velkým satanem“ se nelze rozumně dohodnout, toho je třeba zničit.
-
Právě moderní svět, podceňující náboženství (včetně jeho potenciálních ničivých sil), si příliš lehkovážně zahrává s náboženskou rétorikou a náboženskými symboly, zejména pokud je používá jako „jen metafory“ v politických sporech. Ten, kdo něco ví o moci náboženství, jazyka a symbolů, by měl i zaprášené a zdánlivě nevinné náboženské pojmy opatřit varovnými nápisy, jaké najdeme na sloupech elektrického vedení: Nedotýkejte se ani drátů na zem spadlých.
-
Pokud se pojmy a symboly, které uzrály v kontextu velkých duchovních tradic, začínají užívat v kontextu politických zápasů, vzniká nové náboženství, svaté se mění v démonické a bohové v monstra.
-
Současný irský filozof Richard Kearney připomíná radu psychoanalytiků, aby se člověk, jehož ve snu opakovaně pronásledují příšery (monstra), ještě v tom snu pokusil podívat té příšeře do tváře. Bude překvapen, jak se mu ta příšera podobá. Pro život v dnešním světě plném „démonů“ (v němž se protivníci v politických, národnostních, sociálních
a náboženských
konfliktech
pomocí
radikální
rétoriky vzájemně
dehumanizují a démonizují) je třeba mít odvahu se těm svým protivníkům, oněm „démonům“, opravdu pozorně podívat do tváře. Budeme překvapeni, že nám nejsou až tak příliš nepodobní. Přijměte ho (Boha) jako možnost... -
Náš svět však není zaplněn jen „novým pohanstvím“ a dědici ateistického humanismu. Je v něm množství hledajících, žíznících po Bohu, kteří však nemohou najít svůj domov ani v chrámech tradičních církví, ani na dnešním pestrém náboženském trhu, u stánků s náboženskými novotvary.
-
Hledajícím a pochybujícím učinil nabídku před prahem svého pontifikátu současný papež Benedikt XVI.. Ještě coby kardinál Ratzinger vyzval – den před smrtí svého předchůdce – ve zřejmé návaznosti na Pascala a Kanta „ty, kteří nejsou schopni najít cestu k přijetí Boha“, aby se pokusili žít, jako by Bůh byl, veluti Deus si daretur. Není-li Bůh pro vás jistotou, přijměte ho alespoň jako hypotézu, jako možnost. 22
-
Co to znamená, „žít, jako by byl Bůh“? A za druhé: Copak i pro nás věřící není Bůh především možnost? Nabízím tuto interpretaci Ratzingerových slov: Žít, jako by Bůh byl, znamená žít jako opravdu svobodný člověk. Svobodu si uhájit, ve svobodě stát a nenechat se znovu zapřáhnout do otrockého chomoutu – to znamená trojí: nebýt závislý, nebýt svévolný a především být odpovědný.
-
Takový život implikuje Boha: žít a směřovat svůj život takto, znamená de facto otevřít jej Boží přítomnosti; v životě takto žijícího člověka vždy „žije Bůh“ – svoboda je takříkajíc nejvlastnější boží biosféra, je to Jeho životní prostor. Hlavní poselství Bible spatřuji v tom, že Bůh chtěl člověka svobodného, byť věděl, jaká rizika jsou se svobodou spojena a co vše zneužití tohoto daru přinese.
... ale to neznamená JEN možnost! - Bůh je jistě přítomen „všude“ (jedno z jeho jmen je ostatně Všudypřítomný), ale všude „mimo říši svobody“ je to – smíme-li obměnit jeden výrok Lutherův – jakoby jeho prostor nevlastní. -
Kde je svoboda vyhnána, je i Bůh „v exilu“. Bůh však povolává člověka na cestu osvobození, posiluje ho v exodu z otroctví do zaslíbené země; teprve v domě svobodného člověka je i Bůh „doma“. Ubi libertas, Deus ibi est. Žije ve svobodě a v žízni po svobodě. Je tam, i když třeba nerozpoznán, nenazván, jmenovitě nevzýván a adresně nepozván – nonvocatus, smím-li připomenout nápis na Jungově hrobě. Je tam i jako Bůh skrytý (Deus absconditus) či jako Neznámý Bůh (třeba člověkem „připuštěn jen jako hypotéza“).
-
K tomuto výroku jsme pokoušeni dodat „jen jako možnost“ – ale varujme se k slovu možnost připojit znevažující jen. Ano, i pro nás věřící Bůh není „fakt“, nýbrž možnost. Zde bych připomněl již citovaného Richarda Kearneyho a jeho knihu God who may be: O Bohu nelze říci, že „jest“ nebo „není“, obě tyto odpovědi – jak už víme z tradice negativní teologie – jsou nedostatečné. Kearney nabízí a v Bibli nachází jinou odpověď: Bůh může být. Čteme-li pozorně biblické příběhy, vidíme, že v nich Bůh přichází k člověku jako možnost, jako výzva, jako nabídka a také jako úkol.
Setkání s Bohem v jeho úkolu -
Přijmi ten úkol a já tě neopustím. Když Bůh osloví Mojžíše z planoucího keře, Mojžíš po něm požaduje, aby se mu legitimoval svým jménem. Ale Boží odpověď, překládaná obvykle jako „jsem, který jsem“, může být z kontextu příběhu vyložena také takto: Jestliže se ujmeš úkolu, k němuž tě posílám (půjdeš a vysvobodíš můj lid), pak budu s tebou. 23
-
Stará metafyzika viděla v tom, co je, vždy víc než to, co může být. Podle Kearneyho však možnost není méně než skutečnost, nýbrž více. Otevírá daleko větší horizont. Je však třeba neplést si dva pojmy, v Kearneyho textu dvě anglická modální slovesa, která často překládáme stejně slovesem „moci“ – can a may. Can označuje to, co leží v říši našich lidských možnostech. Sloveso may však poukazuje za tento obzor, k transcendentále.
-
Bůh není v říši toho, co my můžeme a umíme, co dokážeme. Bůh, kterého bychom mohli udělat, vymyslet a kterého bychom si mohli vůbec představit, by nebyl Bůh, nýbrž byl by to bůžek, modla.
-
Naši realitu radikálně otvírá, proměňuje a obohacuje to, co tu „není“, avšak může být – a právě tak přichází Bůh. Je tím, co lidské oko nespatřilo, lidské ucho neslyšelo a co na lidskou mysl nevstoupilo, jak říká apoštol. Bůh je možnost; „možnost“ je takříkajíc jeho vlastní jméno (vzpomeňme na Mikuláše Kusánského a jeho jméno pro Boha: possest).
-
Přichází nejen jako to, co tu není (k naší dispozici), ale jako to, co my z povahy věci samé nemůžeme, kam nedosahuje a kam nikdy nedosáhne naše moc a naše odhodlání, co není a nikdy nebude disponovatelné a manipulovatelné, co je radikální transcendence. Avšak přesto k nám přichází tak, že rozšiřuje prostor našich možností, naší svobody – dává se nám, a sice jako výzva, jako úkol. A když se toho úkolu, k němuž jsme byli vyzváni (nikoliv přinuceni), chopíme, bude v tom s námi.
24
Uvedení do problematiky Vysoká konjunktura etiky → razantní změna hodnot a nepřehledná pluralita životního stylu→ volání po etice a morálce → neví se co vlastně etika je → ve všech oblastech (v osobní oblasti i v otázkách výchovy) se setkáváme s etikou a etickými otázkám→ otázka po tom, zda to co dělám, nebo čím jsem je tkzv. „odpovídající“ → jsme stavěni do konfrontace s „něčím“ nebo „někým“ s čím se poměřujeme, co se pro nás stává měřítkem, či cílem, kterým se měříme a ke kterému směřujeme; bezpodmínečná platnost mravního nároku. „Podstatou veškeré morálky je naučit se dobře myslet. Dobře myslet znamená umět rozpoznat co je v životě nejdůležitější.“ (Bluise Pascal) Sokratés: -
věřil, že nejdůležitější je na člověku jeho schopnost klást otázky
-
skutečné mravní poznání existuje a má cenu o ně usilovat
-
neprobádaný život nestojí za to žít
-
když budeme vědět, kdo jsme, budeme také vědět, jak máme správně jednat x nestačí však jen vědět, je třeba se umět rozhodovat
Starověký básník Ovidius: -
„Video meliora proboque, deteriora sequor“ (Vidím, co je lepší, ale jdu za lepším)
Aristoteles: - „To, že jsme tělesní, ještě neznamená, že bychom neměli myslet na duchovní, a to, že jsme smrtelní, neznamená, že bychom neměli myslet na věčné“. - Konat dobro je ta nejúplnější definice štěstí. Protiklady: -
„Být či mít“ (E. Fromm)
-
(mít hodně partnerek (rozvody) – nebo být dobrým manželem, manželkou)
-
(mít hodně peněz udělat kariéru – nebo vychovávat děti a utvářet rodinu?)
-
(mít možnost užívat si – nebo hledat jen to hodnotné budovat vztahy)
Smysl etiky -
nápomoc ke zdařilému, hezkému životu 25
-
učení se správně žít (nedá se vynutit)
-
dochází k redukci etiky na právo
-
etické instituce (církev, stát) ztratily autoritu
-
nevystačíme již s pouhým selským rozumem
Mravní kompetence -
Být člověkem znamená uvažovat a vybírat. Být mravný znamená používat těchto schopností často, s plnou radostí a v plné míře. (př. dobře jsem se rozhodl)
-
Buď pozorný! – to je každodenní morální apel
-
V současnosti chybí schopnost kritického myšlení (tendence jen popisovat, jednat mechanicky dle manuálu)
-
Chybí motivace (vykořeněnost, duševně vyprahlý člověk, pragmatismus)
-
Konfrontace dobra a zla (pocit bezmoci) – zlo se šíří lavinovitě, dobro po kapkách
-
Hledání smyslu, motivace, síla (význam malých společenství pro kvalitu společnosti – kvas, sůl, světlo…)
-
Dětské myšlení – když může on, mohu i já. Když nemusí on, nemusím ani já.
-
Dezorientace – splývání hodnot, o nic není třeba usilovat, vše je stejné, jde o to si jen vybrat – pokud možno rychle – nuda, neúcta k sobě i druhým, apatie, konzum.
-
Pluralita – rozbředlost, strach něco někomu „vnucovat“ x atak reklamy (prostor nezůstává nikdy prázdný)
Pedagogický pracovník, teolog: -
Práce s člověkem a pro člověka (pochopení člověka – psychologie, filosofie, teologie, etika) – náboženský rozměr člověka.
-
Struktury a instituce, kultura (ovlivňují postoje a názory člověka)
-
Není se o co opřít (pedagog se nemůže opřít o rodiče ….)
-
Jsme svědky morálního znecitlivění (snižování věkové hranice – např. sexual. praktiky již na ZŠ)
Čtyři roviny jednání -
instinktivní
-
mrav, obyčej, zvyk
-
morálka (jednání podle norem) – svědomí (správné x nesprávné)
-
etika (hledání toho nejlepšího)
(vychovaný x nevychovaný)
26
Rozlišení základních pojmů: − Etika – je filozofická nauka pocházející od Aristotela (praktická filozofie), nebo také teologická nauka, která kriticky reflektuje lidské jednání (morálku) z hlediska toho, co je „dobré“ a „správné“. Vyjadřuje nějaký vztah. Ptá se po kritériu správného rozhodnutí nebo správného jednání, hledá poslední ospravedlnění. Reflektuje fenomén mravnosti a zdůvodňuje morálku. Etika se neptá, jak se lidé chovají (úkol sociologů, psychologů nebo historiků), nýbrž jak se chovat mají; neptá se, zda se nějaký způsob jednání pokládá za správný, nýbrž zda správný je. − Filosofická etika – uvažuje v kategorii rozumu a pozemských skutečností. Zjednodušeně se dá říci, že etika (morálka) se zde odvozuje buď s ohledem na sebe sama (důstojnost, požitek aj.), na s ohledem na druhé (utilitarismus aj.) − Teologická etika – poukazuje na „zadluženost“ člověka Bohu. Motivuje člověka k vděčné odpovědi na Boží nezištnou nabídku (stvoření, vykoupení…). Uvažuje (argumentuje) v kategoriích rozumu a pozemských skutečností, nad to se opírá o zjevení (bibli), tradici, magistérium (kat. křesťanství). -
Morálka – oblast lidského života (samotná mravní praxe) - soubor (mravních) hodnotových soudů, ideálů, ctností, institucí. Základní mravní postoj člověka nebo skupiny. Prožívaná lidská mravnost v individuálním i sociálním způsobu života.
-
Morálnost – čistá shoda jednání se svědomím nezávisle na obsahu, který je motivem. Morální dobro = shoda se svědomím. Morální zlo = co odporuje svědomí. Morální kvalita záleží ve smýšlení jednajícího. Měřítko = osobní svědomí.
-
Mravnost – obsahový aspekt, a nikoliv aspekt svědomí, normy étosu (účinnost norem garantuje veřejné mínění). Mravní kvalita se posuzuje na shodě se sociálně přijímanými standardy. Měřítkem je sociálně platný étos se svými normami.
Specifikum teologické etiky Specifikum ne nadřazenost→ společné hledaní s druhými → co odpovídá člověku, co je k jeho prospěchu→ specifikum v zdůvodnění jako i motivaci k etickému jednání. -
Teologická etika je v porovnání s jinými etikami specifická.
-
Není nadřazena jiným etikám. Nedisponuje jedinými správnými postoji a zdůvodněními.
-
Je vyzývána a sama vyzývá k interdisciplinárnímu dialogu. Společně s ostatními hledá to, co odpovídá člověku, co je k jeho prospěchu, při respektování integrity, jedinečnosti a neopakovatelnosti, každého jedince.
27
-
Její specifikum spočívá v míře zdůvodnění a motivaci k etickému jednání. Opírá se o specifické zdroje (Bible, tradice, kat. křesťanství – magisterium). Disponuje silnějšími motivačními prostředky (příslib spásy, odpuštění aj.)
28
Bezpodmínečná platnost mravního nároku ♦ Současná situace etiky -
Dnešní doba je dobou rychlých změn vyznačující se razantní změnou hodnot a nepřehlednou pluralitou životního stylu. V tom všem se člověk těžko orientuje.
-
Člověk je denně vystavován požadavku odpovědných rozhodování. Pro mnohé lidi je rozhodování velmi obtížné.
-
Čl. dnešní západní civilizace je následkem stále nových možností moderní techniky a medicíny stavěn před konflikty nezvládnutelné běžným morálním vědomím (např. ochrana životního prostředí, umělé oplodňování, genové inženýrství). Potřebuje pro svá rozhodnutí pomoc a je při tom ovšem odkázán nejen na etiku, ale i na empirické vědy.
-
Přírodovědci se často ve svých výzkumech dostávají do bodu, kdy začínají hovořit o etice a etických otázkách, v politice, žurnalistické, medicíně, sportu, kultuře ve všech oblastech lidského života v osobní oblasti i v otázkách výchovy se setkáváme s etikou a etickými otázkami.
-
Stále silněji se ozývá volání po etice a morálce jako pomoci v nepřehledném světě, ve kterém má jít člověku o to, aby se jeho život zdařil. Volá se po etice a morálce, ale etické instituce jako je „stát“ a „církev“ ztratily svoji autoritu i směrodatnost.
-
Kromě tohoto volání po etice a morálce, po zodpovědném přístupu člověka k životu se setkáváme i s opačnými trendy. Setkáváme se s lhostejností, kdy se řekne, že je jedno, jak se rozhodnu, vždyť vlastně všechno má stejnou hodnotu.
-
V etických otázkách jde de facto o konfrontaci s „něčím“ nebo „někým“, co se pro nás stává měřítkem, či cílem, kterým se měříme, a ke kterému směřujeme. Ptáme se, zda to co děláme, nebo čím jsme, je tzv. „odpovídající“.
-
Z tohoto pohledu se setkáváme v dějinách i současnosti s rozličnými kritérii a cíli, s rozličnými etickými školami a směry.
♦ Pozorovatelné posuny v etice -
bourání mostů mezi individuálním a sociálním (manželství)
-
redukce etiky na právo
-
psychologizace morální řeči
-
zaměření na přítomnost (odmítání odpovědnosti za budoucnost, neochota vyrovnat se s minulostí)
-
pragmatismus – nejvyšší hodnotou svoboda (možnost dělat si co chci, a nemuset dělat nic, co nechci – postrádá rozumnost a vede k tyranii /Benedikt XVI./) 29
♦ Rozličné cíle -
Setkáváme se s rozličnými etikami, etickými koncepcemi, východisky a zdůvodněním.
-
Pro někoho může být „měřítkem mravnosti“ bezprostřední prospěch a užitek pro jednotlivce, nebo skupinu či společenství (utilitarismus, hédonismus).
-
Pro druhého to může být kariéra, úspěch, seberealizace, či zdokonalování.
-
Pro dalšího úcta k sobě samému, ke své důstojnosti,
-
Pro jiného zdařilý život před Bohem, oslava Boha a vlastní spása (teologická etika).
Vztah etiky a vědy 1. Integrální (inkluzívní) model - Etika je od antiky až po středověk integrální součástí tehdejší vědy (filosofie – její součástí byly i přírodní vědy) 2. Desintegrální (exkluzívní) model - Etika (resp. filosofie) a přírodní vědy se oddělily (odcizily se). Ideálem je „věda prostá hodnot“. Charakteristické pro novověk. - Positivním přínosem je vzájemné uznání vzájemné nezávislosti a věcné kompetence.
3. Komplementární model - V současnosti se koncipuje nový vztah mezi vědou a etikou. Integrální model není z historického hlediska možný. Dezintegrální model se vyčerpal. - Věda a etika se scházejí ke vzájemnému dialogu. Interdisciplinarita patří k étosu vědce. - Probouzí se vědomí, že každá věda má také etickou dimenzi.
Typologie přístupů etiky k současným problémům
1.
Etický absolutismus - Opak etického pluralismu. Zabsolutizovává jeden směr/pojetí a vylučuje všechny ostatní přístupy. - Dojem výlučnosti a nadřazenosti domnění vlastní objektivity - Je netolerantní až fanatický
30
2.
Etický univerzalismus - Uznává legitimitu věcného i metodologického pluralismu - Hledá však univerzální prvky a snaží se formulovat minima morálky, která jsou společná všem kulturám. - Velice náročný proces. - Tato platforma není velká svým rozsahem a zahrnuje pouze primární etická kritéria; má bohatou tradici v západním filosofickém myšlení.
3. Etický relativismus - V dějinách filosofického myšlení má prakticky každá škola, či každý filosofický směr své specifické pojetí etiky. - Žádné pojetí si nesmí dělat nárok na „jedinost“ a „objektivitu“ a musí tolerovat pojetí jiná. •
Univerzální a bezpodmínečná platnost mravního nároku
-
Fyzikální zákony existují – objevujeme je
-
Morální zákony z pouhého pozorování objevit nelze
-
Morální zákony jsou jaksi v nás a nad námi
-
Když o mravních zákonech víme, nemusí to ještě znamenat, že se podle nich i řídíme
-
Někteří považují morální zákony za konstrukt čl. (dohoda mezi lidmi) T. Hobbes
-
Jiní morální zákony – produkt evolučního dění, produkt přírodního výběru E. Wilson
-
Etika je iluze???
-
Náboženské etiky – vděčnost (vztah –autorita) = svoboda
•
Základní otázky etiky
-
Nejstarší otázky filozofie – otázka významu slov „dobrý“ a „zlý“, „dobrý“ a „špatný“.
•
Souvislosti užívání slova „dobrý“ 1. Dobré pro někoho z určitého hlediska: - Lékař: „Bude to pro vás dobré, když zůstanete ještě jeden den v posteli“ - V jeho vyjádření není řečeno, zda je dobré tak, či onak jednat, nýbrž dobré z pohledu zdraví v tom je kompetentní - Finanční poradce: „Dobré pro vás, pokud vám jde především o to, abyste své jmění perspektivně zvětšil“ 2. Pro téhož člověka z různých hledisek dobré i špatné: - Přesčasová práce (peníze x zdraví) - Výstavba dálnice (lidi bydlící x motoristé) 31
3. Dobré v absolutním slova smyslu - Je to aktuální otázka při konfliktu mezi různými zájmy a hledisky (i jednoho a téhož čl.) - Co je opravdu a skutečně pro mne dobré? - O čí zájem, o čí dobro má v případě konfliktu především jít? - Žádnou z těchto otázek nelze rozhodnout nezávisle na otázce druhé. - Námitka: „dobré“ v absolutním smyslu neexistuje, je závislé na kulturním prostředí •
Zdůvodnění slova „dobrý“ v absolutním slova smyslu, odvrácení námitky
-
Již v 5. stol př. Kristem je dobře známa rozmanitost mravů
-
V Řecku mnoho zpráv z cest – bohaté informace o mravech okolních národů
-
Filozofové začali hledat měřítko. Měřítko nazvali „physis“ – příroda. Možnost poměřit různé způsoby života a systémy norem – jedny lepší než jiné
-
Toto měřítko ne zcela dostačující.
-
Stačí to však k vyvrácení námitky, že proti hledání obecně platného se nedá argumentovat poukazem na rozmanitost.
•
Jistota ohledně obecně platného
-
Př. Rodiče krutě zachází s dítětem – pomočilo se do postele. Nehodnotíme, zda je to pro ně nebo dítě dobré, nýbrž takové jednání prostě odsuzujeme, protože je považujeme za špatné v absolutním slova smyslu, když rodiče činí něco, co je špatné pro dítě. Kultura, která by takový obyčej připouštěla, bychom považovali za kulturu špatnou.
-
Ve všech kulturách mají rodiče povinnosti vůči svým dětem a děti vůči rodičům. Všude je vděčnost považována za „dobrou“, všude se pohrdá lakomstvím a ctí se velkomyslnost...
-
P. Maximilián Kolbe – obětoval svůj život pro záchranu otce rodiny. Neuvažujeme tak, že to bylo dobré pro otce a špatné pro kněze. Díváme se na takového člověka jako na toho, kdo zachránil čest lidského rodu, pošpiněnou jeho vrahy.
-
Co je společné se zdá být samozřejmé.
Rozhodující je: •
Biologická a sociální užitečnost není základem hodnocení, mravnost, mravní dobro jí není definováno. Jednání M. Kolbeho bychom oceňovali i tehdy, kdyby otec přišel druhý den o život.
32
•
Teoretická snaha o objasnění toho, co je v morálce společné a nepodmíněné, o určení měřítka správného života je ospravedlněna jak shodami v morálce různých kultur, tak tím, že naše vlastní hodnocení různých způsobů života je absolutní a bezprostřední.
•
Dvě varianty etického relativismu 1. Každý člověk se má řídit morálkou, která vládne ve společnosti (autoritářská teze):
Tři rozpory: 1. Je popírána obecná platnost norem, ale jedna taková je vyhlašována (Pokud se řídím morálkou společnosti, musím odsuzovat jiné morálky. K vládnoucí morálce určité kultury patří misionářský elán, aby do druhé kultury pronikli a změnili její normy). 2. Ve společnosti není vždy jedna určitá vládnoucí morálka. (Konkurence různých morálních názorů, např. část odsuzuje potrat, zbytek ne). 3. Ve společnosti vystupují (vybočují z ní) příkladní lidé, se kterými ostatní souhlasí pro obsahovou správnost jejich postojů. Není to záležitost přizpůsobení se.
2. Každý se má řídit tím, co se mu zamlouvá, a dělat to, čeho se mu zachce (anarchistická, individualistická teze): - Tato teze odsuzuje každou platnou morálku jako represi, útlak. Je v bezprostředním rozporu s morálním cítěním. Neexistuje pro ni jiné rozlišení pro „dobré“ a „špatné“ než jako „dobré“ a „špatné“ pro mě z určitého hlediska. - Každý má jednat podle toho jak se mu zamlouvá. Nevýhodné jednání má být natolik znevýhodněno, aby se nevyplatilo (trestní zákoník, policie).
Tato teze je vlastně trivialitou: - Jednání člověka není dáno jen instinkty. Člověk musí měřítka svého jednání teprve hledat a nalézat. Lidmi se nestáváme automaticky. - Máme podněty a přání, které si konkurují. Rada „dělej to, co chceš“ předpokládá, že někdo už ví, co chce. - Žít správně, žít dobře, znamená uvést do souladu své záliby. Podle antických filosofů je tímto měřítkem, takové pořadí, kdy člověk žije šťastně a v souladu sám se sebou.
33
•
Hédonismus
-
Nejranější odpověď na otázku co je nejvyšším dobrem, či posledním cílem našeho jednání.
-
H. tvrdí, že smyslem života je optimalizace kalkulu libosti a nelibosti. Chceme se cítit blaženými. Dobré je to co přispívá k dosažení tohoto cíle. Bolest je vždy špatná.
-
Epikuros netvrdí, že všichni lidé jsou hedonici, ale doporučuje, aby se jimi stali. Dobro prý nespočívá ve věcech nebo v lidech, nýbrž jen v potěšení.
Dvě varianty hédonismu: 1. pozitivní: maximalizace slasti 2. negativní: hlavně se vyhnout strasti (asketická varianta) – stanovisko Epikura -
Je rozumné být ve svých žádostech uměřený (stupeň pocitu štěstí závisí od horizontu očekávání). Epikuros počítá k dobrému životu také ctnost, blahovůli, přátelství a štědrost.
Snaha o slast a sebezachování -
Ke snaze o slast se připojuje i snaha o sebezachování. U člověka, na rozdíl od zvířat, může docházet k odpoutání se jednoho od druhého. Jsou před námi nekonečné možnosti uspokojení.
-
S. Freud popisuje raně dětský vývoj pomocí pojmů „princip slasti“ a „princip reality“. Celý lidský život chápal jako kompromis – mezi tím co opravdu chceme, a přizpůsobováním se realitě, která tomuto uspokojování klade odpor. Čl. je v tomto pojetí omezovaným hédonikem. V tomto podle Freuda tkví základ všech neuróz.
•
Není pravdou, že realita je pro nás především tím, co nám odporuje, čemu jsme nuceni se přizpůsobovat. Je současně tím, čeho se nechceme za žádnou cenu zříci. V realitě jsou slast a bolest smíseny.
•
Bolest má důležitou funkci. Je ve službě sebezáchovy. Snaha o sebezachování omezuje naši snahu o slast. Zkušenost s realitou není překážkou naplnění našeho života, nýbrž je naopak skutečným obsahem života. Jistota, že zemřeme vnáší do našeho života smysl.
•
Hrozivá představa, že nikdy nezemřeme budeme dále žít, takoví, jací právě jsme, a to bez bolestí a stárnutí. Postupně se všechno stalo bezvýznamným. Určitý okamžik získává hodnotu právě tím, že se už v životě nikdy nevrátí. Bez starosti o život, jemuž hrozí konec není lidský život naplněn.
34
•
Sebezachování není (stejně jako dosažení slastí) vlastním smyslem života. Nechceme zachovat sami sebe za každou cenu, stejně jako nechceme prožívat slast za každou cenu. Hlediska naplnění života a uchování života nesmějí být od sebe odloučena.
•
Kdo se dívá na čl. jen jako na bytost maximalizující subjektivní stav slasti, musí realitu chápat jako něco nepřátelského.
•
V etické výchově je důležité vědomé tázání po správném životě. Dítě má být opatrně a cílevědomě přiváděno od subjektivního světa pocitů k realitě, ke holé skutečnosti.
•
Rozvíjet své síly můžeme jen na skutečnosti, která nám klade odpor. Každá hlubší radost v životě souvisí s rozvojem lidských sil a schopností. Vychovatel má úkol přivést dítě k samostatně existující a odpor kladoucí skutečnosti.
•
Utilitarismus
-
Vznik přelom 18. a 19. stol. (J. Bentham, J.S.Mill)
Čtyři principy: •
Princip následků – o kvalitě skutku rozhodují jeho následky
•
Princip užitečnosti - co nejvíce dobra co největšímu počtu lidí
•
Princip hédonismu – dobro má každý svoje
•
Princip sociální – jde o štěstí všech, v posledku o dobro všech lidí
Etické myšlenky I. KANTA − Kontext myšlenek KANTA – krize mezi středověkem a novověkem. Celé dějiny lid. kultury mají za sebou velice dlouhé a živé úseky. Vývoj na rovině duševní a na rovině zkušeností nemusí být ve shodě. Postupuje v nárazech, často dochází k těžkým krizím. Jedna z největších krizí, byla krize mezi pozdním středověkem a novověkem. − Středověk. Paradigmatem středověku byl řád. Ten byl vytvářen, vyvinut a řízen do značné míry církví. Právě na začátku středověku to byla církve, která v těžkém období stěhování národů dokázala vytvořit a udržovat řád. Jak v oblasti hospodářské, ekonomické a společenské. − Církev se ale těchto vzorců nedokázala zbavit. Napětí v pozdním středověku. Církev začala patřit k vrstvě, která se snažila udržet starý pořádek, staré feudální pozice. Nové síly se prosazovaly a musely prosazovat proti církvi. − Došlo ke zhroucení středověkého systému a velkému chaosu. Nešťastným důsledkem přelomu epoch byla 30letá válka. Právě církev ve zhroucených konfesích byla extrémně zapojena do této války. V tomto případě církve selhaly → vytváření míru a jednoty. 35
Obrovská ztráta věrohodnosti církve. Kdo v této situaci má zajistit nosné systémy kultury. Jde o základní otázku: Jak se vydaří život? Jde o zásadní otázku v hrozné situaci válečných konfliktů. Jak je možné žít dál, aby se život vydařil. Extrémní doby vedou lidi k mimořádným výkonům. Jedním z nich je Kantovo myšlení. − Četné nové pokusy. Bylo učiněno mnoho pokusů, jak najít novou orientaci. Vznik nových směrů: pragmatismus a utilitarismus. Zvažovalo se empiricky, co je osvědčené. Byla to celá řada i dobrých přínosů. Byla vyvinuta myšlenka, že se má postupovat tak, aby bylo dosaženo štěstí pro co největší počet lidí (Námitka - štěstí definují ti, kdo štěstí mají. A hned řeknou také, kdo mezi ně patřit nemohou). Nebo jednat tak, aby to odpovídalo všednímu dni. I v dnešní době se podle těchto směrů řídí mnoho lidí. Jde o to, zda to stačí. Podle Kanta nedostačují, protože neodpovídají humánnímu základu. − Kant vypracoval novou teorii poznání, což předcházelo vytvoření jeho etických principů. Rozlišuje 2 roviny poznání: empirickou a transcendentální. − Kant rozlišuje mezi: − viděním, − schopností vidět − a procesem hledění. − Uvědomuje si, že čl. vidí a slyší. Čl. se dívá jakýmsi filtrem. Dívá se jako konkrétní člověk. Sám zrakový orgán je schopen vnímat jen určitou oblast světla. Co vidíme očima, je jen malý výsek skutečnosti. Ale nevnímáme objektivně věci před sebou, ale jsou to věci našich smyslových orgánů. Člověku se skutečnost nejeví jaká sama o sobě je, ale jak se mu jeví. − Vnímáme vlastní obrazy, které si vytváříme. To, jak vidíme svět teď, je velmi odlišné od toho, jak jsme jej viděly jako děti. Také náš životní příběh velmi silně ovlivňuje náš pohled. Ženy vidí totéž jinak než muži. Chudí vidí jinak než bohatí. − Ještě daleko více to platí o slovech. Všechny naše výklady, výpovědi o světě a životě, se zprostředkovávají prostřednictvím řeči. Ta je historicky a kulturně podmíněna. Je velmi mnoho filtrů u zraku i u řeči. − Kantův závěr: Empirie, ať vnější nebo vnitřní (zkušenosti, náklonnosti, tužby...) nemohou vytvořit podklady pro etiku. Čistá etika musí být zbavena empirie. − Kantovo řešení: soustředit se na reflektování základních procesů – člověk je subjektem: uvědomuje si sebe sama je schopen rozhodování. Člověk je schopen myšlení a rozhodování. Pokud je čl. v zásadě svobodný, je také zodpovědný. To je zákon lidství. 36
− Člověk je podle Kanta občanem dvou světů: 1. součástí živočišné říše, 2. mravní bytost (přesažnost, důstojnost). Člověk jako bytost smyslového světa, stejně jako nižší bytosti, je podřízen zákonu kauzality. Jedná tak jak mu (jim) to předepisují vnitřní zákony, ale v praktických otázkách je podřízen rozumu. − Kant je přesvědčen o tom, že člověk je z důvodu své podstaty puzen k tomu, aby pronikal otázkami, které přesahují jeho a konečný svět. Kdyby se toho zřekl, už by nebyl člověkem a pohroužil by se do barbarství a chaosu. K podstatě čl. patří vědomí a svoboda. Z toho vyplývá kategorická povinnost tyto schopnosti využívat. Kdo zůstává tomuto dlužen, zůstává dlužen svému lidství. − Podstatou etického požadavku je dobrá vůle, absolutní čistota úmyslu, svobodné podřízení se mravnímu zákonu. − Kant rozlišuje teoretický rozum (schopnost myšlenkových konstrukcí) vede přesvědčení a směřuje k pravdě. Teoretický rozum vede k soudům s pravdivostní hodnotou. − Dobrá vůle v jejíž službách je praktický rozum vede jednání a směřuje ke správnosti (aby byl člověk dobrý). Nemá zde smysl mluvit o pravdivosti, pouze o vedení k imperativům jednání. −
Kant rozlišuje hypotetický a kategorický imperativ: − imperativ je soud, úsudek, který mi říká, že bych měl něco dělat. − hypotetické imperativy - mi říkají co bych měl dělat, abych dosáhl určitého konkrétního cíle, který si mohu vytýčit (chci-li, aby mi auto dlouho jelo, pak se o něj musím starat). Je zde vyjádřen vztah „pokud-pak“. − kategorické imperativy - něco kategoricky přikazují. Říkají nám, co máme dělat bez ohledu na to, jaké snad máme cíle (např. nelžete lidem).
− Kantův kategorický imperativ je objektivní, protože se nevztahuje na individuální potřeby a odvolává se na racionalitu jako takovou. Racionálně jednající člověk je rozumově nucen kategorický imperativ přijmout, protože je základním zákonem lidského rozumu. Kategorický imperativ prostě nemůže být racionálně odmítnut. Platí zde logická zákonitost jako (1+1 = 2). Nebudeme-li říkat pravdu, pak...... − Pravidlo, ze kterého vyplývá mravní jednání, musí být schopno stát se všeobecně platným zákonem a člověk by měl jednat tak, jak by chtěl vidět jednat všechny ostatní lidi. 37
− Formální: „Jednej tak, aby se pravidla tvého chování mohly stát pravidlem pro všechny“. Nedělej si pro sebe žádná privilegia. Kategorický imperativ je formální v tom smyslu, že neobsahuje žádné konkrétní normy, nýbrž nabízí jenom všeobecný princip a kritérium pro všechny mravní přikázání a povinnosti. − Tato mravní povinnost musí být splněna kvůli sobě samé; ne kvůli očekávanému štěstí, neboť to by byla žoldnéřská etika, která se zakládá na uspokojení a užitku; také ne kvůli Bohu jako zákonodárci a závaznosti etiky, neboť od Boha člověku předložená povinnost by z něj učinila otroka. − K této zákonitosti platí, že si nemohu dělat nárok na něco, na co by si nemohli dělat nárok ani ostatní. Je to opak k subjektivistické zvůli. Kant mluví o „autonomii vůle“. Autonomie: nejde o libovůli, ale o kategorickou povinnost zodpovědně používat své schopnosti. V tomto pojetí je svoboda protikladem ke zvůli. Autonomní čl. nemá mít žádná privilegia. Požaduje se vysoká disciplína. − Kantova zásada je blízka biblickému zlatému pravidlu „co nechceš, aby ti činili jiní, nečiň ani ty jim“. NZ to vyjadřuje positivně: „Co chceš, aby ti jiní činili…“ Neméně důležitý rozdíl je v tom: biblické pravidlo vyžaduje, aby člověk uznal, že co sám chce (nechce), mohou chtít (nebo nechtít) i ostatní. Naproti tomu Kantovo pravidlo vyžaduje, aby člověk myslel za všechny lidi, což je těžko proveditelné a obsahuje jedno nebezpečí, že budeme nevědomky své vlastní představy a normy o správném jednání přenášet na druhé. Redukce etiky na právo. − Každá heteronomní etika tzn. etika založená na určování vůle člověka cizím zákonem, něčím co je mimo něho mimo jeho rozum, je člověka nedůstojná, i když to je vůle Boží. Opravdová morálka musí být autonomní naše vůle bude určována zákony, které jsou v nás samých, v našem rozumu. Člověk je sám sobě žalobcem i soudcem. Nejvyšší dobro je garantem přiměřené odměny za vykonanou povinnost. − Kantův požadavek autonomní morálky nalezl velkou odezvu a ještě dnes je doplněn o nové teze. − Zhodnocení Kantovy etiky. KANT velmi zdůrazňuje povinnost, ale hodně pomíjí emocionalitu. Mravní zákon v jeho podání je tak neosobní, krutý a tvrdý. Hledí jen na povinnost pro povinnost, nikoliv na důsledky. Je zde nebezpečí redukce etiky na právo.
Použité zdroje: -
Anzenbacher, Arno, Křesťanská sociální etika, s. 7-15. 38
-
Bogliolo, A., Etika, Rím 1980, s. 63 –64; 199 – 203.
-
Linville, M. D., Je vše dovoleno? Návrat Domů, s. 16-20.
-
Sokol, Jan, Slovník filosofických pojmů, str. 186-201
-
Sokol, Jan, Pinc, Zdeněk, Antropologie a etika str. 7-12
-
Spaemann, Robert, Základní mravní pojmy a postoje, Praha: Nakladatelství Svoboda, 1995.
39
Základní otázky: antropologie a etika Antropologické poznatky významné pro etiku. „Etika“, „morálka“ jejich definice. Vztahy a rozdíly: Antropologie (člověk v řeckém, křesťanském a novověkém myšlení) a etika; poznatky antropologických věd (humanitní, empirické vědy – biologie, psychologie, sociologie aj.) a etika; filosofická etika – teologická etika. „Znamení času“: Etické šance a problémy současnosti. Vztah etiky a práva. Etika a antropologie Každá etická otázka implicitně obsahuje množství nevyslovených východisek a předpokladů, jejichž zodpovězení se se stejně nevyslovenou samozřejmostí jakoby automaticky předpokládá -
Každá etická reflexe je zároveň implicitní antropologií (filozofie člověka), předpokládá určité vidění člověka
-
Definice celého člověka je čím dál zřejměji nemožnou. Setkáváme se s názorovou tříští a množstvím povětšině partikulárních odpovědí a spletí rozdílných, zčásti protichůdných názorů.
-
Max Scheller (1926) „V žádné době nebyly názory na podstatu a původ člověka tak nejisté, neurčité a rozličné jako v naší době… V přibližně desetitisíciletých dějinách jsme prvním věkem, v němž se člověk stal zcela a bezezbytku ‚problematickým‘; v němž už neví, kým je, a zároveň neví o tom, že to neví“.
-
Homo definiri nequit: člověk je nedefinovatelný, protože se jak jeho původ, tak také jeho budoucnost jeví „temné“.
-
Člověk chce svoji nedefinovatelnost zrušit na základě svých činů a sám sebe identifikovat na základě svého jednání, svým výkonem činností.
-
V našem zeměpisném a kulturním prostoru jsou to především tří významná dějinná pozadí pro chápání člověka: 1. řecké myšlení, 2. křesťanské myšlení, 3. novověké myšlení.
Důležité jsou také antropologické poznatky z pozice empirických věd. Ad.1 Člověk v řeckém myšlení - podstatou filozofie řecké antiky je „kosmos“, „univerzum“, „svět“. Dochází se zde k poznání stupňovitého řádu bytí, který vystupuje od neživých věcí přes živé bytosti až po bytí a činnost ducha. 40
-
Člověk má v univerzálním řádu centrální postavení. Nejde ještě o celého člověka, ale primárně o duši, o psychologii, nikoli o antropologii.
-
V ranném období ovlivňují výklad člověka myticko-náboženské představy. Člověk se snaží pochopit smysl svého bytí z božského zdroje a z mimosvětského cíle. Duše je považována za vyšší skutečnost nadřazenou světu a světskému dění.
-
Ústředním prvkem řeckého výkladu člověka je, že člověk je rozumová bytost (Platón, Aristoteles).
-
Sofisté soustřeďují pozornost na člověka ve smyslu kriticko skeptické reflexe, zda je člověk schopen poznat pravdu.
-
Sokrates jako první objevuje božský hlas – svědomí.
-
Podstata a důstojnost člověka jsou dány jeho duchovostí. Dokonalost člověka spočívá v co největším odmaterializování a zduchovnění života. Duchovní podstata člověka je určována převážně prvkem poznání.
-
Aristoteles se snaží překonat Platonovu dualitu (těla a duše) a pochopit bytostnou jednotu člověka. Duši chápe jako formu těla, tj. jako vnitřně formující, bytostně určující formující princip.
-
Řeckému myšlení je vlastní strohá víra v osud. Vše je pevně stanoveno nutností předurčeného osudu.
Ad.2 Člověk v křesťanském myšlení - Představuje zásadní proměnu obrazu člověka proti řeckému myšlení. -
Biblické zjevení nepředstavuje abstrakci ve smyslu řeckého myšlení metafyziky obecného a nutného, nýbrž poselství spásy konkrétnímu člověku v dějinách.
-
Jedná se o dynamiku vztahu mezi člověkem a Bohem. Křesťan ví na základě víry, že svět nepochází z obecné a nutné zákonitosti, nýbrž ze svobodného tvůrčího slova Božího.
-
Zlo nemá původ v nějakém zlém praprincipu metafyzické povahy, nýbrž ve svobodném a osobním rozhodnutí člověka proti Božímu přikázání.
-
Od samého počátku jsou dějiny lidstva zatíženy kletbou hříchu, ale zároveň proniknuty milostivým spásně-dějinným působením Boha, který se slitovává nad člověkem.
-
Od člověka se očekávají svobodné, personální, vnitřní postoje a obrácení se k Bohu. Bůh není statická osoba, nýbrž trojiční bytí.
-
V křesťanském prostoru se razí pojem osoby, který má čistě teologický původ. Člověk je stvořen k Božímu obrazu (svoboda-rozum-odpovědnost).
41
-
V křesťanském pohledu nabývají nové platnosti obsahy řecké filosofie. Duši není přisuzována preexistence (Platón), nýbrž je svobodně stvořena Bohem.
-
V křesťanském prostředí se rozlišují dvě pojetí: Augustinovo – s akcentem svobodné vůle dovršující se v lásce. Poznání má jen zprostředkující funkci. Tomášovo – nejvyšší schopností člověka v níž se dovršuje je rozum. Svoboda a láska jsou jen jeho přirozeným důsledkem.
-
Člověk je brán jako vrchol univerza, stvoření.
Ad.3 Člověk v novověkém myšlení -
Novověk je charakteristický svým příklonem k subjektu. V celém starověku i středověku
převládalo
objektivní
myšlení
a člověk
žil
ve vědomí
svého
neproblematického postavení a bezpečí v celku jsoucna. -
Je zde patrný odklon od transcendentna k přirozenosti, k imanenci. Je zde obrat k člověku na tomto světě.
-
Jsou otřeseny dosavadní jistoty a přesvědčení. Dochází k rozpadu jednoty víry. Nové objevy vyvrací názor, že země a člověk je z kosmologického pohledu střed vesmíru (Koperník, Galileji…). Objektivní skutečnost již nezaručuje člověku smysl a místo jeho bytí.
-
Jedinou jistotou je pro člověka on sám. To jej nutí, aby uvažoval sám o sobě a tázal se po podstatě člověka a po smyslu svého života.
-
M. Buber poukazuje na to, že antropologická otázka vyvstává v dějinách vždy tehdy, když člověk ztrácí svůj dosud jistý domov a bezpečí, když se mu vlastní postavení ve světě stává problematickým.
-
Člověk jako pouhý subjekt se stává středem subjektivního světa poznání, které u Descarta nalézá bezpečné východisko v čiré jistotě vědomí (ego cogitans). Já, které si je jisto samo sebou není konkrétní člověk, nýbrž jen čistý rozum (ratio), který autonomně vlastní sám sebe a je schopen sám ze sebe, tj. z „vrozených idejí“, dojít k veškeré pravdě. Tím je dán strohý dualismus těla a duše. Existuje u něj ostré rozdělení „res cogitans“ a „res extensa“.
Lidský kreativní potenciál • Lidský kreativní potenciál -
Lidé mají velký kreativní potenciál.
-
Na rozdíl od zvířat můžeme mnoho věcí vymýšlet a uskutečňovat. 42
-
Celé dějiny lidstva jsou dějinami nově objevených věcí.
-
Velká expanze lidských vynálezů v novověku. Souvisí to s novým pohledem na člověka a svět.
• Dnešní prométheovský postoj -
Prométheovský postoj. PROMÉTHEUS – bájná řecká postava, odvážil se uspořádat svůj život sám. Novověk si ho zvolil jako vzorovou osobnost.
-
Dříve lidé zastávali názor, že vše je dáno Bohem → nesmí se měnit. Pojetí, při kterém se přírodní přirozený řád identifikoval s Bohem daným řádem. Člověku je dovoleno ho jen trochu změnit. Nesmí však činit zásadní změny. I společenský řád byl interpretován jako řád chtěný Bohem. Císařové a králové vládnou z Boží vůle.
-
Novověk to vidí jinak. Člověk se pokládá za povolaného k tomu, aby ovládl přírodní síly. Příroda je považována za surový materiál. Něco jako kamenolom. Čl. vytváří novou kulturu. Přichází mnoho vymožeností: věda, technika, medicína, hospodářství, média, virtuální realita. Jsou to velice významné vymoženosti s novými souvislostmi. Lidé dnešní doby žijí ve sféře lid. vymožeností.
-
Musíme dnes velmi pozorně studovat, jaká je dnešní realita. Jak je možné v dnešních podmínkách žít lidsky důstojně.
-
Možnost, že se čl. díky klonování postaví do role tvůrce. U mnoha lidí to vyvolává velkou obavu.
-
Podobné obavy i od radikálně ekologických skupin. Považují přírodu za něco nedotknutelného, svatosvatého. Tyto postoje jsou problematické.
• Změny novověku ovlivňují i lidské vztahy -
Novověk vyžaduje od čl. změnu a narušení řádu. Lidský řád se považuje za něco, co je možné měnit. Řád je něco, co má člověk vytvořit.
-
Církev se s tímto změněným postojem velmi těžko vyrovnávala.
-
Úkolem čl.v novověku je prozkoumat všechny přírodní zákony, aby je mohl ovládnout. Stejně jako společenské a psychologické zákonitosti. Mělo se toho dosáhnout pomocí vědeckých, technických a společenských změn.
-
Co bylo dosud, se považovalo za omezování člověka.
-
Dochází k velkému nárůstu vědeckých vynálezů.
-
Rozvíjí se genová technika, jaderná fyzika, výkonné vědecké agregáty ...
-
V USA pracují ve výzkumu týmy o tisících lidech.
-
Celosvětově v informatice pracují sta tisíce lidí.
43
• Velký hospodářský pokrok -
Jsme svědky velkého pokroku v oblasti hospodářství. Velmi mnoho lidí si stěžuje na to, že si připadají jako kolečko v soustrojí.
-
Systémy dnešní medicíny. Nemocnice mají mnoho zaměstnanců. Nelze pracovat bez návaznosti na výrobu léčiv, administrativy a pojišťovnictví. Do lékařství jdou ročně miliardy korun. Velké množství zaměstnaných lidí a prostředků. Ve velmi výkonné nemocnici znamená jeden lékař málo: nemohou jednat sami o sobě. Nemohou si říct, že se budou věnovat jednomu pacientovi, rozhodnout se pro tu či onu terapii. Řešení není jednoduché. Výkonné lékařství předpokládá tento systém. Pokud na tom chce čl. něco změnit, těžko to jde spontánním činem. Vysoce výkonné nemocnice jsou zároveň složitou hospodářskou jednotkou s riziky. Nemůže to spontánně změnit. Nutno nejdříve zjistit souvislosti.
-
Mediální oblast. Ohromná oblast s mnoha zaměstnanci s velkými náklady a velkou působností. Typické pro dnešek je vytváření velkých seskupení se samostatným chodem. Je důležité tyto systémy poznat, abychom je mohli ovlivňovat.
-
U velkých komplexů sledovat, co stojí za nimi. Je třeba se odborně informovat, aby do nich čl. mohl něco vnášet. Nic by nepomohlo opakovat formulace z doby před novověkem.
• Problém definování „přirozeného“ -
v křesťanství má velký význam ochrana lidského života, používá se velmi často jedna formulace: ochrana lid. života od přirozeného začátku až po přirozený konec.
-
Lékaři si s touto definicí nevědí rady.
-
Medicíně se podařilo v posledních 120 letech více než zdvojnásobit průměrnou délku lidského života. Ve Střední Evropě bylo v r. 1870 průměrná délka ženy 34 let (muži 43). Dnes je u žen 81, 5 a u mužů 76. Co stojí za tímto zajímavým vývojem?
-
Dříve byla velká úmrtnost kojenců. Více než polovina dětí (60-70%) se nedožili dospělosti.
-
Bylo třeba mnoha porodů, aby se udrželo dost dětí v rodině. Bylo běžné, že žena měla od 10 přes 20 porodů. Často při těchto porodech či po nich mnoho žen umíralo – důležitý faktor pro nízký věk žen tehdy.
-
Celá domácnost byla pro ženy mnohem složitější než dnes. Krátký život žen byl nabit povinnostmi: rození a výchova dětí, domácnost.
-
Intenzivní medicíně se podařilo zvládnout stavy, při kterých lidé umírali.
-
Dokáže podstatně prodloužit lid život. → Na začátku i na konci se pohybujeme v umělém prodloužení lid. života. 44
-
Chceme se zase vrátit k velké úmrtnosti kojenců, poloviční délce života …?
⇒ Co je tady přirozené, co umělé a co bychom v žádném případě dělat neměli? ⇒ Slovo přirozený není kategorií, která dá orientaci. ⇒ Lékaři i jiní potřebují určité kritérium při rozhodování.
-
Např. na konci lid. života – je to ožehavá oblast. Díky moderní technice je možné prodloužit lid. život, ale i umírání.
-
Použít všechno, co má dnešní medicína k dispozici, by jistě nebylo dobré. Ale podle jakých kritérií se zde rozhodovat? → My se musíme odborně informovat, co je nutno vzít v úvahu, abychom dokázali kultivovat důležité oblasti lid. života. Co je třeba brát v úvahu, co je třeba vnímat?
-
Definitivní osvobození, „spása“ se nevydaří „ovládnutím“, ale ve „vztahu“. Tam, kde se lidé setkávají ve vstřícné náklonnosti, kde se žije vzájemné lidství, spravedlnost, milosrdenství a věrnost, tam se odehrává mezi lidmi něco božského (srov. Mt 25, 3146; Mt 23, 23; Jan 15, 9-17).
• Změna paradigmatu – žít lidsky důstojně -
Nacházíme se v období změny paradigmatu novověku. Mnoho lidí se snaží utvářet lidsky důstojný život. Co to znamená?
-
Lidská přirozenost není z novějšího křesťanského pohledu něco uzavřeného. Není to pouhé podrobení se statickému, předem danému řádu. Není to něco libovolného a podléhajícího zvůli. Lidská přirozenost má kreativní potenciál. Vytváří kulturu, kterou potřebuje. Jde o to utvářet svět lidsky důstojně.
-
I když kritérium osobní důstojnosti nemá normativní charakter pro jednání v medicíně - co je eticky odpovědné a co nikoliv, se měří nakonec podle toho, zda jednání za jistým účelem /kvůli nějaké hodnotě/ ji dlouhodobě a zcela podporuje nebo ji umenšuje nebo ničí - přesto se nedá říct že by řeč o důstojnosti osoby byla zbytečná. Má totiž rozhodující význam pro etické a tím také pro lékařské jednání. Má význam základního etického apelu.
-
Tento apel probouzí vědomí, nejednat s druhým ani z egoistických ani ekonomických, tedy skupinově egoistických zájmů ale také ne z čistě altruistických hledisek splnění přání, nýbrž z rozumných důvodů, na základě kterých by mohl dotyčný principiálně v každém případě s takovým jednáním rozumně souhlasit.
-
To rozumné a odůvodněné je třeba hledat v diskurzu, je třeba nalézat lékařská rozhodnutí v dialogu, ve kterém jsou vyměňovány a zvažovány důvody: v dialogu 45
s pacientem nebo příbuznými, ale také v dialogu s kolegy a pečovateli, se správou nemocnice, duchovními a nezatíženými laiky. Samozřejmě své místo zde má také etická komise. -
Tento apel, který je spojen s řečí o lidské důstojnosti, činí mimo jiné zřetelným i to, že by se měli v etických úsudcích zohlednit nejen všeobecné principy, nýbrž také konkrétní individualita a život pacienta jeho schopnost trpět atd..
-
Položíme-li si v této souvislosti otázku jaký význam zde hraje teologický pohled, respektive víra v podobnost člověka s Bohem. Musíme připustit, že nemá žádnou normativní sílu. Jeho význam se jeví spíše v motivační rovině. V této rovině může víra inspirovat k tomu, nakládat s druhými rozumně a ne egoisticky nebo altruisticky. Význam víry spočívá v tom, že je kritická vůči všem pokusům, podřídit člověka ekonomickým úvahám. Staví se proti všem tendencím zacházet s pacientem jako případem jedním z mnoha. V této kritické síle leží nezpochybnitelný význam pojmu lidská důstojnost.
• Vývoj chápání -
Technologickými změnami dochází i k vývoji v chápání skutečností.
-
Několik příkladů:
-
Na konci 19. století prohlásil papež, že se člověk nesmí dát očkovat. Znamenalo by to, že by čl. zadržoval trestající ruku boží. → Konkrétní důsledek přesvědčení: Co je přirozené, je dobré.
-
V 50. letech 20. stol. proběhla diskuse, zda je z křesťanského hlediska správné podávat utišující prostředky ženám při porodu. Vždyť je v Bibli psáno, že žena bude rodit v bolesti. Nepovažovalo se za správné používat prostředky pro utěšení bolesti.
-
Na druhé straně vyvstává otázka, zda můžeme uskutečnit vše, co medicína dokáže. Podle jakých kritérií by se mělo postupovat. Dnes se už diskutuje o tom, že existuje příliš mnoho ochranných očkování. Existují lidé, kteří se snaží očkovat preventivně proti všemu. Ničí se tím imunitní systém čl. a vede to až k jeho úplnému selhání. Uvažuje se o tom, že je zde souvislost s nárůstem pacientů s rakovinou.
• Extrémní pozice ⇒ „Všechno přirozené, je svaté.“ ⇒ Jakákoli bolest, nemoc se dá lékařsky vyřešit • Relevantní směrnice křesťanské antropologie 46
-
povolání k Božímu obrazu
-
schopnost tvořit (pokračovat v díle stvoření – tvořit něco nového)
-
omezená svoboda (čl. si je vědom své omezenosti a ohraničenosti)
-
omylnost a odpovědnost
-
kardinál Mikuláš Kusánský (1401 -1464) označuje odvážně člověka jako „cooperator Dei“ (Boží spolupracovník) a „concreator“ (spolutvůrce)
-
klíčovým problémem pro budoucnost naší civilizace je hluboká skepse vůči morálním schopnostem člověka na konci novověku.
-
Hlavním úkolem teologie je dnes konfrontace se současnými problémy člověka a světa. K. RAHNER: „Teologie je reflexe žité víry.“ → musí si klást otázky současných lidí, ať jsou jakkoli nepohodlné.
Antropologické základy •
Model ledovce
-
Člověk se neskládá pouze z vnější slupky. Jako ledovec – to, co je nad hladinou je to vědomé. V člověku je toho daleko více než to, co lze pozorovat na povrchu. Mnohdy jednáme jinak než racionálně. V našich hlubinách jsou ukryty skutečnosti, které nás ovlivňují.
-
Jestliže chceme vyvinout platnou teorii jednání, musíme reflektovat celou skutečnost. Velmi málo se konfrontujeme se skutečnostmi, které v nás jsou.
•
Model cesty
- Nikdo z nás nezačíná od bodu nula. Všechno je něco jako dědictví. Dostáváme genetickou výbavu. Je to silná dispozice. Pokud vzhledem ke své genetické dispozici mám sklony být vážný, mohu s tím v rámci daností pracovat. Nikdy se ze mě nestane bezstarostný a otevřený člověk. - Jestliže jsme přišli na svět jako muž či žena, i za to jsou odpovědné geny našich rodičů. Rozhoduje i to, ve kterém kulturním prostředí jsme se narodili. - Je dobré poznávat, co je v nás. S čím můžeme počítat. Soubor těchto zkušeností je v našem prazákladu. Ten v nás vědomě i nevědomě působí.
47
- FREUD ukazoval, jak velký vliv mají na život čl. jeho ranné zážitky. Důležité je získat pradůvěru. Ta se pak ukládá do prapodstaty člověka. Ve Fredově pojetí je jistá osudovost, kterou nemůžeme příliš ovlivnit. - C.G.JUNG zdůrazňuje, že k umění života patří i to jak umíme zacházet se svými, i negativními, zkušenostmi. Je třeba se tomu učit. Jung na rozdíl od Freuda ukazuje + i – momenty. Je zde šance něco s tím udělat. - V.E. FRANKL (přežil koncentrák) navazuje na Freuda a Junga. Hovoří o důležitosti životních cílů (logoterapie). Hledání schůdných cest k jejich dosažení. - Antropologické výzkumy posledních desetiletí přinesly jasné výsledky, že v našem dědictví jsou uloženy zkušenosti mnoha předchozích generací. - Výzkum mozku ukázal, že hodně velká část našeho jednání není řízena šedou kůrou mozkovou, ale ještě staršími vývojovými částmi našeho mozku. Často reagujeme velmi instinktivně. Je to mimo naší racionální kontrolu. Přišlo se na to, že čl. reaguje nekontrolovaně hl. tehdy, když je velmi rozrušen: exist. ohrožení, masová reakce … Z výzkumu známe mnoho takových příkladů -
Nejsou to jen zkušenosti našeho života, dědictví zkušeností našich rodičů, ale i model jednání celého vývoje života, který ovlivňuje naše jednání.
-
Začátek života dodnes trvá 1 mld. let. Pro člověka Homo sapiens ∼ 200 tis. let. Ve vývoji dochází k velkému zrychlování. Dlouhou dobu trval přechod od jednobuněčných organismů k vícebuněčným. Vývoj člověk probíhá poslední den v roce, čtvrthodinu před půlnocí.
Základní životní zákonitosti V životě jsou zákonitosti, které platí pro všechny bytosti. Jsou to konstanty, které se týkají veškerého života na zemi, a které v určitém rozsahu platí i pro lidi. Dvě nejdůležitější jsou: 1. Každá živá bytost chce žít -
Všechno živé je vybaveno k tomu, aby si opatřilo prostředky k životu. Potřebuje prostředky a prostor k životu.
-
Z této potřeby vzniká rivalita. Odehrává se na nejrůznějších rovinách.
-
Pod mikroskopem lze pozorovat jednobuněčné živočichy. Trepka velká – má tvar pantofle. Tento organismus lze pozorovat v kapce vody pod mikroskopem. Pohybují se pomocí vlásku a plavou v kapce vody. Když zaměříme paprsek do vody, je to pro ně zdroj energie. Je vidět, jak se trepka snaží dostat ke zdroji energie a odstrkuje druhé. 48
-
Tento boj se odehrává u zvířat i u lidí. Často je to velmi maskováno, ale v pozadí je tento vzorec. Je to rivalita k ovládnutí, k získání vlivu.
2. Rozvoj vyššího stupně organismu vyžaduje omezení rivality -
Pouze omezením rivality a rozvinutím kooperace může život postoupit na vyšší úroveň.
-
Omezením rivality, specializací a kooperací vznikají ohromné možnosti rozvoje života. Tento zákon života lze pozorovat mezi lidmi i u zvířat. U zvířat jsou to zákony smeček, včelích organizací...
-
Čím komplikovanější je způsob života, tím delší období dětství je třeba. Je nutné, aby se rodiče starali o své potomky. Je to vzorec kooperace, kterému je třeba se naučit.
-
V oblasti lid. života – rozsáhlá kooperace lidí v různých kulturních systémech. V současné době toto ztrácíme trochu ze zřetele. V hospodářství mluvíme o bezmezné soutěži, ale o kooperaci a smysluplném omezení rivality je máloco slyšet.
-
Život vyžaduje obě tyto formy. Obě tyto zákonitosti na sebe musí působit a dostávat se do vzájemné rovnováhy. Kdybychom použili jen jednu z těchto zákonitostí, měli bychom špatné výsledky
Specificky lidské • Co říká věda o člověku -
Vědecké výzkumy dokazují, že u člověka se oslabil vzorec instinktivního jednání, ale i nadále je velmi účinný.
-
Pro čl. je specifická – jeho duchovní schopnost. Specifické vlohy, umožňují dívat se vpřed. Vidí věci, které se nestaly a mohl by je zrealizovat. Lidé mohou vytvářet nové věci a posouvat své hranice.
•
Kooperace
-
Rivalita není vždy špatná a kooperace dobrá.
-
Velmi výkonná kooperace je i u mafie. Působí v celém světě s nejmodernější technologií. Je to velká účinnost. Má mnohanásobně větší zisky než národní důchod ČR. Kooperace sama o sobě nemusí být dobrá. Jde o cíle kooperace.
-
Kooperace ve vojenství. Za nacismu jednotky SS. Ne jen Němci, ale i jiné národy. Bylo to krvavé společenství. Byli spolu vždy úzce spojeni. Byla u nich věrnost až do smrti. Tak to také žili. → Bojová jednotka s velkou účinností. Sami mladí to tehdy považovali za správné. Je důležité také dbát na styl kooperace.
49
-
Během vývoje průmyslu byly vyvinuty systémy, kdy docházelo k dokonalé dělbě práce. Byla to práce u běžícího pásu – čl. musel dělat stále rychleji. To je vysoký způsob kooperace. Ale je to důstojné člověka?
-
Je velice mnoho způsobů kooperace, ale co se týče formy, nejsou lidsky důstojné. Musíme se zde zamyslet nad oblastí ekonomie, politiky, ale také u nás v církvi. Není věrohodné hlásat něco, co sami neděláme.
-
Kooperace s vysokou zodpovědností zúčastněných – je to nepohodlné, vyžaduje vysoké nasazení zúčastněných.
-
Oblast kooperace je velmi důležitá, ale je také velmi namáhavá. Vyžaduje velkou náročnost co se týče posuzování, zda jsou cíly a formy lidsky důstojné.
-
Existují také potěšitelné případy dobré spolupráce v lid. společnosti. Ikona blíženecké lásky Matky Terezy. Byly to velkolepé činy ve prospěch druhých lidí.
Jsou také
nenápadné, a přitom velké skutky lid. kooperace. Jsou to muži a ženy – obětavé nasazení v rodinách a povoláních. Je důležité nevidět jen veliké vzory, ale i každodenní všední život.
•
Soutěž, rivalita
Pozitivní hodnoty rivality: -
Aktivní sport. V podmínkách této soutěživosti jsou mobilizovány netušené síly. Čl. běží do vyčerpání. Kdyby to musel dělat v zaměstnání, tak si jde stěžovat na odbory.
-
Stimulují velké síly člověka. Jestliže tyto podmínky soutěže pominou, u čl. tyto schopnosti přestanou působit.
-
V r. 1938 byl ČR státem, který měl nejvyšší úroveň v Evropě. Celosvětově uznávaný úspěch. V automobilovém průmyslu byly kvalitní inovace. Co se všechno zničilo, když se vyloučila možnost konkurence.
-
To také platí i pro bývalé DDR. Pracovali tam nesmírně pilní lidé. Po 30-40 letech plánovitého hospodářství tam vznikla situace nouze.
Negativní hodnoty rivality Existují také agresivní formy rivality: Lidé se navzájem zlikvidují, agresivní: na osobní rovině, politické, hospodářské, … Mnoho příkladů ničivé rivality. -
Existují také skryté formy negativní rivality. Zvlášť problematické jsou ty formy, které se tak snadno nerozpoznají: oběti až k zničení čl.. Často se to manifestuje jako láska. Je to také manifestováno jako touha po harmonii a vyhnutí se konfliktů.
-
Jsou manželé, kteří si už léta nemají co říct. Terapeutický úkol je odstranit skořápku mlčení. Je důležitější problémy, které vzniknou, řešit. Raději se hádat, než potlačovat. Konflikt má být řešený kultivovaně. 50
Přirozeností čl. je schopnost vytváření a rozvíjení jeho kultury U mnoha lidí velký vývoj techniky a vědy vyvolává strach. Riziko je velké. -
Někteří vyvolávají apokalyptické nálady. Některé vyhrocené postoje navrhují vrátit se do doby před novověkem – radikální ekologové: čl. si neprávem přivlastnil právo rozhodovat o přírodě. Musíme se vrátit do lůna přírody. Pro mnohé lidi to zní dobře.
-
Pak bychom měli vyřešit problém, jak zredukovat počet lidí z 6 mld. na 2-3. To je počet lidí, kteří jsou schopni na zemi žít. A také bychom se vrátili k zákonům džungle.
-
Tyto radikální ekologové postoje se snadno mohou změnit ve fašistické. Velice snadno vzniká názor, že ten, kdo je silnější, se musí osvědčit. A ty slabší je třeba vyřešit.
51
Svoboda – zodpovědnost Možná chápání svobody (determinismus, libovůle, pravidla,…) a důstojnosti osoby (inherentní a kontingentní pojetí lidské důstojnosti), rozvoj osobnosti, osobní zodpovědnost a zodpovědnost za instituce, struktury a pravidla. Svoboda jako základní předpoklad etiky -
Člověk je svobodná a tím i mravní bytost. Je schopen nést odpovědnost za svá rozhodnutí a své činy.
-
Člověk se svobody obává a někdy se jí i vzdává – kvůli jejím důsledkům (odpovědnosti)
-
Otázka lidské svobody je základní filosofickou otázkou – rozdílné pozice. Můžeme se na skutečnost svobody podívat i z pohledu lidské zkušenosti.
Otázka po vlastním „Já“ (svobodě) jednajícího − Může jít o dvojí výklad: − Já soubor mých návyků a zkušeností, mých obvyklých postojů a přístupů, vlastností, čemu věřím a o čem pochybuji. Celý inventář mých charakteristik. (Když něco udělám, lidé řeknou, to jsi celý ty, např. chodím všude pozdě). Já označuje moji Osobnost. − Já představuje hlubší Já, svobodu Já, ono Já, které se rozhoduje a nese odpovědnost. Jedná se o čisté Já, moment čiré vůle, která jedná. (např. rozhodnu se a přijdu včas). Nástrojem tohoto čistého Já je osobnostní Já a moje tělo. Vždy však jedná jen čisté Já a nese za ně odpovědnost. Čisté Já je svoboda, která jedná – a svým jednáním se vtěluje do osobnosti a těla. − Základní otázka: − je mým pravým Já osobnost (soubor ctností-návyků, vzpomínek, charakteristik) − nebo mým pravým Já je svoboda, kterou jsem, když jednám. − Dva názory: −
Kdyby člověk nebyl čisté Já, ale jen výsledek svého (osobnostního Já), pak by byl pouhou loutkou bez odpovědnosti. Nebyl by hoden ani chvály ani hany.
−
Čirá svoboda je neřízená střela. Soužití je však možné jen tehdy, když na sebe berou lidé ohled. Kde jejich čisté Já není jen čirá vůle či svévole, nýbrž vůle k soužití ve vzájemné úctě a dobré vůli. Soužití je možné jen tam, kde mé svévolné čisté Já usměrňuje Osobnost Já (soubor občanských ctností)
52
Autenticita − Co je mé vlastní, nejvlastnější Já? Používáme termín autentický, což má již nádech hodnocení jako ryzí, pravý, opravdový, nefalšovaný. V tomto smyslu se ptáme co je mé vlastní, nefalšované či autentické Já? − Co jsem v pravdě Já. Já jako (osobnostní Já), kým jsem se za celý život stal, se všemi návyky, automatismy, charakteristikami. Nebo jsem v pravdě Já jako svobodná vůle, ničím nezatížená, která rozhoduje v každém okamžiku zcela nově?. − Pro Jeana-Paula Sartre je v pravdě Já ono čisté Já. Člověk je čisté Já, čirá svoboda. Člověk je nicota, čistá možnost. Vše čím je musí vnímat jako minulost, která nezavazuje. Podstata svobody spočívá v tom, že mohu být zcela jiným. Chce-li člověk zůstat sám sebou nesmí se k ničemu vázat. − Autentický je každý čin, který je plně svobodný, za který jednající bere na sebe plnou odpovědnost. Pokud žiji z rozhodnutí a nikoliv z návyku, pak žiji v pravdě čili „autenticky“. − Tento Sartrův koncept představuje nejčistší a paradoxní příklad etiky ctností. Jeho pojetí čisté svobody znamená i možnost čehokoliv. Autentický člověk je neřízenou střelou. Syntéza − Řešení je v tom, že potřebujeme do pravého Já začlenit víc než svobodu. Má svoboda musí zahrnovat i něco z mé osobnosti Já, z postojů, návyků a charakteristik, které mému čistému Já dodávají obsah a směr. − Být v pravdě člověkem znamená být člověkem svobodným, a podle toho potřebujeme hodnotit jednotlivé složky možné Osobnosti Já. Některé svobodu podporují, jiné ji odporují. − Podle křesťanského přesvědčení je svoboda souvztažná. Vztahuje se k dobru a právu. Místo svobody ve vývoji člověka − Romantičtí osvícenci považovali svobodu za přirozený stav člověka, který soužití omezuje. − Roussea: „Člověk se rodí svobodný, avšak po celém světě žije v okovech.“ Přirozeně jsme svobodní, společnost omezuje naši svobodu. − Racionalističtí osvícenci vnímali svobodu jako výdobytek, který teprve umožňuje soužití. Podle Hobbese jsme přirozeně zaneprázdněni bojem všech proti všem. Teprve společenská smlouva nám umožňuje svobodu. − Nietzsche ve své Genealogii morálky je přesvědčen, že přirozeně je člověk svobodný, hrdý, panský člověk, jehož přirozenou morálkou je morálka hrdosti a síly. 53
− Modelem je pro něj člověk aristokratický, vznešený ve své hrdosti. Takový přirozeně panský člověk, je především člověk, který se nebojí smrti. Člověk, který se oprostí od tohoto strachu, se stává svobodným. − Slabí lidé jsou vlastní povahou otroci, ne lidé hrdí a svobodní. Svou slabost nahrazují spiknutím, které se označuje jako etika. − Přesvědčí lidi hrdé, silné a krásné, že síla je hřích a slabost je ctnost. Podmaňují si silné a zdravé. Předkládají jen samé ufňukané ctnosti a příkazy. − Podle Nietzscheho je výborným člověkem člověk neohrožený, který si může dělat co chce, protože dobré je to, co dělá člověk výborný, který je v pravdě člověkem. Co je to svoboda? − Slovo svoboda používáme obvykle ve dvou smyslech: − (1) vnější (objektivní) – možnost jednat tak, jak si přeji. Mohu jednat podle svých přání (své vlastní vůle), nic zásadního mi v tom nebrání (filosofický pohled). Abychom mohli jednat musíme mít tělo (předpoklad/limit). Tělesnost neomezuje naší svobodu, je naopak jejím nástrojem. Meze nám klade i okolní svět (čas, prostor, hmota) – předpoklad/limit. Filosoficky znamená být svobodný. − (2) vnitřní (svoboda vůle) – jedná se o základnější schopnost svobodně volit, představit si alternativní možnosti a rozhodnout se pro jednu z nich z vlastních dobrých důvodů. To je předpoklad veškeré svobody. Nejsme svobodní, když jednáme impulsivně, bezdůvodně („něco do nás vjelo“). Svobodní jsme tehdy, když se rozhodneme k jednání z dobře uvážených důvodů. Jan Sokol - tři formy svobody1 − ad.1. Svoboda jako absence překážek, která je typickou pro dospívající a je podporována i reklamou - „ Nevaž se odvaž se“, „Dej si doušek svobody“. Svoboda v tomto pojetí je neomezenost. Neomezenost však vede k tomu, že já sám mohu začít omezovat a tím brát svobodu jiným. Tato forma svobody také neumožňuje její plné rozvinutí, člověk je omezen prostředím, fyzikálními a biologickými zákony, vzděláním, výchovou. − ad.2. Druhou formou je svoboda jako možnost volby. Jde o volby mezi různými možnostmi. Ovšem ani tato svoboda není absolutní, je zde omezené množství možností. − ad.3. Třetí formou je hra jako střetnutí dvou svobod, které si navzájem tvoří a nabízejí své možnosti. V tom smyslu je svoboda vždycky omezená protože nutně potřebuje pravidla.
1
Srov.: Sokol, J. Pinc, Z. Antropologie a etika. Praha: Triton 2003, s. 115 – 121.
54
− Problém mezi jednotlivými formami svobody je v chápání pravidel. V první formě jsou pravidla totéž co překážky a musí být odstraněny. V druhé formě jde o maximalizaci možností. V třetí formě pochopíme rozdíl mezi překážkami a pravidly. Bez pravidel se nedá hrát. Jedinec, který se vyvíjí, mění své názory a postoje by také měl měnit svoje chápání svobody. Determinismus − Determinismus je zásada, že každá událost má svou příčinu. Nic se neděje jen tak, cokoliv se stane, má svůj důvod, i když jej dosud neznáme. Vědecké poznání předpokládá postulát determinismu. − Determinismus popírá svobodu vůle. Vůle je předurčována něčím jiným. Lidské jednání se vysvětluje mechanicky. Záměrně se zde zaměňuje důvod a příčina. Lidské chování má své důvody. Důvod není příčina. Příčina je něco na čem se nepodílím. Svobodný jsem tehdy, když moje jednání určují důvody, které uznávám, ne příčiny, které by se mi jen přihodily. Morální dimenze našeho jednání stojí mimo veškerou kauzalitu (příčiny a účinku). Má člověk skutečně svobodnou vůli? − Zkoumání mozku zpochybňují svobodnou vůli člověka. Vše se prý odehrává napřed v mozku. Vědomí je prý jenom následný průvodní jev shluku (pohybu) neuronů v našem mozku. Zpochybňuje se tím filosofii a teologii po staletí zastávané přesvědčení o svobodné vůli člověka. Debata o mozku má dvě extrémní pozice: 1. neuronální determinismus − Je spojován se jmény: Wolf Singer ředitele Max Planckova institutu pro zkoumání mozku ve Frankfurtu nad Mohanem a Gerhard Roth psycholog na univerzitě v Brémách. −
Wolf Singer zastává pozici, že mezi svévolným a nesvévolným jednáním není žádný rozdíl.
−
Veškeré jednání a myšlení jsou, podle něj, jen více či méně komplexně předurčené procesy a tím nesvobodné.
−
Stejně to platí pro fantazii, schopnost vcítit se a pocity a nervové pochody. Duch a vědomí jsou záležitostí přirozeného bytí a nepřekračují je. Je to prý jen otázka času a metodiky až bude popsáno veškeré fungování ducha.
−
Podle Gerharda Rotha je pouhou iluzí si myslet, že jsme původci našeho jednání. 55
2. dualismus tělo-duše −
Podle této pozice je duše duchovní princip nezávislý na přírodě, který činí člověka svobodným a zodpovědným.
−
Námitka: Je však těžké vysvětlit jak něco čistě duchovního uvede do pohybu materiální proces.
Experiment Benjamina Libeta − Názory autorů Singera a Rotha se opírají o experimenty neurologa Benjamina Libeta. − Libet se zaobírá otázkou vzájemné souvislosti mezi elektrickými výboji v mozku, ke kterým dochází při jednání a úmyslem, tedy vůlí, které toto jednání chtějí. − Uskutečnil následný pokus: − Pokusná osoba byla požádána, aby zahýbala prstem, kdykoli na to ucítí chuť. − Pohyb byl měřen na základě reakce svalů, elektrické změny na základě impulsů v mozku. − Měřením bylo zjištěno, že pohyb prstem předcházel o 300 milisekund vlastnímu rozhodnutí udělat tento pohyb. − Ukázalo se tedy, že pokusná osoba, nedělá to co dělat chtěla, nýbrž chtěla to, co dělala. Svobodná vůle se zde projevila jako odraz toho jak rozum osvětlil samotnému vědomí vlastní jednání. Co je to vědomí? − V souvislosti s tímto pokusem vyvstává otázka: Co je to vědomí? − Vědomí není záležitost nějakého místa v mozku. Vědomí je jedno ze tří základních výkonů mozku (vědomí - jednání – reprezentace). Při jednání převádí mozek vnitřní nebo vnější informace do určité podoby jednání. Reprezentace předpokládá jistou reflexi. Dává informace, které vychází z aktuální vnitřní a vnější situace. − Vědomí je spojeno s rozličnými procesy. Základem je pozornost. Naše vědomí vzniká tím, že zaměříme naši pozornost na určité jsoucno - na podstatu v okolí nebo v nitru. − Pozornost nemůže být věnována současně více podstatám. Vědomí se může chápat jako suma všech podstat, kterým můžeme věnovat pozornost. − Podle toho je vědomí nejvýš subjektivní a ryze individuální výkon mozku. Jeho přesná podoba se nedá geneticky popsat, není přístupná genetické manipulaci. Kritika Jürgena Habermase − Podle Jürgena Habermase chybí Libetovému pokusu něco podstatného:
56
− Běžně jsou jednání, která označujeme jako svobodná nebo chtěná, vnímána jako výsledek komplexního řetězce přemýšlení, při kterých dotyčný jednající zvažuje cíle a prostředky, i důsledky a překážky. Libetovu pokusu taková struktura chybí. − Banální pohyb prstu nemá návaznost na žádný dosažitelný cíl. Není to výsledek komplexního řetězce přemýšlení. Není to žádné svobodné jednání ve smyslu mravní zodpovědnosti. Nemůžeme proto z tohoto pokusu dělat dalekosáhlé závěry o svobodě vůle a mravní zodpovědnosti. − Podle Habermase je svoboda možnost subjektivního zdůvodnění a seberealizace. Rozhodnutí bez důvodů není svobodné. Svobodné je takové rozhodnutí, jehož základem jsou důvody k seberealizaci. Svoboda je vůle, která se sama zdůvodní. Hovoří o podmíněné svobodě. Zjištěné důvody ji netlačí k jednání. Jsou situace, ve kterých někdo jedná proti lepšímu poznání a situace, ve kterých osoby za zdánlivě stejných podmínek docházejí ke zcela odlišným hodnocením a závěrům. Určité předpoklady (důvody) nevedou tedy nutně ke stejnému jednání. ¨ − Podle redukcionistického modelu Singera a Rotha by zdůvodnění představovalo pouze jakýsi komentář k nevědomému jednání způsobené a plně vysvětlitelné neurologicky. − Podle Kanta je svoboda vůle, když se sama stane zákonem.
Psychologický egoismus − Lidé jednají sobecky zcela přirozeně a nutně. Člověk nutně volí to, co se mu jeví v jeho bezprostředním vlastním zájmu, zcela bez ohledu na druhé či i jen na dlouhodobý zájem. − Nerozlišuje se jednání čestné či nečestné, ale jen výhodné a nevýhodné. − Nezištnost se považuje za morálně závadnou, a nebo nepravdivou. − Etika nemá smysl, Může jen vést člověka od krátkodobého pohledu k pohledu dlouhodobému, k širšímu pojetí. Etický egoismus − Etický egoismus nepovažuje sobecké jednání za nutné, avšak za přirozené a hodnotné. Je přirozené jednat egoisticky pro vlastní dobro. Jednat altruisticky pro dobro druhých, je považováno za nepřirozené a škodlivé, protože to pokrucuje naši (egoistickou) přirozenost. − Pokud jednáme čistě egoisticky a společné dobro necháme osudu či „neviditelné ruce“ trhu či dějin – dobře prý činíme. (např. tím, že prý pomáháme lidem ve třetím světě, způsobujeme populační explozi) 57
Ayn Randová (1905 – 1982) -
V průběhu dějin se podle ní vyskytly tři obecné pohledy na morálku: 1. Mystický (neobjektivní) - zdrojem morálky je Boží vůle 2. Neomystický (neobjektivní) – zdrojem morálky je dobro společnosti 3. Objektivní - zdrojem morálky je jednotlivec
-
Svůj postoj označuje jako objektivismus. Vadou mystických pohledů je, že nejsou v souladu s objektivní skutečností. Neexistuje žádný subjekt jako „společnost“. Ve skutečnosti existují jen jednotlivci. Pouze objektivismus je realistický a hodnotný. Je to jednotlivec sám, kdo je reálným, objektivním a pravdivým základem etiky.
-
Podle Randové není zdrojem práv člověka zákon Boží, ani schválený zákon, ale zákon identity. A je A – a člověk je člověk. Člověk musí být člověkem z vlastní vůle. Kodex hodnot přijatých z vlastní vůle je kodexem morálky.
-
Jednotlivec patří sám sobě. Nepatří Bohu ani společnosti. Altruismus je škodlivý a sebedestruktivní a nemorální. Jediná cesta k životu je individualismus kultivovaný prostřednictvím „ctnosti sobectví“.
-
Sobectví je podle ní přirozené a vede k nejlepším výsledkům. Jednejme přirozeně a přenechejme dlouhodobý společný zájem a všechny moralizující iluze „neviditelné ruce“, tedy přirozeným následkům takového jednání.
-
Přirozený egoismus je výzvou k dospělosti. Je to návod k sebeúctě, k morální autonomii oproti slabošskému spoléhání na druhé.
-
Člověk má právo na život, ale jen jako jednotlivec. Ostatní nemají povinnost toto individuální právo hájit a podporovat. Sebeobětování z altruistických důvodů je pro Randovou prokletím Altruistická morálka se zakládá na omylu o tom, co člověk v životě potřebuje. Nabízí čl. péči, pomoc, ochranu, jenže nejzákladnější potřebou čl. je postavit se na vlastní nohy. Podle objektivismu Randové nikomu nic nedlužíme. Buďme hrdi na úspěch! Nouze a pohrdání motivují k úsilí. Kdo se nedokáže postarat o sebe, ať nejí.
-
Tvrdí, že jestli záleží Bohu na chudých ať se o ně postará. Není to naše věc. Nic jsme jim neslíbili, nic jim nedlužíme. Povinnost, včetně morální povinnosti, vzniká buď slibem nebo smlouvou. S nimi jsme žádnou smlouvu neuzavřeli.
-
Podle Randové tupí dřou a mluví o lásce k bližnímu. Elita se řídí panskou morálkou, pro kterou jediným morálním zákonem je starat se sám o sebe.
-
Ochrana slabých jen připravuje slabé o motivaci a zatěžuje silné. Silní lidé panské morálky se mohou zabývat dobročinnosti, ale jen potud, pokud je to baví a pokud tím nepoškozují vlastní zájmy. 58
-
Osobnímu prospěchu slouží podle Randové jen to, co vede k co nejlepší seberealizaci, tedy to, co mi pomáhá naplnit své nejvlastnější lidské možnosti. Seberealizace podle ní znamená pracovitost, sebeúctu a produktivitu. Nejzákladnější je sebeúcta. Produktivita založená na pracovitosti je tím, co vede k sebeúctě. Lidské ego je pramenem veškerého pokroku lidského rodu.
-
Randová vytváří tabulku egoistických ctností. Základem ústřední ctnosti, sebeúcty, je prý nezávislost: o nic nežebrat, nic si nevzít zadarmo a nikoho neurážet almužnou.
-
Dar je nástroj k zavázání poddaných, prosba je přiznáním vlastní podřazenosti. Rovný rovnému nic nedaruje a nic od něho nepřijme. Nabízet pomoc je urážející a žádat o ni je ponižující.
-
Objektivismus Ayn Randové se stal ideologií zámožných mladých Američanů ve druhé pol. 20. stol.
-
Etický egoismus představuje vzpouru privilegovaných proti řádovým občanům. Vzpouru silných a schopných proti slabým a neschopným, kteří je dosud zatěžovali.
-
Tři důvody pro obhajobu této vzpoury: (1) svébytnost jedince (2) úcta k vlastnímu životu (3) zájem o vlastní dobro
ad. 1 − Svébytnost jedince (každý ví, kde ho tlačí bota. Pokud si každý pomůže sám, pomůže si nejlépe. Jakákoliv pomoc vytváří potřebu pomoci. (rozvojové země, může se tam válčit, protože západní země se starají o jejich chudé.) − Námitka - děje se tomu tak i tehdy, když se o ně nikdo nestará. Ve třetím světě neselhává paternalismus, nýbrž sobectví. ad. 2. − Ayn Randová neuznává možnost jednání pro dobro věci. Uznává jen dvě možnosti: buď jednat pro dobro druhého (altruismus), nebo jednat pro dobro vlastní (egoismus). Kdo si váží života, bude se z úcty ke svému životu chovat sobecky. Obětovat svůj život pro dobro druhého představuje pohrdání svým životem. To je morální zhroucení, morálka otroka. Z úcty ke svému životu buďme egoisty! − Námitka – kdo se úzkostlivě uzavře do sebe, aby ochránil svůj život, nic neprožije. Naplněním života je schopnost sebepřekročení. Bezpečné je nic nemilovat, v ničem se neangažovat, neriskovat ztrátu. Jenže naplněním života je právě ochota vyjít ze sebe v lásce 59
a riskovat bolest ztráty. Egoismus není „morálka silných“! Je to morálka bázlivých, sebeomezení ze strachu a slabosti. ad. 3. − Tvrdí se, že základem všeho jednání je zájem o vlastní dobro, do kterého zahrneme i dobro dlouhodobé a společné. − Námitka - Jde zde ve skutečnosti o matení pojmů. Zahrnout do svého zájmu i širší společenství je to, čemu říkáme altruismus, nikoliv egoismus. − Etický egoismus není filosofií. Jde spíše o patologický pokus naplnit prázdnotu sobeckého života chamtivostí. − Etika se nerodí z malicherné nepřejícnosti, nýbrž se rodí ze sebedůvěry, štědrosti a odpovědnosti.
Resumé -
Filosofie Ayn Randové je nepoužitelná pro život. Je založena na nesprávných antropologických předpokladech
-
Řekové měli pro život dvě slova: bios a zoe. Bios představuje biologický a individuální smysl života. Zoe je sdílený život, život, který přesahuje jednotlivce a umožňuje mu podíl na širším, větším a bohatším životě.
-
Pouhý bios má tendenci k úpadku a zániku (potřeba vzduchu, živin atd..). Zoe je obohacujícím duchovním životem, který je od věčnosti v Bohu. Člověk potřebuje zoe, aby se stal v pravdě sám sebou. Člověk je složen z biotu a zoe.
Doporučená literatura: Kohák E., Svoboda,.......... 2004, s. 85- 99. -
Kaulen, H., Marionette oder Freigeist, Christ in der Gegenwart 9/05, s. 69-70.
-
Monitor 28.2.2010, s. 11n.
60
Kultura a kultury, lidská práva Člověk jako kulturní bytost, význam náboženské perspektivy, etický soulad velkých náboženství a kultur („světový étos“). Lidská práva: dějinný vývoj, obsahy, zdůvodnění, obtíže.
1. Kulturně historické souvislosti − Od nejprimitivnější forem lidského soužití jsou důležitá určitá pravidla, která je třeba dodržovat, protože je to předpokladem přežití. − Od nepaměti člověk usiloval o výklad sebe, výklad světa, hledal orientace v jednání. Většina lidí v historii na tyto otázky odpovídala určitým způsobem – ty byly mytologyzovány. − Mýtus – je narativní forma sdělení. Mýty se předávají z generace na generaci. Mýty byly předávány skupinám, které je mají uchovat pro další generace. Mladí jsou do těchto mýtů zasvěcováni – iniciace. Odpovídalo to na otázku jak a proč jednat. V tomto prostředí nebylo možné mýty zpochybnit. − Společným rysem mýtů – to, co vychází z přírody, tradice je božského původu. Řád přírody, kmene na základě tradice jsou posvátné – nutnost poslouchat a být poslušný tohoto řádu. Vlastní jednání nebylo možné. Porušení řádu znamenalo vyloučení z kmene a násilnou smrt. Zachování řádu znamenalo přežití kmene. − Co člověk směl nebo nesměl bylo dáno a na 99,9 %, fungovalo to. To co bylo uznáváno a tradováno se dostává do krize. Důvodem je pohyblivost lidí (poznávání nových kultur). Vyšlechtěná užitková zvířata – transfér zboží, transfér hodnot. Námořní doprava. Člověk se naučil ovlivňovat přírodu (vodní díla). Mýty říkaly – čl. má poslouchat a nemá dělat zásadní změny (mýtus o babylónské věži, Ikarus) − Objevují se nové otázky a nové odpovědi na otázky, kdo je člověk, co smí a co nesmí (filosofie). Lidé se už neptali na tradici, ale na podstatu. Utvářejí se pravidla (morálka) étos, který má své různé zdůvodnění. S vývojem civilizace dochází k proměně paradigmatu a zdůvodnění. − Biblický étos je specifický. Mravní požadavky jsou spojeny s Bohem, který je odpouštějící (Bůh je láska). Bůh je nejen milován, ale On miluje − V západní kultuře je určující křesťanský étos. Vytvoření řádu (středověk) – jednotu a mír. Profanace 30-ti- letou válkou. − Nové paradigma, nové etické směry pragmatismus, utilitarismus x Kant univerzalismus. 61
− Dnes má lidstvo možnosti změnit svět – zásadně do něho zasáhnout (biologie, ekosystémy...). Podle K. Jasperse je tato doba obdobou 8. a 6. stol. před Kr., kdy se zhroutily mýty. Dnes má mýtus zásadní výpovědní hodnotu jako na počátku. Mýtus je identifikace čl. a interpretace otázek, které má. Odkud a kam jde. − V průběhu času došlo ke změně společenského uspořádání. Od aristokraticko-vertikální uspořádání se přešlo většinově k demokraticko-horizontálnímu uspořádání. − Prosazuje se myšlenka lidských práv (rovnost všech občanů). Formuluje se Všeobecná deklarace lidských práv.
Civilizace a kultura -
Civilizace (z lat. civis – občan) – každodenní provoz. Běžný způsob života. Přejímání standardů chování mnohdy bez přemýšlení a pochopení.
-
Kultura (z lat. colere – pěstovat) – tvořivá vrstva ve společnosti, ze které vychází civilizace. Obsluhuje ji a zásobuje myšlenkami, vzory chování aj. O kulturu je třeba stále pečovat, starat se o ni. Podle GS čl. 53 je kultura záměrné rozvíjení hodnot přírody a ducha
-
Civilizaci lze přenést jinam i bez souvislostí. Kultura tvoří kořeny, souvislosti.
-
Zdrojem kultury je náboženství. Kdysi tvořilo identitu společnosti. Křesťanství připravilo podmínky k oddělení státu od náboženství. Náboženství zakládá nepodmíněné vztahy, které nepředstavují žádné výhody a vydrží i v obtížných podmínkách (odpouštět, litovat, pomáhat druhým aj.)
Použitý zdroj: -
Jan Sokol: Malá filosofie člověka, s. 243-250.
62
Lidská práva Lidská práva − Lidská práva hrají ve rozvinutých demokratických společnostech i ve světě velkou roli. − LP mají fundamentální význam pro lidsky důstojnou existenci. Souvisí bezprostředně s lidským bytím. Proto jsou nezcizitelná a nedotknutelná. Tyto práva nebyla přiznána člověku společností, vyplývají z lidské přirozenosti. − Lidská práva jsou odvozena ze skutečnosti, že narozdíl od všech ostatních bytostí je lidská přirozenost obdařena rozumem a svobodnou vůlí, a proto je všem lidem vlastní společná důstojnost. Člověk má právo na život ne proto, že mu ho někdo přiznal, ale proto, že je člověkem! Z toho pak vyplývá požadavek respektování každého jednotlivého člověka jak ze strany druhého člověka, tak ze strany společenských skupin. − Lidská práva je možné chápat jako produkt sekularizačního procesu, v němž došlo mimo jiné k překonání jednotného nábožensko politického chápání světa a místa člověka v něm. − LP jsou výdobytek novověku, konkrétně 18. století. Před tím se jednalo jen o iniciativy na odstranění nespravedlností a zlovůle ze strany mocných. Prehistorie lidských práv -
Idea lidských práv se utvářela v průběhu dějin. Významný je vliv: − Stoicismu (světová duše) − Židovsko-křesťanská tradice (diskuse o jejím vlivu + i -) - Humanismus, filosofie osvícenství, teorie přirozeného práva (Kant)
-
Chammurapiho zákoník (17. stol. př. Kr.) – babylónský zákoník. Patří mezi nejstarší dochované zákoníky.
-
Řecký stát rozlišoval kategorie občané x otroci
-
Římský právní řád – souhrn právních norem – zákon 12 desek
-
Feudální společnost – nerovnoprávnost
-
Reformace a náboženské války – právo na náboženskou svobodu přestává být privilegiem
-
USA (1776) první výslovné prohlášení o lidských právech „Virginia Bill of Rights“ . Je spojeno s vyhlášením nezávislosti spojených států. Rovnost všech lidí – lidé jsou stvořeni Bohem a obdarováni právy 63
-
1789 – Velká Francouzská revoluce
-
Po 1. světové válce jsou lidská práva součástí ustav
-
2. světová válka – pošlapání lidských práv
-
1945 – vznik OSN
-
1946 – Charta spojených národů
-
1948 – Všeobecná deklarace lidských práv – OSN .
-
V církevním dokumentu použil poprvé termín „lidská práva“ papež Jan XXIII. (Pacem in terris - 1961). Také 2. vatikánský koncil jim vyhrazuje pozitivní místo.
Členění lidských práv (obsahy): − A. Individuální práva na svobodu: (právo na život a zdraví, na svobodné rozvíjení osobnosti; na svobodu náboženství, víry a svědomí, svobodu mínění a tiskovou svobodu; svobodu umění a vědy; svobodu shromažďovací a spolčovací; svobodu volby povolání; právo na osobní vlastnictví; právo na vlast; právo azylu; petiční právo, právo na právní slyšení). − B. Sociální, ekonomická a kulturní práva: (právo na svobodné podnikání, spolurozhodování, na spravedlivou mzdu, zotavenou, vzdělání, účast na kulturním životě, zabezpečení ve stáří a právo na bydlení). − C. Práva solidarity: (právo na mír, na komunikaci, na kulturní odlišnost a svébytnost, na ekologicky snesitelné životní prostředí, na účast na společném dědictví lidstva, právo na vývoj a sebeurčení národů). Nebo ještě jiné dělení, a to na dvě skupiny: 1. Základní práva svobody a rovnosti (čl. 1-2), právo na život a tělesnou nedotknutelnost (3-5), rovnost před zákonem a právní ochranu (6-11), ochranu soukromí (12), svobodný výběr místa bydliště (13), azyl a státní příslušnost (14-15), manželství a rodinu (16), vlastnictví (17), svobodu myšlení, vyznání a sdružování (18-20) a svobodu pro politickou činnost (21). 2. Tady nejde ani tak o práva v přísném slova smyslu, ale spíše o politické cíle, o jejichž dosažení je třeba usilovat, i kdyby jejich okamžité uskutečnění (např. z finančních důvodů) nebylo vždy možné. Patří sem nároky na sociální jistoty (22), práci, svobodný výběr zaměstnání, rovnou a k rodinám spravedlivou mzdu (23), volný čas a dovolenou (24), minimální mzdu a sociální pojištění (25), vzdělání a výchovu v úctě k lidským 64
právům (26), účast na kulturním životě a ochranu autorských práv (27), bezpečný sociální a mezinárodní řád (28).
Odůvodnění lidských práv uvnitř katolické sociální nauky vychází z osobní důstojnosti jednotlivce. V encyklice Jana XXIII. Pacem in terris (PT) se říká: „Každé lidské soužití, aby bylo správně uspořádáno a bylo plodné, si musí na samém počátku stanovit základní princip, že každý člověk je svou povahou osoba. Má svou přirozenost vybavenou rozumem a svobodnou vůlí; má proto práva a povinnosti, které bezprostředně a současně vyplývají z jeho povahy. Tak, jak jsou všeobecně platná a nedotknutelná, tak nemohou být také žádným způsobem zcizena.“
Odpovědnost − Pojem „odpovědnost“ neznala antika ani středověk. Je to pojem moderny. Je to ekvivalent dospělosti, v níž Kant viděl nejvlastnější jádro a úkol osvícenství. − Podle j. Hoye křesťanství tento pojem nepotřebovalo, protože celé jeho myšlení bylo postaveno na vztahu člověka a Boha. Tento pojem je však nezbytný
pro dobu
„postkřesťanskou“. V osvícenské tradici, hraje „odpovědnost“ de facto roli víry (zavazujícího vztahu a „transcendence“). − Odpovědnost však není něco vágního. Odpovědnost je vždy odpovědností vůči někomu a má své hranice. Kdo se cítí být odpovědný za celý svět, je to jistý projev bohorovnosti (globální odpovědnost), kdy člověk nemá už odpovědnost vůči žádné vyšší instanci.
− Podle Tomáše Akvinského nás Boží vůle zavazuje jen v té míře, nakolik je pochopitelná našemu rozumu. Vyvozuje z toho dvě věci: Omezenost naší osobní odpovědnosti a nutnost uznat oprávněnost plurality a důstojnost subjektivního úsudku svědomí. − Bůh nás neinformuje do podrobností o svých záměrech v konkrétních dílčích záležitostech a proto nás vybavil rozumem, svědomím a svobodou. Nemůžeme svou odpovědnost bagatelizovat ani delegovat na někoho jiného. − Protože je náš rozum omezený, hodnotí situace různě. Řešení mohou být různá, navzájem odlišná a morálně správná (př. soudce sledujíc zájem obce chce potrestat zločince, zatímco zločincova rodina sleduje svůj zájem a usiluje o jeho propuštění). Vyvozuje se z toho důstojnost subjektivního úsudku svědomí, které je třeba respektovat. Později jeden z hlavních argumentů pro toleranci a náboženskou svobodu. 65
− Svědomí, rozum, tedy i odpovědnost čl. mají individuální (tj. konečný, ohraničený) charakter – to musíme uznat a respektovat, být si toho vědomi a dbát o otevřenost. Svědomí je druhem transcendence (sebepřekročení), má být kultivováno a konfrontováno s „objektivním řádem norem“, neboť ani ono není Bohem a může se mýlit. − Odpovědnost je konkrétní a osobní; má však zároveň dialogickou povahu – je výrazem vztahu. Odpovědnost neseme v mnoha případech společně s druhými.
− Odkaz na Boží všemohoucnost je výrazem realistické kritiky a střízlivého korektivu vůči absolutistickým nárokům lidí, lidských skupina a institucí. − Je také obranou lidské důstojnosti a svobody, proti rigorózním moralistům. − Podle Martina Bubera nás nejen skrze člověka, ale třeba i skrze zvíře či strom může oslovit věčné Ty. Podle něj odpovědnost míněná vážně vždy směřuje k poslednímu horizontu Ty. Doporučená literatura: • T. Halík, Vzýván či nevzýván, s. 119 – 124.
66
SVĚTOVÝ ÉTOS − Za projektem stojí německý teolog Hans Küng. V roce 1990 zveřejnil programovou práci Projekt Weltethos. Vychází z předpokladu, že každá společnost, aby mohla fungovat a přežít, potřebuje pravidla, étos. Má-li mít globalizovaný svět naději do budoucna, musí zde fungovat globální étos. Projekt reflektuje tři roviny: 1. Nebude nového světového řádu bez nového světového étosu (nemůže pokračovat starý styl světové politiky a ekonomiky) 2. Nebude mír mezi civilizacemi, bez míru mezi náboženstvími. 3. Není náboženského míru bez mezináboženského dialogu. − Nové uspořádání světa vyžaduje novou etiku odpovědnosti založenou na nutném minimu společných humánních hodnot, kritérií a základních postojů, jimž budou moci přitakat všechny národy (všichni lidé) a všechna náboženství. − Jde o znovuobjevení a znovuocenění étosu v politice a hospodářství. Jde o minimální základní konsensus v závazných hodnotách, nezvratných kritériích a morálních postojích, v nichž se shoduje většina náboženství, a které mohou sdílet i neveřící. Jádro globálního étosu -
Etický požadavek chicagské Deklarace o globálním étosu (1993) Parlamentu světových náboženství je lidskost a humanita
-
S každým člověkem je třeba zacházet lidsky
-
Co chceš, aby se dělalo tobě, dělej i jiným
-
Nezabíjej! Měj v úctě život!
-
Nekraď! Jednej spravedlivě a čestně!
-
Nelži! Mluv a jednej ve shodě s pravdou!
-
Nezcizolož! Ctěte a milujte se navzájem!
Kritika SÉ -
v Projektu není doceňována produktivní síla etického pluralismu a zdůrazňuje se větší uniformismus, než je nutné.
-
Ignoruje relativní samostatnost různých oblastí života, jako jsou hospodářství, právo a politika.
67
-
Má proto sklon absolutizovat jinak oprávněné hodnoty (mír, spravedlnost, životní prostředí, lásku, život) a dokonce je využívat jako nástroj prosazování určitého zájmu různých institucí (státu, politické strany, církve, zájmového sdružení).
DOPORUČENÁ LITERATURA: -
Život z víry, Skriptum TF JU, str. 73-77
-
K. H. Peschke, Křesťanská etika, str. 218-222
-
Pacem in terris, sociální encyklika Jana XXIII., odstavce 9, 11-3
-
TT 4/1998, s. 126n.
68
Etika - metodika, argumentace a zprostředkování Deskripce - hodnocení, deontologická a teleologická argumentace; dobro osoby jako kritérium morálky; korelace, hermeneutika, dialog, diskurs; „etika smýšlení“, - „etika zodpovědnosti“ podle M. Webera.
-
O přijatelnosti nebo nepřijatelnosti nějakého jednání lze rozhodovat na základě různých přístupů. Dva nejznámější jsou: 1. deontologický přístup (od deon – to, co má být) – zdůrazňuje nepodmíněnou závaznost norem. 2. teleologický přístup (od telos – cíl) – bere v úvahu jen následky jednání
-
Někteří zastávají čistě teleologický přístup (krajní situační etika). Jiní považují za oprávněné oba přístupy v závislosti na konkrétním případě. Absolutizace těchto principů vede k negativním konsekvencím.
-
Teleologická a deontologická etika se zcela nevylučují, nýbrž se spíše smysluplně doplňují. Etika je deontologická ve zdůvodnění nejvyšších mravních zásad; teleologická je ve vztahu k užití hlavních zásad na určité oblasti života a konkrétní situace.
Deontologické zdůvodnění normy -
Deontologická norma je sama ze sebe závazkem a nutností. Otázka následků je u ní irelevantní. V každé situaci je třeba ji respektovat, i když by v jednotlivém případě vzniklo větší zlo než při jejím překročení nebo nedbání (např. zákaz lži. Člověk musí jednat podle normy, ať z takového jednání vzniknou jakékoliv důsledky /ztráta lidského života/).
Teleologické zdůvodnění normy -
Se rozvíjí kolem roku 1970 v rámci morální teologie. Zpočátku se chápe jako náhrada učení o přirozeném zákonu, později jako jeho další rozvedení a konkretizace.
-
V tomto konceptu se zaměřuje pohled na následky nebo důsledky jednání jednotlivce. Pro označení se nepoužívá jen pojem „teleologie“, nýbrž také „konsekvencialismus“, nebo „teorie zvažování statků“, či „proporcionalismus“.
-
Zdrojem teleologické koncepce je mladší anglosaská filosofie a tamní utilitarismus. Rovněž starozákonní moudrost důrazně odkazuje na následky jednání nebo chování.
-
Skutek nebo norma jsou správné a dobré, mají-li pozitivní následky, a jsou neoprávněné a nesprávné, jsou-li jejich následky negativní (př. krást je mravně nesprávné, proto že má 69
řadu negativních účinků – vyhnout se těmto negativním následkům je smyslem normy „Nepokradeš“. V situaci, kdy dodržení normy by vedlo k ještě horším následkům /smrt vyhladověním/, v takovém případě by ztratila norma opodstatnění). -
U teleologického zdůvodnění jde proto, vždy o to, zjistit, co v následcích převažuje: zda jsou závažnější dobré nebo spíše špatné následky. Musí se vzájemně srovnávat uvedené statky a ohrožení a jen to se může považovat za závazné Teleologická teorie zásadně připouští výjimky.
♦ Vysvětlení a zpřesnění - princip dvojího účinku -
Teleologické východisko může platit jen s jistými modifikacemi a omezeními. Následky jednání se musí vidět co nejšířeji (nejde jen o fyzické nebo sociální efekty, jde rovněž o zpětný dopad na příslušného člověka samotného).
-
Následky lze poznat vždy jen přibližně. Nedokážeme je poznat ani s konečnou jistotou, ani v jejich úplnosti (pozdní následky u techniky, genetických technologii atd...). Předem je vše jen pravděpodobné. Taková pravděpodobnost byla ovšem vždy v morální teologii uznávána za dostačující.
-
Positivní a negativní následky se nesmějí považovat za dva rovnocenné faktory. Negativní lze používat k zamezení většího zla a ne k dosažení většího dobra. Nesmí se chtít konat dobro pomocí zla (př. následky lži dle okolností, jde –li o to vyhnout se vážné nevýhodě ne však kvůli nějaké výhodě).
-
Teleologickým východiskem se nemíní, že faktický úspěch nebo neúspěch rozhoduje o morální kvalitě činu, a tím o dobru a zlu. Rozhodující je předvídání následků ze strany člověka.
-
Princip dvojího účinku: Nějaké jednání může mít dva účinky (špatný a dobrý). Jednání je etické, když je zamýšlen dobrý účinek a špatný účinek je menší, a je nechtěným důsledkem daného jednání. Není prostředkem pro účinek dobrý. (např. vyoperování dělohy ženy postižené rakovinou a tím i usmrcení plodu, nebo chemoterapie – primárním cílem je záchrana života člověka, negativním je, že se při tom ničí i zdravé buňky.
Dobro osoby jako kritérium morálky Dobro osoby jako kritérium morálky nelze považovat ani za nové ani neobvyklé. Má své předstupně a paralely.
70
♦ Souvislost s jinými vysvětleními -
V otázce posledního kritéria v morálce se objevují pokusy najít společný základ v myšlení a to hlavně v anglosaské filosofii v konfliktu s utilitarismem. Je zde patrná snaha bránit se relativismu přijetím pevných etických maxim.
-
Hovoří se o závazných základních pravidlech, o jediné ideji spravedlnosti a nestranickosti: tzn. ve veškerém morálním jednání je třeba zachovávat základní rovnost všech lidí.
-
Dobro osoby zahrnuje tyto odpovědi, ale má širší záběr či obsah. Člověkem a osobou se míní totéž. Hovoříme o lidské důstojnosti, lidských právech.
♦ Předstupně a výslovné paralely -
H. Rotter – „Co zavazuje člověka k mravnímu jednání, není objektivní přirozenost jako taková, nýbrž koneckonců vždy osobní zkušenost.“
-
Americký teolog R.A. McCormick – mluví o osobě jako kritériu morálně správného a nesprávného.
-
Podle L Janssense (francouzská oblast) – „Je jednání morálně dobré, (…) jestliže prospívá osobě člověka“.
-
Zvlášť silným se ukázalo osobní kritérium v novější diskusi o sexuální etice, zejména ve sporech kolem „Humanae vitae“. Argumentuje se zde tím, že je třeba jednání v této oblasti vidět a posuzovat pomocí osobních skutečností a vztahů. I v aktuálních otázkách bioetiky se nehledá řešení z biologické stránky, nýbrž se ptáme co znamenají pro dotyčné osoby a jaké na ně mají účinky. (Př. Mnozí považovali oplodnění in vitro za oprávněné z osobního hlediska
/dobra osob/ ze stejného hlediska ale můžeme považovat tuto metodu za
neoprávněnou /víc osobních komplikací/). -
V církevních dokumentech je patrná tendence k osobě zvlášť v textech 2. vat. koncilu (GS, DH) po koncilu pak v souvislosti
se sociálními tématy a sexuální etice a bioetice.
Všeobecně se dá k personalistickému pohledu říci, „že skutky nelze hodnotit podle jejich pouze biologického aspektu, nýbrž podle toho, nakolik jsou vlastní lidské osobě, kterou je třeba posuzovat v její celistvosti a přiměřeně. -
Chápat mravnost z hlediska osoby je charakteristické a formující pro celý novější vývoj. Jde o vývoj od „zákona ke svědomí“ od „přírody k osobě“.
♦ Samotné kritérium osoby -
Osoba, jako kritérium morálky, je zásadní a věcné rozvedení a specifikace ideje přirozeného zákona. Člověk není oddělen od lidské přirozenosti a nestojí proti ní. 71
-
Dobré je to, co odpovídá a slouží osobnímu dobru člověka, co ho podporuje jako člověka, co rozvíjí jeho lidství, co mu dovoluje být více a lépe člověkem.
-
Všechno co dobru osoby škodí, co zabraňuje, zpomaluje nebo zmenšuje osobní rozvoj, co je mravně negativní, se dělat nemá a nesmí.
-
Všechno je třeba měřit podle toho, zda a nakolik dovoluje růst samého člověka.
♦ Zdůvodnění této pozice -
Veškerá morálka se musí měřit osobou člověka pro jeho jedinečnost a zvláštní postavení. Člověk je samoúčelem. Má účel sám v sobě, nemůže být instrumentalizován.
-
Člověk se stává mírou morálky pro své přednostní postavení ve stvoření, i když proti tomuto vyvstávají dvě námitky: - Z teologického uvažování: Takovýmto zdůrazněním je dotčeno výsostné Boží postavení. Myšlenka chtít určovat morálku od člověka se jeví hrozivou a nesprávnou. Zde platí, že dobro člověka není konkurencí s Boží vůli, nýbrž s ní věcně shodné. Irenej z Lyonu: „Sláva Boha je živý člověk“. - Z ekologického hnutí: Důvod současné krize se vidí v chápání člověka jako koruny stvoření a proto se chová ve světě bezohledně. Situace se prý může zlepšit, až se vědomě zřekne tohoto nároku a přestane vztahovat všechno k sobě. Zde je třeba skutečné nápravy, ale to nemusí znamenat odmítat člověka jako střed a vrchol stvoření – nebezpečí nelidských závěrů (upřednostňování zvířat a rostlin před člověkem). Člověk musí ve svém vlastním zájmu pečlivě zacházet s okolní přírodou a chránit zvířata.
♦ Objasnění veličiny „osoba“ -
Termínem osoba se myslí dobro každého jednotlivce.
-
Osoba člověka znamená vždy předivo vztahů. Kritériem osobního dobra se nepropaguje asociální individualismus, je úzce provázáno s přikázáním lásky.
-
Pojem osoby se dá těžko obsahově vydefinovat. Závažnou roly má v této věci světonázorové stanovisko, u křesťanů křesťanská víra. K podstatným rysům osoby patří např. její tvořivost, podoba k Božímu obrazu, rovnost se všemi ostatními lidmi, její sounáležitost s nimi, její existenční ohrožení a potřeba vykoupení – schopnost trpět a další.
♦ K veličině „dobro osoby“ -
Splnění určitých životních základních potřeb (potrava, bydlení, mír, svoboda ….)
72
-
Patří sem lidská práva (právo na svobodu - náboženská svoboda a svoboda svědomí; práva na služby nebo spolupůsobení – právo na vzdělání, na manželství, na lékařskou péči a mnohé jiné).
-
Rysy dobra osoby jsou rozhodujícím způsobem spoluurčovány příslušným obrazem člověka, jaký má nějaká kultura a společnost je to výsledek světonázorové a základní náboženské volby. K posouzení osoby ze strany křesťanů má význam křesťanská víra.
-
Kritériem dobra osoby nemůže být přechodové krátkodobé rozvíjení osoby, nýbrž jen otevřené celku lidského bytí, co mu dovoluje trvale růst a co takovému růstu zásadně nebrání.
♦ Max Weber (+1920) -
Max Weber rozlišuje mezi teoretickou a zodpovědnou etikou: - Teoretická etika si předepisuje nejvyšší etické ideály a zásady, které musí být do puntíku naplněny. Představitel zdánlivé etiky se cítí zodpovědný jen za nepopírání, tedy dodržování těchto principů. Tyto principy mají jen výstražnou hodnotu. Když jednání podle těchto principů přináší zlé následky, je tím vinna nedostatečně dobrá vůle jiných nebo vůle Boží, která tak stvořila svět. Jinými slovy: člověk se zde rozhoduje podle předem přijatých hodnocení. - Představitel zodpovědné etiky si je vědom odpovědnosti také za následky svého jednání. Uvědomuje si, že odpovědnost za následky, nakolik je mohl předvídat, nemůže hodit na druhé. Nechce mít před očima jen eticky nejvyšší cíl, který nepopírá, nýbrž také schůdné řešení. Komplexnost a nedokonalost poměrů umožňují často jen přiblížit se ideálu. Proto ví, že uskutečnění dobrého za daných okolností vyžaduje zřeknutí se lepšího. Tak zřejmá možnost ohrožení vzácné hodnoty jako je mír, nedovoluje přece státu zřeknout se armády jako ochrany proti agresi. Politika bez morálky je nebezpečná. Morálka bez politiky je nebezpečná také. Jednání ve světě bez morálky je nezodpovědné. Morálka bez zohlednění konkrétních možností a nebezpečí také.
Metoda korelace (correlatio - vzájemný vztah, vzájemná závislost) -
Jde o základní princip, který bere v potaz naši životní situaci a skutečnost, která nás ovlivňuje. Porovnává naši situaci se situací lidských dějin (Božího slova).
Metoda dialogu
73
-
Dialog – rozhovor mezi dvěma osobami, komunikace je omezena tématem rozhovoru. Jde o výměnu názorů. Argument je předmětem zkoumání. Předpokládá se vzájemné porozumění. Dialogickou metodu používal již Platón. Otázkami a odpověďmi chtěl pomáhat druhým k porozumění.
Metoda diskursu
-
Diskurz – reflektující, kontrolovaná forma řeči. Důležitost respektování pojmů. Představitel Jürgen Habermas (*1929) (filosof, sociolog, neomarxista)
-
Podle Habermase nemá jít filosofii jen o otázky pravdy, ale též o legitimizaci zájmů a norem jednání společnosti a to na základě argumentace rozumu. Životní normy se mají ustanovovat konsensuálně. Konsensus, kterého se dosáhne formou logického diskursu, je kritériem pravdy.
74
Biblická orientace pro lidsky důstojný život spojený s Bohem I. 1. Historický pohled na vývoj morální teologie (teologické etiky) Historický vývoj: -
Křesťanská etika se vyznačuje od prvopočátku tendencí brát Bibli jako základ etické reflexe.
-
Bible obsahuje zjevení Boží a to obsahuje také výpovědi o jednání člověka, které musí být zahrnuto do křesťanské etiky.
-
Jednání věřícího člověka musí být zakotveno v Božím slově a jeho přikázáních.
-
Vyvstává otázka nakolik má být Bible chápána jako „učebnice morálky“?
První období: -
Raně křesťanská etika byla po dlouhé časové úseky opakováním biblické morálky. Rozdíly mezi biblickým světem a vlastními životními poměry byly ještě velmi malé.
-
Následné období je charakterizováno přechodem od literatury biblické k literatuře pobiblické. První ukázka křesťanské etiky je spis Hermův pastýř. Církevní otcové tohoto období se zde především zabývají vztahy křesťanství a pohanství, obhajují a vysvětlují křesťanský způsob života a snaží se definovat co je slučitelné v životě křesťana. – dříve pohana – s hodnotami vyskytujícími se i v pohanství (manželství a panenství, modlitba, lež, péče o tělo, majetek apod.)
-
Jedná se o různé literární formy (monografie, dialogy, kázání, řeči, upomínky, výklady, aj.). Nejedná se přitom o žádném systematickém pojednání o lidském jednání.
Středověk: -
Ve středověku začíná teologie rozvíjet samostatné etické systémy. Pracuje se s argumentací řecké filosofie, která vedla skrze objevení starých filosofů (především Aristotela a Platóna) k nové orientaci teologické práce.
-
Systematická stavba etického myšlenkového systému vycházela z pojmu „dobro“ (bonum). To vedlo především k filosofické argumentaci uvnitř etiky a vzdálení se od biblického základu.
-
V etice získává stále větší váhu - v souvislosti se stále silněji zdůrazňovaným přirozeněprávním myšlením - filosofická argumentace.
-
Toto období je silně ovlivněno postavou Tomáše Akvinského.
75
-
Jeho základní myšlenkou je myšlenka cesty, která začíná u Boha a v něm také končí.
-
Mravní
dokonalost
člověka
nespočívá
v kopírování
Ježíšova
vzoru,
nýbrž
v sebeuskutečnění - v plném rozvoji vlastní osoby během cesty, na jejímž počátku stojí Kristus. -
Východisko pro zdůvodnění norem je – dobro je třeba konat, zlo nekonat. Tento princip je neměnný.
-
Co je pro člověka dobré, označují tzv. přirozené náklonnosti jako např. sebezáchova.
Reformace:
- Reformace formuje reformátorskou etiku, která odmítá filosofickou argumentaci. Základem křesťanského myšlení a života je pro ni pouze Bible. Kasuistické období: -
V tomto období vzniká morální teologie (MT) jako samostatný obor. Podnět k tomu dává tridentský koncil se svými požadavky vyznávat hříchy podle počtu a okolností.
-
MT se osamostatňuje spojením dvou metod – spekulativní a kasuistické – srůstají v jediný obor.
-
Vyvrcholením této epochy je dílo sv. Alfonse z Liguori Teologia moralis z r. 1748.
Období 20. století do roku 1930 -
Je charakteristické napětím mezi katolickou církví filosofickou etikou a protestantismem.
-
MT je koncipována neoscholasticky a bojuje proti materialismu, ateismu, positivismu, agnosticismu, liberálnímu protestantismu a modernismu.
Období 20. století po roce 1930 -
Biblické hnutí zvýšilo zájem o etická témata v Bibli.
-
Rozsah lidské odpovědnosti vyvolaný 2. světovou válkou a výzkum medicíny dal MT výzvu k řešení nových problémů.
-
Snahám o reformu ještě před 2. Vatikánským koncilem předcházel požadavek postavit do středu MT větší měrou Krista a dějiny spásy.
-
Křesťanská etika má poskytovat vodítko pro uskutečnění křesťanského života místo pouhého katalogu hříchů.
76
Renovační období: -
Snaha po vědeckém zpracování MT podle přání koncilu.
-
Hlavním tématem šedesátých let se stává svědomí, spolu s tvorbou a zdůvodňováním norem.
-
Je to období rozmachu sociální etiky, zdůrazňování lidských práv, snahou řešit aktuální etické problémy jako jsou bioetika, ekologická etika aj.
Soustavný pohled: -
Magisterium obhajuje existenci a poznatelnost přirozeného zákona jako zákona vepsaného do duše člověka a popírá, že by mravní zákony nevyžadovaly Boží zákon jako svůj základ.
2. Dialogický charakter křesťanské etiky -
2. vatikánský koncil vyslovuje požadavek postavit morální teologii, i teologii jako takovou, na biblických základech, postavit do středu MT větší mírou Krista a dějiny spásy.
-
Mravnost člověka je tak v křesťanské teologii určována jeho odpovědí na Boží volání.
-
Povolání každého člověka je osobní a jedinečné, ale přece ne izolované a bez vztahu k společnému povolání lidstva.
-
Bůh nemá svůj plán jen pro každého jednotlivce, nýbrž současně společný plán pro celé lidstvo a celý svět. Každé osobní povolání jednotlivce je ve vztahu k tomuto vyššímu společnému plánu a nakonec je v jeho službě.
♦ Etický požadavek jako odpověď -
Důležitými slovy v dnešní diskusi o etice jsou odpovědnost a odpovědná svoboda.
-
Německé slovo „Verantwortung“, pochází ze středohornoněmčiny a má původně své místo v právu. Znamená, odpovědět na obžalobu před soudní instancí, umět skutečnost vysvětlit a obhájit se.
-
V křesťanské teologii má toto slovo význam vzdání účtu ve smyslu právní povinnosti před nejvyšším soudcem v soudný den. Tento význam je vlastní i jiným náboženstvím, nakonec zdomácněl i ve filosofii.
-
Představitelé etiky se nemohou vyhnout otázce, komu je člověk odpovědný.
77
-
Člověk není na prvním místě odpovědný sám sobě. Spojení slov Wort-Antwort (slovoodpověď) předpokládá dva partnery. Jen v odvozeném slova smyslu se může hovořit o odpovědnosti člověka k sobě samému.
-
Člověk je především odpovědný vůči svým bližním a rozličným sociálním skupinám, ke kterým patří. Je odpovědný za budoucí generace, např. když odčerpává přírodní bohatství. Vzdáleněji má také odpovědnost za kosmos, za celý svět jako celek, jak je to dnes lidem stále více zřejmější. Přece nakonec - a to je základní přesvědčení křesťanské víry - je dlužen svoji odpověď Bohu.
-
To vyplývá bezprostředně z teologického učení, že Bůh je stvořitelem univerza, který všechno ustanovil podle svého plánu; člověk je ale jeho stvořený tvor, který od Něho obdržel úkol, který musí splnit. Odpovědný je proto ten, kdo dá přiměřenou odpověď na od Boha pro něj obdržené povolání.
♦ Liturgie -
Dialogický charakter křesťanské víry a morálky je patrný také v liturgickém a sakrálním životě církve. Koncil říká „V liturgii hovoří Bůh ke svému lidu; v ní ohlašuje Kristus ještě stále radostnou zvěst. Lid ale odpovídá písněmi a modlitbou“ (SC 33). Zpěvem a modlitbou není vyjadřována jenom úcta Bohu, ale současně také stálá touha a připravenost k životu v souladu s Boží vůlí a křesťanskou vírou.
-
Skrze účast na liturgii participují křesťané trvale na smlouvě mezi Kristem a církví. Bůh sám se v liturgii zjevuje jako agapé /láska/ (1 Jan 4,8) a chtěl by v člověku probudit odpověď víry. Skrze liturgii se zpřítomňuje ono velké spásonosné Boží působení.
-
Jako byli lidé v minulosti skrze Boží skutky volání ke spáse, tak se to děje dnes skrze liturgii. Liturgie a svátosti vyjadřují Boží lásku, milosrdenství a spásnou vůli a působí je. Naopak oni vyžadují od člověka odpověď skrze odpovídající životní postoj v harmonii s Boží vůlí a v následování Krista.
-
Bohaté dědictví křesťanských rituálu a obrazu mají nemalý význam v životě věřících. Toto pomáhá k formování křesťanského charakteru pro mravní rozhodování, jako příklady svatých atd... Při liturgii je toto bohatství zvlášť ozřejmováno.
♦ Dimenze odpovědi člověka vůči Bohu -
K zodpovědnosti za mravní řád patří rozumné a věcné posuzování norem a jejich korektura. Bůh předává odpovědnost za splnění úkolu a očekává od člověka, odpovědné provedení. 78
-
Nebezpečný je zákonný minimalismus, tzn. necítit se zodpovědný za to, co není stanoveno zákonem.
-
Osobní odpovědnost musí být činná i tam, kde nejsou žádná pravidla. Komplikovanost moderního světa se sebou přináší řadu situací na které nejsou určena žádná detailní pravidla. Princip odpovědnosti vyžaduje, aby si zodpovědný člověk, prodavač, generál, politik nebo lékař přivlastnil ducha mravních zásad, aby je pak upotřebil v oblastech, kde nejsou dána jasná pravidla. Odpovědnost nevyžaduje jen uvážený a svědomitý postoj k principům, ani jen pečlivou kritiku principu, nýbrž také mravní kreativitu.
-
Odpovědnost vyžaduje vedle věrnosti principu také realistické zohlednění následků jednání.
Použité zdroje: - Peschke, K.H., Allgemeine Moraltehologie, ……. -
Skoblík Jiří, Přehled křesťanské etiky, Praha: Karolinum 2004.
79
Biblická orientace pro lidsky důstojný život spojený s Bohem II. ♦ Realističnost Bible – hledání cesty -
2. vatikánský koncil vyslovuje požadavek postavit morální teologii na základech biblické orientace. Jaká je biblická orientace?
-
Bible se nevyjadřuje v abstraktních pojmech. Neposkytuje soustavnou nauku o ničem, ani o mravouce. V Bibli lze nalézat principy, např. důraz na lásku.
-
Bible nemluví ke čtenáři jen jako zdroj poučení, nýbrž také jako pramen dojmů. Stará se o to, aby se pravda nejen ukázala, ale také líbila.
-
Jsou vyvolávány emoce, výsledek setkání s Božím slovem je mocný zdroj motivace.
-
Dějiny izraelského národa byly velmi komplikované. Nejsou to přímočaré cesty hrdinů. Velké postavy Bible dělají všechny chyby, které je možno dělat.
-
Bible je střízlivá a realistická.
♦ Censura Bible -
Př. Bible ze 17. století. Vedle biblického textu tam byly i poznámky na okraji. Jedna poznámka zněla: Tady křesťanský mládenče si povzdechni, můžeš-li, klidně i dvakrát. Dále pak bylo: Zde, křesťanský mládenče, přestaň číst, je-li ti tvá duše milá. Čti dále na straně...
-
Při vyučování náboženství se vybírají hezčí texty, ty strašné vůbec nejsou ani čteny, ani vykládány.
-
Pokud jsou texty censurou příliš krásné, lidé řeknou: to není pro můj život, to je jen pro svaté. Biblické texty znázorňují surovou skutečnost.
-
Bible je plná sexu a násilí.
-
Lidé se po svých chybách opět orientovali na Boha, po zacházkách opět hledali cestu vpřed. To je kvalita Bible: ukazuje život takový, jaký je. Uvádí i obtížné úseky života. I to, jak i vůdčí postavy se po svých poklescích snaží hledat cestu k Bohu (viz král David).
-
Na této základní struktuře nám může dát podklad k orientaci.
♦ Bible povzbuzuje k vlastní životní cestě -
Bible hovoří na několika místech o tom, že Bůh stvořil člověka jako muže a ženu ke svému obrazu. Bůh stvořil čl. jako syny a dcery, nikoli jako loutky. Kdo chce mít skutečně syny a dcery, musí jim svěřit, aby se učili utvářet svůj život sami.
80
-
Právě proto, že Bůh chtěl lidi ke svému obrazu, nevytvořil je zcela hotové. Jinak by bylo už vše předprogramováno. Pak už by nebyla žádná podobnost Bohu. K němu patří svoboda, tvořivost, kreativita….
-
Z tohoto pohledu je třeba vnímat důraz Bible na povzbuzování k vlastní životní cestě. Aby člověk byl kreativní a učil se utvářet svůj život tak, aby všechny oblasti jeho života byly považovány za důležité pro víru.
♦ Dějiny izraelského lidu -
Pro izraelský národ byla důležitá země zaslíbená. Nešlo jen o nějakou individuální existenci, ale o to, aby celý národ vytvářel ve všech směrech svoji existenci s Bohem.
-
Je to namáhavá cesta, hledání. Nemůžeme ho být nikdy ušetřeni. Stále znovu dochází ke katastrofám. I v těch nejtěžších katastrofách se izraelité vždy pevně chopili Boha a zakotvili na něm svoji naději.
-
V Bibli se znovu ukazují příklady a svědectví, že je možné se stále znovu přesvědčovat o Boží přítomnosti mezi lidmi.
-
V dějinách se vždy vyskytovali i veliké národy, které zanikly (např. Chetité). Malý národ Židů existuje dodnes, přestože stále znovu prožíval pronásledování.
-
Nebyl to žádný ideální národ. Lidsky je to nevysvětlitelné a nepochopitelné, proč tento malý národ přežil. Dá se to vysvětlit specifickou identitou tohoto národa, která se odvozuje od pevné orientace na Jahveho.
-
Jednou z nejdůležitějších výpovědí Bible je: kráčení po obtížných cestách, zacházkách, ale stále nová orientace na Boha a na naději.
Nebezpečí zneužití Bible – nedorozumění a kritéria rozlišení ♦ Interpretace Bible -
Žádná kniha nebyla tak často zneužita jako Bible. Když člověk chce, najde tam věty, které podpoří jakékoli jednání. Odborný výklad může být správný jen tehdy, když text vykládá jako celek se všemi souvislostmi.
-
Není jednoduché tento rozsáhlý text dobře znát a interpretovat.
81
♦ Porozumění sdělení druhého – Subjektivita sdělení -
Porozumění jednoho čl. druhému není jednoduché. Jestliže chci něco někomu sdělit, není to objektivní sdělení. Sděluji zprávu na základě svého chápání a svých zkušeností. Předkládám svůj výklad. Souvisí to s mou kulturou a životopisem.
-
Existuje velmi mnoho zdánlivých porozumění a nepochopení.
-
Skutečně zdařilé porozumění je výjimkou. Úplné porozumění se nepodaří nikdy.
♦ Propast kultur -
V Bibli máme texty staré několik tisíc let. Jsou z období zcela rozdílné kultury. Při snaze o pochopení těchto textů musíme překlenout obrovskou propast.
-
I z tohoto důvodu není snadné postavit morální teologii na základy biblické orientace.
♦ Nedorozumění a kriteria rozlišení -
Legitimní je otázka po závaznosti biblických ustanovení. Tomáš Akvinský rozlišoval mezi morálními, obřadními a právními zákony a stálou platnost připisoval jen první skupině z nich.
-
Pro dobu po vzniku MT je charakteristické, že se biblické výpovědi používají jen k tomu, aby dodatečně legitimovaly a zajistily již existující představy a přesvědčení. Bible je často citována, ale sotva kdy je vlastním pramenem výkladu. Vždy je uvedeno jen místo pramene, přesný obsah příslušného místa v Písmu se nezdá být důležitý. Výsledkem je morální teologie Bibli velmi vzdálená a cizí i přes někdy mimořádný počet uváděných míst.
-
Hovoříme o dvou častých chybách v minulosti ve vztahu k Bibli: a. Buď se Bible příliš dotazovali na vlastní představy, místo aby ji samu nechali promlouvat. b. Příliš puntičkářsky přihlíželi k jednotlivým výpovědím, kt. pak obvykle bez zřetele na časově dějinný kontext příliš bezprostředně aplikovali na současné poměry.
♦ Závaznost biblické morálky -
Otázka po závaznosti biblické morálky je nejdůležitější a nejobtížnější.
-
Dvojí kritérium pro závaznost biblické morální výpovědi: a. její spojení s vlastním zjevením b. její věcná správnost
82
ad. a. Biblickou výpověď lze považovat za provždy platnou, je-li spojena s vlastním zjevením, sebesdělením Boha tak, že by jejím popřením byla současně dotčena a popřena některá složka tohoto zjevení (např. přesvědčení Bible o realitě lidské viny: lidé se mohou skutečně provinit a nejsou sto se sami od ní osvobodit. Tato výpověď je nerozlučně spojena se sebesdělením Boha, že je ze své povahy odpouštějící a milosrdný). Jde jen o omezený počet případů a spíše jen u širokých a globálních výpovědí. Konkrétní příkaz se dá takto stěží prokázat jako závazný. ad.b. Biblická výpověď k morálce má závaznou hodnotu pokud lze ukázat věcnou správnost. Zákaz vraždy je správný ne již jen proto, že to stojí napsáno v Bibli. Mnohé biblické pokyny vypadají hned napoprvé jako správné. Není tomu tak u všech a u některých tomu tak není provždy.
83
Étos a etika Starého zákona ♦ Středem biblické etiky je Bůh -
Biblická etika má ve svém středu Boha, ne lidský zvyk a obyčej. Vodítkem při hledání morálního je Bůh a jeho požadavky, nikoli názor většiny či obvyklé zvykové jednání.
-
Tento ústřední princip je v Bibli vyjádřen mnoha způsoby:
a. Měřítko dobra je osobní – při zjišťování povahy dobra nás Bible směřuje k samotnému Bohu –
Specifika izraelského zákona v porovnání s okolím:
–
Celý zákon a všechny oblasti lidského života jsou postaveny pod absolutní vládu Jahweho. Každé přestoupení zákona je urážka Jahweho.
–
Mravní jednání je v Izraeli neoddělitelně spojeno se službou Bohu tzn: Bůh pojednává poslušnost vůči zákonu za stejně důležitou jako vůči obětnímu kultu.
–
Je jen jeden soudce pro celou zemi a jeden zákon pro všechny. Izraelské právo nezná žádné dělení na kasty a třídy. Každý člen Božího lidu je stejným způsobem povinován vůči Bohu a smlouvě, král právě tak jako poddaný. Tato skutečnost je nejvíce patrná v jednání proroků.
b. Respekt vůči lidské osobě - při trestání provinilců se zde nesetkáváme s hrubou brutalitou. Chamurapiho zákoník zná např. odsekávání rukou, uřezávání nosu a uší, vytrhávání jazyka.... izraelskému zákonu je to cizí. c. Zdrojem morálního poznání je zjevení – poznání Boží vůle se děje prostřednictvím znalosti Božího zákona ne skrze filosofické zkoumání. d. Morální učení je formulováno jako příkaz, ne jako prohlášení - filosof zkoumá fakta, aby došel k rozumnému morálnímu závěru, pisatelům Bible stačí, že vyhlásí zjevenou Boží vůli, aniž by museli své úsudky nějak ospravedlňovat. - Jedině v Mudroslovné literatuře SZ najdeme zdůvodněné argumenty pro etické jednání. Jinde jsou morální požadavky předkládány bez rozumového opodstatnění. 84
e. Základním etickým požadavkem je jednání podle Božího příkladu – Bůh zahrnuje všechno dobro, proto by měl člověk jednat stejně jako On. To je vyjádřeno např. při stvoření světa, vše co Bůh dělá je dobré (Gn 1), nebo ve 3 knize Mojžíšově „Já jsem Hospodin, váš Bůh. Posvěťte se a buďte svatí jako já jsem svatý“ (Lv 11,44n). f. Víra a etika jsou neoddělitelné – biblická etika je teocentrická, morální učení Písma ztrácí věrohodnost, když se odstraní věroučný základ. Mezi etikou a vírou existuje podobný vztah, jako mezi základy a stavbou. (např. morální požadavky Desatera jsou založeny na skutečnosti Božího vykupujícího jednání: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z Egyptské země, z domu otroctví“ (Ex 20,2). ♦ Rozdělení etiky v SZ -
Bible popisuje dějiny spásy. Hlavně ve SZ je ukazován na základě určitých dějinných událostí vztah Boha k lidem. Jak se postupně v dějinách jejich vztah a víra prohlubuje, jak lidi vede a vychovává. Proto také není ve SZ jednotné etické pojetí. Objevujeme zde několik etických etap. Dnes se běžně rozdělují spisy SZ na knihy historické, prorocké a mudroslovné. Podle toho se rozlišuje i trojí étos SZ:
- Étos zákona - Étos proroků - Étos moudrosti -
Tyto tři étosy nejsou vzájemně od sebe odděleny ani časově, ani věcně. Existují ve značné míře současně a vykazují četná spojení, shody a společné rysy.
Étos zákona ♦ Étos zákona -
V Bibli je patrný pokus shrnout dané množství eticko-právních ustanovení pod pojem zákona (tóry). Tóra obsahuje 613 předpisů a zákazů.
-
Pentateuch (5 knih Mojžíšových), který se někdy označuje jako „Zákon“, buď sám nebo společně s Proroky.
85
-
Zákon, jako uspořádání myšlené pro celek života, obsahuje ustanovení, které lze rozdělit do 3. skupin: - Právní – týká se práva trestního, občanského a procesního (kniha moudrosti, Ex 20-23 a Dt). - Kultovně-náboženské – jde o tzv. „kultovní desatero“, popis čistého a nečistého (Lv 1-15, Lv 17-25, některé pasáže v Nm). - Etické – požadují nebo zakazují určitá jednání. Není možné to chápat jen jako vnější mravní kodex. Jde spíše o vnitřní postoje, např. láska k bližnímu, k cizinci apod. Požadavky na chování vůči bližnímu, normy pro oblast sexuálního chování jsou obsaženy v Desateru Ex 20, 2 –17, Dt 5, 6-21.
-
Nejedná se zde o dokonalý zákon. Představuje jen začátek dějin spásy a čeká ještě na naplnění své naděje a na integrální vykoupení.
-
Historicky podmíněná ohraničenost leží v ohraničení bratrské lásky na židovské společenství. Bratrská láska se nevztahuje na cizince (např. Samaritány). Cizinec nevlastní žádná práva.
-
Další příklad historické ohraničenosti jsou polygamie, právo na rozvod, které příslušelo jen muži a postoj vůči osobnímu nepříteli. I když byla nenávist a pomsta vůči bližnímu (sousedovi) odsouzena (Lv 19,17n) zůstává přece láska k nepříteli spíše omezena skrze představy o spravedlnosti a smíření, jak je to vyjádřeno v lex talionis: „Oko za oko, zub za zub“ (Ex 21,23-25).
-
Žalmy ukazují často ducha odplaty, zatímco modlitby za obrácení nepřítele se objevují zřídka.
♦ Zákon versus smlouva -
V Bibli se málo rozlišuje mezi různými prvky zákona (např. soudními, obřadními a mravními). Izraelita chápe všechny požadavky, jako požadavky přicházející od Boha.2
-
Zákon je darem Božím, privilegiem, který z Hebreů vytváří národ převyšující svou moudrostí ostatní národy.
2
Z propletení morálních předpisů a positivních zákonů právní a kultické povahy vyvstává problém. Tyto různé druhy zákonů nebyly dostatečně dobře rozlišovány. Tato nedokonalost v sobě skrývala nebezpečí falešného hodnocení a konfliktů. Mravní zákony jsou více universální povahy a méně podléhají změnám než positivní zákony. Jsou výrazem řádu stvoření a obsahují jako takové prvek neměnnosti. Positivní zákony naproti tomu, ať jsou civilní nebo církevní podléhají více historickým danostem a jsou odvislé od konkrétních vývojových stadií společnosti.
86
-
Zákon je podstatnou součástí smlouvy. Dekalog je dán lidu spolu s uzavřením této smlouvy. Zákon (tóra) a Smlouva (berit) jsou v korelativním vztahu – stávají se dokonce synonymem. Věrnost Zákonu je věrnost Smlouvě.
-
Zákon je blízkost Boží vůči svému lidu, je jeho hlasem, slovem, je radostí Božího lidu. Mojžíšův zákon byl chápán jako Boží dar. Židé vnímali tóru jako zákon, který nebyl jen dokonalejší než u jiných národů, nýbrž veskrze dokonalý. Mravní dokonalost pozůstávala v dokonalém plnění zákona3. Byli vytvářeny stále nová dodatečná ustanovení a zákony. V pozdním judaismu (farizeismu) dochází k zabsolutizování jednotlivých dílčích přikázání na úkor celkového smyslu zákona (v konfliktních případech chybí milosrdenství, spravedlnost a láska). To byla situace v době Ježíšově.
♦ Boží smlouva s Izraelem -
Biblické pradějiny (Gn 1-11) ukazují, že Boží milost a soud jsou přítomny v dějinách spásy. Boží vůle doprovázet lidstvo vede ke smlouvě mezi Bohem a Noemem (Gn 9) a všemi národy následující doby.
-
Obsahem této smlouvy je slavnostní Boží závazek, že již nikdy v budoucnu nezničí zemi a lidstvo
potopou.
Je
to
SMLOUVA
PŘÍSLIBNÁ.
Stejně
jako
náklonnost
k ABRAHÁMOVI: „V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země“. (Gn 15). -
Bůh uzavřel zvláštní vztah s Izraelem – smlouvou. Po božské nabídce smlouvy (Ex 19, 46) následuje toto slavnostní uzavření mezi Jahvem a Izraelem prostřednictvím Mojžíše (Ex 24, 1-11). SMLOUVA je nyní skutečným svazkem, který Boha a Boží lid spojuje a svazuje.
-
Bůh se zavazuje, ale i Izrael se má jemu svobodně zavázat navždy. Lid staré smlouvy byl vyčleněn ze společenství národů a žil pod výslovně sděleným, Bohem zjeveným zákonem, kterým je Mojžíšova tóra.
-
Bůh činí smlouvou z Izraele svůj vyvolený lid, dává mu zaslíbení, milost a vedení a oznamuje lidu své požadavky (zákon a pravidla života). Lid odpověděl souhlasem, kterým se zavazoval Bohu, že „poslušně bude dělat vše o čem Bůh mluvil“ (Ex 24,7).
-
BOŽÍ SLOVO A ODPOVĚĎ ČLOVĚKA TAK TVOŘÍ JÁDRO SMLOUVY (spojení Wort-Antwort /slovo-odpověď/).
-
SZ má mravní zkušenost a vědomí konkrétní mravní povinnosti ještě před smlouvou na Sinaji. Adam, Eva, Kain, Noach, Josef a jeho bratři, všichni mají vědomí dobra a zla.
3
Poslušnost vůči tóře je nezpochybnitelná. Člověk nemá žádné právo ptát se na oprávněnost přikázání.
87
Všichni se cítili vázáni nepsaným zákonem. Tento se zjevuje právě tak v srdci člověka jako v povědomí skupin, a to bude stále chápáno jako hlas Boží.
EXODUS - Mnoho exegetů se domnívá. že zkušenost exodu je prazkušenosti izraelského národa. ♦ Útlak Izraelitů v Egyptě -
V Egyptě, bohaté říši, musely pracovat také malé kmeny a národy. Izrael tam byl velmi vykořisťován.
-
Mojžíš se s tím nechtěl smířit, pocítil také Boží výzvu, aby tento národ z Egypta vyvedl.
-
Tento útěk se skutečně vydařil proti veškerému lidskému očekávání. Neprosadila se vůle Egypťanů.
♦ Osvobození proti veškerému očekávání -
To zdůrazňuje Boží zjevení. Bůh je silnější než egyptští bohové. Ruší lid. měřítka, nestojí na straně silnějších, ale utlačovaných. Chce osvobození čl., ne jeho zotročování.
-
Tento obraz se stává ústřední výpovědí biblického zjevení spolu se zkušeností abrahámovské tradice.
♦ Univerzalita Jahveho -
Pro židy to bylo velmi obtížné přijmout, že Bůh osvoboditel není jen kmenovým bohem izraelitů, ale Bohem všech lidí a tvůrcem všeho ∼ universalita Jahveho.
-
znovu upadali do redukce Jahveho na kmenového Boha.
DESATERO -
Desatero je dokladem rsp. chartou smlouvy, proto se nazývá smlouvou. Jeho text je uveden na dvou místech Ex 20,2-17; Dt 5,6-21.
-
Je třeba rozlišovat mezi: - Historickým hlediskem - Teologickým hlediskem
Ad.1: Desatero nevzniklo při putování pouští, nýbrž v pozdní době královské. Bylo sestaveno z řady příkazů již delší dobu existujících a původně zcela samostatných (8.88
7. stol před. Kr.). Jedná se o text, ve kterém byl koncentrován seznam nejdůležitějších pokynů. Zcela ústředních pro život mezi lidmi, pro život s Bohem. Má se za to, že izraelský původní étos měl své místo v rodině, v příbuzenstvu a kmeni. Novější výzkumy a názory tvrdí, že z časového hlediska je text v Dt starší než v Ex, který pravděpodobně vznikl přepracováním znění Dt a byl dodatečně zařazen do jiných starších knih Ex. Při vyhodnocování tohoto díla byl úsek Dekalogu uveden do souvislosti s Exodem → teologické hledisko. Ad.2: Teologické hledisko je následující: Líčení okolností vyhlášení Desatera na Sinaji se chápe jako teologicky motivovaný výklad pozdější doby. Izrael si vybíral a přizpůsoboval mnoho zákonů a ustanovení od vedlejších národů (prostor pro zvláštní vedení a inspiraci ze strany Jahweho, při formování zákona). Nějaký autor pak v pozdější době podsunul etické formulace legitimizujícímu a ochrannému řádu Jahweho smlouvy4 a tím získalo Desatero jako část zprávy o epifanii (zjevení) pečeť božského původu. Ať byly empiricky zjistitelné dějiny jakékoli, pro věřícího člověka je Jahve ten, od něhož pocházejí přikázání. Na Desatero pohlížíme v rámci teologie smlouvy, tj. té představy, podle níž sám Jahve hledal a založil zvláštní společenství s národem Izraele. ♦ Prolog -
V Desateru – je nesmírně důležitý prolog. Prolog je klíčem k správnému pochopení Desatera.
-
V prologu se Bůh slavnostně představuje jako osvoboditel a spasitel, není tedy pouze Bohem přikázání a soudu. „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví“. (Ex 20,2) Jahve sám sebe představuje jako radostnou zvěst.
-
Přikázání nejsou nějaké izolované a náhle vznesené požadavky, nýbrž vycházejí z Jahveho předcházejícího skutku (vzpomínka na jeho zachraňující a osvobozující jednání pro Izrael). Nejsou to autoritativní předpisy zlovolné síly, ale rady Boha, který má zájem o člověka. Nejsou to autoritativní omezení, ale rady pro další život.
4
Nové průzkumy přesvědčivě dokázali, že dekalog, tzn. přesněji druhá deska nebo čtvrté až desáté přikázání jsou nomádského nebo napůl nomádského původu a jsou starší než smlouva a zjevení na Sinaji.
89
♦ Charakter Desatera -
Příkazy Desatera je nutno chápat jako Boží ukazatele na cestě pro „putování Božího lidu s Bohem“.
-
Obsahem Desatera jsou předpisy mravní, pouze třetí přikázání se týká svěcení šabatu a je tedy z části morální a z části obřadní.
-
Morální předpisy Dekalogu jsou spíše pedagogické – nejsou ani obecné, ani příliš konkrétní.
-
Číslo deset je v Bibli voleno záměrně, vědomě. Deset platí ve SZ jako výraz zaokrouhlení celku a doporučuje se z praktických důvodů (deset se dá např. odpočítávat na prstech).
-
Třetí a čtvrté přikázání jsou v originálu formulovány positivně, ostatní včetně prvního negativně, jako zákazy.
-
Desatero svými formulacemi nepokrývá veškerý mravní život, avšak všechny mravní povinnosti lze od Desatera odvodit. Kryje se s přirozeným zákonem, oslovuje společenství Božího lidu a stanoví společenský řád pro tento lid.
♦ Dvojí struktura Desatera -
Dekalog má dvojí strukturu.
-
První tři přikázání („první deska Mojžíšova“) se věnují vztahu Božího lidu k Bohu smlouvy.
-
Sedm následujících přikázání podle katolického a luteránského číslování („druhá kniha Mojžíšova“) se vztahuje na lidské chování zajišťující společenství v Božím lidu. Bůh není v žádném z těchto přikázání jmenován (v židovské tradici připadá na obě desky stejný počet přikázání 5 a 5)
-
První přikázání v původní verzi nezdůrazňuje povinnost věřit v Boha, ale povinnost věrnosti vůči jedinému Bohu (nebudeš mít jiného Boha) a zákaz modloslužby.
-
Láska k Bohu a láska k lidem jsou již ve SZ navzájem nerozlučně spojeny a vytvářejí spolu paralelní dvojí směr, který je základem biblického chápání víry.
♦ Závaznost Desatera -
Desatero představuje minimální požadavky.
-
V Ježíšově době platilo Desatero za jedno z nejdůležitějších míst v Bibli a bylo částí denních modliteb.
90
-
Na Tridentském koncilu (DS 1569) byla odmítnuta teorie, že deset Božích přikázání už pro křesťany neplatí.
-
Mravní příkazy SZ platí stále, neboť jsou to příkazy přirozeného práva a byly potvrzeny Kristem (Mt 5,17-20; Mt 19, 16-20).
-
Pominula však platnost obřadních předpisů SZ. Měly především předobrazný a přípravný ráz (Gal 3,23-25).
-
Rovněž soudní předpisy ztratily svou závaznost.
-
Apoštolský koncil v Jeruzalémě potvrdil svobodu křesťanů od starého zákona (Skt 15, 711.28n).
Étos proroků ♦ Proroci -
Proroci jsou Bohem „vyvolení hlasatelé“, kteří mají stále prosazovat Boží zjevení lidu. Nejde o instituci, ale o poslání, charisma.
-
Proroci nechtěli přinášet nic nového, nýbrž připomínat Božímu lidu jeho staré učení a tím i staré závazky.
-
Stále odkazuji na smlouvu s Jahvem. Když jednomyslně obviňují Izrael z jeho nevěrnosti vůči Bohu, nebo předvídají katastrofy, které hrozí hříšnému lidu, činí to vždy ve vztahu ke smlouvě na Sinaji.
-
Obohacují vztah smlouvy mezi Jahwem a Izraelem, který byl původně představován v juridistickém světle, dalšími analogiemi a novými aspekty. Israel je syn a Jahwe otec (Oz 11, 1-4; Jer 31,20). Izrael je stádce a Jahwe je pastýř (Ez 34, 11-23). Israel je nevěsta a manželka a Jahwe je ženich nebo manžel (Iz 54, 1-10; Jer 2,2f; 31,3f; Oz 1-3). Tyto obrazy ukazují smlouvu na Sinaji jako smlouvu lásky (srv. Ez 16,6-14). Pozorná a nezasloužená láska Boží volá po odpovědi lásky, která se pěstuje v poslušnosti.
-
Izrael není věrný smlouvě. Často se proti ní proviňuje, tím je smlouva porušena. Přece však je přislíbena nová smlouva, která má být uzavřena na konci času (Jer 31, 31-34). Obnoví smlouvu ze Sinaje (Ez 16,60), způsobí proměnu srdcí a bude doprovázena dary božího ducha (Ez 36, 26-28).
91
♦ Základní konstanty prorocké etiky -
Poselství proroků je uvedeno jako přímé poučení od Hospodina – „Slyšte, ….toto praví Hospodin…. Je výrok Hospodinův atd.“ Obsah bývá řečen důrazněji než v Desateru a do konkrétní situace.
-
3 prvky proroctví: 1. Připomínka, že Bůh je Bohem spásy, který vyvedl Izrael. - Připomínají Boží jednání ve prospěch člověka (radostné poselství o Bohu) - Bůh chce osvobození z otroctví 2. Kritika špatného vývoje - Neshoda víry a skutků - Kritika skutečnosti života, praxe, která Bohu odporuje. - Praxe by měla být odpovědí na spasitelné činy Boží. 3. Zvěstování přicházející mesiášské doby - V textech DtIz se hovoří o spasiteli. - Obrazy touhy, kde si lidé vysnívají, jaké to bude, až přijde Mesiáš. „Lev bude žít s beránkem ve shodě …“
♦ Propojení horizontální a vertikální roviny -
U proroků je propojena horizontální a vertikální rovina: - Bojují o prosazení prvního přikázání – vztah člověk – Bůh - Zaměřují se na sociální nešváry – vztah člověk – člověk
-
Odmítají prázdné rituály a vše co nepřináší ovoce do života - výzva k zvnitřnění – ztotožnění se s obsahem, nejen poslušné vykonávání a snaha o vyhovění zákonu. „Milosrdenství chci a ne oběti, poznání Boha nad zápaly“ (Oz ….)
-
Zdůrazňují etické prvky před kultovními. Odmítají postoj, kdy je bohoslužba primární a pomoc bližnímu sekundární (Iz 1,10; Mich 6,8; Oz 6,6) – dobré činy (pomoc chudým v jejich problémech, ochrana sociálně slabých, úcta k právu, dodržování spravedlnosti) jsou předpokladem pro dobrý kult.
-
Jahve je spravedlivý a milosrdný, musí tak jednat i člověk. Hospodin je sám pramenem požadavků (jako v étosu tóry),
92
-
Bez spravedlnosti a respektování práva nemají oběti, modlitby a všechen kadidlový kouř žádný smysl, jsou bezcenné a jsou dokonce podnětem k Božímu hněvu – k oznámení Božího soudu nad kultem.
-
Proroci nechtějí nahradit kult etikou a nechat platit pouze ji, ale brání se proti kultu zcela odpoutanému od etiky. Nepopírají tedy projev víry v Boha kultovním jednáním.
♦ Poselství proroků dle doby působnosti -
Proroci předexilní: - Vystupují na obranu prvního přikázání – proti modloslužbě a zakládání si na politické a pozemské moci (Iz 7 /Achab/; Oz 7, 8-16 /Efraim hledá pomoc u jiných národů/; 1 Kr 18 /Eliášův zápas na Karmelu/) - Vystupují proti proviněním proti „druhé desce“ - Prorok Nátan kritizuje Davida, že svedl ženu Chetity Uriáše a poslal jej na smrt (2 Sam 11-12). - 1 Kr 21 – Nábotova vinice - ostré odsouzení zločinného jednání královského páru vůči svobodnému rolníkovi Nábotovi a jeho rodině - požadavek na jeho vlastnictví, návod ke křivé přísaze, vražda, přivlastnění si majetku – zahrady zavražděného. - Am 2, 6-8; 4,1; 8,5-6 – odsouzení utiskování nuzných, obchodní podvody - Iz 5 – kritizuje, že místo práva je bezpráví - Jer 7,9 – porušení smlouvy – smí se krást, vraždit, křivě přísahat
-
Proroci v době exilu: - Zvláště návrat k Bohu a útěšné text (zvl. Nahum)
-
Proroci poexilní: - V tomto období jde o více než sociálně etické zaměření – očista víry a kultu (Malachiáš); vybudování chrámu (Aggeus, Zachariáš); univerzalita spásy (Jonáš), eschatologie (Zachariáš, Tritoizaiáš)
93
Étos mudroslovné literatury ♦ Charakteristika mudroslovné literatury -
Skutečnost zákona a řádu ve SZ není jenom záležitost tóry, ale také mudroslovné literatury. Její autoři jsou hluboce přesvědčeni o moudrém řádu, který je patrný v celém stvoření. Tato zkušenost je popisována jako moudrost, která ještě něž bylo stvořeno nebe byla u Boha. Nápadně málo se zde mluví o smlouvě.
-
Tato moudrost volá člověka, aby ji naslouchal a žil v harmonii s řádem. Moudrost závisí na bázni před Hospodinem je udělována lidem z milosti. Harmonie s moudrostí znamená život, rozbroj s ní znamená smrt. Je to vyslovené ultimátum.
-
Mudroslovná literatura je druh spisů vyskytujících se v časovém období jednoho tisíciletí. Vyjadřuje celoorientální moudrost.
-
Samotná témata se týkají prakticky všech oblastí tehdejšího života. Jedná se o spravedlivé zvládnutí života v celé jeho plnosti a šíři, především o jeho zvládnutí jednotlivcem.
-
Vedle výpovědi o spravedlivém jednání vůči Bohu a bližnímu se zde vyskytují i výpovědi, týkající se chování jedince. Zdůrazňuje se skromnost, píle, střídmost, pravdivost výpovědi apod. Moudrým je ten, kdo se sám umí vychovávat.
♦ Hodnota etiky mudroslovné literatury -
Étos moudrosti, na rozdíl od étosu zákona a proroků se nikdy neprojevuje požadavky nebo zákazy, nýbrž zprostředkováním názorů a zkušeností jde o rady, upomínání, reflexe, dialog… Je zde více zdůrazněn rozum a zkušenost člověka.
-
Étos ML se zaměřuje ku prospěchu lidského života. Cílem je šťastný a harmonický život. Základní otázkou zůstává, jak může být konkrétní lidský život dobrý před Bohem a před světem a tím se stát prospěšným nebo zdařilým?
-
Ž1 říká, že svět je natolik smysluplný, aby dobré a spravedlivé jednání přineslo člověku vždy prospěch.
-
Cesta, která vede k poznání správného prožívaní života, spočívá především v hodnocení dobrých nebo zlých následků jednání.
-
Zda je lidské jednání hodnotné nebo ne bude definitivně zhodnoceno teprve z pohledu věčnosti. Správný řád hodnot není možné omezit na horizont tohoto světa.
-
Étos moudrosti je naší mentalitě nejbližší: hledat Boží záměr ve styku se skutečností.
94
Novozákonní orientace jednání Charakteristika NZ dějinné situace ♦ Důležitost zaslíbené země pro Izrael -
Pro židovský národ byla zaslíbená země velmi významná. Měl tam být zažíván život spojený s Bohem. Nejen v osobním životě, ale také v politickém.
-
Izrael kladl velký důraz na možnost vlastního státu.
♦ V područí Římanů -
Život v područí římské vlády byla pro Izrael politická i ekonomická katastrofa. Neměli možnost se vymanit z područí tohoto mocného národa.
♦ Celníci - kolaboranti -
Římané vymysleli systém celnic ∼ vybírání daní se cly. Římané tyto celnice pronajímali původnímu obyvatelstvu z řad kolaborantů. Bohatí židé, ochotní spolupracovat, dostávali tyto celnice, jako např. v Jerichu. Celníci museli odevzdávat část Římanům, zbytek si nechávali pro sebe, či pro místní rozvoj.
-
ZACHEUS v Jerichu byl nenáviděný: spolupracoval s nepřátelskou mocností, vysával vlastní lid, kromě toho se ještě neoprávněně obohacoval.
♦ Chudoba Palestiny -
Palestina je chudá země. Historici píší o velké nouzi a o hladu v Ježíšově době.
♦ Mnohost různých napětí -
Existovalo zde mnoho napětí, politické, sociální a k tomu náboženské a morální problémy.
-
Židé byli odbojným národem. Připravovali povstání. Římané pochopili, že tento jejich postoj je spojen s vírou v Jahve. Římané se snažili zlikvidovat víru v Jahve.
-
Mnozí Židé byli ochotní přestoupit k římskému kultu. Na základě toho dostávali zvýhodnění. Docházelo také mezi židy k uvolnění morálky. Římané budovali nádherná kultovní místa pro posílení impéria. Byly slaveny nádherné bohoslužby. Pro židy to byla velmi povážlivá, zneklidňující situace.
95
♦ Zoufalá situace věřících -
Hrstka věřících Židů – otázky: Jak je to se zaslíbením? S Mesiášem? – Věřili, i když byli v zoufalé situaci. S námahou se pokoušeli jít proti společnosti. Věrným se vedlo špatně, zrádcům dobře.
-
Prosazoval se názor, že to, co Bůh zamýšlel se svým lidem, ztroskotává kvůli vině lidí, kteří se nechovají dobře. Mesiáš proto přijde brzy – bude soudit a ukončí dějiny lidstva ohromným trestajícím soudem. Ohromná množství provinilců budou zničena. Konečně dojde k nápravě. Spravedliví budou triumfovat s Mesiášem velkolepým způsobem. Provinilí budou konečně potrestáni.
Přiblížení postavy Ježíše Krista ♦ V pokušení na poušti odmítá falešné představy o Mesiáši -
Ježíš se připravuje na své veřejné působení. Odchází do pouště, aby si uvědomil, co je jeho posláním.
-
Po 40 dnech v Judské poušti - je kamenitá, ne písčitá - je vyhladovělý. Je vystaven pokušení. - Má z kamenů dělat chleby – má projevit mesiášskou moc. Očekávání lidí je takové, že je zbaví lidské nouze. - Ježíš je vyveden na vrchol hory, odtud mu pokušitel ukazuje svět a slibuje mu vládu nad ním, když se mu bude klanět ∼ Pokušení politického Mesiáše, světovládce, někoho, kdo to dokáže.. Moc svádí, je snad to nejnebezpečnější ze všeho. Ježíš říká: Odstup satane. - Pokušitel vyvádí Ježíš na cimbuří chrámu, stojí na chrámové skále. Nad touto skálou vytyčuje ještě cimbuří. Je to nejvyšší bod v Jeruzalémě. Ježíš se má vrhnout z cimbuří, andělé ho mají zachytit. Je to opět obraz Mesiáše, který dá jasné ohromné znamení pro všechny lidi. Lidé by se museli vrhnout na zem. Ježíš říká opět: Odstup satane.
-
Tyto texty jsou konfrontací pochopitelných představ o Mesiáši, které si lidé vytváří. Ježíš toto rozhodně odmítá.
♦ Začátek Ježíšova působení - očekávání lidu -
Na začátku svého vystoupení naráží J. na mnohá očekávání.Shlukují se kolem něho masy. Lidé od J. očekávají zaslíbeného Mesiáše, který je vyvede z područí okupantů.
96
-
Když J tato očekávání nenaplňuje, příliv lidí opadá. Mnohé zklamává.
♦ Správné představy o Mesiáši -
Biblické texty zřetelně dokladují, že J. je ve velmi úzkém spojení s Bohem Otcem. Je to vyjádřeno i mnoha dalšími svědectvími Ježíše. J navazuje přímý kontakt s Bohem Otcem, bezprostředním způsobem. Navazuje ho zcela osobně, ne nějakými rituály. Velice často se stahuje do ústraní, aby se celé hodiny modlil.
-
V osobě JK se v nejvyšší míře ozřejmuje, jaký Bůh je. J v důsledku svého vztahu k Bohu neopouští svět, ale vede ho to k člověku.
-
J. se snaží s lidmi hovořit o obyčejných věcech. J. nesedí na jednom místě. Jeho poslání je chodit přímo k lidem. Symbol sandály. Je to vstřícná náklonnost. Není to tak, že by lidé museli přicházet k Bohu, ale Bůh jde k lidem. Je vstřícný!
-
Právě tato nezasloužená náklonnost vzbuzuje v lidech naději a působí oživujícím způsobem a uzdravuje. Léčí posedlost, uvolňuje depresivitu.
♦ Ježíš uzdravuje -
Ježíš uzdravuje slepé, chromé, hluché. Je v tom také hluboká symbolika: - Když je někdo slepý: černý v černém → obraz beznadějnosti, deprese. Ježíš ho uschopňuje k vidění. - Chromí – lidé, kteří už nemohou dál, unavili se. Činí je schopnými chůze. Setkání J. s chromou ženou v patriarchální společnosti jde proti tehdejším konvencím. - Ježíš vrací lidem sluch. Disponuje je ke slyšení. - Posedlí ∼ už nepatří mezi normální lidi. I ty volá Ježíš zpátky, umožňuje jim nový začátek.
- To je to podstatné v jednání J. Přistupuje vstřícně k lidem. Hovoří s nimi o jejich životě. Nevtahuje lidi do náboženských prostor a neoslovuje je náboženskými pojmy.Činí jejich život srozumitelným. • Příběh Zachea -
Stolování s hříšníky! Vstřícná náklonnost k lidem, kteří nejsou ostatními přijímání. Tato náklonnost umožňuje nový život, nový začátek. Příkladem je ZACHEUS,
Bohatý
žid,
kolaborant s Římany. Nenáviděn od svých současníků. -
Byl bohatý, ale tušil, že vše v jeho životě není úplně v pořádku. ZACHEUS sedí na vysokém stromě, netroufne si přiblížit se k Ježíši. Ježíš mu přímo říká: „Já přijdu k tobě“.
97
Tato vstřícná náklonnost nechá ZACHEOVI spadnout šupiny z očí. Poznává, jak špatně žil. Sám říká: „Dám vše do pořádku:“ -
Vstřícná náklonnost umožňuje nový začátek.
♦ Následování Ježíše -
Následovat J znamená přistupovat k lidem se vstřícnou náklonností, nesobeckostí. Mnoho lidí toto jako požadavek odmítlo. Je to vzor, který dosavadní systém staví na hlavu. Je tam řeč o pastýřích a ovcích.
-
Vstřícná náklonnost je to rozhodující, ne moralizování … To je ústřední pro křesťanskou orientaci. A má to být plné respektu.
-
Násilím, manipulací, pedagogickými triky by jistě byl Ježíš schopen získat celý národ. On se snaží o svobodný souhlas lidí. Odpověď, která by vznikla z nátlaku, o takovou neusiloval.
-
Jsou to velice důležité aspekty praxe zvěstování JK.
♦ Biblická etika je etikou odpovědi -
Biblická etika je etikou odpovědi. Morálním výkonem není člověk sto zajistit si Boží náklonnost.
♦ Náklonnost až do krajnosti -
V J. životě se opakovaně ozřejmuje síla vstřícné a odpouštějící Boží lásky. Je to antiteze ke vzoru moci.
-
Ani v nejtrpčích zkušenostech bezpráví vůči své osobě se Ježíš neobrací proti těm, kteří mu ho způsobili. Zůstává věrný svému poslání. Jeho vstřícná náklonnost je dovedena do krajnosti na kříži. Zde se projevuje ve velké síle. → Kříž je ústředním znamením křesťanské víry.
-
Ježíš roztažený na kříži ∼ napětí mezi nebem a zemí ∼ napětí inkarnace. Od Ježíše víme, že toto napětí, kdy se neopomíjí věci pozemské ani nebeské, může vést k životu. V tom spočívá inkarnace (vtělení).
♦ Znamení kříže -
Velká teologická tradice: Kříž je nutný pro vykoupení hříchů lidstva.
-
Těžká otázka kříže. Kříž je potvrzením nespaseného světa. Znamení toho, že svět je džungle.
-
Nejčastější otázka je: Jak může existovat Bůh, když je na světě tolik bezpráví? 98
-
Existuje Bůh, když malé děti umírají? Může Bůh dát, že jsou lidé nesmírně chudí a na druhé straně ti, kteří jídlo vyhazují?
-
Kříž je opovědí na tyto otázky. Bůh spolutrpící v JK. Byl ukřižován ∼ spojení mezi nebem a zemí. Je to veliké napětí.
-
Bůh vidí situaci lidí (lidstva), přijal ji na sebe → stal se spolutrpitelem.
-
Kříž není poslední slovo. Po Velkém pátku následuje vzkříšení. Poslední slovo je život.
-
Evangelista Jan říká: Když milujeme bratry a sestry, jsme povoláni k životu. Kdo následuje přicházení ke druhému, může udělat často zkušenost kříže. Ale doufáme, že život je silnější než smrt.
-
Také apoštolé pochybovali a utekli. Dvě věci, které je silně ovlivnily a motivovaly:
1. Zážitek z velikonoc -
Zážitek Velikonoc vrátil apoštolům nadšení. Neseni touto radostí začínají hlásat evangelium (radostnou zvěst). Opouští je strach. Je to zážitek Letnic.
2. Představa, že zůstává jen krátký čas -
Představa, že už zbývá jen velmi málo času pro zvěstování radostného poselství. Že v krátké době je možné očekávat druhý, Kristem přislíbený příchod. Tento postoj byl mezi prvními křesťany velmi rozšířený. Mnoho lidí se už nechtělo zabývat záležitostmi všedního dne: hospodářství, politika, manželství …
-
Očekávání brzkého příchodu je pokušení. Že velmi brzy dá Bůh vše do pořádku. Ale toto očekávání trvá už 2000 let. Krok po kroku se musí kultivovat svět.
-
Biblické poselství dává lidem odvahu konat toto – pomalu. Skutečnost v nás a okolo nás pomalu kultivovat. Dlouhý úkol na celý život a pro všechny lidi.
♦ Ježíšův postoj k zákonům -
Ježíš dává svým učením i životem příklad poslušnosti nejen vůči občanskému zákonu, ale také vůči kultickým předpisům svého lidu.
-
Když byl postaven před otázku placení daně (Mk 12,13-17), tzn. zda je dovoleno platit císaři daň nebo nikoli, byla jeho odpověď: „Dejte císařovi, co je císařovo a Bohu co je Božího“.
-
Přesto dává Ježíš současně najevo, že stát musí být podřízen nakonec odvisí od Boží autority. Uznává Pilátovu soudní pravomoc, i když popírá jeho nespravedlivý úsudek, a podřizuje se nespravedlivému rozsudku smrti bez jakéhokoli odporu.
99
-
Stejným způsobem respektuje Ježíš opatření náboženských autorit. Platí chrámovou daň (Mt 17,24-27). Putuje v předepsaném liturgickém čase do chrámu. Dodržuje sabat, i když ne na způsob sterilního formalismu jak to dělali učitelé zákona.
-
Prvotní církev zaujala stejný postoj k veřejné autoritě jako Ježíš. V listě Římanům 13, 1-7 se nachází pasáž, ve které jsou křesťané vázáni ve svědomí k poslušnosti vůči vládě (zřízení) státu.
-
Něco podobného najdeme u 1 Petr 2, 13-17, kde úcta ke králi je jmenována současně a vedle bázně vůči Bohu. „Bojte se Boha a ctěte císaře“! Něco podobného je dále v Tit 3,1-2. V 1 Tim 2,1-3 je doporučována modlitba za ty, kteří nesou autoritu.
♦ Epikie -
Epikie je interpretace lidského zákona ne podle litery, nýbrž podle ducha v oněch krajních případech, které positivním zákonem nejsou dostatečně pojednány.
-
Epikie není obcházení zákona. Je to interpretace zákona v souladu s pravým úmyslem zákonodárce. Tomáš chápe epikii jako ctnost a dceru moudrosti a spravedlnosti.
-
Ježíš sám praktikuje a učí ctnosti epikie. Tvrdí, že sobota je zde pro člověka (Mk 2,27) a ignoruje tehdejší předpis o sabatu, aby uzdravil nemocného člověka.
-
Epikie, platí jen pro positivní zákon. Pokud zákony reprodukují požadavky přirozeného práva, nedá se použít.
Horské kázání -
Horské kázání se nalézá u Mt (5, 2-10) psáno pro žido-křesťany a u Lukáše Lk (6, 20-49) psáno pro pohano-křesťany. U Mt nalézáme 8 blahoslavenství a u Lk 4.
-
Pojem „blahoslavený“ (řecky ….) patří jenom Bohu. Ježíš tento pojem vztahuje na člověka. Blahoslavenství zachycují Ježíšův vztah k Bohu Otci. Ježíš zve člověka k následování. Velké vyznamenání pro člověka.
-
Blahoslavení chudí v duchu – závislí ve svém přežití na druhých. Bl. plně závislý na Bohu.
-
Blahoslavený plačící – vnitřně smutný. Vnitřní smutek je daň chudoby. Lítost nad vzdálením se Bohu.
-
Blahoslavený tichý – otevřený vůči Bohu, laskavý, pochopení pro druhé, svobodný od emocí.
100
-
Blahoslavený, kdo žízní po spravedlnosti – u Boha se spravedlnost přeměňuje v milosrdenství. Hladovět a žíznit znamená, že bez toho nemohu žít. Hladovět a žíznit po Bohu, Boží spravedlnosti.
-
Blahoslavený milosrdný – vidět, soucítit, jednat.
♦ Historie -
Od počátku by základní problém – jak v reálném světě uskutečňovat Ježíšovi extrémní požadavky.
-
J. jimi vnesl napětí mezi svět vezdejší a nový řád, který učinil závazným.
♦ Komu je určeno -
Prvotní církev – všechny radikální požadavky v blahoslavenstvích jsou a musí být uskutečnitelné (euforie z Ježíše). Z tohoto předpokladu vycházeli všichni apoštolové a církevní otcové. Dodržování blahoslavenství bylo bráno jako cesta, jak docílit spásy.
-
Později po zkušenostech s obtížností dodržování ustanovených blahoslavenství v běžném životě, převládl názor, že by jej měli plnit pouze zasvěcení mniši.
-
Vyprofilovala se tím skupina mnichů, „stav dokonalých“. Činí si patent na život v blízkosti Boha, protože jsou těmi výjimečnými, kteří bezezbytku dodržují jeho přikázání a drží se cesty, kterou zjevil a vede ke spáse.
-
Ve středověku hovoříme o tzv. „dvojstupňové morálce“, která je rozvinutím předcházejícího principu. Vycházelo se z toho, že k J. na horu vystupují jenom učedníci, zatímco lid zůstává dole pod nimi.
-
Stav dokonalých se identifikuje s Ježíšovými učedníky a na „lid dole“ se pohlíží patřičně „zvrchu“.
-
Dnešní výklad má za to, že horské kázání se vztahuje na všechny a učednící jsou pouze reprezentativní vzorek lidí. Přednostní adresáty však nachází mezi „chudými“ - již ve SZ zvláštní Boží chráněnci, projevují se bezvýhradnou vydaností a důvěrou v Boha.
♦ Charakteristika a etická dimenze HK -
Horské kázání – lze shrnout: jak jedná Bůh s námi, tak máme my jednat s druhými. Směrem vzhůru není žádná hranice.
-
„Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš Otec v nebesích“ – někteří exegeté říkají, že tento překlad je nešťastný → přetížení člověka. Lepší překlad: „Buďte milosrdní, jako je milosrdní váš Otec v nebesích.“ Ještě lepší je výraz (celistvý, autentický).
101
-
J. se věnuje především chudým a ubohým lidem. Myslí se tím jak materiální, tak duchovní oblast.
-
Každý musí začít tam, kde právě stojí a má jít vlastním tempem, jakého je schopen. Kdo má hodně síly, má dělat velké kroky. Kdo má málo energie, má je dělat menší.
-
Bible na rozdíl od pevné morálky hovoří o cestách.
♦ Vztah HK k dekalogu -
Desatero je soustavou příkazů a zákazů. Blahoslavenství jsou povoláním každého člověka k zásadní změně jeho způsobu bytí.
-
Kázání na hoře je nejúplnějším vymezením křesťanské kultury v NZ. Je zde systém hodnot, morální, etický standard, zbožná oddanost, postoj k penězům, životní styl a otázky týkající se vztahů – to všechno je zcela odlišné od nekřesťanského světa. Toto kázání představuje život v Božím království, opravdový, plný života, prožívaný pod Boží vládou“.
Křesťanská morálka není otrockou morálkou ♦ Jak se zdaří život -
Základní etickou otázkou je, jak se vydaří život. Křesťanská morálka není otrockou morálkou. Znaky otrocké morálky: panovník vydává pokyny, otroci musí poslechnout.
-
Mnozí se domnívají o opaku. Kř. morálku považují za otrockou. Kř. jsou podle nich lidé, kteří jednají podle Božích předpisů. Bůh je Pánem (panovníkem) a kř. jsou jeho poddaní. Toto ale neplatí.
-
V Islámu je Korán považován za zjevení. Z tohoto hlediska jsou všechny texty a předpisy této knihy nepopiratelnou autoritou, která je doslovně závazná.
-
Toto ale neplatí pro Bibli. Bible představuje svědectví dějin zjevení. Rozdíl: Biblicky viděno probíhá zjevení v dějinách, v událostech. Biblické texty jsou svědky těchto událostí. To je veliký rozdíl!
♦ Model loutek -
Stále se vyskytují představy, že být zbožný znamená nechat se vést Bohem, veškerá snaha o vlastní chápání se nechává do rukou Božích ∼ představa loutek.
-
Křesťansko-biblická orientace předpokládá svobodného a zodpovědného člověka, nikoliv model loutky, kdy je člověk někým druhým (Bohem) manipulován, bez vlastní odpovědnosti. Model loutek není biblickým modelem.
102
♦ Normativní věty, které si odporují -
V Bibli jsou normativní věty, které si odporují. Např. v Mt evangeliu zaznívá požadavek nerozlučitelnosti manželství (5,31n.). Ve SZ mají ale velké postavy (Abraham, David) mnoho manželek.
-
Ježíš nepřichází Zákon zrušit, ale naplnit. Na druhé straně projevuje velkou suverenitu ve vztahu k jednotlivým příkazům: Uzdravuje o sabatu, v mnoha případech se prohřešuje proti předpisům sabatu. Dotýká se žen tak, jak to není dovoleno. Problém s cizoložnicí, která měla být ukamenována.
-
Ježíš hovoří o tom, že když tě někdo udeří na jednu tvář, nastav mu i druhou. Z Bible ale známe také drastické pokyny, vyzývající ke kamenování. Nebo drastická místa o dobývání měst. Tam se vyzývá k tomu, aby byla zcela zničena a všechno živé zahubeno, i ženy, děti a zvířata museli být zabiti. To se dnes považuje za válečné zločiny.
♦ Nutnost hermeneutického výkladu -
Pro porozumění biblických textů je nesmírně důležitá hermeneutika. Jde o to, aby Bible byla posuzována jako celek. Je třeba si vypracovat celkový pohled na Bibli. A z tohoto hlediska interpretovat jednotlivá slova.
-
Pokud nebudeme brát hermeneutický výklad, dostaneme se do neřešitelných problémů. Obrátit se na základní dynamiku biblických textů a porozumět jim.
-
Existují texty, o kterých lze říci, že je v nich jasně vyjádřeno jádro. K tomu, zvl. z hlediska kř. Morálky, patří jednoznačné texty Gn o stvoření člověka. „Bůh stvořil čl. jako muže a ženu ke svému obrazu.“ To je ústřední koncentrace základního jádra poselství. To se stále znovu vysvětluje. Jsme „ne jako otroci, ale jako synové a dcery Boží.“ – to je jedna ze základních biblických výpovědí.
♦ Obraz Boží je měřítkem pro člověka -
Čl. je Bohem povolán k tomu, aby rozvíjel své lidství Bůh, který se zjevuje, je také měřítkem a pravzorem pro člověka.
-
To je naprostý protiklad k otrocké morálce i vzoru loutek. Je to také extrémní protiklad k libovůli a zvůli. Čl. je povolán k tomu, aby rozvíjel všechny své možnosti, rozvíjel svůj talent.
-
Bible ukazuje, že dějiny zjevení jsou dějinami namáhavého hledání. Dějiny křesťanských církví jsou také dějiny, cesta, plná tápání, chybných kroků.
103
Příklady z Bible: -
Exodus (vyvedení z Egyptského otroctví) je jednou z ústředních událostí biblických dějin. Mojžíš se setkává s Bohem. Je povolán k tomu, aby svůj národ vyvedl z otroctví. Tato mise je, proti veškerému lid. očekávání, úspěšná. Nepotvrzuje se praxe světa, že mocní prosadí vždy svoji vůli.
-
V čem spočívá pro nás otroctví dnes? Kde dnes existuje modloslužba, špatná hierarchie hodnot? Jak lze v současné době realizovat kroky, které by vedli k osvobozování?
♦ Boží příchod k nám lidem -
V JK přichází k nám, neatraktivním lidem Bůh. V každém člověku je kus vagabunda, neatraktivního člověka. Je těžké to přijmout.
-
Jako lidé jsme neustálými idealisty. Sníme o tom, jací bychom měli být. Na druhé straně se domníváme, že věci nejdou, jak si představujeme.
-
Podle amerického psychologa G. H. MEAD potřebuji pro pochopení sebe sama i pohled toho druhého.
-
Spousta lidí chce věci rychleji, lépe. Stojí pod obrovským napětím. To může vést k chybným reakcím, když čl. od sebe i od druhých požaduje příliš moc.
-
Ježíš měl velmi málo následovníků. Spousta lidí odmítala způsob jeho života. Chtěli rychlá řešení.
Etické pokyny v novozákonních listech ♦ Pokles nadšení prvních křesťanů - apokalyptika -
V křesťanských obcích se začala projevovat únava, špatné poměry. Také se začaly projevovat nejrůznější rozdíly. Zevnitř i zvenčí se objevovaly podvody.
-
Často se cituje ze Sk, jak žili křesťané v harmonii … Ale je tam také, že si někteří brali společný majetek pro sebe. Při agapé si někteří nacpávali břicha a jiní hladověli.
-
Museli řešit otázky, co udělat s lidmi, kteří porušili manželství, či někoho zabili. Je to vidět v listech NZ.
-
První pronásledování křesťanů. Lidé byli zatýkáni pro své náboženské přesvědčení, nesměli zastávat dobrá povolání. Někteří byli pro svojí víru zabíjeni. Mnozí odpadli nebo dělali kompromisy. Lidé také promýšleli, co to všechno má znamenat. Velmi vyhroceně
104
se tyto úvahy vyskytují v poslední knize NZ – Zj. Mnozí exegeté se domnívají, že text není dílem apoštola Jana, ale janovské tradice jeho žáků. -
V NZ: mnoho tradic. Mt se liší od Mk …Hledisko Jana je mimořádně přátelské. Důraz na vše překonávající lásku. Není divu, že v této janovské tradici vznikla Apokalypsa. Zde se vyjadřuje velké zklamání, strachy, obavy z těžkých záležitostí.
♦ Bůh je a bude pánem dějin - Apokalyptika -
Je třeba mít na paměti, že linie, která prochází textem apokalyptiky je následující: přes všechny strachy a obavy trvá, že Bůh je a bude pánem dějin.
-
Hovoří se zde o obavách, aby se zdůraznilo, že přes to je naděje odůvodněná. Je to kniha útěchy, ne zastrašování. Je to realistická kniha.
-
Velice často se spojují představy krizí a změn s koncem světa. Biblické zjevení na to dává zcela jasnou odpověď: nikdo o tom neví. Bylo by velmi nezodpovědné, kdybychom lidi mátli těmito představami o brzkém konci světa. Musíme být ale bdělí a každou hodinu žít dobře.
Pavlovská etika ♦ Pavlovy listy -
Na vrcholu všech Pavlových etických témat stojí otázka zákona. Pavel vidí rozdíl mezi zákonem starého a nového zákona v tom, že Mojžíšův zákon je vnější napsaný kodex, zatímco zákon Kristův je zákon Ducha (2 Kor 3,6). Proto musí křesťané sloužit „Bohu v novém životě Ducha, ne pod starou literou zákona“ (Řím 7,6).
-
NZ je smlouva v Duchu svatém, který byl vylit do srdcí člověka (Řím 5,5) a který ho zevnitř vede a učí (Řím 8,14). „Dám své zákony do jejich mysli a napíšu jim je na srdce“ (Žid 8,10). Skrze „zákon Ducha a života v Kristu Ježíši“ (Řím 8,2) znají křesťané „požadavky zákona“ a také jej naplňují (Řím 8,4).
-
Klasický Pavlův text o přirozeném poznání morálního zákona se nachází ve druhé kapitole listu Římanům: „Jestliže národy, které nemají zákon, sami od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají. Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí“. Zákon, který se odvozuje od přirozenosti jako svého základu a člověku je znám skrze rozum a svědomí, není nic jiného než přirozený zákon, tak jak jej rozumí morální teologie a etika.
105
-
V člověku zatíženému hříchem se ozývá jiný zákon, který je v rozporu se zákonem Ducha. NZ představuje katalog neřestí, a kdo chce vstoupit do Božího království, musí tyto neřesti za všech okolností potlačovat (1 Kor 6,9n; Gal 5, 19-21; Kol 3, 5-10). Morální normy budou formulovány jako ochrana proti „tělesnému člověku“.
-
Pro Pavla je přirozený zákon samozřejmou veličinou, která jako taková nevyvolává žádný problém. Pro všechny je přirozený zákon poznatelný a proto závazný. Rozum člověka jej může odvodit jasně ze skutečnosti stvoření (Řím 1,19n.32).
♦ Primát Božského jednání -
Spásy člověk dochází jen skrze Krista, událost kříže a vzkříšení, a ne skrze jakékoli přesné naplnění zákona. Uznat zákon, popř. etické úsilí člověka jako cestu spásy znamená dle něj nedocenění výkupné síly Kristovy smrti. Přesto trvá na významu a nenahraditelnosti etična. Hájí nutnost eticky se osvědčit.. Jak relativizace morálky, tak i její uznání jsou motivovány teologicky.
-
Pavel se hodně staral o motivaci a zdůvodnění morálních požadavků. (Boží vůle, Kristův vzor, vážnost obce, tradice SZ a Ježíšovy příkazy). Častěji uváděným motivem je myšlenka o eschatologickém Božím jednání v Kristu.
-
Etika pro Pavla není pouhá danost, nýbrž teologický důsledek z christologie: Co má člověk konat a opomenout, lze nakonec pochopit z Krista.
♦ Pavel a eschatologie -
Pavel pod vlivem myšlenky na brzký příchod, relativizoval přítomnost (1 Kor 7). Nepochyboval o tom, že vlastní domov člověka je teprve na druhé straně. Toto myšlení jej však nikdy nevybízelo k útěku z tohoto světa. Neboť Kristus se rozhodl pro svět, že také křesťan je vázán obrátit se k němu v lásce a poslušnosti ve formě lásky a služby bližnímu. Zároveň Pavel vnímá realitu tohoto světa, která nemůže být přeskočena. Jednat je třeba v konkrétních podmínkách.
♦ Rozlišení mravních poučení od NZ dopisů -
Rozlišení Ježíšových mravních poučení od NZ dopisů. Ježíš předkládá mravní poučení obrazně a metaforicky. Není možné brát je do slova.(Nedělej si starosti, co budeš jíst a
106
pít... Kdo Tě prosí tomu dej... Když Tě tvá ruka nebo oko pokouší utrhni, vyloupni je ...). Chtějí vybídnout člověka k radikální poslušnosti vůči Bohu a ke stále větší dokonalosti. -
Kristovi požadavky se stávají ukazateli na cestě, kterou musíme jít při hledání pravého určení našeho bytí v zaměření na Boží království.
-
Mravní přikázání novozákonních listů jsou na druhé straně pravidla jednání a mravních norem v striktním slova smyslu. Chtějí být brány doslovně.(Neodplácejte zlým za zlé... Vy děti poslouchejte své rodiče...). Křesťanská tradice pojímala tyto přikázání stále jako normy, které tak jak zněly byly uvedeny do praxe, a sice nejen od křesťanů, nýbrž ode všech lidí.
Použité zdroje a doporučená literatura: - Weber H., Všeobecná morální teologie, Praha: Vyšehrad, Zvon 1998.
107
Hodnoty – dobro – normy – svědomí Hodnoty -
Hodnota je něco o co člověk usiluje a je ochoten pro ní i něco obětovat (v krajním případě i život). Je určující pro jeho život.
-
K hodnotám je třeba vychovávat. O hodnotách je vhodné také mlčet. Chránit se před profanací hodnot a jejich inflací.
-
Existuje subjektivní žebříček hodnot (rozdílnost). Obecně sdílené hodnoty – důležité pro fungování společnosti a ochranu člověka (např. úcta k životu).
Hodnoty v sociální práci -
v oblasti sociální práce lze hovořit o různých systémech hodnot, které mají svůj dopad na řešení etických otázek.
-
Osobní hodnoty: + důvěra v člověka, primární snaha pomoci, řešení úkolů, ochota k oběti aj. – lenost, opatrnost, neochota riskovat, starost o vlastní bezpečí, slabost pro určitý druh potřebných lidí.
-
Společenské hodnoty: projevují se v étosu té či oné společnosti. Promítá se do zákonů, profesních kodexů, veřejného mínění. Společenské hodnoty nelze přijímat nekriticky. Společenská přijatelnost některých přístupů a hodnocení nemusí být z etického hlediska správná.
-
Hodnoty organizace: specifické hodnoty, které organizace deklaruje v prohlášení o svém poslání.
Normativní etika ♦ Mravní nárok -
Dnešní člověk chce nejen slyšet, co je třeba dělat, ale také vědět, proč to má dělat. Nemálo etických představ a norem, které po staletí nepochybně platily, v pluralistické světonázorové společnosti ztratily svou samozřejmost. Více než dříve potřebují zdůvodnění. Krize morálky je často považována za krizi zdůvodnění.
-
Normativní etika se zaobírá jen otázkou mravně správného nebo nesprávného.
108
Normy – měřítka křesťanského jednání -
Slovo „norma“ je převzato z latiny = pravoúhlé měřítko, míra, podle které se něco měří. Toto slovo není křesťanského původu. PS používá spíše pojmy jako „zákon“, „příkaz“ nebo „přikázání“. Teprve v 19. stol. se mluví v etice také o normě.
-
V etice je norma definována jako výraz rozumového řádu, podle něhož lidská svoboda směřuje k dobru. Jsou to měřítka podle kterých máme uspořádat a orientovat své chování. Je to pouze prostředek sloužící k ochraně dober a hodnot.
-
Normy v širším slova smyslu chápeme jako principy nebo pravidla chování – odráží se v nich nejvyšší morální princip („Je třeba dělat dobro, zla se vystříhat“). V užším slova smyslu se týkají jednotlivých oblastí života (desatero, právní pravidla a normy společenského soužití).
Rozlišujeme: o sociální normy o etické normy o právní normy
ad. 1. -
Sociální normy mají uspořádat život společnosti (např. pravidla silničního provozu).
-
Normy mají být smysluplné a použitelné. Jen tak vznášejí požadavek na platnost, neboť jen tak neomezují svévolně svobodu člověka.
-
Ne všechny sociální normy jsou vydávány zákonodárcem. Existují normy, které určují mravy a zvyklosti, jsou výrazem lidských mravů v jednotlivých kulturách. Jsou předávány z generace na generaci jako pravidla chování pro určité příležitosti a situace (např. pravidla stolování, pravidla zdvořilosti, svatební a pohřební obyčej…).
-
Také móda je normou, která určuje náš život. Móda se střídá a může dojít také k diktátu módy.
-
Mezi normy můžeme také zahrnout nepsaný kodex chování ve skupinách a kolektivech (spolky, profese, sdružení…).
109
Ad 2. -
U etických norem se nejedná o pravidla, která mohou znít tak či onak. Jsou jednoznačná a platí bezpodmínečně. Podle jejich následování se rozhoduje, zda můžeme obstát jako lidé před sebou, před bližními a před Bohem. Jejich požadavku se nelze vyhnout.
-
Rozhodnutím konat to, co etické normy předpisují, se člověk rozhoduje pro dobro.
-
Etické normy jsou formulovány jako příkazy, zákazy nebo jako podmínkové věty. Jako přikázání jsou ukazatelem cesty ke zdařilému životu; jako zákazy vymezují prostor svobody pro realizaci hodnot a dober. Jako podmínkové věty uvádějí podmínku kterou je třeba splnit, aby se dosáhlo určitého cíle.
-
Zákazy neomezují naší svobodu, nýbrž nás uvádějí do prostoru dobra. Etické normy nejsou samoúčelné, mají smysl jen v souvislosti s bytím člověka, chrání hodnoty. Hodnota = to co je pro lidi v různých životních oblastech významné a smysluplné.
-
Nerespektování etických norem je mravně nesprávné a mravně špatné.
Ad 3. -
Právní normy se týkají spořádaného společného soužití ve společenských strukturách.
-
Právní norma je vymahatelná a žalovatelná, její překročení se trestá sankcemi a tresty.
-
Úkolem právních řádů je regulovat soužití lidí ve společnosti a státu a přispívat k obecnému blahu.
-
Právní normy vydané lidským zákonodárcem jsou většinou formulovány písemně. Jsou to positivní zákony na rozdíl od přirozených zákonů, které vyplývají přímo z bytostného určení člověka samotného.
-
Zákonné předpisy zavazují také ve svědomí.
-
Vztah mezi etickými normami a právními normami může být stanoven takto:
-
Étos a jim vyžadované základní postoje smyslu pro společenství a zodpovědnost za celek tvoří podklad pro soulad ve společenských strukturách. Bez souhlasu s etickými normami a jejich uskutečňování nemůže fungovat právní pořádek.
-
Okruh etických otázek je obsáhlejší. Ne všechno co je eticky závazné, musí být také vymáháno státním právem.
-
Změny právních norem ovlivňují etické vědomí a etické chování a to jak v dobrém, tak i ve špatném. Právní řád potřebuje etickou hodnotovou orientaci a étos potřebuje podporu v právním řádu.
110
♦ Bezpodmínečný nárok platnosti a historická podoba norem -
Etické normy, protože se vztahují na lidské bytí člověka a vychází z dobrotivosti Boha, ve kterém člověk jako jeho obraz nalézá své naplnění, platí pro všechny lidi bezpodmínečně, tzn. absolutně (např. požadavek spravedlnosti a lásky).
-
Normy však potřebují vždy výklad a správné použití (např. dřívější pravidla už neplatí). Změna poměrů může vést ke změně nebo dokonce k odstranění dříve platných norem. Dané normy již za změněných podmínek nechrání hodnoty, pro jejichž uskutečňování byly původně formulovány (např. zákaz úroků).
-
Bezpodmínečný nárok platnosti norem nevylučuje konfliktní situace. Dochází ke konfliktu hodnot. V takových případech je třeba vzít v úvahu, které hodnotě je třeba dát přednost.
-
Může se také měnit způsob, jak se na člověka hledí v různých životních oblastech (např. rozdíly v pohledu na lidskou sexualitu mezi Augustinem – Tomášem – II. vat. koncilem. Tyto rozdíly odrážejí rozšíření medicínských a antropologických poznatků, ale také kulturní zkušenosti). Étos získává v různých stádiích dějin různou podobu, ve které se chrání osvědčené a osvědčuje se nové.
-
Normy obecně zbavují jedince námahy a tlaku ke stále novému rozhodování. Současně stabilizují společnost a společenské skupiny: tím, že naléhají na pravidelnost a opakování, dávají a posilují jistotu, co lze očekávat od druhých a s jakým jednáním z jejich strany lze počítat. Tím ale roste důvěra a soudržnost.
Nauka o přirozeném zákoně
-
Základ nauky o přirozeném zákonu je v řecko římské antice. Největšího rozkvětu zažívá v době evropského osvícenství.
-
Idea přirozeného zákona je v západní kulturní oblasti všeobecně rozšířená, jiným kulturám je do značné míry cizí. V protestantské teologii se s ní setkáváme zřídka.
Dějinný vývoj koncepce přirozeného zákona
Antika -
Myšlenka přirozeného zákona se objevuje u řeckých sofistů 5. a 4. stol. před Kristem. Dle nich existují dva zákony:
111
-
Positivní zákony, které jsou ustanoveny lidmi. Tyto zákony nejsou ani věčné ani všeobecně platné.
-
Zákony jež platí „skrze přirozenost“ nebo „z přirozenosti“ (fysis). Jejich porušení je vždycky zlo. Tyto požadavky nelze měnit.
-
Vlastní antické učení o přirozeném zákoně vypracovává stoa. Stoikové jsou panteisté. Přírodu a rozum chápou jako zdroje morálky. Spatřují v nich daný božský princip:
-
Eticky dobře jednat znamená: vivere secundum naturam (jednat podle přirozenosti). Přirozeností se myslí konkrétní fysis. Biologické údaje určují, co má člověk dělat nebo nedělat (Epiktét – muž se nemá holit, protože příroda mu dává vousy, aby ho odlišila od ženy).
-
Zároveň se věří, že v přírodě jsou obsaženy prvky věčného zákona. Jeho požadavky může člověk objevovat pomocí rozumu. Etické pravidlo pak zní: vivere secundum rationem (jednat podle rozumu).
-
Jednat podle přírody a jednat podle rozumu jsou rovnocenné požadavky: rozum nemůže nařídit nic jiného než příroda a obráceně.
Patristika -
Církevní otcové přebírají stoické myšlení. Příroda a rozum člověku ukazují, co má dělat. Dobro je shoda s danou přirozeností.
-
Příroda a rozum mají své zakotvení v Bohu a Kristu: Jednat podle přírody odpovídá řádu, který do ní vložil Stvořitel – jednat proti ní platí za zvrácenost.
-
Stoický panteismus je nahrazen ústřední myšlenkou křesťanské víry, že Bůh stvořil svět a člověka a v Kristu do nich vložil řád.
-
Církevní otcové učením o přirozeném mravním zákoně zaplňují mezery v biblické morálce. Objasňují i křesťanům nesnadno pochopitelný fakt, že i pohanům jsou známa nejdůležitější biblická přikázání nezávisle na bibli.
Scholastika -
Tomáš Akvinský rozvíjí rozmanité představy o přirozeném zákonu. Otázka přesného rozsahu přirozeného zákona u něho není plně zodpovězena.
-
Tomáš akcentuje přirozený zákon jako zákon rozumu:
-
Přirozený mravní zákon znamená, že člověk pomocí svého rozumu se sám o sebe stará a se řídí v rámci Boží prozřetelnosti a Božího vedení. Je to účast na božském lex aeterna v rozumném stvoření. Jedná se o lex naturalis jako zákon rozumu. Rozum poznává 112
spontánně a bezprostředně, takřka s „přirozenou“ nutností požadavky sebeurčení a nejvšeobecnější zásady morálky.
Pozdější vývoj -
Především v teologii dochází k větší systematizaci učení o přirozeném zákonu. Důvodem je spor s voluntarismem, podle kterého je dobro a zlo výlučně závislé na suverénní a stále svobodné vůli Boží (B. by mohl dovolit i cizoložství, vraždu a krádež).
-
Myšlenka přirozeného zákona zdůrazňuje, že dobro není závislé na vůli, není to něco svévolného, nýbrž něco samo o sobě pozantelného; dá se poznat ze stále stejné, pevně trvající přirozenosti.
-
Přirozenost je určena ze dvou hledisek:
-
Přirozeností se rozumí metafyzická podstata člověka, tzn. všechno to, co je společné všem lidem všech dob, nebo také to, co ustavuje lidské bytí jako takové.
-
Přirozeností se rozumí struktura nějakého jednání. Určitá lidská jednání mají vždy jim vlastní přirozený cíl, vnitřní účel (finis operis) o nějž je třeba při každém uskutečňování usilovat nebo který se přinejmenším nesmí zvrátit (normy sexuální morálky).
-
Největšího rozkvětu doznává idea přirozeného zákona v pozdní scholastice a osvícenství. Přirozený zákon platí především jako zákon rozumu. Přirozené je, co se prokáže být rozumné.
-
Uváženě se mluví o přirozeném právu. Šlo především o formulaci a zdůvodnění vždy závazných právních ustanovení. Zdůrazňuje se především neměnnost přirozeného práva. Začíná odpoutávání přirozeného práva od jeho božského základu. Rozum i přirozenost jsou odděleny od lex aeterna a chápou se jako samostatné veličiny. Na jejím základě se rozvíjí idea lidských práv.
Úpadek ideje přirozeného práva -
Přeceňování ideje přirozeného práva se současně stává příčinou jejího úpadku v 19. a začátku 20. stol.
-
Vlivem positivismu a zdůrazňováním významu dějinnosti, dochází k jejímu oslabování. Kritika přirozeného práva a zákona se objevuje i v teologii. Místo zániku této ideje však dochází k jejímu postupnému oživení.
113
Současná situace v katolické teologii
Tradiční novoscholastické pojetí -
Podle novoscholastiky je vedle bible hlavním pramenem morálky přirozený mravní zákon. Co se nedá v oblasti etických požadavků dovozovat z bible, musí se odvozovat z přirozeného zákona.
-
Přirozený zákon představují všechny normy, jež vyplývají z bytí člověka a světa a pomocí rozumu se z něho dají vyčíst. Rozum je vnímán jako snímající orgán. Jako normující už není fakticky chápaná předem daná přirozenost člověka a věcí (vadný stav – deviace). Hovoří se o přirozenosti v její finalitě, tzn. o přirozenosti s účely v ní existující (existenciální cíle), jež se mají realizovat v přirozeném jednání (přirozenost sexuality se nenaplňuje jen fyziologicky správným aktem, nýbrž tím, že akt směřuje k tomu k čemu je vnitřně nasměrován).
-
Co se dá prokázat jako přikázání přirozeného zákona, je provždycky správné a platné. Na konci scholastiky se zohledňuje i moment dějinnosti. Při aplikaci neměnných ustanovení je třeba přihlédnout k příslušné situaci.
-
Jistota o přesvědčivém zdůvodnění etických norem na základě přirozeného zákona ochabuje. I v rámci katolické teologie se stále více pociťují mnohé otázky a pochybnosti:
Odpovídá přirozený zákon vlastní povaze křesťanské etiky? -
Odpovídá nauka o přirozeném zákonu požadavkům dějinnosti světa a člověka?
-
Dá se přirozenost nebo podstata člověka nebo nějaké věci skutečně vždycky přesně poznat? Nepovažujeme často to, co je jen faktické, už za podstatu? Co např. náleží k přirozenosti lidské sexuality a co je už v ní výsledkem kulturních vlivů a utváření? Jak dalece může být už přirozenost nebo bytí normou pro jednání? Od bytí nevede přímá cesta k mít povinnost.
-
Po Druhém vatikánském koncilu jsou snahy promýšlet nově ideu přirozeného zákona.
ad. 1. Pokus J. Davida: - považuje za možné spojit fenomén dějinnosti člověka s myšlenkou přirozeného zákona, za možné považuje i proměnlivé normy. -
Rozlišuje mezi: - přirozeností podstaty – nejniternější neměnné jádro lidské osoby. U všech lidí všech dob stejné. 114
- reálnou, konkrétní přirozeností – další vrstvy kolem jádra; jsou náhodné, vyplívající z různých historických situací; jsou nestálé a proměnlivé. -
Přirozeně právní normy vycházejí dle něj z obou oblastí, ale všeobecně platné a neměnné jsou jen normy z „přirozenosti podstaty“; normy z „konkrétní“ přirozenosti takové nejsou.
-
Přirozenost = objektivní předem dané, čl. to nachází a vyčte z toho zákon a normy, sám je však nenavrhuje. Vědomě k lidské přirozenosti přičítá i proměnlivé prvky.
-
Neměnný přirozený zákon tvoří jen několik málo všeobecných základních norem, popř. práv (právo na život a zachování života, právo na svobodu). Co takové právo v konkrétním případě vyžaduje, už nespadá do oblasti neměnného přirozeného zákona (právo na svobodu zahrnuje právo na spoluúčast, nebo odsuzuje pouze otroctví, zda zasahuje do svobodné volby povolání nebo partnera aj., to už patří do oblasti nestálých norem.).
ad. 2.: Pokus Franze Böckleho - Za přirozený zákon nemohou platit konkrétní normy chování, nýbrž jen základní etické náhledy (východiska). Tyto se poznávají zkušeností a reflexí, nikoli spekulací o metafyzické podstatě člověka nebo struktuře a finalitě lidského jednání. -
Člověk takto ještě nepozná co má konkrétně dělat, nýbrž pouze několik všeobecných, elementárních pohledů na „základní dobra a hodnoty“. Dobra – život, zdraví, rodina, vlastnictví. Hodnoty – spravedlnost, věrnost, solidarita aj. Tyto statky jsou pro život a soužití nepostradatelné.
-
Přirozený zákon má dle něj jen omezený a k tomu všeobecný obsah.
♦ Zprávy Bible - Představa mravního přirozeného zákona nemá oporu v bibli. Podstatné prvky a stopy tohoto myšlenkového světa je však možné v ní také nalézt. -
Pro učitele moudrosti je nesporné, že Bůh vložil do tohoto světa řád a člověku dal schopnost poznat jej a očekává od něj, že k němu bude přihlížet. Boží stvoření není ani chaos, ani pouhý materiál pro zásah nebo libovůli člověka. Bůh mu ho dal k utváření. Svět v němž se člověk nachází, je dílo Boha, jenž ho stvořil ve svobodě a všemohoucnosti, ale i moudrosti.
♦ Resumé -
Mluvit o přirozeném zákonu nebo přirozeném mravním zákonu má i dnes svůj význam. Lze souhlasit s touto koncepcí, jestliže se jí rozumí dvě věci: 115
- omezený počet všeobecných, fundamentálních etických základních norem, které jsou nedisponovatelné. - odkázanost člověka na to, co je předem dáno přírodou, co předchází jeho přirozeným počátkům a danostem, co se nesmí při hledání morálky přeskočit. -
Otázka přesnějšího obsahu (např. konkrétní normy) zůstává v obou případech otevřená a je třeba s nimi uvážlivě nakládat.
Situační etika - Situační etika je nejprve vědomě navržena proti učení o přirozeném zákonu. Je jí zvláště zpochybněno stanovisko, že existují etické normy, které platí vždy a pro všechny. -
Etické jednání se vidí spíše určeno jedinečnými situacemi, než trvale platnými normami a zákony.
-
„Situace“ stojí v blízkosti individuality/individua a konkrétní existence. Je to jedinečná danost jednotlivce (duchovně-hospodářské poměry, zvláštní okolnosti, minulost, vztah k věcem, událostem a jiným lidem...).
♦ Původ a zdroje situačně etického myšlení -
Nejstarší kořen je teologický. Jde o středověký postoj nominalistického voluntarismu – Boží vůle může požadovat, kdy chce, co chce. Předem dané vždy platné normy neexistují.
-
Druhý kořen je ve filosofii novověkého individualismu. Vyzdvihuje se význam jednotlivce jako samostatné bytosti. Sören
Kierkegaard
(1813-1855) trvá na
bezpodmínečné hodnotě jednotlivce. Každý je jedinečný, neopakovatelný člověk s naprostou osobní zvláštností. Na to navazuje existenciální filosofie jejíž etikou je situační etika. -
Třetí kořen je v přírodovědně-technickém myšlení, které opouští představu věčných zákonů. Člověk objevuje v přírodě zákonitosti, které zpochybňuje a snaží se je nahradit novými. Experimentu se přiznává více práv než objevenému zákonu.
-
Poslední kořen je v osobních obtížích jednotlivce přijmout všeobecné normy.
♦ Formy situační etiky -
Rozlišujeme tři formy situační etiky: - Extrémní situační etika - Umírněná (relativizující) situační etika - Doplňující situační etika
116
ad. 1. - Představitelem této etiky je J. P. Sartre (1905-1980). Každá situace je zvláštní a naprosto izolovanou událostí. Mezi situacemi neexistuje souvislost a tím ani všeobecné řešení. Žádné rozhodnutí se nedá přenést z jedné situace na druhou. -
Dnes se tato pozice jeví jako překonaná.
ad. 2. - Je to nejtypičtější a nejčastěji zastávaná forma situační etiky. Nepopírá existenci a oprávněnost morálních pravidel, ale odmítá to, že jsou taková pravidla vždy a v každém případě vhodná a závazná. V konfliktním případě mají požadavky situace přednost před normou. Platnost norem se tak relativizuje. Všeobecné etické zásady nebo i obecné požadavky (čl. má být spravedlivý nebo čestný) nejsou relativizovány. -
Představitelé této etiky jsou více v nekatolické než katolické oblasti E. Michel (katolík), J. Fletcher, anglikánský biskup J. A. T. Robinson:. - Podstatou tohoto pojetí u těchto autorů je, že jedinou absolutní etickou normou je láska. Je to jediný pro každého platný požadavek. Není nic, co by bylo samo v sobě špatné, a proto vždy zlé, kromě nedostatku lásky. - Normy jsou pouze opěrnými body, pomocí nichž člověk dokáže v konkrétních situacích často snadněji a lépe rozlišovat mezi dobrem a zlem. - Oprávněnost pro svůj názor nacházejí v NZ v ne-zákonném charakteru Kázání na hoře. Pravě zde se prý ukazuje, že křesťanskou morálku nelze chápat jako kodex zákonů.
ad. 3. - Jedná se o koncepci K. Rahnera. Podle něho normy nikdy neztrácejí platnost, ani za určitých situací. Neurčují pouze vždy dostatečně a přesně konkrétní závazek. Platný požadavek má být doplněn, nikoliv nahrazen, příkazem určité hodiny a konkrétní individuality. Doplnění je potřebné ze dvou důvodů: - Pro jedinečnost lidské osoby – co má dělat nemůže být určeno jen pokyny jež dostává společně se všemi ostatními. - Každý je osobně volán Bohem – co očekává B. od jedince nelze pojmenovat jen společnými normami. -
Rahner takovouto etiku označuje jako „formální existenciální etika“.
-
Existenciální etika má vyjádřit, že základ tohoto doplňujícího požadavku tvoří existence člověka, něco co je vždy konkrétní, jedinečné a co patří jemu samému. Obsahem
117
existenciální etiky jsou proto vždy jen naprosto osobní, individuální úkoly, výzvy a požadavky. Taková etika je čistě formální není možné stanovit její obsah a materiální stránku. -
Všeobecně proti takové formě situační etiky nejsou výhrady.
-
Bible neobsahuje problém situační etiky a proto se zde nenachází žádná náležitá odpověď. U problému situační etiky jde o pobiblický problém.
♦ Postoj církve k situační etice -
Situační etiku provází od počátku ze strany katolických teologů striktní odmítnutí.
-
Papež Pius XII. v roce 1952 a v roce 1956 striktně odmítá situační etiku jako extrémní subjektivismus.
-
Nepopírá se ovšem skutečnost, o které se píše v GS č. 43, že křesťané mohou v mnoha otázkách dojít i k jednotlivě rozdílným řešením.
♦ Shrnutí -
Situační etika upozorňuje na dva momenty: - Zdůrazňuje lásku (láska je první přikázání, všechny ostatní požadavky se od ní poměřují). - Zaostřuje pohled na hodnotu jednotlivce a na to, co je na něm zvláštní.
-
Slabiny situační etiky jsou v tom, že společné a zavazující se málo zdůrazňuje. Lidé nejsou jen originály, ale mají i něco společného.
-
Situační etika se ukazuje jako pochybná a riskantní koncepce. Dává hodně podnětů k únikům a podporuje sklon k etickému minimalismu.
Specifikum křesťanské etiky -
V posledních letech se často diskutuje otázka po specifičnosti křesťanské morálky. Jsou zde různé odpovědi.
♦ Tradiční pohled -
Křesťanská morálka má zvláštní charakter. Některé etické normy jsou specifický křesťanské.
118
♦ Novější pohled -
Křesťanská etika nemá žádný vlastní odlišný obsah. Hürth a Abellan vysvětlují toto stanovisko následovně: „Všechny morální předpisy nového zákona jsou současně předpisy přirozeného morálního zákona. Kristus nepřidal žádné další morální předpisy čistě positivní povahy přirozenému morálnímu zákonu. ... To platí také o přikázání lásky.... Povinnost milovat Boha a bližního kvůli Bohu, je povinnost přirozeného zákona.“
-
Pro všechny mravní předpisy SZ i NZ najdeme paralely v jiných kulturách a jiných náboženstvích. To platí i o lásce k nepřátelům, ctnosti pokory, ducha oběti a vytrvalost v utrpeních. To platí také pro ctnosti víry, naděje a lásky, ačkoliv obsah víry je mimo křesťanství různý.
♦ Specifický příspěvek víry k etickému chápání -
Ke specifiku křesťanské etiky patří obsahové zdůvodnění smyslu a motivace jednání.
Použité zdroje a doporučená literatura: - Weber H., Všeobecná morální teologie, Praha: Vyšehrad, Zvon 1998.
119
Svědomí − Zkušenost svědomí je universální zkušeností. U primitivních národů je slovo svědomí nahrazeno slovy jako srdce, ledví a ledvina. − Svědomí je mravní schopnost člověka, rozpoznat, co je dobré a co zlé. Je to zvláštní druh vědomí (s-vědomí). − Téma svědomí je v současnosti aktuálním tématem. Koncil hovoří o důstojnosti mravního svědomí a o vysokém významu svobody (GS 16n). „Lidé si dnes stále více uvědomují důstojnost lidské osoby a roste počet těch, kteří žádají, aby lidé mohli jednat podle vlastního úsudku a užívat odpovědné svobody, ne z donucení, ale z uvědomění povinnosti“ (DH 1).
Různá pojetí svědomí -
Semitskému myšlení a hebrejské řeči je pojem „svědomí“ cizí.
-
Stoická filosofie – mluví o „daimonion“ o božské funkci v člověku, nebo o Božském zákoně. O „bohu v nás“, který nás řídí.
-
Stoická populární filosofie – používá rovněž slovo „syneidesis“.
-
Staří Egypťané – neměli speciální pojem pro funkci svědomí. Pro ně se nároky transcedence odrážely v srdci (TT 3/94, s. 88)
Svědomí v Bibli SZ i NZ pojetí svědomí se vyznačuje dvěma typickými znaky: 1. Svědomí je vždy svědomím před Bohem 2. Svědomí je záležitost celého člověka, nejen některé jeho mohutnosti. ♦ Starý zákon − Slovo „svědomí“ se v hebrejských textech SZ nikde neobjevuje. Skutečnost svědomí ovšem není SZ neznáma. Od počátku dějin spásy je znám fenomén svědomí, který člověka soudí, podle toho je-li si vědom hříchů: př. Adam a Eva (Gn 3, 7-10); Kain (Gn 4, 9-14); David (2 Sam 24,10). Právě tak je známo svědomí, které člověka chválí za jeho spravedlnost: „Srdce mě nebude hanět za žádný můj den“ (Job 27,6; Žalm 17,3; 36, 2n; 139, 23n).
120
− Výrazy pro skutečnost svědomí jsou ve SZ „srdce a ledví“. Obě slova jsou spolu často spojena (Žalm 7,10; Jer 11,20; 17,10; 20,12). V jiných případech je používán samotný výraz „srdce“ (Gn 20,5; Žalm 24,4; Jer 17,1; 31,33). − Úsudek svědomí je podle SZ nakonec hlas Boží, skutečnost, která je zvlášť patrná na příkladu Kainových výčitek svědomí. Bůh a člověk stojí v bezprostředním vztahu. Myšlenka, že srdce (resp. svědomí) je samostatná veličina v člověku, je SZ cizí. − Je to sám Bůh, jenž čl. poučuje a jenž mu říká, co dělat a co nedělat. Jeho slovo mu dává vědomosti o dobru a zlu“. Proto jde SZ primárně o stálé naslouchání slovu Božímu. ♦ Nový zákon − Kristus a evangelia nepoužívají termín svědomí. − Evangelista Jan používá výrazy SZ a hovoří o srdci, které někoho odsuzuje nebo chválí. „Milovaní, jestliže nás srdce neobviňuje, máme svobodný přístup k Bohu“ (1 Jn 3,21). − Pojem svědomí se objevuje teprve u apoštola Pavla. Používá výraz „syneidesis“ ( Skt 23,1; Řím 2,16). Pro Pavla není svědomí samo v sobě hlasem Božím. Svědomí neurčuje obsah požadovaného, je spíše kritickou instancí, která jednání a opomenutí člověka kontroluje podle kritérii. Co je třeba konat, neříká svědomí, nýbrž přikázání. Nad svědomím je Boží slovo a láska, jakož i Boží milost a náklonnost. − Hodnota svědomí u Pavla spočívá v tom, že se v něm rozhoduje osud člověka před Bohem. Ve svědomí stojí čl. v konečné odpovědnosti před Bohem, jde zde o spásu, nebo zavržení. Jednotlivec musí vždy jednat podle svého svědomí, i kdyby se věcně mýlilo. − Pro Pavla je svědomí universální danost, která je všem lidem společná (Řím 2,14n). − Úsudky svědomí nejsou čistě přirozené pohledy, nýbrž vírou prodchnuté úsudky. Podle prvního listu Timoteovi pocházejí mravní úsudky právě tak ze svědomí jak z víry. „Cílem našeho vyučování je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry“ (1 Tim 1,5). Pro křesťana vyplývají normy nejen z čistého rozumu, nýbrž současně i z víry. ♦ Resumé − SZ a evangelia znají spíše hovořícího Boha a naslouchajícího člověka. NZ v narůstající míře chápe svědomí také jako samu instanci v člověku, která posuzuje jeho jednání a opomenutí. Tato instance je včleněna do světa víry a podle ní se orientuje. − Současně se svědomí vidí jako realita, která je ve své kreativitě omezena. Potřebuje Boží milost.
121
− Svědomí nepředstavuje žádný klíčový pojem Písma svatého, sám pojem zůstává v NZ podřadného významu. Pro biblické spisy není klíčovým etickým slovem slovo svědomí, nýbrž spíše poslušnost a láska nebo služba, které vyjadřují vždy vztah.
Svědomí jako mravní danost − Rozlišujeme mezi svědomím jako mravní daností a svědomím jako praktickým mravním úsudkem. To první oznamuje člověku mravní povinnost a nutí ho ji naplnit. To druhé říká člověku v konkrétní situaci, co je jeho mravní povinností. ♦ Pojetí svědomí v novodobé filosofii -
dnešní převažující respekt ke svědomí člověka má bezpochyby svůj základ ve filosofii osvícenství
-
Kant - srovnává svědomí - s odkazem na antický obraz – s vnitřním soudním dvorem (žalobce i soudce – bezpodmínečná autorita)
-
Svědomí má imanentní charakter, s absolutními nároky kategorického imperativu (TT3/94, s. 88)
-
Závaznost mravní normy nevyplývá z ní samotné, ale u ideje bezpodmínečně platného mravního zákona, který v sobě nacházíme stejně bezprostředně jako lidský rozum.
-
Morální zákon je Božím nárokem. Je mravně závazný i bez odkazu na Boha. (TT3/94, s.84)
-
Fichte – svědomí jednotlivce je poslední a nejvyšší instance. Neuznává nad sebou žádného vyššího soudce.
-
Pod dojmem katastrof francouzské revoluce a stávajících válek, kde se s odkazem na svědomí děly nejhrůznější věci, se svědomí hodnotí zdrženlivěji.
-
Schopenhauer – je nanejvýš skeptický vůči svědomí. Svědomí je podmíněno pověrami a lidským strachem.
-
Hegel – svědomí je pro něho nejisté. Je třeba ho posuzovat podle objektivních měřítek. Primárně jsou pro něho obsažena ve státě.
122
-
Nitsche – svědomí považuje za pochybný fenomén. Považuje je za utrpení člověka v něm samotném. Člověk se nedokázal prosadit jako vládce. Ve svědomí se bouří proti sobě samému.
-
Hitler – lidem se má svědomí odejmout. Je to prý chiméra, židovsko-křesťanský vynález. ( Fries, H. Fundamentaltheologie, Leipzig 1988.s. 204)
-
Ve 20. a 21. stol. je svědomí nazíráno opět positivně. Zdůrazňuje se jeho vztah k transcendentnu.
♦ Pojednání svědomí mimo křesťanskou teologii − Empirismus dal na přelomu 19./20. století svědomí psychologický význam a odvozoval ho od sociologických poměrů a potřeb (H. Spencer, E. Durkheim) nebo od tlaku civilizace (F. Nietzsche, S. Freud). ♦ Freudova pozice (1856 – 1939) − Freud identifikuje svědomí se Superegem /Nad-já/. Nad-já je podle Freuda vypěstovaný a nabytý komplex požadavků a zvyklostí od rodičů nebo bezprostředních vychovatelů a společnosti. Tyto zvyklosti a pravidla odporují ale skutečné přirozenosti člověka a jeho nejhlubším, v nevědomí zakořeněným sklonům (energie na instinktivní impulsy, hlavně sexuálního a agresivního charakteru). Aby se tomuto protiřečení zamezilo, vyžaduje Freud, aby tlak superega byl stále více redukován nebo natolik spojen s Já, že jednání člověka bude určováno jen nároky jeho hlubší, opravdovější povahy a nutnosti rozumné koexistence s vnějším světem. − Vztahovat svědomí k Bohu je podle Freuda iluze. Bůh je ve skutečnosti projektovaná postava otcovské autority. − Od přirozenosti není nikdo schopen rozlišovat dobro a zlo. Toto rozlišení přichází z vnějšku. ♦ Pozice jiných autorů -
Heidegger vidí ve svědomí „volání k starosti“. Hlas svědomí podle něho přichází „ze mne, a přece nade mne“.
-
Jaspers rozumí pod svědomím hlas, který hovoří k člověku, a kterým je on sám.
123
-
Také C.G. Jung (1875 – 1961) zná (podobně jak Freud) způsob nadstavby Já, „osoba“. Jedná se o škrabošku nebo masku lidské osobnosti, jejímž úkolem je skrýt skutečnou přirozenost jednotlivce a současně odkrýt u bližních určitý dojem. Na cestě k autentické osobnosti musí mít člověk od persony stále větší odstup, aby vypadal navenek, jaký je uvnitř.
− Svědomí je veličina kolektivního nevědomí. Svědomí nepodněcuje jen k dobrému, ale i ke zlému (dualistické pojetí svědomí). − Problém Jungovy pozice je dualistické pojetí svědomí – existence protikladu dobra a zla (mohou z něho vycházet podněty k destruktivnímu i nemorálnímu jednání) − Podle sociologie je veškerý obsah svědomí odvislý od společensko-kulturních vlivů. − Evolucionismus vidí svědomí jako výsledek adaptace člověka na prostředí (TT 3/94, s. 88)
Pojem svědomí v teologii ♦ Pojetí scholastiky a Tomáše − Scholastická teologie rozlišuje: − Synteresis: Morální vědomí – dobro je třeba konat a zlo odmítnout. Jedná se o danost, ve které je přítomen Bůh. Nemůže se mýlit. Je to zpřítomnění věčného zákona. Norma „objektivní“. − Constientia: samostatný úsudek svědomí v každé situaci. Tento úsudek může být mylný. Norma „subjektivní“. − Scholastika pojímá obyčejně svědomí jako úsudek praktického rozumu. Takto chápe svědomí i Tomáš Akvinský. Jeho chápání svědomí je v podstatě intelektualistické. Nemá pro svědomí zvláštní pojem. Svědomí upřednostňuje před zákonem, autoritou církve. Je přesvědčen, že kdo odmítá zlo jenom proto, že to Bůh zakazuje a ne proto, že je to zlo, ten ještě není plně svobodný.“ − Dnešní teologie hovoří o základu svědomí nebo „prasvědomí“ a o svědomí situace. - „Prasvědomí“ je danost primární, mravní orientace a principů, které jsou od člověka bezprostředně chápány. Nejvšeobecnější princip zní: dobro je třeba konat a zlo nekonat. - Na základě „prasvědomí“ se uskutečňuje další růst a osvojování si praktického mravního vědění. Pro rozvoj a jeho bližší vybavení základního obsahu jsou základního významu
124
světonázor, zkušenost, výchova, poučení a studium. Mravní hodnocení budou ve velké míře určována těmito faktory a jsou od toho závislá. ♦ Pojetí Augustinovo a františkánské školy − Pro Augustina je svědomí místo nejniternějšího setkání mezi člověkem a Bohem. Představuje pro něho božské centrum osoby, kde je Bohem oslovena. − Svědomí není jen rozum. Svědomí informuje člověka především o jeho osobním povolání v celkovém božském plánu stvoření. − Vedle funkce poznání má svědomí také vlastnost chtění a to dokonce přednostně, která ponouká člověka, aby poznané dobro přijal a uskutečnil. Tento impuls plyne z vědomí nejvnitřnějšího prožitku sebe sama. Při postoji, který zaujímá vůči morálním hodnotám, stojí ve hře jeho skutečné bytí, spása. Přesto není svědomí identické ani se silou vůle; neboť člověk může chtít věci a činit věci, které jsou proti jeho svědomí. ♦ Pojetí koncilu − Novější autoři se přidržují všeobecně pojetí františkánské školy a vkládají svědomí do základu duše. Pojímají je jako skutečnost, která zasahuje hlouběji než rozum a vůle, od obou se liší a tvoří centrum lidské osoby. V souladu s tím představuje Koncil svědomí jako „nejtajnější střed a svatyni člověka; v ní je sám s Bohem, jehož hlas mu zaznívá v nitru. Prostřednictvím svědomí si podivuhodným způsobem uvědomujeme onen zákon, který dosahuje svého naplnění v lásce k Bohu a k bližnímu“ (GS 16). − Svědomí je podle toho třeba pojednat jako vlastní zvláštní danost, rozdílná od vůle a rozumu. Je to danost v nejhlubších hlubinách a v centru lidské osoby, která zprostředkuje člověku pochopení jeho smyslu života a jeho určení. − Svědomí je podle své povahy vlastní náboženskou dimenzí. Je místem, kde je člověk volán k odpovědnosti před Bohem. − Svědomí se může definovat jako danost, která oznamuje a zároveň nutí člověka, aby plnil své mravní povinnosti. Nejde v prvé řadě o teoretické nebo vědecké poznání mravních hodnot dobra a zla. Svědomí spíše ukazuje člověku, co je jeho poslední určení. − Koncil píše, že „v hlubinách svědomí odkrývá člověk zákon, který si sám nedal, ale který musí poslouchat“ (GS 16). Mravní zákon je sice zakořeněn v srdci člověka, ale není od něho vytvořen nebo nějakým jiným způsobem odvislý od jeho pouhé vůle. Svědomí je orgán „vidění“ nebo „slyšení“. Oba obrazy vyjadřují totéž: svědomí přísluší, reflektovat skutečnost mimo něj a sice jak dalece je tato mravně významná. 125
− Nevěřící lidé sice odmítají jakékoliv náboženské pojetí svědomí. Přece však i v jejich případě je zkušenost absolutního nároku svědomí implicitně náboženská zkušenost.
Dělení svědomí -
Svědomí může být předcházející a následné. - Předcházející svědomí přikazuje, povzbuzuje, dovoluje a zakazuje. - Následné svědomí je svědomí, které hodnotí již uskutečněné nebo opomenuté jednání. Následné svědomí souhlasí, omlouvá, nesouhlasí nebo obviňuje.
♦ Svědomí jisté nebo pochybující -
Jisté svědomí je takové, které činí úsudek bez toho, že by se rozumně obávalo omylu. Přesto může být subjektivně plně jisté svědomí mylné.
-
Jisté svědomí musí člověk vždy poslouchat, když poroučí nebo zakazuje. Pavel stanoví: „Všechno, co není z víry je hřích“ (Řím 14,23).
-
Důvod pro tuto zásadu je to, že svědomí je zvláštní danost v člověku, která mu říká, jaké jsou jeho mravní povinnosti. Prostřednictvím svědomí získává člověk potřebný názor na zákony, kterých by si měl všimnout v řádu stvoření, a v úkolech, které musí naplnit ve službě Božímu plánu se světem.
-
Nejisté svědomí si naproti tomu není jisté mravností nějakého činu.
♦ Svědomí správné nebo mylné -
Kritériem rozlišení je, zda praktický mravní úsudek souhlasí s objektivními mravními normami nebo ne.
-
Mylné svědomí je buď nepřekonatelně nebo překonatelně mylné.
-
Nepřekonatelně mylné svědomí je nevinné, protože člověk nemá vědomí o možném omylu.
− Překonatelně mylné svědomí nesmí člověk následovat jako oprávněnou normu jednání. Zaznívá zde požadavek odstranit nedostatek poznání a hledat pravdu. − Jako překonatelně mylné svědomí je třeba zpravidla pojímat laxní svědomí. − Zvláštní podobou mylného svědomí je skrupulózní svědomí. Je více nemocné než mylné svědomí. Skrupulozita je trvalý, hlodavý a nerozumný strach. Skrupulózní člověk žije ve stálém strachu před hříchem. Kořeny tohoto stavu pochybností a strachu nejsou převážně
126
racionální povahy; je třeba je hledat především v narušeném citovém životě. Někdy pociťuje takový člověk sám, že jeho pochybnosti jsou zbytečné a měl by je ignorovat, ale přesto toho není schopen. − Slabší formou skrupulózního svědomí je kompenzační (výměnné) svědomí. Skrze přehnané starostlivé zaobírání se malými a podřadnými jednotlivostmi mravnosti se snaží kompenzovat (zakrýt) základní nedostatek velkodušnosti v duchovním životě. Kompenzačnímu svědomí je podobné farizejské svědomí, které přikládá malým věcem velkou důležitost a opravdové věci podceňuje /opomíjí/ (srv. Iz 5,20). − Podle učení apoštola Pavla je posledním a rozhodujícím měřítkem pro mravnost subjektivní svědomí, i když se samo mýlí. Potvrzení tohoto učení se dá nalézt ve slovech Ježíšových, které adresuje farizejům: „Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu“ (Jan 9,41) − Kdyby nebyl člověk oprávněn a zavázán následovat jistý úsudek svého svědomí, protože se může někdy mýlit, zůstával by bez jakékoliv závazné direktivy v otázkách mravního musíš, neschopný k nějakému důvěryhodnému rozhodnutí. − Možnost mylného úsudku ve svědomí vyžaduje stálé a pečlivé zkoumání a také radu od druhých, aby se možnost omylu vyloučila. − Musíme respektovat svědomí druhého, i když se ve svém úsudku svědomí mýlí. Máme takové mylné pojetí trpět a mlčet k němu. V případě, že omyl má škodlivé účinky, jak tomu často bývá bude to jistě dílo lásky, hledat cesty a prostředky tento omyl odstranit. Kde mylné svědomí ohrožuje základní hodnoty a práva jiných, tam je člověk povinen, vůči němu rozhodným způsobem vystoupit a zabránit v rámci možnosti neprávu.
Stupně vzdělání a zralosti svědomí -
Musí se rozlišovat mezi rozvíjejícím se svědomím dítěte, které je převážně autoritativní „musíš“ svědomí, a vyzrálou dospělou formou svědomí, které může být označeno jako „mít povinnost-svědomí“.
-
„Musíš-svědomí“ představuje nutné a proto autentické stadium ve vývoji člověka. Podle názoru především starších psychologů se vyvíjí „musíš- svědomí“ na základě příkazů, omezení a zákazů ze strany rodičů. Často doprovázené formami trestů za tyto příkazy. Dítě přirozeně neví, proč určitou věc musí nebo nesmí dělat. Spokojí se s tím, že pochází od rodičů.
127
-
Napodobování a identifikace hrají ve vývoji svědomí roli, která je minimálně na stejné úrovni jako příkazy a zákazy, dokonce je pravděpodobně silnější. Formující vliv svědomí nevychází přirozeně jen od rodiny, nýbrž také od dalšího sociálního okolí.
-
V míře ve které dítě roste a dospívá, musí „musíš-svědomí“ ustupovat vyzrálému „mít povinnost-svědomí“ (podle Jean Piaget následuje přechod od heteronomního k autonomnímu svědomí u normálních dětí ve věku kolem sedmi let).
- „Mít povinnost-svědomí“ není určováno jen strachem z trestů nebo jen vnějším napodobováním. Má své počátky spíše v přesvědčení o vnitřní hodnotě mravní povinnosti, ve vnitřním zákonu lidské přirozenosti a v povolání od Boha.
- Podle Jürgena Habermase (sociologa a filosofa) – je charakterní ten, kdo ve stresové situaci morálně nezklame.
Svoboda a závaznost svědomí ♦ Právo na svobodu svědomí − Člověk má právo na svobodu svědomí. Jedná se o základní právo na svobodu člověka, které nalezlo své místo také ve všeobecné deklaraci lidských práv spojených národů. Koncil vysvětluje že, „člověk nesmí být nucen, aby jednal proti svému svědomí“ (DH 3). − Právo na svobodu svědomí obsahuje tímto dva nároky: − První je právo, nebýt nucen jednat proti svému svědomí. Toto právo je bezvýhradné. − Druhé je právo, nezabraňovat mi v tom jednat podle svého svědomí. V tomto druhém případě se připouští omezení, totiž když se svědomí dostává do konfliktu s nároky společného blaha. − Člověk je povinen následovat i nepřekonatelně mylné svědomí, ale na druhé straně má společnost právo, se chránit proti nebezpečným výstřelkům těchto omylů. − Koncil vysvětluje: „Při používání všech svobod se má zachovávat mravní zásada osobní a společenské odpovědnosti: jednotlivci i společenské skupiny mají při výkonu svých práv z mravního zákona závazek mít na zřeteli jak práva jiných lidí, tak i své povinnosti k jiným a ke společnému blahu všech“ (DH 7). Když jednotlivec nebo skupina nejsou schopni těmto požadavkům dostát, má společnost právo se proti takovým chybějícím potřebám chránit. „Přísluší občanské moci, aby poskytovala takovou ochranu“ (DH 7). Přece musí státní moc svoji ochranu omezit na minimum, které dostačuje k ochraně oprávněných nároků občanů a společného blaha.
128
− Svoboda svědomí není žádné právo bez problému a těžkostí. Tyto těžkosti jsou ještě umocněny tím, že člověk má sklon, falšovat a manipulovat se svým svědomím nebo jej nedbale vzdělávat. ♦ Svědomí a státní zákon − Koncil se obrací proti těm, „kteří se sice hlásí k velkomyslným a velkorysým názorům, ale ve skutečnosti žijí, jako by se vůbec nestarali o potřeby společnosti. Ba mnoho je v různých zemích těch, kdo vůbec nedbají na sociální zákony a předpisy“ (GS 30). V protikladu k tomu požaduje koncil, aby bylo všem svaté, „považovat společenské závazky za jedny z hlavních povinností dnešního člověka a zachovávat je“ (GS 30). − To ovšem nevylučuje, že někdy mohou světské zákony odporovat svědomí občanů. Konflikty mezi rozhodnutími světské autority a individuálním svědomím mohou vznikat na základě nedostatků na jedné či druhé straně. − Určitý a jistý příkaz svědomí má prioritu před příkazem zákona. Konkrétní konflikt svědomí je v mnoha státech prostřednictvím civilního zákona regulován: Nikdo nesmí být např. nucen proti svému svědomí k vojenské službě se zbraní. − V pluralistické společnosti bude stát vnímat protichůdné a rozdílné přesvědčení svědomí. Musí se proto omezit na etické minimum. Tam kde je možnost přenechat právo na rozhodnutí svědomí jednotlivce musí se toto právo upřednostnit. Stát však musí kontrolovat a i trestat porušení zákonů či předpisů. − Společné dobro je jen tehdy zajištěno, když svědomí občanů je správně vzdělané. Správné vzdělání svědomí je jeden z požadavků na stát, který musí naplnit (výchova ve školách, vzdělávací činnost prostřednictvím médii, spolupráce se všemi, kteří mohou přispět k celkovému étosu, osobní příklad odpovědných..). Zde mají své zvláštní místo církve a náboženství. ♦ Svědomí a učitelský úřad církve − Je stará katolická tradice, že k podstatě církve patří učitelský úřad církve, k jehož obsahu patří také orientace pro mravní život křesťanů. Koncil tuto tradici výslovně potvrzuje (LG 25) Učitelský úřad je pro věřícího pomocí pro poznání toho, co je přiměřené a co odpovídá životu křesťanské víry.
129
♦ Povinnost, vzdělávání svědomí − Svědomí je poslední subjektivní normou mravního jednání. Musí se ale konfrontovat s objektivními normami: „Existuje-li právo, aby byl člověk respektován při hledání pravdy, pak musí ještě dřív existovat pro každého člověka závazná morální povinnost, aby hledal pravdu a přijal ji, jakmile ji pozná“ (VS 34).
Použité zdroje a doporučená literatura: - Weber H., Všeobecná morální teologie, Praha: Vyšehrad, Zvon 1998
130
Vina a hřích
Rozlišení -
Člověk má ve své svobodě možnost provinit se. V této souvislosti je řeč o vině a hříchu.
-
Hřích je teologický pojem. Vyjadřuje, že nespravedlivé jednání je mravně zlé a urážkou Boha.
-
Vinu lze chápat i v čistě vnitrosvětském smyslu. Odkazuje na to, že je člověk za zlo, které vykonal, zodpovědný.
-
Zároveň je třeba rozlišovat mezi mravní vinou a pocitem viny. Především hlubinná psychologie zaměřila pozornost na tuto skutečnost.
-
Pocity viny mohou být chorobné. Nejsou jednoznačným znamením mravního provinění. Ne každý pocit viny je však chorobný. Ne každá mravní vina je provázena pocitem viny, zvláště když je svědomí člověka otupené.
-
Mravní vinu je třeba odlišovat od právní viny. Právní vina se odvozuje čistě od porušení právního řádu. Je dotyčné osobě připisována i tehdy, když se ji dopustila i z roztržitosti, zapomnětlivosti nebo nevědomosti. Pro mravní vinu nestačí jenom faktické překročení zákona.
•
Chápání viny a hříchu dnes
-
Pokles vědomí viny a hříchu a z toho vyplývající popírání tématu je v současnosti tíživý problém.
-
Odpor vůči kategorii hříchu je patrný již u autorů 19. stol. (např. F. Nietzsche ve svém díle „Gedanken über Moral“: „Nevěřte na hřích“! V díle Morgenröte vyzývá: „Odstraňme pojem hříchu ze světa“!). Ve 20. a 21. stol. je tento odpor veden ve jménu vědy. Hlubší znalost člověka jakoby zpochybňuje jeho schopnost provinit se.
-
Kromě výslovného popírání tématu hříchu (provinění se) se setkáváme i s nezájmem o toto téma.
-
Zřeknutí se myšlenky viny neznamená automaticky zřeknutí se morálky vůbec. Člověk nezpochybňuje morálku jako takovou, i když nerad slyší o normách a zákonech. Schvaluje „morálku bez hříchu“.
-
Popřením hříchu by se oslabuje (popírá) kategorický požadavek mravního požadavku. Morálka se redukuje na cítění.
131
Možné příčiny poklesu vědomí viny a hříchu -
Jsou velmi rozmanité, ale zásadní jsou tři: -
ztráta transcedence a s tím spojená krize svědomí – když člověk neprožívá svůj život před Bohem, kterému se má odpovídat za své jednání, nutně se u něho oslabuje vnímání viny a hříchu.
-
chyby dřívější teologie – spočívají v nadsazování. Za hřích se považovaly i mnohé malichernosti, které hříchem nebyly. Zdevalvovalo to vědomí hříchu jako takové. Tato skutečnost představuje novu výzvu pro teologii v oblasti pojetí viny a hříchu.
-
hlubinná psychologie se svými postoji a výroky spolupodílela na oslabení pocitu viny. Především svými pojednáními a tematizací této problematiky bez morálního aspektu a rovněž tím, že prezentovala pocit viny jako něco špatného a škodlivého, proti čemu se musí bojovat.
Přesuny pocitu viny -
Člověk ani tak nevytěsňuje vědomí viny. Dochází u něho spíše k přesunům pocitu viny.
-
Zjistitelné jsou zvlášť tři přesuny: 1. výměna oblastí pocitu viny, 2. vnímání zvrácenosti v hlouběji se nacházejících základních postojích 3. přesvědčení o zlu ve strukturách.
-
Pokles vědomí viny je kompenzován větší vnímavostí pro špatné sociální jednání, které zůstávalo dříve bez povšimnutí (netolerance, diskriminace, ale i špatné zacházení se zvířaty nebo s přírodou).
-
Dále je možné sledovat posun od odsuzování jednotlivého špatného činu člověka, směrem k základním postojům. Jako mravně vadné jsou posuzovány trvale vadné postoje vryté do charakteru osoby.
-
Výrazné je i přesvědčení o strukturálním zlu. Při zjevných mravních poklescích člověk se nevnímá odpovědnost jednotlivce, který jednal, nýbrž větší zodpovědnost se přesouvá na společenské prostředí.
132
Biblický pohled na hřích Starý zákon -
Není zde ani jednotné ani jednoznačně dominantní slovo pro označení problému viny. Setkáváme se zde s těmito představami a termíny. Původní význam slov není teologického, někdy ani ne morálního významu:
-
Hřích jako selhání ve smyslu odbočení z pravé cesty.
-
Hřích jako křivda, otočení a překroucení správného.
-
Hřích jako vzpoura nebo odpad
-
Hřích jako nespravedlnost
-
Hřích jako (nechtěné, mylné) zbloudění
-
Po obsahové stránce nenabízí SZ žádný ucelený obraz hříchu. Určité skutky a způsoby jednání se považují za provinění proti Hospodinu. Dříve se nepovažovalo každé vzájemné provinění mezi lidmi i za vinu před Bohem. K integraci ethosu a víry dochází pozvolna v průběhu času.
-
V prvních vrstvách spisů SZ se setkáváme i s myšlenkou objektivního pojetí viny. Vina je přisuzována i tomu, kdo jedná nevědomě a nechtěně proti daným přikázáním. Rozhoduje objektivní čin, ne subjektivní smýšlení /úmysl jednajícího.
-
Setkáváme se zde i s myšlenkou kolektivní viny: skrze zlý skutek jednoho se muže proviňovat celá společnost.
-
Možnost provinit se nebyla vzácností. Vyznávají se konkrétní hříchy ve velkém počtu. Ovšem nepovažuje se všechno za stejně špatné. Provinění jsou rozlišována.
-
V pozdějších spisech SZ- především v knize Job - utrpení a nouze nejsou představovány jako bezprostřední trest za špatný čin, ale jako zkouška víry.
-
Ne Bůh, ale člověk je původcem zla, hříchu a viny ve světě. Satan nesvádí ke hříchu, nýbrž zkouší Jobovu víru.
Prohloubení pojetí viny a hříchu skrze proroky -
V prorockém hlásání doznává koncepce rané doby vytříbení a prohloubení v trojím ohledu:
133
1. První rozvinutí záleží v důrazně osobním vidění a výkladu hříchu. Vyplývá ze zvláštního zážitku a poměru proroků k Bohu. Rozhodně se obracejí proti kolektivistickému pojetí a zdůrazňují provinění jednotlivce (srov. Ez 18; Jer 31,29n.). 2. Druhým krokem je zniternění pojmu viny. Hřích se spatřuje méně v porušení rituálních předpisů, ale spíše v odvratu srdce od Boha, v odporu a nevěrnosti vůči němu, v křivdě na bližním, v jeho vykořisťování a utlačování. 3. Za třetí dochází ke koncentraci v pojímání hříchu. Proroci poukazují na jeden klíčový hřích, jenž je základem všech jednotlivých provinění: odpírání víry a poslušnosti Hospodinu. Protože není ctěn Hospodin, není už vážně bráno ani jeho přikázání pro soužití v národě.
Vysvětlení hříchu ve vyprávění pradějin -
V počátečních kapitolách knihy Geneze se nacházejí asi nejdůležitější a nejobsažnější starozákonní výpovědi o jevu lidské viny.
-
To podstatné na hříchu se podobně jako u proroků spatřuje ve vzpouře proti Hospodinu: v pokusu učinit se na něm nezávislým.
-
Je ukázána souvislost mezi hříchem proti Bohu a proviněním proti bližnímu. Mimoto hřích odpadu platí nadto i za pramen zla v lidstvu. Všechno utrpení a všechny krutosti, jimž je člověk vystaven, a především smrt, mají svůj původ v Adamově činu. Nevěra vůči Hospodinu neničí jen lidské soužití, nýbrž i život člověka samého.
-
Za povšimnutí stojí pozornost věnovaná psychickým stavům. Je naznačena jak cesta vedoucí k hříšnému činu (u Evy a Kaina), tak i reakce po hříchu: stud (3,7), strach z Hospodina (3,8), pokusy vyhnout se vlastní vině a přesunout ji na jiné nebo jinou věc (3,12n) a konečně zoufalství (4,13).
-
Bůh je stále připraven k odpuštění a usmíření, když člověk lituje svých činů.
Nový zákon -
Na rozdíl od SZ je zde používán přednostně jeden termín v Septuagintě /hamartia/ Jsou i jiné výrazy (porneria, asebeia, kakia, anomia). Hamartia znamená selhání v morální
134
oblasti. V Septuagintě k tomu přistupuje teologické pojetí: selhání před Hospodinem vycházející ze zlé vůle. Synoptická evangelia (všechny kromě Janova) -
Řeč o hříších člověka je vždy doprovázena řečí o možnosti odpuštění. Odpuštění nemůže být zaslouženo, nýbrž darováno jako dar Boží lásky. Odpuštění je závislé na jedné podmínce, a tou je připravenost člověka sám odpouštět. Je zde řeč o neodpustitelném hříchu rouhání proti Duchu svatému. Odpuštění je v tomto případě nemožné proto, protože dotyčný toto odpuštění odmítá.
Pavlovy listy -
Pro Pavla je hřích realitou celého lidstva (Řím 3, 23). Vypočítává neřesti (tzv. katalog neřestí 1 Kor 6, 9n)
-
Důležité téma překonání hříchů skrze vykupitelský čin Krista a spojení s ním. Kdo se sním spojil skrze víru a křest, zemřel hříchu (Řím 6,11). Může však samozřejmě dojít k novému propadnutí hříchu.
Janovské spisy -
Podle Janova evangelia spočívá hlavní hřích v nevěře v Ježíšovo mesiánské poslání. Nadto uvádí ve svých listech také v nenávisti vůči bratřím. Pro závažná, těžká provinění používá výraz „hřích ke smrti“(např. odepření víry nebo výslovné odmítání smířit se – hřích proti Duchu sv.). Vedle toho odlišuje „hřích, které není k smrti“. Kategorie „hříchu ke smrti” není zcela totožná s teologickou kategorii „smrtelných hříchů“
-
Udává tři základy jako prameny všech hříchů (1 Jan 2,16): - žádostivost očí - nezřízenost v přirozeném a samo o sobě dobrém pudu sebezáchovy, v jídle, pití, předávání života. - žádostivost těla - nezřízenost ve vztahu k vnějším dobrům (bohatství, nádhera) - pýcha života - převrácení sklonu po zachování vlastní důstojnosti a cti.
Resumé Bibličtí autoři jsou přesvědčeni o tom, že člověk může být hříšný a také skutečně hříšný je. Vina člověka platí automaticky jako vina před Bohem. Vlastní jádro lidské viny je, že se provinil v očích Božích. Bible nemluví obecně o vině, ale rozlišuje stupně viny. V chápání
135
skutečnosti viny je patrný jistý vývoj. Bible klade důraz na překonání hříchu. Vina člověka může být odpuštěna Bohem, díky jeho milosrdné lásce. Trojí dimenze hříchu -
Vlastní podstata osobního hříchu spočívá především ve svobodném rozhodnutí. Hřích je namířen: - proti vlastní osobě - prohřešuje se proti smyslu lidské existence - proti bližním – porušení přikázání lásky - proti Bohu – narušení společenství s Bohem
-
Osobní zodpovědnost za vlastní jednání vylučuje existenci kolektivní viny.
1. Osobní dimenze hříchu -
Skrze hřích se člověk proviňuje proti svému vlastnímu určení. Vede to nezadržitelně k disharmonii a frustraci (srov. GS 13). Hříšník odnímá svému životu smysl, nebo přinejmenším mu jeho smysl umenšuje. Hříšník se zaplétá do ďábelského kruhu sebevytvořené nesvobody, strachu a viny. Pisatel knihy Přísloví postihl tuto skutečnost, když napsal: „Vždyť ten, kdo mě nalézá, nalezl život a došel u Hospodina zalíbení. Kdo hřeší proti mně, činí násilí své duši; všichni, kdo mě nenávidí, milují smrt“. (Přísloví 8,35n)
-
Z jiného pohledu je hřích zdráhání se člověka dorůstat do své plné podoby a zralosti. Zdráhá se, stát se skutečnou osobností. Hříchy jsou symptomy nemocné osobnosti a duševního churavění. Proto označuje PS velmi přiléhavě Krista jako toho, který nás vykoupil; neboť on přišel, aby od nás odňal nemoc hříchu (Iz 53,5; 1 Petr 2,24).
2. Sociální dimenze hříchu -
Všechny hříchy, i ty výslovně samotného osobního charakteru mají sociální dimenzi. Smysl pro sociální aspekt hříchu je u moderního člověka je však slabý.
-
Mnohé hříchy se dotýkají našich bližních více nebo méně přímo, tím že jim způsobují škody (bezcitnost, nespravedlnost, pohoršení a spolupráce na zlém aj.). Patří sem i podporování a upevňování nespravedlivých struktur, nebo neodporování zlému ve svém okolí.
-
Další důvod pro sociální dimenzi hříchu vychází z učení Pavlova o mystickém Kristově těle. Podle Pavla jsou křesťané tělo Kristovo, a každý jednotlivec je jeho údem (1 Kor
136
12,27). Když je úd nemocný nebo nefunguje musí tím všichni ostatní trpět (1 Kor 12,26; srov. 5,6n). Proto nežije nikdo sám sobě. -
II. vatikánský koncil zdůrazňuje, že hříchem může být zkaženo celé společenské prostředí: „Kde je řád věcí postižen následky hříchu, člověk, rodící se již s náklonností ke zlému, nalézá nové podněty k hříchu“ (GS 25).
-
Společnost, která svým postojem a jednáním podporuje u jednotlivých členů společnosti chybné jednání, je spoluvina na tomto chybném chování.
-
Hříšné struktury vytvářejí bariéry proti dobru, a tím přímo disponují člověka k osobnímu hříchu (např. minulý režim). Hříšné struktury vytvářejí v analogickém smyslu „sociální hřích“. Mezi osobním a sociálním hříchem je vzájemný vztah.
-
Žádná situace instituce, struktura či společnost není subjektem morálních aktů, nemůže být mravně dobrá nebo špatná. Za hříšnými strukturami stojí vždy hřešící lidé (srov. RP 16).
-
Existuje však zodpovědnost, kterou společnost ručí za následky, jež vyplynuly z určitých jednání společnosti (např. národ jako celek musí nést důsledky války, i když mnozí na ni nenesou žádnou osobní vinu.
3. Hřích jako odmítnutí Boha -
V teologii se důrazně trvá na tom, že každá skutečná vina je rovněž vinou před Bohem, nezávisle na tom, zda někdo svůj čin s Bohem spojuje nebo nespojuje.
-
Lidská vina má teologický rozměr nejen tím, že je prohřešením proti Bohu. Vztah k němu záleží neméně v tom, že on ji může odpustit.
Následky hříchu Obrácení, odpuštění, usmíření základní výpovědí bible a křesťanské víry je, že vina může být odpuštěna a překonána je. -
odpuštění předpokládá lítost a obrácení. Obrácení představuje změnu smýšlení. Děje se ve třech krocích: - Poznání – člověk zjišťuje nesprávnost svého činu a vidí sebe jako viníka. Poznáním vlastní nepravosti se uskuteční první krok k oproštění se od ní. - Lítost – člověk v lítosti nejenže poznává vinu, ale i zamítá spáchaný hřích. Dochází k přesvědčení, že to co udělal bylo nejen nesprávné, ale touží po tom, aby se to nikdy nestalo.
137
- Náprava nebo smír – člověk nezůstává u toho, že je stísněn spáchanou nepravostí a způsobenou škodou, ale usiluje jedno i druhé odstranit. Náprava je zkouškou opravdovosti lítosti. Možnost nápravy je však omezená. Někde není možná vůbec a jinde, omezeně. Odpuštění Jsou tři zvláštnosti odpuštění: - jeho rozsah, - jeho absolutní nezaslouženost, - jeho sepětí s ochotou viníka odpustit vlastním viníkům. -
Odpuštění je člověku Bohem poskytnuto nezaslouženě. Není to odměna za jeho úsilí. Není ani odpovědí na lidské obrácení. Milost odpuštění stojí spíš už na jeho počátku a celý proces umožňuje.
-
Když chce člověk získat odpuštění, nejde jen o to, jak se staví ke své vině, ale i o to, jak přistupuje k cizí vině. Opravdová lítost se musí projevit i v tom, že člověk neodepře odpuštění druhému.
Realizace obrácení a odpuštění ve svátosti pokání -
Katolický křesťan může prosit o odpuštění prostřednictvím svátosti smíření. Při určitých selháních je pro něho svátost smíření nutná, při všech prospěšná. Nutná je v případech smrtelně hříšného selhání. Každá jiná vina může dojít odpuštění i mimo svátost smíření
-
Svátost smíření má však velký význam pro zvládnutí viny vůbec – podporuje proces obrácení.
LITERATURA: - Helmut WEBER: Všeobecná morální teologie, s. 262-311 - Katechismus katolické církve, s. 463-468 - Život z víry, Skriptum TF JU, Č. Budějovice, s. 54-64
138
Postoje, ctnosti
Obsah a cíl dobrého jednání za dobré je považováno to, co slouží k osobnímu rozvoji člověka. -
obsahem a cílem dobrého jednání je: musí to chránit a rozvíjet člověka a jeho dobro.
Ctnosti Ctnost (schopnost) - řecky arete (dobro) - latinsky virtus (mužnost). U ctností se jedná o víc než o otázku: Co máme dělat, nebo jak máme jednat, ale jací máme být? -
Ctnost je cíl a vrchol etického.
-
Ctnost není vlastnost, kterou člověk má. Jde spíše o celkové bytí, postoj. Jde o člověka samotného.
-
Ctnost není jen ovocem lidského úsilí, ale i darem Boží síly člověku, spoluúčastí na Boží dobrotě a svatosti. Ctnost je dobrá vlastnost ducha (scholastika)
Bible Starý zákon -
nezná pojem pro ctnost. V knize Moudrosti nacházíme pojem spravedlnosti typický jak pro hebrejskou, tak řeckou filosofii a též na pojem základních ctností, které byly známé už Řekům. V (Mdr 8,7) je zmínka o čtyřech kardinálních ctnostech.
Nový zákon –
ani on nemá všeobecný pojem „ctnosti“ a neuvažuje se všeobecně o ctnosti. Ježíš mohl plně a nezkráceně hlásat vůli Boží, bez toho, že by použil slovo „ctnost“. Ježíš říká, že člověk má být dobrý a pak i jeho jednání bude dobré.
–
Sv. Pavel vypočítává ctnosti křesťana a uvádí takzvané katalogy ctností (např: Gal 5, 22;Ef 5,9 ; Kol 3, 12; 1 Tim 6, 11; 2 Pt 1, 5-7 ).
–
Sv. Pavel říká, že skrze Ducha svatého je nám Boží láska vylitá do srdcí (Řím 5,5).
Ctnosti v protestantské etice -
ctnosti chápané jako trvalé zaměření člověka na dobro, nemají jako takové místo v protestantské etice.
139
-
Luther - odmítá učení o ctnostech. Vidí v něm přílišné zdůrazňování snah člověka a konečně pokus o sebeospravedlnění.
Základní ctnosti -
prozíravost, spravedlnost, statečnost, mírnost.
-
mezi všeobecné ctnosti patří i úcta k Bohu
Kardinální ctnosti Moudrost -
je úkon praktického rozumu směřující k jednání
-
je považována za zdroj (matku) ostatních ctností.
-
moudrý je ten, kdo je v souladu s bytostnou realitu.
-
moudrost předpokládá pravdu
Dovršení praktické moudrosti spočívá na třech předpokladech: 1. Paměť (memoria): vybavování si co nejvěrnějšího záznamu reality, je to paměť věrná bytí. Jen ctnostný člověk má (v tomto smyslu slova) dobrou paměť, a paměť je vyžadovaná moudrostí jako její předpoklad umožňující věrnost reálnému bytí… 2. Poučitelnost (docilitas): jde o schopnost být osloven realitou, nechat si do svých věcí mluvit. To předpokládá pokoru, která nelpí na sobě samém. 3. Pohotovost (solertia): schopnost rychle se rozhodovat pro dobro. Zběhlost v dobru, tedy rychlá reakce (k dobru) na podnět je nutným předpokladem praktické moudrosti.
Spravedlnost -
Spravedlnost je habitus (ctnost), která zaručuje, že každý dostane to, co mu náleží.
Rozlišujeme spravedlnost: a) zákonnou - poměr člověka ke společnosti b) distributivní - poměr společnosti k občanům: rozdílení spolných dober, rozdílení povinností c) směnná - poměr občanů mezi sebou d) sociální - správná rovnováha mezi jednotlivými vrstvami společnosti
140
Uměřenost -
Vystihuje určité uspořádání, účelné zřízení, smysluplnost. Uměřenost je ctnost týkající se především harmonického a smysluplného uspořádání. Je to vnitřní klid. Harmonie člověka vede k vyrovnání všech sil a schopností, možností a mohutností. Tato harmonie klade všechny věci člověka na jejich patřičné místo. Ztělesňuje to pokora.
-
Pokora není sebepodceňování. Pokora je uznání svého stavu, v němž se nacházím, správné ocenění všech dober, schopností a ctností a zároveň i všech nedostatků, omylů a nectností. Pokora znamená vidět sebe sama tak, jaký opravdu jsem. Pokora je harmonicky vyvážený pohled na sebe sama.
-
Uměřenost je sjednocující a uspořádávající ctnost, která pomáhá co nejlépe uskutečňovat své vlastní lidství.
Statečnost -
Statečnost je odvaha, která se projevuje v té správné, přiměřené míře.
-
Statečný člověk totiž nepřijímá utrpení bezúčelně. Je ochoten přijmout utrpení kvůli nějakému cíli. Mučedník není člověk pohrdající životem jako sebevrah. Mučedník pohrdá smrtí ve jménu života. Ve jménu života je ochoten se svého vlastního života vzdát.
-
Statečnost nemůže být bez rozumnosti (moudrosti). Statečný čin není výsledkem ukvapenosti nebo neznalosti, ale výsledkem dobře zvážených okolností.
Moderní ctnosti -
občanská odvaha
-
solidarita
-
tolerance
Teologické ctnosti -
Víra, naděje a láska jsou první a nejdůležitější křesťanské ctnosti. Nazývají se Božskými ctnostmi, protože jimi se člověk přímo obrací na Boha.
141
Víra Je třeba odlišit různé aspekty toho, čemu se říká v křesťanské teologii víra: -
víra v existenci Boží. Podle Nového zákona (Řím 1, 20) a katolického dogmatu (1. vatikánský koncil) je existence Boží poznatelná přirozeným světlem lidského rozumu. Není tedy nutné v existenci Boha „slepě“ věřit. Je naopak zcela racionálně přijatelná. (Tím se ovšem neříká, že je rozumově přirozeně odvoditelné vše, co o sobě Bůh zjevuje: vtělení, Boží Trojice apod. Teď jde jen o Boží existenci!).
-
víra v to, co o sobě Bůh zjevil, rozumový souhlas s přirozeně nedostupnými pravdami, které člověk přijímá pro autoritu nanejvýš pravdivého Boha.
-
existenciální akt odevzdání se, spočinutí v důvěře.
Naděje -
je ctností finality, zacílení člověka. Je vyjádřením vědomí ve smysl a cíl lidského života.
Láska -
Láska v tomto smyslu není vášeň, radost nebo příjemnost (to vše může být hodnotným doprovodem lásky, ale není to láskou samou).
-
Láska (agapé) je vlita do našich srdcí skrze Ducha svatého, jež nám byl dán (Řím 5, 5).
LITERATURA: - Helmut WEBER: Všeobecná morální teologie, s. 328-346. - Katechismus katolické církve, s. 454-462. - Život z víry, Skriptum TF JU, s. 39-54.
142