Pavel Frýbort Pavel Frýbort, vl. jménem Pavel Hříšný, byl spisovatel a novinář, autor mnoha kriminálních románů. Pocházel z Liberce, od svých šesti let však žil v Semilech. V letech 1966-68 studoval psychologii v Krakově. Po nedokončených studiích na Filozofické fakultě v Praze absolvoval při zaměstnání obor scenáristika na FAMU. Po studiích pracoval ve Filmovém studiu Barrandov. Pavel Frýbort začínal jako novinář. Jeho první knížka vyšla v roce 1984. V roce 1995 získal Pavel Frýbort Cenu Jiřího Marka za společenský román s kriminálním motivem Vekslák 3 - Po nás potopa.
Vekslák 3 - A po nás potopa Autor příběhu o veksláku Michalu Najmanovi (Vekslák a Vekslák 2 aneb Malý český bordel) dotáhl příběh bývalého veksláka k vyvrcholení. Hrdina románu se při své cestě za vysněným bohatstvím opět dostává do maléru a při tom se setkává s lidmi, které už zná z podsvětí i ze zákulisí velkých obchodů a vysoké politiky. Jde o stovky miliónů a také o život, protože se zahlazují stopy. Hrdinům tohoto románu se v patách valí potopa a do poslední kapitoly zůstává na vahách, koho zničí.
Obsah
ČÁST 1 - Vabank ČÁST 2 - Salto mortale ČTĚTE ELEKTRONICKÉ KNIHY
Pavel Frýbort
Vekslák 3 A po nás potopa
2015
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. Používání elektronické verze knihy je umožněno jen osobě, která ji legálně nabyla, a jen pro její osobní a vnitřní potřeby v rozsahu stanoveném autorským zákonem. Elektronická kniha je datový soubor, který lze užívat pouze v takové formě, v jaké jej lze stáhnout z portálu. Jakékoliv neoprávněné užití elektronické knihy nebo její části, spočívající např. v kopírování, úpravách, prodeji, pronajímání, půjčování, sdělování veřejnosti nebo jakémkoliv druhu obchodování nebo neobchodního šíření je zakázáno! Zejména je zakázána jakákoliv konverze datového souboru nebo extrakce části nebo celého textu, umisťování textu na servery, ze kterých je možno tento soubor dále stahovat, přitom není rozhodující, kdo takového sdílení umožnil. Je zakázáno sdělování údajů o uživatelském účtu jiným osobám, zasahování do technických prostředků, které chrání elektronickou knihu, případně omezují rozsah jejího užití. Uživatel také není oprávněn jakkoliv testovat, zkoušet či obcházet technické zabezpečení elektronické knihy.
© Pavel Frýbort – heirs c/o DILIA, 2015 © INDEART, 2015 www.indeart.cz 978-80-7519-096-3 (PDF)
Tento román je fikce. Osoby, které v něm vystupují jako žijící lidé, neexistují. Popsané obchody a podvody jsou vymyšlené stejně jako jednání a názory románových postav. Jakákoliv podobnost se skutečnými událostmi je proto čistě náhodná a autor za ni nenese žádnou odpovědnost, neboť „...je to příběh vypravovaný blbcem, hrůzostrašný, leč nesmyslný veskrz“. (W.Shaespeare: Macbeth V, 5, překlad E.A.Saudka)
ČÁST PRVNÍ VABANK
1 Kaţdý má právo snít. Na rozdíl od dividend nebo podílu na moci vám tenhle nárok nikdo neupírá. Jde jenom o to, jestli sníte jen tak v hospodě u piva, anebo jestli se rozhodnete, ţe si ty sny splníte a budete si místo metrem vozit zadek v rollsu. Pak se vám mŧţe stát, ţe narazíte. Teoreticky sice má na rollse právo kaţdý, jenomţe počet rollsŧ je omezený. Kdyţ se v něm budete vyvalovat vy, nedostane se na jinýho. Tudíţ se vám mŧţe stát, ţe vás přes ty ručičky nataţený po klíčkách někdo klepne. Tak fest, aţ vám z nich vypadne všechno, co jste do tý chvíle nahrabali. Mě klepnul, pán, který si říká JUDr. Mareš. Píšu „říká“, protoţe čím víc o něm vím, tím větší mám pochybnosti, ţe tohle jméno stojí v jeho rodném listu. Má příliš mnoho tváří: proč by tedy nemohl mít víc jmen? Já sám mám pečlivě schovanou jednu občanku a jeden německý pas a oba doklady ze mne dělají zcela jiného člověka. Potíţ je v tom, ţe ať si vyberu jakoukoliv identitu, pořád pod ní bude člověk, který jedinkrát v ţivotě měl pohromadě dvanáct milionŧ korun, a neţ se stačil aspoň pokochat pohledem na ně, přišel JUDr. Mareš, dal mu obrazně řečeno nŧţ na krk a během pěti minut s dvanácti melouny odkráčel a nechal Michala Najmana stejně holého, jako přišel na svět. Tedy, abych byl přesný - něco málo mi zbylo. Především mi zŧstala naděje a vědomí, ţe nejsem chodící mrtvola, jelikoţ velkopodnikatel a velkogauner Luban, který moji touhu po rollsu nedobrovolně sponzoroval, je po smrti, takţe mě mŧţe strašit nejvýš ve snu. A já mám naštěstí spánek hluboký a klidný, protoţe jsem se díky školení v krimu snadno adaptoval na nové poměry a ţádné výčitky svědomí si nepřipouštím. Ale to jako obvykle odbočuju. Chtěl jsem říct, ţe jsem se prokopal na hlínu, prachy jsem zoufale potřeboval, ale přitom jsem měl lufty pustit se do něčeho, na čem by mě rŧzní Marešové mohli utočit a vrátit tam, odkud jsem byl na podmínku propuštěn. Podmínka znamenala, ţe se do ničeho nenamočím. Já se namočil - jako obvykle pod tlakem okolností, ale to pány v černých talárech nezajímá. Ohánějí se
svobodnou vŧlí a paragrafy. Já jich měl na hrbu víc neţ poţehnaně. Ti, kdo by o mých výletech za hranici zákona mohli mluvit, naštěstí mlčeli. Zdenička proto, ţe je chudák neboţka. A Mareš proto, ţe za mlčení dostal svoje. Totiţ - moje. Těch dvanáct melounŧ. Nikde ale nebylo psáno, ţe proti mně nevyjede znovu protoţe těch pár korun nutkavý pocit pana doktora Mareše prosazovat spravedlnost a likvidovat drbany všemi prostředky pravděpodobně nezměnilo. Lidé jsou holt rŧzní. Některým je nejlepší zdaleka se vyhnout. A nedávat jim do ruky ţádnou zbraň proti sobě. Prostě ţít v mezích zákona: i kdyţ to dneska dělají jenom idioti, a ti jsou pak po právu chudí, aţ to bolí. Já zŧstal chudý tak, ţe mi nezbylo neţ začít ze zbytkŧ svých snŧ výprodej.
2 Zazvonil telefon a nějaký muţský hlas se mě zeptal, jestli jsem dával do Annonce inzerát na prodej kamery s tím a tím typovým označením. „Byl jsem to já. Vy víte, o co se jedná?“ „Jo. Mohl bych tu mašinu vidět?“ Jen znalec mohl podle uvedeného kódu poznat, oč se jedná. Tohle zřejmě znalec byl. Po definitivním odchodu Zdeničky ode mne i ze světa zel mŧj byt na Petřinách prázdnotou. Kdysi tady bývalo ţivo, především v obýváku. Ještě mi zŧstaly vzpomínky a některé videokazety, na kterých byly bez vědomí zúčastněných dvojic zaznamenány jejich sexuální hrátky a hlavně chlubivé řeči. Pánové se před dámičkami rádi vytahují. Po třicítce se uţ většinou nedá oblaţovat dámu svého srdce bez přestávky, a tak kdyţ nemŧţu dokázat, jaký jsem chlapák fyzicky, dokazuju to v pauzách alespoň slovně. Z těch nahrávek jsem uţ ale vytěţil, co se dalo, a obnovovat firmu Azyl pro milence jsem nemohl. Majitelka domu profesorka Čebovská proti ní měla námitky. Já bych je měl taky, kdybych zjistil, ţe mi nájemník udělal z baráku takový malý český, leč přece jen bordel.
Prásknout mě se neodvaţovala, protoţe i ji jsem zachytil v mimořádně choulostivé situaci a otevřeně jsem ji varoval, ţe nebudu váhat znemoţnit ji tím po celém okolí, jestliţe proti mně něco podnikne - mlčela tedy, ale já musel provoz Azylu ukončit. Zŧstalo mi z něj jen nahrávací zařízení, za které jsem zaplatil majlant. Videokamera velikosti krabičky cigaret mě i s mikrofony a instalací přišla na sto čtyřicet papouchŧ. Jenţe kdyţ jsem se Ivana Krásy, který mi aparaturu sehnal a uvedl do chodu, zeptal, jestli by nevěděl o někom, kdo by měl o takovouhle praktickou hračku zájem, pokrčil rameny. Technika prý upaluje mílovými kroky. Dnes uţ jsou na trhu modernější, citlivější a miniaturizovanější kamery. „Nehoň si triko, brácho,“ povídám. „Já chápu, ţe jsi mě natáhnul a ţe uţ zpátky svoje prachy nedostanu. Svoje jsem si s tím uţil, takţe jsem s nějakou ztrátou smířenej. Ale pokud vím, v ţádným bazaru ani u soňákŧ jsem nic podobnýho neviděl.“ „Snad nemyslíš, ţe se takovýhle věci prodávaj v obchoďákách,“ zasmál se Ivan. „Ne. Právě proto jsem za ni dal tolik, kolik sis řek. A právě proto si myslím, ţe bude pořád ještě draţší neţ obyčejná véháeska nebo osmička.“ Nedohodli jsme se. „Byl jsi první, kdo to sháněl,“ povídá. „Profíci totiţ mají zdroj přímo od pramene.“ Tak jsem šel na Poříčí. Tam sídlí Annonce. Za dva dny byl inzerát v novinách. Tedy dnes. A v devět zazvonil ten telefon. „Mŧţete,“ povídám. „Mám ji doma. Kdy byste se stavil?“ „Jak je k vám daleko?“ „Bydlím na Petřinách. Jiřincová ulice.“ Prozradil jsem mu číslo domu. „Fajn. Za hodinku bych byl u vás. Moţná se dohodneme… pokud mi to bude vyhovovat a budete rozumný s cenou.“ Zavěsil. Ani se nepředstavil.
3 „Novák.“ Přijel skutečně za hodinku. Přesněji řečeno za pětapadesát minut. Měl bílýho favouše, auto, jakých po ulicích jezdí desetitisíce. Prostě konfekční auto ke konfekčnímu jménu. On sám ale příliš konfekčně nevypadal. Kromě toho, ţe měl kanárkově ţlutou košili, červeného motýlka s bílými puntíky a zeleně kárované fialové sako, měřil asi metr sedmdesát. Prostě menší pivo. Co mu scházelo na výšce a na hlavě měl pleš, které se říká bleskovka - doháněl sebevědomím. Na první pohled chlapík, který ví, co chce, a umí si to prosadit. Pár podobných jsem v ţivotě potkal. Většinou ke své škodě. Snad pro jednou pŧjde o výjimku. Novák se hrnul do kvartýru jak velká voda, v předsíni se rozhlédl, jako by větřil, a zajel do obýváku. Kamera leţela na konferenčním stolku. Okoukl ji ze všech stran, jako by se bál, ţe uvnitř je časovaná bomba. Čekal jsem, jestli ji taky neočichá; nos měl v proporcích k postavě dost dlouhý a hlavně ostrý, chyběl mu jen kartáčovitý knírek, a vypadal by jako figurka ze starých grotesek. „To je ono?“ Potěţkal kameru, prohlédl si objektiv a potom konektorové vstupy. „Máte k tomu šňŧru?“ Měl jsem všechno přichystané. Kameru jsem zapojil do televize a ukázal mu dálkové ovládání. „Bezva, je to komplet,“ potěšil se. „Uţ jsem se bál, ţe dálku budu muset shánět extra. Hm, šikovná věcička, zvlášť kdyţ se umí dobře pouţívat.“ Zatrnulo mi. Čekal jsem otázky odkud a proč a na co. „Já to měl…,“ zabručel jsem, ale Novák mě přerušil. „Vy jste z branţe? Ţe vás neznám…,“ ostře se na mě podíval. „Já z ţádný branţe nejsem,“ povídám. „Já vŧbec nevím, co máte na mysli.“
„No nevadí,“ odtušil chlapík Novák. „Já jen ţe takováhle věc se na trhu moc nevyskytuje a…“ Přerušil jsem ho. Byl čas hodit do placu připravenou legendu. „Přivez mi to kamarád zvenčí. Měl jsem to na chalupě - pro případ, ţe by mě někdo vykrad. Udělali mě totiţ dvakrát po sobě. Jenţe od tý doby nic… a hlavně jsem chalupu prodal, takţe uţ tenhle krám nepotřebuju.“ „Aha.“ Tvářil se, jako by mi věřil. „Na kolik byste si to cenil?“ „Byla drahá,“ povídám opatrně. „Sto tisíc.“ Chlapík vrátil kameru na stolek a prstem se dotkl hlavy, jako by naznačoval pozdrav. „Těšilo mě, pane Najman.“ Otočil se k odchodu. „Počkejte!“ Kruci, válí to! Hned jsem si říkal: Malý pivo, ale střihoun. „Já se v tomhle zboţí moc nevyznám. Stálo mě to dost peněz, tak jsem myslel…“ Vrátil se. Pochopitelně. Při licitování lidi odcházejí hlavně proto, aby se mohli vrátit do výhodnější pozice. „Mladý muţi,“ pravil Novák. „Na to, kolik vás tahle věcička stála, zapomeňte.“ To se mu snadno řekne, pomyslel jsem si, jeho peníze to nebyly. „Takováhle věc, modernější a fungl nová, vás přijde na nějakých pět tisíc marek. Opakuju, ţe nová a modernější.“ Otevřel kufřík, který si přinesl s sebou, a vytáhl svazek bankovek. Hodil je na stolek. „Padesát tisíc. Berte, nebo nechte leţet.“ Polknul jsem. Padesát tisíc znamená ztrátu přesně devadesát tisíc. Na druhé straně mi kamera vydělala slušné peníze, víc neţ desetinásobně se zaplatila. Jenomţe z těch peněz nic nemám, všechny spadly Marešovi do klína. Chlapík se na mě napjatě díval. Pochopil jsem, ţe ani on si není výsledkem své hry tak docela jistý: udělal to stejně jako já mockrát s Lájošem. Poloţil mi před oči hotové peníze, vrabce v hrsti namísto pochybného holuba vyšší ceny od někoho jiného na střeše, tedy v nedohlednu. „Tak oukej,“ kývl jsem. „Osmdesát a je vaše.“
Zavrtěl hlavou. „My si nerozumíme, pane Najman. Já tuhle věc chci, to je fakt. Ale ani za sto, ani za osmdesát. Chci ji za padesát. A jsem zvyklý dostávat, co chci.“ Pokrčil jsem rameny. A vtom jako na zavolanou zazvonil telefon. Zvedl jsem sluchátko a nepřestal se koutkem oka dívat na chlapíka. „Slyším,“ povídám do telefonu ze zvyku. „To je ten Azyl…?“ zeptal se tichý ţenský hlas. Paneboţe, musela být hodně nadrţená a v nouzi, nebo si popletla datum. Poslední inzerát na Azyl pro milence vyšel před několika měsíci. „Jistě, je to tady,“ řekl jsem. Začala něco breptat, ale skočil jsem jí do řeči. „Jistě, za devadesát je to vaše. Je tu sice ještě jeden zájemce, ale to víte, kdo dá víc, ten bere. Jako ve voku.“ Poloţil jsem telefon. „Starej fór,“ pravil chlapík znechuceně. „No ale ať je po vašem.“ Sáhl do kapsy a přihodil k tomu štŧsku tisícovek patnáct tisíc. „Vejš ale nejdu v ţádným případě,“ upozornil mě. „I kdybyste si objednal třeba deset fingovanejch kupcŧ.“ „Pane, já vám přísahám…,“ začal jsem, ale přerušil mě. Uţ schovával kameru do kufříku. Tentokrát si byl jistý, ţe necuknu. „Koukněte, ta pohádka o tý chalupě byla hezká. Je vidět, ţe máte fantazii. Vypadáte, ţe jste ve formě. Kdybyste náhodou byl bez angaţmá, moţná bych pro vás měl dţob. Já nespěchám. Práce je pořád dost.“ Podal mi vizitku. „Privat Eye - detektivní agentura.“ Tak tomuhle se říká fór! Dţob bych potřeboval jako sŧl. Zajímalo by mě, z čeho a jak ţijou lidi, co tvrdí, ţe je prachy vŧbec nezajímají. Nejspíš jich mají dost. Já je nemám. Těch pětašedesát kolíkŧ, které mi leţí na stole, představuje spolu s dalšími přibliţně třiceti tisícovkami na mém vyhublém kontě sumu, která ohromuje snad jen nějakýho sociála s pěti táci měsíčně hrubého. Já jsem zvyklý na jiný ţivotní standard. Nevím ovšem, co by pan Novák říkal tomu, ţe mám škraloup. Jenţe
podle toho, co čítám v novinách a co jsem i viděl, není to tak veliká vada na kráse. Horší by bylo mít záznam v registru svazkŧ StB.
4 Golfíka jsem dal do baziše ještě dřív, neţ jsem se pustil do prodeje kamery. Nechtěl jsem, aby mně - a především některým lidem - připomínal minulost. V bazaru mi moc nadějí nedávali, bylo to něco podobného jako s videokamerou. Starý model. Pŧvodně jsem za něj dal sto sedmdesát tisíc, teď měl hodnotu o padesát míň, a to jsem si ještě mohl olíznout všech deset, ţe se ho podařilo po čtrnácti dnech čekání udat, protoţe podobnejch šunkáčŧ, jak se rozšafně vyjádřil prodavač, je tady jak nasráno. Loni prý byla skoro polovina všech nově zaregistrovaných auťákŧ zvenčí - většinou stejný popelnice jako ta moje. Podle toho se pozná rozvojová země: stává se skladištěm odpadkŧ. Prodavač zapomněl dodat, ţe dobrá čtvrtina všech těch ojetin se k novým majitelŧm dostává bez vědomí majitelŧ předchozích. Dokonce proti jejich vŧli. Jsou prostě kradené. Kupovat auťák na inzerát, zvlášť kdyţ nabídka je víc neţ lákavá, například dva roky stará audina stovka TDI za sto osmdesát tisíc nebo ještě míň, znamená koledovat si o malér. Jistější prý je kupovat v bazaru. Inkasoval jsem tedy sto dvacet papírŧ minus pět procent provize a na místě jsem si začal vybírat novou starou káru. „Byl by tu bavorák,“ pokoušel mě prodavač. „A není drahej. Sto třicet. Síbr, klimatizace,
všecko
na
elektriku,
šest
reprákŧ,
stodvacetiwattovej
radiomagneťák…“ „Jak je ta mašina stará?“ přerušil jsem ho. „No…,“ začal neurčitě. „Poslední model to není, to je jasný.“ „Kolik má najeto?“ „Málo. Teda na bavora, ţe jo.“ „Kolik?“
Mám rád optimisty, kteří věří, ţe konečně narazili na hejla. „Sto…“ „Sto tisíc? Jenom?“ „Sto devadesát,“ řekl kysele prodavač. „Jenomţe bavorák vám najede tři sta tisíc, ani nemrknete.“ „Jistě,“ pravil jsem, protoţe jak říkám, nemám nic proti tomu, kdyţ někdo sní, ale nesmí to trvat celou věčnost. „Zvlášť kdyţ uděláte generálku motoru, pořídíte si nový čepy, brzdy, tlumiče, poloosu… a nejlíp taky rovnou vlastní benzinový čerpadlo, protoţe to ţere aspoň dvacet na sto. Heleďte, já nejsem náročnej. Jenţe taky nejsem automechanik. Já potřebuju vŧz, o který se nemusím starat. A který jezdí za sedm a je docela obyčejnej. Radši kdyţ bude mít v pořádku brzdy neţ šest reprákŧ.“ Bílé tipo splňovalo všechny moje poţadavky. Na tachometru mělo osmdesát tisíc, takţe ještě nějaký kilometr mŧţe najezdit. Ţádný brko to jistě nebylo, ale svých sto čtyřicet udělá a jezdí za nějakých pět šest litrŧ. Aspoň se to o něm tvrdí. Podle toho, jak jsem se s ním za prodavačova doprovodu projel, mělo v pořádku i ty brzdy. Rok výroby v techničáku 1990. Ten by mohl na rozdíl od tachometru odpovídat skutečnosti. Cena sto osmnáct tisíc. Prostě supercena. Tipo mělo dokonce zelenou i červenou známku na espézetce, prošlo tedy všemi kontrolami a na tři roky bych měl mít od policajtŧ a všech buzerací spojených s provozem automobilu pokoj… jsem si říkal druhý den cestou do Kongresové na Dopravní inspektorát, abych auto přihlásil. Šlo to rychle. Aţ moc. Ţe je auto kradené, zjistili podle čísla motoru za deset minut. Velký techničák, ve kterém tyhle údaje jsou, se sice neodlišoval od čísel vyraţených na motoru, ale to číslo tam bylo vyraţeno dodatečně a pod ním, mírně zbroušené, zřejmě bylo to pŧvodní. Také SPZ nebyla nikde zaregistrovaná
a doklad o převodu byl zfalšovaný stejně jako všechno ostatní. Na autě byla pravá jen skutečnost, ţe se jedná o Fiat Tipo. „Já ho neukrad,“ zablekotal jsem zoufale, kdyţ trapná fakta vyšla najevo. Poručík v montérkách, který technickou kontrolu prováděl, se na mě výsměšně podíval. „To říká kaţdej.“ „Ale já na to mám papíry. Tady…,“ ukazoval jsem doklad o zaplacení a kupní smlouvu z baziše. Ani se na to nepodíval. „Jen jste ho výhodně koupil, ţe jo?“ „V bazaru, pane! V bazaru!“ „To je vaše věc kde. Kradený je v kaţdým případě.“ „No jo, ale co mám dělat?“ „Zkuste z nich dostat peníze nazpátek.“ „Jak to? Vy mi… co s tím autem bude?“ „Necháme si ho tady. Určitě ho někdo postrádá.“ „No dobře, říkáte, ţe je kradený…“ „To teda říkám,“ pravil poručík lhostejně. Skutečnost, ţe někdo přišel zcela bezelstně zaregistrovat kradený automobil, ho nijak nevzrušovala. Zřejmě se s něčím podobným setkával denně. „Tak ho snad někdo ukrad, ne?“ „Nepochybně. Ale to je věc kriminálky. Sepíšou s vámi protokol, a aţ věc vyšetří…“ „Vyšetří…,“ řekl jsem výsměšně. Krádeţe vozŧ jsou dnes téměř beztrestný byznys. Sem tam poldové chytí kluky, kteří se chtěli svézt a v opici auťák naboří. To jo. S těmi pak soud zatočí. Ale jestli tohohle fiátka ukradl a střelil do bazaru někdo, kdo v tom umí chodit - a zřejmě ano, pak mám stejnou šanci jako sněhová koule v pekle. Na kriminálce se mnou protokol sepsali, pravili, ţe není jejich věcí, aby mi věřili nebo nevěřili, nejsou faráři, auto je prostě šlohnutý a zŧstane na policii. To znamená, ţe kdyţ nenajdou majitele, tak ho po určité době někdo známý velice
výhodně za zŧstatkovou odhadní cenu odkoupí. Já utřu nos. Mŧţu se vozit jedině po prodejci. Zatím smím odejít. Aţ mě budou potřebovat, tak mě obešlou.
5 Prodavač v autobazaru měl po šichtě. Majitel nebyl přítomen. Dţentlmen, který ho zastupoval, se dloubal v zubech sirkou a zadumaně hleděl na potvrzení, ţe vŧz Fiat Tipo mi byl zabaven. „No jo, tohle je holt riziko,“ řekl uváţlivě. „To víte, dneska se auta kradou jako na běţícím pásu.“ Nadechl jsem se a počítal do deseti. Předpokládal jsem, ţe v bazaru se podělaj hrŧzou, aţ jim sdělím, ţe se podíleli na trestném činu, a rozklepanými prsty mi vysolí mých sto osmnáct tisíc okamţitě nazpátek. „Čí to je riziko?“ zeptal jsem se tedy, kdyţ jsem měl pocit, ţe se mi nebude třást hlas. Znovu zalovil v zubech, vytáhl zápalku z huby a dŧkladně si její konec prohlédl. „Kupujícího,“ odpověděl. „To víte, jak my mŧţeme vědět, ţe auto nebylo kradený? Vy jste ještě auto neprodával?“ „Jo, u vás.“ „Tak vidíte. Nepodepsal jste nám něco?“ Matně jsem si vzpomněl, ţe mi dali podepsat nějaký papír, na kterém stálo, ţe vŧz je skutečně mŧj. A ještě nějaký dodatek maličkými písmeny, který jsem moc nestudoval. „No a stejnej papír nám podepsal ten člověk, co jste od něj tipouše koupil.“ „Jenţe já na rozdíl od něj toho svýho golfa neukrad.“ Bodrý rozšafa za stolem mě uţ začínal iritovat. Lidi zřejmě dělil na střihouny a na ovce. Sebe nepochybně počítal mezi ty první. Já byl za ovci. Nu dobrá, předvedu mu, ţe si mě popletl s beranem.
„Víte určitě, ţe ten člověk to auto ukrad?“ „Policajti říkali, ţe auto není košer, ţe bylo čajznutý, ţe nemá v pořádku papíry, ţe má na bloku motoru vybroušený pŧvodní číslo a vyraţený nový… to vám snad je málo? Já z toho mám malér a běhání a hlavně nemám auto. Vysolil jsem vám za něj sto osmnáct papírŧ - vraťte mi prachy a jsme si kvit.“ Jemně se usmál, jako se usmíváme roztomilým, ale naivním nápadŧm dítěte. „Ty peníze jste nezaplatil nám, ale majiteli. My jsme pouze zprostředkovali prodej. Za to jsme dostali svoji provizi. Veškerou odpovědnost po právní stránce nese prodávající. Vy jste, pane, nečetl dŧkladně kupní smlouvu!“ Zavrtěl nade mnou hlavou. „Já nevím, lidi, co vy jste zač. Takovejch peněz kaţdej zaplatí bez mrknutí - a ani si nepřečte smlouvu!“ „Heleďte, pane,“ povídám uţ opravdu naštvaně, „nedělejte ze mě vola. Vraťte mi moje peníze a dojděte si pro auto - jestli vám ho vydaj. A jsme si kvit. Já zapomenu, ţe existujete, a nikomu o tom nebudu povídat.“ „Povídat si mŧţete, komu chcete, co chcete. Peníze uţ nemáme. Poslali jsme je na konto majiteli. Za ním jděte, ten vám to auto prodal.“ Vytrhl mi moji smlouvu z ruky a prstem ukázal, ţe nelţe. Fakt. Člověk takový detail přehlédne. O nějakém autobazaru tam nebyla ani řádka. „My nejsme detektivní kancelář, abysme zkoumali u kaţdýho auta, jestli je kradený…“ Pokrčil rameny, posadil se k telefonu a začal vytáčet číslo. Uţ se mnou skončil. Měl jsem si přečíst pořádně smlouvu. I to, co tam stálo maličkými písmeny. Měl jsem prostě být chytřejší. „Jestli mi ten člověk peníze nevrátí, tak se vrátím a vrátíte mi je vy,“ řekl jsem skrz zaťaté zuby. Znovu se usmál. Zmáčkl nějaký knoflík a do dveří vstoupil z vedlejší místnosti pořízek asi metr devadesát, s buldočí čelistí a štěrbinami, ve kterých měl usazené oči tak blízko vedle sebe, ţe z toho maličko šilhal. Ţvýkal a díval se skrz mě. „Vendo, pán odchází. Kdyby náhodou nechtěl, doprovoď ho a ukaţ mu cestu. Aby nám tu nezabloudil.“
Šel jsem sám.
6 „Dneska se nedá věřit nikomu a ničemu.“ Dročkář, kterému jsem se cestou se svou smŧlou svěřil, byl snad zaloţením skeptik. Ale v tomhle měl pravdu. Vyplakal jsem se mu málem na rameni, protoţe jsem neměl nikoho jinýho, komu bych si mohl vylít srdce. „Já měl včera kunčafta, šéfe,“ pravil taxikář, „naloţil jsem ho v Dejvicích na Kulaťáku a jeli jsme do Vysočan. Tam povídá, abych zastavil, ţe si jenom skočí domŧ pro nějaký papíry, a zase se vracíme. Čekal jsem tam pŧl hodiny, neţ mi došlo, ţe jsem za vola,“ odplivl si otevřeným okýnkem. „Jo jo, lidi byli verbeţ a sou verbeţ. Čím dál tím větší.“ Verbeţ, na jejíţ jméno zněly doklady od tipa, se jmenovala Viktor Lorenc a bydlela na Černém Mostě. Nemám rád sídliště, protoţe jsou anonymní, bez tváře, pachu a charakteru. Noclehárny bez duše. Ale kdybych se chtěl někam ukrýt, nic jiného neţ sídliště bych si nevybral. Naprosto ideální. Najít tam někoho, pokud nemáte po ruce vojenskou mapu s přesným plánkem, je prakticky vyloučené. Poznal jsem to na vlastní kŧţi. A stálo mě to skoro tři stovky. „Mám čekat?“ zeptal se dročkář nadějně. Nebyl jsem tak špatný ryto. Na taxametru uţ naskočila částka 280 Kč a měl naději, ţe ani cestu nazpět do centra nepojede na vlastní náklady. Rozhodně lepší neţ se nudit na štaflu anebo se courat Prahou a doufat v zazobanýho a hodně tupýho cizáka. Neţ si člověk vyjezdí za den tolik, aby zaplatil benzin, licenci, leasing, pojištění a ještě si vydělal na chleba, tak se fakticky nahoní. Pokud nepatří mezi nějaké vyvolené, co se o nich píše v novinách. Mŧj muţík na to nevypadal. Zřejmě byl obyčejným dělníkem volantu. Proto ten pesimismus. Zaplatil jsem mu. Jestli Lorence nezastihnu doma, nemá smysl zvyšovat uţ beztak šílenou ztrátu. Autobus stojí šest kaček a domŧ mě taky dopraví.
Vedle zvonkŧ byla většina jmenovek prázdná. V chodbě měla viset tabule, na které by byl podle pater seznam nájemníkŧ. Visela tam, ale byla vyplněná stejně prázdnými bílými místy jako jmenovky u zvonkŧ. Budu to muset brát dveře po dveřích. Ale odshora, protoţe šlapat nahoru moţná osm nebo deset štokŧ se mi vŧbec nechtělo. Vysokému pánovi s hřívou našedivělých vlasŧ sčesaných dozadu a s brýlemi ve zlaté obroučce nejspíš zrovna tak. „Já do posledního,“ povídám ve výtahu. „Taky,“ vyštěkl. Zřejmě byl řádně nabroušený. Nebo litoval, ţe nemŧţe jet sám. Mlčeli jsme. Nahoře jsem mu dal přednost - byl o poznání starší. Něco zabručel, vyhrnul se ven a na chodbě se nerozhodně zastavil. „Nevíte náhodou, kde tady bydlí nějaký Lorenc?“ A tak jsme se seznámili, dva druzi v neštěstí. Šedovlasý pán s brýlemi se jmenoval doktor Jeřábek. Jeho historie byla stejně prostá a krátká jako ta moje. V bazaru, pro změnu venkovském, si koupil poměrně výhodně renaulta devatenáctku. „Vţdycky jsem kupoval auťák v bazaru,“ stěţoval si doktor Jeřábek a uklidňoval se na schodišti cigaretou. „Bývalo to nejjistější. Dneska uţ přestávám věřit všemu. Všude samej zloděj.“ „Všichni nekradou a nepodváděj,“ vyhrkl jsem, protoţe se mě jeho odsuzující hodnocení podvědomě dotklo. „Já netvrdím, ţe nejsou solidní bazary. Určitě jo. Moţná většina. Jenom nevím, proč jsme museli mít tu smŧlu, ţe jsme zrovna oba narazili na podvodníky.“ Poprvé mě napadlo, ţe všechno mŧţe být úplně jinak: co bych dělal já, kdyby mi patřil autobazar? Prověřoval bych si kaţdý auto, které mi někdo nabídne k prodeji? Měl bych k tomu moţnost? Asi ne - a tak bych se proti šmejdŧm ochránil právnickými fintami, jako to udělali oni. Ale tohle jsem nemohl panu
Jeřábkovi povídat. Ruce se mu klepaly tak, ţe si popel z cigarety trousil po kalhotách. „Tak na to pŧjdem,“ povídám. „Kdyţ jsme na něj dva, moţná dostane rozum i bez toho, ţe bysme mu museli nejdřív dát po hubě.“ „Rozšlapu ho…,“ zachrčel pan doktor. Uţ jsem věděl, ţe je doktorem filozofie, tedy člověk v podstatě neškodný a zbytečný. Pracoval v nějakém vědeckém ústavu, o kterém jsem nikdy neslyšel a který zkoumal stále ještě za peníze daňových poplatníkŧ věci, jeţ nikoho kromě badatelŧ nezajímaly. „Ve kterým kvartýru bydlí?“ podíval jsem se na čtverý dveře. Označené byly opět jenom jedny, ale Lorenc na nich nestálo. Doktor Jeřábek se na mě udiveně podíval a hlas se mu zadrhl: „Já myslel, ţe to víte…“ Tak tomuhle říkám situace! Kdyţ jsme zazvonili na první dveře, z pana doktora veškerá vitalita a pomstychtivost vyprchala. Stál s rukama svěšenýma a zdrceně něco mumlal o proklaté smŧle, která ho provází ţivotem. V prvním bytě nikdo nereagoval, ve druhém se po chvíli ozvaly tiché kroky, a ve dveřním kukátku se objevilo tmavé oko. Zazvonil jsem ještě jednou, aby dotyčná osoba věděla, ţe se nejedná o omyl, a zavolal jsem, ţe hledáme pana Lorence. „Tady nebydlí,“ ozval se tlumený ţenský šepot. „A kde bydlí?!“ „Tady nebydlí…,“ zaznělo znovu. Oko zmizelo. Vypadalo to, ţe zdejší nájemníci nemají k náhodným návštěvníkŧm velkou dŧvěru. Nakonec jsme kupodivu uspěli. U posledních dveří v patře. Jmenovku sice taky neměly, ale po delším zvonění se pootevřely a ve škvíře zajišťované řetězem se objevila muţská tvář. „Hledáme pana Lorence,“ řekl jsem a snaţil se tvářit mile, abych ptáčka nevyplašil.
„Co mu chcete?“ zeptal se muţ. Nebyl nejmladší, dokonce bych řekl, ţe vypadal ještě starší neţ Jeřábek, kterého jsem odhadoval na dobrých pětačtyřicet. Řekl „co mu chcete?“, a ne, „co mi chcete?“, takţe to mohl být Lorenc, ale nemusel. Třeba je to jeho táta. Rozhlédl jsem se kolem. Chodba sice byla aţ na nás dva prázdná, ale taková hraná opatrnost vţdycky udělá v podobné situaci dojem. „Radši bych mezi čtyřma, tedy šesti očima,“ zašeptal jsem. „Jak jistě chápete, je to poněkud delikátní záleţitost.“ Zaváhal, zřejmě uvaţoval, jestli nás má pustit dovnitř. Já osobně bych ţádný dva mameluky, který vidím prvně v ţivotě, do kvartýru nepustil. „Máte prŧkaz?“ zašeptal muţ. Nadzvihl jsem obočí. Prŧkaz? Zřejmě chtěl říct občanku. Sáhl jsem do náprsní kapsy, ale muţ jen mávl rukou. „Dobrý, dobrý, já vám věřím. Čekám vás. Věděl jsem, ţe přijdete.“ Takţe přece jenom Lorenc a já se opět v odhadu lidí zmýlil… Byt byla garsonka - pokojík a kuchyňka s mini jídelnou a balkon, jemuţ se v inzerátech honosně říká lodţie. V kuchyni stál sporák a stará vrčící lednička, v pokoji lehátko a jedna ţidle. Prosté, ale účelné zařízení - pokud v takovém bytě nemáte v úmyslu často pobývat. To na Borech jsme měli celu zařízenou skoro luxusněji. Muţ si nervózně mnul ruce. „Ani vám nemám co nabídnout. Kafe tu nezŧstalo, ono tady vlastně skoro nic nezŧstalo.“ Rozhlédl se po pokoji. Nohou se neúspěšně pokusil odkopnout pod lehátko špinavou ponoţku. „Nepřišli jsme na kafe,“ vyjel doktor Jeřábek. „Přišli jsme si pro to, co nám náleţí.“ Muţ rozhodil rukama. „Vám? Snad mně! No ale jestli myslíte… Tohle je všecko, co zbylo. Jak povídám, ani kafe tady není.“ „Pane, my jsme opravdu nepřišli na kafe. Pan doktor má pravdu…“
Jakmile muţ slyšel akademický titul, zhroutil se do sebe. Chytil se za hlavu a teatrálně zaúpěl. „Já to věděl, ţe to takhle skončí!“ Nevím, za jakého doktora Jeřábka povaţoval, za zubního lékaře rozhodně ne. „Muselo to tak skončit,“ řekl jsem přísně. „Nebo jste si snad myslel, ţe se na to nikdy nepřijde? Mŧţete být rád, ţe se to snaţíme řešit takhle mezi čtyřma očima, mohlo by to být horší.“ Opravdu mohlo. Existují specializované agentury, které se zabývají vymáháním dluhŧ. Nevím, jak to dělají, ale asi pouţívají nějakého velice účinného nátlaku, aby donutily člověka vysolit peníze. Ţlučníkový kámen odevzdáte chirurgovi celkem bez hlesu, ale vysolit penízky, které jste pracně z nějakého kořena vymačkali a které často uţ ani nemáte, to bolí. To fakt bolí! „Ale pánové,“ zavyl muţ, „to snad je nějakej omyl, ne?“ „Pěknej omyl,“ utrousil dr. Jeřábek. „On vám soud uţ ten omyl vysvětlí.“ „Proč mně?“ vyděsil se muţ. Nechápavě se na nás díval. „Kruci, uţ toho mám dost!“ Rozhlíţel se, do čeho by rázně udeřil pěstí na dotvrzení svých slov, ale bouchnout nebylo do čeho. Jedině ţe by se udeřil do prsou. „Já vám snad volal první, ne?“ „Vy nám?“ Podívali jsme se s Jeřábkem po sobě a zasmáli se. „Chcete říct, ţe jste nám volal, abyste se omluvil, ţe šlo u hluboký nedorozumění? A ţe máte prachy nachystaný?“ „Mám všechny bankovky poznamenaný!“ vykřikl výhrŧţně dr. Jeřábek. „Tak vidíte, pane Lorenci,“ povídám podle četnických manýrŧ. „Klec spadla. Člověk má vědět, kdy prohrál. Já například budu tak slušný, ţe ani neţádám náhradu za škodu, kterou jsem utrpěl, a za ztrátu času. Stačí mi, kdyţ vrátíte, co mi dluţíte.“ Muţ mrkal a marně otvíral ústa, aby něco řekl. Já se ale nenechal přerušit. „Záleţí jen na vás, jak celou záleţitost skoncujeme. My tady s panem doktorem
jsme připraveni chovat se jako dţentlmeni - ale to se tak musíte zachovat i vy. Jasné? Jinak…,“ rozhodil jsem rukama, abych dal najevo, ţe v takovém případě neberu za další vývoj věcí odpovědnost. Muţík začínal dostávat podivuhodně nachovou barvu. „Jakej Lorenc?“ vyrazil ze sebe. „Jsem já snad Lorenc? Kdo je tady Lorenc, pánové? Já vás přece zavolal, abyste sehnali Lorence, abyste ho zavřeli, aţ zčerná, a vy místo toho…“ Začal se dusit. Dal jsem mu herdu do zad. Vztekle se na mě místo poděkování podíval, sáhl do kapsy a začal mi před nos strkat občanku. Ukázal mi i adresu bydliště: Na Bojišti. „Vaněk, pánové, dycinky Vaněk! Tatínek se jmenoval Vaněk, maminka Vaňková, brácha je taky Vaněk a děda s babičkou jsou Vaňkovi.“ „Všichni?“ zeptal jsem se pochybovačně. To mě zaujalo. Nestává se pokaţdé, ţe se sejdou a vezmou dva lidé se stejným příjmením. „Co všichni?“ vypadl na chvíli z obrazu. „No, druhý dědeček s babičkou. Kaţdý má dva dědečky a dvě babičky. Tedy - pokud pochopitelně zná oba své rodiče.“ „Chcete říct, ţe jsem panchart?“ zasyčel. „Říkám, ţe se moje matka jmenuje Vaňková…“ „A její rodiče jsou také Vaňkovi? Nejmenují se náhodou Lorencovi?“ „Hovno Lorencovi! Tajchmanovi! Dědeček je Tajchman! A babička…“ „Moment, pane kolego,“ přerušil nás Jeřábek. „Obávám se, ţe meritum věci se nám začíná ztrácet v nedohlednu. Vy tedy tvrdíte, ţe nejste Lorenc. Já vám věřím,“ řekl, kdyţ mu zběsilý Vaněk znovu začal strkat pod nos občanský prŧkaz. „Proč jste nám tedy otvíral a pouštěl nás dovnitř, kdyţ jsme se ptali na Lorence? Člověče, vy jste buď slabomyslný, takříkajíc napŧl blbec, nebo tomu nerozumím. Kdo tady vlastně bydlí? Vy, nebo Lorenc?“ „Lorenc!“ Povzdechl jsem si. „Takţe jste přece jenom Lorenc… nebo jeho komplic. V tom případě ponesete odpovědnost za něj.“
„Já si budu stěţovat vašim nadřízeným,“ řekl muţík dŧstojně. „A dám to do novin. A do televize. A prezidentovi. Všichni policajti jsou starý bolševický struktury, mučili jste statečný vlastence před revolucí a myslíte si, ţe s náma mŧţete zacházet jako s hovadama i dneska! Ale to je omyl, panáčkové!“ zahrozil na nás prstem. „A teďka laskavě vypadněte.“ Konečně jsem pochopil. On nás povaţuje za četníky! „Vy nás povaţujete za četníky, člověče nešťastná…,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou. „Vy nejste od policie?“ „Pane!“ PhDr. Jeřábek se dŧstojně napřímil. „Míra mé trpělivosti přetéká. Být okraden a ještě uráţen - to je za jediný den poněkud příliš!“ „Tak co tady sakra děláte?“ rozběsnil se Vaněk. „Ven, vypadněte, ať uţ jste pryč!“ Pokoušel se nás vystrkat. S doktorem Jeřábkem by snad uspěl, ale já byl tvrdší oříšek. Kdyţ se pak na lehátku zresuscitoval, dozvěděli jsme se po kouscích celou historii.
7 Lorenc skutečně existoval. Jestli je to jeho pravé jméno, těţko říct. Vaňkovi se tak alespoň představil. Dohodli se na pronájmu této garsonky, patřící Vaňkovi. Nechtěl za ni, jak se dušoval, moc. Jenom pět tisíc měsíčně. Coţ je, jak uznáte, téměř charita. „Dal mi zálohu tři tisíce. Pak jsem dvakrát nedostal peníze vŧbec a včera mi přišla upomínka, ţe dluţím za pŧl roku nájemný. Tak jsem sem vlítnul…“ „To měl platit taky Lorenc?“ zeptal jsem se kvŧli přesnosti. Zle se po mně podíval. „Samozřejmě! Bydlel tady on, nebo já?“ Nekomentoval jsem to. Byt byl prázdný. Sousedé tvrdí, ţe Lorence uţ dávno neviděli.
O Lorencovi neví víc, neţ ţe mu je kolem třicítky, snad o maličko starší neţ já, ţe je hnědovlasý, vlasy krátké jako na jeţka. Vazoun. V pravém uchu má náušničku. „Vidíte, vidíte,“ pokýval jsem hlavou. „Neměl jste se nechat obloudit vidinou mamonu. Já osobně bych například chlapovi s náušničkou nevěřil. Má tady pan doktor náušničku? Nemá. Mám ji já? Taky ne. A proč ne? Protoţe jsme solidní lidi.“ „Lidi jsou verbeţ,“ řekl Vaněk chmurně. Dr. Jeřábek mlčel. Tvářil se malomyslně a zřejmě uţ dával dohromady argumenty, s nimiţ předstoupí před manţelku a svoji rodinu. Podle obličeje vypadal na to, ţe je nejenom ţenatý, ale i majitelem dítek. A dítka, kdyţ tatínek naletí a rodinné úspory jsou v pekle, bývají nesmírně zlá, aţ mstivá. „Tak jsem zavolal policajtŧm,“ povídá Vaněk. „Proto jsem si myslel, kdyţ jste zazvonili, ţe vy jste oni.“ „Jak uţ jistě chápete, nejsme. Obávám se, ţe patříme do stejné kategorie jako vy. Jenţe naše ztráta je vyšší, takţe aţ toho pána potkáme, přijdete se svými nároky na řadu aţ po nás.“ „Na pořad práva civilního…,“ ozval se najednou doktor Jeřábek. „Uţ jste, pánové, zkoušeli domoci se svých nárokŧ pořadem práva civilního?“ Zavrtěli jsme hlavami. „Já ano,“ řekl Jeřábek smutně. „Před pŧldruhým rokem si má šílená ţena objednala na inzerát od nějaké obskurní zásilkové sluţby jakési hrnce. To, co přišlo, mělo sice tvar nádob určených k vaření, pečení a smaţení, ale ţádný z těchto úkonŧ se v nich úspěšně provádět nedal. Tak jsme ty nefunkční výrobky v řádném termínu vrátili a podle slibu v inzerátu čekali, aţ dostaneme nazpět osm tisíc. Po pŧl roce jsem se obrátil na soud. Po dalších devíti měsících čekání přišla naše causa na řadu. Zástupce firmy, která nemá adresu, ale jenom PO. box, se nedostavil. Nedostavil se ani na druhé stání. Případ byl odloţen.“ Mávl rukou. „I kdyţ se nakrásně ono zvyjebené individuum podaří dopadnout a my své nároky uplatníme a při vyhrajeme, odsoudí ho ke splátkám. Bude nám v nejlepším
případě posílat stokorunu měsíčně. Moţná i míň. Tím dostojí svému závazku, přesněji řečeno, dá najevo dobrou vŧli, a my jsme nahraní.“ Klasickej intoš, který to, co mu ukradli, dostává z drbanŧ nazpět prostřednictvím soudŧ. Prostě vŧl, co ještě věří ve spravedlnost a zákony. Bylo mi jasné, ţe tady uţ nemám co pohledávat. Ti dva mi kromě nářkŧ nemohli poskytnout nic. Lorenc byl prostě střihoun. Opravdu jsem měl chuť se s ním seznámit.
8 Vaňka s Jeřábkem jsem nechal, aby si vzájemně líčili svá příkoří, a vydal se po domě. Nebylo moţné, aby se v desetipatrovém baráku nenašla alespoň jedna drbna. Našel jsem dvě. V sedmém a ve čtvrtém patře. Vydával jsem se za dealera, dříve cesťáka, v oboru nového vydání Kralické bible. Dámy o mé zboţí, které jsem s sebou momentálně bohuţel neměl s ohledem na jeho váhu, zájem neprojevily a nevěděly ani o nikom, kdo by bibli chtěl. Prý tady ţijou lidi, kteří mají jiný starosti. Zmínil jsem se, ţe jsem se minulou neděli na bohosluţbách v naší českobratrské modlitebně na Vinohradech seznámil s jistým panem Lorencem, který má ţít v tomto domě. Zapŧsobil na mne dojmem člověka inteligentního, citlivého, plného víry. V obou případech to vyvolalo mírně řečeno podiv. Podle první drbny to je asi nějakej omyl, protoţe ten člověk je děvkař a hulvát, nezavírá za sebou dveře od výtahu a v kvartýru pořádal tak divoký mejdany, ţe z toho byl celej barák auf. Druhá dáma mi prozradila něco výţivnějšího: ta cuchta, co si ji vodil do bytu nejčastěji, se prej za prachy svlíká v jednom nočním podniku kousek odsud, dřív tam bývala Pradlenka. Teď se to jmenuje nějak anglicky. Ale mají tam namalovanýho černocha v cylindru. Projevil jsem o tuto skutečnost zájem tak
malý, aţ to hraničilo s dobře skrývaným pocitem nechuti. Zřejmě se opravdu jednalo o nějaký omyl, o jiného pana Lorence. Nejzajímavější informaci mi podali dva kluci na kolečkových bruslích, kteří právě sprejem stříkali na zeď protějšího paneláku velký nápis, ţe Milerová je kráva. Milerová, jak mi vysvětlili, je jejich třídní. Lorence znali. A taky věděli, ţe si vodil bezva kočky. Nejvíc nazrzlou buchtu, který říkal Dţudy. To jméno mě zelektrizovalo. Chápu, ţe kaţdá šlápota si mŧţe říkat, jak chce a ţe jejich verbální fantazie a slovní zásoba je omezená, ale i kdyţ jsem se s touto sortou děv občas stýkal víc, neţ bych touţil, na Dţudy jsem narazil jen jedinkrát.
9 Nalézt noční podnik, který měl jako reklamu občana černé pleti s cylindrem na hlavě a nesl název Free World, nedalo mnoho práce. V devět večer uţ to tam začínalo pěkně ţít. Rudý plyš, mosaz, květiny. Pekelně narudlé fluoreskující světlo, ve kterém jsem měl ruce, jako kdybych si je vykoupal v panenské krvi, coţ byl vzhledem k personálu tohoto podniku příměr, jakému se říká nadsázka. Dívky, které obsluhovaly, byly nahoře bez. Ve dvou případech jsem měl pocit, ţe bych si za ten pohled zaslouţil nějakou slevu. Dudy jim visely málem k pupku. Černocha tady ţádného neměli, ani s cylindrem, ani v kšiltovce. Jen asi tři spoluobčany tmavší pleti, ale indoevropského pŧvodu. Dal jsem si ţito, které vydávali za skotskou. Všechny drinky měly jednotnou cenu 50 Kč, všechna jídla stála devětaosmdesát babek. Pokud jsem si všiml, většina hostŧ jen nasávala. Z reprákŧ rozmístěných na kaţdých pěti čtverečních metrech, duněla muzika. Zesilovač museli mít aspoň pětisetwattový a obsluze zřejmě nikdo nevysvětlil, ţe tím knoflíkem, co je na něm napsané
Volume, se dá lehkým pohybem doleva nářez decibelŧ stáhnout, aby host slyšel, na co se ho nahatá servírka ptá, a nemuseli se domlouvat posunkovou řečí. „Coţe?“ zahulákal jsem vidlácky a dal si dlaň k uchu jako nahluchlý výměnkář. Znovu něco zaševelila a naklonila se ke mně. Prsa se jí rozhoupala a jedno mě plesklo po hubě. Ovanul mě odér deodorantu a potu. Odtáhl jsem se. „Heleďte, slečno, já si nemŧţu pomoct, já vás vŧbec neslyším.“ „Sem se ptala, jesli si nepřejete dámskou společnost… třeba i v soukromí!“ zařvala vztekle. Několik hostŧ od vedlejších stolkŧ se ohlédlo. Deklarovali se jako noční klub. Ţe tady jde o docela obyčejný hampejz, nebyla nikde zmínka. Jinde ve světě by je za to policie a ţivnostenský úřad sjeli a sebrali by jim licenci. „Dámskou společnost?“ povídám. „Ale jo. Chtěl bych. Není tady dneska Dţudy?“ „Teď bude mít výstup,“ řekla otráveně, ţe jsem neprojevil zájem o ni. „Tak jestli potom… se zeptám, jestli je volná.“ „Buďte od té dobroty,“ zabručel jsem. Whisky chutnala po myšině, takţe to whisky snad byla. Dívka, která po nějaké fanfáře právě vtrhla na maličké pódium vedle baru, se ale té Dţudy, co si se dvěma kamarádkami pod taktovkou Luboše udělala z mé garsonky veřejný dŧm, moc nepodobala. Snad to bylo tím, ţe měla černé kozačky aţ do pŧli stehen, černou koţenou vestičku na holém těle, rudý podvazkový pás bez kalhotek, stříbrné dlouhé vlasy a v ruce dŧtky. Sekundovala jí baculatá brunetka, kterou hvězda Dţudy týrala. Musela se podřídit kaţdému jejímu přání a rozkazu. Přání byla prostá - šlo o to, aby se brunetka svlékla, lehla si na záda, rozhazovala nohama a přitom s dŧtkami prováděla něco jako masturbaci. Znuděně jsem zazíval. Osud mě neušetřil ničeho, budu tedy muset představení protrpět aţ do konce a potom do téhle sadomasochistky investovat pár panákŧ, abych z ní zkusil něco vyrazit. Kdyby to byla skutečná Dţudy, určitě bychom se dohodli rychleji. Pravda, kdysi ke mně měla jisté výhrady, hlavně kdyţ
jsem ji a její kamarádky ze svého bytu po Lubošově zatčení v Německu vyhnal na ulici, ale stará láska nerezaví. Hosteska dodrţela slovo. Asi dvacet minut po představení, pil jsem uţ třetího vizoura a přemýšlel, jestli na něj vlastně mám a jestli mě hon na Lorence nepřijde dráţ neţ to, co z něj chci vyrazit, se nade mnou ozvalo: „Dobrý večer, pane. Já jsem Dţudy.“ Vzhlédl jsem. Nade mnou bez paruky, ve svých pravých vlasech, stála pravá Dţudy. Poznala mě taky. „Ty mizero…,“ zasyčela v okamţiku, kdy hudba na chviličku ztichla. „Co tu chceš?“ Nedalo se svítit, musel jsem dát do placu bublinky. Měli jen bohemku anebo nějaké podezřelé italské. Špuntato. Nebo Spumante… nějak tak to znělo. Bohemka stála dvě stě, import pětikilo. Dţudy se po delším přemlouvání posadila. Své někdejší pestrobarevné háro, zelené nehty a černě nalíčené rty inovovala za něco decentnějšího. Ve zdejší pekelné iluminaci byly její vlasy rudé, ale barevně ladily s lakem na nehtech a mejkapem. Zírala na mne s jistou nenávistí, která mě rmoutila. Já osobně si totiţ myslím, ţe lidé si mají odpouštět. I tak je na světě těţko. Takhle nějak jsem to Dţudy řekl. Vlastně ani nevím, jak se ve skutečnosti jmenuje. Pokud si vzpomínám, Dţudy byla nějaká televizní seriálová opice… Tahle Dţudy s ní má společné - kromě dávných předkŧ z jednoho vývojového stromu - jen to, ţe má taky velice ráda banány. Mlčela, dokud erosenka nedonesla šampus a ona ji nesprdla, ţe není dost ledový. Zřejmě aby se předvedla. Kdyţ do sebe nalila první skleničku, uráčila se prvně seknout pyskem. Především mi vysvětlila, ţe osobně by proti mně nic neměla, jenom jsem ji a její dvě kamarádky namíchnul, protoţe jsem je vyhodil na ulici.
„Děvče,“ povídám s povzdechem, „mně tenkrát nic jinýho nezbejvalo. Poldové mi šli po krku, a kdybych vás tam nechal, zatáhnul bych vás do nemilýho maléru.“ Chtěla vědět, jaký to byl malér a jestli v něm lítal taky jejich pasák Luboš, ale mávl jsem nad tím rukou. Co bolo, to bolo. Chtěla vědět i další věci. Například jestli to ještě peču se Zdeničkou. Po pravdě jsem jí odpověděl, ţe se Zdeničkou to uţ nepeču, protoţe Zdenička je neboţka. Dţudy si nalila druhou skleničku a projevila zdrţenlivou účast. Potom si mě s ironickým úsměškem prohlédla. „Seš pěknej blbec. Tenkrát sis moh se mnou šoupnout křápem zadara. Klidně bysem ti dala, uţ jenom abych vytočila Zdenu. Teďka ti to příde na smetanu za pŧl hodiny.“ „Kde? U tebe doma nebo…“ Zasmála se. „Ty vole, ty si myslíš, ţe kvŧli tý pŧlhodině pojedu domŧ? Tady na to jsme zařízený.“ „Proč jenom pŧl hodiny?“ zeptal jsem se naivně. „Hele, brouku, nedělej ze sebe nadsamce.“ Fíha, Dţudy začíná být vzdělaná. „Nezapomeň, já chlapy znám. Zaválím to tak, ţe vystříkneš přesně za dvacet minut… a protoţe se ti za těch deset minut znova nepostaví, budeš rád, ţe vypadnu a ţe se nebudeš ztrapňovat. To víš, jsem profík.“ Podivné. V téhle zemi je kaţdý profík. Nevím sice, proč se za profíka označuje buchta, která se ţiví tím, ţe v určitém rytmu roztahuje a stahuje stehna a heká při tom, ale budiţ jí přáno. Dţudy je proto profík, ţe si nejdřív řekne o peníz. Teprve pak je ochotna přijmout i penis. „Víš, já ani tak nepřišel skotačit s tebou… prostě jsem slyšel, ţe tady hákuješ, tak si povídám - uţ jsem ji dávno neviděl, skočím na kus řeči, zavzpomínat si a pozeptat se, jak jde ţivot.“ Nový bublinky jsem ani objednávat nemusel, kelnerka nám uţ nesla další stříbrný kyblík s lahví v ledu. S tuzérem mi účet začínal dělat asi šest kilo. Dţudy se na mě podezíravě podívala.
„Pche! Tydle pohádky mi mŧţeš povídat místo večerníčka. A vŧbec, jestli sis nepřišel zapíchat, tak vybal, vo co ti kráčí. Utíkaj mi prachy.“ Od vedlejších stolŧ se po Dţudy dívali alespoň tři nadrţení devianti. Dţudy tady nejspíš byla za hvězdu. Vţdycky dělá chlapovi dobře, kdyţ hobluje hvězdu… i kdyţ se jedná o pouhou pornohvězdičku. Dţudy dopila a netrpělivě se na mě podívala. Nadechl jsem se. „Hledám jistýho chlapa. Jedu v jednom kšeftu a máme pro něj zakázku. Uţ pro nás párkrát dělal, ale teď změnil adresu… chápeš, jo?“ „Ne.“ Pokusila se vstát. Chytil jsem ji za ruku a stáhl nazpátek. „Ţádný chlapy neznám.“ Rozesmál jsem se. „Jestli ty neznáš ţádný chlapy, tak já jsem svatej Mikuláš.“ „Chlapi jsou prasata. Stačí mi, ţe vysolej prachy, neţ si to vodbydou. Jak se jmenujou, to mě nezajímá. Neptám se jich.“ „Tohohle znáš docela určitě.“ „Jak se teda jmenuje?“ „Lorenc.“ Setřásla dlaň, kterou jsem měl ještě mimovolně poloţenou na její paţi. „Co je to za kšeft, kterej pro vás dělal?“ „Autíčka.“ Zamyslela se. Přemýšlení jí činilo potíţe, krabatila čelo a kousala se do rtu. „Odkud vŧbec víš, ţe já… proč jsi kvŧli tomu přišel za mnou?“ Dříve nebo později ji to muselo napadnout. Jak říkám, úplně blbá nebyla. Dvě a dvě sečíst dokázala. „My víme ledacos…,“ utrousil jsem tajemně, aby si to mohla vyloţit všelijak. Dţudy si to samozřejmě vyloţila po svém a úplně pitomě. „Ty ses dal k chlupatejm?“ zasyčela. „Seš magor?“ odsekl jsem, i kdyţ tuhle otázku jsem si měl spíše poloţit já. Vypustit před ní okřídlenou policajtskou větu byla skutečně slabomyslnost. Jestli jsou doroty na něco citlivý, tak na fízlácký prŧpovídky. „Dovol, abych se zasmál.“
„Lidi jsou svině.“ Snad počtvrté jsem uţ dneska slyšel smutnou filozofii doby, ve které ţijeme. „Ne, milá Dţudy,“ řekl jsem a díval se jí při tom upřímně do očí. „Jestli ti na něco mŧţu dát čestný slovo a jestli mi mŧţeš něco doopravdy věřit, tak teda to, ţe s policajtama jsem neměl nikdy nic společnýho - pokud neberu v úvahu to, ţe mě jednou zašili. A stejně tak ti mŧţu dát čestný slovo, ţe pokud jde o Lorence, jedná se fakt o autíčka a o kšeft s nima. A ţe ho hledám kvŧli tomu kšeftu, a ne kvŧli policajtŧm.“ „Já ti stejně nevěřím, ale to je fuk. Jestli ho najdeš, máš u mě deset čísel zadara. Ten parchant totiţ vzal dráhu.“ „Milé děvče,“ povzdechl jsem si, „tohle pro mě není ţádné sladké tajemství. Kdyby nadále bydlel v tý garsonce na Černým Mostě, co měl pronajatou od pana Vaňka, tak ho tady nesháním. A nezdrţuju tě od práce.“ Od barpultu se na nás totiţ díval nějaký opálený chlapík v bílém smokinku. Vypadal, jako by se v něm narodil. Nevtíravým gestem ukazoval na zlaté hodinky na zápěstí. „Ţe zahnul kramle, mě kór moc nebolí,“ pokračovala Dţudy a ignorovala výzvu k návratu do pracovního procesu. „Kaţdej chlap jednou práskne do bot. Někdy je to lepší. Hauroval, co má škváry, myslela jsem si, ţe se trochu zahojím, a nakonec si vodě mě pučil padesát kolíkŧ. Prej na kšeft. Od tý doby jsem ho neviděla.“ Vstala a podívala se konečně na bílého otrokáře. „Aby ses neposral, smetáku,“ utrousila. Pochopil jsem, ţe slova nebyla určena mně. „Musím se zase vrátit. Koukej, Majku, jestli ho najdeš a ty prachy z něj vyrazíš, tak ti to nezapomenu. A kdyby náhodou chtěl zlobit, tak mi brnkni. Je tady pár hochŧ, co by mu domluvili. Ani by to nebylo drahý.“ Chtěla uţ odkráčet a zanechat mě tu s neveselými perspektivami a účtem. Něco mě napadlo. „Ty, Dţudy…“ Zastavila se a vyčkávavě se na mě podívala. Snad myslela, ţe jsem se konečně rozhoupal a přece jenom si tím hrbem po vystoupení hodíme.
Musel jsem ji zklamat. Na sex jsem opravdu neměl ani pomyšlení. „Dţudy… ten chlap chodil jenom sem?“ „Jak - sem? Kam by měl chodit?“ „No myslím, jestli neměl nějaký stálý lokál. Hospodu, snack nebo tak. Chápeš? Tady s tebou moţná bejval večer, ale přes den určitě taky chodil někam nasávat.“ „Jo, k Zubrovi. Ale pochybuju, ţe ho tam najdeš. Já uţ tam byla. Všichni měli zašitou hubu. Dělali, ţe o něm v ţivotě neslyšeli.“ Odplula převléknout se do kozaček a červeného podvazkového pásu. Anebo teď moţná jen do kozaček. Kalhotky si stahovat nemusela, kalhotky nejspíš nenosila nikdy.
10 Od Dţudy jsem vypadl v deset večer. Příliš brzy na to, jít domŧ, kde mě čekalo jenom špinavé nádobí od oběda a neveselé vzpomínky. Řekl jsem si, ţe kdyţ uţ jsem v tom, mŧţu vyzkoušet štěstí ještě u Zubra. Nikdy jsem o takovém podniku neslyšel, ale jeden z dročkářŧ na štaflu před Svobodným světem naštěstí ano. Oznámil mi, ţe to bude za sto pade, a chtěl prachy dopředu. Na oplátku jsem poţádal o kvitanci. Nejdřív mě poslal kamsi, ale kdyţ jsem mu vysvětlil, ţe se nejedná ani o buzeraci, ani o kontrolorský pokus dostat se mu na kobylku, ale ţe potřebuju účetní doklad kvŧli daním, a ţe je mi proto ganz egal, kolik bude jízdné činit, změkl a po celou cestu nadával na berňák, na radnici, na vládu, na počasí, na konkurenci, na Němce a na svoji starou. Já většinou mlčel. Jednak proto, ţe mě nepustil ke slovu, jednak jsem si v duchu přehrával scénku, kterou jsem zaţil ve Free Worldu při placení. S účtem přišel švihák v bílém smokinku. Zeptal se mě, jestli se mi v podniku líbilo. Odpověděl jsem, ţe velice, ţe takhle dobře, vkusně a přitom za přijatelnou cenu, tedy přesně tak, jak uvádějí jejich propagační letáky, rozhozené po všech stolcích,
jsem se jiţ dávno nepobavil a ţe se jistě časem stanu pravidelným hostem. I já jsem člověk, který dokáţe ocenit skutečnou kvalitu. „Moţná ale, ţe pro vás nejsme dost dobrý,“ řekl a naklonil se ke mně. Pod očima měl váčky a vrásky na snědé tváři svědčily buď o zhýralém ţivotě, nebo o věku, který se snaţil zamaskovat sportovním výzorem. Zavrtěl jsem hlavou. Ne, skutečně jsou vynikající! Hlavně ten program. Dţudy se totiţ na plácku u baru opět předváděla. Lehla si na záda a udělala most, aby podle zlatavé srsti bobříka kaţdý poznal, ţe je ve skutečnosti blondýna. „No, já vám říkám, ţe pro vás moc dobrý nejsme. Takţe bych byl radši, kdybyste si našel podnik svý úrovně. Tady je vás škoda… navíc byste mohl narazit na nějaký nesnášenlivý lidi…,“ podíval se k baru. O pult se opírali dva chlapíci, na kterých saka praskala ve švech. Pokrčil jsem rameny. „Sice nechápu, čím jsem vás popudil, ale vnucovat se nebudu. Stejně uţ mám zaplaceno.“ Pokýval hlavou. „Správně. Je čas jít domŧ. A jestli vám mŧţu něco doporučit - nechte Dţudy na pokoji. Lanaře tady nemáme rádi.“ Otočil se a za zvukŧ Bohemian Rhapsody odkráčel zpátky k baru. Zŧstal za ním jen oblak kořeněného parfému a hrozba, jejíţ nesmyslnost mi teď přišla k smíchu. Zubr byl v tiché uličce kousek od centra. Napŧl hospoda, napŧl vinárna tvářící se jako restaurant. Jeden z těch novodobých podnikŧ, které se nedokáţou rozhodnout, na co si vlastně hrají. Prostě bezpohlavní patlanina bez atmosféry, pokud nepočítám smrad z přepáleného oleje a cibulky. Dal jsem si dotek přírody s etiketou Mattoni. Ta whisky a šampus mi stačily. Namixovat k tomu ještě jednoho panáka nebo dokonce pivo, byl bych groggy. Mladý pár u stolu, ke kterému jsem si přisedl, mě ignoroval. Klukovi bylo kolem devatenácti, holce tak o rok míň. Kouřili stuyvesantky, ona pila holandský kokosový likér, on samozřejmě ţito. Povídali si o nějakém filmu Woody Allena. Holka měla bennetonky a prsty plné zlata. Kluk měl jenom jeden tlustý zlatý řetěz kolem krku. K dţínám světle zelenkavé kárované sáčko z tak měkoučké vlny, aţ
skoro předlo. Víc jak patnáct tisíc nestálo. Dívka na štětku nevypadala, právě naopak, ani kluk na nějakýho šmelku. Peníze z nich přesto čišely, ale naprosto přirozeně. Prostě je měli. Nemuseli se o nich bavit ani na ně myslet. Byly pro ně samozřejmostí. Číšník mi donesl minerálku a postavil ji na stŧl s gestem, které by citlivější povahu dokázalo urazit. Já ho dloubal do ucha. Byl tady od toho, aby mě obslouţil, a co si při tom myslel, mě nezajímalo. „Nebyl tady dneska Viki Lorenc?“ zeptal jsem se lhostejně. Podíval se na mě. „Kdo?“ Znělo to tak znuděně a opovrţlivě současně, ţe jsem v první chvíli fakt myslel, ţe se Dţudy spletla anebo mě dročkář zavezl do jiného podniku stejného názvu. „Lorenc,“ řekl jsem zřetelně, aby se nepřeslechl. Zatvářil se, ţe vzpomíná, a pak zavrtěl hlavou. „Nevím. Ještě nějaké přání?“ „Já osobně dávám přednost Annie Hall,“ řekla dívka. „Ta perzifláţ McLuhana… to je fantastický!“ Nevěděl jsem, kdo je to McLuhan, a ani mě to nezajímalo. Zajímal mě číšník, který se odsunul ke dveřím do kuchyně a něco říkal kolegovi. Oba se při tom několikrát na mne podívali. Takţe ţádný omyl. Kluk se ke své dívce naklonil a políbil ji. Záviděl jsem mu. Záviděl jsem mu tu holku, protoţe byla svěţí a krásná, záviděl jsem mu jeho bezstarostnost, jeho peníze, jeho ţivotní zkušenosti i perspektivy. Určitě nějaké perspektivy měl a určitě je měl nalajnované od chvíle, kdy poprvé otevřel oči. Dopil jsem a poloţil na stŧl dvacku. Třetinka mattonky tady stála osmnáct korun, ty dvě koruny byly míněny jako uráţka obsluhy. Podle hesla - neuráţejte nás nízkým spropitným. Personál se ke mně choval stejně nevlídně a opovrţlivě jako za dob největšího rozkvětu národního podniku RaJ. Takţe jen v majetkových vztazích to není - někdo je parvenu v socialistickém pohostinství stejně jako v soukromém.
„Kdyby se tu Viktor objevil, ţe jsem ho hledal,“ utrousil jsem k číšníkovi. Nenamáhal se mi odpovědět, jen z kapsy saka vytáhl hrst mincí, našel dvoukorunu a hodil ji na ubrus. „Sbohem, pane.“ Jasněji to vyjádřit nemohl. Ti dva mladí se ani nenamáhali odpovědět mi na pozdrav. Pro ně jsem existoval pouze jako rušivý element. Ale jim jsem to za zlé neměl.
11 Venku začínalo poprchávat. Ohrnul jsem si límec saka. Najednou mi byla v tom sychravu zima. A taxík v nedohlednu. Naštěstí, protoţe ke mně na Petřiny by stál majlant a já uţ dneska utratil víc, neţ si mŧţu dovolit. Pojedu tramvají, říkal jsem si, kdyţ se za mnou ozvaly kroky. A tam, na refýţi, kterou vyprázdnila tramvaj, jejíţ světla jsem právě viděl mizet v dálce, mě potkali. Nebo spíš dohonili. Vypadali, jako ţe táhnou odněkud z hospody. Nejspíš taky od Zubra. Maličko se potáceli. Zastavili se vedle mě. Menší z nich zamumlal, ţe je to v hajzlu, tramvaj v prdeli a chčije a chčije. Začal hrabat po kapsách a vytáhl cigaretu. Znovu si prohrabal kapsy a zanaříkal, ţe by hulil, aţ by brečel. „Nemáš voheň, kámo?“ zeptal se mě koutkem úst. V druhém mu visela nezapálená cigareta. Zavrtěl jsem hlavou, ţe nekouřím, sevřel pěsti a připravil se. Stejně mi to nebylo nic platný. Ten druhý se najednou sehnul, a neţ jsem stačil zareagovat, hlavou mi vrazil do ţaludku. Bez dechu jsem se zavřel jako kudla a ten mrňavý mi jedním hmatem přehodil přes hlavu oba konce mého vlastního saka. V tu chvíli jsem měl ruce jako ve svěrací kazajce. Refýţ byla tvrdá, ale ne tak jako ty kopance. Jen ne do hlavy!, pomyslel jsem si zoufale, kdyţ ze mě další úder skoro vyrazil dech.
Probral jsem se za pár minut. Nebo za hodinu. Nevím. Leţel jsem pořád kousek od sloupku s jízdním řádem, zkroucený do embryonální polohy. Hlava mi třeštila, před očima mi vířily barevné kruhy jako tenkrát, kdyţ mi bylo asi pět let a já se na koupališti topil. Klekl jsem si na všechny čtyři a pomalu jako starý nemocný pes jsem se zvedal. „Hele, uţ se probral, kořala…,“ zaslechl jsem. S námahou jsem pootočil hlavu. V bezpečném odstupu ode mne stáli čtyři lidé, manţelské páry ve večerním. Z večírku nebo z divadla. I kdyţ v okolí ţádné divadlo nebylo. Moţná byli na soukromém představení nějaké Havlovy únavné hry. Pomozte mi, chtěl jsem říct, ale z úst se mi vydralo jen nezřetelné zachroptění. Celé tělo mě bolelo a jazyk jsem měl tak napuchlý, ţe se mi skoro nevešel do pusy. Cítil jsem kaţdý sval na krku, kam jsem taky schytal pár ran. Ohmatal jsem si obličej: zřejmě jsem nekrvácel a taky zuby jsem měl všechny. Ti hoši své práci rozuměli. „Měli by ho sebrat a odvézt na záchytku. Ještě to tady všechno pozvrací,“ pravila s odporem jedna ţena. „Prosím vás, paní kolegyně, policajti si ničeho nevšimnou. Mají z toho, co se dneska děje, jenom radost. Co byste od těch starých komoušŧ chtěla?“ odpověděl vysokým arogantním hlasem muţ. Pokusil jsem se zaostřit zrak, abych viděl, jak ten chytrej debil vypadá, jak vypadají všichni čtyři, ale dál jsem viděl jen siluety čtyř lidí v tmavých šatech. Vyrazil jsem ze sebe zoufalý sten. Jedna z postav ke mně váhavě popošla. „Moţná mu opravdu něco je,“ zaslechl jsem hlubší muţský hlas. „Nechte ho, pane doktore. Za chvíli pojede tramvaj a řekneme řidiči, aby zavolal policii. Má tam vysílačku, víte?“ pravil ten pisklavý rozumbrada. Ale neznámý pan doktor nedbal a šel ke mně. Ostatní ho váhavě následovali. Obstoupili mě ze všech stran. Zvedl jsem hlavu a zmučeně se na ně podíval.
„Nějaký otrapa,“ ozvala se ta dáma, co mě uţ pomlouvala. Druhá si něco tiše notovala. „Boţe, kdyţ si uvědomím, ţe i za takovouhle svobodu jsme celý ţivot bojovali…!“ „No jo, je oţralý jak prelát,“ řekl pisklavý. „Já bych si ho, pane doktore, radši nevšímal.“ „Vězně navštěvovati… to vám nic neříká, pane kolego?“ „Já své bliţní miluju, ale houmlesáky nesnáším,“ odpověděl pan kolega. „Kristus se také sklonil k Máří Magdaleně a vzal jí hlavu do dlaní,“ odporoval pan doktor a sehnul se ke mně. Nejspíš byl lékař a věděl, co je etika. „Pojďte pryč, nebo nás ještě pozvrací,“ ozvala se opět nervózní dáma. Neměla to říkat. Neměla. Protoţe jen to vyslovila, udělalo se mi strašlivě zle, a neţ stačili zareagovat, vylétl ze mne se zoufalým zavytím celý obsah ţaludku přímo na pana doktora, který uţ seděl na bobku, aby mi jako Kristus vzal hlavu do dlaní.
12 „Viděl jste podezřelé uţ někdy předtím?“ Udiveně jsem se na policajta podíval. Na Františku na chirurgické ambulanci mi udělali rentgen, nic zlomeného, jen pohmoţděná ţebra. Hlava chválabohu celá a v pořádku. Doktor mě ujistil, ţe si pár dnŧ uţiju svoje, ale nějaké větší nebezpečí mi nehrozí. Sepsal všechny moje rány do lékařského nálezu pro policii, případně pro soud, a praporčík na místním oddělení teď ten elaborát luštil. „Jaký podezřelý?“ zeptal jsem se ho zmateně. „Myslím ty dva muţe, co vás napadli. Jsou podezřelí ze spáchání trestného činu.“ Zamyslel jsem se nad tím. Tenhle newspeak pro mě byl hádankou. Někdo někoho zavraţdí a není vrah - je jenom podezřelý ze spáchání trestného činu. Jiný
znásilní školačku a zase není drban, ale podezřelý. Dalšího chytnou, jak vylejzá z cizího kvartýru s plným kufrem, ale neříká se mu lupič nebo zloděj, nýbrţ se z něj stal podezřelý… A soudce, kterého kvŧli tomu poldové otravují, se musí hluboce zamyslet, jestli ten člověk, na kterého se vztahuje Listina lidských práv, je skutečně takový darebák, aby mohl být učiněn tak hluboký zásah do jeho osobní integrity, jakým je vazba. Takţe se většinou rozhodne, ţe je to zbytečné. Koneckoncŧ ten člověk přece ještě není vinný, je zatím jenom podezřelý, okolnosti se musí vysvětlit, moţná ţe ta školačka byla nymfomanka a ubohého dţentlmena k souloţi doslova donutila, moţná ţe byt byl dokořán a člověk s tím kufrem tam šel jenom na návštěvu: ten kufr, jak prohlašuje, je jeho vlastní a to, co v něm nesl, mŧţe být také jeho majetek… Teprve soud musí určit, jak to bylo. Stejně jako v případě pána, který zapomněl kudlu v jiném pánovi tak hluboko, ţe dotyčný tím pádem dodejchal. Třeba ho ranila mrtvice. Jakápak vraţda? Jaký vrah? Lidská práva nesmějí být porušována - od toho existují právníci, aby na to dbali. „Ţádné podezřelé neznám,“ řekl jsem potichu a pomalu, abych se nezadýchal, protoţe to při pohmoţdění ţeber poněkud bolí. „A ty dvě svině, co mě zmasily, jsem taky nikdy předtím neviděl.“ Ale jo, viděl. Aspoň toho menšího, co chtěl připálit retko, jsem docela určitě letmo zahlédl u Zubra. Mohl bych to říct a strávit pak několik nejbliţších týdnŧ
výpověďmi,
diktováním
protokolŧ,
konfrontací
s podezřelými,
posloucháním výhrŧţných telefonátŧ, a chodil bych kanálama… Nic! Poldové ať se starají o svý, třeba o nový uniformy a špatný parkování. Já se o sebe taky postarám sám. Všechno stejně začalo na Dopravním inspektorátu, kde mi sebrali auto. Jasně mi dali najevo, ţe dostat prachy z Lorence nazpátek je moje soukromá starost. „Postrádáte něco?“ „Jo. Asi osm stovek.“ Občanku jsem s sebou neměl. Naštěstí - díky mé opatrnosti ranaři ani ten, kdo je poslal, nevědí, kdo vlastně jsem.
Nakonec jsem vyjádřil naději, ţe se jim podaří ty dva drbany dopadnout, o čemţ praporčík docela realisticky zapochyboval. „A i kdyby,“ vytryskla z něj letitá zkušenost, „co si na nich vemete?“ Poldové sice remcali, ţe nejsou taxikáři, ale nakonec uznali, ţe jsem přišel o všechno, co jsem měl po kapsách, a ţe jsem poškozený nejenom hmotně, ale především fyzicky, a hodili mě domŧ. Utěšovalo mě, ţe neznámý pan doktor na mě nepodal ţalobu; tedy podal, ale kdyţ zjistil, ţe nejsem oţralý, ale oběť přepadení, hnulo se v něm svědomí. Četníci mi s jistým potěšením prozradili, ţe jeho největším problémem bylo dostat se domŧ, protoţe jak byl poblitý, nemohl ani do tramvaje, ani do taxíku, a protoţe neslýchaně smrděl, jeho ţena i zbytek společnosti ho nechali ve štychu. „Pan kolega“ se prý s ním loučil slovy, ţe Kristus trpěl víc. „Domŧ uţ dojdete sám, nebo vás máme podpírat?“ zeptal se mě ironicky řidič policejního formana, kdyţ jsme dojeli na Petřiny. „Sám. A moc, opravdu moc vám děkuju. Je mi v mé těţké situaci vzpruhou, ţe moji bezpečnost na ulicích chrání tak skvělá parta, jako jste vy. Škoda jen, ţe jste nejeli kolem, kdyţ se mi to stalo,“ řekl jsem při vystupování. „No jo, to je fakt škoda. Mohli jsme se čumnout,“ poznamenal ten druhý. Vţdycky jezdí aspoň dva. To kdyby je někdo přepadl, tak aby mu to stálo za to. Dvě pistole jsou vţdycky lepší neţ jedna.
13 Ráno ukázalo, ţe lékař z pohotovosti se nemýlil. Leţel jsem v posteli bezmocně jako pochroumaný brouk a bál se pohnout rukou. Kdyţ jsem se chtěl vysmrkat, poznal jsem, jak se ve středověku cítil člověk lámaný v kole. Jsi chlap, jsi chlap, opakoval jsem si, protoţe mŧj močový měchýř signalizoval, ţe jestliţe okamţitě nevstanu, dopadnu buď jako mimino, nebo jako
Tycho de Brahe. Proč jenom nemám pleny Pampers? Zŧstal bych leţet a přitom v suchu! S úpěním, které by obměkčilo a rozplakalo korejského kata, jsem se zvedl. Šlo to ztuha, ale za pŧl hodiny jsem se rozplazil. Pak jsem seděl v křesle a přemýšlel. Má pasiva po včerejšku stoupla na sto dvacet tisíc. Aktiva byla tři, všechna ovšem poněkud pochybná: potkal jsem Dţudy, vím, kde uţ nebydlí Lorenc, a poznal jsem hospodu, které se příště musím vyhnout. Za sto dvacet litrŧ opravdu nic moc. Podíval jsem se na vizitku leţící stále ještě na stolku. Novák. Soukromé očko. Nabídl mi práci - co kdybych na oplátku nabídl dţob já jemu? Nevím, čím vším se jeho agentura zabývá, ale snad zná metody, jak najít toho, koho hledám, a jak z něj případně vyrazit, co mi dluţí. S hekáním jsem si přitáhl telefon a vyťukal číslo. Ozval se pochopitelně záznamník. Tak jsem poţádal, aby mi pan Novák obratem cinknul, ţe jsem ten člověk, co od něj koupil kameru. Zavolal asi za hodinu a zeptal se, jestli tu práci u něj beru. „Nejdřív bych s vámi vstoupil takříkajíc v obchodní spojení, pane Novák,“ povídám kulantně. Pochopil. „Vida, proč jste se nezmínil rovnou?“ „Nebylo to ještě aktuální.“ „Kdy tedy přijdete?“ „Víte, problém je v tom, ţe jsem momentálně poněkud imobilní.“ „Tak jeďte tramvají.“ „Nerozumíte mi. To není záleţitost dopravního prostředku… ačkoliv právě o něj jde. Včera mě někdo zmlátil a dělá mi obtíţe dojít si na záchod. Potřeboval bych, abyste mě znovu navštívil. Cestu a ztrátu času si samozřejmě zahrnete do celkového honoráře.“ „Samozřejmě,“ řekl. „Tak já přijedu po obědě. Nebo to snad hoří?“ Ujistil jsem ho, ţe nějaká hodina uţ nehraje roli.
Novák dorazil ve dvě. Dnes měl černomodrého motýlka, velkého jako australský otakárek. Belhal jsem se před ním do obýváku a pořvával si při tom bolestí. „Kdo vám to udělal?“ zeptal se jako idiot. „Kdybych to věděl, tak byste sem nemusel,“ povídám. „Já je viděl jenom ve tmě. Chtěli připálit cigaretu, já neměl oheň, tak mě za trest skoro přizabili.“ „Kecáte. Kdyby šlo jenom o tohle, nevolal byste mě. To je věc policajtŧ. Za mnou choděj lidi, kdyţ nechtěj nebo se bojej jít za četníkama.“ Měl pravdu. Tak jsem mu to vylíčil: jak jsem prodal auto, koupil nové, jak jsem ho šel přihlásit na Dopravní inspektorát, jak mi ho zabavili, jak jsem hledal Lorence a jak jsem se dozvěděl čistě náhodou, ţe chodívá k Zubrovi. „Od koho jste se to dozvěděl?“ zvedl oči od notesu, do kterého si to zapisoval. Takţe přinejmenším čte detektivky. „Od klukŧ v baráku. Slyšeli, jak si tam domlouvá rande s nějakou děvou,“ zalhal jsem. Snad jsem mu zatajením Dţudiny existence nesetřel nějakou dŧleţitou stopu. Podrbal se na čele. Skoro mě mrzelo, ţe si neposunul do týla kostkovanou čepici s kšiltem a nevytáhl lupu, aby mi prozkoumal daktylky nebo špínu za nehty. Jenomţe on nebyl ţádný Sherlock Holmes, coţ dokázal hned následující otázkou. „Co chcete? Dát za vyučenou těm dvěma, anebo dostat nazpátek peníze?“ „Nejlíp oboje. Ty prachy v první řadě, samozřejmě. A pokud jde o ty dva buchary - nejsem nějak zvlášť pomstychtivej, ale nedokáţu se ani pořádně vysmrkat. „Vy myslíte, ţe mezi vaším vyptáváním se na Lorence a přepadením byl nějaký kauzální nexus?“ „He?“ udělal jsem. Nemám rád cizí slova. A kdyţ mě bolí hlava a celý tělo, tak je nesnáším vŧbec. „Myslím příčinnou souvislost,“ přeloţil mi to (doufám, ţe zadarmo) a zatvářil se leţérně.
„Já nevím, čemu vy říkáte příčinná souvislost, ale kdyţ se v nějaký hospodě na někoho vyptávám, pingl mi ho zapře, pak se vybavuje s druhým pinglem a ukazujou si na mě a potom za mnou táhnou po ulici dva chlápci, který jsem předtím v tý hospodě zahlíd, a rozbijou mi hubu, tak já bych mezi tím něco jako souvislost viděl.“ „No jo, no.“ Sklapl zápisník a podrbal se na pleši. Kupování kamery mu šlo líp. „Uvidíme, co se s tím dá dělat. Na toho Zubra si posvítíme. Víte, jak ten Lorenc vypadá?“ „Přes třicet, korba, hnědý vlasy na jeţka, v pravým uchu náušnička.“ „Budu vás muset poţádat o menší zálohu na výdaje,“ řekl detektiv. „Dohodneme se takhle - tisíc korun za kaţdý den, anebo dva tisíce na ruku jednorázově a deset procent z toho, co z Lorence dostaneme.“ „To druhý,“ povídám. „A nezapomeňte k těm sto osmnácti tisícŧm připočítat moje výdaje - dva kolíky doteďka plus dva pro vás a těch deset procent.“ Odpočítal jsem čtyři pětistovky z toho, co jsem od něj dostal za kameru. „Jinak doufám, ţe z toho chlapa opravdu ty prachy dostanete.“ „Nejdřív ho musíme najít a…“ „Co pak?“ „Pak uvidíme, jaký zpŧsob domluvy na něj platí nejúčinněji.“ „Já bych ho natáh na ţebřík nebo mu zkusil španělský boty. Aspoň o číslo menší.“ Zasmál se. „Pane Najmane, já tuhle firmu nevedu proto, abych skončil v kriminále. Jsou metody, které nám zákon bohuţel zakazuje pouţívat.“ „A co vám dovoluje?“ Zamyslel se. „Jak bych to řekl… domluvíme mu. Jenţe abyste mohl někomu domluvit, musíte o něm něco vědět. Takţe to chviličku potrvá. Máme samozřejmě své metody, máme své informátory… ale ani Řím se nepostavil za den, jak je známo.“
Uţ mi s těmi perlami klasického vzdělání šel na nervy. Nejspíš nějaký nedostudovaný filozof. Nebo rupnul na gymplu těsně před maturitou. Takoví jsou nejerudovanější. „Kdy se ozvete?“ zeptal jsem se. „Jakmile budeme něco vědět. Jste, jak jste sám říkal, poněkud imobilní, takţe nebude problém vás v nejbliţších dnech telefonicky nebo i osobně zastihnout doma, viďte?“ „Kdybych náhodou doma nebyl, budu mít zapojený záznamník.“ „Výborně.“ Dotkl se prstem pomyslného kšiltu. Vsadím se, ţe doma nebo v kanceláři tu čepici nosí, kouří lulku a po nocích hraje na housle. Morfium si snad nepíchá.
14 Jaká je to bída, kdyţ je člověk bezmocný. Hladu jsem se nebál, v jídle náročný nebo vybíravý nejsem, to ze mne vytloukla menza a kriminál. Chleba jsem měl na dva tři dny a brambory aspoň na týden. A ţe bych zhynul ţízní, bylo prakticky vyloučené. Jestli mi něco ze starých časŧ zŧstalo, tak naplněný bar. Namíchal jsem si jamesona se sodou, usrkával, dal si jednu z výjimečných cigaret a zase se věnoval zírání. Někdo tomu říká, ţe se myšlenkami toulá. Vyrušil mě pes profesorky Čebovské. Ten pinčlík je většinou doma, aby mu nějaký zlý velký pes venku neublíţil, a štěká na všechno, co se venku pohne. Čebovská zřejmě není doma, šla po nákupech nebo na drby, a pes se prostě bojí, tak huláká. Slyšel jsem prásknout dvířka od auta. Rána to byla, aţ jsem se divil, ţe to auto vydrţelo. Pinčl začal řvát ještě víc. Ozvaly se nadávky, které mi připomínaly minulost ne tak dávnou. „Ne, to snad ne…,“ povídám si. Vstal jsem a odbelhal se k oknu.
Téměř naštorc ulicí stála odváţně zaparkovaná černá šestsettřináctka. Muţ, který z ní vystoupil, byl bytelný tlusťoch s kdysi černými, teď silně prošedivělými kudrnatými vlasy. Na sobě měl tmavý oblek. Hodobóţí, jak říkávala jeho ţena. Jen na pohřby a k soudu. Ani se nemusel otáčet, abych ho poznal. Byl to Lájoš osobně. Za minutu jsem ho měl doma. „Boha, ale som smedný.“ Obrátil do sebe láhev a na jeden zátah vychutnal svého kozla. Co pamatuju, vţdycky byl smedný. „Baba nie je doma?“ vyzvídal. „Kterou myslíš?“ zeptal jsem se opatrně. Zatím jsem se nemohl vzpamatovat z překvapení. Vţdycky jsem dosud vyhledával Lájoše já, kdyţ mi teklo do bot nebo kdyţ jsem pojal nějaký šílený plán. Mŧj romský kamarád se prozatím nenamáhal vysvětlit, proč za mnou přišel. Zamířil znovu do kuchyně k ledničce pro lahváče. „Tuto,“ prstem připomínajícím buřtík namířil k podlaze. „Čo sa jej něpáčila čierná huba…,“ rozesmál se. Odloţil prázdnou láhev pod stolek a otevřel si další. „Já myslel, ţe jsi přijel autem. Nebo tě někdo přivez?“ „Čo je to jedna dve flaše píva pre chlapa,“ mávl lehkováţně rukou. Vtom mi došlo, co mi to vlastně vrtá hlavou. „Ty, Lájoš, ty máš řidičák?“ „Jasně!“ Hrdě se na mne podíval. „Kde jsi ho vzal?“ „Kdě, kdě… dostal som ho. Urobil!“ „Já myslel, ţe neumíš číst ani psát.“ „Čítat písať něviem, ale šoférovať viem.“ „No, ale kdyţ jsi dělal řidičák, tak ses musel naučit předpisy, ne? A udělat nějaký testy…“ Podíval se na mne jako na blázna. „Stě švihnutý, šéfko? Či vám v hlavě jebe? Všetko predsa idě, nie? Šak sme luďia. A luďia si musí pomáhať, nie?“
Říhl a pohodlně se rozvalil. Vypadal jako pánko velkomoţný, jak cikánský gróf. „Tak copak, Lájoši, cos mi přinesl?“ Škubl sebou. Zřejmě moji otázku pochopil doslovně. „Čo já bysom… ja nyč němam. Ak sa nězarobí… aj starká mi hovořila: Lájoš, ty somár starý, pozri, ako Ferko zarába!“ „Koukej, barevku doma máš, ne?“ „Dve. Terazky uţ dve telky!“ „Tak vidíš. Rádio a magneťák taky…“ „Dve rádia s magičom. Ja mam svoje a moja starká tieţ.“ „Starkú máš…“ „Dve…,“ začal a honem se zarazil. „Ale šéfko, táratě a táratě. Nie preto som prišol.“ „A proč jsi tedy přišel? Pivo mají i v samošce.“ „Ferko ma poslal. Chce sa s vámi rozprávať. Něpýtajtě sa, šéfko, nyč něviem!“ rozhodil rukama, kdyţ pochopil otázku v mých očích. „Ferko povedal: Lájoš báči, choď pre šéfíčka a privez ho. Tak som tuná.“ „Ţe mi nezavolal?“ „Ferko? Taký pán?“ Udiveně nad mojí prostotou zavrtěl hlavou. „Tak jsi mohl zavolat ty.“ „Ja? Ako? Vietě predsa, ţe němam telefon. Lenem terazky taký…“ Sáhl do kapsy objemného saka, jen o maličko většího neţli dětský stan, a vytáhl mobilní telefon. „Od Ferka. Aby som bol… ako sa hovoří, vietě? V rádiu. A v telce. V tých reklamách.“ „Mobilní. Vţdycky ve spojení se světem.“ „Hej. Móbil. Lenem s ním něviem narábať. Pěkný je, ale celkom na piču.“ Zase přístroj za třicet tisíc schoval do kapsy. Podíval se na mne. „Idzeme? Ferko čaká…“
S Čebovskou jsme se srazili v brance. Obě ruce měla obtíţené nákupními taškami. Jen bŧh ví, komu tolik proviantu táhla. Zřejmě sobě, protoţe čokl si snad mŧţe nalovit. Vyvalila na Lájoše svoje oči krabatice, rozšířené ještě brýlemi. „Pane Najman! Nejednou jsem vám říkala, ţe si nepřeji, aby toto individuum…“ Stará láska prostě nerezaví. Lájoš ji jednou vyděsil jako zfetovaný negr jiţanskou pannu a baba na tu hrŧzu, kdy si málem načurala do kalhotek, dodnes nezapomněla. „Čo, aké indýviduum?“ zařval Lájoš. „Kto je u těba indýviduum, baba? Čo? Pozři sa sama na seba…“ Chytil jsem ho za ruku. „No tak, Lájoš, paní domácí to tak nemyslela, viďte, paní profesorko?“ „Myslela!“ trvala neústupně na svém. Asi ještě nesnídala a potřebovala si po frontě v samošce na někom zchladit ţáhu, aby jí chutnalo. „Tenhle dŧm patří mně, tahle zahrada patří mně a já si budu rozhodovat, kdo sem smí a kdo ne. A jestli se to někomu nelíbí, mŧţe si jít!“ Vyzývavě se na mě podívala. „Takú sme mali včera,“ řekl najednou Lájoš docela klidně. Olízl si přitom masité pysky. „Traja. Boha, ta jebala! Moţná poviem kamarátom a priděm… tuná ta nás celkom istě zobere všetkých naraz. A keby něchcela…“ Znovu se olízl a z kapsy najednou vytáhl břitvu. Opakoval stejný trik - a vsadím se, ţe si ho pečlivě připravil. Proto se u mě doma ptal, jestli je profesorka doma. Těšil se na tenhle výstup jako malé dítě. Čebovská vyvalila oči ještě o poznání víc a chtěla začít ječet, ale Lájoš se najednou s břitvou v ruce otočil ke mně. „Oholím sa predtým, lebo terazky viem, čo sa patrí, keď jebem damu.“ A s břitvou v ruce vykročil. Čebovská pustila tašky a ustoupila. „Pane Najmane…“ Měla slzy na krajíčku. „Takhle mě uţ dávno nikdo neurazil. Jak vy, dţentlmen, mŧţete připustit… jak vy se jenom mŧţete s něčím takovým stýkat!“
„Lebo robim pánu inţenýrovi šoféra. Teraz.“ Lájoš schoval břitvu do kapsy a místo ní vytáhl klíčky od vozu, namířil je nataţenou rukou k autu. Šestsettřináctka dvakrát štěkla a blikla reflektory. Lájoš otevřel zadní dveře. „Pán šéfko, idzeme. Voz je pripravený.“ „Omlouvám se, paní profesorko,“ řekl jsem s přívětivým úsměvem. Mámeli nad někým zřetelnou převahu, mŧţeme si dovolit velkorysost. „Jak vidíte, řidič na mě čeká. Mám nějaké obchodní jednání.“ Odbelhal jsem se k autu. Lájoš za mnou s prásknutím zavřel dvířka a stejný zvukový efekt ho provázel i při nastupování do vozu. „Ty, Lájoš,“ zeptal jsem se, „proč tak třískáš? Takovýhle auto se zavírá tiše.“ „Keď ho zatvorítě ticho, kto budě veděť, ţe stě prišli takým fárom?“ pokrčil rameny. Baba stála pořád ještě jako Lotova ţena, ruce svěšené, tašky na zemi. V okně za sklem stál na zadních pinčlík a řval jak pominutý. Nejspíš cítil, ţe paničce ubliţujeme. Lájoš se pohodlně usadil za volant. Pás si připnul bezchybně. Ani strčit klíček do startéru mu nedělalo větší problémy: strefil se hned napodruhé. Víc klíčkŧ na krouţku neměl. Dál uţ ale sranda končila. Motor naskočil, a jakmile přidal plyn, rozeřval se jako nějaký ďábelský monopost na startovní čáře v Indianopolis. „Uber plyn,“ pokoušel jsem se přehlušit burácení. „Čo hovorítě?“ otočil se ke mně. Tvář měl vyrovnanou a klidnou jako člověk, který se za ţádných okolností nenechá vyvést z míry nějakým pekelným strojem. „Nic,“ mávl jsem rukou. „Jeď!“
Přikývl a pokusil se, aniţ by sníţil obrátky naprázdno běţícího motoru, zařadit rychlost. Cloumal šaltpákou a brumlal si při tom nějaké hrozné výhrŧţky. Nakonec jsem to nevydrţel. „Spojku, Lájoš, musíš zmáčknout spojku! Copak nevíš, kde je spojka?“ zaječel jsem hystericky. „A čo som somár, abysom něveděl, kdě mám spojku?“ řekl vyčítavě. „Brzdá, spojka, plyn… tak nás učili v tej autoškole.“ „Opačně! Spojka, brzda, plyn! Jestli mačkáš brzdu, tak se nerozjedem ani do soudnýho dne!“ Opět se ke mně otočil. Jeho tvář byla obrazem bezedného údivu. „To prvé nie je brzdá?“ Jeţiši… a já se s ním mám vydat do praţských ulic! Nero Wolfe v jednom svém dobrodruţství pravil, ţe kdo se do pekelného víru městské dopravy dobrovolně vydá, je buď šílenec, nebo hrdina. Já byl zřejmě pasován na dvojroli. Uţ jsem chtěl vystoupit, ţe si vezmu taxíka, kdyţ se Lájošovi podařilo nějakým omylem zařadit a uvést automobil do pohybu. Tedy do pohybu… šestsettřináctka se začala přibliţovat k brance našeho domu, ve které stála vyděšená Čebovská. Zpŧsob pohybu se ovšem poněkud lišil od formy, jaká bývá u osobních automobilŧ obvyklá: s řevem a kvílením se tatra ke zmíněným objektŧm blíţila trhavými poskoky, při nichţ se její předek mocně nadzvedával a opět dopadal v rytmu příbojové vlny. Těsně před Čebovskou se Lájošovi podařilo zastavit. Sehnul se a na něco se díval. Potom ke mně otočil rozzářenou tvář. „Som mal zatahnutú tu zajebanú ručnú brzdu,“ řekl tónem odborníka, který právě objevil příčinu havárie raketoplánu. Čebovská se probrala, sebrala tašky a s křikem upalovala do bezpečí svého domu. „Teraz je všetko v poriadku,“ oddechl si Lájoš. Nevím, co tím měl na mysli. V kaţdém případě se mu podařilo uţ bez větších obtíţí auto rozjet a zamířit s ním k městu.
15 Ferko změnil firmu. Namísto bývalého kulturáku si za sídlo vybral kanceláře v nově vybudovaném obchodně kancelářském paláci kousek od Václaváku. Samé sklo, kov a chrom. A ušlechtile se tvářící dřevo. Dáma, která seděla v předpokoji, se do tohoto uměle chladivého prostředí hodila. Vypadala ledověji neţli Demänovská jaskyňa. Platinový přeliv, hladce sčesaný v jednu jedinou, ovšem velice rafinovanou vlnu. Lájoše ignorovala a mě si prohlédla, jako si prohlíţíme švába na ubrusu. Něco zaševelila do interkomu. Posadil jsem se do koţeného křesílka a vytáhl kentky. Přísně se na mne podívala: „Tady se nekouří, pane.“ „Najman,“ řekl jsem a zase cigarety schoval. Pokrčila rameny. Dávala najevo, ţe ji nezajímá, jak se jmenuju. Přístroj na stole dvakrát zabzučel. Platinová děva se zvedla, předvedla mi dokonalé nohy a otevřela polstrované dveře, na kterých zlatý štítek hlásal Chairman. „Pan generální ředitel vás očekává.“ Chyběla uţ jen velebná hudba varhan. Architekt je prostě taky jenom člověk a všechno nedomyslí. Ferko seděl za rozlehlým psacím stolem, velkým a prázdným jako letiště, které nepřijímá. Opíral se o pérovací opěradlo koţeného křesla, vedeného v katalogech jako big boss, a v ústech měl dlouhý, tenký, zeleně kropenatý doutníček. Pro něj zřejmě zákaz kouření neplatil. Nejspíš ho vydal on sám, aby mohl vychutnávat pocit moci. Chvíli jsme se na sebe dívali, já stál, protoţe jsem najednou nevěděl, jestli si vŧbec smím sednout. Věděl jsem jediné: ţe mu nesmím říkat Ferko a ţe uţ vŧbec nepřichází v úvahu připomínat mu minulost. Tenhle generální chairman ţil pouze přítomností a ještě slunnější a mocnější budoucností.
Nevypadal na Cikána. Nevypadal na Roma nikdy, určitě byl šmrncnutý vším moţným, uţ prababička se zapomněla nebo byla znásilněna nějakým nordikem a časem se tam přimísily geny ještě mnoha jiných ras a národŧ. V černém dvouřadovém obleku s decentním prouţkem a ve sněhobílé košili s kravatou aspoň za patnáct stovek se podobal úspěšnému Italovi. Nebo mafiánovi. Ferko se najednou usmál bílými zuby, vytáhl z pusy doutník a poloţil ho na obrovský mosazný popelník. „Tak si přece sedni,“ ukázal na černé koţené křesílko. „Tak ses prej zase dostal do prŧseru, šéfíčku? Já nevím, jak to vy číţkové děláte…“ „Jak víš… teda, víte, pane…“ „Tady mi říkaj pane generální řediteli,“ zasnil se. „Jaký prŧser, pane generální řediteli?“ Nemohl jsem si pomoct, znělo to směšně. Ferko tu ironii vycítil. „Hele, kdyţ jsme tady sami mezi sebou, tak si generálního nech za kloboukem,“ povídá rychle. „Já si na to mezi známejma nepotrpím.“ Jistě. Ovšem před lidmi - hlavně před podřízenými nebo před obchodními partnery, to je jiná! Tam si na formality jistě potrpí. „Tak teda - jakej prŧser? Já o ničem nevím.“ „Lorenc… prej tě vomydlil… jsem slyšel. No, jestli tě to nebolí, tak to mŧţeme zabalit. Lájoš tě zase hodí domŧ a je to vyřízený.“ Rozesmál se a byl to upřímný smích. „Ty vole, jak se ti líbilo jet s Lájošem? To je síla, co? Ještě si plete spojku s brzdou?“ Otřel jsem si čelo. Při vzpomínce na cestu praţskými ulicemi jsem se potil i v téhle dokonale klimatizované místnosti. „To měl bejt fór, nebo nějaká pomsta?“ zeptal jsem se. „Drobná pozornost pro starýho známýho. Mŧj osobní řidič bohuţel nebyl k dispozici. Jel s medvědem do servisu na výměnu oleje. Ale jak říkám, jestli se nic neděje, omlouvám se ti za ztrátu času.“
Horečně jsem uvaţoval, jaký zájem mŧţe mít Ferko na Lorencovi, a především jak to mŧţe vědět. „No…,“ povídám opatrně, „o Lorencovi jsem slyšel. Osobně ho neznám, bohuţel, ale jestli je to ten samý člověk, kterého máme oba na mysli, tak tenhle parchant mě vopískoval skoro o sto dvacet tisíc. A se mnou ještě pár jinejch lidí.“ „Fjú!“ hvízdl Ferko. „Sto dvacet papouchŧ - to není tak málo.“ „Podle toho pro koho. Pro mě je to balík. Dneska. Pro tebe…,“ vyprskl jsem při představě, ţe pro Ferka suma sto dvaceti tisíc by znamenala víc neţ pro obyčejného smrtelníka sto dvacet korun. Jenom ta televize v rohu, Panasonic se superplochou stoherzovou obrazovkou o úhlopříčce kolem osmdesáti centimetrŧ, přišla nejmíň na osmdesát tisíc. „Máš o podnikatelích naivní představy,“ řekl s povzdechem. „Keš prachy jsou drahý. A tys mu to vypláz keš, viď?“ „Autobazary na úvěr neprodávaj.“ „Já jo. A kupuju taky tak. Hotový prachy v podstatě nevidím. A kdyţ nějaký mám, hned je vrazím do kšeftu. Prachy se musej točit, protoţe peníze dělaj peníze. Ve šrajtofli nebo v trezoru jsou mrtvý. No jo. Tak co s tím Lorencem uděláme?“ „Ty, Ferko… jak to vŧbec víš?“ „Já vím všecko, co se v jistejch kruzích šustne. Jinak bych nepřeţil. A na starý známý nezapomínám. Jednou já pomŧţu tobě, podruhý píchneš ty mně.“ Tak tohle znělo jako pohádka. A pohádkám, jak známo, věří jenom malé děti. Pokud se nejedná o pohádky pro dospělé. Já bych byl například téměř ochoten uvěřit, ţe privatizační fondy vznikly proto, aby se pečlivě staraly o prospěch nás drobných dikŧ, ale kaţdá dŧvěřivost má své meze. Jediné, co bych eventuálně koupil, byla myšlenka, ţe v případě potřeby Ferkovi píchnu. „V čem potřebuješ píchnout?“ „Prej jsi včera dostal nakládačku.“ „Dostal. To byli tvoji hoši?“
Zasmál se. „Měl bys vědět, ţe já ţádný votrapy neţivím. Mám svou ochranku, ale to jsou normálně registrovaný gorily s licencema. Po nocích jim takovýhle melouchy netrpím. Nechci se dostat do řečí - a do novin.“ Od té doby, kdy jsem ho poprvé uviděl na Václaváku ve sportovním mercedesu za dva a pŧl milionu, jsem se uţ nedivil ničemu. Tehdy snil o politické kariéře. Od té doby zřejmě pochopil, ţe ještě výhodnější neţ být v parlamentu je být lobbistou. Prachy a moc nese obojí. „Takţe…,“ podíval se na hodinky. „Jak to bylo?“ „Byl jsem v jedný hospodě a tam jsem se na Lorence vyptával. Pak mi rozbili hubu. To je celý.“ „V jaký hospodě?“ „Asi neznáš. Ta je na tebe moc obyčejná. U Zubra se to jmenuje.“ „Hm… já fakt na hospody nemám čas. Něco jsem o tom podniku zaslech, ale uţ si nevzpomínám… Co s tím chceš dělat?“ „S čím? S těma prachama, nebo s tou nakládačkou?“ „S obojím. Uţ jsi v tý věci něco podniknul?“ „Jak - podniknul?“ Vzal z popelníku doutník a odklepl načernalý sloupek popele a s pohledem na stoupající kolečko dýmu jakoby mimochodem prohodil: „Myslím, jestli jsi o tom s někým mluvil?“ Zatrnulo mi. A vŧbec se mi to celé moc nelíbilo. „Hele, Ferko, já dostal po hubě teprve včera v noci. Na tiskovou konferenci jsem ještě neměl kdy. Ještě mě všechno bolí. Nejsem ţádnej superman.“ „To teda nejsi,“ vypustil nové kolečko dýmu. Trochu míň vydařené neţ to první. Zavrtěl nade mnou hlavou. „Taková blbost - jít se na mazáka vyptávat do jeho putyky… Cos čekal? Ţe ti ho pingl přivede ke stolu?“ „Víš co? Já ti spíš řeknu, co čekám teď. Ţe přestaneme tancovat kolem horký kaše a ty mi na rovinu vyvalíš, o co kráčí. Ty kecy o starejch kamarádech si nech od cesty. A…,“ mávl jsem rukou.
„Dobře.“ Nahnul se a vytáhl ze stolu - měl tam nějakou skříňku nebo rovnou zabudovanou ledničku - láhev armagnaku. A dvě baculaté skleničky. Cvrnkl tam kaţdému na prst a jednu sklenku mi podal. Napili jsme se a pak Ferko řekl: „Kdyţ mi Lorence najdeš a dodáš zabalenýho, dostaneš k těm sto dvaceti ještě osmdesát hadrŧ navíc.“
16 Seděl jsem ve vaně a kousal si nehty. Kousání nehtŧ bylo jediné, čím jsem mohl dát najevo, ţe si marně škrábu mozek a nevím, co si mám myslet. „Dodej mi ho zabalenýho…“ To se Ferkovi snadno řekne. Proč já?! Proč ne jeho ochranka? Protoţe si ji prý platí za to, aby ho chránila, a ne aby vedla pátrání. Pátrání je časově i prostorově náročné, a kdyţ budou pátrat, nebudou ho chránit a tak pořád dokolečka. Kecal. Pochopitelně ţe kecal. Jenomţe já musel dělat, ţe mu věřím. Lájoš mě uţ nazpátek nevezl. Místo něj jsem měl přistavený Mercedes S 420 s koţenými sedadly holubí šedi v ceně 112 000 DM nebo 2 765 700 Kč bez příplatkŧ za extra výbavu. Lájoš by ţvanil, pokud by něco věděl. A něco bych z něj během cesty vydoloval docela určitě. Tenhle řidič, podle vybouleného saka pod levým ramenem současně bodyguard, nejenomţe neţvanil, ale přímo mlčel. Řekl mi pouze „Dobrý den, pane“, kdyţ jsem nasedal, a „Na shledanou, pane“, kdyţ jsem na Petřinách před barákem vystoupil. Litoval jsem, ţe v sobě nenacházím odvahu prásknout pořádně dvířky jako Lájoš, aby všichni viděli, ţe nejsem ţádnej hej počkej, a ţe společensky rostu hodinu od hodiny.
Ještě jsem byl v koupelně, kdyţ zazněl zvonek. V první chvíli jsem se domníval, ţe to je Čebovská, která mi jde číst levity, ale pravidelné nepřetrţité vyzvánění mě vyvedlo z omylu. Telefon. „Haló…,“ řekl jsem zahalen ve froté ţupanu. „Pan Najman?“ „Kdo volá?“ Na otázku se má odpovídat otázkou. Zvlášť kdyţ se ten člověk nepředstaví. „Byl jsem u vás včera… dal jste mi jistou zakázku.“ Aha, Novák. Asi profesionální deformace. Na kaţdém zanechává povolání stopy. „Jasně. Jak se vede, pane Novák?“ „Mŧţete mluvit?“ „Coţe?!“ Domnívá se snad, ţe jsem uţ úplně oţralej? Nebo zfetovanej? „Myslím, jestli máte čistej vzduch?“ „Vy myslíte, jestli mě nikdo neposlouchá. Počítám, ţe kromě stálýho odposlechu nikdo.“ Chvíli bylo ticho. Pak opatrně řekl: „To myslíte váţně? Nezmiňoval jste se, ţe jste napíchnutý… kdybych to tušil, dohodli bychom jinou formu kontaktu.“ „Neblázněte, dělal jsem si jenom legraci. Copak by si dneska někdo dovolil odposlech? A kdyby uţ jo - já přece nejsem ministr nebo tak.“ Zaslechl jsem, jak mu spadl kámen ze srdce. A pak povídá: „Pane Najman, tohle mi příště neříkejte ani ve srandě. To jsou váţný věci.“ „No tak teda sorry. Co se děje? Uţ jste toho hajzla našel?“ Dlouho mlčel. Pak se tiše zeptal: „Našel a nenašel… řekl jste mi opravdu všechno, pane Najmane?“ „Jako ţe je nebe nade mnou. Vím toho totiţ tak málo, ţe kdybych něco zatajil, neměl bych vám uţ vŧbec co sdělit, chápete?“ „Chápu.“
„Tak to je fajn. Já ale nechápu, co myslíte tím - našel a nenašel. Mŧţete mi to vysvětlit?“ Rozhodl jsem se být na něj přísný. Jednou jsem někoho zaměstnával za více neţ slušný plat, tak jsem chtěl ten pocit vychutnat v plné ceně. „Po telefonu bych nerad.“ „To vám teda asi nezbude neţ za mnou přijet.“ „Ano… tedy, chci říct, ţe by bylo lepší, kdybyste přišel vy za mnou.“ „Teď hned?“ „Teď hned. Čekám na vás přesně v devět u Anděla. Před metrem, tam co je taxikářský štafl.“
17 Na ulici leţela mlha a na štaflu stály čtyři taxíky, dva VW Venta, jeden Seat Toledo a jedna Škoda Forman. Všichni čtyři dročkáři seděli v seatu, kouřili, kecali a poslouchali rádio. Novák mezi nimi nebyl - ledaţe by ho měli ukrytého v kufru. Točil jsem se jako holub na báni, kontroloval hodinky, jestli se mi nezastavily; ne, ukazovaly skutečně 21.05 stejně jako hodiny na křiţovatce. Pan detektiv si ze mě buď udělal srandu, anebo se někde zapomněl. Nebo ho mezitím nějaký gangster sejmul. Zimomřivě jsem schoulil hlavu mezi ramena a vrazil ruce do kapes. Počkám deset minut a potom se vrátím domŧ. Abych se zahřál, belhal jsem se v podloubí sem a tam, dokud mi někdo nepoloţil ruku na rameno. Ohlédl jsem se. Za mnou stál Novák a křenil se. Na hlavě měl károvanou tvídovou kšiltovku. „Jste přesný,“ povídá. „Já ano, ale vy ne,“ odsekl jsem, protoţe mi za těch deset minut, co jsem tu čekal, začala být zima.
Sebevědomě se usmál. „Byl jsem na druhé straně… potřeboval jsem si ověřit, ţe nemáte stín.“ Podíval jsem se na zem. Stín jsem neměl, v té bílé tmě to ani nebylo moţné. Zavrtěl hlavou. „Myslím, jako jestli vás nikdo neklihuje. Nějaká konkurence nebo dokonce…,“ nedopověděl, jen se na mě významně podíval. Lezavá mlha houstla, jako by od Vltavy nastupovaly další a další roje koncentrovaných vodních par. Zadrkotal jsem zuby. „Pane Novák, mně ještě není moc dobře…“ „Měl jste si dát silný horký čaj,“ ukázal bradou k okénku miniaturního bufetu. „Já si vţdycky dám pořádnou dávku horkýho čaje. To člověka postaví na nohy víc neţ kafe.“ Začínal jsem litovat, ţe jsem případ zadal tomuhle poťapanýmu šantalovi. Moţná Lorence našel, ale i kdyby, nedovedl jsem si představit, jak by z něj dostával peníze. „Kde je?“ přerušil jsem jeho úvahy o blahodárných účincích horkého čaje. „Myslíte objekt?“ Zavřel jsem bezmocně oči. „Tak teda ať je po vašem,“ povídám unaveně. „Kde máte objekt?“ „Hned…,“ Novák si nervózně zamnul ruce. „Chtěl jsem se jenom zeptat platí naše domluva? Deset procent z dluţné částky?“ „Jo. Ale abysme si rozuměli - ne z dluţné částky. Z toho, co z něj vyrazíte. Já nemám ve zvyku na poslední chvíli ucuknout. Na co si plácnu, to platí.“ „Oukej, oukej, já jen pro jistotu. Tak jdeme.“ Začal si pohvizdovat a mnul si ruce jako podomní obchodníček, kterému se podařil kšeftík. Křepce vykročil, sotva jsem mu se svým bolavým tělem stačil. Přešli jsme ulici, světla semaforŧ a občasné zářící oči mlhových reflektorŧ aut bylo jediné, co jsem viděl. Zahnuli jsme za roh a v ulici, kterou jsem neznal, jsme znovu zabočili. Potom opět. Připadal jsem si jako pes, který si honí vlastní ohon. Nechápal jsem, jak se tu Novák mŧţe vyznat.
Pak se před námi náhle objevil mrkající neonový štít, který červenofialovou barvou hlásal, ţe jsme u baru Z Praku. Majitel je zřejmě vtipálek. Dveře se rozlétly a po několika schŧdcích se vypotácela nezřetelná silueta muţe. Ţe to byl muţ, jsem poznal jen podle hlasu. Řval, ţe domŧ nepŧjde, ţe se bojí, ţe má zlou ţenu. Dveře se za ním zabouchly a ztlumily dunění bicích a basové kytary. Opilec při odchodu nabral akceleraci, vypadalo to, ţe ho někdo kopnul do zadku, aby uţ neotravoval. Vzal schŧdky jedním vrzem a přistál na chodníku. Překročili jsme ho. Novák otevřel dveře. Uvnitř bylo nakouřeno tak, ţe v první chvíli mi mlha venku připadala méně hustá. Barová světla svítila tlumeně. Boxy, přes celou místnost dlouhý barový pult s měděnou deskou a se sesličkami. Všechny byly obsazené. Novák se ve dveřích zastavil a šeptem se mě zeptal, jestli si jsem jistý, ţe mě Lorenc nezná. Odpověděl jsem, ţe to nevím, já jeho rozhodně ne. „Zavřete ty dveře, jo?“ ozval se barman. Vešli jsme dovnitř. Jeden z boxŧ byl volný. Novák si objednal čaj s malým rumem, já jsem se rozhodl pro svařené víno. Osazenstvo lokálu dneska zřejmě tvořilo výjimku: hodně lidí se tady nejspíš stavělo proto, ţe se jim nechtělo v tom šíleném počasí domŧ. Dva tři klasické milenecké páry středního věku, zcela jasně kaţdý z nich manţel nebo manţelka někoho jiného, pár úředníkŧ s naditými aktovkami po šichtě, rozebírajících v mimopracovní době pracovní problémy a interpersonální vztahy. Pokud jsem mohl zaslechnout, bez rozdílu vyznání se shodovali, ţe jejich šéf je vŧl a ţe by to dělali líp. Takţe tady seděli uţ dost dlouho. Několik hochŧ se tvářilo ostře a pár nalíčených dam tady zřejmě líčilo na klienta. Ale jinak to vypadalo na solidní podnik. Nasládlý kouř marjánky cítit nebyl, nikdo nebyl vysmátej, nikde v rohu si nikdo nepředával balíčky se „sněhem“ ani se nezdálo, ţe by v kuchyni měli pračku na špinavý peníze. „Který to je?“ zeptal jsem se Nováka, kdyţ jsme se posadili.
„Moment,“ zašeptal. „Pamatujte si - ţádná jména. Já vám budu pro jistotu říkat pane Novotný, jo? A vy mně třeba Nosek.“ „Neblbněte! Tohle není ţádná skautská hra. Koukejte mi říct, kterej je ten hajzl Lo…“ Rychle mi poloţil prst na ústa. Museli jsme vypadat jako dva homofilní milenci při škádlivém dialogu. „Sedí k nám zády. U baru.“ U baru sedělo, jak jsem uţ říkal, plno lidí. Aspoň deset. Většinou pili pivo, které jim barman podle amerického zvyku posílal v pohárech od pípy po barové desce jako puk po kluzišti. „Heleďte, za prvé nevím, který záda jsou jeho, a za druhý, nevejrejte tak pátravě. Jinak na nás kaţdej pozná, ţe tady špehujeme.“ Otočil tedy hlavu a střetl se s pohledem jedné ze dvou načinčaných dívek kolem čtyřicítky, sedících kousek od nás. Dorota se usmála. Chyběl jí jeden špičák. Jinak měla všeho dostatek. Zvlášť vzadu. Divil jsem se, ţe se jí panímanda do dţínŧ vešla. Povaţovala Novákŧv upřený pohled za jasnou výzvu. Zvedla se a zamířila k nám. „Teď jste to vymňouk,“ řekl jsem s potěšením. Nejsem mstivý, ale komické scény a kouzlo nechtěného mám rád. „Máš tady volno, brouku?“ zeptala se štětka ochraptělým, vykouřeným hlasem. A uţ se hrnula, aby se usalašila. „Boţičku, já nevím, jestli se vejdete, cukrouši…,“ zaštěbetal jsem vysokým hlasem. „Tady dělají tak uzoučký lavičky… aby vás pak prcka nebolela…“ Ztuhla, poodstoupila. Já při tom začichal a ušklíbl se. „Kde kupujete parfém, drahoušku? To jsou duchy Lenina?“ „Buzíci…,“ zasyčela. „Tahle putyka jde cugrunt. Uţ jenom chybí, aby sem začali chodit i chlupatý, a balím.“ Zhnuseně se vrátila ke svému stolu a vzrušeně všechno vyprávěla kamarádce. Obě nás opovrţlivě provrtaly pohledy. „Zbláznil jste se?“ vyjel na mne Novák.
„To bych se měl zeptat já vás,“ povídám. „Co vás to napadlo, koukat po těch dámách? Copak vám nebylo na první pohled jasný, ţe to jsou kurvy? Nebo vás přemohlo libido?“ „Mám dojem, ţe budete obtíţný klient,“ pronesl Novák studeně. „Snad to vyřídíme ještě dneska. Objekt je ten třetí člověk odleva.“ Třetí chlap odleva měl masitý, vysoko vyholený zátylek a černou koţenou bundu. Opíral se o pult lokty, hlavu měl natočenou doprava a zdálo se, ţe něco velice naléhavě vykládá blonďákovi v tmavomodrém blejzru. „Co uděláme?“ Lorenc se právě rozhlédl po lokálu. Vypadal jako řezník v nejlepší formě. Krevnaté tváře, hnědé vlasy na jeţka. Náušnička v přítmí a kouři vidět nebyla. Prát bych se s ním nechtěl. A z Nováka by nadělal za třicet vteřin tři maličké Nováčky dětem domŧ na hraní. „Počkáme,“ řekl zkušeně Novák. „Pak ho zmáčknem.“ Prudce jsem zatouţil po teple a klidu svého domova. Sto dvacet tisíc, jak správně pravil Ferko, nejsou malé peníze. Ale uţ jsem v ţivotě přišel o víc. Zalitoval jsem, ţe mě kdy napadlo schovávat si Novákovu vizitku, ţe jsem pojal tak šílený nápad, jako je dostávat z Lorence peníze. „Poslyšte,“ začal jsem opatrně, abych Nováka nepodráţdil, tihle mrňousové s napoleonským komplexem jsou snadno popudliví, „já myslel, ţe na takovýhle akce obvykle ve vaší branţi nastupuje víc lidí. Aspoň dva.“ „Vţdyť jsme dva, ne?“ podivil se. „Ale já nejsem de… tedy chci říct, ţe nejsem odborník. Vlastně nechápu, proč tady s vámi sedím.“ „Většinou je nutné mít svědka, chápete? Pokud moţno objektivního.“ Nechápal jsem. A kdybych se měl v tomhle případě nějak definovat, tak nikdy jako objektivní svědek. Ale nepřel jsem se. „Vy uţ tohle povolání děláte dlouho?!“ Novák mávl rukou. „Dávno.“ Nevědět, ţe před převratem byla soukromá očka jen pojem ze západní detektivní literatury, myslel bych, ţe aspoň dvacet let. „Takţe znáte lidi z oboru…“
„Prakticky všechny.“ „A neznáte taky nějakýho Mareše? Doktora Mareše.“ Skoro vyděšeně se na mě podíval. „Mareše… Co s ním máte společnýho?“ „Nic,“ povídám honem. „Jenom jsem na jeho jméno narazil právě v souvislosti s…,“ zaplétal jsem se. „Prostě jsem jednou seděl s nějakým známým, on tam byl a ten kamarád mi říkal, ţe to je soukromej detektiv. Prej výbornej.“ Novák přeţvykoval má poslední slova. „No, jestli výbornej… Asi takhle: má kontakty. To má. Aţ moc dobrý, chápete?“ „Ne.“ „Prostě je to bývalý policajt. Dělal nějaký velký zvíře na vnitru, ještě před listopadem, a musel odejít, protoţe se buď do něčeho zaplet, nebo někomu moc urozenýmu začal šlapat na paty.“ Tohle potvrzovalo obrázek, který jsem si uţ o JUDr. Marešovi udělal dříve. Marešovi je lepší jít z cesty. „Tvrdí se,“ pokračoval Novák, „ţe kontakty na vnitro Marešovi zŧstaly a ţe za těţký prachy kupuje velmi dŧvěrný informace od kamarádŧ. A taky z jedný speciální sluţby. Radši nechci vědět od jaký. Ta ví o kaţdým všechno. Teď je v balíku,“ dodal trpce. Z toho jsem usoudil, ţe Novák v balíku není. Kdyby byl, tak má fŧru zaměstnancŧ, kteří za něho šlapou chodník při klihování objektŧ, abych pouţil jeho terminologie, a on jen zadává úkoly, řídí, vyhodnocuje a hlavně inkasuje. „Do prdele,“ řekl najednou Novák. Tak silné slovo mě u něj překvapilo. Uţ jsem mu chtěl vytknout, ţe uţívání vulgarismŧ by mělo být výsadou platícího klienta, kdyţ do mě Novák drcnul. „Vidíte to, co já?“ Potřásl jsem hlavou. Viděl jsem pořád jen zakouřený lokál, ty dvě šlápoty, tři úředníčky, jak objednávají novou láhev müllera. „Co mám vidět?“ „Toho blonďáka vedle Lore… teda objektu.“
Ten člověk vedle Lorence se právě posadil bokem a natočil k nám svŧj mírně arogantní kapří profil. Mohlo mu být asi jako mně. Měl jenom delší vlasy, knírek a brejle. A kouřil lulku. „Vidím.“ „Vy ho snad neznáte?“ „Myslíte osobně? Ne.“ „Ale víte, kdo to je? Nebo se snad nedíváte na televizi?“ „Někdy. Ten ksicht jsem tam nejspíš viděl. Ale jak se jmenuje, nevím. A nezajímá mě to. Z pisálkŧ, co si kaţdýho pŧl roku převlíkaj kabát, je mi na blití.“ „Ţivot je drsný, mladý muţi,“ řekl trochu ublíţeně Novák. Zřejmě za sebou měl také pestrou minulost. „Někdy je těţký přeţít a nevýt s vlky. Ale o to nejde. Chtěl jsem říct, ţe tenhle novinář, Kacízek se jmenuje, je dost známý mimořádně úzkými vztahy k jisté vládnoucí straně.“ „No a co? Dřív byli skoro všichni ţurnalisti známí úzkými vztahy k jisté vládnoucí straně.“ „Dobře, dobře, nebudeme se přít. Mě by jenom zajímalo, co Kacízek dělá v tomhle podniku a zrovna s tím naším člověkem!“ „Asi sbírá materiál na reportáţ o tom, jak se prodávaj kradený auta. Pŧjdu tam a vyvalím před tím Kacízkem, ţe mi ten pán vedle visí sto dvacet litrŧ. Aspoň bude mít o čem psát.“ „Leda v černý kronice,“ připustil Novák chmurně. Všiml jsem si, ţe se mu na čele perlí pot. „Jestli do toho chcete vnášet takovýhle amatérský prvky, tak to řekněte, já vám vrátím zbytek zálohy a jdu od toho.“ „Tak tam nakráčejte místo mě. Chtěl jste svědka, budete mít svědka. Záchranka má, jestli se nemýlím, číslo 155, poldové pořád 158. Telefon je na baru.“ „Mám svŧj plán,“ řekl Novák dŧleţitě jako jistý politik, kdyţ je v úzkých. „Nechte to na mně.“
18 Venku byla nadále mlha tak hustá, ţe by se dala krájet. Pár krokŧ před sebou jsem tušil Lorencovu postavu. Cílevědomě se bral do stále odlehlejších uliček. Doufal jsem, ţe Novák, který odešel hned, jak Lorenc začal platit, ho klihuje taky. Já osobně jsem ho aspoň neviděl. Pak najednou se Novák přede mnou vynořil jako duch. „Je to oukej,“ vydechl. „Jde tam.“ „Kam?“ zašeptal jsem, i kdyţ mlha tlumila kaţdý zvuk. „Domluvil jsem s ním schŧzku, ţe máme zájem o kšeft. V jednom kvartýru. Tam na něj čekaj moji lidi. Tam ho zmáčknou. My přijdeme asi po dvaceti minutách - to uţ bude naměkko. Klapne to.“ „Kde je ten kvartýr?“ „Před náma, v tom druhým domě…“ Viděl jsem kulový, a ne druhý dŧm. Neviděl jsem pořádně ani ten dŧm, před kterým jsme stáli. „Teď se pŧjdeme schovat do prŧjezdu naproti… Aţ bude čas, bliknou na nás z okna.“ Do čeho jsem se to proboha zapletl? Mlha, prŧjezd, zablikání z okna… To uţ není ani James Bond, to je stařičký Edgar Wallace! Přešli jsme ulici a na mě přišlo čurání. Normálně bych si počkal do prŧjezdu, ale chtělo se mi opravdu moc. A ulice byla prázdná… „Jděte napřed, doţenu vás,“ povídám a postavil jsem se ke klandru veřejného osvětlení. Konečně mi bylo blaze. Jak málo stačí člověku ke štěstí! Zapnul jsem si zase dţíny a jako slepec tápající v temném lese jsem se vydal hledat prŧjezd. Minout ho nemŧţu, říkal jsem si, ale kdyţ uţ jsem ušel nějakých sto metrŧ, bylo mi jasné, ţe jsem ho přece jenom minul.
Kdyby na nás někdo blikal z takové dálky, mohl by morseovkou odvysílat Tři mušketýry a nic bychom neviděli. Tak jsem se zase vracel a drţel se hodně při zdi. Kdyţ jsem se vrátil téměř na stejné místo, odkud jsem vyšel, všiml jsem si, ţe tam jsou nějaká vrata. Strčil jsem do nich a ona se tichounce pootevřela. Byl tam prŧjezd. Jak chce být Novák na číhaný, kdyţ za sebou zavřel, to mi není jasný, a opatrně jsem před sebou šátral. V té bílé tmě jsem si připadal opravdu jako slepý. O něco jsem zavadil nohou, připadalo mi to jako balík hadrŧ. Ale zasténalo to. Nebo spíš zachroptělo. Po zádech mi přeběhl mráz. Sehnul jsem se. Na zemi leţel Novák zkroucený do klubíčka. Čepice se válela kousek vedle. Drţel se za břicho. Vzal jsem ho za ruce a odtrhl je od ţaludku. Byly lepkavé a celé černé. Uvědomil jsem si s děsivou chladnokrevností, ţe červená je ve tmě černá. Novák něco zašeptal. Sklonil jsem se aţ k němu. „…spletli… měli přece tebe…“ Hlava se mu zvrátila. Chroptění přestalo. Velký detektiv mi skonal v náručí, jak se píše ve starých románech.
19 Je mrtvý! Zmocnila se mě panika. Kousek ode mne mŧţe číhat vrah, aby oddělal i mě! Prolétl jsem prŧjezdem tam, kde jsem tušil vchod do nějakého dalšího dvora nebo zahrady. Vyděšeně jsem se motal prostorem, který jsem neznal,
zakopával o nějaké podivné předměty, vynořující se přede mnou na poslední chvíli z mlhy, bolestivě jsem se udeřil do holeně a pak jsem konečně narazil do zídky. Vyšvihl jsem se na ni a seskočil do nějakého jiného dvora, stejně neznámého, ale přece jenom vzdálenějšího od Novákovy mrtvoly. Bloudil jsem nevím kudy, nakonec jsem se ocitl v chodbě, na jejímţ konci byly domovní dveře vedoucí na ulici. Snaţil jsem se jít pomalu, neutíkat, na hlavu jsem si dal kapuci, protoţe začalo mrholit. Přál jsem si, aby lilo jako z konve. Déšť smaţe všechny případné stopy - ale jenom venku, uvědomil jsem si. Snad jsem v prŧjezdu nic neztratil. Pod nejbliţším okapem jsem nastavil dlaně crčící vodě. Určitě byly od krve. Omyl jsem si i obličej. A potom jsem dál kráčel našedlou nocí, zbavenou obvyklých stínŧ. Nevěděl jsem, kde jsem, věděl jsem jenom, ţe se snad vzdaluji od místa činu. Nakonec jsem se dostal k Vltavě. A teprve tam se dostavila reakce z proţitého šoku. Zvracel jsem a třásl se zimnicí. Třásl jsem se ještě doma v posteli. Leţel jsem zachumlaný aţ po bradu a stejně se mnou klepala kosa. A strach. Strašný, nevyslovitelný strach. Do něčeho jsem se namočil a netušil jsem do čeho. Hlavou se mi honily chaotické myšlenky. Proč mě vlastně Novák pozval? Proč ho zabili? Kdo ho zabil? Co měla znamenat jeho poslední slova: „…spletli… měli přece tebe…“ Komu vlastně byla určená? Mně? Pokud ano, pak to mohlo znamenat jediné: ţe si ho vrah spletl se mnou. Ţe měl zabít mě! Proč, proboha?! Komu vadím? Přece mě nikdo nemohl chtít oddělat jen proto, ţe se pokouším najít zlodějíčka, který mi prodal ukradený auto! Byl s ním snad Novák smluvený? Nesmysl! Kdo by se chtěl pro pár šupŧ namočit do vraţdy, kdyţ stačilo říct, ţe se mu Lorence nepodařilo najít? Nebo snad jel Novák v kšeftu s kradenými auty s Lorencem? To by byla tak šílená náhoda, ţe v ni odmítám věřit.
A co s tím má společného Ferko? Mohla existovat souvislost mezi jeho nabídkou a okamţitým pozváním od Nováka na schŧzku? Najednou se mi připomněl jeden okamţik: Ferko se mě ptá, jestli jsem o té záleţitosti s Lorencem s někým mluvil… Proč to chtěl vědět? Marně jsem si vzpomínal - ne, určitě nic konkrétního neříkal. Jen poloţil otázku a pak jsme to uţ zamluvili. Nedařilo se mi usnout, třebaţe jsem do sebe narval dva rohypnoly a hlt vizoura rovnou z lahve. Ale zřejmě jsem přece jenom do spánku upadl, protoţe mě najednou vyburcoval telefon. Zněl jako trouby posledního soudu. „Ano,“ řekl jsem rozespale. Na druhém konci bylo ticho. Slyšel jsem jen tlumený dech. Tak jsme oba na sebe chvíli funěli, potom ve sluchátku klaplo. Ten druhý zavěsil. Omyl, uklidňoval jsem se, dokud telefon nezazvonil znovu. Celou věčnost jsem se na něj díval, bál jsem se sluchátko zvednout, znal jsem tuhle hru na to, kdo má silnější nervy. Nakonec jsem nevydrţel. Nikdo to nevydrţí, zvlášť kdyţ má strach. „Kdo volá?“ zeptal jsem se. Byl to muţ. Měl hluboký ochraptělý hlas. „Tos neměl dělat, brácho,“ řekl. „Najdem si tě.“ Zavěsil. „Co šílíte?“ zaječel jsem. „Co jsem udělal? Akorát jsem útek! To jsem tam měl čekat, aţ mě poldové seberou? Za co? Kurva! Za co?!“
20 V gangsterkách se tomu říká „zalehnout“ na matrace. V románech z války a okupace to známe pod názvem „jít do ilegality“. Prostě se vypařit. Zamést za sebou stopy jako liška. Zmizet.
Sbalit si kufřík s nejnutnějšími proprietami a několika praktickými rekvizitami mi trvalo deset minut. Potmě. Pro jistotu jsem nerozsvěcel a nechodil k oknu. V podstatě jsem potřeboval jen dvě věci - peníze, to znamená těch necelých pětašedesát tisíc, co mi zbyly z prodeje kamery, a potom doklady. Samozřejmě ne svoje, ale cizí, které jsem kdysi jako ukradené koupil a uţ párkrát pouţil. Občanka zněla na jméno Jindřich Chlupáč a německý pas patříval muţi jménem Franz Joachim Krüge. Co s mými prŧkazy totoţnosti? Neměl jsem ponětí, jestli mě lidé, kteří mi jdou po krku, osobně znají. To, ţe mě Novák měl přivést pod kudlu a ţe si nás neznámý killer spletl, mohlo znamenat, ţe snad ne. Jenţe kdyţ se jde do ilegality, tak je dobré počítat i s takovými drobnostmi, jako je blbec náhoda. Takţe jsem svŧj vlastní pas a OP pečlivě ukryl - tak pečlivě, ţe by je neodhalila ani zběţná policejní nebo jakákoliv jiná nezvaná prohlídka. Mám pro tyhle případy uzpŧsobenou jednu speciální obkládačku v kuchyni. Vypadají jako keramické, ale jsou z dokonalé imitace, nějaká umělá hmota. Zevnitř je na ní nalepený magnet a uvnitř je úzký prázdný prostor. Dole u Čebovské jsem nechal za dveřmi papírek se vzkazem, ţe jsem jel do Itálie do Alp a ţe se vrátím tak za dvě neděle. Vytratil jsem se zadem přes zahradu, kde byla branka, kterou za éry Azylu pro milence mohli v tísni pouţívat ti, kterým by hrozilo přistiţení in flagranti. Pokud na mě někdo číhal před domem, načeká se, protoţe teď bydlím v maličkém hotýlku na pomezí Ţiţkova a Karlína. Rozhodl jsem se nebýt za Němce, protoţe cizáci platí dvojnásobnou taxu. Nosím jakoţto Chlupáč kostěné brýle, samozřejmě s obyčejnými skly bez dioptrií, a snaţím se být nenápadný. Jenţe i kdybych se zakopal někam pod zem, nepříjemným skutečnostem stejně neuteču. Ve Večerníku Praha jsem se dočetl, ţe na Smíchově došlo k záhadné vraţdě. Obětí byl majitel soukromé detektivní agentury. Jméno neuvedli. Policie sleduje slibnou stopu. O případu budou dál informovat.
Polilo mě horko a do rána jsem nevylezl z pokoje. Aţ jsem měl obavu, aby to nebylo personálu podezřelé. Tak jsem šel po snídani aspoň zavolat Ferkovi z automatu. „Co s tebou je, šéfíčku? Nebereš telefony, Lájoš za tebou byl a prej jsi v Itálii. Co je to za kecy?“ „To nejsou kecy, volám fakticky z Benátek,“ lhal jsem bez uzardění. „Takţe rychle, stojí to moc peněz. Musel jsem se vypařit. Kolem toho člověka, o kterýho máme oba zájem, je něco divnýho.“ „Tys s ním mluvil?“ zeptal se opatrně. „Ne. Jenom jsem ho viděl.“ „Kde?“ „V jedný hospodě. A bavit se s ním jsem fakticky neměl náladu. Tyhle řeznický typy nemám rád.“ „Řeznický… o kom mluvíš?“ „O kom, o kom?! Bavili jsme se u tebe snad o jediným chlápkovi. O tom, co jsem od něj koupil kradený auto.“ „Proč mu říkáš řeznickej typ?“ „Protoţe tak vypadá. Nařvanej, v ksichtě brunátnej, zátylek jak bejk…“ Ferko chvíli mlčel. Vypadalo to, jako kdyby vypadlo spojení. „Haló!“ zahulákal jsem. „Seš tam…?“ „Neřvi. Jsem tady. Šéfíčku, to je asi nějakej omyl. Ten chlap, o kterým šla řeč, vypadá úplně jinak. Sportovní typ. Kdo ti povídal, ţe ten člověk, co o něm mluvíš, je ten náš chlap?“ „Jeden takovej, kterej mi ho našel.“ „Neříkals, ţe ti ho někdo hledá. Ptal jsem se tě přece, jestli jsi o tý záleţitosti s někým mluvil.“ „Mluvil, ale aţ po tobě.“ „Šéfíku, nějak se mi to taky přestává líbit. Nejlepší by bylo, kdyby ses vrátil. Brnkni mi, aţ budeš v Praze. A hoď sebou.“
Tohle je vskutku vypečený, mumlal jsem si cestou zpátky do hotelu. Lorenc není Lorenc, anebo tady pobíhají dva Lorencové? Proč by mi neboţtík Novák tvrdil, ţe chlápek u baru je Lorenc, kdyţ se podle Ferka jednalo o někoho jiného? Kdo se mýlil? Novák, nebo Ferko? Novák uţ je po smrti a na tuhle otázku mi tedy nemŧţe odpovědět. Pokud ale lhal, pak existuje dvojí vysvětlení: buď mě chtěl schválně uvést v omyl, odvést ze správné stopy, nebo ţil v bludu, do něhoţ ho uvedli jiní. Proč by mě ale chtěl svádět ze správné stopy, kdyţ jsem na ţádné stopě nebyl?! A jestliţe se mýlil, proč byl do toho omylu uveden? Záhady. Nic neţ samé záhady. Nezbude neţ se jít ještě jednou pozeptat pana Vaňka, jak ten jeho podnájemník doopravdy vypadá. Vaněk bydlel Na Bojišti, ve druhém patře. Na zvonění nikdo nereagoval. Tiskl jsem usilovně zvonek znovu a znovu, ale byt zŧstával němý. Otevřely se zato dveře naproti. Jenom kousek, na řetěz. Objevila se ţenská tvář. Kysele jsem se na ni usmál. „Hledám pana Vaňka. Nevíte, jestli je doma?!“ „Šmarjá!“ Ruka jí vyjela k ústŧm. Honem zabouchla. Pokrčil jsem rameny. Vypadám snad tak nebezpečně a podezřele? Ráno jsem se na sebe díval do zrcadla a připadalo mi, ţe vyhlíţím elegantně, energicky a čestně. Snad jsem babě nepadl do oka… Na konci bloku, hned ve vedlejším domě, byla hospoda. Řekl jsem si, ţe hospoda je, pokud jde o muţského, nejideálnější informační centrum. Posadil jsem se ke stolu, kde dopíjeli asi páté pivo nějaký vápna, a kdyţ mi přinesli moji plzeň, začal jsem se rozhlíţet. Od lopat jsem ţádnou informaci neočekával: nebyli místní, ale zedníci odněkud z Moravy. Aspoň podle přízvuku. Pár strejcŧ, kteří vypadali, ţe by mohli v téhle ulici bydlet uţ aspoň padesát let, sedělo u stolu štamgastŧ vedle výčepu. Uţ jsem se zvedal, ţe si pivo přenesu k nim, dám do placu jednu rundu a pokecáme o ţivotě. Budu se vydávat za
pojišťováka a při tý příleţitosti se zeptám na Vaňka. Jako kdy bejvá doma a jestli někam neodjel. „Majku…?“ ozvalo se váhavě. Ohlédl jsem se. U zdi seděli dva muţi v tmavých oblecích. Jednomu bylo přes padesát, druhý mohl být v mém věku. Celou tvář mu zakrýval hustý plnovous. Nepoznával jsem ho, ale hlas mi byl povědomý. „Seš Majk, ne?“ pokračoval. „No…,“ řekl jsem váhavě, protoţe jsem Majk - tedy Michal - byl a nebyl. Záleţí pro koho. „Co je, vole? Nedělej, ţe mě neznáš…“ Najednou se rozesmál. „No jo, to ty fousy!“ Hrábl si do plnovousu. Ale já uţ věděl, kdo to je. Hlas ho přece jenom prozradil. Láďa. Mŧj bývalý komplic. Člověk, který se mnou věřil, ţe vydělá majlant, a pak byl rád, kdyţ jsem mu včas brnknul, aby nasedl do záchrannýho člunu, protoţe loď dostala plnej zásah a jde ke dnu. Snad to tenkrát ocenil a nebude mi chtít rozbít hubu. „Láďo, kde se tu bereš? Myslel jsem, ţe jsi někde… no, však víš,“ řekl jsem opatrně, protoţe jsou záleţitosti, o kterých se před cizími lidmi a vŧbec před svědky nehovoří. „No jo, dal jsem si na pár tejdnŧ voraz, ale to víš, chleba je drahej pořád a všude. Tak jsem…,“ rozhodil rukama. Posadil jsem se k nim. „Tohle je Franta,“ představil mě. Franta mi podal vlhkou ruku a něco zamumlal. Podíval se na hodinky. „Měli bysme jet,“ řekl neklidně. „Vono se to neposere,“ prohlásil Láďa bezstarostně. „No já jen, aby pak nebylo pozdě,“ řekl Franta a poloţil na stŧl dvacetikorunu. „Počkám v autě.“ Zvedl se. „A makej, jo?“ Láďa se díval, jak odchází. „Von není špatnej, jenom tu práci moc ţere. Tak jak jde ţivot? Povídej a přeháněj.“
„Jdu z maléru do maléru, brácho.“ „Pořád tamto?“ zeptal se Láďa tiše. „Já myslel, ţe uţ je klid. Párkrát jsem se po tobě nechal poptat, a kdyţ jsem se dozvěděl, ţe normálka dejcháš, tak jsem se zase vrátil.“ „Ta věc by byla v pohodě, kdyby nás jedna svině nestáhla o všechno. Kdybys náhodou slyšel o chlapíkovi, kterej se jmenuje Mareš, doktor Mareš, bejvalej polda, dnes soukromý vočko, tak se mu ve vlastním zájmu vyhni obloukem. Ale on o tobě naštěstí neví. Tebe znal jenom doktor Low.“ „Co s ním je?“ „Pokud vím, hledá tě pořád ještě pod tím jménem, pod kterým ses mu představil. Nelez mu na oči a budeš v pohodě.“ „No jo. Škoda ţe ten kšeft nevyšel. Mohli jsme bejt za vodou. Ale já bych ty prachy stejně rozházel a teď uţ bych neměl ani vorla. Takovej je ţivot,“ řekl Láďa filozoficky. V jakém dalším maléru poletuju, se nezeptal: ctil dobré mravy. Kdo nic neví, nic nevykecá. „A co tady děláš?“ zeptal se místo toho. „Hledám jednoho chlapa. Nějakýho Vaňka z vedlejšího baráku. Není doma…“ Podíval se na mě. „Vaněk? Z druhýho patra?“ „Ty ho znáš?“ „No… znám a neznám. Pojď se mnou.“ Auto měli zaparkované za rohem. Franta uţ seděl za volantem, četl si noviny a přeţvykoval housku. „Je uvnitř,“ řekl Láďa. Otevřel zadní dvířka. Rakev byla prostá, bez ozdob, takříkajíc erární. „Votvírat ji nebudu, tady na ulici by to bylo blbý a taky se to nesmí, ale počítám, ţe v tom baráku v druhým štoku moc jinejch Vaňkŧ nebydlí.“
Tupě jsem koukal před sebe. Uţ kdyţ jsem viděl, ţe Láďa míří k černému furgonu, začalo mi něco nepříjemného svírat ţaludek. Něco tak nepříjemného, jak jen špatné tušení mŧţe být. „Co se mu stalo?“ zeptal jsem se připitoměle. „Umřel,“ odpověděl Láďa lakonicky. „Plyn. Manţelka se vrátila z návštěvy od dcery a on uţ byl tuhej. Leţel tam prej uţ třetí den.“ Franta se vyklonil z kabiny. „Já teda jedu. Jestli chceš zŧstat, tak řekni.“ „Hele, Majku, musím do háku, čeká na nás ještě jeden mrtvolák na Spořilově. Baba si hodila mašli. Tak neţ nám ji sbalí konkurence. Tohle je tvrdej dţob. Ale večer bych moh zajít na kus kecu. Chceš?“ Chtěl jsem. Potřeboval jsem někoho jako Láďa.
21 Ten snack jsme znali oba. Párkrát jsme se v něm uţ sešli a kuli plány, které z nás měly udělat pracháče. Láďa měl maličké zpoţdění. Seděl jsem zatím sám, lokál byl téměř prázdný, doba randíček v prodlouţené pracovní době uţ skončila a hodina nočních tahŧ ještě neudeřila. Pořád jsem se nemohl vzpamatovat z toho šoku. Jediný člověk, který mi mohl o Lorencovi něco bliţšího říct, byl po smrti. Umřel akorát včas. Hned poté, co jsem Lorence začal hledat. Zvláštní náhoda. Léta ho plynová kamna jistě nezlobila a pak najednou - bác ho! Je tuhej jako nikdo druhej. Náhoda? Já na náhody věřím stejně málo, jako věřím na Jeţíška. Na druhé straně se mi ale nechce věřit, ţe by někdo riskoval uţ druhou vraţdu jen kvŧli ukradenýmu autu! Já vím, ţe u nás lze najmout vrahy za pár set dolarŧ, vrahy, kteří se na nic neptají a kteří se nezastaví před ničím: ale ti pracují jinou technikou. Kdyby Vaněk skončil s dírou v hlavě, bylo by všechno jasné. Takhle se
opravdu dalo věřit na proklatou smŧlu. Po Láďově odjezdu s pohřebákem jsem se vrátil do hospody, sedl si ke štamgastŧm a trochu si s nimi popovídal. Hrál jsem na ně toho pojišťováka, který - představte si tu ironii - přišel přemluvit Vaňka, aby si vzal ţivotní pojistku. Mám kliku, kdybych ji s ním uzavřel před týdnem, museli bychom jeho ţeně solit. Ve firmě by z toho radost neměli. To by byla, panečku, moc velká náhoda! A my pojišťováci nevěříme na náhody, ale na statistiku a počet pravděpodobnosti. To bychom asi začali honem zkoumat, jestli to náhodou nebyla třeba sebevraţda. „Blbost!“ řekl jeden dědek rezolutně. „Já Vaňka znal. Chamtivý a šetrný lidi si na ţivot nešahaj. Proč jinak by celej ţivot chrtili tintili, ne?!“ „On byl takový?“ zeptal jsem se. „No jeţiši! Teda - o mrtvejch jen dobrý, ţe jo, ale co je pravda, to je pravda.“ „Prostě byl tak trochu na korunu. Pořád říkal, ţe musí myslet na zadní kolečka. To víte, měl pár let do dŧchodu - a dŧchodci teďka nemaj na rŧţích ustláno. Co nás čeká, radši nemyslet.“ „A není teda moţný, ţe ho právě kvŧli penězŧm někdo…,“ učinil jsem neurčité gesto. Podívali se po sobě. „Dyť tam byli policajti. Prej nešťastná náhoda. Tyhle wafky jsou svinstvo. Určitě mu bylo líto zavolat nějakýho opraváře, aby se mu na to kouknul, a jestli si to dával do rychtyku sám…,“ dědek rukou učinil bezmocné gesto. „Taky stačí jenom pustit plyn a neškrtnout sirkou,“ povídám. „Nějakej cizí člověk, kterej mu třeba dluţil peníze nebo věděl, ţe šetří…“ „Kdyby se něco ztratilo, jeho paní by to uţ určitě hlásila.“ „Nejde vţdycky jen o peníze,“ namítl jsem. „Nevšiml si někdo, jestli k němu nepřišel na návštěvu někdo cizí?“ „Vy jste pojišťovák, nebo policajt?“ zeptal se jeden z dědkŧ. Zasmál jsem se. „Pojišťovák. Omlouvám se. To je nemoc z povolání. To víte, kdyţ se někdy něco takovýho stane, tak si dneska zjišťujeme všechny
okolnosti nezávisle na policii.“ Objednal jsem novou rundu, ale uţ mi nevěřili a převedli řeč na hokej. Takţe jsem nevěděl nic a přesunul se do snacku. Láďa se konečně přihrnul. „Sorry, Majku, dneska bylo děsně rachoty. Já nevím, jestli to dělá to počasí, ale lidi kapou jako mouchy. A věšej se a pouštěj si plyn a skáčou z Nuseláku,“ symbolicky si odplivl a objednal si ferneta. Teprve potom se podíval na nápojový lístek ve stojánku a polkl. „Nemýlíš se, ani tě nešálí zrak. Fernet tu skutečně stojí čtyřicet korun. Kaţdej panák tady stojí čtyřicet korun. Není nad jednotný ceny.“ „To se moc nerozšoupnem. Jestli se dobře pamatuju, bejvalo tady lacinějc.“ „Ledaskde bejvalo lacinějc. Zase ale prý jsou vyšší platy. Jsem čet v novinách, já nikde nehákuju.“ „Vyšší platy? Ţe o tom nevím. Kdybych neměl dýška a sem tam nějakou bokovku, ţeru suchej chleba.“ „Kde jsi přišel na tenhle dţob?“ „Kámoš mi ho přihrál. Končil. Vyčíhali si ho, kdyţ se pakoval v jednom kvartýru. Patřil bábě, co ţila sama. Mrtvička. Kolem samý zlato a porcelán… a v šupleti pět set doláčŧ. Byl slabá povaha, nesnes pohled, jak se voběţivo jen tak válí. Tak chtěl dát ty vošingtony do voběhu a skončil. To se stává. Ţivot jde dál.“ Pozoroval jsem, ţe obcování se smrtí z něj opravdu udělalo filozofa. „Není to zase úplně špatnej dţob. Většina mrtvolákŧ je v docela ucházejícím stavu, a ţe jsou po smrti - no boţe, aspoň uţ nemŧţou škodit. Já se někdy víc bojím ţivejch. Ale občas…,“ naklonil se ke mně. „Občas mi je na blití. Jak fasujem gumový rukavice a flašku rumu dopředu, tak vím, ţe to bude hustý. Posledně jsme chlapa nakládali lopatičkama do igelitovýho pytle, a to jsme nevěděli, jestli tam je víc chlapa nebo červŧ. Hejbalo se to všechno.“ Udělalo se mi slabo od ţaludku a maličko jsem se od něj odtáhl. Láďa si toho všiml.
„To nebylo dneska. Ti řikám, dneska to bylo v pohodě. Všechno čistotný a skoro čerstvý zboţí. Tamten leţel v kvartýru tři měsíce.“ „Jaks to myslel, kdyţ jsi říkal o těch lidech, co si pouštěj plyn?“ Udiveně se na mě podíval. „No dyť si tu truhlu viděl. A ptal ses na něj, ne? Jak se jmenoval…?“ „Vaněk. Ale to snad byla nešťastná náhoda. Říkaj lidi.“ „Lidi se toho nakecaj…“ „Proč myslíš, ţe to s ním nebylo košer?“ „Protoţe mi sousedka povídala - určitě ten chlap, jak u něj byl.“ „Jakej chlap?“ zeptal jsem se přiškrceným hlasem. „Prej takový malý pivo, plešatej, s nosem jako fretka. A v ruce drţel kostkovanou kšiltovku.“ „Proč to neřekla policajtŧm?“ „Nechtěla se do ničeho zaplíst. Co kdyby to fakt byla vraţda… potáhnou ji svědčit před soud a někdo ji pro sichr, aby nemluvila, podřízne jak slepici. Takový věci se stávaj. Já bych taky drţel hubu.“ „Malý pivo… plešatej… s kostkovanou kšiltovkou…“ Dal jsem si hlavu do dlaní. Novák… Je to moţný? „Ty ho znáš?“ zeptal se Láďa. „A vŧbec, proč jsi toho Vaňka sháněl?“ K vedlejšímu stolu si sedli dva asi pětadvacetiletí frájové v perfektních kvádrech. Kaţdý na stŧl poloţil telefon. Objednali si Jacka Danielse a začali machrova! Miliony lítaly sem a tam. Občas se koutkem oka podívali, jak to na nás a hlavně na dvě dvacítky, které si špitaly nějaká sladká holčičí tajemství, pŧsobí. Ale ani jeden telefon ne a ne zazvonit. Byli to prostě blbečci: člověk má vědět, ţe v tolik a v tolik bude v nějakém lokálu a ţe tam chce honit vodu - tak si prostě aspoň jeden hovor od někoho objedná. Zavolal jsem vrchního a dal mu stovku. „Měl jsem dva fernety,“ povídám. „To je dobrý.“ Podíval se na stokorunu. „Ještě deset korun, prosím. Soda stojí patnáct káčé,“ utrousil suše.
Vypadli jsme dřív, neţ pana majitele napadlo chtít nám připočítat jako kuvér i ten vzduch, co jsme dejchali. „Já uţ do takovejch lokálŧ rači ani nepáchnu,“ povídá Láďa v nějaký hospodě, kde se dala pořídit jedna desítka za osmičku. „Na tenhle ţivotní styl prostě nemám. Víc jak dvanáct hadrŧ měsíčně mi to nehodí a z něčeho ţít musím. Ale pořád jsi mi nevysvětlil, jak je to s tím Vaňkem.“ Takţe jsem mu to vysvětlil. Jak uţ jsem říkal, někoho k sobě stejně potřebuju - a taky jsem se potřeboval vyzpovídat. Láďa k tomu byl jako dělaný: věděli jsme toho o sobě aţ moc a měl jsem ho trochu na háčku. JUDr. Low na rozdíl od Lubana byl naţivu a jistě se velice dobře pamatoval na Láďu, který s ním v mém zastoupení vedl „obchodní“ jednání, na jejichţ konci byl vypečený právník a velkopodnikatel o pár milionŧ chudší. „To je teda nářez,“ hvízdl Láďa. „To mi tě je líto.“ Nenápadně se podíval na hodinky. „No nazdar, uţ je devět! Já budu muset letět…“ „Láďo, ty mizero,“ řekl jsem váţně, „ty bys nechal kámoše ve štychu? Udělal jsem to snad někdy já? Kdo ti zavolal, kdyţ nám šlo o krk? Měl jsem honicí psy v patách, a přece jsem neváhal a našel telefon, abych ti dal echo.“ Vzdychl. Nejspíš lítostí, ţe mě potkal. „Jak ti mŧţu píchnout, člověče? Co ti je platný, ţe jsem nakládal Vaňka do truhly? A ty ostatní lidi já vŧbec neznám.“ „Ale máš styky.“ „Na ten byznys jsem uţ dávno hodil loď.“ Dělal dřív gorilu skořápkářŧm. „To uţ v Praze šlo do káru. A nám začli dělat trable Jugoši a Rusáci z Afghánistánu. S těma bych se ani nechtěl přetahovat.“ „Neţádám po tobě nic takovýho. Potřebuju jenom, aby ses tu a tam na něco pozeptal.“ Nechtělo se mu do toho. A kdyţ jsem mu vysvětlil, kde a koho by se měl ptát, pyskoval, ţe na takový podniky nemá. „Já ti všechno zaplatím. Dáš mi jenom účtenku a já to zamáznu. A nechci to po tobě zadarmo. Budeš mi dělat detektiva jako ten Novák - a dostaneš, jako měl dostat on, deset procent z toho, co vyrazíme z Lorence.“
„Ten Novák… to je ten, co byl za Vaňkem?“ „Nejspíš.“ „A on ti uţ detektiva nedělá?“ „Přece jsem ti povídal, ţe ho sejmuli. Místo mě!“ „A já ti mám dělat Nováka…,“ řekl smutně. „Já myslel, ţe jsem tvŧj kámoš, a ne kamikadze.“ Zvedl jsem provizi na dvacet procent. O honoráři, který mi slíbil Ferko, Láďa nevěděl, takţe jsem si to mohl dovolit. Nakonec kejvnul. Zítra touhle dobou tady. „Kdyby to šlo moc kách, tak si pamatuj: třetí stánek na Olšanech má věnce nejlacinější. A kdyţ řekneš, ţe to je pro mě, dostaneš ještě slevu,“ dodal Láďa chmurně.
22 Pŧvodně jsem zamýšlel najít nějakou detektivní kancelář a přijít tam jako klient a při té příleţitosti se začít na Nováka vyptávat, ale nemusel jsem ani příliš dlouho dumat, aby mi došlo, ţe to není to pravý ořechový. Jediný člověk, kromě skutečných policajtŧ, který mŧţe vyzvídat cokoliv bez stínu podezření, je reportér. Má to v popisu práce. Adresu mi dal včera Láďa. Kdysi, ještě před svou funebráckou kariérou, prý s nimi měl cosi do činění. Slečna, která mi přišla otevřít, vypadala tuctově. Dlouhé nohy, dlouhé nazrzlé vlasy, dlouhé nehty. Neţ jsem vyrazil, pečlivě jsem se připravil. Nahlédnutím do několika obrázkových magazínŧ jsem zjistil, ţe jen jeden - Fleš - nemá v tiráţi uvedenou plnou adresu a telefonní číslo. Asi věděli proč. „Přejete si?“ zeptala se slečna mezi dveřmi. „Já jsem Chlupáč z týdeníku Fleš. Je pan šéf doma?“ Zvedla obočí.
„Jak to myslíte - doma? Doma není, je tady. V kanceláři.“ „Tak to je fajn, potřebuju s ním mluvit.“ Přehodil jsem ţvýkačku z jednoho koutku do druhého a vycenil na ni zuby. Jemně jsem ji odstrčil a cpal se dovnitř. Chovat se oprskle a mírně hulvátsky patří k současným novinářským mravŧm. Mlčky mě následovala. Asi byla zvyklá na jinačí návštěvníky. Ve dveřích kanceláře mě ale předběhla a ohlásila: „Máte tu návštěvu, šéfe. Z nějakejch novin.“ Napřáhl jsem ruku a hnal se k chlápkovi za psacím stolem. Bylo mu asi padesát. Taky vypadal tuctově. Na ulici byste se za ním neohlédli. Coţ je u detektiva přednost. „Chlupáč, týdeník Fleš.“ Zapumpoval jsem mu pravicí. Vypadal maličko překvapeně, ale nedával to na sobě znát. „Kovanda,“ povídá. „Co pro vás mŧţeme udělat?“ „Nejdřív mi dát kafe a zachránit mi tak ţivot,“ povídám. Kdyţ oprsklík, tak pořádný. Kdyţ se někdo chová takhle suverénně a drze, málokdo má odvahu chtít po něm, aby se mu legitimoval. Sekretářka mi přinesla kafe. „Čímpak jsme si vyslouţili pozornost tisku?“ zeptal se mezitím Kovanda. „Pokud vím, na ţádném pozoruhodném případu nepracujeme…“ „Bezvadná,“ pochválil jsem kávu, kdyţ jsem si hlasitě usrkl. „Totiţ, nejde ani tak o vaši agenturu, pane Kovanda. Dělám reportáţ o jedný vraţdě…“ „Nespecializujeme se na vraţdy,“ řekl. „To ponecháváme České policii a Philipu Marlowovi.“ Oba jsme se usmáli. „Taky nejde o vraţdu, se kterou jste měli, něco společného vy. Jde ale o vraţdu jednoho vašeho kolegy. Sejmuli ho na Smíchově. Je to poprvé - a nám to proto připadá jako zajímavá story. Ze čtenářskýho hlediska pochopitelně - mně osobně vraţdy a vŧbec násilí lezou krkem. Ale byznys je byznys. Lidi to rádi čtou.“ „Počkejte… koho měli zavraţdit?“
„Jmenoval se Novák. Vy to nevíte?“ Zavrtěl hlavou. V novinách o tom nečetl a policejní svodku nedostává. Kromě toho má práce tolik, ţe se o jiné případy ani nezajímá. „Nevadí,“ povídám. „Teď uţ to víte a mŧţem na to vlítnout.“ Z kapsy jsem vylovil miniaturní magnetofonek, který jsem právě zakoupil v bazaru za pět set korun. Kovanda zamával rukou, ať to vypnu. „Co bych vám řekl… já Nováka moc dŧvěrně neznal. Takţe mi není jasné, proč jste si vybral zrovna mě.“ „Obcházím jednu detektivní agenturu po druhé. Totiţ - budu obcházet. Začal jsem vámi. Někým se začít musí. A vybral jsem si vás z telefonního seznamu.“ „Tak dobře. Ale ten magneťák nezapínejte. A jestli něco z toho, co vám řeknu, pouţijete, tak jedině bez udání pramene. Chápete. Nerad bych vám potom nějak komplikoval ţivot… rozumíme si, ne?“ Ujistil jsem ho, ţe si rozumíme absolutně. Takţe jsem se dozvěděl následující: Novák pracoval sám. Neměl ani sekretářku. V oboru se etabloval asi před rokem. Předtím dělával u policie, ale nějakého inkousta. Odešel sám, aspoň nikdo neví, ţe by měl malér. Politického v tom nebylo nic. Zŧstal ve sluţbě i po listopadu: úředníci jsou prostě zapotřebí všude. V branţi nebyl nijak specializovaný. Pokud je Kovandovi známo, nedělal rozvody ani ţádné podobné snášení špíny, nezabýval se ochranou objektŧ nebo osob, protoţe na to neměl lidi. Vyznal se zato v účetnictví, takţe se pravděpodobně zabýval ekonomickými záleţitostmi. „Na to je zapotřebí detektiv?“ podivil jsem se. „Představte si, ţe chcete jít do holportu s nějakou firmou nebo podnikatelem. Kdo jiný vám má zjistit jeho aktiva a pasiva a nakolik jsou jeho obchody ještě legální neţ odborník?“ „Pak musel vidět do takových karet, které se někdy schovávají i v rukávu, co?“
Kovanda pokrčil rameny. Od toho detektivní agentury jsou. „Myslíte, ţe měl hodně zakázek?“ „Zeptejte se na berňáku. Já jeho daňové přiznání neviděl. Ale vzhledem k tomu, ţe téhle činnosti se věnuje jen pár lidí a ţe nějaká ta špína se najde při dobrý vŧli za nehtama prakticky kaţdýho podnikatele a kaţdý firmy, počítám, ţe o práci nemusel mít nouzi. A to nemluvím o těch, co jedou naprosto bezostyšně na druhý straně zákona. Uvědomujete si, doufám, ţe to, čemu se říká hospodářská kriminalita, tvoří naprosto drtivou většinu veškerý trestný činnosti u nás?“ „To snad ne?“ „Ale ano. Říká se tomu skrytá kriminalita. Je z ní vidět jenom špička ledovce. Jestliţe policie nějaký přestupek proti zákonŧm neobjeví, ještě to neznamená, ţe objektivně ke spáchání trestného činu nedošlo. A nejde tady jenom o hospodářskou kriminalitu, ale i násilnou trestnou činnost. Vsadím se, ţe aspoň za polovinou vraţd stojí nějaký kšefty. Pašování nebo distribuce drog nebo prostituce jsou taky obchod. A politika…,“ mávl rukou. „Novák měl v politických kruzích nějaké konexe?“ Kovanda se usmál. „Já jsem jenom obyčejný soukromý detektiv. Mám rodinu, o kterou se potřebuju postarat, kancelář a zaměstnance, kteří jsou na mně existenčně závislí. Do tak nebezpečných a riskantních věcí, jako je politika, se proto radši nepletu a nezajímám se o ně.“ „Novák neměl rodinu?“ „Co vím, byl rozvedený.“ Aha! Také odpověď. „Jistě měl nějakou přítelkyni…“ Díval jsem se na něj co nejprosebněji. Pak, kdyţ stále mlčel, jsem pochopil. Tenhle člověk přece s informacemi obchoduje… Poloţil jsem před něj pětistovku. „Víc na výlohy nedostávám,“ omluvil jsem se. „No co, je po smrti - a vy to na mě doufám neprozradíte, ţe ne?!“ „Kdybych něco takovýho udělal, dlouho bych v redakci nevydrţel.“
Nadiktoval mi jméno a adresu. Jana Dolejšková. Je instrumentářkou u zubaře. Na Vinohradech. V té ulici snad moc soukromých zubařŧ není. Podíval se na hodinky. „Myslím, pane redaktore, ţe jsem vám věnoval dost času. Musíte mě omluvit - mám schŧzku s klientem.“ Vyhodil mě slušně, ale něco mi prozradil a to, co říct odmítl, také o něčem vypovídalo. Sáhl jsem si na tvář a usoudil jsem, ţe mě začíná pobolívat zub.
23 Od neboţtíka Nováka, sebevědomého malého piva s napoleonským komplexem, jsem očekával exkluzivní krasavici, vyšší aspoň o pŧl hlavy neţ on, buď dlouhovlasou blondýnu, anebo aspoň tiziánku: prostě lvici! Místo toho mě do ordinace pozvala asi čtyřicetiletá hnědovláska s kudrlinkami, výrazně maminovského typu. „Bolí?“ zeptala se, kdyţ mě spatřila. Chovala se profesionálně účastně, ale nijak vesele. „Ani ne,“ zamumlal jsem mezi dveřmi, aby mě nikdo jiný z pacientŧ v čekárně ani doktor neslyšeli. „Potřebuju s vámi mluvit. Kvŧli panu Novákovi.“ Ruka jí vylétla k ústŧm. „Vy jste od…“ Přikývl jsem. Neřekla odkud, mohl jsem tedy potom s čistým svědomím tvrdit, ţe jsem od plynu nebo od vápna. Na zádech. „Kdy máte pauzu?“ „V pŧl jedný…“ „Tak na vás počkám dole v cukrárně.“ „Ano,“ šeptla. V očích měla strach. „Dobře, kdyţ to do zítřka nepřestane, přijdu,“ řekl jsem nahlas.
Cestou ven mě provázely pohrdavé pohledy ostatních kandidátŧ na zubařské křeslo. Zbabělec - četl jsem v nich. Ale já věděl svoje: kdyby měli víc silné vŧle a míň je to bolelo, utekli by taky. Čas do pŧl jedné, coţ bylo kolem čtyřiceti minut, jsem si krátil četbou tisku a konzumací rakviček se šlehačkou. V novinách nebylo nic zvláštního. Parlament se hádal kvŧli zákonu, jehoţ smysl mi unikal, několik ministrŧ odcestovalo do zahraničí a jistý politik opět prohlásil, ţe svět naši cestu a naše zkušenosti obdivuje. Fondu národního majetku nadále podnikatelé dluţí desítky miliard za privatizované - v jiných zemích by se tomu řeklo ukradené - podniky. Na E 55 policie zkontrolovala prostitutky, zadrţela je a opět propustila. Zřejmě si někdo potřeboval namastit kapsu. Někoho postřelili, jiného přejeli a řidič ujel. Policie zkoumá podezření, ţe jistá mimopraţská firma Vabank má na svědomí daňový únik ve výši téměř sto milionŧ korun. V této souvislosti se pátrá po jistém muţi, který odebral na faktury zboţí za deset milionŧ a nezaplatil ani korunu. Policie ho začala hledat přede dvěma týdny. Je nezvěstný. Panuje obava, ţe mafie se postarala, aby nemohl mluvit. Majitelé Vabanku jsou k nedostiţení: naposledy se ozvali z Tchaj-pej. To je na Tchaj-wanu. Jméno nezvěstného koně ani majitelŧ firmy noviny neuváděly. Zazíval jsem. Nuda, nuda, nuda. „Maličko jsem se zpozdila,“ ozvalo se za mnou tiše. Vyskočil jsem a nabídl paní (nebo snad slečně?) Dolejškové ţidličku. Takhle zblízka a v civilu jsem ji odhadoval na nějakých pětatřicet. Pŧvodně jsem myslel, ţe je o pět let starší. Léta jí přidával dojem usedlosti. Jako většina lékařŧ a sester ţádné prsteny v zaměstnání z hygienických a praktických dŧvodŧ nenosila, jen ten jeden - snubní. Ale mohla být rozvedená a ten si nechávala jen proto, ţe uţ prostě nešel sundat. „Mohu vám něco nabídnout?“ zeptal jsem se. Zavrtěla hlavou, ale nakonec si dala moka bez cukru. Vypadala na to, ţe si musí hlídat kaţdé deko. Nebyla tlustá, ale dvě kila navíc by uţ její postava nesnesla. Mlčela a prsty jí nervózně hrály.
„Zajímám se o smrt pana Nováka. Dozvěděli jsme se, ţe jste ho dŧvěrně znala…“ Podívala se mi do očí. „Ano, byla jsem jeho přítelkyně. Nebo milenka, jestli tomu tak chcete říkat,“ dodala vzdorovitě. Zřejmě ho milovala a byla by pro něj šla i na hranici jako Jana z Arku. Ţeny uţ takové bývají. Novák by ji v podobné situaci nestydatě zapřel. „Vy jste vdaná?“ zeptal jsem se. Sklopila oči. „Ano. Uţ patnáct let. Je to… je to skutečně formální manţelství, udrţujeme ho vlastně jenom kvŧli dětem. Manţel má také přítelkyni. O Rudovi…“ „Věděl?“ To by musel být velice spanilý a velkomyslný manţel, zcela zbavený základních muţských instinktŧ, mezi které ţárlivost bezpečně patří. „Řekněme, ţe se nikdy neptal a já mu to nikdy neřekla.“ „Jak dlouho jste se znali?“ „Tři roky.“ „Z ordinace?“ usmál jsem se. „Ano,“ odpověděla bez úsměvu. „Jednou přišel… prostě se zubem. Byl milý.“ Kdo by to do Nováka řekl. Milý…! Jak to dokáţe rozumná příroda zařídit, ţe i takový Novák připadá nějaké osobě druhého pohlaví milý! „Také byl ţenatý?“ „Vy to nevíte?“ „Já se ptám. Zajímá mě, co vám…“ Musel jsem hnát tenhle rozhovor rychle, aby ji třeba nenapadlo chtít vidět mŧj sluţební prŧkaz. Naštěstí byla ještě trochu v šoku nebo spíš otupělá z toho, co se stalo. „Nemusel mi lhát. Byl rozvedený. Ţil sám. Adresu snad znáte, ne?“ zeptala se vzdorovitě. Mlčel jsem a upřeně se na ni díval. Jednu adresu jsem měl: na jeho obchodní vizitce. „Tak dobře. Vosáhlova. Třiatřicet. Je to tak?“
Bylo. Takţe opravdu ţádná velká firma. Byt prostě pouţíval i jako kancelář. „Vyprávěl vám někdy o tom, co dělá?“ „Ne. Myslela jsem, ţe je něco jako účetní… revizor účtŧ, jak tomu říkal.“ Odmlčela se a zvědavě se na mě podívala. „Nebo snad nebyl?“ „I tak se tomu dá říct,“ odpověděl jsem. „Takţe byl, nebo nebyl?“ „Nikdy vám neprozradil, ţe má detektivní agenturu?“ „Detekti…,“ vyrazila ze sebe něco jako nucený smích. „Prosím vás, Rudla a detektiv? To byl nejméně zvědavý člověk, jakého jsem poznala. Ani detektivky nečet… říkal, ţe to jsou pitomosti.“ „Ale ţe pracoval u policie, to snad víte.“ Zavrtěla hlavou. „Já mám dojem, ţe hovoříme kaţdý o někom jiném. Dělal na státní správě. Účetního. Dneska je účetních málo, většinou to jsou ţenské, říkal, ţe chlap, který ovládá podvojné účetnictví, je placený málem zlatém.“ „A nenaznačil někdy, ţe má nějaké nepřátele, ţe při těch revizích účtŧ narazil třebas na nějaké nepříjemné nesrovnalosti…“ „Pane, já o našich pacientech taky nevyprávím. Jsou přece určitá profesionální tajemství.“ Panečku, ta mě utřela! Jenom nevím, jaká lékařská tajemství instrumentářka u zubaře mŧţe znát. „Musím letět. Ani jsem si nestačila nakoupit…“ Ano, Novák je po smrti, ale próza ţivota plyne dál. „Byla jste u něj v bytě teď… po jeho smrti?“ „Vy máte všichni starosti… Neměla jsem od něj klíče.“ Zase ten vzdorný pohled. Byla přece jenom jeho přítelkyně, a ne manţelka… „Počkejte, jak to myslíte: všichni?“ „Ţe jste uţ druhý, kdo se na to ptá.“ „Druhý? A kdo byl ten první?“ zeptal jsem se tiše. „Lorenc. Tak se mi představil. Takový vazoun. Jako by měl vysoký krevní tlak.“
„Kdy za vámi byl?“ „Předevčírem.“ Váhal jsem: mám jí říct, ţe to nebyl policajt, ale pravděpodobně sám vrah? Jenţe ona nic neví, nebo alespoň velice přesvědčivě tvrdí, ţe nic neví, takţe jí snad ţádné nebezpečí nehrozí. Mlčel jsem. Dolejšková si to vyloţila po svém. Vstala. Ruku mi nepodala „Doufám, ţe jsem vám pomohla. Ráda bych, kdybyste toho darebáka, co mu to udělal…“ Konečně měla v očích slzy. Otočila se a bez rozloučení odcházela. V podstatě jsem se dozvěděl kulový.
24 Láďa druhý den přišel přesně - dokonce na mě uţ čekal. A jak zahlédl, ţe vcházím do hospody, začal na mě dělat nápadně nenápadný znamení, jako ţe mám zmizet. Vyšel jsem zase ven, postavil se na roh a zapálil si cigaretu. Láďa s rukama v kapsách se proklátil kolem, dělal, ţe mě nevidí, jen škubnul bradou, jako ţe ho mám zpovzdáli následovat. Následoval jsem ho nejdřív do tramvaje, po dvou stanicích opět ven. Zapadli jsme do nějaké zaplivané uhlířské putyky čtvrté kategorie. Jmenovala se U Cejchu. Byl tu smrad, nakouřeno, ţe by se vzduch dal krájet, řev a nikdo si nikoho nevšímal. Ani personál. O pivo jsme si museli říct ve výčepu, kdyţ jsme si předtím vystáli frontu. Postavili jsme se s pŧllitry k pultíku vedle záchodŧ. Dávaly o sobě znát. „Co se děje?“ zeptal jsem se. „Hodil jsem na dvou místech o tobě řeč. A měl jsem co dělat, abych to nějak zamluvil. Honěj tě všichni.“
Odmlčel se a napil. Asi taky miloval dramatické pauzy a stupňování napětí. „Kdo všichni?“ „Tak za prvý fízlové, to bylo to nejmenší… a za druhý Křupan.“ Potřásl jsem hlavou. Netušil jsem, ţe se v tomto příběhu vyskytují nějací venkované a burani. „To není buran,“ řekl Láďa tiše a váţně. „Křupan se mu říká… já ani nevím proč. Snad ţe přišel bŧhví odkud. Kdyţ se chceš někoho zbavit a máš na to dost peněz, tak to dáš Křupanovi. Von to zařídí. Ne ţe by tě sejmul sám. Má na to lidi.“ „To ho chlupatý nechaj volně pobíhat?“ „Jo. Nic na něj nemaj.“ „Jak víš, ţe mě hledá?“ „Dostal jsem…“ Měl uhýbavý pohled. Najednou jsem pochopil. Rychle a bystře, aspoň soudím, jsem se kolem sebe rozhlédl. Jak mám poznat, pod jakým obličejem se tvář nájemného vraha skrývá? „Láďo, podívej se mi do očí,“ vyzval jsem ho váţně. „Neblbni,“ zamumlal. „Co si o mně myslíš?“ „Kolik ti nabídli?“ Mlčel, pak se napil. „No tak… kolik ti nabídli, kdyţ mě sem přivedeš?“ „Jdi na kolo!“ vyjel na mě. „Kdybych byl taková svině, tak ti přece nic neřeknu. Já nejsem ţádnej anděl, to teda ne, ale takovej parchant, abych kámoše prodal pod kudlu, to zas ne!“ „Za kolik jsi mě měl prodat?“ „Za padesát hadrŧ…“ „To není zase tak moc,“ řekl jsem zamyšleně. „Myslel jsem, ţe si mě ceněj víc.“ Láďa se na mě vyděšeně podíval. „Majku, tohle neříkej ani ze srandy. Oni tě chtěj dovopravdy sejmout!“
„To vím,“ povídám a zahnal jsem chuť napít se, protoţe bych pŧlku piva vybryndal. Takovýho jsem dostal klepáka. „Jenom mi ještě pořád není jasný proč.“ „Já slyšel…,“ odmlčel se. „Hele, Láďo, mám tě prosit?“ „Prostě někomu překáţíš.“ Vyrazil jsem ze sebe povzdech, za jaký by se nemusela stydět přetopená parní lokomotiva! „Fakt? A já myslel, ţe mě potřebujou jako čtvrtýho do mariáše!“ „Do mariáše?“ zeptal se tupě. Mávl jsem rukou. „Víš něco o tom Lorencovi?“ „Ten tě hledá taky,“ ujistil mě Láďa. „Počkej… kdo mě teda hledá? Fízláci, Křupan, anebo Lorenc?“ „Všichni.“ Nešťastně se na mě podíval. „Já za to fakt nemŧţu. Já nechci slyšet, cos jim všem udělal. Prostě to takhle je.“ „Proč mě sháněj poldové?“ „Protoţe jsi prej sejmul nějakýho soukromýho fízla.“ „Proč mě shání Křupan?“ „Uţ jsem ti to řek. Aby tě sejmul, protoţe si to někdo objednal.“ „A proč po mně jede Lorenc?“ „Protoţe ty jedeš po něm, a kdyţ tě najde, tak tě předhodí buď fízlŧm, nebo Křupanovi a přestaneš ho votravovat.“ To znělo logicky. „Ty jsi toho Lorence viděl?“ „Ne. Jenom jsem se tak poptával. Nenápadně,“ dodal rychle, abych se nedomníval, ţe je padlej na hlavu. „Přímo s Křupanem jsem nemluvil.“ „S kým teda?“ „Toho neznáš. Já se s ním znám jenom od vidění z krimu.“ Vězeňská solidarita galérky fungovala i teď. Řekl mi všechno, co povaţoval za slušné, abych věděl, ale jména ani omylem. Co kdybych padnul zdrápanejm do
pazourŧ? Na fízlárně člověk vycinká všechno, co ví: zvlášť kdyţ mu jde o hodně a potřebuje zachránit vlastní kŧţi. Co neví, to prostě vykecat nemŧţe. „Nemoh bys mi aspoň naznačit, jak ten tvŧj kámoš vypadá? Abych případně věděl, na koho si mám dávat majzla, kdybysme se náhodou potkali. Protoţe já předpokládám, ţe on ví, jak vypadám.“ „Má vypelichanější poďobanou palici… a je na krku a na rukách pokérovanej.“ Takovejch je plnej Ţiţkov, pomyslel jsem si. „Ale ten po tobě osobně nepude. On uţ mokrou práci nedělá. Teď jenom Křupanovi verbuje lidi. Fízlové ho moc znaj… Seděl za dvě stě devatenáctku uţ dvakrát.“ „To ho pustili?“ Pokrčil rameny. „Amina… a od tý doby mu nic nedokázali. Křupan má dobrý advokáty.“ Neznámý killer byl ţivoucím vyvrácením spanilomyslných teorií všech humanistických spolkŧ, třímajících prapor boje proti trestu smrti a hlásajících, ţe recidiva se u vraţdy téměř nevyskytuje. U těch, co vraţdí ze ţárlivosti nebo v nějakém nešťastném afektu, který je pak do smrti pronásleduje ve snech a připraví jejich duším peklo ještě zaţiva, to mŧţe být pravda. Profesionální zabiják však vraţdí tolikrát, kolikrát za to dostane zaplaceno. Výčitky svědomí jsou pro něj pojmem z hotentotštiny. Nemám rád profesionální vrahy. Hlavně ne ty, co jim na dodák napsali moje jméno. „Ty, Láďo, nezdá se ti divný, ţe by mi dejchali takhle šíleně za krk, kdyby se fakticky jednalo jenom o to prodaný kradený auto? A i kdyby - nebylo by spíš logický, ţe by se Lorenc prostě vypařil, vzal dráhu někam hodně daleko? A já bych byl nahranej! Na kom bych si co vzal?“ Nějaký uvozhřený podolek mě plácnul do zad a zařval mi do ucha: „To se nasměješ, vole!“ „Čemu?“ povídám pitomě.
Ale uţ si mě zase nevšímal. Asi zjistil, ţe nejsem ten, za koho mě drţel. Nebo jsem se mu nelíbil. „Majku…,“ povídá Láďa. „Já bejt tebou, tak na to hodím loď.“ „Na co?“ Zbláznil se? O čem to proboha mluví? „No - na toho Lorence a ten auťák. Kdybych měl šílet kvŧli kaţdý koruně, o kterou jsem v ţivotě přišel…“ Mávl rukou jako znuděný aristokrat, který právě v Monte Carlu prohrál uţ pátý velkostatek po sobě. „Tak za prvé, milý Láďo, tady se nejedná o nějakou tu korunu, ale o sto dvacet tisíc.“ „Přišli jsme o víc, ne?“ „To je fakt. Já taky uţ kvŧli tomu nevyšiluju. Člověk má vědět, kdy prohrál. Mně teď, pokud jsi to pořád nepochopil, uţ nejde o prachy, ale o krk. A na to se vybodnout nemŧţu.“ „Tys mi nerozuměl. Já myslel, jako abys pustil hlášku, ţe na Lorence házíš bobek. A je to, ne?“ „A co ta mrtvola?“ zasyčel jsem. „Co ten Novák, kterýho mi chtěj přišít?“ „No jo, kruci!“ Podrbal se na bradě. „To je dost blbý. Hele, mezi náma fakt jsi ho nesejmul?“ Nechal mě tu pitomou otázku vydejchat a pak se na mě váţně podíval: „Majku, nechci ti nic radit, ale já na tvým místě bych tady asi uţ nebyl.“ „Zlatý slova, Láďo. Mizím. Ale kdyby náhodou něco… zavolat ti mŧţu, ne?“ „Jestli to bude v mejch silách, dycinky helfnu.“ Jak říkám - v gruntu zlatej kluk.
25 Podíval jsem se na sebe do zrcadla. Hleděl na mne přísně vyhlíţející kněz ve zlatých kovových brýlích s kolárkem na krku. Kolárek i takový jakýsi černý trikot z vlněného sukna, který se nosí aţ ke krku pod sakem, jsem si zakoupil dnes. V prodejně Charity jsem řekl, ţe to mám pro bratrance, který má narozeniny a je farářem někde na Moravě. Přikoupil jsem i bibli a katechismus. Zahalil jsem se do kabátu a kolem krku si omotal šálu. Ještě ţe je skoro zima. Takhle jsem mohl z umývárny na hlavním nádraţí odejít bez zbytečné pozornosti. V maličkém krámku v Opletalce jsem si vyzvedl vizitky, které jsem si tam dal ráno dělat. Stálo na nich, ţe jsem ThDr. Hans Joachim Krüge, farář kostela sv. Theodorika v Richtenburgu. Kdyby se mě někdo ptal, tak je to u Mnichova. Vybral jsem si hotel střední kategorie kousek od Václaváku. Takový venkovský farář ani v Německu jistě neoplývá přebytkem marek a střídmost a šetrnost sluhovi boţímu sluší. Cestou mě potkaly dvě ţeny, odhadoval jsem je na venkovanky. Lehce se uklonily a pozdravily. „Pochválen buď Pán Jeţíš…“ Usmál jsem se na ně. „Krüss Gott,“ odpověděl jsem. V tomhle převleku jsem se najednou cítil nesmírně uvolněně a přirozeně. Docela jsem zalitoval, ţe skutečně farářem nejsem. Jak krásný bych měl ţivot! Vše by mi bylo jasné, na vše bych našel odpověď, otázky příliš komplikované bych si klást nemusel a vlastně ani neměl, protoţe víra prostě ţádné otázky neuznává a nepřipouští. Jenom nevím, jak dlouho by mě to bavilo. Před recepcí jsem si sundal kabát a přehodil si ho přes ruku, aby personál mŧj kněţský civilní úbor skutečně viděl. Plášť jsem koupil stejně jako černý oblek v second handu, česky se tomu říkávalo ve frcu, ale to neznělo tak vznešeně. Všechno sakumprásk mě přišlo na pět stovek. Výdaje rostly jak Budulínek. A porostou!
Recepční se na mě podíval a zdvořile řekl: „Dobrý den, dŧstojnosti.“ Škoda, docela by mi lahodilo, kdyby mě nazval velebným pánem. „Gutten Tag,“ odvětil jsem s pousmáním. Přešli jsme do němčiny. Vysvětlil jsem mu, aby se snad nedomníval, ţe faráři si jen tak rajzujou po světě, ţe jsem přijel prostudovat zkušenosti jedné české laické katolické organizace a předat jim německé poznatky. Potřeboval bych ubytování na několik dnŧ, nejméně na týden, bohuţel ještě přesně nevím, jak dlouho zŧstanu. „Jistě, budeme s vámi počítat týden a postačí, kdyţ nám řeknete den předtím, jestli ještě zŧstanete.“ „Kolik stojí ubytování?“ Začervenal jsem se a omluvně dodal, ţe naše farnost není příliš bohatá. „Dvanáct set korun denně.“ Jenom jsem polkl. Pro Němce je to pochopitelně něco kolem sedmdesáti marek, ale pro mne to je jeden tisíc dvě stě korun českých! Přesně jedna setina sumy, kvŧli které tohle všechno vzniklo. Umínil jsem si, ţe vydrţím tak tři dny a mezitím si najdu něco lacinějšího a jim řeknu, ţe jsem se přestěhoval do kláštera. Liftboy mi odnesl kufr aţ do pokoje. Postavil ho za dveře a vyčkávavě se na mě podíval. Všechna čest, dlaň se natáhnout neodváţil. Líbezně jsem se na něj usmál, udělal mu kříţek na čele a řekl: „Gott es dir besahle, lieber Sohn.“ Také se usmál a řekl, pochopitelně česky: „Polib si prdel, vohryzku.“ Pak německy poděkoval. Zdá se, ţe křesťanská láska a nezištná sluţba bliţnímu nenachází v Čechách přílišného uznání.
26 K Novákovi do Vosáhlovy ulice jsem si zašel kvečeru, soudil jsem, ţe takový farář mívá ve zvyku před večeří udělat menší procházku, aby mu vytrávilo. Kromě toho jsem přece nemohl zŧstávat pořád v pokoji. Venku byl hezký, i kdyţ chladný den, jasno, na Prahu nezvykle prŧzračný vzduch. Dŧm pocházel z první republiky, na současnou zchátralost všeho kolem byl docela zachovalý a udrţovaný. Buď nový majitel, anebo ještě OPBH. Novákŧv byt jsem našel v prvním patře. Rozhlédl jsem se. Byly zde ještě tři byty. Ze dvou z nich zněly zvuky obydlenosti. Televize, rádio, nějaká hádka. Nadechl jsem se a přitiskl prst k Novákovu zvonku. Pokud by někdo otevřel (kdo ale, kdyţ Novák podle Dolejškové ţil sám?!), musel bych vyrukovat s připravenou lţí. Přijel jsem z Německa a mám vyřídit pozdravení od jeho praujce, který ţije v naší farnosti. Nikdo neotevřel. Prohlédl jsem si zámek. Za dobu, po kterou jsme s Lájošem ulehčovali českým
starostrukturním keťasŧm
od
jejich
tehdy
nelegálně nabytého
zahraničního oběţiva a dalších okovŧ kapitalismu, jsem se něco málo o otvírání cizích zámkŧ bez klíče naučil. Tenhle vypadal, ţe si ho vybral odborník. Planţetou asi otevřít nepŧjde. Jenomţe pak je mi záhadou, jak se do bytu dostanu. Jedině ţe by… Podíval jsem se na hodinky. Šest. Uţ bylo pozdě. Zkusím to zítra.
27 Musel jsem si poručit a zvládnout cukání vydat se do Free Worldu navštívit Dţudy. Jak by se asi tvářily ty dívčiny nahoře bez, aţ by viděly v tom doupěti neřesti faráře? Mohl bych začít kázat proti hříchu. Dalo by se tam probrat skoro
celé desatero, hlavně nesesmilníš a nepokradeš. Vyhodili by mě, anebo by zavolali policii a nechali mě vyvést a zaţalovali kvŧli něčemu? Například rušení drţby? Dţudy by ale mohlo dělat dobře, ţe má známé v církevních kruzích. A kdyby mě sváděla… ne, to ne! Jí bych se ubránil. Nevím ale, jestli bych to dokázal, kdyby něco takového podnikla dáma sedící vedle mne u stolu v hotelové restauraci. Dáma byla Češka. Kolem třicítky, spíš maličko nad. Ten nejkrásnější věk; věk pro skutečné znalce. Krátké blond vlasy. Smyslné rty a trochu ohrnutější nos, ale já mám pršáčky docela rád. Bílá blŧzička, červený kostýmek s droboučkou černou kostičkou. Fakt kusanec. A napohled dáma. Pokud to ovšem nebyla převlečená kurva. Někdy ty dvě kategorie od sebe nerozeznáte. Stejně jde jen o předsudek: nohy roztahují obě, jenomţe inkasovat za to jednorázově je prostě zavrţeníhodné. Proto se z mnoha šlapek staly dámy. A opačně. Dáma si dala filet mignon za sto dvacet. Já roštěnku za stejnou cenu. K tomu jsem si poručil šopský salát a místo pomfritkŧ rýţi. Oba jsme mlčeli. Pak se natáhla pro sŧl - tácek s ochuťovadly stál blíţ ke mně. S mírnou úklonou jsem jí slánku podal. „Smím vám poslouţit, dcero?“ zeptal jsem se tiše německy. Zasmála se. „Dcero, mi uţ dávno nikdo neřekl,“ odpověděla velice dobrou němčinou. „Moţná proto, ţe opomíjíte sluţbu Bohu.“ „To je moţné,“ připustila. „Nechybí vám?“ Zamyslela se. Vypadala na to, ţe jí nechybí a nechybělo nic v ţivotě. „Moţná,“ připustila. „Dřív jsem o tom neuvaţovala. Aţ kdyţ…,“ odmlčela se. „Kdyţ jste se ocitla v úzkých?“ plácnul jsem zkusmo. Líbila se mi, proklatě se mi líbila, jenomţe ta pomyslná sutana mi svazovala ruce. „Těţko se mi o tom hovoří,“ šeptla má spolustolovnice.
Chápavě jsem přikývl. Kněz se nevnucuje. Takţe jsme mlčeli aţ do konce večeře. Střídmě jsem popil vavřince, jenom dvě deci, přesto mŧj účet činil dvě stě dvacet korun. Deset korun jsem nechal jako spropitné. Víc i míň by podle mého soudu budilo podezření. S malou úklonou hlavy jsem se zvedl. „Dobrou noc, madam.“ Taky uţ platila. „Počkejte okamţik, prosím,“ poţádala mě. Zŧstal jsem stát, dokud číšník neodešel. Vrátila peněţenku do kabelky, rychle se podívala do zrcátka, jestli nemá rozmazané rty, a potom tiše řekla: „Chtěla bych s vámi mluvit. V soukromí.“ „Myslíte, ţe je to vhodné?“ zeptal jsem se. Ale počkal jsem si, aţ budeme v pokoji. Byl o něco větší a zřejmě také, soudě podle zařízení, i o něco draţší neţ ten mŧj. I přepych bývá odstupňovaný. Udiveně se na mě podívala. Rozsvítila lampičku na nočním stolku. Měla nějaké pergamenové stínítko napodobující secesi nebo japonský styl, já se v tom nevyznám, ale vydávala příjemně tlumené světlo. „Jste snad kněz, ne?“ „Ba právě,“ povzdechl jsem si. „Lidé o nás mají přehnané představy a taky přehnané nároky.“ Zasmála se a posadila se do křesílka. Pokynula mi, abych se posadil naproti. Učinila to gestem hraběnky, která právě milostivě dovoluje svému sluhovi, aby v její přítomnosti nestál v uctivém předklonu. „Nemusíte mít ţádné výčitky svědomí - a nemusíte mít ani obavy,“ dodala ironicky. „Pozvala jsem vás k sobě skutečně jen jako kněze.“ „Jen se mi svěřte, milá dcero,“ řekl jsem úsluţně. „To jsem ráda. Potřebuju se vám…,“ zarazila se a váhavě se na mě podívala. „Nejsem ani pokřtěná - mělo by to nějaký smysl, kdybych se vám vyzpovídala?“ „Mělo,“ řekl jsem váţně, protoţe na tohle jsem byl odborník, který by klidně
z fleku
dokázal
zastoupit
deset
psychologŧ,
psychoterapeutŧ
a psychoanalytikŧ dohromady. Já vím proklatě dobře, co je to tajný hřích, tíţící duši o to víc, ţe není vrby, které by bylo moţné jej svěřit. „Kdyby nic jiného, uleví se vám.“ Přikývla. Zřejmě tohle měla na mysli. „Jestli čekáte, ţe vám dám nějaké rozhřešení…,“ pokrčil jsem rameny. „Jestliţe nejste věřící, pak nemá význam. Ale mohu vás vyslechnout, mohu si s vámi o tom, co vás trápí, pohovořit a vy budete mít jistotu, ţe se to nikdy nikdo nedozví.“ Pokud mi náhodou nesvěříš něco, na čem by se dalo vydělat, dodal jsem pro sebe. „Ano,“ řekla. „Ano…,“ kousala si rty. Moc se jí do toho nechtělo. „Mŧţete zhasnout lampu?“ zeptala se. „Samozřejmě.“ Zhasl jsem. „Čekám, dcero,“ řekl jsem a dočkal se banality. Dáma mi oznámila, ţe byla nevěrná svému manţelovi. Má milence, jmenuje se Roman. Ještě ţe v pokoji nesvítilo světlo: aspoň neviděla mou ţiváčku. „Váš manţel o tom ví?“ zeptal jsem se. „Ne. Ještě to tak…“ „Tak ho nadále ponechte v nevědomosti. Nebude ho bolet, ţe jste mu ublíţila.“ „Já? Jemu?! Pche!“ „Nu dobrá,“ povzdechl jsem si. „Ublíţil on vám. Tak?“ „Je to zvíře,“ vyrazila ze sebe. „Je necitelný?“ zeptal jsem se. „To si tedy pište!“ řekla trpce. „V čem je necitelný?“ Povzdechla si. „Víte, před muţem… nezlobte se, ţe to tak říkám, se tohle ţeně těţko vypráví. Zvlášť kdyţ se jedná o člověka jako vy.“ „Knězi přece mŧţete svěřit všechno. Jeho prostřednictvím se zpovídáte přímo Bohu.“ „Jestli je vševědoucí, jak tvrdíte, tak to stejně ví.“
Pro změnu jsem si zase povzdechl já. „Tohle asi bude těţká zpověď. Já nejsem zvědavý, zpovídat jste se chtěla vy, ale jaký to má smysl, chtít se mi s něčím svěřit a přitom se vymlouvat, ţe bych to nechápal? Myslela jste to tak, ne?“ „V podstatě ano. Vy přece musíte dodrţovat celibát, takţe…“ „Takţe o slabostech těla a o sexu nic nevíme, jste asi chtěla říct, viďte?“ „Ano.“ „To se mýlíte. Většina hříchŧ je tělesné povahy, takţe ve zpovědnici vyslechneme často víc, neţli toho slyší ve své ordinaci sexuolog. Jisté představy o tom, co všechno se mŧţe odehrávat mezi muţem a ţenou, tedy docela určitě mám. A jen málo by mě ještě mohlo překvapit.“ To poslední mi šlo z duše. „My si asi nerozumíme,“ hlesla nešťastně. „Nerozumíme? Chtěla jste se snad svěřit, ţe manţel po vás vyţaduje nemravné sexuální praktiky proti přírodě…“ „Ach, vy myslíte orální nebo anální souloţ?“ Matně jsem v přítmí zahlédl, jak mávla rukou. „To je přece dneska normální, jenom vy si myslíte, ţe je v tom něco proti přírodě. Jste prostě konzervativní…“ „A vy si zase myslíte, ţe tímhle objevujete nějakou Ameriku. Bibli jste nečetla, viďte?“ „Uţ jsem vám říkala, ţe jsem…“ „Ano. Nejste věřící. Starý zákon neznáte. Kdybyste do něj někdy aspoň nahlédla,“ jako já, neţ jsem si tenhle převlek zvolil, „věděla byste, ţe všechno uţ zde bylo. Jedinou inovací jsou vibrátory na baterku. Staří hříšníci ze Sodomy a Gomory prostě neznali princip elektrické energie. Jinak… škoda mluvit.“ „Vy víte, co to je vibrátor?“ zeptala se škodolibě. „Čtu noviny. U nás také vycházejí inzeráty na erotické zboţí.“ „Hm. Tak tenhle hřích jsem zatím nespáchala. Robertka zaplaťpánbŧ nepotřebuju.“ „Neberte jméno boţí nadarmo. Hlavně ne v téhle souvislosti,“ napomenul jsem ji.
„Promiňte, dŧstojný pane. Zapomněla jsem, s kým sedím a proč jsem vás vlastně pozvala. Já jsem prostě strašně hádavá ţenská. Říkala jsem, ţe jsem manţelovi nevěrná. A říkám taky rovnou, ţe mě to vŧbec na duši netíţí… Uţ dávno do něj nejsem zamilovaná, i kdyţ přiznávám, ţe se s ním někdy docela s chutí pomiluju… já mám ty nemravnosti, co tvrdíte, ţe jsou staré jako lidstvo, docela ráda.“ Zřejmě mě chtěla provokovat a pak mě přesvědčit o své pravdě. „Myslím si, ţe ţenská si má uţít hodně a rychle… od jistého věku jí nepomŧţe ani kosmetický ústav, ani celé druţstvo plastických chirurgŧ. Jedině jim bude cpát prachy.“ „Proč tedy s manţelem ţijete?“ Uf, málem jsem řekl: proč se s ním nerozvedete. Rychle jsem tedy dodal: „Ne snad, ţe bych vás naváděl k rozvodu! Svatý otec se jasně vyslovil, ţe v této záleţitosti církev svatá nemíní ustoupit ani o…“ „Mně je jedno, co si Svatý otec o rozvodech myslí. V téhle zemi je to docela legální věc a víc mě nezajímá. Jenţe jde o peníze. O majetek. Ten je dŧleţitější neţ postel nebo nějaká církevní dogmata.“ Tak tohle byla řeč, které jsem rozuměl, protoţe já mám k penězŧm a majetku taky kladný poměr. „Mŧţete mi, milá dcero, konečně prozradit, co jste mi chtěla říct? Nebo jste si to rozmyslela? V tom případě by snad bylo lepší, kdybyste mi…“ Vstal jsem. Uţ mě fakt nudila. „Počkejte!“ „Na co? Zdá se, ţe potřebujete právníka nebo daňového poradce, a ne kněze. Tady jsem zbytečný.“ „Ne!“ Vyskočila a chytila mě za ruce, násilím mě vtlačila nazpět do křesla. „Já vám to řeknu, ale musíte mi slíbit…,“ šeptala. „Musíte mi dát čestné slovo…“ „Jsem kněz a jsem vázán zpovědním tajemstvím. Navíc nejsem z Čech, jsem náhodný cizinec,“ lhal jsem se smrtelnou váţností. Naklonila se mi k uchu. „Mŧj muţ dal Romana zavraţdit.“
Proboha! Do čeho jsem se to zase navezl? „Říkala jste přece, ţe o něm nevěděl…,“ zašeptal jsem taky. O mordech se prostě nahlas nemluví. „On nevěděl, ţe já s ním… ţe spolu něco máme. Roman pro něj dělal. Manţel mu nezaplatil.“ „Hodně?“ Mlčela, těţce dýchala. „Moc. Moc milionŧ. Byl to veliký obchod s… na tom nezáleţí.“ „Jak víte, ţe nechal vašeho milence zavraţdit?“ „Roman zmizel den předtím, neţ se měli vyrovnat. Od té doby je nezvěstný. A já vím…“ „Co víte?“ „Slyšela jsem Honzu… to je mŧj manţel, slyšela jsem ho, jak se domlouval… Zaplatil za to tři sta tisíc.“ Třásla se. Nevím, jestli odporem nebo strachem. „Vaší povinností bylo oznámit vše, co víte, na policii,“ řekl jsem, jak se od venkovského německého faráře dalo očekávat. „Zbláznil jste se?“ vyjela na mne. Vstala a zase se posadila do křesla. „Omlouvám se, ale chápejte, ţe tohle udělat nemŧţu. Jednak bych to asi nepřeţila, ale i kdyby se mi podařilo nějak se z toho dostat, vyšetřovaly by se i ty manţelovy obchody a…“ Vzdychla si a teprve nyní jí ten povzdech šel opravdu od srdce. Ano, v tom byl zakopán pes. „Zabavili by vám majetek?“ „Asi jo. Moţná ne všechno, ale hodně. Kdyby po tom šli opravdu dŧkladně, tak všechno.“ „Milá dcero,“ řekl jsem smutně, protoţe jsem ji uţ docela chápal, „obávám se, ţe já pro vás opravdu nemohu učinit víc, neţli jsem učinil. To znamená: vyslechnout vás. Radu ode mne nečekejte. A lítost… Bŧh je milosrdný, a kněz by
proto měl být také. Chybovati je lidské. Ale to, o čem jste mi vyprávěla, je zločin podléhající jiným zákonŧm, neţli jsou ty moje.“ „Nepotřebuji radit,“ odsekla. „Umím se o sebe postarat sama.“ „Vy nemáte strach?“ zeptal jsem se. „Ostatně - proč také, viďte? Váš manţel, jak předpokládám, neví, ţe vy víte.“ „Myslím, ţe to tuší. Udělala jsem pár naráţek…“ „Ţárlí na vás?“ zeptal jsem se najednou tiše. Mlčela. „Já jsem se pojistila,“ řekla pak najednou. „Kdyby se mi mělo něco stát nebo se rozhodl, ţe mě vymění jako ojetý auťák za nějaký nový model, policie se všechno dozví. Mám ho v hrsti. Nadosmrti.“ Vstala a poděkovala mi za ztrátu času. Opravdu asi nechtěla víc neţli se svěřit. „Takovej hezkej chlap,“ povzdychla si česky, kdyţ jsme se loučili. „Škoda. Kdyby sis řek…“ Zíral jsem na ni. Mám se na ni vrhnout a prozradit, ţe nejsem farář? Myslela si, ţe jsem jí nerozuměl, a zasmála se. „Gute nacht.“ Zavřela za mnou dveře.
28 Ráno jsem ji u snídaně nenašel. A na recepci byl zavěšený klíč od jejího pokoje. „Madam uţ odešla?“ zeptal jsem se recepčního. Ukázal jsem mu nějaký paperback zabalený v novinách. „Slíbil jsem jí věnovat sbírku svých kázání.“ „To by si pomohla…,“ ucedil recepční česky a německy omluvně pravil, ţe madam ráno opustila hotel a odcestovala. Volal jí manţel, ţe se má ihned vrátit domŧ. Nějaké obchodní záleţitosti.
„Ach, ten mamon vás drţí v rukou,“ povzdechl jsem si licoměrné. „Pamatujte, ţe vše, co od peněz jest, od ďábla jest.“ Recepční musí být zvyklý na všelijaké hosty, hlavně aby platili. Otáčel jsem se, ţe jdu pryč, a pak mě jako něco náhle napadlo. „Pošlu jí knihu sám. Jakou má adresu?“ Takţe jsem se z její kartičky - jako cizák jsem si přece musel opsat sloţitá česká slovíčka - dozvěděl nejenom adresu, ale i jméno. Linda Hrubá. Ostrava. Název ulice mi nic neříkal, stejně to ocelové město neznám. Pečlivě jsem si ale všechno opsal. V pokoji jsem se převlékl do civilu, protoţe za chvíli jsem uţ zase neměl být knězem, a v kabátě jsem vyšel ven. Na přechodu jsem vyměnil kněţské kovové brýle za Chlupáčovy kostěné a šel za zeleným světlem. Málem se mi to nevyplatilo. Věřil jsem, ţe červená platí pro všechna auta. Policajti ve formanu tak naivní nebyli. Prostě jeli a nic je nemohlo zastavit. A aby si nikdo nevšiml, ţe jedou na červenou, neměli zapnutou ani fňuknu, ani maják. Uskočil jsem v poslední chvíli, zastavili se zakvílením brzd, ten vedle řidiče se vyklonil z okýnka a vynadal mi. „Vrazi!“ zařval jsem německy. Polda začal vystupovat, ale řidič ho stáhl nazpátek. „Kašli na vepříka,“ řekl. „Budeš se hádat s debilem…?“ Odfrčeli rozvalení a naštvaní na celý svět, který je pořád ještě nechce mít rád. Zubař uţ měl ordinaci otevřenou. Paní Dolejšková poněkud zbledla, kdyţ mě viděla. Prstem jsem ji vylákal na chodbu. „Proč mi nedáte pokoj?“ Slzy měla na krajíčku, ale v hlase jí vibroval strach. „Paní Dolejšková,“ pravil jsem přísně. „Vy jste nám lhala.“ Bylo to hop nebo trop, ztratit jsem však nemohl nic. Jenom získat. „Já? Proč? V čem?“ Uhýbala očima, takţe lhala.
„Říkala jste, ţe jste neměla klíče od Novákova bytu. A sousedé v domě vás viděli, jak jste si sama několikrát odemykala, kdyţ jste k němu šla!“ Mělo by to vyjít - včera jsem musel být řádně mimoňovatej, protoţe bylo absurdní, aby ţenská, která s někým ţije téměř v domácnosti, neměla klíče od bytu. V takovém případě by jí přece chyběl pocit, ţe se zmocnila celého jeho soukromí: to by pak nebyla věrná známost, napŧl manţelka, ale normální flundra, kterou si tam Novák čas od času, kdyţ ho popadne chtíč, přivede přefiknout. Mlčela. Dívala se k zemi. Zvedl jsem jí prstem bradu. „Tak co? Máte je, viďte?“ Přikývla. Napřáhl jsem dlaň. Sáhla do kapsy pláště a podala mi svazeček se dvěma klíči. „Byla jste v bytě ještě poté, co… co se to stalo?“ „Ne! A kdybych se nebála…,“ potřásla hlavou a kousla se do rtŧ. „Měla jsem je hodit do kanálu. Nic byste mi nedokázali!“ „Co bysme vám měli dokazovat?“ podivil jsem se. „Nám jde jenom o to, zjistit všechny okolnosti. Vy sama jste mimo jakékoliv podezření - ale ve vlastním zájmu vám přesto doporučuju: nikomu o ničem ani slovo! Chápete?“ Nechápala, ale přikývla, pak se prudce otočila a utekla.
29 Ve Vosáhlově ulici byl klid, veškeré obyvatelstvo si zřejmě v potu tváře vydělávalo na chléb vezdejší. Ani jsem si nemusel připravovat historky o strýci v Německu. Prostě jsem si na pusté chodbě v liduprázdném domě odemkl oba zámky a vešel dovnitř. V předsíni mě uvítal zatuchlý vzduch, jaký bývá v nevětraných místnostech. Vedly odsud dvoje prosklené dveře: jedny do kuchyně, druhé do
obýváku. Z něj se pak šlo do něčeho, co vypadalo jako kombinace pracovny a loţnice. Bylo mi jasné, ţe jestli mám něco najít, musím to hledat jedině v místech, kde pracoval a kde se odbývaly jeho schŧzky. Jestliţe moji minikameru potřeboval a dal za ni tolik peněz, pak jistě ne proto, aby si vskrytu natáčel, jak jeho milenka vaří svoji specialitu - hovězí na kari. Obývák nesl všechny stopy chvatné a povrchní prohlídky. Některé zásuvky v psacím stolku byly nedovřené, knihy měly sem tam hřbety ven z řady, koberec byl poodhrnutý, šaty ve skříni natlačené na jednu stranu, jak někdo kontroloval i zadní stěnu šatníku. Takţe nemělo smysl hledat tam, kde uţ své propátrali mí předchŧdci. Aţ na to, ţe oni moţná nevěděli, co hledat: já sice taky moc ne, ale na rozdíl od nich jsem měl povědomí o kameře. V zásuvce ani ve stolku být nemohla. Podíval jsem se pod těch několik reprodukcí na zdi (jeden Zrzavý, jedna Jiřincová a jeden Mánes). Nic, jen špinavě bílá stěna, rámovaná stopou prachu. Posadil jsem se do křesla a zapálil si cigaretu. V popelníčku stejně uţ nějaké vajgly byly, nic jsem neriskoval, zvlášť kdyţ jsem viděl, ţe pocházejí nejméně ze dvou aţ tří značek. Kam bych já kameru umístil…? Proti křeslŧm a klasickému konferenčnímu stolku se skleněnou deskou a s ručně háčkovanou dečkou (jistě dílo paní Dolejškové) byla umístěna masivní nástěnná lampa poněkud výstředního tvaru. Podobala se dračí tlamě. Zívala na mě otevřenou hubou a oči, ve kterých byly barevné ţárovičky, na mě výsměšně hleděly. Hodila se sem, do přísně konvenčního a konfekčního prostředí, asi jako dorota do kláštera. Pokusil jsem se lampu rozsvítit, ale marně. Nefungovala. Moje staré rádio taky nehrálo. Vţdycky u sebe mívám maličký šroubovák s výměnnými nástavci ukrytými uvnitř. Vypadá jako masivnější plnicí pero a dá se nosit v kapsičce saka.
Odšrouboval jsem lampu od zdi. Táhla se z ní silná elektrická šňŧra, která ale vŧbec nemusela být elektrická. Mohl to být zrovna tak propojovací padesátiohmový kabel. Šel jsem za ním. Nemýlil jsem se. Nekončil v zásuvce, ale táhl se dál za gaučem k jakési rustikální komodě s televizí a videem ukrytým za vyřezávanými dvířky. Vše bylo jasné. Komoda kromě videorekordéru ukrývala i několik desítek kazet. Část kupované originály, zbytek filmy a pořady nahrané z televize. Některé obsahovaly zcela nepochybně něco jiného, neţli hlásaly etikety. Jenţe které? Trvalo to skoro hodinu, i kdyţ jsem kazety projíţděl rychloposunem přes hlavu. První nahrávka začínala na dvacáté minutě televizního kurzu němčiny Alles Gute. Rodinka na obědě v restauraci si přestala objednávat u Herr Obera eintopf a po chvilce zrnění se objevil tenhle pokoj. Seděl v něm Novák s jedním muţem. A já toho muţe poznal a po chvilce poslouchání mi najednou začalo ledacos docházet. A kdyţ jsem stejného muţe, jen v jiné situaci, uviděl na jiné nahrávce, musel bych být absolutní indolent, kdybych si ty dvě a dvě nedokázal sečíst. Vypnul jsem aparaturu, kazety schoval do tašky, oblékl se, rozhlédl se kolem, jestli jsem někde něco nezapomněl, a tiše jsem za sebou zavřel. Zamkl jsem oba zámky. Všechno bylo oukej, jediná věc mě udivovala: jak jsem tak znal ţivot, docela bych předpokládal, ţe dveře budou úředně zapečetěné. Ale v tom dnešním bordelu se mŧţe stát ledacos.
30 Z budky před hospodou U Cejchu jsem zkusil zavolat Láďovi. Je v háku, řekla mi jeho nová matrace. Aspoň podle hlasu soudím, ţe byla nová. „A kdypak se vrátí?“
„Vím já?“ zamumlala skrz ţvejkačku. „Někdy příde hnedka… někdy… já nevim. To podle kšeftŧ.“ „Den je jako vymalovaný, snad lidi nebudou chcípat jako mouchy,“ povídám. „Moţná se vrátí brzo…“ „Moment,“ řekla. „Někdo jde.“ Poloţila telefon. Zkusil jsem si ji představit. V duchu jsem si k hlasu maloval vyzáblou kozu s dlouhými špinavě blond vlasy, vychrtlým ksichtem a ohnivě napajcovanýma pyskama. Hlas měla rozhodně ordinérní. „Tě honím, vole,“ ozvalo se ve sluchátku. „Šel bych na pivo,“ povídám podle dohodnutého hesla. „Vybodni se na to, já vím, ţe to seš ty. Ti říkám, ţe tě honím.“ „Já taky. Jenomţe nemŧţu čekat do večera. Máš doma video?“ „Ty chceš čumět na hejbáky? Teďka?“ Přerušil jsem ho. „Koukej, je to děsně nutný. K sobě domŧ nechci, to snad chápeš, a potřebuju si něco šíleně dŧleţitýho přehrát. Tak vem mašinu do tašky a hoď sebou! Za pŧl hodiny v tý naší hospodě.“ Postavil jsem se jako minule vedle záchodŧ. Ihned se na mě přilepil jeden z místních otrapŧ a začal mi do ksichtu prskat nějakou oblbovačku. Chtěl ruma. „Zajeď!“ zasyčel jsem na něj. Zle se na mě podíval. Měl dlouhé mastné vlasy, kulatá záda a celý vypadal jako trochu deformovaný skřet. Pod okem měl vytetovanou modrou tečku. Ale i bez ní smrděl kriminálem. Posadil se na svou ţidli se zlomeným opěradlem, měl ji zapasovanou pěkně v koutku mezi schŧdky na hajzl a basami s prázdnými lahvemi, nasadil si sluchátka walkmana a zavřel oči. Hlava se mu komíhala v rytmu. Magor. Takovejch jsou plný kriminály. To dělají ty drogy: ţenská se tam seţene moc těţko, tak štráfové aspoň ţerou dryáky. Láďa se dovalil s taškou. „Ty vole,“ vydechl a opatrně ji postavil na zem. „s tebou je to fakt těţký. Proč nehodíš drát? Nebo proč mi neřekneš, kam ti mŧţu cinknout nějakej vzkaz?“ „Není kde. Máš mašinu?“
„No jo. Ale vrátíš mi ji, doufám? Jinak mě Majda seţere! Stejnak měla kecy.“ „Večer ji máš zpátky,“ ujistil jsem ho. „Sejdeme se zase tady.“ Chtěl jsem vzít tašku a vypadnout, ale Láďa mě chytil za ruku. „Šílíš? Ty nevíš, co se děje?“ Bodlo mě v ţaludku. „Láďo, jestli je to zase nějakej novej prŧser, jestli jsem znova někoho slíznul, tak mi to snad radši ani nepovídej.“ „No dobře,“ pokrčil rameny. Čekal jsem. Mlčky upíjel pivo a díval se do zdi. „Tak co je?“ „Si říkal, ţe to nechceš slyšet.“ „Jeţiši, já snad povídal, ţe nechci slyšet, koho jsem zase zrušil,“ zašeptal jsem opatrně. Vyděšeně zatékal očima jak notorik, kdyţ nemŧţe najít flašku. „Ty jsi zase…“ Polknul. „Hele, vypni motor! Já nechci nic vědět!“ Tedy - Láďa není špatnej kluk, abyste si nemysleli. Fakt není! Jenom je takovej, jakej je. „Nikoho jsem nezabil,“ mávl jsem na číšníka, aby nám přinesl dva fernety. Láďa řekl, ţe smutek nechce, ţe si dá šviháka v jeteli. No, kdyţ se někdo chce poblít, tak ať klidně tuhle šílenou kombinaci fernetu se zelenou pije. „Nikoho jsem nesejmul. Nikdy,“ povídám. „Tak vysyp, co se cvrliká.“ „Vědí, ţe seš tady,“ oznámil mi dramaticky. A hodil do sebe ten poblijon. Otřásl se. Já taky. „Počkej,“ řekl jsem přiškrceným hlasem, „kdo to ví a co ví?“ „Například Křupan.“ „No jo, přece si tě chtěl najmout…“ „Jo, ale nevěděl, ţe seš tady.“ „Oni ti říkali, ţe nejsem v Praze?“ Zamrkal očima. „Neříkali. Jenom ţe tě chtěj dostat…“
„Aha.“ Takţe vlastně nic novýho. „Jenomţe teď vědí, ţe tady seš. A čerti taky.“ „Fízlové? Odkud to víš?“ „Byli za mnou,“ vysvětlil lhostejně. „Jak mŧţou vědět, ţe my dva se známe?“ skoro jsem zaječel. „Třeba od Křupana,“ pokrčil rameny. „Ale neškrab si tím mozek. Já řek, ţe jsem tě nezahlíd uţ dobře rok. Vlastně dýl. Naposled v krimu.“ „To seš hodnej.“ „Přece nepoloţím kámoše. Tomu páskovi od Křupana sem řek to samý. Ţe seš v Itálii.“ „A co on?“ „Ţe to je píčovina. Ţe seš v Praze a ţe ses někde zašil. Třeba v hotelu. Nebo u nějaký buchty. Byl ses vyptávat na Nováka. U toho soukromýho fízla. Tak tě hledaj.“ Kovanda věděl, kdo jsem?! Odkud? A jak na něj přišli? „Kdo ti dal adresu toho fízla, cos mi ho dohodil?“ zeptal jsem se tiše, ale dŧrazně. Láďa uhnul očima a zamumlal, ţe jeden kámoš. Radši jsem se nevyptával. Musel jsem doufat, ţe to udělal v dobré víře, ţe mi pomáhá. Někomu prostě věřit musím! Ale jestli tohle všechno je připravená flígna, museli jít i za Dolejškovou Kovanda mi určitě dal její jméno a adresu záměrně, mohl mě přece docela logicky poslat k čertu… V tom případě by ale věděli, ţe jsem u ní byl, a věděli by i to, ţe ona má klíče od Novákova bytu. Najednou jsem si vybavil ten obrázek z dnešního rána: Dolejšková sáhla do kapsy pláště a klíče tam měla! Copak člověk nosí jen tak klíče od bytu zavraţděného milence? V pracovním plášti? Potil jsem se, i kdyţ tady moc horko nebylo. Ten byt! Chybějící pečetě! Klid a pohoda, kterých se mi dostalo, abych našel, co oni marně hledali.
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
