Sdružení Česká katolická charita (9) Tři ředitelé o politice (4, 10, 12) (3) Komunita cesta ven jednou provždy. (7) Po potopě. potopa?

Sdružení Česká katolická charita

CENA 10 Kč

Diskotéka v Rumburku Rumburku (9)

Tři ředitelé o politice (4, 10, 12) (3)

Komunita –

cesta ven jednou provždy (7)

Po potopě potopa?

Kalendář

Plácek U náš v Libni pod „koulí“ bylo, ještě „za bolševika“ takové malé dětské hřiště. Oplocené, s pískovištěm, skluzavkou, houpačkou, kolotočem, tak jak to bývá. A jak to také bývá, po listopadu se rozpadl plot, na lavičkách pospávali bezdomovci. Na písku dováděli pejsci. A pak se začalo mezi lidmi povídat, jak to tak bývá, že plácek se má někomu prodat jako pozemek na stavbu domku. Tak jsem všichni kroutili hlavami a říkali: no jo, to zas má někdo na radnici „kamarády“ s dlouhými prsty. Tak jsem taky kroutila hlavou, ale moje dítě už dávno vyšlo školu. Další podzim tam přibyly hadry, kosti, igelitky, hromádky. Tak dva roky nebo už tři? nazpět jsem v jednom našem krámku uviděla petiční arch. V textu se psalo o obnově hřiště a autoři se obraceli na radnici. Myslím, že petici „spunktovaly“ maminky okolo evangelické modlitebny, ta je hned vedle v ulici. Tak, nápad to byl dobrý, tužku v krámě taky měli… Na jaře jsem zahlédla po různu přilepené papírky s výzvou – v sobotu se bude uklízet, vezměte i nářadí. Opravdu jsem chtěla jít, ale činila jsem se jinde, nešlo to. Pak jsem zahlédla pana faráře a táty v montérkách; stavěli zídku. Za nějaký den se objevil natřený plot, vrátka a čisté pískoviště. V létě už se na hřišti děti houpaly a klouzaly a vešli se tam i kluci s míčem. Nějak to mají vymyšlené, kdosi se o plácek stará, v noci bývají vrátka na zámek. O pár bloků dál, u Rokytky, zkoušeli kamarádi-ekologové obnovit vnitroblokový prostor. Nevábné, zarostlé plácky oddělené zdmi. To není žádná legrace. Musíte mít projekt, ten předložit majitelům domů a nájemníkům, svolat, vysvětlit … Lidem vadí kdeco, děti tu budou křičet, kluci kouřit, stromy vykácet, stíní… Opravdu mne to zajímá, „na dvorku“ jsem vyrůstala. Hráli jsme „polívka se vaří“, oblékaly (my děvčata) panenky, skákali přes švihadlo, panáka… Kamarádům jsem s projektem nepomohla, měla jsem prostě jiné aktivity. Ale prý už začnou cosi budovat. Plácek, dvorek, je místo setkávání, komunikace. Když se děti nedomluví, tak si nezahrají. Ale co když si nejraději hrají samy, třeba u počítače? Měly by dostat šanci. Když se děti nedomluví, nemohou si spolu hrát. Říkal tuhle kolega; ve Světicích kdosi odkrojil „ze svého“ malý trojúhelníkový plácek, postavil na něj dvě lavičky a udělal na něm pískoviště… Bohu díky! Tak jsem tuhle posadila devítiměsíční vnučku do pískoviště u nás, na Palmovce. Natáhla se po čímsi kyblíčku, její o málo starší kolega zpozorněl… Dagmar Volencová

2

Stalo se... • Havlíčkův Brod: Humanitární sbírku ošacení, obuvi, sportovních a školních potřeb i dětských kočárků uspořádala na začátku září zdejší oblastní Charita. • Ostrava: Návštěvníci centra Ostravy si po celý srpnový týden mohli na stánku Charity Hlučín zakoupit výrobky handikapovaných klientů a vyzkoušet si, jak se na hrnčířském kruhu dělají. • Hrubšice: Dětský den pro děti žadatelů o azyl ze střediska v Zastávce uspořádalana konci léta v areálu místního renesančního zámku DCH Brno. • Kutná Hora: Nové pískoviště vybudovala v létě zdejší Oblastní charita poblíž svého střediska Přístav v bývalém areálu ČSAD v Čáslavské ulici. • Hradec Králové: Při slavnostech „Hradec Králové v zrcadle staletí anebo Otec vlasti“ uspořádala v září Oblastní charita Eliščinu sbírku na pomoc obětem domácího násilí. • Otrokovice: Charita sv. Anežky rozšířila dosavadní služby (ošetřování, charitní šatník, klub) o pečovatelskou službu. Ta spočívá v pomoci při osobní hygieně, úklidu, praní a žehlení prádla, pedikúře, nákupu, dovozu oběda, doprovodu apod. • Kroměříž: Společně se Sdružením přátel výtvarného umění připravila Oblastní charita dražbu uměleckých předmětů ve prospěch nového stacionáře pro seniory. • Břeclav: První zářijovou sobotu hrály „bigbítové“ kapely z Hodonína na benefičním koncertě pod hlavičkou Oblastní charity Břeclav. • Kutná Hora: Výlet dětí do Romcentra v Jihlavě zorganizovala v závěru prázdnin zdejší oblastní Charita; byl součástí programu Příměstského tábora. • Olomouc: Moravsko-slezská křesťanská akademie, Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci a Cyrilometodějská teologická fakulta UP Olomouc uspořádaly Moravsko-slezské akademické dny na téma Vztah státu a církve včera a dnes. • Česká Lípa: Do domu na půl cesty Jonáš v Dubnické ulici se přestěhuje také poradna pro cizince, která je dosud v Žižkově ulici. Farní charita v domě ještě ubytovává matky s dětmi a provozuje chráněnou dílnu. • Brno: Obrázky na téma „Jak si představuji život svých ‚adoptivních‘ rodičů“ a „Můj život v mé vesnici“ - hračky, fotografie a životní příběhy „adoptivních“ dětí z Ugandy byly v první polovině září k vidění v brněnském Österreich Institutu.

Událost Brněnský biskup Vojtěch Cikrle navštívil na konci srpna některá zařízení Oblastní charity Jihlava. Prohlédl si Domov pokojného stáří v Lukách nad Jihlavou a v Telči, Romskou klubovnu v Jihlavě, požehnal novému sídlu Oblastní charity a zúčastnil se otevření Domova pokojného stáří v Nové Říši. Zařízení s jedenácti byty vybudovala jihlavská oblastní Charita společně s obcí. (mn) Biskup Vojtěch Cikrle vyzkoušel i sportovní náčiní. Foto: Martin Herzán

Drogy

Komunita

– cesta ven jednou provždy

Motto: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bližnímu, který se proti mně provinil? Jedenkrát, třikrát, nebo snad sedmkrát? A Pán odpověděl: Ani jedenkrát, ani třikrát, ani sedmkrát, ale sedmasedmdesátkrát.“

Na prknech jihlavského divadla Na kopečku skončila krátká dramatická etuda a herci usedli na okraj pódia, tváří v tvář publiku. Patnáct mladých lidí mezi osmnácti a šestadvaceti lety. Na ulici takových denně míjíte desítky, studují nebo pracují, večer se baví. Reklama na šťastné mládí. Na první pohled. Po pár minutách se na pódiu začínají odvíjet příběhy. Krátké, úderné a výstižné, jeden druhému podobné. „Michal, pětadvacet, tři roky pervitin, pět let heroin.“ „Simona, devatenáct, dva a půl roku heroin.“ Patnáct tváří, patnáct příběhů s tvrdou drogou, tu a tam pokusy o léčbu, pobyt v detoxikačním zařízení. Momentálně všichni odhodlaní skončit se svou závislostí jednou provždy.

ného mlýna Jan Bartošek. V poslední ze čtyř fází pobytu v komunitě si mají klienti podle pravidel sami najít práci. „Je překvapující, že v kraji, kde to se zaměstnaností není bůhvíjaké, se ještě nestalo, že by práci někdo nenašel. Jeden klient dokonce získal místo na nedalekém městském úřadě, kde zpracovával odbornou studii,“ vzpomíná Bartošek. Na rozdíl od léčby v psychiatrickém zařízení založené na podávání antidepresiv a odloučení od společnosti či samostatné abstinence s příležitostnou terapií je podstatou léčby v komunitě dobrovolný a pozvolný návrat založený na přijímaní odpovědnosti. Léčba možná trochu netradiční, přesto léčba. Často totiž zapomínáme, že závislost je v první řadě nemoc.

Dát šanci a věřit Nekonečněkrát odpustit a věřit v proměnu člověka je východiskem křesťanských poskytovatelů protidrogových služeb. Letošní rok se poprvé potýkají s vážným nedostatkem financí. Některá zařízení krátí úvazky hrst-

Netradiční léčba Příprava představení, které sehráli jako hosté jihlavského týdne proti drogám Přijďte a pochopíte, je součástí jejich terapie v komunitě Podcestný mlýn. Zařízení pro dlouhodobou léčbu osob závislých na nealkoholických drogách tam v dostatečné vzdálenosti od města provozuje Sdružení Podané ruce. Devítiměsíční léčbu je možné nastoupit pouze po čtrnáctidenní léčbě na detoxikačním oddělení. Nekompromisní režim, jasná pravidla soužití, skupinová i individuální psychoterapie a fyzická práce na údržbě venkovského stavení a při péči o domácí zvířata. Vše v civilním prostředí a v rámci dobrovolného rozhodnutí. Řada klientů využívá během pobytu možnosti účastnit se bohoslužeb a obrátit se o pomoc k Bohu. „Naučit se přijímat běžnou odpovědnost a nároky každodenního života je pro člověka odhodlaného zbavit se závislosti tím nejobtížnějším. A právě to je smyslem pobytu v našem společenství,“ říká vedoucí Podcest-

Sdružení Podané ruce provozuje 16 středisek drogové služby. Z toho 14 v oblasti sekundární a terciální prevence. V roce 2003 pracovalo SPR v rámci programů primární prevence s 13 775 osobami a v programech sekundární a terciální prevence pracovalo s 4 700 klienty, SANANIM s 4 651 klienty a Diecézní charita Brno přibližně s 1 735 klienty.

ky svých zaměstnanců, jiná omezují služby. I přesto, že část služeb poskytují výhradně a pouze oni – (kontakt uživatelů přímo v terénu, kontrola rizika hepatitidy a AIDS aj.) V České republice je podle údajů z loňského roku v provozu 293 zařízení poskytujících služby v oblasti protidrogové prevence. Osmdesát procent veškeré péče v této sféře zajišťují neziskové organizace. Vedle občanského sdružení SANANIM a Sdružení Podané ruce jich nejvíce zastřešují jednotlivé Charity. Ty provozují centra prevence, která fungují často v těsné blízkosti nízkoprahových klubů pro děti a mládež, a kontaktní centra, tzv. „káčka“. Nad jejich existencí však někde

dodnes visí otazníky: Jsou také toto služby, kterými pomáháme potřebným? Není snad výměna stříkaček tichou tolerancí a napomáháním jednomu z nejvážnějších sociálně patologických jevů dnešního světa? Marek Holemář, vedoucí jihlavského charitního Centra U Větrníku má v této otázce jasno: „Zapomeňme, že ke zbavení se závislosti je v prvé řadě potřeba dostat šanci, a tu člověk díky našim zařízením dostává. Výměna stříkaček znamená minimalizaci rizika nákazy žloutenkou a je nedílnou součástí sociální péče.“ Centrum u Větrníku pracuje v Jihlavě šestým rokem a dnes má v péči sto dvacet klientů. Slouží především jako kontaktní centrum vycházející z principu redukce škod. To jest nabízí aktivity podporující snížení zdravotního a psychického postižení, kam patří již zmíněná výměna stříkaček či monitorování a prevence výskytu infekčních chorob. Součástí je i terénní program, streetwork. Pracovníci centra vyhledávají klienty na ulici, ale také v hospodách, klubech či na tanečních party. V nabídce nechybí ani nabídka psychologické ambulance či možnost trávit čas v dílnách. Dlouho plánovaný doléčovací program však zůstává pro jihlavské kvůli nedostatku financí stále pouhým snem. Jeho potřeba je podle Holemáře mimo diskuzi - nejbližší

3

>>

Drogy

podobnou službu u nás najdeme až v Praze, Brně a Olomouci. Nejstarší zařízení a centra podobná tomu U Větrníku nabízejí téměř celou dekádu služeb. Jak obstojí před zprávami o alarmujícím nárůstu počtu experimentátorů s drogou a snižování jejich věkové hranice? Od některých politiků, z řady výzkumů a zkušeností zaznívá, že podceněna byla zejména represe. Není dost účinná a je třeba ji posílit. V tomto duchu se nese především příprava samostatného protidrogového zákona. Ten by měl shrnout do jedné normy oblast prevence, represe i resocializace a je součástí mohutné „války drogám“, kterou letos na jaře vyhlásila KDU-ČSL (zákon mimo jiné počítá s vytvořením

Každý pátý ochutnal: zatímco počet experimentálních a rekreačních uživatelů (především konopných látek a extáze) v ČR roste, počet problémových uživatelů (tedy uživatelů heroinu a pervitinu) se stabilizoval. Zkušenosti s některou z nelegálních drog má 16 - 20 % dospělé populace (tj. přibližně 1,4 - 1,7 mil. osob). Nejčastěji se jedná o marihuanu a hašiš (relativní a absolutní čísla celoživotních zkušeností s konopnými látkami jsou prakticky shodná se zkušeností s nelegálními drogami vůbec), následuje typická taneční droga extáze - 4 % populace (tj. 350 tis. osob). V posledním roce užilo jakoukoliv drogu (především opět konopné drogy) přibližně 11 % dospělé populace (tj. přibližně 950 tis. osob), extázi 2,5 % populace (tj. přibližně 200 tis. osob).

„Senát je jiná liga!,“ říká Jiří Hořínek

Jiří Hořínek, ředitel DCH ostravsko-opavské a zastupitel městského obvodu v Ostravě – Staré Bělé, již kandidoval za KDU-ČSL do obecního i městského zastupitelstva. Na podzim ho poprvé čekají volby do senátu. Proč jste vstoupil do politiky? Nejde o náhlé vzplanutí mysli, ale o postupné zrání člověka. Pracuji jedenáct let v Charitě, a Charita je službou pro lidi a s lidmi. Dělat pro lidi a s lidmi se mi líbí, proto jsem vstoupil do politiky. Citlivě vnímám, že existuje velká propast mezi těmi, kteří jsou „na vrchu“, a těmi, kteří žijí „na zemi“. Práce v Charitě mi dávala možnost obě strany sbližovat. Co byste chtěl jako politik nejvíc ovlivňovat? Především chci ovlivňovat to, co žiji a v čem žiji – postavení rodiny a občanskou společnost.

4

státních zařízení pro drogově závislé do patnácti let). Poté, co v oficiálním prohlášení KDU-ČSL v únoru tohoto roku (27. 2. 2004) označil Jiří Vacek, předseda lidovecké komise pro sociálně patologické jevy, dosavadní protidrogovou politiku jako málo kompetentní, začalo se zpochybňování dotýkat také systému financování. Důsledky jsou patrné již na letošních dotacích. Že by snad někdo zapomněl, že represe musí být v rovnováze s prevencí a léčbou?

Jak ze začarovaného kruhu? Situace však není tak černá, jak ji někteří malují. Česká republika je v oblasti práce s problematickými uživateli hodnocena jako

Užívání heroinu, pervitinu, kokainu či LSD je v české populaci málo frekventované. Zkušenosti s alespoň jednou z nich má cca 2 % osob (tj. přibližně 170 tis. osob). Užívání drog v populaci rekreačních uživatelů drog je frekventovanější - týká se především konopných drog, extáze, halucinogenů a pervitinu. Počet problémových uživatelů drog (tj. injekčních uživatelů a/nebo pravidelných či dlouhodobých uživatelů pervitinu či heroinu) je stabilní a dosahuje 35 - 37 tis. osob, z toho je 30 - 32 tis. injekčních uživatelů. Z Výroční zprávy o stavu ve věcech drog v České republice v roce 2002 (Úřad vlády ČR, 2003).

Vždy jsem kandidoval za stranu KDU-ČSL. Ta je pro mě, jako člověka věřícího v Boha alternativou, jak se aktivně účastnit politického života. Čerpá z dobrých pramenů. Ale také můžete v politické pozici ovlivňovat rozhodování svých kolegů ve prospěch vaší mateřské organizace? Byla by přetvářka, kdybych řekl, že ne. Pokud je a bude charita službou bližnímu, tedy pro naší společnost a lidi v ní, pak nevidím důvod, proč bych se neměl rvát za lepší budoucnost. Ale senát je jiná liga. Pro ty, kteří volí, musí být kandidát přínosem. Volební obvod musí pocítit, že má svého zástupce, který pro svůj domov dýchá. Nevidíte rozpor – stát se součástí veřejné samosprávy, která financuje nestátní neziskové organizace, tedy i Charitu? Nevidím, protože nejen z Bible, ale i z praxe vím, že nelze sloužit dvěma pánům. Budu-li v senátu, nebudu v Charitě. Budu však stále mít k neziskovému sektoru velmi blízko a budu podporovat aktivity lidí, kteří v něm pracují především z přesvědčení, že to, co dělají, slouží potřebnějším.

jedna ze tří nejúspěšnějších zemí v Evropě. Počet uživatelů se podařil stabilizovat a u uživatelů tvrdých drog začal dokonce postupně klesat. Jak potvrzují závěry Výroční zprávy o stavu ve věcech drog v České republice v roce 2002, oproti evropským průměrům se u nás daří nakontaktovat až šedesát procent problematických uživatelů. Daří se i preventivní práce v oblasti omezení rizik šíření HIV/AIDS mezi injekčními uživateli. „Úspěchem je pro nás leccos,“ vysvětluje Holemář: „Třeba fakt, že klient, kterého bychom pod nánosem špíny ani nepoznali, se najednou začne pravidelně mýt a třeba si díky tomu sežene práci.“ Závislost je začarovaný kruh a podobně - i když opačným směrem - se člověk dostává i ven. Tolerance společnosti k tomuto procesu je bohužel spíše malá. Zavřít oči zatím dokážeme spíše nad panákem vodky, který náš soused výčepní nalévá každou sobotu patnáctiletým. Letos v srpnu vydaly tři největší organizace poskytující služby protidrogové péče (SANANIM, Podané ruce a Diecézní charita Brno) společné prohlášení vyzývající vládu, parlament a další instituce ke změně postoje v otázce financování jejich zařízení. K jejich výzvě se mohou připojit také další neziskové organizace (více informací na www.prohlaseni.cz). Lucie Kolářová

Myslíte si, že v politice jde o moc, vliv a peníze, nebo jde o blaho občanů? Pro většinu občanů je skutečně politika spojená s pojmy jako moc, sláva a popularita. Je pro mě výzvou, aby to tak nebylo. Politika má být službou pro lidi, národ a národy. Proč by měli lidé volit právě vás? Snažil jsem se poctivě řídit svým svědomím a pracovat pro dobro lidí. Každý z nás potřebuje někdy cítit a vidět ruku, která nabízí pomoc. Mám bohaté zkušenosti z rozličných oborů. V Charitě potřebujete značnou flexibilitu, počínaje tím, že do praxe uvádíte poslání Charity - pomáhat lidem, spojenou s organizačními i technickými znalostmi, znalostmi z veřejné správy. Je dobré ukázat lidem, co za kandidátem stojí. Charita v ostravsko-opavské diecézi má nyní asi sedm set padesát zaměstnanců. Charity provozují osmdesát zařízení, ve kterých se starají o několik tisíc lidí – od těch nejmenších, po nejstarší. Není ale moje zásluha, že tyhle aktivity žijí. Je to díky těm, kteří v zařízeních pracují. Za ně děkuji a prosím, aby dobře vnímali poslání Charity a hlas doby. Radek Gális

Aktualita

Fotbal pomohl překonat rozpaky Seděli ukázněně a trochu zaraženě na židlích v sídle českobudějovické Diecézní charity. „Péťa je alergický na včelí žihadlo, jí rád palačinky a dobře hraje fotbal. Saša si potrpí na pelmeně, má rád motorky a může vám doma opravit kolo nebo mopeda,“ předčítala překladatelka z dotazníků sedmi dětí, které vybrala partnerská Charita z Pinské diecéze v Bělorusku pro čtrnáctidenní prázdninový pobyt v rodinách českobudějovických charitních dobrovolníků. Hlavy rodin pozorně naslouchaly a oprašujíce pozůstatky dávno zapomenuté školní ruštiny snažily se žertováním překonat prvotní ostych. Tu a tam se v dětské tváři objevil úsměv, ledy byly prolomeny.

„To Bároš!“ O něco později Saša s Péťou odhodlaně vkročili do bytu přidělené rodiny, statečně snesli přivítání psa Boba a s vážnou zdvořilostí hodnou diplomatického protokolu předali hostitelům doma pečlivě vybrané malé dárky. Tím bylo oficialitám jaksi učiněno zadost a Péťa vzápětí s pohledem na noviny ležící na stole nadšeně zvolal: „To Bároš!“ Fotografie vskutku zobrazovala nejlepšího českého střelce nedávno skončeného mistrovství Evropy ve fotbale a Péťa se znalecky rozhovořil o celé naší sestavě a průběhu šampionátu. Když pod svou postelí objevil i fotbalový míč, hned měli oba kluci jasno, jak vyhnat z těla únavu po dlouhém cestování. Než nadešel čas večeře, nebylo po nějakém ostychu ani stopy, neboť oba kluci se i do přípravy palačinek zapojili svými připomínkami a kuchařka s údivem zjišťovala, že v Bělorusku se džem a šlehačka servírují v mističkách, do nichž si stolovníci palačinky namáčejí.

„Oprášili“ ruštinu Jak plynul čas, česká ruština se stávala jistější a srozumívání pokračovalo. Když kluci právě nebyli na některém z četných výletů, jež Charita pro děti připravila, vedly se i dlouhé a zasvěcené debaty - o fotbale a vyhlídkách národních sportovců na nad-

cházejících olympijských hrách zejména. Na lidovém jarmarku Saša s Péťou vášnivě smlouvali o cenách přívěsků ve tvaru mečů a buvolích hlav, po návratu z jízdy na motokárách si doma dlouho porovnávali dosažené časy a ze softbalového zápasu se vrátili o půl hodiny později, protože pro nedostatek hráčů ještě vypomohli v poli. Chodili s Bobem na procházky, na fotbal a osvěžit se do bazénu – už po třech dnech pobytu se ve městě pohybovali docela samostatně a do „své“ rodiny zapadli s naprostou samozřejmostí. „Něchočetsa damoj,“ vzdychal Saša po návratu z posledního nákupu dárků a položertem smlouval, jestli by si nemohl odvézt i Boba. Ten ostatně, zdálo se, by ani nebyl proti. Zase se všichni sešli v sídle Diecézní charity, ale atmosféra byla úplně jiná než před čtrnácti dny. Překladatelku potřebovali už jen kvůli místním novinářům a namísto ostychu bylo v atmosféře cítit nostalgii loučení. Poslední fotografie a kontrola, jestli jsou všechny adresy a telefonní čísla v pořádku, pocuchání střapatých hlav a příkaz: „Pozdravujte doma!“ Pobyt sedmi běloruských dětí v českých rodinách skončil.

Pinská Charita Byly to takové normální děti, ne ty, o kterých mluvily pracovnice Pinské charity při své předchozí stáži v Českých Budějovicích jako o svých klientech – děti z rodin alkoholiků, kterým chybí láska, které neumějí jíst a mýt se, neumějí poprosit či poděkovat a nesnášejí slova „musíš, nesmíš“, protože to doma nikdy neslyší... Tyhle děti neměly šanci se k nám podívat, protože i když hostitelská Charita platila cestu, na všechny ostatní nutné poplatky jejich rodiče nemají peníze. Pro ně pořádá Pinská charita každoročně letní tábor, kde se jim za dva týdny dostane alespoň ponětí o hygieně, základních požadavcích slušnosti a řádu a především tolik postrádaná láska. Jaký div, že se pak objevují v kostele, kde se mohou znovu setkat s charitními dobrovolníky; chodí si tam pro úsměv, pro pohlazení a co tam získají navíc, to je velké tajemství.

Pinská katolická diecéze, zahrnující dvě velké oblasti - Gomelskou a Brestskou – má sídlo v malé vesnici Novaja Myš u města Baranoviči, protože tam působí i její ředitel - kněz. Stát ani jeho orgány ji finančně nepodporují jako u nás, je zcela závislá na sponzorech. Má čtyři kmenové pracovníky a v pěti jejích oblastních centrech působí pouze dobrovolníci. Přesto toho nedělá málo. Vlastní asi tříhektarový pozemek, na kterém její dobrovolníci pěstují zeleninu a brambory, dodávané pak do oblastních center, kde se potraviny rozdávají bezmocným starým lidem bez prostředků, dětem z ulice a dokonce i pacientům v nemocnici, kteří nemají příbuzné. Diecéze provozuje stanici, kde padesát osamělých lidí starších sedmdesáti let s malinkou penzí dostanou oběd. Jídelnu pro chudé, kterou Pinská charita spravovala čtyři roky, teď musela zavřít – nejsou peníze. Není jich dost ani na dobudování centra pro ozdravení dětí postižených černobylskou havárií, kde by mohly na přilehlém pozemku terapeuticky pracovat. Právě na rekonstrukci této budovy přispěla českobudějovická Diecézní charita, ale pořád ještě prý chybí 20 000 euro... „Mnozí u nás se diví, že katolická Charita pomáhá i pravoslavným. Je to těžká práce, ale moc potřebná, aby lidé neztráceli víru a naději,“ řekly pracovnice Pinské charity při své návštěvě u kolegů v Českých Budějovicích. Ani ony ji neztrácejí – moc se jim líbily projekty Domů klidného stáří, stacionář pro postižené děti či pro duševně nemocné a odjížděly domu s nadějí, že něco podobného třeba uskuteční i ve své vlasti. Blanka Pirnosová

5

Léto

Prázdninová

škola tolerance K oblíbeným letním činnostem patří i pořádání dětských táborů. Letní akce jsou vděčné, ale klape to i tehdy, když se vedle dětí z majoritní společnosti objeví v oddílech táborníci jiných etnik, jiných zvyků? Farní charita Hronov je v pořádání prázdninových táborů „mazákem“. Děti z farního společenství jezdí na tábor od počátku 90. let. Vedoucí těchto táborů, Alfons Beneš přiznává, že když v roce 1997 přijali poprvé děti uprchlíků, nešlo jen o solidaritu s nešťastníky: „Bylo zkrátka málo českých dětí, tak jsme vzali i je. Při neutěšené demografické situaci republiky musíme s uprchlíky počítat, jinak vymřeme.“ Z původního pragmatismu se vyklubal dobrý podnik. Na tábor se však musí děti připravit. „Je prospěšné s dětmi před táborem mluvit, jinak se u nich projeví naturální rasismus. Už jsme zažili, jak dítě křiklo na druhé – Táhni, ty cikáne!“ Uprchlíci jsou každoročně z různých věkových skupin i národností. Obvykle jich bývá kolem deseti, ale Alfons Beneš už zažil tábor s osmnácti uprchlíky, které přivezli autobusem ze Zastávky u Brna. Větší počet těchto dětí však přináší problémy: „To se pak prázdninový tábor stane uprchlickým táborem,“ vysvětluje zkušený vedoucí. Stejný názor má i táborový lékař Libor Zahradníček: „Myslím, že poměr dva až tři uprchlíci na desetičlenné družstvo je ideální. K dokonalému promísení nedochází, ve chvílích volna si děti hrají po svých skupinkách – pakliže nejsou ve věku dospívání a vzájemně se „nebalí“.

Arméni a Divoké husy Nálepce integrační tábor se Beneš brání. Nepořádají prý prezentace jednotlivých etnik ve stylu – dnes vaří Arméni, večer zpívají Gruzínky. Zásadní podmínka úspěchu je, aby uprchlíci přijali obecné zásady. „Občasné potíže pramení z jiných zvyklostí ohledně jídla a hygieny, a to se dá řešit,“ říká Beneš. Za rozhodující považuje charakterové vlastnosti jedince a jeho vztah ke kolektivu a to platí pro všechny děti. Čtrnáctidenní tábor stojí zhruba sto korun na den. Rodiny s více táborníky mají slevu. Pořadatelům pomáhají uhradit tábor

6

i příspěvky; letos přispělo Soužití 21 z peněz získaných z Nadace Divoké husy.

Gruzínské stýskání V roce 1988 se na táboře FCH Hronov v Bohdašíně poprvé objevily dvě sestry z Gruzie, Káťa a Šorena. „Poslal jsem je tam, protože jsem věděl, že chceme v Čechách zůstat. A čím dřív se otrkají a naučí česky, tím lépe,“ říká jejich otec. Přijely ještě čtyřikrát. Dodnes si dopisují s vedoucími a po táboře s jim stýská. „Přijely bychom zase, ale musíme pomáhat tátovi v obchodě,“ stýskají si. Mezi černochy, Rusy, Čečence a Ukrajince se nebojí posílat svoje potomky ani osmačtyřicetiletý Pavel Martin. „Poznávají děti z odlišných podmínek a s jinou mentalitou, ale tábor jsem podle toho nevybíral. Hlavním důvodem je pořadatel a slušná cena,“ usmívá se soukromý truhlář. Jeho nejstarší syn Michal jezdí na tábor už jako vedoucí. Za ta léta poznal, že děti jsou přizpůsobivé a navázat kladný kontakt je pro ně jednoduché, stejně tak jako někoho bleskurychle odsoudit. „Děti na nějaký rasismus kašlou,“ říká Michal. „Ten se částečně projeví, až když uprchlíci odmítnou spolupracovat.“ I oni mají snahu prosadit se ve skupině, jako jinde v partě. Důležité je, aby děti věděly, do jakých podmínek jedou a uměly obstojně česky. „Jinak si tábor neužijou a děckám ve skupince jsou často na obtíž,“ říká Michal. Tábor vznikl původně pro potřeby přátel a známých a z prvních malých táborníků jsou dnes vedoucí. Před léty navázali pořadatelé kontakt s pobytovými středisky Zastávka u Brna a Zbýšov, kam jezdili i během roku. Na financování tábora se v minulosti podílely i DCH Brno a Hradec Králové. „Z jedné diecéze uprchlíky bereme a vozíme je do druhé, kde je tábor,“ s úsměvem prozrazuje svoji finanční strategii jeden z organizátorů Martin Mráz.

Novohradské zkušenosti Obdobný letní tábor dětí ze sociálně slabých rodin a rodin uprchlíků po-

řádala v minulosti také Oblastní charita Nové Hrady. „Jezdilo na něj čtyřicet dětí, asi patnácti z nich jsme pobyt dotovali a děti uprchlíků jezdily zdarma,“ říká třicetiletý speciální pedagog a dobrovolný ředitel charity Zdeněk Toušek. „Spolupracovali jsme se sociálkou a s rodiči,“ dodává. Na tábor vybírali koledníci při Tříkrálové sbírce. Letos se však tábor neuskutečnil. Nenašli se dobrovolníci, kteří by ho vedli. „Je to škoda, jezdili s námi děti, které se jinak o prázdninách nikam nedostaly, takhle mohly o táboře ve škole mluvit s jinými dětmi. Kdyby nikam nejely, byly by vyčleněné z kolektivu,“ dodává Toušek.

Víkendovky pro Romy Zkušenosti z tábora pro romské děti a sociálně potřebné mají pracovníci Oblastní charity Ústí nad Labem. „Tábory jsme ještě loni organizovali dva, pokaždé pro necelé dvě desítky dětí,“ říká ředitelka Vlasta Kopsová. „Jeden byl pro děti z Komunitního centra a druhý pro děti z rodin postižených povodní.“ S dětmi problémy nebyly. Zato s financováním ano. Z větší části hradil náklady Magistrát Ústí nad Labem, zbylou část nákladů měli hradit rodiče. Ukázalo se, že ti ale nebyli ochotni přispívat, byť symbolickou částkou. „Letos jsme tábor nepořádali, neměli jsme finanční prostředky,“ říká V. Kopsová. „Jako malou náplast jsme alespoň zorganizovali dva sportovní víkendy.“ Radek Gális, foto: autor

Přírodní živly

p ě o t potopa? o p o P Povodně se v posledních letech staly téměř neodmyslitelnou součástí našeho života. Když roku 1997 zachvátil vodní živel Moravu, nadešla zatěžkávací zkouška také pro Českou katolickou charitu. Charitní pracovníci se formovali přímo v terénu, kde zajišťovali pomoc šokovaným obyvatelům. Na základě těchto prvních zkušeností pak Charita pomáhala při záplavách i v následujících letech, zvláště pak v roce 2002, ale i letos.

Pustit vodu, zadržet vodu.. ?

Tornádo, běžný jev Náhlé lokální přívaly deště či dokonce nedávné řádění tornáda v Litovli však vzbuzují otázku, zda prožíváme jakési mimořádné období, anebo jde o běžný úkaz. Meteorolog Jan Šálek o tom říká: „Od roku 1997 přišly velké povodně skutečně častější než jsme byli zvyklí, ale to není z pohledu meteorologa či hydrologa žádný div, takto se povětrnost a krajina chovaly i v minulých staletích.“ Podle něj je zajímavější spíš skutečnost, že téměř 100 let nebyly v Českých zemích povodně srovnatelné s těmi v letech 1997 a 2002. Už při povodních na Moravě v roce 1997 překvapila lokální soustředěnost dešťů, které vyvolaly rozsáhlé povodně. Od té doby se zdá, že lokální povodně jsou téměř na denním pořádku, dokonce přišlo i tornádo. Tyto úkazy jsou podle meteorologa normálním jevem, kterému se však dříve nevěnovala taková pozornost. Se sílící aktivitou sdělovacích prostředků se tyto zprávy objevují častěji a tak vzniká trochu falešný obrázek o zvyšující se četnosti lokálních přívalových povodní. „Co se týče soustředěnosti dešťů v létě 1997, ta byla vyvolána především nešťastným souběhem několika okolností - vydatných dešťů nad rozsáhlou oblastí Slezska se značnou délkou trvání (4 dny) a velkou rychlostí větru, v důsledku čehož došlo k extrémnímu orografickému zesílení srážek na severních svazích zejména Beskyd a Jeseníků,“ míní meteorolog. Podat objektivní vyhodnocení výskytu těchto případů a předpovídat trend do budoucnosti si ale netroufá.

„Silným lijákům nezabráníme a povodně jsou součástí chování krajiny,“ říká meteorolog. Stupeň „technické“ ochrany před povodněmi podle něj závisí na posouzení možných škod a nákladů na vybudování ochranných opatření. Teoreticky je možná téměř stoprocentní ochrana některých lokalit, ale za obrovskou cenu, přičemž je téměř nemožné stejně kvalitně ochránit všechna místa po celé délce vodního toku. „Dokonce i slavný plán náhradního koryta Dunaje kolem Vídně byl pro svoji nákladnost kritizován, ale při povodních roku 2002 splnil svoji funkci na výtečnou a Vídeň ochránil,“ zmiňuje se Jan Šálek. Tyto případy jsou podle něj zatím spíše výjimkami. Podstatně levnější je ale přizpůsobit územní plán možnosti zasažení povodňovou vlnou. Proto je rozumnější strategie stavět domy tam, kde je povodňové nebezpečí co nejmenší. Další možností je zvýšit schopnost krajiny zadržet vodu, ale tohle je nesnadný a dlouhodobý úkol a jeho výsledky nemusejí splnit očekávání.

Po nás potopa Na toto téma se vedou celostátně široké diskuse. Hned po povodních na Moravě se hovořilo o nutnosti zvýšení retenčnosti (tedy schopnost krajiny zadržet vodu) území kolem řek, o které krajina přišla většinou během socialistického velkoplošného hospodaření. Dalším navrhovaným opatřením byla výstavba suchých poldrů, které by při záplavách pojaly velké množství vody, ale jinak by se užívaly jako běžné zemědělské plochy. Povodí Moravy je hodlá vybudovat u Teplic nad Bečvou, Hranic a Oseku nad Bečvou. Poldr u Teplic by měl být dokončen v roce 2009, tedy 12 let po velkých povodních

na Moravě. Uherské Hradiště a Staré Město, dvě z měst, která před sedmi lety zaplavila řeka Morava, chtěly stavět společně poldr, jenž by zachytil až osmnáct miliónů kubíků vody z rozlité řeky, ale výstavba byla odsunuta na neurčito. Přes miliardové investice se sedm let po ničivé povodni nepodařilo na řece Moravě postavit žádnou zásadní stavbu, která by příští velké vodě zabránila nebo následky povodně alespoň zmírnila. Chráněna není ani Olomouc a městu nepomohla ani petice občanů kdysi vodou zničeného Černovíra a Troubek. V samotné Olomouci se od roku 1997 hovoří o úpravě koryta řeky Moravy, které by znamenalo zásadní změnu v profilu řečiště. Musel by být postaven minimálně jeden nový most, což by si vyžádalo obrovské investice. Zatím jsou v Olomouci viditelné pouze vodočetné latě, které byly v rámci protipovodňových opatření instalovány na jeden z mostů přes Moravu a zřejmě dostatečně funguje také zvukový výstražný systém. Olešnice na Blanensku je snad jedinou obcí, kterou chrání nový poldr. Ředitel Povodí Moravy Mojmír Pehák nás informuje: „Po roce 1997 byl zpracován generel protipovodňových opatření, z něhož vyplynuly tři způsoby ochrany: biotechnická, spočívající v zalesňování a zatravňování, jež by zvýšilo retenční schopnosti krajiny při povodni. Další možností bylo ohrazení sídel a majetku a třetí možností je budování suchých nádrží – tzv. poldrů. Problém je, že to znamená vyřešit řadu složitých majetkových a technických problémů. Konkrétně poldr u Teplic nad Bečvou, který byl v centru zájmu médií, není hlavní prioritou,“ upozornil ředitel Povodí Moravy.

Udeří kdykoliv Rychlost budování protipovodňových opatření na místech, postižených v minulých letech povodněmi (včetně těch v povodí Vltavy), zdá

7

Přírodní živly

se, neodpovídá hrozícímu nebezpečí. Vždyť povodeň může udeřit náhle - tam, kde dosud nebyla stejně jako na území, kudy se přehnala před týdnem. A nejen povodeň, třeba i tornádo. Následky takových přírodních katastrof vyžadují obvykle humanitární zásah. Při něm je nutné zejména pomoci lidem, kteří si vlastními silami pomoci nemohou.

Charita při katastrofách Časté řádění živlů je hozenou rukavicí také pro Charitu. Po zkušenostech z první, téměř živelné humanitární akce v roce 1997 si k dnešnímu dni vytvořila kvalifikovaný systém pomoci. Ze všech diecézních Charit má nejpropracovanější organizaci krizové intervence Plzeňská diecéze. „Při povodních v roce 2002 se vytvořil tým lidí, kteří jsou k tomuto účelu proškoleni a jejich schopnosti jsou prověřeny přímo v akci,“ vysvětluje ředitel DCH Plzeň Jiří Lodr, proč skupinu založil. „Bylo škoda ji rozpustit a při další katastrofě budovat znovu.“ Technickou základnu týmu tvoří humanitární sklad, průběžně vybavovaný vším potřebným pro okamžitou pomoc. Nepřetržitá 24hodinová služba na telefonu po sedm dní v týdnu umožňuje okamžitý zásah. Tým plzeňské diecéze je napojen na krizový systém kraje, především na Hasičský záchranný sbor. Když hasiči vyjíždějí k požárům, haváriím či povodním většího charakteru, charitní tým pro ně i pro lidi, které událost postihla, zajišťuje pitnou vodu, jídlo a další nutné potřeby. Na místě poskytují také psychologickou pomoc. Ta je často potřebná i při silničních haváriích, při požárech, pokusech o sebevraždu a dalších vypjatých událostech. Stranou pomoci nezůstávají ani rodiny s dětmi, týrané nebo zneužívané ženy a bezdomovci.

Pomoc všeho druhu Speciální krizová služba plzeňské DCH, složená ze čtyř profesionálů a deseti vyškolených dobrovolníků, pomohla za první půlrok své existence již v padesáti případech. V případě potřeby doprovázejí postižené i v dalších dnech: zprostředkují sociální, právní nebo technické poradenství, pomohou při jednání s úřady,

8 8

naslouchají a poskytují podporu při vyrovnávání se s následky traumatu. Lidé, kteří se náhle ocitnou bez střechy nad hlavou, mohou od srpna nouzově bydlet v Centru krizového bydlení ve Vochově, který spravuje Městská charita Plzeň. „Několikrát jsme zajistili jídlo a ošacení větším skupinám běženců, které zadržela cizinecká policie,“ říká Karel Šimr, koordinátor krizové služby Diecézní charity Plzeň a dodal, že štáb by uvítal užší spolupráci s policií. „Policisté se setkávají s lidmi v krizi asi nejčastěji. Leckdy jde o případy, v nichž jsou mrtví či vážně zranění. Tady všude vidíme prostor k uplatnění,“ dodal koordinátor. Pracovníci krizového týmu také dosud pomáhají několika rodinám, které se stále ještě nevzpamatovali z povodní před dvěma lety.

Když bouchne plyn Také Charita v Brně je připravena nabídnout komplexní pomoc obětem neštěstí a katastrof - od okamžité krizové intervence ze strany psychologů a sociálních pracovníků až po rychlé zajištění nejnutnějších materiálních potřeb či pomoci se stabilizací v posttraumatickém období. Brněnská diecézní Charita prokázala akceschopnost svého krizového týmu, když se jako člen Integrovaného záchranného systému Jihomoravského kraje v létě podílela na odstraňování následků exploze plynu v jednom z brněnských činžovních domů. „Většina lidí se z místa výbuchu dostala jen v lehkém oblečení, proto jsme okamžitě pozjišťovali jejich potřeby a nakou-

pili potřebné hygienické potřeby a prádlo,“ vysvětluje Oldřich Haičman, ředitel Diecézní charity Brno. Také u zrodu této služby stála předloňská povodeň, konkrétně na Blanensku. Od té doby se Kontaktní informační centrum pro koordinaci pomoci a Linka důvěry Blansko postupně rozrůstají a spolu s dalšími Charitami na Brněnsku připravují rozsáhlý projekt Krizového dobrovolného týmu. Ten by měl v budoucnosti intenzivně spolupracovat právě se záchranáři, hasiči a policií při jejich zásazích v celém Jihomoravském kraji.

Řeky tečou přes hranice Sdružení Česká katolická charita uspořádalo letos v létě v Praze mezinárodní konferenci na téma Povodně, jiné katastrofy a občanská společnost. Zúčastnilo se jí šest desítek lidí z charitních svazů německých spolkových zemí, zástupci Ekumenické rady církví v ČR, Diakonie, Adry, státní správy a hasičských sborů. Součástí konference bylo vyhodnocení průzkumu, který nechala vypracovat Česká katolická charita. Čtyři sta devadesát osob postižených povodněmi v něm odpovídá na otázky týkající se jejich potřeb, prožívání katastrofy a také dotazy na činnost Charity v té době. Charita připravuje vydání manuálu, ve kterém zohlední veškeré poznatky výzkumu, z konference a z činnosti krizových štábů v diecézích. Iva Jeništová Nákres boční nádrže (suchého poldru)

Událost

Diskotéka Dis kotéka

v Rumburku

Severočeský Rumburk, horký prázdninový srpen. Z nenápadné přízemní budovy v Sukově ulici duní tlumené tóny v diskotékovém rytmu. Odpolední diskotéku pořádá místní farní charita v rámci volnočasových aktivit pro ohroženou mládež každý druhý pátek. Tedy - pokud byly děti hodné. Objekt patří městu a kromě farní charity v něm sdílí úřadovna Městské policie. Jak vypadá soužití obou institucí? „Policajti nám občas přijdou vynadat, že máme puštěnou hudbu moc nahlas,“ říká jedna z charitních vedoucích. „Nezlobte se, k tomu vám nic neřeknu,“ odpovídá službu konající policista. K otázce zvýšených decibelů je přeci o málo sdílnější: „Párkrát jsme přišli, spíš proto, že si lidé stěžovali na hluk,“ připouští muž v uniformě. Je krátce po třinácté hodině a páteční diskotéka pomalu začíná. Děti se trousí do čtvercové místnosti s barovým pultem nabízejícím výběr nealkoholických nápojů. Přicházejí děvčata a kluci, od sotva školou povinných až po - náctileté. Usedají do kouta k počítačům, na pohovku pod oknem nebo jen tak, na židle. Kluci rozehrávají mač ve stolním fotbale. Leona, jedna z vedoucích, zapíše každého příchozího křestním jménem nebo přezdívkou do archu a ke každému pozna-

mená výši zaplacené vstupného. Částka je totiž odstupňovaná od dvou do deseti korun a to podle zásluh. Zavedený bodovací systém slouží k motivaci a současně k udržení kázně. Hodnocení je průběžné a neustálé, body lze získat například za pomoc s úklidem. Udělené body zanášejí vedoucí volnočasového klubu do paměti počítače a výsledky, včetně jmen hříšníků, visí všem na očích na nástěnce u vstupních dveří. Švindlování je vyloučeno, veřejná kontrola neustálá. Kromě pochvaly v podobě udělených bodů je však nutné také vynutit si dodržování pravidel. Těm, kdo je přestoupí, mohou vedoucí uložit trest. To jest vykázat je z klubu, dokonce i na několik dnů. Za jaké provinění hrozí? „Když se perou, urážejí vedoucí, nebo za kouření,“ vypočítává Kateřina Švajgrová, pracovnice klubu. A samozřejmě je zakázaný alkohol a drogy. Jaké to je, když máš zákaz? „Mně je to docela jedno,“ mávne rukou Roman, který před prázdninami vyšel základní školu. Ale pak připouští, že když byla diskotéka a on na ní nesměl, „docela ho to mrzelo“.

Žijeme spolu Projekt Poradna pro ohroženou mládež - Žijeme spolu vznikl před pěti lety. Úředním jazykem řečeno jedná se o „klasické nízkoprahové zařízení komunitního typu pro děti

a mládež z ohroženého prostředí. Cílem projektu je spojení kulturních a společenských zájmů dětí a mladých lidí s činností sociálně preventivní“. Zkrátka, zdejší klub nabízí místní omladině, pocházející zejména z romských rodin, možnost strávit od úterka do pátku příjemně odpoledne. Vedle hry na počítačích se „v klubu“ čili „na charitě“ dá hrát stolní fotbal, šipky, i pexeso. V klubu probíhá výuka tance, dvakrát týdně tady zkouší hudební skupina Kale apsa (Černé slzy). A navíc, odborníci z poradny tady mohou pomoci s mnoha problémy, a nejen dětem. V létě pořádají vedoucí pro děti tábor (letos proběhl začátkem července týdenní pobyt v Jílovém u Děčína), i pěší výlety do okolí. Hledání pokladu, tedy krabice s pamlsky, které proběhlo zrovna včera, však mnoho dětí nepřilákalo - bylo velké horko. V pondělí bývá zavřeno; den přípravy na zbytek týdne. „Ono se to nezdá, ale být s tolika dětmi celé odpoledne je ‚na nervy‘. Je tu docela hlahol,“ říká pracovnice projektu Kateřina Švajgrová a dodává, že denně přijde kolem třiceti dětí. „Alespoň po obědě mají kam jít. Dříve děti běhaly venku a dělaly lumpárny. Doma se často nudí. U nás sice třeba jen sedí, ale jsou tady. Někdy přijdou na kus řeči i dospělí, kteří sem před několika lety také chodili.“

9

>>

Událost

Co děti nejvíc baví? „Tancování, počítače a Člověče nezlob se,“ přiznává každodenní návštěvnice sedmačka Iveta. „Hraju stolní fotbal, počítače, poslouchám písničky nebo si maluju,“ říká Helena z 6. třídy. A co by dělala doma? „Dívala se na video, učila se nebo uklízela.“ Žanetu, také ze 7. třídy, nejvíce baví „tancovat a počítače“. A kdyby klubovna nebyla? „Nevím, byla by taková nuda,“ uvažuje Žaneta. A Helena, učnice, tvrdí: „Šla bych si sednout na lavičku do parku nebo do herny.“ Ale pak začne provokovat: „Je tady nuda, viďte děcka?“ Opravdu tu nic není dobré, zajímavé? „Ne,“ vyprskne Helena smíchy.

Podporujte svoje aktivity Projekt by se neobešel ani bez podpory místních podnikatelů, zejména živnostníků. „Většinou už chodíme za těmi samými,“ přiznává Kateřina Švajgrová skutečnost, že do podpory podobných projektů se nikdo příliš nehrne. Odměna sponzorům – děkování alespoň ve výročních zprávách. A proč sponzoři podporují právě Charitu? „Dělají spoustu akcí pro děti. Věnují jim svůj volný čas. Tak proč je nepodpořit?,“ říká paní Brodinová z cukrárny Venezia na rumburském náměstí. A aby prý akce měly dobrou úroveň a těm dětem něco dobrého daly, věnuje občas cukrárna nějaké sladkosti.

Poradna pro ohroženou mládež Rumburk byla zařazen do projektu Zlepšení dlouhodobých příležitostí pro Romy, podporovaný Evropskou unií. Projekt vzniká za finanční podpory MPSV ČR, MV ČR, Města Rumburk, Úřad práce Děčín, z veřejné sbírky Pomozte dětem!, a Ústeckého kraje. V průběhu měsíce října probíhá v městském muzeu výstava černobílých fotografií Petra Šilhánka ze života charitních klubů, věnujících se této problematice, doprovázená kresbami dětí. Patnáctá hodina odbila, děcka posedávají kolem, na place stále ještě ani noha. „Až v šest hodin skončíme, budou naštvaní, že už musí domů,“ kroutí hlavou vedoucí Renata Koubková. Jan Oulík, foto: autor

„Ještě jsem nedokončil brázdu!“ říká Jiří Lodr Tvrdí, že je potřeba bořit komunistické zákony a stereotypy a udělat vše, aby se nemohlo nic vrátit z demokracie do totality. Mohl vstoupit na dráhu profesionálního politika, ale nechtěl se prý odloučit od každodenního prožívání úkolu, který od Boha dostal – Jiří Lodr, zastupitel města Plzně a ředitel plzeňské Diecézní charity. Proč jste se rozhodl vstoupit do politiky? Je důležité pomáhat hledat cesty. Naše společnost je při vytváření demokracie křehká. Je zde mnoho problémů. Poznal jsem, že postoj pouhého nadávání je prázdný. Pokud se mi něco nelíbí, mám právo i povinnost, něco na změně své i společnosti odpracovat. Proto se lopotím, a snažím se prosadit změny v sociální a zdravotní oblasti. Co chcete především ovlivňovat? Ani patnáct let po roce 1989 nemáme v sociální oblasti zákony, které by odrážely změnu společnosti, změnu v přístupu člověka k člověku. Při službě v Charitě vidím dobře „díry“ v legislativě; vnímám problémy ve zdravotnictví i ve vztazích mezi lidmi. Cílem mého snažení je prosadit větší prostor pro rozvoj občanské společnosti. Jsem přesvědčen, že státní i samosprávné orgány mají podporovat aktivitu občanů a nikoliv jim klást překážky. Je třeba udělat vše, aby se nemohlo nic vrátit z demokracie do totality. Je zřejmé, že jsme stále ještě na počátku cesty. Praktiky sobectví, lži,

10

korupce, snaha nevyrovnávat se s minulostí, jsou často velmi patrné. Kolikrát jste kandidoval a s jakými výsledky? Kandidoval jsem opakovaně do zastupitelských orgánů všech stupňů. Mám za to, že mne lidé berou takového, jaký jsem. Vidí moji práci a podporují mne. Výsledkem jsou čtyři roky práce zastupitele na obvodním zastupitelstvu v Plzni - Doubravce a nyní druhé období v Zastupitelstvu města Plzně. Jsem předsedou klubu zastupitelů KDU-ČSL a předsedou Sociální komise Rady města Plzně. Nekandiduji však na posty, ale do týmu. Pokud jsem shledán vhodným a prospěšným, rád se stávám jeho platným členem. Jak ovlivnil vaše rozhodnutí fakt, že jste ředitelem Charity? Samozřejmě, že jako ředitel DCH jsem se hodně naučil. Setkal jsem se s problémy řady lidí, naučil se naslouchat potřebným a mnohé chápat. To vše nemůže nechat člověka v klidu. Politik je také služebník, zda dobrý, nebo špatný, lidé poznají a zhodnotí každé čtyři roky. Proč si myslíte, že je dobré, aby na politické posty kandidovali lidé z neziskových organizací? Přece je důležité, aby ti, kdož poznali rozmanitost potřeb a požadavků ve společnosti, bořili stereotypy z dob komunismu. Komunismus měl rád šablony a občana viděl jako objekt svého zájmu nejlépe věděl, co člověk potřebuje. Na nás pak po listopadu bylo - začít od počátku, v prostředí, které nebylo vstřícné pro nestátní sociální služby. Od „píky“ začíná i naše společnost, proto se snažím s Boží pomocí napomáhat tomuto rozvoji. Mám se stále co učit, ale současně mám stále co dávat. Není to vůbec jednoduché. Ale poprat se s problémy jakožto ředitel nestátní neziskové organizace vyžaduje stejnou odolnost a houževnatost, které potřebuji jako politik.

Jste členem samosprávy, která financuje a dotuje i Charitu. Nevidíte v tom střet zájmů? Ne, střet zájmů opravdu nevidím. Neovlivním svým postojem kontrolní mechanismus města a snažím se, abych se nemusel stydět za poskytované služby. Do zákonů, na kterých pracuji, se snažím vložit, aby příjemcem dávky od státu na péči byl sám uživatel služby. Tak se stane občan hlavním aktérem péče o sebe a to je moc dobře. I kvůli možným spekulacím o střetu zájmů, které jsou liché. Charita pracuje pro všechny občany veřejně, pod veřejnou kontrolou. Co soudíte, že přesvědčí vaše voliče, aby vás volili? Nechci ovlivňovat občany, ale jsem rád, když sledují moji práci a rozhodnou se, že se shoduje s jejich zadáním. Pokud nejsem zvolen nepláču, ale pracuji dál. Třeba v odborných komisích, grémiích - v některých jako politik v jiných jako ředitel Charity, ale pořád v kontinuitě poznatků, vědomostí a vlastní integritě. Jsem angažován v sociálních komisích města, kraje, ve Svazu měst a obcí ČR, jsem externí spolupracovník na zákoně o sociálních službách MPSV. Co si myslíte o politice? O co v ní jde? O moc, peníze nebo snad o blaho občanů? Sám vím, že každý člověk je chybující. Někdy vidím tolik, že chci skončit, ale pak se vzchopím a řeknu si - Ještě jsi nedokončil svoji brázdu. Ano, občas se dá v politice vidět leccos… Snažím se každý den hodnotit, zda jsem někomu ublížil, někomu nepomohl, nebo zda mne přemohl vztek. Druhý den mám tu milost začít znovu. Přál bych si, aby každý politik a člověk vnímal roli života jako dar, který může ve zlomku vteřiny skončit. A co potom? Není lépe skutečně prožívat svěřenou důvěru od lidí i Boha jako službu? Radek Gális

Z domova

Co se děje v Charitě „Mateřská školka“ pro seniory Lidé z Litomyšlska, kteří se dlouhodobě starají o své stárnoucí příbuzné, už brzy nebudou muset řešit problém, jak to udělat, aby mohli odjet třeba na dovolenou nebo když sami onemocní. Od října mohou babičku či maminku na čas svěřit do střediska Respitní péče Jindra v Litomyšli. „Služby budou rodiny moci využít po dobu jednoho týdne až do tří měsíců. Seniorům zajistíme stravu i kompletní sociální servis, za který zaplatí 270 korun denně,“ vysvětlil Petr Doseděl, ředitel Farní charity v Litomyšli s tím, že taková služba vzniká na základě poptávky místních obyvatel. Středisko Jindra je prvním charitním zařízením svého druhu v kraji. Nicméně obdobné služby poskytují i některé domovy důchodců. (red)

Darují věci Charitě, ale ne Romům

pomáhají s převzetím, obzvlášť v mimopracovní dobu,“ upozornil Lášek. (red)

Farní charita v Chodově u Karlových varů má na zahradě poblíž římskokatolického kostela svatého Vavřince dva altánky, které slouží jako příjem darů ahumanitární sklad zároveň. Dary a případně i peníze přijímá každou středu. Lidé sem nosí přikrývky, oblečení, kuchyňské, hygienické, ale i školní a sportovní potřeby. Ale někteří dárci podmiňují své příspěvky tím, že z nich nesmí mít užitek Romové. „Pokud bude někdo něco podobného požadovat, dar nepřijmeme,“ uvedl Jiří Lášek, ředitel Farní charity. „Nedělejme si iluze, že jinde jsou potřební chudí lidé pouze šlechetní, hodní, pracovití či vděční. Pokud se dokážeme i nad tuto docela tvrdou realitu povznést, pak náš dar získá opravdovou hodnotu,“ vysvětlil J. Lášek. Problémem však nejsou pouze dárci s rasovými předsudky, ale také nepoctivci, kteří se snaží získat oblečení, jež lidé chtějí charitě věnovat. „Kdokoliv přijde s darem, měl by ho předat pouze našim pracovnicím, nikoliv jiným lidem, kteří se často okolo sběrny pohybují a ochotně

Charita nabídne azyl ženám bez domova Podle šetření olomoucké Charity je jen ve městě samotném až padesát žen bez domova. Proto otevřela v září v prostorách nad charitní kavárnou Betánie prozatímní azylový dům právě pro ně. Náklady byly minimální, protože se jednalo o drobné úpravy bývalých pokojů pro hosty. Za ubytování zaplatí klientky necelých 1800 korun za měsíc, u invalidních důchodkyň bude sazba ještě nižší. „Maximální doba pobytu bude jeden rok,“ vysvětlila ředitelka Charity Ludmila Gottwaldová. Původní plány počítaly s několikanásobnou kapacitou. „Bohužel se nám ale letos nepodařilo získat dotace kraje na rekonstrukci vybraných prostor,“ řekla Gottwaldová. „Potřeba takového zařízení je ovšem veliká. Obracejí se na nás desítky žen,“ dodala. (red)

Charita v České Kamenici nemá peníze

Zajímavá zakázka pro handicapované

Nedostatek peněz ohrožuje další provoz charitního Domu Svaté rodiny v České Kamenici, který dosud nabízí azylové ubytování pětadvaceti lidem. Město Česká Kamenice se finančně na chodu zařízení podílet nemůže; staví polikliniku a městský rozpočet je hodně napjatý kvůli zvýšené daňové sazbě u stavebních prací. Finanční podporu ve výši padesáti tisíc korun přislíbil Ústecký kraj, ale peníze Charitě přijdou později. Jednou z nadějných možností, která by mohla při(red) nést další potřebné finance, je obnovení charitního šatníku.

Klienti Chráněných dílen sv. Josefa dokončují zakázku Magistrátu města Opavy. K blížícím se oslavám 780. výročí města si zde město objednalo výrobky z keramiky s městským znakem, ručně malované šály a kravaty z hedvábí a mnoho dalších upomínkových předmětů, které během oslav věnuje významným hostům města. V chráněných dílnách, které jsou součástí Charity Opava, pracuje v současnosti 43 zaměstnanců, především lidí s těžším postižením nebo (red) vícečetným zdravotním znevýhodněním.

Vozíčkáři se setkali v Plzni Jenom nechodíme, jinak jsme normální a bereme život s humorem - tak nazvali své setkání 1. září na náměstí Republiky v Plzni členové organizace Vozíčkáři Plzeňska. „Nechceme v lidech budit soucit, ale naopak jim pomoci nás pochopit. Stále je ještě hodně těch, kteří nevědí, jak se k nám chovat,“ říká foto: archiv jejich předsedkyně Eva Fikrlová. Jedinou organizací, která se zabývá asistenční službou pro handicapované, je Městská charita v Plzni. „Naši asistenti spolupracují s vozíčkáři podle jejich přání. Někdo chce pomoci s hygienou, druhý žádá pouze společnost, další doprovod na úřady,“ říká ředitel Charity Pavel Janouškovec. Díky dotacím od magistrátu, ministerstva práce a sociální věcí a nově (red) i kraje zaplatí vozíčkář za hodinu práce asistenta pět korun.

Kostel opravují evropští studenti Velmi potřebnou zahraniční pomoc zprostředkovala opavská Charita. Pět holandských, jedna francouzská a jedna anglická studentka se podíleli na opravě holčovického kostela. „Ti studenti se opravdu snažili a prakticky za dva dny se jim podařilo vykopat příkop pro položení nových drenáží. Celková hodnota díla se dá vyčíslit na sumu okolo sta tisíce korun,“ říká Marcel Jedelský , zdejší duchovní. Jeho snem je rekonstrukce fasády, která by zásadním způsobem zkrášlila tuto místní dominantu. Brigádníci z evropských zemí pracují zadarmo, farnost jim pouze zajišťuje ubytování a stravu. „Máme tu skvělou partu a po práci se dokážeme skvěle pobavit, třeba hrou na dýdžeridú,“ konstatoval Lukáš Graca, jeden ze tří opavských studentů, kteří pracují spo(red) lu s cizinci.

11

Z domova

Charita likviduje ochranné známky u zabaveného oblečení

Pracovní příležitost pro bezdomovce

Diecézní charita Plzeň je jednou z neziskových organizací, která zkouší využití zabaveného oblečení s falešnými výrobními značkami. Ochranné známky z prvních 207 kusů triček, mikin, kraťasů a čepic odstraňovali v humanitárním skladu charity klienti integračního programu pro bezdomovce za podpory personálu. „Myslím, že drobné poškození oděvů po odstraněných známkách se dá zakrýt nášivkami a oblečení může ještě sloužit,“ řekla inspektorka ČOI Miroslava Kopičková. Po kontrole ČOI nabídne Charita oblečení ve svých zařízeních pro matky s dětmi, mužům v azylových zařízeních či mládeži v domovech napůl cesty. Jak bude využito a zda o ně bude zájem, to teprve ukáže zkušenost. Většina charitních zařízení by velmi přivítala sportovní obuv. Z ní se však ochranné známky bez trvalého poškození zboží nedají odstranit, proto se likviduje. (kas)

Diecézní charita v Plzni se nově ujala distribuce časopisu Nový prostor, který prodávají většinou bezdomovci a lidé v sociální nouzi. Kamelotem se však může stát kdokoli, kdo se ocitne bez prostředků nebo si potřebuje přivydělat k nízkému důchodu; musí si ale časopis nejdříve za 20 korun koupit. Prodejní cena je 30 korun a polovinu ze zisku si může prodejce ponechat.

foto: Irena Kastnerová

„Demokracie není ideál,“ tvrdí Jiří Stejskal Třetím Jiřím, který bojuje na politickém kolbišti, je ředitel DCH Hradec Králové Jiří Stejskal. Čtyři roky působí v krajském zastupitelstvu, kam letos znovu za KDU-ČSL kandiduje. „Pokud uspěji a naše strana také, budu se opět nějakou formou zabývat zdravotnictvím a sociálními službami,“ slibuje J. Stejskal. Proč jste se rozhodl vstoupit do politiky? Protože jsem měl pocit, že po mnoha letech mám možnost svobodně se vyjadřovat k věcem veřejným. Mám chuť spoluvytvářet život společnosti a její pravidla tak, aby se už nikdy nemohly opakovat poměry, které jsme prožívali před rokem 1989. Letos již podruhé kandiduji do krajského zastupitelstva. S výsledky prvních voleb jsem byl za svou osobu velmi spokojen, neboť jsem získal téměř 10% preferenčních hlasů. Nekandidoval jsem na určitý post – byť jsem jasně definoval své priority – sociální sféra, neziskovky a zdravotnictví. Kandidoval jsem za KDU-ČSL, jíž jsem členem. O postech se před volbami mluvit nedá. Co chcete především ovlivňovat? Vzhledem k čtyřletému působení v zastupitelstvu královéhradeckého kraje ve funkci

12

předsedy sociálního a zdravotního výboru jsou mé priority jasné. V týmu, který se mnou v sociální oblasti působí, se bez ohledu na stranickou příslušnost shodujeme v cílech, jichž se snažíme dosáhnout – například rovnoprávnost poskytovatelů sociálních služeb, rozvoj terénních služeb, právo klienta na výběr - i na cestách, jak toho dosáhnout. Ovlivnilo rozhodnutí být politikem, že jste ředitelem Charity? Nemyslím, že tato skutečnost měla zásadní vliv na mé rozhodnutí; členem KDU jsem od roku 1990. Vliv mělo, že díky funkci ředitele Charity působící na území pěti krajů jsem musel velmi často jednat s politiky na různých rovinách – od komunální až po onu parlamentní a ministerskou – a ne vždy jsem při těchto jednáních měl dojem, že jim jde skutečně o dobro věci. Tak jsem si řekl: Chceš-li kritizovat, zkus to sám. Proč je dobré, aby se i ředitelé NGO stávali politiky? Teď vidím, že spousta lidí, které jsem považoval za „škůdce“, se skutečně snaží dělat věci dobře. Jsou ale svázáni mnoha předpisy, o nichž jsem „zvenku“ neměl ani potuchy. Proto si myslím, že to dobré je. Minimálně pro zkušenost, že ne všichni ve státní správě či samosprávě jsou nepřátelé jen proto, že neplní naše oprávněné požadavky. A pouze „zevnitř“ lze měnit systém. Nevidíte střet zájmů v tom, že se stanete součástí veřejné samosprávy, která financuje a dotuje i vaší Charitu? Ne. Střet zájmů je vůbec zajímavý pojem. Je ve střetu zájmů ředitel školy nebo starosta

(kas) foto: Irena Kastnerová

obce, který se stal krajským zastupitelem? Myslím si, že rozhodnutí svých kolegů nemohu ovlivňovat. Ale je pravdou, že mnozí lépe pochopili úlohu neziskových organizací v sociální oblasti po diskuzích kolem jednotlivých projektů. To se však týkalo všech neziskových organizací, tedy nejen Charity. Jaké Vaše zkušenosti mohou ovlivňovat lidi, aby Vás volili? Jednu z výhod vidím v tom, že díky funkci ředitele Diecézní charity mám přece jen širší rozhled. A druhá moje výhoda je, že všechny projekty, které jsme v Charitě zahájili, jsme také dokončili, byť třeba s velkými potížemi. Což snad ukazuje, že jsem schopen reálného pohledu na možnosti, které máme. V čem vidíte přínos ředitele Charity pro lokální i státní politiku? Například v účasti na tvorbě dlouho očekávaného zákona o sociálních službách, na standartech sociální péče, na pravidlech zrovnoprávnění poskytovatelů péče… Jde v politice o moc, vliv a peníze, nebo snad o blaho občanů? Nic není jen černé a bílé. Kdybych si myslel, že platí jen první část otázky, do politiky bych určitě nešel. Tam, kde mám výhrady proti postupům politiků na úrovni, na níž to mohu ovlivnit, tam se ozvu. Demokracie není ideál a zastupitelstvo tvoří pestrá skupina lidí s různými zájmy. Ale celkově bych řekl, že v politice stále převažuje snaha řešit problémy občanů, nad snahou řešit věci své. Radek Gális

Ze zahraničí

Sešity a láhve s vodou mezi ohořelými zdmi Charita zřizuje v Beslanu psychologické centrum

TŘI OTÁZKY PRO

Václava Malého světícího biskupa

Začátek školního roku ve městě Beslan v Severní Osetii (Ruská federace) poznamenala tragédie. Základní školu obsadilo 1. září ozbrojené komando a víc než tisíc rodičů a dětí drželo po dva dny jako rukojmí bez jídla pití v místní tělocvičně. Osvobozovací akce skončila tragédií – přes tři stovky mrtvých civilistů, z toho polovina dětí. Svět oněměl hrůzou… Charita zareagovala okamžitě. Již druhý den doručila místní nemocnici zásilku léků. Další úsilí pak zaměřila na psychologickou pomoc těm, kdo přežili. „Atmosféra ve škole je velmi pietní a dramatická. Stovky lidí procházejí mezi ohořelými trámy a rozbitými okny a zdmi. Po zemi se válejí sešity prvňáčků, to vše tam leží poházené v troskách. Všude záplavy květin a plastikových lahví s vodou na paměť toho, že rukojmí nesměly pít,“ říká generální sekretář Sdružení Česká katolická charita Jindřich Suchánek. Ten navštívil Beslan jen několik dnů po tragédii v doprovodu náměstkyně ministra práce a sociálních věcí Severní Osetie paní Džany Gazievy, vedoucího Caritas Vladikavkaz a s vedoucím stálé charitní mise na severním Kavkaze Martinem Zamazalem. „Prohlídka školy se děje za vzrušeného ticha, lidé se spolu baví tlumenými hlasy. Staticky je všechno narušeno, škola může každou chvíli spadnout. Nikdo ji nehlídá. Žádný statik ani úřad, vojáci postávají opodál a nechali tam proudit davy lidí,“ pokračuje Suchánek. Na zdech několik desítek fotografií s texty jako „hledáme svoji dceru, neviděli jste ji někdo?“ A ve vzduchu se vznáší otázka: kdo to zavinil? Množí se dohady nejrůznějšího charakteru - od čečenských vzbouřenců až po profesionálně připravenou provokaci ruské administrativy. Podobně vypjatá atmosféra panovala podle Suchánka na městském hřbitově, který bylo nutné kvůli vysokému počtu obětí rozšířit. „Buldozer tu srovnává terén, pozůstalí pochovávají své blízké do čerstvě vykopaných hrobů. U hrobů rodiny rozkládají deky a na ně kladou zákusky, pečivo, kuřata a spousty vody v lahvích. Jedna rodina nás vybídla, ať si něco zakousneme a vypijeme na památku jejich chlapce a vylijeme trošku vody na jeho čerstvý hrob.“ Večer se pak pracovníci Charity sešli s šestnácti psychology, psychiatry a terapeuty, kteří začali s lidmi dobrovolně pracovat od konce tragédie. V nejbližší době bude zřízeno psychologické centrum Cha-

Škola v Beslanu. Foto: archiv

rity v Beslanu pod hlavičkou Caritas Vladikavkaz a Caritas Internationalis. Jeho náplní bude psychologická pomoc dětem, psychologická pomoc dospělým a psychoterapeutické skupiny. „Všechny tři skupiny se budou se střídat tak, aby mohly v těchto dnech pracovat jedenáct hodin denně,“ říká Jindřich Suchánek. Na základní pomůcky pro psychoterapeuty a na hračky již přispělo Sdružení Česká katolická charita (které působí na severním Kavkaze v rámci Caritas Internationalis) částkou jeden tisíc amerických dolarů (asi dvacet šest tisíc Kč).„Byli bychom byli rádi, kdyby centrum pokračovalo minimálně tři měsíce, později s menší intenzitou možná celý rok.,“ říká J. Suchánek. Podobné dramatické události mají totiž svůj dlouhodobý psychologický dozvuk. Jako rozpory v rodinách, problémy s dětmi. Psycholožka z dvanáct kilometrů vzdáleného Vladikavkazu říkala, že jí denně navštěvuje několik klientek - matek, které se bojí pouštět děti do školy. Těžké psychické trauma utrpěli prý v Beslanu i lidé, kteří s tragédií ve škole neměli nic společného. „Je to prostě celospolečenský problém a my bychom s ním chtěli z našich skromných rozpočtů pomoci,“ uvedl Suchánek. Jan Oulík

Sdružení Česká katolická charita vyhlásilo na pomoc obětem útoku v Beslanu veřejnou sbírku na účet 369-369369369/0800 u České spořitelny, variabilní symbol: 1261. (Při platbě složenkou 3690369369369/0800, VS 1261).

Koncem srpna jste spolu s ředitelem humanitární organizace Člověk v tísni Tomášem Pojarem navštívil Moldávii a oblast Podněstří. Cílem vaší cesty bylo poznat situaci katolické a pravoslavné církve a občanské společnosti v této zemi bývalého Sovětského svazu a povzbudit obhájce lidských práv a umlčované novináře v této autortářské zemi. Jaký mají vaše cesty význam? Těmi svými cestami chci ukázat jistou občanskou zodpovědnost a podnítit, inspirovat, podpořit ty, kteří si toho všimnou a chtějí jít dál než jdu já. Dělám jen nesmělé první krůčky a snad mí pokračovatelé něco konkrétního rozvinou. S čím jste se na svých cestách setkal? V tom dobrém slova smyslu jsem tam potkal množství lidí, kteří vidí také za hranice Moldávie a kteří se zajímají také o to, co se děje za nimi. Mluvil jsem také s biskupem a s kněžími v několika farnostech. Když však navštívíte Tiraspol, hlavní město samozvaného státu Podněstří, jako byste se ocitli před třiceti lety. Tady ještě vládne tuhá totalita. To byl dost úděsný zážitek, ale i tam jsme se setkali s lidmi, kteří jsou čestní a o něco usilují. Jak hodnotíte pomoc našich humanitárních organizací? Organizace Člověk v tísni tam zatím hledala cesty, jak podpořit nezávislá hnutí a organizace. Pan Pojar vedl mnohá jednání. Česká katolická charita tam dělá opravdu pozitivní práci. Navštívil jsem město Bender v Podněstří, kde Charita organizuje pomoc několika ženám, které vyšívají a učí vyšívat i tamnější děti a tím si také vydělávat na živobytí. Ve farnosti Raškov na severu Podněstří česká Charita pomohla koupit traktor, jímž deset tamních rodin obdělává své pozemky a zároveň je zase nuceno vyvíjet další iniciativy, aby tento dar byl využit. Ve Stauceni, poblíž města Kyšiněva, česká Charita pomohla s projekty na výuku kadeřnic, švadlen a na výrobu oken. Pomáhá rozvíjet programy tamní katolické charity aby lidé byli zaměstnáni a vydělávali si na živobytí. A to myslím je to pravé. Byl bych rád, kdyby tato pomoc byla ještě větší i když možnosti Charity jsou omezené. Přimlouval bych se například za to, aby podobně jako v Čečensku rozvíjela mateřské školky. Protože, jak se ukazuje v Čečensku, je to velmi dobrá a blahodárná pomoc. jou

13

Ze zahraničí

Romské projekty na Ukrajině Začátkem července jsem jako členka pracovní skupiny pro otázky Romů při Caritas Europa navštívila projekt ukrajinské římskokatolické Charity na Zakarpatí, bývalé Podkarpatské Rusi. Římští katolíci v této oblasti jsou z 99 % maďarské národnosti a tak i Romové, které jsme navštívili, a o které se římskokatolická Charita stará, hovoří maďarsky. Podle dostupných statistik žije na Zakarpatí většina ukrajinských Romů, což je údajně asi 30 000. Skutečnost, s níž jsem se zde setkala, se vymyká tomu, co jsme zvyklí nazývat „projektem“. „Duše“, nikoliv „vedoucí“ tohoto „projektu“, paní Agnes Beresh říká, že to je její práce (kdybychom obě znaly lépe ukrajinsky, asi bychom se shodly na slově „poslání“. Paní Beresh, invalidní důchodkyně s důchodem 80 griven (400 Kč) měsíčně, dojíždí na kole každý den do vesnice Koncovo, kde v „cigánském táboře“ o počtu asi 250 hlav s Romy žije. Cigánský tábor je osada asi 35 domů postavených z „valek“(hliněných cihel) s plechovými střechami. Agnes Beresh jako vystudovaná katechetka začala s vyučováním náboženství mezi

malými dětmi. Začínali v domech, kde jim kdo nabídl přístřeší. Dnes mají v cigánském táboře dům modlitby (zvenku jen o něco lepší než okolní domy), kde probíhá výuka 1. a 2. ročníku základní školy, 3x týdně odpoledne katecheze, každé odpoledne je možnost doučování pro větší děti a každou neděli je zde mše. V domě modlitby se odehrávají křtiny, svatby. Je zde i koupelna, kde se děti učí hygieně. Stejně důležité je dění mimo dům, na ulici nebo v domech jednotlivých Romů - paní Beresh je od svého příchodu do „cigánského tábora“ neustále obklopena lidmi, hovoří s nimi, uděluje jim přísné i láskyplné rady. Má spoustu plánů do budoucna - mateřskou školku, hřiště, domácí ošetřovatelskou službu (téměř v každém z 35 domů je někdo nemocný tuberkulózou…). Paní Agnes navštěvuje Romy i v jiných „táborech“, u jiných vesnic. V současné době dojíždí do dalších tří táborů, v jednom z nich se už také hovoří o stavbě domu modlitby, takže by mohl následovat podobný vývoj jako v Koncovu.

Květa Princová

Knihy žádejte u svých knihkupců nebo na adrese: Karmelitánské nakladatelství – zásilková služba, Kostelní Vydří č. 58, 380 01 Dačice, tel./fax: 384 420 295, e-mail: [email protected]

KARMELITÁNSKÉ NAKLADATELSTVÍ Pat Alexanderová

Józef Augustyn

MALÁ DĚTSKÁ BIBLE

BÝT OTCEM

Dětskému vnímání světa uzpůsobené příběhy Starého i Nového zákona. Čtivě podané příběhy doprovázejí bohaté ilustrace.

Téma otcovství je podle autorova přesvědčení důležité i pro ženy. Muž totiž dokáže být zralým manželem a otcem právě díky ženám, které mu v životě stojí po boku. Brož., 235 str., 229 Kč obj. č.: 10 693

Váz., s barev. ilustracemi, 256 str., 199 Kč obj. č.: 10 980

KARMELITÁNSKÝ KALENDÁŘ 2005

Nakladatelství Portál Michal Hrdlička, Vladimír Komárek (eds.)

Dětský autismus Publikace shrnuje nové zahraniční i domácí poznatky o dětském autismu a spektru příbuzných poruch s důrazem na výzkumné a klinické zkušenosti autorů. Zahrnuje i otázky organizace návazné psychosociální péče o děti s těmito poruchami a o jejich rodiny. brož., 208 s., 239 Kč

14

Paní Agnes má již dnes několik dalších spolupracovnic - jedna je Romka přímo z tábora, další je neromka učitelka, další dvě jsou mladé katechetky neromky a další řádová sestra. Velkou podporou je jí římskokatolický kněz z Užhorodu. Když jsem se ptala, co se změnilo od doby před sedmi lety, kdy do Koncova přišla, řekla mi, že velmi mnoho. Děti i dospělí přestali tolik klít a hádat se mezi sebou. Lidé se začali lépe o sebe starat – začali chovat dobytek, někteří mají i zahrádky. V „táboře“ začala vyrůstat generace, která bude umět číst a psát, což je úspěch ve vesnici, kde je střední a starší generace stoprocentně negramotná. V domcích mají Romové na oknech záclonky a v oknech dokonce i muškáty. Celý „projekt“ vyrostl z neúnavné každodenní pastorační práce paní Agnes Beresh. Z jejího každodenního dávání vyrůstá požehnané dílo, které dnes zahrnuje celou komunitu a celou komunitu povznáší. Paní Agnes provádí pastorační práci, ale naprosto se podřizuje tempu a potřebám romského života. Věřím spolu s paní Beresh, že změny, kterých se v „táboře“ dosáhlo, jsou trvalé.

Také v příštím roce se můžete těšit z oblíbeného „čtecího“ kalendáře. Zajímavé povídky, krátké čtivé texty Vás povedou celým rokem 2005. Brož. 144 str., 49 Kč obj. č.: 10 985 Portál, Klapkova 2, 182 00 Praha 8, telefon: 283 028 202, fax: 283 028 208 e-mail: [email protected], www.portal.cz

Marie Vágnerová

J. Y. Arrivé

Psychopatologie pro pomáhající profese

Umění prožívat emoce

Zevrubný učební text seznamuje se základními pojmy psychopatologie, s příčinami vzniku odchylek, jejich diagnostice a terapii; (s psychologií handicapu); a podává přehled hlavních typů duševních onemocnění a poruch chování.

Na základě příkladů nabízí autor techniky a cvičení, které čtenáři pomohou naučit se lépe prožívat své emoce, rozpoznat problémy a odstraňovat zábrany a bloky, které mu brání v jednání. Kniha čtenáře seznamuje se základními druhy emocí.

váz., 872 s., 795 Kč

brož., 200 s., 239 Kč

Aktualita

Poslouchat hlas svědomí

Jan Pavel II. Generální partner Sdružení Česká katolická charita

navštívil ve dnech 14. a 15. srpna francouzské poutní místo Lurdy. Důvodem bylo 150. výročí prohlášení dogmatu o Neposkvrněné Panně Marii papežem Piem IX. 8. prosince 1854. Čtyři roky poté se dívce Bernadettě zjevila v Massabielské jeskyni Panna Maria a představila se jí jako „Neposkvrněné početí“. „Jaké je však poselství, které Pán chtěl sdělit lidstvu prostřednictvím lurdské Panny?,“ promluvil papež před odletem. „Ve stručnosti ho shrnuje známá věta Písma svatého: ,Bůh nechce smrt hříšníka, ale aby se obrátil a žil‘. Tím, že se obrátila na mladou Bernardettu, Maria chce připomenout toto základní evangelní poselství: modlitba a pokání jsou cestou, skrze kterou se vítězství Krista může dosvědčit v každé jednotlivé osobě a ve společnosti... Ale ke změně vlastního chování je třeba poslouchat hlas svědomí, tam kde Bůh položil smysl dobra a zla. Moderní člověk bohužel někdy ukazuje, že v jistém smyslu ztratil cit pro hřích. Je třeba pro něho vyprošovat vnitřní probuzení, které mu umožní znovu plně objevit svatost zákona Božího a morální závazky, které z něho plynou. S těmito úmysly v srdci se vypravím do Svatyně Nejsvětější Panny Marie v Lurdech.“ Řekl svatý Otec při generální audienci 11. 9. v Castel Gandolfo. N a p o u ť k Pa n n ě M a r i i s e Svatým otcem se vydalo více než 300 tisíc věřících. V sobotu papeže přivítal na letišti v Tarbes-Ossun

Adresy Sdružení Česká katolická charita generální sekretář Jindřich Suchánek prezident P. Ing. Miloslav Fiala, OPraem. Vladislavova 12, 110 00 Praha 1 tel.: 296 243 344, fax: 296 243 333 e-mail: [email protected], internet: www.charita.cz

Diecézní charita Brno francouzský prezident Jacques Chirac. Krátce poté se papež odebral k Lurdské jeskyni, kde se 11. února 1858 poprvé zjevila Panna Maria Bernardettě a sdělila jí, že ona je Neposkvrněné Početí. Tradiční večerní průvod pak Svatý otec zakončil požehnáním z terasy své rezidence Notre Dame Accueil. „Papež má svou rezidenci v domě pro nemocné, protože tato budova je nejlépe vybavená na to, aby ho přivítala. On nemusí přebývat v domě pro nemocné, aby tak vyjádřil svou blízkost těm, kteří trpí. Vždyť to byl právě on, kdo založil Světový den nemocných, a za 26 let svého pontifikátu projevil všemi možnými prostředky svou solidaritu s těmi, které postihla nemoc a utrpení,“ řekl biskup Boccardo. Jejím vyvrcholením byla v neděli 15. srpna, ve svátek Nenebevzetí Panny Marie, na prostranství v okolí lurdské svatyně mše svatá, které Svatý otec předsedal. Večer pak skončil svou 104. zahraniční cestu návratem do Castel Gandolfa. (red)

ředitel Ing. Bc. Oldřich Haičman, prezident P. Josef Zouhar Kpt. Jaroše 9, P. O. Box 635, 661 35 Brno tel.: 545 426 611, fax: 545 426 613 e-mail: [email protected], internet: www.dchbrno.caritas.cz č. konta 1583741-621/0100 KB Brno-město

Diecézní charita České Budějovice ředitelka Mgr. Michaela Čermáková prezident P. Hugo Pitel, OPraem. Kanovnická 16, 370 01 České Budějovice tel.: 386 353 120, fax: 386 360 284 e-mail: [email protected], internet: www.charitacb.cz č. konta 1000039938/5500 Raiffeisenbank ČB

Diecézní charita Hradec Králové ředitel RNDr. Jiří Stejskal, prezident Mons. Josef Suchár Velké nám. 37, 500 01 Hradec Králové tel.: 495 063 135, fax: 495 063 134 e-mail: [email protected], internet: www.hk.caritas.cz č. konta 1006016622/5500 u Raiffeisenbank Hradec Králové

Diecézní charita Litoměřice ředitelka Růžena Kavková, prezident Mons. Milan Bezděk viceprezident P. Józef Szeliga Dómské nám. 10, 412 01 Litoměřice tel./fax: 416 731 452, tel.: 416 735 606 e-mail: [email protected], internet: www.dchltm.cz č. konta: 174441-471/0100 KB Litoměřice

Arcidiecézní charita Olomouc ředitel Václav Keprt prezident Mons. Josef Šich Křížkovského 6, P. O. Box 27, 771 11 Olomouc tel.: 585 229 380, 585 229 390 fax: 585 229 254 (humanitární sklad) e-mail: [email protected], internet: www.acho.caritas.cz č. konta 681448-811/0100 KB Olomouc

Diecézní charita ostravsko–opavská ředitel Ing. Jiří Hořínek, prezident P. Pavel Forgač Kratochvílova 3, 702 00 Moravská Ostrava tel./fax: 596 127 262-4 e-mail: [email protected], internet: www.dchoo.caritas.cz č. konta 196366370257/0100 KB Ostrava

Diecézní charita Plzeň ředitel Ing. Jiří Lodr prezident P. Ludolf Josef Kazda, OPraem. Sady 5. května 8, 301 12 Plzeň tel.: 377 221 540, tel./fax: 377 223 861 e-mail: [email protected], www.charita.cz/plzen č. konta 2648062/0300 ČSOB Plzeň

Arcidiecézní charita Praha časopis Sdružení Česká katolická charita

číslo 3/2004

cena 10 Kč

Redakce: Dagmar Volencová (vedoucí redaktorka) • Adresa: Časopis Caritas, Vladislavova 12, 110 00 Praha 1, tel./fax: 296 243 341, e-mail [email protected] • Vydává: Sdružení Česká katolická charita, Vladislavova 12, 110 00 Praha 1 • Redakční rada: Miloslav Fiala, Irena Kastnerová, Lucie Kolářová, Ivana Jeništová (místopředseda), Jana Karasová, Jan Oulík (předseda), Blanka Pirnosová, Pavel Siuda, Jarmila Sýkorová, Ludmila Tahotná • Typografická úprava, sazba a osvit: Inverze s.r.o., Podvinný mlýn 669, Praha 9 • Tisk: Reproprint Praha, a. s. • Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p. OZJM ředitelství v Brně, č.j. P/2-870/97 ze dne 21. 2. 1997 • Registrace: MK ČR E 7670 • Vychází čtyřikrát ročně • Uzávěrka: 1. 9. 2004, vyšlo 9. 10. 2004 • Uzávěrka příštího čísla: 15. 11. 2004, vyjde 6. 12. 2004. Na první straně obálky: Kluk z Rumburka – foto: Jan Oulík

ředitel Ing. Jaroslav Němec prezident P. Mgr. Stanislav Přibyl, CSsR Londýnská 44, 120 00 Praha 2 tel.: 224 246 519, 224 246 573, fax: 222 522 352 e-mail: [email protected], internet: www.charita-adopce.cz č. konta 749-011/0100 KB Praha 2

Domovy duchovních a řeholnic ředitel Ing. Jaroslav Dufek Vladislavova 12, 110 00 Praha 1 tel.: 296 243 330, fax: 296 243 339 e-mail: [email protected]

15

Caritas_2004_03.indd 15

8.10.2004 17:54:53

Foto Fiona Callister, ACT/Caritas