1. Potopa světa – konec všeho živého
Dle První knihy Mojžíšovy morální zhýralost lidstva Stvořitele natolik rozzlobila, že seslal na lidstvo velkou potopu, ve které všechno živé mělo bídně zahynout. Pouze Noe, jediný zbožný a spravedlivý muž, směl se svojí rodinou tuto katastrofu přežít. Bůh mu nařídil postavit lo+, proslulou archu, a na palubu vzít rodinu, zástupce všech zvířat a vyplout. Potopa světa zuřila, ale Noe plul dál, až jednoho dne přistál někde v oblasti Araratu. Už rok a den se člověk bál Božího hněvu. Dnes víme, že takhle se to tenkrát neodehrálo. Poodhalme nyní společně roušku tajemství a pokusme se zjistit, co se tehdy skutečně stalo. Mořští biologové Walter Pitman a William Ryan tvrdí ve své pozoruhodné knize Potopa světa – záhada je odhalena, že tento biblický mýtus popisuje vlastně vznik Černého moře před 7600 lety. Po poslední době ledové stoupala nezadržitelně hladina Středozemního moře až k Bosporu, za kterým se rozprostírala sladkovodní pánev. Přirozená hráz Bosporu nevydržela takový tlak a protrhla se. Neuvěřitelné množství slané vody tenkrát zatopilo celé okolí a ze sladkovodního jezera vzniklo Černé moře. Biologické výzkumy v Černém moři potvrdily, že původně se na jeho místě mohlo skutečně nacházet sladkovodní jezero, později zatopené obrovským množstvím slané vody. Pitman s Ryanem a ani další mořští biologové však nemohli 21
spolehlivě potvrdit, zdali by tato událost mohla být skutečným základem pro biblický mýtus o potopě světa. Vědci nenašli odpově+ ani na otázku, jak je možné, že Černé moře stále ještě existuje. Ve Starém zákoně je totiž uvedeno, že voda postupně opadala. Není bezpodmínečně nutné, abychom podobné příběhy hledali pouze v bibli. Jako příklad by nám mohl posloužit třeba babylonský Epos o Gilgamešovi. Příběh o vše zničující potopě, jež přišla jako následek Božího hněvu, si lidé vyprávěli po celém světě, a potopa světa se tak stala celosvětově známým mýtem, který zřejmě nepopisuje pouze nějakou bezvýznamnou regionální povodeň. Na druhé straně je velmi obtížné představit si potopu zaplavující celou planetu. Jak jsem již naznačil, potopa světa se s jistotou nemohla odehrát tak, jak ji popisuje bible. Připus<me čistě hypoteticky, že by roztály ledovce na obou zemských pólech – ani tak by nevznikl dostatek vody k zatopení nížin a hor na celé Zemi. Odborníci, kteří se zabývají studiem bible, poukazují na skutečnost, že hebrejské slovo erez, které je v souvislosti s biblickou potopou překládáno jako země, je možné také přeložit jako území nebo oblast. Tak co se tehdy vlastně stalo? Protože je technicky vyloučené, aby voda zaplavila celou planetu, musíme vzít v úvahu další význam hebrejského slova erez a připustit, že voda zaplavila pouze určité území. Sir Charles Leonard Wooley (1880–1960) našel při svých vykopávkách důkaz, že se v Mezopotámii (dějišti biblické potopy) skutečně odehrála velká potopa. Po odkrytí povodňových naplavenin prohlásil triumfující Wooley: „V jihomezopotámském městě Ur jsme konečně našli dějiště potopy.“ Do dnešního dne však zůstává neobjasněné, zdali se skutečně jednalo o biblickou potopu světa. Theresa Howardová písemně zpracovala geologické výsledky výzkumu v Mezopotámii a Perském zálivu. Dospěla přitom k závěru, že biblická potopa světa se v Mezopotámii skutečně odehrála. Podle dostupných archeologických důkazů ke katastrofě došlo přesně uprostřed čtvrtého tisíciletí před naším letopočtem, které 22
je archeologicky známé jako období města Uruku. Dříve se o biblické potopě hovořilo pouze ve spojitosti s jihem Mezopotámie a ústím Eufratu a Tigridu. Nové důkazy nás však nutí vzít v úvahu celou oblast zálivu. Mezi kulturami kolují různé příběhy o potopě světa. Pokud budeme vycházet z předpokladu, že se ve všech příbězích jedná o stejnou záplavu, muselo se jednat o skutečně významnou událost. K objasnění celé záhady by mohlo přispět, kdybychom věděli, co by dokázalo způsobit tak rozsáhlou katastrofu. Pus<me se tedy společně do dalšího bádání. Pokud bychom na chvíli vypustili biblické vysvětlení o Božím hněvu, zbude nám pouze jediná možnost: dopad asteroidu nebo komety, tedy událost, již naše planeta v minulosti prokazatelně mnohokrát zažila. Dopad asteroidu asi před 65 miliony let zapříčinil ve svém důsledku vymření dinosaurů. Dopad tak ničivé kosmické bomby by mohl, podle názoru některých badatelů, vysvětlit nejen potopu světa, ale také zánik bájného ostrova Atlantidy. K této myšlence se hned vrátím. Nikdo nezná přesné datum, kdy se potopa světa odehrála. Jako nejpravděpodobnější se jeví časové údobí mezi lety 10 000–5000 před naším letopočtem, což je současně také období, ve kterém vědci předpokládají zánik Atlantidy. Při nejlepší vůli však není možné zjistit přesnější časový údaj, kdy se katastrofa odehrála. Připus<me na chvíli, že 10 000 roků před naším letopočtem skutečně dopadl na naši planetu asteroid. Při průletu atmosférou se rozpadl na několik částí a následky jeho dopadu byly pro tehdejší lidstvo zničující, jak je patrno z vědeckých výpočtů a počítačové simulace. Pokud by dopadl do moře, byla by pevnina skutečně zavalena nepředstavitelným množstvím vody. Gigantické záplavové vlny by zničily veškerý život a braly by s sebou vše, co by jim stálo v cestě. Miliardy tun kamení, prachu, popela a jedovatých plynů by pronikly do zemské atmosféry a nastalo by zatmění Slunce. Nikdo neví, jak dlouho by taková nukleární zima trvala; možná několik měsíců, možná celá staletí. Pokud by se však katastrofa obdobného rozsahu odehrála skutečně před tak relativně krátkou dobou, jakou představuje 12 000 let z hlediska doby existence naší planety, musela by po sobě 23
zanechat stopy, které by byly viditelné ještě dnes. Žádné stopy však nebyly nalezeny a vědci se zabývají pouze spekulacemi. Nejinak tomu je také v knize A potopa světa se přece odehrála profesora Alexandra Tollmanna (1928–2007). Tvrdí, že v Austrálii našel důkazy existence takového asteroidu. Podle jeho názoru se vše odehrálo tak, že asi před 9500 lety došlo ke kolizi asteroidu se Zemí. Vesmírné těleso se skládalo se sedmi obrovských úlomků, jež vnikly do atmosféry a způsobily potopu světa. V oblasti Tasmánského moře, jihovýchodně od Austrálie, našel profesor Tollmann stopy horniny zvané tektit, která vzniká při katastrofách obdobného druhu. Při dopadu mimozemského tělesa na zemský povrch se uvolňuje během krátké doby obrovské množství energie. Ta se přeměňuje na teplo, což má za následek iniciaci metamorfních pochodů, během nichž se původní horniny přeměňují na novou horninu – tektit. Chemický rozbor spočívající v odpařování tektitu prokázal rozpadem radioaktivních izotopů stáří horniny na 760 000 let. V té době však ještě vůbec neexistoval člověk a teze o potopě světa se ukázala jako scestná. Profesor Tollmann se odvolával na celou řadu předchozích nálezů, ale stáří tektitů potvrdilo původní předpoklad, že by se potopa světa v Austrálii musela odehrát před 700 000 lety. Tollmanova teorie má však jednu velkou trhlinu; doposud se nepodařilo žádným způsobem prokázat, že by Austrálie byla někdy nějakou potopou postižena. Další slabina této teorie spočívá v tom, že byl nalezen pouze jediný kráter, který by svým stářím odpovídal předpokládané době potopy světa, ale Tollmannův asteroid se skládal ze sedmi částí. Tollmann sice obhajoval svoji tezi tvrzením, že všech sedm různě velkých částí asteroidu spadlo do moře, ale seriózní vědci už nebrali jeho protiargumenty vážně. Rovněž badatel Heinrich P. Koch pokládal za pravděpodobné, že potopa světa byla způsobena pádem komety před 10 000 lety. Na podporu svého tvrzení si vzal na pomoc některé pasáže ze Starého zákona. Podle Kocha je stvoření světa podle První knihy Mojžíšovy „regenerací Země po nějaké gigantické katastrofě“.
24
Pokud se však jedná o samotný pád asteroidu, odvolává se Koch na teorii profesora Tollmanna. Otto H. Muck patří v dnešní době k neuznávanějším autorům, kteří se zabývají bájnou Atlantidou. Ve své knize Atlantis – svět před potopou světa popsal bezesporu dojemné drama o zániku bájné Atlantidy ve spojitosti s biblickou potopou. Muck vycházel rovněž z teorie o dopadu asteroidu, který se rozlomil na dvě části a zasáhl Zemi u pobřeží Portorika. Následovalo podmořské zemětřesení, při němž vznikla vše zničující gigantická vlna tsunami. Podle Mucka došlo k potopě světa asi před 10 500 lety. Autor ve své knize popisuje s akribií sobě vlastní nejen údajný zánik Atlantidy, ale zabývá se také globálními následky potopy světa. Je zajímavé, že obsáhlé teze, které Otto H. Muck popsal ve své knize před více než půl stoletím, zahrnující údobí od poslední doby ledové, vymření mamutů, přes zánik Atlantidy, posun zemských pólů až po potopu světa, jsou i v dnešní době diskusními tématy ve vědeckých kruzích. Avšak ani dnes s jistotou nevíme, zdali se na planetě Zemi nějaká potopa světa vůbec odehrála. Pokud ano, tak její nejpravděpodobnější příčinou byl dopad obrovského meteoritu. Jednomu menšímu asteroidu přišli vědci na stopu v červenci 2008. Podle tehdejších agenturních zpráv vydal americký geofyzik Allen West prohlášení pro tisk, podle nějž před 12 500 lety explodoval nad územím dnešní Kanady asteroid o průměru 1,5 kilometru. Výbuchem Westova asteroidu by se možná dalo vysvětlit vymření mamutů, ale zaručeně nemohl způsobit potopu světa, protože byl příliš malý a vybuchl nad pevninou. Bylo nalezeno několik dalších nepřímých důkazů o dopadu meteoritů, ale přesto zůstává potopa světa pouhým mýtem. Jednoho dne snad bude možné prokázat, že původ mýtu o biblické potopě má své kořeny v historii lidstva.
25
2. Národ jednorukých letců
Zdá se, že nedozírné dálky modrého nebe fascinovaly lidstvo už od jeho počátku. Různé pověsti vyprávěly o ohnivých létajících strojích bohů a pozemš
dů a mezi nimi také zástupci národa Či-kung, kteří dorazili ve svých létajících vozech.“ Stručně řečeno – zdroje hovoří o roku 1766 před Kristem, kdy bylo svoláno všečínské shromáždění, kam zástupci Či-kung přiletěli vzdušným dopravním prostředkem. „Fuchs píše dále, že v jedné čínské písemnosti ze třetího století našeho letopočtu je zmínka o národu Či-kung, který vlastnil létající vozy, jež mohly při dobrém větru urazit značné vzdálenosti. Jistý T’ang využil západního větru a letěl až do své vlasti, kde létající stroj rozbil, protože nechtěl, aby ho jeho krajané viděli. O deset let později nechal T’ang sestrojit další létající stroj, využil východního větru a poslal v něm domů své návštěvníky, kteří bydleli 40 000 li daleko (20 921 kilometrů).“ Také v celé řadě dalších staročínských děl je možné najít zmínky o létajících vozech nebo o vozech z peří poháněných větrem. Podle dostupných zdrojů je možné tvrdit, že národ letců pocházel ze západu a jeho vlast byla vzdálená neuvěřitelných 21 000 km od Číny. Hovoříme o vzdálenosti větší než polovina zemského obvodu. Pocházeli tito lidé snad z Ameriky? Odpově+ na tuto otázku neznáme. Rouškou tajemství zůstávají zahaleny také technické podrobnosti těchto létajících strojů. Jediné, co víme, je, že se ve zdrojích píše o větru a peří. Z těchto indicií by bylo možné usuzovat, že se jedná o nějaký druh balonu. Naštěstí nejsou poznámky dr. Fuchse jediným zdrojem, který se o létajícím národu zmiňuje. Pověsti o létajících strojích potvrdila rovněž Margarete Schneiderová, jež pro Petera Krassu překládala čínské texty o národu Či-kung. Staročínská písemnost Po-wü-či, která pochází ze třetího století našeho letopočtu, se zmiňuje o lidech, kteří v letech 1700–2000 před Kristem vlastnili létající stroje, na nichž mohli při příznivém větru překonávat neuvěřitelně dlouhé vzdálenosti. Také Ku-jü-t’u, písemnost z roku 1341, se zmiňuje o těchto lidech a jejich létajících vozech: „Za doby vlády císaře Čenga z dynastie Čou (1077–1015 před Kristem) byly ze země jednorukých letců vysláni poslové s dary. Cestovali ve vozech z peří, které byly pohá27
něny větrem a přistály přímo na dvoře císařského paláce. Vládce se obával, že by podivné stroje cizinců mohly způsobit zmatek mezi prostými obyvateli říše, a proto nechal všechny létající vozy zničit.“ Jednorucí poslové na dvoře čínského císaře! Létající dopravní prostředky jednorukých letců musely čínského císaře a jeho dvůr řádně vyděsit, když je nechal zničit. Čínský básník Kuo-p’o (270–324) psal o technických dovednostech jednorukých a prokazoval jim velkou úctu: „Řemeslná zručnost lidí z národa Či-kung je prostě obdivuhodná. V úzkém spojenectví s větrem namáhali své mozky tak dlouho, dokud nevynalezli létající vozy, které klesaly a stoupaly podle rozmanitosti krajiny, jež pod nimi ubíhala. Ve svých létajících vozech přistáli na dvoře paláce císaře Tanga.“ Bylo by možné z toho usuzovat, že již před 4000 lety byl vynalezen nějaký druh letadla? Pokud by to nebyl balon, který není možné řídit, bylo by možné uvažovat o nějakém druhu řízené vzducholodi? Původně se vědci domnívali, že by se mohlo jednat o mimozemský dopravní prostředek, ale tato teorie byla postupem času vyloučena. Pokud by létající stroj pocházel od mimozemš
existence zaniklé místní kultury. Vrchol vedle trosek hradu dodnes nese jméno Burgstall, což je starší název místa, kde stával hrad. Bájná Fániská říše tedy v té či oné podobě existovala – stejně jako sousedící kmeny, které s Fánisy neustále válčily a o nichž je v ságách rovněž řeč. Jedním z mnoha byli Camuniové, kteří se před tisíciletími usadili ve Val Camonice a zanechali světu potomků statisíce rytých kreseb: symboly, zvířata, lidi, nápisy a scény z bitev. Skutečný ráj pro archeology. V roce 1979 byla tato oblast prohlášena za součást světového kulturního dědictví a je od té doby pod ochranou UNESCO. Pověstmi o Fániské říši se však zabýváme kvůli podivným spojencům obyvatel fániských hor – národu jednorukých válečníků. Podle některých legend pocházeli jednorucí z nějakého vzdáleného ostrova, ale nikdy se přesněji nepodařilo zjistit, kde přesně se domov těchto tajemných ochránců nacházel. Podle ságy jednorucí překvapivě nepřicházeli po zemi, ale létali vzduchem a sestupovali z nebes. Přiletěli oděni v orlích hávech právě v okamžiku, kdy se Fánisané v divoké bitvě s ostatními horskými národy dostali do bezvýchodné situace. Krvavá řež podle zachovaných pramenů zuřila kolem vrcholu Fúrtya dai Férs. Pak však nastal nečekaný obrat, který popsal badatel Karl Felix Wolff (1879 až 1966) ve své knize Legendy z Dolomit: „Slunce již mizelo za vrcholky hor, když se náhle objevili jednorucí. V oděvu z orlích per a s mečem ve své jediné ruce se vrhali z oblak na nepřátele Fániských.“ Profesor Emmanuel Anati tuto oblast zkoumal od roku 1960. Hlavně díky jemu jsou dnes všechny petroglyfy systematicky spořádány a popsány. Na skalních kresbách je pro nás zajímavá pouze jedna skutečnost; muži, kteří vítězili ve všech bitvách, měli pouze jednu ruku. Jednalo se skutečně o příslušníky bájného létajícího národa, který znali již staří Číňané? Není možné přehlédnout až nápadnou podobnost se zprávami ze staré Číny popisujícími létající národ jednorukých. Pouze další výzkumy však mohou s určitostí potvrdit, zdali skutečně existoval národ jednorukých letců, kteří cestovali letadly vlastní konstrukce po Asii i po našem kontinentě. 29
3. Faraonova kletba
Místo: Údolí králů, Egypt. Datum: listopad 1922. Pod vedením Howarda Cartera (1874–1939) objevil tým archeologů nadzemní vchod k hrobce mladého panovníka Tutanchamona. Dlouholetý výzkum financoval Carterův společník lord Carnavon. V hrobce objevili zlatý poklad nevyčíslitelné hodnoty; klenoty, umělecké předměty a mnoho dalších cenností. Mezi mnoha jinými skvosty našli také zlatou masku mladého krále. Objev se stal celosvětovou senzací, protože hrobky v Údolí králů byly většinou již dávno vyloupeny a nikdo nepočítal vážně s tím, že by Carterův tým mohl vůbec něco cenného najít. Tento ojedinělý nález nepřivábil pouze archeology, ale způsobil skutečnou egyptskou horečku, která přilákala do země vědce, turisty, dobrodruhy a rádoby badatele všeho druhu. Celý svět očekával s napětím stále nové zprávy a lidé byli fascinováni zářící krásou nalezených skvostů. Bylo toho hodně, co probouzelo fantazii i těch nejzarputilejších škarohlídů. Carter a jeho lidé zapisovali pečlivě každý kousek a s mimořádnou důsledností pořizovali seznam celkového obsahu hrobky. Posléze však zprávy z Egypta opustily titulní strany světového tisku, senzacechtivé čtenáře už oslňující lesk zlata a nesmírné bohatství předčasně zesnulého faraona nezajímaly. 6. dubna 1923, téměř půl roku po nálezu Tutanchamonovy hrobky, se mladý král dostal opět na první stránky novin. Palcové titulky oznamovaly: Pomsta mumie, Hrob je prokletý apod., a tak se zrodila legendární „faraonova kletba“. 30
