Věda, výzkum a vývoj Petr Vopěnka
Kapitola z knihy „Dluhy české politiky“, nakladatelství LUCIE, 2006
1
Jeden z nejvydatnějších přínosů Ameriky k vědeckému snažení, jmenovitě k takovému, které je v souladu s duchem amerického pragmatismu, se týká samotné organizace vědecké práce. Je jím zavedení práce týmové, kterou neprovádí jednotlivec, ale tým. Abychom tu opravdovou, ryze americkou týmovou práci odlišili od všech ostatních, později tímto názvem rovněž označovaných, budeme hovořit o týmové práci (popřípadě o týmu) dle Los Alamos. K jejímu významnému uplatnění totiž poprvé došlo právě při práci na atomové bombě v americkém vědeckém městečku stejného jména. Pro týmovou práci dle Los Alamos je příznačné přísné dodržování těchto zásad: 1. Práce je prováděna za účelem dosažení nějakého jasného vědeckého cíle, na který by jednotlivec nedosáhl. 2. Za dosažení cíle je osobně odpovědný vybraný jedinec – říkejme mu ředitel projektu, který má k tomu vědecké i organizační předpoklady a projevil vůli stanoveného cíle dosáhnout. Ten pak je vybaven patřičnými pravomocemi. 3. Ředitel projektu sestaví řešitelský tým, a to výhradně jen podle svého vlastního rozhodnutí. Obvykle ho sestavuje tak, že řešením jím vybraných dílčích úkolů pověří jím vybrané řešitele a vybaví je patřičnými pravomocemi. Ti mu pak za řešení těchto dílčích úkolů osobně odpovídají. Ředitel projektu sleduje a usměrňuje (popřípadě pomocí štábu, který si vytvořil) práci dílčích řešitelů; zaostávající propouští či vyměňuje za schopnější a podobně. Dílčí řešitelé postupují podobně jako ředitel projektu. To znamená, že podle svého vlastního uvážení svěřený úkol rozdělí na podúkoly atd., dokud každý člen takto vytvořeného týmu nemá jasně zadaný úkol, jehož řešení odpovídá jeho schopnostem, byť maximálně vybičovaným. 4. Po dosažení stanoveného cíle je řešitelský tým rozpuštěn. Každý jeho člen, včetně řešitele projektu, si hledá nové zaměstnání. Pracovní tým dle Los Alamos je tedy něčím úplně jiným než to, čemu se dříve říkalo pracovní kolektiv a dnes se bohužel rovněž nazývá pracovním týmem. Není to skupina lidí, v niž tak říkajíc mluví jeden přes druhého, neboť všichni řeší na stejné úrovni týž úkol. V takovém kolektivu udávají tón ti méně schopní, neboť neustále nutí ty schopnější, aby jim vysvětlovali, o čem je řeč. Jinými slovy v kolektivu zaměstnávají ti méně schopní ty schopnější, a to na úkor jejich soustředěnosti a tvůrčího uplatňování jejich schopností. Tomu pak odpovídají i výsledky práce. Naproti tomu v pracovním týmu dle Los Alamos schopnější zaměstnávají méně schopné tím, že jim dávají úkoly, na něž stačí. To pak těm schopnějším umožňuje soustředit se na úkoly náročnější a koneckonců to přispívá i k uměřenému rozvíjení schopností těch méně schopných. Jak je patrno, vědecký tým dle Los Alamos připomíná, pokud se organizace týče, armádní bojovou jednotku. Z hlediska účelu, pro který jsou tyto týmy sestavovány, to nikterak není na závadu. Naopak, týmová práce dle Los Alamos těží ze zkušeností, které za mnohá staletí nahromadila vojenská věda. Uvědomme si, že to byly právě armádní bojové jednotky, které měly za úkol dosahovat cílů, na něž jednotlivec nedosáhne, a že v jejich bojových nasazeních byla účelnost jejich organizace neustále prověřována. Ostatně, byla to právě americká armáda, která se významně podílela na organizaci prací souvisejících s vývojem a výrobou atomové bomby v Los Alamos. Nezbývá nám tedy než s poněkud těžkým srdcem přiznat, že za nevídané úspěchy vědy dosahované prací dle Los Alamos vděčíme do jisté míry válkám. Ne žádné jednotlivé, tedy ani pouze dru+hé světové válce, ale skutečnosti, že se od starověku až do dnešní doby neustále konaly. K týmové práci dle Los Alamos neodmyslitelně patří i čtvrtá z výše uvedených zásad, i když na dosažení stanoveného cíle se bezprostředně nepodílí. Její dodržování je však důležité pro zajištění maximální účelnosti získávání vědeckých poznatků a jejich uvádění do života. Proti této zásadě bývá často namítáno, že by bylo chybou rozpouštět tým, který se sehrál a dobře osvědčil. Vždyť v této soustavě mohl úspěšně pracovat i na jiných úkolech.
2
Omyl však spočívá v tom, že tým je vytvářen k dosažení předem stanoveného cíle a nikoliv cíl – a tím i smysl práce – dodatečně vyhledáván k již vytvořenému týmu. K dosažení nového cíle je nutno sestavit tomu odpovídající nový tým, což neznamená, že k tomu nelze použít některou součást týmu zanikajícího; záleží však pouze na řediteli nového projektu. Byla-li práce zanikajícího týmu úspěšná, pak se jeho členové lépe uplatní na univerzitách, popřípadě v průmyslových podnicích, než při novém vyčerpávajícím tvůrčím nasazení. Ostatně tuto čtvrtou zásadu úspěšně ověřily Spojené státy, když přecházely od atomové bomby k bombě vodíkové. Vědecká týmová práce dle Los Alamos je cizí duchu staré dobré Evropy. Pokud v prvních poválečných desetiletích zde nějaké týmy byly vůbec vytvořeny, pak měly daleko k zásadám příznačným pro týmy dle Los Alamos. Pouze Rusové se dovedli americkému pojetí výzkumu do značné míry přizpůsobit, a navíc mohli navázat na vynikající předválečné úspěchy, které dosáhly v abstraktních a teoretických vědách. Vývoj poválečné vědy tak určovaly obě supervelmoci: Spojené státy americké a Sovětský svaz. Smysl vědecké práce dle Los Alamos je dán smyslem cíle, k jehož dosažení je prováděna. To se týká netoliko této práce jako celku, ale též každé práce na některém jejím dílčím úkolu. Následkem toho jednotlivé dílčí úkoly většinou svůj vlastní smysl nemají; jejich smysl je nevlastní; je jím smysl cíle celé práce. Přitom nezřídka od takovýchto atomárních dílčích úkolů nelze k cíli celé práce vůbec dohlédnout; její cíl může být řešitelům dílčích úkolů dokonce zatajen. Ačkoliv práce dle Los Alamos rodí úkoly, které svůj vlastní smysl nemají, neznamená to ještě, že některé z nich nemohou dodatečně svůj smysl nalézt. Přitom tento jejich dodatečně nalezený smysl může být dokonce hodnotnější než smysl cíle té práce, jejímiž dílčími úkoly byly. Nemálo příkladů tohoto druhu se vyrojilo při pracích na nukleárních bombách, balistických raketách, umělých družicích a podobně. Tyto příklady pak vyvolávají dojem, že i úkoly, které žádný hodnotný smysl zprvu nemají, mohou jej později získat, a tedy je užitečné i takovéto úkoly řešit. Navíc řešení některých z nich může být dokonce v moci jednotlivce. Druhá světová válka sice skončila v roce 1945, vzápětí po ní se však rozpoutala tzv. válka studená mezi evropskými a americkými demokraciemi, vedenými Spojenými státy americkými, na jedné straně a blokem evropských a asijských komunistických zemí, vedených Sovětským svazem, na straně druhé. V závodech ve zbrojení, které vypukly, nezapomněla ani jedna ze znesvářených stran, jak překvapivě a neuvěřitelně mocně zasáhla akademická věda do druhé světové války. Následkem toho vlády zúčastněných zemí začaly způsobem do té míry neobvyklým podporovat vědu; a nemohouce samy stanovit potřebné cíle vědeckých prací, ponechaly jejich hledání samotným vědcům. K tomu účelu byly zakládány samotné vědecké ústavy, jejichž pracovní náplní bylo neorientované bádání v nějakém jim určeném oboru, tj. bádání, jež nesleduje žádný předem stanovený cíl a které do té doby prováděli pouze vědci na univerzitách, resp. ještě dříve též vědci vydržovaní nějakým soukromým mecenášem. Takovým velkoryse štědrým mecenášem se nyní stal stát. Místa na univerzitách totiž nestačila vstřebat rychle vzrůstající množství nově vychovávaných vědců. Kromě toho vědci působící na univerzitách věnovali velkou část svého času plnění svých tradičních povinností, jimiž je vštěpování vzdělání nastupujícím generacím a udržování a rozvíjení tohoto vzdělání v těsné součinnosti se studenty. Odloučení těchto vědeckých ústavů od univerzit nebylo vůbec nelogické, jak by se snad při povrchním pohledu mohlo zdát. Kdyby totiž v nich působící vědci přece jenom náhodou objevili něco, co je z hlediska války důležité, bylo možné takový objev snáze utajit. Na univerzitách, pro něž otevřenost a veřejná přístupnost vědeckého bádání není jen od nepaměti sdíleným zvykem, ale přímo neodmyslitelným předpokladem, bez kterého nemohou plnit své
3
poslání, se pochopitelně nic neutají. Ani v nejnapjatějších letech studené války nemuseli lidé přicházející do univerzitních budov prokazovat svoji totožnost; naproti tomu lidé přicházející do budov i velmi nevinných vědeckých ústavů ji musí prokazovat i dnes. Vznik samostatných vědeckých ústavů, jejichž pracovní náplní je neorientované bádání, nejen neusnadňuje, ale dokonce znesnadňuje vyhledávání užitečných cílů, na něž jednotlivec nedosáhne, na které by však bylo možno dosáhnout prostřednictvím práce dle Los Alamos. To dobře věděly Spojené státy, a proto se touto cestou nevydaly. Není totiž rozhodující, kdo objeví nějaký nový žádoucí cíl, ale kdo objeví, že takový cíl někdo objevil, a hlavně, kdo na něj dosáhne. Samotní vědci si obvykle neuvědomí, že přišli na něco, co sami nejsou schopni uskutečnit, co by však mohl uskutečnit nějaký dobře sehraný tým. I když si to ale uvědomí, není tento jejich objev uveden ve výčtu úspěchů příslušného ústavu, neboť jde jenom pouze o nápad, který není realizovatelný omezenými prostředky ústavu. Naproti tomu, napadne-li něco takového vědce na univerzitě, pak se nápad přinejmenším přetřásá na seminářích se studenty, čímž se stane věcí veřejnou. Krátce řečeno, k vyhledání žádoucích vědeckých cílů (a to nejen z hlediska vojenského) jsou vhodnější univerzity, popřípadě vědecké ústavy, jež jsou jejich součástmi, nikoliv ústavy od univerzit odloučené. Kromě toho, je-li znám nějaký žádoucí cíl, jehož dosažení vyžaduje tvrdou práci mnoha odborníků nejrůznějšího druhu a zaměření, pak žádný samostatný jednooborový vědecký ústav není schopen sestavit se svých zaměstnanců tým, jenž by na tento cíl dosáhl prací dle Los Alamos. Do takového týmu by totiž museli být zařazeni pracovníci z různých ústavů i mimoakademických pracovišť. Ti však ve svých domovských ústavech pracují na řešení tamějších úkolů a nemají žádný důvod, proč by měli opouštět svá teplá místečka. Jinými slovy, na malé cíle samostatné vědecké ústavy dosahují, od velkých se odvracejí. Vládní podpora vědy v době studené války dodala vědecké práci nový smysl, což se týkalo i prací věnovaných řešení úkolů, jejichž vlastní smysl byl pranepatrný. Tento nový, tak říkajíc společenský smysl vědeckých prací byl arciť nevlastní a nehmotný, leč velmi působivý. Podmanil si dokonce i vědce na univerzitách. Vědci zaměstnaní v neuniverzitních vědeckých ústavech zabývajících se neorientovaným bádáním byli placeni vlastně jen za to, že uveřejňovali výsledky své práce v různých vědeckých časopisech. Přesto o smysluplnosti své činnosti byli skálopevně přesvědčeni. Přispívali přece k věhlasu své země přinejmenším stejně jako výkonní umělci a sportovci. Z vědců, pro něž vládní podpora jejich činnosti byla rozhodujícím a uspokojujícím smyslem vědecké práce, se tak stali vědečtí pracovníci a z jejich práce výroba vědeckých poznatků rozličné ceny. Rostoucí počet vědeckých pracovníků, pro něž uveřejňování dosažených výsledků bylo zdrojem obživy a společenské vážnosti, měl za následek hrozivý nárůst uveřejňovaných prací. Z nich pak stále větší podíl byl těch, které podávaly odpovědi na otázky, které nikdo nepoložil, neboť nikoho – často ani samotného autora takovéto práce – nezajímaly. (Toto výstižné označení těchto prací pochází od mého kolegy a přítele Jiřího Fialy.) Logickým, a tedy předvídatelným důsledkem tohoto stavu byla informační krize, která se neodbytnou naléhavostí začala ohlašovat již v sedmdesátých letech dvacátého století. Tehdy ještě pilný vědecký pracovník sice stačil sledovat literaturu ve svém úzkém vědeckém oboru (rozumí se například nikoliv v algebře, ale v teorii komutativních grup apod.), později však již nebylo možné ani to. Vědečtí pracovníci zabývající se výhradně jen postrkováním určitého uzoučkého oboru dopředu jsou ovšem existenčně závislí na svých samostatných vědeckých ústavech (a také naopak tyto ústavy jsou existenčně závislé na nich). Na univerzity se pro své úzké zaměření nehodí a k jejich zařazení do týmu dle Los Alamos, sledující nějaký významný cíl, by mohlo dojít jen náhodou. Proto právě oni o zachování těchto samostatných vědeckých ústavů všemožně usilují.
4
Velkovýroba vědeckých prací začala chrlit nepřeberné množství poznatků, které si každý schopnější vědec – pokud o některé z nich stojí – snáze opatří vlastním úsilím než vyhledáváním v hromadách uveřejněných vědeckých článků. Následkem toho je velmi pravděpodobné, že nemálo vskutku významných poznatků je zakryto množstvím těch nevýznamných a budou muset být znovu objeveny, podaří-li se informační krizi překonat. Po ukončení studené války se vládní podpora vědy začala vytrácet a spolu s ní i onen společenský smysl vědeckých prací, který se pod touto pokličkou skrýval a na informační krizi vědy nejvíce podílel. Vědečtí pracovníci, udržovaní téměř půl století v domnění, že jejich práce má významný společenský smysl, nabyli přesvědčení, že tento smysl jejich práce nepominul, ale že pouze politici nejsou natolik vzdělaní, aby si to uvědomili. Jestliže tedy dříve vlády utvrzovaly vědce v jejich důležitosti, pak nyní naopak vědečtí pracovníci o své důležitosti přesvědčují vlády. Všeobecně známá nevzdělanost politiků dodává tomuto názoru podporu a také jen díky ní vědečtí pracovníci leckde uspěli. Při prosazování svého společenského významu se vědečtí pracovníci ohánějí nezpochybnitelnými a všem srozumitelnými úspěchy věd přírodních a lékařských. Přitom však v těchto případech jde o úspěchy týmů pracujících dle Los Alamos a snad jen zcela výjimečně o úspěch nějakého osamoceného vědce, který bez pomoci takového týmu byl schopen uvést do života svůj objev. Tento vznešený štít je ovšem natolik průhledný, že nemůže ochránit celou mohutnou armádu vědeckých pracovníků, zavalenou hromadou neprodejných výrobků. Pouze dva důvody pro vládní podporu vědy jsou neotřesitelné. První se týká podpory neorientovaného bádání na univerzitách, neboť jeho provádění v součinnosti se studenty, nebo alespoň před jejich zraky, má bezprostřední dopad na úroveň univerzit, a tím jednak na vzdělanost společnosti a jednak na pohotovost intelektuálních špiček k řešení složitějších naléhavých úkolů a k jejich případnému zapojení do týmů dle Los Alamos. Druhý se týká podpory práce dle Los Alamos prováděné za účelem dosažení nějakého jasného společensky žádoucího cíle. Tým k tomu vytvořený může pochopitelně být, co se velikosti týče, nepatrný ve srovnání s tím, který v Los Alamos pracoval na atomové bombě. Na závěr alespoň jeden příklad úkolů, který po zřízení týmu dle Los Alamos naléhavě volá. Při přednášce na Sorboně v roce 2002 jsem s údivem zjistil, že Francouzi mají vypracovaný přenos mluveného slova do počítače na slovo psané. Když jsem se nad tím podivoval, tak mi řekli, že to mají už i Portugalci. I my máme odborníky, kteří by byli schopni vytvořit něco podobného pro češtinu. Žádný samotný stávající ústav to však svými prostředky udělat nedovede. (Pokud snad ano, tak by měl být tvrdě pokutován za to, že to dosud neudělal.) Ti, kteří by na tomto projektu pracovali, by za to asi body v citačním indexu nezískali, ale pocit, že se mohou daňovým poplatníkům směle podívat do očí by za to jistě stál. Úkolů podobného druhu mohu na požádání uvést ještě několik.
5
