Valentin Urfus
CÍSAŘ JOSEF I. Nekorunovaný Habsburk na českém trůně
Nakladatelství Libri Praha 2004
© Valentin Urfus, 2004 © Libri, 2004
ISBN 80-7277-211-2
OBSAH
Rozmnožitel říše… 7 Předlužená pozůstalost? 14 Mladý muž, mladý vladař 24 Dvě jména pro jednu bitvu: Höchstädt nebo Blenheim 40 Věčné habsburské dilema: dynastie, nebo říše? 54 Nekorunovaný král 65 Dávno zapomenuté pochybení českých stavů 73 Česká kapitola Josefovy vlády: rozšiřující se obzory 86 Nové právo útrpné a hrdelní: Josefův trestní zákoník 109 Readmise – pojem téměř zapomenutý 122 Návrat do středověku branou věku osvíceného 130 První josefinismus? 144 František II. Rákóczi a poslední uherské stavovské povstání 154 Přichází smrt… 160 Literatura 167
ROZMNOŽITEL ŘÍŠE
Snad každý se někdy touží dostat věcem na kloub. Mnohdy to však není snadné, když poznání vyžaduje jít ke kořenům. Ty mohou sahat velmi hluboko, často dále než si myslíme a než jsme připraveni připustit. I doba minulá někdy hledala odpovědi na své otázky v minulosti, ve svých dějinách. Mnohdy se tak dokonce dělo spíše z naléhavé politické potřeby než ve snaze proniknout do zašlých časů. A o krátkém panování Josefa I. to platí více, než by se na první pohled zdálo; mladý vladař a náběh k nadějným změnám jsou s dávnou minulostí spjati nečekaným mostem. Této vazbě se nelze vyhnout a není těžké se o ní přesvědčit. Doba, která jakoby měla otevřít dveře k novým obzorům, se nakonec musela obrátit zpět do vzdáleného středověku a naposledy se vypořádat s některými jeho zásadními otázkami. Slavnostní chvíle i pojmenování se neobejdou bez velkých slov, ta však často mohou znít dutě a prázdně, pokud nás nezajímají a nerozumíme jim. Obdobně je to i s panovnickými tituly: zdají se být přebytečné, užitečné nanejvýše pro romantické příběhy o minulosti. Přesto však může být zajímavé zastavit se nad nimi a pokusit se přiblížit k jejich významu, neboť jsou jako každé lidské dílo odrazem své doby a často překvapivě přispějí k jejímu pochopení. Josef I. byl králem českým a uherským, ale byl také, a to především, císařem. Tedy hlavou říše, která sama sebe označovala jako říši římskou. Nakolik to bylo na počátku 18. století oprávněné, nechejme zatím stranou. V každém případě však jak české slovo „císař“, tak německé der Kaiser v sobě skrývá připomínku muže, který více než kdo jiný zasáhl do dějin antického římského impéria – Caesara. Politický útvar, který se na počátku 18. století stále ještě nazýval římskou říší, měl již s jakoukoli „římskostí“ společného jen velmi málo, možná téměř nic. Jednoduše řečeno, šlo o státní celek s těžištěm v území, které odpovídá zhruba dnešnímu Německu. To se také od určité doby projevovalo oficiálně v názvu „svatá říše římská národa německého“. Jestliže nás okouzluje renesance a její návrat k myšlenkovému i uměleckému dědictví antiky, musíme ocenit i jiný návrat – návrat evropského středověku k ideji římského impéria. V dějinách najdeme jen málo příkladů tak výrazně chtěné a uplatňované historické kontinuity, 7
jakou je myšlenka a vznik středověké „říše římské“. Z hlediska středověkého chápání však dokonce jde nejen o vznik, ale vlastně o obnovení říše – o renovaci impéria. Rychle se šířící a rychle uplatňované, svým způsobem vtipné a srozumitelné učení o tzv. translaci či přenesení impéria, podpořilo tuto víru: impérium, neboli politická idea říše, bylo od starověkých Římanů přeneseno na nové národy. Ty pak měly dále být jejími nositeli a uvádět ji v život. Jistou úlohu při tom sehrála i křesťanská církev. Podle obecného přesvědčení byla již v raném středověku jakousi „imitací říše“ (imitatio imperii), zároveň si i v temných stoletích „barbarského věku“, následujícího po zániku římského státu na západě, uchovala nejen univerzální jazyk – latinu, ale i zbytky římské administrativy. Ta zůstala zachována paradoxně proto, že přes prvotní tvrdé pronásledování se křesťanství v Římě nakonec stalo státním náboženstvím. Velmi výmluvná je ještě jiná skutečnost. A pro středověkého člověka možná srozumitelnější: byl to přece právě papež, který o Vánocích roku 800 korunoval tehdy nejmocnějšího vladaře, Karla Velikého, císařem. Pro Karla, jenž nesporně byl už tehdy velkou vladařskou osobností, byl tento akt dovršením výbojů i politického díla. Oba pak, císař i papež, přispěli k tomu, že idea impéria vstala jako onen příslovečný fénix ze svého popela k novému životu. Tak by bylo možno načrtnout páteř politické doktríny i ideologie středověkého římského císařství – a přece by ještě něco velmi podstatného, ba zásadního, chybělo. Antická římská říše sjednotila celý tehdejší známý svět, byla v pravém slova smyslu světovým státem. A právě to se mělo znovu ve středověku opakovat. Samozřejmě novým způsobem, který odpovídal jiné době. I to je další důležitý prvek středověkého politického myšlení – možná ještě závažnější než všechny předchozí. Ztělesněním tohoto středověkého politického univerzalismu se měla stát – a také se skutečně stala – středověká římská říše. V očích středověku byla, prostě a jednoduše, politickou organizací veškerého křesťanského světa. A císař byl v tomto ohledu jeho pánem, tedy „pánem světa“. Raně středověký stát lze jen obtížně přirovnat k dnešnímu. Jeho ztělesněním byl tehdy panovník. Nikdy snad více neplatilo o panovníkovi jako právě tehdy, že jej a stát nelze od sebe oddělit, ač okřídlené rčení „stát jsem já“, připisované Ludvíkovi XIV., je spojeno daleko více s pozdější dobou. Dobou, kdy žil a vládl Josef I., která je a bude nejvíce předmětem našeho zájmu. Raně středověký panovník obklopený družinou svých nejbližších obstarával všechny státní záležitosti a více nebylo třeba. Něco je však přece jen nutno dodat: obraz tohoto světa je neoddělitelně spojen s takzvaným lenním feudalismem. Lenní vztahy 8
předpokládaly vzájemnou nadřazenost a podrobenost, a to nejen mezi nižšími feudály, u nichž není možno hovořit o panovnickém postavení, ale i mezi těmi, které bylo možno skutečně považovat za vladaře a panovníky. Takovéto vztahy pokrývaly celý tehdy známý – proti našemu značně malý – svět. A právě jen v takovémto světě, navíc surovém a syrovém zároveň, mohl být nejmocnější vladař snadno považován za hlavu veškerého křesťanstva; toto prostředí činilo myšlenku politického univerzalismu zároveň možnou i nosnou. Jako vždy, i ve středověku existoval značný rozdíl mezi idejí a skutečností, mezi doktrínou a realitou. Opravdová západní Evropa a její hlavní státy, Francie a Anglie, ideu politického univerzalismu nikdy bez výhrady nepřijaly. Anglie měla pro svoji ostrovní polohu vždy poněkud odchylný a svérázný vývoj, Francie měla pak nadto po ruce velmi pádný argument: prvý vládce obnovené středověké říše a její zakladatel byl právě Francouzi uctívaný Charlemagne (Karel Veliký), tedy stejně tak vladař Francie jako říše. Pro nějakou závislost Francie na říši tedy nebylo nejmenšího důvodu. Středověká říše římská se tak v podstatě rychle omezila na prostor dnešního Německa. Ten se stal jejím hlavním těžištěm, připočteme-li ještě Apeninský poloostrov a některá drobnější území, jako zejména dnešní státy Beneluxu. Snad ani nepřekvapí, že ještě v druhé polovině 17. století a počátkem století následujícího se většina těchto souvislostí znovu vracela a vytvářela jakýsi historický rámec tehdejších politických událostí. Jednoznačnou ideu však narušoval fakt, že vedle císaře byl hlavou křesťanského světa také papež. A jen korunovací z rukou papeže se panovník, zvolený německými knížaty, mohl stát císařem. Kdo měl tedy přednost před kým? Která moc stála výše: světská moc císařova, či duchovní papežova? Zápas o to naplnil svým hlukem téměř celý středověk a skončil nedobře pro obě strany. Papež sice načas vítězil; bylo-li to však vítězství, pak jen vítězství Pyrrhovo, jak to výstižně vyjádřil český historik Josef Šusta. I tyto souvislosti poznamenaly vládu Josefa I., dokonce velmi výrazně, někdy se hovoří i o jakémsi epilogu těchto zápasů, o poslední kapitole dlouhá staletí trvajícího soupeření mezi císařstvím a papežstvím, mezi impériem a sacerdociem. Podle jména žila ovšem idea císařství dále. Na jejího nositele bylo však pohlíženo jen jako na panovníka mimořádně významného, významnějšího než ostatní, jehož reálná moc se opírala o Německo – a právě tam měla imperiální idea jakýsi zpětný a pro německý vývoj krajně osudový dopad. Chtěl-li se panovník, který svoji moc prosadil právě tady, stát císařem, musel vykonat tzv. římskou jízdu: odebrat se do Říma, aby jej papež za císaře korunoval – jinak vytouženou hodnost 9
nezískal. Ona „římská jízda“ ovšem nebyla pouhým cestovatelským výkonem. Současně bylo většinou třeba alespoň dočasně uplatnit či znovu obnovit císařskou moc na Apeninském poloostrově, který jinak žil vlastním politickým životem.V prostředí vysoké ekonomické i kulturní úrovně, kterou stále více určovala síť významných městských států a rozmanitých feudálních panství, to nebylo právě lehké. Výprava za císařskou korunou tak mohla být spojena se značnými riziky, císařský kandidát mohl být snadno vtažen do víru místních bojů a mocenských zápasů. Zato se však cesta stávala jakousi opakovanou, i když v jádře značně omezenou, příležitostí k tomu, jak projevit imperiální ideu středověkého císařství navenek. Římské jízdy skončily – i v tom je jakási nechtěná symbolika – na samém prahu tzv. novověku. Posledním korunovaným císařem byl v roce 1530 Karel V. a významný obřad korunovace se odehrál ne v Římě, ale v severoitalské Bologni. Od té doby se císařem stával v Německu zvolený panovník. Nebyl však již císařem korunovaným, ale jen – tak zněl nyní jeho nový titul a nové označení – „císařem voleným“ (imperator electus). Ani v tomto případě nejde o vzdálené a pro počátek 18. století bezvýznamné děje; byl to opět právě Josef I., který se snažil říšské panství v Itálii obnovit. Skutečnost, že budoucí hlava říše byla jinde volena a jinde korunována, vedla přirozeně k tomu, že císařova panovnická moc byla značně oslabována, neboť se nemohla významněji soustředit do určitého času a prostoru.V obměně totéž platilo o ideologii politického univerzalismu, který měl hlavu říše nepochybně posilovat. Ve výsledku ji však spíše oslaboval, neboť rozptyloval mocenskou politiku jednotlivých vladařů – často nakonec vládli všude a nikde. Německé nacionálně orientované dějepisectví to také v době probouzejícího se nacionalismu 19. století neopomenulo vytýkat zvláště císařům štaufské dynastie. Právě tyto okolnosti vyvolaly ve středověkém Německu počátek jeho politické rozdrobenosti, která německé prostředí určovala až hluboko do 19. století. Jak tomu rozumět? Vysoká německá šlechta se zhruba od 13. století stejně jako jinde snažila být stavovskou protiváhou panovnické moci. Tím se vývoj v Německu nelišil od ostatní Evropy. V tom, co následovalo, šel však již vlastní, zcela odlišnou cestou. Z vysoké německé šlechty se stávali zeměpáni. Velcí feudálové říše stále více a více usilovali o takové postavení, které by posilovalo jejich nezávislost na ústřední moci. To z nich v závěru tohoto vývoje učinilo v podstatě drobné suverénní vladaře. Německo se tak stalo světem samo pro sebe, světem, který není možno s ničím srovnávat. V 18. a 19. století postrádal vznikající novodobý 10
německý národ vlastní stát a možnost vlastního politického života. Plejáda drobných i větších zeměpanských států, která tehdy pokrývala nynější německou geografickou a jazykovou oblast, nemohla vyhovět potřebám silného novověkého národního života. Politická rozdrobenost říše či spíše Německa nutila i říšského panovníka, aby hledal oporu jinde než v postavení, které mu dávala jeho panovnická hodnost. Nakonec zbývalo jediné východisko, musel se chovat stejně jako ostatní vysoká říšská šlechta: být hlavou říše, ale současně také jedním z říšských zeměpánů. Jinak vyjádřeno, musel se opřít hlavně o vlastní teritorium, kde vládl svou rodovou mocí. Středověcí říšští panovníci to dlouho nemohli pochopit. A pokud se o to pokoušeli, nebyli vždy úspěšní. I to byl jeden z důvodů, proč mocný český král Přemysl Otakar II. marně sahal po říšské koruně a proč nakonec úspěšnějším byl jeho soupeř, bezvýznamný habsburský hrabě. Naopak úspěšnými byli jiní čeští panovníci, Lucemburkové, jejichž císařství se opíralo právě o země české koruny. Na jejich úspěšný nástup pak ještě úspěšněji navázali od konce 15. století Habsburkové, kteří se nedali zpočátku odradit ani zdánlivým ohrožením ze strany polských Jagellonců. Vše, o čem byla doposud řeč, je možno popsat ještě jinak, obecněji a snad i jednodušeji. V období, které počíná vrcholným středověkem v 13. století a končí zhruba ve století 15., přechází středověký stát do nové etapy svého vývoje, kterou označujeme jako stavovskou monarchii. Středověký panovník se stále více střetává s narůstající mocí šlechty, která se chce podílet na vládě. Svými nejstaršími kořeny se stavovská monarchie nejdříve prosadila v Anglii. Naopak ve Francii se dovedla silná královská moc obhájit proti šlechtě vcelku úspěšně. Zatímco v obou zemích stavovskou monarchii posléze vystřídal panovnický absolutismus, německý vývoj šel zcela jiným směrem. Období stavovské monarchie v celoněmeckém měřítku nebylo vlastně nikdy a ničím překonáno a přešlo plynule do světa velkých i zcela nepatrných německých zeměpanských států a státečků. Nastíněný vývoj dovršila v 17. století třicetiletá válka. Ta byla současníky často vnímána jako válka německá a byla zároveň i jakousi poslední, i když v jádře spíše jen chabou příležitostí nastíněný vývoj ne-li zvrátit, tedy alespoň zpomalit či pozměnit. Není jistě bez zajímavosti, že zásluhu o to mohl mít, i když sotva uvědoměle a záměrně, Albrecht z Valdštejna – český šlechtic, který se z bezohledného ctižádostivce povznesl na říšského knížete a zeměpána. Chebská vražda tohoto úspěšného válečného podnikatele a ne již tak úspěšného vojevůdce, který se nakonec sám stal hrozbou pro císaře, odstranila v roce 1634 poněkud paradoxně právě toho, kdo se původně mohl stát účinným nástrojem 11
úspěšné císařské politiky proti narůstající moci zeměpánů. Tím si lze asi také vysvětlit, proč německá nacionalisticky orientovaná historiografie i krásná literatura byly ochotny spatřovat ve Valdštejnovi nadneseně jednoho z posledních možných zachránců politické jednoty říše. Viděno očima nacionalismu 19. století to ovšem znamenalo něco jiného: nešlo již o starou římskou říši, ale o politickou základnu budoucího národního německého státu. Jak nastíněný vývoj dopadl a v co vyústil, není žádným tajemstvím. Stejně jako třicetiletá válka skončil vestfálským mírem. Ten zpečetil to, k čemu německé dějiny v rámci znovu obnovené říše římské směřovaly již od středověku – rozpadem Německa na zeměpanské státy. Ty získaly vestfálským mírem v podstatě neomezenou státní suverenitu. K vysvětlení poslouží nejlépe poznatek, který najdeme snad v každé učebnici: podle textu mírových smluv mohli němečtí zeměpáni v budoucnu uzavírat smlouvy s cizími politickými subjekty – tedy skutečné smlouvy v mezinárodněpolitickém a mezinárodněprávním smyslu. Omezeni byli jen tím, že smlouvy neměly „směřovat proti říši“. O jejich opravdu suverénním postavení nebylo již tedy ani v nejmenším možno pochybovat. V jednom z prvních odstavců této kapitoly byla řeč o tom, jak dalece se vyplatí věnovat pozornost panovnickým titulům. Jak je možno v nich spatřovat – třeba i v rozporu s prvními dojmy – výmluvný doklad o minulosti, o mentalitě našich předchůdců. Stejně tak podávají svědectví o tom, jak byla chápána a uplatňována politická moc. Mezi tituly vládce ve středověku obnovené římské říše, tedy mezi císařskými tituly, se od určité doby objevuje zajímavý oslavný přídomek, jakýsi atribut, mající císaře oslovit mimořádně slavnostním způsobem. Zpravidla mu příliš nerozumíme. Dokonce tím více, a není to jen laciný paradox, čím více jsme schopni mu rozumět po jazykové stránce. Císař je označován – přidržíme-li se původní latinské dikce – jako semper augustus. Zmíněná slova, zejména druhé z nich, významově očividně důležitější, připomene prvního skutečného císaře antického Říma: Caesarova synovce a adoptivního syna Octaviana. Ten vešel do dějin spíše pod jiným jménem, které bylo původně jakýmsi čestným titulem, pod jménem Augustus (vznešený). To je také nepochybně původní a pravý smysl onoho přídomku semper augustus. Císař má být nejen „jednorázově“ vznešeným, ale dokonce stále vznešeným, jak to pěkně naznačuje právě latinské slovo „semper“. Na první pohled je vše jasné. A přece stačí projít namátkou jen několik autentických historických dokumentů, abychom zjistili, že tu něco není v pořádku. Od jisté doby, zvláště pak v průběhu raného novověku, 12
kdy se vedle latiny počínají uplatňovat i národní jazyky, se uvedený titulární atribut začíná překládat jinak. Císař už není „vždy vznešený“, ale mezi jeho tituly se objevuje poněkud naivně znějící přídomek „rozmnožitel říše“, nebo dokonce „provždy rozmnožitel říše“. Srovnáme-li český či německý text (neboť i němčina se tu chová stejně) s latinským originálem, je právě tento přídomek překladem latinského „semper augustus“. Na první pohled jde o filologickou kuriozitu spočívající v tom, že na podkladě chybného etymologického východiska (latinské augere znamená „množiti“) byl vytvořen nový, snad panegyricky znějící, ale v podstatě nesprávný překlad. V době, kdy středověk počal procházet svým „podzimem“, jak říká slavný holandský historik Huitzinga, nešlo již tolik o rozmnožování říše, ať již skutečné či pomyslné. Cílem bylo spíše rozmnožování něčeho, na čem každému říšskému panovníkovi muselo bytostně záležet nejvíce. Nejdůležitější bylo to, co upevňovalo jeho užší moc, co zvětšovalo jeho rodové teritorium, kde vládl jinou mocí než mocí říšského panovníka. Takto se stával nepochybným, i když možná nechtěným a neuvědomělým „rozmnožitelem říše“. Nakolik to bylo zřejmé současníkům či nakolik o tom rozhoduje teprve náš dnešní pohled, není nutné řešit. Jde však o něco, co se bytostně dotýká i našich českých dějin: vždyť to byly právě české země, které od 14. století téměř nepřetržitě poskytovaly takovouto oporu císařům, ať již v Čechách sídlili nebo ne. I krátká vláda nekorunovaného českého krále Josefa I. to znovu připomněla.
13
PŘEDLUŽENÁ POZŮSTALOST?
Obecně se soudí, že stát se dědicem, čili získat majetek nebo jiný prospěch, je výhodné. I závisti přitom bývá víc než dost. Dědictví však často přináší i méně příjemné důsledky, neboť dědic může také ručit za zůstavitelovy závazky. O výhodnosti pak rozhodně nelze mluvit, zvláště není-li hodnota pozůstalosti tak velká, aby mohla závazky krýt. V právnické řeči se pak hovoří o takzvané předlužené pozůstalosti a setkáváme se s ní jak v soukromých vztazích, tak i ve světě, kde se rozhoduje o osudech států a národů. Josef I. byl nástupcem a dědicem Leopolda I. (1640–1705, vládl od 1657), svého otce. Leopoldova vláda nebyla krátká, trvala během téměř celé druhé poloviny 17. století, právě v době, kdy se Evropa pozvolna snažila – uprostřed nových válek – zapomenout na strasti války třicetileté. Josef svého otce vystřídal bez obtíží, jako budoucí panovník neměl ostatně na vybranou; i to patřilo k vladařskému majestátu. Ať bylo jeho dědictví jakékoliv, nemělo jednotnou povahu a nebylo sourodé. Ani panovnická moc, která ho ovládala, nebyla jednotná. Josef, jako hlava římské a nyní spíše již římskoněmecké říše, vládl všude tam, kam sahaly říšské hranice. Byl ale zároveň králem českým a uherským, a nadto i pánem rodových habsburských zemí rozkládajících se na území dnešního Rakouska. Císař byl hlavou říše. Jakou však měl moc? A jaké postavení mu zajišťovala? Vestfálský mír, který ukončil dlouhou válku, byl dosud ve středu naší pozornosti – neboť se stal velkým mezníkem v dějinách římskoněmecké říše. Tak velkým, že vytvořil zcela novou politickou a také státoprávní skutečnost. Říšští zeměpáni, stavové, kteří podléhali bezprostředně císaři, a měli proto také tzv. říšskou bezprostřednost, se nyní stali skutečnými zeměpány nejen podle jména – jako tomu bylo víceméně doposud. Byli teď nejen vládci svých teritorií, jako již po celá staletí, ale opravdovými suverénními vladaři. Stačí jen opakovat obecně známý poznatek, že vestfálský mír jim dal to, čemu říkáme mezinárodněprávní subjektivita. Jinak řečeno způsobilost vystupovat v mezinárodněpolitických, ale zejména i mezinárodněprávních vztazích jako hlavy samostatných států. S jediným omezením – nemohou uzavírat mezinárodní smlouvy a závazky, které by je stavěly proti císaři a říši. O tom, jak vážně bylo toto omezení dodržo14
váno, každého přesvědčí průběh několika následujících let: spojenectví některých německých knížat s bourbonskou Francií, tehdy úhlavním nepřítelem habsburské moci, o tom vypovídá dostatečně. Právnický obsah i slova mírových smluv uzavřených ve vestfálských městech Münsteru a Osnabrücku měly jistě velký význam. Ještě více však znamenalo veřejné mínění o záležitostech, které měly mírové smlouvy řešit, a dalších věcech, ke kterým chtěly přispět. A bylo to skutečné veřejné mínění: citlivé a podbarvené nejen politicky odlišnými zájmy, ale výrazně také náboženskými poměry Německa, konfesně rozděleného reformací. Podobu veřejného mínění ovlivňovala a nakonec i určovala intelektuální elita učených hlav. Dveře dokořán této převážně vysokoškolsky vzdělané inteligenci otevřel již humanismus 16. století, který z ní učinil novou společenskou skupinu. Obživu i ochranu nalézali její příslušníci ponejvíce v zeměpanských službách a dovedli se za to odvděčit: stávali se stále vydatnějšími pomocníky svých mecenášů. Veřejné mínění, které tak vznikalo, nemělo daleko k náboženské a politické propagandě. Německo znovu rozdělovalo, ale také znovu a nebývale sjednocovalo. Rozhodovala o tom síla otázek, o jejichž řešení se usilovalo a které byly na všech stranách kladeny se stejnou naléhavostí. Dotýkaly se bez výjimky povahy říše jako státního a politického celku, také ale toho, kdo vlastně v říši vládne a jakou mocí – a hledaly se konečně i zdroje této moci a její zakotvení. Diskuse, která tak vznikala, se odehrávala na stránkách politologických či státovědeckých spisů, jak bychom řekli dnes. Vlastně ani není třeba hledat novodobou charakteristiku, literatura tohoto obsahu a zaměření dostala již dávno svoje vlastní jméno: mluvíme o ní jako o říšské publicistice. Těžištěm všech názorů, které byly tehdy pronášeny, bylo vědomí, že se středověká římská říše, která chtěla být nadstátním útvarem, na konci středověku a v raném novověku vyžila a omezila se svým politickým významem na geografický prostor německého etnika. K tomu přistupovalo stejně důležité poznání, že se také stala politickým celkem, jehož státním zřízením byla – jak bylo již výše naznačeno – stavovská monarchie. Ta však také předpokládala jistý mocenský dualismus, rozdělení moci mezi panovníka a stavy. Stanoviska se vyhranila již na začátku války a v její první polovině. Za vší učeneckou výzbrojí, která byla tehdy i později užívána, se skrývaly dvě krajní názorové polohy. Jedna posouvala do popředí císaře jako hlavu říše. Říšským stavům přiznávala rovněž moc ve státě, ale jen takovou, která vyplývala z jejich podílu na nejvyšší a jediné moci. Tu ztělesňoval toliko císař. (Představitelem tohoto řešení byl Dietrich 15
Reinking, 1590–1664). Naopak druhou polohu vyjádřilo učení, které kladlo rozhodující moc do rukou stavů, zejména do rukou jejich nejvyšší složky, kurfiřtského sboru. Císař byl jen jejím vykonavatelem: byl pouze administrátorem říše a zmocněncem stavů, v říši mohl vládnout jen s jejich účastí (tuto ideu zastával například Johannes Limnaeus, 1592–1665). V obou případech byla však říše považována za stát, jehož zřízení bylo směsí monarchických a aristokratických, tedy stavovských prvků – jednou převažovaly ty, jindy ony. Předvečer vestfálského míru pak názorové rozdíly dále vyhrotil. Bogislav Philipp von Chemnitz (1605–1678), který se skryl za pseudonymem Hippolitus a Lapide, ve své disertaci o povaze „našeho“ římskoněmeckého impéria dovozoval, že nejvyšší moc v říši náleží jednoznačně stavům. Říše byla v jeho pojetí, použijeme-li tehdejší vyjadřování, „aristokracií“, tedy šlechtickou republikou, i když, jak autor připouštěl, monarchicky spravovanou (aristocratia monarchice administrata). Císař byl však jen jakýmsi reprezentantem a byl zcela závislý na moci a rozhodování stavovského sněmu. Povšimněme si dobře přisvojovacího zájmena v názvu Chemnitzova spisu. Říše je „naší“ říší, římskou vlastně již přestává být, a nebo to, že je římskou, není tak důležité. Jistý stupeň ještě nerozvinutého, ale přece jen národního vědomí, které říši chtělo právě takto chápat, je tu již zřetelně vyjádřen. Stejným způsobem také nakonec vyústila řada názorů o říšském státním zřízení. Autor, který byl více pamfletistou než učencem, byl úhlavním nepřítelem Habsburků. Viděl v nich kořen všeho zla a požadoval jejich odstranění, doslovně jejich „exstirpaci“ z čela říše. Kromě všeho ostatního je to výmluvný doklad, že ani dlouhodobé střídání generací nemohlo zajistit říšský trůn jednomu panovnickému rodu, v našem případě Habsburkům. Vždyť podobný motiv se opakoval během 2. poloviny 17. století i v předvečer volby Josefa I. římským králem, kdy francouzská bourbonská politika několikrát zaútočila na habsburské postavení v říši. Soupeření obou dynastií se tak právě v této době přenášelo na půdu říše či Německa a tvořilo také přirozené pozadí mnoha tehdy uplatňovaných představ o říšském státním zřízení. Jedno však zůstávalo nezměněno: volba říšského panovníka nepřestávala být nikdy opravdovou volbou. Vestfálský mír byl jako každý mír kompromisem a dočasně překlenul krajní řešení. Ale jen dočasně. Podobně jako nevedl k všeobecnému a trvalému pokoji v Evropě, neukončil ani výměnu názorů o tom, co říše je a jaké má státní zřízení. Nemohl to ani učinit, neboť názorový pohyb, určující veřejné mínění, získával zatím další podněty. Ty nebyly zdaleka jen mocenskopolitické, zároveň se otevíraly nové horizonty a připravo16
val zrod novodobého německého národního vědomí. Tehdejší veřejnost, politicky a konfesně rozdělenou, tyto motivy také nově sjednocovaly. Zatím to byl ovšem cíl ne právě blízký. Pro naše sledování je významné, že jeho první projevy jsou spojovány právě s krátkou vládou Josefa I. Nové se často prosadí tam, kde to lze nejméně čekat, také mnohdy zvláštním způsobem. Hvězdou prvé velikosti mezi učenci tehdejší doby byl Samuel Pufendorf (1632–1694), který se pro svůj akademický věhlas i pro svoje diplomatické a jiné státnické služby stal nakonec i šlechticem s titulem svobodného pána. Ovšem daleko významnější bylo, že právě on stál u kolébky racionalistického myšlenkového proudu, který později splynul s osvícenstvím. Německo i širší oblast přesahující jeho hranice ovlivnil na celá staletí. I on se zabýval „statusem“, tedy stavem či státním zřízením říše, kterou již bez váhání označil jako říši německou (Imperium Germanicum). Pufendorfův proslulý spis, který v původní podobě pochází z roku 1667, byl podobně jako jiné dobové projevy kryt pseudonymem. Užíval také ještě jinou, v té době rovněž obvyklou literární fikci cestujícího cizince, který líčí své dojmy: veronský šlechtic Severinus de Monzambano se v něm snaží vystihnout a kriticky hodnotit jakoby na podkladě svých cestovních zkušeností říšské státní zřízení. Svůj úsudek o něm Pufendorf Monzambanovými ústy vyjádřil lapidární větou, která se pak stala na dlouhou dobu slavnou: německé státní zřízení prý nelze popsat obvyklým způsobem, je to jakési neregulérní těleso, které je podobné obludě, monstru (Germaniam esse irregulare aliquod corpus et monstro simile). Jsou to silná slova, tak silná, že se s nimi při podobných příležitostech setkáváme jen výjimečně. Byla to ovšem také pádná a tvrdá kritika, což mnozí vnímali, a Pufendorf učinil v následujících letech ledacos, aby ji zmírnil a vysvětlil. Jeho slova však nalezla ještě jinou odezvu, a ta se nakonec ukázala být daleko životnější. Nelze-li podstatu něčeho vystihnout obvyklými prostředky, je tento jev zřejmě velice svérázné povahy. Avšak podobnost něčemu, co je téměř až obludné, co je monstro simile, nemusí být jen odsudkem. Může znamenat i uznání něčeho mimořádného a jedinečného. A právě to byl odrazový můstek dalších úvah, které již otevřeně šly cestou probouzejícího se německého národního vědomí. Za příznačnou lze považovat i takovou drobnost (byla-li to drobnost), že zmínka o „monstru“ zmizela z pozdního vydání Pufendorfova spisu, které vyšlo právě za vlády Josefovy v roce 1706. V době, kdy byl Josef I. vychováván, sdíleli jeho učitelé podobné názory. Proto je také Josef I. někdy označován za habsburského panovníka, který již cítil německy ve smyslu novodobého národního vědomí. 17
I když jde o možná až příliš určitě pronesený úsudek, jedno asi popřít nelze. V širším rámci německého myšlenkového světa zřetelně dochází na přelomu 17. století k určitému obnovení představ o říšské politické jednotě a jejím významu. Jedním z pramenů tohoto obratu je nepochybně právě výše zmíněné stanovisko. Jinak vyjádřeno: vědomí, že říše je čímsi zvláštním. Politickým útvarem, jehož státní zřízení je s ničím nesrovnatelné a zcela osobité, a které lze vysvětlit jen jeho dějinami spojenými s německým etnikem. Svědčí o tom i jisté kolísání, kterému se nevyhnula novodobá historická literatura. Pozdní římskoněmecká říše na přelomu 17. a 18. století je pro ní jednou galvanizovanou mrtvolou, která si nezaslouží valného zájmu, jindy naopak úctyhodným politickým útvarem, jehož státní zřízení musí svými zvláštními, osobitými rysy připoutávat zaslouženou pozornost. Ovšem daleko důležitější je ještě jiná skutečnost: Josefova říšská politika, důraz, se kterým byl ochoten obnovovat práva říše v Itálii, jeho střet s papežem i některé další vladařské a státnické činy jsou nemyslitelné právě bez těchto změn v myšlenkové atmosféře doby. Vestfálský mír posunul do popředí říšské stavy jako zeměpány, jako nositele suverénních vladařských práv. Jako všude, i zde byl velký rozdíl mezi abstraktní ideou a reálnou skutečností. Zeměpánů, přesněji těch, kteří měli říšskou bezprostřednost, nebylo málo, bylo jich dokonce značné množství. Patřila k nim i drobná říšská šlechta, která ovládala malá území a která se v ničem nemohla měřit s velkými říšskými knížaty, o kurfiřtech nemluvě. Dochází-li v myšlenkových proudech konce 17. a počátku 18. století k obratu, který znovu oceňuje říši jako svérázný politický útvar, jejž je třeba vysvětlovat z německých dějin a ne ideou jeho návaznosti na dávnou říši římskou, pak stejně tak dochází ještě k jedné dílčí změně. Tkví v novém ocenění úlohy kurfiřtů: ve státoprávní teorii se začíná rozlišovat mezi velkými a drobnými zeměpány, se zřetelnou snahou přiznat právě těm velkým lepší postavení. I zde je asi třeba hledat inspiraci, která podnítila Josefovu úspěšnou snahu změnit složení kurfiřtského sboru readmisí českého hlasu. Významu tohoto pojmu je věnována samostatná kapitola. Co Josef zdědil jako český král? Odpověď je na prvý pohled jasná. Zdědil českou korunu, český stát, zmenšený sice třicetiletou válkou proti své původní podobě o obě Lužice, nicméně svým rozsahem i významem stále jednu z nejdůležitějších opor habsburské moci. Jako český král vládl ovšem Josef jinak než jako římskoněmecký císař. Moc českého krále byla od Bílé hory mocí absolutistického vladaře. To jsou věci v podstatě obecně známé, zajímavé však je, jaký byl tehdejší stav 18
českých zemí v základních ukazatelích společenského a ekonomického vývoje. Třicetiletá válka byla v českých dějinách vždy považována za osudovou křižovatku, pro zemi znamenala válečné hrůzy, zpustošení země a trvalé či alespoň dlouho přetrvávající neblahé následky. Když se Josef v roce 1705 stal českým králem, byly nejspíše důsledky války již vcelku překonány a zahlazeny. Jistě to platilo v demografickém smyslu. Na konci 17. století dosáhl počet obyvatel v Čechách zhruba předválečné úrovně, tj. necelého půldruhého milionu obyvatel; tento stav byl dříve válkou dočasně snížen asi o třetinu. Na přelomu století lze v českých zemích hovořit nejen o jistém oživení, ale zřejmě i o rozkvětu a o jakési standardní úrovni, které v nezanedbatelné výši dosahoval tehdejší hospodářský život. Ukazuje na to mimo jiné i rozkvět barokní kultury v jejích hmotných i duchovních projevech a v neposlední řadě daňová potence českých zemí, z nichž se stal nejdůležitější berní zdroj habsburského soustátí. Něco jiného je ovšem cena, která byla za to zaplacena. Její osudovost spočívala v tom, že rozhodujícím a určujícím prvkem v ekonomice českých zemím byl feudální velkostatek, spojený jak se selským hospodářstvím poddanského venkova, tak s vlastní vrchnostenskou režijní produkcí. Toto tvrzení může vyvolat jisté pochybnosti, neboť není sporu o tom, že jmenovitě režijní vrchnostenské hospodářství má starší a hlubší kořeny, sahající daleko do minulosti před Bílou horu. Vysvětlení však není obtížné. Jen je musíme hledat jinde než ve stáří určitého výrobního způsobu a to v tom, že právě třicetiletá válka a její následky vyvolaly jisté změny ve výrobní struktuře panských dominíí a v jejich způsobu hospodaření. Eduard Maur, který těmto věcem věnoval soustředěnou pozornost, si položil otázku, zda předbělohorský velkostatek, založený na relativně vysoké produktivitě práce, vysoké nabídce pracovní síly a tudíž i její láci, a na relativně vysokých cenách zemědělských výrobků, dosahovaných dobrým odbytem na vnitřním trhu, mohl přežít v poválečných podmínkách. Odpovídá záporně. Je přesvědčen, že válka, i když ne ve všem, přece jen narušila tradiční tržní vztahy a vedla v konečném důsledku k destrukci výrobních sil. Od poloviny 17. století následovalo období vleklé agrární deprese, která v podstatě znemožnila obnovení předbělohorského režijního hospodářství vrchností, založeného na poměrně širokém využití námezdné práce. Proto sáhla patrimoniální ekonomika k jinému zdroji: k robotní práci poddaných, kterou nyní začala využívat v daleko širší míře než kdykoliv předtím. Jedním z důsledků bylo i změněné postavení venkovského lidu. Není zrovna snadné vysvětlit, v čem spočívalo. Nedávná doba, zejména mar19
xistická teze o tzv. druhém nevolnictví, byla nakloněna popisovat tuto změnu jako nevolnictví. Tomu by dávalo zdánlivě za pravdu i známé opatření Josefa II. z roku 1781, které rušilo právě „tělesnou poddanost čili člověčenství“, což bylo zjednodušeně překládáno jako nevolnictví. Vycházelo se tedy z tohoto pojmosloví. Na druhé straně se ale každý, kdo je jen trochu orientován v českých právních dějinách, může snadno přesvědčit, že pobělohorská doba žádnou výraznou změnu v právních pravidlech, určujících postavení poddaného, nepřinesla. Naopak, tyto právní normy jsou nepoměrně starší a byly uzákoněny jako projev vůle české šlechty dokonce již v závěru 15. století a přešly pak do zemských zřízení. Palacký je také považoval za jakýsi mezník ve vývoji poddanského venkova a viděl v nich neblahý závěr husitského hnutí. O nevolnictví venkovského lidu však v době pobělohorské z mnoha důvodů hovořit nelze. Nejsou to jen otázky formálně právní kvalifikace těchto vztahů, ostatně i soudobá právní věda výslovně odmítala vidět v poddaných nevolníky na způsob římských otroků či ruských nevolníků. Je proto třeba dát za pravdu Josefu Válkovi v tom, že výraz nevolnictví byl v době Josefa II. nesprávně a dodatečně aplikován na právní postavení venkovského lidu. Ovšem stejně tak je mu třeba dát za pravdu v jiné věci: o tomto použití rozhodla praktická nutnost odstranit při zachování poddanské závislosti její krajní důsledky. Pobělohorské Čechy (a stejně tak ovšem i Morava) nebyly tedy nevolnickou zemí, ale jen zemí utuženého poddanství. Ani to ovšem nebylo málo, selská povstání a jiné druhy odporu na to ukazují zcela jasně. Poddanský venkov nebyl jen světem agrární výroby. Zvláště na severu Čech, kde demografický úbytek na rozdíl od nížinných, úrodných krajů ani po válce nebyl velký, je druhá polovina 17. století dobou trvajících a dále se rozvíjejících protoindustriálních vztahů, opřených o domácí, převážně textilní výrobu. Také k nim se mimo jiné chtěla obracet energicky uplatňovaná hospodářská politika vlády Josefa I. Poněkud stranou zůstává při poznávání této doby oblast Slezska. Příčin je celá řada. Slezsko bylo vždy světem pro sebe, nejlépe je to patrno v jeho složité státoprávní a politické struktuře. Dělilo se na řadu knížectví i menších, zejména tzv. stavovských panství. Uprostřed tohoto svérázného světa vynikala a v mnohém jej daleko převyšovala Vratislav, která byla a nepřestala být významnou a vyhledávanou obchodní metropolí, se kterou se nemohla v komerčním obratu srovnávat asi ani rudolfínská Praha. I Vratislav se pochopitelně ocitala v popředí zájmu hospodářské politiky Josefovy vlády. Slezský vývoj tím, čím vybočoval z průměru ostatních českých zemí, tuto oblast nakonec od zbytku českého státu vzdaloval. Připravovala se tak postupně i jeho ztráta ve výbojných válkách, které rozpoutalo o něco později bedřichovské Prusko. 20
Josef I. byl také králem uherským. Následoval tak své předky, kteří se stali vladaři svatoštěpánské koruny po svých jagellonských předchůdcích. Vládl-li habsburský panovník jinak v říši a jinak v Čechách, měla i v Uhrách jeho moc opět jinou, osobitou povahu. Nebyla to moc jednoduše absolutistická, právě v době kolem vlády Josefa I. se o tom znovu rozhodovalo. Josefovo dědictví mělo, z dosavadního líčení to patrně vyplývá dostatečně zřetelně, svoje kladné i záporné stránky. Nakolik byly či nebyly v rovnováze, ponechme zatím stranou. V jednom směru však to, co Josef po svém otci zdědil, bylo opravdu nebývalým rozmnožením dosavadní habsburské moci. Uherské země, které tak dlouho ovládala moc osmanských Turků, byly na konci 17. století osvobozeny. Toto osvobození zásadně změnilo rozložení sil v evropském i širším mezinárodním měřítku. Idylický obraz vítězících a vítězných křesťanských zbraní nad odvěkým nepřítelem neměl ale Uhrách jen tyto jasné barvy. „Turecké ohrožení“ i v době největšího rozpětí osmanské moci vytvářelo ve zbytku země téměř trvale příznivé podmínky stavovského odporu proti absolutistickému duchu habsburské vlády. V Uhrách, zmítaných opakujícími se stavovskými povstáními, přežívala tak stavovská moc šlechty déle, než bylo vídeňskému dvoru po chuti. Proto byla porážka Turků zároveň příležitostí k tomu, jak prosadit opačný způsob vlády: tak, aby odpovídal absolutistickému profilu říše. I sama volba Josefa I. uherským králem se odehrávala v dusném ovzduší jednoho takového pokusu. Jak problematickou byla tato snaha, o tom se měl Josef I. příležitost přesvědčit jako jeden z posledních habsburských panovníků, ale také jako ten, pro kterého podobná zkušenost nebyla právě lehkým zážitkem. Poslední celek Josefova dědictví tvořilo „rodové“ panství Habsburků: rakouské a alpské země. (Jejich původním rodovým panstvím byl Habsburg na švýcarsko-německém pomezí.) Dynastie tu vládla stejně jako jiní němečtí zeměpáni ve svých teritoriích. Rakouské země se ale současně stávaly metropolitní oblastí rodící se podunajské habsburské monarchie. Zatím to v plné míře platilo jen o Dolním a Horním Rakousku, ne o alpských zemích, kde v 17. století doznívala ještě vláda pobočných větví rodu. Oblast rodových držav Habsburků se tak zprvu neznatelně, stále ale zřetelněji posouvala směrem od ostatních říšských teritorií a stávalo se z ní právě ono Rakousko v užším smyslu – jaké je v podstatě dodnes. Měla na tom podíl, ne právě zanedbatelný, i proměna Vídně v sídelní město habsburských vladařů. Ta se uskutečnila sice již před třicetiletou válkou, ale teprve nyní se upevnila, když honosný barok dal městu 21
nad Dunajem novou tvář. Jestliže se v politice vídeňského dvora stále zřetelněji křížily dynastické zájmy s celoříšskými, v jednom směru tato podvojnost velmi brzo ustala. V největším dolnorakouském městě se počalo soustavně soustřeďovat správní středisko, které chtělo jednotnou administrativou překonat dosavadní rozmanitost jednotlivých součástí habsburského soustátí. Právě proto se Vídeň v předvečer Josefovy vlády stala i místem, které bylo snad nejproblematičtější položkou Josefova dědictví. Lze-li u všeho ostatního uvažovat o kladných či záporných stránkách vyznačujících stav monarchie v době, kdy se ujal vlády Josef I., v jednom bylo dědictví, které Josefovi připadlo, jednoznačně předluženou pozůstalostí. A to doslovně: byl tu obrovský a stále narůstající státní dluh. Velmi tíživý, neboť nový panovník zdědil nejen panovnickou moc, ale i politické vztahy a záměry svého otce – včetně války v pravém smyslu evropské: války o dědictví, tentokráte po španělské větvi habsburského rodu. Je téměř symbolické, že první pokusy řešit povážlivou situaci byly spojeny právě s Vídní. Pro náš zřetel je důležité i to, že k nim docházelo v předvečer Josefovy vlády, kdy se již ve dvorské politice uplatňoval, jak se všeobecně soudí, vliv jeho pozdějších spolupracovníků a ostatně i Josefa samotného. Nakládání se státním dluhem bylo tehdy ještě – posuzováno dnešníma očima – dosti jednoduché, ne-li primitivní. Dvůr či státní pokladna kryla naléhavé potřeby individuálním úvěrem u soukromníků, kteří současně přebírali i jiné závazky. Ručení za státní dluh tak přecházelo na jednotlivce, k nimž náleželi velcí židovští peněžníci, působící ve Vídni v dvorských službách. Mezi ně patřil například Samuel Oppenheimer, který byl mimochodem strýcem proslulého učence Davida Oppenheimera (zemřel roku 1723 v Praze). Když pak jeho podnikání postihl na počátku 18. století úpadek, vznikly ve Vídni dokonce lidové bouře, jejichž podněcovatelé byli přísně potrestáni. Současně se ale stalo zřejmým, že se státním dluhem je třeba nakládat jinak. Východisko bylo hledáno v bankovním ústavu. V roce 1703 byl učiněn zajímavý pokus o zřízení žirové banky, která měla prostředkovat splácení státního dluhu a které byla současně přikázána část daňového výnosu. Banka, která již podle svého názvu měla provádět bezhotovostní placení, a tím uchovávat potřebnou měnu v zemi, neměla však úspěch. Ačkoliv vydávala poukázky na žirové vklady, které měly nucený oběh, u veřejnosti se neprosadily a její důvěru nezískaly. Proto byla hned na počátku Josefovy vlády v roce 1706 zřízena vídeňská městská banka, jejíž poslání bylo podobné. Za banku ručila vídeňská městská obec, což mělo zvýšit její důvěryhodnost. I městské bance byla přikázána část státních příjmů s tím, že jejím úkolem bylo mimo jiné 22
zprostředkovávat splácení státního dluhu. Přestože banka přijímala vklady a měla filiálky v jednotlivých zemích, nebylo ani její podnikání příliš úspěšné, a to přesto, že byla odloučena od dosavadních orgánů spravujících státní finance a podřízena nově vytvořené ministeriální bankodeputaci. Hrozba státního dluhu visela jako onen pověstný Damoklův meč i nadále nad vším, co habsburská politika podnikala. Pokusy odstranit ji či zmírnit neměly trvalého účinku. A přece Josefovu krátkou vládu nakonec neohrozila. Jeho hospodářským aktivitám se sice nepodařilo postavit státní finance na nohy tak, jak bylo zapotřebí, její mocenské a politické úspěchy ale byly i tak nesporné. Nebezpečí naprostého propadu bylo přece jen zažehnáno. Josefův bratr a nástupce Karel VI. pak v dosavadní ekonomické politice mohl vcelku dobře pokračovat. A to nebylo zase tak málo.
23
MLADÝ MUŽ, MLADÝ VLADAŘ
Josef Jakub Ignác Jan Antonín Eustach – všechna tato jména získal pozdější císař Josef I. u křtu – se narodil 26. července 1678 jako syn císaře Leopolda I. Pocházel z jeho třetího manželství. První dvě uzavřel Leopold I. se ženami svého rodu, s habsburskými princeznami. Jeho první chotí byla Markéta Terezie, dcera španělského krále Filipa IV., a Leopold si tohoto spojení velice vážil. Snad i proto, že jednání, která sňatku předcházela, neprobíhala zcela hladce. Manželství trvalo necelých sedm let. Mladá panovnice zemřela 13. března 1673. Ze čtyř dětí, které porodila, přežilo jediné – Marie Antonie, která se provdala do Bavorska. Stala se chotí kurfiřta Maxmiliána II. Emanuela a matkou Josefa Ferdinanda, wittelsbašského prince, který byl původně určen jako testamentární dědic vymírajících španělských Habsburků. Jeho dědické nároky však nebyly nikdy uplatněny, neboť předčasně zemřel, k velkému zármutku svého otce, který v něm viděl uskutečnění ctižádostivých plánů svého rodu. Ani druhé manželství se Leopoldovi příliš nevydařilo. Klaudia Felicitas byla dcerou arcivévody Ferdinanda Karla Tyrolského z vedlejší linie habsburské dynastie, jejíž členové vládli tehdy v alpské zemi ještě samostatně. Byla rovněž Leopoldovou příbuznou, dokonce ještě bližší než jeho první žena. Manželské spojení bylo opravdu krátké, trvalo jen tři roky. Druhá Leopoldova choť zemřela rovněž ve velmi mladém věku a ani dvě děti, které porodila, se nedožily dospělosti. Poté co v dubnu 1676 podruhé ovdověl, oženil se Leopold potřetí, již 14. prosince téhož roku. Dynastické důvody, zejména snaha upevnit dědickou posloupnost rodu, nedovolovaly ve vládnoucích rodinách ovdovělému příliš dlouho truchlit. Třetí Leopoldovou manželkou se stala Eleonora Magdalena Terezie, dcera Filipa Viléma Falcko-Neuburského. Na českém trůně byla po staletích opět první svého rodu. Wittelsbašská dynastie, ze které pocházela, náležela k nejstarším německým rodům. Od středověku ovládala velká území, zvláště porýnské Falcko a Bavorsko. Navíc se mohla honosit téměř nepřetržitou vladařskou linií a měla také bohaté a dramatická rodové dějiny, které občas směřovaly k říšskému trůnu (spíše výjimečně než trvale a úspěšně). Snad ani není třeba velké nadsázky pro tvrzení, že to byl právě rod porýnských a bavorských vládců, z něhož se stal jakýsi konkurenční stín říšských panovníků, zejména Habsburků. 24
Leopoldův sňatek s Eleonorou byl dynasticky i politicky výhodným spojením. Eleonora byla jiné krve než její dvě předchůdkyně v manželském loži Leopoldově. Ve srovnání s nimi nebyla v podstatě Leopoldovou příbuznou, nebudeme-li brát v úvahu nejrůznější vzdálené a spletité svazky, které již v 17. století spojovaly v Německu většinu vladařských a zeměpanských rodů. V tom byl značný rozdíl a zřejmě se skutečně vyplatil. Eleonora porodila svému choti devět dětí, mezi nimi především pozdější císaře Josefa I. a Karla VI., poslední mužské potomky původního habsburského rodu. Těšila se nepochybně dobrému zdraví a vitalitě. I po staletích se jeví jako rázná žena pevných mravních zásad. Tyto postoje měla příležitost uplatnit, jako Josefova matka i později. Svého chotě přežila o řadu let, zemřela až v roce 1720. Po nečekané a předčasné smrti Josefa I. byla také na krátkou dobu regentkou. Zajistila tak plynulý přechod moci ve prospěch svého mladšího syna Karla, který se tehdy ještě nevzdal úsilí o španělský trůn. Josef I. byl tedy po matce Wittelsbach. Připomeňme to proto, že Josefovými největšími protivníky byli právě členové tohoto rodu. Jde jen o potvrzení staré pravdy: válečné konflikty, někdy mimořádně urputné, propukaly často právě mezi pokrevně úzce spojenými panovníky. Jméno, které novorozený habsburský následník u křtu získal a se kterým pak také vstoupil do dějin jako jeho první nositel na českém trůně i v hodnosti říšských a uherských panovníků, musí rovněž vzbudit naši pozornost. I tady je Josefova osoba spojena s jistým prvenstvím. Patrně vážnějším, než jaké vyjadřuje římská číslovka připojovaná ke jménu. Donedávna ještě jedno z nejběžnějších a nejčastějších osobních a křestních jmen v zemích střední Evropy, bylo před polovinou 17. století mezi panovnickými jmény neznámým. Ani jinak nebylo zřejmě užíváno příliš často. Josef je, jak známo, jméno biblické. Jeho prvním známým nositelem byl syn starozákonního patriarchy Jákoba. Dramatické a pestré životní osudy tohoto Josefa ve starověkém Egyptě, otroctví, do kterého byl uvržen svými závistivými bratry, i strmý společenský vzestup, stejně jako jeho dobrodružství se ženou egyptského hodnostáře Putifara, byly vděčným a častým námětem slovesného i výtvarného umění. Stejné jméno měl také, podle biblické zvěsti i tradice, snoubenec P. Marie a pěstoun Kristův, ctěný křesťany jako světec. V židovských kruzích to nebylo jméno neobvyklé. Svědčí o tom i to, že podle evangelijního podání se stejně jmenoval i Kristův učedník, Josef z Arimatie, který se zasloužil o pohřbení ukřižovaného. Důvodů pro církevní úctu ke sv. Josefovi tu tedy bylo dost. Stejně jako pro to, aby jméno bylo dále užíváno. Přesto přišel závěrečný podnět pro 25
jeho rozšíření až právě v 17. století, když papež Řehoř XV. v roce 1621 povýšil datum 19. března na svátek sv. Josefa. Stejný papež schválil také řádová pravidla pozdějších piaristů, kteří rovněž přispívali k šíření josefského kultu (zakladatelem řádu byl sv. Josef Kalasánský). Papež Klement XI. (1700–1721) pak v roce 1714 ustanovil svátek sv. Josefa jako závazný pro celou církev. V tom je skryta drobná dějinná ironie, neboť právě Klement XI. byl papežem, se kterým se Josef I. dostal do prudkého sporu. Svatojosefský kult má v českých dějinách kromě obecných souvislostí ještě jeden velmi pozoruhodný rys. V našich i sousedních zemích se o jeho rozšíření zasloužil nejvíce Ferdinand III. (1608–1657, vládl od 1637), nepochybně v těsném spojení s mariánským kultem, který horlivě pěstoval zvláště v letech, kdy končila třicetiletá válka. V roce 1654 byl světcův svátek zaveden v Čechách a sv. Josef se stal zemským spolupatronen. Provedení panovníkova úmyslu neproběhlo však zcela hladce. Pražský arcibiskup se snažil panovníkovu rozhodnutí předejít, chtěje tak zabránit tomu, aby byla církevní pravomoc zastíněna světskou. Navíc Chebsko, které tehdy ještě náleželo k řezenské diecézi, nechtělo opatření přijmout. Ve svém odporu vidělo příležitost dovolávat se svého domněle zvláštního postavení v české koruně. Podobné drobné i větší konflikty předznamenaly měnící se poměr státní a církevní moci, který se tak dramaticky vyhrotil právě v době krátké vlády Josefovy. Na poměrně rychlé rozšíření josefského kultu v Praze 17. století ukazují i hmotné památky. Historik pražských kostelů František Ekert upozorňuje na sochu sv. Josefa postavenou v době vlády Leopolda I. jako součást kašny před pražskou novoměstskou radnicí. Dokladem jsou i pražské kostely stejného patronicia: novoměstský na dnešním náměstí Republiky, který byl vysvěcen již v roce 1653, a malostranský, který náleží k mimořádným pražským barokním stavbám devadesátých let 17. století. Socha sv. Josefa se také jako jedna z prvních v roce 1705 díky své donátorce, hraběnce Terezii Příchovské-Vršovcové, objevila na pražském Karlově mostě, jehož sochařská výzdoba je jinak spojena s Josefovou vládou. Snad všechny děti Leopolda I. z předchozích manželství měly mezi řadou křestních jmen i jméno Josef či Josefina. Zhruba od poslední třetiny 17. století jakoby se ve vladařských kruzích s Josefy doslova roztrhl pytel. Jméno Josef tak nepochybně započalo výraznou tradici, která také přispěla k pojmenování jeho druhého a samozřejmě daleko známějšího nositele na habsburském trůně – a tím i k obecnému rozšíření jména.
26
Český král Josef I. v českých zemích příliš často nepobýval. Jeho zdejší pobyty byly spíše výjimkou a obvykle také vyplývaly jen z výjimečných okolností. Daly by se spočítat na prstech jedné ruky. Poprvé se do Čech dostal ještě v dětském věku spolu se svými rodiči. Bylo to v pohnutých časech na přelomu sedmdesátých let 17. století, kdy dvůr ve strachu před morovou nákazou přesídlil nejprve v roce 1679 do Prahy a následujícího roku pak ze stejného důvodu do Pardubic (tam také Leopold I. v době narůstajícího selského povstání vydal první robotní patent). Josefův český dějepisec Josef Svátek uvádí řadu podrobností o pobytu císařského dvora v tehdejší Praze. Podrobně vypráví i o tom, jak Leopold I. vykonal pouť do Staré Boleslavi a na tehdy již proslulou Svatou Horu u Příbrami a jak malý princ Josef byl naopak zanechán v Praze. Po druhé zavítal Josef I. do Čech rovněž více méně bezděčně. Tentokrát to bylo již v dospělém věku, kdy zemí jen projížděl, aby se účastnil válečných operací. Přesto se určitou dobu v Čechách zdržel. To bylo v roce 1702, ještě za života a vlády jeho otce. Jako skutečný vladař v době svého přímého panování Josef I. do Čech vůbec nepřišel. Jak píše Josef Svátek: „Potom Josef I. země české více nenavštívil a již jen jednou ještě k armádě v říši se odebral (…). Od té doby meškal trvale ve Vídni, oddávaje se jen státním záležitostem (…)“. Každé dítě potřebuje výchovu a každý mladý muž vzdělání. Ani princové vladařských rodů nebyli výjimkou. Tato zdánlivá samozřejmost je zcela nečekaným bodem Josefova životopisu. Na habsburském dvoře v druhé polovině 17. století si lze u mladého následníka trůnu představit sotva jinou výchovu, než tu, která by byla v rukou jezuitů. Jezuitský řád měl v té době v oblasti vzdělání významné, někde až výlučné postavení, a jeho výchovné metody i přes pozdější kritická stanoviska nebyly špatné. K velkým příznivcům řádu náležel Ferdinand II. a této tradici neodporovali ani jeho nástupci. Josefova výchova však probíhala jinak, bez jezuitského vlivu. I v tom měl Josef nepochybné prvenství. Není snadné vysvětlit, proč tomu tak bylo. Dosavadní literatura nedává uspokojivou odpověď. Většinou tuto skutečnost jen zmiňuje a smiřuje se s ní, protože v tomto případě není o co se opřít. Leopold I. zcela jistě nebyl žádný odpůrce jezuitů. Řád prožíval právě v druhé polovině 17. století jedno ze svých vrcholných období. Pokud se uplatnily náznaky určité stagnace, pak, jak dokládá česká historička řádu Ivana Čornejová, k tomu došlo daleko později. Určité jezuitům ne právě přátelské nálady se týkaly něčeho zcela jiného – vnitrocírkevních otázek, vlivu na vzdělání kněžského dorostu, nebo průběhu protireformačních akcí v Čechách. Nic z toho zcela jistě 27
nemohlo ovlivnit rozhodnutí, kdo a jak bude vychovávat habsburského prince a následníka. Musíme se tedy spokojit s poněkud bezbarvým vysvětlením, že skutečnou příčinu neznáme a podle dosavadních pramenů zřejmě ani nelze řešení přesvědčivě určit. Největší vliv na Josefovu výchovu měl nesporně jeho vychovatel a pozdější nejvyšší hofmistr, tedy významný představitel jeho panovnického dvora. Kníže Karel Theodor Otto ze Salmu pocházel z rodiny, kterou nelze považovat za běžnou, byť vysokou aristokracii. Salmové byli nejen velmi starým rodem, ale také drobnými německými zeměpány. Jeden Salm byl i po určitou dobu německým vzdorokrálem. Byli také rodem nesmírně rozvětveným, jehož genealogie je těžko řešitelným problémem. Nás snad může navíc zajímat, že Josefův hofmistr náležel prý k linii, ze které zhruba o sto let později pocházel oblíbený pražský arcibiskup Vilém Florentin Salm, s jehož jménem je spojen i Salmovský palác na pražském Hradčanském náměstí. Později rodová posloupnost salmovského rodu v různých větvích vymírala a jméno přecházelo na dědice v ženské linii. Salm byl katolickým konvertitou a předtím protestantem. V mládí měl určitý vztah k lotrinskému rodu, který však neskončil dobře. Poměr k vídeňskému dvoru, se kterým neměl původně nic společného, utužila vojenská pomoc, se kterou Salm přispěl císařským potřebám. O tom, že se stal Josefovým vychovatelem a nejvyšším hofmistrem (čímž nejvíce proslul), však zřejmě rozhodovalo něco jiného. Byl totiž v určitém příbuzenském poměru k Josefově matce a později, i to jistě nebyla náhoda, i k Josefově manželce. Salm musel být nepochybně mužem značného rozhledu, přístupným rozmanitým názorům. Poněkud přehnaně se Josefův pozdější dějepisec o Salmovi vyjadřuje jako o „nositeli osvícenské mentality“ a vidí v něm nábožensky jednoznačně tolerantního jedince, který bližní považuje za své bratry a je přítelem lidského pokolení (Menschenfreund). Určitě to byl Salm, kdo Josefovi vybral dva pozoruhodné preceptory, kteří nejvíce ovlivnili jeho výchovu. Ani oni nebyli – i to Salmovi spíše lichotí – tuctovými představiteli svého stavu. Náboženská a mravní výchova byla svěřena Františku Ferdinandu Rummelovi (1642–1716). Pocházel z norimberského patricijského rodu, byl světským knězem, měl blízko k františkánské řeholi a později se za Josefova vlivu stal vídeňským biskupem. Posledním, neboť za jeho nástupce kardinála Koloniče byla Vídeň povýšena na arcibiskupství. Ještě předtím získal rozmanité církevní hodnosti, určitou dobu byl i proboštem staroboleslavským. Josef měl k Rummelovi vřelý osobní vztah. Když bylo proti němu u dvora intrikováno a on se znechucen 28
chtěl Josefovy výchovy vzdát, sám jeho svěřenec toto rozhodnutí odvrátil. O druhém učiteli toho víme daleko méně, alespoň pokud jde o životopisné údaje – neznáme rok jeho narození ani smrti. Byl jím Johann Jakub Wagner z Wagenfelsu. Titul svobodného pána a svůj baronát získal zřejmě stejně jako Rummel v Josefových službách. Wagnerovi, který byl vzděláním juristou, byla svěřena výuka „společenských věd“, to znamenalo zejména přednášky rázu historického. Na příkaz císaře napsal prý v roce 1688 knihu, která měla být jakousi „univerzální historií“ a jejíž název, byť barokně nadnesený, byl nad jiné výmluvný: Ehren Ruff Deutschlands, der Deutschen und ihres Reiches. Kniha vyšla ve Vídni v roce 1692 a měla 642 velkých stran foliového formátu. Podle svého názvu oslavovala Německo, Němce i jejich říši vším, co sloužilo jejich národní cti. Někteří autoři jsou proto ochotni v Josefovi vidět prvního německy nacionálně uvědomělého panovníka. Je to samozřejmě mylný předpoklad. Pokud lze hovořit o nacionálním vědomí, pak je jistě daleko více spojeno s Wagnerem a jeho knihou než s Josefem jako císařem. Ovšem o tom, že se v druhé polovině 17. století počíná probouzet německé národní vědomí a že se objevují i první stopy snah o jazykový klasicismus není možno pochybovat. Wagnerova kniha byla ještě v 19. století chválena za to, že nepodlehla tehdy módním „Gallofrankům“ a že ve svém textu očistila německý jazyk od francouzských slov a obratů. Naplnila tak prý dokonale heslo, že Německo převyšuje Francii (Deutschland hoch über Frankreich). Byl tu ale ještě třetí učitel, Jan Jiří von Buol, rovněž právník a snad Wagnerův nástupce. Buol byl nejen učitelem, ale i zdatným byrokratem v tom nejlepším slova smyslu. Zůstal ve dvorských službách, kde udělal úspěšnou kariéru, a stal se zakladatelem rodu, který ještě v 19. století dal monarchii jednu nepřehlédnutelnou státnickou osobnost. Uměl Josef I. česky? Je to opět Josef Svátek, který přináší určité (alespoň zčásti důvěryhodné) údaje. Josef znal prý řadu jazyků: dovedl mluvit i psát latinsky, francouzsky, španělsky, italsky a maďarsky, nepočítáme-li samozřejmou němčinu a také češtinu. Nakolik šlo v tomto tvrzení o tehdy běžnou devotnost prokazovanou korunované hlavě a nakolik o skutečnou znalost, není třeba řešit. Češtině byl prý vyučován podle „návodu“, který sepsal Jan Horák z Milešovky. Humanisticky vzdělaný učenec Horák byl v 16. století litoměřickým proboštem a byl navrhován dokonce i na pražský arcibiskupský stolec. Těšil se také přízni Ferdinanda I. a byl vychovatelem jeho dětí. Jistého vzdělání se Josefovi dostalo i v exaktních a technických vě29
dách, zejména prý v základech stavitelství. O to se postaral muž opravdu povolaný, architekt Jan Bernard Fischer z Erlachu, se kterým Josef udržoval přátelský styk. Zdá se, že kdyby bylo bývalo dáno Josefovi déle vládnout, byla by jeho vláda spojena i s mnoha podněty v této oblasti. Josefova výchova probíhala tedy mimo vliv jezuitů a jezuitského řádu. Nelze pochybovat o tom, že to budilo podiv a probouzelo rozmanité reakce. Jistě i u jezuitů samotných. Všeobecně se mělo zato, že stáli v pozadí nátlaku, který měl odstranit Rummela z jeho učitelského místa. Docházelo však ještě k jiným projevům, často groteskní povahy. Námětem na historickou anekdotu, spíše však špatnou než dobrou, se zdá být neuvěřitelný příběh, který vypráví novodobý Josefův životopisec Charles Ingrao. Mladý Josef nechal prý jezuitu, který ho chtěl v přestrojení za ducha záměrně postrašit, jednoduše vyhodit z okna. Věrohodněji vyznívá jiný příběh: jezuita P. Widemann po smrti Leopolda I., tedy ve chvíli, kdy se Josef ujímal vlády, hovořil prý ve smutečním projevu o tom, že jen princové od jezuitů vychovaní měli štěstí a slavili vítězství. Zprávu o tom uvádí opět Svátek a dodává, že Josef vypověděl řečníka ze všech svých zemí. Mezi řádem a mladým panovníkem však nevznikalo trvalé napětí. Jak se můžeme dočíst u Ivany Čornejové, například jezuité v Brně oslavovali Josefa zvláštní příležitostnou architekturou. Jakou měl Josef osobnost? Takové otázky se snadno kladou, ale těžko se odpovídá. Obzvlášť zpětně, v historické retrospektivě. Nechme i tady hovořit Svátka, který se o Josefově povaze vyjadřuje sice poněkud archaicky, avšak s nesporným půvabem. Josef byl prý „lehko vznětlivý, ba často i prudký“, rychle se ale dovedl usmířit a umírnit, „takže všeobecná láska byla mladému princi údělem“. I ostatní, co o Josefovi víme, ukazuje na vášnivou a výbušnou povahu, ale také na činorodou energii a jistou nenucenost. V tom se snad shodují všichni, kteří o něm psali. Přesto ale patrně neměl sklon k cholerickému prosazování svým záměrů bez ohledu na výsledek. Zejména později, v době skutečné vlády, osvědčil nejednou taktickou střízlivost v diplomatických jednáních. Ve prospěch dlouhodobých cílů dovedl zřejmě obětovat i okamžitou převahu – snad nejvíce to platilo v diplomaticky i vojensky složité situaci během války v Itálii. Zdá se, že jistá obratnost ve styku s lidmi mu nebyla cizí a s přibývajícím věkem a zkušenostmi se patrně příznivě zvětšovala. Zdá se také, že i když byl pochopitelně do jisté míry závislý na svém okolí a na mínění těch, kteří jej obklopovali, byl schopen si vytvářet vlastní stanoviska a postupovat v mezích možností samostatně. Jisté také je, že se povahově lišil od svého otce a že základní povahové rysy po něm nezdědil. Leopold byl klidné letory, snad i se sklonem 30
k flegmatičnosti a ve stáří k nerozhodnosti. Důvod ke srovnání spočívá v tom, že Josefův nástup na trůn byl spojován s nadějemi, které v očích současníků měly zajišťovat mimo jiné právě tyto povahové rozdíly. Většina Habsburků měla zálibu v hudbě, o Josefově otci to také platilo. Zda to lze říci i o Josefovi, nevíme. Jistý vztah k hudbě snad měl, dokonce prý byl schopen i komponovat. Není však zřejmé, zda i tady nejde jen o školské výkony, devotně zdůrazněné. Leopold byl také skutečným knihomolem, knihy s sebou vozil téměř všude a hlavně je četl. Snad k tomu přispělo i to, že byl původně určen pro duchovní dráhu. Zda to lze tvrdit i o jeho synovi, opět nevíme. Spíše se však zdá, že i tady byl mezi oběma rozdíl. Všechny závěry o lidských rysech Josefových je třeba přizpůsobit jeho krátké vládě a nedlouhému věku. Obraz, který se tak naskýtá, je v jistém ohledu právě tím podmíněný – a nedokončený. S tím je třeba počítat, nicméně ledacos z jeho povahy a charakteru náleželo stejně jako jeho vláda k slibným náběhům. Jaká byla Josefova vnější podoba? Byl blondýn, ne příliš vysoký, modrých očí. Neměl prý – na rozdíl od jiných členů rodu – tak proslule výrazný habsburský ret, který nejednomu habsburskému vladaři propůjčoval sice charakteristické, ale v celkovém dojmu hyzdící vzezření. Panovník Josefova věku musel být nejen vladařem, ale i vojevůdcem. Středověká představa z dob rytířských bojů stále ještě platila, alespoň obrazně. K panovnickému profilu patřila neodmyslitelně v ideovém, stejně jako hmotném slova smyslu. Vladařská ikonografie té doby se neobešla bez postav oděných do lesklého kyrysu, třímajících maršálské hole nebo sedících na vzpínajících se koních na pozadí bitevních a válečných scén. I Josefův otec Leopold I., ač neměl nikdy příležitost přímo projevit aktivní vojevůdcovské a válečnické vlastnosti, byl podle antických reminiscencí zobrazován alegoricky jako triumfující vladař a vojevůdce. Zámek v Praze-Troji, stejně jako malostranský palác Straků z Nedabylic na Maltézském náměstí o tom svými malbami podávají jasné svědectví. V tom se vedle zaběhnutého obyčeje nepochybně zrcadlí i mnoho opravdové radosti nad válečnými úspěchy, které odvracely po staletí hrozící turecké nebezpečí. Teprve v průběhu 18. století počalo toto klišé pozvolna ustupovat. U nás se snad o to zasloužila ženská panovnice, která samozřejmě takto zpodobňována být nemohla. Ani Josef, jak svědčí jeho dobová podobizna, nebyl zobrazován vždy jako válečník. Dějepisec Rink, který svůj spis vydal rok po Josefově smrti, nám svého panovníka představuje jinak: jako barokního kavalíra v krajkovém, téměř zženštile vyhlížejí31
cím oděvu. I to je zajímavé a je možné, že i to doplňuje charakteristiku jeho osobnosti. U mladého muže, který se připravoval na svoji vladařskou dráhu, šlo ovšem ještě o něco jiného. Josef byl přívržencem válečného řešení politického konfliktu, který vyústil ve válku o španělské dědictví. Toužil také, jako mnoho mladých mužů jeho věku, po vojenském uplatnění a slávě. Něco jiného byly ovšem osobní tužby mladého prince a něco jiného státnický zájem a oprávněná obava o zdraví a bezpečnost budoucího vladaře. Josef si musel účast na válečné kampani patrně prosadit v jisté konfrontaci s přáním dvora i svého otce. Jeho válečnická vystoupení se omezila na účast při obléhání a dobývání falcké pevnosti Landau (Landavy). S ní byl spojen Josefův pobyt v Čechách, jediný v dospělém věku. Josefovu válečnou kampaň si ale nelze představovat jako válečné tažení či branné cvičení budoucího vladaře. S nadsázkou bychom mohli v tom, co se v roce 1702 odehrávalo, vidět spíše jakési výjezdní zasedání velké části vídeňského dvora než skutečnou válečnou akci. Je to opět Svátek, který průběh tohoto tažení, jež vlastně ani žádným tažením nebylo, líčí nebývale podrobně a s neskrývaným, snad i poněkud poťouchlým sarkasmem. Protože již byl Josef římským králem, skládal se jeho průvod z velkého množství osob: mezi 233 členy doprovodu nechyběl prý ani poštovní správce s několika listonoši, dvorní pradleny s vlastními služkami, cídiči bot, nosiči nosítek a vazači sena. Josefa, který byl již ženat, provázela jeho choť. I její průvod nešlo přehlédnout, čítal prý na 170 osob, včetně například zahradnických pomocníků. Během pobytu v Čechách byly pořádány pro budoucího panovníka rozmanité slavnosti a Josef se také účastnil zbožných poutí. Dokonce se prý blýskl znalostí českého jazyka. K těžko pochopitelné epizodě došlo při cestě k bavorským hranicím v Plané u Mariánských lázní. Hraběnka Anna Františka Sinzendorfová se vyhnula setkání a odjela do Prahy. Funkce hostitelů se ujali vrchnostenský hejtman Eliáš Eyb z Eybenu a tepelský opat Raimund Wilfert. Josefova výprava k Landavě je také spojena s trvalou kulturněhistorickou zajímavostí, která ji připomínala ještě po staletí: typ kočáru, ve kterém prý Josef cestoval, byl ještě dlouho nazýván landauer. Co soudit o výsledku této nákladné akce? Zatímco přední vojevůdce té doby, Ludvík Bádenský, Landavu marně obléhal, Josefův příjezd prý znamenal obrat. Landava padla. A úspěch byl přičítán Josefovi. Získal si tak pověst zdárného vojevůdce. Že celá záležitost ukazuje na dobrou režii, je asi na prvý pohled jasné. Potvrzuje to také to, co Svátek dále uvádí: Josef prý nechtěl soupeřit s Ludvíkem ve válečném štěstí a proto se po svém úspěchu rozhodl k návratu. Dvorské pochlebování z těchto 32
vět přímo čiší. Josef opravdu s tak zkušeným a ostříleným bojovníkem, jakým byl markrabě Ludvík Bádenský, vítěz mnoha bitev, nemohl soupeřit. Snad i tady je třeba číst mezi řádky a tušit ironii českého dějepisce 19. století, který se nemohl vyjádřit jinak. Josefovy válečnické aktivity ale neměly jen ráz jakéhosi dobře připraveného safari. Kromě oprávněných obav o bezpečí panovníkovy osoby počaly působit i jiné okolnosti dlouhodobějšího charakteru, které vladaře raného novověku, na rozdíl od jejich středověkých předchůdců, vzdalovaly z bitevních polí. Poradní síně a audienční sály se stávaly novým prostředím, ve kterém se panovníci museli pohybovat se stejnou obratností jako jejich vojáčtí předkové v boji. Rádcové z řad dvorských velmožů a byrokratických hodnostářů je teď obklopovali více než vojenští předáci. Vláda Josefa I. spadala do doby, která naznačený vývoj posunula dále. Válečné úspěchy každého panovníka se stávaly závislými ne na jeho individuálních schopnostech, ale na osobách vojenských velitelů. Josef I. měl i v této oblasti štěstí. Evžen Savojský byl mimořádnou osobností. Josef v něm nalezl nejen vynikajícího vojevůdce, ale i přítele, který v mnohém sdílel podobné názory. V době, kdy se Josef teprve pozvolna připravoval na svoji vladařskou úlohu, byl Evžen již ověnčen slávou vítěze v rozhodujících bitvách. Když Josefův první dějepisec Eustachius Gottlieb Rink označil Josefa za panovníka vždy vítězného (siegreich), měl nepochybně pravdu. Žádné významnější vojenské střetnutí za Josefovy vlády nebylo ztraceno. Třebaže šlo o velitelské úspěchy jiných osob, byl to přece jen nakonec panovník, s jehož vládou byly spojovány. Josefova vláda spadá do doby vrcholícího baroka. Baroko mělo mnoho tváří; zbožnost, niterná i okázale projevovaná, k nim náležela na předním místě. Byl tedy Josef zbožný? Nepochybně ano. Ani vášnivé rysy jeho povahy, které jej činily přístupným smyslovým požitkům, to nevylučují. Podobná napětí mezi citově sdílenou niterností a jejím opakem nebyly baroknímu pojetí zbožnosti cizí. Všichni, kdo o Josefovi psali, zdůrazňují jeho smysl pro náboženskou toleranci. Byla mu prý vštípena již výchovou, Rummelovou i Salmovou. Josef byl nepochybně schopen postupovat v náboženských věcech, ať už to bylo z jakýchkoliv pohnutek, s jistou dávkou střízlivé tolerance. Jak dalece právě ji osvědčil při uzavření známé altranstädtské smlouvy s Karlem XII. Švédským ponechme zatím stranou. Něco podobného platí i o Josefově konfliktu s papežem. V jeho průběhu projevil panovník i jeho dvůr nekompromisní stanovisko, které chtělo zřetelně rozlišovat 33
mezi duchovní autoritou papeže a jeho politickými postoji jako hlavy církevního státu. Některé události rozhodovaly o Josefově životě dříve, než se ujal přímé vlády. Zasahovaly do běhu veřejných věcí, stejně jako do Josefova soukromí. Dne 9. prosince roku 1687 se Josef I. stal uherským králem. S uherskou korunovací se spěchalo, odrážela očividnou snahu využít první vhodnou příležitost. Josefovi bylo v té době pouhých 9 let. V 17. století byl skutečný územní rozsah uherského státu podstatně omezen. Jeho hlavní část, tureckou expanzí nedotčenou, tvořila tzv. Horní země, tedy území dnešního Slovenska. V poslední třetině století došlo však k zásadnímu obratu. Rozpínavost osmanské říše byla zastavena a turecké panství se počalo rozpadat. Porážka Turků u Vídně v roce 1683 měla obrovský význam; přispěla podstatně k tomu, že se v Uhrách počalo také hroutit Thököllyho povstání. Uherský stát, nezávislý na Habsburcích, ale odvislý od Vysoké Porty, přestal být reálnou ideou. Povstání, které bylo ještě před nedávnem pochopitelnou reakcí na vídeňské snahy o prosazení panovnického absolutismu, zvláště v době perzekuce, která následovala po neúspěšném Wesselényiho povstání, ztrácelo půdu pod nohama. Odbojní stavové naopak hledali cestu ke smíru. Když pak byla v roce 1687 vítězně vybojována bitva u Moháče, druhá bitva na stejném bitevním poli, na kterém svého času zahynul český král Ludvík, bylo jasné, že habsburská věc má naději na úspěch. Uherský sněm téhož roku přijal zásadní změny uherského trůnního práva. Uznána byla dědičnost uherského trůnu v habsburském rodě. Země uherské koruny byly do té doby alespoň formálně monarchií volební. Odstoupeno bylo také od práva branného odporu, které dosud uherským stavům zajišťovala zlatá bulla Ondřeje II. z roku 1222. Uherští stavové je považovali – jistě právem – za jednu ze svých nejdůležitějších výsad. I pozdější historiky naplňovala hrdostí, neboť dovolovala zlatou bullu Ondřejovu srovnávat nejen pro časovou, ale i obsahovou blízkost s anglickou Velkou listinou svobod. Takto již je snad pochopitelná atmosféra, ve které se odehrála Josefova uherská korunovace a zvláště uspěchanost, která ji doprovázela. Je také jasné, proč se tehdy neusilovalo o českou korunovaci a proč bylo možno na ni i „zapomenout“. V Čechách měl panovnický absolutismus již zajištěné pozice, nebylo třeba se něčeho obávat, a proto nebylo zapotřebí ani spěchat. V mladém věku se Josef stal i římským králem – byl korunován 24. ledna 1690 v Augsburku. Předtím ovšem musel být římským krá34
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.