Úvod: třídní analýza a sociální mobilita Sociální stratifikace je výrazem dvou typů nerovností: nerovnosti v životních podmínkách a nerovnosti v životních šancích. Nerovnost v životních podmínkách odkazuje ke skutečnosti, že v každé společnosti a historické době, se lidé liší ekonomickými, sociálními, kulturními nebo symbolickými zdroji. Jedinci nebo celé rodiny žijí v rozdílných materiálních podmínkách, mají jiné kulturní zázemí a symbolické uznání. Nerovnost v životních šancích znamená, že v jednotlivých společnostech se lidé liší příležitostmi, které mají k tomu, aby získali zdroje a privilegia a změnili své společenské postavení. Lidé nebo celé rodiny mají odlišné šance získat vzdělání, ekonomický příjem nebo společenskou prestiž. Pokud by nerovnost v životních podmínkách přestala existovat, všichni lidé by disponovali stejnými zdroji. Jednalo by se o společnost, v níž by všichni měli stejnou velikost ekonomického kapitálu, stejný stupeň vzdělání, stejný typ sociálních vazeb a symbolického uznání. Pokud by zanikla nerovnost v životních šancích, žádný člověk by neměl větší výhody než jiný – startovací pozice všech by byly totožné. Ekonomické výhody, kulturní znalosti a sociální známosti by v dosahování sociálních pozic nehrály významnou roli. V realitě jsou nerovnosti v životních podmínkách a nerovnosti v životních šancích obvykle provázány a doplňují se. Z analytických důvodů k nimi ovšem sociálně stratifikační badatelé přistupují odděleně. Nerovnosti v životních podmínkách většina z nich uchopuje jako třídní nerovnosti, nerovnosti v životních šancí většina z nich indikuje mírou sociální mobility. V prvním případě mapují nerovnosti související s trhem práce, ve druhém případě odkazují na otevřenost jednotlivých sociálních systémů. V prvním případě analyzují zaměstnanecké posty, sumarizují je do třídních pozic a ukazují, jak a proč se od sebe tyto pozice liší z hlediska ekonomického, kulturního nebo sociálního. Ve druhém případě indikují velikost sociálních bariér, které jsou mezi jednotlivými sociálními třídami, a analyzují jací lidé, v jaké míře a do jakých pozic tyto bariéry překonávají. Na nerovnosti v životních podmínkách se zaměřuje třídní analýza. Nerovnosti v životních šancích mapuje analýza sociální mobility. ***
2
Cílem třídní analýzy je definovat sociální třídy, vymezit hranice mezi nimi a analyzovat důsledky, které z existence třídní struktury plynou pro sociální život (Breen, Rottman, 1995). K vymezení sociálních tříd a třídní struktury lze přistupovat dvojím způsobem: induktivně a deduktivně. Induktivní přístup odpovídá laickému pohledu na třídní nerovnosti a v třídní analýze je méně rozšířený. Deduktivní přístup je spojen se sociologickou analýzou třídních nerovností a pro třídní analýzu je běžnější. Podle induktivního přístupu je třída přímo identifikovatelná na základě ekonomických, kulturních nebo sociálních nerovností. Představu o třídní struktuře si vytvoříme na základě nerovné distribuce zdrojů a omezení ve společnosti. Lidé, jež mají stejné ekonomické, sociální nebo kulturní zdroje a jsou vystaveni stejným omezením, jsou identifikováni jako představitelé stejné sociální třídy. Počet tříd, který takto vznikne, určují pouze rozdíly ve zdrojích a omezeních, jež jsme schopni identifikovat. Sociologové přistupují k třídní nerovnostem naopak. Sociální třídy definují exante. Třídní struktura není výsledkem sumy lidí se stejnými zdroji a omezeními, ale výsledkem teoreticky podložených a zdůvodněných třídních řezů. Třídy jsou v tomto pojetí (historicky vzniklými) základy sociálních nerovností, podobnými jako věk, pohlaví, rasa nebo etnicita. Dohromady tyto základy vytvářejí diference mezi lidmi. Jedná se o charakteristiku lidí, která (do určité míry) podmiňuje jejich jednání a postoje a vymezuje přístup okolní společnosti k nim. Otázkou pro třídní analýzu pak je, nakolik jednotlivé distribuce ekonomického, kulturního nebo symbolického kapitálu probíhají s ohledem na existenci třídní struktury (případně s ohledem na existenci genderové, věkové, etnické nebo rasové struktury). Na tuto otázku lze odpovědět pouze empirickou analýzou, která ukáže, do jaké míry jsou třídní (popřípadě genderové, věkové, etnické nebo rasové) rozdíly zvýznamňovány distribucí zdrojů – do jaké míry jsou tyto (horizontální) rozdíly transformovány do (vertikálních) nerovností. Podstatou tohoto přístupu je přesvědčení, že jakékoliv zdroje a omezení nejsou ve společnosti distribuovány náhodně, ale právě s ohledem na rozdíly mezi lidmi, které strukturují společnost. Konkrétně to znamená, že variance ekonomického příjmu, hodnotových preferencí, politické orientace, velikosti sociální mobility by měla být uzavřena vně těchto kategorií a signifikantně je nepřesahovat.
3
Oproti induktivnímu přístupu má deduktivní přístup dvě výhody. Teoretické vymezení tříd je spojeno jednak se zdůvodněním jednotlivých třídních řezů a jednak s odpovědí na otázku, proč bychom měli očekávat propojení mezi třídní pozicí a určitým typem jednání člověka. V induktivním přístupu jsou většinou třídní řezy prováděny ad hoc. Vztah mezi třídní pozicí a typem jednání je sice měřen, nicméně samotné empirické zjištění nemůže nahradit vysvětlení a tím odpověď na otázku, proč bychom měli třídy považovat za explanační nástroj sociologie? Zastánci obou dvou přístupů vycházejí z předpokladu, že každý člověk má určité zdroje a určitá omezení, které dohromady podmiňují jeho jednání. Lidé se sice mohou názorově lišit, nicméně velikost toho, s čím disponují, a toho, co mohou, je staví do stejné pozice. Na tomto základě od nich pak můžeme také očekávat podobné jednání. Díky stejné velikosti zdrojů a omezení sociální svět získává na pravidelnosti a stává se přehledným. Nicméně empirické zjištění o tom, že existuje spojnice mezi třídní pozicí a jednáním není dostatečnou explanací. Musíme vysvětlit, proč jsou rozdílné třídní pozice spojené s rozdílnými typy ekonomických, sociálních nebo kulturních výhod. Toto vysvětlení poskytuje deduktivní přístup k sociálním třídám. *** Analýza sociální mobility odpovídá na otázky, jak se určití jedinci dostávají na určité sociální pozice a z jakých důvodů? Měří sociální pohyby lidí ve společnosti, ať už se jedná o pohyb v rámci jedné generace (zaměstnanecká kariéra) nebo z jedné generace na druhou (mezi rodiči a jejich dětmi). Mírou sociálních pohybů tento typ analýzy indikuje otevřenost a uzavřenost společnosti. Ukazuje na velikost sociálních bariér mezi lidmi a na míru obtížnosti jejich překonávání. Základní okruhy problémů mobilitního výzkumu jsou dvojího druhu. Za prvé je to měření sociální mobility. Jedná se o zmapování velikosti sociální mobility, o postihnutí jejího typu (horizontální, vertikální) a směru (vzestupná a sestupná), o analýzu mobilitní vzdálenosti mezi výchozí a konečnou pozicí a o určení míry, do níž objektivní sociální pohyb ovlivňuje subjektivní proměnu mobilitního jedince. Za druhé je to výzkum důsledků mobilitního procesu pro existenci třídní struktury. Jedná se
4
o analýzu souvislostí mezi sociální mobilitou a přetrváváním třídních pozic, o určení vztahu mezi sociální mobilitou a rigidností třídní struktury. Ideálním a zároveň krajním stavem sociální mobility je rovnost životních šancí neboli situace perfektní mobility. V tomto případě se lidé neliší příležitostmi, které v průběhu svého života mají k tom, aby získali to, o co usilují. Společnost je sociálně otevřená, člověk své postavení získává. V takové společnosti je obtížné predikovat osud člověka na základě postavení jeho rodičů. Druhým krajním stavem sociální mobility je situace totální imobility (společenské reprodukce). Ve společnosti nenajdeme žádný (intragenerační nebo intergenerační) sociální pohyb. Mezi sociálním třídami neexistují propusti a nerovnosti v životních šancích jsou maximálně možné. Jedná se o sociálně uzavřenou společnost. Predikce třídní pozice člověka je snadná, protože je připsaná na základě postavení jeho rodičů. Mobilitní režimy západních společností se obvykle nacházejí někde mezi těmito dvěma extrémy. *** Tato práce se zabývá třídní analýzou a analýzou sociální mobility. Jedná se o specifická témata sociální stratifikace.1 V prvních čtyřech kapitolách se budeme věnovat třídní analýze, ve zbylých třech kapitolách analýze sociální mobility. První kapitola představuje historické kořeny ustavení třídní analýzy a vymezuje tradice, které v současné třídní analýze můžeme nalézt. Budeme se zabývat Marxovým a Weberovým vymezením třídních pozic a ukážeme si konceptuální základy současné marxistické a weberovské třídní analýzy. Základem obou těchto tradic je deduktivní přístup k sociálním třídám a předpoklad, že sociální vztahy mezi lidmi determinují přístup k ekonomickým zdrojům. Druhá kapitola se zabývá návrhy na identifikaci třídních struktur v současných kapitalistických společnostech. Představíme si návrh Erika Olina Wrighta, který je reprezentantem současné marxistické třídní analýzy, a Johna Goldthorpa, který zužitkovává jak Marxův, tak Weberův odkaz, i když je mnohými analytiky považován za představitele současné weberovské třídní analýzy (Breen, 1
K přehledu témat spojených se sociální stratifikací srov. např. Scott (1996), Holmwood (1996),
5
2005). Třetí kapitola ukazuje obtíže, které jsou s těmito dvěma návrhy na zmapování třídních struktur spojené. Problém spočívá v identifikaci žen v třídní struktuře, ve vymezení konceptu „underclass“ a v kritériu etnicity, které intervenuje do identifikace třídního postavení. Čtvrtá kapitola je zaměřena na téma, které je na sklonku dvacátého a začátku jednadvacátého století čím dál tím více diskutováno – proměna významu sociálních tříd na pozadí proměny ekonomiky, politiky a kultury v současných západních společnostech. Tato kapitola představuje diskuse, které se v současné době vedou nad otázkou, zdali jsou sociální třídy pořád ještě tím, co podmiňuje lidské jednání, tedy explanačním nástrojem sociální vědy. Zbylé tři kapitoly jsou zaměřeny na analýzu sociální mobility. Pátá kapitola představuje vývoj bádání v oblasti sociální mobility od jeho počátku až do současnosti. Ukazuje, že dnes lze identifikovat čtyři generace sociálně mobilitních výzkumníků, které se liší přístupem k sociální mobilitě, jejím metodologicko–analytickým uchopením a závěry, k nímž došly. Šestá kapitola je zaměřena na metodologii a měření sociální mobility. Ukazuje způsoby jak jednotlivé generace analyzovaly sociální mobilitu a diskutuje slabá a silná místa jednotlivých přístupů. Poslední, sedmá kapitola představuje základy teorie sociální mobility. Zatímco metodologii sociálně stratifikační badatelé věnovali v posledních padesáti letech mobilitního výzkumu poměrně značnou pozornost, pole teorie se zdá být v tomto výzkumu zatím poněkud stranou. V této kapitole budeme diskutovat důvody sociálně mobilitních procesů a představíme si hlavní teorie, které odpovídají na otázku, proč k sociální mobilitě a k přetrvávání třídních pozic z jedné generace na druhou v západních společnostech v současné době dochází. Poděkování Děkuji Vzdělávací nadaci Jana Husa, která grantem Cursus Innovati: Program rozvoje vyššího vzdělávání v neaplikovaných společenskovědních a příbuzných oborech (0304/NIF I) s názvem Sociální stratifikace, nerovnost, mobilita podpořila vydání této publikace. Samotná práce na této publikaci byla podpořena Ministerstvem školství, Crompton (1998), Sopóci, Búzik (1999), Grusky (2001) nebo Šanderová (2000).
6
mládeže a tělovýchovy – výzkumným záměrem Reprodukce a integrace společnosti (MSM002 1322408). Rád bych poděkoval také všem svým studentům a studentkám, s nimiž jsem opakovaně pročítal texty, které na poli třídní analýzy a sociální mobility byly v posledním půlstoletí publikovány. Jejich názory a kritické poznámky mi v mnohém pomohly a usnadnily práci na této publikaci. Moje největší díky ovšem patří mým nejbližším. Za jejich trpělivost a ohleduplnost. V Brně 5. 8. 2005
