ÚVOD... 6 PAMÁTKOVÁ PÉČE POČÁTKY VZNIKU PRÁVNÍ ÚPRAVY PAMÁTKOVÉ PÉČE PLATNÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA V OBLASTI PAMÁTKOVÉ PÉČE V ČESKÉ REPUBLICE

OBSAH ÚVOD ............................................................................................................................................. 6 PAMÁTKOVÁ PÉČE ....................................................................................................................... 10 POČÁTKY VZNIKU PRÁVNÍ ÚPRAVY PAMÁTKOVÉ PÉČE ............................................................................... 11 PLATNÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA V OBLASTI PAMÁTKOVÉ PÉČE V ČESKÉ REPUBLICE .............................. 15 MEZINÁRODNÍ SMLOUVY ZÁVAZNÉ PRO ČESKOU REPUBLIKU ..................................................................... 17 KULTURNÍ PAMÁTKA A NÁRODNÍ KULTURNÍ PAMÁTKA.............................................................................. 19 SMYSL KULTURNĚ HISTORICKÉHO DĚDICTVÍ ............................................................................................ 24 KONCEPCE PAMÁTKOVÉ PÉČE V PLZEŇSKÉM KRAJI ..................................................................... 26 KONCEPCE Z ROKU 2003 ................................................................................................................... 27 KONCEPCE Z ROKU 2013 ................................................................................................................... 31 ZÁMEK BEZDĚKOV U KLATOV....................................................................................................... 35 PRVNÍ MAJITELÉ ZÁMKU..................................................................................................................... 35 NEJVÝZNAMNĚJŠÍ MAJITELÉ ZÁMKU BEZDĚKOV....................................................................................... 40 ARCHITEKTONICKÉ PROMĚNY ZÁMKU ................................................................................................... 45 ZÁMEK V 2. POLOVINĚ 20. STOLETÍ...................................................................................................... 47 STÁTNÍ ZÁMEK ČERVENÉ POŘÍČÍ .................................................................................................. 50 DRŽITELÉ VSI A ZÁMKU DO POLOVINY 18. STOLETÍ .................................................................................. 50 NEJSTARŠÍ POPIS ZÁMKU .................................................................................................................... 53 MAJITELÉ ZÁMKU OD POLOVINY 18. STOLETÍ DO SOUČASNOSTI ................................................................. 55 STAV ZÁMECKÝCH BUDOV A JEJICH PŘÍSLUŠENSTVÍ V R. 2004 .................................................................... 58 ZÁMEK TÝNEC U KLATOV ............................................................................................................. 66 POČÁTKY TÝNECKÉHO STATKU ............................................................................................................. 66 BAROKNÍ ZÁMEK V TÝNCI U KLATOV..................................................................................................... 69 ZÁMEK OD POLOVINY 18. STOLETÍ DO SOUČASNOSTI ............................................................................... 73 OSUD MAJITELŮ TÝNCE, SOUČASNÉ VĚTVĚ KRAKOWSKÝCH Z KOLOWRAT..................................................... 77 ZÁVĚR .......................................................................................................................................... 80 SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK ..................................................................................................... 84 SEZNAM POUŽITÝCH ARCHITEKTONICKÝCH POJMŮ..................................................................... 85 BIBLIOGRAFIE............................................................................................................................... 86 PŘÍLOHY ....................................................................................................................................... 90

6

ÚVOD „Dějiny jsou svědky časů, světlem pravdy, živou pamětí, učitelkou života a poslem minulosti.“

(Cicero)

Když jsem přemýšlela o tom, jaké téma bych chtěla zvolit pro svoji diplomovou práci, mé myšlenky stále směřovaly k regionální tématice a také ke studijnímu oboru společenské vědy a dějepis. Jak svoji bakalářskou, tak svoji diplomovou práci jsem chtěla zasadit do regionálního prostředí, které je mi blízké a o něž se intenzivně zajímám již od svých dětských let. Z hlediska místní příslušnosti se budu zabývat oblastí Plzeňského kraje. Z etnografického hlediska se jedná o území skládající se ze tří etnografických subregionů – Chodska, Prácheňska a Klatovska. Ve své diplomové práci se budu přesněji zabývat klatovským regionem, z něhož pocházím. Mám-li charakterizovat území bývalého klatovského okresu, tvoří ho hlavně na západě pohoří Šumava a oblast západního Pošumaví. Takto vymezený okres zaujímal území, zahrnující části dvou starých českých krajů, klatovského a prácheňského. Prácheňský kraj zasahoval do pozdějšího klatovského okresu svou jihozápadní a západní částí. Klatovsko bylo chráněno téměř ze všech stran přirozenou hranicí šumavských hor, výjimkou byla jen jeho severní část, která se pomalu svažovala k Přešticím a k Plzni, doprovázená řekami Úhlavou a Úslavou s četnými přítoky. Jako téma své diplomové práce jsem tedy zvolila Problémy památkové péče na vybraných příkladech Plzeňského kraje. Záhy jsem pochopila, že k tomu, abych mohla zkoumat problematiku regionální památkové péče, budu muset vycházet z teoretických podkladů, zejména z platné legislativy a odborné literatury týkající se památkové péče. Nechtěla jsem však, aby tato práce byla pouhým teoretickým výčtem obecných informací, ale abych na příkladu a zkoumání některých historických objektů v regionu se mohla dozvědět více o možnostech a uplatňování ochrany památkové péče. Aby bylo možné si vytvořit ucelenou představu o těchto možnostech, bude jistě potřeba srovnávat získané informace o objektech, které jsem vybrala podle následujících kritérií. Z četných památek Plzeňského kraje jsem nakonec zvolila tři zámecké objekty v klatovském regionu, a to zámek Bezděkov u Klatov, státní zámek Červené Poříčí a zámek Týnec u Klatov. Prvotním hlediskem pro výběr byl fakt,

7

že ačkoliv tyto objekty byly svým místním významem srovnatelné, jejich zařazení do památkové péče je odlišné. Zámek Bezděkov u Klatov jako jediný z těchto tří památek není prohlášený za národní kulturní památku. Červené Poříčí a Týnec u Klatov sice jsou v evidenci národních kulturních památek, avšak velmi zajímavé je na nich to, že uplatňování možností památkové péče je u prvně zmiňovaného zámku ve státních rukou a ve druhém případě se jedná o soukromé vlastnictví. V rámci struktury je diplomová práce členěna do šesti kapitol a osmnácti podkapitol, doplněna je také o obrazovou přílohu. Po obecném úvodu následuje první kapitola Památková péče, v níž bych se chtěla seznámit se s vymezením památkové péče jako vědní nauky a příslušnou odbornou terminologií. V podkapitole Počátky vzniku právní úpravy památkové péče je mapována historie úpravy památkové péče od jejich počátků v 19. století až do roku 1987. Ve druhé kapitole nazvané Platná právní úprava v oblasti památkové péče v České republice navazuji chronologicky vývojem památkové péče a jejich platných právních úprav od roku 1987 až po současnost včetně záměrů do budoucnosti. Jelikož tyto právní předpisy často čerpají z mezinárodní památkové péče, zejména od vstupu České republiky do různých mezinárodních organizací (např. UNESCO, ICOMOS) a zvláště do Evropské unie, zařazuji proto jako první podkapitolu Mezinárodní smlouvy závazné pro Českou republiku. Druhá podkapitola Kulturní památka a národní kulturní památka bude pro mne zdrojem potřebných informací pro orientaci v památkové péči a pro srovnávání možnosti ochrany památkových objektů. Třetí podkapitola s názvem Smysl kulturně historického dědictví se zabývá odkazem a významem tohoto souboru hodnot nejen pro globální společenství, ale i pro jednotlivce i pro budoucí generace. V tomto smyslu vidím možnosti šířit toto poselství v rámci výchovně vzdělávacího procesu žákům, které budu vyučovat ať už v dějepise, nebo ve společenských vědách. Jak jsem již předeslala, v první a druhé kapitole se budu zabývat základní a obecně platnou problematikou v památkové péči. Tento teoretický základ uvádím proto, že bych bez něj zřejmě dostatečně nemohla popsat regionální problematiku památkové péče a už vůbec by nebylo možné dojít ke srovnávání míry ochrany vybraných památkových objektů.

8

Nezapomínám však na to, že se chci zabývat regionální tématikou, proto se ve třetí kapitole zaměřím na Koncepci památkové péče v Plzeňské kraji. Domnívám se, že před vlastním zkoumáním památkových objektů bude potřeba si ujasnit současnou situaci v regionu i další vývojové trendy v památkové péči. Jednotlivé podkapitoly budou věnovány konkrétním koncepcím v památkové péči v Plzeňském kraji z roku 2003 a 2013. Následující tři kapitoly jsou nazvány a budou popisovat vybrané památkové objekty, a to Zámek Bezděkov u Klatov, Státní zámek Červené Poříčí a Zámek Týnec u Klatov. Každá z těchto kapitol bude obsahovat podkapitoly týkající se historického a architektonického vývoje od jejich založení s přesahem až do současnosti. V závěru každé z těchto podkapitol tedy budu sledovat současnou situaci a uplatňování možností památkové péče zhruba od poloviny 20. století. Kromě již zmíněných kapitol, úvodu a závěru, bibliografie, seznamu použitých zkratek a seznamu použitých architektonických pojmů bude k diplomové práci připojena odpovídající obrazová příloha. Ve své práci se opírám o různé typy odborné literatury, odborných článků a regionálních pramenů a literatury. Z odborné literatury mi dobrý základ poskytly knihy Olgy Petríkové a kolektivu: Legislativní analýza právních předpisů v oblasti památkové péče; Jiřího Varhaníka a Stanislava Malého: Zákon o státní památkové péči (Komentář); Tomáše Hájka: Zánik a vznik památkových péčí (Filosofie památkové péče) a Tomáše Peka: Stavební památky (Specifika přípravy a financování jejich obnovy, údržby a provozu). Z regionálních zdrojů považuji za přínosné publikace Památky Plzeňského kraje (Koncepce podpory státní památkové péče v Plzeňském kraji), která byla vydána Odborem kultury, památkové péče a cestovního ruchu Plzeňského kraje ve zpracování autorů Ireny Bukačové, Tomáše Hájka, Mojmíra Horyny, Václava Nejedlého a kol.; dále budu čerpat z knihy Jiřího Úlovce: Hrady, zámky a tvrze Klatovska; ze dvou regionálních publikací Martina Kříže Bezděkov (Toulky minulostí obce) a Červené Poříčí (Toulky minulostí obce a zámku); ze dvou Sborníků prací z historie a dějin umění (Týnec u Klatov, Klenová) vydaných Galerií Klatovy/Klenová; z článku ve Zpravodaji klubu Augusta Sedláčka: Nový a starý zámek v Týnci autorů Jana Anderleho a Petra Rožmberského a z Kroniky obce Bezděkov.

9

Za hlavní cíl mé diplomové práce jsem si stanovila porovnat přístupy památkové péče na příkladech zámeckých objektů státního zámku Červené Poříčí, zámků Bezděkov u Klatov a Týnec u Klatov, které se liší formou vlastnictví a mírou památkové ochrany. Mým záměrem je vytvořit si ucelenější obraz o současné situaci památkové péče v regionu.

10

PAMÁTKOVÁ PÉČE „Stát chrání kulturní památky jako nedílnou součást kulturního dědictví společnosti, lidu, svědectví jeho dějin, významného činitele životního prostředí a nenahraditelného bohatství státu.“ 1 Výše citovaný odstavec popisuje tvořivý vztah člověka ke světu a jeho životnímu prostředí (včetně prostředí kulturně historického), jež by byl možný vyjádřit pojmem péče. Termín v sobě zahrnuje nejen ochranu pasivního charakteru, nýbrž i tvorbu a vzdělávání v nejširším slova smyslu, tj. kultivaci, kulturu. Povětšinou tento druh péče provádí stát v zásadě formou veřejné služby skrze správu a veřejnou politiku v oblasti kultury a péče o hmotné a nehmotné kulturní dědictví.2 Někdy se v odborné literatuře setkáváme s pojmy monumentika či monumentologie. Tento pojem definoval Ivo Hlobil jako obecnou nauku o ochraně památek, naznačenou systémově-teoretickým myšlením české památkové péče a reflektující celkově hodnoty památek. Dle něj náleží svou podstatou k nadřazenému systému ochrany a zhodnocování kulturního dědictví.3 Památková péče tvoří jeden z hlavních systémů monumentiky. Nicméně tyto odborné termíny působí trochu dojmem, že památková péče je věcí neproměnlivou, stálou a tudíž je možné stanovit jakousi univerzální památkovou péči. To je mylná představa, neboť památková péče je typická radikální časovostí, změnami, proměnami. Většina českých historiků umění se dodnes opírá o nepřesné tvrzení, že památková péče je „pouze“ aplikovanou činností bez vlastní teorie. Pokud je k dispozici dostupná zahraniční literatura, setkáváme se s příspěvky k teorii památkové péče velmi zřídka. Nikde dosud nedošlo k zásadnímu pokusu o komplexní zpracování či k pokusu o obsahovou koncepci teoretické problematiky péče o kulturní památky jako celku. Neexistuje-li samostatná teorie památkové péče, pak nelze určit jednotné a přesné dějiny památkové péče. Lze s největší pravděpodobností tvrdit, že dějiny oboru památkové péče jsou jedním z nejmladších oborů.4

1

cit. z PETRÍKOVÁ, Olga. Legislativní analýza právních předpisů v oblasti památkové péče. Pardubice, 2013. s. 5. 2 viz tamtéž 3 HLOBIL, Ivo. Na základech konzervativní teorie české památkové péče: výbor z textů. Praha, 2008. s. 176. 4 HÁJEK, Tomáš. Zánik a vznik památkových péčí: filozofie památkové péče. Praha, 2005. s. 13-26.

11

Z výše uvedeného můžeme konstatovat, že památková péče (rovněž se užívá i termínu ochrana památek) představuje cílenou snahu společnosti o zachování vybraných částí movitého a nemovitého kulturního dědictví, zejména staveb. V širším slova smyslu se pak jedná o tendenci zachovat veškeré světové dědictví, tj. kulturní i přírodní památky. Je uskutečňována formou evidence, ochrany a záchrany (konzervace, restaurování, restituování, rekonstrukce, asanace) památek. Metodický vývoj památkové péče v současné době směřuje k hlavnímu cíli, tj. k uchování památky, prodloužení jejího života a ke snaze o její další zapojení do současného života. Zmíněné prostředky nejsou ve vzájemném rozporu, nýbrž spolupracují na dosažení tohoto cíle. Památková

péče

v současnosti

funguje

nejen

na

národní,

ale

i na mezinárodní úrovni, přičemž její forma a úroveň je v různých státech světa rozdílná.5 Obecná teorie památkové péče zahrnuje především dějiny, terminologii, metodologii, systematiku (legislativu a organizaci) a výchovnou základnu oboru. Abychom dokázali identifikovat a zamyslet se nad úskalími památkové péče na vybraných památkách Plzeňského kraje, je potřeba se zorientovat v aktuální platné legislativě České republiky týkající se oblasti památkové péče. Jejímu ustanovení ale předcházel i jistý historický vývoj (poměrně vždy úzce spjatý s politickou

situací

v zemi),

který

nám

částečně

objasňuje

význam

a směřování současné právní úpravy památkové péče.

Počátky vzniku právní úpravy památkové péče „Starost o kulturní dědictví patří natolik neodmyslitelně do světonázoru člověka, který si činí nárok být kulturním, až se zdá, že je památková péče s námi stále od počátku civilizací.“6 Uvedená citace nás odkazuje na skutečnost, že určit přesný počátek památkové péče je téměř nemožné, neboť ji člověk jakožto kulturní bytost vnímá jako přirozenou součást svého života. Přesto se pokusím z historicko-společenského

5

STAŇKOVÁ, Jaroslava. Architektura v proměnách tisíciletí: architektonická kompozice, dějiny stavebního umění od pravěku dodnes, lidová architektura, životní prostředí a památková péče. Praha, 2005. s. 275-280. 6 cit. z HÁJEK, Tomáš. Zánik a vznik památkových péčí: filozofie památkové péče. Praha, 2005. s. 12.

12

hlediska vytýčit zásadní milníky vzniku památkové péče a její postupné právní identifikace. Za významný podnět v oblasti ochrany kulturního dědictví a tvorby právních předpisů ustavující památkovou péči je možné považovat císařské rozhodnutí z období Rakouska-Uherska ze dne 31. prosince 1850. Na základě tohoto rozhodnutí spadaly stavební památky pod ochranu státu a ministerstva pro obchod, průmysl a veřejné stavby. Dále císařské rozhodnutí stanovilo povinnost zřídit Centrální komisi pro výzkum a zachování stavitelských památek. První zasedání této komise proběhlo v lednu roku 1853 ve Vídni. Její působnost byla celostátní, tudíž se vztahovala i na české země. Součástí struktury úřadu této komise byla i funkce tzv. konzervátorů. Ti měli za úkol pořizovat soupis památek a také upozorňovat na všechny faktory ohrožující ochranu stavebních památek. V Čechách působilo až čtrnáct konzervátorů, na Moravě pouze jeden.7 Na základě činnosti konzervátorů byl pak také založen i archiv plánu stavebních památek. Roku 1859 byla Centrální komise přičleněna k ministerstvu kultury a vyučování, později přejmenována na Centrální komisi pro péči o památky (v roce 1872) a její působnost byla ještě rozšířena i na památky movité. Památkou se rozuměla věc a stavba pocházející minimálně z 18. století. Pro neexistenci památkového zákona neměla však komise v té době žádné nařizovací pravomoci. Teprve až z iniciativy prezidenta Centrální komise barona Josefa Alexandra Helferta8 počaly od roku 1891 přípravy prvního zákona, jehož předmětem úpravy byla ochrana kulturních památek. Do té doby se Centrální komise řídila všeobecně platnými a přijímanými zásadami, které vycházely především z purismu.9 Statut komise byl změněn roku 1911, kdy byl ve Vídni zřízen Státní památkový úřad. V Čechách se začal používat místo označení zemský konzervátor název zemský konzervátorský úřad. Další zásadní vývojové posuny nastaly v květnu roku 1918, kdy začal působit C. K. zemský památkový úřad pro Království České. Na území Moravy 7

PETRÍKOVÁ, Olga. Legislativní analýza právních předpisů v oblasti památkové péče. Pardubice, 2013. s. 13. 8 Narozen 3. listopadu 1820 v Praze, zemřel 16. března 1910 ve Vídni. Byl to rakouský a český právník, historik a politik. V 50. letech 19. století zastával funkci vysokého státního úředníka na ministerstvu kultu a vyučování, stoupenec národnostní tolerance, federalizace Rakouska a odpůrce rakousko-uherského dualismu, syn Josefa Helferta. 9 Tj. snahy uvést památku do jejího původního stavu bez ohledu na její pozdější stavební vývoj.

13

a Slezska tomu bylo jinak, neboť až do konce monarchie zůstaly památky ve správě vídeňské Centrální komise. Zánikem Rakouska-Uherska a vznikem první Československé republiky se v roce 1918 stalo nejvyšším úřadem pro oblast ochrany památek Ministerstvo školství a národní osvěty. Původní C. K. zemský památkový úřad pro Království České byl změněn na Státní památkový úřad s teritoriální působností pro území Čech, Moravy, Slezska a Slovenska. V říjnu následujícího roku byl zřízen Vládní komisariát pro zachování památek na Slovensku a od dubna roku 1920 začal fungovat Státní památkový úřad pro Moravu a Slezsko se sídlem v Brně. Vznikala další pracoviště související s potřebami zajištění památkové péče – např. dokumentaci památek zajišťoval Státní fotometrický ústav v Praze, k výzkumu archeologických památek sloužil Státní archeologický ústav v Praze, aj. 10 V době německé okupace došlo ke sloučení pražského a brněnského úřadu do Památkového úřadu v Praze (v Brně byla zřízena pobočka tohoto úřadu). Po osvobození v roce 1945 se Státní památkový úřad opět rozdělil na dva památkové úřady – jeden s územní působností pro Čechy se sídlem v Praze, druhý s územní působností pro Moravu a Slezsko se sídlem v Brně. Již o rok později byl zákonem definován státní kulturní majetek a v návaznosti na to byly zřízeny Národní kulturní komise pro správu státního kulturního majetku v Praze a Bratislavě. Ale roku 1949 nastaly změny v teritoriálním uspořádání uvnitř státu (zrušení zemí a zavedení krajských národních výborů) a v důsledku toho se o rok později oba památkové úřady opět sloučily. Roku 1951 vláda vydala nařízení č. 112/1951 Sb., o reorganizaci památkové péče. Památkovými orgány se tak od roku 1952 staly krajské odbory školství, věd a umění. Památkový úřad byl přejmenován a reorganizován na Státní památkový ústav. Národní kulturní komise v Praze zastávala již jen funkci poradního sboru ministra a ztratila nároky spravovat majetek. Pro oblast památkové péče bylo následující období po roce 1950 neméně důležité. V roce 1952 vzniklo na základě usnesení vlády třicet městských památkových rezervací. Pro tyto městské památkové rezervace začaly být zpracovávány asanační plány, studie a návrhy na celkovou obnovu. O čtyři roky 10

PETRÍKOVÁ, Olga. Legislativní analýza právních předpisů v oblasti památkové péče. Pardubice, 2013. s. 13.

14

později byl založen Státní ústav pro rekonstrukce památkových měst a objektů (SÚRPMO). Svým rozsahem a všestranností v oblasti památkové péče byla práce tohoto ústavu v podstatě jedinečná v rámci celé Evropy. Postupně však v důsledku existence právních a ekonomických institutů (jako bylo např. socialistické vlastnictví, centrálně řízená ekonomika atd.) docházelo k opravám a obnovám památek stále v menším objemu, kdy ve skutečnosti památkové rezervace chátraly. V roce 1953 na základě ministrova opatření vznikl speciální státní orgán Státní památková správa. Pod něj spadala agenda Národní kulturní komise, Státního památkového ústavu v Praze (i s brněnskou pobočkou) a Státního fotometrického ústavu. K vlastní kodifikaci norem týkající se oblasti památkové péče došlo v roce 1958. Zásadní bylo, že tento zákon č. 22/1958 Sb. definoval památku jako každý kulturní statek, který byl dokladem historického vývoje společnosti, jejího umění, techniky, vědy či jiných oborů lidské práce. Mezi památky se tak neřadily pouze ty památky, které splňovaly uvedené podmínky. V případě pochybností o tom, zda se o památku jedná, rozhodovaly ve správním řízení orgány památkové péče, kdy vrcholným orgánem se zde stalo ministerstvo školství a kultury. Při něm byl dále zřízen Státní ústav památkové péče a ochrany přírody a další orgány, např. krajské národní výbory a krajská střediska státní památkové péče a ochrany přírody. Výše uvedený zákon z roku 1958 zůstal v platnosti až do roku 1987, kdy byl přijat nový zákon o památkové péči č. 20/1987 Sb. I když byl v průběhu let změněn a doplněn řadou novel, je však dosud platný. Pro srovnání lze uvést, že zákon č. 20/1987 oproti zákonu z roku 1958 upřesnil a tím vlastně i zúžil pojem kulturní památky. Za kulturní památky se podle znění tohoto zákona považují jen ty, které byly ministerstvem kultury za kulturní památku prohlášeny.11

11

PETRÍKOVÁ, Olga. Legislativní analýza právních předpisů v oblasti památkové péče. Pardubice, 2013. s. 13-14.

15

PLATNÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA V OBLASTI PAMÁTKOVÉ PÉČE V ČESKÉ REPUBLICE Předešlý historický vývoj nám nastínil postavení památkové péče v dobovém kontextu. Mimo jiného se postupně rozšiřoval a konkretizoval terminologický slovník této oblasti. I přes množství změn a novel posledních desetiletí vychází současná oblast památkové péče stále z právního předpisu, který je datován ještě před vznikem České republiky. Základním rysem našeho systému památkové péče je jistý dualismus – památková péče je v rukou výkonných orgánů a ty paralelně mají pro kvalitu svého výkonu k dispozici odborné organizace. Nejedná se o české specifikum, systém je srovnatelný s předpisy nejen sousedních zemí. V minulosti si jednotlivé krajské národní výbory postupně vytvořily svá krajská památková střediska spolupracující s centrálním Státním ústavem památkové péče a ochrany přírody (SÚPPOP). Tato střediska, ani Státní památkový ústav neměly a dodnes nemají rozhodovací pravomoc. Vychází se z předpokladu, že ochrana památek je sice veřejným zájmem, ne však zájmem jediným. Všechny dotčené veřejné zájmy se musí zohlednit a posuzovat komplexně. Prof. Mojmír Horyna zdůrazňuje, že současný platný zákon bez ohledu na to, že jeho původní znění pochází ještě z doby krátce před převratem, je standardní evropskou kulturní zákonnou normou. Netvrdí však, že se jedná o dokonale propracovaný systém. Domnívá se ale, že platná právní norma není hlavním zdrojem problémů a krize v ochraně hodnot kulturního dědictví. Daleko podstatnější závadou jsou nedostatky každodenní praxe výkonu památkové péče, plynoucí

z

nedostatečného

vzdělání

řady

památkářů,

z

nevyváženého

tzv. „dvoukolejného systému“ památkové péče a v neposlední řadě z nedostatku motivačních finančních podpor.12 Seznámení se základními principy fungování současné památkové péče může pomoci se stanovením problematických otázek, jež se týkají vybraných příkladů Plzeňského kraje.

12

HORYNA, Mojmír. Úvod k současné památkové péči. CELOŽIVOTNÍ VZDĚLÁVÁNÍ. Současná památková péče [online]. Praha, 2008. s. 1.

16

Jak jsem se v úvodu zmínila, základní platnou právní normou, která kodifikuje oblast památkové péče v České republice, je zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči (dále jen památkový zákon). Cílem přijetí tohoto zákona bylo především zabezpečení ochrany kulturních památek jako nedílné součásti kulturního dědictví společnosti, hmotného svědectví dějin, významného činitele životního prostředí a nenahraditelného bohatství státu. Kromě stanovení podmínek pro jejich zachování a vhodné využívání vymezuje také práva a povinnosti vlastníků kulturních památek a určité postupy. Ochranu

kulturního

dědictví

zabezpečuje

stát

(reprezentovaný

Ministerstvem kultury České republiky) prostřednictvím příslušných správních orgánů – krajských úřadů a obecních úřadů obcí s rozšířenou působností. Před rokem 2003 zastávaly funkci prvoinstančního správního orgánu na úseku státní památkové péče okresní úřady. Po jejich zrušení (k 1. 1. 2003) se novými správními orgány I. stupně staly právě obecní úřady obcí s rozšířenou působností v případě kulturních památek, v případě národních kulturních památek představují první instanci krajské úřady. Odvolacími orgány jsou pak krajské úřady a Ministerstvo kultury.13 Samotné Ministerstvo kultury je zřizovatelem odborného pracoviště a ústřední organizace památkové péče Národního památkového ústavu (NPÚ), jež kromě odborné dokumentace a výzkumů vede Ústřední seznam kulturních památek (ÚSKP). V průběhu posledních let došlo k částečným úpravám památkového zákona z roku 1987, který byl také doplněn řadou novel. Souvisely buď se vstupem České republiky do Evropské unie14, nebo se schválením stavebního zákona, aj.15 K tvorbě nových památkových zákonů se vyjádřil i prof. Horyna. Domnívá se, že má-li příprava nového zákona být smysluplná a má-li zlepšit úroveň ochrany hodnot kulturního dědictví, je nezbytným krokem provést důkladnou analýzu současného stavu, vyhodnotit jeho slabá a silná místa a novou normu směrovat k odstranění právě zjištěných slabin. Upozorňuje, že vznikne-li nová norma jen jakousi byrokraticko-právnickou cestou bez vyhodnocení reálné situace, může dojít k oslabení a poškození ochrany historických památek. Nemohu než souhlasit s jeho

14

Tj. 1. května 2004. PETRÍKOVÁ, Olga. Legislativní analýza právních předpisů v oblasti památkové péče. Pardubice, 2013. s. 15-16 a 35. 15

17

logickým tvrzením. Vždyť jen během 20. století prošla Česká republika několika změnami státního zřízení, politických a společenských systémů, z čehož vyplývá, že její památková péče postrádá dlouhodobý kontinuální vývoj a její výkon byl tak nedostačující a problémový. Řešení se často hledalo v institucionální a právní rovině, např. v tvorbě nového zákona. Na základě poznatků z historie vývoje památkové péče u nás si myslím, že není řešením novým zákonem změnit vše předcházející bez ohledu na fungující články předchozí normy. Takový přístup stávající krizi jenom prodlužuje. Koneckonců to výstižně vystihuje v jednom ze svých článků prof. Mojmír Horyna: „....stále je na co poukazovat, co zlepšovat. Neměli bychom se ale chovat jako naivní osvícenci, kteří tvrdili, že všechno minulé je špatné, protože je to minulé. V osvícenském nadšení 18. století se velmi často kráčelo na hraně propasti“16. Od roku 2012 pracuje ministerstvo kultury na přípravě dalšího návrhu nového zákona pod pracovním názvem Zákon o ochraně památkového fondu.17 Zákon nově zavádí pojem památka s mezinárodním statusem, jímž označuje součásti památkového fondu, které využívají ochrany nebo evidence podle mezinárodní úmluvy.18 Nezbývá než pevně doufat, že chystané změny napomohou nejen odstranit nedostatky současné praxe památkové péče, ale celkově zlepšit úroveň památkové ochrany v České republice.

Mezinárodní smlouvy závazné pro Českou republiku I když vývoj památková péče v České republice neprobíhal kontinuálně, má jistě mnohaletou tradici. Její právní základ i metodické principy se postupně utvářely v souladu s odbornými aktivitami v zahraničí, zvláště v Evropě. V souvislosti s uklidněním situace po druhé světové válce, tendencí obnovit boji poničené národní památky a s počátky širší nadnárodní spolupráce nevojenského charakteru vznikly mezinárodní instituce, které se zabývaly evidencí kulturního dědictví světového či mezinárodního měřítka. Mezi takové patří

16

cit. z HORYNA, Mojmír. Úvod k současné památkové péči. CELOŽIVOTNÍ VZDĚLÁVÁNÍ. Současná památková péče [online]. Praha, 2008. s. 2. 17 Věcný návrh zákona byl schválen vládním usnesením č. 156 ze dne 6. března 2013. 18 Příprava nového památkového zákona. Ministerstvo kultury České republiky [online]. Praha, 2013.

18

i mezinárodní organizace UNESCO19, ICOMOS20 či dokonce Rada Evropy, založená roku 1949. Přehled mezinárodně významných institucí v oblasti památkové

péče

doplňuje

Mezinárodní

centrum

pro

studium

ochrany

a restaurování kulturního dědictví (zřízené organizací UNESCO roku 1959 jako vědeckou instituci), s nímž Česká republika spolupracuje od roku 1993, a Mezinárodní rada muzeí, jež byla založena v roce 1946 jako základní organizace muzejních pracovníků.21 Česká republika je signatářem řady dokumentů UNESCO a evropských úmluv, které se pak staly součástí našeho právního řádu. Z dokumentů UNESCO se jedná např. o Úmluvu na ochranu kulturních statků za ozbrojeného konfliktu (známou též jako Haagská úmluva) včetně jejích Protokolů z roku 195422 či o Úmluvu o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví z roku 197523. Z evropských dokumentů se Česká republika zavázala uplatňovat Úmluvu o ochraně architektonického dědictví Evropy z roku 198524, Úmluvu o ochraně archeologického dědictví Evropy z roku 199225 a Evropskou úmluvu o krajině z roku 2000.26 Výše uvedené mezinárodní smlouvy lze dělit na dvě skupiny. První skupina smluv byla řádně ratifikována parlamentem a zveřejněna ve Sbírce mezinárodních smluv. Jedná se tedy o mezinárodní úmluvy, jež jsou pro Českou republiku bezprostředně závazné (např. Úmluva o ochraně architektonického dědictví Evropy). Smlouvy druhé skupiny byly zveřejněny ve Sbírce zákonů, a to buď

19

Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu byla založena roku 1945, kdy se jedná o mezivládní organizaci při OSN. Jejím posláním je přispívat k vzájemnému porozumění a sbližování mezi národy na základě mezinárodního rozvíjení výchovné, vzdělávací, vědecké a ostatní kulturní činnosti. Sektor kultury se věnuje i záchraně kulturního dědictví. 20 Mezinárodní rada pro památky a sídla byla založena roku 1965 v Polsku. Zastřešuje mezinárodní otázky teorie a praxe památkové péče. Podporuje také bádání, ochranu, restaurování a prezentaci nemovitých kulturních památek a sídel. Má nezastupitelnou úlohu při výměně mezinárodních zkušeností. Dokumenty vydané prostřednictvím ICOMOS sice nejsou právně závazné, ale při schválení všemi národními komitéty ICOMOS tvoří základ pro odborné otázky a praxi v každé členské zemi. 21 PETRÍKOVÁ, Olga. Legislativní analýza právních předpisů v oblasti památkové péče. Pardubice, 2013. s. 17. 22 V českém právním řádu jako Vyhlášky Ministerstva zahraničích věcí č. 94/1958 Sb. a č. 71/2007 Sb. m.s. 23 V českém právním řádu jako Sdělení Federálního ministerstva zahraničích věcí č. 159/1991 Sb. 24 V českém právním řádu č. 73/2000 Sb. m. s. 25 V českém právním řádu č. 99/2000 Sb. m. s. 26 V českém právním řádu č. 13/2005 Sb. m. s. Kolektiv autorů. Mezinárodní dokumenty o ochraně kulturního dědictví. Praha, 2007. s. 6.

19

sdělením, nebo vyhláškou ministerstva zahraničních věcí (např. Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví).27 Vedle těchto dokumentů byla v průběhu minulých desetiletí přijata řada listin organizace ICOMOS věnovaných kulturnímu dědictví, jež mají zejména metodickou funkci a jejichž dodržování patří v civilizovaných zemích také k samozřejmým zásadám působení památkové péče. Český národní komitét ICOMOS se aktivně podílí na snahách a činnostech Mezinárodní rady památek a sídel. Koná tak prostřednictvím svých členů pracujících v mezinárodních vědeckých komitétech. Dále pořádá odborné semináře na národní i mezinárodní úrovni. Zároveň usiluje o co největší dostupnost mezinárodních dokumentů pro české čtenáře. Oporou této činnosti je dlouholetá spolupráce komitétu s NPÚ.28

Kulturní památka a národní kulturní památka Památky ve smyslu „památek historických a uměleckých“, chráněných příslušnými zákony, jsou výkony lidské péče o svět, kdy je nejen chrání, ale i v tomto procesu spoluutvářejí. Je potřeba zdůraznit, že památka není exponátem, ale vzájemností člověka a jeho světa.29 Ústřední roli v oblasti památkové péče náleží pojmu památka, jejíž definici nalezneme v platné legislativě ve smyslu kulturní památky a národní kulturní památky (NKP). Oba termíny je potřeba rozlišovat, koneckonců v této práci hrají svou roli při mém následném výběru příkladů památek Plzeňského kraje. Jsou sice nositeli určitých společných znaků, avšak rozlišuje je § 2 stupeň památkové ochrany: (1) Za kulturní památky podle tohoto zákona prohlašuje Ministerstvo kultury České republiky (dále jen „ministerstvo kultury“) nemovité a movité věci, 30 popřípadě jejich soubory,

27

V českém právním řádu jako Vyhláška Ministerstva zahraničích věcí č. 15/1980 Sb. PETRÍKOVÁ, Olga. Legislativní analýza právních předpisů v oblasti památkové péče. Pardubice, 2013. s. 17-22. 28 Kolektiv autorů. Mezinárodní dokumenty o ochraně kulturního dědictví. Praha, 2007. s. 6. 29 HORYNA, Mojmír. Co vlastně lze rekonstruovat. In: Obnova památek 2007 - rekonstrukce nebo konzervace?: sborník příspěvků k 7. ročníku konference. Praha, 2001. s. 6. 30 Definici nemovité věci podává ustanovení § 119 odst. 2 obč. zák., podle něhož jsou nemovitostmi pouze pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem. Z toho vyplývá, že věci, které nelze podřadit pod pojem nemovitosti, je třeba považovat za věci movité.

20

a. které jsou významnými doklady historického vývoje, životního způsobu

a

prostředí společnosti

od

nejstarších

dob

do současnosti, jako projevy tvůrčích schopností a práce člověka z nejrůznějších oborů lidské činnosti, pro jejich hodnoty revoluční, historické, umělecké, vědecké a technické, b. které

mají

přímý

vztah

k významným

osobnostem

a historickým událostem. (2) Soubory věcí podle odstavce 1 se prohlašují za kulturní památky, i když některé věci v nich nejsou kulturními památkami. 31

Toto ustanovení koncipuje kulturní památky jako jedny z hlavních součástí hmotného kulturního dědictví. V definici ale nejsou uvedené konkrétnější typické znaky k určení kulturní památky, proto je důležité v citovaném textu nepřehlédnout, že vyhlašovatelem

(a

tudíž

i

rozhodujícím

orgánem)

kulturní

památky

je Ministerstvo kultury. Ministerstvo může kulturní památku vyhlásit z vlastního podnětu nebo na základě návrhu.32 Status NKP pak mohou získat kulturní památky, které tvoří nejvýznamnější součást našeho kulturního bohatství. O tom, které dobové objekty či předměty jsou nositeli takových hodnot, rozhoduje Vláda České republiky. Opět v zákonné definici postrádáme bližší popis souboru znaků NKP. Vyvstává tak myšlenka, na základě čeho se Ministerstvo kultury a Vláda České republiky rozhoduje? Lze se jen domnívat a předpokládat, že v tomto ohledu úzce spolupracují právě s NPÚ či jinými odbornými organizacemi památkové péče, které pravděpodobně zpracují potřebnou dokumentaci, na jejímž základě se pak výše uvedené státní orgány rozhodují. Na tuto otázku naráží i docent Josef Štulc, jenž považuje za systémovou chybu, že odborná složka není účastníkem správního řízení. V případě zápisu kulturní památky do ústředního seznamu nebo při přestavbě památky se rozhoduje ve správním řízení za účasti vlastníka, ale odborná složka zde nemá práva účastníka řízení, tudíž se nemůže proti případně jednostrannému nebo nekvalifikovanému rozhodnutí výkonné složky odvolat. Jedinou možností určitého zásahu je jen velmi 31

cit. PEK, Tomáš. Stavební památky: specifika přípravy a financování jejich obnovy, údržby a provozu. Praha, 2009. s. 21. 32 Podrobnosti k vyhlašování kulturních památek stanovuje prováděcí vyhláška Ministerstva kultury České socialistické republiky č. 66/1988 Sb. VARHANÍK, Jiří. Zákon o státní památkové péči: komentář. Praha, 2011. s. 14-25.

21

neúčinný nástroj tzv. mimoodvolacího řízení, které nemá odkladný účinek. Zpravidla se jedná o zdlouhavé řízení, které většinou skončí, až když se stav památky či její opravy nedají změnit.33 Každá kulturní památka a NKP je pak zanesena do evidence NPÚ, tj. do Ústředního seznamu kulturních památek České republiky (ÚSKP). Odbor památkové péče Ministerstva kultury České republiky zpracoval na léta 2011- 2016 Koncepci památkové péče v České republice, kde upozorňuje na skutečnost, že v Ústředním seznamu kulturních památek se nachází kromě řádně vedených údajů i některé nepřehledné a zavádějící informace, jež mohou mít významné dopady. Zkvalitnění ÚSKP by jednoznačně celkově přispělo k vyšší ochraně památkového fondu. Existuje i řada příkladů, kdy údaje z ÚSKP a související zápis v katastru nemovitostí si vzájemně neodpovídají.34 Nesoulad v datech může být tak značný, že se nemusí podařit zapsanou nemovitou památku v on-line databázi na webu NPÚ35 vůbec najít, přestože v ní zápis pod jiným označením existuje. Může nastat situace, kdy si vlastník koupí nemovitost, aniž by tušil, že se jedná o kulturní památku. V souvislosti s chybnými údaji a zanedbáváním aktualizace zápisu ÚSKP je nutno zmínit skutečnost, že problematika vedení ÚSKP do stavu odpovídajícímu skutečnosti

byla

řešena

několikaletým

masivním

grantovým

příspěvkem

jednotlivým pracovištím NPÚ. Výsledek bohužel stále neodpovídá vynaloženým prostředkům a nedošlo ani ke kompletní kontrole a doplnění seznamu. Jelikož se jedná o prvotní a rozhodující právní dokument systému evidence kulturních památek, je zarážející, že kvalita ÚSKP je nadále žalostná. Je potřeba si uvědomit, že přesnost ÚSKP je nutná. Má-li se tvorba nového zákona oblasti památkové péče opírat o analýzu celkového stavu, je potřeba při této analýze vycházet právě z kompletního zmapování památek jednotlivých krajů. V případě, že památka v evidenci ÚSKP chybí, budou závěry celkové analýzy nepřesné a pro tvorbu zákona tak neužitečné. Problém může nastat i v otázce financování.36

33

ŠTULC, Josef. Památková péče v České republice. CELOŽIVOTNÍ VZDĚLÁVÁNÍ. Současná památková péče [online]. Praha, 2008. s. 3. 34 PETRÍKOVÁ, Olga. Legislativní analýza právních předpisů v oblasti památkové péče. Pardubice, 2013. s. 145-148. 35 Elektronická podoba ÚSKP je k dispozici na http://monumnet.npu.cz/monumnet.php. 36 PEK, Tomáš. Stavební památky: specifika přípravy a financování jejich obnovy, údržby a provozu. Praha, 2009. s. 24-26.

22

V případě čerpání dotací, jež jsou vyčleněny pro kulturní památky, může být sporné, zda byly dotace čerpány po právu a zda byly použity na kulturní památku či na obyčejný objekt. Komplikovanou

záležitostí

je

otázka

hodnoty

kulturní

památky.

Nahlédneme-li do platného památkového zákona, zjistíme, že vlastníci objektů, které by mohly pro svou mimořádnou uměleckou nebo historickou hodnotu být kulturní památkou, jsou povinni toto sdělení oznámit ministerstvu kultury (popř. krajskému úřadu nebo obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností). Poměrně automaticky se předpokládá mimořádná hodnota bez nějakého dokazování. Zamyslíme-li se nad tím, dojdeme k závěru, že některé potencionální památky tak nepřesnost zákona vyloučí z možnosti kontroly a posouzení případné vhodnosti prohlášení za kulturní památku. Dalo by se říci, že posouzení hodnoty objektu je tak závislé v podstatě jen na neodborném názoru jeho vlastníka a ten nemusí svoji nemovitost považovat za umělecky a historicky mimořádnou. Koneckonců být vlastníkem kulturní památky není zcela snadná záležitost.37 Tak jako ve většině evropských zemí i u nás zákon ukládá řádnou péči o kulturní památku jejímu vlastníkovi. Nevýhodou je, že stát na jednu stranu výrazně zasahuje do vlastnických práv, na druhé straně však místy přispívá finančně vlastníkům v rámci tzv. programů, které řídí Ministerstvo kultury (v programu záchrany architektonického dědictví, v havarijním programu, v programu regenerace historických měst, v programu movitých památek atp.). Poskytované příspěvky vlastníkům jsou ale žalostně nízké, spíše jen symbolické. Je potřeba vnímat i pozici vlastníků kulturních památek či NKP. Majitelé těchto objektů mají ze zákona povinnost památku udržovat v dobrém stavu. Podle památkového zákona se obnovou rozumí každá údržba, oprava, rekonstrukce, restaurování nebo jiná úprava kulturní památky nebo jejího prostředí. Za jinou úpravu kulturní památky se přitom považuje modernizace budovy při nezměněné funkci nebo využití kulturní památky a dále její nástavba nebo přestavba. Případné přestavby musí konzultovat s příslušným regionálním pracovištěm NPÚ, kdy jeho pracovníci nemusejí vždy záměr vlastníka podpořit. Při schvalování přestaveb nebo změn, které chce majitel provést, má značný vliv posouzení konkrétního pracovníka památkového ústavu.

37

PEK, Tomáš. Stavební památky: specifika přípravy a financování jejich obnovy, údržby a provozu. Praha, 2009. s. 28-29.

23

Proces schvalování se sice řídí metodikou vydanou NPÚ, ale její znění je dost obecného rázu a má různý výklad. Určitým úskalím výkonu památkové péče v praxi je poměrně častý pasivní postoj obecních úřadů obce s rozšířenou působností v případě, když vlastník kulturní památky neplní své povinnosti (např. památka chátrá). Tyto úřady by měly z vlastní iniciativy podniknout šetření a udělit příslušné sankce. Povětšinou se ale stává, že tak činí až po podnětu odborné organizace státní památkové péče, která se ne vždy o situaci dozví.38 V této souvislosti připomínám úlohu dřívějších konzervátorů, kteří by mohli mapovat stav památek jednotlivých regionů neustále. V případě, že by byli rozmístěni systematicky po republice a tyto posty by zastávali odborníci, jistě by to pomohlo předcházet nejen chátrání samotných objektů, ale celkově by se tím neustále aktualizoval současný stav památkového fondu v České republice. Kromě individuálně chráněných památek existuje poměrně velký počet objektů, které individuálně chráněny nejsou, neboť nebyla dosud zjištěna jejich památková hodnota (určení hodnoty památky je poměrně složitý proces). Na tyto objekty se vztahuje stejný režim jako na registrované památky, avšak jsou zcela vyloučeny z možnosti státních finančních příspěvků. Docent Štulc se domnívá, že jde o další systémovou chybu, o úskalí památkové péče, jež odkazuje k jisté diskriminaci vlastníků nechráněných objektů. Odborné složky památkové péče, jež postrádají dostatek kvalifikovaných sil, by měly věnovat pozornost právě takovýmto objektům. Pak by bylo nezbytné určit, zda je potřeba chránit pouze hmotu a vnější vzhled těchto objektů, anebo uložit s reálným časovým horizontem (např. 15 let) památkové péči, že musí objekty prozkoumat a buď jejich ochranu navrhnout, nebo ne.39 V kapitolách, které budou popisovat mnou vybraných příkladů památek Plzeňského kraje, se zmiňovaná úskalí památkové péče dotýkají (či donedávna dotýkala).

38

PETRÍKOVÁ, Olga. Legislativní analýza právních předpisů v oblasti památkové péče. Pardubice, 2013. s. 148. 39 ŠTULC, Josef. Památková péče v České republice. CELOŽIVOTNÍ VZDĚLÁVÁNÍ. Současná památková péče [online]. Praha, 2008. s. 3-4.

24

Smysl kulturně historického dědictví Jsem toho názoru, že zachování kulturního dědictví pro další generace je jedním ze stěžejních zájmů celé společnosti. Poznání toho, co bylo dříve, nám umožňuje porozumět některým událostem a zorientovat se v těch současných. Ochrana hmotného, ale i nehmotného kulturního dědictví, by proto měla být v popředí zájmu každé demokratické země, přičemž způsob, jakým takový stát památkové ochrany dosáhne, je z velké části jeho vnitřní záležitostí. Otázkou kulturně historického dědictví se zabývala v odborné literatuře doktorka Hana Havlůjová, která zde pro potřeby výchovného konceptu kulturně historického dědictví hovořila o problematice přesné definice kulturně historického dědictví a zmiňovala, že se dá stručně definovat prvky krajiny, hmotnou a duchovní kulturou, které jsou odkazem minulosti a je ve veřejném zájmu zachovat je pro budoucnost. Zároveň upozorňuje na to, že je velmi obtížné přesně popsat, co má být pro budoucnost zachováno, kdo může vybírat příslušné prvky krajiny, hmotné či duchovní kultury, apod. Na tyto otázky se snaží odpovědět celá řada odborníků v kontextu podmínek dané země. V západní Evropě, ale i jinde ve světě, se stále častěji prosazují nové přístupy,

které

pracují

se

širokou

definicí

„historického

prostředí“.

V demokratických systémech závisí na celospolečenské diskuzi, kdy je do procesu výběru i následné ochrany historického dědictví cíleně zapojována i laická veřejnost. Proměny v České republice spíše pociťujeme a vnímáme, že jsou propojeny s politickou a ekonomickou realitou. Určitě bychom měli mít na paměti, že kulturně historické dědictví je sice součástí minulosti, ale v přítomnosti je potřeba s rozvahou vybírat jak ho účelně využít, ať už v ekonomické, kulturní, politické nebo sociální oblasti. Domnívám se, že cílem je, aby smyslem kulturního dědictví se stal účelně využitý odkaz minulosti pro potřeby dneška, přičemž by tak mělo být činěno v demokratických vyspělých zemích s velkou odpovědností.40 Jakožto budoucí pedagog si myslím, že v rámci vyučovacího procesu je potřeba zapojit do ochrany kulturně historického dědictví budoucí generace, neboť:

40

HAVLŮJOVÁ, Hana. Kulturně historické dědictví, výchova a koncept udržitelnosti. In: Kulturně historické dědictví jako východisko pro rozvoj znalostí, schopností a dovedností žáků ve vzdělávání pro udržitelný rozvoj místních komunit. Praha, 2012. s. 10-16.

25

„Historické prostředí má potenciál stimulovat každého, bez ohledu na věk nebo socio-kulturní

původ,

aby

rozvíjel

svou

tvořivost,

rozumové

schopnosti

i představivost, aby se aktivněji a sebevědoměji zapojil do občanského života a aby zvyšoval své porozumění místnímu, přírodnímu, regionálnímu, národnímu i globálnímu prostředí. Z pedagogického hlediska se zde tedy tematizuje ta „nejpůvodnější“ otázka: Jakou roli má hrát kulturně historické dědictví ve světě výchovy?“41 V pedagogickém procesu by bylo potřeba učit nové generace, že historická a umělecká památka je skutečností podstatně přesahující rozměr současnosti, protože je dílem minulosti, které má být přítomností respektováno a budoucností odkázáno. Jak uvádí profesor Horyna: „… plnost poselství díla, které je památkou, není

vyjádřitelná

žádnou

jinou

skutečností.

Není

zprostředkovatelná

sebepodrobnější informací a dokumentací, které – byť seberozsáhlejší – prezentují vždy pouze část bytí památky. Jako hmotná skutečnost na určitém místě našeho světa je památka přímým výrazem i trvalým aktérem humanizace pouhé přírodní skutečnosti v dlouhodobém procesu vytváření kulturní krajiny. Tak je přímou a dynamickou prezentací domova, jako staletími utvářeného a tradovaného místa života našich předků, místa, kde tušíme nejenom kořeny našeho biologického žití, ale i zdroje a formační síly názorů, postojů a představ, které určují naše vztahování ke světu nejenom v polohách racionálních a racionalizovatelných, ale i v hlubších polohách emocionálních, fantazijně invenčních a dalších. Právě proto je tíha a opora domova rozumě nekonstruovatelná, ale i neoddiskutovatelná, je bází i zátěží, které dovolují růst a udržují rovnováhu života kulturního jedince i společnosti.“42 Uvažujeme-li o tom, jak realizovat smysl a odkaz kulturně historického dědictví, domnívám se, že je potřeba, aby se nejen každý demokratický stát globálně koncepčně zabýval podporou státní památkové péče, ale také jeho veřejnoprávní celky a památkové instituce podporovaly regionální koncepce ochrany památek.

41

cit. z HAVLŮJOVÁ, Hana. Kulturně historické dědictví, výchova a koncept udržitelnosti. In: Kulturně historické dědictví jako východisko pro rozvoj znalostí, schopností a dovedností žáků ve vzdělávání pro udržitelný rozvoj místních komunit. Praha, 2012. s. 16. 42 HORYNA, Mojmír. Památka a poznání: Úvaha o významu průzkumu v péči o památky. Průzkumy památek. Praha, 1995. s. 1.

26

KONCEPCE PAMÁTKOVÉ PÉČE V PLZEŇSKÉM KRAJI V předchozích kapitolách jsme se seznámili s obecnou teorií památkové péče a její zákonnou formou platnou v České republice. Nicméně je potřeba si uvědomit, že každá oblast a region naší republiky si nese řadu specifik, jež jsou dána historickými a společenskými kontexty. Proto nástroje památkové péče nelze užívat kategoricky a univerzalisticky. Každý kraj, přestože se řídí platnou legislativou, pečuje o svoje památky a ochraňuje je trochu jiným způsobem, bohužel některé velmi málo. To snad není případ Plzeňského kraje (alespoň ne posledních patnácti let), na jehož příkladech třech památkových objektů se snažím ukázat rozdílný vývoj památkové péče a její přístupy k danému objektu. Památková péče zohledňuje zorné úhly pohledu různých disciplín od architektury, dějin umění, historie, restaurování uměleckých děl, urbanismu, krajinářské a zahradní tvorby či archeologie až po specialisty v oborech statika, průmyslové dědictví či etnografie. Tento mimořádně široký záběr napříč obory (a to již od dávné minulosti až k naší současnosti) klade speciální nároky na profesionalitu a součinnost všech složek podílejících se na systému a hledání aktuálních priorit v oblasti památkové péče. Ve složitém procesu hledání priorit a posuzování váhy daných hodnot v kontextu ochrany a rozvoje je nutné se při sjednocení metodiky opřít o jasná východiska a definované strategické vize.43 O svou efektivní strategii se pokusil i Plzeňský kraj. S výše uvedeným záměrem přistoupil v návaznosti na Koncepci památkové péče v České republice na léta 2011-2016 ke kroku aktualizace stávající Koncepce památkové péče Plzeňského kraje z roku 200344 (dále jen Koncepce), a to především v souvislosti s novými požadavky v oblasti památkové péče či změnami legislativního rámce a novými evropskými tendencemi v oblasti péče o kulturní dědictví obecně. Koncepce z roku 2003 byla první takto komplexně zpracovanou koncepcí

43

BUKAČOVÁ, Irena. Památky Plzeňského kraje: koncepce podpory státní památkové péče v Plzeňském kraji. Plzeň, 2004. s. 9-10. 44 Koncepce památkové péče Plzeňského kraje, první krajský strategický dokument na poli památkové péče, byl přijat usnesením zastupitelstva Plzeňského kraje č. 441/03 ze dne 23. 09. 2003 jako podpora koncepce státní památkové péče v Plzeňském kraji dle § 28a zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů.

27

památkové péče jednoho regionu v České republice, což jistě přispělo k žádoucímu přiblížení výkonu památkové péče směrem k občanovi. Nově vzniklý materiál z roku 2013 (dále jako Aktualizace koncepce) reprezentuje stanovení priorit pro budoucí období do roku 2020. Z politického, správního, ekonomického či legislativního hlediska je v prvé řadě krajská samospráva pevným článkem struktury státu, jež je nositelkou kontinuity národní identity. Proto je nezbytné, aby si vytvářela nástroje, které umožňují a podporují péči o kulturní dědictví v rámci celostátní legislativy, a které také hájí zájmy plzeňského regionu jako evropsky cenné oblasti kulturního dědictví.45 Následující kapitoly představující charakter dvou koncepcí památkové péče Plzeňského kraje by nás měly více přiblížit k jejímu vlastnímu regionálnímu pojetí. Na základě koncepcí si můžeme vytvořit představu například o tom, jak se vyvíjejí trendy památkové péče v rámci jednoho regionu dle jeho aktuálních potřeb, s jakými typy památek se v tomto kraji můžeme setkat, jaká problematika památkové péče se jich nejčastěji dotýká a jaké byly stanoveny postupy k jejímu řešení. Seznámení se s podobami obou koncepcí nám pomůže si uvědomit některé zásahy a důsledky památkové péče v rámci konkrétních památek Plzeňského kraje.

Koncepce z roku 2003 Tento první metodicky řešený strategický plán památkové péče na krajské úrovni rozpracovával konkrétní teze Strategie rozvoje Plzeňského kraje (dále jen Strategie) navazující na celorepublikový Návrh strategie regionálního rozvoje České republiky. Je podivuhodné, že předchozí formulace Strategie se takřka o ochraně kulturního dědictví nezmiňovala. Koncepce se dotýkala jak nemovité, ta movité části kulturního dědictví. Její záběr zahrnoval jak prohlášené, tak i neprohlášené památky. Jejím hlavním cílem bylo identifikovat typicky regionální problematiku památkové péče a na základě toho nalézt odpovídající nástroje k jejich řešení, a to jak na krajské úrovni, tak vznesením podnětů na úrovni celostátní. Vznik Koncepce je datován do doby, kdy došlo zrušením okresních úřadů (v Plzeňském kraji konkrétně okresních úřadů Domažlice, Klatovy, Plzeň-město,

45

KOLEKTIV AUTORŮ. Koncepce podpory státní památkové péče v letech 2013 - 2020: Aktualizace koncepce z roku 2003 [online]. Plzeň, 2013. s. 3.

28

Plzeň-jih, Plzeň-sever, Rokycany a Tachov) k decentralizaci a restrukturalizaci státní správy. Okresní úřady představovaly základní článek výkonu státní památkové péče, jenž využíval služeb odborné organizace regionálního pracoviště NPÚ v Plzni46. Od roku 2003 jsou nástupnickými organizacemi krajský úřad statutárního města Plzně a obecní úřady obcí Plzeňského kraje s rozšířenou působností. V Koncepci byly Plzeňským krajem stanoveny dva strategické pilíře v oblasti památkové péče – podpora obnovy památek a funkční regenerace památek se záměrem celkové aktivizace (i ekonomické) kulturního a památkového potenciálu kraje. Nezbytným podkladem k tomu jsou aktivity poznání jednotlivých památek a památkového fondu regionu, pro něž by byla žádoucí buď obnova konzervátorů a zpravodajů památkové péče v mikroregionech, nebo aktivizovat lokálně či regionálně působící občanské sdružení zabývající se ochranou památek a kulturního profilu oblasti svého působení.47 Výhledovým záměrem Plzeňského kraje tak bylo podpořit vznik lokální památkové péče, jež by nebyla náhradou aktivit státní památkové péče, ale jejich doplněním v tom smyslu, že by jednak spolupracovala při ochraně prohlášených památek (monitoring, dokumentace stavu atd.) a jednak dále rozšiřovala poznání a ochranu historických a kulturních hodnot nad rámec prohlášených památek (obce mohou stanovit ochranu určitých hodnot – tzv. pamětihodnost). Myšlenka lokální a regionální památkové péče se vyskytuje v některých evropských zemích, kde ochrana kulturního dědictví není jen povinností státu, ale právem nižších samosprávných orgánů, a tak projevem zodpovědnosti celé společnosti. Záměrem je také, aby při této praxi vznikl dobře organizovaný prostor pro spolupráci veřejnosti, občanských aktivit a sdružení i angažovaných jednotlivců. Pro účelnou orientaci při obnově památek došlo k vytvoření seznamu nejohroženějších památek, jehož součástí byla mimo jiné kategorie drobných venkovských šlechtických sídel (bez řádného vlastníka nebo využitých k zástavě půjčky peněz). Již v této Koncepci z roku 2003 je uvedeno: „S výjimkou drobných venkovských sídel, které je možno zachránit s nalezením vhodného vlastníka 46

Tehdy Státního památkového ústavu v Plzni (existence do roku 2002). Splynutím Státního ústavu památkové péče a krajských státních památkových ústavů vznikl k 1. lednu 2003 Národní památkový ústav. 47 BUKAČOVÁ, Irena. Památky Plzeňského kraje: koncepce podpory státní památkové péče v Plzeňském kraji. Plzeň, 2004. s. 21-22.

29

a vhodné funkce (viz v současnosti se nadějně rozbíhající obnovy zámků v Trpistech a v Týnci u Klatov), ostatní druhy nejohroženějších památek charakterizuje buď nemožnost praktického využití, nebo nemožnost takového využití bez destrukce vlastní památkové hodnoty objektu.“48 Co přesně si představíme pod pojmem praktické využití (někdy je uváděno smysluplné využití)? Jde o značně obecný termín a pohled na smysluplné využívání je nesporně spjat se subjektivitou. V některých případech přestavba památek na smysluplné objekty vyžaduje razantnější zásahy do dispozičního řešení a někdy i do vzhledu samotné budovy. Viditelné rekonstrukce ale památkáři povolí málokdy. Jiná, též trochu bezvýchodná situace vzniká, když se stanovilo využití památky bez potřeby zásadních konstrukčních zásahů, ale vyžadující značný kapitál pro rozsáhlé opravy a restaurátorské práce, pak se velice těžko hledá takovýto nadšený investor. V každém případě památka stále čeká na jiné efektivní řešení jejího využití, mezitím však dál chátrá. Dále zmiňovaný metodický strategický plán upozorňoval, že v porovnání s kulturním potenciálem Plzeňského kraje je aktivní kulturní a památková nabídka pro návštěvníky a turisty relativně malá (představují ji především velké zámecké a klášterní památkové objekty, muzea a galerie). Kraj by měl nově strukturovat a posílit tuto nabídku. Dále by měl Krajský úřad iniciovat podporu osvětových činností muzejních institucí, podporovat publikační činnost, vypisovat publikační granty pro monografie o významných památkách, spolupodílet se s kulturními institucemi na pořádání konferencí, iniciovat vznik soutěží týkajících se památek atd. 49 Zajímavou částí Koncepce je otázka intenzifikace kulturně-památkové nabídky kraje pro návštěvníky. Ta by neměla zůstat omezena pouze na všeobecně známé a hojně navštěvované objekty, ale měla by zahrnout několikanásobně větší část památkového fondu. Součinností krajského úřadu, regionálního pracoviště NPÚ, obcí, vlastníků, cestovních společností ad. by bylo výhodné vytvořit síť regionálních okruhů kulturně-památkové nabídky. Těžištěm každého okruhu by byl známý památkový objekt doplněný nabídkou objektů v poměrně blízkém okolí (např. na těžištním objektu by bylo možné získat vstupenku do dalšího objektu 48

cit. z BUKAČOVÁ, Irena. Památky Plzeňského kraje: koncepce podpory státní památkové péče v Plzeňském kraji. Plzeň, 2004. s. 23. 49 viz tamtéž. s. 22-24.

30

v blízkém okolí). Vlastníci těchto objektů by získávali adekvátní část vybraných finančních prostředků. Koncepce uvádí tento příklad: těžištní objekt – vodní hrad Švihov, připojené objekty – Červené Poříčí, Lužany, Příchovice, Přeštice, Dolní Lukavice, Vícov. Tato koncepce nabídkových okruhů je někdy nazývána museo diffuso. Tato myšlenka koncepce mne velmi zaujala a hodnotím ji velmi pozitivně, zvláště v naší oblasti, kde se ve vzájemné těsné blízkosti vyskytují četná venkovská sídla. Realizace tohoto projektu v kraji ale bohužel zatím proběhla velmi nerovnoměrně. Některé památkové komplexy fungují na bázi nabídkového okruhu, jiná památka však je sotva uvedena a označena v turistických mapách. Aby projekt dosáhl cíleného záměru, musí fungovat souběžně v rámci všech menších územních celků Plzeňského kraje. 50 Ve zpracované Koncepci se také objevuje charakteristika památkového fondu Plzeňského kraje, která jej dělila: na sakrální objekty (kaple, kostely, bohoslužebné prostory; v regionu bylo v roce 2003 identifikováno více než 800 sakrálních objektů různé kategorie); profánní architekturu (městské domy, lidová architektura, hospodářské stavby aj.); panská sídla a církevní areály (zříceniny hradů, hrady, tvrze, zámky, panská sídla, kláštery); technické památky (mosty, nádraží aj.); chráněné areály (válečná pole, památníky, hřbitovy, pietní parky apod.); drobné památky (výklenkové kaple, kříže, volné plastiky, drobné terénní památky); archeologické památky; památková území (památkové rezervace a památkové zóny); judaica (specifická skupina nemovitých památek kdysi četného židovského etnika, např. Židovská cesta, židovské hřbitovy, synagogy, modlitebny, židovské čtvrti). Celkový počet nemovitých kulturních památek v Plzeňském kraji byl k datu

30. 8. 2004:

3 130.

V Plzeňském

kraji

bylo

tehdy

zaznamenáno

14 národních kulturních památek (např. Manětín, areál zámku či Plasy, areál cisterciáckého kláštera), 3 městské památkové rezervace (Domažlice, Horšovský Týn, Plzeň), 5 vesnických památkových rezervací (Dobršín, Božkov, Černice, Koterov, Ostrovec), 21 městských památkových zón (např. Kašperské Hory, Klatovy, Rabí, Spálené Poříčí, Velhartice), 41 vesnických zón lidové architektury (např. Klenčí pod Čerchovem, Pocinovice u Kdyně, Červený Hrádek, Chodský 50

Tj. rozptýlené muzeum. Jedná se o způsob poznávání těch uměleckých a památkových hodnot, které nejsou druhotně soustředěny ve sbírkotvorných institucích, ale zůstaly zachovány přímo na místech, pro která byly vytvořeny. Podobné nabídkové okruhy fungují např. v Itálii.

31

Újezd), 2 krajinné památkové zóny (Plasko, Chudenicko) a prohlášená ochranná pásma nemovitých kulturních památek v obcích (např. Domažlice, Kladruby, Šťáhlavy, Švihov).51

Koncepce z roku 2013 Ochrana hmotného kulturního dědictví představuje veřejný zájem. Smysl a cíle péče o kulturní dědictví jsou definovány jednak mezinárodními úmluvami, jednak právními předpisy České republiky. Aktualizace Koncepce se opírá o analytickou část, zaměřenou na zhodnocení stavu památkového fondu kraje a výsledků péče o něj (pojem kulturní dědictví se zde objevuje především ve vztahu k nemovitým kulturním památkám). Druhou část tvoří návrhy vycházející se z výsledků analýzy, z oborových koncepčních materiálů Ministerstva kultury ČR a souvisejících dokumentů Plzeňského kraje. V období od roku 2003 do roku 2012 bylo v Plzeňském kraji prohlášeno za kulturní nemovitou památku 148 objektů. Typologicky nově prohlášené kulturní památky zahrnovaly např. judaika, sakrální památky, drobné památky, zemědělské dvory, měšťanské domy, technické památky a archeologické lokality.52 Vyjma Plzně minimum nově prohlášených památek pochází z 20. století, chybí obzvláště zájem o maloměstské objekty secesní a funkcionalistické architektury a vesnické stavby 20. století. Strukturu nově prohlášených kulturních památek bude nutné o podobné stavby bezesporu doplnit. Soustředěním pozornosti na památkově hodnotné objekty dosud opomíjeného časového segmentu (téměř celého 20. století) lze vytvořit unikátní soubor památek s tzv. živou pamětí.53 Památkové objekty vesnické architektury by neměly být omezeny prioritně či pouze na objekty z 18. a 19. století, ale využit musí být i potenciál staveb století dvacátého, dříve než tato architektura bude nenávratně poškozena či zničena.

51

BUKAČOVÁ, Irena. Památky Plzeňského kraje: koncepce podpory státní památkové péče v Plzeňském kraji. Plzeň, 2004. s. 87-90. 52 KOLEKTIV AUTORŮ. Koncepce podpory státní památkové péče v letech 2013 - 2020: Aktualizace koncepce z roku 2003 [online]. Plzeň, 2013. s. 3-4. 53 Ve městech i na venkově existuje ještě dnes řada nezničených hospodářských objektů a zemědělských usedlostí postavených těsně před 1. světovou válkou nebo těsně po ní (i tzv. vzorové statky), které vykazují nesporné ovlivnění secesní architekturou a kubismem.

32

V daném období bylo také několik kulturních památek prohlášeno NKP, přesněji 8 (jak movitého, tak i nemovitého charakteru).54 V současné době je na území Plzeňského kraje celkem 22 NKP. Evidence prohlášených kulturních památek je dle zákona vedena NPÚ v Ústředním seznamu kulturních památek České republiky. Tyto informace jsou rovněž vloženy do vlastního krajského webového programu „PAMÁTKY“55 vytvořeného pro výkon státní památkové péče pokrývající veškeré agendy na úrovni Krajského úřadu Plzeňského kraje a obcí s rozšířenou působností. Dále obsahuje metodiku, evidenci kulturních památek, digitální mapové podklady památkově chráněných území, archeologické mapy a fotodokumentaci památkového fondu. Znepokojivá je skutečnost, že u mnoha nemovitých památek a památkově chráněných území není v katastru nemovitostí zanesený údaj o jejich památkové ochraně. Zde opět narážíme na chybu v evidenci památek, kterou spravuje NPÚ. Je tedy otázkou, zdali je pak krajský úřad schopný zpracovat věrohodnou a o realitě vypovídající analýzu nemá-li k dispozici potřebné údaje o památkové ochraně. V roce 2005 vydal NPÚ aktualizovanou formu publikace Seznam nejohroženějších a nevyužívaných nemovitých památek v České republice.56 Od roku vydání byly některé objekty z uvedeného seznamu odstraněny, neboť došlo k jejich stabilizaci či byla zahájena obnova (např. státní zámek Červené Poříčí), jiné objekty naopak přibyly. Domnívám se ale, že u mnohých památek nebyl ani zjištěn jejich aktuální stav (to opět úzce souvisí s nepřesnými údaji v ÚSKP). Je tudíž dost možné, že počet ohrožených nemovitých památek by byl mnohem větší.57 Seznam je uspořádaný podle území jednotlivých obcí s rozšířenou působností a obsahuje kromě názvu památky též její rej. č. v ÚSKP České republiky.58

54

Mezi nimi v roce 2010 i zámek Červené Poříčí. Zámek Týnec u Klatov se v soupisu Aktualizace Koncepce nevyskytuje, neboť byl prohlášen za NKP v roce 2014, tj. mimo zmapované období Aktualizace Koncepce. 55 Evidenční část aplikace „PAMÁTKY“ je přístupná pro veřejnost na http://www.plzenskykraj.cz/cs/pamatky.asp. 56 Přístupný na http://www.npu.cz/pro-odborniky/pamatky-a-pamatkova-pece/pamatkovyfond/nejohrozenejsi-pamatky/. 57 KOLEKTIV AUTORŮ. Koncepce podpory státní památkové péče v letech 2013 - 2020: Aktualizace koncepce z roku 2003 [online]. Plzeň, 2013. s. 4-6. 58 Soupis nejohroženějších kulturních památek Plzeňského kraje je uveden v Příloze č. 6. dostupné na http://www.plzensky-kraj.cz/cs/kategorie/pamatkova-pece. Vybrané lokality, NKP a zámky Červené Poříčí a Týnec u Klatov, v seznamu uvedené nejsou. Stejně tak se v seznamu nevyskytuje zámek Bezděkov u Klatov.

33

Příčinami zhoršování stavu památkového fondu jsou povětšinou absence základní údržby, časté změny vlastníka, špatné odhady skutečného stavebně technického stavu objektu, použití nevhodných technologií, nedostatek finančních prostředků na obnovu, chybný podnikatelský záměr, spekulativní nakládání s kulturní památkou; trestná činnost. Velkým a dlouhodobě přetrvávajícím problémem obnovy kulturního dědictví, a to nejen na území Plzeňského kraje, je v posledních letech zhoršování stavebně technického stavu velkých památkových celků (především rozsáhlých komplexů hospodářských dvorů, zámků) a církví aktivně nevyužívaných staveb (kostely, fary). Strategické cíle pro zachování památkové fondu v Plzeňském kraji se opírají o aktualizaci koncepce tři „P“: PROGRAMY – PROFINANCOVÁNÍ – PERSPETIVA. Je potřeba zdůraznit, že úspěšná revitalizace nemovitého kulturního dědictví se neobejde bez stanovení konkrétního programu obnovy každé památky. Struktura památkového fondu Plzeňského kraje je mnohovrstevná.59 Obnova kulturního dědictví vlastníky dnes není reálně možná bez jejího spolufinancování z nabídky různých dotačních programů a grantů. Tento strategický pilíř je nutno zachovat, pouze přestrukturalizovat alokaci peněz. Při rozmístění finančních prostředků bude Plzeňský kraj vycházet ze zkušeností období 2003-2012. Dále bude administrovat dotační tituly v oblasti památkové péče. Významným faktorem pro zvýšení návštěvnosti památek jsou doprovodné programy. Podporu doprovodných programů je nutno rozvíjet v souvislosti s cílenými aktivitami cestovního ruchu v návaznosti na specifika jednotlivých regionů tak, aby nedošlo k nevhodnému komercializovanému zneužití památkových objektů, nýbrž naopak k cílenému podtržení historického kontextu a geografické zvláštnosti.60 V oblasti profinancování je nutno sdružovat na obnovu památkových objektů, koncentrovat a kombinovat – ať krajské, státní (Ministerstvo kultury České republiky) zdroje, tak prostředky z fondů EU či dalších institucí a od dárcovských

59

Existuje několik základních rozvojových dokumentů mající vliv na koncepci památkové péče v Plzeňském kraji. Jejich podrobný přehled včetně webových odkazů je k dispozici v KOLEKTIV AUTORŮ. Koncepce podpory státní památkové péče v letech 2013 - 2020: Aktualizace koncepce z roku 2003 [online]. Plzeň, 2013. s. 16-17. 60 Viz tamtéž. s. 17-18.

34

subjektů. Plzeňský kraj vypisuje několik dotačních programů, které lze pro zachování a zhodnocení památkových objektů využít.61 U každé obnovované památky by měla být stanovena perspektiva, tj. jasný záměr, k čemu bude po ukončení obnovy sloužit a jak bude v budoucnu využívána. Památky nevyužívané ke konkrétnímu účelu jsou de facto jen zakonzervovanou minulostí. Poměrně nový program Evropské unie pro kulturu „Kreativní Evropa“ zahrnuje významná místa evropského hmotného i nehmotného kulturního dědictví, která jsou symboly evropské integrace, společných vzorů a historie. Bude označovat pamětihodnosti konkrétních míst, které sehrály určující úlohu v dějinách Evropy nebo při evropské integraci. Plzeňský kraj bude podporovat snahu o rozvinutí nových kategorií, jako je Památka evropského významu (Loosovy interiéry v Plzni aj.) nebo Soubor nemovitých památek evropského významu (např. architektura Jana Blažeje Santiniho). Velký potenciál pro památkové objekty nastává nepochybně letos, v roce 2015, kdy je město Plzeň Evropským hlavním městem kultury (dále jen EHMK). Akce je příležitostí pro revitalizaci a propagaci památek nejen v roce 2015, ale v dalších letech, což je smyslem celého projektu EHMK. Projekt obsahuje tři hlavní programové linie: 1. Baroko - zviditelnění barokních památek a objektů Plzeňského kraje; 2. Industriální dědictví – záchrana a nové využití objektů průmyslové historie kraje (k tomu vytvořen produkt kulturní turistiky „Industriální stezky“ na bázi mobilní aplikace); 3. Land art - projekty týkající se umění v krajině a její obnovy.62

Pro přiblížení problematiky regionální památkové péče jsem z mnoha různých možností vybrala tři objekty, na kterých lze dobře popsat rozdílné přístupy památkové péče zhruba v období od 2. poloviny 20. století. Jedná se o zámecké objekty v Bezděkově u Klatov, v Červeném Poříčí a Týnci u Klatov.

61

Přehled dotačních programů v KOLEKTIV AUTORŮ. Koncepce podpory státní památkové péče v letech 2013 - 2020: Aktualizace koncepce z roku 2003 [online]. Plzeň, 2013. s. 9-13 či na webových stránkách Plzeňského kraje. 62 Viz tamtéž. s. 19-21.

35

ZÁMEK BEZDĚKOV U KLATOV Vesnice Bezděkov se nachází asi 5 km jihozápadně od Klatov (dříve spadající pod okres Klatovy). V centru obce, v blízkosti areálu bývalého hospodářského dvora, stojí novogotický zámek, který jsem se rozhodla uvést jako příklad památky demonstrující jeden z typu přístupu památkové péče. Výběr se zakládal na několika faktorech. Domnívám se, že z architektonického hlediska se (a mou domněnku potvrzuje i některá odborná literatura) jedná o velice vzácnou novogotickou stavbu, v regionu nazývaná „malá Hluboká“. Z pohledu historie je zámek úzce spjat s významnými šlechtickými rody, ale také s významnými osobnostmi kulturního a společenského života. Z formálního hlediska se jedná o památku, která je uvedená v registru památek Plzeňského kraje, jež byla donedávna v soukromém vlastnictví. To však nevykazovalo žádné viditelné snahy o její obnovu a záchranu. Následující kapitoly nás seznámí s historickým vývojem, architektonickými proměnami zámku a s jeho majiteli v průběhu několika staletí, neboť tyto informace jsou nezbytné k tomu, abychom mohli přemýšlet o jeho mimořádné historické a kulturní hodnotě.

První majitelé zámku Zámek v Bezděkově stojí na místě bývalé gotické tvrze, která byla založena počátkem 14. století. Prvním jejím známým majitelem byl Elblin z Bezděkova, jenž kromě tohoto statku vlastnil i vesnice Tetětice, Tupadly a Struhadlo. Elblin nezanechal dědice, tudíž po jeho smrti přešel majetek do vlastnictví krále Jana Lucemburského. Ten jej 24. srpna 1331 daroval Petrovi z Rožmberka jako náhradu za Janovice, které byl Petr nucen přenechat bratrům z Janovic. Bezděkov i s příslušenstvím mu však dlouho v držení nezůstalo, neboť král Jan mu jej vyměnil za hrad Zbiroh na Rokycansku. Od té doby tvrz často střídala majitele. V roce 1356 je jako vlastník zmiňován Lipart z Bachaldichoven, který přijal tvrz Bezděkov (tj. šest dvorů v Bezděkově a mlýn Volenov nad Úhlavou) od císaře Karla IV. Avšak již roku 1379 celou ves s tvrzí držel Jan z Bezděkova, nedlouho poté přešla na Jana Bohuchvala z Hrádku, člena staročeského

36

a velikého vladyckého rodu.63 Vlastnictví vsi Bezděkov je mu připisováno od roku 1404 až do roku 1417. Dějiny Bezděkova během dalších třiceti let nejsou bohužel známé. Předpokládá se, že na konci husitských válek statek získal Racek Chlévec z Malšína, pocházející z Plzeňska, jenž vedl ustavičné boje. V závěru čtyřicátých let se schylovalo k zápasu mezi přívrženci Jiřího z Poděbrad (jednotou Poděbradskou)

a

jihočeskou

skupinou

Oldřicha

z Rožmberka

(jednotou

Strakonickou), kdy Racek podporoval Oldřicha. Tehdy došlo i k velkému sváru mezi Rackem a jeho sousedy - Přibíkem z Klenové a Janovskými z Janovic, k nimž se připojil ještě Hynek Krušina ze Švamberka. Neklidné pohusitské období Racek využíval k loupežím. Spory dosáhly takové intenzity, že Hynkův příbuzný Jan ze Švamberka a Přibík z Klenové spolu s dalšími šlechtici 13. května 1450 přitáhli do Bezděkova a oblehli Rackovu tvrz.64 V literatuře je někdy uváděno jméno dalšího majitele Mikuláše z Bezděkova, o němž se ví, že vlastnil ves Koryta a snad i právě Bezděkov. Ovšem nelze to historicky prokázat. 65 Jisté je, že po roce 1451 Bezděkov získala Kateřina z Hrádku, dcera již zmíněného Jana Bohuchvala. V červnu roku 1463 uzavřela smlouvu s Půtou z Pěžína a prodala mu celý bezděkovský statek, jenž již zahrnoval nejen tvrz, ale také poplužní dvůr i s poplužím, poddanské dvory s příslušenstvím, a následně mu jej nechala zapsat do zemských desek. Za Půty a jeho otce Buška (při vpádu bavorského křižáckého vojska do Čech) byla tvrz opět dobyta. Pěžínští svůj majetek ale nakonec udrželi až do konce 15. století. Půta i jeho synové zemřeli počátkem devadesátých let a panství přešlo na jediného Půtova potomka - nemanželskou dceru Elišku. Avšak již 30. května 1496 Eliška panství prodala šlechtickému magnátovi a nejvyššímu zemskému sudímu Půtovi Švihovskému z Rýzmberka. K Bezděkovu tehdy náležely také vsi Koryta, Slavíkovice, Rudoltice a Jílov. K tomu měl bezděkovský pán podací právo v kostele sv. Martina na vrchu Hůrka v Klatovech. Půta Švihovský o rok později

63

Jan byl první z nich, kdo přijal přídomek z Hrádku, jinak se zval pánem z Bezděkova. ÚLOVEC, Jiří. Hrady, zámky a tvrze Klatovska. Praha, 2004. s. 22-24. 65 SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze království českého: díl devátý. Domažlicko a Klatovsko. Praha, 1905. s. 165. 64

37

odkoupil také část Bezděkova, která až do té doby patřila Janu Černínovi z Chudenic.66 Půtu Švihovského67 lze považovat za velmi pozoruhodnou postavu v dějinách bezděkovského zámku. Dle písemných zmínek to byl muž způsobný, výmluvný, vzdělaný, hlásící se ke katolické víře. Byl proto silným odpůrcem českých Bratrů, kteří zastávali reformní tendence. Je známo, že velmi rád stavěl, o čemž

svědčí

kostely

v Nezamyslicích

a

Strašíně,

hrad

Švihov

a

koneckonců i pozůstatky hradu Rabí. Od roku 1477 byl povolán do funkce komorního soudce a o dva roky později se stal nejvyšším zemským sudím. Mimo jiné byl opravdu šlechtickým magnátem v pravém slova smyslu - jeho panství zahrnovalo od roku 1430 Horažďovice, roku 1486 Roudnici, roku 1487 dostal Kašperk a Zavlekov, roku 1492 knížectví Kozelské a krom toho vlastnil ještě Střelu, Herštejn a Čejkovy.68 Tento držitel Bezděkova se do dějin obce zapsal také tím, že svým jménem pojmenoval vrch nad Tupadly Půtovou horou. Není známo, jak dlouho byla ves v Půtově držení. Zřejmě ještě za jeho života byl Bezděkov připojen ke Klenové. Roku 1525 však opět přešel do rukou rodu Švihovských, a to konkrétně do držení Půtova syna Viléma. Stejně jako jeho otec byl Vilém dovedný stavitel (budoval hrady Rabí a Švihov), avšak pro svoji krutost a nepřátelství k prostému venkovskému lidu byl poddanými nenáviděn. Před rokem 1531 koupil Bezděkov Zdeněk Lev z Rožmitálu, manžel Půtovy dcery Kateřiny a syn předního českého velmože poděbradské doby Lva z Rožmitálu. On sám nabyl ještě většího majetku a moci než jeho otec - roku 1498 byl jmenován karlštejnským purkrabím, roku 1504 nejvyšším sudím a roku 1507 se jako poměrně mladý muž stal nejvyšším purkrabím českého království - tedy bezprostředním zástupcem panovníka. Z této funkce byl však dvakrát odvolán nejprve roku 1523, protože nadržoval vysoké šlechtě a katolíkům, a dokonce se dopustil i zpronevěry peněz. Podruhé byl ze svého úřadu sesazen z důvodu toho, že si počínal stejně jako dříve. Od té doby se zabýval výhradně správou svých velkých statků, kterými byly Blatná, Rožmitál, Velhartice, Klenová s Opálkou, Lysá, 66

Jeden z nejvýznamnějších a nejstarších šlechtických rodů u nás. Nejsou však příbuzní s Černíny z Černína, kteří sídlili ve východních Čechách. 67 Dle písemných zmínek to byl muž způsobný, výmluvný, vzdělaný a hlásil se ke katolické víře. Byl proto silným odpůrcem českých Bratrů, kteří zastávali reformní tendence. 68 KŘÍŽ, Martin. Bezděkov: Toulky minulostí obce. Klatovy, 2006. s. 5-6.

38

Mšeno, Drahonice, Zdechovice, Rýzmberk, Skály a Poděbrad. Vedl však velmi nákladný život a rozsáhlý rodový majetek zatížil takovými dluhy, že když 14. července 1535 zemřel, celé jeho jmění, činící 65 000 kop, padlo právě na zaplacení těchto dluhů. Jeho syn a dědic Adam Lev z Rožmitálu musel dokonce některá panství prodat. Bezděkov byl tak opět připojen ke Klenové. Častým střídáním vlastníka statek velmi zpustnul. Roku 1555 byl znovu prodán. Nejprve jej získal nejvyšší komorník království českého Adam ze Šternberka, ale vzápětí jej prodal klatovskému měšťanovi Viktorinu Pekovi. Pekové z Řimku byla kupecká rodina pocházející z Německa. Otci Viktorina Peka, Hanušu Pekovi, udělil císař Maxmilián dne 16. února 1518 erbovní právo nosit příjmení z Řimku. Hanuš měl tři syny – Viktorina, Cypriana a Zigmunda. Právě jim tento erb k 1. prosinci roku 1558 potvrdil a dovolil sám král Ferdinand. Přídavek z Řimku vznikl podle názvu vrchu sv. Anny, pod nímž se rozkládala bezděkovská tvrz. Krátce poté, co se tento klatovský měšťan stal vlastníkem bezděkovského panství, byl povýšen do vladyckého stavu. V té době pod jeho správu spadaly i vsi Koryta a Klenová. Starou tvrz v Bezděkově přeměnil v renesanční sídlo, jehož podoba není přesně známa. Jisté ale je, že tvrz byla tvořena velkou čtverhrannou věží a několika dalšími stavbami. Byla opevněna vodním příkopem a zdí. V roce 1564 Viktorin předal panství svému synovi Václavovi. Ten však nato záhy umírá, a tak ve snaze zachránit Bezděkov pro svůj rod (neboť Václav nezanechal dědice) se Viktorin oženil s Václavovou ženou Voršilou z Těšína, která mu poté dává dědice – syna Jana. V roce 1586 Viktorin Pek umírá a podle znění jeho závěti bylo panství předáno synovi Janovi, jenž ale musel vyplatit bratry Viktorina – Cypriana a Zigmunda, také sestru Evu a několik dalších příbuzných.69 Statek pod správou Jana vzkvétal. Roku 1603 bylo na něm zapsáno patnáct poddaných, dvě stavení, mistr ovčácký, dva pacholci a dva mlýny. Téhož roku Janovi byl potvrzen erb a bylo mu povoleno psát se Pek Bezděkovský z Řimku. Po smrti svého otce držel Bezděkov po následující téměř čtyři desítky let. V letech 1618-1620 se však zúčastnil stavovského povstání namířeného proti Ferdinandu II.. Jan během těchto bojů zemřel (roku 1621), ovšem předtím 69

KŘÍŽ, Martin. Bezděkov: Toulky minulostí obce. Klatovy, 2006. s. 6.

39

stačil vyslat do stavovského vojska strýce Viléma Peka, který se uvázal postarat se o rozsáhlé bezděkovské panství, neboť nebyl žádný Janův potomek, který by panství zdědil.70 Vilém Pek se snažil o záchranu rodinného jmění, bohužel marně. Za Janova provinění byl konfiskační komisí dne 4. listopadu 1623 zabaven veškerý jeho majetek a vzápětí zastaven císařskému veliteli donu Martinovi de HoeffHuerta. Don Martin setrval v držení statku jen několik let.71 Zanedlouho poté totiž opět vystoupil s nároky na Bezděkov Vilém Pek společně se strýci Zikmundem Jaroslavem a Janem Zachariášem. Ti pak roku 1626 skutečně získali lenní list na bezděkovský statek, který jim byl postoupen jako manství. Držba majetku jim pak byla potvrzena zápisem ze 4. prosince 1627. Vilém s příbuznými udrželi Bezděkov do poloviny čtyřicátých let. Pro narůstající dluhy jim byl ale později se sousedními Tupadly zabrán a roku 1646 ho Česká komora prodala Jiříkovi Adamovi Bořitovi z Martinic. Pekové z Řimku se z pohrom Třicetileté války už nevzpamatovali. Jejich poslední mužský člen Jan Jindřich vlastnil už pouze statek Drslavice, který po jeho smrti kolem roku 1674 byl vdovou Ludmilou Alenou Chlumčanskou z Přestavlk a dcerou Ludmilou pro dluhy prodán. Jiří Adam Bořita tehdy na Klatovsku držel blízké statky Opálka a Klenová, k nimž připojením statků Bezděkov a Tupadly vytvořil rozsáhlý majetkový celek, jehož trvání bylo až do dob konce 17. století. Celé panství předává 28. března 1650 Johance, rozené markýze Couxage, kněžně z Castiglione. Té se panství příliš nelíbilo. Vzhledem ke známostem ve vyšších kruzích potřebovala stále více peněz, proto jej prodala svým švagrům Bernardu a Maxmiliánovi z Martinic. Maxmilián si ale panství Bezděkov neponechal. Novou majitelkou se stala hraběnka z Valdštejna, která se brzy provdala za markraběte braniborského a panství předala roku 1669 dceři Isabele, provdané Švihovské z Rýzmberka. Již po měsíci panství ale prodává horažďovickému pánovi Karlu ze Šternberka, který jej opět prodal Pavlu Morzinovi a to roku 1673. Hraběcí rodina z Morzinů pocházela z Furlánska, což bylo území rozkládající se v severní Itálii a Slovinsku. Její příslušníci se v Čechách objevili

70 71

Kronika obce Bezděkov. Díl 1. ÚLOVEC, Jiří. Hrady, zámky a tvrze Klatovska. Praha, 2004. s. 24.

40

poprvé v 17. století v období Třicetileté války.72 Pavel Morzin ke zděděnému majetku přikupoval další statky, mezi nimi právě i Bezděkov, který se až do roku 1690 stal opět součástí panství Klenová. V té době syn Pavla hraběte Morzina, František Mikuláš Morzin, panství rozprodal. Opálku s Klenovou převzal jeho bratr Ferdinand Matyáš Morzin, bezděkovský

statek

si

ponechal.

Se

svojí

chotí

Eleonorou,

rozenou

z Trautmansdorfu, nechal v roce 1693 vystavět na vrchu Řimek kapli sv. Anny, v jejímž interiéru byly vyobrazeny i erby Morzinů a Trautmansdorfů. František Morzin také zřídil nákladem 1000 zlatých rýnských mešní nadaci, kterou využíval dominikánský klášter v Klatovech až do roku 1785.73 Po smrti Františka spadalo panství pod správu jeho ženy Marii Eleonory, která jej pak roku 1714 odkázala dceři Marii Alžběte, později provdané Merbeckové. Marie využívala bezděkovské sídlo jen krátce, neboť se záhy dostala do složité finanční situace. Již po pěti letech proto uzavřela smlouvu s Leopoldem Perglárem z Perglasu a prodala mu Bezděkov. Ani novému majiteli se o moc lépe nedařilo, a tak již roku 1721 byl nucen prodat bezděkovský statek Karlu Richardu ze Schmidlin, který jej připojil ke svým panstvím v Bystřici nad Úhlavou, Mileticích, Klenové a Běhařově. Karel Richard však nebyl schopen nejen Bezděkov zbavit dluhů, ale ani udržet takovýto rozsáhlý majetkový komplex. Proto roku 1730 uzavřel smlouvu s Karlem Jáchymem z Bredy a prodal mu statky v Bystřici nad Úhlavou, Petrovicích nad Úhlavou, Mileticích, Klenové, Běhařově, Opálce a Bezděkově. Ovšem do finančních potíží se dostal také Karel Jáchym. Bezděkovské panství tak v dubnu roku 1748 získává nového majitele - Sebastiána Františka Josefa Kűnigla.74

Nejvýznamnější majitelé zámku Bezděkov Hraběcí rodina Küniglů z Ehrenburku pocházela z Tyrolska. Její příslušníci se stali říšskými hrabaty již v roce 1662, avšak v Čechách se objevili až počátkem 18. století. První člen tohoto rodu se v Čechách připomíná r. 1712, kdy

72

Bratr Pavla hraběte Morzina bojoval s Valdštejnem v císařském vojsku a za své služby byl nejdříve povýšen do panského stavu a později získal hraběcí titul. 73 ÚLOVEC, Jiří. Hrady, zámky a tvrze Klatovska. Praha, 2004. s. 24-25. 74 KŘÍŽ, Martin. Bezděkov: Toulky minulostí obce. Klatovy, 2006. s. 7-8.

41

se jednalo o Leopolda hraběte Künigla, jenž se v témže roce stal radou apelačního soudu v Praze a později byl c. k. komořím. Jeho syn, Sebastián František Künigl, koupil bezděkovský zámek v dubnu roku 1748. O pár let později získal také dům v Klatovech na křižovatce ulic Plánická, Vídeňská a klatovského náměstí. Stejně jako jeho otec vstoupil do státních služeb a rovněž si vysloužil hodnost c. k. komořího. Poté připojil i hodnost tajného rady, hejtmana stavu panského v prácheňském kraji a královského hejtmana v Klatovech. Hrabě Sebastián spojil své panství s Volenovem a obě strany nové cesty nechal osázet lípami. Lipová alej z roku 1756 Bezděkov zdobí dodnes. Z jeho doby pochází zprávy o prvním povstání sedláků a čeledínů. Velmi si stěžovali na zacházení ze strany hospodářského inspektora panství Jana z Kartlibu. Jejich přednesené stížnosti nebyly vůbec projednávány, což vedlo v březnu roku 1772 ke vzpouře. Její první obětí se stal spolu s dalšími úředníky právě všemi nenáviděný hospodářský inspektor. Rebelie lidu ale nepřinesla očekávané výsledky. Přivolané vojsko pochytalo jedenáct lidí, kteří se účastnili vzpoury, dalších šest čeledínů z obce uteklo ze strachu před trestem, hlavní organizátoři celého povstání podlehli útrapám v klatovském vězení. Ti, kteří přežili kruté vězeňské zacházení, byli rozsudkem z 13. července 1772 odsouzeni k dlouholetým žalářům. Definitivní konec rebelie nastal 25. listopadu 1775, kdy došlo k ulehčení roboty a placení práce. Zámek v Bezděkově byl v držení Küniglů přes padesát let. Jeho posledním majitelem z tohoto rodu byl Kašpar Heřman Künigl, prvorozený syn Sebastiána Františka Josefa a Terezy, rozené říšské hraběnky Černínové z Chudenic, s níž se hrabě oženil roku 1745.75 Byl to také právě on, kdo do Bezděkova přivedl slavného romanopisce té doby, Christiana Heinricha Spiesse.76 Hrabě mu zde nabídl funkci správce panství. Mimo jiné se také podílel na vytvoření Stavovského divadla v Praze, a to nakreslením jeho plánů. Když však otec Kašpara Heřmana roku 1783 zemřel, zanechal po sobě mnoho dluhů, které hrabě nebyl schopen poplatit, a tak dům v Klatovech i s celým zařízením skončil v dražbě. V této souvislosti také stojí za zmínku, že Sebastián František i jeho syn byli členy zednářské lóže v Klatovech a její příslušníci se 75 76

KŘÍŽ, Martin. Bezděkov: Toulky minulostí obce. Klatovy, 2006. s. 7-8. Na počest Christiana Heinricha Spiesse se v obci každoročně pořádají letní Spiessovy slavnosti.

42

údajně (podle lidové tradice) scházeli ve sklepení tohoto Küniglova domu v Plánické ulici. Při dražbě byla rozebrána i cenná knihovna, z níž můžeme některé unikátní kousky najít v knihovně Národního muzea v Praze. Kašpar Heřman Künigl nakonec prodal i bezděkovský zámek. V říjnu roku 1801 uzavřel smlouvu s Janem Josefem Waltrem, pražským obchodníkem, a za 212 000 zlatých mu prodal statek Bezděkov i s dvory Kal, Poborovice, Volenov a Frýdlovská. I ten si však koupený majetek ponechal pouhý rok a poté jej prodal Václavu Novákovi a Vincencii Obstové, majitelům sousedního dvora Úborsko. Dalším vlastníkem zámku po Küniglech se 19. srpna 1807 stal pražský měšťan Jan Nyllitzký, který Bezděkov odkoupil po sporech mezi spolumajiteli. Poté tu krátce sídlil Václav Jeník z Gamsendorfu, od roku 1820 Jiří z Lövenheimu, od roku 1830 rytíř Vincenc ze Strohlendorfu.77 V polovině 19. století se majiteli bezděkovského zámku stali Korbové z Weidenheimu. Šlechtický rod, pocházející z Rakouska, svůj titul získal v roce 1792, kdy František Konrád Korb byl povýšen do rytířského stavu Římské říše a Bavorska.78 Dne 12. listopadu 1844 koupil od Vincence rytíře ze Strohlendorfu panství v Bezděkově František Korb z Weidenheimu za 190 000 zlatých. V té době pod něj spadal nejen zámek, ale i ovčín, pivovar, lihovar a hospodářské budovy volenského dvora. Velkostatek choval ovce, které byly ustájeny v chlévě proti faře. Ovčák bydlel v domě čp. 2 mezi školou a farou. Stavení, které bylo nazýváno ovčínem, vyhořelo v roce 1913 a už nebylo obnoveno. Prostory, kde dříve ovčín stával, dnes využívá základní škola jako hřiště. Pivovar byl původně umístěn ve dvoře statku. Roku 1905 byl postaven nový pivovar na okraji obce při cestě ke Korytům. Jedná se o rozsáhlou stavbu, která se zachovala dodnes. Pivo zde bylo výborné jakosti, což dokazuje i skutečnost, že v roce 1909 na průmyslové a hospodářské výstavě měl pivovar svůj stánek. Ve 20. století byl vybudován naproti novému pivovaru rybník Ovčák. V létě se vypouštěl a pásly se na něm ovce. V zimě se ze zamrzlého rybníka vysekávaly ledy 77

ÚLOVEC, Jiří. Hrady, zámky a tvrze Klatovska. Praha, 2004. s. 25. Roku 1814 byli jeho synové Antonín Josef (držitel Steknína a Kunratic) a Jan Gotfried (pán na Valči) pro svoje zásluhy v tehdejších válkách povýšeni do rytířského stavu Rakouského císařství a získali predikát „z Weidenheimu“. 78

43

a používaly k chlazení piva. Významnými sládky, kteří se zasloužili o dobrou pověst bezděkovského piva, byli František Friedl, František Holeš, Josef Klička a mnoho dalších. Počátkem 20. století byl postaven na svahu vrchu Římku dům pro sládka. Od 2. poloviny 20. století v něm bydlel Rudolf Pohl, který v bezděkovském pivovaru zastával funkci vedoucího výroby a po válce ses stal i jeho prvním národním správcem. V letech 1947 – 1948 se pivovar v Bezděkově stal státním a v posledních dvou letech své existence 1949 – 1950 nosil vizitku Západočeské pivovary n. p., pivovar Bezděkov u Klatov. Spolu s železnorudským jako jediný „přežil“ v okrese Klatovy rok 1950. Následně byl pivovar zlikvidován včetně zařízení a později využíván jako sklad Domácích potřeb Plzeň. 79 Lihovar vznikl v budově původního pivovaru, který byl součástí hospodářského dvora při zámku. Stával vedle budovy s průjezdem v hospodářském dvoře a měl svého času druhou největší produkci v Čechách. Líh se zde vyráběl až do poloviny 20. století, kdy zařízení převzalo zemědělské družstvo. Budova začala postupně chátrat, kdy v současnosti připomíná spíše zříceninu. Součástí zámku byla i zámecká kaple, kde byl chován starodávný „zázračný jezuitský kříž“. O tomto kříži psala Božena Němcová Karlu Havlíčku Borovskému. Kříž, který zde objevil spisovatel Josef Hais Týnecký, je nyní vystaven v Klatovském muzeu. Baron František Korb si uvědomoval rozsáhlost svého panství, a proto roku 1846 zvolil správcem svého majetku Františka Jaroslava Čecha, otce slavného spisovatele Svatopluka Čecha, který se 21. února 1846 v Bezděkově narodil. Čechova rodina pobývala v Bezděkově až do roku 1848 a výrazně ovlivnila revoluční události dějící se v té době v obci.80 Čech nebyl v té době jediný, jenž v obci šířil vlastenecké nadšení. K revolučnímu proudu se hlásili i bratři Kodýmové – Josef a Leopold, synové truhláře Wolfganga a jeho ženy Markéty. Leopold, narozen 19. 11. 1831, věřil, že Čechy dosáhnou národní svobody. V zahradě u jeho domku stojí kaplička sv. Jana z Nepomuku, na kterou připevnil dřevěnou desku s vlastnoručně psaným epigramem Havlíčkovým: Svatý Jene z Nepomuku, drž nad námi svoji ruku, by nám Bůh dal, co dal tobě, by náš jazyk nehnil v hrobě. Písmo se ovšem vlivem 79

Novodobá historie Bezděkovského pivovaru se datuje od roku 2013, kdy se stávající majitel areálu pan Radek Kollross rozhodl obnovit tradici vaření piva. 80 KŘÍŽ, Martin. Bezděkov: Toulky minulostí obce. Klatovy, 2006. s. 30-39.

44

povětrnosti smazalo a deska byla odstraněna. Josef, starší z bratrů Kodýmů, se narodil 16. 10. 1829 v Bezděkově a stejně jako Leopold byl horlivým vlastencem. Studoval na gymnáziu v Klatovech a poté se stal vychovatelem v rodině hraběte Kolowrata v Klatovech. V roce 1847 nastoupil na filozofickou fakultu v Praze, kde studoval s výborným prospěchem. Seznámil se zde s Karlem Havlíčkem Borovským. Spolu s ním se snažil hájit český národ a jeho práva.81 Za doby barona Františka Korba z Weidenheimu v letech 1854 – 1856 došlo k velké přestavbě bezděkovského zámku a to dle plánů pražského architekta Ing. Vojtěcha Ignáce Ullmanna.82 Z původní goticko-renesanční tvrze se stal zámek v novogotickém stylu, jehož podoba se dochovala dodnes. V roce 1861 převzal panství Františkův syn, Karel Korb z Weidenheimu. Na zámku žil spolu se svojí chotí Marií Korbovou. Správcem celého panství byl od roku 1925 Ing. Zelenka, který neopomíjel ani údržbu zámeckého parku. Karel Korb byl výborným hospodářem. K poddaným se choval vstřícně a vážil si dobře odvedené práce. Stal se ministrem obchodu ve vídeňské vládě a později i moravským místodržitelem. V obci se neustále vyvíjel i náboženský život. V letech 1900 – 1901 byl náboženskou maticí z podnětu bezděkovského faráře p. Ladislava Duška postaven nový kostel sv.

Václava na pozemku Alžběty, svobodné paní Korbů

z Weidenheimu. Ta pozemek vyměnila za kostelík sv. Anny, v jehož části nechala vybudovat rodinnou hrobku se samostatným vchodem ze západní strany. Samotný kostel přeměněný na kapli byl přístupný vchodem z jižní stěny. Objekt byl také nově obehnán hradbou. Pozemková reforma v obci z let 1921 – 1934 se nemálo dotkla i majetku Korbů. Reforma zmírňovala hospodářskou krizi trvající od roku 1930. Současně také umožňovala kolonizaci venkova a vzrůst obyvatelstva. V horním Bezděkově, který byl tvořen polnostmi Karla Korba, se vystavělo 30 domů.

81

V té době v Praze vypuklo povstání – zvané svatodušní. Oba bratři se těchto svatodušních bouří zúčastnili a to v bojích na barikádách. Smutné ovšem je to, že oba vlastenci bratři Kodýmové se prohlášení samostatnosti českého národa nedožili, neboť Josef zemřel 28. března 1905 v Ermetingenu u Kostnice (Švýcarsko) ve věku 76 let a jeho bratr 7. prosince 1916 ve stáří 85 let. K úctě jejich památky byla v roce 1938 na jejich rodné chalupě čp. 33 odhalena pamětní deska. Kronika obce Bezděkov. Díl 1. 82 Vojtěch Ignác Ullmann (1822-1897) byl český architekt období historismu.

45

Karel Korb byl otcem tří dcer, které stále žijí, ale v zahraničí. Nejstarší Adreana, narozená roku 1930, žije v Německu, Eleonora se narodila v roce 1932 a pobývá ve Švýcarsku, nejmladší Lisa se narodila roku 1938 a bydlí v Anglii. Po druhé světové válce, v roce 1948, bylo celé panství Korbů zestátněno a využíváno pouze státními organizacemi. 83

Architektonické proměny zámku Dnešní zámek v Bezděkově u Klatov stojí na místě původní gotické tvrze ze 14. století. Její přesnou podobu bohužel neznáme. Roku 1450 a 1468 byla tvrz dobyta a toto dvojnásobné obležení ji nepochybně poškodilo, po roce 1468 však byla opravena. V 1. polovině 16. století nebyla majiteli užívána k obývání, sloužila k hospodářským účelům a postupně pustla. Již pustou tvrz roku 1555 odkoupil Viktorin Pek z Řimku a jeho zásluhou došlo k obnovení stavby. Tvrz byla dříve tvořena velkou čtverhrannou věží a několika dalšími stavbami. Původně byl bezděkovský zámek položen níže, než se nacházelo dno Hořejšího rybníka, což způsobovalo značnou vlhkost zdí i místností. Majitelé této skutečnosti ale využívali ve svůj prospěch, a to k budování vodních ochranných příkopů. Na opevnění se také podílela hradební zeď, jejíž pozůstatky Viktorin Pek využil ke stavbě renesančního sídla. Konkrétní podoba budovy po přestavbě Viktorinem Pekem je neznámá. Víme ale, že do jejího uspořádání začlenil velkou gotickou věž a jako součást fortifikace zanechal nadále vodní příkop, jehož existencí pravděpodobně reagoval na stále ještě neklidnou bavorskou hranici. Těžko hledat jiné vysvětlení, neboť podobná opevnění malých feudálních sídel byla ve druhé polovině 16. století nezvyklá a poměrně zbytečná. K zasypání vodních příkopů došlo až při další přestavbě za hraběte Morzina, neboť již ztratily svůj ochranný význam. Tehdy byla také celá renesanční stavba i s gotickou věží začleněna do barokní budovy zámku, rovněž hradby byly při přestavbě zbořeny. Zámek byl úplně přestavěn podle vzorů anglické tudorovské gotiky roku 1855 v novorománském, resp. novogotickém stylu. Dnešní podoba z něj dělá jedinečnou stavbu příbuznou národně známého zámku Hluboká. Z roku 1811 se

83

Kronika obce Bezděkov. Díl 1.

46

dochovala kresba zachycující podobu tvrze touto poslední a zároveň i největší úpravou. Kresba zachycuje velkou třípatrovou věž krytou jehlancovou střechou s vikýři a obklopenou několika patrovými křídly seskupenými do nepravidelného šestiúhelníku. Vodní příkop, obklopující tvrz, byl již počátkem 19. století zcela vysušen a proměněn v zahradu navazující na zámecký anglický park z 18. století.84 Přestavbou z let 1854-1855 byl pověřen známý český architekt Vojtěch Ignác Ullmann, absolvent víděňské Akademie, kde jej ovlivnila novorenesanční architektura. Kromě bezděkovského zámku upravoval i další panská sídla, např. v Chyších nebo v Jirnech. V hlavním městě navrhl celou řadu budov např. Českou spořitelnu (dnes prezidium Akademie věd), Prozatímní divadlo, a také se podílel na budování novorenesančního kostela v Karlíně. Provedení stavby bezděkovského zámku bylo uloženo zednickému mistrovi Františkovi Havlovi. Baron František Korb z Weidenheimu přestavbu zahájil tím, že roku 1854 nechal zbourat starý zámek a z původní budovy zbyla jen věž. Rozsáhlé sklepení pod ní i pod celou východní částí zámku bylo zasypáno. Zámek je postaven na pěticípých základech a i v tomto nejnovějším provedení zůstala v zámecké budově dochována z původního sídla gotická věž až do výše druhého patra a několik starších zdí. Zámecká novostavba s malým vnitřním nádvořím působí navenek dojmem mohutné blokové budovy kryté nízkými střechami skrytými za cimbuřím. Uprostřed západního průčelí je umístěná čtyřhranná zeď obsahující v sobě už zmíněné pozůstatky tvrze, nároží při severním křídle je zvýrazněno polygonálními věžemi, k jihovýchodnímu nároží byl připojen pětiboký rizalit. Fasády jsou členěny výraznými římsami a velkými obdélníkovými kraji a středovým průčelím; na rozdíl od křídla má nejvýše jednu boční okenní osu. Zámecká okna jsou ukončena půlkruhovými

záklenky. Interiér zámku zdobily novogotické motivy použité především na stropech, dveřních ostěních a podpěrných pilířích. Přízemí zámku je zčásti zaklenuté křížovými klenbami. Spolu se založením středověké tvrze vzniklo i její hospodářské zázemí – velký hospodářský dvůr se vstupní branou s věží a pivovarem opatřeným

84

ÚLOVEC, Jiří. Hrady, zámky a tvrze Klatovska. Praha, 2004. s. 25-27.

47

novorománskými motivy. Velkostatek se rozvíjel současně s panským sídlem a jeho nynější vzhled tvoří uzavřený komplex obytných a hospodářských budov.85

Zámek v 2. polovině 20. století Události druhé světové války z let 1938 – 1945 ovlivnily i život obyvatelů Bezděkova. Příchodu německých vojsk 15. března 1939 se nevyhnula ani tato obec. Kulturní život v obci vyhasl, svoji činnost rozpustil také Sokol a Sbor dobrovolných hasičů využívali Němci spíše k vojenským účelům. Nacističtí vojáci v obci vzbuzovali nepokoje. Když byl Bezděkov osvobozen Američany, postupně opadlo zdejší napětí a strach. Obyvatelé vítali americké vojáky s nadšením. Americké jednotky se zdržely v Bezděkově ještě několik týdnů. Bydleli v zámku a v chalupách místních obyvatel. Asi po třech týdnech vesnici opustili. 86 Majitel bezděkovského velkostatku, po svých předcích Němec, baron Karel Korb z Weidenheimu, se přihlásil za okupace k německé nacistické straně. Žil zde celou válku a těsně před jejím koncem sám odcestoval. Jeho rodina zůstala na zámku. Ovšem panský velkostatek byl podle zákona vyvlastněn a předán českým vlastníkům. Rodině Karla Korba se během osvobození nic nestalo, nicméně krátce na to se musela ze zámku vystěhovat. Většina zámeckého nábytku a předmětů byla buď zničena, nebo rozkradena místními obyvateli. Majetek Korbů z Weidenheimu v Bezděkově byl opravdu rozsáhlý. Pozemky čítaly výměru 340 hektarů, z čehož přes 90 hektarů tvořily lesy. Zámek byl přidělen na starost národnímu správci, velkostatek spravovala místní úřednice. Veškeré pozemky byly rozděleny a přiděleny drobným zemědělcům v Bezděkově a i v Korytech. Mnozí zemědělští dělníci velkostatku obdrželi vlastní půdu, budovy a inventář a stali se tak samostatnými rolníky. Pole po obou stranách silnice vedoucí k železniční zastávce byla určena k výstavbě nových budov. Část lesa s myslivnou obdržely Tupadly a zbytek byl zestátněn. Rovněž škola obdržela pozemek až k farské zahradě. Národním správcem pivovaru se stal dosavadní úředník Rudolf Pohl.87

85

ÚLOVEC, Jiří. Hrady, zámky a tvrze Klatovska. Praha, 2004. s. 25-27. Kronika obce Bezděkov. Díl 5. 87 Mimo jiné stále udržoval „Čechův sbor“ v činnosti i přes dlouhé období kruté války. Sbor vznikl k poctě Františka Čecha a jeho syna Svatopluka již 14. října 1934. 86

48

Zámek byl v roce 1951 změněn ve středisko pracovních záloh. Ale již roku 1952 byl přeměněn na odborné učiliště v oboru stavebnictví. Později se zde vyučoval zemědělský obor a obor zahradník. Zámecký park byl udržován díky aktivitě mladých studentů z učiliště. O rostliny a keře se starali učňové pod vedením ředitele Jaroslava Puchmeltra. V letech 1951 až 1. října 1952 se zde konaly svatební obřady. Mladé páry zde oddával Václav Kučera. K 1. říjnu 1952 byl obvodní matriční úřad dočasně zrušen a v důsledku toho byla zrušena i oddací síň v zámku. V letech 1965 – 1967 proběhla rekonstrukce zámku v Bezděkově. Rekonstrukce zahrnovala opravu fasády celé budovy, střechy, vybudování septiku a kanalizace a asfaltování koberců ze silnice k zámku a nádvoří. Celkový náklad činil 980 000 Kč. Po deseti letech se v zámku instalovala i elektrika v nákladu 200 000 Kč. Bohužel o charakteru této rekonstrukce se Kronika obce blíže nevyjadřuje. Zmiňuje až letní měsíce roku 1975, kdy opět došlo k úpravě fasády. Na východní straně zámku byla 8. července 1977 odhalena pamětní deska věnována tragicky zemřelým členům (J. P. Borisovi, K. Svatošovi, J. Pohlavovi) komunistické strany, která tehdy stála v čele naší země. Zemědělské odborné učiliště (v té době už v zastoupení oboru drůbežář a zahradník) ukončilo v pátek 30. června 1978 vyučování ve státním zámku v Bezděkově a odstěhovalo se do Klatov, kde v pondělí 4. září 1978 zahájilo vyučování. Ředitelem v té době byl Miloslav Procházka, jehož zásluhou se udržoval také zámecký park. Na podzim byl v zámku umístěn Domov mládeže. O letních prázdninách byl v prostorách zámku každoročně pořádán kurz s výukou ruského jazyka. Konaly se zde i nejrůznější sportovní akce např. běžecké závody. Pořádaly se zde i taneční zábavy a vystoupení lidového tance, a to v zadní části zámeckého parku, kde bylo zhotoveno i kryté pódium. Je zřejmé, že tehdejší státní památková péče nehledala adekvátní způsob, jakým by mohla být památka využívána. Budova zámku byla sice v tomto období stavebně udržována, avšak zejména ve vnitřních prostorách a částečně i na severní straně zámku došlo ke stavebním úpravám, které naprosto nekorespondovaly s novogotickou architekturou a měly čistě užitkový význam (např. ve vnitřním nádvoří byly vybudovány koupelny a toalety, přidružená přístavba pro technické zázemí a kotelnu). Domnívám se, že volba formy využití

49

památky tedy nebyla tou nejvhodnější, i když pozitivní stránku shledávám v udržování fasády a vnějšího vzhledu zámku i blízké parkové úpravy. 88 Na počátku devadesátých let byl internát zrušen a zámek byl dán do soukromého vlastnictví. Zámecký park a zahrada postupně pustly a i samotná budova zámku začala chátrat. Zaostalý zámecký park byl v první polovině 90. let ještě přístupný veřejnosti. Od druhé poloviny 90. let jej soukromní majitelé zámku zcela uzavřeli veřejnosti. V té době se jednalo o přestavbě zámku na domov pro seniory se zahraniční klientelou z nedalekého Německa. K samotné realizaci projektu ale již nedošlo. Z poslední návštěvy zámku, která byla veřejnosti umožněna v létě roku 2008, si pamatuji, že v objektu zůstalo zachováno široké dřevěné schodiště s vyřezávanou novogotickou výzdobou, okenní oblouky, mramorové sloupy ve vstupní hale a vitrážové okno v bývalé zámecké kapli. V současné

době

je

budova

zámku

opět

na

prodej

(zhruba

za 10 500 000 Kč). Zámecký park je majetkem státu a jeho správu vykonává Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Není součástí majetku majitele zámku, ale taktéž je již poněkolikáté nabízen k prodeji (v květnu roku 2014 se prodejní cena pohybovala kolem 6 500 000 Kč). Obec Bezděkov by měla zájem o zámecký park, avšak nikoliv za tuto částku. Do budoucna doufá, že se jej podaří získat bezúplatným převodem, postupně rekonstruovat a zpřístupnit veřejnosti. Zámek Bezděkov (s omezením: bez hospodářské budovy čp. 120) je uveden v registru památek Plzeňského kraje. Podle mého názoru by si však tento zámecký objekt zasloužil, aby byl alespoň se statutem kulturní památky a měl tak šanci na jistou obnovu a do budoucna snad i na zařazení mezi národní kulturní památky už proto, že památek tohoto druhu v okolí mnoho nemáme.

88

Kronika obce Bezděkov. Díl 5.

50

STÁTNÍ ZÁMEK ČERVENÉ POŘÍČÍ Druhou lokalitou zvolenou z území Plzeňského kraje je Červené Poříčí. Tato obec se nachází nedaleko města Švihov, kdy též dříve náležela do klatovského okresu. Dnes již je státní zámek Červené Poříčí ojedinělým dokladem saské renesance v Plzeňském kraji. Zámek je národní kulturní památkou a je spravován NPÚ od roku 2010, který převzal správu po státní instituci Lesů České republiky. Na příkladu této památky lze pozorovat individuální přístup památkové péče daný zásahy v interiérech zámku v průběhu 20. století a její viditelné snahy (tj. netradiční formou prohlídek zámku, koncerty, aj.) probudit o tuto národní kulturní památku zájem místních obyvatel i turistů. Doposud se v ní nenachází v podstatě žádný mobiliář (i když původní podoba interiérů demonstrovala hned několik stavebních slohů) a není dokončena ani vnější fasáda a celkový vzhled zámku. Areál zámku dodnes zastává dominantní roli v obci, v jejích počátečních dobách zde existovala, jak už to v historii bývá, nejdříve tvrz. Následující text mapuje nejen stavebně-historický vývoj poříčského zámku, ale také upozorňuje na určitou dobovou propojenost se známější národní kulturní památkou - vodním hradem Švihov.

Držitelé vsi a zámku do poloviny 18. století Ves byla založena pravděpodobně již ve 13. století příslušníky starobylého rodu Drslaviců.89 Na přelomu 13. a 14. století zde pobývali bratři Jaroslav, Drslav a Ota, z nichž Jaroslav byl zmiňován na Červeném Poříčí již roku 1318 (do roku 1352). To je současně první historicky doložená zmínka o vsi. Následujících šedesát let nelze zmapovat, neboť nebyly nalezeny žádné písemné zmínky. S největší pravděpodobností v Poříčí sídlili potomci bratrů Drslaviců, a to až do závěru 14. století. Počátkem 15. století držel Poříčí Radslav z Kočova, později se stal pánem tvrze v Měčíně a Červené Poříčí přešlo ve vlastnictví rodu Rýzmberků90, konkrétně

89

Drslavici či Drslavicové byli velmi starý český šlechtický rod, jenž měl ve 12. až 13. století v držení rozsáhlé majetky v západních a jihozápadních Čechách (v okolí Červeného Poříčí např. hrad Roupov či tvrze Skočice a Jinín). Rod vymřel počátkem 15. století. Od Drslaviců odvozovali svůj původ Černínové z Chudenic. 90 Později používali jméno Švihovští z Rýzmberka. Byl to starý český panský rod, který pravděpodobně pocházel z rozrodu Drslaviců, s nimiž má stejné erbovní znamení.

51

Janu z Rýzmberka a Rábí. Zanedlouho bylo Poříčí připojeno ke Švihovu, jehož součástí zůstalo až do poloviny 16. století.91 Od roku 1569 získal Červené Poříčí, jehož součástí byla již nově vystavěná tvrz, Mikuláš Šic z Drahenic (spolu s mlýnem v Jiníně a částí městečka Poleňka). Po brzké Mikulášově smrti (od roku 1571) spravovali panství jeho bratři Adam a Albrecht Šicovi, kteří byli dobrými hospodáři. Adam získal do zástavy obce Třebýcinku, Třebýcinu, Kokšín, Vosí, Jíno a Kbel a když zemřel (†1593), Albrechtovi se podařilo některé z těchto vsí připojit natrvalo k poříčskému panství. Za jeho života došlo v roce 1606 k rozsáhlému požáru, kdy zasažena byla tvrz i ves čítající třináct stavení. Obětí požáru se stal i velmož Albrecht, jenž je pochován v kostele ve Vřeskovicích.92 Po Albrechtově smrti spravoval Červené Poříčí syn Mikuláš II. Šic z Drahenic, kterému jeho otec a jeho dva strýcové zanechali slušné jmění. Rovněž Mikuláš II. byl dobrým hospodářem, což mu umožnilo postavit zde nový reprezentativní zámek jednoduššího typu v pozdně renesančním slohu. Stavba nového zámku byla dokončena roku 1611, jak dokládá kamenná deska s letopočtem dochovaná nad portálem hlavního vstupu do hlavní budovy.93 Tehdy vzniklo jádro dnešního zámku, k němuž krátce poté byla připojena šestiboká nárožní věž a zřejmě také přístavba k jižní části stavby. Současně došlo k zaklenutí přízemí valenými klenbami se styčnými trojbokými výsečemi a neckovými klenbami s náročnou štukovou výzdobou, kdežto patro bylo vybaveno záklopovými stropy.94 Od roku 1616 patřily k panství i vsi Nedanice, Nedaničky, Borovy, Oplot, Kbel, Kaliště, Zelené, Vřeskovice a Osí (Vosí). Při zámku pak byla zřízena velkolepá, a tehdy vysokou společností oblíbená zahrada čerpající inspiraci z italských vzorů. Mikuláš II. byl protestant a dle pověsti v době reformací násilnické povahy vůči poddaným. Během bělohorského konfliktu se Mikuláš II. připojil ke straně odbojných stavů, jež nakonec mocensky prohrála. V důsledku toho byl v roce 1623 odsouzen ke ztrátě dvou třetin majetku, do nichž spadalo i poříčské panství.

91

ÚLOVEC, Jiří. Hrady, zámky a tvrze Klatovska. Praha, 2004. s. 44. KŘÍŽ, Martin. Červené Poříčí: Toulky minulostí obce a zámku. Klatovy, 2004. s. 6. 93 KUČA, Karel. Průvodce po památkách: ve správě Národního památkového ústavu. Praha, 2013. s. 56. 94 ÚLOVEC, Jiří. Hrady, zámky a tvrze Klatovska. Praha, 2004. s. 47. 92

52

Konfiskační komise prodala Poříčí Filipu Adamovi z Kronbergu. Jeho rod držel zdejší panství až do roku 1692, kdy zemřel poslední Kronberg - Adolf Ota. Statek zdědily jeho sestry Magdaléna Isabela, Marie Diana a Emanuela Maxmiliána. Původem bavorská rodina Kronbergů zapříčinila vznik druhého, častěji používaného německého názvu Poříčí – Kronporitschen. V češtině se označení Korunní Poříčí (či Korunopoříčí) používalo sporadicky. Více se držel název vzniklý téměř hned po výstavbě zámku na počátku 17. století – Červené Poříčí (Rothporitschen), dle rozměrné střechy svítící svou pálenou krytinou.95 Výše uvedené sestry nakonec panství roku 1707 prodaly císařskému generálovi Janu Jiřímu z Hauben (ten krátce předtím koupil panství a hrad Roupov od Františka Habarta z Klenového). Smlouva o převodu poříčského zámku na pány z Hauben z roku 1707 obsahuje i zajímavý popis zámku: „Zámek Poříče: Tento jest zcela od kamene vystavený a v dolejším štoku veskrz klenutý, v něm se nachází mázhauz, a tabulnice veliká, při ní rundel, a tři sklepy suchý, z nich toliko jeden, kde nyní důchodní zůstává, k topení jest. Při mázhauze jiný pokoj pro klíčnici, a byt hejtmanův, totiž jeden pokoj se dvoumi sklepy scuhými, s kuchyní panskou, pod tím sklepů podzemních pět, do nichž se z tabulnice, i mázhauzu, a ze dvora vcházeti může. V hořejším štoku též velký mázhauz a pokoj s kaplicí, podle něho pokoj jeden, a druhý s komorou vedle schodův, třetí s komorou a kabinetem v rundelu, na podkrově sejpky a tři komory cihlou vydlážděný, též nad dotčeném rundelu ještě na dvoje Contignati a kupole vyhnaná, a plechem přikrytá, šacuje se týž zámek ... 2 000 zl.“96 Z dalších objektů jsou ve smlouvě popisovány hospodářský dvůr, pivovar, vinopalna, štěpnice, květná zahrada, pila, mlýn, dvě chmelnice a řada polí. V roce 1716 císařský generál Jan Jiří Hauben padl v bojích s tureckými oddíly u Petrovaradína. Červené Poříčí poté vlastnila jeho dcera Františka Augusta, provdaná za hraběte Törringa z Jettenbachu, která jej spojila s roupovským panstvím. Pravděpodobně jejím přičiněním došlo k barokní výzdobě zámku. Z dob jejího působení se dochovaly zprávy o činnosti dvou malířů na zámku, kteří jsou patrně autory dodnes dochovaných nástěnných a nástropních maleb převážně s mytologickými náměty. První zpráva pochází z konce února roku

95 96

KŘÍŽ, Martin. Červené Poříčí: Toulky minulostí obce a zámku. Klatovy, 2004. s. 6-7. cit. z viz tamtéž s. 7.

53

1721 a týká se Jana Jiřího Majora.97 Druhým malířem působícím v Červeném Poříčí byl podle zprávy z listopadu roku 1739 Jan Hencz.98 Za Törringů byl také na zámku čilý společenský ruch, kdy se zde konaly různé společenské akce. O jedné z nich, Granátnickém plese, se zmiňovala ve svém dopise z jara roku 1731 svému manželovi

Isabela, hraběnka

Černínová.

Podobné

akce

se

zde

konaly

pravděpodobně častěji. Díky těmto zprávám, ale i záznamům v matrikách zmiňujících granátníky, důstojníky a prosté vojáky jako kmotry a svědky při křtech či svatbách po několik desetiletí 18. století, lze předpokládat častý nebo i trvalý pobyt granátnického pluku či alespoň kompanie v blízkém okolí Červeného Poříčí. Za významné je možné i považovat několikadenní pobyt Amanda Streera99 na zámku v roce 1759, jenž mohl mít souvislost s vizitací kostelů v blízkosti Přeštic, spadajících pod kladrubský klášter či s jeho patronátním právem. Od roku 1758 řídil správu majektu syn Františky Augusty Norbert, který panství o výměře 5 646 ha (náležely k němu obce Vosí, Kaliště, Jíno, Kokšín, Třebýcinka, Nedanice, Kbel, Stropčice, Nová Ves, Babice, Hráz, Rudice, Bezděkov100, Horní a Dolní Nezdice, Borovy, Vřeskovice, Mstice, Roupov, Zderaz, Horušany a část vsí Oplotu, Lhovic, Vlčí, Zeleného, Balkova a Biřkova) přivedl k hospodářskému rozkvětu.101 V Poříčí nechal vystavět také vysokou pec, po níž se dosud říká části obce „Na Huti“. Norbert však panství rozšiřoval a zveleboval tak rychle, až se těžce zadlužil a Červené Poříčí tak muselo být prodáno ve veřejné dražbě.

Nejstarší popis zámku Z počátku 18. století pravděpodobně pochází německy psaný rukopis, nalézající se dnes v držení soukromého vlastníka, nadepsaný Popis panství Korunní Poříčí a Roupov. Autorství lze přisoudit tehdejšímu správci panství Janu Tadeáši

97

Jan Jiří Major byl ve své době ceněn jako sám Brandl. Jeho tvorba je známa především z východních Čech (např. Brandýs nad Orlicí, Nová Paka aj.). Zemřel v Jičíně roku 1744. 98 Archiválie se k tomuto umělci vyjadřují v souvislosti se svatbou jeho dcery, která žila na hraběcím dvoře Törringů v Červeném Poříčí. Poukazuje to zřejmě na někdejší pracovní vztah Törringů a Jana Hencze. 99 J. M. Amandus Streer (1702 Stříbro – 1783 Kladruby) byl římskokatolický kněz a benediktin, v letech 1756-1783 opat kladrubského kláštera. 100 Nejednalo se o dnešní Bezděkov u Klatov, ale o Bezděkov u Švihova. 101 KŘÍŽ, Martin. Červené Poříčí: Toulky minulostí obce a zámku. Klatovy, 2004. s. 7-8.

54

Košínovi z Friedenfeldu. Část rukopisu se věnuje i popisu prvního (panského) patra zámku. Ústředním prostorem patra byl velký sál proti západní straně zámku, jehož rákosový omítaný strop zdobila v zelené barvě vyvedená malba příběhu Faetona. Tapety byly malovány různými olejovými malbami. Sál osvětlovala čtyři velká dvoukřídlá okna, třemi z nich se otevíral pohled do okrasné a užitkové zahrady. Dveře

byly

všechny

po francouzském

vzoru

opatřeny

portami

(závěsy)

s mosaznými vlašskými zámky. Tento sál byl dlouhý dvacet kroků, nacházely se v něm dva velké vlašské krby, a vedl z něj také východ na velký balkon (altan), který byl zhotoven ze štukových kvádrů, s výhledem do okrasné zahrady. Další pokoj, zvaný Nad kuchyní, byl vlastně velkou nárožní místností nalevo od sálu s celkem čtyřmi okny obrácenými na jih a západ. Měl taktéž rákosový omítaný strop a na něm vyobrazenou malbu bohyně Venuše. Také mu náležely tištěné (či tlačené) polohedvábné špalíry na stěnách a nádherná zelená kachlová kamna. Rovněž se honosil vykládanou podlahou (parketami) z tvrdého dřeva. Pokoj měřil na délku čtrnáct a na šířku deset kroků. Vlevo od něj se nacházela kaplová místnost obrácená na východ a jih, červeně špalírovaná španělským malováním, se stropem omítaným na rákos, na němž byl vyobrazený příběh bohyně Juno. Nacházelo se zde i okénko na způsob rondelu, v něm kaplička a oltář Svaté trojice, dále hnědá kachlová kamna s dřevěným táflováním.102 I v této místnosti byla vykládaná podlaha, rovněž dvě dvojitá dvoukřídlá okna, jejichž část umožňovala výhled do okrasné zahrady, na louky a lesy, také na tehdy hraběcí černínské sídlo Švihov a dále východním směrem, kde poblíž teče řeka Bradlavka, při níž fungoval mlýn. Místnost byla o délce čtrnácti a šířce též čtrnácti kroků. Vlevo od kaplové místnosti se nalézal zeleným damaškem špalírovaný pokoj s malbami na špalírech, se stropem opět omítaným na rákos, na něm historická malba zobrazující Akteona. Místnost, o délce třinácti a šířce devíti kroků dále dotvářely zelená kachlová kamna, velká zelená sametová pohovka, sametové židle a vykládaná podlaha. Dvěma okny bylo možné vidět na vodu a zámeckou zahradu.

102

KŘÍŽ, Martin. Červené Poříčí: Toulky minulostí obce a zámku. Klatovy, 2004. s. 9-10.

55

Součástí panského patra byla dle rukopisu i jídelna, do níž se vcházelo přes velký sál. Byla strakatá na způsob damašku a měla polohedvábné špalíry. Na vybíleném stropě omítaném na rákos byl vymalován Ikarův příběh. Dále se v jídelně nacházely ještě jiné malby spolu s větším množstvím portrétů. U zdí stály židle, kanape a zrcadla. Podlaha byla vykládaná dubovým dřevem. Místnost, široká i dlouhá třináct kroků, měla dvě tabulová okna s výhledem na plynoucí vodu a mlýn, zahrádku, lesy a louky. Vedle jídelny se nacházel žlutý pokoj, místnost obrácená k severu do zámeckého nádvoří a s výhledem do něho. Stěny byly špalírované žlutým tlačeným atlasem, vyskytovaly se v ní protkávaná kanape, lenošky, zrcadla, závěsy, postel, stůl, rovněž velký skleněný ozdobný lustr. Pokoj s vykládanou podlahou měl hnědá kachlová kamna a jeho velikost byla dvanáct kroků délky i šíře. Opět nalevo od této místnosti se nalézal zelený pokoj o délce deseti kroků, se stropem omítaným na rákos a s malbou příběhu Ulyssa. Pokoj, s výhledem na severní stranu do zámeckého nádvoří a na západ do zahrady s velkými dvojitými tabulkovými okny, byl zeleně špalírovaný s vykládanou podlahou. Odtud se vcházelo do pokoje rondelu, jenž byl umístěn v zámecké věži. Místnost měla okrouhlý půdorys a na rákosu omítaném stropu malbu Příběh Joviše. I tento pokoj o obvodu čtyřiceti kroků byl zeleně špalírovaný a měl podlahu vykládanou tvrdým dřevem. Třemi okny byl možný výhled do okrasné zahrady, do nádvoří a na pivovar.103 V popisu tohoto pokoje je taktéž uvedeno: „... zde v této místnosti se nalézá prastarý a vynikající portrét vysoce důstojného milostivého knížete a pána Jana Schweicharta z rodu Törringů z Jettenbachu.“104 Na základě citované části lze jen dodat, že za držení panství tímto rodem měly obec se zámkem jméno Poříčí Törringovské.105

Majitelé zámku od poloviny 18. století do současnosti V roce 1763 zámek v dražbě (společně s roupovským panstvím) získal bavorský kníže Kliment František, též vévoda v Horní Falci a falckrabí rýnský. Roku 1795 uvedl ve své závěti jako majitele bratra Maxmiliána Josefa. Z dob 103

Pivovarem bylo v rukopise myšleno hospodářské křídlo, které k tomuto účelu původně sloužilo. cit. z KŘÍŽ, Martin. Červené Poříčí: Toulky minulostí obce a zámku. Klatovy, 2004. s. 10. 105 Viz tamtéž. 104

56

vlastnictví bavorských vévodů pochází úprava portálu vstupu do nádvoří. Zhotovitelem byl Antonín Smuth z Prahy106, který se též podílel na rokokových úpravách interiéru zámku. V rozeklané pilastrové edikule portálu stojí sochy: lev s prázdným štítem a vpravo Minerva držící štít se znakem bavorských vévodů. Kolem okna nad portálem je štukový lamrekýn s vévodskou korunkou. Na architrávu se nachází nápis s chronogramem: Porta hoC sVb gratIosIsIMo praDII CLYpeo renoVata (Porta hoc sub gratiosis imo praedii clypeo renovata),107 jehož překlad se uvádí takto: "Brána pod tímto milostivým ochráncem obnovena 1766".108 Na počátku 70. let 18. století došlo i k barokním úpravám zámku. Byl zhotoven východní přístavek, jehož součástí bylo mladší barokní oválné schodiště. Boční přístavek byl spojen v úrovni patra dřevěnou krytou chodbou se sousední zámeckou kaplí (v 19. století zrušena). Došlo také na úpravu rozsáhlé zahrady, jejíž část v bezprostředním okolí zámku se inspirovala francouzským stylem. Zbylý zahradní prostor byl obehnán novými zdmi, jež byly zdobeny unikátním souborem 56 kamenných bust českých panovníků a církevních hodnostářů. V roce 1805 byla uzavřena státní smlouva o převodu těchto panství z rukou bavorského knížete do majetku habsbursko-lotrinkého arcivévody a salcburského kurfiřta Ferdinanda, pozdějšího velkovévody toskánského (stal se jím roku 1814). V roce 1815 se Ferdinand rozhodl postoupit lauenburská panství rakouskému císaři Františkovi II., který měl zájem z nich učinit sídlo pro svého vnuka Orlíčka, syna Napoleona Bonoparta a Luisy Rakouské, jenž se měl tak stát vévodou zákupským. Orlíček však nečekaně zemřel velmi mladý, v roce 1832. Nakonec roku 1824 přešlo panství do majetku rakouského císaře Ferdinanda V., v Čechách velmi oblíbeného a známého pod přídomkem Dobrotivý. Za jeho vlastnictví čítalo panství již 4 944 obyvatel a panstvo disponovalo sedmi dvory a pěti ovčíny. Klasicitní zásahy do zámku v průběhu první poloviny 19. století měly spíše charakter oprav. V podobě zámku se projevily výrazněji pouze změnou střechy šestiboké věže za přestavby roku 1847, kdy získala dnešní vzhled.

106

Dvorní malíř Antonín Smuth žil v letech 1723 – 1795. Výklad chronogramu v nápisu: CVIIIMDIICLY = MDCCLVVIIIIII = 1766. 108 Materiály z archivu správce objektu Červené Poříčí M. Čermáka. 107

57

Panství Červené Poříčí setrvalo v majetku rakouských císařů až do konce monarchie a vzniku samostatné Československé republiky, tj. do roku 1919, kdy poté velkostatek Červené Poříčí získal nově vzniklý československý stát. V období první republiky zde sídlil lesní úřad Ústředního ředitelství státních lesů vedený lesním radou. Ani během protektorátu se tento stav nezměnil. Po druhé světové válce zůstal zámek ve státní správě, časem se stal sídlem lesního závodu pod Krajskou správou lesů. Byly zde zřízeny nové byty pro další zaměstnance a tím bylo započato masivní obydlování zámku. Snad nejhorším obdobím byla léta 1956 – 1978, kdy pravděpodobně docházelo k zásadním vestavbám a poměrně radikálním úpravám. S postupným vybydlováním a degradací objektu počal upadat i zájem o bydlení v něm, a tím byl dán další vývoj poznamenaný nezájmem ze strany zbývajících nájemníků i pobočky Lesů České republiky, Západočeské státní lesy, lesní závod Přeštice (vlastníkem od roku 1990).109 K 7. lednu 1997 přešlo právo hospodaření se zámkem Červené Poříčí z Lesů České republiky na Památkový ústav Plzeň110. Právo vlastnické zůstalo i nadále České republice. Nejprve zde vykonával operativní správu kastelán nedalekého hradu Švihov Jaroslav Butula, od června 1997 měl zámek již vlastní správu. Od roku 2010 je objekt Národní kulturní památkou.111 Z vnějšího pohledu zámek zůstal prakticky neznehodnocen pozdějšími přestavbami. Jelikož objekt prochází rozsáhlou památkovou obnovou, je zámek přístupný veřejnosti. Návštěvníci zde tak mají zatím poměrně ojedinělou možnost nahlížet do procesu památkové obnovy historického objektu. Záměrem je ukázat návštěvníkům památku jako historické sídlo v krajině, představit její stavebně historický vývoj s ukázkami slohových období a prezentovat stavební obnovu a restaurátorské práce. Státní zámek Červené Poříčí je spravován Národním památkovým ústavem, územní památkovou správou v Českých Budějovicích (NPÚ ÚPS ČB).112

109

KŘÍŽ, Martin. Červené Poříčí: Toulky minulostí obce a zámku. Klatovy, 2004. s. 11., ÚLOVEC, Jiří. Hrady, zámky a tvrze Klatovska. Praha, 2004. s. 45-46., KUČA, Karel. Průvodce po památkách: ve správě Národního památkového ústavu. Praha, 2013. s. 56. 110 Nyní se jedná o regionální pracoviště Národního památkového ústavu sídlící v Plzni. 111 Zámek Červené Poříčí prohlášený za národní kulturní památku nařízením vlády č. 50/2010 Sb. ze dne 8. 2. 2010 o prohlášení některých kulturních památek za národní kulturní památky dle pasportizace okresů Zpč. kraje z r. 1985. 112 Zámek Červené Poříčí: Oficiální stránky [online]

58

Stav zámeckých budov a jejich příslušenství v r. 2004 Zámek se skládá ze dvou hospodářských a dvou obytných křídel. Severní hospodářské křídlo je vstupní a dělí je brána do průjezdu dvora. Brána a průčelí severního křídla se obrací do návsi směrem k mešní kapli Nejsvětějšího Srdce Kristova a sv. Jana Nepomuckého. Část severního a východní hospodářské křídlo mají renesanční základ a jsou barokně upraveny stejně jako brána, u níž je rozdělení na renesanční a barokní část v průjezdu dobře patrné díky „šiknám“. Do doby, než byl postaven nový barokní pivovar nad dnešní restaurací U České koruny, sloužila část těchto křídel jako pivovar (ještě počátkem 60. let 18. století). Druhá část severního hospodářského křídla pochází patrně z období klasicismu. Přízemní prostory byly užívány jako kočárovny, stáje, patro pak jako seník a sýpka. Po druhé světové válce byly zde v prvním patře zřízeny byty a kanceláře státních lesů, přízemí sloužilo jako garáže a kůlny. Přízemní prostory jsou klenuty plackami, velká prostora v pravém rohu je sklenuta na střední sloup. První patro je plochostropé, velký sál nad průjezdem je opatřen valenou klenbou. Dnešní podoba obytného jižního křídla pochází z roku 1611, kdy jej nechal postavit Mikuláš II. Šic z Drahenic. Z jeho předchůdce, ze staré tvrze, se mnoho nedochovalo, snad jen relikty zdiva. Věž byla k zámku přistavěna patrně až za Kronbergů, neboť je již celá z cihel a zdi zámku s ní nejsou provázány.113 Je možné, že i zdobené klenby v přízemí (které jsou členěny žebry a opatřeny tzv. perlovcem) byly pořízeny až za Kronbergů. Původně zde mohly být dřevěné ploché stropy. Tomuto stavu odpovídá i nákres střední části přízemí zámku z poloviny 19. století, který zachycuje v místnosti za hlavním schodištěm plochý strop. Nákres byl patrně pořízen u příležitosti příprav zastropení uvedené místnosti dvěma pruskými plackami, které se dochovaly dodnes. Tři místnosti v přízemí jsou zaklenuty neckovými klenbami s trojúhelnými lunetami a štukovými zrcadly ve vrcholcích. Klenby jsou poměrně hustě opatřeny gotizujícími žebry provedenými ve štuku a zdobenými perlovcem. Jejich paty zdobí též ve štuku provedené ornamenty. Mimo velký sál sousedící s věží a místností vlevo od vstupu na schodiště do prvního patra má podobnou klenbu i mázhauz, do kterého se vstupuje hlavním vchodem a na jehož stěně u okna vpravo od vchodu odhalil restaurátorský průzkum zápis z roku 1617 a uhlem malované mužské poprsí 113

KŘÍŽ, Martin. Červené Poříčí: Toulky minulostí obce a zámku. Klatovy, 2004. s. 12.

59

s velkým krajkovým, pro pozdní renesanci s charakteristickým benátským límcem. Lze se proto domnívat, že poprsí muže pochází ze stejné doby jako zápis. Také klenba přízemní místnosti ve věži se dá charakterizovat jako necková s lunetami. Její žebra sbíhají k malému čtvercovému nástropnímu zrcadlu. V místnosti je dochovaný mírně poškozený barokní sedlový a profilový krb. Místnost je přístupná z velkého sálu vedle mázhauzu po několika schůdcích. Klenby tří místností jsou valené s hřebínky, místnost vedle velkého sálu u věže je zaklenuta křížovou klenbou s hřebínky. Přízemí bylo stejně jako celý zámek upravováno v době baroka a klasicismu, na což zde poukazují ostění dveří. V přízemí východního bočního křídla jsou k vidění čtyři místnosti, do nichž se vstupuje nově proraženým vchodem v severním štítě. Odtud vede hlavní schodiště, jehož podesta má klenbu zdobenou trojlístky ztvárněnými ve štuku a jehož zdi jsou opatřeny štukovými lištami charakteristickými pro období manýrismu, které vede do prvního patra zámku, tzv. panského.114 Jeho dnešní podoba není jistě tak pestrá a bohatá, ačkoliv první etapa restaurátorského průzkumu prokázala značnou zachovalost vnitřní výzdoby. Bohužel se nedochovaly látkové tapety ani kamna, k úhoně přišel i krb v prvním patře věže, ze kterého se dochoval jen kamenný parapet.115 Také barokní krb v bývalé ložnici je zazděný. Renesanční a barokní kamna byla v minulém století nahrazena novějšími, z nichž se dochovala dvoje. Části několika dalších byly nalezené rozházené na půdách, dokonce i v odpadkové strouze rybníka v parku. Původní zeleně špalírovaný pokoj vlevo od kaplové místnosti v období užívání zámku Státními lesy sloužily jako koupelna a kuchyně, což zapříčinilo, že se mezi původním stropem a zřízeným podhledem usazovalo vlhko a pára. To způsobilo poškození původní malby Akteona nalézající se v kulatém štukovém rámu, který byl osekán. Kolem rámu je znatelná iluzivní rostlinná malba doplňující prostor stropu. Nástropní malba bohyně Juno, v dnes osekaném štukovém zrcadle v kaplové místnosti je zabílená. Pod nánosem vápenných přemaleb se naštěstí dochovala, stejně jako otisk zrcadla. V místnosti se zachovala bílá kachlová kamna z let 1860 – 1880, dále také barokní dubové čtvercové parkety.

114 115

Jeho popis z roku 1760 je uveden v podkapitole Nejstarší popis zámku. KŘÍŽ, Martin. Červené Poříčí: Toulky minulostí obce a zámku. Klatovy, 2004. s. 12-13.

60

Pokoj, dříve zvaný Nad kuchyní, má zachované tytéž parkety a místnost doplňují také bílá kachlová kamna, o několik let mladší než ta v kaplové místnosti. Na stropě je znatelné osekané oválné zrcadlo, freska Venuše je zabílená. Ve velkém sále, největší místnosti prvního patra, odhalil restaurátorský průzkum množství kvalitní empírové nástěnné výmalby a vyobrazení dvou zámků, z nichž jeden je patrně zámek v Horní Polici u České Lípy.116 Průzkum též prokázal jeden z vlašských krbů, bohužel kamenné ostění je osekáno. Na stropě je patrné štukové zrcadlo a část stropu pokrývá secesní šablonová malba, část podlahy tvoří barokní parkety, na tzv. vídeňský kříž. V místnosti blízké velkému sálu se dochovala stropní malba opatřená kvalitně provedeným štukovým rámem. Již zmiňovaný restaurátorský průzkum odhalil na zdech velmi jemnou rokokovou výzdobu zastoupenou zde kartuší zdobenou květinami. Podlahu pokrývají opět barokní čtvercové parkety. Tzv. zelený pokoj má též zachovanou stropní malbu i štukové zrcadlo, část však značně poškodilo zatékání do stropu způsobené zanedbáním základní údržby střech v období vlastnictví zámku Státními lesy. Tato malba byla ošetřena restaurátory jako jedna z prvních. Průzkum zde objevil také nástěnné malby, podlahu pokrývají původní parkety.117 V pokoji v rondelu věže se z původního ozdobného krbu dochoval jen kamenný parapet. Průzkum zde odhalil velmi jemnou výzdobu stěn a v sondě prokázal i zachovalost pozdně renesančních omítek. Na stropě je znatelné osekané kruhové štukové zrcadlo, freska Příběhu Joviše je zabílená a podlahu též pokrývají původní parkety. I žlutá místnost má dnes osekané štukové zrcadlo, malba je zakrytá vápenným nátěrem a místnost byla již za klasicismu přepažena hrázděnou příčkou, která je zdobena výmalbou. Výzdoba bývalé jídelny utrpěla vinou nevhodného užívání nájemníky Státních lesů (příčkováno na kuchyni, toaletu, koupelnu a předsíň) snad nejvíce ze všech místností na celém zámku. Kladně snad lze hodnotit jen uchování reliktů profilů původního štukového rámu, pod nějž bude možno na základě dochovaného otisku v omítce zhotovit přesnou kopii původního zrcadla. Pod novou parketovou

116 117

Tento zámek patřil stejně jako Červené Poříčí do skupiny sasko-lavenburských panství. KŘÍŽ, Martin. Červené Poříčí: Toulky minulostí obce a zámku. Klatovy, 2004. s. 13-15.

61

podlahovou krytinou se částečně dochovaly původní čtvercové parkety, část podlahy je však vybetonována. Mezi jižním hospodářským křídlem a hlavní zámeckou budovou se nalézá zajímavý stavební prvek, který zde byl postaven patrně až za Mikuláše II. Šice z Drahenic. Barokní salon v patře tohoto zámeckého křídla sousedí se žlutou místností. Zde restaurátorský průzkum odhalil nejen rokokovou výzdobu zdí, ale též starší barokní výmalbu. Klenutý strop je ozdoben klenotem mezi malbami poříčského zámku – výjevem zobrazujícím řecká božstva na hoře Olymp. Právě v této místnosti se dochovaly pozůstatky goticko-renesančních omítek staré tvrze a na jižní za zámkem se nám zachovalo i torzo renesančních sgrafit pocházejících pravděpodobně též z doby Mikuláše II. Ze žlutého pokoje lze po schodech vejít do dvou prostor, jejichž stěny byly patrně opatřeny tzv. falešným mramorem světlého odstínu, zadní místnost má strop opatřený štukovým rámem. Z místnosti se vstupovalo do chodby, vedoucí skrze půdní prostor jižního hospodářského křídla, kde je zachycena kresba zámku z roku 1752. Místnost sousedící s barokním salonem mohla v minulosti sloužit jako ložnice, čemuž napovídá nejen velikost pokoje, ale i prostor původního renesančního prevétu, v jehož stěně se doposud dochovala malá nika pro odkládání stojanu se svíčkou.118 Mimo jiné zaujme v pokoji i nástropní malba představující volbu Heleny Trojské.

Na

stěnách

průzkum

odhalil

bohatou

rokokovou

výzdobu

s architektonickými prvky. Při odkrývání podlahy půdy za účelem vyhotovení projektové dokumentace k opravě krovu bylo při skrývání cihlových dlaždic nalezeno několik renesančních exemplářů, které nejenže jsou označeny „sluncem“, ale v páscích je též renesanční text. Lze proto vyslovit domněnku, že dlažba byla přenesena z přízemních prostor snad právě v době kvalitních úprav zámku z let 1845 – 1847. Tehdy prostory v přízemí patrně získaly novou krytinu podlah a dlažba byla použita v rámci úprav půdy, kdy byl jednak opravován krov a jednak byl plněn tehdejší protipožární předpis, podle něhož půda musela být od spodních částí stavby oddělena nehořlavou vrstvou stavebního materiálu (v tomto případě stavební sutí a dlažbou). Na původní užití popsané dlažby poukazuje i fakt, že zde bylo použito šest tvarů dlaždic. Lze

118

KŘÍŽ, Martin. Červené Poříčí: Toulky minulostí obce a zámku. Klatovy, 2004. s. 15-16.

62

z toho usuzovat, že pokud by byly tyto dlaždice určeny původně k pokrytí podlahy půdy, byl by k tomuto účelu dodán jen jeden druh. Při zpracování zaměření hlavní zámecké budovy zjistil Ing. Jan Anderle, že se dosud dochovala část původního renesančního jižního štítu, který byl zazděn při úpravách krovu. Ve zdivu tohoto štítu se též dochovaly v maltě úlomky prejzů, podle kterých lze vysledovat původní sklon střechy. Střed hřebene krovu tvoří jakýsi věnec, který patrně tvořil základ věžičky, jež navenek vystupovala uprostřed hřebenu střechy. Tento stav však již kresba z roku 1752 nezachycuje. Věž, původně zakončená dvojitou bání s lucernou a vystupující o dvě patra nad zámek, má dnes jen jednoduchou báň. Úprava pochází z roku 1847 a vznikla na základě o rok mladšího projektu. Stará kresba zámku zachycuje na věži hodinový ciferník. Dříve byl na věži pouze jeden, nyní se zde nacházejí tři. Starý, nejspíše barokní hodinový stroj, nahradil nový z roku 1846. Na kresbě je možné spatřit řadu zvonů. V současnosti jsou v lucerně umístěny tzv. cimbály, což je napevno umístěný zvon ve tvaru poklice, do něhož při zvonění udeří pohyblivá palička. Dle Soupisu památek historických a uměleckých Politického okresu Přeštického se na věži nacházel zvon z roku 1714. Dnes je zde kromě „cimbály“ zvon „umíráček“ z roku 1587.119 Původně se zvonilo venku, k čemuž sloužila dosud dochovaná dřevěná kladka na stěně věže při severním průčelí zámku ve výši prvního patra. Zde byl do věže protažen provaz ke zvonu. Dnes se zvoní z vnitřku věže. Střecha byla zdobena řadou renesančních komínů s římsami, jejichž horní části byly při poslední úpravě v roce 1991 uraženy a konce vybetonovány. Zachován je pouze jediný barokní komín při věži a dva komíny na jižním křídle mezi východním hospodářským křídlem a hlavní zámeckou budovou. Minimálně tyto dva komíny byly malovány červeně, jak to ukazují části dochovaných červených obdélníků se čtvrtkruhovými výkroji na bílém podkladě. Sklepy se nacházejí pod hlavní zámeckou budovou a jejím východním bočním křídlem. Rozvržení sklepů pod hlavní budovou kopíruje uspořádání místností v přízemí, včetně věže. Sklepy mají většinou prostou valenou klenbu. Výjimkou je sklep pod severním štítem, jehož strop tvoří systém segmentových kleneb svedených do traverz. Boční východní křídlo má jen jeden malý a jeden

119

KŘÍŽ, Martin. Červené Poříčí: Toulky minulostí obce a zámku. Klatovy, 2004. s. 16-17.

63

velký sklepní prostor, který je přístupný přímo z točitého schodiště. Oba sklepy jsou zaklenuty valenou klenbou s trojúhelníkovými lunetami, větší sklep má při svém východním konci křížovou klenbu s hřebínky. Nepřehlédnutou součástí zámku Červené Poříčí je nádvoří (kdysi okrasná zahrada), které je oddělné od parku a velké zahrady zdí s pilíři, na nichž stály poprsí českých knížat a králů (v péči restaurátorů). Dochovaný pozůstatek malby poukazuje na to, že pilíře byly malovány. Soubor vznikl nejspíše za vlastnictví bavorského knížete Klementa Františka (podle starších pramenů kolem roku 1766). Z této kolekce se dochovalo 21 exemplářů, dvě sochy byly nalezeny v dřevěné kolně na nádvoří, dnes již neexistující. Původně se odhaduje celkem 25 poprsí. Zeď při silnici směřující na Švihov byla opatřena bustami, po nichž se zachovaly pilíře nebo jejich torza. Ze všech poprsí se dochovala pouze dvě při zahradní bráně (uklizena do zámku při její opravě). Osud většiny soch není dodnes znám, některé byly objeveny rozmlácené, jiné nalezeny zazděné ve zdi mezi nádvořím a zahradou. Jedna socha byla zakopána poblíž spolu se dvěma kamennými korunami. U nich byly nalezeny dvě rokokové vázy z pískovce a patrně největším nálezem byl objev busty církevního hodnostáře.120 Nález byl považován za překvapující zejména proto, že v žádném prameni není uvedeno, že by kolekce obsahovala mimo české panovníky (od Přemyslovců po Habsburky) i busty církevních hodnostářů. Zajímavou součástí zámeckého areálu je také rozsáhlý, původně přírodněkrajinářský park s rybníkem. Dříve se zde nacházely rybníky dva, jak zaznamenává katastrální mapa obce z období kolem roku 1830. Mapa z roku 1837 zachycuje již jen jeden rybník. V dnešní době stromy rostou prakticky až u zdi mezi parkem a nádvořím, ale v době kolem roku 1830 byla za uvedenou zdí okrasná pravidelná zahrada. Archivní prameny uvádějí, že tvůrci zámeckého parku pracovali i na zakládání Americké zahrady u zámku Lázeň u Chudenic. Bohužel se kvůli hospodaření Státních lesů dochovalo jen velmi málo z původních dřevin, několik dubů a lip. Z původní podoby zámeckého parku se nedochovalo prakticky nic kromě pozůstatků dvou dubových alejí při mlýnském náhonu a kruhu kolem středu tvořeném též mohutnými duby. Z důvodu častého zaplavování při povodních zapříčiněného zvedáním hladiny mlýnského náhonu a neodborným zásahem

120

KŘÍŽ, Martin. Červené Poříčí: Toulky minulostí obce a zámku. Klatovy, 2004. s. 17-19.

64

do vpusti v období druhé poloviny 20. století, byla vykopána roura zásobující rybník takovým množstvím vody tak, že rybník přetékal do parku. Ve velké zahradě přetvořené za rakouských císařů v ovocný sad stojí dnes půvabný barokní, původně snad ještě renesanční gloriet, jehož schodiště je osazeno trojicí rokokových váz, z nichž jedna dnes leží přelomená u zdi glorietu. V parku se dále nachází značně poškozený klasicistní skleník. Dochovaný komín poukazuje na skutečnost, že byl snad vytápěn. Katastrální mapa z roku 1837 zachycuje ještě jednu stavbu v rohu zahrady, kdy se jednalo patrně o gloriet. V tomto rohu byl opravdu zjištěn zazděný vchod do prostorů kdysi zde stojící stavby. Zahrada i park byly v minulosti zdobeny celou řadou plastik, váz a podobných doplňků. Některé nenávratně zmizely, některé jsou použity jako stavební materiál ve zdech, jiné jsou zakopány či rozvezeny do okolních obcí. Lze jen doufat, že se je podaří vyhledat a dovézt zpět na zámek Červené Poříčí. Za zmínku jistě stojí i kaple Nejsvětějšího Srdce Kristova, nacházející se v bezprostřední blízkosti zámku. V roce 1713 ji nechala postavit Amálie Eleonora z Hauben. Kaple je čtvercového půdorysu, severozápadní přístavba pochází až z roku 1726. Oltář a kazatelna kaple náleží k velmi kvalitním pracím čistého rokoka. Na oratoři jsou dodnes zachovány malé varhany. Vybavení kaple se dochovalo prakticky neporušené. Fasáda kaple je vcelku prostá. Vyniká však vchod do kaple, který je opatřen portálem s barokní římsou, v jejímž vrcholu byl umístěn alianční erb. Bohužel se nedochoval. Patrně jím byl alianční erb Törringů z Jettenbachu a pánů z Hauben, který je možno spatřit na podstavci sochy sv. Jana Nepomuckého, stojící u silnice o něco výše nad kaplí.121

V roce 2012 jsem s rodinou navštívila zámek v Červeném Poříčí. Bylo to krátce poté, kdy na zámku došlo k obnově střechy a v začátku restaurátorských prací na vzácných pískovcových sochách. Od té doby obnova zámku pomalu ale jistě pokračuje. V současné době byl upraven zámecký park a v něm je vysázený ovocný

sad

podle

dobového

vzoru.

V interiérech

pokračuje

odkrývání

a restaurování původních nástěnných a nástropních maleb. Děje se to jistě i díky iniciativě místního správce objektu pana Milana Čermáka, který například na základě informace dvou starších pamětnic, které na poříčském zámku bydlely

121

KŘÍŽ, Martin. Červené Poříčí: Toulky minulostí obce a zámku. Klatovy, 2004. s. 20-21.

65

jako malé děti, nalezl jimi zmiňovaný oltářík Panny Marie, zatím jediný kus nábytkového mobiliáře pocházejícího ze zámku. Ten byl původně umístěn ve shromažďovacím renesančním sále za vstupem do hlavní zámecké budovy.

66

ZÁMEK TÝNEC U KLATOV Malá vesnice (o počtu asi 330 obyvatel) Týnec u Klatov se nachází zhruba 6 km jihojihozápadně od tohoto bývalého okresního města. Sousedí i s dalšími historickými lokalitami jako je např. Klenová (hrad a zámek Klenová jsou ve správě Plzeňského kraje), Janovice nad Úhlavou (tvrz) a blízké Veselí (zde zámek) aj. Základním faktorem pro výběr tohoto objektu byl pro mne fakt, že zámek Týnec je jeden z posledních, který byl čerstvě prohlášen NKP a zároveň se nachází v blízkosti již zmiňovaných objektů v Červeném Poříčí a v Bezděkově.

Počátky týneckého statku Přesné založení vsi Týnec není dosud známé. Dle soustavnějšího osidlování samotného Klatovska lze usuzovat, že počátky Týnce sahají do 2. poloviny 12. století. Starší původ podtrhuje rovněž jeho místní jméno, vzniklé ze slova týn (plot) a dříve znamenající „osadu obehnanou či chráněnou plotem“. Prvním majitelem byl pravděpodobně klášter svatého Jiří na Pražském hradě. Panovník Vladislav II.122 přiřkl klášteru část území poblíž místa, kde byly později založeny Klatovy, což se dozvídáme z listiny z roku 1227. Jednalo se ale o falzum, neboť původní královskou darovací listinu klášter ztratil (byla-li vůbec vydána). Přesto můžeme údaje v něm považovat za odpovídající stavu z počátku 13. století.123 Není proto vyloučené, že Týnec nechali založit přímo představení jiřského kláštera. V první polovině 14. století zde klášter nechal postavit kostel zasvěcený Nanebevzetí Panny Marie, doložený roku 1352. Zhruba v té době klášter ves ztratil. Není ani známo, jak se dostala do správy světských osob, jimž poté náležela již trvale. Nejspíše počátkem 50. let 14. století ji získali bratři Jan a Jošt z Týnce (tento přídomek užívali od roku 1355). Prameny nás ale blíže o jejich životě neinformují, neznáme jejich přímý původ, ani jak dlouho ves Týnec spravovali. Jisté je, že již roku 1379 byl Týnec rozdělený mezi jiné majitele, tři spoludržitele. Jednalo se o Půtu a bratry Mikeše staršího a Mikeše mladšího. Zda existovaly

122

Vládl v letech 1140 až 1174. Existenci vsi v držení svatojiřského kláštera spolehlivě potvrzuje listinný originál z roku 1233 vydaný papežem Řehořem IV. 123

67

nějaké souvislosti mezi bratry Janem a Joštem a bratry Mikešem starším a Mikešem mladším, prameny neuvádějí. Obdobně stručně se prameny zmiňují o dalším majiteli vsi, Janu z Týnce, jenž je zde uváděn od roku 1400. Torzovité zprávy existují i o následujícím majiteli, Divišovi z Týnce, který je uváděn v letech 1437 až 1446. Na rozdíl od předchozích majitelů se o Divišovi dochovala ještě jedna písemná zmínka právě z roku 1446, kdy svým podpisem dosvědčil a stvrdil prodej určitého majetku paní Ofky z Velhartic a ze Lhotky.124 Rokem 1446 však končí dosud zjištěné zprávy o Týnci. Lze předpokládat, že v této době existovala týnecká tvrz, sloužící majitelům jako jejich rezidence přibližně sto let. Týnec vystupuje z anonymity v pramenech pak až před polovinou 16. století jako součást panství nedalekého hradu Klenová. Snad se tak událo za Přibíka z Klenového, jenž tehdy podstatným způsobem rozšiřoval majetek. Avšak písemné zprávy o spojení Týnce s jeho panstvím dosud nebyly nalezeny. Splynutí Týnce s Klenovou zřejmě vedlo k využívání týneckého statku k zajištění provozu poplužního dvora, dokonce písemné záznamy z let 1547 a 1555 se o vsi a tvrzi zmiňují jako o opuštěné. Od počátku 16. století byl majitelem Klenové Zdeněk Lev z Rožmitálu, jeden z nejbohatších mužů tehdejších Čech. Jeho politické aspirace ale vyžadovaly neustálý přísun peněz, nepřekvapí nás tedy, že jeho syn Adam Lev byl po smrti otce v tíživé situaci, kdy jeho zděděné dluhy byly zapsány také na Klenové i Týnci. Práva k zápisům na dlužné peníze se složitou cestou dostaly nakonec do rukou Adama ze Šternberka, jenž roku 1555 koupil panství klenovské spolu se vsí Týnec. Adam však neměl v úmyslu si ponechat získaný majetek, a tak jej stejného roku prodává Jiříkovi Harantovi z Polžic a Bezdružic. Jiřík se rozhodl ponechat si dále Klenovou v držení, ovšem bez některých jejích součástí. Roku 1555 prodal Týnec Bořivoji Rochcovi z Otova, čímž ukončil spojení Týnce s Klenovou a ves se osamostatnila. Bořivoj ze vsi znovu vytvořil šlechtický statek, v jehož správě zůstal po dobu třiceti let. Statek tehdy tvořily pustá tvrz a poplužní dvůr. Bořivoj obnovil hospodářskou základnu statku a jistě rovněž i tvrz. Dlouho zůstávalo nezodpovězenou otázkou, zdali se obnova týkala starší gotické tvrze, nebo se 124

ÚLOVEC, Jiří. Hrady, zámky a tvrze Klatovska. Praha, 2004. s. 233-234., Sborník prací z historie a dějin umění: Týnec u Klatov. Klatovy, 2002. s. 13-14.

68

rozhodl vystavět v Týnci nové, reprezentativní a renesanční sídlo vhodnější k bydlení.

Ani

jedno

ze

sídel

se

tehdy

nepodařilo

lokalizovat.125

Jako pravděpodobnější se jevil předpoklad, že nechal v Týnci vyzdvihnout novostavbu, avšak popis stavebních plánů či úprav se v pramenech nenalezl. Zásadní posun vnesl archeologický výzkum čestného dvora, probíhající od roku 2003, jenž ztotožnil tzv. „Amthaus“ (neboli úřednický dům v Týnci čp. 2 ve východním sousedství nového zámku) a starý zámek (tj. renesanční tvrz).126 V době Rochců z Otova nebyl týnecký majetek nikterak velkého rozsahu – Týnec patřil k jednomu z nejmenších šlechtických statků tehdejšího Klatovska. O Bořivojově životě nám písemné zprávy umožnily učinit si alespoň částečnou představu, nicméně o jeho další činnosti (zvláště správě majetku) nevíme nic. Prakticky jedinou dochovanou památkou na tohoto majitele týneckého panství jsou dvoje boží muka. První se nacházejí na cestě z Týnce na Klenovou a nesou na sobě ještě dodnes patrný Bořivojův erb127 s písmeny BRZUTO, tj. Bořivoj Rochce Z UTOva, neboť tak se tehdy psávalo jeho rodné jméno. Nad dalším erbem, který se zde dochoval, se vyskytují písmena ARZR a letopočet 1575. Erb patřil Fremutům ze Stropčic a Šlovickým ze Šlovic, z něhož snad pocházela Bořivojova manželka. 128 Poslední dosud známá zpráva o Bořivojovi se datuje k roku 1581, podle které obeslal ke komornímu soudu Kryštofa Roupovského z Roupova na Vlčtejně a Červeném Poříčí. Někdy po tomto datu zemřel. Týnecký statek poté přešel na jeho sestry a neteře, avšak ty setrvaly v jeho držení jen krátce a roku 1584 jej prodaly Janu Vidršpergárovi z Vidršperka a jeho nedospělým bratrům Jiříku Volfovi, Gothardu Jindřichovi a Janu Jakubovi. Nový majitel Týnce s bratry náležel k členům široce rozvětveného rodu, sídlících na mnoha panstvích Klatovska, Domažlicka a Plzeňska. Oproti Bořivojovi z Rochce nezůstalo o Janovi dochováno tolik písemných zpráv. Víme o něm, že měl dvě dcery. První z nich, Anna Eva, se provdala neznámo přesně kdy za Viléma Albrechta Krakowského z Kolowrat, druhá dcera Anna Magdaléna měla sňatek 125

Snad možná proto tvrz Týnec nebyla zařazena do SVOBODA, Ladislav a Jiří ÚLOVEC. Encyklopedie českých tvrzí. Praha, 2005. 126 Úvaha, že vodovodní systém budoucího nového zámku byl řešen současně se starým zámkem, vychází z nálezu zachované části dřevěného vrtaného vodovodního potrubí, nalezené v těsné blízkosti starého zámku, vztahující se k datu 1684/1685. ANDERLE, Jan a Petr ROŽMBERSKÝ. Nový a starý zámek v Týnci. Hláska H: Zpravodaj Klubu Augusta Sedláčka. 2010. s. 34. 127 Totožný s erbem Příchovských z Příchovic, ve kterém se vyskytují tři spojené labutí krky. 128 ÚLOVEC, Jiří. Hrady, zámky a tvrze Klatovska. Praha, 2004. s. 234., Sborník prací z historie a dějin umění: Týnec u Klatov. Klatovy, 2002. s. 14-16.

69

roku 1607 s Vilémem Vrábským z Vrábí. Jan zemřel pravděpodobně kolem roku 1620. Majetek po něm přešel na obě dcery. Zemřel ale bez poslední vůle, což zkomplikovalo dělení sester o pozůstalý majetek. Týnecký statek se stal předmětem dlouholetého sporu. Zprávy o vzájemné dohodě sester se sice nedochovaly, nicméně k ní jistě došlo, neboť týnecký statek nakonec setrval v rukou Anny Evy, resp. jejího manžela Viléma Albrechta Krakowského z Kolowrat. Vilém Albrecht patřil mezi nejzajímavější držitele týneckého statku, v jehož vlastnictví byl po několik desetiletí. V době před bělohorskou bitvou zůstal věrný katolickému vyznání, tj. na straně Ferdinanda II. Rozhodl se týnecký statek proměnit v centrum rodového majetku, proto k němu postupně přikoupil množství okolních statků (např. statky Vrhaveč, Malá Víska, Petrovice nad Úhlavou, Srbice, Chlístov, Sobětice, Veselí u Janovic nad Úhlavou aj.). V závěru života se Vilému Albrechtovi podařilo získat ještě statky v bezprostřední blízkosti Týnce jako Běšiny, Janovice nad Úhlavou, Dešenice atd. Během několika desetiletí se mu tak vytvořil z původně drobného týneckého majetku rozsáhlé panství, jedno největší z Klatovska, skládající se minimálně z třinácti dříve samostatných statků. Týnec ale nepředstavoval

jeho

jediný

majetek.

Další

statky

držel

i v severovýchodních a ve středních Čechách. Když v roce 1688 zemřel, předal synovi Maxmiliánu Norbertovi velice rozsáhlé pozemkové vlastnictví, díky němuž náležel k nejbohatším mužům českého království.129

Barokní zámek v Týnci u Klatov Poblíž starého sídla nechal zámek v Týnci vystavět hrabě Maxmilián Norbert Krakowský z Kolowrat, jenž panství držel v letech 1688 až 1721. Rod Krakowských z Kolowrat130 zde sídlil již od roku 1622 (případně se uvádí i rok 1624). Hrabě Maxmilián Norbert založil týneckou odnož rozvětveného rodu. Podobně jako jeho otec získal odborné vzdělání ve Vídni, kde poté také zastával důležitá místa v habsburských centrálních úřadech (např. byl rytířem řádu Zlatého

129

ÚLOVEC, Jiří. Hrady, zámky a tvrze Klatovska. Praha, 2004. s. 234-237., Sborník prací z historie a dějin umění: Týnec u Klatov. Klatovy, 2002. s. 17-19. 130 Jedná se o jednu z větví rodu Kolowratů a jako jediná z nich dosud existuje. Svůj název odvozují od hradu Krakovec.

70

rouna; v letech 1700 – 1704 prezidentem apelačního soudu131; od roku 1704 až do své smrti 1721 zastával funkci nejvyššího komorníka českého království132). Přesto, že Maxmilián Norbert zámek využíval minimálně, zasloužil se o další rozkvět panství. Co se týče samotné stavby zámku, existuje zatím jen několik nepřímých, ale povětšinou nepochybných důkazů. Na počátku 21. století vznikla řada odborných prací zabývajících se novým týneckým zámkem. Nejprve encyklopedie zámků uvádí, že zámek byl navržený a postavený Jakubem Augustonem mladším jako jeho první stavba z let 1710 až 1721 pro tehdejšího hraběte Maxmiliána Norberta.133

Stavbou nového týneckého zámku se podrobněji zabývali také

historici umění. Vratislav Ryšavý zjistil, že někdy kolem (snad i před) roku 1710 byla dokončená již hrubá stavba středu a východní poloviny zámku a obvodové a traktové zdi západního křídla. Soudil tak na základě místního působení pražského štukatéra Jana Kašpara Palliardiho, jenž se v roce 1711 oženil s dcerou týneckého štolby. Nepochybně proto kolem roku 1710 již vznikalo štukové členění fasád a snad i výzdoba interiérů. Dále V. Ryšavý došel k zjištění, že podle inventáře z roku 1724 byl zámek prakticky hotov a i se v něm bydlelo; nebylo dokončené jedno křídlo. Ryšavý se dále domnívá, že zámek byl pravděpodobně stavěn dle návrhu císařského architekta Johanna Bernharda Fischera z Erlachu z jeho vzorníku (nejstarší skica z roku 1704). Ryšavý ale také vyslovuje názor, že v případě dlouhého trvání stavby mohl být přizván další stavitel, pražský architekt Kilián Ignác Dienzenhofer, jehož stopy rukopisu nese hlavní schodiště ve východním křídle.134 Profesor Mojmír Horyna souhlasil s Ryšavého odmítnutím Jana Augostona jakožto autora stavby, též souhlasí s jeho domněnkou, že stavba byla zhotovena dle ideálních návrhů Fischera z Erlachu. V zásadě ale odmítá Ryšavého názor, že schodiště mohl projektovat K. I. Dienzenhofer, neboť tomu 131

Oficiálně zvaný rada nad apelacemi či apelační komora byla soudní instituce, zřízená roku 1548 králem Ferdinandem I. Habsburským jako odvolací stolice od městských soudů ze všech zemí České koruny; první profesionální, plně byrokratický soud na území dnešního Česka; také první soud řídící se striktně dle zásad římského práva. Původně zamýšlen jako všeobecná odvolací instance od všech soudů, takovou širokou kompetenci apelační komory se však královské moci nikdy nepodařilo prosadit. 132 Funkce náležela k nejvyšším zemským úředníkům obsazených z panského stavu. Zahrnovala povinnosti: udělování povolení k audienci u panovníka, zodpovědnost za řádné vedení agendy zemských desek, dozor nad menšími zemskými úředníky, obeslání žalovaných u zemského soudu 133 VLČEK, Pavel. Ilustrovaná encyklopedie českých zámků. Praha, 2001. s. 107 a 484. 134 Sborník prací z historie a dějin umění: Týnec u Klatov. Klatovy, 2002. s. 24-28.

71

bylo v té době jedenáct let. Profesor Horyna dospěl pomocí srovnání se stavbami Giovanna Battisty Alliprandiho k tomu, že mezi jeho díla náleží i nový zámek v Týnci.135 Jedno z posledních encyklopedických děl shrnulo dosavadní historická bádání: „...nový zámek v Týnci vznikl po roce 1700 za Maxmiliána Norberta Krakowského podle návrhu architekta G. B. Alliprandiho, upraven byl kolem roku 1760 a nebyl zcela dokončen ....“136 Monumentální budova byla situována těsně pod vrcholem návrší s kostelem obracející se hlavním průčelím k severu. Velkorysá prostorová skladba koncepce zámku vypovídá o tom, že se mělo jednat o obydlí pro dvě rodiny s poměrně samostatnými bočními křídly a společnými prostory ani se společenskou rolí (tj. rozlehlý vstupní vestibul spojený se salou terrenou; v patře domácí kaple). V křídlech budovy se nacházel nad přízemím mezzanin a nad ním teprve piano nobile. Kompletně bylo dokončeno a dovybaveno pouze východní křídlo, západní křídlo bylo tvořené jen zastřešenými obvodovými zdmi. Z rozvržení stavby týneckého zámku lze vypozorovat, že byl dodržen základní barokní zákon symetrie. Až později, nejspíše ještě během 18. století, byly v západním křídle vyzděny přízemní klenuté prostory. Nedostavění zámku patrně svědčí o finančně příliš náročném projektu, jenž zřejmě přesahoval možnosti panství. Vypovídají o tom mimo jiné prodeje jiných menších statků již během stavby.137 Inventář z roku 1714 mluví o týneckém novém zámku jako nedostavěné budově stojící vedle starého zámku s rozpukaným zdivem. Přesto se ale v novém zámku již bydlelo. První z místností je v inventáři popsána jako pokoj pana hraběte včetně detailního výčtu nábytku a obrazů, dále kabinet, jídelna, předsíň, další předsíň či předsálí, pokoj paní hraběnky, pokoj klíčnice či komorné aj. Mezi provozními místnostmi je jasně uvedena pouze kuchyně s velkým množstvím měděného a cínového nádobí. Následující místnosti se pravděpodobně nacházely v mezzaninu či možná v přízemí – obydlí purkrabího, byt rentovního písaře, byt felčara. Chybějící zápisy o dalších místnostech nesvědčí o jejich neexistenci, ale spíše potvrzují tvrzení, že nebyly ještě všechny dokončené a zařízené. Snad se ještě využívaly i nějaké funkční místnosti staré tvrze. V popisu zámku se neobjevuje

135

Sborník prací z historie a dějin umění: Klenová. Klatovy, 2004. s. 237-240. cit. z KAREL, Tomáš a Luděk KRČMÁŘ. Panská sídla západních Čech – Plzeňsko. České Budějovice, 2006. s. 255. 137 Sborník prací z historie a dějin umění: Týnec u Klatov. Klatovy, 2002. s. 24-25. 136

72

informace o sále nového zámku, jenž zejména pro svou mimořádnou rozlehlost včetně výšky asi nebyl označen za jídelnu (jinak bývá časté, že hlavní sál u barokních zámků je nazýván velkou jídelnou). Již v té době musela být při zámku upravena i zahrada, jelikož inventář zaznamenává kompletní výčet všech stromů a také zahradnického nářadí. Dokonce mezi panskými služebníky je uváděn i bažantník. Součástí inventáře byl také týnecký kamenolom využívaný k získávání stavebního materiálu pro zámek.138 Nová zámecká budova byla zasazena do místa, v jehož okolí se nacházela řada drobných staveb (např. barokní kaple sv. Jana severně od zámku; loretánská poutní kaple z roku 1711 či barokní lovecký zámeček Loreta).139 Ani staré sídlo majitelů Týnce nezůstalo jimi opomenuto. Stavebně historický průzkum starého zámku (čp. 2) z let 2005 – 2007 identifikoval v jádře stavby torzo rezidenčního objektu vyšší sociální úrovně. Nepochybně šlo o renesanční tvrz. Jednalo se o velice ojedinělý případ, kdy bylo zjištěno ve stojícím objektu pohřešované šlechtické sídlo, dosud povědomé jen z několika málo archivních dokladů. Průzkum budovu charakterizoval k dispozicím tvaru písmene L, která je ale také pozůstatkem vícekřídlého objektu s ústředním dvorem, jehož stavební rozvoj probíhal během přestaveb v průběhu 3. čtvrtiny 17. století. Tyto barokní úpravy starého zámku, včetně pokládky dřevěného vodovodního potrubí pro nové sídlo zaznamenaného výzkumem při východní straně stavby, probíhaly v době Viléma Albrechta Krakowského z Kolowrat. Starý zámek nejspíše existoval v plném rozsahu půdorysu ještě v 60. letech 18. století. (dle I. vojenského mapování). Nelze s jistotou určit, která část budovy se zachovala z 16. století. Nejspíše k ní patří valeně klenutý sklep. Tvrz (starý zámek) se z hlediska specifického vývoje barokní zámecké novostavby v blízkém sousedství, vyhnula zániku, přestože byla v poslední třetině 18. století až počátkem 19. století zbavena své východní části a posléze ve 2. polovině 20. století hrubě zanedbána. Objekt starého zámku tvoří neopominutelnou složku památkově chráněného areálu týneckého zámku.140

138

Sborník prací z historie a dějin umění: Týnec u Klatov. Klatovy, 2002. s. 25-26. ÚLOVEC, Jiří. Hrady, zámky a tvrze Klatovska. Praha, 2004. s. 237-238. 140 ANDERLE, Jan a Petr ROŽMBERSKÝ. Nový a starý zámek v Týnci. Hláska H: Zpravodaj Klubu Augusta Sedláčka. 2010. s. 34-35. 139

73

I přes nedostavěné křídlo je zámek v Týnci u Klatov příkladem velmi kvalitní vrcholně barokní architektury. Ve světle nejnovějších informací se jeví jako jedna z prvních vrcholně barokních zámeckých staveb v Čechách, jejíž celkové řešení zámeckého areálu bylo inspirováno nejnáročnějšími koncepcemi tehdejší vídeňské architektury. Jeho význam ve vývoji českého baroka bude také nepochybně větší, než mu dosud většina odborné literatury přiznávala. Náleží tak k nejvýznamnějším

architektonickým

památkám

nejen

Plzeňského

kraje,

ale i střední Evropy.

Zámek od poloviny 18. století do současnosti Když v roce 1721 zemřel hrabě Maxmilián Norbert Krakowský z Kolowrat, nástupcem a majitelem Týnce se stal jeho syn Jan Josef Hyacint Krakowský z Kolowrat. Jan Josef dovedl stavbu zámku jen do nejnutnějšího stavu, a to v roce 1760 pod vedením Jana Josefa Wircha. Jednak proto, že po smrti jeho otce ztratila dostavba druhého křídla na aktuálnosti a jednak také proto, že byl již od 30. let 18. století vázán v diplomatických službách v zahraničí141 a s rodinou tak žil mezi lety 1734 a 1743 převážně u dvora v Drážďanech. Zemřel v roce 1766.142 Po Janově smrti převzal panství hrabě Emanuel František Krakowský z Kolowrat (1728 - 1790), jenž v 60. letech 18. století prostory zámku upravil a od té doby hraběcí rodiny Krakowských z Kolowrat v zámku i trvale bydlely. Ze závěru 18. století také pocházejí nástěnné malby zobrazující dvory týneckého panství, jež se nacházely v patře východního křídla. Za Emanuelova následovníka

hraběte Arnošta

Josefa

z Kolowrat

Krakowského (1774-1830) došlo k nové úpravě zámeckého parku (z francouzského na anglický parkový styl). Hrabě začal také pronajímat některé ze čtrnácti panských dvorů. Syn hraběte Arnošta, hrabě Josef Arnošt Emanuel (1795-1864), pokračoval v pronajímání hospodářských dvorů. Panství ale také značně zadlužil obstaráváním věna pro čtyři dcery. Po náhlé smrti hraběte Josefa panství po čtyři roky spravoval jeho bratr, svobodný hrabě Karel Ludvík z Kolowrat Krakowský(1800-1869).

141 142

August III. jej u sasko-polského dvora jmenoval svým tajným radou a komořím. ÚLOVEC, Jiří. Hrady, zámky a tvrze Klatovska. Praha, 2004. s. 238.

74

Jelikož se žádný přímý dědic o zadlužené týnecké panství neucházel, od roku 1869 bylo panství administrováno. Prvním nájemcem v letech 1869 - 1881 byl Eduard Bubeníček, po něm JUDr. František Malý z Kolína (1881-1892). Zámek byl využíván k bydlení rodinami obou těchto nájemců. V roce 1886 zadlužené týnecké panství zdědil hrabě Leopold Filip z Kolowrat

Krakowský (1852-1910) z rodu hraběte Františka

z Kolowrat

Krakowského, staršího syna prapředka hraběte Viléma Albrechta. Hrabě Leopold se proslavil

soubojem

v Praze

v

roce

1874,

kdy

zastřelil

knížete Viléma

Auersperga, pročež musel opustit Rakousko-Uhersko.143 Poté žil a oženil se ve Spojených státech. Až v roce 1887, po udělení milosti, se vrátil s rodinou (měl sedm dětí, z nichž tři zemřely v raném věku) do RakouskaUherska a přistěhoval se do Týnce, kde postupně vypověděl nájmy zemědělských dvorů a převzal nad nimi správu. Leopoldova rodina se mohla v zámku zabydlet až po ukončení nájmu v roce 1892. O rok později hrabě Leopold Filip zrušil panský pivovar stojící do té doby vedle zámku a také nechal provést nejnutnější opravy interiérů zámku. Zaváděl ve své době nejnovější metody v živočišné i rostlinné výrobě. Do konce roku 1900 uhradil všechny dluhy a v tomto roce bylo prvně jeho hospodaření aktivní. Po soudní při z roku 1906 zdědil panství Kolowratů Novohradských Velké Dvorce (Přimda) a Košátky. I on, stejně jako někteří jeho předchůdci, zastával vysoké posty ve Vídni. Byl členem říšské rady a poslancem českého zemského sněmu, rovněž byl viceprezidentem Rakouského automobilního klubu a akcionářem automobilky Laurin & Klement. V následujícím období na zámku pobývali a hraběte Leopolda přežili manželka baronka Nadine Speranza, synové Alexander - Saša (1886-1927), známý automobilový

závodník

Bedřich (1893-1920)

a

průkopník

rakouského

a Jindřich (1897-1996),

dále

filmového

dcera Berta

průmyslu,

(1890-1982),

provdaná Colloredo-Mannsfeldová.144 V roce 1910 panství Týnec (a dále i Přimdau a Košátky) zdědil nejstarší ze synů, hrabě Alexander z Kolowrat Krakowský-Nowohradský. Správu panství Týnec

svěřil

nezletilému

bratru Bedřichovi,

jehož

poručníky

byli

baronka Nadine a vlastník Bezděkova hrabě Korb z Weidenheimu. V letech 1911 až 1913 nechala baronka Nadine opravovat dříve hospodářsky využívané 143 144

BROKEŠ, Vladimír. Týnec. Obec Týnec, 2003. s. 22-30. Starý italsko-rakouský rod, jenž do českých zemí přišel během třicetileté války.

75

nedostavěné levé křídlo zámku, po první světové válce (v roce 1919) došlo na úpravy i okolí zámku. Jistou zajímavostí bylo, že hrabě Bedřich začal v Týnci zavádět chov dostihových koní, avšak záhy zemřel. Hrabě Alexander žil spíše ve Vídni nebo na zámku Diana u Přimdy. Když v roce 1920 zemřel hrabě Bedřich, bratr Alexander správou týneckého panství pověřil nejmladšího bratra hraběte Jindřicha Krakowského z Kolowrat, který se v letech 1922 - 1926 musel vyrovnat se zásahy poválečné pozemkové reformy.145 Z bývalého panství, zahrnujícího čtrnáct zemědělských dvorů s pozemky v pětatřiceti vesnicích, po pozemkové reformě zůstaly dvory s pozemky v Týnci a Lomci, vápenka v Loretě, cihelna ve Vacovech a zámek a kolowratská hrobka v Týnci. Po smrti bratra Alexandra (v roce 1927) zdědil hrabě Jindřich Kolowrat Krakovský zbytky týneckého majetku. Ještě téhož roku zámek v Týnci prodal velkopodnikateli ve stavebnictví architektu Ing. Jaroslavu Polívkovi a jeho manželce Ireně. Ze zemědělských dvorů v Týnci a Lomci vznikly Zemědělské podniky Jindřicha Kolowrata v Týnci. Nový

vlastník

zámku,

architekt Jaroslav

Polívka,

nechal

upravit

nedostavěnou polovinu zámku podle svých projektů a z celého zámku a okolních objektů vytvořil hotel se čtyřiceti pokoji a i s autogarážemi. K otevření luxusního hotelu došlo 1. května roku 1928. Již v červnu jej navštívil Karel Hašler a o týneckém zámku dokonce složil písničku. Architekt Polívka byl též mecenášem české kultury, proto se do týneckého zámku sjížděly mnohé významné osobnosti (např. Alfons Mucha, Jan Kubelík se synem Rafaelem, Josef Váchal, první dáma republiky Alice Masaryková aj.). V krizových 30. letech 20. století velkopodnikatel a architekt Jaroslav Polívka zkrachoval a správu zámku v Týnci v roce 1934 převzal jeho největší věřitel - Záložna ve Velvarech. Nakonec jej ale, po několika pokusech o jeho využití, v červnu roku 1937 koupila církev evangelická-metodistická k umístění sociálního ústavu Spolku pro péči o sirotky v Praze, který v zámku zřídil sirotčinec. Za druhé světové války byla polovina zámku využívána jako starobinec pro zasloužilé německé matky, s druhou částí se musel spokojit sirotčinec. Ke konci

145

BROKEŠ, Vladimír. Týnec. Obec Týnec, 2003. s. 22-30.

76

války byl starobinec vystěhován a do jeho poloviny zámku byl navezen nacistický archiv z Prahy. V červnu 1945 byl Ministerstvem vnitra nacistický archiv vyvezen a zřízen zde augmentační vojenský sklad vozatajského materiálu. Objekt zámku byl od roku 1951 pod správou evangelické církve metodistické využíván jako útulek pro tělesně postižené, o dva roky později se stává majetkem československého státu a do zámku se přistěhovala vojenská posádka z kasáren pod Černou věží v Klatovech. Vojenské útvary se zde střídaly až do prosince roku 1988, kdy se vojáci přemístili do Kdyně. Zámek byl následně vyprázdněn k provedení generální opravy. Z různých důvodů k ní však nedošlo. Církev evangelická metodistická nepožádala pro značné finanční náklady na potřebnou opravu zámku o restituci svého majetku. V roce 1990 jej vojenská správa převedla zestátněný majetek hospodářskou smlouvou na firmu SIPOX, s.r.o. Bratislava, a téhož roku jej prodala firmě VAKAM, s.r.o. Praha.

146

Původním

záměrem této firmy byla obnova zámku zpět na hotel nejvyšší kvality. Nechala zrekonstruovat krov a střechu zámku., avšak zcela nevhodným způsobem, kdy krov nahradila ocelovou konstrukcí a asfaltovým šindelem. Firma si vzala na rekonstrukci mnohamilionovou půjčku. Avšak k realizaci dalších záměrů již nedošlo. Na zámek byl v roce 1995 vyhlášen konkurz. Správkyní konkursní podstaty byla stanovena JUDr. Srbová z Prahy, jež se snažila prodat týnecký zámek různým zájemcům. To se podařilo až po čtyřech letech, kdy koncem roku 1999 zámek Týnec koupil současný vlastník Jan Pelánek. Tento mecenáš a sběratel umění má v úmyslu ze zámku vytvořit kulturní a umělecké centrum. Vzhledem k vysokým nákladům na opravu památky postupuje celý projekt velmi pomalu. Obnova je financována převážně ze zdrojů Jana Pelánka, částečně Ministerstvem kultury České republiky a z dotačních programů Plzeňského kraje. V roce 2013 proběhly poslední fáze revitalizace zámku na galerii a umělecko-kulturní centrum (práce ukončeny v prosinci 2013). Rekonstrukce se týkala přízemí východního křídla, druhého patra a podkroví. Ve zmíněných prostorách proběhly stavební dokončovací práce, včetně probarvení kletovaných omítek, úpravy parketové podlahy, dokončení prejzové střechy, obnovy fasády

146

BROKEŠ, Vladimír. Týnec. Obec Týnec, 2003. s. 22-30

77

a nové elektroinstalace. Další práce se týkaly blízkého okolí zámku – terénních úprav čestného dvora, ohradní zdi, osvětlení.147 V květnu roku 2014 byl zámek Týnec u Klatov prohlášen za národní kulturní památku.148 Soukromý majitel zámku byl informací potěšen, jak uvedl v rozhovoru pro místní tisk: „Myslím, že se dá snáze získat Nobelova cena, než se barokní zámek stane národní kulturní památkou. Je to pro mě ocenění práce, která je tu konána, a zároveň ocenění tohoto zámku. To, že bude tímto způsobem zdůrazněn význam této památky, je pro mě mnohem důležitější než třeba to, že zřejmě snáze dosáhnu na dotace... Chtěl bych tu jednou mít polyfunkční muzeum umění. Bude tu galerie, výstavní prostory, koncertní sály, divadelní a přednáškový sál, apartmá pro ubytování umělců a badatelů, ateliéry, restaurátorské dílny a restaurace se známým kuchařem. Kdy to bude, záleží na penězích, teď žádný časový horizont říci nemohu.“149

Osud majitelů Týnce, současné větvě Krakowských z Kolowrat Jak bylo výše uvedeno, barokní zámek v Týnci byl postaven kolem roku 1700 Maxmiliánem Norbertem Krakowským z Kolowrat. Jeho potomci na zámku žili až do roku 1927, kdy jej hrabě Jindřich Vilém prodal architektu Jaroslavu Polívkovi. Též víme, že ze zemědělských dvorů v Týnci a Lomci vznikly Zemědělské podniky Jindřicha Kolowrata v Týnci. Jindřich Kolowrat dále ale provozoval i pekárnu a mlékárnu, podzemní důl na vápenec a vápenku v Loretě. Přímý prodej mléka a pečiva zajišťoval ve vlastních prodejnách v Klatovech, Plzni a Praze. Zemědělské podniky Jindřicha Kolowrata v Týnci se již ve 30. letech 20. století staly vzorovým zemědělským podnikem a zaměstnávaly okolo 140 osob. V době druhé světové války byly zrušeny Zemědělské podniky Jindřicha Kolovrata v Týnci a následně došlo nacistickou správou k vyvlastnění majetku

147

GEMA ART GROUP a.s. Zámek Týnec na Klatovsku: Stavební dokončovací práce Restaurátorské a stavební práce. GEMA ART GROUP a.s. [online] 148 Nařízením vlády č. 106/2014 Sb. nařízení vlády ze dne 28. 5. 2014 o prohlášení některých kulturních památek za národní kulturní památky. 149 KILIÁN, Milan. Nové národní kulturní památky: zámek v Týnci a šumavské kanály. Klatovský deník [online]. Klatovy, 2013.

78

hraběte Jindřicha Kolowrata (již na počátku roku 1943), ačkoliv se hrabě se také účastnil protinacistického odboje. Po osvobození byl

Jindřich Kolowrat jmenován československým

vyslancem v Turecku. Zároveň ihned po válce, v květnu 1945, převzal zabavený majetek a v nových podmínkách (bez mlékárny a vápenky) opět zahájil podnikání v zemědělské oblasti. Jeho podnikatelské aktivity ale netrvaly příliš dlouho. Po únoru roku 1948 se odmítl podvolit komunistické vládě, proto s manželkou Marií (rozenou Klimtovou) a pěti dětmi odešel do Spojených států. Veškerý majetek mu byl znovu zabaven a začleněn do Československých státních statků. Postupně ze zemědělského dvora v Týnci zůstala jen farma Státního plemenářského podniku Klatovy-Luby.150 Na své restituované statky se mohl hrabě Jindřich vrátit až po roce 1989. Z pěti dětí Jindřicha Viléma Krakowského z Kolowrat dodnes žijí tři nejstarší sourozenci - Jindřich, Arnošt a Marie (všichni trvale v USA). Z amerického exilu se do Čech spolu s otcem vrátil nejmladší syn František Tomáš.151 V roce 1992 v restituci hrabě Jindřich Vilém Krakowský z Kolowrat získal svůj týnecký majetek zpět. Jeho užívání pronajal zemědělské společnosti v Beňovech. Po jeho smrti v roce 1996 kolowratský majetek v Týnci vlastnil hrabě František Tomáš Kolowrat Krakowský, správce majetku Krakowské větve Kolowratů. Obnově celého panství se věnoval svědomitě, včetně Kolowratských lesů na Dianě u Přimdy, kde pobýval nejraději. Vybudoval lesní účelové komunikace, které jsou i součástí cyklistických stezek spojujících oblasti Českého lesa. Ke zvýšení turistické návštěvnosti a z rozvoji města Přimdy přispěl koupí nemovitosti pod zříceninou hradu Přimda. Navazoval na mecenášskou tradici svých předků a pomáhal jak kulturnímu a společenskému rozvoji celého regionu, tak i sociálně potřebným. V roce 2001 se zařadilo Lesní hospodářství Františka Tomáše Kolowrat-Krakowského mezi sto nejlepších firem v oboru zemědělské výroby, potravinářského průmyslu a lesnictví.152 Dne 26. června 2004 hrabě František Tomáš Krakowský z Kolowrat podlehl těžké nemoci (rakovině jater) a předčasně zemřel. Pohřeb se konal 9. července 2004

150

BROKEŠ, Vladimír. Týnec. Týnec, 2003, s. 25-30. DROCÁR, Jan. Velebení pro Tomáše Kolowrata. Historická šlechta: Život po meči a po přeslici [online]. 2015. 152 Kolowrat-Krakowští [online]. 151

79

v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Týnci. Ještě před smrtí stačil František Tomáš sepsat seznam darů, které chtěl odkázat přátelům a charitativním organizacím. Seznam podepsala jeho životní partnerka Dominika a bratr Ernest. Podpis Františka Tomáše, který byl nutný k platnosti závěti, však na listině chyběl. Po smrti Františka Tomáše majetek rodu zdědily tehdy nezletilé děti Franceska Dominika (*1998) a Maximilán Alexander (*1996) Kolowratové Krakowští. Řízení a správu rodového majetku, z pozice správce majetku, přebrala paní Dominika Kolowrat-Krakowská se sídlem v Kolowratském paláci v Praze.153 Rod Kolowratů považoval Týnec za rodové sídlo, k němuž měl úzký vztah. Zejména jeden z posledních majitelů František Tomáš se zajímal o další osud týneckého zámku. Ten se nachází na návrší a spolu s místním kostelem je dominantou jižního šumavského podhůří. Už vzhledem k jeho umístění je jen dobře, že bude časem krášlit výhled do okolí a bude díky krokům jeho soukromého majitele postupně i památkově obnoven a zachován pro další generace.

153

Kolowrat-Krakowští [online].

80

ZÁ V Ě R Motto: „Kdybychom

si

dokázali

vážit

naší

minulosti

i

s její

složitou

nejednoznačností, nebylo by třeba psát o možnostech záchrany a využití stavebních památek. Architektonických svědků minulosti bychom si vážili se vší jejich rozmanitostí zcela automaticky.“

(T. Pek)

Ve své diplomové práci jsem se zabývala Problémy památkové péče na vybraných příkladech Plzeňského kraje. Z pohledu legislativního stát chrání kulturní památky jako nedílnou součást kulturního dědictví společnosti, jeho dějin a vnímá ho jako významného činitele globálního životního prostředí. K tomu, aby byla tato myšlenka realizována, je potřeba, aby se stát prostřednictvím svých odborných i veřejnosprávních institucí zabýval konkrétní podobou a koncepcí památkové péče. V rámci klatovského regionu Plzeňského kraje jsem zkoumala tyto možnosti a zjistila, že Plzeňský kraj jako jeden z prvních v republice reagoval na tyto potřeby vydáním dvou Koncepcí podpory státní památkové péče v Plzeňském kraji v roce 2003 a 2013. Obě koncepce reagovaly na poznatky celorepublikové koncepce Národního památkového ústavu se zřetelem na regionální prostředí. Tuto regionální problematiku jsem se snažila i já uchopit konkrétním způsobem, který by mi umožnil proniknout hlouběji do přístupu ochrany památek v mém blízkém okolí, a to na příkladech zámeckých objektů v Bezděkově u Klatov, v Červeném Poříčí a v Týnci u Klatov. Pokud se budu nejdříve zabývat znaky, které se mi po srovnání informací jevily jako shodné, shledávala jsem je především ve stejném lokálním prostředí. Všechny se nacházejí v blízkosti města Klatovy, uprostřed obcí zhruba stejné velikosti a obdobného místního významu a také v blízkosti významnějších a navštěvovanějších kulturních památek (město Klatovy, vodní hrad Švihov, hrad a zámek Klenová). Ze stavebně-historického pohledu se u všech těchto tří památek jednalo o stavby, které byly původně tvrzemi a zhruba od poloviny 17. století je po delší časový úsek vlastnily významnější šlechtické rody. Díky tomu došlo k celkovému rozvoji těchto sídel: proběhly architektonické přestavby na podobu zámků a k těmto sídlům přibyly i hospodářské objekty. Tím se zvýšil jejich význam

81

správní, hospodářský a kulturní (působením osobností kulturního života). Shodným znakem současného období je skutečnost, že se všechny tyto objekty víceméně dochovaly (je zde patrná původní podoba stavby), jsou vedeny v registru památek Plzeňského kraje a nebyly do roku 2010 přístupné veřejnosti. Zamyslím-li se nad rozdíly, které považuji za podstatné z hlediska památkové péče, jedná se o následující záležitosti. Z hlediska stavebněarchitektonického každá z památek reprezentuje po přestavbě tvrze na zámek jiný stavební sloh. Zámek Bezděkov u Klatov byl v konečné podobně novogotický, státní zámek Červené Poříčí je příkladem saské renesance a zámek Týnec u Klatov je považován za jednu z prvních zámeckých staveb vrcholného baroka (podle zdrojů nejen u nás, ale i ve střední Evropě). Z časového úhlu pohledu došlo k rozdílnému vývoji od první třetiny 20. století: týnecký zámek přešel ve 30. letech minulého století do soukromého vlastnictví nešlechtického rodu. Zámek začal sloužit jako luxusní hotel, v době okupace se zde nacházel sirotčinec a německý nacistický archiv, začátkem 50. let krátce jako útulek pro tělesně postižené osoby a pak nastala dlouhá etapa, kdy se stal vlastnictvím státu a sloužil armádě jako kasárna až do konce 80. let. Pokud jde o poříčský zámek, zůstal do vzniku první republiky v rukou rakouského císaře. Ve dvacátých letech přešel pod správu československého státu, který zde zřídil lesní správu. Dá se říci, že s drobnou obdobou takto fungoval až do roku 1997. Oproti Týnci a Červenému Poříčí byl bezděkovský zámek majetkem šlechtického rodu Korbů až do konce druhé světové války. Po osvobození přešel do státních rukou a byl využíván nejprve jako stavební a poté i jako zemědělské učiliště s domovem mládeže až do roku 1989. Z popisu vyplývá, že památkové péče s nástupem státního vlastnictví daného objektu se liší jeho využitím, délkou působení státu a tím i četností a radikálností zásahů a úprav. Za nejvýznamnější rozdíl považuji prohlášení objektu za národní kulturní památku a pouze registrovanou památku. V případě Červeného Poříčí přešel zámek v roce 1997 pod správu Památkového ústavu (tzn. pod instituci zřizovanou státem) a od roku 2010 je součástí národního kulturního dědictví se statutem národní kulturní památky. Rovněž zámek Týnec u Klatov byl v roce 2014 prohlášen za národní kulturní památku, avšak již od roku 1999 je v rukou soukromého majitele. Na rozdíl od těchto dvou národních kulturních památek nemá bohužel bezděkovský zámek stejný statut. S tím je spojena absence míry ochrany této památky státem. Považuji ji za nedoceněné kulturní dědictví, neboť pokud se

82

zabýváme historií či se podíváme do podkladů v obrazové příloze, na první pohled je patrné, že zámek Bezděkov se ve velké míře architektonicky dochoval oproti druhým

dvěma

památkám.

Bohužel

ho

však

nečekal

šťastný

přechod

do soukromých rukou, neboť vlastníci nechali tehdy velmi zachovalou stavbu postupně chátrat a neusilovali s patřičným zájmem o zachování památky pro příští generace. Alespoň malou útěchou může být pro místní občany skutečnost, že z bývalého bezděkovského panství se podařilo jinému soukromému majiteli zrekonstruovat a obnovit původní zámecký pivovar. Naše republika je zemí s obrovským množstvím památek oproti některým jiným mladším státům. Byla bych ráda, kdyby systém památkové péče u nás v budoucnu fungoval adresněji a důsledněji jak mapoval, tak i podchycoval a realizoval ochranu nejen kulturních a národních kulturních památek, ale i památek vedených v registrech či zatím neregistrovaných a tím rozšířil památkový fond a naše národní kulturní dědictví. Mám v úmyslu vývoj památkové péče v našem regionu sledovat i v dalších letech, neboť se cítím spjata s touto krajinou a považuji ji za svůj domov. Tento pocit sounáležitosti s naším krajem a vědomí odpovědnosti za odkaz předků by bylo dobré, abychom si všichni uchovali pro generace příští. Naše národní kulturní dědictví se tak nestane pouhým registrováním minulého, ale významně obohatí náš příští život a nabídne další možné a vhodné využití získaného dědictví. Neměli bychom chtít naše památky jen zakonzervovat, ale měli bychom chtít s nimi a v nich i žít, jde o naše globální kulturně historické dědictví, naše kořeny. Jakožto budoucí pedagogové máme možnost pozitivně v tomto směru vychovávat a vzdělávat budoucí generaci. Je úctyhodné, že se začínají objevovat první projekty, které se na tento úkol zaměřují. Jako příklad bych chtěla uvést projekt Kulturní dědictví a udržitelný rozvoj místních komunit autorů Dušana Foltýna a Hany Havlůjové (edd.). V rámci své studentské pedagogické praxe ani jako průvodce-brigádník na zámku Klenová jsem bohužel v našem regionu na realizaci podobného projektu pro žáky, studenty a pedagogy zatím nenarazila. Částečně se dotýká této problematiky projekt Evropské hlavní město kultury Plzeň 2015, v rámci kterého se mohla veřejnost blíže seznámit s některými regionálními památkami. Domnívám se, že současné morální povědomí občanů o smyslu a nutnosti zachování kulturně historického dědictví bohužel není na takové úrovni, aby se

83

stalo pro každého z nás samozřejmostí. Bude záležet na občanech tohoto kraje, zda úcta k minulosti a k trvalým hodnotám, kterým jistě národní kulturní dědictví je, se stane přirozenou součástí jejich života.

84

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK NKP – Národní kulturní památka NPÚ – Národní památkový ústav SHZ – Státní hrady a zámky ÚSKP – Ústřední seznam kulturních památek UNESCO – United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization (Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu) ICOMOS – International Council on Monuments and Sites (Mezinárodní rada pro památky a sídla) OSN – Organizace spojených národů EU – Evropská unie EHMK – Evropské hlavní město kultury SÚPPOP – Státní ústav památkové péče a ochrany přírody

85

SEZNAM POUŽITÝCH ARCHITEKTONICKÝCH POJMŮ ARCHITRÁV

–

násloupí;

vodorovný

pravoúhlý překlad (břevno)

nesený

podporami (sloupy nebo pilíři) EDIKULA - původně kamenný domácí oltářík, později plochá kaplička s obrazem či sochou CHRONOGRAM - latinský nápis, v němž všechna písmena dávají dohromady jejich číselný součet, tj. datum KARTUŠE - plastické orámování znaku, nápisu nebo obrazu na stěně budovy LAMBREKÝN - ozdobný látkový závěs, případně s krajkou a střapci LUNETA - půlkruhová plocha stěny MÁZHAUS/MÁZHAUZ - rozměrná místnost, která zaujímá celou přední část přízemí patrového gotické či renesanční stavby MEZANIN/MEZZANIN - mezipatro, zvýšené přízemí PERLOVEC - ornament vzniklý v antice, u nás běžný od renesance; složený jakoby z navlečených perel kulového nebo eliptického tvaru PIANO NOBILE - označení zpravidla pro první patro šlechtických paláců a zámků, ve kterém je umístěna sestava reprezentativních prostor; používá se především pro barokní architekturu PILASTR – polosloup PORTÁL - ozdobené orámování vstupu PORTY – závěsy RONDEL – kruhovitá stavba SALA TERRENA - otevřená stavba charakteristická pro barokní palácové a zámecké zahrady SGRAFITO – dekorace vnější fasády renesančních budov TÁFLOVÁNÍ či deštění – obkládání stropů

86

BIBLIOGRAFIE Prameny: Kroniky měst a obcí: Kronika obce Bezděkov. Díl 1. Kronika obce Bezděkov. Díl 5.

Internetové zdroje: 1. DROCÁR, Jan. Velebení pro Tomáše Kolowrata. Historická šlechta: Život po meči

a

po

přeslici [online].

2015

[cit.

2015-07-15].

Dostupné

z:

http://www.historickaslechta.cz/velebeni-pro-tomase-kolowrata-id20150100432 2. GEMA ART GROUP a.s. Zámek Týnec na Klatovsku: Stavební dokončovací práce Restaurátorské a stavební práce. GEMA ART GROUP a.s. [online]. [cit. 2015-07-15].

Dostupné

z:

http://www.gemaart.cz/cs/restaurovani/2013/16-

zamek-tynec-na-klatovsku 3. HORYNA, Mojmír. Úvod k současné památkové péči. CELOŽIVOTNÍ VZDĚLÁVÁNÍ. Současná památková péče [online]. Praha: Česká komora architektů,

2008,

2 s. 12. 02. 2010

[cit.

2015-07-15].

Dostupné

z:

http://staryweb.cka.cz/ostatni/seminare/seminar-pamatkova-pece1 4. KILIÁN, Milan. Nové národní kulturní památky: zámek v Týnci a šumavské kanály. Klatovský deník [online]. Klatovy, 2013 [cit. 2015-07-25]. Dostupné z: http://www.denik.cz/plzensky-kraj/nove-narodni-kulturni-pamatky-zamek-vtynci-a-sumavske-kanaly-20131201.html 5. KOLEKTIV AUTORŮ. Koncepce podpory státní památkové péče v letech 2013 - 2020: Aktualizace koncepce z roku 2003 [online]. Plzeň: Plzeňský kraj, Odbor kultury památkové péče a cestovního ruchu, 2013, 23 s. [cit. 2015-07-15]. Dostupné z: http://www.plzensky-kraj.cz/cs/kategorie/pamatkova-pece 6. Kolowrat-Krakowští [online]. [cit. 2015-07-15]. Dostupné z: kolowrat.cz 7. Příprava

nového

republiky [online].

památkového Praha,

2013.

zákona. Ministerstvo [cit.

2015-07-15].

kultury

České

Dostupné

http://www.mkcr.cz/cz/kulturni-dedictvi/pamatkovy-fond/legislativa/vecnyzamer-noveho-pamatkoveho-zakona-126465/

z:

87

8. ŠTULC,

Josef.

Památková

péče

v České

republice.

CELOŽIVOTNÍ

VZDĚLÁVÁNÍ. Současná památková péče [online]. Praha: Česká komora architektů,

2008,

4 s. 12. 02. 2010

[cit.

2015-07-15].

Dostupné

z:

http://staryweb.cka.cz/ostatni/seminare/seminar-pamatkova-pece1 9. Zámek Červené Poříčí: Oficiální stránky [online]. 15. 7. 2015 [cit. 2015-07-15]. Dostupné z: http://www.cervene-porici.cz

Literatura: 1. ANDERLE, Jan a Petr ROŽMBERSKÝ. Nový a starý zámek v Týnci. Hláska H: Zpravodaj Klubu Augusta Sedláčka. 2010, XXI(3): 33-37. Dostupné také z: http://www.klub-augusta-sedlacka.cz/Hláska21-3.pdf 2. BROKEŠ, Vladimír. Týnec. 1. Obec Týnec, 2003, 30 s. 3. BUKAČOVÁ, Irena. Památky Plzeňského kraje: koncepce podpory státní památkové péče v Plzeňském kraji. Plzeň: Plzeňský kraj, Odbor kultury památkové péče a cestovního ruchu, 2004, 199 s. ISBN 80-239-3193-8. 4. HÁJEK, Tomáš. Zánik a vznik památkových péčí: filozofie památkové péče. 1. vyd. Praha: Epocha, 2005, 197 s. ISBN 80-863-2871-6. 5. HAVLŮJOVÁ, Hana. Kulturně historické dědictví, výchova a koncept udržitelnosti. In: Kulturně historické dědictví jako východisko pro rozvoj znalostí, schopností a dovedností žáků ve vzdělávání pro udržitelný rozvoj místních komunit. 1. Praha: Brontosauří ekocentrum Zelený klub, 2012, s. 1027,

174

s.

ISBN

978-80-905254-2-9.

Dostupné

také

z:

http://www.historickededictvi.com/wp-content/plugins/downloadsmanager/upload/Monografie_final.pdf 6. HLOBIL, Ivo. Na základech konzervativní teorie české památkové péče: výbor z textů. 1. vyd. Praha: Národní památkový ústav, 2008, 254 s. ISBN 978-8087104-32-3. 7. HORYNA, Mojmír. Co vlastně lze rekonstruovat. In: Obnova památek 2007 rekonstrukce nebo konzervace?: sborník příspěvků k 7. ročníku konference. 1. vyd. Praha: Studio Axis, 2001, s. 6-8. 44 s. ISBN 978-80-239-9005-8. 8. HORYNA, Mojmír. Památka a poznání: Úvaha o významu průzkumu v péči o památky. Průzkumy památek. Praha: Národní památkový ústav, územní odborné

88

pracoviště středních Čech v Praze, 1995, II: 1-2. Dostupné také z: http://www.pruzkumypamatek.cz/casopis-4-1.php?ID=1995-02-01 9. KAREL, Tomáš a Luděk KRČMÁŘ. Panská sídla západních Čech - Plzeňsko. Vyd. 1. České Budějovice: Veduta, 2006, 327 s., [8] s. barev. obr. příl. ISBN 80-868-2921-9. 10. Kolektiv autorů. Mezinárodní dokumenty o ochraně kulturního dědictví. 1. vyd. Praha: Národní památkový ústav, ústřední pracoviště, 2007, sv. 1. 235 s. ISBN 978-80-87104-14-9. 11. KŘÍŽ, Martin. Bezděkov: Toulky minulostí obce. 1. vyd. Klatovy: Arkáda, 2006, 59 s. Toulky regionální minulostí: Historie Klatovska X, svaz. č. 19. 12. KŘÍŽ, Martin. Červené Poříčí: Toulky minulostí obce a zámku. 1. vyd. Klatovy: Arkáda, 2004, 59 s. Toulky regionální minulostí: Historie Klatovska V, svaz. č. 12. 13. KUČA, Karel. Průvodce po památkách: ve správě Národního památkového ústavu. 1. vyd. Praha: Národní památkový ústav, generální ředitelství, 2013, 351 s. ISBN 978-80-87104-96-5. 14. PEK, Tomáš. Stavební památky: specifika přípravy a financování jejich obnovy, údržby a provozu. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009, 214 s. ISBN 978-80-7357-462-8. 15. PETRÍKOVÁ, Olga. Legislativní analýza právních předpisů v oblasti památkové péče. Vyd. 1. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2013, 177 s. ISBN 978-80-7395-741-4. 16. RIEGL, Alois. Moderní památková péče. Praha: Národní památkový ústav, 2003, 172 s. ISBN 80-862-3434-7. 17. Sborník prací z historie a dějin umění: Klenová. 1. vyd. Klatovy: Galerie Klatovy-Klenová, 2004, 261 s. 18. Sborník prací z historie a dějin umění: Týnec u Klatov. 1. vyd. Klatovy: Galerie Klatovy-Klenová, 2002, 85 s. 19. SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze království českého: díl devátý. Domažlicko a Klatovsko. Praha: F. Šimáček, 1905, [1], 258 s., 31 obr. příl., 1 mp. 20. STAŇKOVÁ, Jaroslava. Architektura v proměnách tisíciletí: architektonická kompozice, dějiny stavebního umění od pravěku dodnes, lidová architektura,

89

životní prostředí a památková péče. Praha: Sobotáles, 2005, 303 s. ISBN 80868-1710-5. 21. SVOBODA, Ladislav a Jiří ÚLOVEC. Encyklopedie českých tvrzí. Vyd. 1. Praha: Argo, 2005, 3 sv. ISBN 80-720-3068-X. 22. ŠTORM, Břetislav. Základy péče o stavební památky. 2., dopl. vyd., V Národním památkovém ústavu 1. Praha: Národní památkový ústav, 2007, 190 s. ISBN 978-80-87104-13-2. 23. ÚLOVEC, Jiří. Hrady, zámky a tvrze Klatovska. 1. vyd. Praha: Libri, 2004, 275 s., [40] s. barev. obr. příl. ISBN 80-727-7240-6. 24. VARHANÍK, Jiří. Zákon o státní památkové péči: komentář. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011, xxxii, 1161 s. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). ISBN 978-80-7357-659-2. 25. VLČEK, Pavel. Ilustrovaná encyklopedie českých zámků. 2. vyd. Praha: Libri, 2001, 623 s. ISBN 80-727-7028-4. 26. ZÍDEK, Martin. Zákon o státní památkové péči a jeho prováděcí předpisy s komentářem. vyd. 1. Praha: ABF - nakladatelství ARCH, 2005, 244. s. ISBN 80-869-0510-1.

90

PŘÍLOHY