Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor Právo Katedra občanského práva
Diplomová práce
Určovací žaloby a naléhavý právní zájem Hana Ludvíková 2011
„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Určovací žaloby a naléhavý právní zájem zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“
V Brně dne 10.03.2011 …………………………….. Hana Ludvíková
Poděkování Ráda bych poděkovala vedoucí diplomové práce doc. JUDr. Jarušce Stavinohové, CSc. za vstřícný přístup a odborné vedení při psaní této práce. Ráda bych tímto také poděkovala své rodině za vytrvalou podporu při studiu.
OBSAH 1
Úvod.......................................................................................................................... 6
2
Žaloba a její význam v civilním procesu v kontextu historického vývoje ............... 8 2.1 2.2 2.3
3
Žaloba a její význam podle platného OSŘ ............................................................. 16 3.1 3.2
4
Pojem žaloby .................................................................................................... 16 Kritéria třídění žalob a jejich význam .............................................................. 17
Vývoj právní úpravy určovací žaloby ..................................................................... 20 4.1 4.2
5
Žaloba v římském civilním procesu ................................................................... 8 Žaloba ve středověkém civilním procesu ......................................................... 12 Žaloba v období po vzniku Československé republiky.................................... 15
Římské právo ................................................................................................... 20 Období první republiky .................................................................................... 21
Určovací žaloba ...................................................................................................... 24 5.1 5.2 5.3 5.4 5.5
Předmět určení ................................................................................................. 24 Náležitosti určovací žaloby .............................................................................. 28 Věcná legitimace .............................................................................................. 32 Právní účinky spojené s podáním určovací žaloby .......................................... 33 Dispozice žalobou ............................................................................................ 34
6
Naléhavý právní zájem a jeho vazba k určovací žalobě ......................................... 37
7
Některé druhy určovacích žalob ............................................................................. 40 7.1 7.2 7.3
Žaloba na určení vlastnického práva k nemovitosti ......................................... 40 Žaloba na určení průběhu hranice pozemku .................................................... 43 Žaloba na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru............................ 45
8
Srovnání české a německé právní úpravy určovací žaloby .................................... 48
9
Závěr ....................................................................................................................... 51
10
Resumé.................................................................................................................... 54
11
Seznam právních předpisů ...................................................................................... 56
12
Seznam literatury .................................................................................................... 57
13
Seznam judikatury .................................................................................................. 59
1
Úvod Určovací žaloby jsou významným prostředkem občanského práva procesního
v případě, kdy se žalobce domáhá u soudu určení, zda tu nějaké právo nebo právní vztah je či není. Účelem určovací žaloby je tak postavit určitý právní vztah či právo najisto a odstranit případné pochybnosti. Předpokladem k úspěšnému podání určovací žaloby je náležité prokázání naléhavého právního zájmu, jenž je podstatnou a nezbytnou náležitostí žaloby. Cílem této práce je poskytnout komplexní náhled na problematiku určovací žaloby a naléhavého právního zájmu se zaměřením na její specifika. V práci se hodlám věnovat problémovým okruhům uvedených institutů a eventuálním možnostem právní úpravy. V úvodních kapitolách se pomocí deskriptivní metody pokusím přiblížit institut žaloby a zejména pak určovací žaloby z pohledu jejího historického vývoje, čímž si ověřím, zda současná právní úprava těchto institutů vychází z historických základů a měla již tehdy své opodstatnění. Dále se budu zabývat třídění žalob podle různých kritérií a významem tohoto rozlišování. Zaměřím se na vztah určovací žaloby k ostatním druhům žalob a na jejich případné odlišnosti, zejména pak na vztah určovací žaloby k žalobě na plnění. Současnou právní úpravu se zaměřením na některé druhy určovacích žalob podrobím kritické analýze a pokusím se zjistit silné a slabé stránky stávající právní úpravy, přičemž ze získaných závěrů budu vycházet ve svých úvahách o možných změnách právní úpravy. Podrobné studium jednotlivých druhů určovacích žalob by jistě bylo velkým přínosem, ale vzhledem ke značnému rozsahu dané problematiky jsem se pro účely této práce zaměřila pouze na žalobu na určení vlastnického práva k nemovitosti, žalobu na určení průběhu hranice pozemku a žalobu na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Jedná se o v praxi hojně využívané druhy určovacích žalob, ke kterým lze nalézt i dostatek studijních materiálů, což mi umožní lepší orientaci v daném tématu. Pomocí deskriptivní a analyticko-syntetické metody se detailněji zaměřím na problematiku určovací žaloby a naléhavého právního zájmu, přičemž budu vycházet jak z teorie, tak z praxe, v podobě soudní judikatury. V práci se pokusím zejména za pomoci soudní judikatury vymezit pojem naléhavý právní zájem a jeho vztah k určovací žalobě. V závěrečné části se pokusím analyzovat německou právní úpravu určovacích žalob a následně pomocí komparativní metody 6
nalézt další možnosti právní úpravy určovacích žalob v českém civilním procesu. Zjištěné závěry a poznatky, ke kterým při zpracování práce dospěji, pak následně využiji ke zpracování svých námětů de lege ferenda v právní úpravě určovacích žalob. Od práce očekávám zvýšení úrovně svých znalostí v oblasti určovacích žalob po stránce teoretické i praktické a tím zlepšení svých dovedností při formulaci určovacích žalob v mé budoucí profesi. Zejména pak od práce očekávám objasnění vztahu mezi žalobou na plnění a určovací žalobou, vymezení pojmu naléhavý právní zájem a jeho vztah k určovací žalobě, nalezení případných úskalí platné právní úpravy a s tím související možnosti jejich řešení. Vzhledem ke značné rozsáhlosti problematiky určovací žaloby, zejména pak s ohledem na bohatou soudní judikaturu, nelze tuto práci pokládat za kompletní zpracování daného tématu.
7
2 Žaloba a její význam v civilním procesu v kontextu historického vývoje
2.1 Žaloba v římském civilním procesu Dnešní podoba a význam institutu žaloby je výsledkem dlouhého a velmi zajímavého historického vývoje civilního procesu. Asi největší roli ve vývoji tohoto institutu sehrálo na jeho samém počátku římské právo. Žaloba neboli actio vyjadřovala žalobcovo jednání směřující k ochraně jeho subjektivního práva v rámci římského civilního procesu. Pojetí žaloby bylo založeno na tzv. typové vázanosti subjektivního práva a žaloby jako prostředku ochrany tohoto práva. Stávající podobu žaloby jako jednostranného aktu získala actio až v poklasickém období římského práva. Do té doby měla žaloba spíše podobu zvláštní smlouvy (litiskontestace) mezi žalobcem (actor) a žalovaným (reus). Předmětem takové žaloby byla dohoda o osobě soudce a o věcném vymezení předmětu sporu, kterou následně musel stvrdit praetor. V tomto období římské právo procesní rozlišovalo několik typů žalob, přičemž každá žaloba byla určena pro ochranu určitého subjektivního hmotného práva. Na tomto místě je však nutné připomenout, že římskoprávní pojetí žaloby se značně lišilo od toho současného; jak uvádí J. Spáčil: „Římské právo nebylo formální soustavou norem, ale soustavou žalob poskytovaných prétorem pro určité situace. Subjektivní hmotné právo tedy bylo vždy obsahem určité žaloby a Římané, nalézajíce právo,
vždy hledali určitou žalobu,
pod kterou by bylo možno skutkovou podstatu řešeného případu podřadit.“1 Slovy J. Cvetlera: „Není-li actio, není ani práva.“2 Historický vývoj žaloby je neoddělitelně spojen s jednotlivými vývojovými etapami římského civilního procesu, kdy římskoprávní teorie rozlišuje proces legisakční, formulový a kogniční. Nejstarší formou římského procesu civilního bylo řízení legisakční, které ovládal přísný formalismus nutící účastníky sporu přednášet stanovené výroky a provádět různé symbolické úkony. Jak uvádí J. Cvetler3, řízení bylo zahájeno tím, že žalobce předvolal osobně a ústně žalovaného před praetora (in ius vocatio). V případě, že žalovaný 1
srov. SPÁČIL, Jiří. Podstata vlastnických žalob, relativní neplatnosti a procesního nástupnictví z pohledu vztahu práva hmotného a procesního v díle prof. Macura. In Dny práva – 2008 – Days of law [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2008 [cit. 2010-09-29]. Dostupné z:
2 CVETLER, J. Právo římské. Brno: Univerzita J.E. Purkyně, 1974, s. 44. 3 srov. CVETLER, J. Právo římské. Brno: Univerzita J.E. Purkyně, 1974, s. 41.
8
neuposlechl, mohl být před právo dovlečen. Proces se rozpadal do dvou stádií – řízení in iure (před státním úředníkem tj. zejména před praetorem) a řízení apud iudicem (před soudcem). V rámci řízení in iure přednesl žalobce přísným formalizovaným způsobem svůj nárok (legisactio) před praetorem a žalovaný proti němu vznášel své námitky. V případě, že praetor došel k závěru, že je nárok žalobce legální, praetor popř. samy strany provedli jmenování soudce a jako podklad pro jeho rozhodnutí společně připravili tzv. zvláštní smlouvu, kterou svěřili rozhodnutí sporu do rukou jmenovaného soudce. Tímto aktem nazývaným litiskontestace tak skončilo stádium in iure a přistoupilo se k druhému stádiu apud iudicem. Na úvod řízení před soudcem žalobce přednesl svůj nárok a žalovaný se k němu vyjádřil. Následně se přistoupilo k provádění důkazů a na závěr soudce vynesl rozsudek (sententia iudicis). Podle toho k čemu legisakce směřovala rozlišujeme legisakce za účelem zahájení
procesu4
a
legisakce
za
účelem
exekuce.
Mezi
první
skupinu
patří tzv. legisactio sacramento, kdy obě strany složí sázku na důkaz správnosti jejich tvrzení. O tom, která strana své vsazené peníze pro neoprávněné vedení sporu ztratila, rozhodl soudce. Legisactio sacramento byla obecná procesní forma, která byla použitelná jako žaloba věcná i jako žaloba obligační.5 Legisactio per iudicia postulationem byla jednou ze speciálních legisakcí přípustnou jen pro žalobu ze stipulace, žalobu na rozdělení dědictví mezi spoludědice a žalobu na rozdělení společné věci mezi spoluvlastníky. V porovnání s legisakcí sacramento, kde bylo úkolem soudce zjistit, která ze stran učinila sázku podle práva, rozhodoval zde soudce přímo o sporné věci a žalovaného buď rozsudkem odsoudil nebo osvobodil.6 Další speciální procesní legisakcí byla tzv. legisactio per condictionem, která sloužila jako civilní žaloba z pohledávek, kde se žalovaný ohlášením na žalobcovu výzvu (condictio) zavázal, že se
30. dne znovu dostaví před praetora za účelem jmenování soudce.7
Legisakcemi, které směřovaly k exekuci byla legisactio per manus iniectionem a legisactio per pignoris capionem. První jmenovaná sloužila k nucenému provedení práva proti dlužníkovi, který nesplnil svoji povinnost vyplývající buď z odsuzujícího rozsudku nebo doznání. Žalobce dovlekl odsouzeného před praetora a vložil na něj ruku, čímž se z odsouzeného stal žalobcův servi loco (otrok). Žalobce tak získal 4 5 6 7
neboli „legisakce procesní“ viz. VÁŽNÝ, J. Římský proces civilní. Praha: Melantrich a.s., 1935, s. 18. srov. VÁŽNÝ, J. Římský proces civilní. Praha: Melantrich a.s., 1935, s. 18. tamtéž, s. 20. srov. CVETLER, J. Právo římské. Brno: Univerzita J.E. Purkyně, 1974, s. 42.
9
nad odsouzeným veškerou moc a kdykoliv jej mohl prodat či usmrtit. Vzhledem ke krutosti této legisakce, byla legisakce ve 4. stol. př.n.l. omezena pouze na exekuci na dlužníkův majetek a dlužníkovi bylo umožněno, aby se sám hájil.8 Legisactio per pignoris capionem spočívala v zabavení majetku dlužníka v určitých typech pohledávek. Jednalo se zejména o pohledávky, kde byl věřitelem voják či nájemce daní9 nebo se dotýkaly náboženských poměrů10. Proces legisakční se stal postupem času zastaralý a bylo nutné civilní proces reformovat. Zákonem Aebutiovým z konce 2. stol. př.n.l., který byl v době Augustově doplněn o další zákony, byl proces legisakční plně nahrazen procesem formulovým. Oproti legisakčnímu procesu, který stál na precizním ústním projevu, je proces formulový postavený na praetorem formulované písemnosti. Rozlišování řízení in iure a apud iudicem je typické rovněž pro proces formulový. Výsledkem první fáze řízení byla tzv. formule nebo concepta verba (slovní shrnutí). Jejím obsahem bylo stručné vylíčení skutkového stavu sporu a praetorovo právní zhodnocení spolu s příkazem k odsouzení či osvobození žalovaného. Formula měla několik částí, a to iudicis nominativ (jmenování soudce), intentio (tvrzení žalobního nároku), demonstrativ (demonstrace neboli právní důvod vzniku závazku žalovaného) a condemnatio (příkaz k odsouzení).11 Soudce byl ve druhém stádiu řízení vázán jak právním hodnocením, tak příkazem k odsouzení. Jeho úkolem bylo vést dokazování a posoudit tak pravdivost výpovědí žalobce a žalovaného. Řízení apud iudicem bylo zpravidla zahajováno třetí den po litiskontestaci a muselo proběhnout v jednom dni. Vzhledem k tomu, že soukromé římské právo procesní neznalo opravné prostředky, nabýval rozsudek právní moci okamžikem jeho vyhlášení. Jak jsem již v úvodu této kapitoly uvedla, římskoprávní pojetí žaloby se značně lišilo od toho současného. Základní otázkou Římanů před zahájením procesu tak bylo, zda existuje nějaká právní ochrana, žaloba. Na základě tohoto pojetí žaloby tak římský civilní proces rozeznával různé druhy žalob.12 Podle materiální funkce se žaloby dělily na tzv. actiones in personam uplatňující právo vůči konkrétní osobě (např. práva závazková, relativní) a tzv. actiones in rem 8 9 10 11 12
srov. CVETLER, J. Právo římské. Brno: Univerzita J.E. Purkyně, 1974, s. 42. tamtéž, s. 42. srov. VÁŽNÝ, J. Římský proces civilní. Praha: Melantrich a.s., 1935, s. 23. srov. HEYROVSKÝ, L. Římský civilní proces. Bratislava, 1925, s. 139 an. srov. CVETLER, J. Právo římské. Brno: Univerzita J.E. Purkyně, 1974, s. 45.
10
sloužící k ochraně práv absolutních (např. vlastnického práva). Dalším kritériem třídění žalob bylo bona fides neboli dobrá víra. Podle tohoto kritéria rozlišujeme tzv. actiones stricti iuris, jejichž typickým příkladem je tzv. condictio, kterou se žalobce domáhal předem určených plnění, a tzv. actiones bonae fidei, jejichž předmětem je civilní závazek, jehož objem nelze předem určit. V případě, že měl být žalovaný odsouzen, mělo tomu tak být v souladu s dobrými mravy a s přihlédnutím k zvláštnostem případu. Svým významem bylo velmi důležité kritérium třídění žalob podle právního řádu, ze kterého žaloby vycházely. Žaloby vycházející z civilního práva se nazývaly actiones civiles. Žalobce v nich tvrdil existenci určitého civilního práva např. žaloba na ochranu vlastnického práva nebo civilního práva dědického13. Actiones honorariae se na rozdíl od actiones civiles neopíraly o civilní právo, ale o magistrátskou jurisdikci. K tomu, aby mohl praetor poskytnout ochranu žalobci, mohl dát soudci pokyn, aby si některou náležitost práva civilního, která v daném případě chyběla, domyslel nebo odmyslel (actiones ficticiae); v případech, ve kterých praetor nemohl právní poměr opřít o civilní právo, vypočetl namísto toho skutkový děj (in factum concepta). Prof. Vážný uvádí ještě celou řadu možných kritérií třídění žalob jako např. kritérium podle pramene závazku (actiones ex contractu a actiones ex delicto), podle časového omezení (actiones temporales a actiones perpetuae) či podle žalobní legitimace (actiones privatae a actiones populares).14 Vývojově poslední a současně pro evropský kontinentální právní systém nevýznamnější etapou římského procesu byl proces kogniční (mimořádný). Oproti předchozím formám civilního procesu se již jednalo o řízení jednofázové, které bylo vedeno pouze před jediným soudním úředníkem (prefektem města). Zpočátku byl proces kogniční jakýmsi speciálním (mimořádným) řízením, které existovalo vedle řízení formulového. „Do nejednotné úpravy zasáhl rozhodnou reformou až císař Dioklecián koncem 3. a počátkem 4. století n.l. Svými organizačními konstitucemi zavedl Dioklecián kogniční řízení jako jedinou řádnou formu soudního jednání v celé říši.“15 Zavedení kogničního procesu znamenalo pro římský proces mnoho významných změn, které se odrážejí v kontinentálním právním systému dodnes. Jak jsem již výše naznačila, v rámci kogničního řízení již nebyla rozlišována stádia řízení in iure a apud iudicem. Pojem litiskontestace již neznamenal dohodu mezi žalobcem a žalovaným 13
srov. HEYROVSKÝ, L. Římský civilní proces. Bratislava, 1925, s. 147. srov. VÁŽNÝ, J. Římský proces civilní. Praha: Melantrich a.s., 1935, s. 38 an. 15 KINCL, J., URFUS, V., SKŘEJPEK, M. Římské právo. 1. vyd. Praha: Nakladatelství C.H. Beck, 1995, s. 126. 14
11
o předmětu sporu, ale okamžik zahájení sporu. Žalobce svůj nárok u soudu uplatnil formou písemné žaloby, kterou následně soud spolu s termínem soudního jednání zaslal žalovanému (tzv. úřední obeslání16). Případná nečinnost žalovaného mohla mít za následek vydání kontumačního rozsudku. „Diokleciánovým zásahem se definitivně upevnilo rozdělení soudů na nižší a vyšší, upevnila se také soustava instanční a vytvořily se předpoklady pro obecné uznání řízení odvolacího neboli apelačního.“17 Institut odvolání se tak stal jedním z nevýznamnějších prostředků římského procesního práva a pomohl k jednotné rozhodovací praxi soudů.
2.2 Žaloba ve středověkém civilním procesu Středověký civilní proces byl zpočátku svého vývoje nejvíce ovlivněn germánským a slovanským právem. Z práva, které vycházelo zejména z obyčejového práva a po dlouhou dobu nebylo legislativně upraveno, se postupně vyvíjelo jednotné soudní řízení, které se následně diferencovalo na trestní a civilní řízení. Procesní normy byly však stále ještě nedostatečně určité a neustálené. K jinému vývoji došlo dle A. Winterové18 v severoitalské říši Langobardů, kde byla jurisdikce svěřena královským úředníkům. Tento italský proces uplatňující striktní procesní normy se stal zdrojem také pro kanonický proces, který byl silně ovlivněn recepcí římského práva. Díky tomuto propojení vznikají nové procesní normy, které díky určitosti a rigidnosti úpravy poskytují právní jistotu. „Jde o proces písemný a neveřejný, je ovládán legální teorií důkazu a pro postup v řízení platí zásada legálního pořádku.“19 Koncem středověku a počátkem novověku se tak toto nové pojetí civilního procesu stalo vzorem pro většinu evropských zemí. V původním germánském procesu byly spory rozhodovány panovníkem, popř. jeho královským úředníkem před shromážděním členů družiny. Řízení bylo zahájeno návrhem žalobce, ve kterém žalobce pouze tvrdil své subjektivní právo, ale nenavrhoval žádné důkazy. Naopak žalovaný byl povinen pomocí tzv. přísahy žalobcem tvrzené skutečnosti vyvrátit (procesní domněnka viny žalovaného20). Přísaha 16
srov. VÁŽNÝ, J. Římský proces civilní. Praha: Melantrich a.s., 1935, s. 94 an. KINCL, J., URFUS, V., SKŘEJPEK, M. Římské právo. 1. vyd. Praha: Nakladatelství C.H. Beck, 1995, s. 126. 18 srov.WINTEROVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. 5. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2008, s. 52 an. 19 tamtéž, s. 53. 20 srov. STAVINOHOVÁ, J., HLAVSA, P. Civilní proces a organizace soudnictví. 1.vyd. Brno: Nakladatelství DOPLNĚK, 2003, s. 24. 17
12
žalovaného musela být podepřena zákonem stanoveným počtem přísežných společníků, jinak nastupoval další důkazní prostředek, tzv. boží soud. Co do formy se jednalo o řízení ústní a veřejné. V průběhu 13. století se v českých zemích konstituuje tzv. zemský soud, jemuž předsedal panovník za účasti šlechtických přísedících, a postupně tak dochází k rozlišování práva zemského (šlechtického) a práva městského. Proces u zemského soudu byl zahajován na návrh jedné ze sporných stran. Žalobce byl povinen k žalobě připojit důkazy, mezi které nejčastěji patřily zápisy v zemských deskách, svědecká výpověď a přísaha.21 Řízení před zemským soudem sestávalo ze tří stádií: přípravné řízení, líčení pře a exekuce. Přípravné řízení se zahajovalo tzv. půhonem, což byl písemný žalobcův nárok vůči pohnanému (žalovanému). Půhony se na zemském soudě vyhlašovaly a bylo nutné se alespoň při třetím vyhlášení „vohlásit“. Nedostavil – li se žalobce, půhon byl zrušen, ale žalobce mohl pohánět znovu. Nedostavil – li se žalovaný, ztratil při, protože soud rozhodl kontumačně ve prospěch žalobce. Zřízení rozlišovalo tzv. půhony z dědiny, půhony ze škod a zmatečné půhony.22 Na začátku vlastního soudního jednání docházelo k tzv. svědčení půhonu, tedy přečtení půhonu za přítomnosti obou stran. Líčení pře bylo zahájeno přednesením žaloby. Původně platilo přísné formální pravidlo, že žalobce svoji žalobu přednášel zpaměti a při jejím přednesu se nesměl zmýlit, jelikož procesní právo neumožňovalo prohlášení před soudem odvolat či opravit. V průběhu 15. století se role přednášení žaloby přenesla z žalobce na tzv. zemského řečníka (soudní orgán). Konečné rozhodnutí soudu mohlo mít podobu soudního nálezu nebo soudního smíru, proti kterému nebyly přípustné žádné opravné prostředky. Přibližně od 13. století leží důkazní povinnost v celém rozsahu na bedrech žalobce. Žalovaný musel na žalobu buď odpovědět, nebo se bránit tím, že odpovídat není povinen. Námitky proti žalobě byly v českém procesním právu připuštěny až na přelomu 13. a 14. století, do té doby mohl žalovaný odpovídat na žalobu pouze ANO či NE. Pokud žalovaný na žalobě ani po třetí výzvě neodpověděl, mohl soud vydat rozsudek. V průběhu 15. století se v zemském právu významně propracovala struktura žaloby, která se příliš nelišila od té dnešní. V žalobě musela být označena jména žalobce a žalovaného, včetně přesného oslovení, předmět sporu s uvedením tzv. základu, což bylo vyjádření hodnoty předmětu sporu a důkazní 21
srov. STAVINOHOVÁ, J., HLAVSA, P. Civilní proces a organizace soudnictví. 1.vyd. Brno: Nakladatelství DOPLNĚK, 2003, s. 24. 22 srov. JÁNOŠÍKOVÁ, P., KNOLL, V., RUNDOVÁ, A. Mezníky českých právních dějin. 3. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, s.r.o., 2010, s. 64.
13
prostředky, o které žalobce opíral svůj nárok. Již v období absolutistického státu ztratila žaloba svoji vázanost na subjektivní práva, tedy co subjektivní právo, to žaloba. Žaloba se stala abstraktní.23 Městský proces byl ovlivněn procesem římskokanonickým, který se postupně stal jedinou formou řízení. Ve věcech městského práva rozhodoval spory fojt nebo rychtář (později konšelé), přičemž soudní řízení bylo ovládáno zásadou písemnosti. Za dob stavovské monarchie sílí vliv římského práva na české středověké soudnictví a postupně dochází k prolínání procesních pravidel zemského a městského soudnictví. Tento jev byl následně umocněn vydáním Obnoveného zřízení zemského (1627). Podstatný význam pro vývoj českého civilního procesu měl Obecný soudní řád (Josefínský soudní řád) z roku 1781. Vydáním tohoto právního předpisu tak byly překonány zbytky středověkého procesního práva a současně stanoven směr, kterým se měl civilní proces dále ubírat. Josefínský soudní řád obsahoval řadu prvků, které jsou spojovány s nástupem moderního civilního procesu (zásada dispoziční, projednací, rovnost stran,…). Procesní právo 19. století rozlišovalo čtyři základní druhy soudního řízení, a to řádný a mimořádný proces ústní, řádný a mimořádný proces písemný, sumární proces a proces bagatelní.24 Ústní proces se konal před řádnými okresními soudy, přičemž strany se mohly dohodnout, že se namísto ústního procesu bude konat proces písemný nebo smíšený. Písemný proces se konal před sborovými soudy. Strany se mohly dohodnout, zda se řízení bude konat podle zákona, nebo podle jejich dohody. V rámci soudního řízení vystupoval mezi soudem a spornými stranami tzv. instrukční soudce, jehož úkolem bylo vést o sporu spis, který sloužil jako podklad při závěrečném rozhodování
soudu.
Sumární
proces
byl
druh
zkráceného
soudního
řízení
před delegovanými okresními soudy. Zvláštním druhem civilního procesu bylo řízení ve věcech bagatelních (věcech malé hodnoty). Oproti ostatním druhům procesu nemusely být strany povinně zastoupeny advokátem. V řízení se výraznou měrou projevovala zásada dispoziční, ústnosti, veřejnosti a volného hodnocení důkazů. V josefínském procesu se již mohly uplatňovat opravné prostředky, a to jak řádné, tak mimořádné. „Řádným opravným prostředkem proti nepravomocným
23
srov. BÍLÝ, J. L. Právní dějiny na území České republiky. Praha: Linde Praha, a.s., 2003, s. 345. srov. STAVINOHOVÁ, J., HLAVSA, P. Civilní proces a organizace soudnictví. 1.vyd. Brno: Nakladatelství DOPLNĚK, 2003, s. 25.
24
14
rozsudkům první stolice byla apelace (odvolání) a proti rozsudkům druhé instance řádná revize.“25 Opravné prostředky měly suspenzivní a devolutivní účinky. Josefínský soudní řád byl postupně nahrazen novými procesními předpisy mezi které řadíme tzv. jurisdikční normu (zk.č.110 a 111/1895 ř.z.), civilní řád soudní (zk.č. 112 a 113/1895 ř.z.) a exekuční řád (zk.č. 78 a 79/1986 ř.z.). Civilní proces druhé poloviny 19. století ovládala zásada dispoziční, zásada ústnosti a zásada veřejnosti soudního jednání. Procesní právo umožňovalo stranám řadu dispozičních úkonů vedoucích například ke změně žaloby či zpětvzetí žaloby. Na druhou strany měli účastníci řízení také zákonem stanovené povinnosti spočívající v povinném zastoupení advokátem před sborovými soudy nebo důkazní povinnosti.
2.3 Žaloba v období po vzniku Československé republiky Po vzniku samostatného československého státu v roce 1918 byly rakouské a uherské právní předpisy recipovány tzv. recepční normou (zk.č. 11/1918 Sb.), čímž se zajistila právní kontinuita s rakouským a uherským právem. Významným právním předpisem tohoto období byl zk.č. 100/1931 Sb., o zásadních ustanoveních řízení nesporného, kterým bylo poprvé upraveno nesporné řízení jako druh civilního procesu. V období totalitního státu (1948 – 1989) byl civilní proces vystavěn na tzv. socialistické koncepci, která představovala „úsilí státu zasahovat prostřednictvím procesu i do sféry soukromoprávních vztahů“26. Vedoucí zásadou civilního procesu byla zásada materiální pravdy, která měla zejména ideologickou funkci. Na základě zk.č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví byl mimo jiné zaveden dvojinstanční systém rozhodování civilních soudů, v nichž vedle soudců zasedali i tzv. soudci z lidu. Na zákon o zlidovění soudnictví navázal nový občanský soudní řád (zk.č. 142/1950 Sb.) s tím, že nadále nerozlišoval řízení na sporné a nesporné. Tento procesní kodex byl následně novelizován, a to zákony č. 68/1952 Sb. a č. 46/1952 Sb. Po vydání ústavy v roce 1960 došlo také k úpravě občanského soudního řádu (zk.č. 99/1963 Sb.), který nabyl účinnosti 1.dubna 1964.
25
srov. STAVINOHOVÁ, J., HLAVSA, P. Civilní proces a organizace soudnictví. 1.vyd. Brno: Nakladatelství DOPLNĚK, 2003, s. 26. 26 WINTEROVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. 5. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2008, s. 55.
15
3
Žaloba a její význam podle platného OSŘ
3.1 Pojem žaloby Podnět účastníka řízení, který je způsobilý zahájit soudní řízení, nazýváme žalobou. Žalobu lze charakterizovat jako dispoziční procesní úkon žalobce, kterým u soudu uplatňuje své žalobní právo na ochranu svého ohroženého nebo porušeného subjektivního práva. Účelem podání žaloby je, aby soud přezkoumal žalobcem uplatněný nárok a rozhodl o jeho důvodnosti.27 Žalobní právo jako právo účastníka na vyvolání soudní ochrany, je pak realizací Listinou28 zaručeného petičního práva obracet se na orgány státu se svými návrhy, podněty, žádostmi a stížnostmi (čl. 18 odst. 1 Listiny). Soud tak zákonem stanoveným způsobem poskytuje ochranu našich práv (čl. 90 Ústavy29). S institutem žaloby spojuje procesní teorie30 dvě základní funkce. Žaloba je aktem veřejného práva, kterým žalobce uplatňuje své právo vůči státu u příslušných justičních orgánů, kterým tím tak vzniká povinnost poskytnout ochranu tomu, kdo se jí dovolává. Případné porušení této povinnosti ze strany justičních orgánů by bylo vnímáno jako odmítnutí spravedlnosti. Druhou funkcí žaloby je dle procesualistů vnímání institutu žaloby jako procesního úkonu, prostřednictvím kterého se právo na soudní ochranu promítá do procesního práva a uskutečňuje ochranu konkrétního hmotněprávního nároku. Jak ve své práci uvádí R. Kostík „současné pojetí žaloby převážně odpovídá pojetí ve smyslu abstraktního žalobního práva, které stojí na stanovisku, že žalobní právo je výlučně veřejnoprávní povahy. Je to právo na poskytnutí ochrany státem, k jehož funkcím toto poskytování právní ochrany subjektům práv patří od doby, kdy nedovoluje, resp. podstatně omezuje, ochranu svépomocí.“ 31
27
STAVINOHOVÁ, J., HLAVSA, P. Civilní proces a organizace soudnictví. 1. vyd. Brno: Nakladatelství DOPLNĚK, 2003., s. 262. 28 Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. 29 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. 30 srov. STEINER, V. Základní otázky občanského práva procesního. Praha: Academia, 1980, s. 168170. 31 KOSTÍK, Radim. Určovací žaloby [online]. 2008 [cit. 2010-09-21]. 156s. Rigorózní práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta, s. 5. Dostupné z: .
16
3.2 Kritéria třídění žalob a jejich význam Ačkoliv je žaloba z pohledu procesního práva jednotným prostředkem k ochraně porušených či ohrožených práv, právní teorie a praxe rozlišuje několik druhů žalob. Na tomto místě bych však ráda podotknula, že někteří procesualisté jakékoliv typizování žalob odmítají. Důvodem tohoto postoje je zejména ta skutečnost, že není možné předvídat, jakým způsobem může dojít k narušení právních zájmů subjektu soukromého práva. Z tohoto důvodu nelze ani předjímat, s jakou žalobou se subjekt na soud obrátí. Z uvedeného tak vyplývá, že soud nemůže odmítnout rozhodovat o žalobou uplatněném nároku jenom proto, že žalobu nelze zařadit do typizované „škatulky“ ust. § 80 OSŘ. Svůj odmítavý postoj k dělení žalob odůvodňují smyslem soudního řízení, kterým není vytvářet procesní pravidla a instituty bez vztahu k hmotnému právu. Skutečný cíl soudního procesu pak spatřují výhradně v poznání objektivní reality.32 Přestože se domnívám, že do jisté míry se lze s výše uvedenými výhradami ztotožňovat, nyní o jednotlivých druzích žaloby pojednám. Žaloby se třídí podle různých kritérií, mezi které patří např. kritérium právního důvodu žaloby (žalobního důvodu), kritérium právních účinků, které mají být žalobou docíleny, či kritérium obsahu petitu (žalobního návrhu).33 K. Svoboda ve své knize „Žaloba v civilním řízení“ rozlišuje žaloby dále podle toho, zda je podkladem pro podání žaloby hmotněprávní skutečnost nebo procesní skutečnost, nebo podle toho, zda žalobce skutkovými tvrzeními uvedenými v žalobě naplňuje či nenaplňuje své břemeno tvrdit pro rozhodnutí podstatná fakta (sporné a nesporné žaloby). 34 Vnitřní klasifikace žalob je odrazem historického vývoje názorů a náhledů na žalobní právo. Závažnost a vliv jednotlivých kritérií se tak v souvislosti s historickým vývojem mění. Například co se týče kritéria označení žaloby, je A. Winterová toho názoru, že „čím méně se uplatňuje materiálněprávní pojetí žaloby, tím menší význam má označování jednotlivých žalob podle hmotněprávního důvodu.“35 Přestože pro některé druhy žalob jakými jsou např. žaloba excindační, reivindikační či negatorní, zůstaly jejich označení vzhledem ke své opodstatněnosti a dlouhé tradici nezměněny, nelze kritériu označení přikládat zvlášť zásadní význam, jelikož ne všechny žaloby mají svá speciální označení. Budu-li se dále držet kritérií klasifikace
32 33 34 35
srov. SVOBODA, K. Žaloba v civilním řízení. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 145. srov. WINTEROVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. 5. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2008, s. 222. srov. SVOBODA, K. Žaloba v civilním řízení. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 145 an. srov. WINTEROVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. 5. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2008, s. 223.
17
podle A. Winterové36, je vhodné dále připomenout starší dělení žalob na petitorní (směřující k ochraně vlastnického práva) a na žaloby possesorní (směřující k ochraně držby). Z pohledu současné platné právní úpravy je však toto třídění již překonané. Na základě kritéria třídění žalob podle právního důvodu můžeme rozlišovat vedle hmotněprávních žalob také žaloby procesní (mají podklad v procesním právu). Mezi procesní žaloby můžeme zařadit například žalobu na neplatnost smíru, incidenční žalobu či žalobu poddlužnickou.37 Podle kritéria účinků rozsudku, k jehož vydání žaloba směřuje, lze rozdělit žaloby do dvou skupin. První skupinou jsou žaloby, které směřují k vydání konstitutivního (právotvorného) rozhodnutí, na jejichž základě vznikají, mění se nebo zanikají hmotněprávní vztahy (např. žaloba o určení otcovství, žaloba o rozvod manželství). Druhou skupinu přestavují žaloby, se kterými je spojeno vydání deklaratorního rozhodnutí, ve kterém soud zjišťuje existenci či neexistenci pochybného hmotněprávního vztahu (např. deklarují vlastnictví určité osoby k nemovitosti, platnost či neplatnost právního úkonu).38 Kritérium třídění žalob podle obsahu petitu má jako jediné svůj podklad v zákoně a to ve znění ust. § 80 OSŘ. Citované ustanovení obsahuje demonstrativní výčet žalob, které rozlišuje žaloby ve věcech osobního stavu (žaloby statusové), žaloby směřující ke splnění povinnosti (žaloby na plnění) a dále žaloby na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není (žaloby určovací). Vzhledem k tomu, že se jedná pouze o demonstrativní výčet, což lze dovodit mimo jiné jazykovým výkladem slova „zejména“, je třeba mít na paměti, že tento výčet druhů žalob není konečný. Například prof. Winterová k výše uvedené skupině žalob řadí ještě tzv. žaloby právotvorné neboli konstitutivní, tedy žaloby o vznik, změnu nebo zrušení právního vztahu.39 Statusové žaloby jsou procesním prostředkem ochrany ve věcech osobního stavu např. o rozvodu, o neplatnosti manželství, o určení, zda tu manželství je či není.40 Žaloby statusové zpravidla směřují k vydání rozsudku soudu s konstitutivními účinky, v některých případech jsou však s rozsudkem spojeny účinky deklaratorní (např. určení,
36
srov. WINTEROVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. 5. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2008, s. 222224. 37 srov. WINTEROVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. 5. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2008, s. 223. 38 srov. STAVINOHOVÁ, J., HLAVSA, P. Civilní proces a organizace soudnictví. 1. vyd. Brno: Nakladatelství DOPLNĚK, 2003, s. 397. 39 srov. WINTEROVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. 5. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2008, s. 223 – 224. 40 viz. § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
18
zda tu manželství je či není). Rozhodnutí soudu ve věcech osobního stavu jsou dle znění ust. § 159a odst. 3 OSŘ závazné pro každého, nikoli pouze pro účastníky řízení. Žalobou na plnění se lze domáhat vydání soudního rozhodnutí, kterým bude žalovanému uloženo splnění povinnosti vyplývající ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva. Tato povinnost může spočívat ve vydání určité věci nebo zaplacení určité částky (dare), ve vykonání určité práce nebo úkonu (facere), ve zdržení se určitého chování či činnosti žalovaného (omittere) nebo ve strpění určitého chování žalobce žalovaným (pati). Žaloby určovací směřují k tomu, aby soud ve svém rozhodnutí autoritativně deklaroval, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Podmínkou pro vydání určovacího rozsudku je, aby žalobce prokázal naléhavý právní zájem na tomto určení. Problematice určovací žaloby a naléhavému právnímu zájmu se budu podrobně věnovat níže. Výše uvedená klasifikace žalob je obecně právní teorií uznávaná a přijímaná, tudíž jsem z ní vycházela i já při studiu civilního procesu. O to více mne zaujala myšlenka K. Svobody provést revizi dosavadního typologického dělení žalob. K. Svoboda ve svých tvrzeních vychází ze skutečnosti, že žaloba tvoří jediný celek. Žaloba se skládá z jednotlivých prvků, které samy o sobě neexistují, a proto nelze typizovat žaloby pouze na základě jedné z jejich součástí. Dosavadní členění žalob podle žalobního petitu či žalobního důvodu však nezohledňuje jiné žalobní prvky, a tudíž je dle K. Svobody namístě provést revizi typologického dělení žalob. 41
41
Úvaha K. Svobody o revizi typologického dělení žalob je blíže rozvedena viz. SVOBODA, K. Žaloba v civilním řízení. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 147 an.
19
4
Vývoj právní úpravy určovací žaloby
4.1 Římské právo Subjektivní hmotné právo bylo vždy obsahem určité žaloby a Římané vždy hledali určitou žalobu, pod kterou by bylo možno skutkovou podstatu řešeného případu podřadit. Jak jsem již výše uvedla, římský civilní proces rozlišoval několik druhů žalob, mezi nimiž můžeme při podrobnějším studiu nalézt jakési předchůdkyně dnešních určovacích žalob. Mezi žalobami římského civilního procesu existovaly také tzv. actiones preiudiciales. Žaloby směřovaly ke zjištění, zda existuje nějaké sporné právo či skutečnost tvrzená v žalobě, např. zda je někdo otrokem či nikoli.
Jednalo se
o tehdejší určovací žaloby, přičemž jejich součástí nebyla kondemnace (příkaz k odsouzení).42
Jak již bylo výše řečeno, základem formulového procesu byly
tzv. formule, neboli stručné písemné prohlášení, kterým magistrátský úředník oznámil dosazenému porotci, za jakých podmínek a k čemu by měl žalovaného odsoudit či osvobodit. Jednou z těchto formulí byla i tzv. formulae praeiudicialis. Tato formule byla specifická tím, že obsahovala pouze tzv. intetio, neboli tvrzení žalobce, jehož pravdivost má být hlavním předmětem řízení před soudcem a které má být základem rozhodnutí procesu.43 Žalobce se tak nedomáhal odsouzení žalovaného k nějakému plnění, ale pouze toho, aby byl právní poměr či skutečnost postavena najisto. Formula praeiudicialis se tedy lišila od vlastní actio tím, že formule obsahovala pouze intentio (tvrzení žalobního nároku), nikoliv však condemnatio. Ačkoliv byla formula praeiudicialis svou povahou spíše v protikladu k actio preiudiciales, často byla její součástí. Název této formule byl odvozen od toho, že směřovala k rozhodnutí předběžné otázky, na jejímž rozhodnutí závisel následující proces.44 Formule praeiudicialis se lišily podle toho, čeho mělo být rozhodnutím o právním sporu docíleno. Mezi nejdůležitější právní spory pak patřily rozepře o právním postavení osoby (otázky statusové). Jako typický příklad uvádí
42
srov. KOSTÍK, Radim. Určovací žaloby [online]. 2008 [cit. 2010-09-21]. 156s. Rigorózní práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta, s. 20. Dostupné z: . 43 srov. HEYROVSKÝ, L. Římský civilní proces. Bratislava, 1925, s. 140. 44 srov. HEYROVSKÝ, L. Římský civilní proces. Bratislava, 1925, s. 177.
20
L. Heyrovský45 rozepře o svobodu člověka, jejímž předmětem bylo určení, zda je určitá osoba zrozena na svobodě (ingenuus) nebo propuštěncem (libertus). Znění formule praeiudicialis se pak lišilo podle toho, zda se osoba domáhala svobody nebo zda naopak bylo proti ní tvrzeno právo nesvobody. Druhá formule směřovala k určení, že je žalovaný propuštěncem žalobce. Formula praeiudicialis se dále využívala v přivedení platnosti mocenského práva nad svobodnými. Této formule mohlo využít také dítě, které se domáhalo vůči svému otci, aby je uznal za své. Formula praeiudicialis se však nevztahovala pouze k otázkám statusovým. Důkazem toho mohou být tzv. praeiudicum an ex lege Cicereia praedictum sit, které nařizovaly, aby věřitel před svědky oznámil svým sponsorům a fidepromissorům za jaký dluh se zaručují. Sponsores a fidepromissores se mohli do třiceti dnů domáhat u soudu určení, zda bylo oznámení učiněno v souladu se zákonem či nikoliv. Mezi výše uvedené předchůdkyně určovací žaloby actiones preiudiciales a formulae praeiudicialis můžeme zařadit i tzv. actiones finium regundorum. Římské právo umožňovalo vlastníkům polních pozemků, jejichž hranice byly sporné, domáhat se jejich určení žalobou na úpravu hranic. Z pohledu právní teorie se jednalo o tzv. actio iudicium duplex, tedy obě strany měly povahu žalobce a žalovaného. O žalobě rozhodovali rozhodčí, kteří měli za úkol určení a vytýčení hranic. V případě, že průběh dosavadní hranice nebyl zjištěn, mohl rozhodce hranice upravit, a to zejména tak, že sporný pruh rozdělil mezi sporné strany.46
4.2 Období první republiky Civilní proces byl v období před vznikem Československé republiky upraven zejména jurisdikční normou č. 111/1895 ř.z., zákonem č. 113/1895 ř. z. (dále jen „civilní řád soudní“ nebo „CŘS“) ve spojení s uvozovacím zákonem č. 112/1895 ř. z., zákonem č. 79/1896 ř.z. (dále jen „exekuční řád“) a zákonem o soudní organizaci č. 217/1896 ř.z. Po vzniku Československé republiky byly výše uvedené procesní normy Rakouska – Uherska recipovány zákonem č. 11/1918 Sb. V oblasti civilní práva procesního existoval právní dualismus, který spočíval v dělení procesu na řízení sporné a nesporné. Řizení nesporné bylo upraveno zejména zákonem č. 100/1931 Sb. z. a n., o zásadních ustanoveních řízení nesporného. I přes existenci nesporného procesu, bylo 45 46
srov. HEYROVSKÝ, L. Římský civilní proces. Bratislava, 1925, s. 178 – 179. srov. SPÁČIL, J. O žalobě na určení průběhu hranice mezi pozemky. Ad Notam. 2001, č. 2, s. 34 – 38.
21
za charakteristický rys tehdejšího civilního procesu považováno řízení sporné.47 Řízení bylo ovládáno zásadou dispoziční, zásadou ústnosti a veřejnosti. Civilní soudní řízení bylo až do roku 1950 upraveno zákonem č. 113/1895 ř.z., o soudním řízení v občanských věcech právních48. Institut žaloby pak upravoval § 226 a násl. CŘS. Podle tohoto ustanovení musela žaloba obsahovat žalobcovu žádost, skutkové okolnosti, na kterých se zakládá žalobcův nárok, spolu s důkazními prostředky. Žalobní návrh mohl směřovat jak k uložení povinnosti, aby žalovaný něco plnil (žaloba na plnění) nebo aby soud rozhodl o existenci či neexistenci nějakého práva či právního poměru popř. rozhodl o pravosti listiny (žaloba určovací). Kromě těchto žalobních návrhů umožňoval CŘS různé žaloby právotvorné (např. žaloba o zrušení spoluvlastnictví). Institut určovací žaloby upravoval § 228 CŘS následovně:
„Žaloba může
podána býti, aby najisto postaveno bylo, že tu jest nebo není některý právní poměr nebo právo, aby uznána byla pravost listiny, neb aby najisto postavena byla její nepravost, když žalobce má právní zájem na tom, aby tento právní poměr nebo právo nebo pravost listiny co nejdříve najisto postaveny byly soudním rozhodnutím.“ Jak uvádí J. Pužman49 toto ustanovení bylo přijato do CŘS proto, aby byla odstraněna dřívější nejistota a nahrazena dřívější úprava tzv. vyzývacích žalob. Podle tehdejší právní úpravy mohlo být předmětem určovací žaloby určení, že určité právo nebo právní poměr existuje (tzv. kladná určovací žaloba), dále pak určení, že určité právo nebo právní poměr neexistuje (tzv. záporná určovací žaloba) nebo určení pravosti či nepravosti listiny. Předmětem určovací žaloby mohlo být jen právo nebo právní poměr (mimo řízení o určení pravosti listiny), ne však pouhé prvky právního poměru či skutečnosti na nichž se právní poměr zakládá. Právo nebo právní poměr mohl být určen pouze v čase přítomném, nikoliv v čase minulém nebo budoucím. Dalším charakteristickým znakem určovací žaloby je právní zájem. Podle J. Pužmana musel být právní zájem žalobce takový, že určení muselo mít význam pro právní sféru žalobce, a aby žalobci prospělo v jeho nejistotě oproti žalovanému. Naproti tomu však právo nebo
právní
poměr
nemusel
mít
vztah
mezi
žalobcem
a
žalovaným
(např. rukojemství).50 Právní zájem na určení musel být zvláštní povahy tj. naléhavý, 47
srov. JÁNOŠÍKOVÁ, P., KNOLL, V., RUNDOVÁ, A. Mezníky českých právních dějin. 3. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, s.r.o., 2010, s. 143. 48 Zákon č. 113/1895 ř.z., o soudním řízení v občanských věcech právních (dále jen „CŘS“). 49 srov. PUŽMAN, J. Žaloby a žalobní petity. Praha, 1933, s. 374. 50 tamtéž, s. 374 – 376.
22
nutkavý, tedy že žalobce musí mít právní zájem na tom, aby je ho právo nebo právní poměr byl určen co nejdříve (§ 228 CŘS). Právní zájem na brzkém určení musel být podle ust. § 406 CŘS v době rozhodnutí o žalobě. Mezi typické příklady určovacích žalob patřila např. určovací žaloba patentní, která sloužila k uznání patentního práva. Zajímavostí tehdejší právní úpravy bylo, že jen kladná určovací žaloba mohla být podána k soudu. Co se týče záporné určovací žaloby, ta směla být podána jen u zrušovacího oddělení patentového úřadu. Dalším zvláštním příkladem určovacích žalob byla určovací žaloba k odvrácení prekluse, určovací žaloba k odvrácení nejistoty nebo určovací žaloba pro popřenou pohledávku v konkursu.
23
5
Určovací žaloba
5.1 Předmět určení Určovací žaloba je specifickým procesněprávním prostředkem, jehož cílem je zejména chránit právní jistotu účastníků občanskoprávních vztahů, tedy slovy ust. § 80 písm. c) občanského soudního řádu: „Žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je - li na tom naléhavý právní zájem." 51 Podle K. Svobody52 lze určovací žaloby rozdělit podle dvou kritérií.
I.
Podle toho, zda je či není nutné tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem,
rozlišujeme určovací žaloby na: a) žaloby na určení, kterým nelze vyhovět, pokud žalobce neprokáže naléhavý právní zájem – jedná se o typické určovací žaloby soukromoprávní povahy podle ust. § 80 písm. c) OSŘ, jejichž prostřednictvím se žalobce může domáhat ochrany svých práv a to určením, že právo či právní vztah existuje či neexistuje. b) žaloby na určení, u nichž není třeba tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem, protože vyplývá z logiky věci – charakteristickým znakem těchto žalob bývá skutečnost, že žalobce se v petitu žaloby přímo nedomáhá určení, zda jeho právo či právní vztah nadále trvá. Namísto toho zpochybňuje právní skutečnost, která vedla ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu. Příkladem může být žaloba na určení neplatnosti výpovědi nebo okamžitého zrušení pracovního poměru dle § 72 zákoníku práce53, ve které se žalobce domáhá určení, že výpověď (okamžité zrušení pracovního poměru) byla neplatná. Úspěšné určení této právní skutečnosti má přímo ze zákona za následek, že se na právní vztah (pracovní poměr) nahlíží tak, že nadále trvá. Aby tomu tak bylo, musí žalobce ke své žalobě na určení neplatnosti právního úkonu připojit ještě tzv. notifikaci podle § 69 odst. 1,2 zákoníku práce, že trvá na tom, aby původní právní vztah mezi účastníky zůstal zachován. c) žaloby na určení, z nichž je zřejmé, že žalobce nemá na věci naléhavý právní zájem, ovšem tento nedostatek není důvodem pro zamítnutí žaloby – tyto žaloby 51 52 53
Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ“). tamtéž, s.157 – 160. Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZP“).
24
jsou spojovány zejména s tzv. nespornými řízeními podle § 120 odst. 2 OSŘ. V těchto řízeních má stát právo zahájit řízení nebo vstoupit do řízení, přestože není účastníkem právního vztahu, který je předmětem řízení např. právo státního zástupce vstoupit do řízení ve věcech rodičovské odpovědnosti či způsobilosti k právním úkonům. V rámci řízení může státní zástupce podat určovací žaloby, ačkoliv nemá na vyřešení sporu právní zájem.
II.
Podle charakteru určovacího požadavku rozeznáváme: a) konkrétní určovací žaloby – tyto žaloby směřují k určení existence či neexistence relativního právního vztahu. Konkrétní určovací žalobou je třeba žaloba na určení neplatnosti právního úkonu. b) abstraktní určovací žaloby – na rozdíl od konkrétní určovací žaloby, která směřuje pouze proti konkrétnímu jednotlivci existujícího práva nebo povinnosti, slouží abstraktní určovací žaloba k určení existence či neexistence absolutního (vůči všem uplatnitelného) subjektivního práva. Typickým příkladem abstraktní určovací žaloby může být např. žaloba na určení vlastnického práva.
Dalším, v praxi hojně užívaným kritériem členění žalob, je kritérium vymezení žalobního petitu. Podle tohoto kritéria se hovoří o kladné (pozitivní) nebo záporné (negativní) určovací žalobě. Oba tyto druhy určovací žaloby mají na právní vztahy nebo práva účastníků stejný význam. To, o jaký typ určovací žaloby v konkrétním případě půjde, závisí na tom, který z účastníků sporného právního vztahu nebo práva žalobu podává a na tom, jaké určení odpovídá jeho zájmům na výsledku sporu. Pozitivní určovací žalobou se tedy žalobce domáhá určení, že právo nebo právní vztah existuje, naopak negativní určovací žalobou se žalobce domáhá určení, že právo či právní vztah neexistuje. Právní teorie zastává názor, že pro podání určovací žaloby musí právní vztah nebo právo existovat jak v době zahájení řízení, tak v době vyhlášení rozsudku.54 Přesto se v praxi můžeme setkat s výjimkami. Jednou z nich je možnost podat žalobu na určení, že někdo byl ke dni úmrtí vlastníkem určité věci: „…jestliže je dědic z titulu svého dědického nároku věcně legitimován k podání žaloby o určení,
54
srov. MRUZEK, K. Další úvaha o sporech o vlastnictví mimo restituce: Určovací žaloba. Správní právo. 1995, č.4, s. 234.
25
že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem věci, nemůže být tomuto určení na překážku okolnost, že i tento dědic zemřel, a určovací žalobu namísto něj podávají jeho dědicové.“55 Příkladem použití negativní určovací žaloby může být situace, kdy domnělý věřitel z nějakého dlužníkovi neznámého důvodu otálí s podáním žaloby. Dlužník tak zůstává v právní nejistotě, zda má skutečně vůči domnělému věřiteli nějakou povinnost. Vzhledem k tomu, že dlužník nemá žádné právní prostředky k tomu, aby nečinného věřitele donutil k podání žaloby, nezbývá mu nic jiného než aby podal k soudu určovací žalobu sám. Dlužník se tak chce vyvarovat případným negativním důsledkům pro jeho osobu např. kdyby mu byl doručen platební rozkaz a on nestihl včas vznést odpor. Nejlepším způsobem jak tuto negativní určovací žalobu formulovat je domáhat se určení, že závazek, kterého by se mohl věřitel v budoucnu dožadovat, neexistuje. Tím budou jak soud tak účastníci řízení nuceni vypořádat se se všemi okolnostmi, které by mohly mít za následek vyhovění budoucí žalobě na plnění. Při formulaci žaloby je v tomto případě na místě odůvodnit naléhavý právní zájem na podání negativní určovací žaloby potřebou postavit najisto existenci závazku na plnění. Dlužník (žalobce) musí tvrdit a v řízení prokázat, že na jeho straně existuje důvodná obava, že na něm bude věřitel (žalovaný) sporné plnění skutečně požadovat, a že jej nejistota ohledně existence sporného závazku poškozuje. Na důkaz svých tvrzení může žalobce například doložit, že přestože jej již žalovaný v minulosti vyzval k plnění sporného závazku, doposud svůj nárok v podobě žaloby na plnění u soudu neuplatnil. Naléhavý právní zájem na určovací žalobě totiž není dán za situace, kdy již byla podána žaloba na plnění. Negativní určovací žaloba je svou povahou žalobou předběžnou a tudíž nemůže žalobě na plnění konkurovat. V okamžiku, kdy bude k soudu podána žaloba na plnění a zároveň určovací žaloba, bude určovací žaloba ve většině případů zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu.56 V některých pramenech se můžeme setkat s tvrzením, že určovací žaloba má ryze preventivní charakter spočívající v tom, že ji nelze použít v případě, když právo nebo právní vztah ještě nebyl porušen.57 S tímto tvrzením si však dovoluji nesouhlasit. Domnívám se, že v určitém případě a za určitých podmínek lze žalobu na určení použít 55
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.12.2000, sp.zn. 20 Cdo 1897/98. srov. SVOBODA, K. Žaloba v civilním řízení. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 163 – 165. 57 srov. BUREŠ, J., DRÁPAL, L. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání, Praha: C.H. Beck, 2009, s. 528. 56
26
i za situace, že právo či právní vztah již byl porušen. Na důkaz svého tvrzení uvádím následující příklad. Určovací žalobu lze jistě podat i v případě, kdy se žalobce domáhá ochrany svého vlastnického práva k určité věci. A to i přesto, že žalovaný svým jednáním již vlastnické právo žalobce narušil, a žalobce by se tedy mohl domáhat nápravy situace prostřednictvím žaloby na plnění. Pokud by však žalobce podal jenom žalobu na plnění nebo reparaci již porušeného práva, nedošlo by k úplnému vyřešení vztahu žalobce a žalovaného k věci, jejíž vlastnictví je mezi nimi sporné. Vzhledem k tomu, že z jednání žalovaného je zřejmé, že neuznává vlastnické právo žalobce, a lze předpokládat, že je bude narušovat i do budoucnosti, může žalobce chránit své vlastnické právo nejen žalobou na plnění, ale i žalobou na určení vlastnického práva.58 Na podporu výše uvedených závěrů lze jistě uvést i z judikatury vyplývající názor, že nelze považovat za pravdivé, že preventivní charakter určovací žaloby je naplněn pouze tehdy, nedošlo-li ještě k porušení práv, o jejichž ochranu jde. Při tomto náhledu se totiž přehlíží, že určovací žaloba má své místo také tam, kde se její pomocí vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu.59 Určovací žalobou ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ nejsou žaloby o určení právní skutečnosti, u nichž naléhavý právní zájem na požadovaném určení vyplývá z právního předpisu. Příkladem této tzv. zákonné určovací žaloby je např. excindační žaloba podle § 267 OSŘ, žaloba o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru podle § 72 ZPr60, návrh na určení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným nebo akciové společnosti podle § 131 a 183 ObchZ61, žaloba o určení doby splnění dluhu podle § 564 OZ62 a další. Ve výše uvedených případech nemůže být žaloba zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, a proto žalobce není ani povinen tvrdit a prokazovat skutečnosti o takovém právním zájmu.63 Vzhledem k preventivnímu charakteru určovací žaloby, nelze obecně touto žalobou zabránit účinkům nařízené exekuce.64 S problematikou určovací žaloby je úzce spojena otázka jejího vztahu k žalobě na plnění. Z judikatury vyplývá, že kritériem pro rozlišení, zda jde o žalobu o splnění 58
srov. SVOBODA, K. Žaloba v civilním řízení. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 155. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.11.2002 , sp.zn. 21 Cdo 630/2002. 60 Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění (dále jen „ZPr“). 61 Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění (dále jen „ObchZ“). 62 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „OZ“). 63 srov. BUREŠ, J., DRÁPAL, L. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání, Praha: C.H. Beck, 2009, s. 529. 64 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 07.01.2008, sp.zn. 32 Cdo 840/2007. 59
27
povinnosti ve smyslu ust. § 80 písm. b) OSŘ nebo o žalobu na určení existence či neexistence právního vztahu nebo práva ve smyslu ust. § 80 písm. c) OSŘ, je obsah žalobního návrhu. Právní teorie a praxe zastává ten názor, že žaloba na určení právního vztahu nebo práva a na plnění z téhož právního vztahu nebo práva se v zásadě vylučují, a to ve prospěch žaloby na plnění. Soudní praxe je jednotná rovněž v názoru, že má-li právní otázka, o níž má být rozhodnuto určovacím výrokem, povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu.65 Prokáže-li však žalobce, že má právní zájem na tom, aby byl určen určitý právní vztah či právo, pak přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, není vždy žádoucí mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou (při možnosti žaloby na plnění) lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života a vedla by jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná. To platí také pro případ, při němž žaloba o splnění povinnosti nevystihuje (nemůže vystihnout) celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva.66 Právní teorie (prof. Gerlich) nevylučuje ani spojení určovacího petitu s petitem na plnění v jedné žalobě, ovšem za předpokladu, že jsou splněny všechny podmínky podle § 112 OSŘ.67
5.2 Náležitosti určovací žaloby „Podle ust. § 79 odst. 1 věty první, druhé a čtvrté OSŘ se řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 OSŘ) obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel
65
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.03.1996 , sp.zn. II. Odon 50/96. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.03.1997, sp.zn. 3 Cdon 1338/96. 67 srov. MRUZEK, K. Další úvaha o sporech o vlastnictví mimo restituce: Určovací žaloba. Správní právo. 1995, č.4, s. 236. 66
28
domáhá.“68 Takovým návrhem je i určovací žaloba a tudíž musí obsahovat zákonem stanovené náležitosti. Podle ust. § 42 odst. 1 OSŘ může být žaloba jako procesní úkon účastníka učiněna písemně nebo ústně. Písemné podání se činí buď v listinné nebo v elektronické podobě prostřednictvím veřejné datové sítě, telegraficky nebo telefaxem. Podání učiněné telegraficky je třeba písemně doplnit nejpozději do tří dnů, je – li podání učiněno telefaxem nebo v elektronické podobě je třeba, aby byl v téže lhůtě soudu doplněn originál podání, případně písemné podání shodného znění (§ 42 odst. 3 OSŘ). V případě podání v elektronické podobě opatřeného zaručeným elektronickým podpisem splňujícím zákonem stanovené podmínky se doplnění podání předložením jeho originálu nevyžaduje (§ 42 odst. 5 OSŘ). Ústní podání se činí do protokolu. Aby byla určovací žaloba způsobilá řádně zahájit soudní řízení musí obsahovat tzv. obecné náležitosti právního úkonu (§ 42 odst. 4 OSŘ) a zvláštní náležitosti stanovené v ust. § 79 odst. 1 OSŘ.
Náležitosti určovací žaloby jsou:
1.
OBECNÉ (§ 42 odst. 4 OSŘ)
-
označení soudu, kterému je žaloba určena: tímto soudem je věcně a místně
příslušný soud pro projednání dané věci (pokud se jedná o případ, kdy je místní příslušnost soudu ponechána na výběr žalobci, musí v žalobě uvést skutečnosti rozhodné pro posouzení zvolené příslušnosti). Řízení je zahájeno i přesto, že byla žaloba podána u nepříslušného soudu (§ 104 odst. 1 OSŘ). -
označení věci, které se žaloba týká: žalobce stručně vylíčí čeho se žalobou
na určení domáhá. Požadavek, aby soud určil existenci či neexistenci určitého práva či právního vztahu, je vyjádřen žalobním petitem. -
podpis žalobce, popř. jeho zástupce či zmocněnce: žalobce svým podpisem
stvrzuje, že souhlasí s obsahem žaloby. Podpis žalobce může být nahrazen podpisem zvoleného zástupce či zmocněnce (za současného doložení plné moci).
68
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.04.2004, sp.zn. 25 Cdo 2002/2002.
29
-
datum: datum sepsání žaloby má spíše jen orientační význam, jelikož procesní
účinky jsou spojeny až s podáním žaloby k soudu. Neuvedení data nemá žádné právní následky.
2.
ZVLÁŠTNÍ (§ 79 odst. 1 OSŘ)
-
označení účastníků řízení popř. označení zástupců či zmocněnců: žalobce je
ve svém podání povinen označit nejen sebe (popř. zástupce či zmocněnce), ale i žalovaného. Přesná identifikace účastníků slouží jako podklad pro zkoumání jejich způsobilosti, což je jedna z procesních podmínek řízení.69 Fyzická osoba musí být označena jménem, příjmením a adresou jejího bydliště. V některých případech je vhodné uvést ještě jiné upřesňující údaje, jako je např. rodné číslo osoby či datum narození (např. bydlí-li na téže adrese rodinní příslušníci se stejným jménem). Fyzická osoba – podnikatel musí být ve věcech obchodních vedle výše uvedeného označena také identifikačním číslem. Je – li účastníkem řízení právnická osoba, je pro její dostatečnou identifikaci nutné uvést její obchodní firmu nebo název, popř. statutární orgán, dále pak sídlo, tedy adresu, která je jako sídlo zapsána v obchodním rejstříku. Ve věcech obchodních je třeba uvést také identifikační číslo právnické osoby. Stát jako účastník řízení se označuje názvem státu a organizační složky, která je příslušná v dané věci za stát před soudem jednat. Obec a vyšší územně samosprávné celky se označují názvem a sídlem tj. adresou úřadu. Pokud má některý z účastníků zástupce či zmocněnce je třeba, aby byl v žalobě označen stejnými údaji jako účastníci. Je – li tímto zástupcem advokát, uvádí se jeho jméno a příjmení, označení „advokát“ a sídlo advokátní kanceláře. -
vylíčení rozhodujících skutečností: mezi všeobecné žalobcovy povinnosti patří
mimo jiné povinnost důkazní a povinnost tvrzení.70 Rozhodujícími skutečnostmi jsou takové skutečnosti, které pravdivě zdůvodňují vznik a rozsah žalobcova nároku uplatněného v petitu žaloby. Žalobce nemusí uvádět právní hodnocení tvrzených skutečností (právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu71), je 69
Způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mát práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává. (§ 19 OSŘ) Každý může před soudem jako účastník samostatně jednat (procesní způsobilost) v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti. (§ 20 odst. 1 OSŘ) 70 WINTEROVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. 5. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2008, s. 219. 71 srov. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.04.2004, sp.zn. 25 Cdo 2002/2002; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.01.2002, sp.zn. 25 Cdo 643/2000.
30
však důležité, aby skutkový děj vylíčil co nejúplněji a umožnil tak soudu co nejlépe se připravit na jednání (§ 114 OSŘ). -
naléhavý právní zájem: v řízení o určení podle § 80 písm. c) OSŘ je žalobce
povinen tvrdit skutečnosti, jimiž dokládá splnění podmínky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. O této povinnosti tvrzení musí soud žalobce poučit, přičemž absence takového poučení by řízení zatížila vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.72 „Na rozdíl od ostatních typů žalob, kde se právní zájem také implicitně předpokládá, můžeme označit ten právní zájem, který se vyžaduje u výše zmíněných určovacích žalob, za „kvalifikovaný“. Pokud by žalobce na ochraně svého subjektivního
práva
kvalifikovaný
právní
zájem
neměl,
docházelo
by
73
k tzv. akademickým sporům.“ Vymezení pojmu naléhavý právní zájem se budu blíže věnovat v kapitole 6. -
označení důkazů, jichž se žalobce dovolává: žalobce má důkazní povinnost
tzn. že je povinen v žalobě označit důkazy na podporu svých tvrzení (§ 120 OSŘ). Dle ustanovení § 125 OSŘ platí: „Za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků. Pokud není způsob provedení důkazu předepsán, určí jej soud.“ -
označení, čeho se žalobce domáhá (žalobní petit): na základě vylíčených
rozhodujících skutečností má žalobce přesně specifikovat svůj nárok vůči žalovanému a formulovat návrh na konkrétní rozhodnutí, které by měl soud vydat.
Neobsahuje-li žaloba všechny zákonem stanovené náležitosti nebo je nesrozumitelná nebo neurčitá, předseda senátu vyzve usnesením účastníka, aby vadné podání doplnil. K opravě nebo doplnění žaloby určí lhůtu a současně poučí účastníka, jak je třeba opravu provést. Pokud však účastník své podání řádně neopraví nebo nedoplní v soudem stanovené lhůtě, nelze pro tento nedostatek v řízení pokračovat a z tohoto důvodu soud podání odmítne (§ 43 OSŘ).
72
srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.11.2001, sp.zn. 20 Cdo 450/2000. KOSTÍK, Radim. Určovací žaloby [online]. 2008 [cit. 2010-09-21]. 156s. Rigorózní práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta, s. 10. Dostupné z: 73
31
5.3 Věcná legitimace Věcná legitimace vyjadřuje hmotněprávní vztah účastníka k projednávané věci. Tedy jinými slovy věcně legitimován je ten, kdo je účastníkem hmotněprávního vztahu, o němž se v řízení jedná. O aktivní věcné legitimaci hovoříme na straně žalobce, o pasivní věcné legitimaci na straně žalovaného. „Věcnou legitimací k určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účastníkem právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká.“74 Jak vyplývá ze soudní judikatury je věcná legitimace předpokladem úspěšnosti určovací žaloby. Nedostatek aktivní věcné legitimace tedy znamená, že podle hmotněprávních ustanovení není žalobce subjektem tvrzeného práva a jeho žaloba nemůže být úspěšná. Není však rozhodujícím kritériem z hlediska naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ.75 Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, nemají jen ti, kteří jsou účastníky sporného právního vztahu či sporného práva. Z judikatury vyplývá, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, nemá jen ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde. Přitom může jít i o účast, jež se ve sporu o určení vlastnictví neprojevuje přímo vlastnickým nárokem žalobce k předmětu určení, nýbrž dědickým či restitučním nárokem žalobce k této věci.76 Například v žalobě na určení neplatnosti smlouvy je aktivně legitimovaná i osoba, která není účastníkem této smlouvy, jestliže by vyhovění žalobě mohlo mít příznivý dopad na její právní postavení. Přitom tato osoba musí tvrdit a dokázat, že se sporný právní vztah nebo právo týká její právní sféry. Jak Nejvyšší soud77 několikrát judikoval, aktivní věcnou legitimaci k podání určovací žaloby na ochranu vlastnictví k věci ve společném jmění manželů vůči neoprávněným zásahům třetích osob se u soudu může domáhat také jen jeden z manželů, i když s tím druhý manžel nesouhlasí. Je tomu tak proto, že každému ze spoluvlastníků náleží právo k celé věci, omezené jen stejným právem druhého spoluvlastníka. V případě, že je například obchodní podíl ve společném jmění manželů bez ohledu na to, že společníkem ve společnosti s ručením omezeným je jen jeden z nich, není pochyb o tom, že se manžel, který společníkem není, může, za situace, kdy 74
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.4.2002, sp.zn. 21 Cdo 679/2001. Rozsudek Vrchního soudu ze dne 20.11.1995, sp.zn. 7 Cdo 154/93. 76 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.12.2000, sp.zn. 20 Cdo 1897/98. 77 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.0 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4208/2008 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.04.2002, sp.zn. 28 Cdo 555/2002. 75
32
je do obchodního rejstříku zapsán jako majitel obchodního podílu někdo jiný, než osoba, se kterou má obchodní podíl ve společném jmění, domáhat určení, že tato osoba (její manžel) je společníkem společnosti s ručením omezeným. Jako předběžné otázky v posuzovaném řízení o určení, že je manžel, který má obchodní podíl ve společném jmění, společníkem společnosti s ručením omezeným, bude soud posuzovat, zda byl obchodní podíl v okamžiku uzavření smlouvy o jeho převodu ve společném jmění manželů a zda se tedy ten z manželů, který společníkem není, může dovolávat neplatnosti smlouvy o jeho převodu.78 Věcnou legitimací je stav vyplývající z hmotného práva. Případný nedostatek pasivní věcné legitimace znamená, že podle hmotněprávních ustanovení není žalovaný subjektem tvrzeného práva, a tudíž proti němu vedená žaloba nemůže být úspěšná.79
5.4 Právní účinky spojené s podáním určovací žaloby Dle příslušných ustanovení občanského soudního řádu se řízení, není-li zahájeno bez návrhu dle ust. § 81 OSŘ, zahajuje na návrh a to dnem, kdy návrh na zahájení řízení došel soudu.80 S okamžikem zahájení soudního řízení je spojená celá řada právních účinků, jak procesněprávních tak hmotněprávních. K hmotněprávním účinkům zahájení řízení patří zachování lhůt pro uplatnění subjektivního práva u soudu. Těmito hmotněprávními lhůtami jsou lhůty promlčecí a prekluzivní. Promlčecí a prekluzivní lhůty jsou zachovány za podmínky, že bylo řízení zahájeno nejpozději jejich posledního dne. Jestliže bylo subjektivní právo žalobcem uplatněno v zákonem stanovené promlčecí době a žalobce v zahájeném řízení řádně pokračuje, dochází okamžikem podání žaloby ke stavení promlčecích lhůt. K zániku práva (prekluzi) nedojde, pokud žalobce uplatní své subjektivní právo u soudu žalobou v zákonem stanovené prekluzivní lhůtě (např. § 583 OZ). V případě stavění promlčecí lhůty u určovací žaloby se občanskoprávní teorie i praxe ve svých názorech liší. Například v Komentáři k OSŘ81 se můžeme dočíst, že ve věcech občanskoprávních a pracovněprávních vztahů se podáním určovací žaloby nestaví běh promlčecí doby. Naopak ve věcech obchodních ke stavění promlčecí doby
78
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 09. 2009, sp.zn. 29 Cdo 673/2008. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.11.2001, sp.zn. 30 Cdo 1371/2001. 80 §79, 82 OSŘ 81 srov. BUREŠ, J., DRÁPAL, L. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání, Praha: C.H. Beck, 2009, s. 529. 79
33
dochází tehdy, „když věřitel učinil jakýkoliv právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení, též za účelem určení svého práva (§ 402 ObchZ); tedy nejen podáním žaloby na plnění, ale rovněž uplatněním určovací žaloby.“82 Jiné prameny mají za to, že určovací žaloba má za důsledek stavění promlčecí lhůty pouze tehdy, jestliže se domáháme toho, aby soud určil, že uplatněné právo trvá. Z toho pak následně dovozují, že negativní určovací žaloba účinky stavění promlčecí lhůty mít nebude.83 Jedním ze stěžejních procesněprávních účinků je vznik překážky litispendence (překážky věci zahájené), která dle ust. § 83 OSŘ znamená, že zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci mezi týmiž účastníky probíhalo u soudu jiné řízení (popř. i v rozhodčím či adhezním řízení). Podání určovací žaloby netvoří překážku litispendence a pravomocné rozhodnutí o určovací žalobě netvoří překážku věci rozsouzené (rei iudicatae) pro žalobu na plnění. Naopak pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění tvoří překážku rei iudicatae pro žalobu na určení, má – li být předmětem určení právní vztah nebo právo, z něhož bylo žalováno o splnění povinnosti.84 Rozsudky na základě žalob na určení nejsou vykonatelnými tituly.85
5.5 Dispozice žalobou Občanské právo procesní umožňuje účastníkům řízení disponovat řízením nebo jeho předmětem v souladu s jejich autonomní vůlí. Jedná se o projev dispoziční zásady, která je dominantním principem zejména pak sporného řízení. Dispoziční úkony účastníků můžeme rozlišovat na úkony disponující řízením (žaloba, zpětvzetí žaloby) a úkony disponující předmětem řízení (změna žaloby, soudní smír). Dispoziční úkony, které účastníci činí v průběhu řízení, jsou upraveny v části třetí občanského soudního řádu a patří sem: -
změna žaloby: dle ust. § 95 OSŘ může žalobce za řízení se souhlasem soudu
měnit návrh na zahájení řízení. Změněný návrh je třeba doručit ostatním účastníkům do vlastních rukou, pokud nebyli přítomni jednání, při kterém ke změně došlo. Soud 82
srov. BUREŠ, J., DRÁPAL, L. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání, Praha: C.H. Beck, 2009, s. 529. 83 SUM, Tomáš. Stavění promlčecí doby. EPRAVO.CZ [online]. 2005. [cit. 2010-10-11]. Dostupné z: 84 srov. BUREŠ, J., DRÁPAL, L. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání, Praha: C.H. Beck, 2009, s. 528. 85 STAVINOHOVÁ, J., HLAVSA, P. Civilní proces a organizace soudnictví. 1. vyd. Brno: Nakladatelství DOPLNĚK, 2003., s. 276.
34
změnu nepřipustí, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu a staly by se tak zbytečnými. V takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu. -
zpětvzetí žaloby: institut zpětvzetí žaloby umožňuje žalobci vzít za řízení zpět
návrh na jeho zahájení, a to z části nebo zcela. Tímto dispozičním úkonem dává žalobce soudu najevo svou vůli, aby soud o věci dále nejednal a nerozhodoval, čímž však neztrácí možnost uplatnit svůj nárok znovu. Žalobce může vzít žalobu zpět ještě před zahájením soudního řízení, v jeho průběhu, případně i po vynesení rozsudku, a to buď zcela nebo zčásti. V případě, že došlo ke zpětvzetí žaloby až poté, co rozhodnutí nabylo právní moci, je tento úkon neúčinný (§ 96 odst. 5 OSŘ). Vezme-li žalobce žalobu zpět po zahájení soudního jednání, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí žaloby, zastaví. Jestliže však ostatní účastníci z vážných důvodů se zpětvzetím žaloby nesouhlasí, soud rozhodne o neúčinnosti zpětvzetí. Vážným důvodem na straně žalovaných může být například skutečnost, že vzhledem k dosavadnímu vývoji soudního jednání je velká šance, že žalobce se svým uplatněným nárokem neuspěje, a zpětvzetím žaloby se snaží minimalizovat své ztráty. V případě, že dojde ke zpětvzetí návrhu ještě před zahájením soudního jednání, nebo jde-li o zpětvzetí návrhu na rozvod, neplatnost manželství nebo určení, zda tu manželství je či není anebo o zpětvzetí návrhu na zrušení, neplatnost nebo neexistenci partnerství, nemá nesouhlas ostatních účastníků na účinnost zpětvzetí žádný vliv a soud řízení usnesením zastaví (§ 96 odst. 3,4 OSŘ). -
uznání nároku: v průběhu soudního řízení může žalovaný využít svého
hmotněprávního oprávnění uznat svůj dluh (§ 558 OZ, § 323 ObZ). Uzná-li žalovaný nárok nebo základ nároku, který proti němu žalobce uplatnil, rozhodne soud rozsudkem pro uznání. V případě, že žalovaný uzná žalobcův nárok jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen pokud to navrhne žalobce (§ 153a OSŘ). Rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír. -
vzájemná žaloba: zejména z důvodu hospodárnosti řízení umožňuje občanský
soudní řád žalovanému uplatnit svá práva vůči žalobci i vzájemným návrhem. Soud tak může projednat nárok žalobce i žalovaného v rámci jednoho řízení. Vzájemnou žalobu lze podat kdykoliv po zahájení řízení u soudu prvního stupně, přičemž musí splňovat zákonem stanovené náležitosti pro podání. Ve vztahu ke vzájemné žalobě je v ust. § 89 OSŘ upravena zvláštní místní příslušnost soudu: „Soud, který je příslušný k řízení o určité věci, je příslušný i k řízení o věcech s ní spojených a o vzájemných návrzích žalovaného, s výjimkou věcí uvedených v § 88.“ O nároku žalobce i žalovaného 35
rozhodne soud ve výroku téhož rozsudku. Jedná se o zvláštní případ objektivní kumulace, kdy žalobce a žalovaný vystupují v řízení o každé věci v opačném procesním postavení. Za určitých podmínek může však soud vyloučit vzájemnou žalobu k samostatnému řízení. a
soudní smír: institut soudního smíru představuje dohodu mezi žalobcem žalovaným
schválenou
soudem.
V zájmu
hospodárnosti
soudního
řízení
a v neposlední řadě také v zájmu prevence nabádá občanský soudní řád soud k tomu, aby usiloval o smírné vyřešení sporu (§ 100 odst. 1 OSŘ). K soudnímu smíru může dojít jak v průběhu řízení před soudem 1. stupně tak v průběhu odvolacího řízení. Od soudního smíru uzavřeného během řízení je třeba odlišovat tzv. prétorský smír uzavřený podle ust. § 67 OSŘ. Jsou-li splněny všechny zákonem požadované podmínky, vydá soud usnesení, kterým smír mezi účastníky schválí. Schválený smír má stejné účinky jako pravomocný rozsudek a je tedy řádným exekučním titulem.
36
6
Naléhavý právní zájem a jeho vazba k určovací žalobě Základní podmínkou pro úspěšné podání určovací žaloby je prokázání
naléhavého právního zájmu žalobce proti žalovanému. Otázku naléhavosti a právního zájmu posuzuje soud podle okolností každého případu. Jednotná definice pojmu naléhavý právní zájem neexistuje. Naléhavý právní zájem je vymezen zejména v soudní judikatuře a odborné právní literatuře. Podle prof. Hory jde o právní zájem tehdy, jestliže je těsná souvislost s právním stavem žalobce jak co do příčiny, jež dává podnět k žalobě, tak co do účelu, jehož se má rozsudkem dosáhnout. Obojí však musí mít svůj základ v právním řádu. Naléhavost právního zájmu definoval prof. Hora tak, že bez určení právního vztahu, nebo práva by bylo žalobcovo právo ohroženo a jeho postavení nejisté (tuto definici převzal také Nejvyšší soud České republiky).86 Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ust. § 80 písm. c) OSŘ nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle § 80 písm. b) OSŘ.87 Existenci naléhavého právního zájmu soud zkoumá z úřední povinnosti. Lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká. O naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým. To znamená, že musí jít o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou situaci, v níž by žalobce mohl být ohrožen, případně pro nejisté své postavení vystaven konkrétní újmě.88 „Zmíněný naléhavý právní zájem na určení se nemusí opírat pouze o právo občanské, ale např. i o právo trestní, kdy naléhavý právní zájem může spočívat v nebezpečí trestního stíhání žalobce.“89
86
srov. MRUZEK, K. Další úvaha o sporech o vlastnictví mimo restituce: Určovací žaloba. Správní právo. 1995, č.4, s. 235. 87 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.02.1971, sp.zn. 2 Cz 8/71. 88 Nález Ústavního soudu ze dne 20.06.1995, sp.zn. III. ÚS 17/95. 89 KOSTÍK, Radim. Určovací žaloby [online]. 2008 [cit. 2010-09-21]. 156s. Rigorózní práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta, s. 42. Dostupné z:
37
V žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, musí žalobce vždy tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Vzhledem k tomu, že jde o procesní povinnost, je soud povinen žalobce o tom poučit ve smyslu ust. § 118a odst. 1, 2, 3 OSŘ. Kdyby soud zamítl určovací žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu, aniž by žalobce o uvedené procesní povinnosti poučil, je řízení postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.90 Podle nejnovější judikatury platí, že z pohledu naléhavého právního zájmu na určení v řízení podle § 80 písm. c) OSŘ není důležité, zda v řízení bude prokázáno žalobcovo tvrzení o skutečnostech odůvodňujících žalobu na určení; rozhodující je, zda vůbec (objektivně) by případně úspěšná určovací žaloba mohla naplnit požadavky vyplývající z ustanovení § 80 písm. c) OSŘ.91 Naléhavý právní zájem na požadovaném určení musí být dán v době vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 OSŘ). Žalobce musí mít naléhavý právní zájem na určení i v rámci odvolacího řízení, jinak odvolací soud žalobu zamítne pro její nedůvodnost. Posouzení otázky naléhavého právního zájmu může být také důvodem pro podání dovolání podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ.92 Určovací žaloba je prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právního postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno, jejím cílem je tak zásadně poskytnutí preventivní ochrany. Podmínka naléhavého právního zájmu tak nebude splněna, jestliže požadované určení neodstraní stav ohrožení práva nebo nezjedná efektivně jistotu v dotčeném právním vztahu.93 Určovací žaloby jsou významným prostředkem ochrany práv a právních vztahů, jejichž cílem je mimo jiné zabránit zbytečnému navyšování počtu soudních sporů a následnému přetěžování českého soudnictví. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení je tak dán jen tehdy, jestliže je způsobilé odstranit stav právní nejistoty žalobce nebo ohrožení jeho práva. Není proto zpravidla dán, lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy,
90 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.11.2001, sp.zn. 20 Cdo 450/2000. 91 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.01.2011, sp.zn. 21 Cdo 3820/2009. 92 KOSTÍK, Radim. Určovací žaloby [online]. 2008 [cit. 2010-09-21]. 156s. Rigorózní práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta, s. 42. Dostupné z: 93 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.09.2008, sp.zn. 26 Cdo 942/2008.
38
jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká.94 Naléhavý právní zájem na určení neplatnosti zástavní smlouvy není dán v případě, že platnost této smlouvy představuje jen předběžnou otázku pro závěr, zda tu zástavní právo je či není. 95 Ze soudní judikatury tak můžeme dovodit obecně přijímaný závěr, že jestliže právní otázka platnosti smlouvy, o níž má být rozhodnuto na základě žaloby na určení, má povahu otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, lze-li přímo žalovat na určení samotného práva.96 Ze soudní judikatury Nejvyššího soudu97 dále vyplývá, že určovací žaloba má preventivní charakter a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Není proto opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo již byly porušeny a kde je proto právním prostředkem ochrany právního vztahu nebo práva žaloba na plnění. Avšak i v případě, že lze žalovat o splnění povinnosti, připouští soudní praxe, že je naléhavý právní zájem na určení ve smyslu ust. § 80 písm. c) OSŘ dán, jestliže určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze – li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Vymezení pojmu naléhavého právního zájmu vždy závisí na konkrétních okolnostech případu. Z tohoto důvodu je důležité při hledání odpovědi na to, kdy je a není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, pracovat se soudní judikaturou. Mým cílem však na tomto místě není podat kompletní výčet judikatury použitelné pro všechny možné případy. V této kapitole jsem se zaměřila pouze na vymezení obecně přijímaných a v praxi aplikovaných závěrů souvisejících s prokazováním naléhavého právního zájmu.
94
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 02.04.2001, sp.zn. 22 Cdo 2147/99. srov. BUREŠ, J., DRÁPAL, L., a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání, Praha: C.H. Beck, 2009, s. 528. 96 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30.11.1993, sp.zn. 7 Cdo 63/92. 97 např. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.02.1997, sp.zn. 3 Cdon 1097/96, Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.03.1997, sp.zn. 3 Cdon 1338/9 , Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.06.2007, sp.zn. 32 Odo 10/2006. 95
39
7
Některé druhy určovacích žalob
7.1 Žaloba na určení vlastnického práva k nemovitosti Zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů v ust. § 16 odst. 1 stanoví, že zápisy právních vztahů v evidenci nemovitostí provedené podle dosavadních předpisů prokazují pravdivost skutečností v nich uvedených, pokud není prokázán jejich opak. O zápisech právních vztahů k nemovitostem, k nimž došlo před 1. 1. 1993, proto platí, že mají jen podmíněnou platnost. Zápis o vlastnickém právu, který je v rozporu se skutečným právním stavem a je proto nepravdivý, má povahu chybného údaje ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „katastrální zákon“). Zároveň je neoprávněným zásahem do vlastnického práva skutečného vlastníka, který je tím ve svém vlastnickém právu k nemovitosti zkrácen. Nesoulad mezi skutečným právním stavem a nepravdivým zápisem o právním vztahu k nemovitosti v katastrálním operátu lze odstranit několika způsoby. Platné právní předpisy nedávají možnost, aby si skutečný vlastník nemovitosti žalobou o výmaz (dle dřívější právní úpravy § 61 zk. č. 95/1871 ř. z., knihovního zákona) domohl výmazu zápisu vlastnického práva osoby, která je v katastru zapsána jako vlastník na základě listiny o neplatném
právním úkonu, nebo nicotného,
anebo nepravomocného rozhodnutí správního orgánu.98 Vzhledem k ustanovení § 5 odst. 5 a § 6 katastrálního zákona a § 7 a 10 odst. 1 zk. č. 265/1992 Sb. lze nyní dosáhnout nápravy závadného stavu v případě, že jsou nesporné skutečnosti, které odůvodňují změnu zápisu vlastnického práva, na základě listiny o narovnání nebo uznání pořízené ve formě notářského zápisu nebo na základě soudního smíru. V případě, že jsou skutečnosti, které měly přivodit změnu ve vlastnickém právu k nemovitosti, sporné, lze dosáhnout nápravy závadného stavu na základě rozsudku, jímž soud vyhoví určovací žalobě o určení vlastnického práva k nemovitosti. K řízení k žalobě o určení právního vztahu k nemovitosti je výlučně příslušný okresní soud, v jehož obvodu se nachází nemovitost (§ 88 písm. i) OSŘ).
98
srov. MRUZEK, K. Další úvaha o sporech o vlastnictví mimo restituce: Určovací žaloba. Správní právo. 1995, č.4, s. 234.
40
Rozsudek soudu o kladné nebo záporné určovací žalobě není exekučním titulem ve smyslu § 251 OSŘ, jelikož jím soud nikomu neukládá povinnost k plnění. Význam rozsudku
o
určení
vlastnického
práva
k
nemovitosti
spočívá
v
tom,
že podle pravomocného rozsudku, jímž soud určí vlastníka nemovitosti, je katastrální úřad povinen záznamem podle § 7 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb. provést zápis o vlastnickém právu k nemovitosti v katastru a uvést tak údaj v katastru v soulad se skutečným právním stavem.99 Rozsudek,
kterým
soud
určí,
že žalobce je vlastníkem
nemovitosti
nebo rozhodne, že jím žalovaný není, má povahu deklaratorního rozhodnutí. Žalobce se tak nestává vlastníkem nemovitosti a naopak žalovaným jím nepřestává být dnem, kdy rozsudek nabude právní moci, ale již v době, kdy nastala právní skutečnost, o kterou se žaloba opírá. Jak jsem již v jedné z předchozích kapitol uvedla, určovací žaloby můžeme dělit podle různých kritérií, přičemž asi nejužívanějším je kritérium žalobního petitu. Na základě tohoto kritéria rozlišujeme kladné a záporné určovací žaloby. Kladnou určovací žalobu podá žalobce v případě, že původně pravdivý a skutečnému právnímu stavu odpovídající zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí se stane nepravdivým v důsledku právní skutečnosti, která nastala v době po provedení původního zápisu a která znamená změnu ve vlastnickém právu k nemovitosti, ale změna zápisu o vlastnickém právu se v katastru neprovedla. Předmětem kladné určovací žaloby je vlastnické právo žalobce k nemovitosti. Petit kladné určovací žaloby bude znít tak, že se určuje, že žalobce je vlastníkem nemovitosti. Příkladem použití záporné určovací žaloby je situace, kdy se zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí, který byl původně pravdivý a byl v souladu se skutečným právním stavem, stane nepravdivým v důsledku toho, že v katastru byla provedena změna údaje o vlastnickém právu podle listiny obsahující neplatný právní úkon, podle nicotného nebo nepravomocného správního rozhodnutí, v důsledku omylu anebo dokonce bez listiny prokazující, že došlo ke změně ve vlastnickém vztahu k nemovitosti. Předmětem záporné určovací žaloby o vlastnictví k nemovitosti je určení neexistence vlastnického práva toho, kdo je zapsán v katastru jako vlastník. Žalobcem je ten, kdo tvrdí, že je vlastníkem nemovitosti, ale jako vlastník v katastru zapsán není, protože je tam jako vlastník zapsán někdo jiný. Žalovaným je ten, kdo je jako vlastník
99
srov. MRUZEK, K. Některé určovací žaloby vlastnictví. Právní praxe, 1996, č.2, s.72 an.
41
nemovitosti zapsán v katastru nemovitostí. V záporné určovací žalobě může žalobce navrhnout jen takový výrok rozsudku, že vlastníkem nemovitosti není žalovaný. V této souvislosti je však nutné uvést, že judikatura100 se shoduje na právním závěru, že naléhavý právní zájem na určení, že žalovaný není vlastníkem v žalobě označených nemovitostí, není dán, jelikož takové určení ve svých důsledcích neřeší sporný právní vztah a vyhovující rozsudek o takovéto určovací žalobě nemůže být podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. Prostřednictvím záporné určovací žaloby nebude postaven najisto vzájemný vztah účastníků k předmětu určení a ani se konečným způsobem nevyřeší otázka vlastnictví nemovitosti. Z určení, že žalovaná strana není vlastníkem nemovitosti, totiž bez dalšího nevyplývá, kdo jím je, zda žalobce, žalovaný nebo jiný subjekt. Jinými slovy lze říci, že podkladem pro zápis do katastru nemovitostí by mělo být jen takové rozhodnutí, jímž bude rozhodnuto o určení vlastnictví nemovitosti.101 V praxi se můžeme setkat se situací, kdy se žalobce (osoba odlišná od osoby zapsané v katastru nemovitosti jako vlastník) domáhá určení neplatnosti smlouvy a tím tak změny zápisu ve svůj prospěch. Z judikatury vyplývá, že na určení neplatnosti nabývací smlouvy není dán naléhavý právní zájem. Určení soudu, že nabývací smlouva je neplatná, tak nemůže sloužit jako podklad pro zápis do katastru nemovitostí.102 Lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká. Jestliže je však právní postavení žalobce zpochybněno převodní smlouvou, na základě které má (teprve) dojít ke vkladu vlastnického či jiného věcného práva k nemovitosti do katastru nemovitostí, resp. jestliže vyslovení neplatnosti takové smlouvy, podle které dosud nebyl povolen vklad do katastru, by mohlo mít příznivý vliv na právní postavení žalobce, lze přípustnost žaloby ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) OSŘ dovodit.103 Za určitých podmínek není vyloučeno ani spojení určovací žaloby s žalobou na plnění. Spojení žaloby o určení vlastnického práva k nemovitosti za účelem zjednání nápravy spočívající v dosažení souladu stavu zápisů v katastru nemovitostí se stavem
100
Např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2357/98. srov. . KOSTÍK, Radim. Určovací žaloby [online]. 2008 [cit. 2010-09-21]. 156s. Rigorózní práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta, s. 50.Dostupné z: . 102 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.07.2002, sp.zn. 22 Cdo 543/2001. 103 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.02.2010, sp.zn. 30 Cdo 2027/2008. 101
42
právním (v důsledku odstoupení od smlouvy) se žalobou na plnění (žaloba na vyklizení nemovitosti) je přípustné. Co se týče účastníků řízení, je právně žádoucí, aby žaloba o určení vlastnictví k nemovitosti směřovala vůči všem osobám, jež jí mohou být dotčeny; právě tyto osoby jsou výrokem soudu vázány a v případě, že jiné subjekty práva byly opomenuty, absentuje naléhavý právní zájem na určovací žalobě.104 Naléhavý právní zájem na určení vlastnictví nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí ve smyslu ust. § 80 písm. c) OSŘ nemůže být dán, jestliže žaloba o určení vlastnictví nesměřuje proti osobě (příp. všem osobám), která je jako vlastník zapsána v katastru nemovitostí.105
7.2 Žaloba na určení průběhu hranice pozemku Spory o určení průběhu hranic pozemků byly hojně řešeny již v dávné historii. Římské právo umožňovalo vlastníkům polních pozemků, jejichž hranice byly sporné, domáhat se jejich určení žalobou na úpravu hranic tzv. actio finium regundorum. O žalobě rozhodovali speciální rozhodčí, kteří měli za úkol určit a zároveň vytýčit hranice pozemku. Z pohledu procesní teorie šlo o tzv. iudicium duplex, tedy obě strany měly postavení žalobce i žalovaného. Prof. Heyrovský uvádí, že strana uplatňující tuto žalobu, tak uplatňuje svoje vlastnické právo, přičemž actio finium regundorum může zastupovat
reivindikaci.106
Z dostupných
historických
pramenů
víme,
že
již
ve středověku u nás existovaly specializované soudy (mezní soudy), které měly za úkol řešit spory o určení průběhu hranic pozemků. Institut žaloby na určení průběhu hranice pozemku převzal do své úpravy také občanský zákoník z roku 1811, který jej upravoval v hlavě 16, nazvané „O spoluvlastnictví a společenství jiných práv věcných“. Občanský zákoník z roku 1950 však již úpravu určení hranic mezi pozemky neobsahoval s odůvodněním, že řešení těchto sporů patří do pravomoci středisek geodézie. Současný platný a účinný občanský zákoník a občanský soudní řád žalobu na úpravu hranic neupravují. Absence úpravy vede v praxi ke značným a dle mého názoru zcela zbytečným komplikacím. Studiem soudní judikatury zjistíme, že náhled soudů na to, zda je možné žalobu na určení průběhu hranice pozemku podat či nikoliv, je odlišný. V některých případech se můžeme setkat s formulacemi, které nasvědčují tomu, že soud může průběh hranic 104 105 106
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.12.2007, sp.zn. 28 Cdo 406/2007. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.08.2007, sp.zn. 30 Cdo 1677/2007. srov. HEROVSKÝ, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. Praha, 1921, s. 239.
43
určit (např. stanovisko Nejvyššího soudu SR ze dne 30.03.1983, sp.zn. Cpj 69/82, stanovisko Nejvyššího soudu SR ze dne 27.06.1972, sp.zn. Cpj 59/71). V jiném případě Nejvyšší soud SR uvedl, že „vyskytují se ještě případy, že žalobce se obrací na soud se žádostí o určení či vyměření hranice mezi jeho pozemky a pozemky žalovaných a tvrdí, že hranice mezi sousedními pozemky jsou nejasné a z toho důvodu mezi nimi dochází k nesrovnalostem. Soudy tu mají vést žalobce k úpravě návrhů tak, že žalovaný je povinen zdržet se užívání části pozemku patřícího žalobci. Jestliže totiž nejde o neoprávněný zásah do vlastnictví, nic nebrání žalobci, aby se obrátil na příslušné středisko geodézie se žádostí o vyměření hranic, a i kdyby žalovaný tomuto novému vyměření bránil, mají orgány geodézie dostatek právních prostředků, aby bez zásahu soudu mohly takové měření provést.“107 Jak má soud ale postupovat, když žalobce svůj návrh neupraví, stanovisko neuvádí. V jiných případech se naopak můžeme setkat s tím, že soud řízení zastavil z důvodu toho, že „určení nebo vyměření hranice mezi pozemky nespadá do pravomoci soudu“108, ale je úkolem katastrálního úřadu. Zajímavým rozhodnutím je rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23.10.2002, sp.zn. 10 Co 592/2002. V dané věci si vlastník jednoho ze sousedních pozemků nechal vytyčit vlastnickou hranici pozemku od odborně způsobilé osoby ve smyslu ust. § 3 odst. 3 zk.č. 200/1994 Sb., o zeměměřičství. Vlastník druhého pozemku s výsledkem nesouhlasil a nechal si tutéž hranici pozemku vytyčit jinou odborně způsobilou osobou. Mezi sousedy tak vznikl spor o průběh hranice pozemku. Jeden z vlastníků dospěl k závěru, že jeho postavení se stalo nejistým a podal k soudu žalobu na určení průběhu vlastnické hranice k pozemku, tedy aby určil, že průběh hranice je takový jak jej zachytila odborně způsobilá osoba v náčrtu. Po řízení před okresním soudem se věc dostala ke krajskému soudu, který ale dospěl k závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na tom, aby byl určen správný průběh vlastnické hranice, a žalobu zamítl. V odůvodnění krajský soud uvedl, že žalobní petit nepožadoval určení práva nebo právního vztahu, jak to požaduje § 80 písm. c) OSŘ, přičemž soud určení správného průběhu vlastnické hranice pozemku za právo či právní vztah nepovažuje. Hlavní argument soudu však spočíval v tom, že žalobce nemůže mít naléhavý právní zájem na určení správného průběhu hranice v terénu, neboť pokud by
107 108
Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30.03.1973, sp.zn. Cpj 25/73. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 01.12.1994, sp.zn. 17 Co 548/94.
44
soud žalobě vyhověl, nepředstavovalo by rozhodnutí soudu listinu, na základě které by mělo dojít k zápisu záznamem do katastru nemovitostí. Odborná literatura se uvedeným problémem zabývá jen okrajově. Bičovský a Holub uvádějí, že spor o hranici mezi pozemky nepředstavuje samostatný typ žaloby. Nejde o žalobu určovací, ale lze použít pouze žalobu vindikační, ve které žalobce tvrdí, že je vlastníkem části sousedova pozemku.109 JUDr. Jiří Spáčil dělí žaloby o průběh vlastnických žalob do dvou kategorií. První z nich je taková, kdy je soudu navrženo, aby vydal deklaratorní rozhodnutí o průběhu vlastnické hranice. Druhá kategorie zahrnuje ty případy, kdy návrh k soudu směřuje k tomu, aby soud vydal rozhodnutí, kterým by průběh vlastnické hranice nově konstituoval. V souvislosti s tím JUDr. Spáčil konstatuje, že na Slovensku (kde je obdobná právní úprava jako u nás) Nejvyšší soud považuje deklaratorní rozhodnutí za přípustná, zatímco ke konstitutivnímu rozhodnutí nenalézá dostatek pravomocí.110 Na základě výše uvedeného je možné dojít k závěru, že v občanském soudním řízení lze o průběhu hranic mezi pozemky rozhodovat jen nepřímo, a to tak, že v řízení o vlastnické žalobě bude určeno, že žalobce je vlastníkem pozemku, vymezeného v geometrickém plánu, který je součástí rozhodnutí. Vzhledem k současné velmi strohé a nedokonalé právní úpravě řešení sporů o průběh hranice pozemků je jistě nezbytné podrobit celou oblast důkladnější novelizaci a vyplnit tak mezery v právním řádu.
7.3 Žaloba na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru Podle ustanovení § 72 ZPr může zaměstnavatel, tak i zaměstnanec neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním. Žaloba na neplatnost rozvázání pracovního poměru je tzv. zákonnou určovací žalobou, tedy takovou žalobou, u níž je dán naléhavý právní zájem ex lege a není třeba ho tvrdit ani prokazovat.111 Procesní teorie je také nazývá jinými určovacími žalobami, které nejsou vypočteny v § 80 písm. c) OSŘ, ale vyplývají z konkrétního právního 109
BIČOVSKÝ, J., HOLUB, M. Nové znění občanského zákoníku. Praha: Linde Praha, a.s., 1991, s. 98. BAUDYŠ, P. K naléhavému právnímu zájmu na určení vlastnické hranice pozemku. Soudní rozhledy. 2003, roč. 9, č. 11, s. 370. 111 srov. DAVID, L. Některé procesní aspekty žalob podle § 64 ZPr. Právní rozhledy. 1999, č. 4, s. 196. 110
45
předpisu. Ne vždy je však situace takhle jednoznačná. V případě, že žalobce a žalovaný nejsou vůči sobě navzájem v pracovním poměru112 nebo došlo – li k rozvázání pracovního poměru až po skončení tohoto pracovního poměru113, soud žalobu zamítne. Jak vyplývá z judikatury, důvodem zamítnutí žaloby bude nedostatek naléhavého právního zájmu na určovací žalobě podle § 72 ZPr. V praxi se velmi často můžeme setkat s návrhem znění výroku rozsudku, kterým se žalobce u soudu domáhá určení, že žalobcův (zaměstnancův) pracovní poměr nadále trvá. V řadě případů se tak děje rovněž ve spojení s návrhem na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Důvodem je snaha zaměstnance o zneplatnění rozvázání pracovního poměru a zároveň zajištění, že o pracovní místo u zaměstnavatele nepřijde. Jak ale vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu, určovací žaloba o další trvání pracovního poměru je přípustná jako jeden ze způsobů ochrany zaměstnance až poté, co bylo rozhodnuto o neplatnosti rozvázání pracovního poměru a zaměstnavatel jej přesto odmítá zaměstnat.114 Z rozhodovací praxe soudů však můžeme vyčíst, že takový určovací výrok, podle něhož by byl zaměstnavatel povinen přijmout zaměstnance zpět do práce, je považován za nadbytečný s poukazem na možnost podání žaloby na náhradu mzdy podle § 69 ZPr. Z výše uvedeného můžeme dojít k závěru, že postačí výrok o neplatnosti rozvázání pracovního poměru, který předjímá pokračování v pracovním poměru. Takto formulovaný výrok není pro zaměstnance překážkou v případě, že by na dalším pokračování pracovněprávního vztahu netrval. Žaloba o určení trvání pracovního poměru má však své místo za jiné situace. Příkladem může být spor zaměstnance a zaměstnavatele o to, zda se pracovní poměr na dobu určitou změnil na dobu neurčitou (zaměstnanec pokračoval po uplynutí sjednané doby určité s vědomím zaměstnavatele dále v práci). Jiným příkladem je situace vznikající při nepřípustných převodech zaměstnanců na jiného zaměstnavatele. Dojde – li k takovému převodu zaměstnance, bez předchozího rozvázání pracovního poměru, pak má zaměstnanec jistě naléhavý právní zájem na určení, že jeho pracovněprávní vztah vůči dosavadnímu zaměstnavateli nadále trvá.115
112
např. mezi účastníky nebyl platně sjednán pracovní poměr ve smyslu ust. § 34 ZPr . např. zaměstnanec okamžitě zrušil pracovní poměr pro nevyplacení mzdy ve smyslu ust. § 56 písm. b) ZPr, ovšem zaměstnavatel reagoval taktéž okamžitým zrušením pracovního poměru pro hrubé porušení pracovní kázně dle § 55 odst. 1 písm. b) ZPr. Druhý z těchto úkonů již nemůže být úspěšně žalován pro neplatnost, jelikož pracovní poměr skončil již právním úkonem zaměstnance, tudíž pro určení neplatnosti výpovědi ze strany zaměstnavatele chybí naléhavý právní zájem. 114 srov. DAVID, L. Některé procesní aspekty žalob podle § 64 ZPr. Právní rozhledy. 1999, č. 4, s. 197. 115 srov. DAVID, L. Některé procesní aspekty žalob podle § 64 ZPr. Právní rozhledy. 1999, č. 4, s. 198. 113
46
Zajímavým rozhodnutím z poslední doby je mimo jiné také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.09.2008, sp.zn. 21 Cdo 702/2007. V tomto případě se Nejvyšší soud zabýval tím, zda byl služební poměr žalobce k církvi ukončen v rozporu s vnitřnímy předpisy církve tím, že k tomu nebyl způsobilý akt, resp. že jej vydal podle těchto předpisů věcně nepříslušný orgán církve. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že „ žalobci nemůže být soudní ochrana odepřena; jinak by dotčený subjekt – v rovině ochrany soukromých práv – byl nepřípustně diskriminován. Takové ochrany se lze nepochybně domáhat též žalobou o určení, že služební poměr duchovního k církvi trvá. Tím spíše se lze domáhat určení, že trvá pracovní poměr duchovního k církvi“. Velkým problémem, se kterým se v praxi můžeme setkat, je neurčitý rozvazovací úkon. Tímto neurčitým rozvazovacím úkonem může být např. listina označená zaměstnavatelem jako „výpověď“ bez jakéhokoliv upřesnění, pouze s tím, že pracovní poměr k nadepsanému datu končí. Aby mohl zaměstnanec tento neurčitý rozvazovací úkon zaměstnavatele napadnout, musí podle znění ust. § 72 ZPr v petitu určovací žaloby identifikovat rozvazovací úkon. Vzhledem k neurčitosti tohoto úkonu se však zaměstnanec ocitá v nejistotě, zda má žalovat o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, o neplatnost výpovědi, o neplatnost zrušení pracovního poměru ve zkušební době nebo dohodou. Otázkou pak zůstává, jak se s formulací petitu vypořádá soud v případě, že povahu rozvazovacího úkonu posoudí jinak než žalobce. Ze samotné právní úpravy vodítko bohužel nevyčteme. Na tomto místě se dovoluji připojit k námětům de lege ferenda L. Davida, který ještě za účinnosti starého zákoníku práce upozorňoval, že by tyto a podobné problémy odpadly, kdyby ust. § 72 ZPr upravovalo jen žalobu o neplatnost rozvázání pracovního poměru, tedy bez taxativního vymezení jednotlivých způsobů jeho rozvázání, jejichž platnost lze napadnout.116
116
srov. DAVID, L. Některé procesní aspekty žalob podle § 64 ZPr. Právní rozhledy. 1999, č. 4, s. 199.
47
8
Srovnání české a německé právní úpravy určovací žaloby Institut určovací žaloby je v německém civilním procesu upraven v § 256 odst. 1
německého občanského soudního řádu (Zivilprozessordnung, dále jen „ZPO“): „Auf Feststellung des Bestehens oder Nichtbestehens eines Rechtsverhältnisses, auf Anerkennung einer Urkunde oder auf Feststellung ihrer Unechtheit kann Klage erhoben werden, wenn der Kläger ein rechtliches Interesse daran hat, dass das Rechtsverhältnis oder die Echtheit oder Unechtheit der Urkunde durch richterliche Entscheidung alsbald festgestellt werde.“ Podle tohoto ustanovení je předmětem určovací žaloby zjištění existence či neexistence právního vztahu, uznání pravosti či nepravosti listiny, a to vše za předpokladu, že žalobce prokáže, že má právní zájem na tom, aby k určení došlo soudním rozhodnutím ihned. Určovací žaloba je dle německého civilního procesu prostředkem preventivní ochrany právních vztahů. Soudní rozhodnutí o určení mají stejně jako v českém civilním procesu deklaratorní povahu a tudíž nejsou vykonatelnými tituly. Předmětem určení musí být existující právní vztahy. Z judikatury však vyplývá možnost určení směřující k budoucímu vývoji již existujících právních vztahů, např. návrh na náhradu škody, která vznikne až v budoucnu. Také žaloba na určení již zaniklého právního vztahu je možná, a to za předpokladu, že z něj vyplývají právní následky pro jiné existující právní vztahy (zejména dědické právní vztahy).117 Nezbytným procesním předpokladem pro vydání rozsudku o určení je žalobcův právní zájem na takovém určení. Jeho vymezení odpovídá popisu naléhavého právního zájmu u určovacích žalob v českém civilním procesu. Žalobcův právní zájem na určení je dán v případě žalobcovy nejistoty ohledně jeho právního stavu, například když protistrana popírá existenci jeho vlastnického práva.118 Rozsudek o určení je tak způsobilý odstranit aktuální nebezpečí nejistoty žalobce ohledně jeho práva nebo právní pozice. Nebezpečí nejistoty musí vycházet z konkrétních skutečností a musí se jednat o objektivní nebezpečí. Procesní předpoklad právního zájmu nebude dán, pokud již existuje pravomocné rozhodnutí o věci nebo pokud požadované určení vyplyne z jiného již vedeného řízení. Soud z úřední povinnosti existenci právního zájmu v každé fázi 117
srov. Zöller, R. a kol. Zivilprozessordnung, 21. přepracované vydání, Köln: Velag Dr. Otto Schmidt, 1999, s.731. 118 srov. LENT, F. Zivilprozessrecht: ein Studienbuch. München: C.H. Beck’sche Verlagsbuchhandlung, 1972, s. 106-107.
48
řízení přezkoumává. Právní zájem musí žalobce prokázat nejpozději do konce ústního jednání u soudu, jinak je žaloba nepřípustná ex nunc. Soud následně žalobu zamítne, aniž by se jí zabýval věcně.119 Stejně jako v českém soudním řízení platí i v německém civilním procesu pravidlo, že nelze žalovat na určení, lze – li žalovat na plnění.120 Výjimkou z tohoto pravidla může být situace, kdy v době podání žaloby nelze přesně vyčíslit škodu (např. zmenšená výdělečná schopnost), a tudíž nelze žalovat na plnění.
121
V případě,
že v průběhu soudního řízení dojde k vyčíslení škody, je žalobce povinen „přejít“ k žalobě na plnění.122 V průběhu některých soudních řízení např. spory ve věcech nájemného, vydání předmětu dědictví či o náhradu škody, mohou vyvstat další sporné otázky, pro jejichž objasnění lze použít určovací žalobu (§ 256 odst. 2 ZPO). Pomocí této tzv. mezitímní určovací žaloby může žalobce prostřednictvím rozšíření žalobního návrhu a žalovaný prostřednictvím protinávrhu požadovat, aby soud rozhodl o určení sporného právního vztahu, který vyvstal v průběhu řízení a na němž spor zcela nebo zčásti závisí. Mezitímní určovací žalobu lze uplatnit pouze do konce ústního jednání před soudem. Jde tedy o prejudiciální vyřešení otázky, na níž je závislé konečné rozhodnutí ve věci, která je předmětem sporu podle ustanovení § 256 odst. 1 ZPO. Mezitímní žaloba je nepřípustná v případě, že soud hlavní žalobu zamítne z důvodu neexistence práva, jehož ochrany se žalobce domáhá. Rozhodnutí o hlavní žalobě a mezitímní určovací žalobě si nesmějí vzájemně odporovat. O mezitímní určovací žalobě je obvykle rozhodnuto současně v rozsudku s věcí hlavní, není však vyloučen ani konečný rozsudek pouze o mezitímním určení, aniž by bylo rozhodnuto o věci hlavní.123 Porovnáním stěžejních ustanovení německé právní úpravy určovací žaloby s českou právní úpravou, jsem dospěla k závěru, že problematika je upravena takřka 119
srov. KOSTÍK, Radim. Určovací žaloby [online]. 2008 [cit. 2010-09-21]. 156s. Rigorózní práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta, s. 131.Dostupné z: . 120 srov. SCHLOSSER, P. Zivilprozessrecht I., Erkenntnisverfahren. München: Verlag Franz Vahlen, 1982, s.148. 121 srov. LENT, F. Zivilprozessrecht: ein Studienbuch. München: C.H. Beck’sche Verlagsbuchhandlung, 1972, s. 107. 122 srov. KOSTÍK, Radim. Určovací žaloby [online]. 2008 [cit. 2010-09-21]. 156s. Rigorózní práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta, s. 132. Dostupné z: . 123 tamtéž, s. 133.
49
totožně. Německá právní úprava a zejména pak rozhodovací praxe soudů tak může být vhodnou pomůckou pro řešení komplikovaných právních sporů či návodem pro českého zákonodárce při tvorbě budoucí právní úpravy.
50
9
Závěr V závěrečné části této práce bych ráda shrnula získané poznatky, upozornila
na některé nedostatky stávající právní úpravy určovacích žalob a učinila závěry, ke kterým jsem při zpracování problematiky určovací žaloby a naléhavého právního zájmu dospěla. Přestože je téma této práce zcela konkrétní, rozhodla jsem se danou problematiku uchopit trochu šířeji a ve stručnosti jsem se zaměřila na vymezení pojmu žaloby jak z hlediska jejího historického vývoje, tak z pohledu platného OSŘ. Vzhledem k tomu, že institut určovací žaloby je jedním z druhů žalob, rozhodla jsem se postupovat cestou od obecné právní úpravy žaloby ke konkrétní právní úpravě určovací žaloby a naléhavého právního zájmu a tím tak vystihnout provázanost obou těchto úprav. V úvodu práce jsem si stanovila za cíl ověřit, zda současná právní úprava institutu žaloby a zejména pak určovací žaloby vychází z historických základů či nikoliv. Po prostudování množství historických pramenů jsem dospěla k závěru, že současná právní úprava obou těchto právních institutů má své počátky již v římském právu. Vzhledem k poměrně detailní právní úpravě v průběhu historie lze říci, že oba instituty byly v praxi hojně využívány. Stávající právní úprava žaloby a určovací žaloby je tak výsledkem dlouhého historického vývoje. Žaloba určovací jako obecný druh žaloby se do dnešní podoby konstituoval až v 19. století, a je tedy výsledkem pozdního právního vývoje. Žaloby se třídí podle různých kritérií, mezi které patří např. kritérium právního důvodu žaloby (žalobního důvodu), kritérium právních účinků, které mají být žalobou docíleny, či kritérium obsahu petitu (žalobního návrhu). Kritérium podle obsahu petitu má jako jediné svůj podklad v zákoně a to ve znění ust. § 80 OSŘ. Citované ustanovení obsahuje demonstrativní výčet žalob, které rozlišuje žaloby ve věcech osobního stavu (žaloby statusové), žaloby směřující ke splnění povinnosti (žaloby na plnění) a dále žaloby na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není (žaloby určovací). Význam tohoto rozlišování spočívá zejména v tom, že ačkoliv je institut žaloby z pohledu procesního práva jednotným prostředkem k ochraně porušených či ohrožených práv, je vzhledem k rozmanitosti cílů a účelů, které jednotlivé žaloby sledují, nutná diferenciace vedoucí ke zpřehlednění a vytvoření jakéhosi systému žalob. 51
Zaměřila jsem se na vztah určovací žaloby k ostatním druhům žalob a na jejich případné odlišnosti, zejména pak na vztah určovací žaloby k žalobě na plnění. Při podrobnějším studiu dostupných pramenů jsem dospěla k závěru, že právní teorie a praxe zastává ten názor, že žaloba na určení právního vztahu nebo práva a žaloba na plnění z téhož právního vztahu nebo práva se v zásadě vylučují, a to ve prospěch žaloby na plnění. Tento závěr však nelze přijímat jako absolutní. Za určitých okolností případů nelze žalobci právo na podání určovací žaloby odepřít. Pomocí deskriptivní a analyticko-syntetické metody jsem se detailněji zaměřila na problematiku určovací žaloby a naléhavého právního zájmu, přičemž jsem vycházela jak z teorie, tak z praxe, v podobě soudní judikatury. V práci jsem se pokusila zejména za pomoci soudní judikatury vymezit pojem naléhavý právní zájem a jeho vztah k určovací žalobě. Základní podmínkou pro úspěšné podání určovací žaloby je prokázání naléhavého právního zájmu žalobce proti žalovanému. Otázku naléhavosti a právního zájmu posuzuje soud podle okolností každého případu. Jednotná definice pojmu naléhavý právní zájem neexistuje. Naléhavý právní zájem je vymezen zejména v soudní judikatuře a odborné právní literatuře. Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. V žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, musí žalobce vždy tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Prokázání naléhavého právního zájmu bývá v praxi spolu s nesprávnou formulací žalobního petitu zřejmě největším úskalím úspěšnosti určovacích žalob. V práci jsem se zaměřila na použití určovací žaloby v případě určení vlastnického práva k nemovitosti, určení průběhu hranice pozemku a určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Problematiku jsem zpracovala jak z pohledu právní teorie tak praxe a dospěla jsem k závěru, že současná právní úprava je příliš strohá a v některých směrech nedokonalá, což v praxi způsobuje komplikace a jediným vodítkem k vyřešení situace se tak stává soudní judikatura. Nedokonalost současné právní úpravy tak lze pokládat za slabou stránku dané problematiky. Příkladem takového slabého místa může být ust. § 72 ZPr upravující možnost podání žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru. Velkým problémem, se kterým se v praxi můžeme setkat, je neurčitý rozvazovací úkon. Aby mohl zaměstnanec tento neurčitý rozvazovací úkon zaměstnavatele napadnout, musí podle 52
znění ust. § 72 ZPr v petitu určovací žaloby identifikovat rozvazovací úkon. Vzhledem k neurčitosti tohoto úkonu se však zaměstnanec ocitá v nejistotě, zda má žalovat o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, o neplatnost výpovědi, o neplatnost zrušení pracovního poměru ve zkušební době nebo dohodou. Otázkou pak zůstává, jak se s formulací petitu vypořádá soud v případě, že povahu rozvazovacího úkonu posoudí jinak než žalobce. Ze samotné právní úpravy vodítko bohužel nevyčteme. Na tomto místě se dovoluji připojit k námětům de lege ferenda L. Davida, který ještě za účinnosti starého zákoníku práce upozorňoval, že by tyto a podobné problémy odpadly, kdyby ust. § 72 ZPr upravovalo jen žalobu o neplatnost rozvázání pracovního poměru, tedy bez taxativního vymezení jednotlivých způsobů jeho rozvázání, jejichž platnost lze napadnout. Porovnáním stěžejních ustanovení německé právní úpravy určovací žaloby s českou právní úpravou, jsem dospěla k závěru, že problematika je upravena takřka totožně. Německá právní úprava a zejména pak rozhodovací praxe soudů tak může být vhodnou pomůckou pro řešení komplikovaných právních sporů či návodem pro českého zákonodárce při tvorbě budoucí právní úpravy. Institut určovací žaloby má v českém civilním procesu jistě své důležité místo a mělo by tomu tak být i v budoucí právní úpravě. Domnívám se, že otázka posouzení důvodnosti a přípustnosti určovacích žalob, zejména co do prokázání naléhavého právního zájmu, bude i nadále na posouzení příslušných soudů a tudíž může docházet k nejednotnosti v rozhodování soudů. Tato skutečnost může u účastníků řízení vyvolávat pocit právní nejistoty, neboť existence naléhavého právního zájmu je posuzována na základě okolností konkrétní situace, v níž se žalobce nachází. Právní jistotu účastníkům řízení tak může zajistit pouze judikatura soudů vyšší instance. Vzhledem k tomu, že určovací žaloby jsou prostředkem ochrany různorodých soukromoprávních vztahů lišící se jednotlivými okolnostmi případu, nejsem přesvědčená o tom, že by zásadní změna směřující ke zkonkrétnění právní úpravy určovacích žalob vedla ke zvýšení právní jistoty účastníků. Na druhou stranu, jak jsem i ve své práci na několika místech uvedla (viz. kap. 7.2, kap. 7.3.), by ke zpřesňujícím úpravám dojít mělo.
53
10 Resumé Declaratory actions are used in civil procedures where the plaintiff seeks in the courts the determination of whether there's a right or legal relationship or not. The purpose of determination of action is to build a particular legal relationship, or the right to remove any doubts or uncertainty. A prerequisite for the successful submission of the application for determination is proof of the urgent legal interest. This is an essential and indispensable formality. The aim of this work is to provide a comprehensive view of the issues for determination of the urgent action and the legal interest, focusing on its specific characteristics. At work I have addressed the troublesome detailing which is referred to the institutes, and have suggested some possible options for their legislation. In the introductory chapters, I use the descriptive method attempted to focus on the action, the Institute and in particular the determination of action from the perspective of its historical development. The purpose of this is to verify that the current legislation of these institutes is based on the historical principles. Action for determination as the general nature of the action, was constituted in the 19th Century, and is therefore the result of the late legislative development. I'm focused on the relationship of determination to other modes of actions and to their possible differences, in particular to the relationship of determination of action to the action of filling. With a more detailed study of available sources, I have concluded that the legal theory and practice is of the view that the action for a legal relationship, or the rights and actions for the performance of the same legal relationship or rights are in principle excluded, in favour of action for implementation. I have cast a critical analysis and have attempted to identify the strengths and weaknesses of the existing legislation with a focus on certain types of determination actions. My conclusions are based on these findings in relation to deliberations on the possible changes to legislation. At work I'm focused on the use of determination of action in cases of determination of ownership to immovable property, determining the course of the boundaries of the parcel and the destination of the invalidity of the termination of the employment relationship. I processed the issue of legal theory and practice, and I came to the conclusion that the current legislation is too stark and is a weak authentication method. In practice it causes complications and the only guide to 54
solve the situation becomes a judicial case law. The imperfection of the current legislation is one of the weaknesses of the issue. By using descriptive and analytical-synthetic methods I have focused on the issues for determination of the urgent action and the legal interest, and I based my conclusions on both the theory and practice, in the form of a judicial case law. At work I have attempted to define the concept of an urgent legal interest and its relationship to the action of determination, with the assistance of the court case-law, in particular. According to settled case-law of the court it is of urgent interest to determine whether there are legal relationships or a right or not, in particular where, without this determination the applicant's right will be jeopardised or where without this determination the legal position has become uncertain. In the application to determine whether there are legal relationships or a right or not, the plaintiff must prove the facts. In the final part of the work I have partially analysed the German legislation, determination actions and subsequently I tried using the comparative method to find other options for regulating the determination actions in the Czech civil process. The findings and knowledge that I made during this work has been used to make proposals for the future legislation.
55
11 Seznam právních předpisů Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. Zákon č. 113/1895 ř.z., o soudním řízení v občanských věcech právních. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů.
56
12 Seznam literatury BAUDYŠ, P. K určení průběhu hranice pozemku. Ad Notam. 2001, č. 5 - 6, s. 120 – 122. BAUDYŠ, P. K naléhavému právnímu zájmu na určení vlastnické hranice pozemku. Soudní rozhledy. 2003, roč. 9, č. 11, s. 369 – 372. BIČOVSKÝ, J., HOLUB, M. Nové znění občanského zákoníku. Praha: Linde Praha, a.s., 1991. BÍLÝ, J. L. Právní dějiny na území České republiky. Praha: Linde Praha, a.s., 2003. BUREŠ, J., DRÁPAL, L., a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání, Praha: C.H. Beck, 2009. CVETLER, J. Právo římské. Brno: Univerzita J.E. Purkyně, 1974. DAVID, L. Některé procesní aspekty žalob podle § 64 ZPr. Právní rozhledy. 1999, č. 4, s. 196 – 199. DAVID, L., IŠTVÁNEK, F., a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 1. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009. HEŘMANOVÁ, M. Žaloba státního zástupce na určení neplatnosti restitučních dohod schválených pozemkovým úřadem. Právní rozhledy. 1999, č. 3, s. 147 – 148. HEROVSKÝ, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. Praha, 1921. HEYROVSKÝ, L. Římský civilní proces. Bratislava, 1925. HRDINA, A. I., DOSTALÍK, P. Přehled římského práva soukromého ke státní souborné zkoušce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2010. JÁNOŠÍKOVÁ, P., KNOLL, V., RUNDOVÁ, A. Mezníky českých právních dějin. 3. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, s.r.o., 2010. KADLECOVÁ, M., SCHELLE, K., VESELÁ, R. aj. Vývoj českého soukromého práva. 1. vyd. Praha: Eurolex Bohemia s.r.o., 2004. KINCL, J., URFUS, V., SKŘEJPEK, M. Římské právo. 1. vyd. Praha: Nakladatelství C.H. Beck, 1995. KINDL, M., ŠÍMA, A., DAVID, O. Občanské právo procesní. 2. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2008. KOSTÍK, Radim. Určovací žaloby [online]. 2008 [cit. 2010-09-21]. 156s. Rigorózní práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Dostupné z: 57
. LENT, F. Zivilprozessrecht: Verlagsbuchhandlung, 1972.
ein
Studienbuch.
München:
C.H.
Beck’sche
MRUZEK, K. Další úvaha o sporech o vlastnictví mimo restituce: Určovací žaloba. Správní právo. 1995, č.4, s. 234 – 239. MRUZEK, K. Některé určovací žaloby vlastnictví. Právní praxe. 1996, č.2, s.72 an. PUŽMAN, J. Žaloby a žalobní petity. Praha, 1933. SCHLOSSER, P. Zivilprozessrecht I., Erkenntnisverfahren. München: Verlag Franz Vahlen, 1982. SPÁČIL, J. O žalobě na určení průběhu hranice mezi pozemky. Ad Notam. 2001, č. 2, s. 34 – 38. SPÁČIL, Jiří. Podstata vlastnických žalob, relativní neplatnosti a procesního nástupnictví z pohledu vztahu práva hmotného a procesního v díle prof. Macura. In Dny práva – 2008 – Days of law [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2008 [cit. 2010-0929]. Dostupné z: STAVINOHOVÁ, J., HLAVSA, P. Civilní proces a organizace soudnictví. 1. vyd. Brno: Nakladatelství DOPLNĚK, 2003. STEINER, V. Základní otázky občanského práva procesního. Praha: Academia, 1980. SVOBODA, K. Žaloba v civilním řízení. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010. SUM, Tomáš. Stavění promlčecí doby. EPRAVO.CZ [online]. 2005. [cit. 2010-10-11]. Dostupné z: VÁŽNÝ, J. Římský proces civilní. Praha: Melantrich a.s., 1935. VRCHA, P. Civilní judikatura: Výběr aktuálních rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu České republiky. 2. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2005. WINTEROVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. 5. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2008. ZÖLLER, R. a kol. Zivilprozessordnung. 21. přepracované vydání, Köln: Velag Dr. Otto Schmidt, 1999.
58
13 Seznam judikatury Nález Ústavního soudu ze dne 20.06.1995, sp.zn. III. ÚS 17/95. Nález Ústavního soudu ze dne 01. 09. 1998, sp.zn. I. ÚS 233/97. Rozsudek Vrchního soudu ze dne 20.11.1995, sp.zn. 7 Cdo 154/93. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30.11.1993, sp.zn. 7 Cdo 63/92. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.02.1971, sp.zn. 2 Cz 8/71. Stanovisko Nejvyššího soudu SR ze dne 27.06.1972, sp.zn. Cpj 59/71. Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30.03.1973, sp.zn. Cpj 25/73. Stanovisko Nejvyššího soudu SR ze dne 30.03.1983, sp.zn. Cpj 69/82. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.03.1996 , sp.zn. II. Odon 50/96. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.02.1997, sp.zn. 3 Cdon 1097/96. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.03.1997, sp.zn. 3 Cdon 1338/96. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.08.2000, sp.zn. 23 Cdo 984/99. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 05.12.2000, sp.zn. 22 Cdo 2024/99. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.12.2000, sp.zn. 20 Cdo 1897/98. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.12.2000, sp.zn. 20 Cdo 2357/98. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 06.03.2001, sp.zn. 22 Cdo 797/2000. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 02.04.2001, sp.zn. 22 Cdo 2147/99. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 02.10.2001, sp.zn. 22 Cdo 1430/2001. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.11.2001, sp.zn. 30 Cdo 1371/2001. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.11.2001, sp.zn. 20 Cdo 450/2000. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.12.2001, sp.zn. 28 Cdo 1999/2001. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.01.2002, sp.zn. 25 Cdo 643/2000. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 03.04.2002, sp.zn. 21 Cdo 679/2001. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.04.2002, sp.zn. 28 Cdo 555/2002. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.05.2002, sp.zn. 22 Cdo 1908/2000. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.07.2002, sp.zn. 22 Cdo 543/2001. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.11.2002 , sp.zn. 21 Cdo 630/2002. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.04.2004, sp.zn. 25 Cdo 2002/2002. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.05.2004, sp.zn. 33 Odo 69/2004. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.08.2007, sp.zn. 30 Cdo 1677/2007. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.09.2007, sp.zn. 28 Cdo 3235/2007. 59
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 04.12.2007, sp.zn. 29 Odo 564/2006. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.12.2007, sp.zn. 28 Cdo 406/2007. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 07.01.2008, sp.zn. 32 Cdo 840/2007. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.09.2008, sp.zn. 21 Cdo 702/2007. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.09.2008, sp.zn. 26 Cdo 942/2008. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.09. 2009, sp.zn.29 Cdo 673/2008. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.09.2009, sp. zn. 22 Cdo 4208/2008. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.02.2010, sp.zn. 30 Cdo 2027/2008. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.01.2011, sp.zn. 21 Cdo 3820/2009. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 01.12.1994, sp.zn. 17 Co 548/94.
60
61
