UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra společenských věd

Bakalářská práce Jana Zahradniková

Polská tranzice a její souvislosti

Olomouc 2012

vedoucí práce: Mgr. David Hampl, Ph.D.

Prohlašuji, ţe jsem tuto závěrečnou bakalářskou práci vypracovala samostatně a uvedla v ní veškerou literaturu a zdroje, které jsem pouţila.

Ve Vendryni dne 30. března 2012

….……………………………… Jana Zahradniková

Chtěla bych poděkovat Mgr. Davidu Hamplovi, Ph.D., za vstřícný a laskavý přístup, cenné rady a připomínky při odborném vedení mé bakalářské práce.

Obsah Úvod .......................................................................................................................................5 1

Přechody k demokracii – vymezení ................................................................................6 1.1

1.1.1

Totalitarismus ...................................................................................................6

1.1.2

Autoritářský reţim ...........................................................................................8

1.1.3

Demokracie ....................................................................................................10

1.2

2

3

4

5

Povaha odstraňovaného reţimu a nově vzniklého reţimu ......................................6

Teorie přechodů .....................................................................................................12

1.2.1

Typy přechodů ...............................................................................................12

1.2.2

Etapy přechodů ...............................................................................................14

Historické souvislosti ....................................................................................................16 2.1

Stabilizování totalitního systému ..........................................................................16

2.2

Stávkové vlny 1956–1976 .....................................................................................18

2.3

Politický vývoj v 80. letech ...................................................................................21

Role Solidarity v polské tranzici ...................................................................................24 3.1

Hnutí Solidarita .....................................................................................................24

3.2

Katolická církev.....................................................................................................26

3.3

Jednání u kulatého stolu ........................................................................................28

3.4

Typologické zařazení polské tranzice ...................................................................29

Konstituování politického systému Polska po roce 1989 .............................................32 4.1

Ústava ....................................................................................................................32

4.2

Hospodářská situace ..............................................................................................34

4.3

Prezidentské volby.................................................................................................34

4.4

Volby do Sejmu .....................................................................................................35

Současný vývoj .............................................................................................................38 5.1

Polsko v mezinárodních souvislostech ..................................................................38

5.2

Prezidentské volby v roce 2010 .............................................................................39

5.3

Parlamentní volby v roce 2011 ..............................................................................40

5.4

Shrnutí ...................................................................................................................42

Závěr ....................................................................................................................................44 Seznam zkratek ....................................................................................................................46 Literatura ..............................................................................................................................48 Elektronické zdroje ..............................................................................................................51 Anotace

4

Úvod Cílem této bakalářské práce je charakterizovat polskou tranzici a její souvislosti. V roce 1980 došlo ke snahám o změnu reţimu, ale aţ uvolnění poměrů v Sovětském svazu po roce 1985, umoţnilo ukončení nedemokratického systému v Polsku v roce 1989. Polsko se tak stalo příkladem pro další státy východního bloku. Události, jeţ tranzici předcházely, budou sledovány od válečného období aţ po současnost. Bude zde zmíněn nejdůleţitější současný vývoj v Polsku a také poslední parlamentní volby z roku 2011. Bakalářská práce bude členěna do pěti kapitol. První kapitola bude představovat teoretický rámec a budou zde vymezeny základní pojmy, které souvisí s problematikou přechodů k demokracii, dále teorie, typologie a etapy tranzice. Definovány budou nedemokratické reţimy a demokracie. Ve druhé kapitole bude pozornost věnována nejdůleţitějším historickým souvislostem, které vedly k zavedení nedemokratického reţimu v poválečném Polsku. K popisu událostí, které vedly ke svrţení reţimu v roce 1989, bude zvoleno hledisko diachronní komparace. Pozornost bude věnována především masovým stávkám, charakteristickým pro polskou tranzici. Třetí kapitola se bude věnovat hlavním aktérům. Zdůrazněna bude především role hnutí Solidarita a také role římskokatolické církve, která měla po celou dobu nedemokratického reţimu značný vliv, jenţ byl ještě umocněn osobou polského papeţe Jana Pavla II. Pozornost bude dále zaměřena na jednání u kulatého stolu a také na první svobodné volby. Ve čtvrté kapitole bude popsán demokratizační proces v Polsku po roce 1989 a konstituování novodobého polského systému. Změny budou představeny nejenom na příkladu nové ústavy z roku 1997, ale i na hospodářském vývoji a transformaci politického spektra. Pátá kapitola bude nastiňovat tendence, které se objevují v současné době. Pozornost bude zaměřena na Polsko v mezinárodních souvislostech a také bude obsahovat reflexi tragické události u Smolenska, která připravila Polsko o velkou část národní elity. Bude zde také uvedena analýza polské tranzice a její úspěšnost. Téma polské tranzice není v českém prostředí příliš frekventované, spíše je rozšířen pohled historiků. Z českých autorů můţeme zmínit především Karla Durmana, z polských Andrzeja Paczkowského. V politologické rovině jsou přínosná díla Michala Kubáta a Marka Ţeníška. Řada aktuálních informací je uvedena v elektronické podobě, zvlášť vyuţitelné jsou polské internetové zdroje. Na konci práce bude uvedena veškerá literatura, včetně elektronických pramenů. 5

1 Přechody k demokracii – vymezení Tato kapitola se věnuje vymezení základních pojmů spojených s problematikou přechodů k demokracii, teoriím, typologiím a etapám přechodů. Přínosné pro tuto práci je i definování nedemokratických reţimů, a to především totalitarismu a autoritářského reţimu a také základní vymezení pojmu demokracie.

1.1 Povaha odstraňovaného režimu a nově vzniklého režimu Pro analýzu přechodu k demokracii je důleţitá znalost povahy odstraňovaného reţimu. Jednotlivé politické reţimy lze rozdělit na demokratické a nedemokratické. G. Sartori v díle Teória demokracie rozlišuje mezi nedemokratickými reţimy tyranii, despotismus, autokracii, absolutismus, diktaturu, autoritářský reţim a totalitarismus. Podle G. Sartoriho patří všechny pojmy spíše do historického období, kromě totalitarismu a autoritářského reţimu, které se vztahují aţ k 20. století, a které patří mezi dva hlavní typy nedemokratických reţimů.1 Přestoţe mnoho autorů pouţívá termín autoritarismus, v této práci bude upřednostněno pojmenování autoritářský reţim, protoţe toto označení povaţujeme za přesnější.

1.1.1 Totalitarismus Pojem totalitarismus je odvozen ze slov totus nebo totalis, které znamenají celý nebo úplný. Jedná se o poměrně nový pojem, o jehoţ rozšíření se postaral B. Mussolini ve 20. letech 20. století, a který se pouţívá jak pro staré, tak i pro moderní reţimy. Nejčastěji je spojován s německým národním socialismem, italským fašismem a ruským komunismem.2 Bývá povaţován za ideální typ, kterému se reţimy pouze přibliţují, ale nemohou ho dosáhnout.3 K definování pojmu totalitarismus můţeme pouţít práci amerických vědců C. J. Friedricha a Z. Brzezinského Totalitarian Dictatorship and Autocracy z poloviny 50. let 20. století. Totalitarismus podle těchto autorů charakterizuje:  oficiální ideologie, kterou společnost musí respektovat;

1

SARTORI, G. Teória demokracie. Bratislava: Archa, 1993. s. 186. BALÍK, S. KUBÁT, M. Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. Praha: Dokořán, 2004. s. 24. 3 ŘÍCHOVÁ, B. Přehled moderních politologických teorií: empiricko-analytický přístup v soudobé politické vědě. Praha: Portál, 2000. s. 239. 2

6

 jediná masová politická strana, řízená většinou jedním vůdcem, ovládající všechny sféry ţivota občanů;  absolutní monopol strany nebo vůdce pro kontrolu všech prostředků ozbrojených sil (armáda a policie);  naprostá kontrola prostředků masové komunikace vládnoucími sloţkami,  teroristický policejní postup;  centrální řízení a kontrola ekonomiky.4 Tato klasifikace je dodnes velmi pouţívána, zároveň je také často kritizována. G. Sartori spojuje totalitarismus výhradně s moderní dobou a technologiemi. Navazuje na C. J. Friedrichovy a Z. Brzezinského charakteristiky, avšak nesouhlasí se všemi body, protoţe tvrdí, ţe monopol ozbrojených sil se vyskytuje nejenom v totalitarismu, ale i v demokracii, anebo ţe oficiální ideologie je typická i pro autoritářské reţimy. Naopak centrálně řízená ekonomika by dle G. Sartoriho v tomto výčtu být vůbec neměla, protoţe například v nacistickém Německu ekonomika takto řízena nebyla.5 Jako důleţité znaky totalitarismu vybral tři prvky:  totální rozšíření a pronikání moci státu;  ideologizace politiky v podobě politického náboţenství;  politické ovládnutí všeho včetně mimopolitické oblasti ţivota člověka.6 Poslední atribut, tedy to, ţe v totalitarismu dochází k ovládnutí všeho, je

podle

G.

Sartoriho

základní

rozdíl

mezi

totalitními

reţimy a

ostatními

nedemokratickými formami vlády. Někteří politologové (např. H. Arendtová, R. Aron) povaţují za důleţitý a nepostradatelný znak totalitarismu také teror, jeţ vládnoucí skupiny pouţívají k vynucení poslušnosti. G. Sartori (i J. J. Linz) odmítá teror jako nutný faktor totalitarismu, který se sice vyskytuje, ale vidí ho spíše jako patologický projev. Naopak tvrdí, ţe reţim, který je úspěšný pouţívá donucovacích prostředků co nejméně. Totalitarismus povaţuje za ideální typ, jehoţ opak tvoří demokracie. Skutečné reţimy se těmto typům mohou jenom přibliţovat.7 Zároveň zdůraznil, ţe ţádný politický systém

4

ŢENÍŠEK, M. Přechody k demokracii v teorii a praxi. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o, 2006. s. 29-30. 5 SARTORI, G. Teória demokracie. Bratislava: Archa, 1993. s. 197. 6 BALÍK, S. KUBÁT, M. Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. Praha: Dokořán, 2004. s. 37. 7 ŘÍCHOVÁ, B. Přehled moderních politologických teorií: empiricko-analytický přístup v soudobé politické vědě. Praha: Portál, 2000. s. 235.

7

není statický, ale dynamický. V minulosti charakteristiky totalitarismu s vývojem nepočítaly.8 Podobně jako G. Sartori definuje totalitarismus i J. J. Linz, který stanovil tři podmínky totalitarismu:  musí existovat centrální moc, která má monistický charakter, a ze které je odvozována legitimita pro pluralitní instituce či organizace;  dále existence jedné oficiální ideologie, která bývá intelektuálně podloţena, a se kterou se ztotoţňuje vůdce a vládnoucí politická strana;  mobilizace občanů pro participaci politických a společenských aktivit, které jsou odměňovány a usměrňovány monopolní stranou.9 Německý politolog W. Merkel dále člení totalitní reţimy na komunistické totalitní reţimy, fašistické totalitní reţimy a teokratické totalitní reţimy. 10

1.1.2 Autoritářský režim Název autoritářský reţim je odvozen ze slova autorita, která má obecně pozitivní význam. Můţeme ji chápat jako moc, která je přijímána, respektována, legitimována, zaloţena na prestiţi, úctě a vedení, které dostává spontánní podporu. Naopak autoritářský reţim je pojem negativní a označuje typ nedemokratického reţimu.11 Je zařazen mezi demokracií a totalitarismem, přičemţ se nepřibliţuje ani k jednomu typu. G. Sartori označil za autoritářské reţimy ty, ve kterých se setkáváme s autoritou (vedením), která neuznává, anebo nechává minimální prostor pro svobodu.12 Podstatnou klasifikaci nedemokratických reţimů podal J. J. Linz v díle o Španělsku, ve kterém charakterizoval autoritářské reţimy jako „politické systémy:  s limitovaným politickým pluralismem;  bez vybroušené a vedoucí ideologie, zato s typickou mentalitou;

8

BALÍK, S. KUBÁT, M. Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. Praha: Dokořán, 2004. s. 38. ŢENÍŠEK, M. Přechody k demokracii v teorii a praxi. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o, 2006. s. 30. 10 BALÍK, S. KUBÁT, M. Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. Praha: Dokořán, 2004. s. 47. 11 DVOŘÁKOVÁ, V. KUNC, J. O přechodech k demokracii. Praha: Sociologické nakladatelství. 1994, s. 45. 12 SARTORI, G. Teória demokracie. Bratislava: Archa, 1993. s. 191. 9

8

 bez extenzivní ani intenzivní politické mobilizace (vyjma některé etapy jejich vývoje);  ve kterých vůdce či výjimečně malá skupina uplatňuje moc uvnitř formálně špatně definovaných, avšak předvídatelných hranic.“13 J. J. Linz v díle Totalitarian and Authoritarian Regimes rozlišuje také sedm hlavních typů autoritářského reţimu podle kombinace faktorů míry či stupně výskytu, jako jsou limitovaný pluralismus, politická participace a ideologie.  Byrokraticko-vojenský autoritářský reţim. Tento typ se vyskytuje nejčastěji. Charakteristické

je

nejvyšší

postavení

armádní

a

byrokratické

sloţky,

které kontrolují vládu. Nejčastěji dochází k vytvoření oficiální politické strany, která omezuje míru účasti občanů na politickém ţivotě. Příkladem můţe být Španělsko (1936–1975) a Chile (1973–1989).  Organicko-etatický

autoritářský

reţim.

Dochází

ke

kontrole

spoluúčasti

a mobilizaci společnosti pomocí organických struktur, projevujících se formou korporací. Tomuto typu odpovídalo např. Portugalsko (1926–1974) a Rakousko (1934–1938).  Mobilizační autoritářské reţimy v postdemokratických společnostech. Vyskytuje se v zemích s demokratickou minulostí, ve kterých řešení základních problémů činilo značné potíţe. Je patrná velká touha společnosti podílet se na výkonu moci. Příkladem je fašistická Itálie.  Postkoloniální mobilizační autoritářské reţimy. Objevuje se ve společnostech, jeţ nově nabyly nezávislost. Vznikají po neúspěchu zavedení demokracie, hlavně díky mobilizaci společnosti. Příkladem jsou africké země ve druhé polovině 20. století.  Rasová

a

etnická

„demokracie“.

Demokratická

pravidla

platí

pouze

pro menšinovou část společnosti, která vládne. Většinová skupina je z demokracie vylučována. Rozdílem mezi skupinami je rasová nebo etnická příslušnost. Příkladem je Jihoafrická republika (1948–1993).  Defektní a předtotalitní autoritářský reţim. Jedná se o neúplné zavedení totalitarismu, protoţe nějaký znak totalitarismu není naplněn. Tento typ platil ve východní Evropě po skončení druhé světové války. 13

BALÍK, S. KUBÁT, M. Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. Praha: Dokořán, 2004. s. 50.

9

 Posttotalitní autoritářský reţim. Podíl na moci je vyhrazen pouze členům strany. Dominantní

strana, která úspěšně fungovala, ještě nezanikla, ale elita

uţ rezignovala na totalitarismus. J. J. Linz v devadesátých letech tento typ povýšil a vyčlenil ho zvlášť, na stejnou úroveň jako je totalitarismus, autoritářský reţim a demokracie. Příkladem jsou země střední a východní Evropy z 50. let 20. století.14 Mezi autoritářskými reţimy, nejvíce se podobajícími demokraciím, je velmi široký prostor, který vyplňují tzv. demokratické hybridy či neúplné demokracie.15

1.1.3 Demokracie S pojmem demokracie se setkáváme uţ od starověkého Řecka, a přestoţe je velmi frekventovaný, jeho obsah nebyl ještě zcela objasněn. Termín demokracie je nejčastěji překládán z řečtiny jako vláda lidu. Jedná se o politické zřízení, kde se menšina podřizuje většině. Moderními teoriemi demokracie se zabýval např. J. J. Rousseau, A. de Tocqueville anebo J. S. Mill. Pro potřeby této práce postačuje vymezení demokracie americkým politologem R. Dahlem, který pojem demokracie pouţívá pro ideální stav, jemuţ se politické systémy států přibliţují, ale kterého nemohou nikdy dosáhnout. V díle O demokracii vyčlenil pět základních kritérií demokratického procesu, jsou jimi:  „účinná participace,  volební rovnost,  poučené porozumění,  kontrola nad nastolováním témat k projednání,  zapojení všech dospělých.“16 Podle R. Dahla má demokracie mnoho kladných důsledků, mezi jinými „zabraňuje vzniku tyranie, zajišťuje základní práva a všeobecnou svobodu, chrání základní osobní

14

BALÍK, S. KUBÁT, M. Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. Praha: Dokořán, 2004. s. 57-60; ŢENÍŠEK, M. Přechody k demokracii v teorii a praxi. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o, 2006. s. 33-34. 15 ŢENÍŠEK, M. Přechody k demokracii v teorii a praxi. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o, 2006. s. 41. 16 DAHL, R. O demokracii: průvodce pro občany. Praha: Portál, 2001. s. 39.

10

zájmy lidí, zajišťuje politickou rovnost a usiluje o mír a o prosperitu.“17 Pro reálný stav moderních demokracií pouţívá termín polyarchie, který charakterizují „volení úředníci, svobodné a pravidelně se opakující volby, všeobecné volební právo, právo být volen, svoboda projevu, alternativní informace a autonomie sdružování.“18 Demokracie se obecně dělí na přímou a zastupitelskou (reprezentativní). Přímá demokracie je zaloţena na zapojení všech občanů do správy věcí veřejných. Fungovala v místech s malým počtem občanů, dnes se nahrazuje referendem jen v některých případech.

V zastupitelské

demokracii

občané

nevykonávají

svou

moc

přímo,

ale prostřednictvím volených zástupců, kteří reprezentují jejich zájmy. Je vytvořen volený orgán na určité časové období, který z pověření voličů rozhoduje o řešení problémů ve společnosti.19 Tento model je základem většiny západoevropských demokracií. Zastupitelská demokracie se dále dělí na demokracii parlamentní a prezidentskou. K těmto dvěma základním typům se ještě řadí poloprezidentský systém. Při charakteristice prvních dvou se přihlíţí k vzájemnému vztahu mezi legislativní a exekutivní mocí. V parlamentní demokracii je moc legislativní s exekutivní propojena. Vytvořená vláda je zodpovědná parlamentu a je závislá na jeho většinové důvěře. Příkladem můţe být Česká republika.20 V případě prezidentské demokracie je legislativa od exekutivy výrazně oddělena a funkce prezidenta je propojena s funkcí předsedy vlády. Prezident disponuje spolu s vládou exekutivní mocí, legislativu tvoří zákonodárný sbor. Důleţitým znakem je i přímá volba prezidenta. Příkladem tohoto typu jsou Spojené státy americké (USA). V poloprezidenstké demokracii dochází k rozdělení výkonné moci mezi prezidenta a vládu, respektive jejího předsedu. Prezident je také volen v přímých volbách.21 Podrobněji se tomuto tématu věnují např. autoři V. Hloušek a L. Kopeček v díle Demokracie: teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie.

17

DAHL, R. O demokracii: průvodce pro občany. Praha: Portál, 2001. s. 46. ŘÍCHOVÁ, B. Přehled moderních politologických teorií: empiricko-analytický přístup v soudobé politické vědě. Praha: Portál, 2000. s. 162. 19 ŘÍCHOVÁ, B. Úvod do současné politologie: [srovnávací analýza demokratických politických systémů]. Praha: Portál, 2007. s. 55. 20 HLOUŠEK, V. Parlamentní a prezidentské demokracie. In: HLOUŠEK, V. KOPEČEK, L. Demokracie: teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie. Brno: Masarykova univerzita, 2007. s. 193-195. 21 Tamtéţ, s. 196-198. 18

11

1.2 Teorie přechodů Přesná definice a interpretace termínu přechod k demokracii (tranzice) je komplikovaná, proto se můţeme setkat s různými variantami. V. Dvořáková a J. Kunc v díle O přechodech k demokracii definují přechod jako „interval mezi jedním a druhým politickým režimem.“22 M. Ţeníšek v díle Přechody k demokracii charakterizuje přechod jako „proces, ve kterém jde o nahrazení nedemokratického režimu jiným a neurčitým režimem, či jako strategickou situaci vznikající s kolapsem diktatury. Mezi všemi přechody na světě nelze nalézt dva úplně identické, vždy se v něčem liší. Jednotlivé přechody k demokracii se od sebe liší místem a časem konání, délkou přechodu, aktéry, strategiemi a především výslednou podobou politického režimu, která nastala po ukončení přechodu k demokracii.“23 Přechod k demokracii je velmi nepředvídatelný, protoţe ne vţdy dojde k nastolení demokracie.

1.2.1 Typy přechodů Významným

autorem

zabývajícím

se

teorií

přechodů

k demokracii

je

S. P. Huntington. Zaměřuje se hlavně na vztah mezi aktéry a rozlišuje tři typy přechodů k demokracii, a to transformaci, nahrazení a sjednaný přechod.  Transformace (transformation). Počátek změn vychází od elity nedemokratického reţimu. Tyto elity dojdou k závěru, ţe pro ně bude z nějakého důvodu lepší, kdyţ bude nastolena demokracie, která jim poskytne řadu výhod a ochrání jejich zájmy. Příkladem tohoto typu je Španělsko nebo Tchaj-wan.  Nahrazení

(replacement).

Dochází

k nahrazení,

svrţení

či

vytlačení

nedemokratického reţimu, ve kterém hlavní úlohu mají opoziční síly. Je především výsledkem kolapsu autoritářského reţimu, vojenské poráţky či ekonomické katastrofy. Dochází k uzavření dohody mezi elitami, které neměly podíl na vládě. Jedná se tedy o dohodu uvnitř opozice. Tento typ můţe být velmi rychlý. K nahrazení došlo např. ve Venezuele, Řecku nebo Portugalsku.  Sjednaný

přechod

(transplacement).

Je

výsledkem

společných

dohod

mezi vládnoucí elitou a opozicí. Umírnění mají převahu nad radikály v rámci 22

DVOŘÁKOVÁ, V. KUNC, J. O přechodech k demokracii. Praha: Sociologické nakladatelství. 1994, s. 77. 23 ŢENÍŠEK, M. Přechody k demokracii v teorii a praxi. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o, 2006. s. 32-34.

12

opozice a reformátoři nad odpůrci v rámci vládních elit. Vyjednávání jsou sloţitá, ale nakonec dochází k dohodě mezi reformátory z řad elity a umírněnými z řad opozice.

Sjednaný

přechod

se

uskutečnil

ve

Španělsku,

Polsku

nebo Československu.24 Podstatnou typologii vytvořili také T. L. Karlová a P. Schmitter. Tito autoři vycházejí z faktu, ţe velmi důleţitou roli v průběhu a výsledku přechodu hrají aktéři (elity a masy) a jejich strategie (síla a kompromis). Vymezili čtyři odlišné typy přechodů od jednoho reţimu k druhému, které mohou být kombinací či sloučeninou některých typů.  Prvním typem je pakt, ve kterém jsou původci změn elity, které se dohodnou na kompromisu vyhovujícím všem. Strategií je pouţitý kompromis a aktéry politická elita. Tomuto typu odpovídá přechod ve Španělsku a Maďarsku. Pakt je povaţován za nejúspěšnější přechod.  Druhým typem je vnucení, kdy se elity rozhodnou vyuţít ke změnám sílu. Historicky jde o nejmladší způsob. Výsledek bývá slabý a bez dlouhého trvání demokracie, protoţe se všechno odehrává v rámci starých politických institucí. Vyznačuje

se

neexistencí

vyjednávacího

prostoru.

Vnucení

proběhlo

např. v Turecku a Brazílií.  Třetím typem je reforma, kde iniciativa vychází od mas zdola. Dochází ke kompromisu bez pouţití síly. Převaţují reformátoři nad tvrdou linií uvnitř nedemokratické elity. Bývá označován jako spíše méně úspěšný přechod k demokracii. Reformní vlády jsou většinou velmi slabé a jsou snadno odstranitelné hlavně ozbrojenými silami. Málokdy vede k nastolení úspěšné a funkční demokracie, i kdyţ vypadá jako ideální způsob. Příkladem jsou země Latinské Ameriky.  Čtvrtým typem je revoluce, ve které masy násilně zasáhnou proti moci vojenskou silou. U tohoto typu je nepravděpodobné, ţe by došlo k nastolení funkční demokracie. Revoluce proběhla např. v Rumunsku a Nikaragui.25

24

ŢENÍŠEK, M. Přechody k demokracii v teorii a praxi. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o, 2006. s. 69-70. 25 DVOŘÁKOVÁ, V. KUNC, J. O přechodech k demokracii. Praha: Sociologické nakladatelství. 1994, s. 64-67; ŢENÍŠEK, M. Přechody k demokracii v teorii a praxi. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o, 2006. s. 74-75.

13

Z toho vyplývá, ţe nejlepší demokracie je dosaţeno tehdy, kdyţ se elity rozhodnou ke změně a vyuţijí kompromisu v jednání s opozicí. Mezi těmito typy ještě existuje prostor pro případy, kdy se přechod přibliţuje, anebo je na hranici nějakého typu, nebo kombinace.26

1.2.2 Etapy přechodů Jedním z autorů, který dělí přechody k demokracii na etapy (fáze) je D. Rustow. Ve svém díle Transitions to Democracy: Towards a Dynamic Model vymezil tři fáze přechodu k demokracii, a to přípravnou, rozhodující a uvykací.  V přípravné fázi vznikají opoziční skupiny, jejichţ vzájemná koordinace vede k boji proti reţimu, se kterým jsou nespokojeny. Jejich cílem nemusí být společná tvorba demokracie ani jiného politického systému. Vláda se smiřuje s existencí opozice a zcela vědomě s ní dochází k určitému kompromisu vytvořením demokratických postupů, jimiţ mohou být např. volební právo nebo svobodné volby.27  V rozhodující fázi se otázky demokracie stávají důleţitějšími a rozšiřují se na řešení stále více záleţitostí a konfliktů, při kterých nemohou být zničeni aktéři procesu. Dochází k částečné dohodě, jeţ je výsledkem kompromisu přijatelného pro všechny strany. Přetrvávají spory ohledně podoby a dalšího směřování transformace.28  Ve fázi uvykací se představitelé nedemokratického reţimu smiřují s demokracií a následovně jsou nahrazeni demokraty. Důleţité pro toto období je tempo, jakým se rozšiřují demokratické mechanismy řešení konfliktů ze sféry politické do sféry občanské. Proces je tím úspěšnější a rychlejší, čím se ho účastní co nejširší spektrum politických subjektů a čím častěji se střídají u vlády.29 A. Przeworski ve své práci Demokracie a trh rozdělil přechod k demokracii na etapy. Soustřeďuje se hlavně na dvě fáze, a to na liberalizaci a demokratizaci. 26

DVOŘÁKOVÁ, V. KUNC, J. O přechodech k demokracii. Praha: Sociologické nakladatelství. 1994, s. 65. 27 ŘÍCHOVÁ, B. Přehled moderních politologických teorií: empiricko-analytický přístup v soudobé politické vědě. Praha: Portál, 2000. s. 250. 28 DVOŘÁKOVÁ, V. KUNC, J. O přechodech k demokracii. Praha: Sociologické nakladatelství. 1994, s. 21. 29 ŘÍCHOVÁ, B. Přehled moderních politologických teorií: empiricko-analytický přístup v soudobé politické vědě. Praha: Portál, 2000. s. 251.

14

 Liberalizace je počáteční fází přechodu k demokracii, pro kterou je charakteristické otevírání autoritářského reţimu reformám. Tyto změny mohou být vyvolány aktéry zevnitř anebo odpůrci reţimu. Typickým jevem pro liberalizaci je nestabilita. Není dopředu jasné, jak tato fáze dopadne. Můţe se stát, ţe započaté změny budou ukončeny a starý reţim plně obnoven. „Charakteristickým rysem je možnost restaurovat autoritářský režim a konkrétně přítomností institucí a struktur starého režimu, jejichž funkce pouze postupně slábne, přičemž však není vyloučeno jejich oživení.“30 Po liberalizaci není zaručeno, ţe nastane druhá fáze – demokratizace. Někdy mohou začít obě fáze současně.  Demokratizace tedy navazuje na úspěšnou liberalizaci. V této fázi dochází k jednání o změnách mezi aktéry reţimu a jeho odpůrci, kteří byli před tím z politiky vyloučeni. Opozice se stává aktivní. Dochází k budování demokratických institucí a k vymezení demokratických pravidel. Podle Przeworského je důleţité rozdělení aktérů této fáze na čtyři skupiny, a to na reformisty a zastánce tvrdé linie zástupců vládnoucí elity a umírněné a radikály v rámci opozice. Důleţitý je také výběr strategie a vzájemné spolupráce.31

30

DVOŘÁKOVÁ, V. KUNC, J. O přechodech k demokracii. Praha: Sociologické nakladatelství. 1994, s. 90. 31 ŘÍCHOVÁ, B. Přehled moderních politologických teorií: empiricko-analytický přístup v soudobé politické vědě. Praha: Portál, 2000. s. 254.

15

2 Historické souvislosti Tato kapitola pojednává o nejdůleţitějších historických souvislostech, které předcházely roku 1989 v Polsku a ovlivnily podobu polské tranzice. Pozornost je kladena na podoby reţimů, které se často měnily. Jedná se zejména o nastolování totalitního systému a jeho pozdější změně na autoritářský reţim. Zdůrazněny jsou hlavně stávkové události typické pro polskou tranzici. V práci budou pouţívány polské zkratky, vycházející z polských názvů.

2.1 Stabilizování totalitního systému Válečný vývoj velmi ovlivnil vztah Poláků k novému reţimu, který byl nastolen po druhé světové válce. Polsko-ruské vztahy nebyly v minulosti nikdy nejlepší a ani válečné události tento stav nezměnily. Na počátku druhé světové války bylo Polsko rozděleno na dvě sféry na základě dohody Ribbentrop-Molotov, a to mezi Německo a Rusko, které na něho zaútočily v roce 1939.32 Poláci se však nevzdali a v tomtéţ roce vytvořili polskou vládu nejdříve ve Francii, později ji přesunuli do Anglie. Jiţ v roce 1939 se prezidentem stal W. Raczkiewicz a premiérem generál W. Sikorski. Symbolem odporu se v té době stal Podzemní stát a domácí Zemská armáda (AK), které byly pod vedením exilové vlády.33 Polsko-ruské vztahy ovlivnil také duben 1943, kdy Němci našli v Katyni u Smolenska masové hroby polských důstojníků, zajatých Rudou armádou v roce 1939. sovětská strana odmítala přiznat svoji vinu a z činu obviňovala Německo. Na polské snahy o přezkoumání této události odpověděla přerušením diplomatických styků s vládou, které udrţovala od roku 1941. Nepomohla ani skutečnost, ţe AK pomáhala Rudé armádě v boji proti Německu, která po svých vítězstvích zatýkala spojenecké polské důstojníky.34 V roce 1944 došlo s pomocí Moskvy k vytvoření Zemské národní rady, která umoţnila vzniknout Polskému výboru národního osvobození (PKWN), jenţ fungoval jako prozatímní vláda. Vznikly tím dvě vládnoucí centra, díky čemu byla exilová vláda v Londýně označena za nelegální instituci.35 V srpnu roku 1944 vypuklo Varšavské povstání proti německým okupantům, které skončilo neúspěchem. Poláci očekávali pomoc 32

KOVÁCS, I. Piłsudski-- Katyň-- Solidarita--: klíčové pojmy polských dějin 20. století. Brno: Barrister & Principal, 2010. s. 94. 33 WANDYCZ, P. Střední Evropa v dějinách: cena svobody: od středověku do současnosti. Praha: Academia, 1998. s. 215. 34 Tamtéţ, s. 216. 35 KOSMAN, M. Dějiny Polska. Praha: Karolinum, 2011. s. 319.

16

Sovětů, která však nepřišla, protoţe si mysleli, ţe toto povstání je namířeno proti Sovětskému svazu. AK byla značně oslabena, zemřelo i mnoho obyvatel Varšavy a z města zůstaly jen trosky. Tato událost usnadnila vytvořit z Polska stát podřízený Sovětskému svazu.36 Ještě před koncem II. světové války se v únoru roku 1945 na konferenci v Jaltě, dohodli premiér Velké Británie W. Churchil, prezident USA F. D. Roosvelt a Sovětského svazu J. V. Stalin na rozdělení poválečné Evropy. Mezi jinými byla určena budoucnost Polska a jeho nové hranice. V květnu 1945 Rudá armáda osvobodila Polsko z německé okupace, převzala nad ním kontrolu a poměrně rychle začala nastolovat totalitní reţim. 37 V roce 1945 došlo ke vzniku Prozatímní vlády národní jednoty. Souhlasili s ní představitelé politických stran i exilová vláda. Většinu míst si v ní udrţela Polská dělnická strana (PPR) a její spojenci. Členy vlády se stali také dosavadní zástupci exilové vlády. Byla uznána západními velmocemi, a tak emigrační vláda mohla udrţovat diplomatické styky jen s omezeným počtem zemí.38 V roce 1946 bylo vyhlášeno referendum o politických, hospodářských a územních reformách, jehoţ oficiální výsledky byly zfalšovány. Nepravdivé byly i výsledky voleb do parlamentu, které se konaly 19. ledna 1947. Zvítězila jednotná kandidátka Demokratického bloku s 80 % hlasů sloţená z Polské dělnické strany (PPR), Polské socialistické strany (PPS), Lidové strany (SL) a Demokratické strany (SD). Podle oficiálních výsledků byl v zemi nastolen nedemokratický reţim. 5. února 1947 byl Sejmem zvolen nový polský prezident B. Bierut. V únoru 1947 došlo také k přijetí prozatímní tzv. malé ústavy, která měla vymezovat základní politické a společenské změny.39 Nedemokratická strana v Polsku existovala jiţ v meziválečném období. V roce 1942 byla obnovena a přejmenována na Polskou dělnickou stranu. Strana se dělila na dvě skupiny, a to na moskevskou, ke které patřil např. B. Bierut a domácí, ke které se řadil W. Gomułka.40 V prosinci 1948 došlo ke spojení Polské socialistické strany a Polské dělnické strany, ze kterých vznikla Polská sjednocená dělnická strana (PZPR), v jejímţ 36

WANDYCZ, P. Střední Evropa v dějinách: cena svobody: od středověku do současnosti. Praha: Academia, 1998. s. 216-217. 37 KOVÁCS, I. Piłsudski-- Katyň-- Solidarita--: klíčové pojmy polských dějin 20. století. Brno: Barrister & Principal, 2010. s. 214. 38 ŘEZNÍK, M. Dějiny Polska v datech. Praha: Libri, 2010. s. 411. 39 Tamtéţ, s. 416. 40 WANDYCZ, P. Střední Evropa v dějinách: cena svobody: od středověku do současnosti. Praha: Academia, 1998. s. 227.

17

čele stanul B. Bierut.41 Hlavní ideologií se stal marxismus-leninismus. Hospodářství bylo centrálně řízeno, došlo k plnému znárodnění podniků, zrušení soukromého sektoru, ke snahám o kolektivizaci a omezení moci církve. Vláda PZPR zavedla teror a zastrašování obyvatel, mnoho odpůrců reţimu bylo posláno do vězení nebo na smrt. Nedošlo však k vykonstruovaným procesům, jak tomu bylo v okolních státech. Přijetí nové ústavy v roce 1952, vytvořené podle sovětského vzoru, ve které došlo k přejmenování země na Polskou lidovou republiku (PRL) a zavedení systému lidově demokratického státu, dovršilo proces stalinizace v Polsku.42 Období let 1947–1956 lze označit za totalitní, i kdyţ se v Polsku tento reţim nestihl zcela rozvinout a mnoho charakteristických znaků nebylo splněno. Především neexistovala jen jedna strana, ale PZPR vládla v koalici s jí podřízenými stranami. Nepodařilo se omezit roli katolické církve ani zavést úplnou kolektivizaci zemědělství. Za nejvýraznější znak totalitarismu v této době lze povaţovat teror a silné represe. Věda, kultura a tisk byly plně ovlivněny ideologií Sovětského svazu.43

2.2 Stávkové vlny 1956–1976 Smrt Stalina v roce 1953 přinesla jistý druh uvolnění poměrů v celém Sovětském svazu, ale aţ události roku 1956 situaci výrazněji ovlivnily. V únoru 1956 vystoupil na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) N. S. Chruščov s tajným referátem, ve kterém ostře kritizoval stalinismus.44 V Polsku došlo k vyostření situace. V červnu 1956 se v Poznani uskutečnil první masový protest proti reţimu. Stávky poznaňských dělníků a obyvatel byly ze začátku charakterizovány hospodářskými a pracovními poţadavky pro zlepšení ţivotní úrovně, pracovních podmínek, sníţení cen a zvýšení platů. Postupně se změnily i na poţadavky politické. Situaci uklidnila armáda vybavená tanky.45 Tyto okolnosti dopomohly k urychlení politického uvolňování a umoţnily částečnou liberalizaci. Vláda potřebovala někoho, kdo by zmírnil tlak ve společnosti po potlačení stávky. I přes značný odpor Kremlu, prvním tajemníkem PZPR byl zvolen W. Gomułka, který byl 41

PACZKOWSKI, A. Půl století dějin Polska: 1939-1989. Praha: Academia, 2000. s. 145. ŢENÍŠEK, M. Přechody k demokracii v teorii a praxi. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006. s. 125. 43 BALÍK, S. KUBÁT, M. Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. Praha: Dokořán, 2004. s. 148. 44 WANDYCZ, P. Střední Evropa v dějinách: cena svobody: od středověku do současnosti. Praha: Academia, 1998. s. 236. 45 PACZKOWSKI, A. Půl století dějin Polska: 1939-1989. Praha: Academia, 2000. s. 184-185. 42

18

od 1948 do 1954 roku vězněn z důvodu stranických čistek.46 Občany a značnou částí straníků, byl přijat s nadšením díky kritice stalinismu, špatnému hospodářskému stavu, kolektivizaci, a výraznému zmírnění teroru.47 V roce 1957 se konaly další volby, které stejně jako dříve byly nedemokratické a naprosto zmanipulované. Povolena byla jediná kandidátka, volby proběhly zcela pod kontrolou vlády a oficiální výsledky neodpovídaly skutečnosti.48 Toto období lze označit za posttotalitně stranický autoritářský reţim. Vládnoucí PZPR měla lepší vztahy se stranami koalice a v parlamentu mohl působit katolický poslanecký klub Znak. Výraznou změnou oproti minulému období byl fakt, ţe došlo k důraznému zmírnění represí a zlepšení vztahů s katolickou církví, proti níţ stát přestal bojovat.49 V březnu 1968 roku došlo k manifestacím varšavských a krakovských studentů, kteří protestovali proti cenzuře a omezování lidských svobod. Důvodem byl zákaz hrát na divadle Dziady A. Mickiewicze, protoţe obsahovaly protiruské myšlenky. Tyto demonstrace byly násilně potlačeny bezpečnostními sloţkami. Mnoho studentů bylo vyloučeno ze škol, zraněno a uvězněno. Do protestů se zapojili také studenti z většiny akademických měst, podporovala je inteligence a spisovatelé.50 Vláda tyto březnové události spojila s masovými protiţidovskými čistkami. D. Kisielewicz odhaduje, ţe 15–25 tisíc obyvatel ţidovského původu, ale i vědeckých pracovníků, spisovatelů, herců či studentů muselo opustit zemi. Většina z nich odjela do západní Evropy, Izraele nebo do USA.51 Špatnou ekonomickou situaci 70. let 20. století se vláda rozhodla řešit drastickým zvýšením cen základních potravin a spotřebního zboţí. V prosinci 1970 začaly stávky v gdaňských loděnicích, Gdyni a Sopotech, a přesunuly se na další místa severu země. Demonstrace byly provázeny útoky na budovy strany, potyčkami s pořádkovými silami a armádou, které proti nepokojům tvrdě zasahovaly nasazením střelných zbraní a tanků.

46

ŢENÍŠEK, M. Přechody k demokracii v teorii a praxi. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006. s. 126. 47 WANDYCZ, P. Střední Evropa v dějinách: cena svobody: od středověku do současnosti. Praha: Academia, 1998. s. 236. 48 ŢENÍŠEK, M. Přechody k demokracii v teorii a praxi. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006. s. 126. 49 BALÍK, S. KUBÁT, M. Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. Praha: Dokořán, 2004. s. 149. 50 DURMAN, K. Útěk od praporů: Kreml a krize impéria 1964-1991. Praha: Karolinum, 1998. s. 83. 51 KISIELEWICZ, D. Kierunki i rozmiary pomarcowej emigracji politycznej. In: KISIELEWICZ, D. ŚWIDER, M. Marzec ´68 z czterdziestoletniej perspektywy. Opole: 2009, Uniwersytet Opolski, s. 193.

19

Důsledkem bylo více jak čtyřicet mrtvých.52 Gomułka byl odvolán z funkce prvního tajemníka PZPR a na jeho místo byl jmenován E. Gierek. Pro získání nové důvěry společnosti vláda provedla několik smířlivých gest, mezi jinými zrušila zvýšení cen a slíbila hospodářský růst země. Na začátku Gierkovy vlády opravdu došlo ke zlepšení hospodářského stavu a ţivotní úrovně, a to díky půjčkám od západních států, čímţ se země výrazně zadluţila.53 Období Gierkovy vlády můţeme označit za byrokraticko-stranický autoritářský reţim.54 Počátkem 1976 roku Sejm schválil změny v ústavě. Přibyla v ní poznámka o sociálním charakteru země, ústřední roli PZPR, spojenectví se Sovětským svazem a kolektivizaci polského zemědělství. V červnu 1976 oznámil předseda vlády P. Jaroszewicz nové zvýšení cen, které mělo umoţnit zvýšení ţivotní úrovně. Dělníci zareagovali protesty v různých městech země. Mezi nejvýznamnější patřily Radomsk, Ursus a Płock. Proti nepokojům zasáhly bezpečnostní sloţky a mnoho osob bylo zatčeno, vláda nakonec svůj záměr odvolala.55 Tyto červnové události situaci v zemi značně změnily. Začala se výrazně formovat opozice, která také poţadovala dodrţování lidských a občanských práv, souvisejících s deklarací podepsanou polskou vládou v Helsinkách (1975). V roce 1976 zaloţil J. Kuroń Výbor na obranu dělníků (KOR). Mezi jeho úkoly patřila např. válka proti reţimu, podporování obětí dělnických stávek, tvoření spojení mezi inteligencí a dělníky nebo vydávání samizdatové literatury. Vytvořením KOR vznikla jednotná moc odporu polské společnosti proti nedemokratické vládě.56 Existovalo také Hnutí na ochranu lidských a občanských práv nebo Výbor společenské sebeobrany.57 Podstatnou událostí pro polskou katolickou církev, opoziční hnutí i polské občany bylo datum 16. září 1978, kdy se papeţem stal krakovský kardinál Karel Wojtyła, který přijal jméno Jan Pavel II. První neitalský papeţ za půl století, a k tomu ze socialistické země, se stal pro Poláky symbolem naděje. Tato událost měla i politický význam a posílila

52

KOVÁCS, I. Piłsudski-- Katyň-- Solidarita--: klíčové pojmy polských dějin 20. století. Brno: Barrister & Principal, 2010. s. 258. 53 ŢENÍŠEK, M. Přechody k demokracii v teorii a praxi. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006. s. 127. 54 BALÍK, S. KUBÁT, M. Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. Praha: Dokořán, 2004. s. 149. 55 PACZKOWSKI, A. Půl století dějin Polska: 1939-1989. Praha: Academia, 2000. s. 264. 56 KOVÁCS, I. Piłsudski-- Katyň-- Solidarita--: klíčové pojmy polských dějin 20. století. Brno: Barrister & Principal, 2010. s. 260. 57 WANDYCZ, P. Střední Evropa v dějinách: cena svobody: od středověku do současnosti. Praha: Academia, 1998. s. 245.

20

postavení katolické církve v Polsku.58 Ústřední orgány o rok později souhlasily s návštěvou, a tak mohl Jan Pavel II. v červnu 1979 uskutečnit svou první zahraniční cestu do své vlasti. Mše, které se konaly na několika místech země, a kterých se účastnily milióny lidí, dodávaly lidem víru v lepší budoucnost.59

2.3 Politický vývoj v 80. letech Koncem července a začátkem srpna 1980 se Polsko ocitlo v další politické a ekonomické krizi. Zhoršující se hospodářská situace, spolu se zvyšováním zadluţení země, vedla vládu k dalšímu oznámení zvýšení cen některých potravin. To se stalo podnětem pro další masové stávky. Legitimita vlády byla velmi malá a lidé byli nespokojeni s nízkou ţivotní úrovní. Protesty začaly v červenci 1980 v Lublině a následně se začaly šířit po celé zemi. 14. srpna 1980 se přidaly i Gdaňské loděnice, kde zaměstnanci obsadili prostory továrny. Přidala se i Gdyňa a Sopoty, ve kterých stávkovalo několik desítek závodů a podniků. Pro koordinaci stávek v Trojměstí (Gdaňsk, Gdyňa, Sopoty) byl vytvořen Mezipodnikový stávkový výbor (MKS) vedený L. Wałęsou. Ten předloţil vládě dohodu s 21 poţadavky.60 Vláda nechtěla, aby se opakovala situace z roku 1970. Nemohla ani počítat s pomocí Kremlu, který se od této situace distancoval, a tak začala s MKS vyjednávat. Demonstrace byly ukončeny podepsáním tzv. Gdaňských dohod, ve kterých vláda uznala nejenom ekonomické, ale i politické poţadavky pracujících, jako např. souhlas s vytvořením samosprávných nezávislých odborových svazů nebo právo na stávku, ale poţadovala, aby odbory nebyly novou politickou silou a aby respektovaly vedoucí roli PZPR.61 Výsledkem těchto dohod byl 22. září 1980 vznik Nezávislého samosprávného odborového svazu (NSZZ) Solidarita, který byl u soudu legalizován 10. listopadu 1980 a jehoţ předsedou se stal L. Wałęsa.62 Tato skutečnost byla povaţována za selhání systému a

byla

s obavami

sledována

moskevskou

stranou.

Důsledkem

bylo

odvolání

E. Gierka,na jehoţ místo nastoupil S. Kania. Ani on však nebyl schopen situaci zvládnout tak, aby uklidnil moskevské vedení.63 Od konce roku 1980 uspořádala vojska Varšavské 58

KOVÁCS, I. Piłsudski-- Katyň-- Solidarita--: klíčové pojmy polských dějin 20. století. Brno: Barrister & Principal, 2010. s. 278. 59 PACZKOWSKI, A. Půl století dějin Polska: 1939-1989. Praha: Academia, 2000. s. 276. 60 KOVÁCS, I. Piłsudski-- Katyň-- Solidarita--: klíčové pojmy polských dějin 20. století. Brno: Barrister & Principal, 2010. s. 263. 61 DURMAN, K. Útěk od praporů: Kreml a krize impéria 1964-1991. Praha: Karolinum, 1998. s. 218-219. 62 Tamtéţ, s. 223. 63 KOSMAN, M. Dějiny Polska. Praha: Karolinum, 2011. s. 378.

21

smlouvy u polských břehů několik vojenských cvičení, která měla slouţit jako varování před moţností

zásahu Sovětského svazu,

stejně jak tomu bylo

v Maďarsku

a Československu v letech 1956 a 1968. Bez souhlasu polského vedení by zřejmě sovětská vojska nakonec nezasáhla.64 USA varovaly Breţněva před sovětskou intervencí, která by mohla narušit vzájemné americko-ruské vztahy.65 Na podzim 1981 Solidarita odmítla vládní návrhy hospodářských reforem, protoţe se jí nelíbily, a také se na nich chtěla aktivně podílet. Zároveň se snaţila o začátek diskuse o demokratizaci společnosti s vládnoucími orgány. V příštích měsících docházelo k dalším stávkám a hospodářská situace se nadále zhoršovala. Poláci poţadovali nové reformy. S. Kania byl odvolán a prvním tajemníkem strany se stal generál W. Jaruzelski (od října byl premiérem, před tím ministrem národní obrany).66 12. prosince 1981 se sešlo vedení Solidarity, aby naplánovalo generální stávku. Ve stejné době zasedala i polská vláda a chystala protiopatření. V noci z 12. na 13. prosince 1981 byl v zemi generálem W. Jaruzelskim zaveden vojenský stav. Vlády se ujala Vojenská rada národní spásy (WRON), řízená generálem W. Jaruzelskim, čímţ došlo k oslabení funkce PZPR.67 Důvodem válečného stavu byla snaha zabránit sovětské intervenci. Mohla jim být i skutečnost, ţe si PZPR začala uvědomovat ztrátu svého vlivu, a tímto se ho spolu s generálem W. Jaruzelskim snaţila znovu získat.68 Do ulic vjely tanky a vojsko. Byla přerušena telefonická spojení a doprava, došlo k uzavření hranic. Docházelo k masovému zatýkání členů Solidarity a inteligence. Byla zrušena činnost různých organizací a odborových svazů, zavedená přísná cenzura, vyhlášené stanné právo a policejní hodiny.69 Nepokoje, které po vyhlášení výjimečného stavu vypukly, byly potlačeny armádou. Solidarita přestala být legální, ale nebyla zničena, začala působit alespoň v podzemí.70 Zavedením válečného stavu lze povaţovat polské politické zřízení za vojenskobyrokratický autoritářský reţim.71

64

DURMAN, K. Útěk od praporů: Kreml a krize impéria 1964-1991. Praha: Karolinum, 1998. s. 248. PACZKOWSKI, A. Půl století dějin Polska: 1939-1989. Praha: Academia, 2000. s. 316. 66 KOSMAN, M. Dějiny Polska. Praha: Karolinum, 2011. s. 379. 67 WANDYCZ, P. Střední Evropa v dějinách: cena svobody: od středověku do současnosti. Praha: Academia, 1998. s. 247. 68 ŚWIDER, M. Stan wojenny w relacjach i komentarzach prasy zachodnioniemieckiej (14-16.12.1981). In: ŚWIDER, M. PATELSKI, M. Opolskie drogi do niepodleglosci. Opole: Solpres, 2007, s. 161. 69 DURMAN, K. Útěk od praporů: Kreml a krize impéria 1964-1991. Praha: Karolinum, 1998. s. 248. 70 WANDYCZ, P. Střední Evropa v dějinách: cena svobody: od středověku do současnosti. Praha: Academia, 1998. s. 247. 71 BALÍK, S. KUBÁT, M. Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. Praha: Dokořán, 2004. s. 150. 65

22

V červnu 1983 přijel Jan Pavel II. na druhou návštěvu Polska, která trvala 8 dní. Setkání s papeţem se účastnily miliony lidí, mnoho se jich připojilo i přes televizní obrazovky. Jan Pavel II. se při této příleţitosti setkal s L. Wałęsou a W. Jaruzelskim.72 O měsíc později byla rozpuštěna WRON a 22. července 1983 byl válečný stav odvolán. Byli propuštěni někteří političtí vězňové, začali být vydáváni disidentští autoři a tolerovány různé politické skupiny. Zlepšilo se zásobování obyvatelstva i vztahy se Západem. V říjnu 1983 byla udělena L. Wałęsovi Nobelova cena za mír.73 Ukončením válečného stavu se polský reţim dostal do své poslední fáze, charakterizované jako byrokratický autoritářský reţim.74 V roce 1985 se stal generálním tajemníkem KSSS M. Gorbačov, který chtěl začít s výraznou přestavbou systému, a tak došlo k přeměnám nazvaným perestrojka a glasnosť. Zároveň se Sovětský svaz přestal vměšovat do vnitřních záleţitostí států Varšavské smlouvy a odstoupil od Breţněvovy doktríny.75 Byl v hluboké hospodářské krizi a ani tyto reformní snahy o mírnou liberalizaci nepomohly. V roce 1986 došlo, na přímluvu katolické církve a po odsouhlasení Gorbačovem, k propuštění všech politických vězňů.76 29. listopadu 1987 se konalo referendum, ve kterém se měli Poláci vyjádřit k ekonomickým a demokratizačním reformám, které navrhovala vláda. Solidarita vyzvala k ignorování referenda. Hlasování se zúčastnily 2/3 občanů a ani na jednu otázku neodpověděli většinově kladně. Vláda si musela přiznat ztrátu majoritní podpory ve společnosti a svoji poráţku. V únoru 1988 došlo k dalšímu razantnímu zvýšení cen potravin, nájemného a benzínu. Stále trvaly potíţe se zásobováním, coţ vyvolalo vlnu stávek, která se v květnu a srpnu rozšířila po celé zemi. Vláda si uvědomovala bezvýchodnost situace a projevila ochotu k diskutování s opozicí. 31. srpna 1988 došlo k setkání ministra vnitra Cz. Kiszczaka s L. Wałęsou a začaly přípravy na jednání u kulatého stolu, které se konalo 6. února 1989 a znamenalo konec nedemokratického reţimu v Polsku.77

72

KOSMAN, M. Dějiny Polska. Praha: Karolinum, 2011. s. 387. ŢENÍŠEK, M. Přechody k demokracii v teorii a praxi. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006. s. 131. 74 BALÍK, S. KUBÁT, M. Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. Praha: Dokořán, 2004. s. 150. 75 KOSMAN, M. Dějiny Polska. Praha: Karolinum, 2011. s. 389. 76 ŢENÍŠEK, M. Přechody k demokracii v teorii a praxi. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006. s. 131. 77 ŘEZNÍK, M. Dějiny Polska v datech. Praha: Libri, 2010. s. 474. 73

23

3 Role Solidarity v polské tranzici V této kapitole je pozornost věnována charakteristice hnutí Solidarita, které bylo nejdůleţitějším aktérem opoziční skupiny, a jeho vliv na polskou tranzici. Zaměřuje se také na roli katolické církve, která byla po celou dobu existence nedemokratického reţimu jeho neméně důleţitým odpůrcem. Dále přibliţuje průběh jednání u kulatého stolu a jeho následky. Na závěr je polský přechod analyzován v souvislostech s teoretickými aspekty tranzice.

3.1 Hnutí Solidarita Vznik Nezávislého samosprávného odborového svazu Solidarita, která symbolizuje začátek konce nedemokratického reţimu v Polsku, je povaţován nejen za jedno z nejdůleţitějších dat v dějinách Polska, ale také za podstatnou událost v dějinách Evropy, která předznamenala konec východního bloku.78 Solidaritu, jako celostátní nezávislý a samosprávný odborový svaz, členící se podle regionů, vytvořili delegáti MKS dne 17. září 1980 v Gdaňsku. V jejím čele stál Celostátní dohadovací výbor. Sjednotila celou zemi a byla částečným protikladem k oficiální Ústřední radě odborů, která byla rozdělena podle pracovních oborů. Jejím vůdcem se stal L. Wałęsa, předseda MKS v Gdaňsku, kterému pomáhal sbor poradců.79 Dne 24. září 1980 byla u soudu ve Varšavě podána ţádost o registraci svazu. Soud měl ke stanovám ze začátku výhrady, a tak Solidarita začala chystat na 12. listopad 1980 stávku. K ní uţ nedošlo, protoţe 10. listopadu 1980 byla Solidarita zaregistrována bez jakýchkoliv změn, i kdyţ se vládnoucí orgány pokoušely vyškrtnout ze stanov právo na stávku a dodat věty o vedoucí úloze strany. 80 V roce 1981 mělo uţ hnutí téměř 10 milionů členů.81 Vedle Solidarity vznikaly i jiné organizace, např. sdruţení studentů, rolnická Solidarita, řemeslnická Solidarita atd.82 Opozice se Solidaritou v čele vytvořila ke státním institucím své varianty v oblasti kultury, osvěty, vědy, zdravotnictví a sociální péče. Vydávali kníţky a noviny, tiskli letáky, vyráběli vybavení pro boj s policií, náhradní díly 78

CHWALBA, A. Polsko 1989-2008: dějiny současnosti. Brno: CDK, 2009. s. 11. KOSMAN, M. Dějiny Polska. Praha: Karolinum, 2011. s. 378. 80 KARPIŃSKI, J. „Solidarita“ před válečným stavem. Hlavní body dějin. In: Solidarita: Polské nezávislé odbory od svého vzniku až po vyhlášení výjimečného stavu. New York: Rozmluvy, 1987. s. 126. 81 Tamtéţ, s. 118. 82 Tamtéţ. s. 130. 79

24

do tiskáren atd. Polská opozice se věnovala televizi a rozhlasu, také hrála bytové divadlo.83 V mnoha regionech Solidarity se objevovali mladí lidé, dynamičtí dělníci a jejich vrstevníci, ale i inţenýři z velkých závodů, technici, ekonomové, kteří měli napřed vysoké lokální funkce a poté se stávali členy odborářské elity. Přidávali se mnozí studenti, profesoři i kněţí. Do odborů vstupovali také členové vládnoucí síly, kteří cítili odpor k metodám vládnutí a k hospodářské situaci.84 Solidarita bojovala za pracovní a národní práva, za právo na historickou pravdu, ale také za pracujícího člověka a jeho důstojnost.85 Nejčastěji byla vnímána jako protestní hnutí a prostředek nátlaku, a ne jako organizace představující systémovou alternativu, která by chtěla

převzít moc

ve státě. Tak to vnímala nejenom většina vůdců Solidarity, ale i stranické orgány. To však neměnilo nic na tom, ţe tato situace, kterou představitelé reţimu povaţovali za dočasnou, znepokojovala jak PZPR, tak i Moskvu. Způsob, jakým se Solidarita vytvořila i její rozsáhlost, vládnoucí sloţky ohromil. Projevovaly se obavy, aby se tento jev nevyskytl i v jiných sousedních státech. Nechtěli však riskovat bezprostřední akce a uţ vůbec ne pouţití armády, čemuţ se nakonec nevyhnuli.86 Válečný stav, vyhlášený 13. prosince 1981 generálem W. Jaruzelskim, ukončil legální existenci Solidarity, která v té době mohla na vládu vyvíjet určitý tlak. Solidarita byla zaskočena, členové si mysleli, ţe reţim uţ je u konce svých sil, a tak byl odpor po vyhlášení válečného stavu slabší. Po mnohých stávkových obdobích byli lidé jiţ velmi vyčerpáni. Solidaritu se sice podařilo oslabit, významní představitelé i mnoho členů hnutí bylo zatčeno, zničit ji ale nedokázali. Přesunula se do podzemního hnutí a pokračovala ve své činnosti.87 Hlavní snahou se stalo zrušení válečného stavu, propuštění všech uvězněných členů a oficiální znovuobnovení Solidarity. Bojovala nenásilně, hlavně vydáváním necenzurovaných publikací, kterých v této době vzniklo velké mnoţství. Konalo se pár stávek na různých místech, které byly vţdy potlačeny. Válečný stav byl odvolán aţ 22. července 1983.88

83

CHWALBA, A. Polsko 1989-2008: dějiny současnosti. Brno: CDK, 2009. s. 12. KARPIŃSKI, J. „Solidarita“ před válečným stavem. Hlavní body dějin. In: Solidarita: Polské nezávislé odbory od svého vzniku až po vyhlášení výjimečného stavu. New York: Rozmluvy, 1987. s. 118. 85 CHWALBA, A. Polsko 1989-2008: dějiny současnosti. Brno: CDK, 2009. s. 12. 86 PACZKOWSKI, A. Půl století dějin Polska: 1939-1989. Praha: Academia, 2000. s. 290. 87 DURMAN, K. Útěk od praporů: Kreml a krize impéria 1964-1991. Praha: Karolinum, 1998. s. 383. 88 WANDYCZ, P. Střední Evropa v dějinách: cena svobody: od středověku do současnosti. Praha: Academia, 1998. s. 248. 84

25

Solidarita vyčkávala sedm let v ilegalitě. Za tu dobu se hnutí rozdělilo podle vztahů k PZPR na dvě soupeřící skupiny. Radikálové v uskupení Bojující Solidarita K. Morawieckého, ke které patřil i J. Kuroń a A. Michnik, chtěli pomocí revoluce svrhnout reţim. Naopak umírněné seskupení, Prozatímní koordinační výbor NSZZ Solidarita s L. Wałęsou v čele, předpokládalo, ţe W. Jaruzelski nakonec bude donucen s nimi jednat.89 Aţ v srpnu 1988, kdy v celé zemi začaly probíhat nové stávky, vyuţila Solidarita své moţnosti zničit nedemokratický reţim. I kdyţ protesty nebyly tak intenzivní jako v roce 1980, vláda si ještě pamatovala jejich sílu, a tak přistoupila na jednání s opozicí, jejímţ hlavním poţadavkem byla legalizace Solidarity.90 Na konci srpna došlo k prvním rozhovorům mezi vládou a opozicí. Představitelé reţimu si uvědomovali, ţe ekonomické reformy nebudou schopni provést bez pomoci Solidarity. 31. listopadu 1988 proběhla televizní debata mezi L. Wałęsou a šéfem reţimního odborového svazu A. Miodowiczem, ve které měl L. Wałęsa velkou převahu. V lednu 1989 se setkal ministr vnitra Cz. Kiszczak s L. Wałęsou, T. Mazowieckim a B. Geremkem a dohodli se na termínu a místu konání hlavních jednacích rozhovorů.91

3.2 Katolická církev Důleţitým aktérem polské tranzice byla katolická církev, která také hrála podstatnou roli při pádu nedemokratického reţimu. Po celou dobu tohoto reţimu si udrţela silné a nezávislé postavení. V prvních poválečných letech se vládnoucí sloţky snaţily vyhýbat konfliktům s církví. To se však změnilo jiţ v roce 1947, kdy vláda začala proti církvi výrazně bojovat a pokračovala aţ do roku 1956. Začaly silné represe vůči věřícím i duchovním. Hlavní snahou bylo oddělit stát od církve, došlo také ke zrušení výuky náboţenství na školách a byly přerušeny styky s Vatikánem.92 V této situaci se snaţil primas S. Wyszyński, důsledný odpůrce reţimu, o záchranu pronásledované církve a věřících. V roce 1950 podepsal dohodu se státem, ve které se církev zavázala respektovat zákony a státní orgány. 89

DUDEK, A. Krize komunistického systému v Polsku v 80. letech. Paměť a dějiny. 2010, IV, č. 03, s. 51. Dostupné z: http://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad1003/042-054.pdf 90 PACZKOWSKI, A. Půl století dějin Polska: 1939-1989. Praha: Academia, 2000. s. 349. 91 KOVÁCS, I. Piłsudski-- Katyň-- Solidarita--: klíčové pojmy polských dějin 20. století. Brno: Barrister & Principal, 2010. s. 290. 92 WANDYCZ, P. Střední Evropa v dějinách: cena svobody: od středověku do současnosti. Praha: Academia, 1998. s. 234.

26

Konflikty mezi oběma stranami však pokračovaly. V roce 1953 byl primas S. Wyszyński zatčen a uvězněn.93 V roce 1956 se stal prvním tajemníkem PZPR W. Gomułka, který si dobře uvědomoval význam církve a chtěl získat její podporu, proto vydal souhlas k propuštění S. Wyszyńského. Učinil také řadu smířlivých kroků, např. znovu povolil výuku

náboţenství

ve

školách.

Primas

začal

vystupovat

jako

prostředník

94

mezi stranou a národem. Zlepšení situace však bylo dočasné. V roce 1956 vyhlásila církev desetiletí oslav milénia křesťanství v Polsku. Oslavy v roce 1966 probíhaly současně s oslavami tisíciletí polského státu. Státní moc se snaţila znepříjemnit věřícím slavnosti řadou represí a zabránit procesím. Hlavních oslav na Jasné Hoře se nemohl účastnit papeţ Pavel VI., protoţe úřady jeho návštěvu nepovolily, a tak je celebroval primas. Jedním z důvodů zákazu návštěvy papeţe bylo smíření polských biskupů s německými. Poslali jim dopis, ve kterém je vyzývali k vzájemnému odpuštění vin, za křivdy učiněné Němci za války a Poláky po ní. Gomułka je označil za vlastizrádce.95 Přelomovou událostí bylo zvolení K. Wojtyły papeţem v říjnu 1978, čímţ došlo k ještě většímu posílení katolické církve v Polsku. Pontifikální mše byla se souhlasem PZPR vysílána i v televizi.96 První návštěva papeţe Jana Pavla II. do vlasti v roce 1979 povzbudila Poláky, stala se symbolem jednoty a inspirací pro události roku 1980. Papeţ vyzýval k úctě k člověku, pravdě a spravedlnosti. Polsko v té době bylo svobodnou zemí, protoţe státní aparát nepouţil svoji sílu, projevoval se jen mírnými potyčkami.97 Církev podporovala stávkující a zaloţení Solidarity, zároveň se snaţila zabránit přílišným demokratizačním snahám, které by mohly vyprovokovat vládu k násilnému zásahu. Stavěla se za dělnické poţadavky, ale zároveň nabádala společnost k rozvaze, protoţe se bála intervence, která by zničila suverenitu Polska.98 Sám papeţ jasně vyjadřoval podporu Solidaritě, oficiálně se ale nemohl nijak zapojovat, jestliţe se nechtěl zaplést do vnitřních

93

WANDYCZ, P. Střední Evropa v dějinách: cena svobody: od středověku do současnosti. Praha: Academia, 1998. s. 234. 94 Tamtéţ, s. 236-237. 95 ŻARYN, J. Náboţenská mozaika v PLR. (Význam katolické církve v Polsku na pozadí dalších náboţenství a vyznání a náboţenská politika komunistického reţimu v letech 1944-1989). In: Mezi dvěma transformacemi. Československo a Polsko v letech 1947(1948) - 1989. Od transformacji do transformacji Polska i Czechoslowacja w latach 1947(1948) - 1989. Praha: Univerzita Karlova, 2001. s. 207-208. 96 KOSMAN, M. Dějiny Polska. Praha: Karolinum, 2011. s. 370. 97 DURMAN, K. Útěk od praporů: Kreml a krize impéria 1964-1991. Praha: Karolinum, 1998. s. 215. 98 Tamtéţ, s. 221.

27

konfliktů Polska.99 Prvního sjezdu NSZZ Solidarita se zúčastnil i primas J. Glemp, nástupce S. Wyszyńského, který zemřel 28. května 1981.100 V době trvání válečného stavu církev poskytovala naději a útočiště pro věřící i nevěřící. V kostelech byla organizována pomoc pro zatčené členy Solidarity, pro rodiny poškozených a vznikala v nich podzemní kultura. Úřady zastrašovaly duchovní i účastníky církevních setkání. Docházelo i k vraţdám kněţí. Roku 1984 byl zavraţděn kněz J. Popieluszko, který byl spjat se Solidaritou a slouţil kaţdý měsíc mši za vlast. Příslušníci bezpečnosti byli z

činu obviněni a zatčeni. Biskupové v některých případech

spolupracovali s představiteli reţimu např. proto, aby mohli zajistit další papeţovy cesty do vlasti. Svatý otec navštívil Polsko podruhé v roce 1983, potom co se uzdravil ze zranění způsobeného atentátníkem v květnu 1981. Třetí návštěva se uskutečnila v červnu 1987.101 V roce 1989 se představitelé církve účastnili příprav i samotného jednání u kulatého stolu jako pozorovatelé. Hlavním důvodem byla pomoc při krizových situacích ve vyjednávání a také zaručovala důvěryhodnost těchto schůzek před občany.102 Katolická církev tedy nebyla v Polsku jen duchovní silou, ale byla do jisté míry i silou politickou, kterou reţim nebyl schopen nikdy zcela zničit ani omezit. Stala se třetí stranou, která musela spolupracovat jak s představiteli vlády, tak i s opozicí.

3.3 Jednání u kulatého stolu Jednání u kulatého stolu začalo 6. ledna 1989 v Místodrţitelském paláci ve Varšavě. Těchto jednání se účastnil opoziční Občanský výbor Solidarity, PZPR se spojenci Sjednocenou lidovou stranou (ZSL) a SD, a pozorovatelé z řad církve římskokatolické a evangelicko-augsburské.103 Nejdůleţitějšími představiteli hlavních skupin byli L. Wałęsa a Cz. Kiszczak. Rozhovory probíhaly u třech hlavních stolů. První se zabýval sociálně-ekonomickými otázkami, druhý politickými reformami a u třetího se řešil odborový pluralismus. Tyto stoly byly ještě členěny na menší skupiny, které diskutovaly o otázkách zemědělství, hornictví, právu, soudnictví, médiích, vědě, 99

ŚWIDER, M. Stan wojenny w relacjach i komentarzach prasy zachodnioniemieckiej (14-16.12.1981). In: ŚWIDER, M. PATELSKI, M. Opolskie drogi do niepodleglosci. Opole: Solpres, 2007, s. 165. 100 ŻARYN, J. Náboţenská mozaika v PLR. (Význam katolické církve v Polsku na pozadí dalších náboţenství a vyznání a náboţenská politika komunistického reţimu v letech 1944-1989). In: Mezi dvěma transformacemi. Československo a Polsko v letech 1947(1948) - 1989. Od transformacji do transformacji Polska i Czechoslowacja w latach 1947(1948) - 1989. Praha: Univerzita Karlova, 2001. s. 215. 101 Tamtéţ, s. 216-217. 102 Tamtéţ, s. 217. 103 CHWALBA, A. Polsko 1989-2008: dějiny současnosti. Brno: CDK, 2009. s. 19.

28

školství, zdravotnictví atd. Sporné a klíčové otázky projednávalo vedení obou skupin ve vile Magdalenka nedaleko Varšavy. 104 5. dubna 1989 po dvouměsíčním vyjednávání obě strany podepsaly hlavní dohody kulatého stolu. Výsledkem byla legalizace Solidarity, dohoda o ústavních reformách, o konání polosvobodných voleb a vytvoření funkce prezidenta. Opozice měla přístup k rozhlasu a televizi. Mohla vydávat vlastní noviny Gazeta Wyborcza, které redigoval A. Michnik. V Sejmu mělo být rozloţení křesel 65 % pro PZPR a její spojence a 35 % pro opozici. Plně svobodné volby se měly konat do nově vytvořeného Senátu, který ale neměl mít významné pravomoci.105 Na základě dohod kulatého stolu proběhly 4. a 18. června 1989 volby do obou komor parlamentu. Solidarita získala 161 míst do Sejmu, tedy všechny, které byla schopna získat a 99 míst ze 100 do Senátu. I kdyţ mohla vládnoucí strana prohlásit volby za neplatné, neučinila tak. Neměla totiţ oporu pro své jednání ani v Sovětském svazu a stále jí zůstávala v Sejmu většina. Plně svobodné volby měly proběhnout aţ za čtyři roky.106 V červenci 1989 byl na místo prezidenta PRL převahou jednoho hlasu Národního shromáţdění zvolen W. Jaruzelski. Solidarita souhlasila pod podmínkou, ţe se předsedou vlády stane člen Solidarity, i kdyţ původně byl nominován Cz. Kiszczak, kterému se ale nepodařilo sestavit vládu. 24. srpna 1989 se premiérem stal T. Mazowiecki, který v září téhoţ roku představil nové sloţení vlády. 107 Byla to první částečně demokratická vláda ve středovýchodní Evropě od Jaltské dohody.108

3.4 Typologické zařazení polské tranzice Polskou tranzici lze zařadit do různých klasifikací. V této práci bude hlavně pouţita typologie T. L. Karlové a P. Schmittera, S. P. Huntingtona, D. Rustowa a A. Przeworského. S. P. Huntington zařazuje polský přechod k demokracii k tzv. třetí demokratizační vlně, která probíhala od 70. do 90. let minulého století na celém světě, a která se týkala více jak třiceti států. Tato vlna začala v Portugalsku v roce 1974 tzv. karafiátovou 104

KUBÁT, M. Demokracie v Polsku: politický systém Polské republiky (1989-2005). Praha: Slon, 2005. s. 20. 105 KOSMAN, M. Dějiny Polska. Praha: Karolinum, 2011. s. 394. 106 CHWALBA, A. Polsko 1989-2008: dějiny současnosti. Brno: CDK, 2009. s. 21. 107 KOVÁCS, I. Piłsudski-- Katyň-- Solidarita--: klíčové pojmy polských dějin 20. století. Brno: Barrister & Principal, 2010. s. 291. 108 CHWALBA, A. Polsko 1989-2008: dějiny současnosti. Brno: CDK, 2009. s. 23.

29

revolucí.109 Polsko bylo prvním státem ve střední Evropě, které zahájilo tranzici.110 Důleţité byly nejenom vnitřní faktory přechodu, tedy hlavně špatná ekonomická situace, ale i ty vnější, mezi které můţeme začlenit změnu politiky Sovětského svazu po nástupu Gorbačova, která přestala zasahovat do problémů Polska, nátlak Vatikánu, prostřednictvím Jana Pavla II. a také vliv USA. Podle Huntingtnové typologie můţeme Polsko zařadit do kategorie sjednaného přechodu. K tomu dochází tehdy, mají-li umírnění převahu nad radikály v rámci opozice a reformátoři nad odpůrci na straně vlády. Značná převaha umírněné části Solidarity pod vedením L. Wałęsy mohla uzavřít dohody poklidným vyjednáváním s reformátorskou částí PZPR v čele s Cz. Kiszczakem. V typologii T. L. Karlové a P. Schmittera tomuto termínu odpovídá kategorie reformy. Ve svém vymezení povaţují za nejdůleţitější úlohu dvou faktorů, těmi jsou aktéři a jimi pouţité strategie. V našem případě iniciativa přišla od nespokojených mas Poláků, v čele se silným opozičním hnutím Solidarita, která vlnou stávek donutila oslabený reţim s vládou PZPR k rozhovorům s opozicí. Druhým důleţitým faktorem byl výběr vyjednávání jako strategie. V Polsku došlo ke kompromisu mezi opozicí a vládní elitou u kulatého stolu, který symbolizuje pokojnou, nekrvavou cestu změny reţimu. Radikálové obou vyjednávacích skupin museli ustoupit, i kdyţ s dohodami nesouhlasili. Zároveň bývalým vládcům nehrozil ţádný trest, protoţe se stali pro opozici partnery ve vyjednávání a ne nepřáteli.111 Model D. Rustowa, jak uvádí M. Ţeníšek, je pro polský přechod učebnicovým příkladem.112 V přípravné fázi došlo k vytvoření hnutí Solidarita, které nemělo v úmyslu převzít vládu nad státem. Poţadovalo jen základní demokratické reformy a systémovou pluralitu. Jednání u kulatého stolu mezi vládnoucími elitami a opozicí vedlo ke kompromisu, na základě kterého došlo k uspořádání polosvobodných voleb. Rozhodující fáze nastupuje ve chvíli, kdy je vytvořena vláda T. Mazowieckého a začínají první změny systému, mezi jinými částečnými úpravami ústavy. K fázi uvykání dochází 109

HUNTINGTON, S. P. Třetí vlna: demokratizace na sklonku dvacátého století. Brno: CDK, 2008. s. 13. 110 ŢENÍŠEK, M. Přechody k demokracii v teorii a praxi. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o, 2006. s. 42. 111 KUBÁT, M. Demokracie v Polsku: politický systém Polské republiky (1989-2005). Praha: Slon, 2005. s. 22. 112 ŢENÍŠEK, M. Přechody k demokracii v teorii a praxi. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o, 2006. s. 78.

30

v Polsku aţ po prvních zcela svobodných volbách, ze kterých vzešla nová demokratická elita. Podle A. Przeworského a jeho etap přechodů k demokracii rozlišujeme fázi liberalizace a demokratizace. Liberalizace v Polsku se začala projevovat uţ v 60. letech, plně se rozvinula aţ v roce 1980, kdy mohla začít legálně vznikat nezávislá samosprávná odborová hnutí. Byla však přerušena zavedením výjimečného stavu v letech 1981–1983. Podstatným krokem této etapy je rok 1986, kdy došlo k masovým amnestiím politických vězňů, hlavně členů opozičních hnutí. Konec liberalizace nastává v roce 1988, kdy dochází k prvním pokusům o dialog mezi opozicí a vládnoucími elitami. Demokratizace v Polsku tedy úspěšně navázala na liberalizaci. Začala zahájením jednání u kulatého stolu v roce 1989 a polosvobodnými volbami 4. června 1989. Důleţitou roli v této fázi hrála i vláda T. Mazowieckého, změny ústavy a první zcela svobodné volby v roce 1991, které výrazně změnily politické spektrum. Polský přechod k demokracii byl úspěšný. Nejdůleţitější úlohu v něm hrál NSZZ Solidarita, podporovaný katolickou církví a reformátory z řad vládnoucí elity. Díky jednáním u kulatého stolu došlo k pokojné změně autoritářského reţimu a k pozvolnému nastolování demokracie.

31

4 Konstituování politického systému Polska po roce 1989 Tato kapitola pojednává o demokratizačním procesu v Polsku po roce 1989. Podrobněji se věnuje úpravám ústavy a jejímu zcela novému vydání v roce 1997. Dále charakterizuje politickou strukturu státu v souvislosti s volbami do Sejmu, které provázel bouřlivější vývoj neţ volby do Senátu. Obsahuje také reflexi prezidentských voleb a hospodářskou situaci státu po roce 1989.

4.1 Ústava Politický systém Polska byl jiţ v průběhu 80. let trochu pozměněn některými prvky typickými pro západní demokracie. Jednalo se například o vytvoření Státního tribunálu, Ústavního soudu, úřadu ombudsmana nebo o první referendum uspořádané v roce 1987. Plně začaly fungovat sice aţ v 90. letech, ale jejich existence pomohla při budování demokratických institucí.113 Na základě dohod kulatého stolu byla parlamentem přijata 7. dubna 1989 tzv. dubnová novelizace ústavy PRL z roku 1952. Vymezovala uspořádání nejvyšších státních orgánů, schválila vytvoření Senátu a Národního shromáţdění, vznik funkce prezidenta a změny volebního systému. Druhá novelizace proběhla 28. prosince 1989. V tzv. prosincové ústavě došlo k přejmenování státu z PRL na Polskou republiku (RP), obnovení historického státního znaku, odstranění ideologické preambule a článku o vedoucí úloze PZPR.114 Tyto novelizace nedemokratické ústavy z roku 1952 byly nedostačující, a proto bylo potřeba vytvořit ústavu zcela novou. Předpokládalo se, ţe bude přijata jiţ v roce 1991, ale komplikovaná politická situace to neumoţnila. První změna nastala aţ 17. listopadu 1992, kdy Sejm schválil tzv. malou ústavu. Zahrnovala zákon o vzájemných vztazích mezi zákonodárnou a výkonnou mocí a o místní samosprávě. Rovněţ zaváděla poloprezidentský systém.115 I kdyţ byla značným pokrokem, nemohla být plnohodnotnou náhradou řádné ústavy. V roce 1994 začali odborníci a právníci připravovat podobu nové ústavy.116

113

KUBÁT, M. Demokracie v Polsku: politický systém Polské republiky (1989-2005). Praha: Slon, 2005. s. 37. 114 Tamtéţ, s. 38-39. 115 CHWALBA, A. Polsko 1989-2008: dějiny současnosti. Brno: CDK, 2009. s. 29. 116 KUBÁT, M. Demokracie v Polsku: politický systém Polské republiky (1989-2005). Praha: Slon, 2005. s. 40.

32

Současná platná ústava byla schválena Národním shromáţděním 2. dubna 1997. O její podobě vedli zastánci s odpůrci bouřlivé debaty, nakonec byla potvrzena v lidovém hlasování 25. května 1997, účast ale byla poměrně nízká. Tato ústava posílila pozici Sejmu a premiéra, naopak omezila funkce prezidenta.117 Tvoří ji preambule, 13 kapitol a 243 článků.118 Ústava definuje Polsko jako demokratický právní stát se zásadami suverenity lidu a politického pluralismu. Přijala systém práv, svobod a povinností jednotlivce, záruky soukromého vlastnictví a zásadu, ţe zákon nemůţe působit se zpětnou platností. Ústava také nově zavedla Radu pro finanční politiku a Dětského ombudsmana.119 Vymezuje Polsko jako parlamentární demokracii, která rozlišuje trojí dělení moci, a to zákonodárné, výkonné a soudní.120 Legislativní moc má v rukou dvoukomorový parlament. Dolní komorou je Sejm (460 poslanců), který je volen na čtyřleté období v přímých a všeobecných volbách proporčním volebním systémem. Horní komorou je Senát (100 senátorů), který je také volen na čtyřleté období v přímých a všeobecných volbách, volební systém je ale většinový. Senát má mnohem slabší postavení neţ Sejm, který ale kontroluje. Ústavodárnou iniciativu má kromě Sejmu a Senátu, vlády a prezidenta, také nejméně stotisícová skupina občanů. Pasivní volební právo pro zvolení do parlamentu je stanoveno věkovou hranicí 21 let do Sejmu a 30 let do Senátu. Aktivní volební právo má kaţdý polský občan starší 18 let.121 Moc výkonná je rozdělena mezi hlavu státu a vládní kabinet. Hlavou Polské republiky je prezident, který je sice volen v přímých a všeobecných volbách na pětileté funkční období, důleţitými pravomocemi přesto nedisponuje. Mezi jinými dohlíţí na dodrţování ústavního pořádku, zachování státní suverenity a národní bezpečnosti, ratifikuje a vypovídá mezinárodní smlouvy, je vrchním velitelem ozbrojených sil, atd. Prezident má právo veta při hlasování parlamentu o zákonech, které můţe být Sejmem zamítnuto. Prezident také můţe rozpustit parlament, není-li schopen schválit rozpočtový zákon nebo sestavit vládu.122 Klíčové exekutivní postavení má vláda (Rada ministrů), která je odpovědná Sejmu. Skládá se z premiéra a ministrů. Vede státní

117

DAVIES, N. Polsko: dějiny národa ve středu Evropy. Praha: Prostor, 2003. s. 422. KUBÁT, M. Demokracie v Polsku: politický systém Polské republiky (1989-2005). Praha: Slon, 2005. s. 40. 119 CHWALBA, A. Polsko 1989-2008: dějiny současnosti. Brno: CDK, 2009. s. 30. 120 KUBÁT, M. Demokracie v Polsku: politický systém Polské republiky (1989-2005). Praha: Slon, 2005. s. 45. 121 Tamtéţ, s. 51-57. 122 Tamtéţ, s. 47-48. 118

33

správu a realizuje vnitřní a zahraniční politiku.123 Soudní moc je v rukou soustavy soudů a tribunálů. Součástí soudní moci je i Ústavní tribunál a Státní tribunál. Soudy se dělí na obecné a zvláštní. Zvláštní se ještě rozlišují na správní a vojenské.124 Do roku 2012 byla ústava novelizována jen dvakrát, a to v letech 2006 a 2009.125

4.2 Hospodářská situace Stav polské ekonomiky byl v 80. letech velmi špatný a ve značné míře dopomohl k politickým změnám. Chyběly základní potraviny a zboţí, které bylo přidělováno jen na lístky. Přetrvávaly obrovské dluhy a vysoká inflace. Bylo potřeba okamţité změny ekonomického systému. První reformy, směřující k trţnímu hospodářství, byly připravené jiţ v červenci 1989. Tyto změny však vyvolaly hospodářský zmatek a došlo ke stávkám. V říjnu se tedy Polsko uchýlilo k tzv. šokové terapii, kterou představoval ministr financí L. Balcerowicz. Cílem tzv. Balcerowiczova plánu byl začátek ekonomického růstu, výrazné zmenšení inflace, směnitelností měny, vpuštění do země zahraničních investorů a zavedení privatizace. Plán se začal realizovat 1. ledna 1990 za podpory Mezinárodního měnového fondu i Světové banky, která poskytla Polsku půjčku. V obchodech začalo být mnohem více zboţí, došlo ke sníţení většiny cen a vznikla moţnost soukromého podnikání.126 Tento plán měl však i negativní důsledky ve formě nezaměstnanosti a sníţení ţivotní úrovně části společnosti. Polští soukromí rolníci začali mít problémy a některé podniky zbankrotovaly. Aţ v polovině roku 1991 se situace začala zlepšovat.127 Ekonomické reformy prováděny šokem, se ukázaly jako úspěšné. Polský złotý byl stabilní, banky a finanční sektor se podařilo zprivatizovat a obrovský dluh zahraničí byl v roce 1995 zcela splacen. Jiţ v roce 1996 se Polsko ocitlo, z hlediska ekonomického oţivení, v čele zemí bývalého východního bloku.128

4.3 Prezidentské volby Od roku 1989 do roku 2010 se v Polsku vystřídalo pět prezidentů. Prvním prezidentem

byl W. Jaruzelski, který však musel v roce 1990 odstoupit. Předčasné prezidentské volby, 123

KUBÁT, M. Demokracie v Polsku: politický systém Polské republiky (1989-2005). Praha: Slon, 2005. s. 60. 124 Tamtéţ, s. 73. 125 Konstytucja Rzeczypospolitej Polskiej. Sejm Rzeczypospolitej Polskiej [online]. © 1995, 2011 [cit. 2012-04-01]. Dostupné z: http://www.sejm.gov.pl/prawo/konst/polski/kon1.htm 126 CHWALBA, A. Polsko 1989-2008: dějiny současnosti. Brno: CDK, 2009. s. 29. 127 DAVIES, N. Polsko: dějiny národa ve středu Evropy. Praha: Prostor, 2003. s. 417. 128 Tamtéţ, s. 421.

34

které byly přímé a všeobecné, se uskutečnily v listopadu a prosinci roku 1990. Jedním

z kandidátů se stal i L. Wałęsa, coţ posílilo vzrůstající vzájemné antipatie s premiérem T. Mazowieckim, jenţ také kandidoval. Tato skutečnost byla jedním z impulsů k definitivnímu rozpadu hnutí Solidarita.129 Volby vyhrál L. Wałęsa, který ve druhém kole porazil S. Tymińskiego a T. Mazowiecki skončil aţ třetí. L. Wałęsowi přijel předat polské prezidentské insignie londýnský exilový prezident R. Kaczorowski, čímţ byla ukončena veškerá činnost exilové vlády.130 Politický systém se stal poloprezidentským, prezident měl výkonnou moc, kterou pouţíval hlavně ve vztahu k vládě, ale i k parlamentu a jiným ústavním institucím.131

V roce 1995 se konaly třetí prezidentské volby. Ve druhém kole těchto voleb vyhrál bývalý člen PZPR A. Kwaśniewski nad L. Wałęsou. A. Kwaśniewski vykonával funkci prezidenta po dvě funkční období. Své druhé prezidentské volby vyhrál jiţ v prvním kole. Nezasahoval do práce vlády, a tak se poloprezidentský systém změnil na parlamentární s tím, ţe byly zachovány přímé a svobodné volby prezidenta. Stal se tak závislým na vládě a parlamentu, protoţe ztratil reálnou výkonnou moc.132 Čtvrtým prezidentem byl od roku 2005 L. Kaczyński, který ve druhém kole vyhrál nad D. Tuskem.133 Posledním prezidentským volbám z roku 2010 se věnujeme v další kapitole.

4.4 Volby do Sejmu Krátce po uskutečnění polosvobodných voleb v roce 1989 začalo docházet ke změnám ve stranické struktuře země. Mezi jinými došlo k výraznému štěpení v Solidaritě a vzniku nových postsolidárních pravicových stran. Nejvíce k tomu přispěl spor dvou hlavních představitelů L. Wałęsy a T. Mazowieckiego před prezidentskými volbami v roce 1990, kdy se členové Solidarity rozdělili do dvou týmů, podporujících buď L. Wałęsu nebo T. Mazowieckého. T. Mazowiecki byl zastáncem politiky tzv. tlusté čáry ve vztahu k bývalé nedemokratické elitě a nástupu nové éry.134 L. Wałęsa povaţoval za důleţité zrychlení politických změn. Spor se týkal především vztahu k minulosti, 129

ANTOSZEWSKI, A. HERBUT, R. SROKA, J. Stranický systém Polska. In: FIALA, P. a kol. Středoevropské systémy politických stran: Česká republika, Maďarsko, Polsko a Slovensko. Brno: Masarykova univerzita, 2003. s. 109. 130 DAVIES, N. Polsko: dějiny národa ve středu Evropy. Praha: CDK, 2009. s. 419. 131 KUBÁT, M. Demokracie v Polsku: politický systém Polské republiky (1989-2005). Praha: Slon, 2005. s. 44. 132 Tamtéţ, s. 49. 133 ŘEZNÍK, M. Dějiny Polska v datech. Praha: Libri, 2010. s. 508. 134 KOPEČEK, L. Polsko. In: STRMISKA, M. et al. Politické strany moderní Evropy: analýza stranickopolitických systémů. Praha: Portál, 2005. s. 507.

35

ke které zaujímali kaţdý jiné postavení. Také PZPR se nevyhnula změnám. Na posledním sjezdu 28. ledna 1990 byla PZPR rozpuštěna a na jejím místě vznikla koalice Svazu demokratické levice (SLD), jehoţ jádro tvořila Sociální demokracie Polské republiky (SDrP).135 Největší rozdíl mezi opozičními skupinami byl ve vztahu k minulosti nedemokratického reţimu a také k postavení a roli církve ve společnosti. Politické spektrum se dělilo i podle vztahu k otázkám ekonomické transformace a vztahu k městu a venkovu.136 První zcela soutěţivé volby do Sejmu se konaly 21. října 1991. Volební systém byl poměrný bez uzavírací klauzule, a tak se do Sejmu dostalo 29 politických subjektů. Pravice doplatila na značnou fragmentaci stran. Většinovou koalici utvořil opoziční SLD s PSL.137 Velké mnoţství stran způsobovalo problémy při sestavení vlády a její následovnou nestabilitu. Přispěly také spory mezi postsolidaritní pravicí a levicí. Neustálé změny ve vládě vedly k předčasným volbám v roce 1993.138 Předčasné volby 19. září 1993 se konaly podle nového volebního systému, ve kterém došlo ke změně volební klauzule. Ta byla stanovena 5% hranicí pro politické strany a 8% pro koalice. Neplatila pro strany národnostních menšin, a tak se oproti minulému období do Sejmu dostala i Německá menšina (MN).139 Do Sejmu usedli zástupci sedmi stran. Postsolidaritní strany se z větší části do Sejmu vůbec nedostaly, a to kvůli 5% klauzuli. Doplatily tak na značnou rozpolcenost pravice, která nebyla schopna konkurovat sjednocené levici. Vládní koalici vytvořil SLD s agrární PSL, která tvořila střed mezi pravicí a levicí.140 Obrat přinesly volby konané 21. září 1997. Pravice se sjednotila do seskupení Volební akce Solidarita (AWS) a zvítězila nad levicovou koalicí z minulého volebního

135

DANČÁK, B. Republika Polsko. In: FIALA, Petr a kol. Politické strany ve střední a východní Evropě: ideově-politický profil, pozice a role politických stran v postkomunistických zemích. Brno: Masarykova univerzita, 2002. s. 287. 136 HLOUŠEK, V. KOPEČEK, L. Konfliktní demokracie: moderní masová politika ve střední Evropě. Brno: Masarykova univerzita, 2004. s. 182. 137 Tamtéţ, s. 185. 138 Tamtéţ, s. 176. 139 KUBÁT, M. Demokracie v Polsku: politický systém Polské republiky (1989-2005). Praha: Slon, 2005. s. 115. 140 KUBÁT, M. Politika v Polsku po roce 1989. Volby, volební systémy a jejich politické konsekvence. Praha: Karolinum, 2010. s. 76.

36

období. AWS zformovala vládu s Unií svobody (UW). Druhá skončila SLD. Celkově se umístilo šest uskupení včetně MN.141 Před volbami v roce 2001 došlo k další změně volebního řádu, jehoţ cílem bylo zavedení více proporčního systému, volební obvody se zvětšily a celostátní obvod byl zrušen.142 Volby se konaly 23. září 2001. Zvítězila koalice Svazu demokratické leviceUnie práce (SLD-UP) a vytvořila vládu s PSL. Jako druhá se umístila liberální Občanská platforma (PO), následována konzervativním Právem a spravedlností (PiS). Do Sejmu se ještě dostala radikální Sebeobrana polské republiky (SRP) a Liga polských rodin (LPR). Tato koalice však netrvala dlouho, rozpadla se v březnu 2003 v důsledku vnitřních sporů kvůli odlišnému vztahu stran ke vstupu do Evropské unie (EU).143 Další parlamentní volby se uskutečnily 25. září 2005. V těchto volbách porazila strana PiS vládnoucí SLD-UP. Druhá byla PO, třetí SRP. Umístila se i LPR. Vyjednávání o vládní koalici mezi nejúspěšnějšími politickými stranami PiS a PO bylo velmi komplikované, nedokázaly se shodnout. PiS se nakonec rozhodla na základě výsledků prezidentských voleb sestavit menšinovou vládu bez PO s parlamentní podporou SRP a krajně pravicové LPR. Koalice byla velmi nestabilní, proto došlo k jejímu rozpuštění.144 Předčasné volby se uskutečnily 21. října 2007. Volby vyhrálo opoziční uskupení PO, které porazilo vládnoucí stranu PiS. Třetí skončila Levice a demokrati (LiD), další PSL a MN. Premiér D. Tusk vytvořil funkční koalici PO s PSL.145 Z výše uvedených informací vyplývá, ţe polský stranický systém byl od roku 1989 velmi komplikovaný. Pravicová část politického spektra měla problém po rozpadu Solidarity utvořit silný pravicový subjekt, a tak jiţ čtyři roky po pádu nedemokratického reţimu vládla levice. Vládní koalice nevydrţely déle neţ jedno volební období. V roce 1997 a 2007 musely být vypsány předčasné volby. Střídání pravicových a levicových vlád svědčí o nestabilitě politického systému, na který měly vliv časté volební reformy, jimiţ došlo hlavně k omezení velkého mnoţství politických stran. 141

KUBÁT, M. Politika v Polsku po roce 1989. Volby, volební systémy a jejich politické konsekvence. Praha: Karolinum, 2010. s. 88-91. 142 KUBÁT, M. Demokracie v Polsku: politický systém Polské republiky (1989-2005). Praha: Slon, 2005. s. 126. 143 HLOUŠEK, V. KOPEČEK, L. Konfliktní demokracie: moderní masová politika ve střední Evropě. Brno: Masarykova univerzita, 2004. s. 185. 144 Wybory 2005. Państwowa komisja wyborcza [online]. © 2005 [cit. 2012-03-15]. Dostupné z: http://www.wybory2005.pkw.gov.pl/SJM/PL/WYN/M/index.htm 145 Wybory 2007. Państwowa komisja wyborcza [online]. © 2007 [cit. 2012-03-15]. Dostupné z: http://wybory2007.pkw.gov.pl/SJM/PL/WYN/M/index.htm

37

5 Současný vývoj Tato kapitola nastiňuje události současného vývoje v Polsku. Zaměřuje se na Polsko v mezinárodní politice a na jeho vztahy s Ruskem. Zahrnuje reflexi tragédie u Smolenska, ve které Polsko ztratilo velkou část elity národa a také na poslední prezidentské volby v roce 2010 a parlamentní volby v roce 2011. Na závěr bude analyzována úspěšnost polské tranzice.

5.1 Polsko v mezinárodních souvislostech Současné Polsko můţeme zařadit k zemím rychle se rozvíjejícím, a to nejenom v rámci svých hranic, ale také na mezinárodní půdě. Po roce 1989 postupně začalo být uznávaným spojencem a členem mnoha organizací. Jiţ v roce 1991 se stalo součástí Rady Evropy a vstoupilo spolu s Československem a Maďarskem do tzv. Visegrádské skupiny, která měla zajistit jejich spolupráci při vstupu zemí do Severoatlantické aliance (NATO) a EU. V roce 1993 se stalo členem Středoevropského společenství volného obchodu (CEFTA) a v roce 1996 se připojilo k Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Oficiálním členem vojenské organizace NATO se Polsko stalo v roce 1999. Vstup do NATO nebyl v 90. letech jistý, hlavně z toho důvodu, ţe na polském území bylo stále rozmístěno sovětské vojsko a Sovětský svaz vţdy povaţoval NATO za svého největšího nepřítele. Do EU vstoupilo s dalšími devíti zeměmi 1. května 2004, čímţ završilo období více jak deseti let reforem a snah o integraci. S téměř 40 miliony obyvatel se stalo šestou největší zemí EU. Vstoupilo do Schengenského prostoru a usiluje o členství v eurozóně.146 Od 90. let je Polsko jedním z nejdůleţitějších spojenců USA na evropském kontinentě, i přes rozpor s jinými členy EU a s jejich politikou, hlavně Francií a Německem. Dále začalo spolupracovat nejenom s EU, ale především obnovilo styky s Německem a s Ruskem.147 Vztahy mezi Polskem a Ruskem, v některých případech i s Německem, byly vţdy velmi sloţité, protoţe je ovlivňovala bohatá historie. Dosud nejsou některé sporné události vyřešeny a jakékoliv pokusy o interpretaci společných dějin jsou velkou překáţkou ve společných vztazích. Polsko vedlo s Německem spory nejen o západní hranice státu, ale také o majetek německých občanů po jejich vysídlení z Polska. 146

Polityka zagraniczna. Polska: Portal promocyjny [online]. © 2008-2011 [cit. 2012-03-15]. Dostupné z: http://www.poland.gov.pl/Polityka,zagraniczna,101.html 147 ŘEZNÍK, Miloš. Dějiny Polska v datech. Praha: Libri, 2010. s. 479.

38

Důkazem stále nevyřešených relací s Ruskem je Katyň, která nedovoluje oběma státům spolu navázat přátelské vztahy.

Katyňský masakr výrazně zasáhl do vývoje Polska.

Vyvraţdění tisíců polských důstojníků způsobilo značné těţkosti při poválečné rekonstrukci vztahů a oslabilo celý národ. Sovětský svaz, ve snaze očistit své jméno vítězné mocnosti a ulehčit si cestu k zavedení socialismu ve střední Evropě, obvinil z tohoto činu nacistické Německo. Tato nepravdivá interpretace se stala součástí kampaně PZPR a přeţívala aţ do začátku 90. let, protoţe téma katyňského masakru bylo předmětem cenzury.148 Zločin však nebyl nikdy zapomenut. V očích Poláků se stále jedná o neuzavřenou kapitolu společných dějin a cekají na oficiální omluvu Ruského státu. Dne 10. dubna 2010 došlo při přistávání polského vládního letadla na letišti ve Smolensku k havárii. Polská delegace mířila do Katyně, kde probíhaly vzpomínkové akty k 70. výročí katyňské události, a které se měly stát symbolem polsko-ruského usmíření. Polsko přišlo znovu o část své elity. Při havárii zemřelo 96 lidí, mezi jinými prezident L. Kaczyński s ţenou, kompletní velení armády, guvernér Národní banky, desítky zákonodárců, ombudsman, duchovní, ale i řada pozůstalých po obětech katyňského masakru.149 Vzápětí po letecké tragédii následovala hlavně z ruské strany řada velmi symbolických gest, např. zveřejnili mnoho archivních dokumentů o Katyni, které byly do té doby tajné. Na krátkou dobu po nehodě se tedy zdálo, ţe tato tragédie oba národy spojí a zlepší společné vztahy. Nakonec se tak nestalo, protoţe stejně, jako se Rusko nikdy neomluvilo, i kdyţ na tom polské straně velmi záleţí, tak ani teď nepřiznalo část své chyby, a vinu ponechalo na polských pilotech. Tato tragédie na krátko sjednotila Poláky, dnes je však rozděluje. Část Poláků totiţ věří, ţe se jednalo o atentát.150

5.2 Prezidentské volby v roce 2010 V roce 2010 se měly prezidentské volby uskutečnit aţ na podzim, ale tragická smrt prezidenta L. Kaczyńského posunula termín voleb jiţ na červen 2010. Tehdejší premiér D. Tusk za PO odmítl kandidovat a navrhl místo sebe B. Komorovského, předsedu Sejmu a prozatímní hlavu státu. Za opoziční PiS kandidoval J. Kaczyński, bratr zesnulého L. Kaczyńského. B. Komorowski se prezentuje spíše jako liberální politik, který 148

DAVIES, N. Polsko: dějiny národa ve středu Evropy. V českém jazyce vyd. 1. Praha: Prostor, 2003. s. 418. 149 ŘEZNÍK, M. Dějiny Polska v datech. Praha: Libri, 2010. s. 511. 150 VAVROUŠKA, P. MAŠKOVÁ, M. PRESOVÁ, E. Polsko-ruské vztahy stále komplikuje loňská letecká tragédie. Český rozhlas - Zprávy [online]. © 2012, 11. 4. 2011 [cit. 2012-04-01]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/zpravy/evropa/_zprava/877667

39

spolupracuje se sousedními státy i s EU, naopak J. Kaczyński je konzervativec a euroskeptik. Mimo těchto dvou hlavních aktérů se voleb účastnilo ještě 15 dalších kandidátů. Prezidentské volby se tedy uskutečnily 20. června 2010 a druhé kolo 4. července. Volební účast přesáhla 55,3 %. Prezidentem se stal ve druhém kole B. Komorowski, který získal 53,01 % hlasů a porazil J. Kaczyńského s 46,99 % hlasů.151 Rozdíl 6 % svědčí o rozpolcenosti polského obyvatelstva, která výrazně neupřednostnila ani jednoho kandidáta. Předvolební průzkumy sázely na to, ţe kterýkoliv kandidát PO bude mít velký náskok před kandidáty PiS, coţ se nakonec nepotvrdilo.152

5.3 Parlamentní volby v roce 2011 Zatím poslední parlamentní volby se konaly 9. října 2011. Vyhrála je liberální PO premiéra D. Tuska s 39,18 % hlasů. Tento výsledek byl předpokládán, mezi jinými proto, ţe předchozí čtyřleté období vlády PO bylo stabilní a nedocházelo k ţádným větším reformám. Druhou nejsilnější stranou zůstala opoziční konzervativní Pis J. Kaczyńského, který získal 29,89 % hlasů a třetí skončilo antiklerikální Palikotovo hnutí (Ruch PL) J. Palikota s 10,02 %.153 Poprvé od pádu nedemokratického reţimu se jedné straně podařilo zopakovat volební vítězství a D. Tusk se tak stal prvním premiérem od roku 1989, který obhájil své premiérské křeslo. PO pokračovala ve většinové vládní koalici s PSL W. Pawlaka, která získala 8,36 % a zaručovala PO 235 poslanců ze 460 členného Sejmu. Do dolní komory parlamentu se dostalo také SLD s 8,24 %, které z minulého třetího místa sesadilo Palikotovo hnutí.154 Do Sejmu se dostal ještě jeden zástupce Německé menšiny.155 Strana PiS sice nevyhrála, ale vzhledem k minulým volbám v roce 2007 ztratila jenom 2 %. PiS s velkou podporou církve zaměřila kampaň na ekonomické a sociální otázky, ale i na obviňování Ruska a Tuskovy vlády z letecké katastrofy u Smolenska.

151

Polským prezidentem bude Komorowski, Kaczyński neuspěl. Novinky.cz [online]. 5. 7. 2010 [cit. 2012-03-15]. Dostupné z: http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/205163-polskym-prezidentembude-komorowski-kaczynski-neuspel.html 152 Komentarze po wyborach: Komorowski wygrał mimo katastrofy smoleńskiej. Gazeta.pl: Wybory 2010 [online]. 05.07.2010 [cit. 2012-04-02]. Dostupné z: http://wybory.gazeta.pl/wybory/1,106728,8100531,Komentarze_po_wyborach__Komorowski_wygral_mimo _katastrofy.html 153 Wybory 2011. Państwowa komisja wyborcza [online]. © 2011 [cit. 2012-03-15]. Dostupné z: http://wybory2011.pkw.gov.pl/wsw/pl/000000.html 154 Polské volby jsou vítězstvím Tuska a Občanské platformy. Euroskop.cz: Věcně o Evropě [online]. [cit. 2012-03-15]. Dostupné z: http://www.euroskop.cz/8953/19719/clanek/polske-volby-jsou-vitezstvimtuska-a-obcanske-platformy 155 Wybory 2011. Państwowa komisja wyborcza [online]. © 2011 [cit. 2012-03-15]. Dostupné z: http://wybory2011.pkw.gov.pl/wsw/pl/000000.html

40

O většinu příznivců přišla jiţ v letech 2005–2007, kdy za jejich vlády Polsko bylo povaţováno za ultrakonzervativní zemi, s kritickým přístupem k EU, ale i k Německu a Rusku.156 Druhé místo PiS ve volbách je důkazem toho, ţe stále značná část Poláků povaţuje vlastenectví a katolicismus za důleţité hodnoty. Oproti tomu SLD překvapivě prohrála, věřila v 15 % a získala jen 8,24 % hlasů a poprvé od roku 1991 zůstala pod hranicí 10 %.157 Volební účast dosáhla pouhých 48,92 %, coţ je pokles ve srovnání s účastí ve volbách v roce 2007, ta byla o 5 % vyšší. Překvapivým se stal úspěch Palikotova hnutí, které bylo zaregistrováno jen čtyři měsíce před konáním voleb. Tato nová strana zaloţila svůj program na boji proti dogmatismu katolické církve, chtěli dosáhnout např. zákazu povinné výuky náboţenství na školách a úplného oddělení církve od státu a institucí. Snaţil se oslovit mladé voliče kontroverzními tématy jako právy homosexuálů, potraty nebo legalizací lehkých drog.158 Nikdo nečekal, ţe v silně katolickém Polsku toto hnutí uspěje, o to více nečekaný byl zisk aţ 10 % hlasů. Toto hnutí volili postkomunisté a čtvrtinu voličů tvořili mladí lidé do 26 let, mimo jiné proto, ţe se jim nelíbí politika dvou největších stran, a tak hledali alternativu.159 Tento jev můţe být vysvětlen také tím, ţe mladá generace si nepamatuje a ani nezaţila velkou roli katolické církve jako spojence Solidarity proti nedemokratickému reţimu. Mají pocit, ţe se církev aţ moc vměšuje do politiky. Zůstává otázkou, jak se situace vyvine do příštích voleb a jestli opravdu dojde k oslabení role katolické církve v Polsku. Volby do Senátu s velkou převahou vyhrála také PO a získala 63 mandátů, druhá PiS obsadila jen 31 křesel. Zbývajících šest míst bylo rozděleno mezi čtyři strany.160 V době voleb předsedalo Polsko Radě EU. Fakt, ţe vládu tvořila i po volbách PO s PSL tomuto předsednictví pomohl. V této době se jevilo jako politicky a ekonomicky

156

Průlom: polským premiérem po volbách zůstane Tusk. Týden.cz [online]. 10.10.2011 [cit. 2012-03-15]. Dostupné z: http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/evropa/podle-predbeznych-vysledku-vyhral-polskevolby-premier-tusk_214258.html 157 Wybory 2011. Państwowa komisja wyborcza [online]. © 2011 [cit. 2012-03-15]. Dostupné z: http://wybory2011.pkw.gov.pl/wsw/pl/000000.html 158 Parlamentní volby v Polsku: Dobré zprávy pro předsednictví: Evropská unie - portál o EU [online]. 10.10.2011 [cit. 2012-03-15]. Dostupné z: http://www.euractiv.cz/evropske-volby-2009/clanek/parlamentnivolby-dobre-zpravy-pro-polske-predsednictvi-009224 159 Zlobivému dítěti katolického Polska Januszi Palikotovi se uţ nikdo nevysmívá: E15.cz [online]. 10.10.2011, [cit. 2012-03-15]. Dostupné z: http://zpravy.e15.cz/nazory/profily/zlobivemu-diteti-katolickehopolska-januszi-palikotovi-se-uz-nikdo-nevysmiva-707982 160 Wybory 2011. Państwowa komisja wyborcza [online]. © 2011 [cit. 2012-03-15]. Dostupné z: http://wybory2011.pkw.gov.pl/wsw/pl/000000.html#tabs-2

41

stabilnější neţ jiné členské země EU. Polsko vedlo EU od června do prosince 2011 a zanechalo pozitivní dojem, jako země, se kterou můţe mezinárodní společenství počítat. Nejdůleţitějším činem bylo přijetí zpřísněných rozpočtových pravidel.161

5.4 Shrnutí Nedemokratický reţim nastolený Sovětským svazem v Polsku po roce 1945, se netěšil velké přízni. V silně katolickém Polsku, které s Ruským státem nemělo nikdy dobré vztahy, to nebyl překvapivý stav. Poláci svoji nespokojenost dávali najevo od začátku, a tak jsou pro polskou poválečnou historii typické masové stávky, hlavně kvůli špatné hospodářské situaci země, jíţ vládla PZPR. Aţ stávky v roce 1988 a 1989 donutily vládu k souhlasu s jednáním s opozicí u kulatých slotů. Přechod proběhl pokojnou cestou formou kompromisu mezi umírněným křídlem Solidarity a reformním křídlem PZPR, jehoţ výsledkem byla dohoda uzavřená 5. dubna 1989 oběma skupinami, a která sjednávala hlavní podmínky politického přechodu k demokracii. Svrţení reţimu pomohl ve značné míře odborový svaz Solidarita v čele s L. Wałęsou, který měl masovou podporu občanů, dále vliv církve a prvního slovanského papeţe Jana Pavla II., ale i změna zahraniční politiky SSSR vůči Polsku a postoj USA. První polosvobodné volby, ve kterých vyhrála Solidarita, byly začátkem budování demokratického státu. Vláda sestavená T. Mazowieckim se stala první částečně demokratickou vládou ve střední a východní Evropě od roku 1948. Nezbytnou podmínkou demokracie jsou zcela svobodné volby. Ty se uskutečnily aţ v roce 1991. Jiţ v těchto volbách však Solidarita ztratila své postavení z důvodu velké fragmentace na menší strany, ke které došlo jiţ před prezidentskými volbami v roce 1990, a vyhrála sjednocená levice. Přes značnou nestabilitu polského stranického spektra v prvních letech, kdy bylo v Sejmu aţ 29 stran, se postupnými volebními reformami tento jev podařilo omezit. Tyto reformy měly pomoci celkové stabilitě systému, ale i přes to kaţdé volební období docházelo ke střídání vlády mezi pravicí a levicí. Po volbách v roce 2011 došlo poprvé k obhájení postu premiéra D. Tuskem a vládu sestavovaly stejné strany, jako v minulém období. Tímto se polské politické spektrum částečně stabilizovalo. Můţeme v něm rozlišit dvě největší strany, levicovou a pravicovou, mezi nimiţ se pohybuje několik menších

161

Polsko předává předsednictví EU Dánsku: České noviny.cz [online]. 31.12.2011, © 2012 [cit. 2012-03-15]. Dostupné z: http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/polsko-predava-predsednictvi-eudansku/734416

42

politických stran. Mezi největšími vládnoucími uskupeními přetrvává spor o to, která z nich nese odkaz Solidarity. Nezbytnou podmínkou demokracie je také nová ústava, která zaručuje dodrţování demokratických pravidel státu, zákonů, práv, suverenity lidu a politický pluralismus. V Polsku byla přijata v roce 1997, tedy aţ po osmi letech od jednání u kulatého stolu. Do té doby ji nahrazovaly novelizace ústavy z roku 1952. Charakterizuje polský politický systém jako parlamentární demokracii s trojím dělením moci. Hospodářská situace byla před rokem 1989 velmi špatná, proto byl přijat radikální plán Balcerowicze, který pomohl ekonomické transformaci, čímţ se zlepšila ţivotní úroveň Poláků. Zahraniční politika Polska po roku 1989 se výrazně změnila, kdyţ se v roce 1999 stalo Polsko členem NATO a v roce 2004 členem EU. Tyto integrace provázely velké diskuse a konfrontace politických stran. V roce 2011 byla Polská republika předsedkyní Rady EU, coţ značně posílilo její pozici v Evropě a ukázalo, ţe je dobrým partnerem evropských zemí. Oslabil se také euroskeptismus některých polských stran a občanů.

43

Závěr Cílem této bakalářské práce je charakterizovat polskou tranzici a její souvislosti. Proces přechodu začal v Polsku v roce 1980 a v roce 1989 vyústil v pád nedemokratického reţimu v zemi. Stal se příkladem pro další státy východního bloku. Vývoj těchto událostí je popisován od válečného období aţ do současnosti. Jsou zde shrnuty nejdůleţitější změny politického systému po roce 1989 a současný vývoj Polské republiky. V daném rozsahu práce se cíl podařilo splnit. Bakalářská práce je členěna do pěti kapitol. První kapitola popisuje teoretický rámec a vymezuje základní pojmy, které souvisí s problematikou tranzice. Věnuje se teoriím a typologiím přechodů. Dále je zde definován totalitarismus, autoritářský reţim a demokracie. Druhá kapitola je věnována nejdůleţitějším historickým souvislostem, které vedly k zavedení totalitního, později autoritářského reţimu v poválečném Polsku. Je zde pouţita diachronní komparace k popisu nejpodstatnějších událostí, které ovlivnily polskou tranzici. Pozornost je zaměřena především na stávkové vlny, zvětšování se opozičního hnutí Solidarita a jeho legalizace, jeţ vyústila aţ k vyhlášení válečného stavu. Ve třetí kapitole je popisováno hnutí Solidarita, jehoţ role měla velký podíl na odstranění nedemokratického reţimu. Zdůrazněna je také úloha katolické církve, která měla po celou dobu nastoleného reţimu značný vliv, posílený osobou papeţe Jana Pavla II. Je zde také přiblíţen průběh jednání u kulatého stolu, které začalo 6. ledna 1989 ve Varšavě a bylo ukončeno 5. dubna 1989, kdy byly podepsány hlavní dohody mezi oběma stranami. Byla znovu legalizována Solidarita, hlavní aktéři vyjednali základní reformy a dohodli se na konání polosvobodných voleb. V závěru kapitoly je polská tranzice zařazena do teoretických poznatků. Čtvrtá kapitola popisuje události, které se týkají demokratizačního procesu v Polsku, zahájeného po roce 1989. Pozornost je zaměřena především na úpravy ústavy a následně její nové vydání v roce 1997. Zmiňuje také politickou stranickou strukturu státu v souvislosti s volbami do Sejmu. Stručně jsou popsány prezidentské volby, které v roce 1990 vyhrál L. Wałęsa, a také hospodářské reformy po roce 1989.

44

V páté kapitole je pozornost zaměřena na nastínění tendencí, které se objevují v současné době. Je zde také shrnuta úspěšnost polské tranzice. K vyhledání potřebných informací bylo nutné pouţít internetové zdroje, kde jsou informace aktuálnější, neţ ve většině publikací. Vzhledem k rozsáhlosti tématu se nabízejí moţnosti dalšího rozpracování.

45

Seznam zkratek AK – Zemská armáda, Armia Krajowa AWS – Volební akce Solidarita, Akcja Wyborcza Solidarność CEFTA – Středoevropské společenství volného obchodu EU – Evropská unie KOR – Výbor na obranu dělníků, Komitet Obrony Robotników KSSS – Komunistická strana Sovětského svazu, Komunistyczna Partia Związku Radzieckiego LiD – Levice a demokrati, Lewica i Demokraci LPR – Liga polských rodin, Liga Polskich Rodzin MKS – Mezipodnikový stávkový výbor, Międzyzakładowy Komitet Strajkowy MN – Německá menšina, Mniejszość Niemiecka NATO – Severoatlantická aliance NSZZ – Nezávislý samosprávný odborový svaz, Niezależny Samorządny Związek Zawodowy OECD – Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj PiS – Právo a spravedlnost, Prawo i Sprawiedliwość PKWN – Polský výbor národního osvobození, Polski Komitet Wyzwolenia Narodowego PO – Občanská platforma, Platforma Obywatelska PPR – Polská dělnická strana, Polska Partia Robotnicza PPS – Polská socialistická strana, Polska Partia Socjalistyczna PRL – Polská lidová republika, Polska Rzeczpospolita Ludowa PSL – Polská lidová strana, Polskie Stronnictwo Ludowe PZPR – Polská sjednocená dělnická strana, Polska Zjednoczona Partia Robotnicza RP – Polská republika, Rzeczpospolita Polska Ruch PL – Palikotovo hnutí, Ruch Palikota SD – Demokratická strana, Stronnictwo Demokratyczne

46

SdRP – Sociální demokracie Polské republiky, Socjaldemokracja Rzeczypospolitej Polskiej SL – Lidová strana, Stronnictwo Ludowe SLD – Spojenectví demokratické levice, Sojusz Lewicy Demokratycznej SLD-UP – Svaz demokratické levice-Unie práce, Sojusz Lewicy Demokratycznej-Unia Pracy SRP – Sebeobrana Polské republiky, Samoobrona Rzeczpospolitej Polskiej USA – Spojené státy americké UW – Unie svobody, Unia Wolności WRON – Vojenská rada národní spásy, Wojskowa Rada Ocalenia Narodowego ZSL – Sjednocená lidová strana, Zjednoczone Stronnictwo Ludowe

47

Literatura BALÍK, Stanislav, KUBÁT, Michal. Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2004. 167 s. ISBN 80-86569-89-6. BRUSKI, Jan Jacek, ed. et al. Mezi dvěma transformacemi. Československo a Polsko v letech 1947(1948) - 1989. Od transformacji do transformacji Polska i Czechoslowacja w latach 1947(1948) - 1989. Praha: Univerzita Karlova, 2001. 237 s. ISBN 80-7308-015-X. DAHL, Robert Alan. O demokracii: průvodce pro občany. Vyd. 1. Praha: Portál, 2001. 191 s. ISBN 80-7178-422-2. DAVIES, Norman. Polsko: dějiny národa ve středu Evropy. V českém jazyce vyd. 1. Praha: Prostor, 2003. 481 s., [8] s. obr. příl. Obzor; sv. 44. ISBN 80-7260-083-4. DURMAN, Karel. Útěk od praporů: Kreml a krize impéria 1964-1991. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1998. 531 s. ISBN 80-7184-672-4. DVOŘÁKOVÁ, Vladimíra, KUNC, Jiří. O přechodech k demokracii. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1994. 156 s. Studie; Sv. 6. ISBN 80-901424-8-6. FIALA, Petr a kol. Politické strany ve střední a východní Evropě: ideově-politický profil, pozice a role politických stran v postkomunistických zemích. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2002. 471 s. ISBN 80-210-3036-4. FIALA, Petr a kol. Středoevropské systémy politických stran: Česká republika, Maďarsko, Polsko

a

Slovensko.

1.

vyd.

Brno:

Masarykova

univerzita,

2003.

255

s.

ISBN 80-210-3091-7. HLOUŠEK, Vít. KOPEČEK, Lubomír. Demokracie: teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie. 2. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2007. 379 s. ISBN 978-80-210-4249-0. HLOUŠEK, Vít. KOPEČEK, Lubomír. Konfliktní demokracie: moderní masová politika ve

střední

Evropě.

1.

vyd.

Brno:

Masarykova

univerzita,

2004.

224

s.

ISBN 80-210-3449-1. CHWALBA, Andrzej. Polsko 1989-2008: dějiny současnosti. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2009. 254 s. ISBN 978-80-7325-185-7. 48

HUNTINGTON, Samuel P. Třetí vlna: demokratizace na sklonku dvacátého století. 1. vyd. Brno:

CDK

(Centrum

pro

studium

demokracie

a

kultury),

2008.

343

s.

ISBN 978-80-7325-156-7. KARPIŃSKI, Jakub. „Solidarita“ před válečným stavem. Hlavní body dějin. In: Solidarita: Polské nezávislé odbory od svého vzniku až po vyhlášení výjimečného stavu. New York: Rozmluvy, 1987. s. 118. ISBN 946-352-40-2. KISIELEWICZ, Danuta. ŚWIDER, Małgorzata. Marzec ´68 z czterdziestoletniej perspektywy. Opole: Uniwersytet Opolski, 2009. 318 s. ISBN: 978-83-7395-327-7. KOSMAN, Marceli. Dějiny Polska. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2011. 451 s. ISBN 978-80-246-1842-5. KOVÁCS, István. Piłsudski-- Katyň-- Solidarita--: klíčové pojmy polských dějin 20. století. Vyd. 1. Brno: Barrister & Principal, 2010. 308 s. ISBN 978-80-87029-85-5. KUBÁT, Michal. Demokracie v Polsku: politický systém Polské republiky (1989-2005). Vyd. 1. Praha: Slon, 2005. 181 s. Politické systémy; sv. 4. ISBN 80-86429-46-6. KUBÁT, Michal. Politika v Polsku po roce 1989: volby, volební systémy a jejich politické konsekvence. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2000. 149 s. ISBN 80-246-0133-8. PACZKOWSKI, Andrzej. Půl století dějin Polska: 1939-1989. Vyd. 1. Praha: Academia, 2000. 381 s. ISBN 80-200-0737-7. ŘEZNÍK, Miloš. Dějiny Polska v datech. 1. vyd. Praha: Libri, 2010. 578 s. ISBN 978-80-7277-408-1. ŘÍCHOVÁ, Blanka. Přehled moderních politologických teorií: empiricko-analytický přístup v soudobé politické vědě. Vyd. 1. Praha: Portál, 2000. 304 s. ISBN 80-7178-461-3. ŘÍCHOVÁ, Blanka. Úvod do současné politologie: srovnávací analýza demokratických politických systémů. Vyd. 2. Praha: Portál, 2007. 207 s. ISBN 978-80-7367-348-2. SARTORI,

Giovanni.

Teória

demokracie.

Bratislava:

Archa,

1993.

512

s.

ISBN 80-711-5049-5. Solidarita: Polské nezávislé odbory od svého vzniku až po vyhlášení výjimečného stavu. New York: Rozmluvy, 1987. 282 s. ISBN 946-352-40-2. 49

STRMISKA, Maxmilián et al. Politické strany moderní Evropy: analýza stranickopolitických systémů. Vyd. 1. Praha: Portál, 2005. 727 s. ISBN 80-7367-038-0. ŚWIDER, Małgorzata, PATELSKI, Mariusz. Opolskie drogi do niepodleglosci. Opole: Przedsiębiorstwo Związkowe „Solpres“, 2007, 231 s. ISBN 978-83-913247-8-3. WANDYCZ, Piotr Stefan. Střední Evropa v dějinách: cena svobody: od středověku do současnosti. Vyd. 1. Praha: Academia, 1998. 301 s. ISBN 80-200-0657-5. ŢENÍŠEK, Marek. Přechody k demokracii v teorii a praxi. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006. 222 s. ISBN 80-7380-008-X.

50

Elektronické zdroje DUDEK, Antoni. Krize komunistického systému v Polsku v 80. letech. Paměť a dějiny. 2010, IV, č. 03, s. 42-54. Dostupné z: http://www.ustrcr.cz/data/pdf/pametdejiny/pad1003/042-054.pdf Komentarze po wyborach: Komorowski wygrał mimo katastrofy smoleńskiej. Gazeta.pl: Wybory 2010 [online]. 05.07.2010 [cit. 2012-04-02]. Dostupné z: http://wybory.gazeta.pl/wybory/1,106728,8100531,Komentarze_po_wyborach__Komorow ski_wygral_mimo_katastrofy.html Konstytucja Rzeczypospolitej Polskiej. Sejm Rzeczypospolitej Polskiej [online]. © 1995, 2011 [cit. 2012-04-01]. Dostupné z: http://www.sejm.gov.pl/prawo/konst/polski/kon1.htm Parlamentní volby v Polsku: Dobré zprávy pro předsednictví: Evropská unie - portál o EU [online]. 10.10.2011 [cit. 2012-03-15]. Dostupné z: http://www.euractiv.cz/evropskevolby-2009/clanek/parlamentni-volby-dobre-zpravy-pro-polske-predsednictvi-009224 Polityka zagraniczna. Polska: Portal promocyjny [online]. © 2008-2011 [cit. 2012-03-15]. Dostupné z: http://www.poland.gov.pl/Polityka,zagraniczna,101.html Polské volby jsou vítězstvím Tuska a Občanské platformy. Euroskop.cz: Věcně o Evropě [online]. 10.10.2011 [cit. 2012-03-15]. Dostupné z: http://www.euroskop.cz/8953/19719/clanek/polske-volby-jsou-vitezstvim-tuska-aobcanske-platformy Polsko předává předsednictví EU Dánsku: České noviny.cz [online]. 31.12.2011 © 2012 [cit. 2012-03-15]. Dostupné z: http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/polsko-predavapredsednictvi-eu-dansku/734416 Polským prezidentem bude Komorowski, Kaczyński neuspěl. Novinky.cz [online]. 5.7.2010 [cit. 2012-03-15]. Dostupné z: http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/205163polskym-prezidentem-bude-komorowski-kaczynski-neuspel.html

51

Průlom: polským premiérem po volbách zůstane Tusk. Týden.cz [online]. 10.10.2011 [cit. 2012-03-15]. Dostupné z: http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/evropa/podlepredbeznych-vysledku-vyhral-polske-volby-premier-tusk_214258.html VAVROUŠKA, P. MAŠKOVÁ, M. PRESOVÁ, E. Polsko-ruské vztahy stále komplikuje loňská letecká tragédie. Český rozhlas - Zprávy [online]. © 2012, 11. 4. 2011 [cit. 2012-04-01]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/zpravy/evropa/_zprava/877667 Wybory 2005. Państwowa komisja wyborcza [online]. © 2005 [cit. 2012-03-15]. Dostupné z: http://www.wybory2005.pkw.gov.pl/SJM/PL/WYN/M/index.htm Wybory 2007. Państwowa komisja wyborcza [online]. © 2007 [cit. 2012-03-15]. Dostupné z: http://wybory2007.pkw.gov.pl/SJM/PL/WYN/M/index.htm Wybory 2011. Państwowa komisja wyborcza [online]. © 2011 [cit. 2012-03-15]. Dostupné z: http://wybory2011.pkw.gov.pl/wsw/pl/000000.html Zlobivému dítěti katolického Polska Januszi Palikotovi se uţ nikdo nevysmívá: E15.cz [online]. 10.10.2011 [cit. 2012-03-15]. Dostupné z: http://zpravy.e15.cz/nazory/profily/zlobivemu-diteti-katolickeho-polska-januszipalikotovi-se-uz-nikdo-nevysmiva-707982

52

Anotace Jméno a příjmení:

Jana Zahradniková

Katedra:

Katedra společenských věd

Vedoucí práce:

Mgr. David Hampl, Ph.D.

Rok obhajoby:

2012

Název práce:

Polská tranzice a její souvislosti

Název v angličtině:

Polish transition and its consequences

Anotace práce:

Práce charakterizuje polskou tranzici a její souvislosti. Zaměřuje se na vývoj událostí, které vedly v Polsku k přechodu od nedemokratického reţimu k demokracii. Události jsou popisovány od období 2. světové války aţ po současnost.

Klíčová slova:

Tranzice, nedemokratické reţimy, autoritářský reţim, Solidarita, polská stranická struktura, Polsko, Lech Wałęsa

Anotace v angličtině:

The thesis deals with the Polish transition and its consequences. It describes the historical developement that has lead to the transition from the undemocratic regime to democracy in Poland. The historical events are described from the time of World War II till today.

Klíčová slova v angličtině:

Transition, undemocratic regimes, authoritarian regime, Solidarita, polish party structure, Poland, Lech Wałęsa

Přílohy vázané v práci:

0

Rozsah práce:

52 stran

Jazyk práce:

Český jazyk