Univerzita Palackého v Olomouci Právnická fakulta
Petra Hrdličková
Porušování osobnostních práv prostřednictvím internetu
Diplomová práce
Olomouc 2011
Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma Porušování osobnostních práv prostřednictvím internetu vypracovala samostatně a citovala všechny pouţité zdroje.
V Olomouci dne 29.3.2011
2
Ráda bych poděkovala Prof. JUDr. Ivu Telci, CSc. za cenné rady, připomínky a odborné vedení při zpracování mé diplomové práce.
3
Abstrakt Diplomová práce se zabývá porušováním osobnostních práv v internetovém prostředí. Klade si otázky, zda působí právo na internetu stejně jako ve skutečném světě nebo je doprovázeno specifickými zvláštnostmi? Ptá se, zda právní řád České republiky dostatečně chrání osoby v civilní, trestní a pracovněprávní oblasti. První kapitola osobnostní právo rozebírá význam pojmu, předmět ochrany osobnosti. Z oblasti soukromé popisuje dílčí práva jako právo na ţivot, zdraví, občanskou čest, lidskou důstojnost, soukromí, jméno, projevy osobní povahy. Shrnuje občanskoprávní úpravu sankcí, odpovědnosti, soudní prostředky obrany. Charakterizuje zvláštní předpisy obsahující osobnostní právo. Z veřejné sféry zde nalezneme ustanovení Listiny základních práv a svobod, trestního zákoníku, přestupkového zákona a dalších. Z práva Evropské unie zmiňuji zakládací smlouvy, Listinu základních práv a sekundární předpisy. Z mezinárodního práva se vyjadřuji především k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a vyjmenovávám další mezinárodní dokumenty vzniklé jak na půdě Rady Evropy, tak v rámci Organizace spojených národů. Druhá kapitola osobnostní právo na internetu je rozčleněna do pěti podkapitol. Oddíl právní reţim na internetu vymezuje pojmy, fungování internetu z technického hlediska. Na třech modelových situacích řeším působnost práva, konkrétně místo škodní události na internetu, popisuji několik zahraničních rozhodnutí. Modelové situace pochází z českého prostředí, Evropské unie a Spojených států. Podkapitola odpovědnost poskytovatelů sluţeb rozebírá směrnici o elektronickém obchodu a zákon o některých sluţbách informační společnosti. Odpovědnost je ukázána také na třech modelových situacích, se kterými se nejčastěji setkáme. Podkapitola kyberšikana vysvětluje pojem a na příkladu jsou aplikovány právní předpisy. Podkapitola projev rasismu se zabývá jak, mezinárodní, evropskou, tak i vnitrostátní sférou. Popisuje metodiku vyšetřování trestných činů. Na příkladu dochází k pouţití právní úpravy. Pro podkapitolu pracovněprávní vztahy jsem vybrala příklad výpovědi zaměstnanci z důvodu uţívání internetu v pracovní době a problém skrytého monitoringu ze strany zaměstnavatele, na kterém jsem také aplikovala právní úpravu. Poslední kapitola ochrana osobnostních práv a svoboda projevu analyzuje právní úpravu a pojem. Zabývá se otázkami omezení svobody projevu v evropském, americkém pojetí a v prostoru internetu. Na příkladu je řešen střet svobody projevu a osobnostního práva.
4
Klíčová slova: Ochrana osobnosti, osobnostní práva, internet, působnost práva na internetu, poskytovatelé sluţeb, informační společnost, kyberšikana, svoboda projevu.
5
Abstract This Diploma Thesis deals with breach of personal rights in the Internet environment. It asks the questions whether law operates on the Internet in the same manner as in the real world or whether its Internet operation has specific characteristics. It investigates whether the legal order of the Czech Republic provides individuals with sufficient protection in the area of civil, penal and labor law. The first chapter entitled Personal Right analyzes the meaning of the term ‘the subject matter of protection of personal rights’. It expands on partial rights from the area of private law such as right to life, health, citizen’s integrity, dignity, privacy, name and expressions of personal nature. It summarizes civil legislation regarding penalties, liabilities, and judicial means of protection. It characterizes special regulations that concern right to the protection of personal rights. The issues representing public law include the provisions of the Charter of Rights and Freedoms, the Criminal Code, the Administrative Infractions Act, etc. Of the law of the European Union this Thesis refers to its founding treaties, the Charter of Fundamental Rights of the European Union and secondary legislation. Of international law this Thesis mainly comments on the Convention on the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms and enumerates other international documents created by the Council of Europe or in the United Nations Organization. The second chapter entitled right to the protection of personal rights is divided into five sections. The first section entitled the Legal Regime of the Internet defines Internet-related terms and Internet operation from technical point of view. Three model situations are used to describe the operation of the law, specifically the site of an event causing accident on the Internet, and several foreign decisions. The model situations took place in the Czech Republic, the European Union and the United States of America. The section entitled the Liability of Service Providers analyzes the Electronic Commerce Regulation and the Act about Certain Services of Information Companies. Liability is demonstrated using three model situations that are most frequent in real life. The section cyber-bullying explains this term and uses an example to apply appropriate laws. The section ‘Expressions of Racism’ deals with international, European and homeland situation. It described the methodology of crime investigation. In this example legislation is applied. The section Labor Relationships presents an example of a notice of dismissal given to an employee due to his/her use of the Internet during working hours. Furthermore, it discusses hidden monitoring completed by an employer and applies appropriate legislation to it. 6
The last chapter entitled Protection of Personal Rights and Freedom of Speech analyzes the term itself and related legislation. It deals with the infringing of freedom of speech in European and US context and in the Intent environment. An example is used to investigate the conflict of freedom of speech and personal rights. Keywords: Protection of the person, personal rights, Internet, Internet jurisdiction, service providers, information society, cyber-bullying, freedom of speech.
7
OBSAH Úvod .............................................................................................................................. 9 1 osobnostní právo ....................................................................................................... 11 1.1 právní úprava v soukromém právu ................................................................... 11 1.2 právní úprava ve veřejném právu ..................................................................... 14 1.3 právní úprava evropského a mezinárodního práva ........................................... 16 2 osobnostní právo na internetu ................................................................................... 19 2.1 právní reţim na internetu .................................................................................. 19 2.2 odpovědnost poskytovatelů sluţeb na internetu ............................................... 26 2.3 kyberšikana ....................................................................................................... 30 2.4 projev rasismu .................................................................................................. 32 2.5 pracovněprávní vztahy...................................................................................... 37 3 ochrana osobnostních práv a svoboda projevu ......................................................... 40 3.1 pojem a právní úprava ...................................................................................... 40 3.2 omezení svobody projevu na internetu ............................................................. 42 3.3 střet svobody projevu a osobnostního práva .................................................... 46 Závěr ........................................................................................................................... 49 SEZNAM PRAMENŮ ................................................................................................ 51 SEZNAM ZKRATEK................................................................................................. 57
8
Úvod Porušování osobnostních práv se neděje jen prostřednictvím tištěné formy, ale v souvislosti s rozvojem vědy a techniky se přeneslo do virtuálních prostorů. I přestoţe se nejedná o skutečné prostředí, mnohdy v něm strávíme více času neţ v reálném světě. Internet představuje neomezené moţnosti komunikace překračující hranice států, a proto postihnout protiprávní jednání, není snadné. Internet nepodléhá ţádné kodifikaci, dochází k aplikaci právních předpisů upravující reálné vztahy, které ne vţdy můţeme vztáhnout na internet. Cílem diplomové práce bylo zjistit, jak se chová právo na internetu, zda poskytovatelé sluţeb odpovídají za protiprávní text, jestli právní řád České republiky dostatečně zajišťuje ochranu osobnosti v prostředí internetu, a to v oblasti civilní, trestní, pracovněprávní. Dále zkoumá otázky regulace internetu v kontextu se svobodou projevu. Souvisejícími tématy, které však práce neobsahuje, jsou např. porušování autorských práv na internetu nebo počítačové trestné činy. Problematika se zabývá především vnitrostátní právní úpravou, ale také řeší uplatňování práva v Evropské unii a třetích zemích, zejména Spojených státech. Literatura a další zdroje byly sbírány do 12. prosince 2010. Dosavadně zpracované téma existuje spíše v roztříštěné podobě. Zpravidla se setkáme jen s dílčími otázkami. Komplexnější pojetí nalezneme u autorů Vladimíra Smejkala nebo Radima Polčáka. K práci jsem pouţila prameny ve formě kniţní, článků odborných časopisů, elektronických zdrojů, soudních rozhodnutí, právních předpisů a zahraniční publikace. Úvodní část týkající se pojmového vymezení převáţně čerpá z literatury od Viktora Knapa. Základní inspirací pro kapitolu působnost práva na internetu byli jiţ zmínění autoři Vladimír Smejkal a Radim Polčák. Závěrečná část věnující se svobodě projevu vychází z bibliografie od Michala Bartoně. Na základě získaných poznatků jsem teorii aplikovala na konkrétní příklady. Pro námět jsem si stanovila následující hypotézy: „Právo platí v prostředí internetu stejně jako v reálném světě“. „Poskytovatelé sluţeb odpovídají za protiprávní text na internetu“. „Právní úprava České republiky dostatečně chrání osobnostní práva fyzické osoby v civilní, trestní i pracovněprávní oblasti“. „Svoboda projevu není na internetu regulována“.
9
Diplomová práce je členěna do třech kapitol, které jsou dále rozvinuty do podkapitol. První část s názvem osobnostní právo vymezuje základní pojmy, popisuje právní úpravu v soukromé, veřejné, mezinárodní a evropské sféře s odkazy na judikaturu. Druhá kapitola osobnostní právo na internetu rozebírá působnost práva, odpovědnost poskytovatelů sluţeb. Na příkladu kyberšikany, rasismu a pracovněprávního vztahu je aplikována vnitrostátní právní úprava. Poslední oddíl řeší omezení svobody projevu na internetu a konflikt osobnostního práva.
10
1
osobnostní právo
1.1
právní úprava v soukromém právu Všeobecné osobnostní právo lze charakterizovat jako právo absolutní, které působí erga
omnes, tedy vůči všem fyzickým a právnickým osobám. Stejně jako základní lidská práva je nezcizitelné, nepromlčitelné, nezadatelné, nezrušitelné. V objektivním smyslu se povaţuje za soubor právních norem, jehoţ předmětem je samotná lidská osobnost a její projevy. V subjektivním smyslu ho chápeme jako individuální právo kaţdé osoby, která s ním můţe svobodně disponovat a domáhat se jeho ochrany. Významným pramenem všeobecného osobnostního práva je Listina základních práv a svobod a občanský zákoník. Podle § 11 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen OZ) subjektem všeobecného osobnostního práva můţe být pouze fyzická osoba. Právnické osobě je poskytována ochrana v § 19b OZ ohledně jejího názvu a obchodní firma je řešena v § 8 aţ 12 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Všeobecné osobnostní právo náleţí kaţdému člověku od narození do jeho smrti. Subjektem se stává také počaté dítě, dosud však nenarozené, za podmínky, ţe se narodí ţivé. Právní subjektivita mu je tedy přiznávána zpětně od početí. Právní řád upravuje i tzv. postmortální ochranu. Podle § 15 OZ po zemřelé fyzické osobě uplatňují práva na ochranu její osobnosti manţel, partner, děti, a pokud není jich, tak rodiče. V případě, ţe by se jednalo o majetkovou újmu, pak právo na náhradu škody přechází na dědice. Předmět osobnostního práva tvoří fyzická osoba jako celek. Jedná se o její tělesnou i duševní schránku. Z této podstaty pak vyplývají dílčí práva zakotvená v občanském zákoníku. Zákon prostřednictvím generální klauzule demonstrativně vyjmenovává právo na ţivot, zdraví, občanskou čest, lidskou důstojnost, soukromí, jméno, projevy osobní povahy.1 Ţivot a zdraví člověka je nedotknutelné, avšak zásah do integrity těla je v rámci zákona dovolen. Lidské tělo samo o sobě není věcí v právním smyslu a nesmí být objektem obchodování. Moţnosti nakládání s ním upravuje transplantační zákon č. 285/2002 Sb. a zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Pod pojmem právo na ţivot je třeba si představit právo na důstojný ţivot, včetně jeho zániku.2
1
KNAP, Karel, ŠVESTA a kol. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde, 2004. s. 37-121. (Dále jen KNAP. Ochrana osobnosti.) 2 TELEC, Ivo. Chráněné statky osobnostní. Právní rozhledy, 2007, roč. 15, č. 8, s. 272-273.
11
Vedle ţivota a zdraví povaţuji za důleţité zmínit občanskou čest a lidskou důstojnost. Ústavní soud ve svém rozhodnutí čest popisuje jako součást důstojnosti člověka, která se stává základem pro rozhodování osob ve společnosti. Je významná v pracovních, politických i obchodních vztazích. V případě, ţe dojde k jejímu zneváţení, můţe být poškozena navţdy. Právo na čest lze uplatňovat ve více sférách, a to v oblasti soukromé, společenské, občanské a profesionální. Je tedy záleţitostí kaţdého, které informace z těchto sfér poskytne veřejnosti.3 Zásah do cti můţe být proveden několika způsoby, např. neoprávněným zveřejněním podobizny, skutkovými tvrzeními nebo kritikou. Pošpinit čest lze i pravdivými výroky, důleţitý je způsob formy podání.4 O přiměřenosti kritiky hovoří rozsudek Krajského soudu v Ostravě, který říká, ţe kritiku je třeba posuzovat z hlediska formálního vyjádření a jeho cíle. V případě, ţe jsou pouţity takové výrazy, které se neshodují svou měrou s cílem kritiky a úmyslem je uráţka osoby, pak se jedná o kritiku nepřiměřenou. 5 Jak jiţ bylo uvedeno, se ctí je úzce spjata lidská důstojnost. Jeden z nálezů Ústavního soudu říká, ţe je-li dána lidská důstojnost, je vyloučeno, aby s člověkem bylo zacházeno jako s předmětem. Stává se tak součástí kvality ţivota, jeho lidství. Její zakotvení a garance dávají člověku moţnost plně uţívat své osobnosti.6 Dalším důleţitým statkem je právo na soukromí. Podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Evropská úmluva) a Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) pojem zahrnuje respektování soukromého ţivota, rodiny, obydlí, korespondence. Do práv lze zasáhnout pouze na základě zákona a v nezbytném rozsahu. Podle Ústavního soudu do soukromého ţivota je třeba zařadit nejen vztahy mezi příbuznými, tedy morální, sociální, ale také materiální povahy jako je např. vyţivovací povinnost.7 Evropský soud pro lidská práva v několika rozsudcích řešil otázku telefonních hovorů a jejich záznamů, kde tyto instituty zahrnul téţ pod pojmy soukromý ţivot a korespondence.8 Dalšími dílčími právy uvedenými v občanském zákoníku jsou jméno a projevy osobní povahy. Ochrana se poskytuje pouze fyzické osobě. Jméno slouţí jako identifikační a individualizační prvek. Týká se vlastního jména, příjmení, pseudonymu, přezdívky, iniciálů. Problematiku upravuje zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení. Otázku uměleckého jména či pseudonymu řeší podrobněji autorský zákon č. 121/2000 Sb. (dále jen 3
Nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03. KNAP. Ochrana osobnosti. s. 312. 5 DOLEŢÍLEK, Jiří. Přehled judikatury ve věcech ochrany osobnosti. Praha: ASPI Publishing, 2002. s. 33. 6 Nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. IV. ÚS 412/04. 7 Nález Ústavního soudu ze dne 1.3.2000, sp. zn. II. ÚS 517/99. 8 Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku ze dne 24. 8. 1998 ve věci Lambert v. France. 4
12
autorský zákon). Co se týče projevů osobní povahy, ty je moţné představit jako písemné, ústní, obrazové, zvukové, audiovizuální vyjádření fyzické osoby. Příkladem jsou fotografie, zachycení hlasového projevu, osobní korespondence. Zásahem do osobnostního práva se rozumí neoprávněné nakládání, pořízení nebo znehodnocení projevů. 9 Občanský zákoník v § 12 poţaduje svolení osoby pro pořízení nebo pouţití písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazových snímků, obrazových a zvukových záznamů. Podle § 13 OZ svolení není potřeba, pokud jsou uţity k účelům úředním, vědeckým, tiskovým, uměleckým, filmovým, pro rozhlasové a televizní zpravodajství. Nyní stručně shrnu občanskoprávní úpravu sankcí a odpovědnosti. Subjekt odpovídá za neoprávněný zásah do ochrany osobnosti, jestliţe jsou splněny následují podmínky: existence porušení nebo ohroţení osobnostního práva způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu, protiprávnost zásahu, příčinná souvislost mezi porušením či ohroţením a protiprávností. Protiprávní jednání je zaloţeno na objektivním principu, nevyţaduje se tedy zavinění. Jestliţe osobě vznikne majetková újma, odpovědnost subjektu se bude řídit ustanoveními § 415n o odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku. Osoba se pak můţe domáhat u soudu zdrţení se zásahů, odstranění následků nebo přiměřeného zadostiučinění. Pokud však zadostiučinění nebude dostačující, náleţí poškozenému za nemajetkovou újmu náhrada v penězích. Zákon v této souvislosti hovoří o značně sníţené lidské důstojnosti nebo její váţnosti ve společnosti.10 V závěru této kapitoly zmíním jednotlivé zvláštní zákony obsahující ochranu osobnosti. Podrobně rozpracovanou úpravu obsahuje zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen zákoník práce). Předpis chrání zaměstnance vůči zaměstnavateli jako silnější smluvní stranu. Osobní práva jsou chráněna v § 13 v základních zásadách, které deklarují rovnost a zákaz diskriminace. Nejvíce je popsána v § 316, který zakazuje zaměstnavateli bez závaţných důvodů zaměstnance monitorovat, odposlouchávat, kontrolovat elektronickou poštu nebo korespondenci. Dále nesmí poţadovat informace týkající se např. těhotenství, rodinných a majetkových poměrů, sexuální orientace, původu. Zákoník řeší otázku pracovního posudku a potvrzení o zaměstnání. V případě, ţe zaměstnanec nesouhlasí s jejich obsahem, můţe se změny domáhat u soudu. Komplexní úpravu osobních práv tvoří antidiskriminační zákon č. 198/2009 Sb. Zde se setkáme s legálními definicemi např. přímé, nepřímé diskriminace, sexuálního obtěţování, 9
MATEJKA, J. Ochrana všeobecných osobnostních práv v České republice. Právny obzor, 2008, roč. 91, č. 2, s. 122-123. 10 KNAP. Ochrana osobnosti. s. 145-150.
13
rovného zacházení. Zákon téţ připouští určité formy rozdílného zacházení. Pro případ porušení zásad rovného zacházení nebo zákazu diskriminace osoba můţe uplatnit právo u soudu. Stejně jako podle občanského zákoníku lze poţadovat zdrţení se zásahu, odstranění následků nebo přiměřené zadostiučinění, příp. náhradu v penězích. V souvislosti s poţadavky práva Evropské unie byl změněn zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.) o ustanovení § 133a, který zakotvil obrácené důkazní břemeno v případech diskriminace. Ústavní soud se k problematice vyjádřil následovně: „Právní úpravu lze ještě interpretovat tak, aby byla v souladu s právem na spravedlivý proces. Považuje však za nepochybné, že formulace napadeného ustanovení občanského soudního řádu vyžaduje zejména z hlediska testu proporcionality takovou interpretaci, která je téměř hraničním případem, kdy je ještě možno výkladem zákonného textu dospět k závěru, že právě v důsledku tohoto výkladu lze napadené ustanovení považovat za ústavně konformní.“.11 Výtvory umělecké, vědecké, literární a další tvůrčí činnosti jsou chráněny autorským zákonem. Předmětem úpravy jsou jak práva autorská, tak i práva výkonných umělců, výrobců zvukového, obrazového záznamu. Osobnostní práva uvedená v § 11 zaručují nedotknutelnost díla. Autor samostatně rozhoduje o zveřejnění svého díla, má právo osobovat si autorství. Tato práva jsou nepřevoditelná, nelze se jich vzdát a zanikají smrtí. Duševní vlastnictví doplňují zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách
a zákon č. 527/1990 Sb.,
o vynálezech a zlepšovacích návrzích.
1.2
právní úprava ve veřejném právu Ochrana osobnosti je pokryta i veřejným právem. Stěţejním právním předpisem je
Listina základních práv a svobod přijata jako ústavní zákon č. 2/1993 Sb. Z osobnostních práv obsahuje v čl. 6 právo na ţivot. Čl. 7 garantuje nedotknutelnost osoby a soukromí. Osobní svoboda se zaručuje v čl. 8. Lidská důstojnost, osobní čest, jméno, dobrá pověst, soukromý a rodinný ţivot, osobní údaje jsou chráněny v čl. 10. Právo na listovní tajemství a korespondenci nalezneme v čl. 13. Zásah do osobních práv nejpřísněji postihuje trestní zákoník č. 40/2009 Sb. (dále jen TZ). Ochranu poskytuje celistvě, zakotvuje trestné činy proti ţivotu, zdraví, svobodě, lidské důstojnosti v sexuální oblasti, rodině a dětem. Ochrana osobnosti je obsaţena v Hlavě II.,dílu 2., jedná se o trestné činy proti právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství. Z nichţ je významný trestný čin pomluvy. Skutková podstata tohoto činu podle § 184 TZ je naplněna, jestliţe někdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou 11
Nález Ústavního soudu ze dne 26.04.2006, sp.zn. Pl.ÚS 37/04.
14
ohrozit jeho váţnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou váţnou újmu. Chráněn je zde pouze jednotlivec. Není rozhodující, zda si osoba uvědomuje nebo se dozvěděla o tom, ţe její váţnost byla ohroţena. Zákon ukládá vyšší sazbu, pokud se nepravdivý údaj šíří prostřednictvím médií, a to např. tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobným účinným způsobem. 12 Mírnější formu představuje zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen přestupkový zákon). Osobnostní práva řeší v § 49 jako přestupky proti občanskému souţití. Podle § 49 odst.1 písm.a) se přestupku dopustí ten, kdo jinému ublíţí na cti tím, ţe ho urazí nebo vydá v posměch. Můţe se tak dít slovně, písemně, vyobrazením. Podle písm. b) se přestupku dopustí ten, jestliţe jinému ublíţí na zdraví z nedbalosti, podle písm. c) kdo úmyslně naruší občanské souţití vyhroţováním újmou na zdraví, drobným ublíţením na zdraví, nepravdivým obviněním z přestupku, schválnostmi nebo jiným hrubým způsobem. Občanské souţití je chápáno jako soubor pravidel chování v daném místě a čase, jehoţ cílem je klidné a spořádané souţití občanů. Písm. e) chrání před vznikem újmy z důvodu příslušnosti k národnostní menšině, rasy, barvy pleti, pohlaví, sexuální orientaci a dalších diskriminačních důvodů. Ustanovení § 49 hájí konkrétní společenské zájmy jako čest, lidskou důstojnost, zdraví, pokojný ţivot, rovné zacházení osob.13 Základním právním předpisem ohledně osobních údajů je zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů (dále jen zákon o ochraně osobních údajů). Vztahuje se na osobní údaje, které zpracovávají státní orgány, orgány územní samosprávy, jiné orgány veřejné moci, fyzické a právnické osoby. Týká se veškerého zpracování osobních údajů, tedy shromaţďování, uchovávání, zpřístupňování, blokování, likvidací. Subjektem práva je pouze fyzická osoba. Osobní údaj představuje jakoukoli informaci týkající se identifikovatelnosti fyzické osoby. Jedná se např. o jméno, příjmení, rodné číslo, adresu, biometrické údaje. Zákon rozlišuje citlivý a anonymní údaj, u nichţ se uplatňuje zvýšená ochrana. Citlivý údaj se týká např. rasového, etnického původu, náboţenského, filosofického přesvědčení, zdravotního stavu.
Anonymní
údaj
nelze
vztáhnout
k určenému
subjektu
údajů.
Kontrolu
nad dodrţováním předpisu provádí Úřad pro ochranu osobních údajů. Na závěr zmíním právní předpisy zabývající se ochranou práv v mediální oblasti. Tiskový zákon č. 46/2000 Sb. (dále jen tiskový zákon) upravuje odpovědnost vydavatele, 12
JELÍNEK, Jiří a kolektiv. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. Praha: Leges, 2009. s. 230. 13 ČERVENÝ, Zdeněk, ŠLAUF, Václav. Přestupkové právo : komentář k zákonu o přestupcích včetně textu souvisících předpisů. 15. vydání. Praha: Linde, 2008. s. 112-114.
15
právo na odpověď a dodatečné sdělení. Ustanovení § 4 říká, ţe za obsah periodického tisku odpovídá vydavatel. Jedná se o zvláštní objektivní odpovědnost, kde se nevyţaduje zavinění. Tuto skutečnost dokládá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Sürek proti Turecku, v němţ se uvádí, ţe vydavatel, který sám není redaktorem a nepodílí se na tvorbě textu v novinách nebo časopisech, nemůţe být zbaven odpovědnosti. 14 Institut odpovědi v § 10 slouţí k tomu, aby kaţdá osoba měla moţnost se obhájit proti tvrzením, která se šíří prostřednictvím médií a dotýkají se cti, důstojnosti, soukromého ţivota. Poškozená osoba má moţnost zpřesnit, doplnit tvrzení nebo uvést informace na pravou míru. Po její smrti přísluší právo manţelu, dětem, pokud není jich, tak rodičům. Dodatečné sdělení v § 11 řeší případ, kdy se v tisku uveřejní sdělení o trestním, přestupkovém řízení nebo ve věcech správních deliktů proti fyzické nebo právnické osobě, jestliţe řízení nebylo skončeno pravomocným rozhodnutím. Osoba můţe poţadovat uveřejnění informace o konečném výsledku řízení. Zákon dále uvádí podmínky uveřejnění odpovědi, dodatečného sdělení a uplatnění práva u soudu.15 Televizní vysílání reguluje zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání (dále jen zákon o rozhlasovém a televizním vysílání). Shodně jako tiskový zákon upravuje právo na odpověď a dodatečné sdělení. Dále chrání zdroj, kde zákon říká, ţe osoba, která se podílela na získávání nebo zpracování informací, má právo odepřít soudu, jinému státnímu orgánu nebo orgánu veřejné správy poskytnutí informace o původu či obsahu těchto informací.
1.3
právní úprava evropského a mezinárodního práva Právo Evropské unie zakotvuje mnoho ustanoveních týkajících se lidských práv, z nichţ
pak vychází právo na ochranu osobnosti. Normy lidských práv se nacházejí v primárním a sekundárním
právu,
v obecných
zásadách
právních,
judikatuře
Soudního
dvora
v Lucemburku. Nyní zmíním jen některé prameny. Zřizovací smlouva o fungování Evropské unie obsahuje několik významných ustanoveních, jako např. čl. 18, který zakazuje jakoukoli diskriminaci na základě státní příslušnosti, čl. 19 zakazující diskriminaci z důvodu rasy, původu, pohlaví, etnika. Z čl. 20 vyplývají určitá práva z občanství Unie. Smlouva zakotvuje volný pohyb osob, sluţeb, věcí, kapitálu, prostor svobody, bezpečnosti a práva. Čl. 151 se zabývá sociálními právy, a to odkazem na Chartu sociálních práv. 14
Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku ze dne 8. 7. 1999 ve věci Sürek v.
Turkey.
15
CHALOUPKOVÁ, Helena. Zákon o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku (tiskový zákon) a předpisy související : komentář. 2.vydaní. Praha: C.H. Beck, 2006. s. 19, 32-33, 36.
16
Smlouva o Evropské unii téţ deklaruje Lidská práva. Čl. 2 přímo říká, ţe Unie je zaloţena na hodnotách úcty k lidské důstojnosti svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a dodrţování lidských práv. Dále v čl. 6 Unie uznává práva, svobody a zásady obsaţené v Listině základních práv Evropské unie. Čl. 49 umoţňuje evropským státům ucházet se o členství v Unii, jestliţe uznávají hodnoty uvedené v čl. 2. Stejnou právní sílu jako zakládací smlouvy má Listina základní práv Evropské unie, která byla vyhlášena 7. prosince 2000 a vstoupila v platnost 1. prosince 2009. Obsahuje šest hlav, a to důstojnost, svobody, rovnost, solidaritu, občanská práva a soudnictví. Podle čl. 52 vychází z obecných zásad právních, Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, ústavních tradic společných členským státům. Listina zavazuje Unii i členské státy, ale nerozšiřuje její pravomoc. Sekundární úprava obsahuje řadu nařízení a směrnic, které podrobněji rozvíjí zásady ve smlouvách. Týkají se oblastí volného pohybu, ochrany před diskriminací, osobních údajů, ekonomických práv, lidské důstojnosti, spotřebitele, ţivotního prostředí, sociálních práv. 16 K ochraně lidských práv přispívá i judikatura Soudního dvora v Lucemburku. Zásadní rozhodnutí jsou ve věci Stauder ohledně obecné ochrany osobnosti, Hauer týkající se vlastnictví, hospodářská a sociální práva jsou řešena ve věci Defrenne, ochranu soukromí a nedotknutelnost obydlí nalezneme v rozhodnutí Hoechst.17 Co se týče jednotlivce a uplatnění evropského práva, ten má omezené moţnosti domáhat se osobních práv vyplývající z práva EU. Přímo se můţe dovolávat nařízení, které je přímo účinné. Směrnice se můţe dovolávat, jestliţe splňuje podmínky vertikálního přímého účinku. Ustanovení Listiny a zakládacích smluv se můţe domáhat také jen za splnění přímé účinnosti. Osoba má i omezený přístup k Soudnímu dvoru. Nejčastější způsob je podání předběţné otázky ohledně výkladu práva EU k Soudnímu dvoru prostřednictvím národních soudů. Fyzické a právnické osoby mají postavení neprivilegovaných ţalobců v řízení o ţalobě na neplatnost právního aktu a v řízení o ţalobě na nečinnost. Oprávnění podat ţalobu mají jen ti, jestliţe jsou bezprostředně a osobně dotčeni. Své oprávnění musí vţdy prokázat. Soukromé osoby mohou být dále ţalobci v řízení o náhradě škody.18 Ochranu osobnostních práv poskytuje i mezinárodní právo. Nejvýznamnějším dokumentem je Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Vznikla na půdě Rady Evropy a byla podepsána členskými státy 4. listopadu 1950, v platnost vstoupila 3. září 1953. 16
ŠIŠKOVÁ, Naděţda. Dimenze ochrany lidských práv. Praha : ASPI, 2003. s. 43-60.(Dále jen ŠIŠKOVÁ. Dimenze ochrany lidských práv.) 17 TICHÝ a kol. Evropské právo. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2004. s. 121. 18 Tamtéţ, s. 286-297, 363-369.
17
Katalog práv byl postupně rozšiřován formou dvanácti protokolů. Působí na územích, kde signatářské státy vykonávají svrchovanou moc. Uplatní se vůči občanům členských států, cizincům, uprchlíkům i osobám bez státní příslušnosti. Vztahuje se na fyzické i právnické osoby. Obsahuje nedotknutelná práva jako právo na ţivot, zákaz mučení, otroctví, procesní práva jako právo na spravedlivý proces, zákaz trestu bez zákona, práva na ochranu soukromí, obydlí,
rodinný
ţivot,
vzdělání.
Z politických
práv
zakotvuje
svobodu
projevu,
shromaţďování, sdruţování. 19 Evropská úmluva upravuje také soudnictví. Jednotlivec má moţnost domáhat se svých práv u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Pravidla jsou stanovena v Hlavě II. Soud rozhoduje formou pléna, výborů, senátu, velkého senátu i jako samosoudce. Kaţdé fyzické a právnické osobě je přiznáno právo podat individuální stíţnost k Evropskému soudu. Jednou z podmínek je vyčerpání všech vnitrostátních opravných prostředků. Co se týče judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Lucemburského soudu, ta se v některých oblastech doplňuje, v jiných rozchází. Příkladem je případ Niemietz a Hoechst. Ve věci Niemietz Evropský soud uvedl, ţe právo na ochranu soukromí a obydlí se vztahuje i na
prostory
k podnikání
s odůvodněním,
ţe
podnikání
můţe
být
provozováno
i ze soukromého sídla. Kdeţto Lucemburský soud ve věci Hoechst uvedl, ţe ochrana soukromí a obydlí se vztahuje na osobní svobodu lidí, a proto ji nelze rozšiřovat na prostory pro obchodní účely. Soud zde chrání více hospodářské zájmy Evropské unie.20 Kromě Evropské úmluvy existují další mezinárodní smlouvy zabývající se lidskými právy. V rámci Rady Evropy vznikly smlouvy jako Úmluva o lidských právech a biomedicíně z r. 1997, Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin z r. 1995. Organizace spojených národů spravuje např. tyto pakty a úmluvy: Mezinárodní pakt o občanských a politických právech z r. 1966, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech z r. 1966, Mezinárodní úmluvu o odstranění všech forem rasové diskriminace z r. 1966, Úmluvu o právech dítěte z r. 1989. Mezinárodní organizace práce v Ţenevě spravuje např. Úmluvu o nucené nebo povinné práci z r. 1930, Úmluvu o diskriminaci z r. 1958. Pramenem Světové organizace duševního vlastnictví v Ţenevě je Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl z r. 1886. 21
19
ŠIŠKOVÁ. Dimenze ochrany lidských práv, s. 101-114. Tamtéţ, s. 87-89. 21 TELEC, Ivo. Přirozené právo osobnostní a jeho státní ochrana. Právní rozhledy, 2007, roč. 15, č. 1, s. 20
7-8.
18
2
osobnostní právo na internetu
2.1
právní režim na internetu Kaţdá právní norma má svojí působnost, jak věcnou, osobní, místní, časovou. Kaţdý
právní předpis lze uplatnit jen na určitém území nebo na předem stanovený okruh osob. Platí princip teritoriality, kdy právní normy vydané státním orgánem určitého státu se aplikují na celém nebo části území státu. Osobní působnost je úzce spjata s prostorovou, normy se vztahují na všechny osoby, které se nachází na území daného státu. Princip personality se uplatní vůči občanům státu, kteří musí dodrţovat normy i mimo jeho území, zároveň však poţívají ochrany. 22 V případě internetu nastává otázka, zda tuto teorii je moţné přenést do jeho prostředí. Existují představitelé, kteří říkají, ţe lze zjistit vztah informace a subjektu k území určitého státu, proto nemusíme hledat jiná řešení. Druhá skupina zastává názor, ţe činnost v kyberprostoru je sloţitější a rozdílná, proto je třeba hledat speciální řešení.23 Internet má unikátní povahu pro určení soudní příslušnosti. Jedná se o svobodné teritorium dostupné všude na světě. V případě porušení práva se musíme ptát, kde došlo ke škodní události. Jde o umístění majitele stránek, tedy serveru nebo místo, odkud je umoţněn přístup k porušení práva? Zvolíme-li druhou variantu, příslušnost můţe být potenciálně zaloţena v jakékoliv zemi na světě. Mnoho států se pokusilo toto dilema vyřešit ve svých rozsudcích.24 Co tedy internet ve skutečnosti znamená a jak se právo zde aplikuje? Internet je celosvětový systém propojených počítačových sítí, které mezi sebou komunikují pomocí protokolů TCP/IP. 25 Jedná se o soustavu serverů, datových komunikací. Z organizačního hlediska jsou to provozovatelé jednotlivých sítí a podsítí, zprostředkovatelé připojení, uţivatelé. 26 Setkáme se i s pojmem kyberprostor neboli cyberspace, některými autory charakterizován jako imaginární prostor tvořený počítačově zpracovanými daty, přístupný
22
ZOUBEK, Vladimír, PINZ, Jan, MIKULE, Vladimír. Základy práva. Pardubice: Univerzita Pardubice, 1998. s. 93-94. 23 POLČÁK, Radim. Právo na internetu: spam a odpovědnost ISP. Brno: Computer Press, 2007. s. 7-8. (Dále jen POLČÁK. Právo na internetu.) 24 REED, Chris, ANGEL, John. Computer law : the law and regulation of information technology. Oxford : Oxford Univerzity Press, 2007. s. 452. 25 cs.wikipedia.org [cit dne 12. listopadu 2010]. Dostupné na
. 26 SMEJKAL, Vladimír. Právo informačních a telekomunikačních systémů. Praha: C.H. Beck, 2001. s. 403-404. (Dále jen SMEJKAL. Právo informačních a telekomunikačních systémů.)
19
pouze vědomí uţivatelů. Nedisponuje ţádnými mezemi a je v podstatě nekonečný, stále se rozrůstající.27 Jak takové prostředí funguje? Kaţdý počítač připojený k internetu má svoji přidělenou číselnou adresu, tedy IP adresu jako např. 192.168.0.1. Pro snadnější zapamatování uţivatelé mohou pouţívat místo číselných adres tzv. doménová jména např. www.seznam.cz. Jedna IP adresa můţe mít jedno nebo více doménových jmen. Existuje několik úrovní domén. Obecná doména jako .com, .org je registrována celosvětově. Národní domény jako .cz, .sk jsou určené pro subjekty daných států. Za registraci IP adres a domén zodpovídá americká společnost ICANN ( Inernet Corporation for Assigned Names and Numbers). Společnosti jsou podřízeni registrátoři ARIN působící v Americe, Karibiku a jiţní Africe, APNIC pro Asii a Pacifik, RIPE NCC pro Evropu. 28 Nedávno vzniklá společnost EURid spravuje oblast domény .eu pro Evropskou unii. Její sídlo se nachází v Bruselu, Stockholmu, Pise a Praze. Pro Českou republiku registrátorem domény .cz je organizace CZ.NIC.29 Pro potřebu působnosti práva na internetu je důleţitý také server. Server je počítač, který poskytuje nějaké sluţby nebo počítačový program, který je realizuje. Sluţby mohou být poskytovány jednomu nebo více počítačům. Existuje několik druhů serverů např. webový server, který uchovává a nabízí webové stránky nebo herní server, který nabízí hraní her s více hráči. 30 Běţně se pronajímá prostor pro webové stránky na cizím serveru zpravidla za úplatu. Pronajímatel serveru je označován jako poskytovatel webhostingu. 31 Jakákoliv informace na internetu je vyvěšena na konkrétním serveru (počítači, počítačovém programu), který se nachází na určitém místě, např. na území ČR nebo v jiných státech. Vymezila jsem základní pojmy a dále se budu zabývat samotnou působností práva. V čem je prostředí internetu odlišné od skutečného světa? Na internetu dochází k překrývání hranic států, tedy určení jurisdikce můţe být často obtíţné. Protiprávní skutky lze konat pod skrytou identitou. Nenalezneme jednotnou právní úpravu, která by komplexně regulovala chování na internetu. Existuje úprava jen pro určitou oblast jako např. Úmluva o počítačové kriminalitě nebo směrnice o elektronickém obchodu. Na jedné straně stojí autoři, jiţ říkají, ţe „neexistují žádná místa na světě, ani virtuální, kde by neplatil žádný právní systém, právní
27
ŠKOP, Martin. Hranice práva a kyberprostoru : subverzivita kyberprostoru. Právník, 2005, roč. 144, č. 10, s. 1158. 28 SMEJKAL. Právo informačních a telekomunikačních systémů. s. 410-415. 29 RABAN, Přemysl. Evropská doména nejvyšší úrovně .eu a rozhodování sporů o ní. Právní rozhledy, 2006, roč. 14, č. 9, s. 320. 30 cs.wikipedia.org [cit dne 12. listopadu 2010]. Dostupné na . 31 cs.wikipedia.org [cit dne 12. listopadu 2010]. Dostupné na .
20
řád platí i na internetu“. 32 Na druhé straně stojí názory, jako např. organizace Electronic Frontier Foundation (hnutí za svobodný internet) v USA, která se staví proti právnímu omezování svobody osob na internetu. Za tímto účelem vytvořili Deklaraci nezávislosti v kyberprostoru. 33 Vzhledem k protiprávním jednáním a páchání trestné činnosti na internetu se domnívám, ţe určitá regulace je na místě. Vzhledem k překračování hranic států se setkáme s případy s cizím prvkem. Pak je třeba určit soudní příslušnost, rozhodné právo a právo, kterým se bude řídit jeho výkon. Precedentním a často citovaným rozhodnutím v oblasti působnosti práva se stal případ Zippo. Společnost Zippo Manufacturing Corporation (Zippo Ma.Co) podala ţalobu proti Zippo Dot Com s.r.o. (Dot Com). Zippo Ma.Co je průmysl se sídlem v Pensylvánii, Dot Com je provozovatel sluţeb na internetu se sídlem v Kalifornii uţívající doménu zippo.com. Spor se týkal ochranné známky názvu Zippo, kterou měla zaregistrovanou společnost Zippo Ma.Co. Dot Com poskytovala internetové sluţby určitému počtu obyvatel Pensylvánie. Podstatou rozhodnutí bylo určení příslušnosti soudu a rozhodného práva. Podle federálního zákona je dána osobní jurisdikce, jestliţe je dán minimální kontakt s fórem státu, uplatněný nárok vůči ţalovanému musí vycházet z těchto kontaktů, určení soudní pravomoci musí být přiměřené. Soud zkoumal vztah společnosti Dot Com k Pensylvánii. 34 Závěr rozhodnutí zněl, jestliţe provozovatel spravuje aktivní webovou stránku, tedy vědomě a opakovaně uzavírá smlouvy se subjekty cizího státu, pak je moţné zaloţení soudní příslušnosti státu ţalobce. Webová stránka, která pouze poskytuje informace, nezakládá příslušnost. U interaktivní webové stránky, která umoţňuje výměnu informací, je třeba zkoumat její míru. Podle této metody byly posuzovány případy převáţně v USA.35 Nyní představím tři modelové situace v oblasti civilního práva, které mohou nastat v prostředí internetu vztahující se k českému občanovi. 1. občan ČR vyvěsil na českou webovou stránku text, který zasahuje do osobnostních práv jiného občana ČR. Server se nachází v České republice. Podle § 11 OZ bylo porušeno právo na ochranu osobnosti. Podle § 13 OZ se poškozený můţe domáhat svých práv u soudu. Ţaloba bude podána ke krajskému soudu podle § 9 odst. 2 písm. a) o.s.ř., který říká, ţe krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku. Místní příslušnost se řídí obecným soudem ţalovaného, kterým je jeho 32
SMEJKAL, Vladimír. Internet a §§§. 2. vydání. Praha: Grada Publishing, 2001. s. 14. POLČÁK, Radim. K otázce působnosti práva na internetu. Jurisprudence, 2007, roč. 16, č. 3, s. 4. (Dále jen POLČÁK. K otázce působnosti páva na internetu.) 34 cyber.law.harvard.edu [cit. dne 13. listopadu 2010]. Dostupné na . 35 POLČÁK. K otázce působnosti páva na internetu. s. 12. 33
21
bydliště. Pokud takové nemá, tak místo, kde se zdrţuje, příp. kde má úmysl se trvale zdrţovat, a to podle § 84 a 85 o.s.ř. Vedle obecného soudu můţe ţalobce zvolit soud, v jehoţ obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody podle § 87 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Co je však místem škodní události na internetu? Podle mého názoru se jedná o takové místo, kde se osoba důvodně cítí být zneváţena, např. její bydliště, pracoviště, lokalita, kde pobývá, nebo ve které obchoduje. Jelikoţ ţalobce nese důkazní břemeno, domnívám se, ţe je právě na ţalobci, aby prokázal místo vzniku újmy. 2. německý občan vyvěsil na německou webovou stránku text, který zasahuje do osobnostních práv občana ČR. Server je umístěn v Německu. Český občan byl stejně jako v předchozím případě zasaţen do ochrany osobnosti podle občanského zákoníku. Určení příslušnosti soudu bude však odlišné vzhledem k cizímu prvku. Oba státy jsou členem Evropské unie, proto se bude postupovat podle práva Evropské unie. Nejprve je třeba zjistit příslušnost soudního orgánu. Podle čl. 2 odst. 1 nařízení Rady ES č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen Bruselské nařízení I) osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, mohou být ţalovány u soudů tohoto členského státu. Příslušným je domicil ţalovaného. Alternativou je místo škodní události. Podle čl. 5 můţe být osoba, která má bydliště na území některého členského státu, ţalována v jiném členském státě ve věcech týkajících se protiprávního jednání, kde došlo nebo můţe dojít ke škodné události. Jestliţe bude příslušný český soud, rozhodne podle českého práva, neboť se jedná o právo k nehmotným statkům. Rozhodnutí se uzná v jiném členském státě podle čl. 33 nařízení a podle čl. 38 můţe být i vykonáno. Místem škodní události bude Česká republika i Německo. Místem škodní události je Česká republika, a to z těchto příčin:
protiprávní text lze stáhnout z jakéhokoliv území ČR
předpokládejme, ţe osoba v ČR pobývá
má tedy důvod se cítit zde poškozena.
Kritériem je zde kvalitativní prvek. I kdyby ČR neměla přístup k internetovým stránkám, avšak informaci bychom mohli získat odjinud. Místem škodní události je Německá republika, a to z následujících příčin:
text je umístěn na německých webových stránkách (německá doména, psané v němčině)
server se nachází v Německu.
Přestoţe osoba nemá k Německé republice ţádný vztah, kritériem je v podstatě kvantitativní prvek. Jak velký je umoţněn přístup cizím osobám k webovým stránkám 22
z německého území? Jaká je pravděpodobnost, ţe stránky shlédnou němečtí obyvatelé a jaká je pravděpodobnost, ţe stránky shlédnou např. Britové? Stránky jsou psané německy, server se nachází v Německu, místem škodní události bude Německá republika. Domnívám se, ţe nelze stanovit obecné měřítko, kaţdý případ je třeba hodnotit individuálně. Přesto je zapotřebí mít na mysli určité limity. Nelze souhlasit s některými názory, které za místo škodní události povaţovaly všechna území, odkud byl umoţněn přístup k protiprávní informaci. Není totiţ moţné, aby osoba podléhala všem právním systémům světa. Příkladem bylo prohlášení generálního prokurátora v Minnesotě o varování uţivatelů a provozovatelů sluţeb na internetu. Znění je následující: „osoby a organizace nepocházející z Minnesoty, které šíří informace s vědomím, že budou zpřístupněny v Minnesotě, podléhají příslušnosti Minnesotským soudům pro porušení trestního a občanského práva státu“.36 Podobným rozhodnutím byl spor mezi francouzskou společností SG 2 a německou Brokat. Předmětem bylo uţití ochranné známky payline, kterou měly obě společnosti zaregistrovanou. Francouzská společnost SG 2, která měla dříve známku zaregistrovanou, podala ţalobu na německou společnost Brokat proti jejímu uţití na německých stránkách brokat.de. Francouzský soud rozhodl, ţe místem škodní události je Francie, protoţe k internetovým stránkám je odtud umoţněn přístup. Soud zakázal uţití známky na území Francie i na internetu. 37 Domnívám se, ţe za místo škodní události lze povaţovat Francii, ale ne z hlediska přístupu na internet, ale na základě jiných kritérií. Důvodem můţe být, ţe SG2 provozuje podnikatelskou činnost ve Francie, má tedy důvod se cítit zde být poškozena. Lze souhlasit se zákazem uţívání známky na francouzském území, nikoli však na internetu. Tímto zakazuje uţití ve všech zemích, odkud je umoţněn přístup k webovým stránkám. Rozhodnutí je značně nepřiměřené. Soud by mohl třeba nařídit blokaci stránek pro Francii, otázkou však zůstává, zda i toto řešení je proporcionální. Setkat se můţeme s poslední modelovou situací: americký občan vyvěsil na americkou webovou stránku text, který zasahuje do osobnostních práv občana ČR. Server je umístěn v USA. Americký občan se dopustil civilního deliktu podle občanského zákoníku, porušil ustanovení práva na ochranu osobnosti. Příklad obsahuje cizí prvek, proto budeme postupovat podle zásad mezinárodního práva soukromého. Osobnostní právo patří k nehmotným statkům, 36
cyber.law.harvard.edu [cit. dne 17. listopadu . 37 POLČÁK. Právo na internetu. s. 23.
2010].
Dostupné
na
23
proto rozhodným právem bude právo toho státu, který ochranu poskytuje.38 V našem případě se pouţije české právo, neboť došlo k zásahu do práv občana ČR. Podle § 84 a 85 odst. 1 o.s.ř. příslušným soudem bude domicil ţalovaného. Vedle obecného soudu ţalovaného jím je soud podle místa vzniku škodní události, jak stanoví § 87 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Ţalobce má tedy na výběr. Místem škodní události je Česká republika i Spojené státy. Poškozený je státním příslušníkem ČR, pobývá zde, má zřejmý důvod se cítit na území ČR zneváţen. Takovým místem jsou i Spojené státy, neboť se jedná o americké webové stránky psané v angličtině, server se nachází v USA, tedy jakýkoliv obyvatel USA má snadný přístup k internetovým stránkám. Vybereme-li si Českou republiku, český soud můţe např. podle § 13 OZ rozhodnout o náhradě nemajetkové újmy v penězích. Nyní je zapotřebí, aby Spojené státy rozhodnutí uznaly a zároveň provedly jeho výkon. V USA byl vydán akt Uniform foreign moneyjudgments recognition act, tedy zákon o uznání cizích rozhodnutí ohledně zaplacení peněţité částky, který za určitých podmínek uznává cizí rozhodnutí. Musí být pravomocné a vykonatelné. Rozhodnutí nelze uznat z těchto důvodů: nebylo vydáno nezávislým soudem s poţadavky na spravedlivý proces, soud neměl osobní a věcnou příslušnost, bylo získáno podvodně, je v rozporu s veřejným pořádkem státu, ţalovaný neobdrţel oznámení v dostatečném předstihu. 39 Otázkou je, zda by se předpis vztahoval i na náš příklad. Rozhodnutí se totiţ nesmí týkat daní, pokut nebo sankcí. Příkladem o neuznání rozhodnutí v USA je případ Yahoo!, Inc. (Yahoo) v. La Ligue Contre Le Racisme Et L’Antisemitisme (LICRA). Yahoo je provozovatelem amerických webových stránek se sídlem v Kalifornii. Obsahují chat, aukce, diskusní fóra. LICRA je organizace, která poskytuje ochranu před rasismem a diskriminací. Na aukci se objevily k prodeji nacistické materiály a v chatovací místnosti docházelo k nacistickým diskuzím. Francouzský zákoník takové jednání zakazuje. Yahoo a dceřinná společnost Yahoo ve Francii (Yahoo.fr) umoţňovaly přístup k těmto stránkám francouzským uţivatelům. LICRA podala ţalobu k francouzskému soudu. Soud rozhodl o odstranění nacistických materiálů z francouzského Yahoo a zaplacení pokuty. Yahoo částečně materiály odstranila. Soud v Kalifornii však rozhodl, ţe francouzská rozhodnutí jsou nevykonatelná v USA
38
HRUBEŠOVÁ, Helena. Osobnostní práva a práva na ochranu soukromí uţivatelů autorských děl chráněných pomocí DRM zakoupených přes internet. Právní rozhledy, 2010, roč. 18, č. 4, s. 125. 39 law.upenn.edu [cit. dne 17. listopadu 2010]. Dostupné na .
24
pro rozpor s prvním dodatkem americké ústavy, tedy se svobodou projevu.
40
Záleţí tedy
na právní úpravě ve Spojených státech, zda by rozhodnutí mohlo být uznáno a vykonáno podle předpisů USA. Nyní uvedu několik poznámek k působnosti trestního práva na internetu. Podle § 4 TZ trestnost činu se posuzuje podle zákona ČR, jestliţe byl spáchán na jejím území. Čin je spáchán v ČR, jestliţe se pachatel zde dopustil zcela nebo zčásti jednání a následek nastal nebo měl nastat v cizině. Trestný čin je také spáchán v ČR, pokud se jednání dopustil v cizině, ale následek měl alespoň z části nastat zde. Domnívám se, ţe zásada teritoriality by neměla být vztaţena na prostředí internetu, dokud nebudou jasně stanovena pravidla pro určení místní působnosti. Jelikoţ se jedná o velký zásah do práv osob, pachatel by měl být vţdy srozuměn, které jurisdikci státu podléhá, např. určení podle domény nebo umístění serveru. Vzhledem k tomu, ţe nyní nelze určit hranice států na internetu, zásada by se uplatňovat neměla. Zásada personality podle § 6 TZ se aplikuje na občany ČR a osoby bez státní příslušnosti s trvalým pobytem v ČR, které v cizině spáchají trestný čin. V tomto případě by neměl být problém i v oblasti internetu. Jestliţe občan ČR kdekoliv na internetu umístí trestněprávní informaci, podléhá trestnímu zákoníku. Zásada univerzality podle § 7 TZ znamená, ţe taxativně vyjmenované trestné činy, které jsou spáchány v cizině, cizím státním příslušníkem nebo osobou bez státní příslušnosti podléhají trestnímu zákoníku ČR. Ochranný princip se týká téţ taxativně vyjmenovaných trestných činů v § 7 TZ a stanoví, ţe čin, který byl spáchán v cizině proti občanu ČR nebo osobě bez státní příslušnosti, která má trvalý pobyt v ČR, je trestný podle zákona ČR. Takový čin musí být v místě spáchání trestný nebo nepodléhat ţádné trestní pravomoci. Vzhledem k povaze stanovených trestných činů by internet mohl být spíše jako pomocný prostředek, neţ ţe by bylo moţné spáchat čin pouze v prostředí internetu. Subsidiární zásada univerzality podle § 8 TZ říká, ţe zákonům ČR podléhá cizinec, který spáchal čin v cizině nebo osoba bez státní příslušnosti bez trvalého pobytu v ČR. Podmínkou je, ţe čin je trestný i na území, kde byl spáchán a pachatel byl dopaden na území ČR. Tento princip by bylo moţné pouţít i na internet. Častým jednáním na internetu, které je trestné ve více zemí je např. propagace nacismu nebo rasismu. Aby bylo moţné stíhat takovou osobu, musela by být dopadena v ČR, coţ bude méně pravděpodobné.
40
MAGGS, Petr B., SOMA, John T., SPROWL, James A. Internet and computer law. St. Paul, Minn. : Thomson-West, 2005. s. 486-488.
25
V závěru shrnu principy působnosti práva na internetu. Nelze, aby existovalo prostředí bez práva, uţ ta skutečnost, ţe jsme státními občany nebo se nacházíme na nějakém území, tak vţdy podléháme jurisdikci určitého státu. Internet je informační síť, uměle vytvořený prostor, kde platí právo stejně jako ve skutečném světě. Původce protiprávní informace na internetu je moţné vyhledat prostřednictvím serverů a IP adresy. Vzhledem k neexistenci hranic na internetu se mnohdy setkáme s mezinárodním prvkem. Častým kritériem pro určení příslušnosti soudu a rozhodného práva v civilní oblasti je místo škodní události. Tím je místo, kde se osoba důvodně cítí být poškozena, tedy např. lokalita bydliště, pracoviště, podnikání. Dalším takovým je stát, kde se nachází server a např. webové stránky v tomtéţ jazyce. Měřítkem je zde pravděpodobnost shlédnutí stránek obyvatel daného státu. Přestoţe právní řád osobě poskytuje dostatečnou ochranu, narazíme na neochotu zahraničních soudů uznávat a vykonávat cizí rozhodnutí. Zatímco v rámci Evropské unie nám problematiku koordinuje Bruselské nařízení I, tak např. mezi Spojenými státy a ČR právní úpravu nenajdeme. Domnívám se, ţe největší překáţkou je mezinárodní spolupráce. Co se týče působnosti trestních norem, podle mého názoru princip teritoriality bychom v případě internetu uplatňovat neměli. Hrozí zde velký zásah do osobních práv, a proto kaţdá osoba při svém jednání má právo vědět, pod kterou jurisdikci spadá. V prostředí internetu si tímto zatím nemůţeme být jisti.
2.2
odpovědnost poskytovatelů služeb na internetu V předchozí kapitole jsem uvedla právní vztah mezi škůdcem a poškozeným
na internetu. V této části se budu zabývat postavením provozovatelů internetových sluţeb. Nalézt uţivatele internetu, který se dopouští protiprávních jednání, je mnohdy sloţité, můţe trvat delší dobu a vystopovat ho nemusíme. Z toho důvodu provozovatelům internetových sluţeb za určitých podmínek vzniká odpovědnost za cizí obsah. V rámci Evropské unie byla vydána směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2000/31/ES o některých právních aspektech sluţeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu (dále jen o elektronickém obchodu). Na základě ní byl v ČR přijat zákon č. 480/2004 Sb., o některých sluţbách informační společnosti (dále jen zákon o některých sluţbách informační společnosti). Směrnice určuje podmínky, za kterých poskytovatel sluţeb neodpovídá za obsah, např. čl. 12 říká, ţe poskytoval není odpovědný, jestliţe není původcem obsahu. Kdeţto zákon stanoví podmínky vzniku odpovědnosti, § 3
26
stanoví, ţe poskytovatel sluţby odpovídá za obsah, jen pokud přenos sám iniciuje. Směrnice tedy nebyla provedena úplně správně.41 Poskytovatel sluţeb je odpovědný, jestliţe se dopustí taxativně vyjmenovaných jednání v zákoně o některých sluţbách informační společnosti. Odpovědný za škodu bude podle § 420 OZ za splnění ustanovení zákona o sluţbách informační společnosti. Musí tedy splnit následující podmínky:
protiprávní jednání uvedená v zákoně o některých sluţbách informační společnosti
způsobení škody
příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vznikem škody
zavinění
Jedná se o subjektivní odpovědnost, odpovídá za zavinění buď ve formě úmyslu, nebo nedbalosti. Podle § 420 odst. 3 OZ se poskytoval sluţeb viny zprostí, jestliţe prokáţe, ţe škodu nezavinil. Směrnice a zákon rozlišují tři druhy poskytovatelů sluţeb a podle toho i jejich odpovědnost: 1)
Poskytovatel sluţeb, který pouze přenáší informace poskytnuté uţivatelem, odpovídá za obsah, pokud přenos sám iniciuje, zvolí uţivatele přenášené informace, zvolí nebo změní obsah přenášené informace.
2)
Poskytovatel sluţeb, která spočívá v přenosu informací poskytnutých uţivatelem. Odpovědnost se týká informací, jeţ jsou automaticky dočasně meziukládané. (caching)
3)
Poskytovatel sluţby, která spočívá v ukládání informací poskytnutých uţivatelem. Odpovědnost se týká obsahu informací uloţených na ţádost uţivatele. (hosting)
Poskytovatelé sluţeb nejsou povinni dohlíţet na obsah jimi přenášených nebo ukládaných
informací
a
aktivně
vyhledávat
skutečnosti
a
okolnosti
poukazující
na protiprávnost obsahu informace. Nyní opět uvedu tři modelové situace, se kterými se můţeme setkat u odpovědnosti poskytovatelů sluţeb podle zákona o některých sluţbách informační společnosti. Na české webové stránce se objevil protiprávní text. Poskytovatel služeb a server se nachází v ČR. Kdokoliv můţe provozovatele sluţeb informovat o protiprávním jednání 41
ČERMÁK, J. Ochrana autorského práva v prostředí peer to peer sítí typu BitTorrent s přihlédnutím k rozsudku ve věci The Pirate Bay. Právní rozhledy, 2010, roč. 18, č. 8, s. 278-280.
27
na internetových stránkách. V případě, ţe by nic neučinil, bude odpovědný podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona o některých sluţbách informační společnosti. Poskytovatel sluţby odpovídá za obsah informací uloţených na ţádost uţivatele, pokud se prokazatelně dozvěděl o protiprávní povaze obsahu ukládaných informací a neprodleně neučinil veškeré kroky, které lze po něm poţadovat, k odstranění nebo znepřístupnění takových informací. Velmi sledovaným případem týkající se provozovatele sluţeb bylo rozhodnutí ve věci The Pirate Bay. The Pirate Bay je server, který umoţňuje přístup a stahování autorských děl v oblasti převáţně filmů. Přímo na serveru nebyla díla umístěna. Ke stahování docházelo pomocí peer to peer sítě BitTorrent, a to bez předchozího souhlasu autora. Server se nacházel ve Švédsku a provozovatelem byl švédský občan. Ve věci rozhodoval švédský soud. Obţalovaným soud uloţil pokutu a odsoudil je k trestu odnětí svobody. Dopustili se trestného činu porušování autorských práv, a to ve formě účastenství. Důvodem bylo, ţe umoţňovali třetím osobám prostřednictvím serveru The Pirate Bay neoprávněně rozmnoţovat autorská díla. Obţalovaní se bránili, ţe se na ně vztahují výjimky podle směrnice o elektronickém obchodu, jejich argumentaci soud však nepřijal. 42 Druhou situací je, ţe na českou webovou stránku neznámá osoba vyvěsila protiprávní informaci, provozovatelem je občan Velké Británie a server je umístěn ve Velké Británii. Pro celou Evropskou unii platí směrnice o elektronickém obchodu. Všechny státy EU by měly mít ji provedenou ve svých vnitrostátních předpisech. Kdokoliv můţe kontaktovat provozovatele serveru, aby text odstranil. Pokud informace bude protiprávní i ve VB, měl by odpovídat podle britských předpisů na základě směrnice o elektronickém předpisu. V případě, ţe by text byl protiprávní pouze v České republice, provozovatele bychom nemuseli donutit. Pokud je server umístěn ve Velké Británii, české právo by se na poskytovatele sluţeb vztahovat nemělo, aby nedocházelo k situacím, ţe by podléhal všem právním řádům světa. Domnívám se, ţe by poskytovatel sluţeb měl být odpovědný podle norem, kde se nachází jeho server. Posledním příkladem je, kdy na české webové stránce se objevil protiprávní text. Poskytovatel služeb a server se nachází v USA. Jako v předchozích případech můţeme kontaktovat poskytovatele sluţeb. Nyní záleţí, jestli v daném státě je text také protiprávní a zda existují právní normy, které regulují odpovědnost poskytovatelů sluţeb. Jinak bychom amerického provozovatele serveru nemuseli přinutit.
42
Tamtéţ, s. 275.
28
Policie ČR podle zákona č. 273/2008 Sb., o policii (dále jen zákon o policii) by mohla nařídit českým poskytovatelům sluţeb, aby blokovali pro české uţivatele informace z určitých IP adres. 43 Podle § 14 zákona o policii policie při plnění svých úkolů spolupracuje s právnickými a fyzickými osobami. Podle § 18 policista je v rozsahu potřebném pro splnění konkrétního úkolu policie oprávněn poţadovat od fyzických a právnických osob věcnou a osobní pomoc, zejména potřebné podklady a informace včetně osobních údajů. Osoby jsou povinny poţadovanou pomoc poskytnout. Výjimkou je, pokud jim v tom brání mlčenlivost nebo jiná zákonná povinnost. Dále takovou povinnost nemusí poskytnout, jestliţe jí nebo osobě blízké hrozí váţné ohroţení. Kontroverzním rozhodnutím v této oblasti byl případ CompuServe. Jednatel německé společnosti CompuServe Deutschland byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody za rozšiřování pornografie. Rozsudek byl následně zrušen odvolacím soudem. Společnost provozovala počítače, díky nimţ se uţivatelé z Německa dostali k datům uloţeným u mateřské společnosti CompuServe v USA. Jednatel byl upozorněn, ţe ze serveru v USA můţe docházet ke stahování dětské pornografie. V Německu je však zakázaná. Společnost přijala opatření, aby se filtroval negativní obsah, přesto se jí to z technických důvodů zcela nepodařilo. Obvodní soud uvedl, ţe americká společnost mohla zamezit obsahu, ale toto opomenuli, proto se dopustili trestného činu. Odvolací soud jednatele zprostil obţaloby z důvodu nedostatku úmyslu. 44 Rozhodnutí je příkladem, kdy i provozovatel sluţeb můţe podléhat trestním normám. Odvolací soud však správně rozhodl ve prospěch obţalovaných. Nelze, aby se osoba dopustila trestného činu, aniţ by naplňovala všechny jeho znaky, tedy i formu zavinění. Případ je dále zvláštní tím, ţe německý provozovatel odpovídal za obsah, který lze stáhnout z amerického serveru. Je zde sice jejich provázanost, ale pokud nemá přímý vliv na tok informací, které je moţné z amerického serveru získat, neměl by za obsah odpovídat. Domnívám se, ţe jeho odpovědnost má být zaloţena k takovým informacím, které je schopen sám odstranit a nevedlo by to k neúměrným potíţím. V závěru shrnu základní informace. Tuto oblast nám upravuje směrnice o elektronickém obchodu a zákon o některých sluţbách informační společnosti. Poskytovatelé sluţeb odpovídají za cizí obsah jen za zákonem stanovených podmínek. Na zahraničního poskytovatele sluţeb by se odpovědnost podle českého práva vztahovat neměla, aby nedocházelo k celosvětové působnosti práva, ten má být odpovědný podle norem, kde se 43 44
POLČÁK. Právo na internetu. s. 79. HILGENDORF, Eric. Kriminalita na Internetu. Trestní právo, r. 2001, roč. 6, č. 9, s. 15-16.
29
nachází jeho server. Zabránit protiprávním informacím můţeme prostřednictvím českých provozovatelů sluţeb, a to na základě nařízení policejních orgánů podle zákona o policii. Ti mají však odpovídat za odstranění informací, jen jestliţe jsou technicky schopni tak učinit a nepřineslo by jim to nepřiměřené problémy.
2.3
kyberšikana Šikana je tradičně povaţována za problém vyskytující se ve škole. Jedná se
o opakovanou negativní úmyslnou agresi ze strany jednoho nebo více ţáků, kde cílem je způsobit zranění nebo poníţení. Kyberšikana je novou metodou šikany, která se objevila v souvislosti s rozvojem technologie a znamená vyuţívání informačních a komunikačních prostředků jako jsou mobilní telefony, videokamery, e-maily, webové stránky za účelem poškození osoby. Vyskytují se následující formy kyberšikany:
odesílání hrubých, vulgárních zpráv prostřednictvím SMS nebo e-mailů
on-line obtěţování, které zahrnuje hrozbu újmy nebo zastrašování
zasílání škodlivých nebo nepravdivých prohlášeních jiným osobám
rozšiřování citlivých nebo soukromých informací o osobě.45
V souvislosti s rozvojem šikany vznikl projekt Minimalizace šikany zajišťovaný Nadací O2. V rámci projektu proběhl v únoru roku 2010 výzkum ohledně kyberšikany. Dotazováno bylo 1004 resondentů. Cílovou skupinou byli ţáci 3. – 9. tříd ve věku 8-15 let. Bylo zjištěno, ţe 44% dětí pojem nezná. Osobní zkušenost s kyberšikanou má přibliţně 10% dětí. Případ kyberšikany učitele zná 7% dětí. Záměrem projektu je zapojení ţáků, škol a rodičů do problematiky a sníţit výskyt šikany na školách.46 Kyberšikana se v podstatě promítla i do trestního zákoníku, a to konkrétně do ustanovení § 354 nazvaném nebezpečné pronásledování. Na kyberšikanu se dá aplikovat jednání podle § 354 odst. 1 písm. c) TZ, kdy trestného činu se dopustí ten, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, ţe jej vytrvale prostřednictvím prostředků elektronických komunikací, písemně nebo jinak kontaktuje a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho ţivot nebo zdraví nebo o ţivot a zdraví osob jemu blízkých. Za dlouhodobé pronásledování se povaţují více neţ čtyři týdny. V literatuře se můţeme setkat také s pojmem cyberstalking. Můţe se jednat o neustálé nebo opětovné zasílání e-mailů, SMS, 45
BERAN, Tanya, QING, Li. The Relationship between Cyberbullying and School Bullying. Journal of Student Wellbeing. 2007, č. 12, s. 17. 46 minimalizacesikany.cz [cit. dne 22. listopadu 2010]. Dostupné na .
30
MMS zpráv, telefonické kontaktování, vyuţívání diskusních fór, chatů, zveřejňování fotografií, audiovizuálních záznamů nebo zasílání počítačových virů.47 Nyní uvedu příklad kyberšikany v souvislosti s působností práva na internetu a odpovědností
poskytovatelů
sluţeb.
Alice
vyvěsila
audiovizuální
záznam
se zesměšňujícím komentářem na facebook.com, kde nahrála svou spolužačku Zuzanu, jak se převléká při tělocviku. Alice je studentkou střední školy v Hradci Králové, kde má i své bydliště. Zuzana bydlí ve Smiřicích v Královehradeckém kraji. Alice Zuzanu obtěžuje již několik měsíců, a to zasíláním zpráv na facebook.com, SMS nebo telefonováním . Zuzana má strach o své zdraví. Alice tím, ţe natočila Zuzanu na video, zasáhla do jejího soukromí a lidské důstojnosti. Porušila tak osobnostní práva Zuzany podle § 11 OZ. Vyvěšením videa na webovou stránku porušila ustanovení § 12 OZ, neboť obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby smějí být pouţity a pořízeny jen s jejím souhlasem. Jednání Alice nespadá ani do výjimek podle § 12 odst. 2 a 3 OZ, kdy svolení není třeba, jestliţe se uţije k úředním účelům nebo pro vědecké, umělecké účely, pro tiskové filmové, rozhlasové nebo televizní zpravodajství. Pouţití však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby. Zuzana se můţe podle § 13 odst. 1 OZ domáhat u soudu zdrţení se zásahů, tedy aby Alice v jednání dále nepokračovala, dále odstranění následků, tedy odstranění videa z webové stránky, přiměřeného zadostiučinění, tedy omluvu. Podle § 13 odst. 2 OZ v případě, ţe by zadostiučinění nebylo postačujícím, můţe poţadovat náhradu za nemajetkovou újmu v penězích. Zuzana podá ţalobu ke krajskému soudu na základě § 9 odst. 2 písm. a) o.s.ř., který stanoví, ţe krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku. Místní příslušnost se bude řídit buď obecným soudem ţalovaného, tedy bydliště Alice podle § 84 a 85 o.s.ř., nebo místem škodní události podle § 87 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Zuzana má na výběr, který si zvolí. Místem škodní události je místo, kde se Zuzana skutečně cítí být poškozena. Vzhledem k tomu, ţe internet nezná hranice, místem můţe být, jak její bydliště, tak sídlo školy, do které chodí. Místem tedy bude Hradec Králové nebo Smiřice. Podle přílohy č. 2 a 3 uvedených v § 11 a 12 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích bude místně příslušným soudem Krajský soud v Hradci Králové. Alice by se také mohla dopustit jiţ zmíněného trestného činu nebezpečné pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. c) TZ. Alice svou spoluţačku pronásleduje 47
VOLEVECKÝ, Petr. Kybernetické trestné činy v trestním zákoníku. Trestní právo, 2010, č. 7-8, s. 41-
42.
31
dlouhodobě elektronickými prostředky a Zuzana můţe mít důvodnou obavu o své zdraví. Zuzana můţe podat trestní oznámení podle § 158 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen TŘ) policejnímu orgánu a ten je povinen učinit všechna opatření k odhalení skutečností, ţe byl spáchán trestný čin. Do případu je moţné také zapojit poskytovatele sluţeb. Zuzana můţe kontaktovat provozovatele serveru, aby závadné video odstranil. V případě, ţe tak neučiní, bude odpovědný podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona o některých sluţbách informační společnosti. Poskytovatel na základě tohoto ustanovení odpovídá za obsah informací uloţených na ţádost uţivatele, jestliţe se prokazatelně dozvěděl o protiprávnosti informace a neučinil veškeré kroky k jejímu odstranění. V případě, ţe by provozovatelem byl americký občan a server se nacházel také ve Spojených státech, české právo by se na něj vztahovat nemělo, aby nedocházelo k celosvětové působnosti práva, jak jsem jiţ zmínila v předchozí kapitole. Vzhledem k tomu, ţe např. sociální síť facebook.com je rozšířena po celém světě, mohlo by vůči provozovateli docházet tak k uplatňování práva ze všech států. Domnívám se, ţe česká právní úprava ohledně porušování osobnostních práv na internetu je dostačující. Problém můţe nastat v případě, kdy se provozovatel sluţeb bude nacházet v zahraničí a budeme poţadovat odstranění informace. Pokud bude nečinný, nedonutíme ho. Odpovídat by měl podle norem, kde se nachází jeho server. Existuje moţnost spolupráce s českými provozovateli sluţeb, kterým by mohl být dán příkaz ze strany policejních nebo soudních orgánů.
2.4
projev rasismu V souvislosti s rozvojem elektronické technologie se některé trestné činy promítly
i do prostředí internetu. Rasistická nebo i nacistická či fašistická propaganda se často snadno skryje pod anonymitu. Vypátrání pachatele tak můţe být obtíţným úkolem. Ochranu před jakoukoli diskriminací poskytuje mnoho mezinárodních dokumentů. Základní je Evropská úmluva o ochraně lidských práv a svobod, která v čl. 14 říká, ţe práva a svobody jsou přiznána všem, a to bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, náboţenství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Dalšími smlouvami jsou Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace z r. 1966, Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin z r. 1995. Rasistické trestné činy páchané prostřednictvím počítače upravuje Úmluva Rady Evropy o počítačové kriminalitě z r. 2001. Česká republika Úmluvu sice podepsala, ale ještě 32
neratifikovala. Dodatkový protokol Úmluvy o potírání činů rasistické a xenofobní povahy ČR nepřijala. Cílem protokolu je koordinace trestního práva v oblasti rasismu a xenofobie na internetu a mezinárodní spolupráce. Právní akt definuje skutkové podstaty činů a přijímá opatření ve spolupráci. Jedná se o tyto činy: šíření rasistických a xenofobních materiálů, rasisticky a xenofobně motivovaná pohrůţka, rasisticky a xenofobně motivovaná uráţka, popření, hrubé sniţování, schvalování nebo ospravedlnění genocidy nebo zločinů proti lidskosti, návod a pomoc k jednání.48 V prostředí internetu se pravděpodobně nejvíce setkáme s činem šíření rasistických a xenofobních materiálů. V čl. 2 protokolu rasistický a xenofobním materiálem je jakýkoliv psaný materiál, obrázek, prezentace ideologie nebo teorie, která obhajuje, propaguje nebo podněcuje k nenávisti, diskriminaci, násilí proti jednotlivci nebo skupině osob, z důvodu rasy, barvy pleti, národnostního či etnického původu, náboţenství, pokud je pouţívána jako záminka pro některý z těchto faktorů. Jednání musí být úmyslné a spočívat v distribuci nebo jakéhokoli jiného zpřístupnění těchto materiálů pro veřejnost prostřednictvím počítačového systému.49 Vedle mezinárodních dokumentů existují právní akty Evropské unie. Listina základních práv a svobod Evropské unie v hlavě III v čl. 21 zakazuje jakoukoli diskriminaci na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, etnického nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní menšině, sexuální orientaci atd. Smlouva o fungování Evropské unie v čl.18 nedovoluje diskriminaci na základě státní příslušnosti a čl. 19 vyzývá k přijetí opatření v boji proti diskriminaci. Smlouva o Evropské unie v čl. 2 říká, ţe Unie je zaloţena na hodnotách rovnosti, dodrţování práv příslušníků menšin. Na vnitrostátní úrovni tuto problematiku upravuje Listina základních práv a svobod. Hlava III čl. 24 a 25 zajišťuje práva národnostních a etnických menšin. Zákon č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin reguluje výkon jejich práv, sdruţování, uţívání jména a příjmení v jazyce národnostních menšin, právo na vzdělání ve svém jazyce, kulturu. Sankce za potlačování práv menšin stanoví přestupkový zákon a trestní zákoník. Ustanovení § 49 odst. 1 písm. d) a e) přestupkového zákona říká, ţe přestupku se dopustí ten, kdo omezuje nebo znemoţňuje příslušníku národnostní menšiny výkon jeho práv. Další skutková podstata spočívá ve způsobení jinému újmy pro jeho příslušnost k národnostní
48
GŘIVŇA, Tomáš, POLČÁK, Radim. Kyberkriminalita a právo. Praha: Auditorium, 2008. s. 145-146. (Dále jen . GŘIVŇA, POLČÁK. Kyberkriminalita a právo.) 49 coe.int [cit. dne 2. prosince 2010]. Dostupné na < http://conventions.coe.int/Treaty/EN/Treaties/Html/189.htm>.
33
menšině, etnický původ, rasu, barvu pleti, pohlaví, sexuální orientaci atd. Za takové jednání je moţné uloţit pokutu do 20 000 Kč. Za podobné skutky nejpřísněji postihuje trestní zákoník. Hlava X upravuje trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných, díl 5. obsahuje trestné činy narušující souţití lidí. Zde se nachází v § 352 trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a jednotlivci, § 355 hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob, § 356 podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod. Hlava XIII označená jako trestné činy proti lidskosti, míru a válečné trestné činy, díl 1 pod názvem trestné činy proti lidskosti zahrnuje trestné činy v § 403 zaloţení, podpora a propagace hnutí směrujícího k potlačení práv a svobod člověka, § 404 projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka, § 405 popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia. Dále se budu zabývat metodikou vyšetřování trestných činů s rasovým a národnostním podtextem. Tuto trestnou činnost lze páchat několika způsoby. Existují tyto podoby: verbální, jedná se o určité výhruţky, uráţky, hesla, grafická – zobrazuje články např. na internetu, kresba, obraz, fyzické násilí – směřující proti ţivotu, zdraví, projevy agrese. Trestné činy je moţné dělit také podle objektu. Jedná se o to, zda je útok veden např. proti cizincům (Turci), proti menšině (Romům), proti majoritě ve společnosti (Čechům). Se specifickými trestnými činy souvisí i typické důkazy. V této oblasti se často vyskytují záznamy na elektronických nosičích, zvukové nahrávky, videozáznamy projevů. V písemné formě to jsou plakáty, letáky, tisk. Z předmětů zde nalezneme všelijaké nacistické symboly, doplňky oblečení. Dále to mohou být výslechy svědků, výbušniny, zbraně.50 U rasově motivovaných trestných činů najdeme charakteristické atributy pachatele. Jedná se zejména o mladé nevyzrálé muţe kolem dvaceti let věku s niţším vzděláním nebo kvalifikací. Jsou buď nezaměstnaní, nebo pracují v méně zajímavých oborech. Ve svém ţivotě se cítí být nespokojeni a neúspěšní, proto vytvářejí stejnorodá seskupení, která podporují jejich muţskou soudrţnost. Svou agresivitu ospravedlňují ochranou pořádku, čistoty národa. Nedostatek pracovních míst a ekonomická krize jsou prostorem pro vznik takových extremistických skupin.51 Internet v takové oblasti hraje velkou roli. Zde dochází k šíření a propagaci nenávisti vůči jednotlivým rasám nebo menšinám. Příslušníci extremistických skupin komunikují mezi sebou prostřednictvím e-mailů. Na webových stránkám nalezneme programová prohlášení, 50
STRAUS, Jiří, NĚMEC, Miroslav a kol. Teorie a metodologie kriminalistiky. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. s. 395-398. 51 KRAMULOVÁ, Daniela, HUBÁLEK, Slavomil. Co jsou zač čeští „ochránci národa a rasy“? Psychologie dnes, 2009, roč. 15, č. 6, s. 36-37.
34
nábor nových členů, letáky, pozvánky na setkání, koncerty, demonstrace. Prostřednictvím počítačové sítě je moţné informace získat z celého světa. Jedná se tak o rychlou a nenákladnou agitaci. Protiprávní sdělení se nacházejí i mimo působnost práva vlastní země. Původce zpráv je mnohdy anonymní.52 Nyní opět uvedu příklad, na kterém budu aplikovat právní úpravu. Na české webové stránce se objevil text, který propaguje rasistické a nacistické hnutí, hlásá nenávist vůči Romům. Zde se také nacházely různé nacistické symboly, pozvánky na setkání. Server se nachází v České republice. Jeden z uživatelů internetu o existenci stránek informoval Policii ČR. Pachatel propaguje nenávist vůči romskému etniku prostřednictvím internetu. Tím se dopustil trestného činu podle § 356 TZ podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod. Skutkovou podstatu naplní ten, kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému národu, rase, etnické skupině, náboţenství, třídě nebo jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků. V našem případě by se podle § 356 odst.1, 3 písm. a) TZ jednalo o kvalifikovanou skutkovou podstatu, neboť čin byl spáchán veřejně přístupnou počítačovou sítí. Pachatel na webových stránkách dále šíří rasistické a nacistické hnutí. Dopustil se druhého trestného činu podle § 403 odst. 1, 2 písm. a) TZ zaloţení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka. Jednání spočívá v zaloţení, podpoře nebo propagaci hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověk, nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboţenskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob. I zde jde o kvalifikovanou skutkovou podstatu, protoţe čin spáchal veřejně přístupnou počítačovou sítí. Trestnými činy páchanými prostřednictvím internetu se zabývá odbor informační kriminality Úřadu sluţby kriminální policie. Tím, ţe uţivatel informoval Policii ČR, dal podnět k zahájení trestního řízení. Podle § 158 odst. 3 TŘ policejní orgán sepíše o skutečnosti záznam a zahájí trestní řízení. Ve fázi prověřování bude úkolem Policie ČR zjistit osobu, která text na stránky umístila. Existuje několik moţností zřizování a spravování webových stránek: a) internetová stránka je umístěna na vlastním serveru b) stránka je umístěna na cizím serveru za úplatu
52
GŘIVŇA, POLČÁK. Kyberkriminalita a právo. s. 145.
35
c) stránka je umístěna na cizím serveru bezplatně po vyplnění formuláře bez ověření pravdivosti údajů, takové neplacené sluţby dovolují utajit identitu. Co se týče první a druhé formy, tady máme moţnost pomocí IP adresy zjistit, z jakého zařízení byla informace odeslána. V posledním případě IP adresu nemusíme určit, jestliţe údaje budou skryty. V odhalování záznamů je třeba postupovat rychle, nemusí totiţ existovat příliš dlouho. Přestoţe rozpoznáme majitele IP adresy a uţivatele domény, nemáme jistotu, ţe protiprávní text na stránku umístila právě ona. Vedle těchto důkazů je třeba provést další, jako např. domovní prohlídku, výslech svědků, obviněného.53 Jestliţe policejní orgán dostatečně odůvodní závěr, ţe trestný čin spáchala určitá osoba, zahájí podle § 160 TŘ trestní stíhání. Po skončení vyšetřování podle § 166 odst. 3 TŘ předloţí policejní orgán spis s návrhem na podání obţaloby státnímu zástupci. Ten podle § 176 TŘ podá obţalobu k soudu. Věcná příslušnost soudu se bude řídit podle § 16 a 17 TŘ. Okresní soud koná řízení v prvním stupni, pokud zákon nestanoví jinak. Krajský soud rozhoduje v prvním stupni, jestliţe se jedná o trestný čin, jehoţ dolní hranice činí nejméně pět let nebo lze za něj uloţit výjimečný trest. Trestní zákoník na trestný čin podle § 356 odst.1, 3 písm. a) podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod stanoví trest odnětí svobody 6 měsíců aţ tři roky. Na trestný čin podle § 403 odst. 1, 2 písm. a) zaloţení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka stanoví trest odnětí svobody tři aţ deset let. Ţaloba bude tedy podána k okresnímu soudu. Podle § 18 odst. 1 TŘ místně příslušným bude soud, v jehoţ obvodu byl trestný čin spáchán. Domnívám se, ţe místem spáchání trestného činu by mělo být místo podle umístění serveru, odkud informace byla odeslána. V případě, ţe místo nezjistíme, bude se postupovat podle § 18 odst. 2 TŘ, kdy příslušným bude soud, v jehoţ obvodu obviněný bydlí, pracuje nebo se zdrţuje. Do tohoto případu lze zapojit poskytovatele sluţeb. Pokud bychom viníka nevypátrali, policejní orgán můţe kontaktovat provozovatele sluţeb, aby odstranil protiprávní text nebo zablokoval přístup k internetovým stránkám ostatním uţivatelům. Jestliţe tak neučiní podléhá ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zákona o některých sluţbách informační společnosti. Provozovatel sluţeb odpovídá za obsah informací uloţených na ţádost uţivatele, jestliţe se prokazatelně dozvěděl o protiprávnosti informace a neučinil veškeré kroky k jejímu odstranění.
53
SMEJKAL. Právo informačních a telekomunikačních systémů. s. 446-447.
36
Mám za to, ţe právní úprava trestných činů s rasistickým nebo nacistickým podtextem v prostředí internetu je dostačující. Vypátrat pachatele se však nemusí podařit z technických důvodů. Určité prostředky umoţňují pachateli zakrýt svou identitu nebo záznamy o pachateli existují krátkou dobu. Protiprávní text lze odstranit ve spolupráci s poskytovateli sluţeb.
2.5
pracovněprávní vztahy Osobnostní právo a moderní elektronické prostředky se projevily i ve vztahu mezi
zaměstnancem a zaměstnavatelem. Nyní uvedu modelový příklad, se kterým se můţeme setkat. Zdeněk je bývalým zaměstnancem společnosti ABC, s.r.o. Zaměstnavatel s ním okamžitě zrušil pracovní poměr podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce pro zvlášť hrubé porušení povinností. Ve výpovědi byl uveden důvod, že v pracovní době užívá internet k osobním účelům, tedy používáním sociálních sítí jako facebook.com, icq, ale též otvírá elektronickou poštu se zábavným obsahem. Zaměstnavatel porušování povinností zjistil skrytým monitorováním internetu. Na mezinárodní úrovni ochranu soukromí zaměstnance zajišťuje Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Čl. 8 zakotvuje právo na respektování soukromého a rodinného ţivota, obydlí a korespondence. Stejně tak stanoví Mezinárodní pakt o občanských a politických právech z r. 1976, který v čl. 17 sděluje, ţe nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého ţivota, rodiny, domova nebo korespondence. Z práva Evropské unie mohu zmínit Listinu základních práv Evropské unie. Čl. 7 téměř cituje Evropskou úmluvu s tím, ţe slovo korespondence bylo nahrazeno slovem komunikace z důvodu zohlednění technologického pokroku.
54
Důleţitým aktem je také směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2002/58/ES o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací (o soukromí a elektronických komunikacích). Směrnice v odst. 24 vymezuje pravidla sledování činnosti uţivatele na zařízení sítí elektronických komunikací. Říká, ţe jakékoli informace na zařízení jsou součástí soukromí uţivatelů a jejich ochrana musí být v souladu s Evropskou úmluvou. Uplatnění špionáţního softwaru, webové štěnice, skrytého identifikátoru by mělo být
pouze k oprávněným účelům s vědomím
uţivatelů. Na vnitrostátní úrovni ochrana soukromí je upravena v Listině základních práv a svobod, a to v čl. 10, který stanoví ochranu lidské důstojnosti, cti, dobré pověsti, jména, soukromého a rodinné ţivota. Dále zajišťuje ochranu před neoprávněným shromaţďováním, zveřejňováním nebo jiným zneuţíváním údajů osoby. Čl. 13 zakazuje porušování listovního 54
Čl. 7 vysvětlení k Listině základních práv Evropské unie.
37
tajemství, jiných písemností a záznamů. Zaručuje tajemství zpráv podaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením. Obecným předpisem je občanský zákoník, který v § 12 uvádí, ţe písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejich projevů osobní povahy mohou být pořízeny nebo pouţity jen s jejím svolením. Speciálním je zákoník práce. Hlava VIII, § 316 vymezuje majetková práva zaměstnavatele a osobní zaměstnance. Zaměstnanci nesmí bez souhlasu zaměstnavatele uţívat pro vlastní potřebu pracovní prostředky zaměstnavatele, včetně výpočetní techniky a telekomunikačního zařízení. Zaměstnavatel můţe uloţené povinnosti přiměřeně kontrolovat. Nesmí však bez závaţného důvodu, který spočívá ve zvláštní povaze činnosti zaměstnavatele, narušovat soukromí zaměstnance na pracovištích a ve společných prostorách tím, ţe je podrobí otevřenému nebo skrytému sledování, odposlechu a záznamu telefonického hovoru, kontrole elektronické pošty nebo listovních zásilek adresovaných zaměstnanci. Pokud takový důvod je dán, je zaměstnavatel povinen informovat zaměstnance o rozsahu kontroly a jejího způsobu. Podle stanoviska č. 2/2009 Úřadu pro ochranu osobních údajů zaměstnavatel nesmí kontrolovat a zpracovávat obsah korespondence zaměstnanců. Je oprávněn pouze dohlíţet na počet přijatých a odeslaných e-mailů, od koho je dostává nebo komu je rozesílá. E-mail zaměstnance jako např. [email protected] náleţí zaměstnavateli, ale zároveň se jedná o osobní údaj, který můţe zpracovávat. Elektronickou poštu můţe otevřít a přečíst jen z objektivních důvodů, hrozila-li by mu újma na jeho právech. Sledovat webové stránky můţe, jestliţe jeho činnost spočívá ve zvláštní povaze, zároveň ho musí o způsobu a provedení kontroly informovat. Zaměstnavatel má moţnost sankcionovat zaměstnance za to, ţe řádně nepracuje, nevyuţívá pracovní doby a prostředků, jak stanoví § 301 zákoníku práce. Úřad ve stanovisku dále uvádí principy, které by se měly projevit ve vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Uplatnění zásady proporcionality má slouţit k vyrovnání práv zaměstnance a zájmů zaměstnavatele. Zaměstnanec tak očekává přiměřenou ochranu jeho soukromí a zaměstnavatel naopak poţaduje efektivní výkon zaměstnance a ochranu např. před způsobením škody nebo trestnou činností. Druhým principem je zásada adekvátnosti, kdy zaměstnavatel má shromaţďovat osobní údaje co nejméně, a jestliţe to odpovídá účelu. Dalším principem je zásada analogie. Právní normy, které regulují staré technologie jako je
38
např. pošta, aplikujeme obdobně na nové informační technologie. Poslední zásadou je informační povinnost zaměstnavatele o monitorování zaměstnance.55 Pojmem soukromí v pracovní oblasti se zabýval i Evropský soud pro lidská ve Štrasburku ve věci Niemietz v. Německo. Soud uvedl, ţe do soukromého ţivota lze zasáhnout jen v nezbytném rozsahu a ze zákonem stanovených důvodů. Respektování soukromého ţivota v sobě zahrnuje právo vytvářet a rozvíjet vztahy s ostatními lidmi, a to i obchodní povahy, protoţe právě v pracovním ţivotě máme ne-li největší příleţitost rozvíjet vztahy s vnějším světem.56 Zaměstnavatel také musí dodrţovat ustanovení zákona o ochraně osobních údajů. Podle § 10 musí při zpracování osobních údajů dbát na zachování lidské důstojnosti subjektu údajů, na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a osobního ţivota. Porušení zákona spadá do kompetence Úřadu pro ochranu osobních údajů. Dále můţe podléhat i trestnímu zákoníku, který upravuje porušení tajemství dopravovaných zpráv. Elektronických komunikací se týká § 182 odst. 1 písm. b) TZ, kdy trestného činu se dopustí ten, kdo úmyslně poruší tajemství datové, textové, hlasové, zvukové či obrazové zprávy posílané prostřednictvím sítě elektronických komunikací a přiřaditelné k identifikovanému účastníku nebo uţivateli, který zprávu přijímá. Zdeněk v našem případě porušil ustanovení § 316 odst. 1 zákoníku práce, kdy bez souhlasu zaměstnavatele uţil výpočetní techniku pro osobní potřebu. Společnost ABC, s.r.o. jako zaměstnavatel nedodrţela zákonem stanovené podmínky monitorování a zasáhla tak do osobních práv zaměstnance. Zdeňkova výpověď je oprávněná, a to z důvodu neplnění pracovních povinností. Zaměstnanec naopak můţe poţadovat odškodnění za zásah do osobnostních práv. V případě, ţe by některé osoby úmyslně zveřejnily soukromé informace z elektronické pošty, mohly by být i trestně odpovědné. Domnívám se, ţe právní úprava osobnostních práv v souvislosti s rozvojem elektronických prostředků dostatečně chrání zaměstnance. Striktní stanovení podmínek monitoringu odpovídá silnějšímu postavení zaměstnavatele.
55
uoou.cz [cit. dne 28. listopadu 2010]. Dostupné na < http://www.uoou.cz/uoou.aspx?menu=14&loc=329>. 56 Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku ze dne 16. 11. 1992 ve věci Niemietz v. Germany.
39
3
ochrana osobnostních práv a svoboda projevu
3.1
pojem a právní úprava Svoboda projevu je garantovaná kaţdému bez ohledu na státní občanství. Svobodně se
projevovat můţeme rozličnými způsoby, a to slovem, písmem, tiskem, obrazem, písní, hudbou, stylem oblékání. Dává moţnost vyřešit problémy dialogem bez pouţití násilí. Povaţuje se za univerzální právo spjaté s právem politickým. Hraje důleţitou roli ve veřejných záleţitostech.57 Evropský soud pro lidská práva se o svobodě projevu zmiňuje tak, ţe představuje jeden z nejdůleţitějších základů demokratické společnosti, jednu z podmínek jejího pokroku a rozvoje kaţdého jednotlivce. Výjimky ze svobody projevu musí být vykládány striktně a její omezení musí být přesvědčivě prokázáno.58 Svoboda projevu je zakotvena v mezinárodních smlouvách. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech z r. 1976 v čl. 19 říká, ţe kaţdý má právo zastávat svůj názor bez překáţky a na svobodu projevu. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod v čl. 10 stanoví téţ právo na svobodu projevu. Ta se týká svobody zastávat názory, přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů bez ohledu na hranice. Právo lze omezit na základě zákona, jestliţe je to nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci. Se svobodou projevu úzce souvisí právo se shromaţďovat a sdruţovat, které nalezneme v čl. 11. Ke svobodě projevu se vyjádřil Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku ve věci Bladet Tromso and Stensaas v. Norway. Společnost Bladet Tromso majitelé novin a editor Stansaas byli odsouzeni soudem v Norsku za pomluvu. V tisku vyšel článek, který kritizoval pouţívání nelegálních metod zabíjení tuleňů. Členové posádky, kteří se účastnili lovu, se domáhali ochrany dobré pověsti, i přestoţe jejich jména zveřejněna nebyla. Evropský soud uvedl, ţe odsouzení norského okresního soudu bylo v rozporu s čl.10 Evropské úmluvy. Dále dospěl k názoru, ţe kritika nebyla útokem proti všem členům posádky nebo konkrétním osobám. Tisk by měl mít nárok, pokud přispívá k veřejné diskusi o legitimních otázkách, spoléhat se na obsah úřední zprávy, aniţ by musel provádět nezávislý výzkum, protoţe jinak 57
ČERNÝ, Petr. Je svoboda projevu opravdu pro všechny? Právní rozhledy, 2009, roč. 17, č. 5, s. 177. Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku ze dne 25. 8. 1998 ve věci Hertel v. Switzerland. 58
40
ţivotně důleţitá úloha tisku by mohla být ohroţena. Nevidí pochyb, ţe by noviny nejednaly v dobré víře.59 Z práva Evropské unie mohu zmínit Listinu základních práv Evropské unie. Čl. 11 zajišťuje svobodu projevu a informací. Na vnitrostátní úrovni svoboda projevu je upravena v Listině základních práv a svobod v oddílu politických práv v čl. 17. Téměř přebírá text Evropské úmluvy, v čl. 17 odst. 3 vymezuje nepřípustnost cenzury. Právo shromaţďovací a sdruţovací nalezneme v čl. 19 a 20. Tato ustanovení podrobněji rozpracovávají zákony. Jedním z nich je zákon č. 84/1990 Sb., o právu shromaţďovacím. Výkon práva nepodléhá ţádnému povolení, musí být však oznámeno. Shromáţdění můţe být zakázáno nebo rozpuštěno, např. jestliţe jeho účelem je popírat nebo omezovat osobní nebo jiná práva občanů pro jejich národnost, rasu, původ nebo cílem je dopuštění se násilí a hrubé neslušnosti. K zákazu shromáţdění se vyjádřil Nejvyšší správní soud, který uvedl, ţe k omezení shromaţďovacího práva můţe dojít pouze výjimečně, zejména v případě konfliktu s ústavním pořádkem, jeţ chrání práva třetích osob. Rozpor je třeba řešit pouţitím principu proporcionality, přičemţ zákaz představuje krajní způsob.60 Dalším prvek svobody projevu je právo sdruţovat se upravené v zákoně č. 83/1990 Sb., o sdruţování občanů. I zde se nevyţaduje povolení. Sdruţení podléhají registraci. Ministerstvo odmítne registraci, pokud by se jednalo o spolek, jehoţ cílem je popírání nebo omezování osobních, politických práv občanů pro jejich národnost, pohlaví, rasu, atd. nebo sledují dosahování svých cílů způsoby, které jsou v rozporu s ústavou a zákony. Ze stejných důvodů ministerstvo rozhodne o jeho rozpuštění. K rozpuštění občanského sdruţení se vyslovil Nejvyšší správní soud, který sdělil: „proti extrémním názorům a sdružením založeným k jejich šíření může správní orgán zasáhnout až tehdy, vznikne-li nikoli jen hypotetické nebezpečí, že uvedené extrémní názory či jejich důsledky mohou začít být skutečně prosazovány a realizovány“.61 Určité povinnosti musí splňovat i politické strany a hnutí. Jejich úpravu nalezneme v zákoně č. 424/1991 Sb., o sdruţování v politických stranách a v politických hnutích. Stejně jako v předchozím předpisu nepodléhají povolovací povinnosti, ale pouze registraci. Za zákonem stanovených podmínek můţe být registrace odmítnuta nebo politická strana rozpuštěna. Důvody jsou např. porušování ústavy a zákonů, cíl odstranit demokratické základy státu, existence nedemokratických stanov a orgánů, program nebo činnost ohroţující 59
Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve Štrasburku ze dne 20. 5. 1999 ve věci Bladet Tromso and Stensaas v. Norway. 60 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2007, sp. zn. 8 As 51/2007-67. 61 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2009, sp. zn. 7 As 29/2008-104.
41
mravnost, veřejný pořádek nebo práva a svobody občanů. O rozpuštění politické strany a hnutí rozhoduje soud, o odmítnutí registrace ministerstvo. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí stanovil kumulativní podmínky pro rozpuštění politické strany. Jimi jsou protiprávní chování politické strany, jednání můţeme přičíst této politické straně, je bezprostřední hrozbou pro demokratický právní stát, zamýšlený zásah je v souladu s principem proporcionality, tedy je zde přiměřenost mezi omezením práva sdruţovat se v politických stranách a zájmem společnosti na ochraně hodnot jako jsou veřejná bezpečnost, pořádek, ochrana práv a svobod druhých.62 Svoboda projevu se také často dotýká sdělovacích prostředků. Jiţ zmíněný tiskový zákon určuje odpovědnost vydatele, ochranu zdroje a obsahu informací. Ke zdroji se vyjadřuje nález Ústavního soudu, který zní, ţe v určitých případech, převáţně v soudnictví, můţe být novinář donucen prozradit zdroj, jestliţe získaná informace by mohla mít trestněprávní význam. Tímto se dostává do konfliktu svoboda projevu s jiným veřejným zájmem a záleţí na posouzení soudu testem proporcionalitu, kterému přizná větší váhu.63 Dalším mediálním předpisem je zákon o rozhlasovém a televizním vysílání. Část pátá hlava I. vymezuje práva a povinnosti při vysílání programu. Omezení provozovatelů vysílání spočívá např. v tom, ţe vysílané pořady nesmí propagovat válku nebo líčit krutá nebo jinak nelidská jednání, nesmí podněcovat k nenávisti z důvodu pohlaví, rasy, barvy pleti, nesmí zařazovat do vysílání pořady, které mohou váţně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých.
3.2
omezení svobody projevu na internetu Svobodu projevu je moţné z legitimních důvodů omezit. Týká se omezení ve vztahu
k informacím, jejich vyhledávání, šíření, k názorům. Příčinou omezení jsou práva a svobody jiných subjektů a veřejný zájem jako bezpečnost státu, veřejný pořádek, mravnost, zdraví. Zásah do svobody projevu můţe být preventivní nebo následný. Klasickým preventivním zásahem je cenzura. Patří k největším omezením svobody projevu. Právní řád ji zakazuje. V tomto případě nedojde ke zveřejnění informací nebo předmět výtisku musí být předem schválen, dojde tak ke znemoţnění přístupu občanům ke sdělení. Cenzury se můţe dopustit orgán veřejné moci, nikoli soukromý subjekt. Mediální prostředky za šíření obsahu jsou odpovědné podle zákona. Někdy se o cenzuře hovoří ve smyslu sporu mezi novináři
62 63
Rozsudek Nejvyššího správního soud ze dne 4. 3. 2009, sp. zn. Pst 1/2008-66. Nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 394/04.
42
a vydavateli, můţeme se setkat s pojmem seberegulace, jedná se o povolený a někdy i potřebný nástroj uvnitř sdělovacích prostředků. K předběţným omezením také patří licence a povolení. Systém povolení je v demokratické společnosti nepřípustný. Setkáme se však s licencí, a to přímo u provozování rozhlasového a televizního vysílání. Jde o větší zásah, neţ co se týče reţimu registračního nebo evidenčního. Tisk nepodléhá ţádnému omezení, je regulován pouze trhem. Následné omezení svobody projevu se vztahuje na právní odpovědnost původců sporných obsahů. Můţe se jednat o správní, civilní nebo trestní delikt. Důleţitá je forma a způsob postihu, který by měl být ve shodě s principem proporcionality. Je třeba dbát na intenzitu postihu. Sankce tedy musí být adekvátní, proto např. bude dána přednost omluvě před finančním trestem. Postih má však funkci i preventivní, neboť odrazuje ostatní od obdobného jednání. Následný zásah musí být v právním řádu jasně a srozumitelně vymezen. K sankci za projev se vyjádřil Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Novinář byl trestně stíhán za rozhovor s extrémní pravicovou stranou. Soud uvedl, ţe i extrémní názory jsou pro veřejnost významné, musí se však rozlišovat, zda se jedná o propagaci nebo pouhé informování těchto postojů. Regulace dále můţe být zaměřená na obsah nebo obsahově neutrální. Toto rozlišení má hlavně význam v USA, v Evropě se neuplatňuje. Obsahově neutrální omezení se orientuje na jiná hlediska neţ na předmět tématu, jimi jsou např. místo, čas, způsob projevu. Taková regulace zamýšlí jiný cíl neţ omezit projev, jde např. o ochranu vlastnického práva nebo veřejného pořádku. Co se týče doby, můţe se jednat o omezení z důvodu nočního klidu. Regulace místa se vztahuje na zákaz shromaţďování v okolí veřejných budov. Omezení způsobu se týká vylepování plakátů, billboardů, nevyţádaných telefonátů, elektronické pošty, návštěv do domu. Obsahově neutrální regulace je méně závaţnější neţ účelová. Podle Nejvyššího soudu USA je takový zásah přípustný pouze za splnění předpokladů. Těmi jsou: omezení nesmí odkazovat na obsah projevu, musí se jednat o závaţný státní zájem, musí být jasně stanovené, musí být zachovány alternativní komunikační kanály. Evropský soud pro lidská práva obsahově neutrální regulaci přezkoumává testem proporcionality. Obsahově zaměřené omezení reguluje sdělení, názory, informace, ideje. Rozlišuje se regulace názoru, tedy určitý postoj, úhel pohledu a tématu. Ve Spojených státech ústavní přezkum obsahově zaměřené regulace je velmi přísný. Státní moc musí prokázat nezbytný nebo naléhavý státní zájem. Omezení musí být přesně zformulováno. V případě, ţe soud přistoupí k takovému testu, zpravidla rozhodne o protiústavnosti regulace svobody projevu.
43
Evropský soud pro lidská práva testem proporcionality porovnává váhu svobody projevu s hodnotou jiného kolidujícího práva.64 Omezení svobody projevu má vliv i na uţívání internetu. Za účelem svobodného přístupu na internet vzniklo ve Spojených státech hnutí Electronic Frontier Foundation. Na podnět novely telekomunikačního zákona v USA byla vytvořena Deklarace nezávislosti kyberprostoru. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu USA internet poţívá ochrany svobody projevu v souladu s prvním dodatkem Ústavy.65 Svoboda projevu na internetu se projevila v případu Gutnick v. Dow Jones45. Na amerických webových stránkách byl na elektronickém časopisu pomluven australský podnikatel Gutnick. Ten na ochranu své osobnosti podal ţalobu k australskému soudu o zaplacení náhrady škody. Gutnick ţádal o uznání a výkon rozhodnutí v USA. Soud ve Spojených státech odmítl uznat a vykonat rozsudek s odkazem na první dodatek Ústavy USA, tedy na porušení svobody projevu.66 K omezování přístupu uţivatelů k internetu se také vyjadřovala Ústavní rada ve Francii. Zde byl vydán zákon, který umoţňoval uţivatele odpojit z internetu, pokud se dopustil jednání v rozporu s autorským právem. Uţivatel by tak mohl být odpojen aţ na několik měsíců bez moţnosti si zřídit sluţby u jiného provozovatele. Zákon vydal správní úřad, jeţ ukládal i sankce. Ústavní soud uvedl, ţe o vině a trestu můţe rozhodovat pouze soud, proto předpis prohlásil za neústavní. Dále sdělil, ţe svoboda projevu zahrnuje i přístup ke komunikačním on-line sluţbám, které jsou součástí základních práv. V Německu byl schválen zákon, který by bránil dětské pornografii na internetu. Spolkový kriminální úřad bude vyhledávat seznamy stránek s nelegálním obsahem. Stránky bude moci úřad vymazat ze sítě. Registr bude poskytnut provozovatelům sluţeb. Větší provozovatelé sluţeb budou mít povinnost blokovat stránky, a to bez zbytečného odkladu. Jinak budou podléhat správnímu deliktu. Uţivatel, který vstoupí na takové stránky, bude upozorněn varovnou značkou, ţe prohlíţení je trestné. Proti zákonu byla podána petice. Kritici předpis povaţují za šikanu a státem řízenou kontrolu nad internetem.67 Ve
Velké
Británii
existuje
Internet
Watch
Foundation,
nadace
dohlíţející
nad internetem. Jedná se o nezávislý orgán financovaný z Evropské unie. Byl zaloţen v r. 1996. Spolupracuje s britskou vládou. Odborníci i veřejnost mohou nadaci anonymně 64
BARTOŇ, Michal. Svoboda projevu: principy, garance, meze. Praha: Leges, 2010, s. 125, 130-133, 146-148, 165-176. (Dále jen BARTOŇ. Svoboda projevu: principy, garance, meze.) 65 HERZEG, Jiří, GŘIVŇA, Tomáš. Právo na přístup k Internetu, blokace stránek a digitální gilotina. Trestněprávní revue, 2010, roč. 9, č. 5, s. 141-142. (Dále jen HERZEG, Jiří, GŘIVŇA, Tomáš. Právo na přístup k Internetu, blokace stránek a digitální gilotina) 66 POLČÁK. Právo na internetu. s. 22. 67 HERZEG, Jiří, GŘIVŇA, Tomáš. Právo na přístup k Internetu, blokace stránek a digitální gilotina. s. 143-144.
44
podávat oznámení s nelegálním obsahem. Jde především o stránky, které zobrazují pohlavní zneuţívání dětí, trestný obscénní obsah týkající se dospělých, podněcování k rasové nenávisti.68 Společnost Microsoft ve spolupráci s policii v Kanadě vytvořila software, tzv. Systém pro vysledování zneuţívání dětí (Child Exploitation Tracking System, CETS). Dovoluje propojit přezdívky na internetu s faktickými jmény, IP adresami, účty, fotografiemi a jinými osobními údaji. Tímto se podařilo vypátrat pachatele, kteří nelegální aktivity zveřejňují na internetu. Systém je postaven na principu předpokladu, ţe osoba se i několik let dozadu objevila na internetu s pravým jménem i přezdívkou současně. Dalším subjektem je soukromá společnost G2, která monitoruje a potírá negativní obsah na internetu. Pomocí aplikace a předstíraných nákupů zjišťují výskyt dětské pornografie.69 V České republice jsou blokovány stránky s nelegálním obsahem ze strany soukromých subjektů. Znepřístupnění se vztahuje na servery s dětskou pornografii a podpory či propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka. Obsah filtrují telekomunikační poskytovatelé Vodafone a Telefónica O2. Výběr a hodnocení obsahu přebírají od britské organizace Internet Watch Foundation, která má také k dispozici seznamy s nelegálními stránkami (blacklist). 70 Společnost Vodafone automaticky blokuje u všech svých zákazníků přístup k internetovým stránkám se zakázaným obsahem, a to konkrétně s dětskou pornografii a propagací rasismu. Dále také nabízí sluţbu, která zdarma zablokuje např. na mobilních telefonech dětí přístup k nepatřičnému tématu jako je erotika a pornografie, on-line sexuální seznamky, hazardní hry a loterie, zbraně a násilí, drogy a alkohol, peer-to-peer sítě. Takto je moţné zablokovat i internetové stránky. Poskytování sluţeb je reakcí na zájem rodičů o ochranu dětí před nevhodným obsahem.71 K automatickému blokování stránek společnosti Vodafone se vyjádřila Denisa Šlemarová v článku Cenzura internetu – krutá realita? Zde uvádí, ţe běţný uţivatel internetu nemá přístup k seznamu stránek s nelegálními obsahy. Tudíţ nelze zjistit, jestli skutečně dochází k filtraci stránek pouze s dětskou pornografií a rasismem a ne odlišných témat. 68
iwf.org.uk [cit dne 12. prosince 2010]. Dostupné na < http://www.iwf.org.uk/about-iwf>. KRULÍK, Oldřich. Aktuální trendy v oblasti boje proti počítačové kriminalitě. Kriminalistický sborník, 2010, roč. 52, č. 2, s. 66. 70 HERZEG, Jiří, GŘIVŇA, Tomáš. Právo na přístup k Internetu, blokace stránek a digitální gilotina. s. 145. 71 Tisková zpráva společnosti Vodafone Czech Republic a. s. ze dne 26. června 2008, publikováno na: vodafone.cz [cit dne 12. prosince 2010]. Dostupné na < http://www.vodafone.cz/o_vodafonu/tiskove_centrum/tiskove_zpravy/tiskove_zpravy.htm?lang=cz&id=509&ye ar=2008>. 69
45
Pokládá si otázku, nakolik se lze spolehnout na prohlášení soukromého subjektu, který v podstatě přejímá roli nezávislé justice.72 Svoboda projevu a informací, jejich šíření a přístup k nim jsou výrazem i vnitřní svobody jednotlivce před státní mocí. Jakékoliv komunikační prostředky jako tisk, rozhlas, televize a jejich omezení jsou stanoveny zákonem. Internet jako novodobé médium ţádné kodifikaci nepodléhá. Informace na internetu jsou omezovány, jestliţe se dostávají do konfliktu s jinými právními předpisy nebo právy třetích osob. Jak jiţ bylo zmíněno regulace internetu v ČR a dalších evropských zemí se neděje zásahem veřejné moci, ale ze strany soukromých subjektů. Ve skutečnosti můţe docházet k samovolné regulaci bez jakékoli kontroly.
3.3
střet svobody projevu a osobnostního práva V závěru diplomové práce uvedu příklad konfliktu osobnostního práva a svobody
projevu. Kateřina byla se svými přáteli vyfotografována reportérem v nočním podniku. Fotografie s komentářem se objevila v tištěných i elektronických novinách. Cílem článku bylo informovat veřejnost o nově vzniklém podniku ve městě. Kateřina je však známou a úspěšnou podnikatelkou ve městě, proto se domnívá, že fotografie by mohla poškodit nejen její jméno a dobrou pověst, ale také zasáhnout do cti a lidské důstojnosti. V tomto případě by mohlo dojít k zásahu do osobnostního práva zakotveném v Listině základních práv a svobod v čl. 10, kde se stanoví, ţe kaţdý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Ochrana je poskytována téţ občanským zákoníkem v § 11, který říká, ţe fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména občanské cti, lidské důstojnosti, svého jména. Podle § 13 OZ má fyzická osoba právo domáhat se ochrany u soudu. Podle § 12 OZ obrazové snímky týkající se fyzické osoby smějí být pouţity jen s jejím svolením. Souhlasu není třeba, jestliţe byly pořízeny nebo pouţity přiměřeným způsobem pro vědecké a umělecké účely, tiskové, filmové, rozhlasové, televizní zpravodajství. Nesmí být však v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby. S právem na ochranu občanské cti a dobré pověsti se střetává právo na svobodu projevu zakotvené v Listině základních práv a svobod v čl. 17, který říká, ţe svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. Kaţdý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, 72
ŠLEMAROVÁ, Denisa. Cenzura internetu – krutá realita? [online]. itpravo.cz, 23. června 2010 [cit. 12. prosince 2010]. Dostupné na .
46
obrazem nebo jiným způsobem, jakoţ i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. Ústavní soud uvádí, ţe právo na svobodu projevu je omezeno právy jiných, ať uţ ústavně zakotvenými nebo plynoucích ze zákonných předpisů. V případě, ţe zveřejněný názor vybočí z meze uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, přichází o charakter konkrétního úsudku a zpravidla se ocitne mimo ústavní ochranu. 73 Téţ se vyjadřuje k osobní cti a dobré pověsti. Uvádí, ţe je základem rozhodnutí učiněných v demokratické společnosti. Hraje důleţitou roli ve vztazích jako např. mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, v obchodních poměrech, v politickém ţivotě. Jestliţe je jednou veřejně poškozena, a to hlavně v médií, můţe být tak navěky, tím spíše, pokud není dána moţnost rehabilitace. Pokud k takové situaci dojde, prohrává nejen sama osoba, ale také celá společnost. Tudíţ její ochrana není věcí jednotlivce, a proto je třeba ji vnímat jako veřejný statek.74 V tomto případě je třeba zkoumat legitimitu cíle zásahu. Zda je zásah oprávněný. Důleţitou roli tady hraje morálka. Omezení svobody projevu se právě děje vynucením určitých morálních pravidel. Některé projevy neslušnosti a nemravnosti stát určitou měrou postihuje. Kritériem pro posouzení ochrany jednotlivce a realizace svobody projevu je způsobená újma. Zpravidla se bude jednat o újmu psychickou. Otázkou je, do jaké míry je zásah v souladu s morálkou a slušností.75 Můţe
tedy přítomnost
osoby
v nočním podniku sníţit lidskou důstojnost?
Ta představuje intimní a soukromou sféru jednotlivce, tedy oblast, do které by veřejnost neměla mít přístup. Jedná se o čistě formální vyobrazení osoby, proto nezasahuje do cti ani lidské důstojnosti. Jaký vliv má snímek na jméno a pověst Kateřiny? Vzhledem k jejímu společenskému postavení fotografie je způsobilá poškodit její jméno a dobrou pověst, o to více s přihlédnutím k formě zobrazení, tedy v elektronické podobě. Dále je třeba zkoumat, zda prostá přítomnost v podniku, aniţ by byla vyobrazena, můţe Kateřinu poškodit. Jestliţe je na Kateřinu nahlíţeno jako na váţenou osobu, i pouhý její výskyt v takovém klubu ji můţe přivodit újmu na pověsti. Pokud z pouhé přítomnosti můţe dojít k poškození jména a pověsti, pak je vlastním rozhodnutím fyzické osoby, zda tak učiní. Fotografie je způsobilá větší měrou zasáhnout 73
Nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99. Nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03. 75 BARTOŇ. Svoboda projevu: principy, garance, meze. s. 187-188. 74
47
do osobních práv, neboť se zpřístupní i těm, ke kterým by se za běţných okolností nedostala. Snímek byl však pořízen za zpravodajským účelem, nesniţuje lidskou důstojnost osoby, proto není třeba souhlasu, jak stanoví § 12 OZ. Podle nálezu Ústavního soudu je vţdy nezbytné v konkrétním případě zkoumat intenzitu tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace, kde je třeba brát v úvahu princip proporcionality. Je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi.76 Přiznáním takového práva by došlo k nepřiměřenému zásahu do svobody slova, není splněna intenzita zásahu do osobnostních práv jednotlivce.
76
Nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99.
48
Závěr Jen stěţí si lze představit prostředí bez práva. Uţ z té podstaty, ţe jsme státními občany nebo se nacházíme na jeho území, tak vţdy podléháme určité jurisdikci. Internet představuje uměle vytvořený prostor, kde platí právo stejně jako ve skutečném světě. Jedná se o informační síť, kde původce protiprávní informace je moţné vyhledat prostřednictvím serverů a IP adresy. Právo na internetu je specifické tím, ţe zde neexistují hranice států, dochází k jejich vzájemnému propojování. Nelze v něm jednoznačně určit místo škodní události. Za takové povaţuji místo, kde se osoba skutečně cítí být poškozena, tedy např. lokalita bydliště, pracoviště, podnikání a stát, kde se nachází server. Domnívám se, ţe nemůţeme stanovit obecné měřítko, kaţdý případ je třeba hodnotit individuálně. Přesto musíme mít na mysli určité limity. Nesouhlasím s některými názory, které za místo škodní události povaţovaly všechna území, odkud
byl umoţněn přístup
k protiprávní informaci. Není totiţ moţné, aby osoba podléhala všem právním systémům světa. V praxi však mnohokrát narazíme na neochotu zahraničních soudů uznávat a vykonávat cizí rozhodnutí. Zatímco v rámci Evropské unie nám problematiku harmonizuje Bruselské nařízení I, tak např. mezi Spojenými státy a ČR právní úpravu nenajdeme. Největší překáţkou je zde mezinárodní spolupráce. Co se týče působnosti trestních norem na internetu, myslím, ţe by se princip teritoriality uplatňovat neměl, neboť určení místa je nejisté a kaţdá osoba má právo vědět, pod kterou jurisdikci spadá. S působností práva na internetu je spojena odpovědnost poskytovatelů sluţeb. Tuto sféru upravuje v rámci Evropské unie směrnice o elektronickém obchodu a zákon o některých sluţbách informační společnosti. Poskytovateli sluţeb vzniká odpovědnost za protiprávní informace na internetu za podmínek stanovených zákonem. Je odpovědný za škodu podle občanského zákoníku za splnění ustanovení zákona o některých sluţbách informační společnosti. Mám za to, ţe zahraniční poskytovatel sluţeb by měl podléhat normám podle umístění serveru, aby nedocházelo k celosvětové působnosti práva. Tuto problematiku totiţ právní úprava neřeší. Na základě teoretických poznatků a aplikace právních norem na příkladu kyberšikany jsem dospěla k závěru, ţe česká právní úprava ohledně porušování osobnostních práv na internetu v civilní oblasti je dostačující. Problematickým se ukázal cizí prvek, a to v souvislosti s poţadavkem na odstranění informace vůči zahraničnímu provozovateli sluţeb.
49
V případě, ţe bude nečinný, nedonutíme ho, neboť výše zmíněná právní úprava chybí. Existuje však moţnost spolupráce s českými provozovateli, kterým lze dát příkaz k odstranění protiprávní informace ze strany orgánů veřejné moci. Porušování trestněprávních norem na internetu jsem zkoumala na příkladu rasismu. I tady se jeví právní úprava dostačující. Potíţe při vypátrání pachatele mohou nastat z technických důvodů, neboť určité prostředky umoţňují pachateli zakrýt svou identitu nebo záznamy existují krátkou dobu. Místem spáchání trestného činu pro určení soudní příslušnosti by mělo být podle mého názoru umístění serveru. Pro pracovněprávní vztahy jsem zvolila příklad výpovědi zaměstnanci z důvodu uţívání internetu v pracovní době a problém skrytého monitoringu ze strany zaměstnavatele. Zaměstnanci je poskytována značná ochrana osobnostním právům. Zaměstnavateli je umoţněno sledovat zaměstnance jen za striktních podmínek. V souvislosti s porušováním práv na internetu jsem se zabývala otázkou jeho omezení a svobody projevu. Internet jako novodobé médium ţádné kodifikaci nepodléhá na rozdíl od ostatních komunikačních prostředků jako tisk, rozhlas, televize, které jsou upraveny zákonem. Informace na internetu jsou omezovány, jen jestliţe se dostávají do konfliktu s právními předpisy nebo právy třetích osob. Regulace internetu se v České republice a dalších evropských zemí neděje zásahem veřejné moci, ale ze strany soukromých subjektů. Otázkou je, zda ve skutečnosti nedochází k samovolnému omezování internetu bez jakékoli kontroly. Hypotézy stanovené v úvodní části se potvrdily mimo poslední, kdy internet určitým způsobem podléhá regulaci.
50
SEZNAM PRAMENŮ Monografie
BARTOŇ, Michal. Svoboda projevu: principy, garance, meze. Praha: Leges, 2010, 384 s.
ČERVENÝ, Zdeněk, ŠLAUF, Václav. Přestupkové právo : komentář k zákonu o přestupcích včetně textu souvisících předpisů. 15. vydání. Praha: Linde, 2008. 343 s.
DOLEŢÍLEK, Jiří. Přehled judikatury ve věcech ochrany osobnosti. Praha: ASPI Publishing, 2002. 59 s.
GŘIVŇA, Tomáš, POLČÁK, Radim. Kyberkriminalita a právo. Praha: Auditorium, 2008. 220 s.
CHALOUPKOVÁ, Helena. Zákon o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku (tiskový zákon) a předpisy související : komentář. 2.vydaní. Praha: C.H. Beck, 2006. 364 s.
JELÍNEK, Jiří a kolektiv. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. Praha: Leges, 2009. 1216 s.
KNAP, Karel, ŠVESTA a kol. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde, 2004. 435 s.
MAGGS, Petr B., SOMA, John T., SPROWL, James A. Internet and computer law. St. Paul, Minn. : Thomson-West, 2005. 812 s.
POLČÁK, Radim. Právo na internetu: spam a odpovědnost ISP. Brno: Computer Press, 2007. 150 s.
REED, Chris, ANGEL, John. Computer law : the law and regulation of information technology. Oxford : Oxford Univerzity Press, 2007. 610 s.
SMEJKAL, Vladimír. Právo informačních a telekomunikačních systémů. Praha: C.H. Beck, 2001. 542 s.
SMEJKAL, Vladimír. Internet a §§§. 2. vydání. Praha: Grada Publishing, 2001. 166 s.
STRAUS, Jiří, NĚMEC, Miroslav a kol. Teorie a metodologie kriminalistiky. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. 503 s.
ŠIŠKOVÁ, Naděţda. Dimenze ochrany lidských práv. Praha : ASPI, 2003. 226 s.
TICHÝ a kol. Evropské právo. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2004. s. 121.
51
ZOUBEK, Vladimír, PINZ, Jan, MIKULE, Vladimír. Základy práva. Pardubice: Univerzita Pardubice, 1998. 317 s. Odborné články
BERAN, Tanya, QING, Li. The Relationship between Cyberbullying and School Bullying. Journal of Student Wellbeing. 2007, č. 12.
ČERMÁK, J. Ochrana autorského práva v prostředí peer to peer sítí typu BitTorrent s přihlédnutím k rozsudku ve věci The Pirate Bay. Právní rozhledy, 2010, roč. 18, č. 8.
ČERNÝ, Petr. Je svoboda projevu opravdu pro všechny? Právní rozhledy, 2009, roč. 17, č. 5.
HERZEG, Jiří, GŘIVŇA, Tomáš. Právo na přístup k Internetu, blokace stránek a digitální gilotina. Trestněprávní revue, 2010, roč. 9, č. 5.
HILGENDORF, Eric. Kriminalita na Internetu. Trestní právo, r. 2001, roč. 6, č. 9.
HRUBEŠOVÁ, Helena. Osobnostní práva a práva na ochranu soukromí uţivatelů autorských děl chráněných pomocí DRM zakoupených přes internet. Právní rozhledy, 2010, roč. 18, č. 4.
KRAMULOVÁ, Daniela, HUBÁLEK, Slavomil. Co jsou zač čeští „ochránci národa a rasy“? Psychologie dnes, 2009, roč. 15, č. 6.
KRULÍK, Oldřich. Aktuální trendy v oblasti boje proti počítačové kriminalitě. Kriminalistický sborník, 2010, roč. 52, č. 2.
MATEJKA, J. Ochrana všeobecných osobnostních práv v České republice. Právny obzor, 2008, roč. 91, č. 2.
POLČÁK, Radim. K otázce působnosti práva na internetu. Jurisprudence, 2007, roč. 16, č. 3.
RABAN, Přemysl. Evropská doména nejvyšší úrovně .eu a rozhodování sporů o ní. Právní rozhledy, 2006, roč. 14, č. 9.
ŠKOP, Martin. Hranice práva a kyberprostoru : subverzivita kyberprostoru. Právník, 2005, roč. 144, č. 10.
TELEC, Ivo. Chráněné statky osobnostní. Právní rozhledy, 2007, roč. 15, č. 8.
TELEC, Ivo. Přirozené právo osobnostní a jeho státní ochrana. Právní rozhledy, 2007, roč. 15, č. 1.
VOLEVECKÝ, Petr. Kybernetické trestné činy v trestním zákoníku. Trestní právo, 2010, č. 7-8. 52
Internetové zdroje
coe.int [cit. dne 2. prosince 2010]. Dostupné na < http://conventions.coe.int/Treaty/EN/Treaties/Html/189.htm>.
cs.wikipedia.org [cit dne 12. listopadu 2010]. Dostupné na .
cs.wikipedia.org [cit dne 12. listopadu 2010]. Dostupné na .
cs.wikipedia.org [cit dne 12. listopadu 2010]. Dostupné na .
cyber.law.harvard.edu [cit. dne 13. listopadu 2010]. Dostupné na .
cyber.law.harvard.edu [cit. dne 17. listopadu 2010]. Dostupné na .
iwf.org.uk [cit dne 12. prosince 2010]. Dostupné na < http://www.iwf.org.uk/aboutiwf>.
law.upenn.edu [cit. dne 17. listopadu 2010]. Dostupné na .
minimalizacesikany.cz [cit. dne 22. listopadu 2010]. Dostupné na .
ŠLEMAROVÁ, Denisa. Cenzura internetu – krutá realita? [online]. itpravo.cz, 23. června 2010 [cit. 12. prosince 2010]. Dostupné na .
tisková zpráva společnosti Vodafone Czech Republic a. s. ze dne 26. června 2008, publikováno na: vodafone.cz [cit dne 12. prosince 2010]. Dostupné na < http://www.vodafone.cz/o_vodafonu/tiskove_centrum/tiskove_zpravy/tiskove_zpravy. htm?lang=cz&id=509&year=2008>.
uoou.cz [cit. dne 28. listopadu 2010]. Dostupné na < http://www.uoou.cz/uoou.aspx?menu=14&loc=329>.
53
Právní předpisy
sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
vyhláška č. 120/1976 Sb.
ministra zahraničních věcí ze dne 10. května 1976
o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech.
Smlouva o fungování Evropské unie.
Smlouva o Evropské unii.
Listina základních práv Evropské unie.
vysvětlení k Listině základních práv.
nařízení Rady ES č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen Bruselské nařízení I).
směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2000/31/ES o některých právních aspektech
sluţeb
informační
společnosti,
zejména
elektronického
obchodu,
na vnitřním trhu (dále jen o elektronickém obchodu).
směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/58/ES o zpracování osobních údajů a ochraně
soukromí
v
odvětví
elektronických
komunikací
(o
soukromí
a elektronických komunikacích).
usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky.
zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.
zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů.
zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), ve znění pozdějších předpisů.
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.
54
zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
zákon č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon), ve znění pozdějších předpisů.
zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
zákon č. 480/2004 Sb., o některých sluţbách informační společnosti a o změně některých zákonů (zákon o některých sluţbách informační společnosti), ve znění pozdějších předpisů.
zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
zákon č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
zákon č. 84/1990 Sb., o právu shromaţďovacím, ve znění pozdějších předpisů.
zákon č. 83/1990 Sb., o sdruţování občanů, ve znění pozdějších předpisů.
zákon č. 424/1991 Sb., o sdruţování v politických stranách a v politických hnutích, ve znění pozdějších předpisů.
zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů.
stanovisko č. 2/2009 Úřadu pro ochranu osobních údajů. Judikatura
Nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03.
Nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. IV. ÚS 412/04.
Nález Ústavního soudu ze dne 26. 04. 2006, sp.zn. Pl.ÚS 37/04.
Nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 394/04.
Nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99.
Nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 517/99.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2007, sp. zn. 8 As 51/2007-67.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2009, sp. zn. 7 As 29/2008-104.
Rozsudek Nejvyššího správního soud ze dne 4. 3. 2009, sp. zn. Pst 1/2008-66.
55
Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku ze dne 20. 5. 1999 ve věci Bladet Tromso and Stensaas v. Norway.
Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku ze dne 24. 8. 1998 ve věci Lambert v. France.
Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku ze dne 8. 7. 1999 ve věci Sürek v. Turkey.
Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku ze dne 16. 11. 1992 ve věci Niemietz v. Germany.
Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku ze dne 25. 8. 1998 ve věci Hertel v. Switzerland.
56
SEZNAM ZKRATEK o.s.ř. – občanský soudní řád OZ – občanský zákoník TŘ – trestní řád TZ – trestní zákoník
57