UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Pedagogická fakulta Katedra českého jazyka a literatury

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Pedagogická fakulta Katedra českého jazyka a literatury

Katarzyna Kaczynská 3. ročník – prezenční studium Obory: Český jazyk se zaměřením na vzdělávání Společenské vědy se zaměřením na vzdělávání

TÉMATICKÉ A MOTIVAČNÍ ROVINY V OKUPAČNÍ PRÓZE Bakalářská práce

Vedoucí práce: Mgr. Daniel Jakubíček, Ph.D.

Olomouc 2011

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a použila úplný seznam citované a použité literatury.

Olomouc, 8. dubna 2011

-----------------------------------podpis

Poděkování Tímto bych chtěla poděkovat vedoucímu mé práce Mgr. Danielu Jakubíčkovi, Ph.D. za ochotu, trpělivost a odborné vedení při psaní této kvalifikační práce. Katarzyna Kaczynská

OBSAH

Úvod .......................................................................................................................... 5 1 Česká kultura za okupace ...................................................................................... 7 1.1 Politická situace v době Protektorátu ............................................................... 7 1.2 Periodika a seznamy zakázaných knih v době Protektorátu .......................... 10 1.3 Divadlo a hudba v době německé okupace ................................................... 11 1.4 Kinematografie v době okupace .................................................................... 12 1.5 Proces germanizace a odpolitizování v oblastí školství ................................. 14 2 Klasifikace okupační literatury: ............................................................................. 15 2.1 Vliv politiky v oblasti literatury ........................................................................ 16 2.2 Rozdělení literatury ........................................................................................ 17 2.3 Básnická tvorba ............................................................................................. 17 2.4 Rozdělení prózy podle oblastí ........................................................................ 18 2.4.1 Protifašisticky laděná próza ..................................................................... 18 2.4.2 Společenský román ................................................................................. 19 2.4.3 Historická a životopisná próza ................................................................. 20 2.4.4 Psychologický román .............................................................................. 21 2.4.5 Próza tzv. génia....................................................................................... 22 3 Analýza vybraných prvků a témat: ........................................................................ 23 3.1 Egon Hostvoský „Cizinec hledá byt“ .............................................................. 24 3.2 Václav Řezáč „Černé světlo“ ......................................................................... 27 3.3 Marie Pujmanová „Předtucha“ ....................................................................... 30 3.4 Eduard Bass „Cirkus Humberto“, „Lidé z Maringotek“.................................... 32 3.5 Vladislav Vančura „Obrazy z dějin národa českého“...................................... 33 Závěr ....................................................................................................................... 35 SEZNAM LITERATURY .......................................................................................... 36 ANOTACE ............................................................................................................... 38

Úvod Nacistická nadvláda a vznik Protektorátu patřili k nejdůležitějším mezníkům českých dějin vůbec. Ovlivnili všechny oblasti české kultury, literaturu nevyjímaje. Ovšem i přes mnohá omezení, která v tomto období zasáhla oblast literatury, vznikla řada kvalitních a velice čtivých děl, která si právem vysloužila své místo mezi poklady české literatury. Toto téma bakalářské práce jsem si zvolila proto, že druhá světová válka byla událostí, která zasáhla národ do takové míry, že i po tak dlouhé době je toto téma stále aktuální. V osudových chvílích po mnichovské dohodě, se literatura stala prostředkem jak k úniku od tvrdé reality, tak na druhou stranu prostředkem, kterým se básníci a prozaici snažili přiblížit vzniklou situaci, ať už to bylo přímo, nebo s použitím jinotajů. Díla, která vznikla v tomto období, měla důležitou roli pro soudobou generaci, protože se snažila povzbudit národní uvědomění a naději v lepší budoucnost. Byla to díla natolik významná, že na ně mnoho autorů navazuje ještě dnes. Je až neuvěřitelné, že v tak kritické situaci vznikala díla, která jsou oblíbenou četbou i v současnosti. V mé práci jsem se věnovala zejména próze tohoto období, takže mým cílem bylo přiblížit oblasti, kterých se prozaická forma dotýkala, a na vybraných dílech doložit témata a motivy a také ukázat propracovanost autorových myšlenek. V první kapitole jsem se zaměřila pouze na kulturně – politický vývoj. Snažila jsem se přiblížit důležité události jako například vznik Protektorátu a život v něm. Také jsem se zaměřila na kulturní souvislosti. Na vznik a zánik různých periodik, která v Protektorátu mohla být vydávána. Na oblast školství, které v té době bylo pod

absolutní

německou

nadvládou.

Neopomenula

jsem

ani

působnost

divadla a kinematografie, protože to byly důležité prvky kultury, které posloužily jako prostředek k připomenutí národní identity, ale na druhou stranu byly také způsobem, jak potlačit nežádoucí jevy, které by uškodily nacistickým účelům. Druhá kapitola se věnuje obecnému rozdělení literatury na básnickou tvorbu a prózu, při čemž jsem se ve své práci zaměřila právě na prózu. Tu jsem rozdělila s ohledem na oblasti, kterých se tématicky dotýkala.

5

V poslední kapitole jsem se už věnovala pouze vybraným dílům, na kterých jsem chtěla ukázat, jakým tématům a motivům se v době druhé světové války autoři věnovali. Napsáním této bakalářské práce jsem chtěla charakterizovat období, které bylo důležité nejen pro další vývoj českých zemí, ale také pro literaturu samotnou, protože jí dalo díla obrovské národní a jazykové hodnoty.

6

1 Česká kultura za okupace 1.1 Politická situace v době Protektorátu V noci ze 14. na 15. března roku 1939 vznikl pod německým nátlakem Protektorát Čechy a Morava. Tento fakt je jistě znám všem obyvatelům našeho území, protože se jednalo o událost, která měla nedozírné důsledky pro další vývoj české země, její kultury i hospodářské situace. Byly to časy, kdy došlo k zásadním změnám poměrů na našem území, aniž by s těmito změnami kterýkoliv Čech souhlasil. Dne 14. března 1939 se československý prezident Emil Hácha vydal spolu s ministrem zahraničních věcí Františkem Chvalkovským do Berlína, kde měli společně s Tisem navštívit Adolfa Hitlera. V té době by si ještě nikdo netroufal ani představit, jaké negativní následky to bude mít na další vývoj českých i slovenských zemí. Hitler s Háchou dlouze hovořil na téma společného soužití Čechů a Slováků v jednom sloučeném státě. Snažil se Háchovi vnuknout myšlenku, že toto soužití je nemožné, a proto Slovensko bude samostatným státem a Čechy a Morava budou nadále fungovat pod vedením Německé říše. Tento akt se snažil uhájit tím, že na německých občanech žijících na českém území je pácháno bezpráví. Háchovi bylo Vůdcem oznámeno, že v šest hodin ráno vkročí německá vojska na území Čech a Moravy, a pokud se setkají s jakýmkoliv odporem, nebudou váhat s použitím zbraní. Hácha se snažil celou záležitost urovnat takovým způsobem, že zavolal ministru obrany Syrovému, aby české posádky nekladly odpor. Záležitost tím přesto nebyla ukončená, protože chvíli po telefonátu byl Háchovi předložen k podpisu dokument, ve kterém se hovořilo o existenci českého národa v rámci Říše. Československé vládě se později prezentoval již dohodnutý a podepsaný dokument. Němečtí představitelé neotáleli a začali formulovat zprávu, která byla určena české vládě, ovšem byla sepsaná bez jejího zastoupení. Jednalo se o „Výnos Vůdce a říšského kancléře ze 16. března 1939 o Protektorátu Čechy a Morava“, který měl stanovit vývoj dalších vztahů k Říši. Dalšího dne se Hitler vydal do Prahy, aby navštívil Háchu a přednesl mu, že nehodlá nijak odnárodnit

7

český národ a při jakýchkoliv problémech se může Hácha na Hitlera obrátit. V praxi tento model bohužel nefungoval. Detlef Brandes napsal: „Velmoci reagovaly na německou okupaci různě. Německé tvrzení, že Československo prý bylo ohniskem neklidu a nebezpečí a neschopné života, nejostřeji odmítl Sovětský svaz“. (Brandes, D., 1999: 28) Nejvyšší funkci v rámci Protektorátu měl říšský protektor, ale zpočátku se Čechy a Morava musely podrobit vojenské správě: „Vojenská správa důsledně kontrolovala protektorátní vládu a správu. Bez povolení vojenských a civilních okupačních úřadů nesměla vláda svolat ministerskou radu anebo sestavit program své schůze. Jednání ministerské rady musel být přítomen vedoucí Henleinova štábu, vládní prezident dr. Friedrich Bachmann. Stejně přísně byly kontrolovány i podřízené orgány. Korespondence obou zemských prezidentů s ústředními úřady v Praze procházela rukama šéfů civilní správy, korespondenci zemských prezidentů s okresními hejtmany kontrolovali němečtí regionální úředníci, takzvaní oberlandráti – vrchní zemští radové. Spolu s německou armádou přišlo i gestapo. Už 15. března začala vlna zatýkání, již padli za oběť především němečtí emigranti a čelní čeští komunisté. Během prvního týdne bylo zatčeno přibližně 1600 osob, jejich počet se však záhy zvýšil na 4639. Na německý příkaz byly propuštěny všechny osoby, které v poslední době nevyvíjely aktivní politickou činnost. Po takovém slibu byly asi tři čtvrtiny zatčených propuštěny. Ve vazbě zůstalo 1228 osob“. (Brandes, D., 1999: 31) Hitler

jmenoval

říšským

protektorem

bývalého

ministra

zahraničí,

von Neuratha, kterého lid všeobecně považoval za vstřícného člověka, ochotného přistoupit na kompromis. Druhou klíčovou postavou byl státní tajemník Karl Hermann Frank, který byl vnímán spíše jako sekyrář, který se nesnaží o udržení české kultury a národa, ale apeluje na začlenění Protektorátu k Říši.

Netrvalo

dlouho a říšský protektor se stal výlučným zástupcem Vůdce, říšského kancléře a říšské rady v Protektorátě, čemuž odpovídal rozsah jeho pravomocí. Byl mu dán k dispozici osobní štáb, který měl sestavit dle vlastního uvážení. Podléhal mu i státní tajemník Frank, jenž se v této době stal také velitelem policie a SS. Složkami, které působily na území Protektorátu s cílem udržet klid, byly Bezpečnostní policie a SS. Těmto velel již zmiňovaný Karl Hermann Frank. SS a Bezpečnostní policie se přejímaly do přímé říšské správy. Jejich úkolem bylo

8

pátrat po nepřátelských aktivitách na území protektorátu a informovat o tom v Říši, aby se předešlo jakýmkoliv projevům zaměřeným proti tamějšímu uspořádání a fašistickému nastolení síly. Protektorát byl považován za autonomní správu a jako takový měl i svá určitá práva. Lidé obývající území Protektorátu, ale mající německou národnost, podléhali německému právu a jeho soudům. Příslušníci Protektorátu mohli uzavírat manželství s příslušníky německého národa pouze se schválením. Pokud se úředník Protektorátu chtěl stát i říšským úředníkem či vojákem, měl mu být tento požadavek odepřen. Mezinárodní smlouvy, které uzavře Říše, měly platit i pro Protektorát, a to bez ratifikace protektorátní správy. Z toho vyplývá, že na mezinárodním poli české a moravské okupované území nemělo vůbec žádné slovo, protože bylo zastoupeno Říší. Říše také do libosti užívala české a moravské hospodářství, ekonomiku a zbrojení. V takových poměrech proto nemohla být řeč o autonomii v rámci Říše. „Zdálo se, že vývoj roku 1939 směřuje od územní autonomie Čech a Moravy k personální autonomii Čechů v Čechách a na Moravě.“ (Brandes, D., 1999: 50) Pochopitelně se tyto změny nemohly odehrát bez odporu českého národa proti nacismu. Proběhlo několik masových demonstrací. Jednou z největších byla demonstrace při převezení ostatků K. H. Máchy a při příležitosti svátků Jana Husa a sv. Václava. Jedním ze symbolů českého boje proti nacismu se stal jistě Jan Opletal, který zahynul 28. října 1939 při jedné z demonstrací. Právě Opletalův pohřeb byl příčinou další demonstrace, která se pro nacisty stala záminkou k tomu, aby mohli 17. listopadu zavřít všechny vysoké školy. Za oběť nacistickému teroru tehy padlo 9 studentů a okolo 1200 jich bylo vyvezeno do koncentračního tábora Sachsenhausen. Právě toto byl moment, kdy se český domácí odboj stáhl do ilegality. Domácí odboj by se dal v podstatě rozdělit na dva proudy. Jeden z nich byl demokratický a patřila do něj hlavně Obrana národa (ON), kterou tvořili hlavně armádní představitelé. Dále sem můžeme zařadit například Politické ústředí (PÚ) a Petiční výbor Věrní zůstaneme (PVVZ). Demokratické síly odboje se na jaře roku 1940 spojily a vzniklo Ústřední vedení odboje domácího (ÚVOD). Komunistická větev domácího odboje se aktivizovala až později, po napadení SSSR. Po roce

9

1938 byla KSČ zakázána a tak se její členové museli ukrývat. Přesto vydávali Rudé právo a ve svých aktivitách se obraceli na SSSR. Nejvýznámnější akcí domácího odboje byl zcela jistě atentát na Reinharda Heydricha, zastupujícího říšského protektora, který zavedl známou politiku „cukru a biče“. Atentát byl spáchán dvěma výsadkáři, vyslanými z Londýna – Josefem Gabčíkem a Janem Kubišem. Heydrich na následky atentátu v nemocnici zemřel, což rozpoutalo běsnění mezi Němci. Dne 10. června 1942 dochází k vyhlazení Lidic a 24. června byly vypáleny Ležáky u Chrudimi. Bez milosti byli popraveni všichni muži a ženy byly odvezeny do koncentračních táborů. Tato událost způsobila, že se na jistý čas domácí odboj odmlčel. Začaly se formovat partyzantské oddíly a Eduard Beneš, který se angažoval hlavně v zahraničním odboji,

se snažil navázat prospěšné vztahy

s Moskvou. Již na samém počátku německé okupace Hitler slíbil autonomii českého národa v rámci Říše. Jak jsem již zmínila, v praxi tento model nefungoval. Nacistická moc chtěla snížit na minimum tlak resistenčních složek v kultuře. Také se snažila o snížení náročnosti kultury, což by vedlo k vymýcení protinacistických myšlenek. Důležitým pojmem z tohoto období je germanizace. Němci se pokoušeli o poněmčení všeho českého. Jediným jazykem se měla stát němčina. Všechny české tiskoviny se měly přestat vydávat, a také mělo dojít k zrušení všech českých spolků a svazů, které se snažily jakkoliv politicky angažovat. Mělo také dojít k zániku českého školství a osvěty. V praxi to znamenalo hlavně to, že Češi měli být „poněmčeni“.

1.2 Periodika a seznamy zakázaných knih v době Protektorátu V období tzv. „druhé republiky“ Československo vydávalo okolo 2000 periodik. Jednou z možností, jak kontrolovat vydávané deníky, týdeníky a časopisy, byla jejich redukce. Po 15. březnu 1939 byl nejdříve zastaven dovoz zahraničních periodik a poté bylo zastaveno vydávání asi 605 periodik tuzemských. Deníky byly slučovány, nebo se z nich stávaly týdeníky. Přestaly vycházet krajové varianty některých novin. Redukce tiskovin zašla tak daleko, že některé deníky byly tisknuty pouze na jednom listu, což vedlo také ke snížení jejich odběru. Cenzura také zasahovala do obsahů článků. Tabuizovanými tématy této doby byly vojenské

10

záležitosti a politické spory v rámci Protektorátu. Zakázáno bylo psát o čemkoliv, co by mohlo způsobit rozruch mezi lidmi. Jedním z takových témat byl nedostatek potravin. V době protektorátu docházelo naopak také ke vzniku nebo k obnovení některých tiskovin, jako například Peroutkova „Přítomnosti“, byť její podobnost se známým Peroutkovým týdeníkem byla pouze vnějšková. Cenzura nezasahovala pouze do novinářského odvětví, ale vyskytovala se také ve velkém množství v neperiodickém tisku. Němci vydávali tzv. seznamy prohibiti, což byly seznamy „nežádoucích a škodlivých“ písemností. Do jara 1943 roku to mělo být už okolo 1500 titulů, 36 autorů a byla zakázána produkce osmi nakladatelství.V té době docházelo k zabavování a ničení velkého počtu knih.

1.3 Divadlo a hudba v době německé okupace V době Protektorátu utrpělo také české divadlo. Faktem je, že sice mohlo volně fungovat a nebylo tak přísně kontrolováno jako například film, docházelo však k zabírání českých divadel pro německé publikum. Ve větších městech, jako například v Olomouci, Ostravě nebo Brně, byly pro německé divadlo zabaveny české scény, nebo byly omezeny jejich hrací dny. V tomto období význam divadla ještě stoupl. Divadlo bylo prostředkem k vyjádření názorů a vlastenectví. Lidé se snažili najít náhradní prostory pro divadelní představení, a tak se hrálo v tělocvičnách, výstavních síních nebo biografech. Za protektorátu se ještě zvýšil počet odehraných představení, což se vzhledem k situaci může zdát překvapivé. Tak jako v jiných oblastech, i v divadle fungovala cenzura. Pod přísnou kontrolou byly nejen texty, ale také režie a vlastní herecké pojetí. Některé hry byly zcela zakázány a jinak tomu nebylo ani u konkrétních autorů. Bylo zakázáno mnoho anglických a francouzských autorů. Williama Shakespeare, George Bernarda Shawa a Georgese Bizeta patřili z počátku k povoleným výjimkám, ale ani oni neunikli pozdějšímu zákazu. Hlavním cílem bylo potlačit vlivy západních kultur a udělat místo pro kulturu německou a její hodnoty.

Nesměly se také uvádět

polské, řecké a jugoslávské hry. Po vypuknutí války se SSSR se do divadla nesmělo dostat nic ruského ani s ruskou tématikou. V uplatňování nacistické cenzury se výjimkou nestala ani oblast hudby. Tady se cenzura rozmohla o něco později, ale probíhala stejně dramaticky jak v ostatních odvětvích kultury. Došlo k zákazu některých autorů, hudebnin a gramofonových

11

desek. Skladatelé i výkonní umělci židovského původu byli z hudební scény zcela vyřazeni.

1.4 Kinematografie v době okupace Důležitým prvkem v kultuře Protektorátu byl zajisté film, který

začal své

uplatnění nacházet už ve dvacátých letech 20. století. Film nebyl pouze prostředkem k obohacování kulturního života, ale také pro lidi znamenal nové možnosti v podnikání a ekonomice. Film byl také jedním z činitelů, který okupantům pomáhal politicky. Byl nástrojem manipulace s lidmi. Prostřednictvím filmu bylo možno lidem poukázat pouze schválená témata,která měla myšlenky lidí odvést od protektorátní každodennosti. Film měl posloužit Říši k šíření nacistické propagandy. Nenašli bychom lepší prostředek k šíření fašistické ideologie. Dostane se totiž k širokým masám lidí různých věkových skupin i zájmů. Jak říká Lukáš Kašpar „film měl odpovídat potřebám moci“. Sám Hitler si velice dobře uvědomoval sílu hraného filmu, když už po uchopení moci, dne 11. března 1933, vzniká ministerstvo lidové osvěty a propagandy, které bylo zodpovědné za film a všechny ostatní kulturní aktivity v rámci Říše, a později i Protektorátu. Ministrem propagandy se stal Joseph Goebbels, který nechal natočit celou řadu propagandistických filmů. Jeden z prvních takových snímků vznikl v roce 1929 a jmenoval se Boj o Berlín. Goebbels nacházel ve filmu obrovskou zálibu a ostatní kulturní složky jako například divadlo považoval za omezené. V oblasti filmové distribuce docházelo k procesu zestátnění a vzniká jediná distribuční instituce, která držela kontrolu nad celým filmovým průmyslem. V roce 1942 vzniká spojením všech filmových společností Ufa Film GmbH, která řídila výrobu všech filmů v Říši. Pod tuto společnost patřila také Prag-Film GmbH, která měla kontrolovat výrobu filmu v Protektorátu. Vznikalo mnoho snímků, které měly líčit teritoriální expanzi Třetí říše a její rostoucí moc. Zajímavostí pro diváka se měly stát tzv. týdeníky, nepodávaly však skutečné informace, nýbrž pouze ty o neporazitelnosti Německa a úpadku západních mocností, které se snaží Německo zničit. Týdeníky a dokumentární filmy této doby měly také šířit kult osobnosti Adolfa Hitlera. Přibližovaly život Vůdce a jeho okolí, což mělo posloužit jako vzor pro celý německý národ a způsobit, že říšské myšlenky publikum bralo za své. Zajímavostí je, že filmy byly většinou

12

natáčeny ve dvou verzích, při čemž jedna, ta která byla určená pro ryze německé publikum, neobsahovala brutální scény. Verze, která byla určená pro okupované publikum, brutální scény v rámci zastrašení obsahovala. Vzniká tak například film Polní tažení v Polsku, které bylo promítáno v Oslu dva dny před napadením Norska. V roce 1940 byly natočeny také vyloženě antisemitské filmy. Tyto filmy manipulovaly se skutečností a zkreslovaly fakta. Cílem bylo zvýraznit všechny špatné vlastnosti, které všichni Židé bez výjimky mají. Mezi nejznámější filmy tohoto druhu patří film Veita Harlana „Žid Suss“. Pokud bych se měla zaměřit na ryze českou kinematografii, je nutno zdůraznit, že byla pod absolutním dohledem okupantů. Na konci roku 1941 v Protektorátu existovaly už jen dvě produkční společnosti – Lucernafilm a Nationalfilm, půjčovny byly sjednoceny ve společnosti Kosmos. V tom samém roce vzniká také Českomoravské filmové ústředí, které bylo podřízené Úřadu říšského protektora. Tato korporace měla dohled nad kinematografií v Protektorátu. V oblasti filmu působila přísná cenzura, kvůli které bylo už v 1939 roce zakázáno několik filmů, mezi které patřily např. Hej rup, Svět patří nám nebo Třetí rota. Dalších 113 českých filmů se dočkalo zákazu v letech 1939 – 1944. Tyto filmy by mohly v lidech evokovat národní vědomí a podporovat jinou než říšskou ideologii. Němci se snažili plně ovládnout českou kinematografii, a tak vycházely hlavně německé a italské filmy. Nemůžeme ale říci, že by v době okupace nevznikaly kvalitní české filmy. Mezi nejlepší české režiséry této doby patřil Martin Frič, který natočil osmnáct českých filmů a dva německé. Zaměřoval se hlavně společenské komedie, které měly publikum především pobavit v době krize. Mezi jeho nejzdařilejší komedie patří film „Kristián“, který lze považovat za poklad české kinematografie, dále pak bláznivý příběh „Eva tropí hlouposti“ s krásnou Natašou Gollovou v hlavní roli a „Katakomby“ se skvělým Vlastou Burianem. Věnoval se také filmové parodii a veselohře. Dalším režisérem této doby byl Otakar Vávra, který byl na svou dobu velice moderním tvůrcem filmu. Jeho známým počinem je adaptace románu K. J. Beneše „Kouzelný dům“ v hlavní roli s Adinou Mandlovou. V jeho filmech můžeme často vidět také další známou herečku z dob války, Lídu Baarovou, která ztvárnila hlavní role ve filmech „Dívka v modrém“, po boku Oldřicha Nového, „Maskovaná milenka“ nebo „Turbina“. Kasovními trháky vynikal další významný režisér Vladimír Slavinský. Jeho filmy slavily u okupačního publika velké úspěchy. Jeho

13

nejznámějšími filmy byly Dva týdny štěstí, Nebe a dudy a Advokát chudých. Vzniká mnoho dalších významných filmů, ať už komediálního zabarvení nebo s pracovní tématikou. Naštěstí se v českém filmu plně neprojevil antisemitismus. Objevily se sice filmy, které poukazovaly na židovské negativní vlastnosti, ale filmy namířené vyloženě proti Židům se v české kinematografii nikdy nerealizovaly.

1.5 Proces germanizace a odpolitizování v oblastí školství Proces germanizace probíhal také ve sféře školství, protože nacisté přikládali velký

význam poněmčování české mládeže.

První problém

nastal hned

po Mnichovu, kdy pohraničí muselo být odstoupeno Říši. Docházelo tak k přesunu dětí do jiných škol, přemišťovalo se také celé školy a jejich pracovníky. Míst pro žáky bylo málo, a tak se zřizovalo paralelky, které měly alespoň na čas vyřešit vzniklý problém. Některé české školy byly po 15. březnu 1939 obsazeny okupačními jednotkami. Situace došla tak daleko, že v pohraničí došlo k úplnému uzavření českých škol. Nacisté se snažili v školství protlačit tzv. „vůdcovský princip“, což v praxi znamenalo silnou osobnost vedoucího, který se měl stát jakýmsi ideálem. Dalším výrazným prvkem v německém systému vzdělávání byla rasová teorie, která se časem stala předmětem, ze kterého byla skládána zkouška. Školy se tímto způsobem změnily ze vzdělávacích institucí na instituce výchovné, přičemž se žáky „vychovávalo“ podle nacistické ideologie. Dalším procesem, který v rámci školství probíhal, byl proces odpolitizování. Nacisté nestáli o to, aby se v Protektorátu vyučovaly předměty jako byl dějepis nebo zeměpis, protože v mládeži vyvolávaly národní vědomí. Ani mateřskému jazyku neměla být připisována taková důležitost jako před okupací. Žáci měli být vzdělávání takovým způsobem, aby si byli schopni osvojit „říšskou myšlenku“ a vytvořili si úctu k německému národu a jeho Vůdci. V rámci tohoto procesu byly ze škol odstraňovány všechny nežádoucí obrazy,tedy i portréty prezidenta Beneše. Dále se kontrolovalo učebnice a učební pomůcky, které v některých případech zabavovala německá policie. V srpnu 1939 se začala vydávat jazyková nařízení, která dávala ve výuce přednost německému jazyku před českým. To ale ještě zdaleka nebyl konec omezení, kterým mělo české školství čelit. Pohřeb Jana Opletala, který se změnil v protinacistickou demonstraci, měl dalekosáhlé důsledky. K. von Neurath a K. H.

14

Frank ihned uvědomili A. Hitlera o nepokojích, které se v Protektorátu konaly. Uvědomili Vůdce o tom, že protinacistické projevy stále rostou, a je proto potřeba zakročit. Projevy nesouhlasu s nacistickou nadvládou převládaly hlavně u studentů vysokých škol, nacisté proto rozhodli, že je potřeba vysoké školy zavřít, k čemuž došlo17. listopadu 1939. Jednotky SS obsadily také vysokoškolské koleje a vědecké ústavy. Právnická fakulta se stala sídlem SS v Praze. Následovalo zatýkání studentů a české inteligence. Při této akci bylo okolo tisícovky studentů vyvezeno do koncentračních táboru. Byl to akt, který měl české obyvatelstvo hlavně zastrašit a odradit od dalších projevů nevůle proti Říši. Prezident Emil Hácha pronesl svůj rádiový projev k českému obyvatelstvu, ve kterém jej nabádal, aby v Protektorátu udržovali klid a nestavěli se na odpor proti moci Říše. Jak jsem se již výše zmínila, Říše přikládala velký význam školství a vzdělávání. Hitler si brzo uvědomil, že právě u mládeže je „správný“ přístup důležitý. České školství v době okupace bylo podrobeno dalekosáhlým reformám, které se týkaly způsobu výuky, zahrnovaly zákaz „nevhodných“ pomůcek, které byly při vzdělávání používány, upřednostňování němčiny před češtinou, rušení předmětů, které by v žácích mohly evokovat národní hrdost. Nutno zdůraznit, že učitelé se ve velké míře zasloužili o to, že reformy nedosáhly ještě dál. Jen pouhá hrstka pedagogů byla po válce vyšetřována. Většina učitelů se aktivně zapojovala do protestů a snažila se držet se svých morálních zásad.

15

2 Klasifikace okupační literatury: 2.1 Vliv politiky v oblasti literatury Nacistické kontrole nemohla uniknout ani literatura. Je nutné si uvědomit, že pro českou společnost byla doba okupace dobou, kdy veškeré národní hodnoty a ideje ztrácely na váze, a kdy se hledal viník vzniklé situace. Bylo to období, kdy se lidé snažili najít záchranné lano. Ovšem každý po svém. Jedni se snažili orientovat na SSSR a stalinistickou ideologii. Ještě před mnichovskou dohodou tak negativně reaguje Stanislav Kostka Neumann na „Návrat ze Sovětského svazu“ Andrého Gidea, který ve svém díle, ačkoliv je stoupencem komunistické myšlenky, kritizuje jakožto liberální intelektuál značné slabiny tohoto systému. Bohužel se společně s českou kapitulací začínají vynořovat také antisemitistické myšlenky, které se neobjevuji pouze ve spojitosti s Němci, ale tyto názory začínají vznikat také mezi českými literáty. Mezi tyto umělce patřil například Jakub Deml, který byl za své ostré výroky často kritizován. Kritika neminula ani čelní představitele české politiky z doby první republiky jakými byl například T. G. Masaryk. Doba okupace byla pro celou českou kulturu obdobím, které mělo dalekosáhlé následky. Jednou z příčin bylo také zatýkání předních českých literátů. V roce 1942 byl zatčen Vladislav Vančura, který byl následně popraven, a Bedřich Václavek, který umírá v Osvětimi. Rukama nacistů zemřeli také Julius Fučík, Karel Poláček. Neštťstnou náhodou umírá v roce 1941 také Jiří Orten, a ke konci války nákaze tyfem podlehl Josef Čapek. Z počátku byla Česku přislíbená kulturní autonomie, jak jsem se zmínila již dříve. Tento slib však neměl dlouhé trvání a rozpoutala se vlna cenzury, nacistické propagandy a germanizace, usměrnění českého kulturního života. Do roku 1941 existovalo ještě dost možností, jak promlouvat k českému národu. Podmínky byly zpřísněny až od počátku roku 1942. Časopisy a noviny měly pozastavenou funkci, často byly slučovány dohromady nebo zcela zrušeny. Všechna vydaná díla musela projít cenzurou, která byla opravdu velice přísná. Nakladatelství měla také ztíženou práci, protože směla vydávat pouze omezený počet knih. Koncem války došlo dokonce k zavření divadel. Mnoho významných tvůrců bylo zakázáno, a tak vydávali svá díla ilegálně, další nemalá skupina tvůrců emigrovala do jiných státu,

16

kde se věnovala literární tvorbě. K osobnostem, které emigrovaly do ciziny nebo vydávaly svá díla pouze na počátku okupace patřili Egon Hostovský, František Langer, Ivan Olbracht nebo Marie Majerová. Vývoj prózy byl okleštěn řadou příkazu, nařízení a cenzurou ze strany Němců. Mnozí významní autoři, kteří fungovali už ve třicátých letech, nemohli svá díla vydávat. Tento zákaz se týkal autorů jako byli Josef Čapek, Karel Poláček nebo Jiří Weil. Autoři, kteří dále zůstávali v protektorátu se snažili najít legální cestu, jak psát a vydávat hodnotová díla, která by vzbuzovala zájem čtenářů, proto v době okupace vzniká

více

odlišných zaměření a směrů, kterými se literatura vydává.

2.2 Rozdělení literatury Literaturu bychom mohli rozdělit na dva hlavní proudy. Jedním z nich byla tvorba, která se dotýkala témat začlenění člověka do světa. Toto bylo spjato s jistotami, které život člověku nabízí, jako byl domov a návrat k němu. Určitou jistotu a národní charakter spatřovala tato tvorba také v lidové slovesnosti, historii národa, mýtech nebo legendách. Druhým hlavním zaměřením byl naopak pocit nejistoty a problém lidské existence. Pochybnosti o mravních a etických hodnotách nebo lidském osudu, který je podroben těžkým zkouškám.

2.3 Básnická tvorba Období okupace znamenalo pro českou literaturu obrovskou změnu. Co se poezie týče, došlo ke sjednocení básníků v myšlence národního povědomí a hrdosti. Básnící apelovali na vlastenectví, které by po Mnichovské dohodě podle nich mělo být ještě větší, než kdykoliv před tím. Právě posílení naděje můžeme spatřovat v díle Františka Halase „Torzo naděje“ nebo naopak strach ze ztráty ve sbírce Vítězslava Nezvala „Matka naděje“.Důležitým prvkem v tvorbě byla také národní tradice. Typickými charakteristickými znaky pro poezii této doby byly zajisté symboly, které vyjadřovaly češství jako například Praha, nebo osobnosti významné pro českou historii. Vznikají básně a celé sbírky věnované svatému Václavovi či Boženě Němcové. Mezi ty nejznámější patří Seifertovy sbírky „Vějíř Boženy Němcové“ nebo „Kamenný most“. Začíná také působit mladá generace autorů, později známá jako Ohnice, která se sdružovala kolem výrazné osobnosti Kamila Bednáře. Bednář přišel s teorii tzv. 17

nahého člověka oproštěného od jakýchkoliv závazků. Tato skupina se programově hlásila k odkazu Jiřího Ortena a věnovala se hlavně meditativní a subjektivní poezii, která se vyznačovala pocity úzkosti a strachu. Programově zcela odlišným směrem se vydávala poezie Skupiny 42, která se snažila vystihnout vzniklou skutečnost bez zahledění se do nitra člověka. Autoři se zabývali poetikou všedního dne, přičemž brali ohled na předešlé události. Často využívali grotesku či absurditu, používali spíše hovorovou mluvu, než skryté symboly a vznešené metafory. Hlavními představiteli tohoto směru byli Jiří Kolář a Josef Kainar. Myšlenkově s touto skupinou také souvisí Ivan Blatný. Surrealistická poezie byla nacisty označovaná za „levicové žvásty a hnus“, což byl také jeden z důvodu, proč byla tato poetika nucena vydávat svá díla pouze samizdatovou cestou.

2.4 Rozdělení prózy podle oblastí Na dalších řádcích bude uvedena klasifikace prózy, která v té době vznikala, podle literárních oblastí a variant jednotlivých stylů. Uvedeny budou nejdůležitější oblasti, kterými byla protifašisticky laděná próza, společenská próza, próza historická spolu s životopisnou prózou, psychologická próza a próza na oslavu českého člověka. Rozdělení na žánry je vynecháno s ohledem na téma a motivy jednotlivých oblastí, posléze i jednotlivých děl.

2.4.1 Protifašisticky laděná próza Protifašisticky laděná próza se pochopitelně dala na ústup. V roce 1939 ještě bylo vydáno dílo Karla Poláčka „Vyprodáno“

(1939). Do roku 1942 se díla

s protifašistickou tématikou dala relativně volně publikovat, ale po roce 1942 se cenzura zpřísňuje, a proto někteří autoři svá díla vydávají až po válce. Vydavatelé nemohli dovolit, aby vycházely jakékoliv knihy, ve kterých autoři otevřeně nebo skrytě kritizovali fašistickou ideologii, vůdce, nebo se například zabývaly myšlenkami socialismu. Toto se týkalo zejména autorů, kteří ve svých románech používali často jinotajů, různých analogií totalitních režimů nebo společenských románu dotýkajících se součastné situace v Protektorátu. Do této kategorie spadali J. Weil a I. Olbracht. Zcela odlišným typem prózy z této doby byly autentické zpovědi autorů. Tyto zpovědi byly v podstatě autentickou zprávou pisatelů, kteří se dostali v době okupace do vězení. V těchto zprávách popisují, jak to ve vězení 18

vypadá a jakým způsobem se tam žije. Z prostředí věznice napsal Karel Dvořáček román „Živ buď, neumírej“ (1947), který je monologem člověka štastně navráceného zpět ke své rodině. Obdobným dílem byla i Fučíkova „Reportáž psaná na oprátce“ (1945), kterou psal autor v době svého věznění na Pankráci. Pochopitelně se protinacistické tendence objevují i v jiných dílech.

2.4.2 Společenský román V letech třicátých se próza stala významově stejně důležitou jako poezie. V době okupace se próza ovšem znovu dostává do literárního pozadí. Jedním z literárních žánrů, který v tomto období vznikal, byl společenský román. Právě ve společenském románu byla cenzura velice přísná a mnoho témat bylo pro tuto rovinu tabuizovaných. Cenzura se dotýkala obzvláště sociální prózy. V sociální próze již nebylo dovoleno psát o mnoha tématech. Bylo zakázáno popisovat prostřednictvím literatury soudobou skutečnost, rozvrstvení společnosti a především jakékoliv názory proti vládnoucí ideologii. Společenská próza tak byla nucena orientovat se pouze na témata, která by v žádném ohledu nemohla uškodit režimu. Autoři se proto vraceli ke generačnímu a realistickému románu, ve kterých se ale snažili vyvarovat kritice soudobých společenských poměrů a orientovali se spíše na romantické motivy. Dále vznikaly různé novely, romaneta nebo povídky. Ve velké míře se autoři vraceli do historie a popisům života konkrétních rodin. Právě cenzura byla důvodem, proč mnoho významných děl vyšlo až po válce. Společenský román v této době psal například Zdeněk Němeček, který v době druhé světová války vedl odbojovou organizaci Parsifal. Ve svém románě „Ďábel mluví španělsky“ (1939) popisuje život ve Španělsku z doby občanské války. Toto dílo je typickým příkladem románu, kdy ani tak nejde o samotný děj, jak spíše o propracovanost jednotlivých postav, které mají čtenáři představit různé typy lidí z rozdílných společenských vrstev. Každá tato postava v sobě nese určitý mravní symbol. Podobné rozvrstvení společnosti můžeme najít u Josefa Horala, avšak tentokrát na příkladu české společnosti v době okupace, v jeho románu „Mlčení“ (1945). Mezi autory jako byli Jaroslav R. Vávra nebo T. Svatopluk vynikal Miloslav Fáber s dílem „Neklidná hranice“ (1940), v jehož díle můžeme vidět vypravěčskou propracovanost. Do popředí se dostává také próza, která se zabývá mravním problémem, jak individuálním, tak i společenským. Pracovalo se s tématy manželské krize, různých

19

milostných patálií nebo citového zrání. Psalo se o síle nebo labilitě lidského jedince a hledání životního cíle. Hlavními představiteli byli Karel Dvořáček, A. M. Tilschová nebo K. J. Beneš. Na léta třicátá autoři navazuji v ruralistické koncepci, kde se snaží zachytit obraz venkova, života na venkově a mravních hodnot typických pro venkovský život. Společenská próza se tak stává prostředkem pro znázornění krásy české krajiny. Často jsou k tomu používány lyrické prostředky, které mají velmi blízko k tvorbě básnické.

2.4.3 Historická a životopisná próza Během druhé světové války se do popředí zájmu českých spisovatelů dostává také historická próza, která se po první světové válce objevovala spíše sporadicky. Důvodem znovuobjevení tohoto žánru bylo hlavně posílení národní hrdosti. Autoři se často vraceli ve svých dílech k významným okamžikům z českých dějin, popisovali monumentálnost českých staveb nebo životy českých vládců a patronů. Tímto způsobem se snažili poukázat na symboly češství, prostřednictvím kterých se snažili v lidech vzbuzovat národní povědomí a naději v lepší zítřek. Někteří z autorů se snažili v dějinách najít smysl lidského bytí a existence a spojitost mezi člověkem a dějinami, jakožto subjektu a objektu. Historická témata a motivy byly v tomto období atraktivní hlavně z důvodů toho, že spisovatelům dávala mnohem větší prostor v tvorbě než jiné žánry. Autoři si sice museli dávat pozor, aby osvobozenecké tendence nebyly příliš vidět, přesto zde autorská svoboda rozvíjela o něco více. Nejznámějším dílem byly „Obrazy z dějin národa českého“ (1939), které jsou typickým příkladem historické prózy. Autorem těchto obrazů je Vladislav Vančura, který je vydává ve dvou svazcích. Původně bylo zamyšleno vydat svazků více, ale Vančura byl zadržen gestapem a následně popraven. Historickou prózu mezi jinými psali také Jiří Mařánek, František Kubka, Eduard Bass, Ivan Olbracht nebo Miloš Václav Kratochvil. Velice blízko k historickému románu měl román životopisný neboli románová biografie. Tento žánr měl veliký ohlas u čtenářů, což bylo zapříčiněno hlavně tím, že poskytoval příjemné téma k odpočinku a útěk od aktuálních starostí. Mnohdy se jednalo o fiktivní příběhy, které byly postaveny na reálných postavách. Mnozí autoři se však striktně nedrželi životopisných faktů a některé okamžiky z života svých postav si přetvořili ve své fantazii. Často se objevovaly díla věnována umělcům,

20

kteří byli ode dávna bráni jako symbol vzdoru. Oblíbené bylo také zpracovávání životopisů významných vládců a šlechticů. Životopisné romány psaly z autorek ženského pohlaví Sonja Špálová a Anna Maria Tilschová, které obě zpracovaly životy rodiny Mánesů. Prostřednictvím děl Jana Václava Rosůlka, který psal pod pseudonymem Vladimír Drnák, se dostáváme k informacím o životech významných zahraničních umělců. Napsal dílo „Hlavou proti zdi“ , kde zachytil život Van Goghův, dála pak dílo „Španělská rapsodie“ (1940), které je věnováno Goyovi, nebo například „Stín přes paletu“ o Gauguinovi. Pro všechna zmíněna díla je společným rysem popis osoby ve vztahu k době, ve které žila. Biografický román, ve kterém můžeme vidět pestré popisy renesanční doby a životů lidí z rozmanitých vrstev společnosti, napsal Karel Schulz, který byl příjemným osvěžením v literatuře jak pro čtenáře, tak i pro kritiky. Románové biografii se dále věnovali Milan Rusinský, Františka Pecháčková, František Křelina, Josef Toman, Nina Svobodová nebo I. R. Malá.

2.4.4 Psychologický román V Česku byl jedním z nejpropracovanějších druhů próz psychologický román, který se rozvíjel také v době protektorátu. Nemusíme zmiňovat, že to bylo období velice těžké pro jakéhokoliv člověka. Nastalo rozvrstvení společnosti, v lidech převládal strach a úzkost, pramenící ze zla, které je neustále obklopovalo. Byla to doba, která jakoby volala po vzniku psychologického románu, protože to byl jeden ze způsobu, jak ukázat, co člověka tíží. Ústřední postavy těchto románů byly často osoby velice komplikované, se smutným životním osudem. Autoři se zaměřovali na popis jejich myšlenek a niterných stavů, které doprovázely jejich činy. Právě prostřednictvím životní tragédie a bolesti svých hlavních protagonistů chtěli autoři ukázat bolest a smutek, které tížili je samotné. Prozaici rekonstruovali lidské osobnosti vrstvu po vrstvě z různých, často velmi odlišných, úhlů pohledů. Ve spojitosti s tímto žánrem nemůžeme opomenout zejména tři osobnosti. První z nich je osoba Egona Hostovského, jehož dílo je ovlivněno jeho židovským původem a emigrací. Obzvláště pocit osamění a odcizení člověka nuceného opustit rodnou zemi, svůj milovaný kraj, můžeme vidět v jeho dílech vzniklých v emigraci „Listy z vyhnanství“ (1941 New York, 1946 Praha) nebo „Úkryt“ (1943 Texas, 1946 Praha). Neméně významnou osobností byl Václav Řezáč, jehož tři romány „Černé světlo“ (1940),

21

„Svěděk“

(1942)

a

„Rozhraní“

(1944)

jsou

mistrovskými

příběhy

lidí

s komplikovanou osobností, která je často poznamenána pocitem méněcennosti, nutnosti manipulovat s jinými lidmi a touze po moci nad jejich životy a činy. Mistrem v popisu tragických osudů lidí je klasik české psychologické prózy, Jaroslav Havlíček. Běhěm druhé světové války vydal díla jako „Helimadoe“ (1940), „Synáček“ (1942) nebo „Neopatrné panny“ (1944). Podrobný popis pubertální úzkosti a vyčítek svědomí je hlavním motivem v díle Marie Pujmanové „Předtucha“ (1942). Také další, neméně známí, autoři se věnovali tomuto žánru. Jmenovitě to byli například Zdeněk Urbánek, Jiří Orten, Bohuslav Březovský, Jaromír John nebo Karel Dvořáček.

2.4.5 Próza tzv. génia Své místo mezi díly, které vznikaly během okupace, měla próza tak zvaného českého génia. Její úkol byl velice jasný a zřejmý a měl pro český lid obrovský význam. Jednalo se hlavně o vlasteneckou prózu, která měla ukázat pracovitost, svědomitost a šikovnost českého člověka. Autoři se snažili prostřednictvím literatury vyzdvihovat píli českých lidí, kteří jsou schopni prosadit se ve světě a získat si v něm náležitou úctu a respekt. V těchto dílech můžeme názorně vidět šikovnost tzv. „zlatých českých ručiček“. Hlavním cílem těchto románů a povídek bylo poukázat na to, že český člověk je schopen najít si ve světě své místo, že není jen jedním z mnoha, zapadlým členem davu, ale že dokáže vyniknout i na mezinárodním poli, ať už se to týká jakéhokoliv oboru. Typickým příkladem je dílo Eduarda Basse „Cirkus Humberto“ (1941), ve kterém autor popisuje osudy otce a syna Karasových, kteří opouští českou zem, aby si našli práci v zahraničí. Toto dílo je mnohdy počítáno za jedno z nejlepších děl, které v době okupace vznikly. Biografickým románem zabývajícím se osudem česko-francouzského pierota a mima Jana Kašpara neboli Jeana Babtisty Gasparda Deburauna chtěl jeho autor, František Kožík, ukázat na píli člověka a jeho odhodlání jít za vlastním snem. Ve svém románu „Největší z pierotů“ popisuje, jak dokáže člověk, který je ve svém nitru velice smutným a melancholickým duchem, vykouzlit úsměv na tvářích těch, o které se nikdo nestará. Jeho dílo je jakýmsi poselstvím v naději na lepší zítřek. Naději, která přijde, pokud se lidé o ní nepřestanou bít. Tento žánr byl pro český lid přínosem, protože v nich dokázal vzbudit naději, víru, ale především národní

22

emancipovanost. (Menclová, V., Slovník českých spisovatelů, 2005), (Bass, E., Cirkus Humberto, 1957), (Kožík, Fr., Největší z pierotů, 1967)

23

3 Analýza vybraných prvků a témat: 3.1 Egon Hostovský „Cizinec hledá byt“ Významný dílem, které vznikalo v posledních dnech války, byl psychologický román Egona Hostovského „Cizinec hledá byt“. Prostřednictvím tohoto románu nás autor přenesl do Spojených států, tedy na místo, které nebylo postiženo válkou tak, jako Československo. Mohli bychom si myslet, že hlavní postava románu, internista Marek, ve Státech najde klid, který hledá pro dokončení své výzkumné práce, týkající se krevního oběhu. Pro svou klidnou povahu samotáře všem lidem ale připadá jako podivín. Celý příběh začíná tím, že musí opustit svůj byt, protože jeho domácímu přijede sestra, které chce uvolnit byt právě zmiňovaného dr. Marka. Dr. Marek tak opouští byt s jedním kufrem a vydává se najít nový domov. Problém se svým samotářstvím má dr. Marek po celou dobu knihy. Neumí moc jednat s ostatními lidmi a je nerad zatahován do problémů jiných. Chce si najít pouze klid na dokončení své práce. Z tohoto důvodu se neustále stěhuje k novým lidem. Již na prvních stránkách díla můžeme spatřit motiv patriotismu, když se dr. Marek snaží navázat kontakt s duchovním, který seděl ve stejném bistru jako on. Chvíli si povídají o tom, co má básník nacházet ve svých dílech, a pak se ho duchovní zeptá, jaké je národnosti. Z textu můžeme jasně vyčíst, že dr. Marek s hrdostí odpovídá, že české. Při čtení tohoto románu si člověk nemůže nevšimnout popisů okolí. Hostovský nás až lyricky obdarovává popisy New Yorku a okolí, která obklopují ústřední postavy díla: „Nebylo ani pět hodin odpoledne, ale na New York se již snesl večer s hranicemi světel. Jako by ztemnělé nebe zvolna uléhalo k zemi, proráženo nespočetnými plápolavými čtverčíky a obdelníčky…“ (Hostovský, E.,1967: 271). Dále například popisuje zářící plošky na mrakodrapech jako „okénka do nebe“ (Hostovský, E., 1967: 277). Místy se také objeví personičnost, která je typická spíše pro poezii: „To ústřední topení, tak bolestně vrní“ (Hostovský, E., 1967: 277). Děj v celé knize má opravdu velice rychlý spád. Všechno se odehrává neuvěřitelně rychle, a právě proto na vás popisy krajiny a města začnou působit velice klidným dojmem. Jako by bylo autorovým cílem tímto způsobem zpomalit děj a vyvolat ve čtenáři pocit klidu.

24

V knize se také sporadicky setkáváme s větami, které vzbuzují dojem, že autor chce se svými čtenáři komunikovat. Nacházíme zde řečnické otázky, které Hostovský směřoval čistě ke svému publiku: „Ne, ne, vše je v pořádku, každý z nás je trochu podivín, či vy si to o sobě nemyslíte?“ (Hostovský, E., 1967: 275). Pokud Hostovský něco opravdu umí, pak jsou to popisy hlavních postav. Mistrně vykresluje všechny zmíněné postavy v díle, ať už se jedná o lidi, se kterými se setkáváme po delší dobu, anebo to jsou pouze prodavačky v bistru, o kterých se zmiňuje v pár větách. U každé osoby si čtenář dokáže živě představit, jak by tento člověk vypadal v reálném životě, a jak by reagoval na různé situace. Autor bravůrně podněcuje čtenářovu fantazii. Na začátku knihy se setkáváme s domácím Normenem, který působí jako pohodlný hypochondr, který se do práce nežene, ale na druhou stranu si umí vážit lidí. Richard Jones, agent, který dr. Markovi shání byt, vzbuzuje pocit roztěkanosti, až drzosti, která je přímo v rozporu s klidnou a mírumilovnou povahou duchovního. Další důležitou postavou je syn Wagnera, Henry. Ten si dr. Marka velice oblíbí a snaží se v něm najít pomoc. Henry je na jednu stranu velice silný člověk, který ale na stranu druhou má slabé chvilky, jež si léčí pomocí alkoholu. Představuje bytost tak zoufalou, že dává všechny své finance lékařům s prosbou o pomoc s jeho trýznivou psychickou poruchou. Henry má strach z žen, a proto se bojí, že nikdy žádnou nebude mít a bude navždy a zcela nedobrovolně sám. Další domácí dr. Marka, paní Carson, je ženou, která by ráda lidem ve svém okolí pomáhala a nic nechce na oplátku. Z dialogů, které vede se svou dcerkou Ann a ostatními lidmi můžeme usoudit, že je to žena velice klidná. Časem se do dr. Marka dokonce zamiluje, ale její láska není opětována a dr. Marek jednoho dne odejde do jiného bytu. V díle dále vystupují postavy pana Wernera, se kterým nějaký čas bydlí. Dále pak paní Nosková, která zosobňuje nedůvěřivou lidskou bytost, která otevírá i cizí dopisy, protože dr. Markovi nevěří, že je skutečně lékařem. Paní Nosková se stala určitým symbolem cenzury a lidské ješitnosti, která v té době byla značná. Klid, který hledá pro svoji práci, nachází u pana Nováka, kde se ale také dlouho nezdrží vzhledem k jeho zdravotním potížím. Pro všechny tyto postavy je charakteristickým rysem pocit prázdnoty a nicoty. Tuto díru ve svých vlastních životech se snaží naplnit tím, že se vměšují do životů ostatních. Všichni jsou nešťastní a snaží se nalézt správný směr. Každý z těchto lidí si prošel určitým tragickým okamžikem, který má vliv na celé jejich životy. Jedinou šťastnou postavou

25

je malá Nancy, která má zobrazovat nepopsanou tabuli. Životem zatím nezkaženou dívenku, která ale v okamžiku, kdy dr. Marek odejde, prožívá své první životní zklamání. Nejpozoruhodnější postavou celého díla je ovšem samotný dr. Marek. Zajímavostí je, že ačkoliv autor mistrně zobrazil všechny postavy i s jejich důkladným psychologickým rozborem, u hlavního protagonisty je tomu naopak. Postava dr. Marka je velice tajemná. Víme o něm, že se zabývá výzkumem krevního oběhu, a že není přílíš komunikativní. Již podle názvu knihy můžeme usoudit, že je cizincem. Jelikož se nachází v cizí zemi, je to pochopitelné. Podstatné však je, že osoba dr. Marka by byla cizincem pravděpodobně všude, protože se necítí pohodlně mezi lidmi. Postava dr. Marka je pro nás velkou hádankou v průběhu celého čtení, což je možná důvodem, proč je toto dílo tak nesmírně čtivé a poutavé. Další zajímavostí, která je spjatá s hlavním hrdinou, jsou jeho telefonáty s neznámou ženou. Už na prvních stránkách se dozvídáme, že s ní nemluví jako s obyčejnou ženou, ale jako s někým, kdo není z tohoto světa. Na dalších stránkách jí oslovuje „moje královno“, „moje slitovnice“ nebo ji nazývá bohyní.Když dr. Marek opustil dům Carson, tak se na něj ona samotná hněvá. Přitom Carson přemýšlí, za jakou tajemnou ženou to od ní nejspíše odešel? Z textu se dá snadno vyčíst, že dr. Marek se s ní ještě nemůže setkat. Musí ještě počkat, než se setkají, vytrvat u lidí, protože na tomto světě má svůj úkol. Carson přemýšlí, co je žena zač: „Jestliže jí však říkal, že ještě nesmí k ní odejít od lidí, znamená to, že ona není smrtelný člověk. Kdo je tedy? Anděl? Sen? Bláznovství? Bože, kdo, kdo?“ ((Hostovský, E., 1967: 352). Právě toto je hnacím motorem celého textu. Neustálé se snažení zjistit, kdo je ta tajemná žena, za kterou se chystá. Zpočátku jsem se domnívala, že rozmlouvá s Bohem, ve kterém vidí útěchu a dokonalost. Až ke konci knihy jsem si začala uvědomovat s kým ve skutečnosti hovoří. Se smrtí. Právě smrt se stává důležitým motivem celého díla. U Hostovského tento fakt není překvapivý, protože právě pocity osamění, úzkosti, strachu a smutku, se často spojují s motivem smrti. Když se člověk dívá zpětně na celé to dílo, tak mu vše náhle začne být jasné a zcela zřejmé. Dr. Marek byl od počátku nemocný, omdléval, trpěl úzkostí a smutkem. Lidem s rozvinutější fantazií by zřejmě došlo dříve, že si po celou dobu domlouval schůzku se smrtí.

26

Hlavní postava tohoto díla ovšem nemá strach z toho, že bude muset odejít z tohoto světa, nýbrž má strach z toho, že odejde a jeho dílo zůstane nedokončeno. Symbolicky působí také černý kufr, který s sebou dr. Marek neustále nosí. Jako by měl při sobě neustále připravenou rakev, která už na něj čeká. V díle Egona Hostovského můžeme najít mnoho podobných obrazů s jinými spisovatelskými velikány. Můžeme zde najít určitou spojitost s Kafkou. Například v situaci, kdy se dr. Marek musí dostavit na Československý generální konzulát. Hostovský zde popisuje úřednický aparát a lidi, kteří mu slouží. Podobné popisy můžeme najít také u Kafky. Také motiv neustálého čekání, kdy po celou dobu knihy ani nevíme, na co vlastně hlavní postava čeká, můžeme najít u jiných autorů, například u S. Becketta. Motiv ztraceného člověka nacházíme ku příkladu u Weisse a existenciální úzkost u celé řady dalších autorů, například u Sartra.

3.2 Václav Řezáč „Černé světlo“ Hlavní postavou Řezáčova díla je Karel, který se stane vypravěčem celého díla. Popisuje svůj život retrospektivně od útlého dětství až do dospělosti. Stejně tak jako Hostovský se snažil i Řezáč pečlivě vykreslit hlavně psychologickou stránku člověka.

Hlavní

rozdíl

je

v tom,

že

Hostovský

použil

téma

vyvrženého

a nepochopeného jedince, kterého celý život tíží úzkost a smutek, kdežto Řezáč se zajímal hlavně o temnou stránku lidské duše. Snažil se prostřednictvím svého románu odhalit okamžik, kdy se v člověku rodí zlo, které chvíle z našich životů zapříčiňují, že se z nás stanou osoby bez lítosti a porozumění. Z toho všeho vyplývá, že nejpodstatnějším motivem v celém díle je právě motiv zla. Situace, ve kterých se hlavní postavá ocitá jsou velmi dobře vykresleny. Autor popisuje, jaký má vliv vznikla situace na hlavního hrdinu a co to dělá s jeho psychikou. Prvním zlomovým okamžikem, kdy si Karlík uvědomí, že silní lidé dokážou vzbuzovat v ostatních respekt byla událost, kdy uviděl potkana. Jejich sousedka se potkana lekla a začala křičet. Na pomoc jí přiběhl řezník, který chtěl potkana zabít. Karel mu v tom chtěl sice zabránit, ale řezník ho vzal do ruky a těsně mu u obličeje začal zvíře v ruce mačkat. Potkan zemřel a Karel si uvědomil, že silní lidé dokáží vše.

27

On sám se však silným necítil, protože se mu děti ve škole smály. Jeden ze spolužáků, Frantík, ho dokonce bil a bral mu čepici, což v Karlovi vzbuzovalo strach. Franta pocházel z chudé rodiny a mnohdy býval o hladu. V tom spatřoval Karel svojí výhodu a Frantovu slabost. Udělali mezi sebou tedy smlouvu, která spočívala v tom, že silnější Franta bude Karla chránit před ostatními dětmi a on mu bude na oplátku dávat své svačiny. Tímto způsobem si vybudoval také respekt u ostatních dětí ve třídě a uvědomil si, že nejdůležitější není síla, ale moc. V momentech, kdy se autor snaží rozluštit, proč se v člověku rodí zlo, odkrývá nám mnoho stěžejních okamžiků, které mohou mít na jedince vliv. V případě Karla byl pravděpodobnou příčinou zřejmě pocit méněcennosti a vlastní slaboty. Tyto dva motivy můžeme vidět v situaci, kdy si z Karla vystřelí učitel spolu se žáky a pošle ho pro komáří mast. Karel nadšeně jde, protože si myslí, že ho učitel vybral pro jeho schopnosti a podnikatelské nadání. Když zjistí, že se mu celá třída směje, tak se mu chce plakat, ale pláč udrží v sobě: „Nebudu plakat a nebudu, ale jednou se vyrovnám s vámi všemi.“ (Řezáč, V., 1958:49). Svou moc začal uplatňovat na Frantovi, který uposlechl všech jeho rozkazům a neustále se dostával kvůli Karlovi do potíži. A zde se dostáváme k dalšímu výraznému motivu díla, kterým byla schopnost manipulovat a ovlivňovat jiné: „Držím Frantíka Munzara a vládnu jím.“ (Řezáč, V., „Černé světlo“, s. 49, 1958). Chování Karla podpoří i maminka ve chvíli, kdy otci dojde, že do lumpáren, které Franta provádí, je zapleten i Karel. Maminka však kvůli němu lže i otci a otec uvěří, že byl Karlík nemocen. V tu chvíli si Karel všimne, jak velikou moc může mít opravdu přesvědčivá lež a jak silnou zbraní je. Toto byla první část knihy, která dává k zamyšlení, zda-li tím chtěl autor naznačit, že už samotné dětství má na náš další vývoj takový vliv. Karlovy zážitky z dětských let totiž ovlivnily celý jeho život. V knize druhé dojdeme ke zjištění, že se nedočkáme nápravy zlého člověka, a tím i vítězství dobra nad zlem. Na chvíli získáme pocit, že i takto chladný člověk může pocítit lásku. Pokud bych měla najít motiv lásky v části první, byl by to jeho pohled na maminku, ve které vidí jakousi oázu klidu a míru. Ví, že u ní najde vždy bezpečí a útěchu. V části druhé se setkáváme s Markétkou, dcerou jeho strýce, u kterého pobýval po smrti rodičů. V Markétce vidí mladou, krásnou a chytrou ženu, ke které pocítí náklonnost. Je ale natolik slabý, že ji nedokáže vyjádřit, co k ní cítí. Její rodina vlastní hudební

28

vydavatelství. Jednoho dne jdou všichni na koncert hudebníka Klenky, který následně vydává v jejich vydavatelství své písně. Mezi Markétkou a Klenkou vznikne jistá náklonnost a Karel začíná pociťovat žárlivost. Možná, že to ani nebyla žárlivost, ale spíše strach z toho, že by mu nemusel vyjít plán. Zde se dostáváme k dalšímu výraznému motivu, kterým byla lidská ctižádost. Karel ve sňatku s Markétkou viděl lepší budoucnost. Plánoval si, že jednoho dne zdědí vydavatelství a bude se mít dobře. Klenka se tak pro něj nestává pouze sokem v lásce, ale také překážkou v jeho obohacení. Karel vymyslí plán, aby rozeštval Klenku a Markétku. Plán sice dopadne podle jeho představ, ale později vše vyjde najevo. Jak už se říká, viník je vždy po zásluze potrestán,

a

jinak

tomu

nebylo

ani

v případě

Karla.

Dostane

výpověď

z nakladatelství a všichni se k němu otočí zády. Pro Karla tím vše končí. Uvědomil si, že ctižádost, lži ani manipulace s lidskými osudy mu nepřinesla úspěch, po kterém tak toužil. Rozhodl se, že svůj život ukončí. Vylezl na okenní rám a skočil dolů. V tuto chvíli se zde objevuje motiv smrti, která mu ale není přána. Karel viděl ve smrti spásu. Když přišel o všechno, co v životě chtěl, nezbylo mu nic. Lidé prohlédli jeho zkažené nitro a už mu nedokázali věřit. Doufal, že mu smrt přinese vysvobození. Karel však nezemřel, byl odsouzen žít dál. Žít se vší tou špínou na svých rukou a úplně sám. V tomto díle také shledáváme analogii s dobou. Karel představuje osobu zlou, která manipuluje s lidmi a ubližuje jim. Je člověkem, který využívá druhé ve vlastní prospěch. Snad to bylo tím, že trpěl pocitem vlastní méněcennosti a strachem z okolního světa, a proto se rozhodl využívat druhé ve vlastní prospěch. Moc spatřoval v tom, že dokázal i ty nejsilnější ovlivnit takovým způsobem, že jednali přesně tak, jak on si přál. V průběhu čtení si uvědomíme, že se pod tímto tématem skrývá vyobrazení doby. V osobě Karla potom můžeme najít osobu Adolfa Hitlera: „…dívaje se do tváře Imperátorovy, rozuměli bychom si mnohem lépe. My oba víme, že není slitování pro nikoho a že nic není dobré ani špatné, jen účelné anebo škodlivé…“ (Řezáč, V., 1958:187). V osobě Františka Munzara pak můžeme vidět samotnou Hitlerovu osobní armádu, SS, která se starala o jeho bezpečí: „Kde je František Munzar, aby mě ochránil svým tělem, odvrátil ode mne toto nebezpečí nebo přijal trest za mne?“ (Řezáč, V., 1958:215).

29

Motiv zla a příčiny vzniku ve člověku používá Řezáč často. Jinak tomu není ani v jeho dalším díle „Rozhraní“, kde se dostáváme do městečka, kam se přestěhoval hlavní hrdina Kvis. Kvis stejně jako Karel manipuluje s lidmi a snaží se v nich vyvolat to nejhorší. V tomto díle Řezáč ještě stupňuje jakési démonično. V „Černém světle“ zůstal u motivu noci a tmy, kdežto v tomto díle napětí stupňuje tím, že se hlavní představitel zjevuje například v černé noci o půlnoci. Když se zamyslíme nad tím, proč autor dal svému dílu název „Černé světlo“, tak nás může napadnout mnoho věcí, ale asi nejpravděpodobnější je pocit bezradnosti. Světlo pro člověka symbolizuje naději nebo víru. Při představě černého světla si uvědomíme, že je nemožné v něm vidět naději. Spíše situaci bez východiska a žádnou pomoc. Pro hlavního hrdinu měla být vysvobozením smrt, ale Karel se vrátil mezi živé a musel znovu čelit osudu, který mu žádné „světlo“ do života nepřinesl.

3.3 Marie Pujmanová „Předtucha“ V době Protektorátu se Pujmanová věnovala hlavně básnické tvorbě, prostřednictvím které chtěla vyjádřit svou lásku k národu. V tomto období vychází také její prozaické dílo „Předtucha“, které je významnou psychologickou novelou, ale zároveň také oslavou českého jazyka. Autorka se touto novelou snaží podat obraz dospívající dívky, která prožívá svou první lásku, vzdor proti rodičovské autoritě, ale také smutek a obavy ze ztráty milovaných rodičů. Právě proto zde můžeme vidět propracované psychologické profily nejen Jarmily, ale i ostatních hlavních hrdinů. Autorka má schopnost vcítit se do svých postav a prožívat s nimi každý jejich čin. Jarmila je patnáctiletá dívka, která prožívá první milostné vzplanutí ke staršímu chlapci, Toufarovi. Právě láska, kterou k němu cítí, se stane jádrem sporů mezi ní a rodiči. Pro Jarmilu je její zakázaná láska symbolem vzdoru proti konvencím, které na vesnici panují. Jarmila nechce být jen další dívkou z Lichnova, ale chce být výjimečná. Málem se nechala svézt na špatnou cestu svým milým, který se ji snažil poštvat proti rodičům. Ve chvíli, kdy se dozví o neštěstí, které se stalo na železniční trati, dostane o rodiče strach. V tomto okamžiku můžeme vidět v Jarmilině chování obrat. Najednou si uvědomuje, co je v životě skutečně důležité a z rozmazleného děvčete se rázem stává dívka, která si začíná uvědomovat pomíjivost života. Tuto proměnu autorka

30

v díle uvádí prostřednictvím Jarmiliných vnitřních monologů a činů: „Až budeš sama, až potom můžeš plakat. Vzala Ivana za ruku a matčiným způsobem, bůhví, kde se to v ní vzalo, nikdy se o mladšího bratra nestarala, domlouvala hošíkovi, ať nikam nechodí, ať tu s ní chvíli počká.“ (Pujmanová. M., 1959: 101). Podlost a cyničnost můžeme najít v postavě Toufara, který se snaží Jarmilu svést. Toufar zde představuje člověka, který by udělal cokoliv pro naplnění svých cílů. Vymýšlí si všelijaké historky, kterými se snaží zlákat mladou dívku. V jeho vnitřních monolozích jde názorně vidět, s jakou propracovaností si připravuje plán, kterým chce Jarmilu získat: „Mlhy má sama u sebe dost. Čeká jen na to, abyste ji řídili. Ovšem neviditelně. Postupovat se bude takto: Uvítání s odstínem dojaté vděčnosti. Pozdvihnout ruku k ústům. Nic víc. Skoro obřadně. Jako že přišla dáma. Posadit ji na koně. To jim dělá dobře. Proč bychom jim na chvíli nedopřáli tu radost?“ (Pujmanová, M., 1959: 85). Spisovatelka zde představuje i bratry Jarmily, Ivana a Václava. Ivan, mladší z bratrů, se snaží napodobovat své starší kamarády. Z novely můžeme vycítit, že je to typický kluk, který má neustále nadmíru energie. Chce svému okolí ukázat, že už je veliký kluk, který si může dělat, co se mu zlíbí. Například tajně s kluky kouří. Přesto je to pořád chlapec, kterému v životě nejvíce záleží právě na jeho rodičích, a proto se těžce vyrovnává s tím, když mu rodiče oznámí, že chtějí na pár dnů odjet do Malory, kde otec přednáší. Jeho starší bratr Václav, který je dvojčetem Jarmily, je ze všech tři sourozenců nejrozumnějším a nejzodpovědnějším. Hlavním tématem tohoto díla je bezpochyby průběh dospívání u všech tří dětí. Autorka cíleně vybrala, domnívám se, dospívající dívku a stejně starého chlapce, abychom mohli vidět rozdíly v jejich chování. Jedním z prvků dospívání je zde první láska Jarmily k Toufarovi a činy s tím spojené. Druhým důležitým motivem je strach ze ztráty blízké osoby, který názorně vidíme u dětí, které se strachují o rodiče potom, co se doslechnou, že vlak, kterým měli jet do Malory vykolejil. Děti byly původně rozhněvané, že je rodiče nechali samotné doma, ale najednou se v nich probouzí panika, že se už rodiče nevrátí. Významným prvkem tohoto díla je jazykový projev Pujmanové. Autorka zde často používá vyjádření, která jsou typická pro určitou skupinu lidí. Jarmila o svých přátelích hovoří jako o „partě“ a její otec se jí ptá:“Ty ses rozkmotřila se svou mladou společností?“ (Pujmanová, M., 1959: 31). Je zde patrný rozdíl ve

31

vyjadřování dětí a rodičů. Otec se zabývá studiem jazyka. V jeho projevu proto nevidíme například studentské slangy, jako je tomu u jeho dětí. V projevu matky se často vyskytují emocionálně zabarvená slova, která jsou typická pro rozhovor rodiče s dítětem. Celé dílo je napsáno er – formou. V hojném počtu se zde vyskytuje přímá a polopřímá řeč.

3.4 Eduard Bass „Cirkus Humberto“, „Lidé z Maringotek“ Tato dvě díla z cirkusového prostředí vznikla v době okupace, přesněji v letech 1941 a 1942. Oba romány líčí poutavým způsobem život v cirkusu a vše, co je s ním spojeno. Právě prostředí cirkusu je společným tématem těchto děl. Autor sám nemá osobní zkušenosti s kočovným, pouťovým životem, ale přesto líčí precizně osudy lidí spjatými s tímto prostředím. „Lidé z maringotek“ jsou povídkovým cyklem, který navazuje na „Cirkus Humberto“. Ústředním tématem „Cirkusu Humberto“ je popis života tří generací v cirkusu Humberto. Pro čtenáře je to jistě, myslím si, oblíbenější literární žánr, než například psychologický román. Autor nás přivádí do příjemného cirkusového prostředí, které umí přesně popsat, takže je na první pohled patrné, že prostředí cirkusu pro něj představuje velice atraktivním tématem. V druhé zmiňované próze se jedná o cyklus, tzv. „dekameron“, povídek, které si vypráví vzájemně lidé, kteří měli něco společného s cirkusem. Jedná se o knihu, která měla sice na jednu stranu člověka odvést od každodenních strastí doby, ale na stranu druhou je to dílo obrovské váhy, protože mělo člověku pomoci uvědomit si šikovnost a píli českého člověka. Hlavním cílem tohoto díla bylo posílení národního sebevědomí v době, kdy český národ utrpěl neuvěřitelnou ránu. Nacistická ideologie vyzvedávala Němce nad všechny ostatní národy, což znamenalo, že každý, kdo nebyl Němec, měl být méně schopný, měl znamenat něco míň. Bassův román se snaží ukázat pravý opak. Nejvýraznějším motivem prvního díla je lidská schopnost něco dokázat, kterou nám Eduard Bass ukazuje na postavě Václava Karase, který se do cirkusového prostředí dostává spolu se svým otcem. Chuť něco v životě dokázat hlavní postavy Vaška, můžeme pozorovat v celé knize. V dětství to byla jeho neobyčejná šikovnost

32

a vytrvalost při práci se zvířaty a při trénování neuvěřitelně těžkých akrobatických kousků. Vašek byl dříč a právě díky své ctižádosti se stal slavným akrobatem, krasojezdcem a také začal vynikat v drezúře zvířat. Během hospodářské krize se s existenciálními potíži potýkal také cirkus. Vašek je nucen ho prodat, ale podaří se mu zachovat alespoň dobré jméno a v Praze najde vhodné prostory a založí zde varieté Humberto. Dalším výrazným motivem byla lidská odhodlanost a síla vůle. Na postavě Vaška se nás Bass snaží nasměrovat správným směrem. Vaškovi se v životě taky všechno nevyvíjí podle jeho přání, ale on se snaží dál. Setrvává při své činnosti a žene se kupředu s vidinou lepšího zítřka. Autor tím chtěl zřejmě evokovat podobné myšlenky i ve čtenářích, které zastihla německá. Chtěl jim naznačit, že nic není ztraceno bez dalšího boje. Úspěch Vaška je symbolickým úspěchem celého národa. Pokud vidíme ve Vaškových činech paralelu v činech českého národa, tak bychom právě ve jméně „Humberto“ mohli vidět naši republiku, která ačkoliv je pod německou nadvládou, tak neztrácí svojí důležitost a význam. Druhé zmiňované dílo je zcela jinak pojato. Jedná se o povídky mužů, kteří se sejdou, aby si povyprávěli příběhy o svých láskách a trápeních. Na první pohled je patrné, že jediným spojujícím prvkem obou děl je právě téma cirkusu. V díle „Lidé z maringotek“ se dozvídáme prostřednictvím deseti povídek o osudech hraběte d´Ascensons-Létardias, hráče na xylofon nebo například malíře stínoher. Ústředním motivem je zde zmiňovaný motiv lásky, který se vyskytuje ve všech povídkách, a pochopitelně s láskou spojený, motiv ženy.

3.5 Vladislav Vančura „Obrazy z dějin národa českého“ K nejvýznamnějším představitelům prózy historické patří bezesporu dílo Vladislava Vančury „Obrazy z dějin národa českého“. Jak jsem se již zmínila v předchozí kapitole, byly vydány dva svazky, přestože původně jich bylo zamyšleno vydat více. Tato próza je považovaná za jeden z největších pokladů historické prózy vůbec, což bylo způsobeno do jisté míry také tím, v jaké době dílo vzniklo. Prostřednictvím tohoto díla nám chce autor přiblížit nejvýznamnější okamžiky a osobnosti z českých dějin. Dozvídáme se o Slovanské zemi, Sámově říši a vzniku českého státu z dob sv. Ludmily. Podstatná část je věnována také kanovníkovi české kapitule, Kosmovi, která je zřejmě nejdůležitějším „obrazem“

33

celého díla. Autor neopomenul ani období přemyslovské, které pro český národ bylo obdobím velice důležitým. Vystupuje zde také propracovanost postav a jejich osobností, která je u jednotlivých osob více či méně přesná. Po přečtení knihy musí být všem jasné, že napsání tohoto díla předcházela dlouhá příprava. Autor všechny období i osoby konzultoval z historiky, pracoval z dobovými

záznamy,

letopisy,

pověstmi,

legendami

a

kronikami.

Spolu

s historickými fakty a fabulační schopnistí autora dochází k sepsání českých dějin ve snesitelnější formě vyprávění, při čemž je na autorovi, zda-li se přiklání spíše k důležitým faktům nebo méně důležitým domněnkám. Celek se autor snažil psát velice úhledným jazykem, ve kterém se místy vyskytují slova lidová nebo například archaismy. Primárním autorovým záměrem nebylo lid informovat o významných okamžicích v dějinách, ale o tom, jak se český stát pomalu vyvíjel, jak se stal v průběhu dějin významnou říší, silným královstvím. Ústředním tématem díla se proto stává právě velikost českého národa, který nemohl být rozbit ani německým nátlakem „V tom věku novějším vzešla lidu větší míra svobod a Čechy rozkvetly a národ, který je i země i duch i společenství prací a jazyka i vztahů i pamětinepaměti (v jejich hodinách se zrcadlí každá hodina právě odbíjející), ten národ sklenul svoje žebroví a stal se nesmrtelným.“ (Vančura, J., 1995: 467). Celé dílo mělo vyvolat v národu českém naději a chuť dívat se dopředu. Najít společnými silami ztracenou sebedůvěru a víru, kterou ztratili společně s národní autonomií. Na pozadí významných českých dějin se snažil ukázat fakt, že období nacistické nadvlády je pouhým zlomkem ve významné tradici české státnosti. Apel na národní uvědomění každého občana je cítit z celého díla, a to je právě nejvýznamnějším prvkem celých obrazů.

34

Závěr Na závěr bych chtěla připomenout nutnost znát tzv. poklady české literatury, mezi které díla autorů působících během druhé světové války zajisté patří. Většina lidí tyto významné skvosty velice dobře zná, protože je četla nebo viděla zfilmované či zdramatizované. Najdou se ale i tací, kteří ještě neměli možnost si je přečíst, a proto jsem se snažila přiblížit jejich jazykovou stránku i tématickou hodnotu v této práci. Prostřednictvím těchto děl si můžeme uvědomit důležitost národní pospolitosti a hrdosti, ale také fakt, že i v krizových situacích pro lidskou populaci vznikala hodnotná a kvalitní tvorba, která národní uvědomění a sounáležitost podporovala. Mnoho lidí se domnívalo, že se v průběhu tohoto období psalo pouze o tématu války, a že motivů, které byly zpracovávány nebylo mnoho. Chtěla jsem tyto lidi vytrhnout z omylu tím, že jsem si jako příklady prozaických děl vybrala cíleně autory, kteří se zabývali hlavně lidskou psychikou a jejím vlivem na, lidské jednání, jejich sebevědomí a úspěch, jak dokáže být český člověk zručný a šikovný, ale také jak jsou pro člověka důležité významné okamžiky z dějin národa. Není pravidlem, že se v jednotlivých literárních obdobích autoři zaměřovali pouze na témata, která se týkala součastné politické situace země. Právě léta 1939 – 1945 jsou příkladem, kdy autoři zpracovávali jiná témata než politická, protože se o politických faktech ani oficiálně psát nesmělo. Postupným narůstáním společenského uvědomování si vzniklé krize, autorům začalo docházet, že je nutné tvořit díla, která se zabývala samotným člověkem a jeho duševní schránkou. Prozaici záměrně psali o tématech, která mnohdy neměla s válkou nic společného, protože se snažili český lid povzbudit a motivovat, aby nezapomínali na to, že Česko existovalo jako silný stát před nacistickou okupací, a proto bude nadále existovat i po ní. Touto prací jsem zdaleka nevyčerpala látku, která se prózy z období okupace týká. Věnovat se všem dílům a autorům by byl nelehký úkol, a proto se práce věnovala těm nejdůležitějším a rozpracovala je v jednotlivých kapitolách.

35

SEZNAM LITERATURY BASS, E. Cirkus Humberto. 14. Praha : Československý spisovatel, 1957. 437 s. 821.162.3-31. BASS, E. Lidé z maringotek. 7. Praha : Československý spisovatel, 1960. 437 s. 821.162.3-311.4. BRANDES, D. Češi pod německým protektorátem : okupační politika, kolaborace a odboj 1939-1945. 1. Praha : Prostor, 1999. 657 s. ISBN 8072600176. BURIÁNEK, F. Česká literatura první poloviny XX. století . 1. Praha : Československý spisovatel, 1981. 345 s. 821.162.3-051. DOLEŽAL, J. Česká kultura za protektorátu : školství, písemnictví, kinematografie. 1. Praha : Národní filmový archiv, 1996. 284 s. ISBN 8070040858. GEBHART, J; KÖPPLOVÁ, B; KRYŠPÍNOVÁ, J. Řízení legálního českého tisku v Protektorátu Čechy a Morava. 1. Praha : Karolinum, 2010. 146 s. ISBN 978-80-2461632-2. GINZBURGOVÁ, L. Psychologická próza. 1. Praha : Odeon, 1982. 443 s. HEYDUK, M; FIALA, M . Barrandov pod vlajkou hákového kříže. 1. Praha : BDV, 2007. 208 s. ISBN 978-80-87090-08-4. HORAL, J. Mlčení. 1. Praha : Vydavatelstvo Družstevní práce, 1945. 459 s. HOSTOVSKÝ, E. Cizinci hledají byt. 1. Praha : Odeon, 1967. 424 s. 821.162.3-3. JANEČEK, O. Z počátků odboje. 1. Praha : Naše vojsko, 1969. 517 s. KAŠPAR, L. Český hraný film a filmaři za protektorátu : propaganda, kolaborace, rezistence. 1. Praha : Libri, 2007. 491 s. ISBN 9788072773473. KONČELÍK, J; KÖPPLOVÁ, B; KRYŠPÍNOVÁ, J. Český tisk pod vládou Wolfganga Wolframa von Wolmara : stenografické zápisy Antonína Fingera z protektorátních tiskových porad 1939-1941. 1. Praha : Karolinum, 2003. 503 s. ISBN 8024605910. BLAHYNKA, M, et al. Česká literatura v boji proti fašismu. 1. Praha : Československý spisovatel, 1987. 365 s. KOŽÍK, F. Největší z pierotů. 16. Praha : Československý spisovatel, 1967. 393 s. 821.162.3-312.6. MARŠÁLEK, P. Protektorát Čechy a Morava : Státoprávní a politické aspekty nacistického okupačního režimu v českých zemích 1939-1945. 1. Praha : Karolinum, 2002. 348 s. ISBN 80-246-0302-0.

36

MASTNÝ, V. Protektorát a osud českého odboje. 1. Praha : Eurolex Bohemia, 2003. 238 s. ISBN 8086432564. MENCLOVÁ, V. Slovník českých spisovatelů. 2. Praha : Libri, 2005. 822 s. ISBN 8072771795. MOCNÁ, D; PETERKA, J. Encyklopedie literárních žánrů . 1. Praha : Litomyšl : Paseka, 2004. 697 s. ISBN 807185669X. MOTL, S. Mraky nad Barrandovem. 1. Praha : Rybka Publishers, 2006. 312 s. ISBN 80-86182-51-7. MUKAŘOVSKÝ, J. Dějiny české literatury. [Díl] 4 : Literatura od konce 19. století do roku 1945. 1. Praha : Victoria Publishing, 1995. 714 s. ISBN 8085865483. NĚMEČEK, Z. Ďábel mluví španělsky. 4. Praha : Sfinx, 1948. 221 s. PUJMANOVÁ, M. Předtucha. 9. Praha : Československý spisovatel, 1959. 120 s. 821.162.3-93-055.25 . ROSŮLEK, Jan. V. Hlavou proti zdi. 11. Praha : Melantrich, 1969. 263 s. ŘEZÁČ, V. Černé světlo. 5. Praha : Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1961. 295 s. 821.162.3-3 ŘEZÁČ, V. Rozhraní. 7. Praha : Československý spisovatel, 1961. 393 s. 821.162.3-311.1 . SOBOTA, E. Co to byl protektorát. 1. Praha : Kvasnička a Hampl, 1946. 163 s. 94(437.3)"1939/1942" . VANČURA, V. Obrazy z dějin národa českého : věrná vypravování o životě, skutcích válečných i duchu vzdělanosti. 1. Praha : Knižní klub, 1995. 473 s. ISBN 8071762032.

37

ANOTACE Jméno a příjmení:

Katarzyna Kaczynská

Katedra:

Českého jazyka a literatury

Vedoucí práce:

Mgr. Daniel Jakubíček, Ph.D.

Rok obhajoby:

2011

Název práce:

Tématické a motivační roviny v české okupační próze

Název v angličtině:

Themed and motivational levels of occupation in Czech prose

Anotace práce:

Tématem této bakalářské práce je přiblížit českou prózu v době německé okupace. Věnuje se tématům a motivům, která byla v tomto období rozpracovávána.

Klíčová slova:

Kultura v době okupace, próza v době okupace, témata, motivy.

Anotace v angličtině:

The theme of this thesis is to present Czech prose during the German occupation. It deals with themes and motifs, which were elaborated during this period.

Klíčová

slova Culture during the occupation, prose during the

v angličtině:

occupation, themes, motifs.

Přílohy vázané v práci:

Rozsah práce: Jazyk práce:

Český

38