UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FAKULTA ZDRAVOTNICKÝCH VĚD Ústav ošetřovatelství
Zdeňka Václavková
Etické otázky v komunikaci s pozůstalými Bakalářská práce
Vedoucí práce: Mgr. Růţena Vitásková, Ph.D.
Olomouc 2011
Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a pouţila jen uvedené informační zdroje.
Olomouc 31. března 2011
Děkuji Mgr. Růţeně Vitáskové, Ph.D., za odborné vedení a cenné rady při zpracování této bakalářské práce a sestrám Fakultní nemocnice Olomouc a Vojenské nemocnice Olomouc za jejich pomoc při realizaci průzkumného šetření.
ANOTACE Název práce:
Etické otázky v komunikaci s pozůstalými
Název práce v AJ:
Ethical matters of communication with mourners
Instituce:
Ústav ošetřovatelství FZV UP v Olomouci
Příjmení a jméno autora: Zdeňka Václavková Vedoucí práce:
Mgr. Růţena Vitásková, PhD.
Datum zadání:
20. 1. 2011
Datum odevzdání:
30. 4. 2011
Počet stran:
56, počet příloh 7
Rok obhajoby:
2011
Klíčová slova:
Komunikace s pozůstalými, poradenství pro pozůstalé, etika umírání, truchlení, ztráta blízké osoby
Klíčová slova v AJ:
Communication with mourners, consultant servis for mourners, ethics of dying, mourning, loss of a close person
Abstrakt: Smrt a umírání je nedílnou součástí práce všeobecné sestry. S tím je spjata komunikace s pozůstalými. Práce se zabývá tématem smrti, základními etickými pravidly a moţnostmi, jak s pozůstalými komunikovat. Cílem práce je zjistit základní etické problémy, které s předáváním pozůstalosti souvisí. Informace jsou získány metodou kvantitativního dotazníkového šetření, které probíhalo ve Fakultní nemocnici Olomouc a ve Vojenské nemocnici Olomouc u všeobecných sester. Získané informace z dotazníkového šetření lze vyuţít pro vytvoření metodického pokynu, jak postupovat při předávání pozůstalosti. Abstrakt v AJ: Death and dying is an integral part of a profession of a nurse. Therefore this profession involves the communication with mourners. This final thesis is focused on death, basic ethical rules and rules of communication with mourners. The aim of this thesis is to identify the basic ethical problems related to dealing with mourners. The information was gathered from by quantitative questionnaire held among nurses in Fakultní nemocnice (Training hospital) and Vojenská nemocnice (Military hospital) in Olomouc. The information from the questionnaire can be used for creating a guideline for procedure of passing the probate and dealing with mourners.
OBSAH ÚVOD
6
1
THANATOLOGIE
7
2
SMRT JAKO SOCIÁLNÍ AKT
8
2.1
Fáze vyrovnání se závaţnou diagnózou dle E. Kübler-Rossové
8
2.2
Truchlení
9
2.3
Okolnosti smrti
12
2.4
Proces umírání
15
2.5
Známky smrti
17
2.6
Pomoc pozůstalým
17
2.7
Péče o mrtvé tělo
20
3
EMPIRICKÁ ČÁST PRÁCE
22
3.1
Cíl práce
22
3.2
Metodika práce
23
3.3
Výsledky dotazníkového šetření
25
4
DISKUSE
47
ZÁVĚR
51
LITERATURA A PRAMENY
52
SEZNAM ZKRATEK
54
SEZNAM TABULEK
55
SEZNAM GRAFŮ
56
SEZNAM PŘÍLOH
57
PŘÍLOHY
58
ÚVOD Umírání a smrt je nedílnou součástí práce zdravotních pracovníků. S tím je spjata komunikace a práce s pozůstalými. Předávání pozůstalosti by mělo mít určitou úroveň, zvláště proto, ţe jde o traumatickou záleţitost pro pozůstalé. Zdravotničtí profesionálové by měli být schopni s pozůstalými komunikovat a být empatičtí k jejich zármutku. Tématu smrti a umírání se věnuje celá řada autorů a to hlavně díky rozvoji hospicové péče v posledních 20 letech, ale většinou všichni autoři končí smrtí jedince a pozůstalí zůstávají stále opomíjenou stránkou. Dříve získávali truchlící podporu od rodiny, církve, přátel atd., ale v dnešní moderní době rituály truchlení téměř neexistují a okolí neví, jak se má k truchlícímu chovat.1 Vyrovnat se ztrátou blízké osoby se musejí všichni, ale u kaţdého jedince probíhá jiným způsobem, proto zdravotníci musí být velice citliví, empatičtí a ke kaţdému přistupovat individuálně. Při předávání pozůstalosti můţe vyvstat řada etických otázek, které řeší zdravotnický personál, protoţe se dostává do kontaktu s pozůstalými jako první. Sdělení smrti blízké osoby je označováno podle psychologů za nejvíce stresovou událost pro pozůstalé.2 Zdravotníci by měli být schopni a ochotni zodpovědět všechny otázky pozůstalých, i kdyţ je to pro obě strany nepříjemné a bolestné. Ve zdravotnickém zařízení dochází ke smrti jak náhlé, tak i k dlouhodobému umírání. Doprovázení umírajících není jen prací zdravotnických pracovníků, psychologů a nezřídka duchovních, ale především rodiny a blízkých, kteří za umírajícím dochází.3 V takovém případě je snad pro zdravotníka komunikace s pozůstalým malinko jednodušší, protoţe měl moţnost příbuzné alespoň trošku poznat a i samotní pozůstalí mají moţná větší důvěru a nebojí se zeptat nebo vyjádřit své obavy…
1
Srov. KUBÍČKOVÁ, N., Zármutek a pomoc pozůstalým, s. 12
2
Srov. KUTNOHORSKÁ, J., Etika v ošetřovatelství, s. 79
3
Srov. SKOPALOVÁ, J., Smrt je přirozenou součástí ţivota. Psychologie dnes. 2004, č. 5, s. 31.
6
1. THANATOLOGIE Thanatologie je nauka o umírání a smrti. Jde o interdisciplinární vědní obor. Název je odvozen od jména řeckého boha smrtelného spánku Thanatos. V moderní době je smrt pojímána jako ars moriendi, umění zemřít.4 Smrt je nevyhnutelnou a přirozenou součástí ţivota. Většina lidí tento fakt potlačuje, ať uţ ze strachu ze své vlastní smrti nebo smrti svých blízkých. Moderní člověk se snaţí smrti utéct. Medicína jde kupředu obrovským tempem a lidé spoléhají, ţe jejich nemoc se vyléčí. Díky tomuto rozvoji je v podvědomí fakt, ţe umíráme na nějakou nemoc. Zapomíná se na aspekt, ţe ţivot je konečný a ne vše lze vyléčit. Smrt můţe přijít v kterémkoli čase i věku.5 Stoický filosof Seneca napsal, ţe člověk se můţe zbavit strachu ze smrti tehdy, kdyţ bude na ni často myslet, protoţe jen toho, co je známé, se nebojíme. V dřívějších dobách byla smrt součástí ţivota od narození, protoţe o umírající se starala rodina a všichni ţili pohromadě. V dnešní době umírá většina lidí ve zdravotnických zařízeních bez rodiny a přátel a to z představ kvalitnější a lepší péče. Z toho vyplývá fakt, ţe společnost neví, jak se k umírajícímu chovat.6 Zdravotnický personál, ale nemůţe smrt vytěsnit ze svého ţivota, protoţe se s ní setkává přinejmenším v rámci své profese. V péči o umírající je důleţité neskrývat se za profesionální postoj, ale zůstat sám sebou a vnímat pocity během péče o umírajícího a naučit se s nimi zacházet.7 Mluvit s nemocným o smrti, nepřetvářet se, mluvit otevřeně a tím ukázat, ţe máme zájem o jeho osobu. Nemocný tak zjistí, ţe není ostuda se vyplakat nebo vypovídat a je otevřenější.8
4
Srov. HAŠKOVCOVÁ, H., Thanatologie Nauka o umírání a smrti, s. 142.
5
Srov. SKOPALOVÁ, J., Smrt je přirozenou součástí ţivota, Psychologie dnes, 2004, č. 5, s. 31.
6
Srov. SKOPALOVÁ, J., Smrt je přirozenou součástí ţivota, Psychologie dnes, 2004, č. 5, s. 31-32.
7
Tamtéţ.
8
Srov. FILICKÁ, J., Komunikácia s umierajúcim pacientom a s jeho príbuznými, Sestra, 2003, č. 6, s. 34-35.
7
2. SMRT JAKO SOCIÁLNÍ AKT Smrt a umírání se netýká pouze umírajícího jedince, ale samozřejmě i jeho okolí. Rodina i přátelé berou skutečnost, ţe jejich blízký umírá bolestivě. Při dlouhodobé nemoci má rodina více času se na skutečnost, ţe jejich blízký odchází připravit, ale v okamţiku úmrtí blízkého bývají pozůstalí stejně zaskočeni.9 Sdělení lékařů, ţe stav pacienta je váţný a smrt nevyhnutelná, vyvolává reakce, které shrnula E. Kübler – Rossová do pěti fází vyrovnávání se s touto skutečností.
2.1. FÁZE VYROVNÁNÍ SE ZE ZÁVAŢNOU DIAGNÓZOU DLE E. KÜBLER – ROSSOVÉ10 První fáze – negace: nemocný není připraven vzít na vědomí svou smrt, nechce si ji připustit. V tomto období je nutné navázat kontakt s nemocným a získat důvěru. Jde o prudkou reakci, která rychle odeznívá a přechází do fáze popření. Nemocný v tuto dobu přijímá jen některé informace. Nepamatuje si, co mu lékař vysvětloval a tvrdí, ţe s ním nikdo o jeho onemocnění nemluvil. Druhá fáze – agrese: nemocný se na vše a na všechny zlobí. Vynořují se pocity viny a snaha zjistit za co je trestaný. Okolí by mělo dovolit odreagování a pochopit nemocného. Třetí fáze – smlouvání: nemocný hledá ještě nějakou moţnost, přemýšlí, co by ještě rád zaţil, slibuje nemoţné… Čtvrtá fáze – deprese: období smutku a strachu o rodinu. V tomto období se očekává od okolí nemocného trpělivost a schopnost naslouchat. Pátá fáze – smíření: vyrovnání se svou vlastní smrtí. Mizí zájem o informace, nemocný pouţívá gesta místo slov. Nutno odlišit od rezignace, aby v této fázi nezůstal. Je důleţité, aby nemocný nebyl sám. Ne kaţdý pacient prochází všemi stádii a nutně nemusí probíhat v uvedeném pořadí.11 Zdravotnický personál by měl tyto fáze bezpodmínečně znát, aby věděl jak v danou chvíli reagovat a mohl hlavně blízkým nemocného vysvětlit co se děje a proč se to děje. 9
Srov. HAŠKOVCOVÁ, H., Thanatologie Nauka o umírání a smrti, s. 83
10
Srov. KUTNOHORSKÁ, J., Etika v ošetřovatelství, s. 72 - 73
8
Teorii Kübler-Rossové rozpracovávají další autoři (např. Venglářová, M., Mahrová, G., – příloha č.1)
2.2. TRUCHLENÍ Jde o proces při ztrátě blízké osoby, kterým si musí kaţdý pozůstalý projít. Jde vlastně o způsob zpracování ztráty blízké osoby.12 U jednotlivců, se samozřejmě v detailech liší, ale rámec truchlení je stejný a má tři stadia. Období otřesu, období intenzivního zármutku a ţalu a období rekonvalescence. V zásadě můţeme truchlení rozdělit do dvou skupin, a to na truchlení nekomplikované a komplikované.13 Proces truchlení umoţňuje se vyrovnat se smrtí blízkého, ale pozůstalý potřebuje prostor pro znovuproţívání vztahu s mrtvou osobou. Kocourková říká: „V případě traumatické ztráty nemůže k truchlení v pravém slova smyslu dojít, protože ego může fungovat pouze ochranně, nikoliv v pravém slova smyslu adaptivně. Intenzívní obranné procesy pak způsobují to, že trauma není skutečně zpracováno, přežívá v psychice jako cizí těleso a projevuje se v následné posttraumatické patologii.“14 Zde je na místě zmínit se o truchlení zdravotníků. Zdravotníci se po úmrtí pacienta stávají také pozůstalými.15 Obzvláště tehdy, pokud je pacient hospitalizovaný delší dobu a došlo k určité citové vazbě. Proto i oni mají právo na truchlení. Povaţuje se za neprofesionální oplakat např. svého prvního zemřelého a je to chyba, protoţe zdravotník je především člověk a proţívá ztrátu stejně jako pozůstalý. FÁZE TRUCHLENÍ16 OBDOBÍ OTŘESU Toto stadium nastupuje bezprostředně po smrti blízkého člověka. Pozůstalí nemohou pochopit, co se stalo, a nechtějí přemýšlet, co bude následovat. Mísí se v nich různé pocity a popírají skutečnost, ţe jejich blízký zemřel. Proto se někdy mohou chovat 11 12
Srov. FILICKÁ, J., Komunikácia s umierajúcim pacientom a s jeho príbuznými, 2003, č. 7, s. 34 Srov. KUBÍČKOVÁ, N., Zármutek a pomoc pozůstalým, s. 36
13
Srov. KUBÍČKOVÁ, N., Zármutek a pomoc pozůstalým, s. 37 – 42.
14
KOCOURKOVÁ, J., Traumatizující ztráta blízké osoby a její následky, Medical Tribune, 2008, č.15,s. A14.
15 16
Srov. MARKOVÁ, M., Můj klient/pacient umírá - A co já s tím, Ošetřovatelská péče, 2010, č. 2, s. 36. Srov. KUBÍČKOVÁ, N., Zármutek a pomoc pozůstalým, s. 37 – 42.
9
neobvykle klidně nebo neadekvátně. Období otřesu můţe trvat různě dlouhou dobu. U některých pozůstalých končí pohřbem, u jiných pokračuje. Delší dobu trvá u pozůstalých, kteří o svého blízkého přišli náhle, protoţe se musí naučit ţít bez jeho přítomnosti. U dlouhodobě nemocných a hospitalizovaných, si rodina musela na jeho nepřítomnost zvyknout a i při jeho úmrtí je schopna fungovat. V tomto období se pozůstalí vyhýbají nazývat věci spojené se smrtí pravými jmény. Aţ jsou schopni pojmenovat smrt smrtí, období otřesu končí. OBDOBÍ INTENZIVNÍHO ZÁRMUTKU A ŽALU V tomto období je důleţitá podpora pozůstalých, kteří se chtějí podělit o svůj zármutek. Musí změnit svůj vztah k zemřelému, ale i k okolí a sobě samému. Pocity viny, osamělosti, lítosti, zoufalství aj. nejsou výjimkou. Doba trvání se udává přibliţně rok. Patří sem také zármutek při výročích úmrtí, z nichţ první výročí bývá nejtěţší. OBDOBÍ REKOSVALESCENCE Období rekonvalescence znamená, ţe truchlící se vrací ke svému ţivotu, je schopen citové vazby k jinému člověku, aniţ by měl výčitky vůči zemřelému. Do tohoto stádia nemusí dospět kaţdý pozůstalý. Někteří zůstávají ve druhém stádiu a ţijí vzpomínkami na zesnulého. Kdy se pozůstalý dostane do třetího stádia, závisí čistě na něm. Musí chtít a akceptovat ztrátu blízkého. NEKOMPLIKOVANÉ TRUCHLENÍ Normální smutek. Smutek je normální depresivní reakcí na ztrátu. Tato reakce je charakteristická tělesnými symptomy, jako je ztráta chuti k jídlu nebo naopak přejídání, poruchy koncentrace, nespavost a poruchy spánku s typickými obtíţemi při usínání a sny, v nichţ je objevuje zemřelá osoba, s úzkostí při probuzení, třes a pocit sevřeného hrdla, únava a nedostatek energie.17 Objevují se výčitky a sebeobviňování a potřeba mluvit o zemřelém. Akutní reakce smutku trvá obvykle l aţ 2 měsíce, celý proces truchlení se obtíţně vymezuje časem, obvykle se uvádí doba kolem jednoho roku.18
17 18
Srov. KUBÍČKOVÁ, N., Zármutek a pomoc pozůstalým, s. 128 - 141 Srov. KOCOURKOVÁ, J., Medical Tribune, s. A14
10
KOMPLIKOVANÉ TRUCHLENÍ Liší se od nekomplikovaného truchlení intenzitou smutku a délkou trvání.19 Často se označuje jako abnormální nebo patologický smutek, který můţe mít řadu podob. Často se objevuje tam, kde nacházíme některé z rizikových faktorů, které brání normálnímu procesu truchlení. Patří sem například závislost na zemřelé osobě, hromadná neštěstí, při kterých se nenalezne tělo, sebevraţda nebo nevyjasněné okolnosti úmrtí. To vše a mnoho dalších faktorů, mohou vést ke komplikovanému truchlení. Jednou z moţností komplikovaného truchlení je absence truchlení.20 Důvodem můţe být negativní nebo napjaté vztahy se zemřelým. Jiným důvodem je psychologická ochrana pozůstalých, aby se nezhroutili. Dalším typem jsou opoţděné reakce, kdy spouštěcím faktorem truchlení bývá připomínka okolnosti úmrtí nebo další ztráta. Excesivní, přehnané reakce při komplikovaném truchlení přerůstají ve fobie spojené se smrtí. Larvované neboli skryté reakce nejčastěji zahrnují deprese, alkoholismus, fobie, hypochondrické symptomy, záchvaty paniky, trvalé intenzivní pocity viny či poruchy osobnosti, ale tyto symptomy nejsou specifické pouze pro patologický zármutek.
2.3. OKOLNOSTI SMRTI Někdy je ztráta očekávaná, jindy přichází znenadání a bez varování. Tak či tak vţdy je určitým šokem, protoţe na smrt a ztrátu blízkého se nejde úplně připravit. Lidská představivost má své meze.21 Některé věci si prostě představit nejde. Člověk je zaskočený jak ztrátou, tak tím, ţe si tuto situaci nedokázal představit. Úmrtí je ztrátou konečnou. Podle názoru docenta Šimka vede ztráta k jakési zástavě času. Člověk zaujatý svou ztrátou se odvrací od budoucnosti, protoţe si ji nedokáţe představit. Čas se opět rozbíhá při nalezení náhradního řešení. Ztráta blízkého člověka je bezesporu jedním z nejvíce emotivních záţitků a lze jím projít různými způsoby. Prvním je ţití minulostí.22 Druhou cestou je práce na vlastním 19
Srov. KUBÍČKOVÁ, N., Zármutek a pomoc pozůstalým, s. 147 - 150
20
Srov. KUBÍČKOVÁ, N., Zármutek a pomoc pozůstalým, s. 150 - 161
21
Srov. ŠIMEK, J., Okamţiky ztráty – Sanquis, s. 6
22
Tamtéţ.
11
hodnotovém systému a hledání ztracené rovnováhy. V okamţiku ztráty převaţují vzpomínky a aţ po určité chvíli přichází smutek, který je samozřejmou součástí truchlení. Teprve po určité době truchlení dochází k obrácení zájmu k budoucnosti. Není dobré radit pozůstalému, aby se okamţitě díval dopředu. Pláč přináší úlevu, není tedy nutné se mu bránit a také staré rčení, ţe sdělená bolest se stává poloviční, platí v tomto případě dvojnásob. Přítomnost člověka, který trpělivě naslouchá, se můţe stát významnou pomocí. Čas, který se pro truchlícího zastavil, se stává hlavním léčebným prostředkem a aţ se objeví jakési náhradní řešení, okamţik ztráty je překonán.23 NÁHLÁ SMRT Jde o situaci, kdy došlo ke smrti neočekávaně bez dřívějšího varování. Patří sem např. srdeční zástava, autonehody, úraz apod. V takových případech je nutné provést šetření příčiny smrti, coţ můţe být pro pozůstalé, kteří jsou touto skutečností, ţe jejich blízký zemřel zdrceni, další traumatizující událostí. Pozůstalí v takových případech hledají viníka smrti jejich blízkého a obracejí na něj svůj hněv.24 TRAGICKÁ SMRT V psychologickém smyslu je trauma hluboké emoční zranění, spojené se stresující událostí. Rozlišujeme dva typy traumatu.25 Prvním typem je neočekávané trauma, ve kterém je typickou posttraumatickou reakcí znovuproţívání traumatické události. Objevují se typické vizualizované vzpomínky. Často se objevují sny, ve kterých se trauma opakuje. Pozůstalý se poté snaţí vyhnout všemu, co trauma připomíná. Druhým typem traumatu je opakující a relativně předpověditelná traumatická zkušenost, kterou je obtíţné odvrátit. Obranné mechanismy vedou k vyhnutí se bolestivým emocím popřením reality, obrácení agrese proti sobě a podobně. Můţe jít také o spolupůsobení těchto dvou typů traumatizace, coţ bývá právě patrné při traumatické ztrátě blízké osoby.
23
Tamtéţ.
24
Srov. KUBÍČKOVÁ, N., Zármutek a pomoc pozůstalým, s. 45 - 46
25
Srov. KOCOURKOVÁ, J., Traumatizující ztráta blízké osoby a její následky, Pelikán, 1998, č. 4,
http://www.lf2.cuni.cz/projekty/pelikan/peli0948/doc7.htm .
12
Podle Kubíčkové je traumatický proces výsledkem interakce následujících faktorů: Stresoru, kterým může být traumatická ztráta blízké osoby, fyzické nebo sexuální násilí, náhodná nešťastná událost, přírodní katastrofa, válečná situace a podobně. Typu osobnosti, způsobu obranných mechanismů a zejména subjektivního významu traumatu pro postiženou osobu. Emoční a sociální podpory, které se postiženému dostane od rodiny a přátel. Sem patří i dostupnost kulturních rituálů umožňující truchlení a včasná terapeutická intervence.26 Kocourková uvádí: ztráta blízké osoby se stává traumatizující, když jsou přítomny následující rizikové faktory : - jde o smrt náhlou a neočekávanou, spojenou s představou utrpení umírajícího, nebo s nalezením zohaveného těla, případně tělo vůbec není ,
-
jde o "předčasnou" smrt, například dítěte nebo mladého člověka, nebo o mnohonásobnou ztrátu blízkých osob v jedné situaci, - traumatizovaná osoba je sociálně izolovaná, - v životní historii nalézáme zkušenost opakovaných traumatických ztrát, - vztah k tomu, kdo zemřel, byl intenzívně ambivalentní nebo závislý, - traumatizovaný věří, že je za smrt blízké osoby zodpovědný (zde nerozhoduje, zda jde o reálnou nebo imaginární zodpovědnost), - věkově nejohroženější jsou děti a adolescenti27 Doprovázení pozůstalých při tragických událostech je zpracováno v metodickém pokynu Ministerstva vnitra ČR (příloha č. 2)
OČEKÁVANÁ SMRT Očekávanou smrtí rozumíme dlouhodobě nemocné, s infaustní diagnózou, v terminálních stádiích apod. Zde se ví, ţe smrt přijde v blízké době a lze se na ni
26
Srov. KUBÍČKOVÁ, N., Zármutek a pomoc pozůstalým, s. 48
27
KOCOURKOVÁ, J.,Traumatizující ztráta blízké osoby a její následky, Pelikán, 1998, č. 4,
http://www.lf2.cuni.cz/projekty/pelikan/peli0948/doc7.htm .
13
částečně připravit nebo se s ní smířit. Ale to samozřejmě není pravidlem a je spousta případů, kdy se nesmíří se smrtí ani nemocný ani blízký nemocného.
2.4. PROCES UMÍRÁNÍ28 Období pre finem – začíná, kdyţ dochází k pacientovu povědomí, ţe nemoc je váţná a perspektivně neslučitelná se ţivotem a smrt je v určitém časovém období (týdny, měsíce) vysoce pravděpodobná. V tomto období prochází pacient všemi fázemi, které popsala E. Kübler – Rosová viz výše. V tomto období potřebuje nemocný od okolí největší podporu, protoţe strach z umírání je v této fázi větší neţ před samotnou smrtí. Období in finem – je totoţné s lékařským pojetím tzv. terminálního stavu. Období post finem – je charakteristické péčí o mrtvé tělo a zahrnuje také péči o pozůstalé, aby dokázali lépe zvládnout své vlastní psychické strádání. Umírající mají Chartu práv, která je zaměřena především na ochranu lidských práv a důstojnosti. (příloha č. 3) PŘÍZNAKY BLÍŢÍCÍ SE SMRTI Umírajícímu člověku nechutná jíst. Obecně platí, ţe nejdříve odmítá maso, pak další jídla a nakonec vše.29 Střídání chutí a nechutenství k umírání patří a umírající ztrácí potřebu jíst i pít. Pít ale musí, protoţe dehydratace zvyšuje utrpení. Umírající často bezcílně pohybují končetinami a jsou neklidní. Někdy postačí pouhá přítomnost a drţení za ruku a umírající se uklidní. Několik dní před smrtí přichází euforie, kdy se nemocný probírá, má najednou různá přání a cítí se plný sil. Po euforii přichází smrtelné koma. Nemocný má nedovřená ústa, nereaguje, oči jsou otevřené a zornice na osvit reagují čím dál méně. Mění se kvalita pulsu, klesá krevní tlak a tělesná teplota, dech se zrychluje nebo naopak zpomaluje.
28
Srov. ULRICOVÁ, M., Různé tváře smrti, s. 57 – 58.
29
Srov. HAŠKOVCOVÁ, H., Thanatologie Nauka o umírání a smrti, s. 66 – 69.
14
AGONIE Agónie je vlastně poslední fáze ţivota. Dá se říct, ţe můţe být synonymem pro umírání. Jde o proces postupného ustávání ţivotních funkcí. Agónie trvá různě dlouhou dobu v závislosti na onemocnění, věku a stavu člověka. Pulz i dech jsou nepravidelné, sniţuje se tělesná teplota a postupně dochází k bezvědomí. Můţe docházet ke svalovým záškubům. Po zástavě srdce a dýchání dochází ke klinické smrti. KLINICKÁ SMRT Klinická smrt je stav, při kterém dochází k zástavě srdeční činnosti a k zástavě dechu. Jde o reverzibilní stav, pokud se zahájí resuscitace do 3 – 5 min BIOLOGICKÁ SMRT Jde o zánik organismu jako celku. Dochází k nezvratnému poškození buněk MOZKOVÁ SMRT Mozková smrt je vlastně ireverzibilní koma, kdy je nutná podpora krevního oběhu a náhrada dýchání a zároveň jde o vyhasnutí neuronálních funkcí po úroveň prodlouţené míchy.30 Coţ znamená, ţe nedochází k perfuzi mozku a odpojení pacienta od přístrojů by vedlo ke smrti biologické. Ke smrti mozku dochází v závislosti na teplotě po třech aţ deseti minutách od zástavy dodávky kyslíku. Postupně dochází k zástavě jednotlivých mozkových funkcí Mozková smrt je zásadním kriteriem pro transplantaci orgánů. K diagnóze smrti mozku je třeba prokázat nezvratnost stavu a to nejen klinickými známkami zahrnujícími výbavnost reflexů, ale také angiografií, která ukáţe, zda mozkem protéká krev či nikoliv. Konkrétní etické problémy vznikají například při odběru orgánů. Darování ţivým dárcem je označováno jako dar a čin výjimečné lásky k bliţnímu. Stejně to platí i o darování orgánů po jeho smrti? V ČR platí předpokládaný souhlas s odběrem orgánů. Příbuzní tuto skutečnost nemohou nijak ovlivnit, ale musí být, podle Zákona 285/2002 Sb. o darování, odběrech a transplantcích tkání a orgánů a o změně některých zákonů, lékařem informováni, ţe jejich příbuzný se stane dárcem orgánů.
30
Srov. PETRŮ, M., Technologie umírání, A2, 2008, č. ?, s. 16.
15
2.5. ZNÁMKY SMRTI NEJISTÉ ZNÁMKY SMRTI Nejisté známky smrti jsou zástava dýchání, zástava srdeční činnosti a nevýbavnost reflexů JISTÉ ZNÁMKY SMRTI Mezi jisté známky smrti patří posmrtná bledost, tvorba posmrtných skvrn, chladnutí těla, ztuhlost a posmrtný rozklad těla. Posmrtné skvrny se začínají tvořit cca po dvaceti minutách. Plně jsou vyvinuty za šest hodin. Mají modrofialovou barvu a lokalizují se na nejníţe poloţených místech, vyjma kontaktu s podloţkou. Posmrtná ztuhlost nastupuje od ţvýkacích a šíjových svalů směrem dolů. Úplná ztuhlost nastává za 6 – 8 hodin a trvá několik hodin aţ dnů, v závislosti na okolní teplotě. Postupně zase mizí ve stejném pořadí, v jakém nastala. Chladnutí těla je výrazné za 1 – 2 hodiny po úmrtí. Začíná na akrálních částech těla směrem k břichu. Obecně teplota klesá při pokojové teplotě o 1°C za hodinu po dobu prvních 3 – 4 hodin.
2.6. POMOC POZŮSTALÝM PORADENSTVÍ PRO POZŮSTALÉ Poradenství a pomoc pro pozůstalé můţe mít nejrůznější podobu. Pomoci pozůstalým můţe laik i profesionál. Tradiční zdroje sociální pomoci selhávají, ale pozůstalí potřebují podporu, proto stále častěji jsou vyhledávány linky důvěry nebo psychologické poradny. A to proto, ţe pro pozůstalé můţe být mnohem jednodušší hovořit o svém smutku a bolesti s „cizí“ osobou neţ se členem vlastní rodiny.31 V naší zemi není poradenství pro pozůstalé příliš rozšířeno oproti anglosaským zemím. V první řadě vázne nabídka této sluţby, a proto není ani poptávka. Kdyby ale bylo poradenství běţně dostupné, jistě by bylo hojně vyuţíváno. Pozůstalí by neměli pocit méněcennosti, pokud by těchto sluţeb vyuţili.32 Poradenství je vhodné především pro 31
Srov. ŠPATENKOVÁ, N., Poradenství pro pozůstalé, s. 9 - 15
32
Srov. tamtéţ
16
pozůstalé, kteří proţili svou ztrátu nedávno a potřebují pomoc při adaptaci. U komplikovaného truchlení nemluvíme o poradenství, ale o terapii, která má za úkol určit a odstranit problémy vzniklé při ztrátě blízkého člověka. Jedná se v podstatě o psychoterapii.33 Tu by měl vést odborník. Poradenství lze rozdělit na pomáhající, které se zabývá veskrze lidskou stránkou věci a předpokládá navázání určitého vztahu a dále na poradenství jiného typu, kam patří právní, pojišťovnické či jiné sluţby, u kterých není zapotřebí nějaký vztah navazovat.34 Existují diskusní portály, kde mají pozůstalí moţnost anonymně se dotazovat. Jde o otevřené diskusní skupiny, ve kterých sdílí lidé podobná trápení.35 Některé nemocnice mají internetové stránky, na kterých jsou uveřejněny postupy, jak a co zařídit, aby pozůstalí měli tuto těţkou situaci co nejlehčí. Existuje diskusní portál www.umirani.cz, kde jsou potřebné informace týkající se umírání, smrti i pomoci pozůstalým.36 Hospicové občanské sdruţení Cesta domů má internetové stránky, na kterých se zabývá problematikou umírání, sociální podporou a pomoci jejich blízkým. PÉČE O POZŮSTALÉ Péče o pozůstalé by měla být komplexní. To znamená, ţe pozůstalým by měli pomáhat jak profesionálové zdravotničtí tak sociální pracovníci, jejichţ práce spočívá v praktické pomoci. To znamená pomoc při vyřízení pohřbu nebo dědictví. V zahraničí poskytují sociální pracovníci i poradenství pozůstalým.37 Péče o pozůstalé a pomoc nemusí mít pouze profesionální charakter. I laici mohou pozůstalým pomoci, ale je důleţité, aby sami měli ke smrti jasný postoj. Pomáhat a radit mohou i dobrovolníci, kterým se říká volontéři. Někteří pozůstalí zcela jistě ocení pomoc se zařizováním pohřbu nebo v domácnosti.
33
Srov. KUBÍČKOVÁ, N., Zármutek a pomoc pozůstalým, s. 165 -166
34
Srov. ŠPATENKOVÁ, N., Poradenství pro pozůstalé, s. 15 –16.
35
Srov. ALEXANDROVÁ, R., Péče o pozůstalé – moţnosti a meze profesionální podpory, Paliatívna medicína a
liečba bolesti, 2009, č. 2, s. 34. 36
Srov. SOUKUPOVÁ, T., Umíme ještě truchlit, Psychologie, 2011, č. 10, s. 7.
37
Srov. MACKOVÁ, M., Potřebují pozůstalí pomoc profesionálů?, Diagnóza v ošetřovatelství, 2007, č. 7, s. 269
17
Další formou pomoci je církevní podpora. Nemalé mnoţství dlouhodobě nemocných a umírajících přemítá o smyslu ţivota a obrací se k víře a Bohu. Sem patří i pohřby, rituály a modlitby za zemřelé. Webové stránky www.soscentrum.cz, poskytují sociální, psychologické a církevní poradenství.
SDĚLOVÁNÍ SMRTI Úmrtí pacienta sděluje bez výjimky lékař a to podle zákona 20/1966 Sb.(příloha č. 4). Při úmrtí pacienta se dříve z oddělení posílal telegram, ale vzhledem k tomu, ţe telegram nezřídka nepřišel včas a příbuzní nic netušící přišli na návštěvu jiţ za zesnulým, oznamuje se nyní úmrtí pacienta telefonicky a telegram se posílá, pokud se nelze s příbuznými spojit. PŘEDÁVÁNÍ POZŮSTALOSTI Předávání pozůstalosti je právně ošetřeno. Kaţdá nemocnice má své interní předpisy pro předávání pozůstalosti. Patří sem mimo jiné, do jaké finanční hotovosti se smí pozůstalost předat. Např. Vojenská nemocnice Olomouc má stanovenu částku do 1000,Kč. Fakultní nemocnice Olomouc pak částku do 500,- Kč. Klíče od bytu, domu či auta, ani kreditní karty by neměly být předávány pozůstalým, aby nedošlo k jejich odcizení či zneuţití. Vyšší částky a výše jmenované věci jsou potom předmětem pozůstalostního řízení. Nedojde-li k převzetí pozůstalosti do určité doby, kontaktuje se sociální oddělení. Etickou otázkou je, zda vydat klíče od bytu, aby mohli pozůstalí přinést oděv pro zemřelého. Z právního hlediska je to nepřípustné, protoţe klíče by mohly být zneuţity např. pro prohledání bytu a odcizení hodnotných věcí apod. Z etického hlediska je těţké pozůstalé odmítnout a ztěţovat jim uţ tak pro ně traumatizující chvíle. KOMUNIKACE S POZŮSTALÝMI Mimo předání osobních věcí a instrukcí ohledně zařízení pohřbu by si setra měla najít čas na rozhovor s pozůstalými. Většinou chtějí vědět jak jejich příbuzný zemřel. Ubezpečení, ţe jejich příbuzný netrpěl a ţe ošetřovatelský tým dělal vše pro záchranu u náhlých případů nebo vše pro zmírnění utrpení při dlouhodobých např. onkologických
18
onemocněních.38 V komunikaci s pozůstalými je nejdůleţitější empatie. Jistě je důleţité, aby zdravotnický personál, který předává pozůstalost, dal najevo účast, zájem a vstřícnost. Zde také hraje důleţitou roli nonverbální komunikace. Oznámení úmrtí i předávání pozůstalosti není vhodné předávat vestoje, na chodbě nebo dokonce mezi dveřmi. Takový rozhovor můţe být pozůstalým vnímán velmi negativně. Můţe mít pocit obtěţování.39 Často jsou pozůstalí v šoku a nevnímají, co jim zdravotníci říkají. V takovém případě je vhodné dávat pozůstalým např. informační leták s pokyny co dělat dál, kam se obrátit atd. Téměř jakákoli reakce pozůstalých můţe být normální. Pokud pláčou, nebránit jim a jen poslouchat a ujistit, ţe pláč a jejich reakce je normální. Pozůstalí někdy mohou mít ostych vyjádřit své city a to obzvlášť v přítomnosti více osob. Zdravotník by ale měl mít při předávání pozůstalosti svědka. Komunikace s pozůstalými je velice náročná a zdravotnický personál by měl být na takovou situaci připraven.40 Určitá pravidla v komunikaci s pozůstalými by měl kaţdý zdravotník ovládat, Baštecká ve svém příspěvku Hospic v nás aneb jak doprovázet doma i v lůžkovém zařízení ( příloha č. 4) uvádí doporučení pro komunikaci s pozůstalými.
2.7. PÉČE O MRTVÉ TĚLO K péči o mrtvé tělo má kaţdá nemocnice vypracovaný standard. Je důleţité postupovat důstojně a taktně dle etických norem. Při úmrtí sestra zavře zemřelému oči, otevře okno, aby duše zemřelého mohla opustit místnost. Toto samozřejmě do standardu nepatří. Ohledání mrtvého těla provádí lékař za asistence sestry. Důleţitou součástí prohlídky je dutina ústní. Snímatelné zubní náhrady se odstraňují. Lékaři se hlásí počet zubů vyrobených z náhradních kovů a zapisují se do dokumentace. Provede se očista znečištěných míst. Celková očista se jiţ neprovádí. Všechny cennosti jsou sejmuty a zapsány do dokumentace. Ty, které nelze odstranit, nahlásí sestra lékaři. Je nutné pracovat vţdy se svědkem.
38
Srov. HALADOVÁ, R., Psychologický prístup k pozostalým, Sestra, 2005, č. 12, s. 17.
39
Srov. ČERMÁKOVÁ, K., Sonda do současné péče o osoby umírající v ústavních zařízeních, Ošetřovatelství,
2006, č. 3-4, s. 68. 40
Srov. ŠPATENKOVÁ, N. a KŘIVÁNKOVÁ, T., Záţitek prázdného pokoje, Florence, 2007, č. 5, s.235.
19
Invazivní vstupy jsou extrahovány dle rozhodnutí lékaře. Drény jsou zkráceny. V případě následovné pitvy se ponechávají uzavřené bez úprav. V případě potřeby jsou rány převázány nesterilním krytím. U ran se sekrecí se pouţije nepromokavá plena. Endotracheální a tracheostomické kanyly se extrahují a otvor se přelepí. K identifikaci zemřelého označíme nesmyvatelným fixem na kůţi levého stehna jméno, příjmení, rodné číslo, datum a hodinu úmrtí, oddělení. Na pravé chodidlo se napíše pouze jméno a příjmení. Dále se zemřelý uloţí na záda a provede se fixace brady obvazem. Ruce se ponechají volně podél těla nebo se překříţí na břiše a tělo se zabalí do jednorázového vaku. Pokud je na oddělení pietní místnost nebo jiná místnost k tomu určená, převeze se tam tělo na nezbytnou dobu 2 hodin.
20
3 EMPIRICKÁ ČÁST PRÁCE 3.1. CÍL PRÁCE Cílem bakalářské práce je zmapovat základní etické problémy při komunikaci s pozůstalými. DÍLČÍ CÍLE Cíl 1: Zjistit, co je pro sestry nejtěţší při předávání pozůstalosti. Cíl 2: Zjistit, jakým způsobem probíhá komunikace s pozůstalými. Cíl 3: Zjistit, jaké problémy či otázky sestry v rozhovoru s pozůstalými nejčastěji řeší.
21
3.2. METODIKA PRÁCE METODIKA ŠETŘENÍ Stěţejní metodou výzkumu byla anonymní kvantitativní dotazníková metoda Byl sestaven dotazník obsahující 17 poloţek. (příloha č. 5). Srozumitelnost dotazníku byla ověřena v předvýzkumu, , který byl proveden u 10 všeobecných sester Dotazník byl rozdělen do dvou částí. V úvodu se nachází poloţky, které zjišťují všeobecné informace o respondentech, kteří tvoří zkoumaný soubor, jako je délka praxe, pracoviště na kterém působí a nejvyšší dosaţené vzdělání. Navazující část se věnuje předávání pozůstalosti sestrou a komunikaci s pozůstalými. Dotazník byl anonymní, z důvodu větší pravdivosti a otevřenosti při odpovídání na jednotlivé poloţky. Dotazník obsahoval jak poloţky uzavřené s moţností výběru odpovědi, tak poloţky otevřené, kde se setry mohly volně vyjádřit k dané problematice. Součástí dotazníku byla nečíslovaná poloţka pro náměty a připomínky, kde měly sestry moţnost se vyjádřit a napsat svůj osobní postoj ke zkoumané problematice.
ORGANIZACE ŠETŘENÍ Problematika bakalářské práce byla zkoumána ve Fakultní nemocnici Olomouc, na oddělení IPCHO, oddělení urgentního příjmu, KAR a ve Vojenské nemocnici Olomouc na oddělení chirurgickém, interním, chirurgické a interní JIP, ARO a OCHRIP. Vlastnímu šetření předcházela konzultace a schválení dotazníkového šetření hlavní sestrou Vojenské nemocnice Olomouc paní Mgr. Hanou Zrníkovou (příloha č. 6) a manaţerem Fakultní nemocnice Olomouc panem Bc. Martinem Šamajem (příloha č. 7). Z Fakultní nemocnice Olomouc se na výzkumu podílelo 43 sester. Z Vojenské nemocnice Olomouc se do výzkumu zapojilo 60 sester. Výzkum probíhal během měsíce března. Bylo rozdáno 120 dotazníků, vyplněných dotazníků bylo vráceno 106, z nich 3 byly pro neúplnost vyřazeny. Pouţito bylo tedy 103 dotazníků, návratnost tedy činí 88 %.
22
ZPRACOVÁNÍ ZÍSKANÝCH DAT Po navrácení dotazníků byla zhodnocena úplnost vyplnění a pouţitelnost pro průzkumné šetření. Třídění dat bylo provedeno pomocí počítačového programu Microsoft Office Excel 2007. Pomocí programu byly výsledky převáděny do tabulek a grafů pro přehlednost.
23
3.3. VÝSLEDKY DOTAZNÍKOVÉHO ŠETŘENÍ Poloţka č. 1 Uveďte název vašeho pracoviště……….. Cílem poloţky bylo zjistit, na kterém oddělení respondenti pracují.
Tab. č. 1 Pracoviště respondentů Pracoviště
četnost
%
KAR
14
13,58
OUP
14
13,58
IPCHO
15
14,55
ARO
15
14,55
OCHRIP
12
11,64
CHIR JIP
8
7,76
INT JIP
7
6,79
CHIR ODD
6
5,82
INT ODD
12
11,64
celkem
103
100
Graf č. 1 Pracoviště respondentů
24
Poloţka č. 2 Délka vaší praxe…… Cílem poloţky bylo zjistit délku praxe jednotlivých respondentů. Tab. č. 2 Délka praxe respondentů Délka praxe
četnost
%
Do 5 let
15
14,56
5 – 1O let
20
19,4
11 –15 let
14
13,58
16 – 20 let
18
17,5
21 – 25 let
18
17,5
25 – 30 let
8
7,76
30 – 35 let
4
3,88
35 – 40 let
5
4,85
neuvedl
1
0,97
celkem
103
100
Vzhledem k tomu, ţe délka praxe respondentů se pohybovala od 0,5 roku do 40 let byla rozdělena do 5-tiletých intervalů. Průměrná doba praxe respondentů byla 16,5 roku Graf č. 2 - Délka praxe respondentů
25
Poloţka č. 3 Vaše nejvyšší dosaţené vzdělání Poloţka zjišťuje nejvyšší dosaţené vzdělání sester. Ze 103 dotazovaných sester má 40 sester (38,84 %) středoškolské vzdělání, 12 sester (11,65 %) vyšší odborné vzdělání, 31 sester ( 30,1 %) postgraduální vzdělání, 12 sester (11,65 %) bakalářské vzdělání, 8 sester (7,76 %) magisterské vzdělání.
Tab. č. 3 Dosaţené vzdělání Nejvyšší dosaţené vzdělání
četnost
%
Středoškolské
40
38,84
Vyšší odborné
12
11,65
Postgraduální
31
30,1
Bakalářské
12
11,65
Magisterské
8
7,76
103
100
celkem
Graf č. 3 Nejvyšší dosaţené vzdělání respondentů
26
Poloţka č. 4 Máte zkušenost s předáváním pozůstalosti Poloţka měla zjistit, zda respondenti předávali pozůstalost. Ze 103 dotazovaných respondentů má zkušenost s předáváním pozůstalosti 96 respondentů (93,21 %) a 7 respondentů (6,79 %) zkušenost s předáváním pozůstalosti nemá.
Tab. č. 4 Zkušenost respondentů s předáváním pozůstalosti Zkušenost s předáváním pozůstalosti
četnost
%
ano
96
93,21
ne
7
6,79
103
100
Celkem
Graf č. 4 - Zkušenost respondentů s předáváním pozůstalosti
27
Poloţka č. 5 Předávání pozůstalosti rodinným příslušníkům probíhá Poloţka měla ukázat, kde probíhá předávání pozůstalosti. Z celkového počtu 103 dotazovaných sester předává pozůstalost na chodbě ošetřovací jednotky 20 respondentů (19,42 %), v pracovně sestry 27 respondentů (26,27 %), ve volné místnosti na ošetřovací jednotce 47 respondentů (38,84 %) a 18 respondentů (17,47 %) jinde. Tab. č. 5 Místo předávání pozůstalosti Místo předávání pozůstalosti
četnost
%
Chodba ošetřovací jednotky
20
19,42
Pracovna sestry
27
26,27
47
45,63
Jinde
18
17,47
Celkem
112
Volná místnost na ošetřovací jednotce
Graf č. 5 Místo předávání pozůstalosti % 50 45 40 35 30 25 20 15 10 5 0
45,63
26,27 19,42
Chodba ošetřovací jednotky
17,47
Pracovna sestry
28
Volná místnost na ošetřovací jednotce
Jinde
Z 18 respondentů, kteří uvedli moţnost jiné, specifikovaly místo pro předání pozůstalosti jako pietní místnost 10 respondentů (9,71 %), denní místnost sester 5 respondentů (4,85 %), ošetřovnu 2 respondenti (1,94 %) a 1 respondent (0,97 %) místnost pro příbuzné pacientů. Ze 47 respondentů, kteří označili moţnost c) ve volné místnosti na ošetřovací jednotce, 9 odpověď rozvedlo –5 respondentů (4,85 %) na chodbě ošetřovací jednotky a 4 respondenti (3,88 %) předávají pozůstalost v pracovně sestry. Obé v případě, ţe není volná místnost k dispozici.
29
Poloţka č. 6 Informace jsou podávány Respondenti měli označit, jakým způsobem komunikují s pozůstalými při předávání pozůstalosti. Ze 103 dotazovaných respondentů označilo, ţe informace předává pouze ústně 36 respondentů (34,95 %), ústně a písemně 63 respondentů (61,17 %). Jiné vyuţili 3 respondenti (2,91 %) a doplnili, ţe informace jsou předávány lékařem. Moţnost pouze písemně nevyuţil ţádný respondent (0 %) a 1 respondent neodpověděl.
Tab. č. 6 Způsob podávání informací Podávání informací
četnost
%
Pouze ústně
36
34,95
Pouze písemně
0
0
Ústně a písemně
63
61,17
jinak
3
2,91
neodpověděl
1
0,97
103
100
celkem
Graf č. 6 Způsob podávání informací
30
Poloţka č. 7 Obsahem rozhovoru s pozůstalými je Cílem poloţky bylo zjistit, na co je zaměřen rozhovor sestry s rodinnými příslušníky při předávání pozůstalosti. P ouze předá věci zemřelého a zajistí podpisy 4 respondenti (3,88 %), 34 respondentů (33,01 %) předá věci zemřelého a promluví s pozůstalými dle jejich zájmu, 62 respondentů (60,2 %) předá věci promluví s pozůstalými a nabídne jim pomoc nebo radu, 1 respondent vyuţil moţnost jiné a napsal: „jak kdy – někdy jen předám věci, někdy i poradím“ a 2 respondenti (1,94 %) neodpověděli.
Tab. č. 7 Obsah rozhovoru s pozůstalými Obsah rozhovoru
četnost
%
Pouze předání věcí a podpisy
4
3,88
Předání věcí a rozhovor
34
33,01
Předání věcí, rozhovor a nabídka pomoci
62
60,2
jiné
1
0,97
neodpověděl
2
1,94
103
100
celkem
Graf č. 7 Obsah rozhovoru s pozůstalými
31
Poloţka č.8 Při předávání pozůstalosti Cílem poloţky bylo zjistit vyuţití prvku neverbální komunikace při rozhovoru sestry s pozůstalým. Z šetření vyplývá, ţe 54 respondentů (52,43 %) stojí spolu s pozůstalými, 22 respondentů (21,36 %) sedí spolu s pozůstalými, 19 respondentů (18,45 %) stojí a pozůstalí sedí a 8 respondentů (7,76 %) uvedlo moţnost jiné a všichni doplnili: dle situace.
Tab. č. 8 Vyuţití posturologie Při předávání pozůstalosti
četnost
%
Sestra i příbuzný zemřelého stojí
54
52,43
Sestra stojí, pozůstalí sedí
19
18,45
Sestra i příbuzný zemřelého sedí
22
21,36
Jiné
8
7,76
103
100
celkem
Graf č. 8 Vyuţití posturologie
32
Poloţka č. 9 Při předávání pozůstalosti je přítomna Cílem poloţky bylo zjistit, zda sestra při předávání pozůstalosti vyţaduje svědka. Při předávání pozůstalosti je přítomna pouze sestra odpovědělo 42 respondentů (40,78 %), dvě sestry odpovědělo 34 respondentů (33,01 %), sestra + lékař odpovědělo 26 respondentů (25,24 %) a 1 respondent neodpověděl (0,97 %).
Tab. č. 9 Osoby přítomné při předávání pozůstalosti Osoby přítomné při předávání pozůstalosti
četnost
%
Pouze sestra
42
40,78
Dvě sestry
34
33,01
Setra+ lékař
26
25,24
Jiné
0
0
neodpověděl
1
0,97
103
100
Celkem
Graf č. 9 Osoby přítomné při předávání pozůstalosti
33
Poloţka č. 10 Kolik času věnujete rozhovoru s pozůstalými (průměr)……………… Respondenti měli moţnost uvést průměrnou dobu rozhovoru s pozůstalými. Poloţka byla otevřená a respondenti měli moţnost se volně vyjádřit. Vzhledem k tomu, ţe časy byly uvedeny od 3 minut do 45 minut, jsou časy uvedeny v 5-timinutových intervalech.
Tab. č. 10 Čas věnovaný pozůstalým Čas
Četnost
%
Do 5 minut
3
2,91
5 – 10 minut
25
24,28
10 – 15 minut
33
32,04
15 – 20 minut
19
18,45
20 – 25 minut
7
6,79
25 – 30 minut
2
1,94
30 – 35 minut
0
0
35 – 40 minut
0
0
40 – 45 minut
1
0,97
Dle potřeby
8
7,77
Nevím
1
0,97
Neodpověděl
4
3,88
103
100
Celkem
34
Poloţka č. 11 Máte na Vaší ošetřovací jednotce vypracovaný standard – jak postupovat při předávání pozůstalosti? Cílem poloţky bylo zjistit, zda mají respondenti vypracovaný standart pro předávání pozůstalosti. Vypracovaný standard uvedlo 78 respondentů (75,73 %), odpověď ne uvedlo 25 respondentů (24,27 %).
Tab. č. 11 Standard pro předávání pozůstalosti Máte vypracovaný standard pro předávání
četnost
%
ano
78
75,73
ne
25
24,27
Celkem
103
100
pozůstalosti
Graf č. 10 Standard pro předávání pozůstalosti
35
Poloţka č.12 Na co se pozůstalí nejčastěji ptají? V poloţce měli respondenti vypsat nejčastější otázky pozůstalých. Tato poloţka byla otevřená, respondenti odpovídali vlastními slovy. Jejich odpovědi byly rozděleny do následujících kategorií.
Tab. č. 12 Nejčastější otázky pozůstalých Nejčastější otázky
četnost
%
Co dělat dál
20
19,42
Měl bolesti, trpěl
32
31,07
Jak zařídit pohřeb
36
34,95
4
3,88
11
10,68
12
11,65
Je-li nutná pitva
7
6,79
Pohřební sluţba
16
15,53
7
6,79
Kde je tělo
12
11,65
Regulační poplatek
3
2,91
Cennosti a pozůstalost
7
6,79
neodpovědělo
13
12,62
Zda smí vidět zemřelého Důvod úmrtí Okolnosti úmrtí, jak zemřel
Administrativní záleţitosti
Nejčastějším dotazem pozůstalých je otázka zjišťující zda nemocný netrpěl a neměl bolesti 32 respondentů (31,07 %), dále, jak zařídit pohřeb 36 (34,95 %) a dotaz, co dělat dál 20 respondentů (19,42 %).
36
Graf č. 11 Nejčastější otázky pozůstalých
37
Poloţka č. 13 Jaká je nejčastější reakce pozůstalých? Cílem poloţky bylo zjistit nejčastější reakce pozůstalých při předávání pozůstalosti. V poloţce respondenti uváděli více moţností. Nejčastější reakcí pozůstalých je pláč, vzlykání , coţ uvedlo 93 respondentů (90,3 %), apatii uvedlo 26 respondentů (25,24 %), strach nebo paniku 7 respondentů (6,79 %), hněv 7 respondentů (6,79 %), pocit viny 2 respondenti (1,94 %), jiné 6 respondentů (5,82 %) , z nichţ smutek uvedli 4 respondenti (3,88 %) a bez emocí, klidní uvedli 2 respondenti (1,94 %).
Tab. č. 13 Nejčastější reakce pozůstalých Reakce pozůstalých
četnost
%
Apatie
26
25,24
Pláč, vzlykání
93
90,3
Strach nebo panika
7
6,79
Hněv
7
6,79
Pocit viny
2
1,94
Jiné
6
5,82
Graf č. 12 Nejčastější reakce pozůstalých
38
Poloţka č. 14 Co je pro Vás osobně při předávání pozůstalosti nejtěţší? Respondenti měli moţnost se vyjádřit, co jim dělá největší problém při předávání pozůstalosti. Tato poloţka je otevřená. Získané odpovědi byly rozčleněny do osmi kategorií.
Problémy
Tab. č. 14 Problémy při předávání pozůstalosti Četnost
%
Kondolence
18
17,46
Komunikace s pozůstalými
20
19,4
Hospitalizační poplatek
26
25,22
Emoce pozůstalých
12
11,64
Empatie s pozůstalými
6
5,82
Kontrola os. věcí zemřelého
7
6,79
Vše
6
5,82
Neodpovědělo
14
13,58
Z průzkumu vyplynulo, ţe největší problém při předávání pozůstalosti činí sestrám ţádat pozůstalé o poplatek za hospitalizaci 26 respondentů ( 25,22 %) a dále vlastní komunikace s pozůstalými 20 respondentů ( 19,4 %) a projevení účasti 18 respondentů (17,46 %). Pro 12 respondentů je těţké zvládnout emoce pozůstalých, pro 7 respondentů (6,79 %) kontrolovat věci po zemřelém, pro 6 respondentů (5,82 %) být empatičtí k pozůstalým, pro 6 respondentů je těţké vše, na poloţku neodpovědělo 14 respondentů (13,58 %).
39
Graf č. 13 Problémy při předávání pozůstalosti
40
Poloţka č. 15 Za snazší povaţujete kontakt a komunikaci s pozůstalými zemřelého, který: a) byl hospitalizován krátce a sestra o zemřelém i rodině má málo informací b) byl hospitalizován delší dobu, sestra zná rodinné příslušníky c) byl hospitalizován dlouhou dobu a rodina spolupracovala při zajišťování základní ošetřovatelské péče d) jiný názor Poloţka zjišťuje, zda je kontakt a komunikace s pozůstalými závislá na době hospitalizace. Respondenti měli svůj výběr odpovědi zdůvodnit. Ze 103 dotazovaných respondentů zvolilo 53 respondentů (51,46 %) krátkou hospitalizaci zemřelého, kdy sestra má málo informací o zemřelém i rodině a svoji volbu zdůvodnili následovně - nevznikla citová vazba 25 respondentů (24,25 %), nemám co říct o průběhu hospitalizace a proto lze setkání zkrátit na minimum 5 respondentů (4,85 %), nevysvětlilo 48 respondentů (43,7 %). Moţnost, delší dobu, kdy sestra zná rodinné příslušníky, zvolilo 10 respondentů (9,71 %) a vysvětlení bylo následující. Rodina je informována o stavu a prognóze 2 respondenti (1,94%), znám nemocného a mohu toho víc sdělit rodině 2 respondenti (1,94 %), mohu lépe předvídat reakci pozůstalých 2 respondenti (1,94 %), nevysvětlili 4 respondenti (3,88 %). Dlouhou dobu a rodina spolupracovala při zajišťování základní ošetřovatelské péče zvolilo 22 respondentů (21,36 %) vysvětlili volbu: rodina je informována o stavu a prognóze 9 respondentů (8,73 %), bliţší kontakt a větší důvěra 3 respondenti (2,91 %), lepší odhad reakcí 1 respondent (0,97 %), méně bolestné přijetí smrti 1 respondent (0,97 %), nevysvětlilo 8 respondentů (7,76 %). Jiný názor uvedlo 14 respondentů (13,59 %) a dále vysvětlili: vţdy je to těţké 6 respondentů (5,82 %), roli hraje věk zemřelého 3 respondenti (2,91 %), záleţí na vztahu k pacientovi a rodině1 respondent (0,97 %), individuální 1 respondent (0,97 %), nevysvětlili 3 respondenti (2,91 %). K poloţce se nevyjádřili 4 respondenti (3,88 %).
41
Tab. č. 15 Kontakt s pozůstalými Snazší je kontakt s pozůstalými zemřelého, který byl Hospitalizován krátce a sestra má málo informací o zemřelém a rodině Hospitalizován delší dobu a sestra zná rodinné příslušníky
četnost
%
53
51,46
10
9,71
22
21,36
14
13,59
Hospitalizován dlouhou dobu a rodina spolupracovala při zajišťování základní ošetřovatelské péče Jiný názor
Graf č. 14 Kontakt s pozůstalými
42
Poloţka č. 16 Přivítala byste, kdyby byl předáváním pozůstalosti pověřen jiný pracovník (administrativní pracovník) a sestra byla pouze přizvána, aby odpověděla na případné dotazy pozůstalých? Poloţka zjišťovala, zda by sestry rády pověřily předáváním pozůstalosti jiného pracovníka. Z dotazovaných 103 respondentů si 11 respondentů (10,69 %) myslí ano, bylo by to ulehčení práce, 12 respondentů (11,64 %) myslí ano, rozdělení kompetencí se mi jeví jako dobré, 48 respondentů (46,6 %)si myslí ne, jde o práci sestry, 26 respondentů (25,25 %) si myslí ne, sestra musí zvládnout i tuto náročnou situaci, 2 respondenti (1,94 %) mají jiný názor a to, ţe předávat pozůstalost by měla staniční sestra a 4 respondenti (3,88 %) neodpověděli.
Tab. č. 16 Názory na předávání pozůstalosti jiným pracovníkem Názory
četnost
%
11
10,69
12
11,64
48
46,6
26
25,25
Jiný názor
2
1,94
Neodpověděli
4
3,88
103
100
bylo by to ulehčení práce ANO
rozdělení kompetencí se mi jeví jako dobré jde o práci sestry
NE
sestra musí zvládnout i tuto náročnou situaci
celkem
43
Graf č. 15 Názory na předávání pozůstalosti jiným pracovníkem
44
Poloţka č. 17 Setkala jste se s odmítnutím zaplacení poplatků za hospitalizaci od pozůstalých? Cílem poloţky bylo zjistit, zda sestry musí řešit takovou situaci a pokud ano, jakým způsobem. Ze 103 dotazovaných respondentů se s odmítnutím zaplacení hospitalizačního poplatku setkalo 6 respondentů (5,82 %). Řešení udali následovné: směnka zaslána poštou 1 respondent ( 0,97 %), nijak neřešili 3 respondenti – pouze upozornili na zaplacení (2,91 %), věci a směnky ponechány na odd. a předány aţ po pozůstalostním řízení 1 respondent (0,97 %), v řešení 1 respondent (0,97 %). 97 respondentů (94,18 %) se s odmítnutím zaplacení hospitalizačního poplatku nesetkalo.
Tab. č. 17 Hospitalizační poplatek a jeho odmítnutí Setkala jste se s odmítnutím zaplacení hospitalizačního poplatku Ano Ne celkem
četnost
%
6 97 103
5,82 94,18 100
Graf č. 16 Hospitalizační poplatek a jeho odmítnutí
45
4 DISKUZE Cílem práce bylo zmapovat základní etické otázky v komunikaci s pozůstalými a zároveň zjistit nejčastější problémy sester při komunikaci s pozůstalými. Jako metoda průzkumného šetření byl pouţit dotazník. Rozdáno bylo 120 dotazníků, vyplněných dotazníků bylo vráceno 106, z nich 3 byly pro neúplnost vyřazeny. Pouţito bylo tedy 103 dotazníků, návratnost činí 88 %. Počáteční poloţky zjišťovaly některé demografické údaje. Průzkumu se účastnilo 59 respondentů (57,28 %) z Vojenské nemocnice Olomouc 44 respondentů (42,72 %) z Fakultní nemocnice Olomouc. Délka praxe respondentů se pohybovala od šesti měsíců do 40-ti let. Průměrná doba praxe je 16,5 roku. Dále bylo zjišťováno nejvyšší dosaţené vzdělání respondentů. Nejvyšší počet respondentů 40 (38,84 %) má středoškolské vzdělání, 31 respondentů ( 30,1 %) má postgraduální vzdělání, 12 respondentů (11,65 %) vyšší odborné vzdělání a bakalářské vzdělání a 8 respondentů (7,76 %) magisterské vzdělání. Kvalita ošetřovatelské péče se v dnešní době opírá o standardy ošetřovatelské péče. Ošetřovatelský standart pro předávání pozůstalosti má k dispozici 78 (75,73 %) dotazovaných. V práci byly stanoveny dílčí cíle. Cíl 1: Zjistit, co je pro sestry nejtěţší při předávání pozůstalosti. Z dotazníkového šetření vyplývá, ţe 96 respondentů (93,21 %) má zkušenost s předáváním pozůstalosti. Nejčastější reakcí pozůstalých je pláč 93 respondentů (90,3 %) a na druhém místě je udávána apatie 26 respondentů (25,24 %). Zajímavým zjištěním byl jako reakce označen hněv 7 respondentů (6,79 %). Zvládnutí emotivních reakcí pozůstalých uvedlo jako zátěţ 12 respondentů (11,64 %). Komunikace s pozůstalými je náročná pro obě strany, coţ jako zátěţ uvedlo 20 respondentů (19,4 %), zejména projevení účasti, coţ uvedlo18 respondentů (17,46 %), být empatický k pozůstalým 6 respondentů (5,82 %), Z průzkumu vyplynulo, ţe velkou zátěţovou situací při předávání pozůstalosti činí sestrám ţádat pozůstalé o poplatek za hospitalizaci, tuto skutečnost uvedlo 26
46
respondentů (25,22 %). Se situací, kdy pozůstalí odmítli uhradit hospitalizační poplatek se setkalo 6 respondentů (5,82 %). Pro 7 respondentů (6,79 %) je eticky náročnou situací kontrolovat věci po zemřelém a pro 6 respondentů (5,82 %) je těţké vše. Na dotaz, kdy je pro sestry kontakt s pozůstalými jednodušší, odpovědělo 53 respondentů (51,46 %), kdyţ byl zemřelý hospitalizován krátkou dobu a sestra má málo informací o zemřelém i rodině a 25 respondentů (24,25 %) upřesnilo informaci tím, ţe mezi sestrou a nemocným nevznikla citová vazba. Naopak pro 22 respondentů (21,36 %) je jednodušší kontakt s pozůstalými zemřelého, který byl hospitalizován dlouhou dobu a rodina spolupracovala při zajišťování základní ošetřovatelské péče. Jako důvod uváděli informovanost o stavu a prognóze (8,73 %). Z prezentovaných výsledků by mohl vzniknout dojem, ţe je zdravotnický personál chladný nebo si drţí příliš velký odstup od pacientů a rodiny, ale je třeba si uvědomit, ţe kaţdý jedinec potřebuje individuální přístup. Z toho by se dalo usuzovat, ţe by sestry ocenily, kdyby pozůstalost předával jiný pracovník (např. sekretářka). Ale v šetření bylo zjištěno, ţe přes náročnost situace 74 respondentů (71,85 %) nesouhlasí s přenesením kompetence na jiného pracovníka s tím, ţe 48 respondentů (46,6 %) uvedlo, ţe jde o práci sestry a 26 respondentů (25,25 %), ţe sestra musí zvládnout i tuto náročnou situaci. Pouze 23 respondentů (22,33 %) by souhlasilo s tím, aby pozůstalost předával jiný pracovník. Z toho12 respondentů (11,64 %) by rozdělilo kompetence mezi sestry a sekretářku a 11 respondentů (10,69 %) si myslí, ţe by šlo o ulehčení práce. Cíl 2: Zjistit, jakým způsobem probíhá komunikace s pozůstalými. Předání pozůstalosti je poslední činnost, kterou sestra zakončuje péči o zemřelého. Tento akt by měl probíhat v důstojném prostředí, v klidu a sestra by měla mít dostatek času na komunikaci s pozůstalými. K zamyšlení vede fakt, ţe z celkového počtu 103 dotazovaných sester předává pozůstalost na chodbě ošetřovací jednotky 20 respondentů (19,42 %), v pracovně sestry 27 respondentů (26,27 %) v jakékoliv volné místnosti na ošetřovací jednotce 47 (45,63 %) respondentů. Otázkou je, kde proběhne komunikace, pokud na ošetřovací jednotce volná místnost není. Existenci pietní místnosti (součást odpovědi – jinde) uvedlo pouze
47
10 respondentů (9,71 %). Zcela určitě by bylo vhodné mít takovou místnost na kaţdém pracovišti. Informace pozůstalým jsou předávány ústně i písemně, coţ uvedlo 63 respondentů (61,17 %). Je to nejen vhodné, ale i citlivé, protoţe ne kaţdý pozůstalý je schopen plně vnímat obsah sdělených informací. V písemných informacích pak můţe naleznout odpovědi na dodatečné otázky. Pouze ústně předává informace 36 respondentů (34,95 %). Obsah rozhovoru při předávání pozůstalosti můţe mít různou formu i různý obsah. Pouze předání věcí a získání potřebných podpisů uvedli 4 (3,88 %) respondenti. Je chvályhodné, ţe mimo předání věcí a rozhovoru, nabízí radu či pomoc a 62 respondentů (60,2 %). Z šetření vyplývá, ţe z celkového počtu 103 respondentů, 54 respondentů (52,43 %) při rozhovoru stojí spolu s pozůstalými, 22 respondentů (21,36 %) sedí spolu s pozůstalými, 19 respondentů (18,45%) stojí a pozůstalí sedí a 8 respondentů (7,76 %) uvedlo moţnost jiné a všichni doplnili: dle situace. K navození komornější atmosféry by bylo jistě vhodnější, aby sestra předávala pozůstalost sama, coţ činí 42 (40,78 %) dotazovaných. Pro ochranu zdravotníků a prevenci konfliktů je ale vhodnější, mít svědka. Situaci, kdy předávají pozůstalost dvě osoby uvedlo 60 dotazovaných (58,25 %), z toho dvě sestry 34 dotazovaných (33,01 %), sestra a lékař 26 (25,24 %). Rozhovoru s pozůstalými je nejčastěji věnováno 10 – 15 minut, uvedlo 33 respondentů ( 32,04 %). Další nejčastější odpovědí bylo 5 – 10 minut 25 respondentů (24,28 %), 15 – 20 minut 19 respondentů (18,45 %). Dále s prodluţujícím se časem četnost odpovědí klesá. Jen 8 (7,77 %) respondentů se vyjádřilo, ţe věnují tolik času, kolik je potřeba. Cíl 3: Zjistit, jaké problémy či otázky sestry v rozhovoru s pozůstalými nejčastěji řeší. Smrt blízkého člověka uvádí pozůstalé do silné emotivní reakce, která můţe ovlivnit racionální uvaţování a schopnost řešit zátěţové situace. Neméně významný je také fakt, ţe řešení takové situace není běţné. Proto jedním z cílů bylo zjistit nejčastější otázky, s kterými se pozůstalí obrací na zdravotnický personál. Překvapivé bylo zjištění, kdy 36 respondentů (34,95 %) uvedlo dotaz pozůstalých – jak zařídit pohřeb. Důkazem toho, ţe se pozůstalí cítí bezradní, svědčí otázky typu – co dělat dál 20
48
(19,42 %) respondentů, - dotaz na pohřební sluţbu 16 (15,53 %), - co zahrnují administrativní záleţitosti 7 (6,79 %). Řada dotazů je směřována k posledním chvílím ţivota a smrti příbuzného – měl bolesti, trpěl 32 (31,07 %), - okolnosti smrti, jak zemřel 12 (11,65 %), - kde je tělo 12 (11,65 %), - důvod úmrtí 11 (10,68 %). Výsledky šetření přinesly řadu pozitivních i negativních informací, které budou vyuţity ke zvýšení kvality komunikace s pozůstalými. Zjištěné výsledky budou vyuţity při tvorbě standardu a metodického doporučení na pracovišti.
49
5 ZÁVĚR Bakalářská práce je zaměřena na kontakt s pozůstalými a řešení etických otázek vhodnou formou. Při studiu a získávání informací je vycházeno ze dvou zdrojů. Prvními zdroji byly odborné články a publikace, uvedené v seznamu pouţité literatury a druhým zdrojem byl dotazník (příloha č. 5), kterým byly osloveny všeobecné sestry na vybraných odděleních ve Vojenské nemocnici Olomouc a ve Fakultní nemocnici Olomouc. Bakalářská práce měla stanoveny tři dílčí cíle. Prvním cílem bylo zjistit, co je pro sestry nejtěţší při předávání pozůstalosti. Z šetření vyplývá, coţ se předpokládalo, ţe nejtěţší v kontaktu s pozůstalými je vlastní komunikace, reakce pozůstalých, ale také například poţádání o hospitalizační poplatek. Přesto je většina sester přesvědčena, ţe komunikace a kontakt s pozůstalými je nedílnou součástí jejich práce. Druhým cílem bylo zjistit, jakým způsobem probíhá předávání pozůstalosti. Zde se ukázalo, ţe v této oblasti je nejvíce nedostatků. Nevhodné prostředí a nedostatek času jsou podle sdělení respondentů hlavními negativními jevy a jejich řešení by jistě přispělo k větší spokojenosti obou stran, sestry i pozůstalého. Třetí cíl měl za úkol zjistit jaké problémy či otázky sestry nejčastěji řeší při předávání pozůstalosti. Vedle předpokládaných dotazů na proces umírání, se vyskytla řada otázek, týkajících se pohřbu. Z toho vyplývá, ţe sestra by měla být schopna předat alespoň základní pokyny a informace pro bezprostřední období po smrti příbuzného. Výhodné by bylo mít informace zpracovány písemně. Umírání a smrt člověka je jedinečnou situací, na kterou můţe být zdravotník připraven teoreticky, ale teprve praxe prověří jejich vyuţití. Součástí přípravy zdravotnických pracovníků by měla být také informovanost o procesu truchlení a poradenství pro pozůstalé. Nejdůleţitější zůstává, mít jasné postoje k ţivotu, umírání a smrti.
50
LITERATURA A PRAMENY ALEXANDROVÁ, Radka. Péče o pozůstalé – moţnosti a meze profesionální podpory. Paliatívna medicína a liečba bolesti.. 2009, roč. 2, č. 1, s. 32-34. ISSN 1337-6869. BAŠTECKÁ, Bohumila. Péče o pozůstalé (nejen) v hospici. Hospic v nás aneb jak doprovázet doma i v lůžkovém zařízení. Praha, 2010. Pro konferenci s mezinárodní účastí. ČERMÁKOVÁ, Kateřina. Sonda do současné péče o osoby umírající v ústavních zařízeních. Ošetřovatelství.. 2006, roč. 8, č. 3-4, s.66-68. ISSN 1212-723X. FILICKÁ, Jana. Komunikácia s umierajúcim pacientom a s jeho príbuznými. Sestra.. 2003, roč. 2, č. 7, s. 34- 35. ISSN 1335-9444. GÜNTER, Virt. Žít až do konce – Etika umírání, smrti a eutanazie. 1.vyd. Praha: Vyšehrad, 2000. 96 s. ISBN 80-7021-330-2. HALADOVÁ, Renata. Psychologický prístup k pozostalým. Sestra. 2005, roč. 4, č. 12, s. 17. ISSN 1335-9444. HAŠKOVCOVÁ, Helena. Thanatologie – Nauka o umírání a smrti. 1.vyd. Praha: Galén, 2000.191 s. ISBN 80-7262-034-7. JANÁČKOVÁ, Laura. Aplikovaná psychologie – psychické proţívání pozůstalých. Medical Tribune. 2008, roč. 4, č. 15, s. A14. ISSN 1214- 8911. KOCOURKOVÁ, Jana. Traumatizující ztráta blízké osoby a její následky, Pelikán. Duben 1998, č. 4 cit. 2011- 02-20 Dostupné na WWW: http//www.lf2.cuni./projekty/pelikan/peli0948/doc7.htm . KUBÍČKOVÁ, Naděţda. Zármutek a pomoc pozůstalým. 1. vyd. Praha: ISV, 2001. 267 s. ISBN 80-85866-82-X.
51
KUTNOHORSKÁ, Jana. Etika v ošetřovatelství. Praha: Grada, 2007. 164 s. ISBN 978-80-247-2069-2. MACKOVÁ, Marie. Potřebují pozůstalí pomoc profesionálů? Diagnóza v ošetřovatelství. 2007, roč. 3, č. 7, s. 269-270. ISSN 1801-1349. MARKOVÁ, Monika. Můj klient / pacient umírá – A co já s tím? Ošetřovatelská péče.. 2010, roč. 1, č. 2, s. 36-38. ISSN 1213-2330. MINISTERSTVO VNITRA ČR. Standardy psychosociální krizové pomoci zaměřené na proces a výsledek pracovní online .1999 cit. 2011-04-05 . Dostupné na WWW: http://beta.tf.jcu.cz/getfile/7e2e9cad7d49b40a . PROCHÁZKOVÁ, Eva. Etické aspekty umírání a smrti. Sestra a lekár v praxi. 2010, roč. 9, č. 9-10, s. 12-13. ISSN 1335-9444. SKOPALOVÁ, Jitka. Smrt je přirozenou součástí ţivota. Psychologie dnes. 2004, roč. 10, č. 5, s. 31-34. ISSN 1211-5886. SOUKUPOVÁ, Tereza. Umíme ještě truchlit? Psychologie dnes. 2006, roč. 12, č. 5, s. 18-20. ISSN 1211-5886. ŠPATENKOVÁ, Naděţda. Poradenství pro pozůstalé. 1. vyd. Praha: Grada, 2008. 144 s. ISBN 978-80-247-1740-1. ŠPATENKOVÁ, Naděţda a KŘIVÁNKOVÁ, Tamara. Záţitek prázdného pokoje. Florance.. 2007, roč. 3, č. 5, s. 235-236. ISSN 1801-464X. ULRICHOVÁ, Monika. Různé tváře smrti. 1. vyd. Hradec Králové: Gaudeamus, 2009. 143 s. ISBN 978-80-7041-743-0. VENGLÁŘOVÁ, Martina a MAHROVÁ, Gabriela. Komunikace pro zdravotní sestry. 1. vyd. Praha: Grada, 2006. 144 s. ISBN 80-247-1262-8.
52
SEZNAM ZKRATEK ARO
anesteziologicko-resuscitační oddělení
FN
Fakultní nemocnice
CHIR
chirurgie, chirurgické
IPCHO
intenzivní péče chirurgických oborů
INT
interna, interní
JIP
jednotka intenzivní péče
KAR
klinika anestezoilogicko-resuscitační
odd
oddělení
OCHRIP
oddělení chronické resuscitační a inteznivní péče
VN
Vojenská nemocnice
53
SEZNAM TABULEK Tab. č. 1
Pracoviště respondentů
25
Tab. č. 2
Délka praxe respondentů
26
Tab. č. 3
Nejvyšší dosaţené vzdělání respondentů
27
Tab. č. 4
Zkušenost respondentů s předáváním pozůstalosti
28
Tab. č. 5
Místo předávání pozůstalosti
29
Tab. č. 6
Způsob podávání informací
31
Tab. č. 7
Obsah rozhovoru s pozůstalými
32
Tab. č. 8
Vyuţití posturologie
33
Tab. č. 9
Osoby přítomné při předávání pozůstalosti
34
Tab. č. 10
Čas věnovaný pozůstalým
35
Tab. č. 11
Standart pro předávání pozůstalosti
36
Tab. č. 12
Nejčastější otázky pozůstalých
37
Tab. č. 13
Nejčastější reakce pozůstalých
39
Tab. č. 14
Problémy při předávání pozůstalosti
40
Tab. č. 15
Kontakt s pozůstalými
43
Tab. č. 16
Názory na předávání pozůstalosti jiným pracovníkem
44
Tab. č. 17
Hospitalizační poplatek a jeho odmítnutí
46
54
SEZNAM GRAFŮ Graf č. 1
Pracoviště respondentů
25
Graf č. 2
Délka praxe respondentů
26
Graf č. 3
Nejvyšší dosaţené vzdělání respondentů
27
Graf č. 4
Zkušenost respondentů s předáváním pozůstalosti
28
Graf č. 5
Místo předávání pozůstalosti
29
Graf č. 6
Způsob podávání informací
31
Graf č. 7
Obsah rozhovoru s pozůstalými
32
Graf č. 8
Vyuţití posturologie
33
Graf č. 9
Osoby přítomné při předávání pozůstalosti
34
Graf č. 10
Standart pro předávání pozůstalosti
36
Graf č. 11
Nejčastější otázky pozůstalých
38
Graf č. 12
Nejčastější reakce pozůstalých
39
Graf č. 13
Problémy při předávání pozůstalosti
41
Graf č. 14
Kontakt s pozůstalými
43
Graf č. 15
Názory na předávání pozůstalosti jiným pracovníkem
44
Graf č. 16
Hospitalizační poplatek a jeho odmítnutí
46
55
SEZNAM PŘÍLOH Příloha č. 1
Fáze přijetí závaţného onemocnění
Příloha č. 2
Metodický materiál: Navrhovaný postup při doprovázení
57
pozůstalého
58
Příloha č. 3
Charta práv umírajících
60
Příloha č. 4
Péče o pozůstalé (nejen) v hospici
63
Příloha č. 5
Dotazník
64
Příloha č. 6
Ţádost o dotazníkové šetření ve VN Olomouc
67
Příloha č. 7
Ţádost o dotazníkové šetření ve FN Olomouc
68
56
Příloha č. 1 Fáze přijetí závaţného onemocnění (Venglářová, M., Mahrová, G., Komunikace pro zdravotní sestry, s. 114.)
Fáze přijetí závažného onemocnění Fáze
Projevy
Vhodné projevy
Šok, popření
Popírání existence onemocnění.
Hněv, vzpoura
Zlost na všechno, odmítání ošetření, vyvolávání konfliktů. Hledání zázračných léků, dávání slibů za uzdravení. Obavy, vzdávání se, rezignace na léčbu.
Dostatek času, navázání kontaktu, snaha získat důvěru nemocného. Umoţnit odreagování , Nepohoršovat se, nenapomínat. Trpělivost, motivace k vytrvaní v dosavadní léčbě. Naslouchání, podpora, komunikace s rodinou, hledání řešení. Poskytnutí blízkosti, neverbální podpory (doteky). POMOC rodině!
Vyjednávání, smlouvání s osudem Smutek, deprese Smíření (nemusí nastat u všech nemocných)
Vyrovnání, loučení s blízkými, pokora.
57
Příloha č. 2 Metodický materiál: Navrhovaný postup při doprovázení pozůstalého: vidět – nevidět mrtvé tělo (http://beta.tf.jcu.cz/getfile/7e2e9cad7d49b40a) MINISTERSTVO VNITRA – GENERÁLNÍ ŘEDITELSTVÍ HASIČSKÉHO ZÁCHRANNÉHO SBORU ČR STANDARDY PSYCHOSOCIÁLNÍ KRIZOVÉ POMOCI ZAMĚŘENÉ NA PROCES A VÝSLEDEK PRACOVNÍ 7.3 Metodický materiál: Navrhovaný postup při doprovázení pozůstalého: vidět – nevidět mrtvé tělo Výňatek z Baštecká, B. a kol. (2005): Terénní krizová práce. Praha, Grada Publ. Další otázkou, která se bude v budoucnu ozývat naléhavěji spolu se vzrůstajícím povědomím lidí o vlastních právech, je, zda vidět či nevidět (poškozené) mrtvé tělo. Na postupu doporučeném zahraničními autory (Hodgkinson, Stewart, 1998) si můţeme ukázat, jak je důleţité pozůstalého skutečně doprovázet (= být mu oporou při jeho volbách) a uvědomovat si přitom vlastní hodnoty a z nich vyplývající zkreslení ve vztahu k volbám pozůstalého. Autory navrţený postup, jak otázku, zda vidět či nevidět mrtvé tělo, řešit, lze dobře pouţít i u jiných rozporuplných voleb, při nichţ druhého doprovázíme. Předpokládá se, ţe pokud pozůstalý zemřelého vidí (zvláště, jde-li o smrt náhlou), snáze přijme, ţe jeho blízký skutečně zemřel. Hodgkinson a Stewart (1998) uvádějí, ţe asi 50 % pozůstalých lituje, ţe mrtvé tělo blízkého nevidělo, a 33 % má dojem, ţe jim bylo ve shlédnutí těla zabráněno. Ukazuje se, ţe pozůstalým, kteří tělo viděli (přesto, ţe těla po neštěstích bývají v různé míře poškozená), se tolik nevracejí rušivé a obtěţující myšlenky na proběhlou událost a tolik se u nich neprojevuje psychické vyhýbání. Moţnost vidět tělo musí pozůstalým někdo zprostředkovat. Do děje proto vstupuje řada jiných lidí se svými zkušenostmi, pocity a často neuvědomovanými postoji. Ti na jedné straně mohou pozůstalého před pohledem „chránit“ („uchovejte si ho ve vzpomínkám takového, jaký byl, kdyţ byl naţivu“), na druhé straně ho nadšeně k pohledu nutit („kdyţ ho uvidíte, snáze se s ním rozloučíte“). Kaţdý z postojů je sám o sobě v pořádku, ani jeden však neplatí obecně; „vţdycky se najde člověk, který bude v důsledku shlédnutí těla strádat“ (str. 183). Rozhodnout by se měl sám pozůstalý. Pomáhající by ho měl provázet, neměl by mu ani bránit, ani ho tlačit. Hodgkinson a Stewart uvádějí šest kroků, podle kterých lze postupovat se snahou pozůstalým neuškodit. Standardy psychosociální krizové pomoci zaměřené na proces a výsledek, 15.10. 2009 proti“ (jak naděje, tak obavy), aby se rozhodnutí mohlo zpevnit nebo změnit. dotaz mohl sdělit, jak vypadá. Zde by se moţná ti, kteří později uvedli, ţe litují, ţe tělo viděli, mohli rozhodnout, ţe tělo
58
Příloha č. 2 – pokračování vidět nechtějí. Někdy se pozůstalí spokojí i s převyprávěním, jak tělo vypadá (například, ţe je celé). pomáhající by měl pozůstalého citlivě povzbuzovat k projevům, které pozůstalý chce, a ostýchá se udělat (např. rozloučit se se zesnulým nahlas). sezení, kde by pozůstalý příbuzný mohl o svém záţitku hovořit, případně se zeptat na změny ve vzhledu blízké osoby atp. pro případ, ţe pozůstalý začne svého rozhodnutí litovat a přece jen bude chtít tělo vidět.
59
Příloha č. 3 Charta práv umírajících Doporučení Rady Evropy č. 1418/1999 „O ochraně lidských práv a důstojnosti nevyléčitelně nemocných a umírajících.“ 1. Posláním Rady Evropy je chránit důstojnost všech lidí a práva, která z ní lze odvodit. 2. Pokrok medicíny umoţňuje v současné době léčit mnohé dosud neléčitelné nebo smrtelné choroby, zlepšení lékařských metod a rozvoj resuscitačních technik dovolují prodluţování ţivota lidského jedince a odsouvání okamţiku jeho smrti. V důsledku toho se však často nebere ohled na kvalitu ţivota umírajícího člověka a na osamělost a utrpení jak pacienta, tak jeho blízkých a těch, kdo o něj pečují. 3. V roce 1976 v rezoluci č. 613 deklarovalo Parlamentní shromáţdění, „ţe umírající nemocný si nejvíce ze všeho přeje zemřít v klidu a důstojně, pokud moţno v komfortu a za podpory jeho rodiny a přátel.“ V Doporučení číslo 779 z roku 1976 k tomu dodalo, ţe „prodlouţení ţivota by nemělo být jediným cílem medicínské praxe, která se musí současně zabývat i úlevou od utrpení.“ 4. Konvence o ochraně lidských práv a lidské důstojnosti s ohledem na aplikaci biologie a medicíny od té doby vyjádřila důleţité zásady a připravila cestu, aniţ se explicitně věnovala specifickým potřebám nevyléčitelně nemocných nebo umírajících lidí. 5. Povinnost respektovat a chránit důstojnost všech nevyléčitelně nemocných a umírajících osob je odvozena z nedotknutelnosti lidské důstojnosti ve všech obdobích ţivota. Respekt a ochrana nacházejí svůj výraz v poskytnutí přiměřeného prostředí, umoţňujícího člověku důstojné umírání. 6. Jak v minulosti i v současnosti ukázaly mnohé zkušenosti s utrpením, je třeba tato opatření uskutečňovat zvláště v zájmu nejzranitelnějších členů společnosti. Tak jako lidská bytost začíná svůj ţivot ve slabosti a závislosti, stejně tak potřebuje ochranu a podporu, kdyţ umírá. 7. Základní práva odvozená z důstojnosti nevyléčitelně nemocných nebo umírajících osob jsou dnes ohroţena mnoha faktory: Nedostatečnou dostupností paliativní péče a dobré léčby bolesti Častým zanedbáváním léčby fyzického utrpení a nebráním zřetele na psychologické, sociální a spirituální potřeby Umělým prodluţováním procesu umírání buď nepřiměřeným pouţíváním medicínských postupů nebo pokračováním v léčbě bez souhlasu nemocného Nedostatečným kontinuálním vzděláváním a malou psychologickou podporou ošetřujícího personálu činného v paliativní péči Nedostatečnou péčí a podporou příbuzných a přátel terminálně nemocných či umírajících osob, kteří by jinak mohli přispět ke zmírnění lidského utrpení v jeho různých dimenzích Obavami nemocného ze ztráty autonomie, ţe bude závislým na rodině i institucích a stane se pro ně zátěţí Chybějícím nebo nevhodným sociálním i institucionálním prostředím, které by mu umoţňovalo pokojné rozloučení s příbuznými a přáteli Nedostatečnou alokací prostředků a zdrojů pro péči a podporu nevyléčitelně nemocných nebo umírajících
60
Sociální diskriminací, která je vlastní umírání a smrti Příloha č. 3 - pokračování 8. Shromáţdění vyzývá členské státy, aby ve svých zákonech stanovily nezbytnou legislativní i sociální ochranu, aby se zabránilo těmto nebezpečím a obavám, se kterými mohou terminálně nemocní nebo umírající lidé být v právním řádu konfrontováni, a to zejména: Umírání s nesnesitelnými symptomy (například bolesti, dušení, atd.) Prodluţováním umírání terminálně nemocného nebo umírajícího člověka proti jeho vůli Umírání o samotě a v zanedbání Umírání se strachem, ţe jsem sociální zátěţí Omezováním ţivot udrţující léčby (life-sustaining) z ekonomických důvodů Nedostatečným zajištěním financí a zdrojů pro adekvátní podpůrnou péči terminálně nemocných nebo umírajících 9. Shromáţdění proto doporučuje, aby Výbor ministrů vyzval členské státy Rady Evropy, aby ve všech ohledech respektovaly a chránily důstojnost nevyléčitelně nemocných nebo umírajících lidí, a to tím: a) ţe uznají a budou hájit nárok nevyléčitelně nemocných nebo umírajících lidí na komplexní paliativní péči a ţe přijmou příslušná opatření: aby zajistily, ţe paliativní péče bude uznána za zákonný nárok individua ve všech členských státech aby byl všem nevyléčitelně nemocným nebo umírajícím osobám dopřán rovný přístup k přiměřené paliativní péči aby byli příbuzní a přátelé povzbuzováni, aby doprovázeli nevyléčitelně nemocné a umírající a aby jejich snaha byla profesionálně podporována. Pokud se ukáţe, ţe rodinná nebo soukromá péče nestačí nebo je přetěţována, musejí být k dispozici alternativní nebo doplňkové formy lékařské péče aby ustavily ambulantní týmy a síť pro poskytování paliativní péče, které by zajišťovaly domácí péči vţdy, pokud je moţné pečovat o nevyléčitelně nemocné nebo umírající ambulantně aby zajistily spolupráci všech osob podílejících se na péči o nevyléčitelně nemocného nebo umírajícího pacienta aby vyvinuly a vyhlásily kvalitativní normy pro péči o nevyléčitelně nemocné nebo umírající aby zajistily, ţe nevyléčitelně nemocné a umírající osoby, pokud si nebudou přát jinak, dostanou přiměřenou paliativní péči a tišení bolestí, i kdyby tyto léčba mohla mít u příslušného jedince jako neţádoucí (vedlejší) účinek léčby za následek zkrácení ţivota jedince aby zajistily, ţe ošetřující personál bude vyškolen a veden tak, aby mohl kaţdému nevyléčitelně nemocnému nebo umírajícímu člověku poskytnout v koordinované týmové spolupráci lékařskou, ošetřovatelskou a psychologickou péči v souladu s nejvyššími moţnými standardy aby zaloţily další a rozšířily stávající výzkumná, výuková a doškolovací centra pro obor paliativní medicíny a péče, stejně jako pro interdisciplinární thanatologii aby zajistily alespoň ve větších nemocnicích vybudování specializovaných oddělení paliativní péče a thanatologických klinik, které by mohly nabídnout paliativní medicínu a péči jako integrální součást kaţdé lékařské činnosti
61
aby zajistily, ţe bude paliativní medicína a péče ukotvena ve veřejném vědomí jako důleţitý cíl medicíny Příloha č. 3 - pokračování b) tím, ţe budou chránit právo nevyléčitelně nemocných a umírajících osob na sebeurčení a ţe pro to přijmou nutná opatření: aby se prosadilo právo nevyléčitelně nemocné nebo umírající osoby na pravdivou, úplnou, ale citlivě podanou informaci o jejím zdravotním stavu a aby přitom bylo respektováno přání jedince, který nechce být informován aby měla kaţdá nevyléčitelně nemocná nebo umírající osoba moţnost konzultovat ještě jiné lékaře neţ svého pravidelného ošetřujícího aby bylo zajištěno, ţe ţádná nevyléčitelně nemocná nebo umírající osoba nebude ošetřována a léčena proti své vůli, ţe při svém rozhodování nebude ovlivňována nikým jiným a ţe na ni nebude nikým činěn nátlak. Musejí být zváţena taková opatření, aby takové rozhodnutí nebylo učiněno pod ekonomickým tlakem aby bylo zajištěno, ţe bude respektováno odmítnutí určitého léčebného postupu, vyjádřené v písemném projevu vůle (living will), v „pořízení“ nevyléčitelně nemocné nebo umírající osoby, která jiţ nebude aktuálně schopná se vyjádřit. Dále musí být zajištěno, aby byla stanovena kritéria platnosti takových prohlášení, pokud jde o rozsah předem vyjádřených pokynů (advance directives), ale i pokud jde o jmenování zmocněnců a rozsah jejich pravomocí. Rovněţ musí být zajištěno, ţe rozhodnutí, učiněná zmocněncem v zastoupení nemocného neschopného se vyjádřit, a která se opírají o předchozí vyjádření vůle nebo o předpokládanou vůli nemocného, budou uznána jen tehdy, kdyţ v nastalé akutní situaci nemocný sám svou vůli nijak neprojeví nebo kdyţ ji není moţno poznat. V takovém případě musí být jasná souvislost s tím, co příslušná osoba říkala v době krátce před okamţikem rozhodování, nebo přesněji, krátce neţ začala umírat, a to v odpovídající situaci, bez cizího ovlivnění a nátlaku, a ještě při zachovaných duševních schopnostech. Konečně má být zajištěno, aby nebyla respektována zástupná rozhodnutí, jeţ se opírají jen o všeobecné hodnotové soudy platné v příslušné společnosti a aby ve sporných případech bylo vţdy rozhodnuto ve prospěch ţivota a jeho prodlouţení aby bylo zajištěno, ţe výslovná přání nevyléčitelně nemocné nebo umírající osoby týkající se určitých léčebných postupů budou respektována bez ohledu na zásadní terapeutickou odpovědnost lékaře, pokud nejsou v rozporu s lidskou důstojností aby bylo zajištěno, ţe v případě, kdy není k dispozici předchozí vyjádření vůle pacienta či pacientky, nebude porušeno jeho právo na ţivot. Musí být vytvořen katalog léčebných úkonů, které musejí být poskytnuty za všech okolností a jeţ nesmí být zanedbány c) ţe zachovají předpis, zakazující úmyslné usmrcení nevyléčitelně nemocných nebo umírajících osob a ţe zároveň: uznají, ţe právo na ţivot, zejména ve vztahu k nevyléčitelně nemocným a umírajícím osobám, je členskými státy garantováno v souladu s článkem 2 Evropské úmluvy o lidských právech, který říká, ţe „nikdo nemá být úmyslně zbaven ţivota“ uznají, ţe přání zemřít, vyjádřené nevyléčitelně nemocnou nebo umírající osobou, nezakládá v ţádném případě právní nárok na smrt z ruky jiné osoby uznají, ţe přání zemřít, vyjádřené nevyléčitelně nemocnou nebo umírající osobou, samo o sobě nezakládá legální ospravedlnění činností, úmyslně způsobujících smrt
62
Text tohoto Doporučení byl přijat Parlamentním shromážděním 25. června roku 1999 na svém 24. zasedání převážnou většinou hlasů, kdy 6 hlasů bylo proti.
Z anglického originálu přeložil MUDr. Zdeněk Bystřický Příloha č. 3 Péče o pozůstalé (nejen) v hospici pro konferenci s mezinárodní účastí Hospic v nás aneb jak doprovázet doma i v lůžkovém zařízení Bohumila Baštecká Doporučení • Vyjádři vlastní hodnoty a aplikuj je na postupy. • Udělej si pořádek ve svém budoucím umírání: máš doma a v práci (materiální, vztahové, filozoficky) vše zařízené tak, abys mohl/a dnes večer zemřít? • Nauč se postupy prvních pomocí (zdravotní, psychosociální, duchovní). • Dbej na to, abys o umírání a smrti druhého mohl/a podat dobré svědectví, říct dobrou větu. • Soustřeď se na to, jak zacházíš s tělem, a vyučuj v důstojném zacházení s tělem ostatní. • Starej se prostřednictvím obřadu o sebe a o druhé, společenství tě podpoří. • Uznej ztrátu a (dlouhodobě) na ni reaguj. • Uznej jedinečnost individuálního vyrovnání a podpor jeho začlenění do společenství. • Jsi-li profesionál, vnímej, uvědomuj si a promýšlej, co děláš, proč to děláš a jak to děláš: nepřipravuješ svou péčí druhé lidi o jejich pravomoci a způsobilosti? Chovej se tak, jako bys chtěl/a, aby se k tobě chovali lidé 63
vzdělaní v hospicové péči.
Příloha č. 5 Dotazník Dobrý den, váţené kolegyně, jmenuji se Zdeňka Václavková, jsem studentkou 3. ročníku bakalářského studia oboru všeobecná sestra a prosím vás o spolupráci při vyplňování dotazníků pro vytvoření bakalářské práce s názvem „Etické otázky v komunikaci s pozůstalými“. Moc vám děkuji za spolupráci. S pozdravem Zdeňka Václavková 1. Uveďte název vašeho pracoviště……………………. 2. Délka Vaší praxe je …………………… 3. Vaše nejvyšší dosaţené vzdělání a) středoškolské b) vyšší odborné c) postgraduální d) bakalářské e) magisterské 4. Máte zkušenost s předáváním pozůstalosti? a) ano b) ne 5. Předávání pozůstalosti rodinným příslušníkům probíhá a) na chodbě ošetřovací jednotky b) v pracovně sestry c) ve volné místnosti na ošetřovací jednotce d) jinde – uveďte 6. Informace jsou podávány a) pouze ústně b) pouze písemně c) ústně a písemně d) jiné – uveďte 7. Obsahem rozhovoru s pozůstalými je a) pouze předání věcí zemřelého a zajištění podpisů b) předání věcí a rozhovor s pozůstalými podle jejich zájmu c) předání věcí zemřelého, rozhovor a nabídka pomoci nebo rady d) jiné - uveďte 8. Při předávání pozůstalosti a) sestra i příbuzný zemřelého stojí
64
b) sestra stojí, pozůstalý sedí c) sestra i příbuzný zemřelého sedí d) jiné - uveďte 9. Při předávání pozůstalosti je přítomna a) pouze sestra b) dvě sestry c) sestra + lékař d) jiné 10. Kolik času věnujete rozhovoru s pozůstalými (průměr)………………………….. 11. Máte na vaší ošetřovací jednotce vypracovaný standard – jak postupovat při předávání pozůstalosti? a) ano b) ne 12. Na co se pozůstalí nejčastěji ptají? …………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………… ……………… 13. Jaká je nejčastější reakce pozůstalých? a) apatie b) pláč, vzlykání c) strach nebo panika d) hněv e) pocit viny f) jiné uveďte:…………………………………. 14. Co je pro Vás osobně při předávání pozůstalosti nejtěţší? …………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………… ………………. 15. Za snazší povaţujete kontakt a komunikaci s pozůstalými zemřelého, který a) byl hospitalizován krátce a sestra o zemřelém i rodině má málo informací b) byl hospitalizován delší dobu, sestra zná rodinné příslušníky ¨ c) byl hospitalizován dlouhou dobu a rodina spolupracovala při zajišťování základní ošetřov. péče d) jiný názor svoji volbu výběru odpovědi, prosím, vysvětlete
65
…………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………… …………. 16. Přivítala byste, kdyby byl předáváním pozůstalosti pověřen jiný pracovník (administrativní pracovník) a sestra byla pouze přizvána, aby odpověděla na případné dotazy pozůstalých? a) ano, bylo by to ulehčení práce, zejména, pokud nemá sestra dostatek času při větším pracovním vytíţení b) ano, rozdělení kompetencí administrace - sekretářka, informace o zemřelém - sestra se mi jeví jako dobré c) ne, péče o zemřelého a tím i komunikace s pozůstalými je součástí práce sestry d) ne, sestra musí být schopna zvládnout i tuto náročnou situaci e) jiný názor - uveďte 17. Setkala jste se s odmítnutím zaplacení poplatků za hospitalizaci od pozůstalých? a) ano jak jste to řešila………………….. b) ne Vaše připomínky a poznámky: …………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………… ……………… Děkuji za spolupráci
66
Příloha č. 6 Ţádost o dotazníkové šetření ve Vojenské nemocnici Olomouc
67
Příloha č. 7 Ţádost o dotazníkové šetření ve Fakultní nemocnici Olomouc
68
69