Univerzita Palackého v Olomouci Cyrilometodějská teologická fakulta

Univerzita Palackého v Olomouci Cyrilometodějská teologická fakulta Katedra křesťanské sociální práce Charitativní a sociální práce

Renata Vidrasová Senioři v krizi a možnosti pomoci

Bakalářská práce

Vedoucí práce: PhDr. Mirka Nečasová, Ph.D.

2015

Prohlášení Prohlašuji, že jsem práci vypracovala samostatně a že jsem všechny použité informační zdroje uvedla v seznamu literatury.

V Olomouci …………………………

podpis …………………………… Renata Vidrasová

Poděkování Děkuji paní PhDr. Mirce Nečasové, Ph.D. za odborné vedení, trpělivost, cenné rady a veškerý čas, který mi věnovala při zpracování této práce.

Renata Vidrasová

Obsah Úvod ...................................................................................................................... 6 1

Stáří................................................................................................................. 8 1.1

Vymezení stáří ........................................................................................ 8

1.2

Znaky stárnutí.......................................................................................... 9

1.2.1 Biologické změny .............................................................................. 9 1.2.2 Psychické změny ............................................................................... 9 1.2.3 Sociální změny ................................................................................ 11 1.3

Prožívání ............................................................................................... 11

1.4

Potřeby seniorů...................................................................................... 12

1.4.1 Dělení a naplňování potřeb seniorů ................................................. 13 2

Sociální role .................................................................................................. 15 2.1

Ztráta ..................................................................................................... 15

2.2

Ztráta sociálních rolí ............................................................................. 15

2.2.1 Ztráta profesní role .......................................................................... 16 2.2.2 Ztráta životního partnera ................................................................. 17 3

Krize a krizové situace provázející stárnutí.................................................. 18 3.1

Krize ...................................................................................................... 18

3.2

Příčiny krize .......................................................................................... 18

3.3

Typy krizí .............................................................................................. 19

3.3.1 Vývojové krize ................................................................................ 19 3.3.2 Situační krize ................................................................................... 20 3.3.3 Kumulované krize ........................................................................... 20 3.4

Krize seniorů ......................................................................................... 20

3.4.1 Samota ............................................................................................. 20 3.5

Pomoc seniorům v období krize............................................................ 21

3.5.1 Krizová intervence .......................................................................... 21 3.5.2 Neformální pomoc v krizi ............................................................... 22 3.5.3 Úloha rodiny .................................................................................... 23 3.6 4

Úloha pečovatelů terénní služby ........................................................... 24

Výzkumná část ............................................................................................. 25

5

4.1

Kvalitativní výzkum .............................................................................. 25

4.2

Cíl výzkumu a okruhy otázek ............................................................... 25

4.3

Metoda výběru a sběru dat .................................................................... 27

4.4

Popis organizace, v níž byl výzkum realizován .................................... 27

4.5

Výběr respondentů ................................................................................ 28

4.6

Údaje o respondentech .......................................................................... 30

Empirická část .............................................................................................. 31 5.1

Analýza dat............................................................................................ 31

5.2

Interpretace dat ...................................................................................... 32

5.2.1 Prožívání samoty ............................................................................. 32 5.2.2 Ztráta sociálních rolí ........................................................................ 34 5.2.3 Prožívání krizových okamžiků ........................................................ 36 5.3

Schopnost překonat krizové okamžiky ................................................. 38

5.4

Pomoc rodiny ........................................................................................ 39

5.4.1 Pomoc pracovníků terénní pečovatelské služby. ............................. 42 5.4.2 K jakým změnám by mělo dojít ...................................................... 45 6

7

Diskuze k výzkumu ...................................................................................... 48 6.1

Krize, prožívání samoty, ztráta sociálních rolí...................................... 48

6.2

Pomoc rodiny, přátel a lidí z blízkého okolí ......................................... 49

6.3

Pomoc pracovníků terénní služby, jaké změny by senioři přivítali ...... 49

6.4

Odpověď na výzkumnou otázku ........................................................... 51

Závěr ............................................................................................................. 53

Použitá literatura ................................................................................................. 55 Seznam tabulek ................................................................................................... 57

Úvod Stáří a stárnutí bylo popsáno již nesčetněkrát, ale i přesto jsem si toto téma zvolila. Vedla mě k tomu zčásti má profese, ale také moji prarodiče, s jejichž problémy se potýkám každodenně. Během své praxe jsem si všimla toho, že staří lidé mnohdy volají o pomoc. Vymýšlejí si všemožné úkoly, jen aby měli ještě chvíli společnost a nemuseli svůj den trávit tak dlouho osamoceni. Dokud jsem nezačala s touto cílovou skupinou pracovat, měla jsem dojem, že se to týká pouze mých prarodičů. Ale později jsem zjistila, že stejnou strategii používají i senioři, kteří využívají pomoci terénní pečovatelské služby, ve které jsem pracovala. Rozhodla jsem se tedy, že se tomuto volání o pomoc budu věnovat ve svojí bakalářské práci. Cílem je tedy zjistit, jak senioři, kteří využívají pomoci terénní pečovatelské služby, prožívají krizové okamžiky spojené se samotou a ztrátou sociálních rolí, a co je jim v těchto chvílích oporou. Zajímalo mě také, jakou roli, co se týče pomoci, hrají rodinní příslušníci a pracovníci terénní pečovatelské služby, kteří docházejí do domácností seniorů a pomáhají jim s tím, co již sami nezvládají. Svojí prací bych ráda přispěla ke zkvalitňování péče o seniory, kteří využívají terénní službu, jejíž uživatelé mi poskytli rozhovor. Práce je rozdělena do tří částí, které se dále dělí na kapitoly a podkapitoly. První část se zabývá teorií a je rozdělena na tři kapitoly. První kapitola pojednává o stáří. Popisuji zde znaky a změny provázející stárnutí, prožívání a potřeby seniorů. Druhá kapitola se věnuje sociálním rolím a jejich ztrátám, na které se také zaměřuji v cíli své bakalářské práce. Popisuji zde význam sociální role pro člověka, a jak reagují lidé na ztrátu vybraných rolí. Ve třetí kapitole jsou popsány krize a jejich význam v životě jedince. V jedné podkapitole se věnuji samotě, jak je prožívána a přijímána či nepřijímána seniory. Zaměřuji se také na formální pomoc v krizi, ale především na neformální pomoc. Uvádím zde, jakou má úlohu rodina, co se týče neformální pomoci v krizi, a jakou roli hrají pracovníci terénní pečovatelské služby. Druhá část práce je výzkumná a popisuji zde metodologii výzkumu, uvádím cíl práce a okruhy otázek. Je zde také uvedena charakteristika organizace, v níž byl výzkum realizován, a údaje o respondentech.

6

Poslední, třetí část, se zabývá analýzou dat, získaných pomocí kvalitativního výzkumu. Tento výzkum byl realizován se šesti respondenty, seniory, kteří jsou uživateli terénní pečovatelské služby. Ke zpracování teoretické části bakalářské práce jsou využity zdroje od českých i zahraničních autorů a odborného časopisu Sociální práce/Sociálna práca.

7

1 Stáří Stáří je považováno za vyvrcholení životní cesty a zároveň za její poslední fázi. Chceme-li pochopit stáří, je třeba brát v potaz celý životní cyklus s ohledem na různé etapy života. Kvalita stáří je ovlivněna způsobem života v dětství, mládí i dospělosti. Ve stáří se jedinec vrací ve vzpomínkách do dětství, svůj život konfrontuje s hodnotami, jež mu byly v tomto období předány a s naplněnými či nenaplněnými představami o životě (Kolesárová, 2012, s. 11–13). V období sénia dochází k poklesu zdraví, fyzické i psychické zdatnosti, odolnosti a adaptability. Situace, které jedinec dříve běžně zvládal, se stávají zátěžovými a kumulace zátěžových situací bývá příčinou životních krizí. Staří lidé mají potřebu být respektováni a přijímáni jako individualita. Velmi často mají zažitý rytmus života a denní řád s pravidelnými aktivitami, který jim pomáhá v období životních zvratů a změn, souvisejících například se ztrátou partnera nebo změnou bydliště. Bez udržení si navyklého řádu se stává starý člověk zranitelným a snadno upadne do prázdnoty. Podpora smyslu života pomůže předcházet tomu, aby se život stal pouhým přežíváním. Pocit, že náležím k určité sociální skupině a jsem pro ni určitým způsobem přínosem, souvisí se smysluplností života (Čevela, 2012, s. 125–134). Stáří není třeba považovat vždy za obtížné období, je to důležitý úsek života, který nikoho z nás nemine. Je na každém z nás, jaký dáme této životní etapě smysl, tak abychom dokázali překonat smutky, krize a nástrahy, které se stárnutím souvisí. I stáří má své radosti a svou cenu (Ondrušová, 2011, s. 9).

1.1 Vymezení stáří Stáří lze chápat jako poslední vývojovou etapu lidského jedince. Věkové vymezení je však velmi nejednoznačné a nepřesné. Toto období lze vymezit věkem kalendářním, ale také věkem biologickým, který je ukazatelem stavu organismu a míry involučních změn. Lidé stejného kalendářního věku se mohou lišit věkem biologickým, což značí fakt, že stárnutí je věcí individuální. Dalším mezníkem je věk sociální, kdy je počátek stáří vymezen odchodem do důchodu (Ondrušová, 2011, s. 16–17). Haškovcová (1990, s. 21–22) považuje za počátek stáří 75. rok života, přičemž senescence (stařecký věk) je ohraničena věkem v rozmezí 75–89 let. Pokročilý věk

8

neboli vyzrálé stáří je životní etapou, ve které většinou nastává potřeba pomoci a péče jiných lidí, případně společenských institucí.

1.2 Znaky stárnutí V průběhu stárnutí dochází k mnohým biologickým, psychickým a sociálním změnám. Některé změny jsou nevratné a jiné více či méně ovlivnitelné životním stylem nebo včasnou léčbou.

1.2.1 Biologické změny Stárnutí je značně komplikovaný děj, při němž dochází k mnoha změnám v lidském organismu. Vzrůstají poruchy spánkového režimu, které způsobují lidem potíže s usínáním. Probuzení pak přichází záhy po usnutí a senior má potřebu pospávat během dne. Pohyb a koordinaci ovlivňují atrofické změny. Začínají být patrné změny kardiovaskulárního systému. Spousta seniorů se potýká s poruchami srdečního rytmu, přibývá cévních mozkových příhod, za jejichž příčinou stojí ateroskleróza. Z orgánů ubývá voda a s tím je spojena dehydratace, se kterou souvisí snížená elasticita kůže. Kosti jsou křehčí a následkem jsou pak časté fraktury, které leckdy vyžadují dlouhodobou rehabilitaci, která je pro seniora závažným zásahem do života. Neméně frustrující je pro stárnoucího člověka ztráta chrupu, kterou lze sice řešit zubní protézou, což ovšem nemusí vyhovovat každému, a důsledkem jsou problémy spojené s rozmělňováním potravy či s řečí. K dalším častým chronickým problémům spojeným s geriatrií jsou regrese plicních funkcí vedoucí k hypoxii, změny žaludečních funkcí, metabolismu, žláz s vnitřní sekrecí, snížená termoregulace. Zásadní je také oslabení smyslových orgánů, obzvláště sluchu a zraku. Přes všechny tyto změny však není stáří považováno za nemoc, je to normální biologický proces, kterým postupně prochází každý člověk (Švancara, 1983, s. 29-32).

1.2.2 Psychické změny Změna osobnosti člověka bývá nejčastěji spojována s průběhem stárnutí. Projevují se negativní vlastnosti a osobnostní rysy. Tyto změny, spolu se změnami sociálními, ztěžují seniorům adaptaci na nové situace. Charakteristický je úbytek

9

duševních

funkcí,

který

je

podmíněný

přirozenými

biologickými

změnami

(Dvořáčková, 2012, s. 12–13). Psychiku však ovlivňují také sociokulturní faktory, mezi které lze zařadit společenské postoje jedince a životní styl. Každý člověk je jedinečnou osobností a reakce na vlastní stárnutí nemusí být u různých osob totožná. Psychické proměny se odrážejí mimo jiné ve zpomaleném psychomotorickém tempu, což bývá nejzřetelnější v zátěžových situacích. Další problém související s psychickou proměnou je v oblasti komunikace, což mívá negativní důsledky na sebehodnocení stárnoucího jedince. Příčinou zhoršených komunikačních dovedností je úbytek paměťových kompetencí a lpění na zažitých mechanizmech řešení nově vzniklé situace. Staří lidé se velmi obtížně a neradi učí novým dovednostem. Patrný je mnohdy negativismus, úzkost a nepřiměřené reakce na běžné podněty. Z hlediska psychopatologického je ztížená oblast komunikace většinou důsledkem syndromu demence nebo deprese. Hlavní prioritou je hodnota zdraví, která ovlivňuje fyzickou a psychickou pohodu jedince, se kterou souvisí také sebeobslužnost, soběstačnost a autonomie. Pozornost seniora se stále více upíná k minulosti, což má přímou souvislost s funkčním poklesem krátkodobé paměti. Starší člověk již není schopen vstřebávat informace v potřebné míře, což mívá negativní důsledky odrážející se v nedůvěře k vnějšímu světu. Pokles psychické a fyzické soběstačnosti může vézt k závislosti na pomoci a podpoře druhé osoby. Vzniká obava z neznámých situací a senior raději setrvává v důvěrně známém prostředí, kde dává přednost klidu a stereotypu před sociální stimulací (Brzáková, Beksová, 2013, s. 36–39). Jak jsem již výše uvedla, stáří není nemoc, nicméně změní-li se náhle chování, postoj či povaha stárnoucího člověka, mělo by to být varovným signálem. Tuto změnu nelze vždy přisuzovat věku. V mnoha případech se může jednat o začátek duševního nebo fyzického onemocnění (Pichaud, Thareauová, 1998, s. 26). Psychickou pohodu jedince ovlivňují kontakty s přirozeně sociálním prostředím, dojde-li k zpřetrhání vazeb, je starý člověk vystaven riziku izolace a samoty.

10

1.2.3 Sociální změny S odchodem do důchodu se odehrává život starších lidí převážně v teritoriu vlastního bydlení a jeho okolí. Mnohé sociální návyky, které si jedinec v průběhu života osvojil, se stávají zbytečnými a postupně dochází k jejich stagnaci a následně úpadku. Změna životní situace si vyžaduje osvojení nových způsobů chování, a to především v případě odchodu seniora z místa jeho dosavadního bydliště buď do domácnosti jeho potomka, nebo do instituce pro seniory. Starý člověk přijme velmi často submisivní, pasivní roli člověka závislého na pomoci druhých. Nejčastějšími sociálními skupinami, v nichž senioři žijí, jsou rodina, přátelé či známí ze sousedství, nebo obyvatelé instituce, jako je například domov pro seniory, nemocnice, LDN. Život v institucionálním zařízení má zpravidla velmi neosobní charakter, kde je nutné přizpůsobit se pravidlům, o nichž zpravidla senior nemůže sám rozhodovat. Sociální kontakt zahrnuje také komunikaci, přičemž komunikace mezi dvěma generacemi může být pro člověka v pokročilém věku nesrozumitelná. Příčinou je užívání specifických výrazů, na které nebyl ve svém mládí zvyklý a kterým nemusí rozumět. Naopak příslušník mladší generace může považovat seniorovu mluvu za archaickou a méně srozumitelnou. Komplikací při komunikaci jsou percepční problémy, které ovlivňují efektivitu přijímané či odesílané informace. Starší člověk trpící nedoslýchavostí vyvíjí velké úsilí, aby pochopil význam jemu sdělené informace, což jej velmi zatěžuje a unavuje. Vzhledem k nejistotě porozumění se lidé takto postižení stahují do ústraní a sociální izolace. Další změnou je ztráta prestiže spojená se ztrátou sociální role. Odchod do důchodu, změna rolí v rodině, nebo z plně samostatné bytosti na příjemce pomoci, například vlivem onemocnění, bývá zpravidla velmi zatěžující s negativními důsledky (Vágnerová, 2008b, s. 350–355).

1.3 Prožívání Prožívání jsou psychické zážitky, které nám v průběhu času vstupují do života. Za hlavní složky prožívání se považuje rozum, cit a vůle. Rozum nám pomáhá v rozhodování, jak na kterou situaci reagovat, plánovat, usuzovat a řešit problémy. Pomocí rozumu získáváme informace z vnějšího a vnitřního prostředí. Citem vnímáme smysly a emoční prožitky, jako například lásku, smutek, radost a hněv. Vůle je 11

schopnost motivující člověka k zodpovědnému a cílevědomému chování. Prožívání je ovlivněno vnějším světem, myslí jedince, ale také tím, v jakém stavu se nachází jeho vlastní tělo. Významný rozměr mají v prožívání sociální vazby, náklonnost či cit, který chováme k jiným lidem. Neméně důležitým faktorem je také čas, kdy se lidé rádi obracejí do minulosti, kterou již prožili, nebo se upínají k budoucnosti, která je teprve čeká. Má-li jedinec určen cíl v budoucnosti, ke kterému směřuje a je-li tento cíl perspektivní s nadějí na úspěch, lépe potom překonává možné nesnáze (Plháková, 2004, s. 45). Starý člověk potřebuje mít víru ve své schopnosti, tak aby pro něj budoucnost nebyla tolik nejistá. S úbytkem sil se spoléhá na své blízké, na okolí, přátele, kteří mu pomáhají překonat případná omezení. Potřeba na něco se těšit, něco hezkého prožívat, je ve stáří přítomna stejně jako u mladších generací. Ztráta jistoty způsobuje stárnoucímu jedinci smutek a obavy z budoucnosti (Klevetová, Dlabalová, 2008, s. 70–71).

1.4 Potřeby seniorů Naplňování životních potřeb nepřestává být ve stáří aktuální, stále je potřeba uspokojovat ty nejzákladnější fyziologické potřeby (hlad, žízeň), potřebu materiálního a finančního zajištění, potřebu mít střechu nad hlavou, někam patřit, být někým ctěn, mít někoho, kdo mě bude mít rád. I starý člověk chce být něčím prospěšný (Haškovcová, 1990, s. 139). Většina seniorů zvládá uspokojovat svoje potřeby bez pomoci zvenčí. Někdy však nastanou chvíle, kdy je již péče o domácnost a svoji vlastní osobu problematická, což může souviset například se zhoršením zdravotního stavu. U takového jedince je potom třeba zmapovat jeho situaci a zjistit, jaké potřeby si už nemůže sám zajistit (Pichaud, Thareauová, 1998, s. 42). Uspokojování potřeb souvisí s kvalitou života jedince. Pojem kvalita života nelze jednoznačně vymezit, protože ji každý z nás vnímá odlišným způsobem. Subjektivně souvisí kvalita života se spokojeností a psychickou pohodou. Fyzická a materiální pohoda či nedostatek jsou spojovány s objektivní kvalitou života (Hnilicová, 2005, in Ondrušová, 2011, s. 45).

12

1.4.1 Dělení a naplňování potřeb seniorů Nemohu opominout teorii amerického psychologa A. H. Maslowa, týkající se hierarchie lidských potřeb, která byla vytvořena ve 40. letech 20. století. Maslow potřeby řadí do pěti stupňů, tvořících pyramidu, přičemž pořadí je sestaveno dle naléhavosti uspokojení těchto potřeb.

Na prvním místě jsou řazeny potřeby

fyziologické, nad nimi se nachází potřeba bezpečí a jistoty, dalším stupněm je potřeba lásky, přijetí a sounáležitosti, pod vrcholem je umístěna potřeba uznání a úcty a na samé špici pyramidy najdeme potřebu seberealizace. Platí, že nejsou-li naplněny potřeby v nižších úrovních pyramidy, nemohou být naplňovány ty ve vyšších úrovních. Pyramida se dále dělí na potřeby alfa, které jsou nutné pro přežití, a beta, potřeby rozvojové, k jejichž naplnění nikdy zcela nedojde. Není-li člověk schopen náležitě uspokojit svoje potřeby, nastupuje pomoc rodiny nebo profesionální pomoc v podobě sociální služby (Dvořáčková, 2012, s. 40–41). Klevetová a Dlabalová (2008, s. 72–73) píší, že zátěžové situace jsou spouštěčem obranných mechanismů a významnou roli připisují citovému prožívání. Dále popisují model vývojových životních potřeb podle Alberta Pessa a Diany Boydenové, PBSP, který je založen na předpokladu, že je každý jedinec, který přijde na svět, vybaven očekáváním toho, co potřebuje ve svém životě najít. Na základě tohoto modelu popisují potřeby, které mají pomoci k lepšímu pochopení chování a jednání seniorů. Jsou to potřeby místa, bezpečí a ochrany, podpory, péče a výživy a limitů. Potřeba místa je nám dána již v prenatálním vývoji, kdy je naším prvním domovem matčina děloha. Příchodem na svět získáváme sociální domov, rodinu. Pro seniora pak může být jeho místem lůžko v nemocnici či pokoj v domově pro seniory, kde si vytváří iluzi svého vlastního domova tím, že se obklopuje svými osobními věcmi, které má naskládané podle pořádku, na který byl zvyklý, a každý zásah zvenčí je pro něj nepřípustný. Potřeba bezpečí a ochrany je pro seniora velice důležitá. Starý člověk potřebuje vědět, že je přijímán a chápán. Je-li to třeba, musí mít jistotu, že mu bude poskytnuta pomoc v řešení krizových situací. Podporu potřebuje senior jak při zvládání běžných denních úkonů, tak i při vyjádření svých přání a obav.

13

Potřeba výživy a péče se netýká pouze uspokojování pocitu hladu, ale také potřeby být informován v potřebném rozsahu a srozumitelnou formou, či podněcován k určitému vývoji. Potřeba hranic a limitů značí pro starého člověka učit se nově poznávat své možnosti. K vykonávání určitých činností spojených s běžnými denními úkony je zapotřebí většího časového limitu, než tomu bylo dříve. Jedinec si musí zvykat na kompenzační pomůcky a znovu nalézt vlastní schopnosti. Pichaud a Thareauová (1998, s. 42–43) popisují pět základních stupňů soběstačnosti seniora a způsoby jednání pomáhajícího při uspokojování jeho potřeb. První stupeň říká, že si senior na uspokojení svých potřeb stačí sám a není třeba, aby pomáhající zasahoval. Senior tak nemusí spoléhat na cizí pomoc, je mu umožněno, aby sebeobslužné úkony dělal sám, svým vlastním tempem, čímž uznáváme jeho autonomii. Ve druhém stupni senior nemůže sám uspokojit svoje fyziologické potřeby a jedná za něj pomáhající, což neznamená, že potřeby ve vyšším stupni senior nemůže zvládnout bez zásahu pomáhajícího. Příkladem může být dopomoc při oblékání, kdy jedinec není schopen tuto činnost vykonat sám, ale je schopen si vybrat a rozhodnout, co si na sebe oblékne. Třetí stupeň popisuje situaci, kdy člověk může svoje fyziologické potřeby uspokojit pouze zčásti. Pomáhající mu je oporou v denních činnostech a musí dbát na to, aby za starého člověka nevykonával více než je nutné, ale naopak také nevyžadoval něco, co senior již není schopen sám zvládnout. Také je třeba mít na paměti, že se situace jedince neustále vyvíjí, a co bylo možné zvládnout včera, nemusí jít i zítra. Čtvrtý stupeň se zabývá situací, kdy člověk může uspokojit svoje potřeby, ale je nutné, aby byl veden. Role pomáhajícího je tedy ve vedení a podněcování jedince. Jedná se zejména o lidi, kteří jsou zmateni a dezorientováni, kdy následkem tohoto stavu je, že nevědí, co mají dělat. Poslední, pátý stupeň již pojednává o situaci, kdy člověk není schopen své potřeby uspokojit sám a nemůže ani rozhodnout o tom, co potřebuje. Pečující zajišťuje veškeré potřeby jedince a zároveň za něj rozhoduje. Neznamená to však, že tyto úkony vykonává mlčky, neustále je třeba dotyčného informovat o tom, co bylo nebo bude právě vykonáno.

14

2 Sociální role Již od narození je nám připisována celá škála sociálních rolí, ať již se jedná o roli dítěte, rodiče, zaměstnance, partnera atd. Některé z nich zastáváme současně. V průběhu života se naše role mění, některé ztrácíme, jiné naopak získáváme. Význam rolí není dobré bagatelizovat, zvláště jedná-li se o seniory, kteří již některé ze svých rolí ztratili. Lidé pečující o starého člověka by měli mít na paměti, že je třeba posilovat a chránit zbývající role seniora vyjádřením úcty k již ztraceným rolím. Toto lze učinit například používáním akademického titulu, pakliže jej dotyčný má, nebo oslovování člověka jménem jeho bývalé profese, např. pane učiteli (Haškovcová, 2012. s. 154–155). Staří lidé nezřídka zastávají na sklonku života roli vdovy nebo vdovce, s čímž mnohdy souvisí osamělý život v sociální izolaci. Vzhledem k chátrajícímu zdraví jsou také většinově odkázáni na péči buď rodinných příslušníků, nebo pracovníků v sociálních službách, a to ať již se jedná o terénní péči, nebo pobytovou službu. Mění se jim navyklý způsob života a jako příjemci pomoci se dostávají do role, která má nižší sociální status, než role, které zastávali dřív (Vágnerová, 2008b, s. 417).

2.1 Ztráta Ztráta je zkušenost, kterou prodělá dříve či později každý jedinec. Jsou to náročné situace v životě člověka, které bývají většinou nevratné. Pro prožívání ztrát má velký význam, jak byl jedinec emocionálně spjatý s objektem, člověkem, předmětem či činností, o kterou přišel. Ztrátou rozumíme i fyzickou újmu. Reakcí na ztrátu je smutek, který pomáhá zpracovat nastalé události a vyrovnat se s novou situací. Smutek je lidskou emocí projevující se jak na kognitivní úrovni, tak na úrovni tělesných projevů. Stáří je provázeno mnoha ztrátami, ke kterým se řadí i ztráta sociálních rolí (Špatenková, 2011, s. 56–57).

2.2 Ztráta sociálních rolí Ve stáří jsou sociální role značně redukovány. S redukcí rolí přichází ztráta sociální prestiže a mnohdy i závislost starého člověka na společnosti a jiných lidech. Ztráty rozlišujeme na sociálně nebo biologicky podmíněné. Biologicky podmíněnou 15

ztrátou je úmrtí partnera, která seniora automaticky uvrhne do role vdovy nebo vdovce. Dále je to nemoc, se kterou souvisí role nemocného, pacienta nebo zdravotně postiženého člověka, se všemi společenskými důsledky (Vágnerová, 2008b s. 354–355). Mezi sociálně podmíněné ztráty se řadí odchod do důchodu a s tím spojená ztráta zaměstnání, kterému člověk věnoval po celý život nemálo energie, dále změna společenského statusu spojeného s výkonem povolání a útlum kontaktu s lidmi, se kterými byl jedinec zvyklý spolupracovat. Odchod do důchodu může znamenat také změnu dosavadního bydliště, například výměnou za menší, ekonomicky přijatelnější, a v pozdějším období sénia také odchod do penzionu pro seniory. Velký vliv má rovněž finanční nejistota. Jedinec si již nemůže vzhledem k výši svého důchodu dovolit to, co dříve. Také se ztrátou rodinných rolí se někteří jedinci velmi těžce vyrovnávají, s odchodem dětí dochází k syndromu prázdného hnízda, na což se mohou vázat i partnerské problémy. Partneři, kteří spolu byli zvyklí trávit méně času, jsou spolu nyní den co den, což mezi nimi může vyvolávat dříve nevyhrocené, dřímající konflikty (Špatenková a kol., 2004).

2.2.1 Ztráta profesní role Profesní roli ztrácí jedinec odchodem do důchodu, nahrazuje ji tedy role důchodce. Je to velice závažná životní změna, která narušuje funkci všech ostatních rolí, které člověk zastává. Jak již bylo výše zmíněno, s touto ztrátou souvisí i změna společenského statusu a omezení privilegíí, které užívají pracující jedinci. Člověk odchází ze společensky činného prostředí do svého soukromí a mnohdy i do izolace. Role důchodce se mění, přehodnocují, a s nimi se mění i hodnoty a postoje. Někdy se zdá, že role důchodce již nemá jasně vymezený obsah, tak jako role pracujícího. Jedinci, kteří byli zvyklí na jistou životní organizovanost, se ocitají v situaci, kdy se musí naučit smysluplně využívat volný čas. Prázdnotu si každý musí vyplnit po svém, protože na období důchodu neexistuje společností určený program. Na důchodce je mnohdy pohlíženo s despektem, bez ohledu na to, co dříve vykonali a dokázali. Důchod signalizuje přechod ze středního věku do stáří, ačkoli věková hranice odchodu do důchodu je variabilní, což znamená, že doba vzniku nároku na důchod je zákonem stanovená, ale ne každý se jí řídí. Názory lidí na věkovou hranici se liší podle profesí, které zastávají, ale důležitým faktorem je i fyzická zdatnost, zdraví, vzdělání nebo pohlaví. Lidé se základním vzděláním se zpravidla na odchod do 16

důchodu těší a odcházejí do něj rádi, kdežto lidé s vyšší kvalifikací mají k odchodu do důchodu váhavý postoj. Také výše důchodu většinou nekoresponduje s výdělkem, na který byl pracující zvyklý, a s tím se mění i ekonomická situace rodiny. Ne každému ovšem způsobí odchod do důchodu nepřekonatelné potíže. Život se v tomto období může jak zhoršit, tak i zlepšit, a to v mnoha oblastech. Lidé se mohou věnovat činnostem, na které dříve nezbýval čas. Odchod do důchodu zpravidla snášejí lépe ženy, než muži. Důvodem je uplatnění se v domácnosti a péči o rodinu nebo například hlídání vnoučat. Avšak záleží především na tom, čemu které pohlaví dává přednost a jaká činnost je pro ně uspokojující (Vágnerová, 2008b, s. 355–360).

2.2.2 Ztráta životního partnera Tato ztráta patří mezi nejtěžší životní zkoušky, se kterými se musí stárnoucí jedinec vypořádat. Dochází k pocitu osamělosti, jejímž důsledkem může být i sociální izolace. Nejen odchod partnera, ale také postupné umírání vrstevníků, je značnou psychickou zátěží, se kterou se lze jen velmi těžko vyrovnat. Velmi důležitou roli hraje rodina a rodinné vztahy (Ondrušová, 2011, s. 39). Ten, jenž zůstává bez milovaného partnera, prožívá pocity smutku a bezmoci. S úmrtím blízkého člověka přicházejí další ztráty. Jedná se o ztrátu bezpečí, radost z chvil prožívaných po boku partnera. Jsou lidé, kteří se se ztrátou dokážou vyrovnat a najít nový smysl života. Většina seniorů nese tuto ztrátu velice těžce, a prázdné místo po partnerovi, který odešel, už nikdy nezmizí. Tito senioři svůj život žijí ve vzpomínkách na chvíle společného soužití (Pichaud, Thareauová, 1998, s. 30–31).

17

3 Krize a krizové situace provázející stárnutí V této kapitole se budu zabývat pojmem krize jako takovým, ale také možnostmi pomoci ze strany pečujících.

3.1 Krize Vágnerová (2008a, s. 53) píše, že se krize vyskytuje jako narušení psychické rovnováhy a jako důsledek uvádí náhlé vyhrocení situace a kumulaci problémů. Znakem krizové situace je selhání adaptačních mechanizmů. Způsoby, které jedinec dosud používal, se stanou nefunkčními a je potřeba hledat jiná řešení. Krize nemusí mít pouze negativní důsledky, ale může jedince podnítit k nastolení změny, která je v daném okamžiku nutná. V opačném případě nastává riziko, že člověk, který krizí prochází, zvolí únikovou strategii, což se může projevit například užíváním psychotropních látek nebo sklonem k suicidálnímu jednání. V období psychické krize prožívá jedinec negativní citové prožitky, cítí úzkost, beznaděj, a ztrácí bezpečnou půdu pod nohama. Na základě těchto prožitků se mění jeho uvažování a není schopen adekvátně řešit nastalou situaci (Vágnerová, 2008a, s. 53). Vodáčková (2012, s. 28) krizi připodobňuje řeckému dramatu, kdy rozeznáváme šest částí. Expozice jako první dějství, kde jsou položeny první základy lidské tragedie nebo konfliktu. Kolize je druhou částí dramatu, setkávají se zde protikladné síly a dochází ke střetu. Krize, vyvrcholení děje, nastává rozhodný obrat. Peripetie následuje bezprostředně po krizi a předchází závěru děje, tento náhlý obrat bývá zpravidla tragický. Katastrofa, dochází k rozuzlení děje. A na závěr následuje katarze, která značí očistnou část dramatu.

3.2 Příčiny krize Mezi nejčastější spouštěče krizí se řadí úmrtí blízkého člověka, rodinné problémy, nebo nemoc a její důsledky. Mezi další příčiny se řadí ztráta zaměstnání a s ní související změna sociální role, z pracujícího na nezaměstnaného, nebo důchodce. Krize mohou vyvolat i životní změny související s odchodem dětí z domova, již výše zmíněným odchodem do penze, ale také konfrontace s vlastní smrtelností. Také zklamání z nenaplněného očekávání může vyvolat psychickou krizi. Očekávat lze 18

například, že se o nás v nouzových situacích postarají rodinní příslušníci, nebo klidnou penzi. V obou těchto příkladech může dojít k rozčarování a následnému rozvoji krizové situace (Klimpl, 1998, s. 32).

3.3 Typy krizí K typologii krizí přistupují autoři publikací, které se touto problematikou zabývají, různě. Špatenková (2004, s. 23) rozděluje krize dle (Sonneck in BaduraMadej, 1999, s. 17) na vývojové, situační a kumulované.

3.3.1 Vývojové krize Vývojovými krizemi prochází každý jedinec. Jsou očekávanou součástí lidského života a nemusí vždy působit negativně. Přinášejí změnu rolí, se kterou je třeba se vyrovnat a přijmout ji. K vývojovým krizím se mimo jiné řadí odchod do důchodu, kdy je jedinec nucen přijmout roli důchodce. Tato změna je sice očekávaná, ale může se stát, že ji jedinec nebude schopen přijmout, což může způsobit ztrátu emoční rovnováhy a dezorganizaci (Špatenková, 2004 s. 23). Dle Caplana (in Špatenková, 2004, s. 24) probíhá krizová reakce ve čtyřech fázích. V první fázi se zvyšuje napětí jedince a jeho schopnosti se při konfrontaci s krizí zdají nedostatečné Ve druhé fázi si jedinec plně uvědomuje napětí, má pocit, že není schopen nastalou situaci zvládnout. Narůstá pocit napětí a snižuje se sebevědomí. Ve třetí fázi se i nadále zvyšuje napětí, jedinec hledá nové způsoby zvládání situace. V tomto stádiu dochází buď k úspěšnému zvládnutí krize, nebo odmítnutí existujících problémů. V případě, že nedojde ani k překonání ani k odmítnutí, dochází tento krizový stav do své čtvrté fáze. Ve čtvrté fázi se zdá, že dochází k úlevě. Jedinec vystupuje navenek vyrovnaně, ale uvnitř dochází k dezorganizaci a chaosu. Člověk ventiluje své vnitřní napětí negativními emocemi, například podrážděností, výbušnými reakcemi a podobně. Hrozí nebezpečí abúzu alkoholu, nebo sebevražedné tendence.

19

3.3.2 Situační krize Situační krize vznikají jako reakce na neočekávané traumatizující situace narušující jedincovu identitu a integritu. Ohrožují pocit bezpečí, zdraví, ale mohou ohrozit i život jedince. Mezi spouštěče těchto krizí se řadí smrt blízkého člověka, diagnóza závažného onemocnění, nebo invalidita. Tyto krize se objevují náhle bez varování, nelze je předvídat. Téměř vždy jedince zaskočí a vyvedou jej z rovnováhy (Špatenková 2004, 23–26).

3.3.3 Kumulované krize Tyto krize pramení z potlačených předešlých krizových událostí, které nebyly vyřešeny. Problémy (krize) se mohou kumulovat až v průběhu několika let, akutní krizi potom dokáže spustit pouhá maličkost. Lidé nacházející se v akutní krizi mohou být velmi podrážděni, zlostní, trpící úzkostmi. Vyhýbají se sociálním kontaktům a odmítají pomoc, chybí motivace ke změně. Tento typ krize může přejít až v somatické obtíže a řešení takového stavu již vyžaduje psychoterapii (Špatenková, 2004, s. 27).

3.4 Krize seniorů Stáří je velice křehké období a jako takové není krizových situací ušetřeno. Někteří senioři žijí v tomto životním období osamoceně. Lidé, kteří jim byli dříve oporou, jsou buď sami ve věku, kdy potřebují pomoc, nebo již zemřeli. Starý člověk se může cítit zbytečný, nevyužitý, a neví si se svým stářím rady. Rodina sice přichází, ale mladí již zpravidla žijí svoje životy a nemohou trávit veškerý čas s osamělým rodičem či prarodičem. Senioři nečekají na zázrak, vědí, že na stáří není lék, potřebují, aby jim někdo empaticky naslouchal a respektoval je. Přehnaná shovívavost není na místě, starý člověk ji ani nevyžaduje, a pro některé jedince by mohla být velmi nepříjemná (Havránková, Schusterová in Vodáčková a kol. 2012, s. 292–293).

3.4.1 Samota Samota je chápána jako negativní jev, který bývá velmi často spojován se stářím, ale samoty není ušetřen nikdo z nás. Nemusí být nutně fyzická. Jedinec se může cítit osamocen i v pokoji, který je plný lidí. Někteří lidé snášejí samotu dobře, jiní se jí děsí. 20

Starý člověk, který se cítí osamocen, je velmi zranitelný, mnohdy trpí duševní bolestí, depresemi a pocitem, že už se s ním nepočítá. Takový jedinec se uzavře do sebe, cítí se odložený a všemi opuštěný. Někteří jedinci mohou před pocity samoty utíkat a uchýlí se například k zvýšené konzumaci alkoholu, jiní mohou užívat větší množství antidepresiv. Někdy se může stát, že se senior stane závislým na pomoci okolí a tuto pomoc zneužívá, aniž by ji potřeboval. Snaží se na sebe všemožně upozornit. Toto chování je alarmující a značí, že se jedinec nachází ve stavu duševní bolesti, zpravidla jde o projev utrpení, jakési volání o pomoc. I když senior samotu dobře snáší, vyplňuje si den různými činnostmi, mohou nastat chvíle, kdy se stane samota tíživou. Může se tak stát například v období svátků (Pichaud, Thareauová, 1998, s. 76–79). Jedinec, který trpí samotou, má potřebu komunikovat, sdílet svoje pocity, tak aby překonal chvíle napětí a emocionální bolesti. Touží po tom, aby mu někdo naslouchal. Někdy může samota posloužit k tomu, aby si člověk srovnal myšlenky a našel rovnováhu, což je možné považovat za pozitivní aspekt samoty (Havránková, Schusterová in Vodáčková a kol. 2012, s. 294).

3.5 Pomoc seniorům v období krize Pomoc lze rozlišit na formální a neformální. Vzhledem k tomu, že jsem se ve svém výzkumu zabývala osamoceně žijícími seniory, kteří jsou v kontaktu se svými rodinnými příslušníky a pracovníky terénní služby, budu se zabývat formální, tedy profesionální krizovou intervencí pouze okrajově.

3.5.1 Krizová intervence Krizová pomoc je soubor taktik a technik, které mají za úkol pomoci jedinci v nepříznivé psychické situaci, stabilizovat jej a navrátit mu rovnováhu. Pomoc je zpravidla poskytována formou rozhovoru, a to osobního nebo telefonického (Špatenková, 2011, s. 13–14). Krizová pomoc musí být dostupná a komplexní. Rozlišujeme pět forem krizové pomoci. První forma je ambulantní, klient dochází do specializovaného zařízení, kde je mu poskytována pomoc.

21

Druhou formou je hospitalizace ve speciálním zařízení v krizovém centru. Vhodná je pro lidi nacházející se v tak vážném stavu, kdy se pro ně stává pobyt v domácím prostředí nebezpečný. Třetí formou je terénní služba, která pomáhá jedinci v krizové situaci v přirozeném prostředí nebo v instituci, ve které se nachází, ale také přímo v místě události, například při katastrofách. Čtvrtá forma je určena lidem, kteří jsou indisponování a nemohou intervenční centrum navštívit sami. Odehrává se v domácím prostředí jedince a to opakovaně. Pátá forma je telefonická krizová pomoc, kdy se jedná o jednorázový nebo opakovaný hovor vedený po telefonu (Vodáčková a kol., 2012, s. 55–57).

3.5.2 Neformální pomoc v krizi Krize prožívají lidé od pradávna. Velmi významnou roli hrála a hraje vzájemná pomoc nebo svépomocná řešení. Dnešní lidé se musí vyrovnávat s všudypřítomnými reklamami na bezchybný život a věčné mládí. Starší generace je mnohdy opomíjena či dokonce zesměšňována. Na jedince jsou pak kladeny nároky na rychlé přizpůsobení se novým podmínkám, bez ohledu na jeho schopnosti či možnosti. Starší člověk se tak může ocitnout tváří v tvář krizové situaci, se kterou si neví sám rady. Jako první je zpravidla využíváno svépomocné řešení nastalé situace. Jedná se o strategii zvládání, coping, což jsou pudově podmíněné reakce, které ovlivňují chování při krizových situacích. Při takovém zvládání jedinec získá důležité zkušenosti, které mu mohou být nápomocny později, při řešení obdobných problémů. Jsou situace, kdy se jedinec přizpůsobí novým podmínkám, nebo je nalezen kompromis. Někdy však dochází k rezignaci, což může vyústit v negativní postoj k životu. Velmi významnou roli hrají při podpoře v krizi rodinní příslušníci, přátelé a sousedé. Jedná-li se o seniory, kteří žijí osamoceně a využívají terénních služeb, tak jim mohou být oporou také pracovníci, pečovatelé, kteří jim poskytují potřebnou pomoc. Dobře fungující rodinný systém je schopen poskytnout jedinci v krizi ochranu, vyslechnout problém a následně vymyslet řešení. K selhání dochází zpravidla při využití direktivního přístupu, který člověka uvrhne do ještě větší nejistoty, nebo vyvolá větší problémy. Jedinec v krizi potřebuje bezprostřední nekritizující přijetí v klidném, 22

nestresujícím a akceptujícím prostředí. Vzájemná pomoc upevňuje rodinné, ale také přátelské a mezilidské vztahy. Ne vždy je však vzájemná pomoc pro jedince přínosem, někdy může podporovat negativní vlastnosti, jako například sklony ke konzumaci alkoholu, bagatelizaci problému nebo může vést až k závislosti na pomáhajícím (Klimpl, 1998, s. 56–63). V krizových situacích je třeba respektovat emoce, které mnohdy jedince zaskočí. Lidé mají tendence se za svoje emoční projevy omlouvat, stydí se za ně a nechtějí s nimi svoje okolí obtěžovat. V případě vzájemné pomoci, ať již se jedná o pomoc poskytovanou rodinnými příslušníky, nebo pracovníky terénní služby, je třeba mít na paměti, že je nutné dát emocím průchod. Nechat člověka vyplakat, vynadávat, nechat jej sdělit to, co potřebuje, beze studu a ostychu (Vodáčková, 2012, s. 46).

3.5.3 Úloha rodiny Senior potřebuje mít v rámci rodiny svoji roli, aby se cítil v bezpečí. Potřebuje svoje místo a pocit, že je pro svoje blízké něčím významný. Jakákoli změna jej dovede vyvést z rovnováhy (Svoboda, 2004, s. 23). Rodina je sociální skupinou, kterou pojí určitá pouta. Její funkce je nejen reprodukční, ale měla by rozvíjet hodnoty a být pro své členy oporou. Senioři, kteří se s důvěrou obrací na svoje rodinné příslušníky, nesmí mít pocit, že jsou pouze trpěným elementem, ale měli by pocítit, že je rodina přijímá jako jedinečné bytosti. Dříve bylo zcela normální vícegenerační bydlení a předpokládalo se, že se o stárnoucí rodiče postarají jejich děti. Tento model již prakticky vymizel. Nicméně i dnes jsou rodiny, které se o svého blízkého starají, a ten je součástí jejich domova. Problém nastává tehdy, když jsou pečující rodinní příslušníci zaměstnáni a tráví většinu času mimo domov. Starý člověk se tak cítí osamělý, frustrovaný. Pro některé se potom stáří stává obdobím rezignace a zoufalým přežíváním (Smékal, 2004, s. 50–58). Senior potřebuje vědět, že je na světě někdo, na koho se bude moci obrátit v situaci, která je pro něj krizová. Rodina je v těchto okamžicích pro starého člověka to nejdůležitější, co má, pomáhá mu vyrovnat se se změnami a okamžiky psychické nepohody. Každodenní kontakt se svými nejbližšími má nezastupitelnou roli v psychosociální podpoře seniora v období stárnutí, úbytku sil, ztráty sociálních kontaktů a nastupující závislosti na pomoci (Litomerický, in Hrozenská, Dvořáčková, s. 46). 23

3.6 Úloha pečovatelů terénní služby Pracovníci pečovatelské služby představují pro seniora pomoc, která mu pomáhá uchovat si autonomii a žít ve svém domácím prostředí, na které je zvyklý. Jejich rolí je mimo jiné i zprostředkování sociálního kontaktu a poskytnutí psychické opory stárnoucímu člověku. Pečovatelé by měli přicházet ve stanovený čas, tak aby nenarušovali seniorovi jeho navyknutý denní režim, a vykonávat takové úkony, které není starý člověk již schopen zvládnout svými vlastními silami. Nezřídka se stává, že jedinec přijme pečujícího za „svého“ a jeho očekávání jsou pak mnohdy nereálná. Stává se taky, že senior pečovatele nepřijme a podezřívá jej ze špatných činů či úmyslů (Vágnerová, 2008b, s. 418). Jak již jsem uvedla výše, role pomáhajícího pracovníka spočívá v pomoci seniorovi s tím, co sám nezvládá, a umožnit mu zachovat a rozvíjet jeho autonomii. Autonomií je označována schopnost jedince určovat si svoje pravidla, podle kterých chce žít a mít situaci plně ve svých rukou. Být autonomní a přitom závislý na pomoci, není nic neobvyklého, což by měli mít pracovníci stále na paměti. Jde tedy o to, nevnucovat starému člověku pomoc tam, kde ji nežádá. Tedy ani v případě krizových okamžiků. Nepodsouvat mu svůj názor, ale nechat jej o svých problémech povídat, pokud o to bude stát. Nemanipulovat, ale snažit se vidět skutečné potřeby jedince a empaticky na ně reagovat. Pracovník by měl citlivě podporovat seniora v jeho schopnostech a pomáhat mu je rozvíjet. Starý člověk potřebuje na všechno svůj čas, tedy i na to, aby si na pracovníky zvyknul a byl schopen s nimi komunikovat i v případě, kdy cítí smutek nebo psychickou nepohodu. Trpělivým a citlivým přístupem je možné získat jedincovu důvěru natolik, že bude schopen přijímat každodenní přítomnost pomáhajících pracovníků jako součást svého běžného života (Pichaud, Thareauová, 1998, s. 42–48). Pracovníci, kteří docházejí do domácnosti uživatelů terénní služby, ale také pečovatelé z domovů pro seniory či rodinní příslušníci by měli vnímat jedince, o něhož pečují, jako komplexní bytost. Nestačí postarat se pouze o základní potřeby, tedy nakrmit jej, pomoct mu vykonat úkony osobní hygieny a péče o domácnost. Je třeba navázat také pozitivní vztah s jedincem se všemi jeho dimenzemi: fyzickou, psychickou, sociální a spirituální. Mít stále na paměti, že pečovatelská práce je velmi zodpovědná a důležitá činnost (Pichaud, Thareauová, 1998, s. 64–66).

24

4 Výzkumná část Tato část bakalářské práce je zaměřena na výzkum. Popíši zvolenou výzkumnou metodu a uvedu hlavní i dílčí cíle výzkumu. Dále charakteristiku a výběr respondentů, kteří se výzkumu zúčastnili.

4.1 Kvalitativní výzkum Pro dané téma jsem si zvolila kvalitativní výzkum. Důvodem je možnost kontaktu výzkumníka se zkoumanou problematikou a pravděpodobnost bližšího pochopení myšlení a prožívání dotazovaných osob. Disman (2000, s. 285) píše: „Kvalitativní výzkum je nenumerické šetření a interpretace sociální reality. Cílem tu je odkrýt význam podkládaný sdělovaným informacím“. Strauss, Corbin (1999, s. 10) uvádějí, že: „Termínem kvalitativní výzkum rozumíme jakýkoliv výzkum, jehož výsledků se nedosahuje pomocí statistických procedur nebo jiných způsobů kvantifikace“. Tento výzkum může být zaměřen na životní příběhy, chování jedinců, ale také na mezilidské vztahy či chod organizací. Nejpoužívanějšími postupy realizace výzkumu jsou buď dotazování nebo rozhovor, mohou se však používat různé dokumenty, knihy, statistické údaje nebo audiovizuální zdroje. Výzkumník by měl být vybaven dovedností udržet si odstup od zkoumané situace, dále pak rozeznat zkreslení a umět se mu vyhnout. Měl by umět získat relevantní a spolehlivé informace. A v neposlední řadě by měl mít schopnost abstraktního myšlení, být vybaven dobrými komunikačními schopnostmi a všímavostí (Strauss, Corbin, 1999, s. 10–11).

4.2 Cíl výzkumu a okruhy otázek Cílem mé bakalářské práce je zjistit, jak prožívají senioři, kteří využívají pomoci terénní pečovatelské služby, krizové okamžiky spojené se samotou a ztrátou sociálních rolí, a co je jim v těchto chvílích oporou.

25

S ohledem na cíl práce jsem zvolila následující okruhy otázek:

1. Okruh Prožívání samoty, ztráta sociálních rolí. Ráda bych zjistila, jak prožívají senioři, uživatelé terénní pečovatelské služby, ztrátu svého postavení ve společnosti, tedy ztrátu sociálních rolí, které v životě zastávali, okamžiky samoty a smutku, emocionální bolesti, tedy krizové okamžiky s tímto spojené. Zajímají mne negativní důsledky výše uvedeného, a s jakými potížemi se v této souvislosti senioři potýkají. 2. Okruh Pomoc zvenčí. Zajímalo by mne, zda senioři využívají pomoc lidí z nejbližšího okolí, rodinných příslušníku nebo přátel. Jak tuto pomoc vnímají, co od ní očekávají, zda je z jejich pohledu toto očekávání naplňováno a jaká další pomoc by jim usnadnila jejich prožívání. 3. Okruh Pomoc pracovníků terénní pečovatelské služby. Položím otázky týkající se péče, která je seniorům poskytována pracovníky. Jak tuto péči vnímají. Zda a jak jsou pracovníci ochotni pomoci ve chvílích smutku či emocionální bolesti. Jaký typ pomoci v těchto chvílích senioři očekávají a zda je jim taková pomoc prostřednictvím pracovníků poskytnuta, a jak ji vnímají (profesionalita). Co by mohlo být jinak. Co by se mělo zlepšit. První okruh se zaměřuje na prožívání seniorů (uživatelů). Cílem je zmapovat a pochopit změny spojené se ztrátou sociálních rolí a s tím spojené prožívání samoty. Samotou nemusí být vždy samota fyzická, nýbrž také samota duševní, kdy je člověk obklopen svými blízkými, ale i přes veškerou péči se cítí sám. Druhý okruh je zaměřen na pomoc okolí, ať již se jedná o rodinné příslušníky, sousedy nebo přátele. Zajímá mne, zda jsou lidé ochotni pomoci v případě prožívané krizové situace, ale také jestli si senior sám umí o pomoc požádat, nebo se s okamžiky, kdy prožívá krizové situace, potýká sám. Dále mne zajímá, jak tato pomoc zpravidla probíhá a jestli je pro seniora dostatečná. Poslední, třetí okruh je zaměřen na pracovníky terénní pečovatelské služby, kteří o tyto seniory pečují. Pracovníci jsou mnohdy jediným kontaktem zvenčí. Měli by umět

26

rozpoznat, kdy se senior nachází v psychické nepohodě a umět adekvátně reagovat, ať už uklidňujícím rozhovorem, nebo zajištěním odborné pomoci.

4.3 Metoda výběru a sběru dat Pro výběr respondentů jsem si zvolila metodu účelového výběru, která je dle Miovského (2006, s. 135) v kvalitativním výzkumu nejvíce používanou metodou. Jedná se o cílené vyhledávání výzkumného vzorku podle definovaných vlastností nebo příslušností k určité sociální skupině. Jsou stanovena závazná kritéria, která se při výběru dodržují. Vybíráme tedy pouze ty osoby, které s výzkumem souhlasí a které splňují dané požadavky (Miovský, 2006, s. 135). Data jsem sbírala pomocí polostrukturovaného rozhovoru, který je, jak píše Miovský (2006 s. 159): „zřejmě nejrozšířenější podobou metody interview“, přičemž dalšími z metod jsou nestrukturovaný a plně strukturovaný rozhovor. Polostrukturované dotazování vyžaduje oproti nestrukturovanému před započetím jistou přípravu. Je třeba si vytvořit závazné schéma s okruhy otázek, které budeme klást během rozhovoru. Pořadí otázek může být libovolně měněno, abychom zajistili výtěžnost rozhovoru. Vhodné je též používat různých pomůcek, jako jsou například záznamové archy a formy osnov, aby bylo zajištěno, že nebude nic opomenuto. Respondenta je možné během rozhovoru požádat o upřesnění či ujasnění odpovědí a to formou doplňujících otázek. V rozhovoru je vhodné pokračovat tak dlouho, dokud je smysluplný a relevantní pro výzkum, nebo dokud nevyprší stanovený čas (Miovský, 2006, s. 159–161).

4.4 Popis organizace, v níž byl výzkum realizován Pro realizaci výzkumu jsem si zvolila organizaci, kterou nebudu v rámci zachování anonymity jmenovat. Důvodem, proč jsem si zvolila tuto službu, je fakt, že jsem v ní vykonávala práci pečovatelky, tedy i má znalost prostředí a uživatelů. Zdrojem informací mi byla výroční zpráva organizace a praxe, kterou jsem v ní prováděla. Jedná se o neziskovou organizaci, která je poskytovatelem sociálních služeb již dvacet tři let. Pracovníci organizace zajišťují péči obyvatelům města, na jehož území služba funguje. Péče je realizována s ohledem na potřeby uživatelů tak, aby mohli zůstat co nejdéle ve svém přirozeném, domácím prostředí, s ohledem na aktuální životní 27

situaci, v níž se nacházejí. Je kladen důraz na zachování sociálních vazeb a podpory způsobu života, na který byli uživatelé zvyklí. Pečovatelé docházejí do domácností uživatelů od pondělí do pátku v dopoledních, poledních i odpoledních hodinách podle potřebnosti a, je-li to nutné, jsou poskytovány i víkendové služby. Součástí organizace je i ošetřovatelská služba, která poskytuje zdravotní péči indikovanou lékařem. Zdravotní péči zajišťují kvalifikované zdravotní sestry. Cílovou skupinou jsou dospělí a senioři, kteří vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nebo věku, již nemohou vykonávat v potřebném rozsahu péči o svoji osobu nebo domácnost. Tito lidé žijí buď samostatně, nebo o ně pečují jejich rodinní příslušníci, kterým tato služba pomáhá při každodenní péči o svého blízkého. Školení pečovatelé realizují úkony osobní hygieny, pomáhají s přípravou a podáváním jídla, obstarávají nákupy či drobné pochůzky, starají se o úklid domácnosti uživatele. Pracovníci docházejí do domácností uživatelů ve stanovený den a hodinu. Sociální péče, starost o formální náležitosti nebo pomoc při komunikaci s úřady, je zajištěna sociálními pracovnicemi.

4.5 Výběr respondentů Respondenty jsem si začala vybírat v době, kdy jsem v organizaci působila jako pečovatelka. O svém záměru jsem informovala vedoucí pracovníky, kteří mi jej schválili, a po celou dobu mi byli oporou a velkou pomocí. Předběžné výsledky výzkumu jsme společně hodnotili, a hledali, v čem bude tato moje aktivita přínosem. Vzhledem k závazku, který jsem vykonávala, mi zůstávalo dostatečné množství času na to, setrvat s některými uživateli nad rámec pracovní doby. Již tehdy jsem začala sbírat data formou zápisků. Všimla jsem si, že některým uživatelům chybí kontakt s vnějším světem, a při rozmluvách s nimi jsem zjistila, že mnozí více či méně trpí ztrátou svého statusu, který zastávali v době, kdy byli ještě plně soběstační. Rozhodla jsem se tedy zmapovat situaci a zjistit, jak reagují v krizových situacích, které by mohly souviset s touto ztrátou. Jaké je jejich prožívání krizových okamžiků z hlediska rozumového, tedy jak na kterou situaci reagují a jak řeší problémy, které nastanou. Dále mne zajímalo, jak bojují s emočními prožitky, které jsou vnímány citem, čili prožívání smutku, radosti a hněvu. A jakou roli hraje jejich vlastní vůle tyto nesnáze překonat. Chtěla jsem také zjistit, jak vnímají pomoc rodiny a pracovníků pečovatelské služby a zda se jim této pomoci dostává v potřebné míře. 28

Jak je uvedeno výše, pro svůj záměr jsem zvolila metodu účelového výběru. V době, kdy jsem si vybírala respondenty, využívalo terénní pečovatelskou službu dané organizace přibližně 68 uživatelů, z nichž zhruba polovina žila osamoceně. Ne každý potřebuje pomoc pečovatelů každodenně. K některým uživatelům chodí pracovníci pouze jednou za týden, aby jim pomohli například s úklidem, nákupem, nebo realizují doprovody k lékaři či na úřady. Jiní využívají pomoc jednou či několikrát denně. U takových uživatelů se zpravidla provádí dopomoc při hygieně nebo celková hygiena na lůžku, úklid v domácnosti, pomoc při přípravě a podání stravy a jiné. Kritéria pro výběr respondentů byla tedy následující: Životní podmínky seniora (lidé žijící osamoceně nebo alespoň ti, kteří tráví o samotě podstatnou část dne), nenarušené komunikační schopnosti, zachované kognitivní funkce

a návštěva

pečovatele minimálně jedenkrát za den. Výběr se mi tedy zúžil na deset uživatelů, kteří splňovali daná kritéria, z nichž se šesti z nich jsem se domluvila na osobním rozhovoru. Zbývající tři s rozhovorem nesouhlasili a jedna respondentka, která byla mezi oslovenými, zemřela. Pět ze zmíněných seniorů žije osamoceně a o jednoho se stará syn, který bývá přes den často nepřítomen. Dva z oslovených seniorů jsou muži, zbytek ženy. Pro přehlednost jsem údaje o respondentech uvedla níže v tabulce č. 1. Rozhovory probíhaly v domácnostech oslovených uživatelů a byly nahrávány na diktafon, poté přepisovány a kódovány. Délka jednoho rozhovoru trvala přibližně 30–40 minut, podle kondice dotazovaného. Respondenti byli velice vstřícní a vše se odehrávalo v přátelské atmosféře. Sběrem a zpracováním dat jsem se zabývala v různých obdobích, dohromady přibližně jeden měsíc.

29

4.6 Údaje o respondentech V následujícím přehledu uvádím informace o respondentech, kteří byli ochotni poskytnout rozhovor. Pro lepší orientaci jsem každému dotazovanému přiřadila písmeno, které nekoresponduje s jeho pravým jménem.

Jméno

Věk

Bydlení

Rodinný stav

Bývalé zaměstnání

Pan A

89

Žije v bytě se svým synem.

Syn, dcera. Syn se o otce stará, dcera nejeví zájem.

dělník

Pan B

84

Žije sám, v domě s pečovatelskou službou.

Dcera, nejeví o něj zájem.

elektrotechnik

Paní C

84

Žije sama, byt v panelovém domě.

Synovec, pravidelně dochází.

zahradnice

Paní D

88

Žije sama, v domě s pečovatelskou službou.

Syn, dcera, pravidelně ji navštěvují, volají si.

laborantka

Paní E

82

Žije sama, byt v panelovém domě.

Syn s rodinou, pravidelně ji úřednice navštěvují.

Paní F

89

Žije sama, v domě s pečovatelskou službou.

Dcera, pravidelně dochází.

úřednice

Tabulka č. 1 – informace o respondentech

30

5 Empirická část Tato část práce je věnována analýze rozhovorů se seniory, kteří již sami nezvládají péči o svoji osobu a rozhodli se využívat pomoci, kterou skýtá vybraná terénní služba. Otázky, které jsem kladla respondentům, jsou rozděleny na tři okruhy. První okruh kladl důraz na prožívání samoty a zabýval se krizovými okamžiky spojenými se ztrátou sociálních rolí. Druhý se věnoval pomoci ze strany rodinných příslušníků, přátel, ale také sousedů a okolí. Ve třetím okruhu jsem zjišťovala ochotu pracovníků terénní služby pomoci uživatelům v případě smutku či emocionální bolesti. Předmětem výzkumu bylo také zjistit, jakou formu pomoci senioři od pracovníků očekávají a co je potřeba zlepšit.

5.1 Analýza dat Ještě než se začnu zabývat samotnou interpretací dat, popíši metodu, kterou jsem si zvolila k jejich analýze. K tomuto účelu jsem využila metodu otevřeného kódování. Strauss a Corbinová (1999, s. 43) píší že: „Otevřené kódování je část analýzy, která se zabývá označováním a kategorizací pojmů pomocí pečlivého studia.“ Údaje získané dotazováním jsou rozebírány na jednotlivé části a následně jsou zkoumány podrobnosti a rozdíly (Strauss Corbinová, 1999, s. 43). Kódováním analyzujeme získané údaje a vytváříme záznamy kódování. Údaje jsou konceptualizovány. Konceptualizací formalizujeme získané údaje pro efektivnější práci s nimi. V otevřeném kódování jsou jednotlivé události uspořádány do kategorií, které jsou dále porovnávány a tříděny. Tento proces se nazývá kategorizace. Dále jsou porovnávány vztahy mezi jednotlivými kategoriemi a jejich vlastnosti. Každé kategorii náleží dimenzionální profil, přičemž seskupením několika dimenzionálních profilů vzniká pravidelnost neboli vzorec (Miovský, 2006, s. 228–229). V přepsaných rozhovorech jsem si vyznačila oblasti týkající se zkoumaných jevů. Každé z těchto oblastí jsem přidělila jméno. Tyto jsem dále dělila na různé kategorie (např. samota, krize, pomoc). Po provedení kategorizace jsem dále pracovala s vlastnostmi daných kategorií (jak často se v textu vyskytují, s čím souvisí). Dalším krokem bylo porovnání kategorií všech uskutečněných rozhovorů, zjišťovala jsem, v jaké míře se daný jev u každého respondenta vyskytuje a jaká je nejčastější reakce. Na základě této analýzy budu zjištěné skutečnosti popisovat. 31

5.2 Interpretace dat V této kapitole se budu zabývat interpretací zjištěných dat z výzkumu. Do textu budou vkládány přímé citace respondentů bez úpravy textu, tak jak byly řečeny. Budu se postupně zabývat všemi třemi okruhy, které jsem pro lepší přehlednost rozdělila na jednotlivé kapitoly. Na konci každé kapitoly z nich uvedu krátké shrnutí.

5.2.1 Prožívání samoty Samoty není nikdo ušetřen. Každý z nás byl někdy konfrontován s pocitem osamění, který ani nemusí souviset s odloučením od ostatních. Samotu prožíváme každý po svém (Pichaud, Thareauová, 1998, s. 6–7). Pan A žije v bytě se svým synem, který se o něj stará. Jako jediný z účastníků výzkumu tedy nežije sám. Ačkoli se v bytě ocitá sám pouze na určitou dobu, přesto jej samota tíží. „Nechci být sám, bojím se toho. Bojím se, že mi nikdo nepomůže, když tady budu sám“ (pan A). Podobné pocity má i pan B, který žije osamoceně již 15 let v domě s pečovatelskou službou. Domy s pečovatelskou službou disponují nájemními, malometrážními byty, v nichž žijí zpravidla osoby schopné samostatného bydlení. Jsou buď plně soběstační, nebo se sníženou soběstačností (Kaufmanová, 2004, 96). Pan B uvádí, že ačkoli jsou v domě pořádány různé kulturní akce, cítí se velmi osamocen. „No samotu prožívám velice těžko, velice těžko, to je velice těžké. Co se týká společenského života tady, to se vůbec tady, není. (…) Teď jsem slyšel, že tam provádí ten pan doktor, nebo profesor nějaké testy a taky hudbu, má kytaru, tak se alespoň něco děje, trošku. Teď jsem tam několikrát byl. (…) „Když tam přijdete, není tam žádnej mužskej, to jsou samé ženy. (…)To abych zase vedle nich seděl a posluchal, že jedna pani povídala anebo co je bolí, co je píchá. Možná že jsem nějakej náročnej nebo co, ale mělo by to být takové veselejší, milejší. (…) Osamělost zabíjí. (…) Víte, oni dělají takový narámky, tady to mám v časopisu, to zmáčknete a je to, aby to pomohlo. (…) Bojím se, že když se něco stane, tak tady umřu a nikdo mi nepomůže, když jsem tady sám“(Pan B). Paní D žije taktéž v domě s pečovatelskou službou a o samotě mluví jako o velmi těžkých okamžicích. „To jsou okamžiky smutku, okamžiky takové prázdnoty.“ 32

Paní D má velmi početnou rodinu, která se ji snaží co nejvíce navštěvovat. „Mám kolem sebe rodinu, zaplať pánu Bohu, mám početnou rodinu, ale sama je sama.(…) mladí chodí, dcera taky chodí, jednou nebo dvakrát do týdne a syn taky (…) přivezli mi pravnoučata, mám se s kým těšit. Samotou, že bych neměla nikoho, netrpím.“ Paní D má ovšem obdobné připomínky ke společenskému životu v domě s pečovatelskou službou, ve kterém žije, podobně jako pan B „Bohužel, tady není žádná místnost, kde by se lidi sešli, (…) kdybych spadla a nemohla vstát, tak mi nikdo nepomůže. (…) tady není možnost se s někým pobavit“ (Paní D). Další respondentka žijící v domě s pečovatelskou službou prožívá samotu naprosto odlišně. „No zvykla jsem si. Ze začátku to bylo blbý. (…) samota mě netíží. Když potřebuju tak jdu kecat ven se sousedkama, na chodbu víte? To my si vždycky něco uvaříme“ (Paní F). Život prožívaný v domácím prostředí se bez podněcování smyslu k životu mění na pouhé přežívání. Podpora smyslu, vůle ke smyslu a seberealizačních aktivit je velice důležitá (Čevela, Kalvach, Čeledová, 2012, s. 126). Paní C žije sama v panelovém domě. Úplně sama je pouze dva dny v týdnu. V ostatní dny se snaží o všemožné aktivity, v mezích svých možností. Chodí za ní rodina a přátelé. Nicméně i na ni samota nepůsobí dobře. „Tak úplně sama jsem tady tak dva dny v týdnu, protože já jsem nerada sama. (…) Když je hezky chodím ven. (…) Já bych nechtěla být sama, to na člověka doléhá.(…) Chodí za mnou moje známá z bývalyho pracoviště a v sobotu nebo v neděli sem chodí vnuk, nebo vnučka. Vnuk v sobotu nebo neděli je tady se mnou celý den, navaří. (…) Chodí za mnou profesorka z dolního patra, (…) učila na Gymnáziu, máme se o čem bavit“ (Paní C). Také paní E nevidí v samotě nic neobvyklého, uvádí, že je ráda sama. Má kolem sebe rodinu, která ji chodí pravidelně navštěvovat. Na otázku, jak se vyrovnává se samotou, reagovala takto: „Samotu snáším docela klidně, já už hodně spím, takže dopoledne se sice projdu s chodítkem, ale už to není co to bývalo dříve. (…). Zatím se samotou potíže nemám, Rodina mě pravidelně navštěvuje, takže zatím…(…). Jak jsem se vrátila z nemocnice, tak jsem si zvykla na takovou nějakou tu samotu. (…). Samotu mám ráda“ (Paní E).

33

Shrnutí Samotu prožíváme každý po svém, někomu samota nevadí, jiný si na ni zvykl, a někdo ji nese velice těžce. Někteří z dotazovaných uváděli, že je pro ně osamocený život velice těžký. Všichni se shodli na tom, že jim pomáhá přítomnost rodiny nebo přátel. Ale až na jednu z dotazovaných nikdo neprožívá samotu rád. Předmětem výzkumu nebyly domy s pečovatelskou službou, avšak nemohu nezmínit, že lidé v nich žijící očekávají společenský život, kterého se jim dostává pouze v omezené míře. Samota je pro ně potom o to těžší, když vědí, že žijí v sousedství jiných osamocených lidí, kteří mají obdobné problémy, ale vzhledem k věku a různým omezením nechtějí, nebo nejsou schopni společenského kontaktu, po kterém většina z nich touží. Jedna z respondentek uvedla, že má samotu ráda, vzápětí však navazovala zmínka o rodině, která ji pravidelně navštěvuje. Kontakt se sociálním prostředím hraje tedy u osaměle žijících seniorů, kteří využívají vybranou terénní službu, obrovskou roli.

5.2.2 Ztráta sociálních rolí Významný bod v životě člověka bývá zpravidla odchod do důchodu. Lidé přijímají tento okamžik různě. Ze života odchází řád, který souvisel s každodenním odchodem do zaměstnání, ale také přátelé a spolupracovníci (Pichaud, Thareauová, 1998, s. 27). Další těžkou ztrátou je smrt partnera a blízkých osob. Člověk se ocitá bez opory, na kterou byl po většinu života zvyklý. Pichaud, Thareauová (1998, s. 31) píší: „Jeden velmi starý muž s humorem poznamenává: ‚Je to legrační! Chodím po ulicích, je tam hodně lidí, ale téměř nikoho už neznám. Naproti tomu když zajdu na hřbitov a podívám se napravo a i nalevo, znám je všechny!‘" Přímou otázku na ztrátu partnera jsem ani jednomu z respondentů nepoložila, ti kteří o ní hovořili, prožívali tuto část rozhovoru velmi emotivně. Otázka se týkala odchodu do důchodu, a co tento odchod pro dotazované znamenal. Pan B nesl odchod do důchodu velmi těžce. Uvádí, že práce ho velice bavila a na otázku, co pro něj znamenal odchod do důchodu, odpovídá: „To už jsem na tom byl nervově velice špatně. Bylo to takový, že jsem byl takhle bez toho, přece jenom dvacet roků člověk někde žije. (…). Pak mě dali do důchodu. Mě bavila práce a bohužel“ (Pan B).

34

Ztrátu role manžela prožíval pan B velmi dramaticky. „Manželka si našla druhýho, nějakýho inženýra, tak jako no. No a to mě vzalo tolik, že jsem byl pak nervově nemocný. Strávil jsem 3 roky na psychiatrii, no a pak mě dali do toho důchodu“ (Pan B). Pro pana A byl odchod do důchodu podobná zkušenost. „Najednou jsem neměl co na práci“ (Pan A). U žen však bylo vše jinak. Paní C, která pracovala celý život v zahradnictví a měla svoji práci velice ráda, uvádí: „No já jsem přimkla k rodině. (…). Když jsem ztratila zaměstnání, tím víc jsem se začala věnovat chalupě a práci na zahradě.“ Na otázku, zda jí práce chyběla, odpovídá: „ Ráda na to vzpomínám, měla jsem to ráda, ale chybí, je to složitější, fyzicky bych to už nezvládla, to si musí člověk přiznat.“ Tou nejhorší ztrátou pro ni bylo úmrtí manžela a následně syna. „Když jsem ztratila manžela, přimkla jsem k chalupě a práci tam a hodně jsem se věnovala dětem a vnoučatům. A když jsem ztratila syna, tak v podstatě to už bylo složitější, ale pokud jsem mohla, chodívala jsem na brigády, na pár hodin, abych mohla zapomenout na to, co mě potkalo. Tím víc jsem přilnula ke svým pravnoučatům. Ty pravnoučata, to je taková útěcha“ (Paní C). Další tři respondentky uvádějí, že jim odchod do důchodu nečinil žádné potíže, ba naopak, mohly se věnovat plně rodině a svým vnoučatům. „Já jsem byla sekretářka v nemocnici, na biochemii. Odchod do důchodu jsem snášela výborně, protože jsem měla vnoučata a byla jsem jediná babička, protože druhá babička nefungovala. (…). Když vnuci odrostli, to bylo taky výborný, protože jsme s manželem cestovali, otevřely se hranice, jezdili jsme na chalupu. To bylo fajn“ (Paní D). Paní E odchod do důchodu vnímá taktéž pozitivně. „Tak já jsem odešla z podniku hlídat děti. Vlastně jsem 12 roků hlídala moje vnoučata. Ráda na to vzpomínám“ (Paní E). I poslední z těchto tří dotázaných se věnovala svým vnoučatům. „Odchod do důchodu? To na mě nepůsobilo vůbec, já jsem totiž byla zaměstnaná ve velmi dobrym podniku, můžu jim děkovat za dobrej důchod. (…) Já jsem dělala ekonomku práce. Každý měsíc jsem jezdila do Prahy na Václavák. S důchodem jsem srovnaná dobře, protože to už jsem měla vnuka, dcera pracovala, takže já, když jsem zůstala doma, jsem ho vodila do školky a tak. Takže náplň jsem měla. Vnuka, domácnost a tenkrát ještě manžela…“ (Paní F). 35

Ztrátu partnera nesly tyto tři ženy také téměř stejně. Jedna z nich tuto ztrátu nezmínila, což jsem respektovala. Zbylé dvě hovořily, aniž bych se ptala. „Když šel manžel jednou do práce a pak už se nevrátil, to na mě působilo hrozně, to jsem začala i pít, trochu, ale pak jsem toho nechala, protože to nemělo význam. Chyběl mi hrozně, ale zvykla jsem si. Měla jsem sousedky, bydlela jsem na dědině, měla jsem maminku“ (Paní F). „Ztráta manžela to bylo horší, ne já nevím co…už to s ním šlo z kopce, pak dokonce spadl, zlomil si krček a byl konec…“ (Paní D).

Shrnutí Z dotazování bylo patrné, že ztrátu sociálních rolí spojenou s odchodem do důchodu prožívali spíše dotazovaní muži. Ženy našly svoji novou úlohu v roli babičky. Což koresponduje s tvrzeními, která je možné dohledat v různých publikacích, které pojednávají o krizových okamžicích v životě jedince. Z hlediska mého výzkumu byla tato otázka důležitá v souvislosti s prožíváním ztrát, které v průběhu života dotazované seniory potkaly. Tyto ztráty by se mohly projevit v obdobích, kdy prožívají těžké okamžiky související se smutkem a sklíčeností. Jak vyplyne dále, zjišťovala jsem také, čím a zda by mohli prospět dotazovaným v těchto okamžicích pracovníci terénní pečovatelské služby, kteří jim chodí pomáhat s úkony, které sami nezvládají. Ztráta životního partnera byla pro dotazované nejtěžší situací, což se opět shoduje s uváděnými skutečnostmi v literatuře.

5.2.3 Prožívání krizových okamžiků Krizové okamžiky vyvolané kumulací zátěžových situací mohou jedince vést k přehodnocení situace, ve které se nachází, a dopomoct k nalezení účelného řešení. V takovémto případě je význam krize pozitivní. Průběh a dopady krize nevedou vždy k nastavení nových životních pravidel a změně jednání. Pokaždé však nedochází k prospěšným změnám a krize může mít na jedince negativní dopad v podobě různých úniků, například do alkoholové či jiné závislosti (Vágnerová, 2008a, s. 53). Paní F uvádí, že krizi nemívá. Ale již druhým dechem dodává, že ji k tomu pomáhá alkohol. „Já vám to řeknu otevřeně, já krizi nemívám, protože si dávám drink, vodu s vínem a je mi dobře a to nepadám. Protože já když mám vypity, tak nespadnu

36

a jakmile nic nepiju tak jsem opatrná a opatrná.(…) A jinak mám telefonovací mánii, nebo si vzpomenu na bratrance, nebyla jsem tam 15 let, nekecám“ (Paní F). Paní D identifikuje krizi jako okamžiky prázdnoty. „Tady mi nikdo nepomůže, jsou to okamžiky prázdnoty. (…) Dcera mi dala mobil, nosím ho na šňůrce, nejsem s ním kamarádka, dcera se vždycky ptá, mami co ti je. (…) Nikdo tady není a to je to nejhorší, manžel není…ale mladí chodí, to jo“ (Paní D). Paní C prožívá krizi podle jejích slov vždy, když si vzpomene na ty, co již odešli. Reakcí je smutek. „Mívám krize, je mi smutno po těch lidech co už odešli. Je to takový smutek, vždy se sama sebe z toho snažím dostat, vzpomenout si na to, co bylo pěkný a věřit, že se s nima nahoře potkám.(…) Nejhorší je ta vzpomínka, když si vzpomenete na ty nejmilejší lidi, co vám ze života odešli, to když vám přijde třeba další parte., to jsem měla moment, zrovna v prosinci jsem dostala parte svého přítele z mé rodné vesnice. Všichni se těšili na Silvestra a já jsem tady brečela za stolem" (Paní C). Paní E také prožívá těžké okamžiky, když se ponoří do vzpomínek. Na otázku, jak takové chvíle prožívá, odpovídá takto: „No někdy to přijde, protože člověk leží a zavře oči. Začne se mu vybavovat celý život a už ví, že ten věk tady je a že se s tím nedá nic dělat. (…). Zatím musím říct, že ve velké krizi jsem ale nebyla, já to beru rozumně, syn chtěl, abych tam s nima bydlela, ale to já nechci, já chci samotu, já si něco přečtu…i když se mi zhoršuje zrak, sluch…i zuby, budu mít 87“ (Paní E). Pan B říká: „Mně způsobuje krizi ta samota, jsem na tom nervově hodně…hodně špatně. Je to tady samá ženská, nejsou tady muži, ani jeden, jenom starší ženy. Potřebuju s někým kontakt, přijít na jiné myšlenky“ (Pan B). Pan A má odlišnou zkušenost než všichni dotazovaní. Zhruba před rokem a půl přestal být schopen samostatného pohybu. Je upoutaný na lůžko. Jako jediný z dotazovaných má každodenní kontakt se synem, který mu pomáhá. Jednu z pro něj důležitých sociálních rolí však před lety ztratil, tak jako všichni ostatní respondenti. „Krizi mám, když myslím na ženu, to pláču a cítím uvnitř takovy těsno. K čemu tady jsem, jenom ležím a dívám se na televizi. Ale mám se dobře, říkám si“ (Pan A).

Shrnutí Dotazovaní senioři prožívají většinou emocionální krizi v okamžiku, když začnou vzpomínat. Vzpomínky, což byla nejčastější odpověď, u každého z nich vyvolává jiný aspekt. U jednoho je to chvíle, kdy zavře oči, jiný žehrá na svoji samotu, která jej trápí. Někteří z nich si s krizí vědí rady, vypláčou se nebo sáhnou po knize, 37

jindy pomáhá alkohol. Co pomáhá, jakou pomoc očekávají a zda je jim poskytována od rodinných příslušníků, přátel, či sousedů, jsem zjišťovala ve druhém okruhu otázek.

5.3 Schopnost překonat krizové okamžiky Lidé, kteří prožívají okamžiky emocionálního vypětí, zaujímají při jejich řešení různé strategie. V mnoha případech se jedná o úhybné manévry, spočívající v útěku od situace, která je pro ně nepříjemnou. Někdy se jedná o hyperkinetickou reakci, která se vyznačuje dezorganizací a posléze neřízenou akcí. Na velkou stresovou zátěž bývá reakcí útlum. Vyrovnávací (coping) strategií může být pláč, hněv nebo potřeba sdílet prožité zážitky s blízkou osobou (Vodáčková, 2012, s. 47–48). Společným rysem některých dotazovaných byla potřeba ve chvílích prožívání krizových okamžiků s někým hovořit, dále pak, dovoluje-li to zdravotní stav, četba knih nebo procházka. Někteří uváděli tyto skutečnosti, už když hovořili o prožívání krize. Pan B potřebuje kontakt, ale také mu pomáhá hudba. „Potřebuju s někým promluvit, vypovídat se, alespoň trošku. (…). Já tady mám Hi-fi věž, tam mám kazety, co jsem nahrál, to jsou hity. Italové mají velice zpěvný hlas. Já každého vítám hudbou, to mi moc pomáhá“ (Pan A). Paní F uvedla, že si potřebuje zanadávat. „Teď když jsem sama a mám blbou náladu, nadávám televizi, nebo na svět, na počasí.(…)Když mám učesanou hlavu, jdu do klubu, tam si řekneme názory, nebo vyjedu na chodbu to my tady tak kecáme, když je nám ouvej. (…) Taky se bavím s rodinou“ (Paní F). Paní D je na tom stejně, potřebuje si promluvit, slyšet někoho blízkého. „Potřebuji mluvit, slyšet nějaký vlídný hlas“ (Paní D). Paní E uvedla, že velkou krizi nemívá, ale když zavře oči, tak ji při vzpomínce na prožitý život přepadne stesk, který řeší četbou knihy, nebo má potřebu promluvit si s rodinou. „pomáhá mi kniha a rodina, hlavně rodina“ (Paní E). Naopak paní C uvádí, že je nedůvěřivá a má potíže se někomu vypovídat. „Já jsem nedůvěřivá, já nevím, nedovedu se přimět k tomu, že bych tím smutkem někoho obtěžovala. Ti lidé by mě pochopili, třeba by si toho i vážili, ale já jsem v těchto věcech zvyklá spoléhat sama na sebe. Možná je to i tím, že jsem kdysi dávno byla skautka a tam nás učili, že si člověk musí poradit se vším, co na něho dolehne. Tam jsou takovy ty chvíle odvahy."

38

Pan A uvedl, že mu pomáhá vyplakat se, i když je chlap. „Tečou mi slzy, co jinak můžu, nestydím se, i když jsem chlap, ale jakej já už jsem vlastně chlap“ (Pan A).

Shrnutí Promluvit si s někým blízkým je pro většinu dotazovaných seniorů velmi důležité. Troufnu si říct, že jakákoliv kontakt, vlídné slovo, jim v okamžicích, kdy se necítí nejlépe, pomůže nejvíc. I ti, kteří uváděli, že si poradí sami, nebo jsou uzavření, dále povídali o rodině, která je jim oporou. Do jaké míry je rodina každému z nich oporou, jsem zjišťovala otázkami směřujícími k rodinným vazbám.

5.4 Pomoc rodiny Vztahy v rodině mohou být různé, někdy se rodinní příslušníci tolerují, pomáhají si, jindy jsou vztahy velice komplikované. Zpočátku je senior ještě schopen svým dětem pomáhat s jejich domácností, vnoučaty, nebo jim poskytovat ekonomickou podporu. Postupně se však vztah rodič–dítě obrací a děti přebírají roli pečujícího. Očekává se od nich pomoc a podpora nejen při zvládání fyzických úkonů, ale také v oblasti psychické, kdy se jejich rodič nachází v obtížné nebo krizové situaci (Pichaud, Thareauová, 1998, s. 68–70). Vztahy v rodinách dotazovaných jsou dle průzkumu, který jsem prováděla, taktéž různé. Ochota seniora hovořit s rodinnými příslušníky o svých problémech se lišila právě na základě vztahů v rodině. Jsem si vědoma toho, že budu popisovat pouze jednostranný pohled, tedy pohled dotazovaných. Dotazovaným jsem pokládala otázku, zda o případných obtížích či krizových okamžicích hovoří s rodinnými příslušníky a jestli jsou tito ochotni seniora vyslechnout a pomoci. Pakliže rodina scházela, či z dotazování vyplynulo, že nejeví žádný zájem, ptala jsem se na přátele, známé nebo lidi, kteří žijí v sousedství. Paní F dle svých slov nemá dobrý vztah se svojí dcerou. Tvrdí, že si dcera chodí pouze pro peníze a promluvit si s ní není lehké, protože mezi nimi dochází k nesouladu, což většinou vyvrcholí hádkou. „Dcera? Jo ta mi chodí pomáhat, ale od peněz. Ta než přijde, v sobotu a neděli mi nosí jídlo, ale občas si taky nějaký jídlo z ledničky odnese. Jinak chodí vnuci. Oni se předvádějí jeden před druhým.(…)Pomoc? Kdepak, to bychom se pořád hádali, proto žijeme každý zvlášť. (…). Tuhle v noci jsem bouchala na souseda, dceři jsem volat nechtěla, bouchala jsem plechem do zdi, pane inženýre, 39

zavolejte policajty, nebo vojáky, protože se nemůžu sama zvednout. A on volal a oni přišli až v šest ráno. Já jsem takovej rapl“ (Paní F). Pan B spoléhá na pomoc své bývalé asistentky M., která za ním stále dochází. Jejich vtah je založen na vzájemné důvěře. Syn mu zemřel a dcera o něj nejeví zájem. Dříve se stýkali, ale nyní se již několik let neviděli. Sousedé se mu zdají uzavření a přítele dle svých slov žádného nemá. „No mám asistentku M., ta mě někdy navštíví a také I. ta taky jednou za čas, to je nějaká sociální pracovnice, většinou lítá do Anglie. (…) I. je velice milá, popovídá si se mnou, to člověk přijde na jiné myšlenky, necítí se tak osaměle. Ale chodí velice málo. (…). Jednou tady byla M. i se synem a poseděli jsme asi hodinu nebo tak nějak a pak odešli a já jsem jim z balkonu mával a pak jsem šel do obýváku a najednou jsem se ztratil, spadnul jsem na záda, to jsem byl úplně bez toho…při vědomí, ale nemohl jsem se postavit, nebo posadit, tak jsem se tak po kousku, to trvalo, já si ani nepamatuju, že mě zabalili do deky, tloukl jsem do dveří, než paní sousedka zavolala sanitku, přišli hasiči a odnesli mě do nemocnice. (…). Sousedi nemají zájem, oni jsou uzavření, když tak se pozdravíme, to je maximum. Ale nějaký kontakt to ne, to ne. (…). Kdybych měl spřízněnou duši, bylo by to daleko lehčí, ta pomoc tady je vůbec nějaká zvláštní. Co se týká pomoci, plnou moc má M. asistentka“ (Pan B). O nedůvěře hovořila již výše paní C, která by nerada svým smutkem někoho obtěžovala, ale když už je to nutné, svěří se své dceři. Očekává rozptýlení, útěchu a vyvedení ven z toho stavu, ve kterém se nachází. „Tak já se svěřím dceři…aby mě rozptýlili, aby mě nelitovali, prostě aby mě nenásilným způsobem převedli od těch myšlenek k něčemu, co mi dá zapomenout. Třeba dali pěknou knížku. Ta kniha je pro mě velkou útěchou. Pokud mám pesimistickou chvíli, tak si vezmu román, u kterého nemusím na nic myslet“ (Paní C). Odlišně hovořila respondentka E, která má ráda samotu a uváděla, že krizové okamžiky neprožívá, nicméně rodina je jí velice nápomocna. Syn a snacha ji navštěvují každý den. Vnučka, která žije v zahraničí, je s ní v každodenním telefonickém spojení a vnuk dojíždí vždy o víkendu a neopomene babičku navštívit. Rodinní příslušníci jsou paní E. obrovskou oporou ve srovnání s ostatními, což dle mého názoru může být důvodem toho, že neprožívá krize. Na otázku, na koho by se obrátila v případě smutku nebo krize, odpovídá: „Vždyť mám rodinu, oni jsou vzorní. Syn je tady skoro každý den, nebo každý den, snacha obden. Vnučka denně telefonuje, bohužel velkou rodinu nemám, ale důvěřuji jim“ (Paní E).

40

Rovněž paní D spoléhá ve všem na svoji rodinu, ale má i přítelkyni v paní, která je její sousedkou. „No syn a dcera jsou mi nejbližší. A s jednou sousedkou chodíme na kafe a tak všechno co nás trápí, probereme. (…). Když se trápím, spoléhám, že někdo z nich přijde, že se o mě postarají, že sem někdo z nich přijede a zjistí co je za situaci a budou se snažit to řešit. V tomhle mám jistotu, že oni opravdu, kdybych nevolala, dcera se bude ptát, mami, co je?“ (Paní D). I pan A všechny krizové situace řeší se svým synem. „Všechno řeknu mu, synovi, on mi vždycky pomůže. Je hodnej, je tady se mnou a já jsem rád“ (Pan A).

Shrnutí Rodina je pro dotazované velice důležitá. Z dotazování vyplývá, že ne každému je v těžkých chvílích oporou. Tři z dotazovaných hovoří o narušených nebo o žádných rodinných vztazích. Tito lidé se potom spoléhají na pomoc zvenčí, na osobní asistenty či pracovníky terénní služby, kteří jim chodí pomáhat se zvládáním běžných denních činností. Další tři respondenti mají v rodinných příslušnících oporu i v těch nejtěžších životních okamžicích. Mým prvním dojmem bylo, že ti, kteří dobře vycházejí s rodinou, neměli potřebu hovořit o samotě a smutku. Na otázku, zda prožívají krizové okamžiky, reagovali většinou tak, že mají rodinu, která jim pomáhá. Naopak ti, u nichž rodina z jakéhokoliv důvodu neplní svoji funkci, prožívají smutek, bojí se, že jim nikdo nepomůže, když to bude potřeba, a žijí v neustálém napětí. Očekávají pozornost alespoň od svého okolí a všemožně na sebe upozorňují. Při zpracování rozhovorů jsem si však všimla, že všichni, ať již mají či nemají oporu v rodině, prožívají chvíle smutku, bolesti, krize. Někdy se může na první pohled zdát, že rodina funguje tak, jak má, a je opravdu svému blízkému velikou oporou, ale každý máme jiná očekávání a pomoc si představujeme po svém. Ne každý, kdo vypadá, že potřebuje pomoc, o pomoc doopravdy stojí, jsou situace, kdy si rodina myslí, že činí to nejlepší, a zapomene se zeptat, zda to tak cítí i ten, komu pomoc poskytují. Staří lidé jsou na svoje rodinné příslušníky většinou fixování a nepřipustí, že určité formy pomoci jsou jim v dobré vůli podsouvány, aniž by se jich kdokoli zeptal, zda o takovou pomoc stojí a jaké jsou jejich potřeby a pocity, přičemž stále hovořím o pomoci emocionální, nikoli fyzické. Myslím si, že i toto sdělení lze vyčíst z rozhovorů mých respondentů, ač to žádný z nich nevyslovil.

41

Všichni z dotazovaných využívají pomoci pečovatelek z terénní pečovatelské služby, které by mohly také pomoci ve chvílích, kdy trápí jejich uživatele emocionální bolest. Jak vnímají tuto pomoc sami senioři a co by mohlo probíhat lépe, na to jsem se zaměřila ve třetím okruhu.

5.4.1 Pomoc pracovníků terénní pečovatelské služby. Terénní sociální prací se seniory se rozumí práce s lidmi, kteří chtějí zůstat ve svém přirozeném sociálním, domácím prostředí. Na základě zjišťování potřeb mohou být seniorovi nabídnuty služby, které mu pomohou zvládat jeho nepříznivou životní situaci, vzniklou zdravotní, sociální nebo ekonomickou indispozicí. Může se jednat o jedince žijící osamoceně bez možnosti kontaktu s blízkými osobami, ať již se jedná o rodinné příslušníky, přátele nebo sousedy. Dále pak to mohou být manželské dvojice starých lidí, kteří jsou na sobě vzájemně závislí, senioři bezprostředně propuštění z nemocničního prostředí, ale také ti, o něž pečují rodinní příslušníci, kteří mohou být péčí o starého člověka vyčerpáni. V úvahu se bere rodinné zázemí jedince, zda je vhodné volit domácí péči vzhledem k fyzickému či psychickému stavu, úroveň sebeobslužnosti a soběstačnosti, ale také ekonomická situace a dostupnost návazných sociálních služeb. Pracovník, který dochází do domácnosti a na základě potřeb uživatele o něj pečuje, by měl být zdrojem informací, měl by umět poskytnout emocionální oporu jak uživateli, tak i jeho rodinným příslušníkům (Janečková, 2010, s. 172–173). Předmětem třetího okruhu bylo zjistit, jak reagují pracovníci terénní sociální služby na aktuální potřeby seniorů, kteří prožívají smutek, nebo se nachází v krizové situaci. Reakce na otázky, týkající se pečujících, byly velmi podobné. Nejdříve jsem zjišťovala, zda jsou dotazovaní ochotní svoje pocity ventilovat směrem k pracovníkům, a následně jaká forma pomoci se jim ze strany pracovníků dostává. Paní C je s prací pečovatelek velmi spokojená, ale v průběhu hovoru mi sdělila, že by přivítala, aby na ni měli více času. Dále se jí nelíbí, když se pracovníci střídají. Na otázku, zda by se mohla na pracovníky obrátit s případnou prosbou o pomoc, odpovídá „Ano mohla. Zrovna tady na paní J. rozhodně, před tou nemám žádné tajnosti, ona je skvělej člověk, kterej mě dokáže rozveselit, ale na některé rozhodně ne, k některým jsem uzavřenější, ale většinou rozhodně“ (Paní C).

42

Dále byla řeč o důvěře k pracovníkům. „Důvěru k pracovníkům? Ano mám, víc k těm, kteří se chodí častěji. (…). Jakmile se moc střídají, tak ten kontakt nemůžete navázat, protože nevíte, co třeba toho člověka zaujme a on zase nemůže vycítit z vás, o čem by s váma pohovořil, protože když přijde, pozdravíte se jenom, vykoupete se, uděláte jen ty věci, který jsou potřeba tak prakticky ten kontakt se v té rychlosti nemůže navázat. Ten se navazuje postupně. Něco vás upoutá a vidíte, že jste získali stejný názor, nebo odlišný a i když odlišný tak si to vysvětlíte a tím se získává důvěra. Musí dojít k trošičku poznání“ (Paní C). Pan B se vyjadřuje o důvěře k pracovníkům a jejich ochotě pomoci takto. „Pokaždý chodil někdo jinej, teď je to lepší, předtím pokaždý přišel někdo jinej a oni jen tak prošli a to na mě působí psychicky špatně. Jsem šťastnej, když chodí jen jedna, jo teď jsem rád, že mi chodí jen jeden člověk i jsem chtěl napsat jak je ta paní šikovná. (…). Ona poradí i má přehled, kontroluje mě, do ledničky se podívá bez nějakých těchto. Je na tohle taková šikovná. Ostatní, když jsem se chtěl něco optat, nebo poradit, promluvit si, oni neměli čas. Člověk potřeboval pomoc a oni, nezájem“ (Pan B). Stejné zkušenosti s ochotou pracovníků vyjádřila i paní F, která je velice výřečná a má potřebu své pocity někomu sdělit. K této respondentce musím ovšem podotknout, že využívá více sociálních služeb najednou. S popisovanou terénní službou má nasmlouvány pouze úkony osobní hygieny a v případě potřeby podání snídaně či večeře, neznamená to ovšem, že mohou pracovníci tuto práci vykonávat bez ohledu na potřeby uživatelky. „Oni mají hroznej fofr, oni hrozně spěchají, oni mají moc lidí a nemůžou se vybavovat. A já jim to věřím. Oni musí dodržovat ty hodiny a to mi i troch vadí. Bylo by fajn, kdyby měli chvilku pro toho člověka, ne na kafe nebo občerstvení, ale že mají fofry, to to mně přijde, že jsou honěný. Je to našponovaný.(…). A to já je nechcu zdržovat, ony jsou mladý holky a mají jiný zájmy než já. Ale někdy si to srdce vyliju, hned jak přijdou do dveří. To já si hned ráda pokecám. Víte, mě by stačily dvě tři věty a hned je mi líp. Ale oni mají ty fofry, dělají ty hygieny a tak dal, mají moc klientů. A to oni si to píšou, to je taky na nic, to se mi nelíbí, když chci něco víc, tak řeknou, že to nemají v náplni a ve smlouvě, že to nesmí. (…) Ale vesměs jsou velice slušné, já si nechci na žádnou stěžovat, ale některé si člověka nevšimnou, kdyby měly víc času, tak se můžou i pobavit.(…). Mluvíme jen průběžných, věcech, ale když mám nějakej problém, tak to ne to oni nemají čas“ (Paní F).

43

Mým názorem je, že pokud nemá uživatel ve smlouvě úkon, který po nás vyžaduje, je možné mu tuto skutečnost lidským a velmi citlivým způsobem vysvětlit. Pakliže víme, že existují návazné služby, kterých pro tyto potřeby využívá, můžeme mu to vhodně připomenout a odkázat jej na to, že tento úkon má domluvený s jinou pečovatelskou službou, která k němu taktéž pravidelně dochází. Předmětem mého šetření však nebylo zkoumat, jak která služba funguje a jak má nastaveny svoje vnitřní pravidla týkající se jednotlivých úkonů, proto se tímto již dále nebudu zabývat. Poukázat jsem chtěla pouze na to, jak uživatelé vnímají jednotlivé pracovníky a jejich ochotu pomoci, když se nacházejí v období emocionální bolesti. Další respondentka paní E vidí úskalí také v tom, že pracovníci nemají dostatek času, další slabinou je opět střídání pečovatelek. „Většinou jsou šikovné. Ale mám jednu nepříjemnost, že se to stále střídá, to je nepříjemné. (…). Ty výkyvy mi dělají problémy. Ty rozdíly jsou nepříjemné. A mělo by to být ve stejnou hodinu. (…) Každá je jiná, některé jsou pečlivé. (…). Na popovídání si nemají čas“ (Paní E). Na otázku, zda by popovídání pomohlo, odpovídá paní E takto: „Tak jistě bylo by to příjemné, Ale tak téma by bylo kolem rodiny, jinak si myslím, že prožitky se dají těžko přenášet na někoho jiného. Nevím, jestli by si se mnou dokázaly popovídat, nezkoušela jsem to.(…). Nemohla bych říct všechno, co bych mohla říct své rodině, ale určitě by to svým způsobem bylo o počasí…ale osobní potíže bych asi nechala rodině“ (Paní E). Zkušenosti paní D s přístupem pracovníků jsou následující: „Ony ty děvčata mi pomáhají při koupání. (…). Já myslím, že jsou všechny schopny. Vidím, že když jsou hotovy s něčím, tak si chvilku popovídáme. Opravdu, nemůžu si vůbec naříkat“ (Paní D). Pan A v poslední fázi rozhovoru, který se týkal pracovníků, byl již značně unaven, na otázky týkající se ochoty popovídat si a pomoci tak od emocionálního napětí tedy odpovídal jeho syn, který byl rozhovoru přítomen. „Já vám to povím takhle, některé jsou ochotné udělat cokoliv, to je ta stará garda. Ale některý strašně pospíchají, víte táta vždycky po té hygieně, každé poděkuje za službu, ale některá to vůbec nevnímá, napíše čas, a letí dál. Nejlepší by bylo, kdyby chodila jedna, nebo dvě“ (Syn pana A).

Shrnutí Ochota pracovníků pohovořit si s uživateli je různá a každý s dotazovaných to vnímá jinak. Nejvíce pociťují nedostatek času a střídání pečovatelů. Seniorovi stačí pár vlídných vět, aby se mu lépe snášel smutek a samota, které je vystaven. I když jsou na 44

pracovníky kladeny vysoké nároky, uživatel by neměl jeho vnitřní napětí pocítit. Lidé jsou někdy ochotni záměrně slevit ze svých požadavků vyplývajících z toho, proč si službu sjednali, výměnou za zájem a empatický přístup. I při provádění hygieny je možné věnovat uživateli svoji plnou pozornost. Promluvit s ním o tom, co jej trápí. Někdy se stává, že mají pracovníci opravdu naspěch, zaskakují za ty, kteří čerpají dovolenou nebo jsou nemocní, a mají více práce než obvykle. Ale ani to je neopravňuje k tomu, aby dávali těm, o něž pečují, pocítit, že na ně nemají dostatek času, tím že s nimi chvíli nepohovoří, když vidí, že to dotyčnému pomůže. Někdy pracovníci pospíchají, aniž by k tomu měli zjevný důvod, což se projevuje neklidem a nesoustředěností na uživatele a jeho potřeby. Na tuto kapitolu navážu poslední otázkou, kterou jsem dotazovaným kladla – co by chtěli, aby pracovníci v přístupu k nim změnili. Tato otázka je již částečně zodpovězena a některé výroky se budou opakovat.

5.4.2 K jakým změnám by mělo dojít Již v předchozí kapitole jsem zmínila, že je tato otázka částečně zodpovězena, ale jsou dvě zásadní věci, které se respondentům nelíbily. Bylo to střídání pracovníků a čas, který pečovatelům limituje dobu návštěvy u uživatele. Střídání pracovníků je neovlivnitelné zejména u těch uživatelů, kteří využívají službu třikrát denně včetně víkendů. Pracovníci se střídají na ranní a odpolední služby, takže u těch, ke kterým se chodí pomáhat dvakrát denně, se částečně vyhovět dá, v době kdy nejsou dovolené, pracovní neschopnosti a tak podobně. Maximální čas strávený návštěvou v domácnosti uživatele se domlouvá individuálně podle jeho aktuálních potřeb, tedy podle úkonu, který se u něj provádí. Většinou je stanovený takový čas, aby se dal úkon zvládnout bez zbytečného stresu. Někdy jsou pracovníci tlačeni rodinnými příslušníky uživatele nebo jím samotným, aby byla návštěva co nejkratší a to vzhledem k tomu, že je služba placená a minuty navíc by znamenaly vyšší náklady. Při dotazování jsem tedy brala v potaz i to, že se jedná o placenou službu. Ptala jsem se tedy, co by se mělo změnit a zda by byli respondenti ochotni za čas navíc zaplatit.

45

Pan B stojí o to, aby k němu chodila pouze jedna pracovnice, a když si potřebuje promluvit, aby byla ochotna věnovat mu více času. „Co by se mělo změnit? No ten čas, nepospíchat tolik, ale teď už je to dobré co chodí furt ta stejná.(…). Nějakou minutu navíc, to už by mě nezabilo si za to i zaplatit. Stačí chvilka, obveselit, mně je potom celej den dobře“ (Pan B). Změnu by si dovedla představit i paní C: „Já jsem úplně spokojena s prací těch lidí, ale pochopitelně vím, že jsou časově omezení, takže se mnou nemohou pohovořit, třeba ve chvílích deprese by si člověk s nimi těch 10–15 minut pohovořil. Člověk očekává, aby ten, kdo tady s ním je, aby mu pomalu z toho špatnyho okamžiku depresivního okamžiku, pomohl ven. Já si vážím těch pracovníků, protože zatím jsem se nesetkala s žádnou negací. Třeba mě něco bolí a vy si postěžujete a logicky jsem ráda, když někdo z těch pracovníků řekne, ale ono to přejde a svítí sluníčko a ono už to pomůže, třeba se zasmějete a už se ty myšlenky ubírají jiným směrem. Takže zlepšit by se mělo to, že by mohli mít možná víc prostoru na pohovoření, víc času, protože pro člověka, který je sám je to to nejdůležitější.(…). Já si nemůžu dovolit třeba hodinu, ale takových deset minut, to už by nebyla taková hrozivá částka, to by člověk obětoval, to by se muselo individuálně projednat“ (Paní C). Paní E zpočátku odpovídá, že nevidí nic, co by se mělo zlepšit nebo změnit. Během hovoru však zmiňuje opět čas. „Já myslím, že změnit by se nemělo celkem nic. (…). Snad to, aby to nebylo tak rychle. Když toho mají všichni tak hodně, snaží se svou práci co nejrychleji udělat. Ale zatím bych neměla nic, co by mohli udělat lépe, já jsem dost tolerantní. Oni dělají, co mohou a jestli to člověk nemá, tu schopnost vžít se do situace starce, tak to se nedá naučit.(…). Myslím, že tady netráví tolik času, kolik by měli, takže to mám předplacené“ (Paní E). Čas navíc by chtěla také paní F. „Já jsem ráda, že je tady všecky mám, bez nich bych to psychicky nevydržela. Zlepšit by měli ten čas, to už bych těch pár korun navíc neoplakávala, to ne“ (Paní F). Paní D je se službou, kterou jí pracovníci poskytují, spokojená. Jako jediná z dotazovaných si nestěžuje na nedostatek času, ani na případné střídání pracovníků, kteří jí chodí pomáhat. „Víte, že nevím, co bych změnila? Co jim řeknu, to udělají, myslím nádobí, pomoc ve sprše a tak.(…). Jenom ty mladý, na ty bych se s problémem neobrátila. Ony mají zájem ty děvčata všechny. Já su spokojená, on mi to doporučil synovec“ (Paní D)

46

Pan A využívá pomoc pečovatelské terénní služby bezplatně, dle zákona č.108/2006, kde je uvedeno, že osoby, které byly zařazeny v táboře nucených prací nebo pracovním útvaru po dobu minimálně 12 měsíců, mají nárok úkony pečovatelské služby využívat bez úhrady (Zákon č. 108/2006 Sb. § 75). U tohoto respondenta bylo tedy bezpředmětné ptát se, zda by byl ochoten za čas, který by mu pracovníci věnovali navíc, zaplatit. I tomuto dotazovanému však není milé, když pečovatelé při práci pospíchají. „Některé moc pospíchají, nepromluví, ale pan Z.1 je profesionál, ten nepospíchá a je hotovej za stejnou dobu, jako jeho kolegyně. On to dělá tak v klidu. Poradí nám, je ochotnej, umí tátu potěšit, on je táta, takovej hodnej člověk, on nikdy nikomu neublížil, já bych vám toho mohl povídat, celé příběhy …“ (Syn pana A).

Shrnutí Většina dotázaných stojí o to, aby pracovníci zůstali déle a měli čas si popovídat. S jejich prací jsou vesměs spokojeni, trápí je spěch a někdy neochota udělat něco navíc. Při odpovídání na poslední otázku již neupozorňovali na to, že se pracovníci střídají, jen vyjádřili potřebu, aby jim někdo naslouchal a byl přítomen, když prožívají chvíle psychické nepohody. Senioři jsou velmi citliví a jakákoli změna je vyvede z míry. Stačí, když pracovník nedá něco na své místo, nebo řekne něco, co není zrovna vhodné. V celém výzkumu je patrné, že je pro ně péče pracovníků pečovatelské služby velmi důležitá, stejně tak je pro ně důležitá role rodinných příslušníků. V následující kapitole bych ráda shrnula celý výzkum a poukázala na to, čím by mohl být pro pečovatelskou službu, jejíž uživatele jsem oslovila, přínosem.

1

Pečovatel, který je klíčovým pracovníkem uživatele, navštěvuje jej každé ráno.

47

6 Diskuze k výzkumu Tato kapitola je celkovým shrnutím analytické části bakalářské práce, zhodnocení všech tří okruhů a odpovědí na výzkumnou otázku. Dále bych ráda nastínila, jaký přínos by mohl mít výzkum pro pracovníky terénní služby.

6.1 Krize, prožívání samoty, ztráta sociálních rolí Ačkoli zpočátku dotazovaní odpovídali, že se jich krize netýká, někde za těmito slovy bylo cítit nejistotu, zda se otevřít či nikoliv. Jak jsem již uvedla výše, rozhovory byly zaznamenávány na diktafon. V této formální části byly lidé poněkud napjatí a hovořili tak, abych nezaznamenala nic nepatřičného. Po vypnutí přístroje se však více otevřeli a každý z dotazovaných mi sdělil, jaká trápení si nese. Nejedná se o akutní krizové stavy, ale smutek, který je přepadá během dne, kdy jsou doma sami a nemají s kým pohovořit. Nejčastěji to byly vzpomínky na dobu mládí, na práci, na partnera, který zemřel. Jedna z dotazovaných uvedla, že věří v setkání se svými milými „tam nahoře“. Na samotu si většina dotazovaných zvykla, ale jen jedna žena uvedla, že má svoji samotu ráda a neměnila by. Co se týče ztráty rolí, nejčastěji jsme hovořili o odchodu do penze. Všichni se shodli na tom, že je to již velmi dávno a tato ztráta je tedy netrápí. Ženy si tuto ztrátu nejčastěji kompenzovaly rolí prarodiče, kdy svůj veškerý volný čas věnovaly péči o vnoučata. Muži cítili prázdnotu, ale byli schopni se zabavit svými koníčky. Největší ztrátou byla pro dotazované smrt partnera a přátel, kdy všichni svorně uvádí, že se cítili „hrozně“ a dodnes cítí smutek, kdykoliv si na tu dobu vzpomenou. Smutek nebo krize, které prožívají, nejčastěji řeší tím, že mají potřebu hovořit o tom, co je trápí a to většinou s rodinou. I ti, u kterých není rodina plně funkční, by přivítali setkání se svými milými. Jen jedna z dotazovaných přiznala, že smutek a krizové okamžiky řeší alkoholem.

48

Nejedná se tedy o žádný nový poznatek, co se seniorů, kteří žijí o samotě, týče, ale pro pracovníky, kteří o ně chodí pečovat, je to podnět k zamyšlení se nad tím, jak s takovými lidmi pracovat. I v terénu by bylo vhodné používat reminiscenční techniky, kdy mohou senioři vzpomínat na svůj život, svoje mládí a dobu, ve které vyrůstali a následně žili. S rodinou pak senioři mohou psát knihu vzpomínek, která je nejenom cennou kronikou pro další generace, ale práce na ní upevňuje rodinné vazby.

6.2 Pomoc rodiny, přátel a lidí z blízkého okolí Rodina je pro dotazované to nejdůležitější, co mají. Většina z nich plně důvěřuje svým rodinným příslušníkům a veškeré problémy řeší s nimi. U jednoho z nich byla rodinná vazba zpřetrhána a jeho to velice trápí. Přeje si, aby jeho dcera projevila zájem a přijela si s ním někdy popovídat. I když není rodina zcela ideální, i přesto zůstává pro dotazované přístavem bezpečí. Někdy se může stát, že rodina v dobré víře podsouvá svému blízkému řešení, která nekorespondují s jeho přáním, ten je i přesto přijme, ale rozhodnutí, která za něj učinil někdo jiný, jej nečiní šťastným. Pomoc od přátel dotazovaní nemohou očekávat, neboť většina z nich již nežije a ti, kteří žijí, je již nemají sílu navštěvovat. Jen jedna respondentka uvedla, že ji navštěvuje bývalá spolupracovnice a ochotně jí pomáhá, s čím je třeba. Jeden z dotazovaných mužů zůstal v přátelském vztahu s asistentkou, která mu dříve chodila pomáhat, ta jej navštěvuje a supluje rodinu. Někteří z dotazovaných udržují s přáteli telefonický kontakt. Na otázku, zda se mohou spolehnout na pomoc sousedů či lidí z blízkého okolí, jsem dostala vesměs negativní odpovědi. Nejčastěji zaznělo, že sousedi nejeví žádný zájem komunikovat a udržovat jakýkoli kontakt, natož aby nějak pomáhali. I když dvě ženy uváděly, že se sousedy vycházejí dobře, o svých problémech by s nimi hovořit nemohly.

6.3 Pomoc pracovníků terénní služby, jaké změny by senioři přivítali Tento okruh jsem zvolila záměrně proto, abych svým výzkumem posloužila organizaci, ve které jsem jej prováděla. Již během zkoumání jsme rozebírali možné

49

změny, které vyplynuly z přání seniorů, jež jsem navštívila. Bylo mi navrhnuto, abych v navštěvování uživatelů pokračovala i nadále a poskytovala zpětnou vazbu. V této fázi rozhovoru jsem se musela oprostit od veškerých skutečností, které jsou mi o dané službě známy. A naslouchala jsem pouze uživatelům, abych neovlivňovala jejich odpovědi a tím i výsledky výzkumu. Zhodnotím tedy nejprve jejich interpretaci a poté přidám i svůj pohled, pohled pečovatelky, která o tyto lidi pečovala a pravidelně je navštěvovala. Co se týče péče, hodnotili uživatelé pracovníky jen kladně. Předmětem mého výzkumu však bylo prožívání krizových okamžiků a poskytnutí opory v těchto chvílích. Senioři zmiňovali především rodinu, se kterou řeší veškeré své problémy. Na dotaz, zda by mohli tyto problémy alespoň částečně řešit s pracovníky, kteří k nim docházejí, reagovali nejčastěji tím, že pracovníci na ně nemají čas, nechtějí je tedy zdržovat povídáním. Všichni dotazovaní však stojí o to, aby jim pracovníci věnovali pozornost ve chvílích, kdy prožívají smutek nebo duševní krizi. Dalším důvodem, proč se dotazovaní nechtějí se svými problémy na pracovníky obracet, je jejich časté střídání. Nemůže být navázán vztah, na jehož základě by vznikla vzájemná důvěra. U každého uživatele je stanovená doba, po kterou má návštěva probíhat. Tato doba se odvíjí od úkonů, které jsou vykonávány. Někdy jsou požadavky uživatelů nebo jejich rodinných příslušníků, co se doby návštěvy týče, nereálné. Kontrolují každou minutu navíc a nechápou, že není možné stihnout službu, kterou pracovník u seniora vykonává, v daném čase. Pracovníci jsou tak mnohdy štváni samotnými uživateli nebo jejich rodinami k tomu, aby při práci neadekvátně pospíchali, protože každá minuta navíc stojí rodinu další peníze. Úvaha o tom, jak se při takto vykonávané práci cítí sám senior, je upozaděna. Naopak jsou lidé, kteří chtějí, aby se u nich práce vykonávala v klidu a v harmonii tak, jak si oni sami přejí. Z praxe na daném pracovišti vím, že někdy je situace opravdu velmi napjatá a pečovatel běhá od jednoho uživatele k druhému bez chvilky navíc. Ovšem tyto situace nastávají pouze v případě, že je někdo na pracovní neschopnosti, nebo v době dovolených. Většinu času lze vyšetřit chvíli na to, aby bylo možné poskytnout uživateli prostor, aby se vypovídal. Většinou je to tedy na samotných pracovnících, jak si svoji práci rozvrhnou a zda si získají důvěru člověka, kterému chodí pomáhat. Dle rozhovorů stačí pár minut navíc, aby se seniorovi v jeho trápení ulevilo. 50

V praxi by bylo tedy velmi přínosné co nejvíce seniorům naslouchat, i když čas u nich strávený je limitován. Vlídné zacházení a empatický přístup považuji za zcela samozřejmý. Pracovník, který plánuje návštěvy u uživatelů, by měl mít na zřeteli jejich potřeby, a pokud je to jen trochu možné, dbát na to, aby měli pracovníci dostatek času mezi jednotlivými návštěvami a nemuseli při práci pospíchat. Měl by respektovat přání uživatele a zajistit služby tak, aby se pracovníci co nejméně střídali.

6.4 Odpověď na výzkumnou otázku Krizové okamžiky prožívají senioři jako stavy prázdnoty. Je to pro ně velice těžké, a někteří se v takové chvíli bojí, že jim nikdo nepomůže. Krizi většinou vyvolávají vzpomínky na blízké osoby, které zemřely, nebo na chvíle, kdy byl jedinec mladý a plný síly, což plně koresponduje s tím, co je uvedeno v dostupné literatuře, kterou jsem použila při psaní bakalářské práce. Někteří senioři berou tento stav rozumně a snaží se jej překonat sami, ale většinou se obracejí na rodinné příslušníky, kterým se mohou plně otevřít. Pomoc tedy očekává většina z nich od rodiny nebo od osoby, které důvěřují, a to formou rozhovoru. Jak již jsem uvedla v empirické části práce, rodina hraje nezastupitelnou roli v životě jedince, taktéž dotazovaní senioři zpravidla uváděli, že by v případě psychické nepohody oslovili s žádostí o pomoc nejdříve rodinné příslušníky. Dalšími alternativami jsou pro ty, kteří mohou, sáhnout po knize nebo si pustit hudbu. Některým pomůže, když nadávají či si dají skleničku vína. Největší zátěží je pro seniory samota, kterou špatně snášejí. Prožívání samoty je pro některé z nich velmi traumatizující, avšak většinově uvádějí, že si na samotu zvykli. V tomto tvrzení se opět shodnou s literaturou, kde se uvádí, že je samota pro jedince tíživou. To, jak se který jedinec se svojí samotou vyrovnává, je různé. V rozhovorech byla zmínka o alkoholu, nadměrném telefonování, bouchání na sousedy, četba knih nebo vzpomínání. Tytéž vyrovnávací strategie uvádějí i Pichaud a Therauová (1998, s. 76–79), z jejichž knihy v teoretické části práce čerpám. Na pracovníky pečovatelské služby se dotazovaní senioři obracejí pouze v případě, že s nimi navázali důvěrný kontakt, což lze pouze tehdy, když se pracovníci co nejméně střídají a nepospíchají. Dotazovaní senioři jsou toho názoru, že na ně pracovníci nemají čas, a nechtějí je proto se svými problémy obtěžovat, ačkoli by jim alespoň krátký rozhovor s nimi pomohl. V tomto bodě se opět shodují pocity seniorů 51

s tím, co uvádí dostupná literatura. Vágnerová (2008b, s. 418) píše, že je třeba zachovat seniorův zaběhnutý režim, nepospíchat na něj, zprostředkovat sociální kontakt a psychickou oporu. Výzkum tedy poukázal na to, že dotazovaní senioři prožívají krizové okamžiky a stojí o pomoc, ať již od své rodiny nebo pečovatelů, kteří jsou s nimi v každodenním kontaktu. Volají o pomoc různými způsoby, které lze snadno přehlédnout, nebo považovat za obyčejný rozmar nebo výmysl. Abychom toto volání slyšeli a mohli pomoci, je třeba umět číst mezi řádky, naslouchat, chvíli se zastavit a vnímat pocity toho, komu máme být oporou. Pak je teprve možné navázat důvěrný kontakt a pomáhat tak, abychom se nesoustředili pouze na fyzický a sociální stav jedince, ale také vnímali jeho psychické a spirituální potřeby.

52

7 Závěr Cílem mé bakalářské práce bylo zjistit, jak prožívají senioři, kteří jsou uživateli terénní pečovatelské služby, krizové okamžiky spojené se samotou a ztrátou sociálních rolí a co je jim v těchto okamžicích oporou. Zajímalo mě také, jak senioři vnímají pracovníky, kteří za nimi každodenně docházejí a pomáhají jim zvládat běžné denní činnosti, a zda k nim chovají takovou důvěru, že by byli schopni s nimi promluvit o svém trápení v období krizových okamžiků. Již v průběhu realizace rozhovorů se seniory jsem poskytovala zpětnou vazbu pracovníkům pečovatelské služby, kteří se snaží, aby jejich práce byla pro ty, o něž pečují, co nejpřínosnější. Senioři mě obohatili o cenné informace o tom, jak vnímají krizové okamžiky a jaké jsou jejich příčiny. Hovořili jsme o rodinných vztazích a byla jsem mile překvapena tím, jak některé rodiny o svoje blízké pečují. V teoretické části jsem se snažila popsat stáří a jeho aspekty. Nastínila jsem oblast rolí a ztrát, které jsou v životě člověka významné. Dále jsem se zabývala krizí jako takovou a možnostmi pomoci. Výzkum poukázal na to, jak vnímají senioři pocity samoty a jak se vyrovnávají se svojí vnitřní nejistotou pramenící z překonávání krizí, které souvisejí se ztrátou rolí. Ukázalo se, jak jsou významní pro stárnoucího člověka lidé, kteří jej obklopují, a jak mu mohou v jeho nepříznivé situaci pomoci. Staří lidé mají rádi zaběhlé pořádky a přijímají s nelibostí, když se jim v životě cokoliv změní. Už samo stáří je pro ně obrovskou změnou, se kterou se musí vyrovnávat. Mnozí z nich tráví svůj čas ve svém domácím prostředí, bez možnosti kontaktu s vnějším prostředím. Tento kontakt jim zpravidla zprostředkovává rodina a pracovníci terénní pečovatelské služby. I tato služba svým způsobem narušuje z počátku jejich zaběhnutý rytmus. Je proto zapotřebí, aby pracovníci uměli adekvátně reagovat na potřeby starých lidí a to i v období, kdy nemají zrovna dobrou náladu. Z rozhovorů bylo patrné, jak jsou pracovníci rozdílní, a jak rozdílně umí či neumí na přání a trápení seniora reagovat. Někteří jsou schopni si rozvrhnout svůj čas tak, že stihnou svoji práci, během které velice citlivě a ochotně dbají o to, aby nenarušovali lidskou důstojnost. Mají chvilku na to zastavit se a promluvit s člověkem, který to potřebuje, pár slov o tom co jej tíží. Ovšem jsou i tací, kteří při práci pospíchají, proběhnou domácností uživatele, a na hovory nemají trpělivost. Každému z nás byly 53

dány určité schopnosti, to jak vnímáme druhého člověka, jak s ním jednáme a zacházíme, je již výsledkem toho, jaké máme hodnoty. Život je velmi křehký dar, kterého je potřeba si vážit, nikdo z nás nezůstane navždy mladý a plný síly. Čas nám běží každému stejně a jednou dojdeme všichni do stejného místa a budeme potřebovat pomoc druhých. Budeme prožívat svoje bolesti, bojovat se samotou a toužit po tom, aby se s námi alespoň na malou chvíli někdo zastavil a popovídal si o tom, co nás zrovna trápí. To, co jsou pro mladého a zdravého člověka bezvýznamné maličkosti, jsou pro seniora důležité a významné věci. Střípky z jeho mládí, staré fotky, nebo pivní tácky, které mu připomínají jeho oblíbenou restauraci. Stáří je studnice moudrosti a významných vzpomínek, pro které stojí za to se zastavit a zaposlouchat se do nich. Toto téma jsem si zvolila proto, že jsem obklopena seniory, kteří prožívají svoje malé či velké krize, a věřím tomu, že bude alespoň malým přínosem mým kolegům, kteří svoji práci vykonávají srdcem. Ale především zamyšlením pro ty, kteří pospíchají a neslyší volání o pomoc.

54

Použitá literatura 1. BRZÁKOVÁ, BEKSOVÁ K. (2013). Geriatrická problematika v pastorační péči. Praha: Univerzita Karlova v Praze 2. ČEVELA, R; KALVACH, Z; ČELEDOVÁ, L. (2012). Sociální gerontologie, úvod do problematiky. Praha: Grada Publising 3. DISMAN, M. (2002). Jak se vyrábí sociologická znalost, příručka pro uživatele. Praha: Univerzita Karlova v Praze 4. DVOŘÁČKOVÁ, D. (2012). Kvalita života seniorů v domovech pro seniory Praha: Grada Publising 5. HAŠKOVCOVÁ, H. (2012). Sociální gerontologie, aneb Senioři mez námi. Praha: Galén 6. HAŠKOVCOVÁ, H. (1990). Fenomén stáří. Praha: Panorama 7. JANEČKOVÁ, H. (2010). Sociální práce se starými lidmi. In. Matoušek O. Sociální práce v praxi. Praha: Portál s. r. o. 8. KAUFMANOVÁ, P. (2004). Pohled seniorů na pečovatelskou službu. Sociální práce/Sociálna práca č. 2,(s. 96) 9. HAVRÁNKOVÁ, O.; SCHUSTEROVÁ, M. (2012). Krizová intervence u seniorů. In Vodáčková D. a kol. Krizová intervence. Praha: Portál s. r. o. 10. KLIMPL, P. (1998). Psychická krize a intervence v lékařské ordinaci. Praha: Grada Publishing 11. KLEVETOVÁ, J; DLABALOVÁ I. (2008). Motivační prvky při práci se seniory Praha: Grada Publishung, a.s. 12. KOLESÁROVÁ, K. (2012). Sociologie stáří seniorů Praha: Grada Publising 13. LITOMERICKÝ, Š., KRAJČÍK, Š. (2013). Starý člověk v rodině. In Hrozenská, M.; Dvořáčková D. Sociální péče o seniory. Praha: Grada Publishing 14. MIOVSKÝ, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu Praha: Grada Publishing 15. ONDRUŠOVÁ, J. (2011). Stáří a smysl života. Praha: Karolinum 16. PICHAUD, C; THAREAUOVÁ , I. (1998). Soužití se staršími lidmi Praha: Portál, s. r. o. 17. PLHÁKOVÁ, A. (2004). Učebnice obecné psychologie Praha: Akademia 55

18. SMÉKAL, V. (2004). Možnosti poskytování psychosociální a duchovní opory. Sociální práce/Sociálna práca č. 2, (s. 50-58) 19. STRAUSS, A.; CORBINOVÁ, J. (1999). Základy kvalitativního výzkumu, postupy a techniky metody zakotvené teorie. Boskovice: Albert 20. SVOBODA, J. (2004). Potřeby seniora v rodině. Sociální práce/Sociálna práca č. 2, (s. 23) 21. ŠPATENKOVÁ, N. a kol. (2004). Krizová intervence. Praha: Grada Publising 22. ŠPATENKOVÁ, N. (2011). Krizová intervence pro praxi. Praha: Grada Publising, 23. ŠVANCARA, J. (1983). Psychologie stárnutí a stáří. Brno: Univerzita J. E. Purkyně 24. VÁGNEROVÁ, M. (2008a). Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál s. r. o. 25. VÁGNEROVÁ, M. (2008b). Vývojová psychologie II. Praha: Karolinum 26. VODÁČKOVÁ, D a kol. (2012). Krizová intervence. Praha: Portál s. r. o. 27. Zákon o sociálních službách. Zákon č. 108/2006 Sb. znění dle 254/14 Sb.

56

Seznam tabulek Tabulka č. 1 – Informace o respondentech. .................................................................... 30

57