Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Katedra obchodního práva

Diplomová práce

Mezinárodní obchod s vojenským materiálem z pohledu českého práva Autor: Tomáš Mazúch Červen 2014

Čestné prohlášení

Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.

V Praze dne 9. 6. 2014

Podpis

Poděkování Tato práce by nemohla vzniknout bez ochoty paní profesorky JUDr. Moniky Pauknerové, CSc., DSc., která se laskavě ujala vedení tohoto neobvyklého a nezpracovaného tématu. Bez tohoto jejího osobního přičinění by tato práce nemohla nikdy vzniknout a jí patří mé díky. Rád bych také uvedl pana Ing. Dušana Švarce z Asociace obranného průmyslu ČR, který se mnou laskavě konzultoval osnovu této práce a poskytl některé zajímavé myšlenky na zpracování. Také je třeba zmínit pana Ing. Karla Jordáka ze společnosti MPI Group s.r.o. který laskavě odpovídal na některé mé praktické dotazy. Nakonec nemohu opomenout ani pana Ing. Petra Křižanovského ze společnosti Omnipol a.s., který mi byl rovněž nápomocen zodpovězením několika dotazů o praktickém řešení některých problémů.

Obsah: Obsah:................................................................................................................................................... 1 Úvod ..................................................................................................................................................... 2 1. Obecný úvod do regulace zahraničního obchodu s vojenským materiálem ..................................... 4 1.1 Právní normy přímo ovlivňující zahraniční obchod s vojenským materiálem........................... 4 1.2 Teoretické zařazení těchto norem .............................................................................................. 5 2. Vojenský materiál, který nesmí být obchodován ............................................................................. 7 2.1 Výčet zakázaného vojenského materiálu ................................................................................... 7 3. Zákon č. 38/1994 Sb. o zahraničním obchodu s vojenským materiálem a jeho prováděcí předpis.. 9 3.1 Historický úvod.......................................................................................................................... 9 3.2 Definice vojenského materiálu................................................................................................... 9 3.2.1 Překrytí vojenského a civilního materiálu ........................................................................ 12 3.3 Nakládání s vojenským materiálem ......................................................................................... 13 3.4 Zahraniční obchod s vojenským materiálem............................................................................ 14 4. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/43/ES o zjednodušení podmínek transferů produktů pro obranné účely uvnitř Společenství ................................................................................ 16 4.1 Podklady směrnice, výchozí stav ............................................................................................. 16 4.2 Řešení směrnicí přijatá............................................................................................................. 17 5. Společný postoj Rady EU 2008/944/SZBP – stanovení společných pravidel pro kontrolu vývozu a dovozu vojenského materiálu. Řešení pro obchody se třetími státy................................................... 22 5.1 Společný postoj a jeho místo v politice EU ............................................................................. 22 5.2 Společný postoj – jeho smysl a účel ........................................................................................ 24 5.3 Pravidla stanovená společným postojem ................................................................................. 25 5.4 Užití společného postoje nečlenskými státy Evropské unie..................................................... 26 6. Co chybí společné evropské politice exportu vojenského materiálu? ............................................ 29 6.1 Polovičaté řešení a jeho důsledky pro české společnosti ......................................................... 29 6.2 Možné řešení............................................................................................................................ 31 7. Povolování zahraničního obchodu s vojenským materiálem.......................................................... 33 7.1 Povolovací řízení obecně ......................................................................................................... 33 7.2 Povolení k obchodu s vojenským materiálem.......................................................................... 33 7.2.1 Náležitosti žádosti o vydání povolení............................................................................... 34 7.2.2 Vydání povolení ............................................................................................................... 36 7.2.3 Zánik povolení.................................................................................................................. 37 7.3 Licence pro provádění zahraničního obchodu s vojenským materiálem.................................. 38 7.3.1 Žádost o vydání licence .................................................................................................... 40 7.3.2 Vydání licence .................................................................................................................. 42 7.3.3 Neudělení a odnětí licence................................................................................................ 43 7.4 Licenční potvrzení – aneb jak ze zajetí prostředníků............................................................... 43 8. Státní akvizice v prostředí jednotného trhu Evropské unie ............................................................ 47 8.1. Akvizice v rámci fungování Evropské unie obecně................................................................ 47 8.2. Článek 346 Smlouvy o fungování Evropské unie................................................................... 47 8.3 Způsob přímého pořízení dle čl. 346 Smlouvy o fungování Evropské unie ............................ 48 8.4 Sekundární právo Evropské unie vztahující se k bezpečnostním akvizicím............................ 49 8.5 Využití výjimek v praxi - NSPA.............................................................................................. 50 Závěr................................................................................................................................................... 52 Seznam zkratek................................................................................................................................... 53 Zdroje ................................................................................................................................................. 55 Abstrakt v českém jazyce ................................................................................................................... 58 Resume in English.............................................................................................................................. 60 Klíčová slova / Key words: ................................................................................................................ 62

1

Úvod Tato diplomová práce vzniká jako jedna z prvních ucelených prací na toto téma v prostředí právnických fakult v České republice. Vzhledem k dosavadní neexistenci článků a publikací si tato práce klade za cíl zejména zmapování nejen právní úpravy, ale také souvisejících procesů a úskalí s touto problematikou spojenou. Motivací pro vznik této práce je nejen dlouhá historická tradice zbrojní výroby na našem území, sahající až do dob Rakousko-Uherska, ale také autorův osobní zájem o tuto problematiku, které se soustavně věnuje již několik let na různých úrovních, včetně profesionální praxe, díky které získal jak vhled do problematiky a praktické zkušenosti, tak občas i cenné kontakty, které byly během této práce využity ke konzultaci některých otázek. Práce bude rozdělena do několika logických celků. Prvním celkem je teoretické vymezení a zařazení norem mezinárodního práva soukromého, které upravují tuto problematiku. Druhým celkem bude rozbor těchto norem a práce se základními pojmy pro tuto oblast. Dalším, třetím logickým celkem v této práci následuje rozbor řízení o vydání povolení a licence k provádění obchodu s vojenským materiálem. V rámci mapování právní úpravy je potom nutné zmínit i právo Evropské unie, respektive některé směrnice a jednotné postoje, které ovlivňují vývoz z České republiky jak do Evropské Unie, tak (a to je z pohledu českých hráčů významnější) mimo Evropskou unii. Během práce s právní úpravou, zejména evropskou, není možné upustit od hodnocení této úpravy a jejího zasazení do mezinárodního kontextu, včetně provázání dopadů této úpravy do obchodní sféry a mezinárodních aktivit. Vzhledem k tomu, že vojenský materiál je často i politickým prostředkem, objeví se v této práci odkazy také na mezinárodní dění, neboť již Clausewitz pravil, že válka je pokračování politiky jinými prostředky. S ohledem k rozsahu této problematiky, a zejména silné ingerenci států, není možné zůstat jen a pouze v oboru práva mezinárodního obchodu, proto se v této práci dotknu i některých správních záležitostí, stejně tak jako záležitostí veřejného

2

obstarávání, konkrétně veřejných zakázek pro ozbrojené složky (tato část tvoří čtvrtý logický celek mé práce). Užití evropského práva je potom samozřejmostí. V rámci části o veřejném obstarávání však bude rozebrána pouze úprava evropská, která se jeví v současné době jako stabilnější a také svým celoevropským dosahem vykazuje vyšší důležitost pro náš exportně orientovaný zbrojní průmysl. Pokud v této práci bude někde užit technický nebo odborný výraz z jiného, než právnického prostředí (zejména tedy označení konkrétních zbraňových systémů, nebo jiných věcí), bude vždy vysvětlen tak, aby čtenář chápal, co pojem nebo název znamená. Zároveň je nutné vytknout před závorku, že cílem této práce není odzbrojení, boj proti zbrojení nebo šíření zbraní (embarga patří do mezinárodního práva veřejného). Cílem této práce je zhodnotit současnou právní úpravu, najít její nedostatky a mezery v ní, a jasně sdělit, jakými způsoby by mohly české zbrojařské společnosti efektivně dosahovat svých zájmů na tomto vysoce konkurenčním mezinárodním trhu. Dále pak je cílem

nalézt

ty

problematické

části

právních

norem,

které

mohou

vést

k netransparentnosti a veřejné kritice. Metodou pro dosažení tohoto cíle bude interpretace právních norem a jejich zasazení do kontextu jak národního, tak evropského, spolu s návrhem možného řešení této situace. Ačkoliv je tato práce zaměřena na hledání způsobů ke zlepšení postavení zejména českých zbrojních společností, tak jejím cílem rozhodně není hledat cesty, jak nelegálně vyzbrojovat povstalce, teroristické bojůvky a i jinak nelegálně šířit vojenský materiál po světě.

3

1.

Obecný

úvod

do

regulace

zahraničního

obchodu

s vojenským materiálem 1.1 Právní normy přímo ovlivňující zahraniční obchod s vojenským materiálem Na začátku práce je dobré vymezit, o jaké právní úpravě tato práce bude vůbec pojednávat a s jakými normami bude pracováno. Právní normy, které regulují toto obchodně-právní odvětví jsou normy vnitrostátního práva, dále normy práva evropského a také mezinárodního práva veřejného. Do norem mezinárodního práva veřejného spadají zejména embarga a sankce Organizace spojených národů nebo národního původu. Dále sem, zcela jistě, patří významná mezinárodní smlouva Arms Trade Treaty, kterou se povedlo po dlouhých jednáních schválit a ratifikovat napříč celým světem, a která má přinést do tohoto obchodu údajnou transparentnost a zejména omezit možnosti zneužití zbraní, respektive omezit nelegální obchod s těmito produkty. Nelze též opomenout například Smlouvu o nešíření jaderných zbraní nebo Úmluvu o zákazu nebo omezení použití některých konvenčních zbraní, které mohou způsobovat nadměrné utrpení nebo mít nerozlišující účinky. Normami evropskými, které se této oblasti dotýkají, jsou dvě evropské směrnice, společný postoj Rady a jedno rozhodnutí Rady. Jedná se o směrnici 2009/43/ES o zjednodušení podmínek transferů produktů pro obranné účely uvnitř Společenství (dále jen „směrnice o transferech“), a o směrnici 2009/81/ES o koordinaci postupů při zadávání některých dodávek na stavební práce, dodávky a služby zadavateli v oblasti obrany a bezpečnosti (dále jen „směrnice o zakázkách). Následuje společný postoj vydaný podle hlavy V Smlouvy o Evropské unii – společný postoj Rady 2008/944/SZBP, kterým se stanoví společná pravidla pro kontrolu vývozu vojenských technologií a vojenského materiálu (dále jen „společný postoj“). Poslední evropskou normou, která bude v této práci zmíněna, je potom rozhodnutí Rady 2009/1012/SZBP na podporu činností Unie za účelem prosazování kontroly vývozu zbraní a zásad a

4

kritérií společného postoje 2008/944/SZBP ve třetích zemích (dále jen „rozhodnutí rady“). Zatímco obě směrnice se věnují vnitřnímu trhu Evropské unie, respektive volnému pohybu zboží, společný postoj a rozhodnutí rady, které na něj navazuje, se věnují vývozu na trhy mimo Evropskou unii. Vnitrostátními normami je zákon č. 38/1994 Sb. o zahraničním obchodu s vojenským materiálem a na něj navazující vyhláška č. 210/2012 Sb. Tyto dvě normy regulují pouze zahraniční obchod, tzn. vývoz a dovoz mimo území České republiky. Nevztahují se tedy na nakládání s vojenským materiálem na území našeho státu. Toto regulují zákony č. 229/2013 Sb. o nakládání s bezpečnostním materiálem a č. 119/2002 Sb. o střelných zbraních a střelivu.

1.2 Teoretické zařazení těchto norem Na výše uvedeném seznamu právních norem, které regulují zájmové odvětví této práce můžeme vidět, že lze zcela dát za pravdu tezi, která vymezuje právo mezinárodního ochodu jako „účelově uspořádaný soubor právních norem z různých právních odvětví a různého původu, které spojuje jejich společný účel upravovat právní vztahy vznikající při uskutečňování mezinárodního obchodu“1. Pokud bychom potom chtěli tyto normy třídit, či jinak kategorizovat, je zřejmé, že se jedná o normy veřejnoprávní, konkrétně o „normy hospodářského práva pro mezinárodní obchodní styk“2, neboť není pochyb, že se jedná o normy, kterými stát vytváří prostředí pro realizaci obchodních vztahů. Ostatně, jsou naplněny všechny znaky této kvalifikace, tedy to, že stát 1) aktivně zasahuje do vzniku a realizace vztahů hospodářských subjektů tím, že zákonnou úpravou nastavuje pravidla pro vznik těchto vztahů, 2) sleduje svůj zájem a aktivně dbá, svojí vrchnostenskou politikou realizovanou skrze Licenční správu Ministerstva průmyslu a obchodu, na to aby tyto vztahy nebyly v rozporu s jeho obrannými a zahraničně politickými zájmy.

1

KUČERA, Zdeněk, Monika PAUKNEROVÁ, Květoslav RŮŽIČKA a Vlastislav ZUNT. Úvod do práva mezinárodního obchodu. 1. vyd. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2003, 15 s. ISBN 80-864-7332-5. 2 Tamtéž, 17 s.

5

Je tedy zcela zřejmé, že lze bez větších debat pod toto zařazení subsumovat i normy práva Evropské unie, neboť vykazují stejné, výše uvedené znaky, pouze místo zájmů státu je třeba dosadit zájmy Evropské unie, potažmo zájmy státu vyjádřené skrze politiku Evropské unie.

6

2. Vojenský materiál, který nesmí být obchodován 2.1 Výčet zakázaného vojenského materiálu Ačkoliv bylo v úvodu práce vymezeno, že zákazy a omezování tohoto obchodně právního odvětví nejsou jejím cílem, nelze tuto část pominout, pro její nespornou důležitost. Tato důležitost je akcentována i tím, že vymezení zakázaného materiálu je zařazeno dokonce ještě před definici vojenského materiálu samotného. I když zákon č. 40/2009 Sb. trestní zákoník neobsahuje ustanovení postihující přímo obchod se zakázaným vojenským materiálem, tkví důležitost tohoto výčtu v tom, že není legální možnost, jak zakázaný vojenský materiál zobchodovat a tím pádem se potenciální obchodník automaticky dostává za hranu zákona, tedy páchá trestný čin. Výčet toho, co nesmí být předmětem obchodu s vojenským materiálem je uveden v § 4 zákona č. 38/1994 Sb. o zahraničním obchodu s vojenským materiálem. Jedná se v první řadě o zbraně hromadného ničení jaderného, chemického a biologického charakteru. Toto ustanovení je tak naplněním závazků České republiky, které plynou z mnoha mezinárodních smluv, které Česká republika podepsala a ratifikovala. Jedná se zejména o Smlouvu o nešíření jaderných zbraní, Úmluvu o zákazu vývoje, výroby, hromadění zásob a použití chemických zbraní, jejich zničení, a například také o Úmluvu o zákazu vývoje, výroby a hromadění zásob bakteriologických a toxinových zbraní a jejich zničení. V řadě druhé se potom jedná o protipěchotní miny a zbraně působící nadměrné utrpení, nebo mající nerozlišující účinky. Tyto zbraně jsou z obchodování vyloučeny jako výsledek ratifikace Úmluvy o zákazu použití, skladování, výroby a převodu protipěchotních min a o jejich zničení, na základě které byl přijat zákon č. 305/1999 Sb., o zákazu použití, skladování a převodu protipěchotních min a jejich zařízení. Zbraně působící nadměrné utrpení, nebo mající nerozlišující účinky, jsou zakázány Úmluvou o zákazu nebo omezení použití některých konvenčních zbraní, které mohou způsobovat nadměrné utrpení nebo mít nerozlišující účinky z roku 1980. Tato úmluva obsahuje pět protokolů, kdy každý protokol představuje jeden zakázaný okruh

7

zbraní. Například jsou zde zakázány zápalné zbraně, oslepující lasery, nebo zbraně tvořící v lidském těle rentgenem nedetekovatelné střepiny. Úmluva rovněž ukládá povinnost válčícím stranám, které v konfliktu použily výbušných zbraní, pomoci s odstraněním nevybuchlé munice, respektive vyčištěním bojiště od nevybuchlé munice. Nakonec, i když to zákon výslovně nezmiňuje, je zakázán i obchod s kazetovou municí, neboť v roce 2012 ratifikovala Česká republika mezinárodní Úmluvu o zákazu kazetové munice, které kromě hromadění, zakazuje i převody této munice těm státům, které úmluvu ratifikovali.

8

3. Zákon č. 38/1994 Sb. o zahraničním obchodu s vojenským materiálem a jeho prováděcí předpis 3.1 Historický úvod Důvodová zpráva z roku 1993 uvádí, že cílem této úpravy je vytvoření uceleného právního rámce pro toto odvětí zahraničního obchodu a jeho uvedení do souladu s Listinou základních práv a svobod. Až do přijetí tohoto zákona bylo odvětví zahraničního obchodu s vojenským materiálem regulováno pouze vyhláškou „o podmínkách vydávání úředního povolení k dovozu a vývozu zboží a služeb“. Důvodová zpráva v této souvislosti argumentuje úpravou ve státech západní Evropy, která se, dle důvodové zprávy, vyznačuje velkou precizností a centralizací řízení o těchto záležitostech a to s ohledem na státní zájmy. Od té doby byl zákon celkem desetkrát novelizován, přičemž poslední novelizace implementovala evropskou směrnici 2009/43/ES – směrnici o transferech. Neméně důležitou součástí právního rámce potom je vyhláška č. 210/2012 Sb., která je prováděcím předpisem k tomuto zákonu a obsahuje klíčový dokument „Příloha 1 – Seznam vojenského materiálu“.

3.2 Definice vojenského materiálu Zákon č. 38/1994 Sb. o provádění zahraničního obchodu s vojenským materiálem (dále jen zákon) obsahuje ve svém §5 vymezení pojmu „vojenský materiál“. Toto vymezení zahrnuje tři skupiny, které jsou spolu navzájem spjaté. Zjednodušeně se dají označit jako „výrobky“, „vybavení“ a „služby“. V případě „výrobků“ (odst. 1, písm. a)) jsou rozhodnými kritérii pro jejich zařazení pod vojenský materiál jejich konstrukce či přizpůsobení pro užití v ozbrojených nebo bezpečnostních složkách, případě jejich hromadné využití ozbrojenými složkami k zabezpečení úkolů obrany a bezpečnosti státu. „Vybavení“ popsané v odstavci 1 písm. b) potom směřuje na materiál, včetně investičních celků, návodů, technické dokumentace a programového vybavení,

9

určeného nebo přizpůsobeného zejména pro vývoj, výrobu, kontrolu a zkoušení výrobků, jejich součástí a náhradních dílů uvedených v písm. a). Poslední definovanou oblastí jsou služby, které jsou poskytovány v souvislosti s výrobky uvedenými v prvním odstavci. Jedná se zejména o opravy, úpravy, údržbu, poskytování informací nebo vysílání a přijímání odborníků za účelem vývoje, výzkumu, konstrukce, výroby, oprav, úprav, údržby nebo použití vojenského materiálu. Jak výčet v odstavci 1 písmeno b) tak ve druhém odstavci je demonstrativní a nechává tedy otevřená vrátka k pokrytí i možností, se kterými zákonodárce nepočítal a mohou se v mezinárodní obchodně-zbrojní praxi objevit. Jako nešťastné se však jeví ustanovení odstavce 1 písmena a). Zde je uveden odkaz na „charakteristické technicko-konstrukční vlastnosti“ a „hromadné užití v ozbrojených složkách“. Tato dvě ustanovení jsou poměrně vágní a mohou v praxi vést k určitým problémům spojeným s posouzením daného výrobku. Vzhledem k neexistenci určené autority pro posuzování zmíněných „charakteristických vlastností“, hrozí, že toto posouzení bude muset učinit případně až soud při projednávání trestného činu nedovoleného obchodu s vojenským materiálem (jeden z takových případů ostatně v době psaní této práce běží, respektive čeká na projednání odvolacím soudem). Tento problém se může týkat zejména střelných zbraní a střeliva, protože civilní a vojenské střelné zbraně se v určitých oblastech překrývají. Zákonodárce, a stejně tak i Evropská unie, si byl vědom toho, že není možné postavit obchodní praxi a úředníky Licenční správy ministerstva před problémy způsobené pouze obecnou definicí zákona a vydal proto prováděcí předpis – již výše zmíněnou vyhlášku - č. 210/2012 Sb. Tato vyhláška ve své příloze 1 obsahuje „Seznam vojenského materiálu“, který vychází ze Společného vojenského seznamu Evropské unie. Přesněji řečeno, absolutně ho přejímá. Tento katalog obsahuje taxativní výčet 22 pojmů (SVMe 1-22), které zahrnují vše, počínaje střelnými zbraněmi, přes jaderné reaktory, systémy řízení a velení, výcvikové trenažéry, katalog chemických látek (bojové otravné látky, pohonné složky a

10

směsi i trhaviny), až po radiolokační systémy a technologie potřebné pro výrobu, vývoj nebo využití položek ze Společného vojenského seznamu. Posledním pojmem, který do této části patří je potom „významný vojenský materiál“. Tímto pojmem se rozumí materiál významný buď z hlediska bojové efektivity, nebo pouze jeho množství. Významný vojenský materiál je taxativně vyjmenován v příloze 2 k vyhlášce č. 210/2012 Sb. Oproti předchozí vyhlášce (č. 332/2009 Sb.) zde došlo ke změně definovaného množství u ručních palných zbraní. Předchozí úprava stanovovala rozhodné množství jako vyšší množství, než je třeba k vyzbrojení organické jednotky na úrovni praporu nebo jeho ekvivalentu o počtu cca 400 lidí. Nebylo zde uvedeno kusové množství zbraní. Nová vyhláška z roku 2012 se vydala cestou jasné definice množství. To nově činí více, než 200 ks ručních palných zbraní. Nově je tedy sice množství přesně stanoveno na kusy, avšak v praxi jde o snížení limitu na cca polovinu původního množství. V případě řízení o vydání licence pro významný vojenský materiál si Ministerstvo průmyslu a obchodu navíc vyžádá závazné stanovisko Ministerstva obrany z hlediska zajišťování obrany České republiky. Co se týče řízení o významném vojenském materiálu, je možné si požádat o předběžný souhlas ke vstupu do jednání se zahraničním partnerem. Tato žádost není obligatorní, avšak může být indikátorem o tom, zda bude možné obchodní případ vůbec realizovat, neboť Ministerstvo průmyslu a obchodu má 30 dní na to, aby povolení schválilo, a během těchto dní má projednat žádost právě s Ministerstvem obrany (které se k transakci bude vyjadřovat tak či tak). Předběžný souhlas může být samozřejmě změněn, došlo-li však ke změně podmínek, za kterých došlo k vydání souhlasu. Významný vojenský materiál má dále relevanci i pro trestní právo, kdy obchod s významným vojenským materiálem bez povolení je naplněním okolnosti podmiňující vyšší trestní sazby (§265 odst. 2 písm. f) zákona č. 40/2009 Sb. trestní zákoník).

11

3.2.1 Překrytí vojenského a civilního materiálu Pro vysvětlení je zde třeba uvést, že civilní osoby mohou v České republice, po splnění náležitostí uvedených v zákoně č. 119/2002 Sb. (zbrojní zákon), nabývat do vlastnictví (držet) zbraně opakovací a samonabíjecí. V konkrétním případě se může jednat například o odstřelovačské pušky, které jsou, z povahy věci, konstruovány pro užití v ozbrojených složkách. V civilní sféře jsou však tyto zbraně užívány pro sportovní účely a běžně se s nimi soutěží ve střelbě na velké vzdálenosti. Zároveň se tyto zbraně do České republiky běžně dovážejí v licenčním režimu zbraní nevojenského charakteru. V praxi, kdy dochází k uplatňování rozdílné politiky dle zákona č. 119/2002 Sb. (zbrojní zákon) a č. 228/2005 Sb. o kontrole obchodu s výrobky, jejichž držení se v České republice omezuje na straně jedné a politiky dle zákona č. 38/1994 Sb. jsou tak rozhodující zkušební značky, které jsou na zbrani, případně na náboji. Jedná se o takzvané „cipové značky“, dle mezinárodní úmluvy C.I.P.3, kterou je Česká republika vázána a která upravuje standardy zejména pro civilní zbraně. Je proto vhodné čtenáře stručně seznámit právě s problematikou značek C.I.P., které znamenají rozdíl mezi civilním a vojenským materiálem. Například při dovozu nábojů 7,62x39 mm, což je standardní ráže jak známých útočných pušek Kalašnikov, tak i některých loveckých a sportovních zbraní. Civilní držitel tohoto střeliva kromě toho, že musí být držitelem zbrojního průkazu, smí držet a užívat jen a pouze střelivo označené právě značkou C.I.P., která určuje, že se jedná o dovolené výrobní provedení. Stejné značky je možné nalézt na civilních zbraních dovezených do České republiky právě v režimu dle zákona č. 228/2005 Sb. Právě tyto značky, kterými je opatřeno buď balení, nebo přímo náboj sám, rozhodují, zda je náboj 7,62x39 mm vojenským materiálem, nebo materiálem civilním (stejně, jako se to týká některých palných zbraní – kulomet bude vždy kulometem a

3

Mezinárodní stálá komise pro zkoušení ručních palných zbraní pro civilní potřebu - Commission Internationale Permanente pour les épreuves des armes a feu portatives.

12

optikou české legislativy vojenskou zbraní, odstřelovačská puška však díky nim může být najednou zbraní civilní). Zdá se, že právě absence značek C.I.P. je důvodem pro výše uvedené trestní řízení.

3.3 Nakládání s vojenským materiálem V první řadě je potřeba uvést, že provádění zahraničního obchodu s vojenským materiálem není živností dle živnostenského zákona4. K jeho provádění tedy není možné žádat živnostenské oprávnění. Jediné oprávnění k této činnosti vydává Licenční správa ministerstva průmyslu a obchodu (dále jen licenční správa). Způsob získání tohoto povolení je podrobně upraven zákonem a bude předmětem samostatné kapitoly této práce. Pro úplnost je ovšem nutno dodat, že povolení se vztahuje pouze na zahraniční obchod, nikoliv na vnitrostátní. Na základě tohoto povolení se zapisuje do Obchodního rejstříku předmět podnikání. Pro potřeby vnitrostátního nakládání s tímto materiálem existuje lex specialis – zákon č. 229/2013 sb. o nakládání s bezpečnostním materiálem a na něj navazující koncesovaná živnost. Stejně jako u zákona existuje i v případě bezpečnostního materiálu prováděcí předpis spolu se seznamem bezpečnostního materiálu. K získání výše uvedené koncese je ze zákona nutný souhlas obvodního ředitelství Police České republiky. Rozdíl mezi vnitrostátním obchodem s bezpečnostním materiálem a zahraničním obchodem s vojenským materiálem tkví zejména v režimu povolování obchodních případů. Zatímco pro vnitrostátní obchody není třeba žádného zvláštního povolení (kromě výše zmíněné koncese), pro zahraniční obchodní případy existuje nutnost žádat o licenci pro každý jednotlivý obchodní případ na licenční správě. Problematika těchto licencí bude rozebrána zvlášť, spolu s problematikou získání povolení. Závěrem této části je tedy možné sdělit, že existuje komplexní úprava nakládání s vojenským a bezpečnostním materiálem, která má za úkol pokrýt tento materiál na území České republiky tak, aby nedošlo k jeho zneužití.

4

§3 odst. 3 písm. m) živnostenského zákona.

13

3.4 Zahraniční obchod s vojenským materiálem Zákon ve svém § 2 definuje, co všechno se rozumí obchodem s vojenským materiálem. Při srovnání znění zákona účinného do 29.6.2013 a od 30.6.2013 zde můžeme vidět, že v odstavci 1 došlo k oddělení obchodů uvnitř a vně EU. To je následkem implementace směrnice o transferech, kdy nově přibylo v prvním odstavci písmeno d). Toto písmeno potom pod sebe pojímá veškeré obchody uvnitř EU. Odstavec 1 navíc jasně odděluje samotný vývoz a dovoz od nákupu a prodeje. To znamená, že povolovací režim se bude vztahovat i na ty situace, kdy předmětný materiál je již fyzicky v České republice, avšak bude ještě stále ve vlastnictví zahraniční osoby, která jej prodá tuzemské osobě až po dovozu do České republiky. Tedy bude potřeba dvou licencí – licence pro zahraniční osobu k importu vojenského materiálu a licence pro tuzemskou osobu k nákupu tohoto materiálu. Byť se jedná o složité řešení, které navíc může vzbuzovat dojem, že v praxi nebude příliš užíváno, existuje v České republice jeden významný příklad. Stíhací letouny SAAB JAS-39C/D Gripen, které jsou v pronájmu Ministerstva obrany České republiky, jsou pronajímány nikoliv od české pobočky SAAB Czech s.r.o., ale od švédského Úřadu pro vojenský materiál (Försvarets materielverk). To tedy znamená, že byla vydána licence pro dovoz těchto stíhacích letounů a následně, v případě odkupu těchto letadel státem, by bylo potřeba licenční potvrzení pro jejich nákup. Na tomto místě je třeba podotknout, že vzhledem k členství Švédského království v Evropské unii nebude, dle aktuálně účinné evropské legislativy, toto licenční potvrzení vyžadováno, neboť případný odkup letadel (po ukončení jejich druhého pronájmu), by byl nejspíše řešen cestou obecné licence dle evropské směrnice 2009/43/ES o zjednodušení podmínek transferů produktů pro obranné účely uvnitř Společenství. Tento příklad je pouze ilustrativní. Zahraniční osoba pro potřeby odstavce 1 je navíc definována odkazem na definici zahraniční osoby dle § 21 odst. 2 zrušeného zákona č. 513/1991 Sb. – obchodního zákoníku. V současnosti lze jen těžko předjímat, zda-li bude aplikační praxe dále pracovat s odkazem na zrušené ustanovení nebo proběhne novelizace, která do tohoto ustanovení vnese opět určitou míru jistoty.

14

Důležité však jsou i další odstavce § 2 zákona, tedy odstavce 2 a 3. Odstavec 2 za obchod s vojenským materiálem stanoví i zprostředkovatelskou činnost a obchody s vojenským materiálem, které provádí tuzemská osoba, avšak které probíhají vně území ČR, tedy situace kdy je materiál prodáván mimo území členských států EU. Odstavec 3 potom považuje za obchod s vojenským materiálem i písemný projev vůle směřující k uzavření smluv, které by upravily vztahy uvedené v předchozích dvou odstavcích. Tento odstavec má významný vliv na aplikaci trestního práva, neboť písemně učiněnou nabídkou, bez toho aniž by dotyčná osoba byla držitelem povolení, se naplňuje skutková podstata trestného činu provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle § 265 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. V současné praxi však zatím nebylo zaznamenáno užití tohoto ustanovení trestního zákoníku v případě pouze písemné nabídky.

15

4. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/43/ES o zjednodušení podmínek transferů produktů pro obranné účely uvnitř Společenství 4.1 Podklady směrnice, výchozí stav Evropská unie slovy této směrnice chápe vojenský materiál za zboží jako každé jiné, z pohledu ustanovení Smlouvy o založení Evropského společenství o vytvoření vnitřního trhu. Zároveň uznává právo členských států chránit své zájmy a bezpečnost. Avšak, jak je patrné z textu směrnice, jsou tyto zájmy podřízeny snaze o inovaci, průmyslovou spolupráci a konkurenceschopnost obranného průmyslu. Z těchto důvodů se Evropská unie rozhodla přijmout právní rámec pro sjednocení úpravy pohybu vojenského materiálu uvnitř Evropské unie, neboť jednotlivé národní úpravy mohou bránit pohybu těchto produktů a tím efektivně mařit ustanovení smluv o volném trhu zboží. Evropská unie se zde však dostává do určitého dilematu, kdy již z povahy věci není možné, aby například 122 mm raketomety Grad volně kolovaly po Evropě. Stejně tak je ale žádoucí, aby se národních soutěží na modernizaci bezpečnostních složek států podílelo co nejvíce zájemců, kteří mohou nejen snížit cenu, ale mohou také přispět s novými řešeními a koncepcemi, které by umožnili příznivě ovlivnit kvalitu evropského obranného průmyslu.. Z těchto důvodů bylo potřeba najít řešení, které umožní relativně volný pohyb vojenského materiálu uvnitř hranic Evropské unie, avšak nepovede ke zneužívání, a tím ohrožení bezpečnostní situace a zájmů jednotlivých členů Společenství. Na tomto místě je vhodné podotknout, že k návrhu směrnice bylo přistoupeno po rozboru historických zkušeností ze spolupráce členských států při otvírání národních trhů, respektive při zjednodušování podmínek a režimů pro jednotlivé transfery, která se datuje již do roku 1998, kdy byla zahájena prvotní spolupráce, která vyústila v dohodu z roku 2000 podepsanou ministry obrany šesti členských států v anglickém Farnborough. Důvodová zpráva k návrhu směrnice však tuto snahu hodnotí

16

z dlouhodobého hlediska jako vcelku neúspěšnou, když k dohodě následně nepřistoupil již žádný další členský stát5. Z důvodové zprávy je patrné, že Evropská komise při tvorbě této směrnice sleduje zejména tři zájmy. Těmito zájmy je především zvýšení bezpečnosti dodavatelských řetězců jednotlivých států tím, že odpadne nutnost posuzovat každý transfer jednotlivě, s tím, že každé jedno úřední posouzení nejen znamená časovou prodlevu, ale představuje i riziko zamítnutí transferu. V situaci, ve které byl návrh směrnice přijímán, byla totiž každá žádost o transfer uvnitř Evropské unie posuzována shodně, jako transfery do třetích zemí. Dalším zájmem je prohloubení vzájemné důvěry a zjednodušení pohybu vojenského materiálu uvnitř hranic Evropské unie natolik, aby po 50 letech evropské integrace bylo možné přijmout taková opatření, která povedou ke zjednodušení podmínek pro transfery natolik, že již nebude nutné každý transfer zdlouhavě povolovat, čímž se podaří naplnit záměr volného pohybu i tohoto zboží (v mezích bezpečnosti). Třetí záměr, který plyne z důvodové zprávy k této směrnici je odbourání dalších zbytečných nákladů. Studie „Intra-Comunity Transfers of Defence Products“ vypracovaná pro Komisi a citovaná důvodovou zprávou, uvádí, že roční náklady na zpracování licencí v Evropské unii tvoří až 3,16 miliard EUR6. Tento údaj navíc pochází z roku 2005, tedy před vypuknutím ekonomické krize. O to markantnější toto číslo potom je, viděno krizovou optikou.

4.2 Řešení směrnicí přijatá Směrnice o transferech přinesla do tohoto obchodního a právního odvětví celkem čtyři nové pojmy a systémy, kterými se snaží odbourat bariéry vnitřního trhu.

5

Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady: o zjednodušení podmínek transferů produktů pro obranné účely uvnitř Společenství. In: Brusel, 2007. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2007:0765:FIN:CS:PDF str. 3. 6 Tamtéž, str. 4.

17

Pro jednodušší vysvětlování je v tomto případě vhodné začít „od nejmenšího k největšímu“, tedy individuální licencí. Individuální licence opravňuje jejího držitele k provedení takového transferu, ke kterému získal individuální licenci, tzn. jednomu určitému příjemci v členském státě Evropské unie. Pro její získání je nutné být držitelem povolení k provádění zahraničního obchodu s vojenským materiálem. Podmínky pro získání této licence se v podstatě neliší od těch podmínek, které jsou určeny k získání licence pro obchod se třetími státy. Zásadní změnou oproti době před účinností směrnice zde však je to, že stačí pouze jedna licence – licence dodavatele. Příjemce sice i nadále nese odpovědnost, avšak nemusí žádat o povolení. Samozřejmě však odpovídá za nakládání s vojenským materiálem podle vnitrostátní úpravy dle místě dodání (v případě příjemců z České republiky se tedy jedná o zákon 229/2013 sb. o nakládání s bezpečnostním materiálem). Fakt, že příjemce nově nepotřebuje povolení je právě jedním z výsledků směrnice o transferech, který má významně zjednodušit obchodování s vojenským materiálem na území Evropské unie. Zároveň ovšem individuální licence klade nejmenší podmínky i nároky jejím uživatelům ze všech čtyř nově přijatých systémů. Dalším z nově zavedených prvků je potom souhrnná licence. Na jejím základě je možné provádět transfery více příjemcům, kteří mohou být v jednom či více členských státech Evropské unie. Tato licence může být vydána až na dobu tří let a žadatel v žádosti uvádí pouze vymezení vojenského materiálu podle SVMe a také položku nebo číslo dle kombinované nomenklatury celního sazebníku. Licence se vydává pro konkrétní členské státy a v žádosti o ní je potřeba vymezit příjemce a konečné uživatele vojenského materiálu. Tento druh licence k provádění transferů umožňuje vytvořit dlouhodobý základ pro pravidelné dodávky, tedy pro opakující se plnění. Její využití tak může směřovat například k dodávkám některých služeb (například výcviková a školící činnost),

18

případně dodávkám náhradních dílů. Může být dobrým řešením například v tom případě, kdy dodavatel plní v rámci přidělené veřejné zakázky. Poslední licencí, kterou směrnice o transferech přinesla, je obecná licence. Na tuto licenci je úzce navázána certifikace. Obecná licence opravňuje jejího držitele k dodávkám buď příjemcům, kteří jsou veřejnými zadavateli nebo jsou součástí ozbrojených sil, anebo příjemcům, kteří jsou certifikováni. Kromě toho může provádět transfery za účelem vystavování nebo hodnocení, eventuálně v rámci údržby nebo opravy vojenského materiálu. Obecná licence je ve svojí podstatě legální licence k provádění transferů. K jejímu využívání dodavateli postačuje být pouze držitelem povolení k provádění zahraničního obchodu s vojenským materiálem. Není potřeba podávat si žádost pro získání licencí pro konkrétní dodávky. Na druhou stranu je však dodavateli stanovena povinnost ověřit si, zda-li je příjemce transferu certifikován dle své vnitrostátní úpravy. Podmínkou pro obchodování v tomto režimu je uzavření antireexportní doložky s příjemcem a existence dokladu o konečném užití. Další povinností, která se váže k využívání obecné licence, je archivace údajů o uskutečněných transferech po dobu 10 let. Stejně tak je dodavateli kladena povinnost se před prvním transferem zaregistrovat u Ministerstva průmyslu a obchodu. Ministerstvo potom od dodavatelů sbírá každé pololetí informace o uskutečněných transferech v rámci této licence, kdy dodavatel je sám povinen

do desátého dne měsíce

následujícího po uplynutí pololetí informovat ministerstvo. Ministerstvo vytváří seznam dodavatelů, kteří využívají obecnou licenci, a tento seznam zveřejňuje. Výše zmíněná certifikace je potom druhou stranou této obecné licence Její zavedení je zcela jistě významným krokem ke zjednodušení přeshraniční industriální spolupráce, neboť certifikované výrobní společnosti mohou snáze získávat komponenty pro své produkty, ať se již jedná o radiolokátory nebo o podvozková kola letounů.

19

Jedním z bodů, na který je certifikace především zaměřena, je spolehlivost příjemce dodržovat vývozní omezení, která jsou spojená s licencí k transferu vydanou jiným členským státem. Certifikát, který je možný vydat jen a pouze žadateli, který je držitelem povolení k provádění zahraničního obchodu s vojenským materiálem a zároveň se jedná o výrobce, který uvádí na trh vojenský materiál pod svojí značkou, má platnost pět let. Dá se říci, že právě u certifikace se naplno projevil nešvar českých normotvůrců, kteří mají ve zvyku evropské směrnice implementovat pouze prostým okopírováním původního textu směrnice. Toto je vidět zejména v § 22g odst. 3 písm. a) zákona, kde je požadováno po žadateli o certifikát předložení dokladů o „odpovídající zkušenosti“ a o „zaměstnávání zkušeného řídícího personálu“. Těžko si lze představit, co může být onou odpovídající zkušeností a který personál je ten zkušený. Samozřejmě, v pesimistické variantě, je možné se obávat možnosti šikanózního výkladu, kdy díky absenci jasně stanoveného požadavku může docházet k odlišné interpretaci u jednotlivých žadatelů. Proces certifikace jinak tedy sleduje, v souladu se záměrem směrnice o transferech o změně předchozí kontroly za kontrolu následnou, schopnosti certifikovaného příjemce dodržet omezení spojená s licencemi udělenými státy dodavatelů. V rámci toho ministerstvo zkoumá interní postupy dodržování právních norem a systém řízení transferů, stejně jako přijímá písemný závazek řídícího pracovníka o dodržení podmínek pro konečné použití a vývoz a v neposlední řadě o jejich prosazení. Ministerstvo, při posuzování žádosti o certifikát, také žádá Ministerstvo vnitra, Ministerstvo obrany a Generální ředitelství cel o závazná stanoviska, která musí obsahovat souhlas či nesouhlas s vydáním certifikátu. Platnost certifikátů vydaných členskými státy Evropské unie je uznávána i v ostatních členských státech. Za tím účelem přímo směrnice ukládá Komisi zpřístupnit

20

seznam certifikovaných podniků v celé Evropské unii. Ke 3. červnu 2014 bylo takto certifikováno 29 podniků v celém Společenství7.

7

Čerpáno z http://ec.europa.eu/enterprise/sectors/defence/certider/index.cfm?fuseaction=undertakings.count ries.

21

5. Společný postoj Rady EU 2008/944/SZBP – stanovení společných pravidel pro kontrolu vývozu a dovozu vojenského materiálu. Řešení pro obchody se třetími státy 5.1 Společný postoj a jeho místo v politice EU Společný postoj Rady, který časově předchází směrnici o transferech, je prozatím poslední iniciativou Evropské unie, která se věnuje obchodu s vojenským materiálem se třetími zeměmi. Při čtení úvodních odstavců tohoto společného postoje vidíme, že není první iniciativou Evropské unie, která se tomuto problému věnuje (je zde zmíněna společná akce 2002/589/SZBP a společný postoj Rady 2009/468/SZBP). Avšak, a to je již smutnější, je zde naplno vidět jistá zjednodušující optika, se kterou Evropská unie na vojenský materiál nahlíží. Ačkoliv všude vidíme zmínky o vojenském materiálu, do kterého, jak již bylo řečeno výše, spadá opravdu široká škála různých výrobků a služeb, politika Evropské unie (představovaná tímto společným postojem, společnou akcí 2002/589/SZBP a rozhodnutím Rady 2009/1012/SZBP), se naplno koncentruje pouze na dvě až tři odvětví. Prvním jsou zbraně hromadného ničení (dále jen ZHN), druhým jsou nášlapné protipěchotní miny (dále jen nášlapné miny) a třetím jsou ruční palné zbraně. Zaměření na ZHN i nášlapné miny je logické – vychází z platných mezinárodních závazků, jako je například Smlouva o nešíření jaderných zbraní nebo Ottawská konvence o nášlapných minách. Zaměření na palné zbraně je však problematičtější. Ruční palné zbraně totiž představují jen zlomek ze všech druhů vojenského materiálu tak, jak tyto druhy známe buď přímo ze Společného vojenského seznamu Evropské unie nebo českého Seznamu vojenského materiálu, čímž se dostáváme k tomu, že ve prospěch dalších druhů vojenského materiálu se prakticky nevyvíjí aktivita na mezinárodně právním poli. Respektive, snaha Evropské unie se koncentruje ve zvýšené míře na tento segment zbrojního trhu, a tím se nedostává potřebných

22

prostředků a iniciativ na unijní úrovni, vedoucích k sjednocení pravidel pro vývoz ze států Evropské unie do třetích zemí. Navíc, snahou bojovat proti nelegálním ručním palným zbraním se na území Evropské unie vytváří jakési umělé nebezpečí nelegálních zbraní, které je užíváno ve prospěch snahy o zpřísnění režimu pro legální držení střelných zbraní. Na tomto poli zahájila svoji aktivitu v roce 2013 komisařka Malmström metodami, které si nezadají se způsoby dr. Josepha Goebbelse. A nakonec, není možné opomenout schizofrenní postoj Evropské unie a členských států, který se projevuje mezinárodně politicky. Na jedné straně se totiž snaží Evropská unie omezit šíření ručních palných zbraní a jejich dodávky režimům, které porušují lidská práva, na druhou stranu se však nebojí aktivně dodávat zbraně povstaleckým, a mnohdy přímo i teroristickým bojůvkám na dohled od hranic Evropské unie. Na tomto poli jsou aktivní zejména Velká Británie a Francie. Tato práce nekritizuje realizaci samostatné zahraniční politiky jednotlivých členských států, avšak za problematický je považován dopad politiky unie na exportéry. Na jedné straně zde máme společná pravidla pro vývoz (rozebrána v další části této práce), která mnohdy efektivně blokují vývoz (například pozastavení vývozu zbraní z produkce České zbrojovky Uherský Brod a.s. do Egypta během roku 2013), na druhé straně členské státy, které nejen, že tato pravidla jasně porušují (na rozdíl od obchodních společností si to mohou dovolit), ale také přímo přispívají ke zhoršení bezpečnostní situace na hranicích Evropské unie mnohem víc, než kdyby došlo ke kontrolovanému vývozu zbraní do rukou například bývalému režimu Muammara Kaddáfího. Ve zkratce se tedy dá říci, že Evropská unie, a jejím prostřednictvím členské státy, se rozhodly rezignovat na preventivní zajišťování vlastní bezpečnosti tím, že se budou aktivně snažit omezovat množství nelegálních zbraní ve světovém oběhu, když do tohoto oběhu nelegální zbraně ještě samy dodávají.

23

5.2 Společný postoj – jeho smysl a účel Podle ustanovení samotného společného postoje vidíme, že se jedná o příspěvek ke společné zahraniční a bezpečnostní politice. Jeho smyslem je, dle jeho vlastních slov, zajistit takové standardy, které budou transparentní a zároveň budou v souladu se zvýšenou odpovědností států vyvážejících vojenský materiál. Účelem společného postoje je zabránění vývozu vojenského materiálu, který by mohl být použit pro vnitřní represi nebo pro případnou mezinárodní agresi. A právě v tomto je spatřována ona zvýšená odpovědnost států – aby nebyly odpovědné za zhoršení mezinárodně politické situace. Co se týče oné výše uvedené společné zahraniční a bezpečnostní politiky, která je postojem upevňována, je třeba říci, že tento společný postoj podporuje spolupráci a konvergenci členských států na poli vývozů vojenského materiálu, a tím následně onu společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Tato konvergence se ve společné zahraniční a bezpečnostní politice projevuje zavedením pravidel, která tvoří minimální standardy pro posuzování každé žádosti o vývoz vojenského materiálu z členského státu mimo Evropskou unii. Dále je spolupráce podporována zavedením informační povinnosti mezi státy o těch žádostech o vývoz, které byly zamítnuty, včetně důvodu zamítnutí. Stejně tak je zavedena konzultační povinnost, pokud se členský stát rozhodne udělit povolení pro takovou transakci, která byla jinými členskými státy během posledních tří let zamítnuta. Až po provedení těchto konzultací může členský stát onu licenci vydat, avšak je povinen vysvětlit svůj postup těm členským státům, které podobnou transakci zamítly. Právě tyto konzultační mechanismy jsou, spolu se zavedením jednotných minimálních standardů (které představují pravidla tohoto společného postoje), onou realizací společné zahraniční a bezpečnostní politiky.

24

5.3 Pravidla stanovená společným postojem Společný postoj jasně ve svém článku 1 určuje, že členské státy posuzují každou žádost o vývozní licenci jednotlivě, případ od případu. K posouzení žádosti se následně užije osm kritérií, která jsou rozepsána v článku 2 společného postoje. Hned prvním kritériem jsou mezinárodně právní závazky členských států, tedy že vývoz nesmí být uskutečněn, došlo-li by jím k porušení závazku členského státu. Druhým kritériem je zhodnocení dodržování lidských práv v zemi konečného určení, stejně jako dodržení mezinárodního humanitárního práva tímto státem. Zde je jmenovitě zmíněna možnost užití zbraní k vnitřní represi, konkrétně zřejmé riziko použití k vnitřní represi. Vnitřní represe je zde navíc i poměrně široce definována pomocí demonstrativního výčtu příkladů. Avšak, a co je zvláštní, riziko užití zbraní pro vnitřní represi je důvodem k zamítnutí, žádosti, avšak porušování lidských práv je pouze důvodem pro zvláštní obezřetnost a posouzení povahy vojenských technologií nebo vojenského materiálu. Problematickým se tak tedy může stát dodání zbraní pro ozbrojené složky státu (zejména policejní sbory), ve kterém aktuálně probíhají nepokoje jakéhokoliv rázu, neboť existuje zřejmé riziko, že tyto zbraně budou užity k potlačení těchto nepokojů (opět se zde dostáváme k případu CZUB a.s. a jejímu exportu několika tisíc pistolí pro policejní složky Egypta). Kritérium třetí je vnitřní situace ve státě konečného užití. Tedy, rostoucí napětí nebo existující konflikt na území daného státu. Jinými slovy, do Sýrie by, za současných pravidel, z Evropské unie neměl zbraně dodávat nikdo. Ani Velká Británie a Francie. Čtvrté kritérium je zachování regionálního míru, bezpečnosti a stability v dané oblasti. Zde se zejména posuzuje, zda-li nemá stát konečného určení nějaké územní spory, respektive nároky, vůči svým sousedům, dále aby nedošlo k užití dodaného materiálu k agresi proti sousedním státům, respektive k útočným nebo jiným podobným aktivitám.

25

Pátým kritériem je národní bezpečnost vyvážejících států a jejich spojenecké závazky, tedy nezhoršení bezpečnosti spřátelených a spojeneckých států. Zde se posuzuje, zda-li vyvezený materiál bude mít dopad na jejich obranné a bezpečnostní zájmy, jakož i riziko použití tohoto materiálu proti jejich ozbrojeným silám, případně ozbrojeným silám spojeneckých, spřátelených a členských zemí. Šesté kritérium, které se užije při hodnocení žádosti o vývozní licenci, je chování kupující země vůči mezinárodnímu společenství. Zde se posuzuje její podpora terorismu nebo mezinárodního organizovaného zločinu, její závazky plynoucí z mezinárodního práva a dodržování závazků z kontroly zbrojení a úmluv o nešíření zbraní. Kritérium sedmé, jedno z nejširších kritérií, se věnuje možnosti reexportu vojenského materiálu, stejně jako dodání jinému konečnému uživateli na území přijímajícího státu. V rámci tohoto kritéria se posuzuje u každé žádosti celkem šest oblastí, které mají souvislost s výše uvedenými riziky. Patří sem i riziko nezamýšleného transferu technologií, možnost získání vyvezeného materiálu nebo technologie teroristy. Stejně tak se posuzuje pověst přijímající země z hlediska dodržování předpisů pro další vývoz, pokud je tento vývoz členským státem při schválení licence omezen. Možná trochu kuriózní je posuzování toho, zda-li je přijímající země vůbec technicky schopná využít přijímaný materiál a technologie. Posledním, osmým kritériem, je slučitelnost vyvezeného materiálu nebo technologií s technickou a hospodářskou kapacitou přijímající země. Zde se sleduje zejména to, zda-li dodaný materiál nenaruší udržitelný rozvoj přijímající země, a také to, aby přijímající státy své legitimní obranné požadavky naplňovaly s co nejmenším využitím lidských a hospodářských kapacit daného států, respektive, aby pro potřeby zbrojení sloužilo co nejméně zdrojů přijímající země.

5.4 Užití společného postoje nečlenskými státy Evropské unie Pravděpodobně není překvapující, že článek 11 společného postoje ukládá členským státům Evropské unie vynaložit maximální úsilí k tomu, aby užívání kritérií

26

tohoto společného postoje zdomácnělo i v jiných státech, které vyváží vojenský materiál. Tento článek se samozřejmě dá chápat jako snaha Evropské unie o prosazení jejího vlivu i mimo své území a tím jakási demonstrace velmocenské kapacity, avšak praxe ukazuje, že tato snaha spíše pokulhává. Respektive, že reálný dopad této snahy sice přesahuje evropský kontinent ale to, co je podstatné, neovlivňuje žádné jiné velké hráče v tomto oboru. Společný postoj ve svém článku 8 odst. 2 ukládá zveřejnění výroční zprávy EU o provádění společného postoje. A právě v této zprávě jsou vidět reálné výsledky prosazování vlivu Evropské unie. V době vzniku této práce je k dispozici zpráva z 27. listopadu 2013, která hodnotí naplňování společného postoje v roce 2012. Zde je potom jasně vidět seznam států, které se, slovy zprávy, ztotožnily s kritérii a zásadami společného postoje. Jedná se o následující státy: Bosna a Hercegovina, Bývalá jugoslávská republika Makedonie, Černá Hora, Island, Kanada a Norsko. Pouze pohled na výčet těchto států nám okamžitě napoví, že úspěšnost snah členských států o prosazení tohoto společného postoje sice není nulová, avšak o moc větší není. Proč? Z těchto šesti států jsou totiž pouze dva exportéry vojenského materiálu. A to v případě Kanady jde většinou jen a pouze o ruční palné zbraně (společnost Colt Canada Corporation, bývalé Diemaco Inc.). Naopak Norsko je sice poměrně významné na poli exportu vojenského materiálu (jmenujme společnosti Kongsberg, NFM nebo významnou muničku Nammo), avšak přistoupení na tento společný postoj je u něj, jakožto člena Evropského hospodářského prostoru, logické. Tím spíše, když většina exportu z Norska míří na západ nebo do Evropy samotné. V případě Islandu je jeho přistoupení o to pikantnější, protože tento stát nemá ani armádu, a dokonce ani žádné exportéry vojenského materiálu. Co se exportů týče, platí to stejně v zásadě i pro tři státy bývalé Jugoslávie, kde jejich přístup lze chápat jako projev zkušeností s ne tak úplně dávnou občanskou válkou a snahu o neopakování této zkušenosti kdekoliv na světě.

27

Lze tedy shrnout, že snaha o projekci vlivu Evropské unie na poli exportu vojenského zatím nepřináší velké úspěchy, respektive, její výsledky jsou pouze marginální.

28

6. Co chybí společné evropské politice exportu vojenského materiálu? 6.1 Polovičaté řešení a jeho důsledky pro české společnosti Při srovnání směrnice o transferech a společného postoje musí čtenáře překvapit rozdílnost hloubky obou norem. Zatímco směrnice o transferech představuje komplexní úpravu pro realizování transferů na vnitřním trhu Evropské unie, tak společný postoj představuje jen přibližné vodítko pro posuzování žádostí. Zatímco na vnitřním trhu se Komise snaží zajistit konkurenceschopnost všech evropských zbrojařských společností, a zároveň se snaží odstranit i případné možnosti pro diskriminaci těchto společností, tak na trhu mimoevropském není patrná žádná aktivita, byť tento trh, z mnoha důvodů, souvisí s vnitřním trhem a prostorem Evropské unie. Z praktických důvodů lze říci, že společný postoj Rady 2008/944/SZBP je pouze politickou záležitostí, která však neřeší to nejpodstatnější – rovné příležitosti evropských společností na trzích mimo Evropu. Nejdříve bych vysvětlil, jak souvisí vnější trh s vnitřním trhem. Za posledních zhruba 20 let je patrné snižování nákladů na vyzbrojování napříč celou Evropou. Toto snižování nákladů má za následky snižování početních stavů ozbrojených sil, stejně jako snížení počtu akvizic. Ostatně, tyto škrty jsou velmi dobře ilustrovány na zbrojařských veletrzích napříč Evropou, kdy velikost těchto akcí, snad s výjimkou Polska, neustále klesá (pro příklad se stačí podívat na snižování počtu vystavovatelů na brněnském veletrhu IDET). Těžiště trhu se tak postupně přesouvá mimo Evropu – do Asie a Afriky. Tím, že k tomu přesunu dochází, přesouvá se i pozornost zbrojařských firem a jejich obchodní aktivity. Ostatně, největší exportní aktivity například společnosti Omnipol a.s. probíhají v Indii a Ruské federaci. Poslední velké obchodní úspěchy České zbrojovky Uherský Brod a.s. jsou patrné hlavně v Egyptě, Mexiku a také v jižní Americe.

29

Jak tedy tento přesun pozornosti souvisí s vnitřním trhem? Vezměme si důvod k přijetí směrnice o transferech: „Právní a správní předpisy členských států upravující transfer produktů pro obranné účely uvnitř Společenství obsahují rozdíly, které mohou bránit pohybu těchto produktů a mohou představovat narušení hospodářské soutěže na vnitřním

trhu,

a

tím

znesnadňovat

inovaci,

průmyslovou

spolupráci

a

konkurenceschopnost obranného průmyslu v Evropské unii.“.8 Avšak těžko je možné zvyšovat konkurenceschopnost obranného průmyslu Evropské unie bez dostatku zakázek a příležitostí, které budou motivovat další vývoj. A tento dostatek příležitostí leží, jak již bylo řečeno, mimo Evropu. Jinými slovy, chceme-li naplňovat poslání směrnice o transferech, musíme vidět dál, než jen na evropský kontinent. V tomto ale evropská regulace, z těžko odhadnutelných důvodů, selhává. Proč? Protože byť nikdo nikomu nebrání se účastnit jednání o zakázkách mimo Evropu, brání velmi často ostatní členské státy jiným státům v realizování těchto zakázek. Tím se dostáváme k onomu polovičatému řešení. Zatímco pro pohyb na vnitřním trhu nastavila Komise takové podmínky, kterými v podstatě znemožnila členským státům zasáhnout do transferů tím, že by jim postavily členské státy do cesty nějakou překážku, u vnějšího trhu tak důsledná není. A tak se dostáváme do stavu, kdy, kromě Slovenska, mají všechny sousední státy České republiky ve svých zákonech o obchodu s vojenským materiálem ustanovení o tranzitních licencích. A zde narážíme na problém. Pokud se podaří české společnosti uspět se svým produktem na zahraničním trhu, nastává další, neméně složitá záležitost – samotný vývoz materiálu. Vzhledem k tomu, že pro drtivou většinu vývozů se používají lodě, je potřeba dostat vojenský materiál do přístavu. Je jedno, jestli to je Gdaňsk, Hamburk nebo Koper – pro jakýkoliv přístav nakládky je potřeba vypravit materiál pozemní cestou přes zahraniční území. A pro tuto pozemní přepravu je tedy potřeba získat tranzitní licenci. Tranzitní licence jsou problém, který trápí české exportéry několik posledních let a pravidelně se objevuje na stránkách ekonomických periodik, zejména pak E15. Bez 8

Odst. 3 SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 2009/43/ES: O zjednodušení podmínek transferů produktů pro obranné účely uvnitř Společenství. In: Úřední věstník Evropské unie. Brusel, 2009, L 146/1.

30

získání této licence totiž není možné dostat materiál do přístavu. Avšak, pro její získání je potřeba odevzdat prakticky kompletní dokumentaci obchodního případu, včetně množství a zejména ceny, cizím licenčním správám. Tyto údaje, byť jsou považovány za důvěrné, si potom často najdou cestu ke konkurentům našich exportérů usazených v dotyčném členském státě. Tím je samozřejmě narušována konkurenceschopnost. Dalším problémem, který se k tranzitním licencím váže, je lhůta pro jejich vydání. Ze zkušeností našich exportérů (Pamco INT a.s., MPI Group, s.r.o., Omnipol a.s.) je známo, že cizí licenční správy si dávají velmi na čas při udělování těchto licencí, a i když je často třeba nezamítnou, vydají rozhodnutí po uplynutí takové doby, kdy je zakázka pro naše vývozce prakticky ztracena, neboť díky tranzitní licenci došlo ke zpoždění dodávky třeba o několik měsíců. Netřeba říkat, že v těchto zmařených dodávkách jsou naši vývozce často nahrazováni obchodníky z těch států, ve kterých naši vývozci zaznamenali s tranzitní licencí pro daný obchodní případ významné zdržení.

6.2 Možné řešení Řešením tohoto problému by bylo vytvoření jednotného licenčního rámce. Pokud v současné době může existovat jednotný model licencí pro vnitřní trh, kdy jsou možnosti diskriminace v podstatě odbourány, bylo by vhodné vytvořit podobný rámec i pro export mimo Evropskou unii. Je samozřejmé, že tento model by mohl zvednout vlnu odporu členských států, neboť tím by došlo ke zvýšení konkurenceschopnosti, respektive k ohrožení pozic některých společností na konkrétních trzích snadným příchodem konkurence, zejména z České a Slovenské republiky. Je vysoce pravděpodobné, že tento odpor by mohl být maskován obavami o bezpečnostní situaci a právem státu na zajištění vlastní bezpečnosti, přesněji neohrožováním bezpečnosti přesuny vojenského materiálu skrze jeho území bez jeho svolení. Avšak v momentě, kdy na území Evropské unie nyní několik let funguje model vytvořený směrnicí o transferech, díky kterému je možné bez nejmenšího problému

31

převážet například tanky z České republiky přes celou Evropu až do Španělska, je jasné, že podobný odpor členských států založený na bezpečnostní situaci by vyzněl přinejmenším jako úsměvný. Pro vytvoření takového jednotného modelu by přitom postačilo použít stávající směrnici o transferech, respektive jít stejnou cestou a přitom využít informační povinnosti známé ze společného postoje Rady 2008/944/SZBP. Idea je taková, že vývozce z České republiky požádá o licenci pro vývoz, například raketometů RM-70 na Srí Lanku, českou licenční správu. V rámci této žádosti uvede přístav, ve kterém proběhne nakládka (jednou z možností je třeba Koper). Licenční správa při svém posuzování žádosti o licenci potom, po úspěšném schválení, notifikuje Rakousko a Slovinsko o tom, že bude probíhat transport tohoto materiálu přes jejich území. Více by nemělo být potřeba, neboť schválení tranzitní licence v podstatě jen zdvojuje udělení vývozní licence českou licenční správou, neboť rámec pravidel, podle kterých se žádost posuzuje je, jak již víme z dřívějších částí této práce, stejný v Praze, Vídni i Lublani. Toto řešení nejen, že by významně pomohlo vnitrozemským exportérům, ale zvýšilo by i konkurenceschopnost evropských společností na globálním trhu a také odstranilo zbytečnou byrokratickou zátěž a snížilo tak náklady exportérů. Není třeba zdůrazňovat, že vyšší globální konkurenceschopnost evropských zbrojařských společností by byla pro Evropskou unii přínosem.

32

7. Povolování zahraničního obchodu s vojenským materiálem 7.1 Povolovací řízení obecně Jak již bylo napsáno výše, povolovací řízení pro zahraniční obchod s vojenským materiálem je dvoustupňové – obecné a pro každý obchodní případ. Povolovací řízení v těchto věcech vede Ministerstvo průmyslu a obchodu, přesněji Licenční správa, a je upraveno zákonem 38/1994 Sb. Pro správní řízení se pak, subsidiárně, užije správní řád. Prvním stupněm je žádost o udělení povolení k provádění zahraničního obchodu s vojenským materiálem (dále jen povolení), na základě kterého může držitel povolení vstupovat do jednání s potenciálními partnery. Druhým stupněm je udělení licence pro provádění zahraničního obchodu s vojenským materiálem (dále jen licence), kterou se povoluje uskutečnění každého konkrétního obchodního případu. Obchodování s vojenským materiálem není možné zahájit vydáním povolení, ale nejdříve zápisem tohoto předmětu činnosti do obchodního, nebo obdobného, rejstříku. Ministerstvo zároveň vede Seznam registrovaných dodavatelů a Seznam držitelů povolení k obchodování s vojenským materiálem.

7.2 Povolení k obchodu s vojenským materiálem Při náhledu do důvodové zprávy k zákonu zjistíme, že důvodem, pro který se v zákoně institut povolení objevil, je obava z liberalizace podnikatelských aktivit a zejména obava z nezodpovědných subjektů, které by bez patřičné regulace mohly znevážit schopnosti České republiky plnit své mezinárodní závazky v oblasti kontrolních režimů. Z tohoto důvodu je kladen důraz na dostatečnou technickou, materiální, finanční i personální vybavenost právnických osob (fyzickým osobám bylo umožněno podnikat v oboru zahraničního obchodu s vojenským materiálem až velkou novelou na základě směrnice o transferech). Z důvodové zprávy dále vyplývá, že dvoustupňovost povolovacího řízení zde dříve v historii nebyla. Při studiu historických skutečností zjistíme, že ani nebyla

33

potřebná, protože podniky zahraničního obchodu, které směly obchod s vojenským materiálem provádět, byly všechno podniky pod státní kontrolou. Zejména se jednalo o PZO Omnipol, který měl na starosti například vývoz vozidel značky Tatra nebo letouny z produkce zbrojovky Aero Vodochody. Vzhledem k tomu, že PZO byly plně pod státní kontrolou, nebylo potřeba vydávat obecná povolení. Sama důvodová zpráva pak jasně říká, ostatně, jak jsem již zmínil výše, že hlavním důvodem pro zavedení povolení je obava z nezodpovědných subjektů na trhu. Povolení pro provádění zahraničního obchodu s vojenským materiálem se vyžaduje od všech právnických i fyzických osob se sídlem v České republice. Odlišností potom je licenční potvrzení podle §12a, které je vydáváno Ministerstvu obrany a Ministerstvu vnitra, provádí-li zahraniční obchod s vojenským materiálem. Licenční potvrzení však nahrazuje až případnou licenci. Pro obchodní činnost výše uvedených dvou ministerstev, v rámci plnění jejich úkolů, se povolení nevyžaduje vůbec. Žádost k udělení povolení se podává na Licenční správu na předepsaném tiskopise a pro její vyřízení má ministerstvo lhůtu 60 dní. Během této lhůty žádá ministerstvo o závazné stanovisko dotčené orgány, kterými jsou Ministerstvo zahraničních věcí, Ministerstvo vnitra a Ministerstvo obrany. Všechny tyto orgány mají 20 dní na vydání závazného stanoviska. Lhůta běží od dodání stejnopisu žádosti o vydání povolení.

7.2.1 Náležitosti žádosti o vydání povolení Zákon ve svém §7 stanovuje náležitosti pro vydání povolení pro právnické osoby, což plyne z původní úpravy, která nezahrnovala možnost vydání povolení osobě fyzické. Povolení pro osoby fyzické je potom doplněno v odstavci 3), který je k původnímu paragrafu doplněn. První podmínkou pro udělení povolení právnické osobě je fakt, že základní kapitál právnické osoby není tvořen z více, než 49 % vklady pocházejícími od

34

zahraničních osob, které nemají sídlo či bydliště v Evropské unii. Dle znění důvodové zprávy k původnímu znění zákona vychází tento požadavek z potřeby zajistit účinnou kontrolu provádění obchodů v této oblasti. Důvodem této kontroly mají být bezpečnostní, zahraničně politické a obchodní zájmy České republiky. Důvodová zpráva k zákonu však již mlčí o tom, jakým způsobem by případná kontrola osob podnikajících v tomto oboru měla probíhat. Lze se tedy pouze domnívat, že hlavním způsobem kontroly měl být fakt, že osoby ovládající subjekty držící povolení k provádění zahraničního obchodu s vojenským materiálem budou subjekty českého práva (případně takové osoby budou držet alespoň kontrolní většinu). Další podmínky se týkají členů statutárního orgánu, prokuristů a členů dozorčí rady. Ačkoliv po vstupu zákona o obchodních korporacích v platnost a účinnost, vztahují se tyto podmínky i na členy správní rady a statutárního ředitele, jak vyplývá ze sdělení ministerstva. K tomuto závěru však lze dojít i prostou interpretací stávajícího znění předmětného ustanovení. V rámci podmínek musí být osoby v těchto orgánech starší 21 let, jsou občany členského státu Evropské unie (a zároveň zde mají trvalý pobyt), splňují podmínku svéprávnosti (tedy, ve znění zákona jsou způsobilí k právním úkonům), mají čisté lustrační osvědčení a zároveň disponují bezpečnostní prověrkou na stupeň, nejméně, důvěrné, podle zákona č. 412/2005 Sb. o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti. Povinnost čistého lustračního osvědčení a bezpečností prověrky se vztahuje na všechny členy statutárního i dozorčího orgánu. Důvodová zpráva k původnímu znění zákona bohužel mlčí o tom, proč je požadováno lustrační osvědčení a bezpečnostní prověrka. K nalezení je pouze obecná zmínka o spolehlivosti ve vztahu k předmětu podnikání. Zároveň je vyžadováno dostatečné finanční zajištění obchodu a provádění obchodu vlastním jménem a na vlastní účet. Pro fyzické osoby platí tyto podmínky stejně, pouze se vyžaduje občanství České republiky a trvalý pobyt na území ČR.

35

Samotná žádost o vydání povolení potom musí obsahovat standardní údaje a náležitosti, jako je jméno/název, adresa, identifikační číslo nebo předmět podnikání. Musí však také obsahovat specifikaci vojenského materiálu podle SVMe a také teritoriální zaměření obchodu. To je vymezeno konkrétními státy, o které je žádáno. Zároveň lze v jedné žádosti žádat o vydání povolení pro více položek SVMe, stejně jako pro více zemí světa. Při podání žádosti je rovněž nutné dodat ty listiny, které dokládají rozdíl mezi údaji v žádosti a údaji v obchodním nebo jiném obdobném rejstříku, případně zakladatelské právní jednání, pokud právnická osoba ještě není zapsaná v obchodním rejstříku. Stejně tak je třeba doložit lustrační osvědčení a doklad o bezpečnostní způsobilosti (bezpečnostní prověrku).

7.2.2 Vydání povolení Hned na začátek je dobré uvést, že řízení o vydání povolení je pouze jednostupňové, neboť §12 odst. 1 zákona jasně stanovuje, že proti zamítavému rozhodnutí není možné podat rozklad. Obecně však platí, že jednostupňovost řízení a lhůta 60 dní k vydání rozhodnutí jsou jediné odlišnosti proti běžnému správnímu řízení podle správního řádu. Samotné rozhodnutí o vydání povolení obsahuje identifikační údaje, komu bylo vydáno, teritoriální zaměření a druh vojenského materiálu, pro který je vydáno a také případné podmínky pro provádění obchodu tak, aby byl v souladu se zájmy České republiky deklarované v §1 odst. 2 zákona. Zároveň může povolení určit, že je vydáno pouze pro některé podpoložky dané kategorie SVMe, případně, které podpoložky jsou z povolení naopak vyloučeny. Důvodem pro zamítnutí povolení pro konkrétní SVMe může být například absence živnostenského oprávnění pro některou činnost, která však může být pro danou položku SVMe klíčová. Například pro SVMe 8 „Energetické materiály“ a příbuzné látky to je živnostenské oprávnění „nákup a prodej výbušnin“.

36

Povolení se vydává jako časově neomezené. Nebylo tomu tak však vždycky, neboť důvodová zpráva se o zániku povolení z důvodu uplynutí času zmiňuje. Toto ustanovení však již ze zákona zmizelo během novelizace. Zákonodárce zřejmě správně usoudil, že teritoriální a druhové omezení vydaného povolení jsou faktory, které samy o sobě mohou pro obchodníky znamenat dostatečnou přítěž a nehodlal k tomu přidat i omezení časové. Nutné je však zmínit lhůtu 30 dní na písemné oznámení a doložení změn údajů, které jsou obsaženy v žádosti o vydání povolení, nebo dokladech, které byly k žádosti přiloženy. Povolení nebude vydáno, nesplní-li žadatel zákonem stanovené podmínky pro vydání nebo pokud by vydání povolení mohlo ohrozit obchodní nebo zahraniční politické zájmy České republiky, případně veřejný pořádek nebo ochranu obyvatelstva. Ministerstvo rovněž rozhodne o nevydání povolení, pokud neuplynula lhůta 3 let od ukončení insolventního řízení či předchozího zamítavého rozhodnutí. Stejně tak platí lhůta 3 let i pro nevydání povolení po jeho zániku z rozhodnutí ministerstva.

7.2.3 Zánik povolení V zásadě existují čtyři skupiny důvodů pro zánik povolení. Jak již bylo napsáno výše, důvodem pro zánik povolení není uplynutí času. Prvním důvodem pro zánik povolení je zánik právnické osoby, tedy její výmaz z obchodního rejstříku nebo smrt osoby fyzické. Povolení je nepřenosné, takže zákon v § 13 odst. 2) jasně stanovuje, že povolení nepřechází na právního nástupce. Dále povolení zaniká, bylo-li rozhodnuto o úpadku osoby, která je držitelem povolení. Zde je evidentní souvislost s ustanovením § 7 odst. 1) písm. d), která stanovuje, jako jednu z podmínek pro vydání povolení, dostatečný rozsah finančního zajištění obchodu s vojenským materiálem. Tedy, je jasné, že osoba, která je v úpadku, nedisponuje dostatečnými finančními prostředky pro zajištění obchodu a nesplňuje tak podmínku pro vydání povolení.

37

Povolení také zaniká oznámením osoby o tom, že ukončuje výkon povolované činnosti. Nejrozsáhlejším důvodem pro zánik povolení je rozhodnutí ministerstva o zrušení, kde § 13 odst. 1) písm. c) taxativně stanovuje 4 důvody, pro které může ministerstvo rozhodnout o zrušení povolení. Jedná se o situace, kdy povolení bylo uděleno na základě nesprávných nebo neúplných údajů, případně osoba, která je držitelem povolení, přestala splňovat podmínky pro udělení tohoto povolení nebo pokud to vyžadují zahraničně politické, obchodní nebo bezpečnostní zájmy České republiky. Dále také se jedná o situace, kdy držitel povolení porušil závažným způsobem ustanovení zákona, předpisy Evropské unie, právní předpis členského státu Evropské unie nebo vyhlášenou mezinárodní smlouvu, kterou je Česká republika vázána, pokud upravují (mezinárodní smlouvy i právní předpis členského státu Evropské unie) obchodování nebo nakládání s vojenským materiálem.

7.3

Licence

pro

provádění

zahraničního

obchodu

s vojenským

materiálem Jak již bylo uvedeno výše v této práci, je povolovací řízení v oboru zahraničního obchodu s vojenským materiálem dvoustupňové. Získání samotného povolení stačí pouze k tomu, aby mohl jeho držitel vstupovat do jednání s obchodními partnery. Pro samotnou realizaci konkrétního obchodního případu pak musí držitel povolení žádat ještě o vydání licence. Bez licence není možné legálně obchodní případ realizovat. Výjimkami, pro které není licence podle § 14 potřeba, je obchod ve smyslu ustanovení §2 odst. 3 zákona, tzn. písemný projev vůle směřující k uzavření smlouvy, a dále potom uskutečňování transferu v rámci vnitřního trhu Evropské unie na základě jedné ze tří pro to speciálně určených licencí. Licence a licenční řízení je upraveno v části třetí zákona, konkrétně hlavě první, § 14 a následujících. A právě hned v § 14 odst. 2) stanovuje, že o licenci požádá

38

právnická osoba pro každou smlouvu, jejímž předmětem je obchod s vojenským materiálem. Jak již je patrno z předchozího odstavce, kde je uvedena pouze právnická osoba, netýká se hlava první fyzických osob. To je důsledek dvou faktů. Prvním z faktů je, že zákon č. 38/1994 Sb. byl vždy postaven tak, že povolení k provádění zahraničního obchodu s vojenským materiálem mohla získat pouze právnická osoba zapsaná v obchodním rejstříku. Druhým faktem je potom takzvaná velká novela, kterou byla transponována směrnice 2009/43/ES. Směrnice 2009/43/ES totiž přiznává fyzickým osobám právo podílet se, v rámci vnitřního trhu, na transferech vojenského materiálu. Zároveň, jak již bylo výše uvedeno, přinesla tato směrnice tři druhy licencí pro vnitřní trh Evropské unie. Tyto tři licence jsou upraveny v samostatné hlavě druhé části třetí zákona č. 38/1994 Sb. Tím pádem se tak licence podle hlavy první vydávají pouze právnickým osobám pro obchody uzavírané se třetími zeměmi. Takto přijaté řešení tedy jasně ukazuje, že zákonodárce v tomto případě splnil pouze ten minimální nutný standart, který směrnice 2009/43/ES ukládá, aniž by se třeba vedla úvaha směrem k tomu, jestli nestojí za to, po skoro 20 letech, umožnit fyzickým osobám provádět zahraniční obchod s vojenským materiálem i se třetím zeměmi. Je třeba říci, že z praktických hledisek je skoro nepodstatné, zda-li fyzická osoba dodá plnění do Německa či třeba Peru. Zároveň také platí, že pokud by si někdo myslel, že fyzické osoby – živnostníci se neangažují v obchodování s ozbrojenými složkami, je třeba ho vyvést z omylu. Živnostníků, kteří jsou na tomto trhu v České republice aktivní, sice není mnoho, avšak přeci jen existují. A záchranou je jim kolikrát právě to, že například jejich produkty nejsou, z velké části, zahrnuty v seznamu SVMe (ačkoliv se například jedná o produkty, bez kterých by nemohla fungovat žádná pěchota jakékoliv armády). Například autor této práce měl, během své téměř pětileté pracovní činnosti pro jednoho z takových živnostníků, možnost podílet se na několika výběrových řízeních v sousední zemi, kterých se zaměstnavatel účastnil buď přímo (pokud se nejednalo o

39

vojenský materiál), nebo jako subdodavatel české právnické osoby, pokud se jednalo o vojenský materiál. Objem prostředků, které dotyčný stát na tyto zakázky uvolnil, představuje ve svém souhrnu částku přesahující 300 000 000 Kč a dokazuje, že se nejedná o žádné maličkosti. Situace uvedená o několik odstavců výše, tedy fakt, že fyzické osoby – živnostníci nemohou provádět obchod s vojenským materiálem se třetími zeměmi, tak vede k tomu, že tyto osoby jsou nuceny si hledat partnery – právnické osoby, které povolení mají. V podmínkách České republiky se tak často jedná zejména o společnost Omnipol a.s., avšak v takové roli vystupuje, nejméně v jednom případě, i Česká zbrojovka Uherský Brod a.s. Toto řešení potom přináší z obchodního hlediska paradoxní situaci, kdy právnické osoby de facto prodávají svoji kapacitu, respektive možnost využít jejich povolení osobami, které povolení nemají. Jedna z takových společností si za využití svého povolení účtuje částku 1000 EUR, což může působit dosti přemrštěně, vzhledem k tomu, že se jedná pouze o několik administrativních úkonů. Umožnit fyzickým osobám nabývat licence i pro třetí země by potom mohlo vést ke zlepšení jejich postavení a jednodušší obchodní výměně se třetími státy, neboť živnostníci by tak přestali být závislí na svých partnerech, což může v praxi vést k problematickým situacím.

7.3.1 Žádost o vydání licence Žádost o vydání licence je možné podat teprve až po písemném projevu zahraničního partnera za účelem uzavření smlouvy o obchodu s konkrétním druhem a množstvím vojenského materiálu. V případě, že se žadatel účastní mezinárodní veřejné soutěže, je možné o licenci žádat již po vyhlášení takové veřejné soutěže nebo po obdržení výzvy k podání nabídky k takové soutěži.

40

Na těchto dvou pravidlech pro žádání o licenci se nic nezměnilo od doby, kdy byla zpracována důvodová zpráva k zákonu, tedy jsou tato ustanovení nezměněna již 20 let. Žádost o licenci, která kromě čísla povolení, obsahuje i identifikační údaje žadatele, je celkově podrobnější, než jen obecná žádost o povolení. Ve výčtu požadovaných údajů totiž nalezneme i identifikační údaje tuzemských či zahraničních partnerů, číslo nebo položku kombinované nomenklatury dle celního sazebníku, název vojenského materiálu dle SVMe a jeho množství, výrobní nebo evidenční čísla u významného vojenského materiálu (byla-li přidělena). Důležitou položkou, která se do žádosti o udělení licence uvádí, je navrhovaná délka platnosti licence. Tato položka je důležitá pro ty případy, kdy je například plnění rozděleno do jednotlivých dodávek, které probíhají postupně, avšak musí být všechny „pokryty“ licencí. Dále žádost obsahuje výčet států, které jsou pro danou transakci relevantní, tzn. států, ze kterých bude vojenský materiál dovezen, kam bude přivezen (jde-li o dovoz do České republiky a následný vývoz), nebo států na jejichž území se nachází konečný uživatel, nebo států, kde bude vojenský materiál nakoupen a kam bude dovezen, nebude-li převážen přes Českou republiku. V žádosti můžeme také nalézt účel zahraničního obchodu s vojenským materiálem, stejně jako nabídkovou nebo smluvní cenu za jednotkové množství vojenského materiálu. Zde ovšem nebylo možno zjistit, jaký jiný smysl má uvedení ceny, která velmi často představuje jeden z nejcitlivějších údajů celé smlouvy, než čistě statistický. Žádost o udělení licence musí také obsahovat geografický název a souřadnice místa uložení vojenského materiálu v České republice, je-li omezen mezinárodní smlouvou, a to před vývozem i po dovozu, jde-li o významný vojenský materiál dle prováděcího předpisu.

41

K žádosti se rovněž připojuje návrh na uzavření smlouvy, případně uzavřená smlouva. Tyto listiny musí obsahovat přesné vymezení obchodovaného vojenského materiálu, včetně jeho množství. Rovněž musí být připojen doklad o konečném užití vojenského materiálu (tzv. end-user certificate).

7.3.2 Vydání licence Proces, který se za vydáním licence skrývá, je velmi podobný procesu u vydání povolení. Opět je zde lhůta 60 dní pro vydání správním úřadem, který si vyžádá závazná stanoviska. Na tato stanoviska je opět 20 dní od doručení stejnopisu žádosti. V případě licence je však stanovisko Ministerstva obrany, ohledně zajišťování obranyschopnosti státu, vyžadováno pouze, pokud se jedná o významný vojenský materiál dle ustanovení § 20. Výsledek řízení správního úřadu má opět podobu rozhodnutí, avšak v případě licence není zákonem vyloučený opravný prostředek, narozdíl od řízení o vydání povolení. Vydaná licence obsahuje, kromě identifikačních údajů, i celkovou cenu vojenského materiálu v Kč, název vojenského materiálu a jeho množství, číslo, popřípadě položku nebo podpoložku kombinované nomenklatury celního sazebníku, a také je v rozhodnutí vymezeno místo pro záznamy celních orgánů o využívání této licence pro případ, že jde o postupné plnění. Dle důvodové zprávy má tento prostor pro záznamy celních orgánů zabránit překročení celkového povoleného objemu. Držitel licence, právnická osoba, má zákonem uloženou povinnost ministerstvo informovat o využívání vydané licence, a to dvakrát ročně, vždy do desátého dne měsíce následujícího po uplynutí prvního a druhého kalendářního pololetí. Zákon také ukládá povinnost vydanou licenci vrátit ministerstvu, pokud již splnila účel, pro který byla udělena nebo skončila její platnost, a to do 15 dnů. Pokud se

42

právnická osoba dozví o existenci okolností bránících vydanou licenci využít, má rovněž 15 dní na písemné informování ministerstva o této skutečnosti.

7.3.3 Neudělení a odnětí licence Důvody pro neudělení licence jsou veskrze podobné důvodům, pro které ministerstvo nevydá povolení. Opět se jedná buď o nesplnění náležitostí žádosti o povolení, porušením předpisů České republiky nebo členského státu Evropské unie, případně mezinárodní smlouvy. A také, opět, je-li to odůvodněno zájmy České republiky na poli bezpečnostním, obchodním, zahraničně politickém nebo na poli ochrany obyvatelstva a veřejného pořádku. Co se týče odnětí licence, jsou důvody opět velmi podobné důvodům u odnětí povolení. Navíc, v případě, že jde o důvody ochrany zájmů České republiky, lze licenci pouze pozastavit na dobu nezbytně nutnou. Ministerstvo zruší, na návrh dotčeného orgánu, rozhodnutí o pozastavení, pominou-li důvody, pro které bylo vydáno. Proti rozhodnutí o pozastavení je přípustný rozklad, ten však nemá odkladný účinek. Za rozhodnutí o pozastavení nebo odejmutí licence stát neodpovídá za škodu, která tímto rozhodnutím právnické osobě vznikla.

7.4 Licenční potvrzení – aneb jak ze zajetí prostředníků Licenční potvrzení, jak již bylo výše uvedeno, je specifický druh v rámci povolovacího řízení, které se vydává Ministerstvu obrany a Ministerstvu vnitra. Tato dvě ministerstva mají díky zákonu č. 38/1994 Sb. stanovenu výjimku a pro provádění zahraničního obchodu s vojenským materiálem, který spočívá v nákupu nebo dovozu, a jehož cílem je zabezpečit plnění úkolů těchto ministerstev. Výše uvedená dvě ministerstva tak ze zákona nepotřebují povolení k provádění zahraničního obchodu s vojenským materiálem a licenční povolení nahrazuje vydání licence.

43

K vydání licenčního potvrzení je třeba dodat Ministerstvu průmyslu a obchodu návrh na vydání licenčního povolení, uzavřené smlouvy o obchodu s vojenským materiálem a doklad o konečném užití vojenského materiálu. Návrh na vydání licenčního povolení obsahuje identifikační údaje organizační složky, osob, které jsou oprávněné jednat za obě ministerstva, označení uzavřené smlouvy, název vojenského materiálu, množství a evidenční čísla (byla-li vydána), a další údaje. Podíváme-li se do důvodové zprávy k původnímu znění zákona, nalezneme v odstavci o vydávání povolení výslovnou zmínku, že ačkoliv povolení mohou získat pouze právnické osoby, není vyloučena iniciativa státu na tomto poli. Zdá se tak, že právě zde je zakopán pes takzvaných „prostředníků“, který sužoval Ministerstvo obrany celá 90. léta, až někdy po začátek let desátých dvacátého prvního století. Ačkoliv totiž zákonodárce jasně dával prostor státu k tomu, aby nechal vzniknout například státem vlastněnou akciovou společnost, jejímž úkolem by bylo realizovat nákupy pro ozbrojené složky státu, nikdy k uskutečnění této myšlenky nedošlo. Zůstalo tak tedy jen a pouze u prostředníků v soukromých rukách, jako je například onen několikrát zmíněný Omnipol a.s. (vrtulníky EC-135 pro Policii České republiky nebo letouny CASA C-295M pro vzdušné síly Armády České republiky), MPI Group s.r.o. (obrněná vozidla KMW Dingo 2 pro Armádu České republiky, protitankové řízené střely Spike pro obrněné transportéry Pandur II), nebo například Zenit spol. s r.o. (výměna stíhacích letounů MiG-29 za polské vrtulníky PZL W-3A Sokol). Při pohledu na výčet společností (a projektů, které realizovaly) vidíme, že se jedná o větší hráče na českém trhu, kteří jsou však zapojeni také do tu více, tu méně známých kauz (Pandur, CASA, Dingo) spojených s Ministerstvem obrany. Právě z této pasti ven tak mělo vést vložení § 12a o licenčním potvrzení, který měl umožnit silovým resortům nakupovat napřímo, bez prostředníků. Jak si však ukážeme v dalším odstavci, zcela jistě to není cesta k jisté spáse.

44

I v byznysu s Ministerstvem obrany totiž platí, že každá mince má dvě strany. Na jednu stranu můžeme žehrat na prostředníky s vysokými maržemi, kteří jsou navíc opředeni korupčními skandály, na druhé straně však leží dva podstatné argumenty, které jsou bohužel kritikům zvenčí systému neznámé. Prvním argumentem pro zachování prostředníků je velikost českého trhu. Pokud bychom chtěli vyřadit prostředníky, může se stát, že pro některé velké hráče nebudou zakázky v České republice zajímavé, neboť pro ně budou znamenat vysoké transakční náklady, které budou zahrnovat tvorbu smluvní dokumentace v českém jazyce, stejně jako nutnost seznámit se s právním prostředím v našem státě (i když například skrze externí advokátní kanceláře). Ostatně, právě z tohoto důvodu existují smlouvy o obchodním zastoupení, které jsou v tomto oboru využívány – aby obchodní zástupce znal podmínky daného teritoria a mohl na něm sám aktivně vystupovat. Na tom například skončila určitá snaha o spolupráci s britskou společností Supacat Ltd., když silová část Vojenského zpravodajství – 601. Skupina speciálních sil – projevila zájem o vozidla Jackal pro nasazení v Afghanistánu. Výrobce jasně deklaroval, že přímo s Ministerstvem obrany se bavit nebude, na to, že má v České republice svého obchodního zástupce. Druhým argumentem, který však na první pohled je ještě méně patrný, než spolupráce prostředníků s výrobci, je vybavenost a schopnosti úředníků Ministerstva obrany, konkrétně pak Národního úřadu pro vyzbrojování. Jestliže totiž Ministerstvo obrany není schopno vypsat ani výběrové řízení na maskovací uniformy tak, aby odpovídalo jejich vlastním obranným standardům, lze jen těžko očekávat, že tito úředníci budou schopni aktivně vyjednávat se zkušenými prodejci zahraničních společností. Úředníkům k tomu totiž často chybí nejen jazyková příprava, ale kolikrát i odborná znalost, případně jasná vize či koncepce toho, co a proč pořizují. To je například dobře vidět na akvizici letounů C-295M z produkce společnosti CASA, dnes EADS. Zde je vysoká jednotková cena letounu je dána mimojiné tím, že odpovědné osoby na Ministerstvu obrany div že nechtěly, aby tato letadla létala nadzvukovou rychlostí. To je pouze ilustrativní příklad.

45

Naopak přímo ze své vlastní praxe mohu doložit několik situací a výběrových řízení na materiál, který byl v době zadání soutěže již morálně zastaralý a překonaný, avšak odpovědné osoby v patřičném úřadu Ministerstva obrany lpěly na tomto materiálu. Zkrátka prostě proto, že nic lepšího neznaly (byť bylo možné za stejné peníze dodat materiál o deset let modernější). Nutno tedy říci, že problém prostředníků, jako těch, na které je možné hodit všechno zlé při akvizicích Ministerstva obrany, nevznikl proto, že by snad náměstek ing. Miroslav Kalousek (v době vzniku zákona náměstek ministra obrany pro akviziční procesy), vpašoval do zákona možnost obchodovat pouze právnickým osobám, ale proto, že stát nedokázal plně nastavit koncepci pro veřejné obstarávání silových rezortů, když nevyužil svoji možnost vytvořit speciální obchodní společnost, jejímž úkolem by bylo zajišťovat tyto akvizice jak na poli kontaktů se zahraničními výrobci, tak zejména i po stránce personální, tedy kvalifikací a odbornými znalostmi svých pracovníků. Nemluvě o tom, že obchodní společnost by byla schopna svým zaměstnancům zajistit lepší mzdy, než úřady státu zatížené platovými tabulkami. Licenční potvrzení tak je jakousi snahou o nápravu chyby z roku 1993 (kdy zákon vznikal), která však dnes naráží na úskalí, z nichž některá jsem uvedl výše a prakticky je realizovatelná snad jen pro projekty americké vojenské pomoci FMS v rámci které Armáda České republiky dostává některé vybavení, zejména pro vedení bojové činnosti v Afghanistánu, nebo pro některé menší nákupy (například střelivo a další spotřební materiál).

46

8. Státní akvizice v prostředí jednotného trhu Evropské unie 8.1. Akvizice v rámci fungování Evropské unie obecně Smlouva o fungování Evropské unie, která je základním dokumentem, součástí primárního práva, klade akcent i na společný vnitřní trh v rámci Evropské unie. Tento vnitřní trh je potom upevněn několika směrnicemi, včetně směrnic o veřejných zakázkách. Avšak, při pohledu právě do primárního práva, konkrétně do čl. 346 Smlouvy o fungování Evropské unie vidíme, že i zde jsou výjimky, které jsou z běžných pravidel vnitřního trhu vyňaty. Obecně lze říci, že zájmem společné politiky v rámci Evropské unie je, jak již bylo uvedeno v předcházejících kapitolách, vytvořit konkurenceschopný evropský obranný průmysl a zároveň i umožnit volný pohyb výrobků určených k obraně státu. Právě ale Smlouva o fungování Evropské unie, a její článek 346 do tohoto vnáší výjimku a jakési zadní vrátka pro zájmy členských států.

8.2. Článek 346 Smlouvy o fungování Evropské unie Předmětný článek je rozdělen do tří částí. První dvě části řeší výjimky ze smluv, třetí část potom opravňuje Radu, na návrh Komise, změnit seznam výrobků, které jsou válečným materiálem (tedy Společný vojenský seznam Evropské unie). Pro tuto práci důležitou je část druhá, konkrétně čl. 346 odst. 1. písm. b), který říká, že „každý členský stát může učinit opatření, která považuje za nezbytná k ochraně podstatných zájmů své bezpečnosti a která jsou spjata s výrobou zbraní, střeliva a válečného materiálu nebo obchodem s nimi; tato opatření nesmí nepříznivě ovlivnit podmínky hospodářské soutěže na vnitřním trhu s výrobky, které nejsou určeny výlučně

47

k vojenským účelům.“ Jedná se o pravidlo, jež umožňuje suspendovat užití smluv členským státem9. Toto pravidlo je však třeba vykládat spíše restriktivně, neboť je vždy nutné identifikovat konkrétní podstatné zájmy na poli bezpečnosti členského státu, a to již proto, že je možné členský stát žalovat u Soudního dvora Evropské unie pro nedodržení závazků plynoucích z práva Evropské unie. Avšak, z tohoto článku se dovozuje jedno důležité pravidlo, které nakonec potvrdil i tehdejší Evropský soudní dvůr v rozsudku T-26/01 Fiocchi munizioni v. Komise: stát má právo na soběstačné zajištění své obranyschopnosti. Tento rozsudek totiž jasně stanovuje, že je-li to důležité k obraně státu, může členský stát přímo poskytnout dotaci zbrojní společnosti, kterou považuje za důležitou pro zajištění vlastní bezpečnosti (v předmětném rozsudku se jedná o dotaci pro továrnu na výrobu střeliva). Tím je tedy vymezena možnost státu určovat své priority v oblasti zajištění vlastní bezpečnosti a v takovém případě i prostřednictvím dotací vlastního zbrojního průmyslu.

8.3 Způsob přímého pořízení dle čl. 346 Smlouvy o fungování Evropské unie Pokud si znovu přečteme znění článku 346, zjistíme, že i v rámci tohoto článku je samoomezující opatření, které má za úkol bránit zneužívání tohoto článku pro obcházení zadávacího procesu. Jedná se konkrétně o část věty za středníkem ustanovení odst. 1. písm. b) „ tato opatření nesmí nepříznivě ovlivnit podmínky hospodářské soutěže na vnitřním trhu s výrobky, které nejsou určeny výlučně k vojenským účelům.“ Výlučně k tomuto se, nejnověji vyjadřuje rozsudek C-615/10, který se právě zabývá tím, co ještě je a co už není určeno výhradně k obranným účelům. A právě tento rozsudek jasně stanovuje podmínku objektivního testu. Jak vtipně poznamenává jeden 9

Čl. 346 odst. 1. Smlouvy o fungování Evropské unie

48

webový článek „osobní počítače nebudou výrobkem určeným výlučně k vojenským účelům, i kdyby si je armáda pořídila pro vedení kybernetického boje“10. Soud také říká, že v rámci tohoto objektivního testu je třeba zohlednit, zda-li civilní využití předmětného produktu je možné už z podstaty produktu, nebo je civilní využití možné až jako výsledek podstatné modifikace daného produktu. V tom tedy spočívá onen objektivní test. Až po provedení a případném naplnění tohoto objektivního testu je potom možné provést nákup předmětného materiálu mimo pravidla směrnice, neboť je naplněna podmínka, že nebude ovlivněna hospodářská soutěž s výrobky, které mohou mít i civilní využití. Avšak, nakonec i po provedení tohoto objektivního testu, by se měl zadavatel zamyslet, zda-linení možné naplnit své potřeby pomocí soutěže dle směrnice 2004/18/ES, jak praví předmětný rozsudek C-615/10 ve svém odstavci 45, kde toto tvrzení podkládá svojí předchozí judikaturou. Nakonec Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozhodnutí v předmětném rozsudku jasně říká, že předkládá-li soud členského státu předběžnou otázku v tom ohledu, zda-li je možné konkrétní výrobek vyjmout z běžného soutěžního řízení dle ustanovení článku 346 Smlouvy o fungování Evropské unie, přísluší tomuto soudu nejprve provést onen objektivní test a až následně poté se obrátit na Soudní dvůr.

8.4 Sekundární právo Evropské unie vztahující se k bezpečnostním akvizicím Mluvíme-li o akvizicích vojenského materiálu členskými státy Evropské unie, musíme vzít v potaz poslední vývoj na poli sekundárního práva v oblasti veřejných zakázek. Tímto vývojem je směrnice 2009/81/ES o koordinaci postupů při zadávání některých zakázek na stavební práce, dodávky a služby zadavateli v oblasti obrany a bezpečnosti a o změně směrnic 2004/17/ES a 2004/18/ES.

10

ANKERSMIT, Laurens. Procuring military equipment under the public procurement directive. [online]. [cit. 2014-06-03]. Dostupné z: http://europeanlawblog.eu/?p=604.

49

Tato směrnice stanovuje povinné postupy členských států pro nákup vojenského materiálu, jejichž cílem je zajištění férového přístupu k průmyslu ze všech členských zemí Evropské unie. Zároveň také stanovuje možné výjimky, respektive umožňuje členským státům použití výjimek pro své akvizice. Jedná se zejména o zakázky na poli vývoje a výzkumu, který provádí členské státy společně, a které jsou často řízeny mezinárodními agenturami, ať již se jedná o agentury NATO, nebo třeba Evropskou obrannou agenturu. Tyto agentury sice zadávají zakázky jménem členských států. Avšak vzhledem k náročnosti, nákladnosti a možným přínosům vývoje a výzkumu by právě tyto zakázky měly být z působnosti směrnice vyňaty11. Dále také tato směrnice dává prostor pro společné zadávání zakázek více členskými státy najednou (což byl například údajný společný nákup vozů IVECO LMV ve spolupráci Ministerstva obrany České republiky a Ministerstva obrany Slovenské republiky). Dle ustanovení směrnice by se pravidla směrnicí stanovená neměla vztahovat ani na tyto společné zakázky12. Tím se tedy podařilo zmapovat možné výjimky pro akviziční procesy na poli obranných zakázek tak, jak jsou v současnosti dovoleny unijním právem. Jak již ovšem bylo uvedeno výše, výjimky musí být vykládány restriktivně a není možné jimi systematicky obcházet ani směrnice, ani primární právo.

8.5 Využití výjimek v praxi - NSPA Po zmapování výjimek jako takových se můžeme nyní pustit do poukázání toho negativního, co jedna z těchto výjimek přináší. Na základě jedné z těchto výjimek totiž Ministerstvo obrany neobchází směrnici, ale přímo vlastní národní legislativu, zejména zákon o dani z přidané hodnoty. Jedná se konkrétně o výjimku dle čl. 12 směrnice, která umožňuje realizovat akvizice pomocí NATO Support Agency (NASPA) – dříve NAMSA. Ministerstvo obrany si 11 12

Odst. 28 preambule směrnice 2009/81/ES + čl. 12 směrnice 2009/81/ES. Tamtéž.

50

totiž od tohoto způsobu zadávání některých zakázek (zejména na střelivo a podobný materiál) slibovalo zlevnění zakázek díky tomu, že je možné spojit zakázky vícero členských států do jedné zakázky a získat tak lepší cenu. Dle informací z května 2014 však zatím k žádné takové spojené zakázce nedošlo a jednalo se tak vždy pouze o zakázku národní. Ministerstvo obrany si rovněž od tohoto způsobu zadávání slibovalo zlevnění zakázek, neboť nemusí platit DPH. Bohužel, tento způsob je v rozporu se zákonem o DPH, jak bylo řečeno zástupcem Ministerstva financí ing. Radkem Hálou na semináři, který k této problematice pořádala Asociace obranného průmyslu České republiky, který se konal 20. 5. 2014 v prostorách Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Praktickým důsledkem zadávání přes agenturu NSPA tak je pouze špatná situace domácích výrobců střeliva (kteří jsou schopni plnit požadavky Ministerstva obrany), porušování zákona o DPH a v neposlední řadě i problematické, respektive nemožné vymáhání pokut za pozdní dodání zboží, jak se již Ministerstvo obrany mohlo přesvědčit v minulém roce u zakázky na nákup 47 univerzálních kulometů Minimi 7,62 z produkce belgické zbrojovky Fabrique National Herstal. Vzhledem k tomu, že nákup organizuje NSPA, jsou pokuty příjmem právě této organizace, nikoliv zadavatele. Zda-li užití tohoto akvizičního procesu přineslo nějakou úsporu, je přinejmenším sporné.

51

Závěr Lze s klidným srdcem říci, že tato práce splnila svůj cíl. Bylo-li cílem v úvodu práce vytyčit některé problematické body a přijít s jejich řešením, troufám si tvrdit, že toho bylo dosaženo, a to zejména v kapitolách 6 a 7.4, které se přímo věnují konstruktivním řešením problematiky zahraničního obchodu. Těžko mi přísluší samému hodnotit tyto návrhy na možné řešení problémů, se kterými se české obchodní společnosti (ale i Ministerstvo obrany) potýkají, avšak troufám si tvrdit, že mnou navržená řešení nejsou složitá na implementaci a jejich výsledky mohou být zakrátko vidět. Realisticky však musím sám konstatovat, že zatímco společná politika vývozu do třetích zemí by neměla být finančně náročná (respektive její realizace), tak vznik odborně zaměřené obchodní společnosti vlastněné státem pro akvizice silových resortů bude zcela jistě zejména v začátcích stát nemalé finanční prostředky. Je však na zvážení politické reprezentace státu, zda-li tyto vydané prostředky mohou vynahradit špatnou reputaci, mizernou kvalitu provedení, ale i občas vysoké ceny zbrojních zakázek

52

Seznam zkratek A.s. – Akciová společnost. CASA – Construcciones Aeronáuticas, S.A – španělský výrobce letounů, v současnosti součást EADS. C.I.P. – Mezinárodní stálá komise pro zkoušení ručních palných zbraní pro civilní potřebu. CZUB – Česká zbrojovka Uherský Brod a.s. Č. – číslo. DPH – Daň z Přidané hodnoty. EADS – European Aeronautic Defence and Space Company – nadnárodní evropská zbrojovka. ES – Evropská společenství. EU – Evropská unie. EUR – Euro. FMS – Foreign Military Support, zahraniční vojenská pomoc poskytovaná ministerstvem obrany Spojených států Amerických. Inc. – incorporation – právnická osoba. IVECO – Industrial vehicle corporation – italská automobilka. JAS - Jakt, Attack och Spaning – Stíhací, útočný a průzkumný letoun. Kč – Koruna česká. KMW – Kraus-Maffei Wegmann, německá společnost zabývající se výrobou obrněných vodzidel. LMV – Light Multirole Vehicle, lehké víceúčelové vozidlo. Ltd. – Limited, společnost s ručením omezeným podle práva Velké Británie. MiG – Mikojan i Gurjevič, ruská letecká konstrukční kancelář. Ministerstvo – Ministerstvo průmyslu a obchodu. NAMSA – NATO Maintenance and Supply Agency – v současnosti NSPA. NATO – North Atlantic Treaty Organization, Organizace Severoatlantické smlouvy. NSPA – NATO Support Agency – zásobovací agentura NATO. Odst. – Odstavec. Písm. – Písmeno. PZL – Państwowe Zakłady Lotnicze – Státní letecké závody v Polsku.

53

PZO – Podnik zahraničního obchodu. Rozhodnutí Rady – rozhodnutí Rady 2009/1012/SZBP na podporu činností Unie za účelem prosazování kontroly vývozu zbraní a zásad a kritérií společného postoje 2008/944/SZBP ve třetích zemích. SAAB – Svenska Aeroplan Aktiebolaget, švédská automobilka zbrojovka (dvě společnosti totožného jména). Sb. – Sbírka zákonů Směrnice o transferech - směrnice 2009/43/ES o zjednodušení podmínek transferů produktů pro obranné účely uvnitř Společenství. Směrnice o zakázkách – směrnice 2009/81/ES o koordinaci postupů při zadávání některých dodávek na stavební práce, dodávky a služby zadavateli v oblasti obrany a bezpečnosti. Společný postoj – společný postoj Rady 2008/944/SZBP, kterým se stanoví společná pravidla pro kontrolu vývozu vojenských technologií a vojenského materiálu. s.r.o./spol. s r.o. – společnost s ručením omezeným. SVMe – Jednotlivé položky seznamu vojenského materiálu definovaného přílohou č. 1 k vyhlášce 210/2012 Sb. SZBP – Společná zahraniční a bezpečnostní politika. Zákon – Zákon 38/1994 Sb. o provádění zahraničního obchodu s vojenským materiálem. ZHN – Zbraně hromadného ničení.

54

Zdroje Právní předpisy vnitrostátní: Zákon č. 38/1994 Sb. o provádění zahraničního obchodu s vojenským materiálem Zákon č. 229/2013 Sb. o nakládání s bezpečnostním materiálem a Zákon č. 119/2002 Sb. o střelných zbraních a střelivu. Zákon č. 40/2009 Sb. trestní zákoník Zákon č. 228/2005 Sb. o kontrole obchodu s výrobky, jejichž držení se v České republice omezuje Zákon č. 455/1991 Sb. živnostenský zákon Zákon č. 513/1991 Sb. – obchodní zákoník Vyhláška č. 210/2012 Sb. Vyhláška č. 332/2009 Sb.

Právní předpisy evropské: Smlouva o fungování Evropské unie Směrnice 2009/43/ES o zjednodušení podmínek transferů produktů pro obranné účely uvnitř Společenství (dále jen „směrnice o transferech“), dále o Směrnice 2009/81/ES o koordinaci postupů při zadávání některých dodávek na stavební práce, dodávky a služby zadavateli v oblasti obrany a bezpečnosti Společný postoj Rady 2008/944/SZBP kterým se stanoví společná pravidla pro kontrolu vývozu vojenských technologií a vojenského materiálu Rozhodnutí Rady 2009/1012/SZBP na podporu činností Unie za účelem prosazování kontroly vývozu zbraní a zásad a kritérií společného postoje 2008/944/SZBP ve třetích zemích

Rozsudky Soudního dvora Evropské unie T-26/01 Fiocchi munizioni v. Komise C-615/10

Učebnice Úvod do práva mezinárodního obchodu. 1. vyd., Zdeněk KUČERA, Monika PAUKNEROVÁ, Květoslav RŮŽIČKA a Vlastislav ZUNT. ISBN 80-864-7332-5

55

Online články a dokumenty Důvodová zpráva z návrhu zákona o zahraničním obchodu s vojenským materiálem. [online].

[cit.

2014-06-03].

Dostupné

z: http://

download.mpo.cz/get/26807/27055/300297/priloha005.pdf

Důvodová zpráva k návrhu směrnice o zjednodušení podmínek transferů produktů určených pro obranné účely. [online]. [cit. 2014-06-03]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?qid=1401807696714&uri=CELEX:52007PC0765

Posouzení dopadů k návrhu směrnice o zjednodušení podmínek transferů produktů určených

pro

obranné

účely.

[online].

[cit.

2014-06-03].

Dostupné

z:

http://www.europarl.europa.eu/RegData/docs_autres_institutions/commission_europeen ne/sec/2007/1594/COM_SEC(2007)1594_CS.pdf

Patnáctá výroční zpráva podle čl. 8 odst. 2 Společného postoje Rady 2008/944/SZBP, kterým se stanoví společná pravidla pro kontrolu vývozu vojenských technologií a vojenského

materiálu.

[online].

[cit.

2014-06-03].

Dostupné

z:

http://register.consilium.europa.eu/doc/srv?l=CS&t=PDF&f=ST%2016607%202013%2 0INIT

Procuring military equipment under the public procurement directive. ANKERSMIT,

[online].

[cit.

2014-06-03].

Laurens Dostupné

z: http://europeanlawblog.eu/?p=604.

Zaplacené kulomety nedorazily. Armáda nemůže pokutu vymáhat. Ondřej STRATILÍK, [online]. [cit. 2014-06-03]. Dostupné z: http://www.lidovky.cz/zaplacene-kulometynedorazily-armada-nemuze-pokutu-vymahat-pro-/zpravydomov.aspx?c=A140120_204906_ln_domov_sm

56

Ve smlouvách na Gripeny chybí offsetový program. Pavel OTTO, [online]. [cit. 201406-03]. Dostupné z: http://zpravy.e15.cz/domaci/udalosti/ve-smlouvach-na-gripenychybi-offsetovy-program-1069929

Seminář

v Poslanecké

sněmovně.

[online].

[cit.

2014-06-03].

Dostupné

z:

http://aobp.cz/aobp-informuje/seminar-v-poslanecke-snemovne

Prezentace zveřejněné online Možnosti pořizování vojenského materiálu podle čl. 346 SFEU. JUDr. Thomas MÜLLER,

[online].

[cit.

2014-06-03].

Dostupné

z:

http://aobp.cz/sites/default/files/2014/05/moznosti_porizovani_podle_cl_346_sfeu_pdf_ 66695.pdf

Veřejné zakázky v oblasti obrany nebo bezpečnosti. Mgr. Mojmír FLORIÁN, [online]. [cit.

2014-06-03].

Dostupné

z:

http://aobp.cz/sites/default/files/2014/05/zakazky_v_oblasti_obrany_nebo_bezpecnosti_ 20_5_201_21643.pdf

57

Abstrakt v českém jazyce Cílem této diplomové práce je zejména popsat zákony a zákonné mechanismy, které řídí toto odvětví mezinárodního obchodu, a to zejména z pohledu českých exportních společností, které své výrobky vyváží zejména mimo Evropskou unii. Základní strukturu práce tvoří tři velké logické celky, které jsou rozděleny do osmi kapitol. Rozsah práce potom jde od základního teoretického rozdělení norem práva mezinárodního obchodu, přes popis současné zákonné úpravy, až po část o veřejném obstarávání dle evropských směrnic, ve které je navíc zohledněna i poslední judikatura Soudního dvora Evropské unie. Kromě teorie popisuje první část i vojenský materiál, který je z obchodování vyloučen a obecně definuje vojenský materiál tak, jak je popsán v současné české zákonné úpravě. Tato část také stručně popisuje historii současného českého zákona o zahraničním obchodu s vojenským materiálem. V rámci popisu vojenského materiálu je potom, stručně, popsána i situace, kdy mohou střelné zbraně být v jeden moment vojenským materiálem a v moment druhým zbraněmi určenými pro civilní využití. První logický celek potom končí stručným nástinem možného řešení problému, který v současnosti pociťují obchodní společnosti z těch zemí, které nemají přístup k moři. Jedná se o problém tranzitních licencí. Druhý velký celek je věnován způsobu vydávání povolení k provádění zahraničního obchodu s vojenským materiálem a vydávání licencí pro jednotlivé obchodní případy. Zároveň je zde stručně popsána historie úpravy spolu s popisem licenčních povolení pro ministerstva vnitra a obrany. Poslední kapitola druhého celku navrhuje, jakým způsobem, a za využití současné úpravy, může Česká republika získat větší prostor a vliv na své zbrojní zakázky prostřednictví založení státní společnosti určené k provádění zahraničního obchodu s vojenským materiálem.

58

Poslední část práce se zabývá určením priorit v obraném průmyslu v rámci zajištění vlastní obranyschopnosti jednotlivými členskými státy, včetně možnosti přímého nákupu prostřednictví čl. 346 smlouvy o fungování Evropské unie. Stručně také popisuje akvizice skrze NSPA.

59

Resume in English International trade in military materials from the perspective of Czech law The goal of this thesis is, mainly, to introduce laws and legal mechanisms governing this part of international trade with focus on export from Czech republic, mainly outside European Union. Thesis consists from 3 major logical parts divided to 8 chapters, that goes from theory of laws of private international law, thru description of current legislation, both Czech and European, to public procurement according to European directives and latest cases of European Court of Justice. First major part deals, apart from theory of international private law, with description of defence equipment excluded from trade, also describes defence equipment as it is defined by current Czech legislation, and briefly shows history of Czech law of international trade with defence equipment. Under the definition of defence equipment is also brief notice about possibility that some firearms can be in one moment seen as defence, or military, equipment, and in the second moment as a firearms intended for civilan use. First major part ends with short propsal of solution to problems of export companies that comes from European countries without access to sea. Second major part describes process of issuing trade permission to companies and license for conducting each single business case. Also, brief history of legislation is presented, together with description of way for issuing license for Department of Interior and Department of Defence for obtaining hardware for their own use. Last chapter of second part also proposes brief idea of how could Czech republic get more control of public procurement for armed forces by creation of state-owned company for procurement of defence equipment. Third major part briefly describes possibilities of European Union memberstates to set their priorities in their own self-defence abilities together with possibility of direct procurement under article 346 of Treaty on the Functioning of the European

60

Union. Last chapter of thesis then shows negative results of public procurement thru NSPA.

61

Klíčová slova / Key words: Mezinárodní obchod, vojenský materiál. International trade, defence equipment.

62