Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd Institut mezinárodních studií

Úvodem

Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd Institut mezinárodních studií Disertační práce v oboru mezinárodní teritoriální studia

Vojenské, politické a ekonomické aspekty postavení Ruské armády v ruské společnosti v 90. letech

2000

Autor: Miloš Balabán Vedoucí práce: Doc. PhDr. Lenka Rovná, CSc. Oponenti: PhDr. Miroslav Purkrábek, CSc. PhDr. Antonín Rašek

1

Úvodem

Prohlašuji, že jsem předloženou disertační práci zpracoval samostatně a všechny prameny, z nichž jsem při své práci čerpal, jsem označil způsobem ve vědecké práci obvyklým.

Miloš Balabán

2

Úvodem

Obsah

ÚVODEM ......................................................................................................................................................... 4 1.KAPITOLA - ARMÁDA JAKO SOUČÁST SOVĚTSKÉHO REŽIMU .............................................. 12 2. KAPITOLA - ARMÁDA A ROZPAD SOVĚTSKÉHO SVAZU .......................................................... 29 3. KAPITOLA - NOVÉ POLITICKÉ, EKONOMICKÉ A BEZPEČNOSTNÍ REALITY VYMEZUJÍCÍ POSTAVENÍ RUSKA A JEHO ARMÁDY V POSTSOVĚTSKÉM PROSTORU ................................. 45 4. KAPITOLA - KRIZE V RUSKU JAKO HLAVNÍ LIMITUJÍCÍ FAKTOR SPOLEČENSKÝCH ZMĚN.............................................................................................................................................................. 62 5. KAPITOLA - JE RUSKÁ ARMÁDA POD KONTROLOU?................................................................ 80 6. KAPITOLA - „ŘÍJNOVÁ“ KRIZE A PRVNÍ ČEČENSKÁ VÁLKA ................................................. 92 7. KAPITOLA - POLITIZACE ARMÁDY A ARMÁDA JAKO MOŽNÝ MOCENSKÝ FAKTOR V RUSKÉ POLITICE.................................................................................................................................. 105 8. KAPITOLA - KLÍČOVÉ LIMITY VOJENSKÉ REFORMY ............................................................ 118 ZÁVĚREM ..............................................................................................................………………………..127 POZNÁMKY………………………………………………………………………………………………...139 POUŽITÁ LITERATURA…………………………………………………………….……………………164 PŘÍLOHY……………………………………...…………………………..………………………………...173 1. Ministři obrany SSSR a Ruska a náčelníci Generálního štábu Sovětské a Ruské armády v devadesátých letech……………………………………………………………………………………………… 174 2. Stručné životopisné údaje hlavních představitelů Sovětské a Ruské armády, kteří měli důležitý vliv na politický vývoj v Sovětském Svazu a Rusku v devadesátých letech………………………………………… 175 3. Mapa vojenských okruhů……………………………………………………………………………………… 181

3

Úvodem

Úvodem Poslední desetiletí XX. století se pro Rusko stalo jakýmsi závěrečným akordem dramatického vývoje, kterým prošlo v celém jeho průběhu. Přesněji je možné říci, že tento „závěrečný akord“ trval více než patnáct let od chvíle, kdy do Kremlu nastoupil Michail Gorbačov, který otevřel Pandořinu skříňku problémů, rozporů a protikladů, jež byly vlastní Sovětskému svazu. Tento čin, ať už byl úmyslný či nikoliv, nakonec vedl k jeho rozpadu a vytvoření samostatného Ruska, které se stalo nástupnickým státem bývalé světové supervelmoci. Nepředstavovalo to ovšem konec zmíněných problémů, rozporů a protikladů. Spíše se v nových společenských podmínkách projevily ještě znatelněji. A přibyly k nim i mnohé další, což posléze vyústilo v hlubokou politickou, společenskou a ekonomickou krizi, jež měla znatelný dopad na velkou část ruské společnosti. Nemohlo tomu ale být jinak, když u moci fakticky zůstali představitelé dřívější politické elity, kteří vlastně nikdy, až na pár výjímek potvrzujících pravidlo, nebyli připraveni a ochotni provádět reformní změny vedoucí k postupné modernizaci Ruska. Nesplnily se tak naděje mnoha Rusů na uskutečnění zásadních politických a ekonomických reforem, které by mohly tuto velkou a bohatou zemi, rozkládající se na dvou kontinentech a v jedenácti časových pásmech, postupně přivést mezi vyspělé státy světa. Tomuto cíli se naopak Rusko v devadesátých letech hodně vzdálilo. Dnes se ve 25 základních ukazatelích průmyslového a společenského rozvoje nachází za hranicí civilizovanosti a svými parametry se vlastně stalo rozvojovou zemí. Proslulá charakteristika Sovětského svazu jako „Horní Volty s raketami“ tak může platit i pro současné Rusko. „Správcem“ těchto „raket“, což ve zkratce označuje stále nepominutelné množství jaderných zbraní, je Ruská armáda∗. Jistě patří k paradoxům vývoje Ruska v uplynulé dekádě, že tento poslední atribut jeho velmocenského postavení je v rukou instituce státu, která po vzniku samostatného Ruska musela denně bojovat o svoje přežití. Klíčová otázka zde zní proč. Především proto, že armáda neprošla ∗

Název „Ruská armáda“, používaný v celé dizertační práci, je v odborné literatuře běžně považován za ekvivalent oficiálního názvu, který zní „Ozbrojené síly Ruské federace“ ( skládají se ze čtyř hlavních druhů vojsk – pozemního vojska, vojenských vzdušných sil, raketových vojsk strategického určení a vojenského námořnictva). 4

Úvodem

potřebnými změnami, které by uvedly do souladu její podobu s možnostmi a potřebami Ruska. Mnohým subjektům na ruské politické scéně totiž takové změny, které by nepochybně musely mít radikální charakter, nevyhovovaly. Vládnoucí politická elita v čele s prezidentem Jelcinem potřebovala armádu jako svůj nástroj ve vnitropolitickém boji. Konzervativní armádní vedení vyvinulo nemalé úsilí aby uchovalo vojenskou sílu v co největším rozsahu pro zajištění potřebného politického vlivu, jak ve vnitřní, tak i zahraniční politice, na něhož si zvyklo v sovětských dobách. Existoval zde i společný zájem větší části ruské politické elity a armádního vedení - pokud možno zachovat co největší část vojenského potenciálu, který by mohl v období budoucího možného ekonomickému vzestupu Ruska podpořit účinnější prosazování ruských zájmů ve světě. Ekonomické reality ale taková přání silně korigovaly a armáda se navíc stala pro politiky a společnost velmi viditelným symbolem úpadku Ruska. Uvnitř i mimo armádu se proto zcela zákonitě musela objevit řada projevů nespokojenosti, které sice nějakým výrazným způsobem ještě neohrozily vládnoucí režim, ale pro Rusko představovaly stálý zdroj potenciální i skutečné nestability. Tu umocňovala skutečnost, že se bez ohledu na krizový stav armády odhodlal vládnoucí režim k jejímu využití jako svého mocenského nástroje. Armáda, která se po celé období studené války připravovala na válku s vnějším agresorem, se tak v devadesátých letech stala (i když v některých případech ne zcela dobrovolně, ale pod politickým tlakem) jedním z klíčových aktérů boje o moc. Krize armády se tím nejen nevyřešila, ale spíše prohloubila. Je ambicí této dizertační práce přispět k hlubšímu pochopení uvedených procesů, které bezprostředně ovlivňovaly v devadesátých letech postavení Ruské armády v ruské společnosti. Hlavní osu dizertace představuje analýza vztahů mezi politickým vedením Ruska a vedením armády, které v mnohém ovlivnily nejen situaci v armádě a v jejím bezprostředním sociálním okolí, ale i v celém Rusku. Daný problém má přitom svoji silnou historickou dimenzi, která je ukázána v první a druhé kapitole dizertace, a to zvláště z hlediska pozice armády vůči procesům souvisejícím s rozpadem SSSR. Třetí kapitola, která organicky navazuje na „historické kapitoly“, ukazuje přístupy Ruska a jeho politické elity vůči Společenství nezávislých států, které je považováno za sféru jeho životních zájmů a zabývá se i úlohu armády při jejich prosazování. V širším pohledu je ukázána i pozice Ruska vůči současné politice Severoatlantické aliance. Čtvrtá kapitola se zabývá 5

Úvodem

ekonomickými, politickými, společenskými a sociálními a vojenskými parametry ruské krize, jejíž hloubka je dnes i podle ruských politiků samotných uznávána za hlavní vnitřní hrozbu pro Rusko. Ukazuje také, jak krize v poměrně krátkém časovém období negativně změnila společenské postavení armády v ruské společnosti. Pátá, šestá a sedmá kapitola tvoří svým způsobem jeden celek. Zabývá se totiž otázkami, které jsou spojeny s úrovní politické kontroly armády a jejími limity v devadesátých letech. Jedná se především o přímé vstupy armády do vnitřní politiky – konfliktu mezi Jelcinem a ruským parlamentem v říjnu 1993, její angažovanosti v první čečenské válce a zpolitizování armády, jež má především podobu přímé angažovaností vojáků v ruské politice a která měla poměrně silný opoziční charakter vůči vládnoucímu establishmentu. V páté kapitole se značná pozornost věnuje dnes diskutovanému problému „regionalizace“ Ruska a jeho důsledků pro armádu. Poslední osmá, kapitola vycházející především z konkrétních ekonomických ukazatelů ukazuje, že zásadním limitem jakýchkoliv pozitivních změn v armádě je naprostý nedostatek finančních a materiálních zdrojů, které dosud znemožňují reálné provedení zásadních reforem v armádě. Závěr disertační práce reaguje na aktuální politický vývoj v Rusku, především na změnu vládnoucí politické elity a nástup nového prezidenta Vladimíra Putina. Analyzuje také možné tendence usilující o posilování úlohy armády ve společnosti a faktoru vojenské síly v ruské politice. V daném případě vychází i z nejnovějšího dokumentu doktrinální povahy, kterým je nová redakce Koncepce národní bezpečnosti Ruské federace schválená v lednu 2000**. Poměrně široké téma dizertační práce si vyžádalo studium značného množství pramenů a odborné literatury. Prioritní bylo v daném případě studium ruských pramenů, které bylo založeno na informacích publikovaných v denním tisku, odborných periodikách, které se věnují problematice armády a zahraniční politiky a celé řadě odborných publikací, které vydávají ruské výzkumné instituty a centra. Klíčovým zdrojem informací byla tři periodika - „Nězavisimaja gazeta“, její specializovaná příloha „Nězavisimoje vojennoje obozrenije“ a tiskový orgán Ministerstva obrany „Krasnaja zvězda“. Vzhledem k bezproblémovému přístupu **

Ve výnosu o Koncepci národní bezpečnosti Ruské federace, který podepsal úřadující prezident Ruska Vladimír Putin 10. ledna 2000 se uvádí, že se jedná o novou redakci Koncepce, přijaté v prosinci 1997. Z textu ovšem vyplývá, že se fakticky jedná o principiálně nový dokument. 6

Úvodem

k těmto uvedeným titulům (jak v tištěné podobě tak na síti Internet) jsem měl možnost v průběhu pěti let prostudovat několik set článků, týkajících se armády v nejširších vnitropolitických, zahraničněpolitických, vojenských a ekonomických souvislostech. Zde je nutné zdůraznit, že z hlediska dynamiky vývoje dané problematiky měly pro přípravu disertační práce informace a materiály publikované ve výše uvedených titulech velký význam. Týká se to zvláště materiálů o záměrech, perspektivách a výsledcích vojenské reformy. Materiály, které přinášela „Nězavisimaja gazeta“ a „Nězavisimoje vojennoje obozrenije“, byly podle mého názoru značně objektivní a údaje v nich publikované bylo možné v mnoha případech potvrdit i z jiných, především západních, zdrojů. Významnou skutečností byl i fakt, že v obou periodikách byly velmi často publikovány články samotných západních odborníků k problematice Ruska a ruské armády. Vyhovujícím informačním pramenem byla Krasnaja zvězda, především proto, že si bylo možné na jejím základě vytvořit určitou představu o vnitroarmádních problémech. Významným informačním zdrojem byla také široká odborná diskuse, která se vedla na stránkách uvedených periodik. V mnoha případech byli jejími aktéry i členové vlivné nevládní organizace – Akademie vojenských věd, kteří přinášeli z mého pohledu řadu cenných alternativních pohledů na armádní problematiku. Za velmi pozitivní považuji skutečnost, že listy Nězavisimoje vojennoje obozrenije a Krasnaja zvězda přinesly v doslovném znění dva zásadní dokumenty doktrinální povahy, které byly v Rusku přijaty v první polovině roku 2000. Jedná se o Koncepci národní bezpečnosti Ruské federace a Vojenskou doktrínu Ruské federace. Studium

těchto

dokumentů

bylo

důležitým

předpokladem

pro

pochopení

současných přístupů ruského politického a vojenského vedení k ruské bezpečnostní politice a místu a úloze armády v ruské společnosti. Z hlediska studia přístupů ruské politické elity k hodnocení vnitropolitických a zahraničněpolitických rizik pro Rusko měly značný význam materiály Rady pro zahraniční a obrannou politiku, které byly taktéž publikovány pravidelně v listu „Nězavisimaja Gazeta“.

Ucelenější představu o přístupech vojenského vedení

Ruské armády k danému problému a výstavbě armády, včetně realizace vojenské 7

Úvodem

reformy, bylo možné učinit i na základě studia specializovaného periodika Ministerstva obrany Ruské federace „Věstnik vojennoj informaciji“. Důležitý informační zdroj představovaly větší studie o vnitropolitických a zahraničněpolitických aspektech postavení Ruské armády v ruské společnosti publikované v prestižních odborných časopisech „Meždunarodnaja žizň“, „Mirovaja ekonomika i meždunarodnyje otnošenija“ a „SŠA – ekonomika, politika, iděologija“ (později přejmenován na „SŠA X Kanada“). Významným zdrojem informací byly publikace Ruského institutu strategických výzkumů. V tomto směru byla klíćová především velmi rozsáhlá monografie tehdejšího zástupce ředitele tohoto institutu V. I. Krivochižy „Rossija v novom mire – vremja rešenij“. Dalším zdrojem byly publikace Centra politických výzkumů Ruska, především pak výstupy jeho vědecké skupiny pro výzkum civilně–vojenských vztahů. V případě západních pramenů jsem se při přípravě dizertační práce opíral především

o

produkci

dvou

významných

západních

analytických

center,

zabývajících se prioritně problematikou ruské vojenské a bezpečnostní politiky a ruské armády. Prvním je Conflict Studies Research Centre, které je součástí Královské vojenské akademie v Sandhurstu ve Velké Británii. Zdejší centrum disponuje poměrně silnou skupinou analytiků, kteří se speciálně zabývají uvedenými oblastmi (Orr, Smith, Main, Dick,) a pravidelně publikují své analytické výstupy. Značnou předností těchto analýz je, že jsou aktuální a vycházejí jak z ruských, tak i západních

zdrojů. Druhým centrem je U.S. Army War College

v Carlisle v Pensylvánii. Tato instituce disponuje taktéž skupinou analytiků, specializujících se na Rusko. Jedná se např. o předního amerického experta na ruskou bezpečnostní politiku a armádu profesora Stephena Blanka. Publikační výstupy U. S. Army War College také zahrnují analyticky cenné monografie ruských expertů zabývajících se prioritně ruskou armádou (Arbatov, Šlikov). Z mého pohledu bylo velkým přínosem pro přípravu dizertační práce, že jsem v publikacích zmíněných analytických center mohl využít poměrně detailní západní hodnocení dosavadního vývoje a výsledků vojenské reformy. V průběhu přípravy dizertační práce jsem měl možnost se seznámit i se dvěma, podle mého názoru velmi fundovanými, monografiemi, které se bezprostředně 8

Úvodem

zabývají problematikou vývoje ruské armády v osmdesátých a devadesátých letech. Jedná se o velmi obsáhlou monografii bývalého ředitele Národní bezpečnostní agentury Spojených států Wiliama E. Odoma „The Collapse of the Soviet Military“ a ruského vojenského experta Pavla K. Bajeva „The Russian Army in a Time of Troubles“. Jejich význam spočívá především v tom, že se jedná o dosud ojedinělé publikace, analyzující ve značném rozsahu speciálně problematiku vývoje Ruské armády ve zmíněném období. Významnou součástí dizertační práce je celá řada analytických, faktografických a statistických údajů. Na rozdíl od poměrně nedávné minulosti je možné se dnes opírat v případě zkoumání problematiky ruské armády o celou řadu zdrojů, které tyto údaje poskytují. Odráží to i dizertační práce. Údaje v ní uvedené nevycházejí pouze z oficiálních údajů Ministerstva obrany Ruské federace, ale i z výpočtů a analýz ruských vojenských a ekonomických expertů stojících mimo ruské oficiální struktury a také ze zahraničních a českých zdrojů Jedná se především o analytické materiály Severoatlantické aliance, analýzy ministerstev obrany a zahraničních věcí České republiky. Významný statistický zdroj pro potřeby dizertace představoval i obsáhlý analytický materiál Federálního institutu pro výzkum zemí východní Evropy a mezinárodních problémů z roku 1999 „Perspektivy Rossiji, Kritičeskije faktory i vozmožnyje napravlenija razvitija do 2010 goda“. Nemohl jsem pominout ani obsáhlou dvoudílnou encyklopedii „Sovremennaja političeskaja istorija Rossiji“ z roku 1999 (1. díl „Chronika i analytika“, 2. díl „Lica Rossiji“), která postihuje vývoj v Rusku v letech 1985-1998. Velmi užitečné pro orientaci v uvedeném historickém období zde především byly chronologie událostí, doslovné texty dokumentů vážících se k politickým událostem a životopisy představitelů sovětské a ruské politické elity. Tuto encyklopedii doplnila obsáhlá publikace „Sovětskaja vojennaja mošč ot Stalina do Gorbačova“, poskytující přehled o vojenskotechnickém vývoji v SSSR a výdajích na obranu v SSSR. Pro kontrolu a porovnání údajů týkajícících se především početních stavů Ruské armády, její struktury a rozpočtu, jsem využil mezinárodní ročenku Stockholmského ústavu pro výzkum míru (SIPRI) věnovanou problematice zbrojení, odzbrojení a mezinárodní bezpečnosti pro rok 1998, a specializované vojenské periodikum Jane´s Intelligence Review. Z hlediska krátkodobých analýz měly velký význam analytické materiály publikované na Internetu (Stratfor,Oxford Analytica). 9

Úvodem

V české odborné literatuře zatím není problematika Ruské armády uceleně zpracována. Nicméně na poměrně dobré úrovni jsou postihovány jednotlivé dílčí aspekty ruské vojenské a bezpečnostní politiky, především na stránkách specializovaných periodik Mezinárodní politika a Mezinárodní vztahy a v celé řadě odborných publikací vydávaných Ústavem mezinárodních vztahů. V rámci přípravy dizertace jsem v této souvislosti především ocenil publikaci „Rusko? Vzájemné vztahy postsovětských republik“, která velmi fundovaným způsobem analyzuje mj. i bezpečnostní a vojenské aspekty těchto vztahů. Pro upřesnění některých vojenskoodborných otázek týkajících se Ruské armády jsem využil i materiály publikované ve specializovaném dvouměsíčníku Ministerstva obrany „Vojenské rozhledy“. K orientaci v nejširších souvislostech historického vývoje Ruska (a též Sovětského svazu) byla velmi užitečným zdrojem kniha čtyř předních českých historiků (Švankmajer, Veber, Sládek, Moulis) „Dějiny Ruska“. Užitečným pramenem pro seznámení s východisky a koncepcemi sovětské bezpečnostní a vojenské politiky v šedesátých až osmdesátých letech byla monografie historika Karla Durmana „Útěk od praporů“. Pokud hovoříme o odborné literatuře týkající se Ruské (a také Sovětské) armády, nemohu jako velmi cenný zdroj informací pominout české vydání knihy britského experta na Rusko Marka Galeottiho „Čas úzkosti. Bezpečnost a politika v sovětském a postsovětském Rusku“ („The Age of Anxiety: Security and Politics in Soviet and Post – Soviet Russia“). Ve srovnání s monografiemi

Odoma

a

Bajeva

však

za

nedostatek

považuji

absenci

poznámkového aparátu a přesné vymezení pramenů, ze kterých čerpal podklady pro svoji knihu. Jsem toho názoru, že mezi prameny, které jsem využil při přípravě dizertační práce, mohu zařadit i poznatky a informace získané v uplynulých pěti letech v rámci osobní účasti na mezinárodních konferencích, kolokviích, kulatých stolech, besedách a jednáních v České republice a západní Evropě, které se dotýkaly zpracovaného tématu. Významné byly z tohoto pohledu i osobní rozhovory a diskuse, které jsem zde měl možnost uskutečnit s řadou především českých, ruských, amerických, anglických a německých politiků, diplomatů, vojáků, vojenských expertů, novinářů a představitelů nevládních organizací. V neposlední řadě byl pro zpracování

10

Úvodem

dizertační práce významný i můj studijní pobyt v samotném Rusku na počátku roku 2000. Na závěr bych chtěl zdůraznit, že jsem si vědom toho, že zvolenou dizertační prací jsem nemohl zcela vyčerpat dané téma, což je pro mne zároveň výzvou pokračovat v jeho studiu i v budoucím období. Myslím, že o jeho perspektivnosti a potřebnosti není třeba pochybovat.

11

Armáda jako součást sovětského režimu

1.kapitola Armáda jako součást sovětského režimu Vznik armády jako bezprostřední významné součásti ruského státu v době vlády Petra I. představoval pro Rusko významný mezník, který od počátku 18. století umožnil Rusku bez ohledu na jeho sociálně-ekonomickou zaostalost zaujmout a později udržet a rozvinout jeho velmocenské postavení. Zvláštní vliv a pozice ruské armády přitom vyplynuly z několika faktorů, které měly a dosud mají v ruské politice klíčovou roli. Především se jedná o významný faktor geopolitický a v konečném důsledku i bezpečnostní. Rusko bylo ve své historii velmi často napadnuto svými sousedy, což bylo dáno i tím, že nemělo přirozené, přírodou formované hranice. To vedlo vládnoucí ruskou elitu ke zcela konkrétnímu a pragmatickému závěru, že je nutné tento handicap vyrovnat, a to především cestou politiky dobývání nových území, které by Rusku zajistily jeho bezpečnost. Taková politika byla nezřídka doprovázena i snahou o její racionální zdůvodnění, již například reprezentuje dost výstižně i výrok cara Mikuláše I., že „jen taková hranice je bezpečná, na jejichž obou stranách stojí ruský voják“1. V ruské společnosti byl také pěstován a podporován pocit permanentního ohrožení Ruska. To následně vytvořilo prostor pro militarizaci ruské společnosti, což byla po tři století konstanta společenského života v Rusku a následně i Sovětském svazu. Armáda se základem impéria a jeho hlavní politickou silou stala v době vlády cara Petra I. (1672–1725, carem od r. 1682). Občanský život v Rusku byl zcela militarizován a v životě státu se plně realizoval princip „stát – lid – armáda“. Státní ideologie vojenské služby „Za víru, cara a vlast“ byla společností a armádou plně akceptována mimo jiné i proto, že armáda se stala nástrojem rozšiřování impéria. Od Petra I. byla armáda chápána jako základní prvek státu, což následně způsobilo mimořádnou závislost carského režimu na armádě. Všechny instituce, zdroje a privilegia byly podřízeny potřebám armády, která se stala politickou, ekonomickou a sociální silou se svými vlastními právy. Rozpad armády v letech I. světové války, jehož základní příčinou byla hluboká politická, ekonomická a sociální krize carského Ruska, v konečném důsledku vedl i k rozpadu carského impéria. Následný vývoj

12


vedoucí k převzetí moci bolševiky v říjnu 1917 a především vytvoření Svazu sovětských socialistických republik v prosinci 1922 sice ze státoprávního hlediska znamenalo, že došlo k vytvoření státního útvaru, který se zásadně od bývalého ruského impéria odlišoval, ale z historického hlediska představovalo vytvoření SSSR jeho jednoznačné ovládnutí novou sovětskou mocí se sídlem v Moskvě2. Armáda v tomto procesu hrála mimořádně významnou úlohu, a to i přesto, že ještě v počátcích revoluce bolševici dokonce počítali s tím, že armáda nebude po jimi provedené revoluci existovat. V dubnu 1917 V. I. Lenin zastával názor, že je nutné armádu nahradit všelidovou milicí. Podle jeho slov „všechen lid se musí učit zacházet se zbraní a všechen lid musí být v milici, která nahradí policii a stálou armádu. Dělníci potřebují, aby armáda nebyla odtržena od lidu, aby dělníci a vojáci splynuli v jednotné všelidové milici.“3 Bolševici zároveň velmi citlivě vnímali význam vojáků i jejich mocenské aspirace. Dokumentuje to například skutečnost, že Sověty dělnických zástupců – hlavní revoluční orgán bolševické revoluce – byly v průběhu noci ze 7. na 8. listopadu 1917, kdy došlo k samotnému převzetí moci bolševiky, přejmenovány na Sověty dělnických a vojenských zástupců. V prvních měsících po říjnové revoluci neměl nový režim vůbec žádnou armádu. Vláda bolševiků se v té době spoléhala pouze na sílu hesel a dekretů. Tato představa byla ale v konfrontaci s realitou války s Německem postupně korigována. Rozpad carské armády, k němuž bolševici přispěli i svým působením ve vojscích, především pak protiválečnou agitací4, vedl v konečném důsledku k ohrožení jejich moci. Proto již od počátku roku 1918 se začala vytvářet jeho nová ozbrojená síla – Rudá armáda, která poprvé zasáhla do bojů s německými vojsky útočícími proti Rusku v oblasti Pskova, Revelu a Narvy v únoru 19185. Rudá armáda následně sehrála významnou roli při upevnění bolševické moci a vytvoření SSSR. Bylo to dáno

především

jejím

rozhodujícím

podílem

na

porážce

mezinárodních

intervenčních sil a následně na ovládnutí většiny území bývalého ruského impéria, které bylo s výjimkou Polska, Finska a pobaltských zemí vznikem Sovětského svazu opět znovusjednoceno. Jistě stojí za pozornost, že významné místo ve vytváření Rudé armády měly přitom i tisíce zkušených polních a štábních důstojníků bývalé carské armády, kteří do ní byli bolševiky povoláni, neboť sami neměli dostatek vlastních, odborně připravených vojenských profesionálů. Například téměř 13


všichni velitelé hlavních frontů Rudé armády bojujících s intervenčními vojsky a bílou gardou (západního, severního a východního) byli generály bývalé carské armády, absolventy Nikolajevské akademie Generálního štábu. Jedinou výjimkou zde byl velitel jižního frontu, profesionální revolucionář Michail Frunze. Nové impérium se vytvářelo prostřednictvím nové armády. Opět se ve společnosti uplatňoval

známý princip „stát – lid - armáda“, což mělo za následek úplnou

militarizaci hospodářství, kultury, vědy a společenského vědomí. Ve třicátých a padesátých letech za vlády J. V. Stalina k tomu přistoupila i politika otevřeného státního teroru. Armáda se stala základním nástrojem vládnoucí komunistické strany, která ji také plně kontrolovala. V období Velké vlastenecké války 1941– 1945, nejtěžšího vojenského střetu v dějinách celého impéria, pro něj armáda získala i nově kontrolovaná území. Úsilí o jejich zachování a další rozšíření se stalo jejím základním poválečným úkolem. Stala se též hlavním nositelem poválečného velmocenského statutu Sovětského svazu, měla jasně určenou vnější a vnitřní funkci a byla plně loajální vůči režimu a úkolům, kterými byla pověřována. Jednalo se především o praktickou realizaci rozšiřování vlivu SSSR ve světě. Taková politika vycházela i z toho, jak bylo pojímáno sovětské impérium sovětskou vládnoucí elitou zvláště po 2. světové válce. Podle ruského politologa A. M. SaImina sovětské impérium bylo ztotožněno se světovým komunistickým impériem s centrem v SSSR, jež bylo v průběhu několika desetiletí reálným impériem ve známém smyslu toho slova, do určité míry dokonané a ukončené v ideologické sféře, ale zdaleka nikoliv universální ve skutečném životě. Jeho subjekty (skutečné i předpokládané) byly „komunistické strany“ a „socialistické země“, „dělnické hnutí“ a „národy bojující za svoje osvobození“6. Zcela v souladu s takovým pojetím impéria plnila armáda konkrétní úkoly, které ji zadávalo politické vedení SSSR. Sovětské armáda byla nejdůležitějším prvkem podpory

celé

řady

národně-osvobozeneckých

zahraničněpolitického hlediska

hnutí,

což

z ní

učinilo

ze

významný geopolitický faktor v Eurasii, Africe a

dokonce i v Americe (Kuba)7. Plnila ovšem i roli síly, která potlačovala projevy nespokojenosti

v rámci samotného socialistického společenství (NDR 1953,

Maďarsko 1956, Československo 1968). Měla také mimořádnou úlohu v rámci úplné kontroly podřízenosti nejdůležitějších spojenců SSSR jeho zájmům a cílům, 14


což se uskutečňovalo jednak prostřednictvím jejich členství ve vojenském bloku Varšavské smlouvy a jednak přímou vojenskou přítomností Sovětské armády ve středu Evropy na území NDR, Československa, Polska a Maďarska. V této souvislosti je nutné zmínit, že role Sovětské armády byla výrazně předurčena i tzv. Brežněvovou

doktrínou,

jež

vycházela

z principu

omezené

suverenity

8

socialistických zemí . Nová situace, ve které se Sovětský svaz ocitl po skončení 2. světové války, měla značný vliv i na postavení armády uvnitř sovětské společnosti. Především výrazně vzrostla její integrující funkce, neboť se stala základním nástrojem politiky „ státněvlastenecké výchovy“, institutem, který zabezpečoval implementaci komunistické ideologie, ruského jazyka a ruské kultury. To bylo především důležité ve vztahu k neruským a zvláště neslovanským příslušníkům armády. Výlučné postavení armády ve společnosti bylo dáno i sociálním statusem důstojníků, jejichž životní úroveň byla ve srovnání s ostatními skupinami obyvatelstva vyšší a vojenské povolání mělo i výrazně prestižní charakter. Ve světle uvedených skutečností jistě armáda jako celek představovala významnou zájmovou skupinu v rámci sovětského systému. Důstojníci a generálové patřili mezi elitu sovětské společnosti. Určitě ale nelze říci, že by armáda, bez ohledu na značný stupeň militarizace společnosti, stát přímo ovládala. Ve starší i novější ruské historii elita Ruské armády – její nejvyšší velení a generalita – měla velmi blízko k politice a v řadě případů přímo ovlivňovala vnitřní a zahraniční politiku Ruska. Ve vnitřní politice to ovšem mělo spíše charakter „palácových“ převratů, přičemž v daném případě existuje podobnost mezi carským Ruskem (účast carských důstojníků při nastolení vlády Kateřiny II. a Alexandra I.) a obdobím existence Sovětského svazu (účast sovětské generality při zatčení Beriji). I relativně otevřená vystoupení armády mimo „sféry moci“ měla omezený a epizodní charakter (povstání děkabristů v prosinci 1825 a pokus o státní převrat v srpnu 1991). Jediným pokusem o nastolení otevřené vojenské diktatury byl neúspěšný pokus generála Kornilova ze srpna 1917. Pohled do historie tedy ukazuje, že ruská a sovětská armáda se vlastně nikdy nestaly subjektem politiky jako takové. V období existence Sovětského svazu totalitní systém založený na principu jediné vládnoucí strany takovou možnost přímo vylučoval. Vládnoucí komunistický režim nicméně 15


považoval za důležité zabezpečit si plnou loajalitu armády. Dělo se tak především prostřednictvím zajištění privilegovaného postavení generálského a důstojnického sboru

v sovětské

společnosti,

a

to

cestou

nadstandardního

materiálního

zabezpečení, které představovalo jeden z důležitých základů jeho vysoké společenské prestiže. Na druhé straně byla velká většina generálů a důstojníků mimo nejvyšší vojenské vedení, stejně jako další sociální a profesionální skupiny sovětské společnosti, prakticky úplně izolována od jakéhokoliv vlivu na přijímání rozhodnutí týkajících se řízení státu. Sloužil k tomu především systém stranické kontroly nad armádou. Uvnitř armády působila Hlavní politická správa, která měla statut oddělení ÚV KSSS. Jejími hlavními úkoly byly ideologická výchova vojáků v duchu marxisticko-leninské ideologie a udržování vedoucí úlohy strany v armádě především prostřednictvím stranických organizací vojáků působících ve všech útvarech armády a na všech stupních jejího velení a řízení (mezi důstojníky byla 95% a mezi generály 100% organizovanost v KSSS). K realizaci těchto úkolů existoval v armádě poměrně rozsáhlý politický aparát. Přesto se ale nikdy zcela nepodařilo dosáhnout v armádě skutečné ideologické indoktrinace všech jejích příslušníků marxisticko-leninskou ideologií. Ideologická výchova byla velkou většinou vojáků (bez rozdílu zda z povolání nebo základní služby) převážně přijímána velmi formálně9. I od vysokých důstojníků a generálů se vyžadovala spíše pouze formální znalost základních ideologických dogmat. Pro režim byla více důležitá jejich schopnost zajistit praktickou stránku fungování armády jako jeho opory. Podstatně významnější bylo působení stranických organizací v armádě, které byly faktickou

protiváhou

velitelům, jejich rozkazům a rozhodnutím. Ze strany velitelů nebylo možné jednat bez ohledu na jejich vyjádření a stanovisko – jednalo se o tzv. „nedílnou velitelskou pravomoc na stranickém základě“. Absolutní moc velitelů tak byla omezena, což mělo svým způsobem i určitou pozitivní stránku, neboť pro velitele bylo těžší tuto moc zneužívat. Jestliže kdokoliv v armádě chtěl postupovat ve své kariéře (ať už se jednalo o povýšení v hodnosti či ve funkci), klíčové pro takový postup bylo stanovisko stranické organizace. Propojenost armády s KSSS a její kontrola byla též zajišťována působením vysokých důstojníků a generálů ve stranických orgánech všech úrovní - od místní až po ústřední. Armáda měla přesně stanovený počet míst v Ústředním výboru KSSS i Nejvyšším sovětu SSSR. Ministr obrany byl 16


zpravidla také členem nejvyššího stranického orgánu - politického byra, ať už jako jeho člen, nebo kandidát. Celý systém stranické kontroly armády byl zaměřen k zajištění bezpodmínečné podřízenosti armády straně tak, aby armáda představovala jí oddanou složku a nástroj moci. Narušení toho principu se nepřipouštělo. Klíčovou roli v systému kontroly armády ovšem sehrával především nejvyšší stranický vůdce a nejvyšší stranické vedení. Pokud došli k závěru (byť i zčásti nebo zcela subjektivnímu), že by armáda a její vedení mohly ohrožovat dominantní pozici komunistické strany ve společnosti, byly podniknuty kroky k odstranění takového „rizika“. V tomto rámci nebylo například přijatelné, aby někteří nejvyšší příslušníci armády měli ve společnosti takovou autoritu, která by zastiňovala vliv vůdce strany a strany jako takové. Po celou dobu existence SSSR se proto periodicky opakovaly situace, kdy byla armáda záměrně postihována celou řadou politických a administrativních zásahů a také otevřených represálií vůči jejímu vedení. Již Lenin zřejmě vnímal koncem roku 1920, že vliv armády po jejích úspěších na frontách občanské války a v boji proti zahraniční intervenci neúměrně vzrůstal do takové míry, že by se mohla pro nový režim stát hrozbou. Proto v souvislosti se začátkem Nové ekonomické politiky v roce 1921 došlo k obrovské desetinásobné redukci jejího početního stavu (ještě v roce 1920 měla Rudá armáda ve svých řadách 5 500 000 příslušníků). Tento krok v konečném důsledku také armádu neutralizoval jako sílu, která by potenciálně mohla zasáhnout do ostrého vnitrostranického boje o vůdcovství v komunistické straně mezi Stalinem a Trockým právě na straně Trockého, který byl faktickým zakladatelem Rudé armády a měl širokou podporu ve vojenské hierarchii. Růst vojenského ohrožení SSSR od konce dvacátých a začátku třicátých let a reálná možnost vypuknutí války způsobily, že početní stav Rudé armády byl opět navýšen na 1 500 000 příslušníků. Takový krok byl možný i díky rozsáhlé industrializaci země, která vytvořila podmínky pro vznik rozsáhlého vojenskoprůmyslového komplexu. Stalin ovšem, podobně jako Lenin ve dvacátých letech, nechtěl dopustit, aby se armáda mohla eventuálně konsolidovat jako politická síla. Stejně jako celou 17


společnost i armádu postihly rozsáhlé čistky, které byly provedeny především ve vyšším velitelském sboru, politickém aparátu a tehdejším lidovém komisariátu (ministerstvu) obrany. Podle oficiálních údajů od května 1937 do září 1938 bylo represemi postiženo v armádě 36 761 osob. Došlo i k přímé likvidaci důstojnického sboru Rudé armády. V letech 1937-1938 bylo popraveno 45 % příslušníků velitelského sboru a pracovníků politického aparátu armády a námořnictva od velitele brigády výše. Konkrétně to například znamenalo, že během čistek zemřeli 3 z 5 sovětských maršálů (Tuchačevskij, Jegorov a Bljucher), 13 z 15 velitelů armád, 8 z 9 admirálů flotily a admirálů 1. stupně, 50 z 57 velitelů armádních sborů, 154 ze 186 velitelů divizí, 16 ze 16 politických komisařů armád, 25 z 28 komisařů armádních sborů, 58 ze 64 komisařů divizí, 11 z 11 náměstků komisaře obrany a 98 ze 108 členů Nejvyšší vojenské rady. Rozsáhlé čistky mezi velitelskými kádry armády

na

všech

stupních

velení

v konečném

důsledku

silně

oslabily

akceschopnost Rudé armády v prvních měsících útoku fašistického Německa na SSSR a byly nesporně jednou z hlavních příčin jejích prvotních těžkých porážek. Nemohlo tomu být jinak v situaci, kdy 75 % velitelů všech stupňů bylo těsně před vypuknutím války na funkci méně než jeden rok10. Pocit ohrožení ze zvýšené autority armádních velitelů po vítězné válce vedl Stalina opět k represívním opatřením vůči nim. Nejvýznačnější vojevůdci jako např. maršál Žukov byli odsunuti do nevýznamných pozic a celá řada generálů byla uvězněna. Stejně jako po občanské válce došlo k masivní demobilizaci, jejímž cílem bylo omezení vlivu armády. V průběhu let 1945-1948 došlo ke snížení početního stavu armády z 11,4 miliónu na 2,9 miliónu příslušníků. Ale ani Stalinova smrt a následující „chruščovovské oteplení“ neznamenalo konec problematických vztahů mezi stranickým vedením a armádou. Podpora vedení armády tehdejšímu nejvyššímu

stranickému

„antistranickou

skupinou“

činiteli

Chruščovovi

některých

členů

ve

vnitrostranickém

předsednictva

KSSS

boji

s

(Molotov,

Kaganovič, Malenkov, Bulganin), kteří odmítali respektovat závěry XX. sjezdu KSSS, jenž byl prvním vážným pokusem o vyrovnání s hlavními následky Stalinovy politiky, se v konečném důsledku obrátila proti němu. Chruščov se obával své příští přílišné závislosti na armádě a především z tohoto důvodu byl z funkce ministra obrany odvolán maršál Žukov, který měl nesporně jak v armádě, tak ve společnosti značnou autoritu. Oficiálním důvodem odvolání bylo ovšem obvinění Žukova z 18


jednání v duchu „bonapartistických ambicí“, které mělo spočívat v omezování vlivu strany uvnitř armády. K tomu sice v období, kdy zastával funkci ministra v první polovině padesátých let, skutečně došlo - jednalo se např. o zrušení některých politických orgánů, snižování služebního a právního postavení politických pracovníků a snížení počtu posluchačů Vojenské politické akademie V. I. Lenina. Lze ovšem jen těžko uvěřit tomu, že by vedení strany o těchto krocích ministra obrany nevědělo. Spíše je pravděpodobné, že na pozadí boje o moc v nejvyšším stranickém vedení mezi jednotlivými mocenskými skupinami po Stalinově smrti nebyla ani u jedné z nich ochota zasáhnout proti ministrovi a velení armády a tak se připravit o mocného spojence v možném střetnutí o získání moci. Vedení armády po událostech z roku 1957 bylo sice vůči Chruščovovi oficiálně loajální, nicméně s určitou mírou nedůvěry. Ta se prohloubila i v důsledku rozhodnutí iniciovaného Chruščovem o značném snížení početního stavu armády o 1 200 000 příslušníků z ledna 1960. Svržení Chruščova v říjnu 1964 a jeho nahrazení L. I. Brežněvem se proto nejen nesetkalo s odporem vedení armády, ale dokonce byla tato změna armádou přivítána a podporována. V letech brežněvovské stagnace několik desítek představitelů nejvyššího armádního vedení – členové kolegia ministra obrany, představitelé hlavních správ generálního štábu, velitelé vojenských okruhů a vojenských uskupení v zahraničí, kteří vždy patřili k uzšímu kruhu vládnoucí politické elity, zvýšili svůj vliv na přijímání zásadních politických rozhodnutí bezprostředně ovlivňujících politický, ekonomický a společenský život země. Bylo to především dáno tím, že v podmínkách permanentní konfrontace se Západem

armáda,

spolu

s KGB,

představovala

nejdůležitější

nástroj

pro

prosazování cílů sovětské politiky ve světovém měřítku. Vedení armády se také zaměřilo na upevňování svého vlivu uvnitř armády samotné, což nové politické vedení země v podstatě akceptovalo. Nicméně i přes zvýšení svého vlivu v šedesátých a sedmdesátých letech musela armáda respektovat ještě silnější strukturu, než byla ona samotná. Jednalo se o sovětský

vojenskoprůmyslový

komplex,

který

byl

v rámci

politické

elity

reprezentován svazkem generálních ředitelů nejvýznamnějších zbrojních závodů, vysokých stranických a státních úředníků z oddělení obranného průmyslu ÚV KSSS, Státní komisí Rady ministrů SSSR pro vojenskoprůmyslové otázky a devíti 19


ministerstvy, které bezprostředně řídily vojenskou výrobu. Nikoliv armáda, ale právě vojenskoprůmyslový komplex rozhodoval o sovětském zbrojním programu a tím i o míře militarizace země. Jeho moc se zvýraznila právě v brežněvovském období, kdy celou řadu vrcholných stranických a státních funkcí zaujali mnozí příslušníci sovětské politické elity, kteří s ním byli ve své kariéře úzce spjati , což se ostatně týkalo i nového generálního tajemníka ÚV KSSS Brežněva. Potvrdilo to v roce 1976 i jmenování Dimitrije Ustinova ministrem obrany, stojícího v čele zbrojního průmyslu v Sovětském svazu více než 30 let včetně Velké vlastenecké války. Ustinov byl určitě více jeho reprezentantem než vojákem. Jeho základní krédo spočívalo v tom, že zabezpečení armády musí i nadále představovat pro stát prioritu, a to i bez ohledu na hospodářské potíže země, které se právě koncem sedmdesátých let začaly výrazněji projevovat. Taková politika byla i ve vlastním zájmu celého vojenskoprůmyslového komplexu11. Složitá ekonomická a politická situace, do které se Sovětský svaz postupně dostával koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let, vedla uvnitř špiček armádní hierarchie ke znepokojení nad stavem společnosti a armády, což bylo i hlavním důvodem sporů se stranickým vedením a potažmo vojenskoprůmyslovým komplexem. Zastánci modernizace armády ve špičkách armádní hierarchie, představovaní především maršály Ogarkovem a Achromejevem, kteří zastávali funkci náčelníka Generálního štábu (Ogarkov v letech 1977-1984, Achromejev v letech 1984-1988) velmi kriticky hodnotili zanedbávání vědecko-technického rozvoje v sovětském hospodářství, což mělo za následek i zaostávání armády ve sféře vojenskotechnické. Potřeba dostat armádu na vyšší technickou úroveň měl z hlediska velení armády i více než pragmatický základ. Generální štáb pod vedením maršála Ogarkova totiž vypracoval plán (používá se pro něj i označení Ogarkovova

doktrína),

který

počítal

s vedením

bleskového

preventivního

konvenčního útoku vojsk Varšavské smlouvy na západní Evropu. Základní předpoklady tohoto plánu vycházely z toho, že Západ chystá útok na SSSR, USA nemají zájem jít za omezený konflikt a přenést ho na své území a tudíž nepoužijí jaderné zbraně jako první. Vojenské možnosti SSSR se budou především v konfrontaci s jeho hospodářskými problémy zhoršovat, a proto je nutné zaútočit v době, kdy je Sovětský svaz ještě silný a nakonec vojenský úspěch se může dostavit, když bude na začátku konfliktu účinně zasazena vojenská síla, kterou má 20


Sovětský svaz k dispozici12. Tento útok vedený celými skupinami armád, velkými leteckými silami a diverzními skupinami měl sloužit k preventivnímu zničení jaderných zbraní NATO. Zahájení útoku z území NDR, Československa a Polska s nepoužitím jaderných zbraní mělo USA ztížit rozhodnutí použít proti SSSR jaderného útoku a převzetí odpovědnosti za rozšíření konfliktu a zahájení byť i omezené jaderné války. USA mělo být ztíženo použití jaderných zbraní i tím, že vojska Varšavské smlouvy by operovala na západoevropském území. Ogarkov ovšem nevylučoval ani možnost jaderného konfliktu s USA a možnost vítězství v tomto typu války13. Realizace Ogarkovových plánů byla podle něj podmíněna existencí moderního hospodářství, které umožňuje vydávat na armádu více prostředků a zajišťovat stálou modernizaci armády. Z tohoto důvodu Ogarkov kritizoval

zastaralost

a

nepružnost

sovětského

hospodářství

včetně

vojenskoprůmyslového komplexu, a tím naznačoval i nutnost změny. Míru této změny Ogarkov nikdy zcela veřejně, mimo své nejbližší okolí na Generálním štábu, nepronesl. Učinil tak až jeho nástupce ve funkci maršál Achromejev v posledních měsících existence Sovětského svazu, kdy napsal, „jestliže je v chodu obrovská mašinérie a jestliže v jejím čele stojí lidé zvyklí na určitou politiku, pak je velmi těžké takovou mašinérii zastavit. Proto je třeba především vyměnit vedení a dokonce změnit celý systém.“14 Tato pozice byla ale spíše reakcí na zhoršující se postavení země a vyjádřením obavy o její perspektivu. Je proto více než pravděpodobné, že změna systému byla i za Ogarkova pojímána spíše jako jeho modernizace a přizpůsobení realitám doby. Základní cíl - zachování velmocenského postavení Sovětského svazu a jeho posílení - zůstával nezměněn. K tomu ostatně právě koncem sedmdesátých let a začátkem osmdesátých let přispívala i rozsáhlá sovětská podpora „pokrokových“ režimů v Libyi, Etiopii, Somálsku, Súdánu a Jižním Jemenu a také rozhodnutí o rozmísťování mobilních raket SS – 2015, které bylo Západem považováno za vážnou hrozbu jeho bezpečnosti. Přestože byl Ogarkov nesporně jednoznačným stoupencem sovětské velmocenské politiky, dostal se spolu se svými nejbližšími spolupracovníky a stoupenci na Generálním štábu do výrazného sporu se stranickým vedením. Jeho podstata spočívala v tom, že Ogarkovovy záměry nekorespondovaly s představami a záměry většiny politického byra ÚV KSSS. Jeho členové (především Brežněv, Ustinov a Gromyko) zdůrazňovali, že jeho strategie je neuskutečnitelná a preferovali 21


odzbrojení. Obávali se vzniku jaderného konfliktu s USA a nevěřili, že by bylo možné v takovém konfliktu zvítězit. Svoji nezanedbatelnou roli zde určitě sehrála i zkušenost z období karibské krize, kdy bylo politické byro náhle konfrontováno s možností vypuknutí světové války (což dokonce u řady členů politbyra přineslo i šok), jako jednoho z výsledků ambiciózní zahraniční politiky N. Chruščova. Další rovinou sporu se stranickým vedením bylo i to, že když Generální štáb představil svoje velmi ofenzívní vojenské plány, řada členů politického byra si uvědomila, co bude následně pro jejich realizaci požadovat. Jistě by se jednalo o požadavek na vyšší vojenský rozpočet, větší mobilizaci hospodářských zdrojů. To by sice mohlo vyhovovat všudypřítomné lobby vojenskoprůmyslového komplexu, nicméně realita hospodářských problémů země v té době byla již taková, že takovýto požadavek musel být odmítnut. Zbytku politického vedení SSSR, který byl ještě schopen vnímat politické reality bylo jasné jedno: boj za co největší vliv Sovětského svazu ve světě vedený v sedmdesátých a na počátku osmdesátých let na dvou hlavních frontách – ekonomické a vojenské, byl prohrán, a již vzpomenutá „vojenská dobrodružství“ na tom nemohla nic změnit. Relativně nezávislý postup velení armády při formulování nejzávažnějších vojenskostrategických a potažmo i vojenskopolitických otázek, ale u politického vedení vyvolal obavu ze ztráty politické kontroly nad armádou, což by mohlo přímo ohrožovat jeho privilegované postavení. A proto také musel maršál Ogarkov, který tuto hrozbu personifikoval, odejít v září 1984 z funkce náčelníka Generálního štábu. Ukázal se zde jeden možný paradox – strach špičky politické elity z armády nakonec možná pomohl zabránit v první polovině osmdesátých let ještě většímu vyostření konfrontace se Západem, která mohla mít i vojenský charakter. Z tohoto důvodu se pak více jasněji může jevit i rozhodnutí o vyslání kontingentu sovětských vojsk do Afghánistánu. O tomto kroku rozhodlo v roce 1979 nejužší stranické vedení (Brežněv, Andropov, Ustinov, Suslov, Gromyko) nejen bez jakéhokoliv, byť i formálního, projednání ve vládě a Nejvyšším sovětu16, ale i bez ohledu na výrazně negativní mínění vedení Generálního štábu17. Jeho negativní stanovisko vycházelo ze dvou hledisek - vojenského a politického. V případě vojenského hlediska si velení armády uvědomovalo, že Sovětská armáda není připravena na specifický boj v horách s ozbrojenými skupinami muslimské opozice dušmanů. Politické hledisko pak bylo neméně významné - nejvyšší armádní činitelé 22


neměli zájem oslabovat armádu ve vojenském konfliktu v oblasti, na které v dané chvíli neměl Sovětský svaz významnější strategický zájem. Tento závěr do určité míry koresponduje i s již zmíněným zájmem armádní hierarchie o zachování velmocenského postavení země - válka v Afghánistánu by v tomto směru rozhodně byla nevítanou komplikací. Není také vyloučeno, že ve světle prvních příznaků vnitřních problémů armády ve druhé polovině sedmdesátých let (napjatější vztahy v armádních jednotkách vyvolané nedostatkem poddůstojníků z povolání a tím nutností, aby chod jednotek řídili ve stresových podmínkách přímo důstojníci, zvyšující se množství případů šikanování, konflikty mezi příslušníky různých národností sloužících v armádě) si vysocí armádní činitelé uvědomovali možnost, že válka v Afghánistánu může dále ohrozit vnitřní stabilitu v armádě. Proč tedy politické vedení země tyto skutečnosti, o kterých bylo jistě informováno, nebralo v úvahu? A navíc - proč rozhodlo o intervenci i přesto, že bylo detailně informováno o skutečném charakteru afghánské „revoluce“, která byla spíše bojem o moc mezi znepřátelenými skupinami vládnoucí Lidové demokratické strany Afghánistánu? Důležité byly dva faktory. Svou roli zde sehrál určitý sovětský „imperiální reflex“, který velel zasahovat všude tam, kde bylo možné počítat s rozšiřováním sovětského vlivu, a to bez ohledu na často neúměrnou politickou a ekonomickou cenu. Rozhodnutí o intervenci mohlo mít ovšem i svoje vnitropolitické pozadí, které vyplývalo ze zmíněného sporu mezi politickým vedením země a vedením armády. Politické vedení chtělo dosáhnout toho, aby afghánská válka plně zaměstnávala vedení armády – především Generální štáb, a tím mu znemožnila ohrožovat ho svými plány a požadavky, což se týkalo i plánů na invazi do Západní Evropy18. To se podařilo, ale nakonec afghánská válka přinesla pro Sovětský svaz naprosto opačný efekt, se kterým politické vedení zřejmě vůbec nepočítalo. Obavy vedení armády z vedení války byly na místě, a dokonce je možné na základě dnes známých faktů o afghánské válce konstatovat, že skutečnost předstihla i velmi pesimistické prognózy19. Válka měla nemalý vliv na erozi komunistického systému v SSSR, přičemž její významnou součástí byla i krize armády, projevující se rozkladnými procesy uvnitř armády. Ruský vojenský expert A. I. Vladimirov v této souvislosti napsal, že „afghánská válka vyvolala (v armádě) nejen ztrátu orientace ve službě, ale i narušení vládnoucí komunistické ideologie.“20 Svou roli v tomto směru sehrála řada faktorů. Sovětská armáda především poprvé v poválečné 23


historii ztratila díky této válce „aureolu“ neporazitelnosti. Vyplynulo to mimo jiné i ze způsobu vedení války. Početní stav kontingentu sovětských vojsk v Afghánistánu po celou dobu války nepřekročil 75 tisíc mužů (limitovaný početní stav ostatně vyplýval i z jeho oficiálního názvu – Omezený kontingent sovětských vojsk v Afghánistánu). S tímto počtem se ale jen velmi těžko dalo dosáhnout v celém průběhu desetiletého konfliktu výraznějšího strategického úspěchu ve prospěch sověty podporovaného afghánského režimu, i když je nutné poznamenat, že bez ohledu na zmíněný limit sovětská vojska nebyla v Afghánistánu z vojenského hlediska pouze neúspěšná. Sovětská vojska byla skutečně po celou dobu konfliktu konfrontována s taktikou „partyzánské války“ dušmanů, na kterou nebyla (především z počátku války) zcela připravena. Neodpovídala sovětské vojenské taktice postavené především na masových úderech kombinovaných obrněných sil, podporovaných letectvem. Na základě konkrétních zkušeností byl proto v průběhu dalšího vývoje války dán větší prostor operacím menších jednotek (zpravidla do síly praporu), které byly schopné mnohem efektivněji vyvíjet bojovou činnost proti jednotkám dušmanů. Rozsah takových operací byl ale po celou dobu války nicméně opět omezen zmíněným počtem vojáků, kteří byli k dispozici. Na samotném počátku války ovšem došlo k více otevřené konfrontaci sovětských vojsk a dušmanů. Když se v první polovině roku 1980 pokusila ozbrojená afghánská opozice vystoupit proti sovětským vojskům v rámci větších uskupení (což představovalo zpravidla úroveň pluku nebo brigády), neboť měla za to, že si již takovou konfrontaci může dovolit, skončilo to pro ni tvrdou porážkou. Terén pro střety musela totiž opozice vybírat tak, aby odpovídal možnostem a nutnostem právě větších uskupení, což dostávalo sovětská vojska do výhodnějšího postavení, především z hlediska prostoru pro uplatnění značné technické převahy nad protivníkem21. Opozice se proto opět vrátila k „osvědčené“ partyzánské válce, ve které jí výrazně pomáhala dokonalá znalost terénu a také značná podpora místního obyvatelstva. Měla též k dispozici obrovský rezervoár nových sil, jež se rekrutovaly z uprchlických táborů v Pákistánu. Překážku pro opozici nepředstavovala ani afghánská armáda, která měla být spojencem sovětských vojsk, ale jejíž bojový potenciál byl po celou dobu války velmi slabý. Vědomí, že není možné dosáhnout vítězství v afghánské válce, což se rovnalo faktické porážce, doprovázené velkými ztrátami sovětských vojáků22, bylo pro armádu a zvláště její vyšší velitelský sbor značně frustrující. Pocit frustrace se ještě 24


prohluboval při vědomí závažných problémů, které se projevovaly uvnitř sovětského vojenského kontingentu. Oficiální propaganda pochopitelně líčila příslušníky sovětských vojsk jako uvědomělé internacionalisty, kteří přišli na pomoc afghánskému lidu v boji proti kontrarevolučním silám. Skutečnost byla ale o hodně složitější. Válka v Afghánistánu vyžadovala i bez ohledu na již zmíněný omezený početní stav hodně vojáků (celkem jich v Afghánistánu v průběhu desetileté války sloužilo půl miliónu). Záhy po jejím zahájení se ovšem objevil nedostatek vojáků základní služby způsobený tím, že díky korupci v rámci úplatné vojenské mašinérie celé kategorie vojáků základní služby pocházející ze silnějších sociálních vrstev (především z měst) nebyly shledány způsobilými pro službu v Afghánistánu. Ministerstvo obrany na tento stav reagovalo většími odvody vojáků pro válku v Afghánistánu z venkovských oblastí a také odvody vojáků s kriminální minulostí. Do Afghánistánu byly dokonce čas od času posílány vojenské jednotky „za trest“ pro špatné výsledky ve výcviku a slabou disciplínu. Často právě těmto jednotkám veleli hodnostně degradovaní důstojníci mající problémy s alkoholem a rezignující na službu v armádě. V jednotkách existovaly vážné problémy s disciplínou – obvyklými průvodními jevy se stalo šikanování mezi vojáky a bytí vojáků základní služby důstojníky. Dokonce občas docházelo i k jejich vraždám ze strany ponižovaných vojáků, které byly přičítány na vrub ztrátám utrpěným v bojové činnosti. Afghánistán také zpochybnil mýtus o pevném internacionálním charakteru Sovětské armády, neboť v řadě jednotek docházelo k otevřeným střetům mezi národnostmi – především mezi Slovany a středoasijskými národnostmi. Řada problémů, o kterých byla zmínka výše, samozřejmě existovala v Sovětské armádě i před afghánskou válkou, nicméně tato válka je velmi vyostřila, a dokonce se objevily i problémy nové jako užívání drog, pro což byly v Afghánistánu příznivé podmínky. Válka v Afghánistánu působila také jako katalyzátor, který zpochybňoval vládní komunistickou ideologii a komunistickou propagandu nejen v myslích vojáků Sovětské armády, ale i u sovětské veřejnosti. Vojáci byli se lživostí propagandy konfrontováni velmi záhy po svém nasazení do bojových operací. Ze strany politických pracovníků byli předtím přesvědčováni o tom, že jejich hlavním úkolem bude bojovat proti západním žoldnéřům a plnit humanitární cíle – především pomáhat civilnímu obyvatelstvu při stavění domů a škol. Naprosto opačná válečná 25


realita

v konečném

důsledku

výrazně

zkompromitovala

nejen

ideologii

a

propagandu jako takovou, ale i její nositele - politické pracovníky. Podkopala též autoritu velitelů a morální stav vojsk. Pochybnosti o pravdivosti ideologie a propagandy se musely u vojáků objevit i po jejich návratu z Afghánistánu do Sovětského svazu. Sdělovací prostředky líčily situaci v Afghánistánu naprosto odlišně od reality. Hlavní osou informací pochopitelně nebyly krvavé střety sovětských vojsk s dušmany, ale spíše zdůrazňování toho, jak je Sovětská armáda pozitivně přijímána afghánským obyvatelstvem a jak se s ním přátelí. Skutečný průběh války byl ze strany oficiálních míst naprosto tabu. O to větší šok zažila sovětská společnost v období perestrojky, když část sdělovacích prostředků začala o válce v Afghánistánu informovat velmi otevřeně a kriticky. Jádrem kritiky přitom bylo zpochybnění smyslu sovětské vojenské angažovanosti v konfliktu a také kritika vnitřních poměrů v sovětském kontingentu. Oficiální reakce vojenského vedení vůči této kritice byla samozřejmě naprosto odmítavá, a to i ze strany vysoce postavených generálů, kteří se bezprostředně podíleli na řízení bojových operací v Afghánistánu23. Armádní špička v čele s náčelníkem Generálního štábu Achromejevem ale velmi dobře věděla, že vojenská akce v této zemi nic pozitivního Sovětskému svazu a jeho armádě nepřinesla, a proto požadovala po novém politickém vedení země v čele s Gorbačovem, které nastoupilo k moci v roce 1985, rozhodnutí o stažení sovětských vojsk. Gorbačov, sice o nutnosti stáhnout vojska z Afghánistánu hovořil otevřeně na XXVII. sjezdu KSSS v únoru 198624, nicméně trvalo ještě další tři roky, než ke stažení sovětských vojsk na základě ženevských dohod25 došlo. Důvodem, proč se tak stalo byla zřejmá neochota připustit, že Sovětský svaz utrpěl v případě Afghánistánu vážnou zahraničněpolitickou porážku a snaha zachránit režim, se kterým se většina afghánského obyvatelstva nikdy neztotožnila. Je faktem, že následkem toho zbytečně zemřely a byly zraněny další tisíce sovětských vojáků. Armáda, její vedení a především ti, kteří v Afghánistánu bojovali – tzv. „afghánci“26, viděli podstatný rozpor mezi četnými oficiálními prohlášeními o připravenosti SSSR k vyvedení vojsk z Afghánistánu a skutečnou realitou. O necelých deset let později proto mohl generál Gromov, poslední velitel sovětského kontingentu, na konto války v Afghánistánu poměrně oprávněně hořce poznamenat, že stát (míněn SSSR – pozn. M.B.), který nás poslal do války, nás využil pro svoje politické cíle27. Dlužno 26


dodat, a o to je to horší, že tyto cíle vyplývaly i z mocenského boje uvnitř vládnoucí politické elity země. Válka v Afghánistánu ukázala, že Sovětský svaz již nebyl schopen prosazovat svoje velmocenské zájmy vojenskou silou, a to ani na své periférii. Jedním z hlavních důvodů byla od konce sedmdesátých let stále se prohlubující ekonomická krize, která reálně limitovala jeho možnosti nadále sehrávat úlohu globální mocnosti. Potvrzením takového vývoje se stalo i odmítnutí sovětského politického vedení řešit cestou

vojenské

intervence

situaci

v Polsku,

ve

kterém

došlo

začátkem

osmdesátých let k dosud nejsilnějšímu otevřenému vystoupení společnosti proti komunistickému systému v zemích tzv. socialistického tábora. Vedení Sovětské armády sice hledělo na úpadek velmocenské pozice SSSR se znepokojením, ale jeho možnosti ovlivnit takový vývoj událostí se především od poloviny osmdesátých let, v souvislosti s nástupem nového politického vedení v čele s M. Gorbačovem, výrazně zmenšily.

27

Armáda a rozpad Sovětského svazu

2. kapitola Armáda a rozpad Sovětského svazu

Přestože v polovině osmdesátých let byl reálný politický vliv armády na přijímání politických rozhodnutí poměrně omezený, stále představovala jednu z nejvíce spolehlivých opor sovětského režimu. Proto bylo pro nástup Michaila Gorbačova do funkce generálního tajemníka ÚV KSSS v březnu 1985 důležité, že armáda tuto změnu ve vedení země přijala pozitivně, což Gorbačovovu pozici posílilo. Na pozitivní přijetí Gorbačova armádou měla jistě vliv i jeho orientace na překonání hospodářské stagnace a urychlení modernizace sovětského hospodářství tak, jak byla deklarována na plenárním zasedání ÚV KSSS v dubnu 1985. Bylo to v souladu s představami „reformátorů“ v nejvyšším vojenském vedení země reprezentovanými především již zmíněnými maršály Ogarkovem a Achromejevem. Dlouhodobý technický pokrok nabízený Gorbačovem měl i pro armádu zajistit její postupnou modernizaci. Bylo to naprosto nutné, neboť právě v osmdesátých letech se funkce armády začala jednoduše omezovat na pouhou spotřebu lidských a materiálních zdrojů. Na vydržování armády se vynakládaly obrovské prostředky, které neúměrně zatěžovaly sovětské hospodářství, a to zcela bez ohledu na prohlubující se hospodářskou a sociální krizi1. Přitom efektivita vojenských výdajů byla v řadě případů velmi sporná a například vojenskoprůmyslový komplex dodával armádě často velmi nekvalitní vojenskou techniku. Vedení armády reprezentované ve druhé polovině 80. let především náčelníkem Generálního štábu Achromejevem nebylo zpočátku zcela proti jistému omezení výdajů, které mělo být jedním z faktorů hospodářského oživení, což by v konečném důsledku mohlo přinést i výraznější modernizaci armády. Gorbačov byl ale v konfrontaci se značně krizovým stavem sovětského hospodářství nakonec nucen zvolit politiku omezování vojenských výdajů, neboť právě ty představovaly výrazně retardační faktor podvazující možnosti rozvoje sovětského hospodářství. Problémem byla v této souvislosti i jednostranná orientace na těžký a v tomto rámci především zbrojní průmysl, který odčerpával prakticky veškerý technologický a vědeckovýzkumný potenciál2. V celém komplexu to představovalo výraznou překážku v úsilí o provádění nutných ekonomických reforem. Proto se Gorbačov a spolu s ním i „progresívní“ část

28


nového politického vedení reprezentovaná především ministrem zahraničních věcí Ševardnadzem a tajemníkem ÚV KSSS Jakovlevem snažili prosadit a v praxi realizovat proces omezování vojenských výdajů3, snižování početního stavu armády a konverzi zbrojního průmyslu4, což mělo v konečném důsledku přinést větší zahraniční pomoc a investice potřebné pro modernizaci sovětského hospodářství. Spolu s tím se rozhodl Gorbačov a jeho reformní okolí i pro přehodnocení zásadních doktrinálních otázek. To především znamenalo ústup od dosavadního útočného pojetí, na kterém byla založena

sovětská vojenská

strategie, a její záměnu zásadou „obranné dostatečnosti“, tj. udržování armády na úrovni, kdy napadení SSSR by bylo pro protivníka spojeno s maximálním rizikem5. Je jisté, že takováto politika znamenala další omezování vlivu armády v celém komplexu vnitřní a zahraniční politiky. Vedení armády pochopitelně přijímalo tyto kroky Gorbačova s nedůvěrou a snažilo se jim čelit mj. i častým zdůrazňováním toho, že změny, ke kterým dochází, nesmějí být realizovány na úkor vojenské bezpečnosti Sovětského svazu. Nejvyšší vojenské vedení se v tomto rámci snažilo i o samostatný výklad zásady „obranné dostatečnosti“. Přišlo s tezí, že neexistuje žádný velký rozpor mezi defenzivní doktrínou a udržováním velkých útočných sil. Gorbačov ale tento závěr silně narušoval celou řadu odzbrojovacích kroků, které byly s představami vojenského vedení jednoznačně v rozporu. Zásadními kroky v tomto směru bylo podepsání smlouvy o likvidaci zbraní středního doletu v Evropě mezi SSSR a USA v prosinci 1987, jež zavazovala Sovětský svaz stáhnout již okolo 1500 rozmístěných raket SS – 206 a dále Gorbačovova iniciativa z prosince 1988, kdy oznámil v projevu na půdě OSN jednostranné snížení početního stavu armády o 500 tisíc příslušníků. Tento krok, o kterém nejvyšší vojenské vedení prakticky nebylo informováno, zřejmě nejvíce negativně ovlivnil vztah armády a potažmo celého vojenskoprůmyslového komplexu vůči Gorbačovovi. Tento nepřátelský postoj, ale až do pokusu o srpnový puč v roce 1991 nenabyl podoby otevřené konfrontace s armádním vedením. Proč tomu tak bylo, je dáno skutečností, že taková konfrontace v panujícím systému nebyla totiž dost dobře možná. Na jedné straně si byl Gorbačov vědom, že vedení armády se staví vůči němu a reformám, které prosazuje v domácí i zahraniční politice, nepřátelsky, na druhé straně si nicméně uvědomoval, že 29


armáda stále představuje nezanedbatelnou společenskou sílu. Úplně si ji znepřátelit, kdy potřeboval udržovat situaci ve vedení země pod kontrolou, nebylo rozhodně v jeho zájmu. A sama armáda byla velmi silně vychována po desetiletích existence sovětského režimu k absolutní loajalitě a podřízenosti komunistické straně. Jakýkoliv pokus ze strany armády narušit tuto loajalitu by mohl pro vedení armády – které to vědělo - velmi špatně skončit. Nicméně Gorbačov učinil dvě vážné chyby v personální politice, které se mu v konečném důsledku v době pokusu o puč v srpnu 1991 velmi vymstily. Do funkce ministra obrany dosadil v roce 1987 po „Rustově aféře“7 maršála Dmitrije Jazova a po odstoupení maršála Achromejeva z postu náčelníka Generálního štábu (odstoupil na protest proti Gorbačovově iniciativě ohledně zmíněného snížení početního stavu armády o 500 tisíc příslušníků) jmenoval novým náčelníkem Generálního štábu generál-plukovníka Michaila Mojsejeva. Na vysoká místa v armádě se tak dostali činitelé armády se silně konzervativním zaměřením, prakticky zcela odmítající Gorbačovovu politiku. Je rozhodně velkým paradoxem, že fakticky jediný Gorbačovovův spojenec, maršál Achromejev, který si více než kdo jiný uvědomoval krizi sovětského systému a snažil se pro Sovětský svaz dosáhnout na celé řadě odzbrojovacích jednání výhodnou pozici, nutnou pro realizaci politických a hospodářských reforem, z vedení armády odešel8. Postup Gorbačova v personálních otázkách mohl ale také signalizovat, že bez ohledu na jeho téměř absolutní moc přesto přesně nevěděl, jak velký odpor v armádě vůči jeho reformám existuje, což byl ale ostatně i důsledek dlouhodobé uzavřenosti armády před společností. Gorbačov se nicméně pokusil, a dlužno dodat, že nikoliv zcela bez úspěchu, o vyvolání veřejné diskuse o celé řadě otázek spojených s působením a existencí armády. Armáda se tak ocitla pod silným společenským tlakem, který ale tehdejší armádní velení označilo za „mohutnou protiarmádní kampaň“. Je evidentní, že za dobu existence Sovětského svazu to byla naprosto mimořádná záležitost. Spektrum diskuse a subjektů, které se do diskuse zapojily, bylo velice široké. Představitelé významných vědeckých ústavů – především Ústavu světové ekonomiky a mezinárodních vztahů, Ústavu Spojených států a Kanady a Ústavu ekonomiky světového socialismu

prezentovali svoje

názory na problematiku bezpečnostní politiky SSSR a na potřebu reforem v armádě. V září 1988 např. populární časopis „Věk XX i Mir“ přinesl návrh radikální 30


reformy struktury armády. Návrh předpokládal, že armáda by neměla být tvořena vojáky z povolání a vojáky základní služby, nýbrž by měla být členěna na místní územní útvary – vyzbrojené a vycvičené pro obranu a na malý, zcela profesionální pohyblivý ústřední útvar9. I bez ohledu na nereálnost uskutečnění reformy tehdejší Sovětské armády v takové podobě se jednalo zřejmě o vůbec první alternativní návrh vojenské reformy přístupný široké veřejnosti za celou dobu existence SSSR. Významnou úlohu v diskusi sehrávala média, v nichž se také otevřeně diskutovalo o stavu armády a možnostech změn v ní. Na veřejnost silně působily informace o skutečné podobě války v Afghánistánu a zveřejňování často otřesných případů o postavení vojáků základní služby. Tím, jak armáda postupně ztrácela svoje privilegované postavení a ve společnosti docházelo k demontáži byrokratických politických struktur, došlo k širšímu společenskému pohybu uvnitř armády i v jejím bezprostředním sociálním okolí. Vznikla hnutí jak profesního, tak i politického charakteru, ve kterých se sdružovali převážně vojáci z povolání, ale i občané mající vztah k armádě. Např. Svaz pro sociální ochranu příslušníků armády a jejich rodin (pro který se používá zkratka Štít) pod vedením podplukovníka Viktora Uražceva se soustřeďoval na zajištění sociální ochrany vojáků z povolání, zvláště těch, kteří se po stažení svých útvarů ze střední a východní Evropy ocitli bez přístřeší. Další organizací byl Výbor vojenských matek (dnes působící pod názvem Svaz výborů vojenských matek Ruska), který se soustřeďoval především na ochranu zájmů vojáků základní služby sloužících v armádě, kteří byli často konfrontováni s nelidskými podmínkami vojenské služby. V listopadu 1989 došlo i k obnovení „důstojnických shromáždění“, které byly tradičním vojenským institutem v carské armádě. Je evidentní, že tehdejší společenský pohyb uvnitř armády výrazně narušoval stranický monopol v armádě. Hlavní politická správa a podřízené politické orgány postupně ztrácely kontrolu nad situací v armádě, což signalizovalo, postupný rozklad sovětských mocenských struktur. K tomu přispělo i zrušení článku 6 sovětské Ústavy zakotvující vedoucí úlohu strany na III. sjezdu lidových poslanců v březnu 1990. Nicméně politické orgány, i když s omezenější působností, zůstávaly v armádě nadále, což mj. umožňovala skutečnost, že oficiálně byla vedoucí úloha strany zrušena výnosem prezidenta až v červnu 1991. Proto také mohla být Hlavní politická správa po XXVIII. sjezdu KSSS v červenci 1990 reorganizována v Celoarmádní stranický výbor.

31


V armádě ovšem existovaly i silně konzervativní síly odmítající jakékoliv politické a ekonomické reformy. Konkrétní představu o aktivitě takových sil může poskytnout jednání Sjezdu lidových poslanců – od r. 1989 nového nejvyššího zastupitelského sovětského orgánu, který byl volen s podstatně větší mírou demokratičnosti než předcházející sovětské parlamenty10. Právě v době konání II. sjezdu lidových poslanců v prosinci 1989 došlo k založení skupiny poslanců Sojuz (Svaz). Iniciátorem vzniku skupiny byl plukovník Viktor Alskins11, Litevec, který byl tvrdým odpůrcem Gorbačovovy politiky. Na konci roku 1990 byl Sojuz podporován asi sedmi sty poslanci a stal se tak největší skupinou sjezdu. Politický program Sojuzu vycházel z toho, že demokratizace společnosti je nepřípustná, neboť podlamuje sílu Sovětského svazu, a proto je nutné odstranit ty, kteří tuto demokratizaci prosazují. Odmítal také jakoukoliv reformu jednotného svazového státu a větší samostatnost svazových republik. Naopak prosazoval obnovu tuhého politického a ekonomického centralismu. V programu Sojuzu byl zároveň patrný i silný proruský nacionalismus. Vliv tohoto uskupení rozhodně nebyl zanedbatelný, o čemž svědčí např. skutečnost, že pod jeho nátlakem odstoupili ze svých funkcí blízcí Gorbačovovi spolupracovníci ministr vnitra Bakatin a zahraničních věcí Ševardnadze. Alskins se přitom otevřeně v době jednání sjezdu přihlásil k tomu, co bylo jeho krédem: „Ovšem, že jsem reakcionář. Jsem reakcionář a imperialista“12. Nebylo proto s podivem, když se pro Alskinse ujala přezdívka „černý plukovnik“. Jistě není překvapením, že Sojuz měl podporu „tvrdého jádra“ armády, kam patřila celá řada vysokých důstojníků a generálů Sovětské armády. Vedení armády se sice od extrémních stanovisek Sojuzu distancovalo, nicméně nikterak nebránilo jeho působení uvnitř armády. Existence a aktivity Sojuzu tak navenek výrazně silně signalizovaly skutečnost, že armáda není příliš spokojena se situací v zemi. Bylo to ale zřetelné i ze strany vedení armády, které si začalo uvědomovat hlavní nebezpečí - postupný konec mocenského a ideologického monopolu KSSS, s tím úzce související hrozbu rozpadu SSSR, a tím i Sovětské armády. Stále více se začala projevovat frustrace způsobená úpadkem velmocenské pozice Sovětského svazu, což bylo spojeno především se ztrátou pozic ve střední a jihovýchodní Evropě. Vedení armády na situaci reagovalo ve dvou rovinách - návratem k ideologii ruského nacionalismu (což nebylo v situaci, kdy drtivá většina velitelského sboru armády byla ruského původu, příliš složité) a snahou o zachování existence SSSR s pomocí především 32


veškerého možného politického vlivu, ale též i mocenských nástrojů, které měla armáda k dispozici. Mnozí vysocí armádní činitelé především došli k závěru, že vliv komunistické ideologie se začal vytrácet a tato ideologie již nemůže představovat prostředek ideologicky tmelící armádu. Reagovali na tuto situaci tím, že se rozhodli obnovit povědomí o tradicích carského Ruska a carské armády. Ve specializovaném periodiku Ministerstva obrany Vojenno–istoričeskij žurnal se začala objevovat řada článků, ve kterých byla armáda vychvalována jako páteř národa a svatá instituce s tisíciletou tradicí s tím, že je povolána k tomu, aby zachránila vlast před úpadkem. Armáda se již nevydávala za baštu marxismu–leninismu, nýbrž se dovolávala bezpečnosti a slávy ruského státu. Tento trend poté následovaly všechny vojenské časopisy a noviny, které začaly psát o carském období mnohem obšírněji a také pozitivněji. Z osnov politického školení byl vypuštěn marxismus–leninismus a místo něj byly v jeho rámci probírány lekce o carské armádě13. Tento „nový“ ruský nacionalismus se ovšem stal varovným signálem pro ty sovětské svazové republiky, které začaly ve druhé polovině osmdesátých let usilovat o dosažení státní nezávislosti. Vedení armády takové úsilí pochopitelně registrovalo, neboť mělo přímý vztah k armádě. „Separatismus“ některých republik, zvláště na periférii SSSR, se prvně začal intenzívně projevovat v otázce výkonu vojenské základní služby. Především pronárodní části politické reprezentace republik, jejichž vliv se postupně zvyšoval, odmítly dosavadní sovětskou praxi spočívající v posílání branců k vojenské službě mimo jejich domácí území. V čele tohoto úsilí stálo Estonsko, jehož nejvyšší zákonodárný orgán schválil v prosinci 1989 rezoluci o uplatňování práva estonských občanů pouze v Estonsku. Některé další republiky následovaly tento proces v následujícím roce. Postupně se začal v jednotlivých republikách rozpadat i systém odvodů do Sovětské armády, který byl spojen i se vzrůstajícím počtem branců, kteří se odvodům vyhýbali14. Nakonec několik republik úplně zrušilo na svém území odvody do Sovětské armády – Estonsko v dubnu, Arménie v květnu, Litva v srpnu a Moldávie v září 1990. Ukrajina šla ještě dále – v červenci byla ukrajinským parlamentem schválena rezoluce o tom, že ukrajinští vojáci nemohou být vysíláni mimo republiku do oblastí mezietnických konfliktů. Pro vedení armády bylo také 33


velmi znepokojující, že v některých zemích nejvíce usilujících o dosažení nezávislosti

již začal proces vytváření vlastních armád. Například gruzínský

parlament rozhodl v prosinci 1990 o vytvoření gruzínské národní gardy a v lednu 1990 schválil rezoluci zavádějící povinnou vojenskou službu. Lidové fronty v pobaltských republikách, které zde představovaly hlavní politickou platformu zastánců nezávislosti, vystoupily se stanoviskem, že Sovětská armáda, jejíž jednotky jsou rozmístěny v Pobaltí, je okupační armádou. Reakce vojenského vedení byla vůči těmto projevům separatismu pochopitelně velmi ostrá. Hlavní funkcionáři armády si byli vědomi toho, že se začaly projevovat trendy, které by mohly vést k rozštěpení mnohonárodní Sovětské armády. Svoje znepokojení dávali velmi často najevo i veřejně. V průběhu roku 1990 se v ústředních denících – především těch, které byly v určité opozici vůči reformám v Sovětském svazu, objevila celá řada článků těchto funkcionářů varujících před rozpadem armády a SSSR. Ministr obrany Jazov tak učinil na stránkách ústředního orgánu KSSS Pravdy v červnu 1990, kdy odsoudil úsilí nacionalistů k vytváření národních armád jako „zpátečnický krok vedoucí k likvidaci bojové připravenosti armády a obranné schopnosti země“15. Ze strany armády se stále častěji objevovaly výzvy, aby státní moc a především prezident Gorbačov tvrději zakročili proti separatistickým tendencím. Gorbačov ale takový postup odmítal. Měl proto i racionální důvod spočívající v tom, že se snažil prosadit nový model fungování Sovětského svazu, jehož existence by se dále řídila podle nové svazové smlouvy16. Svazová smlouva počítala s centralizovaným státem s omezenou dělbou moci mezi centrem a svazovými republikami v takových oblastech jako je hospodářská a sociální politika. Centrum by si ponechalo kontrolu nad daňovou politikou a nad přírodními zdroji. Svazová smlouva odpírala republikám jakékoliv pravomoci v takových oblastech, jako obranná a zahraniční politika. To ale pochopitelně některé republiky usilující o nezávislost nepřijaly a nadále trvaly na tom, aby měly otázky obrany plně ve své kompetenci. Přesto se ale v novém návrhu svazové smlouvy poprvé uznávala možnost samostatného rozhodování republik v otázkách spojených s odvody do armády a rozmísťováním jednotek na jejich území. Ve vedení armády i v důstojnickém sboru byly o obsahu svazové smlouvy pochybnosti. Nicméně hlavní funkcionáři armády podpořili konání referenda, jež 34


mělo zjistit názor občanů na to, zda souhlasí se zachováním Sovětského svazu jako federace suverénních republik. Legitimita referenda byla ovšem částečně zpochybněna skutečností, že se uskutečnilo pouze v 9 svazových republikách. Pět republik konání referenda odmítlo17. Výsledky tohoto „limitovaného“ referenda ukázaly relativní podporu projektu „obnovené federace“ - z 80 % oprávněných voličů pro ni hlasovalo 76 % voličů. V armádě pro „obnovenou federaci“ hlasovalo 90 % jejích příslušníků18. Takový výsledek ukazoval, že Gorbačov se na armádu může vcelku spolehnout, a to i bez ohledu na kritický přístup k jeho politice ze strany jejího vedení. Dá se říci, že zde existovaly dva významné faktory pro takovou podporu – jednak logika charakteru armády, která byla skutečně mnohonárodním společenstvím spojeným historií, tradicemi a způsobem vojenské služby v sovětském období a jednak aktuální reakce na skutečnost, že Gorbačov si zřejmě výrazně uvědomil, zvláště ve druhé polovině roku 1990 význam armády jako určitého stabilizačního prvku sovětské společnosti. Po pěti letech provádění politiky reforem se totiž ocitl v určitém politickém vakuu. Politické a ekonomické reformy nebyly zcela úspěšné, vytvořila se poměrně silná fronta protivníků jeho politice, a to jak zleva, tak zprava. Hlavní mocenský nástroj, v jehož čele stál – KSSS, se postupně rozpadal. Zbývaly tak dvě instituce, na které se mohl spolehnout a jejichž prostřednictvím mohl i vládnout – armáda a bezpečnostní složky. Když se na přelomu let 1990-1991 dostala situace v Sovětském svazu do kritické fáze, jejímiž průvodními jevy byl hospodářský rozvrat, národnostní konflikty a stále větší úsilí některých republik o samostatnost, Gorbačov jako nejvyšší představitel země a nejvyšší velitel armády se rozhodl tyto instituce využít. Svým způsobem tak pozitivně reagoval na neustálé výzvy ze strany silových struktur, aby tak učinil. Dokladem toho je např. otevřený dopis náčelníka Generálního štábu Mojsejeva, náměstka ministra obrany Varennikova a velitele námořnictva Čerňavina, uveřejněný v prosinci 1990, kterým byl

Gorbačov vyzván k užití prezidentských pravomocí, jež by mohly zastavit

separatismus v některých svazových republikách19. Spojenectví se silovými strukturami, které ovšem možná Gorbačov chápal jako určitý taktický manévr, bylo ale pro něho spojeno s velkým rizikem. Především je možné usuzovat, že nebyl zcela schopen v posledním období existence 35


Sovětského svazu plně kontrolovat dění uvnitř těchto struktur. Taková otázka je zcela legitimní, uvážíme–li, že v jejich čele stáli představitelé, kteří se ke Gorbačovově politice stavěli negativně – ministr obrany Jazov, ministr vnitra Pugo a předseda KGB Krjučkov (všichni jmenovaní se posléze stali vedoucími představiteli pokusu o puč v srpnu 1991). Potvrzují to např. i události tzv. lednové pobaltské krize. Armáda, vnitro a KGB se tehdy pokusily s použitím násilí dosáhnout návratu kontroly centra nad vývojem v pobaltských zemích, ve kterých stoupenci jejich úplné nezávislosti měli stále větší politický vliv. Nejvíce to bylo patrné v Litvě, která vyhlásila svoji nezávislost již v březnu 1990. Ústřední moc včetně Gorbačova tuto nezávislost pochopitelně neuznala, o čemž vypovídá i řada rozhodnutí odrazujících litevskou vládu od takového politického kursu. Ve chvíli, kdy došlo uvnitř litevského politického vedení ke sporu mezi prezidentem Landsbergisem a ministerskou předsedkyní Prunskienovou o zvýšení cen, se Gorbačov domníval, že by mohl využít situace k „definitivnímu“ obnovení pořádku. Proto 10. ledna vydal prezidentský dekret, kterým se litevské vládě nařizovalo obnovit na území svazové republiky platnost Ústavy SSSR. Okamžitě poté byl Gorbačov informován ministrem obrany Jazovem, vnitra Pugem a předsedou KGB Krjučkovem o opatřeních pro případ, že by se situace ve Vilniusu zkomplikovala. Gorbačov ale nebyl tehdy zcela přesně informován o plánech na použití síly proti zastáncům nezávislosti. Na základě informace silových ministrů vycházel z toho, že maximálně může dojít k jakési demonstraci síly, která by podpořila vážnost vydaného prezidentského dekretu. Jednotky armády, vnitra a KGB byly ale použity k obsazení televize a rozhlasu, přičemž došlo k velkým obětem na životech a zraněním mezi civilním obyvatelstvem, které televizi a rozhlas bránilo20. Gorbačov později přiznal, že se to odehrálo mimo něj. „Byla to politická provokace, namířená na diskreditaci ‚perestrojky‘

a

osobně

prezidenta

v očích

místního

obyvatelstva

a

také

v zahraničí“21. Nicméně po událostech ve Vilniusu následovaly další akce silových struktur v lotyšské Rize. V březnu 1991 se dokonce rozhodl povolat na základě podnětu předsedy KGB Krjučkova proti ohlášené demonstraci Jelcinových stoupenců armádní jednotky a milici v síle 50 000 mužů. Setkal se ovšem s tak drtivým nesouhlasem prakticky všech politických orgánů a politických sil, že musel toto rozhodnutí odvolat. Tento střet byl zřejmě pro Gorbačova velkým mementem, což se odráží v jeho přiznání, že „potom už se všechny další snahy – a nebylo jich málo – přimět mě k použití síly, míjely účinkem.“22 Taková Gorbačovova pozice 36


ovšem jistě přiměla konzervativní síly ke konečnému rozhodnutí o nutnosti uskutečnit převrat s následným vyhlášením výjimečného stavu, i když přípravy k takovému kroku probíhaly již poměrně dlouhou dobu. Uvnitř silových struktur probíhaly právě na přelomu let 1990–1991 mnohé organizační změny, které svědčily o jejich přípravě na případné silové vystoupení proti zastáncům reforem. Došlo k posilování vnitřních vojsk patřících pod ministerstvo vnitra, kterým přímo velel generálplukovník Boris Gromov, jenž se stal prvním náměstkem ministra vnitra. K vnitřním vojskům bylo převeleno několik armádních divizí. V září 1990 došlo k přesunu části vzdušněvýsadkových vojsk do Moskvy v plném bojovém nasazení. Posléze se ukázalo, že se jednalo o nácvik nasazení vojsk v mimořádných situacích – tedy k nasazení při vyhlášení výjimečného stavu23. Od ledna 1991 začaly v největších sovětských městech sloužit společné hlídky vojáků a policistů. To všechno mimo jiné svědčilo o snaze konzervativních sil ještě více zatáhnout armádu do řešení problémů vnitřní bezpečnosti. Armáda nicméně měla v tomto směru již svoje zkušenosti, neboť od druhé poloviny osmdesátých let byla z rozhodnutí politického vedení země nasazována k zásahům v „separatistických“ republikách, nebo v těch regionech, kde docházelo k etnickému násilí. Výčet míst, kde se tak stalo, není malý: Kazachstán (Alma Ata, prosinec 1986), Ázerbajdžán (Sumgait, Náhorní Karabach, únor 1988, Baku, Fizuli, Kirovabad, listopad–prosinec 1988, Baku, leden 1990), Arménie (Jerevan, Kirovakan, Leninakan, únor–březen 1988), Gruzie (Tbilisi, duben 1989), Tádžikistán (Dušanbe, únor 1990), Kyrgyzstán (Oš, Uzgen, Kara – Suu, červen 1990)24. Armádní jednotky byly přímým účastníkem ve všech těchto zásazích, které si vyžádaly značný počet obětí. Účast Sovětské armády v těchto konfliktech se pohybovala od prosazování zájmu jedné ze stran konfliktu, až po snahu zvládnout násilí oddělením bojujících stran. Pro armádu to byla v té době poměrně nová role, neboť po roce 1945 byla povolána ke zvládnutí vnitřních nepokojů uvnitř Sovětského svazu pouze ve dvou případech25. Je zřejmé, že následky výrazné angažovanosti armády v etnických konfliktech ve druhé polovině 80. let a na začátku let devadesátých byly pro ni samotnou i pro její postavení ve společnosti velmi negativní. Především se hroutil dlouhá léta vytvářený mýtus armády jako 37


hlavního ochránce „spokojeného a klidného života sovětských občanů“ – těžko se tento mýtus dále udržoval za situace, kdy v těchto konfliktech byly sovětskými vojsky právě sovětští občané zabíjeni. Tolik zdůrazňovaný internacionalismus, narušený již válkou v Afghánistánu, utrpěl další ránu díky etnickým konfliktům. Jejich obětmi byli především příslušníci národnostních menšin, a to pochopitelně vyvolávalo nespokojenost u těch příslušníků armády, kteří k těmto národnostním menšinám patřili. Na začátku 90. let tato nespokojenost začala dokonce vážně narušovat bojovou připravenost řady vojenských jednotek. Pro armádu to mělo ještě jeden, nikoliv zanedbatelný důsledek. Část důstojnického sboru si začala uvědomovat, že Sovětský svaz v existující podobě zřejmě nemůže dále existovat. Proto začali svoji budoucnost spojovat nikoliv s centrem, ale s republikami – začali se angažovat v politickém životě republik, především svojí aktivní účastí na práci republikových zákonodárných sborů. Začaly se také objevovat první požadavky na vytvoření samostatných ozbrojených formací v některých republikách. Uprostřed roku 1991 se armáda – a především její vedení - stávala stále aktivnějším účastníkem politiky. Politický program vedení armády byl naprosto zřejmý – zachovat centralizovaný svaz a s tím i samostatnou mnohonárodní armádu. To ovšem nebylo v souladu s plánem Michaila Gorbačova na uzavření nové svazové smlouvy, o které jednal s představiteli devíti svazových republik26 od konce dubna do srpna 1991. V srpnu byla poměrně složitá jednání ukončena přijetím předběžného návrhu nové svazové smlouvy. Z ní především vyplývalo, že Sovětský svaz by se přeměnil na skutečnou federaci, v jejímž rámci by měly jednotlivé svazové republiky výraznou míru autonomie a centrum by mělo spíše koordinační roli. Vedení armády v tom vidělo přímou hrozbu pro existenci jednotné armády, a snažilo se proto mobilizovat veřejné mínění proti svazové smlouvě. Nejvýrazněji se to projevilo 23. července 1991 uveřejněním výzvy „Slovo k lidu“27, jejímiž hlavními iniciátory byli náměstek ministra obrany a velitel pozemního vojska Sovětské armády generálplukovník Varennikov a první náměstek ministra vnitra Gromov. Ve výzvě se otevřeně uvádělo, že je nutné založit vlastenecké hnutí za záchranu vlasti a vyhlásit výjimečný stav. Tím měla být podle signatářů výzvy „zastavena řetězová reakce, jež hrozí dezintegrací státu“. Tím měli především na mysli podepsání nové svazové smlouvy, ke kterému mělo dojít 20. srpna. Ovšem k tomu již nedošlo díky puči, který byl s výraznou účastí armády zahájen 19. srpna. 38


Puč v srpnu 1991 jasně ukázal, že stávající hlavní mocenské struktury Sovětského svazu, včetně komunistické strany, už jsou v takovém stadiu rozkladu, který vylučoval, aby puč měl naději na úspěch. Jak se totiž ukázalo později při vyšetřování okolností puče, neexistoval žádný ucelený plán, jak puč provést. Tzv. Státní výbor pro mimořádný stav (Gosudarstvennyj Komitět Črezvyčajnovo Položenija - GKČP), tvořený osmi představiteli klíčových sovětských institucí28, prakticky od samého počátku puče výrazně improvizoval. Akce v jeho rámci provedené byly omezeny na hlavní město, a to pouze na několik budov a míst. Nebyly vůbec provedeny jakékoliv mocenské zásahy proti silám „demokratické opozice“, nebyla vůbec zavedena cenzura sdělovacích prostředků. Tím, že pučisté ponechali „demokratickou opozici“ nedotčenou, nechali jí i dva symboly legitimity – ruského prezidenta Borise Jelcina a ruský parlament. A toho samozřejmě Jelcin náležitě využil k tomu, aby se stal nejen vůdcem protipučistických sil, ale posléze i nejvýznamnějším politickým činitelem rozpadajícího se SSSR. Nezdar puče byl také způsoben tím, že jeho protagonisté nenabídli společnosti žádnou nosnou alternativu dalšího politického a ekonomického vývoje země. V prohlášení GKČP z 19. srpna se pouze objevily myšlenky o potřebě vzkřísit velmocenský statut SSSR, obnovit právo, zákonnost a pořádek a fráze o podpoře reforem, které povedou k ekonomické a sociální prosperitě29. To bylo ale málo pro to, aby mohly od společnosti očekávat nějakou výraznější podporu. Ta spíše očekávala naprosto konkrétní kroky ke zlepšení špatného a stále se zhoršujícího sociálněekonomického postavení – a to GKČP nemohl nabídnout. A fakticky již neexistovala žádná výrazná politická a společenská síla, která by byla schopna „ideologii“ GKČP prosazovat . Kromě toho puč byl aktuální prakticky jen pro Moskvu. V ostatních částech Ruska se nijak výrazně neprojevil a naopak proti očekávání jeho organizátorů, např. na periférii pouze urychlil proces suverenizace svazových republik30. Armáda sehrála v puči velmi významnou úlohu, i když její aktivita v době puče se dá označit dvěma naprosto protichůdnými závěry – armáda se na provedení puče z iniciativy větší části jejího vedení připravovala a podporovala jej, ale také zároveň přispěla k jeho porážce. Toto zdánlivě absolutně protichůdné konstatování je odrazem situace, která tehdy v armádě panovala. Přípravy k zapojení armády do 39


puče probíhaly s velkým předstihem a byly známy všem hlavním funkcionářům armády. Sám ministr obrany Jazov patřil k úzkému okruhu vedoucích činitelů puče a stal se také členem GKČP. Armádní jednotky také splnily rozkaz ministra obrany k přesunu do Moskvy a k zaujetí předem určených pozic. To ale bylo ze strany armády maximem. Od chvíle, kdy GKČP postupně ztrácel kontrolu nad situací, nebyla armáda ochotna cokoliv reálného podniknout k případné podpoře úspěchu puče. Použití násilí ze strany armády vůči odpůrcům puče v atmosféře, která tehdy v Moskvě panovala, bylo vyloučené. To si Jazov dobře uvědomoval a odmítl vydat jakékoliv rozkazy, které by to umožnily31. Výrazným limitem případné razantnější účasti armády byl fakt, že armáda byla svým způsobem již vnitřně oslabená a její použití v akci násilného charakteru by hrozilo jejím rozdělením. Potvrzoval to i postoj značné části důstojnického sboru a vojáků základní služby, kteří v rámci svého bojového nasazení v Moskvě neprojevovali přílišnou ochotu podporovat GKČP. Ve vedení armády samotné neexistoval jednotný názor na puč a opatření v jeho rámci prováděná, což výrazně podkopalo jeho soudržnost a akceschopnost. A ve chvíli, kdy většina hlavních funkcionářů armády zjistila, že puč je odsouzen k naprostému neúspěchu, přešla na Jelcinovu stranu. U klíčových aktérů z armády velitele letectva maršála Šapošnikova a velitele vzdušněvýsadkových vojsk generálporučíka Gračova ovšem existovaly pochybnosti o reálnosti provedení puče již dříve. A jak se ukázalo později, Gračov byl dokonce v průběhu puče ve spojení s Jelcinem a přímo s ním konzultoval postup jemu podřízených vojsk v průběhu puče. Nicméně poněkud rozporuplný obraz průběhu puče může dokreslovat skutečnost, že Gračov zároveň plnil také úkoly stanovené GKPČ32. Rozhodujícím momentem porážky puče byl nesouhlas několika vysokých armádních velitelů (kromě Šapošnikova a Gračova i náměstka ministra vnitra Gromova) s případným rozkazem Jazova zaútočit 20.srpna na sídlo Ruského parlamentu - Bílý dům. To bylo také hlavním důvodem, proč se následujícího dne Jazov rozhodl stáhnout všechny vojenské jednotky z Moskvy. Puč tak byl definitivně poražen a armáda se dostala na stranu jeho vítězů. Novým ministrem obrany se po odmítnutí Gračova přijmout tuto funkci stal maršál Šapošnikov. Armáda se přesto musela vyrovnat se syndromem své spoluúčasti na přípravě puče a jeho provedení. Bezprostředně po puči, 22. srpna se Kolegium Ministra obrany pokusilo interpretovat pokus o puč jako věc Jazova a několika izolovaných 40


spiklenců, kteří jednali v podstatě sami, bez podpory dalších hlavních funkcionářů armády33. Takové verzi odpovídalo i zatčení maršála Jazova a generálplukovníka Varennikova 21. srpna, tedy v den, kdy byl puč definitivně poražen. Stali se ovšem jedinými zatčenými vojáky za účast v puči. Nově jmenovaný ministr obrany maršál Šapošnikov ale bez ohledu na stanovisko kolegia ministra z 22. srpna provedl po svém jmenování do funkce 23. srpna rozsáhlou personální čistku v řídících strukturách armády - odvolal náčelníka Generálního štábu Mojsejeva, osm náměstků ministrů obrany, devět náčelníků hlavních správ ministerstva a sedm velitelů vojenských okruhů. Armádu muselo opustit v dalších měsících po srpnu 1991 více než 300 generálů a čistky se dotkly i důstojnického sboru na nižších velitelských stupních. V rozmezí jednoho roku – do srpna 1992 - bylo z armády propuštěno více než 65 000 důstojníků, z čehož 80 % tvořili bývalí političtí pracovníci34. Na druhé straně celá řada vysokých vojenských činitelů odvolána nebyla, ačkoli byli v přípravě a průběhu puče velmi silně zangažováni. Nestalo se tak ani po vyšetřování aktivit jednotlivých vysokých armádních funkcionářů v průběhu puče prezidentskou komisí v čele s generálem Volkogonovem35, které na Ministerstvu obrany a Generálním štábu probíhalo v průběhu srpna a září 1991, ani po vyšetřování ruské generální prokuratury. Např. kromě vzpomínaného Gračova to byli například náměstek ministra obrany generál Ačalov, velitel Moskevského vojenského okruhu generál Kalinin, velitel Leningradského vojenského okruhu generál Samsonov, velitel Sibiřského vojenského okruhu generál Pjankov a náměstek ministra vnitra generál Gromov36. Nejen, že tito generálové nebyli propuštěni či jinak postiženi, ale dokonce byli postupně dosazováni na velmi vysoké funkce – bezprostředně po puči ještě v Sovětské armádě a v budoucnosti v samostatné Ruské armádě nebo ve velení ozbrojených sil SNS. Například Gračov se stal dlouholetým ruským ministrem obrany, generál Samsonov náčelníkem Generálního štábu, generál Pjankov náměstkem ministra obrany a generál Gromov prvním zástupcem velitele pozemních vojsk. Jistě je důležité položit si v této souvislosti otázku, proč se tak stalo? Zřejmě je pravděpodobné, že zde existovaly limity pro úplnou čistku v nejvyšším velitelském sboru, kterou si nemusel přát tehdy nejvlivnější politik, prezident Ruska Boris Jelcin. Ta by totiž mohla značně destabilizovat situaci ve vedení armády, což by pro Jelcina mohlo být nevýhodné. V 41


budoucím období ho potřeboval spíše mít na své straně při realizaci svých plánů na rozpuštění SSSR a vyhlášení úplné suverenity Ruska. A byl si také vědom toho, že v dané chvíli je možné určitým „shovívavým“, a dokonce vstřícným přístupem vůči části vedení armády získat jeho plnou loajalitu. Puč, k jehož neúspěchu armáda přispěla, ale na druhé straně urychlil proces, proti kterému v posledních letech velmi silně vystupovala - rozpad jednotného Sovětského svazu. Vedení armády bylo konfrontováno se situací rychlého rozpadu svazového státu. Gorbačovovi se nepodařilo uvést zpátky do života novou svazovou smlouvu, což ztroskotávalo především na dvou faktorech – úsilím druhé nejvýznamnější svazové republiky Ukrajiny o získání nezávislosti a politikou Jelcina, který si byl vědom toho, že k dosažení absolutní politické moci je nutné zlikvidovat sovětskou ústřední vládu, a tím i SSSR. Tohoto cíle se mu podařilo dosáhnout 8. prosince 1991, kdy spolu s ukrajinským nejvyšším představitelem Kravčukem a běloruským nejvyšším představitelem Šuškevičem podepsal dohodu formalizující rozpad SSSR a vytvoření na jeho místě Společenství nezávislých států K dohodě poté přistoupilo dalších osm svazových republik na summitu v Alma Atě 21. prosince37. Celý tento proces nebyl ovšem v armádě přijímán jednoznačně. U části vedení armády a důstojnického sboru bylo možné zaznamenat nespokojenost s faktem definitivního rozpadu SSSR, dokonce mnozí považovali politiku, která k tomu napomáhala, za zradu38. Vedení armády spolu stálo před dvěma variantami: Buď odmítnout rozpad Svazu a uvažovat o možnostech, jak docílit jeho zachování. To by fakticky znamenalo podporu Gorbačova, který o toto usiloval (a dokonce uvažoval o armádě jako o svém spojenci)39, a postavit se proti Jelcinovi. Nebo naopak plně podpořit Jelcina, a tak napomoci rozpadu Svazu a vytvoření nového společenství. Vedení armády se nakonec rozhodlo pro druhou variantu. Klíčové důvody pro takový postup byly zřejmě následující: 1. Sovětské centrum v procesu suverenizace republik ztratilo kontrolu nad finančními zdroji, což by v případě orientace armády na centrum znamenalo její závislost na podpoře ze strany všech signatářů dohody – tedy všech nových nezávislých republik. 42


2. Vznik SNS v plánované podobě připadal vedení armády jako možný krok k vytvoření nového (a snad více životaschopného) centra. To ostatně potvrzovala i dohoda o vytvoření společenství, jež počítala s udržením jednotné armády. Zde by jednoznačně hlavní úlohu sehrávalo Rusko, což mj. vyplývalo z toho, že Sovětský svaz sice přestane existovat, ale sovětské Ministerstvo obrany fakticky nikoliv. Předpokládalo se, že se pouze přemění na řídící strukturu vojenských sil všech členských států SNS. Reálnost takové představy v té době potvrzoval fakt, že na summitu v Alma Atě byl poslední sovětský ministr obrany maršál Šapošnikov schválen na základě návrhu Jelcina všemi vedoucími představiteli států nově vzniklého SNS do funkce velitele jeho armád. Zároveň státy společenství souhlasily se zachováním jednotného řízení jaderného potenciálu včetně toho, že ruský prezident převzal odpovědnost za kódy a komunikační prostředky potřebné pro použití jaderných zbraní40. Představy o možném fungování jednotné armády SNS byly nicméně velmi záhy narušeny postupem Ukrajiny, která se rozhodla již začátkem ledna nacionalizovat vojska bývalé Sovětské armády na svém území včetně majetku, který měly k dispozici. To se týkalo mj. i Černomořské flotily, kterou Rusko považovalo za součást vojenských sil SNS. Ukrajinský ministr obrany Morozov dokonce nařídil přerušení přímých komunikačních spojů mezi vojenskými útvary rozmístěnými na Ukrajině a Generálním štábem v Moskvě. Tehdejší ukrajinský prezident Kravčuk vytvořil skupinu důstojníků, jejíž úkolem bylo začít vytvářet nezávislou ukrajinskou armádu. Bylo také oznámeno, že všichni vojáci sloužící v útvarech na ukrajinském území (s výjimkou útvarů strategického určení) budou povinni podepsat novou přísahu věrnosti Ukrajině. Většina důstojníků sloužících v Kyjevském, Oděském a Karpatském vojenském okruhu tak učinila a Ukrajina poté převzala úplnou kontrolu nad těmito vojenskými okruhy, nacházejícími se na jejím území. Postup Ukrajiny tak fakticky v praxi dokázal, že idea zachování jednotné armády nemá opodstatněnost. Kroky druhého největšího státu SNS, jež směřovaly jednoznačně k vytvoření vlastní národní armády, přitom měly vliv i na další členské státy SNS, které postupně začaly s vytvářením vlastních armád.

43


Takový vývoj situace se setkal ve velitelském sboru armády, která, dá-li se to trefně vyjádřit, přišla o svůj stát s negativní reakcí. Dokládá to např. údaj z průzkumu veřejného mínění mezi účastníky Všeruského důstojnického shromáždění ze 17. ledna 1992, kdy jich 71 % uvedlo, že je pro obnovení bývalého SSSR. Navíc 79 % vyjádřilo názor (který mohl vyvolat v té době značné znepokojení), že armáda by měla mít rozhodující vliv na určení své budoucnosti41. Uvedené názory se ale nikdy do praktické činnosti armády nepromítly. Bylo to dáno několika faktory. Vedení armády bylo po porážce srpnového puče dezorientováno z nově vzniklé politické situace a muselo vynaložit nemálo úsilí na překonání kritiky postupu armády v puči, která zaznívala ze strany části médií a veřejnosti. To pochopitelně poněkud omezovalo možnosti vlivu armády na politické dění v zemi. Zároveň existovala ze strany vedení armády poměrně silná loajalita vůči Jelcinovi, který ho ubezpečoval, že všechny svazové integrované vojenské struktury budou i po rozpadu SSSR zachovány. Nejvyšší armádní funkcionáři nebyli schopni se v tehdejším rychlém politickém vývoji dostatečně orientovat, a proto příliš nepřemýšleli o proveditelnosti vytvoření modelu, kde by armáda existovala bez svého státu. V takové situaci bylo nereálné, že by armáda mohla vystoupit jako samostatná mocenská síla proti rozpadu SSSR. „Armáda bez státu“ nakonec nevystoupila proti Jelcinovi a nové politické reprezentaci ani na jaře 1992, kdy již bylo naprosto jasné, že jednotná armáda

nemůže

existovat.

Vydáním

prezidentského

výnosu

o

„Vytvoření

ozbrojených sil Ruské federace“ ze 7. května 199242 se pak s definitivní platností uzavřela téměř sedmdesátipětiletá existence Sovětské armády. Britský vojenský expert Richard Sakwa k tomuto kroku trefně poznamenal, že „Rusko se konečně přinutilo jednoduše k přejmenování Sovětské armády na Ruskou armádu, a tak převzalo nejhorší stejně jako nejlepší ze starých tradicí“43 Faktem ale zůstává, že rozpad tak obrovské vojenské mašinérie, kterou představovala Sovětská armáda, proběhl, stejně jako rozpad SSSR, bez větších otřesů, které byly do určité míry v okolním světě s obavami očekávány. To jistě nebylo v tehdejší, ještě nepříliš stabilizované situaci konce studené války, málo.

44

Nové politické, ekonomické a bezpečnostní reality vymezující postavení Ruska a jeho armády v postsovětském prostoru

3. kapitola Nové politické, ekonomické a bezpečnostní reality vymezující postavení Ruska a jeho armády v postsovětském prostoru Rozpad Sovětského svazu představoval faktický konec ruského impéria, které se utvářelo po dobu čtyř set let. Rusko se vrátilo k hranicím, které mělo začátkem 18. století, tedy ještě před obdobím, kdy začalo vrcholné období jeho koloniální expanze. Od té doby Ruskem získaná území Ukrajiny, Běloruska, Pobaltí, Kavkazu a Střední Asie se osamostatnily. Geopolitická konstrukce impéria založená na širokých přístupech k mořím – především k Baltskému, Černému a Kaspickému byla rozpadem SSSR zcela narušena. Rusko se stalo nástupnickou zemí SSSR, ale svými parametry se od SSSR poměrně značně odlišuje. Zůstává sice největší zemí světa se 17 milióny čtverečních kilometrů, ale počtem obyvatelstva (přibližně 150 milionů) se zařazuje až na šesté místo (za Čínu, Indii, Spojené státy americké, Indonésii a Brazílii). Délka státní hranice Ruska se snížila, stále ovšem zůstává se 14 tisíci kilometry největší pozemní hranicí na světě. Významnou skutečnost představuje fakt, že ze 60 % tyto hranice připadají na bývalé sovětské svazové republiky. Z politického, ekonomického a vojenského hlediska se přitom jedná o poměrně rizikový faktor pro současnost i budoucnost, neboť tyto hranice byly v sovětském období určovány v drtivé většině případů administrativními metodami bez respektování historických a národnostních realit, a proto je z mezinárodněprávního hlediska uzákoněno pouze 20 % jejich délky. Existence nezávislého Ruska je od počátku jeho samostatnosti

provázena

hlubokou společenskou, ekonomickou a politickou krizí, která má permanentní charakter. Tato krize byla ovšem pokračováním krizových jevů, které v sovětské společnosti začaly kumulovat již v 80. letech1. Krizi ovšem objektivně podnítilo i zmenšení území a narušení přirozených hospodářských vazeb, které se vytvořily v průběhu sedmdesátileté existence Sovětského svazu. Dnes se na území Ruska realizuje pouze 20 % průmyslové výroby bývalého SSSR a produkuje se zde 30 % jeho hrubého domácího produktu2.

45


Rusko ovšem stále disponuje

značnými přírodními a lidskými zdroji a velkou

průmyslovou a vědeckou základnou. Nemalým kapitálem je stále poměrně vysoká úroveň vzdělání a kulturního rozvoje početné části obyvatel Ruska. V neposlední řadě má stále značný vojenský potenciál. Jeho základem je jaderný arzenál, který je ruským politickým vedením považován za politickou a psychologickou oporu v období, kdy je Rusko oslabeno.3 Rusko stále disponuje největším potenciálem konvenčních zbraní v Evropě i Asii. I když ztratilo pozici supervelmoci (v Rusku nyní politická elita používá označení vlivná nebo velká velmoc)4 má nadále velmi významné místo ve světové politice, což dokládá místo stálého člena Rady bezpečnosti OSN. Jeho velmocenský status dosud platí, i když z hlediska výkonnosti ekonomiky se Rusko stávajícím velmocím nemůže v žádném případě rovnat. Určitá výlučnost Ruska je v současné době dána i přístupem nejvyspělejších zemí Západu, které Rusko respektují jako partnera při řešení závažných světových problémů. Jedná se především o pragmatický přístup, neboť Západ si je vědom že nemůže izolovat zemi, která stále disponuje druhým největším vojenským potenciálem ve světě. Rusko je proto členem skupiny nejvyspělejších zemí světa G – 8, má významné místo v rámci jednání o odzbrojení, nešíření zbraní hromadného ničení a také při řešení konfliktů v oblastech politické a vojenské nestability (např. v Iráku, Bosně a Hercegovině, Kosovu). Rusko ve srovnání se Sovětským svazem výrazně omezilo svůj vojenský potenciál. Převzalo 85 % jeho vojenského potenciálu, který se ale do roku 1996 vzhledem k hospodářské krizi snížil na úroveň 35 – 40 %. V nejvýznamnější součásti ruského hospodářství – vojenskoprůmyslovém komplexu - se výroba pro vojenské účely v letech 1992–1996 snížila 6x a výroba civilní produkce 3x.5 Rozpad SSSR přinesl i rozdělení potenciálu Sovětské armády mezi nově vzniklé republiky na jeho bývalém teritoriu a úplné stažení značné vojenské síly ze zemí střední a východní Evropy a Mongolska. Rozsah tohoto stažení byl obrovský – celkem se jednalo o 29 vševojskových a vzdušněvýsadkových divizí, 13 divizí druhů ozbrojených sil, 51 brigád, 50 leteckých a 15 vrtulníkových pluků. Celkem bylo staženo 1 200 000 příslušníků armády a více než 45 tisíc kusů vojenské techniky6. V této souvislosti došlo i k tomu, že část nejbojeschopnějších útvarů a jednotek zůstala po stažení ze střední a východní Evropy na území Ukrajiny a Běloruska. 46


Rusko také přišlo o důležité objekty obranné infrastruktury. Týká se to např. námořních základen v Estonsku, Lotyšsku a Litvě, mnoha vojenských polygonů a letišť na území Ukrajiny a Běloruska. Největší sovětský kosmodrom Bajkonur se ocitl na území Kazachstánu. Pokud použijeme vojenskou terminologii, je možné říci, že se pro Rusko jeho čára obrany posunula o zhruba tisíc pět set kilometrů na východ – z linie Magdeburg–Praha na linii Smolensk–Kursk. Nelze pominout skutečnost, že proces rozpadu Sovětského svazu má i svůj psychologický aspekt. Jedná se především o to, že ačkoliv rozpad byl z politických a ekonomických důvodů nevyhnutelný, většina ruské politické elity se s ním fakticky nikdy nesmířila. Jeden z jejích příslušníků, bývalý náměstek předsedy ruské vlády a ministr vnitra, Anatolij Kulikov označil rozpad přímo za akt „geopolitické katastrofy“7. Za katastrofu je zde označována ztráta nejen bývalých svazových republik, ale i těch teritorií ve světě označovaných jako „vnější impérium“, kde Sovětský svaz uplatňoval po 2. světové válce svůj vliv – v zemích střední a východní Evropy a v rozvojových zemích v Africe, Asii a na Kubě. Ruská zahraniční politika proto po rozpadu SSSR řešila otázky, jak se s touto novou skutečností vyrovnat a jak omezit negativní důsledky oslabení vlivu Ruska ve světové politice. V devadesátých letech bylo možné zaznamenat

dva směry, které se snažily na takové otázky nalézt

odpovědi. V prvém případě se jednalo o směr usilující o pokračování politiky založené na tvrdém prosazování ruských národních zájmů, který nevylučoval konfrontační politiku se Spojenými státy, ani ruskou expanzi mimo stávající ruské hranice, což se týká hlavně bývalých sovětských svazových republik. Mezi aktivní zastánce takové politiky patřili především předseda Komunistické strany Ruska Gennadij Zjuganov, vůdce liberálních demokratů Vladimir Žirinovskij, moskevský starosta Jurij Lužkov a také celá řada vysoce postavených funkcionářů Ruské armády a diplomatů. Jistě není překvapivé, že tento směr měl poměrně širokou podporu mezi poslanci Státní dumy. Zde je více než symptomatické, že jedním z jeho vlivných zastánců byl i bývalý předseda výboru Státní dumy pro záležitosti Společenství nezávislých států Konstantin Zatulin. Naopak realističtější přístup k možnostem prosazovat ruské národní zájmy za situace, kdy je Rusko politicky a ekonomicky oslabeno, představoval druhý směr v ruské zahraniční politice. V jeho rámci se připouštěla možnost spolupráce se Západem a zvláště Spojenými státy, především na základě společných zájmů. Usiloval také o zachování výlučného vlivu 47


Ruska na postsovětském teritoriu pomocí diplomacie a rozvíjením ekonomických vztahů. Výrazným rysem této politiky bylo, že za základní bezpečnostní hrozbu Rusku, nepovažoval Západ, ale dezintegrační tendence uvnitř samotného Ruska. Hlavními představiteli tohoto směru zahraniční politiky byli dřívější ministři zahraničních věcí Alexej Kozyrev a Jevgenij Primakov, který se na přelomu let 1998– 1999 stal na několik měsíců i předsedou vlády. Je ale zřejmé, že rozdílné přístupy k opětovnému navrácení vlivného postavení Ruska ve světové politice se u obou směrů liší pouze volbou taktiky. Strategický cíl spočívající v obnovení ruského velmocenského statusu byl v obou případech stejný. Jedním ze základních sjednocujících prvků obou směrů, bez ohledu na to, který z nich má větší vliv na ruskou zahraniční politiku, je shoda v tom, že prostor bývalého Sovětského svazu je sférou životních zájmů Ruska. To vyplývá ze skutečnosti, že bývalé svazové republiky jsou označovány za země „blízkého zahraničí“. Ruská politika vůči těmto republikám, které vznikly po rozpadu Sovětského svazu, je do značné míry určována tím, že se Rusko vlastně dodnes plně nevyrovnalo s jejich nezávislostí, což je především dáno historickými faktory – po několik století existovaly jako ruské a poté sovětské provincie, které ovšem byly ve větší či menší míře na Rusku závislé. V těchto republikách také žije okolo 25 miliónů etnických Rusů8, jež jsou často ruskou politikou používáni k nátlaku na nové nezávislé státy. Potřebu zachovat ruský vliv i po rozpuštění SSSR si výrazně uvědomovala nově nastupující ruská politická garnitura již v průběhu posledního roku existence Svazu – v roce 1991. Ovšem až rychlá dezintegrace a lavinovité vyhlašování nezávislosti jednotlivých bývalých sovětských republik, které následovalo bezprostředně po neúspěšném pokusu konzervativních sil o mocenský zvrat v srpnu 1991, nastolilo potřebu řešit tento problém jako prioritu. Prezident Ruska Jelcin, který se stal po srpnu 1991 rozhodujícím politickým představitelem v rámci ještě existujícího SSSR, došel k závěru, že je nutné vytvořit mezinárodní strukturu, která bude především sloužit ruským zájmům ve vztahu k novým nezávislým státům. Reálně mohl počítat s tím, že k této struktuře se připojí všechny bývalé sovětské republiky s výjimkou Estonska, Litvy a Lotyšska, které nastoupily politický kurs jednoznačně směřující k jejich oddělení od postsovětského prostoru. Jelcinův záměr se podařilo realizovat 48


vytvořením Společenství nezávislých států (SNS). Spojovacími články existence SNS měly být hospodářská integrace jeho členů a úzká vojenská spolupráce. V tomto případě se jednalo především o vytvoření systému kolektivní bezpečnosti a vybudování společných ozbrojených sil. Tyto hlavní cíle měly sloužit k zajištění kontinuity kooperace bývalých svazových republik, která byla dosažena za období existence SSSR. Uvedené cíle se do dnešní doby nepodařilo splnit z řady důvodů. Z historického hlediska nebylo ani v období existence SSSR dosaženo skutečné hospodářské integrace. Vytvoření SSSR v roce 1922 v téměř stejných hranicích jaké mělo ruské impérium bylo výsledkem vojenských akcí a následující vytváření svazových a autonomních republik a forem spolupráce mezi nimi bylo určováno spíše ideově– politickými než ekonomickými motivy. Důsledkem toho je stav, kdy většina nových nezávislých států je na Rusku stále ekonomicky závislá, což se týká především dodávek surovin. To je i jednou z hlavních příčin velké zadluženosti vůči Rusku, která v roce 1999 z jejich strany dosáhla částky 7,2 miliardy dolarů9. Vážným limitujícím faktorem ekonomické integrace je také hluboká ekonomická krize, která zasáhla Rusko a všechny nové nezávislé státy a jež je spojena se snižováním průmyslové výroby a hrubého domácího produktu. Pro Rusko to konkrétně znamená, že z důvodu omezení jeho materiálně–technických a finančních zdrojů bude pro něj velmi složité realizovat výraznější integrační politiku v horizontu nejbližších deseti let10. Zároveň dochází k tomu, že postsovětské elity, které vládnou v nových nezávislých státech, nechtějí již být absolutně závislé na Rusku. Integraci ovšem také limituje politická nestabilita, která je v řadě případů provázena i vnitrostátními, ale i mezistátními ozbrojenými konflikty, které zasahují státy SNS11. Přesto je integrace v ruském pojetí považována za prostředek, který má bránit ruské zájmy v daném prostoru – tj. vnější trhy pro ruské zboží a přístup ke strategickým zdrojům surovin. To pochopitelně vyvolává nesouhlas velké většiny členských států SNS a v konečném důsledku neumožňuje praktickou realizaci řady integračních záměrů, jako je např. vybudování celní a platební unie a oblasti volného obchodu. Zároveň ale dochází k tomu, že řada členských států SNS se snaží realizovat politiku, která jim umožňuje uskutečňovat v ekonomické a následně i politické oblasti méně závislou politiku na Rusku. Příkladem v tomto směru je např. 49


snaha nezávislých států ve středoasijském a zakavkazském regionu dosáhnout větší míry samostatnosti při využívání svého přírodního bohatství. Jedná se především o velké zásoby ropy a zemního plynu v oblasti Kaspického moře a Střední Asie12. Dalším příkladem je druhý nejsilnější stát SNS – Ukrajina, jež se snaží provádět nezávislou zahraniční politiku orientovanou na sbližování s evropskými a transatlantickými politickými a vojenskými strukturami, která je v mnoha případech v rozporu se zájmy Ruska. Ovšem bez ohledu na celou řadu uvedených limitujících faktorů si Rusko dosud uchovává poměrně výrazné postavení v celém postsovětském regionu a jeho vliv na politiku nových nezávislých států bude stále velmi výrazný. Jedním z nejdůležitějších směrů snah Ruska o uchování vlivu v postsovětském prostoru představuje oblast vojenské a bezpečnostní politiky. Rusko proto iniciovalo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti na území SNS, který byl formálně kodifikován smlouvou o kolektivní bezpečnosti, jež byla uzavřena 15. května 1992 na vrcholné schůzce SNS v Taškentu. Jejími signatáři byly Rusko, Arménie, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán a Uzbekistán. V roce 1993 ke smlouvě přistoupily Ázerbajdžán, Gruzie a Bělorusko. Ke smlouvě se nepřipojila Ukrajina (a spolu s ní i Moldavsko a Turkmenistán), což účinnost smlouvy od počátku výrazně limitovalo. Smlouva vstoupila v platnost až 20. dubna 1994 na dobu 5 let s možností jejího dalšího prodloužení. Smlouva byla formálně založena na článku 51 Charty OSN, jenž poskytuje právo na kolektivní obranu. Na tomto základě je ve smlouvě uvedeno, že pokud dojde k agresi proti jakémukoliv signatáři smlouvy, ostatní signatáři mu poskytnou nezbytnou pomoc, včetně vojenské, a též ho podpoří všemi prostředky, jež mají k dispozici. Smlouvu o kolektivní bezpečnosti se ale fakticky nepodařilo naplnit reálným obsahem. Její neruští signatáři ji totiž zřejmě považovali za formální ještě před taškentskou vrcholnou schůzkou. Důvodem byla především snaha Ruska prosadit vytvoření společných ozbrojených sil SNS. Hlavním argumentem pro takové řešení bylo, že je levnější a efektivnější, aby existovaly společné ozbrojené síly, než začít budovat v každé republice své vlastní. V daném případě ale Rusko sledovalo zcela jednoznačně svoje zájmy, neboť pokud by tento záměr byl akceptován, je zřejmé, že by společné ozbrojené síly byly plně ovládnuty Rusy – v důstojnickém sboru by Rusové byli zastoupeni 80 %. Takový model společných sil, byl prosazován ruským politickým vedením, velením armády a také 50


méně rozvinutými středoasijskými zeměmi, které nebyly ochotny vydávat prostředky na vytvoření vlastních národních armád. Pro většinu ostatních zemí SNS byl ale tento záměr nepřijatelný. Již od samého počátku existence SNS jeho tři členské země - Ukrajina a Moldávie (které, jak již bylo uvedeno, se ke smlouvě o kolektivní bezpečnosti nepřipojily) a též Ázerbajdžán deklarovaly svůj úmysl zřídit vlastní, republikové armády. Ještě v průběhu roku 1992 většina členských států SNS vyhlásila záměr vytvořit své národní armády13, což uskutečnily v témže nebo následujícím roce. V případě Ruska se tak stalo 7. května 1992, kdy prezident Jelcin podepsal výnos o vytvoření Ruské armády a bylo vytvořeno samostatné ruské Ministerstvo obrany. Jejím základem se stala bývalá sovětská vojska a ta část vojenské infrastruktury ležící na ruském území. Pro většinu ostatních členských států SNS představuje nezávislá politika při zajišťování své bezpečnosti, což je spojeno především s budováním vlastní armády, celou řadu problémů a rizik. Takové riziko ale podstupují vědomě s tím, že formální členství v SNS jim zaručuje získat čas pro dosažení úplné státní nezávislosti14. Důležitým limitujícím činitelem naplňování smlouvy jsou také protichůdné zájmy jednotlivých signatářských zemí. Jedná se především o různé přístupy v hodnocení hrozeb jak vlastní, tak i kolektivní bezpečnosti. Různé je i chápání perspektiv rozvoje Společenství. S prohlubováním státnosti jednotlivých zemí se silněji projevuje národní egoismus při prosazování vlastních strategických zájmů a dochází i k jejich střetávání. Většina signatářských zemí

není také ohrožena

reálnými vojenskými hrozbami, což vedlo k tomu, že myšlenka kolektivní bezpečnosti přestala být považována za nutnou, především z hlediska jejích vojenských aspektů. To se bezprostředně odrazilo i ve skutečnosti, že po uplynutí pětiletého období existence Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (20. dubna 1999), protokol o jejím prodloužení podepsalo pouze šest zemí – Arménie, Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Rusko a Tádžikistán. Účinnost smlouvy o kolektivní bezpečnosti velmi výrazně omezuje skutečnost, že SNS nemá dodnes žádné společné ozbrojené síly ani národní jednotky vyčleněné pro jeho naplňování. To si uvědomuje i sama ruská strana, jak je například patrné 51


z vyjádření generálplukovníka L.G. Ivašova, náčelníka Hlavní správy mezinárodní vojenské spolupráce Ministerstva obrany Ruské federace: „Nebyli jsme schopni vytvořit systém kolektivní bezpečnosti a v jejím rámci ani její vojenskou část, kterou by se mohl stát vojenský svaz zahrnující regionální seskupení, regionální velitelství a další nezbytné organizační struktury.“15 Nestalo se tak ani v případě mírových sil, se kterými se v počátcích SNS počítalo jako se součástí plánovaných společných ozbrojených sil. Potřeba vytvořit takové síly vycházela z nutnosti řešit celou řadu především etnických konfliktů na postsovětském teritoriu, které výrazně destabilizovaly situaci v nových nezávislých státech. Ovšem vzhledem k tomu, že společné ozbrojené síly nikdy nevznikly, totéž se stalo i v případě mírových sil. To je důvodem, proč se jednotky mírových sil vytvářejí pro každé nasazení ad hoc na základě mandátu SNS. Problémem ovšem je, že v řadě případů nemají některé operace vůbec formální schválení SNS nebo bylo toto schválení učiněno zpětně. Tento stav je mimo jiné dán i tím, že hlavní úlohu v rámci mírových operací má Rusko, které jejich prostřednictvím udržuje nebo upevňuje svůj vliv v jednotlivých regionech a státech SNS. O tom svědčí dosud uskutečňované operace v Podněsterské oblasti Moldávie, Jižní a Severní Osetii, Abcházii a Tádžikistánu. Působení Ruska v Zakavkazsku a ve střední Asii je především motivováno celkovou snahou o zachování strategické kontroly nad tímto regionem, a to především z hlediska kontroly místních bohatých energetických zdrojů. Z ruského hlediska je ovšem nebezpečné i rozšiřování islámského fundamentalismu, který by mohl destabilizovat situaci v samotném Rusku. I to je jeden z důvodů značné ruské angažovanosti v občanské válce v Tádžikistánu16. Ruské vojenské jednotky ( jedná se o 201. motostřeleckou divizi) zde působí v rámci mírových sil na základě mandátu SNS v počtu přibližně 11 tisíc mužů, přičemž před rokem 1999 zde působily i vojenské jednotky Kyrgyzské a Uzbecké armády, nicméně z ekonomických a politických důvodů byly tyto jednotky z Tádžikistánu již staženy. Rusko také intenzívně podporuje výstavbu velitelského sboru Tádžické armády17. Bez ohledu na určité výhrady, je možné konstatovat, že ruská angažovanost v rámci mírových operací napomohla k zastavení některých konfliktů, zvláště v Zakavkazsku. Bez této angažovanosti by konflikty mohly stále pokračovat. 52


Budoucnost další ruské vojenské angažovanosti v mírových operacích na území SNS se ovšem začíná komplikovat především vinou ekonomických problémů Ruska. Jedním z hlavním důvodů je především stálý pokles vojenského rozpočtu, ze kterého se účast ruských vojsk v mírových operacích financuje18. Pro Ruskou armádu představují výdaje na mírové síly značné zatížení. Existuje sice speciální zákon určující pravidla pro vysílání mírových sil do zahraničí, podle kterého mají mít výdaje na mírové operace zvláštní kapitolu ve státním rozpočtu, ale dosud se tak nestalo. Nicméně bez ohledu na ekonomické problémy Ruska jeho intenzívní politická a vojenská angažovanost v řadě zemí SNS pokračuje a Ruská armáda má v daném případě klíčovou úlohu. Taková politika vychází mimo jiné i z toho, jak Rusko hodnotí hrozby jeho životním zájmům ve vojenské oblasti. Mezi tyto hrozby zařazuje především následující: -

narušení celistvosti systému obrany a nevymezený režim na státní hranici Ruska především v jižním a západním směru

-

neujasněný právní statut působení ruských vojsk na území států SNS

-

omezení přístupu k přístavům a základnám v Baltském a Černém moři, které mají pro Rusko vojenskostrategický význam

-

ztráta možnosti využívat značnou část vojenské a vojenskoekonomické infrastruktury, která se nachází na území druhých zemí SNS a „blízkého zahraničí“

- posilování existujících nebo vytváření nových vojenských koalic v oblastech strategického zájmu Ruska s důrazem na území bývalých republik SSSR19. Takto formulované vojenské hrozby fakticky staví většinu nových nezávislých států vzniklých na území bývalého SSSR, a to bez ohledu na to zda jsou nebo nejsou členy SNS, do poměrně vážné bezpečnostní situace. Pokud Rusko bude chtít přikročit k eliminaci těchto hrozeb nutně ohrozí jejich nezávislost. Velmi významným faktorem v tomto směru je již vzpomenutá přímá vojenská přítomnost ruských vojsk na území několika členských států SNS, včetně existence vojenských základen. Tato ruská politika má dlouhodobý charakter, což vyplývá i z Koncepce národní bezpečnosti Ruské federace20. Situace pro nové nezávislé země je dále složitá i v tom, že se nacházejí v určitém mocenském vakuu a nemají žádné hmatatelné bezpečnostní záruky pro svoji nezávislost. Z tohoto důvodu je pochopitelná i jejich 53


snaha o politické, vojenské a ekonomické odpoutávání od Ruska orientací na užší spolupráci s evropskými a transatlantickými hospodářskými a bezpečnostními strukturami – především Evropskou unií a NATO. Právě v případě Severoatlantické aliance se zřejmě nejsilněji projevuje rozpor mezi Ruskem a většinou nových států v postsovětském prostoru, které navázaly s NATO velmi dobré vztahy. Je to rozpor o to silnější, že vedoucí ruští politici (mimo jiné i vedoucí činitelé Ministerstva obrany a Generálního štábu) velmi vážně uvažovali v polovině devadesátých let o možnosti vytvořit ze SNS vojenskopolitický blok, který by stál proti Alianci, která v té době začala s procesem svého rozšiřování. To bylo ohodnoceno jako bezprostřední hrozba ruským zájmům. Vojenskopolitická integrace SNS se ale nezdařila, což bylo představiteli ruské politické elity přímo přiznáno v roce 1998.21 NATO bylo ovšem obviněno v tom, že jeho rozšiřování bylo přímo zaměřeno proti prohlubování integračních procesů v rámci SNS a mělo sloužit i k oslabování vlivu Ruska v zemích SNS. Tato ruská pozice je pochopitelná ve světle skutečnosti, že většina členských států SNS a všechny pobaltské země začaly velmi intenzívně spolupracovat s NATO, zvláště po roce 1994, kdy byl zahájen program Partnerství pro mír22. Program byl koncipován jako důležitá iniciativa NATO s cílem zvýšit vzájemnou důvěru a posilovat spolupráci při upevňování bezpečnosti mezi NATO a partnerskými zeměmi, které se k programu připojí. K programu se sice připojilo v červnu 1994 i Rusko, ale to od samého počátku přistupovalo ke spolupráci spíše jako k vynucenému kroku, který měl pouze zabránit jeho větší mezinárodněpolitické izolaci v podmínkách svého výrazného politického a ekonomického oslabení. Ruská strana také předpokládala, že bude moci v rámci programu Partnerství pro mír jednak ovlivnit začínající proces rozšiřování NATO a případně mu bránit a jednak ovlivňovat spolupráci NATO s nezávislými státy v postsovětském prostoru. Ani v jednom případě se Rusku tyto cíle nepodařilo splnit. Přesto byl zvláštní význam vztahů mezi Ruskem a Severoatlantickou aliancí potvrzen podepsáním Základního aktu o spolupráci mezi NATO a Ruskem v květnu 1997. Základní akt především stanovil mechanismy spolupráce mezi NATO a Ruskem. Konkrétně se jedná o pravidelné konzultace a jednání na úrovni ministrů zahraničních věcí a obrany v rámci Společného stálého výboru Rusko – NATO. V rámci těchto konzultací a jednání se projednávají především otázky spojené s problematikou evropské 54


bezpečnosti a spolupráce v oblasti plánování a přípravy společných vojenských operací, což zahrnuje i operace pro udržení míru v rámci rozhodnutí OSN nebo OBSE. Součástí agendy jsou také otázky vojenskopolitické a vojenskotechnické spolupráce mezi NATO a Ruskem. Základní akt ovšem neznamená, že Rusko může v případě nesouhlasu s některými rozhodnutími NATO uplatňovat právo veta. Nemůže mít ani vliv na spolupráci mezi NATO a novými nezávislými státy na postsovětském teritoriu, což Rusko chápe jako jeden z dalších faktorů, jež vztahy s NATO komplikují. Bez ohledu na tento ruský postoj spolupráce mezi novými nezávislými státy a NATO je poměrně velmi intenzívní. Velmi aktivně si v tomto směru počíná Ukrajina, se kterou NATO podepsalo v průběhu summitu v Madridu v červenci 1997 Chartu o zvláštním partnerství. Ukrajina na základě této Charty rozvíjí s NATO velmi úzkou spolupráci v politické, bezpečnostní a vojenské oblasti23. Zvláště ve vojenské oblasti vyvíjí Ukrajina značnou aktivitu, což se projevuje účastí Ukrajinské armády na velkém množství vojenských cvičení v rámci programu „Partnerství pro mír“. Řada těchto cvičení se uskutečnila i na ukrajinském území, jako například velká námořní cvičení Sea Breeze v letech 1997 a 1998, kterých se zúčastnila již samostatná ukrajinská Černomořská flotila. Význam, který Ukrajina této spolupráci přikládá, byl ještě zvýrazněn vydáním zvláštního výnosu prezidenta Kučmy z listopadu 1998 o spolupráci s NATO do roku 2001, kde se mimo jiné uvádí, že „Ukrajina považuje NATO za nejvíce efektivní strukturu kolektivní bezpečnosti v Evropě“ a že „cílem rozvíjení spolupráce Ukrajiny s NATO je zabezpečení její nezávislosti, rozvoje demokracie a územní celistvosti, upevnění vnějších garancí národní bezpečnosti“24. Ukrajina projevila také zájem o účast na činnosti některých orgánů NATO. Spolupráce mezi Ukrajinou a NATO má také bezprostřední pozitivní vliv na rusko– ukrajinské vztahy. Podařilo se podepsáním příslušných dohod ukončit spor o rozdělení Černomořské flotily a podepsat a ratifikovat smlouvu o přátelství mezi oběma zeměmi. Vstřícnější postoj Ruska byl především motivován snahou vyvážit intenzívní spolupráci Ukrajiny a NATO a nedopustit tak další zahraničněpolitickou komplikaci pro Rusko. Bez ohledu na fakta o úzké spolupráci Ukrajiny a NATO a jejích pozitivních výsledcích ovšem existují i poměrně vážné limity pro její prohlubování. V souladu se 55


smlouvou o přátelství a spolupráci mezi Ukrajinou a Ruskem bude ruská Černomořská flotila moci využívat námořní základny na Krymu po dobu třiceti let. Rusko přitom začne s úhradou za pronájem těchto základen až poté, co Ukrajina vyrovná půjčky, které jí Rusko poskytlo. V roce 1998 dosáhla výše těchto půjček částky 3 miliardy 74 miliónů dolarů25. Tato částka je v relaci ke špatné ekonomické situaci na Ukrajině značná a je otázkou, zda bude Ukrajina vůbec schopna danému závazku dostát. Dalším limitujícím faktorem je, že podle průzkumů veřejného mínění prakticky dvě třetiny Ukrajinců považují NATO za vojenskou hrozbu. V daném případě tato otázka také silně rozděluje ukrajinskou společnost. To se odráží především v odlišném postoji prezidenta a vlády, jež spolupráci s NATO podporují, a ukrajinského parlamentu, kde mají většinu levicové síly a který se ke spolupráci s NATO staví převážně negativně. Navíc existuje také rozdíl ve vztahu k NATO mezi jednotlivými částmi Ukrajiny – zřetelně vyšší podpora pro spolupráci s NATO je v západních oblastech Ukrajiny, naopak na východě země, kde žijí především Rusové, je tato podpora výrazně nižší. Uvedené faktory budou proto v nejbližších letech ovlivňovat reálnou podobu vztahů Ukrajiny a NATO. Ukrajinská zahraniční politika bude přitom nucena stále lavírovat mezi kursem na sbližování s NATO a nezbytností respektovat ruské zájmy. Spolupráce některých dalších členských států SNS a NATO ovšem svým dílem přispívá i k přehodnocování jejich zahraničněpolitických priorit a vztahu k fungování SNS, včetně Smlouvy o kolektivní bezpečnosti. Za významnou událost lze v daném případě považovat, že říjnu 1998 došlo k vytvoření aliance Gruzie, Ukrajiny, Ázerbajdžánu a Moldávie (tzv. aliance GUAM) s cílem dosáhnout vzájemného prohloubení politické, ekonomické a v neposlední řadě také vojenské spolupráce. Je přitom důležité, že Ukrajina a Moldávie nebyly signatáři Smlouvy o kolektivní bezpečnosti SNS a Ázerbajdžán spolu s Gruzií neprodloužily v roce 1999 její platnost. Jedním z motivů zemí sdružených v této alianci ke vzájemné spolupráci vychází i z toho, že komplikace a překážky ve vztazích Ruska a NATO mohou ohrožovat jejich snahy o prohloubení spolupráce se Západem a s NATO zvlášť. Vstřícnou pozici vůči NATO zaujal i jeden ze zakládajících Signatářů smlouvy o kolektivní bezpečnosti – Uzbekistán, což je dáno i jeho mimořádně aktivní účastí v programu NATO Partnerství pro mír. Uzbekistán prohlásil, že rozšíření NATO na východ neohrožuje jeho národní zájmy. Zároveň tím vyjádřil nespokojenost 56


s vojenskými aktivitami Ruska v některých státech SNS. Všechna tato prohlášení nakonec vyústila v rozhodnutí Uzbekistánu v únoru 1999 odstoupit od Smlouvy o kolektivní bezpečnosti, která podle něj v dané podobě neodpovídala požadavkům doby a neplnila stanovené funkce. Uzbekistán se také v dubnu 1999 připojil k alianci GUAM (ta od této chvíle používá rozšířenou zkratku GUUAM). Každý členský stát uskupení má svou důležitost. Ázerbajdžán a Uzbekistán poskytují ropu a plyn, zatímco Gruzie, Ukrajina a Moldavsko nabízejí exportní trasy směřující na Západ. Ukrajina jako druhý největší stát v postsovětském prostoru může zajišťovat svým menším partnerům politickou sílu a těsnější styky s Evropou. Zdá se, že nové uskupení je založeno na poměrně jednoznačně sdílených zájmech svých členů a v tom spočívá významný rozdíl oproti SNS, kde výraznější shoda v zájmech dosud chybí. Aktivity směřující proti Smlouvě o kolektivní bezpečnosti, a tím i proti Rusku ovšem mohou mít i ekonomické pozadí. Rusko, které se dostalo do značných ekonomických problémů, nejen výrazně omezilo výši půjček členským zemím SNS, ale také začalo vyžadovat splacení části předcházejících půjček. Je možné předpokládat, že

orientace na samostatnější kurs ve vojenskopolitické oblasti

představuje především ze strany zemí aliance GUUAM prostředek nátlaku na Rusko, aby nebyla přerušena jejich hospodářská podpora. Rusko ale na tento tlak nemusí nezbytně reagovat, neboť v konečném důsledku není reálné, aby byla zcela přerušena vojenská spolupráce, neboť dosud existuje znatelná míra závislosti na Rusku (zajišťování protivzdušné obrany, provoz vojenských základen, dodávky a opravy zbraní, příprava důstojnického sboru v Rusku apod.) Není také reálné očekávat, aby NATO prohlubovalo spolupráci např. s Gruzií a Ázerbajdžánem tím, že umístí svoje vojenské základny na jejich území, ač ze strany obou uvedených zemí byl zájem na tomto kroku deklarován. Nejednalo se ale opět o nic víc než o další prostředek nátlaku na Rusko. Nicméně je faktem, že Rusko musí počítat s tím, že u řady států SNS se bude střetávat s politikou, která nebude zcela odpovídat ruským zájmům a bude naopak z dlouhodobého hlediska s nimi v rozporu. Je přitom v této souvislosti zcela evidentní, že vytvoření dvou vojenskopolitických uskupení v postsovětském prostoru svědčí o dalším prohloubení rozporů a rozdílů mezi nezávislými státy vzniklými z bývalých sovětských svazových republik.

57


Pro Rusko je za této situaci velmi významné, že dochází k integračnímu procesu s jedním z členských států SNS – Běloruskem. V souladu se smlouvou o vytvoření Svazu Ruska a Běloruska z 8. prosince 1999 se obě země zavázaly koordinovat svoji zahraniční politiku, společně zajišťovat bezpečnost, ochranu hranic, bojovat s kriminalitou, vypracovat společné principy vojenské výstavby a využití součástí vojenské infrastruktury. Z vojenského hlediska je mimořádně významné, že se počítá s ustavením jednotného regionálního uskupení vojsk na území obou států. Prohlubování spolupráce s Běloruskem je přitom považováno ze strany Ruska za významný faktor prosazování ruských politických, ekonomických a vojenských zájmů ve vztahu ke středoevropskému a pobaltskému regionu a také k Ukrajině. Rusko proto v této souvislosti považuje integraci s Běloruskem za klíčový prvek, jenž mu umožňuje částečně neutralizovat proces rozšíření Severoatlantické aliance. Jestliže ruská politika víceméně vzala na vědomí fakt rozšíření NATO o Českou republiku, Maďarsko a Polsko26, je pro ni absolutně nepřijatelné, aby další rozšiřování NATO zahrnulo i bývalé sovětské republiky, což se nyní aktuálně týká především pobaltských republik.

V tomto směru existuje mezi hlavními ruskými

politickými silami – jako v jediném bodu – úplná shoda, což je potvrzeno řadou politických prohlášení, výzev a deklarací napříč ruským politickým spektrem27. Záporný postoj se ovšem netýká pouze rozšiřování NATO, ale i jeho spolupráce s novými nezávislými státy. Rusko se negativně staví nejen k jejich politickým, ale i vojenským kontaktům s NATO. Negativně je přijímána v tomto směru i jejich účast na vojenských cvičeních v rámci programu Partnerství pro mír. Z ruské strany se v této souvislosti objevil vůči NATO požadavek neprovádět na území bývalých sovětských republik žádné vojenské manévry. Tento požadavek byl Aliancí odmítnut s poukazem na to, že není možné v daném případě vycházet ze sovětské koncepce omezené suverenity. Rusko nicméně považuje celou řadou vojenských aktivit na teritoriu nových nezávislých zemí za určitou hrozbu své bezpečnosti, přičemž vychází především z toho, že jejich rozsah a četnost se rok od roku zvyšuje. Kromě již uvedeného cvičení Sea Breeze se například uskutečnila velká cvičení Baltic Challenge v Pobaltí a Centrazbat ve střední Asii. Nejsilněji byly na těchto cvičeních zastoupeny jednotky americké armády a to i s plnou výzbrojí. Velmi silná vojenská aktivita je patrná i na Černém moři. Například zatímco v roce 1991 se v tomto prostoru uskutečnila 3 – 4 cvičení s účastí sil NATO, v roce 1997 58


jich bylo 10 – 15. V roce 1990 se zde objevilo pouze 5 vojenských námořních lodí, které nepocházely z černomořských zemí, ale v roce 1996 to bylo již 38 lodí ze 14 zemí28. Rusko je také konfrontováno se skutečností, že klíčový stát v regionu střední Asie - Uzbekistán - se při výstavbě své armády jednoznačně orientuje na spolupráci se Spojenými státy. To se například projevuje tím, že Uzbecké armádě jsou od roku 1993 dodávána bojová vozidla americké výroby a její důstojníci jsou připravováni v amerických vojenských školách. Spojené státy také uzavřely bilaterální

dohody

o

vojenské

spolupráci

s Ukrajinou

(červenec

1993),

Ázerbajdžánem (červenec 1997), Kazachstánem (listopad 1997) a Gruzií (březen 1998). Obdobná dohoda je připravována k podpisu i s Turkménií. Kyrgyzstánu byla ze strany Spojených států nabídnuta finanční a materiálně-technická pomoc za to, že Pentagon zde bude moci využívat infrastrukturu letectva a prostředky technické rozvědky bývalé Sovětské armády. Bez ohledu na uvedená fakta o spolupráci některých zemí SNS s NATO je ale patrné, že z jejich strany není taková politika motivována ani tak zájmem o členství v Alianci, jako spíše obavami z nestabilního Ruska, které by mohlo ohrožovat jejich nezávislost. Značný vliv na zostření kritické pozice Ruska vůči NATO měl i konflikt mezi NATO a Jugoslávií na jaře 1999. Konflikt v Jugoslávii byl také velice pečlivě analyzován z politických a vojenských hledisek a vyvolal v Rusku

mimořádnou diskusi o

otázkách zajištění bezpečnosti Ruska a o stavu Ruské armády jako hlavního garanta této bezpečnosti. Z vyjádření řady ruských politiků, vojenských a bezpečnostních expertů bylo možné vysledovat, že akce NATO v Jugoslávii znovu dodala Rusku legitimitu ke vnímání celého teritoria bývalého SSSR za oblast jeho životních zájmů s právem zasahovat zde ve svůj prospěch. Místopředseda výboru pro obranu Státní dumy Alexej Arbatov v daném případě dokonce otevřeně prohlásil, že Ruská federace může po příkladu NATO razantněji řešit projevy útlaku svých etnických menšin v Pobaltí, Moldávii, na Ukrajině či Kavkazu. Otevřela se i otázka zvýšení vojenského rozpočtu. V jedné z analýz konfliktu v Jugoslávii se objevil závěr o nutnosti posilování omezeného útočného potenciálu Ruské armády, který může zastavit útok silného protivníka, citlivě vnímajícího vlastní ztráty29. To by mělo být podle analýzy důvodem ke zrychlení zbrojního programu na vytvoření operačně-taktických raket třídy vzduch – země a země – země. Široce se diskutuje otázka o uplatnění tzv. zbraní vysoké účinnosti (vysokotočnoje oružije) v Ruské 59


armádě. Tyto zbraně byly právě v Jugoslávii použity v dosud nebývale vysoké míře. Pro ochranu ruských národních zájmů se nevylučuje ani použití jaderných zbraní jako první. Dochází i k obnovování vývoje a výroby taktických jaderných sil. NATO je ve světle konfliktu v Jugoslávii znovu přímo definováno, jako jeden z nejvíce pravděpodobných protivníků Ruska. Ostřejší přístup Ruska k zabezpečení své bezpečnosti v následujících letech vyplývá i z nové vojenské doktríny, ve které se mimo jiné upozorňuje na sílící rizika ignorování či poškozování bezpečnostních zájmů Ruské federace a rozšiřování vojenských bloků a svazků, čímž se jednoznačně myslí Severoatlantická aliance, i když v dokumentu není přímo jmenována30. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že se v Rusku v současné době hovoří o jeho „geopolitickém obklíčení“, což je u mnoha Rusů asociováno především s vojenskou hrozbou. A za takovou hrozbu může být (a v řadě případů již je) v konečném důsledku považována především nezávislá politika řady bývalých sovětských republik, jež je v rozporu s oficiální linií ruské vnitřní a zahraniční politiky, která se snaží prosazovat a realizovat v praxi tezi, že celý geopolitický prostor bývalého Sovětského svazu leží ve sféře životních zájmů Ruska31. V tomto rámci se považovalo Společenství nezávislých států za nástroj reintegrace bývalých sovětských republik do jednotného geopolitického prostoru, v jehož rámci by Rusko mělo jednoznačně dominantní úlohu. Existují dva základní důvody, proč se tak nestalo. Rusko má na jedné straně nedostatek zdrojů pro uskutečnění takového cíle a na druhé straně postsovětské elity ve většině nových nezávislých států si příliš nepřejí dostat se do výrazné závislosti na Rusku. Jejich přístup vychází z toho, že každá země ležící v postsovětském prostoru má právo na vlastní politiku a tato politika nemusí být v plném souladu s ruskými zájmy. Na druhé straně ale není zcela možné Rusko izolovat od vývoje v těchto zemích. Vždyť Rusko hrálo a hraje zvláštní roli v jejich osudu, ruská politika je ovlivňuje bez ohledu na to, zda k nim Rusko chová sympatie či antipatie a naopak. A situace v těchto zemích zpětně ovlivňuje ruskou politiku a zápas různých politických sil v Rusku. Vliv Ruska na nové nezávislé země bude ovšem v budoucnosti stále více záviset na tom, zda Rusko překoná stávající politickou a ekonomickou krizi a zda bude schopno uplatňovat svůj vliv v postsovětském prostoru prostřednictvím nikoliv vojenské, ale především ekonomické síly. Ta bude totiž rozhodujícím elementem, který rozhodne 60


o podobě vztahů mezi Ruskem a novými nezávislými státy. Orientace na politiku založenou na pouhém vojenském vlivu, bez ohledu na to, že pomáhá do určité míry udržovat prestiž Ruské armády, by nebyla příliš realistická a její prosazování by v konečném důsledku mohlo vést spíše k dalšímu oslabování Ruska a prohlubování jeho politické a ekonomické krize.

61

Krize v Rusku jako hlavní limitující faktor společenských změn

4. Kapitola Krize v Rusku jako hlavní limitující faktor společenských změn

Mluvíme–li dnes o krizi, zasahující v Rusku všechny sféry společenského života, je třeba vidět, že krize, ať už ve skryté nebo otevřené podobě, byly od Říjnové revoluce v roce 1917 permanentním znakem vývoje ruské (sovětské) společnosti. Proto také všechny vládnoucí elity, které byly po revoluci u moci, hledaly cesty, jak krize překonat a zajistit pokud možno co nejvíce bezproblémový rozvoj země. Nikoliv nepodstatným faktorem byla ovšem i snaha, aby krize neohrožovaly jejich další setrvání u moci. Několik reformních pokusů, o které se vládnoucí elita v období existence SSSR pokusila, mělo v nejlepším případě pouze omezený dopad1. Základním limitem pro řešení krizí byla ovšem vždy neexistence normálně fungující demokratické společnosti. V Rusku taková společnost nikdy neexistovala a pokus o její částečné zavedení pod kontrolu vládnoucí elity „shora“ v podmínkách sílící společenské a ekonomické krize v druhé polovině 80. let nakonec vyústil v ukončení mocenského monopolu komunistické strany a rozpad Sovětského svazu. Takový vývoj ovšem ještě zdaleka neznamenal, že následně v novém nezávislém Rusku dojde automaticky k vytváření reálně fungující demokratické společnosti. Možnosti byly v tomto směru omezené. Hlavním limitujícím faktorem byla skutečnost, že nová vládnoucí politická elita, která přišla k moci v Rusku v letech 1990–1992, byla z velké části spíše starou vládnoucí elitou, která se pouze přizpůsobovala změněným společensko–politickým podmínkám. Její základ tvoří nejvyšší představitelé ruské státní byrokracie a finančně – průmyslových skupin, kteří se již v době přestavby začali připravovat na postupné převzetí politické a ekonomické moci v zemi. Sociálněekonomickým základem jejího vytváření byla široká komercionalizace státu a jeho institutů, absence společenské kontroly nomenklatury po rozpadu KSSS a v neposlední řadě využití chaotické privatizace státního majetku ve svůj prospěch. To vedlo v konečném důsledku k upevnění různých segmentů bývalého sovětského establishmentu na základě společného zájmu

zachovat

vytvořený

společensko–ekonomický

62

systému

a

nový

typ


ekonomických vztahů. Nová vládnoucí politická elita vyvinula také maximální úsilí, aby se etablovala na nových mocenských pozicích v nezávislém Rusku, které by byly schopny nahradit mocenský monopol komunistické strany. V praxi se to projevilo především soustředěním rozsáhlých pravomocí do rukou prezidenta Jelcina a vytvořením velkého byrokratického orgánu – Administrativy prezidenta. Ta představovala až do vypuknutí ekonomické a politické krize v srpnu 1998 strukturu, jež fakticky plně kontrolovala a řídila činnost vlády a zasahovala do řady dalších oblastí života společnosti. Zároveň s tím ve společnosti docházelo a dochází ke střetávání ekonomických, politických, skupinových, náboženských a regionálních zájmů jednotlivých částí ruské politické elity2. Výsledkem je ostrý boj o vliv na přijímání politických rozhodnutí a kontrolu nad zdroji přírodního bohatství, které má Rusko k dispozici. Tato situace má za následek, podle prestižní Rady pro zahraniční a obrannou politiku, nekoordinovanost v aktivitách elit, které ještě nejsou schopny pochopit, že mají společné zájmy se státem, a hlavně značnou slabost výkonných orgánů státu3. V praxi se to projevuje tím, že stabilita ruského politického systému nebyla a není založena na tradičním rozdělení moci mezi složku výkonnou, zastupitelskou a soudní. Výkonná složka, což je především ruská vláda, je výrazně omezena stávajícím systémem prezidentské moci, skutečný vliv zastupitelských orgánů je taktéž omezen. Příkladem jsou zde velmi malé pravomoci Státní dumy. Nezávislost soudů je velmi problematická. Vše vede v konečném důsledku k tomu, že v ruské politice stále převládá paternalismus a autoritářství. Normální fungování politického systému také dlouhodobě omezuje existence tzv. finančně–průmyslových

skupin,

v jejichž

rámci

dochází

k prorůstání

ruské

ekonomiky a politiky a které kontrolují prakticky všechna výnosná odvětví ruského hospodářství4. Nejčastěji se hovoří o „velké sedmičce“ tvořené bankami Onexim, Most, Alfa, Inkombank, Menatep, SBS – Agro a uskupením Logovaz. Vlastníci těchto finančně– průmyslových skupin dnes kontrolují 50 % ruské ekonomiky5. Obrovský vliv mají plynárenská společnost Gazprom, která kontroluje 90 % produkce ruského plynu a 100 % jeho exportu, a ropné společnosti Lukoil, Jukos a Surgutněftgaz, které kontrolují téměř 45 % produkce ropy6. Gazprom je dnes fakticky nezávislý na ruské vládě a jeho vliv byl zvýrazněn v listopadu 1998 uzavřením dohody o strategickém partnerství s Lukoilem.

Důležitost finančně–

průmyslových skupin v politickém a ekonomickém životě Ruska podtrhuje jejich 63


výrazný vliv na sdělovací prostředky. Prakticky všechny hlavní ruské noviny, televizní a rozhlasové kanály jsou pod jejich kontrolou. Nicméně finanční krize ze srpna 1998 narušila stabilitu především zmíněných bank a jejich impérií. Dokonce se dostaly do určité závislosti na vládě, což znamená, že jejich mocenské pozice jsou zpochybněny a dá se očekávat, že budou konfrontovány s tlakem nově se utvářejících skupin, které mají jem o podíl na využívání bohatství Ruska. Nelze v daném případě vyloučit, že průvodním znakem konfrontace bude snaha o přerozdělování majetku, finančních zisků a nerostného bohatství, což může vést k vážné destabilizaci celého Ruska. Dnes se již tato tendence projevuje v řadě ruských regionů, kde místní vedoucí představitelé politické a ekonomické moci stále více usilují o získání většího vlivu na řízení ekonomických záležitostí. Především kontrola využívání rozsáhlého nerostného bohatství, které se nachází na území daného regionu, jim zaručuje větší nezávislost na ústřední vládě. Může se ale jednat i o kontrolu finančních zdrojů, což platí především pro moskevského starostu Jurije Lužkova. Ten dokáže využívat faktu, že 82 % finančních zdrojů celého Ruska je soustředěno právě v Moskvě a tím získává výraznou podporu pro svoji politiku ze strany finančně-průmyslové skupiny Gazpromu. Propojení finančně-průmyslových skupin s ruskou státní byrokracií představovanou především administrativou prezidenta vytvořilo strukturu, často označovanou za „stranu moci“7, která ovšem nebyla reálnou politickou stranou, nýbrž účelovým spojenectvím jednotlivých částí politické elity, majících největší vliv na řízení Ruska. Úloha prezidenta Jelcina pak spočívala především v udržování rovnováhy mezi nimi. Pochopitelně, že krize, která otevřeně vypukla v srpnu 1998, tuto stabilizační funkci oslabila a zpochybnila. Před volbami do Státní dumy v prosinci 1995 došlo i k pokusu „stranu moci“ částečně institucionalizovat založením strany Náš dům Rusko. Tato snaha byla především vyvolána „politickou objednávkou“ části politické elity, rekrutující se z finančních a průmyslových kruhů a regionálních lídrů, jež chtěla vytvořit svoji zájmovou platformu v orgánech moci. Do určité míry se tento záměr podařil, což dokládají i mimořádně otevřená slova tehdejšího šéfa frakce strany Sergeje Běljajeva o tom, že „Náš dům Rusko začíná sloužit určité konkrétní korporaci lidí a zájmů, které se ohlížejí pouze na státní moc, nikoli na zájmy společnosti.“ Podtrhl zároveň její nedemokratický charakter do určité míry cynickým

64


konstatováním o straně, již „mohou organizovat jak chtějí, ale stejně z toho vychází KSSS.“8 Významné mocenské centrum představovala i tzv. „semja“ (rodina), což je označení pro skupinu osob, které se pohybovaly v bezprostředním okolí prezidenta Jelcina a které na něho měly největší vliv při jeho politickém rozhodování. Do této skupiny patřila

prezidentova

dcera

Taťjana

Ďjačenková,

jeden

z nejvlivnějších

a

nejbohatších ruských podnikatelů Boris Berezovskij a Valentin Jumašev, bývalý vedoucí Administrativy prezidenta. O vlivu této struktury nesporně vypovídá fakt, že byla schopna vytvořit před volbami do Státní dumy v prosinci 1999 v rekordně krátkém čase nové politické hnutí – Jednota (hlavním protagonistou vzniku hnutí byl jeden z vedoucích představitelů Administrativy prezidenta Igor Šabdurasulov). To se stalo faktickým vítězem voleb, a tím byla vytvořena potřebná politická základna pro zvolení Vladimíra Putina ruským prezidentem. V takových podmínkách byly a jsou možnosti reálného fungování demokratického politického systému omezené. Ve srovnání se sovětským obdobím sice existuje početné spektrum politických stran a občanských sdružení, což je bezesporu významným pokrokem, nicméně jejich vliv je poměrně slabý9. Politické strany v Rusku také neexistují v klasickém slova smyslu. Registrováno je tři tisíce politických stran, z toho ale dva tisíce existují pouze formálně. Jen několik desítek má výkonné struktury a pouze šest z nich zastupuje voliče ve Státní dumě10. Jedinou skutečnou politickou stranou, která má celoruskou působnost a má též reálnou členskou základnu, je Komunistická strana Ruské federace11. Ostatní politické strany pak spíše představují seskupení několika desítek, v lepším případě stovek členů okolo svých vůdců, jako je tomu například u Liberálnědemokratické strany (Vladimir Žirinovskij) a hnutí Jabloko (Grigorij Javlinskij). Daná situace odráží stále existující deficit demokratických institucí, občanské kultury a občanské společnosti v dějinách Ruska. Carský režim ani nové zřízení nastolené po Říjnové revoluci v roce 1917 rozhodně nepřály vytváření atributů občanské společnosti. Rozpad Sovětského svazu a konec komunistické vlády ovšem nepřinesly žádnou zásadní změnu. Nová ruská vládnoucí politická elita svým častým nerespektováním ústavy a autoritativními metodami vládnutí spojenými 65


s obrovským rozkrádáním státního majetku nijak nepodpořila vytváření občanské společnosti. Zákony se často měnily podle toho, jak to vyhovovalo vládnoucí skupině, což obecně v delší perspektivě podpořilo neúctu k demokratickým institucím. Tato neúcta musí nutně vyplývat i ze současného způsobu vládnutí v Rusku. Nad vším stojí prezident s obrovskými pravomocemi na kterém jsou plně závislé další mocenské instituce – vláda a parlament. Vláda ale vzniká spíše náhodně a nemá žádný program. Představvují ji jednotlivci, jejichž autorita se odvíjí od vůle prezidenta a způsobech prezentace v médiích. Parlament12 má okleštěné pravomoci a je taktéž zcela závislý na prezidentových rozhodnutích. Důsledkem takové politiky došlo k odcizení velké části společnosti od ruské politické reprezentace, orgánů státní moci. Společnost si je vědoma toho, že nemá prakticky žádnou možnost vlivu na politické rozhodování a proto má negativní vztah jak k těm politikům a uskupením, jež v současnosti ovládají hlavní mocenské nástroje, tak i k těm, jež stojí vůči nim v opozici a bojují o získání moci. A ani na základě deklarovaného politického programu nového ruského prezidenta Putina se zřejmě nedá příliš počítat s tím, že by se zásadnějším způsobem změnila stávající situace, která výrazně blokuje jakoukoliv možnost pro postupnou skutečnou demokratizaci ruské politiky. Celkově lze říci, že politické vedení Ruska po roce 1992 nebylo schopno vypracovat a realizovat efektivní a racionální politickou a hospodářskou strategii, jež by umožnila překonat dlouhotrvající krizi a stagnaci prakticky ve všech oblastech života společnosti. Po vzniku samostatného Ruska byl v roce 1992 učiněn pokus o provedení ekonomické reformy cestou liberalizace cen, konverze a privatizace, což sice zmenšilo nesoulad mezi politickými a ekonomickými změnami na vrub vážnějších sociálních dopadů. Nicméně všudypřítomná byrokracie a rigidní daňový systém

spolu s korupcí a kriminalitou zabránily, aby ruská ekonomika prošla

skutečnou transformací. To se naplno projevilo v srpnu 1998, kdy došlo k faktickému

bankrotu

ruské

ekonomiky,

který

se

projevil

především

znehodnocením měny a zhroucením bankovního systému země. Ruský stát není díky krizi schopen plnit své základní funkce – dodržování veřejného pořádku, fungování finančního systému, vybírání daní a přerozdělování státních příjmů a zajištění minimálního sociálního zabezpečení. Rusko se stále více svými parametry stává rozvojovou zemí a hluboce zaostává za nejvyspělejšími zeměmi světa. 66


Tento závěr dokládají i konkrétní statistické údaje. Hrubý domácí produkt poklesl mezi lety 1989–1997 o 45 %, čímž se Rusko vrátilo na úroveň 70. let. Kapitálové investice ve stejném období poklesly o 92 %. Pokles průmyslové výroby dosáhl v roce 1998 více než 50 %, což fakticky znamená, že probíhá proces deindustrializace Ruska. Reálné mzdy se snížily mezi lety 1991–1997 o 78 %, v období po vyostření ruské krize od poloviny srpna 1998 o další třetinu. Inflace za rok 1998 byla odhadována na 84,4 %.13 Vážným problémem je výběr daní. Podle předního ruského ekonoma a politika Grigorije Javlinského je ruská vláda schopna vybrat na daních pouze 20 – 30 % předpokládané sumy14. Rusko se stává stále více závislé na pomoci hlavních světových finančních institucí - Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, což mimo jiné vyplývá i z výše zahraničního dluhu státního a soukromého sektoru, který dosáhl v roce 1998 výše 194,9 miliardy dolarů15. Na druhé straně bylo z Ruska nelegálně vyvezeno za dobu jeho existence několik desítek miliard dolarů16. S tím souvisí i fakt, že v Rusku roste moc a vliv zločineckých struktur. Podle údajů ruského ministerstva vnitra zločinecké organizace mají účast ve čtyřiceti tisících obchodních společnostech, 35 % komerčních bank a dvou tisících státních podnicích. Celkem 40 % HDP vytváří podniky, které vedou lidé ze sféry organizovaného zločinu. Stínové struktury kontrolují 20 – 50 % ruské ekonomiky. Velmi silně se rozrostla korupce, která čitelně zasahuje státní aparát na všech úrovních, a to jak v centru, tak v regionech. Rusko se postupně stává určitým typem zločineckého syndikalistického státu. Celkový krizový stav ruského hospodářství se pochopitelně odráží i v jeho nosných odvětvích. Ve strojírenství se prakticky zastavily investiční a inovační procesy, vzrůstá technické a technologické zaostávání za rozvinutými zeměmi. Vážným problémem ruského hospodářství je změna struktury průmyslové výroby, v jejímž rámci dochází ke zmenšování podílu odvětví zpracovatelského průmyslu a zvyšování podílu odvětví těžebního průmyslu17. To má za následek, že se ruský národohospodářský komplex rozdělil na dva sektory s odlišným zaměřením. Sektor zpracovatelského průmyslu se převážně orientuje na vnitřní trh a sektor těžebního průmyslu na trh zahraniční, přičemž mezi nimi existují pouze slabé vazby. 67


Rozdělení hospodářství je příčinou úpadku jeho struktury a ztráty vnitřních zdrojů růstu. Vážným problémem Ruska je i úroveň jeho zemědělství. Zemědělská produkce se snížila v letech 1992–1997 o téměř 70 % a výroba potravin se snížila téměř dvojnásobně. Celkem 50 % potravin se do Ruska dováží, přičemž za kritickou hranici závislosti na zahraničí považují ruští ekonomové úroveň dovozu ve výši 25 – 30 %.18 Nejvíce dováženými komoditami jsou nezbytné součásti výživy máslo, mléčné produkty a maso. Rysem zaostávání ruské ekonomiky je posilování tzv. barterového trhu, jehož charakteristickým rysem je přímá směna zboží a potlačení významu peněz. Ještě před vypuknutím finanční krize v srpnu 1998 probíhalo formou barteru údajně více než 50 % obchodní výměny, přičemž u velkých podniků toto číslo dosahovalo údajně až 73 %.19 Ruské hospodářství také ohrožuje neustálý odliv 7 – 8 tisíc kvalifikovaných specialistů ročně do zahraničí, především z nejvíce náročných oborů výroby a vědeckého výzkumu. Krize ruské ekonomiky se nejviditelněji projevuje v těžké sociální krizi ruské společnosti. Především se zcela zhroutil systém sociálního zabezpečení. Hlavním problémem je v tomto směru především nevyplácení mezd celým skupinám pracujících. Celková zadluženost ve mzdách a dalších požitcích dosahovala koncem roku 1998 částky 64 bilionů rublů (cca 3 miliardy dolarů), přičemž 25 % z této částky připadlo na resorty veřejného sektoru, placeného z federálních nebo místních rozpočtů20. Podle rozsáhlého sociologického výzkumu provedeného v Rusku v roce 1998 pouze 18 % ruských občanů dostává pravidelně mzdu, 25 % nepravidelně a 57 % vůbec ne21. Třicet miliónů Rusů, tj. každý pátý občan Ruska, žije pod hranicí životního minima, jež bylo v roce 1998 oficiálně stanoveno ve výši 573 rublů (podle kursu dolaru vůči rublu v říjnu 1998 /15.8 USD za 1 RUR/ se jednalo v přepočtu o cca 36 USD). Stále roste velikost registrované a skryté nezaměstnanosti. V důsledku toho se objevuje velké množství obyvatel, kteří jsou zbaveni stálého zdroje své existence22. Sociální krize má bezprostřední dopad na úroveň zdravotního stavu populace. Střední délka života dosáhla v Rusku v roce 1994 úroveň 57,6 let u mužů (tj. jaká byla v Rusku před sto lety) a 71,2 let u žen. Rusko je možné v tomto směru jednoznačně zařadit mezi rozvojové země – v porovnání s ostatními zeměmi světa zaujímá ve sledovaném údaji až 125. místo23. Nízká úroveň střední délky života je 68


ovlivněna především nedostatkem kvalitní stravy. V 90. letech došlo v Rusku ke snížení spotřeby základních druhů potravin o 40 – 60 % pod optimální úroveň racionální výživy (u ryb a ovoce o 80 %). Celkem 40 % lidí trpí chronickou podvýživou, 40 % dětí je chronicky nemocných a 60 % jich trpí nedostatkem vitamínů. Oficiální zdravotní statistiky uvádějí asi 100 tisíc případů aktivní tuberkulózy, ale neoficiální odhady hovoří o dvou miliónech postižených osob. Ke zdravotním problémům obyvatelstva přispívá i vysoká spotřeba alkoholu, která dosáhla v roce 1998 výše 14 litrů na jednoho obyvatele. V důsledku toho je dnes v Rusku 12 milionů chronických alkoholiků.

Akademik Gennadij Osipov, ředitel

Institutu sociálně–politických výzkumů Ruské akademie věd hovoří v této souvislosti o „fyzické degradaci národa“24. Ovšem nejedná se pouze o alkohol – v Rusku je dnes na čtyři milióny narkomanů a již se v daném případě hovoří o začátku pandemie. Život obyvatel Ruska negativně ovlivňuje i vysoký stupeň narušení kvality životního prostředí. Například v 80 průmyslových centrech Ruska je registrováno znečištění ovzduší, které desetkrát převyšuje přípustnou koncentraci25. Zároveň s těmito alarmujícími údaji dochází k obrovské polarizaci ruské společnosti. Na jedné straně stojí její velmi chudá, až živořící část a na straně druhé podle německého experta Christopha Royena malá vrstva velmi bohatých Rusů ve stylu raného kapitalismu, která vznikla z ukvapených privatizačních vln v letech 1991– 1993.26 Dokládá to i studie amerického ministerstva financí vydaná v roce 1998, ve které se uvádí, že v Rusku je nyní až sto tisíc milionářů (myšleno v amerických dolarech)27. Krize ze srpna 1998 polarizaci společnosti ještě prohloubila. Zárodky tvořící se střední třídy byly krizí téměř zničeny a v blízké budoucnosti není možné očekávat, že by se mohla začít znovu formovat. Všechny uvedené hlavní projevy krize následně způsobují podle principu domina krizové situace i v dalších oblastech života společnosti. Velmi složitá je demografická situace. Podle prognózy vládních organizací se počet obyvatel Ruska má zvýšit v letech 1995–2005 pouze o 5 milionů (není ovšem jasné, jakým způsobem může dojít ke zvýšení, pokud dynamika rozvoje hospodářství bude spíše mínusová). V některých chudých regionech Ruska, a zvláště na venkově obecně, je možné zaznamenat proces jejich vylidňování. Stát na tento proces prakticky

69


rezignoval a nejsou přijímána žádná opatření, jak tento trend zvrátit. Zvláště nebezpečné je to pro Rusko v případě Sibiře a Dálného Východu. Vážným problémem Ruska jsou i sílící dezintegrační tendence, které do značné míry odrážejí především ekonomickou a politickou krizi ruského státu. Jedním z hlavních průvodních jevů je regionalizace jeho ekonomiky a státní správy. Je možné zaznamenat zvýšení národního separatismu, což má vliv nejen na zesílení politické nestability, ale i na živelný rozpad dříve jednotného ekonomického prostoru. To narušuje fungování dopravních, spojovacích a energetických sítí a oslabuje daňový systém. Centrum dnes kontroluje pouze plynárenský a naftový průmysl, energetiku, většinu podniků vojensko – průmyslového komplexu a železnice. Ostatní odvětví průmyslu prakticky přešla pod kontrolu orgánů regionální a místní moci, což nejvíce odráží

neschopnost moskevského centra provádět

efektivní a vyváženou regionální politiku. Regiony jsou tak v mnoha případech odkázány zcela samy na sebe. Znamená to, že musí často zajišťovat základní životní podmínky pro své obyvatele, a to často i v rozporu s ruskými zákony. Tato tendence se prohloubila i po vypuknutí krize v srpnu 1998. Projevuje se i vydáváním normativních právních aktů a rozhodnutí, které jsou v rozporu s Ústavou Ruska28. Ekonomická a společenská krize se také bezprostředně odrazila na situaci Ruské armády. Období necelé dekády existence samostatné Ruské armády se dá charakterizovat jako období jejího pouhého přežívání v podmínkách systémové krize ruského státu. Došlo k podlomení pozice armády jako jednoho z jeho základních institutů. Jedná se o krizi a v mnoha případech i úpadek armády, která disponovala ještě na začátku devadesátých let obrovskou vojenskou silou a jež byla nástrojem velmocenské politiky Sovětského svazu. Hlavní ruský doktrinální dokument „Koncepce národní bezpečnosti Ruské federace“, v této souvislosti konstatuje, že důsledkem takového stavu je oslabení vojenské bezpečnosti Ruska29. Nejviditelnějším projevem krize je změna postavení armády ve společnosti. Jestliže v sovětských dobách patřilo vojenské povolání mezi prestižní a vojáci z povolání byli součástí společenské elity, v průběhu devadesátých let se tyto parametry dramaticky změnily. Došlo zde k velkému rozporu - ruský stát a ruská společnost nastoupily cestu poměrně zásadních společenských a ekonomických změn, které i přes svou značnou omezenost a problematičnost 70

přece jenom


předznamenávají, že se Rusko pokouší o svoji modernizaci. Armáda, a především její důstojnický sbor, však zůstala téměř zcela stranou tohoto procesu. Krize, která má ekonomickou, sociální, vojenskoodbornou a vojenskotechnickou rovinu ovlivňuje negativně i celkový morální stav armády. Její nízká úroveň je bezesporu ovlivněna současným špatným vztahem ruské společnosti ke „své“ armádě, čehož si, a to je jistě zajímavé, povšimli i na Západě. Ve zprávě „Stav ozbrojených sil Ruské

federace“,

která

byla

v roce

1998

projednávána

na

zasedáních

Severoatlantického shromáždění, se konstatovalo, že ruská „společnost se nachází na úrovni morální degradace, vědomí nezbytnosti obrany mezi veřejností je silně narušeno. Obrana vlasti ztratila svůj význam a vojenská služba již není více prestižní a povinná.“30 Takový názor

veřejnosti byl v devadesátých letech stále

posilován konkrétními fakty o krizi armády, která se prakticky denně objevovala v ruských médiích. Základním problémem, se kterým se Ruská armáda musí vyrovnávat od počátku své existence, je nedostatek finančních prostředků určených na její zabezpečení ze státního rozpočtu31. Stát není v podmínkách ekonomické krize schopen plně financovat armádu, což je možné doložit příklady. V letech 1994, 1995 a 1996 Ministerstvo obrany nedostalo ze státního rozpočtu přibližně 30%32 plánovaných prostředků, v roce 1997 přibližně 40 % a v roce 1998 již okolo 60 %, na což mělo bezesporu vliv vypuknutí silné finanční krize v srpnu 1998. Z tohoto důvodu silně vzrostla zadluženost státu vůči armádě. K 30. listopadu 1998 to v absolutních číslech činilo již 70 miliard rublů, což se rovná ročnímu vojenskému rozpočtu. Údaje o plnění závazků státu vůči armádě v roce 1999 taktéž nebyly optimistické. V červenci 1999 dostala armáda necelých 39 % prostředků, které jí byly z rozpočtu na tento rok určeny (41,2 miliardy rublů ze schváleného rozpočtu 105,8 miliardy rublů). Ministerstvo obrany se stalo jedním z největších dlužníků v Rusku. Především vůči výrobcům zbraní, energetickým společnostem, dopravcům a výrobcům potravin dluží částku, která dosahuje výše 52 miliard rublů33. Naprosto zásadním problémem rozpočtu je skutečnost, že 90 % rozpočtu je nutné vynakládat na udržování armády – především platy, stravu a výstroj. Dlužit celému resortu obrany bylo přitom devadesátých letech pro ruskou vládu v podstatě velmi výhodné. Kdyby uznala vojenský dluh za státní, ztratila by možnost volného disponování financemi v čase i prostoru, neboť pro státní dluh je nutné stanovit přesný splátkoý 71


kalendář. Dluhy Ministerstvu obrany tedy vytvořily určitou „mzdovou rezervu“ ruské vlády, která byla často využívána. Problémy s financováním armády se velmi negativně dotýkají především jejích příslušníků. Vojákům z povolání nejsou dlouhodobě vypláceny mzdy. V dubnu 1999 činila částka, která nebyla na mzdách vyplacena, více než 7,5 miliardy rublů. Přitom 95 % důstojníků uvedlo v roce 1997, že uživit rodinu pouze ze služného je prakticky nemožné, přičemž stejný počet uvádí služné jako hlavní zdroj příjmů rodiny34. Bezesporu se jedná o rizikový faktor, který se ještě znásobuje u vysokých důstojníků a generálů v jejichž podřízenosti jsou útvary a jednotky disponující jadernými zbraněmi. Zde je možné uvést i dva konkrétní příklady – plat zástupce velitele raketových vojsk strategického určení pro vyzbrojování dosahoval v roce 1999 měsíčně 5000 rublů (cca 180 dolarů) a kontraadmirála flotily atomových ponorek Severní flotily 3 500 rublů (cca 125 dolarů)35. Velmi ostrým problémem je nedostatek bytů. Celkem je v současné době bez bytu 93,4 tisíce příslušníků armády. Velkým problémem je ovšem i zabezpečení dostatečného množství potravin pro armádu. To vyplynulo i z vojenského rozpočtu na rok 1999, kdy na nákup potravin bylo vyčleněno 6 miliard rublů, ale nezbytná částka pro tento účel činila 8,2 miliardy rublů. Od července 1998 byly vzhledem k vysoké zadluženosti armády téměř přerušeny dodávky potravin od výrobců a armáda byla nucena k zabezpečení stravy pro vojáky přikročit k využívání tzv. „nedotknutelných zásob“, které armáda udržuje pro případ mimořádných situací (např. válečný stav apod.). Tyto zásoby byly vyčerpány do úrovně 40 - 60 %. Nejkritičtější situace je především v útvarech na Sibiři a Dálném Východě. V rámci Severní flotily byly dokonce některé lodě vzaty pod patronát několika ruskými městy, které je „dotují“ potravinami, i dalším nevojenským materiálem. Celá tato situace vyvolává živelné protesty u vojáků z povolání i jejich rodin. Objevily se např. případy blokád vojenských útvarů a základen manželkami a dětmi důstojníků. Vzhledem ke zhoršené sociální situaci v armádě se především mezi důstojníky objevují stále častější případy sebevražd36. Není proto překvapením, že se v armádě objevují vážné personální problémy, neboť celá řada zvláště vysoce kvalifikovaných specialistů a velitelů z armády odchází.

72


Neutěšená vnitřní sociální situace v armádě v mnoha ohledech stimuluje i růst zločinnosti a korupce uvnitř armády. Ministr obrany maršál Sergejev uvedl v březnu 1998 na zvláštním zasedání vedení armády, že kriminalita v armádě dosahuje kritické míry nejen pokud jde o počet zločinů, ale také co se týče jejich závažnosti. Kritických rozměrů dosahuje hospodářská kriminalita. V letech 1993 – 1998 se zvýšil počet vojáků, páchajících hospodářskou trestnou činnost šestkrát, přičemž největší podíl zde mají velitelé všech stupňů. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že rozsah hospodářské kriminality mezi vysoce postavenými vojenskými funkcionáři dosáhl za existence samostatné Ruské armády značných rozměrů. Hlavní vojenská prokuratura např. v roce 1998 informovala, že na základě podezření z nezákonné činnosti, včetně korupce a zpronevěry, bylo vyšetřováno více než 100 vyšších důstojníků, včetně 20 generálů. To bude ale zřejmě představovat pouze „vrchol ledovce“, protože mnohé kriminální činy vysokých funkcionářů armády nebyly vůbec vyšetřeny. Z dílčích údajů přitom vyplývá, že finanční částky, o které armáda přišla především jejich nezákonnými aktivitami, by mohly zlepšit rozpočtovou situaci armády37. Dalším nebezpečným jevem v armádě je korupce, která se projevuje na všech stupních velení. Dokládá to i fakt, že v letech 1993–1998 se zvýšily (pouze zaregistrované) případy úplatkářství o 82 %. V roce 1997 bylo obviněno ze zneužívání služebních pravomocí celkem 18 000 důstojníků. Jedním z nejvíce nebezpečných jevů je pronikání zločineckých skupin do armády. Tyto skupiny mají zájem především o přístup k lukrativním stavebním a dodavatelským kontraktům a samozřejmě také ke zbraním. Již byly zaregistrovány úniky zbraní ze skladů vojenských útvarů, na kterých se jejich velitelé přímo podíleli. S armádou je také spojen nový fenomén nárůstu úrovně kriminality mezi kategorií bývalých vojáků z povolání, které ruský sociolog Vladimir Lukov označuje za „lumpen – vojáky“. Zapojují se především do organizované trestné činnosti. Z bývalých vojáků jsou dokonce vytvářeny tzv. „eskadry smrti“, které mají za úkol provádět nájemné vraždy podnikatelů. Podle Lukova se jedná o přímý důsledek prudkého snižování početního stavu armády v letech 1992-1998, který ale nebyl doprovázen

odpovídajícím

sociálním

zabezpečením

propuštěných

vojáků38.

Z armády bylo propuštěno 600 tisíc důstojníků a praporčíků, z nichž ale 400 tisíc nemá nárok na vojenský důchod a pouze každý čtvrtý se může se svoji specializací uplatnit v civilním životě39. Znamená to, že ti propuštění vojáci, kteří se neuplatní na 73


trhu práce, jsou tak v zájmu svého přežití nuceni hledat sami zdroj obživy, který jim často mohou nabídnout právě pouze kriminální struktury. Samostatnou kapitolou je trestná činnost, která je páchána mezi vojáky základní služby. Největším problémem je zde šikana a užívání drog. Podle vojenského experta Jurije Děrjugina je možné přirovnat atmosféru panující v kasárnách k mikroklimatu v táborech nucených prací40. To všechno jsou hlavní důvody naprosto katastrofální úrovně odvodů do armády. Ze 150 000 ročně povolaných branců je jich odvedeno pouze 9000. Zbytek se snaží pomocí vysokých úplatků vyhnout výkonu vojenské služby41. Takové úsilí je pochopitelné ve světle toho, že každoročně zahyne ve vojenské službě až 3000 mladých mužů – většina z nich spáchá ze zoufalství sebevraždu, neboť již nemohou vydržet brutální šikanování ze strany starších vojáků. Velmi znepokojující je velký nárůst používání drog v armádě. Podle údajů Hlavní vojenské prokuratury došlo v roce 1996 k 256 trestným činům spojených s drogami, ale v roce 1998 již bylo takových trestných činů spácháno 605. Na užívání drog se podílejí hlavně vojáci základní služby, což vyplývá i z faktu, že více než 30 % z nich má zkušenosti s narkotiky ještě z civilu. Varující je ovšem fakt, že užívání drog dnes již není záležitostí pouze vojáků základní služby. Za používání drog bylo v roce 1998 předáno k trestnímu stíhání i 16 velitelů – vojáků z povolání. Používání drog bylo ve 33 případech zaznamenáno i v nejelitnější části Ruské armády – raketovém vojsku strategického určení42. Všechny výše uvedené faktory mají v konečném důsledku vliv na bojeschopnost armády, která se podle ruských vojenských expertů snížila od rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 šestkrát. Krátkodobá bojeschopnost (v průběhu dvou týdnů) formací o velikosti větší než pluk není garantována43. U pozemních vojsk je v uspokojivém stavu pouze každá třetí divize. Bojový potenciál ruských jaderných sil je dvaapůlkrát nižší než potenciál obdobných sil v USA. Velmi vážná je situace v letectvu. Ve srovnání s rokem 1991 se park vojenských letadel snížil o 70 % a podíl moderních letadel činí z celkového objemu leteckého parku pouhých 21 %. Letci nalétají ročně pouze 15 – 20 hodin místo nezbytně nutných 150 hodin. Systém protivzdušné obrany není v současné době schopen monitorovat 37 % státní hranice Ruska. Bojeschopnost vojenského námořnictva klesla desetkrát až dvanáctkrát a jen asi polovina plavidel je připravena k bojovému nasazení. O 50 % 74


klesl počet bojových plavidel a o 60 % se snížil počet letadel námořního letectva. Více než 70 plavidel a ponorek potřebuje nutnou opravu44. Podle vojenských expertů v horizontu pěti let zůstane v námořních strategických jaderných silách ne více než osm bojeschopných atomových ponorek s raketovými nosiči. Ze šesti strategických nadzvukových raketových nosičů TU - 160 jsou pouze dva schopné provozu45. Problémy existují i ve výcviku vojsk. V první polovině 90. let byly plány bojové přípravy plněny na úrovni 30 – 35 %. Více než 70 % cvičení s bojovou střelbou bylo změněno pouze na velitelsko–štábní. Podobná situace je ale i v současnosti. Vzhledem k finančním problémům, nedostatku paliva, nábojů a výstroje bylo ze všech plánovaných cvičení v roce 1998 uskutečněno pouze 35 % plukovních a 73 % praporních cvičení v pozemním vojsku. V námořnictvu se plavby ponorek snížily o 25 % a bojových lodí o 33 %. Plán bojové přípravy v letectvu byl splněn pouze na 15 – 40 %. Složitost situace ve výcviku může velmi dobře charakterizovat fakt, že největší strategické velitelsko– štábní cvičení v dosavadní historii ruské armády „Západ 99“, provedené v červnu 1999 spotřebovalo téměř celý limit paliva armády vyčleněný na bojová cvičení v roce 1999. Vážným problémem Ruské armády je nedostatek nové techniky a údržba stávající vojenské techniky, což má dlouhodobý charakter. Začátkem roku 1992 ve snaze snížit rozpočtový deficit o dvě třetiny byly sníženy výdaje na nákup zbraní a vojenské techniky a od té doby zůstávají na velmi nízké úrovni. Následkem toho došlo k výraznému poklesu výroby obranného průmyslu – v roce 1997 činil její objem méně než 10 % úrovně roku 1991.46 Konkrétně to např. znamenalo, že v letech 1992–1994 nebylo splněno všech 15 programů určených na přezbrojení armády, což se bezprostředně promítlo do jednotlivých druhů vojsk. Letectvo obdrželo v roce 1995 pouze dva bojové vrtulníky a šest stíhaček. Místo 300 tanků obdrželo pozemní vojsko pouze pětinu – 60. V letech 1992–1995 byla vyrobena pouze jedna ponorka poslední generace. Na druhé straně nebylo vyrobeno ani jedno bojové plavidlo. Ve druhé polovině 90. let se tato situace výrazně nezlepšila. Je to např. dáno i tím, že v roce 1998 bylo financování nových zbraní a vojenské techniky zajištěno v objemu, který dosáhl pouze o něco více než 13 % z celkových plánovaných výdajů. Mezi 30 – 50 % zbraní a vojenské techniky je 75


v nebojeschopném stavu. Podíl moderních druhů zbraní v armádě nepřevyšuje 30 % z celkového počtu. Poměrně značným rizikovým faktorem je skutečnost, že v raketových vojscích strategického určení je okolo 60 % raketových komplexů již za hranicí životnosti. Snížila se akceschopnost systému varování o raketovém napadení. Velmi výrazně zastarává výzbroj pozemních vojsk, především jejich protivzdušné obrany a letectva. V roce 1999 se ve srovnání s rokem 1991 snížila výroba vojenských letadel 17x , vrtulníků 5x a civilních letadel 15x. Generální opravu potřebuje 500 letadel a vrtulníků, 1200 leteckých motorů. Celkem by na tyto opravy letectvo potřebovalo 11,5 miliardy rublů – má ale k dispozici pouze 1,5 miliardy. Z tohoto důvodu se neuskuteční opravy a modernizace některých typů letadel. Konkrétně se jedná o MiG–27 a Su–17.47 Jednou z příčin takového stavu je i naprosto rozporuplná politika státu při rozpočtovém financování obrany. S přibližováním NATO k hranicím Ruska a se zvyšováním nespolehlivosti jeho jižních regionů byl uvnitř vládnoucí politické elity, včetně prezidenta Jelcina, akceptován konsensus v tom, že další snižování vojenských výdajů je nepřípustné. Počínaje roky 1996 a 1997 se rozpočtové financování obrany formálně stabilizovalo, ale převážná většina vydaných prostředků byla směrována na udržování armády a na výplatu příspěvků vojákům propouštěným v souvislosti se snižováním početních stavů armády. Současně ale pokračovalo i snižování vojenské výroby – za uvedené dva roky o 41 %. Během těchto dvou let se také značně rozšířila praxe neproplácení objednané vojenské produkce Ministerstvem obrany. Jedním z důvodů byla i skutečnost, že Ministerstvo financí vyčleňovalo pro Ministerstvo obrany nižší částky, než činily rozpočtové dotace. Podniky byly mezitím povinny plnit státní objednávky výzbroje v plném rozsahu, i když neměly záruku, že dostanou v plné výši zaplaceno. To rok od roku vedlo k postupnému snižování vojenské výroby i při formálně stabilních dotacích. Z tohoto důvodu jsou problémy se zabezpečením modernizace zbraní a vojenské techniky ruskými vojenskými experty vnímány jako přímá hrozba životně důležitým zájmům Ruska ve vojenské sféře48. Hloubka ruské krize, což potvrzuje i situace v armádě, je skutečně značná. Je nesporné, že na daném stavu má velkou vinu politická elita vládnoucí Rusku od začátku 90. let. Její rozhodující část přitom tvořili mladí politici a ekonomové, jež 76


představovali poslední generaci sovětské nomenklatury – tzv. „mladí reformátoři“.49 Tito „reformátoři“, kteří se s výraznou podporou prezidenta Jelcina udrželi na rozhodujících mocenských pozicích prakticky až do roku 1998, dokázali svým způsobem přesvědčovat ruskou veřejnost , že jsou hlavními nositeli reforem, které mají za cíl nasměrovat Rusko správným směrem k tržnímu hospodářství. Jejich výrazným rysem byla silná liberální rétorika a deklarování zájmu Ruska o spolupráci se Západem. Zde je nutné konstatovat, že o

kompetentnosti „reformátorů“ se

přitom výrazněji nepochybovalo ani na Západě, naopak byli považováni za kompetentní partnery pro diskuse a jednání. Realita byla ale výrazně odlišná. Západní politici nedostatečně vážně brali v úvahu značnou složitost přeměn realizovaných v Rusku a ve jménu stability ruské politiky a Ruska jako celku ignorovali většinu pochybností o skutečné realitě ruských reforem. To se týkalo především problematického využívání západních úvěrů, které příjemci v Rusku používali k ziskovému podnikání v zahraničí nebo ke spekulacím na zahraničních valutových trzích. Velká část úvěrů se promrhala při nepřirozených pokusech o stabilizaci rozpočtu a rublového kursu. Sami „reformátoři“ přitom zkreslovali při jednáních se Západem a západními věřiteli skutečný stav situace ruského hospodářství a dokonce se na těchto jednáních uchylovali ke lžím50. Politika „reformátorů“ nevyřešila ani jeden zásadní politický, ekonomický a sociální problém Ruska a sloužila pouze k prosazování zájmů finančně–průmyslových skupin. Její výsledek, s až doslova brutální otevřeností, okomentoval sám jeden z „mladých reformátorů“ Boris Němcov, který v interwiev populárnímu ruskému týdeníku Argumenty i fakty na počátku roku 1998 řekl, že „všichni se bojí říci, v jakém systému žije Rusko. Já ho označuji jako administrativně-oligarchický kapitalismus. Je to plod vzniklý ze sovětských gosplanů, demokratických privatizací, korupce

a

neexistence

antimonopolní

politiky“.51

Otevřená

krize

takto

pojmenovaného systému, jež vypukla v srpnu 1998, znamenala zhroucení důvěry společnosti ve stát a jeho finanční systém, což vyplynulo především z toho, že většina obyčejných Rusů přišla o svoje celoživotní úspory. Prezident Jelcin a všichni „reformátoři“ byli diskreditováni a prezident fakticky odešel do polostálé politické izolace a došlo k oslabení jeho mocenské pozice. Časté změny na nejvyšších mocenských postech v průběhu let 1998–1999, iniciované Jelcinem (např. v období od března 1998 do května 1999 došlo čtyřikrát k odvolání předsedy 77


vlády), byly odrazem hledání východiska z této krizové situace a také hledání způsobu jak zajistit, aby po skončení svého funkčního období prezident (a spolu s ním i jeho okolí) nebyl brán k politické, ale i trestní odpovědnosti za situaci v Rusku. V jednom z materiálů Rady pro zahraniční a obrannou politiku z února 1999 se v této souvislosti objevilo hodnocení takové politiky konstatováním, že nejen prezident, jeho administrativa, ale i celá vládnoucí politická elita se dostali do stavu celkové demoralizace52. Na druhé straně ale Jelcin dokázal najít politické východisko ze situace, která byla pro něho komplikovaná. Osobně si vybral politika, který mu zajistil bezproblémový odchod, a zároveň svou demisí v poslední den roku 1999 vytvořil optimální podmínky pro jeho zvolení ruským prezidentem. Hlavní otázkou po této mocenské změně ve vedení státu je, zda se k moci dostává nová vládnoucí elita, která bude schopna mobilizovat nové společenské síly, jež budou mít potenciál k nalezení východiska z ruské krize. Pokud k tomu dojde, taková mobilizace nebude ovšem probíhat na základě ideologie liberální ekonomiky a demokratické společnosti, která byla praktickými kroky „reformátorů“ silně zdiskreditována. Naopak se dá očekávat určitý návrat k myšlenkám silného státu, což bude mít bezprostřední vliv na realizaci dalších politických a ekonomických přeměn v Rusku a také jeho zahraniční politiku. Takto pojatá politika bude zřejmě realizována, byť i s různými akcenty, všemi politickými silami, jež mohou reálně ovlivňovat ruskou politiku v horizontu příštích pěti až deseti let53. Dá se očekávat, že tyto síly se mohou soustřeďovat na prosazování klíčového „ruského národního zájmu“ , který je v současné době založen na třech hlavních prioritách: stabilizaci Ruska jako státu, potvrzení jeho velmocenského statutu a politické a ekonomické transformaci. Rusko se ale dnes nachází v období strukturální nestability pro jejíž překonání nestačí používat politická a ekonomická rozhodnutí krátkodobého charakteru. Pokud bude jakákoliv politická síla chtít uspět při vyvedení Ruska z krize,

bude se muset soustředit na dosažení větší politické a ekonomické

stabilizace Ruska, jež by spočívala především v prosazení existence právního státu, omezení zločinnosti a korupce, nastavení růstových tendencí v ekonomice, postupném řešení ostrých sociálních těžkostí, mezietnických problémů a zastavení demografické katastrofy. Pokud by se těchto cílů nepodařilo dosáhnout, znamenalo by to přímou hrozbu národní bezpečnosti Ruska. Do určité míry je pozitivní, že

78


vědomí takového nebezpečí v Rusku nechybí, což je možné vysledovat i ze závěrů Koncepce národní bezpečnosti Ruska54. Překonání ruské politické a ekonomické krize bude ale v neposlední řadě podmíněno i překonáním určitých způsobů jednání a postojů ruské společnosti jako celku a její politické elity zvláště. Konkrétně to především znamená odstraňování takových jevů z politiky a ekonomiky, jako je paternalismus a nepotismus, řešení politických sporů a konfliktů na půdě vytvořených mimoústavních paralelních center moci. Politická elita bude zřejmě muset začít uvádět na pravou míru mýty spojené s chápáním postavení Ruska ve světě, jako jsou např. nezničitelnost Ruska díky jeho nevyčerpatelnému přírodnímu bohatství a historicky předurčená „mučednická“ role Ruska. To souvisí i s tím, že bude nutné, aby elita střízlivěji hodnotila reálné postavení Ruska a jeho možnosti a byla ochotna vzít na vědomí, a nikoliv přehlížet či dokonce falšovat pro Rusko nepříznivá fakta o jeho stavu a pozici ve světě, což v konečném důsledku může jeho situaci dále zhoršovat. To se týká i armády. Vládnoucí politici v devadesátých letech neměli příliš vůle k potřebným změnám v armádě, což bylo odrazem celkové ruské politické, ekonomické a společenské krize. Jejich absence znamenala, že armáda zůstala svým způsobem „státem ve státě“, což ještě znásobovala skutečnost, že byla v krizi ponechána napospas sobě samé. Tím ovšem na druhé straně

stále zůstávala

mimo skutečnou kontrolu ze strany celé politické, a především vládnoucí elity, což bezesporu představovalo z vnitřního i zahraničněpolitického hlediska výrazný rizikový faktor. Zajištění skutečné kontroly nad armádou tak pro nově nastupující vládnoucí politickou elitu představuje jeden z problémů, jehož řešení je, více než co jiného, spojeno s budoucností Ruska.

79

Je Ruská armáda pod kontrolou?

5. kapitola Je Ruská armáda pod kontrolou? Spolu se vznikem nové Ruské armády silně vystoupila do popředí otázka, jakým způsobem bude nová vládnoucí politická elita v Rusku uskutečňovat politickou kontrolu nad armádou. Tato otázka začala být velmi aktuální na přelomu let 1991 – 1992, jež se dá zhruba vymezit srpnem 1991 (ztroskotání pokusu o státní převrat), prosincem 1991 (rozpad SSSR) a vytvořením samostatné Ruské armády (květen 1992). Pro armádu a její příslušníky bylo zásadní změnou, že po srpnu 1991 byla definitivně likvidována struktura politických orgánů v armádě, včetně působení stranických organizací, což umožnil mj. i dekret o zastavení činnosti KSSS. V září 1991 byla také výnosem prezidenta zakázána činnost politických stran v armádě1. Staré orgány politické kontroly armády tak byly zlikvidovány a politické vedení Ruska muselo najít nový způsob, jak takovou kontrolu realizovat. V rizikovém výše zmíněném „přechodném“ období v tom možná i trochu paradoxně pomohla předcházející komunistická výchova příslušníků Ruské armády. Je totiž zřejmé, že naprostá většina generálského a důstojnického sboru byla v sovětských dobách vychována k bezpodmínečné oddanosti socialistickému zřízení a podřízenosti komunistické straně. Důsledky této výchovy se projevily i poté, co vzniklo nové Rusko, a to v podobě víceméně bezproblémovému podřízení nové politické moci. K upevnění takové pozice měla přispět i nově zformulovaná teze o depolitizaci armády. Její podstata spočívala v tom, že důstojnický sbor a generalita nebudou mít žádné politické ambice a nebudou zastávat pozice žádné politické síly, a naopak budou bezpodmínečně plnit rozkazy politického vedení, za něž ponesou odpovědnost nikoliv vojáci, ale politici. Prezident Jelcin v této souvislosti prohlásil, že „ozbrojené síly musí být úplně depolitizovány. Armáda se nesmí postavit před dilema – splnit nebo odmítnout rozkazy mocenských orgánů. Zároveň nemůže a nesmí nést odpovědnost za rozkazy, které plní a za jejich následky.“2 Podobné pojetí depolitizace armády ale spíše ukazuje na to, že Jelcin si pod ní představoval spíše kontrolu armády jako mocenského nástroje politického vedení země. Je to v rozporu s pojetím demokratické kontroly armády v demokratických zemích, kterou mj. přední vojenský expert Severoatlantické aliance Chris Donnelly charakterizoval jako obousměrný proces mezi armádou a společností, což není stav, kdy politikové 80


jednoduše diktují vojákům. „Armáda se zodpovídá vládě, vláda se zodpovídá armádě a parlamentu a parlament se zodpovídá lidu“3. To ale není případ Ruska. Konkrétní naplňování teze o „depolitizaci“ armády se nicméně v devadesátých letech ve dvou případech projevilo naprosto protichůdným způsobem. V říjnu 1993, kdy došlo ke konfliktu mezi tehdejším ruským parlamentem a prezidentem Jelcinem a jeho establishmentem, jenž vyústil v rozsáhlé nepokoje v Moskvě, měla armáda a její vedení tendenci zaujmout neutrální pozici. Vyplývalo to jednoznačně ze špatných zkušeností armády z její účasti na řešení vnitropolitických konfliktů na sklonku existence SSSR a z její účasti na puči v srpnu 1991. Prezident musel vynaložit v říjnu 1993 mimořádné úsilí, aby vedení armády přesvědčil o nutnosti zásahu v jeho prospěch. Na druhé straně se armáda podřídila rozhodnutí Jelcina a politického vedení země o zahájení operace v Čečensku v roce 1994, na kterou nebyla armáda absolutně připravena a která skončila její porážkou, což jí přineslo další ztrátu její, již tak podlomené, prestiže. I tyto dva příklady ukazují, že v Rusku neexistuje standardní civilní demokratická kontrola armády tak, jak funguje v demokratických zemích. Maximálně můžeme hovořit o něčem, co se dá označit jako úsilí o politickou kontrolu armády. Přímo to potvrzuje způsob řízení nejen armády, ale i dalších silových struktur v Rusku, které jsou poměrně slabě kontrolovány jak orgány zákonodárné moci, které mají velmi omezené pravomoci, tak i ruskou vládou. Hlavní slovo v jejich řízení, což vyplývá i z ruské Ústavy4, má prezident. Tento princip ve vztahu k armádě v devadesátých letech mj. vytvořil podmínky k tomu, že vznikla poměrně úzká vrstva vojenské elity ve vedení armády v čele s ministrem obrany Gračovem, která se nemusela nijak odpovídat za řízení resortu obrany ani parlamentu – Státní dumě, Radě federace, ani vládě, ale pouze prezidentovi. Je zřejmé, že díky tomu se mohl dlouhodobě Gračov udržet ve funkci přesto, že za jeho působení se výrazně prohloubila krizová situace v armádě. Ministerstvo obrany se díky takovému modelu vztahů také stalo před politiky, parlamentem a veřejností velmi uzavřenou byrokratickou institucí, kterou známý vojenský komentátor listu Segodňa Pavel Felgengauer označil za instituci „armádních důstojníků a administrátorů, kteří skrytě pracují utajeni před veřejností a mimo kontrolu politického vedení.“5 Tuto situaci mělo zřejmě změnit ustavení Bezpečnostní rady v roce 1992, jejíž hlavním úkolem je v souladu se 81


zákonem Ruské federace „O bezpečnosti“ příprava rozhodnutí prezidenta Ruska v oblasti zajištění bezpečnosti. Vojenské vedení ale od samého počátku její existence usilovalo o omezení jejích jakýchkoliv skutečných kontrolních funkcí vůči armádě, což se mu do určité míry podařilo. Svědčí o tom mj. i postup při přípravě významných doktrinálních dokumentů – Koncepce národní bezpečnosti a Vojenské doktríny Ruské federace, schválených v první polovině roku 2000. Oba dokumenty byly připravovány v úzkém kruhu osob z Ministerstva obrany a Generálního štábu pod vedením prvního zástupce náčelníka Generálního štábu generálplukovníka Manilova. Přitom Koncepce národní bezpečnosti je dokumentem, který řeší otázky bezpečnosti Ruska nejen z úzce vojenského, ale i širšího vnitropolitického, zahraničněpolitického, ekonomického a sociálního hlediska. Přesto se na jeho přípravě, stejně jako na přípravě doktríny, žádným zásadnějším způsobem nepodíleli ani členové Bezpečnostní rady6, vlády, či poslanci parlamentu. A navíc je zde nutné uvést ještě jeden důležitý detail. Bez ohledu na skutečnost, že oba zmíněné dokumenty připravovalo vedení armády, procedura jejich zveřejnění měla pravděpodobně zvýraznit, že především armáda bude určovat priority ruské bezpečnostní a vojenské politiky. To bylo zřejmě i důvodem, že Ministerstvo obrany a Generální štáb předaly Bezpečnostní radě návrh nové vojenské doktríny 5. října 1999. Téhož dne byl na jejím zasedání přijat návrh Koncepce národní bezpečnosti. Návrh

Doktríny,

jako

dokument

významem

podřízený

Koncepci

národní

bezpečnosti, byl ovšem prezentován k veřejné diskusi již 9. října, zatímco v případě Koncepce se tak stalo až 26. listopadu 1999. V současné době existuje jediný přímý nástroj politické kontroly armády, kterým může

disponovat

politické

vedení

země.

Jedná

se

o

zprávu

vojenské

kontrarozvědky Federální bezpečnostní služby, což je dřívější třetí správa KGB, která kromě armády působí v dalších vojenských formacích – mj. ve Federální pohraniční službě, Vnitřních vojscích ministerstva vnitra a Federální agentuře vládního spojení a informací. V armádě kontrarozvědka působí na všech armádních stupních, od vojenského okruhu až po prapor7. Mimo čistě kontrarozvědných úkolů se zabývá i bojem s terorismem, nezákonným obchodováním se zbraněmi, včetně zbraní hromadného ničení, korupcí a ochranou státního tajemství. Odpovídá také za politickou loajalitu armády. Je zajímavé, že největší pozornost je v tomto směru věnována tomu, aby do armády nemohly proniknout různé společenské a politické 82


organizace s extrémistickým zaměřením, jež by chtěly armádu využít pro své cíle. Podle náčelníka kontrarozvědky generálplukovníka Alexeje Moljakova mají proto orgány vojenské kontrarozvědky ve vojscích instrukce „včas odhalovat a předem odvracet extrémistické a další nebezpečné záměry. Je to nezbytné proto, aby v případě možného vyostření politické situace v zemi nebylo ohroženo řízení armády z úrovně vrchního velitele - prezidenta, a armáda nebyla vtažena do politického boje.“8 Zřejmým problémem je, že není jasně určeno, podle jakých kritérií lze společenskou nebo politickou organizaci označit za extrémistickou. Z toho vyplývá, že vojenská kontrarozvědka je zřejmě mocenským nástrojem vládnoucí politické elity jehož prostřednictvím se má například zabránit vlivu legální ruské opozice na armádu. K tomu je možné dodat, že z analýzy vnitřního stavu Ruské armády také vyplývá, že mnohem více než široce definovaný extrémismus jí ohrožuje vzrůstající kriminalita vojáků, která, jak bylo zmíněno, představuje pro armádu v současné době naprosto reálné bezpečnostní riziko. Pokud hovoříme o špatném vnitřním stavu armády, je na místě se zmínit i o tom, zda stát a jeho vedení usilují nějakým způsobem o výchovu příslušníků armády, která by fakticky vytvářela prostor pro její určitou politickou kontrolu. Poté, co byly likvidovány politické orgány v armádě, došlo k vytvoření orgánů výchovné práce, jež jsou podřízeny Hlavní správě výchovné práce Ministerstva obrany. Aktivita této správy je zaměřena na výchovnou práci, sociálněpsychologickou práci a vojenskou disciplínu a také vojensko – sociologické výzkumy a informování vojsk9. Možnosti stávajících orgánů aktivněji působit na příslušníky armády jsou ale značně omezeny, což je dáno i jejich přímou podřízeností Ministerstvu obrany. Z toho vyplývá, že jen těžko mohou být nástrojem politické kontroly armády. Přes všechna politická omezení je ale v Rusku vytvořena určitá zákonodárná základna, která usměrňuje postavení a status armády ve společnosti. Úkoly a funkce armády a povinnosti občanů ve vzájemných vztazích s armádou jsou vymezeny příslušnými zákony – např. „O bezpečnosti“, „O obraně“, „O statutu vojáků“, „O vojenské povinnosti a vojenské službě“. Vojenský rozpočet je schvalován Státní dumou a Radou federace. Základním problémem je, a v tom se Rusko výrazně liší od většiny demokratických států, že zákonodárné orgány nemají prakticky žádnou možnost kontroly čerpání rozpočtu v souladu s jeho schválenou 83


verzí. Je proto přirozené, že bylo možné zaznamenat několik pokusů o změnu takového stavu. Např. začátkem roku 1994 byl zveřejněn obsáhlý návrh vojenského experta Vladimíra Lopatina10, ve kterém se požadovalo, aby parlament mohl uplatňovat základní práva a pravomoci vyplývající ze zákona „O obraně“, což především obnáší účast v přípravě vojenské doktríny, určování vojenské politiky, posuzování vojenského rozpočtu a koordinace s prezidentem a předsedou vlády při jmenování členů vojenského vedení. Tento návrh nebyl nicméně akceptován. V podobném duchu počítal s posílením kontroly nad armádou i návrh zákona „O občanské kontrole nad vojenskou sférou“, jehož hlavním autorem byl člen výboru pro obranu Státní dumy Eduard Vorobjov. Návrh počítal s tím, že občanská kontrola by se soustředila na tři základní směry. Jednalo by se o zajištění podmínek pro to, aby armáda a další silové struktury plnily pouze to, k čemu jsou určeny, dále o uskutečňování kontroly využívání vojenského rozpočtu a nakonec o kontrolu dodržování zákonů týkajících se sociálního zabezpečení příslušníků armády a jejich rodin11. Státní duma ale tento zákon dosud neschválila. Prezident, vláda a Ministerstvo obrany ale v letech 1993–1998 se Státní dumou, a především výborem pro obranu, prakticky vůbec nekomunikovaly. Bylo to dáno tím, že ve výboru měly většinu komunisté, kteří byli nepřátelsky orientovaní vůči tehdejšímu ruskému vedení. Nedůvěru vůči Dumě prohloubily i aktivity bývalého předsedy výboru pro obranu Státní dumy Lva Rochlina, který v roce 1997 vytvořil silně opoziční Hnutí na podporu armády, obranného průmyslu a vojenské vědy (blíže o tomto Hnutí v 8. kapitole). Z tohoto důvodu nepřipadalo v úvahu udělení požadovaných větších pravomocí Dumě při určování vojenské politiky státu. Obrat zřejmě nastal až po posledních volbách do Státní dumy v prosinci 1999, kdy se předsedou výboru pro obranu stal bývalý velitel Federální pohraniční služby generál Andrej Nikolajev, považovaný prezidentem Putinem za důvěryhodnou osobu. To zřejmě vyplývá z jejich spolupráce z doby, kdy Putin zastával funkci ředitele Federální bezpečnostní služby. Politická kontrola armády má v Rusku i další limity, které její uskutečňování znesnadňují. Ruský politolog Rustem Sevortjan vidí základní problém v tom, že „moc v Rusku zůstává amorfní a nezformovaná, a proto armáda není ještě úplně 84


institucionalizována a zformována ve stávající politický řád.“12 Tímto závěrem poukázal na skutečnost, že bez ohledu na existenci všech základních institutů moci – legislativní, exekutivní a soudní, jsou tyto instituty relativně slabé a navzájem neprovázané. Tím také zatím neexistuje reálné centrum politické moci. Následkem toho existuje v Rusku velké množství „center moci“, které mezi sebou velmi urputně soupeří. Armády se taková situace dotýká především z hlediska stále sílící tendence „regionalizace“ Ruska. Posilování vlivu regionálních elit v Rusku je jedním z nejvýraznějších projevů jeho současného politického a ekonomického vývoje. Je dáno několika faktory. Především došlo k přerozdělení pravomocí mezi centrem a regiony, které vyplynulo z potřeby omezit příliš centralizovaný systém moci, který byl uplatňován v SSSR. Legitimita elit v regionech se výrazně odvíjí od přímých voleb vedoucích představitelů jednotlivých subjektů federace, což posílilo legitimitu místního vedení a učinilo je v zásadě centrem neodvolatelnými. A v neposlední řadě růst vlivu regionálních elit souvisí s neúspěchem v prosazování především ekonomických reforem a kolapsem federální státní správy, který nutí místní elity, aby převzaly odpovědnost za zajištění podmínek života lidí v regionech. To se bezprostředně dotýká i situace vojsk v regionech. Omezený vojenský rozpočet neumožňuje dostatečně zabezpečovat jejich potřeby a následkem toho se jednotliví velitelé snaží vzniklou situaci řešit navázáním spolupráce s místními mocenskými orgány a získat od nich nezbytné zdroje umožňující přežití útvarů a jednotek. V řadě případů tyto orgány přistupují k takovým požadavkům vstřícně. Gubernátoři krajů a oblastí Ruska, jež tak činí (jedná se např. o Kaliningradskou, Leningradskou, Karelskou, Saratovskou oblast a Stavropolský a Krasnojarský kraj) mohou kalkulovat s tím, že za tuto vstřícnost

získají podporou armády v prosazování svých politických a

ekonomických zájmů včetně úsilí o dosažení větší míry autonomie vůči centru. Velmi otevřeně tak činí v tomto směru i moskevský starosta Jurij Lužkov, který ze zdrojů moskevské radnice finančně podporuje Černomořskou flotilu a také financoval výstavbu nové jaderné ponorky v Severodvinsku. Přední americký expert na ruskou bezpečnostní politiku a armádu profesor Stephen Blank takové jednání označil za příznak „privatizace veřejného násilí“.13 V této souvislosti je možné připomenout i postup Krasnojarského gubernátora Alexandra Lebedě, bývalého vysoce postaveného generála, který dva měsíce po svém nástupu do funkce 85


vyostřil otázku vlivu na armádní jednotky umístěné na teritoriu, jehož je nejvyšším představitelem, do krajnosti, když ji přidal i jadernou dimenzi. V Krasnojarském kraji protestovali vojáci v jednom z útvarů raketových vojsk strategického určení kvůli nevyplácení mezd jeho příslušníkům. Lebeď proto napsal dopis tehdejšímu předsedovi vlády Kirijenkovi (je v této souvislosti zajímavé, proč tento dopis neadresoval vrchnímu veliteli ozbrojených sil prezidentovi Jelcinovi) s tím, aby mzdy byly okamžitě vyplaceny, což se posléze skutečně stalo. Zároveň v dopise uvedl, že hodlá vzít zmíněný útvar Užur – 4 pod svou jurisdikci14. Lebeď si pochopitelně musel být vědom provokativnosti svého požadavku a jeho nepřijatelnosti, nicméně i tím mimo jiné dokázal, že je to právě on, kdo má ambice postavit se proti ústřední vládě v Moskvě čelem jako respektovaný protivník. Spolupráce vojenských velitelů a regionálních vůdců vychází z tradice z dob existence Sovětského svazu. Místní vojenští velitelé jsou považováni za integrální a důležitou část regionální elity, kam patří vedle vrcholných představitelů samosprávy, vedoucích

nejdůležitějších

podniků

a

institucí,

velitele

milice,

Federální

bezpečnostní služby, případně vedoucích detašovaných pracovišť dalších silových resortů. Gubernátoři subjektů Ruské federace jsou také členy vojenských rad vojenských okruhů. V konkrétní praxi to znamená, že vedle oficiálních vztahů, které jsou reglementovány i oficiálními dokumenty15, existují i velmi silné vztahy neoficiální, které jsou založeny na osobních vztazích, prospěchářství, korupci a dalších formách spolupráce hraničících často s kriminalitou. K tomu silně dochází např. v Přímořském kraji, kde je dislokován Dálněvýchodní vojenský okruh. Kraj má z tohoto důvodu trefnou přezdívku „Palermo Tichého oceánu“. Nemusí se ale nutně jednat pouze o kriminální pozadí. Např. gubernátoři Chabarovského a Přímořského kraje berou stále méně a méně v úvahu pokyny a nařízení centra a snaží se o vytváření vlastní zahraniční politiky vůči Číně, přičemž se v tom spoléhají na podporu velení zmíněného Dálněvýchodního vojenského okruhu. Taková forma vztahů mezi regionálními a vojenskými elitami by v konečném důsledku mohla podle Stephena Blanka napomáhat trendu k vytváření něčeho, co se dá označit jako regionální vojenská diktatura16. Přes všechny tendence k větší loajalitě jednotlivých součástí armády v regionech vůči regionální samosprávě je ale armádu dosud možné považovat za záruku 86


existujícího federálního uspořádání Ruska a jeho jednoty. Hlavním důvodem je především skutečnost, že ve vedení armády, ale i v důstojnickém sboru existuje stále silné přesvědčení, že rozpad SSSR byl velkou chybou a že Rusko tuto chybu nesmí opakovat. Armáda by tak zřejmě razantněji vystoupila proti případným pokusům o dezintegraci Ruska. Zde vznikají dvě důležité otázky – zda by toho byla v krizovém stavu, ve kterém se nachází, schopna a pokud ano, zda by se tak dělo zcela pod kontrolou stávajících mocenských struktur. V daném případě zde za konkrétní příklad může sloužit první čečenská válka. K zahájení velkých bojových operací, které měly značné následky pro místní obyvatelstvo, došlo v rozporu s ruskou ústavou, bez jakéhokoliv rozhodnutí ruského parlamentu, který má právo rozhodovat např. o zavedení výjimečného nebo válečného stavu. A pomineme-li fakt, že byl z rozhodovacího procesu vynechán Parlament, nebyly podle zpráv z ruských médií v období bojových operací vojenským velitelstvím v zóně konfliktu jednoznačně plněny ani všechny nařízení vrchního velitele armády – prezidenta Jelcina. S uvedenými příklady souvisí i zahraničněpolitická dimenze kontroly armády, především schopnost vedení země kontrolovat činnost uskupení Ruské armády, které působí v konfliktních místech na postsovětském teritoriu v některých členských státech SNS. Ruští experti Emil Pain a Arkadij Popov v této souvislosti vyjádřili názor, že vedení Ruska tak v mnoha případech nečinilo na odpovídající úrovni. Na základě analýzy vývoje konfliktních situací v Podněstří, Tádžikistánu a Abcházii konstatovali, že se systematicky neposuzovaly otázky reagování na kritické situace, které v těchto regionech vznikaly, což posléze vedlo k živelnému zapojení ruských jednotek do těchto konfliktů. V konečném důsledku byla zásadní rozhodnutí činěna pouze na Ministerstvu obrany a v mnoha případech pouze z úrovně velících generálů jednotek dislokovaných v zónách konfliktu17. Podobným způsobem bylo vedením armády samostatně přijato závažné vojenské, ale svým charakterem hlavně politické rozhodnutí bez odpovídajícího politického zadání z nejvyššího vedení země v případě přesunu ruských výsadkářů z Bosny na letiště v kosovské Prištině v červnu 1999. Akce, která byla první samostatnou vojenskou akcí Ruské armády za hranicemi bývalého Sovětského svazu od války v Afghánistánu jistě představovala, jak po politické, tak vojenské stránce pro Rusko úspěch a dokázala připravit překvapení i velení NATO. Měla ovšem zároveň 87


zajímavé vnitropolitické pozadí. Přesun tajně připravovala skupina důstojníků Hlavní operační

správy

Generálního

štábu

pod

vedením

jejího

náčelníka

generálplukovníka Balujevského. O přípravách nebyl informován nejen prezident Jelcin, ale ani Ministerstvo zahraničních věcí, stranou byl ponechán i ruský parlament. Teprve 10. června 1999 (24 hodin před zahájením přesunu) byl plán akce předložen náčelníkem Generálního štábu Kvašninem a ministrem obrany Sergejevem ke schválení prezidentu Jelcinovi, který s ním vyslovil souhlas. Jak doslova uvedla Nězavisimaja gazeta 16. června 1999, když se s ním prezident seznámil „momentálně pochopil výhody předkládaného rozhodnutí, za což je třeba ho ocenit, a bez váhání dal vojákům souhlas“.18 Celá akce, která nepochybně měla svůj vnitropolitický rozměr, splnila přesně to, co zřejmě Generální štáb zamýšlel: zvýšit Ruské armádě sebevědomí lehčího

úspěchu

s dostatečnou

pozitivní

publicitou

a

tomu

dosažením

odpovídajícím

diplomatickým využitím. Mohla ovšem způsobit komplikovanou mezinárodní krizi. V konečném důsledku potvrdila, že stále existují ambice armády a jejího vedení vydobýt si v budoucnu větší vliv v ruské politice, a to i v návaznosti na stejné ambice ze strany ostatních silových resortů. Má to přitom svoji logiku z hlediska současné ruské politiky, která vychází z toho, že existence Ruska je ohrožována jak vnějšími, tak vnitřními hrozbami. Tím se zároveň upevňuje pozice těch, kteří požadují intenzivnější posilování vojenské moci Ruska, což ovšem v konečném důsledku vede k omezování politické kontroly nad armádou. K problémům „jelcinovského období“, které také mají bezesporu souvislost s politickou kontrolou armády, bezesporu patří i známé zahraničněpolitické Jelcinovy iniciativy v oblasti odzbrojení, které nebyly vůbec projednávány a konzultovány s vedením armády, ale které byly přesto prezentovány Jelcinem v průběhu jeho zahraničních návštěv. Jednalo se

např. o zavedení nulového

letového zadání pro strategické rakety, sejmutí bojových hlavic na raketách v pohotovostním režimu, jejich odsun a uložení nebo snížení počtu jaderných raket o třetinu apod. Ministerstvo obrany a Generální štáb se tak dostávaly do naprosto nepřijatelného postavení, které v konečném důsledku mohlo vyústit v krajním případě ve vážný konflikt mezi politickým a vojenským vedením, který mohl destabilizovat nejen situaci v Rusku, ale i ve světě. Že se tak nestalo, bylo zřejmě 88


mj. dáno nedostatečným politickým vlivem vedení armády, což mělo v uvedených případech paradoxně pozitivní význam. Jestliže tedy politická kontrola nad armádou není ze strany vedení země dosud zcela jednoznačná, je možné vůbec v Rusku hovořit o určité účasti veřejnosti na kontrole procesů, které se odehrávají uvnitř armády, a eventuálně též o ovlivňování tvorby bezpečnostní a vojenské politiky? V podmínkách, kdy neexistuje skutečná civilní demokratická kontrola armády, je taková účast samozřejmě omezena. Přesto však v dnešní ruské společnosti existují mimo armádu a vládní establishment tři prvky, které jsou schopny vyvolat širší pozornost veřejnosti vůči armádě, kriticky hodnotit její činnost. Jedná se především o média, což je odrazem skutečně více než značné svobody slova v současném Rusku. Např. v novinách Nězavisimaja gazeta, Moskovskije Novosti, Segodňa nebo Izvěstija je možné pravidelně nacházet články věnující se armádní problematice, které jsou často nejen polemické, ale mají i vysokou úroveň z hlediska předkládaných faktů a expertních závěrů. Prim zřetelně hraje

prestižní Nězavisimaja gazeta, což jsou velmi vlivné noviny ruské

intelektuální elity, která vydává jednou týdně specializovanou přílohu Nězavisimoje vojennoje obozrenije. Ta se stala ruským nejvýznamnějším mediálním zdrojem informací o armádě, bezpečnostní a vojenské politice. Dalším prvkem jsou aktivity nevládních organizací, které vstoupily do dialogu s Ministerstvem obrany, generály a důstojnickým sborem při řešení takových otázek, jako jsou reforma armády, její humanizace, řešení regionálních konfliktů a výběr priorit vojenské výstavby. Mezi nejznámější a nejaktivnější organizace patří již vzpomínaný Svaz výborů vojenských matek, který byl založen ještě v době existence SSSR, organizace „Občanská kontrola“, společenské hnutí „Za vojenskou reformu“ a také Nezávislý profesionální svaz vojáků Ruska. Z hlediska jejich postavení je velmi důležité, že již mají i reálné kontakty s nevládními organizacemi v zahraničí – především v západní Evropě, které je také částečně materiálně a finančně podporují, mj. i s pomocí programů Evropské unie. Limitem činnosti nevládních organizací je jejich malá členská základna a z toho vyplývající omezený vliv v rámci celého Ruska.

89


V případě Nezávislého profesionálního svazu vojáků se dokonce jedná o organizaci odborového charakteru, jejíž prioritou je ochrana sociálních práv vojáků a jejich právní ochrana. Vyvíjí aktivity i v dalších oblastech – např. při stavbě bytů pro vojáky a vytváření nestátního důchodového zabezpečení. Pozitivní je, že existence svazu je brána na vědomí i Ministerstvem obrany. O tom mj. svědčí i to, že v říjnu 1996 podepsal tehdejší ministr obrany Igor Rodionov direktivu č. 26 o organizaci spolupráce Ministerstva obrany a tohoto svazu19. Nicméně vzhledem k tomu, že Státní duma zatím nepřijala zákon o činnosti odborů v resortu obrany a v takzvaných silových resortech, Svaz

není formálně legální, což je i jednou

z hlavních příčin jeho malé členské základny. Svaz má v současné době pouze okolo 30 tisíc členů. K autoritě Svazu nicméně přispívá jeho členství ve Federaci nezávislých odborů Ruska. Závažnou otázkou v činnosti Svazu je s ohledem na polarizaci ruské politické scény jeho nezávislost na politických stranách a hnutích. Vedoucí představitelé Svazu deklarují, že jsou připraveni spolupracovat se všemi politickými silami a hnutími napříč politickým spektrem, pokud jim budou napomáhat při obhajobě práv vojáků. Reality ruské politiky ovšem nutily Svaz ke konkrétní spolupráci především s Komunistickou stranou Ruské federace. Svaz měl ve volebním období 1995–1999 uzavřenou dohodu s frakcí komunistů ve Státní dumě. Podle slov předsedy Svazu O. Švedkova byla tato spolupráce potřebná, neboť frakce KSRF byla ve Státní dumě největší a mohla lobovat za jeho zájmy20. Nicméně vedení Svazu se snažilo i o spolupráci s opačným pólem politického spektra – konkrétně se jednalo především o spolupráci s liberální stranou Demokratická volba Ruska. Je nutné se také zmínit o Akademii vojenských věd, jež je přední ruskou nevládní organizací, která se zabývá výzkumem problémů obrany a bezpečnosti. Má značný intelektuální potenciál, neboť jejími členy jsou z větší části bývalí vysoce postavení generálové a důstojníci armády, kteří působili jak na vedoucích místech v armádě, tak i na úseku vojenské vědy21. Projevem takového potenciálu je např. předkládání alternativních projektů doktrinální povahy a vypracovávání vědeckých studií v oblasti bezpečnosti a obrany. V této souvislosti je možné uvést, že členové akademie vypracovali i alternativní návrh vojenské doktríny Ruské federace.

90


Závěrem je možné konstatovat, že účinná politická kontrola armády v Rusku nebyla v devadesátých letech vytvořena. Bylo to dáno především slabostí politických institucí, které měly být hlavními nositeli této kontroly – především prezidenta, vlády a Parlamentu. V případě prezidenta Jelcina to vzhledem k jeho pravomocem bylo na první pohled paradoxem – ale jen zdánlivým. Jelcin totiž problém politické kontroly nad armádou zúžil na personální loajalitu ministra obrany vůči sobě. Navíc byla armáda Jelcinem považována za pouhý nástroj politického boje ve vnitřní politice a z tohoto důvodu byla vtažena nejdříve do vnitropolitického střetu mezi prezidentem a parlamentem v říjnu 1993, a následně do války v Čečensku (1994– 1996), místo toho, aby bylo přikročeno k jejímu nezbytnému reformování. Angažovanost armády v těchto konfliktech, jejichž analýza je předmětem následující kapitoly, ovšem nakonec přinesla Jelcinovi právě v armádě výraznou ztrátu autority a vlivu, což zároveň oslabilo úroveň její účinné politické kontroly.

91

„Říjnová“ krize a první čečenská válka

6. kapitola „Říjnová“ krize a první čečenská válka Srpnový pokus o státní převrat byl pro armádu a její vedení významným mementem, ze kterého byl učiněn zásadní závěr – armáda musí stát mimo politiku tak, aby nebyla v rámci politického boje zneužita pro zájmy jakékoliv politické síly. Takový závěr zřetelně určoval i kroky velení armády v „přechodném“ období mezi srpnem 1991 a květnem 1992, kdy vznikla samostatná Ruská armáda, a po celý zbytek prvního roku existence nezávislého Ruska. Vedení armády se především snažilo udržet vlivné postavení ve společnosti, i když mu bylo jasné, že těžko může být stejné jako v sovětských dobách, dále zajistit přežití armády samotné a zachovat její klíčové úkoly, což bylo důležité z hlediska zachování velmocenského statusu Ruska. Tento kurs vedení armády podpořil důstojnický sbor, který po zkušenostech z minulého období nedůvěřoval politikům a politice, a proto se soustředil na čistě profesionální problémy služby v armádě. Armáda je však v Rusku natolik významnou institucí státu, že zřejmě nebylo reálné předpokládat, že bude úplně jako „neutrální strana“ stát mimo vnitropolitické dění a vnitropolitické konflikty. Tak se také v devadesátých letech stalo především při rozehnání Nejvyššího sovětu Ruské federace v říjnu 1993 a v první čečenské válce v letech 1994 -1996. Výsledky těchto otevřených konfliktů poškodily prestiž armády ve společnosti, nejen doma, ale i v zahraničí, a v neposlední řadě poškodily i vnitřní morálku armády. Odpovědnost za to, že armáda byla do těchto konfliktů zatažena a stala se jejím hlavním protagonistou, nese především politické vedení země, které armádu zneužilo pro politické cíle. Oba konflikty ukázaly, a to do jisté míry i paradoxně, že politický vliv armády nebyl dost velký k tomu, aby byla schopna se ubránit zatažení do vnitropolitických konfliktů, i když se o to snažila. Negativní následky angažovanosti armády, v konečném důsledku umožnily vedení armády jen obtížně, nebo vůbec, plnit výše uvedené hlavní cíle pro udržení svého postavení v novém Rusku. Vnitřní politika prvních dvou let existence nezávislého Ruska byla poznamenána konfliktem mezi výkonnou a zákonodárnou mocí. Konflikt měl dokonce i 92


personifikovaný charakter – jako jeho hlavní protagonisté stáli proti sobě prezident Jelcin a předseda Nejvyššího sovětu Ruské federace Ruslan Chasbulatov. Základní podstatou sporu bylo rozdělení moci mezi prezidentem a parlamentem. Obě strany usilovaly o to, aby se staly rozhodujícím prvkem této moci v novém Rusku. Jak Jelcin, tak Chasbulatov usilovali o dosažení absolutní politické moci v zemi. Spor byl odrazem deficitu demokracie a demokratických institucí v ruské společnosti, jejím autoritářským charakterem. Permanentní konfrontace mezi výkonnou a zákonodárnou mocí měla pro Rusko, které v té době procházelo velmi složitým obdobím pokusu o politickou a ekonomickou transformaci, závažné následky. Na jedné straně se vláda pokoušela rozvíjet reformní hospodářský program1, na druhé straně parlament tento program blokoval. Ani jedna strana sporu nebyla schopna a ani ochotna věcně diskutovat o problémech země a nacházet politický konsensus pro jejich řešení. Tento stav paralyzoval mocenské orgány země, které v takové situaci nebyly schopny čelit obrovským hospodářským problémům, inflaci, korupci a vzrůstající kriminalitě2. K řešení patové situace, která se v Rusku vytvořila, se nakonec rozhodl Jelcin 21. září 1993 parlament rozpustit a vypsat volby do nového parlamentu. Tím začala silová konfrontace, která vyvrcholila o 14 dní později rozehnáním Nejvyššího sovětu. Pozice armády vůči tomuto konfliktu byla po velmi dlouhou dobu neutrální a tato neutralita byla otevřeně demonstrována ministrem obrany Gračovem i dalšími hlavními armádními funkcionáři.

V prosinci 1992, když na 7. sjezdu lidových

poslanců Ruska došlo mezi Jelcinem a poslanci k další konfrontaci kvůli vypsání referenda o pravomocích parlamentu a prezidenta, Gračov prohlásil, že armáda bude dodržovat ústavu a nebude se plést do politických sporů. Důvodem pro takový postup vedení armády bylo, že si uvědomovalo dosud velmi křehkou integritu a stabilitu armády, která prošla v měsících po rozpadu SSSR a Sovětské armády obdobím závažných změn. Nebylo stabilizováno ani samotné vedení armády, ani důstojnický sbor. Vyhlašovaná neutralita se setkala proto

v armádě s velmi

příznivým přijetím. To byla i jedna z hlavních příčin, proč měl pouze minimální ohlas militantní antijelcinovský kurs, deklarovaný tzv. Svazem důstojníků, vedený Stanislavem Těrechovem. Na druhé straně pokud se blíže podíváme na některá jednání a konkrétní kroky ministra obrany Gračova v průběhu roku 1993, je možné dojít k závěru, že z jeho strany byla vyhlašovaná „neutralita“ pouze nástrojem 93


k posilování jeho vlastní politické pozice. Parlament u Gračova, bez ohledu na jeho vyhlášení o politické neutralitě, nemohl vyvolávat příliš důvěry. Důvodů bylo několik. Zřejmě hlavními byla radikální rétorika a pseudodemokratické slogany, nastolující konfrontační kurs s prezidentem, mezi jejichž hlavní nositele patřili i bývalí vysocí generálové, nyní poslanci parlamentu – viceprezident Alexandr Ruckoj3 a generál Vladislav Ačalov. A pochopitelně se mohl obávat toho, že v případě „úspěchu“ parlamentu v této konfrontaci, by mohl být považován za jednoho z nejaktivnějších Jelcinových spolupracovníků s odpovídajícími negativními následky pro jeho kariéru. Je také nutné uvést, že ani ve vedení armády nebyla jeho pozice příliš pevná a dá se dokonce mluvit o určitém nepřátelském postoji některých hlavních funkcionářů armády vůči němu. Jednalo se např. o náčelníka Generálního štábu Kolesnikova a prvního zástupce ministra obrany Gromova. Posledně jmenovaný měl jako hrdina afghánské války i výraznou podporu mezi důstojnickým sborem. Gračov proto usoudil, že spíše orientace na podporu prezidenta by mohla zajistit jeho politické přežití. Začátkem března 1993 se Gračov sešel s Jelcinem, kde se údajně dožadoval přijetí rozhodných opatření k zavedení pořádku a k ukončení mocenského boje a následně obvinil parlament z eskalování krize. Každý z těchto „proprezidentských“ kroků Gračova byl následně Jelcinem odměněn zvyšováním platů důstojníků, navyšováním vojenského rozpočtu, povyšováními atd., což v konečném důsledku poskytovalo důkaz, že jeho linie je pro armádu užitečná. Nicméně v konečné fázi konfliktu byla podpora prezidenta ze strany Gračova velmi diskutabilní. Vedení armády – v daném konkrétním případě především Kolegium ministra obrany4 si bez ohledu na Gračovovy postoje uvědomovalo následky, které by pro armádu mělo přímé zapojení do konfliktu mezi prezidentem a parlamentem. Pouze jediný den po vydání Jelcinova výnosu o rozpuštění parlamentu a vyhlášení voleb do nového zákonodárného sboru - Federálního shromáždění - z 21. září 1993, se mimořádné jednání Kolegia ministra obrany 22. září rozhodlo jednomyslně dodržovat v konfliktu úplnou neutralitu5. Gračov se tomuto rozhodnutí podřídil. S pozicí kolegia přitom korespondovaly i nálady veřejnosti a vojáků. Průzkum veřejného mínění provedený mezi obyvateli některých ruských měst 25. září 1993 např. ukázal, že 62 % občanů požaduje, aby armáda zůstala mimo konflikt. Ještě silnější negativní reakce byla mezi sloužícími vojáky, kteří se tak vyjádřili v 80 %.6 94


Je možné, že to byla i bezprostřední reakce na jednání obou stran sporu, které bylo poznamenáno chaotičností a ztrátou smyslu pro politický realismus. V případě Jelcina to konkrétně znamenalo, že sice rozpustil parlament, vyhlásil volby do nového parlamentu, ale pro tyto volby neexistoval žádný zákon a nebyla určena ani struktura volebních obvodů. Jelcin neměl zároveň žádný konkrétní plán pro případ, že by se stávající parlament postavil jeho rozhodnutí na odpor. Na druhé straně parlament již 22. září rozhodl hlasováním pouhých 142 poslanců o zbavení Jelcina funkce prezidenta a o jeho nahrazení Alexandrem Ruckým. Následující den byli do funkcí jmenováni ministři vnitra, bezpečnosti a obrany, kterým se stal generál Vladislav Ačalov. Parlament neměl ovšem k dispozici žádné skutečné výkonné pravomoci – nová „vláda“ tak byla vládou pouze na papíře. Jelcin měl ale k dispozici mocenské struktury. Jednotky Ministerstva vnitra obklíčily budovu parlamentu – Bílý dům a parlament byl odříznut od okolního světa. Zároveň před ním vyrostly barikády obsazené stoupenci parlamentu. Tento stav trval až do 3. října a byl doprovázen řadou konfrontačních střetů mezi oběma stranami konfliktu v médiích. Pozice armády byla sice dána rozhodnutím Kolegia ministra obrany z 22. září, ale velmi záhy se ukázalo, že armáda je postupně do konfliktu vtahována , aniž by si to přála. Ještě v den zasedání Kolegia poslal Alexandr Ruckoj dopis všem hlavním funkcionářům armády, ve kterém je vyzval, aby podpořili parlament a postavili se na odpor proti postupu Jelcina, který narušením demokratických norem uskutečnil státní převrat. „Armáda nemůže zůstat mimo politiku v okamžiku, kdy se ničí stát a společnosti hrozí stín nové diktatury. Vyzývám Vás k zaujetí aktivní pozice, jež odpovídá důstojnické cti a přísaze.“7 Dopis Ruckého byl hlavními funkcionáři armády fakticky ignorován, mj. i proto, že Ruckoj se dopustil poměrně zásadní chyby – nesprávného hodnostního a funkčního zařazení jednotlivých funkcionářů. To vedlo k tomu, že řada z nich se domnívala, že „nový“ prezident rozhodl o snížení jejich statusu. Tato taktická chyba v konečném důsledku způsobila, že nedůvěra armády a jejího vedení vůči parlamentu vzrostla. Parlament přesto dál posílal výzvy ke své podpoře do vojsk, nicméně struktury Ministerstva obrany a Generálního štábu znemožnily, aby tyto výzvy mohly do vojsk proniknout. Ale i bez těchto výzev bylo patrné, že ve vojenských jednotkách nesouhlasí s výnosem prezidenta o rozpuštění parlamentu a že parlament má u vojáků podporu. Neprojevilo se to ovšem v žádných konkrétních akcích. Vedení armády mělo situaci v tomto směru 95


plně pod kontrolou a o tomtéž byl přesvědčen i prezident Jelcin. Ostatně nikoliv náhodou proto navštívil ještě v polovině září 1993 dvě gardové divize rozmístěné u Moskvy – Kantěmirovskou a Tamaňskou. Jejím cílem bylo odhadnout reakci vojsk a důstojníků na jeho rozhodnutí o rozpuštění parlamentu. Konkrétně o svých plánech před důstojníky nehovořil, nicméně se zajímal např. o možnosti rozmístění vojsk v centru Moskvy. Po návštěvě zhodnotil pozici důstojníků tak, že ho v jeho dalších krocích vůči parlamentu podpoří8. O podpoře armády ho mohla přesvědčovat i některá velmi radikální vystoupení na jeho podporu ze strany vysokých armádních funkcionářů – např. zástupce ministra obrany armádního generála Kobece nebo velitele Západní skupiny vojsk v Německu generálplukovníka Burlakova9. Krize se ale prodlužovala a pokračování v blokádě parlamentu začínalo být pro Jelcina kontraproduktivní. Obklíčení poslanci se začínali stávat hrdiny, média byla nespokojena s cenzurními zásahy ve vysílání ruské televize, která tak neobjektivně informovala o situaci v Bílém domě. S politikou Jelcina projevily nespokojenost i některé oblasti Ruska – např. Novosibirská oblast pohrozila zastavením odvodu daní do Moskvy, bude-li blokáda pokračovat. Nespokojenost s blokádou se projevovala stále více i ve vojscích - konkrétně tím, že mezi obránci Bílého domu se objevilo okolo 24 důstojníků10. V některých útvarech a jednotkách začali agitovat ve prospěch parlamentu a někteří velitelé dokonce uvažovali o vyslání ozbrojených jednotek do Moskvy. Ministerstvo obrany na to reagovalo vysláním velké skupiny generálů a plukovníků, jejichž úkolem bylo vysvětlit situaci důstojnickému sboru a vojákům. Jejich mise se nestřetla s velkým úspěchem. Patová situace v konfliktu mezi Jelcinem a parlamentem nakonec vyústila v otevřený střet 3. – 4.října 1993. Klíčovým okamžikem, kterým konflikt eskaloval, se stalo shromáždění asi deseti tisíc lidí na Říjnovém náměstí, které bylo poměrně daleko od Bílého domu. Tento dav byl rozhodnut prolomit blokádu Bílého domu i přes odpor milice, která přístup k Bílému domu blokovala. Jeho složení bylo velmi rozmanité – od komunistů až po ultranacionalisty. To možná do určité míry vypovídá o tom, že sice existoval určitý konkrétní cíl jeho konání, ale ten byl svým způsobem zástupný. Pravou podstatou vystoupení bylo vyjádřit nespokojenost a frustraci se situací, která v Rusku nastala – rozpadlo se impérium, země se nacházela v ekonomické krizi, která uvrhla podstatnou část společnosti do značné chudoby, lidé ztratili perspektivu a důvěru v budoucnost. Takto „motivovaný dav“ 96


následně skutečně blokádu prolomil, aniž se milice zmohla na nějaký zásadnější odpor. Ruckoj s Chasbulatovem po prolomení blokády učinili dvě zásadní chyby, které v konečném důsledku rozhodly o jejich porážce. Jednak se domnívali, že nesourodý dav, který je osvobodil, reprezentuje mínění celé ruské společnosti. Ta ale k probíhajícímu konfliktu zaujímala spíše neutrální, až lhostejné stanovisko. A za druhé ho vyzvali k násilnému svržení Jelcinova režimu. Rozhodně to nebylo promyšlené, vypadalo to spíše jako snaha o pomstu. Jejím projevem byl útok na televizní centrum v Ostankinu, který vyřadil z provozu tři hlavní ruské vysílací stanice. Útok si vyžádal nejméně šedesát obětí. Všechny tyto akce nakonec Jelcin prezentoval jako okamžitou a zřejmou hrozbu stabilitě státu odůvodňující zásah armády. Armáda nicméně prakticky až do časných ranních hodin 4. října na situaci v Moskvě nijak nereagovala. Jelcin, který se v té době nacházel v letovisku Barvicha u Moskvy, se spojil s ministrem obrany Gračovem a vyzval ho k zásahu v Ostankinu. Gračov, který byl pochopitelně o vzpouře v moskevských ulicích informován, ujistil prezidenta, že vojenské jednotky jsou již na cestě. Nic z toho ale nebyla pravda. Gračov se naopak k nasazení jednotek zdráhal. Zřejmě to ovšem nebyla jeho vlastní volba, jako spíše respektování faktu, že Kolegium ministra obrany bylo proti. Svůj nesouhlas se zásahem armády vyjádřilo pět hlavních funkcionářů armády: náčelník Generálního štábu generálplukovník Kolesnikov, náměstek ministra obrany generálplukovník Gromov, náměstek ministra obrany generálplukovník Mironov, velitel

pozemních

vosk

generálplukovník

Semjonov

a

velitel

letectva

generálplukovník Dějněkin. Gračov byl také konfrontován s informacemi, že zásah si nepřejí ani velitelé na nižších úrovních velení a že již dochází k případům dezerce z armády na stranu parlamentu, i když jejich rozsah nebyl závažný11. Gračov si také vůbec nebyl jist, zda by vojska splnila jeho rozkaz k zásahu. Obrat nastal po návratu Jelcina do Moskvy 3. října. Prezident požadoval na vedení armády, aby zasáhla v jeho prospěch, a to na nejcitlivějším místě - proti sídlu parlamentu, a nyní již vzpoury, v Bílém domě. Jelcin se z tohoto důvodu nejdříve rozhodl poslat na svolané jednání Kolegia ministra obrany premiéra Černomyrdina, nicméně ten armádní vedení o nutnosti útoku na Bílý dům nepřesvědčil. Do záležitosti se proto osobně vložil Jelcin, který se na zasedání Kolegia dostavil 4. října okolo půl třetí ráno12. Kolegium ale bez ohledu na jeho přítomnost nebylo schopno o útoku 97


rozhodnout. Teprve náčelník služby bezpečnosti prezidenta generál Koržakov spolu s jedním svým spolupracovníkem prezentoval plán útoku na Bílý dům, který byl následně Kolegiem ministra obrany schválen. Kolegium tedy ustoupilo silnému politickému tlaku i přesto, že většina jeho členů měla k útoku výhrady13. Byl zde ale další moment, který zřejmě nakonec sehrál důležitou úlohu v jejich souhlasu s útokem. Hlavní funkcionáři armády pochopitelně věděli, že útok si nutně vyžádá mnoho obětí na životech14. Kdyby se ale pro něj nerozhodli, mohlo by to znamenat vítězství proparlamentních sil, a tím také případnou pomstu vůči nim za to, že nepřišli parlamentu na pomoc. Nic tedy nestálo v cestě rychlému zakončení konfliktu. Dne 4. října byl po celodenním útoku

1300 vojáků a několika tanků

Tamaňské divize pod velením náměstka ministra obrany generálplukovníka Kondratěva Bílý dům dobyt. Ruslan Chasbulatov, Alexandr Ruckoj a další představitelé parlamentu byli zatčeni. Jelcin vyhlásil na několik týdnů v Moskvě výjimečný stav, uvalil na tisk cenzuru a zakázal klíčové opoziční strany. Jelcinovi se tak podařilo překonat nejvážnější pokus o jeho svržení. A stalo se tak s podporou, i když zdráhavou, armády. Armádě však její aktivní účast v říjnové krizi na straně Jelcina příliš nepomohla. Naopak, uvnitř armády se ve značné míře projevila nespokojenost s tím, že se stala nástrojem vládnoucího politického establishmentu. Potvrdil to nakonec i sám ministr obrany Gračov, který v dubnu 1994 s nezvyklou otevřeností prohlásil, že „Vojáci dosud cítí hořkost, protože se stali silou, jež pomohla řešit problémy způsobené politickou konfrontací“.15 Gračov tímto konstatováním zřejmě reagoval na výsledky parlamentních voleb do Státní dumy, které se konaly již dva měsíce po říjnových událostech začátkem prosince 1993. Ruští voliči se v nich poměrně jednoznačně odvrátili od Jelcina a radikálních reformátorů a dali většinu hlasů radikálním opozičním silám – liberálním demokratům Žirinovského a komunistům v čele se Zjuganovem. Stejně tak postupovali i příslušníci armády. Potvrdily to údaje z těch volebních míst, kde měli příslušníci armády značné, nebo dokonce výlučné zastoupení16. Podle analýz volebních výsledků, které byly prováděny pro prezidenta Jelcina Federální bezpečnostní službou a analytickým centrem prezidentské administrativy, Žirinovskij obdržel až 40 % hlasů od příslušníků důstojnického sboru. Další odhady hovořily o tom, že Žirinovskij, komunisté a další konzervativní skupiny obdrželi v armádě celkem mezi 50 – 80 % hlasů17. Výsledky voleb mezi příslušníky 98


armády tak potvrdily, že došlo k výraznému odcizení armády a politického vedení země v čele s Jelcinem a k zesílení nechuti armády jakkoliv Jelcinovi pomáhat při prosazování jeho politiky. Gračov a část vedení armády v konfrontaci s vnitřním „morálněpolitickým“ stavem armády zřejmě museli ustoupit od představy, že by za podporu politikům v říjnové krizi mohla armáda obdržet nějaké politické dividendy jako např. zvýšené vojenské výdaje, menší omezování početního stavu armády, získání větší míry autonomie při řešení vojenských otázek apod. A také, že by mohli zaujmout nějakou vlivnější pozici v rámci politického vedení země. Hlavním úkolem bylo spíše dosáhnout stabilizace armády a v tomto rámci především obnovit roztříštěnou soudržnost důstojnického sboru. Tyto cíle se ale nepodařilo splnit. Jedním z hlavních důvodů bylo, že v roce 1994 nebyl armádě schválen požadovaný vojenský rozpočet, což vyloučilo jakékoliv zvýšení mezd, sociální příplatky důstojníkům apod. Gračov se musel soustředit na upevnění své pozice, která byla ohrožena z několika směrů. Především byla jeho funkce plně závislá na Jelcinovi, který ji Gračova nezbavil i přesto, že fakticky neprošel testem „naprosté loajality“ v říjnové krizi. (Že tak Jelcin neučinil ani později, ačkoliv vzhledem k situaci v armádě měl pro to dost důvodů, a Gračov vydržel ve funkci až do roku 1996, je politickou záhadou). Musel také čelit opozici vůči své osobě v armádním vedení a nakonec ho ohrožovala protikorupční kampaň vedená v médiích proti generálu Burlakovovi, kterého Gračov prosadil do funkce svého náměstka. Vyšlo totiž najevo, že ve své bývalé funkci velitele Západní skupiny vojsk v Německu zneužíval svého postavení k nezákonnému obohacování. Poté, co novinář Dmitrij Cholodov, který se případem Burlakova zabýval, byl při teroristickém útoku zavražděn, prezident Jelcin rozhodl o jeho odvolání18. A na takto oslabeného Gračova začal být vyvíjen tlak, aby souhlasil s tím, že armáda se zapojí do dalšího vnitropolitického konfliktu - válečné operace v Čečensku, k čemuž v konečném důsledku došlo. Závislost ministra obrany na prezidentovi a jeho okolí se tak stala jedním z důležitých faktorů, který způsobil, že armáda byla opět zneužita politickým vedením země pro naplnění jeho politických ambicí. V této souvislosti je nutné se podívat blíže na hlavní motivy toho, proč byla válka v Čečensku vyvolána. Hlavní široce proklamovaný cíl – zajištění územní jednoty Ruské federace měl spíše propagandistický význam. Nic totiž Jelcina nenutilo, aby 99


nepokračoval, v koexistenci s režimem separatisticky orientovaného čečenského prezidenta Džochara Dudajeva, i když pochopitelně tato koexistence nebyla pro Rusko ideální. Dlouhodobé ekonomické zájmy Ruska na Kavkaze, včetně přání vybudovat ropovod pro transport ropy z Ázerbajdžánu, spíše hovořily proti tomu, aby Rusko mělo zájem o destabilizaci situaci v daném regionu. V pozadí války ale stály vnitropolitické důvody. Tato, jak se předpokládalo „malá a vítězná válka“ měla z Jelcinova hlediska konsolidovat vládnoucí politickou elitu a její špičky, zastavit v ní neklid a zastrašit jeho oponenty, kterých po prosincových parlamentních volbách výrazně přibylo (Jelcin fakticky ztratil kontrolu nad Státní dumou). Zásah v Čečensku měl také odpoutat pozornost společnosti od prohlubující se ekonomické a sociální krize provázenou vzrůstající kriminalitou. Válka přinesla i definitivní rozchod Jelcina s demokratickými silami, demokratickou rétorikou a jeho dosavadní politickou základnou, přičemž tento proces probíhal po celý rok 1994. Válka znamenala i významné posílení „kabinetní politiky“ – klíčová politická rozhodnutí se začala přijímat v úzkém kruhu Jelcinovi blízkých politiků, mezi které patřili i vedoucí činitelé dvou vlivných „silových resortů “ (tzv. „siloviky“) - ministr vnitra Jerin a ředitel Federální bezpečnostní služby Stěpašin. Tento úzký kruh lidí také přijímal bezprostřední rozhodnutí o vedení války bez ohledu na mínění či stanoviska politických a vojenských odborníků19. Podobnost zde zřejmě není čistě náhodná silně to jistě připomíná stejný postup, jaký byl nejužším sovětským vedením použit při rozhodování o vstupu sovětských vojsk do Afghánistánu. Kabinetní politika ale nakonec z Jelcina učinila do určité míry i „rukojmí siloviků“. Armáda, stejně jako v případě říjnových událostí v roce 1993, nebyla se svým úkolem jednoznačně srozuměna. Armádní vedení, včetně Gračova samotného, si uvědomovalo, že válka v Čečensku určitě nemůže být ani malá, ani vítězná. Ministr obrany se chtěl válce vyhnout, ale jeho manévrovací prostor byl velmi omezen. Měl pouze dvě možnosti volby. Buď se připojit k těm, kteří válku chtěli vyvolat a měli na ní zájem, a tím si postavit proti sobě vedení armády. Nebo s tím nesouhlasit a dostat se do otevřené opozice proti prezidentovi, vlivným „silovikům“ s nejistou podporou vedení armády a řadového vojska. Pokud si chtěl oslabený Gračov udržet svojí pozici, neměl jinou volbu než souhlasit. Část vedení armády se pak proti Gračovovi skutečně postavila a zaujala vůči válce velmi kritický postoj. Generálplukovník Gromov v listopadu 1994 prohlásil, že armáda není připravena na 100


vojenskou operaci tak velkého rozsahu20, s přímým odmítnutím se setkala i u dalších náměstků ministra obrany - generálplukovníků Kondratěva a Mironova. Zástupce velitele pozemního vojska generálplukovník Vorobjov dokonce odmítl převzít její velení. Vyjádření nespokojenosti a odmítavý postoj ze strany jmenovaných vysokých generálů představovaly limit kritiky z armády vůči politickému vedení země. Jak poznamenal ruský vojenský expert Pavel Bajev, demoralizovaná armáda jednoduše ztratila soudržnost k odporu a všichni generálové, kteří tak jasně viděli nevyhnutelnou porážku v čečenské válce, si byli vědomi, že jakýkoliv pokus o rozhodnější protest by mohl vést k riziku rozdělení armády. Jejich protest tak byl omezen jejich rezignací21. Nicméně nerezignovali sami, nýbrž byli ze svých funkcí za svoje postoje velmi záhy po zahájení války v lednu 1995 Gračovem odvoláni. Průběh války jim ovšem dal plně za pravdu. Neúspěch operace byl s jistou nadsázkou předznamenán i ve slovech ministra obrany Gračova, který koncem listopadu 1994 prohlásil, že když dostane jeden pluk a dvě hodiny, problém bude vyřešen. I když to zřejmě nemohl myslet zcela vážně, řada zvláště politických činitelů měla za to, že operace bude velmi rychlá a skončí do konce roku 1994. Opak byl pravdou. Velmi závažných chyb se dopustil Generální štáb a ostatní silové resorty podílející se na operaci již při jejím plánování. Došlo k podcenění sil, prostředků a schopností čečenských sil. Především se to týkalo jejich taktiky, která byla založena na vedení efektivní partyzánské války. Nepočítalo se s tím, že na území Čečenska byly ponechány velké zásoby bývalé Sovětské armády – munice, pěchotní a protitankové zbraně, které podle různých odhadů stačily na vyzbrojení 1 – 2 motostřeleckých divizí. Silně byla podceněna příprava bojových jednotek Ruské armády, a to jak po morální, tak i po odborné stránce. Nedostatečná byla i příprava štábů a týlových služeb. I bez ohledu na tyto nedostatky byla čečenská operace 11. prosince 1994 zahájena. Jejím prvotním cílem bylo zablokovat hlavní město Čečenska Groznyj a vytvořit podmínky pro likvidaci čečenských sil ve městě. Od počátku operace se ruská vojska setkávala s organizovaným odporem Čečenců a protitankovou obranou, která byla velmi účinná zvláště proti ruským tankovým a obrněným jednotkám. Adekvátně s růstem neúspěchu se postupně používaly prostředky, které nebyly úměrné původnímu charakteru konfliktu, mj. dělostřelecké a letecké údery na vybrané objekty, komunikace a energetické zdroje v Grozném, 101


což způsobovalo značné ztráty mezi civilním obyvatelstvem. To potvrzovalo, že operace neprobíhá podle plánovaného scénáře a ruská vojska improvizují22. Pozemní vojsko vzhledem k nízké naplněnosti svých útvarů (40 % i méně) bylo nuceno posílat do bojové činnosti pluky s vojáky, kteří nebyli vycvičeni pro operace takového rozsahu, a to včetně velkého počtu vojáků základní služby, kteří nedávno nastoupili k jejímu výkonu. Do 31.12. 1994 probíhala celá operace neúspěšně, což dokumentovaly velké lidské ztráty a nesplnění jejího hlavního cíle – obsazení Grozného. Právě při útoku na Groznyj v poslední den roku 1994 zemřelo několik stovek ruských vojáků a jen s obrovským vypětím byla odvrácena totální porážka ruských vojsk23. Důsledkem neúspěchu operace byla jejich demoralizace, která byla umocněna i rozpornými názory na smysl operace ve velitelském sboru24. Původně zamýšlená blesková operace se v průběhu dalších týdnů, měsíců a let 1995 –1996 změnila v těžkou poziční válku, v jejímž rámci se musela ruská vojska vyrovnávat s pružnou taktikou čečenských sil založenou na působení lehkých, vysoce

mobilních

jednotek,

které

v bojové

činnosti

kombinovaly

prvky

partyzánského boje a diverzní činnosti. Značná část čečenského území byla pouze podmíněně kontrolována federálními silami, které byly většinou rozptýleny v řídce rozmístěných opěrných bodech. Příslušníci čečenských sil se tak mohli bez problémů přemisťovat a zásobovat svoje jednotky z Gruzie, Ázerbajdžánu a Dagestánu. Ruská armáda na tuto taktiku nebyla schopna přiměřeně reagovat25. V létě 1996 se vojenskopolitická situace v Čečensku stala kritickou a v srpnu se dokonce čečenským silám na několik dnů podařilo obsadit větší část Grozného. Za této situace měla státní moc pouze dvě možnosti dalšího postupu. Buď zahájit „totální“ válku, což by si vyžádalo vyslání dalších vojenských jednotek, nebo vojska nacházející

se

na

čečenském

území

stáhnout,

dokud

nebudou

úplně

demoralizována. Ruské vedení se nakonec rozhodlo bojovou činnost ukončit a zahájit rozhovory s čečenským vedením. Ty nakonec vyústily v podepsání tzv. „Chasavjurtských dohod“ dne 31. srpna 1996, které fakticky znamenaly kapitulaci Ruska. To, že hlavním aktérem jejich vyjednání byl za ruskou stranu bývalý generál a tehdejší tajemník Bezpečnostní rady Alexandr Lebeď, silný kritik jak čečenské operace, tak v té době již bývalého ministra obrany Gračova, možná paradoxně ještě zvýraznilo její pochybnost a bezvýslednost. Byla přiznána zákonnost mocenských struktur ovládajících Čečensko, což bylo potvrzeno i volbou náčelníka 102


Generálního štábu čečenských sil generála Maschadova prezidentem Čečenska v únoru 1997. Do značné míry se tato volba stala v konečném důsledku potvrzením skutečnosti, že čečenské politické vedení neuznává autoritu federálního centra a že Rusko nad Čečenskem ztratilo kontrolu. Válka v Čečensku měla značné vnitropolitické a vojenskopolitické důsledky. Ukázalo se, že velká, špatně financovaná a nemobilní armáda se v jejím průběhu projevila jako neefektivní mocenský nástroj státu. Tento fakt si zřejmě uvědomil již koncem ledna 1995 prezident Jelcin, když v zájmu odvrácení pozornosti od fiaska armády na zasedání Bezpečnostní rady 25. ledna přenesl formálně zodpovědnost za vedení bojových operací z Ministerstva obrany na Ministerstvo vnitra. Armádní jednotky ovšem ve skutečnosti nadále tvořily základ bojové síly v Čečensku. Tento „manévr“ ale nijak neodstranil základní problém v přístupu Jelcina a jeho nejbližšího okolí k armádě – místo zahájení potřebné reformy v armádě byla zahájena čečenská operace, která odčerpávala obrovské finanční prostředky, jež by se daly mnohem efektivněji vynaložit právě na zmíněnou reformu. To může ilustrovat např. fakt, že podle odhadů expertů dosáhly náklady na první tři týdny operace výše 1 % HDP, projektovaného na r. 1995.26 Taková politika mohla být i záměrná např. v rámci úsilí o oslabení armády jako mocenského faktoru a naopak zvýšení vlivu vojsk Ministerstva vnitra. Ostatně právě v době čečenské války se zvýšil početní stav těchto vojsk až na 300 tisíc mužů, kteří byli kvalitně vycvičeni a disponovali i těžkou bojovou technikou. Jejich posilování inicioval sám Jelcin - důvodem byla nejen prokázaná neschopnost armády v průběhu války27, ale i jeho přetrvávající nedůvěra vůči armádě za její kolísavé postoje v říjnové krizi roku 1993. Vojenské řešení konfliktu také odhalilo nedostatky státní strategie Ruska, absenci ucelené koncepce řešení krizových situací a vedení konfliktů nízké úrovně na teritoriu Ruska. Neúspěchy v čečenské operaci částečně zpochybnily rozhodující úlohu Ruské armády v mírových operacích na území SNS. Vojenský zásah přinesl další prohloubení destabilizace celkové vojenskopolitické situace v kavkazském regionu a znamenal i konsolidaci protiruských sil především v jižních státech bývalého Sovětského svazu, čímž se vytvořily podmínky pro vznik nových krizí, které budou pro Rusko vytvářet značné problémy v průběhu příštího desetiletí.

103


Krize v Dagestánu a druhá čečenská válka v letech 1999 – 2000 tento závěr plně potvrzují. Z vnitropolitického hlediska byl rusko-čečenský ozbrojený konflikt konkrétním příkladem přístupu ruského politického a vojenského vedení k řešení krizové situace na teritoriu státu vojenským zásahem. Prokázal existenci některých závažných krizových a destabilizačních faktorů vnitřního vývoje Ruska a jejich dopady na armádu. Zároveň, stejně jako v říjnových událostech, prokázal určitou závislost ruského vedení na ozbrojených mocenských složkách, v jejichž rámci má armáda stále nejvýznamnější postavení. Na druhé straně ale politické vedení Ruska přistupovalo k armádě takovým způsobem, že ve spojitosti s krizovými jevy uvnitř armády byly vytvořeny podmínky k tomu, aby se armáda „politizovala“ a stala se svým způsobem nedůvěřivá až kritická vůči politickému vedení země a vládnoucí politické elitě. Ve druhé polovině devadesátých let i z tohoto důvodu poměrně silně vyvstala otázka, zda armáda může (a chce) zasáhnout do politiky a politického vývoje v Rusku a zda může hrát případnou roli mocenského faktoru v jeho rámci.

104

Politizace armády a armáda jako možný mocenský faktor v ruské politice

7. kapitola Politizace armády a armáda jako možný mocenský faktor v ruské politice

Vstup vojáků do ruské politiky byl reakcí na krizi ruské společnosti, v jejímž rámci se krize armády určitě stala jedním z jejích nejzřetelnějších projevů. Odrážel ovšem také úsilí o „sebeidentifikaci“ armády v procesu změn, jimiž procházela celá ruská společnost. Tento proces neměl zcela živelný charakter. Řada bývalých vlivných příslušníků armády ambiciózně vstoupila do politiky se svými koncepty na řešení problémů Ruska, opírajíc se o armádu jako o svoji voličskou základnu. S armádou a jejími příslušníky začaly výrazněji počítat jako s vlivnou cílovou voličskou skupinou politické strany a hnutí a také došlo ke vzniku několika společenských organizací vojáků, které začaly tlumočit jejich požadavky, především sociálního charakteru. Druhá polovina devadesátých let tak přinesla otázku, zda taková politizace armády znamená, že by se mohla stát do určité míry samostatnější politickou silou a tím i mocenským faktorem v ruské politice. V předcházejících kapitolách bylo několikrát ukázáno, že armáda koncem 80. a v první polovině 90. let intenzívně prožívala svoji „krizi identity“ vyvolanou řetězcem událostí, které negativně ovlivnily

morální stav především generálského a

důstojnického sboru. Zřetelným kulminačním bodem se zde právě v polovině 90. let staly výsledky čečenské války. Spolu s dalšími faktory, kterými byl vzrůst národněvlasteneckých nálad ve společnosti, nespokojenost s dlouhodobým špatným stavem armády a snaha čelit negativnímu vztahu k armádě ze strany části ruského politického spektra, to vedlo k přímému vstupu vojáků do politiky. Nejviditelněji proběhl tento vstup v rámci druhých voleb do Státní dumy v prosinci 1995.1 Tento vstup vojákům usnadnily politické síly, usilující o získání poslaneckých mandátů. Zařazení vojáků na volební kandidátky bylo zřejmě pragmaticky motivováno snahou oslovit nikoliv nezanedbatelnou kategorii voličů, jež je tím či oním způsobem spojena s armádou, a tím zvýšit předpoklady volebního úspěchu. Podle analýz nezávislých expertů totiž tato kategorie stabilně disponuje potenciálem asi 20 miliónů hlasů2. Patří sem kromě vojáků z povolání a vojáků základní služby i civilní 105


zaměstnanci armády, vojáci v záloze, vojenští důchodci, váleční veteráni, pracovníci vojenskoprůmyslového komplexu, kozáci apod. Všechny hlavní politické síly proto do voleb nasadily vojáky na přední místa kandidátek a vojáci kandidovali také v tzv. jednomandátových okruzích3. Jistě není bez zajímavosti, že ve volbách v roce 1995, na rozdíl od voleb v roce 1993, byla kandidatura vojáků podporována i vedením armády – jmenovitě ministrem obrany Gračovem. Ten si od případného vstupu vojáků do Dumy sliboval, že bude možné vytvořit něco na způsob „vojenské frakce“, která by napříč politickým spektrem mohla prosazovat zájmy armády. Vstup vojáků do politiky měl ovšem také podporu politického vedení země, které vycházelo z toho, že kandidatura státu loajálních generálů a důstojníků může uvnitř armády oslabit podporu Žirinovského a komunistů, jež se výrazně projevila v předcházejících volbách v roce 1993. Do parlamentu bylo ale nakonec zvoleno pouze 10 vojáků (Gračov počítal se 30) – mezi nimi mj. velmi známí Alexandr Lebeď, Boris Gromov, Lev Rochlin, Eduard Vorobjov a Valentin Varennikov. Tato malá skupina ale mohla těžko hrát roli jakési „vojenské frakce“, nehledě na to, že mezi uvedenými vojáky – poslanci existovaly i rozpory v pohledu na řešení řady politických otázek, což vyplývalo z jejich rozdílné politické orientace. A navíc Státní duma měla ve svém druhém volebním období velmi omezený vliv na chod armády jako takové. Z celkového hlediska angažovanost vojáků v politických stranách a hnutích je na místě

otázka vztahu armády k ruským politickým stranám a hnutím. Dá se

předpokládat, že vedení armády, ale i důstojnický sbor pozorně sleduje a vyhodnocuje dění na ruské vnitropolitické scéně. Z reakcí armády lze také vysledovat, že dosud bere na vědomí a výrazněji nezpochybňuje existenci politických stran a hnutí, i když se jedná (s výjimkou komunistické strany) spíše o určitá, ve většině případů ideově příliš nevyhraněná politická seskupení. Armáda v zásadě vyjadřuje podporu těm politickým silám, jejichž politické programy jsou založeny na ruském nacionalismu, vlastenectví a populismu. Potvrdily to dosud všechny tři uskutečněné volby do Státní dumy v letech 1993, 1995 a 1999. Armáda v nich vždy výrazně podpořila komunistickou stranu4 nebo liberální demokraty Žirinovského. V posledních volbách pak k těmto dvěma politickým silám ještě přibyl provládní blok „Jednota“. Nová „strana moci“ se stala v armádě nejvíce populární zvláště díky tomu, že Vladimír Putin a vedení země se začali více zabývat 106


problémy armády5. Zmíněné politické síly, jimž armáda vyjadřuje podporu, ale samy mají problémy s chápáním toho, co je skutečný parlamentarismus a demokracie. Lze tedy jen těžko očekávat od armády, že to bude vědět lépe. V podmínkách ruské „limitované“ demokracie tak samozřejmě vznikají určitá rizika. U generálského a důstojnického sboru armády existuje, nehledě na stav „nuceného respektu“, stále určitá nedůvěra a pohrdání politickými stranami a parlamentarismem jako takovým. Souvisí to i s tím, že kdysi privilegovaný důstojnický sbor těžce nesl pokles své prestiže a životního standardu a vnímal, že ho opustily všechny politické instituce. Podle sociologických výzkumů prováděných v Ruské armádě v roce 19946 se 49 % důstojníků domnívalo, že neexistuje instituce, která by bránila jejich profesionální zájmy.

Celkem

40

%

sloužících

ultranacionalistické politické postoje.

důstojníků,

především

mladých,

sdílelo

Z toho vyplývala i značná kritičnost vůči

vládnoucí politické elitě – pouze 17% důstojníků hodnotilo pozitivně Jelcinovu politiku a naopak negativně 59%. Důvěra v ministra obrany Gračova byla v roce 1994 pouze třetinová.

Uvnitř důstojnického sboru existovala, především

v konfrontaci s problémy armády a společnosti, podpora myšlenky „vlády tvrdé ruky“ – podporu jí vyslovilo 62% důstojníků. Sociologický průzkum provedený v roce 1994 německou Nadací Friedricha Eberta7 mezi 615 vysokými generály a důstojníky Ruské armády ukázal, že 43% respondentů bylo přesvědčeno, že v Rusku dojde k obnově diktatury, 23% nevyloučilo možnost vojenského puče a 70% se domnívalo, že by armáda měla zasahovat proti mafiím. Výsledky průzkumů tak naznačily, že armáda by se v zásadě nevyhýbala převzetí určitého dílu mocenské zodpovědnosti. To je zřejmě i jeden z důležitých důvodů podpory, které se dostalo v armádě a ve společnosti v druhé polovině devadesátých let dvěma vojákům, politikům a generálům Rochlinovi a Lebeďovi. Generálporučíkovi Lvu Rochlinovi se podařilo vytvořit v roce 1997 Všeruské hnutí podpory armády, vojenské vědy a obranného průmyslu (Dviženije v podděržku armiji, oboronnoj promyšlennosti i vojennoj nauky - DPA), které se stalo jednou z nejradikálnějších opozičních struktur vůči tehdejšímu ruskému politickému vedení, ale i vedení armády. Od samého počátku existence byl význam tohoto hnutí dán několika klíčovými faktory, spojenými osobně s Rochlinem. Generál se účastnil čečenské války a jím vedená jednotka si jako jediná zachovala bojeschopnost v průběhu útoku na Groznyj8, přičemž měla i nejmenší množství ztrát na životech. 107


Následně Rochlin odmítl převzít za tento čin z rukou ministra obrany Gračova titul hrdiny Ruska. Takové jednání se pochopitelně střetlo uvnitř armády, ale i mimo ni, se značnými sympatiemi. Proto si také Rochlina vybrala tehdejší „strana moci“ „Náš dům Rusko“ v čele s předsedou vlády Černomyrdinem jako jednoho z volebních lídrů pro volby do Státní dumy v roce 1995. Cíl byl jasný – jeho pomocí získat hlasy v armádě. To se do určité míry podařilo a Rochlin byl zvolen předsedou výboru Státní dumy pro obranu. Po liberálovi Jušenkovovi, který měl v armádě pověst jako „vojenský specialista–pacifista“, se tak v čele výboru ocitl spíše voják než politik. Z pozice předsedy výboru pro obranu ale v roce 1997 ve svém prohlášení k vrchnímu veliteli ozbrojených sil a vojákům ostře kritizoval prezidenta Jelcina a státní moc a obvinil je z rozpadu ruských ozbrojených sil, který vyhovuje Západu v jeho politice oslabování Ruska. Kritizoval též Jelcina za jeho neodborná rozhodnutí týkající se armády. Doslova uvedl, že Jelcin „…v posledních šesti letech vůbec nic neudělal pro vojenskou bezpečnost země“.9 Silné kritice bylo podrobeno také ignorování sociálních problémů v armádě vedením země. Takto formulované prohlášení od poslance provládního hnutí způsobilo značný rozruch na ruské politické scéně a pochopitelně se setkalo se značně kritickou reakcí jak ze strany prezidenta Jelcina, tak i předsedy vlády Černomyrdina. Na druhé straně bylo pozitivně přijato armádou, zvláště na nižších úrovních velení.

V konečném

důsledku byla tato reakce nejdůležitějším podnětem pro založení DPA, ke kterému došlo v září 1997. Z programových dokumentů DPA přijatých na ustavujícím sjezdu vyplývá, že jeho platformou jsou ideje, které nejsou v Rusku zdaleka nové. To se týká požadavku na co nejširší sociální spravedlnost („vytvoření společnosti stejných práv a stejných reálných možností pro každého člověka, ve které se uplatní sociální spravedlnost, sociální soulad a reálná lidová moc“), snahy upevňovat postavení armády za podpory

vojenskoprůmyslového

komplexu

(„vytvoření

silných

moderních

ozbrojených sil, vytvoření moderního vysoce efektivního hospodářství, které bude odpovídat soudobým požadavkům obranného komplexu“) a prosazování myšlenky znovuzrození Ruska a obnovy Sovětského svazu („znovuzrození Ruska, jeho přeměna v přední světovou demokratickou velmoc, spojení národů bývalého SSSR na dobrovolném základě“)10.

108


Takto formulované cíle DPA pozitivně oslovily nejen vojáky z povolání11, ale i další kategorie občanů spjatých s armádou, které byly postiženy krizí armády, jako jsou vojáci v záloze nebo vojenští důchodci. Ukázaly jim také pro ně pochopitelnou a přijatelnou cestu na změnu k lepšímu. V této souvislosti je nutné poznamenat, že se Rochlinovi podařilo výrazně oslovit takzvanou „střední třídu“ důstojníků (kapitáni – plukovníci), která dříve na rozdíl od generality neměla ambice k nějaké větší společenské angažovanosti. V rámci DPA se ale poprvé tyto ambice projevily. Neméně zajímavou skutečností byla zvýšená aktivita záložních důstojníků. Jejich komplikovaná situace po odchodu z armády, související s tím, že nedostali zákonné náležitosti po skončení vojenské služby, vytvořila prostor pro jejich politickou aktivitu v opozičních silách, kam se DPA bezesporu zařadilo. K DPA se připojila také konzervativnější část ruské generality, která nesouhlasila s tím, aby v armádě došlo k zásadnějším reformním změnám. Hnutí takového typu se jí proto zdálo efektivním nástrojem pro blokování těchto procesů s tím, že by zároveň mohlo pomoci udělat z armády samostatnou politickou sílu. Rochlin toto odmítal - označoval DPA za nepolitickou sílu s tím, že se jedná o celonárodní hnutí pro záchranu vlasti. Logika politického vývoje a politické situace v Rusku ve druhé polovině devadesátých let ale takovou možnost prakticky vylučovala. V rámci DPA byly aktivní především levicové a nacionálněpatriotické síly. Zřetelná byla podpora Komunistické strany Ruské federace – členům Komunistické strany se také podařilo infiltrovat do struktur DPA na všech úrovních.

Sympatie získalo i u Liberálně demokratické strany.

Předsedové obou stran - Zjuganov a Žirinovskij - se také osobně zúčastnili ustavujícího sjezdu DPA. „Političnost“ DPA také dokazuje výčet společenských organizací, které ho podpořily. Jednalo se např. o Klub veteránů státní bezpečnosti, Svaz veteránů vojenské rozvědky a Všeruský svaz veteránů války. V řídících strukturách DPA se objevili i bývalí prominentní sovětští a ruští politici – např. bývalý předseda KGB Krjučkov, ministr obrany Rodionov, bývalý náměstek ministra obrany a velitel pozemního vojska Sovětské armády generál Varennikov, bývalý první náměstek ministra obrany generál Ačalov a další. To všechno byly zřetelné symptomy, že k politizaci DPA došlo a nejvýznamnější váhu v něm získaly síly „levé opozice“. Přispěl k tomu ovšem i sám Rochlin, když na ustavujícím sjezdu DPA za jeden z hlavních cílů označil odvolání prezidenta Jelcina, což ještě více zdůraznilo politický charakter DPA, neboť se tím dostalo do otevřené konfrontace se státní mocí. Rochlin navíc učinil poměrně bezprecedentní krok na ruské politické scéně, 109


když poslal 24. července 1997 dopis lídrovi Republikánské strany v kongresu USA Trentu Lottovi, ve kterém mj. napsal o svém přesvědčení, že „Republikánská strana není zainteresovaná v nekontrolovaném používání peněz amerického národa na podporu tzv. demokratického prezidenta, který rozstřílel parlament a začal kavkazskou válku. Vyzývám Republikánskou stranu využít svoji autoritu a zastavit dosavadní praxi poskytování pomoci režimu Jelcina, který není schopen řídit zemi. Finanční pomoc může naopak vyprovokovat v budoucnosti komplikované problémy v americko–ruských vztazích.“12 To všechno vedlo k tomu, že podobu konfrontace nakonec určil sám Jelcin, který obyčejně nereagoval na útoky na svou osobu. Po výzvě, aby odstoupil z funkce, prohlásil, že „rochlince“ je nutné zničit13. Správa vojenské kontrarozvědky Federální bezpečnostní služby následně dostala za úkol blokovat činnost Rochlinova hnutí uvnitř armády, přičemž

řízení této činnosti

osobně

Čubajse

koordinoval

zástupce

tehdejšího

vicepremiéra

Jevgenij

Savosťjanov. Ministerstvo spravedlnosti odmítlo registraci DPA. A nakonec došlo i k Rochlinově politické izolaci. I přesto, že zastával funkci předsedy výboru pro obranu

Státní

dumy,

byl

ignorován

Ministerstvem

obrany,

které

s ním

neprojednávalo žádné otázky a problémy týkající se armády. Všechny tyto kroky na jedné straně ukazovaly obavy státní moci z DPA, ale na druhé straně přispívaly k jeho radikalizaci a politizaci. Dá se ovšem říci, že k takovému vývoji mohlo dojít právě v podmínkách neexistence demokratických metod vládnutí v Rusku, za což nese největší odpovědnost politické vedení země a prezident Jelcin zvláště. Některé konkrétní činy Rochlina v létě 1998 nicméně ukázaly, že si začínal postupně uvědomovat potřebu spojenectví s vlivnými politickými silami, které by DPA vytvořily větší prostor pro naplňování jeho cílů. Tento trend naznačil v interview rozhlasové stanici „Lidové rádio“, vysílající v Moskvě a v Moskevské oblasti, 1. července 1998, ve kterém označil moskevského starostu Lužkova za spojence DPA a vyzval své přívržence, aby se právě okolo Lužkova, jako nového vůdce antikremelské fronty, sjednotili14. Takové spojenectví ale v kontextu vývoje DPA nemělo sloužit pouze k posílení odporu vůči Jelcinovi a vládnoucímu establishmentu, ale též k eliminaci velkého vlivu komunistů uvnitř DPA. Je paradoxem, že tento vliv podle Rochlina spíše oslaboval radikální přístup vůči režimu. Komunistům dokonce vyčítal jejich malou razanci v protestních akcích v průběhu v let 1997 – 1998. A sám dokonce řekl, jak si představuje správnou míru 110


oné razance: „Je třeba okamžitě jít do útoku. Je třeba tento režim dobývat, donutit jej ke kapitulaci.“15 Dalším cílem spojenectví s Lužkovem mohlo být i zabránit vzrůstajícímu vlivu generála Lebedě na ruskou politiku. Jeho Rochlin označil za příliš ambiciózního politika, kterému jde pouze o moc. Praktické realizaci Rochlinových myšlenek zabránila jeho tragická smrt počátkem července 1998 velmi záhy po zmíněném vystoupení v rozhlase. Podle oficiální vyšetřovací verze byl generál Rochlin zavražděn vlastní ženou Tamarou po hádce mezi nimi. Nicméně bezprostředně po této události se ze mezi jeho přátel objevily spekulace o tom, že byl zavražděn nájemnými vrahy. Vyšetřování

tuto verzi

nepotvrdilo. Jistým zůstává to, že Rochlinova smrt státní moci pomohla – vliv DPA se bez charismatického vůdce Rochlinova typu výrazně snížil. Jeho nový předseda - komunista Sergej Iljuchin, bývalý předseda výboru pro bezpečnost Státní dumy a nyní její řadový poslanec, zdaleka nedosahuje Rochlinovy autority. Pokles vlivu DPA dokumentovaly i poslední volby do Dumy, kdy samostatně kandidující hnutí obdrželo pouze 1% hlasů. Přesto má stále ještě určitý potenciál vlivu. Hnutí dnes podporují především vojáci v záloze a to zvláště tam, kde je jejich velká koncentrace. Jedná se především o velká ruská posádková města, jakými jsou např. Jaroslav, Tula, Rjazaň a další, přičemž organizace DPA existují celkem v 69 regionech Ruska. DPA má podporu i mezi kozáky a také spolupracuje s poměrně vlivnou Ligou podniků obranného průmyslu. Na podzim 1998 také došlo k fakticky prvnímu oficiálnímu kontaktu DPA s Ministerstvem obrany, když byl uspořádán kulatý stůl, jehož se zúčastnili zástupci Ministerstva a výkonného výboru DPA. Návrh DPA na uspořádání Všeruského důstojnického shromáždění, na kterém se počítalo především s účastí důstojníků z vojenských posádek, aby zde mohli informovat

o

své

kritické

sociální

situaci,

byl

z pochopitelných

důvodů

Ministerstvem odmítnut. DPA to nicméně nezabránilo pokračovat v dalším ovlivňování vojáků přímo v jednotkách a útvarech Ruské armády. Je ale zřejmé, že budoucnost DPA je spíše než na politice vedení DPA závislá na míře nespokojenosti a radikalizace vojenských mas. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že DPA se stalo první organizovanou vojenskou „opozicí“ v současném Rusku.

111


Pokus o vytvoření mocenské alternativy založené na autoritě armády je možné zaznamenat i v souvislosti s aktivitami dalšího známého vojáka, který se po skončení své vojenské kariéry dal na politickou dráhu – generála Alexandra Lebedě. V mnohém se podobá Lvu Rochlinovi - taktéž se jedná charismatickou osobnost s pestrým vojenským životopisem, která dokáže mnohdy velmi radikálními politickými postoji oslovit nemalou část vojenské a civilní veřejnosti. Sloužil, stejně jako mnozí vysocí generálové–politici, v Afghánistánu, tři roky byl velitelem Tulské výsadkové divize. V době pokusu o puč v srpnu 1991 se přidal na Jelcinovu stranu. Do povědomí ruské veřejnosti se dostal především v roce 1992, když velel jednotkám 14. armády v citlivé oblasti moldavského Podněstří. Zde splnil zadání politického

vedení

země,

aby

předešel

vzniku

potenciálně

dlouhodobého

otevřeného ozbrojeného konfliktu mezi zdejší ruskou etnickou menšinou, která nesouhlasila s tehdejší snahou moldavské vlády o spojení s Rumunskem16, a moldavskými vládními silami. Tato operace byla dokonce později v armádních kruzích označena za jediný skutečný úspěch Ruské armády po jejím vzniku v roce 1992. O tři roky později, na jaře 1995, ale armádu nedobrovolně opustil za kritiku tehdejšího ministra obrany Gračova pro jeho osobní podíl na rozpoutání čečenské války. Gračov k tomu Lebedě donutil svým rozhodnutím o reorganizaci 14. armády ve vojskovou skupinu, což bylo spojeno se značným snížením početního stavu a zadávaných úkolů. S reputací „kritika režimu“ následně zahájil politickou kariéru – ještě téhož roku byl na kandidátce Kongresu ruských obščin zvolen za poslance Státní dumy. Jeho úspěch byl ale pouze částečný, neboť Kongres se ho záhy po volbách zřekl. Teprve samostatné vystoupení v prezidentských volbách v roce 1996 otevřelo Lebeďovi cestu do „velké politiky“. Jelcinovo rozhodnutí učinit ze svého soupeře, který získal v prvním kole prezidentských voleb třetí největší počet hlasů, tajemníka Bezpečnostní rady, zřejmě Jelcinovi vyhrálo volby. A i když působení Lebedě v této funkci trvalo pouhé čtyři měsíce, získal nemalý kapitál pro další působení. Pro mnohé Rusy se totiž Lebeď stal symbolem zdravého prvku v rigidních mocenských strukturách, které ho nakonec donutily z funkce odejít. Úspěšným uzavřením mírové dohody v Čečensku podtrhl svoji pověst schopného vojáka-vyjednávače. Jeho odvolání z funkce mu tak paradoxně pomohlo k větší popularitě. Lebeď se nevzdal politické

angažovanosti

a

krátce

po 112

svém

odvolání

z funkce

tajemníka


Bezpečnostní

rady

založil

další

politickou

platformu

–

Ruskou

národně-

republikánskou stranu (RNRS), která se následně pod jeho vedením sdružila do hnutí „Třetí síla“ s třiceti nejrůznějšími stranami a hnutími sjednocenými názorem , že Lebeď je jediným vůdcem schopným dostat Rusko z krize. Prostřednictvím RNRS vstoupil Lebeď i do regionální politiky, což mu umožnilo získat politické pozice v ruských regionech. Spolu s tím si Lebeď začal budovat podporu i v armádě. Tato podpora se týkala hlavně elitních vzdušněvýsadkových vojsk, ve kterých sám sloužil17. Veřejně vystoupil proti plánům Ministerstva obrany na snižování jejich početních stavů, požadoval zachování stávající struktury a navíc zdůraznil i potřebu zvýšení počtu mobilních útvarů těchto vojsk. Lebeď bezesporu počítal s tím, že podpora těchto vojsk, které mají stále elitní charakter, by se mu mohla v další politické kariéře velmi hodit, a to proto, že zde sloužící důstojníci propuštění do zálohy více než ostatní důstojníci tíhnou k politickým aktivitám v opozičních stranách a hnutích18. Sympatie armády mu měly získat i jeho prohlášení o nutnosti plnit sociální závazky státu vůči důstojnickému sboru, což bylo již zmíněno v 5. kapitole. Lebeď si tak vytvořil celkový rámec společenské podpory pro získání vlivného politického postu. V květnu 1998 se mu tento záměr podařilo realizovat svým poměrně přesvědčivým zvolením za gubernátora Krasnojarského kraje19. Jeho zvolení v oblasti s velkým průmyslovým potenciálem, palivoenergetickými a surovinovými zdroji20 mohlo znamenat, že se pokusí zahájit praktickou realizaci své vize „třetí cesty“ pro Rusko. V jejím rámci odmítl krajní politické pozice v Rusku – komunistickou ideologii a politiku Jelcina s tím, že ani jedna z nich nemůže být alternativou pro budoucnost Ruska. Lebeď označil komunismus za systém, který se v žádné zemi neosvědčil, a současně kritizoval některé aspekty Jelcinovy politiky, zejména chybné řídící postupy, které vedly k rozpadu národního průmyslu a degradaci ruské národní kultury. Nabídl svou alternativu – vytvoření modelu Ruska, který by umožnil překonat průmyslovou zaostalost a urychlil by vstup do světového procesu vysokých technologií. Za prioritu označil vytvoření průmyslově-finanční infrastruktury pro integraci do světové infrastruktury, což si vyžádá investice do vědy, sociální sféry, informatiky, do rozvoje železniční a silniční sítě, telekomunikací a dalších technologicky vysoce náročných výrob.

113


Lebeď ovšem musel počítat s tím, že takto velkoryse pojatý program, pokud by mělo dojít k jeho realizaci, by si vyžádal značné finanční prostředky a podporu vlivných ruských finančně–podnikatelských skupin. Lebeď zřejmě tehdy tuto podporu našel , což naznačilo vyjádření jednoho z nejbohatších Rusů s velkým politickým vlivem Borise Berezovského. Po vítězství Lebedě v Krasnojarsku prohlásil, že „tato událost je příkladem nové politické konstelace v Rusku“ a že „Lebeď je znamenitým administrátorem a člověkem, který si klade konkrétní cíle“.21 Takové vyjádření představovalo nápadný obrat ve vztazích mezi Berezovským a Lebeděm – vždyť ještě o necelý rok předtím, v srpnu 1997, Lebeď velice tvrdě kritizoval Berezovského za jeho „válečný byznys“, profitující na válce v Čečensku22. Protože právě v té době se silně mluvilo o Lebeďově možné kandidatuře na funkci prezidenta Ruska, je možné přijít s hypotézou, že se tak dělo s podporou vlivných hospodářských elit.

Jaký by pro to měly důvod? Něco může v tomto směru

naznačit jeden ze závěrů, ke kterým došla vlivná Rada pro zahraniční a obrannou politiku v červnu 1998. V jedné z tezí materiálu „Strategie Ruska pro XXI. století“ se uvádí, že mezi rezervy pro zajištění dalšího úspěšného vývoje Ruska patří „využití několika nových těžebních a průmyslově – finančních skupin, které se mohou stát generátorem růstu, zabezpečujícím jednotu země ve větší míře, než mnohé nástroje státu, jež ztrácejí svou efektivnost.“23 Dá se předpokládat, že pokud by přijaly takovou úlohu, potřebovaly by v čele státu silného politika schopného zabezpečit pořádek. Lebeď tato kritéria mohl splňovat, přičemž svým veřejně deklarovaným obdivem vůči Pinochetovi naznačil, jak by si takové zabezpečení pořádku představoval. Politika „silné ruky“ měla ovšem i podporu obyvatel Ruska, kteří byli podle průzkumů veřejného mínění z ledna 1997 přesvědčeni, že Lebeď usiluje o zákonnost a pořádek více než ostatní politici, je nejčestnějším, nejspořádanějším, nejenergičtějším a nejvíce okouzlujícím politikem24. O značných politických perspektivách Lebedě mohlo svědčit i to, že na přelomu srpna a září 1998, kdy se Rusko dostalo do těžké politické a ekonomické krize, se Lebeď přímo zúčastnil jednání o jejím překonání a byl také účastníkem setkání vybraných ruských politiků s americkým prezidentem Clintonem v době rusko-amerického summitu v Moskvě počátkem září 1998. Přesto proti mnoha očekáváním nedošlo k dalšímu politickému Lebeďovu vzestupu.

114


Faktorů, které k tomu přispěly, je několik. Lebeď především nedokázal udržet svojí politickou základnu – Ruská národně republikánská strana i hnutí „Třetí síla“ dnes prakticky neexistují. Lebeď příliš neuspěl ani jako gubernátor Krasnojarského kraje. Při výkonu funkce se projevily jeho malé ekonomické a právnické znalosti i politické zkušenosti, přičemž právě na Lebeďově příkladu se ukázalo, že tento nedostatek představuje

nikoliv nepodstatný limit pro úspěšnou politickou angažovanost

ostatních vojáků a příslušníků všech silových struktur v současné ruské politice. Není vyloučeno, že pozici Lebedě negativně ovlivnila prudká ekonomická krize, která Rusko postihla po srpnu 1998. Ta totiž do určité míry narušila ekonomickou základnu ruské oligarchie, jejíž část mohla Lebedě podporovat. V této souvislosti není bez zajímavosti, že Lev Rochlin obvinil Lebedě z toho, že jeho politická aktivita je založena na „sionistických bankách“25, čímž zřejmě narážel na možnou spolupráci Lebedě a Berezovského. Takto formulované obvinění s antisemitským, v Rusku nikoliv neznámým, podtextem, mohlo Lebeďovi hodně ubrat na jeho popularitě. Lebeďovi se také ne zcela podařilo získat, ač o to usiloval, výraznější podporu armády. Bylo to mj. dáno tím, že jeho vliv na armádu byl i díky úsilí Ministerstva obrany omezen, a pak tím, že měl protivníky mezi bývalými vysokými armádními funkcionáři, kteří měli na armádu určitý vliv. Jednalo se např.

o

bývalého ministra obrany Rodionova, který se velice kriticky vyjádřil vůči možnosti, aby se Lebeď stal ruským prezidentem. Rodionov otevřeně uvedl, že má přílišné sebevědomí, je povýšený a nechce vyslechnout jiný názor26. Posledním, ale více než důležitým faktorem Lebeďova neúspěchu byl i nepřátelský postoj, který vůči němu zaujaly prakticky všechny hlavní ruské politické síly a osobnosti, což se nejvíce projevilo v gubernátorských volbách. Lebedě odmítli jak komunisté, tak i liberální demokraté, Černomyrdinovo hnutí „Náš dům Rusko“ i moskevský primátor Lužkov. Tento společný postoj politických sil a politiků, zastávajících často protikladné ideové pozice, a který přivedl Lebedě do politické izolace, byl v ruské politice v devadesátých letech velmi unikátní. Jeho sjednocujícím prvkem byla zřejmě především obava z možné politické konkurence. Vždyť např. komunisté se těžko mohli smířit s Lebeďovou teorií „třetí cesty“, která jim mohla odčerpat část voličského potenciálu. Činnost a výsledky Lebedě a Rochlina v ruské politice ve druhé polovině devadesátých let ukázaly v širším měřítku limity působení charismatických vojáků – 115


politiků. Jejich původní představa o možnosti prosazování „spravedlivé, poctivé a vojensky otevřené“ politiky, která by mohla pomoci vyvést Rusko a armádu z krize, se střetla s neúprosnou realitou politického boje a prosazování politických a ekonomických zájmů jednotlivých ruských politických sil. Nemohli proto zůstat „nadstraničtí“, vytvořit jakousi autonomní politickou sílu, která by např. i na parlamentní půdě respektovala a prosazovala zájmy armády, napříč politickým spektrem. Tato představa je dnes nereálná, což mj. ukázaly výsledky voleb do Státní dumy v prosinci 1999. Kandidující vojáci - generálové usilující o poslanecký mandát nebyli tak charismatickými osobnostmi jako Lebeď nebo Rochlin a jejich úkolem bylo spíše zvýraznit politickou váhu strany nebo hnutí a zároveň ukázat jejich schopnost reagovat v případě potřeby na „vnější“ hrozby Rusku. V daném případě se nesporně jednalo o konjunkturální, ale z hlediska politického vývoje v Rusku v roce 1999, logický krok. Mimořádně aktivně si v tomto směru počínalo hnutí „Vlast – Celé Rusko“ (OVR), na jehož volební kandidátce bylo mj. devět vysokých generálů a důstojníků, včetně generálplukovníka Gromova27.

Do tohoto hnutí se tak fakticky integrovala

organizace „Bojové bratrství“, které Gromov založil v prosinci 1997 a jehož cílem je vyjadřovat zájmy těch ruských občanů, kteří bojovali v lokálních konfliktech, ať už v období existence SSSR nebo Ruska. Gromov tehdy odmítl jakoukoliv bezprostřední aktivní účast v politickém životě Ruska – politická realita si však o dva roky později spolupráci s vlivným politickým subjektem vynutila. Vedoucí činitel hnutí, moskevský primátor Lužkov, z druhé strany zřejmě kalkuloval, že Gromovova organizace může mít díky svému zaměření vliv na nezanedbatelnou část voličů jak v armádě, tak mimo ni. Celkové volební výsledky OVR v prosincových volbách ale tento předpoklad zcela nepotvrdily. Uvedená fakta a skutečnosti o účasti armády v politickém životě Ruska ukazují, že armáda se

nestala skutečnou autonomní politickou silou v Rusku s konkrétními

politickými ambicemi. Přesto, že je možné zaznamenat silnou nespokojenost se stavem armády a společnosti, kterou vyjadřují příslušníci armády, jednotlivci a hnutí, kteří jsou s armádou silně propojeni, není zde žádná jednotící idea nebo program svědčící o tom, že by v Rusku existovala reálná široce zformovaná opoziční síla podporovaná armádou, která by mohla přímo vstoupit do politiky a 116


ohrozit stávající politickou moc v Rusku. Z toho vyplývá, že občas diskutovaná možnost přímého zásahu armády do politiky cestou státního převratu se nezdá reálná. Existuje zde řada dalších limitujících faktorů. Neumožňují jí to především její ekonomické těžkosti, a neuspokojivý morální stav jejích příslušníků. Nedostatečná je i autorita vedení armády. Pokud by tedy armáda uvažovala o svém vystoupení, musela by počítat s podporou vojenských uskupení, která existují mimo armádu (tzv. siloviků - podrobněji bude jejich postavení analyzováno v 8. kapitole). Jejich podpora armádě by se ale těžko dala očekávat, protože vládnoucí mocenská elita si je zřídila jako prvek určený prioritně pro ochranu svých zájmů, neboť armáda neměla u ní přílišnou důvěru. Vyplynulo to z váhavého postoje armády v mocenském střetu v říjnu 1993 a následně z neúspěchu operace v Čečensku. Proti armádě by se také pravděpodobně postavily všechny významné politické strany a hnutí, neboť ve chvíli, kdy by armáda uchopila v Rusku moc, znamenalo by to omezení nebo konec jejich činnosti a výhod, které jim plynou z jejich účasti ve vrcholné politice. Není možné vyloučit, že by nemohlo dojít ke spontánnímu vystoupení jednotek, útvarů a větších součástí armády, třeba i ve formě vzpoury, což je poměrně rizikový faktor, s cílem vynutit si zlepšení sociálních podmínek služby v armádě. Nicméně v daném případě se nedá očekávat, že by tak vystoupila najednou celá Ruská armáda. Bez ohledu na to je právě vnitřní krizový stav armády jednou z velkých reálných hrozeb pro současné Rusko a svým způsobem také „mocenský faktor“, se kterým je nutné v ruské politice vážně počítat. Co by mohlo tuto hrozbu odstranit, je bezesporu uskutečnění všestranné a hluboké politické, ekonomické a vojenské reformy. Zůstává ovšem otázkou reálnost provedení takové komplexní reformy v podmínkách permanentní ruské politické a ekonomické krize.

117

Klíčové limity vojenské reformy

8. kapitola Klíčové limity vojenské reformy Záhlaví kapitoly nekoresponduje pouze se současnou politickou a ekonomickou situací Ruska, ale má také historický rozměr. V dějinách Ruska bylo dosud uskutečněno pět vojenských reforem a pouze jediná z nich – v období vlády Petra I. - byla úspěšná. Zbývající reformy cara Ivana IV. (Hrozného) v polovině XIV. století, generála Miljutina ve druhé polovině XIX. století, reforma v letech 1905–1912 a nakonec Frunzeho vojenská reforma v letech 1924–1925 vyřešily pouze dílčí otázky zdokonalování vojenské organizace státu1. Příčinou byla slabá ekonomická základna Ruska, omezená výše finančních zdrojů na provádění reforem a velmi obtížné přijímání nových reformních idejí. Tyto „limity reformy“ se do určité míry znovu objevují při dalším pokusu o realizaci ruské vojenské reformy na přelomu XX. a XXI.století. Její úspěch, a tím i možné řešení všech nejdůležitějších problémů, se kterými se Ruská armáda v současnosti potýká, je v mnohém předurčeno schopností ruského státu překonat hlubokou ekonomickou a politickou krizi, ve které se nachází. Nezbytnost poslední velké ruské vojenské reformy se stala aktuální od poloviny 80. let – tedy ještě za existence Sovětského svazu. V té době bylo zjevné, že doktrína, principy organizace a použití Sovětské armády již neodpovídají situaci ve světě a vědecko – technické revoluci ve vojenství. Poměrně vážné znepokojení ze zaostávání Sovětské armády za světovým vývojem přinesla především jejímu vojenskému vedení válka v Perském zálivu v roce 1991, která ukázala nové trendy ve vojenství – používání nových mimořádně přesných zbraňových systémů, nových prostředků spojení, rozvědky a řízení vojsk a metod bojové přípravy. Tehdejší vedení Ministerstva obrany bylo ale více soustředěno na vnitropolitické problémy, a tak se otázka reformy armády nedostala na pořad dne. Problematika vojenské reformy byla v letech 1990-1991 paralelně diskutována v tehdejším „demokratickém hnutí“, i když z jiného úhlu pohledu. Za základní cíle reformy byly považovány depolitizace a demokratizace armády, její civilní kontrola a integrace do demokratické společnosti. S tím byly spojeny i plány na snižování početních stavů

118


armády a v širším měřítku i celkové demilitarizace společnosti. Hlubší diskuse o těchto důležitých otázkách ale neproběhla. Po vzniku nezávislého Ruska v roce 1992 politické vedení země uznávalo potřebu realizace vojenské reformy, ale nenásledovaly žádné praktické kroky. Základním problémem v chápání reformy byla skutečnost, že se vojenská reforma chápala (a dosud chápe) jako pouhá reforma armády, a nikoliv jako reforma celého systému vojenské organizace Ruska, která zahrnuje orgány řízení státu, armádu, další vojska, vojenské formace a orgány, a také určitou část vědeckého a průmyslového komplexu, jejichž společná činnost je zaměřena k zabezpečení obrany a vojenské bezpečnosti Ruska2. Takové pojetí vyplývalo i z toho, že ve společnosti neprobíhala (a neprobíhá) širší ekonomická a politická reforma. Tuto skutečnost kritizoval v roce 1996 S. Rogov, který velmi výstižně uvedl, že „bohužel ani v politické elitě, ani ve společnosti jako celku se dnes nechápe, že vojenská reforma je stejně důležitá jako reforma ekonomická a politická. Navíc, bez radikálních změn v této oblasti nemůže Rusko úspěšně vyjít z vleklé krize“3. Takto omezeně pojatá reforma v konečném důsledku fakticky znamenala pouze snižování početních stavů armády. Konkrétně od května 1992 do roku 1997 došlo ke snížení početního stavu z 2,8 miliónu příslušníků na přibližně 1,7 miliónu4. Snížení početního stavu bylo provedeno víceméně mechanicky a nebylo spojeno se žádnými hlubšími koncepčními změnami bezpečnostní a vojenské politice5. Potřebné radikální změny v armádě vůbec neproběhly a ta se postupně začala dostávat do krizové situace. Vedení země jí nechalo napospas sobě samé. S tím souvisí několik dalších překážek, které omezovaly či dokonce znemožňovaly realizaci reformy. Především resort obrany každoročně nedostával finanční prostředky podle schváleného rozpočtu. Diskuse o reformě se zpravidla odehrávala v úzkém kruhu zainteresovaných příslušníků vládnoucí politické elity a nebyla o ní vedena prakticky žádná veřejná diskuse. Její obsah se navíc stal předmětem sporu mezi Ministerstvem obrany a v roce 1996 nově ustavenou Radou obrany6. S určitou mírou zjednodušení se dá říci, že se jednalo o střet liberální koncepce, prosazovanou tehdejším tajemníkem Rady obrany Baturinem a konzervativní koncepce prosazované vedením armády a konkrétně bývalým ministrem obrany Rodionovem. Osou střetu bylo financování armády a s tím související její početní 119


stav. Baturin prosazoval, aby strategickým cílem vojenské reformy bylo uvedení vojenského potenciálu Ruska do souladu s jeho bezpečnostními zájmy na straně jedné a s jeho ekonomickými možnostmi na straně druhé. To konkrétně znamenalo redukci početního stavu armády na 1,2 miliónu příslušníků a zachování pouze kompletních a bojeschopných divizí. Podle Baturinových představ mělo být v pozemním vojsku bojeschopné jádro tvořené 10 – 12 motorizovanými a obrněnými divizemi, 3 – 5 výsadkovými divizemi a 2 – 3 brigádami. Dalších 10 – 12 divizí by bylo naplněno na 30% a ostatní vojska by byla použita ke strážním úkolům. V Severním, Baltském, Tichomořském a Černomořském loďstvu by měla být k dispozici jen jedna fungující eskadra. Výcvik by měl být soustředěn do jedné divize, aby se šetřilo finančními prostředky. Samozřejmě, že Baturinův návrh se střetl se silným odporem Ministerstva obrany. Jedním z hlavních důvodů byl stálý důraz na udržení značné vojenské moci Ruska vzhledem k tomu, jaké existují vnější hrozby ruské bezpečnosti. Rodionov byl v daném případě velmi kategorický. V prosinci 1996 např. prohlásil, že mezi největší potenciální hrozby pro Rusko patří růst vlivu USA, rozšiřování NATO a za možné protivníky Ruska označil také Turecko, Írán, Pákistán, Japonsko a Čínu7. Přístup Rodionova celkově odpovídal zájmům té části vojenského establishmentu a vojenskoprůmyslové elity, která usilovala o faktické znovuobnovení, byť i v menší míře, bývalé Sovětské armády. Ruská armáda by si tak mohla zachovat svůj strategický charakter se všemi z toho vyplývajícími hlavními průvodními znaky – snahou o vytváření strategického předpolí v nejbližším okolí Ruska a masovými nákupy zbraní. Z tohoto důvodu Rodionov trval na existenci velké armády, která by byla schopna vést vojenské operace velkého rozsahu. Navazoval tak na svého předchůdce ministra obrany Gračova, který v roce 1993 v diskusi o tom, jak velká má být Ruská armáda, odmítl tehdejší úvahy o snižování jejího početního stavu na 1,5 miliónu příslušníků. Argumentoval tím, že taková armáda by mohla být dobrá pro kompaktní stát bez rozsáhlých hranic, což není případ Ruska. Podle Gračova Rusko proto potřebuje ve své armádě minimálně 2,2 miliónu vojáků8. I z tohoto hlediska bylo Rodionovo odmítání snižování početního stavu logické. Nicméně vlivem ekonomické krize bylo další snížení početního stavu nevyhnutelné - v roce 1997 dosáhlo 1,7 miliónu příslušníků. Na udržení bojeschopnosti takové armády Ministerstvo požadovalo v rozpočtu na rok 1997 270 triliónů rublů, což se rovnalo 120


10 % HDP a 50 % federálního rozpočtu9. Tato kalkulace rozpočtu jednak skutečně vycházela z reálné potřeby zajistit fungování armády v takovém počtu, ale měla i určitý politický cíl - dokázat, že uskutečnění dalšího velkého snižování početního stavu armády je v blízké budoucnosti nemožné. Spolu s tím se objevily i ideologicky zabarvené výpady proti kritikům vojenského vedení za takto navržený rozpočet. Rodionov dokonce prohlásil, že předpokládaná obvinění z další militarizace a růstu vojenských výdajů považuje za „otravné kosmopolitické blábolení“.10 Bez ohledu na silné armádní lobování ale takový rozpočet pochopitelně schválen nebyl. Pokud by se totiž tak stalo, znamenalo by to podle Alexeje Arbatova, tehdejšího zástupce předsedy výboru pro obranu Státní dumy, přijetí rozpočtu státu ve válečném stavu se všemi vyplývajícími důsledky pro vnitřní a zahraniční politiku11. Došlo by tím zákonitě i ke kolapsu už tak narušené sociální sféry, zdravotnictví a vzdělávání. Rodionov i přes neúspěch svého návrhu (což musel i předpokládat) přesto využíval každé příležitosti k tomu, aby varoval před dalšími škrty v rozpočtu spolu se svými vyjádřeními, že pokud se tak stane, nemůže nést odpovědnost za rozpad armády12. Tím se i do určité míry snažil signalizovat veřejnosti, že za kritický stav armády nese vinu i prezident, vláda a parlament. Bez ohledu na Rodionovy konkrétní představy a snahy mělo toto konstatování racionální jádro, neboť fakticky bylo provádění reformy necháno na armádě samotné a politické vedení země neprojevovalo o armádní problémy příliš zájem. Především prezident Jelcin se zmíněným postojem Rodionova mohl cítit ohrožen, a proto ho také v květnu 1997 z funkce odvolal a na jeho místo jmenoval tehdy armádního generála, dnes maršála Igora Sergejeva, velitele raketových vojsk strategického určení. V osobě Sergejeva se Jelcin rozhodl pro vojáka, který se dosud politicky nevyhranil a od něhož očekával, že s potřebnou mírou loajality zahájí realizaci vojenské reformy. Její cíle byly vymezeny třemi zásadními vojenskopolitickými dokumenty, které prezident Jelcin schválil v červenci 1997, tedy dva měsíce po nástupu Sergejeva do funkce. Jednalo se o „Zámysl reformování ozbrojených sil“, výnos „O základních opatřeních reformování ozbrojených sila zdokonalování jejich struktury“ a „Koncepci výstavby ozbrojených sil Ruské federace do roku 2005“.

V uvedených dokumentech byl

určen hlavní cíl reformy za který se pokládá vytvoření

vysoce moderních

bojeschopných, kompaktních a mobilních ozbrojených sil, jež budou mít přiměřenou velikost, strukturu a počet a které budou disponovat dostatečným potenciálem odstrašování a současnou úrovní profesionální a morálněpsychologické přípravy13. 121


Tento cíl byl dosud naplněn pouze v omezené míře. Hlavním důvodem je, že bez ohledu na politické proklamace prezidenta a dalších ruských politiků o podpoře reformy nedostatek finančních prostředků určoval a bude určovat praktické možnosti její realizace. Symptomatické v tomto směru může být jednání nového ministra obrany Sergejeva, který po svém nástupu do funkce vyjádřil přesvědčení o možné „levné reformě“ vedoucí k „účinným úsporám“.14 Tato iluze se rozplynula po půl roce jeho působení na Ministerstvu obrany. Koncem prosince 1997 odeslal ruské vládě dopis, jehož obsah se dá vyjádřit jednou větou: Bez peněz žádné vojenské reformy nebudou. To je i důvodem, proč je zatím hlavním výsledkem v rámci reformy pouze reorganizace struktury armády a stálé snižování jejího početního stavu. Byla vytvořena raketová vojska strategického určení, zahrnující potenciál dřívějších raketových vojsk strategického určení, vojenských kosmických sil a vojsk raketové kosmické obrany. Spojením vojenského letectva a vojsk protivzdušné obrany státu došlo k vytvoření vojenských vzdušných sil. Co se týče početního stavu armády, výnosem prezidenta Jelcina z 16. července 1997 měl její početní stav k 1. lednu 1999 dosáhnout výše 1,2 miliónu příslušníků15. Znamenalo to tedy, že se dosáhlo optimálního počtu, se kterým počítala Baturinova koncepce? Ne tak zcela. Ekonomické problémy země totiž

způsobily, že z uvedeného

početního stavu je dnes podle západních analytiků pouze 200 – 300 tisíc příslušníků armády v bojeschopných útvarech a zbytek slouží v rozpadajících se útvarech

miličního

typu16.

V takové

situaci

lze

zřejmě

těžko

dosáhnout

efektivnějšího financování armády a vyřešit zásadní problémy zabezpečení především lidského potenciálu. Experti Institutu přechodného období J. Ljubošic a V. Jakovlev na základě analýzy trendů vojenského rozpočtu Ruska pro rok 1999 došli k závěru, že početní stav Ruské armády může dosáhnout maximálně 840 tisíc příslušníků17. A v tzv. „anonymní zprávě“ generálního štábu ruské armády z února 1999 bylo dokonce uvedeno, že při „zachování vojenských výdajů v nejbližších 3 – 4 letech na úrovni roku 1998 je možné plnohodnotně financovat armádu, jejíž početní stav dosáhne 550 – 600 tisíc příslušníků.“18 Tento počet by podle zprávy umožnil, aby vojenský rozpočet dosáhl 3 – 3,5 % HDP, což odpovídá zámyslu vojenské reformy v oblasti financování armády. To by ovšem znamenalo další snížení stávajícího početního stavu armády o 50 %. Ovšem bez ohledu na to, do jaké míry jsou tyto odhady více či méně přesné, určující veličinou bude výkonnost 122


ruské ekonomiky. Ta si nebude moci dovolit financovat armádu v počtech, které by neodpovídaly ekonomickým možnostem země za situace, kdy dokonce nejvíce optimistické scénáře počítají s tím, že si vyžádá 10 – 15 let, než Rusko dosáhne ekonomické úrovně z roku 1990.19 V této souvislosti je nesporně paradoxem, že v devadesátých letech došlo v Rusku ve velké míře k tzv. „demonopolizaci“ ozbrojené síly. Konkrétně to znamená, že vznikly (nebo byly posíleny) na úkor armády další paralelní ozbrojené struktury jednotlivých, především silových resortů20. Dokonce není přesně známo, kolik jich vlastně existuje. Povrdil to i sám bývalý ministr obrany Rodionov, který po svém odvolání z funkce prohlásil, že „nikdo nemůže říci, kolik dnes existuje ´dalších vojsk´, kolik resortů má svoje vojenské uskupení, jaký je jejich celkový počet, jak se zásobují a financují“.21 Stephen Blank v této souvislosti uvádí, že se v Rusku odhaduje jejich počet v rozmezí od 15 do 24, a to včetně kozáckých vojsk22. Dostupné údaje o jednotlivých vojenských uskupeních přitom ukazují, že disponují značnou vojenskou silou. Například vnitřní vojska Ministerstva vnitra disponují 264 tisíci a pohraniční vojska 210 tisíci příslušníky. Daňová policie jich má 38 tisíc. Nikoliv zanedbatelným potenciálem disponují i ruské bezpečnostní služby – 77 tisíc příslušníků působí v rámci Federální bezpečnostní služby (kontrarozvědky) a 54 tisíc ve Federální službě vládních informací a spojení (FAPSI). Téměř 25 tisíci dobře vyzbrojenými příslušníky disponuje tzv. Státní ochranná služba, která je ve skutečnosti osobní gardou prezidenta. Připočteme–li k tomu více než 540 tisíc příslušníků Ministerstva vnitra a další nemalé počty příslušníků Ministerstva pro mimořádné situace (115 tisíc) a Federální služby železničních vojsk (96 tisíc), tak spolu s armádou a občanskými zaměstnanci armády (600 tisíc)23 dosahuje celkový počet osob působících v silových strukturách přibližně 3 200 000. Jestliže uvážíme, že početní stav Sovětské armády a uniformovaných příslušníků KGB a Ministerstva vnitra dosahoval v polovině osmdesátých let téměř šesti miliónů24, pak Rusko, které je počtem obyvatel a územím o hodně menší než bývalý Sovětský svaz, disponuje v poměrném vyjádření srovnatelným potenciálem osob v silových strukurách. Logická otázka zde zní, zda si něco takového ve své současné špatné ekonomické situaci může dovolit, a to především v konfrontaci s tím, že právě na provedení vojenské reformy se nedostává finančních prostředků. Je zřejmé, že nemůže, ale nebere se to příliš v úvahu. Mimoarmádní vojenská uskupení jsou financována ve 123


výši 60 % rozpočtu, který má k dispozici Ministerstvo obrany25. Prakticky všichni jejich příslušníci jsou v podstatně lepší sociální situaci než příslušníci armády. Například mzdy zde jsou 1 – 1,5krát vyšší a vyplácejí se o poznání pravidelněji. S ekonomickou stránkou jejich činnosti je spojen i problém jejich kontroly a podřízenosti. Prezident je vrchním velitelem ozbrojených sil, ale jeho vztah k těmto uskupením není právně vymezen. Za Jelcinovy éry to bylo zřejmě i záměrné, aby se zachoval neprůhledný systém jejich financování. Neuskutečňoval se na základě řádného státního rozpočtu, ale výhradně na základě štědrosti prezidenta nebo vlády26, což představovalo účinný nástroj pro zajištění jejich loajality. Je příznačné, že mimoarmádní vojenská uskupení se také dosud vymykají jakékoliv kontrole ze strany Parlamentu. V důsledku toho mj. není početní stav mimoarmádních vojenských uskupení regulován zákonem. Všechny uvedené údaje ukazují, že nedostatek finančních zdrojů pro zabezpečení armády a realizaci vojenské reformy by mohl být do určité míry řešitelný větší „demilitarizací“ Ruska. Tedy nejen prováděním změn v armádě, ale i omezováním působení vojenských uskupení stojících mimo její strukturu. Stále probíhající mocenský boj v ruské politice tomu dosud brání. Se značným odporem se např. střetla snaha Ministerstva obrany a Generálního štábu, aby jim byla většina mimoarmádních uskupení podřízena. Vojenské vedení argumentovalo tím, že se dosáhne výrazné úspory prostředků vynakládaných na zabezpečení obrany, což má do určité míry racionální jádro. Spíše šlo ale o záměr získat co největší vliv v rámci silových struktur. Ministr obrany by tím měl prakticky stejné pravomoce jako prezident. V nové ruské politické konstelaci je ovšem něco takového

těžko

uskutečnitelné.

Potvrzuje to i nová vojenská doktrína ze které vyplývá, že

Generální štáb

koordinuje činnost a organizuje součinnost

ozbrojených sil a

dalších vojsk k plnění úkolů v oblasti obrany. Velitelé vojenských okruhů pak musí při zajišťování vojenské bezpečnosti Ruska respektovat úkoly dalších vojsk a vojenských formací. 27 Potřeby armády mají nicméně velkou prioritu. Jejich naplňování bude sice opět reálně určovat ekonomická situace země, nicméně existuje několik momentů, které ukazují, že by potřeby armády mohly být zohledňovány ve větším měřítku než dříve. Vyplývá to mj. i z toho, že je patrná snaha posilovat ruský vojenský potenciál. 124


Je možné zaznamenat patrný tlak armády a vojenskoprůmyslového komplexu na politiky a veřejné mínění, aby se vojenský potenciál Ruska posiloval z důvodu nárůstu vnějších i vnitřních hrozeb pro Rusko. Odráží to i text nové vojenské doktríny. Na rozdíl od předcházející doktríny z roku 199328 se nově objevila teze, že řada potenciálních vnějších i vnitřních hrozeb vojenské bezpečnosti Ruské federaci a jejím spojencům, a to i rozsáhlých, trvá a v řadě směrech zesiluje.29 Při diskusi nad novou doktrínou hlavní funkcionáři armády pak zcela otevřeně uváděli, že hlavním zdroje nebezpečí pro Rusko představuje NATO, jehož nepřátelský charakter vůči Rusku podle nich

potvrdil útok na Jugoslávii a separatistické

tendence na severním Kavkazu. Tendence k větší militarizaci byla potvrzena i v roce 1999. Přitom je do určité míry paradoxem, že v roce 1999, nehledě na nejnižší úroveň vojenských výdajů v postsovětském období (2,84 % HDP)30, došlo ke zvýšení aktivity armády v bojové přípravě a také při vedení bojové činnosti. Kromě již vzpomínaného strategického velitelsko–štábního cvičení „Západ 99“ to byla především operace v Čečensku. Podle údajů rozpočtového výboru Státní dumy si tato operace vyžádala každý měsíc náklady ve výši 3 miliardy rublů31. Podle odhadů expertů by si tak celkové náklady operace vyžádaly až 17 % vojenského rozpočtu. Aktivita ale nebyla patrná jen v souvislosti s Čečenskem. Raketové vojsko strategického určení uskutečnilo několik úspěšných zkoušek nové mezikontinentální balistické rakety „Topol – M “. Předpokládá se , že ke konci roku 2000 bude v bojovém postavení rozmístěn další pluk raketových vojsk s těmito raketami. Vojenské námořnictvo uskutečnilo několik strategických námořních cvičení a jeho Severní flotila provedla v listopadu 1999 střelbu se dvěma balistickými raketami RSM - 52 z ponorky „Tajfun“ nedaleko Murmanska na raketový polygon na Kamčatce32. Ruská vláda také v roce 1999 přijala rozhodnutí o vyčlenění dalších 4 miliard rublů ze státního rozpočtu na dovyzbrojení armády. S tím souvisí i plány rozpočtových výdajů na obranu v roce 2000. Podle zveřejněného návrhu vojenského rozpočtu se poprvé za postsovětské období zvyšuje položka výdajů na financování vojenskoprůmyslového komplexu. Její výše dosahuje téměř 40 % z celkového rozpočtu, přičemž v devadesátých letech tato položka nebyla vyšší než 15 %. Zároveň se změnila i struktura objednané vojenské produkce. V uplynulých letech bylo prioritou financování strategických sil jaderného zadržování, na jejichž potřeby bylo vyčleňováno až 80 % 125


finančních prostředků. Podle plánů na rok 2000 bude mít objednávka vojenské produkce dva prioritní směry: síly jaderného zadržování a efektivní vyzbrojování armády konvenční výzbrojí včetně tzv. zbraní vysoké přesnosti33. Existuje ovšem určitá pochybnost, zda jsou takové plány reálné. Podle vyjádření místopředsedy ruské vlády Klebanova budou totiž prostředky vyčleněné na objednávku vojenské produkce určeny nikoliv na zakoupení nových zbraní, ale na modernizaci těch, které jsou již ve výzbroji, což je 3 – 4x levnější34. To by ale znamenalo, že bude zároveň rychleji pokračovat zastarávání vojenské techniky. Zde je na místě otázka, zda si Rusko takové posilování svého vojenského potenciálu a své armády může v podmínkách permanentní ekonomické krize dovolit. Odpověď na ni musí být v konfrontaci s ekonomickou realitou negativní. Naznačuje to i návrh vojenského rozpočtu pro rok 2000, který bude činit 2,76 % HDP35, tedy ještě méně než v roce 1999 a podstatně méně než plánovaných 3,5 % HDP. Tento rozpočet pouze velmi obtížně umožní realizaci projektů, které by měly přispět k modernizaci armády a tím i k realizaci cílů vojenské reformy. Takový závěr je plně v kontextu s údajem, ke kterému došla komise expertů ustavená ještě prezidentem Jelcinem – široce pojatá vojenská reforma v Rusku by si vyžádala obrovskou částku 150 – 300 miliard dolarů36. Zřejmě není absolutně reálné, aby Rusko bylo schopno takovou částku vynaložit. Vždyť i nejvíce optimistická varianta prezentovaná prezidentem Putinem v lednu 2000 hovoří o tom, že Rusko bude schopno dostihnout úrovně vyspělých zemí za 15 let, ale za podmínky, že roční přírůstek HDP dosáhne 8 - 10 %.37 Proto je na místě střízlivé hodnocení zástupce náčelníka Generálního štábu generálplukovníka Manilova, který v roce 1998 napsal, že vojenskou reformu se podaří realizovat v horizontu 25 let, kdy by mohl být dosažen její konečný cíl – zavedení profesionální armády38. Reálné ekonomické možnosti Ruska tak v konečném důsledku vymezují prostor pro rozhodování nového politického vedení země o budoucí podobě obrany a armády.

126

Závěrem

Závěrem Devadesátá léta představovala pro Rusko více než bouřlivé období naplněné řadou dramatických politických, společenských a ekonomických změn. Slovo „změna“ ale spíše patří do uvozovek, neboť sice došlo k částečnému rozbití totalitního politického systému, nebyl to ovšem dostatečný základ k tomu, aby se Rusko dokázalo vymanit z permanentní krize ve všech oblastech života společnosti. Drtivá většina generace ruských občanů dospívající v devadesátých letech tak navazuje na zkušenosti generací předchozích, které neměly nikdy možnost zažít společnost v „bezkrizovém“ stavu. Klíčové problémy země zůstávají dosud neřešeny a Rusko se ocitlo v situaci, kdy mu bezprostředně hrozí tři velká nebezpečí - totální ekonomický krach, rozpad státu a naprostá devastace duchovněetické sféry života. Ruská vládnoucí politická elita byla donucena v konfrontaci s těmito nebezpečími, jež dnes už ohrožují i ji samotnou, učinit kroky směřující k obnovení určité politické a ekonomické stability, která by měla umožnit, aby se Rusko postupně vymanilo z krize a nastoupilo cestu dalšího rozvoje. Ruská intelektuální tradice je však zatížena paradoxem: touha po modernizaci Ruska se zároveň intenzívně snoubí s obavami z ní. Známý ruský ekonom Leonid Abalkin to vyjádřil poměrně přesně, když napsal, že „Rusko potřebuje moderní, progresivní strukturu národního hospodářství, ale v žádném případě by si nemělo vypůjčovat zásady nebo ideály jiných. Tajemstvím úspěchu je nalézt syntézu globálních trendů, demokracie a tržního hospodářství spolu se specificky ruskou civilizací.“1 Ruské „specifikum“ dnes spočívá v tom, že na pozadí „stavu ohrožení“ Ruska se k moci dostala mocenská skupina, která se snaží o nastolení „vnitřního pořádku“ v čele s bývalým představitelem tajných služeb Putinem. Došlo ke konsolidaci všech silových struktur okolo nového prezidenta. Putinovi se také podařilo jako dosud jedinému ruskému politikovi získat operativní kontrolu nad všemi silovými strukturami. Bylo tak fakticky nastoleno něco, co se dá označit za nacionalistický režim „pevné ruky“. Na jeho nastolení a udržení by přitom mohli mít zájem nejen oligarchové, ale i struktury organizovaného zločinu, jež ostatně mají k oligarchům velmi blízko a kteří mají především společný zájem na stabilizaci svého ekonomického a politického postavení a tím i celého Ruska. Splnění takového cíle, jak ukazuje Putinův politický

127

Závěrem

program, může být založeno na existenci silného státu, efektivní ekonomice a znovuobnovení tradičních ruských hodnot – vlastenectví, pocitu příslušnosti k silné mocnosti, státnosti a sociální solidarity, které tvoří základ tzv. ruské ideje2. Jistě nikoliv nedůležitá je v této souvislosti otázka, jaké je místo armády v této nově vzniklé politické konstelaci, a to i v širších politických, ekonomických a vojensko bezpečnostních souvislostech. Je nesporné, že armáda svůj vliv posílila. Výrazně k tomu napomohla především druhá čečenská válka, kde se jí podařilo „rehabilitovat“ se za porážku v první čečenské válce 1994 – 1996 a vystupovat před ruskou veřejností jako vítězící síla. Cenou byly ovšem značné materiální a lidské ztráty jak armády, tak i civilního obyvatelstva3. Válka se stala hlavním faktorem Putinova vítězství v prezidentských volbách a vedení armády (týká se to především náčelníka Generálního štábu Kvašnina) na tomto základě získalo v rámci vládnoucí mocenské skupiny významný vliv, jenž mu vytváří prostor pro výraznější prosazování jeho zájmů a zájmů armády jako celku. Prostředkem k tomu může být i podpora Putinovy politiky zaměřené na výraznější eliminaci „vnitřních hrozeb“, především

organizované zločinnosti a

terorismu4. Tato politika se již projevila i v praxi. Válka v Čečensku dala Putinovi možnost, aby

prostřednictvím operace „Vichr – antiteror“ v Rusku vyzkoušel

fungování jednotlivých elementů výjimečného stavu. Výraznější angažovanost armády ve vnitřní politice vyplývá i z nové ruské vojenské doktríny, která přináší poměrně podrobný výčet vnitřních hrozeb a způsoby jejich eliminace. Jedná se např. o likvidaci teroristických skupin a organizací, obnovení zákonnosti a pořádku a neutralizaci potenciálních konfliktů na území Ruska5. Větší úkoly armády ve sféře vnitřní bezpečnosti by si mohly vyžádat i výstavbu nových, mj. i speciálních, jednotek a útvarů, které budou schopny takové úkoly efektivně plnit. Celkově to může znamenat, že se v rámci politického i vojenského vedení Ruska postupně akceptuje možnost určitých změn v prioritách přípravy armády. Příprava na řešení vnitřních hrozeb se tak již nebude pokládat za druhořadý úkol ve srovnání s přípravou armády na odražení vnější agrese. Do určité míry se dá předpokládat, že se tyto dva komponenty přípravy mohou více prolínat a doplňovat. Svědčí o tom i závěry ruských vojenských expertů. Např. se hovoří o nutnosti posilování sil všeobecného určení, což především znamená posilování a modernizaci pozemních 128

Závěrem

vojsk. Válka v Čečensku totiž ukázala, že právě pozemní vojsko nebylo schopno v úvodní fázi operace plnit zadané úkoly a do bojů bylo nutné zasadit jednotky námořní pěchoty. Daná situace je odrazem stavu, ve kterém se pozemní vojsko nachází – podle mínění expertů fakticky přestalo existovat jako samostatný druh vojska, neboť jeho početní stav dosahuje méně než 25 % z celkového početního stavu armády6, což je mj. následek dřívější jednostranné orientace na prioritní zabezpečování ruských jaderných sil. Z hlediska výstavby sil všeobecného určení se počítá kromě zmíněného vytváření jednotného velení všem silovým strukturám v rámci vojenských okruhů i se zaváděním nových forem využívání vojáků v záloze. Potvrdila to i druhá čečenská válka, kde již působili ve zvýšené míře. Ostatně orientace na využívání záložníků má z hlediska vedení armády svoji logiku vzhledem k jejich velkému počtu, jenž je dědictvím existence početné armády v minulosti. V souvislosti s událostmi v Dagestánu v létě 1999, kdy při bojích s čečenskými jednotkami měly svoje místo oddíly domoobrany, se začalo uvažovat i o využití kozáckých uskupení. V daném případě by aktivnější zapojení kozáků do obrany země mělo dva základní aspekty – jejich působení by si zřejmě nevyžádalo velké finanční prostředky, a přitom by mohli vytvářet účinnou sílu v rizikových oblastech Ruska (zvláště v příhraničních regionech, jako jsou jižní Sibiř, Poamuří, Dálný východ, severní Kavkaz). Aktivizace kozáků také znamená, že se do problematiky zajišťování obrany země mohou více angažovat mocenské orgány v ruských regionech. Vojenská síla Ruska, jejímž hlavním nositelem je armáda, se nicméně stále snižuje, čímž dochází i k omezování jeho zahraničněpolitického vlivu. Nové politické vedení Ruska se proto v současné době snaží, i s ohledem na zájmy armády, tomuto trendu čelit. Za klíčový úkol se v této souvislosti považuje zvláště posilování ruského jaderného potenciálu, který je považován jednak za základní faktor zabezpečující Rusku jeho velmocenský status a jednak za nástroj, kterým může Rusko v krajním případě čelit třem rizikům, jež jsou dnes považována z hlediska Ruska za klíčová. Jedná se o technologické zaostávání v oblasti zbraňových systémů a vojenské techniky za USA, „válku separatistů“ narušující integritu Ruska, jež je podle Rusů podporována ze zahraničí, a plánované rozmísťování národního systému protiraketové obrany v USA. Odpovědí na tato rizika je tzv. strategie „rozšířeného jaderného odstrašování“7, jejíž podstata je vyložena v nově přijaté 129

Závěrem

Koncepci národní bezpečnosti. V kapitole věnované zajištění národní bezpečnosti se v této souvislosti uvádí: „V případě vojenské agrese, když byly všechny ostatní prostředky k vyřešení krize vyčerpány, či se ukázaly být neúčinnými, je možné využít všech sil a vojenského vybavení, které jsou k dispozici včetně jaderných zbraní“.8 Tato formulace tak v podstatě znamená, že jaderné zbraně již nejsou pouhým odstrašujícím prostředkem. Zatímco dříve měly být použity pouze v případě ohrožení existence Ruska, nyní mohou být využity i k zajištění pouhé „bezpečnosti Ruska“ – tedy i v případě nejaderného vojenského konfliktu. Jaderné zbraně jsou z širšího hlediska považovány i za politickou a psychologickou oporu Ruska v období, kdy je ekonomicky silně oslabeno. Počítá se s tím, že může pro Rusko zajistit dostatek času pro realizaci změn potřebných k tomu, aby se Rusko dostalo z vleklé, především ekonomické krize aniž by muselo čelit nějakým závažnějším komplikacím v oblasti zahraniční politiky9. Týká se to i armády. Nové politické vedení Ruska si je vědomo, že skutečně podstatné zvýšení vojenských výdajů v nejbližších letech není příliš reálné. Proto se uvažuje o tom, že by na jedné straně probíhalo řízené snižování vojenské moci státu (lidského potenciálu i zbraní) a na straně druhé by docházelo ke stabilizaci možných zdrojů pro růst obranného potenciálu Ruska. Kromě již zmíněné snahy o posilování vojenskoprůmyslového komplexu je v této souvislosti zajímavé, že v diskusi uvnitř politické elity se objevuje myšlenka o výhodnosti a perspektivnosti spolupráce mezi ruským velkokapitálem a obrannou sférou. Vychází se přitom z toho, že velkokapitál má v této sféře své oprávněné zájmy a že armáda a její reforma může být i výhodným místem pro vkládání kapitálu. „Zisk“ by v daném případě představoval větší bezpečnost a stabilitu, ale také přímou ochranu a dokonce i získávání surovinových zdrojů. Pokud vezmeme v úvahu zájmy velkých ruských korporací, jakými jsou např. Gazprom nebo Lukoil, které působí nejen v Rusku, v celém postsovětském prostoru, ale také v Evropě, může mít výše uvedená diskuse zcela konkrétní důvody10. To potvrdila i válka v Čečensku, ve které zcela nepochybně šlo i o získání pevnější kontroly nad strategickými přístupy k bohatým naftovým nalezištím v kavkazském regionu. Význam pro případné intenzívnější zapojení ruského velkokapitálu do zabezpečení obrany země má i to, že Putin dal jednoznačně najevo, že nedojde k přerozdělení vlastnictví a že privatizace a tržní reformy budou pokračovat. Putin navíc tento postoj doplnil o prohlášení, že je nezbytné, aby Rusko přehodnotilo 130

Závěrem

strategii integrace do světové ekonomiky s tím, že zahraničněekonomická aktivita se musí vytvářet na základě tvrdého národního pragmatismu11. V daném případě se jedná o nepřehlédnutelný signál vůči postsovětským republikám a zvláště těm, které jsou na Rusku více méně stále ekonomicky závislé. Ruská vojenská přítomnost v některých republikách SNS pak z tohoto důvodu může nesporně mít velmi dlouhodobý charakter se všemi dopady na jejich mezinárodní postavení. S armádou se tak nadále bude počítat jako s významným faktorem prosazování ruských národních zájmů, včetně zájmů ruského velkokapitálu. Podpora armády se v dnešním Rusku považuje za prioritní národní zájem. Velmi silně zaznívají myšlenky o tom, že společnost se musí více opřít o armádu, která může Rusku pomoci zachovat postavení velmoci a zároveň upevnit jeho jednotu. Pregnantně takovou pozici zformulovala ruská politoložka Irina Žinkinová, která napsala, „jestliže pohlížíme na vojenskou moc jako na stálý faktor, který plní tradiční politickodiplomatické

funkce

suverénní

velmoci…

životaschopný

vojenskoprůmyslový komplex a armáda zůstávají pro Moskvu i když ne jedinou, přesto však nepostradatelnou podmínkou integrace státu. Tedy tou ´syrovou hlínou´, ze které bude možné za přítomnosti talentu vytvořit velkou velmoc.“12 Tato představa, či spíše přání, o armádě jako svého druhu „spasitelce národa“ má v dnešním Rusku nepominutelnou politickou a společenskou podporu. Mnohem více se začalo hovořit o potřebě „morálněpolitické“ podpory armády ze strany veřejnosti, což ještě umocnila válka v Jugoslávii a druhá čečenská válka. Podpora armády se projevuje i v konkrétních činech, mj. v úsilí nového prezidenta o zlepšení ekonomické situace jejích příslušníků, především důstojnického sboru. Ekonomicky a morálně zdecimovaná armáda to nemohla nepřivítat. A dlužno dodat, že nejen armáda, což Putin zřejmě předpokládal. Specifickým ruským fenoménem je totiž psychologické místo armády ve společnosti. Její problémy, potíže a neúspěchy se dotýkají velké části obyvatelstva. Proto tak zapůsobila nejen veřejně deklarovaná podpora armády, ale i opatření zaměřená na zlepšení situace důstojníků v sociální oblasti, což se týká především postupného vyplácení zadržovaných výplat a plánovaného zvýšení jejich peněžních náležitostí. Otázkou je, zda se tento trend podaří Putinovi na pozadí ekonomických problémů Ruska udržet a zda se částečně nejednalo pouze o gesto, které mu mělo získat v armádě podporu před prezidentskými volbami. 131

Závěrem

Vycházíme-li z některých výše naznačených záměrů nového politického vedení Ruska ve vnitřní i zahraniční politice, je možné konstatovat, že za platformu stabilizace země

bylo ve značné míře zvoleno uplatňování silových metod

v politice, spolu s určitou militarizací ekonomiky, politiky a myšlení. Z krátkodobého hlediska

to

snad

skutečně

stabilizaci

může

přinést,

ovšem

z hlediska

dlouhodobého, a to i na základě historických zkušeností Ruska, to problém překonání jeho relativní zaostalosti a zaostávání Armáda sama sice může

za světem zřejmě nevyřeší.

v podmínkách „dočasné“ stabilizace projít

určitými

změnami, jejich hloubka a šíře nicméně budou limitovány nedostatkem potřebných zdrojů. Maximem snad může být určité odstranění jejích nejvýraznějších personálních, sociálních a materiálních problémů. Ve svém základě by ale zůstala armádou starého typu – příliš velkou, špatně vycvičenou, pouze částečně bojeschopnou, nemobilní, vnitřně nejednotnou, s několika tisíci zastaralých jaderných hlavic a s omezenou schopností bránit zemi proti vnějším i vnitřním hrozbám. Hledání alternativy takovému „katastrofickému“ scénáři je v rukou současného politického vedení Ruska. Není možné úplně předvídat, k jakým závěrům dojde a jaké konkrétní kroky podnikne. V zásadě zde ale nemá mnoho prostoru k manévrování – jedinou reálnou alternativou je provedení celkové skutečné politické, ekonomické a vojenské reformy, i když by si to vyžádalo hodně politické vůle, úsilí, času a soustředění nemalých finančních a materiálních prostředků. I na základě závěrů, ke kterým dospěla tato práce, ale zřejmě není možné takový postup v dohledné době očekávat.

132

Poznámky

POZNÁMKY KAPITOLA 1 1

George Kennan, přední americký sovětolog v memorandu „Spojené státy a Rusko“, napsaném v zimě 1945 - 1946 charakterizoval ruskou taktiku vůči okolnímu světu následně: „V průběhu celých svých dějin měli Rusové co činit hlavně s bojovně nepřátelskými národy. Postrádajíce přirozené přírodní bariéry, nevyhnutelně si v kontaktu s těmito sousedy vypěstovali zvláštní techniku… elastického postupu a ústupu, obrany v hloubi, utajení a klamu. Jejich dějiny znaly mnoho příměří mezi nepřátelskými silami, ale nikdy neznaly případy trvalého mírového soužití dvou sousedních států s hranicemi bezvýhradně přijatými oběma stranami. Rusové proto nemají koncepci stálých přátelských vztahů…Pro ně jsou všichni cizinci potenciální nepřátelé. Technika ruské diplomacie, Východu všeobecně, je soustředěna na ochromení protivníka silou ruské (vojenské) moci, na jeho udržení v nejistotě a pochybách…“ (Viz Kennan, F. G., Memoirs, 1925 – 1950, Boston, 1967, s. 560.) 2 SSSR vznikl 30. prosince 1922 jako svazek čtyř formálně nezávislých státních útvarů – Ruské federace, Ukrajiny, Běloruska a Zakavkazské federace, v jejichž rámci existovalo 26 autonomních republik. 3 Lenin, V. I., O proletářské milici, Spisy, Sv. 24, Státní nakladatelství politické literatury, Praha, 1956. 4 Činnost bolševiků ve vojscích charakterizuje především jimi prosazované heslo „Bodáky do země“, které mělo v situaci decimace ruských vojsk na frontách I. světové války velmi demoralizující charakter. 5 Na počest této události byl 23. únor prohlášen Dnem Sovětské armády a vojenského námořnictva a v „hierarchii“ sovětských svátků zaujímal velmi významné postavení. Po vzniku samostatného Ruska v roce 1992 byl přejmenován na Den obránců vlasti. V Rusku je také označován za „Den mužů“. 6 Salmin, M. A., Sojuz posle sojuza. Problemy uporjadočenija nacionalno – gosudarstvennych otnošenij v byvšem SSSR, Polis č. 1 – 2/1992, s. 36. 7 Po druhé světové válce se SSSR přímo účastnil 35 vojenských konfliktů, ve kterých bojovalo 1,5 milionu sovětských občanů. (Viz Nězavisimoje vojennoje obozrenije, 9. 1. 1998, s. 1.) 8 Podstatou Brežněvovy doktríny byl důraz na povinnost neodchylovat se od sovětského modelu socialismu a na to, že komunistické strany jsou za jeho zachování odpovědny celému komunistickému hnutí, to je prakticky Sovětskému svazu. Oslabení kteréhokoliv článku socialistické soustavy bylo v tomto pojetí záležitostí všech socialistických zemí. Role hlavního arbitra při posuzování toho, co je a co není oslabování socialismu, patřila sovětskému vedení. Brežněvova doktrína fakticky představovala opětovné potvrzení sovětské hegemonie ve střední a jihovýchodní Evropě. 9 V této souvislosti je jistě zajímavé, jak politickou práci v Sovětské armádě v posledních letech existence SSSR popsal známý britský expert na problematiku Ruska a ruské armády Mark Galeotti své knize Čas úzkosti – bezpečnost a politika v sovětském a postsovětském Rusku (Themis, Praha, 1998, s. 44 – 45): „Političtí komisaři na sklonku sovětské éry se pramálo podobali nenáviděným fanatikům ze západních románů o studené válce. Spíše svým velitelům a jednotkám poskytovali všemožné nezbytné služby; byli to jacísi polní kuráti - pracovali jako personální vedoucí a věnovali péči zapomenutým a zoufalým vojákům základní služby a opilým přepracovaným důstojníkům. Velký díl času věnovali každodennímu fungování jednotky a vojáky s nedostatečnými znalostmi vyučovali ruštinu. Jejich svěřenci hodiny politické výchovy celkem vítali jako vytoužený oddech, při kterém mohli dřímat a odpočívat před další dávkou tuhého výcviku a služeb“. Podobně jako Galeotti ovšem hodnotil politické pracovníky v Sovětské armádě o více než 40 let dříve i Raymond Garthoff ve své knize Soviet Military Doctrine (Glencoe, III.: Free Press,

133

Poznámky

1953, s. 241). Politického pracovníka považoval za kombinaci zástupce velitele, kaplana, důstojníka zodpovědného za volný čas, péči o vojáky, personální práci, cenzuru a redaktora místních (vojenských) novin. 10 Údaje o čistkách v důstojnickém sboru Rudé armády viz Volkogonov, D., Triumf a tragedija – Političeskij portret I.V. Stalina, Izdatělstvo Agenstva pečati Novosti, kniha I, část 2, s. 254 – 279, kniha II, část 1, s. 49 – 55, Moskva, 1989, , Bullock, A., Hitler a Stalin. Paralelní životopisy, nakladatelství Mustang, Plzeň, 1995, s. 482. 11 Vztah vojenskoprůmyslového komplexu vůči armádě nebyl prost výrazné nadřazenosti o čemž svědčí jedno známé vyjádření: „Budeme dodávat armádě nikoliv zbraně které chce, ale zbraně které potřebuje“. (Viz Shlykov, V., Economic Readjustment within the Russian Defense Industrial Complex, Security Dialogue, č. 1/ 1995, s. 23.) 12 V ucelené podobě vyložil Ogarkov svoje záměry ve své knize Vsjegda v gotovnosti k zaščitě otěčestva ( Vojenizdat, Moskva, 1982). Podrobněji o nich také viz Odom, E. W., The Collapse of the Soviet Military, Yale University Press, New Haven & London, 1998, s. 76 – 80, Staniszkisová, J., Vojenská revoluce a konec komunismu, Střední Evropa č. 94 – 95/1999, s. 97 – 113. 13 Takový názor nebyl ale jednoznačný ani mezi vojenskými špičkami. Ve velmi známé knize Vojenská strategie (Vojennaja stratěgija, Vojenizdat, Moskva, 1962), která vyšla pod redakcí maršála Sovětského svazu Vasilije Sokolovského, se jednoznačně hovořilo o nezbytnosti vítězství v jaderné válce. Jeden z členů autorského kolektivu knihy generálplukovník Gastilovič s takovým názorem nesouhlasil, a proto trval na tom, že bude uveden jako autor pouze jedné z kapitol, a nikoliv jako spoluautor celé knihy. V době jejího vydání se jednalo o velmi neobvyklý postup. 14 Achromejev, S., „Vsjo razumnoje dostatočno?“, Novoje Vremja, č. 14/ 1991, s. 18. 15 Rakety SS – 20 měly dolet okolo 5000 kilometrů a každá z nich nesla tři jaderné hlavice, které bylo možno současně zaměřit proti různým cílům. Z evropské části SSSR mohly rakety zasáhnout kterékoliv místo v západní Evropě. 16 Je příznačné, že podle dosavadního výzkumu odtajněné části sovětských archívů zřejmě neexistuje žádný písemný dokument o přijatém rozhodnutí o vyslání kontingentu vojsk do Afghánistánu. 17 Nesouhlas kromě náčelníka GŠ Ogarkova vyjádřili i všichni jeho klíčoví funkcionáři - Ogarkovův zástupce maršál Achromejev, náčelník Hlavní operační správy armádní generál Petrov a velitel pozemních vojsk armádní generál Pavlovskij. Nesouhlas vyjádřil také vrchní velitel Spojených ozbrojených sil států Varšavské smlouvy maršál Kulikov. 18 Polská politoložka Jadwiga Staniszkisová ve svém článku Vojenská revoluce a konec komunismu (Revue Střední Evropa č. 94 – 95, s. 110) na základě diskuse z konference Global Competition and Deterioration of US - Soviet Relations, 1977 – 1980 ve Fort Lauderdale 23. – 26. března 1995 ve které vystoupil i generál A. Gribkov ( v roce 1980 zastával funkci velitele štábu Spojeného velení Varšavské smlouvy) doslovně uvádí: „Podle mého názoru lze riskovat i hypotézu, že invaze do Afghánistánu (v prosinci 1979) navzdory postojům generálního štábu – maršála Ogarkova a generála Kulikova a Gribkova – na nátlak ministrů Ustinova a Andropova, měla generální štáb odříznout od možnosti uskutečnit své vojenské plány v Západní Evropě“. 19 V analytické zprávě Ústavu ekonomiky světové socialistické soustavy „Některé myšlenky o zahraničněpolitických výsledcích sedmdesátých let“ (teze) z roku 1980 (v té době tajné) se v souvislosti se vstupem sovětských vojsk do Afghánistánu mj. uvádělo: „Vstupem vojsk do Afghánistánu naše politika překročila hranice možného ve ‚třetím světě‘. Výhody, jež přinesla tato akce, se ukázaly jako naprosto nevýznamné ve srovnání se škodami, které utrpěly naše zájmy: a) Jako doplněk ke dvěma frontám konfrontace – v Evropě proti NATO a ve východní Asii proti Číně – se pro nás vytvořilo třetí nebezpečné ohnisko na jižním křídle SSSR, a to v nevýhodných geografických a sociálněpolitických podmínkách. b) Protisovětská fronta, obklopující Sovětský svaz ze Západu na Východ, se značně rozšířila a zkonsolidovala. c) Významným způsobem utrpěl vliv Sovětského svazu v hnutí nezúčastněných, zejména na muslimský svět.

134

Poznámky

d) Je zablokováno „uvolňování“ a jsou likvidovány předpoklady pro omezení závodů ve zbrojení. e) Ostře vzrostl ekonomický a technologický tlak na Sovětský svaz. f) Západní a čínská propaganda dostala silné trumfy, aby mohla rozšířit antisovětskou kampaň s cílem podkopat prestiž SSSR ve společenském mínění Západu, rozvíjejících se států a také socialistických zemí. g) Afghánské události nadlouho zlikvidovaly předpoklady možné normalizace sovětsko– čínských vztahů. h) Tyto události posloužily jako katalyzátor k překonání krizových vztahů mezi Íránem a USA. i) Zesílila nedůvěra k sovětské politice a distance od ní ze strany SFRJ, Rumunska a KLDR. Dokonce v maďarském a polském tisku se poprvé otevřeně ukázaly příznaky zdrženlivosti ve spojitosti s akcemi Sovětského svazu v Afghánistánu. V tom se zřejmě odrážejí nálady veřejnosti a obavy vedení jmenovaných zemí, že by mohly být vtaženy do globálních akcí Sovětského svazu, pro něž však naši partneři nemají dostatečné zásoby. j) Zesílila se diferencovaná politika západních mocností, které přešly k nové taktice aktivního vměšování se do sféry vztahů mezi Sovětským svazem a dalšími socialistickými zeměmi a k otevřené hře na rozporech a nesouhlasu zájmů mezi nimi. k) Na Sovětský svaz dopadlo nové břímě ekonomické pomoci Afghánistánu.“ 20 Vladimirov, A., Někotoryje aspekty vojenno-graždanskych otnošenij v Rossiji, Mirovaja ekonomika i meždunarodnyje otnošenija č. 3/1998, s. 116 (A. Vladimirov je generálmajorem v záloze, viceprezidentem Asociace vojenských expertů Ruska). 21 Jeden z ruských vojenských expertů, pracující v Ruském institutu strategických studií A. I. Nikolajčuk v souvislosti s válkou v Afghánistánu zmínil i pozitivní pohled na úroveň velení sovětským vojskům: „V posledním období na základě údajů o nevratných ztrátách (viz údaje v následující poznámce) se neangažovaní experti více přiklánějí k názoru, že velitelský sbor Sovětské armády v Afghánistánu prokázal schopnost správně organizovat bojovou činnost a její příslušníci celkově vystupovali velice profesionálně.“ (Viz Fjodorov, V., Vojennaja reforma i graždanskij kontrol nad vooruženymi silami v Rossiji, Naučnyje zapiski č. 7, Centr političeskich issledovanij v Rossiji, Moskva, 1998, s. 42.) 22 Sovětské ztráty v Afghánské válce v letech 1979 – 1989 byly následující: Ztráty v bojové činnosti…………………. Ztráty v nebojové činnosti………………. Zranění v boji…………………………… Zranění v nebojové činnosti…………….. Zranění s trvalými následky……………..

13 136 2 676 23 258 3 859 22 939

Údaje podle Lijachovskij, A., Tragedija i doblesť Afghana, GPI Iskona, Moskva 1995, příloha 14 (Lijachovskij použil pro sestavení přehledu ztrát oficiální údaje ze záznamů Generálního štábu) 23 Generál Boris Gromov, poslední velitel sovětského kontingentu v Afghánistánu, např. ve svém vystoupení na 19. všesvazové konferenci KSSS v červnu 1988 řekl, že „na Západě se nyní mluví o naší porážce, o tom, že jsme údajně prohráli válku. Kdosi správně řekl, že moudrost má své meze, ale hloupost je bezmezná. Naši nepřátelé všeho ražení nechtějí pochopit, že jsme do Afghánistánu přišli s misí nejlepší vůle. A tento úkol jsme splnili, byť i za drahou cenu.“ ( Viz Zpráva o devatenácté, 19. všesvazová konference KSSS 28. 6. – 1. 7. 1988, Knihovna Rudého Práva Nakladatelství Svoboda, Praha 1988, s. 137. ) 24 V zahraničněpolitické části politické zprávy ÚV KSSS na XXVII. sjezdu KSSS v únoru 1986 M. Gorbačov řekl: „Chtěli bychom už v nejbližší budoucnosti povolat do vlasti sovětská vojska, která jsou v Afghánistánu na žádost jeho vlády.“ (Viz Politická zpráva ÚV KSSS, Svoboda, Praha 1986, s. 68.) 25 Dne 14. dubna 1988 byla v Ženevě podepsána dohoda mezi Afghánistánem, SSSR a Pákistánem o stažení sovětských vojsk z Afghánistánu v období od 15.5. 1988 do 15. 2. 1989. 135

Poznámky

26

27

Válka velmi silně ovlivnila celou jednu generaci nejdříve sovětských a posléze ruských vysokých důstojníků a generálů. Prakticky všichni nejznámější vojáci působící v ruské politice mají za sebou afghánskou zkušenost a dlužno dodat, že „Afghánistán“ pro ně představuje stále společného jmenovatele bez ohledu na rozdílnost jimi zastávaných politických názorů a postojů i konkrétních činů ve zlomových okamžicích pro Sovětský svaz i Rusko (pokus o puč v srpnu 1991, nepokoje v Moskvě a útok na budovu Nejvyššího sovětu Ruska v říjnu 1993, válka v Čečensku). V této souvislosti je možné např. jmenovat Pavla Gračova (bývalý ministr obrany Ruské federace v letech 1992-1996), Alexandra Lebedě (bývalý tajemník bezpečnostní rady Ruska a nynější gubernátor Krasnojarského kraje), Lva Rochlina (bývalý předseda výboru pro obranu Státní dumy a předseda opozičního hnutí Na podporu armády, obranného průmyslu a vojenské vědy /zavražděn za dosud nevyjasněných okolností v roce 1998/) Alexandra Ruckého (bývalý viceprezident Ruska a nynější gubernátor Kurské oblasti), Valentina Varennikova (bývalý velitel sovětských pozemních vojsk a nynější poslanec Státní dumy) a Igora Rodionova (bývalý ministr obrany Ruska). Viz Korbut, A., Šaburkin, A., Imenityje geněraly pitajutsja ispolzovať nědovolnych oficerov dlja polučenija političeskich dividendov, Nězavisimoje vojennoje obozrenije, 9. 1. 1998, s.1.

KAPITOLA 2 1

V obsáhlé publikaci „Sovětskaja vojennaja mošč ot Stalina do Gorbačova“ (Izdatělskij dom „Vojennyj parad“, Moskva, 1999) byly otištěny tyto údaje o výdajích na obranu v SSSR v letech 1960 - 1990 ( 3. kapitola, „Planirovanije i finansirovanije vojennoj promyšlennosti v SSSR“, s. 105):

HDP (v miliardách rublů) Výdaje Státního rozpočtu (v miliardách rublů) Výdaje na obranu (v miliardách rublů) ∗ Podíl výdajů na obranu ke státnímu rozpočtu (v %) Podíl výdajů na obranu k HDP (v %)

1960 203,1

1970 397,6

1980 661,9

1985 777,0

1986 798,6

1987 825,0

1988 863,3

1989 924,1

1990 963,0

73,1

154,6

294,6

386,5

417,1

430,9

459,5

481,4

510,1

15,3

29,2

48,9

63,4

67,7

72,7

76,9

77,3

71,0

20,9

18,9

16,6

16,4

16,2

16,9

16,7

16,1

13,9

7,5

7,3

7,4

8,3

8,4

8,8

8,9

8,4

7,5

∗ Tyto údaje jsou podle autorů 3. kapitoly J. D. Masljukova a J.S. Glubokova otištěny poprvé. Zahrnují výdaje na nákup zbraní a vojenské techniky, vědeckovýzkumné a konstrukční práce a také výdaje dalších odvětví hospodářství určených pro obranu. Celkové údaje o výdajích na obranu byly do roku 1988 přísně utajovány. Věděl o nich pouze omezený okruh osob (vedení Státního plánovacího výboru a vybraní členové politického byra ÚV KSSS). Údaje nesměly být psány na psacích strojích a do dokumentů byly dopisovány pověřenými osobami ručně. Uvedené údaje o výdajích na obranu v letech 1987 – 1990 se vcelku shodují s údaji uveřejněnými v ruském vydání ročenky Stockholmského mezinárodního ústavu pro výzkum míru. (Viz Ježegodnik SIPRI 1998. Vooruženije, rozoruženije i meždunarodnaja bezopasnosť /ruské vydání/, Nauka, Moskva, 1998, s. 258.)

136

Poznámky

Rok

1987 1988 1989 1990

Vojenské výdaje (v miliardách rublů v aktuálních cenách) 69,4 72,8 76,9 70,7

Hrubý domácí produkt (v miliardách rublů v aktuálních cenách) 825 875 943 1000

2

Vojenské výdaje (v % k HDP) 8,4 8,3 8,2 7,1

Vojenské výdaje (v % k celkovému státnímu rozpočtu) 16,1 15,8 15,9 13,8

Např. podle Valentina Pavlova, sovětského ministerského předsedy v r. 1991, jednoho z vedoucích činitelů pokusu o státní převrat v srpnu 1991 bylo na vědu a výzkum v SSSR určeno ve státním rozpočtu okolo 25 miliard rublů ročně, avšak z toho bylo kolem 20 miliard přidělováno ústavům a podnikům vojensko – průmyslového komplexu. (Viz Pavlov, V., Avgust iznutri. Gorbačov – putč., Moskva, 1993, str. 15.) 3 Výdaje na obranu v reálném propočtu v osmdesátých letech dosáhly maximální výše v roce 1987 (16,9 % podíl na rozpočtu SSSR). Od tohoto roku se začala výše výdajů na obranu snižovat. V roce 1990 byly o 2,2 % nižší ( viz tabulka v poznámce č.1). Reálné údaje o výdajích na obranu v posledním roce existence SSSR (1991) nejsou podle zmíněné ročenky SIPRI k dispozici vzhledem k tehdy velmi nestabilní ekonomické situaci. 4 Cílem konverze bylo dosáhnout přesunu rozsáhlých kapacit vojenskoprůmyslového komplexu ve prospěch civilní výroby, což mělo mj. pomoci zajistit pro trh větší dodávky spotřebního zboží. Tento cíl se ale v podmínkách centrálního plánování nepodařilo splnit. 5 Často se také jako ekvivalent pro termín „obranná dostatečnost“ používá pojem „neútočná obrana“. 6 Smlouva odstranila výrazný nepoměr v této kategorii zbraní vůči USA, což dokládá skutečnost, že americká strana měla stáhnout pouze 350 raket. 7 Mladý německý pilot Matthias Rust v červnu 1987 prolétl se sportovním letadlem sovětským vzdušným prostorem a nerušeně přistál v centru Moskvy poblíž Rudého náměstí. Aféra měla za následek odvolání velitele protivzdušné obrany generála Koldunova a penzionování tehdejšího ministra obrany maršála Sokolova. 8 Maršál Achromejev se po odchodu z funkce náčelníka Generálního štábu stal vojenským poradcem M. Gorbačova. V době pokusu o puč v srpnu 1991 spáchal sebevraždu. 9 Viz Věk XX i Mir, č.9/1988. 10 Sjezd lidových poslanců měl celkem 2250 členů – poslanců. Jeho jednání se mělo konat jednou až dvakrát ročně. Volba poslanců se uskutečňovala na základě jejich rozdělení do tří kategorií – v první kategorii bylo 750 poslanců voleno v takzvaných národních oblastních okresech, ve druhé 750 v republikových okresech a ve třetí došlo k volbě 750 poslanců ze společenských organizací (mj. i KSSS a Komsomolu). Sjezd volil 542členný dvoukomorový Nejvyšší sovět – stále zasedající parlament. První a zároveň poslední volby Sjezdu lidových poslanců SSSR se konaly v březnu 1989. 11 Není jistě bez zajímavosti, jaký byl Alskinsův životopis. Jeho dědeček byl velitelem sovětských vzdušných sil v období vlády J. V. Stalina. V roce 1937 se stal obětí stalinských represí. Jeho otec proto vyrostl v sirotčinci, ale bez ohledu na to se z něj stal pravověrný komunista. Viktor Alskins se stal v roce 1973 členem KSSS a v roce 1989 byl zvolen lidovým poslancem ve Vojenském institutu ve Vilniusu. 12 Murray, D., Demokracie despotů, Nakladatelství G PLUS G, Praha, 1997, s. 82. 13 V době existence SSSR došlo k oficiální „rehabilitaci“ carského Ruska a jeho armády poprvé v letech Velké vlastenecké války 1941–1945. Stalin tehdy „vyměnil“ ideologii marxismu– leninismu za ideologii demokratického antifašistického boje. O vládě Mikuláše II. se již nesmělo mluvit jako o krvavém policejním režimu, Ivan Hrozný se stal opět hrdinou, což bylo podpořeno i velkofilmem natočeným bez ohledu na těžká léta války. Připomínali se i další legendární postavy

137

Poznámky

ruské historie – Alexandr Něvský, Dimitrij Donský, Kuzma Minin, Dimitrij Požarskij, Alexandr Suvorov a Michail Kutuzov. Na základě Stalinova rozhodnutí byly zřízeny vojenské řády Suvorova, Kutuzova, Bohdana Chmelnického, Alexandra Něvského, Nachimova a Ušakova. Stalin pochopil, že v podmínkách války je třeba více podpořit hrdost Rusů na svoje dějiny, k čemuž měly přispět i publikace o znamenitých vojevůdcích rozšiřované mezi vojáky na frontách. Návrat k tradicím carské armády se projevil i tím, že se na vojenské uniformy vrátily nárameníky carské armády – tzv. „pogony“. 14 Příkladem v tomto směru může být např. Gruzie, kde se ještě v roce 1989 dostavilo k odvodům 94 % branců, ale v následujícím roce 1990 pouze 11 %. 15 Otvětstvennosť za mošč rodiny, Pravda 27.6. 1990, s. 5. 16 Viz Návrh nové svazové smlouvy, Pravda 24. 11. 1990, s. 3. 17 Jednalo se o Arménii, Gruzii, Estonsko, Litvu a Moldávii. 18 Výsledky referenda viz Pravda 27. 3. 1991, s. 1 – 2. 19 Viz S naděždoj i věroj: Obraščenije k tov. Gorbačevu M. S., Sovětskaja Rossija, 22. 12. 1990, s. 1. 20 Při útoku na televizní a rozhlasové centrum ve Vilniusu bylo zabito 14 osob a dalších několik set bylo zraněno. 21 Gorbačov, M., Mlynář, Z., Reformátoři nebývají šťastní, Victoria Publishing, Praha, 1995, s. 108. 22 Tamtéž, s. 108. Gorbačov v této knize také mj. napsal, že se „protivníkům přestavby nepodařilo zahnat mě do kouta, spoutat mě. Chtěli mě zavázat krví, podle banditských zákonů, kdy pak už pro člověka není úniku. Měl jsem být postaven před hotový fakt takové situace, ale to se jim nepovedlo.“ (s.109) 23 Hlavní operační správa Generálního štábu začala na podzim 1990 připravovat aktualizaci operace „Sněžná bouře“ („Metěl“), která představovala plán zavedení výjimečného stavu. Plán byl zpracován v sedmdesátých letech ke zvládnutí případných velkých veřejných nepokojů. 24 Ve dvou případech dokonce došlo k tomu, že vzhledem k délce zásahu vojenských jednotek se zpočátku jednalo o jednotky Sovětské armády, ale z důvodu rozpadu SSSR se tyto jednotky posléze staly součástí nově vzniklé Ruské armády. Konkrétně se jednalo o Gruzii (Jižní Osetie, leden 1991 – červen 1992) a Moldávii (Podněstří, srpen 1991 – červenec 1992). 25 Konkrétně se jednalo o zásahy proti nespokojeným občanům v Novočerkasku v roce 1962 a o deset let později v roce 1972 v litevském Kaunasu. V Novočerkassku došlo ke stávce místních dělníků, kteří tím protestovali proti potížím v zásobování potravinami a proti zvyšování cen. Nasazení armády proti stávkujícím si vyžádalo četné oběti na životech. V Kaunasu vypukla v den pohřbu devatenáctiletého studenta Romase Kalanty, jenž se upálil, demonstrace několika tisíc mladých lidí, kteří vykřikovali heslo „Svobodu pro Litvu!“. K jejímu rozehnání byly nasazeny vojenské výsadkové jednotky. Bylo zatčeno okolo 500 osob. 26 Jednalo se o rozhovory v rámci 9 + 1 (9 svazových republik + centrum). Zúčastnili se jich kromě Gorbačova a dalších zástupců ústřední sovětské moci i vedoucí představitelé Ázerbajdžánu, Běloruska, Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Ruska, Tádžikistánu, Ukrajiny, Uzbekistánu a Turkmenistánu. 27 Viz Slovo k narodu, Sovětskaja Rossija, 23. 7. 1991, s. 1. 28 Členy Státního výboru pro výjimečný stav byli Gennadij Janajev, viceprezident SSSR, Valentin Pavlov, předseda Rady ministrů SSSR, Vladimir Krjučkov, předseda KGB, Boris Pugo, ministr vnitra, maršál Dmitrij Jazov, ministr obrany, Oleg Baklanov, první náměstek předsedy Bezpečnostní rady, Vasilij Starodubcev, předseda rolnických odborů, Alexandr Tizjakov, předseda Sdružení státních podniků. 29 Prohlášení GKČP viz Krasnaja zvězda, 20. 8. 1991, s. 1. 30 Ještě v době srpnového puče a v následujících čtyřech měsících došlo k lavinovitému vyhlašování nezávislosti v bývalých svazových republikách takto: Estonsko 20. 8. 1991, Ukrajina 24. 8. 1991, Bělorusko 27. 8. 1991, Moldávie 27. 8. 1991, Ázerbajdžán 30. 8. 1991, Uzbekistán 31. 8. 1991, Kyrgyzstán 31. 8. 1991, Tádžikistán 9. 9. 1991, Arménie 23. 9. 1991, Turkmenistán 27. 10. 1991, Kazachstán 16. 12. 1991. Tři bývalé svazové republiky vyhlásily nezávislost ještě před pučem v srpnu 1991 – Litva 11. 3. 1990, Lotyšsko 4. 5. 1990 a Gruzie 9. 4. 1991. Je zajímavé, že nezávislost Ruska nebyla nikdy formálně vyhlášena.

138

Poznámky

31

V této souvislosti je možné uvést, že překvapivě nový pohled na otázku použití násilí v době puče přinesl bývalý vysoký důstojník Generálního štábu Sovětské armády Viktor Baraněc ve své knize Ztracená armáda. Napsal zde, že cíl vojenské operace na podporu puče byl na Generálním štábu definován tak, že je nutné „udržet politickou moc ve velkém městě se silnou zástavbou s podporou vojenských jednotek, bez střelby proti neozbrojenému protivníkovi.“ (Baraněc, V., Potěrjannaja Armija, Soveršenno sekretno, Moskva, 1998, s. 122) 32 Generál Gračov od začátku srpna na základě příkazu ministra obrany Jazova společně s dalšími pracovníky MO a KGB zkoumal možné následky zavedení výjimečného stavu v zemi. Dne 19. srpna vyhlásil poplach Kurské výsadkové divizi s rozkazem přemisťovat se k Moskvě. Vydal také rozkaz o uvedení jemu podřízených vzdušněvýsadkových vojsk do plné bojové pohotovosti na celém území SSSR. 33 Kolegium ministra obrany popřelo, že by schválilo členství Jazova v GKČP. Členové Kolegia zdůraznili, že nebyli ani informováni o tomto Jazovově rozhodnutí. (Viz zpráva o jednání Kolegia ministra obrany, Krasnaja zvězda, 23. 8. 1991, s. 3.) 34 Viz Baraněc, V., Potěrjannaja armija, s. 161. 35 Jistě zůstává historickým paradoxem, že generálplukovník Volkogonov dlouhá léta zastával funkci zástupce náčelníka Hlavní politické správy Sovětské armády a vojenského námořnictva. Byl považován za „hlavního ideologa“ armády. Po roce 1991 se stal poradcem prezidenta Jelcina. 36 Generál Ačalov byl 17. srpna přítomen na konspirativní poradě členů GKČP, kde bylo přijato rozhodnutí o uchopení moci v zemi. Bezprostředně se účastnil řízení puče. Dne 20. srpna se zabýval přípravou útoku na Bílý dům. Po puči zůstal lidovým poslancem Nejvyššího sovětu (parlamentu) Ruska. Žádost ruské generální prokuratury o jeho vydání k trestnímu stíhání byla Nejvyšším sovětem Ruské federace odmítnuta. Generál Kalinin byl v době puče jmenován rozhodnutím ministra obrany Jazova do funkce vojenského velitele Moskvy. Po krachu puče odstoupil z funkce velitele Moskevského vojenského okruhu a byl jmenován náčelníkem Akademie obrněných vojsk. Tuto funkci ale nikdy nezačal vykonávat. Generál Samsonov splnil příkazy GKČP k vyhlášení výjimečného stavu v Leningradě a oznámil opatření vyplývající z jeho zavedení v místní televizní a rozhlasové stanici, včetně omezení působení médií. Generál Pjankov poslal 19. srpna 1991 členům GKČP šifrotelegram, ve kterém se mj. uvádí, že „vojenská rada okruhu vyjadřuje svoji nespokojenost s nízkoefektivní činností ve vztahu k vedení Ruska, které pokračuje v obelhávání lidu, jenž je vyzýván k neplnění rozhodnutí GKČP. Většina pracujícího lidu žádá rozhodné činy. Vojenská rada podporuje požadavky pracujícího lidu“. Generál Gromov plnil v průběhu puče příkazy generála Varennikova. Dne 20. srpna se Gromov společně s generály Varennikovem, Ačalovem a Gračovem účastnil porady, kde se posuzovala otázka součinnosti jednotek armády, KGB a vojsk Ministerstva vnitra při útoku na Bílý dům a zatčení prezidenta Jelcina a dalších vedoucích představitelů Ruska. (Blíže o aktivitách některých vysokých velitelů v průběhu puče viz Pravda 20. 8.1991, s. 3, Sovětskaja Rossija 20. 8. 1991, s. 2, Geněraly ně v čem vinovaty..., Novoje Vremja č. 10/1992, s. 6 – 7, Něvzorov, A., Avgust 1991, Zavtra č. 28/ 1994, s. 2.) 37

38

39

Jednalo se o Arménii, Ázerbajdžán, Kazachstán, Kyrgyzstán, Moldavsko, Tádžikistán, Turkmenistán a Uzbekistán. Gruzie se k SNS připojila v září 1993. O postojích v armádě k dohodám o rozpuštění SSSR a vytvoření SNS blíže viz Makarov, D., Armija meždu prošlym i buduščim, Argumenty i fakty, č. 44/ 1993, s. 8 – 9. Maršál Šapošnikov se začátkem listopadu sešel s Gorbačovem, který v té době usilovně hledal spojence pro prosazení nové svazové smlouvy, a tím odvrácení úplného rozpadu SSSR (ale i konce vlastní politické kariéry). Gorbačov mu zde mj. řekl, že on a Šapošnikov musí vzít v úvahu všechny „varianty pro vyhnutí se krizi“ (tj. rozpadu SSSR), přičemž za nejlepší variantu, jak tak učinit navrhl následující: „Vy, armáda, musíte vzít moc do svých rukou, dosadit Vámi kontrolovanou vládu, stabilizovat situaci a poté jít stranou“. „ A přímo do vězení, snad 139

Poznámky

s písničkou“, odpověděl Šapošnikov a dodal: „Není to něco podobného jako v srpnu?“ „Co si myslíte, Žeňo“, řekl Gorbačov, „Nic Vám nenavrhuji, jednoduše nastiňuji varianty, přemýšlejíc nahlas“. (Šapošnikov, J., Vybor, PIK, Moskva, 1995, s. 137 – 138) 40 Vedoucí představitelé Běloruska, Ukrajiny a Kazachstánu na summitu v Alma Atě prosadili, že by s nimi Jelcin případné použití jaderných zbraní musel konzultovat. To vyplývalo z toho, že na území těchto států se nacházel nezanedbatelný potenciál jaderných zbraní. 41 Viz Nězavisimaja gazeta 5. 2. 1992, s. 2. 42 Viz Krasnaja zvězda 9. 5. 1992, s. 1. 43 Sakwa, R., Russian Politics and Society, Routledge, London & New York, 1993, s. 311. KAPITOLA 3 1

Vývoj HDP v SSSR byl v letech 1976 – 1990 následující: Období 1976 –1980 1981– 1984 1985 - 1988 1989 1990

HDP + 2,6 % + 2,7 % + 2,2 % - 2,0 % - 6,0 %

(Tabulka viz: Kennedy, P., Svět v 21. století, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 1996, s. 244) V souvislosti s uvedenými údaji je možné připomenout i hodnocení vývoje HDP v osmdesátých letech ze strany sovětských ekonomů – např. Abel Agabenjan hovořil o tzv. „nulovém růstu“ a Grigorij Chanin dokonce o „negativním růstu“. 2 Rogov, S., Bezopasnosť strany i vojennaja reforma, Krasnaja Zvezda 23. 11. 1996 (Jedná se o text vystoupení ředitele prestižního Ústavu USA a Kanady Sergeje Rogova na velitelském shromáždění hlavních funkcionářů Ruské armády). Je zajímavé, že údaje o tom, jaká je výše průmyslové výroby a HDP realizovaná na území Ruska ve srovnání s SSSR, které se objevily v jeho vystoupení, Rogov doprovodil příkladem o kritériu přijatelných ztrát v jaderné válce, jak byly definovány bývalým ministrem obrany USA Robertem Mc Namarou. Podle Mc Namary toto kritérium činí třetinu obyvatel a 50 % HDP. Rogov tím fakticky zdůraznil, že rozpad SSSR měl stejné důsledky jako jeho porážka v případné jaderné válce, která mohla být vedena mezi SSSR a USA. 3 Viz Stratěgija Rossiji v XXI. věke: Analyz situaciji i někotorije predloženija (Stratěgija - 3), Tězisy Sověta po vněšněj i oboronnoj politike, článek 1. 2.17., Nězavisimaja gazeta 18. – 19. 6. 1998, s. 8. 4 Zajímavá jsou v této souvislosti slova Jevgenije Primakova, který prohlásil, že „Rusko uskutečňuje svoji zahraniční politiku, která vychází nikoliv z okamžitých pohnutek, ale opírá se o svoji historickou úlohu a potenciál. Rusko není jen tak někdo, samozvanec bez rodokmenu v mezinárodních vztazích. Rusko bylo i do roku 1917 aktivním účastníkem světové politiky. Rusko bylo a zůstává světovou velmocí. (viz Golc A., Pamjati zastoja, Itogi, 18. 5. 1999,s. 1) 5 Viz Faramazjan, R. – Borisov, V., Vojennaja ekonomika v 90 – je gody. Mirovaja politika i meždunarodnyje otnošenija č.8/1998, s. 60. 6 Viz interview bývalého ministra obrany Ruské federace Pavla Gračova pro Nězavisimoje vojennoje obozrenije 17. 7. 1998, s. 4. 7 Viz Kulikov, A., Russian Policy in the sphere of the National Security, European Security č.3/1997, s. 17. Uvažování ruské politické elity o pozici Ruska po rozpadu SSSR odráží i vědecká studie „Etap za globalnym“, kterou vypracovala skupina předních ruských zahraničněpolitických expertů v roce 1994 a ve které se hodnotí nová pozice Ruska následovně: Rusko odtržené od severní Evropy a Polska státy Pobaltí a od jihovýchodní Evropy Ukrajinou se nachází v situaci, kdy má velmi málo přátel a nemá spolehlivé spojence jak v blízkém, tak dalekém zahraničí. (Viz Benevolenskij, V.B., Bogaturov, A.D., Davidov, J.P., Plešakov, K.V., Šumichin, A.J., Etap za globalnym. Liberalnyj nacionalizm vo vněšněj politike Rossiji, Moskva, 1994, s. 7) 140

Poznámky

8

Počty etnických Rusů v jednotlivých nových nezávislých republikách: Kazachstán Lotyšsko Estonsko Ukrajina Kyrgyzstán Bělorusko Moldávie

34,8 % 33,8 % 30,3 % 22,1 % 15,7 % 13,6 % 13,0 %

Turkmenistán Litva Uzbekistán Gruzie Ázerbajdžán Tádžikistán Arménie

6,7 % 8,6 % 6,0 % 4,0 % 2,0 % 1,5 % 0,6 %

(Tato tabulka je sestavena ze dvou následujících zdrojů: Sovremennaja političeskaja istorija Rossiji 1985 – 1998, 1. díl Chronika i analytika, RAU – Korporacija, Moskva, 1999, s. 1054, Yermukhamet, Y., Rusko – kazachstánské vztahy v současné etapě – politicko – ekonomický aspekt, Mezinárodní vztahy č. 4/1998, s. 61.) Pozice jednotlivých politických sil v Rusku k otázce etnických Rusů na území bývalého SSSR blíže viz Oxford Analytica, 7. 5. 1999 (http//www.ox..an.com). 9

Viz Nězavisimaja gazeta, 16. 3. 2000. Moskevský starosta Jurij Lužkov uvedl ve svém článku „Nězavisimosť – dorogoje udovolstvije“ (Moskovskije Novosti, 22. 6. 1999, s. 4.) zajímavý fakt, že ještě před vypuknutím finanční krize v Rusku v srpnu 1998 ruské investice v zemích SNS činily pouhá 3 % (!) celkového objemu investic v těchto zemích. 11 V uplynulých deseti letech došlo na území bývalého SSSR ke 40 ozbrojeným konfliktům a válkám, přičemž řada z nich ještě pokračuje. Celkem si vyžádaly přibližně již 100 tisíc mrtvých. Intenzita těchto konfliktů a válek byla dána i velkým množstvím zbraní, které bylo na území bývalého SSSR prakticky volně k dispozici díky rozpadu jeho integrované vojenské struktury. 12 V současné době představují ověřené a pravděpodobné zásoby ropy v Ázerbajdžánu, Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Tádžikistánu, Turkmenistánu a Uzbekistánu cca 30 miliard barelů, v případě zemního plynu cca 17,5 biliónu krychlových metrů (Viz Wanner, J., Ropná politika v oblasti Kaspického moře a ve Střední Asii, vyšlo ve sborníku „Rusko? Vzájemné vztahy postsovětských republik“, s. 157 – 158.) Využití těchto velkých zásob je spojeno i se zahraničními investicemi. Např. v Ázerbajdžánu, který disponuje velkými zásobami ropy v Kaspickém moři, došlo v roce 1994 k vytvoření Ázerbajdžánské mezinárodní operační společnosti. V jejím rámci získaly 38% podíl americké společnosti Ramco, AMOCO, UNOCAL, Penzoil a Exxon a 17 % britská British Petroleum. Dalšími velkými podílníky jsou ruský LUKOIL s 10 % a Turkish Petroleum Associated Organisation s 6,75 %. O zbytek se dělí norská společnost Statoil, japonská Itoči a saudskoarabská Delta – Nimir. (Viz Gromyko, A.: Novaja „velikaja igra“ , Nězavisimija Gazeta, 20. 8. 1998, s. 10.) Kazachstán uzavřel v roce 1997 se Spojenými státy kontrakty na hospodářskou spolupráci pro období budoucích 40 let v hodnotě 60 miliard dolarů. Další velkou investici představuje kontrakt mezi Kazachstánem a Čínou na výstavbu ropovodu ze západního Kazachstánu do západní Číny a Íránu, který byl uzavřen v roce 1997 a jenž má hodnotu 9,5 miliard dolarů. K vyšší míře nezávislosti na Rusku by mohl přispět i projekt na vybudování transkavkazského ropovodu (Kazachstán – dno Kaspického moře – Ázerbajdžán – Gruzie – Turecko) s vyústěním v tureckém přístavu Ceyhan. Je zřejmé, že případné vybudování takového ropovodu bude velmi nákladné. Na druhé straně by ale jeho výstavba posílila svrchovanost těch zemí, přes jejichž území by ropovod procházel. Rusko má pochopitelně k tomuto záměru odmítavý postoj, neboť jeho realizací by došlo k oslabení jeho geopolitického vlivu na Kavkaze a v oblasti Kaspického moře a také k ohrožení jeho zisků za prodej ruské ropy na mezinárodních trzích. 13 Samostatné národní armády vznikaly především v závislosti na politické a ekonomické situaci v jednotlivých nově vzniklých republikách především v průběhu let 1991–1993 takto (v závorce 10

141

Poznámky

uveden měsíc vzniku armád a jejich současný početní stav ): Arménie (leden 1992, 52 800), Ázerbajdžán (říjen 1991, 68 548), Bělorusko (duben 1992, 85 000), Gruzie (říjen – listopad 1991, 25 200), Kazachstán (květen 1992, 65 150), Kyrgyzstán (duben 1992, 7000), Moldávie (leden 1992, 13 600), Tádžikistán (únor 1993, 3000), Turkmenistán (leden 1992, 25 000), Ukrajina (srpen 1991, 420 000), Uzbekistán ( září 1991, 24 000). (Údaje viz příloha časopisu Pointer Jane´s Sentinel: Russia and the CIS 1996 edition, č. 1 – 12/1997, 6 – 8, 11,12/1998) 14 Například ukrajinský prezident L. Kučma uvedl ve svém rozhlasovém projevu 14. prosince 1996, že Ukrajina považuje SNS pouze za „mezistátní mechanismus konzultací a rozhovorů“. 15 Solovjov, V., Vojennaja kooperacija stran SNG s točky zrenija načalnika Glavnovo upravlenija meždunarodnovo vojennovo sotrudničestva MO RF, Nězavisimoje vojennoje obozrenije č. 2/1996, s. 1. 16 Legitimita ruské vojenské přítomnosti je podle Federální pohraniční služby Ruské federace dána i potřebou ochrany jižní hranice SNS před pašováním narkotik. Podle jejích údajů byla v roce 1998 přepravena přes tádžicko–afghánskou hranici narkotika v hodnotě 90 miliard dolarů. V roce 1999 odhadli ruští specialisté, že by přes tuto hranici mohlo být přepraveno 800 tun čistého heroinu. (Viz Strugovec, V., Čtoby byť družněj, nam nužna běda?, Krasnaja zvězda, 27. 3. 1999, s.3. ) 17 Vojenská spolupráce Ruska a Tádžikistánu je velmi intenzívní. V Ministerstvu obrany Tádžikistánu působí aparát hlavního vojenského poradce Ruské federace. Každoročně studuje v ruských vojenských školách 150 tádžických vojáků a v letech 1992 – 1997 se Rusko podílelo na přípravě více než 500 důstojníků a praporčíků Tádžické armády. 18 Pro ilustraci je možné uvést že v letech 1992–1997 bylo na zabezpečení mírových operací vydáno z rozpočtu Ministerstva obrany celkem 1 172 225,6 tisíc rublů (podle aktuálního kursu rublu vůči americkému dolaru z února 1997 /1 USD = 5681RUR/ to odpovídalo částce cca 206,3 miliónu USD). Podíl jednotlivých operací byl následující (údaje v tisících rublů): Podněsterská oblast (1992 – 1997): 176 296,9 Jižní Osetie (1992 – 1997): 86 918 Abcházie (1994 – 1997): 288 867,4 Tádžikistán (1993 – 1997): 620 142,4 Ztráty Ruské armády v jednotlivých operacích byly následující: Podněsterská oblast: 24 mrtvých, 25 raněných Jižní Osetie: 10 mrtvých, 4 ranění Abcházie: 63 mrtvých, 101 raněných Tádžikistán: 193 mrtvých, 85 raněných

19

20

(Viz: Strugovec, V., Osobennosti operacij „golubych kasok“ v SNG, Krasnaja zvězda, 3. 2. 1999, s. 2.) Blíže o mírových operacích Ruské armády viz Baev, K. P., The Russian Army in a Time of Troubles, International Peace Research Institute, Oslo, 1996, s. 127 – 149, Orr, M J, The Russian Armed Forces as a Factor in Regional Stability, The Conflict Studies Research Centre, Sandhurst, June 1998, C 99. Viz Krivochiža, I. V., Rossija v novom mire: Vremja rešenij, Rossijskij institut stratěgičeskich issledovanij, Moskva, 1997, s. 114 - 115 (Ruský institut strategických výzkumů působí při administraci prezidenta Ruské federace, V. I. Krivochiža byl zástupcem ředitele tohoto institutu) Ve IV. kapitole Koncepce nazvané „Zabezpečení národní bezpečnosti Ruské federace“ se v této souvislosti uvádí: „Zájmy zajištění národní bezpečnosti Ruska předurčují za odpovídajících okolností nezbytnost vojenské přítomnosti Ruska v některých strategicky důležitých regionech světa. Rozmístění omezených vojenských kontingentů (vojenských základen, sil vojenského námořnictva) v těchto regionech na smluvní a mezinárodně právní základně a také na principech partnerství, musí zajišťovat připravenost Ruska plnit svoje závazky, podporovat vytváření stabilní vojenskostrategické rovnováhy sil v regionech a dávat možnost Ruské federaci reagovat na 142

Poznámky

krizovou situaci v její úvodní fázi, napomáhat realizaci zahraničněpolitických cílů státu“. (Koncepcija nacionalnoj bezopasnosti Rossijskoj feděraciji, Nězavisimoje vojennoje obozrenije, 14.1.2000, s.7.) 21 Viz Stratěgija Rossiji v XXI. věke: Analyz situaciji i někotoryje predloženija (Stratěgija – 3), Tězisy sověta po vněšněj i oboronnoj politike, článek 2. 4., Nězavisimaja gazeta, 18. - 19. 6. 1998, s. 8. 22 K programu Partnerství pro mír se s výjimkou Tádžikistánu připojily všechny bývalé republiky SSSR. 23 Dokladem velmi intenzívní spolupráce Ukrajiny a NATO je např. společná příprava „krizového konzultačního mechanismu“ pro případ hrozby územní celistvosti, suverenity nebo bezpečnosti Ukrajiny, zřízení přímého telefonického spojení mezi ukrajinským prezidentem a generálním tajemníkem NATO, působení expertů NATO jako konzultantů při realizaci reformy armády, využívání ukrajinských vojenských výcvikových prostorů pro společná vojenská cvičení, spolupráce v oblasti standardizace a unifikace zbraní a vojenské techniky. 24 Ukaz prezidenta Ukrajiny č. 1209/1998 „Pro děržavnu programu spivrobitnictva Ukrajiny s organizacieju Pivnično – Atlantičnovo dogovoru na period do 2001 roku“ 25 Viz Nesmjanovič, G., Ukrajina: „nět“ – NATO, „da“ – černomorcam, Krasnaja zvězda, 26. 3. 1999. 26 Dva ruští zahraničněpolitičtí experti S. Kortunov a S. Vikulov s mimořádnou, až cynickou, otevřeností napsali že „panikařit z důvodu možného vstupu České republiky, Maďarska a Polska do NATO nemá cenu. Vždyť stěží byly skutečnými spojenci Ruska (sic!). Tyto země nebyly ničím jiným než strategickým předpolím SSSR v podmínkách studené války“. (Viz Kortunov S., Vikulov S., Vněšněpolitičeskoje izmerenije vojennoj reformy, Meždunarodnaja žizň č. 9/1997, s. 70.) 27 Například v prosinci 1997 bylo vydáno „Memorandum o expanzi NATO na Východ“, jež bylo vypracováno jako dokument Komise Anti – NATO, působící ve Státní dumě. Tato komise sdružovala přes 250 poslanců, což představovalo nadpoloviční většinu Dumy. Předsedou komise byl tehdejší místopředseda Státní dumy, předseda Ruského všelidového svazu Sergej Baburin. 28 Viz Mikoyan, A. S., Russia, the US and Regional Conflict in Eurasia, Survival, č.3/ 1998, s. 122. 29 Zde je možné připomenout, že se i přes složitou ekonomickou situaci armády uskutečnilo koncem června 1999 strategické velitelsko-štábní cvičení „Západ – 99“, největší po vzniku samostatného Ruska. Cvičení se zúčastnilo 50 tisíc příslušníků armády ve štábech pěti vojenských okruhů, tří flotil a 20 svazů druhů vojsk, včetně raketových vojsk strategického určení. Cvičení bylo naplánováno již v minulém roce a představovalo fakticky první vojenskou reakci Ruska na proces rozšiřování NATO. Přesný scénář cvičení nebyl uveřejněn, ale z informací, které pronikly do médií, vyplynulo, že se jednalo o odražení útoku sil NATO na Rusko z východu a severovýchodu Evropy. Ve scénáři byla též zohledněna reálná situace, která se vytvořila na západním strategickém směru po operaci spojeneckých sil NATO proti Jugoslávii. O nezvyklém rozsahu cvičení vypovídá i v jeho průběhu uskutečněný nepřetržitý let strategických bombardérů ruského letectva z letecké základny u města Engels v Povolží k Islandu a zpět. 30 Viz Vojennaja doktrina Rossijskoj feděraciji, kapitola I., článek 5., Nězavisimaja gazeta, 22. 4. 2000, s. 5. 31 Tento přístup může dokumentovat vyjádření bývalého ministra zahraničních věcí Ruska Alexeje Kozyreva, který označil postsovětské teritorium za „unikátní, svého druhu jedinečný geopolitický prostor, kde nikdo za Rusko nezabezpečí mír“. (Viz Kozyrev, A., Rossija faktičeski v odinočestve něsjot bremja realnovo mirotvorčestva po perimetru svojich granic, Nězavisimaja gazeta, 22. 9. 1993.) KAPITOLA 4 1

Např. v roce 1965 mělo na základě tzv. Kosyginovy reformy (Alexej Kosygin byl v letech 1964– 1980 sovětským ministerským předsedou) dojít k k omezení příkazního systému řízení a plánování ekonomiky. V praxi to mělo znamenat rozšíření samostatnosti podniků včetně práva ponechat si část zisku a užít ji pro vlastní potřeby – sociální, mzdové či reinvestice. Reforma měla též podnítit

143

Poznámky

výrobu spotřebního zboží. Reformu se nepodařilo realizovat díky odporu ze strany státní byrokracie a stranického aparátu. Od roku 1984 se začal celostátně zkoušet ekonomický experiment, který měl propracovat systém ekonomického řízení podniků. Příjmy do rozpočtu se výrazně omezily, podniky začaly svobodněji nakládat se svými prostředky, ale naděje na zvýšení jejich investiční aktivity se nenaplnily, neboť podniky směřovaly takto uvolněné prostředky především do sociální sféry a na mzdy. To způsobilo, že tempo růstu měsíční mzdy vzrostlo ze 2 – 3 % ročně na 13 % v roce 1990. Stát se zprvu pokusil nasytit trh zbožím a službami, a když se mu to nepodařilo, začal uplatňovat daňové brzdy růstu mezd. Ukázalo se, že metoda centralizovaného řízení industrializace není reálná. Posledním pokusem o řízený reformní proces v podmínkách centralizované ekonomiky byl známý program „500 dní“ navržený ekonomy Javlinským a Šatalinem v létě 1990. Jeho hlavní ideou byla radikální přestavba ekonomiky v krátkém časovém termínu založená na decentralizaci řízení ekonomiky do svazových republik a oblastí. Tento plán nebyl nakonec vůbec realizován v důsledku rozpadu mocenských struktur SSSR a odporu konzervativních politických sil uvnitř KSSS. 2 Pokud charakterizujeme současnou ruskou politickou elitu můžeme ji zhruba rozdělit podle příslušnosti k jednotlivým sférám života společnosti na následující části: ekonomickou, byrokratickou, intelektuální, vojenskou a regionální. V mnoha případech jsou ale hranice mezi elitami nezřetelné a její jednotliví příslušníci mohou zároveň patřit do několika částí elity. V práci používaný pojem „politická elita“ je označením pro představitele jednotlivých částí politické elity, kteří mají vliv na rozhodovacích procesech v rámci ruské politiky. Pojem „vládnoucí politická elita“ označuje tu část elity, která bezprostředně svými rozhodnutími ovlivňuje vnitřní a zahraniční politiku Ruska. 3 Viz Stratěgija Rossiji v XXI. věke: Analyz situaciii i někotoryje predloženija (Strategija – 3), Tězisy Sověta po vněšněj i oboronnoj politike, článek 1. 1. 2., Nězavisimaja gazeta, 18. - 19. 6. 1998, s. 8. 4 Zde je třeba dodat, že je možné zaznamenat uvnitř ruské politické elity rozdílné hodnocení úlohy ruských finančně–průmyslových skupin. Např. v již vzpomínaném materiálu Rady pro vnitřní a obrannou politiku Strategie Ruska pro XXI. století se za jeden z faktorů, který může pozitivně ovlivnit postavení Ruska ve světě, považuje „několik silných těžebních a finančně–průmyslových skupin, které se mohou stát generátorem růstu, zabezpečujícím jednotu země ve větší míře než mnohé nástroje státu, jež ztrácejí svou efektivnost“. Naopak přední ruský politický analytik Alexej Puškov v listu Nězavisimaja gazeta 29. ledna 1998 uvedl, že „…ve světě se budou respektovat ruští naftoví a plynárenští giganti, ale vůbec ne Rusko. Silná oligarchie, zvláště v ruských podmínkách, jednoznačně znamená slabý stát, protože odmítá nadřazenost práva a narušuje schopnost státu prosazovat zákon“. 5 Viz http://www.stratfor.com/CIS/countries/Russia/russia2000/economy/2temp.htm Jedna z uvedených finančně–průmyslových skupin - Logovaz patří velmi vlivnému Borisi Berezovskému (schéma jím ovládaných podniků a společností. (Viz Imperija Berezovskovo glazami ekspertov, Moskovskije novosti č. 13/ 1999.) 6 Na rozdíl od těžby plynu je těžba a transport ropy ve značné míře privatizována a demonopolizována. Lukoil se na těžbě podílí 20%, Jukos 12% a Surgutněftgaz 11%. 7 Blíže o „straně moci“ viz Smith, A M, Russia 1998, Conflict Studies Research Centre, Sandhurst, April 1998, S 35. 8 Morozov, P., Může mít politická strana v Rusku lidskou tvář, Ruské aktuality č.25 – 26/1997, s. 4 9 Blíže o vytváření občanské společnosti v Rusku viz Graždanskoje obščestvo v Rossiji, struktury i soznanije, Nauka, Moskva, 1998. 10 Konkrétně se jedná o Komunistickou stranu Ruské federace (ve volbách do Státní dumy v prosinci 1999 obdržela 24,29 % hlasů), hnutí Jednota (23,24 %), volební blok Vlast – Celé Rusko (13,12 %), Svaz pravicových sil (8,60 %), Blok Žirinovského (6,04 %), hnutí Jabloko (5,98 %). V souvislosti s působením politických stran v Rusku přinesl zajímavou analýzu mj. sborník Elections and Voters in Post – communist Russia (E. Elgar, Cheltenham, 1998), který vychází

144

Poznámky

z rozsáhlého průzkumu veřejného mínění, kterého se zúčastnilo 51 tisíc respondentů – ruských voličů. 11 Komunistická strana Ruské federace podle údajů z r. 1997 má 1,5 miliónu členů a 27 000 základních organizací v celém Rusku (tento údaj uvedl předseda KSRF Gennadij Zjuganov ve svém interview listu Pravda Rossiji 15. 4. 1997). Zajímavě zhodnotil stav členské základny komunistické strany americký analytik Fritz W Ermath, který napsal, že komunistická strana představuje „spolek rozhněvaných poražených: na vrcholu inteligence sovětského ražení a dole obrovské hordy důchodců a dělníků na stejné úrovni, těch, kdo nebyli v takovém postavení, aby se ve jménu trhu zmocnili majetku“ (Viz Ermath, W F., Otevřený pohled na Rusko. Ruská krize a americké zpravodajské služby, Revue Střední Evropa, č. 94 – 95, s. 159). 12 Ruský parlament představuje Federální shromáždění, které má dvě komory – Radu federace a Státní dumu. V Radě federace je zastoupen každý subjekt Ruské federace, který do ní vysílá dva zástupce – jednoho představitele výkonné a jednoho představitele zastupitelské moci. Ve Státní dumě je 450 poslanců. Polovina se volí poměrným systémem s použitím celostátních kandidátních listin politických stran, hnutí a bloků, druhá polovina v jednomandátových volebních okrscích bez uvedení stranické příslušnosti. 13 Blíže o statistických údajích dokumentujících krizi v Rusku viz: - Ruský lid potkala pohroma jak za Stalina, tvrdí americký ekonom Stephen Shenfield, Právo 30. 9. 1998. - Hospodářství Ruska v hlubokém propadu, Právo 10. 2. 1999. - Votápek, V.: Ruská krize (II.), Mezinárodní politika č. 2/1999, s. 23. 14 Tento údaj Grigorij Javlinskij uvedl v diskusi organizované nadací Bohemiae v Praze v lednu 1997. (Viz příloha týdeníku Respekt č. 4/1997, s. 3.) 15 Viz Perspektivy Rossiji. Kritičeskije faktory i vozmožnyje napravlenija razvitija do 2010 goda. Feděralnyj institut po issledovaniju stran vostočnoj Evropy, Kõln, 1999, s. 15. V. Votápek uvádí, že podle údajů OECD činí objem úroků a jistin nejrůznějších úvěrů v r. 1999 celkem 20 miliard dolarů, komerční dluhy činí 25 – 35 miliard dolarů a ruské banky dluží zahraničním partnerům dalších přibližně 30 miliard dolarů. Dluhová služba ve výši 20 miliard dolarů představuje 13 % HDP a silně přesahuje možnosti ruského rozpočtu, jehož příjmová stránka činí cca 10 % HDP. (Viz Votápek V.: Ruská krize /II./, Ekonomická krize, Mezinárodní politika č. 2/1999, s. 27.) 16 Přesné údaje o množství nelegálně vyvezené sumě v dolarech z Ruska se různí. Např. již zmíněný Grigorij Javlinskij uvádí částku 7 – 8 miliard dolarů ročně (viz příloha týdeníku Respekt č.4/1997, s. 3). Stephen Cohen, profesor ruských výzkumů a historie univerzity v New Yorku, a Catherine van den Heywelová, redaktorka časopisu Nation, uvedli v článku Pomoč Rossiji (Nězavisimaja gazeta, 26. ledna 1999 , s. 3), že podle některých propočtů bylo z Ruska v době „reforem“ vyvezeno více než 150 miliard dolarů. Profesor H. Vogel z německého Federálního ústavu pro výzkum zemí východní Evropy a mezinárodních problémů uvádí ve své analýze „Perspektivy Rossiji: Faktor vremeni“ (Nězavisimaja gazeta, 8. 9. 1999, s. 14), částku 250 miliard dolarů. Podle společného dvouletého výzkumu ekonomů Ruské Akademie věd a Západoontarijské univerzity bylo v letech 1992–1997 nelegálně nebo pololegálně vyvezeno z Ruska 200 miliard dolarů. Tato částka převýšila zahraniční dluh Ruska za rok 1997, který činil přes 190 miliard dolarů. 17 Exportem surovin získává Rusko ročně 40 % svých devizových příjmů. V roce 1998 to představovalo částku 21,2 miliardy dolarů. 18 Blíže o této otázce viz Chromov, J., Problemy prodovolstvennoj bezopasnosti Rossiji, Rossijskij institut stratěgičeskich issledovanij, Moskva, 1995. 19 Viz Gaddy, G.C., Barry, W. Ickes, Russian Virtual Economy, Foreign Affairs č. 5/ 1998, s. 53 – 68. 20 Viz vystoupení Olgy Beklemišcnevové, představitelky hnutí Jabloko, na setkání výboru Socialistické internacionály pro střední a východní Evropu. Bukurešť, 5 – 6. února 1999. 21 Viz výsledky sociologického výzkumu Centra mezinárodních sociologických výzkumů, Izvěstija, 30. 10 1998. 145

Poznámky

22

Krize a zaostávání Ruska, dokumentované drastickým snížením životní úrovně, se výrazně projevuje i ve srovnání výše HDP mezi Ruskem a Spojenými státy na jednoho obyvatele. V roce 1998 HDP na jednoho obyvatele Ruska činil pouze 4 % HDP na jednoho obyvatele USA, přičemž se předpokládá, že v roce 1999 se tento ukazatel snížil na 0,75 %. (Viz Rogov, S., Rossija pod pricelom, Nězavisimaja gazeta, 3. března 1999, s. 8.) 23 Viz Informacionnyj bjuleteň Centra demografii a ekologii čelověka Instituta narodnochazjajstvennovo prognozirovanija Rossijskoj akaděmiji nauk. Naselenije i obščestvo,č. 7/ 1995. 24 Viz Nas rano spisivať so sčotov, Krasnaja zvězda, 25. 3. 1999, s. 3 25 Viz Krivochiža, V.I., Rossija v novom mire: Vremja rešenij, Rossijskij institut stratěgičeskich issledovanij, Moskva 1997, s. 93. 26 Viz Royen, Ch., Západ a Rusko: poučení z krize, Mezinárodní politika č. 11/1998, s. 11. 27 Viz Lidové noviny 19. 1. 1998. 28 Složitost situace v Rusku je dána i tím, že Rusko je z geopolitického, geoekonomického a geostrategického hlediska velmi složitým a unikátním státním celkem. Je tvořeno 89 regionálními subjekty – 21 republikami, 11 autonomními útvary, 6 kraji, 49 oblastmi a dvěma městy se zvláštním statutem – Moskvou a Sankt–Petěrburgem. 29 Viz III. kapitola Koncepce Hrozby národní bezpečnosti Ruské federace. (Koncepcija nacionalnoj bezopasnosti Rossijskoj feděraciji, Nězavisimoje vojennoje obozrenije 14. 1. 2000, s. 6.) 30 Voronin, A., Zapad eto bespokojit, Krasnaja zvězda, 10.1. 1998, s. 3. Dokazuje to mj. i trvalý pokles důvěryhodnosti armády v Rusku, podle údajů uveřejněných v expertize ruského vojenského experta profesora Vladimira Serebrjannikova: Rok 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998

31

Důvěryhodnost (v % ) 55 – 60 48 – 53 38 27 – 35 27 28 24 (odhad)

(Viz Vojna v massovom soznaniji, Nězavisimoje vojennoje obozrenije, 9. 4. 1999, s. 4) Podíl vojenských výdajů Ruska na HDP v letech 1992–1998 (v %): Roky Výdaje schválené Výdaje skutečné

32

33

34

1992 5,50 5,56

1993 5,15 4,56

1994 5,64 3,91

1995 3,94 3,55

1996 3,30 2,82

1997 3,83 2,71

1998 3,266 2,88

(Viz Prognoz finansovo – ekonomičeskovo obespečenija strojitělstva VS RF na period do 2010 goda, Nězavisimoje vojennoje obozrenije, 5. 2. 1999, s. 4). Např. v roce 1996 dostala armáda z plánovaných prostředků rozpočtu v jednotlivých položkách pouze 55,7 % na potraviny, 49,7 % na výstroj, 25,0 % na opravy techniky, 10,0 % na spojovací prostředky, 5,7 % na zdravotnické zabezpečení a nedostala žádné prostředky na zavedení nových druhů techniky. V posledních čtyřech měsících roku 1996 nedostala armáda žádné finanční prostředky (viz Ministerstvo obrany ČR, 1996). V roce 1994 byl dokonce rozpočet dávkován na 111krát, což způsobovalo permanentní potíže při úhradách jednotlivých položek vojenského rozpočtu. Viz Muchin, V., Korotčenko, I., Finansovaja situacija v armiji ostajetsja složnoj, Nězavisimaja gazeta, 25. 9. 1999, s. 2. Viz údaje oddělení vojenskosociologických a právních výzkumů Ministerstva obrany Ruské federace. Pro srovnání je možné uvést, že životní minimum pro tříčlennou rodinu se pohybuje v závislosti na jednotlivých regionech Ruska mezi 2,6 – 4,6 tisíci rublů. Plat velitele čety

146

Poznámky

(poručíka) dosahuje 1354 rublů a velitele praporu (podplukovníka ) 2135 rublů. (viz Nězavisimaja gazeta 25. 9. 1999, s. 2) 35 Informaci o výši platů těchto funkcionářů získal autor práce v Nezávislém odborovém svazu vojáků Ruska a od spolupředsedy tiskového klubu Ministerstva obrany a vojenského korespondenta listu „Obščaja Gazeta“ V. Litovkina. 36 Počet důstojníků, kteří spáchali sebevraždu, se ve statistikách neuvádí. Nicméně podle údajů ministerstva obrany Ruské federace v roce 1998 se počet plánovaných a neplánovaných sebevražd podílel celkem 15,2 % na celkových ztrátách vojenského personálu. Za příčiny sebevražd byly označeny těžká materiální situace vojáků z povolání, která vede k rodinným konfliktům a následně k tragédiím. (Viz Muchin, V., Organizovannaja prestupnosť pronikajet v armiju, Nězavisimaja gazeta, 22. 1. 1999 s. 2.) Nězavisimoje vojennoje obozrenije v článku V. Solovjova Věrchovnyj Glavkom: Krušenije illjuzij (14. 1. 2000, s. 3) přineslo informaci o tom, že v průběhu několika prvních měsíců roku 1996 z důvodu neřešitelných problémů se získáním bytu spáchalo sebevraždu téměř 600 důstojníků a praporčíků. 37 Viktor Baraněc ve své knize Potěrjannaja armija uvedl, že podle neveřejných údajů v roce 1993 dosahovala celková výše majetku armády částky přibližně 200 triliónů rublů, což se v tehdejších cenách rovnalo asi čtyřem ročním vojenským rozpočtům Ruska. Okolo 25 % z této částky bylo nezákonně prodáno nebo prodáno se ztrátou pro armádu. (Viz Potěrjannaja armija, Soveršenno sekretno, Moskva 1998, s. 313 – 314.) V souvislosti s těmito údaji je zajímavé, že podmínky pro rozkrádání vojenského majetku fakticky sankcionoval sám prezident Jelcin, který vydal v roce 1992 výnos povolující velitelům útvarů vést obchodní činnost. 38 Viz Lukov, V., New Factors in Civil Military Relations in Russia. (Zveřejněno v závěrečné práci výzkumu M. Balabána Position and Task of Non Governmental Organisations in the Process of Democratic Control of the Armed Forces and their Support for achieving a higher credibility of Armed Forces in the General Public., NATO Research Fellowship, Praha, 1999, s. 92. ) 39 Viz Solovjov, V., Věrchovnyj glavkom: krušenije illjuzij, Nězavisimaja gazeta, 14. 1. 2000, s. 3. V souvislosti s uvedeným problémem je nutné dodat, že resort obrany disponuje pouze velmi omezenými prostředky na rekvalifikaci vojáků propouštěných do zálohy. Podstatná je v tomto směru pomoc západních zemí – na území Ruska dnes funguje 24 rekvalifikačních center, jejichž provoz je financován Evropskou unií (13 center), SRN (10 center) a Velkou Británíí (1 centrum). I tato pomoc je nicméně příslovečnou „kapkou v moři“. Podle údajů Ministerstva obrany zde celkem do roku 1997 prošlo rekvalifikací pouze 35 tisíc bývalých vojáků. (Viz Baťkovskij, A., Chrustalev, J., Jakuničev, V., Ostrejšaja armějskaja problema, Nězavisimoje vojennoje obozrenije, 26. 12. 1997, s. 1.) 40 Viz Dick, C J, If Democracy Fails in Russia : Armed Force and Political Power, Conflict Studies Research Centre, Sandhurst, , 23 October 1996, s. 3, Occasional Brief 49. 41 Např. zfalšované lékařské potvrzení, podle kterého branec nemusí nastoupit vojenskou službu, stojí mezi 5 – 10 000 dolarů. Jeden z tzv. mladých reformátorů Boris Němcov v souvislosti s úplatky, které slouží zproštění vojenské služby, navrhl tyto úplatky legalizovat. Prohlásil, že se samozřejmě jedná o kontroverzní nápad. „Ale pokud by se shromáždily všechny úplatky za zproštění vojenské služby, dalo by to dohromady 40 procent vojenského rozpočtu“. (Viz The Times 10. 5. 1999.) 42 Viz Alf, A., Armija pod kajfom, Nězavisimoje vojennoje obozrenije, 4. 6. 1999, s. 3. 43 Podle údajů uveřejněných v analytickém materiálu Perspektivy Rossiji. Kritičeskije faktory i vozmožnyje napravlenija razvitija do 2010 goda (Feděralnyj institut po issledovaniju stran vostočnoj Evropy, Kõln, 1999, s. 26) je stav bojeschopnosti divizí a brigád následující: Plně bojeschopné Divize Brigády

3 5

Podmíněně bojeschopné 13 9

147

Nebojeschopné 18 5

Útvary mobilizační hotovosti 24 6

Poznámky

K uvedeným údajům je možné dodat, že ve zprávě komise významných politických činitelů USA k problematice amerických národních zájmů z roku 1996 byl pokles bojeschopnosti Ruské armády zhodnocen konstatováním, že Ruská armáda může zabezpečit obranu ruských hranic pouze v případě, kdy vojenská operace nebude mít dlouhodobý charakter. 44 Blíže viz Moskovskije Novosti č. 16/ 1996, s. 14, Balabán, M., Rusko: vojenská reforma a otazníky, Trend č.1/1998, s. 10 – 11. 45 Viz Korbut, A., Altěrnativy sokraščeniju nět., Nězavisimoje vojennoje obozrenije, 19. 1. 1997, s. 1. 46 Viz Ježegodnik SIPRI. Vooruženije, rozoruženije i meždunarodnaja bezopasnosť /ruské vydání/, Nauka, Moskva, 1998, s. 261. 47 Blíže viz Nězavisimoje vojennoje obozrenije, 26. 2. 1999 (Sokut, S., Obšestvennaja organizacija rešajet gasudarstvennyje problemy s. 3), 23. 7. 1999 (Korbut, A., Kreml udovletvoren bojesposobnosťju rossijskoj armiji, s. 1), 22. 10. 1999 (Aleksin, V., Aviacija v „štorope“, s. 6). 48 Např. V. I. Krivochiža, bývalý zástupce ředitele ruského Institutu strategických studií za jednu z hrozeb životně důležitým zájmům Ruska ve vojenské sféře označuje „neschopnost realizovat plány, nebo krajně pomalá a nesystémová realizace plánů strukturální přestavby, modernizace a materiálně-technické obnovy armády na kvalitativně vyšší úroveň, která odpovídá dynamice a charakteru vznikajících hrozeb v oblasti vojenské politiky.“ (Krivochiža, I. V., Rossija v novom mire: vremja rešenij, Rossijskij institut stratěgičeskich issledovanij, Moskva 1997, s. 115) 49 Mezi nejznámější a nejvýznamnější „mladé reformátory“ patří např. bývalý předseda vlády Ruské federace Sergej Kirijenko, bývalý místopředsedové vlády Viktor Čubajs a Boris Němcov a bývalý vedoucí Úřadu prezidenta RF Valentin Jumašev. 50 Anatolij Čubajs se k takovému postupu otevřeně přiznal v interview ruskému listu Kommersant Daily 8. 9. 1998. Sergej Rogov, ředitel Ústavu USA a Kanady, spolupráci „reformátorů“ se Západem nikoliv bez ironie okomentoval tím, že Západ (a zvláště Spojené státy) je dlouhodobě podporovali, ačkoliv právě „reformátoři“ Západ podváděli při poskytování finančních úvěrů Rusku. (Viz Rogov S., Rossija pod pricelom, Nězavisimaja gazeta, 3. 3. 1999, s. 8.) 51 Argumenty i fakty č. 12/1998, s. 3. 52 Viz O vychodě iz krizisa (projekt No. 6), Tězisy Sověta po vněšněj i oboronnoj politike, Nězavisimaja gazeta, 16. 2. 1999, s. 1. 53 Zajímavým (a také optimistickým – pozn. M.B.) způsobem zhodnotil současnou a budoucí situaci na ruské politické scéně známý americký politolog Zbygniew Brzezinski v interview pro list Nězavisimaja gazeta 31. prosince 1998, když mj. řekl: „Domnívám se, že nynější chaotická doba bude trvat přibližně deset let. Ale starému pokolení nadchází konec. Současné vedení (Ruska – pozn. M.B.) je složeno z představitelů staré sovětské nomenklatury, která pociťuje nostalgii po minulých dobách, nebo z těch představitelů, kteří by chtěli překonat minulost, ale nejsou schopni tak učinit. Domnívám se také, že na druhé straně existuje mladé ruské pokolení, které má dobré vzdělání a ví, co se děje ve světě a dostane se k moci v průběhu nejbližších pěti nebo více let. Velmi pochybuji, že v dlouhodobé perspektivě (nikoliv jako dočasné opatření) Jelcina vymění někdo z těch, o kom se dnes mluví. Nedomnívám se, že budoucnost bude určovat Primakov, Lužkov, Lebeď nebo Zjuganov, neboť všichni více či méně příliš hluboce uvízli v minulosti. K moci přijdou mladší lidé. A tehdy se velmi brzy Rusko pozvedne, protože je za prvé zemí velmi bohatou a za druhé žijí v ní velmi talentovaní lidé.“ (Brzezinski, Z., „Ja něsčitaju, čto nyněšňjaja Rossija raspadětsja na něskolko otdělnych gosudarstv“, Nězavisimaja gazeta, 31. 12. 1998, s. 8) 54 Viz III. kapitola Koncepce „Hrozby národní bezpečnosti Ruské federaci“. (Koncepcija nacionalnoj bezopasnosti Rossijskoj feděraciji, Nězavisimoje vojennoje obozrenije, 14. 1. 2000 s. 6.) KAPITOLA 5 1 2

Viz Krasnaja zvězda, 14. 9. 1991,s.1. Izvěstija, 24. 5. 1996, s.1.

148

Poznámky

3

Donnelly, Ch., Defence transformations in the new democracies. A framework for tackling the problem, NATO Review, č. 1/1997, s. 18. 4 V souladu s ruskou ústavou je prezident mj. vrchním velitelem ozbrojených sil Ruské federace, jmenuje a odvolává z funkce ministra obrany na základě návrhu předsedy vlády, jmenuje a odvolává z funkce vrchní velení ozbrojených sil, propůjčuje vysoké vojenské a zvláštní hodnosti, vytváří a řídí Bezpečnostní radu Ruské federace, schvaluje Vojenskou doktrínu Ruské federace. 5 Does Latest Shakeup Bode Civilian Control of Army?, Current Digest of the Post – Soviet Press, ( Hencefort CDDP), XLIX, č.35/1997, s. 7. 6 Bezpečnostní rada je tvořena v souladu se zákonem „O bezpečnosti“ předsedou , stálými členy a členy. Předsedou je prezident Ruska, stálými členy jsou pouze předseda vlády a tajemník rady. Členy mohou být ministři hospodářství, financí, zahraničních věcí, spravedlnosti, obrany, bezpečnosti, vnitra, životního prostředí a přírodních zdrojů, zdravotnictví, předseda vnější rozvědky a také další vládní funkcionáři jmenovaní prezidentem. 7 S orgány vojenské kontrarozvědky tajně spolupracuje podle údaje zveřejněného v článku I. Korotčenka Otstavka Jelcina – stratěgičeskaja celˇ dviženija Rochlina, (Nězavisimaja gazeta, 23. 9. 1997, s. 1) 50 tisíc vojáků všech funkčních úrovní. 8 Korotčenko, I., Vojennaja kontrrazvědka nedopustit vooružennovo mjatěža (interview s náčelníkem Správy vojenské kontrarozvědky Federální bezpečnostní služby Ruska generálplukovníkem Alexejem Moljakovem), Nězavisimaja gazeta, 19. 7. 1997 s. 2. 9 Viz Nězavisimoje vojennoje obozrenije, 3. 10. 1997, s. 1. 10 Vladimir Lopatin byl koncem 80. let jedním z radikálních mladých důstojníků požadujících zásadní změny v armádě v souladu s tehdejšími společenskými změnami v SSSR. V roce 1989 se stal poslancem Sjezdu lidových poslanců SSSR a v roce 1990 zástupcem předsedy Národní bezpečnostní rady RSFSR. V roce 1992 byl donucen tehdejším vedením armády k odchodu z armády pro prosazování její radikální reformy. 11 Viz Vorobjov, E., Osobennosti vojennoj reformy v Rossiji, Věstnik vojennoj informaciji č. 6/1998, s. 4 – 5. 12 Sevortjan, E. A., Potěncial učastija vojennych v sovremennoj rossijskoj politike, Mirovaja ekonomika i meždunarodnyje otnošenija, č. 4/1997, s. 60. 13 Blank, S., Russia´s Armed Forces on the Brink of Reform, Conflict Studies Research Centre, Sandhurst, October 1997, C 97, s. 3. 14 Viz Georgijev, V., Jaděrnyj ultimatum Lebeďa, Nězavisimaja gazeta, 28. 7. 1998, s. 3. 15 V kapitole I., článku 20. se mj. uvádí, že „Federální orgány státní moci, orgány státní moci subjektů Ruské federace a orgány místní samosprávy realizují pravomoce k zabezpečení vojenské bezpečnosti, které jim ukládá federální zákonodárství.“ (Vojennaja doktrina Rossijskoj feděraciji, Nězavisimaja gazeta, 22. 4. 2000, s. 5.) 16 Viz Blank, S., Russia´s Armed Forces on the Brink of Reform, Conflict Studies Research Centre, Sandhurst, October 1997, C 97, 1997, s. 4. 17 Viz Pain, E., Popov, A., Priňjatije rešenij ob ispolzovanii amerikanskich i rossijskich vooružonych sil v regionalnych konfliktach konca XX. věka, Moskva, 1996, s. 296. 18 Korotčenko, I., Muchin, V., „Dobro“ na perebrosku rossijskich vojennych v Kosovo dal Boris Jelcin, Nězavisimaja gazeta, 16. 6. 1999, s. 1. 19 Viz Krasnaja zvězda, 27. 11. 1996, s. 2. 20 Viz Bulletin Stanovlenije děmokratičeskich institutov v armiji. Projekt zakona „O profsojuzach v armiji“, Obščestvennaja pravozaščitnaja organizacija graždanskij kontrol, Sankt – Petěrburgskoje regionalnoje obščestvennoje dviženije Za vojennuju reformu, Sankt Petěrburg, 4. aprelja 1998 g. ,s. 8. 21 Prezidentem Akademie vojenských věd je armádní generál Machmut Garejev, který zastával funkci Náčelníka správy vojenské vědy Generálního štábu Sovětské armády KAPITOLA 6 1

Hlavními prvky reformního hospodářského programu, jehož autorem byl Jegor Gajdar, byly liberalizace cen, přechod k rigorózní peněžní a finanční politice, zrušení státní regulace výroby a

149

Poznámky

rozdělování, rychlá privatizace malých podniků a postupné odstátnění velkých podniků, pozemková reforma, podpora konkurence a připuštění zahraničního kapitálu, přístup ruského hospodářství ke světovému trhu a postupný přechod ke konvertibilitě rublu, konverze zbrojního průmyslu a nakonec sociální opatření, která měla změkčit působení reformy. 2 Např. v roce 1992 HDP, národní důchod a průmyslová výroba poklesly o 20 %, reálné mzdy o 30 % a inflace dosáhla 2000 %. 3 Alexandr Ruckoj byl zpočátku Jelcinovým spojencem, který mu měl zajistit hlasy a loajalitu armády - z tohoto důvodu se stal viceprezidentem Ruska. Později se stal jedním z hlavních Jelcinových oponentů a Jelcin mu prakticky znemožnil vykonávat jeho funkci. 4 Kolegium ministra obrany je tvořeno samotným ministrem, jeho náměstky a dalšími hlavními funkcionáři Ministerstva obrany a Generálního štábu. 5 Viz Makarov, D., Armija meždu prošlym i buduščim, Argumenty i fakty, č.44/ 1993, s. 8 – 9. 6 Viz Fond obščestvennoje mněnije. V pole zrenija, č. 41/1993, s. 2 – 4. 7 Baraněc V., Potěrjannaja armija, Soveršenno sekretno, Moskva ,1998, s. 179. 8 Viz Brusstar, H. J., Jones, E., The Russian Military´s Role in Politics, National Defence University, Washington, DC, 1995, s. 23. 9 Svým způsobem tato podpora více než co jiného může symbolizovat, kdo byl vlastně Jelcinovi věrný. Oba generálové museli v polovině devadesátých let opustit armádu pro zneužívání služebního postavení ve svůj prospěch. Kobec byl nakonec za účast v nezákonných transakcích s vojenským majetkem zatčen a odsouzen. 10 Viz interview ministra obrany Gračova pro list Moskovskij Komsomolec, 8. 10. 1993, s. 1. 11 Konkrétně se jednalo o následující případy: Velící plukovník pluku protivzdušné obrany v Podolsku přesvědčil svých 18 podřízených, aby se vydali bránit Bílý dům. U útvaru v Noginsku zástupce velitele útvaru shromáždil taktéž 18 vojáků základní služby, kteří pod jeho vedením odjeli do Moskvy za stejným cílem. V obou případech se podařilo aktéry dezercí zatknout dříve, než se mohli jakkoliv zapojit do nějakých bojových akcí. (Viz Izvěstija, 7. 10. 1993, s. 2.) 12 Bez zajímavosti není v této souvislosti Jelcinův pohled na vedení armády a armádu v říjnových událostech tak, jak byl prezentován v jeho pamětech: „Snažil jsem se dostat mé bojové generály z jejich stresu a ochromení. Viděl jsem, že armáda navzdory všem ujištěním ministra obrany z několika důvodů nebyla schopna dorazit rychle k obraně Moskvy a bojovat se vzbouřenci…. Armáda čítající 2,5 miliónu příslušníků nemohla dát dokonce ani tisíc vojáků, dokonce ani jeden pluk , aby přišel do Moskvy a bránil střed města. Mírně řečeno - byl to chmurný obraz.“ (Viz Jelcin, B., The Struggle for Russia, Times Books, New York 1995, s. 275 – 276.) 13 Zasedání Kolegia ministra obrany v noci z 3. na 4. 10. 1993 se nezúčastnil zástupce ministra obrany generálplukovník Gromov. Svoji neúčast později fakticky prezentoval jako odmítnutí zodpovědnosti za útok vojenských jednotek na Bílý dům. 14 Jejich předpoklady se plně potvrdily, i když do dnešního dne není znám oficiální počet obětí. Prezident Jelcin uvedl, že bylo zabito 142 lidí, jeho poradce generál Volkogonov uvedl číslo 500. Některé další zdroje uvádí že počet obětí dosáhl 412. 15 Viz informace tiskové agentury Interfax 1. 4. 1994. 16 V daném případě se jedná o tzv. „uzavřená volební místa“, která jsou zřízena pouze v rámci vojenských útvarů a zařízení a volí v nich sloužící vojáci a jejich rodinní příslušníci. 17 Podrobněji o preferencích příslušníků armády ve volbách do Státní dumy v prosinci 1993 viz Brusstar, J., Jones, E., The Russian Military´s Role in Politics , Natonal Defence University, Washington, DC, 1995, s. 30 – 32. 18 Jelcin tak učinil pod tlakem silně negativního ohlasu veřejnosti s „ohledem na ochranu cti armády a jejího nevyššího velení.“ (Viz FBIS-SOV-94-212) 19 Ruský politolog Emil Pain ve své studii Čečňa i drugije konflikty v Rossiji (Meždunarodnaja žizň, č. 9 /1998, s. 96) v této souvislosti mj. uvedl, že „hlavním nedostatkem úzkého kruhu lidí, kteří přijímali rozhodnutí, spočívá v tom, že v tomto kruhu se nemohlo nic postavit proti osobním ambicím. Pro jedny byla válka nutná proto, aby mohli ospravedlnit svoji podlomenou reputaci, pro druhé, aby dokázali, že je nikoliv náhodou vyzdvihli z provincie a dali jim vysoké místo

150

Poznámky

v Moskvě, a pro další, aby zvýšili autoritu svého resortu, který neodpustitelně zůstával ve stínu a spolu s tím i svoji osobní autoritu.“ 20 Podle generála Gromova Gračov mj. řekl, že podle jeho plánu bylo možné operaci v Čečensku provést v průběhu 12 dní se dvěma dny v rezervě. Gromov měl na to odlišný názor. Uvedl, že pokud by Gračov chtěl skutečně hájit zájmy armády měl jako ministr obrany dokázat, že armáda se této operace nemá zúčastnit. A jestliže by byl na něho činěn nátlak, měl říci toto: vysoce vážený vrchní veliteli, proto, aby se armáda zúčastnila války, je nezbytná minimálně šestiměsíční příprava. (Viz Baraněc, V., Potěrjannaja armija, Soveršenno sekretno, Moskva, 1998, s. 232.) 21 Viz Baev, K. P., The Russian Army in a Time of Troubles, International Peace Research Institute, Oslo, 1996, s. 78. 22 V roce 1996 prohlásil místopředseda výboru pro bezpečnost Státní dumy generál Michail Surkov, že Ruská armáda – s kuriózní výjimkou námořní pěchoty – je fakticky nepřipravena pro boj v městské zástavbě. „Taktika pouličního boje v příručkách Ruské armády chybí. Cvičení simulující boj v městských podmínkách jsou pořádána zřídka a naše armáda nemá s tímto způsobem boje relevantní zkušenosti.“ (Viz Lieven, A., The World Turned Upside Down. Military Lessons of the Chechen War, Armed Forces Journal International, č. 1/1998, s. 41.) 23 Nepřipravenost operace potvrzuje i osobní zkušenost devatenáctiletého ruského vojína Valerije Kukajeva, který se útoku na Groznyj osobně zúčastnil jako řidič bojového vozidla pěchoty. „Velitelé nám nedali žádnou mapu, žádnou instruktáž, jenom řekli, abychom následovali první bojové vozidlo pěchoty. To však dostalo zásah a skončilo na konci naší kolony. Ráno jsme byli naprosto ztraceni a odděleni od ostatních jednotek. Ptal jsem se našeho důstojníka, kde jsme. Říkal, že neví, snad někde blízko nádraží. Ne, také neměl žádnou mapu. Řekli nám, ať zaujmeme obrannou pozici, ale bylo to beznadějné – Čečenci byli všude okolo nás a stříleli. Nebylo kam se schovat, byli úplně všude.“ (Viz Lieven, A., The World Turned Upside Down. Military Lessons of the Chechen War, Armed Forces Journal International, č. 1/ 1998, s. 41) 24 S ostrou kritikou úrovně řízení operace např. vystoupil velitel vzdušněvýsadkových vojsk generálporučík Jevgenij Podkolzin. 25 Podrobnější analýzu taktiky čečenských povstalců obsahuje mj. článek pplk. Ing. Rudolfa Masničáka Hlavní závěry z rusko - čečenského konfliktu v odborném časopisu Vojenský profesionál č. 4 –6 /1998, s. 82 – 88. 26 Viz Šedivý J., Bezpečnostní politika Ruské federace. Uveřejněno ve sborníku „Mezinárodní souvislosti bezpečnostní politiky České republiky“, Ústav mezinárodních vztahů, Praha, 1995, s. 50. 27 Vzhledem k lepší vycvičenosti a lepší vybavenosti zaznamenala vojska Ministerstva vnitra nasazená v Čečensku, až desetkrát nižší ztráty než armáda. KAPITOLA 7 1

Podle ruského zákonodárství může v Rusku kandidovat do Státní dumy každý voják v činné službě, pokud dosáhne 21 let. 2 Viz Korbut, A., Armija gotovitsja k vyboram, Nězavisimoje vojennoe obozrenije, 30. 7. 1999, s. 1. 3 Ve volbách v roce 1995 kandidovalo na „stranických“ kandidátkách 42 vojáků a 120 vojáků v jednomandátových okrscích. Podle údajů Ministerstva obrany bylo také 300 vojáků zproštěno výkonu svých funkčních povinností, aby se mohli stát pomocníky kandidátů na poslanecký mandát. Téměř polovina z nich byli velitelé, nebo zástupci velitelů vojenských útvarů a svazků. 4 Postoj komunistické strany k armádě dobře ilustruje vyjádření člena prezídia ÚV KSRF Viktora Vidmanova, který v roce 1995 napsal, že „Sovětská moc udělá všechno pro to, aby v rozumné míře zajistila pro armádu potřebné moderní zbraně pro odražení jakýchkoliv útoků vnějších agresorů. Pracovníci obranných podniků a vojáci se znovu stanou váženými občany vlasti s vysokými příjmy. Morálnímu, duchovnímu, mravnímu rozpadu, který nyní široce rozšiřují mnohé, jakoby nezávislé, sdělovací prostředky, bude učiněna přítrž lidovým zákonem“. (Viz Pravda, 10. 10. 1995, s. 2.) 5 Podle výsledků voleb z uzavřených volebních míst byly výsledky voleb do Státní dumy v armádě v prosinci 1999 následující ( v procentech) :

151

Poznámky

Politická strana / Hnutí Jednota Komunistická strana RF Blok Žirinovského Vlast – Celé Rusko Jabloko Svaz pravicových sil

Výsledky voleb v armádě 48 18 14 7 méně než 1 méně než 1

Celkové výsledky voleb v Rusku 23 24 6 12 6 9

(Viz Korbut, A., Armija progolosovala za „partiju vlasti“ , Nězavisimaja gazeta, 25. 12. 1999, s. 3) 6

Viz Brusstar, H. J., Jones, E., Pessimistic, polarized, and politicized: Attitudes within the Russian Officer Corps, Strategic Forum č. 15, The Institute for National Strategic Studies, 1995. 7 Viz Lidové noviny, 23. 11. 1994 (převzato z Frankfurter Rundschau). 8 Generál Rochlin byl velitelem 8. volgogradského armádního sboru a v průběhu útoku na Groznyj osobně velel jedné jednotce sboru, která se útoku účastnila. 9 Maksakov, I., Lev Rochlin obratilsja k preziděntu i vojennoslužaščim, Nězavisimaja gazeta, 25.6.1997, s. 1. 10 Viz Alternativnaja programma vojennovo strojitělstva. Doklad predsedatělja Orgkomitěta po sozdaniju obščerossijskovo dviženija „V podděržku armiji, oboronnoj promyšlenosti i vojennoj nauky“ L. Rochlina na učreditělnom sjezdě 20. senťjabrja 1997 goda, Nězavisimaja gazeta, 26. 9. 1997, s. 1 – 4. 11 Podle neveřejných průzkumů veřejného mínění v posádkách Ruské armády provedených v roce 1997 byla popularita jednotlivých politických činitelů mezi vojáky následující (v procentech): 1. L. Rochlin 2. A. Lebeď 3. G. Zjuganov 4. V. Žirinovskij 5. B. Jelcin 6. A. Makašov

39 28 24 18 9 4

(Viz Korbut, A., Lev Rochlin byl samym populjarnym politikom v armiji, Nězavisimoje vojennoje obozrenije, 10. 7. 1998, s. 3) 12

Antipov, A., Lev Rochlin – žizň i směrť geněrala, Exmo – Press, Moskva, 1998, s. 393. Maksakov, I., Mulin S., Lev Rochlin ubit iz sobstvennovo pistoleta, Nězavisimaja gazeta, 4. 7. 1998, s. 2. 14 Viz Mulin, S., Okolo 10 tysjač čelověk prišli prostitsja so Lvom Rochlinym, Nězavisimaja gazeta, 8. 7. 1998, s. 2. 15 Tamtéž. 16 Moldavská vláda deklarovala zájem o spojení s Rumunskem, kterým se měl odstranit důsledek anexe části rumunského území - Bessarábie a Severní Bukoviny Sovětským svazem v roce 1940, provedené na zákládě tajného protokolu sovětsko-německé smlouvy o nenapadení z 23. srpna 1939. Kromě zásahu ruských vojsk se tento záměr nepodařilo realizovat i z politických a ekonomických důvodů. 17 Jistě zde není bez zajímavosti, že jeho bratr Alexej byl také příslušníkem vzdušně – výsadkových vojsk – mj. i velitelem jejich 100. brigády dislokované v Chakasské autonomní oblasti. Později se stal jejím gubernátorem. 18 Viz Frolov, I., V rossijskoj armiji usilivajetsja broženije, Nězavisimoje vojennoje obozrenije, 27.2.1998, s.1. 19 Ve volbách Lebeď jasně zvítězil s 57,33 % hlasů. Jeho protikandidát – člen KSRF Valerij Zubov získal pouze 38,16 % hlasů. 13

152

Poznámky

20

Krasnojarská oblast patří podle expertů mezi silné ruské regiony se značným surovinovým zázemím a se značnými exportními možnostmi. 21 Ruské aktuality č. 11/1998, s. 3. Uvedené vyjádření mohlo být založeno i na společných zájmech. Využívání palivoenergetických a surovinových zdrojů, na který je Krasnojarský kraj velmi bohatý, odpovídá zaměření Berezovského podnikání. Společné zájmy může konkrétně dokládat i Lebeďův návrh otevřít letecký koridor přes severní Sibiř. Podle Lebedě by jeho realizace radikálně změnila veškeré lety mezi Ruskem a Amerikou a zajistila Sibiři značné příjmy. Znamenalo by to ovšem současně značné příjmy i pro Aeroflot, který Berezovský vlastní. 22

23

24

25

26

27

Viz interview s Alexandrem Lebeděm, Středoevropské noviny (příloha Lidových novin) 28. 8. 1997. Stratěgija Rossiji v XXI. věke: Analyz situaciji i někotoryje predloženija (Stratěgija 3), Tězisy Sověta po vněšněj i oboronnoj politike, Nězavisimaja gazeta, 18. 6. 1998, s. 8. Viz výzkum veřejného mínění Vserosijskovo centra izučenija obščestvennovo mněnija (VCIOM), leden 1997. Viz Mulin, S., Okolo děsjati tysjač čelověk prišli prostiťsja so Lvom Rochlinym, Nězavisimaja gazeta, 8. 7. 1998, s. 2. V souvislosti s vyjádřením Rochlina je zajímavé, že bývalý ministr obrany Rodionov uvedl v interview listu Nězavisimaja gazeta v červenci 1997, že nedlouho po nástupu do funkce ministra mu Lebeď jako tajemník Bezpečnostní rady navrhl, aby problémy s nevyplácením mezd důstojníkům byly řešeny půjčkami u ruských bank. Podle Rodionova mu ukázal seznam bank, které byly připraveny poskytnout armádě úvěry, pochopitelně s úroky. Rodionov se ho zeptal: „Komu nyní budu sloužit – bankéřům, nebo zemi? Vždyť bych to nemohl uhradit a navíc s úroky. To je poroba. A potom budu nucen plnit něčí přání při jmenování do funkcí a podobně“. Lebeď na to odpověděl, že jiné návrhy na nevyplácení mezd nemá. (Viz Šapoval S., Igor Rodionov: „Služil ně preziděntu, a straně, Nězavisimaja gazeta, 18. 7. 1997, s. 3.) Viz Šapoval, S., Igor Rodionov: „Služil ně preziděntu a straně“, Nězavisimaja gazeta,18. 7. 1997, s. 3. Viz Korbut, A., Vojennych vťjagivajut v predvybornuju goňku, Nězavisimoje vojennoje obozrenije, 22. 10. 1999, s. 1.

KAPITOLA 8 1

Vojenská reforma Ivana IV. (Hrozného) trvala více než 10 let a jejím hlavním výsledkem bylo vytvoření stálé ruské armády (skládala se ze 6 střeleckých pluků) s jednotným ústředním velením a zásobováním. Pravidelná Ruská armáda byla vytvořena díky vojenské reformě Petra I., jež trvala téměř 25 let. Masová armáda byla výsledkem více než patnáctileté tzv. Miljutinské reformy (D. Miljutin byl ruským ministrem války). Nekratší reformou armády byla reforma ve dvacátých letech spojená se jménem M. Frunzeho – na jejím základě došlo k vytvoření kádrověúzemní armády. 2 Takto specifikoval vojenskou organizaci Ruska náčelník Generálního štábu Ruské armády armádní generál A. Kvašnin ve svém článku Osnovnyje napravlenija reformirovanija vooruženych sil Rossijskoj feděraciji uveřejněném v periodiku Ministerstva obrany Ruské federace Věstnik vojennoj informaciji (č.2/1998, s. 3). 3 Rogov, S., Bezopasnosť strany i vojennaja reforma, Krasnaja zvězda, 23. 11. 1996, s. 3. 4 Viz Fjodorov, J., Vojennaja reforma i graždanskij kontrol nad vooruženymi silami v Rossiji, Naučnyje zapiski č.7, Centr političeskich issledovanij v Rossiji, Moskva, 1998, s. 7. 5 Někteří experti nicméně považují za součást reformy i tři opatření, která byla provedena v letech 1992-1995 – budování Ruské armády, stažení bývalé Sovětské a následně Ruské armády ze střední Evropy a zahájení přechodu k profesionální armádě. (Viz Frenkin, A., Rodionows Entlassung und die Militärreform, Europäische Sicherheit, č.8/1997, s. 47) 6 Rada obrany byla výnosem prezidenta Jelcina „O opatřeních pro zajištění vojenské výstavby Ruské federace“ z 26. listopadu 1996 pověřena rozpracováním koncepce vojenské výstavby do roku 2005

153

Poznámky

a návrhů ohledně uvedení do souladu složení, struktury a počtu státních orgánů a sil zabezpečujících bezpečnost státu. 7 Viz Itogi, 14. 1. 1997, s. 10. 8 Viz Baev, K. P., The Russian Army in a Time of Troubles, International Peace Research Institute, Oslo, 1996, s. 73. 9 Viz Arbatov, A., Romaškin, P., Kto i kak sryvajet vojennuju reformu?, Nězavisimaja gazeta, 6.12.1998, s. 4. 10 Šapoval, S., Igor Rodionov: „Služil ně preziděntu , a straně“, Nězavisimaja gazeta,18. 7. 1997, s. 3. 11 Viz Arbatov, A., Romaškin, P., Kto i kak sryvajet vojennuju reformu, Nězavisimaja gazeta 6.12.1998, s. 4. 12 V interview listu Trud 11. února 1997 (Oborona Rossiji počti prorvana, s.1) např. řekl, že „Celá hrůza spočívá v tom, že já, jako ministr obrany Ruska, se stávám bezmocným pozorovatelem ničivých procesů v armádě a nemohu s tím nic dělat.“ 13 Podrobněji o obsahu reformy viz Manilov, V., Uslovije i zalog vozrožděnija Rossiji, Věstnik vojennoj informaciji č.4/1998, s. 1 – 5, č. 5/1998, s. 1 - 4. 14 Viz Cook, F., The Reform of the Russian Military: Prospects, Possibilities and Dangers, Draft Special Report, North Atlantic Assembly, 1998, s. 8. 15 Viz rozhlasový projev prez. Jelcina k vojenské reformě, otištěno v listu Krasnaja zvězda 26.7.1997, s. 1. 16 Viz Solovjov, V., Šaburkin, A., Naša armija praktičeski něbojesposobna, Nězavisimaja gazeta, 25. 9. 1998, s.1, Balabán M., Potenciál Ruské armády jako mocenského faktoru v ruské politice, Mezinárodní politika č. 4/1999. 17 Viz Ljubošic, J., Cymbal, V., Vojennyj bjudžet ostajetsja něsoveršennym, Nězavisimaja Gazeta, 26.3.1999, s.4. 18 Viz Prognoz finansovo–ekonomičeskovo obespečenija strojitělstva VS Rossijskoj feděraciji na period do 2010 goda, Nězavisimoje vojennoje obozrenije, 5. 2. 1999, s. 4. (Uvedený materiál je nazván jako „anonymní zpráva“ z toho důvodu, že se nepodařilo identifikovat konkrétní autory, ač se v jeho prvním odstavci uvádí, že byl připraven v generálním štábu. V kruzích ruských vojenských expertů byla vyslovena domněnka, že se jednalo o materiál připravený pro politické vedení země. Jeho publikování tak mohlo představovat řízený informační únik.) K údaji, který byl uveden v této zprávě, je možné uvést i názor amerického vojenského experta J. Steinbrunera, který na základě analýzy stavu ruské ekonomiky, společnosti a armády uvedl, že Rusko si může reálně dovolit armádu, která bude mít ne více než 400 tisíc příslušníků. Je zajímavé, že ke stejnému číslu dospěl již v listopadu 1996 ředitel Ústavu USA a Kanady Ruské akademie věd S. Rogov, který na velitelském shromáždění hlavních funkcionářů armády prohlásil, že je „nesporné, že geopolitická poloha Ruska neumožňuje omezit naši armádu počtem 300 nebo 400 tisíc příslušníků“. (Viz Rogov S., Bezopasnosť strany i vojennaja reforma, Krasnaja zvězda, 23.11. 1996, s.3.) 19 Rogov, S., Bezopasnosť strany i vojennaja reforma, Krasnaja zvězda 23.11. 1996, s. 3. 20 V ústavě Ruské federace z roku 1993 přitom neexistuje žádná zmínka o tzv. dalších vojscích. V článcích 83, 87 a 102 ústavy se hovoří pouze o ozbrojených silách. 21 Šapoval, S., Igor Rodionov „Služil ně preziděntu, a straně“, Nězavisimaja gazeta, 18.7. 1997, s. 3. 22 Viz Blank, S., Russia´s Armed Forces on the Brink of Reform, Conflict Studies Research Centre, Sandhurst, October 1997, C 97, s. 3. 23 Viz Fjodorov, J., Vojennaja reforma i graždanskij kontrol nad vooružonymi silami v Rossiji, Naučnyje zapiski č. 7, Centr političeskich issledovanij v Rossiji, Moskva, 1998, s. 21, Dick, J C, If Democracy Fails in Russia: Armed Force and Political Power, Conflict Studies Research Centre, Sandhurst, 23 October 1996, Occasional Brief 49, s. 4. 24 Ročenka Mezinárodního institutu pro strategická studia (IISS) v Londýně „The Military Balance 1985 – 1986“ uvádí, že početní stav Sovětské armády dosahoval 5 300 000 příslušníků a početní stav uniformovaných příslušníků KGB a Ministerstva vnitra 600 000 příslušníků. 25 Viz Rogov, S., Poslednij šans spasti armiju, Nězavisimaja gazeta 24. 5. 1997, s. 2.

154

Poznámky

26

Viz Blank, S., Russia´s Armed Forces on the Brink of Reform, Conflict studies Research Centre, Sandhurst, October 1997, C 97, s. 3. 27 Viz Vojennaja doktrina Rossijskoj feděraciji, kapitola I., článek 22., Nězavisimaja gazeta, 22. 4. 2000, s. 5. 28 Viz Vojenská doktrína Ruské federace, interní materiál Ministerstva zahraničních věcí ČR, 1993 (neoficiální překlad). 29 Viz Vojennaja doktrina Rossijskoj feděraciji, kapitola I., článek 4., Nězavisimaja Gazeta, 22. 4. 2000, s. 5. 30 Viz Ljubošic, J., Cymbal, V., Vojennyj bjudžet - 1999 astajotsja něsoveršennym, Nězavisimaja gazeta 26. 3. 1999, s. 4. 31 Korbut, A., Vojennyje raschody vnov zasekretili, Nězavisimoje vojennoje obozrenije, 14. 1. 2000, s. 1. 32 Viz Aleksin, V., Naša stratěgičeskaja mošč živa, Nězavisimaja gazeta, 19. 11. 1999, s. 1. Střelba s balistickými raketami RSM – 52 byla provedena těsně před zahájením summitu OBSE v Istanbulu s jasným politickým záměrem: demonstrovat před jeho účastníky, že Rusko je silnou mocností a že není možné jakýmkoliv způsobem na něj vyvíjet nátlak v souvislosti s prováděním vojenské operace v Čečensku. 33 Blíže o plánovaném vojenském rozpočtu na rok 2000 viz Korbut, A., Rossijskaja armija prochodit školu vyživanija, Nězavisimaja gazeta, 26. 11. 1999, s. 1. 34 Korbut, A., Vojna v Čečně trebujet uveličenija vojennych raschodov, Nězavisimoje vojennoje obozrenije, 17. 12. 1999, s. 1. 35 Viz Korbut, A., Vojennyje raschody vnov zasekretili, Nězavisimaja gazeta, 14. 1. 2000, s. 1. 36 Viz Perspektivy Rossiji. Kritičeskije faktory i vozmožnyje napravlenija razvitija do 2010 goda, Feděralnyj institut po issledovaniju stran Vostočnoj Evropy i meždunarodnych problem, Köln, 1999, s. 38. 37 Viz Putin, V., Rossija na rubeže tijsačiletij, http: // www.pravitelstvo.gov.ru/government/minister/ article, s. 5. 38 Viz Manilov, V., Uslovije i zalog vozrožděnija Rossiji, Věstnik vojennoj informaciji, č. 4/ 1998, s. 2. V této souvislosti je možné uvést, že poprvé byl cíl vytvoření profesionální armády deklarován prezidentem Jelcinem v roce 1996, s tím, že by měl být realizován do roku 2000. V tomto roce se ale jednalo o zjevně populistické heslo, které mělo především získat Jelcinovi hlasy voličů v prezidentských volbách. Podle ruského ministerstva obrany si udržování profesionální armády vyžádá 7x větší vojenský rozpočet oproti rozpočtu současnému. ZÁVĚREM 1

Viz Chinyaeva J., The Search For the „Russian Idea“, Transitions č. 3 /1997, s. 45. Viz Putin V., Rossija na rubeže tisjačiletij, http//www.pravitelstvo.gov.ru/government/minister/article, s. 5 – 12. K problematice „ruské ideje“ blíže viz Balabán, M., Hledání nové ruské ideje jako odraz ruské krize, Pohledy č. 4/1999, s. 24 – 28. 3 Ztráty federálních sil (armádních jednotek a jednotek Ministerstva vnitra) dosáhly se započítáním akcí v Dagestánu podle oficiálních údajů Ministerstva obrany a Ministerstva vnitra v období od srpna 1999 do ledna 2000 v počtu 1173 mrtvých a 3487 raněných. Podle Svazu výborů vojenských matek jsou tyto ztráty minimálně třikrát větší. Ztráty civilních obyvatel se dají pouze odhadovat, protože prakticky neexistují ověřitelné oficiální údaje. Dá se ovšem předpokládat, že jejich počet bude značný, neboť v zónách bezprostřední bojové činnosti jich zůstalo velké množství. Válka vyvolala i velkou uprchlickou vlnu. V uprchlických táborech v Ingušsku se nachází několik desítek tisíc uprchlíků. Čečenské síly ztratily podle odhadu Generálního štábu z ledna 2000 deset tisíc mužů. 4 Putin si ihned po nástupu do funkce úřadujícího prezidenta svým výnosem ze 6. ledna 2000 vyžádal přehodnocení návrhu Koncepce národní bezpečnosti s cílem zohlednit právě „nové vnitřní 2

155

Poznámky

hrozby“, jež jsou spojeny s organizovanou zločinností a terorismem. Ve schválené verzi Koncepce národní bezpečnosti z 10. ledna 2000 se proto proti jejímu návrhu z listopadu 1999 uvádí hrozba organizované zločinnosti a terorismu hned v první preambuli III. kapitoly nazvané „Hrozby národní bezpečnosti Ruské federaci“. Doslova se zde píše: „Stav ekonomiky země, nedokonalost systému organizace státní moci a občanské společnosti, sociálněpolitická polarizace ruské společnosti a kriminalizace společenských vztahů, růst organizované zločinnosti a zvětšení měřítek terorismu, zostření vztahů mezi národnostmi a zkomplikování mezinárodních vztahů vytváří široké spektrum vnitřních a vnějších hrozeb národní bezpečnosti země.“ (Viz Koncepcija nacionalnoj bezopasnosti Rossijskoj feděraciji, Nězavisimoje vojennoje obozrenije, 14.1.2000, s.6) 5 Blíže viz Vojennaja doktrina Rossijskoj feděraciji kapitola I., článek 6., kapitola II., článek 17., Nězavisimaja gazeta, 22. 4. 2000, s. 5 – 6. 6 Pro srovnání je možné uvést, že v armádách vyspělých západních zemí činí podíl pozemního vojska na celkovém početním stavu armády 40 – 48 %. 7 Tento termín použil vrchní velitel raketových vojsk strategického určení generálplukovník Jakovlev ve svém interwiew pro list Nězavisimoje vojennoje obozrenije 17.12.1999. (Viz Grigorjev, S., Vojenno – političeskij kozyr Rossiji, s. 1) 8 Viz IV. kapitola Koncepce „Zabezpečení národních zájmů Ruské federace“. (Koncepcija nacionalnoj bezopasnosti Rossijskoj feděraciji, Nězavisimoje vojennoje obozrenije, 14. 1. 2000, s. 7.) 9 Jeden z předních ruských zahraničněpolitických expertů Sergej Karaganov (předseda prezídia Rady pro zahraniční a obrannou politiku) v této souvislosti uvedl, že základem nového přístupu k ruské zahraniční politice se musí stát přehodnocení strategických priorit státu. Za hlavní a bezpodmínečnou prioritu považuje dosažení stálého a vysokého ekonomického růstu a také rozumnou míru integrace Ruska do světové ekonomiky. Principem tohoto nového přístupu je podle Karaganova tvrdé hájení pouze několika skutečně životně důležitých zájmů Ruska, mezi které patří bezpodmínečná podpora účinného jaderného potenciálu jako nejlacinějšího nástroje zajištění bezpečnosti Ruska a současně i širokého okruhu jeho dalších zájmů. (Viz Karaganov, S., Novaja vněšňjaja politika, Moskovskije novosti, 29. 2. 2000 /článek je zkrácenou verzí jeho vystoupení na VIII. shromáždění Rady pro zahraniční a obrannou politiku 26. – 27. 2. 2000/ ) 10 V této souvislosti nemusí být zcela náhodné, že v letech 1997 – 1998 působily v rámci Rady obrany dvě komise – pro vojenskou výstavbu a ekonomické a finanční zabezpečení vojenské reformy, v jejichž čele stáli přední ruští oligarchové, tehdejší členové vlády, předseda vlády Černomyrdin a místopředseda vlády Čubajs (Viktor Černomyrdin zastával v letech 1989 – 1992 funkci předsedy vedení státního koncernu Gazprom a od února 1999 je předsedou správní rady akciové společnosti Gazprom. Anatolij Čubajs je od dubna 1998 předsedou vedení Ruské akciové společnosti Jednotný energetický systém /RAO – JES/). 11 Viz Paškov M., Silovik – Zatějnik, Mirror Weekly, 18.12. 1999. (http//www.mirror. kiev.ua) 12 Žinkina I., Javljajetsja Rossija velikoj děržavoj?, Nězavisimoje vojennoje obozrenije, 5.3.1999, s. 4.

156

Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd Institut mezinárodních studií

Recommend Documents