Ukázka Samuel Shem: Duch místa
V Itálii může najít štěstí i ostýchavý Američan a Orville Rose zakoušel štěstí, jaké jen může zakoušet bezdětný muž. Před dvěma lety si sáhl na dno, když v New Jersey jeho spermie ve zkumavce nedokázaly oplodnit křeččí vajíčko a medicína ho prohlásila za neplodného. Cítil, že od té doby nabral jeho život mnohem příznivější směr. Nyní, v létě roku 1983, seděl v červené veslici s Celestinou Polovou a držel vesla, aby nehoupala lodí, když ji Celestina odstrkovala od mola. Vypluli, provázeni tím příjemným dojmem ladného klouzání po ledě. Orville se cítil skvěle pokaždé, když někam vyrážel, když někam utíkal; spokojeně si povzdychl. Poprvé se zapřel do těžké vodní masy. S tím, jak zatlačila o hrubé dřevo a ucítila, že loďka volně vyplouvá na jezero, Celestinu naopak jala obava. Znervózňovalo ji, že najednou nemá pevnou půdu pod nohama. Neklidně se usadila na příčnou desku. „Dnes se dvakrát přihodí něco zlého.“ „Cože?“ „Bude to nepříjemný den, caro. Dnes se dvakrát přihodí něco zlého.“ Orville se zasmál. Celestina strávila několik let v Indii studiem buddhismu a tvrdila, že v té době zažila věci, které jemu jakožto lékaři připadaly neskutečné. Stodvaatřicetiletý muž. Jogín, který posílal a
četl myšlenky. Jiný, který uměl levitovat, třebaže jen nakrátko. Žena, která dokázala věštit budoucnost. Poslední dobou se o to pokoušela i Celestina. Zkusila vyslovit několik předpovědí, ale žádná se nevyplnila. „Zatím, má milá,“ podotkl Orville, „ses pokaždé mýlila.“ „Ovšemže se pokaždé mýlím,“ odvětila. „Teprve se učím. Vím, těžko se ti tomu věří, dottore, ale prostě jsem ještě nedosáhla úplného osvícení.“ Usmála se. „Dnes se dvakrát přihodí něco zlého.“ „Mluvíš o penězích? Protože jestli mluvíš o penězích, tak souhlasím. Jsme skoro na mizině. Nemůžeme pořád bydlet v těch drahých hotelech a…“ „O penězích mi nemluv! O penězích mi nikdy nemluv! Mně na penězích nezáleží, a jestli tobě…“ „Nezáleží ti na penězích! Ty podle všeho nechápeš, že když na to teď použiješ tu umělohmotnou kartičku, musíš to později doopravdy zaplatit. I s úroky. Mafiánskými úroky. Tys přečerpala účet, já se zadlužil. Až po uši. Za chvíli zkrachujeme.“ „To v naší zkrachovalosti,“ opáčila potměšile, „spočívá naše bohatství.“ „Pane jo!“ „A v našem bohatství spočívá naše zkrachovalost.“ „Paráda.“ „To zlé, co se dneska přihodí, s penězi nesouvisí, ne.“ Zavřela oči a ostře, meditativně se nadechla. „Ani s American Express.“ Znovu. „Ani s Diners Club.“ A znovu.
Uchechtl se. Otevřela oči a usmála se na něj. Její mezírka mezi dvěma předními zuby mu náhle připadala rozkošná. Zavrtěl hlavou. „Jsi blázen.“ „Sì, caro, dost velký blázen na to, abych tě milovala.“ „No, spíš se na to podívej z mého pohledu. Jsi insano. Discumbobulo!“ Orville se zasmál a chopil se osahaných madel dřevěných vesel. Letmo se ohlédl přes rameno k maličkému ostrůvku San Giulio, vyrůstajícímu jako hrad z písku kus od středu nejmenšího ze severoitalských jezer jménem Orta. Zabral za vesla. Bylo po poledni, žhnulo horké srpnové slunce. Voda, nehybná jako vzduch, vydávala ten jemný jezerní odér, který připomíná mokrou hlínu. Den, prosycený celou tou pableskující letní září, zatím plynul úplně klidně. Brzy dopluli daleko od břehu. Za nimi, za vodní hladinou, se starobylé letovisko Orta San Giulio scvrklo na barevně malovanou hračku. Nad ním, mezi smutečně zelenými větvemi cypřiše, viděl Orville tu a tam vykukovat věžičku některé z dvaceti kaplí proslulého poutního místa na vrcholku Sacro Monte. Z drobné hory sklopil zrak k Celestininu protáhlému obličeji, té modiglianiovské tváři orámované hedvábnými černými vlasy, slušivě sestřiženými nakrátko, k jejím ořechovým očím, vzdušným bílým šatům, na prsou průsvitně přiléhavým, k dohněda opáleným prstům na nohou, které se to ráno, když se milovali, s takovou silou proplétaly s těmi jeho – Celestina byla na ženu vysoká, zatímco on na muže malý –, a vzedmula se v něm opojná láska.
Milostný cit zaplavil i Celestinu. Usmála se. Usmála se na jeho krátké kaštanové vlasy s lysinou, na jeho opálený obličej s výrazným čelem, sefardským orlím nosem, drobnými rty, nakrátko zastřiženou bradkou a očima barvy Středozemního moře, podtrženýma narůžovělou košilí, a na jeho opálené prsty na nohou. Usmála se na to vše a na jejich vášeň. „Začíná to být vážné,“ prohodil. „Allora se tomu smějeme.“ Natáhla se k němu, ale jeho pozornost odvedl dolík mezi jejími ňadry, takže když mu znenadání pevně zmáčkla prsty na nohou, vyjekl bolestí. „Tak vážné, tesoro, že se musíme pořád smát.“ „Tesoro?“ „Poklade.“ To slovo ho zasáhlo. Zčervenal. Miloval ho někdy v životě takhle někdo? Byl někdy v životě takhle zamilovaný? Jistě, poprvé milostně vzplanul ještě na střední v newyorské Columbii k nežidovské dívce, ale tuhle lásku mu zmařili rodiče. Na medicíně zase přišla láska židovská, praktická, která vedla až k manželství. Oba případy provázel tentýž úžasný pocit, jako by se člověku v srdci tetelilo peří a diamanty, a jakmile na ni jen pomyslíte nebo spatříte její kartáč na vlasy, auto nebo prsty na nohou, tohle srdce se ve vás vzedme a zatřpytí se. Jenže tohle bylo jiné. Tahle láska působila překvapivě i povědomě zároveň. Věci, které Celestina vypouštěla z úst, zněly neskutečně – někdy naprosto praštěně a jindy naprosto moudře, jako by opravdu nahlédla několik tajů života. Tak neskutečně, jako by
otevíraly nové obzory obvyklým záležitostem, které se mu ve dne v noci honily hlavou. Zdálo se, že si jejich láska neustále uchovává svěžest – možná proto, že byla Celestina tak jiná, a přece tak známá. Nebo snad proto, že mu tak známá připadala, a pak ho vzala za ruku a odvedla ho do míst tak neznámých – a nejenže ho, kopajícího a křičícího, odvedla do nich, ale ještě dále, až za ně, do končin zvláštně pokojných. Nic takového nikdy předtím nepoznal, ne. Tohle je ono, pomyslel si Orville. Tady jsi objevil něco pořádného. Něco trvalého, něco nefalšovaně hlubokého. Prosím, Bože, ať to nezbabrám! „Víš,“ promluvil hlasem rozechvělým jako umdlévající káča, „to… to tesoro… to byla ta nejkrásnější věc, jakou mi kdo v životě řekl.“ Celestina se zapýřila, nesměle se usmála a nic neříkala. „Hrozně tě miluju!“ Objali se a pevně se drželi, až ztratili ponětí o čase. Křik! Jejich veslice vplula do cesty jiné. Chopil se vesel. I ona měla v očích slzy. Přirazili ke břehu a ruku v ruce vyrazili po ostrůvku. Celestina otevřela dózičku lékořice. Strkali drobné šupinky jeden druhému do úst a vychutnávali si jejich pronikavou fialkovou chuť.
*
Začalo to před několika měsíci v holandském Woudschotenu. Orville pracoval jako Sportsdoktor ve středisku Kamp Zeist, kam přijížděli trénovat sportovci z celé Evropy. Dlouhé roky předtím se zaobíral zraněnými, nemocnými a mrtvými těly, nejprve na předměstí New Jersey a poté, co se rozvedl, u Lékařů bez hranic v oblastech nejhorších světových konfliktů. Doktořina v samém centru zvěrstev si vybrala svoji daň. Když se dříve hrabal po lokty v chuchvalcích krve, když se pokoušel vracet lidem nosy přibližně doprostřed obličeje a narovnávat jim kosti jako podle pravítka, začal uvažovat o lidské hlouposti a krutosti jedněch vůči druhým – vůči jiným mužům, vůči ženám i dětem. Zjistil, že s chorobami pracuje nerad a že ze všeho nejhůř snáší tělesná postižení. Veškerým deformacím se vyhýbal. Vyhořelého ho osud zavál za uzdravením do Holandska. Natrefil na práci, kde se zabýval těly zdravými. Jako Sportsdoktor přicházel v rámci své praxe téměř rok do styku s nejzdatnějšími těly Evropy. Měl řadu příležitostí začít si s členkami týmů, které v Zeistu pobývaly, ale odolal. Z nějakého důvodu mu přišlo, že to nemá smysl. Pořád ještě trpěl tím, jak ošklivý konec nabralo jeho manželství a jakých výjevů, které nedokázal vypudit z hlavy, se stal svědkem ve světě. Celestina Polová do Zeistu přijela jako učitelka jógy a motivátorka italského ženského plaveckého týmu. Poprvé ji spatřil jednoho rána za úsvitu, když kráčel po štěrkové cestičce mezi tyčícími se borovicemi. Na mýtince vedla hodinu meditace a jógy. V kroužku s ní sedělo několik mladých žen, oči zavřené. Jediná byla celá v bílém a jediná seděla v úplném lotosu. Průzračný opar nížinného rána
projasňovaly sloupce slunečních paprsků. Vůni borovic prostupovalo aroma hořící vonné tyčinky. Dým spirálovitě stoupal podél kmene borovice. Při pohledu na tuhle ženu, ducha lesa v bílém, sedícího tak klidně uprostřed tmavé zeleně těch prastarých stromů, se mu zatajil dech. Zastavil se a zůstal na ni hledět, uchvácený okamžikem; zdráhal se jít dál, aby jeho boty na volně sypaném štěrku nenarušily ticho. Na mysli mu vytanulo slovo pro něj nezvyklé: pokojnost. Ostatní ženy se za tu dobu, co tam stál bez hnutí a přihlížel, tu a tam zavrtěly. Ona ne. Po chvíli se natáhla pro mosazný hrníček, který pečlivě sevřela jednou dlaní. Do druhé ruky vzala paličku, tou do hrníčku klepla a nechala ji na něm přiloženou, takže se ozvalo tupé bouchnutí. Poté do něj praštila rázně a hrníček se rozezněl jako zvonek, což značilo konec meditace. Čistý, jasný zvuk jako by probudil vzduch, borovice i kapradiny, jako by probudil i jeho. Držela ten zvonek, dokud jeho hlaholení neustalo. Poté jej položila, ruce spojila dlaněmi, přiložila si je pod rty a každé ženě se lehce uklonila, stejně jako ony jí. Potom ho zahlédla. Bez překvapení – jako by ho tam čekala – se mu zadívala zpříma do očí. Byl to strhující okamžik. Uklonila se mu. Nevěděl, co dělat. A pak, s úsměvem a strašlivými rozpaky, chvatně sepjal dlaně pod bradou a úklon jí opětoval. S jistou grácií se rozpletla z lotosového sedu a vstala. Adresovala ostatním ženám pár slov italsky a i ony se zvedly. Na koberci z borovicového jehličí jim tady v údolí začínala jóga a Orville zamířil
pryč. Stalo se ještě něco jiného. V té chvíli si toho víc neuvědomoval, jen to, že se stalo ještě něco jiného a že musí přijít na to co. Byla mezi nimi magnetická přitažlivost. Ona pro něj symbolizovala bílé plátno a temná tajemství, bytost ze světa, který nikdy nepoznal – ze světa, který se na běžícím pásu americké medicíny naučil nebrat v úvahu –, on pro ni zase západní vědu a americký optimismus, skrývající se pod cynickým tónem, který jí napovídal, jaký se v něm skrývá potenciál. Při každém rozhovoru říkala věci, které nejdřív působily absurdně, ale když si je nechal uležet v hlavě, dávaly mu čím dál větší smysl. Jednoho dne si uvědomil, že její pohled na svět podle všeho zahrnuje ten jeho, ale opačně to neplatí. Byla to pro něj přitažlivá a provokativní představa. Často nechápal, co mu sděluje, a ještě méně rozuměl jejím meditačním cvičením. Přesto v tom všem spatřoval překvapivý záblesk možného – a jak cítil, možnosti skoncovat se svou trýzní, cynismem, utrpením. Stvrdilo se to, když se spolu milovali – on bujně a chlapecky, ona výbušně a tantricky. I v tomhle ohledu mu zprvu připadala překvapující a exotická. Ale jak se poznávali, tantrická slupka se postupně odlupovala, až jim zbyla obvyklá smyslná rozkoš a hravost dvou lidí, kteří se odvažují doufat – jako by jim cosi z Celestinina indického já poskytovalo ochranu, a nezůstali tak napospas lásce. Jako to děláme i my všichni ostatní, řekl si tehdy: Ano.
Za dva květnové týdny, které spolu strávili ve sportovním středisku, se do sebe zbláznili. Během prvního měsíce odloučení si volali alespoň dvakrát denně a posílali si květiny a potrhlé dárečky. V červnu se Celestina vrátila do Amsterdamu na přednášky vedené indickou učitelkou, s níž už studovala na indické hoře Abú. Orville se několika přednášek zúčastnil. Zapůsobilo na něj, jaká z učitelky vyzařuje energie a jak hluboce s ní dokáže Celestina souznít, ale nebylo to pro něj. Každému proslovu předcházela třicetiminutová meditace, kdy se všichni v tichu „soustředili na vlastní dech“. Orville tam seděl s ostatními, bolela ho kolena a záda a šílel. Připadalo mu to jako celá věčnost. Celestina se ho zeptala, jaké to bylo. „Balast,“ odpověděl. „Mám hlavu plnou balastu.“ „Fajn.“ „Fajn? Co je na tom fajn?“ „Je to pravda. Takovou máš karmu.“ „Karmu balastu?“ „Pro tebe je to dar.“ Orville zamručel. „To bych neřekl. Ty si to klidně dělej, já se budu jen dívat.“ „Přijď ještě zítra na její poslední přednášku. Kvůli nám, ano?“ Poslední přednáška se týkala duševního utrpení. Podle indické guru podstata duševního utrpení vězela v porovnávání se s ostatními. Nástraha spočívá v tom, že se člověk něčím stává, místo aby byl. „Nechte v sobě rozvinout bytí,“ radila. „Ukončíte tím veškeré své duševní utrpení.“
Zpět do hotelu Canal House poté ruku v ruce kráčeli mlčky. O přednášce se ani jeden nezmínil, dokud nedošli do hotelu. Na pokoji s vyhlídkou na Keizersgracht se Orville posadil a prohlásil: „Víš, musím uznat, že to, co říkala, dává jistý smysl. Myslím ve vztahu k mému životu.“ „Fajn,“ odvětila nenuceně. „Jak to uděláme s večeří?“ „Chápeš, něco v tom cítím, něco nového. Celý život se s někým horečně srovnávám, soupeřím, chci být něco extra. Rozuměl jsem jí.“ „Já vím.“ „Jak to víš?“ „Sleduju tě, když ji posloucháš. Zvětší se ti uši.“ „Tím chceš říct, že jsem ji vnímal.“ „Ne, myslím tím, že když jsi ji poslouchal, opravdu se ti zvětšily uši. Něco jsi pochopil, sì?“ „Jo.“ „Bene. A teď to pusť z hlavy.“ „Nemůžeme se o tom pobavit?“ „Ne.“ „Proč ne?“ „Nejde o slova. Slova nejsou to podstatné. Jestli se něco stalo, přetrvá to. Můžeme si dát rybu?“ Překvapilo ho to. Překvapilo ho, že se o tom Celestina nechce bavit. Potom mu ale došlo, jak moc na ní tohle zbožňuje – tuhle její ustavičnou překvapivost. Ten večer s ní cítil radost, štěstí. Večer to byl báječný. Najedli se v rybí restauraci, procházeli se po klenutých
mostcích přes kanály, vyhýbali se kolům, kráčeli po dlažebních kamenech, toužebně pozorovali světla na vodě. Cítil, že k ní má v té chvíli blízko jako ještě nikdy, jako by jejich láska rozjasňovala celý zatracený svět. Druhý den ráno ji posadil na vlak zpět do Říma s tím, že za ní za několik týdnů hodlá přijet do Itálie na dovolenou. Odcestovala, ale Orville nedokázal pustit z hlavy, co mu říkala – o tom, že balast v hlavě je pro něj dar, jeho cesta k nezávislosti. Když jí o několik dní později po telefonu sdělil, že se pokouší krátce meditovat, zapištěla radostí. „Sì, sì,“ přizvukovala, „když něco pochopíš, nikdy to nezapomeneš.“
* V červnu Orville odjel do Itálie. Domluvili se, že si společně udělají dlouhé prázdniny. Orville se rozhodl, že Celestině také připraví překvapení. V Kamp Zeist dal výpověď a měl v úmyslu jí na konci dovolené oznámit, že se za ní stěhuje do Říma. Setkali se v Benátkách, pronajali si auto a vyrazili do Dolomitů na okružní jízdu po jezerech, od východu na západ – od zlověstného Gardského, choulícího se pod Švýcarskými Alpami, přes úžasné Luganské, klidné Komské a zpustlé Maggiore až po drobný klenot jezera Orta, jakýsi doplněk, nejskvostnější ze všech, jak už to u doplňků často bývá. Až na neshodu kvůli tomu, že Celestina naléhala,
aby bydleli jen v nejvybranějších hotelích a jedli v drahých restauracích, tyhle společně prožité chvíle jen prohlubovaly a obohacovaly jejich lásku. Zjistili, že mají narozeniny jen dva dny po sobě – ona dvaadvacátého července slavila třicet čtyři, on čtyřiadvacátého třicet devět. Zeptal se jí, jestli věří v astrologii. „Ani náhodou! Myslíš, že jsem nějaký amatér? Astrologie je newageová serepetička pro ty, kdo hledají duchovní zkratku. Skutečná cesta je obtížná. Osmidílná stezka je kamenitá.“ K narozeninám jí dal hladký ovál z černého mramoru, který jí seděl do dlaně, kámen, do nějž bylo vytesáno NIC NENÍ VYTESÁNO DO KAMENE Ona mu dala hodinky, které na ciferníku místo každé z dvanácti číslic měly slovo TEĎ
* Teď, poté co se prošli po ostrůvku, seděli pod loubím tratorie na odpoledním vínu, ve stínu propletených šlahounů muškátové révy. Opodál vysedávala početná italská rodina, kterou – jak Orville lékařským okem posoudil – trápila, jestli ne přímo mučila, dědičná
obezita. Členové rodiny jedli, smáli se, občas si prozpěvovali. Víno stoupalo Orvilleovi do hlavy. Výjev se mu začal vlnit a zamlžovat, jako by všechny jeho součásti – lidé, židle, vinné sklenky, vidličky, těstoviny i hrozny – trochu levitovaly. Zavřel oči a na víčkách pocítil horko, jako by se mu na nich slunilo samo slunce. Nastal jakýsi rozruch. Donesli mozzarellu di bufala, čerstvě dovezenou až z Neapole. Italská rodina začala šílet a vrhla se na ni jako boubelatí medvědi na džbán s medem. Obrovské bílé špalky pleskaly na slunci, pluly vzduchem a mizely do úst; tlumily přitom salvy smíchu. Orville sledoval tátu medvěda, jak se chechtá, mává rukama kolem sebe a zní, jako by zpíval Árii na mozzarellu di bufala, když vtom zvuk ustal a táta medvěd teď mával rukama k vlastní hrudi – zpočátku zběsile, ale brzy již jen ochable, gesty umírajícího. Dusil se. Začal poulit oči. Lidé se dali do křiku. Někdo ho praštil do zad. Nic. Bouchání do zad, věděl Orville, mozarellu jen zaráželo pevněji do průdušnice. S Celestinou, která Orvilleovi klestila cestu a přes panující chaos křičela, že přivádí doktora, k němu přispěchali. Panika druhých u Orvillea vyvolávala klid. Dokonce ho bavilo, jak se v takových okamžicích zpomalí čas – jako před autonehodou. Člověk by skoro začal věřit na věčnost, blesklo mu hlavou. S klidem ještě stvrzeným růžovým žárem chianti uchopil tělnatého tátu medvěda tak, aby mu mohl nasadit Heimlichův chvat; sotva se mu ho podařilo obejmout. Pěst mu přiložil na bránici a zatlačil. Niente.
Znovu. Niente. Strčil muži prst do úst a zalovil mu v hltanu po jídle. Kdepak. Modrající muž se sesouval k zemi. Už negestikuloval. „Brčko!“ zavolal na Celestinu. „Ať mi přinesou brčko.“ „Cannuccia!“ křikla na číšníka. „Per favore una cannuccia!“ Orville muže položil na stůl, vytáhl svůj švýcarský armádní nůž a otevřel jemnou čepel. Naskočila mu anatomie. Jeho prsty začaly u brady a postupovaly po kroužcích průdušnice přes ohryzek až k prstenčité chrupavce a ještě o kousek dál – věděl, že jinak by mohl narazit na průšvih jako příštítná tělíska a cévy zásobující průdušnici. Z obou stran přidržel ubrousek a zapíchl do průdušnice hrot nože. Vytryskla jasně červená krev. Přes rameno slyšel, jak někdo zvrací. Ucítil závan horkého vzduchu z plic. Stylem otrkaného chirurga při impozantním nástupu zahlaholil: „Cannuccia!“, jakoby v předzvěsti nadcházející Árie na snad plastové brčko. Natáhl po něm ruku jako po skalpelu. Celestina mu brčko podala. Bylo umělohmotné, nikoliv papírové. Bene. Orville špičkou nože kroutil na chrupavce průdušnice, dokud (jako když člověk při porcování krocana zařezává do kloubu, až ucítí, že povoluje chrupavka) se otvor nerozšířil natolik, aby do něj brčko mohl vsunout. Čirým plastem začal dovnitř i ven okamžitě fičet vzduch. Tlouštík zrůžověl a stále ještě paralyzovaný soustem mozzarelly di bufala, čerstvě dopravené až z Neapole, se pokusil promluvit, ale marně, neboť výš k hlasivkám už mu žádný vzduch neproudil. Nějaký italský doktor bude mít radost, přemítal Orville, zatímco přistřihoval a
přilepoval brčko – bude sýr muset seshora nějak komplikovaně vydolovat. Táta medvěd počal znovu komicky máchat rukama, což byla spolehlivá známka vzkříšení. Následovalo sborové bravo a vzdušné polibky. Uprostřed záplavy chianti a mozarelly čekali na vaporetto. Celestina a Orville s usmívajícím se tátou medvědem odsvištěli zpátky na pevninu, pomohli zřízencům v elegantních uniformách nacpat tlouštíka do jedné z těch tenkých sanitek a pak se ruku v ruce ladným krokem odebrali do hotelu na kopci. Když Orville u dveří Celestině položil ruku kolem ramen, překvapilo jej, že se jeho přítelkyně třese. „Co se děje?“ zeptal se. „Předpověděla jsem to a teď mě to děsí.“ Otočila se k němu a upřela na něj oči překypující strachem. „To poklepání na rameno může přijít v kteroukoliv chvíli. Zvlášť, můj drahý, v okamžiku hluboké lásky.“ „No, aspoň pro dnešek už máme klid.“ „Ještě ne. Tohle byla teprve první věc.“ „Štěstí začátečníka.“ Na stole ležel pro Orvillea telegram od sestry.
DNES 1. 8. ZEMRELA MATKA SNAZILA JSEM SE VOLAT POHREB 3. 8. ABY SES STIHL VRATIT DOMU ZAVOLEJ NA UCET VOLANEHO S LASKOU PENNY
Cítil, jak ho to omráčilo. Krve by se v něm nedořezal. Posadil se. Celestina ho pozorovala. „Matka umřela.“ „Bože můj!“ vydechla a pokřižovala se. V jejích očích Orville spatřil odraz vlastního šoku. „Jo. Bože.“ Celestina k němu přiklekla a sevřela mu hlavu do dlaní. „Jsem s tebou, můj nejdražší. Jsem s tebou.“ „Jo… Jo, díky…“ Orville si s mrazením uvědomil, že telegram musel dorazit do sportovního střediska v Holandsku už prvního srpna, někdy později během dne. Téměř před dvěma týdny. „Do hajzlu. Co teď budu sakra dělat?“ „Dýchej,“ odvětila. „Miluju tě a jsem tady. Zklidni dech.“
2 „Columbia! Příští zastávka Columbia!“ Bylo pozdní odpoledne následujícího dne. Vlak mířící z newyorské Grand Central Station na sever do Albany s železnou nevyhnutelností sjížděl z příhradového mostu přes řeku Hudson zpět na pevninu. Orville vyhlédl z okénka po pravé ruce. Na vrcholku kopce spatřil panství Olana s věžičkami v perském stylu, postavené krajinářem devatenáctého století Frederickem Churchem. Vápencová fasáda získala v klesajícím slunci smetanově zlatý odstín a Orvillea nostalgicky píchlo u srdce. Z úložné přihrádky nad hlavou popadl batoh a odkráčel do prostoru mezi vagony. Za pár minut dorazí domů. Ne, nedorazí. Vlak zaskřípěl, zpomalil, zaskřípěl ještě jednou, tentokrát pořádně, zachvěl se a ztěžka zastavil. Orville i ostatní cestující vyčkávali. Žádné informace nepřicházely. Klimatizace cvakla a vypnula se. Jak jinak, mihlo se Orvilleovi hlavou. Urazím šest a půl tisíce kilometrů z Orty přes Milán, Curych a Kennedyho letiště až na nádraží Grand Central a dalších dvě stě šest kilometrů podél Hudsonu – a sotva po té celodenní výpravě strčíme nos do nejjižnějšího výběžku téhle díry, něco se pokazí. Columbia, jak moc dobře věděl, bylo město, kde se něco pokazí každou chvíli. S neomylnou jistotou se tak stávalo na veřejných akcích. Školní mikrofony vypovídaly poslušnost, jakmile do nich zaznělo něčí „zkouška, zkouška“. V Den obětí války, jakmile začala
gettysburská přehlídka, se na columbijských hřbitovech skládaly tribuny s diváky. Uprostřed léta na veřejných tenisových kurtech zásadně vysychaly fontánky na pití, takže když jste k nějaké – po rozpálené partii tenisu na asfaltovém povrchu, kdy vám připadalo, že máte místo chodidel ogrilované plátky hamburgerového masa a jazyk jako hamburgerovou žemli – zamířili a otočili páčkou, mohli jste si být jistí, že jestli z ní něco nepoteče, pak je to voda. Obyvatelé Columbie se naučili o minulých haváriích mluvit láskyplně – jako kupříkladu o „Velké havárii v sedmatřicátém“, kdy v průvodu na Den díkůvzdání před elektrárnou explodoval obří pětinápravový automíchač maskovaný za krocana a na dlouhé týdny vyřadil z provozu světla a teplo. Nebo o „Dinosauří havárii v dvaapadesátém“, kdy socha brontosaura v životní velikosti z dílny Paula Jonase, mířící po řece Hudson na newyorskou Světovou výstavu, ulomila záď nákladního člunu, na němž se vezla, a potopila se; nad hladinu jí potom nanejvýš realisticky vykukoval krk. Po další čtvrthodině už měl Orville úmorného parna ve vlaku dost. Počítal, že do města mu zbývají necelé dva kilometry, a rozhodl se, že tam dojde po svých. Otevřel dveře a seskočil z vagonu. Přes tvář ho jako velká zpocená ruka pláclo vlhké horko. Hodil si batoh přes rameno a po škváře vyrazil k předku vlaku. Vedly tu dvě trati. „Hej, příteli, to nemůžete,“ oslovil ho strojvedoucí. „Je to proti předpisům.“ „Klidně mě žalujte. Ciao.“ Sotva ušel pár kroků, zacloumalo jím děsivé zatroubení – strojvedoucí zahoukal. Orville zvedl ze země
prázdnou plechovku budweiseru a mrštil jí. S žalostným plink se odrazila od lokomotivy a Orville pokračoval v chůzi. Podrážky jeho tenisek Nike s tlumenou rázností klepaly o příčné pražce. Ocitnout se venku, v neklimatizovaném světě, byl příjemný pocit. Orville natáhl ruce k nebeské klenbě a nechal oči volně plynout po její nejvnitřnější vrstvě, od světle modré v nejvyšším bodě ke stále tmavší směrem na západ až k místu, kde se potkávala se světle fialovými tvary na pozadí, tak vysokými, že je nejprve považoval za mraky, ale když očima po jejich hladkých vlnkách plul na sever k Albany a na jih k Rhinebecku, došlo mu, že vidí vrcholky Catskillských hor. Zhluboka se nadechl, nechal oči sklouznout po svazích hor, jejich zelených, stinných úpatích až k zálivu v ústí říčky Catskill Creek, s jeho nádržemi na naftu a červeným neonovým nápisem Pizzerie u Mikea, i k řece Hudson samotné, v rovině očí celé stříbřité, zasahované přílivem a odlivem i stovky kilometrů na sever od svého ústí, neúprosně se valící přímým ledovcovým korytem k moři. Prošel pod půldruhého kilometru dlouhým mostem Ripa van Winklea, jeho klenutým a žebrovaným břichem, které vypadalo jako patro zívající kočky. Orville na něm dřív každé léto brigádničil jako výběrčí mýta. Sloužíval noční směny od půlnoci do osmi, aby přes den mohl hrát golf a celou noc si číst. Když za těch potemnělých hodin shlížel do aut, naučil se toho spoustu o životě – třeba o tom, co se tak v autech odehrává a jak je noc ve skutečnosti krátká.
Zaslechl hvizd. Ze severu od Columbie k němu přijížděl vlak. Přesunul se z vnitřní trati na trať blíž řece a sledoval, jak se souprava přibližuje. Strojvedoucí na něj mával, zprvu se zdálo, že na pozdrav, ale když vlak proskřípěl kolem, uvědomil si Orville, že výstražně. Prudce se otočil. Od jihu se na něj řítil vlak, kterému dal před chvílí vale; jeho hvizd zanikl v hvizdu soupravy v opačném směru. Orville se po nohách vrhl do řeky. Vlak s šíleným jekotem proburácel kolem. Na kamenité mělčině našel rovnováhu. Ve tváři cítil pulzování horkého vzduchu. Od hor se nesla ozvěna hvizdu lokomotivy. Orville sklopil zrak a v olejové skvrně kolem kolen spatřil nevyhnutelné umělohmotné naplaveniny: láhev od oleje Valvoline a aplikátor Tampax. Odřený loket mu krvácel. Tělo ho bolelo, ale byl v pořádku. Vyvlekl se zpět na koleje a do nosu ho udeřil štiplavý pach kreozotu.
