TURECKÉ NEBEZPEČÍ A ČESKÉ ZEMĚ V RANÉM NOVOVĚKU

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Filozofická fakulta Ústav českých dějin

Diplomová práce Jan Potůček

TURECKÉ NEBEZPEČÍ A ČESKÉ ZEMĚ V RANÉM NOVOVĚKU The Turkish Danger and Czech Countries in Early Modern Period

Vedoucí diplomové práce: Prof. PhDr. Jaroslav Čechura, CSc. Konzultant diplomové práce: Mgr. Tomáš Rataj

Praha 2009

Rád bych na tomto místě poděkoval za konzultace a podnětné připomínky Mgr. Tomáši Ratajovi a prof. PhDr. Jaroslavu Čechurovi.

2

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracoval samostatně a výhradně s použitím citovaných pramenů, literatury a dalších odborných zdrojů.

V Praze dne 21. 7. 2009

Jan Potůček

3

Obsah

1.

Úvod: výběr tématu, sledované období ve střední Evropě a v českých zemích ....................................................................................................................... 6

1.1. Výběr tématu................................................................................................................. 6 1.2. Dějiny střední Evropy a českých zemí ve sledovaném období ................................... 7 2.

Literatura a prameny ............................................................................................... 14

3.

Turecká říše ve sledovaném období a její výboje na Balkáně a ve střední Evropě................... ..................................................................................................... 17

3.1. Do dobytí Konstantinopole......................................................................................... 17 3.2. Od dobytí Kostantinopole do počátku 17. století ....................................................... 22 4.

Zápas Turků a vládců středoevropských zemí o vliv na tuto část Evropy.......... 25

4.1. Informace o Turcích, dobová literatura a povědomí Evropy o islámské invazi ......... 25 4.2. Situace v Uhrách a v Rakousku v době největšího ohrožení Turky .......................... 27 5.

Účast českých zemí na střetu s tureckým a islámským vlivem............................. 52

5.1. Vnímání nepřátel v českých zemích a v Evropě a stereotyp nebezpečí z východu ................................................................................................................... 52 5.2. Věda a vzdělanost muslimského světa a její reflexe v Evropě a českých zemích

..................................................................................................................... 54

5.3. Vztah husitství k islámu.............................................................................................. 69 5.4. Reflexe tureckého nebezpečí za Jagellonců a prvních Habsburků ............................. 70 6.

Střet s neznámým aneb vliv tureckého nebezpečí na kulturu a vědomí obyvatelstva v českých zemích jako zvláštní případ střetu kulturních okruhů křesťanství a islámu ................................................................................................. 77

6.1. České cestopisy a vnímání vzdáleného muslimského světa ...................................... 77 6.2. České polemiky s islámem ........................................................................................ 82 7.

Stopy středoevropsko-tureckého a křesťansko-islámského konfliktu ve sledovaném období a v dalších dějinách a jeho dopady až do současnosti.......... 85

7.1. Turecký vliv na evropskou kulturu a umění ............................................................... 85 7.2. Turecké nebezpečí v kontextu současných problémů ve vztazích Západu s islámským světem ................................................................................................... 90

4

8.

Závěr .......................................................................................................................... 96

9.

Resumé ..................................................................................................................... 99

10.

Soupis literatury a pramenů .................................................................................. 102

11.

Obrazová příloha .................................................................................................... 104

5

1. Úvod: výběr tématu, sledované období ve střední Evropě a v českých zemích

1.1. Výběr tématu Ve své seminární práci o dějinách Jindřichova Hradce a bakalářské práci o posledních Rožmbercích a pánech z Hradce [Potůček 2006, 2007] jsem se soustředil na dějiny počátků novověku v jižních Čechách. Vedl mě k tomu můj osobní vztah k tomuto regionu a k historickému období a osobnostem, které mu vtiskly dodnes významné a pro historiky nejzajímavější charakteristické rysy. V obou pracích mě šířka tematiky, včetně důrazu, který jsem kromě základních informací o dějinách regionu, města a obou vůdčích rodů věnoval kulturní a hospodářsko-sociální stránce zvolené problematiky vedl ke značné šíři záběru a tím i k jistému zjednodušení obou prací. Na základě podnětů vedoucího práce i vlastní úvahy jsem se rozhodl tematiku diplomové práce podstatně zúžit a zaměřit na méně frekventované otázky. Kromě specializace na kulturní problematiku jihočeské šlechty v raném novověku, při níž bych navazoval na bakalářskou práci, připadalo v úvahu i nové téma, které mě zaujalo v posledních letech. Je to problém vlivu a ohlasu tureckého nebezpečí v českých dějinách od poloviny 15. do konce 16. století s mírným přesahem do počátku století 17., tj. období největšího rozkvětu a prvního úpadku Osmanské říše, pro jehož zpracování jsem se nakonec rozhodl. Vedly mě k tomu tyto úvahy: Dějiny jsou navýsost zajímavé zejména tím, že jsou nesmírně všestranné, pestré a bohaté v mnoha ohledech. Světové historické moře, obrazně řečeno, na nás vyvrhlo, vyvrhává a bude vyvrhávat nejednu velice zajímavou a netušenou souvislost národních, evropských a světových dějin. Jelikož mám to štěstí a jsem začínajícím adeptem historie, rád bych se alespoň na připomínání a snad i odhalování těchto souvislostí chtěl podílet. Jako student českých dějin na přelomu středověku a raného novověku jsem si pro svou diplomovou práci vybral téma v českých poměrech zatím přece jen méně frekventované, nicméně velice zajímavé. Vliv a ohlas tureckého nebezpečí v dějinách střední Evropy tohoto období vrhá dílčí světlo na průsečík dějin jak českých a evropských, tak i dějin světových. Toto téma mě zaujalo, i když nejsem žádný student světových civilizací, orientalista, arabista, ani turkolog. Musím také říci, že v základě je má inspirace opět ryze osobní. Již dříve jsem se zajímal o aktuální problematiku soudobých dramatických vztahů západního a islámského světa. V roce 2006 jsem měl možnost navštívit Tunisko, v roce 2007 jsem byl v Egyptě a konečně v roce 2008 jsem zavítal i do Turecka. Návštěva těchto exotických zemí 6

mi připravila nevídaný zážitek. Mohl jsem totiž, byť pouze krátce, vnímat kouzlo Orientu a jeho svérázných historických tradic a kulturních památek i současného způsobu života těchto tří významných islámských zemí. To ve mně evokovalo poznatky ze studia historie v předchozích ročnících. Na základě jednoho ze seminářů doc. Koldinské, který byl věnován shodou okolností problematice ohlasů tureckého nebezpečí ve střední Evropě a vztahu Evropanů

k neznámým a vzdáleným koutům světa jsem si přečetl jako doporučenou

literaturu velice zajímavou práci Tomáše Rataje „České země ve stínu půlměsíce“ [Rataj 2002]. Při přípravě bakalářské práce a také při četbě mnoha dalších publikací jsem si rovněž nemohl nevšimnout jistých souvislostí aktivit české šlechty v tureckých válkách. Pro téma z českých dějin, které má i mimoevropské souvislosti, jsem se rozhodl také proto, že podle mého názoru, získaného dosavadním, jistě neúplným studiem, se evropští, potažmo západní historikové stále ještě nedostatečně zabývají dějinami mimoevropskými. Obecné světové dějiny se na základních, středních i vysokých školách přednášejí s důrazem na období starověku a vrcholného středověku (starověké civilizace a křížové výpravy) a pak až v látce týkající se 20. století. Mezi starověkem a 20. stoletím se ve světě mimo Evropu a v rámci jeho vtahů k Evropě událo velmi mnoho důležitých událostí, které by měly západní veřejnost, vědu a kulturu zajímat. Platí to obzvláště v dnešní době globalizujícího se světa a narůstajících konfliktů (řečeno slovy Samuela Huntingtona střetů civizací), kdy je tolik zapotřebí vzájemného poznávání. Do osnovy své práce, týkající se několika století vzdálených dějin, jsem si proto dovolil připojit i stručnou závěrečnou úvahu o stopách středoevropsko-tureckého a křesťansko-islámského konfliktu v raném novověku v dalších dějinách a jeho dopadech až do současnosti.

1.2. Dějiny střední Evropy a českých zemí ve sledovaném období Má práce se ovšem týká především českých zemí, ale do Evropy a dokonce i mimo Evropu se budu muset přece jen podívat, mám-li alespoň stručně připomenout dějiny Osmanské říše - onoho velice ambiciózního státního útvaru, který tak dlouho a výrazně promlouval do dějin jiho- a středoevropských a s nímž se po dlouhá léta utkávaly všechny významné evropské mocnosti.. Hned na počátku práce z českých dějin však musím alespoň stručně přiblížit situaci v daném období ve střední Evropě a v českých zemích. Tím také navážu na obecnější poznatky, jichž jsem se dotkl ve své bakalářské práci. Období, v němž chci sledovat problematiku vtahu tureckého nebezpečí a českých zemi jsem si ohraničil mezníky poloviny 15. a počátku 17. století. Toto rozmezí jsem vybral proto, 7

že v něm vztahy mezi Osmanskou říší a českými zeměmi byly velmi intenzivní a ohlasy a vlivy tureckých aktivit na tehdejším území českého státu nejzřetelnější. Takto vymezená perioda se nikoli náhodou překrývá s vrcholným obdobím Osmanské říše (od roku 1453, kdy Turci dobyli Konstantinopol a přeťali tak cesty mezinárodního obchodu a jiných forem styku mezi Evropou a asijskými zeměmi, až do první poloviny 17. století1). Takto vymezená perioda dějin se evidentně dělí na dvě poněkud rozdílná období: na dobu, ve které české země ovládal Jiří z Poděbrad a po něm Jagelonci a na dobu, kdy se dostali k moci i v Českých zemích natrvalo Habsburkové. První období se obvykle řadí do pozdního středověku, druhé již do raného novověku. V prvním se o vybudování centralizovaného českého, popř. středoevropského státu pokoušely středoevropské šlechtické rody, což rozhodně vytvářelo jisté zábrany pronikání evropských vlivů na naše území, v druhém se české i další středoevropské země staly součástí evropské odnože velké světové, Habsburky ovládané říše, v níž k nám zprvu proudily z celé Evropy významné formativní vlivy. Obě období však určité, nikoli nevýznamné rysy také spojovaly. Pojďme se tedy podívat nejprve na historiografii a posléze na obecnější charakteristiku každého z uvedených úseků českých dějin. První část sledovaného období se dá také označit jako čas po skončení husitských válek a jejich dozvuků. Při stručné reprodukci hlavních dějů období Jiřího z Poděbrad a Jagellonců se opírám o tato díla: [Macek 2001; Šmahel 2000; Čornej 1920; Klučina 1994]. Střední Evropa tehdy byla v komplikované a nepřehledné situaci. 9. prosince 1437 zemřel ve Znojmě císař Zikmund Lucemburský. Jeho nástupcem měl být manžel jeho dcery Alžběty, rakouský vévoda Albrecht Habsburský, tedy další zapřísáhlý odpůrce husitského hnutí. Skupina šlechticů a zástupci měst, sdružených v tzv. východočeském landfriedu v čele s Ptáčkem z Pirkštejna, která podporovala husitství, prosazovala jako kandidáta na český trůn polského prince Kazimíra. Albrecht byl ale korunován bez jakékoliv diskuse, i bez projednání požadavků landfriedu na odložení volby a důkladnou výměnu názorů mezi politickými předáky na půdě sněmu. Ptáček z Pirkštejna se rozhodl prosazovat svého kandidáta i za cenu vojenských akcí [Klučina 1994: 2-3]. Tento způsob získání vlády se uskutečnil v roce 1448 na konci srpna, kdy mladý a ambiciózní příslušník významného českého rodu a navíc i vyznavač kalicha Jiří z Poděbrad shromáždil silné vojsko. Již tehdy prokázal tento šlechtic své vynikající taktické schopnosti. Rozhodl se totiž, že dobude Prahu lstí. Pod záminkou, že vojsko, které shromáždil u Kutné 1

Viz [Hitzel 2004: 17].

8

Hory, je určeno pro válku se saským vévodou, který tehdy měl v držení podstatnou část severozápadních Čech, náhle zastavil u Prahy, vstoupil do ní a, přestože tu vládli katoličtí konšelé a také nejvyšší purkrabí Menhart z Hradce, ji pouze s menšími problémy dobyl. 3. září Jiříkovi vojáci bez odporu obsadili Vyšehrad a Nové město pražské. Nakonec byl Jiříkovým vojskem zajat Menhart z Hradce a katoličtí konšelé uprchli. Jiří z Poděbrad se tak stal prakticky nejmocnějším mužem v českých zemích. Albrechtovi Habsburskému pražské události zprvu nedělaly téměř žádnou starost, protože v Čechách měl mnohem více příznivců, než polský princ Kazimír a mohl se také spolehnout na vydatnou vojenskou pomoc ze zahraničí. Zastánci polského prince se museli spoléhat jen na své síly a podporu některých polských oddílů. Albrecht Rakouský nakonec po dlouhých bojích, které k ničemu nevedly, sice zlomil odpor husitů, avšak, ač nerad, musel dodržovat basilejská kompaktáta. Příměřím si chtěl zajistit předpoklady k válce proti Turkům. Než ale vůbec mohl válku s Turky zahájit, 27. října r. 1439 náhle zemřel. Boj o český trůn se tedy opět rozhořel naplno. 22. února 1440 se vdově po Albrechtovi, dceři Zikmunda Lucemburského Alžbětě narodil syn Ladislav (odtud jeho přízvisko Pohrobek). Právě on se měl stát následníkem trůnu. Jeho poručníkem byl císař Friedrich III., který z Ladislava udělal prakticky pouhou loutku, kterou se snažily obě znepřátelené strany na české politické scéně využívat ve svůj prospěch. Situace v českých zemích, kde sice vedle sebe žili katolíci a husité, ale o nějaké náboženské toleranci nemohlo být ani řeči, byla značně nepřehledná a panoval zde velký chaos, v němž každý bojoval proti každému. Z této situace opět těžil východočeský landfried, jehož vedení se po smrti Ptáčka z Pirkštejna ujal sám Jiří z Poděbrad. Vážným nepřítelem Jiřího z Poděbrad byla vysoká katolická šlechta, která také plně ovládla Prahu. Ladislav Pohrobek nastoupil na trůn v r.1453. Bylo mu pouhých třináct let. V tak útlém věku pochopitelně královské povinnosti nemohl zvládat. V r. 1452 se stal správcem českého království Jiří z Poděbrad, který fakticky vládl za Ladislava. Tak došlo k jistému vyvážení moci v českých zemích mezi Ladislavem Pohrobkem a jeho katolickými rádci a Jiřím z Poděbrad s jeho husity. Několik úrodných let se pozitivně promítlo do cen zemědělských výrobků. Dvůr Ladislava Pohrobka byl okázale katolický, ale panovaly na něm zároveň i volné mravy. Mladý král se chtěl oženit s francouzskou princeznou Magdalénou, dcerou krále Karla VII. Těsně před svatbou, r. 1457, v sedmnácti letech podlehl pravděpodobně leukémii. 25. 11. 1457 se konal okázalý pohřeb, kterého se účastnili i prostí lidé. Ještě několik měsíců poté někteří blouznivci věřili, že Ladislav Pohrobek vstane z mrtvých.

9

2. března 1458 zvolil český sněm na návrh katolických pánů Jiřího z Poděbrad králem. Byla to průlomová volba, při níž se králem nestal ani člen panovnické dynastie, ani příslušník vévodského rodu, nýbrž šlechtic z domácího rodu. V tomtéž roce byl v Uhrách zvolen králem šlechtic podobného původu. Byl to příslušník významného rodu Hunyádyů Matyáš Korvín. Ten byl zprvu Jiříkovým přítelem a stal se dokonce jeho zetěm, ale později se tito dva významní evropští panovníci stali nepřáteli na život a na smrt. Zatímco Jiří z Poděbrad byl husita, který - ač se snažil o mezinárodní uznání a proslul i jako vynikající diplomat -, zůstal ve svých evropských aktivitách osamocen, Matyáš Korvín byl poslušným katolíkem a jako na spojence na něj pohlížela většina evropské šlechty i panovníků. Ač většina obyvatel českých zemí Jiříkovo panování přivítala, v horní a dolní Lužici, na Moravě a ve Slezsku se husitský král musel vypořádat s velkým odporem, který v podstatě trval po celé období jeho vlády. Jiří z Poděbrad si velmi dobře uvědomoval rizika svého vládnutí a kladl si za cíl být panovníkem dvojího lidu, tedy husitů i katolíků. Systém jeho vlády přinášel zprvu ovoce. Poválečná obnova českých zemí se výrazným způsobem zrychlila, vzkvétal obchod a v mnoha městech počínal čilý stavební ruch. Na dvůr Jiřího z Poděbrad začaly také pronikat humanistické a raně renesanční myšlenky, které spoluurčovaly mnohdy průkopnické Jiříkovy náboženské a politické názory. O nich bude ale řeč až později. Potíže se objevovaly až od r. 1462, kdy papež Pius II. jednostranně prohlásil basilejská kompaktáta za neplatná. Tento krok nemohla odvrátit ani Jiříkova horečná diplomatická aktivita, týkající se odvrácení tureckého nebezpečí. Navíc papež Jiřího z Poděbrad prohlásil za kacíře, sesadil jej z trůnu a vyhlásil proti Čechám další křížovou výpravu. Papežského rozkazu se jako velitel křížové výpravy ujal sám Matyáš Korvín, který na svou stranu získal i českou vysokou katolickou šlechtu. Došlo tedy k velké a velmi vyčerpávající válce, při které se zprvu v únoru 1469 vojsko Matyáše Korvína ocitlo v zajetí u Vilémova v Železných horách. Jiřík svého zetě propustil za podmínky, že zanechá nepřátelství. Matyáš tuto podmínku razantně porušil a obnovil nepřátelství. 3. května 1469 byl Matyáš v Olomouci zvolen opoziční katolickou šlechtou českým králem. V letech 1470-71 se uherské a české vojsko několikrát střetlo na Moravě. V době, kdy se vítězství klonilo na českou stranu, Jiří z Poděbrad náhle zemřel. Matyáš Korvín tak měl šanci ovládnout celé české země. Ještě v r 1469 však Jiří z Poděbrad prozíravě uzavřel smlouvu s Polskem o následnictví. Podle této dohody byl českým sněmem zvolen za krále polský princ Vladislav Jagellonský. V r. 1479 se Matyáš Korvín a Vladislav Jagellonský při setkání v Olomouci dohodli, že v Čechách budou vládnout Jagellonci, zatímco v ostatních českých zemích a v Uhrách i nadále Matyáš. Od r. 1490, kdy zemřel Matyáš Korvín, vládl pak Vladislav II. Jagellonský v českých zemích i v Uhrách. Za vlády Jagellonců Vladislava a jeho syna 10

Ludvíka české země vzkvétaly. V Praze i ve všech českých zemích vznikaly mnohé pozdně gotické a raně renesanční stavby, např. Vladislavský sál na Pražském hradě, nebo originální způsob dokončení stavby chrámu sv. Barbory v Kutné hoře2. V létě r. 1526 hrozil střední Evropě další turecký útok. Ludvík Jagellonský se proto vypravil se svým vojskem do Uher. Ludvík na radu maďarských baronů zaútočil na Turky u Moháče. Jeho vojsko tam však 29. srpna 1526 utrpělo od Turků katastrofální porážku. Sám Ludvík při útěku z bojiště utonul v močálu. Z letmého popisu historických dějů zhruba od poloviny 15. století do roku 1526 je zřejmé, že toto období patří k pozdnímu středověku s typickými rysy zápasu o vytvoření centralizovaných feudálních monarchií v menším měřítku jednotlivých zemí, popř. jejich tradičních svazků, nebo v měřítku o něco větších (středoevropských) svazků pod vedením domácí šlechty. Tomuto trendu se staví na odpor jak vysoká šlechta, tak církev. V českých zemích však v období prvního pokusu o nastolení rovnováhy mezi reformovanou církví (husitství) a církví katolickou – tedy v období jistého stupně náboženské tolerance - došlo k hospodářskému a kulturnímu rozkvětu, který předznamenává nástup renesance a humanismu. Síla nepřátel však vedla ke ztroskotání Jiříkova pokusu o sjednocení českých zemí i k ukončení „domácí“ jagelonské vlády ve středoevropském prostoru, v kterémžto, mimochodem, významnou roli sehrálo turecké ohrožení Evropy. Ve složité situaci, kterou způsobilo vítězství Turků, se ukázala být vhodným řešením kandidatura Habsburků na český trůn. 23. října 1526 zvolil sněm českým králem rakouského arcivévodu Ferdinanda Habsburského.3 Od této doby prožívala střední Evropa střety mezi křesťany a muslimy pod nadvládou Habsburků. Je ovšem třeba podotknout, že osmanští sultánové a rakouští panovníci mezi sebou nevedli jen krvelačné války, ale také čas od času vysoce korektní diplomatické styky. O dějinách turecké říše ve sledovaném období a jejich stycích s evropskými zeměmi pojednáme až v dalších kapitolách. Za vlády Ferdinanda I. však turecká problematika stála spíše ve stínu domácích problémů. Ačkoliv čeští stavové do Habsburků vkládali určité naděje, již první z nich Ferdinand I. během své vlády dával jasně najevo, že nemá v oblibě nekatolíky a že se bude snažit jejich práva výrazně potlačovat. Navíc v říši museli Ferdinand, společně se svým bratrem císařem a španělským králem Karlem V., bojovat se sílící reformací, jejímž hlavním představitelem byl Martin Luther. Ferdinand krůček po krůčku zejména pomocí nových 2

Dokončení chrámu sv. Barbory v Kutné hoře provedl geniálním a zcela ojedinělým způsobem jagellonský architekt Benedikt Ried, který nad již dokončeným bazilikálním pětilodím ve výšce hlavní lodi vybudoval ještě síňové trojlodí zaklenuté slavnou krouženou klenbou, podobnou té z Vladislavského sálu. 3 Informace o dějinných procesech období 1926-1611 jsem čerpal z těchto prací: [Bůžek et al. 2002; Maťa 2004; Kubů 1994]

11

úředních institucí státní správy (tajné rady, válečné rady a dvorské komory) oklešťoval práva českých stavů. Když zorganizovala stavovská opozice v r. 1547 povstání, Ferdinand je hravě zlikvidoval cestou omezení práv měst, majetkových konfiskací a také exemplárních poprav. V r. 1556 na jeho popud přišli do českých zemí jezuité, jejichž úkolem bylo vymýtit kacíře a připravit půdu pro rekatolizaci. Ferdinandův syn Maxmilián II. byl ovšem jiného ražení. Tento panovník hrál mezi Habsburky roli černého koně. Výrazně totiž inklinoval k luteránské reformaci. Vycházel dobře s českými stavy. Naopak jeho vztah s rodinnými příbuznými a katolickou církví byl přes všechno skrývání plný zášti a přetvářky. V r. 1575 čeští stavové prosadili díky Maxmiliánovi tzv. Českou konfesi. Tato listina zaručovala českým zemím relativní náboženské svobody. Poddaní nemuseli vyznávat stejnou víru jako jejich vrchnost. Maxmiliánův syn Rudolf II. byl v dětství a mládí vychováván v přísně katolickém duchu ve Španělsku. Jeho matkou byla Maxmiliánova sestřenice Marie Španělská. Rudolf II., jak známo, v r. 1583 přesídlil z Vídně do Prahy a Praha se tedy stala hlavním městem rakouského soustátí. Rudolfova vláda byla poznamenaná trvalým úsilím vysoké katolické šlechty a církevních hodnostářů, jejichž politika se opírala o tzv. španělskou kliku, o navrácení českých zemí pod plnou kontrolu katolické církve. To se ale nelíbilo ostatním předákům českých stavů, kteří žádali naopak ještě větší svobody. V r. 1609 si čeští stavové větší svobody na duševní chorobou stiženém Rudolfovi vymohli. Rudolf II. pod jejich nátlakem vydal tzv. Rudolfův majestát, kterým byla potvrzena a rozšířena Česká konfese. Zoufalý Rudolf se ale snažil obnovit v českých zemích katolicismus a ještě těsně před smrtí vyslal do Čech vojsko pasovského biskupa Leopolda (tzv. vpád pasovských v. r. 1611). Po Rudolfově smrti nastoupil na trůn Rudolfův bratr Matyáš. Byl to sice umírněný politik, ale zásadním událostem, které vedly k eskalaci napětí a ke vzniku Třicetileté války už nedokázal zabránit. Ke konci druhé části období, které sledujeme, byla situace ve střední Evropě, a zvláště v Evropě středovýchodní, velmi napjatá. Spojení s habsburským soustátím na jedné straně otevřelo obyvatelstvu středovýchodní Evropy, včetně českých zemí, zejména šlechtě a měšťanům, okno do světa a podpořilo počátky modernizace hospodářství a kultury typické pro počátky novověku, na druhé straně vyostřovalo vnitřní konflikt mezi katolicismem a protestantismem (přičemž je třeba zdůraznit, že i mezi samotnými nekatolíky byla značná vnitřní rivalita). Katolická ideologie a byrokraticko-centralizační snahy se přes dílčí vzájemné půtky nakonec spojily k prosazování konzervativního směru uspořádání společnosti, zatímco české a rakouské stavy se ve svém zápase s Habsburky nutně musely opřít o celoevropské 12

protestantské hnutí, sycené modernizačními idejemi. Současně se především jihovýchodní část Evropy musela potýkat s vrcholným rozmachem Osmanské říše a s ním spojenou islamizací, přičemž tlak Turecka ohrožoval i část Evropy střední. Ke konci 16. a na počátku 17. století byla situace taková, že Evropa považovala za nutné vypořádat se s agresí i kulturním vlivem Osmanské říše a s ním spjaté islamizace dříve, než se rozhodne vyřešit si své vnitřní rozpory, jež daly o několik roků později vybuchnout dosud nevídanému střetu Třicetileté války. Takové bylo tedy historické pozadí, na němž se v českých zemích odehrávaly kontakty mezi křesťanským a muslimským světem a ovlivňování tureckým nebezpečím.

13

2. Literatura a prameny Literatury o problematice konfrontace křesťanství a islámu, o turecké říši a o střetech východní a západní civilizace je zvláště v poslední době stále vzrůstající množství. Dříve tomu tak ale, jak jsem již výše poznamenal, zdaleka tak nebývalo. Zájem o tuto problematiku Evropané sice měli odedávna, ale museli se spíše opírat o svou fantazii a pokud do oblastí Blízkého východu jeli a poznávali je, museli se spokojit jen se značně nepřesnými a leckdy i nepravdivými informacemi. Ani česká historická věda v 19. a 20. století se příliš otázce tureckého nebezpečí nevěnovala a k této problematice si hledala dlouho cestu. Po většinu 20. století patřil zájem o Turecko a jeho výboj spíše do sféry orientalistiky, která ovšem má v českých zemích dlouhou tradici a její prestiž je znát poměrně významně. V rámci orientalistiky postupně vykrystalizovaly různé směry, které se zabývají rozmanitými kulturami a také historií Blízkého i Dálného východu. Orientalistika se dělí na západní a východní. Pro mé bádání je důležitá zejména ta západní. K západní orientalistice patří např. arabistika, hebraistika, íránistika,

nebo turkologie. Těmto orientalistickým vědám se poprvé v českých zemích

v podstatě věnovali už humanisté, jakými byli např. Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, Martin Kabátník, Václav Budovec z Budova, nebo Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, kteří se ve své tvorbě podrobně věnovali problematice Blízkého východu, islámu, judaismu a křesťanství a s nimi spojených kultur. I když v době renesance a humanismu byla moderní orientalistika, asi jako jiné humanitní i exaktní vědy na počátku svého vývoje, moderní orientalisté hojně z poznatků renesančních autorů čerpali a díky nim měla česká orientalistika, alespoň ta západní lepší předpoklady k rozvoji. Po z hlediska orientalistiky velmi přínosné renesanci následovalo baroko a s ním pro orientalistiku jiráskovsky řečeno „doba temna“ . Ne že by vůbec nevznikala díla týkající se Turecka, Arábie, nebo obecně Orientu, ale nebyla až tak převratná. K rozvoji moderní orientalistiky docházelo postupně s rozvojem věd až v 19. a 20. století. Moderní orientalistka se do českých zemí dostala zejména díky badatelům německé jazykové provenience působících na tehdejší Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze, kteří po jejím rozdělení na českou a německou část v r. 1882 zůstali na té německé. Tam působil na přelomu 19. a 20. století např. profesor Matthias Grünert a později i jeho žák Ferdinand Grohmann. Grünertovým žákem byl i zakladatel moderní české orientalistiky profesor Rudolf Dvořák (1860-1920), který byl v letech 1900-1901 děkanem Filozofické fakulty UK a v letech 1915-16 řídil jako rektor celou univerzitu. Tento mimořádně vzdělaný a geniální vědec napsal např. všechna hesla týkající se Orientu, a to jak západního, tak i 14

východního, do Ottova slovníku naučného. Byl i vynikajícím filologem. Jeho badatelský záběr byl doslova nadlidský. Nejenže znal problematiku islámu a s ním spojené jazyky arabštinu, perštinu a turečtinu, ale zabýval se i problematikou velmi odlišnou, skvěle totiž ovládal i bádání týkající se střední Asie, Číny a dalších východoasijských zemí. Za všechny jeho práce jmenujme alespoň Číňana Konfucia život a nauka z r. 1887, překlad Písně písní z r. 1893 nebo knihu o významném tureckém básníkovi Bakím. Dvořákovými žáky byly rovněž pro orientalistiku zásadní osobnosti,

např. katolický kněz, ale také odborník na

zemědělství a zejména přední český orientalista Alois Musil (1868-1944), který podnikl hned několik cest do Arábie, kde s místními beduínskými kmeny několik let putoval po poušti a kde také objevil v dnešním Jordánsku se nacházející raně islámský palác Kusejr Amra, který je dokladem toho, že islám původně povoloval zobrazovat lidské bytosti. Alois Musil publikoval jak odborné knihy, tak i dobrodružné knihy pro mládež. Poté, co za I. světové vláky pracoval pro tajnou službu Rakouska-Uherska, stal se i v nově vytvořeném Československu váženým profesorem na Filozofické fakultě University Karlovy. Velkým odborníkem byl také Rudolf Růžička (1878-1957),

který byl významným českým

semitologem a mnozí další. Autorem prvního českého překladu Koránu byl Alois Richard Nykl (1885-1958), který se kromě arabistiky věnoval i romanistice. Žil jako světoběžník v USA, Japonsku, v Egyptě a střídavě i v Praze a vydal také kritické edice arabské prózy i poezie (např. andaluské). Druhý překlad Koránu do češtiny pořídil profesor Ivan Hrbek (1923-19932), který se hojně věnoval také problematice Afriky. Dalšími významnými orientalisty byli např. slavný rozluštitel chetitského písma Bedřich Hrozný, Karel Petráček, původně historik Vladimír Tauer, íránista Jan Rypka a mnozí další. V současnosti se problematice Blízkého východu věnují např. prof. Rudolf Veselý, prof. Eduard Gombár, Phdr. Petr Kučera, prof. Miloš Mendel, prof. Luboš Kropáček a další. Z klasicky školených českých historiků se islámskému a tureckému nebezpečí věnovali a věnují např. Josef Polišenský, Jaroslav Pánek, Václav Bůžek, nejnověji pak Tomáš Rataj. Známé jsou rovněž příspěvky i publikace novináře a zpravodaje českého rozhlasu na Blízkém východě Břetislava Turečka. Jako východisko pro svou práci jsem využil zejména knihu Dějiny Maďarska od Richarda Pražáka, z níž jsem čerpal poznatky o turecké problematice v Uhrách. O tureckých stopách na Slovensku jsem se informoval především v knihách Vojtěcha Kopčana Turecké nebezpečenstvo a Slovensko a Slovensko v tieni polmesaica. Dalším užitečným zdrojem informací pro mě byla kniha Miloše Mendela, Tomáše Rataje a Bronislava Ostřanského Islám v srdci Evropy. Tato kniha se komplexně zabývá tématem reflexe islámu ve středoevropských 15

zemích od středověku po současnost. Tomáš Rataj je také autorem knihy České země ve stínu půlměsíce. Tato kniha byla pro mě zásadní inspirací a pramenem poznání. Sehrála rozhodující roli pro volbu tématu mé diplomové práce. Zaujal mě autorův přístup k látce i ideové vyznění knihy. Tomáš Rataj v ní výstižným způsobem charakterizuje historický proces vytváření stereotypů v postojích k Turkům a obecně k islámu. Domnívám se, že tento proces ovlivňuje naše myšlení a představy o cizích kulturách dodnes. Ve své práci se snažím dále tuto myšlenku rozvíjet. Tam, kde se věnuji stopám tureckého a obecně muslimského světa, čerpám své poznatky i ze současných vlivných knih, které se věnují problémům současného světa, ovšem také v kontextu s pohledem do historie. Mám zde na mysli především díla Samuela P. Huntingtona Střet civilizací, Francise Fukuyamy Konec dějin a poslední člověk, nebo knihu Edwarda W. Saida Orientalismus. Při zpracování tématu diplomové práce jsem se také mohl opřít o studium některých pramenů, např. Antialkoránu od Václava Budovce z Budova, cestopisů od Martina Kabátníka či Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic. Věnoval jsem se také několika významným archiváliím, jejichž studium mi umožnila pobočka třeboňského Státního oblastního archivu v Jindřichově Hradci. Jedná se např. o instrukci císaře Ferdinanda I. nejvyššímu kancléři českého královsví Adamovi I. z Hradce z r. 1529, kde panovník také mluví o tureckém nebezpečí a nabádá české stavy, aby dávaly více peněz na boj proti úhlavnímu nepříteli všeho křesťansva. Ferdinand varuje, že turecký císař (sultán) shromažďuje velké vojsko. Ferdinand nechce opakovat stejné chyby, jaké dělal Ludvík Jagellonský, který v důsledku neustálé hašteřivosti uherských magnátů ztratil kontrolu nejdříve nad Bělehradem a posléze i nad celými Uhrami.4 Za významný pramen považuji také německý překlad dopisu sultána Murada III. císaři Rudolfovi II. z r. 1578.5 Sultán v tomto dopise nabízí Rudolfovi II. mír a přátelství a pokračování platnosti mírové smlouvy, kterou podepsal Rudolfův otec Maxmilián II. K dohodě o míru však, jak víme, nedošlo. Sultán si v tomto dopise totiž klade za zachování míru ze své strany četné neuskutečnitelné podmínky, např. žádá další úpravy hranic v Uhrách a také na Balkáně nebo požaduje rozsáhlé propuštění tureckých zajatců. Sultán splnění těchto podmínek považuje za slušnost a východisko k dalšímu jednání.

4 5

Viz obrazovou přílohu č. 1 Viz obrazovou přílohu č. 2

16

3. Turecká říše ve sledovaném období a její výboje na Balkáně a ve střední Evropě

3.1. Do dobytí Konstantinopole V této kapitole se budeme věnovat dějinám turecké říše, které jsou podle mého názoru přes veškerou snahu historiků a orientalistů u nás stále bohužel poměrně málo známé. Zde se opírám především o zajímavou publikaci francouzského historika a orientalisty Fréderika Hitzela Osmanská říši [Hitzel 2001, 2004]. Chceme-li poznat tureckou říši ve sledovaném období, to jest v 15. až 17. stol., kdy dosáhla svého vrcholu, musíme se nejprve seznámit s jejími počátky a předcházejícím vývojem, a to – vzhledem k tomu, že jde o méně známé mimoevropské dějiny, přece jen poněkud podrobněji. Stejně jako každý evropský národ a stát má své mýty a legendy týkající se jeho původu a založení, mají je i Turci. O původu Turků a jejich vládnoucích dynastií, nejdříve Seldžuků a později Osmanů, věděli Evropané na přelomu středověku a novověku velmi málo. Daleko více toho o tureckých a turkotatarských kmenech věděli Číňané. Již 2000 let před n. l. se v Číně objevily zprávy o bojovných kočovnících, kteří byli postrachem čínské říše.6 Dnes již se stoprocentní jistotou můžeme říci, že Turci přišli ze střední Asie. Byli to původně kočovní pastevci, kteří se vydělili z mongolských kmenových svazů. Za přímé předchůdce dnešních Turků bývají považováni Turkmeni. Při kočování Asií se Turci dostali do kontaktu se šířícím se islámem, jehož učení převzali od Arabů a Peršanů. Arabští chalífové Turky přibírali do svých armád a poněvadž se jako vojáci nadmíru osvědčili, byla jim udělována nejdříve finanční a poté i územní privilegia. Arabové ale ještě v té době netušili, že zanedlouho budou Turky na několik staletí ovládnuti. Ještě před příchodem Osmanů vytvořil kmen Seldžuků několik států na území dnešního Turecka. Seldžukové již na počátku 11. století překročili řeku Oxus a vtrhli do Persie, v roce 1055 pak dobyli Bagdád, který se stal hlavním městem nového ohromného islámského státu, v jehož čele stanul seldžucký chalífa Tuğrul Bey. Tento panovník vytvořil mocný seldžucký sultanát, kerý ovládal podstatnou část islámského světa, která zahrnovala téměř celou Arábii i Persii, velkou část dnešního Afghanistánu a také další středoasijské země.

6

I v dnešní západní Číně žijí etnika, která jsou si s Turky velmi úzce příbuzná. Jsou to např. Ujguři, kteří žijí v západočínské provincii Sin-Ťiang. Ujguři píší arabským písmem a vyznávají sunnitský islám. Jejich kultura a zvyky se tudíž od většiny Číny radikálně odlišuje.

17

Další seldžucký vládce Alp Asrlan obsadil Sýrii a Arménii a vedl mohutné výboje na západ do Anatolie. Byzantinci se sice snažili Seldžuky zastavit, ale 26. srpna 1071 jim podlehli ve slavné bitvě u Manzikertu a navíc byzantský císař Romanos IV. Diogenés byl Turky zajat.

Po tomto vítězsví došlo ke vzniku několika důležitých tureckých států.

Nejdůležitějším z nich byl Rúmský sultanát, trvající v letech 1077-1308, který ustál i křížové výpravy i ničivé nájezdy Mongolů. Na dvoře rúmských panovníků např. za sultána Málikšáha (1072-1092) nebo Alláeddína Keykubáda I (1220-1235) vzkvétala kultura a umění. Zejména architektua období rúmského sultanátu, pro kterou je typická lehkost a časté užití ornamentů v její výzdobě, patří ke skvostům islámské civilizace (např. Karatajova medresa nebo Alláeddínova mešita v Konyi). Avšak největší rozmach a expanze přišla až s příchodem nového tureckého kmene Osmanů. Verzí o původu a příchodu osmanského kmene existuje mnoho. Jsou to jak báje a legendy, tak i historicky doložené a seriózní prameny. Podle legendy se v blíže neurčené době zastavil na území malé Asie turecký kmenový náčelník Ertogrul. Spolu s ním přišel i jeho otec Süleyman Šáh a bratři Sungur Tekin a Gündogdu. Zatímco bratři a otec se vrátili zase zpět, Ertogrul se usadil se svou družinou v Anatolii.Vyslal jednoho ze svých tří synů, Sari Yati, k vládci předešlé turecké seldžucké říše s hlavním městem Konya Aláeddínovi s žádostí o svěření nového území. V r. 1260 Ertogrulovi a jeho synům věnoval Aláeddín malé město Sögüt na řece Sakarya s tím, že je má bránit před Byzancí. Po Ertogrulově smrti v r. 1280 se vlády nad nově vzniklým emirátem ujal jeho syn Osman. Osman byl panovníkem rázným a neváhal ihned zahájit válku s Byzancí. Na rozdíl od legend popisuje historická literatura příchod Osmanů takto: ve 13. stol. utíkaly turecké kmeny před divokými mongolskými nájezdníky na západ. Tyto nové turecké kmeny byly ale zahnány již usazeným seldžuckým obyvatelstvem státu Konya a vysídleny na jeho východní hranici. Někteří noví přistěhovalci se však vydali i na západ do Byzance. Tito lidé se živili jako obchodníci a řemeslníci, kteří v mocné byzantské říši měli dobré postavení. Řeka Sakarya (dříve Sangarios) tvořila hranici mezi Byzancí a tureckými emiráty. Jak Byzantinci tak i Turci na jejich březích začali později stavět vojenské pevnosti. Soužití tureckých kmenů s Byzantskou říší bylo ze začátku bezproblémové. Muslimové a křesťané se spolu přátelili, rozmlouvali spolu na tržištích, bavili se při společných zábavách a měli k sobě vzájemný respekt. Zčásti k tomu přispěla i celkem prostupná hranice. Mnoho Turků dokonce přestoupilo na křesťanství. Tureckého obyvatelstva ale rychle přibývalo a drobné konflikty se rozrůstaly ve velká povstání muslimského obyvatelstva, která čím dál tím 18

více doprovázelo násilí. Spíše než šíření islámu byla však hlavním důvodem turecké expanze touha osmanských vládců a vojáků po co největší moci a vítězných válečných dobrodružstvích. Obrovské sebevědomí Turků začalo přinášet své ovoce až po prvním velkém vítězství Osmana v bitvě u Nikomedie7 27. července r. 1302. Po této bitvě vznikl v severozápadní Anatolii nový osmanský emirát (beylik). Osman si tak mohl dovolit vést války jak na západě s Byzancí, tak i na východě se sousedními turkmenskými emiráty a také s Arábií i Persií. Ještě před r. 1300 ovládl Osman východní část byzantské Bithýnie. V r. 1317 přenechal velení armády svému synovi Orhanovi a v r. 1326 zemřel. Orhan pokračoval v dalších výbojích. Postupně se dostával dále na západ a v r. 1326 dobyl města Bursa a Bol. Bursa byla v letech 1325-1365 hlavním městem osmanského státu. Teprve Orhan byl skutečným zakladatelem osmanského státu s dobudovanou vládou a správou. V r. 1327 byla zavedena osmanská měna. Stát měl od této doby také stálou silnou armádu, jejímiž elitními profesionálními jednotkami byli janičáři. Taktéž stoupala prestiž jezdectva a obávané byly jednotky dělostřelectva. Zejména z této poslední okolnosti bylo patrné, že osmanská říše mohutně zbrojila a chystala velkolepé výboje. Turečtí vojáci byli vedeni k mimořádné kázni a postupně byli ve stále větší míře vychováváni ke svaté válce (džihádu) a k šíření islámu ohněm a mečem, aby mohli zasadit nevěřícím co největší ránu. Je to patrno i z jednoho nápisu v mešitě Şehadet ve městě Bursa, v němž je sultán Orhan titulován jako panovník výbojů za pravou víru. Je zajímavé, že Orhan navenek islám prosazoval sice přísně, ale uvnitř říše se snažil o islám co možná nejliberálnější. Za jeho vlády došlo k jednomu z mála pokusů o usmíření mezi ši´íty a sunnity8. Prosazoval se totiž kult Alího a dvanácti imámů a mnohde navíc přetrvávaly dosud vlivy tureckého předislámského pohanství. V Orhanových taženích pokračoval i další panovník Murad I. (1362-1382). Po dobytí Bursy v r. 1326 se zmocnil Nikáje (dnešní Iznik) a v r. 1331 Nikomedie, později, v r. 1337 Izmitu.

7

Na místě Nikomedie se dnes nachází město Izmit. Islám je dodnes rozdělen na dvě nejdůležitější větve na ši´íty a sunnity. Po smrti proroka Muhammada v islámské obci začaly jak dynastické, tak i věroučné spory. Muslimská obec se rozpadla na dva nesmiřitelné tábory. Jedna část obce si zvolila do svého čela prvního chalífu Abu Bakra, druhá skupina považovala za Muhammadova jediného nástupce jeho zetě Alího. Tato skupina muslimů se nazývá strana Alího, arabsky ši´at al-Alí. Ši´íté vyznávají kult dvanácti imámů, z nichž poslední Muhammad se za své vlády ztratil a jeho příchod je stále očekáván. Návrat posledního imáma bývá interpretován jako návrat Mahdího, tj. „správně bohem vedeného“. Návrat Mahdího má u ši´ítů dokonce význam apokalypsy, kdy nevěřící budou zatraceni a uvařeni v pekle a správně vedení muslimové skončí v nebi. Ši´ítská odnož islámu má i své zvláštní svátky, z nichž nejvýznamnější je Ašurá, kdy si věřící připomínají mučednickou smrt imáma Husajna, která se odehrála v iráckém městě Karbalá. Ši´ítští muslimové dnes tvoří naprostou většinu jen v Íránu, ale můžeme je najít v menšinách v Libanonu, v Iráku, v Jemenu nebo v Indii a v dalších mnoha zemích. [Viz Vondra, Kropáček a kol. 1995: 21-22] 8

19

V r. 1354 osmanská armáda překročila Dardanely a během dalších let dobyli Turci město Galipoli (Gelibolu) (r. 1354) a také sváděli těžké boje u strategicky významného města Adrianopolis (dnes Erdine). Adrianopolská oblast byla obléhána a posléze dobyta v letech 1361-1371. Gallipoli a Adrianopolis se staly výchozími body pro útoky na Evropu. Turecká vojska pak skutečně přešla na Balkán a začala útočit na Srby a Bulhary. V r. 1371 v bitvě na Marici porazili Turci Srby poprvé. Ti však ještě stačili svůj stát opět obnovit. V r. 1389 však byli Srbové zcela rozdrceni v bitvě na Kosově poli (dnešní Kosovo). Tato katastrofální prohra znamenala pro srbský stát úplný zánik. Podobný osud stihl i Bulharsko. V r.1386 byla dobyta Sofie (tehdy Sedrika) a v r. 1393 bulharský stát zanikl. O Turcích a jejich válečných taženích se začala dozvídat i střední Evropa. První zmínka o nových nepřátelích se objevila v českých zemích už za vlády Karla IV. S Turky se v Uhrách poprvé střetl již Zikmund Lucemburský. Turci budili u některých dalších balkánských národů takový strach, že mnoho částí Balkánu se raději dobrovolně vydalo Osmanům bez boje. V r. 1389 nastoupil na osmanský trůn Bayezid I. Yildirim (Blesk). Tento panovník již zdědil mocnou říši rozkládající se od Dunaje až po východní Anatolii. Bayezid I. obrátil svou pozornost na východ a dobyl další turecké emiráty až k perské hranici. Mezi tato území patřily emiráty Saruhan, Aydin, Menteşe, Hamíd, Karaman, Germiyan a Sivas. Bayezid tak získal celou Anatolii. 25. září 1396 rozdrtil se svým vojskem křižáky ve slavné bitvě u Nikopole. Sotva ale byli křižáci poraženi, objevil se nový nepřítel na východě. Byli to opět Mongolové. 20. července 1402 mongolský chán Tamerlán dobyl Ankaru a nechal zajmout samotného Bayezida. Mongolové na čas osmanskou říši zcela rozvrátili. Na územních troskách říše probíhala navíc krvavá občanská válka mezi Bayezidovými čtyřmi syny. Nakonec se vítězem této války stal v r. 1413 Mehmed I., který ale dlouho musel čelit tvrdé opozici, v jejímž čele stáli představitelé armády i islámští duchovní. Mehmed I. tak jen stěží obnovoval dřívější územní rozsah říše a státní správu. Plné obnovení říše bylo dokončeno až za Mehmedova syna Murada II. Až tento panovník zcela rekonstruoval státní správu a Osmané opět začali dobývat nová území. Dobyty byly nové pozice v Uhrách a také byly zahájeny nové války o strategická území s Benátkami. Osmané ovládli dále Thrákii, Makedonii, Thesálii, Dobrudžu, Bulharsko, Albánii, Valašsko a téměř celé Srbsko. Kdysi slavná Byzantská říše byla zredukována prakticky na Konstantinopol a její nejbližší okolí a stala se tak jen křesťanským ostrůvkem v muslimském moři. Byzantský císař ztratil veškerou moc a stal se jen pouhou loutkou v rukou stále mocnějších sultánů. Dobytí Konstantinopole bylo už jen otázkou času.

20

Nástupce Muradův, Mehmed II., zvaný Dobyvatel (Fátih), nastoupil na osmanský trůn v r. 1451. Tento energický a bojovný panovník se pustil do dalších reforem, které měly kulturně sjednotit celou říši. Osmanská říše byla totiž rozdělena na dva kulturní světy, starý západní a ortodoxní (Anatolie) a na nový východní, integrující nové kulturní zvyky přicházející z východu (Rumelie). Východní část Osmanské říše přijala za své kulturní vlivy súfismu a islámského mysticismu, projevujícího se např. v tancích dervišů9. Mezi těmito dvěma světy byl pak postaven most, konkrétně mezi městy Erdine a Bursa. Mehmedovi se podařilo stabilizovat vnitřní poměry v říši a mohl tak napřít všechny síly k útoku na Konstantinopol. Na začátku roku 1453 začalo mohutné obléhání tureckou armádou provázené těžkou palbou. Dne 29. května vtrhli janičáři do Konstantinopole a zasadili jí definitivní zdrcující úder. Poslední zbytky byzantské armády ale kladly statečný odpor a zbraně se chopil i poslední byzantský císař Konstantin XI., který v urputném boji padl. Po samotném boji osmanští vojáci ještě mnohé budovy v Konstantinopoli vypálili a vyhodili do povětří střelným prachem. Hlavní konstantinopolský chrám Hagia Sofia byl okamžitě přeměněn na mešitu. Na kupoli chrámu byl místo kříže nasazen půlměsíc a po jeho stranách byly vystavěny čtyři vysoké minarety. Dobytí Konstantinopole, navazující na již starší intervence Osmanské říše v jiho- a středovýchodní Evropě, se stalo významným mezníkem v dějinách Evropy, pro kterou znamenalo především kromě hlubokého destruktivního zásahu do ekonomického a kulturního rozvoje její jihovýchodní, středovýchodní a východní části i mimořádné soustředění sil evropského západu na obranu proti tureckému nebezpečí a předznamenalo i pozdější, ještě dlouhodobější střety s bojovnými islámskými mocenskými silami, které svým způsobem ovlivňují dějiny dodnes. Současně mělo také celosvětový význam, neboť ve svých důsledcích na dlouhá léta obrátilo hospodářskou, vojenskou, mocensko-politickou a kulturní pozornost novověkého evropského Západu do atlantické oblasti a po objevení Ameriky a obeplutí Afriky do oblasti pacifické a do jižní a východní Asie a tím fakticky přispělo k vytvoření novověkých dějin multikulturního světa.10 Dnes však víme, že obchodní a také kulturní kontakty západního světa s Osmanskou říší ve skutečnosti nikdy zcela nezanikly. Pro české dějiny má tato převratná událost ještě další specifický význam. Po prvních ohlasech turecké hrozby a prvních střetech s Turky za vlády Lucemburků znamenala, že zhruba v téže době, do které jsme zasadili zkoumání vlivu tureckého nebezpečí v pozdním středověku a počátcích novověku v této práci, tj. krátce poté, co začal osudy českých zemí 9

Řád dervišů založil významný perský básník, spisovatel a myslitel, nejpřednější islámský mystik, zakladatel súfismu Dželálláheddín Rúmí, který se usadil v hlavním seldžuckém městě Konya.

10

Nikoli náhodou slavný rakouský spisovatel Stefan Zweig zařadil – jen zdánlivě paradoxně – dobytí Konstantinopole mezi nejvýznamnější mezníky světových dějin jako jednu z „hvězdných hodin lidstva“.

21

ovlivňovat Jiří z Poděbrad a po něm Jagellonci, se dějiny Osmanské říše začínají protínat s naším tématem tureckého nebezpečí ve střední Evropě a v českých zemích. Sílící výboje Turků po tomto novém impulzu, kterým se stalo dobytí Kostantinopole, aktualizovaly turecké nebezpečí i v českých zemích, a to jak v prvním úseku, o němž pojednáváme v této podkapitole (zhruba od poloviny 15. století), tak i v tom druhém (od roku 1526 do počátku 17. století).

3.2. Od dobytí Kostantinopole do počátku 17. století Po dobytí Konstantinopole začalo období

největšího rozkvětu Osmanské říše. Její

hlavní město bylo přejmenováno turecky na Istanbul.11 Celé město bylo však po zničující válce v troskách. Mehmed II. proto nařídil jeho okamžitou obnovu. Při dobývání Konstantinopole sice docházelo tu a tam k nábožensky motivovaným násilnostem, ale tamní pravoslavní křesťané většinou přijali Turky za své pány dobrovolně. Vypovídá o tom i jejich rčení: „Raději dáme přednost turbanu, než papežské mitře“12. V době svého největšího rozkvětu, to znamená v 16. století, zahrnovala Osmanská říše celý Balkán, část střední Evropy, podstatnou část blízkovýchodní oblasti až po Persii a dále i Kavkazskou oblast a četné državy v severní Africe, včetně Egypta, Libye, či Tuniska. Turci ale nikdy nedobyli Maroko. Obrovský rozsah obsazeného území vyžadoval pevnou vládu, ale také dokonalou státní správu včetně úřadů. Chtěli-li udržet tuto říši, museli Turci ovšem také do jisté míry respektovat mnohdy propastnou kulturní a náboženskou diferenciaci obyvatelstva tohoto obrovského území. Vrcholné období osmanské říše trvalo od r.1451, kdy na trůn nastoupil Mehmed II. do konce vlády Süleymana Nádherného v r.1566. Dobytí Konstantinopole znamenalo pro křesťanský svět obrovskou porážku. Evropanům se tak uzavřela přímá cesta do Orientu. Španělské a portugalské loďstvo muselo obeplouvat celou Afriku, aby se dostalo do Indie13. Co se týká Osmanské říše a jejího hlavního centra Istanbulu, tedy bývalé Konstantinopole, i jejich vedlejších center, její kulturní úroveň nepoklesla a také obchodní kontakty s Evropou ve skutečnosti nikdy zcela nevymizely. Turci ale v Evropě především vzbuzovali čím dál tím větší strach. V r. 1520 nastoupil na trůn asi nejslavnější sultán Süleyman I. Zákonodárce 11

Turecký název Istanbul je však ve skutečnostnosti odvozen z řeckého výrazu „eis tén polin“ což znamená „do města“ . Zkrátka: Turci přišli do města. 12 Papežská mitra pro pravoslavné křesťany v Konstantinopoli byla již dávným symbolem útlaku a drancování, kterého se dopouštěli křižáci, kteří byli na území Byzantské říše paradoxně posláni za účelem pomoci v obraně proti „nevěřícím“. 13

V důsledku zablokování přístupových cest do Orientu Turky byl mimo jiné objeven portugalským mořeplavcem Barolomeem Diasem v r. 1487 nejjižnější cíp Afriky, tedy mys Dobré naděje.

22

(Kánúní), v Evropě známý jako Nádherný, který zahájil nevídaná vojenská tažení do Evropy. V r. 1521 Turci dobyli a zničili Bělehrad, poté v r. 1522 získali Rhodos, ze kterého vyhnali Johanity (ti se přesunuli na Maltu a založili nový řád Maltézských rytířů) a v r. 1526 zamířili do Uher, kde dobyli Budín (dnešní Budapešť) a 29. 8. porazili i mladého českého

a

uherského krále Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče. V r. 1529 na podzim podnikli Turci dokonce i mohutný útok na Vídeň, ale tato akce ztroskotala. Avšak v r. 1541 patřil pod tureckou nadvládu definitivně i Budín. Zatímco se v Uhrách válčilo, v samotném Turecku vzkvétala vrcholná osmanská kultura. V Istanbulu vznikaly četné ambiciózní stavby, z nichž mnohé stavěl proslulý sultánův dvorní architekt Sinan. Za zmínku stojí např. Modrá mešita, nebo palác Topkapi, sídlo sultána a jeho dvora. Dále vznikaly na celém území říše pozoruhodné mešity, koránové školy (medresy) nebo četné vojenské pevnosti. Sultánové svými velkolepými projekty chtěli dokázat, že jsou s to nejen bořit a ničit, ale že zvládli rovněž roli štědrých mecenášů kultury a umění. Turecká armáda však stále vzbuzovala hrůzu. Osmané válčili se Španělskem o ostrov Džerba, válčili s Benátčany a Janovany a dokonce se pokoušeli vylodit v Itálii a také v jižní Francii. Na východních frontách válčili Osmané s Persií, kterou v té době ovládal mocný a slavný rod Safíjovců14, který všechny turecké útoky dokázal odrazit, takže trvání tureckých držav v Íránu nikdy nebylo příliš dlouhé. V r. 1566 se turecká armáda opět přesunula do Uher, kde obléhala a pak dobyla strategicky důležitou pevnost Sziget (Szigétvár). 6. září téhož roku ale sultán Süleyman Nádherný zemřel. Poté se vlády ujal Selim II. Za jeho vlády Osmané podepsali 17. 2. 1568 mírovou dohodu s římským císařem a uherským a českým králem Maxmiliánem II. Tato dohoda vydržela až do konce 16. století. Osmané mezitím svou pozornost zaměřili tentokrát na Rusko. V září 1569 dobyli Astrachaň a projektovali kanál mezi Donem a Volhou. Jihoruské oblasti byly v této době pustošeny divokými nájezdy Turků a Tatarů, kteří zdejší území islamizovali. V následujícím roce také Turci podepsali dohodu o strategickém spojenectví s Francií a současně dobyli Kypr. Proti tureckému nebezpečí a jeho spojenectví s Francií se v Evropě utvořila mohutná koalice katolických sil vedená papežem a Španělskem, Rakouskem a již zmíněným řádem Maltézských rytířů. Do čela katolických koaličních vojsk se postavil nemanželský syn Karla V. Don Juan d´Austria. Katolická vojska nakonec Turky v 7.10. 1571 ve slavné námořní bitvě u Lepanta porazila. Mezi katolickými spojenci však začaly vznikat spory, což byla dobrá příležitost pro Turecké výboje. Navíc sami 14

Období, kdy v Íránu vládli Safíjovci, bývá nazýváno zlatým věkem. Mezi nejdůležitější safíjovské šáhy patřili např. Ismaí´l I., Ismaí´l, II. nebo Abbás I. Veliký. Hlavním městem tehdejší Persie byl Isfahán, kde stály nádherné paláce a také skvostná bohatě vyzdobená imámova (dříve šáhova) mešita, nebo slavný most.

23

nejednotní katolíci museli mezitím válčit s také nejednotnými a ještě rozhádanějšími křesťany nekatolických konfesí. Když zemřel Selim II., Turci dobyli také Tunisko. V r. 1574 nastoupil na trůn Murad III., který dobyl Gruzii a Ázerbajdžán a zahájil opět války s Persií. V r. 1579 navázala Osmanské říše diplomatické styky i s Anglií. V r. 1588 porazili Turci opět Španěly a zničili tak nejsilnější loďstvo v Evropě. V téže době začala mít Osmanská říše velké vnitřní problémy. Osmanský sultán musel řešit četné vzpoury v armádě. 3. dubna 1589 vypuklo v Istanbulu velké povstání janičárů, kteří se bouřili proti mírovým smlouvám s Persií a také proti nízkým platům. Zčásti z důvodu těchto protestů bylo zahájeno nové tažení do Uher, které zahájilo tzv. dlouhou, neboli patnáctiletou válku, která probíhala v letech 1593-1606. Tato válka byla oboustranně velmi vyčerpávající. Válčilo se nejen na vojenském, ale i diplomatickém poli a vojska, pokud se zrovna nebojovalo, i dlouhá léta vyčkávala ve vojenských leženích. Nicméně je zřejmé, že v období od poloviny 15. století do počátku století 17. se Turecko svou výbojnou politikou i vnitřním kulturním a mocensko administrativním rozmachem stalo velkou mocností, která ze svého asijského zázemí ovládla velkou část jihovýchodní Evropy a netajila se svými úmysly svůj vliv v Evropě dále rozšiřovat. Evropské mocnosti byly nuceny existenci a vliv Turecka jako euroasijského státu uznat a v obavách z dalších jeho výbojů se pokoušely tuto mocnost včlenit do politicko-mocenského uspořádání rozvíjející se novověké Evropy. Středovýchodní Evropa se stala územím, které Turci bezprostředně ohrožovali. Turecké nebezpečí se stalo aktuálním pro celou středovýchodní Evropu, hlavně pro habsburské Rakousko, včetně českých zemí jako jeho integrální součásti. Jak již bylo dříve ovšem naznačeno, i Osmanská říše měla své problémy. Jakkoliv byl osmanský stát dobře organizovaný a také po kulturní stránce vyspělý, ukázalo se, že jeho existence je závislá na neustálých výbojích. Bylo proto jen otázkou času, kdy Osmanům dojde dech. Tak se také stalo na konci patnáctileté války. Upadala i vojenská morálka Turků. Skončilo tak období prvního vrcholného rozkvětu Osmanské říše. Českým a uherským stavům se z důvodu špatného a rozmařilého hospodářství za vlády Rudolfa II. válčit už také nechtělo. Turecká problematika ustoupila do pozadí, zato však vypukly nové spory mezi katolíky a protestanty, které přímo vedly k Třicetileté válce.

24

4. Zápas Turků a vládců středoevropských zemí o vliv na tuto část Evropy 4.1. Informace o Turcích, dobová literatura a povědomí Evropy o islámské invazi Jak jsme již řekli, v 17. století Osmanské říši skutečně došel dech. Sultánové i armáda poznali, že existence Osmanské říše byla dosud životně závislá pouze na výbojích. Kvapem se zhoršovala i ekonomická situace v říši. Naprostá většina financí šla do výzbroje a do válek a už nebyly peníze na hospodářský a kulturní rozvoj. Proto musely být nutně provedeny dalekosáhlé reformy. V 17. a 18. stol. byla postupně reformována státní správa i armáda. Osmanští sultánové si na svůj dvůr přiváděli mnohé vojenské i ekonomické experty ze západní Evropy, za všechny jmenujme alespoň francouzského hraběte de Bonneval.15 Vraťme se ale nyní ke vztahu panovníků a šlechty ve střední Evropě k tureckému nebezpečí. Jak pro panovníky a šlechtu, tak i pro poddané byly rozhodující informace, které přicházely z bojišť. Tomáš Rataj ve své práci České země ve stínu půlměsíce hovoří o tzv. turecké literatuře. Tato turecká literatura byla ovšem nesmírně rozsáhlá a žánrově rozmanitá. Renesanční učenci a humanisté, jako např. Erasmus Rotterdamský, ve svém nejvýznamnějším díle Chvála bláznovství tuto tureckou literaturu odsuzovali za to, že je přes svůj pestrý obsah i žánrovou rozmanitost v podstatě jednotvárná. Dozvídáme se z ní to, že proti Turkům je třeba válčit. Četnost vydávání tzv. turecké literatury byla v každé zemi, či oblasti různá. Turecká literatura byla v českých zemích méně četná, než např. v německy hovořících oblastech. Jak jsme již řekli, turecká literatura byla žánrově velmi pestrá a zahrnovala všechny raně novověké žánry. Vznikaly noviny, povídky, cestopisy, básně, písně, kázání, proroctví, náboženské polemiky s islámem atd. Již od r. 1576 se pro tureckou literaturu ustálil latinský termín turcica, který pro tento druh literatury použil vídeňský císařský knihovník Hugo 15

Mezi nejvýznamnější odborníky ze západní Evropy, kteří se dali do služeb sultána, byl francouzský hrabě Claude-Alexandre de Bonneval (1675-1747), který svou kariéru začal jako důstojník na dvoře Ludvíka XIV. a již ve třiceti letech se stal generálem. V r. 1703 ale odešel kvůli sporům s ministrem Chamillartem z francouzské armády do armády rakouské, kde působil jako rádce Evžena Savojského, se kterým se osobně spřátelil. Hrabě Bonneval byl však člověk velmi nestálý a bouřlivý, který toužil hlavně po dobrodružství. Proti sobě si poštval kde koho. Za urážku a vojenskou neposlušnost ho císař nechal uvěznit na Špilberku v Brně a odsoudit k trestu smrti. Hrabě Bonneval však z vězení v r. 1729 uprchl přes Uhry do Turecka, kde vstoupil do sultánových služeb. Přestoupil pak na islám a přijal turecké jméno Hamburaci Ahmed Paşa. Sultán Mahmúd I. jej pověřil reformou turecké armády po západním vzoru. V letech 1731-32 proběhla reforma dělostřelectva, po které následovaly reformy další. Zdokonalovaly se technické možnosti vojska. V r. 1734 hrabě založil v Istanbulu vojenskou inženýrskou školu, která připravovala moderní technologie pro artilerii. Hrabě Bonneval pak zemřel jako uznávaný a opěvovaný vojenský odborník v Istanbulu.

25

Blotius.16 Vídeňská dvorní knihovna se na vydávání turcik specializovala. Avšak největší seznam turcik vydal až rumunský historik Carl Göllner. Díky Göllnerovu seznamu turecké literatury víme, ve kterých letech bylo její vydávání nejčetnější. Logicky lze usoudit, že četnost vydávání turecké literatury závisela na tom, jak moc v tu či onu dobu turecká armáda svými akcemi ohrožovala dění v Evropě. Ediční činnost byla proto velmi kolísavá. V r. 1518 se věnovalo hodně pozornosti chystanému křižáckému tažení proti Turkům, které však ztroskotalo. Dalšími momenty, kdy se vydávalo velmi mnoho turecké literatury bylo např. dobytí Rhodu v r. 1522, bitva u Moháče v r. 1526, obléhání Vídně v r. 1529, další pokus o dobytí Vídně, který však ztroskotal u uherské pevnosti Köszegu v r. 1532, obsazení Tunisu vojsky Karla V. v r. 1535, čí dobytí Budína Turky, po kterém se Uhry proměnily v tzv. budínský pašalik. V letech 1545 až 1547 však probíhala mírová jednání mezi Habsbursky a Osmanskou říší, která skončila podepsáním mírové dohody. Turecká problematika ustoupila do pozadí kvůli náboženským sporům na domácí půdě. Přestože Turci znovu zahrozili v Uhrách v padesátých letech, útlum ve tvorbě turecké literatury pokračoval. Čas velkého vzestupu turecké literatury přišel až při neúspěšném tureckém tažení na Maltu v r. 1565 a také v r. 1566 při posledním tažení sultána Süleymana Nádherného, které vyústilo v dlouhé obléhání uherské pevnosti Siget a také v sultánovu smrt. Dalšími příležitostmi pro literaturu s tureckou tematikou bylo slavné vítězství Svaté ligy v námořní bitvě u Lepanta, ze kterého však katolické síly pro své neshody nedokázaly vytěžit vůbec nic. V osmdesátých letech opět produkce poklesla, ovšem s výjimkou jednoho z mnoha konfliktů s Persií, ale v devadesátých letech 16. a na počátku 17. století opět posílila. Stalo se tak v době nejdelšího a nejnepřehlednějšího konfliktu mezi Habsburky a Osmanskou říší v letech 1593-1606, který vešel do dějin jako patnáctiletá válka. Z grafů17, které vypracoval Tomáš Rataj, je patrné, že úplně nejvyšší produkce turecké literatury byla

mezi lety 1594-1598, kdy se zdálo, že

Habsburkové vyhrají, ale jak se situace začala komplikovat a turecká vojska začala postupně Habsburky a jejich spojence vytlačovat, tak její četnost opět klesala. Turecké války ještě pokračovaly hluboko do 17. a také 18. stol., ale seznamy turecké literatury pro toto období bohužel zatím neexistují.

16 17

Viz [Rataj 2002:16] Viz [Rataj 2002:18, 19]. První z Ratajových grafů je shrnutím seznamu C. Göllnera.

26

4.2. Situace v Uhrách a v Rakousku v době největšího ohrožení Turky Vraťme se ale nyní do velké politiky. Turečtí sultánové nebyli zdaleka jen vynikajícími vojevůdci, ale také prozíravými a zkušenými diplomaty. Osmanští vyslanci byli činní po celé Evropě a vytvořili si mezi sebou dokonalou síť. Bylo-li to potřeba, z osmanských diplomatů se stávali vůdci nově dobytých území. Jak známo, nejvíce pocítily přítomnost Turků v Evropě Uhry a Balkán.18 Uherské vládnoucí vrstvy si však toto nebezpečí ani dostatečně neuvědomovaly.19 Uherský stát byl totiž od konce 14. do počátku 17. století mnohokrát v krizi a navíc byl neustále předmětem mocenské hry mezi českými zeměmi, Polskem, Rakouskem a samozřejmě Osmanskou říší. Dost jasně se o tom zmiňuje i Richard Pražák. Bylo to v mnoha ohledech podobné jako v případě českého státu. Uhry však měly na rozdíl od českých zemí to štěstí, že vztahy mezi Habsburky a Uhry, i přes mnohá povstání a válečné konflikty, byly více méně lepší, než mezi českými zeměmi a Habsburky. I mocní uherští velmoži měli v českých zemích své zájmy, vzpomeňme např. na Matyáše Korvína. Je také třeba říci, že mnohdy uherské království vedlo velmi ambiciózní a expanzivní politiku. Platí to zejména pro období vlády krále Ludvíka I. Velikého z Anjou (1342-1382), který jako syn Karla Roberta I. a Alžběty, dcery Vladislava Lokýtka nastoupil na uherský trůn v r. 1342 a r. 1370 získal taktéž i polskou korunu. Navázal na výbojnou politiku slavné dynastie Arpádovců a získal pro uherskou korunu i velkou část Dalmácie. Slovenský historik Vojtěch Kopčan upozorňuje na to, že expanze Uher za vlády Ludvíka I. se kryje s obdobím prvních výbojů Turků v Evropě.20 Ludvík I. totiž v téže době, co Turci ohrožovali Makedonii, Thrákii a Bulharsko, přinutil k vazalskému slibu bosenského krále Štefana I. Tvrtka, srbského cara Štefana IV. Uroše a také připojil ke svému území vévodství valašské a moldavské. Uherské království zkrátka využilo tureckého ohrožení a rozkladu balkánských států ve svůj vlastní prospěch. Po Ludvíkově smrti nastoupil na trůn Zikmund Lucemburský, který se velmi zasloužil o povznesení uherského království, o rozmach kultury a vzdělanosti a také o čilý stavební ruch21. Ještě před plným ovládnutím Uher však musel dlouho bojovat s opozicí vysoké šlechty, s tzv. panskou ligou. Zikmund Uhrám nemohl vládnout neomezeně a musel respektovat formující se stavy. Jak již bylo řečeno, právě za Zikmundovy vlády se na jihu Uher objevil nový nepřítel, kterým nebyl nikdo jiný než vojsko osmanské říše, a aby toho nebylo málo, zálusk na uherský trůn si dělal i Ladislav Neapolský, kterého podporoval papež 18

Viz [Pražák a kol. 1993: 47-114] Viz [Kopčan 1986: 7] 20 Viz [Kopčan 1986:11] 21 Zikmund Lucemburský je dodnes v Maďarsku za své zásluhy uctíván podobně jako u nás jeho otec Karel IV. 19

27

Bonifác IX. Zikmundovy vztahy nebyly s papežskou kurií vždy tak dobré, jak se nám z pohledu českých dějin zdá. Za Zikmundových časů navíc také došlo ke katastrofální porážce křižáků u Nikomédie (r.1396). V r. 1403 Zikmund rezolutně odmítl odvádět jakékoliv poplatky Římu a dokonce odmítal poslušnost papeži. V r. 1408 opět Uhry pod Zikmundovým vedením získaly Bosnu a Srbsko a také uzavřely spojenectví s Habsburky. V r. 1410 se stal Zikmund německým a římským králem a chtěl si upevnit moc i v Čechách. Mezitím také na koncilu v Kostnici schválil upálení mistra Jana Husa, ačkoliv mu garantoval bezpečnost glejtem. Českým králem se ale oficiálně stal až na konci svého života po vyhlášení příměří mezi ním a husity v r. 1437, protože těsně po smrti jeho bratra Václava IV. ho naplno propuknuvší husitskou revolucí zmítané české země jako panovníka velmi ostře odmítly. I za husitských válek se projevila uherská rozpínavost, když dosud váhavá vysoká uherská šlechta začala Zikmunda bezvýhradně podporovat. Navíc se mohl Zikmund spolehnout na plnou podporu říše, katolické církve i panovníků v západní Evropě. Za husitských válek turecká problematika ustoupila do pozadí. Turci shodou okolností v této době válčili s Mongoly. O to větší šok přišel, když se opět po delší době v r. 1438 objevila na Balkáně, a to ještě v daleko větší síle, turecká vojska v čele se sultánem Muradem II. Po smrti Zikmunda nastoupil na uherský trůn Habsburk Albrecht Rakouský, první panovník rakousko-uhersko-české personální středoevropské unie. Albrecht byl ale panovníkem poměrně slabým. V Čechách se mu nepodařilo vymýtit husitské hnutí a v Uhrách se mu nepodařilo dohodnout se stavy ani vyhrát válku nad Turky. Do východní části Uher vpadl v r. 1438 rumunský kníže Vlad Dracula. Rozhádaný uherský sněm se nemohl dohodnout na jednotném postupu proti nepříteli. Nižší šlechta nakonec prosadila, aby proti nepřátelům byli nasazeni jen velmoži a zahraniční žoldnéři. Zatímco Maďaři se dohadovali, osmanská armáda dobývala jednu balkánskou zemi za druhou. Do rukou Turků padla pevnost Smederevo i celá Bosna. Po smrti Albrechta Rakouského nastaly nové boje o trůn. Nepřehledná situace skončila teprve, když byl uherským králem zvolen polský panovník Vladislav III. (v Uhrách Vladislav I.). Uherští stavové si od této volby slibovali stabilnější poměry a vydatnou pomoc proti Turkům. Tato stabilita však trvala jen krátce, protože královna-vdova Alžběta již dříve nechala za uherského krále korunovat svého syna a syna Albrechta Habsburského Ladislava Pohrobka. Na její stranu se začalo stavět stále více velmožů a zásadním způsobem jí pomohl bývalý vůdce husitů na Slovensku a nyní žoldnéřský kapitán Jan Jiskra z Brandýsa.22 Jiskrovi 22

Jan Jiskra z Brandýsa (1400?-1469/70) byl příslušníkem nižší šlechty patrně z moravskoslezského původu. Vyznáním byl původně katolík, ale jako kondotiér se opíral žoldnéře, kteří působili dříve v husitských armádách. V letech 1440-44 bojoval ve službách Habsburků proti Jagelloncům a v letech 1444-53 zastával funkci jednoho ze sedmi kapitánů zpravujících Uhry. V r. 1453 podporoval hnutí bratříků, ale o rok později změnil názor a začal proti nim bojovat. V r. 1458 vstoupil do služeb polského krále

28

dala Alžběta do správy své věnné statky, mezi něž patřily např. hrady Zvolen, Spiš, Šariš, Šášov a také významná města Košice, Prešov a Bardějov. Jan Jiskra se svými husitskými bojovníky tyto hrady a města obsadil. Situace se ale pro Jiskru zkomplikovala, když v r. 1442 královna Alžběta výměnou za zachování dědického práva Ladislava Pohrobka přece jen uznala za krále Vladislava I. Po dohodě s římským císařem Friedrichem III. Jiskra se svým vojskem

jako obhájce práv nezletilého Ladislava 1.září r.1443 uzavřel s Vladislavem I.

příměří na jeden rok. V tomtéž roce také začala mohutná expanze Uher na Balkán. Do čela uherské armády se postavil slavný vojevůdce Jan (János) Hunyády. Uherské vojsko pod jeho vedením a za účasti krále dobylo značně rozsáhlá území na Balkáně. Maďaři dobyli tehdy Niš a také Sofii, které patřily až dosud Turkům. Jejich další tažení zastavila ale zima. Maďaři se proto raději stáhli a uzavřeli na dva roky příměří s Friedrichem III. Příští rok začalo nové uherské tažení na Balkán, ale další vojenské úspěchy tentokrát příliš nepřineslo, protože zahraniční pomoci se dostalo Uhrám jen velmi málo. Vladislav proto zvolil jinou taktiku. Prostřednictvím srbského vládce Jiřího I. Brankoviče, který byl spojencem Turků, začal vyjednávat o míru se samotným sultánem. Ve druhé polovině června 1444 toto jednání vyústilo v podepsání mírové smlouvy s platností na deset let. Proti takovému postupu se však uherská šlechta a zastánci tvrdého postupu proti nevěřícím v čele s katolickou církví začali bouřit. Vladislav neměl na vybranou a musel mírovou smlouvu ihned zrušit. Král musel proto v čele vojska znovu táhnout do války. V listopadu 1444 se střetlo Vladislavovo vojsko s tureckou armádou, která byla v pětinásobné přesile, u Varny. V ukrutné krvavé bitvě byli Uhři na hlavu poraženi a král Vladislav byl patrně zabit. Zavražděn byl i papežský legát kardinál Giuliano Cesarini. János Hunyády však z bojiště utekl zpět do Uher. Na cestě jej na krátký čas opět zadržel rumunský kníže Vlad Dracula. Po bitvě u Varny byl Ladislav Pohrobek ještě nezletilý a vládli za něj stavové, kteří si do svého čela zvolili Jánose Hunyádyho. Hunyády pak zastával funkci gubernátora. To jej povzbudilo nejen v dalším úsilí v boji proti Turkům, ale také k znovuzískání západní části Uher, kterou obsadil císař Friedrich III., a oblastí ovládaných Janem Jiskrou z Brandýsa. Hunyády si však uvědomil, že nemá dostatek sil, a proto raději s Jiskrou v září r. 1446 podepsal v Kremnici mírovou smlouvu, která zaručovala bývalému husitskému veliteli svrchovanou vládu nad jeho územími ještě na tři roky. Na podzim r.1448 Hunyády shromáždil vojsko k novému tažení na Balkán. Sultán Murad II. se však na uherskou výpravu dobře připravil a zastavil ji opět v Kosovu. Na zpátečním útěku z porážky byl Hunyády zajat Kazimíra IV., kterému pomáhal v boji proti německým rytířům. V r. 1462 uzavřel mír s uherským králem Matyášem Korvínem, který mu pak udělil titul uherského barona.

29

srbským vládcem Jiřím Brankovičem, který jej propustil až za výkupné 100000 zlatých. Během těchto událostí nakonec uplynulo osm let příměří mezi Uhry a Turky. Hunyády si tak alespoň chtěl vyřídit účty s Jiskrou. Toho se mu však jen tak lapit nepodařilo. V r. 1449 jej totiž Jiskra předběhl. Dobyl Zemplín a oblehl Kremnici, ale nedobyl ji. V r. 1450 byl mezi oběma válčícími stranami v Mezökövesdu podepsán nový mír, který však ihned ztroskotal. Již v r. 1451 Jiskra Hunyádyho na hlavu porazil u Lučence, ale v dalších bojích byl přece jen úspěšnější Hunyády. V r. 1452 Jiskra přišel o většinu území. Začátkem r. 1453 nastoupil na základě dohody mezi císařem Friedrichem III. a stavy na uherský trůn Ladislav I. Pohrobek (v Uhrách jako Ladislav V.). Na inauguračním sněmu v Bratislavě Ladislav také jmenoval Jana Hunyádyho zemským kapitánem a vrátil se za svými povinnostmi do Vídně. Na tomtéž sněmu byl Jan Jiskra prohlášen za zbaveného svého majetku a byl vypovězen z Uher. Samotný Jan Jiskra nemilosrdný rozkaz uherských stavů respektoval a odešel, ale podstatná část jeho armády zůstala na místě. Jiskrovi vojáci sloužili buď ve službách uherských pánů a nebo se vydali na svou vlastní cestu. Poněvadž se jednalo ve velké většině případů o české husitské bojovníky, kteří měli velké zkušenosti, začali vytvářet nová husitská bratrstva. Tito bojovníci jsou známí jako tzv. bratříci. Mezi nejvýznamnější vůdce těchto bratrstev patřil např. i bývalý Jiskrův velitel Petr Aksamit z Košova, který kontroloval území Spiše, Šariše, Abova nebo Zemplína. Počet bratříků neustále stoupal a rostla i jejich úderná síla. Na vrcholu měla armáda bratříků asi 15-20 000 mužů. Uherští velmoži si s bratříky sami poradit nemohli, a proto Ladislav Pohrobek povolal do Uher zpět Jiskru, aby mu pomohl hnutí bratříků zpacifikovat. Jiskra sice získal většinu bratříků na svou stranu a usmířil si je, ale toto hnutí zdaleka ještě neřeklo své poslední slovo Hnutí bratříků ale nebylo zdaleka tím největším nebezpečím pro Uhry. V téže době byla zasazena celé západní civilizaci zdrcující a zcela zásadní rána. Samozřejmě, že mám na mysli dobytí Konstantinopole sultánem Mehmedem II. Celá křesťanská Evropa začala chystat velkolepou křížovou výpravu proti Turkům. Příprava této akce však byla příliš pomalá na to, aby Turky zastavila. Sultán se totiž se svou nevídaně silnou armádou vylodil v Evropě a postupoval nezadržitelně do vnitrozemí a v r. 1456 už Turci obléhali v plném nasazení Bělehrad. Jan Hunyády nečekal žádnou pomoc od západoevropských spojenců a uherská armáda se vydala svést bitu o Bělehrad sama. Hunyádyho vojsko po vyčerpávajících bojích, spojených s dlouhým a leckdy jistě i lstivým taktizováním, a dokonce i když bylo početně slabší, dokázalo Turky porazit. Bylo to velmi slavné vítězství. Vítězného nadšení si však Hunyády příliš mnoho neužil. Když se se svou armádou po třech týdnech vracel z bojiště,

30

nakazil se morem a v Zemuni zemřel. Morem se nakazila i celá jeho výprava. Tažení tak nezhatili Turci, ale mimořádně zákeřná nemoc. Po smrti Jana Hunyádyho zavládl v Uhrách chaos a nastaly urputné boje mezi jednotlivými šlechtickými rody, které stály buď na straně rodu Hunyádyů, nebo proti němu. Největšími odpůrci Hunyádyů byli pánové z Celje. Obě strany se začaly nemilosrdně nenávidět, když Ladislav Pohrobek jmenoval hlavním kapitánem Jindřicha z Celje, který byl jeho strýcem. Situace se ještě více vyhrotila, když se na stranu Jindřicha Celjského postavil jeho švagr, srbský panovník Jiří Brankovič. Ten zabil švagra Jana Hunyádyho Ladislava Szilágyiho. Odveta na sebe nenechala dlouho čekat, když v Bělehradě Ladislav Hunyády a jeho přívrženci zabili Jindřicha Celjského. Hned po této události jmenoval mladý král Ladislav Pohrobek Ladislava Hunyádyho do vytoužené funkce nejvyššího kapitána. V březnu r. 1457 však opozice obvinila Hunyádyho a jeho přívržence ze zrady na králi a nechala jej po nekompromisním soudu popravit. Téhož roku v listopadu náhle zemřel i Ladislav Pohrobek. V uherském i českém království tak nastala zcela nová situace, se kterou nikdo příliš nepočítal. Rod Hunyádyů se svých pozic nevzdával. V r. 1458 byl totiž uherským sněmem zvolen za krále syn slavného vojevůdce Jana Hunyádyho Matyáš zvaný Korvín.23 Tento průrazný a energický panovník přišel přesně v tu dobu, kdy to rozhádané a nejednotné Uhry potřebovaly. Podstatnou část severních Uher držel totiž stále Jan Jiskra z Brandýsa, Pováží držel Pankrác ze sv. Mikuláše a západ Uher kontroloval římský císař Friedrich III., kterého podporovala řada šlechticů z vysoké aristokracie. Navíc v tehdejších Uhrách vzrůstala síla selských povstání a protestů měšťanů. Turecké nebezpečí sice na čas polevilo, ale nikdo si nemohl být jistý tím, že Turci již nezaútočí. V této nelehké situaci se Matyášovi velmi obratně podařilo uherský stát centralizovat a vleklé rozepře na nějaký čas zcela zastavit, ale, jak se později ukázalo, ne na dlouho. Matyáš se obklopil řadou moudrých rádců. Byli mezi nimi např. jeho strýc regent Michal Szilágy nebo vedoucí uherské dvorské kanceláře Jan Vitéz ze Sredna. Stavům Matyáš také slíbil, že bude pravidelně svolávat sněm a že válečné výdaje uhradí ze svých prostředků. Matyáš Korvín byl panovníkem, který sice navenek respektoval stavovský sněm, ale zároveň kladl velký důraz na nesmírně okázalou reprezentaci svého dvora, tolik typickou pro raně novověké absolutistické vládce z pozdějších dob. V jeho době také do Uher pronikla renesance a humanismus. Matyáš sice vládl spolu se stavy, ale čím dál tím více se ukazovalo, 23

Titul Korvín pochází z legendy, ve které se podle italských životopisců tvrdí, že rod Hunyádyů je spřízněn s římským rodem Corviniů. Ti měli stejně jako Hunyádyové ve znaku havrana (lat. corvus-havran). Jiná legenda také praví, že nevlastním dědečkem Matyáše Korvína byl sám Zikmund Lucemburský.

31

že chce stavovskou moc okleštit. Za první oběť absolutizačního úsilí si Matyáš vybral svého nejvěrnějšího spolupracovníka strýce Michala Szilágyho a odvolal jej ze svého dvora i ze všech ostatních funkcí. Michal Szilágy tento panovníkův čin v celku oprávněně chápal jako neslýchanou urážku nejhoršího kalibru a ihned přestoupil na stranu protikrálovské opozice a stal se poradcem největšího Matyášova kritika palatina L. Garaie. Seznámil se také se sedmihradským vévodou Mikulášem Ujlakim. Matyáš se Michala Szilágyho nakonec rozhodl nejdříve uvěznit a potom vyhnat na tureckou hranici, již měl vojensky zajišťovat. Szilágy zde záhy zemřel. Garai a jeho stoupenci však v boji proti králi pokračovali. V r. 1459 opoziční předáci nabídli uherskou korunu císaři Friedrichovi III. Ten skutečně do Uher vpadl a v Szekésfehérváru (Stoličném Bělehradě) se nechal korunovat uherským králem. Opět také do politiky promluvil Jan Jiskra z Brandýsa, který chtěl, aby se uherským králem stal polský panovník, Jagellonec Kazimír IV. Matyáš Korvín aktivity svých odpůrců bystře sledoval a potlačoval je. L. Garai zemřel, ale hnutí bratříků na Slovensku stále představovalo vážnou hrozbu. Svého vrcholu dosáhlo v letech 1454-1458. Je zajímavé, že hnutí bratříků bylo mnohonárodnostní. Byli zde Poláci, Maďaři, Češi, Slováci, Němci a dokonce i Ukrajinci. Toto hnutí původně tvořili husitští bojovníci, ale postupně se k němu přidávali i nehusité. Nepokoje, které vyvolávali bratříci, měly stále více spíše než náboženský, charakter sociální. Matyáš Korvín postavil proti bratříkům a jejich vůdcům Jiskrovi a Aksamitovi silnou armádu, v jejímž čele stál kapitán Šimon Rozgonyi. V bitvě u Šarišského potoka se Rozgonyimu podařilo bratříky rozdrtit. Po několika dalších porážkách v Rakousku a Polsku bylo jejich hnutí zlikvidováno. Ti předáci bratříků, kteří přežili, přešli pod vidinou značných finančních výnosů na Matyášovu stranu. Do Matyášových služeb nakonec musel v r. 1462 i Jiskra, protože se nacházel v bezvýchodné situaci. V r. 1467 zaniklo poslední centrum bratříků na Slovensku ve Veľkých Kostoľanech. Jiskrovi se však po ukončení bojů dostalo od Matyáše velkých poct. Byl povýšen na uherského barona a byl zaměstnán jako jeden z nejvyšších diplomatů. Matyáš Korvín jej pověřil i vojenskými aktivitami v boji proti Turkům. V r. 1467 vedl Jiskra mírová jednání v Istanbulu. Jiskra ovšem zemřel asi v r. 1469, nebo 1470 v ústraní. Matyáš Korvín sice Uhrám vládl už nějaký čas, ale oficiálně se králem stal až v r. 1464. Hned po korunovaci napřel všechny své síly na boj s Turky. Ještě před svou korunovací v r. 1463 vytáhl se svou armádou do Srbska a Bosny a úspěšně Turky vytlačil z Jajce. Druhou výpravu v letech 1464-65 už ale Matyáš nedokázal zužitkovat, přestože mu papež poskytl na válku s Turky 135 000 dukátů. Turci se opět začali tlačit do Evropy a zastavili se až v r. 1467, kdy se v Istanbulu konala mírová jednání. Matyáš však v danou 32

chvíli neviděl hlavní

nebezpečí v Turcích, nýbrž ve svém největším středoevropském konkurentovi, ale i svém příbuzném, českém králi Jiřím z Poděbrad. Matyáš měl to štěstí, že na jeho straně stál papež a také většina evropských panovníků. Jiří z Poděbrad i přes své myšlenky na nové uspořádání Evropy a na unii evropských panovníků, která podle mého názoru neměla být jen pouhou vojenskou aliancí proti Turkům, ale i jakýmsi kulturním, náboženským a také společenským celkem, kde by se konflikty a rozepře řešily diskusí a mírovou cestou, zůstával v očích svých protějšků jakousi černou ovcí. Samotné myšlenky na unii evropských panovníků podpořila Francie, ale horlivým katolickým panovníkům, mezi něž patřili bezesporu Matyáš Korvín a také Habsburkové, zásadně vadilo to, že je Jiří z Poděbrad kališník. Proto jej označili za nejnebezpečnějšího panovníka v Evropě. Matyáše Korvína podporovala i vysoká česká a moravská šlechta. 31. března r. 1462 zrušil papež Pius II. (Eneáš Silvius Piccolomini) basilejská kompaktáta, která pomáhal kdysi dojednávat. Ihned poté začal Matyáš Korvín chystat křížovou výpravu do Čech. Strategie Matyáše, odůvodněná zřejmě jeho mocenskými ambicemi, kdy usiloval o českou a s velkou pravděpodobností i římskou korunu, čímž by si získal respekt i samotného sultána, se ukázala být příliš velkým soustem. Jak víme, Matyáš měl co dělat s Jiřím z Poděbrad, a tak mu na turecké nebezpečí zbývalo jen pramálo času. Další papež Pavel II. dokonce označil heretické české království a jeho krále za ještě mnohem nebezpečnější než Turky. 26. března r.1468 Matyáš vypověděl Jiřímu z Poděbrad válku. Uherská armáda tedy přitáhla na Moravu a do Čech. Matyáše Korvína podporovala vysoká šlechta, která se seskupila do tzv. jednoty zelenohorské, v jejímž čele stál Zdeněk ze Šternberka. Matyášovo tažení bylo zprvu úspěšné, ale na začátku r. 1469 Jiří z Poděbrad Matyáše porazil v bitvě u Vilémova a uherského krále zajal. V Jiříkově zajetí Matyášovi nezbývalo nic jiného, než se s ním usmířit a slíbit českému království, že se zasadí o narovnání jeho vztahů s Římem. Oba panovníci se také dohodli, že zanechají nepřátelství. Matyáši Korvínovi však byly jednoznačně přednější mocenské zájmy, než dohody. Poté, co jej Jiří propustil, ihned odtáhl na Moravu a 3. května 1469 se nechal v Olomouci částí katolických stavů prohlásit za českého krále. Morava, Slezsko a Lužice se tak staly územím, ze kterého se mohly snadno vést křížové výpravy. Začala tak nová krutá a krvavá válka. Boj mezi Jiřím a Matyášem byl zničující, ale neměl nakonec žádného vítěze. Jiří z Poděbrad neprosadil svého syna Viktorína jako svého nástupce a Matyášovi se nepodařilo ovládnout střední Evropu, tak jak si to přál. Jiří z Poděbrad jako kompromis dojednal s polským králem Kazimírem IV. své nástupnictví princem Vladislavem Jagellonským. 22. března 1471 Jiří z Poděbrad zemřel. Matyáš svého soupeře přežil o devatenáct let (zemřel 6. dubna 1490). V této době byla střední Evropa rozdělena tak, že v Čechách a v Polsku vládl Vladislav 33

Jagellonský a na Moravě a v Uhrách Matyáš Korvín. V r. 1490 převzal kontrolu nad všemi českými zeměmi Vladislav Jagellonský a z Prahy přesunul své sídlo do Budína. Události v českých zemích musely v posledním období Matyášovy vlády stranou. Vinou středoevropských rozepří se totiž stala snadno překonatelnou jižní hranice Uher. Toho hned při první příležitosti opět využili Turci a Matyáš musel napravovat to, co zanedbal. V r. 1473 Turci vpadli do Chorvatska a o rok později pronikli až do Uher k Varadínu (dnešní Oradea v Rumunsku). V zimě mezi lety 1475-76 vytáhl do Chorvatska na oplátku Matyáš Korvín a dobyl tureckou pevnost Šabac. Tento rychlý protiútok ale Turky vůbec nezaskočil. V r. 1478 opět zaútočili na Chorvatsko a Slovinsko a v následujícím roce pronikli do Zadunají. V posledním období svého života musel Matyáš zachraňovat vše, co se dalo, ale šel na to po svém, příliš expanzivně a zbrkle. Opět obnovil placetum regium24, které zavedl již Zikmund Lucemburský. Svým neapolským příbuzným (z druhého manželství s Beatrix Aragonskou) Janu Aragonskému a Hyppolitovi d´Este udělil postupně titul ostřihomského arcibiskupa. V r.1476 uzavřel spojenectví s neapolským králem Ferdinandem Aragonským. Z jeho horečných diplomatických aktivit v posledním období života je jasné, že si dělal zálusk na korunu římského císaře. Z důvodu svých mocenských aktivit procestoval bez nadsázky celou Evropu, např. Švýcarsko, Francii, Burgundsko, Moldavsko, kde jednal s knížetem Štěpánem III. Velikým o obraně proti Turkům a o válečném tažení proti valašskému protivníkovi Vladovi Tepešovi25, a dokonce i Rusko, kde jednal v r. 1482 s carem Ivanem III. Taktéž jednal o turecké hrozbě s albánským náčelníkem Skanderbegem. Ze své iniciativy se rozhodl zaútočit proti habsburským državám v Rakousku a v r. 1485 jeho vojska obsadila Vídeň. Podařilo se mu dobýt dokonce téměř celé Rakousko a říšskou korunu měl těsně před svou smrtí na dosah. Když Matyáš ve svých pouhých 47 letech zemřel, bylo definitivně jasné, že jeho celoživotní plány ztroskotaly. Za Matyášovy vlády se sice podařilo zpočátku centralizovat uherský stát, povýšit jeho kulturní úroveň a zajistit ekonomickou prosperitu, ale zejména ve druhé polovině jeho vlády, především díky neustálým válkám se situace vyvíjela naprosto opačným směrem. Přes velmi ambiciózní plány a ohromné mezinárodně politické úsilí se mu nejen nepodařilo urovnat a vyřešit

situaci ve střední Evropě, ale navíc

ekonomicky a politicky doslova rozvrátit uherské království. Žádná síla se na balkánském poloostrově, ale ani v jižní Evropě (např. Benátky, Janov nebo Neapol) nedokázala postavit

24

Placetum regium je královský výnos (souhlas krále), který zakazuje vydávat bulu, či jinou významnou listinu bez souhlasu panovníka. Panovník tímto způsobem kontroloval světskou moc i církev. Placetum regium se vztahovalo i k mezinárodním dohodám a výnosům cizích panovníků i papeže. 25 Štěpán III. Veliký spolu s Matyášem Korvínem získali od papeže peníze v hodnotě 600 000 zlatých na válku proti Turkům, které ale nakonec byly využity ke zničení valašského knížectví, které úspěšně bránilo turecké expanzi.

34

turecké expanzi. Bylo tedy jen otázkou času, kdy Turci opět a tentokrát ve zničující nevídané síle proniknou třeba i hluboko do uherského vnitrozemí a možná i dále. Po smrti Matyáše Korvína záležel veškerý budoucí vývoj situace na rozhodnutí uherského stavovského sněmu. Ten si nakonec zvolil za panovníka díky rozhodujícím hlasům rodu Zápolských a ostřihomského arcibiskupa Štěpána Bakócze českého krále Vladislava Jagellonského (1456-1516), o kterém věděli, že je v podstatě ve svém rozhodování nevýrazný a různými mocenskými klikami snadno ovlivnitelný. Stavy si od Vladislava Jagellonského slibovaly zlepšení svého postavení. Vladislav Jagellonský se musel po královské přísaze stavům zavázat, že všechny centralizační a absolutistické prvky, které zaváděl Matyáš Korvín, zruší a že se vždy podvolí nárokům stavů. Taktéž natrvalo z Prahy přenesl své sídlo do Budína. V téže době se také mohutně začali prosazovat Habsburkové. Vladislavovým největším středoevropským konkurentem byl Maxmilián Rakouský, kterému se podařilo obnovit celistvost rakouského území, jež před lety dobyl Matyáš Korvín. Maxmilián také vpadl na uherské území a dobyl korunovační město uherských králů Stoličný Bělehrad. Habsburkové nakonec Vladislava donutili, aby po vymření rodu Jagellonců převzali vládu nad Uhrami právě oni. Vše bylo stvrzeno podepsáním pro Jagellonce dosti potupné dohody 7. listopadu 1491 v Bratislavě, která navíc Vladislavovi přikazovala, aby zaplatil Habsburkům odškodné za Matyášovy vojenské výpravy ve výši 100 000 zlatých. Vladislav také musel bojovat se svým bratrem Janem Olbrachtem, který na Uhersko útočil ze severu. Dobyl významné části Slovenska, např. Prešov a Košice. Dále vyplenil Šariš a Zemplín. Vladislav poslal proti Olbrachtovi uherské námezdní síly, tzv. černé vojsko. Velitel této armády Jan Haugvic Janu Olbrachtovi v lednu r. 1492 uštědřil zdrcující porážku a zahnal jej zpět do Polska. Teprve v únoru téhož roku mohl být svolán nový sněm, na němž byla schválena dohoda s Maxmiliánem a také byly definitivně zrušeny Matyášovy centralistické reformy. Černé vojsko však přestalo být placeno ze státní pokladny. Tento krok chápali jeho příslušníci jako zradu a projev nevděku, a proto se začali bouřit. Černé vojsko bylo posláno na jižní hranici Uher, kde mělo bojovat proti Turkům. Po smrti Matyáše Korvína však uherská armáda zaznamenala prudký úpadek. Kdysi nejsilnější armáda v Evropě nedostávala žold, vázlo zásobování a vybavení vojáků bylo rovněž zaostalé. Turci těchto slabin velice intenzivně využívali. V r. 1490 obsadili Bosnu, v r. 1491 dobyli Sedmihradsko a postupovali dále na sever. Již v r. 1492 začali obsazovat jižní Uhry a o rok později obsadili Bělehrad, napadli Chorvatsko a v téže době pronikli až do Korutan. Jedinou nadějí pro rozkládající se uherskou armádu zatlačovanou Turky na sever mohla být osobnost nějakého silného velitele. Vladislav Jagellonský však takovou úlohu 35

nedokázal a ani nechtěl vykonávat. Takováto osobnost se však přece jen našla. Byl jí uherský magnát Pál Kinizsi. Tento velmož se se starou neschopnou armádou vypořádal po svém. Všechny posádky zpacifikoval rychle, rázně, ale bylo při tom používáno i nelítostné násilí. Mnoho důstojníků bylo i mučeno a popraveno. Velitel Kinizsi nestrpěl žádné neshody a vzpoury a vybudoval novou jednotnou armádu, založenou na principu staré banderiální organizace. Čím dál tím mocnější stavové také stále více oklešťovali moc panovníka. V čele zastánců takového postupu obsazování dříve královských úřadů stáli zejména prohabsbursky orientovaní představitelé šlechty a katolické církve v čele s arcibiskupem Tomášem Bakóczem. Král také dočista ztratil kontrolu nad státní pokladnou a nad chodem státu vůbec. Vše naopak kontrolovali ziskuchtiví magnáti, kteří státní majetek nahromaděný za Matyáše Korvína i předešlých panovníků, bez nadsázky rozkradli. Sám král Vladislav Jagellonský si musel půjčovat peníze od magnátů, aby se vůbec uživil. Zatímco královský dvůr i stát nesmírně zchudl a byl v podstatě na pokraji bankrotu, dvory věhlasných uherských velkobaronů oplývaly neskutečně velkým přepychem. Vladislav si s bezbřehým bohatnutím uherské vysoké šlechty nevěděl rady a tak nečinně přihlížel nekalým praktikám, např. korupci, miliónovým krádežím a podvodům. Všechny tyto jevy na politické scéně provázel také všeobecný společenský úpadek. Tato krize vyvrcholila rozpadem samotné stavovské organizace na dva znepřátelené tábory, na stranu dvorskou, kterou zastupovali zejména velmoži a církevní hodnostáři, kteří byli zastánci Habsburků (v čele tohoto tábora stál arcibiskup Štěpán Bakócs), a na stranu šlechtickou, orientovanou národně a protihabsbursky, kterou vedl sedmihradský vévoda Jan Zápolský a před ním jeho otec Štěpán. Šlechtická strana chtěla Vladislava z trůnu sesadit, protože v něm správně viděla pouhou loutku v rukou Habsburků i Turků a tento požadavek vznesla na půdě sněmu v r. 1505. Místo Jagellonce chtěla na trůn silného panovníka z domácí dynastie. Za svého kandidáta na příštího krále si vybrala koho jiného, než právě Jana Zápolského. Dvorská prohabsburská strana ihned rázně odpověděla a žádala Maxmiliána Habsburského o vojenskou pomoc. Mezi oběma stranami docházelo neustále k šarvátkám. Celková situace v Uhrách na přelomu 15. a 16. stol. byla špatná. Docházelo také k velkému chudnutí společnosti a současně nárůstu poddanských povinností. To se projevovalo v častých vzpourách. V dubnu r. 1514 vyhlásil papež Lev X. novou křížovou výpravu proti Turkům. Papežovo rozhodnutí bylo v Uhrách oznámeno arcibiskupem Tomášem Bakóczem. Hrozilo totiž, že Turci nedobudou jen Uhry, ale i Rakousko a dokonce Itálii. Lev X. také ambiciózního arcibiskupa Bakócze tituloval dokonce jako budoucího cařihradského 36

patriarchu. Papež

se totiž obával, že by mu mohl být vážným konkurentem. V Uhrách

arcibiskup okamžitě vyhlásil mobilizaci. Za necelý měsíc se mu podařilo shromáždit velkou armádu v počtu asi 40 000 vojáků. Většinu této armády tvořila chudina, nižší šlechta, řemeslníci, obchodníci a také studenti. Další posily získala uherská armáda v Alföldu, když se k ní připojili zahraniční vojáci z cizích zemí, např. Bulhaři, Ukrajinci, Slováci, Češi, Němci nebo i Rumuni. Papežská bula z 24. dubna r.1514, vyhlašující Turkům křížovou výpravu, se v Uhrách setkala s velkým nadšením. Do armády se hlásili mnozí lidé jen proto, aby se zlepšila jejich neutěšená sociální situace. Vedení sice oficiálně uherské, ale ve skutečnosti mezinárodně velice pestré křížové výpravy, bylo svěřeno sedmihradskému zemanovi sikulského původu Jiřímu Dóczovi, který měl s pohraničními šarvátkami na jihouherské hranici s Turky bohaté zkušenosti. Dne 25. května r.1514 vydal arcibiskup Bakócz na popud vysoké aristokracie rozkaz k přesunu na Balkán. Vojsko však nebylo vycvičené a bylo špatně zásobené. V armádě bojovali navíc jak příslušníci vysoké aristokracie, tak i chudina. Armáda se sice ještě stačila seskupit u městečka Czeglédu, ale především ze sociálních důvodů se začala rozpadat, ještě než se stačila vypravit. Velitel výpravy Dócza se za této situace postavil ostře proti šlechtě a církvi a označil je za hlavní viníky utrpení lidu a selhání boje proti Turkům. Tímto svým postojem zapříčinil vznik mohutného selského povstání, které přerostlo ve vážný konflikt, jenž ale tureckou problematiku odsunul prozatím na vedlejší kolej. Do čela stavovského vojska, které mělo povstání zastavit, se postavil jeden z nejzámožnějších magnátů Štěpán Báthory. Povstalci jej sice zadržovali v Temešváru, ale na pomoc s posilami přispěchal Jan Zápolský, který vedl banderiální vojsko. Magnáti povstalce vedené Vavřincem Mezsárosem u Temešváru porazili. Zbytky povstalců pak byly rozprášeny v bitvách u Kluže a u Biháru. Je třeba zdůraznit, že s povstalci bylo naloženo nesmírně krutě. Za účast na povstání bylo mučeno a popraveno 50 000 lidí. Nejhůře byl potrestán vůdce křížové výpravy Jiří Dócza, kterému byla nasazena rozžhavená koruna a poté byl zaživa upečen na rozžhaveném rožni. Podobným způsobem pokračovalo masové vyvražďování rebelů až do listopadu 1514, kdy se sešel sněm. I největší odpůrci selského povstání se nakonec zalekli těchto nesmírně drastických metod a vydali usnesení o zastavení poprav. Povstání bylo poraženo a stavové se usnesli na velice přísných zásadách vztahů mezi vrchností a poddanými, které, až na malé změny, v zásadě přetrvaly dokonce až do 19. století.26 Po porážce povstání se stále více prosazoval na uherské politické scéně Jan Zápolský, který chtěl evidentně získat uherskou korunu, jako se to kdysi podařilo Matyáši Korvínovi, nebo alespoň zastávat funkci regenta po dobu nezletilosti Vladislavova nástupce Ludvíka 26

Teoretikem těchto přísných zásad byl právník Štěpán Werböczi, který sepsal soupis uherského zvykového práva, zvaný Tripartitum opus iuris consuetudinarii inclitiregni Hungariae.

37

Jagellonského. Zápolský sám chystal nové tažení proti Turkům a měl v plánu rázně řešit i problematiku Jagellonců a Habsburků. Magnáti se ale zalekli jeho moci, a tak se ještě více přimkli k Habsburkům. V r.1515 došlo k vzájemné dohodě mezi Habsburky a Jagellonci o vzájemném nástupnictví. Bylo to významné jednání, které vyústilo ve smlouvu bratislavskovídeňskou, jež byla stvrzena sňatky rakouského arcivévody

Ferdinanda, vnuka

Maxmiliánova, s dcerou Vladislava Jagellonského, princeznou Annou a

Vladislavovým

synem Ludvíkem a Marií, Ferdinandovou sestrou. K uzavření dohod došlo ve velmi pohnuté době. Bylo to krátce poté, co zemřel Vladislav Jagellonský a turecká problematika byla také aktuální. Turecká armáda se v době vlády sultána Selima I. (1512-1520) soustředila na námořní výboje ve Středomoří a také na upevnění moci v Sýrii, Iráku, dnešní Saudské Arábii a také v Egyptě. Další sultán Süleyman I. (1520-1566) ale výboje nasměroval přímo do střední Evropy. Po smrti Vladislavově nastoupil na trůn jeho syn Ludvík (1515-1526), kterému ale bylo pouhých deset let. Je pochopitelné, že roli panovníka v tak útlém věku nemohl vykonávat. Proto byla ustavena náhradní vláda složená ze šesti magnátů, šesti prelátů a ze šestnácti zástupců nižší šlechty. Mladý Ludvík si tíži svého úřadu vůbec neuvědomoval. Pořádal neustále slavnosti, hody a karnevaly. Ludvíkův bratranec, polský král Zikmund I. jej za to v osobní korespondenci ostře kritizoval. Doba Ludvíkovy vlády je časem neustálých sporů, intrik a posléze i rozvratu. Nejurputnější boj vedly jednotlivé magnátské skupiny o post palatina, po králi nejdůležitější politické funkci. O tuto hodnost se ucházeli Štěpán Werböczi a Štěpán Báthory. V r. 1519 přerostl tento souboj dokonce v ozbrojený konflikt. Jan Zápolský podporoval Werböcziho a se svou armádou obléhal budínský hrad, kde již úřadoval Báthory. V r. 1523 se mu Báthoryho podařilo sesadit. Uherský stát, zmítaný neustálými mocenskými zápasy, se nacházel v zoufalé situaci. Uherská měna klesla na historické minimum díky devalvaci, kterou chtěl dvůr docílit větších finančních prostředků na obranu země proti Turkům. Proti neúnosným sociálním podmínkám se bouřili poddaní, ale i mnozí měšťané a řemeslníci. Nejostřejší protesty zorganizovali ve dvacátých letech 16. století horníci. Hornické protesty začaly v r. 1519 na Slovensku v Kremnici a do r. 1525 se rozšířily po celé zemi. V r. 1525 vyvrcholily protesty horníků stávkou v Banské Bystrici, která přerostla v ozbrojené povstání. Násilné protesty neměly jen politický a sociální, ale i náboženský charakter. Právě sociálně znevýhodňovaní lidé v Uhrách začali přejímat z Německa rychle se šířící učení reformace. Největším nebezpečím však pro rozvrácený uherský stát nebyli horníci, ale stále větší turecká hrozba. A aby toho nebylo málo, zhoršovala se i celoevropská politická situace. 38

Jiskřilo to zejména mezi Habsburky a Francií.V r. 1525 došlo k velkému konfliktu mezi francouzským králem Františkem I. a římským císařem Karlem V. Brzy se rozhořela válka, která se pro Francii vyvíjela nepříznivě. V únoru r. 1525 upadl František I. dokonce do zajetí. František to považoval za potupnou urážku a v květnu proti Habsburkům vybudoval koalici, tzv. Cognackou ligu, do které po boku Francie vstoupily i italské státy, jako např. Benátky, Milán a dokonce i papež Kliment VII. K této koalici se připojilo i Turecko v čele se Süleymanem I. Anglický král Jindřich VIII. vyhlásil v tomto konfliktu na přání Francie neutralitu. Bránit Habsburky musel tedy Ludvík Jagellonský. Ani polský král Zikmund I. se svého příbuzného nezastal, protože bojoval v Pobaltí a také odrážel nebezpečné útoky krymských Tatarů. Navíc Polsko ve věci Habsburků zaujalo neutrální postoj a muselo bdít nad aktivitami ukrajinských kozáků. Uhry tudíž zůstaly v boji proti islámskému nebezpečí zcela osamoceny. Süleyman I. přechodně v r. 1521 od nového dobývání upustil. Uherští stavové proto přestali peníze na obranu proti Turkům vydávat. Uhry navíc na volání o pomoc balkánských národů, které Turci okupovali, vůbec nereagovaly. Např. Chorvaté se proto na svém sněmu rozhodli, že na uherskou pomoc čekat nebudou a vydají své území pod ochranu arciknížete Ferdinanda. Habsburkové pak obsadili chorvatské pevnosti žoldnéřským vojskem. Tímto tahem si Ferdinand prorazil cestu k získání uherské i české koruny. Stačilo jen čekat na vpád Turků do Uher a konec Ludvíka II. Uherští stavové osmanský útok očekávali dlouho dopředu. Kvůli tomu dokonce vybírali tzv. tureckou daň. Přesto se však nedokázali nikdy dohodnout, i když jim již s vojenskými přípravami teklo do bot. Arcibiskup zemřel, úřad palatína zastával Štěpán Báthory, ale musel být záhy odvolán, kvůli podezření ze zpronevěry financí určených na obranu proti Turkům. Nahrazen byl Janem Zápolským, ale většina šlechty požadovala na tuto funkci Werböcziho.V průběhu těchto konfliktů i vrcholícího hornického povstání dal sultán Süleyman I. pokyn k vpádu do Uher. V létě r. 1526 dobyla turecká armáda Petrovaradín a 23. srpna překročila Drávu. Cesta k Budínu zůstávala i přesto stále bez obrany. Rozhádání uherští magnáti se ani v největším ohrožení nedokázali sjednotit a zanechali Ludvíka a hrstku jeho nejvěrnějších samotné. Jan Zápolský přitom pravděpodobně schválně se svou zhruba dvacetitisícovou armádou vyčkával u Segedína a fakticky tak Turkům pomohl. Není proto divu, že jej Turci označili za moudrého člověka a vlastně i spojence. K Ludvíkovi se naopak přimklo ještě dvacet tisíc, ze třetiny českých vojáků. Mnozí uherští magnáti však přeběhli na stranu Turků, z bojiště zbaběle utekli a nebo se bojů vůbec nezúčastnili. 29. srpna 1526 došlo k rozhodující bitvě mezi tureckou armádou a královským vojskem, které však bojovalo proti ohromné přesile technicky velmi dobře vycvičených a vybavených osmanských vojáků. V bitvě u Moháče Ludvík Jagellonský padl. Když mladý král viděl, že 39

bitva je prohrána, snažil se z bojiště na koni uprchnout, ale v zastaralé a nepružné těžké zbroji utonul v bažině. Existují však i jiné výklady smrti Ludvíka, které připouštějí, že byl úkladně zavražděn bratrem Jana Zápolského Jiřím. Bitva skončila pro Uhry katastrofálním debaklem. Všichni uherští magnáti raději prchli na Slovensko a uchýlili se do Bratislavy. Süleymanův triumf byl pak završen 8. září, kdy turecká armáda prakticky překvapivě bez velkého odporu dobyla Budín. Süleyman se však koncem září Budína vzdal, protože se zhoršila situace v jiných koutech turecké země, a tak musel odjet zpět. Uherská armáda byla zcela zdevastována. Vítězství však nepřineslo prospěch jen Osmanské říši, ale z hlediska střední Evropy bylo rovněž velice důležité, že se tak pomocí Turků v podstatě

otevřela cesta

k ovládnutí střední Evropy Habsburkům. Rok 1526 byl zlomový pro celou střední Evropu. Habsburská nadvláda v Evropě byla čím dál tím silnější. Jediným uherským politikem, který se mohl Habsburkům postavit a zkřížit jim plány, byl už jen Jan Zápolský. Ten se ve Stoličném Bělehradě nechal 10. listopadu zvolit uherským králem a poté i korunovat. V Bratislavě však 17. prosince došlo k jiné volbě. Zde se totiž nechal zvolit králem Habsburk Ferdinand I. 1. ledna r.1527 se ještě nechal zvolit za chorvatského panovníka sněmem v Cetinji. Slavonští stavové však na to odpověděli 6. ledna volbou Jana Zápolského. Ten se tak stal suverénním vládcem Uher. Ferdinand držel zatím jen Bratislavu a několik malých území v západních Uhrách. Nezbývalo mu proto nic jiného, než Uhry dobýt vojensky. Se svou žoldnéřskou armádou nakonec v červenci r. 1527 dobyl Budín a 3. listopadu se taktéž nechal korunovat uherským králem. Jan Zápolský se sice snažil situaci zvrátit, ale následujícího roku byl poražen u Košic a uprchl pod ochranou krále Zikmunda Jagellonského do Polska, kde si vzal za ženu královu sestru Isabelu. V Polsku i ve Francii chtěl Zápolský získat podporu proti Habsburkům. Jeho prosby ale nebyly vyslyšeny. Proto se rozhodl zosnovat proti Uhrám a potažmo i proti celé Evropě hrůzostrašnou pomstu. Vyslal své zvláštní poselstvo vedené polským šlechticem Hieronymem Laským a dobrodruhem a cestovatelem pocházejícím z Benátek

Aloisem Grittim do

Istanbulu k sultánovi Süleymanovi I. s žádostí o vojenskou pomoc v boji proti Uhrám i Habsburkům. Sultán s potěšením žádosti vyhověl a vydal rozkaz k mohutnému přesunu armády. V létě r. 1529 zahájila turecká armáda vojenské operace v Uhrách. Jan Zápolský tak mohl za pomoci Turků začít své pozice znovu dobývat. Turci dobyli Uhry téměř celé a také získali Budín, kde pak jmenovali Zápolského uherským králem. Zápolský znovu získal kontrolu nad Uhrami a zatlačil Habsburky na západ. Turecká armáda se spojila s vojsky Jana Zápolského a sultán zavelel k úderu na Vídeň. Koncem září 1529 Turci skutečně Vídeň oblehli a nebezpečně na ni útočili. Za tři týdny však její dobytí vzdali a odtáhli. Uhry byly 40

sužovány neustálými boji a dynastickými spory. Toho stále více využívali Turci. Süleyman samozřejmě velice toužil porazit Ferdinanda, jednoho z nejmocnějších panovníků křesťanského světa, a rozšířit tak panství islámu hluboko do Evropy. Proto se znovu vypravil s vojskem do Uher. Tentokrát ale šel přes Zadunají a postupoval velice hladce. Situace se však změnila, když

Turci přišli před pevnost Köszeg, kterou velice houževnatě bránil

chorvatský velmož Mikuláš Jurišić. Obléhání hradu trvalo tři týdny a bylo pro na leccos zvyklou tureckou armádu extrémně vysilující. Postup k Vídni se značně zkomplikoval. Ferdinand využil situace a shromáždil nové vojsko. Tentokrát mu navíc ještě s mnohem větším počtem vojáků přispěchal na pomoc jeho bratr, římský císař a španělský král Karel V. Turci se této obrovské vojenské síly zalekli a prchli zpět na Balkán. Jan Zápolský to měl mezitím čím dál těžší. Papež jej exkomunikoval z církve za spolupráci s nevěřícími. Navíc už ztrácel i své bývalé spojence, kteří se nechali zlákat Ferdinandovými sliby. Na straně Ferdinanda stál už i vůdce magnátů Alex Thurzo. Na stranu Habsburků se přidala i všechna svobodná královská města. Ještě naposledy se Zápolský pokusil vybojovat vládu v Uhrách vojensky. V r. 1535 zorganizoval novou výpravu proti Ferdinandovi. Podporu mu tentokrát poskytli někteří velmoži na Slovensku. Zápolskému se ale podařilo získat jen Košice. Na základě dohody podepsané z důvodu všeobecného vyčerpání oběma znepřátelenými stranami ve Velkém Varadíně si Jan Zápolský ponechal Košice pod svou správou. Celý zápas nakonec dopadl tak, že se Uhry rozdělily na dvě části. Ferdinand měl spravovat západní část země, včetně Slovenska s výjimkou Košic a Jan Zápolský měl vládnout v Košicích, na východě a také v Sedmihradsku. Dohoda však nakonec nebyla dodržena, protože v r. 1540 Jan Zápolský zemřel. Ještě předtím se mu narodil syn Jan Zikmund. Zápolského strana, vedená vdovou Isabelou Jagellonskou a varadínským biskupem Jiřím Utěšeničem-Martenuzzim prohlásila Jana Zikmunda okamžitě novým uherským králem. Královna s malým synem a biskupem přesídlili do Budína, a to pod ochranou Turků. Ferdinand tento krok samozřejmě ostře odsoudil a znovu vytáhl s armádou na Budín. V r. 1541 se schylovalo k rozhodujícímu střetu. Sultán Süleyman totiž tentokrát nechtěl připustit žádné zaváhání a vydal rozkaz k dobytí Budína, který už jednou pro vždy měl být pod vládou Osmanské říše a také natrvalo islamizován. V bitvě o Budín, která se odehrála v srpnu, byla křesťanská vojska Ferdinanda a četných jeho spojenců zdrcujícím způsobem poražena. Mezi území spravovaná přívrženci zápolské strany na východě a Habsburky na západě se hned vklínil nový islámský stát, zahrnující Budín i jižní oblasti Uher mezi Dunajem a Tisou, tzv. Budínský pašalik. Ferdinand I. si však postupně podmanil Uhry téměř celé, samozřejmě s výjimkou oblastí okupovaných Turky. Z Budína se 41

centrum uherského státu muselo přesunout do Bratislavy a církevní správa se z velké části přesunula do Trnavy. Uhry ale Ferdinand především zcela zbavil nezávislosti a veškeré rozhodovací pravomoci přesunul na úřady ve Vídni. Již v r. 1526 byla ve Vídni zřízena pro české země i pro Uhry jednotná tajná rada, dvorská kancelář a dvorská komora a v r. 1527 vznikla pro celý habsburský stát i dvorská vojenská rada, která měla řešit nejdůležitější vojenské, zahraničněpolitické a ekonomické problémy nového soustátí. Pro Uhry byla ztráta vlastních státních úřadů velmi ponižující, ale museli se s novou realitou vyrovnat. Všechna nařízení pro Uhry vydávaly už jen rakouské úřady. V r. 1542 si ale uherská šlechta přece jen na Ferdinandovi vymohla zřízení místodržitelské rady. Ferdinand se tímto krokem snažil zrušit funkci palatina. Po smrti Štěpána Báthoryho v r. 1531 už ani tuto funkci neobsazoval. Místo funkce palatina vznikly nové funkce dvou hlavních kapitánů. Jeden spravoval část severozápadní a druhý jihovýchodní a tudíž i hranici s Osmanskou říší. Na této hranici permanentně probíhaly větší či menší incidenty. Zruinovaná uherská státní pokladna však nemohla neustále financovat válku s Turky, proto Ferdinand přikročil k zásadní reformě. Až dosud o financích rozhodoval úřad taverníka. Ten byl však nahrazen uherskou komorou v Bratislavě. Ta ale prakticky samostatně rozhodovat nemohla, protože byla podřízena dvorské komoře ve Vídni. Habsburkové také chtěli kontrolovat na stavech nezávislé zdroje královských příjmů z cel zahraničního obchodu (tzv. třicátků), ze solného monopolu, z báňského podnikání, z výnosů královských statků apod. Uherská komora měla - prostřednictvím té vídeňské - na starost také správu armády a výběr vojenských daní. Vojenské daně ale mohli přece jenom stavové ovlivňovat více. Výše vojenských daní totiž závisela přímo na sněmu a také na rozhodnutí tzv. stoličních úřadů. Otázka schvalování vojenských, ale i jiných daní se stávala nástrojem odporu proti absolutistickým a centralizačním snahám Ferdinanda I. Když Turci vtrhli v r. 1541 do Budína s úmyslem, že jej získají natrvalo, vypukla mezi Habsburky a Osmanskou říši otevřená válka. Ferdinand v r. 1542 povolal velkou armádu z německých zemí, ale do Budína se mu povedlo přitáhnout až na podzim.

Armáda

s přibližující se zimou musela obléhání Budína vzdát. Této strategické chyby okamžitě využili Turci, kteří se vydali rozšiřovat své území dále na jih i na sever. Turci ještě na konci téhož roku dobyli také další strategické jihouherské pevnosti Valpovo, Pětikostelí a Siklós. V dalším roce dobyli Stoličný Bělehrad a také severněji položené oblasti Uher, např. Ostřihom, nebo Vác. V r. 1544 vyplenili Visegrád, Novohrad a Hatvan. Sultán poté přikázal dobyté oblasti opevnit mohutnými hradbami, které měly vyznačovat hranice nově vzniklé provincie. Teprve nyní mohla být potvrzena existence Budínského pašaliku natrvalo. V r. 1545 bylo 42

uzavřeno příměří mezi Ferdinandem a Süleymanem, protože sunnitská Osmanská říše připravovala novou válku proti konkurenční ši´ítské safíjovské Persii. V r. 1547 Habsburkové a Osmané podepsali mírovou dohodu s platností na pět let. Nebylo to však zadarmo. Sultán požadoval každý rok vyplatit výkupné ve výši 30 tisíc uherských zlatých. Mír sice byl podepsán, ale i v míru se děly velmi podstatné změny. V Uhrách a na Balkáně se natrvalo usazovalo stále více tureckého obyvatelstva. Tudíž se zcela měnilo etnické složení v oblasti a také kultura a náboženství. Nad uherskými městy se postupně začínaly tyčit minarety a křesťanské kostely ustupovaly výstavbě četných mešit, koránových škol (medres), tureckých lázní (hamamů) a karavansarajů (jakési turecké podoby zájezdních hostinců). Reakce křesťanských sil byla obdobná. K obraně proti islámské hrozbě byla vystavěna obrovská soustava hradů a pohraničních pevností, která se táhla od Jadranu, přes Chorvatsko, Zadunají, jižní Slovensko až do Sedmihradska. Již při dřívějších tureckých válkách se ukázalo, že středověké pevnosti a hrady jsou již zastaralé. Proto se začalo nové opevnění budovat v novém renesančním stylu, převzatém od italských vojenských odborníků, kteří vycházeli z nejnovějších poznatků. Takovéto nové fortifikační systémy vznikaly např. v Györu, Komárně, či Nových Zámcích. Tato nová vojenská zařízení potřebovala stálé posádky, což vyžadovalo obrovské sumy peněz. Navíc uherská armáda byla poměrně špatně a zastarale vyzbrojená. Mnozí uherští vojáci stále nosili v boji těžké středověké brnění, které jim stěžovalo pohyb. Armáda navíc nebyla stálá a její struktura se velmi měnila. Budování staré banderiální armády nebo vojska v rámci šlechtické hotovosti se v praxi málo osvědčovalo. Uherská armáda se svou silou nemohla vyrovnat osmanské armádě, která patřila ve své době k nejlepším na světě, což se týkalo jak vojenské taktiky, tak i výzbroje a výstroje. Uherské království si proto najímalo raději na svou obranu lépe vyzbrojené žoldnéře ze zahraničí. Na obranu Uher musely dávat pravidelné a nemalé peněžní částky všechny země habsburského soustátí. Mír podepsaný v r. 1547 vydržel místo pěti jen tři roky. Záminkou k dalším bojům se tentokrát staly události v tzv. východním království, které bylo podřízeno Turkům. Území východního království se skládalo ze Sedmihradska a ostatních devíti východouherských stolic (krajů), které se nacházely mezi Zátisím a řekou Temeš. Mezi Sedmihradskem a těmito ostatními kraji se rozpoutalo etnické a náboženské násilí. Sedmihradsko chtělo tyto malé kraje obsadit a připojit k vlastnímu území. Samo složení obyvatel Sedmihradska bylo velice pestré. V Sedmihradsku žila spolu tři etnika: Sasové (tedy Němci), Sikulové a Maďaři (uherská šlechta). Ve zbylých devíti krajích panovala feudální anarchie, kterou ve svůj prospěch hojně využívali Turci, kteří zde konali divoké nájezdy a přepady. 43

Na sedmihradském území sice

vládla vdova po Janu Zápolském královna Isabela, které dorůstal syn Jan Zikmund, ale politickou linii určoval biskup Jiří Utěšenič-Martenuzzi. Ten shledal politiku svého zesnulého přítele Jana Zápolského, který se neváhal spojit v boji proti Habsburkům s Turky, za nesprávnou, ačkoliv ji sám původně podporoval. Utěšenič-Martenuzzi byl církevní hodnostář a chtěl se patrně vymanit ze svého stínu, který na něj vrhala spolupráce s „nevěřícími“. Toto provinění musel odčinit jedině tím, že Sedmihradsko vydá do rukou Habsburkům. V r. 1550 Utěšenič-Martenuzzi zahájil kroky k odevzdání východního království Habsburkům právě tehdy, když byla Osmanská říše zaměstnána válkou s Persií. S vědomím královny Isabely a biskupa začal v tichosti Ferdinand obsazovat Sedmihradsko. Jak se ale ukázalo, jednalo se o operaci velice riskantní. Ferdinandův bratr, římský císař a španělský král Karel V. jej varoval, aby turecké nebezpečí nebral na lehkou váhu a uvědomil si, že Turci jsou schopní klidně bojovat na dvou frontách a do několika hodin jsou schopni zmobilizovat mnohatisícovou neporazitelnou armádu. Armáda Svaté říše římské byla sice v pohotovosti, ale kvůli úplně jinému konfliktu, který hrozil přerůst ve válku s Francií. Karel Ferdinandovi doporučoval, aby prosadil prodloužení příměří. Ferdinand ale na bratrovu radu nedbal, a to i přes to, že v r. 1551 mohl vyslat do Uher pouze zhruba sedm tisíc vojáků včetně výpomoci Karla V. Hranici mezi Uhrami a Tureckem, včetně Sedmihradska, měla střežit tato nedostatečně početná armáda v čele s generálem Castaldem. Tak jak to Karel V. předpověděl, tak se také stalo. Turci ihned poznali, že Ferdinand obsadil hranice, a okamžitě vyslali obrovské vojsko, které spojenou obranu hravě zlikvidovalo. Byla to další potupná porážka křesťanských sil. Biskup Utěšenič–Martenuzzi chtěl s Turky opět vyjednat nový mír, ale generál Castaldo jej nekompromisně obžaloval z vlastizrady a nechal jej popravit. Tak tedy začala nová válka s Turky a tentokrát zcela zostra a bez naděje na příměří. Turci nic neponechávali náhodě a vítězně dobývali jedno místo za druhým (např.Temešvár, Dregel, Sečany, Šahy a další). Turci již mohli navíc tentokrát vstoupit do Uher ze dvou stran a bojovat i na západě i na východě současně. V r. 1552 porazili i spojenou uherskoslovenskou žoldnéřskou armádu u obce Plášťovce. V tomtéž roce postoupili i velmi hluboko na sever. Z této doby se asi nejvíce vtisklo do paměti obléhání Egeru. Toto město se bránilo ze všech sil pod vedením statečného barona Dobó obrovské přesile a nakonec se ubránilo.27 Turci ale Eger obešli a vtrhli dále na Slovensko, kde v r. 1554 dobyli hrad Fiľakovo a další dvě pevnosti, Divín a Modrý Kameň. Slovensko jen stěží odolávalo pustošivým nájezdům

27

Jako památku na turecké obléhání můžeme v Egeru dodnes vidět nejseverněji postavenou muslimskou stavbu v Evropě, a to minaret na náměstí. Legenda také praví, že uherští vojáci se před bojem opíjeli a polévali zdejším červeným vínem. Turci toto víno onačili za býčí krev. Od té doby se slavná odrůda egerského červeného vína nazývá Býčí krev – maďarsky Bikavér.

44

Turků, kteří kudy prošli, tam zanechali vypálená města a vyvražděné celé rodiny i s dětmi a starými lidmi. V r. 1556 dosadili Turci na trůn východního království syna Jana Zápolského Jana Zikmunda, a to i přes odpor stavů. Turci mu ale žádné území nevrátili a brali jej pouze jako loutku, se kterou si mohou dělat, co budou chtít. Poradcem Jana Zikmunda se stal Štěpán Báthory, který - jak se později ukázalo - nemohl provádět samostatnou politiku, aby se s Turky příliš nezapletl. Obával se ale i Habsburků. Měl totiž oprávněně strach z porušování suverenity východního království. Teprve v r. 1566 požádal o pomoc Habsburky. Když se o očekávané pomoci dozvěděl sultán Süleyman II., vytáhl se svou armádou na nové tažení a osobně řídil vojenské operace. Na konci léta zahájil slavné obléhání strategicky položeného hradu Sziget (též Szigétvár, nebo Sihóď). O Sziget, který obě strany považovaly za klíčový, se sváděl urputný boj. Mimořádnou statečnost v něm prokázal velitel zdejší posádky Mikuláš Zrinský ze Serinu, který zde hrdinně padl. V bitvě o Sziget padl i samotný sultán Süleyman II., nejvěhlasnější osmanský

panovník,

za jehož vlády turecká říše dosáhla největšího

územního rozmachu, alespoň co se Evropy týče. Není od věci připomenout, že obléhání Szigetu se účastnili i čeští bojovníci a mezi nimi i mladý Vilém z Rožmberka, který zde získal nepostradatelné jak vojenské, tak i diplomatické zkušenosti. Obléhání Szigetu skončilo sice nerozhodným výsledkem, ale zároveň i obrovským krveprolitím. Po Süleymanově smrti nastoupil na osmanský trůn panovník umírněnějších názorů Selim II., který již ve výbojích s takovým nasazením nepokračoval. Střídaní stráží mezitím proběhlo také v Rakousku, v Uhrách a v Čechách, když se vlády ujal Ferdinandův syn Maxmilián. Oba noví panovníci navázali přátelštější vztahy a podepsali v r. 1568 v Drinopoli (dnešním Erdine) mírovou smlouvu. Od té doby se situace podstatně uklidnila. Vojenské akce sice skončily, ale problémů zůstávalo stále obrovské množství. Bylo třeba opravit celá zpustošená města a hrady, byla tu otázka již trvale usazeného muslimského obyvatelstva v Uhrách i na Balkáně a také stále nebyl vyřešen problém s východním královstvím. Maxmilián si však v řešení těchto velmi složitých problémů vedl poměrně úspěšně. Ještě před smrtí Jana Zikmunda Zápolského v r. 1571 se mu s ním podařilo uzavřít dohodu v západoněmeckém Špýru, která nařídila Janu Zikmundovi vzdát se titulu krále a přijmout pouze titul knížecí. Ze Sedmihradska a zbývajících devíti uherských zemí (tzv. partium) se stalo pouze

knížectví, které bylo vyhlášeno nedílnou součástí uherského

království a tím pádem i habsburské říše. Jižní i střední část Uher však i nadále drželi Turci. Přestože se v Uhrách usadilo nové muslimské obyvatelstvo, netvořilo v žádném případě většinu. Turci však v Uhrách přebrali úřední správu a vojenskou i soudní moc. Snažili se sice 45

alespoň částečně tu a tam přiblížit tamějším zvyklostem, ale jejich vláda se vyznačovala až do očí bijícími rozdíly. V osmanské říši, jak známo, měl neomezenou moc sultán, který vlastnil všechnu půdu. Části půdy ovšem propůjčoval vojenským velitelům, kteří zato museli vydržovat přísně stanovený počet vojáků.

Tento speciální lénní (tzv. tímarský) systém

zaručoval to, že osmanský stát, založený na výbojích, mohl stále mít v pohotovosti sedmdesátitisíci- či vícečlennou armádu a mohl stále expandovat. Říše se skládala z provincií (elájetů). Pod provincie spadaly obvody (nahíje nebo sandžaky). Takovýto územněsamosprávní systém zavedli Turci i v Uhrách. Původně zde byla takováto provincie jenom jedna. Ta měla sídlo v Budíně a řídil ji velitel (beglerbeg), který měl zároveň v naprosté většině případů prestižní hodnost paši. Uherská turecká provincie se proto, jak jsme již dříve řekli, jmenovala budínský pašalik. Budínská provincie velmi rychle expandovala a v polovině 16. stol. už měla 52 sandžaků. Když v r. 1552 dobyli Turci Temešvár a v r. 1556 i pevnost Gyulu, zřídili novou provincii se sídlem v Temešváru, která zahrnovala celé Zátisí až k Varadínu a na severu končila u pevnosti Szolnok. Z bývalého východního království zbývaly jen územní trosky. Po smrti Jana Zikmunda Zápolského se stal sedmihradským knížetem ambiciózní velmož Štěpán Báthory, kterému se podařilo znovu tuto důležitou oblast postavit na nohy. Za jeho vlády se Sedmihradsko opět důrazně prosadilo na mezinárodní scéně. Zvláště patrné to bylo po vymření vládnoucí dynastie Jagellonců v Polsku. Kandidátů na uprázdněný polský trůn bylo několik. Mezi nimi, jak známo, byl i tehdy nejvýznamnější český aristokrat Vilém z Rožmberka. V r. 1575 se ale polští stavové jednoznačně rozhodli pro Báthoryho. Už z této volby je patrno, jaké důvěře a prestiži se tento uherský magnát těšil. Další turecké provincie v Uhrách vznikly až na konci 16. stol. během tzv. patnáctileté války. Byly to pašaliky se sídly v Egeru a Velké Kaniži (Nágykanizsa). Tyto malé provincie ale byly podřízené Budínskému pašaliku. Na Turky okupovaných územích panoval, co se týče pravomocí úředníků, zákonodárství a státní správy, chaos. Platily tu jak uherské, tak i turecké zákony. Většinou však Turci ponechávali samosprávu měst místním uherským úřadům a sami řídili soudnictví, finance a také se - jak jinak - starali o vojenské záležitosti. Výběr daní hlídali v Uhrách defterdáři a obzvláště obávaní byli i kádíové (islámští soudci), kteří se v Uhrách snažili prosazovat muslimský právní systém a soudili podle islámského práva (šaría). V Uhrách se ale učení koránu nikdy příliš neujalo. I když se neválčilo, Uhry byly zmítány těžkou krizí. To se projevovalo zejména v protestech poddaných, kteří se neohroženě stavěli jak proti Turkům, tak i proti křesťanským pánům. Poddanské nepokoje vlastně v Uhrách provázely celé 16. stol. Už krátce po bitvě u Moháče se shromáždila armáda poddaných, kterou vedl srbský vojevůdce Jovan Černý. O přízeň těchto poddaných se ucházel jak Jan 46

Zápolský, tak i Ferdinand. Jan Zápolský vzpouru poddaných, vedenou Jovanem Černým, nakonec v r. 1527 snadno zlikvidoval. Velké poddanské a protiturecké povstání vypuklo v letech 1569-1570 jako reakce na řádění tureckých vojáků v okolí Szolnoku a Debrecína. Toto povstání bylo ale patrně ovlivněno i rozmáhající se sektou novokřtěnců. Ta hlásala zánik starého světa, nastolení tisícileté říše a božího království. Nejvýznamnějším hlasatelem těchto myšlenek byl vůdce povstání, legendární rumunský sedlák romského původu (byl přezdíván „černý člověk“) Jiří Karácsónyi. Tento statečný hrdina byl opředen nesčetnými legendami. Jeho povstání ale také ztroskotalo. Kuriózní je však to, že Turci jej sice porazili, ale definitivně bylo povstání zlikvidováno až městským patriciátem v Debrecíně. Karácsónyi zde byl popraven a zbytek jeho věrných postřílelo královské vojsko. Stejný osud stihl i třetí a největší poddanské povstání, které proběhlo v r. 1573. Začalo ve Slavonii a rozšířilo se po celém Chorvatsku, Slovinsku a Uhersku a zasáhlo dokonce i Korutany a Štýrsko. Toto povstání bylo již v pravdě mezinárodní záležitostí. Do boje se zapojili Chorvaté, Slovinci, Slováci, Maďaři, Rumuni, Němci a další. Do čela si vzbouření poddaní zvolili Matije Gubce, který byl také nazýván kvůli nekompromisnímu odsouzení šlechty a síle osobnosti „selským králem“. Chorvatští stavové spolu s ostatními šlechtici v Uhrách i v Rakousku však proti poddaným vyslali armádu a velmi krutě s nimi naložili. Všechna povstání, jak protiturecká, tak i protihabsburská, tak skončila porážkou. Ke konci 16. stol. narůstalo v celé Evropě mezinárodní napětí. Zejména náboženské války a konfesijní spory nabývaly až obludných rozměrů. Vzpomeňme např. na do té doby nevídaný masakr z r. 1572 ve Francii, známý jako Bartolomějská noc. Stranou všeobecné konfrontace této doby nemohla pochopitelně zůstat ani turecká otázka. I přes veškeré mírové dohody docházelo na turecko-uherských hranicích ke stále závažnějším incidentům. Nutno podotknout, že křehké příměří porušovali tu a tam jak křesťané, tak i muslimové. Stále vážnější střety pak vyústily v novou válku, která do dějin vešla jako „patnáctiletá“. Válka částečně vypukla i kvůli závažným událostem v Osmanské říši. Říše se zmítala v ekonomické i společenské krizi. V Istanbulu i dalších osmanských městech se začali bouřit vojáci, kteří po skončené válce ztratili práci a s ní pochopitelně i žold. Sultán a jeho rádci se proto rozhodli, že zabrání vzpourám armády tím, že vojákům dají práci. Znamenalo to jediné – potřebu vyhlásit novou válku v Evropě a podmanit si nové cizí obyvatelstvo, aby platilo daně do prázdné osmanské státní pokladny. V krizi však byla i habsburská monarchie. Od r. 1576 vládl v českých zemích, Rakousku i Uhrách Rudolf II., který alespoň z úhlu pohledu uherské šlechty začal provádět plíživou, ale výraznou rekatolizaci a připravoval zřetelně nástup

47

rakouského absolutismu. Zatímco Rudolfův pražský dvůr kvetl, uherské země se ocitaly ve všeobecné bídě a úpadku. Uhry se proto dožadovaly rázného postupu proti Turkům. Bojové operace patnáctileté války začaly, když bosenský paša Hasan podnikl se svým vojskem již po několikáté mohutný vpád do Chorvatska. Chorvaté už ale měli tureckých vojenských akcí dost a okamžitě o pomoc požádali císaře Rudolfa II. Císařské vojsko Turky porazilo a paša Hasan v boji padl. Tato prohra ale Turky vyprovokovala natolik, že sultán nařídil novou výpravu půlměsíce do Uher. Turci poté dobyli pevnost Sisak a přešli do Zadunají, kde si podmanili Veszprém a Palotu. Císařská armáda však mezitím turecké oddíly porazila u Pakózdu, a táhla na Stoličný Bělehrad, který však nedobyla. V severní části Uher si křesťanská vojska pod vedením barona Mikuláše Pálffyho vedla o mnoho lépe. Uherské a habsburské síly ještě v r.1593 osvobodily Fiľakovo, Modrý Kameň, Sečany, Drgel a příštího roku i Novohrad. Císařské vojsko bylo v euforii, ale ukázalo se, že předčasně. Císařská armáda byla poražena v r. 1594 u Ostřihomi a Turci postupovali opět na sever a obsadili dokonce i Györ, který byl považován za místo, z nějž by Turci mohli vést přímý útok na Vídeň. Je zajímavé, že v patnáctileté válce se na stranu Habsburků přidalo i dosud váhavé Sedmihradsko a také rumunská knížectví Moldavsko a Valašsko. Sedmihradští vojáci osvobodili velkou většinu Zátisí a do bojů se zapojil i valašský vévoda Michal, který Turky porazil na konci října r. 1595 u Giurgiu na dolním Dunaji. Dalších velkých úspěchů se křesťanští spojenci dočkali v tomtéž roce, když se jim konečně podařilo dobýt Ostřihom a společně s ní i Visegrád a Vác. Navíc Chorvaté mezitím pod vedením Jiřího Zrinského a Tomáše Erdödyho dobyli ztracená území mezi Sávou a Drávou. Když se válka rozpoutala s největší zuřivostí a vypadalo to, že Turci budou z Evropy vyhnáni, začali prosit o příměří. Rudolf II. ale o míru nechtěl ani slyšet. Úspěch uherských a rakouských sil měl hned několik příčin. Císařská armáda již měla lepší válečnou taktiku, kterou se dokázala naučit za ta léta bojů od Turků, a také modernější zbraně. Úspěch by však nebyl myslitelný bez masivní zahraniční pomoci. Významnou úlohu ve financování válek s Turky měly západoevropské země, papežská kurie, španělská inkvizice, španělští Habsburkové, italské městské státy (Benátky, Janov a další) a německé země (odtud největší částky poskytovali Fuggerové). Válka se stávala stále výnosnějším obchodem, ale nebohatly z ní ani tak řadoví vojáci, jako spíše vysoká aristokracie, jejíž někteří představitelé sice o průběhu válek rozhodovali, ale sami na válečném poli nikdy nebyli. Bojová morálka převážně žoldnéřských vojsk proto v průběhu války upadala. V r. 1595 navíc zemřel generál hrabě Mansfeld a jeho nástupce arcikníže Maxmilián zdaleka nedosahoval takových velitelských kvalit. V r. 1596 císařská 48

armáda dobyla ještě Hatvan, ale Turci se opět postavili na nohy a dobyli Eger a také porazili uherské a sedmihradské oddíly v bitvě u Mezökerésztése. Turci sice chvíli vítězili, ale v r. 1598 se pod vedením Mikuláše Pálffyho začalo opět uherské a rakouské armádě dařit. Křesťanské síly opět dobyly Györ, osvobodily Veszprém, Tatu a Palotu a v r. 1599 oblehly Budín a snažily se z hlavního uherského města Turky jednou pro vždy vyhnat. Situace se však ukázala být daleko složitější. Turci si totiž na pomoc proti křesťanům pozvali na zvládnutí situace v Uhrách divoké, nesmírně kruté a rovněž islamizované krymské Tatary. Ti budili v celé střední Evropě panickou hrůzu. A oprávněně. Tataři každou vesnici, do které přišli, vypálili, vyhodili do povětří, vyrabovali a obyvatelstvo, včetně žen, krutě mučili a vraždili. Velké množství lidí bylo rovněž odvedeno do zajetí. Křesťanská vojska se ale nenechala zastrašit. V r. 1601 byl osvobozen Stoličný Bělehrad a o rok později i Pešť. Turci však tato dvě strategicky důležitá města za krátkou dobu opět získali. Patnáctiletá válka však musela zákonitě vyvolat velké politické zvraty i uvnitř spojeneckých sil a také uvnitř ohrožených zemí, obzvláště když se bojovalo tak dlouho a když celá situace vypadala z hlediska křesťanských i muslimských sil nerozhodně. Do největších problémů se ke konci dlouhé a vyčerpávající války dostalo opět Sedmihradsko, které se odtrhlo od habsburské říše. V r. 1604 se v Uhrách vzbouřili stavové a vypuklo mohutné povstání, vedené novým významným politickým vůdcem Štěpánem Bočkajem. Bočkaj celou válku obrátil naruby. Za své úhlavní nepřátele totiž nepovažoval Turky, se kterými udržoval přátelské vztahy, ale Habsburky. Uherská šlechta si totiž uvědomila, že hlavním nebezpečím je pro ní centralistická politika Habsburků, kteří stále více svým stylem vlády směřovali k absolutismu. Důležitou roli hrálo i značně se v Uhrách rozšiřující učení reformace. Mnozí významní uherští šlechtici, ale i měšťané a poddaní z Uher utíkali nikoliv před Turky, ale před Habsburky a rekatolizací. Známý je např. případ protestantského magnáta a válečného zbohatlíka Štěpána Illésházyho, proti kterému byl rozpoután nebývalý soudní proces. Illésházy byl obviněn v letech 1601-03 z urážky císaře a byl odsouzen k trestu smrti. Zachránil se na poslední chvíli útěkem do Polska. V r. 1604 byl odejmut evangelíkům košický dóm sv. Alžběty a po celých Uhrách se rozpoutal hon na nekatolíky. Mnozí uherští politici proto začali intenzivně s Turky spolupracovat v boji proti Habsburkům. Týkalo se to i Sedmihradska. Po smrti Štěpána Báthoryho v r. 1586 se zde ujal vlády jeho synovec Zikmund, který byl ale neobratným a slabým vládcem. V r. 1595 se rozhodl uzavřít spojenectví s Habsburky proti Turkům. Turci však na Sedmihradsko útočili stále více a Zikmund se vlády zbaběle vzdal a odevzdal knížectví Rudolfovi II. Sedmihradští stavové však měli strach z Turků a proto chtěli, aby Zikmund v nejvyšším úřadě setrval. 49

Habsburkové, ale již nic takového nepřipustili a do Sedmihradska povolali císařského generála Jiřího Bastu. Basta se stal sedmihradským místodržitelem a zavedl zde vládu provázenou terorem. Z obyvatelstva byly vymáhány extrémně vysoké daně a nekatolíci byli pronásledováni. Tvrdá rekatolizace a všeobecný útlak vyvolaly obrovskou nespokojenost, avšak povstání, které z ní vzešlo, bylo krutě potlačeno. Jediný, kdo Sedmihradsku mohl pomoci, byl Bočkaj. Pro české dějiny je zajímavé, že Bočkaj působil nějakou dobu v Praze na dvoře Rudolfa II. jako poradce pro záležitost Sedmihradska a byl navenek i stoupencem Habsburků. Spojenectví Bočkaje s Turky a se sedmihradskou šlechtou však bylo prozrazeno a generál ve službách Habsburků Barbiano Belgiojoso dostal rozkaz zabavit Bočkajovi majetek v Bihárské stolici. Bočkaj toho využil a inicioval vznik velkého uherského povstání proti Habsburkům. Sestavil proti nim silnou armádu, která byla složena z hajduků, tj. vojáků, kteří dříve bojovali na straně Habsburků proti Turkům, ale když se jim snižoval žold, hromadně přešli k Bočkajovi. Hajduci pod jeho vedením 15. října 1604 porazili císařskou armádu, vedenou generálem Belgiojosem a vyhnali ji na Slovensko. Ještě koncem října dobyl Bočkaj Košice a v r. 1605 si vymohl takový respekt, že byl zvolen knížetem celých Uher. Bočkajovy hajducké hordy dobyly celé Slovensko kromě Bratislavy a konaly divoké pustošivé nájezdy do Zadunají až k Drávě a dokonce i do Rakouska a na Moravu. Čeští a moravští stavové sice zpočátku s Bočkajovým povstáním sympatizovali, ale když viděli, že hajduci neumí nic jiného, než pálit, ničit a vraždit, ostře se proti němu postavili. Moravané hajduky nakonec vyhnali vojenskou silou až k Váhu. Zásah Moravanů uherskou opozici zaskočil tak, že se začala rozdrobovat. Část uherské šlechty nato přestala hajduky podporovat. Mnohým uherským velmožům vadilo, že se Bočkaj neváhal spojit s Turky a že Sedmihradsko, osvobozené od Habsburků, zůstávalo stále v tureckém područí. Část uherské šlechty se chtěla raději s Habsburky dohodnout. Tento názor zastával i do Polska uprchnuvší Štěpán Illésházy, který se ale vrátil, aby se povstání mohl účastnit. Turci mezitím využili uherské rozhádanosti a v r. 1605 opět dobyli Ostřihom a několik dalších pevností. Za této situace chtěl mír s Habsburky už i Bočkaj. Dlouhá a komplikovaná jednání nakonec přece jen vyústila v podepsání mírové dohody ve Vídni 23. června 1606. Touto dohodou však ještě patnáctiletá válka neskončila. Bočkaj sice ovládl území po kterém toužil - Sedmihradsko a Szatmárskou, Berežskou a Ugočskou stolici - a obyvatelům Uher slíbil náboženské a politické svobody (znovu byl např. obnoven úřad palatina), ale stále tu chyběla dohoda s Turky. Soutěž o dřívější vyjednání míru s Turky svedl císař Rudolf II. se svým stále ambicióznějším bratrem, arcivévodou Matyášem, který poté převzal vládu 50

v Uhrách. Rudolf se zdráhal dokonce podpořit i mír z Vídně, který byl považován za první Matyášův diplomatický úspěch. Dohodu s Turky nakonec dokázal dříve uzavřít právě Matyáš. Mírová smlouva byla podepsána 11. listopadu u ústí řeky Žitavy s platností na 20 let. Rakousko a Uhry se zavázaly Turkům vyplatit 200 tisíc zlatých a ponechat jim Eger, Kanizsu a Ostřihom. Válka s Turky skončila na několik desítek let. Do popředí tak nyní mohly vstoupit evropské náboženské rozepře, které vyústily v třicetiletou válku.

51

5. Účast českých zemí na střetu s tureckým a islámským vlivem Nyní se dostáváme k danému tématu z pohledu českých zemí. Jak se vlastně na celou záležitost díval člověk žijící v raném novověku v českých zemích, v končinách obklopených pohořími a lesy? Na tuto otázku věru není lehká odpověď. Jak říká ve svém díle Tomáš Rataj, snáze ji můžeme hledat, pokud nemáme k problematice žádnou literaturu a prameny, asi jen pomocí dnešních stereotypů.28 Samozřejmě, že známe cestopisy a různé jiné práce urozených a vážených osobností, jako např. Martina Kabátníka, Václava Budovce z Budova či Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, ale skoro vůbec už neznáme, až na několik výjimek, názory lidí neurozených. Právě proto, že názory těchto, dnešními slovy řečeno „obyčejných lidí“, neznáme, musíme na danou problematiku nezřídka hledět prizmatem dnešní doby. Nebude proto doufám škodit, když připomenu jen tak na okraj jednu událost ze současnosti.

5.1. Vnímání nepřátel v českých zemích a v Evropě a stereotyp nebezpečí z východu Nedávno měl celý svět možnost sledovat každoroční prestižní mezinárodní konferenci ve švýcarském Davosu, na kterou se sjeli politici z celého světa, aby rokovali o současných ekonomických i politických problémech. Na konferenci vystoupil s projevem i turecký premiér, který přes poměrně přátelské vztahy29 nečekaně ostře kritizoval Izrael za politiku uplatňovanou vůči Palestině a zejména za vojenskou operaci v Pásmu Gazy. Velmi zajímavé byly o této zprávě diskuse na internetu. V mnohých příspěvcích nechyběly stereotypní, po staletí se opakující zmínky o tureckém hospodářství, o tom, že Turci nemají právo na vstup do Evropské unie, o tom, že Turci jsou zaostalí, o hrozbě islámu v Evropě, o genocidě Kurdů a podobně. Samozřejmě, že Turecko je za genocidu Kurdů nebo za mnohasetletý útlak národů na Balkáně odpovědné a musí projít hlubokou sebereflexí, o tom jistě není pochyb, ale co kdybych namítl, že viníci daleko větších genocid, jako např. Německo, které v holocaustu 28

Viz [Rataj 2002: 12-15] Dobré izraelsko-turecké vztahy mají velmi hluboké historické kořeny. Mnozí Židé, kteří v 15.stol. uprchli před reconquistou (zpětným dobýváním arabského území křesťany) ze Španělska a Portugalska právě na území Osmanské říše, zde mohli, ač s omezením, praktikovat, na rozdíl od většiny tehdejší Evropy, svou víru a stali se úspěšnými obchodníky a řemeslníky. S Židy a muslimy má značnou spojitost i vznik obávané španělské inkvizice. Ta měla dohlížet na důsledný obrat na katolickou víru všech Židů a muslimů. Bylo tu totiž podezření, že se obracejí jen na oko a ve skutečnosti dále praktikují svou víru. Inkvizice však získávala stále více pravomocí a za vlády španělských Habsburků měla prakticky neomezenou moc. Inkvizice měla tehdy za úkol nejen likvidovat jinověrce, ale také měla hledat podvratné síly uvnitř křesťanské obce. Nejznámějším příkladem jsou asi proslulé čarodějnické procesy, které se ale prováděly i na protestantské straně. 29

52

vyvraždilo většinu židovské populace, ale i Francie, Itálie, Velká Británie, či Španělsko, které se uchylovaly k masovému vyvražďování, např. Arabů, Indů, Indiánů, černošských národů či Vietnamců a jiných etnik za koloniální éry, byli do evropské integrace zapojeni ihned? Byl bych zvědav, jaké odpovědi bych se z úst běžného Evropana, dejme tomu právě Čecha, Němce nebo Francouze dočkal. Jak vidno, vnímání různých národů či etnických skupin se nevytváří nikdy naráz a jejich hodnocení zpravidla vychází z historické zkušenosti. Typickým příkladem v případě českého národa je mnohasetletá zkušenost s Němci a zhruba v posledním půlstoletí i s Rusy. V západní Evropě je klasickým případem odvěká a dodnes patrná rivalita mezi Angličany a Francouzi či na Pyrenejském poloostrově soupeření Španělska s Portugalskem. Podobných příkladů rivalit či negativních obrazů druhého bychom v Evropě a ve světě našli bezpočet. Na rozdíl od interakce Francie - Anglie či Česko - Německo se vztah českých zemí k Turkům neprofiloval na základě vlastní historické zkušenosti, protože i dnes, v době rychlé letecké dopravy a internetu je přece jen Turecko vzdálené. Zkušenosti s Turky byly do českých zemí zprostředkovávány především tiskem, cestopisy, náboženskými polemikami a vůbec tím vším, co Tomáš Rataj ve své knize České země ve stínu půlměsíce nazývá „tureckou literaturou“. Profesor Miloš Mendel, významný český odborník na Orient a na islámský svět, ve své knize Džihád (tedy onen obávaný výraz Svatá válka), s podtitulem Islámské koncepce šíření víry, seznamuje čtenáře s islámem a různými výklady džihádu, které jsou nejen militantní a expanzivní, ale také nenásilné, mystické či humanisticky pojaté, jako např. šíření muslimské vzdělanosti či misijní činnosti.30 Hned v úvodu knihy uvádí tři poměrné hanlivé citáty z českého prostředí o islámu z různých období, první z r. 1613 z Antialkoránu Václava Budovce z Budova, druhý z r. 1878 z lidové písně o rakouské okupaci Bosny a Hercegoviny a třetí ze současnosti z jedné recenze Literárních novin, která je rovněž vůči islámskému světu krajně podezíravá a obviňuje jej z násilí, z teroristických činů a obecné nesnášenlivosti. Je velmi zajímavé sledovat to, že zatímco dnes je mínění o islámu v českých zemích a vůbec v Evropě až na výjimky poměrně nevalné, v době renesance a humanismu se na islámské země, reprezentované v této době zejména Osmanskou říší, dívali různí šlechtici, intelektuálové a cestovatelé poněkud jinak. Samozřejmě, že islám byl pro ně náboženstvím velmi vzdáleným a většinou kacířským, ale zároveň Osmanskou říši obdivovali. Zdůrazňovali její kulturní vyspělost a především v Evropě nevídané bohatství. Z nádhery sultánova dvora, z výzdoby mešit a paláců a všeobecné okázalosti tureckých úředníků i dvorských hodnostářů 30

Viz [Mendel 1997/2001: 5-36]

53

byli Evropané doslova unesení a samozřejmě že Turkům všechny tyto vymoženosti záviděli. Ve spisech intelektuálů z 16. století bychom zmínky např. o „tureckém hospodářství“ či jiné pozdější poněkud hanlivé výrazy týkající se Turků hledali marně. I některé významné osobnosti evropských dějin raného novověku se o Turcích a o jejich způsobu života vyjadřovaly kladně. Např. vůdce německé reformace Martin Luther se vyjádřil pochvalně o přístupu islámu k ženám. Ženy měly podle něj v Evropě až příliš velká práva a zasahovaly do věcí, které jim nepřísluší. Přitom stejný názor na tuto problematiku měli i největší Lutherovi odpůrci, tedy katolická církev, ale i jiné církve reformní, např. vyznavači učení Kalvínova.

5.2. Věda a vzdělanost muslimského světa a její reflexe v Evropě a českých zemích Vraťme se ale nyní k problematice zkušenosti českých zemí s islámem a také s Araby nebo Turky. Zde čerpám informace z knihy Miloše Mendela, Bronislava Ostřanského a Tomáše Rataje Islám v srdci Evropy31. Úplně nejstarší zmínka o muslimech se objevila již na Velké Moravě v 9. stol. V té době už měl za sebou islám velmi pestrou cestu a šířil se na všechny světové strany, do Asie, Afriky i Evropy. Konkrétně se jedná o pozoruhodné literární dílo s názvem Život svatého Konstantina-Cyrila, které je součástí moravsko-panonských legend. Jsou zde podrobně popsány Cyrilovy misie k Chazarům a Arabům, které byly uskutečněny na příkaz byzantského císaře, a to ještě před christianizací Velké Moravy v r. 863. V legendě se také dozvíme, že Cyril považoval muslimy za moudré a vzdělané lidi a také zdůraznil, že islám uznává neposkvrněné početí panny Marie a také chválí a uznává jako jednoho z proroků

Ježíše Krista. Život svatého Konstantina-Cyrila je však spíše než s

českými zeměmi, potažmo tehdy ještě Velkou Moravou, spojen především s byzantskou literaturou a vzdělaností. Za Velké Moravy i raného přemyslovského státu však s Orientem, a tudíž i muslimským světem

prokazatelně

existovaly čilé, zejména obchodní kontakty.

Důkazem mohou být např. mince pocházející až z Persie, ale také z Balchu a Samarkandu, které byly nalezeny v Kelči na Moravě. Přemyslovský stát prodával do Orientu vosk, med, kožešiny, ale také otroky. Významný český historik Dušan Třeštík tvrdí, že otroci byli hlavním vývozním artiklem říše knížete Boleslava I. - bratra zavraždivšího Václava, která díky tomu dosáhla značného územního rozmachu (český stát tehdy zahrnoval Slezsko, Malopolsko a Halič až k Červoňským hradům). Češi tehdy kontrolovali značnou část strategicky důležité obchodní cesty z Řezna do Kyjeva. Je třeba zdůraznit, že zrovna v době 31

Viz [Rataj Mendel a kol. 2007: 155-208]

54

vlády Boleslava I. (konkrétně v r. 965) přišel do českých zemí i známý arabsko-židovský cestovatel a obchodník Ibrahím Íbn Jákob, který pocházel pravděpodobně z Andalusie a působil ve službách córdobského chalífy al-Hakama II. z rodu Umájjovců. Ibrahím íbn Jákob je pro české dějiny velice důležitou postavou, protože nám zanechal poměrně přesný popis českých zemí včetně Prahy (madínat Bragá). Je to patrně jedna z vůbec nejstarších zmínek o Praze, která je popisována Ibrahímem jako velmi důležité obchodní centrum. Přicházeli sem podle něj Rusové a také jiní Slované se spoustou zboží a Arabové i Turci s mincemi, kteří zde kupovali otroky, cín a kožešiny. Ibrahím íbn Jákob si sám velmi Prahu pochvaloval za to, že zde mohl hodně nakoupit a směnit peníze. Ibrahím také Prahu popisuje jako obec větší než vesnice, ale zase menší než město. Všiml si také mohutného opevnění, které bylo skutečně objeveno při archeologickém průzkumu na Malé Straně v letech 1994-97. Bádání archeologů také potvrdilo existenci ještě jednoho opevněného sídla Přemyslovců pod Pražským hradem, tak jak jej popsal arabsko-židovský cestovatel. Jak je patrno, Arabové a ostatní muslimské národy toho o střední Evropě věděli velmi mnoho, možná dokonce více než lidé v západní Evropě. Dokládá to i kniha Abú al-Hasana Masúdího Rýžoviště zlata a doly drahokamů, citovaná Milošem Mendelem, kde se podrobně hovoří o kmeni Doudlebů, nebo knížeti Václavovi, Moravě a snad i o Praze. Slavný perský učenec al-Chórezmí ještě dříve popsal Germánii a dosti přesně identifikoval, že v ní žijí nejen Germáni, ale i Slované. Dokonce ji pojmenoval jako zemi Slovanů. Všechny případy setkání s islámským vlivem byly však i přes svou důležitost např. Ibrahímových poznatků až dosud jen velmi okrajovou a zprostředkovanou záležitostí. Opravdové setkání českých zemí s islámským světem přišlo až při křížových výpravách. Netřeba zdůrazňovat, že křížové výpravy byly vedeny s cílem křesťanů dobýt svatá místa, která se dostala do rukou muslimů. První křížová výprava probíhající v letech 1096-1099 do chodu českých dějin příliš nezasáhla. Přesto na jejím počátku v r. 1096 jedna skupina, která se přidala k výpravě chudých zfanatizovaných

poutníků, vedených

mnichem Petrem

Poustevníkem, vtrhla do Prahy, kde loupila a vraždila Židy, nebo je alespoň násilně nutila ke křtu. Není vyloučeno, že se už první křížové výpravy zúčastnili i čeští duchovní a šlechtici. Druhé křížové výpravy v letech 1147-1149 se již Češi účastnili zcela nepochybně. Oddílu českých vojáků velel sám kníže Vladislav II., který byl poután spojeneckými závazky ke svému příbuznému, římskému králi Konrádovi III., který byl jedním z hlavních velitelů vojenských operací. Prameny z této doby nás však o účasti českých bojovníků informují velmi málo. Nevíme, zda Češi bojovali ve významné bitvě u Dorylea v Anatólii, kde bylo křižácké vojsko zcela rozdrceno Turky. Bojovali-li tu však Češi, byli buď pobiti, nebo získali 55

k muslimskému nepříteli hned při prvním setkání s Turky velký respekt. Vladislavovo vojsko tedy utrpělo velké ztráty a většina Čechů se již domů nevrátila. Alespoň to tvrdí ve své kronice významný kronikář, pražský kanovník Vincencius. Víme, že sám Vladislav do Palestiny nakonec nedorazil a z Turecka se přes rozsáhlé ruské oblasti vrátil již v r. 1148 domů. Od této doby se již o muslimském nebezpečí v českých zemích vědělo patrně velmi dobře, přestože Vincenciovy výpisy byly velice stručné. Třetí křížová výprava, která se konala v letech 1189-1192, se proslavila zejména vedením římsko-německého císaře Friedricha I. Barbarossy. Čeští bojovníci se této výpravy rovněž účastnili. Nevelel jim tentokrát panovník, kterým byl tehdy již kníže Konrád II. Ota, který řešil četné domácí problémy mezi Čechami a Moravou, ale jeho příbuzný kníže Děpolt. Výpravy se účastnil i rakouský duchovní Ansbert, který sepsal svou kroniku. Tato kronika se však stala součástí jiné významné kroniky známého milevského opata Jarlocha. Právě díky Jarlochovi již o české stopě v křížových výpravách víme poněkud více. Víme, že po boku římského císaře a jiných významných panovníků, např. francouzského krále Filipa Augsta a anglického krále Richarda Lví srdce čeští vojáci bojovali statečně a patřili mezi nejlepší. Vše se však změnilo, když Friedrich Barbarossa utonul v. 1190 nešťastnou náhodou v Turecku u dnešního města Silifke. Od té doby zpráv o českých křižácích výrazně ubylo. Patrně byla většina z nich buď zajata, nebo padla v boji. Turci nakonec zabili i knížete Děpolta. Další křížové výpravy ze 13. stol. již pro dění ve střední Evropě nebyly příliš důležité. Tyto výpravy vedla už převážně jen Francie spolu s ostatními zeměmi západní Evropy. Čeští kronikáři se proto o nich příliš nezmiňují. Výjimkou, potvrzující pravidlo, byl pád města Akkon (dnešní Akka v severním Izraeli) v r. 1291, který znamenal definitivní zánik křižáckých států ve svaté zemi. I čeští kronikáři v této době již o smyslu křížových výprav pochybovali a kritizovali křižáky za nesvornost. Avšak nebyly to pouze křížové výpravy, které nás Středoevropany seznamovaly ve středověku s islámským, tedy arabským, tureckým nebo i perským světem. Postupně se totiž po Evropě šířila literatura s poznatky o islámu a Orientu obecně. Islámští vzdělanci převzali dědictví antické kultury a Evropa je přejala a znovu rozvedla a poté i překonala až v raném novověku. Ve středověku ale, jak víme, bylo hlavním zdrojem intelektuálních sporů náboženství a na poznatky antické vědy se v Evropě poněkud pozapomnělo a to i přes středověkou znalost Platóna a Aristotela. Učení velikánů antické filozofie nám zprostředkovali právě Židé a muslimové ve Španělsku. Evropská vzdělanost islámskou učenost poznávala prostřednictvím náboženských sporů. Počátky náboženských polemik s islámem je třeba hledat v Byzantské říši v 8. stol., kdy zde působil významný teolog Jan 56

z Damašku. Další významné poznatky o islámu byly do literární podoby zpracovány v bezprostřední blízkosti islámu, tedy ve Španělsku. Mám zde na mysli zásadní korpus textů, sepsaný ve 12. století v Toledu z podnětu clunyjského opata Petra Ctihodného. Clunyjský opat pak ustavil skupinu expertů, kteří měli za úkol přeložit Korán a další významné arabské texty do latiny. Samotný Korán přeložil do latiny anglický mnich Robert z Kettonu (Kettensis). Současně s překladem Koránu do latiny se po Evropě šířily věroučné spisy, které měly učení islámu vyvrátit. Takováto pojednání vznikala i v českém prostředí. Dokazuje to např. spis českého teologa a lékaře Zdislava z Hradce Králové, prvního českého provinciála řádu Dominikánů, „Exhortatio ad Arabes et Hebreos de Incarnatione de Iesu Christi“, pocházející z doby po r. 1308. Miloš Mendel také uvádí, že převážně v klášterních knihovnách však najdeme i jiná latinsky psaná díla věnující se problematice islámu, např. Historia de Machomet Sarracenorum ze 14. stol. nebo Historia de fide Sarracenorum z r. 1415 nebo Historia de Machometto z 15. stol. či Suscitere fidem Machometi z r. 1477, Quia Machometus prohibuit suis vinum bibere (Proč Muhammad zakázal svým pít víno), Nec Machometi nec Wikleffiae (Ani Muhammadovi, ani Wiklefovi) a mnohá další. Je třeba říci, že v naprosté většině případů byli muslimové ve věroučné literatuře považování za barbary a za úhlavní nepřátele křesťanství. Přispívala k tomu především hagiografická literatura. K nejoblíbenějším hagiografickým spisům patřila v západní Evropě Legenda Aurea (Zlatá legenda) - výběr nejoblíbenějších legend o světcích, kterou sepsal Jakub de Voragine v polovině 13. stol. Zlatá legenda se rozšířila postupně po celé Evropě a v letech 1356-65 vznikl i český překlad, známý jako Staročeský passionál, který vyšel na konci 15. století dvakrát tiskem. Ve Zlaté legendě jsou líčeni Saracéni jako bezbožní pohané a lidé druhé kategorie podřízení křesťanům. Křesťanští svatí nad muslimy vítězí tím, že konají své zázračné skutky a nevěřící vybíjejí, nebo alespoň násilně křtí. V rámci Historie Karla Velikého je do Zlaté knihy zařazen i výtah z Karolínské epopeje (Chansons de geste), líčící Karla Velikého a jeho udatné rytíře (např. legendárního Rolanda) jako neochvějné bojovníky proti méně hodnotným a nevěřícím Saracénům. Právě středověká literatura ve všech svých žánrech, jak světských, tak i duchovních, např. v proslulých rytířských legendách a eposech i životopisech světců nás informuje velmi negativně, a to velmi často účelově nejen o islámu, ale i jiných náboženstvích a všech cizích kulturách světa. Z toho můžeme usuzovat, že ve středověku se zrodila v Evropě (české země nejsou výjimkou) po stěhování národů a útocích muslimů na Svatou zemi nikoliv neopodstatněná představa o neustálém nebezpečí z východu. Je zajímavé, že tento evropský stereotyp trvá i přes všechny společenské a politické proměny v podstatě dodnes. Jeho 57

průvodním jevem byly i snahy evropské civilizace expandovat do končin, odkud nebezpečí z východu, případně jihovýchodu, hrozí, a to nejen politicky či obchodně, ale třeba i násilím. V záplavě protimuslimských spisů se však tu a tam objevovaly i příspěvky skeptičtější. Ve 14. století se např. v Čechách objevil epos Vévoda Arnošt. Jedná se o dobrodružný román, jehož hlavní hrdina Arnošt pomáhá vymyšlenému křesťanskému králi v boji proti nevěřícím, které vede král babylónský. Když křesťané nad pohany zvítězí, muslimové jsou ohromeni rytířským chováním vítězů a polepší se. Arnošt se dokonce posléze náhle s křesťany rozejde a dá se do služeb muslimů. Postupně s rozvojem středověké vzdělanosti se šířily nejen štvavá antiislámská propaganda, ale i celkem neutrálně vyznívající informace, které zařadily islám do kontextu pokračování vývoje judaismu a křesťanství. Velmi mnoho se o muslimském náboženství mohl středověký čtenář dozvědět ve světových kronikách, které byly oblíbeným a žádaným žánrem. Mezi takováto díla patří např. světová kronika dominikánského mnicha Martina z Opavy Chronicon Martimiani, vydaná již v letech 1278-79. Ta byla přeložena do češtiny prostřednictvím německé verze Jakoba Twingera z Königshofenu až na přelomu 14. a 15. stol. Benešem Zámořským z Hořovic a v r. 1488 byla jako jedna z prvních knih v českých zemích vydána tiskem. Nejdůležitějším zdrojem poznání islámu a Orientu vůbec však byly cestopisy, které hojně vznikaly jak ve středověku, tak i v raném novověku. Podžánry cestopisů však byly jen dva. První vyprávěl o putování do svaté země a do zemí Blízkého východu a severní Afriky a druhý zaznamenával strastiplné cesty křesťanských misionářů do střední Asie, kde se snažili sondovat možnosti spojenectví Tatarů a Mongolů proti Turkům. Misionáři, převážně v papežských nebo francouzských službách, však ve střední Asii většinou neuspěli a leckdy se ze zajetí krutých orientálních despotů (chánů) ani nevrátili. V českých zemích se častěji vyskytuje první z cestopisných žánrů. Z líčení středověkých kronikářů víme, že čeští poutníci již od 11. století - a možná i dříve - navštěvovali Svatou zemi poměrně často. Originální české cestopisy o poutích na Blízký východ však v českých zemích vznikaly až od poloviny 15. stol. Samotný žánr cestopisu se do střední Evropy poprvé dostal kolem r. 1400, kdy byly přeloženy do češtiny dva významné tituly. Prvním z nich je tzv. Mandevilla a druhým Milion, jehož autorem není nikdo jiný než benátský obchodník a nejvýznamnější evropský středověký cestovatel Marco Polo. Cestopis rytíře Johna Mandevilla je fiktivní dobrodružný příběh, který patrně sepsal lutyšský lékař Jean de Bougoigne, který ale ve skutečnosti v Orientu nikdy nebyl. Autor pouze ve svém díle provedl kompilaci mnoha starších děl. Mandevillův cestopis přeložil do 58

češtiny významný husitský kronikář Vavřinec z Březové, mistr svobodných umění (profesor) na Karlově univerzitě. Cestopis pak byl ještě vydán v letech 1510, 1513, 1576, 1596, 1600 a pak i v období národního obrození u Krameria v letech 1796 a 1811. Mandevillovo dílo je proslulé tím, že - jak už jsme řekli - autor nikdy v žádné exotické zemi nebyl, a tak si musel vymýšlet. Dílo je plné bujné fantazie. Daleké východní kraje se podle jeho tvůrce hemží zázračným rostlinami, neuvěřitelnými zvířaty a potvornými lidmi. Důležité pro nás je však především to, že jsou zde informace o islámu. Muslimové jsou zde označováni za pohany. Za centrum islámského světa označuje Mandeville Egypt, kterému vládne sultán (ve staré češtině žoldán). Tři kapitoly jsou věnovány rozdílům i shodám mezi islámem a křesťanstvím. Mandeville nakonec podrobuje islám ostré kritice a označuje jej za falešné náboženství, které vzniklo na základě násilné expanze. Mandevillův cestopis byl dosud nejobsáhlejším dílem, které české země informovalo o islámu. Druhým dílem, které informovalo české země o dalekých krajích, je cestopis nazvaný Milion od Marka Pola (1254-1324). Toto dílo bylo přeloženo zhruba kol. r. 1400 neznámým překladatelem z Letovic na Moravě. Tento cestopis se ale na rozdíl od jiných dočkal pouze jediného vydání. Je znám pouze rukopis uchovaný v kodexu společně s Mandevillovým cestopisem a nebyl vydán vůbec žádný tisk. Je velmi zajímavé, že česká verze díla je mnohem obsáhlejší, než samotný latinský originál. Samotný cestopis líčí velkou cestu Marka Pola, jeho otce a strýce po souši do střední Asie k mongolskému vládci Kublajchánovi a nazpátek po moři kolem Indie, která se konala v letech 1271-1292. Marco Polo se ve svém cestopisu soustřeďuje především na problematiku Mongolů (Tatarů), kteří již byli islamizováni, a na jejich panovníka. Informace o Tatarech z tohoto cestopisu jsou dodnes jak historicky, tak etnograficky velmi ceněné. Zprávy o muslimských zemích od severní Afriky po Čínu, které Marco Polo procestoval, jsou však velmi strohé a schematické. Autor se nevyhýbal klišé o Saracénech jako úhlavních nepřátelích křesťanů. Z toho je patrno, že muslimy nenáviděl. Avšak můžeme zde najít i velmi zajímavé informace, týkající se některých islámských odnoží. Dozvídáme se zde o jakýchsi ukrutnících, kteří si říkají „starci z hor“. Podle Miloše Mendela se jedná o radikální příslušníky ší´itské větve islámu Ismá´ilitů, konkrétně sekty haššášún, kteří jako prostředek k dosažení stavu extáze neustále kouřili hašiš. Tyto masové poživače hašiše vedl radikální íránský duchovní Hasan as-Sabbáh, který ve vysokém perském pohoří Elborz nechal postavit pro tuto sektu tajemnou nedobytnou pevnost Alamút. Marco Polo s touto zvláštní muslimskou skupinou seznámil i naše končiny. V Evropě se pro vyznavače této muslimské komunity vžil zkomolený název „asasíni“. Tento výraz později přešel především do románských jazyků jako označení vraha (např. assasin ve francouzštině, nebo assasino v italštině). 59

Do Mongolska a do Číny se také vypravilo ve středověku několik Čechů. Českého původu byl např. františkánský mnich Odorik z Pordenone, zvaný Bohemus32 (Oldřich Čech), který se stal jedním z papežských vyslanců, kteří doputovali až ke dvoru velkého chána v Pekingu33. Odorik napsal o svém asijském pobytu v letech 1316-1330 také svůj cestopis, který je považován za jeden z pramenů díla Mandevillova. Odorikův spis byl přeložen do mnoha jazyků, ale nikoliv do češtiny. Zajímavé poznatky o Orientu se dozvíme i ze slavné světové kroniky, zvané Kronika česká od dvorního historika císaře Karla IV. Jana (Giovanniho) Marignoly. Marignola navštívil Čínu v letech 1339-1353. O muslimech (Saracénech) se ve své kronice zmiňuje jen okrajově. Jeho hlavním zájmem byli Tataři (Mongolové) a jejich výboje. Je zajímavé, že Marignola ovšem Tatary považuje za křesťany. Evropská věda ve středověku prožívala krizi. Důvod je jasný. Antická věda Řecka a Říma byla převrstvena nástupem křesťanství, jehož učení bylo vykládáno navíc mnoha různými učenci rozdílně, takže dominantní pro středověkou intelektuální diskusi byly věroučné spory, (např. spory o svatou trojici, o božství, či nebožství Ježíše Krista, o příjímání Kristovy krve a těla, o uspořádání církve a podobně). Nad tyto ryze církevní rozepře uvnitř křesťanské obce snad vynikal pouze spor realistů a nominalistů, který se vedl o křesťanský výklad Platóna a Aristotela. Evropskou vědu ve středověku značně převyšovala věda arabská. Rozšířila se z oblasti předního východu společně s islámskou expanzí a dostávala se postupně do severní Afriky a poté i do Španělska a dále do Evropy. Vědu v muslimském světě netvořili ale jen muslimové. Na dvorech muslimských vládců působili mnozí křesťané i židé. Věda v arabském světě také převzala dědictví toho nejlepšího z helénistické tradice a také učenost indickou, perskou, sumerskou, babylónskou a egyptskou. Podstatnou roli v rozvoji vědy v islámském světě kromě Arabů sehráli také učenci z Íránu a střední Asie. Spisy arabských učenců byly od 12. stol překládány v Itálii a Španělsku do latiny a odtud se poté dostaly do celé Evropy včetně českých zemí. Podle arabských vědců se vyučovaly nejrůznější disciplíny, jako např. lékařství, matematika, astronomie nebo i filozofie na nejstarších evropských univerzitách, např. v Montpellier, v Padově a od roku 1348 samozřejmě i v Praze. V českých zemích se také zachovalo mnoho rukopisných vydání asi třiceti arabských učenců, jejichž díla se později dočkala taktéž vydání. Dodnes se tato díla nacházejí v historických knihovnách v Čechách a na Moravě. Málo se o tom mluví, ale všichni čeští učenci středověku i humanismu (14.-17. 32

Odorik z Pordenone měl za otce českého vojáka, který působil ve Furlansku (Friuli) za doby, kdy patřilo mocné říši Přemysla Otakara II. 33 Čína byla po značnou část středověku ovládána Mongoly.

60

století) pokládali učení svých kolegů z muslimských zemí (jejich pohled na islám mohl být jakýkoliv), za nepostradatelnou součást pramenů, ze kterých čerpali. Nejvýznamnějším oborem, do kterého zasáhli arabští učenci, kteří jej také zásadním způsobem inovovali, bylo lékařství. Medicínu na dlouhá století v Evropě i v Čechách poznamenalo jméno muže, který pocházel z obce Afšaná nedaleko Búchary a jmenoval se Alí ibn Síná (asi 970-1027) známý v Evropě jako Avicenna. Jeho monumentální pětidílné dílo Kánon lékařství kriticky zpracovává poznatky Hippokratovy a Galénovy. Také jsou tu však podrobně popsány metody středoasijského, perského a arabského lékařství. Avicenna přišel např. na to, že epidemie mají zevní příčiny a že se šíří mezi lidmi, ale také třeba kvůli nečistotě a nebo že ji mohou přenášet i jiní živočichové. Zavedl pravidla, kterými se při různých epidemiích řídí lékaři dodnes. Zásluhou toho se také značně zlepšila hygiena. Ve druhé polovině 12. stol. Avicennovo dílo přeložil do latiny v Toledu Gerard z Cremony. V r.1363 francouzský chirurg Guy de Chanliac napsal knihu Chirurgia magna, kde je použito mnoho citátů přímo z Avicenny. V r. 1472 byl Avicennův Kánon lékařství vytištěn a vydán latinsky na univerzitě v Padově. Všichni čeští lékaři ve 14.-17. století se na Avicennovy poznatky odvolávali. Miloš Mendel např. uvádí spis Regiment zdraví od Henrika Rantzaua, který do češtiny přeložil a v r. 1587 vydal Adam Huber z Riesenbachu. Avicenna nebyl však jen vynikajícím lékařem, ale také filozofem a básníkem. Jeho díla jsou psaná persky i arabsky. Napsal např.román Hajj Ibn Jakzán. Toto dílo bývá literárními historiky a orientalisty považováno dokonce za předobraz Defoeova románu Robinson Crusoe. Dalším věhlasným islámským učencem známým v Evropě byl Abú Bakr Muhammad Zakarijá ibn Jahjá ar-Razí, známý jako Razes. Narodil se v roce 865 na jižním okraji dnešního Teheránu (Rejj). Původně se vyučil zlatníkem a zabýval se alchymií. Nejdříve působil jako lékař v Rejji a poté se vzdělával a vědecky působil v Bagdádu. Napsal mnoho (asi 60) rozsáhlých vědeckých prací. Nejznámějším dílem je tzv. Kniha obsahující (Kitáb al-háwí), která byla přeložena do latiny v r. 1279 a v r. 1486 vyšla tiskem v Benátkách. Ar-Razí také pro lékařskou vědu udělal mnoho, např. shromáždil poznatky o léčbě neštovic a spalniček a vydal je v knize latinsky nazývané Liber de pestilentia, která vyšla v Evropě poprvé v r. 1498 a do r. 1781 ještě osmkrát. Zavedl také ale nové postupy v chirurgii, např. šití ran či používání bavlněného obvazu nebo detailně popsal vytažení nežádoucího předmětu z oka atd. Mnohé ar-Razího lékařské poznatky se brzy dostaly do Evropy a také do českých zemí. Víme, že je využíval např. i osobní lékař Václava IV. Jan Vitlov z Jindřichova Hradce. Ar- Razí nebyl jen vynikajícím lékařem, ale také chemikem.

61

Bylo však i mnoho dalších jiných východních učenců, kteří znamenali pro vědu v Evropě velmi mnoho. Uveďme například perského autora tzv. Královské knihy (arabsky alKitáb-al málikí) Alího Íbn Abbáse al-Madžusího, který se narodil v íránském Ahvázu, poté se usadil v Šírazu, kde žil až do r. 994, kdy pravděpodobně zemřel. Al- Madžusí nebyl muslim, ale vyznavač původního perského náboženství uctívačů ohně, tedy stoupencem proroka Zarathuštry. Jak je zřejmé z literatury, Al-Madžusího královskou knihu znali i čeští lékaři. Např. Tomáš Jordán z Klausenburka napsal spis nazvaný Kniha o vodách hojitedlných nebo teplicech moravských, který byl vydán v r. 1580. Odvolává se v něm právě na Al-Madžusího, když tvrdí že „colica saturni“ nemůže být nová nemoc, protože ji znali už Arabové a Peršané v 10. století. Také Mistr Jan z Chocně cituje al-Madžusího ve svém pojednání o pouštění žilou. V českých zemích byl známý i egyptský lékař a zároveň astronom Radwán Íbn Dža´fár al-Misrí (asi 998-1061). Z jeho díla se nám zachovalo asi dvacet knih, které se věnují astronomii, filozofii, teologii, ale především lékařství. Některé spisy byly přeloženy do latiny a dostaly se i do knihovny pražské kapituly. V rožmberské knihovně je uložen al-Misrího komentář k dílu Galénovu přeložený do latiny a vydaný v r.1510. Další jeho jedno dílo, zvané latinsky Almagestu, bylo uloženo i v knihovně Václava IV. Dílo al-Misrího, ale i dalších arabských a obecně muslimských učenců nepochybně znal i Mistr Jan Hus, který mnohé z nich cituje ve svém díle Quodlibet. Další významnou osobností, jejíž dílo je citováno mnoha českými lékaři středověku a raného novověku, byl židovský mudrc píšící arabsky Izák Šalamoun, jehož jméno v arabštině zní Abú Já´kob Iššák Íbn Sulajmán al-Isrá´ilí. Tento filozof a lékař pocházel z Egypta, kde také asi v r. 953 zemřel, ale převážnou část života strávil v tuniském městě Kajruánu. Proslavil se jako autor Knihy o očích a moči (Kitáb al-bawl), která vyšla latinsky tiskem v Padově v r. 1487 a v Lyonu v r. 1513. Překlad tohoto díla do češtiny najdeme dnes v Národní knihovně a v Památníku národního písemnictví na Strahově. Známou osobností byl rovněž i učenec pocházející z arabské Andalusie Abú Kásim Chaláf Íbn Abbás az-Zahráwí v Evropě nazývaný Albucasis. Narodil se v obci az-Zahrá nedaleko Córdoby. Byl osobním lékařem umájjovských chalífů Abd ar-Rahmána II. a al-Hakama II. Tento lékař proslul zejména jako skvělý chirurg. Jeho vědecké dílo přeložil do latiny Gerardus z Cremony. Z az.Zahráwího díla čerpali i mnozí čeští lékaři, např. Matěj z Mýta, který ve svém rukopise Světlo apatekařův z r. 1496 uvádí, že Albucasis je jeho vzorem. Na az-Zahrávího se lékaři odvolávali i v 19. stol. (např.historik lékařství, profesor Josef Hyrtl). Čeští lékaři byli obeznámeni i s dílem almohávidovského vezíra a zároveň lékaře Abú Alího Íbn Zúhra (Avenzoara), (?-1162), který spolu se svým synem napsal rozsáhlé dílo Kitáb 62

al-ikstisád fí isláhan-nu fús wa´l-adžsád (Kniha o hospodárnosti v udržování duší a těl). Tento spis byl také přeložen do latiny. Do českých zemí se dostal výtah z tohoto díla nazvaný Regimenty zdraví. Jeho jiný podstatný spis byl vydán latinsky v r. 1490 a jeho výtisk se objevil i v Českých Budějovicích. Dalším z lékařů, kterého zmiňuje Miloš Mendel, je Husajn Íbn Iššák al-Ibádí (808-877). Tento irácký učenec, v Evropě známý pod jménem Johanitius, pocházel z města Híra z rodiny vyznávající nestoriánské křesťanství. Napsal významnou knihu Masá´l at-tibb (Otázky medicíny) a také mnohé práce z oboru očního lékařství. Rukopisné překlady jeho děl ze 14. a 15. století se nacházejí v knihovně metropolitní kapituly v Praze. Výtah z al-Ibádího díla je rovněž součástí Codexu Gigas (Ďáblovy bible)34, která vznikla v benediktinském klášteře v Podlažicích. Tuto vzácnou knihu, jak známo, v r. 1649 ukořistili Švédové a dodnes je uložena v královské knihovně ve Stockholmu. Lékařství

v českých zemích samozřejmě

ovlivnili mnozí další arabští nebo muslimští lékaři, jako např. Jan z Damašku, vlastním jménem Jahjá Íbn Masáwajh, původně křesťan, který konvertoval k islámu a byl osobním lékařem chalífy Ma´múna v Bagdádu (Ma´mún byl zastáncem racionalistické filozofie, arabsky mu´tazíla), jehož převratné spisy, pojednávající o dietetice a gynekologii, se v překladu dostaly do pražské kapituly. Cituje je i Jan Hus nebo jakobitský křesťan, pocházející z Turecka, Musáwajh al-Mardiní, který působil v Bagdádu a poté v Káhiře a byl zakladatelem oboru farmacie. Z al-Mardiního díla výrazně čerpal i český lékař Matěj z Mýta ve svém díle Světlo apatekářův. Je také třeba říci, že léky a různá koření např. z Persie a Indie se do Evropy ve středověku dostávaly výhradně zásluhou čilých arabských obchodníků. Kromě lékařství se vědci z arabských a obecně islámských zemí hojně věnovali také astronomii, matematice a fyzice. Zatímco středověká katolická církev striktně tvrdila, že Země je středem vesmíru a má tvar desky, či dokonce snad oltáře, nad kterým bdí Kristus, a jiné názory nejen že nepřipouštěla, ale i velmi tvrdě trestala, v Orientu byly dávno vyřčeny názory daleko pokrokovější. Arabové důkladně pozorovali pohyb Země a její vztahy k ostatním vesmírným tělesům, hvězdám i planetám. Navíc v celé míře převzali učení starých Řeků, Babylóňanů, Peršanů, Egypťanů nebo Indů. Evropa ve znalosti vesmíru daleko zaostávala. Je to patrné např. i v tom, že naprostá většina názvů hvězd a souhvězdí v Evropě měla arabský původ, např. název Sírius je odvozen od arabského Ší´rá (Psí hvězda). Asi nejvěhlasnějším hvězdářem muslimského světa byl Abú Ma´šár Íbn Muhammad Íbn Umar al-

34

Codex Gigas (Ďáblova bible) vznikl v první čtvrtině 14. století a byl napsán jakýmsi mnichem, kterému podle legendy pomáhal sám ďábel. Největší rukopisná kniha na světě byla vytvořena skutečně za velmi krátkou dobu a zhruba uprostřed ní se nachází slavné vyobrazení ďábla. Vyobrazení ďábla je pozoruhodné zejména tím, že je zde použita na ďáblově obličeji zelená barva, která je rovněž barvou islámu.

63

Balchí (Albumasar). Pocházel z města Balchu v Baktrii v dnešním Afghánistánu a zemřel údajně jako stoletý v r. 886 v Iráku. Tento mudrc napsal knihu al-Madchal ilá ilmí ahkám annudžúm (Úvod do vědy o vládě hvězd), která velmi silně rozšířila poznání o hvězdách a vesmíru vůbec. Jeho vědecké spisy se dostaly do českých zemí přes Augšpurk, kde vyšly latinsky v letech 1488-89. Patřila mezi ně sbírka prací pod latinským názvem Flores astroiae, kterou rovněž najdeme ve starých knihovnách u nás. Al-Balchího dílo se však do českých zemí dostalo již dříve, okolo r. 1400 za vlády Václava IV. V této době královský písař Teřiško zhotovil z al-Balchího do latiny přeložených spisů nádhernou knihu, na jejímž obalu je údajně do ornamentiky zakomponován al-Balchího portrét. Abú Ma´šár Íbn Muhammad Íbn Muhammad Íbn al-Balchí byl uznáván i katolickou církví, protože v jednom svém spise souhvězdí Panny označil jako čistou pannu očekávající syna Isis, což církev vykládala jako arabskou podobu jména Ježíšova (Ísá). Z dalších významných, v muslimském světě působících astronomů jmenujme např. Abú al-Abbáse Íbn Muhammada Íbn Kásira al-Fargháního (8. a 9. stol), který pocházel ze střední Asie, usadil se v Bagdádu, tedy v centru významného abbásovského chalífátu, podílel se na revizi Ptolemaiových tabulek a sepsal dílo o třiceti knihách, nazvané Kniha o nebeském pohybu a hvězdářství, které bylo vydáno postupně ve Ferraře, v Norimberku a v Paříži (1493, 1537 a 1546), nebo Abd ar-Rahmána Íbn Umara al-Husajna as Súfího (903-986), který pocházel z Rejje a opět působil v Bagdádu a na sklonku života v Isfahánu, jehož hvězdný katalog v Padově vyšel za vlády Fridricha I. Barbarossy (1152-1190) a dostal se i na dvůr našich předních panovníků Přemysla Otakara II. a Karla IV. i Václava IV., či židovského učence, působícího v Araby ovládaném Toledu Abrahama ben Meira ben Ezra (?-1169), který byl historikem, básníkem, filozofem, matematikem i astronomem, takže ovládal jak přírodní tak humanitní vědy. Ovládal i latinu a psal v ní svá nejdůležitější díla, jako např. De virtutibus stellarum (O vlastnostech hvězd), a překládal z arabštiny díla největších muslimských učenců. Je také zajímavé, že do rozvoje muslimské a také světové astronomie zasáhli rovněž Mongolové. Konkrétně to byl vnuk nechvalně proslulého krutovládce Timúra Lenka, v Evropě známého pod jménem Tamerlán, který se nazýval Muhammad Turagaj Ulughbeg Íbn Šáhruch. Již od mládí se zabýval matematikou i ostatními vědami. Poté už jako vládce Timúrovské říše (trvající v letech 1370-1506) nechal v jejím hlavním městě Samarkandu35 postavit hvězdářskou observatoř a spolu s ostatními astronomy a matematiky sepsal na svou dobu zásadní a pokrokové dílo Zídždži kúragání, které se skládalo z úvodu a encyklopedie 1018 známých hvězd, která o nich v té době podávala možná nejpřesnější údaje. Toto 35

Samarkand se nachází v dnešním Uzbekistánu.

64

velkolepé dílo napsané v turečtině a perštině bylo velmi brzy přeloženo do arabštiny, ale do latiny překvapivě pozdě až na univerzitě v Oxfordu v r. 1652. Samarkandská hvězdárna však neměla příznivý osud. Vědy a uměnímilovného sultána Muhammada Turagaje Ulughbega totiž v r. 1449 nechal otrávit jeho vlastní syn Abd al-Latíf, který z touhy po moci provedl v říši převrat. Vědu tak zastínily mocenské hry a násilí a samarkandská hvězdárna zpustla. Málokdo už ví, že o její obnovu se ve 20. století zasloužil český astronom Josef Sýkora (1870-1944), který působil v různých hvězdárnách Evropy a poté zakotvil i ve středoasijské části tehdejšího Sovětského svazu. Zásluhou opomíjeného českého vědce byla budova hvězdárny zrekonstruována a dnes slouží jako muzeum. Vědci, působící v muslimských zemích, mohli ve středověku na rozdíl od Evropy většinou svobodně bádat (situace v dnešní době je paradoxně velmi odlišná, ba dokonce opačná!). Jedním z nejrozvinutějších oborů, kterému se věnovali, byla kromě astronomie i matematika, která ostatně s astronomií velmi úzce souvisí. Snad největším matematikem, pocházejícím z muslimského světa, byl perský učenec Abú Dža´fár Muhammad Íbn Musá alChórezmí, který svou dráhu začal také jako astronom. Z tohoto období pochází kniha Kitáb harakat al-falák al-uljá (Kniha o pohybu vysoké hvězdné oblohy). V této knize spolu s jinými vědci (např.Fargháním) určil průměr naší planety i její další rozměry. Největší zásluhy má však al-Chórezmí v matematice. Ve své zásadní práci nazvané Kitáb al-džum wá at-tafrígh bí hisáb al-hind (Kniha o sčítání a odčítání podle indických počtů) seznámil Evropu prostřednictvím překladu do latiny s indickými číslicemi, které jsou v západním světě mylně nazývány arabskými. Indický číselný systém pak postupně nahradil římský. Ještě převratněji však zapůsobilo na Evropu jiné al-Chórezmího dílo Al-Muchtasár fí hisáb al-džabr wa almukábala (Stručný výtah o algebře a rovnicích), kterým byl stanoven přesný postup výpočtu lineárních i kvadratických rovnic, který se dodnes nezměnil a používá se i nadále. Knihu pak do latiny přeložili Robert z Chesteru a poté Gerard z Cremony. V obou překladech se objevuje výraz algebra, který je odvozeninou od arabského slova al-džabr, které znamená matematické pravidlo, podle něhož se rovnice upravuje tak, aby na každé její straně byly číselné hodnoty kladné. Konkrétně to znamená, že se za určité číslo zařazuje neznámá, označená písmenem, nejčastěji x. Podle Al-Chórezmího, který se v Evropě nazýval Algorizmí, se začal pro každou matematickou operaci nebo spis o matematice po celé Evropě, české země nevyjímaje, vžívat termín algoritmus. Dnes se pojmem algoritmus myslí obecně co nejjednodušší způsob řešení nejen matematických, ale v současnosti např. i výpočetně technických úkolů. Algoritmické spisy psal v českých zemích např. kolega a přítel Mistra Jana Husa Křišťan z Prachatic. Významný český humanista Tadeáš Hájek z Hájku (152565

1600) podrobně dílo al-Chórezmího studoval a poslal Knihu o algebře a rovnicích v překladu od Roberta z Chesteru svému kolegovi, nizozemskému vzdělanci Adrienu Roomerovi. Dalším významným muslimským matematikem světového věhlasu byl Abú Rajhán Muhammad Íbn Ahmad al-Bírúní který rovněž pocházel z Persie, z města Kátu, v oblasti Chórezm, jejíž jméno al-Chórezmí převzal za své. V r. 1018 byl al-Bírúní zajat afghánským vládcem Mahmúdem, který dobýval Persii. Al-Bírúní musel vstoupit do dobyvatelových služeb v jeho sídelním městě Ghazna (Ghazní) ve východním Afghánistánu. Když afghánský sultán Mahmúd vedl tažení do Indie, al-Bírúní jel s ním a během této dobrodružné výpravy napsal cestopis nazvaný ovšem Má´lil Hind (Dějiny Indie), který věrně popisuje tuto zemi, její historii a společenské poměry. V této knize není tudíž jen popsána historie, ale jsou zde položeny i jakési prazáklady sociologie. Al-Bírúní se stal zakladatelem matematicky pojatého zeměpisu, když určil jednou pro vždy přesný směr, kterým se mají muslimové modlit k Mekce. Také na svou dobu přesně vypočetl polohu rovníku a zasloužil se o pokrok v bádání o pohybu Země, které v novověku dovedli k dokonalosti evropští astronomové. Al-Bírúní se navíc zabýval ještě mnoha dalšími obory. Mezi další obory, kterými se učenci působící v muslimských zemích zabývali, patřila i fyzika. Miloš Mendel stopy arabské fyziky v českých zemích dokládá mj. spisem Opticae thesaurus Alhazeni arabis, vydaným v r. 1572 v Basileji, který vlastní i Státní technická knihovna v Praze. Jméno, obsažené v názvu spisu Alhazen, patří učenci, který se arabsky jmenoval Alí Abú al-Hasan Íbn Hajthám al-Basrí. Narodil se v r. 963 v Basře v Iráku, ale většinu života strávil v Káhiře, kde také v r. 1038 zemřel. Zasloužil se zejména o rozvoj optiky. Ve svém díle navázal na dílo Euklidovo. Jeho hlavním dílem je kniha Kitábšarh musádarát kitáb Uklidús fí´l-usúl (Kniha komentářů k úvodům Euklidovy knihy základů). AlBasrího (Alhozenovo) dílo, jak zdůrazňuje Miloš Mendel, zmiňuje i profesor J. Úlehla ve svých Dějinách matematiky, které vyšly v Praze r. 1901. Velkým fyzikem a matematikem byl i další perský učenec pocházející z Nišápúru Omar Chajjám, celým jménem Ghijás ad-Dín Abdulláh Umar Íbn Ibrahím Chajjám Nišápúrí (10491122), který vybudoval ve městě Marí hvězdárnu a také spolu s ostatními učenci vytvořil nový, přesnější kalendář. Tento nový íránský solární kalendář at-tarích al-džalálí je založen na stálém solárním roku o 365 dnech. Omar Chajám se rovněž zajímal o algebru a napsal o ní několik děl. Nebyl však jen vynikajícím vědcem, ale také významným básníkem. Velmi proslulá je jeho sbírka čtyřverší, převážně s filozofickým obsahem. Omar Chajjám byl sice muslim, ale jeho vědecké objevy i verše vzbuzovaly zejména u radikálního islámského duchovenstva, jak v Íránu, tak i v arabských zemích, pohoršení a zlobu. Omar Chajjám byl 66

totiž sice věřící, ale především svobodomyslný člověk, který hlásal, že náboženství je sice správné, ale nemá mít pravomoc zasahovat do lidských svobod. Do Evropy se Chajjámovo dílo dostalo až v 19. století, když Knihu čtyřverší volně přeložil v r. 1859 anglický básník Edward Fitzgerald. Do českých zemí se Chajjámovy spisy dostaly díky Svatopluku Čechovi, který výběr ze čtyřverší přeložil už z jiných evropských překladů a uveřejnil v časopise Lumír. Z arabštiny a perštiny čtyřverší překládali až žáci např. Rudolfa Dvořáka, Jaromíra Boreckého a dalších významných českých orientalistů. Většinu čtyřverší se však podařilo přeložit až lékaři Josefu Štýbrovi a významnému íránistovi Janu Rypkovi. Z Rypkova překladu vyšlo i přebásnění Viléma Závady z r. 1974. Ve střední Evropě se ale asi nejvíce uplatnily znalosti blízkovýchodních učenců z oblasti chemie a alchymie. Chemii ostatně Arabové jako vědní disciplínu vynalezli. Jedním z největších chemiků z blízkovýchodní oblasti byl Džábir Íbn Hajján Íbn Abdulláh at-Túsí alKúfí (720-815), v Evropě nazývaný Geber36, který pocházel z íránského Chórásánu, konkrétně z města Túsu. Al-Kúfí podrobně studoval řecká díla, z nichž čerpal poznání a srovnával je se svými poznatky. Napsal mnoho spisů, z nichž se asi osmdesát zachovalo. Mezi tyto knihy patří Kitáb as-sab´ína (Sedmdesát knih), Kutúb al-mawázín (Knihy rovnováhy), nebo Kitáb ar-rahmá (Kniha milosrdenství). Jak uvádí Miloš Mendel, al-Kúfí je autorem tzv. sulfomerkuriové (merkuriášové) teorie, která říká, že spojením síry a rtuti vznikají v různých poměrech odlišné kovy. V nejpřesnějším poměru vzniká stříbro a zlato. Síra a rtuť ovšem byly vnímány v muslimském světě spíše symbolicky jako nositelé odlišných chemických vlastností. Al-Kúfího chemické postupy byly novátorské, zejména proto, že byly překvapivě poměrně jednoduše odvozeny z filozofických a humanitních teorií vyváženosti. Na základě svých pokusů tento učenec uvedl do chemické praxe nové materiály, např. dosud nejlepší druhy oceli, různá barviva, ředidla a rozpouštědla. Vynalezl také nejsilnější rozpouštědlo vzácných kovů, tedy lučavku královskou. Al-Kúfího díla si vědci v Evropě pozdního středověku a raného novověku nesmírně vážili a nazývali jej králem Arabů (Rex Arabum). Geber je zmíněn i v nejstarším alchymistickém spise vydaném v českých zemích Cesta spravedlivá v alchymii mistra Antonya z Florencie, z r. 1457, kde jsou podrobně vysvětleny zásady merkuriášové teorie. Zcela jistě by se bez znalostí al-Kúfího neobešla dnes již legendární alchymie pěstovaná na dvoře Rudolfa II. Miloš Mendel také uvádí, že jedním z jejích nejvýznamnějších představitelů byl Bavor mladší Rodovský z Hustiřan (asi 15261600), který sepsal knihu s názvem Jitřní záře. V té uvádí, že alchymii převzali „Egyptští od Chaldejských a Perských“. Knihu Jitřní záře si u Rodovského objednal i Petr Vok 36

Od jména al-Džábir je odvozen termín algebra.

67

z Rožmberka a zařadil ji do své pozoruhodné knihovny. Národní Knihovna také vlastní původní latinský výbor z Geberova díla. Pro zajímavost uveďme, že vědci či šarlatáni na dvoře Rudolfa II. pak při popisu svých pokusů přejali mnoho názvů látek pocházejících z arabštiny, které se dodnes, jak v češtině, tak v ostatních evropských jazycích, používají, jako např. al-kuhúl (ďábel), česky alkohol, draják česky dryják, al-aksír česky elixír, nebo třeba náft, česky nafta nebo ropa, káfúr, česky kafr, či al-magham, česky amalgám. I samotný název vědní disciplíny alchymie a poté chemie je sice odvozen z řečtiny, ale jeho dnešní tvar je v zásadě arabský - al-chímijá. Muslimové však vynikali nejen jako vynikající matematici, chemici nebo astronomové, ale také jek významní filozofové, kteří rovněž navázali na dědictví antiky, ale i starých východních civilizací a rafinovaně je vstřebávali v souladu s islámem a jeho učením. Prvním muslimským filozofem byl irácký učenec Abú Jusúf Íbn Iššák al-Kindí, latinsky nazývaný Alkimdus (800-870). Narodil se v Basře a zemřel v Bagdádu. Napsal mnohé komentáře k dílům antické filozofie, z nichž nejvýznamnější jsou např. Rasm al-ma´múra (Obraz Země), nebo al-Kawl fí´n-náfs (Rozprava o duši) a mnohé další. O al-Kindího filozofii se prokazatelně zajímali i čeští humanisté v 15. a 16. století. Velkým filozofem islámu byl rovněž Turek, pocházející ze střední Asie, Abú Nasr Muhammad Íbn Muhammad Íbn Uzlagh Íbn Tarchán al-Farábí. Jak jeho jméno naznačuje, pocházel pravděpodobně z Farábu, z dnešního Uzbekistánu. V Evropě byl proto nazýván Alfarabius. Al-Farábí se intenzivně zabýval učením aristotelismu a novoplatónství. Napsal komentář k Aristotelovu Organonu a nazval jej Malý organon. Tato práce mu vynesla přezdívku druhý učitel po Aristotelovi. Jeho nejvýznamnějším spisem je však kniha Kitáb al muchtásar al-kábir fí´l mantik (Výtah z knihy o logice), která prokazuje, že al-Farábí byl největším odborníkem na problematiku logiky v islámském světě. Al-Farábí také napsal velmi zajímavý utopistický spis věnující se problémům lidstva Fí mabádí ará ahl al-madína al-fádilá (O principech názoru obyvatel dokonalého města), který se zabývá ideálním uspořádáním států. Jedná se tedy o něco velmi podobného, co známe z evropské filozofie raného novověku jako společenskou smlouvu a spory o její výklad. Stát, má-li být dokonalý, musí podle al-Farábího zajistit spravedlnost a blahobyt pro všechny jeho obyvatele. Stát také nesmí cizí území získávat násilím. Lidé se rodí rovni, ale podle prostředí, ve kterém dospívají, a výchovy, které se jim dostává, se buď dají správnou, nebo špatnou cestou. Další významní muslimští učenci, jakými byli např. Íbn Síná, Íbn Rušd, nebo Íbn Tufajl, al-Farábího učení zpracovali a dále rozšířili, mj. i do Evropy. AlFarábího spisy znali i mnozí čeští intelektuálové už ve středověku. Dokladem toho jsou např. pražský arcibiskup Albík z Uničova a také Jan Hus. Velký význam pro vývoj evropské 68

filozofie měl Abú al-Walíd Muhammad Íbn Ahmad Íbn Muhammad Íbn Rušd, v Evropě nazývaný Averoes (11126-1198). Pocházel z Córdoby a zemřel v Marákeši. Tento významný myslitel napsal významný spis Taháfut at-taháfut (Vyvrácení vyvrácení), ve kterém obhájil učení Avicennovo proti výpadům radikálního islámského filozofa al-Ghazálího (?-1111). AlGhazílí totiž předtím razantně odmítl ve své knize Taháfut al-filásafa (Vyvrácení filozofů) Avicennovo dílo a Avicennu a jeho žáky obvinil z porušování islámských dogmat. Íbn Rušdovo dílo mělo zásadní vliv na myšlení středověké Evropy. Mimo jiné jím byl ovlivněn i John Wycliffe (asi 1320-1384), který, jak známo, kritizoval církev za její neduhy a ve svém díle společně se svým největším následovníkem Janem Husem předznamenal další vývoj vedoucí k reformaci. Jan Hus se o Averoovi zmiňuje např. v odvolání k papeži Janu XXIII. i v dalších svých spisech. Je také třeba obecně říci, že všichni čeští intelektuálové pozdního středověku a raného novověku se u učenců z Blízkého východu, severní Afriky i Španělska značně inspirovali. Je to patrné např. i z díla významného českého humanisty Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic, což podrobně dokládají Tomáš Rataj i Miloš Mendl ve svém díle.

5.3.Vztah husitství k islámu V knize Islám v srdci Evropy od Miloše Mendela, do které také přispěli Bronislav Ostřanský a Tomáš Rataj, je také krátká kapitola věnující se vztahu husitů k tureckému nebezpečí. Sice se jedná o období pozdního středověku, ale raný novověk, kterému se ve své práci věnuji především, na husitské časy bezprostředně navazuje. Husitští teologové se o islámské hrozbě vyjadřovali zřídkakdy. Argumenty utrakvistů proti katolické církvi byly tu a tam podepřeny blížícími se osmanskými vojsky. Jinak ale husité své znalosti o islámu čerpali ze stejných pramenů jako katolíci, např. z latinského překladu Koránu, který vznikl v Toledu ve 12. století. Husité islám ale na rozdíl od katolíků kritizovali především za to, že má stejně jako římská církev v čele s papežem velmi silné tendence přivlastňovat si i světskou moc a zneužívat ji. Také jim vadilo, že stejně jako křižáci šíří muslimové svou víru ohněm a mečem. Ale jak víme, husitské hnutí se také po smrti Husově nevyhnulo ozbrojeným konfliktům. Husitští kněží, mezi něž patřili např. Jan Rokycana, Václav Koranda a mnozí další, také požadovali, aby proti Turkům nezasahovala církev, ale výhradně jen světští panovníci. Zásahy církevní moci podle husitů paradoxně až dosud islámu, ať byly sebetvrdší, spíše naopak nahrávaly. Utrakvisté však dodávali, že islám může být i dobrým příkladem pro špatné křesťany. Muslimové mohou také jít příkladem v praktikování zbožnosti. Hus i Rokycana

69

např. oceňovali muslimy za to, že uctívali Pannu Marii i Krista jako jednoho z proroků, pravidelně slavili své svátky a dodržovali disciplínu v praktikování víry. Husitské české země se staly, jak víme, terčem křížových výprav. V časech husitských válek ustoupila turecká problematika poněkud do pozadí. Předtím se však o Turcích, kteří převzali iniciativu v šíření islámu po Arabech (Saracénech), mluvilo v Evropě poměrně často. České země si ale toto nebezpečí příliš nezabíraly. Když přijel na návštěvu Prahy v r. 1364 kyperský král Petr z Lusignanu, přemlouval císaře Karla IV., aby shromáždil vojsko a vyhlásil křížovou výpravu proti Turkům. Karel IV. však vyhlášení války odmítl. Do osobního střetu s Turky se však zapojil Karlův syn Zikmund Lucemburský, který v r. 1396 táhl s křižáky do bitvy u Nikopole. Bitva však skončila katastrofální porážkou Zikmundova vojska. V souvislosti s touto bitvou padly v českých zemích i první zmínky o Turcích a islámské nebezpečí vstoupilo patrně do povědomí daleko více, než tomu bylo předtím (bitva u Nikopole se mj. dostala do Starých letopisů českých). Husité Zikmundovi při každém svém vítězství nad křižáky tuto památnou prohru navíc připomínali. Je to patrno i z Budyšínského rukopisu a zejména v Písni o vítězství u Domažlic od Vavřince z Březové.

5.4. Reflexe tureckého nebezpečí za Jagellonců a prvních Habsburků Po skončení husitských válek se informace o Turcích na Balkáně dostávají do českých zemí stále častěji. Přicházejí sem také zprávy o tureckém tažení do Srbska v letech 14371444. Díky kronice Bartoška z Drahonic máme také zprávu o tom, že v r. 1437 u Bělehradu bojovali proti Turkům i čeští vojáci. Ještě v tomtéž roce byli dokonce přivezeni do Prahy jako zajatci čtyři významní turečtí velitelé, kteří byli předvedeni samotnému Zikmundovi. V r. 1444 byla křesťanská vojska v čele s polským a uherským králem Vladislavem III. Jagellonským na hlavu poražena u Varny (od té doby se Vladislav III. nazývá Varnenčík). Tato událost v českých zemích vyvolala značnou odezvu. Přestože byl král Vladislav zabit, vznikla píseň Cancio de rege Vladislao, Ungariae Rege, která informuje o slávě krále a o vítězství nad Turky. Je to skutečně velmi zvláštní případ. Když Turci v r. 1453 dobyli Konstantinopol, byla to bezesporu obrovská rána pro celý křesťanský svět. Východní křesťané se Turků také zhrozili, ale posléze, jak jsme již dříve uvedli, upřednostnili „vládu turbanu před papežskou mitrou“. Pro západní křesťanství však islám představoval nesmiřitelného nepřítele na život a na smrt. V českých zemích se na dobytí Konstantinopole zatím neobjevily žádné větší ohlasy. Osmanský vliv se samozřejmě týkal i českých zemí. Husité turecké nebezpečí nebrali na lehkou váhu a postavili do čela českého 70

státu schopného a odvážného politika Jiřího z Poděbrad. Jak známo, v r. 1464 Jiřík navrhl nové uspořádání v Evropě. Snažil se o alianci evropských panovníků,

která by Evropě

zaručila novou mírovou etapu vývoje. Zatímco i dnešní česká historiografie říká, že aliance evropských panovníků byla jakousi předchůdkyní OSN nebo Evropské unie, autoři knihy Islám v srdci Evropy tento fakt nepopírají, ale tvrdí, že aliance

byla zamýšlena primárně

z důvodu obrany proti Turkům. Myslím si, že obojí výklad spojenectví evropských panovníků Jiřího z Poděbrad je možný. Nejasnosti kolem této aliance ovšem podle mého názoru spočívají v tom, že přes veškerou snahu nakonec nevznikla, takže nevíme, jak by vypadala v praxi. Podle mého názoru však existuje i třetí možnost interpretace, která je dosti pravděpodobná. Jiří z Poděbrad mířil ve své koncepci aliance jako husita proti katolické církvi a papeži. Tomuto spojenectví měl předsedat francouzský král a mělo být výhradně unií světských panovníků. To zapadá i do husitské kritiky islámu, který si stejně jako katolická církev dělá nároky na světskou moc. Takovýto přístup k věci však církev považovala za kacířský a proto tuto alianci zmařila. Do čela křížové výpravy se postavil Matyáš Korvín, a to jak proti Turkům, tak i proti Jiřímu z Poděbrad, a později dokonce i proti samotným Habsburkům. Po vládě Jiřího z Poděbrad a Matyáše Korvína nastává doba jagellonská, ve které byly české země zataženy do turecké problematiky naplno, protože byly od r. 1490 součástí českouherské personální unie. Události na Balkáně se tudíž Čechů dotýkaly více než kdy jindy předtím. Období vlády Jagellonců však bylo naštěstí poznamenáno jen občasnými a méně expanzivními akcemi Osmanů. Papežská kurie se nicméně stále pokoušela zorganizovat novou křížovou výpravu. Dokladem toho je podle Miloše Mendela a Tomáše Rataje i odpustková listina z Olomouce z r. 1501, která již vyšla tiskem. Další kampaň, zorganizovaná katolickou církví v letech 1516-1518, se do českých zemí dostala díky tisku Mikuláše Klaudyána, nazvaného Předmluva ze spisu latinského vyložená, co nyní v městě Římě o Turcích na obecném sněmu jednáno bylo, který vyšel v r. 1518. Tento spis mimo jiné prozrazuje velkolepý plán vojenského tažení proti Turkům. Vyšel po dobu válek s Turky ještě mnohokrát. V podobné kampani proti Turkům velmi ostře vystoupil v r. 1499 i humanista Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, který svůj postoj proti muslimskému nebezpečí formuloval v traktátu Carmen adhortatorium ad bellum contra Thurcas. Je také zajímavé, že jedny z prvních knih, které byly v českých zemích vytištěny, byly spisy věnující se Turkům a islámu. Tak např. v Plzni v r. 1498 vyšla útlá knížka Život Muhammadův, kterou přeložil z latiny Mikuláš Bakalář37. Byly to vlastně dvě části z knihy známého cestopisu mohučského 37

Mikuláš Bakalář byl západočeský tiskař, který vytiskl i první kalendáře.

71

kanovníka Bernharda z Breidenbachu Peregrinatio in terram sanctam z r. 1486, který byl přeložen velmi brzy do většiny evropských jazyků. Bakalář později přeložil ještě jednu část ze stejné knihy a nazval jí Traktát o zemi Svaté, která se věnuje prorokovi a islámu v typicky středověkém stylu. Další naučný spis věnující se Turkům a islámu vyšel v r. 1522 nákladem pražského tiskaře Mikuláše Konáče z Hodiškova, jehož název zní: O Turcích, odkud a proč Turci slovú, kterého času od koho i kterak zákon turecký sepsán jest, co Machometh za člověka byl, o smrti jeho a o ráji a o pekle podle zákona jeho ect. Miloš Mendel a Tomáš Rataj upozorňují na to, že ačkoliv je kniha napsána primárně o Turcích, především se v ní dočteme o vzniku islámu a o životě proroka Muhammada. Turci a islám od doby raného novověku byli zcela nerozlučně spojeni. Islám byl nazýván tureckým náboženstvím a Muhammad tureckým prorokem. Arabové a Peršané a jiné muslimské národy byly alespoň ve střední Evropě, co se týče informací, odsunuty na vedlejší kolej. Je také zajímavé, že ačkoliv české země k Uhrám, a tím pádem i k Turky obsazeným územím, měly co do vzdálenosti daleko blíže, daleko lepší informace o islámu a Turcích měly země v západní Evropě. Turci se v r. 1521 dostali pod vedením sultána Süleymana Nádherného do Bělehradu a definitivně si tak uvolnili cestu do Uher. Zájem o tureckou problematiku pochopitelně razantně narostl po bitvě u Moháče v r. 1526, kde byl poražen mladý král Ludvík Jagellonský nejen Turky, ale i zrádnými uherskými velmoži. Zásluhou této porážky se otevřela Habsburkům cesta k úplnému ovládnutí střední Evropy a Turci obsadili Uhry na více než sto padesát let. Rozhodnutí o vládě Habsburků však definitivně padlo až při volbě panovníka českým sněmem. O bitvě u Moháče, které se účastnily i české oddíly, se informace rozšířily nevídaně rychle a také v dosud nevídaném množství. O moháčské bitvě vzniklo patrně i mnoho písní, z nichž se nám dochovaly bohužel jenom tři, první v rukopisu a druhá a třetí vytištěné nákladem Konáče z Hodiškova pod titulem O nešťastné porážce Uhruov od národa tureckého učiněné. V těchto písních jsou však z porážky Ludvíka Jagellonského obviněni především Uhři a Turkům se písně prakticky nevěnují. Po bitvě u Moháče se situace českých zemí změnila nejen tím, že se ocitla společně s Uhrami na mnoho staletí pod nadvládou Habsburků, ale i tím, že byli Češi definitivně vtaženi do problémů s Turky. České země turecké války zasáhly však jen nepřímo, např. vysíláním vojáků do válek proti nepříteli a zejména vysokými finančními částkami, které musel český sněm na války poskytovat. Po vítězství u Moháče Turci oblehli Budín, ale brzy poté jej opustili a stáhli se z Uher na jih. Jak se ale ukázalo, byl to jen obmyslný taktický manévr. Brzy poté Turci totiž znovu na Uhry zaútočili v plné síle. Současně s tureckým náporem v Uhrách začal ovšem i odboj uherských stavů proti Habsburkům, do jehož čela se 72

postavil Jan Zápolský, který se, jak jsme již uvedli, neváhal spojit proti Habsburkům i s Turky. V r. 1529 s podporou Jana Zápolského poprvé Turci obléhali Vídeň. Turecké oddíly však nakonec Vídeň nedobyly, protože byly překvapivě špatně organizované a navíc je zastihlo chladné středoevropské podzimní počasí. V r. 1532 se Turci pokusili o dobytí Vídně znovu, ale byli včas zastaveni u pevnosti Köszégu. V r. 1541 však vítězně obsadili Budín a z většiny uherského území se stala provincie (vilájet) Budínský pašalik. Hranice mezi habsburskou monarchií a Osmanskou říší (nazývanou taktéž „Vysoká Porta“) se posunuly na jižní Slovensko. V r. 1547 navázaly spolu habsburská monarchie a Osmanská říše ovšem i diplomatické styky, které byly zavedeny natrvalo. U příležitosti navázání kontaktů obě říše uzavřely alespoň dočasný mír. Ani diplomatické kontakty ovšem Turky neodradily od zákeřných vojenských akcí. Už v letech 1549-1552 totiž Turci uskutečnili další půlměsícovou výpravu do Uher. Tentokrát se nejurputnější boje odehrávaly u opevnění uherského města Eger, které bránila nesmírně statečná posádka pod vedením proslulého velitele Istvána Dobó.38 Eger byl sice ubráněn, ale Turci přesto přesunuli svou vojenskou činnost na jižní Slovensko. Osmanská vojska na Slovensku budila hrůzu především, když dobyli Fiľakovo a soustavně obléhali Nové Zámky, Lučenec a mnohá další slovenská města. O přítomnosti Turků na Slovensku přímo vypovídají i některé názvy obcí, např. Turčianské Teplice, Turčiansky Ďur, Turčianky, Turčok atd. Další turecký útok se odehrál v r. 1566, kdy vojska Osmanské říše dobývala pevnost Siget (Szigetvár). Této války se osobně, jak známo, účastnil sám sultán Süleyman I. Proti Turkům se postavilo křesťanské vojsko, jemuž velel chorvatský a maďarský šlechtic Mikuláš (Šubič) Zrinský ze Serynu39, který již předtím válčil s Turky např. u Vídně a v jehož řadách bojoval i Vilém z Rožmberka. Mikuláš Zrinský prokázal při válce o Siget nesmírnou statečnost, když se neohroženě vrhl do zapáleného hradu a padl. Díky tomu se stal chorvatským i maďarským národním hrdinou. Ačkoliv Turci nakonec Siget dobyli, samotný sultán během bitvy zemřel také. Bez velení se museli Turci tudíž stáhnout.V r. 1568 byl v Drinopoli uzavřen mír, který vydržel poměrně dlouho. O událostech kolem Vídně, Budína či Sigetu se v českých zemích samozřejmě vědělo a mluvilo se o nich hodně. Čeští i moravští stavové mnohokrát o tureckém nebezpečí intenzivně jednali a při nejkritičtějších bojích na frontě mezi křesťanskými a muslimskými armádami pravidelně mobilizovali i zemskou hotovost (tedy ozbrojené síly země), která však jako celek v tureckých válkách nasazena nebyla. Obrovskou úlohu v informovanosti o tureckém 38

Tomáš Rataj a Miloš Mendel upozorňují na zajímavost, že obléhání Egeru a hrdinství jeho obránců popisuje i známý maďarský spisovatel Géza Gárdonyi ve svém románu Egerské hvězdy. 39 Mikuláš Zrinský si za ženu v r. 1564 vzal sestru Viléma a Petra Voka Evu z Rožmberka.

73

nebezpečí sehrála nově se vytvářející média zejména v podobě psaných a velmi brzy i jednorázově tištěných novin. Rozvoj některých novin se odehrál přitom jen kvůli válečným událostem v Uhrách. S tureckým nebezpečím tak zároveň přišel i rozmach denního tisku po celé Evropě. Postupně se kromě denních novin vyvíjela i periodika, která vycházela jednou za týden či měsíc. Noviny a časopisy měly i nejrůznější speciální relace, které se věnovaly rozličným tématům. Některé relace informovaly pouze o událostech na tureckém válečném poli. Jako příklad uveďme mj. relaci Historia památky hodná o žalostném dobytí Syghetu od Tomáše Mitise z Limúz, vydávanou v letech 1568 a 1573, která se však bohužel nedochovala, nebo četné další relace týkající se pádu Budína v r. 1541 a již zmíněných událostí v r. 1566, které mohly být jak světského, tak i náboženského charakteru. Náboženský charakter měla např. příručka pro členy jednoty bratrské s velmi dlouhým názvem Zpráva a naučení křesťanům věrným, jak by se v těchto časích nebezpečných při spasením Božím říditi, spravovati a v něm růsti měli, ano i při těžkostech nynějších přicházejících od násilí tureckého jak se míti a zachovati mají. Tato příručka vyšla také jako samostatná kniha, a to vždy, když se zdálo, že turecké nebezpečí hrozí nejvíce. Podobný charakter měl i spis z r. 1541 od německého lutheránského teologa Johanna Brenze nazvaný Proti Turku velmi pěkný, křesťanský potřebný spis a zpráva. V r. 1543 vyšel i velmi zajímavý spis

z oblasti

historiografie, zasazující války s Osmanskou říší do kontextu všech křesťanských válek proti islámu, nazvaný Kronika o pohnutí křesťanuov znamenitém proti Turkuom pohanuom. Velký vliv měl pochopitelně i významný spis Martina Luthera, který česky vyšel v r. 1544, nazvaný Kázání vojenské. Luther v tomto svém spise představuje vlastní postup v boji proti Turkům. Říká, že válka s Turky musí být vedena výhradně světskými panovníky a státy. Tento konflikt nesmí být veden jako válka svatá, náboženská. V tomto pohledu by se Luther jistě podle mého názoru shodl se svými českými předchůdci Janem Husem i na něj ve své politice navazujícím Jiřím z Poděbrad. Další turecká literatura, a to i česká, se přímo věnovala otázce, jak s Turky bojovat. Je třeba zdůraznit, že většina novin, časopisů a jiné speciální turecké literatury (turcik) vznikala v rámci oficiální propagandy. Většina tureckých novin vyznívala jako výzva k boji proti nevěřícím, proti pohanům nebo proti ďáblovi. Jedním ze spisů, který radí, jak vést účinnou válku proti Turům, je kniha neznámého autora Tažení proti Turku aneb, jakým zpuosobem před se vzato býti mělo, která vyšla dvakrát v letech 1543 a 1545. Jak upozorňují Tomáš Rataj i Miloš Mendel, protiturecká propaganda se projevovala nejrůznějším způsobem, např. i v divadelních představeních. O jednom takovém představení máme dokonce i doklad. Víme, že takové divadelní představení se hrálo z podnětu významného šlechtice Jana Zajíce 74

z Házmburka 27. prosince 1552 na jeho sídle, pozdně gotickém hradě v Budyni nad Ohří. Konkrétně se jednalo o hru s názvem Sarmacia, nebo Mumerej (či Mumraj). Děj hry byl poměrně jednoduchý. Na jakémsi blíže neurčeném hradě probíhá slavnostní hostina za přítomnosti mnoha lidí. Hrad je však špatně opevněný a tudíž nechráněný. V okamžiku nejbujařejšího a největšího veselí náhle na hrad a přilehlé městečko zaútočí Turci. Následují drastické scény, ve kterých se Turci dopouštějí znásilňování žen, odvádění mnoha lidí do otroctví, pálení, mučení a hrůzostrašných mordů, kdy jsou lidé čtvrceni nebo pečeni zaživa či jsou jim uřezány hlavy apod. Lidé v panice před Turkem z města prchají, ale skupina odvážných rytířů se chopí zbraně a na život a na smrt se muslimskému nepříteli postaví. Tito stateční muži se sešikují kolem hradu a s Turky bojují. Nakonec křesťanští rytíři soupeře porazí a vyženou. Po hře přišel ještě na řadu turnaj, v němž proti sobě herci bojují v kostýmech křesťanů a Turků. Ze hry si člověk odnášel ponaučení, že je možné se úhlavnímu nepřáteli západní civilizace ubránit. Období míru mezi Osmanskou říší a habsburským soustátím skončilo v r. 1593. Začala tzv. patnáctiletá nebo také dlouhá válka. Byla to válka, která měla velmi zvláštní průběh. Vedly se kruté, ale jen občasné boje bez jakéhokoliv smyslu a neustále probíhala na obou stranách buď ležení, nebo náročné přesuny vojsk. I přes tyto komplikované přesuny na obou stranách téměř k žádným změnám na hranici nedošlo. Tato válka skončila podepsáním žitavského (žitvarockého) míru 11. listopadu 1606 na jižním Slovensku. Důvodem pro podepsání míru bylo především naprosté vyčerpání obou znepřátelených stran a žádný výsledek bojového snažení. Tato válka měla ovšem za následek výrazný nárůst zájmu o tureckou problematiku, a to nejen válečnou, ale i politickou a kulturní. Je to pochopitelné, protože Praha byla v době patnáctileté války, tedy i v časech vlády císaře Rudolfa II., hlavním městem habsburské monarchie i římské říše a stala se jedním z nejdůležitějších měst kultury a umění pozdní renesance a manýrismu. Manýrismus tudíž nemusíme chápat jen jako bizarní umělecký sloh, vzkvétající na dvorech zámožných

šlechticů, libujících si v kuriozitách,

alchymii a různých pavědách, ale také jako dosud nevídané prolínání kultur a národností, tedy jakýsi předobraz multikulturalismu (po tehdejší Praze se pohybovali snad lidé všech evropských národností). Nezanedbatelné byly i vlivy Orientu (Židé, Arabové, Turci, Peršané) a jeho vědy, bez kterých by se konec konců, jak jsme již dříve řekli, např. alchymie neobešla. S válkou ale na druhou stranu vzrostla i síla protimuslimské propagandy. Mnohé z tureckých novin v českých zemích vycházely v češtině, němčině i latině, ale i v jiných jazycích. Významným autorem tureckých novin byl např. i významný český humanista, ale také heraldik a genealog Bartoloměj Paprocký z Hlahol, který nám v této oblasti zanechal 75

např.spisy: Potěšitedlné napomenutí proti pohanuom všechněch křesťanských potentátův, které je věnováno evropským panovníkům z r. 1594, nebo Kvalt na pohany ke všem křesťanským pánům, králům i knížatům z r. 1595. Paprocký oslavuje také padlé české hrdiny, např.: Písničky dvě ku poctivosti všem slavným obyvatelům království českého, které jsou věnovány v boji o Eger zahynuvšímu Vilému Trčkovi z Lípy, nebo Památka Čechům u Kheredes a nebo Erle, kde se jedná taktéž o písně věnované českým vojákům padlým v největší bitvě patnáctileté války u Keresztése (dnes Mézökéresztése) v r. 1596. V r. 1602 vydal Paprocký z Hlahol spis Historie o příbězích v království uherském i jïnde, ve kterém se věnuje dosavadním úspěchům i neúspěchům válek proti Turkům. Toto pojednání pak včlenil do širšího historicko-genealogického díla nazvaného Diadochos. Dalším propagandistickým žánrem, zejména v katolických oblastech, byla vojenská kázání proti Turkům. Mladí muži, kteří odcházeli bojovat proti Turům do Uher, tato kázání, nezřídka vedená i fanatickým způsobem, museli absolvovat. Asi nejproslulejším autorem těchto kázání byl vrchní kněz arciknížete a posléze i císaře Matyáše a rektor jezuitské koleje ve Vídni Georg Scherer. Schererova kázání byla masově tištěna v Rakousích a na našem území se dochovala v knihovně premonstrátského kláštera v Louce u Znojma. Přeložena do češtiny byla v Litomyšli zásluhou impresora Ondřeje Graudence. Hrůzy tureckých vojenských operací na konci patnáctileté války mohli naplno přeci jen pocítit obyvatelé jižní Moravy, když spojenecká vojska, postavená z hord maďarských povstalců, vedených Štěpánem Bočkajem a s nimi spojených divokých tureckých a tatarských nájezdníků na jaře a v létě r. 1605 zplundrovala, vypálila a zničila města jako Uherský Brod, Uherský Ostroh, Strážnice, Veselí na Moravě, Bzenec, Kyjov a ještě mnohá další.40 O těchto událostech je referováno ve spise neznámého autora Lamentací, žalostný pláč a toužebné naříkání země moravské z r.1606. Jak se ale ukázalo, Bočkajovo povstání urychlilo konec války a po podepsání žitavského míru nastalo příměří, které trvalo poměrně dlouho. Nové turecké války přišly až po třicetileté válce, ve které hrála Osmanská říše minimální roli.

40

O kontaktu obyvatelstva jihovýchodní Moravy s tureckým živlem osobitým způsobem vypovídají dlouhodobě tradované písňové texty melancholických balad z oblasti Horňácka a Kopanic. Viz Popelka, Pavel: Příběhy v písních vyzpívané. Lidové balady z moravských Kopanic (Uherský Brod – 1995) a Popelka, Pavel: Lidové písně ze Strání (Muzeum J. A. Komenského v Uherském Brodě, Krajská knihovna Františka Bartoše, Zlín – 2005).

76

6. Střet s neznámým aneb vliv tureckého nebezpečí na kulturu a vědomí obyvatelstva v českých zemích jako zvláštní případ střetu kulturních okruhů křesťanství a islámu Tato kapitola navazuje bezprostředně na předchozí, ovšem s tím rozdílem, že se v ní budu věnovat ještě více literatuře i jiným kulturním a náboženským aspektům. Je totiž zajímavé zejména to, jak se české země s nedalekou přítomností zcela cizího elementu ve střední Evropě obecně vyrovnávaly a jak Turky vnímaly. I v této kapitole se opírám především o knihu Miloše Mendela, Bronislava Ostřanského a Tomáše Rataje Islám v srdci Evropy41.

6.1. České cestopisy a vnímání vzdáleného muslimského světa Česká

cestopisná

literatura

je

bezesporu

velmi

důležitým

žánrem

českého

humanistického písemnictví, a to už od jeho počátků v jagellonské době. Již od středověku je známo, že čeští věřící se hojně vydávali na poutě do Svaté země, nejčastěji k Božímu hrobu v Jeruzalémě. Do r. 1517 bylo toto území v držení egyptského sultána mamlúckého42 původu. Posledním mamlúckým sultánem byl al-Ašraf Tumambáj. Mamlúky ale v r. 1517 z Egypta vyhnali Turci, kteří Egypt a celou syro-palestinskou oblast připojili jako novou provincii k Osmanské říši. První známý český cestopis o pouti do Svaté země pravděpodobně napsal utrakvistický kněz a bakalář Martin Křivoústý v r. 1477 latinsky. V r. 1490 byla vypracována verze česká. Martin Křivoústý se ve svém díle zmiňuje o islámu jen stručně a převážně negativně, i když oceňuje muslimskou zbožnost. Text se však primárně soustřeďuje na popis navštívených biblických míst. Křivoústý si také všímá, že muslimové zakazují pití alkoholu. Mnohem známější cestopis však napsal Martin Kabátník (?-1502), laický měšťan a příslušník Jednoty bratrské. Kabátník se na cestu vydal v letech 1491-92 a ze zážitků z cesty napsal knihu Cesta z Čech do Jeruzaléma a Kaira. Kabátníkovo dílo se pal stalo snad nejpopulárnějším českým cestopisem a dočkalo se mnoha vydání, např. v letech 1539, 1542, 1564, 1639, 1708 a dalších opisovaných i novodobých v 19. a 20. století. Původním smyslem Kabátníkovy cesty bylo pověření od Jednoty najít bájnou zemi kněze Jana, ale nakonec se 41

Viz [Mendel 2007:188, 193-206] Mamlúci byli původně otroci, kteří se však vypracovali k tomu, že převzali jako věhlasní sultánové vládu např. v Egyptě a některých oblastech Iráku a dokonce Indie. Mamlúčtí panovníci se dělí do dvou dynastií Bahrítureckého původu a Burdží-čerkeského původu. 42

77

z pouhé pouti po svatých místech patrně vyvinula velmi zajímavá cesta, vedoucí ještě do Egypta, která byla plná dobrodružství a nových poznatků. Na to, co Kabátník musel na své daleké cestě prožít, je ale jeho cestopis kupodivu stručný. Kabátníkův text je sice strohý, ale za to výstižný a neuchyluje se ke zbytečným odbočkám. Kabátníkovu spisu svědčí to, že se na rozdíl od svých předchůdců i mnohých následovníků při líčení svých zážitků dokázal částečně odpoutat od ryze náboženské roviny textu a přinést tím pádem cenné informace o každodenním životě tamních obyvatel, o odlišnostech ve způsobu života mezi křesťany, muslimy i Židy. Je pozoruhodné, jak si Kabátník při své stručnosti všímá různých detailů v životě lidí na Blízkém východě. Kabátník, měšťan neurozeného původu a přitom vzdělanější, než lecjaký tehdejší šlechtic či panovník, dokonce vnímá rozdíly mezi Turky, Araby, Maury (mouřeníny-černochy) a jinými etniky, popisuje nejednotu a rozdrobenost islámského světa a rozlišuje muslimy na ši´íty a sunnity. Tento Kabátníkův seriózní, propagandou téměř neovlivněný, přístup k problematice Blízkého východu byl na svou dobu velmi novátorský a má co rozhodně říci i dnešnímu čtenáři. Dalším významných cestovatelem doby jagellonské byl bratr významného humanisty Bohuslava Hasištejnského Jan Hasištejnský z Lobkovic (1450-1517), který do Svaté země vycestoval v r. 1493. Na sklonku svého života popsal své zážitky z této cesty. Vznikl tak cenný cestopis, který se ale bohužel dochoval jen v pozdějších opisech a poprvé byl vytištěn až v 19. stol. zásluhou Františka Ladislava Čelakovského a uveřejněn v časopise Česká včela. Hasištejnský se již také ve svém cestopise vyprostil ze zajetí propagandy a o islámu poskytuje správné informace. Říká, že Muhammad je pro muslimy prorokem a že islám uznává jako jednoho z proroků Ježíše Krista. Zmiňuje se také o systému muslimské vlády v Egyptě, který je zemí krále „žoldána“(tedy sultána). Po bitvě u Moháče a poté, co Habsburkové v r. 1526 převzali vládu nad českými zeměmi z rozhodnutí stavovského sněmu, se o tureckém nebezpečí psalo ještě intenzivněji než za Jagellonců. Není divu, vždyť Turci bezprostředně ohrožovali v prvních letech vlády Ferdinanda I. Vídeň a v r. 1541 obsadili Budín. Ačkoliv se v českých zemích i celé Evropě změnilo mnohé, do Orientu se cestovalo nadále. V době renesance se navíc necestovalo jen v důsledku náboženských poutí, ale třeba jen za potěšením a poznáním. Mnozí cestovatelé se však ale stále na své poutě vydávali z popudů náboženských. Mnozí cestovatelé také četli dílo Martina Kabátníka, které se vydávalo po celé 16. i 17. století. Dalším významným cestovatelem, který se vydal v r. 1546 na pouť do Svaté země, byl rytíř Oldřich Prefát z Vlkanova, který po návratu napsal cestopis Cesta z Prahy do Benátek a odtud potom po moři do Palestiny, který byl vydán v r. 1563. V tomto spise se sice primárně jedná o líčení 78

zážitků z cesty a jak uvádějí Tomáš Rataj a Miloš Mendel, nejde o nějaké převratné dílo, ale autor si v něm všímá všedního života prostých lidí žijících ve Svaté zemi. I takovéto prosté pozorování je pro poznání neznámé země nanejvýš důležité. Kapitolou samou pro sebe je asi nejslavnější cestopis, který v českých zemích raného novověku vznikl, nazvaný Putování aneb Cesta z Království českého do města Benátek a odtud do země Svaté země judské a dále do Egypta velikého města Kairu, potom na horu Oreb, Sinaj a svaté Kateřiny v pusté Arábii ležící, jehož autorem není nikdo jiný než proslulý šlechtic, politik, humanista, spisovatel i významný hudební skladatel Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (1564-1621). Dnes již legendární cestopis, o kterém se učí i na základních a středních školách, vyšel poprvé v Praze v r. 1608, po druhé o rok později a v letech 1668 a 1678 vyšel i v německém překladu. Harant svou velkou cestu podnikl v r. 1598 spolu se svým švagrem a přítelem, ale jak se později ukázalo, i osudovým zrádcem Heřmanem Černínem z Chudenic, který se v roce 1621 dokonce účastnil popravy na Staroměstském náměstí a sledoval, jak kat Mydlář usekává hlavu nejen Harantovi ale i jeho vlastnímu bratrovi Divišovi Černínovi. Toto Harantovo dílo je zároveň velmi rozsáhlé, takže jsou zde z cest popsány i ty nejjemnější detaily. Protože byl Harant renesančním, univerzálně nadaným člověkem, svůj cestopis si také ilustroval. Je to bez nadsázky dílo, které dosud nejlépe seznamuje Středoevropana s oblastí Blízkého východu. Harantův cestopis, jak zdůrazňují i Tomáš Rataj a Miloš Mendel, je pozoruhodný svou stavbou. Základním pilířem tohoto díla je pochopitelně popis průběhu cesty a líčení ze zážitků během ní prožitých. Harantovi se však podařilo proniknout hlouběji do prostředí muslimského světa i jeho politických a kulturních problémů nejen díky zkušenostem z cest, ale i díky studiu literatury a vědeckých spisů. Nápadná je i pozornost, kterou Harant věnuje Egyptu, který byl v době jeho cesty již několik desetiletí provincií Osmanské říše. Kryštof Harant nám poskytuje o oblasti Blízkého východu také bohaté informace geografické a zmiňuje se i o horkém a suchém podnebí, které v Egyptě i Palestině panuje. Ve svém díle se také věnuje podrobně islámu i samotnému proroku Muhammadovi. Není pochyb o tom, že Kryštof Harant islámské náboženství velmi dobře poznal. Ačkoliv vysoce oceňoval veškeré výdobytky islámské civilizace a obdivoval nesmírně bohatství a krásy orientálních měst a paláců, o způsobu života muslimů i o samotném učení islámu se vyjadřoval většinou negativně. Podle mého názoru mu jako renesančnímu člověku muselo také vadit přílišné zasahování islámu do světské moci. Negativně se díval i na některé islámské rituály. Nejvíce odpudivý mu však připadal kočovný způsob života beduínů. Harant se věnoval jako vynikající hudebník i popisu muslimské hudby, kterou neshledal pro jeho uši jako příliš lichotivou a označoval ji v zásadě jako pištění, 79

vrzání a skřípání. Když už jsme u hudby, Harant přímo v Jeruzalémě zkomponoval a s místním pěveckým sborem provedl jednu ze svých nejznámějších skladeb, šestihlasé moteto Qui confidunt in Domino. Dalo by se říci, že Harantův cestopis je ze všech dosavadních pojednání k islámu patrně nejkritičtější. Již za vlády Ferdinanda I. začala nová éra vzájemných vztahů habsburské monarchie a Osmanské říše. Císař vysílal již od r. 1528 do Istanbulu jednorázová diplomatická poselstva a od r. 1547 existovalo v Turecku stálé zastupitelství. Diplomatům se tudíž naskýtala možnost odcestovat na dlouhodobé pobyty nejen do Istanbulu, ale i do ostatních provincií Osmanské říše. Mnozí diplomaté nám tudíž z cest do Turecka zanechali pozoruhodné zápisy i celé knihy. Asi nejznámějším autorem takovýchto diplomatických cestopisů byl vlámský humanista, působící v letech 1554-1562 na dvoře Ferdinanda I. Ogier Ghislain Busbecq (1520-1592). Jeho dílo se skládá ze čtyř dopisů, které adresoval svému příteli a spolužákovi M. Nichaultovi, jež vyšly postupně v letech 1581 a 1582. Celé dílo pak vyšlo v r. 1589. Kniha sloužila jako příručka o tureckých reáliích dlouho do konce 18. století. Busbecq se ve své knize věnuje zejména organizaci osmanského státu. Především v kapitole „Napomenutí“ se také zabývá tím, jak se postavit Turkům. Jako diplomat a humanista Busbecq sice pochopitelně považoval Turky za nebezpečí, ale zároveň Osmanskou říši ve skutečnosti obdivoval, zejména pro její promyšlenou organizaci. Oceňoval nejen pevnou státní správu a pořádek, ale také absenci jakékoliv stavovské hierarchie a velkou sociální mobilitu. Samotná kapitola Napomenutí byla uveřejněna a přeložena do češtiny Danielem Adamem z Veleslavína a Janem Kocínem z Kocínétu v jejich společném spisu Politia historica z r. 1584. Zbývající kapitoly byly přeloženy až v r. 1594 jako součást Kroniky nové, kterou vydal rakouský právník a historik Johannes Löwenklau (1541-1593). Listy psané poselstvy z Osmanské říše se staly velmi důležitou součástí naučné literatury o Turcích. Autory takovéto literatury byli např. Václav Budovec z Budova, který působil jako hofmistr v poselstvu Jáchyma ze Sinzendorfu a pobýval v letech 1578-1581 přímo v Turecku u sultánova dvora. Budovec si z Turecka dopisoval s předními evropskými, především protestantskými intelektuály, jako např. s lutheránským pastorem Davidem Chytraeem. Budovec se jako zkušený diplomat zajímal nejen o samotnou Osmanskou říši, ale i o ostatní islámské země s ní sousedící, obzvláště o ši´ítskou safíjovskou Persii, která byla pro Osmanskou říši odvěkým rivalem v oblasti. Mezi další autory spisů, sepsaných diplomaty při poselstvech, patřil Kryštof z Fictum a také Johannes Löwenklau. Tomáš Rataj a Miloš Mendel upozorňují ale i na další diplomaty, kteří přinášeli četné informace o Turecku v rámci poselstev. Patřili mezi ně např. podnikatel v hornictví, mostecký rodák Hans Dernschwam 80

nebo i významný spisovatel, šlechtic a humanista Václav Vratislav z Mitrovic (1576-1635), který již v r. 1591, jako patnáctiletý odcestoval s diplomatickým poselstvem Rudolfa II. do Turecka přímo na sultánův dvůr. Záhy však byl Osmany obviněn ze špionáže, poslán na půl roku na galeje a poté na dva roky uvržen do nejkrutějšího tureckého vězení, kde byl nelidsky týrán. Toto strašlivé vězení se nacházelo v istanbulské Černé věži, které se přezdívalo hrob živých. Poté, co byl Vratislav z Mitrovic propuštěn, vrátil se zpět domů a aktivně se zapojil do bojů patnáctileté války. Značného kariérního vzestupu se dočkal po bitvě na Bílé hoře, kdy se stal nejvyšším zemským sudím a císař Ferdinand II. jej povýšil do panského stavu. Václav Vratislav z Mitrovic své zážitky z Turecka popsal ve svých Příhodách, které byly ale vydány až v r. 1777. Je zajímavé, že v jeho vzpomínkách i přes utrpení prožité na galejích a ve vězení nejsou Turci hodnoceni až tak negativně a informace o islámu jsou až překvapivě vyvážené. Dodejme, že Václav Vratislav z Mitrovic byl za svá dobrodružství

oceněn přezdívkou

„Tureček“. V diplomatické sféře, týkající se Turecka to ovšem asi nejdále dotáhl již zmíněný spolucestovatel Kryštofa Haranta Heřman Černín z Chudenic. Ten se stal dokonce nejvyšším císařským velvyslancem u tureckého sultána, a to dokonce dvakrát, poprvé v letech 16161618, kdy dojednal platnost žitavského míru na dalších dvacet let, a podruhé v letech 16441645, když vyjednal další klid zbraní. O jeho první cestě referoval norimberský spisovatel a kronikář ve svém denníku z r. 1622. Druhá cesta byla zpracována pravděpodobně ve spisku Aula turcica z r. 1646, který se věnuje zejména popisu sultánova dvora a jeho přísné hierarchii. Aula turcica byla vydána v Praze, ale její jediný výtisk se dochoval v Saské zemské knihovně v Drážďanech. V rámci boje proti Osmanské říši byla vyvíjena na dvoře Rudolfa II. mimořádná diplomatická aktivita. Habsburská říše, ale i další tehdejší evropské státy hledaly spojenectví i s jinými muslimskými zeměmi. Naproti Turkům byla v Evropě vyzdvihována např. Persie, která stejně jako jihovýchod Evropy čelila náporu Turků43. Perští šáhové z dynastie Safíjovců (nazývaných v Evropě německou zkomoleninou Zoffie) byli v Evropě obdivováni. Velmi intenzivně se zkoumaly možnosti spojenectví s Íránem proti Turkům.

O Safíjovcích se

zmiňují i čeští renesanční šlechtici i učenci, např. Jan Zajíc z Házmburka. V r. 1600 do Prahy za Rudolfem II. zavítala perská delegace vedená anglickým diplomatem Anthonym Sherleyem a šáhovým velvyslancem Hoseinem Alíbekem. V letech 1604, 1605 a 1610 se návštěva z Persie opakovala a vždy se nesla v přátelském, ale také okázalém a slavnostním duchu. Do Persie na oplátku vyslal Rudolf II. i svou delegaci, kterou vedl sedmihradský baron Štěpán Kakás. Členem Kakásovy mise byl i český rodák Georg Zimmermann, který napsal 43

Peršané a Turci vedli dlouhodobé války zejména z důvodů náboženských. Osmanská říše byla sunnitská, Persie ši´ítská.

81

cestopis Iter Persicum. Vyšel v r. 1609 v Míšni. Věnoval se perskému státu a šáhovu dvoru, ale bez podrobnějších znalostí. Zimmermannova cesta byla velice náročná a dobrodružná, protože vedla přes Rusko a území Tatarů. Zimmermann jako jediný cestu přežil. Ostatní členové poselstva byli buď zabiti Tatary nebo zemřeli na nemoci, hlad a všeobecné vyčerpání. V dalším poselstvu do Persie byl i český příslušník, nižší šlechtic Vratislav z Donína, který však na cestě zemřel.

6.2. České polemiky s islámem Polemiky s islámem jsou další nedílnou součástí tzv. turecké literatury, která měla tradici v Evropě již od časů křížových výprav. Tyto polemiky si vybíraly za kritický terč život proroka Muhammada i jednotlivé kapitoly z Koránu. Značné množství polemik nepřestalo vznikat ani v době humanismu a renesance. Značnou měrou se o to osobně zasloužili např. papež Pius II. (Eneáš Silvius Piccolomini) nebo významný filozof a teolog Mikuláš Kusánský. V r. 1543 vyšlo nákladem basilejského teologa Theodora Bubliandera tzv. Robertovo latinské vydání Koránu, doplněné o traktát Georgia de Hungaria a další polemiky s islámem. Tento starý překlad Koránu byl nahrazen novým vydáním až v r.1698, kdy jej pořídil italský teolog Lodovico Maracci. Mezitím však vznikly mnohé překlady do národních jazyků, např. v r. 1547 italsky, 1615 německy, 1647 francouzsky a v r. 1649 i anglicky.

V českých zemích jsou známy tři polemiky s islámem. První z nich vznikla v r. 1542, tedy rok po ovládnutí Budína Turky, a je nazvána Proti Alchoránu, totiž zákonu tureckému a saracénskému a falešnému jich náboženství, knížky dvoje. Jejím autorem je utrakvistický kněz Bartoloměj Dvorský. Spis však není původní, protože je z větší čísti výtahem z latinské polemiky Dionýsia Kartuziána, která vznikla asi již o sto let dříve. Ve Dvorského polemice je islám označen za pouhou křesťanskou herezi, podobnou těm raně křesťanským, např. ariánům nebo monofyzitům, kterou je třeba soustavně potlačovat. Ve druhé části díla se Dvorský věnuje tomu, jak s islámem bojovat. Boj musí být však veden především na duchovní bázi. Nejlépe by bylo, kdyby se tento zápas odehrával prostřednictvím všeobecné reformy a sjednocení křesťanství, ideálně na bázi velkého církevního koncilu. Druhou známou polemikou s islámem je List posélací k tureckému císaři, který ovšem opět není původní. Byl přeložen z latiny do češtiny básníkem Šimonem Lomnickým z Budče. Samotnému listu předchází rozsáhlá předmluva papeže Pia II., kterou Svatý otec adresoval r. 82

1461 sultánovi Mehmedu II. Dobyvateli. Papež v tomto dopise přesvědčuje sultána, aby přestoupil na křesťanství, poté že jej uzná vládcem východní církve a nejmocnějším panovníkem Evropy. Tato polemika s islámem říká v podstatě to, že islám a křesťanství mají mnohem více společného než rozdílného. Přestoupení z učení islámu k učení křesťanství není proto vlastně žádnou až tak výraznou změnou. Závěr Lomnickým přeložené polemiky se však opět nese v tradičním duchu, že islám je falešné a odsouzeníhodné učení. Předmětem sporu badatelů je spíše než samotná polemika onen dopis papeže sultánovi. Není totiž známo, zda papež nabídku podmíněného uznání sultánovy moci za předpokladu, že Osmanská říše přijme za své hlavní náboženství křesťanství, myslel vážně, nebo to byl jen důkladně promyšlený tah, který měl nepřítele zmást. Jisté je však to, že papež možnost oslovit sultána nemohl promarnit, aby zabránil snahám evropských panovníků a světské moci táhnout proti Turkům samostatně, tak jak to např. chtěl Jiří z Poděbrad. Tím by totiž byla katolická církev vyšachována ze hry. Třetí polemika je asi ovšem nejznámější. Jedná se o významnou knihu předního českého evangelického politika, předáka stavů, šlechtice, humanisty, teologa a spisovatele Václava Budovce z Budova (1551-1621), který jak známo, byl rovněž popraven na Staroměstském náměstí 21. června 1621 jako Kryštof Harant. Budovcova věhlasná polemika s islámem Antialkorán vznikla pravděpodobně již kolem r. 1590, ale vydána byla až v r. 1614. Proč cenzura neumožnila vydání této knihy dříve, zůstává neznámo. Noemi Rajchrtová z evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy, jak zdůrazňují Tomáš Rataj i Miloš Mendel, vyslovila zajímavou hypotézu, že příčinou mohlo být Budovcovo srovnání islámu s katolickou církví v tom, že jak islám, tak i katolictví se snaží zasahovat do světské moci. Takovéto zásahy Budovec jako evangelík odmítal. Můžeme konstatovat, že ve srovnání s jinými polemikami je Budovcův Antialkorán veskrze původním dílem. Autor se však i přesto inspiroval Biblianderovou edicí z r. 1543. Budovec na rozdíl od mnohých autorů polemik s islámem, kteří nezřídka ve svých spisech volali do zbraně, i když ve skutečnosti ani pořádně nevěděli proti komu, vycházel při psaní polemiky ze své vlastní zkušenosti. Sám totiž v Turecku byl, když tam jednal z pověření Rudolfa II. jako člen poselstva v r. 1577. Budovec zpracovává svůj Antialkorán v podstatě tak, že interpretuje a hodnotí svatou knihu islámu po svém. Korán se dělí na kapitoly (súry), které Budovec nazývá zkomoleně Azoáry. Téměř všechny súry Budovec hodnotí negativně. Všechny jsou podle něj maskami, které se jeví navenek nevině, ale v praxi se za nimi skrývá nesmírně nebezpečná „larva mahometská“. Vydání Antialkoránu z r. 1614 Budovec později ještě značně přepracoval a doplnil. Vznikl tak ještě traktát Circulus et Horologium, ve kterém definuje své zásady víry. Zde Budovec přirovnává šíření islámu k apokalyse či biblickým nestvůrám Gógovi a Magógovi. Na závěr 83

se Budovec věnuje strategii boje proti muslimům, který musí být ovšem veden pouze na poli duchovním. Tím se autor názorově vymyká své době, a to jak v kruzích protestantských, tak i katolických. Muslimové jsou podle Budovce jen nástrojem ďáblovým a jakousi metlou křesťanského světa. Budovec ale na konci svého života svůj názor na islám a Turky radikálně změnil. Postupem času, jak se situace v Evropě vyostřovala a rostla moc rekatolizačních sil, dokonce uvažoval o tom, že by se čeští stavové mohli snáze postavit Habsburkům, kdyby je podporovali Turci. V r. 1620 jednal dokonce tajně s tureckým vyslancem o možné osmanské vojenské podpoře stavovského povstání. Vyslanec mu na oplátku nabídl přátelskou návštěvu sultánova dvora. Tu však Budovec odmítl. Na Budovcovy plány paktování se s Turky po bitvě na Bílé hoře přišly vítězné katolické síly, které jej obvinily z propagace islámu. Ještě před popravou na Staroměstském náměstí se na Budovce snesly ty nejhanebnější odsudky a posměšky označující jej za „českého Turka“. Úplného zatracení se dočkal Budovec od Jezuitů včetně Bohuslava Balbína. Budovcův osud je tak plný paradoxů a až děsivé ironie.

84

7. Stopy středoevropsko-tureckého a křesťansko-islámského konfliktu ve sledovaném období a v dalších dějinách a jeho dopady až do současnosti V poslední kapitole bych se chtěl věnovat tomu, jak se reflexe turecké otázky projevila zejména v oblasti kultury, a dále pak jaké její stopy se nám zachovaly do dnešní doby. Jak je vidět, tak je otázka střetů různých civilizací a kultur aktuální dodnes. V této části práce jsem se opět opíral, stejně jako v minulých kapitolách, převážně o knihy Tomáše Rataje, Miloše Mendela, Bronislava Ostřanského a Fréderica Hitzela. Tentokrát jsem se však navíc inspiroval také knihami, které se již poněkud více věnují současnosti a které rozvířily diskusi nad ožehavými problémy dnešního světa. Patří k nim např. Střet civilizací Samuela P. Huntingtona a Konec dějin a poslední člověk od Francise Fukuyamy. V neposlední řadě jsou pro mě v této části práce důležité i knihy, které se věnují výtvarnému umění, hudbě i folklóru.44

7.1. Turecký vliv na evropskou kulturu a umění Evropská kultura se zejména od dob zámořských objevů stále více setkávala s cizími kulturami, a to jak na západě, tak i na východě. Jednou z těchto cizích kultur byla samozřejmě i kultura osmanská, která se rozšiřovala na Balkán a do Uher. Povědomí o Osmanské říši a její kultuře se však postupně rozšířilo po celé Evropě. Evropané si hojně všímali i osmanského způsobu života. Díky turecké literatuře se mohli dozvědět mnohé informace, které se týkaly tématu každodennosti. Muslimové, co se týče běžného života, byli kupodivu hodnoceni spíše kladně. Byli oceňováni za svou pravidelnou zbožnost, přísné dodržování náboženských rituálů, např. půstu. Ramadán byl ovšem v Evropě spíše chápán jako čas, plný nočního „žraní a smilstva“45. Zejména radikálnější představitelé jak katolicismu, tak i protestantismu oceňovali vzorné chování muslimských žen, které nejsou marnivé a neparádí se. Ženský oděv se v islámu omezoval na šátek a černý oděv, který halil ženu od hlavy k patě. Pozornost byla také věnována rovnostářství muslimů. Každý správný muslim totiž musí odevzdávat peníze na pomoc chudým a nemocným nebo také na stavbu mešit a lázní. Pozornosti neušlo také to, že islám místo neděle světí pátek. Naprostá podivuhodnost pro Evropany byla obřízka, kterou 44

Jedná se např. o knihy Svět hudby, Opera od Anny Hostomské, nebo také o národopisné dílo Pavla Popelky Příběhy v písních vyzpívané. Mezi tyto písně se řadí i „turecké“ balady. 45 Viz [Rataj 2002: 256]

85

každý turecký chlapec absolvoval ve třinácti letech. Chlapci byli na tento bolestivý zákrok připravováni pomocí lsti. Poté následovala velkolepá oslava nového muslima. Autoři protimuslimských spisů také věnují hodně pozornosti každoroční pouti do Mekky, kde, jak se mylně domnívali, byl pohřben Muhammad, který je však pohřben v Medíně. Na pouti do Mekky žádný křesťan nikdy nebyl, přesto autoři polemik s islámem tvrdili, že se tam odehrávají akty modloslužebnictví. Modloslužebnictvím se rozumí klanění se posvátnému černému kameni Ka‘ba, který je patrně vesmírného meteoritského původu a byl uctíván již dávno před vznikem islámu. Toto uctívání je dodnes doprovázeno davovým šílenstvím. Kryštof Harant dokonce ve svém cestopise popisuje, že si někteří fanatičtí vyznavači islámu vypichují po spatření Ka‘by oči, aby už nic jiného neviděli. Značná pozornost byla věnována islámskému zákazu pít alkohol nebo také, jak už bylo několikrát zmíněno, otázce postavení žen v muslimské společnosti. Vztah k ženám byl většinou vykládán jako legální provádění cizoložství. Muž může mít více manželek a neomezené množství souložnic. Někteří autoři evropských pojednání o islámu ale také správně konstatovali, že mnohé zvyky, a to i ty fanatické, převzal islám od judaismu a křesťanství. Toto konstatování přináší i antisemitský a z dnešního hlediska i rasistický text Flagellum Iudaeorum od neznámého autora.46 Evropané se také podivovali zvláštním muslimským řádům, jako např. tureckým tančícím dervišům či arabským a indickým fakírům. Velmi pozitivně byl ale v Evropě hodnocen systém tureckého pohostinství, který byl na velmi vyspělé úrovni. Většina cestovatelů oceňovala demokratičnost, pohodlí a vlídnou atmosféru tureckých karavansarajů, kaváren, či hamamů47 (lázní), kam měl přístup každý bez rozdílu pohlaví, národnosti, vyznání či společenského postavení. Cestovatelé si všímali i tureckých škol, které byly stejně hlučné jako židovské. Co se týká oblékání Turků, všimli si Evropané, že muži nosí většinou dlouhé pláště (kaftany) a neodmyslitelné muslimské pokrývky hlavy turban nebo později fez. Turci také mnohem častěji než Evropané nosili plnovous nebo alespoň pečlivě pěstované, např. zatočené kníry. Sultánům a dalším významným hodnostářům, např. pašům a bejům byl na vyobrazeních zdůrazňován jejich orlí nos a zchytralý výraz v obličeji.

46

Viz [Rataj 2002: 257] Turecké lázně hamam jsou založeny v zásadě na podobném principu jako sauna. Po přivítaní a převlečení přijde návštěvník do hlavní místnosti, kde je horko a vlhko. Teplota se zde pohybuje přibližně kolem 40-50°C. V této místnosti se člověk potí a polévá vodou, kterou na sebe vylévá z mosazné misky. Asi po půl hodině přijde masér (telak) a speciální žínkou (kese) stírá z těla starou kůži (peeling). Poté vezme masér speciální vak, ve kterém se promíchá olivové mýdlo s vodou. Za pomoci tohoto vaku masér zabalí celé tělo do pěny a provádí masáž. Nakonec proběhne opět polévání vodou a poté návštěvník lázní odchází do místnosti s lehátky, kde odpočívá. Turecké lázně mají dlouhou tradici a Osmané je převzali patrně od Římanů, ale přinesli do nich nepochybně i prvky orientální. Hamamy Turci stavěli i na dobytých územích. S tureckými lázněmi se můžeme setkat např. v Budapešti, v Egeru, v Debrecínu a mnoha dalších městech. Dnes jsou hamamy součástí hotelů a moderních rekreačních wellnes center.

47

86

Další oblastí, které byla věnována pozornost, byla strava muslimů, která zakazovala jíst vepřové maso a pít alkohol. Jídlo, nepočítáme-li slavnostní příležitosti, bylo muslimy vnímáno jako všední potřeba. Islám nařizuje v jídle také střídmost. V islámském světě většinou lidé jedli rychle, spíše málo a bez jakékoliv zbytečné okázalosti. Téměř v každém osmanském městě bylo také jakési rychlé občerstvení. Z toho lze usuzovat, že dnešní fastfoody, např. typu McDonald´s nebo KFC, nejsou zdaleka jen vynálezem dnešní konzumní společnosti. Rychlá občerstvení se z Turecka dostala na Balkán a odtamtud zejména do západní Evropy i Ameriky. Fastfoody ale mají ještě mnohem starší kořeny. Tradice rychlého občerstvení byla bohatá už na starověkém i středověkém Blízkém i Středním východě. Turecká vynalézavost se v gastronomii projevila zejména u mléčných výrobků a sladkostí48. Jogurt je asi nejznámějším mléčným výrobkem, který je velmi zdravý a dodává energii. Mezi sladké delikatesy patří potom baklava nebo chalva. Turecké a arabské cukroví se vyznačuje daleko větším využíváním medu nebo ořechů. Co se týče gastronomie, je mnoho názvů potravin, jejichž názvy mají něco společného s tureckou problematikou. Např. dokonce plodině, která ve skutečnosti pochází z Ameriky, tedy kukuřici, se říkalo turecká pšenice, nebo také turecké žito. Na Moravě se v mnohých nářečích vžil pro kukuřici výraz turkyňa, nebo turkyně, který se používá dodnes. Turek se také říkávalo dýni. Asi každý také zná tureckou kávu, která se v Čechách často pije a když se objednává, říká se: „Prosil bych jednoho Turka“. Z toho by bylo možno usoudit, že se v Turecku asi vaří vynikající káva. V celém muslimském světě, a to i v Turecku, je ovšem nejoblíbenějším a nejrozšířenějším nápojem čaj. Dobrou kávu zde sice také dostaneme, ale je daleko méně oblíbená než čaj. V Evropě je také vyhledávanou pochoutkou turecký med, se kterým se u nás setkáváme nejčastěji na poutích. Další oblastí, které bych se chtěl věnovat, je vztah evropského výtvarného umění k fenoménu tureckého nebezpečí. Jen velmi málo evropských umělců totiž sloužilo v tureckých službách. Jednou z výjimek, potvrzujících pravidlo, byli zejména benátští umělci. Pravděpodobně nejproslulejším z nich byl italský renesanční malíř Gentile Bellini (14291507). Bellini se narodil v Benátkách v rodině proslulých malířů, k nimž patřil např. jeho otec Jacopo nebo mladší bratr Giovanni. Gentile maloval už od dětství a jeho věhlas stoupal tak, že byl ve službách mnohých dóžat a v r. 1474 se stal jediným oficiálním dvorním portrétistou. Roku 1479 byl Bellini dóžetem vyzván, aby v rámci diplomatického poselstva odcestoval do Istanbulu. Zde působil ve službách sultána Mehmeda II. Bellini měl velký podíl na tom, že Osmanská říše měla s Benátkami velmi dobré vztahy. Gentile Bellini v Istanbulu vytvářel své 48

Viz [Hitzel 2004: 222-225]

87

nejlepší obrazy, z nichž je patrné ovlivnění jak byzantskou ikonografií, tak i islámskou ornamentikou. Sám Mehmed II. si Belliniho velmi cenil a benátský mistr mu věnoval portrét, který je asi jeho nejznámějším dílem. Patrně za tento obraz jej sultán povýšil do stavu beje. Když se Bellini vrátil domů do Benátek, vezl s sebou od sultána nesmírné bohatství darů, které do té doby v Itálii nikdo neviděl. Návštěva Istanbulu na Belliniho udělala nesmírný dojem a jeho tvorba byla zkušenostmi z této cesty poznamenána po celý zbytek života. Co se týká českých zemí, asi bychom těžko hledali nějakého profesionálního umělce, který působil v osmanské říši. Značnou odezvu našlo téma tureckého nebezpečí v umění domácím a zejména ve tvorbě lidové. I do výtvarného umění se „obraz Turka“ promítá pochopitelně jako stereotyp49. Turek byl totiž zachycován jako představitel nesmírné krutosti a obecně zla nebo pekla. Asi nejznámějším a největším dílem, zobrazujícím krutost Turků, jsou fresky v Trojském zámku v Praze, které vymalovala malířská rodina Marchettiů. Jedná se např. o fresky v hlavním sále, kde je vyobrazeno vítězství Habsburků nad všemi nevěřícími, nebo v sále východního nároží, kde jsou vyobrazeny různé alegorie lidských vlastností. Nachází se zde také alegorie krutosti, která je zobrazena pomocí podoby Turka, který probodává trnovou větví nebohého kohouta. Hodně upomínek na Turky se dochovalo i v sochařství. Asi nejslavnější sochou tohoto druhu je barokní vyobrazení Turka na Karlově mostě. Krutost byla nejen ve výtvarném umění, ale i v literatuře nebo politice označována za vlastnost tureckou. V době pobělohorské si např. mnozí nekatoličtí předáci stěžovali na to, že se k nim Habsburkové i katolická církev chovají hůře než Turci. Turci byli často také vyobrazováni jako divoši a barbaři. Ovšem za barbara mohl být vydáván kromě Turka i Indián, černoch, Róm, atd. Negativní obraz Turka nebo obraz vítězství nad Turky se objevoval také v heraldice. Vzpomeňme např. na erb významného rodu Schwarzenbergů, kde je zobrazena useknutá hlava Turka, ze které havran ještě vyklovává oko. Tento erb obdržel za zásluhy v boji proti Turkům u pevnosti Ráb v r. 1598 Adolf ze Schwarzenberga. Havran v erbu odkazoval na jméno místa bojiště (havran, německy der Rabe). Po porážce Turků v 18.století, a tím, jak postupně osmanská moc během 18., 19. i 20. století upadala, byl obraz ukrutného Turka nahrazen výtvarnými výtvory spíše humornými, které už v sobě nenesou stopy žádné hrozby. Ve víru revolucí, válek a nejrůznějších rozepří se o otázkách spojených s islámským světem přestalo v Evropě diskutovat. Teprve koncem 19. a zejména ve 20. století otázky spojené s islámem nabývaly na aktuálnosti. Turecký stereotyp se stal spíše karikaturou sebe sama. Turci vystupovali v různých lidových divadelních hrách, v pohádkách a povídkách, jako např., jak uvádí Tomáš Rataj, v Hrátkách s čertem od Jana Drdy, nebo v 49

Viz [Rataj 2002: 278-292]

88

Císařské vojně se sultánem Václava Čtvrtka a v mnohých dalších. Jedním z nejnovějších příspěvků k těmto tureckým citacím může být také podle Tomáše Rataje i dílo českého malíře Adolfa Borna, který proslul zejména ilustracemi knížek pro děti, ale i dospělé. Další oblastí, do které turecký vliv významně zasáhl, je hudba. Turecký vliv obohatil evropský instrumentář zejména o bicí nástroje, např. tympány50, činely, velký a malý buben nebo gong. V Arábii a Turecku má původ i řada žesťových nástrojů, jako např. pozoun, o kterém se mluví i v Koránu, konkrétně se píše o tom, že jím bude zatroubeno k poslednímu soudu. I některé hudební formy evropské klasické, zejména pak starší hudby, přímo odkazují na velké bitvy, např. i s muslimy. V renesanční a barokní hudbě existovaly formy a tance, které vyjadřovaly orientální inspirace, ale i hrozby. Jednou z takovýchto hudebních forem byla i Batalla, nebo také Battaglia (bitva), která znázorňovala válečnou vřavu a následné vítězství. Takovéto hudební „bitvy“ se psaly pro instrumentální soubory či orchestry a zejména ve Španělsku i pro varhany51. Co se týká skladatelů, kteří tvořili hudbu inspirovanou Tureckem či Orientem, bylo jich také mnoho. Samozřejmě, že existovalo mnoho „tureckých“ písní a tanců od neznámých autorů již dříve, ale prvním hudebním dílem, které skutečně na Turky odkazuje, je Turecký pochod od dvorního skladatele francouzského krále Ludvíka XIV. a rovněž spolupracovníka Molièrova Jeana Baptisty Lullyho (1632-1687), který se stal ve své době hitem. Molière a Lully tento kus původně vložili do komedie Měšťák šlechticem. Asi nejznámější skladby, které se turecké problematiky výrazně dotýkaly, složil však Wolfgang Amadeus Mozart (1756-1791).Turecké téma mají dvě jeho opery Únos ze serailu52 a nedokončená Zaide53 a také jeho slavný Turecký pochod, který je ve skutečnosti finální

50

Turci používali dvojici tympánů k hrozivému bubnování, které mělo zastrašit soupeře před bitvou. Tympány měli vojáci připevněné na postroji ke koni. 51 Kvůli hudební formě Batalla vznikly na španělských varhanách dokonce speciální rejstříky, které napodobují zvuk bitevních trumpet. 52 Viz [Hostomská 1999: 53-54] Mozartův únos ze serailu je komediální hříčkou, ve které se mladá a krásná dívka Konstance se svou komornou Blondou vypraví na moře, kde jsou však zajaty piráty a prodány do otroctví osmanskému místodržícímu Selimu pašovi. Obě dámy se ale nakonec v tureckém zajetí nemají špatně. Do Konstance se totiž zamiluje sám Selim paša a do její komorné pašův starší a tlustý sluha Osmin. V zajetí je s nimi i chytrý mladík Pedrillo, který je původním milencem Blondy. Ten získal pašovu důvěru a stal se správcem pašovy zahrady. Konstancin původní partner Belmonte čeká v Evropě a neví, co se s dívkou děje. Pedrillo Belmontovi poté napíše, kde se jejich výprava nachází. Belmonte se svou milovanou Konstanci i její spolucestovatele vydává hledat. Dá se pak také do služby Selima a zorganizuje únos ze serailu. Všichni hrdinové starého strážce Osmina opijí a vydají se na svobodu. Náhle se ale Osmin probudí a Pedrilla s Blondou chytí. Brzy se podaří Osminovi i janičářům chytit i Belmonta s Konstancí a Turci se utečence chystají popravit. Selim paša je chce už mučit nejen proto, že oklamali jeho důvěru, ale i proto, že Belmonte je synem jeho úhlavního nepřítele, vojevůdce, který proti Turkům bojuje. Náhle se však Selim paša rozhodne, že tyto mladé lidi nebude trýznit a že zlo nemá být opláceno zlem. Usoudí také, že komu se nezavděčí dobrodiním, toho ať má raději z krku. Opera pak končí jásavým zpěvem, kde spolu s propuštěnými zpívají i janičáři. 53 Děj Zaide má děj velmi podobný jako Únos ze Serailu. Její obsah je však o něco závažnější. Protože tuto operu Mozart nedokončil, je její konec otevřený. Nevíme, zda sultán své zajatce, hlavní hrdiny, krásnou dívku Zaide, otroka Gomatze a jejich přítele Allazima, kteří opět sloužili v tureckých službách, propustil nebo je dal popravit.

89

větou jeho jedenácté klavírní sonáty A-Dur. Také není bez zajímavosti, že operu na historické turecké a tatarské téma napsal i slavný český skladatel, Mozartův generační předchůdce Josef Mysliveček (1737-1781). Konkrétně se jedná o operu Tamerlán54. Dalším významným skladatelem, který sáhl ve svém díle po tureckém a islámském námětu, byl Gioacchino Rossini (1792-1868). Zkomponoval na toto téma opery Italka v Alžíru55 a také Turek v Itálii. V obou případech se jedná o bláznivé komedie naplněné skvělou hudbou. V dalších obdobích hudebního vývoje zájem o Turecko a obecně Orient neutuchal. Exotickou hudbu znovu objevil na přelomu 19. a 20. století impresionismus (např. Debussy nebo Ravel) a nejnověji také např. skladatelé píšící ve stylu minimalismu.V české vážné hudbě se ve 20.století objevil velký zájem skladatelů o lidové divadlo. V rámci této vlny vznikla i Opera z pouti od Emila Františka Buriana, která také zpracovává zčásti velmi humorně tureckou tematiku56. Zájem o Orient se projevil i v hudbě populární (např. Beatles). V současnosti je po celém světě oblíbený styl tzv. world music či etnické hudby.

7.2. Turecké nebezpečí v kontextu současných problémů ve vztazích Západu s islámským světem V současném světě se denně dozvídáme o problémech ve vztazích západních zemí s islámským světem. Základní otázkou, kterou si můžeme položit, je ta, zda jsou problémy s islámem v současnosti jiné či stejné, jako byly v raném novověku. Má odpověď bude šalamounská. Problémy s islámem jsou stejné i jiné a řekl bych, že také přibývají stále nové. Samozřejmě, že se od 16. stol. mnoho v islámském světě změnilo. V raném novověku patřila většina islámského světa pod nadvládu Osmanské říše. Zejména v 19. a v první polovině 20. století hrály podstatnou roli v životě islámského světa také koloniální mocnosti, zejména Anglie a Francie. Na muslimská etnika ve střední Asii mělo vliv také Rusko, později Sovětský svaz. Pro Evropu byl islám v období 16.-19. stol. spojen především s Tureckem. Po I. světové válce se však Osmanská říše rozpadla a ukázalo se, že islámský svět je daleko 54

Viz [Hostomská 1999: 41-42] Myslivečkova opera pojednává o skutečné historické události, a to zajetí tureckého sultána Bayezida I. po prohrané bitvě u Ankary v r. 1402 tatarským chánem Tamerlánem. Opera se však nedrží historické věrnosti, takže se zde objevují vymyšlené intriky a milostné aféry, které se nikdy nestaly. 55 Viz [Hostomská 1999: 77-79] V Italce v Alžíru se jedná o to, že alžírský bej Mustafa touží po krásné ženě, ovšem z nějaké jiné země, nejlépe z Itálie, protože jeho žena Elvíra jej už nudí. Vybere si italskou dívku Isabellu, která přijela hledat svého milence Lindora, který otročí v bejově zajetí. Bej je ovšem ochotný Lindora propustit, ale pouze v případě, že si vezme jeho ženu Elvíru. Po spoustě komických situací a zápletek všichni zajatci i Isabella odjíždějí a Mustafovi nezbývá nic jiného, než se smířit s Elvírou. Turek v Itálii vypráví zase o tom, že Turek Selim přicestuje do Itálie za krásou evropských žen, ale následuje komedie plná převleků a neuvěřitelných zmatků a zápletek, která končí Selimovým odjezdem zpět do Turecka. 56 V Opeře z pouti od E.F. Buriana je epizoda, ve které se truhlářský synek vypraví až do Turecka, kde vyrábí pro sultána „cimrtáfl“

90

rozmanitější. Na scénu přicházejí kromě Turků zejména Arabové, Peršané, Afgánci, Kurdové, ale také Židé. Na Blízkém východě docházelo po pádu Osmanské říše v rámci britské nadvlády (Britský mandát Palestina) ke zmatkům a neblahým důsledkům vměšování. Muslimský svět stál na křižovatce a začaly také nové boje o jeho uspořádání. Svobodné rozhodování však bylo muslimům znemožněno tím, že Britové téměř bez znalosti poměrů na Blízkém východě narýsovali hranice a vytvořili umělé státy, které trvají dodnes. Po II. světové válce, ale i před ní, se do Palestiny stěhovali Židé jako do vlasti a do země zaslíbené. Původní rezoluce o uspořádání Palestiny počítala se vznikem dvou států, palestinského a izraelského. V r. 1948 vznikl stát Izrael, ale arabské státy jej odmítly uznat. Tak začalo celé neštěstí vývoje na Blízkém východě, který je v podstatě každý den zmítán násilím. Zejména kvůli postupu na Blízkém východě došlo v podstatné části muslimského světa k vzestupu extremismu, z jehož podob jsou nejobávanější teroristické, mnohdy sebevražedné útoky. Mnozí Palestinci od vzniku státu Izrael žijí v uprchlických táborech. Právě z bídy, bezvýchodnosti a beznaděje se rodí fanatismus a teroristé. Na teroristické útoky, namířené proti Izraeli, izraelská armáda odpovídá razantními útoky na palestinská území a celá oblast se tak nachází v začarovaném kruhu bídy a násilí. Vzestup islámského fanatismu však nemá příčinu zdaleka jenom ve sporu o Palestinu. Na vzniku problému se však podílejí i příčiny jiné, jako např. dědictví kolonialismu, chudoba v Africe a ve velkých částech Asie a v neposlední řadě také mnohé spory uvnitř islámského světa. Těmito spory myslím např. rivalitu mezi ši´íty a sunnity, problematiku postavení žen či vztahy mezi státem a náboženstvím. V mnoha muslimských zemích totiž není odloučeno náboženství od státu a všeobecným zákonem je islámské právo šaríja. Ateismus, jak jsem se mohl sám přesvědčit, je v islámském světě, na rozdíl od západního světa, naprosto nemyslitelný. A jak se změnila od dob válek s Osmanskou říší Evropa? Samozřejmě velice výrazně. Asi nejpodstatnější změnu v duchovním myšlení Evropy představovaly osvícenství a posléze i všechny revoluce 18., 19. i 20. století. Vývoj v Evropě odsunul náboženství na vedlejší kolej a byl nahrazen postupně materialismem. Přes veškeré útrapy světových válek, krizí, revolucí a zápasu socialistických i kapitalistických ideologií57 se Evropa od 90. let 20. století integruje a i přes současnou finanční krizi a stoupající nezaměstnanost je evropská životní úroveň vyšší než v mnohých zemích Asie, Afriky či jižní Ameriky. Problémem, který Evropu ale pálí, jsou přistěhovalci, zejména z muslimských zemí, za všechny jmenujme např. francouzské Araby (např. Tunisany, Maročany či Alžířany, tedy příchozí ze zemí Magrebu) nebo německé Turky, kteří do Německa přicházejí za prací i lepším živobytím. Mnozí tito přistěhovalci a 57

Socialismus i kapitalismus ve vztahu k islámskému světu chápu záměrně jako ideologie západní, protože oba politické a ekonomické proudy vznikly v západní Evropě.

91

jejich potomci, kteří se již narodili ve své nové vlasti, se však cítí být ohroženi diskriminací a xenofobií některých Evropanů. Dnešní Evropa z těchto důvodů opět začíná mít strach, jako kdysi v období expanze Osmanské říše. Evropa se od dob raného novověku výrazně proměnila. Zdá se však, že jedno se v Evropě a obecně v celé západní civilizaci nemění: stereotyp strachu z východu. Tento strach, studujeme-li pozorně evropské dějiny od dob pozdní antiky58, se neustále vrací. Musíme si ovšem na druhou stranu přiznat, že tento strach byl v mnoha případech oprávněný. Mnohé asijské národy, jako např. Hunové, Avaři, Kumáni, Pečeněhové, Maďaři, staří Bulhaři, Arabové, Tataři a jako poslední Turci, několikrát velké části Evropy ohrozili a vyplenili. Právem tak vzbuzovali strach. V rámci podobného stereotypu „strachu z východu“ panovala také po staletí obava Evropanů z Židů a Rómů. Když však všechna tato skutečná či domnělá nebezpečí v Evropě pominula, obrátil se poprvé za napoleonských válek obraz neustálého nebezpečí z východu na Rusko. Myslím si, že určité rysy stereotypu strachu z východu v sobě nesla i tzv. studená válka (1948-1989), kdy za hlavního nepřítele (z východu) byl západem označen Sovětský svaz a jeho spojenci, byť byl tento konflikt považován za ryze ideologický. Ani s pádem železné opony v r. 1989 fenomén strachu z východu nevymizel. Hranice s ostnatými dráty a hraniční kontroly jsou ty tam, ale bohužel opět vyvstávají bariéry nové. Po íránské islámské revoluci, po vzestupu radikálního islámského hnutí Talibán a jeho převzetí vlády v Afghánistánu a zejména po pro západní civilizaci tolik zdrcujících událostech z 11. září 2001 se opět celý západní svět počal obávat islámu, přesněji řečeno jeho radikálního výkladu. Své téma diplomové práce o tureckém nebezpečí jsem si zvolil mimo jiné i proto, že téma vztahu západního světa a islámu je opět nanejvýš aktuální. K problematice dnešních světových problémů vyšly nedávno také dvě velmi důležité knihy. Jedná se o dílo Konec dějin a poslední člověk od Francise Fukuyamy a Střet civilizací od Samuela P. Huntingtona. Názory obou autorů na problémy dnešního světa jsou velmi odlišné a právem jsou tyto knihy považovány za ideové antipody. Myslím si, že se jedná o dva extrémní pohledy, ze kterých si ovšem kritický čtenář může také leccos vybrat. Zatímco Fukuyama, čerpající z Hegelových poznatků o dějinách, tvrdí, že svět spěje i přes všechny překážky k všeobecnému ovládnutí liberálním kapitalismem, a tím pádem nastane konec dějin59, tak Huntington naopak v podstatě předpovídá střety civilizací60, zmatky, krize a války. Hlavní problém západní civilizace spočívá podle mého názoru v tom, že západní 58

V pozdní antice se však Římané spíše obávali nebezpečí ze severu. Šlo samozřejmě o výboje Germánů, kteří nakonec antický Řím skutečně v r. 476 rozvrátili. Dříve pro antický Řím však představovali hlavní nebezpečí, přicházející rovněž z východu, křesťané. 59 Viz [Fukuyama 2002:7-9] 60 Viz [Huntington 2001:5-7]

92

civilizace v zajetí onoho již zmíněného stereotypního strachu z nebezpečí z východu, je schopná dělat cokoliv. Fukuyamova myšlenka, že je všude ve světě možné prosazovat liberální demokracii, se ukázala jako nerealistická. Nejnověji jsou toho důkazem války v Afghánistánu a zejména v Iráku, kam Američané šli válčit pod záminkou výskytu zbraní hromadného ničení, který se však nepotvrdil. Fukuyama ovšem za válku v Iráku a jiné přehmaty vlády bývalého amerického prezidenta George W. Bushe nemůže. Huntingtonova kniha je zase druhý extrém, který předpovídá války a střety civilizací a je také v mnoha otázkách sporný. Huntington ale správně říká, že v islámském světě je zavést liberální demokracii nesmírně obtížné, nebo téměř nemožné, protože islámská společnost je založená na kmenovém systému61 a je úplně jinak organizovaná. Jeho idea střetu civilizací se však již také přežila. Právě dnešní doba je pro rozbíjení bariér a překonávání různých polopravd a klišé (např. „turecké hospodářství“, „islám jako metla lidstva“ a mnohé další) ideální. Lidé to ale musejí chtít. Myslím si, že v současném světě, propojeném jako nikdy předtím, už evropský stereotyp neustálého strachu z východu není na místě. Huntingtonovi je také celkem oprávněně vytýkáno, že lidstvo rozdělil podle náboženských, politických a kulturních kritérií až příliš výrazně a že svět se ve své mimořádné složitosti a pestrosti takto „zaškatulkovat“ nedá. Další knihou, na niž bych chtěl upozornit, je dílo amerického literárního teoretika, komparatisty a historika palestinského původu Edwarda W. Saida Orientalismus s podtitulem Západní koncepce Orientu. Kniha se zabývá problematikou nazírání islámského světa očima Západu. Saidova metoda řešení současného i minulého pohledu západní civilizace na Orient konstrukcí tzv. orientalismu je dalším velmi významným a vlivným příspěvkem do diskuse o současných i minulých problémech orientálního světa. Said byl při psaní tohoto díla ovlivněn novými filozofickými proudy 60. a 70. let 20. století, zejména úvahami významného postmoderního francouzského filozofa a kulturního historika Michela Foucaulta o vztazích mezi věděním a mocí. Said nám říká, že orientalismus je založen na složité struktuře, která není zdaleka jednotná a zdaleka ne vždy znamená ryze negativní obraz Orientu. Na základě konstrukce orientalismu si ovšem západní svět vytvořil bariéru mezi tzv. „vyspělým a racionálním“ Západem a „primitivním a zaostalým“ Východem. Tato po staletí vytvářená konstrukce nutí západní civilizaci k expanzi na východ a ke snaze přetvářet Orient k obrazu svému. Nutností civilizovat a všeobecně povznést barbarský a primitivní Východ byla mj. ospravedlňována i mnohá zvěrstva spáchaná koloniálními mocnostmi na domorodém obyvatelstvu. Said se ve své knize věnuje Osmanské říši jen minimálně. O to větší pozornost 61

Viz [Huntington 2001:203-209]

93

však zaměřil na novější problematiku francouzských a britských kolonií v 19. a na počátku 20. století.62 Said se dále věnuje i různým názorům na Orient v nejrůznějších oborech lidské činnosti. Velká část je věnována filozofii nebo politice, ale také třeba literatuře, výtvarnému umění či hudbě. Said dále zdůrazňuje, jak důležitou roli mělo při poznávání Orientu a jeho podmaňování si západní civilizací vzdělávání. Konstrukce barbarského a nepřátelského Orientu není ovšem zdaleka postavená jen na soupeření křesťanství a islámu či jiných náboženství. Dokládá to mimo jiné tím, že už v antickém Řecku a Římě se stereotypy a klišé o zaostalém a barbarském Východě hojně vyskytovaly. Připomeňme např. soupeření řeckých států s Persií či mohutná tažení Alexandra Velikého hluboko do Asie. I z takovýchto hledisek hodnotí Edward W. Said posléze problémy současného světa, které velmi přesně spojuje pomocí konstrukce orientalismu s historií. Said zdůrazňuje, že střety civilizací je třeba překonávat pomocí humanismu a také racionálními způsoby namísto zkratkovitých a iracionálních kroků, které celé lidstvo propastně rozdělují. Zmiňuje se o tom v závěrečném poslání předmluvy k novému vydání svého díla z roku 2003: „Rád bych závěrem zdůraznil nutnost postavit se výše zmíněným konfliktům, jež paušálně zařazují lidi do uměle vytvořených kategorií typu „Ameriky“, „Západu“ či „islámu“ a vzájemně se od sebe lišící lidské jedince opatřují vykonstruovanými kolektivními identitami. Je nanejvýš potřebné otupit moc těchto hrůzných konfrontací, jejich vražedné důsledky i mobilizační potenciál. Stále ještě máme k dispozici schopnost racionálního výkladu věcí, která je dědictvím našeho humanistického vzdělání a jejímž smyslem není vést nás na základě sentimentální úcty zpět k tradičním hodnotám a klasikům, ale stát se aktivním nástrojem světského racionálního diskursu. Svět je v tomto pohledu světem dějin tvořených lidskými bytostmi. Tento lidský faktor je zapotřebí zkoumat a analyzovat a jeho kritikou, ovlivňováním a posouzením dospět k jeho skutečnému pochopení. Kritické myšlení přitom nesmí být podřizováno státní moci či nuceno táhnout v jednom šiku s ostatními proti tomu či onomu oficiálnímu nepříteli. Je třeba, abychom se místo na vykonstruovaný střet civilizací soustředili na stále intenzivnější spolupráci kultur, které se překrývají, vzájemně doplňují a koexistují mnohem zajímavějším způsobem, než se nám snaží naznačit deformované a neautentické metody poznání. Pro takový komplexnější pohled však potřebujeme čas a trpělivý a skeptický badatelský zájem, a v neposlední řadě i důvěru v interpretační přístupy, jež se příliš neslučují se světem vyžadujícím okamžitou akci a reakci. Nejvýznamnějším ponaučením pak je, že humanismus

62

Viz [Said 2008:43-64]

94

je jedinou, a troufám si říci, že i poslední obranou proti cynickým praktikám a křivdám, jež deformují lidské dějiny.“63 Vedle Huntingtona a Fukuyamy tak Said představuje třetí významný pohled na vztahy mezi civilizacemi a náboženstvími v současném složitém světě. Právě jeho přístup ukazuje pravděpodobně nejschůdnější cestu k nutnému kompromisu.

63

Viz [Said: 409]

95

8. Závěr Na závěr se pokusím shrnout, čím se má diplomová práce zabývá. Věnuje se tématu v českých dějinách neobvyklému, ale velmi zajímavému. Je jím turecké nebezpečí v českých zemích od druhé poloviny 15. do počátku 17. století. Téma je přitažlivé i díky své aktuálnosti současného střetu západního a muslimského světa. Svou práci jsem rozvrhl do sedmi kapitol: 1. Úvodu, výběru tématu, počátků novověku ve střední Evropě a v českých zemích (základní charakteristiky) - stručný popis dějin českých zemí, 2. Pramenů a literatury, ze kterých jsem pro svou práci čerpal, 3. Turecké říše ve sledovaném období a jejích výbojů na Balkáně a ve střední Evropě- zde najdeme také stručné dějiny příchodu Turků ze střední Asie do Anatólie a poté i na Balkán a do střední Evropy, 4. Zápasu Turků a vládců středoevropských zemí o vliv na tuto část Evropy - kde je věnováno hodně pozornosti uherským dějinám a také Habsburkům, 5. Účasti českých zemí na střetu s tureckým vlivem - tady popisuji zase mnohé cesty českých intelektuálů do Svaté země, české polemiky s islámem a vůbec povědomí o Orientu v českých zemích, 6. Střetu s neznámým aneb vlivu tureckého nebezpečí na kulturu a vědomí obyvatelstva českých zemí jako zvláštního případu střetu křesťanství a islámu a za 7. Stop středoevropsko-tureckého a křesťansko-islámského konfliktu v raném novověku, v dalších dějinách a jeho dopadů až do současnosti. Z osnovy mé práce vyplývá, že téma tureckého nebezpečí je velmi rozsáhlé a nejde uchopit v jedné diplomové práci jako celek, proto jsem se rozhodl se orientovat pouze na etapu, kdy Osmanská říše dosahovala svého největšího rozmachu. Jde o období vlády sultánů Mehmeda II. Dobyvatele (1451-1481), Bayezida II (1481-1512), Selima I. (1512-1520), Süleymana I., Kánúního (1520-1566), Selima II. (1566-1574), Murada III. (1574-1595), Mehmeda III. (1595-1603) a Ahmeda I. Ve své práci popisuji postup turecké armády do Uher, bitvu u Moháče v r. 1526, první obléhání Vídně Turky v r. 1529 nebo také památné obléhání hradu Sziget v r. 1566, kde padl sám sultán Süleyman I. a kde také bojoval Vilém z Rožmberka. Líčení válečných událostí pak zakončuji popisem patnáctileté (dlouhé) války (1590-1606), která skončila pro vyčerpanost obou znepřátelených stran podepsáním Žitavského míru. Nevyhýbám se však ani velkým celoevropským dějinám, které nejednou do konfliktu ve střední Evropě vstoupily. O celoevropské dějiny šlo např. v iniciativě Jiřího z Poděbrad, který se snažil o vytvoření unie evropských panovníků. Tvrdívá se, že tato aliance byla namířena pouze proti Turkům. Já si však myslím, že zdaleka nešlo jen o Turky. Jiříkovi jako husitovi evidentně šlo také o to, aby 96

byla vytvořena protiváha světských panovníků proti církvi a papeži. Jiří z Poděbrad o takovéto podobě evropského paktu jednal s Francií a chtěl, aby unii předsedal francouzský král. I proto idea velmi brzy vzala za své a iniciativy se chopil Matyáš Korvín, který se stal vůdcem křížových výprav jak proti Jiřímu z Poděbrad, tak proti Turkům. Matyáš Korvín však soupeřil s Jiřím z Poděbrad a dokonce i s Habsburky a na Turky mu nakonec nezbyly síly. Přes počáteční pozitiva přinesla Uhrám nakonec Matyášova vláda rozvrat a bídu. S Turky a také s nevyzpytatelnou uherskou šlechtou si musela poradit i v Uhrách a Čechách vládnoucí dynastie Jagellonců. Ludvík Jagellonský u Moháče nezahynul jen díky Turkům, ale také kvůli zradě uherských baronů. Ani první Habsburk na uherském trůně Ferdinand I. si s uherskými stavy neporadil jen tak. Do poslední chvíle mu vzdoroval Jan Zápolský, který se nejednou proti Habsburkům spojil s Turky. Ti se stále v Uhrách a na Balkáně drželi a zaváděli zde své tradice, islámské zákonodárství, přísný vojenský a úřední režim atd. O událostech spojených s Turky informovaly díky knihtisku nejen noviny, ale i různá jiná literatura.Tomáš Rataj pro ní používá přímo termín „turecká literatura“(latinsky turcica). Má práce však není jen o válkách a velké politice. Snažím se také postihnout fenomén tureckého nebezpečí z kulturního i duchovního hlediska. Turecký živel také do střední Evropy nemusel přinášet pouze válku a smrt, ale také mnohé pozitivní jevy, jakými mohlo být prohloubení vzájemného obchodu a dovoz zboží z Orientu, rozšíření obzoru evropské literatury, výtvarného umění nebo i hudby. Některé z těchto jevů se však projevily mnohem později (např. vznik kaváren a veřejných lázní v Evropě). Nezanedbatelnou stopu zanechala turecká přítomnost i ve folklóru (turecké balady či dekor na keramice, výšivkách a lidové architektuře na Moravě atd.). Mnozí lidé také pod tureckým vlivem získávali jména např. Turek, Tureček, Soldán, Jančárek, Jančařík apod. V českých zemích se již dávno také vyskytovaly ideové předsudky a stereotypy v uvažování o Turecku, např. rčení o tureckém hospodářství, nebo výraz „dát si Turka“ (tím Češi myslí tureckou kávu). Národním nápojem v Turecku není však káva, ale už od pradávna čaj. V raném novověku byl také ve střední Evropě Turek považován za metlu, či za ztělesnění ďábla a strašily se jím i děti, když zlobily („Přijde si pro tebe Turek“). Takovýchto stereotypních historek o Turcích je bezpočet a provázejí nás dodnes. Právě dnešní doba je pro rozbíjení bariér a překonávání různých polopravd a klišé (např.turecké hospodářství, islám jako metla lidstva a mnohé další) ideální. Lidé to ale musejí chtít. Myslím si, že v současném světě, propojeném jako nikdy předtím, už evropský stereotyp neustálého strachu z východu není na místě. Na závěr své práce bych chtěl říci, že jsem ji psal v podstatě s jediným cílem. Chtěl jsem přispět k poznání problematiky tureckého nebezpečí v českých zemích v raném novověku a 97

prostřednictvím tohoto poznání se také alespoň trochu přičinit o vzájemné porozumění a dialog mezi kulturami. Přál bych si, aby se střety civilizací odehrávaly pokud možno v dobrém a aby lidé různých náboženství, ras, národností a kultur hledali nikoliv to, co je rozděluje, ale co je spojuje.

98

9. Resumé

The Turkish Danger and the Czech Land in Early Modern Period The diploma thesis is dedicated to an unusual and extremely interesting issue in the Czech history. It concerns the Turkish danger in the Czech lands from the second half of the 15th to the beginning of the 17th century. The topic gains significance also due to the contemporary encounters of the West and the Muslim world. The thesis consists of seven chapters: 1 introduction, choice of the topic, beginnings of the modern period in Central Europe and in the Czech lands (basic characteristics) – a brief description of the history of the Czech lands, 2 resources and literature used in the thesis, 3 Turkish empires in the examined period and their conquests in the Balkan and Central Europe – this chapter contains also a brief overview of the history of the arrival of the Turks from Central Asia to Anatolia and later to the Balkan and Central Europe, 4 the struggle between the Turks and the rulers of the Central European countries about the rule over this part of Europe – special attention is paid to the Hungarian history and to the Habsburgs, 5 participation of the Czech lands on the clash with the Turkish influence – this chapter contains the account of numerous travels of the Czech intellectuals to the Holy Land, Czech disputes with Islam and general knowledge of the Orient in the Czech lands, 6 encounter with the unknown or the influence of the Turkish influence on culture and awareness of the Czech people as a special encounter of Christianity and Islam, and 7 end of the Central European and Turkish and Christian and Islam conflict in the early modern period, in the following history and its consequences up to the present day. The structure of the thesis suggests that the topic of the Turkish danger is an extensive one and cannot be grasped in one thesis as a whole. Therefore, the author decided to focus on the period, when the Ottoman Empire reached its peak. It is the period of the rules of the kings Mehmed II the Conqueror (1451-1481), Bayezid II (1481-1512), Selim I (1512-1520), Süleyman I. Kanuni (1520-1566), Selim II (1566-1574), Murad III (1574-1595), Mehmed III (1595-1603) and Ahmed I. The thesis describes the progression of the Turkish army to Hungary, battle of Mohacs in 1526, the first siege of Vienna by Turks in 1529, as well as memorable siege of the castle Sziget in 1566, where the king Süleyman I fell and where Vilém of Rožmberk also fought. The account of the war events are completed by the description of the fifteen-year (long) war (1590-1606), which ended due to exhaustion of both adversaries by signing the Zsitvatorok 99

peace treaty. The thesis does not exclude the general pan-European history, which has entered the conflict on several occasions. It was at stakes also in the initiative of George of Podiebrad, who attempted on a formation of union of European rulers. It is commonly assumed that this union was aimed against the Turks. However, the thesis suggests that Turks were not its sole purpose. George of Podiebrad, a member of the Hussite movement, also intended on countering the Church and the Pope by forming a counter force consisting of secular leaders. He intended on negotiating such form of a European pact with France and wanted the French king to preside the union, which was also the reason why the idea was not successful. The initiative was taken up by Matthias Corvinus, who became the leader of the Crusades aimed at George of Podiebrad as well as the Turks. However, Matthias Corvinus did not challenge only George of Podiebrad but also the Habsburgs and eventually ran out of force to contest the Turks. In spite of the initial benefits, the rule of Matthias Corvinus brought disruption and poverty to Hungary. It came to be the task of the Jagiellon dynasty ruling the Czech lands as well as Hungary to deal with the Turks and the unpredictable Hungarian gentry. Louis Jagiello survived the Battle of Mohacs not only thanks to the Turks but also thanks to the betrayal of the Hungarian barony. Neither the first Hungarian ruler of the Habsburg dynasty, Ferdinand I did not have an easy way with the Hungarian estates. János Szapolyai opposed him to the last breath and joined in with the Turks on several occasions. The Turks were still managing to hold their keeps in Hungary and the Balkan and implemented their tradition, Islamic law, strict military and official regime and other. Thanks to the book print, the news about the events related to the Turkish presence were brought not only by newspaper but also in other works of literature. Tomáš Rataj calls it the “Turkish literature” (Latin turcica). However, the thesis does not solely deal with wars and the great politics. It also attempts on capturing the phenomenon of the Turkish danger from the cultural and spiritual perspective. The Turkish element did not necessarily bring only war and death to Europe, but also many positive aspects such as deepening of the mutual business relations and import of goods from Orient, and expansion of the scope of the European literature, arts and music. Unfortunately, some of these phenomena became obvious only much later (e.g. rise of coffee houses and public baths in Europe). The Turkish presence left a significant influence on the local folk lore (e.g. Turkish ballads and decorations on ceramics, embroidery and in architecture visible in the folk architecture in Moravia). Furthermore, many people have also received their surnames under the Turkish influence such as Turek, Tureček, Soldán, Jančárek, Jančařík etc. However, by then, had the Czech lands familiarized ideological prejudice and stereotypes about Turkey, such as “Turkish husbandry” or the expression “have 100

a Turk” (which means to have a cup of Turkish coffee) regardless of the fact the Turkish traditional beverage was tea, not coffee. In the early modern period, the Turks were the embodiment of the devil and thus were used to scare naughty children (“The Turk will come to get you”). Countless similar stereotypical anecdotes about Turks are frequent amongst the public even nowadays. However, it is particularly this day and age that the most suitable for breaking up barriers and overcoming various half-truths and clichés (e.g. Turkish husbandry, Islam as the scourge of humanity and many others). The pre-requisite being that the people do want to get rid of such prejudice. The author of this thesis is convinced that in our world, which is interconnected as it has never been before, there is no place for the European stereotype of the constant fear of the East.

101

10. Soupis literatury a pramenů

Literatura Bečka, J., Mendel, M.: Islám a české země. Praha, Votobia 1998 Bůžek, V.: „Der Zug Peter Woks von Rosenberg gegen die Türken im Jahre 1594.“ Prague Papers on History of International Relations: 98-109. Praha 1998 Bůžek, V. , J. Hrdlička, P. Král, a Z. Vybíral.: Věk urozených. Šlechta v českých zemích na prahu novověku. Praha, Litomyšl, Paseka 2002 Čornej, P.: Panovníci českých zemí. 37-41. Praha, Fragment 1992 Evans, R., J., W.: Rudolf II. a jeho svět. Praha, Mladá fronta 1997 Fukuyama, F.: Konec dějin a poslední člověk. Praha, Rybka publishers 2002 Ginzburg, C.: Sýr a červi. Praha, Argo 2000 Grube, E. J.: Islámské umění. Praha, Artia 1973 Hostomská, A.: Opera. Průvodce operní tvorbou. Praha, Svoboda 1999, Hroch, M. a Hrochová V.: „Karel IV. a otázka obrany Balkánu proti Osmanům v polovině 14. století.“ In Karolus Quartus. 205-214. Praha. 1984 Hitzel, F.: Osmanská říše 15. – 18. století. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2004 Huntington, S., P.: Střet civilizací. Praha, Rybka publishers 2001 Janáček, J.: Rudolf II. a jeho doba.: Praha, Svoboda.1998 Klučina, P.: České země za Jiřího z Poděbrad a Jagellonců. Praha, Albatros.1994 Kožík, F.: Cesta Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic a na Pecce. Praha, Panorama 1998 Klusáková, L.: Cestou do Cařihradu: Osmanská města v 16. století viděná křesťanskýma očima.: Praha, ISV nakladatelství.1994 Kubů, N.: České dějiny v době renesance. Praha, Albatros 1994 Levis, B.: Dějiny Blízkého východu. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2000 Macek, J.: Jagellonský věk v českých zemích. Praha, Academia 2001 Matoušek, J.: Turecká válka v evropské politice.Praha, ČAVU 1935 Maťa, P.: Svět české aristokracie. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2004 Mendel, M., Ostřanský, B., Rataj, T.: Islám v srdci Evropy. Praha, Academia 2007 Mendel, M.: Džihád. Brno, Atlantis 1997/2001 Pánek, J.: „Turecké nebezpečí a předbělohorská česká společnost.“ Studia Comeniana et historica XI: 53-72. Praha 1972

102

Picková, V.: „Císařské vojsko v Uhrách v 16. století očima současníků.“ Historie a vojenství: 789-799. Praha 1965 Polišenský, J.: „Turecká otázka v evropské politice v 16. a 17. století.“ In Polišenský, J.: Osmanská moc ve střední a jihovýchodní Evropě v 16. a 17. století: 266-286. Praha 1977 Popelka, P.: Příběhy v písních vyzpívané. Lidové balady z moravských Kopanic: Uherský Brod. Popelka, P.: Lidové písně ze Strání: Muzeum J. A. Komenského Uherský Brod a Krajská knihovna Františka Bartoše Zlín. 1995 Pražák, R. a kol.: Dějiny Maďarska. Brno, Masarykova univerzita. 1993 Procházka, J.: „Habsburská monarchie a státy jihovýchodní Evropy v obraně proti Turkům na konci 16. století.“ ČMM 108: 257-273. Brno 1997 Šmahel, F.: Mezi středověkem a renesancí. Praha, Argo 2000 Rataj, T.: České země ve stínu půlměsíce. Obraz Turka v rané novověké literatuře z českých zemí. Praha, Skriptorium 2002 Said, E., W.: Orientalismus. Praha, Litomyšl, Paseka 2008 Svět hudby. Velcí skladatelé a velká díla. Praha, Ikar a Knižní klub 2000 Vodák, J. B.: Příběhy sedmi moří. Praha, Nakladatelství dopravy a spojů 1989

Prameny Budovec, Václav z Budova: Antialkorán. Praha, Odeon 1989 Harant, Kryštof z Polžic a Bezdružic: Cesta z království českého do Benátek, odtud do Země svaté, země judské, a dále do Egypta a potom na horu Oreb, Sinaj, a svaté Kateřiny v pusté Arábii. Praha, Komise u Františka Řivnáče 1855 Kabátník, M.: Cesta z Čech do Jeruzaléma a Kaira. Praha, Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy slovesnost a umění 1894

Archivní materiály: Státní oblastní archiv v Třeboni, Rodinný archiv pánů z Hradce, karton 4, inventární číslo 362, sgn. 12, z r. 1529. Instrukce Ferdinanda I. nejvyššímu kancléři královsví českého, panu Adamovi I. z Hradce Státní oblastní archiv v Třeboni, Rodinný archiv pánů z Hradce, karton 16, inventární číslo 375, sgn. 13, z r. 1578. Překlad dopisu sultána Murada III. císaři Rudolfovi II.

103

11. Obrazové přílohy 1. Státní oblastní archiv v Třeboni, Rodinný archiv pánů z Hradce, karton 4, inventární číslo 362, sgn. 12, z r. 1529. Instrukce Ferdinanda I. nejvyššímu kancléři královsví českého, panu Adamovi I. z Hradce

104

Instructio od Nejjasnějšího knížete a Pana pana Ferdinanda Uherského Českého etc. krále etc. urozeným Adamovi z Hradce nejvyšímu kancléři království českého a Wáclavovi Hoffkyrcharovi z Kolmice oběma spolu neb jednomu z nich dana co maji o suchych dnech postnich na všecky stavy kralostvi českého roznesti a jednati. Nejprve všem stavům téhož království Milost naší královsku a všeckno dobre povíte. Potom jim předložte, kterak když jsme před rokem v témž království osobně býti ráčili jim jsme široce a dostatečně oznámili že o tom jistou vědomost máme kterak Císař turecký s poddanými svými pilně a znamenitě se strojí a před sebou má, aby do království uherského a jiných zemích našich s znamenitým vojskem vtrhl, je opanoval, a kteréž by nejvíce mohl škody wohniem a zajetím učinil. A protož majíce my lítost nad tím napřed pro svatou víru křesťansku pro zachování téhož království a jiných zemích a všech poddaných našich, žádali jsme od stavův království českého: skutečné pomoci abychom tomu tak mocnému nepříteli otepříti, A budeli vůle boží i jeho poraziti mohli. Kdež stavové majíce toho potřebu býti nám k pomoci jsau svolili a tu dáti jakž dskami zapsáno jest řekli. Kdež jsme pak takovou povolnost od nich vděčně přijali a z toho i děkovali žádné pochybnosti nemajíce, že se tomu všemu dosti stane. Dále jim oznamte, že poslové naši ktere jsme byli k Císaři tureckému vypravili čase teď nyní k nám se navrátili oznamujíce o veliké hotovosti a moci toho našeho a všeho křesťanstva nepřítele. A že otevřeně jim pověděl aby nám oznámili že na nás a země naše válečně ne dluho meškajíce potáhne, jakož pak jistotně to víme že se tak stane a nebudeli našeho spěšného, s pomocí všech poddaných našich, opatření abych

105

106

jemu silně otepřeli tehdy to což předsevzal (jehož pán buoh rač w ...) provede však pokud jsme se my s znamenitými radami válečnými uradili jak bychom to tažení naše a neb k tomu tažení potřeby předsevzíti meli, to jsme vám sepsáno dali: ješto to budete moci těm komu sme poručuti ráčili oznámili. Protož poněvadž ta věc žádných odtahův nechce a o svatém Jiří příštím jednom toliké ... pomoci dáti mají napomeňte a žádejte s pilností všech stavův aby napřed víru svatou křesťanskou, nás pana svého, sami své ženy i děti své, země a poddané naše, před očima měli a tu pomoc svolenou kterouž by na dva časy dáti měli neprodlévajíce jakožkoli mocí a rozuměti budou hned a pojednou se o to snesli, sebrali, a dali. Neb budeli tím protahováno tehdy nákladové a outraty nadarmo vejdou jakož se to prve za časů krále Ludvíka slavné paměti (zvlášt při strážení Bělehradu) stalo však. Když se k tomu skutečně budou chtíti přičiniti nejdou toho způsoby a jesto že ta pomoc spěšně a před časem svolení dana a k užitku obrácena bude moci býti, totiž aby tu summu vypůjčili a některé osoby všech stavův aby rukojmí za to byli a všichni stavové aby jim zase to že tou pomocí svolenou vyváženi budou ujistili pak na tom artikuli stavte (strojte). Jestliže by se pak v tu summu tak nahle v témž království obejíti nemohli tehdy povězte že chceme my se rádi k tomu přičiniti abychom ji zjednali jedne akt za to jiste osoby jak nahoře dotčeno rukojmí se postaví. A ... ... ... to dostatečně ujistí kdež pak té sme naděje poněvadž na tom nebudou moci nic ztratiti že tak beze všech výmluv a otporův učiní. A tak tudy ta pomoc ... a užitku přijde, když včas zjednána bude, a tím snáze nepříteli se otpor stane ješto potom času k tomu takového nebude. A k takovému jednání a ... ho se toliko articule toho vedle žádosti naší dotyčné povězte jim aby k tomu tu moc jměli, jakoby sněm obecní o to položen byl. I ale jim to oznamte že my tou pomocí jinam a jiné potřeby hýbati neráčíme nežli toliko na to tažení proti Turku a budeli se i jim zdáti nechť osoby k tomu ... které by ty peníze ve své moci míti měli a k těm toliko válečným potřebám ...

107

108

Neobmeškávejte toho také oznámiti že sme ve všech zemích našich do kterých sme přijeti ráčili a od svých poddaných proti týmž nepřátelům žádali, že jsou se v tom povolní k nám najíti dali a k pomocem ... svolili, kterýmiž odtahováno nebude, jsme také té naděje, že odevší ... příštím sněmu říšském znamenitou pomoc a skutečnou zjednáme ... s boží pomocí a všech dobrých křesťanů a věrných poddaných ... těm nepřátelům skutečně buoh da, stalo, a užitečně otepřem. Nepochybujíce že nás všichni obyvatelé téhož království v takové neopustí a tu pomoc tím spíše (tak jakž nahoře dotčeno) dají, ... se té spěšné pomoci od nich nadějem ale bylaliby potřeba (jakož slyšeti dali) že všichni ve římě podle nás povstanou a hotovi b... my takovou jich povolnost což v tom ve všem pro svatou víru ... pro nás že mě naše, a sami pro sebe oč mi milostí naší zpomínati ... každému zvláště vším dobrým nahrazovati ráčíme. Také jim povězte že sme na tom abychom časně zámky, přívozy, a ... ... opatřili aby Turci přitahnuce odpor náš by a zadrženi byli, ... my buoh da s vojskem přispěti a s nimi bitvu svesti mohli. Poznáte-li pak co dále potřebného ješto by k našemu dobrému a obra... našich býti mohlo. To též se vší pilností jednajte, jakož o vás nepo... že v to budete uměti vedle potřeby dobře trefiti. Dán v Insprucku ... ... ... etc. XXVIIII Anno království našich třetího.

109

2. Státní oblastní archiv v Třeboni, Rodinný archiv pánů z Hradce, karton 16, inventární číslo 375, sgn. 13, z r. 1578. Překlad dopisu sultána Murada III. císaři Rudolfovi II.

110

Translation des Sultanii Schreibens an die Kay. Mast. durch Mathea de Farro transferiert. Hochberuembter und Hochgeehrter durch die grosse Herrnst Jesu nachfolgen, erwöhlter durch die Teutschen und für nembsten des Christlichen geistes, corrector d Sachen ganzen Nazarerischen Nation bekhlaidt, mit dem sthren und Herrschafften, Herr d Zaichen der glorien und Herrligkhaysten, Romischer Khaiser Rudolph dessen undt sey mit aller wolfart und guettem. Von Euch unter hohes und Khaiserliches Schreiben wirt zue khomben sein, solten sie wissen dass an irgo an unser gluekheiffte Portten so mit glorii embfangen und an unserem diser weldt mechtigistem Hof, welcher durch die umfesssliche Hulff und gnad des wahren und unbegreifflichen Gottes, ein zue fluecht der grossen Sultanen und ein schuz d mächtigen Kunigen ist, dero freundtlichet schreiben, volliches wir empfangen, haben, ankhomben ist, dessen freundtlichen Inhalt, nebens beschehner andeutung der Sach so zur Freundtschafft gehörig und gleichsfales überschückhung d gebreuchigen Verehrung weliches aus Ursach etlicher Verhindung sich gestaumbt hatt, und durch dero alhie residierende Potschaffter und Nuntio uberantworet, Darinin wir auch ersuechet werden, Inen in allen den Sachen, so Zuerhaltung des Friedens dienstlich und durch Sie mit uns tractiert und für gebracht wirdt, völligen Glauber zuegeben, haben wir verstanden, die haben uns ersuecht das Vermug der Zerischen uns wehrundt Freundtschafft

111

112

Und guetten Friedens und Zuerhaltung Ruhe und Sicherhaist der Armen Underthanen, durch unnsere Edle beuelch die unsern ni Zaum gehaltten, und dennen unbegrundten und falschen Informationen und Berichten deren so sich allein Unruhe TuMult Fridtbrichigkheit und Zerstossung der Ainigkeit zerischen unser ist, bemuehen und befleissen thuen, khain Gehör noch Glauber eben werde. Und das auch auf Eurer Majestat Thail, wie der Fridtbishero erhalten worden, auch hinfuro der selb durch muglichen Fleis erhalten bekhrefftigt, und die unrer dero gebuet solle nim Zaumb gehaltten werden. Nebens auch das Sie dem jenigen so sie veriniig der Capitulation zulaisten schuldig sein, nachkhomben wöllen, von uns gleiches fales hegerendt, das unser Oficier, so ohne undterlas mit Betrug und … Euer Dition belästigen und hienach Zubeschönigung Ires verbrechenes und unersettigen Geiz Euer Majestats Khriegsleutt unschuldiger weiss beschuldigen, und die armen Undterthanen d massen Plündn, das Sie khaumb das leben darvon bringen, Ja dieselben gefengelich einziehen, verkhauffen und dermassen plagen, das Sie in eusserister Muehestlichkheit steckhen, in Zaum gehaltten, und solliche Ire tyranneien traffen lassen. Das auch der Currier hin und wider unaufgehaltner fortgelassen und was in Euer Majestats Schreiben begriffen, und uns auch sonsten mundlich dero alhie residierende orator und Nuntius, so in Gegenwürtt unsers Kaiserlichen Crons ankhomben uns anzeigt, das alles ist uns zeurissten gethan, und durch unser Kaiserliche Hochait verstanden worden. Der halben von d Verehrung so Sie in disem gebenedeitten Jar zuschickhen gepflegt, ist aintails derselben ankhumen und gelifert worden, Nichts weniger aber ist die Vermüg des Friedens und Ainigkheit so von der Zeitt unserer Vorfahrn,

113

114

bis an Jezo gewest, versprochne Verehrung nicht völlig überschickht worden, und solches ist aus unserer dienner nachlässigkhait unachtsambt und übl governament erfolgt, dergestalt das zweier Jar present sein aufgehaltten und vertuscht worden. Solliches wirt nicht aus geiz oder unbillicher begiert nach für Majestats … was unbilliches zuezumessen vermeldt, sondern das vermüg der Verpindtnus der Capitulation Sie Ires Chails die Friedens articln (welches dan Zuerhaltung beständigen und anwichtiger Freundtschafft dienet) geehret und observiert werden, dan sonssten Gott sei lob, wir dessen durch unbegriffliche gnad an Reichthumb, Schaz Khunigreich und Landen, Russtungen, Schiauen Rossen, und und allen andern Sachen, kheinen mangel leiden, das also mit Hülff des Schöpfers aller ding unsers Reichtumbs und Schaz ohne Zahl, und unendlich ist, dero halben weil dero gewändtliche Verehrung vielleicht ohne dero wissen, nicht alle Jar überschickht. Sondern zweier Jar Verehrung durch Nachlässigkheit und Betrug beider Seits officier vertuscht worden, da Sie dises vorher khein Wissenschafft haben, so wissen Sie es anjezo, unsers Theils werden die Conditionen unserer Freundschafft der gebuer und billichkheit gemäss gehalten, aber Euer Majestats seits beschicht das widerspil, dan dero Khriegsleutt straiffen ohne aufhörung in unser Reich berauben, unsere Örtter, füehren das viech hinweckh, und nehmen unsere Schiauen gefangen, haben unsere Siangiach begen gefangen, hinweckh gefürt, die selben aufs höchst geschözt, mit Gewald vil Geldts bekhumben, und leiden unsere Granizer untherthanen und Kriegsleuth vil übertrangs, alle die Sachen schicken sich gar nit zur auf ...

115

116

die sich billiches massen d Freundtschafft so sie nitt unserer gelückhafften Portten haben. Dises aber erfolgt nuhr daher, weil man spueret, das von unserer Hocheit seits, dergleichen Unordnung nicht in acht genuhmen, auf welches dan nach ergers ervolgt und von Euer Majestats … endt dergleichen verbrechen nicht wahr genuhmen wirdet, dannen dieses sein Anfang der Freundtschafften Ursprung alles … und Ursachen der Schlachten, daheer E. Majestats wol abnehmen khünen, das die Sachen leichtlich dergleich ferminos erraichen möchte, dem sei aber wir im wölle, durch die unbegründtliche und enendtliche gnadt und Hülf des Wahren Unbegrifflichen Höchsten Gottes, haben wir alles volkhumenttlich in unserer Macht, unangesehen dessen ist unser für nehmen nicht K. M. zaillen schaden zuezuefuegen unser gluckhaffte Pärkten, Gott dem hochsten sei lob, ist jeder Zeitt offen, es sei zur Freundschafft oder zu Freundschafften und wirdet ain jeder daselbst seinen Lahn bekhumben, auf was manier oder Gestalt K. M. wöllen, sollen sie es gar wol bedenckhen, da sie nuhn wölln das unser Freundt schafft ainen Bestandt und der Fridt bei Krefften bleibe, sollen sie die Jhenigen so gefangen und Schiauen worden sonderlich den Sangiach von Ropan und Funffkirchen ob die gleich in der Fridtbriichigkheit geschlagen und gefangen worden, so wol auch andere Raimi unserer Khriegsleuch und so Timär gehabt haben allesambt frei lassen, und in unser gebüet mit Sicherheit antwortt… gleichfals so den K. M. leüt, so in unser Gebüet gefangen, es seien gleich Herrn Khinder Haubtleüt officier oder andere dern Verzeichnuss uns zukhumen, wirdet, auch widerfahren, und Verordnung beschehen, sie sein gleich was sie wällen gefangne, das sie K. M. zugeschickht und mit Sicherheit ledig gelassen werden,

117

118

als das auch der zweien Jar, restierunde Verehrungen zusamben gericht, und aufs ehist überschickht, khunfftig auch K. M. Haubtleüth und officialen ernslich eingesagt und bevolhen werde, das sie friedlichen leben und unser Dition kheines weges molestieren sollen, da nun K. M. in disen sachen zufriden, wirdet es unsers Theils gleichsfalls geschehen, und des Friedens Zusagungen bei Ihren Khrissten erhalten werden. Zum Fahl aber K. M. auf dero Theil das widerspil für nehmen, und sie unsern billichen begern nicht vol Ziehung leisten, und die Irigen ein Zaum haltten wolten, sollen sie vergewist sein, es werde sie reuen, und dises sei in also zuwissen gethan, derhalben sie sich auch demnach werden zurichten haben. Eurer Apth. Nuntio so der Zeit an unser Gluckhafft Porten ankhumen, haben wir khein andtwort geben, vil weniger haben unser Hochheit dises Jars Verehrung angenuhmen, sonder sein der Antwort auf diss unser Khaiserlich Schreiben erwarttundt, sowol wegen der Freundtschafft alles Feindtschafft, auf was weges E. Apth. begern, ist es uns auch gemainet, und annehmblich und auf alle wege jeder Zeit gefast und in Beraidtschafft derhalben sie hiemit genuesssamb fürgewarnet, und wolle sich hienoch mit der Unwissenheit nicht endtschuldigen, sondern aufs eheist und in Eill dero Antwort zuekhumben lassen. Ferrer haben verschiner Zeit E. Apth. Khriegsleuth ainen fleckhen so unserer Hocheit Camer Aigenthumblich zugehörig, und Chur genandt wirdet, uberfallen, daselbst sowol Kaufleuth Ire dienner und andere von 5 biss 600 Pershonen gefangen genuhmen,

119

120

und in Wahren und Geldt uber 600 Sämb geraubt und nach der zue die gefangnen hoch geschäzt) solliches khan nicht vermaint werden, lasst auch auch nicht bedunckhen, das soliches ungerochen werde hingehen, und da in gleich die Unwissenheit, und das es ohne E. Apth. Bewilligung beschehen sei, fürwenden wöllet, wirdet doch unser Hochait, dergleichen andtwortten nicht glauben sezen. Dan uns bewust, das eur Khauffleut so daselbst gewest, ohne Schaden abgangen, wirdet dan da für gehalten, wan die unserigen Khauffleuth beraubt worden, das solches nicht wider den friden gehandelt sei, also auch das man mit geschuz für unsere Heuser Zeucht und unsere Fleckhen beraubt ob solliches nicht wider den Friden anstandt, wissen wir nicht was dem selben mehres zufriden sein khundte, alle dise Punct sein in der Capitulation einverleibt, vermaindt in villeicht das solche Sachen durch uns nicht gehört noch in acht genuhmen werden, Ja es ist ein Register darüber aufgericht, und bei uns in Verwahrung gelegt worden. Aber wie der heilig Spruch und Sententz laut, das unzeittig und unbedächtig eilen, des Teufels mit Gedult aber Temporisiern Gottes werckh sei. Derhalben ist unndt in den Sachen sehe zu eillen, mit Hülff des Wahren und begreifflichen Gottes es sol seiner Zeit erwartett werden, wollet auch nicht gedenckhen das es nicht in Vergessen gestölt sei. Was aber nicht die verfluechten der Nadasdy und Zeriny Sohn für übelthat begangen haben, den Ali ersten Beeg von Kopan gefangen; hernach den Resep Beeg zum Schiauen gemacht, sein nicht E. Majestatsleut und Bolontwar dasselbe zuerobern gewest, den Memichi Aga, Sabanchi Aga, Bryram Aga Osman Aga haben sie gefangen, und deren is den höher als die verehrung so man schickht geschäzt, thails haben in Schazung erlegt, die andern sein die noch schuldig, allein das par gelt wahren und specereien so auf dem Jarmarkht zu Thur geblundt worden, bringt mehrers alls alle Verehrungen, man weiss

121

122

auch gar wol wie hoch sich die selb Summa erströckht, und vermai net in villeicht, das solliches alles den eurigen zuguettem verbleiben solle, wilss Gott dem höchsten man, wirt es Topolk bezahlt machen. Darüber haben E. Apth. Kriegs leutt die Pass auf ofen Zigeth und anderer Graniz verlegt, wievil werden mit personen als hinweg gefürt, und leslichen unser mark Sixo so in unser Camer zu ofen jahrlichen 90000 a sperl Zalt, sein durch E. M. Khriegs volkh von erlegung Ires Tributs abgehalten worden, gleichsfalss thuen E. Majestats Kriegsleut von Erlau und andere orten, versamblen sich, und verhindern unsere officien das sie die unserer Kaiserlichen Camer gehörige, einkomben nit einbringen künen, werden darüber vil Turgken gefangen und erschlagen. Zum Beschluss der unordnungen, auf E. M. Thail, ist khein aufhörung, unsers thails aber werden dess friedens pacta aufrecht gehalten, wie wir dan mit dem Saswar Bassa mitgefahrn, welcher wider den Friden E. Ms. landt molestiert hatt, den haben wir in Khetten gebundtner hieher füeren und straffen lassen. Also hetes gleichsfalls E. M. die … zustraffen gebürt, weil dan die Sachen der gesaltt beschaffen, so ist es lauter das von E. M. Thail, der Frid zerstossen aber durch Hülff des Wahren Gottes und die Benediction d vilfaltigen wund… Chatten, unsers Propheten des fürsten uber alles, solle aller diser Sachen Widerstattung oder hereinbringung zu seiner Zeit und Ort beschehen. Da aber von E. M. gewissheit und bericht khombt, das obgedachte Beghen und andere Schiaven ehist sollen auf freien fuess gesezt werden, und da die restierundere verehrung von zweien Jahren völlig geschickht, und desen Friedens Conditionen gehalten, sollen auch von neuem des Fridens pacta und anstandt beständig verbleiben, und zwischen uns aufrichtige und beständige Freundtschafft erhalten werde, ob sie auch diesen Sach halber nit zufriden

123

124

wöllen sie uns beantwortten. Dan zum widrigen Fall, wurde der Fridt anstandt zerstossen, und euer Entschuldignung bei uns nikht stadtfinden, sondern die nachreu haben, und bei anderen Kunigen die Ime gleich sein, mit Schanden bestehen, und sei also der gruess und Hail, über den jenigen so dem heil nachstrebt. Geben in unserer Residentz zu Constantinopl zu endt des Mohn scheins Saban, das ist den 8. Juli.

Translation des Sultani Schreibens an Ihro Kayserlichen Majestat.

125

Vom 8. Juli 1578 (6) Schreiben des türkischen Sultans Kalims II. (Murad III.) an Kaiser Rudolf II., worin bekräftiget wird, die Leidensbedingungen nach den Grundsätzen den Billigkeit halten zu wollen, wann die Grenzensfälle oesterreichischerseits unterbleiben und die beiderseitige Auswechslung der Gefangenen eingelettet wird; er stellt zugleich die Bedingungen zur Verhassung des neuen Leidenstractates.

126

3. Sultán Osman I.

4. Oko Alláhovo

127

5. Architekt Sinan

6. Sultán Selim I.

128

7. Mehmed II. Dobyvatel - ve vyobrazení Gentile Belliniho

8. Sultán Süleyman I. Nádherný

129

9. Chrám Hagia Sofia

10. Chrám Hagia Sofia interiér

130

11. Hrob Dželalláheddína Rúmího v Konyi

12. Karatayova medresa v Konyi

13. Mešita Aláeddína Keykubáda I. v Konyi

131

14. Janičáři

15. Jednotka janičářů

132

16. Osmanský voják

17. Osmanský bazar

133

18. Mešita v Pécsi

19. Minaret v Egeru

134

20. Selimova mešita v Erdine

21. Selimova mešita v Erdine interiér

135

22. Süleymanova mešita Istanbul

23. Süleymanova mešita Istanbul interiér

136

24. Tančící derviši

25. Hamam v Istanbulu

137

26. Hrad Szigetvár

27. Jiří z Poděbrad

138

28. Ukázka osmanské kaligrafie

29. Matyáš Korvín

139

30. Mikuláš Zrinský ze Serinu

31. Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic

140

32. Václav Budovec z Budova

33. Vilém z Rožmberka

141

34. Jan Zápolský

35. Hrad v Budyni nad Ohří

142

36. Sipáhiové

37. Sgrafito znázorňující bitvu s Turky na zámku v Litomyšli

143

38. Územní rozmach Osmanské říše

39. Rozšíření islámu v současném světě

144

40. Schwarzenberský erb

145