TRIÁDA H E DA K A U F M A N N OVÁ
LIST Y Z RODINNÉ KRONIKY
HEDA
K AUFMANNOVÁ
LIST Y
Z RODINNÉ
KRONIKY
LIST Y Z RODINNÉ K RONIKY
LIST Y Z RODIN NÉ K RONIK Y Heda Kaufmannová
Triáda
Tato publikace byla vydána za laskavé finanční podpory Nadace Židovského muzea v Praze a Nadace Židovské obce v Praze
© Nakladatelství Triáda, 2011 Photography © Peter Župník, 2011 ISBN tištěné knihy 978-80-87256-47-3 ISBN verze PDF 978-80-87256-90-9
I. O ROD OK M E N U DĚ DEČ K A A B A BIČ K Y F R EU N D OV ÝC H N E B O L I K T E R A K S E N A Š E K R ÁVA N A P I L A Z L O U Ž E F R A N T I ŠK A PA L A C K É HO. T É Ž O V Ě C E C H J A Z Y KOV ÝC H A NÁ RODNOST NÍCH
Když si dědeček a babička Freundovic dali vypsat z matrik rodokmen, nemohli tušit pranic o Palackého louži. Rodokmen měl dokázat – a dokazuje, že Elisabeth Edle von Lämel, provdaná Herzová, zakladatelka jakési nadace pro chudé příbuzné, byla spřízněna jak s Josefem, tak s Florou Freundových. Byla Josefovou tetou a Flořinou pratetou. Viz rodokmen. A tato Elisabeth Edle von Lämel, provdaná Herzová, je spojovacím článkem, přes rod baronů Villani a rytířů Lankischů, k oné pomyslné louži a ještě i dalším znamenitým loužím, z nichž se napila Freundovic – a tedy i moje – pomyslná kráva. Viz rodokmen. Nemohla jsem to taky tušit, když jsem vyplňovala kádrový dotazník, protože člověk se obrací dozadu teprve ve stáří. No, kádrovák by se byl podivil. Proč ten zájem dědečka a babičky o nadaci pro chudé příbuzné? Odpověď je nasnadě. Josef byl kamenický mistr. Kromě dílny, řemeslné zručnosti, kaštanového plnovousu (podobně Heinrichu Heinovi), suchého humoru občas vyšlehujícího jiskrami sarkasmu (podobně Heinrichu Heinovi), měl ještě tichou, jemnou, pracovitou a nevýbojnou ženu, čtyři děti a věčný dales1. Nejspíš proto, že jakkoli řemeslně zdatný, neměl buňky podnikatelské a obchodní a také ne kapitál, jímž vládla konkurence – například velká kamenická firma rodiny Radnitzů; ti shrábli velké zakázky na honosné hrobky souvěreckých magnátů – viz Kubintzki a jiní na strašnickém hřbitově. Řada jednoduchých obelisků z černé žuly, nejvýš zdobených bílou kararskou vázou, jež jsou vzadu podepsány 1
[nedostatek peněz, peněžní tíseň (z hebrejštiny)]
7
jménem Josef Freund a patrně dosud stojí v alejích strašnického hřbitova za Olšany, to stačilo tak na vytloukání klínu klínem. Maminka vyprávěla, že babička sobotu co sobotu těžce sháněla hotové peníze na výplatu tovaryšů v dílně a závozníků. Často u zazobaných dvou dědečkových sester, Winternitzky a Eisnerky. Posílala k nim střídavě své děti: „Kystyhant Tante, maminka dává pozdravovat a… jestli by…“ Takže je jasné, že nějaká okrouhlá suma z nadace Edle von Lämel by byla bodla; ze zachovaných lejster nevyčtu a z ústního podání nevím, zda nadace nakonec pustila chlup. Na dědečkovy mohovité sestry se ještě mlhavě pamatuji, zvlášť na jednu, která s cvikrem ve zlaté obroučce vypadala jako zlomyslná sůva. Obě byly terčem ironizujícího imitačního kumštu maminčina i tety Olgy. Patrně to věčné kystyhant Tante – se zabaleným prosíkem, často neúspěšným, potřebovalo ještě ve věku dospělosti nějaký ventil. Ten jednoho dne úplně praskl přetlakem; stalo se to hned po dědečkově pohřbu, že teta Olga, jindy nerozhodná a opatrná, ty dvě báby roztrhla jak hady a vysypala jim na hlavu jejich zazobanou zatvrzelost jak řeřavé uhlí. Mně, tehdy asi sedmileté, podstata věci ovšem unikala; ale s dětsky radostnou senzacechtivostí jsem vyrozuměla, že se tu ventilují staré křivdy; instinktivně jsem rozkurážené tetě fandila dětským smyslem pro spravedlnost s pocitem vítězné škodolibosti vůči ustrnulým bábám. Babička, tichá a nevýbojná, na to zírala udiveně a zděšeně – bylať tu flagrantně porušena odvěká subordinace: úcta k starším a poníženost chudého před bohatým. Vzduch se patrně pročistil, načež zlomyslné sůvy odtáhly. U babičky ještě dlouho po dědečkově smrti byla za almarou veliká rýsovací prkna a pravítka. Odjakživa mne fascinovala, už pro pouhou zajímavou – byť naivní – dedukci, že teda bělovlasý a bělovousý dědeček ještě zcela nedávno chodil do školy. Nemohla jsem tušit, že rýsování patří ke kamenickému řemeslu. Ovšem dědeček, chudinka, dávno nerýsoval a v poslední době nechodil vůbec. Měl bolavou nohu, nejspíš bércový vřed. Seděl ve svém bytě v Truhlářské ulici č. 23, v křesle, s nohou nataženou na stoličce a stíral kdekoho ironickými šlehy: své konkurenty, své 8
souvěrce; těm se vysmíval pro jejich špatnou češtinu, říkaje posměšně po nich: „Herr Freund, ja budu bejt pšijít a potom budu šíct…“ Vysmíval se přitroublosti svého syna Otty (jehož chabá inteligence nicméně úplně stačila na funkci oficiála c. k. státních drah); ironizoval sebe, svoji nemoc (skoro jako Heinrich Heine, ovšem pouze prózou) a neušetřil občasnými ironickými poznámkami ani pasivní babičku. Víc nevím. Víc se nezachovalo. Totiž… kdepak se vzal bráchův suchý humor a ironie v jemnějším vydání – nebylo to dědictví z téhle strany? Jestliže se dědeček posmíval mizerné češtině většiny tehdejších pražských židů, neznamenalo to, že se považoval za Čecha. Také ne za Němce. Nejspíš ještě za žida, ale nebyl ortodoxní ani nábožensky horlivý. Jistěže znal hebrejsky, natolik, aby mohl tesat do kamene hebrejské nápisy. S babičkou mluvil německy, děti posílal do německých škol, jak bylo tehdy zvykem. Můj táta, vychovaný na I. české reálce v Ječné ulici2 k uvědomělému češství profesorem Petrem Mužákem3 a Janem Malypetrem4, respektoval tuto rodinnou zvyklost a pamatuji se, že s babičkou mluvíval německy; ale s námi dětmi babička i dědeček jinak než česky nepromluvili, protože patrně na oplátku respektovali tátovy výchovné zásady, jimiž i maminčinu původně kuchyňskou češtinu vycepoval do bezvadné hovorové a celkem i bezchybné spisovné úrovně. Byla-li tátova tolerance ochotna k jazykovým kompromisům z rytířských ohledů k maminčiným rodičům, nebyla k nim ochotna, když šlo o věc, jež pro něho měla zásadní osobní význam: když si v roce 1893 bral maminku, chtěl mít oddavky české. To bylo v tehdejší pražské židovské obci něco zřejmě neslýchaného. Pražský Oberrabbiner-Stellvertreter dr. Tander odmítl obřad provést česky. Snad ani česky neuměl. Táta si 2 [První státní škola s českým vyučovacím jazykem, založená roku 1848, původně sídlila v Panské ulici, nová budova v Ječné byla dokončena v roce 1875.] 3 [Petr Mužák (1821–1892) působil na reálce jako profesor kreslení, krasopisu a matematiky od školního roku 1848/1849 do svého odchodu do penze 1884.] 4 [Někdy uváděn jako Malý Petr (1815–1899), vyučoval v Ječné tělesnou výchovu do roku 1888.]
9
ovšem postavil hlavu a přivedl si rabína Leopolda 9orsche ze Slaného, který snoubence oddal česky. Zaplatit musel táta oběma. To mi vyprávěla maminka a dodala: oni Kaufmanni mají tvrdé palice; a taky tvrdé stolice. Věděla své. Na německém oddacím listu čtu: „(…) wird hiermit bezeugt, dass Herr Kaufmann Karl (…) mit der Jungfrau Helena (…) am 18. Juni 1893 durch Sr. Ehrwürden Herrn Leopold 9orsch, Rabbiner in Schlan mittelst Delegation des Herrn Dr. Tander, Oberrabbiner-Stellvertreter in Prag gesetzlich getraut worden ist (…).“5 Zbývá dodat, že Karel Kaufmann, absolvent reálky, znal trochu franštiny, což mu také bylo zapsáno do nějakého vojenského lejstra, jež vyplňoval kaprál či šikovatel Slovák, takto: chlop s trema rečma. Vyprávěl táta. Babička Freundová se taky ráda pochlubila několika francouzskými větami. Měla bratra světoběžníka a polyglota, Gustava Rösslera. össlera. sslera. V cizinecké legii se naučil ještě také arabsky. Usadil se trvale v Paříži a byl srdcem Francouz. Účastník prusko-francouzské války 1870, z duše nenáviděl les sales boches6. Babička jej v Paříži navštívila v roce Světové výstavy 1889, zřejmě na jeho útraty. Ráda na to vzpomínala. Když se brácha jako medik chystal roku 1921 k „pařížskému strejdovi“ a jeho dceři Lině, dávala mu babička dobře míněné rady: aby nejedl nezvyklá jídla, aby nesedal holou kůží na cizí klozety a tak podobně. Maminčina mladší sestra, teta Ida, se provdala do Vídně za redaktora Neue Freie Presse, Maxe Fogese. Byla trochu šéngajst7 a měla sklony k spisování. Už v dlouhých dopisech svému snoubenci do Vídně se snažila zkušenému novináři předvést zcela pěkná slohová cvičení: „Umím už krájet nudle! Umím už krájet tenké nudle! Umím už krájet docela tenké nudle! Umím už krájet nejtenčí nudle!“ Kterážto věta vešla do slovníku rodinných idiomů. Max Foges měl moc rád Prahu; kdykoli 5 [„tímto se potvrzuje, že pan Kaufmann Karel (…) s pannou Helenou (…) byli 18. června 1893 zákonně oddáni ctěným panem Leopoldem 9orschem, rabínem ve Slaném, za přítomnosti pana dr. Tandera, zástupce vrchního rabína v Praze“] 6 [ti hrozní skopčáci (z francouzštiny)] 7 [označení pro osoby s uměleckými sklony, krasoduch (z němčiny)]
10
přijel, vedla jeho první cesta do petřínské restaurace, kde vydržel půl dne okouzleně zírat na Prahu – však je to jedna z nejkrásnějších vyhlídek. Měl zájem o českou kulturu, překládal i verše Vrchlického do němčiny.8 Lituji, že se mi ten svazeček ztratil za okupace, i tenoučká knížečka jeho vlastních veršů.9 Asi bych jim teď víc rozuměla nebo je i víc kritizovala – nevím, zapomněla jsem úplně, jaké byly. Teta Ida pochytila během let hodně z novinářské zběhlosti v psaní krátkých článků a fejetonů. Prager Tagblatt jí občas otiskl, zejména po Fogesově smrti, nějaký ten fejeton s pražskou tematikou.. Po válce jsem našla bibliografickou zmínku o tetině článku o Bertramce v knize V. J. Sýkory: F. X. Dušek. Autor tam říká: „Z velkého množství článků a fejetonů na téma Bertramka je třeba jmenovati alespoň ty, které buď přinesly nový materiál, nebo alespoň vynikají zajímavým pojetím látky: (…) Ida Foges: Die Bertramka in Prag (Prager Tagblatt, 1920, č. 205).“10 Tak vida. Přinesla teta Ida nový materiál, nebo vynikala zajímavým pojetím látky? Spíš to druhé. Však si také na svém psaní do novin dost zakládala, a když jí redaktoři Prager Tagblattu něco neotiskli, náramně na ně bručela. Na rozdíl od tolerantního Fogese se značným kulturním přehledem si teta také nesmírně zakládala na svém zakotvení v německé kultuře; jiná pro ni jako by neexistovala. To tenkrát ještě nevěděla, jak se jí němečtí kulturträgři odvděčí. Skončila v Treblince.11
8 [Max Foges (zemř. 1922) přeložil básně ze sbírky Pavučiny (Praha, J. Otto 1897), překlad vyšel s názvem Das Weib und der Tod. Ein Versuch (Wien, Europäischer Verlag 1924) jako druhý svazek Fogesových spisů Nachgelassene Schri<en.] 9 [Verše shrnul zřejmě po autorově smrti Karl Hans Strobl do knihy Summa summarum. Ein buntes Lebensbuch a vyšly jako první svazek Fogesových Nachgelassene Schri<en (Wien, Europäischer Verlag 1923).] 10 Václav Jan Sýkora, František Xaver Dušek, Praha, SNKLHU 1958, s. 37–38. [Text s názvem Die Bertramka. Ein Mozart-Heiligtum in Prag vyšel v Prager Tagblatt 45, 1920, č. 205, 31. 8., s. 12.] 11 [Byla transportována 9. 7. 1942 do Terezína a odtud 19. 10. 1942 do koncentračního tábora Treblinka, kde zemřela.]
11
Její téměř pohrdavý postoj ke všemu českému byl ještě umocněn, když po smrti Fogesově se ve zralém věku znovu provdala; vzala si – po jistém váhání – svého dávného ctitele, pražského advokáta Fritze Gutfreunda, rovněž ovdovělého, a tak se vrátila v dvacátých letech z Vídně do Prahy. Gutfreund, rodák ze Strakonic, byl náramný čechožrout. Židovského na něm nebylo pranic, tak byl prosáklý germánstvím. Vliv na to mělo jistě také jeho první manželství s dcerou luteránského říšskoněmeckého pastora. Zuřivý skopčák se tu jaksi v osobě Gutfreundově promíchal se studeným, suchým, puntičkářským pastorstvím německého typu, jež si, mimo jiné, libovalo v zatuchle neměnném pořádku a povyšovalo jej na obřad. Panečku, u Gutfreundů se stolovalo! My jsme doma nejedli zrovna z papíru od uzenáře, ale tolik šálků, podšálků, podpodšálků, mističek, podmističek, deček, poddeček, naddeček – co je moc, je moc. Ty dečky a přesdečky byly příšerné a celý byt byl nasáklý stuchlým pachem ctnostného blahobytu, pomazaného shůry. Gutfreund byl ovšem wagnerián. Ne že by hudbě rozuměl. Ale chodil se nadšeně nudit do německého divadla na Nibelungenring.12 Se mnou, kupodivu, mluvil česky, ale s tak bohorovnou blahosklonností, že to bylo na facky. Bráchu tato bohorovnost ponoukala k mistrné imitaci za Gutfreundovými zády. Jednou se spletl a jal se jej napodobovat v jeho přítomnosti – ovšem rychle se vzpamatoval a zahrál všechno do autu; byl to tyjátr k popukání. Co si myslil táta o Gutfreundovi, nevím; patrně ani neměl moc příležitosti jej brát zvlášť na vědomí; roku 1923, kdy se teta Ida za Gutfreunda provdala, byl táta už nemocen a rok nato zemřel. Zato vím přesně, co si myslil o manželu nejmladší maminčiny sestry, tety Olgy. Vzala si rovněž ovdovělého pražského advokáta, Emila Kersche, v jehož osobě se tentokrát snoubilo zbožné, téměř ortodoxní židovství se zuřivým germánstvím – snad ještě horší směs než Gutfreundova. 12 [V roce 1888 zahájilo činnost Nové německé divadlo jako reprezentativní scéna pro pražskou německou obec (dnes nese název Státní opera Praha); opera Richarda Wagnera Der Ring des Nibelungen (vznikala v letech 1848–1874) trvá šestnáct hodin.]
12
Táta charakterizoval Kersche jedním slovem: šmok. Tenkrát jsem nechápala proč; šmok je vlastně termín pro špinavého, podlézavého žurnalistu, a Kersch přece nebyl žurnalista. Myslím, že teď chápu. Kersch podlézal: svému Jehovovi, kroutě zbožně očima, když při každém futuru dodával „so Gott will“ (jako ten rakouský středověký kníže Jasomirgott). A podlézal „velkému německému národu“ (který by jej byl zdrtil, kdyby se byl Kersch dožil nacismu). Jeho dva synové z prvního manželství byli buršáky; rozumí se, že v buršenša
[flámovat, popíjet] [Souboj šavlemi, jehož hlavním cílem je zranit protivníka v horní části hlavy nebo na levé tváři, vítězem je paradoxně ten, kdo utrpí nejvíce zranění a nosí nejvíce jizev.] 15 [stejnokrojová čepice do spolku organizovaných německých studentů, buršáků] 16 [V Archivu hl. m. Prahy se dochoval spis spolku Prager Burschenscha< „Teutonia“, který působil v letech 1901–1942.] 17 [„Ale to jsou přece barvy velkého Německa – a to ty nejsi!“] 18 [Významný svátek, nazývaný také Den smíření, připomíná, že Hospodin odpustil Izraeli modloslužební čin – zhotovení zlaté modly telete.] 14
13
Teta Olga nebyla národnostně ani ryba, ani rak. Česky uměla slušně, zejména pravopis měla v malíčku, neboť písařila v obou zemských jazycích v advokátní kanceláři. Tam také okouzlila svého šéfa a potomního manžela. Ovšem manželství se stárnoucím mužem, otcem dvou dospělých synů z prvního manželství a obklopeného hejnem příbuzných typu „šnorer“,19 nebylo asi zrovna med. Olga měla smysl pro humor, ráda se smála, ráda citovala všelijaké legrační veršovánky v obou jazycích, možná, že by byla i holdovala poesii. V podstatě však byla tvor závislý, nerozhodný, nevýbojný, neschopný; věčně se držela maminčiných šosů – rozuměj šosů mé maminky, své o deset let starší sestry. Velice se ucházela o naše kamarádství a my jsme s ní rádi prováděli všelijaká alotria, ale naprosto nesnesitelná byla pro mne její úzkostlivá péče v období – ostatně velmi vzácném –, kdy maminka nebyla doma víc jak den. Tehdy, ze samého strachu ze zodpovědnosti, by mne byla nejraději vodila na šňůře. Později byl pro mne odstrašující její egocentrismus, nedostatek energie, cílevědomosti. Po smrti Kerschově trpěla několik let melancholií, z níž se kupodivu zase dostala. Pak přišla okupace a vyhlazovací lágr, do něhož jela se svým starším bratrem Ottou.20 Otto, mezi třemi dcerami jediný syn, jazykově utrakvista, národnostně a nábožensky indiferentní, byl, jak bychom dnes řekli, číslo. Už dědeček se posmíval jeho nevalné inteligenci. Brácha jako medik jej obdařil diagnózou dementia praecox. On se Otta skutečně ve vývoji nějak zastavil: všechny vymoženosti nové doby mu byly silně proti mysli, počínajíc železnicí (která, té ironie, jej živila), o letadlech nemluvě. Co by říkal kosmonautice? Tento oficiál c. k. a později čs. státních drah, s legitimací pro režijní jízdenky po celém státě, nesedl jakživ do 19
[V jidiš výraz pro profesionálního žebráka, v němčině slovo Schnorrer označuje člověka, který ustavičně žádá o drobnosti (cigarety apod.) a nikdy sám nenabízí nic na oplátku.] 20 [Olga Kerschová (narozena 9. 9. 1883) a Otto Freund (narozen 9. 9. 1879) byli transportováni z Prahy 23. 7. 1942 do Terezína a odtud 4. 8. 1942 do Malého Trostince v Bělorusku, kde zahynuli.]
14
vlaku, takový odpor v něm budilo toto ďáblovo zařízení. Pochybuji, že kdy užil mimoslužebně telefonu, a kdoví, jestli se bez něho neobešel i ve službě. Byl navýsost rozhořčen, když mne viděl v lyžařských kalhotách (a to prosím ani nebyly šponovky). Domnívám se, že bikiny a minisukně by v něm vyvolaly záchvat zuřivosti. Jeho ideálem byla krinolína nebo také dlouhá sukně s honzíkem vzadu z let osmdesátých. Tramvají nejezdil. Do úřadu a z úřadu chodil pěšky, žmoulaje viržinko a kroutě si knír špičkami nahoru. Mimo úřad znal pouze kavárnu, kde četl noviny. Knihy neměl a nečetl, divadlo, film, hudba jako by nebyly, příroda, sport – hrůza pomyslit. Ženy? Nevím. Po úřadě chodil doma po pokoji s viržinkou v zubech a kroutě si knír, až do večera. No, i tak možno. Konec konců nikomu neublížil, nikoho neokradl, a k babičce i potom k tetě Olze, s níž nakonec v babiččině bytě bydlil, se ve finančních věcech choval jako kavalír. A co nejstarší z Freundovic dětí, co Helena, moje maminka? To je docela jiná kapitola, z jiného konce, a s mnohým větvením, jež by mělo vést k zobrazení atmosféry domova, budou-li síly stačit. Té atmosféry, jež je nezapomenutelná, neopakovatelná; atmosféry, v níž život ve svém zaměření a snažení opravdu byl hoden oné pomyslné louže Františka Palackého, jíž tento list z kroniky počíná.
15
Genealogie I. Bratři
1. Jacob Veittel Duschenes
1. Lazar Veittel Duschenes
2. Sara
2. Broche Barbara
! Salomon Blau
! Setke, pozdější Simon Edler von Lämel 3. Elisabeth Edle von Lämel
3. 9eresia Ester Blau ! Ignatz Jacob Freund , kameník
teta
4. Josef Freund, kameník
sestřenice
1
! Florentine Rössler
! Eduard Herz, cukrovarník
4. Matilda Herzová ! Karel Drahotín baron Villani*
V rodokmenu rodiny Freundovy se jako jeho otec uvádí Jakob Freund, narozený ve Velimi.
1
! znak pro manžela, manželku
II. Barneles Reach
1. Ri=e Rosine Reach
1. Sara Reach
!""Löwy Lämel
!""rabín Löwy Fanta
2. Leopold von Lämel* !"(?)
2. Setke, později Simon von Lämel !""Broche Barbara Duschenes
2. Maria Fanta !"Alexander Leppin Teweles
3. a) Marie*
3. Elisabeth von Lämel
3. Sara Teweles
!"prof. Josef Jul. Czermak, Vídeň**
!"Eduard Herz
!"Moses Rössler
b) (?)
4. Matilda Herzová*
4. Aron Rössler
!"Leopold Jarel, poslanec, Paříž
!"Karel Drahotín baron Villani***
!"Eva Wiener
5. Oskar (?)
5. Florentine Rössler
!"Zdenka Czech z Czechenherzu
!"Josef Freund
Helena !"(?) (Němec) Olga !"Scheuerer (Čech) 6. Vladimír Oskar (poněmčený)
6. Helena Freundová !"Karel Kaufmann 7. Viktor
Heda
III. Jeníkové z Bratřic
1. Rytíř Jeník z Bratřic
1. Františka Kateřina Jeníková z Bratřic
!"Malovcová z Malovic****
!"Rytíř Lankisch z Hornic*
2. Jan Jeník z Bratřic („poslední Táborita“, Onkel Jeník)
2. Rytíř Lankisch z Hornic !"(?)
3. Marie Lankisch
Terezie Lankisch
! Jan Měchura
!"baron Sternfeld str ýc
4. Leopold
Terezie
Antonie
bratranec
!"František Palacký
5. Jan
Marie ! František Ladislav Rieger 6. Marie
Libuše
! Václav Červinka
!"Albín Bráf
třetí Lankisch
čtvrtá Lankisch
!"Kajetán Villani !"Hrubý z Jelení (strýc Karla Drahotína Villaniho a Matildy Herzové z rodu Lämlů, dcery Elisabeth Herzové, jež byla dcerou Simona Setke von Lämla a Barbary Broche Duschenes, viz II)
* Eduard Bass, Čtení o roce osmačtyřicátém. Díl první, Praha, Fr. Borový 1940, s. 188, 190, 230. ** František Kožík, Pouta věrnosti. Román o životě a díle malíře Jaroslava Čermáka, Praha, Čs. spisovatel 1971, s. 326 (Jaroslav Čermák, závěť, v níž vrací švagrové Marii, ženě Čermákova bratra J. J. Czermaka, fyziologa ve Vídni, zapůjčené peníze). *** Edmond Konrád, Nač vzpomenu, Praha, Československý spisovatel 1957, s. 33. **** Alois Jirásek, Z mých pamětí. Díl I, Praha, Otto 1922, s. 313 (Malovcová z Malovic, spřízněni s rodem Arnošta z Pardubic).
18
II. NA POČ ÁT KU BY L SCH U TZBR IEF
Když se nejmladší generace Kaufmannů začala – nolens volens – shánět po rodokmenu, měla k tomu docela jiné pohnutky než kdysi dědeček a babička Freundovic. Bylo léto 1939, byla nacistická okupace a na obzoru byla pro Čechy a Moravu nařízení, podobná takzvaným norimberským zákonům, jež už platily v Říši a stavěly židy mimo zákon. Toho léta učinila česká protektorátní instituce zvaná Národní souručenství1 pokus2 – ovšem nakonec marný – vyjmout z těchto očekávaných nařízení židy, kteří mohli prokázat a) trvání rodu na území Čech a Moravy nejméně 150 let nazad, b) českou výchovu v českých školách, c) zakotvení v českém kulturním společenství. Bod b) a c) jsme mohli, bratr a já, prokázat obratem ruky; doklady sub a) bylo třeba sehnat. Věděli jsme, že existují. Existoval Schutzbrief prapradědečkův. Schutzbrief, to jest ochranný list nebo, chcete-li, glejt. Jeho originál, na dvoulistu ručního papíru, ohlodaném zubem času a myší, zní v kuriosní ouřední němčině 18. století, a s pravopisem nepříliš přesným, takto: Schutzbrief kra< welches hiemit (?) vor jedermänglich und besonders da wo es vonnöthen beurkundet wird, dass Vorzeiger dessen Namens Moyses Kaufmann gebürtig von Mitrowitz Berauner Kreises und im Königreiche Böhmen vom 1ten Hornung des 1789tes Jahres in Obrigkeithen Schutz 1
Národní souručenství byla oficiální instituce protektorátní pro Čechy a Moravu místo zrušených politických stran, ovšem bez jakékoliv moci. Byli v ní jednak aktivisti, tj. lidé ochotní ke spolupráci s Němci, i skuteční kolaboranti; ale také tam byl proud vysloveně demokratický a v počátku dokonce odbojový. 2 Tomáš Pasák, Český antisemitismus, Hlas revoluce 23, 1969, č. 26, 4. 7., s. [6].
19
an- und aufgenommen seye, und dort IIIIthe jüdische Familie ausmacht, da nun demselben gegenwärtiger Schutzbrief ertheilt wird. Dahero gleicherwähnter Moyses Kauffmann verbunden sein solle nicht nur der gräflichen Grundobrigkeit alle Jurisdictions schuldige Partition und Respect zu erweisen, dann das gedungene Schutzgeld zu Handen der Obrigkeiten Renten in ausgemessener Zeith baar zu entrichten, sondern auch sich jederzeit treu und ehrlich in all und jeden zu verhalten. So gesche[he]n Schloss Kamnitz den 20ten März 1790. pečeť Antoni Graf Wratislaw von Mitrowitz v. r. Řečeno dnešní češtinou to znamená, že Moyses Kaufmann, narozený v Mitrovicích, berounský kraj v království českém, je vzat a přijat od 1. ledna 1789 do ochrany vrchnosti a že tam (to jest v Mitrovicích) tvoří čtvrtou židovskou rodinu. Pročež se zmíněný Moyses Kaufmann (chybně s dvěma f) zavazuje, aby hraběcí vrchnosti prokazoval nejen podle práva povinnou poslušnost a úctu a v daném čase složil hotově vrchnostenské důchodní správě sjednaný Schutzgeld (tedy poplatek za ochranu), nýbrž aby také se v každém čase choval ve všem věrně a poctivě. Dáno na zámku Kamenice (nad Lipou) 20. března 1790. Podepsán Antonín hrabě Vratislav z Mitrovic vlastní rukou, a přitisknuta pečeť se znakem mitrovickým. Tímto Schutzbriefem se Moyses Kaufmann stal, mluveno řečí historiků, Familiantem, to jest, směl založit rodinu se svolením milostivé vrchnosti. Feudalismus pečoval totiž o to, aby židé, žijící v evropských zemích v diaspoře, se příliš nemnožili; stávalo se, že druhorození synové nedostali povolení k sňatku. O tom pěkně vypráví, i s vylíčením tragických následků pro postižené, Vojtěch Rakous v historické novele Na rozcestí (1914). Z hlediska nedávné dějinné zkušenosti musíme ovšem 20
konstatovat, že feudalismus byl, ve srovnání s Hitlerem, při „řešení židovské otázky“ úplný břídil. Pan hrabě Antonín Vratislav z Mitrovic věděl patrně, co dělá, když Moysesu Kaufmannovi vydal Schutzbrief. Byl to nepochybně tento Kaufmann, o němž rodinná tradice praví, že byl hraběcím Hausjudem, to jest děvečkou pro všechno, poskokem pro opatřování možného i nemožného a vyřizování nejrůznějších záležitostí vrchnosti. S jistou dávkou pravděpodobnosti můžeme, právě pro tuto funkci Hausjuda, přijmout další rodovou tradici, jež praví, že prapradědeček Kaufmann, coby Hausjud hraběte z Mitrovic, nemusel nosit roucho odlišné od oblečení křesťanského obyvatelstva, jak bylo předepsáno židům (do roku 1783): špičaté klobouky, žlutá kolečka na šatech. Pročež se potomci řečeného Moysesa Kaufmanna nemohli udržet smíchy, když na podzim roku jedenačtyřicátého3 našeho osvíceného dvacátého století na sebe navlékali šaty zdobené žlutou hvězdou zvící dlaně s černým nápisem JUDE. To je ovšem jiná kapitola, i to jak prapradědův glejt z roku 1790 by byl málem zase přišel ke cti v létě roku 1939, když jsme, jak shora řečeno, začali nolens volens shánět rodokmen. O něm píše bratranci Waltru Kaufmannovi do Liberce dne 4. 7. 1939 pan Leo Wertheimer, matrikář v Kamenici nad Lipou: „Dle sčítání židů v Kamenici nad Lipou obýval dne 1. 1. 1824 dům č. p. 30 v Kamenici nad Lipou: Mojžíš Kaufmann 32letý, tedy narozený patrně 1792 v Kamenici nad Lipou. Jest tedy pravděpodobné, ač matriky tak dlouho nesahají,4 že rodina Vašeho pradědečka zde žila již počátkem 18. století. V den soupisu čítala rodina Kaufmannova ženu Marii, pocházející z Humpolce, a dceru Marii, rozenou z Kamenice nad Lipou.“ 3
[Nařízení nosit žlutou hvězdu v Německu a na území Protektorátu platilo od 1. září 1941.] 4 Židovské matriky zavedeny roku 1820; předtím se židé zapisovali do farních matrik. Ostatně v zápisech byl galimatyáš ještě v 19. století, jak to výstižně líčí zase Vojtěch Rakous v autobiografické črtě O člověku, který neví, kdy se narodil (1908).
21
Ze sdělení kamenického matrikáře lze dovodit, že majitel Schutzbriefu Moyses Kaufmann se z rodných Mitrovic ocitl – neznámo kdy – na mitrovickém majetku v Kamenici nad Lipou, patrně ve službách vrchnosti („jederzeit treu und ehrlich“)5. Tam se mu narodil syn, rovněž Mojžíš6, o němž podává zprávu kamenický matrikář. Ne zcela úplný rodokmen Kaufmannů z Kamenice nad Lipou by tedy vypadal takto: (viz následující strana). Co vím o dědečkovi Michaelovi? Málo. Živil se obchodem – nevím jakým. (Mimochodem: příjmení Kaufmann nepochází etymologicky – jak to na první pohled vypadá – z německého podstatného jména Kaufmann ve smyslu kupec.)7 Ale také se živil mlynářstvím. A ještě také devaterým řemeslem. Kvůli desáté bídě se synové Karel a Julius na studiích v Praze museli živit sami. Z těch řemesel zůstalo v paměti potomků, že dědeček zacházel obratně s barvami a uměl malovat písmo. Jeho syn Karel dostal od otce první výprask proto, že jako docela malý kluk si hrál s barvami a všechny je pěkně krásně smíchal dohromady. Zde sluší zaznamenat, že další výprask syna Karla zavinily světodějné události. Když Rakousko prohrálo válku s Pruskem u Hradce Králové roku 1866, valilo se do nitra Čech pruské vojsko. Zase jednou Brandenburci v Čechách; a mnozí před nimi utíkali do lesů s majetečkem na zádech. Čtyřletý Karel viděl a slyšel kolem sebe paniku, sebral polštář 5
[„vždy věrný a čestný“ (z němčiny)] V židovských rodinách nebývalo zvykem dávat dětem jména rodičů – aspoň tohle jsem vždycky doma slyšela, když jsem remcala, že mi dali nemožné jméno Hedvika jenom proto, abych měla stejný monogram jako maminka; její jméno Helena mi bylo daleko sympatičtější. Je dodnes. 7 O původu jména Kaufmann se dočítám v článku PhDr. Josefa Bartůška, Židovská ročenka 1971–1972 (Praha, Ústřední církevní nakladatelství 1972, red. Rudolf Iltis) na s. 24: „III. Starozákonní jména. Z nich vznikají celé trsy příjmení a to pomocí apokop (odsouvání hlásek) a jiných odvozovacích způsobů: Jákob – Jakobson, Jäckel, Jokl, Koppel(mann), Kofmann, Ka>a, Kaufmann.“ 6
22
I. 1. Moyses Kaufmann mezi 1755–1759 v Mitrovicích nositel Schutzbriefu !"(?) Kaufmannová, roz. (?) 2. Mojžíš Kaufmann nar. asi 1792 v Kamenici nad Labem (podle sčítání židů k 1. 1. 1824 dvaatřicetiletý) !"Marie Wintersteinová z Humpolce
3. Marie, nar. asi 1821 (ke dni sčítání asi tříletá – zjištěno dodatečně)
Michael nar. 29. 2. 1824 (narozen po sčítání) II. !"Marie Glaserová nar. asi 1834 v Milevsku zemř. 4. 11. 1909 v Benešově u Prahy
Michael Kaufmann nar. 29. 2. 1824 v Kamenici nad Labem zemř. 4. 2. 1903 v Benešově u Prahy
4. Matylda nar. asi 1854
Emil asi 1856
Louisa asi 1858
Berta asi 1860
Karel 20. 9. 1862
Julius 21. 8. 1864
III. Karel Kaufmann nar. 20. 9. 1862 v Jindřichově Hradci zemř. 13. 4. 1924 v Praze
5. Jiří Růžena nar. a zemř. asi 1895 nar. a zemř. 1897
!"Helena Freundová nar. 1. 1. 1873 v Praze zemř. 1942 v Polsku
Viktor nar. 21. 8. 1900 v Praze zemř. 26. 2. 1945 v Brandenburgu (popraven)
Heda nar. 25. 4. 1905 v Praze
Dědeček Michael Kaufmann, 1896
z postele, pelášil s ním přes Kamenici a řval zplna hrdla, jak to slyšel okolo: „Utítejte, Plajzi dou!“ Pro to panikaření dostal od dědečka Michaela podruhé (a jak ujišťoval, naposled) nařezáno. Dědovu zručnost v malbě písma znám z vlastního názoru. Na domě strejdy Julia (u nás doma vždycky Šmulius) v dnešních Hejnicích8 byla oválná plechová tabule, na níž na tmavém podkladě žlutým písmem bylo
8
[Město v Jizerských horách (německy Haindorf). O místu, kam autorka pravidelně jezdila jako dítě o prázdninách a vracela se tam i v dospělosti, dokud jí to zdravotní stav dovoloval, sepsala samostatné vzpomínky, které vyšly knižně, Haindorf (Ústí nad Labem, Albis International 2002).]
24
krásně namalováno: Der gesamtem Heilkunde Doctor Julius Kaufmann.9 Byla to dědova práce a potomstvo si jí vážilo: když bratranec Honza převzal po smrti svého otce Julia v roce 1924 ordinaci v Hejnicích, prostě dal na ctihodné tabulce přemalovat jméno Julius na Hans (neboť byl, tenkrát ještě, skopčák) a starodávný titul zaměnil za zkratku MUDr. Z mnoha vnuků preferoval dědeček Michael – bůhví proč – budějovického Benna, syna naší milé tety Lujsky a bratra naší ze všech nejmilejší Kačenky. „Benák“ si takovou preferenci nezasloužil podle názoru ostatních dědových vnuků, aniž něžné dědečkovo oslovení v žargonu: Šei Benile – krásný Benile. To se ke mně dostalo už jen ústním podáním, ale s náramným potěšením jsem se solidárně připojila k hordě starších bratranců, jakmile jsem zvěděla, že pro Benáka pohotově razili vlastní variantu dědečkova oslovení: Šajsbenile. Té jsme důsledně používali ještě ve věku dospělosti. Rodové doklady a ústní podání svědčí o tom, že dědeček Michael během let migroval z rodné Kamenice nad Labem střídavě mezi Jindřichovým Hradcem, Kamenicí nad Labem a Vlašimí. Tam patrně rodina žila dost dlouho v najatém mlýně. Táta vyprávěl, že když s Juliem přijel z Prahy na prázdniny do Vlašimi, že pracovali ve mlýně na místě stárka a mládka. Lituji, že jsem se na věc podrobněji nevyptala. Ani na to, jak Kaufmannovic dospívající mládež hrála s ostatními vlašimskými ochotnické divadlo. Jen si pamatuji, že jednou si vybrali k provozování tehdy populární hru Kubánkova éra – jméno autora mi uniklo10 – a že jedna místní krasavice se ucházela o domnělou titulní roli takto: „Kluci, já budu hrát tu Éru, jo?“ A to je vše okolo dědečka Michaela. Zemřel v 79 letech u svého nejstaršího syna Emila v Benešově u Prahy roku 1903, dva roky před mým narozením.
9
[Všeobecný lékař doktor Julius Kaufmann (z němčiny).] [Veselohru o čtyřech dějstvích Éra Kubánkova napsal František Ferdinand Šamberk (1838–1904) a měla premiéru v roce 1886 (vyšla v témže roce, Praha, M. Knapp).] 10
25
Ale přece jsem dědečka Michaela potkala o sedmdesát let později a bylo to setkání překvapivé, zajímavé a moc pěkné. Roku 1973 totiž objevil čirou náhodou přítel mého bratrance Honzy, Miloš Popel, že jsem poslední žijící Honzova příbuzná jeho generace (přesněji řečeno, poslední žijící v Čechách); předal mi několik rodinných dokumentů, jež mu Honza svěřil před odchodem do transportu, z něhož se nevrátil.11 Díky věrnosti Miloše Popela se zachoval a mně do ruky dostal originál Schutzbriefu, a mezi rodinnou korespondencí také tři dopisy děda Michaela; psal je z Vlašimi do Liberce Honzově matce – naší budoucí hejnické tetě Kiki, když měla v rozmezí let 1894–1895 před svatbou se strejdou Juliem, tehdy už obvodním lékařem v Hejnicích, okres Frýdlant. Le style, c’est l’homme.12 Tři dopisy. Čtu a zírám. Zírám na Michaela Kaufmanna, venkovského žida bez valného školního vzdělání: je mu sedmdesát let, píše velice úhledným, dobře čitelným kurentem – německy, ovšem – a bez chyb. Je přesný v datování: Wlaschim, den 14. November 1894. Nad datem dokonce napíše jméno adresátky: Fräulein Hedwig Langstein, Reichenberg. Přijímá ji, synovu snoubenku, do rodinného kruhu, přijímá ji za dceru. V jeho košatých, ale logicky uspořádaných souvětích, v nichž není nouze o výrazy židovského žargonu, ale také ne o latinská rčení (kde je venkovský člověk jen sebral), je plno starodávné obřadnosti; snad bychom mohli říci, že je to dobová formální zdvořilost; a přece tu shledávám skutečný upřímný cit, a také humor. Tím vším vítá budoucí ženu svého nejmladšího. Je naň jaksepatří pyšný, na toho mazánka s doktorátem, a oceňuje jej větou, snad příliš láskyplně superlativní. Já však vím, že ta slova jsou oprávněná: „Jistě jsi, milé dítě, kromobyčejné nedělňátko, že Tvým údělem se stalo, abys nazývala svým našeho mazlíčka (Herzpinkerl), však Ty už
11 [Jan Kaufmann (narozený 1896) byl transportován 22. 12. 1942 do Terezína, odtud 23. 1. 1943 do Osvětimi, kde zahynul. V databázi obětí veden jako Hanuš.] 12 [Jaký styl, takový člověk (z francouzštiny).]
26
Babička Marie Kaufmannová
velmi rychle přijdeš na to, žes nedostala jen doktora: nýbrž také ušlechtilého, hluboce cítícího muže.“ Bohužel jsme my ostatní v rodině později viděli, že bývalá Fräulein Hedwig Langstein, pro nás teta Kiki, je bytost chladná, vypočítavá, přízemní, nesourodá strejdově širokému obzoru i jeho vnitřní noblese a skryté citovosti. Role místní honorace ji zřejmě uspokojovala. Své nesporné schopnosti vynikající hospodyně promarnila nesmyslnou lakotou. Tou také přivedla ad absurdum svou funkci matky. Byla to tato notorická nepochopitelná lakota, jež by byla málem pokřivila charakter dvou ze čtyř jejích synů. To děd Michael nezažil. Dumám nad jeho dopisy a znovu se ptám, kde se v neškoleném venkovském člověku vzalo logické řadění faktů, schopnost barvitě, výrazově bohatě, místy i dramaticky vylíčit události se zřejmou stylistickou pohotovostí i plynulostí. Jediné vím: že toto vše se vtělilo – přetaveno v jinou, době odpovídající formu – do jeho syna Karla, mého táty; byl uznávaně výborným stylistou v obou zemských jazycích. Tu je ovšem na místě říci, že děti děda Michaela vyrůstaly v jazykovém utrakvismu, jako tak mnoho lidí za starého Rakouska. Během let se národnostně odlišovali vlivem nejrůznějších okolností, aniž by tím utrpěla jejich vzájemná tolerance i soudržnost do pozdních let. O dědově češtině doklad nemám. Ale obchodník, řemeslník, mlynář v českém prostředí musel česky umět slušně. Všechny děti děda Michaela – své strýce a tety – jsem slyšela mluvit česky bezvadně i po dlouhém pobytu v cizím prostředí: ať to byla teta Matylda, provdaná do Vídně, ať Lujska ve zněmčilých Budějovicích, ta Lujska, která stejně jako její dcery, Kačka s Martou, milovala českou poesii, lidovou i umělou; zrovna tak dobře mluvila česky teta Berta, provdaná v Karlových Varech, tehdy dočista německých, dobře se vyjadřoval česky i Julius, odchovaný německou universitou v Praze a žijící mezi skopčáky, jimiž pak byli i jeho synové. Národnostní a jazykový vývoj Kaufmannů mé generace je kapitola jiná, spletitá, nakonec poznamenaná útěkem několika jejích příslušníků do různých koutů světa před nacismem. 28
Co vím o babičce Marii? Nic. A přece: mám v paměti, co o ní řekla její snacha Helena, moje maminka: „Byla to moudrá a rozšafná paní.“ Je to snad málo? Je to nejlepší kádrový posudek o tchyni z úst vlastní snachy, který znám.
29
III. STA R É FOTOGR A F IE
Na jedné staré, bohužel nedatované fotografii mám před sebou čtyři ze šesti dětí dědečka Michaela. Je tam nejstarší dcera Matylda, kterou mám v dětství v představě jako přívětivou obryni zabalenou do širokánských
Sourozenci Kaufmannovi, Matylda, Berta, Emil a Karel, asi 1873–1876
30
sukní s kanýry. Tady na fotografii je to mladá dívka, jejíž věk nemohu blíže určit; dobové ústroje dělaly lidi starší, než opravdu byli. Možno říci, že je to dívka na vdávání, příjemné tváře, černých vlasů. Ve skutečnosti je mnohem menší, než byla v mé dětské paměti, je dokonce malá; zato souhlasí s dětskou představou, že svými rozměry inklinuje spíš do šířky, což samozřejmě ještě podtrhují tehdejší masivní široké sukně a přiléhavé živůtky. Mladší Berta je vedle ní křehoučký drobeček s jemnou zasněnou tváří v rámci tmavých vlasů. Tu pěknou jemnou tvář si zachovala do stáří, ovšem trochu povadlou a pod šedými vlasy. Byla to osůbka tichá, úsměvná, milá, starostlivá a velkodušná. O sedícím mladém elegánu s černými kudrnami nad sebevědomou tváří se mi předkládá k věření, že je to strejda Emil. Propánakrále! Toho znám z dětství už jen jako protivu protivného, vousáče plešatého, jenž na mne koulí očima a řve; tedy ne že by mne seřvával, k tomu neměl ani důvod, ani oprávnění, ale kdykoliv z Benešova k nám přijel, dělal jaksi zásadně povyk, snad v domnění, že je to bodrý způsob přístupu k dětské duši. Nebo, kdo ví, myslil, že je to nejlepší preventivně výchovná metoda; používal ji totiž průběžně – s výsledkem rovným nule – u svého nejmladšího syna Jardy, proslulého uličníka. Na fotografii není Lujska ani Julius, ale ještě se s nimi setkáme. Vedle kupeckého mládence Emila stojí na fotografii chlapec asi dvanáctiletý. Má kulatou, téměř dětskou tvář, jež se dívá zpříma a skoro vesele, jen v jeho pevně sevřených rtech je kus vážné umíněnosti i sebevědomí. Chlapec je vecpán do černého pánského obleku, patrně přešitého z otcovského. Příliš dlouhé kalhoty z nepoddajného sukna jsou od kolen dolů samý varhánek, jednořadové sako, příliš těsné přes hrudník, sedí špatně v ramenou a zřejmě odmítá se dát dopnout na poslední knoflík. Kluk je prostě do obleku naditý jako do špatně přiléhajícího brnění, ale zdá se, že si z toho moc nedělá, ba že je dokonce pyšný na ten mužský ústroj i s černým motýlkem uvázaným pod límcem bílé košile. To tedy je dědův syn Karel, můj táta, zřejmě ve věku asi primána I. české reálky v Praze. 31
Karlíku – ptám se –, jak to vlastně bylo? Hodně jsi nám povídal, potom, o svém mládí. A přece teď vím, že nic nevím. Nějak málo jsme se ptali na podrobnosti, pochopitelně, z mladistvé nedbalosti o věci minulé, a nevědouce, že je nám s tebou vyměřeno tak málo let. Pověz, jak to bylo, že jste s Juliem šli na studie do Prahy, jak to, že Julius šel na německé gymnázium a ty na českou reálku? Chodili jste v Kamenici do veřejné školy – tedy do „křesťanské“, a tedy české školy.1 Mlhavě se pamatuji, žes také něco povídal o židovské škole; ale ty byly německé, to bys byl přece nemohl dělat – a udělat – zkoušku na českou reálku. Vždyť on nám to Vojtěch Rakous, přibližně tvůj vrstevník, světle vymaloval, jak taková židovská škola, vydržovaná ze soukromých prostředků té které místní náboženské obce, vypadala. Říká například ústy svého hrdiny: „Příkladně já (…) chodil jako mnozí jiní tenkráte plných sedm let do židovské školy, a když jsem ji šťastně vychodil, znal jsem z praktických, pro život nutných předmětů méně, nežli zná dnes můj osmiletý kluk; (…) Měl jsem již tenkrát podezření, nyní však mám úplnou jistotu, že náš starý učitel učil nás všechno, co uměl; a poněvadž to ,všecko‘ byla hebrejština, učil nás ji po sedm roků hodinu co hodinu a den co den. Kterak se naučíme ostatním předmětům, bylo naší věcí; náš dobrý starý učitel si tím hlavu nelámal.“2 A pak říká ještě Vojtěch Rakous ze své vlastní trpké zkušenosti: „Ta židovská škola v Brandýse! (…) jen jediný rok jsem tam strávil, nezapomněl jsem však na ten rok podnes. Chtěl bych zkušenosti tohoto roku vyprávěti opět a opět na důkaz, jak ,blaze‘ bylo židovským dětem – arciť pouze dětem židů chudých – v těch blahoslavených židovských školách. (…) Učitel, člověk bez jakéhokoliv vzdělání, hrubý a zištný, byl zvyklý na hojné dary od bohatých rodičů svých žáků. Od nás měl naději – nejvýše – na bochník černého chleba. 1
Josef Pekař, Dějiny československé. Pro nejvyšší třídy škol středních, Praha, Historický klub v Praze 1921, s. 143: „r. 1866 zaveden byl do obecných škol českých jazyk český jako výhradný jazyk vyučovací s nepovinnou němčinou.“ 2 Vojtěch Rakous, Modche a Rezi a jiné příběhy, Praha, Československý spisovatel 1958, s. 255–256.
32
Tato má chudoba byla příčinou hojných ústrků a útrap v židovské škole. Od jízlivého posměchu nad mou nebohou němčinou ze strany učitelovy až po jeho cynický pošklebek nad mým chudobně venkovským zevnějškem a spartansky skromným obědem – byly to vždy dva krajíce suchého chleba (…) Že moji spolužáci rádi a ochotně následovali příkladu učitelova, rozumí se samo sebou – – –“3 – Tak jak to tedy bylo, Karlíku, u vás v jižních Čechách? – Ale Karlík na fotografii mlčí, jen se dívá těma ještě dětskýma očima. A mně nezbývá než dolovat v chabé paměti útržky vzpomínek z toho, co táta vyprávěl. Šli, středoškoláci Karel a Julius, v sedmdesátých letech devatenáctého století, krátce po sobě a pak společně, cestou všech chudých venkovských studentů v Praze. Z domova nemohli dostávat nic nebo málo a patrně jen pro první čas. Museli tedy být dobrými studenty, aby mohli, jako všichni jim podobní, dávat kondice majetným školákům i spolužákům ve vědách slabým, a tak si něco málo vydělat. Bydleli v podnájmu v tehdejší Cikánské ulici, v trase přibližně nynější Pařížské, tedy v „židech“, v páté pražské čtvrti, Josefově.4 Když teď vím z literatury, jaká bída fyzická i morální naplňovala pražskou pátou čtvrť ještě na konci 19. století, kdy už to nebylo uzavřené ghetto, když čtu v Policejní hodině Gézy Včeličky o „zdrápané necudné Cikánské ulici“, říkám si: jaké dobré povahové vlastnosti ti dva chlapci měli, jak pevně v nich musela být zakořeněna dobrá rodinná výchova, když, ponecháni v Praze sami sobě, se bez úhony přenesli přes všelijaké propasti prostředí a vypracovali se vlastní silou tak, že z nich byli lidé vzdělaní a ušlechtilí. Byt v podnájmu byl tmavý a vlhký. Karel si odtamtud odnesl pro celý život oslabený zrak. Bůhsuď, jak se kluci živili. V neděli chodili na oběd k nějaké mohovitější příbuzné. Zvláštní velkodušností nevynikala; když se kluci hladově vrhli na předložené maso, srážela je ve vzletu: „Kluci, 3 Vojtěch Rakous, Modche a Rezi a jiné příběhy, Praha, Československý spisovatel 1958, s. 306–307. 4 [Do roku 1850 se tato čtvrť jmenovala Židovská, poté Josefov.]
33
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.