Trestná činnost mladistvých

Bankovní institut vysoká škola Praha Práva a veřejné správy

Trestná činnost mladistvých Bakalářská práce

Autor:

Dana Hellmannová Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Písek

Mgr. Ing. Ivan Fanta

červen, 2013

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci s názvem „Trestná činnost mladistvých“ zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou podobou a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ v Praze a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

…….. ..…………………… V Písku dne 26.6.2013

Dana Hellmannová

„Kaţdý člověk má svou vlastní cestu a jen skrze ni rozumí cestám jiných lidí. Přes všechnu literaturu, z níţ čerpá, přes poctivou snahu o vědeckou objektivnost je nakonec v rozhodujících bodech odkázán na vlastní ţivotní zkušenost, zkušenosti svých známých, přátel a lidí, které nám osud přivede do cesty nevyjímajíc, a z té pak ovšem můţe čerpat, ale jen to, čemu je schopen porozumět.“ Pavel Říčan

Poděkování

Děkuji touto cestou vedoucímu bakalářské práce Mgr. Ing. Ivanu Fantovi za výraznou pomoc při zpracování daného tématu, za objektivní připomínky a především pak za trpělivost v průběhu vypracování této bakalářské práce.

ANOTACE

Kriminalita je jev, který se odvíjí od stavu společnosti. Její nedílnou součástí se stále více stává trestná činnost mládeţe. Obsahem této práce vedle historického vývoje zákonů, které ohraničují obecnou trestnou činnost, je především zamyšlení

nad vývojem kriminality mladistvých a zákony s ní

spojenými. Dále se tato práce pokouší zjistit, které faktory nejvíce ovlivňují dnešní delikventní mládeţ. Na tyto otázky se pak snaţí nalézat odpovědi v podobě konkrétních námětů pro řešení s vědomím toho, ţe problém kriminality ještě dlouho zůstane součástí našeho běţného ţivota. V praktické části je cílem práce popsat současný stav trestní odpovědnosti mladistvých a zjistit, jestli existují rozdíly v kriminalitě mladistvých mezi jednotlivými kraji v České republice. K vyhodnocení bylo pouţito statistik v rozmezí deseti let. Daná problematika je popsána nejen z pohledu trestního práva, ale i ze sociologického a psychologického, protoţe její hodnocení by mělo probíhat komplexně.

ANNOTATION

Criminality is the phenomenon, which follow from the state of society. It’s part and parcel of permanently more criminal charges of teenagers. The content of this work, except historical development of laws, which are restricting the general crimes, is especially the reflection over the teenage criminality development and law linked with it. Further is this job trying to find out, which factors influence today’s delinquent teen most. It’s trying to find the answers in the form of specific proposal of solutions with the cognizance, that the criminality problem will be a part of our ordinary life for a long time. In the practise part, is the target of work to describe the present state of teenage criminal liability and detect, if there are any differences of teenage crime rate between individual regions in the Czech Republic. For evaluation were used the statistics in interval ten years. The given issue isn't described only from criminal law view, but also from so sociological

and

comprehensively.

psychological

view,

because

its

evaluation

should

be

running

Klíčová slova Kriminalita, trestní odpovědnost, trestná činnost, sociální práce, mladistvý, mladistvý pachatel, delikventní mládeţ, rodina

Key words Criminality, criminal responsibility, criminal offences, social work, teenager, juvenile delinquent, delinquent teenager, family

Obsah ……………………………………………………………………………

7

Úvod …………………………………………………………………… 8 1.

Právní normy upravující trestní odpovědnost mladistvých, historie a současnost ………………………………………………………………

12

1.1.

Historie trestního zákonodárství v obecné rovině a v Čechách…………… 12

1.2.

Vývoj soudnictví ve věcech mládeţe v ČR aţ po současnou právní úpravu 19

2.

Nezletilí a mladiství, trestní odpovědnost mladistvých ………………… 23

2.1.

Dítě, dítě mladší patnácti let, nezletilý, mladistvý, historie a současnost …. 24

2.2.

Vztahy a vlivy sociálního prostředí na vývoj dětí a mládeţe ……………… 27

2.3.

Trestní odpovědnost dětí, nezletilých a mladistvých a vývoj do současnosti. 28

3.

Řízení v trestních věcech mladistvých, ukládaná opatření ……………29

3.1.

Trestní řízení ve věcech mladistvých a jeho ostatní účastníci ……………..29

3.2.

Výchovná , ochranná a trestní opatření …………………………………… 31

3.3.

Pojmy kriminalita, kriminalistika, kriminologie……………………………37

4.

Sběr dat a jejich vyhodnocení – srovnání trestné činnosti mladistvých podle jednotlivých krajů ČR v období let 2000 – 2009 …………………

4.1.

Vyhodnocení statistických podkladů trestné činnosti mladistvých ………40

4.2.

Příčiny a podmínky delikventního chování mladistvých ………………. 45

4.2.1.

Toxikománie alkoholová a nealkoholová ……………………………….. 45

4.2.2.

Romská kriminalita v ČR ……………………………………………….. 46

4.2.3.

Krádeţe, ţhářství a vandalismus ………………………. ……………….. 46

4.2.4.

Internetová a počítačová kriminalita …………………………………….. 47

4.2.5.

Šikana …………………………………………………………………… 48

4.3.

Náměty a doporučení k řešení trestné činnosti mladistvých …………….. 49

Závěr

……………………………………………………………………………. 51

Seznam použité literatury ………………………………………………………… 52

Úvod Česká republika se stala od okamţiku svého vzniku 1. ledna 1993 smluvní stranou Úmluvy o právech dítěte, kterou bývalá Česká a Slovenská Federativní republika podepsala dne 30. 9. 1990 a byla publikována ve Sbírce zákonů jako sdělení Federálního Ministerstva zahraničních věcí pod č. 104/1991 Sb. Úmluva o právech dítěte byla přijata Valným shromáţděním Organizace spojených národů dne 20.11. 1989 v New Yorku, kde ji ratifikovalo 193 členských států OSN, a disponuje vlastním kontrolním mechanismem, kterým je Výbor pro práva dítěte. Ovšem jiţ v roce 1924 přijala Liga národů první Deklaraci práv dětí, tzv. ţenevskou, která poprvé zakotvila skutečnost, ţe dítě pro svou tělesnou a duševní nezralost potřebuje zvláštní záruky, péči a zvláštní právní ochranu před narozením i po něm. Další rok se pak v Ţenevě konala první Světová konference o blahu dětí, která vyhlásila 1. června Mezinárodním dnem dětí. Jeho historie má své kořeny jiţ v roce 1920, kdy zakladatel Turecké republiky, Mustafa Kemal Atatürk, vyhlásil k příleţitosti zaloţení Národního shromáţdění 23. duben také Dnem dětí. Atatürk děti miloval a jeho krédem byla myšlenka, ţe „Děti jsou nový začátek zítřka.“ Turecko dodnes slaví 23.dubna Den svrchovanosti a den dětí. OSN vyhlásila na základě výročí Deklarace práv dětí 20. listopad Světovým dnem dětí jako dnem všech práv dětí a MDD je tedy spíše vnímán jako oslava dětí a připomínka nutnosti podřídit věci veřejné jejich blahu pro lepší budoucnost světa. Smutné je, ţe největší tragédií na světě je přetrvávající nedostatek potravin, zdravotně nezávadné vody, lékařské péče a školního vzdělávání pro děti. České děti jsou na tom z tohoto pohledu relativně dobře, nicméně je třeba si uvědomit, ţe zejména všechny formy násilí, nedostatek času rodičů, nedostatek úcty a respektu vůči dětem, naplňování jejich práv – zejména práva na informaci, práva svobodně se vyjadřovat a spolupracovat na řešení věcí, které se jich bytostně dotýkají, jsou problémy, se kterými se české děti potýkají. 1)zmenšit a podčáru zapsat Informační centrum vlády 1.6.2011 Vraťme se však k obsahu dokumentu Úmluvy o právech dětí, jejíţ pojetí zaujímá hlavně tři skupiny práv, týkajících se zajištění dítěte (práva zaměřená na přeţití, rozvoj, vývoj), ochranu dítěte (před násilím, vykořisťováním, zneuţíváním, škodlivými vlivy) a jeho moţnostech na spolurozhodování o věcech, které se ho osobně dotýkají. Z hlediska naplňování práv českých dětí můţeme konstatovat, ţe tradičně stále nejlépe se českému státu daří zajistit podmínky pro přeţití, rozvoj a vývoj dětí vzhledem k jejich zdraví, vzdělávání, zájmových aktivit apod. Ve srovnání s tím se však nejméně daří naplnit práva dětí na jejich ochranu např. před tabákem, alkoholem (legální droga), všemi formami násilí, úrazy atd. Česká republika vypracovala jako jedna z prvních zemí Národní strategii prevence násilí na dětech. - 8 -

Avšak znepokojující je fakt, ţe se od Ţenevské deklarace práv dítěte z r.1924 a Deklarace práv dítěte přijaté Spojenými národy v r.1959 stále nedaří nejen u nás, ale i celosvětově, ochraňovat ty nejbezbrannější členy lidské společnosti a opětovně musí být přijímány nové a nové deklarace, pakty, nařízení a prohlášení, ve kterých se vţdy všichni zúčastnění zavazují k dodrţování stanovených podmínek, avšak v reálném světě se toto nedostatečně, často pouze formálně dodrţuje, kontroluje a případně vyvozuje opatření nebo náprava. V další kapitole se podrobněji seznámíme s přístupem k dětem v historickém kontextu. Nyní se zastavíme u některých nejdůleţitějších částí Úmluvy o právech dítěte především z pohledu jurisdikce. V čl. 2 této úmluvy se uvádí, ţe státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, se zavazují respektovat a zabezpečit práva stanovená touto úmluvou kaţdému dítěti nacházejícímu se pod jejich jurisdikcí bez jakékoli diskriminace podle rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, náboţenství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního, etnického nebo sociálního původu, majetku, tělesné nebo duševní nezpůsobilosti, rodu a jiného postavení dítěte nebo jeho rodičů nebo zákonných zástupců. Také učiní všechna potřebná opatření k tomu, aby dítě bylo chráněno před všemi formami diskriminace nebo trestáním vyplývajícím z postavení, činnosti, vyjádřených názorů nebo přesvědčení jeho rodičů, zákonných zástupců nebo členů rodiny. Poněkud pozoruhodným se můţe jevit fakt, ţe se v Úmluvě výslovně neuvádí právo dítěte na to, znát oba rodiče, některé články ho pouze předpokládají, jako např.: čl. 7 ve své první části uvádí, ţe kaţdé dítě je registrováno ihned po narození a má od té doby právo na jméno, státní příslušnost, a pokud je to moţné, právo znát své rodiče a právo na jejich péči. čl. 8 zase zavazuje státy respektovat právo dítěte na zachování jeho totoţnosti, státní přísl., jména a rodinných svazků v souladu se zákonem a s vyloučením nezákonných zásahů. Právo dítěte na oba rodiče výslovně nezmiňuje ani Listina základních práv a svobod, která byla přijata jako ústavní zákon Československé Federativní republiky č.23/1991 dne 28.12.1991 a dne 16.12.1992 prohlášena za součást ústavního pořádku České republiky. Pouze v jejím článku č. 32 odstavce 4 se píše: „Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů a děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona“. Pro porovnání si uvedeme čl. 18, bod 1 Úmluvy, kde se státy zavazují vynaloţit veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, ţe oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Rodiče nebo zákonní zástupci pak mají prvotní odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte, přičemţ základním smyslem jejich péče musí být zájem dítěte.

- 9-

Dalším důleţitým bodem z pohledu zákonodárného je čl. 12, ve kterém se státy zavazují zabezpečit dítěti, které je jiţ schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záleţitostech, které se jej dotýkají, přičemţ se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. Za tímto účelem se dítěti zejména poskytuje moţnost,aby bylo vyslyšeno v kaţdém soudním nebo správním řízení,které se jej dotýká, a to buď přímo nebo prostřednictvím zástupce nebo příslušného orgánu, přičemţ způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství. Čl. 37 má za úkol zabezpečit následující: a) ţádné dítě nebylo podrobeno mučení nebo jinému krutému, nelidskému či poniţujícímu zacházení nebo trestání. Za trestné činy spáchané osobami mladšími osmnácti let nebude ukládán trest smrti a trest odnětí svobody na doţivotí bez moţnosti propuštění na svobodu; b) ţádné dítě nebylo podrobeno mučení nebo jinému krutému, nelidskému či poniţujícímu zacházení nebo trestání. Za trestné činy spáchané osobami mladšími osmnácti let nebude ukládán trest smrti a trest odnětí svobody na doţivotí bez moţnosti propuštění na svobodu; c) ţádné dítě nebylo nezákonně nebo svévolně zbaveno svobody. Zatčení, zadrţení nebo uvěznění dítěte se provádí v souladu se zákonem a pouţívá se pouze jako krajní opatření a na nejkratší nutnou dobu; d) s kaţdým dítětem zbaveným svobody bylo zacházeno s lidskostí a s úctou k vrozené důstojnosti lidské bytosti a způsobem, který bere ohled na potřeby daného věku. Především musí být kaţdé takové dítě umístěno odděleně od dospělých, leda ţe by se uváţilo, ţe neoddělovat je od dospělých je v jeho vlastním zájmu, a s výjimkou závaţných okolností musí mít právo udrţovat písemný a přímý styk se svojí rodinou; e) kaţdé dítě zbavené svobody mělo právo okamţitého přístupu k právní nebo jiné odpovídající pomoci, jakoţ i právo odvolávat se k soudu nebo jinému pravomocnému, nezávislému a nestrannému orgánu proti rozhodnutí o odnětí svobody a v kaţdém takovém případě na přijetí neodkladného rozhodnutí. V čl. 40 je

uznáváno právo dítěte obviněného, obţalovaného nebo uznaného vinným

z porušení trestního práva na takové zacházení, které rozvíjí smysl dítěte pro důstojnost

a

čest, které znovu posiluje úctu dítěte k lidským právům a základním svobodám jiných a bere ohled na věk dítěte, napomáhá znovu začlenění a zapojení dítěte do prospěšného působení ve společnosti. Za tímto účelem a s ohledem na příslušná ustanovení mezinárodněprávních dokumentů státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zejména zabezpečují, aby: - 10 -

a) ţádné dítě nebylo obviněno, obţalováno nebo uznáno vinným z porušení trestního práva pro jednání nebo opomenutí, která nebyla zakázána vnitrostátním nebo mezinárodním právem v době, kdy k nim došlo; b) kaţdé dítě obviněné nebo obţalované z porušení trestního práva mělo přinejmenším tyto následující záruky; I) být povaţováno za nevinné aţ do doby, kdy podle zákona je prokázána vina; II) být okamţitě a přímo, v nutných případech prostřednictvím svých rodičů

nebo

zákonného zástupce, informováno o obviněních proti němu vznášených, a mít při přípravě a při uplatnění své obhajoby právní nebo jinou potřebnou pomoc; III) aby věc byla bez odkladu rozhodnuta v souladu se zákonem příslušným, nezávislým a nestranným úřadem nebo soudním orgánem ve spravedlivém procesu v přítomnosti právního zástupce nebo jiné odpovídající osoby a v přítomnosti rodičů nebo zákonných zástupců dítěte, ledaţe by se zváţilo, ţe jejich přítomnost, zejména s ohledem na věk a situaci dítěte, není v jeho zájmu; IV) aby nebylo nuceno vypovídat nebo přiznávat vinu; aby se mohlo seznamovat s výpověďmi svědků buď

přímo anebo prostřednictvím jiných a aby byla

zabezpečena rovnoprávná účast svědků obhajoby a hodnocení jejich výpovědí; V) jestliţe

bylo rozhodnuto, ţe se dítě provinilo proti trestnímu zákonu, aby toto

rozhodnutí, jakoţ i jakákoli v důsledku toho přijatá opatření, byla v souladu se zákonem přezkoumatelná vyšším pravomocným, nezávislým a nestranným orgánem nebo soudním orgánem; VI) aby mu byla zajištěna bezplatná pomoc tlumočníka, jestliţe dítě nerozumí jazyku

v

řízení pouţívanému nebo jím nehovoří; VII) aby ve všech stadiích řízení bylo plně uznáváno jeho soukromí. Státy usilují o vypracování zákonů a zákonných procedur, o zřizování orgánů a institucí určených pro děti obviněné, obţalované nebo uznané vinnými z porušení práva a zejména o: a) stanovení nejniţší věkové hranice, před jejímţ dosaţením se děti povaţují za nezpůsobilé porušit trestní právo; b) v případě potřeby přijetí opatření k zacházení s takovými dětmi bez uţití soudní procedury za předpokladu plného dodrţování lidských práv a právních záruk. Je nezbytné vytvořit různé záruky, pravidla o poradenství a dozoru; konzultativní sluţby; zavedení zkušební lhůty; programy vzdělávání a přípravy zabezpečení takového zacházení s dětmi, které odpovídá jejich blahu, jakoţ i jejich poměrům a spáchanému deliktu.1) _______________________________ 1)

Úmluva o právech dítěte sdělení č. 104/1991 Sb., Federálního ministerstva zahraničních věcí ČSFR - 11 -

1. Právní normy upravující trestní odpovědnost mladistvých, historie a současnost Objev profesionálních právníků a vznik právní vědy jako takové je právem připisován jako největší příspěvek Římanů dnešnímu právu. I kdyţ mnoho věcí spadajících do římského práva vzniklo aţ ve středověku, byl význam a dopad na evropskou kulturu značný a pro jeho velkou vyspělost na něj Evropa po pádu římské říše nebyla schopna navazovat. Stále byly nacházeny jeho velké výhody a tak se pomocí různých škol zaváděly některé části římského práva do praxe, coţ podporovala velká část panovníků, protoţe umoţňovaly lepší způsob řízení a správy majetku neţ dosavadní zvykové právo. Vzhledem k tomuto zásadnímu ovlivnění vývoje a vzniku kontinentálního práva se musíme blíţe seznámit s římským právem a jeho historií.

1.1. Historie trestního zákonodárství v obecné rovině a v Čechách Pokud tedy chceme hovořit o římském právu v širším slova smyslu, můţeme některá období středověké Evropy povaţovat za dědice tohoto práva. Za císaře Justiniána I. vznikl kodex o 50-ti knihách, který se stal základem práva církevního, začalo se vyučovat na univerzitách a pomocí právních škol se stalo římské právo jedním z pilířů práva evropského. Jak se ale vlastně vyvíjel římský právní systém? Ve své původní podobě vlastně stejně jako ve starověkém Řecku z nepsaného zvykového, tedy obyčejového práva. Nejstarší zemědělské společnosti se skládaly ze samostatných a navzájem oddělených rodů, kde platila neomezená autorita hlavy rodu vycházející z rodového náboţenství. Se vznikem městských obcí vyvstala potřeba společného práva, které ovšem stále úzce souviselo s náboţenstvím a vůlí bohů, proto tedy i zde najdeme prokletí a různé druhy boţích trestů. Tyto ústně tradované zákony vykládali a soudy vynášeli králové a pontifikové (obětníci, obdoba kněţí). Zároveň však vyjadřovaly i morální kodex tehdejší společnosti a tresty se odvíjely od místních poměrů a stavu společenství. Stále se však ve společném právu obce prolínaly dvě oblasti a to oblast vztahů mezi lidmi a bohy a oblast vztahů mezi lidmi, která se ale samozřejmě z praktického hlediska rozvíjela nejvíce. V době královské jiţ zákony vydával král, byly stále nepsané a jejich vykladači byli kněţí. Král byl nejvyšší obětník, představitel obce vůči bohům a jiným obcím, měl pravomoc trestat, ale byl bez vlastních mocenských prostředků a tudíţ závislý na souhlasu aristokracie. Otec rodu vládl otrokům, otec dětem a manţel své manţelce, ti nebyli osobami s vlast. právy. - 12 -

Po konci království roku 510 př.n.l. v období vzniku republiky se změnil nejen politický systém, ale i způsob tvorby zákonů. Volení úředníci se museli všichni dohodnout, neboť kaţdý z nich v případě neshody mohl záleţitost vetovat. Psaná podoba římského práva začíná rokem 449 př.n.l., kdy byl sepsán Zákon dvanácti desek, který vznikl na ţádost přibývajících svobodných lidí po rozpadu rodových společenství. Tento velmi stručný text vytesaný do kamene se zachoval pouze v citátech a obsahuje jen zásady a sporné body, ale je to první zákoník, který se neodvolává na boţské autority a přímo předpokládá, ţe se bude měnit. Vycházel ze zásady rovnosti občanů, nedotknutelnosti majetku a dědictví v muţské linii a týkal se práva soukromého (hmotného i procesního) i trestního. Je však nutno mít na zřeteli, ţe pokud se v římském právu hovoří o rovnosti, tak je myšlena rovnost svobodných občanů nebo institucí. Roku 367 př.n.l. byl zaloţen úřad městského praetora – magistrát, který zlomil moc pontifiků a přestoţe praetoři nebyli soudci, zaručovali právní ochranu podle Zákona dvanácti desek a zvykového práva i správný průběh procesů. Ve 2. století př.n.l. byly zaloţeny stálé soudní dvory, kde působili ve funkci předsedy. Zhruba od roku 254 př.n.l. byl umoţněn přístup veřejnosti na porady pontifiků, ti zcela ztratili kontrolu nad světským právem a stali se autoritami jen v právu boţském. Toto období republiky se v římském právu označuje jako klasické, jednající o světském právu a tím mohl prakticky u soudu vystupovat kaţdý Říman, čehoţ vyuţívali především politici a lidé z lepších vrstev. Po zániku republiky se změnilo rozloţení právní moci a volené orgány s výjimkou praetorů přišly o pravomoc zasahovat - vetovat. Senátu sice zůstalo právo vydávat zákony, ale v podstatě pouze potvrzoval císařské návrhy a ve 3. století mu bylo i toto právo odebráno. Nejdéle svoji moc udrţeli praetoři, ale i ti za vlády císaře Hadriána byli z tvorby zákonů vyloučeni a tím se prakticky jediným zákonodárstvím stala nařízení císařů. Císař se zároveň stal nejvyšším soudcem a zasahoval buď přímo nebo nařízením úředníkům, jak mají postupovat. Později se toto právo stalo součástí jejich boţství, takţe pak zákony nevydával jen z moci úřadu, ale ze své vlastní moci a schopnosti, coţ císaře postavilo výše nad zákon. Kolem roku 300 došlo k velkým změnám, vláda se změnila na dominát – samovládu císaře a ediktem milánským bylo zrovnoprávněno křesťanství. Následoval úpadek práva i právnické literatury, proto se hovoří o tzv. vulgarizaci práva. Jediným zdrojem práva se stala císařská nařízení, která platila hned, jak byla oznámena v senátu. Právní věda přestala právo rozvíjet a vymizela, proto vznikla potřeba právo kodifikovat. Tak vznikl kodex Justiniána I., který vytvořil rozumné výtahy z klasických právníků a z něhoţ čerpala celá západní Evropa. - 13 -

V trestním zákonodárství obecně byl podle římského práva povaţován za nedovolený jen určitý počet případů a jejich trestnost byla stanovena od odpovědnosti za výsledný čin. K nedovoleným činům jako např. krádeţím, únosům, ţhářství nebo dokonce i vraţdám docházelo i v rodových společenstvích a tyto činy tehdy měly vyvolávat hněv bohů, proto bylo nutno přinášet oběti na usmířenou ať jiţ ze strany samotného pachatele nebo toho, kdo byl poškozen a mohl ţádat zadostiučinění. Těţké zločiny poškozující zájmy celé obce byly trestány ztrátou majetku a stejně tak byl potrestán i ten, kdo úmyslně pachateli pomáhal. Trest smrti se udílel především za velezradu, za jakýkoli fyzický útok na tribuna lidu, dále pak za vraţdu, podplácení voličů a provozování magie. Smrtí se trestala i zrada patrona – ochránce svého klienta a falešné – křivé svědectví. Při kaţdém zločinu mohl římský občan ještě před hlasováním o trestu vyuţít svého práva na odchod do vyhnanství. Tím ztratil římské občanství majetek a moţnost návratu, při pokusu o návrat mohl být kýmkoli zabit. Císař Augustus např. zavedl dokonce za banditismus a pirátství trest předhození dravé zvěři bez moţnosti odejít do vyhnanství. Ostatní méně závaţné trestné činy byly trestány pokutami nebo později vězením. Kromě běţných zločinů jako byly krádeţe a podvody byla trestána také lichva nebo hazard. Samostatnými tresty se tedy postupně stala ztráta občanských práv, ztráta svobody, vězení, tělesné tresty, zabavení majetku a poškozený se na rozdíl od dřívější soukromé msty domáhal potrestání pachatele pokutou a o její výši rozhodoval nikoli rozsah škody, ale stupeň uráţky poškozeného. Kromě toho bylo moţno poţadovat i náhradu škody aţ do čtyřnásobku výše škody hodnoty poškozené věci. Systém pokut byl výhodný pro majetné občany, chudí lidé byli tvrdě postihováni dluhy z nezaplacených pokut. Vliv helénské etiky obrátil pozornost také k pachatelově vůli, ovšem v novějším římském právu se trestalo pouze jen rozhodnutí, které přešlo v čin. Protoţe císař Justinián I. patřil k nejvýznamnějším postavám období pozdní antiky, byl také posledním císařem, jehoţ rodným jazykem byla latina, věnujme jeho osobě několik řádek Jeho panování bylo významným předělem v procesu transformace antické římské společnosti ve středověkou byzantskou a pod jeho vládou znovuobnovená říše získala zpět kontrolu nad rozlehlými západními oblastmi někdejšího římského impéria. Dále pak nastal velký kulturní rozkvět reprezentovaný zejména rozsáhlým stavebním programem. Ale nejdůleţitějším činem bylo jeho nařízení ke shromáţdění a sepsání celého dosavadního práva římského, které v roce 533 z tohoto vzešlo v rozsahu padesáti knih, jak jiţ bylo uvedeno výše. A tato kodifikace pak dala základy právnímu systému Byzantské říše. Posledním oţivením římského práva pak bylo jeho přenesení do německé školy právní vědy a zaloţením Říšského komorního soudu r.1495. - 14 -

A z Německa se tato právní věda pochopitelně přenesla i do pobělohorských Čech, kde se začala vyučovat na znovuotevřené praţské univerzitě. Ovšem i před rokem 1620 existovalo v Čechách trestní právo, jehoţ rozvoj nastal aţ v době stavovské monarchie a hlavní normy chránily především feudální stát, církev s jeho náboţenstvím a státní aparát. V českém právu stavovském patřilo ublíţení na zdraví, zbití nebo zmrzačení člověka mezi trestní delikty, které byly stíhány. Soudní řízení mělo za prvé rozhodnout o nároku na náhradu škody způsobenou zraněním a pak teprve o případném trestu pro pachatele. Ublíţení na zdraví, nezaplacení dluhu nebo jiné nesplnění závazku bylo zvláště v městském právu pod významným vlivem římského práva. Velká souvislost se odvíjela od představ o právu na odplatu za způsobenou škodu a tím na odvetu v duchu „oko za oko, zub za zub“. Odveta vůbec byla častým zdrojem konfliktů, zejména pak mezi příslušníky vládnoucí třídy, coţ bývalo příčinou k dlouholetým rodovým nepřátelstvím (viz. Montekové a Kapuletové). Jak uvádí ve své literatuře Malý, můţeme tento vývoj pozorovat v našich pramenech ze 13. A 14. Století, kdy trest stále zůstával osobní věcí poškozeného, kterému právo výkonu neukládalo za povinnost, ale dávalo mu jej k uváţení, hlavně pak z pohledu ochrany jeho cti. Podobně jako starší právo městské tak i významný český právník Pavel Kristián z Koldína ţijící v letech 1530 – 1589 povaţoval poranění za soukromou záleţitost provinilého a poraněného. Tento právník vystupoval jménem stavu městského nebo Praţanů a rada města mu svěřila vypracování zákoníka městského, který r.1569 vyhotovil. Jiţ o deset let později se ale rozhodl rozšířit své dílo vydáním krátké Summy, která vyšla roku 1581 a těšila se velké oblibě zejména tím, ţe pouţívala sice stejné obraty, ale vynechávala latinské překlady. V této zkrácené podobě vyšla tiskem čtrnáctkrát a byla přeloţena i do němčiny. Koldínovým dílem získal český právní ţivot mimořádný příspěvek, zákoník byl sepsán výbornou češtinou a byl sestaven do přehledného systému. V případě, ţe provinilý byl nemajetný, prosazoval i Pavel Kristián starou zásadu práva městského, ţe tělesnou pokutou se rozumí jiţ jen trest vězněním na dobu určenou soudem. V právní praxi městských soudů do r. 1579 se ještě udrţovala pokuta za zranění v podobě utnutí ruky nebo finanční náhradě a chráněným objektem nebylo zdraví poškozeného, ale zachování veřejného pořádku. Trestem za zranění pak bylo věznění zpravidla v délce 14 dnů, výjimečně jen na 8 dnů. Vězení slouţilo jako prostředek zajištění do doby, neţ škůdce nesplatí náhradu. Mimořádné finanční poţadavky poškozeného mohly vést k propuštění z vězení a pak soud do 14 dnů sám rozhodl o výši náhrady. 1) __________________

1)

Malý, K. Trestní právo v Čechách v 15.-16 století. Praha: Polygrafia 1979, s 262 - 15 -

Na historickém území Čech, Moravy a Slezska nebylo dlouhou dobu jednotné trestní právo, avšak jiţ ve 13. století měla „práva meče“ jak královská města, tak i některé feudální vrchnosti. Organizace hrdelního soudnictví v 16. aţ 18. století v Čechách byla výsledkem předchozího vývoje, neboť jiţ v předhusitské době v r. 1337 vydal král Jan Lucemburský několik listin, ve kterých udělil městům hrdelní pravomoci s výhradou některých těţkých zločinů. Feudální vrchnosti církevní i světské stíhali trestné činy směřující proti jejich zájmům, postih dalších trestných činů svěřovaly poddaným měšťanům. Královská města měla poměrně samostatné soudy, ale v poddanských městech byly tyto orgány závislé na vrchnosti a jejích úřednících. Do 16. století se vytvořila hustá síť několika set městských soudů. Představitelem hrdelního soudnictví byla v královských i poddanských městech městská rada, která se řídila jak obecnými právními předpisy, tak i vrchnostenskými instrukcemi.

U výslechů byli pouze někteří členové rady společně s rychtářem a ti pak

výrazně ovlivnili vynesení rozsudku za přítomnosti celé rady, jejíhoţ zasedání se v poddanských městech zpravidla účastnil zástupce vrchnosti.

Městský rychtář ohledával

místa trestných činů, sledoval a zajišťoval provinilce, zodpovídal za jejich uvěznění, účastnil se výslechů a exekucí, sám mohl soudit drobné ţaloby, uráţky na cti apod. Jemu byl podřízen biřic a ten pečoval přímo o vězně. Z činnosti hrdelních soudů pocházeli smolné knihy, kam se zapisovaly nejen útrpné výslechy, ale i soukromoprávní zápisy o katovi a jeho katovně zpravidla při změně drţitele, o zajištění vězňů, předvedení svědků, smolné spisy s jinými institucemi ve vězeňských a katovských záleţitostech. Smolné knihy byly vlastně soudní spisy o hrdelně právních procesech se ţalobou, výpovědí svědků, vyznáním obviněných, ortely, výslechy před popravou, ţádostmi o zapůjčení kata, náklady na proces. Řada smolných knih vznikla svázáním nebo dodatečným spojením soudních spisů, takto se označovaly i knihy pamětní a pozemkové. Původní názvy smolných knih – černých, byly krevní knihy, knihy pří a ortelů, knihy kriminálních protokolů, psanců, lidí zlých apod. Trestní řízení mělo i v období raného novověku inkviziční, tj. vyhledávají charakter a předpokládalo, ţe dobrovolné vyznání je neúplné,teprve při mučení přizná delikvent okolnosti svého činu, uvede i své další trestné činy a spolupachatele. Snahou spoluviníků bylo, aby jejich nařčení vyslýchaný odvolal, poslední příleţitostí k tomu bylo na popravišti před vykonáním trestu. Pokud se tak nestalo, dostali se rovněţ do moci hrdelního soudu. V 17. a 18. století přibývá korespondence soudních míst s nadřízenými úřady, krajským soudem a apelačním tribunálem. -

16

-

Městská rada vynesla rozsudek na základě poznání okolností trestných činů a na základě informací těch radních, kteří byli vysláni k útrpnému výslechu. Odsouzence čekal buď trest smrti nepodmíněně, podmíněně nebo jiný trest. Zdrojem právního poučení byla pro městské soudy vedle zemského zřízení městská práva, do roku 1579 uţívaly Práv městských Brikcího z Licka, která byla toho roku nahrazena novým zákoníkem významného českého právníka Pavla Kristiána z Koldína (1530 – 1589), který povaţoval poranění za soukromou věc viníka a poraněného, náhrada škody záleţela na poţadavku poškozeného. Vězení mělo zpočátku slouţit jako prostředek zajištění delikventa v trestním řízení pro rozsudek a exekuci, teprve po vyřešení úhrady nákladů pak k výkonu trestu. Šlechtická vězení se nacházela na hradech a zámcích, např. v Černé věţi Praţského hradu byly umísťováni většinou dluţníci, v Daliborce pak pachatelé závaţnějších trestních činů, politicky nebezpečné osoby dával panovník uvěznit na některém ze svých hradů, z nichţ nejznámější byl brněnský Špilberk. Měšťanské vězení bylo zřízeno na radnici nebo v městské věţi pro dluţníky, šatlava byla vybavena nástroji k zostření vazby (pouta, klády). Nebezpeční vězni byli soustřeďováni v nejtěţším vězení v podzemí sklepení radnice, jejich součástí bývaly mučírny. V prvých desetiletích pobělohorské doby došlo k dočasnému úbytku hrdelních soudů, ale během druhé poloviny 17.století jejich počet opět roste a zároveň zesiluje vliv krajských hejtmanů, kteří měli dohlíţet na bezpečnost regionu, konat předběţná vyšetření, navštěvovat krčmy a jiná podezřelá místa včetně ţalářů, zatýkat zločince, zloděje, vrahy, ţebráky a romské kočovníky, organizovat proti nim rozsáhlejší policejní akce a zjišťovat, zda vrchnosti nepřechovávají cizí poddané. V roce 1707 byl vyhlášen hrdelní řád Josefa I., který se snaţil sjednotit výkony těch hrdelních soudů konajících svou činnost na základě zvláštního privilegia, léna nebo starého obyčeje. Jejich povinností bylo stíhání zločinců, jejich zatýkání a vyšetřování, vyhlašování rozsudků soudu a péče o výkon trestu. Kaţdý hrdelní soud měl předsedu a alespoň devět přísedících, kteří znali hrdelní řád a byli schopni objektivně a spravedlivě soudit. Soud měl vydrţovat i příseţného písaře a kata, pečovat o popraviště a pranýř. Protoţe městské soudy nebyly převáţně schopny plnit beze zbytku zásady tohoto řádu, diskutovalo se v průběhu první poloviny 18. století o jeho reorganizaci. Ta byla vyhlášena r. 1765 a na jejím základě došlo k podstatnému sníţení počtu hrdelních soudů, z původních 383 registrovaných jich zůstalo jen 29 a v rámci josefínských reforem jich na konci 18. století existovalo v Čechách jen devatenáct. 1) ____________________________________ 1)

Malý, K. České právo v minulosti, Praha 1995, s 145

- 17

-

Ale ani při této reorganizaci nebyl při rozhodování brán na zřetel věk delikventa. Obecným trestem za úmyslné zabití byl v právu zemském i městském trest smrti, výjimka byla povolena jen v případě nedostatku příčetnosti nebo věku a u nedospělých osob se míra potrestání nechávala na volném zváţení soudců. Aţ teprve tereziánský zákoník z roku 1768 v plném rozsahu změnil tradici starého českého práva a je od té doby v souvislosti s trestní odpovědností rozhodující i věk delikventa. Hrdelní řád Marie Terezie tak byl prvním společným rakouským hrdelním řádem s významem pro trestní soudnictví nad nedospělými osobami. Marie Terezie označovala věk mladistvého do 16-ti let za polehčující okolnost. Významné pro oblast trestního práva mladistvých je zejména rozlišení tří věkových období. Bylo to dětství do 7 let věku, nedospělost do 14. roku a věk mladistvý do 16-ti let. Přes toto osvícené počínání celá právní norma zachovala kruté tresty i útrpné výslechy, jen do tortury se pokusila vnést systém utříděním jejích stupňů, popisem aplikace i zobrazením mučících nástrojů. Skutečným pokrokem v duchu osvícenského absolutismu byl však Všeobecný zákoník o zločinech a trestech přijatý císařem Josefem II. z roku 1787, který sice zachovával jak bití, tak vypalování cejchů, ale vedle znaků určité pomsty či odplaty měl jiţ slouţit k převýchově pachatele. Rozvoj trestního práva v Čechách nastal tedy v době monarchie, kdy do popředí začínají vystupovat normy ochraňující feudální stát, církev, právní řád a státní aparát. Ublíţení na zdraví, poranění, zbití nebo zmrzačení člověka patřilo v českém právu mezi delikty, které byly stíhány. Nejdůleţitějším základem rakouského a pak i československého trestního práva se stal Zákon trestní o zločinech, přečinech a přestupcích ze dne 27.5.1852, který stanovil, ţe do věku deseti let byly děti beztrestné (trest ponechán na uváţení rodiny) a od jedenáctého aţ do dokonaného čtrnáctého roku se trestají činy pro nedospělost pachatelovu ne jako zločiny, ale jako přestupky. Dne 28. 10. 1918 byl nejvyšším zákonodárným orgánem schválen zákon o zřízení samostatného československého státu, kterým byl převzat rakouský a uherský státní aparát i s jeho právním řádem.

- 18 -

1.2. Vývoj soudnictví ve věcech mládeže v ČR až po současnou právní úpravu Historický vývoj soudnictví ve věcech mládeţe má v naší zemi ve srovnání se světem ve své podstatě

krátký časový úsek. Prvopočátky samostatného systému soudnictví nad

mládeţí je moţné spojovat s rokem 1899, kdy ve státě Illinois v USA došlo k zaloţení prvního soudu pro mladistvé osoby mladší osmnácti let. Bylo výsledkem reformních snah o změnu zákonů ve prospěch ohroţené a delikventní mládeţe ze kterých vyplývalo, ţe stát se prostřednictvím soudu má snaţit zajistit dětem řádnou péči a výchovu všude tam, kde rodiče nestačí na výchovu a dítě se nedovede samo o sebe postarat. Soud sleduje především zájem dítěte a jeho hlavním úkolem tedy není zjistit, jestli se dítě dopustilo nějakého deliktu, ale to, jaké jsou skutečné potřeby dítěte a za jakých podmínek je moţnost jejich uspokojení. Proto tento systém soudnictví aţ do počátku osmdesátých let 20. století většinou nereagoval na kriminalitu tresty jako takovými, ale posuzoval záleţitost spíše z lékařského, psychologického a sociálně-právního pohledu. Soudy pro mladistvé se více orientovaly na osobu pachatele činu neţ na spáchanou trestnou činnost. Zvláštní soudy mládeţe byly zřizovány téměř po celém území USA a i v Evropě. První byly zřízeny jiţ r. 1908 v Německu, v tehdejším Rakousku-Uhersku hned rok po té, v Belgii a Francii v roce 1912, ve Španělsku r. 1918, v Holandsku v roce 1921 a konečně v roce 1931 i v našem Československu. Toto zřizování zvláštních soudů mládeţe posílilo snahy o vyjmutí delikventní mládeţe z tehdejších obecných trestněprávních předpisů a postupů. Pojetí československého systému trestní justice nad mládeţí bylo vytvořeno Zákonem o trestním soudnictví nad mládeţí č. 48/1931 Sb. Vycházelo ze zásady, ţe stát má řešit záleţitosti ohledně mladistvých delikventů ve věku od dovršení čtrnácti let do dovršení osmnácti let jinými způsoby neţ v případě dospělých pachatelů trestné činnosti. Hlavní úlohu pak sehrála výchova společně se snahou ochránit mladistvého před škodlivými vlivy, které by mohly ohrozit jeho další vývoj. Tímto zákonem došlo poprvé v našich dějinách k samostatné kodifikaci trestního práva mládeţe jak z pohledu trestního práva hmotného, tak i procesního a k vytvoření samostatného trestního systému nad mládeţí. Zákon rozlišovat osoby nedospělé, tzn. mladší čtrnácti let a mladistvé osoby mezi čtrnáctým aţ osmnáctým rokem věku, rovněţ určil minimální věk pro trestní odpovědnost dosaţení čtrnácti let. Znamenalo to, ţe dítě, které v době spáchání trestného činu nedovršilo čtrnáctý rok věku, nebylo trestně odpovědné, ale opatrovnický soud mohl uloţit výchovná nebo léčebná opatření směřující k nápravě a rovněţ byl oprávněn udělit napomenutí osobám, které měly o dítě pečovat. -

19

-

Vraťme se však o několik staletí a stránek zpět a připomeňme si první zmínky o tom, ţe teprve Marie Terezie v roce 1768 začala prosazovat nutnost nového směru v posuzování trestního soudnictví nad nedospělými osobami. Její hrdelní řád označoval věk do 16. let za polehčující okolnost a jeho význam pro oblast trestního práva mladistvých je nutné spatřovat v rozlišení tří věkových období, jak bylo jiţ uvedeno v předchozí kapitole, tedy dětství do 7.r., nedospělost do 14.roku a věk mladistvý do 16.roku. Základem pro rakouské a později československé trestní právo se stal „Zákon trestní o zločinech, přečinech a přestupcích“ z roku 1852 a ten určuje dětem do desátého roku věku za trestné činy jen domácí pokárání, ale jiţ od nastávajícího jedenáctého aţ do čtrnáctého roku se trestají ale pro nedospělost pachatele ne jako zločiny. Z toho vyplývá, ţe do desátého roku věku byly děti beztrestné. Dne 28.10.1918 byl schválen zákon o zřízení samostatného československého státu, kterým byl převzat rakouský a uherský státní aparát, právní řád a jiţ zmiňovaný zákon z r.1852, který platil na našem území do roku 1950 kdy byl přijat trestní zákon č.86/1950 Sb., ve kterém však bohuţel byla ustanovení týkající se mladistvých zrušena. A tím podle Válkové nastala pro samostatné trestní zákonodárství nad mládeţí „doba temna“ na celých pět desetiletí. O obnovení samostatného trestního systému pro mládeţ začaly úvahy jiţ v roce 1992, ale situace v uvedeném období nevyznívala přijatelně zejména vzhledem k tomu, ţe nebyly zřízeny speciální soudy pro mládeţ a pro nepropracovaný systém sociálních pracovníků, kteří by plnili úkoly v rámci trestní justice. Vývoj k lepšímu je moţné zaznamenat v průběhu let 1997-1999, kdy vzniklo několik dokumentů věnovaných nové kodifikaci trestního práva mládeţe a na jejichţ podkladě byl pak připraven Věcný záměr zákona o odpovědnosti mládeţe za protiprávní jednání a o soudnictví nad mládeţí, který byl schválen v září r. 2000. Byla tím projevena snaha pohlíţet na kriminalitu mládeţe jako na součást komplexní právní ochrany mládeţe. Následným přijetím zákona č. 218/2003 Sb. o odpovědnosti mládeţe za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeţe se Česká republika opět přihlásila k myšlence samostatného systému trestní justice nad mládeţí. Trvalo tedy téměř deset let, neţ se naše zákonodárství rozhodlo řešit prudký nárůst stíhané, ţalované i soudy odsouzené trestné činnosti mladistvých, která souvisela s rychlým sociálním rozlišením společnosti, s absencí etických a morálních principů v jejich výchově jak ze strany rodiny, tak i škol a dalšími společenskými jevy zhoršujícími materiální postavení i budoucí uplatnění mládeţe. -

20 -

Hlavní snahou nového zákona je postihnout problematiku zacházení se všemi dětmi a dospívajícími, kteří svým jednáním poruší ustanovení trestního zákona, jedinou normou a komplexně. Kaţdý takový případ bude tedy projednán specializovaným soudem mládeţe a ten bude moci vybrat takové opatření, které bude nejvhodnější s ohledem na věk dospívajícího, jeho rozumovou a mravní vyspělost samozřejmě s přihlédnutím i k závaţnosti jím spáchaného činu. Zvláštní systém soudnictví nad mládeţí vyţaduje i specializované odborníky, především soudy, probační a mediační sluţbu a ostatní orgány činné v trestním řízení. Soudy pro mládeţ podle znění zákona vykonávají soudnictví v trestních věcech mladistvých a ve věcech posuzování činů jinak trestných spáchaných dětmi mladšími patnácti let a mladistvými, kteří nejsou trestně odpovědní. Z toho všeho vyplývá i nové postavení soudů pro mládeţ a jejich vztahy ke všem příslušným institucím. Zákon č. 301 ze dne 6. září 2011, kterým se mění zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeţe za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeţe a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeţe),ve znění pozdějších předpisů, se nejvíce změnil v článku I a to v § 93, kde se doplňuje písmeno „g) ochranné léčení.“ a za odstavec 3 se vkládají nové odstavce 4 a 5, které znějí: „(4) Ochranné léčení můţe soud pro mládeţ uloţit dítěti mladšímu patnácti let a to na základě výsledků předchozího vyšetření duševního stavu dítěte (§ 58), jestliţe spáchalo čin jinak trestný a) ve stavu vyvolaném duševní poruchou, nebo b) pod vlivem návykové látky nebo v souvislosti s jejím zneuţíváním, jde-li o dítě, které se oddává zneuţívání takové látky, a jeho pobyt na svobodě bez uloţení ochranného léčení je nebezpečný. (5) Podle povahy nemoci a léčebných moţností soud pro mládeţ uloţí ochranné léčení ústavní nebo ambulantní. Ústavní léčení můţe soud pro mládeţ změnit dodatečně na léčení ambulantní a naopak. Ochranné léčení potrvá, dokud to vyţaduje jeho účel. Soud pro mládeţ nejméně jednou za dvanáct měsíců přezkoumá, zda důvody pro další pokračování ochranného léčení trvají, jinak je zruší.“. V odstavci 8 téhoţ paragrafu se na konci druhé věty doplňují slova „ , s výjimkou ochranného léčení, které lze uloţit a vykonávat i po dovršení osmnácti let věku dítěte“. Dále se pak za § 95 vkládá nový § 95a, který včetně nadpisu zní: Výkon ochranného léčení (1)

Výkon ochranného léčení nařídí soud pro mládeţ zdravotnickému zařízení, v němţ má

být ochranné léčení vykonáno. K nařízení výkonu ochranného léčení soud pro mládeţ pro - 21 -

potřeby zdravotnického zařízení připojí znalecký posudek,opis protokolu o výslechu znalce nebo opis lékařské zprávy o zdravotním stavu dítěte mladšího patnácti let, pokud v průběhu řízení byly opatřeny. Je-li dítě, u něhoţ bylo uloţeno ústavní ochranné léčení, při pobytu na svobodě nebezpečné pro své okolí, zařídí soud pro mládeţ bezodkladně jeho dodání do zdravotnického zařízení, jinak je vyzve prostřednictvím jeho rodičů nebo jiného zákonného zástupce nebo osoby, které bylo dítě svěřeno do výchovy nebo jiné obdobné péče,k nástupu ochranného léčení v přiměřené lhůtě, kterou zároveň stanoví. Nenastoupí-li dítě uloţené ochranné léčení ve stanovené lhůtě, můţe soud pro mládeţ u ústavního ochranného léčení nařídit jeho dodání do zdravotnického zařízení nebo u ambulantního ochranného léčení nařídit jeho předvedení v součinnosti s příslušnými státními orgány. (2)

Soud pro mládeţ poţádá zdravotnické zařízení,aby mu oznámilo,kdy bylo s výkonem

ochranného léčení započato. Zároveň poţádá zdravotnické zařízení, aby soudu pro mládeţ podalo neprodleně zprávu, jestliţe pominou důvody pro další pokračování ochranného léčení nebo nastanou důvody pro jeho změnu. Nebude-li ochranné léčení vykonáno tak,aby do jednoho roku od jeho započetí bylo rozhodnuto o jeho zrušení, podá zdravotnické zařízení nejméně dva měsíce před uplynutím lhůty jednoho roku od počátku výkonu ochranného léčení nebo od předchozího rozhodnutí o jeho pokračování návrh na jeho další pokračování. V návrhu na propuštění z ochranného léčení, na jeho změnu nebo zrušení anebo v návrhu na jeho další pokračování zdravotnické zařízení popíše průběh a výsledky ochranného léčení a uvede důvody navrhovaného postupu. O tom je třeba zdravotnické zařízení poučit. (3)

O změně způsobu výkonu ochranného léčení rozhoduje soud pro mládeţ na návrh

zdravotnického zařízení, státního zástupce, dítěte, na němţ se vykonává ochranné léčení, zákonného zástupce dítěte, příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dítěte, anebo i bez takového návrhu. (4)

Soud pro mládeţ na podkladě vyţádaných zpráv sleduje výkon ochranného léčení a

nejméně jednou za dvanáct měsíců od započetí jeho výkonu nebo od předchozího rozhodnutí o jeho pokračování

přezkoumá, zda důvody pro jeho další pokračování trvají. O dalším

pokračování ochranného léčení nebo o zrušení uloţeného ochranného léčení rozhodne soud pro mládeţ na návrh zdravotnického zařízení, státního zástupce, dítěte, na němţ se vykonává ochranné léčení, zákonného zástupce dítěte, příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí, anebo i bez takového návrhu.“. Tento zákon 301/2011 nabyl účinnosti 1.11.2011 a značně tím rozšířil a posílil moţnosti naší jurisdikce pro mládeţ účinně zasahovat tam, kde je nutno uloţit v zájmu dítěte i celé společnosti ochranné léčení. - 22 -

2.

Nezletilí a mladiství, trestní odpovědnost mladistvých Dětství a dospívání bylo uznáno jako časový ţivotní úsek se zvláštním a výlučným

postavením v lidském ţivotním cyklu teprve nedávno, kdy začaly nabývat na významu díky stále delší době, kterou mladí lidé potřebují na vzdělávání. Do konce středověku se v naší civilizaci přecházelo z dětství do dospělosti naráz bez zvláštních potřeb nebo dokonce privilegií. Před formálním dosaţením dospělosti uţ stejně dítě bylo spíše „malým dospělým“,

který pracoval a podílel se téměř na všech činnostech

dospělých lidí. Vzhledem k vysoké úmrtnosti dětí a jejich mnohem většímu počtu v rodinách si jich v nedávné minulosti příliš nepovaţovali oproti dnešku, kdy se jich rodí v evropských zemích stále méně, ale mnohem víc jich přeţívá do dospělosti. A právě proto málokoho dnes napadne uvaţovat o údělu dětí v dávné minulosti, o coţ se nyní pokusím, protoţe je dobré znát nejen nynější stav a úroveň péče o děti, ale i to, jak se s nimi po celou historii lidstva zacházelo. Lidský rod má ne sice výjimečnou, nicméně dost vzácnou schopnost chránit nejen své vlastní dítě, ale i jakékoliv jiné, má schopnost přijmout nejen své vlastní, ale i cizí dítě a pečovat o ně. Na druhé straně však dochází k odkládání a dokonce usmrcování dětí cizích i vlastních. Na počátku dějin lidstva byl ţivot dospělého člověka ţijícího v přírodních podmínkách povaţován za cennější neţ ţivot dítěte. Toto zejména platilo v dobách hladu, přírodních katastrof a válek, kdy dítě bylo povaţováno za zbytečnou přítěţ. Děti však bývaly hubeny i ze strachu o mocenské postavení, ze msty, ze ţárlivosti, z obav před degradací společenského statusu a z různých jiných příčin. To vlastně víceméně přetrvává do dnešní doby, byť některé z příčin prakticky vymizely, objevily se ale jiné a moţná daleko nepochopitelnější aţ silně odporující normálním lidským vztahům. Dokonce ještě v nedávných letech docházelo k usmrcování dívek z důvodů drastické, leč účinné regulace porodnosti např. v novodobé Číně! (Z. Matějček, 1981). Ani celá staletí od antiky však příliš vývoj a úroveň dětství nevylepšila. Ještě v roce 1739 „nebylo dítě doma“, nemělo vlastně v rodině vůbec co pohledávat. Bylo problémem, který se odsouval a odkládal, naplněním toho byla výchova tří aţ čtyřletých dětí mimo město u placené chůvy na venkově, u bohatších lidí se o ně starala sluţka v postranních částech domu, dítě prostě do společenských místností a pokojů nesmělo. Přibliţně sedmileté dítě pak aristokratické a zámoţné měšťanské rodiny obvykle poslaly na vychování opět mimo rodinu. - 23 -

Chlapce do jezuitského internátu, dívku do klášterní školy. Převládal názor, ţe potlačit v dítěti příliš mnoho zvířecích projevů a smýšlení můţe jen tvrdá výchova a ta z něho nakonec můţe také udělat lidskou bytost, tzn. dobrého křesťana osvobozeného z jeho nízké přirozenosti. Rodiče majetní si tedy udrţovali od svých dětí odstup prakticky od jejich narození, nejčastěji jej posílali na dobu několika let na venkov. Doma vyrůstalo v tehdejší době jen asi 3,5 % dětí v těch nejchudších vrstvách a přibliţně stejný počet byl kojen rovněţ doma, ale placenou kojnou v těch nejbohatších a neprivilegovanějších vrstvách. Necelé 1,5 % dětí bylo odkládáno a končilo v nalezincích a sirotčincích. Odtud byly opět za úplatu niţší neţ v předchozích případech dány na venkov. V průměru kaţdé třetí dítě se uţ k rodičům nevrátilo, protoţe během prvních let ţivota zemřelo. Existují dva názory na objasnění vztahů mezi rodiči a dětmi. Jeden říká, ţe vysoká úmrtnost dětí byla jednou z příčin, proč si rodiče nevytvářeli k malým dětem tak silné citové vazby a vztahy jako dnes. Dočasné zřeknutí se dítěte a odeslání ho na venkov bylo výrazem citové sebeobrany před bolestí z jeho pravděpodobného brzkého úmrtí. Druhým názorem je to, ţe něţný a láskyplný cit a vztah k dětem nebyl v té době objeven, probuzen. (Z.Helus,1984).

2. 1. Dítě, dítě mladší patnácti let, nezletilý, mladistvý

Pro pojmy dítě, mladistvý a dítě mladší patnácti let je rozhodující věk. Vliv věku se projevuje tím, ţe předurčuje stupeň somatických a psychických vlastností pachatele, zkušenostních struktur a regulačních mechanismů. Z kriminalistického hlediska můţeme rozdělit věkové skupiny na: pachatele dětského věku ( mladší 15 let), pachatelé v období dospívání ( pospubescence 15 aţ 20 let), pachatelé dospělí ( starší 20 let) střední věk a starší ( 20-30 let). Věková hranice 15 aţ 20 let představuje velmi významné mezníky v biologickém a sociálním vývoji jedince, umoţňuje také diferencovat způsoby činnosti pachatele. Pojem mládeţ je nadřazeným pojmem pro dvě věkové skupiny, a to děti mladší patnácti let a pro mladistvé ( starší 15 let a mladší 18 let). Toto dělení je důleţité pro určení v jakém systému odpovědnosti budou tyto osoby posuzovány a jaké budou následky jejich protiprávních jednání. - 24 -

Věk a způsob páchání trestné činnosti je ztěţován neostrými přechody mezi způsoby páchání v jednotlivých věkových obdobích. Proto úsudek o věku pachatele, který se odhaduje ze způsobu páchání jednotlivého trestného činu, má jen orientační charakter. Kdo v době spáchání činu nedovršil patnáctý rok svého věku, není trestně odpovědný. O jeho činu hovoříme jako o činu jinak trestném. Trestní odpovědnost začíná dnem, který následuje po dni patnáctých narozenin pachatele, protoţe teprve tehdy osoba dovršila patnáctý rok svého věku. Pojem dítě je pouţíván a vymezen v různých právních normách (nejčastěji právo rodinné, občanské, trestní). Jak jiţ jsem uvedla v úvodu, první obecně závaznou právní normou, která se týká výhradně práv dítěte je Mezinárodní úmluva o právech dítěte, kterou přijalo a vyhlásilo dne 20. 11. 1989 Valné shromáţdění Organizace spojených národů (dále OSN) v New Yorku. Tato úmluva má celkem 54 článků a je zaloţena na čtyřech základních pilířích: 1. právo na přeţití - zaručuje zachování ţivota a uspokojování základních potřeb dítěte, 2. právo na rozvoj - se týká harmonického rozvoje dítěte včetně práva na vzdělání, na volný čas, ale i práva na svobodu myšlení a vyznání, 3. právo na ochranu - chrání dítě před násilím, všemi druhy zneuţívání a zanedbání, 4. právo na účast - dává dítěti moţnosti vyjádřit svůj názor ve všech záleţitostech, které se ho týkají. Úmluva o právech dítěte se stala součástí právního řádu České republiky zákonem č 104/1991 Sb. a je nadřazena českým zákonům. 1) V souladu s Úmluvou o právech dítěte se dítětem rozumí osoba, která nedosáhla osmnáctého roku věku. Právně tento věk je rozhodují ke vzniku tzv. zletilosti a tím

i

způsobilosti fyzické osoby vlastními právními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti (způsobilost k právním úkonům) v plném rozsahu. Občanské právo rovněţ uţívá pojmu nezletilý (dítě do věku 18 let), a to za předpokladu, ţe zletilosti tato osoba nenabyla dříve, coţ je moţné pouze uzavřením manţelství. Musí se však jednat o osobu, která nedovršila věku 18 let, ale je starší 16 let. O takto nabyté zletilosti rozhoduje soud a jiţ nabytá zletilost se neztrácí ani zánikem manţelství ani prohlášením manţelství za neplatné (§ 8 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. v platném znění). Nezletilý má způsobilost jen k takovým právním _________________________ 1)

http://www.helcom.cz/rservice.php?akce=tisk&cisloclanku=2005020127 [cit.2010/10/20]

- 25 -

úkonům, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jeho věku. (§ 9 výše citovaného občanského zákoníku). Samotná způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením. Tuto způsobilost má i počaté dítě, narodí-li se ţivé. (§ 7 výše citovaného občanského zákoníku). V trestním právu však nezáleţí na tom, zda osoba nabyla zletilosti před dovršením věku 18 let. Osoba, která nabyla zletilosti dříve, neţ jí bylo 18 let a je starší 15 let se nazývá mladistvým. V občanskoprávním řízení můţe být nařízena ústavní výchova dítěte, jestliţe ji nemohou řádně zabezpečit rodiče, eventuálně ochranná výchova dítěte, které v rozmezí mezi 12. a 15. rokem věku spáchalo trestný čin, za který trestní zákon dovoluje uloţení výjimečného trestu. V trestně právních předpisech se dítětem rozumí osoba mladší osmnácti let, pokud trestní zákon nestanoví jinak (§ 126 z. č. 40/2009 Sb). Dítě mladší patnácti let není trestně odpovědné. Pokud se dopustí protiprávního jednání, které má znaky trestného činu, právně označujeme toto jednání jako „čin jinak trestný“. Dítěti mladšímu 15 let, které spáchalo čin „jinak trestný“ dle trestního zákona, můţe pouze soud uloţit dle § 92 zákona o soudnictví ve věcech mládeţe jistá opatření: a) dohled probačního úředníka, b) zařazení do terapeutického, psychologického či výchovného programu v ambulantním školském zařízení, c) ochranou výchovu ve výchovném ústavu (ta je uloţena vţdy, kdyţ je dítě starší 12 let a spáchalo velmi závaţný čin) Mladistvý je pojem pro osobu, která dovršila věk 15 let, je tedy trestně odpovědná ale ještě nedovršila věku 18 let. Její trestné jednání je právně označováno jako provinění. Trestní odpovědnost mladistvého a sankce mu ukládané upravuje zákon o soudnictví ve věcech mládeţe a pokud nestanoví jinak, postupuje se podle tohoto zákona. „Mladiství“ je pojem trestního práva, se kterým je spojen počátek trestní odpovědnosti fyzické osoby za páchání provinění tj. trestný čin mladistvých. Z hlediska občanského práva není tento pojem shodný s pojmem „nezletilí“. Dřívější nabytí zletilosti před dovršením osmnáctého roku věku je pro trestní odpovědnost bez významu. Mladistvý má v trestním řízení zvýšenou ochranu, musí mít např. vţdy obhájce a trest odnětí svobody stanoven maximálně na dobu 5 let. Nezletilý je ten, kdo není plnoletý, tudíţ není plně způsobilý jakoţto fyzická osoba vlastními právními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti. Mají způsobilost jen -

26 -

k takovým právním úkonům, které jsou svou povahou přiměřené jejich rozumové a volní vyspělosti, která v zásadě odpovídá jejich věku.

2.2. Vztahy a vlivy sociálního prostředí na vývoj dětí a mládeže Člověk si při narození přináší na svět určité dispozice z nichţ některé můţeme označit jako více rizikové pro budoucí správnou socializaci ve společnosti. Nejdůleţitějším činitelem při výchově a formování osobnosti dítěte je bezesporu rodina, to je také stanoveno v par. 32 zákona o rodině, který uvádí, ţe rozhodující úlohu ve výchově dětí mají rodiče a ti mají být osobním ţivotem a chováním příkladem svým dětem. Dítě je pak povinno své rodiče ctít, respektovat a podle svých schopností jim pomáhat. Rodiče pak jsou povinni důsledně chránit zájmy dítěte, řídit jeho jednání a vykonávat nad ním dohled odpovídající stupni jeho vývoje. Mají právo uţít přiměřených výchovných prostředků tak, aby nebyla dotčena důstojnost dítěte a jakkoli ohroţeno jeho zdraví, tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. Dalším důleţitým faktorem ovlivňujícím vývoj člověka je naprosto neodlučitelně škola, která by kromě učení vědomostí měla děti také učit, jak trávit volný čas. Můţe probouzet záliby a zájmy pro volný čas, řadu činností můţe i sama zabezpečovat a vést, ale nemůţe sama zabezpečit bohatý a rozmanitý ţivot dětí a mládeţe ve volném čase. Nezmůţe vše především proto, ţe pokrývá především čas nutný pro povinnosti učit se, vzdělávat, studovat a získávat různé schopnosti a dovednosti pro budoucí ţivot. Další významné místo při ovlivňování vývoje člověka sehrávají vrstevnické vztahy a jiné formy sdruţování. A tady můţe být nejvíce mladý člověk, kterému nebyly řádně vštípeny volní, psychické a rozumové vlastnosti, ohroţen ve svém vývoji. Pro mladého jedince, který do těchto vztahů vstupuje ze sociálně deprivovaného rodinného prostředí, můţe tato vrstevnická skupina plnit funkci pozitivní, ale i negativní. Jedinec můţe vnímat skupinu jen jako orientační, ale také jako řídící. 1) Vznik psychopatické osobnosti můţe probíhat ve dvou rovinách. První moţností jsou určité vrozené predispozice, které mohou zůstat latentní dlouhou dobu a nemusí se ani za celý ţivot projevit, pokud se nesetkají s určitým spouštěcím faktorem. Další rovina se odvíjí od významných raných osobních vztahů v rodině, kdy dítě svým negativním chováním vytváří ve své podstatě řetězovou reakci, která se sama od sebe posiluje a tím se ještě více komplikuje moţnost zjistit prvopočátky vzniku tohoto chování. ______________________________________________ 1)

Matoušek, O., Matoušková, A., Mládež a delikvence. Praha: Portál 2O11, s. 83

- 27 -

2.3.

Trestní odpovědnost mladistvých Trestní odpovědnost nastává dnem následujícím po dni patnáctých narozenin, coţ

vyplývá ze zákona o soudnictví ve věcech mládeţe, ale speciální ustanovení umoţňuje tuto trestní odpovědnost překvalifikovat, coţ spočívá v tom, ţe pokud mladistvý pachatel nedosáhl v době spáchání činu takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozeznat jeho nebezpečnost nebo nemohl ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný. Trestní odpovědnost mladistvého je tedy podmíněna nejen dosaţením určitého věku, ale i dosaţením určitého stupně rozumové a mravní vyspělosti. Případná nezralost mladistvého musí být podstatná, zásadní a zřetelně musí být prokázáno, ţe mladistvý pachatel nedosahuje stupně vývoje, jakého zpravidla dosahují jeho vrstevníci. Plná trestní odpovědnost pachatele tedy nastává aţ dnem následujícím po dni, ve kterém fyzická osoba dovršila osmnáctý rok svého věku. 1) V zákoně však není přesně vymezen pojem rozumové a mravní vyspělosti, coţ bude muset být zjišťováno znalecky v případě, ţe vzniknou určité pochybnosti o nezralosti mladistvého v podstatě stejně tak, jako je tomu v případech pochybností o plné příčetnosti. K vyšetření duševního stavu mladistvého se musí přizvat dva nezávislí znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací na dětskou psychiatrii. Celkově je moţno konstatovat, ţe pachatel jedná ve stavu nepříčetnosti tehdy, jestliţe trpí určitou duševní poruchou, je zbaven schopnosti rozpoznat nebezpečnost činu pro společnost nebo ovládat své jednání a ztráta rozpoznání nebo ovládání svých schopností se projeví v době činu, který postiţená osoba provedla. Hlavním znakem nepříčetnosti je tedy duševní porucha, bez které nemůţeme u postiţené osoby hovořit o nepříčetnosti. Duševní porucha nemůţe být zaměnitelná s pojmem rozumové a mravní vyspělosti, protoţe ta se postupně u jedince vyvíjí a tím se člověk socializuje. Duševní porucha se sice rovněţ odvíjí z nějakého základu, ale můţe být také náhlá. Dosavadní věková hranice počátku trestní odpovědnosti je sice čas od času napadána s tím, ţe by se měla její dolní hranice posunout na věk 14 let, ale v této úpravě odpovídá počátku odpovědnosti v oblasti pracovněprávní i systému základního školního vzdělávání mladistvých.

-

28 -

3.

Řízení v trestních věcech mladistvých, ukládaná opatření

3.1. Trestní řízení ve věcech mladistvých a jeho ostatní účastníci Trestné činy mladistvých se nazývají provinění a v době, kdy je spáchali, dovršili patnáctý rok věku a nepřekročili osmnáctý rok věku. Má-li za ně být mladistvý stíhán a dále pak odsouzen, musí toto provinění vykazovat míru závaţnosti vyšší neţ malou. Mladistvý musí mít vţdy obhájce a do vazby můţe být vzat jen ve výjimečných případech pokud spáchá zvlášť závaţné provinění s trestní sazbou, která je daná pro zločin. Řízení ve věcech mladistvých se vyznačuje tím, ţe v tomto řízení je třeba klást důraz na osobní a odborné předpoklady u osob, které se podílejí na řešení trestních věcí mládeţe, je nutno dbát na to, aby vyšetřování, projednávání i rozhodování jejich trestních věcí bylo svěřováno osobám, jejichţ znalost otázek souvisejících s výchovou mládeţe zaručí splnění výchovného účelu řízení. Všichni zúčastnění v trestním řízení jako např. policejní orgány, státní zástupci, soudci, probační a mediační úředníci nebo sociální pracovníci musí mít zvláštní průpravu pro zacházení s mládeţí. Všechny zúčastněné osoby musí také dodrţovat pravidla ochrany osobních údajů mladistvých a mohou být zveřejňovány jen takové informace, které nemohou vést k odhalení totoţnosti. Trestní kauzy mladistvých řeší specializovaní soudci obecných soudů a místní příslušnost se stanoví, ţe řízení se vede soudem v jehoţ obvodu mladistvý bydlí. Pokud nemá stálé bydliště, pak probíhá soud v obvodu, kde se zdrţuje nebo pracuje. Pokud nelze takové místo zjistit nebo pokud je mimo území ČR, koná se řízení u soudu tam, kde bylo provinění spácháno nebo tam, kde vyšlo najevo. Nejvhodnější je konat řízení v místě bydliště z důvodu nejlepší koordinace spolupráce s Probační a mediační sluţbou, orgány sociálně-právní ochrany dětí a s rodinou osoby, proti které se řízení vede, případně s dalšími organizacemi. Nutností pak je, aby orgány činné v trestním řízení proti mladistvým postupovaly dle zákona o soudnictví ve věcech mládeţe ve spolupráci s příslušným orgánem sociálně právní ochrany dětí a s Probační a mediační sluţbou. Dále je pak orgánům činným v trestním řízení zákonem uloţena povinnost spolupracovat s dalšími významnými subjekty, jako jsou např. zájmová sdruţení občanů, místní komunity a nositelé jednotlivých mediačních a probačních programů, neboť se předpokládá jejich podíl na výkonu rozhodnutí a spolupůsobení při nápravě mladistvých a i při vytváření vhodného sociálního zázemí pro ně. - 29 -

Pokud mladistvý spáchá více provinění nebo je více mladistvých, jejichţ provinění spolu souvisí, koná se společné řízení, zejména pokud je to vhodné z hlediska všestranného a objektivního objasnění věci, hospodárnosti a rychlosti řízení. Pouze výjimečně však lze konat společné řízení proti mladistvému a dospělému a to jen tehdy, jestliţe je to nutné pro všestranné a objektivní objasnění věci a není to na újmu mladistvého. Takové společné řízení koná soud pro mládeţ, aby byla zabezpečena co nejmenší újma na dalším vývoji mladistvého. Při provádění úkonů řízení ve věcech mladistvých se musí tedy jednat tak, jak to vyţaduje význam a výchovný účel řízení a vţdy je nutné brát ohledy k jejich osobnosti. Při jednání s mladistvými se musí s přihlédnutím k jejich věku a duševní vyspělosti postupovat tak, aby nedošlo k narušení jejich psychické a sociální rovnováhy a jejich další vývoj byl co nejméně ohroţen. Práva mladistvého jsou jasně dána a musí s ním být zacházeno přiměřeně k jeho věku, duševní vyspělosti a zdravotnímu stavu. Nedostatečná schopnost mladistvého hájit se je kompenzována tím, ţe musí mít obhájce jiţ od okamţiku, kdy jsou proti němu pouţita opatření nebo provedeny úkony podle trestního řádu včetně úkonů neodkladných a neopakovatelných. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny vţdy mladistvého poučit o jeho právech a poskytnout mu plnou moţnost jejich uplatnění a ve vhodných případech jej poučí i o podmínkách pro podmíněné zastavení trestního stíhání, narovnání nebo odstoupení od trestního stíhání. Zákon 218/2003 Sb. poskytuje komplexnější úpravu nejen vzetí do vazby, ale i zajištění osoby mladistvého pro účely trestního řízení. Vazbu je také moţné nahradit zárukou nějakého zájmového sdruţení občanů nebo důvěryhodnou osobou či dokonce umístěním mladistvého do péče této osoby, dohledem probačního úředníka, případně slibem mladistvého nebo je moţné vazbu nahradit peněţitou zárukou a toto opatření je vnímáno tak, ţe by mělo být hodně vyuţíváno. Velmi významnou úlohu při vytváření dobrého sociálního zázemí a při spolupůsobení na mladistvého při jeho nápravě má kurátor pro mládež, jehoţ činnost vyplývá ze zákona číslo 359/1999 Sb. o sociálně právní ochraně dětí. Kurátoři pro mládeţ navrhují a provádějí výchovná opatření u obtíţně vychovatelných dětí a mladistvých, sledují jejich účinnost, působí na rodinné prostředí mladistvých, zastupují nezletilé. Dalšími účastníky řízení mohou být zájmová sdruţení občanů a osoby realizující probační a jiné programy nebo sociální práci na bázi charity. Mohou se zároveň podílet i na výkonu soudních rozhodnutí a spolupůsobit tak při nápravě mladistvých a pomoci jim při vytváření jejich lepšího sociálního zázemí. -

30

-

3.2. Výchovná, ochranná a trestní opatření Při porušení právních norem jakýmkoliv způsobem je nutno očekávat určitý druh sankcí. K tomu ve velké míře dochází v trestním právu jestliţe se jedná o závaţné trestné činy. Pokud ale jednání pachatele protiprávního činu nedosahuje takové intenzity, kdy by bylo nutno projednávat toto jeho jednání před soudem v trestním řízení nebo v případě, ţe takové jednání trestní zákon ani nevymezuje jako trestní čin, musí přesto stát garantovat potrestání nebo alespoň projednání a zjištění okolností i takovéhoto jednání. U některých takových jednání můţeme hovořit o správně právní odpovědnosti. A tady je nejčastější a nejběţnější formou odpovědnost za přestupek. Protoţe tohoto jednání se mladiství dopouští nejčastěji, můţeme se poněkud odklonit od tématu a říci si o tomto řízení podrobněji. Přestupkem se rozumí zaviněné jednání, které porušuje nebo ohroţuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postiţitelný podle zvláštních právních předpisů nebo o trestný čin. Obecně se můţe jednat o nedbalostní jednání, tedy ţe pachatel takového činu věděl, ţe svým jednáním můţe porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, ţe tento zájem neporuší nebo neohrozí nebo nevěděl, ţe svým jednáním můţe porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, i kdyţ to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl. U vybraných přestupků zákon poţaduje zavinění ve formě úmyslu, tzn. ţe pachatel chtěl svým jednáním porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem nebo věděl, ţe svým jednáním můţe ohrozit zájem chráněný zákonem, a pro případ, ţe jej poruší nebo ohrozí, byl s tím srozuměn. Zákon pak ještě vymezuje obecně, kdy se o přestupek jedná a kdy nikoliv. Přestupkem pak je i jednání, které spočívá v opomenutí takového konání, k němuţ byl pachatel podle okolností a svých osobních poměrů povinen, naopak přestupkem nebude takové jednání (odpovídající do značné míry moţnosti vyvinění dle trestního zákona),jímţ někdo přiměřeným (to je věcí dokazování)způsobem odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na objekt zájmu chráněný zákonem nebo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem, jestliţe tímto jednáním nebyl způsoben zřejmě stejně závaţný následek neţ ten, který hrozil, a toto nebezpeční nebylo moţno v dané situaci odvrátit jinak. Tady potom dochází ke zkoumání závaţnosti odvracení hrozby nebo útoku a k posouzení jednání vůči stávající situaci. Podíváme-li se na přestupkový zákon z pohledu osoby pachatele, pak musíme především říci, ţe za přestupek není odpovědný ten, kdo v době jeho spáchání nedovršil patnáctý rok svého věku. Ale zvláštní postavení mají i mladiství. Tito jsou odpovědni, ovšem -

31 -

při ukládání sankcí se jim dostává zvláštního zacházení, nejsou tedy tak přísné a sledují spíše moţnost nápravy a výchovy pachatele přestupku. Přestupky u mladistvých nelze projednat v příkazním řízení, tedy ve zkráceném řízení s omezeným dokazováním, a dále pro určení trestu platí, ţe horní hranice pokuty se u mladistvých sniţuje na polovinu , navíc nesmí být vyšší neţ 2 000,-Kč. V blokovém řízení nelze uloţit mladistvému pokutu vyšší neţ 500,-Kč s výjimkou aţ do 1 000,-Kč tehdy, pokud tento zákon nebo zvláštní zákon, který byl porušen, připouští v blokovém řízení uloţit pokutu vyšší neţ 1 000,-Kč. Zákaz činnosti lze mladistvému uloţit nejdéle na dobu jednoho roku, nebrání-li výkon této sankce jeho přípravě na povolání. Vedle osob mladších 15 let existují ještě zvláštní případy osob, které nejsou za přestupky odpovědné, nebo osob, jejichţ jednání, které má znaky přestupku, nelze projednat. Zákon stanoví, ţe za přestupek není odpovědný, kdo pro duševní poruchu v době jeho spáchání nemohl rozpoznat, ţe jde o porušení nebo ohroţení zájmu chráněného zákonem, nebo nemohl ovládat své jednání. Odpovědnosti se však nezbavuje ten, kdo se do stavu nepříčetnosti přivedl, byť i z nedbalosti, poţitím alkoholu nebo uţitím jiné návykové látky.

Správní orgán můţe

uloţit v zásadě čtyři sankce a to napomenutí, pokutu, zákaz činnosti a propadnutí věci. Vedle těchto můţe ještě uloţit omezující opatření a zabrat věc. Sankce lze libovolně kombinovat, pouze nelze uloţit napomenutí společně s pokutou. V přestupkovém řízení však nemusí být uloţena ţádná sankce v případě, ţe k nápravě pachatele postačí samotné projednání přestupku, coţ lze očekávat hlavně u osob podobným způsobem netrestaných, u mladistvých apod. Při určení druhu sankce a její výměry se přihlédne k závaţnosti přestupku,zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům, k okolnostem, za nichţ byl spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám a k osobě pachatele, zda a jakým způsobem byl pro tentýţ skutek postiţen v disciplinárním řízení, tzn. v řízení obvykle v rámci vztahů nadřízenosti a podřízenosti v rámci určité organizace. Za více přestupků jednoho pachatele projednaných ve společném řízení se uloţí sankce podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji postiţitelný (jedná se o projev obecně přijímané zásady absorpce). Zákaz činnosti lze uloţit, jestliţe ho lze uloţit za některý z těchto přestupků. Pokutu lze uloţit do 1 000,-Kč, ovšem v zákoně jsou uvedeny četné výjimky, kdy lze uloţit i pokutu vyšší. V blokovém řízení pak lze uloţit pokutu do 1 000,- Kč, opět však pokud zákon nepřipouští uloţit v takovém řízení pokutu vyšší. -

32

-

Zákaz činnosti lze uloţit jen za některé přestupky a na dobu v zákoně pro tyto přestupky stanovenou, nejdéle na dva roky, a jde-li o činnosti, kterou pachatel vykonává v pracovním nebo jiném obdobném poměru, nebo k níţ je třeba povolení nebo souhlasu státního orgánu, a spáchal-li pachatel přestupek touto činností nebo v souvislosti s ní. Propadnutí věci lze uloţit, jestliţe věc náleţí pachateli a věc byla ke spáchání přestupku uţita nebo určena, nebo byla přestupkem získána nebo byla nabyta za věc přestupkem získanou – nikoli tedy jakoukoliv věc ve vlastnictví pachatele přestupku (rozdíl oproti zabrání věci pak spočívá v tom, ţe zabíraná věc náleţí pachateli, kterého nelze za přestupek postihnout, nebo pachateli vůbec nenáleţí, avšak její zabrání je vyţadováno bezpečností osob nebo majetku nebo obecným zájmem). Propadnutí věci však nelze uloţit, je-li hodnota věci v nápadném nepoměru k povaze přestupku. Vlastníkem věci se stává stát. Výchovná opatření jsou zaměřena hlavně na sledování chování odsouzeného v jeho prostředí, zahrnuje programy vzdělávací, rekvalifikační, s obecně prospěšnou prací nebo sociálního výcviku psychologického poradenství. Organizaci těchto činností vytvářených pro odsouzeného pro zkvalitňování jeho ţivota zabezpečují probační úředníci, kteří také dohlíţejí na snahy odsouzených nahrazovat např. škody způsobené trestnou činností, na vykonání obecně prospěšné činnosti do 60 hodin, léčení ze závislostí apod. Dalším opatřením jsou výchovná omezení jako je zákaz určité akce nebo nevhodného prostředí, styku s určitými lidmi a zákaz hraní hazardních her neb zneuţívání návykových látek apod. Napomenutí s výstrahou uděluje soudce nebo v přípravném řízení státní zástupce který mladistvému důrazně vytkne protiprávnost jeho činu a upozorní ho na důsledky, které mu hrozí při opakované další trestné činnosti. Tato výchovná opatření lze uloţit mladistvému pouze s jeho souhlasem po náleţitém poučení o právech obviněného a o vlastní podstatě a účelu výchovného opatření. Ochranná opatření zahrnují především ochranná léčení např. protialkoholní, psychiatrické, detox nebo léčení sexuologické. Zabezpečovací detence je vykonávána v uzavřeném zařízení, které spravuje vězeňská sluţba z důvodu zamezení útěků, které jsou jinak moţné při léčbě v běţných zdravotnických zařízeních. Dále je to pak zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty a to se týká toho, co bylo získáno trestnou činností nebo věcí, které ohroţují bezpečnost atd. Ochranná výchova se ukládá v případech, kdy o výchovu mladistvého není dostatečně postaráno, dosavadní byla zanedbána nebo prostředí neskýtá záruku řádné výchovy. Tato ochranná výchova je vykonávána ve zvláštních ústavech pro mladistvé. Trvání ochranné výchovy se nařizuje po dobu nezbytně nutnou do doby, dokud to vyţaduje náprava, nejdéle však do 18-ti let a pokud to vyţaduje zájem mladistvého, pak se prodlouţí o 1 rok do 19 roku věku odsouzeného. -

33

-

Trestní opatření stejně jako výchovná i ochranná opatření musí naplňovat obecnou definici účelu opatření, která je uvedena v § 9 Zák. mládeţe. V § 3 odst. 2 Zák. mládeţe je uvedeno, ţe trestní opatření lze pouţít pouze tehdy, jestliţe zvláštní způsoby řízení a opatření, zejména obnovující narušené sociální vztahy a přispívající k předcházení protiprávním činům, by zřejmě nevedly k dosaţení účelu Zák. mládeţe. Uloţení trestního opatření by mělo být v přímé úměře ke spáchanému provinění. Výčet trestních opatření je proti výčtu trestů v trestním zákoně přizpůsoben zvláštnostem mladistvých pachatelů. Při stanovení druhu a výše trestu se posuzuje konkrétní stupeň nebezpečnosti spáchaného činu, moţnost nápravy pachatele a poměry pachatele. Trestní opatření, která můţe soud uloţit mladistvým za spáchané provinění jsou uvedena v § 24: a) obecně prospěšné práce, b) peněţité opatření, c) peněţité opatření s podmíněným odkladem výkonu, d) propadnutí věci, e) zákaz činnosti, f) vyhoštění g) odnětí svobody podmíněně odloţené na zkušební dobu (podmíněné odsouzení), h) odnětí svobody podmíněně odloţené na zkušební dobu s dohledem, i) odnětí svobody nepodmíněné. Obecně prospěšné práce, zákaz činnosti, vyhoštění Výše uvedené tři druhy trestních opatření jsou upraveny v § 26. Kaţdé z těchto třech sankcí je zde věnován jeden odstavec. V odst. 1 je upraveno ukládání obecně prospěšných prací. Horní hranice sazby nesmí být vyšší neţ 200 hodin, coţ činí polovinu tr. sazby uvedené v tr. zákoně a spodní hranice je podle tr. zákona 50 hodin. Současně s touto sankcí můţe soud uloţit i vhodné výchovné opatření. Zákaz činnost můţe soud uloţit jen v případě, ţe to nenaruší přípravu na povolání. Horní hranice tohoto opatření nesmí překročit 5 let. I u tohoto trestního opatření je moţné současně uloţit výchovné opatření. Podmínky uloţení vyhoštění se řídí podle § 57 trestního zákona s tím rozdílem, ţe trestní sazba je od 1 roku do 5 let. Při ukládání vyhoštění musí soud přihlédnout k rodinným a osobním poměrům mladistvého a k tomu, aby tímto trestem nebyl vydán nebezpečí zpustnutí. -

34

-

Peněžité opatření Peněţité opatření podle § 27 Zák. mládeţe je obdobou peněţitého trestu podle § 53 a § 54 trestního zákona. Lze jej uloţit za podmínek právě §§ 53 a 54 trestního zákona s tím rozdílem, ţe u mladistvých je výše tohoto opatření od 1.000,- do 500.000,- Kč. Mladistvý musí být výdělečně činný nebo jeho majetkové poměry uloţení peněţitého opatření umoţňují. Tento druh sankce je moţné stanovit i denní sazbou s přihlédnutím k dennímu výdělku, kdy rozsah denní sazby je od 100 do 1000 Kč na den po dobu 5 aţ 500 dnů. Zároveň soud určí celkovou výši peněţitého opatření a způsob splácení. Při ukládání takového opatření, určuje soud také náhradní trestní opatření odnětí svobody aţ na 1 rok pro případ, ţe by peněţité opatření nebylo ve stanovené lhůtě vykonáno. Nesmí však přesahovat horní hranici trestní sazby sníţené podle § 31 odst. 1 Zák. mládeţe. Odst. 4 dává moţnost mladistvému vykonat uloţené peněţité opatření nebo jeho zbytek formou obecně prospěšné činnosti v rámci probačního programu zřízeného pro tento účel. Peněžité opatření s podmíněným odkladem výkonu Zákon o soudnictví ve věcech mládeţe dává v § 28 moţnost podmíněně odloţit výkon peněţitého opatření za podmínek, které jsou uvedeny v odst. 1. Pokud je povolen podmíněný odklad peněţitého opatření, není zároveň povolen odklad ostatních trestních opatření, která byla uloţena vedle peněţitého opatření. Toto neplatí pouze v případě, ţe je to v rozsudku uvedeno jinak. Zkušební doba u tohoto trestního opatření můţe být aţ 3 roky a začíná běţet nabytím právní moci rozsudku. Vedle podmíněného odloţení výkonu peněţitého opatření můţe soud uloţit ještě výchovná opatření. Pokud vedl mladistvý, kterému bylo peněţité opatření podmíněně odloţeno, ve zkušební době řádný ţivot a vyhověl uloţeným podmínkám, vysloví soud pro mládeţ, ţe se osvědčil. Poté se na mladistvého hledí jako by nebyl odsouzen. V opačném případě rozhodne, ţe se peněţité opatření vykoná. To můţe rozhodnout jiţ v průběhu zkušební doby1. Odnětí svobody podmíněně odložené na zkušební dobu s dohledem Soud při uloţení trestního opatření odnětí svobody odloţí výkon tohoto trestního opatření na zkušební dobu od 1 roku aţ 3 léta pod podmínkou, ţe odsouzený mladistvý během zkušební doby povede řádný ţivot a splní uloţená opatření. V případě uloţení dohledu ve zkušební době ještě navíc vykonává nad mladistvým kontrolu probační úředník. Vedle výše uvedených trestních opatření lze mladistvému uloţit výchovná opatření jako např. probační program nebo výchovná omezení. Tato výchovná omezení mohou být stanovena na celou zkušební dobu nebo 1

§ 30 Zák. mládeţe

- 35

-

jen na část. V případě, ţe během zkušební doby mladistvý neplní uloţené podmínky pro podmíněné odloţení odnětí svobody, nařídí soud výkon tohoto trestního opatření. Vzhledem k okolnostem případu a osobě mladistvého můţe soud nechat podmíněné odsouzení v platnosti, ale uloţí zostření zkušební doby některou ze tří moţností uvedených v § 33 odst. 2 Zák. mládeţe nebo dvou i tří současně. Odnětí svobody nepodmíněné Trestní opatření odnětí svobody nepodmíněné je nejzávaţnějším opatřením, které je moţné uloţit mladistvému. Ukládá se aţ v případě, ţe by uloţením jiného trestního opatření nedošlo k nápravě pachatele a k zamezení páchání dalších protiprávních činů. Trestní sazby jsou v případě mladistvých sníţeny na polovinu s max. dolní hranicí 1 rok a horní hranicí 5 let. Ve zvláštních případech, kdy trestní zákon za spáchané provinění dává moţnost uloţit výjimečný trest a stupeň nebezpečnosti spáchaného provinění pro společnost je vzhledem k zvlášť zavrţeníhodnému způsobu provedení činu nebo k zvlášť zavrţeníhodné pohnutce nebo k zvlášť těţkému a těţko napravitelnému následku mimořádně vysoký, můţe soud pro mládeţ uloţit mladistvému odnětí svobody na 5 aţ 10 let, má-li za to, ţe by odnětí svobody v rozmezí uvedeném výše nepostačovalo k dosaţení účelu Zák. mládeţe uvedeného v § 1. 2) V mimořádných případech lze také trestní sazbu odnětí svobody sníţit. Soud pro mládeţ má tuto moţnost zakotvenu v § 32 Zák. mládeţe. Můţe tak učinit v případech kdy vzhledem k okolnostem případu nebo k poměrům mladistvého má zato, ţe trestní sazby, které můţe podle zákona uloţit, by byly pro mladistvého nepřiměřeně přísné a splnění účelu trestního opatření je moţné dosáhnout odnětím svobody s trestní sazbou pod dolní hranicí uvedenou v zákoně. Takto sníţit dolní hranici trestní sazby můţe soud i v případě odsouzení mladistvého za přípravu k provinění nebo za pokus provinění.

2

)

§ 31 odst. 3 Zák. mládeţe

-

36

-

3.3. Pojmy kriminalita, kriminalistika, kriminologie Protoţe celá práce je na téma kriminality, bude dobré si ujasnit pojmy se slovním základem „krimi“ a o čem vlastně jsou. Kriminologie jako vědní obor se zabývá kriminalitou a jejím studiem, coţ napovídají jeho dva výrazy – latinský „crimen“ = zločin a řecký „logos“ = nauka. Jako samostatný vědní obor se po předchozích bádáních předních světových myslitelů zabývajících se otázkami zločinu začala realizovat ve druhé polovině 19. století v Itálii. Dnes je jiţ po více neţ stoletém rozvoji ve světě, zejména v Evropě a v USA, uznávána jako samostatná vědecká a pedagogická disciplína. Je to nauka, která v sobě zahrnuje více disciplin a jako sociálně patologický jev má znaky společenské i osobnostní, proto čerpá své poznatky ze sociologie, psychologie, psychiatrie, kriminalistiky, pedagogiky, práva trestního a jiných oborů. Základním a trvalým úkolem kriminologie je získávání poznatků o kriminalitě a jejích souvislostech či příčinách. Výsledky bádání mají slouţit justičním, zákonodárným orgánům a institucím sociální kontroly. Kriminologie by však měla vţdy a za všech okolností zachovávat nezávislý přístup k vládám jednotlivých států, v opačném případě můţe docházet ke vměšování státních institucí do rozhodování, jak se má tento obor dále rozvíjet. V České republice není ustavena vědecká kriminologická společnost, ale jiţ řadu let pracuje sekce sociální patologie Masarykovy české sociologické společnosti, jejíţ semináře slouţí jako místo setkávání kriminologů s odborníky z dalších vědeckých oborů zabývajících se problematikou sociálně patologických jevů. Ministerstvo spravedlnosti je zřizovatelem a řídícím orgánem Institutu pro kriminologii a sociální prevenci, který se zabývá výzkumem o stavu a vývoji kriminality, sociální patologie a trestní politiky v ČR, zpřístupňováním aktuálních poznatků ze zahraničí a rozvojem oboru kriminologie. Ta se přednáší na právnických fakultách v rámci trestního práva a na Policejní akademii ČR, kde je zřízena jediná katedra kriminologie u nás a její pracovníci jsou kromě výuky zapojeni také do výzkumů v rámci výzkumné činnosti této akademie. Do nich zasahují výzkumy prováděné dalšími institucemi a obvykle bývají zaměřeny na drogovou problematiku, práci policie, vnímání korupce, obavy z kriminality apod. A právě o kriminalitě tedy podrobněji. Kriminalita celkem jednoznačně řečeno představuje souhrn takových forem chování, které trestní právo posuzuje jako trestné činy. Ovšem toto zjednodušující pojetí skrývá dle J. Tomáška (2010) několik nedostatků. Prvním z nich je, pokud uvaţujeme kriminalitu spjatou s trestními zákoníky, ţe při neexistenci trestního práva by přestala ve společnosti existovat i -

37

-

kriminalita. Spoléhat se při stanovení pojmu kriminality pouze na trestní právo nelze uţ jen proto, ţe trestní zákoníky procházejí neustálým vývojem a díky tomu je v kaţdém historickém období určitý druh jednání většinou posuzován rozdílně. Jedná se například o vývoj přístupu společnosti k drogám a alkoholu, potratům nebo homosexualitě. Je tedy nutné brát v úvahu i procesy, ve kterých jsou trestní zákony formovány. Téměř na okraji aţ opomíjený zůstává fakt, ţe boj s kriminalitou je účinný úměrně pouze tak, jak účinné jsou přijímány nástroje k jeho realizaci. Oddělovat zákonem vymezený zločin od podmínek, ve kterých k tomuto vymezení došlo, není moţné, neboť příslušníci sociálních vrstev, kteří mají přístup k moci a k prosazování vlastních, ať jiţ politických nebo ekonomických zájmů, mohou trestní zákony vyuţívat ve svůj prospěch a hlavně k udrţení jim vyhovujícího stavu společnosti. Dalším nedostatkem výše uvedené definice kriminality je její výhradní závislost na zákonech a jejich překračování, pozornost by se měla v obecnější rovině zaměřit daleko více na porušování morálních nebo sociálních norem, tedy na projevy lidského chování, na něţ sice trestní zákon nepamatuje, ale společnost je přesto vnímá jako neţádoucí aţ závadové. Součástí kriminality, jak ji vymezuje zákon, je mnoţství jevů neregulovaných trestními kodexy, ale jejich existence občany znepokojuje, jedná se např. o rušení nočního klidu nepřizpůsobivými občany, opilci nebo bezdomovci na veřejných prostranstvích, méně závaţné projevy vandalismu atd. Ale ani tzv. sociologická definice kriminality nemůţe zcela jasně vymezit morální normy, jejich univerzální platnost v čase (co platilo za odsouzeníhodné před sto lety, je nyní normální), prostoru (různé země mají různé kultury), v celkovém kontextu obsahu, co člověk činí (jiné chování v divadle a jiné na sportovním stadionu, tolerance k projevům dítěte bude jiná neţ k dospívajícímu nebo dospělému) a úhlu pohledu (kdo konkrétně bude morální nebo amorální chování hodnotit, jaké jsou postoje např. k uţívání alkoholu nebo trestání či výchově dětí). Samozřejmě je také nutno zajímat se o to, proč se určité chování reguluje trestním zákonem a jiné, pro společnost rovněţ nebezpečné, není dle platné legislativy postiţitelné. V obecné rovině však lze specifikovat některé skutky jako přirozené zločiny, které jsou trestné téměř v kaţdé zemi i v kaţdém historickém období, protoţe zločin vyplývá jiţ z jejich podstaty samé. Je to především vraţda, znásilnění, loupeţ a krádeţ. Kriminalita tedy nevzniká jen jako nějaký izolovaný jev, ale vţdy se odehrává v určitém společenském prostředí, které se vyvíjí i tak, ţe v něm můţe kriminalita vznikat a dále se rozvíjet, coţ má zároveň pro společnost i svoje důsledky. Proto se musí společnost proti tomu, co kriminalitu způsobuje nebo jí umoţňuje rozvíjet se, bránit. Je nutné především odhalovat -

38

-

moţnosti fungování zločinu v konkrétních společenských podmínkách a stanovit taková opatření, kterými by bylo moţno proti těmto neţádoucím jevům zakročit. A to je primárním úkolem kriminalistiky. Kriminalistika v českém pojetí vychází z trestního práva a vypracovává metody, postupy, prostředky a operace k úspěšnému odhalování, vyšetřování a i předcházení trestné činnosti. Dělá vše pro to, aby dopadení a usvědčení pachatele bylo co nejpravděpodobnější za pomoci shromaţďování a vyuţívání stop a soudních důkazů. Za počátek vzniku odborné kriminalistiky se obecně povaţuje konec 19.století,kdy dochází k velkému rozvoji věd slouţící k identifikaci osob, např. daktyloskopie. Obor kriminalistika se skládá z jednotlivých částí jako je kriminalistická taktika - rekonstrukce, výslech, rekognice nebo metodika vyšetřování trestných činů – vraţd, loupeţí, krádeţí aj. Dějiny velkých kriminalistických objevů byly velmi dobře zachyceny v českoněmeckém seriálu Dobrodruţství kriminalistiky. Kriminalistika se tedy zabývá vypracováváním efektivních metod pro odhalování a vyšetřování trestné činnosti, které pak vyuţívá policie a další orgány činné v trestním řízení. Zdůrazněním rozdílných úkolů, které sledují kriminologie a kriminalistika, by nemělo zastřít skutečnost, ţe mezi oběma obory existuje pole pro širokou spolupráci. Činnost kriminalistů mohou zdokonalovat poznatky o pachatelích, které se podaří nashromáţdit v rámci kriminologických výzkumů, a podobně kriminologové nejednou vyuţívají informací, které nelze získat jiným způsobem neţ díky kriminalistům a jejich práci na místě činu a v průběhu vyšetřování. 1)

______________________________ 1)

Tomášek, J.

Úvod do kriminologie. Praha: Grada, 2010, s.24

-

39

-

4.1. Vyhodnocení statistických podkladů trestné činnosti mladistvých Statistické podklady trestné činnosti mladistvých jsem získala z kriminalistické statistiky Policie ČR, která je dostupná na Intranetových stránkách Policie ČR.1) Celková kriminalita mládeže: Jde o statistické vyčíslení všech trestných činů mládeţe, které Policie ČR eviduje (pro potřeby statistiky nebudu rozlišovat mezi činem jinak trestným, proviněním a trestným činem, dále jen TČ). V zadání mé bakalářské práce bylo původně uvedeno jako sledované, období let 2000 – 2009. Vzhledem k tomu, ţe jsem zpracování své práce odloţila, rozšířila jsem tyto statistické údaje ještě o rok 2010, aby byly uváděné údaje aktuálnější. Tabulka č. 1 - Celková kriminalita mládeţe TČ mládeže Praha 1 - 18 let rok 2971 2000 rok 2019 2001 rok 1662 2002 rok 1162 2003 rok 700 2004 rok 810 2005 rok 884 2006 rok 621 2007 rok 531 2008

Střčk

Jčk

Zčk

Svčk

Včk

Jmk

Smk

2490

1727

1777

3088

2216

3509

5140

2338

1356

1818

3129

2318

4114

4892

1323

986

1348

2537

1541

2393

3990

955

821

1276

2339

1188

2418

3555

720

633

1017

1836

1187

1806

2709

702

726

1031

1623

1121

1618

2656

750

649

878

1645

1087

1591

2788

809

675

931

1740

1099

1853

2693

769

586

921

1637

1175

1759

2511

__________________ 1)

Kriminální statistika Policie ČR, Policejní prezidium Praha: Intranet P ČR [email protected]

-

40

-

Graf č. 1 - Celková kriminalita mládeţe

Z grafu a tabulky č. 1 je patrné, ţe v letech 2000 aţ 2010 bylo na území ČR spácháno celkem 3.859.668 TČ. Z toho bylo objasněno 1.541.612 TČ. Teprve u objasněné TČ lze mít za prokázané, ţe se jí skutečně dopustila mládeţ. Zde jde o 139.450 TČ, z toho mladiství spáchali 95.266 TČ a nezletilci 49.944 TČ.

Kriminalita mládeže v jednotlivých krajích: Tabulka č. 2 - Kriminalita mládeţe v jednotlivých krajích v roce 2010

2010 TČ mládeže 1 – 18 let

Praha Střčk Jčk Zčk Svčk Včk Jmk Smk OC ZL VY PA LI KV 805

383

196 168

452

190 439

616 210 191 145 109 338 117

Tato tabulka musela být přepočtena na původní kraje, jinak by došlo ke zkreslení údajů mezikrajského srovnání. Výsledné hodnoty jsem zobrazila v následujících tabulkách a grafech.

-

41

-

Tabulka č. 3 - Kriminalita mládeţe v jednotlivých krajích za období 2000 - 2010

TČ mládeže 1 - 18 let

Praha

Střčk

Jčk

Zčk

Svčk

Včk

Jmk

Smk

rok 2000

2971

2490

1727

1777

3088

2216

3509

5140

rok 2001

2019

2338

1356

1818

3129

2318

4114

4892

rok 2002

1662

1323

986

1348

2537

1541

2393

3990

rok 2003

1162

955

821

1276

2339

1188

2418

3555

rok 2004

700

720

633

1017

1836

1187

1806

2709

rok 2005

810

702

726

1031

1623

1121

1618

2656

rok 2006

884

750

649

878

1645

1087

1591

2788

rok 2007

621

809

675

931

1740

1099

1853

2693

rok 2008

531

769

586

921

1637

1175

1759

2511

rok 2009

449

710

632

742

1609

912

1659

2348

rok 2010

805

383

196

285

452

190

439

826

Graf č. 2 - Kriminalita mládeţe v jednotlivých krajích za období 2000 - 2010

-

42

-

Graf č. 3 - Kriminalita mládeţe srovnání jednotlivých krajů za období 2000 - 2010

Z mezikrajského srovnání vyplývá, ţe za sledované období se mládeţ dopustila nejvíce trestných činů na území Severomoravského kraje, celkem 22 % z celkové TČ mládeţe, dále na území Jihomoravského kraje, 15 % z celkové TČ mládeţe a na třetím místě je společně území Hlavního města Prahy a Severočeského kraje se 13 % z celkové TČ mládeţe. Následuje Středočeský kraj s 11 % z celkové TČ mládeţe. Za ním Východočeský kraj s 10 % z celkové TČ mládeţe a s 8 % z celkové TČ mládeţe kraj Západočeský a Jihočeský. Z těchto údajů je patrné, ţe existují kvantitativní rozdíly mezi jednotlivými kraji, pokud jde páchání TČ mládeţí. Cílem této práce nebyl výzkum příčin těchto rozdílů. Mohu pouze nastínit, ţe jsou mezi jednotlivými kraji rozdíly v počtu obyvatel a tedy i trvale či přechodně pobývajících mladistvých, v rozloze, v počtu nezaměstnaných, v hustotě osídlení, v počtu větších měst, hustotě dopravních sítí, v počtu průmyslových oblastí a v řadě dalších ukazatelů. Výzkum těchto jevů je otázkou spíše sociologickou a dalece překračuje hranice mé práce. -

43

-

4.2.

Příčiny a podmínky delikventního chování mladistvých Z obecného hlediska můţeme konstatovat, ţe příčiny a podmínky kriminality mládeţe

jsou v podstatě podobné jako u kriminality dospělých. Samozřejmě však existují některé zvláštnosti, které ji více či méně ovlivňují. Vedle rodiny a školy, které mají nejvýznamnější roli při formování osobnosti člověka, má svůj velký význam i vliv prostředí, ve kterém dospívající tráví svůj volný čas a osoby, kterými je obklopen a pravidelně se s nimi stýká. Pokud je i třeba jen jedna sloţka závadná, pak mohou u mladistvých vzniknout různé poruchy chování jako např. delikventní činnost, poruchy rozumových schopností, psychopatické

poruchy,

nadměrná

konzumace

alkoholu

nebo

uţívání

omamných

psychotropních látek a pokud ještě nemá jedinec dostatečné právní vědomí, pak mu nastávají v jeho ţivotě i v ţivotech jeho nejbliţší příbuzných a přátel značné problémy.

4.2.1. Toxikománie alkoholová a nealkoholová Alkoholismus jako drogová závislost má svoje specifické rysy, kterými se liší od jiných závislostí a jeho nebezpečí je často podceňováno. Tyto nápoje nás provázejí téměř všude, na oslavách, v restauracích a tolerance vůči němu je velká i z toho důvodu, ţe k závislosti na něm dochází za poměrně dlouhou dobu v rozmezí 5 aţ 10 i více let a právě tento dlouhodobý a relativně nenápadný vývoj je záludný, protoţe nejen okolí člověka, ale ani on sám dlouho vůbec netuší, ţe zde nějaká závislost vzniká. Zcela jinak je tomu u drogových závislostí, coţ jsou chorobné psychické a často i fyzické stavy vyplývající ze vzájemného působení mezi ţivým organismem a drogou doprovázené nápadnými změnami chování i jinými projevy. Závislost na rozdíl od alkoholové se vybuduje velmi rychle dle povahy drogy a nejzávaţnějším jevem je pak kriminalita spáchaná pod vlivem drog nebo za účelem jejich obstarání. Karel Nešpor, náš přední odborník na závislosti, doporučuje včasnou léčbu a i pokud je úspěšná, neznamená to, ţe se této závislosti člověk zbavil navţdy, ještě i za řadu let se můţe vrátit touha a stavy, kterými člověk při závislosti procházel. Častými místy, kde mládeţ můţe k drogám lehce přijít, jsou různé herny, bary, diskotéky, hausparty se svými tanečními drogami apod. Z toho se pak můţe odvíjet trestná činnost páchaná z důvodu poţití drogy nebo za účelem jejího pořízení. -

45 -

4.2.2. Romská kriminalita v ČR Trestná činnost této etnické skupiny je celospolečenský a přetrvávající problém navzdory tomu, ţe je mu věnována neustálá pozornost a společnost vydává na různé sociální a preventivní programy nemalé finanční prostředky. Romské děti často vyrůstají ve společensky nepřizpůsobivých rodinách a jiţ ve věku, kdy ještě nemají trestní odpovědnost, se dopouštějí závaţnějších činů jinak trestných, např. ublíţení na zdraví, výtrţnictví, krádeţe vloupáním aj. Tuto trestnou činnost páchají často organizovaně ve skupinách pod vedením starších nebo dokonce rodičů a to vyţaduje zvýšené nároky na usvědčení pachatelů a následné dokazování jejich trestné činnosti. Romové jsou kočovníci a při svém putování si za staletí osvojili i některé kulturní zvyklosti ostatních společenství, ale vţdy ţili na jejím okraji, někdy byla spolupráce mezi nimi dobrá, někdy horší, ale pro své vrozené předpoklady se jen těţko ztotoţní s jinou neţ svojí kulturou a ani by se jim to nelíbilo, být jako „gadţo“. Problém ghett v několika lokalitách naší země však varuje před nebezpečím, které pramení z vysoké nezaměstnanosti, špatném bydlení atd., ale asi největším nebezpečím pro romskou komunitu je dle Matouška (2011) postupující rozpad jejich vlastní kultury a co je ještě pro Romy horší, rozpad velkých rodin, kdy se z vícegeneračních stávají stále častěji dvougenerační.

4.2.3. Krádeže, žhářství a vandalismus Krádeţe jsou vůbec nejrozšířenějším druhem kriminality, který zasahuje prakticky do všech odvětví naší společnosti a v posledních letech nabývá stále více a více na rozměrech. Mladiství se sice nemají příliš moţnost podílet na tzv. hospodářské kriminalitě, ale jinak je jejich dosah všude. Je to také dílem způsobeno špatnou politickou a hospodářskou scénou naší země, neboť různých skandálů a odhalení rozkrádání ze strany našich čelných představitelů je stále víc a řada lidí si tedy myslí, kdyţ můţe zpronevěřit nebo přerozdělit obrovské sumy finančních prostředků, tak pak já přece jen to málo taky mohu. To je velký problém, který se nepodaří ani zdaleka zmírnit, natoţ vyřešit. Dle Válkové (2005) bylo zjištěno, ţe nejčastěji v našich podmínkách úmyslně zakládají poţáry dospělí a děti do 15 let věku. Způsob provedení je typicky impulzivní a primitivní, pachatel zapaluje oheň většinou bez předchozí přípravy a útočí zejména na individuální vlastnictví jako jsou domy, byty, osobní automobily apod. Mezi těmito lidmi -

46 -

však také jsou psychicky narušení jedinci, kteří zapalují oheň z nutkavého nebo pudového pocitu, pro který není ţádný konkrétní důvod a nemají z něj ani materiální uţitek, nazývají se pyromani. Vandalismus je specifická forma agrese, motivovaná pocitem, ţe není společností přijímán a nebo ne v dostatečné míře. To vede k útokům na určité symboly, na majetek a vlastnictví této společnosti. Tito pachatelé nemají úctu ke kulturním a společenských hodnotám, k majetku osob a úmyslně vše poškozují. Nejčastějším terčem těchto vandalů jsou kulturní památky, vybudovaná obecně prospěšná zařízení slouţící všem. Specifickým vandalismem, na který můţe mít leckdo různé názory, je sprejerství, kdy jsou ničeny velké plochy fasád domů nebo jiných veřejných objektů menšími ale i velkými obrazci a různými nápisy. Tyto barvy jsou jen velmi obtíţně odstranitelné a způsobují velké finanční ztráty.

4.2.4. Internetová a počítačová kriminalita Za poslední desetiletí zaznamenala naše společnost nebývalý rozmach informačních technologií, počítače se pro řadu lidí stávají neodmyslitelnou součástí kaţdodenního ţivota ve všech oblastech, ať uţ je to v rámci společenský, individuálních nebo pracovních povinností. Zároveň s tím však roste i páchání trestných činů pomocí těchto médií. Podle Válkové (2012) je tzv. počítačová (informační, multimediální) kriminalita v současné době zařazována vedle organizovaného zločinu a distribuce drog mezi nejzávaţnější formy trestné činnosti a je také formou nejrychleji se rozvíjející. Na jedné straně se projevuje snaha o co nejširší vyuţívání výpočetní a multimediální techniky, na druhé straně se řada oblastí s vyuţíváním počítačů stává zranitelnější. Počítačová hranice nezná ty státní, proto byla přijata Úmluva Rady Evropy o počítačové kriminalitě z roku 2001, na jejímţ základě došlo i u nás ke zpřísnění a rozšíření postihu v novém trestním zákoníku. Internetová kriminalita se na rozdíl od počítačové zajímá spíše o individuální záleţitosti, ale i zde můţeme najít veliké organizované skupiny lidí, jejichţ spojnicí je úchylka pedofilie, která je právě velice úzce zaměřena na věkovou skupinu dětí i mladistvých, kterým můţe provozování této trestné činnosti způsobit i těţko odstranitelná traumata či jiné potíţe.

-

47

-

4.2.5. Šikana Jedním z mnoha motivů šikany je touha po moci, přání ovládat druhého člověka. Další příčinou můţe být motiv krutosti, kdy agresorovi působí radost a potěšení vidět oběť jak trpí, její poníţení a také zvědavost na reakci oběti, jak se zachová ze strachu, bolesti a poníţení. S touto zvědavostí souvisí i nuda a touha po stále silnějších záţitcích, kterou si však agresor nemůţe nebo nechce splnit za pomoci legálních adrenalinových záleţitostí, kterých je jiţ v současné době dost k dispozici. Jako závaţný problém dnešní doby je nutno vnímat tzv. mediální násilí, které často svádí k přímému napodobování a negativně ovlivňuje citový vývoj dítěte. Šikana můţe mít mnoho příčin, z nichţ některé jsou zřejmé na první pohled, ale jiné se objeví aţ při hlubším zkoumání problému. Jednou z nejčastějších příčin bývá nátlak kolektivu, aby se jedinec choval tak, jak je většinou zvykem, příliš se neodlišoval ať jiţ svým zjevem nebo určitým vyhraněným nadáním či předností. V šikaně mezi chlapci můţeme pozorovat tradiční formu nátlaku k muţnosti, ke kterému se však postupně dnešní společnost příliš nehlásí. V šikaně mezi dívkami převaţuje tlak na povrchnější záleţitosti týkající se například značkového oblékání, barvy vlasů apod. Pro pochopení důvodů, proč někteří jedinci utlačují jiného, je třeba rozlišit, jestli jde o krátkodobou reakci na vlastní obtíţnou situaci jakou je rozvod rodičů, narození nebo úmrtí v rodině, ztráta oblíbeného zvířátka apod. nebo zda se nejedná o dlouhodobou záleţitost. V tomto případě se pak jedná převáţně o jedince, kteří jsou citově narušeni jiţ z rodiny z různých důvodů. Můţe to být nadbytkem materiálního zabezpečení, kterého se jim dostává jako výkupného za čas, který s nimi jejich rodiče netráví. U jiných dětí se objevují pocity nejistoty a vlastní neschopnosti z důsledků špatné výchovy. Tyto děti mohou být samy oběťmi fyzického ubliţování, psychického vydírání nebo sexuálního zneuţívání. U některých rodin se netolerují projevy citů nebo odhalení různých slabostí, coţ nevede děti k uvědomění si vlastní hodnoty. Z některých dětí, které mají pocit nějakého vybočení z řady, bývají nejen agresoři v určitém kolektivu, ale v jiném pro ně silnějším mohou být i obětí. Agresoři zpravidla nebývají děti trpící nějakým pocitem méněcennosti, většinou jde o naopak velmi sebevědomé jedince s touhou ovládat druhé a bezohledně se prosazovat, velmi snadno se urazí, vidí agresi proti sobě i tam, kde ţádná není. Tato agresivita, která představuje sklon překračovat určitá pravidla chování a souţití v kolektivu, se obvykle spojuje se sklonem překračovat i jiná pravidla, např. zlomyslné ničení věcí apod. K určitým dědičným dispozicím předurčujícím moţný projev agresivity však musí přistoupit určitý způsob výchovy, chladné a -

48 -

odmítavé rodinné prostředí, fyzické a psychické násilí a v neposlední řadě i určitá tolerance a dokonce bohuţel i pochvala za násilí, neboť někteří rodiče v něm vidí prostředek k dosaţení cílů, zvláště mimo rodinu. Podle nejrůznějších sociálních výzkumů na sociální vrstvě příliš nezáleţí, ale ze zjištěných faktů vyplývá, ţe řada dětských agresorů často pochází z rodin nové podnikatelské elity. Rodiče těchto dětí bývají často velmi bohatí lidé, kteří jsou natolik časově pracovně vytíţeni, ţe jim nezbývá čas na chvíle trávené spolu s dětmi a rodinou a svůj nedostatek zájmu nebo času řeší naprostým materiálním dostatkem a tím dochází k závaţnému posunu ţivotních hodnot u dětí. Michal Kolář, náš dlouholetý významný odborník v oblasti šikany, o ní mluví jako o závaţné nemoci skupinové demokracie a za nejlepší prevenci proti ní pokládá pedagogickou komunitu, jinak řečeno budování otevřených, kamarádských a bezpečných vztahů mezi všemi členy společenství školy, která má mít svůj speciální program proti šikaně, který by ji měl dokázat včas odhalit a léčit. Násilí a šikanování ve škole je projevem porušování práv, které dětem zaručuje Úmluva o právech dítěte. Jde vlastně o onemocnění sociálních vztahů a jednou z cest k odstraňování tohoto jevu je také výchova dětí jako odpovědných uţivatelů svých práv které má právo znát kaţdé dítě a snaţit se v jejich duchu jednat. Škola by měla fungovat jako účelové společenství učitelů, ţáků a jejich rodičů, kde vládne demokracie, právo a kde je především bezpečno.

4.3. Náměty a doporučení k řešení trestné činnosti mladistvých Prevence kriminality je soubor činností zaměřených na odstranění nebo oslabení kriminogenních faktorů s cílem zastavit nebo zmenšit růst kriminality. Její působení by mělo tedy odhalovat příleţitosti a podněty k páchání trestných činů a snaţit se odradit potencionální pachatele od jeho záměru, potencionální oběť nabádat k zodpovědnějšímu přístupu a vytvářet zábrany proti páchání trestných činů. Jednou z nejdůleţitějších sloţek v boji proti kriminalitě mladistvých je sociální prevence, která se zabývá širokou oblastí sociální politiky a měla by být zaměřena z velké části na ty činnosti, které mohou vést k páchání trestné činnosti. Podstatou sociální prevence je humanizace ţivota a prostředí, ve kterém se mladí lidé s kriminogenními předpoklady pohybují nebo vyrůstají. Centrem pozornosti je tedy nepochybně rodina, ve které od narození člověka probíhají procesy jeho socializace a sociální integrity, v rodině jsou kladeny -

49

-

základy k výchově dítěte a později mladistvého. Jako další v pořadí sehrává velmi důleţitou roli škola. Od nástupu dítěte do školy, kde tráví podstatnou část svého ţivotního období, je nutná v případě jakéhokoliv ohroţení jeho zdárného vývoje spolupráce mezi odbory sociální péče pro děti a mladistvé a školským zařízením. Ze všech poznatků z různých oborů, které se dotýkají činnosti mládeţe jednoznačně vyplývá, ţe nejvýznamnějším prostředkem sociální prevence je výchova dětí v rodinách a výchova dětí ve školách. Vlivným nástrojem by také měla být sociální politika státu, která vţdy ovlivňuje systém vzdělávání, zaměstnanost, stabilitu rodiny, fungování státních sloţek jako např. policie, soudy a další instituce, které se zabývají rizikovou mládeţí. Stát by měl mít tuto cílovou skupinu mládeţe na zřeteli ať jiţ je jeho vláda zaměřena tak či onak, neboť vţdy je lepší řešit problém ještě před jeho vznikem a prostředky takto vynakládané jsou určitě menší, totéţ platí o škodách, které vznikají při následném páchání trestné činnosti za podcenění situace. Podle Matouška nemá být primární ani sekundární prevence kriminality úzce zaměřena pouze tak, aby bránila budoucímu kriminálnímu chování dětí, ale musí předcházet všem typům sociálního selhání jako je uţívání drog, svévolné odchody ze škol a učebních poměrů, předčasným těhotenství apod., cílem musí být prezence sociálně příznivého chování, tj. chování, jeţ se neslučuje s jednáním protispolečenským. V rámci prevence nestačí poskytovat informace a zaměřovat se pouze na ohroţené děti a mládeţ, coţ se bohuţel u nás ve větší míře odehrává jak ve školách, tak v mnoha nestátních organizacích nabízejících různé preventivní výukové programy. Ochota dětí a mládeţe přijímat doporučení je totiţ velmi závislá na tom, od koho tyto poznatky přijímají a také jakou formou je jsou jim předkládány. Největší vliv na ně mají tehdy, pokud mohou být do tohoto procesu aktivně zapojeny, protoţe vlastní zkušenost má vţdy větší smysl neţ pouhé čerpání vědomostí. Je řada dětí, které nikdo v rodinách neučí dovednostem a ani nemají od koho přejímat dobré ţivotní zkušenosti, jejich rodinné prostředí je málo podnětné, špatně funkční a v neposlední řadě aţ ohroţující existenci jich samotných. Jednoznačným závěrem pro řešení trestné činnosti mladistvých je z mého pohledu cílená pozornost věnovaná prevenci, která musí být vţdy sledovat nejvhodnější způsob, prostředí a okruh osob, na které má být zaměřena. Velice vhodné je vtáhnout do těchto procesů co nejvíce významnějších lidí s přirozenou autoritou a také volit vhodné prostředí vzhledem k cílové skupině dětí a mládeţe a pak tedy můţe mít primární prevence, kterou povaţuji za nejdůleţitější v boji proti kriminalitě dětí a mládeţe, určitý smysl.

-

50

-

Závěr Kriminalita je negativní sociální jev. Kriminalita mladistvých je alarmující negativní sociální jev a je jen otázkou času, kdy bude eskalovat. Vţdy je odrazem společnosti, její úrovně ani ne tak myšleno hmotné, ale především morální a duchovní. Po dvou desetiletích od nástupu nové demokracie v našem státě však bohuţel došlo ke značnému úpadku morálních hodnot, dochází ke zneuţívání informací veřejně nepřístupných chráněných státem, za účelem zisku jsou prodávány různé údaje a data státních orgánů, institucí i soukromých osob soukromému sektoru, které však kupodivu naopak nejsou poskytovány s odkazem na povinnost mlčenlivosti jiným orgánům, které mají trestnou činnost odhalovat. Naprosto fatálním problémem se jiţ stala korupce, která ohroţuje fungování celého hospodářského systému a je jiţ celkem pevně zakořeněna ve všech sloţkách státního aparátu včetně justice. Nebývalých rozměrů nabývá úplatkářství v rámci uzavírání smluv a kontraktů firem se státními orgány a orgány veřejné správy a moci a co je ještě horší, roste úplatkářství ve sféře, která má odhalovat hospodářskou trestnou činnost ve vztahu např. k orgánům činným v trestním řízení, pracovníkům finančních úřadů, celníkům apod. A tím se vlastně smazává díky způsobu vládnutí nynější politické garnitury hranice mezi trestnou činností nebo účastí na ní a sice právně bohuţel nezávadným a dnes velice skloňovaným lobbingem. A protoţe transformace národního hospodářství v naší zemi je jiţ v podstatě dokončena a není jiţ co dále rozkrádat kromě státních peněz a moţná ještě nějakých sluţeb poskytovaných státem, jejichţ provozování v soukromých společnostech by bylo vţdy pro lidi násobně draţší, lze očekávat přechodné období stabilizace. Ovšem právě v tomto období vyrůstala nynější generace teenagerů, tudíţ lze předpokládat v dalších letech zvýšení kriminality a to především hospodářské. Protoţe kriminalita obecně jde napříč spektrem společenských vrstev, s největší pravděpodobností půjde o nárůst trestných činů spadajících pod jinak trestné činy proti majetku, z pohledu mladistvých půjde především o tzv. počítačové trestné činy. Dnešní mladí lidé připravující se na pracovní zařazení ve sféře mediálních a počítačových technologií lehce podlehnou pod vlivem nemorálního jednání

nynějších politiků tomu, aby si za pomoci výborných a někdy aţ

špičkových znalostí všech schopností počítačů a sklouznou v tomto směru k protiprávnímu jednání. Na úplný závěr bych chtěla poskytnout jednu citaci pana profesora Zdeňka Matějčka: „Kaţdý z nás a my všichni dohromady máme velice váţnou morální odpovědnost. Odpovědnost za výchovu kaţdého jednotlivého dítěte i za výchovu veškeré naší mládeţe, za výchovu kaţdého jednotlivého vychovatele i za výchovu všech vychovatelů dohromady. Zkrátka za výchovu vůbec. A váţnou věc je nutno brát váţně!“ -

51

-

Seznam použité literatury Čáp, Jan. Rozvíjení osobnosti a způsob výchovy. Praha: ISV, 1996, 1. vydání ISBN 80 – 85866 – 15 - 3 Čírtková, Ludmila. Policejní psychologie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, 1. Vydání ISBN 80 – 86898 – 73 – 3 Čírtková, Ludmila. Moderní psychologie pro právníky. Praha: Grada, 2008, 1.vydání ISBN 978 – 80 – 247 – 2207 – 8 Helus, Zdeněk. Vyznat se v dětech. Praha: SPN, 1984, 1. Vydání. 14 – 570 - 84 Malý, Karel. Trestní právo v Čechách v 15-16 století. Praha: Academia, 1997. ISBN 80 -200- 0243-x Edice Martínek, Zdeněk. Agresivita a kriminalita školní mládeže. Praha: Grada, 2009, 1.vydání ISBN 978 – 80 – 247 – 2310 - 5 Matějček, Zdeněk. Co děti nejvíc potřebují. Praha: Portál, 2008, 3. Vydání ISBN 978 – 80 – 7367 – 504 - 2 Matějček, Zdeněk. O rodině vlastní, nevlastní a náhradní. Praha: Portál, 1994, 1.vydání ISBN 80 – 85282 – 83 – 6 Matoušek, Oldřich a Andrea Matoušková. Mládež a delikvence. Praha: Portál, 2011, 3.vydání ISBN 978 – 80 – 7367 – 825 - 8 Matoušek, O., J. Koláčková a P. Kodymová. Sociální práce v praxi. Praha: Portál, 2010 ISBN 978 – 80 – 736 – 818 – 0, 2. Vydání Matoušek, Oldřich a Hana Pazlarová. Hodnocení ohroženého dítěte a rodiny. Praha: Portál ISBN 978-80-7367-739-8, 2010, 1.vydání Říčan, P. Cesta životem. Praha: Panorama,1989. ISBN 80 – 7038 – 078 – 0, 1. vydání Říčan, P. S Romy žít budeme, jde o to jak. Praha: Portál, 1998. 1. Vydání ISBN 80 – 7178 – 250 -5 Šubrt, M. Trestněprávní odpovědnost a ochrana mládeže. Praha, 2010, 2.rozšířené vydání ISBN – 978-80-7251-333-8 Tomášek, J. Úvod do kriminologie: Jak studovat zločin. Praha: Grada, 2010, 1.vydání ISBN – 978 – 80 – 247 – 2982 - 4 Válková, Helena a Josef Kuchta a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. Praha: C.H.Beck ISBN–978–80–7400–429-2, 2012, 2.vydání

Internetový zdroj

www.policie.cz / statistické přehledy kriminality/ www.msmt.cz www.krimi.cz www.pravnik.cz www.referaty-seminarky.cz