TRADIČNÍ ODĚVNÍ KULTURA A JEJÍ SOUČASNÁ PODOBA

REKONSTRUKCE SLAVNOSTNÍHO KROJE A MOŽNOSTI JEJÍ APLIKACE V PRAXI. TRADIČNÍ ODĚVNÍ KULTURA A JEJÍ SOUČASNÁ PODOBA.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ HUSTOPEČE 2014 1

Rekonstrukce slavnostních hanácko-slováckých krojů pro členy FS Salajka Dambořice, Ema Petrásková, rekonstruované kroje pro městys Boleradice, foto: Jana a Zdeněk Duroňovi, Dambořice 2012.

Foto na obálce: Rekonstrukce kroje brněnského venkova pro obec Vranovice, foto: Dagmar Humpolíková.

Dne 7. listopadu 2013 se uskutečnil v přednáškovém sále Městského muzea a galerie Hustopeče 3. odborný seminář navazující na předchozí dvě konference, které se konaly v Hustopečích roku 2009. Všechna tři setkání rozvíjela téma problematiky krojových rekonstrukcí a jejich uvádění do současné praxe. Příspěvky přednášejících, které zazněly na zatím posledním z nich, publikujeme v tomto sborníku.

Mgr. Šárka Prokešová, MMG Hustopeče 2

OBSAH

Vývoj krojové problematiky v Hustopečích……………………………..4 Východiska pro rekonstrukce lidového kroje a historického oděvu….15 Restaurátorka Yveta Petrásková, její tvorba a spolupráce s MMG Hustopeče na rekonstrukcích slavnostních krojů hanáckého Slovácka a Brněnska………………………………………………………………….24 Původní hodnota lidového kroje v kontrastu k dnešním „tradičním veselicím a pokleslým estrádám“………………………….…………….35 Kroje – tradice, obnova, móda……………………………….……….…41 Obnova slavnostního oděvu na Brněnsku.………………………….…..52 Rekonstrukce původního březovského kroje…………………………..61

3

VÝVOJ KROJOVÉ PROBLEMATIKY V HUSTOPEČÍCH Mgr. Soňa Nezhodová, Ph.D. Městské muzeum a galerie Hustopeče Město Hustopeče se od kolonizace obyvatel převážně z rakouské Vinné čtvrti (Weinviertel) ve 13. století až do konce druhé světové války profilovalo jako převážně německé a i kulturně přináleželo k širší oblasti německého osídlení na Mikulovsku a Znojemsku (tzv. Thayner=Dyjané).1 Podle Jurenda i Gallaše se zdejší Němci-Dyjané podobali oblečením sousedním Rakušanům. Z hustopečského kroje se nám do dnešních dní nedochovaly žádné materiální doklady a o jeho podobě svědčí jen litografie Wilhelma Horna (publikovaná v roce 1837), na níž je zachycen svobodný pár z panství Pavlovice.2 Kroj má výrazný měšťanský charakter, převažuje v něm černá barva (velmi upřednostňovaná již osvícenci), a jeho ženská varianta (zde v oblíbeném kontrastu černé a bílé) vykazuje značnou podobnost s kroji na Znojemsku.3

Popis kroje: Muž je oděn do dlouhého jednořadého soukenného kabátu. V ramenou nabrané rukávy, zapínání a kapsy jsou opatřeny výraznými plochými kovovými knoflíky. Pod kabátem je bílá košile s černým nákrčníkem-flórem a pravděpodobně červená vesta. Jako formu kalhot můžeme předpokládat žluté či černé koženky prodloužené do vysokých kožených bot. Klobouk je cylindrovitý, vepředu zdobený rostlou červenou růží. Žena je oděna do krátkého soukenného kabátku, výrazně nabíraného v ramenou. Zdobení tvoří seskládaná látka na manžetách a seskládané a prostříhané šúsky v pase. Široká černá leštěná (nebo hedvábná) zástěra má empírově zdvižený pas, lemovaný dokola červenou stuhou. Kroj dále tvoří černá soukenná sukně, černé kožené střevíce s nízkým podpatkem a šedostříbrnou stuhou a bílé punčochy. Do hlubokého okrouhlého výstřihu (s kulatým límcem) je vložen bílý šátek s červenou stuhou. Na krku je víceřadý korálový náhrdelník. Vysoký tvrdý čepec je na temeni zdvižený a zcela zakrývá vlasy. Okraj lemující obličej je vrapovaný, průsvitný, dozdobený propletenou červenou stužkou. Patrné je i připevnění čepce k temeni hlavy bílou stuhou. Krojový celek doplňuje bílý kapesník s ažurou.

1

Jeřábek, R.:Ethnische und ethnographische Gruppen und Regionen in der böhmischen Ländern /17.–20. Jahrhundert/, In: Ethnologia Slavica, XIX., 1987, s. 122–159. 2

Horn, W.: Mährische Volkstrachten, Brünner Kreis - 1837

3

Podle Josefa Klvani: "Němci mívali ovšem i na Moravě svůj kroj, většinou jako všude jinde vážný a smutný." 4

¨¨

Wilhelm Horn: kroj svobodného páru z panství Pavlovice (Hustopečsko).

5

Wilhelm Horn: kroj svobodného páru z panství Louka (Znojemsko)

Z pozdějšího období opět chybějí doklady a zatím za jediný pozůstatek zdejší krojové podoby můžeme pokládat cylindrovité klobouky, které jsou zachyceny na hlavách svatebčanů ze Starovic z 20. let 20. století. 6

Svatba u Dolanských. Starovice 1926.

Ze stejné doby pochází i fotografie německých hodů v Hustopečích (tzv. Kiritog – z něm. Kirchtag) a fotografie odvodu německých branců. Na obou je jediným folklorním projevem vonice u mužů. Z tohoto nedostatku můžeme usuzovat, že hustopečský kroj upadl v zapomenutí krátce po zrušení feudalismu v roce 1848.

Německé hody v Hustopečích na počátku 20. let 20. století.

7

Odvod branců. Hustopeče 1921.

Spolkové uniformy: Hustopečské vinařské bratrstvo.

K rapidnímu obratu došlo ve 30. letech a 40. letech 20. století, kdy v Hustopečích prosadil krojový styl. Jeho šíření bylo ovlivněno sousedstvím s Rakouskem a sympatiemi s nacismem. Hustopečští Němci, kteří přijali ideologii krve a půdy (Blut und Boden), nyní nošením dirndlů, kožených kalhot, lodenových kamizol, bílých podkolenek, klobouků s kančími štětkami apod. demonstrovali svůj „národní a kmenový charakter.“

8

Německá mládež v období druhé světové války: nacistické uniformy a krojový styl.

K oděvnímu folklorismu přistupoval i ten obřadní: k obnoveným germánským zvykům měla patřit slavnost letního slunovratu s večerním zapalováním vysoké vatry, či upevňování smrkových věnců na dveře matek, jimž se dítě narodilo během války…4 Českému nacionalismu, který se v Hustopečích začal vzmáhat od konce 90. let 19. století, odpovídala také náležitá krojová demonstrace. Ta se v Hustopečích stejně jako v mnoha dalších regionech projevila vedle nošení sokolské uniformy (podle návrhu Josefa Mánesa) v užívání nejoblíbenějšího moravského kroje, kterým byl kroj kyjovský. Tento kroj je zachycen na fotografiích před první světovou válkou a na secesně stylizovaném podílním listu družstva Národního domu, který v roce 1906 nakreslil Alfons Mucha.

4

Levetzow, K. M.: Chronik der Stadt Auspitz. Hustopeče 1938 a 1943. 9

Alfons Mucha: záhlaví hustopečského časopisu Veselé listy s podlužáckým chlapcem.

Alfons Mucha: podílní list družstva Národního domu v Hustopečích s dívkou v kyjovském kroji.

V tomto trendu se pokračovalo i po vzniku samostatného Československa. V roce 1919 se v Hustopečích slavily první české hody, při nichž stárky byly oděny do kyjovského kroje a muži do vlčnovského (v pozdějších letech se ustálila jednotná kyjovská forma). Při slavnostních příležitostech jako byly oslavy státních svátků, nebylo výjimečné ani nošení dalších českých a moravských krojů. Odráželo to jednak rodinné vazby nositelů, jednak sortiment půjčoven krojů. 10

České obyvatelstvo v meziválečném období: sokolské uniformy či kroje z různých končin Čech a Moravy.

Vedle národních variant se v Hustopečích objevovaly i kroje obyvatel okolních vesnic. Jednalo se o hanácké Slováky z Velkopavlovicka a Kloboucka, jejichž sídla administrativně spadala pod politický okres Hustopeče (soudní okresy Hustopeče a Klobouky), a kteří si jako jediná etnografická skupina Hustopečska (vedle již zmiňovaných Němců a vedle obyvatel českého Židlochovicka) přenesli krojovou tradici i do 20. století.

11

Johann Nepomuk Geller: Trh v Hustopečích (rok 1904). Secesní oděv hustopečských měšťanek v kontrastu s kroji venkovských žen.

19. 6. 1924: uvítání prezidenta Masaryka v Hustopečích se v hojném počtu zúčastnili i hanáčtí Slováci ve svých slavnostních krojích. 12

Po druhé světové válce se v Hustopečích (stejně jako v dalších novoosídleneckých obcích jižní Moravy) nadále podržela tradice nošení kyjovského kroje.5

Vítání v kyjovském kroji – prezident Gustáv Husák v roce 1987 na návštěvě hustopečského JZD

Hody v Hustopečích v 80. letech 20. století.

Situace se změnila po roce 2000, kdy se u části zdejší omladiny začala projevovat zvýšená potřeba regionální zakotvenosti a identity. Místní folklorní sdružení „Hustopečská chasa“ si jako formu své oděvní prezentace zvolilo nošení současné formy hanáckoslováckého kroje z oblasti sousedního Velkopavlovicka.

5

Navrátilová, A. a kol.: Etnické procesy v nově osídlených oblastech na Moravě, Brno 1986, s.88-94. 13

Hustopečská chasa: hanáckoslovácký kroj (jižní varianta). Zdroj: kroje.hustopece.sweb.cz

Použitá literatura: GALLAŠ, J. A. H.: Charakter Moravanů. In: Romantické povídky, Praha 1941 Jurende, Josef: Grundrisse zur Ethnographie Mährens. Moravia H. 15 (1815) 57–59. KYBALOVÁ, Ludmila: Dějiny odívání. Od empíru k druhému rokoku. Praha 2004. STREMCHA, P.: Volksleben der Deutschen, In: Die österreichisch-ungarische Monarchie in Wort und Bild /Mähren und Schlesien/, Vídeň 1897, s.130–164.

14

VÝCHODISKA PRO REKONSTRUKCE LIDOVÉHO KROJE A HISTORICKÉHO ODĚVU PhDr. Blanka Petráková Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně – Muzeum Luhačovického Zálesí

Shrnutí: V roce 2009 byla z iniciativy Městského muzea a galerie Hustopeče poprvé uspořádána konference věnovaná rekonstrukcím slavnostního kroje a možnostem jejich aplikace v praxi. Jedním z cílů konference bylo představení rekonstrukce kroje z panství Klobouky, vycházející z ikonografických podkladů (mj. litografie W. Horna z roku 1837) a taktéž z poznatků mnohaletého studia trojrozměrných historických dokladů, především ze sbírek muzea v Kloboukách a Moravského zemského muzea. Představená rekonstrukce (na kterou navázaly další realizace připravené Soňou Nezhodovou a provedené výtvarnicí a restaurátorkou textilu s dlouholetou muzejní praxí Yvetou Petráskovou, mj. také rekonstrukce slavnostního kroje pro folklorní soubor Salajka z Dambořic) byla ve shodě všemi účastníky konference přijata s velkým zájmem a uznáním. Účastníci konference se shodli na tom, že v rámci výchovy ke vztahu ke kulturně historickému dědictví je v zájmu zodpovědných občanských sdružení, folklorních souborů a skupin působit vlastním příkladem na vkus a historickou paměť širšího společenství, což se nesporně týká také pořizování a užívání tradičního oděvu v současnosti a přibližování jejich podoby staršímu nedochovanému stavu. Odborní pracovníci regionálních muzeí by měli zastávat funkci spolupracovníků, poradců a garantů těchto snah a aktivit. Zájem o další seminář s krojovou tematikou v roce 2013 v Hustopečích svědčí o stoupající potřebě o těchto tématech mluvit, formulovat je a dát jim určitý řád. Lidový kroj je jedním z našich pojítek s místem, kam patříme a může být i významným pomocníkem při hledání identity v globalizovaném prostředí. Tím více vyžaduje jeho pořizování a nošení kázeň a úctu k dědictví předků. S vytrácením tradičních vazeb převážila při pořizování nových krojů ve venkovském společenství u nás funkce reprezentační nad užitnou a praktickou funkcí oděvu. Tyto tendence pozorujeme na Moravě nejvýrazněji již od dvacátých a třicátých let 20. století, kdy se pod vlivem fenoménu tzv. druhé existence folkloru, folkloristu, svérázu a národního romantismu zvýšil tlak na reprezentativnost oděvu. S tím souvisí obecně ztráta smyslu pro uměřenost lidového kroje a stupňování požadavků s důrazem na nové materiály, bohatší a rozvinutější architekturu kroje. Výsledkem je především zkracování a rozšiřování sukní u ženského kroje, efektnější a výraznější výzdoba pokrývající stále větší plochu atd. Tento trend byl ve druhé polovině 20. století podpořen i nedostatkem tradičních materiálů a neznalostí starších výzdobných technik, které si vynucovaly hledání náhradních řešení. Syntetické materiály a náhražkové techniky se staly postupně novou normou (například malba na textilu, strojová výšivka atd.). Které z těchto náhražek, uměle a mnohdy svévolně a s komerčním záměrem aplikovaných do současné podoby kroje můžeme dnes považovat za „čisté“, „autentické“ a oprávněné? Kterou podobu kroje pokládáme za „plnohodnotnou“ – pokud vůbec je v něčím zájmu takovou kategorii definovat? O tom všem je nutno diskutovat na bázi odborných seminářů a navázat na konferenci v Hustopečích. Současný rozvoj souborové a spolkové činnosti, obnova mnoha tradičních lokálních světských i církevních slavností či vznik dalších nových příležitostí, potřeba reprezentace jednotlivců i skupin se projevuje zvýšením zájmu o pořizování nových krojových součástek a celků. Tato snaha může a 15

nemusí být úspěšná, záleží na zodpovědnosti zadavatele i výrobce. Vytvářením kvalitních krojových rekonstrukcí napomáháme poznávání historie místa, kam patříme, odhalování estetických kvalit a jedinečných tradičních technologií a řemeslných postupů spojených s místem a dalších hodnot tradiční lidové kultury. Pomocí ověřování starších pozapomenutých technologických, výtvarných a konstrukčních postupů můžeme doplňovat obraz podoby i u těch vývojových typů krojů, jež známe pouze ze zlomků, z ikonografických či písemných dokladů a v trojrozměrné podobě se nám z nejrůznějších důvodů nedochovaly. Současně obohacujeme naše poznání způsobu života na venkově v minulosti, uchováváme kontinuitu tradic našich předků, hlásíme se k místu či regionu, kam patříme, odhalujeme zajímavé souvislosti, které obohacují náš život. Možností a způsobů, jak udržovat a obnovovat lidový kroj, je mnoho. Způsob rekonstrukce je logicky podmíněn jeho účelem. Kroj, popřípadě jevištní kostým, by měl respektovat charakter hudebního doprovodu i tanečního stylu: vysoká stylizace hudby a tance vyžaduje i stylizovaný kostým, snaha o autenticitu zpracování hudby a tance a převaha využití krojů při nepódiových vystoupeních a místních slavnostních příležitostech vyžaduje naproti tomu co nejméně zjednodušení. Jinak budeme přistupovat při oblékání skupiny předškoláků v kroužku při domě dětí a mládeže, kde předpokládáme častou obměnu dětí, převážně jevištní prezentaci, nedostatek financí, obtíže s údržbou krojů atd. Jiné nároky bude mít chasa či venkovská skupina, připravující obnovení výročního obyčeje, církevní slavnosti ve vesnici, hodů a podobně. Jinak přistupujeme ke krojové rekonstrukci v národopisném souboru, jehož těžiště prezentace spočívá v jevištním zpracování hudebního a tanečního folkloru více oblastí. Všude by však měla platit jedna hlavní zásada: soulad všech složek kroje (materiál, střih, výzdoba) a krojových součástek v místě, stylu a době a pokud možno co nejméně úprav, svévolných zásahů a modernizací. Společným jmenovatelem by měla být zodpovědnost za kvalitu rekonstrukce, zaštítěné pokud možno odborným poradcem. Po nešťastném zániku Ústředí lidové umělecké výroby se doposud nenašla v českých zemích instituce, která by takovou zodpovědnost a poradenskou činnost převzala. Nejlepší podmínky k fundovanému zajištění této služby mají u nás kurátoři textilu v regionálních muzeích, obeznámení s historickým vývojem krojového typu dané oblasti. Měli by být odbornými poradci při pořizování nových krojů jak folklorním souborům, tak venkovským či městským skupinám. Význam kvalitních krojových rekonstrukcí, tvořených odborníky na základě znalosti historického ikonografického i trojrozměrného materiálu, spočívá právě ve vytváření určitého korektivu vůči svévolné aplikaci nejnovějších trendů, aktualizací, přebujelé výzdoby a nefunkčních konstrukcí do kroje na Slovácku v posledním půlstoletí. Národopisná a regionální muzea patří k základním zdrojům, kde jsou dnes uloženy krojové součástky či komplety, ale také ikonografické doklady a fotografická dokumentace z historických období, kterými se v souborové činnosti či při oživování světských či církevních slavností zabýváme. Oproti soukromým sbírkám či náhodným nálezům je velká pravděpodobnost, že se v muzeích kromě pozoruhodných jednotlivin nachází také dostatek srovnávacího materiálu, který nám při tvorbě krojových rekonstrukcí pomůže vyhnout se nahodilostem. Ani mezi odbornými pracovníky však zdaleka neexistuje naprostá shoda v tom, jak při pořizování nových krojů postupovat. Je zde skupina zastánců názoru, že ve folklorně živých regionech, kde se v domácnostech nalézá dostatek autentických krojových součástek z poloviny 20. století a mladších, není nutno přistupovat k historizujícím rekonstrukcím, ale je třeba vše nechat na „samospádu“ a kolektivním korektivu. Polemizujeme o odůvodněnosti a „oprávněnosti“ krojových rekonstrukcí a stylizací v lokalitách, kde se slavnostní kroj kontinuálně vyvíjí až do dneška. Kolektivní paměť je však velmi krátká – a je ochotna negovat vše „neznámé“, co nezaznamenala paměť generace předcházející. Převážením funkce reprezentativní a estetické na úkor praktičnosti se kroj na mnoha 16

místech Moravy stal výrazem svévole, nevkusu a pokleslosti. Degradace kroje dospěla již mnohde tak daleko, že popírá princip oděvu jako takového a stává se samoúčelnou pokleslou dekorací. Snahy určovat „trendy“ a inovovat každoročně podobu slavnostního kroje nejrůznějšími „vylepšeními“ ruku v ruce s komerčními zájmy výrobců a prodejců vytváří imitace pokleslých forem ve stylu estrádního a zábavního průmyslu. Odráží to zejména situace ve folklorně „živých“ regionech a obcích. Představy ovlivněné filosofií dialektického materialismu, v jehož ovzduší vyrůstaly u nás ve 20. století starší generace včetně dnešních padesátníků, vedly k pojetí historie a tradice jako něčeho nežádoucího a zaostalého, co se má neustále vyvíjet a vylepšovat směrem k lepším zítřkům a popírat vše minulé coby nedokonalé. Role etnografa byla v této atmosféře definována jako role pouhého dokumentátora, bezmocně přihlížejícího revolučním změnám. Právě tyto neustálé změny a modernizace však v případě kroje svědčí ne o „žijící“ tradici, ale naopak o jejím přerušení a ztrátě. V regionech jako Valašsko, Slezsko a část Luhačovického Zálesí kroj z každodenního života vymizel již někdy na konci 19. století i dříve a obnovoval se převážně na objednávku vlasteneckého a později souborového hnutí (viz. Valaši na Národopisné výstavě českoslovanské v roce 1895), převážně však ve druhé polovině 20. století. Pod vlivem odborníků se již tehdy obracel zájem k podobě kroje z poloviny 19. století, která se vyznačuje tvarovou a barevnou uměřeností, jednoduchou výzdobou a kvalitním řemeslem. Zodpovědný přístup, odvaha jít příkladem a přihlásit se tradičním estetickým hodnotám, vymezit se vůči nevkusu a mnohdy až absurdní komerční podobě současného kostýmu, vydávaného některými představiteli folkloristického hnutí za „autentický“, je nutno ocenit, vyzdvihnout a dávat za příklad hodný následování. Jako inspirace by mohly napomoci přístupy, používané v sousedním Slovensku anebo v severských evropských státech, zejména v Norsku, kde je nošení tradičního národního kroje v podobě tzv. bunadu o slavnostních příležitostech celospolečenským fenoménem a veřejným vyjádřením smyslu pro sounáležitost. Na závěr si dovolujeme zopakovat východiska a některé zásady krojové historické rekonstrukce, zformulované při příležitosti semináře v roce 2013: 1. Volba formy rekonstrukce Rekonstrukce je formou co nejpřesnější repliky určité historické podoby kroje – návrat ke staršímu nedochovanému stavu Stylizace je forma uměleckého zjednodušení krojového typu se zachováním původního střihu a podstatných vlastností krojového typu Imitace je forma povrchní nápodoby kroje zjednodušením a deformací jednotlivých prvků, při které vzniká kostým v divadelním pojetí 2. Zásady krojové rekonstrukce A) Historická jednota kroje (kostýmu) se zvoleným námětem anebo využitím kroje B) Míra stylizace kroje (kostýmu) musí odpovídat míře stylizace hudebního a tanečního materiálu C) Stylizovaný oděv musí respektovat všechny zákonitosti, které platí v tradičním lidovém oděvu 3. Zachování souladu všech stylotvorných složek, které charakterizují daný krojový typ místa času sociálního zařazení 17

střihu materiálu barevnosti výzdoby úpravy doplňků 4. Využití všech dostupných pramenů Ikonografické prameny Písemné prameny Odborná literatura Sbírkové fondy muzeí Současná podoba kroje 5. Postup při krojové rekonstrukci Volba formy rekonstrukce Shromáždění podkladů a srovnávacího materiálu Výběr a pořízení materiálu ve spolupráci s etnografem, výtvarníkem a švadlenou (krejčím) Specifikace výzdoby, vytvoření variant v zájmu vyhýbání se uniformitě Řešení všech detailů včetně doplňků a celkové úpravy, včetně úpravy hlavy a obutí

18

1. Ženský kroj, Važec, produkce ÚĽUV, 90. léta 20. stol., zdroj: RUD 2011/1, s. 8

2. Mužský kroj, Šarišské Sokolovce, produkce ÚĽUV, 90. léta 20. stol., zdroj: RUD 2011/1, s. 9

19

3. Děvče v nedělním oděvu, Važec 1951, foto V. Škrabalová, zdroj: RUD 2011/1, s. 9

4. Ženský kroj, Detva, produkce ÚĽUV, 90. léta 20. stol., zdroj: RUD 2011/1, s. 10

20

5. Lučnica, stylizace dívčího kroje pro pásmo Pozdišovskí hrnčiari, návrh Š. Kišová, kolem 1970, RUD 2011/1, s. 16

6. Lučnica, stylizace dívčího kroje pro pásmo Pozdišovskí hrnčiari, návrh Š. Kišová, kolem 1970, RUD 2011/1, s. 17

21

7. Lučnica, stylizace mužského kroje z Detvy, návrh Š. Kišová, kolem 1970, RUD 2011/1, s. 19

22

8. Norské bunady, zdroj: http://www.norskflid.no/bunad/bunader/

9. Sunfjordbunad, zdroj: http://www.norskflid.no/bunad/bunader/sogn-og-fjordane/sunnfjordbunad/

23

RESTAURÁTORKA YVETA PETRÁSKOVÁ, JEJÍ TVORBA A SPOLUPRÁCE S MMG HUSTOPEČE NA REKONSTRUKCÍCH SLAVNOSTNÍ KROJŮ HANÁCKÉHO SLOVÁCKA A BRNĚNSKA. Mgr. Šárka Prokešová Městské muzeum a galerie Hustopeče Motto: Nezneužívám slovo tradice. (Yveta Petrásková)

Základy profesní činnosti Yveta Petrásková se narodila roku 1962, nyní žije v Bořeticích a pracuje ve své krojové dílně v Hustopečích. Její profesní život vychází ze zájmu o výtvarné umění a tradiční lidovou kulturu, které se vzájemně prolínají a doplňují. Základy pro svoji profesi získala hlavně při studiu na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti, oboru dekorativní malba a v kurzu Základy muzejní konzervace (Kurz konzervování a restaurování muzejních sbírek při MZM Brno), kde se zaměřila na konzervování textilních materiálů a keramiky, seznámila se se způsoby ochrany muzejních sbírek. Pro současnou tvorbu rekonstrukcí lidových krojů na ni měla hlavní vliv profese konzervátorky pro Etnografický ústav Moravského zemského muzea v Brně (1987-1994). Tady měla přístup do depozitářů, byla stále obklopena lidovou keramikou a lidovým textilem, častokrát viděla při práci významnou etnografku Miroslavu Ludvíkovou. V následujících letech se věnovala svobodnému povolání. Zaměřila se převážně na textilní tvorbu a při té příležitosti prohlubovala znalost textilních technik a krejčovských postupů.

Historická rekonstrukce oděvů z roku 1912 pro Luhačovický okrašlovací spolek.

24

Když se po dvaceti letech života v Brně vrátila do rodných Bořetic a narodila se jí dcera Ema, uvědomila si, že dcerka jednou bude chtít chodit v kroji domovské obce. Avšak díky práci v muzejním prostředí Moravského zemského muzea věděla, že jí chce vytvořit kroj, který může a bude vypadat jinak, než se v té době nosil v Bořeticích. Chtěla jí ušít kroj z kvalitních přírodních materiálů – pohodlný, který by ji neomezoval v pohybu. A tak se přišla poradit v roce 2007 za Mgr. Soňou Nezhodovou, Ph.D. do Městského muzea a galerie Hustopeče. Ředitelka muzea, Soňa Nezhodová, měla v té době již 2 roky přichystané odborné, etnografické materiály týkající se návrhů rekonstrukce slavnostní formy hanácko-slováckého kroje z období mezi léty 1830–1850 a hledala tvůrce, který by jej vytvořil v trojrozměrné podobě. Setkáním obou žen tak vyvstala potřeba vzájemné spolupráce. Rekonstrukce tradičních lidových oděvů ve spolupráci s Městským muzeem a galerií Hustopeče Od roku 2007 začala tedy Yveta Petrásková připravovat s ředitelkou hustopečského muzea realizaci modelového páru. První fáze spolupráce vyústila v představení rekonstrukce svobodného krojového páru z hanáckého Slovácka z období před polovinou 19. století na odborném semináři v městském muzeu v Hustopečích v dubnu roku 2009, kterého se zúčastnili odborníci i veřejnost zabývající se otázkami krojů z různých moravských regionů. Geneze vzniku modelů, jejich východiska a odborný popis byly podrobně popsány ve sborníku příspěvků z konference, který vydala Edice města Hustopeče v listopadu roku 2009 pod názvem Rekonstrukce slavnostního kroje a možnosti její aplikace v praxi s podtitulem Hanácké Slovácko, jeho tradiční oděvní kultura, současnost. Původním záměrem vytvoření rekonstruovaných krojů bylo představit trojrozměrnou podobu tradičního lidového oděvu hanáckého Slovácka zejména pro návštěvníky muzea v Hustopečích a vytvořit možnost pro folklórní soubory pořídit si takovou formu kroje, která by korespondovala s tanečním a hudebním repertoárem z období před polovinou a kolem poloviny 19. století.

Rekonstrukce slavnostních hanáckoslováckých krojů pod vedením MMG Hustopeče, foto: Dagmar Humpolíková, 2009 25

První vlaštovkou bylo ušití krojů svobodného páru pro Folklórní soubor Zavádka Čejkovice, který jej představil široké veřejnosti v červnu 2010 při svém vystoupení na vernisáži výstavy Tradiční výtvarná kultura hanáckého Slovácka na nádvoří domu U Synků v Hustopečích a téhož roku v říjnu na městských hustopečských Burčákových slavnostech. Zároveň si rekonstruované krojové komplety začal pořizovat i folklórní soubor Salajka Dambořice, o kterém se ještě podrobněji zmíním později.

FS Zavádka, Čejkovice, Burčákové slavnosti v Hustopečích, 2010, foto: archiv MMG Hustopeče

Příznivý ohlas vzbudily rekonstruované kroje také u soukromých osob. Téhož roku vznikly tři páry krojů pro ženaté muže a vdané ženy z Němčiček a Bořetic. Jejich majitelé se v nich poprvé účastnili hodových slavností v Němčičkách roku 2010. Mezitím Yveta ušila i kompletní dětský kroj pro svou dceru Emu.

Zleva: manželé Trojakovi, Ivana Smoláková, Lukáš Stávek, manželé Stávkovi, Němčičky 2010, foto: Robert Šíbl. 26

Další úkol čekal tým Soni Nezhodové a Yvetu Petráskovou, když rekonstrukce hanácko-slováckých krojů zaujala Dagmar Humpolíkovou, která tehdy pracovala na obecním úřadě ve Vranovicích. Podařilo se jí vzbudit zájem i vranovického obecního zastupitelstva, které se obrátilo na hustopečské muzeum se žádostí vytvořit jeden reprezentativní krojovaný svobodný pár pro vranovickou chasu. Tak vznikla rekonstrukce tradičních lidových krojů brněnského venkova, jež jsou formálně hanáckoslováckým krojům velmi příbuzné, přesto vykazují prvky krojů židlochovického panství ovlivněné velkoměstem a životem v jeho blízkosti.

Rekonstrukce kroje brněnského venkova pro obec Vranovice, foto: Dagmar Humpolíková

Mezitím byly hanácko-slovácké kroje i tradiční lidový oděv brněnského venkova reprezentativně nafoceny a fotografie použity na webové stránky Městského muzea a galerie Hustopeče (dále jen MMG) a pro další propagační účely. Další projekt stejného tvůrčího týmu směřoval na obecní úřad městyse Boleradice, jehož zastupitelstvo si rovněž nechalo ušít rekonstrukci krojů svobodného páru. Dodnes jsou mužský a ženský kroj obecním majetkem určeným k reprezentaci městyse.

27

Rekonstrukce hanácko-slováckého kroje pro městys Boleradice, foto: archiv MMG Hustopeče

Velká zakázka z dílny Yvety Petráskové pod vedením Soni Nezhodové směřovala do Dambořic pro Folklórní soubor Salajka. Restaurátorka se podílela na nejnáročnějších součástech rekonstruovaných hanácko-slováckých krojů. Pro osm svobodných párů vytvořila ženské a mužské kordulky, ženské zástěry zdobené šitou batikou a kožené mužské opasky. Vzniklo i šest krojů vdaných žen. Jednodušší součástky si ušili pod odborným vedením restaurátorky a vedoucí MMG Hustopeče členové souboru sami. Tanečníci nosí rekonstruované kroje na vystoupeních v České republice i v zahraničí a údajně si je oblíbili natolik, že při nošení mimo souborová představení dávají přednost před slavnostní formou kroje, která se v Dambořicích nosí, těmto rekonstrukcím, které byly slavnostně představeny na IV. soutěžním folklórním festivalu Dambořice a dále v Krumvíři na festivalu „Kraj beze stínu“.

28

Klepněte pro vložení titulu

Rekonstrukce slavnostních hanácko-slováckých krojů pro členy FS Salajka Dambořice, Ema Petrásková ve svém dětském kroji, rekonstruované kroje pro městys Boleradice, foto: Jana a Zdeněk Duroňovi, Dambořice 2012.

Z dalších projektů Yvety Petráskové můžeme jmenovat zhotovení ženských kordulek pro Ženský pěvecký sbor Ženičky ze Ždánic a 20 mužských košil-nejstaršího, archaického střihu pro mužáky z Nosislavi, konkrétně pro soubor Švarcavan. Poptávka po rekonstrukcích krojů stále přetrvává ze stran soukromníků i obcí a další zajímavé projekty se právě rozbíhají. Jmenujme například nově plánované zřízení deseti rekonstruovaných párů pro obec Vranovice a další. Součástí práce na obnově historické podoby krojů na hanáckém Slovácku byly též rekonstrukce mnohých textilních technik a zapomenutých výrobních technologií, používaných v minulosti. Ty se pro Yvetu staly další náplní její činnosti. Chtěla by se zaměřit zejména na obnovení techniky šité batiky na indigem barvených zástěrách, rekonstrukci postupu šití kožených nohavic, vyšívání pavím brkem, ruční výrobu prýmků, zhotovení replik kožených opasků mužského kroje s vlněnou výšivkou a oživení zapomenutých technik hanácko-slovácké lidové výšivky.

29

Zleva: šitá batika, repliky mužských opasků k hanácko-slováckým krojům

Repliky hanácko-slováckých výšivek podle originálních vzorů z Městského muzea v Kloboukách u Brna a Muzea obce Kobylí.

30

Chceme-li shrnout zkušenosti a postřehy Yvety Petráskové nabyté rekonstruováním hanáckoslováckých krojů a krojů brněnského venkova, nejlépe to vystihnou její vlastní slova: „Návrat k střízlivé barevnosti, střihové řešení zachovávající funkční proporce tradičního oděvu, vhodné materiálové složení a mnohé další aspekty byly podmínkou zdařilých realizací vzniklých pod odborným vedením. Bez propojení mých předchozích zkušeností v oboru, výtvarného vzdělání, práce v Moravském zemském muzeu i ve svobodném povolání a bez odborného vedení, by nebylo možné pojmout krojovou rekonstrukci v celé komplexnosti problematiky.“ Základní kritéria a cíle tvorby Yvety Petráskové Třicet let pracovních zkušeností v oblasti restaurování, konzervování a textilní tvorby zformovalo přístup Yvety Petráskové, který se vyznačuje především respektem k původnímu tvůrci lidového oděvu. Znalost autochtonních textilních technik a péče o lidové textilie naučily Yvetu vcítit se do toho, jak tvůrce primárně pracoval a ovlivnily její výběr materiálů. Výtvarný cit jí zase pomáhá harmonicky propojit barevnost, kombinaci materiálů a proporcí oděvu, který by dle jejího názoru měl splňovat kritéria nejen estetická, ale především funkční. Nenahrazuje materiály umělými variantami, ale dbá o jejich přirozenost, aby nositeli nejen lahodily, ale především dobře sloužily. Proto preferuje materiály kvalitní a trvanlivé. Stejně tak dbá na kvalitu provedení a dlouhou užitnost textilních součástek či doplňků. Vizí Yvety Petráskové v její další práci je pokračovat s obnovou tradičních oděvů a technik. Velkou inspirátorkou pro ni byla a je také PhDr. Blanka Petráková, etnografka a tvůrkyně rekonstrukce kroje luhačovického Zálesí, u níž se Yveta poprvé blíže setkala s postupy a uviděla, co takový proces obnáší. Rozvíjet by dále chtěla spolupráci s Městským muzeem a galerií Hustopeče ve smyslu propojení služeb pro návštěvníky muzea i klientů její krojové dílny. V případě, že návštěvník muzea bude mít zájem blíže se seznámit s problematikou tradičních textilních technologií, by chtěla nabídnout možnost návštěvy své dílny. A naopak by ráda měla možnost poslat svého klienta do muzea, pokud bude chtít vidět národopisnou expozici s představením hotových krojových kompletů a dovědět se odborné poznatky muzejní instituce, ze kterých sama ve své tvorbě vychází. Díky svým možnostem a schopnostem zabývat se původními textilními technikami by ráda zábavnou formou šířila mezi veřejností zájem o tradiční hanácko-slováckou výšivku. V současnosti nabízí ve své dílně tzv. tvořivé balíčky obsahující vše potřebné (plátno, bavlnku, předlohu a výrobní postup), aby si každý sám mohl vyšít například svůj monogram či jiný drobný motiv lidové výšivky. Technologii výšivek by ráda rozšiřovala i prostřednictvím tvůrčích kurzů, jež zahájila v roce 2011 kurzem „Vyšij si svůj šátek“.

Tvůrčí kurz „Vyšij si svůj šátek“, červenec 2011, Hustopeče. Foto: archiv MMG Hustopeče

31

Protože má zkušenosti s materiály jako je kůže, snaží se přenášet tradiční lidové ornamenty i na kožené pásky a tašky. Zájemcům o drobný suvenýr s tradičním motivem vyrábí a prodává přáníčka, klíčenky a placky zdobené motivy tradičních látek či výšivek z původních lidových krojů. Znalost práce s papírovými i textilními květinami ji přivedla k výrobě věnců ke krojům, věnečkům ke svatbám a svatému přijímání.

Yveta Petrásková, kožené opasky s motivy tradiční hanácko-slovácké lidové výšivky. Foto: archiv Yvety Petráskové

Některé myšlenky a otázky. Pro krojovou tvorbu je pro Yvetu Petráskovou měřítkem její dcera Ema, která má, jak jsme již zmínili, v 7 letech ušitý kompletní dětský hanácko-slovácký rekonstruovaný kroj. Tento oděv ji v této podobě ničím neomezuje. Může se do něj pohodlně obléknout a na hodech či při jiných slavnostních příležitostech jí nabízí volnost pohybu a přirozenou pohodlnost. Nemusí si jej v průběhu slavností sundávat a bez problémů v něm vydrží všechny hodové dny. Navíc se v něm cítí výjimečně. Dnešní slavnostní forma kroje takovou pohybovou volnost a pohodlnost nenabízí, což zvláště u dětí Yveta Petrásková vnímá jako limitující nevýhodu, která nutí děti, ale i dospělé si po těch nejslavnostnějších chvílích oděv odložit. To, podle jejího názoru, mění celý charakter slavností, které tak ztrácení svou přirozenost. A právě návrat k funkčnosti a přirozenosti lidového oděvu jsou styčné ideje při spolupráci s hustopečským muzeem. Ema Petrásková, hody Bořetice 2012

32

Na to navazuje její práce s klienty. Odmítla by zhotovení široké, škrobené sukně, nepřijala by zakázku, která by neodpovídala její vizi ani návaznosti na odbornou spolupráci s muzeem – to je její hranice. Když přijde klient do její dílny s určitou představou krojové součástky, snaží se mu vysvětlit, z jakých předpokladů opírajících se o odborné znalosti bude pro oděv vycházet. Yveta Petrásková míní, že stále není dostatečná osvěta a povědomí o tradiční oděvní kultuře mezi veřejností. Ale všímá si, že poptávka po informacích i změně přístupu ke kroji existuje. Podle jejího názoru je tato změna potřebná a vítaná, ale nelze ji provést nárazově, najednou. Myslí si, že je třeba ji provádět nenásilnou, pomalou formou, prací, která bude zárukou kvality, funkce, užitnosti i estetiky v intencích zodpovědného a pokorného přístupu k dědictví předků. A tak na konec mého příspěvku položme několik závěrečných otázek, nad kterými Yveta Petrásková přemýšlí. Jednou z nich je: proč se nedaří kvalitní rekonstrukce? Je jedním z možných problémů u tvůrců, kteří by měli chtít odborné informace, že je nemají kde získat? Nebo se nechtějí ptát? Ona sama vidí svou výhodu v tom, že má 8 let nepřetržitý servis v informacích, které v muzeu může najít. Jak je to s tlakem zákazníka na výrobce? Chybí spolupráce mezi etnografem-výrobcem a zákazníkem? Jaká by měla být? Je problém v nejednotném názoru etnografů na to, jakým způsobem by se rekonstrukce krojů měly dělat? Ona sama pro svou práci etnografa potřebuje. Neobejde se bez pocitu záruky, že její práce bude co nejvíce opřena o odborné znalosti. Ona sama cítí vlastní zodpovědnost v tom, že kroj, který vyrobí, může fungovat jako vzor pro další šíření. A tak jí vyvstávají další otázky: Jak si ohlídat kvalitu své práce? Aby někdo nevyráběl nekvalitní kopie jejích výrobků, které v detailech a provedení už nebudou odpovídat zachování jednoty místa, času a funkce součástky.

Yveta Petrásková, replika koženého opasku s hanácko-slováckou výšivkou

opasek označený „Hanácké Slovácko“, prodávaný v současnosti, zdroj: www.siti-kroju.cz

33

Závěr Množství těchto dotazů, spolupráce s Yvetou Petráskovou i společné zkušenosti nás jako pořádající instituci semináře přivedlo ke zhodnocení, že v současné době existuje narůstající potřeba se těmto problémům věnovat, sdílet je s lidmi, kteří s nimi pracují v praxi nebo o nich také přemýšlí. Vidíme jako nezbytné scházet se nejen s etnografy, ale také s tvůrci, výrobci krojů a jejich součástek i s nositeli současných podob krojů, s vedoucími i členy folklórních souborů, kteří mají svou oděvní kulturou velký vliv na veřejnost stejně jako s členy nejrůznějších odborných etnografických komisí. Proto bychom rádi, aby tento třetí ročník semináře o rekonstrukcích slavnostních krojů fungoval jako pokračující článek setkání, které bychom rádi pořádali pravidelně, ideálně každý rok. Yvetě Petráskové přejeme mnoho radosti, entusiasmu a pocitu spokojenosti nejen v její práci.

Použitá literatura: PETRÁSKOVÁ, Y.: Profesní životopis, Bořetice 2013. Mgr. NEZHODOVÁ, S., Ph.D.: Hanácké Slovácko a jeho slavnostní kroj. In: Rekonstrukce slavnostního kroje a možnosti její aplikace v praxi. Hanácké Slovácko, jeho tradiční oděvní kultura, současnost. Příspěvky z konference, Hustopeče 2009, s. 7–24.

34

PŮVODNÍ HODNOTA LIDOVÉHO KROJE V KONTRASTU K DNEŠNÍM „TRADIČNÍM VESELICÍM A POKLESLÝM ESTRÁDÁM“. Lukáš Stávek Vážení a milí účastníci tohoto odborného semináře a čtenáři, rád bych Vám popsal můj dosavadní životní pohled a názor na hodnoty původního lidového kroje v kontrastu s dnešní dobou. V různých etapách mého života, bych také popsal svým osobitým způsobem, jak jsem vnímal působení původní lidové kultury v kontrastu se současným vnímáním „naturalizovaného folkloru“ na mou osobu a své okolí. Od narození až do dnešních aktuálních 37 let jsem se tu a tam setkával se slavnostním krojem v různých podobách a také jsem se, sem a tam, do těchto krojů oblékl nebo nechal obléci, většinou se tedy jednalo o tzv. imitace nebo stylizace slavnostního i všedního kroje, o rekonstrukcích slavnostního kroje se hovořit dlouhou řádku let nedalo a ani mi v určitých etapách života vůbec nedocházelo, co to kroj vůbec je a co znamená a znamenal pro naše dávné předky, dovedl jsem si prakticky na sebe obléci „cokoliv“ a připojil se tak k většinové vlně oblékání se na konkrétní „folklorní i nejen folklorní“ akci, tak abych i v rámci skupiny stejně naladěných nadšenců „tak-nějak zapadl“ a měl oblečené vlastně to, co bylo a bohužel i dnes je obecným standardem v oblékání do slavnostního kroje na akcích typu „hody a jiné tradiční veselice, pokleslé estrády, vinařské akce, slavnosti čehokoliv, turistické a jiné společenské estrády„. Vyrůstal jsem od malička v Němčičkách (u Břeclavi), moje babička Marie Stávková byla zručná vyšívačka a švadlena, moc ráda šila kroje jak dětem, mládeži, tak i pro dospělé. Spíše kroje pro muže šije i moje máma Božena Stávková, která je vyučena švadlenou, (jedná se ale spíše o selskou konfekci nebo její nápodobu z počátku minulého století). U obou švadlen v mé rodině se ale nedá říct, že by měli hlubší podvědomí o typech krojů a vyšívacích technikách, bohužel nebyl ani jejich osobní zájem na tomto důležitém se zdokonalování radit s odborníky v hledání regionální čistoty a původního vzhledu kroje, ztotožnili se se současným naturalizovaným stylem a slepým vývojem kroje, který byl v druhé polovině dvacátého století a je doposud i v současnosti většinovou veřejností brán jako samozřejmost. Z tohoto rodinného pohledu už lze logicky vytušit, že jsem si jako dítě nechal oblékat „kroj“ na jakoukoliv slavnostní příležitost a v duchu socialismu i na z dnešního pohledu vtipné až recesistní akce s důrazem na slavnostní reprezentaci socialistické obce v období před rokem 1989 (hody, dožínky, vinobraní, dětská vystoupení ve zpěvu i tanci při různých estrádách typu – schůze TJ Sokol a jiných spolků, vystoupení při setkání s důchodci a také při akci dodělaná v JZD, školní vystoupení pro rodiče, vítání občánků a další estrády běžné na socialistické vesnici). Po roce 1989 jsem si „současný naturalizovaný slavnostní kroj“ oblékal už jako velice mladý junior určitě dobrovolně od 14 let na hody a krojové plesy a vinařské akce. Tak jako všichni místní i přespolní kolem jsem se nechával bez zábran stáhnout do tohoto zážitkového kolotoče plného sladkých imitací čehokoliv přeplácaného „pseudofolklórního“, kde skutečný důraz na čistotu lidového kroje a sounáležitost s původní lidovou kulturou vůbec nešlo. V těchto letech juniorských člověk nachází spoustu nového, co život nabízí a možná i nemá čas a nechce řešit otázku důrazu na čistotu původního lidového kroje, který si na tyto různorodé akce obléká. Věřím, že tento pohled má většina mládeže i v dnešní době. 35

A jak šel čas, tak při pravidelné účasti na „různých folklorních akcích“ kde k zábavě vyhrávala dechová hudba, se tu a tam objevila i muzika dřevěná – cimbálová. Byl jsem osloven takhle jednou na „nějaké zábavě“ členy folklorního souboru Dolina z Velkých Pavlovic, jestli bych nechtěl tančit a zpívat v jejich folklorním souboru, že dělají nábor nových členů, zjišťovali a zkoumali většinou na hodovních akcích, kdo zvládá hezky zatančit polku a valčík event. slušně zazpívat, což tradičně nejednomu šohajovi nebo děvčici z Němčiček problém nedělalo  . Tato nabídka mě oslovila a spolu i s dalšími oslovenými z Němčiček, Velkých Pavlovic, Velkých Bílovic a Vrbice jsem od roku 1992 jako člen aktivně působil ve folklorním souboru Dolina z Velkých Pavlovic. Postupně jsem se nořil do krásných tónů dřevěné muziky a písniček, a také návštěvy různých akcí byly velmi příjemné při setkáních u cimbálu se stejně naladěnými lidmi, návštěvy na různých folklorních festivalech, z nichž byly vždy každoroční stálice (Krumvíř, Tvrdonice, Strážnice, Velká nad Veličkou, Myjava). Našel jsem postupně těmito doteky a otevřením očí k původní lidové kultuře spojené s dřevěnou muzikou jiný pohled na folklor a folklorismus s citem pro lidovou kulturu s odkazem našich dávných předků. O to více jsem se zajímal a zajímám doposud o komplexní pohled na prezentaci původní lidové kultury, její přirozené krásy a hodnoty. Od roku 1992 s drobnými přestávkami až do roku 2005 jsem byl aktivním členem folklorních souborů v následující posloupnosti -startovní a velmi amatérské působení ve FS Dolina Velké Pavlovice, kvalitní zkušenost ve FS Břeclavan z Břeclavi, krátké zastavení v hezky svérázném FS Lipovjan z Lipova a nejdelší působení ve skvělém kolektivu FS Zavádka z Čejkovic s důrazem na podporu svého rodného národopisného regionu. V období aktivní činnosti ve folklorních souborech jsem se spíše zajímal o pěvecké a choreologické vnímání, co se týče kroje, tak jako takový měl vždy již soubor připravený pro jevištní prezentaci na konkrétní pásma nebo se nechal narychlo ušít nějaký stylizovaný kroj nebo imitace k rychle připravovanému pásmu, v tomto období jsem ještě dostatečně asi nedokázal spojit i tuto složku (kroj a jeho čistotu a původnost) spojit v celkovou harmonii pro prezentaci konkrétního folklórního pásma. S první více či méně povedenou rekonstrukcí slavnostního kroje a také etnochoreologicky upraveného tance jsem se setkal koncem devadesátých let minulého století ve FS Břeclavan ve folklorních pásmech nazvaných jako Staropodluží (historická choreografická rekonstrukce tance vrtěná) a Husárský (historická choreografická rekonstrukce tance slovácký verbuňk). Dá se říct, že jsem si v průběhu působení ve folklorních souborech prošlápnul hezkou procházku téměř skrze celé Slovácko, vydal jsem se z Němčiček směrem na Podluží i Horňácko a pak zpět na rodné hanácké Slovácko do Čejkovic do folklorního souboru Zavádka, více a více mi nebyla lhostejná podpora a udržování lidové kultury přímo v rodném národopisném regionu na hanáckém Slovácku a tak i spolu s dalšími nadšenci jsme od roku 1999 zakotvili v Čejkovicích a aktivní účastí se tak snažili prezentovat náš národopisný region a jeho tradice. Krojová výbava souboru se však po dobu mého aktivního členství soustředila spíše jen na stylizace a různorodé imitace… což bylo hodně podceněné a mnohdy i bohužel splácané, možná se dá i říct, že nebyl větší zájem hlouběji pronikat do krojové čistoty a celkové harmonie v prezentaci jednotlivých pásem, také finančních prostředků po více nebylo na pořízení event. rekonstrukce, činnost a funkčnost folklorního souboru se spíše soustředil na písňovou a taneční složku, následná vystoupení a celkovou organizaci. V roce 2005 jsem bohužel musel z pracovních, rodinných i částečně zdravotních důvodů (tzv. únava materiálu stárnutím a opotřebováním tanečníka) ukončit aktivní působení ve folklorním souboru. Dále už jen jako výpomoc drobně a externě. Před několika málo lety mě velice oslovila myšlenka rekonstrukce slavnostního kroje z první poloviny devatenáctého století na hanáckém Slovácku kolektivem pracovníků městského muzea v Hustopečích. Tento počin mě otevřel ještě více oči jako nadšenému zájemci o původní lidovou kulturu ve zkoumání a vnímání celkové časové harmonie v prezentaci a interpretaci (zpěvu-hudbytance-lidového kroje). Následně už jako externí člen FS Zavádka jsem se velmi ochotně a rád zasadil spolu s ostatními nadšenci o pořízení rekonstrukce slavnostního kroje ve svobodné variantě pro tento 36

soubor. FS Zavádka z Čejkovic vytvořil i regionální pásmo s touto rekonstrukcí, kde tento kroj dominoval a vkusně prezentoval svoji krásu časů dávných, pásmo bylo choreograficky vytvořeno s citem a pokorou vůči původní tradiční lidové kultuře našeho regionu a nastavením zrcadla současnosti. Jsem velice rád, že se toto podařilo folklornímu souboru z Čejkovic jako prvnímu v regionu, beru to za první vlaštovku, která vyletěla střemhlav současným projevům, příkladně následovali i další nadšenci z řad folklorních souborů a to FS Salajka z Dambořic a členové z řad FS Ždáničan ze Ždánic. Velmi důležitý byl i zájem nadšenců z řad nesouborové folklorní veřejnosti, kteří postupně vnímali tento rekonstruovaný kroj jako skutečné a pravdivé poohlédnutí do období, kdy lidový kroj ve svém vzhledu a funkčnosti měl své logické opodstatnění a vyjadřoval osobitost nositele, jeho projev a také sounáležitost ke svému okolí. Sám jsem si v roce 2011 nechal pořídit rekonstruovaný kroj z vlastních finančních prostředků s důkladným a detailním dohledem při výrobě s kolektivem muzea v Hustopečích.

Vystoupení FS Zavádka z Čejkovic v Hustopečích.

Svoji rekonstrukci kroje rozhodně nenechávám viset na věšáku a velice rád si jej oblékám na nejrůznější slavnostní akce (hody, vinařské akce s důstojným historickým poohlédnutím např. při zarážení hory, prezentace na tematických výstavách, folklorních festivalech, …), kde kladu důraz na osobní opravdový srdečný vztah k původní lidové kultuře, národopisné cítění a určitě i touto mojí prezentací vyjadřuji poukázání se zdviženým ukazováčkem nad neblahým už dlouholetým vývojem slavnostního kroje do dnešní podoby a také mnohdy i ruku v ruce s „mršením“ písní a tanců. Rozhodně ale naopak nevnucuji můj pohled na folklorní cítění k původní lidové kultuře a rozhodně se nesnažím násilně prosazovat tuto prezentaci. Spíše doufám, že se najdou další nadšenci, kteří najdou cestu ze slepé konzumně přeplácané „ala turisticky-folklorní“ uličky zpět a možná i po malých krůčcích na cestu ke skutečným hodnotám původní lidové kultury a stanou se jejími nositeli nebo podporovateli. Tímto bych chtěl kupříkladu zmínit i jeden z mála prvních počinů, kdy si několik 37

nesouborových nadšenců poprvé obléklo rekonstruované kroje na hody roku 2011 v Němčičkách. Reakce byly různorodé, našlo se několik záporných, několik neutrálních i několik kladných ohlasů, což jsme očekávali. Záporné ohlasy se objevovali spíše u neinformované nefolklorní veřejnosti a také u tzv. současných hodařů, kteří si výsostně zakládají na „kráse a tradici“ slavnostního kroje v současné době nošeného jako jakousi všeobecně standardní normou jak v obci, tak i v sousedních obcích široko-daleko. Neutrálně, spíše informativně se zájmem o vysvětlení této prezentace a seznámení se s rekonstrukcí kroje ozvala spousta lidí z řad veřejnosti „folklorní i nefolklorní“, což považuji za milé překvapení. Mezi kladné ohlasy můžu zmínit určitě i hlasy z části současné mladé chasy a také velice pozitivní a hluboce vnímavé reakce kulturně a historicky naladěných nadšenců. Za velice vnímavé němčičské osobnosti bych rád zmínil kronikáře obce Němčičky pana Jaroslava Slezáka a také lidového nadšence pro historii obce pana Boleslava Kopřivu, oba velice kladně kvitují tento počin. Také bych rád ocenil zájem obecního zastupitelstva a starosty Němčiček při prezentaci obce na různorodých slavnostních akcích v těchto rekonstruovaných krojích. Původní hodnotu lidových tradic s úspěchem prezentuji i v rámci své živnosti – zážitkové vinařské turistiky svým návštěvníkům vinného sklepa. Při prezentaci celkové harmonie lidové kultury bych rád sám jako nositel dbal a také i pokud by se objevil zájem, tak bych doporučoval i jiným nositelům lid. tradic z řad jednotlivců nebo i folklorních souborů řídit se logicky časově liniovou harmonií. Lidový kroj a jejich rekonstrukce jak slavnostního kroje, tak i všední variantu kroje užívaného zpětně v určitém historickém období musí souviset v rámci své prezentace bezpochyby ruku v ruce časové linii s prezentací hudební, písňovou i taneční. Tato celková harmonie, mám pocit, je další a velice aktuální úkol pro udržení původní lidové kultury v prezentacích současnosti. Rád bych zmínil mohutnou diskusi, která v tomto duchu „harmonie v časové linii“ probíhala v době současné v roce 2013 mezi členy Sboru lektorů a znalců slováckého verbuňku při NULK ve Strážnici, jejíž jsem členem, dále odbornou komisí sboru a etnology muzeí a odborné i laické veřejnosti. Každoročně již po několik let probíhá ve Strážnici při MFF obnovená Soutěž o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku, jedná se o jeden z nejnavštěvovanějších programů na tomto mezinárodním festivalu. V tomto tanci, jakožto osobitém mužském tanečním projevu došlo za posledních desítek let i současně k určitému tzv. vývoji, který je ovlivněn různorodými vlivy. Uchopitelné zmínky o tanečním popisu a vzhledu tance tzv. slováckého verbuňku jsou známé z počátku dvacátého století, na jejichž základech začátkem druhé poloviny dvacátého století určitě velice příkladně stavěli tehdejší interpreti a nositelé tohoto tance při prvních ročnících Soutěže o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku při MFF ve Strážnici, následně po několika ročnících soutěž zanikla a byla obnovena až koncem osmdesátých let dvacátého století. V průběhu druhé poloviny dvacátého století prošel slovácký verbuňk svým osobitým vývojem daným různými vlivy a také vývojově vygeneroval samostatné regionální styly, jednotlivými vlivy na vývoj tohoto tance byla určitě činnost různých folklorních souborů, individuální prezentace tohoto tance na např. na obecních hodech (ve většinové části Slovácka v doprovodu dechové hudby), různorodých zábavách, besedách u cimbálů a folklorních festivalech, největší vliv na interpretační vývoj tohoto tance, kompozice jednotlivých cifer a technik mají však jednotliví nositelé tohoto tance tzv. verbířitanečníci, kde velkou roli hrála osobní fyzická obratnost a také svůj osobitý projev a částečný opis svého konkrétního tanečního vzoru ve svém regionu. Někteří „nositelé“ tohoto tance se postupně nechali a nechávají stáhnout až k atleticky-turisticky-divadelním výkonům. Myslím, že i v tomto tanci by bylo dobré a moudré oprášit historické dokumenty a jiné záznamy, tak aby se divoký pes neutrhnul z už natrženého řetězu. Nicméně v rámci MFF Strážnice se jedná z určitého historického hlediska o novodobou soutěž v tomto tanci, která má svá pravidla při hodnocení tanečního projevu, k němuž je důležité z pohledu poroty mít stejná kritéria pro všechny soutěžící tanečníky a to v časové linii současné podoby interpretace jak tance a jejich regionálních stylů, písňové, hudební a oděvní 38

podoby současného tzv. slavnostního kroje v jednotlivých regionech, který je běžně většinově používán v současnosti na Slovácku. Souhlasím s touto časovou linií udanou v podmínkách soutěže, určitou jasnou logiku toto v důsledku má a určitě nechci hodnotit, jestli vývoj tohoto tance je směřován správně nebo špatně. Obecně si myslím a souhlasím s tím, že tato soutěž jako taková určitě u spousty laické veřejnosti oslovila a otevřela brány k lidové kultuře, což je milé a velice přínosné pro udržení lidových tradic i její prezentaci. Dále je pak na každém osloveném jedinci jestli se ponoří individuálně do hlubin historie lidové kultury a vyhledá si to pěkné přirozené a hezké co jej osloví. V devadesátých letech i později jsem se jako tanečník verbuňku několikrát účastnil na regionálních nominačních předkolech soutěže, na celo-slováckém předkole ve Strážnici a také i přímo několikrát ve finále této soutěže, vždy jsem prezentoval svoji účast jako podporu svého regionu hanáckého Slovácka a vřelý vztah obecně k lidové kultuře, vzpomínám na velice krásné chvíle při soutěži i mimo ni v činnosti ve folklorních souborech, člověk při těchto prezentacích získává nové a nové společné přátele a kamarády, kteří tento svůj životní „koníček“ sdílejí společně s velice podobným nadšením. Nositelům rekonstrukce krojů z devatenáctého století bych spíše po hlubokém zamyšlení doporučil a to i sám sobě setrvat v prezentaci časové linie, věnovat se bádáním se zaměřením na etnochoreologii s odborným dohledem etnologů v rámci časového liniového sladění kroje-hudbypísně-tance a její následné prezentaci individuální - nesoutěžní nebo v rámci vystoupení a prezentací v dětských a dospěláckých folklorních souborech jako nastavení zrcadla současnosti kam až došel „jakýsi vývoj“. Účast na jakýchkoliv soutěžích, zmíněna např. současná podoba soutěže o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku, by byla z mého pohledu nedůstojná při prezentaci současného vývojového stupně tohoto tance v kombinaci konkrétní rekonstrukce slavnostního kroje z první poloviny devatenáctého století a samozřejmě snížení kvality celkového projevu z důvodu dokonce jakési bodové srážky za nedodržení-nesoulad časové linie prezentace, což je z hlediska pravidel této zmiňované soutěže správně. Tuto kombinaci časově disharmonické prezentace považuji za chůzi špatným směrem. Pohled na velice zdařilé rekonstrukce krojů v kombinaci se současným vývojovým provedením tance v disharmonii časové linie v očích veřejnosti laické i odborné by pak mohl mít za následek maření tohoto velice ušlechtilého snažení muzejníků a nositelů původní lidové kultury v jejich nedůstojné prezentaci. Nositelům lidové kultury všeobecně bych rád popřál vše dobré při ukázkách prezentací odkazu způsobu života našich předků ve dnech všedních i svátečních s přihlédnutím na veliký důraz při dodržení časové linie – vše souvisí se vším a tak v neposlední řadě je potřebné a nutné předávat toto snažení a krásu našim dětem a probouzet v nich cit k historii s pokorou, úctou a sounáležitostí k našim předkům.

S úctou k původním lidovým tradicím, Lukáš Stávek

39

40

KROJE – TRADICE, OBNOVA, MÓDA – (na příkladu německy mluvících zemí střední Evropy) Mgr. Soňa Nezhodová, Ph.D. Městské muzeum a galerie Hustopeče

Kroj u našich jižních a západních sousedů prošel vývojem, který se s naším v lecčems shoduje, ale najdeme zde i rozdíly bez analogie, což se týká už samotného označení. Zatímco u nás slovo KROJ vychází ze slovesa krájet (oděvní součásti – především mužské kalhoty a kožichy – se vykrajovaly z kůže), německé označení TRACHT vychází se slovesa tragen=nosit. Je ironií, že původní slovanské etymologii jsou dnes blíže německy mluvící země střední Evropy, kde je dosud běžné nošení kožených kalhot (lederhose) a kůže je tedy nadále neodmyslitelným krojovým materiálem, zatímco u nás se její užívání už téměř 100 let omezuje na výrobu bot a opasků.

Kroj ze sarnského údolí v roce 1840. Zdroj: zvab.com

41

Krojovaní zástupci Tyrolského střeleckého spolku s rakví Otty Habsburského (rok 2011). Zdroj: südtirolerschützenbund.at

Podle obecně přijímané definice se kroj chápe jako oděvní chování v rámci společnosti spojené s místem, historií a tradicí se závazným komunikačním systémem, který se ve svých sociokulturních hranicích přizpůsobuje duchu doby. V minulosti k němu patřil i celkový habitus člověka, tedy i úprava vlasů, vousů a gestikulace. Do francouzské revoluce platilo, že oděv lidových vrstev byl především oděvem stavovským. Byl to svého druhu heraldický znak poddaného lidu. Sedlák jím ať chtěl nebo nechtěl, demonstroval hlavně svoje sociální postavení a příslušnost k místu, regionu, vlasti byla zcela druhořadá. V hierarchické společnosti hrál rozhodující roli původ, úřad, majetek a povolání a bylo nemyslitelné, aby si člověk volil svůj zevnějšek pouze podle osobního vkusu. S francouzskou revolucí a osvícenstvím se začalo odstupovat od tradičních norem a nastolením přirozených práv člověka se prosadila záliba v jednoduchosti, autenticitě a prostotě, která šla ruku v ruce s odmítáním pompéznosti baroka. Kroj už nebyl reglementován vrchností,6 sledoval vlastní „módní zákony“ a mohl se projevit ve zcela novém světle a v individuální formě. Kroj nyní ukazoval, odkud je jeho nositel; demonstroval jeho aktuální hospodářské poměry, sociální a rodinný stav i příležitost, k níž byl nošen (hody, svatba, pohřeb…).

6

Vrchnost zasahovala především do výběru materiálu. Pokud šlechtic vlastnil textilní manufakturu, museli se poddaní obejít především tam. K tomu přistupovala různá nařízení „proti přepychu“ – viz např. nařízení císaře Karla VI., aby obyvatelé, kteří nejsou panského nebo rytířského stavu, měli šaty pouze z tuzemských suken a nenosili šperky. Předrevoluční zálibu šlechty v „selském“ oděvu (např. šaty „a la tyrolienne“, které pro Marii Antoinettu navrhla její dvorní návrhářka Rose Bertin) lze odkázat do kategorie výstřelků.

42

V německy mluvících zemích se v době napoleonských válek s těmito projevy spojoval i vlastenecký ráz: kroj byl coby výraz „pravého“ němectví stavěn do protikladu k nenáviděné francouzské módě.7 Ruku v ruce s tím šly i romantické představy o tom, že venkov není vystaven rychle se měnícím hospodářským a sociálním poměrům, že je to místo, kde je „svět ještě v pořádku“… Kultura venkovského lidu tak probudila zájem císařského dvora, šlechty a vzdělaneckých vrstev společnosti, což se projevilo především ve sběratelské činnosti, jejímž výsledkem byly různé sbírky lidových písní a poezie, či kresby krojů. Druhý mezník znamenal konec feudalismu, který v rakouských zemích spadá do roku 1848. Zhruba v té době se sice začala etablovat národopisná věda (1858 Wilhelm Heinrich Riehl „Volkskunde als Wissenschaft“), ale došlo k prudkému prolínání tradičního oděvu s měšťanskou módou a civilizační vlivy rychle destruovaly lidovou kulturu. Vývoj v druhé polovině 19. století byl obdobný našim poměrům: v některých oblastech se kroj zcela odložil a obyvatelé přešli na soudobou módu, někde se věrnost kroji (obzvláště u žen) zachovávala déle (v některých oblastech doposud).8 Kroj se začal blížit k pojetí, které v realitě 20. a 21. století zcela převládlo, tedy stal se oděvem, který se – v protikladu ke svému původnímu určení – nenosí běžně.

Děvče z hesenského Schwalmu v kroji, který se dochoval do současnosti. Zdroj: hr-online.de

7

V jižním Tyrolsku a ve Švýcarsku se kroj stal i synonymem národního odporu (viz povstání Andrease Hofera v roce 1809). 8

Podobně jako na Moravském Slovácku najdeme i v německy mluvících zemích oblasti, kde se kroje nosí doposud. Př íkladem může být kroj ze schwalmské oblasti v severním Hesensku. Jeho všední formu dodnes nosí starší ženy, slavnostní formu k výjimečným událostem i mladší lidé a děti. Schwalmský kroj se stal inspirací malíř ům (Carl Bantzer, Paul Scheffer), najdeme jej na poštovních známkách a v roce 2008 obdržel ocenění v kategorii „Kroj roku“ (Tracht des Jahres), které uděluje Německý krojový svaz. 43

Navzdory tomuto trendu se v 70. a 80. letech 19. století u měšťanských i aristokratických vrstev objevila krojová náhražka ve formě tzv. dirndlu (Dirn=staroněmecky dívka). Jednalo se o v pase nabírané šaty s výstřihem a vypasovanou horní částí, doplněné zástěrou. „Krojové šaty“ byly zprvu jakousi alternativou lehčího letního oděvu9 a jejich mužskou protiváhou byly „lederhose“ (=kožené kalhoty) s dalšími stylizovanými součástmi. Na rozšíření tohoto trendu měl vliv i císař František Josef I. či císařovna Alžběta, stejně jako různé alpinistické spolky.10 A i když na počátku byla evidentní inspirace tzv. horskými kroji, neměl krojový styl žádnou regionální vazbu a v průběhu doby na sebe „nabaloval“ aktuální módní linie.

Císař František Josef I. v krojovém stylu. Zdroj: en.hunt-austria.com

Po první světové válce se z krojového stylu stal kasovní úspěch. Představoval totiž levnou alternativu k často drahým a nákladně zdobeným krojům. Začaly vznikat i extravagantní krojové modely, jejichž nositeli se stávaly i významné osobnosti (např. herečky Marlene Dietrich a Paula Wessely, česká operní diva Jarmila Novotná, spisovatel Stefan Zweig, psychoanalytik Sigmund Freud atd.)

9

K tomu přistupují další krojově stylizované součásti jako blůza s nabranými rukávky, kabátek-janker apod. V českých zemích byly ve stejné době propagovány tzv. národní kroje (=nacionálně angažovaná měšťanská móda ovlivněná různými folklórními kreacemi – např. česká selka apod.), ale tato móda nikdy nedosáhla takové obliby, jako tomu bylo a je v případě dirndlu. BROUČEK Stanislav, PARGAČ Jan, SOCHOROVÁ Ludmila, ŠTĚPÁNOVÁ Irena: Mýtus českého národa aneb Národopisná výstava českoslovanská 1895, s. 35-36. 10

44

Neobešly se bez nich nejen různé lidové veselice, ale ani stále prestižnější Salzburský festival (Salzburger Festspiele) apod.11

Opěrní pěvkyně Jarmila Novotná, Zdroj: stadt-salzburg.at

Tento trend byl navíc posilován i filmovým průmyslem Zde sehrálo klíčovou roli uvedení operetního filmu

Im Weissen Rössl (1930 Berlín), který idylické pojetí Alp a krojový styl představil ve světovém měřítku. Poté však kroje a krojová móda směřovaly k politickému zneužití a k propagaci nacismu. V roce 1933 se národopis (Volkskunde) stal vedoucí vědou nacistické ideologie a kroj, který byl součástí šatníku celého nacistického establishmentu,12 byl povýšen na symbol „němectví“, na prezentaci „hrdého politického vyznání proti všem cizím duchovním proudům, ničivě napadajícím německou podstatu…“

11

Salzburský festival byl zahájen v létě roku 1920. Jeho zakladatel, režisér Max Reinhardt sám kroj nikdy nenosil, ale zahraničním návštěvníkům předváděl Salzburg jako výkladní skříň alpské lidové kultury, resp. kroje. Jeho poradce Rudolf Sommer vodil hosty od letiště přímo do města a oblékal je u Lanze, výrobce krojů, který svou firmu otevřel v roce 1922. Lanz pak podnik brzy rozšířil o pobočky v New Yorku a v Los Angeles. 12

I když i u nás se pod vlivem nacismu objevilo folklorně zabarvené národovectví – viz Jan Úprka a Národopisná Morava – nedošlo to tak daleko, aby se v krojích prezentovali př edstavitelé protektorátní vlády. 45

Adolf Hitler v kožených kalhotách. Zdroj: flickr.com

Krojem ovlivněné pletené svetry byly součástí uniforem Svazu německých dívek (Bund deutscher Mädchen). Úřad Rosenberg vytvořil dokonce teorii tzv. prakroje a v některých oblastech (např. Solnohradsko) vycházely nacistické edikty, zakazující nošení kroje Židům, protože „arijský německý oděv“ měl být očištěn od „židovského a kosmopolitního neřádu“. Příklon ke krojům podporoval i válečný nedostatek, protože díky předlohám v časopisech a prostřednictvím kurzů ručních prací byla usnadněna jeho podomácká výroba. Kroje však prostřednictvím nacistické politice „krve a půdy“ obdržely negativní zabarvení a došlo ke znevážení oněch venkovanů, kteří kroj nosili autenticky a kteří s nacismem neměli nic společného.13 Diskreditace nacismem představuje problém, s nímž se národopisná věda v Německu a Rakousku nevyrovnala doposud. Obnova Vedle krojového stylu a krojů kontinuálně nošených má především v rakouských zemích dlouhou tradici obnova již dávno odložených krojů. Za touto snahou můžeme najít tak věhlasné etnografy, jakými byli Michael a Arthur Haberlandtovi, kteří s realizací tohoto záměru započali již na konci 20. let 20. století. V roce 1934 pak byla založena „Österreichische Heimatpflege“ a při Národopisném muzeu ve Vídni bylo zřízeno poradní místo pro výrobu krojů… Za nejvýznamnějšího představitele tohoto směru lze považovat etnografa Viktora von Geramba (1884–1958), který značnou měrou

13

Režisér Othmar Schmiderer, etnografka Elsbeth Wallnoefer. Název dokumentu Stoff der Heimat.

46

ovlivnil formu prezentace kroje. Geramb byl velkým nepřítelem lidového oděvu pojatého jako „spolková uniforma“. Kroj vnímal jako individuální oděv, který by se měl hodit k obličeji, věku i postavě nositele/nositelky, popř. k aktuálnímu ročnímu období či počasí… V těchto sentencích více či méně dodnes pracují různé krojové organizace. V Německu představuje největší krojové sdružení Deutscher Trachtenverband, které má v současné době 12 zemských svazů (ty soustřeďují jednotlivé místní spolky – Heimatvereine). Projevuje se zde snaha o co nejpřesnější výzkumy, o soustavné prohlubování znalostí a realizuje se zde krojové poradenství (Trachtenforschungs- und -beratungsstelle). Aby se zamezilo různým odklonům, módním a kýčovitým projevům, konají se pravidelné odborné semináře a důraz se klade na co nejužší vazbu k regionu. S tímto přístupem se můžeme setkat např. ve Francích, které jsou součástí Bavorska, a donedávna se zde nosil bavorský krojový styl. V poslední době se úspěšně prosazuje regionální, tedy francká identita.14 V Rakousku mají krojové organizace dlouhou tradici. První byl Trachtenverein Alpinia, který byl založen v roce 1891 v Salzburgu. Po druhé světové válce došlo v rámci obnovy krojů i k renesanci některých zapomenutých řemesel (např. modrotisk). Zvláštní přerod nastal u lidových kapel, které v Rakousku nosívaly vojenské uniformy a které v současnosti dávají přednost nošení krojů podle historických vzorů. Mnoho rakouských krojových spolků se soustřeďuje do organizace Bund der österreichischen Trachtenvereine, některé jsou propojeny se spolky v Bavorsku. Jednotlivé spolkové země mají v gesci lidovou kulturu svého regionu a jako např. v Dolním Rakousku se zaměřují na poradenství, školení a služby se zaměřením na tradiční oděv, hudbu a píseň. Nošení kroje, popř. krojového stylu se v Rakousku prosazuje ve všech sociálních vrstvách (velmi oblíbené je jeho užití např. ke svatebním obřadům). Ve Švýcarsku je téměř 700 skupin ve 26 kantonálních spolcích soustředěno do organizace Schweizerische Trachtenvereinigung, která byla založena už v roce 1926 v Lucernu. I když je v názvu organizace obsaženo slovo kroj, zaměřuje se i na lidovou píseň, tanec, hudbu, divadlo a dialekt… Ústředním orgánem je od roku 1928 časopis „Tracht und Brauch“ (vychází 4x ročně v nákladu 23 000 kusů v německém a francouzském jazyce). Vedle snah o uchovávání a obnovu krojů je stále v kurzu krojový styl, který se zvláště po roce 2000 těší nebývalému rozkvětu. Na tomto poli se můžeme setkat s nejrůznějšími variantami provedení: od kultivovaných produktů z nejkvalitnějších materiálů po kýčovité výstřelky. Za nejrenomovanějšího tvůrce krojového stylu je považována firma Tostmann Trachten, která byly založena v roce 1949. Vede ji vystudovaná etnografka Gexi Tostmannová, která firmu, jež dnes čítá na 100 zaměstnanců, zdědila po rodičích. Specializuje se na výrobu klasických dirndlů, které vynikají prvotřídními materiály, bezvadným střihem a provedením. Gexi Tostmannová se snaží o zdokonalování krojového stylu a o boj s neblahou vazbou na nacistickou éru. Iniciovala udělování dvou cen (Cena Emilie Flöge a Cena Konrada Mautnera), které každé dva roky obdrží veřejně známá osobnost (tzv. Botschafter der Tracht) za propagaci kroje.15

14

Schönere Heimat – Erbe und Auftrag. Bayerischer Landesverein für Heimatpflege e.V., 87. Jahrgang, 1998 (Sonderheft 11) 15 http://de.wikipedia.org/wiki/Gexi_Tostmann 47

Krojové stylizace od firmy Tostmann-Trachten. Zdroj: Dirndl-online.net

V Rakousku narazíme i na proud, který v krojovém stylu stále ještě vědomě nachází ideologickou nadstavbu, především tu extrémně pravicovou. Například zemský hejtman Jörg Haider udělal z nahnědlého korutanského kroje téměř stranickou uniformu. Vedle toho lze konstatovat, že ač bylo krojové hnutí od počátku považováno za antisocialistické, dnes je propagují i sociálnědemokratičtí politici.16 Nejméně přívrženců má kroj v současnosti ve Straně zelených (die Grünen) a progresívní kritici společnosti hovoří dokonce o rustikalizaci velkoměsta…17 Další významnou pohnutku k nošení kroje představuje především alpský turistický průmysl. Turistům se nabízí falešná přirozenost a harmonie: Alpy jsou prezentovány jako místo idylické přírody, volného času a dovolené. Turisté jsou zde obsluhováni okrojovaným personálem a dirndl má

16

Kroj se nejvíce snoubil a snoubí s politickými hnutími, které jednak zastupovaly venkov a zemědělské vrstvy (např. strana lidová), nebo se prezentovaly národně-nacionalisticky (dnes např. Strana svobodných FPÖ a Svaz pro budoucnost Rakouska BZÖ). Socialisté byli spojováni s městem, proletariátem a národnostní nevyhraněností. 16

Kolem roku 2000 se v Rakousku začaly rozšiřovat společenské akce s názvem „Noc v kroji“. V jejich rámci probíhají soutěže typu „královna dirndlu“ apod. Např. místní organizace SPÖ (Sociálně demokratické strany Rakouska) ve Vídeňském Novém Městě organizuje od roku 2012 pod názvem „Noc v kroji“ stranický ples … 17

V Rakousku kolují vtipy o okrojovaných Vídeňanech, kteř í se poznají podle tmavých kožených kalhot bez poskvrny. Tradiční nositelé se poznají podle kožených kalhot opotř ebovaných od častého nošení. 48

navozovat zdání pohostinnosti, domáckosti, tradice… Výsledkem je mystifikující vnímání Alp.18 Jedná se o typický příklad pohlcení regionálních zvláštností na úkor turistické komercionalizace. Po roce 1990 a zvláště po roce 2000 se dá mluvit o dalším krojovém projevu. Národopisci tento prudký nárůst přičítají globalizaci (heslo: „regional statt global“). Kroj se zde jeví jako poslední fixační bod, kontrapunkt k homogenizaci, ke světu, který je stále rychlejší, modernější a komplikovanější. Existuje potřeba jednoduchosti, lokálnosti, autentičnosti, specifičnosti. Poptávka po konzervativních hodnotách vyvolává i poptávku po krojích. Pokud se dříve venkovský původ skrýval, nyní vítězí venkov nad městem, Mistelbach nad New Yorkem… Kroj dokáže v panujícím multikulturalismu vizuálně demonstrovat pocit sounáležitosti a jeho nošení odpovídá i touze po nonkonformismu, budí dojem exkluzivity a elitářství.19 U mnohých nových nositelů ale nejde o uvědomělý „antiglobalizační“ postoj, ale spíše o následování módního trendu (podle hesla: „Tracht ist cool“). K takto pojatému přístupu k lidové kultuře přistupuje skutečnost, že i zde se jedná o dobrý obchodní tah. Nejvýraznějším příkladem je vídeňský festival Wiener Wiesn Fest, který vznikl v roce 2011 jako zdejší varianta mnichovského Oktoberfestu. Během prvních dvou ročníků se tohoto festivalu, který se koná 18 dní na přelomu září a října, zúčastnilo na 200 000 návštěvníků. Úrovni akcí tohoto typu odpovídá i forma krojů. Řvavá lidovka v pivních stanech se kombinuje s dirndly často pofidérní (např. čínské) provenience, s krátkými sukněmi, hlubokými dekolty a často výstřední barevností. S hesly typu: „Tracht ist sexy“ se snoubí i bezmezná tolerance: kožené kalhoty se nosí např. ke sportovním botám, nabízí se i ženská varianta kožených kalhot, nebo další extravagance typu „lederhose“ jako plavky, pyžamo či v nepromokavé verzi…20

„Kroje“ na vídeňské pivní slavnosti Wiener Wiesn. Zdroj: society24.at

18

Tuto formu rádoby tradičnosti lze sledovat i v naší současné vinařské turistice.

19

WEISSENGRUBER, Tekla: Zwischen Pflege und Kommerz (nakládání s kroji v Rakousku po roce 1945).

20

Např. http://diepresse.com/home/leben/mode/1290683/Trachten_Die-Lust-an-der-Lederhose 49

S krojovými fantaziemi korespondují i ty hudební a rakouské hitparády dnes dobývá „alpský Elvis“ – zpěvák Andreas Gabalier, který prý svou směsicí popmusik a lidovky „vdechl nový život folklornímu žánru.“21

Alpský Elvis – Andreas Gabalier. Zdroj: meinbezirk.at

V etnografickém oboru můžeme ve vztahu k lidovému oděvu sledovat dva hlavní trendy: pasivní (pozorovací) a aktivní (obnovovací). První z nich vychází z poučení neblahým dědictvím druhé světové války a z kontextu pokročilé technické civilizace. V době nacismu ztratil národopis nárok na vědeckost. Po konci války bylo především ze strany sociologů prosazováno, aby nadále neexistoval jako samostatný obor a aby došlo ke kritické reflexi. Kolem roku 1970 došlo ke změně paradigmatu: bylo odmítnuto dosavadní chápání lidové kultury a místo toho byl zesílen akcent na zkoumání současných a sociokulturních problémů… Aby se symbolicky vyjádřila pozměněná orientace, došlo i ke snaze o přejmenování oboru (např. evropská etnologie, kulturní antropologie, empirická kulturní věda…). Čelný poválečný představitel národopisné vědy Hermann Bausinger už v roce 1961 (publikací Volkskultur in der technischen Welt) zpochybnil orientaci na zemědělské tradice a označení „lidová kultura“ (které jakoby uvozovalo 21

Svou oslnivou kariéru odstartoval v roce 2009 vystoupením v tzv. Musikantenstandl (televizní pořad lidové popmusik, který je noční můrou nejednoho etnografa). I tyto výstřední projevy vysvětlují někteří etnografové (např. Helga Marie Wolf) jako vzdor proti homogenizaci kultury. 50

nezměněnou – původní kulturu) a místo něj prosazoval nové zaměření oboru na současnou kulturu každodennosti.22 I přes kritiku a nesouhlas některých etnografů (Konrad Köstlin namítal, že tímto bylo idealizované předvádění selské kultury pouze zaměněno za idealizované předvádění dělnických vrstev) se nový směr prosadil. Fenomén každodenní kultury se nyní zkoumá v evropském prostoru, ale zohledňují se i procesy globalizace a transnacionalizace. Na rozdíl od sociologie se kultura vnímá nejen v prostorovém a sociálním, ale i v historickém kontextu; a místo označení lid se dává přednost pojmu obyvatel.23 Druhý směr vychází z toho, že dnešní představy lidí o tom, co je to kroj, jsou často velmi mylné, a že důležitým úkolem etnografie je pomoc při hledání vhodné formy, podněcování nutného výzkumu a kritický dohled nad realizací. Důležité je zhotovování prototypů, která zahrnuje odbornou péči národopisců, prohlídky muzejních sbírek a výměnu zkušeností s výrobou krojů… Za ideální se pokládá spojení vědeckého národopisu a zájmových aktivit daného místa a při zachovávání charakteristických znaků převažuje pojetí kroje coby osobního oděvu, nikoliv stejnokroje … Další názory na lidový oděv, popř. lidovou kulturu polemizují se současným stavem národopisného oboru a například rakouský etnomuzikolog Hermann Fritz došel k přesvědčení, že „každý člověk má právo žít podle své vlastní tradice…“ Odmítá Bausingerův zásah do oboru a vytvoření nových definic a kritérií: „Hermann Bausinger dovolil národopiscům, aby po lidové kultuře intenzivně prahli i v technickém světě. Jsou pak ale vinni tím, že do nově pojaté lidové kultury lze zapasovat i tvrdý rock skindheadů… Ovšem uspokojili hlubokou potřebu naší společnosti, která zřejmě nemůže žít, aniž by neměla něco, co může označovat lidovou kulturou.“24 Nakonec lze podotknout, že kroje a krojový styl zůstávají součástí života společnosti v Rakousku, Německu i Švýcarsku i na počátku 21. století, kdy ze všech možných motivací k jejich nošení hraje hlavní roli potřeba kulturní a regionální identity v plovoucím světě neustálých změn…

22

BAUSINGER Hermann: Ungleichzeitigkeiten. Von der Volkskunde zur empirischen Kulturwissenschaft.

23

Např. http://www.museumswesen.smwk.sachsen.de/download/sachsensmus0107.pdf

24

FRITZ Hermann: Bastelanleitung für Volkskulturbegriffe. 51

OBNOVA SLAVNOSTNÍHO LIDOVÉHO ODĚVU NA BRNĚNSKU. Hana Vyšinská Brněnskem bývá označováno území mezi Hanou, Horáckem a Slováckem. Jeho střed tvoří moravská metropole Brno a četný mi, donedávna ještě samostatnými, převážně zemědělskými obcemi, které se při růstu velkoměsta staly brněnskými předměstími. Většina těchto obcí si uchovává až do současné doby alespoň pro slavnostní příležitosti kroje. Pojem "Brněnsko" se tedy vztahuje především na nejbližší okolí Brna. Někdy se hovoří o širším Brněnsku, které pak představuje území, sahající na severovýchod až po okraje Drahanské vysočiny, dále k Vyškovu, Slavkovu u Brna, na jih ke Kloboukám u Brna a západně k Rosicím, Oslavanům a Ivančicím. Brněnsko užší i širší tvoří z hlediska lidového kroje, ale také co do písní, tanců, hudby a zvyků zcela osobitou oblast, která pro množství "hanakismů" bývá nazývána i krajem brněnských Hanáků. Bádání o lidovém oděvu v minulosti se neobejde bez ikonografických pramenů. Ať už jde o vyobrazení souboru kvašů 1814, album litografií Horna 1836 přes akvarely Gardavské až po fotografie z místních zdrojů. K dalšímu pátrání patří zápisy v místních kronikách a pozůstalostní soupisy. Největší možnosti kde se opřít je práce Miroslavy Ludvíkové. Ať jsou to samostatné kapitoly, či celé publikace věnované kroji na Brněnsku. A neposlední řadě návštěvy sbírek etnografického ústavu. Kroj jako vše, co se týká životního stylu, podléhal módě, která do něj dle uvážení a vkusu nositelů vnášela své typické znaky. Nikdy nebyl konstantní záležitostí, nýbrž v každé době byl tvořen souborem dodržovaných pravidel, která venkovský kolektiv ctil, aby se s novými generacemi úzus opět proměnil. Přitom vžité dobové normy byly obecně závazné a lidé vždy přísně posuzovali toho, kdo se jakkoli vymykal. Při své práci se setkávám s ledasjakými požadavky na obnovu krojů. Často přichází lidé, kteří si prošli svým soukromím pátráním po původní podobě místního kroje a mají jasnou představu, jak by měl vypadat a do kterého období se chtějí vracet a jaký účel by rekonstrukce měla mít. Někdy se naše představy rozcházejí a stojí si za svým názorem, jindy přijdou s požadavkem základní barvy a zbytek je na mě. Při obnově kroje hraje roli období jeho zanikání. Zánik mužského kroje nastupuje po polovině 19. století, po zrušení roboty a to poměrně rychle. Skončil tak jeho vývoj v rozdílném období, jak tomu bylo u ženského, který prošel několika změnami vlivem dobové módy. Kroj je spolu s tancem a hudbou ukazatelem neoddělitelnosti jevů lidové kultury. Můžeme jej vnímat jako živý, vývoje schopný jev, který může nabývat další funkce. Právě pro město Brno je typické, že se tu udržel vedle městské módy a vedle "národního" kroje, který se stal od konce 19. st. hlavně kroj z okolí Kyjova. Někde původní kroje nahradily tzv. české selky. Jejíž nošení v některých obcích přetrvává do dnešní doby, nebo dochází k "obnově "kroje v této podobě, ale to už je mimo vývojovou řadu původního oděvu.

52

Jinde vývoj zůstal nepřerušen, vrací se ke starším formám, ale jde i novým směrem. Obnovují se s velkým nadšením i kroje bez nějaké koncepce a znalosti dané problematiky. Vznikají mnohdy nevkusné a podle mne nositelům neslušivé komplety a s jejich vznikem začíná další lavina kopírujících, bez znalosti vhodného materiálu, střihu, celkové úpravě (žehlení, škrobení, oblékání) a siluetě kroje pro dané území. Navíc lidový kroj v minulosti nebyl výtvorem jedněch rukou. Plátěné součásti se šily doma. Ostatní součásti byly dílem specialistů na výrobu kytic, klobouků, krejčích, kožešníků, obuvníků a švadlen. Spousta jiných doplňků se kupovala na trzích. Dnes je snaha vyrobit si vše doma na koleni, kde kdo se do toho pustí, že to není přece žádný problém. Dopadne to asi tak, jako kdybych si šla koupit cihly, trámy, střešní tašky a rozhodla se postavit si dům. Něco by vzniklo, ale… Další problém při obnově nastane při hledání těch specialistů, kteří odešli se zanikáním kroje. Není krejčí, jako krejčí a zkušenost s tím, co kroj potřebuje v otázce střihu a jeho celkové úpravě vymizela. Na první i druhý pohled to většinou i vyučení nepoznají a je třeba se tím prokousat a objevovat staré zaniklé postupy, které již nebyly v minulosti po odložení kroje potřeba a proto nedošlo k předání těchto znalostí, pokud i bylo komu. Dochází z neznalosti použití jednotlivých součástí. Kombinování pracovních a svátečních či obřadních. Tak použití typu kroje k příležitostem "hody- pracovní kroj" nebo „kroj“ = „je to vyšité“ s červenou sukní- kozačky. Požadavky zadavatelů, chceme kroj, aby se líbil a měli jsme něco "extra" a jiný, než mají v dědině vedle. To na hlavu nechceme a chceme tenhle typ kalhot, ale ženský chceme takový, jaký se nosí vedle. A je tu i další rozpor - mužský kroj měl během 19. st. několik vývojových stádií, během nichž, ale ženský vypadal jinak, než na přelomu 19. a 20. stol. V muzeu říkali to a to. My chceme toto. Všechno je většinou nakonec trošku jinak než laik slyšel v muzeu. Trochu v tom baletím někdy jako mezi porcelánem. Nebo „my si koupíme sami materiál a vy nám to jenom uděláte“. Často je kroj vnímán jako uniformní stejnokroj. Některé mé rekonstrukce jsou výsledkem kompromisu, ale je důležité, že někde kroj ožil a jinde snad vzorový pár za pár let někomu poslouží jako odrazový můstek, a že jsme ten chodníček trochu prošlápli. Kroj je obrazem etiky a estetiky svých nositelů, vždy existoval a dodnes existuje ve vývoji. Je živým organismem, který nelze konzervovat v nějaké prapůvodní podobě.

53

2002, nevěsta, Brno-Jundrov.

2008, Tetčice.

2009 Brno-Řečkovice. 54

2009, Sváteční kroj vdané ženy, Brno-Bohunice.

2010, mužský lajbl, Brno-Bohunice.

2010, detail lajblu, Brno-Bohunice.

55

2010, varianta na tanec, Tetčice.

2010, Sukně a zástěra s křídlama, Tetčice. 56

2013, Moravské Knínice.

2011, Měnín.

57

Kordulka, Měnín.

Replika koženek, Měnín.

58

2011, Slavkov.

Detail oblékání, sukně a kordulka, Slavkov.

59

Detail marinky

Detail vesty.

Pánská košile.

60

REKONSTRUKCE PŮVODNÍHO BŘEZOVSKÉHO KROJE Veronika Provodovská konzervátorka Muzea Jana Amose Komenského v Uherském Brodě Malá vesnička Březová ležící v údolí pár kilometrů od hranice se Slovenskem, za kopcem od St. Hrozenkova, Žítkové, Vápenic a Vyškovace, patřila ještě v roce 1945 do oblasti Kopanic. Zde se nosil kroj horského typu, stejně jako v uvedených vesnicích. Důkazem příbuznosti původního Březovského kroje s krojem Kopanickým je například ve výšivkách ženských rukávců, vyšíváním přes vrapy u bílého fěrtochu, celkovou siluetou postavy, u mužů ve šňůrování nohavic, drobných detailech výšivek mužské košile, obutím,…. Josef Klvaňa v roce 1893 napsal: „Březovský kroj je málo populární, málo známý, snad jen zájemci o národopis o něm slyšeli. Proti takovému kopaničářskému kroji je nezaslouženě odstrčený, zapomenutý, neobjevený.“ Po roce 1900 začal kroj, hlavně ženský procházet rychlými změnami, v průběhu padesáti let byla jeho podoba velmi odlišná od původního. V současné době je ke svátečním příležitostem nošen kroj Dolňáckého typu a Březová řazena do oblasti Uherskobrodska. Pokud by od roku 2004 do 2011 nedocházelo k postupnému obnovování původních krojových součástek, kroj by téměř zanikl, neboť v roce 1940 jej nosily pouze staré ženy, v roce 1960 již nikdo. Původní myšlenkou rekonstrukce kroje byla potřeba ženského souboru Spjevulenky starší (dnes Šibalice), dívčího sboru Spjevulenky mladší (dnes Danajky) obléci do pohodlného oděvu. Poté, také cimbálovou muziku Šimbolica sladit s kroji dívek a žen, jelikož původní ženský kroj je velmi archaický a mužský současný kroj k němu nepatří. Předlohou pro rekonstrukci byly nejstarší fotografie, vlastní i sbírkové fondy Muzea J. A. Komenského v Uherském Brodě, Slováckého muzea v Uherském Hradišti a Moravského zemského muzea v Brně. Soubory mají svůj pěvecký repertoár sestaven převážně ze starých březovských, často baladických písní, čímž s původním krojem tvoří jedinečný celek. Šibalce, Danajky i CM Šimbolica jsou málo známé, jelikož tíhnou k obyčejnému každodennímu životu a zpěv berou jako jeho součást. Nepreferují vystoupení na velkých pódiích, ale rádi přijdou zazpívat na přátelská posezení v menším, téměř rodinném kruhu. V současné době rekonstrukci původního kroje nosí pouze členové souborů, ale oblékají jej i ke svátečním příležitostem v běžném životě např. období Velikonoc, svátku sv. Cyrila a Metoděje, Vánoc, drápání peří, pečení chleba, vítání jara, aj. Odlišnosti původního a současného svátečního kroje: U ženských rukávců se v původní podobě zachovaly pouze vzory výšivek přednic - stánků, nárameníků – príramků a obojku – pripináku. Středový vzor je různý, určité prvky celku výšivky jsou dané, stálé. Dosud bylo dohledáno kolem 60 druhů středového vyšívání např. na rozmarýn, na slivku, 61

na makovičku, na stínka, na broskyňovú kostku, na čepes s hvezdú,….. Rukávy rukávců mají nyní místo úzké stužky na manžetě přizdobeny pruhy široké naturalistické výšivky a širokou krajku tkanou na batistu, v předloktí se svazují bílou stuhou. Pripinák byl do roku cca 1890 bez krajky, spojen s rukávci. Po roce 1920 se oddělil, černou lehce nařasenou krajku nahradila široká, silně škrobená krajka vyšívaná na tylu, hustě řasená. Nádhernou výšivku předního dílu soukenné kordulky – prucleku zakrývá široká bílá stuha svázaná na mašli. Přední sukně – zástěra přešla s původní délky téměř do poloviny lýtek na délku nad kolena. Materiál sukní byl různobarevný drobný vzor plátna či kanafas, po roce 1900 přibyl kašmír (po obvodu sukně se začala našívat krajka), od roku 1960 do současnosti se nosí převážně sukně brokátové. Pasovou tkanou stuhu nahradily tráčky – čtyři pruhy plátna vyšívaného naturalistickým vzorem, zdobeny po obvodu lemu krajkou a portou z flitrů, flitry, ovsy, korálky. Zadní fěrtoch z klotu již není vyšíván přes vrapy s doplněním pruhu vzoru s křížkovou výšivkou, pouze kupovanou květovanou stuhou. Původní rubáč již kolem roku 1945 nahradily dvě silně škrobené spodnice, tedy silueta postavy nabrala na objemu. Kolem roku 1850 nosily vdané ženy na hlavě čepec, na něm uvázanou šatku. Svodná děvčata vlasy česaly „na pútěc“, splétaly do copu, případně doplnily o šatkou. Po roce 1890 se nosil turecký šátek. Děvčata jej uvazovala „na lipač“, vdané ženy a prespanky (svobodné matky) s čepcem „na záušnice“. Turecký šátek, který se ještě kolem roku 1970 běžně nosil, dnes ženy ani dívky na hlavu neuvazují, i když ke kroji neodmyslitelně patří. Vázání vdaných žen „na záušnice“ je složité, téměř nikdo jej dnes neumí, také není považován za nutný doplněk kroje. Pouze pár jedincům záleží na uchování celku kroje, tedy i šátky vážou. Mužský kroj prodělal největší změny ve výzdobě košile, kdy původní decentní výšivky obojku, manžet rukávů a spoje v ramenou nahradila široká barevná naturalistická výšivka na hrudníku ve tvaru U. Drobné změny prodělaly také nohavice. Na předních dílech přibylo více objemu ve vzoru šňůrování. Soukenná kordula – pruclek zůstal od roku 1850 stejný. Přibyly řady stříbrných knoflíků z 1–2 na 4, přízdoba barevných stuh uvázaných na knoflíku nad srdcem, široká továrenská květovaná stuha na sepnutí přednic, v kapse kapesník s krajkou po obvodu a naturalistickým vzorem v jednom rohu. Příčina pouze drobných změn v součástkách mužského kroje je přikládána častému odchodu za prací do blízkých i vzdálených míst Čech a Moravy. Aby muži nevyčnívali mezi ostatními, brzy přešli k pohodlně nošenému městskému oděvu, kroj oblékali pouze občas ke slavnostním příležitostem převážně v Březové. Myšlenka rekonstrukce ženského svatebního kroje přišla asi v roce 2007 při studii publikace Moravské Slovensko, kde byla fotografie pořízena Josefem Klvaňou v roce 1893. Realizace ovšem proběhla teprve v roce 2010 – 2011, jelikož jsem si nebyla jista, zda se opravdu jedná o původní kroj z Březové. Mnohé krojové součástky, hlavně pentlení nevěsty a prostěradlo – úvodnice byly pro mne neznámé. Postupným bádáním v muzeích byly nalezeny další dvě fotografie, na kterých se nevěsta v tomto pentlení i kroji objevila. Reálnou ukázkou pentlení nevěsty nebylo moci nalézt v obci, tedy opět napomohly sbírky muzea Jana Amose Komenského v Uherském Brodě a Slováckého muzea v Uherském Hradišti. 62

Původní úvodnice se nedochovala, ale k realizaci rekonstrukce dopomohl dochovaný střed shodný se současnou úvodnicí, spousty ústřižků různých starých výšivek a hlavně prohlubování znalostí o původních krojových součástkách, tedy bylo možno doplnit i postraní části úvodnice. Kroj nevěsty z roku cca 1850 má rukávce s obojkem – stojáčkem ještě bez krajky, přední sukně – zástěra je z mušelínu s ručně vyšívanými drobnými vzory tzv. „makovičky“ svazován tkanou stuhou. Svatební zástěry se nosily světlé, mnohdy s tištěným drobným květinovým vzorem. Bílý ručně skládaný (plisovaný) fěrtoch vyšívaný přes vrapy je stejné délky jako zástěra. Rubáč má v pase tkaný červenomodrý pruh, který je dobře vidět, jelikož délka přednic rukávců je velmi krátká. Část rubáče vyčnívajícího pod sukní se nazývá „sobota“, zcela zakrývá nohy ženy. Pentlení nevěsty se skládá z čepce, šatky vyšívané na obou koncích, široké červené stuhy na ovinutí hlavy, květované stuhy uvazované po obvodu hlavy. Stejná stuha slouží jako podvazek (připevněn na uvázané šatce). Hlavní součástka pentlení se zrcadélky, bulionem a korálky se nazývá párta. Nevěsta se od družic odlišovala korunkou na pártě dozdobenou rozmarýnem. V týle na svazku květovaných pentlí jsou připevněny brože. Nejen korunka, ale i týl se zdobí rozmarýnem. Ten také nevěsta i ženich drží v ruce, neboť rozmarýn je znamením čistoty, je tedy důležitým doplňkem při svatbě. Toto pentlení se přestalo nosit již kolem roku 1900, poslední zmínka o nevěstě v tomto pentlení je z roku 1930. Již v té době byla tato nevěsta výjimečná, protože se již nosil těžký věnec z bílých voskových květů a umělé zeleně, mající dvě části (pás uvazován po obvodu hlavy a cop, na konci doplněn o bílou stuhou svázanou na mašli). Rekonstruované prostěradlo – úvodnice je celé zdobeno ruční výšivkou, ve středu doplněno o bulion, zrcátka a korálky tak, aby jen lehce doplňovala zdobný celek. Po roce 1900 nevěsty nosí přezdobené úvodnice s několika pruhy kupovaných květovaných stuh a port z fliter. Mnohdy je středová výšivka tak přeplněna ovsy a korálky, že ručně vyšívaný vzor není moc patrný. Nejen při svatbě, ale také při křtu - úvodu novorozeněte se prostěradlo uplatnilo, ovinula se jím peřinka s dítětem. Při rekonstrukcích byly hledány co nejautentičtější krojové materiály pro šití, dodrženy střihy dle původních předloh, pouze velikostně upraveny na danou osobu. Velký důraz byl kladen na výzdobu a střídmou barevnost dle nejstarších výšivek (ty byly všechny provedeny ručně) i délka sukní, která je důležitým ukazatelem daného období ve vývoji kroje. Mnohé rekonstrukce byly tvořeny v době, kdy jsem ještě nepracovala v muzeu a často složitou cestou dohledávala části krojových součástek. I přes věrohodné rekonstrukce dle muzejních předloh nebyl zpočátku celek kroje příznivě přijat lidmi v obci, babičky jej totiž nepamatovaly. Díky pořádání komentovaných výstav, zapůjčením muzejních sbírek i dokládáním historických pramenů ve fotografii je nyní kroj snad oblíbený a nádherně prezentuje kdysi ztracený a zapomenutý kus historie obce Březová.

63

Obnovený horský kroj z roku 1850, ženatý pár.

Současný dolňácký kroj, svobodný pár. 64

Ženský kroj kolem roku 1900.

Svobodná děvčata kolem roku 1910.

65

Vdaná žena kolem roku 1910.

Vdaná žena a svobodná děvčata kolem roku 1920.

66

Vdaná žena s dítětem kolem roku 1950.

67

Tanec souboru v roce 1979.

Sraz šedesátníků v roce 2008. 68

Rukávce, rekonstrukce z roku 1910.

Březovské výšivky rukávců, vzor „na broskyňovú kostku“, pripinák, stánky, príramky. 69

Rekonstrukce ženských rukávců z roku 1850 bez krajky na obojku.

Vyšívání přednic „na malú makovičku“.

Výšivka „na malú makovičku“ (dole rekonstrukce). 70

Výšivky „na stínka“, vlevo původní výšivka, vpravo rekonstrukce.

Výšivka nárameníků ženských rukávců, vzor „na čepec s hvezdú“, vlevo původní výšivka, vpravo rekonstrukce.

Zástěra nošená kolem roku 1850–1870, vlevo původní, vpravo rekonstrukce. 71

Bílý sváteční fěrtoch nošený kolem roku 1900, vlevo původní z muzejní sbírky, vpravo rekonstrukce (středový vzor použit z podobného fěrtochu).

Mužská soukenná kordula – pruclek po roce 1910, nahoře původní, dole rekonstrukce. 72

Sváteční šatka z období kolem roku 1850, vlevo původní sbírkový předmět z depozitáře Moravského zemského muzea v Brně, vpravo rekonstrukce.

Sváteční čepec z období kolem roku 1850, vlevo původní sbírkový předmět z depozitáře Moravského zemského muzea v Brně, vpravo rekonstrukce.

Nevěsta z Březové, vlevo foto Josef Klvaňa z roku 1893, vpravo rekonstrukce z roku 2011.

73

Šatka k souboru pentlení nevěsty, vlevo původní sbírkový předmět z depozitáře Slováckého muzea v Uherském Hradišti, vpravo rekonstrukce.

Část součástek původního pentlení nevěsty, nošeno kolem roku 1910, nahoře vlevo kovové brože upevňované v týle, vlevo dole párta z bulionu, korálků a zrcátek-hlavní ozdoba nevěsty, vpravo prostěradlo – úvodní plachta. 74

Nevěsta a ženich vlevo kolem roku 1850, vpravo po roce 1950.

Využití rekonstruovaných krojových součástek (přehlídky krojů, výstavy, vystoupení souborů, focení do knih a publikací).

75

76